Kam s klestím aneb Ekologické hnutí na scestí
DISKUSE
ZDENĚK BOCHNÍČEK
Máme chatu na Drahanské vrchovině a po léta, vždy v zimě, když není práce na zahradě, chodíme s vozíkem do lesa na klestí. Zapřaženi do těžkého nákladu tak svou, z pohledu všehomíra obnovitelnou silou zásobujeme chatu energií na topení i ohřev části teplé vody. Hlavní příčina našeho ne zcela obvyklého počínání je v touze po pohodě, jakou dokáže vykouzlit praskající krb, a v potěšení z fyzické práce v tichém zimním lese. Zároveň jsme však doposud pociťovali i jisté uspokojení plynoucí z přesvědčení, že alespoň část energie, kterou spotřebováváme, produkujeme správným, ekologicky čistým způsobem. To je však již minulost a po přečtení článku „Noste dříví do lesa“ (Vesmír 81, 568, 2002/10) nevíme, jestli by nebylo správnější tlačit vozík s klestím opačným směrem. To snad ne, říkáme si, vždyť přece v každém případě ušetříme trošku fosilních paliv, emise CO2 i drobeček z hory jaderných odpadů. Červík pochybností se ale zachytil a neodbytně hlodá dál: Lokální topeniště není pro místní ekologii optimální a situace se jeví jako výhodná jen proto, že nemáme chatu ve velkém městě, kde by se takhle chovali všichni. Nebylo by nakonec nejlepší instalovat elektrické topení a sjednat tarif s operativním dálkovým řízením odběru, aby rozvodné závody mohly naše kamínka využít pro stabilizaci rozvodné sítě? Čistotou procesu nemůže náš krb s moderní tepelnou elektrárnou soupeřit. Tolik protichůdných argumentů při hledání odpovědi na tak prostou otázku, kterým směrem tlačit vozík s klestím. Ať uděláme cokoliv, vždy to bude mít pro přírodu nějaké negativní důsledky. Jedinou chmurnou jistotou je fakt, že skutečně přestaneme škodit přírodě, až když tento svět opustíme. Věrnost principům Zdá se mi však, že mezi námi žijí lidé, kteří podobné pochybnosti nemají a vědí přesně, co je správné a co ne. V té souvislosti mne zaujal jiný článek, nazvaný „Čistší plýtvání“ (Vesmír 81, 634, 2002/11), a právě ten mne pobídl k následující úvaze. Katalyzátorem byla výtka akademické obci, že provádí „prapodivné rozbory“ s občasnými „úplnými nesmysly“. Jako člen akademické obce, který se již dříve pokusil přispět RNDr. Zdeněk Bochníček, Dr., (*1962) vystudoval odbornou fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na této fakultě nyní vyučuje fyziku a zabývá se experimentálním studiem struktury tenkých vrstev.
32
VESMÍR 82, leden 2003 l http://vesmir.cts.cuni.cz
do diskuse o problémech životního prostředí, se cítím přímo povinen nepřejít zmíněný článek mlčením. Bohužel nemohu nabídnout nic lepšího než další rozbor, jehož prapodivnost nechť posoudí laskavý čtenář sám. Řešení zmíněných problémů neznám prostě proto, že to nemám v popisu práce. Cítím to však spíše jako výhodu. Jak snadno lze nařčením ze zaujatosti smést ze stolu argumenty profesionálů. A jak často se to dělá! Pozastavme se u odstavců o posunutých prioritách a málo věcné diskusi. Zajímavé je, že s jejich obsahem musím téměř úplně souhlasit. Překvapivé je, že autorem těchto odstavců je příslušník organizace, která (jako jedna z více takových) je pro mne přímo ztělesněním zmatených priorit a nedostatku věcnosti v diskusi. Pokusím se vysvětlit proč. V dalším se omezím jen na to, co z environmentální problematiky je mé specializaci nejbližší a kde, zřejmě z téhož důvodu, vidím v činnosti ekologických hnutí nejvíce rozporů. Jsou to energetické zdroje, konkrétněji vztah ekologických hnutí k jaderným elektrárnám. Kdybych měl co nejstručněji formulovat myšlenku, kterou se ekologické organizace snaží prosazovat, asi bych použil větu: „Člověk by měl méně myslet na sebe a více na přírodu.“ S tím nemohu než souhlasit a pravděpodobně by souhlasila většina lidí, lišili bychom se jen v míře uplatnění této zásady. I když nevěřím, že zmíněný apel může dramaticky změnit postoj a chování člověka, trpělivá péče posilující všeobecný vztah člověka k přírodě je velmi potřebná. A budiž přiznáno, že tato činnost nese ovoce. Zřejmě nikdy v minulosti neměla veřejnost o environmentálních a globálních problémech tak silné povědomí jako nyní. Uvědomme si však, že pokud žádáme, aby se priority posunuly od člověka k přírodě, neznamená to jenom, že lidé budou žít méně pohodlně a luxusně, ale také že může být zasaženo i to nejcitlivější – lidský život. Jestliže dáme přednost ochraně vzácné biologické lokality před vybudováním dálnice, je velmi pravděpodobné, že za to někteří lidé zaplatí životem. Může to být dítě zabité jedním z aut projíždějících přes náves, protože oddělená moderní dálnice neexistuje, nebo těžce nemocný pacient, k němuž se lékařská pomoc vinou nesjízdné místní silničky nedostala včas. Nechci zde soudit, možná skutečně existují případy, kdy je záchrana vzácné lokality cennější než několik lidských životů zmařených „náhodným výstřelem do davu“. Musím však požadovat důslednost a věrnost přijatým principům a prioritám. A právě jaderné elektrárny z tohoto schématu zcela vybočují. Jen stěží lze v argumentech proti jaderným elektrárnám najít přírodu. Najednou není důležité, že jaderné elektrárny a radioaktivní záření představují pro divokou přírodu jen malé nebezpečí. Do míst, kde se před půlstoletím odehrála nepředstavitelná jaderná apokalypsa v podobě desítek jaderných výbuchů, dnes cestovní kanceláře dokonce lákají turisty sloganem: „Je jen málo míst na Zemi, která by se víc podobala rajské zahradě.“ Náhle není důležité, že žádná myslitelná situace spojená s provozem jaderných elektráren nemůže být globální hrozbou pro celou planetu. Nyní je důležitý jen člověk, jeho zdraví, jeho strach, jeho svoboda (!) a jeho …peníze. Absurdita dosáhla vrcholu. Tatáž ústa, která burcují proti údajně vysokým nákladům na energii z jaderných elektráren, si zároveň stěžují na malou podporu (rozuměj malé státní dotace) alternativním zdrojům. V zájmu alternativních zdrojů je altruizmus zapotřebí, ale ve vztahu k jaderným elektrárnám je
Alternativní zdroje modlou, jaderné elektrárny démonem Ekologičtí aktivisté nemají rádi jaderné elektrárny, mají ovšem rádi alternativní zdroje, a to bezvýhradně. O jejich blahodárnosti se nepochybuje, stejně jako se nepochybuje o zhoubnosti jaderných elektráren. Alternativní zdroje se staly zaklínadlem a modlou, která postupně ztrácí svůj reálný obsah a mnohdy se připomíná jen proto, že to dobře zní a je to „in“. Jak jinak si vysvětlit například fakt, že je české vládě vyčítáno plánované zvýšení podílu alternativních zdrojů energie jen na 8 % a ve stejném textu, o několik řádků níže, je reálný potenciál alternativních zdrojů ČR odhadnut na pouhých 5 %? Nestačí říci, že je něco nemožné, jsou potřeba zázraky. V žádném případě nebrojím proti alternativním zdrojům a můj pravdivý příběh o vozíku s klestím nechť je toho důkazem. Chci jen upozornit na jejich glorifikaci, která v žádném případě neodpovídá skutečnému stavu věcí. Potenciál alternativních zdrojů je omezený a vůbec není pravda, že jsou ekologicky čisté a pro člověka bezpečné. Naopak se mi zdá, že právě v ekologické čistotě s jadernými zdroji mnohdy prohrávají. Zatím to není moc vidět a příliš to nevadí. Jedna dvě vrtule, občas malá vodní elektrárna, solární panel na horské chalupě, kotel na biomasu. Umíme si ale vůbec představit, jak by naše krajina vypadala, kdybychom takhle chtěli vyrábět 10, 20 či 30 % veškeré energie (viz rámeček)? A i kdybychom to dokázali, kde bychom vzali chyALTERNATIVNÍ ZDROJE V ČR Potenciál alternativních – obnovitelných – zdrojů je závislý na geografické poloze, takže některé země a oblasti mohou poměrně snadno dosáhnout vysokého podílu na místní spotřebě energie (Finsko – biomasa, Dánsko – vítr, Rakousko – voda). Pro reálnější představu o možnostech obnovitelných zdrojů odhadněme, co bychom v České republice museli udělat, abychom určitým zdrojem vyrobili za rok tolik energie, kolik vyrobí jaderná elektrárna Dukovany. Tato elektrárna vyrábí zhruba 13 000 GWh ročně, což je asi 20 % veškeré elektrické energie, přičemž elektřina se na celkové spotřebě podílí přibližně 15 %. Jaderná elektrárna Dukovany tedy zajišťuje asi 3–4 % celkové potřeby energie České republiky. n BIOMASA: Z jednoho hektaru u nás nejčastějšího smrkového lesa můžeme za rok získat asi 4 tuny těžitelné hmoty, tj. 22 MWh tepelné energie, tedy asi 9 MWh elektřiny. Pro náhradu Dukovan bychom museli pálit dřevo z 15 000 km2, tedy z více než poloviny veškeré rozlohy lesů v ČR. Existují druhy s několikanásobně vyššími výnosy (topol). Je ovšem třeba počítat s tím, že masové pěstování by byl významný zásah do charakteru naší přírody. n VÍTR: Energie větru silně závisí na rychlosti větru (se třetí mocninou). Jako příklad uvažujme elektrárnu s rotorem o průměru 50 m. Počet elektráren, které by nahradily jadernou elektrárnu v Dukovanech v závislosti na průměrné rychlosti větru, je následující. Při rychlosti 5 m/s by bylo potřeba 16 000, při 6 m/s 10 000 a při 8 m/s 5000 elektráren, přičemž průměrná rychlost větru na většině našeho území je menší než 4 m/s. Hod-
bějící díl? Intenzivní hospodaření na tisících kilometrů čtverečních monokultur rychle rostoucích rostlin s umělými hnojivy, pesticidy a těžkou technikou je přesně to, co krajinu a půdu masově vyčerpává a ochuzuje (jako například zemědělství, o jehož negativním vlivu na přírodu není pochyb). Je snad právě toto ideálem „ekologického“ hnutí? Stejně jako jsou alternativní zdroje glorifikovány, jsou jaderné zdroje démonizovány. Dlouhodobé a vytrvalé strašení veřejnosti zaznamenává úspěchy – v podvědomí mnoha lidí je již silně zakořeněn opravdový strach z jaderných elektráren a všeho radioaktivního. Metody, jimiž je tento strach pěstován, někdy skutečně nahánějí děs. Jaké trauma musí prožívat rakouský školák, kterému někdo řekne: „Pokud Temelín spustí, všichni tady umřeme.“ Jaké pocity vzbudí doporučení německého biologa: „Noste s sebou neustále jodové tabletky, radioaktivní mrak z Temelína tu může být už za dvě hodiny.“ Existují však i historky tak absurdní a legrační, že si nejsem jist, jestli nejde o recesi. Vzpomínám na jeden díl dokumentárního seriálu Cestománie, ve kterém byl záběr na malebné ostrovní městečko hyzděné desítkami větrných elektráren doprovázen komentářem: „Očím těch, kteří se celý život dívají jen na jaderné elektrárny, musí tento pohled lahodit.“ Věcná diskuse je obtížná Zcela varující je ovšem to, jak je společnost tolerantní k metodám protijaderné kampaně, která bývá mnohdy vedena na hranici zákona nebo dobrých mravů. To je nejsilnější indicie toho, že veřejnost je skutečně vystrašená, tudíž ztrácí schopnost nezaujatého pohledu a racionální úvahy. Jeden příklad za všechny: Pokud by někdo veřejně hlásal, že v Osvětimi zahynulo pouze 40 000 lidí a ne 4 miliony, bude zřejmě čelit trestnímu stíhání. Když však někdo stokrát,
notu 6 m/s přesahuje pouze v horských oblastech, převážně na západě naší republiky. n SLUNCE: V naší zemi dopadá ročně na 1 m2 asi 1000 kWh solární energie. Při výrobě elektrické energie ze solárních článků s účinností asi 15 % bychom jadernou elektrárnu v Dukovanech nahradili, kdybychom pokryli solárními články asi 90 km2 plochy. Nalézt velkou plochu by nebyl zas tak velký problém, mohli bychom využít střechy a fasády již existující zástavby. Problém by byl ve výrobě solárních článků. Pro představu: k pokrytí dané plochy bychom potřebovali asi 4000 let současné výroby našeho největšího výrobce křemíku, firmy Terosil. Jejich masovější použití nicméně lze očekávat s vývojem tenkovrstevných technologií. Podstatně vyšší účinnosti (80 %) můžeme dosáhnout při použití Slunce k ohřevu vody v solárních kolektorech. Solární systém dimenzovaný na to, aby byl schopen zásobovat po většinu roku rodinný domek teplou vodou, nám však poskytne jen nějakých 300 kWh z 1 m2 ročně – účinnost je 30 %. Efektivita prudce klesá, protože v létě máme teplé vody nadbytek a nestačíme ji spotřebovat. (O solárním vytápění viz též Vesmír 79, 672, 2000/12 a polemiku ve Vesmíru 80, 64, 2001/2.) n VODA: I když instalovaný výkon vodních elektráren tvoří asi 12 % veškerého instalovaného výkonu v ČR, vyrábí jen 2 % elektrické energie. Většina je ovšem produkována ve velkých elektrárnách, které – ač jsou obnovitelné – se za alternativní nepovažují. Ve výstavbě malých vodních elektráren nemáme na náhradu dukovanské elektrárny kapacitu. Naše území bychom museli zvětšit téměř desetkrát. Z. B.
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 82, leden 2003
33
DISKUSE
správné být sobec. Divná logika. Nemohlo by to být i jinak? Nemohl by člověk být hrdý na to, že je ochoten nést velkou odpovědnost a malou, nicméně nenulovou míru rizika spojenou s provozem jaderných elektráren ve prospěch přírody a celé planety Země? Nezaslouží si spíše pohrdání ti, kteří tuto odpovědnost a riziko ze sobeckých důvodů odmítli?
ba tisíckrát přecení následky černobylské havárie, neztratí ani profesionální čest, ani společenskou prestiž. Přitom společenská nebezpečnost osvětimské lži je v jistém smyslu menší než společenská nebezpečnost lži černobylské. Ta první totiž osloví jen málokoho, druhé však lehce uvěří většina. V takové atmosféře se jen těžko vystupuje na obranu jaderných elektráren. V diskusi o nich spolu nebojují rovnocenní soupeři. Na jedné straně stojí aktivisté, kteří „slouží správné věci, dobrovolně a nezištně pro blaho nás všech“, na straně druhé jaderní bossové a betonáři s nenasytnou ziskuchtivostí a jakousi zvrácenou touhou ničit přírodu. Sympatie veřejnosti se pak lehce přikloní k těm prvním. Souhlasím s V. Koteckým, že věcná diskuse v podstatě neexistuje, ale příčiny vidím někde jinde. Neexistuje kvůli neochotě odpůrců jaderných elektráren akceptovat věcné protiargumenty. Pro ilustraci mohu citovat novinovou zprávu z Lidových novin (20. 9. 2001) o nedávném dění v Rakousku: Atomový institut rakouských univerzit (AI/RSJT) zveřejnil tento týden studii, která obsahuje nejen kladné hodnocení bezpečnosti Temelína, ale i závěr, podle nějž neexistuje pro zastavení elektrárny žádný objektivní důvod. Odpůrci Temelína však tvrdí, že se rakouští atomoví odborníci svou studií jen mstí za mnohaletý zákaz využívání jaderné energetiky v zemi… „U těchto odborníků zřejmě jde o uraženou ješitnost a mstu za zastavení Zwentendorfu,˝ řekl pověřenec hornorakouské vlády pro otázky jaderných zařízení v sousedních zemích Radko Pavlovec. Je to jasné: Kdo se odváží podpořit jadernou energetiku, prostě musí být špatný člověk. V Rakousku se stalo přesně to, po čem volá V. Kotecký. Akademická obec se vyjádřila ke konkrétnímu environmentálnímu problému… a se zlou se potázala. Jak by na tento věcný příspěvek do diskuse reagovalo Hnutí DUHA?1 A jak se asi musí cítit autoři této studie, kteří jí věnovali svůj čas, um a odbornost? Pokud má V. Kotecký pravdu, když si stěžuje na malou angažovanost akademické obce (i v tom s ním musím souhlasit), hledal bych hlavní příčinu v pocitu marnosti a téměř žádné naděje, že pokud své názory publikuje, bude s nimi zacházeno se ctí. Nic není ani černé, ani bílé Nechtěl jsem s článkem pana Koteckého polemizovat, v mnoha věcech s ním souhlasím. Naopak zkusím důvěřovat jeho výzvě k správné volbě priorit a volání po věcné diskusi a optimisticky doufat v po-
DISKUSE
Otázka kam táhnout vozík nemá jednoznačnou odpověď Záměrem článku „Noste dříví do lesa!“ (Vesmír 81, 568, 2002/10) nebylo kazit někomu potěšení z fyzické práce v tichém zimním lese Drahanské vrchoviny či následnou pohodu u praskajícího krbu, z nějž sálá teplo z nasbíraného klestí. Ztráta živin, které z tamních lesů zmizí s klestím odvezeným na vozíku taženém lidskou silou, nepřevyšuje jejich vstup daný zvětráváním podloží a atmosférickou depozicí (ukládáním živin přinášených atmosférickým prouděním odjinud). S počtem vyznavačů spalování klestu v krbech by ovšem ztráta živin z lesního ekosystému narůstala (zvláště kdyby se přidali sběrači šišek a hrabáči lesního opadu). V případě masové obliby zmíněných činností se lze v dotčených lesních
34
VESMÍR 82, leden 2003 l http://vesmir.cts.cuni.cz
čátek změny stylu v jedné z nejvlivnějších ekologických organizací u nás. Nevadí mi, že to či ono hnutí zavrhuje jaderné elektrárny. Vadí mi, že je zavrhují všechny organizace, které samy sebe prohlašují za ochránce přírody. Z této jednoty, z nezlomného přesvědčení, že právě tato cesta je jediná správná, běhá mráz po zádech. Již několikrát v historii bylo jasně nalinkováno jak dojít k světlým zítřkům, a vždy se ukázalo, že to byla cesta do pekel. Jasný je snad jen obecně definovaný cíl – předat planetu našim potomkům v co nejlepším stavu, aby zůstala obyvatelná co nejdéle. Méně jasné už je, co vlastně myslíme tím nejlepším stavem, a nejasné zůstává, jaké kroky směrem k tomuto stavu bychom dnes měli udělat. Nutně musí vzniknout názorová pluralita, ale projevit by se měla tak, že všechny zúčastněné bude spojovat stejný cíl (ochrana přírody), a budou se tedy respektovat navzájem. Tak to ovšem dnes nevypadá, a proto cítím v ekologickém hnutí cosi nezdravého. Svět není tak jednoduchý, jen z černé a bílé barvy. Každý rub má i svůj líc. Člověk má jen několik málo možností jak vyrábět energii – některé horší, jiné lepší, ale žádnou dokonalou. Proto se musí snažit, aby využíval všechny alespoň trochu vyhovující způsoby. Jaderné a alternativní zdroje patří k těm nejlepším, které máme, je třeba je rozvíjet a byla by velká hloupost, kdybychom se některého z nich vzdali z pochybných důvodů. Environmentální hnutí obsadila jistou část občanské společnosti, která ve zdravé společnosti obsazena být musí. Bohužel nemám pocit, že by si tam vedla šťastně. Přeji panu Koteckému, aby se jemu i jeho spolupracovníkům podařilo oprostit od zažitých schémat a hodnotit situaci s otevřenou a nezaujatou myslí. Je nutné vést dialog i s odbornou veřejností a přiznat prostý fakt, že největší odborníci na technologie a přírodu nesedí v centrálách ekologických organizací. Právě profesionálové rozumějí své profesi nejlépe. Někteří mohou být zaujatí, ale jiní jistě zaujatí nejsou a někteří si to ani nemohou dovolit. Velmi bych si přál, abych mohl ekologická hnutí respektovat a aby mne při pohledu na jejich skutky nikdy ani nenapadlo parafrázovat slavný předlistopadový vtip: Na konci všeho našeho snažení je příroda. Ano, skutečně až na konci. o 1) Předloni jsem uveřejnil v Lidových novinách (3. 3. 2001) článek obhajující jaderné elektrárny, který vzbudil poměrně velký ohlas. Mezi reakcemi však ani jedna nepocházela od příslušníka Hnutí DUHA nebo nějaké podobné organizace.
JEŇÝK HOFMEISTER JAKUB HRUŠKA
ekosystémech nadít nedostatku živin. Taková situace byla ještě poměrně nedávno (v 1. pol. 20. století) ve velké části našich lesů zcela reálná a pravděpodobně se nevyhnula ani lesům Drahanské vrchoviny. Je otázka, nakolik je stav živin v těchto ekosystémech dosud minulými způsoby hospodaření poznamenán. To však nebylo hlavní sdělení našeho článku. Cílem bylo upozornit na hrubé nedocenění významu živin obsažených v biomase lesního ekosystému pro další generaci lesa v přirozeně citlivých horských polohách, v nichž se v posledních desetiletích v důsledku vysoké kyselé atmosférické depozice výrazně snížila zásoba bazických živin (vápníku, hořčíku a draslíku). V horských churavějících
smrčinách (které ale na Drahanské vrchovině nejsou) mají živiny obsažené v biomase mnohdy zásadní význam pro další existenci lesa. Pro úplnost dodejme, že v některých oblastech nepředstavovalo z hlediska přírodovědného negativní zásah ani masivní odstraňování klestí, hrabanky apod. Právě tyto způsoby hospodaření byly a jsou nezbytné pro udržení charakteru otevřených, světlých pařezinových doubrav a dubohabřin, dnes namnoze chráněných pro neobyčejné bohatství druhů bylinného podrostu. Otázka volající po určení směru tahu vozíku s klestím nemá tedy obecně platnou jednoznačnou odpověď. Doufáme ale, že autor článku „Kam s klestím“ řeší volbu mezi klestím a elektrickým vytápěním pouze hypoteticky a i letos se zaopatří palivem z lesů Drahanské vrchoviny. Mimochodem jsme se zrovna dočetli, že minulému předsedovi vlády vyhřívá krb v jeho exilu na Českomoravské vrchovině místo dřeva plyn, neb prý je to levnější (Lidové noviny, 7. 12. 2002). Zde bychom se zvláště vřele přimlouvali za to, aby místo dobývání Hradu vyrazil do lesa na klestí. ¨
DISKUSE
OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ NENÍ JEN PÉČE O PŘÍRODU
Na debatu o věcných tématech bohužel není prostor, proto jen několik obecných bodů. Předně: došlo k nedorozumění. V článku „Čistší plýtvání?“ (Vesmír 81, 634, 2002/11) jsem nevytýkal nic adresně akademické obci – jen jsem poznamenal, že právě ve vědeckém časopise záměrně nechci smlčet, jestliže také někteří vědci občas provádějí „bezmála psychoanalýzy stran sporu… začnou publikovat s laskavým prominutím úplné nesmysly a neověřené dohady v okamžiku, kdy při psaní [v tomto multidisciplinárním oboru] vykročí ze své vlastní odbornosti“. Ochotně doložím příklady. Nedávno jsem pro žurnalistický magazín psal na podobné téma o novinářích a ujišťuji, že hlídám hlavně případná břevna v oku svém. Hnutí DUHA si zakládá na přesnosti a odborné kvalitě své práce. „Člověk by měl méně myslet na sebe a více na přírodu“ je však hodně špatná formulace smyslu zelených organizací. Ochrana životního prostředí se nerovná péči o přírodu jako kulturní hodnotu, zahrnuje též přinejmenším stejně důležitou environmentální stránku lidského zdraví a kvality života. Navíc proč by se účastníci veřejné diskuse měli dělit na „resorty“ a používat jen argumenty, jež přísluší jejich údajné „přihrádce“? Potíž tohoto přihrádkování se projeví, když doktor Bochníček doufá, že můj článek znamená „počátek změny stylu jedné z nejvlivnějších ekologických organizací u nás“. Své výtky k tomu údajně dosavadnímu však dokládá citacemi, z nichž žádná není ani moje, ani Hnutí DUHA. Ostatně organizace, kde pracuji, přece nemůže nést odpovědnost za každý výrok každého, kdo shodou okolností vystupuje na stejné straně sporu: třeba rakouského úředníka či německého vědce. S podobnou logikou bych mohl ctěnému oponentovi vyčítat některá pitoreskní tvrzení jeho kolegy, obhájce jaderné energetiky Miroslava Grégra (vláda schválila dokončení Temelína na základě materiálu, v němž M. Grégr tvrdí, že atomové reaktory pomohou řešit hrozivý globální problém ubývání kyslíku). Podobně mi sotvakdo může předhazovat, že někdo vládě vyčítá cíl osmiprocentního podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie v roce 2010. Hnutí DUHA totiž tento záměr – prosazovalo. Vojtěch Kotecký, Duha
Rodiče a agresivní děti Přenos násilného chování mezi generacemi JAN VOLAVKA
Sklon k agresivnímu chování se vyvíjí ve vztazích mezi jedincem a jeho prostředím. Jedním z dobře známých faktorů je vliv vrstevníků. Méně známá je skutečnost, že agresivní chování v průběhu individuálního vývoje přetrvává. Dlouhodobé studie ukazují, že agresivní chování lze identifikovat již ve věku tří let a že se sklon k agresivitě u mnoha dětí stane znakem jejich osobnosti, který si ponesou až do stáří. Chování tříletých dětí, zejména jedináčků, není vrstevníky podstatně ovlivněno. Tříletí ještě nejsou přímo ovlivněni špatnými školami, zločinnými spolužáky, drogami, alkoholem ani pozorováním násilí v televizi. Některé faktory ovlivňující jejich sklon k násilí je tedy třeba hledat v genetickém vybavení, v době vývoje před narozením a v raném dětství. Agresivní rodiče někdy mívají agresivní potomky, což sice není důkaz genetického přenosu, ale je to důvod k zamyšlení nad možnostmi mezigeneračního přenosu agresivního chování. Mechanizmy takového přenosu se zejména v posledních deseti letech zkoumaly z mnoha perspektiv. K pochopení přenosu agresivního chování mezi generacemi přispěly genetika, epidemiologie, neuropsychiatrie, psychologie, medicína i další obory. Tento článek je pokusem o souhrnnou interpretaci dílčích příspěvků (viz obr.) Genetické vlivy Oddělit genetické vlivy od vlivů prostředí při vývoji nemoci nebo odchylného (například agresivního) chování do jisté míry umožňují studie dvojčat. Buď obě dvojčata v páru sdílejí stejný rys, např. agresivitu, nebo je tento rys přítomen pouze u jednoho z nich. Jednovaječná dvojčata sdílejí 100 % stejných genů. Pokud jsou tedy mezi jednovaječnými dvojčaty rozdíly v agresivním (nebo jiném) chování, musely vzniknout vlivem prostředí. Dvojvaječná dvojčata sdílejí (v průměru) pouze 50 % stejných genů. Jestliže geny mají vliv na agresivní chování, pak bude toto chování u jednovaječných dvojčat výraznější než u dvojčat dvojvaječných. Prof. MD. Jan Volavka, PhD., (*1934) vystudoval Lékařskou fakultu UK v Praze. Působil ve Výzkumném ústavu psychiatrickém a v r. 1968 emigroval. Je profesorem psychiatrie na New York University School of Medicine. V Nathan Kline Institute for Psychiatric Research se zabývá výzkumem násilného chování. Je autorem knihy „Neurobiology of Violence“ (American Psychiatric Publishing, Washington, DC, 2002). http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 82, leden 2003
35
Vlivy na sklon k agresivnímu chování je možno kategorizovat do čtyř základních skupin: perinatální prostředí (porodní komplikace), výchovné prostředí, geny a fetální prostředí. Dále se vlivy negativních faktorů všelijak větví a opět skládají.
rodièe porodní komplikace
výchovné prostøedí
pøenos genù
narušená regulace neurotransmiterù zanedbané/ odvrhnuté dítì utváøení role
zneuívané dítì
zranìní mozku
fetální prostøedí alkoholizmus 2. typu
plod vystavený vlivùm alkoholizmu, kouøení nedostateèná mateøská výiva
násilný potomek
Studie dvojčat ukázaly, že impulzivnost, podrážděnost a sklon k útočnosti jsou skutečně zčásti dědičné. Zdá se, že geny přispívají k výskytu těchto povahových rysů minimálně 40 %. Jiné studie dvojčat ukázaly dědičnost antisociálního a kriminálního chování – tyto studie však úplně neoddělují vlivy genů od vlivů prostředí. Prostředí jednovaječných dvojčat
vykazuje více podobných rysů než prostředí dvojčat dvojvaječných, a proto stejné rysy jednovaječných dvojčat mohly zvýšit spíše vlivy prostředí než vlivy genů. Dvojčata se ovlivňují navzájem, a je možné, že jednovaječná dvojčata mají na sebe navzájem větší vliv než dvojvaječná. Některé z těchto problémů jsou odstraněny nebo zmírněny studiemi adoptovaných dětí. Jestliže je dítě brzy po porodu odděleno od biologických rodičů a adoptováno jinou rodinou, je teoreticky možné rozlišit vlivy genů a prostředí. Rysy, jež jedinec sdílí s biologickými rodiči, jsou genetické, rysy sdílené s rodiči adoptivními jsou způsobeny vlivem prostředí. Studie adoptovaných dětí ukazují podobné výsledky jako studie dvojčat, ale ani ty nejsou bez problémů. Biologičtí rodiče ovlivňují rysy potomků nejen svými geny, nýbrž i prostředím, v němž se plod vyvíjel (viz obr.). Navíc adoptivní rodiny bývají někdy vybírány tak, aby se příliš nelišily od rodin biologických. V takových případech je možné, že biologické a adoptivní rodiny sdílejí více povahových a genetických rysů, než kdyby byly vybírány náhodně. Způsob výběru adoptivních rodin může ovšem výsledky adoptivních studií zkreslit. Jakkoli studie dvojčat a adoptovaných dětí nejsou bez problémů, v souhrnu prokazují vliv genů na agresivní, antisociální a kriminální chování. Důležité jsou pravděpodobně geny, které ovlivňují funkce neurotransmiterů, jež agresivní chování obměňují, konkrétně serotoninu, dopaminu a noradrenalinu. Nejlépe je doložen vliv serotoninergního přenosu, jehož narušení nebo nedostatečná činnost jsou spojeny s impulzivním agresivním chováním. Jedna z forem alkoholizmu je výrazně dědičná – přenáší se z otců na syny. Začíná v adolescenci či rané dospělosti a je doprovázena agresivním chováním. Geny, které se na tomto dědičném přenosu podílejí, nebyly zatím definitivně identifikovány. Toxické vlivy a výživa plodu v těhotenství l Alkohol. Agresivní a hyperaktivní chování se často projevuje u adolescentů či dospělých, jejichž matky v těhotenství pily alkohol. Systematická studie těchto procesů u lidí je obtížná mj. proto, že důsledky vystavení alkoholu před narozením nelze experimentálně oddělit od vlivu výchovného prostředí vytvářeného alkoholickou matkou. Oddělit jevy před narozením a po něm by bylo možno na základě studií adoptovaných dětí, ale takové studie zatím nebyly publikovány. Přiměřené experimentální studie však byly provedeny u myší. Dospělí samci, kteří byli před narozením vystaveni alkoholu (podávanému těhotným myším matkám), projevovali vyšší agresivitu než samci, kteří alkoholu vystaveni nebyli. Agresivní samci měli nižší mozkové hladiny serotoninu. l Kouření. Za prokázaný můžeme považovat také vliv kouření na pozdější kriminalitu. Pravděpodobnost zatčení pro násilné a nenásilné zločiny u 34letých dánských mužů byla dokonce přímo závislá na počtu cigaret, které jejich matky vykouřily v posledních třech měsících těhotenství. l Hladovění. Pravděpodobnost, že se u mužských potomků v dospělosti projeví antisociální a agresivIlustrační snímek © Michael Fokt
36
VESMÍR 82, leden 2003 l http://vesmir.cts.cuni.cz
ní chování, vzrůstá i v důsledku hladovění jejich matek v těhotenství, zejména v prvních šesti měsících. Tento fakt byl zjištěn v Holandsku, kde v letech 1944–1945 německá armáda záměrně blokovala přísun potravin do velkých částí země. Tento barbarský čin vyvolal hladomor u statisíců lidi, včetně těhotných žen. Údaje o chování potomků byly získány, když tito muži dospěli a byli odvedeni do holandské armády. Komplikace v těhotenství a při porodu Tyto komplikace mohou vést k zranění nebo vývojovým poruchám mozku před narozením, což se může projevit neuropsychickými poruchami, jež někdy přetrvávají až do dospělosti. K takovým komplikacím s dlouhodobými následky patří nedostatečný přívod krve do mozku nebo zranění mozku. Definice ani kvantitativní vyjádření těchto komplikací nejsou jednotné, což může být příčinou rozdílu mezi názory na jejich roli ve vývoji násilného chování. Zdá se, že komplikace v těhotenství a při porodu vedou k násilnému chování tehdy, když má matka k dítěti negativní postoj. Ten byl v jedné studii definován třemi faktory: nechtěné těhotenství, pokus o potrat, svěření dítěte do ústavní péče v prvním roce jeho života. Kombinace komplikací v těhotenství a negativního postoje matky zvyšuje pravděpodobnost zatčení pro násilný zločin až do věku 34 let. Jestliže negativní postoj matky zvyšuje pravděpodobnost násilného chování potomků, lze teoreticky předpovědět, že se násilná zločinnost sníží, jsou-li nechtěná těhotenství ukončena potratem. Tato teorie může byt potvrzena, zločinnost v některých státech USA skutečně klesla přibližně 18 let po legalizaci potratů. Kariéra násilného zločinu mnohdy začíná mezi 16 a 20 lety věku, což by svědčilo pro souvislost mezi potraty a zločinem, nicméně tato teorie zatím nebyla všeobecně přijata.
vá. Změny exprese různých genů mohou být vyvolány například tím, že se dítě dobře učí, nebo naopak že má špatné návyky. Mravní smysl a svobodná vůle Veškeré faktory, které jsem zatím v tomto článku popsal, mají společnou vlastnost: jsou negativní, vyvolávají násilné chování. Existují ale i pozitivní faktory, které pravděpodobnost násilného chování redukují. Jedním z nich je mravní smysl, jenž se vyvíjí již v raném dětství. Příklady a aktivní výchovné úsilí rodičů či vychovatelů se podílejí na vývoji mravních norem u dětí. O neurobiologii mravního smyslu je toho známo velmi málo. Chování řady zvířat se nám zdá být altruistické, je však možné, že si zvířata navzájem pomáhají pouze do té míry, do níž sdílejí genetické vybavení. Neurobiologické faktory ovlivňující násilné chování (ať už pozitivně nebo negativně) je v každém případě nutno chápat jako vlivy, jež do různé míry ovlivňují pravděpodobnost agrese, nikoli jako osud plně určující chování jedinců. Jedinec je ovlivněn mnoha faktory, ale není jejich bezmocnou hříčkou. Rozhodnutí o vlastním chování je věcí svobodné vůle. Studium neurobiologických faktorů lze využít v praktické prevenci nebo léčbě: vadné regulace neurotransmiterů lze farmakologicky ovlivnit, alkoholizmus se může léčit, budoucí matky je možné informovat o vhodné životosprávě v těhotenství, někteří rodiče mohou být pozitivně ovlivněni v chování k dětem různými osvětovými prostředky. o (Na toto téma viz též Psychiatrie 4, 222–223, 2000/3)
Výchovné prostředí
INZERCE 53
Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících pravděpodobnost násilného chování je prostředí, v němž dítě vyrůstá. O silném vlivu ústavní péče v raném dětství jsem se již zmínil. Není také sporu o tom, že k násilnému chování v dospělosti často vede zneužívání v dětství. Pojem „cyklus násilí“ je znám již přinejmenším 40 let. Jedním z mechanizmů cyklu je, že se dítě roli násilníka naučí od rodičů. Není to však jediný mechanizmus. Často také násilní rodiče způsobí dítěti zranění mozku, jež posléze vede k dlouhodobým poruchám chování. Výchovné prostředí má i biologické jevy, které nejsou na zneužívání dítěte vázány. Ty nelze z etických důvodů studovat u lidí, avšak lze je experimentálně ovlivňovat u zvířat. Jestliže se opičí novorozeňata odejmou matce a vyrůstají ve společnosti vrstevníků, dojde u nich k poruchám serotoninergního systému v mozku a k poruchám chování (serotoninergní systém má důležitou roli v kontrole agresivního chování u mnoha savců, včetně hlodavců a primátů). Výchovné prostředí má pravděpodobně vliv i na funkci dalších neurotransmiterů. Genetické vlivy na neurotransmitery (a všeobecně na mozkovou funkci a chování) se většinou zatím zkoumají tak, že se hledají souvislosti mezi zděděnými variacemi nebo novými mutacemi genu a mozkovou funkcí nebo chováním. Tento výzkum však nebere v úvahu dobře známý fakt, že exprese genů je částečně regulována vlivy prostředí. Aktivita genů se tedy může zastavit nebo spustit podle toho, co organizmus právě zažíhttp://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 82, leden 2003
37
