Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec? 1)
Viktor Pohanka
Kaňk near Kutná Hora. A Standard Suburb or an Independent Village? The circle of fortifications erected around Kutná Hora in the early 14th century turned several settlements developing around the former mines into the cores of future suburbs. In the specific situation of the Kutná Hora mining district, these first enjoyed autonomous administration but were nonetheless controlled by the town council. Until 1538 the situation was the same with externally located Kaňk. However, the progressing decline of mining in Kutná Hora connected with the shift of the provincial authorities’ attention to the Kaňk veins resulted in the transformation of the administration structure of the suburbs, as well as of the relationship between the two communities. The contribution centres on this phenomenon, striving to verify earlier propositions according to which Kaňk eventually became totally independent of Kutná Hora. Klíčová slova/keywords
1) Tato studie vznikla v rámci řešení projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031.
Předhusitská doba
cech (pořádek)/guild – dolování/mining – havíři/miners – Kaňk – Kutná Hora – mincmistr/Master of the Mint – proměna/ transformation – předměstí/suburb – správní vazby/administration links V pondělí 5. listopadu 1492 se na kaňkovské radnici shromáždili tamní konšelé pod vedením rychtáře Tomáše Černého, aby byli přítomni založení register (pamětní knihy), jež dle dikce úvodního zápisu „způsobili pro paměť budoucím po nich, aby se měli čím spravovati, ne jako předkové jich, kteřížto neprohlédali k časům budoucí[m], a protož není jim z čeho děkovati“ (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 27, 1). Přehlédneme-li okolnost, že soud tehdejších radních mohl být neoprávněný, neboť analogie z jiných kutnohorských předměstí ukazují, že vedení soudních knih zde bylo běžné nejpozději od 60. let 15. století (SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 490, 498) a i na Kaňku proto mohla existovat starší písemnost, jež pouze nepřečkala revoluční éru, byl citovaný výrok zavádějící také z dalšího důvodu. Do založené knihy totiž konšelé nechali opsat i výrok kutnohorských šepmistrů z roku 1489, jímž bylo Kaňkovským umožněno vybírat z každé vytočené bečky cizího piva ungelt, jehož výtěžek měl být užíván k pokrytí obecních potřeb. Jednou z položek, na něž se přispívalo, byl rovněž vorloj odměřující mechanickým způsobem pravidelné hodinové intervaly. Tento moderní typ hodin, s jehož šířením bývá nezřídka spojován nástup „nového“ věku (Čapský 2007, 96), přitom patrně určoval každodenní rytmus života obce již několik decennií, neboť nikomu ze zástupců samosprávy nepřišlo na mysl poděkovat jejich předchůdcům za jeho pořízení. Přítomnost mechanických hodin v této době v tak malé obci (srov. Macek 1992, 46) vymykající se adjektivu kuriózní jen proto, že Kaňk tvořil součást kutnohorského důlního revíru přitahujícího přirozeně technické novinky (Hoffmann 2009, 505), tedy byla traktována jako cosi samozřejmého. Ocitáme se tak před do značné míry úsměvným obrazem malé obce stojící na dohled Kutné Hory, jíž sice „vládne“ moderní čas, avšak písemnému úřadování její elity teprve uvykají. A ono napětí, jež cítíme mezi oběma extrémy, jakoby se zrcadlilo i ve specifickém právním a správním postavení komunity ležící na úbočí vršku (odvráceném od Kutné Hory) oddělujícího horní město od Polabí. Naši pozornost proto obraťme právě k originálnímu prostředí nejvýznamnějšího pozdně středověkého předměstí Kutné Hory. Proslulý sběh ke Kutně se navzdory jeho excentrické poloze týkal rovněž Kaňku, na jehož severovýchodním svahu vystupoval na zemský povrch jeden z výchozů prospektory horlivě hledané rudy (Somer 2012, 130). Do konce 13. století tak bezpochyby byly exploatovány žíly tamního Staročeského (kyzového) pásma vyznačujícího se vydatnými ložisky rudy s vyšším obsahem mědi (Kořan 1950, 136). Osídlení na Kaňku se proto zřejmě formovalo s odlišnou dynamikou než v bezprostředním okolí pozdější Kutné Hory, kde se nacházely vlastní stříbronosné žíly. Od počátku však bylo součástí „aglomerace“ tvořené sídelními jednotkami konstituovanými kolem zaražených dolů. Dokládá to text papežské buly z roku 1369, v němž se zmiňují kostely existující téměř na všech významných pásmech (Bartoš 2004, 168–175; Čelakovský – Vojtíšek 1916, 115). Nikoliv nepatrná část tohoto rozptýleného osídlení, rozvíjejícího se na pozemcích spadajících pod jurisdikci sedleckého kláštera (Čechura 1988, 26–27), se na počátku 14. věku ocitla zničehonic za branami vznikajícího města, jehož centrum bylo pod dojmem vojenského ohrožení ze strany císaře Albrechta II. obehnáno prstencem hradeb. Po dovršení proměny Kutné Hory v plnoprávné město se pak osídlení za městskými zdmi postupně transformovalo v jednotlivá předměstí. Jejich osudy přitom ovlivňovaly téměř výlučně představy měšťanů (Čechura 1983, 114–129). Na jihu se po obou březích Vrchlice, na níž pracovalo několik mlýnů a zejména hutí, rozprostíral Pách, později Vrchlice, k němuž se od východu přimknul Kolmark (Karlov) nacházející se již jen na pravém břehu říčky za Čáslavskou branou. Dominantou tohoto předpolí byl špitál sv. Kříže a opodál stojící městské právo (Fiala 1939, 17). Novoměstskou branou opouštěla Kutnou Horu cesta mířící k Sedlci, jíž lemovaly zahrady a polnosti typické pro celé východní předpolí města (SOkA Kutná Hora. AM KH, AS, č. 21/3 A–D). Obdobný charakter lze předpokládat i na části hloušeckých pozemků, kterou neprocházelo gruntecko-hloušecké pásmo. Katastr Hloušek se přitom přimykal k severnímu dílu opevnění a táhl se až ke Kaňku. Za Kouřimskou branou (na západě) představovala stěžejní komunikaci pozdější Senná ulice, kolem níž se koncentrovaly tamní polnosti pojící se z části s Předhorským dvorem, k němuž náležely rovněž pozemky u Starého Kolína či Libenic (AČ XIV, 396–399). Osídlení na zdejším, holcmarském (později tzv. Cech) předpolí, ovšem stejně tak formovaly Maurské žíly (Šimůnek a kol. 2010, mapa č. 36 a 54). Charakter jednotlivých předměstí umožňují torzovité prameny naskicovat jen mlhavě. V případě Kaňku, ležícího (jak vyplynulo z předchozích řádek) za vlastním předměstím, však nedokážeme ani to. Jedno z jihlavských naučení zaslaných do Kutné Hory kolem roku 1400 nás upozorňuje toliko na fakt, že jako ostatní předpolí disponoval i Kaňk samosprávou podřízenou dohledu kutnohorských šepmistrů. V jejím čele stál rychtář se sborem konšelů (Tomaschek 1868, 148–150; Kejř 1958, 183). Důvody její existence lze snad spojit se snahou po zajištění bezproblémové exploatace podzemního bohatství. Působila tu pravděpodobně rovněž kontinuita předchozího vývoje, kdy jednotlivá ohniska osídlení vykazovala značnou míru nezávislosti. Narážíme tak opět na poněkud paradoxní situaci, když sice máme tušení o samosprávě předměstí, o jeho obyvatelích však nedokážeme prakticky nic povědět. Náhodné zmínky naznačují, že rovněž kaňkovské elity byly patrně německé národnosti a podílely se na výnosech z horního podnikání, které investovaly do nemovitostí v úrodném Polabí (AČ XIV, 398–399; SOkA Kolín. AMKol, bez inv. č. – Kniha nesporného soudnictví 1376–1401, fol. 6r, 11v, 18v). Více však povědět nelze.
1
Viktor Pohanka Správní proměny pohusitského období
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec? Za jednu ze známek postupného oživování kutnohorského revíru po neklidných revolučních letech můžeme považovat zprávu o znovuzavedení havířského pořádku, jež se vztahuje k roku 1443 (Fiala 1941, 1–3). Nejpočetnější kutnohorská profesní organizace nelišící se nijak od standardních cechů, ač se zejména Václav Husa snažil prokázat opak (Husa 1959, 243–254), zastupovala řádově stovky osob a představovala majetnou a vlivnou korporaci. Současně poskytovala jistý dohled nad horní čeládkou. Její součástí přitom nejpozději od roku 1459 byly rovněž hašplíři (dělníci obsluhující rumpály) i kaňkovští havíři. Zvyšující se důlní aktivita na Staročeském pásmu však patrně způsobila ustavení kaňkovského cechu spravovaného vlastními staršími. Organizace přitom zůstala podřízena dohledu kutnohorského pořádku (Křepelková 1960, 43–44). Její poměr k „mateřské“ instituci tak kopíroval model, s nímž jsme se setkali v případě obecní samosprávy. Shodou okolností i její složení jsme od roku 1462 s to jmenně sledovat. Do období druhého velkého oživení kutnohorského dolování, jež se nápadně kryje s markantním nárůstem dochovaných pramenů, tedy kaňkovská rada vstupovala s protiváhou v podobě plně rozvinutého (jak ukazují zápisy na konci 80. let založených spolkových register, srov. SOkA Kutná Hora. HPK, inv. č. 1) havířského cechu. Do kaňkovských poměrů však nezasahovali jen kutnohorští konšelé či havířští starší, ale svůj díl pravomocí nad tamními horami nepouštěl ze zřetele ani nejvyšší mincmistr (Lukáš 1960, 169–205) a horní hofmistr s Horním úřadem (Trnka 2009, 41–43). Byla to právě vzájemná prorostlost horní a městské správy (Borovský 1997, 60–62), jež dodávala (již tak specifickému) hornímu prostředí na jeho specifičnosti. Správní proměny kaňkovské obce se tudíž odehrávaly na pozadí kompetenčních sporů mezi mincmistrovským úřadem a kutnohorskými konšely, jimiž se obě strany snažily strhnout na sebe rozhodující míru oprávnění ovlivňujících každodenní chod horní „aglomerace“. Tradičním jablkem sváru se stala především pravomoc nad sázením starších jednotlivých horních korporací. Již při povolování havířského cechu městskou radou si konšelé vymínili, že jeho zástupci budou vybíráni právě jimi. Intermezzo let 1473–1475, kdy starší obnovoval mincmistr, a kdy oba pořádky obdržely od krále Vladislava II. privilegium, podle něhož měli být reprezentanti korporace voleni mincmistrem, proto nadělalo spoustu zlé krve (Fiala 1941, 1–6). Přes počáteční odpor konšelů se však již na konci 15. věku ustálil kompromisní model: nové starší jmenoval na Vlašském dvoře na návrh těch odstupujících mincmistr, následující den však nový sbor skládal na radnici konšelům závazek, tj. přísahu (Fiala 1941, 8).
Obr. 1 Kutná Hora s předměstím (1839, SOkA Kutná Hora. AM KH, mapa č. 5).
2
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec?
Viktor Pohanka
Spor ovšem propukl nanovo ve 30. letech 16. století, kdy mincmistrovský úřad vykonával Albrecht z Gutštejna. Svárlivý šlechtic, jenž nevynechal žádnou příležitost k rozšíření vlastních kompetencí (Rezek 1878, 99–102), se brzy ocitl v konfliktu se šepmistry. Proti duchu městských privilegií totiž jmenoval konšelem i osobu nenavrženou žádným z odstupujících radních, načež odebral od starších nad horními pořádky přísahy, které tito nemohli složit do rukou trucujících šepmistrů vyjadřujících tak odpor proti Gutštejnovu počínání (SOkA Kutná Hora. AM KH, AS, č. 720/2). Rozepře vrcholila v květnu roku 1538 výrokem komorního soudu, jenž v intencích krále Ferdinanda I. legitimizoval mincmistrovy kroky („osoby k tomu hodné na ten úřad saditi, které by se koli zdáli mimo ty, kteréž by od týchž konšelův poznamenané byly dány“, srov. SOkA Kutná Hora. AM KH, AS, č. 722). Již o měsíc později přitom šepmistři museli spolknout další hořkou pilulku, když kaňkovské horní cechy, vedeny havíři, prosadily změnu správního modelu předměstí, která do jejich rukou vkládala na úkor rychtáře a konšelů moc nad obcí. Nově měla být na místo partikulárních samospráv jednotlivých pořádků a konšelského sboru volena jednotná rada sestávající ze čtyř havířských starších, volených mincmistrem, a ze dvou osob z hašplířské a trejvířské korporace (vybíraných horním hofmistrem). K nim následně jmenovali kutnohorští šepmistři čtyři konšely a rychtáře (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 120–125). Role posledního jmenovaného se však výrazně změnila, neboť byl „vtažen“ do rady jako exekutivní orgán podřízený starším. Projevilo se to pochopitelně v titulatuře sboru, jež na místo dřívějšího „rychtář s pány konšely“, užívaného dále na zbylých kutnohorských předměstích, zněla napříště „slovutní starší nad havéři a rada perkverku kaňkovského“ (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 126). Kruciální roli, jíž havíři v nových poměrech hráli, podtrhovala i okolnost, že se pořádkový znak stal kaňkovským erbem. Postupné prolnutí obecních záležitostí s těmi havířskými se odrazilo rovněž v transformaci pořádkové knihy, založené roku 1562, ve svatební knihu užívanou radou (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 67). Přestože se šepmistři ocitli v hluboké defenzívě, podařilo se jim přes uvedené změny udržet vrchní pravomoci nad předměstím. Výsledky nebývale razantních reforem, připravovaných v koordinaci s mincmistrem, totiž mohly být ještě horší. Naznačuje to prvotní žádost Kaňkovských z 3. června. Její znění přisuzovalo v nové radě konšelům jen dvě křesla při zachování zbylých osmi míst horním pořádkům! Byl-li by protlačen tento koncept, stali by se havíři naprostým hegemonem dění (SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 14, 49). Kutnohorským se však povedlo oddálit definitivní rozhodnutí o několik dní, během nichž hledali zastánce jejich stanoviska. Primární oporu přitom nalezli v řadách kutnohorské havířské korporace, jejíž reprezentanti si uvědomovali, že projde-li plán Kaňkovských, ztratí nad tamním pořádkem kontrolu. Většina představitelů kutnohorské organizace proto zastávala názor, že jde o „věc novou“. Argumentace prověřenými hodnotami by jistě byla účinná, kdyby na straně Kaňkovských nestál mincmistr, posilující tím vlastní vliv na předměstí, s Horním úřadem. Hofmistr dokonce při dalším projednávání záležitosti utnul debatu tím, že „poněvadž [šepmistři] žádné příčiny nekladou hodné, proč by to býti nemělo, než že [je to věc] nebývalá a nová…protož na čem se…snésti ráčili ze strany Kaňkovských, že toho ustoupiti nemohou pro svou lehkost, a že toho nikdy nebývalo“ (SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 14, 50v). Ostatně kaňkovští spojenci se nacházeli i v řadách kutnohorského pořádku, jak dokládá plédování křídla vedeného Jakubem Kloudou za bezodkladné řešení věci („že se jim vidí býti dobré, aby to bylo koncováno, poněvadž jest jich větší počet a všickni se vždycky nemohou sejíti“; SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 14, 51r). Pod tímto tlakem proto kutnohorští konšelé přistoupili o pár dní později na změny, vyhradili si však, že Kaňkovští budou nadále na radnici skládat šepmistrům přísahu, z města budou brát naučení, a městský soud zůstane odvolací stolicí (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 123). Dohled nad předměstím tak sice Kutnohorští uhájili, jasně se však projevilo jejich oslabení a aktuální převaha mincmistra. Ještě v roce 1531 totiž šepmistři smetli prakticky identickou prosbu Kaňkovských bez milosti ze stolu s odůvodněním, že „jest dobrá věc v starodávném zřízení státi, a že nenalézá se užitek nového toho pořadu, aby snad byl odřezán Kaňk od správy ouřadu tohoto, aby se potom v obzvláštní správu vytáhli, co nějaké město“ (SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 12, 89v). Využitím animozity mezi šepmistry a mincmistrem se tedy kaňkovským horním pořádkům povedlo ovládnout dění uvnitř obce. Nový správní model přitom osvědčil značnou životaschopnost, když přetrval až do osvícenských reforem. Chudá obec?
Na počátku 20. století věnoval Kaňku drobnou studii uměnovědec Josef Braniš, jenž neváhal po prostudování památných knih označit tamní obec za velmi chudou. Hodnocení, jež si nalezlo místo v literatuře (Fiala 1929, 38–39; Vepřek 1946, 24–27), přitom ve stejném textu stihnul zpochybnit sám autor, aniž by si toho povšimnul. Na základě účetních údajů totiž Braniš umně přiblížil průběh přestavby kaňkovského farního kostela sv. Vavřince probíhající v letech 1489–1506, jež obec stála více než 100 kop grošů. Na jiném místě textu zase autor upozornil na pořízení dvojice zvonů, jež vyšly na podobnou sumu, na koupi exkluzivního graduálu za téměř 30 kop či na renovaci orloje, která spolykala přibližně stejnou částku (Braniš 1913, 7–11). Braniš se pochopitelně nechal unést dikcí pramenů, v nichž se Kaňkovští nejednou stavěli do zmíněné role. Ostatně i žádost o změnu správních poměrů zdůvodňovali finanční a časovou úsporou („když se trefí, že se…všech některá věc dotkne, že ze všech pořádků i z obce vyšli a čtverou útratu vedou, a že někdy díla…musí obmeškávati, a že by ty všecky potřeby, buď pořádků neb obecní, mohly s menším nákladem…řízeny býti“, (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 120–121). Sečteme-li ovšem investice spadající zhruba do let 1490–1520, je zjevné, že Kaňk v této době vstoupil do éry dynamického rozvoje. Od konce 15. věku přitahovaly tamní doly pozornost královské komory. O tři desetiletí později již soukromí těžaři provozovali pouze jediný důl, přičemž Staročeské pásmo představovalo z hlediska komory klíčovou, protože ziskovou, oblast celého revíru (Kořan 1950, 11). Ruku v ruce s tím rostlo také sebevědomí kaňkovských havířů a pozitivně se exploatace tamních žil odrazila i na obecních příjmech. Během 16. století jsme tak svědky postupného rozšiřování kaňkovských pozemků na úkor sousedních, od husitské revoluce sekularizovaných, vsí. K prvnímu markantnímu zvětšení katastru přitom Kaňkovští příznačně přikročili ve vzpomínaném roce 1538, kdy od Libenic Václava Popela z Vesce odkoupili za 487 kop grošů pás pozemků přiléhajících od západu k jejich polnostem (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 118–119). Transakce však byla právně dotažena až o pět let později, kdy byl její předmět vložen starším do desk zemských (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 142–143). O tři decennia později rada investovala dalších 515 kop grošů do korpusu pozemků rozkládajících se pod Kaňkem kolem cesty spojující (Nový) Kolín s Čáslaví a za „sedmdesáte záhonův“, jež dosud náležely k záduší kostela v Gruntě. Jejich majitel Jan Libenický z Vrchovišť však nechal statky zapsat do desk až v roce 1570 (SOkA Kutná Hora.
3
Viktor Pohanka
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec? AMK, inv. č. 28, 197–199, 204–206). Tentýž šlechtic postoupil Kaňkovským v roce 1584 další pás polností ležících „pod vrchem Sukovem, nad úvozem a silnicí po levé straně, kteráž k Hoře Kutné běží“. Šlo o pozemky sousedící s kaňkovským katastrem na jihozápadě. Také ty ovšem pán libenické tvrze, jenž za ně inkasoval 187 kop grošů, postoupil starším definitivně až o čtyři léta později (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 231–232, 261).
Obr. 2 Předpolí Kaňku (zdroj: www.mapy.cz, upravil V. Pohanka).
Možnosti, jimiž disponovali představitelé kaňkovské obce, tedy rozhodně nepřipomínaly chudobu, neboť jen během 16. století investovala tamní rada do nemovitého majetku téměř 1200 kop grošů! Poslední podobnou akvizicí bylo v roce 1620 pořízení velkého kusu pole ležícího na ke Kutné Hoře obrácené straně Kaňkovských vrchů, pod tzv. Špicberkem, jež starším přenechala za 310 kop grošů kutnohorská rada. Finance k této transakci si však tentokrát Kaňkovští opatřili roztavením většiny stříbrného pokladu patřícího k záduší kostela sv. Vavřince, z jehož výnosu byla zakoupena zmíněná polnost (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 372–376). Stěží bychom nalezli symboličtější doklad vyčerpání finančních možností předměstské pokladny, jež se již šest let nemohla opřít o výtěžek z exploatace Staročeského pásma. Stále méně rentabilní dolování totiž komora v roce 1614 ukončila a obrátila pozornost k sousedním turkaňským žilám (Kořan 1950, 20). S tím skončilo i zaokrouhlování kaňkovského katastru. Během 17. věku se o drobné pozemky (často zbožné donace) rozrůstalo již jen záduší. Předměstí nebo svobodné horní město?
Doposud byl Kaňk konstantně traktován jako jedno z kutnohorských předměstí. Název této kapitoly se tak na první pohled může jevit poněkud nadbytečný. Nicméně listujeme-li literaturou, narážíme na několik různých dat, od nichž je Kaňk pojímán jako samostatná obec či dokonce královské horní město! Tak na počátku 20. století uvedl Josef Šimek, že se Kaňk stal nezávislou obcí v roce 1621 „a to na ponížení horníků“ (Šimek 1907, 250). Jeho mínění však o dvě desítky let později opravil Jan Fiala, jenž spojil osamostatnění obce s událostmi let 1682–1683. Dvorská komora tehdy ve sporu o tom, „zdali oni [kaňkovští] starší v městských věcech dle kutnohorských šepmistrův, v horních pak dle ouřadu horního, se regulírovati a spravovati mají“ rozhodla, že se „starší jako předešle, tak i budoucně, dle znění práv horních kutnohorských…ve všem k nejvyššímu mincmajstru, v nepřítomnosti jeho pak k berghofmistru, žádným pak způsobem k magistrátu, se ucházeti… mají“ (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 535). Fiala sice připustil, že dále docházelo ke kompetenčním sporům se šepmistry, nicméně své tvrzení tím nemínil více komplikovat (Fiala 1929, 37–43). Jeho interpretaci posléze do své drobné studie převzal Josef Vepřek (Vepřek 1946, 26). To Karel Kuča se v často citovaném kompendiu o dějinách měst a městeček patrně přidržel staršího Šimkova soudu (Kuča 1998, 306). Tentýž údaj pak použil i Pavel B. Kůrka (Kůrka 2006, 71). Naposledy věnoval širšímu kutnohorskému předpolí přehledovou studii Pavel Novák, jenž se nenechal zlákat k paušálnímu tvrzení, ale naopak upozornil na skutečnost, že jako městečko je Kaňk poprvé uváděn již roku 1665 (Novák 2007, 5). Nezbývá proto, než konfrontovat uvedené názory s řečí pramenů.
4
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec?
Viktor Pohanka
Tím nejdůležitějším je přitom bezpochyby na předešlých řádcích hojně citovaná pamětní kniha kaňkovského písaře Adama Grantze (k jeho osobě Fiala 1929, 52–55). Ač byla sepsána na přelomu 17. a 18. věku, lze ji považovat za naprosto spolehlivou, neboť písař do ní chronologicky opsal vše, co bylo zaznamenáníhodné. Mezi různými listinami a listy figuruje řada kutnohorských privilegií, což potvrzuje těsnou vazbu města a předměstí i vědomí jejich jednoty. Následovníkem Grantze byl kaňkovský syndikus Jan Hejzelna, jenž na počátku 19. století sepsal Památky královského horního městys Kaňku. Jeho text má sice výrazně širší platformu, nicméně ke kaňkovským dějinám přináší nepostradatelné záznamy až tam, kde navazuje na Grantze (Fiala 1929, 58–65). Neopominutelné místo v kutnohorské historiografii pak samozřejmě připadá výtečně informovanému Mikulášovi Dačickému z Heslova, jehož rodové zápisy však končí rokem 1626 (Rezek 1878, 5–71). Výše již byly nastíněny jasně hierarchizované vztahy mezi městem a jeho vzdáleným předměstím do roku 1538. Na tomto místě se tak můžeme omezit na konstatování, že navzdory různým menším rozepřím, v nichž šepmistři nejednou připomněli Kaňkovským jejich postavení („že psaní se sem odsílají od nich, jako by teď z nějakého jiného města bylo, ježto oni jsou, jako i jiná předměstí, města tohoto“, srov. SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 26, 194v), se na podstatě vzájemných pout nic nezměnilo až do konce 16. věku. Po roce 1582, kdy celý revír postihl mor, se naopak dominance konšelů ještě zvýraznila. Nakažené město totiž opustil mincmistr, jenž ochotně postoupil část svých pravomocí šepmistrům. Ti proto v letech 1582 a 1585 obnovovali kaňkovskou správu. Poznámka písaře zaznamenávajícího akt do městské knihy přitom upozorňuje na trvající specifičnost tamního prostředí („konšelům závazek dán, který se sice dává konšelům jiným předměstským, a rychtáři ten, který se dává městskému rychtáři zdejšímu“, SOkA Kutná Hora. AM KH, kn. č. 27, 584r). Až v roce 1591 došlo po intervenci české komory k návratu k původnímu postupu obnovování kaňkovských starších (SOkA Kutná Hora. HMF, kart. 131, 72). Navzdory vcelku loajálnímu počínání předměstské samosprávy existovalo v Kutné Hoře povědomí o tom, jak snadno Kaňkovští využili třenic jejich předchůdců s mincmistrem Gutštejnem. Promptně proto využili žádosti předměstské rady z roku 1588, aby na Janovi Libenickém z Vrchovišť, jenž Kaňkovským prodal jisté pozemky, vymohli vklad transakce do desk zemských. Pán libenické tvrze se tak totiž zdráhal učinit bez vědomí šepmistrů. Výměnou za podporu v jejich při byli Kaňkovští ochotni odpřisáhnout na shromáždění celé obce, že dřívější tendence k osamostatnění předměstí byly jen satanovým dílem, neboť „oni…nechtí…, aby od této obce kdy se odtrhnouti měli“ (celé u Fiala 1929, 39–40). Šepmistři však nemínili nic ponechat náhodě, a tak celou záležitost vznesli ještě na mincmistra Karla Biberštejna. Ten po prostudování podkladů předložených mu od představitelů obou obcí shledal, že „vždyckny ten Kaňk s obyvateli jeho ne za nějakou obzvláštní c obec, ale za spoluoud…držán byl…A jinak tomu rozuměti nemohu, než že zprvopočátku…ve všech věcech, buď právních neb jiných, k městskému právu…své zření…měl“ (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 268–269). Šepmistři si mohli mnout ruce. Napříště se nemohlo stát, aby horní správa popřela jejich pravomoci nad předměstím. Nedošlo k tomu, navzdory mínění Josefa Šimka, ani v roce 1621. Představa, že by o tak významné události neměl tušení Mikuláš Dačický (Rezek 1878, 270–276; a hlavně Rezek 1880, 198–204) a že by ji pominula Grantzova pamětní kniha, je nemyslitelná. Na jejích stránkách ale k onomu roku nalézáme jen zápis o složení zbraní všech obyvatel města (Kaňk nevyjímaje) k rukám mincmistra Vřesovce (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 386–387). Podobným směrem by se naše úvahy měly ubírat také v případě údaje o městečku z roku 1665. Byl-li status Kaňku od této doby odlišný, ptejme se, jaký dopad měla právní proměna na titulaturu tamní správy (jako v roce 1538)? Odpověď přitom zní prostě: žádný. Rada se totiž konsekventně označuje jako doposud. Jen spojení perkverk kaňkovský supluje čas od času pojmenování staročeský Kaňk (tak třeba SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 516–520). Změnu navíc nelze zachytit ani po roce 1683, kdy se obec měla dočkat tolik vytoužené nezávislosti. Adam Grantz totiž začíná svůj rukopis sepsaný v letech 1698–1702 slovy: „Okolo Léta Páně 1698…až do 1702…Na Bergkverku kaňkovském na Horách Jeho Milosti Císařské Měděných…Kniha tato vypsána jest za císařování…Leopolda I…a za inspektora Obce kaňkovské (!), slovutné poctivosti Pana Tobiáše Frantze Khuna, Jeho Milosti Císařské šichtmajstra na Horách Kuttnách a souseda na Kaňku, též za Pánův starších kaňkovských a Rady (!) tato kniha…předsevzata jest“ (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 1–3). Byl-li by Kaňk horním městem, proč by to Grantz zamlčel? Jeho kniha přitom obsahuje list dvorské komory hornímu hofmistru Krahovi z roku 1683, jenž v souvislosti se ziskem samostatnosti obce vnesl do literatury Jan Fiala. Ten však patrně přecenil význam písemnosti, jíž bych si s ohledem na její obsah troufl traktovat jako další kolo kompetenčních sporů mezi horní správou a městem. Hofmistr se tak zřejmě nesnažil vymoci Kaňku nezávislost na Kutné Hoře, ale spíš docílit posílení vlastního mocenského postavení. Ostatně list sedleckého opata Jindřicha, zaslaný na předměstí roku 1687, byl určen „primátorovi, starším nad havíři a radě perkverku kaňkovského“ (SOkA Kutná Hora. AMK, inv. č. 28, 554–556). Podobných příkladů by bylo více. Shrneme-li tedy předchozí řádky, zdá se, že ani po roce 1683 nelze Kaňk označit za nezávislou obec. Silné vazby z konce 16. století se sice poněkud rozvolnily, nicméně jisté samostatnosti předměstí dosáhlo až zřízením vlastního magistrátu roku 1793 (Fiala 1929, 42). Závěr
Originální poměry, jež se na Kaňku zformovaly v průběhu 16. století, jakoby dodatečně obhajovaly přítomnost mechanických hodin na tamní radniční věži, jež byly v úvodu tohoto příspěvku vnímány spíše jako svého druhu kuriozita. Kaňkovské milieu se totiž krok po krůčku vzdalovalo od zbylých předměstských obcí, jak dokládá také odlišný text přísahy, jíž skládali zdejší konšelé kutnohorským šepmistrům. Existence vorloje nás tak současně staví před otázku, zda i jeho opatření nemělo již v době pořízení sloužit primárně ke zdůraznění specifičnosti (a reprezentaci) Kaňku, proměňujícího se postupně v „druhé hory“. Na přelomu 60. a 70. let 15. věku došlo k oddělení tamních horních pořádků od jejich mateřských kutnohorských korporací a nelze vyloučit, že v této době mohly být rovněž instalovány mechanické hodiny na radniční věži. Přesto to bylo teprve masivní obrácení pozornosti zeměpanských úřadů ke Staročeskému pásmu, co stvrdilo trend vymezování se specifického postavení Kaňku v rámci kutnohorského důlního revíru. Tlak královské správy na důsledné prosazování horního regálu (uplatňovaného ovšem s ohledem na odkrytí jáchymovských žil) pomohl ve shodě s nejvyšším mincmistrem Gutštejnem postupujícím kaňkovským pořádkům reorganizovat poměry uvnitř jejich obce. Po Gutštejnově
5
Viktor Pohanka
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec? odvolání z úřadu se však vztahy horní a městské správy normalizovaly a tendence k osamostatnění Kaňku tak zůstaly realizovány jen způli. Otázkou ostatně je, zda předměstští konšelé uvažovali reálně o odtržení od Kutné Hory. Prameny naznačují spíše tolik, že se snažili dosáhnout možnosti usazování řemeslníků na předměstí, šepmistry vytrvale odmítané, aby zlevnili jejich produkty, než že by směřovali k zisku nezávislosti. Kaňkovští starší rovněž ochotně využívali příležitostí, kdy se mohli schovat za městské instituce a hlavně privilegia hor. Postavení Kaňku tak v závislosti od mocenské situace uvnitř revíru a potřeb tamní samosprávy kolísalo mezi krajními polohami standardního kutnohorského předměstí až naprosto nezávislé obce (či spíše druhých hor). Ve skutečnosti ovšem Kaňk zůstával specifickou součástí horního města, přičemž přispíval svým dílem k nezaměnitelnosti kutnohorských poměrů.
6
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec?
Viktor Pohanka
Prameny
Archiv český XIV. Kalousek, J. (ed), Praha 1895. Paměti Mikuláše Dačického z Heslova I–II. Rezek, A. (ed), Praha 1878–1880. Státní okresní archiv Kolín. Archiv města Kolín, bez inv. č. – Kniha nesporného soudnictví 1376–1401. Státní okresní archiv Kutná Hora. Archiv města Kaňk, inv. č. 27, 28, 67. Státní okresní archiv Kutná Hora. Archiv města Kutná Hora, Aktová sbírka. Státní okresní archiv Kutná Hora. Archiv města Kutná Hora, kn. č. 12, 14, 26, 27. Státní okresní archiv Kutná Hora. Havířský pořádek Kaňk, inv. č. 1. Státní okresní archiv Kutná Hora. Horní a mincovní fond Kutná Hora, kart. 131.
Literatura
BARTOŠ, M. 2004 Středověké dobývání v Kutné Hoře, In: Nováček, K. (Ed.), Mediaevalia archaeologica 6, 157–199. BOROVSKÝ, T. 1997 Správa města a radní vrstva v předhusitské Kutné Hoře, In: Grulich, P. (ed.), Celostátní studentská vědecká konference – Historie 1996, 59–83. BRANIŠ, J. 1913 Z pamětí chudé obce. Praha. ČAPSKÝ, M. 2007 Opava v pozdním středověku. In: Žáček, R. – Müller, K. (ed.), Opava. Historie, kultura, lidé, Praha: Lidové Noviny, 96–136. ČECHURA, J. 1983 Úřední knihy kláštera v Sedlci z období počátku 15. až konce 16. století (podle KNM VI F 32 a KNM VIII A 6), Časopis Národního muzea – A 152, 114–129. ČECHURA, J. 1988 Dvě studie k sociálně-ekonomickému vývoji klášterního velkostatku v předhusitských Čechách, Sborník Národního muzea v Praze – A 42, 1–45. ČELAKOVSKÝ, J. – VOJTÍŠEK, V. 1916 Klášter sedlecký, jeho statky a práva v době před válkami husitskými. Praha. FIALA, J. 1929 Kaňk a jeho archiv, Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 4, 37–65. FIALA, J. 1939 Brány a branky v Kutné Hoře, Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 10, 1–72. FIALA, J. 1941 Havířský pořádek v Kutné Hoře, Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české 11, 1–24.
7
HOFFMANN, F. 2009 Středověké město v Čechách a na Moravě. Praha: Lidové Noviny.
NOVÁK, P. 2007 Stránky z historie předměstí Kutné Hory, Krásné město 36, 3–10.
HUSA, V. 1959 Organisationen des Kuttenberger Bergvolkes vom 14. bis 16. Jahrhundert. In: Fraenger, W. (ed.), Deutsches Jahrbuch für Volkskunde, 243–254.
SOMER, T. 2012 Smil z Lichtenburka. Příběh velmože bouřlivého věku. České Budějovice: Veduta.
KEJŘ, J. 1958 Právní život v husitské Kutné Hoře. Praha: Nakladatelství Československé Akademie věd. KOŘAN, J. 1950 Dějiny dolování v rudním okrsku kutnohorském. Praha: Vědecko‑technické nakladatelství. KŘEPELKOVÁ, A. 1960 Havířský pořádek v Kutné Hoře do roku 1547, Příspěvky k dějinám Kutné Hory 1, 37–70. KUČA, K. 1998 Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, sv. III. Praha: Libri. Kůrka, P. B. 2006 Týdenní zádušní účty, možnosti jejich využití a interpretace. Sonda do předbělohorské utrakvistické liturgické praxe, Folia Historica Bohemica 22, 67–86. LUKÁŠ, V. 1960 Počátky úřadu nejvyššího mincmistra Království českého, Numismatický sborník 6, 169–205. MACEK, J. 1992 Jagellonský věk v českých zemích, sv. I. Hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia.
ŠIMEK, J. 1907 Kutná Hora v XV. a XIV. století. Kutná Hora. ŠIMŮNEK, R. A KOL. 2010 Historický atlas měst České republiky, sv. 22. Kutná Hora. Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky. TOMASCHEK, J. A. 1868 Der Oberhof Iglau in Mähren und seine Schöffensprüche aus dem XIII.–XVI. Jahrhundert. Innsbruck: Verlag der Wagner’schen Universitets-Buchhandlung TRNKA, P. 2009 Regesty královských missivů určených úředníkům mince, nejvyššímu mincmistru a hornímu hofmistru v letech 1472–1489, Sborník archivních prací 54, 39–170. VEPŘEK, J. 1946 Horní město Kaňk, Krásné město 5, 24–27.
Viktor Pohanka
Kaňk u Kutné Hory. Standardní předměstí nebo nezávislá obec?
Kaňk bei Kutná Hora. Eine standarde Vorstadt oder eine selbständige Gemeinde?
Spezifische Verhältnisse der Kuttelberger Bergreviers führten im Vorfeld der eigenen Bergstadt zur Entstehung eines Rings von Vorstädten mit eigener Selbstverwaltung, deren Bindungen an den Stadtrat jedoch genau gegeben waren. Auch in Kaňk stand an der Spitze der Dorfrichter mit Ratsherren, die durch Kuttelberger Schöffen genannt wurden. Die Rivalität des Stadtrats und des höchsten Münzmeisters, die in der Zeit des Verfalls des Kuttelberger Bergbaus fiel, über welchen landesherrliche Behörden konsequent das Bergregal des Herrschers ausübten, schwächte aber die Machtposition des Stadtrats ab. Während in anderen (regulären) Vorstädten diese Rivalität nicht zum Ausdruck kam, in Kaňk, dessen rentable Bergwerke in landesherrlicher Regie betrieben wurden, kam es zur Veränderung des Verwaltungsmodells, in welchem nun die Hauptrolle dortige Bergleute spielten. Ihre Zunft trennte sich von der Kuttelberger erst in den 1470er Jahren, von 1538 bis zu aufklärerischen Reformen spielte sie eine Schlüsselrolle im Alltagsleben der Vorstadtgemeinde. Wenn auch im Laufe des 16. Jahrhunderts ab und zu Bemühungen um die Verselbständigung von Kaňk erschienen, doch wussten die Kuttelberger Ratsherren die Rechtskraft darüber zu bewahren. So schwankte Kaňk in Abhängigkeit von der Machtverteilung zwischen allen Segmenten des Machtfelds, die sich im Kuttelberger Milieu durchflochten und kreuzten, zwischen der Stellung einer fast unabhängigen Gemeinde und einer ganz standarden Vorstadt.
Bilderbeilagen
Abb. 1 Vorstädte von Kutná Hora (Staatliches Bezirksarchiv Kutná Hora. AM KH, Karte Nr. 5)
8
Abb. 2 Vorfeld von Kaňk (zdroj: mapy.cz, zubereitet V. Pohanka).
