každý. Policie netušila, kdy kresba na zdi vznikla. Jestli před smrtí muže, nebo až potom, a jestli má s případem vůbec něco společného

Pátá kniha Stínadel.

Věnováno všem sběratelům a fandům Rychlých šípů a všem těm, kteří podlehli mýtu zvanému Stínadla. Především však pátračům a Vontům kolem Haštalského náměstí.

ÚVOD V jednom červencovém horkém odpoledni, vešel do družstevního konzumu v ulici U maskota ve Stínadlech čtrnáctiletý chlapec Dušan Faksa, aniž by postřehl nebezpečí, které tu na něho číhá, až se bude vracet z obchůdku domů. Parta sedmi Vontů, která na něho čekala, byla v okolních ulicích známá podle jména svého neurvalého náčelníka Berana. Beran byl vyhlášený špindíra s neuvěřitelně špinavým krkem. Špínu měl tak zažranou do kůže, že se leskla jako dobře vyleštěné boty. Parta, ke které Dušan ještě před několika dny patřil, se rozdělila na dvě skupinky a obsadila ulici na obou jejich koncích. To pro jistotu, kdyby náhodou nešel obvyklou cestou přímo domů, ale vzal to oklikou druhou stranou. Berani se ho chystali potrestat, už po několikáté v poslední době, za jeho jakousi údajnou zradu. „Pozor, připrav se. Už jde!“ řekl Beran Vontovi. Ten držel v ruce velkou plechovku od barvy, ve které stále hnětl vlhkou hroudu tmavého bláta. Dušan, netušíc nebezpečí, zamířil z konzumu k výklenku o dva domy dál. Zde na něho čekali za vraty tři útočníci. V okamžiku, kdy došel k vratům, vyrazili na něho s hurónským řevem a než se stačil z úleku vzpamatovat, vhodil mu obratně jeden z Vontů do konvičky hroudu bláta, až mléko vystříklo ven, se slovy: „To máš za zradu Fakso – Flakso!“ Svému vtipu se začal hýkavě smát a ostatní se k němu přidali. „Co…co si to dovolujete?“ dostal ze sebe překvapený Dušan. Když ale postřehl, že k němu přibíhají z druhého konce ulice další čtyři Berani, rychle se vzpamatoval a mrštil konvičkou po útočnících. Ti před vychrstnutým mlékem instinktivně uskočili a bezděčně mu tak otevřeli cestu k úniku. Dušan se rozběhl ulicí jako šílený. Parta se okamžitě pustila do jeho stíhání. Byl dobrý běžec. Vzdálenost mezi ním a Berany se pomalu, ale vytrvale zvětšovala. Po chvíli si všiml, že běží Krysařskou uličkou a nezadržitelně se blíží k Myší pasti. Tak se nazývalo náměstíčko s nevelkou kašnou uprostřed, do něhož ústila pouze jediná ulička a ven žádná další nevedla. Na rohu Krysařské a Myší pasti stál starý opuštěný dům, o kterém Vontové bydlící v jeho okolí věděli, že se v něm zdržovali jistou dobu stínadelští tuláci, lidé bez domova. K obsazení domu došlo před půl rokem. Pak najednou, ze dne na den, všichni tuláci z domu náhle zmizeli a od té doby si nikdo netroufl dovnitř vkročit. Mezi Vonty začaly kolovat nepotvrzené zprávy, že v domě žije tajemný muž v masce, přezdívaný Fantom, a že se ve sklepení Domu hrůzy, vždy po půl noci, dějí všelijaké strašidelné a nevysvětlitelné věci. Toto všechno Dušanovi proběhlo hlavou a on dostal šílený nápad. Schová se ve sklepení rohového domu a Berany ani nenapadne, že by se schoval zrovna tady. A až dům přeběhnou, vypaří se odtud. Strach, že ho parta dostihne, byl silnější než strach z Domu hrůzy. Bez sebemenšího zaváhání vběhl dovnitř a po příkrých schodech seběhl do sklepa. Doufal přitom, že nikdo neviděl, kam se schoval. V hloubi sklepa ho udeřil do nosu nezvyklý hnilobný zápach, který nedokázal k žádnému známému zápachu přirovnat. Současně uslyšel desítky různých zvuků prchajících potkanů a bzučení hmyzu, jenž se vznesl do vzduchu a zmateně poletoval kolem Dušana. Najednou ho napadlo, že sem neměl chodit, že svou přítomností ve sklepě probudil k životu něco, co odtud vyhnalo všechny tuláky a co je nebezpečné i jemu. Chtěl se vrátit na ulici, ale uslyšel dusot pronásledovatelů. Pane Bože, jen ať běží dál, modlil se v duchu Dušan. Ale Berani museli zahlédnout, že se tady někde schoval, protože u domu zůstali stát. „Někde tady nám zmizel.“ dolehl k němu, přes stále sílící bzukot hmyzu, slabý hlas z ulice. „Je tady v tom baráku hrůzy.“ uslyšel druhý hlas. „Tam nebude. Tam by se netroufl schovat.“ „Chvíli počkáme.“ navrhl kdosi. „A jestli tam je, moc dlouho tam stejně nevydrží.“ Ježíši, děsil se Dušan. Co teď? Tady v té místnosti nemůže opravdu zůstat. Zdálo se mu, že zápach ještě zesílil a žaludek se mu několikrát zvedl, div se nepozvracel. Pištění potkanů a hejna much mu vyvolávaly na těle husí kůži. Kdyby tak měl světlo. Určitě tu bude nějaký zadní východ vedoucí z pasti. Počkat, má v kapse zápalky. Nohou zavadil o nějaký zmačkaný papír. Opatrně ho zvedl. Mohly to být noviny nebo nějaký sáček. Roztřesenými prsty škrtl zápalkou. Byly to noviny. A suché! Na jednom konci je zapálil a od plamínku směrem k druhému konci je obratně sroloval do tenké roličky, aby mu plamen vydržel hořet co nejdéle. Kousek před sebou spařil na zemi ležet hromadu něčeho, co vypadalo jako velké uhynulé zvíře. Na mršině hodovaly desítky potkanů a vznášelo se tu mračno bzučících much. Pak si všiml lebky, téměř úplně zbavené masité části. Z rozšklebených úst vylezl obrovský potkan a zmizel v temnotě. Dušan upustil hořící noviny a se zvířecím řevem vyběhl ze sklepa na ulici. Náčelníkovi Vontů Beranovi vběhl přímo do náruče a vyzvracel mu svůj oběd přímo na jeho špinavý krk. * Od nálezu mrtvoly v Domě hrůzy na rohu Krysařské uličky a Myší pasti uběhly dva měsíce. Za celou dobu se nepodařilo policii zjistit totožnost mrtvého muže, protože jeho doklady nebyly ve sklepě nalezeny. Jednalo se zřejmě o jednoho z tuláků, kteří předtím v domě přebývali. Ačkoliv policie sklepení domu pečlivě prohledala, našla tu jenom dřevěný stůl, rozbitou petrolejovou lampu, několik židlí, hromadu špinavých matrací a rozedraných kusů oděvu. Mezi vulgárními nápisy na zdi byla objevena i jakási křídou nakreslená čmáranice. Nikdo z policistů netušil, co kresba představuje, jen inspektor Vrána, který se ve Stínadlech narodil, okamžitě poznal v neumělé kresbě hlavolam zvaný ježek v kleci. Ten znal ve Stínadlech snad úplně

2

každý. Policie netušila, kdy kresba na zdi vznikla. Jestli před smrtí muže, nebo až potom, a jestli má s případem vůbec něco společného. Zkrátka policie k záhadnému úmrtí nezjistila téměř nic a vyšetřování uvízlo v krátké době na mrtvém bodě. Inspektor Vrána z městské kriminálky znechuceně mrštil vyšetřovací složkou nazvanou Stínadelský Fantom na svůj pracovní stůl, protože tušil, že případ bude nakonec jako nevyřešený odložen. * „Tak vidíš, Toníku, trčíme tady už třetí večer a pořád se nic neděje. Myslím, že si Strnad všechno vymyslel, aby se udělal zajímavým. Ve škole se s ním nikdo moc nebaví, protože je to tak trochu podivín a jediné, co je na něm zajímavé, je to, že bydlí v tomto domě s průchodem přímo na Rozdělovací třídu a vidí ze svého okna do Stínadel.“ „Možná máš pravdu,“ odpověděl Toník, „ale sám jsem ho slyšel, jak říká, že už dvakrát spatřil skupinku Vontů, kteří přešli k nám na Druhou stranu zrovna v těchto místech a že to je samo o sobě podivné, protože Vontové obyčejně ze Stínadel do jiných městských čtvrtí nechodí, protože k tomu nemají důvod a všechno, co se děje mimo jejich území je nezajímá. A taky, že se to v obou případech stalo v podvečer, takže jestli by dnes měli přijít, může se to stát každou chvíli. A ještě říkal, že to vypadalo, jakoby Vontové šli naprosto cílevědomě a bez strachu, že opouštějí své ulice, a jakoby Rozdělovací třída ani nebyla žádnou hranicí mezi Stínadly a Druhou stranou.“ Toník domluvil, zvedl hlavu a zahleděl se nad střechy domů na protější straně ulice. Těžké černé mraky se nenápadně vplížily nad město a nevěstily nic dobrého. Zdálo se mu, že se dnes setmělo dříve než jindy. Také se docela ochladilo. „No, to je možné, a pokud by to byla pravda, bylo by to zvláštní,“ odpověděl starší z chlapců. „Od té doby, co se stal Velkým Vontem Otakar Losna, je ve Stínadlech klid a ani tady, kde se téměř denně odehrála nějaká bitva, se moc Vontů neobjevuje. A že by nějací Vontové najednou začali chodit na naši stranu?“ podivoval se a nevěřícně přitom zakroutil hlavou. Oba hoši ztichli a zahleděli se přes Rozdělovací třídu do protější ulice ve Stínadlech, která se ztrácela v mlžném oparu kamsi do neznáma a kde nazelenalá záře pouličních lamp jen stěží osvětlovala nejbližší okolí, ale nedokázala proniknout do temných zákoutí křivolakých uliček a spolu se zápachem tlejícího listí válejícího se na nerovné a mnoha generacemi Vontů do lesku ochozené dlažbě, spoluvytvářela tak dobře známou a záhadnou atmosféru Stínadel, nevyskytující se v žádné jiné městské čtvrti. Jen v temných uličkách za Rozdělovací třídou. Toník si také šiml, že se z protější ulice neozývá žádný zvuk, několik chodců spěšně mizí ve starých pavlačových domech, vítr si pohrává se stránkami pohozených novin a jinak nic. Jen zlověstné ticho se vznáší nad tímto tajemným místem. Tam bych teď nešel, ani kdyby mi všichni Vontové slíbili, že se bezpečně vrátím zpátky, pomyslel si Toník. Na dlažbě se začínají objevovat první kapky deště, zatím jen ojediněle, ale doprovázeny jasně slyšitelným klapotem při jejich dopadu na plechovou stříšku nad průchodem. Pojednou hoši strnuli, když se v ulici mihlo na stěnách domů několik stínů a za chvíli spatřili hlouček rychle se blížících postav. „Už jdou!“ vyhrkl Toník a bezděky ustoupil o krok do průchodu. V ústí protilehlé ulice se objevili čtyři výrostci, jen letmo se rozhlédli po Rozdělovací třídě a zamířili přímo k průchodu, kde se oba v přítmí schovávali. Hoši nevěděli, jestli jim od skupinky hrozí nějaké nebezpečí, takže zůstali nerozhodně stát u zdi a čekali, co se bude dít. Na nějaký únik bylo již stejně pozdě. Vontové se k nim svižným krokem přiblížili. Byli to všechno starší kluci, ale ještě ne dospělí. Mezi sebou zachovávali mlčení. Bylo zřejmé, že spěchají za nějakým určitým cílem a že se rozhodně nejedná o obyčejnou procházku mimo hranice Stínadel. Svými pronikavými pohledy spočinuly na obou chlapcích a jeden z Vontů se zastřeným hlasem zeptal: „Nevíte, kde tady najdeme Vendu Hantycha a Bentána? Myslím, že jednomu z nich říkáte Podfukář.“ Toník spatřil na klopě jeho kabátu malý žlutý záblesk od špendlíku. Nebylo pochyb, že tito čtyři jsou Vontové. Ostatní s napětím očekávali Toníkovu odpověď. Toník byl jejich nenadálou otázkou tak překvapen, že se nezmohl na kloudnou odpověď a jen ze sebe vykoktal: „Co - co mu chcete, on vám něco udělal?“„No spíš jde o to, co pro nás teprve udělá, ale o tom ti tady nebudeme vykládat,“ řekl posměšně Vont a vzápětí se zahleděl přísně na Toníka, jakoby čekal na správnou odpověď. Toníkovi, bylo jasné, že Vont poznal, jaký strach z nich oba chlapci mají a že bude lepší, když si alespoň něco vymyslí a pak se jim třeba podaří rychle zmizet, ale předešel ho ten nejvyšší Vont, asi vedoucí skupinky, když prohlásil: „Nech to být Francku, najdeme si je sami, nemusí každý vědět, co tu děláme“. Načež kolem nich průchodem prošli na Druhou stranu. „Fuj,“ oddechl si Toník, „už jsem si myslel, že se něco semele. Já totiž vůbec nevím, kde Podfukář nebo Bentán bydlí. Ty ano?“ „Já taky ne.“ „No vidíš. A kdybychom jim to řekli, tak by se jim taková odpověď asi nelíbila. Třeba by nám nevěřili a mysleli by si, že chceme Podfukáře krýt a třeba by to z nás chtěli dostat násilím.“ „Je to možné. Šel z nich docela strach. Povím ti, že bych je nechtěl potkat někde ve Stínadlech.“ „Ale jedno se nám potvrdilo. Vontové opravdu překračují Rozdělovací třídu a mají nějaké úmysly tady na Druhé straně. To není jen tak, to se muselo něco stát. Proč tady někoho hledají a proč zrovna Podfukáře, který má tak špatnou pověst svými podvodnými kousky? Nechci si hrát na špatného proroka, ale mám takový pocit, že jsme na prahu nějakých nových překvapivých událostí. Něco se zase začíná dít, za to dám krk. Stínadla nebudou nikdy v klidu.“ Mezitím se zvedl silný vítr, který rozhoupal dráty elektrického vedení. Nad hlavami chlapců se ozvaly zvuky chvatně zavíraných oken „Něco se žene. Pojďme už domů.“ řekl starší z chlapců roztřeseným hlasem. „To budou zítra kluci koukat, až jim povíme, co jsme tu dnes zažili.“ prohlásil Toník. Ale pak už na nic nečekali a vydali se ke svým domovům.

3

Do ulic se snesla černá tma, která svou náručí přikryla všechny vzdalující se postavy tohoto zvláštního setkání. Hned potom se na zaprášené dlažbě Rozdělovací třídy rozstříkly velké vodní kapky.

1.

NA CO JSOU KELÍMKY OD LIMONÁDY? O dva měsíce později, sobota odpoledne.

V sobotu se měl dohrávat odložený zápas z minulého mistrovského kola mezi Čechií a Rapidem. SK Rapid měl svůj fotbalový stánek v dolíku městské čtvrti Bekov a Čechie měla hřiště na Druhé straně. Již od založení obou klubů byly zápasy mezi oběma mužstvy dost vyhecované, a tak tomu bylo i tentokrát. Den před zápasem byli v klubovně Rychlých šípů přítomni Mirek Dušín, vedoucí klubu, Jarka Metelka, písař klubu a šprýmaři Rychlonožka s Červenáčkem. Vzápětí se do klubovny přiřítil poslední člen klubu, blonďáček Jindra Hojer. V ruce nad hlavou držel nějaké lístky a radostně halekal: „Sehnal jsem volňásky na zítřejší zápas Čechie s Rapidem, plantážníci!“ „Volňásky? To jako zadarmo?“ zeptal se Rychlonožka poťouchle. „Jak jinak,“ odpověděl mu Jindra. Mirek s Jarkou se na sebe podívali. Rychlé šípy na fotbal moc nechodily. Raději se věnovaly jiným, zajímavějším činnostem. Když jsou ale lístky zadarmo… „Kdes je sehnal?“ zajímal se Mirek. „Od strýce Tadeáše. Je ve vedení Čechie. Každý funkcionář klubu prý má pár volných vstupenek na zápas pro své známé a příbuzné, a tak mi strýček pro nás pět lístků přihrál. A máme se prý zase vsadit o vítězství jako minule.“ Jindra se podíval významně na Rychlonožku. Ostatní se při vzpomínce na to začali pochechtávat. Stalo se to před několika lety. Tehdy se před fotbalovým zápasem Čechie s Rapidem hoši dohadovali, které mužstvo je lepší. Rychlonožka suverénně prohlásil, že v Čechii jsou saláti, on že vsadí na Rapid. Ostatní se nechali strhnout, a tak se vsadili. Prohraje-li Rapid, půjde Rychlonožka do školy s nalepeným vousem a sundá ho až po vyučování. Prohraje-li Čechie, budou ostatní nahlas zpívat od tří do pěti hodin odpoledne před domem s klubovnou vánoční koledy. Vyhrála Čechie a Rychlonožka si s nalepeným vousem druhý den ve škole užil svoje. „To je dobrý nápad,“ přidal se k Jindrovi Červenáček, „měli bychom se dnes také vsadit.“ „Ano, ano, pojď se, Rychlonožko, vsadit.“ přidal se Jindra. Ale Rychlonožka o sázení nechtěl nic slyšet. „Ani nápad, zase prohraji a zítra bych to pěkně slíznul v dílně.“ Nicméně bylo rozhodnuto, že se na zápas půjdou podívat. * Druhý den odpoledne, ještě před odchodem z domova, se Rychlonožka zeptal provokativně svého otce: „Tatí, a jak dlouho mohu být venku?“ Jeho otec se probíral novinami a nevěnoval mu moc pozornost. Jen tak na půl úst odvětil: „Jak dlouho chceš. Ale za hodinu ať jsi doma!“ „Ale my jdeme na fotbal.“ „Aha! Tak až to skončí – no! Co se mě vůbec ptáš?“ Rychlonožka se zasmál a upaloval z domu. Na místo srazu dorazil za deset minut. Chyběl už jen Červenáček. „Kde jste tak dlouho? A kde máš Červenáčka?“ zajímal se Jindra. Rychlonožka s Červenáčkem bydleli nad klubovnou ve stejném domě a téměř vždy přicházeli na sraz mimo klubovnu společně. „Myslel jsem, že už je tady.“ řekl Rychlonožka. „Jestli Červenáček nepřijde do pěti minut, půjdeme bez něho. Jinak nestihneme začátek zápasu.“ rozhodl Mirek. Jen to dořekl, přiběhl Červenáček celý zchvácený. „Málem jsem byl dneska po škole. Nevěděl jsem, kde jsou Azory.“ omlouval se. „To je hrozné, jak jsi nepořádný,“ durdil se Rychlonožka a chytal se teatrálně za hlavu, „příště si pamatuj, kam si co založíš!“ „Někdy jsi docela vtipný,“ chechtal se Červenáček a ostatní se k němu přidali. „A teď tradá na stadion!“ zavelel Jarka. Hned od prvního hvizdu rozhodčího se zápas pro Rapid nevyvíjel dobře. Čechie zase vyhrála. Rychlonožka byl rád, že se nevsadil, i když mu Červenáček během zápasu pořád předhazoval, že by mu vous tentokrát určitě slušel víc než minule. Když se po zápase blížili k bráně stadionu, všimli si hoši čtyř, o něco mladších dívek, které kolem stánků s občerstvením vybíraly z odpadkových košů kelímky od piva a limonády. Kelímky zasouvaly do sebe a za jedním stánkem z nich stavěly vysoké komínky. „Co to ty holky tam dělají?“ podivil se Červenáček. „Sbírají kelímky od piva. Copak to nevidíš? Měl by sis

4

už konečně pořídit brýle.“ rýpl si do něho Rychlonožka. „To vidím, že sbírají kelímky,“ ohradil se Červenáček, „na co jim ale budou?“ „Třeba na topení,“ mínil Rychlonožka. Ostatní hochy podivná činnost děvčat také zaujala. „Na topení asi ne. To by sbíraly všechny kelímky bez rozdílu. Ale ony sbírají jenom ty pěkné, nepomačkané.“ všiml si Mirek. „Že by je vypláchly teplou vodou a potom znovu použily ve stánku k nalévání piva?“ uvažoval Jarka. „To by ale asi nešlo.“ „Dávejte pozor, jak to od nich vhodně volenými otázkami nenápadně vyšpionážím.“ vytahoval se Rychlonožka. „To jsme ale opravdu zvědaví.“ postrčil ho Jindra nečekaně o několik kroků před Rychlé šípy. Rychlonožka si sebevědomě povytáhl kalhoty a směle vykročil k nejbližší dívce. „Na co to sbíráte, boubelky, he?“ houkl na ni neomaleně. Dívka se na něho překvapeně podívala a vzápětí mu odsekla: „Co je ti po tom, ty jeden ježatče! Starej se o sebe, ano?! No slyšely jste to, holky?“ A uraženě se od něho vzdálila. Rychlonožka se jako spráskaný pes připlížil nazpět k smějícím se hochům. „No ty jsi toho vyšpionážil, jen co je pravda!“ smál se Mirek. Rychlonožka jen bezmocně rozhodil ruce. „Půjdeme už, nebo ještě počkáme, co se z té jejich sběratelské vášně vyklube?“ zeptal se Jindra. Děvčata teď poskládala komínky z kelímků na dvoukolový vozík a chystala se s nákladem někam odjet. „Pojďme nenápadně za nimi,“ navrhl Jarka, jakoby za sbíráním kelímků tušil nějakou detektivní záhadu, „třeba se to dovíme.“

2.

DÍVČÍ KLUB POMNĚNKY Sobota večer.

Dívky s dvoukolákem projely bezstarostně několika ulicemi, zpovzdálí sledovány Rychlými šípy. Nakonec jim zmizely na začátku Čapího údolí za budovou Armády spásy. „Co mohou dělat u Armády spásy?“ podivil se Jindra. „V budově se denně vaří jídlo pro lidi bez domova a Armáda spásy ho potom rozdává ve městě.“ řekl Mirek. „Že by ty kelímky měly sloužit právě k tomuto účelu?“ Vypadalo to tak. „Půjdeme ještě za nimi, když už víme, na co asi kelímky jsou?“ zeptal se Jindra. „Nevíme nic,“ řekl rozhodně Mirek, „jenom se to domníváme. Jdeme.“ Přidali do kroku a za chvíli došli k vývařovně. Za budovou stálo v přístřešku několik kontejnerů na odpadky. Otevřeným oknem byl slyšet nezřetelný hovor a cinkot nádobí. Děvčata s dvoukolákem nikde neviděli. Za přístřeškem se mírně zvedal terén hustě porostlý křovím a nevysokými stromy a končil po třiceti metrech až u paty městských hradeb. Přes vrcholky keřů uviděli u jednoho kamenného pilíře navršenou hromadu z větví a listí. Současně hoši zaslechli, že se tím směrem někdo prodírá. „Jsou tam nahoře.“ ukázal Jarka ve směru, odkud se ozýval praskot větviček a slabé dívčí hlásky. Všichni se podívali směrem, kterým ukazoval Jarka, ale přes husté křoviny nikoho nezahlédli. Rychlé šípy se prodraly okrajovými křovinami a opatrně postupovaly do svahu. Jarka v kypré půdě objevil otisky kol dvoukoláku a mlčky na ně ostatní upozornil. Krátce si je prohlédli a hned pokračovali ve výstupu. Když už se dostali asi za polovinu svahu, všimli si, že se nahoře rozhostilo ticho. Mirek opatrně rozhrnul větve křoví a chvíli pozoroval zvláštní zelenou hranatou hromadu z větví a listí. Jindra, který stál vedle něho, tiše řekl: „Co to je za divnou hromadu? Vypadá to jako…“ „Chýše pod horami!“ doplnil ho Rychlonožka. A opravdu. To, co z dálky vypadalo jen jako hromada nakupených větví, byla docela umně postavená chýše. Svou zadní stranou se opírala o kamennou zeď. Místo střechy byla jen jakási rohož vytvořená z klacků, která nebyla ještě ničím přikryta. Z otvoru v přední ‚zdi‘ vykoukla tmavá dívčí hlava nejstarší z děvčat. Hoši se chtěli schovat, ale bylo už pozdě. „Podívejte se, děvčata, tak nás ti čmuchalové přece jenom objevili,“ řekla dívka a ozbrojena pořádným klackem neohroženě vyšla před chýši následovaná kamarádkami. Nemělo cenu se dál schovávat. Rychlé šípy se odhodlaně vydrápaly až nahoru. Dívky je napjatě pozorovaly. Každá držela v ruce skoro metrový klacek. Všechny vypadaly náramně bojovně. Mirek na ně zavolal: „Nemusíte se nás bát!“ „Však my se vás nebojíme!“ odpověděla mu nejmenší, zrzavá dívka, která se schovávala za ostatními děvčaty. Hlas se jí trochu chvěl. A Mirek pokračoval: „Chtěli jsme jen zjistit, na co jste sbíraly ty kelímky. Když nám prozradíte, na co je potřebujete, tak vám třeba s nimi pomůžeme.“ „A jak to, že se nás nebojíte? Hudry, hudry!“ zahalekal Rychlonožka rozjařeně. Mirek si ho přísně změřil. Rychlonožka se přikrčil, jako by očekával ránu. Oči mu ale čtverácky zářily. „No – protože vás známe. Jste klub Rychlých šípů z naší Druhé strany, takže se vás nemusíme bát.“ zasmála se nejstarší černovlasá dívka a odhodila klacek na zem. Ostatní ji napodobily. Černovlasá dívka potom řekla: „Jsme dívčí

5

klub Pomněnky. Já jsem vedoucí a jmenuji se Zuzka.“ Potom se obrátila ke svým kamarádkám a představila obě úplně stejné blonďaté dívky – dvojčata. „Tohle jsou Jitka a Jiřka. A náš nejmenší benjamínek se jmenuje Lenička.“ Zrzečka Lenička se moc přívětivě netvářila, jako by ji vadilo, že ji Zuzka představila zdrobněle jako Leničku, malou holčičku. Rychlé šípy se nemusely představovat. Ukázalo se, že je Pomněnky znají všechny i po jménech. „A jestli nám opravdu chcete pomoc, tak budeme jenom rády.“ řekla Zuzka. Když se hoši vyškrábali až k rozestavěné chýši, řeklo jedno z dvojčat: „Zatím nemáme klubovnu, a tak si tady stavíme takovou chýši z větví a roští.“ Dvojčata si byla opravdu k nerozeznání podobná a ještě ke všemu byla i stejně oblečená. Takže hoši byli na pochybách, která je Jitka a která Jiřka. „A na co máte ty kelímky?“ zeptal se Jarka, který se nemohl dočkat, až se to konečně doví. „Kelímky chceme použít jako krytinu střechy – jako prejzy na střechách domů, víte?“ To promluvila druhá z dvojčat. „Z každého kelímku odstraníme nejdříve dno a pak ho rozřízneme po výšce. Tím získáme dva žlábky. Na střešní rohož položíme vrstvu žlábků těsně vedle sebe, aby odváděly dešťovou vodu. Na ně položíme obráceně druhou vrstvu, která zabrání protékání vody spárami mezi kelímky.“ Z několika již rozřezaných kelímků děvčata předvedla, jak to vymyslela. „A obě vrstvy potom opatrně přikryjeme silnou vrstvou loňského listí a drobných větviček, aby nám ‚prejzy‘ nerozfoukal vítr,“ doplnila nadšeně Zuzka Hoši na to hleděli jako u vytržení. Jarka se zadumaně poškrábal na bradě a pak opatrně řekl: „Zajímavý nápad. Myslíte, že to bude fungovat?“ „Bude!“ Byly o tom přesvědčeny všechny čtyři. „No – já nevím.“ protáhl Jarka trochu pochybovačně. „Asi tak jen do prvního pořádného vichru.“ „Tak chcete nám pomoc nebo ne?“ zeptala se ho teď už trochu bojovně Zuzka. „Samozřejmě, že vám pomůžeme. Sám jsem zvědavý, jak dlouho vám chýše vydrží.“ řekl Mirek smířlivě. „A co až přijdou podzimní deště a první mrazíky?“ zeptal se Jindra. „No právě – do té doby musíme někde sehnat klubovnu stůj co stůj!“ řekla Zuzka. „Jeden tip už máme. Ale zatím není ještě rozhodnuto.“ „Tak se do toho dejme, dokud je ještě trochu vidět. Za chvíli bude tma.“ dodal Mirek. Potom skoro hodinu všichni svorně řezali kelímky a kladli je pracně na rohož střešní konstrukce. Nebyla to práce vůbec jednoduchá. Jarka několikrát potichu, aby ho děvčata neslyšela, utrousil, že dělají zbytečnou práci, že to všechno vítr rozfouká a první déšť spláchne. „Končíme!“ rozhodla nakonec Zuzka. „Budeme pokračovat zase až zítra. Přijdete nám ještě pomoc?“ Mirek se podíval po Rychlých šípech, a když viděl, že hoši jsou celí pobláznění vzhledem dvojčat (i Zuzka a Lenička byly neobyčejně pěkné dívky), tak za všechny přislíbil, že přijdou. Červenáček s Rychlonožkou se opřeli do dvoukoláku (Mirek jim ještě předtím musel vymluvit bláznivý nápad, že by jeden seděl v dvoukoláku a druhý by to s ním vzal sešupem dolů), a všichni společně proběhli křovím se svahu až k budově vývařovny. Tam zůstali překvapeně stát. U popelnic stály tři zkoprnělé postavy, jakoby byly při něčem přistiženy. „Bratrstvo Kočičí pracky!“ podivil se Jindra. První se vzpamatovalo Dlouhé Bidlo, náčelník této podařené trojice. Nenápadně cosi upustil do popelnice, a protože nejlepší obrana je útok, posměšně zavolal na Rychlé šípy: „A to se podívejme – Šípáci na námluvách!“ A začal se křečovitě smát na celé kolo. Bohouš se Štětináčem se rozchechtali také, jako by Dlouhé Bidlo řeklo bůhví jaký vtip. „No to bude něco pro Tondu Plíhala a jeho Sběrač, až mu to vyklopíme!“ Sběrač byl časopis vydávaný partou kolem Tondy Plíhala v sousední městské části Dvorce, se kterou měly Rychlé šípy nejeden nevyřízený účet. „Něco si zkuste! A my zase na vás v našem TAM-TAMU prozradíme, jak jste se tu přehrabovali v popelnicích.“ vykřikl na ně Rychlonožka. „Nech toho, Rychlonožko,“ zarazil ho Mirek. Bratrstvu okamžitě smích přešel. „Jestli se to doví naši, tak mě přerazí,“ zděsil se Bohouš. Když Rychlé šípy a Pomněnky zmizely za budovou, Dlouhé Bidlo prohlásilo: „Rychle nahoru do křovin. Musíme zjistit, co tu Šípáci dělali.“ Štětináč se naklonil do popelnice a klacíkem prohrabával smetí. „Kašli teď na to. Musíme nahoru, dokud je ještě trochu vidět.“ popohánělo Štětináče Dlouhé Bidlo. „Vytáhneme to, až zjistíme, co Šípáci nahoře dělali.“ Bratrstvo Kočičí pracky po chvíli chýši u hradeb objevilo. „Podívejme se! Tak tady si Šípáci s děvčátky hrají.“ řeklo Dlouhé Bidlo ironicky. A jako na povel se všichni tři vrhli na chýši a v několika vteřinách ji srovnali se zemí.

3.

RYCHLÉ ŠÍPY VYSLÝCHAJÍ BOHOUŠE Neděle. Druhý den doběhla vedoucí Pomněnek Zuzka na domluvený sraz celá udýchaná a už z dálky volala: „Rychlé šípy,

6

někdo nám rozbil naši chýši na padrť!“ „A kde máš ostatní holky?“ zajímali se Červenáček s Rychlonožkou. „Ty zůstaly u chýše.“ „Když už na ně nemusíme čekat, tak se tam hned pojďme podívat!“ rozhodl Mirek. U hradební zdi našli jen hromadu listí promíchanou s rozšlapanými kelímky, ze které trčely polámané klacky. Nad tím stály s pláčem na krajíčku zbývající tři členky Pomněnek. „Dali si s tím záležet. Rozbili to dokonale.“ řekl Jindra. „Který plantážník má tohle na svědomí?“ rozčiloval se Červenáček. Pomněnky jen krčily rameny. Měly co dělat, aby se před Rychlými šípy nad hromadou trosek nerozplakaly. Nejmladší Lenička to nakonec nevydržela. Dvojčata ji začala utěšovat. „Včera nás dole vidělo Bratrstvo Kočičí pracky, vsadil bych se, že to udělali ti tři darebáci.“ řekl Jarka. Ostatní si to také mysleli. „Co teď?“ obrátil se Mirek na Zuzku. „Budete chýši znovu stavět?“ Zuzka zavrtěla záporně hlavou. „V žádném případě! Bůhví, který blázen to udělal. Není to tu bezpečné. Raději znovu poprosím svoje rodiče, aby přitlačili na ostatní nájemníky. Víte, v našem domě je podkrovní světnice, která nikomu nepatří. Je bohužel zastavěná odloženými nepotřebnými věcmi všech nájemníků z domu, a ti by si museli svoje harampádí z místnosti odnést a to se jim nechce.“ „Když je to tak, a vy už nebudete znovu chýši stavět, budeme to tady muset trochu uklidit.“ řekl Mirek. „Probereme celou hromadu a vytaháme z ní všechny papírové kelímky. Ty naházíme dole do popelnic. Polámané větve necháme na místě. O ty se postará příroda.“ Dali se do práce. Když se potom Rychlé šípy s Pomněnkami loučily, přislíbily jim, že až získají vyhlédnutou místnost za klubovnu, pomohou jim ji upravit. S tím se Rychlé šípy s Pomněnkami rozešly. „Jestli v tom má prsty Bratrstvo, nemělo by jim to jen tak projít.“ řekl Jarka, když Pomněnky zmizely za rohem vývařovny. „Vždyť ani nevíme, jestli to Bratrstvo na svědomí má.“ namítl Mirek. „I když se podezření nabízí.“ „Mám nápad,“ prohlásil Rychlonožka, „počíháme si na Bohouše a lehce ho ‚pomučinkujeme‘. Bohouš je slabá povaha a za chvilku z něho přiznání dostaneme.“ „Žádné ‚mučinkování‘ nebude, Rychlonožko,“ řekl zamítavě Mirek, „ale promluvit bychom si s ním mohli.“ „Tak vzhůru za Bohoušem!“ prohlásil Jindra a všichni se vydali do nitra Druhé Strany, kde Bohouš bydlí. Na zazvonění se ve dveřích objevila Bohoušova otylá matka. Pootevřela dveře a přísně se na chlapce podívala. „Dobrý den. Je, prosím, Bohouš, doma?“ zeptal se Mirek zdvořile. „Není. Co mu chcete?“ „Chtěli jsme se ho jen na něco zeptat,“ odpověděl Mirek vyhýbavě. „Na co?“ „Ále – jen tak. Nevíte, jestli nešel za Štětináčem a Dlouhým Bidlem?“ „Ne. Dneska šel za podfukářem Bentánem, nebo jak se to jmenuje.“ „Ano? Tak to my už víme, kam šel. Děkujeme paní.“ řekl Mirek stále se zdvořilým úsměvem a hoši vyšli z domu. „Šel za Bentánem a Podfukářem. Oba známé firmy. Něco se děje.“ „Co jim může Bohouš chtít?“ uvažoval Jarka. „Vzhledem k tomu, co je všem o nich tady známo, může to být zase nějaká jejich taškařice.“ řekl Rychlonožka. „A že by se na to dali dohromady s Bratrstvem Kočičí pracky?“ divil se Červenáček. „Možné to je.“ dumal Jarka. Bentán a Podfukář byli svými podfukářskými kousky známí po celé Druhé Straně jako falešný peníz. Každou chvíli se snažili někoho něčím napálit a často se jim to také i podařilo. Naposledy to byla aférka s rakouskou modrou pětihaléřovou známkou, o které se mezi sběrateli vědělo, že taková známka neexistuje. V katalogu byla uváděna jenom zelená pětihaléřovka. Vzhledem k tomu, že známka se zelenou barvou byla hodně rozšířená, neměla skoro žádnou cenu. Naopak modrá pětihaléřovka, pokud by byla pravá, by mohla na burze stát i několik tisíc korun. A Podfukář s Bentánem jich měli spoustu a prodávali je zájemcům kus jenom za pět korun! To bylo podezřelé. Zvláště, když ji prodávali dva známí podfukáři, a tak Rychlé šípy požádaly jednoho filatelistu, aby známku pořádně prohlédl. Ten byl ze zabarvení známky hned na pochybách. Papír i zoubkování bylo pravé, jenom ta barva se mu nezdála. Nakonec Rychlé šípy zjistily, že Podfukář s Bentánem ve své klubovně natírali zelené známky nějakým kyselým roztokem, který měnil některou tiskařskou zelenou barvu na modrou, a takto pozměněné známky potom vydávali za pravé. Byl z toho poprask a Bentán s Podfukářem museli vrátit peníze všem, koho podvedli. A mohli být ještě rádi, že to pro ně nedopadlo hůř. Mezitím Rychlé šípy došly k domu, kde měli Bentán s Podfukářem na dvorku v patrové kůlně klubovnu. „Teď už opatrně,“ varoval Mirek. „Budeme muset nejdříve udělat průzkum, jestli je někdo z nich v klubovně.“ Než ale stačili dojít k domu, vyšel z něho Bohouš. Pod teplákovou bundou měl něco schované, co si musel přidržovat oběma rukama, aby mu to z bundy nevyklouzlo. Svým vycpaným břichem jim připomněl jednoho jejich tlustého kamaráda, kterému všichni na Druhé Straně přezdívali Metráček. Bohouš vykročil ulicí směrem od Rychlých šípů, takže v první chvíli nepostřehl nebezpečí, které se k němu blížilo. „Něco nese pod bundou.“ poznamenal Rychlonožka. „Má břicho jako Štětináčova nažraná krysa.“ „Kam ty na ta přirovnání chodíš, Rychlonožko!“ zašklebil se Mirek. Rychlé šípy se vydaly za nic netušícím Bohoušem. Vzdálenost se mezi nimi rychle zkracovala. Pojednou se Bohouš

7

otočil, a když uviděl Rychlé šípy, vyděšeně se zarazil. „Rychlé šípy! No to je pěkné nadělení!“ zablekotal. Po chvíli se ale vzpamatoval, oběma rukama ještě pevněji sevřel svoje vycpané břicho a dal se do běhu. „Stůj, Bohouši!“ zavolal na něho Rychlonožka. „Nám stejně neunikneš!“ „Zachraňte mě někdo! Pomóc!“ rozječel se Bohouš, ale nikdo, kdo by mu mohl pomoci, nebyl v dohledu. Rychlé šípy ho po několika metrech dostihly. S rukama na břichu se špatně utíká. Bohouš hlasitě oddechoval a oběma rukama křečovitě svíral cosi pod bundou. Podle obrysu a velikosti připomínalo vyboulené břicho krabici od bot. „Co – co po mně chcete?“ ječel. „Pomóc! Jsem přepaden!“ Znovu volal o pomoc a zoufale se rozhlížel kolem sebe, jestli ho někdo nezachrání. Měl smůlu. V ulici bylo liduprázdno. „Neječ!“ houkl na něho Jarka. „Nic se ti nestane. Chceme po tobě jenom vědět, jestli máte prsty v rozbourané chýši pod hradbami!“ „To já nebyl! To všechno Dlouhé Bidlo a Štětináč! Já jsem se jen díval!“ vydechl Bohouš. „No vidíš,“ řekl Rychlonožka, „a je to venku a ani to nebolelo!“

4.

CO SKRÝVAL BOHOUŠ POD BUNDOU? Neděle, o něco později.

„Když už jsi nám vyslepičil, kdo rozbil děvčatům chýši, tak nám ještě řekni, co to tak usilovně snažíš před námi ukrýt. Rádi bychom si to prohlédli.“ řekl Mirek přísně. Bohouš se přikrčil a ještě víc sevřel krabici pod bundou. „To ne! Nikdy! To nesmíte!“ ječel zoufale. Poblíž z jednoho domu vyšel asi třicetiletý muž a zvědavě se podíval na skupinku, která se, podle jeho mínění, o cosi přela. „Pomóc! Chtějí bít Bohouška!“ zaječel v tu chvíli Bohouš zoufale. Muž přiskočil k Rychlým šípům a chytil nejblíže stojícího Mirka pod krkem. Jak moc jeho tvář vypadala hrozivě, tak řekl docela mírně: „Ale chlapci, chlapci. Pět na jednoho! Že se nestydíte! Okamžitě toho hocha pusťte!“ Rychlé šípy zahanbeny odstoupily od Bohouše, i když se ho předtím vůbec nedotýkaly. Bohouš ovšem ječel, jako by ho na nože brali. Každému náhodnému pozorovateli by to muselo připadat, že od Rychlých šípů dostává pořádný nářez. Bohouš využil toho, že se kruh Rychlých šípů kolem něho uvolnil a rychle se za muže schoval. Přitom ho napadlo, že teď by mohl vzít nohy na ramena a zmizet. Rychlé šípy by ho jistě nepronásledovaly. Když už se málem rozběhl, muž pustil Mirka a obrátil se na Bohouše: „Půjdu kousek s tebou, aby na tebe ti rabiáti nemohli.“ Vzdálili se od Rychlých šípů ke kamenným schodům, které vedly do horních ulic Druhé Strany. Bohouš po nich křepce vyběhl nahoru a ani za své zachránění nepoděkoval. Muž zůstal stát dole u paty schodů, aby Rychlé šípy nemohly Bohouše pronásledovat. Ty se k tomu ale nechystaly. Když už byl Bohouš úplně nahoře, naklonil se přes zábradlí, udělal na Rychlé šípy ‚dlouhý nos‘ a posměšně na ně pokřikoval: „Šípáci, hlupáci! Che che ché!“ a mával přitom papírovou krabicí. „Však my si tě ještě chytíme! Moc se neraduj!“ neudržel se Rychlonožka. „Klid, Rychlonožko, nekřič na něho!“ uklidňoval ho Mirek. „Ten Bohouš je hrdina, jenom když na něho nikdo nemůže.“ rozčiloval se Rychlonožka. „Neměli jsme jít na něho tak zhurta. Nebylo to od nás pěkné.“ řekl Mirek. „Pořád mě zajímá, co v té krabici nese.“ dumal nad jejím tajemným obsahem Jarka. „Páchl tabákem jako trafika u nás na rohu ulice!“ rýpl si zase Rychlonožka. „Že by v ní měl cigarety?“ napadlo Jindru. „No vidíš, to by vysvětlovalo, proč začal tak vyvádět, když jsem chtěl, aby nám řekl, co schovává pod bundou.“ řekl Mirek. „A za vývařovnou Armády spásy jsme je také při čemsi přistihli.“ vzpomněl si Červenáček. „Jestli jde do dřevníku za Bratrstvem, tak musí jít velkou oklikou horními ulicemi. Jestli to vezmeme spodními ulicemi zkratkou přes dvorečky, budeme tam dřív než on.“ řekl Mirek. Dál na nic nečekali a rozběhli se ulicí směrem k dřevníku Bratrstva Kočičí pracky. „Pokusíme se k nim nenápadně dostat přes sousední dvůr, jako se to kdysi podařilo Tlouštíkovi a Písklounovi. Do dvora s jejich dřevníkem jít přímo nemůžeme.“ navrhoval Jarka. Byl to rozumný nápad. Kdyby vtrhli do dvora přímo, buď by Bratrstvo všechno před nimi stačilo schovat a pokud tam Bohouš ještě nedorazil, mohl by s krabicí počkat, až by Rychlé šípy přestaly slídit a vzdaly by to. Po čtvrthodince prošli hoši domem do sousedního

8

dvora. Vlevo za vysokou zdí stál dřevník Bratrstva Kočičí pracky. Ve dvoře se také nacházela truhlářská dílna. Byly tu uskladněny desky a fošny v úhledných vysokých hranolech, které byly nahoře přikryty térovým papírem. V dřevníku se skladovaly jenom piliny a drobné kousky dřeva. Část dřevníku byla Bratrstvu propůjčena s podmínkou, že v dřevníku nesmí používat otevřený oheň. Rychlé šípy postupovaly podél zdi ke spojovací brance mezi oběma dvory. Pár metrů nazpět stála u zdi dřevěná bedna. Červenáček na ni ukázal a nabídl se: „Mrknu se přes zeď, jak to tam u nich vypadá a jestli už Bohouš dorazil.“ Hoši mu pomohli vylézt na bednu. Když se narovnal a stoupl si na špičky, viděl přes ni přímo do otevřeného dřevníku. „V dřevníku jsou jenom Dlouhé Bidlo a Štětináč.“ hlásil po chvíli polohlasně Červenáček. „Bohouš ještě nedorazil.“ Rychlonožka s Jindrou došli mezitím až k brance. Jindra stiskl kliku, ale dveře byly zamčeny. V tu chvíli sykl u zdi stojící Červenáček: „V průjezdu se objevil Bohouš! Mává papírovou krabicí nad hlavou. Štětináč s Dlouhým Bidlem ho zmerčili a běží mu naproti.“ „Kde jsi byl tak dlouho?“ zajímalo se Dlouhé Bidlo. „Tak co, neseš, neseš?“ volal na Bohouše Štětináč. „Nesu! Vyrobili toho celou krabici! Nesmíme ji ale v dřevníku otevřít.“ odpověděl mu Bohouš radostně. „Málem mi ji sebrali Šípáci, ale zdrhnul jsem jim. Proto mi to tak dlouho trvalo.“ „Celou krabici? Tak to mají dnes večer u mě cestu otevřenou!“ prohlásilo Dlouhé Bidlo. „Všichni tři zmizeli v dřevníku.“ hlásil Červenáček. „Ale co bylo v té krabici?“ zeptal se Rychlonožka. „Řekl bych, že cigarety. Teď se v mém zorném poli mihli Bohouš se Štětináčem a jako by tam cosi čadilo.“ hlásil dál Červenáček. „Ti blázni snad podpálí dřevník.“ řekl Jarka. „Jestli ho už nepodpálili. Z dřevníku se valí kouř.“ hlásil znovu Červenáček. „Ale pozor! Situace se dramatizuje. Z dílny teď vyběhli tři dělníci a sprintují k dřevníku! Jak to, že tady jsou, když je neděle a dnes se přece nepracuje…“ popisoval Červenáček situaci v sousedním dvoře. „Teď vrazili do dřevníku a vrhli se na Bratrstvo!“ Přes zeď zaslechli hoši křik a rány. „Vy nevíte, že se tady nesmí nic dělat s ohněm? Chcete to tu všechno podpálit? A co to tady tak strašně smrdí?!“ Pak hoši uslyšeli nadávky nejhoršího kalibru a mlaskavý zvuk facek. Rychlonožka to nevydržel a vyškrábal se na bednu za Červenáčkem. „Neblázni,“ varoval ho Červenáček, „rupne s námi bedna!“ Zatím nerupla a Rychlonožka hlásil: „Teď Štětináčovi vyházeli na dvůr všechny jeho klece s krysami.“ „A teď je ženou ven ze dvora!“ doplnil ho Červenáček. „Pojďme rychle na ulici, ať uvidíme, jak to s nimi dopadne!“ Mirek s Jarkou a Jindrou se už rozbíhali, když Červenáček s Rychlonožkou seskakovali s bedny. Tryskem vyběhli ze dvora. Bratrstvo Kočičí pracky se v panické hrůze vzdalovalo ulicí směrem od Rychlých šípů. „Ti běží, jako by jim za patami hořela koudel.“ zachechtal se Jindra. „Copak koudel. Ještě chvíli a mohl jim za patami hořet celý dřevník.“ mínil Rychlonožka. „To by teprve upalovali.“ Z průjezdu před dům vyběhli dva dělníci ze stolárny. Zahrozili pěstmi směrem za prchajícím Bratrstvem a potom zase zmizeli v domě. „Musíme za Bratrstvem!“ řekl Jarka. „A proč?“ divil se Rychlonožka. „Protože Bentán s Podfukářem se chystají za Dlouhým Bidlem. Přece řekl, že za tu krabici mají u něho dnes večer cestu otevřenou.“ připomněl Mirek. Dál už na nic nečekali a rozběhli za Bratrstvem Kočičí pracky.

5.

TAJEMSTVÍ PODFUKÁŘE, BENTÁNA A DLOUHÉHO BIDLA Neděle večer.

Bratrstvo Kočičí pracky zmírnilo svůj běh, až se nakonec úplně zastavilo. Jednak už bylo daleko od místa svého potupného výprasku, ale hlavně všem třem došel dech. Dlouhé Bidlo si třelo tvář, která nesla stopy po dopadu těžké dělnické ruky (ještě štěstí, že si včas sundal brýle), Štětináč naříkal nad neblahým osudem svých krys a Bohoušovi tekly po opuchlé tváři slzy. Chvíli se o čemsi dohadovali a nakonec se rozešli každý jiným směrem. „Za kým půjdeme?“ zeptal se Jindra. „Za Dlouhým Bidlem.“ rozhodl Mirek. „Podle směru to vypadá, že jde domů. Má tam čekat na Bentána s Podfukářem. Asi se už dohodli předtím.“

9

„Co tím myslel, že mají u něho cestu otevřenou?“ zeptal se Jindra. „Kdoví. Třeba se to dovíme, když ho budeme sledovat.“ Dlouhé Bidlo šlo opravdu domů. Aniž se jedinkrát za sebe ohlédlo, zmizelo ve svém domě v ulici U Kašny. „Co teď?“ zeptal se Jindra. „Přece nebudeme trčet před domem.“ „To určitě ne.“ usmál se Mirek. „Musíme se někde schovat, odkud budeme mít přehled přes celou ulici a také uvidíme na dveře domu, ve kterém Dlouhé Bidlo bydlí.“ Rychlé šípy tiše vklouzly do protějšího domu a vystoupaly po schodech až k oknu mezi druhé a třetí patro. „Tady budeme mít pozorovací stanoviště.“ určil Mirek. Červenáček se naklonil do okna až téměř ke sklu. Z obchodu s drogistickým zbožím, který byl těsně vedle vchodu do domu, kde bydlelo Dlouhé Bidlo, právě vyšly dvě ženy. „S tím nakláněním do okna opatrně, Červenáčku, aby nás Dlouhé Bidlo nezpozorovalo.“ varoval ho Mirek. „A chovejte se tady tiše, ať nás domovník nevyhodí. Nebylo by na škodu připravit si výmluvu, že tady jako někoho hledáme, kdyby něco.“ „Dům naproti má ještě další dveře do dvora. Myslíš, že je nemusíme hlídat?“ zeptal se Jarka. „Z dřívějška víme, že dvůr je obehnaný vysokými zdmi, přes které se jim určitě nebude chtít lézt. A protože netuší, že jsme jim na stopě, tak určitě přijdou za Bidlem z ulice. Teď si rozdělíme hlídky a budeme se zde u okna po hodině střídat. Začne Jindra, v šest ho vystřídá Červenáček a potom Rychlonožka. V osm nastoupí Jarka a já v devět. Jindra už tu zůstane a ostatní hajdy domů domluvit si povolení k večerní hlídce.“ Potichu se rozešli ke svým domovům, jenom Jindra zaujal pozorovací stanoviště u okna. Když potom Mirek před devátou hodinou přicházel ke spoře osvětlené ulici U Kašny, našel stát Jarku venku ve vratech prvního domu. „Jak to, že nejsi na pozorovatelně u okna, jak jsme si domluvili? Stalo se něco?“ zajímal se Mirek. „Po osmé hodině šel někdo zamknout dům. Jen tak tak se mi podařilo vyklouznout na ulici.“ vysvětloval Jarka. „Jindra, Červenáček a Rychlonožka hlásili, že se po celou dobu nic nedělo. Bentán, Podfukář, Štětináč nebo Bohouš se tady neukázali. Ani Dlouhé Bidlo nevytáhlo paty z domu. Několikrát jsem ho před devátou hodinou viděl, jak kouká z okna. Asi by už každou chvíli měli přijít.“ Mirek se automaticky podíval směrem k oknu Dlouhého Bidla, ale to bylo zavřené a temné. Neznamenalo to ale, že u něho Dlouhé Bidlo nesedí a nečeká na domluvenou návštěvu. „Tak dobře,“ řekl Mirek, „můžeš jít domů. Já už si to tady pohlídám.“ „Zůstanu s tebou. Mohu tu být až do desíti hodin.“ „Opravdu? Tak to je dobrá zpráva.“ Mirek byl rád, že tu nebude muset zůstat sám. Asi za deset minut se na opačném konci ulice objevili Bentán s Podfukářem. Z okna domu vykouklo Dlouhé Bidlo a mávalo na ně, že jim běží otevřít. „Tak jsme tady,“ řekl Bentán, když jim Dlouhé Bidlo otevřelo. „Doufáme, že naše úmluva pořád platí.“ „Pojďte rychle dovnitř,“ pobízelo je Dlouhé Bidlo, „ať vás nikdo nevidí. Ještě před chvílí tu v ulici čmuchali Šípáci. Neviděli jste je?“ „Ne. Nikoho z nich jsme neviděli.“ řekl Podfukář. „Tak už asi odešli.“ Za trojlístkem zaklaply dveře a v zámku se otočil klíč. Mirek s Jarkou ještě chvíli počkali a potom se potichu připlížili ke vchodu. Jarka zmáčknul kliku. Dveře se ani nepohnuly. „Himbajs, Dlouhé Bidlo zase zamklo. Dovnitř se nedostaneme.“ „Teď musíme jenom doufat, že Podfukář s Bentánem vyjdou ještě před desátou hodinou.“ řekl Mirek. Oba se vrátili nazpět k domu na začátku ulice. Vrata byla naštěstí stále otevřená, takže kdyby se Bentán s Podfukářem při odchodu od Dlouhého Bidla vydali tímto směrem, mohli by se schovat do průjezdu a nechat je přejít. Až do deseti hodin se nic nedělo. Když už Mirek zvažoval, jestli zůstat dál na hlídce a riskovat tak kázání za pozdní příchod, nebo se další hlídky vzdát a jít domů, u Dlouhého Bidla vrzly dveře a Dlouhé Bidlo jimi vyšlo na ulici a obezřetně se rozhlédlo na obě strany. Potom mávlo rukou za sebe a z domu vyšli Bentán s Podfukářem. Každý nesl v ruce objemnou, těžkou kabelu. Bez jediného slova prošli kolem Dlouhého Bidla a zamířili ulicí na opačnou stranu, než kde se ukrývali Jarka s Mirkem. Dlouhé Bidlo zase rychle zmizelo ve vchodu. Jarka s Mirkem chvíli počkali, až oba dojdou na konec ulice a zahnou za roh, a pak se vydali za nimi. Dorazili sem právě včas, aby oba uviděli, jak se bezstarostně vzdalují Dlouhou ulicí úplně jiným směrem, než kde byla jejich klubovna. „Kdybychom se jim mohli podívat do těch jejich kabel,“ řekl Jarka, „hned bychom věděli, co u Dlouhého Bidla dělali.“ „A kam s tím vůbec jdou?“ divil se Mirek. „Svoji klubovnu mají přece na opačné straně.“

10

Oba sledovaní mezitím seběhli po Krátkých schodech a dál pokračovali uličkami Druhé Strany neznámo kam. Byli si sebou tak jistí, že se ani jednou neohlédli. Mirek s Jarkou je docela snadno sledovali. Pak najednou Jarka překvapeně řekl: „Mirku, oni jdou k Rozdělovací třídě!“ „Také mě to před chvílí napadlo. Jestli máme pravdu, za chvíli to zjistíme.“ Za další čtvrt hodiny ostrého pochodu zaslechli vzdálený hluk jedoucí tramvaje. „Opravdu, jdou k Rozdělovací třídě,“ řekl Mirek. „Snad nechtějí jít teď v noci do Stínadel?“ „A co když ano? Půjdeme za nimi?“ zeptal se Jarka nejistě. „Já bych teda do Stínadel šel nerad. Přece je už jenom hodně hodin.“ „Třeba zůstanou na naší straně Rozdělovací třídy. Jestli ale přece jenom do Stínadel půjdou, tak to zabalíme a vrátíme se domů.“ Na Rozdělovací třídě pomalu usínal veškerý život. Bylo skoro jedenáct hodin. Mirek s Jarkou už dávno měli být doma, ale sledování se nechtěli vzdát i za cenu případných problémů doma. Bentán s Podfukářem šli chvíli po Rozdělovací třídě a potom najednou přeběhli na druhou stranu a zmizeli uličkou ve Stínadlech. Mirek s Jarkou pár minut ještě čekali, jestli se nebudou za chvíli vracet, nebo jestli je Vontové nepoženou nazpět. Když se ale pořád nic nedělo, a protože už bylo opravdu pozdě, nechali dalšího sledování a obrátili se ke svým domovům.

6.

PŘEKVAPENÍ V BENTÁNOVĚ A PODFUKÁŘOVĚ KLUBOVNĚ Pondělí večer.

V klubovně se druhý den sešly Rychlé šípy až v podvečer. Poslední přišli Mirek s Jarkou, protože se museli nejdříve připravit na další den do školy, aby tak odčinili svůj pozdní návrat z předchozího večera, a teprve potom dostali od rodičů povolení jít ven. „Bratrstvo přišlo definitivně o svoji klubovnu v dřevníku.“ oznámil Červenáček, i když to po včerejším vyhnání Bratrstva muselo být všem jasné. „Prý v dřevníku podpálili nějakou smradlavou dýmovnici.“ „Opravdu?“ podivil se Mirek. „Zápach se rozšířil i do okolních domů a nájemníci nestačili zavírat okna. Ještě včera si majitel truhlárny na ně stěžoval u nich doma a dnes byl i v jejich škole.“ „A co to vlastně zapálili? Říkal jsi, že dýmovnici…“ „Nevím přesně, co to bylo, ale hrozně to smrdělo.“ „Muselo to být něco, co přinesl Bohouš v té krabici od Bentána a Podfukáře.“ mínil Jarka. „Myslíš?“ „Nevím. Jen mně to tak napadlo.“ „A Mirku, jak to včera dopadlo na tvé hlídce?“ zeptal se Jindra. „Já ani Červenáček s Rychlonožkou jsme nic nezjistili.“ „Za Jarkovy hlídky se také nic zvláštního nestalo.“ řekl Mirek. „Jarka potom zůstal na hlídce ještě se mnou. Bentán s Podfukářem přišli krátce po deváté a hned zmizeli v domě u Dlouhého Bidla. Když od něho asi za půl hodiny odcházeli, nesli každý jednu kabelu plnou čehosi, co jim zřejmě přibalilo na cestu Dlouhé Bidlo. Šli jsme za nimi, protože jsme si mysleli, že půjdou do své klubovny, ale to jsme se mýlili. Dovedli nás až k Rozdělovací třídě a potom zmizeli ve Stínadlech. Co v těch kabelách nesli, nevíme. A proč s tím šli do Stínadel, také netušíme. Bylo už hodně po jedenácté hodině, tak jsme sledování vzdali.“ „No – a je to jasné,“ řekl Rychlonožka. „Co je jasné?“ zeptal se Mirek. „Že oba mají s Bratrstvem tydlencty techtle mechtle.“ Všichni se zasmáli a Červenáček se Rychlonožky zeptal: „Co podle tebe jsou tydlencty techtle mechtle, chytráku?“ Rychlonožka se nafoukl a vykulil očka: „To kdybych věděl.“ hlesl. „Takže musíme zjistit,“ řekl Jarka, „co od Dlouhého Bidla vynášeli a proč s tím šli do Stínadel. A jestli to všechno má nějakou spojitost s Vonty.“ „A poslední dobou byli Vontové několikrát spatřeni, jak po setmění přešli na naši Druhou Stranu,“ připomněl Jindra. „Teď když víme, že Bentán s Podfukářem něco nesli do Stínadel, nabízí se vysvětlení, že tu byli za nimi!“ „Jak o tom víš?“ zeptal se Jarka. „Dověděl jsem se to od Tondy Nováka a Strnada. Oba bydlí poblíž Rozdělovací třídy a několikrát Vonty zahlédli,

11

jak přechází k nám na Druhou stranu.“ „Co kdybychom se jim zase podívali přes okno do klubovny. Dnes ještě není pozdě, a třeba něco zjistíme jako minule, když jsme je přistihli při padělání rakouské pětihaléřové známky.“ navrhl Mirek. Bylo rozhodnuto. Zamkli klubovnu a vyšli do vlahého podvečera. Už několik dnů bylo babí léto s příjemnými teplotami kolem dvaceti stupňů. Spěšně prošli několika ulicemi, až se dostali jedním průchodem na tichý dvůr. Plocha dvora byla neuvěřitelně zaskládaná různým harampádím, které tu nashromáždil čas. Válely se tu dřevěné bedny různých velikostí, navlhlé papírové krabice, rozlámané dětské kočárky, zbytky rozbitých koloběžek, bylo tu i několik dřevěných a kovových kol od starých vozů a dvoukoláků a dokonce i několik plechových barelů plných dešťové vody. Bentána s Podfukářem podezřívali hoši z Druhé Strany, že to všechno sem postupně natahali oni dva a používali to ke svým podvodům a nejapným žertíkům, které je neslavně po celé Druhé Straně proslavily. V levém rohu dvora, přitisknutá jednou stranou k sousednímu domu, stála dřevěná bouda, která jim sloužila za klubovnu. Bouda byla uvnitř rozdělena dřevěným stropem na přízemí a patro. V přízemí kdysi choval bývalý majitel kůlny králíky a v horní části měl uskladněno seno. Co se s majitelem stalo, kdy a jak zmizel i se svými králíky, dnes už nikdo nevěděl. Ke kůlně se dlouho nikdo nehlásil, a tak ji Bentán s Podfukářem zabrali pro sebe. Rychlé šípy stály tiše na dvoře a pozorovaly jediné okno v podkroví, které bylo ozářeno slabým světlem z petrolejové lampy nebo snad svíčky. „Jsou uvnitř. Svítí se tam.“ prohlásil celkem zbytečně Červenáček. Opatrně se plížili ke kůlně. Museli si dávat pořád pozor, kam šlapou, aby cestou nezavadili o nějakou překážku a hlukem tak na sebe předčasně neupozornili. Vstupní dveře byly opatřeny petlicí. Pokud byl někdo uvnitř, zámek na petlici, jako teď, nevisel. Dveře byly jen přivřeny. Mirka napadlo, jestli tu není od obou podvodníků připravena nějaká past na nevítanou návštěvu a proto dveře otvíral s největší opatrností. Každou chvíli očekával, že dveře začnou vrzat, nebo že zapnou nějaký zvukový poplašný signál. Nic se ale nestalo. Mirek posuňky naznačil, že jde dovnitř a aby šli za ním. V dolní části kůlny nikdo nebyl. V šeru hoši spatřili několik polorozpadlých dřevěných kotců na králíky, ve kterých se povalovaly zbytky sena, nebo snad hadrů, či zmačkaných novin. Ve tmě se to nedalo poznat. Za dveřmi vpravo byly dřevěné schody, vedoucí kolem zdi do podkroví, odkud na ně dopadalo slabé nažloutlé světlo. Nahoře někdo tlumeně mluvil. Hoši chvíli poslouchali, ale ničemu nebylo rozumět. Do hovoru se mísil cinkot plechových misek nebo něčeho podobného. „Jsou nahoře. Doufám, že jim nevržou schody a že je překvapíme.“ řekl Mirek potichu. „Kdyby ale vrzaly, jako že asi budou, tak vezmeme schody útokem, aby nestačili schovat, co mají zrovna na stole.“ Už druhý schod zavrzal, jako by někdo umíral. Nahoře všechno ztichlo a Rychlé šípy se s řevem rozběhly co nejrychleji nahoru. Na půdičku vpadli jako velká voda. Co a hlavně koho spatřili, jim vyrazilo dech a doslova jim spadla čelist. Petrolejka osvětlovala místnost sice jen slabě, ale tři nechvalně známé postavy Rychlé šípy poznaly okamžitě. Hned u schodů sedělo Dlouhé Bidlo, vedle něho stál Bohouš a za stolem, s kombinačkami v ruce, vyráběl Štětináč z drátů nové klece na krysy. Bentán ani Podfukář tady nebyli. „Bratrstvo Kočičí pracky, co tady děláte?“ dostal ze sebe Jindra překvapeně. „My jsme tady doma.“ prohlásilo hrdě Dlouhé Bidlo. „To je teď naše klubovna,“ vysvětloval Bohouš. „Bentán s Podfukářem nám ji přenechali.“ doplnil Štětináč. „Cože? A kde teď mají klubovnu oni?“ zeptal se Mirek. „To my nevíme,“ řeklo Dlouhé Bidlo. „A to se odtud oba vypařili a přenechali vám to tady jen tak?“ byl zvědavý Jarka. Dlouhé Bidlo se zachechtalo: „To je naše tajemství. Nic vám do toho není!“ Měl pravdu. Rychlým šípům opravdu nic nebylo do toho, co si Bratrstvo s Bentánem a Podfukářem mezi sebou upekli. I když by to rády věděly, protože to všechno vypadalo moc podezřele. „Tak to by mohlo stačit. Děkujeme vám za návštěvu, na čaj vás nezveme.“ řekl posměšně Štětináč. „Však on taky minule nebyl k pití, ale k blití.“ rýpl si Rychlonožka. Narážel tím na poslední kulišárnu Bratrstva Kočičí pracky, které je chtělo uspat čajem, svázat, a po probuzení je nechat prosit o milost. Rychlé šípy ale odhalily jejich úmysl a Bratrstvo za jejich proradnost potrestaly. Dlouhé Bidlo muselo vyklepat jedné paní ze sousedství koberce, Bohouš byl umyt na dvoře pod pumpou ve studené vodě a Štětináč musel pustit na svobodu všechny svoje krysy. Všichni si to moc dobře pamatovali. Vyšli na dvůr. A protože už nemuseli jít tiše a dávat si pozor kam šlapou, Rychlonožka okamžitě zakopl o nějaké kovové obruče, které se mu připletly pod nohy. V okně se objevily tři tmavé siluety Bratrstva Kočičí pracky, které

12

upozorněno hlukem chtělo vědět, co se na dvoře děje. Když Bohouš zahlédl, jak se Rychlonožka pracně zvedá se země, posměšně se rozchechtal. Oba jeho kumpáni se k němu okamžitě přidali. Jejich zlomyslný smích Rychlé šípy doprovázel, dokud neodešly ze dvora. „No - rozumíte tomu?“ zeptal se Mirek po chvíli ostatních. „Bentán s Podfukářem jen tak z ničeho nic přenechají Bratrstvu svoji klubovnu zrovna v době, kdy Bratrstvo o tu svoji přišlo.“ „Je to zvláštní, že se jí vzdali jen tak,“ uvažoval Jarka. „Pokud nám nelhali, není-liž pravda.“ řekl Rychlonožka. „Buď se Bratrstvo na oba dovědělo nějakou špínu a teď je úspěšně vydíralo,“ rozvíjel Jarka dál svou dedukci, „nebo jim Bratrstvo poskytlo nějakou mimořádně důležitou službu výměnou za jejich dřevník. Spíš bych se přikláněl k tomu prvnímu. Přece se nikdo dobrovolně klubovny jen tak nevzdá.“ „A já bych se spíš přikláněl k té mimořádné službičce. Viz ta jejich návštěva včera večer u Dlouhého Bidla.“ mínil Mirek. „Co jenom po Dlouhém Bidlu mohli chtít? Muselo to být ale opravdu něco hrozně důležitého, když si to dokonce dopředu předplatili tou krabicí, kterou poslali po Bohoušovi.“ „A svůj dřevník už možná nepotřebovali. Možná, že našli pro své pikle něco lepšího ve Stínadlech.“ uvažoval Jarka. „To jejich zmizení ve Stínadlech s nacpanými kabelami by tomu nasvědčovalo.“ „Myslíš, že přenesli svoje rejdy do Stínadel?“ zeptal se pochybovačně Jindra. „Jestli ano, tak to mají kuráž.“ řekl Mirek. „Nebo na něčem spolupracují s Vonty.“ dodal Jarka. S úvahami, v čem by asi spolupráce s Vonty mohla spočívat, se obrátili k domovu. „Do klubovny už teď večer nepůjdeme,“ rozhodl Mirek. „Není sice zas tak pozdě, jako včera, ale lepší bude, když dnes přijdeme domů o něco dříve. Sejdeme se zase zítra odpoledne. Pokuste se vymyslet způsob, jak bychom se mohli dostat Bentánovi a Podfukáři na kobylku.“ Stoupali zrovna nahoru po Krátkých schodech, když se nahoře objevily dvě dívky. První si jich všiml Rychlonožka. „Hele, nejsou to tam holky od Pomněnek?“ Byla to dvojčata Jitka a Jiřka. Obě byly samozřejmě úplně stejně oblečeny, takže hoši mohli jen hádat, která je která. „Rychlé šípy, to jsme rády, že vás vidíme. Zuzančiny rodiče pro nás nakonec přece jenom dojednali u nich v domě mansardu na klubovnu.“ řekla Jitka. Nebo to řekla Jiřka? „Chceme vás pozvat na její uvedení do provozu – tedy zatím potřebujeme pomoc s úklidem.“ přidala se k ní Jiřka. Nebo to byla Jitka? Bylo to k zbláznění, jak ty holky byly od sebe k nerozeznání. „Rádi přijdeme,“ slíbil Mirek. „Nevíme ale, kde Zuzka bydlí, tak se zítra odpoledne pro nás zastavte ve čtyři hodiny v naší klubovně.“

7.

ULICE MALÝ TUNEL Úterý odpoledne.

„Už jste četli dnešní Vpřed?“ vítal je Jindra v úterý odpoledne u klubovny. V ruce držel celý rozrušený čtvrté číslo týdeníku pro hochy a děvčata. „Konečně má redakce připraveny pro své čtenáře dlouho slibované odznaky. Poslechněte si, co tady píší: Čtenářské odznaky. Opět jedna vaše i naše touha se splňuje. Čtenářské odznaky Vpředu, tak dlouho slibované, jsou konečně hotovy! Už v příštím čísle se dovíte, co vše s odznaky souvisí, jakou mají legendu, jak vypadají a jak je získáte. Těšte se na příští číslo! Budete překvapeni! Jsme přesvědčeni, že nebude jediného čtenáře a čtenářky, kteří by odznak nenosili. Neboť to bude odznáček významný a mnoho říkající. Co vy na to? Už se nemohu dočkat, až v úterý vyjde páté číslo. Asi se do té doby z čekání zblázním.“ Ukázalo se, že zprávu ve Vpředu četli všichni, ale nechali si ji od Jindry zopakovat. I pro ně to byla radostná zpráva, na kterou museli trpělivě čekat několik měsíců od okamžiku, kdy se redakce zmínila poprvé, že se snaží vymyslet nějaký společný odznak pro své čtenáře. A teď se slib čtenářům konečně podaří redakci splnit. „Ještě se musíme nějaký čas obrnit trpělivostí.“ řekl Mirek. „Jsou skoro čtyři hodiny. Za chvíli pro nás přijdou Pomněnky.“ řekl Červenáček. Obě dívky byly, kupodivu, dochvilné. Přišly do klubovny na minutu přesně, jak bylo domluveno. Obě zase byly na vlas stejně oblečeny a k nerozeznání. „Vy to, holky, děláte schválně,“ řekl Rychlonožka, který jim šel otevřít. „Schválně se oblékáte stejně, aby vás nikdo od sebe nerozeznal, že? Tak která jste která?“ „Já jsem Jitka,“ řekla ta vlevo. „A já Jiřka,“ řekla úplně stejným hlasem ta vpravo. Rychlé šípy vyšly na chodbu a zamkly klubovnu. Hoši se snažili dávat pozor, která ze sester je která, ale nebylo jim to nic platné. Když se dívky s Rychlými šípy za pochodu párkrát promíchaly, zase to nikdo nevěděl. Děvčata se tvářila pobaveně, když se Jarka v jejich jménech opět spletl. „Vy si z nás stejně děláte legraci,“ řekl Jarka, „klidně si svá jména prohazujete, jak se vám to hodí. Ty jsi Jitka a ty Jiřka.“ ukázal na každou z nich. Děvčata se rozesmála a uváděla tím Rychlé šípy do rozpaků. „Tak co? Trefil jsem se?“ dorážel na ně Jarka.

13

Sestry na sebe mrkly a potom přiznaly: „Jarka se trefil.“ Ale řekly to takovým způsobem, že to nemusela být pravda. Potom ta, která tvrdila, že je Jitka, pokračovala: „Občas jsme toho využívaly i ve škole. Já jsem šla k tabuli v přírodopisu místo Jiřky, protože příroďák miluji, a ona se zase potom nechala místo mě vyzkoušet v matematice. Nikdo nic nepoznal a bylo to v obou případech za jedna.“ „No – ale to byl podvod, ne?“ rýpnul si Jindra. „To my víme a stydíme se za to.“ řekla Jiřka. Moc to ale na nějaké velké stydění nevypadalo. „Víte, my jsme si zrovna nemohly dovolit dostat nějakou špatnou známku. Chtěly jsme jet v sobotu s klubem na vandr, a kdyby nám to naši kvůli špatné známce zarazili, tak bychom vandr děvčatům zkazily.“ „Bylo to ale opravdu jen výjimečně.“ dodala Jitka. „Kromě toho, když nás začali kantoři z matiky a příroďáku podezřívat, vyřešili to tak, že nás vyvolali jednu po druhé. Ve sborovně si to řekli, protože nás tak potom začali zkoušet všichni.“ „Kam to vlastně jdeme?“ zajímal se o cíl cesty Mirek, když si konečně všiml, že je děvčata vedou směrem k Rozdělovací třídě. „My jsme vám vlastně ještě neřekly, kde máme svoji klubovnu, že? Tak to budete koukat. Přímo na Rozdělovací třídě.“ řekla Jiřka. Rychlé šípy se opravdu podivily. „Cože, na Rozdělovací třídě?“ zeptal se Jarka, jako by se chtěl ujistit, že se nepřeslechl. „A na které straně ulice. Na naší, nebo na stínadelské?“ Pomyslná hranice mezi Druhou Stranou a Stínadly probíhala středem Rozdělovací třídy. „Na stínadelské,“ upřesnila Jitka. „Takže Zuzka, vaše vedoucí, bydlí vlastně už ve Stínadlech?“ zeptal se překvapeně Červenáček. Také i ostatní hoši se tvářili čím dál překvapeněji. „A nemá problém, že kamarádí s vámi, které všechny tři bydlíte na Druhé Straně?“ chtěl vědět Jarka. „Ne. Alespoň zatím jí to nikdo ze Stínadel nepředhazoval.“ řekla s úsměvem Jiřka. Hoši, každý zvlášť, vstřebávali tuto novou, docela překvapující informaci. Děvčata z Druhé Strany měla společný Foglarův čtenářský klub s dívkou ze Stínadel. O takové zajímavé kombinaci členstva klubu hoši ještě neslyšeli. Oni sami se sice přátelili s několika Vonty, ale bylo to přátelství, až na výjimky účelové, vzniklé příležitostně během nějaké události ve Stínadlech. A bylo to většinou velmi křehké přátelství. „A teď budete mít na území Stínadel dokonce i klubovnu,“ řekl Mirek. „To jsme zvědaví, jestli to nebude Vontům vadit, až se to dovědí.“ Jiřka s Jitkou byly přesvědčeny, že nikoliv. Protože Vontové mezi sebe holky neberou a většinou je přehlíží, takže jim to mohlo být jedno. Konečně došli k Rozdělovací třídě. Panoval tu čilý městský ruch. Tramvaje projížděly oběma směry, dospělí spěchali za svými neznámými cíli a několik hloučků výrostků se poflakovalo na chodnících po obou stranách ulice. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se zrovna dnes a zrovna v tuto chvíli mohlo na hranicích mezi Stínadly a Druhou Stranou něco strhnout. Dvojčata s Rychlými šípy přešla nebojácně na stínadelskou stranu ulice a domem prošla na nevelký udržovaný dvůr. Tři strany dvora vymezovaly bloky domů. Čtvrtou stranu uzavírala nevysoká zděná zídka, za kterou byly ještě dva další dvorečky, které byly taktéž ohraničeny zleva i zprava dvou až třípatrovými domy. Na levé straně dvora byl vchod do domu, ke kterému obě sestry zamířily. Téměř u domovních dveří stál prázdný kontejner na odpadky. Vzápětí k nim dolehl odkudsi shora táhlý hvizd. Překvapeně se podívali nahoru. V otevřeném okně vikýře uviděli Zuzku, která na ně mávala. „Hned jsem dole.“ zavolala na ně a zmizela v okně. Jedna z dvojčat zkusila otevřít domovní dveře, ale bylo zamčeno. „Tady se pořád zamyká. Zuzka nám nechá udělat klíče.“ řekla Jitka. Nebo snad Jiřka? Obě dívky se už zase mezi nimi zamíchaly. Pracně udržovaný přehled, která je která, byl ten tam. Hoši to brali ale s humorem. Za dveřmi uslyšeli spěšné kroky a v zámku zarachotil klíč. „Tak vás u nás vítám,“ usmála se Zuzka a podávala Jarkovi, který stál nejblíž, na přivítanou ruku. „Po schodech jděte potichu.“ varovala je Zuzka. „V přízemí bydlí mírně nervózní paní Cáklová. Chronická stěžovatelka. Určitě má přitisknuté ucho ke klíčové dírce. A kdyby nás jen trochu zaslechla, bude si na nás okamžitě stěžovat. A svoji stížnost by náležitě zveličila.“ Téměř po špičkách přešly Rychlé šípy a dívky kolem bytu paní Cáklové do patra. Povedlo se. Paní Cáklová za nimi nevyběhla. „Jak je to možné?“ divila se Zuzka. „To určitě nebude doma. Vždycky má oko na špehýrce, a pokud jde po chodbě někdo z mladších ročníků, pokaždé ho nezapomene upozornit, že se má chovat tiše.“ Došli až do nejvyššího patra. Mansardová místnost byla opravdu víc jak z poloviny zastavěná nepotřebným rozbitým bytovým zařízením a dalšími nefunkčními odloženými věcmi. „Můj tatínek s nájemníky domu vyjednal, že tohle všechno můžeme vynést a vyhodit do prázdného kontejneru, který jste viděli stát na dvoře hned u dveří.“ řekla Zuzka. „Dveře dole jsem nechala odemčené.“ „To zvládneme hravě,“ kasal se Rychlonožka. „Co ale budeme dělat, když na nás dole vyběhne ta cáklá, vlastně Cáklová?“ „Třeba opravdu není doma. Tatínek mi slíbil, že se ji pokusí přemluvit, aby dnes odpoledne neviděla a neslyšela.“ řekla Zuzka. „A kde máte Leničku zrzečku,“ zeptal se Červenáček na čtvrtou členku Pomněnek, kterou nikde neviděli. „Ta dnes nemůže. Zůstala doma s maminkou, která pracuje jako prodavačka v obchodě v ulici U Kašny. Prý předevčírem v noci prodejnu vykradli zloději. Vyšetřuje to policie. Její maminku to dost vzalo. Tak s ní Lenka zůstala doma.“

14

vysvětlila Zuzka. Rychlé šípy jen pokývaly hlavami. Zatím tahle informace nikomu nic neříkala a vzápětí úplně zapadla. Pak se dali společně do práce. Drobné kusy nábytku snášeli hned na dvůr. Velké kusy nejdříve rozebrali na menší části a teprve ty potom snášeli dolů. Kolem nebezpečných dveří v přízemí se snažili projít co nejtišeji, aby zbytečně paní Cáklovou nerozčílili. A docela se jim to dařilo, protože dveře jejího bytu zůstaly po celou dobu stěhování zavřeny. Nakonec v místnosti zůstal jen stůl, židle a dvě skříně. Zuzka měla povoleno, že si je mohou nechat jako zařízení klubovny. „Ještě vymalovat a můžete se nastěhovat,“ řekl Mirek, když práce dospěly až sem. Rychlonožka s Červenáčkem se rozložili v jediném okně, které bylo v místnosti. Bylo z něho vidět do dvorků pod nimi a na část střech domů stojících dál ve Stínadlech. „Tudy by se dalo nepozorovaně proklouznout do Stínadel,“ mínil Červenáček. „Jenže my už ve Stínadlech jsme. To sis nevšiml?“ smál se mu Rychlonožka. „Ale však víš, jak to myslím.“ „Ukaž, ať se také podívám,“ odstrkoval Jindra Rychlonožku od okna. „Tady přes ty dvorečky dole a tam tím domem projít na ulici a byli bychom ve Stínadlech.“ rozvíjel dál Červenáček. Jindra se vyklonil z okna. „Jak se jmenuje ulice vlevo za těmi domy?“ ukazoval Jindra na dům, který uzavíral poslední dvůr. „To byste mě ale museli pustit k oknu, pánové.“ řekla Zuzka. Najednou se mohli všichni potrhat, jak jí chtěli udělat místo. „Tam za tím domem s opadanou omítkou.“ upřesnil Jindra. „Jo tam. Té ulici říkáme Malý tunel. Až půjdete odtud, tak se tam běžte podívat. Je to docela zajímavé místo. Bude se vám líbit. Počkejte tady ještě chvilku. Půjdu našim říct, že už jsme skončili.“ Vrátila se za chvíli celá rozesmátá. „Představte si, že paní Cáklová byla u nás na návštěvě. Proto na nás ani jednou nevystartovala. Naši ji pod jakousi záminkou k nám pozvali a celou dobu ji u nás zdrželi.“ „Máš bezva rodiče,“ řekl Mirek. „My už ale půjdeme. Jestli budete někdy příště potřebovat naši pomoc, tak nás zase pozvěte.“ „Určitě už na slavnostní otevření klubovny s občerstvením.“ řekla Zuzka. „Vymalovat nám to pomůže tatínek. Umýt okno, dveře a podlahu zvládneme sami. Ještě jednou vám děkujeme za pomoc.“ Hoši si s děvčaty podali na rozloučenou ruce. Na dvoře se už pomalu stmívalo. Nebylo ale ještě pozdě, aby museli spěchat domů. „Pojďme se podívat na tu uličku. Jak že se jmenuje?“ navrhl Červenáček. „Malý tunel.“ řekl Jindra. „Pojďme,“ přidal se Jarka. Mirek s Rychlonožkou nebyli proti. Zídku vysokou asi půl druhého metru přelezli hravě. Druhý dvůr byl zhruba stejně velký jako první. Dům po jeho levé straně vypadal ošuměle a opuštěně. Měl skoro celou omítku opadanou. Ani jedno okno nebylo zasklené. Stěny domu byly popraskané a na několika místech podchyceny silnými dřevěnými sloupky. Dveře opuštěného domu byly zatlučeny křížem několika deskami. Pravou stanu dvora tvořila vysoká zeď bez oken. A stejně jako zanedbaný dům vypadal zanedbaně i dvůr. Dlažba byla na několika místech rozebraná, všude byly hromady stavební suti a skleněné střepy. Zídka mezi tímto a dalším dvorem byla na několika místech rozebraná až k zemi. Rychlé šípy prošly jednou z mezer ve zdi do třetího dvora a přes něj se dostaly nefunkčními dveřmi do domu, za kterým už měla být ulice zvaná Malý tunel. Dům se na několika místech rozpadal, takže v něm asi také nikdo nebydlel. Takových podobných domů viděli hoši při svých minulých výpravách ve Stínadlech spousty. Proběhli prázdnou chodbou a opatrně vyšli na ulici. A zde zůstali překvapeně stát. Ulička začínala od domu, ze kterého vyšli. Přímo proti nim bylo rameno schodiště, které vedlo k domovním dveřím dvoupatrového domu. Vpravo od schodiště byly přes celou šířku uličky tři schody, které končily několika metrovou plošinou vedoucí až k ústí tmavého tunelu. Skrz tunel byl vidět na jeho konci klenbový východ a ulička dál pokračovala krátce v přímém směru, aby po pár metrech zatáčela někam dál do Stínadel. Nikde nebyla živá duše. Kousek před ústím tunelu cosi žlutého trčelo ze země. Žlutá barva toho čehosi v obrovské tmavé šedi všude kolem přímo pronikavě zářila. Úplně je přitahovala, aby se šli podívat, co to tu z popraskané dlažby trčí.

15

„Vždyť je to stínadelský žlutý kvítek,“ řekl překvapeně Jarka, když přišli blíž. Opravdu. Mezi zdí a rozrušenou dlažbou uličky rostl trs asi třiceti žlutých kvítků. Odvěký to odznak Vontů a Stínadel. „Jak to, že ještě kvetou?“ podivil se Jindra. „Myslel jsem si, že žluté kvítky kvetou jenom na jaře.“ „To jsme si mysleli všichni. Třeba to zapříčinilo letošní krásné slunečné léto.“ řekl Mirek. „Třeba znovu vykvetly.“ Všichni jako u vytržení hleděli na žluté kvítky, jako by je viděli poprvé. A přitom je z jara, hluboko ve Stínadlech, viděli každou chvíli. Nikdy je ale ještě neviděli tak blízko u Rozdělovací třídy. A ještě k tomu na podzim. Proto byli tak překvapeni. Z obdivného vytržení je probral nejistým hlasem Červenáček, který nahlížel do tunelu: „Půjdeme se podívat kousek dál za tunel?“ „To snad ne!“ vyděsil se Rychlonožka. „Brr – ten tunel vypadá jako díra do pekel.“ A otřepal se podobným způsobem jako jejich klubovní pes Kuliferda. Také Mirek s Jarkou byli proti. „Raději se vrátíme,“ rozhodl Mirek. „Jestli ale budeme muset zase jít někdy do Stínadel, tak tuto cestu zcela jistě využijeme.“ V tu chvíli nikdo z nich tušil, jak se jeho slova zakrátko vyplní. * Když večer Jarka ulehl do postele, před zavřenýma očima mu v mysli probíhal film odpoledních událostí v klubovně Pomněnek. Najednou se mu vybavil okamžik, kdy se Červenáček Zuzky zeptal, kde zůstala jejich čtvrtá členka Lenička zrzečka. A Zuzka mu na to řekla, že zůstala doma s maminkou, protože do drogistického obchodu, kde její maminka pracuje, se předevčírem někdo vloupal. A že to vyšetřuje policie. Stalo se to v ulici U Kašny. A v té ulici, hned vedle obchodu, bydlí přece Dlouhé Bidlo. Loupež se tedy stala ten večer, kdy Bentán s Podfukářem byli u Dlouhého Bidla. Když to Zuzka říkala Červenáčkovi, Jarku v tu chvíli nic nenapadlo, až teď si na to vzpomněl. Zítra v klubovně to bude muset se všemi důkladně probrat. Když po chvíli znovu zavřel oči, okamžitě upadl do říše snů.

8.

CO SE DĚJE V SOUSEDNÍM DOMĚ? Středa a čtvrtek.

Po vyučování to Jarka vzal domů oklikou přes ulici U Kašny. Chtěl se podívat na prodejnu, kde došlo ke krádeži v době, kdy byli u Dlouhého Bidla na návštěvě Bentán s Podfukářem. U prodejny stál chlapec a nahlížel výlohou dovnitř. Jakmile se k němu Jarka přiblížil na pár kroků, poznal v něm Jindrova spolužáka Božu Linka. Asi před rokem, při jarním tání sněhu, Boža Link zcela jistě zachránil Jindrovi Hojerovi život. Tehdy šel náhodou po vyučování kousek za Jindrou, když se na střeše činžáku vlivem teplého počasí uvolnil obrovský kus zledovatělého sněhu a padal přímo na Jindru. V poslední chvíli ho strhl stranou a smrtící zledovatělá masa sněhu dopadla neškodně vedle obou chlapců. Kromě šoku se nikomu nic nestalo. Za odměnu pozvaly Rychlé šípy Božu Linka na své čtyři nedělní výpravy. „Ahoj. Co děláš na tomhle konci města?“ zeptal se ho Jarka. „Ahoj, prý tady v tom obchodě došlo k loupeži.“ řekl Boža s nadějí v hlase, že by o tom Jarka mohl něco vědět. „Také jsem o tom slyšel,“ řekl Jarka opatrně. Moc se mu nehodilo, že tady na Božu Linka narazil. Chvíli oba mlčky nahlíželi do výlohy, ale nic zvláštního neviděli. Do obchodu vešlo několik lidí a zase z něho vyšlo. Policie tady nebyla a v obchodě se normálně prodávalo. Dveře do domu v těsném sousedství, ve kterém bydlelo Dlouhé Bidlo, byly otevřeny. Jarka se opatrně podíval do tmavé chodby a potom do ní vešel. Link šel za ním. Prošli kolem schodiště a vyšli dalšími otevřenými dveřmi na dvůr. Po jejich levici byla stěna sousedního objektu, která sahala do výšky prvního patra. V horní polovině stěny byly tři okna. Dvě byla zazděna skleněnými tvárnicemi. Třetí okno, pod kterým ležely skleněné střepy, bylo zatlučeno deskami. „Myslíš, že tohle je ten sklad, ze kterého zloději odnesli nějaké zboží, a tím zabedněným oknem se dostali dovnitř a ven?“ zeptal se Link Jarky. „Vypadá to tak.“ ukázal Jarka na hromadu střepů pod oknem. „Co tady okouníte?“ ozval se nad nimi z jednoho balkonu mužský hlas. „Vypadněte ze dvora, nebo na vás zavolám policii!“ Oba hoši se vyděšeně stáhli do chodby a potom tryskem vyběhli na ulici. Zde se Boža Link od Jarky odpojil. Už už se chtěl Jarka obrátit k domovu, když z obchodu vyšla Zuzka s Leničkou zrzečkou od Pomněnek. Obě dívky ho spatřily a zamířily k němu. „Ahoj. To je dobře, že jsme tě potkaly,“ řekla Zuzka. „Proč je to dobře?“ zmohl se na otázku. „No, jdeme zrovna k vám, abychom vás pozvaly na zítřejší slavnostní otevření naší klubovny. Takže pozvání vyřizujeme tobě a do vaší klubovny se už nemusíme trmácet.“ řekla Zuzka. „Vy už máte v klubovně všechno hotové?“ podivil se. „Skoro. Můj tatínek nám pomohl s vymalováním, dvojčata v tuto chvíli určitě drhnou podlahu a já jsem přišla za maminkou Leničky, aby ji na slavnostní otevření pustila. Což se povedlo.“ vysvětlovala Zuzka. „A jak probíhá vyšetřování krádeže v obchodě, už to skončilo?“ „Tady v obchodě určitě.“ řekla Lenička. „Mají na někoho podezření?“ „To nevím, to mi mamka neřekla.“

16

„Co všechno sebrali?“ zeptal se Jarka a ani si neuvědomil, že se zeptal v množném čísle. Pořád si myslel, že to mají na svědomí Bentán s Podfukářem a Dlouhým Bidlem. „Včera udělali v obchodě inventuru a jistili, že se nic moc neztratilo. Jen nějaké vánoční rachejtle, které už přišly do prodeje, pak nějaká pyrotechnika, pár flašek s kyselinou a ještě cosi. Všechno za pár stovek.“ „A jak se dostali do skladu?“ „Ze sousedního dvora. Rozbili okno a vlezli dovnitř.“ Svými ‚detektivními‘ dotazy se Jarka obracel víc na Leničku než na Zuzku. Při tom se čím dál víc utvrzoval v podezření, že v loupeži mají prsty Bentán s Podfukářem. Do domu vešli s prázdnýma rukama a z domu vynášeli dvě plné tašky. A Dlouhé Bidlo jim to umožnilo, anebo se toho také aktivně zúčastnilo. „Tak přijdete zítra?“ připomněla svoje pozvání Zuzka. „Jistě, určitě přijdeme.“ slíbil Jarka za Rychlé šípy, i když neměl tušení, jestli se to všem bude hodit. K večeru, když se Rychlé šípy sešly ve své klubovně, Jarka všechny seznámil s tím, co zjistil odpoledne u obchodu. „Máš pravdu, Jarko. Určitě to byli Bentán s Podfukářem,“ řekl Mirek. „Pojďme se za nimi vypravit, třeba něco zjistíme.“ Vydali se do ulic, ve kterých mohli na Bentána s Podfukářem nejspíš narazit, ale ani jednoho nepotkali a ani jeden z nich nebyl doma, jak jim potvrdila parta kluků, která si hrála na plácku hned vedle Bentánova bydliště. Prý je viděli odtud odcházet brzy odpoledne. „Kam šli?“ zeptal se Jarka. „K Rozdělovací třídě,“ řekl jeden z party. „Poslední dobou tím směrem chodí pořád.“ Rychlé šípy se tedy tím směrem také vydaly, ale neměly štěstí. Ani jednoho z nich nikde nepotkaly. * Ve čtvrtek odpoledne šli k Pomněnkám všichni. Mirek s Jarkou nesli svoje kytary. Rozdělovací třídu přešli bez problému a jako pára nad hrncem zmizeli v průjezdu domu na druhé straně ulice. V okně mansardy byla na stráži Lenička, a když je uviděla, ohlásila ostatním jejich příchod. Nakonec sama seběhla dolů odemknout jim dveře. S ukazováčkem na rtech jim naznačila, aby byli zticha, protože: „Paní Cáklová je zase za dveřmi na stráži!“ šeptala. Prosmýkli se přízemím jako lasičky a za chvíli byli nahoře. To co spatřili, je docela překvapilo. Celá klubovna byla čistě vybílená vápnem, na zdech byly obrázky krajiny, hradů a zámků, na regálech byly všelijaké dečky a na nich v květináčích kytičky a nějaké dívčí tretky. Nejkrásnější byl ale prostřený stůl, jak si všiml Rychlonožka. Na bílém ubrusu byla naservírovaná bábovka, nakrájený jablkový štrúdl, vedle něho byl dokonce i čokoládový dort a na několika talířích byly nasypány sušenky. „Za vaši pomoc jsme vám připravily něco dobrého na zub.“ ukázala Zuzka na stůl. „To všechno jsme napekly my samy,“ zdůraznila hrdě a šeptem, aby to nebylo moc slyšet, dodala: „Za vydatného přispění našich maminek.“ „Mně stačí dort. Já bábovku nemusím!“ prohlásil Rychlonožka a hrnul se ke stolu. Rychlé šípy tím rozesmál, ale dívky se tvářily trochu rozpačitě. „On je náš Rychlonožka společenský samorost,“ řekl Mirek na omluvu, „on za sebe nemůže. Ale my ostatní se klidně našich porcí dortu vzdáme v jeho prospěch.“ „Tak dobře, zkusím i bábovku,“ předstíral ústup Rychlonožka. „Nabízíme i čaj,“ prohlásila jedna z dvojčat. Ani dnes si hoši netroufali uhodnout, která to řekla. Jarka uviděl na jedné poličce tlustý sešit, ze kterého čouhaly listy stromů. „Vy si děláte herbář? Můžeme se podívat?“ Zuzka mu ho ochotně podala. „Byli jsme se podívat na Malý tunel,“ prozradil Jindra, „je to zvláštní ulička.“ „A byli jste se podívat až za tunelem?“ zeptala se Zuzka. „Nebyli,“ přiznal Rychlonožka s plnou pusou. Mezitím se totiž zakousl do své dvojité porce dortu. „Protože ten tunel vypadal jako díra do pekla.“ dodal s úšklebkem. „Snad se Rychlé šípy nebály?“ zeptala se trochu posměšně Zuzka. „Nebáli jsme se.“ naježil se mírně Jarka. Zamrzelo ho, že by si o nich Zuzka mohla myslet, že by oni mohli mít z něčeho strach. Nějak mu nedošlo, že to myslela jako vtip, aby je trochu poškádlila. „Už bylo dost pozdě, tak jsme tam nešli.“ řekl Mirek. Hned si ale uvědomil, že to stejně vyznělo jako výmluva. „Až se tam půjdete podívat příště, a mělo by to být ještě tento týden, tak se podívejte přes zídku do zahrady vpravo za tunelem. Budete překvapeni, co tam uvidíte.“ pokračovala Zuzka. Vzbudila tím okamžitě zájem všech hochů. Ale neprozradila, co v zahradě uvidí. Jen je varovala: „Dejte si pozor, až se budete drápat na zeď. Nahoře na zdi jsou nalepené střepy z lahví. Ať se nepořežete.“ „Jsme tak napnutí, co tam tak tajemného uvidíme, že bychom se tam měli podívat hned teď. Co říkáš, Mirku?“ zeptal se Červenáček. „Teď hned né!“ vykřikl Rychlonožka. Všem bylo hned jasné, proč Rychlonožka nechce jít hned. „Až půjdeme domů, určitě se tam podíváme.“ ujistil ho Mirek. „V tom případě byste se tam měli jít podívat ještě za světla. Jinak nic neuvidíte.“ upozornila je Zuzka. „Nemáte tady list ginga,“ řekl Jarka, když s Červenáčkem došli v prohlížení na konec herbáře. „My máme. A hned několik.“ pochlubil se Červenáček. „Odnesli jsme si je kdysi ze svatyně Uctívačů ginga.“ „A to vám to Uctívači dovolili?“ zeptala se Lenička. „My, když jsme je o jeden list požádaly, tvrdili nám, že list nemůžeme dostat, protože ho vlastní jenom jejich členové. Jenže Uctívači mezi sebe holky neberou.“ dodala lítostivě. „Tak vám jeden list dáme. Možná i čtyři. Pro každou jeden.“ vychloubal se Jarka. „Odnesli jsme si jich z jejich svatyně plné kapsy.“ Pomněnkám zazářily oči. „Opravdu nám každé dáte list ginga?“ zeptala se Zuzka. „Slibujete?“

17

Mirek chtěl proti ještě nevyřčenému slibu něco namítnout, ale Jarka, jak už byl v ráži, řekl: „Slibujeme. To je pro nás maličkost.“ Mirek nad Jarkovým slibem jenom nechápavě zakroutil hlavou, ale nic na to neřekl, aby ho neshodil. Pojednou Rychlonožka, který stále kroužil kolem rozkrojeného dortu a debaty se neúčastnil, řekl: „Buďte tiše! Slyšeli jste to?“ „Co se děje?“ zeptal se Červenáček. „Za tou zdí je nějaký hluk!“ řekl Rychlonožka a přitiskl ucho ke zdi, u které stál. „Tam je půda sousedního domu.“ řekla Zuzka. „Opravdu jsou přes zeď slyšet nějaké slabé rány, něco tam bouchá.“ přidal se k Rychlonožkovi Jindra. Všichni zpozorněli. „Kdo tam teď k večeru může být?“ podivila se Zuzka. „Ten sousední starý dům je už několik let opuštěný.“ Za zdí se náhle ozvala ohlušující rána a vzápětí třeskot rozbíjeného skla. „Něco tam bouchlo! Něco se v tom domě za zdí děje! A teď jsou tam slyšet i hlasy. Jakoby sténání. Třeba tam jsou i ranění. Měli bychom se tam jít podívat!“ řekl Jarka vzrušeně. „Máte tu, Zuzko, nějakou baterku?“ „Tady ne, ale doma ano. Pojďte si pro ni.“ řekla Zuzka a vyběhla na schody. Rychlé šípy vyběhly za ní. Ostatní dívky, celé vyjukané, zůstaly v klubovně. Rychlé šípy běžely do přízemí. Jarka zůstal v patře a u dveří do bytu čekal na Zuzku, až donese baterku. V přízemí na hochy vyběhla z bytu paní Cáklová a začala jim hlasitě vysvětlovat, že u nich v domě si nemohou hrát na stádo pobíhajících slonů. „A vůbec, jak jste se sem dostali?“ podivovala se paní Cáklová. „Vy tady přece nebydlíte!“ Mirek si vzpomněl, že dveře do dvora jsou zamčené, tak se rozběhl opačným směrem ke dveřím vedoucím přímo na ulici. Ale ty byly také zamčené. „Nemůžete nám prosím, paní, odemknout? Ve vedlejším domě se asi stalo nějaké neštěstí. Něco tam bouchlo a jsou odtamtud slyšet hlasy. Musíme se tam jít podívat.“ požádal Mirek rozčílenou paní Cáklovou, ale ta se na něho utrhla: „Kuš, nelži mi, vedle nikdo nebydlí! A ať vám odemkne ten, kdo vás sem pustil!“ Vrátila se do svého bytu a práskla za sebou dveřmi. „To je ale sůva.“ řekl Rychlonožka. Ještě že ho paní Cáklová neslyšela. Naštěstí se v mezipatře konečně objevili Zuzka s Jarkou. Jarka nesl velkou baterku a Zuzka klíče od domovních dveří. 9. PO VÝBUCHU Čtvrtek večer. Oba domy, ten, ve kterém bydlela Zuzka a sousední opuštěný, tvořily krátkou uličku kolmo na Rozdělovací třídu. Ulička byla hned za opuštěným domem ukončena vysokou zdí. Vypadalo to tu podobně jako v Míčovém koutu na Druhé Straně, kde byly kdysi Rychlé šípy zaskočeny partou Pepíka Řachtana, která od nich chtěla vyzvědět způsob vyjímání ježka z klece z jeho dřevěné napodobeniny. Stěny opuštěného domu byly na několika místech podepřeny dřevěnými podpěrami. Venkovní zeď byla téměř po celé své výšce popraskaná. Mohl to způsobit výbuch, ale spíš byly praskliny staršího data. U komína byla ve střeše díra, kterou zevnitř probleskovalo mihotavé světlo. „Určitě tam hoří, vidíte to?“ zděsil se Mirek. „Musíme rychle nahoru.“ U domovních dveří se na prahu válela plechová tabulka se zákazem vstupu do domu, kvůli nebezpečí jeho zřícení. Dveře byly zatlučeny deskami. Když se pokusili desky odtrhnout, zůstaly jim v ruce. A domovní dveře byly jen přivřeny a bez obtíží je otevřeli. Vběhli dovnitř a schody do patra brali po dvou. „Běžíme až na půdu! Musí to být vlevo na půdě!“ volal Jarka. Všude byl cítit zvláštní dusivý zápach a štiplavý kouř. Doběhli až k železným dveřím a tam se jejich postup zadrhl. Dveře na půdu nešly otevřít. „Co teď?“ zeptal se Jindra. „Jak se tam dostaneme?“ Znenadání mezi ně cosi shůry spadlo, příšerně to zavřeštělo, propletlo se jim to pod nohama a zmizelo ve tmě o patro níž. „Jejkote, mankote!“ zmohl se Rychlonožka na zděšený výkřik. „Co to bylo?“ „Kočka.“ řekl Jindra. „Kde se tady vzala?“ podivil se Jarka a zamířil kužel baterky nad železné dveře. Asi půl metru nad nimi spatřili otvor, kterým pronikalo slabé světlo a kterým se kočka dostala na schody. Vrchní částí otvoru se valil na schodiště hustý dým. Naštěstí se držel u stropu. Hoši zaslechli sténání a slabé volání o pomoc. „Rychle, Červenáčku, vysadíme tě a podíváš se, co se tam děje.“ řekl Mirek a Jarka mu podal baterku. S Mirkem si spojili ruce. Červenáček na ně snadno vyskočil a nakonec si stoupl Mirkovi na ramena. Spodní část otvoru mu sahala do pasu. Polovinou svého těla se protáhl otvorem. Páchlo to tu sírou, nebo čím, daleko víc než na schodech. Celý prostor před ním byl zaplněn hustým šedivým štiplavým kouřem. Pár metrů vlevo od Červenáčka ve zdi visely pouze na jednom závěsu vyvrácené dveře a otvorem bylo vidět do místnosti, ve které hořelo. U zdi stály velké dřevěné kádě, asi naplněny vodou. Na kraji místnosti ležely na podlaze dvě tmavé postavy, které žalostně naříkaly a snažily se proplazit na půdu, co nejdál od ohně. Všechno co Červenáček viděl, hlásil ostatním. „Posviť si pod sebe, jestli je tam klíč.“ poradil mu Mirek. Červenáček sklonil kužel světla. Klíč v zámku opravdu byl.

18

„Je tam. Spustím se na půdu a odemknu.“ ohlásil Červenáček. Než stačil někdo něco namítnout, protáhl se mrštně úzkým otvorem, zavěsil se za ruce a bezpečně seskočil dolů. Na nic nečekal a odemkl. „Rychle, kluci,“ řekl Červenáček vzrušeně, „musíme je nejdříve vytáhnout z toho kumbálu.“ Za Rychlými šípy se protáhly na půdu i Pomněnky, které to v klubovně nevydržely a vydaly se nenápadně za nimi. Zuzka nesla v ruce lékárničku. Děvčata přinesla ještě jednu baterku. Jarka s Mirkem a Pomněnkami se sklonili k sténajícím tělům. Na zemi u vyvrácených dveří leželi Bentán s Podfukářem. Rychlé šípy je málem nepoznaly. Podfukář měl zkrvavené obě ruce a tvář měl celou černou. Hlasitě sténal a chvílemi ztrácel vědomí. Bentán krvácel z několika ran v obličeji, košili měl roztrhanou a na několika místech propálenou. V místnosti za nimi oheň jen slabě plápolal. Oba raněné co nejšetrněji odnesli až na schodiště. Podfukář přitom zase ztratil vědomí. Jarka se ho pokoušel probrat. „Co jste tady dělali?“ zeptal se Mirek Bentána, „Pokusy se střelným prachem a pyrotechnikou. Všechno nám to bouchlo…“ řekl Bentán namáhavě. „Jitko s Jiřkou, zajděte na roh Rozdělovací třídy. V pekárně mají telefon. Zavolejte záchranku a hasiče a taky i policii.“ řekla Zuzka dvojčatům a podala jim baterku. Obě dívky bez dalšího vyptávání vyběhly z domu. „Kde jste to sebrali? Vy jste to ukradli s Dlouhým Bidlem v drogistickém obchodě v ulici U Kašny, že?“ vybafl Jarka na Bentána. Ten jen cosi nesrozumitelného zamumlal. „Cos to říkal? Mám pravdu, že?“ zacloumal s ním Jarka. „Nech toho, Jarko,“ napomenul ho Mirek, „a raději se soustřeď na to, abys udržel Podfukáře při vědomí!“ Pak se obrátil na Jindru: „Běž se podívat, jak to vypadá s ohněm.“ K Jindrovi se přidal Rychlonožka a oba se přiblížili ke vchodu do místnosti. Vypadalo to, že oheň sám sebe z nedostatku kyslíku zadusí. Vzduch tu byl téměř nedýchatelný. Pak se stalo něco nečekaného. Štiplavý kouř pojednou chytil tah přes schodiště z přízemí domu a začal stoupat k díře ve stropě a dírou ve střeše vyletěl ven. „Rychle najděme nějaké nádoby a pokusme se to uhasit, než se oheň dostane na krovy.“ rozhlížel se Jindra kolem sebe, pokud mu to kouř dovoloval. Rychlonožka zakopl o nějakou plechovou nádobu ležící na podlaze a rychle ji zvedl. Přitom si všiml, že pod stolem, který stál uprostřed místnosti a na kterém ležela hromada skleněných střepů, jsou ještě dvě podobné nádoby. Kouř houstl, dál sice proudil přes strop na půdu a střechou ven, ale oči je najednou začaly pálit tak silně, že už na nic nečekali a oba z místnosti ustoupili na půdu, kde se dalo přece jenom trochu lépe dýchat. „Myslíte, že tu někde bude voda?“ zeptal se Jindra. „Na půdě jsem viděl dvě dřevěné bečky. Třeba v nich voda bude.“ řekl Červenáček. V bečkách voda sice byla, ale už ji nepoužili. Oheň se probral k novému životu nebývalou silou. „Nechte toho,“ zavolal na ně Mirek. „Musíme odtud, než se oheň ještě víc rozhoří. Je tu příliš kouře. Tohle neuhasíme!“ „Měli bychom si vyrobit nějaká provizorní nosítka a oba snést dolů před dům.“ řekl Červenáček. „Na to už nám nezbývá čas. Budeme je muset vzít do náruče. A možná, že to Bentán zvládne po svých. Můžeš se postavit, Bentáne?“ zeptal se ho Mirek. S jejich pomocí se postavil, ale to bylo tak všechno. „Je mi špatně,“ hlesl, „budu zvracet.“ A vyvrátil obsah svého žaludku na podlahu. Kdyby ho Jarka s Mirkem nedrželi, tak by do svých zvratků upadl. Vyvedli ho až na schody a tam ho posadili na podlahu a opřeli o stěnu. Pak se chtěli vrátit pro Podfukáře. Dole na schodech bliklo světlo a uslyšeli hlasy. Jitka s Jiřkou se vracely v doprovodu Dlouhého v přílbě z Rozdělovací třídy. „Záchranka a hasiči tu budou za chvíli,“ hlásila dvojčata. „Tady pan strážník všechno zařídil. Stál zrovna u pekárny. Všechno jsme mu řekly.“ „Tak jak to vypadá, chlapci?“ zeptal se strážník přísně. Bez dalších řečí poklekl k Bentánovi a Podfukáři a v záři své baterky si rychle prohlédl jejich zranění. „Bouchla jim v rukách nějaká výbušnina,“ řekl Jarka. „Tady Bentán má popálené ruce, obličej a hruď. Podfukář dopadl hůř. Má hrozně rozbité obě ruce a popálený obličej. Ruce jsme se mu snažili trochu ovázat, ale moc se nám to nepodařilo. Hrozně u toho naříkal. A chvílemi ztrácí vědomí.“ „A oheň pořád sílí.“ přidal se Jindra. Strážník se podíval na půdu a rozhodl: „Musíme okamžitě odtud.“ Vzal do náruče Podfukáře a začal s ním sestupovat do nižšího patra. Pomněnky mu svítily na schody. Mirek s Jarkou podepřeli z obou stran Bentána a namáhavě sestupovali za ním. Když se dostali před dům, byli všichni úplně propocení. Doklopýtali až k Rozdělovací třídě, kde se začal shromažďovat dav zvědavců. Zde strážník uložil Podfukáře opatrně na zem, sundal si plášť a Podfukáře na něj položil. Jindrovi přikázal, aby se ho hoši snažili udržet při vědomí a pak zamířil k Bentánovi, kterého ještě stále podpírali Mirek s Jarkou. „Kde jste vzali výbušniny?“ uhodil na Bentána. „V jednom obchodě v ulici U Kašny,“ vykoktal zmatený Bentán. Když přijela záchranka a hasiči, šlo už všechno ráz na ráz. Oba zranění hoši byli odvezeni do nemocnice a hasiči uhasili požár. Oheň se naštěstí nerozšířil na sousední budovy. „Půjdete ještě k nám nahoru?“ zeptala se Zuzka Jarky. Málem už řekl, že ano, ale Mirek ho předešel. „Abych řekl pravdu, tak na nějaké oslavování ani nemám chuť.“ řekl Mirek. Ostatní hoši se k Mirkovi přidali. „Tak si alespoň pojďte nahoru pro svůj díl cukroví, které jsme napekly. Zabalíme vám je každému do balíčku a můžete si to sníst doma.“ navrhla Zuzka. S tím hoši souhlasili. Dům s klubovnou Pomněnek byl celý v pohotovosti. Skoro všichni nájemníci stáli před domem a hlasitě přetřásali

19

celou událost. Rodiče Zuzky tu byli také a Zuzka jim musela podrobně vylíčit, co se na půdě opuštěného domu přihodilo. „Já to věděla, že to špatně skončí,“ tvrdila paní Cáklová, „hned jak jste řekli, že tu v domě máme povolit tendlentenc klub, nebo co to je.“ „Ale paní Cáklová, událost v sousedním domě nemá s klubem Pomněnek přece nic společného,“ zastal se děvčat Zuzčin otec. „Naopak, děvčata a chlapci těm dvěma možná zachránili život.“ „Fakt bude lepší, když půjdeme domů.“ souhlasil nakonec i Jarka. V klubovně jim Pomněnky každému zabalily do papíru jejich ‚výslužku‘. Mirek s Jarkou si nezapomněli vzít kytary, na které si ani nebrnkli. Potichu, aby ještě víc nerozčílili rozrušenou paní Cáklovou, opustili dům a přeběhli přes dvůr a Rozdělovací třídu na Druhou Stranu. Nikdo si z nich ani nevzpomněl, že se chtěli jít podívat na jakési překvapivé tajemství nacházející se na zahradě za Malým tunelem, o kterém jim řekla Zuzka. A i kdyby si vzpomněli, tak by jim to nebylo nic platné. Nic by neviděli, protože se mezitím úplně setmělo.

10. CHYBÍ LIST GINGA Pátek odpoledne. Do klubovny přišli první jako vždy Rychlonožka s Červenáčkem. Dnes si měly Rychlé šípy připravovat nové číslo svého a školního časopisu TAM-TAM. Loni málem hoši časopis přestali vydávat, protože jim došel papír na jeho výrobu. Vše zachránil ředitel gymnázia, kam chodí Mirek Dušín, a který jejich klubu nepokrytě fandí. Mirkovi navrhl, že Rychlé šípy mohou tisknout TAM-TAM na školním rozmnožovacím stroji a školním papíru s podmínkou, že ke svým klubovním zprávám zařadí ještě list se zprávami školy, které bude připravovat a psát školní samospráva. Rychlé šípy s podmínkou souhlasily, a tak bylo vydávání TAM-TAMU zachráněno. Hned, jak Červenáček vešel do klubovny, hrnul se ke skříni s klubovními věcmi. „Co se děje?“ podivil se Rychlonožka Červenáčkovu zájmu o skříň. „Chci si prohlédnout náš herbář. Vzpomínáš, jak se Jarka před Pomněnkami kasal, že máme v herbáři listy ginga a ony ne a že jim můžeme věnovat každé jeden list?“ „No - a co?“ „Doma se mi to rozleželo v hlavě a mám takový dojem, že žádný list ginga v herbáři nemáme.“ „Jak to, že nemáme?“ Ale to už Červenáček horečně otáčel listy herbáře, až konečně našel na jednom listě nápis Jínan dvoulaločný, neboli gingho biloba, ale list tu nebyl. „Vidíš?“ strčil Červenáček herbář Rychlonožkovi pod nos. „Není tady.“ „Jak je to možné?“ podivil se Rychlonožka. „Vždyť jsme jich tenkrát ze svatyně Uctívačů ginga přinesli plné kapsy. Bylo jich víc jak stovka!“ „Asi jsme je všechny při tehdejší honbě na Širokka rozdali Žlutému květu tak nekontrolovaně, že nám nakonec žádný nezůstal.“ „Ale to je nějaké divné. Vždyť jsme přece každý měli svůj list na oklamání Uctívačů. Tak kam nám všechny listy zmizely?“ Oba se nad tím zamysleli. Byla to záhada, kterou si nedokázali vysvětlit. „Třeba si vzpomenou ostatní, jak to tenkrát s těmi listy bylo. Za chvíli jsou tady, tak uvidíme.“ Červenáček odložil herbář na stůl. Teprve teď si všiml, že na stole leží rozevřená klubovní kronika, kterou se Rychlonožka celou dobu nenápadně snažil před něho přistrčit. „Neříkej, že jsi už konečně zapsal tu výpravu z konce prázdnin, kterou jsi sliboval dokončit víc jak před měsícem?“ ušklíbl se Červenáček. Rychlonožka se zatvářil skromně, jak to jen on dovedl. „Fakt? Ukaž!“ Červenáček se chopil kroniky a začal číst. Rychlonožka v kronice popisoval poslední prázdninovou výpravu. Na té výpravě narazily Rychlé šípy u řeky na tři trampy ve stáří Mirka Dušína. Trampi i Rychlé šípy chtěli společně využít přívozu a dostat se na druhou stranu řeky. Jenže kvůli velké vodě převozník nepřevážel a odkázal všechny na lávku přes řeku, která se ale nacházela přes tři kilometry níže po proudu. Jenže chasníci byli líní udělat si zacházku a rozhodli se přejít řeku po úzkém železničním mostě, který stál kousek nad přívozem. Převozník je varoval, že most je úzký a vlaky tu jezdí skoro každých deset minut. Neměli by kam uhnout, kdyby se na ně vyřítil vlak zrovna ve chvíli, když budou uprostřed mostu. K varování se přidaly i Rychlé šípy, ale výrostci je odbyli a vykročili na most. Zrovna, když byli uprostřed, vyjel na jedné straně mostu z tunelu vlak. Trampi v panice přelezli zábradlí, aby je vlak nezachytil. Jednomu z nich se přitom svezl se zad batoh a spadl do rozvodněné řeky. Než batoh stačil nasáknout vodou a potopit se, v zákrutě ho proud donesl blíž ke břehu a Mirkovi se ho podařilo vylovit. Tři vynervovaní trampi, kteří se zachránili v poslední chvíli před jistou smrtí, jim zmateně děkovali a ukázněně se vydali ke vzdálené lávce, kterou jim předtím doporučoval převozník. Když odešli, uvědomily si Rychlé šípy, že mladíci měli na svých košilích zapíchnuté špendlíky se žlutou hlavičkou. Tedy, že to museli být Vontové. „Dobrý.“ řekl Červenáček „Zápis má švih! Ale co tady to volné místo dole, plantážníku? To jsi nemohl dopsat stránku až do konce?“ zlobil se na oko Červenáček, protože moc dobře věděl, co na to Rychlonožka odpoví. „Tam jsem přece musel nechat volné místo, abys tam mohl nakreslit obrázek, když jsi náš klubovní kreslíř.“ Červenáček vzdychl, jako by ho to bůhví jak unavovalo, ale věděl, že ještě večer obrázek na volné místo nakreslí.

20

Do klubovny vešel Jindra Hojer. „Kolik bylo tehdy listů ginga, které jsme rozdávali Žlutému květu před honbou na Širokka, Jindro?“ vybafl na něho Červenáček. „To vím přesně,“ kasal se Jindra, „byly jich sto čtyři kusy.“ „A nemáš nějaký list doma? V herbáři nám list ginga chybí.“ „My nemáme v herbáři list ginga?“ podivil se Jindra. „Ale já doma žádný nemám.“ „My také ne.“ řekl Rychlonožka i za Červenáčka. Jindra nad tou záhadou kroutil hlavou. Mezitím přišli i Mirek s Jarkou. Také i oni se divili, že v herbáři není ani jeden list ginga. „A nemáte někdo nějaký doma?“ Mirek s Jarkou se na sebe podívali. Oba pak svorně prohlásili, že asi ne. „Hlavně, že jsi, Jarko, Pomněnkám velkoryse slíbil, že každé věnuješ jeden list.“ řekl Červenáček. „Co s tím teď uděláš, abys slib dodržel?“ Jarka se nejdříve zarazil a potom klidně prohlásil: „Tak si pro ně do Stínadel dojdeme.“ Všechny tím dokonale překvapil. „Cože?“ vyděsil se Rychlonožka. „Ty chceš jít, Jarko, do Stínadel? Já mezi Vonty nejdu! Ne že bych se bál, ale my budeme mít celý týden k večeři škubánky, a to já nesmím chybět. A všichni si přece dobře pamatujete, že jsme se kolikrát dostali ze Stínadel domů až hrozně pozdě po setmění. Nemohla by nám nějaký list sehnat Zuzka od Pomněnek, když ve Stínadlech bydlí?“ „Přece bys, Rychlonožko, nechtěl, aby nám gingo sháněla holka. Museli bychom se hanbou propadnout. A kdyby se to dověděli kluci ze Dvorců, tak by si nás ve svém Sběrači pěkně podali.“ „Jenže on prý musí být doma každý večer kvůli škubánkům!“ rýpnul si Červenáček. „No a co má být?“ naježil se Rychlonožka. Jarkovi sice dával za pravdu, že si gingo musí opět opatřit sami, ale z cesty do Stínadel měl přece jen asi nahnáno. „Zítra odpoledne se do Stínadel pro list ginga vypravíme. Pozítří je neděle, tak snad nebude doma zle, když se vrátíme o něco později. S těmi škubánky je to sice průšvih, ale jistě ti je schovají v kastrolku, než přijdeš.“ smál se Mirek. Stejně nevěřil, že to myslí Rychlonožka vážně. Na táboře se několikrát pokoušeli škubánky uvařit, ale ani jednou to nikomu nechutnalo. Nakonec byly škubánky z táborového jídelníčku jednou provždy vyškrtnuty. Pak pokračoval: „Za půl hodiny musíme být na Terasách. Čeká tam na nás Nažka. Cestou si promyslíme plán, jak to provedeme.“ „Ale máme psát TAM-TAM,“ připomněl Jindra. „Ten necháme na neděli. Teď musíme za Nažkou. Vzkázal mi, že je to naléhavé.“ řekl Mirek. Ondra Rybák, přezdívaný Nažka, založil s několika čtenářskými kluby z Druhé Strany, se svolením spisovatele Jaroslava Foglara – Jestřába, tajný spolek, který pojmenoval Jestřábův řád. Spousta klubů si ve svých hlášeních redakci stěžovalo na špatné zkušenosti se staršími výrostky v místě svého bydliště, kteří jim ničí klubovní skříňky, rozbíjí dveře kluboven a ničí klubovní zařízení. Že se chovají hrubě k mladším chlapcům a děvčatům ve svém okolí, dokonce se chovají neurvale ke starým a bezmocným lidem, kradou, kouří a pijí alkohol. Spisovatel Jaroslav Foglar - Jestřáb vyzýval všechny čtenářské kluby, aby ve svém působišti bojovali proti takovým ničemům. A tajemný Jestřábův řád vedený Nažkou vytáhl do boje proti jakékoliv špatnosti, o které se dověděl, a naopak vyzdvihoval a chválil ty, kteří někomu pomohli, nebo se proti zlu neohroženě postavili. Jestřábův řád také povzbuzoval kolísavé a nestálé kluby a pomáhal jim znovu rozjet jejich skomírající klubovní činnost. Když dorazili na Terasy, které ležely na hranicích se Stínadly, našli Ondru Rybáka – Nažku, stát u zídky na nejvyšší terase. Dalekohledem pozoroval cosi v dálce nad střechami domů. Z této části Druhé Strany bylo vidět přes střechy hluboko do Stínadel. „Tak jsme tady.“ ohlásil se mu Mirek, když k němu hoši došli. Rychlé šípy ho v půlkruhu obstoupily. „Mám pro vás další úkol,“ řekl Nažka, když se navzájem pozdravili. „Budete ale muset zajít co nejdříve do Stínadel.“ „Je to možné? Taková náhoda,“ podivil se Mirek. „Cestou sem jsme si zrovna domlouvali na zítřek do Stínadel výpravu.“ „Vážně?“ podivil se i Nažka. „To je opravdu zvláštní náhoda. Alespoň vás nemusím k výpravě do Stínadel nutit.“ „To v žádném případě nemusíš.“ řekl Mirek s úsměvem. „O co se jedná?“ „Před několika měsíci poslala skupina Vontů redakci časopisu Vpřed přihlašovací dopis k založení čtenářského klubu. Redakce jim přidělila číslo 5421 a poslala jim zakládací listinu s legitimacemi. Klub si říká Strážní věž. Od té doby se ale klub redakci už neozval a neposlal ani jedno hlášení o své činnosti, ačkoliv by tak měl činit každý měsíc, jak sami dobře víte. Úkol pro vás tedy je, abyste klub ve Stínadlech našli a zeptali se jich, proč se neozývají a jestli vůbec jako čtenářský klub vyvíjejí nějakou činnost. A jak to, že jste si už na zítřek výpravu do Stínadel domluvili? Pokud to tedy není tajemství?“

21

„Žádné tajemství to není. I když Vontům to nebudeme na potkání vyprávět. Chceme jít do svatyně Uctívačů ginga pro list z jejich posvátného stromu do našeho herbáře.“ „A myslíte, že vám ho jen tak dají, když je to odznak příslušnosti k jejich partě?“ „Však si ho také vezmeme bez jejich vědomí.“ zasmál se Jindra. „Dejte si na ně pozor. Mám zprávy, že se jeden z dospělých Uctívačů vrátil z cest odněkud ze Střední Ameriky a od té doby provádí Uctívači ve své svatyni všelijaké divné obřady.“ řekl Nažka. „Snad nepřivazují zajatce k mučednickému kůlu a nemučí je.“ zasmál se Mirek. „Kdo ví. V každém případě dělají se svými obřady děsné tajnosti a ostatním tím dráždí jejich obrazotvornost. Jestli vás chytí, tak to s vámi špatně dopadne.“ „No - ale tak to bylo vždycky a přesto jsme se nebáli.“ řekl Jindra hrdě. „A co ta Strážní věž? Je alespoň někde na trase ke svatyni Uctívačů ginga?“ zeptal se Mirek. „Je. Ukáži vám směr.“ Nažka podal Mirkovi dalekohled a ukázal rukou na Stínadla. „Podívej se tímto směrem až úplně dozadu na horizont. Za ním už potom nejsou vidět žádné střechy. Asi na polovině cesty odtud k horizontu vidíš věž zrušeného kostela svatého Jakuba.“ „Vidím,“ řekl Mirek. „Když budeš sledovat přímku od nás přes věž svatého Jakuba, tak o kus dál pořád tímto směrem je svatyně Uctívačů ginga. A pokud si protáhneš myšlenou přímku ještě dál, tak uvidíš malilinkatou věžičku. Za ní už není nic vidět, protože se kolem ní terén s domy svažuje do Hadího dolu. Ta věžička se jmenuje Strážní věž a podle ní si i tak říkají.“ Mirek se snažil co nejpřesněji si vtisknout do paměti všechny orientační body, na které ho Nažka upozorňoval, a potom předal dalekohled Jarkovi. Trochu ho přitom děsila vzdálenost ke Strážní věži. Měl obavu, jestli to za jedno odpoledne stihnou. Také Jindra s Červenáčkem měli zájem si prohlédnout směr jejich zítřejší cesty. Jenom Rychlonožka měl stále nějaké připomínky, proč zrovna oni tam musí jít, až z něho nakonec vypadlo: „A proč do Stínadel nejdeš ty, Nažko? Ty přece pocházíš ze Stínadel a lépe se v nich vyznáš než my. A z dřívějška tam máš hodně známých, od kterých ti nehrozí žádné nebezpečí, jako hrozí nám, jestli nás Vontové chytnou. A tak by ti určitě nedalo tolik práce všechno o Strážní věži zjistit, než kolik to dá práce nám.“ „Rád bych,“ řekl Nažka, „ale nemám tuto sobotu a neděli na pátrání po Strážní věži čas. Opravdu. Ve Stínadlech se cosi připravuje, co se týká naší Druhé strany a co si musím se svými někdejšími kamarády vyříkat. Zatím o tom nemohu nic prozradit, ale jak to jen půjde, tak se všechno dovíte. Taková je mezi námi a Vonty dohoda. A zjišťovat, proč se Strážní věž redakci neozývá, bych musel odložit na pozdější dobu. No, ale jestli se bojíte…“ „Co si o nás myslíš?“ povyskočil Jindra. „My a bát se? To jen Rychlonožka si jako obvykle pouští pusu na špacír. On to tak nemyslí.“ „Tak ujednáno. Zítra jdeme do Stínadel, a jestli něco zjistíme, dáme ti hned vědět.“ ukončil debatu Mirek. „A ještě byste měli vědět, že náčelník Strážní věže se jmenuje Venda Vinš.“ vzpomněl si Nažka. „Venda Vinš,“ zopakoval si jméno Mirek a Jarka si ho pro jistotu zapsal do svého zápisníku. Potom se s Nažkou rozloučili a jako vítr se rozběhli dolů Terasami.

11. ŽLUTÝ KOBEREC Sobota odpoledne. Před druhou hodinou se sešly Rychlé šípy na místě srazu poblíž Rozdělovací třídy. Chyběl jenom Rychlonožka. Všichni šli nalehko, jen pod svetry měli kolem pasu omotaná krátká lanka. Jindra měl ještě přes rameno zavěšený chlebník. „Neseš pro nás i nějakou svačinku?“ zeptal se poťouchle Červenáček. „Chlebník nemám na svačinky, ale na listy ginga.“ řekl Jindra. „To by se ti líbilo, abych se ti ještě tahal se svačinkou.“ „Rychlonožka pořád nejde. Dáme mu ještě pět minut a potom budeme muset jít bez něho.“ řekl Mirek. Vytáhl z kapsy krabičku, ve které měl pět špendlíků se žlutou hlavičkou. Hoši si je zapíchli do svetrů na hrudi. „Už jde,“ řekl Jarka, když se Rychlonožka konečně objevil na rohu ulice. „Podívejme, Rychlonožka už je tady!“ uvítal ho pichlavě Červenáček. „Tak co, už se nebojíš? Včera jsi nadšení z výpravy do Stínadel moc neprojevoval.“ „Já a bát se?“ podivil se Rychlonožka. „Jsem přece nositelem bobříka odvahy.“ Mirek mu předal poslední špendlík. „A teď vzhůru do svatyně Uctívačů ginga a za klubem Strážní věž.“ zadeklamoval Rychlonožka. „Kudy půjdeme?“ zeptal se Jindra. „Přes dvory u Pomněnek a přes Malý tunel.“ řekl Mirek. „Jednak jsme tudy do Stínadel ještě nikdy nešli a potom se přece chceme podívat na tajemství, které je ukryto v zahradě za Malým tunelem.“ Prošli úzkou uličkou na Rozdělovací třídu. Než se rozběhli přes ulici, opatrně se rozhlédli na obě strany, jestli na ně někde nečíhají Vontové. Všude byl ale klid a nikde neviděli nic podezřelého. Rychlé šípy přešly tramvajové koleje a zmizely v průjezdu domu. Bez problému překonaly zídky mezi prvním, druhým a třetím dvorem, prošly opuštěným domem a vyšly do uličky Malý tunel. V uličce nikdo nebyl. Vypadalo to, jako by v této části Stínadel nikdo ani nebydlel. Ale bydlel, protože za některými okny v patře spatřili hoši květináče s kytičkami.

22

„Ten tunel nevypadá zase až tak strašidelně,“ řekl Jindra a podíval se významně na Rychlonožku. „Jenom aby to fakt nebyla brána do pekel,“ řekl na to Rychlonožka. „V noci se mi zdálo o hadech, kteří plavali v kalné vodě. Podle snáře hadi znamenají, že budeme obklopeni nepřáteli a kalná voda je zlé znamení.“ Jarka se zasmál: „Ty ses fakt díval do snáře?“ „Díval! No a co? Stínadla jsou pro nás nepřátelská čtvrť, takže výkladu ve snáři můžeme věřit.“ „Ne všichni jsou našimi nepřáteli.“ řekl Mirek. „Máme tu přece spoustu přátel.“ Vešli do tunelu. Byl to vlastně jakýsi průchod pod domem, z kterého do domu ale nevedly žádné dveře. Po pár metrech byli z tunelu venku. Po pravé straně tvořila uličku téměř dvoumetrová cihelná zeď, jejíž vrchní řada cihel byla poseta skleněnými střepy, před kterými je varovala Zuzka. Každý si z několika porůznu ležících cihel udělal u zdi stupátko, a když si na ně stoupli, snadno přehlédli celou zahradu, aniž se museli přidržovat horní části zdi a riskovat pořezání ruky. Se zatajeným dechem zírali do zahrady. Zahrádka nebyla velká. Po celé její ploše kvetly hustě jeden vedle druhého stínadelské žluté kvítky. Kvítky tvořily nádherný žlutý koberec velký zhruba deset krát patnáct metrů. Něco takového ve Stínadlech ještě neviděli. Pokud někde narazili na tuto skromnou květinku, tak to byl vždy jen trs několika kvítků. Nikde ve Stínadlech neviděli kvítky růst v takovém obrovském množství pohromadě. Bylo to něco neuvěřitelného. A zvláštní ještě bylo, že tyto žluté kvítky rostly jenom ve Stínadlech. Ani jeden květ ještě neobjevili na Druhé straně nebo v jiné městské čtvrti. Všichni na ten botanický zázrak němě zírali. Nakonec se museli od té krásy odtrhnout, protože je ve Stínadlech čekaly jiné úkoly. „Zuzka měla pravdu, že budeme překvapeni.“ řekl Jarka. Seskočili se svých provizorních stupátek a obezřetně vykročili dál do Stínadel. Po chvíli řekl Jarka: „Dnes ve škole jsem zjišťoval, jestli někdo něco neví o Strážní věži. Při tom jsem si dával pozor, abych ani slůvkem nenaznačil, že se jedná o partu ze Stínadel. Pořád se mi totiž zdálo, že už jsem tento název někde viděl, nebo o něm něco slyšel.“ „A co jsi zjistil?“ „Jenom to, že Strážní věž se jmenuje nějaký církevní časopis.“ Všichni se nad zprávou zamysleli. „Myslíš, že Strážní věž ze Stínadel by mohla mít něco společného s církví?“ zeptal se Mirek po chvíli. „Asi ne,“ řekl Jarka, „to ale zjistíme, až se s nimi setkáme.“ Dalšími uličkami procházeli za napjatého ticha. O chvíli později zase začal sýčkovat Rychlonožka: „Tady to ještě známe. Ale až zajdeme ještě hlouběji do Stínadel, tak nevím, nevím, jak to dnes s námi dopadne.“ „Nech toho, Rychlonožko, nebo na nás ještě něco opravdu přivoláš!“ okřikl ho Jindra. „Nediv se mu, vždyť se mu zdálo o hadech a podle snáře tu na nás čeká nebezpečí za každým rohem.“ přidal se k němu Červenáček. „Tak se mi zdá, že začínáme bloudit.“ ozval se zase Rychlonožka, ale mýlil se. Pojednou se před nimi vynořila budova zrušeného kostela svatého Jakuba, která měla pro Vonty zvlášť velký význam. V předchozích letech v něm byl vždy volen Vontskou radou vůdce Stínadel Velký Vont. Až při posledních dvou volbách učinili Vontové výjimku. Velký Vont byl volen v klubovně Žlutého květu. „Jdeme dobře.“ řekl Jarka. „Pořád se držíme směru, který nám na Terasách ukázal Nažka. Dál za Jakubem, už to bude těžší.“ Asi po pěti minutách zjistili, že prochází ulicí, která se jmenovala Ve svíčičkách. Jindra ukázal na tabulku, na které byl název neuměle napsán. Nebylo pochyb, že se tahle ulice ve skutečnosti tak nejmenuje, ale že si ji tak pojmenovali Vontové. Ale kdo ví? Třeba to byl skutečný název. V další uličce poznali obchod, u kterého kdysi narazili na stopu tajemného chlapce Emila Hačiříka, po kterém ve Stínadlech pátrali. „Tady jsme tenkrát potkali to děvče, které nás zavedlo do klubovny Rezatých klíčů, kde jsme si opsali to Hačiříkovo prohlášení. A Rezaté klíče nás potom zavedly ke svatyni Uctívačů ginga.“ připomněl Mirek. Ani nemusel. Vzpomněli si na to všichni. Cestou potkávali skupinky i jednotlivé Vonty. Vždy se jim trochu sevřel žaludek v očekávání, jestli nejsou prozrazeni, ale nikdo o ně ani pohledem nezavadil. Potom prošli nějakým průchodem a najednou se před nimi objevila vysoká zeď, za kterou se nacházela svatyně Uctívačů ginga. Byli tu už dvakrát. Poprvé je sem přivedly Rezaté klíče, které po Rychlých šípech chtěly, aby vypátraly, jaké tajemství se skrývá za železnými dvířky ve svatyni. A o rok později sem šli s Otakarem Losnou, nynějším Velkým Vontem Stínadel, aby Plíhalovcům, klukům ze Dvorců a Bratrstvu Kočičí pracky zabránili porazit ve svatyni Uctívačů jejich posvátný strom gingo.

23

12. VE SVATYNI UCTÍVAČŮ GINGA Sobota později. „Průšvih!“ řekl Mirek, když došli pod plynovou lampu umístěnou vysoko na zdi, u které ještě loni visel dlouhý žebřík sahající až skoro k zemi. „Nějaký plantážník ho ukradl,“ řekl Rychlonožka. „Spíš ho odstranili Uctívači ginga, aby jim do zahrady nikdo nelezl. Jak se to povedlo nám a Plíhalovcům. Nebo aby je nikdo nemohl přes zeď pozorovat při jejich tajemných obřadech.“ mínil Jarka. „Jak se tam ale dostaneme? Zeď nemáme šanci přelézt.“ zeptal se Červenáček. „Musíme sehnat někde nějaký jiný.“ řekl Jindra. „Kde tady chceš honem sehnat žebřík?“ podivil se Jarka. „Třeba někde na nějakém dvorečku.“ řekl Jindra a už se chystal vystartovat do některého dvora v okolních ulicích. „Počkej!“ zastavil ho Mirek. „Nejdříve obejdeme zahradu kolem zdi oběma směry. Určitě se dá do zahrady dostat nějak přes okolní domy. Neumím si představit, že Uctívači do svatyně pořád lezou tady přes tu zeď. Já s Červenáčkem to vezmeme zprava a vy tři zleva. Sejdeme se někde na druhé straně za zahradou, a když to nepůjde, tak se za čtvrt hodiny všichni vrátíme sem pod lampu.“ Rozešli se a ani ne po čtvrt hodině už stáli Mirek s Červenáčkem zpátky pod lampou. O něco později k nim z druhé strany dorazili Jindra s Rychlonožkou. „Našli jste nějaký vchod?“ zeptal se Mirek. „My ne.“ „My také ne.“ řekl Rychlonožka. „A kde máte Jarku?“ zajímal se Červenáček. „Protože jsme si mysleli, že už vypršel čas, poslal nás za vámi a sám ještě pátrá dál kolem zdi.“ řekl Jindra. „Máme přijít za ním.“ Než se stačili za ním vydat, objevil se Jarka v ulici ze strany, odkud přišli Jindra s Rychlonožkou. Z dálky jim dával znamení, aby ho rychle následovali. „Máme neuvěřitelné štěstí,“ řekl Jarka, když k němu doběhli, „našel jsem ve zdi otevřená dvířka vedoucí do svatyně.“ Na konci zdi, kam až došel jenom Jarka, byl výklenek, ve kterém byla masívní dřevěná dvířka s hrubým železným kováním. „Tudy chodí Uctívači do své svatyně. Když je ale odemčeno, tak bude někdo uvnitř. A jestli tam opravdu už někdo je, tak máme smůlu.“ řekl Jarka. Rychlé šípy se rozhlédly na všechny strany, jestli někdo nejde. Jakmile si byli jistí, že je nikdo nepozoruje, Jarka stiskl kliku, pootevřel dveře a opatrně se za ně podíval. „Po celé délce uliční zdi se táhne vpravo úzký dvůr a na konci se rozšiřuje.“ hlásil potichu Jarka. „Stojí tam dřevěná kůlna a u ní jsou narovnané do výšky nějaké bedny. Asi to bude klubovna Uctívačů. Dvůr od zahrady odděluje zídka. Přímo proti nám kus zdi chybí. Otvorem vidím keře a stromy v zahradě.“ pokračoval Jarka a pak se stáhl zase do ulice. „Ve dvoře není žádný pohyb. Buď jsou všichni v té boudě, nebo tam nikdo není.“ dodal. „Že by zapomněli zamknout?“ dumal Mirek. „To by byla ale neuvěřitelná náhoda. A na šťastné náhody moc nevěříme. Spíš to vypadá podezřele.“ „Tak půjdeme dovnitř?“ zeptal se Červenáček. „Proto jsme sem snad šli, ne?“ řekl Mirek. V tu chvíli se ozval poděšený Rychlonožka: „Nějak se mi to nechce líbit. Uctívači určitě nezapomněli při odchodu zamknout. Co když je to na nás připravená past a my do ní vlezeme. Uvnitř se na nás vrhnou a ven se už nedostaneme!“ „Neblázni,“ zarazil Rychlonožkovo bědování Jindra, „přece nikdo nemůže vědět, že zrovna dnes sem mají namířeno Rychlé šípy z Druhé strany. Tak jakápak past!“ „Jindra má pravdu,“ řekl Mirek a pootevřel dveře. „Jdeme!“ Od dveří k protějšímu otvoru ve zdi bylo jen pět šest kroků. Ještě než Mirek zmizel v zahradě, stačil si všimnout, že dvůr na vzdálenější straně je několikanásobně širší, než na této straně. Svým periferním viděním zaznamenal i dřevěnou kůlnu a vedle ní narovnané bedny. Ostatní se pustili za ním. Jarka běžel poslední. Rozhlédl se ještě jednou oběma směry ulicí, teprve pak vešel na dvůr a dveře za sebou zavřel. I když si byl jistý, že je nikdo nezpozoroval, opak byl pravdou. Ve výklenku domu téměř na konci ulice, s výhledem na dveře do svatyně Uctívačů ginga, stál asi šestnáctiletý Vont, který je celou dobu pozoroval. Když viděl, že Rychlé šípy zmizely za zdí, spokojeně se usmál. Svoje pozorovací stanoviště ale neopustil, jakoby čekal, co se bude dít dál. Rychlé šípy stanuly v zahradě svatyně. Zahrada byla hustě zarostlá křovinami a vysokými stromy. Vypadala opuštěně. Mirek roztáhl paže, aby se zastavili. Všichni strnuli jako sochy, jenom Rychlonožka se pořád vrtěl a bojácně se kolem sebe rozhlížel. Potom nekonečnou minutu napjatě poslouchali, jestli se kvůli nim nestrhl někde ve dvoře poplach. „Nemůžeš stát klidně?“ sykl na Rychlonožku Jarka. Rychlonožka se ošil: „Pořád mám takový nepříjemný pocit, jakoby nás někdo odněkud pozoroval.“ „Nestraš pořád! Nikdo tady není!“ zašeptal Červenáček. Když se hodnou chvíli nic nestalo, Mirek řekl: „Teď musíme jednat rychle. Uděláme rojnici, a kdo první zahlédne

24

strom ginga, pískne krátce klubovní signál ‚cowboy‘. Na to se k němu všichni stáhneme, utrhneme pár listů a zmizíme odtud. Křovím postupujte opatrně, ať uděláme co nejméně hluku, Tak do toho!“ Podle Mirkových příkazů se rozvinuli do rojnice a na další znamení vykročili zahradou. V mžiku zmizeli jeden druhému v hustých křovinách. Jen sem tam slabé zapraskání zlomené větvičky prozrazovalo, že tudy někdo prochází. Jindra postupoval na levé straně rojnice nejblíže vysoké zdi. Všiml si, že v trávě je vyšlapaná stezka, po které Uctívači museli často chodit kolem zdi někam až na druhý konec zahrady. Nejdřív se bezmyšlenkovitě vydal po stezce a pak ho napadlo, že když Uctívači provádí své tajemné kejkle u posvátného stromu, tak by ho právě tahle stezka mohla k němu dovést. Cestou se pořád díval pod nohy, aby náhodou nešlápl na něco, čím by přilákal pozornost nějakého nežádoucího Vonta. Sem tam spatřil v trávě růst stínadelské žluté kvítky, ale ty ho teď naprosto nezajímaly. Došel tak až na opačný konec zahrady. Zde byla stěna ještě vyšší, než kolem které sem přišel. Stezka ho dovedla k velikému keři. Za ním uviděl ve zdi otvor bez dveří. Jindra si vzpomněl, že tady byla před lety železná dvířka, za kterými tehdy našli na lístečku napsaný vzkaz od Vrány nějakému Vildovi. Jenže teď tady žádná dvířka nebyla. Jen tmavý otvor do tajemného prostoru. Opatrně se podíval dovnitř. V nevelké místnosti byla protější stěna pomalována zvláštními obrazci. Nikdy takové ještě neviděl. Uprostřed místnosti stál asi metr vysoký model pyramidy. Dlouho se nerozmýšlel a vešel dovnitř, aby si pyramidu prohlédl zblízka. Jindra už viděl na fotografiích v časopisech egyptské pyramidy, ale tahle byla nějaká jiná. Zatímco ty egyptské byly hladké, tato byla terasovitá. Na všech čtyřech stranách pyramidy vedlo od základny až nahoru schodiště. Nahoře pyramidy stála nějaká figurka. V tu chvíli zazněl někde uprostřed zahrady slabý hvizd klubovního signálu. K Jindrovi do místnosti ale nepronikl. Pískal Jarka, který jako první našel hledaný strom. Červenáček, Mirek a Rychlonožka se k němu rychle stáhli. Mirek si chvíli prohlížel štíhlý, vysoký strom, jehož spodní větve byly ale dost vysoko, než aby na ně dosáhli. Červenáček ukázal na rýhu v kůře kousek od země. „Podívejte se tady na ten zářez. Ten asi udělali pilou Plíhalovci s Bratrstvem Kočičí pracky, když chtěli strom loni podřezat.“ Mirek s Jarkou si zářez prohlíželi. „To asi nebude od pily. Pokud si vzpomínám, tak se tehdy k tomu vůbec nedostali. Pilu sice měli už připravenou, ale pak je chytili Vontové.“ připomněl Mirek. „Rýha nerýha, kvůli tomu tady nejsme!“ hudroval Rychlonožka. „Seberme pár listů a mazejme pryč odtud, než nás tady někdo překvapí a odřízne nám ústupovou cestu.“ Rychlonožka měl pravdu. Jarka začal jednat. Pod nejnižšími větvemi sklouzl na zem na všechny čtyři, aby si na něho mohl Červenáček stoupnout. Mirek ho z jedné strany přidržoval. Když se Červenáček co nejvíce natáhl, zachytil nejspodnější větev, ohnul ji, až na ni ze země dosáhl Rychlonožka. Ten hned z větve uškubl hrst listů. „To stačí.“ řekl Červenáček. „Ať je Jindra schová do chlebníku. Pozor, pouštím větev.“ Větev vyletěla vzhůru, Červenáček vzal balanc a řítil se k zemi. Ještě že ho Mirek zachytil. „Kde, himbajs, ten Jindra zase je?!“ vyděsil se Rychlonožka, když zjistil, že Jindra s nimi u stromu není. Zaposlouchali se, jestli se k nim už neprodírá křovím, ale nic neslyšeli. Jarka ještě jednou zapískal ‚cowboye‘. Tentokrát trochu silněji. „Ten Jindra si snad šlape po uších,“ rozčiloval se Rychlonožka. „Už dávno jsme měli odtud vypadnout.“ Mezitím si Jindra pozorně prohlížel sošku stojící na vrcholu pyramidy. Soška byla přes deset centimetrů vysoká a představovala nějakého hrbatého trpaslíka, který držel v ruce mohutný kyj. „To je zvláštní figurka,“ pomyslel si Jindra a opatrně vzal sošku do ruky. Soška nebyla větší než jeho rozevřená dlaň a nepříjemně ho studila. V tu chvíli zaslechl ze zahrady klubovní signál. „Něco se tam děje!“ vyděsil se Jindra a ve zmatku vyběhl i se soškou ven z místnosti. Když si uvědomil, že ji stále drží, v první chvíli se s ní chtěl vrátit nazpět, ale další naléhavý hvizd ho přinutil nevracet se. Sošku v běhu ukryl do chlebníku a pelášil k místu, odkud zazníval signál. „Kde ses tak dlouho zdržel?“ přivítal ho Rychlonožka vyčítavě a strkal mu před obličej hrst listů. „Rychle je schovej a pak mazejme odtud! Každou chvíli nás tu může někdo nachytat!“ Dál na nic nečekal a prodíral se křovím k východu ze zahrady. Ostatní se bez pobízení vydali za ním. Jindra schoval listy do chlebníku a o svém objevu v místnosti na konci zahrady zatím pomlčel. Rychlonožka má pravdu. Musí všichni ze svatyně Uctívačů ginga co nejrychleji zmizet. Až budou pryč ze zahrady, tak jim někde v klidu o sošce poví. Pojednou strnuli. Otvorem ve zdi k nim dolehl hluk otvíraných a zavíraných dveří následován vzrušeným hovorem.

25

Rychlé šípy sebou plácly na zem, každý za keř, u kterého zrovna stály. Když vystrčily hlavy, tak zjistily, že z tohoto místa vidí dírou ve zdi na dveře vedoucí na ulici. Stálo u nich několik Vontů, kteří si prohlíželi zámek dveří a vzrušeně se mezi sebou dohadovali. „Jsme v pasti.“ zašeptal Jarka. „A je to tady! Už je to tady!“ zamumlal rozčíleně Rychlonožka. „Po celou dobu jsem to cítil v kostech. Ta kalná voda ve snu nás měla varovat. A vy jste se mi smáli.“ „Co teď?“ zeptal se šeptem Jindra. „Neztrácejme hlavu! Ještě nás nemají.“ sykl Mirek. „Tiše, ať slyšíme, o čem se dohadují!“

13. MAYSKÝ BŮŽEK Sobota pozdní odpoledne. „Nebylo zamčeno!“ řekl jeden z Vontů. „Zámek není poškozený.“ hlásil druhý. „Někdo z našich nezamkl.“ „Běžte se někdo podívat ke klubovně, jestli se tam něco nestalo.“ řekl zase první Vont. Z hloučku se odpojili dva nejmenší chlapci a odběhli směrem ke klubovně. Zbývající Vontové si znovu prohlíželi zámek. Hleděli na něho jako tele na nová vrata, jak říkal s oblibou jeden Mirkův profesor. „Dveře nejsou vypáčené. Emil, jako klíčník odcházel poslední a prostě nezamkl.“ tvrdil stále první Vont. „To není možné, zamkl jsem!“ ozval se ukřivděný hlas, zřejmě klíčníka Emila, který měl na starosti klíče od svatyně. „Ještě se to nikdy žádnému klíčníkovi nestalo.“ zastal se ho další Vont. Od klubovny volal jeden z malých Vontů: „Klubovna je zamknutá a přes okno to vypadá, že je uvnitř všechno v pořádku!“ První Vont řekl druhému: „Zamkni branku, Emile.“ Ten tak učinil a zmáčkl kliku. Dveře se ani nepohnuly. „U Jóviše,“ zašeptal Rychlonožka, „jsme v pasti! A tentokrát se z toho nedostaneme“. „Buď zticha,“ vyjel na něho Jarka, „jdou sem!“ V otvoru se objevili dva vysocí Vontové a pátravě se rozhlíželi po zahradě. Rychlé šípy ve skrýši za hustými keři ani nedutaly. Srdce jim vzrušením divoce bušila a Rychlonožkovi se na čele perlil pot. Vontové ještě chvíli zrakem pátrali po zahradě, a když nic podezřelého nezpozorovali, řekl jeden druhému: „Pojďme do klubovny. Obřad musí začít přesně v celou hodinu. Máme jen pět minut na přípravu.“ Pak oba zmizeli za zdí. „Jak se odtud dostaneme, když je zamčeno?“ děsil se Rychlonožka. „Jsme v pasti! Až nás tady najdou, tak to schytáme, a my máme dnes na večeři ty škubánky, přijdeme pozdě domů a já to schytám ještě od našich.“ „Prosím tě, buď chvíli zticha, ať můžeme v klidu přemýšlet.“ okřikl ho Jarka, který tentokrát nepoznal, jestli to myslí vážně, nebo si, jako vždy, dělá legraci. „Třeba najdeme nějaké řešení, třeba najdeme cestičku, jak se odtud dostat. Možná, že někde na opačné straně zahrady roste těsně u zdi strom a přes něj zeď přelezeme.“ „Moc času nemáme.“ Mirek se podíval na své hodinky. „Do celé hodiny zbývá šest minut. Červenáček zůstane u otvoru ve zdi, a my ostatní co nejrychleji obejdeme zahradu zleva i zprava. Třeba tady opravdu nějaký takový strom roste. Jestli to nestihneme obejít do těch šesti minut, teď už pět, stáhneme se sem na toto místo. Je tu mezi keři docela šikovná skrýš. Není na nás vidět a my vidíme jak na gingo, tak na zeď s otvorem. Co se bude dít dál, to se uvidí. Ale asi to nebude žádná sláva.“ Jarka s Rychlonožkou vykročili vlevo, Mirek s Jindrou na opačnou stranu. Červenáček se opatrně přiblížil k otvoru a vykoukl na dvůr směrem ke klubovně. Na dvoře nikoho neviděl. Přes jediné okno ve stěně klubovny vedoucí do dvora bylo i na tu vzdálenost vidět, jak se uvnitř, jakoby zmateně, pohybovalo několik Vontů. Pojednou se v boudě otevřely dveře a Červenáček rychle uskočil od otvoru. Slabě zapískal jen pár taktů ‚cowboye‘ a zmizel v křovinách směrem ke skrýši. Za chvíli se tu objevily obě pátrací skupiny se špatnou zprávou. Žádný strom, po kterém by se dala přelézt zeď, ani jedna skupina neobjevila! Potom už jen s napětím vyhlíželi přes husté křoviny, co se bude dít. Chvíli na to prošli otvorem do zahrady současně tři Vontové. Ten prostřední měl přes hlavu přetaženou černou kápi a ti po jeho stranách ho vedli za ruce. Asi aby neupadl. Za první trojicí se objevila druhá trojice, potom třetí, čtvrtá, a nakonec z toho byl úplný průvod. Nejméně deset trojic. Každý prostřední Vont měl na hlavě černou kápi. „Jejkote, mankote, oni vedou zajatce!“ zašeptal Rychlonožka. „Jakoby je vedli na popravu, nebo co.“ vydechl Červenáček. Celý průvod došel důstojným pomalým krokem až k posvátnému stromu a utvořil kolem něho velký kruh. Doprostřed kruhu vstoupil nejvyšší z Vontů a obrátil se ke stromu. Zvedl obě ruce nad hlavu a začal mluvit jako nějaký herec na jevišti: „Klaníme se ti gingo a zdravíme tě! V dnešní výroční den založení našeho klanu ti představíme naše nové spolubojovníky.“ Rychlé šípy ve své skrýši ani nedutaly. Pak se Vont rozhlédl po sevřeném kruhu a vydal příkaz: „Sundejte jim kápi!“ Všem zakuklencům byly sundány kapuce. „A nyní k hlavnímu obřadu vítání nováčků přineste z Mayské síně sošku AXLANA.“ Teprve teď Rychlé šípy pochopily, že zakuklenci nejsou zajatci, ale že to jsou noví členové Uctívačů ginga, kteří budou podrobeni nějakému tajemnému přijímacímu ceremoniálu. Čtyři Vontové opustili až dosud sevřený kruh a vydali se směrem, kde Rychlé šípy tušily onu Mayskou síň. „U Jóviše! Snad si nejdou pro toho hrbatého trpaslíka!“ zašeptal Jindra, když si uvědomil, do jaké síně náčelník

26

Vonty posílá. To poznání Jindru úplně ochrnulo. „Co se děje, Jindro?“ zeptal se Jarka, který klečel v křoví vedle Jindry, a spatřil, jak Jindra zbledl a vyděšeně se tváří. Jindra neodpovídal, jakoby otázku vůbec neslyšel, a teprve když se ho Jarka dotkl, trhl sebou, plácl rukou po chlebníku na svém boku a zašeptal: „Byl jsem v té Mayské síni. Něco jsem tam našel a sebral jsem to. Určitě to bude ta soška, pro kterou tam teď jdou.“ „Chceš říct, že máš v chlebníku nějakou sošku, kterou jsi jim tam kdesi v zahradě sebral?“ zděsil se i Jarka. Obrátil se k Mirkovi po své pravici a řekl mu: „Musíme okamžitě odtud. Opatrně se stáhněme k otvoru ve zdi, dokud je ústupová cestu na dvůr ještě volná.“ Mirek šeptem předal Jarkův vzkaz dál a hned potom se začali všichni plížit křovinami k otvoru ve zdi. V tu chvíli se ze zahrady za nimi ozvaly překvapené a rozčílené hlasy. „V síni někdo byl!“ „Jak to?“ „Co to má znamenat?“ „Bůžek Axlan zmizel!“ Kruh kolem ginga se rozpadl a starší členové Uctívačů odběhli od stromu směrem k Mayské síni. U stromu zůstali stát jenom nováčci. Rychlým šípům nezbývalo, pokud by se měly odtud ještě dostat, co nejrychleji vyběhnout ze zahrady na dvůr. Až se Vontové trochu vzpamatují ze zmizení sošky, začnou určitě prohledávat zahradu. Nečekaly už na nic a rozběhly se k otvoru. Jenže jeden z Vontů u stromu zaslechl za sebou podezřelý hluk v křovinách. Když se otočil, uviděl v křoví mihnout se podezřelý stín. Překvapeně vykřikl: „Tam – tam – v křoví za námi někdo je!“ „Himbajs šuvíks!“ vykřikl Rychlonožka, kterému ruply nervy. „Mazejme pryč odtud!“ Dál na nic nečekal a rozběhl se. Ostatní se pustili za ním. Uctívači překvapením ztuhli. „Vetřelci! Chyťte je! Znesvětili svatyni a obřad!“ vykřikl někdo. „Pádíme k jejich klubovně!“ vykřikl Mirek. „Pokusíme se nějak vylézt přes ty narovnané bedny na její střechu a z ní přelezeme zeď na ulici!“ V řadách pronásledovatelů nastal zmatek. V okamžiku, kdy se všichni rozběhli za Rychlými šípy, první z nich zakopl o ležící větev a okamžitě se poroučel k zemi. Přes něho upadli dva nejbližší Vontové a všichni tři najednou byli propleteni v jednom chumlu. Ostatní pronásledovatelé se jim museli obloukem vyhnout, a tím ztratili drahocenné vteřiny. K otvoru doběhl první Rychlonožka následován Mirkem a Jarkou. Červenáček trochu zaostával a poslední Jindra je pracně doháněl. Rychlonožka proletěl otvorem jako střela a za zdí to hned stočil směrem k dřevěné boudě na konci dvora. Když Mirek také proběhl otvorem, ještě než se vydal za Rychlonožkou, koutkem oka zjistil, že dveře vedoucí do ulice jsou z poloviny otevřeny! Vůbec neuvažoval nad tím, jak je to možné, že jsou dveře otevřeny a jestli za nimi na ně někdo nečíhá, a vrhl se ke dveřím. „Rychlonožko! Zpátky!“ stačil přitom zavolat. Několika skoky doběhl ke dveřím, rozrazil je prudce dokořán a vyběhl na ulici. Hned za dveřmi narazil ramenem do nějakého Vonta, který kolem zrovna procházel, nebo snad patřil k Uctívačům ginga a chystal se vejít na dvoreček. Vont jenom hekl a rozplácl se na chodníku, kde zůstal chvíli otřesený ležet. Za Mirkem se vyřítili ze svatyně ostatní, prosvištěli kolem zvedajícího se Vonta a zmizeli za nejbližším rohem v úzké uličce. Za nimi se nesl vzteklý křik, ne nepodobný řevu raněného zvířete. Uctívači ginga jim byli v patách.

14. ZACHRÁNĚNI NEZNÁMÝM VONTEM Sobota večer. Po deseti minutách usilovného běhu začínal křik Uctívačů ginga slábnout. Hoši zvolnili a těžce lapali po dechu. Rychlý běh a strach z výprasku udělaly své. „Já to tušil, že to dnes s námi špatně dopadne.“ připomněl sípavým hlasem Rychlonožka znovu svou předtuchu. „Jakápak předtucha,“ řekl Červenáček, „ve Stínadlech si nemůžeme být nikdy ničím jistí. To bych taky mohl dělat vědmu.“ „Šetřete dech,“ napomenul oba Mirek, „budeme ho všichni ještě potřebovat. Ještě z toho nejsme venku.“ Pozvolna běželi dál, ale v dalších uličkách přešli skoro do kroku. Takové šílené tempo se nedalo udržet. Po chvíli už opět poklusávali uličkou, po obou stranách lemovanou vysokými zdmi. Mirek zamyšleně řekl: „Jak to, že dveře od svatyně byly zase otevřeny, když předtím jsme viděli, že je Uctívači zamkli?“ „Je to všechno nějaké divné.“ přitakal Mirkovi Jarka. „Nejdříve jsme našli dveře otevřené. Pak je Uctívači zamkli, a když jsme se chtěli dostat ven přes střechu klubovny, byly zase otevřené. Tak zamkli je Uctívači, nebo nezamkli?“ „Ale viděli jsme přece, že zamkli!“ řekl důrazně Jindra. „Tak kdo potom odemkl?“ vrtalo Rychlonožkovi hlavou. „Že by to byl ten Vont, se kterým jsi se, Mirku, srazil?“ uvažoval Jarka. Pak za sebou uslyšeli spěšné kroky. Dali se znovu do běhu. Po pravé ruce hoši minuli jakési schody, které stoupaly do horní části Stínadel. Ulička pokračovala mezi vysokými zdmi po obou stranách a stále se mírně svažovala a stáčela vlevo. Jarka se pořád za sebe ohlížel a kontroloval, jestli je pronásledovatelé nedohání. Nakonec překvapeně řekl: „Už

27

nějakou dobu za námi běží jenom jeden Vont!“ Rychlé šípy zase zvolnily. Teď ho uviděli všichni. Opravdu za nimi běžel jenom jeden Vont. Vytrvale a tiše. Vzdálenost mezi nimi Vont rychle zkracoval. „Měli bychom zase přidat!“ děsil se Rychlonožka. „Kdoví, jestli na nás nepoštve Vonty z okolních ulic.“ Když už se chystali znovu vzít do zaječích, přibíhající Vont na ně zamával a polohlasně zavolal: „Haló, Rychlé šípy, stůjte! Pomohu vám!“ Bylo to tak překvapivé, že se všichni jako na povel zastavili. „Počkáme!“ řekl Mirek. „Možná je to někdo z našich spřátelených Vontů a opravdu nám pomůže.“ Vont přešel do kroku. Byl už tak blízko, že rozeznávali rysy jeho tváře. Pomalu k nim došel. Rychlé šípy netušily, kdo to je. Pozorně si ho prohlížely a marně pátraly v paměti, kdy a kde se s tímto Vontem setkaly. Nikdo si nemohl vzpomenout. Pak si Mirek uvědomil, že to je Vont, se kterým se srazil před svatyní Uctívačů ginga. „Vždyť je to ten Vont, kterého jsme před chvílí převálcovali u svatyně!“ řekl Mirek překvapeně. Vont byl vysoký skoro jako Mirek, ale byl asi o dva roky mladší. Měl tmavohnědé delší vlasy, které měl po běhu rozevláté na všechny strany. Na sobě měl tmavohnědou košili s kapsami po obou stranách a v límečku zapíchnutý nezbytný žlutý špendlík. Hlasitě oddechoval „Jak to víš, že si říkáme Rychlé šípy?“ zeptal se ho Mirek. „Už jsme se někde viděli?“ „Kromě toho, že jste mě před chvílí málem přerazili na ulici před svatyní Uctívačů ginga, odkud jste metli, jako by vám za patami hořelo, tak jsme se před časem určitě potkali na některém zasedání Vontské rady, na které jste vy i já byli přítomni.“ řekl Vont. „Ale nestůjme tady uprostřed ulice. Uctívači sice na chvíli ztratili stopu, ale určitě ji zase najdou. Pojďte za mnou. Pomohu vám dostat se odtud se zdravou kůží.“ Hoši se po sobě nejistě podívali, jakoby se jeden druhého tázal, jestli mají neznámému Vontovi důvěřovat a jít s ním bůhví kam. Jenže smečku pronásledovatelů měli stále v patách. Vont si jejich nejistoty povšiml. „Nemusíte mít strach. Opravdu nepatřím k Uctívačům ginga. Patřím k úplně jiné partě, teprve nedávno zformované.“ Pak prozradil jméno party, ke které patřil, a všechny tím dokonale překvapil. „Naše parta se jmenuje Strážní věž, víte?“ „To snad není možné!“ řekl Mirek zvolna. Také Jarka a ostatní hleděli na Vonta s podezřením. Taková náhoda! „Co není možné?“ „My totiž zrovna klub se jménem Strážní věž hledáme.“ „Vážně?“ podivil se teď i Vont. Mirkovi a Jarkovi se zdálo, že své překvapení jen hraje. „Tak to jste u mne na správné adrese.“ Jarka s notnou dávkou ironie v hlase na to prohlásil: „A ještě řekni, že se jmenuješ Venda Vinš.“ „Ano, tak se jmenuji. A docela mě těší, že moje jméno je známé už i za hranicemi Stínadel.“ „Kecáš!“ neudržel se Jindra, až to Mirka překvapilo. Z dálky k nim pronikl z boční uličky povyk. Nepřátelská smečka Uctívačů ginga opět zachytila jejich stopu a nezadržitelně se blížila. „Nekecám! Opravdu se tak jmenuji.“ ohradil se Vont. „Teď ale rychle odtud. Uctívači tu budou každou chvíli.“ Odvrátil se od nich a rozběhl se ulicí. Rychlým šípům nezbylo, než ho následovat. Jindra si přehodil popruh chlebníku z levého na pravé rameno, protože už je měl od popruhu celé zhmožděné. Hlavou mu problesklo, že se zrovna on musel nabídnout k přinesení chlebníku na listy ginga. To ale netušil, že nazpět potáhne ještě sošku jakéhosi hrbatého trpaslíka, který se při běhu docela pronesl a nemilosrdně mu otloukal bok a zarýval se do ramene, jako by vážil nejméně deset kilo. Nahlas ale ani jednou nezaprotestoval, ani nežádal o vystřídání. Ještě by si o něm kluci mysleli, že je ufňukánek, který nic nevydrží. Zvolna proběhli několika mírně se svažujícími ulicemi, až Vinš vběhl do dvora u několikapatrového stavení, které bylo na první pohled opuštěné. Všechna okna v přízemí byla zamřížovaná. Skleněné tabule byly skoro ve všech oknech vytlučeny. Dvůr byl z větší části, jako podobné opuštěné dvory ve Stínadlech, zarovnán různým odpadem. Na konci dvora stálo nevysoké stavení. Dveře do stavení byly zatlučeny z hrubých desek a vypadaly na první pohled docela nedobytně. Jenže opak byl pravdou. Krajní široká deska se dala odsunout a vzniklou škvírou se všichni protáhli dovnitř. Desku Vinš zase pečlivě narafičil na původní místo. „Tady v tom úkrytu zůstaneme, dokud se Uctívači kolem nepřeženou?“ zeptal se Jindra. „Kdepak. Musíme dál.“ Rychlé šípy se rozhlížely po místnosti, ale nikde neviděly žádné dveře ani díru, kudy by se dalo z místnosti uniknout. Byl tu jen zabedněný otvor, kterým se sem všichni dostali. „Ale kudy?“ zeptal se Mirek. „Hned uvidíte.“ řekl Vinš sebevědomě, když uviděl, jak hoši marně bloudí pohledy po místnosti a pátrají po nějaké únikové cestě. Vytáhl z kapsy malou baterku a posvítil jí na podlahu u zdi naproti dveří. Rychlé šípy spatřily v podlaze ocelový poklop. Vinš k němu zamířil. Trčel z něho zbytek ocelového držadla. Vinš ho uchopil a jedním trhnutím poklop nadzvedl a překlopil ho na stranu. Rychlé šípy jen němě přihlížely. Ze šachty k nim zavanul těžký, zatuchlý vzduch. „Polezu první,“ řekl Vinš. „Poslední za námi poklop zase zavře.“ Vinš hbitě zmizel otvorem do šachty. Bylo znát, že tuto únikovou cestu v podobných situacích již několikrát použil. Zespodu posvítil baterkou nahoru. Hoši spatřili ve zdi ukotvené železné stupačky, po kterých se dalo snadno sestoupit až na dno do prostorné, téměř prázdné šachty. K čemu šachta v minulosti sloužila, se nedalo odhadnout. Mirek sestoupil jako poslední a podle instrukcí Vinše ocelový poklop za sebou překlopil nazpět do rámu. Když byli všichni dole, Vinš posvítil na jednu boční stěnu. Hoši spatřili ve zdi tmavý průlez, kterým se Vinš protáhl do chodby za šachtou. Ani je nemusel pobízet, aby ho následovali.

28

Postupně prolezli do prostorné kamenné chodby s mohutnou klenbou nad hlavami. Kupodivu zde vzduch nebyl tak nedýchatelný, jako v šachtě. Rychlé šípy se tázavě podívaly na Vinše a ten vysvětloval: „Ta vysoká budova nahoře na dvoře je zrušený klášter a tahle chodba je součástí celého systémem chodeb pod klášterem. Sem se za námi Uctívači neodváží. Tudy vás vyvedu do bezpečí.“ „Všem nás napadá otázka, proč to pro nás děláš?“ zeptal se Mirek. „Chtěli jste přece navštívit klub Strážní věž, ne?“ řekl Vinš. „Tak teď budete mít možnost. Pojďte za mnou. Ukáži vám naši bývalou klubovnu.“ „Bývalou?“ zeptal se Jarka. „Z jedné podzemní místnosti pod klášterem jsme si udělali před půl rokem klubovnu. Říkáme jí Doupě. Teď nám můj fotřík zařídil něco lepšího, a tak jsme si už přestěhovali z Doupěte do opravdové Strážní věže skoro všechny svoje klubovní věci.“ vysvětloval celkem ochotně Vinš. „Zítra přestěhujeme zbytek a tím definitivně Doupě opustíme. Má se tady provádět archeologický průzkum.“ „Mysleli jsme, že zrušený klášter ve Stínadlech je jenom u bývalého kostela svatého Jakuba.“ řekl Jarka. „Kdepak. Ve Stínadlech jsou celkem tři zrušené kláštery. Všechny byly zrušeny a opuštěny už hrozně dávno. Víc jak před sto lety.“ Dál pokračovali všichni mlčky, protože chodba se zúžila, takže museli jít jeden za druhým husím pochodem. Rychlé šípy měly pocit, že se chodba se svažuje víc a víc někam do hlubin. Rychlonožka se ocitnul na chvostu celého zástupu, což se mu vůbec nelíbilo. Neproniknutelná temnota za ním mu vyvolávala na zátylku husí kůži. Marně se snažil už nějakou dobu v úzké chodbě propracovat někam do středu zástupu, kde by se cítil bezpečněji. Odkudsi ze tmy za ním k němu znenadání dolehl šramot. Rychlonožka se zastavil a zaposlouchal se do tmy. Ostatní si ale ničeho nevšimli a dál se od něho vzdalovali. Ve tmě na konci chodby, v místech, kterými před okamžikem prošli, bliklo světlo. Byl to jenom kratičký záblesk. Znovu se už neobjevil. Rychlonožka si po chvíli myslel, že se mu to asi jenom zdálo a klopýtavě se snažil ostatní co nejrychleji dostihnout. Když viděl, že se to nedaří a ostatní se mu přes jeho snahu stále vzdalují, zděšeně na ně zavolal: „Počkejte na mně, himbajs! Chcete, abych se tady někde ztratil a něco mě ve tmě sežralo? Děláte, jako by vám ale vůbec nezáleželo na tom, že byste mohli přijít o svého nejmilejšího klubovního člena!!“

15. RYCHLÉ ŠÍPY OBELSTĚNY Sobota pozdě večer. Konečně se Vinš zastavil u dřevěných dveří, na kterých visel mohutný zámek. „Jsme tady.“ Vinš odemkl. „Tak tohle byla, vlastně ještě dva dny je, naše klubovna.“ Posvítil baterkou doprostřed místnosti. V její záři spatřili stůl a kolem něho několik židlí. Vinš vešel dovnitř a zapálil knot v petrolejové lampě. Matná záře slabě osvítila nevelkou klenbovou místnost bez oken a vrhla jejich stíny na všechny stěny. V jedné ze stěn, zhruba ve výši očí, byly ventilační průduchy, kterými do místnosti proudil čerstvý vzduch. V koutě místnosti stálo několik beden. Jinak tu žádný další nábytek nebyl. „Už jsme skoro všechno odstěhovali. Zbývá odnést jen tady ty bedny, stůl a židle.“ řekl Vinš a vzápětí pokračoval: „Tady si můžeme v klidu pohovořit o všem, co po mně a Strážní věži chcete. A můžeme se k tomu posadit.“ Hoši se usadili na židle, když předtím každý nenápadně prstem přejel po sedátku. Žádný prach ale na nich nebyl. Jindra s úlevou pověsil svůj chlebník na opěradlo židle a potom si chvíli masíroval od popruhu obě pomačkaná ramena. „Vy jste si založili podle výzvy časopisu Vpřed, někdy před půl rokem, čtenářský klub.“ začal Mirek. Vinš na něho chvíli hleděl, jako by nechápal, o čem je řeč. Pak ale nejistě přitakal. „Ano. To už bylo tak dávno?“ „Jenže kromě přihlašovacího dopisu jste se pak už redakci neozvali žádným svým dalším hlášením, ačkoliv jste ho měli redakci posílat každý měsíc. A...“ „S tím čtenářským klubem to byl omyl jednoho našeho bývalého člena.“ přerušil ho Vinš, který dělal, jako by si teprve teď na všechno vzpomněl. „K členství v čtenářském klubu nás přihlásil bez projednání s ostatními. Prý budeme se všemi žít v míru, lovit jakési bobříky a konat jen dobro, nebo tak nějak o činnosti klubu pořád fantazíroval. Jenže mě i ostatním se to nezamlouvalo. Tento člen potom od nás odešel a nikdo po nějakém čtenářském klubu až do dneška nevzdechl. Zůstal nám jen název ‚Strážní věž‘. To proto, že jsme si tak říkali už dlouho před tím přihlašovacím dopisem. My měli po celou dobu jiné záměry, než lov bobříků a psaní o tom do nějaké redakce. A kromě toho, jak můžeme žít se všemi v míru, když každý, kdo není ze Stínadel, je našim nepřítelem?“ „To je ale škoda,“ namítl Mirek, „že nemůžete žít v míru a pohodě s námi, kteří ve Stínadlech nebydlíme. Pak také nechápeme, proč jsi nás dnes zachránil před Uctívači ginga.“ Vinš se usmál. „To proto, že Uctívači jsou našimi nepřáteli, a když se nám naskytne příležitost něco jim provést, tak ji využijeme. Nic dalšího v tom nehledejte.“ „Opravdu? Domnívali jsme se, že celá Vontská organizace je pod vedením Otakara Losny opět svorná a k ostatním přátelská.“ „To bylo. Teď se ale všechno zase mění.“ řekl mnohoznačně Vinš.

29

„Jak to?“ zeptal se Mirek. „No – prostě se to změnilo. Nehodlám vám něco blíž vysvětlovat, protože je to záležitost pouze Stínadel.“ Nastalo krátké trapné ticho. Najednou Mirek nevěděl, co by na to Vinšovi řekl. „Vedete si ve Strážní věži i kroniku?“ přerušil ticho Jarka. „Vedeme.“ „Dovolíš se nám na ni podívat?“ „Neměl bych, ale dovolím.“ souhlasil k překvapení Rychlých šípů Vinš s lišáckým úsměvem. „Ale ještě předtím bych vám chtěl ukázat jednu zajímavost, kterou tady máme. Je v jednom sále hned tady v chodbě kousek od této místnosti. Zavedu vás tam a pak se sem ještě vrátíme.“ „Co je to za zajímavost?“ chtěl vědět Jindra. „Uvidíte. Budete překvapeni. Před ostatními skupinami ve Stínadlech to zatím tajíme. Až do volby Velkého Vonta. Ale vám to klidně ukážu.“ „Čím jsme si to zasloužili?“ zeptal se Mirek. „Ničím. Prostě nejste ze Stínadel, takže vám to k ničemu nebude.“ Podal Mirkovi baterku, vzal se stolu petrolejovou lampu a vyšel na chodbu. Hoši ho následovali. Asi po deseti metrech chodba ostře zatáčela vlevo a ústila do velkého klenbového sálu. V záři petrolejky a baterky hoši uviděli řadu dřevěných a plechových rakví. „Co to je?“ vyděsil se Rychlonožka. „Tohle je vstupní sál podzemního hřbitova bývalého kláštera. Tady byli pohřbíváni mniši. V dalším sále jsou pohřbeni bohatí měšťané, kteří finančně a různými dary v minulosti klášter podporovali a předplatili si tak tady své místo. Úplně v posledním, největším sále, jsou pohřbeni obyčejní měšťané. Ti zemřeli při poslední velké morové ráně, která ve středověku zachvátila město. Nejstarší hroby jsou tu několik století. Už jste někdy něco takového viděli?“ Rychlé šípy si vzpomněly na Hřbitovní chodbu s hroby mnichů, kolem kterých šli, když před lety prchaly z kostela svatého Jakuba. Jenže těch několik hrobů pod Jakubem, se nedalo s těmito hřbitovními sály tady vůbec srovnávat. „Ne, neviděli.“ připustil Jarka. „Hu – běhá mně z toho mráz po zádech.“ prohlásil Jindra. „Příští rok tu chtějí provádět archeologický průzkum celého podzemního klášterního systému a samozřejmě i tady toho hřbitova.“ vysvětloval pořád ochotně Vinš. „Doufáme, že se tajemství hřbitova pod klášterem neprozradí dřív, než ho budeme moci odhalit až my při volbách Velkého Vonta. Počítáme s tím, že nám to přiláká hodně přívrženců.“ Hoši si ještě chvíli prohlíželi první hřbitovní sál až do okamžiku, kdy objevili polorozpadlou dřevěnou rakev, ze které trčely kosti jakéhosi nebožtíka. Na další prohlížení sálů je okamžitě přešla chuť. Když se všichni vrátili nazpět do klubovny, Vinš postavil petrolejovou lampu na stůl a k překvapení všech, stáhl knot a sfoukl hořící plamínek. „Co se děje?“ zděsil se Rychlonožka. „Už musíte jít. Vzpomněl jsem si, že mám ještě něco naléhavého k vyřízení.“ Vzal Mirkovi z ruky baterku a vykročil směrem k východu z klubovny. „Ale – chtěl jsi nám ještě ukázat vaši kroniku,“ připomněl mu opatrně Jarka. „Na to teď už fakt není čas. Pojďte!“ řekl rázně Vinš a vyšel do chodby. Klubovna se ponořila do tmy. Rychlým šípům nezbylo, než ho následovat. Jindra po paměti stáhl z opěradla židle svůj chlebník a přehodil si jeho popruh přes hlavu. Když se mu popruh dotkl otlačeného ramene, jenom tiše sykl. Vinš zavěsil na dveře visací zámek a potom se vydal opačným směrem, než kudy před chvíli šli ke hřbitovním sálům. Chodba se stále mírně svažovala. Po deseti minutách k nim zavanul čerstvý vzduch, neklamná známka toho, že se blíží k východu z labyrintu. „Konec této chodby je zavalen sutí až skoro ke stropu. Mezi klenbou a závalem je jenom úzký prostor, kterým se budeme muset protáhnout,“ informoval Rychlé šípy Vinš. „Tento východ z podzemí je nepohodlný, ale má svou výhodu. Z venku to vypadá, jako by chodba byla neprostupně zasypaná a nikdo nám sem neleze.“ Pak se museli hoši proplazit úzkou mezerou mezi klenbou a vrcholkem hromady. Ještě štěstí, že si na výpravy do Stínadel brali vždy staré věci, takže nehrozil doma malér, když se vrátili zamazaní jako kominíci. Nikdo z nich neměl tušení, kde ve Stínadlech z podzemí vyjdou. Po překonání závalu, uviděli venku za tmavým otvorem na konci chodby jakousi lesklou plochu. Nikdo netušil, co by to mohlo být. Když Jarka, který vyšel ven jako první, překvapeně řekl: „Ale – to je přece …“ „Ano!“ skočil mu do řeči Vinš. „Východ z podzemí vede do koryta Černé vody.“ Plocha, která se tak zvláštně leskla, byla hladina vody. Měsíc byl skoro v úplňku, vysoko nad obzorem a jeho záře se odrážela od hladiny a vytvářela tak iluzi lesklé rovné plochy. Rychlé šípy při svých výpravách do Stínadel na Černou vodu několikrát narazily. Velkou část svého toku tekla v podzemí úzkým kanálem, aby se na některých místech objevila krátce na povrchu a zase do podzemí zmizela. Zde ale bylo koryto široké asi pětadvacet metrů, místy i více. Kolem kolmých kamenných zdí vedl těsně nad hladinou úzký, zachovalý chodník. Jen v místě vstupu do podzemí kláštera byl rozrušený činností vody. Černá voda sem přitékala z podzemí přímo pod dvoupatrovým domem. Voda zapáchala. Asi do ní tekly splašky z okolních domů.

30

„U Jóviše, už je dočista tma. Kolik je vůbec hodin?“ zajímal se Jindra, který si snažil vyčistit špinavé kalhoty a pak si zaprášené ruce chystal umýt ve vodě. „Abys je neměl po umytí ještě víc špinavé,“ varoval ho Rychlonožka. „V té břečce bych se nemyl ani za nic. To bych raději shnil ve špíně.“ Jindra se zarazil a musel dát Rychlonožkovi za pravdu. Mirek se podíval na hodinky. „Ještě není tak pozdě,“ řekl, „domů se dostaneme včas.“ Vinš jim ukázal na temný obrys domů, pod kterými Černá voda vytékala z podzemí. Na nejvyšším místě nad střechami stál tmavý dům jen s několika rozsvícenými okny. Nad střechou se tyčila tmavá věžička. „Tamhle nahoře je naše Strážní věž. Máme z ní přehled přes celou tuhle část Stínadel. Říkáme jí Hadí dol.“ „Hadí dol,“ řekl Mirek zamyšleně, „s tímto názvem jsme se už dříve setkali, ale nikdy jsme tady ještě nebyli.“ „Ale jak se odtud dostaneme na Druhou stranu?“ zeptal se Červenáček. „Vidíte tamhle níž po proudu u zdi schody?“ ukázal Vinš rukou do tmy. „No – moc vidět nejsou, ale stezka nad vodou podél zdi vás k nim spolehlivě dovede. Kousek za nimi Černá voda opět mizí v podzemí a teče dál pod stínadelskými domy. Po schodech se dostanete do horní ulice nad ní. Když se budete pořád držet tímto směrem, budete za hodinku na vaší Druhé straně.“ Mirek podal Vinšovi ruku a řekl: „Děkujeme ti za záchranu. Neumíme si vůbec představit, co by se dělo, kdyby nás Uctívači ginga dostali.“ „To nestojí za řeč,“ řekl Vinš skromně. „A redakci Vpředu byste měli napsat, jak je to vlastně s tím vašim klubem.“ dodal Mirek, mezitím co si s Vinšem podávali ruce i ostatní. „No – něco jim napíšeme,“ řekl Vinš nepřesvědčivě. Mirkovi bylo jasné, že nic nenapíší. Potom už na nic nečekali a Jarka vyrazil jako první po úzkém chodníčku podél zdi směrem ke schodům. Za ním šel Červenáček, Rychlonožka, Jindra a poslední Mirek. „Držte se při zdi, ať se v té špíně někdo nevykoupete.“ varoval je Mirek. „Byl by to průšvih, jít v mokrých šatech skoro přes celá Stínadla.“ Bez problému došli k patě úzkého schodiště. Schodů bylo skoro třicet a vedly nahoru do uličky spoře osvětlené plynovými lampami. „Podívám se nahoru, jestli je vzduch čistý.“ navrhl Červenáček a opatrně vystupoval po schodech, dokud neuviděl do ulice. Nikdo v ní neviděl. „Můžeme jít. V ulici nikdo není.“ Ulice mírně stoupala. Drželi se směru, který jim naznačil Vinš. Černá voda pod nimi po několika metrech zmizela v podzemí pod domy. „Stejně to bylo od Vinše hezké, že nám pomohl.“ řekl Mirek. „No nevím. Jsme ve Stínadlech a tady už jsme zažili nejedno překvapení. Kdoví, co tou pomocí sledoval. Já bych na nějaké jeho dobrodiní vůči nám moc nesázel.“ uvažoval Jarka. „Chtěl naštvat Uctívače. Sám to řekl.“ „Nebýt Vinše, tak nás Uctívači určitě dostali.“ mínil Rychlonožka. „A to všechno pro nějakou pitomou sošku.“ řekl Jindra. „Že já jsem se raději neklepl přes prsty, než jsem na ni sáhnul.“ „Když už jsme u toho, Jindro, tak nám tu sošku ukaž. Ať víme, kvůli čemu jsme málem obětovali své mladé životy.“ žadonil Rychlonožka. „Já bych ji také rád viděl. Když je to bůžek, třeba nám pomůže dostat se ve zdraví na naši Druhou stranu.“ přidal se Červenáček. „No ovšem, Rychlonožka a Červenáček, známé to veselé kopy.“ ušklíbl se Jindra, ale ochotně sáhl do chlebníku pro sošku. Když ji vylovil, překvapením hvízdl. Soška byla zabalená do zmačkaných novin. „Co to, jak to, že je to zabaleno do novin? Já jsem ji přece do ničeho nebalil.“ podivil se. „Že oni nám ji…“ Jarka nedokončil větu. Pomalu mu docházelo, co se asi stalo. „Tak to rychle rozbal.“ vybídl Jindru netrpělivě. Jindra strhl noviny. V ruce držel hranatý kámen velikosti sošky, ale soška bůžka Axlana to rozhodně nebyla.

16. PŘEPADENÍ U HŘBITOVA Sobota večer, ještě o něco později. „Někdo mi strčil do chlebníku šutrák, abych se s ním tahal?“ vydechl Jindra překvapeně a podíval se na Rychlonožku. „Já to nebyl!“ ohradil se Rychlonožka. „A kde máš sošku?“ zeptal se Červenáček.

31

Jindra prohrábl chlebník, ale nahmatal jen listy ginga. „Soška je pryč, ale listy nám naštěstí nechal.“ řekl zdrceně a vytáhl je z chlebníku. Jenže nebyly to listy ginga, ale listy jakéhosi neznámého keře. „No tohle!“ zmohl se Jindra jen na dvě slůvka. „Má v tom prsty jedině Vinš.“ řekl Mirek. „Jak to ale provedl, když jsme ho měli i s Jindrovým chlebníkem pořád na očích?“ „To je pravda. Chlebník visel na židli, na které jsem seděl a k té se ani jednou nepřiblížil a o chlebník neprojevil ani jednou zájem,“ řekl Jindra a znechuceně odhodil kámen a listy na zem. Všichni nad tou záhadou kroutili hlavou. Pak Jarka řekl: „Vinš v podzemí nebyl sám. Museli to provést, když nás zavedl do těch hřbitovních sálů. Jindra nechal chlebník viset na opěradle židle. Neměl ho s sebou.“ „Tys ho nechal v té jejich klubovně?“ podivil se Mirek. „Ty sis ho nevzal?“ „Nevzal. Když Vinš řekl, že nám něco zvláštního ukáže a že se hned potom vrátíme nazpět, tak jsem se nechtěl s chlebníkem tahat a nechal jsem ho viset na židli. Víte, jak mám obě ramena otlačená od úzkého popruhu?“ vysvětloval Jindra rozpačitě. „Proto jsem ho tam nechal.“ „A než jsme se vrátili, měli dostatek času nám sošku vyměnit za kámen. To abychom na ztrátu sošky hned nepřišli. A vyměnili i listy. Tak tohle byla ta Vinšova nezištná pomoc.“ uvažoval Jarka. „Jak nás Vinš zatáhl do podzemí, jeho parta nás po celou dobu musela sledovat a čekala na příležitost. Ta se jim naskytla potom, co nás Vinš odvedl do hřbitovních sálů.“ „Ano, ano,“ vzpomněl si pojednou Rychlonožka, „muselo to tak být. V jednu chvíli, když jsem zůstal pozadu za vámi, měl jsem dojem, že jsem uviděl za sebou ve tmě záblesk světla. Myslel jsem si, že se mi to jenom zdálo. Určitě se to stalo tak, jak říká Jarka.“ „Že já si ten chlebník s sebou nevzal!“ bědoval Jindra. „Nic si z toho nedělej,“ utěšoval ho Mirek. „Kdyby se jim nenaskytla tahle příležitost, naskytla by se jim jiná a museli bychom jim sošku stejně vydat. V podzemí nás měli ve své moci.“ „Jak ale mohl Vinš vědět, že jsme Uctívačům sebrali nějakou sošku?“ divil se Jarka. „To je záhada.“ řekl Mirek. „A dnes nebyla jediná.“ „Kterou záhadu ještě myslíš?“ zeptal se Rychlonožka. „No třeba ty otevřené dveře, jak jsme utíkali ze svatyně Uctívačů ginga. Jak to, že byly dvakrát otevřené?“ řekl Jarka. Hoši se dívali jeden na druhého, ale nikoho nenapadalo žádné vysvětlení. „Strážní věž nás pěkně doběhla.“ řekl Jarka. „Tak se mi zdá, že o ní ještě uslyšíme.“ „No co – hlavní cíl naší výpravy jsme sice nesplnili, ale alespoň jsme zjistili, že Strážní věž nemá zájem být čtenářským klubem. Zítra to povíme Nažkovi.“ řekl Mirek. „Haló, vážení plantážníci, máte někdo představu, kde teď jsme?“ zeptal se znenadání Rychlonožka. „No přece ve Stínadlech.“ odpověděl mu pohotově Červenáček. Rychlonožka se na něho drsně zašklebil. „Ale kde přesně? Mám takový dojem, že jsme zabloudili a místo abychom šli na Druhou stranu, motáme se v kruhu. Přes tuto křižovatku jsme už před chvílí šli.“ Hoši se zastavili a překvapeně se kolem sebe rozhlíželi. „Vážně jsme tudy už šli.“ řekl Mirek. „Vzpomínám si, že jsme předtím tady zabočili vlevo. Tak to teď vezmeme vpravo a uvidíme, kam nás ulička dovede. A konec řečí, na ty budeme mít dost času až doma. Teď se pořádně dívejme kolem sebe, jestli neuvidíme nějaká známá místa, podle kterých bychom mohli nabrat správný směr.“ Přes vážnost situace se Jarka začal usmívat. „Čemu se směješ?“ zavrčel podrážděně Rychlonožka. „Vinš je liška podšitá. Nejen že nám vyměnil sošku, ale ještě nás poslal špatným směrem.“ Prošli několika dalšími uličkami, ale nikde to nepoznávali. Vůbec netušili, kde jsou. Pak přišel Jarka s nápadem, který se zrodil v jeho ‚praktické a vytříbené mysli‘. Navrhl, aby se na každé křižovatce rozdělili na dvě nebo tři skupiny. Každá skupina popojde asi sto metrů určenou ulicí a pak se vrátí nazpět. Podle toho, která ulice se jim potom bude zdát příhodnější k dalšímu postupu, tou potom zase společně půjdou. „A jak si složení těch tří skupin vůbec představuješ? To by musel jít na průzkum ulice někdo úplně sám. Ale já to tedy nebudu. To v žádném případě!“ řekl Rychlonožka. Mirek byl proti. Zdálo se mu to složité, pomalé, a také nebezpečné. „Někdo jde!“ upozornil ostatní znenadání Jindra. Ulicí se k nim rychle blížil nějaký Vont. Rychlé šípy proto pokračovaly dál stejným směrem jako dosud. Když je Vont dostihl, nečekaně se zeptal: „Jdete také ke hřbitovu?“ Mirkovi to rychle zapálilo. Od hřbitova by se na Druhou stranu dostali poměrně snadno. Na jaře tu s Vontskou radou pronásledovali Stínadelskou smrtku, která řádila v okolních ulicích. Nikdo nevěděl, kdo to je a mnozí věřili, že se jedná o ducha. Nakonec se zjistilo, že se za smrtku vydával mastičkář Bína, který v přestrojení okrádal staré, nemocné lidi v této části Stínadel. „Také tam jdeme.“ řekl rychle Mirek. Ostatním došlo, kam Mirek svou odpovědí míří. Vont byl o něco mladší než Mirek a také i o půl hlavy menší. „Byli jsme u toho s Vojtou, mým kamarádem. Ten tam ještě je. Já jsem musel odběhnout na večeři, ale uprosil jsem naše, abych mohl ještě na chvíli ven. Myslíte si, že to opravdu udělal ten Fantom?“ zeptal se Mirka. Mirek jen pokrčil neutrálně rameny. „Alespoň chlapi z hospody to tvrdili. Prý, když se jim tam objevil ten potlučený chlápek, mumlal něco o Fantomovi. My s Vojtou věříme, že to Fantom byl.“ Vont byl celý rozrušený a ani mu nebylo podezřelé, že Rychlé šípy pořád mlčí.

32

Po chvíli vyšli z uličky na malé prostranství osvětlené trojitou plynovou lampou, za kterou hoši poznali železnou mřížovou bránu hřbitova. Asi po třiceti metrech směrem vlevo od brány se vysoká hřbitovní zeď lomila v pravém úhlu. Na rohu stáli dva uniformovaní strážníci. Ještě dál, na levé straně náměstíčka, byla hospoda. Nad vstupem svítilo elektrické světlo a vůbec celá hospoda zářila jako vánoční stromeček. Před hospodou stály zaparkované dvě Pragovky, kolem kterých postávalo několik dalších uniformovaných strážníků. V hospodě to hučelo jako v úle. Hluk byl tak silný, že se nesl až k Rychlým šípům. Z výklenku jednoho domu vystoupil Vont, asi stejně starý jako jejich průvodce. „To je Vojta.“ řekl Vont, který sem Rychlé šípy přivedl, a pak se hned obrátil na kamaráda: „Tak co, jak to vypadá? Je něco nového?“ Vojta přeletěl pohledem Rychlé šípy. „Kdes je, Emile, splašil?“ zeptal se zvědavě. „Cestou. Už o tom také slyšeli a šli se sem podívat. Tak jsem se k nim přidal.“ odpověděl Emil. Vysvětlení Vojtovi stačilo, protože se přestal zajímat, co jsou zač a všem ochotně vyprávěl: „Fantom ho musel přepadnout v uličce za hřbitovní zdí, jak tam stojí na rohu ti dva policajti. Jen co toho chlapa odvezla sanitka, policajti to kolem toho rohu víc jak půl hodiny prohledávali. Nakonec tam nechali stát dva Dlouhé v přílbě a všichni se stáhli do hospody.“ „Našli něco?“ „To nevím. Za roh jsem neviděl.“ „Pojďme se tam podívat.“ navrhl pojednou Emil. „A co ti dva strážníci?“ zeptal se Mirek. „Řekneme, že tam v uličce bydlíme. A budeme se tvářit, že nevíme, co se tady stalo. Že jsme teprve teď přišli.“ řekl Emil. Jeho kamarád Vojta byl také pro. Mirek pochyboval, že se do uličky dostanou, ale za pokus to stálo. „Pojďme.“ Když docházeli ke strážníkům, zmocnila se všech nervozita. „Stát!“ zvolal nejblíže stojící strážník. „Kam jdete, kluci?“ „Tady do Hřbitovní ulice,“ odpověděl směle Vojta, „my tady bydlíme.“ „Na druhém konci.“ přidal se k němu Emil. „Tudy nemůžete. Ulice je uzavřena. Budete to muset někudy obejít. Tady se stalo neštěstí.“ vysvětloval druhý strážník. Vojta řekl, že dobře a všichni pokračovali dál směrem, kterým sem přišli. Kolem ústí uličky přešli co nejpomaleji, aby si stačili co nejvíce prohlédnout místo činu. Moc toho ale neviděli. Plynová lampa svým slabým světlem jen spoře osvětlovala okolí. Pouze si všimli, že hřbitovní zeď byla v tomto místě počmáraná křídou. Na konci uličky se ve tmě pohybovaly další dva stíny. Strážníci blokovali ulici i z druhé strany. Mirek udělal pár kroků k počmárané zdi. Nejbližší strážník na ně přísně zavolal: „Stůjte! Asi jste nerozuměli, co? Tam nemůžete! Řekli jsme vám přece, že to musíte obejít. Tohle je místo činu!“ Hoši se stáhli k bráně hřbitova. „My už budeme muset jít,“ řekl Mirek. „My taky.“ odpověděl Vojta. „Kterým směrem?“ Mirek neurčitě mávl k uličkám za hospodou. Rozloučili se. Vojta s Emilem prohlásili, že půjdou na opačnou stranu. Rychlé šípy šly dlouho mlčky. Naštěstí už poznávaly ulice, kterými na jaře několikrát procházely, takže šly správně. Mlčení nakonec prolomil Jarka: „Nevšimli jste si ještě něčeho?“ „Ne. Čeho jsme si měli všimnout? Vždyť nás hned hnali pryč.“ řekl Jindra. Mirek se zeptal: „Myslíš ty strážníky, nebo tu počmáranou hřbitovní zeď?“ „Zeď.“ „Všiml. A co má být?“ „Vypadalo to, jako by v těch čmáranicích byl nakreslený i ježek v kleci.“ „Mně to tak nepřipadalo.“ Jindra s Červenáčkem a Rychlonožkou se podivili. „Vážně? My jsme si počmárané zdi vůbec nevšimli.“ „Bůhví, jak je to tam dlouho. A třeba to ani nebyl ježek v kleci. Asi to bude jen výplod mé fantazie.“ řekl na to Jarka zamyšleně. „Už abychom byli doma,“ ozval se Rychlonožka. A nemyslel si to jenom on. Tentokrát si to přáli úplně všichni. Jenže dnešní dávka překvapení nebyla ještě vyčerpána. Když už byli poblíž Rozdělovací třídy, čekalo tu na ně ještě jedno. Všimli si, že už nějakou dobu jde před nimi směrem k Rozdělovací třídě skupinka tří výrostků, zřejmě Vontů. Hoši přidali do kroku, aby se ke skupině co nejvíce přiblížili a zjistili, zdali to jsou Vontové nebo někdo z jejich Druhé strany. Výrostci došli na Rozdělovací třídu a bez zaváhání ji přeběhli. „Možná to nejsou Vontové, ale naši.“ řekl Mirek. „Měli bychom zjistit, kdo se to tak pozdě ze Stínadel vrací.“ Tiše se rozběhli za trojicí. Mirek se pojednou zastavil a zadržel ostatní. „Je mezi nimi Ondra Rybák!“ řekl překvapeně. „Nažka?“ podivil se Červenáček. „Byl ve Stínadlech! A nám tvrdil, že má cosi neodkladného na práci a do Stínadel dnes nemůže!“ podivil se Jarka. „Proto přece poslal za Strážní věží nás.“ „Jedna záhada stíhá druhou.“ řekl Mirek. „Celou dobu se nic nedělo a jen jsme zavadili o Stínadla, roztrhl se s nimi pytel, že z toho nebudeme mít klidné spaní. Zítra odpoledne si záhady v klubovně sepíšeme, abychom se v tom vyznali.“ Mirek měl pravdu, že z toho nebudou mít klidné spaní. V noci se Rychlonožkovi zdálo, že ho pronásleduje maskovaný Fantom ze Stínadel a vztekle na něho křičí: „Jsem stínadelský Fantom! Dej sem sošku! Vrať mi bůžka Axlana!“

33

Rychlonožka ze spánku zděšeně vykřikl: „Jak vám ho mám vrátit, když ho nemám!“ a celý zpocený se probudil. Potom dlouho nemohl usnout, úplně čilý hleděl do stropu a nešťastně si myslel: „Himbajs, šuvíks, já se kvůli tomu Fantanu Axplenu, nebo jak se to všechno jmenuje, ani pořádně nevyspím!“

17. PRONÁSLEDOVÁNI VONTY Neděle dopoledne. V nedělním ránu se Rychlonožka lenivě převaloval v posteli a uvažoval, jak by se mohl nějak šikovně vyhnout rannímu cvičení, ale přitom aby si mohl zamodřit splněné políčko za cvičení v tabulce modrého života. Protože ale žádnou fintu nevymyslel, tak vstal z postele, otevřel si okno a dal se do cvičení. Venku nádherně svítilo sluníčko a na obloze bylo jako vymeteno. Vše nasvědčovalo tomu, že dnes bude klidný nedělní pohodový den. V devět hodin pak zazvonil u Červenáčkova bytu. Za dveřmi v bytě okamžitě propukl hlasitý štěkot klubovního psa Kuliferdy, který měl tuto neděli za svého páníčka Červenáčka. „Tiše, Kuliferdo!“ okřikl ho Červenáček, ale Kuliferda štěkal jako pominutý. „Vždyť už otvírám.“ domlouval Červenáček psovi. Jakmile otevřel, vrhl se Kuliferda radostně na Rychlonožku a snažil se mu ve výskoku olíznout nos. „To je zvláštní. Pořád tvrdíš o Kuliferdovi, že je to hloupý pes a přitom tě má z nás nejraději.“ řekl Červenáček. „Tady máš vodítko a jdi s ním před dům. Za chvíli přijdu.“ Červenáček před dům dorazil zrovna ve chvíli, když Rychlonožka šimral Kuliferdu na břiše. Kuliferda ležel jak dlouhý tak široký na zádech a slastně vrněl. Kupodivu to znělo jako předení kočky. „To jsem si mohl myslet,“ řekl Červenáček na oko rozzlobeně, „víš, jak bude špinavý?“ „Vím,“ opáčil Rychlonožka a nedal se rušit. „Půjdeme do Čapího údolí?“ zeptal se Červenáček. „Kam jinam, tam je to nejlepší.“ Čapí údolí byl až do předloňského roku neupraveným dolíkem mezi horními a dolními ulicemi Druhé strany, ve kterém stála na jednom jeho okraji už dávno zavřená továrnička, postavená na přelomu století. Na nefunkčním vysokém komínu si kdysi vybudoval hnízdo párek čápů, podle kterých se začalo této části Druhé strany říkat Čapí údolí. Čápi se sem potom vraceli pravidelně každé jaro. Před dvěma lety bylo Čapí údolí městem upraveno na park. Byly zde vybudovány dlážděné chodníky, osvětlení, vykáceny zbytečné křoviny a postavena betonová lávka pro pěší. Ta začínala zhruba uprostřed údolíčka a obloukem se zvedala přes zbytky středověkých městských hradeb do horní části města. Z ulic, nacházejících se nad hradbami, se tím cesta do parku a zpět neuvěřitelně zkrátila. Úpravy nepřežila jen nefunkční stará továrnička. Byla úplně zbourána. Zůstal tu stát jenom vysoký komín s čapím hnízdem. Sem se vypravili Červenáček s Rychlonožkou venčit klubovního psa Kuliferdu. Kousek od parku se na konci ulice proti nim objevila parta asi deseti kluků. Když je míjeli, všimli si, že mají všichni v klopách bund a košil zapíchnuté špendlíky s velkou žlutou hlavičkou. „Mají žluté špendlíky. Jsou to Vontové.“ ucedil koutkem úst Červenáček. „Co tady tak hluboko v naší Druhé straně dělají? Tohle nevypadá dobře.“ Rychlonožka přitáhl Kuliferdu na vodítku k noze. Vontové je nejdříve mlčky minuli. Po chvíli se poslední otočil a zavolal na ně výhrůžně: „Hej, nevíte, kde tu mají klubovnu Rychlé šípy?“ V obou hrklo jako ve starých hodinách. Místo ale, aby dělal Rychlonožka nevědomého, ozval se v něm šprýmař: „My to víme, ale nepovíme.“ Vont se zle zatvářil a výhružně z něho vypadlo: „Cože??“ Ale to už Červenáček s Rychlonožkou a Kuliferdou prchali od překvapených Vontů ulicí do parku, jako by jim za patami hořelo. Z hloučku Vontů kdosi vykřikl: „To jsou oni! Špioni! Včera byli v naší svatyni, ukradli sošku a zneuctili náš obřad!“ Vzápětí oba zaslechli dusot běžících nohou. A když se k nim donesly ještě výkřiky: „Kam jste zašantročili naši sošku?!“ a „Tohle vám nedarujeme!“, bylo jim jasné, že nesmí Vontům za žádnou cenu padnout do rukou, a nesmí běžet ani ke klubovně. „No nazdar!“ řekl Červenáček. „Uctívači ginga si přišli pro svoje božstvo!“ „Jestli nás dostihnou, tak je s námi ámen!“ pronesl Rychlonožka. „Šetři dech!“ varoval ho Červenáček. Pak už nemluvili a soustředili se jenom na běh. Zakrátko měli před Vonty docela slušný náskok. Zoufale se rozhlíželi po nějakém úkrytu, ale nikde nic vhodného neviděli. Ještě tak před dvěma lety by se tady schovali v kdejaké křovině, ale teď, po úpravě parku, tady nic takového nebylo. A ani nemohli počítat s případnou pomocí Druhostraníků, protože po ránu bylo v parku jako vymeteno. Jen

34

několik maminek s kočárky kroužilo po hlavním chodníku vedoucím přibližně středem údolíčka a několik pejskařů venčilo na trávě své čistokrevné voříšky. Od těch se samozřejmě nechtěli pomoci dožadovat. Oba, s Kuliferdou na vodítku včele, se pustili po centrálním chodníku směrem k betonové lávce. Červenáček se chvíli rozhodoval, jestli mají běžet dál pod lávkou až k budově vývařovny Armády spásy, kde před pár dny pomáhali Pomněnkám stavět jejich chýši, nebo to mají vzít přes lávku do ulic nad hradbami. Nejvhodnější se jevilo pokračovat přes lávku do horních ulic, ve kterých se jim spíš podaří Vontům ztratit. V okamžiku, kdy doběhli k lávce, ozval se za nimi jekot pronásledovatelů, kteří vběhli do parku a zahlédli je. Kuliferdu to tak vyděsilo, že vytrhl Rychlonožkovi z rukou vodítko a v panice zmizel v nejbližším křoví. „Kuliferdo, kam běžíš?“ vykřikl zděšeně Rychlonožka a zůstal stát jako opařený. Marně potom na Kuliferdu volal a pískal signál. „Kuliferdo, k noze! Ty hloupý pse! Okamžitě se vrať!“ rozčiloval se. Ale Kuliferda na volání nereagoval a prchal dál do parku. Za chvíli praskot v křovinách, kudy Kuliferda běžel, úplně ustal. Uslyšeli jen jakési vzdálené zakviknutí a pak už nic. „Rychlonožko, musíme pryč odtud!“ pokoušel se Červenáček pobídnout zkoprnělého Rychlonožku k běhu. „Ale – co Kuliferda?“ děsil se Rychlonožka. „Teď musíme zachránit sebe! Pak ho půjdeme hledat!“ Červenáček chytil Rychlonožku za ruku a táhl ho na lávku. Nakonec na ni oba vyběhli. Rychlonožka měl přitom nepříjemný pocit, že se dopouští na svém čtyřnohém kamarádovi zrady. Mezitím doběhla celá skupina Vontů k lávce. V čele sprintoval přes metr osmdesát vysoký hromotluk, který v běhu rozděloval úkoly: „Já to tady znám. Olin s polovinou slabších běžců poběžíte nahoru za nimi a já s druhou polovinou vytrvalejších běžců oběhneme parkem kolem vývařovny do horních ulic a pokusíme se jim tak odříznout cestu. Je to ale delší trasa, takže to nemusíme stihnout. Proto se je pokuste dostihnout ještě na lávce, nebo nám nahoře v bludišti ulic zmizí.“ Mezitím se Rychlonožka s Červenáčkem dostali na nejvyšší místo lávky nad údolím. Dole zahlédli partu Vontů v čele s hromotluckým náčelníkem, která běžela směrem k vývařovně Armády spásy. „Rozdělili se,“ řekl Rychlonožka. „Jedna parta běží za námi a druhá parta se nám snaží nadběhnout. Asi si myslí, že nám odříznou cestu do ulic nad Čapím údolím.“ „To se jim nemůže podařit. Než oběhnou hradby, zmizíme jim v horních uličkách. My se tu vyznáme, oni ne.“ Červenáček se ohlédl za sebe. Vzdálenost mezi nimi a pronásledovateli se nezmenšovala. Spíš naopak. Kolem můstku, který byl v této části nad terénem ve výšce asi osmi metrů, rostly vysoké stromy. Svými korunami převyšovaly zábradlí ještě o dalších deset metrů. Některé stromy, jejichž kmeny rostly těsně kolem zábradlí, rozprostíraly své dlouhé větve nad lávku a vytvářely tak z nich zelený tunel. Když tudy proběhli, spatřili na konci lávky první domy horní části Druhé strany. Oba si byli jisti, že teď už Vontům upláchnou. Najednou se však proti nim objevila početná skupina chlapců. Netušili, kdo by to mohl být. Zvolnili tempo. Rychlonožka nasál vzduch do plic a zeptal se: „Jsou to Vontové nebo Druhostraníci?“ „To budou asi naši z horních ulic. Vontové, kteří běželi kolem vývařovny, to nemohli v žádném případě tak rychle stihnout. To by museli mít křídla.“ mínil Červenáček. Skupina hochů mezitím vstoupila na lávku. Červenáček s Rychlonožkou se snažili mezi nimi rozpoznat někoho známého, ale nikoho nepoznávali. Červenáček se ohlédl. Jejich pronásledovatelé za nimi už neběželi. Jen se k nim volným krokem a mlčky blížili. „Tohle nevypadá dobře,“ řekl Červenáček. „Tihle před námi jsou taky Vontové.“ „Jak se jim to jenom mohlo podařit?“ nechápal to Rychlonožka. Ani on ani Červenáček nemohli tušit, že se proti nim spikla náhoda. Parta Vontů, která jim přehradila cestu do horních ulic, totiž vůbec nebyla ta, co se jim snažila nadběhnout kolem vývařovny. Tohle byla další parta Uctívačů ginga. Od rána marně pátrala po jejich klubovně v horních ulicích. Když je kdosi poslal do dolní části, chtěli si Vontové zkrátit cestu po lávce. A tahle náhoda zapříčinila, že se Rychlonožka s Červenáčkem ocitli v pasti mezi dvěma skupinami Vontů ve výšce osm metrů nad zemí.

18. ÚTĚK Z PASTI Neděle dopoledne o něco později. Obě tlupy Vontů teď už nespěchaly. Pronásledovaná kořist jim neměla kam uniknout. „Včera jste nám ukradli ve svatyni naši sošku a dnes jsme si pro ni přišli.“ vykřikl na ně nejvyšší z Vontů. „Jestli nám sošku dobrovolně vydáte, nic se vám nestane. Ani nechtějte vědět, co všechno vás čeká v opačném případě.“ řekl Vont a obě tlupy se k nim pomalu začaly přibližovat.

35

„Červenáčku, co teď?“ zašeptal Rychlonožka. „Máš nějaký nápad, jak z toho?“ Červenáček se začal pomalu přesouvat k zábradlí, přes které přesahovala silná smrková větev. Když před nedávnem venčil Kuliferdu v Čapím údolí, všiml si skupiny vzrostlých stromů rostoucích těsně u lávky poblíž městských hradeb. Stromy rostly tak blízko zábradlí, že by se po některých z nich dalo bezpečně vyšplhat až nahoru na lávku. Teď si na to vzpomněl, a napadlo ho, že by se dalo po nich sešplhat i dolů. „Tudy jim utečeme,“ řekl Červenáček a než se Rychlonožka nadál, překročil oběma nohama zábradlí a chytil se přitom přesahující větve. „U Jóviše! Snad nechceš skočit dolů? Vždyť se zabiješ!“ vyděsil se Rychlonožka. „Neblázni, sešplháme po kmeni tady toho smrku.“ A to již stál jednou nohou na větvi nejbližšího stromu. Rychlonožka konečně pochopil Červenáčkův úmysl a rychle přelezl zábradlí také. Trochu se mu přitom strachy rozbušilo srdce a ruce se mu roztřásly. Za nimi se ozvaly výkřiky překvapených a zmatených Vontů. V první chvíli si totiž mysleli, že se oba ve své bezvýchodné situaci rozhodli skočit z mostu. Obě tlupy se rozběhly k místu, kde Červenáček s Rychlonožkou zmizeli. Vontové se nahrnuli k zábradlí. Vmžiku jim došlo, co se stalo. „Co dokážou oni, dokážeme my taky. Za mnou!“ zavelel náčelník Vontů a vytáhl se na zábradlí. Mezitím Červenáček s Rychlonožkou šplhali dolů jako dvě veverky. Pryskyřice se jim lepila na ruce a oblečení. Kůra a větve jim drásaly kůži do krve, ale vůbec to nevnímali. Byli soustředěni jen na to, aby se jejich šplh nezměnil v nekontrolovaný pád. Na poslední větvi se zavěsili a seskočili na zem. Jenom co se posbírali na nohy, už upalovali ven z parku. „Neměli bychom pátrat po Kuliferdovi?“ zeptal se Rychlonožka. „Blázníš? Musíme se někde schovat a až nebezpečí pomine, tak se po něm podíváme!“ „Kam poběžíme?“ „K nám nesmíme! Prozradili bychom, kde máme klubovnu. Vezmeme to oklikou druhou stranou do horních ulic.“ Zatímco několik Vontů šplhalo opatrně po smrku dolů, ostatní to vzali nazpět po lávce. Tím ale umožnili Červenáčkovi s Rychlonožkou vytvořit si před nimi dostatečný náskok. Než se všichni Vontové dostali na chodník pod lávku, zmizeli oba z parku jako pára nad hrncem. „Zdá se, že se nám útěk podařil,“ řekl Rychlonožka poté, co nechali Čapí údolí s Vonty daleko za sebou. Mezitím doběhli na Krátké schody. Vyběhli je z posledních sil. „Ještě nemáme vyhráno.“ mínil Červenáček. „Viděli, že tímto směrem běžíme a určitě to tady budou za chvíli prohledávat.“ Nad schody se opět dali do běhu. Proběhli nevelkým náměstíčkem a vybrali si k útěku uličku vedoucí dál do Druhé strany. Červenáček běžel jako první a tím podvědomě určoval směr jejich úprku. Když míjeli jeden z mnoha průchodů, uslyšel Červenáček za sebou zoufalý Rychlonožkův výkřik: „Jejkote, mankote!“ Zděšením se prudce zastavil a ohlédl se. Periferním viděním zahlédl už jenom jednu Rychlonožkovu nohu, která se odlepila od chodníku, zvedla do výšky a obloukem zmizela za tělem v domě.

19. ZACHRÁNCI Neděle dopoledne, ještě o něco později „Pomóc! Červenáčku, už mě mají!“ uslyšel z domu zoufalý Rychlonožkův hlas, jako by ho někdo škrtil. Po krátkém zaváhání, ve kterém Červenáček zvítězil nad nutkáním utéct co nejdál od nebezpečí, se vrátil obezřetně nazpět k domovním vratům a opatrně se podíval do chodby. Na zemi se zmítalo propletené klubko čtyř těl. Rychlonožka byl samozřejmě až vespod a bezmocně, teď už vzteklým hlasem volal: „Okamžitě mě, plantážníci, pusťte!“ Až teď je Červenáček poznal. Byli to Rychlonožkovi kolegové z učení Bago, Tyčka a Strašoun. Červenáček k nim přiskočil a začal je z Rychlonožky stahovat. Poslední se zvedl z podlahy Rychlonožka. „Tohle mi dělají pořád.“ stěžoval si trpce Rychlonožka. „Pořád mi dělají nějaké naschvály. A přitom se tváří, jako by mně chtěli pomoc.“ „Mysleli jsme, že jste Vontové,“ řekl nevinně Tyčka. „Od rána se tady kolem ometají, a tak jsme to jejich slídění chtěli jednomu Vontovi trochu znechutit.“ „Kdybyste si nevymýšleli,“ rozčiloval se Rychlonožka, „moc dobře jste viděli, že jsem to já, Rychlonožka!“

36

Všichni tři se jen uculovali, ale pravdu, že věděli, o koho se jedná, nepřiznali. „Kde jste se tu tak najednou vzali?“ zeptal se Červenáček. „My tady v domě máme přece svoji dílnu.“ řekl udiveně Strašoun. „Nedělejte, že o tom nevíte. Moc dobře si pamatujeme, jak jste tady minule slídili po domě. A co tady zase chcete? Přišli jste opět na výzvědy?“ zeptal se podezřívavě. „Hledají nás Vontové. Musíme se někde schovat.“ vysvětloval Červenáček. „Chcete tím říct, že se až sem za vámi žene horda Vontů ze Stínadel?“ řekl posměšně Bago. Červenáček se vrátil k domovním vratům a opatrně se rozhlédl po náměstíčku. Od Krátkých schodů uslyšel hlasy. Mohly patřit jedině Vontům. Pak se na náměstíčku nad schody objevili první Vontové. Červenáček uskočil nazpět do chodby, jako by ho uštkla zmije. „Už jsou tady! Jak nám mohli tak rychle přijít na stopu?“ podivil se. Pak se znovu podíval ven. „No tohle! Začali prohledávat domy kolem Krátkých schodů. Ti mají ale drzost na rozdávání!“ „Musíme se rychle někde schovat.“ rozhlížel se Rychlonožka kolem. „Tak pojďte na chvíli k nám do naší dílny,“ navrhl jim zavalitý dobrosrdečný Bago. Tyčka se na něho zle podíval. „Nebo ne!“ snažil se zamluvit svoji velkorysou nabídku Bago. „Ale to je dobrý nápad!“ zaradoval se Rychlonožka. „Víte, my ale…“ koktal Bago a honem nevěděl co říct. Tyčka se Strašounem se na něho mračili čím dál tím víc. Rychlonožkovi okamžitě došlo, že v dílně mají něco, co nesmějí s Červenáčkem vidět. „Přece byste nás nenechali na pospas Vontům. My jsme vám v Černém údolí také pomohli, když si Strašoun zlomil ruku při zalétávání vašeho létacího kola.“ připomněl jim Rychlonožka. Tyčka se Strašounem se pořád nemohli rozhodnout, jestli je pustí do dílny, nebo zanechají svému osudu v průjezdu, a tak Bago řekl: „Půjdu napřed. Musím v dílně trochu uklidit.“ Tyčka nic nenamítal, takže bylo rozhodnuto, že je ve své dílně přece jenom schovají. „Musíte ale chvíli počkat,“ řekl. „Tak alespoň pojďme do patra, ať nás tady z ulice nikdo neuvidí.“ navrhl netrpělivě Červenáček. Tyčka se Strašounem šli do schodů co noha nohu mine. Rychlonožka je marně popoháněl, aby přidali. Když konečně došli ke dveřím dílny a dole v chodbě se ozvaly hlasy Vontů, Rychlonožka to už nevydržel a vpadl nečekaně dovnitř. Bago zrovna velkou zelenou plachtou něco přikrýval u zdi. Vypadalo to jako kolo. „Jé – vy už jste tady?“ vyděsil se. „Copak to tam před námi přikrýváš tím hadrem, Bago?“ zeptal se poťouchle Rychlonožka a hrnul se k němu. Bago se mu snažil svou korpulentní postavou zastoupit cestu. „To – to nic není. A co je ti vůbec do toho?“ „Ale, no tak hoši, nám to můžete prozradit. My to nikde nevyžblebtáme.“ provokoval je Rychlonožka. Tyčka, Bago a Strašoun se na něho dívali čím dál vztekleji. Také Červenáček se marně snažil Rychlonožku v provokování zarazit. Přece jen jim poskytli v dílně úkryt, tak co do nich rýpe! Ale Rychlonožka už byl v ráži a zastavit se nedal. „Vy pod tím zeleným hadrem schováváte kolo. Že vy pořád tajně pracujete na létacím kole, které vynalezl Jan Tleskač? Vám nestačilo, že se minule Strašoun málem zabil?“ To už bylo na Tyčku moc. „Hele – tak my jsme vám pomohli a vy na nás takhle? Běž se, Bago, podívat, jestli je venku už čistý vzduch. Naše nezvaná návštěva nás opouští.“ „Proč zrovna já?“ vyjel Bago. „Ať jde Strašoun!“ „Strašpytle!“ ucedil Strašoun na Baga a šel. Vrátil se coby dup. „Po Vontech není nikde ani stopy. Můžete jít.“ Rychlonožka si neodpustil poznámku: „Ačkoliv nás vháníte do náruče Vontů a tím jisté smrti, přesto vám, kluci, děkujeme.“ Když už byli skoro dole v chodbě, Rychlonožka řekl: „Schovávali před námi kolo, viděls? Vsadil bych se, že se ti plantážníci zase pokouší o další létací kolo.“ „To je teď vedlejší,“ mínil Červenáček, „důležitější je, jestli Vontové už opravdu odtáhli nazpět do Stínadel. Jestli ale šmejdí tady, nebo kolem naší klubovny, tak se nedostaneme domů včas na oběd.“ Mezitím došli k domovním vratům. „Moc Strašounovi nevěřím, že je venku čistý vzduch.“ řekl Rychlonožka. Opatrně oba vykoukli na ulici. Od Krátkých schodů přes náměstíčko směrem k nim běžela skupinka kluků ozbrojená klacky. „Ještě jsou tady!“ vykřikl Rychlonožka a obrátil se nazpět do domu. „Počkej,“ zadržel ho Červenáček, který poznal mezi hochy jejich známého Jirku Rymáně. Jirka jim pomáhal s rozšiřováním jejich klubovního časopisu TAM-TAMU. „Tohle jsou kluci z Druhé strany.“ Oba vyšli před dům. Tlupa Druhostraníků k nim rychle doběhla. „Co se děje, Jirko?“ zavolal na ně Červenáček, i když tušil, o co jde. Druhostraníci zřejmě zorganizovali trestnou výpravu proti Vontům. „Pronásledujeme Vonty, kteří se tu někde courají po naší čtvrti.“ řekl Jirka zadýchaně. „Neviděli jste tu nějaké?“ „Viděli, ale ti už odtud před chvílí odešli.“ „Kterým směrem?“ Červenáček mávl rukou dál do ulice, ačkoliv nevěděl, kudy Vontové odešli. Jen to přepokládal. „Pojďte s námi.“ zvalo je k pronásledování Vontů několik kluků. „Nemůžeme,“ řekl lítostivě Červenáček, „někde se nám zaběhl pes. Musíme ho najít.“ Tlupa se už nezdržovala a rozběhla se ulicí naznačeným směrem. „Odpoledne budeme v klubovně. Přijď nám říct, jak pronásledování dopadlo!“ zavolal Červenáček za vzdalujícím

37

se Jirkou. „Zastavím se!“ slíbil Jirka. Na konci ulice se k trestnému komandu přidalo dalších pět Druhostraníků. Červenáček s Rychlonožkou vykročili směrem ke Krátkým schodům. Nejdříve se ujistili, že na nich nikdo není a teprve potom po nich seběhli dolů. Dál se ulicí vydali nazpět do Čapího údolí. Volným vytrvaleckým během doběhli až k betonové lávce. „Tady se od nás Kuliferda odpojil a zmizel za támhle tím křovím.“ ukázal Rychlonožka na skupinu křovin vpravo od lávky. „Odtud začneme pátrat. Ty to vezmeš zleva a já zprava.“ Rozestoupili se na šířku křovinatého úseku a rychle jím postupovali vpřed. Asi po sto metrech uviděl Červenáček na lavičce u chodníku sedět mladou maminku s kočárkem a kolem ní pobíhala asi sedmiletá holčička a hrála si s černým pejskem, který mu silně připomněl Kuliferdu. Červenáček zapískal klubovní signál, a jen co se k němu Rychlonožka otočil, ukázal mu rukou směrem k dívce se psem. „Co myslíš, je to Kuliferda?“ zeptal se Červenáček, když k němu Rychlonožka došel. „Hned to zjistíme.“ Rychlonožka písknul na psa a ten okamžitě přestal panáčkovat a zavětřil. Na další zapísknutí vyrazil jako střela směrem k nim. Byl to Kuliferda. Doběhl k nim s radostným štěkotem a skákal po nich jako pominutý. Oba byli ze shledání trochu naměkko, ale nechtěli to jeden před druhým přiznat. „Měli bychom jít té dívce poděkovat, že nám ho našla a pohlídala.“ řekl Červenáček. Holčička se najednou hlasitě rozplakala. Jakmile její maminka uviděla Rychlonožku s Červenáčkem, kteří drželi Kuliferdu na vodítku, začala hystericky volat: „Pomoc! Kradou nám našeho psa!“ Hoši se zarazili. „Tohle není jejich pes. Je to přece náš Kuliferda. To se musí vysvětlit.“ řekl Červenáček. Oba nejistě došli k ženě a usedavě plačící holčičce. „Ale paní, to bude nějaký omyl. Tohle je náš pes. Dnes se nám tady zaběhl.“ řekl mírně Červenáček. „Co si to, kluku, dovoluješ?“ vřískala žena. „Pomóc! Chtějí nám ukrást našeho psa. Pomóc, policie!“ Několik kolemjdoucích se na její volání zastavilo. Odkudsi se dokonce vynořil Dlouhý v přílbě. „Už běžím, paní!“ volal strážník z dálky. „Kdo potřebuje pomoc a co se tady stalo?“ zeptal se, jen co k nim svižně doběhl. „Moje dcerka si tady hrála s naším psem a tady ti dva zloději se znenadání přihrnuli a chtějí nám psa ukrást.“ řekla paní zlostně. Hlasitým hovorem probuzené dítko v kočárku začalo také plakat a přidalo se tak ke své vřískající starší sestře, jako by jí tím chtělo v jejím pláči pomoc. Kuliferda se tiskl Rychlonožkovi k noze a vzrušeně štěkal. Dlouhý v přílbě se podíval přísně na Rychlonožku a Červenáčka: „Tak jak je to, hoši?“ „Je to náš pes. Zaběhl se nám asi před dvěma hodinami a tady ta holčička ho musela najít.“ vysvětloval Červenáček. „Když jsme na něho zapískali, tak k nám okamžitě přiběhl. Kdyby to nebyl náš pes, přece by to neudělal.“ „Lže! Nestydatě lže! Všechno si to vymyslel!“ ječela žena. Mezitím se kolem nich shromáždil dav asi dvaceti lidí, kteří s vděčnými úšklebky sledovali nečekané divadlo, zpestřující jejich nedělní dopolední procházku. Rychlonožka se sehnul ke Kuliferdovi a poškrábal ho na hlavě mezi ušima. Pes jako na povel ztichl. Dlouhý v přílbě se k němu sehnul a podíval se na jeho známku na obojku. Pak se napřímil a obrátil k ženě: „Na známce je vyraženo číslo. Jestli je to váš pes, paní, tak si číslo jistě pamatujete.“ „Ale, tam přece žádné…“ ozval se Rychlonožka. Červenáček krátce sykl, aby byl zticha. Žena se zarazila. „Jaké číslo?“ řekla o poznání klidnějším hlasem. „Asi číslo psa, které jste tam nechali vyrazit, při pořízení známky.“ „Nemám paměť na čísla. Kdo si je má pamatovat? Zařizoval to můj muž. Nikdy jsem se o to nezajímala.“ „Takže vy si to číslo nepamatujete?“ „Vždyť jsem vám říkala, že nemám paměť na čísla.“ „Ale je tam, že?“ „No ovšem! Zařizoval to můj manžel.“ řekla důrazně. Strážník se usmál. „Číslo tady ale žádné není, paní.“ „Tak co tam je? Chováte se k nám, jako bychom já a moje dcerka byly zlodějky. Budu si na vás stěžovat!“ přešla žena do útoku. „Je na něm vyryto jméno psa a jméno majitele s adresou. Víte, jak se pes jmenuje?“ Žena se dostala do úzkých. Strážník se obrátil s otázkou na Červenáčka a Rychlonožku. „Jmenuje se Kuliferda.“ vyhrkli oba skoro současně. „A majitelem je Mirek Dušín.“ „Správně.“ řekl strážník. „Kdo tady lže, jste vy, paní. Já totiž oba hochy moc dobře znám a vím, že by nikdy nic takového nečestného, jako je krádež psa, neudělali.“ Pak se obrátil na Červenáčka s Rychlonožkou. „Můžete i se psem odejít, hoši.“ „Děkujeme, pane!“ Proběhli hloučkem přihlížejících lidí, kteří se rozestoupili, aby jim uvolnili cestu. Za sebou ještě zaslechli, jak Dlouhý v přílbě říká ženě: „Je evidentní, že to není váš pes, ale že patří těm hochům. Jestli mi okamžitě nevysvětlíte, proč jste mi lhala, tak vám napařím pokutu, že na ni do smrti…“ Dokončení strážníkovy hrozby už neslyšeli a za radostného štěkotu Kuliferdy upalovali k domovu.

38

20. SEDM STÍNADELSKÝCH ZÁHAD Neděle večer. „Šli jsme ráno s Červenáčkem venčit Kuliferdu do Čapího údolí a kousek od klubovny nás přepadla parta Vontů.“ vyprávěl Rychlonožka všem o jejich dopoledním dobrodružství. „Napadli vás tak daleko od Rozdělovací třídy?“ podivil se Mirek. „Byli to Uctívači ginga a pátrali po naší klubovně.“ řekl Červenáček. „Chtějí po nás, abychom jim vrátili jejich bůžka Axlana.“ „Toho má přece Vinš!“ vyhrkl Jindra. „Jenže to oni nevědí, Jindříšku,“ usmál se Rychlonožka. „Z toho vyplývá, že se teď budeme muset mít před nimi pořád na pozoru. Dřív nebo později zjistí, kde máme klubovnu, a pak se máme na co těšit.“ poznamenal Jarka. „V horních ulicích nás před Vonty schovali ve své dílně Tyčka, Bago a Strašoun. Moc dobře jsme se jim ale za to neodvděčili.“ pokračoval Rychlonožka. „Co se stalo?“ „Rychlonožka šmejdil po jejich dílně,“ prozradil Červenáček. „Pod plachtou před námi schovávali kolo. Asi se znovu pustili do sestavení Tleskačova létacího kola.“ „Blázni! To jim nestačilo, že se Strašoun při zkušebním letu málem zabil?“ podivil se Mirek. „Komu není rady, tomu není pomoci!“ zafilozofoval Rychlonožka. „Když nás potom vypoklonkovali ven,“ pokračoval Červenáček, „potkali jsme partu Druhostraníků, kteří se chystali Vonty vyhnat z naší čtvrti. Byl s nimi i Jirka Rymáň. Pozvali jsme ho na dnes do klubovny, aby nám přišel říct, jak to dopadlo.“ „Pak jsme šli nazpět do Čapího údolí hledat Kuliferdu.“ pokračoval ve vyprávění Rychlonožka. „Cože? Vy jste neměli celou dobu Kuliferdu s sebou?“ podivili se ostatní hoši. „Ještě než jsme vyběhli v parku na lávku, zmizel nám dole v křovinách. Nemohli jsme za ním běžet, Vontové nám byli v patách.“ ospravedlňoval se Červenáček. „Šli jsme ho hledat až po uklidnění situace. Hrála si s ním dole v parku nějaká holčička. Kuliferda k nám přiběhl, ale maminka té holčičky tvrdila, že je to jejich pes.“ „Naštěstí se tam objevil náš známý Dlouhý v přílbě. Věděl, že je to náš pes a s tou paní pěkně zametl.“ dodal Rychlonožka. „Takže Kuliferda je teď kde?“ zeptal se Mirek. „Přesně podle rozpisu služeb. U nás doma.“ řekl Červenáček. Chvíli si všichni v duchu pohrávali s myšlenkou, co by se stalo, kdyby se tam v rozhodující chvíli neobjevil strážník a pak se ujal slova ‚detektiv‘ Jarka. „A teď k včerejšku,“ řekl a vytáhl svůj zápisník. „Doma jsem si prošel celou naši včerejší výpravu do Stínadel a poznamenal si několik záhad, o které bychom se měli postupně zajímat. Přečtu vám je.“ Nalistoval v zápisníku příslušnou stránku a četl: „1. Branka z ulice do svatyně Uctívačů ginga byla dvakrát odemčená. Poprvé ji někdo odemkl ještě před naším příchodem ke svatyni a podruhé, když jsme z ní utíkali. A to byla branka nejen odemknutá, ale dokonce otevřená. Přitom jsme viděli, že ji Uctívači zamkli. Jak je to možné? Kdo to udělal? Mohl to být Venda Vinš, na kterého jsme při útěku na ulici narazili, a který se pak k nám přidal? 2. Venda Vinš nás údajně zná z nějaké schůze Vontské rady, ale my si na něho nikdo nepamatujeme. Byla to náhoda, že jsme ho u svatyně Uctívačů ginga potkali? Nebo mu někdo o nás řekl? (Na náhody ve Stínadlech nevěříme.) Jestli řekl, tak kdo? Mluvili jsme jenom s Nažkou. Prozradil to on? Musíme si to u něho ověřit. Nebo to donesl za tepla někdo z Jestřábového řádu, před kým se Nažka o naší chystané výpravě zmínil? 3. Na co potřebuje Venda Vinš bůžka Axlana, kterého nám tak šikovně vyměnil za šutr v podzemí pod zrušeným klášterem? Podle jeho slov je náčelníkem skupiny Vontů Strážní věž. Chtějí svrhnout současného Velkého Vonta Otakara Losnu a získat vládu nad Stínadly? Z minulosti víme, že při volbě Velkého Vonta hraje důležitou roli i objevení jakékoliv zvláštnosti, která se nějakým způsobem vztahuje ke Stínadlům. Jak by mu ale mohl Axlan pomoci, když náleží Uctívačům ginga? 4. Po Druhé straně kolují nepotvrzené zprávy, že se opět po dlouhé době poprali Vontové s Druhostraníky v nemilosrdné řeži. Jestli je to pravda, co tomu říká Velký Vont a Vontská rada? Fungují vůbec ještě, když válečná sekera mezi Stínadly a Druhou stranou byla opět vykopána? Naznačuje to, že ve Stínadlech nastalo bezvládí a schyluje se k nové volbě Velkého Vonta? Nemáme o tom od Losny žádnou zprávu. Budeme muset proto za ním zajít a požádat ho o vysvětlení. Přijme nás a vysvětlí nám to vůbec? 5. Nažka nám řekl, že nemá čas zajít za Strážní věží do Stínadel, protože má něco daleko důležitějšího na práci. Čím je tak zaneprázdněn ale neprozradil. A v sobotu ve Stínadlech byl. Viděli jsme ho na vlastní oči. Kde byl a proč nám tvrdil, že do Stínadel nemůže, když tam nakonec šel?“ 6. Ve Stínadlech se objevilo nové strašidlo? Říká si Fantom a zřejmě napadl ve Hřbitovní ulici nějakého muže, kterého zranil. Je to někdo z Vontů nebo je to někdo z dospělých chlapů? Má nějakou spojitost s vontskou organizací?“ Jarka dočetl a rozhlédl se po ostatních, co na to říkají a jestli nechtějí nějakou záhadu doplnit. Protože nikdo nic neměl, ujal se opět slova: „Zatím je to šest záhad, které bychom měli osvětlit. A můžeme k nim přidat ještě jednu záhadu, týkající se Bentána a Podfukáře.“ „Jak to?“ zeptal se Červenáček.

39

„Dnes dopoledne jsem potkal Bratrstvo Kočičí pracky. Neuhodli byste kde.“ „Dáme se poddat.“ řekl Jindra za ostatní. „V nemocnici.“ „Cože? Něco se jim stalo?“ „No – uvnitř bylo jenom Dlouhé Bidlo. A nestalo se mu nic.“ „A co jsi dělal v nemocnici ty?“ „Šel jsem s rodiči na návštěvu tetičky, která se tento týden podrobila operaci slepého střeva. A při odchodu jsem uviděl na chodbě nemocnice stát u okna Dlouhé Bidlo a Bentána. Rychle jsem vysvětlil našim, ať jdou domů a že já tu ještě chvíli zůstanu. Naštěstí jsem nemusel nic moc vysvětlovat, tatínek to okamžitě pochopil a oba přešli nevšímavě kolem nich. Já jsem zůstal za rohem, takže o mně nevěděli. Ze svého místa jsem na ně neviděl, ale dobře jsem je slyšel. Dlouhé Bidlo hlavně zajímalo, jestli je už vyslýchala policie a jestli jí prozradili, že do krádeže v ulici U Kašny bylo zapleteno i Bratrstvo. Bentán ho ujistil, že policie předběžně mluvila jen s ním, protože on na tom není tak zle jako Podfukář. Ten má skoro celé tělo zafačované a doktoři jim zatím zakázali s ním mluvit. Po Bentánovi chtěli jen vědět, co v podkroví dělali. Bentán jim prý nic neřekl. O vykradení obchodu přitom nepadlo ani slovo. Dlouhé Bidlo projevilo radost, že o Bratrstvu policie neví a zapřísahal Bentána, aby je do toho nezatahoval. Že jim docela stačí ten průšvih s tou smrdutou dýmovnicí, kterou odpálili v dřevníku. Bentán mu to slíbil. Pak se rozešli. Před nemocnicí na Dlouhé Bidlo čekali Štětináč s Bohoušem. Když se dověděli, jak dopadla návštěva, byli z toho viditelně rozradostnění. Takže jsem si do zápisníku napsal ještě sedmou záhadu, která se možná ke Stínadlům nevztahuje. Ale kdo ví? 7. Jak to, že si Bentán a Podfukář dovolili udělat svoji tajnou laboratoř v domě, sice poblíž Rozdělovací třídy, ale na stínadelské straně? Věděli o tom Vontové? Jestli ano, tak jak to, že je odtud nevyhnali? Nedovedu si totiž dost dobře představit, že by to Vontové nechali jen tak bez povšimnutí a Druhostraníky si nechali usadit na svém území. Leda že by o nich až do výbuchu nevěděli. Nebo Bentán s Podfukářem s Vonty spolupracovali.“ Mirek i ostatní mu dali za pravdu. Každopádně tento bod do seznamu patřil. „Možná bychom tam měli ještě připsat, komu chtělo Bratrstvo podstrčit tu dýmovnici smradlavku.“ navrhoval Jindra. „Ty myslíš, že dýmovnici na někoho měli?“ podivil se Červenáček. „Je to možné,“ řekl Mirek, „třeba na nás. Měli by senzační zprávu pro kluky z Dvorců a jejich Sběrač. No ale třeba to tak není. A Stínadel se to také nemusí týkat. Takže do seznamu to nedáme.“ Na dveře klubovny někdo zaťukal. „To bude Jirka Rymáň,“ řekl Červenáček a šel otevřít. Nemýlil se. „Tak povídej, jak pronásledování Vontů dopadlo.“ vyzval ho Mirek. „Dostihli jste je?“ „Kdepak. Než jsme doběhli k Rozdělovací třídě, zmizeli ve Stínadlech. Potvrdili nám to kluci, kteří tu bydlí a viděli je.“ „Takže jste se s nimi nestřetli. To je dobře. Bůhví, co by z toho ještě bylo.“ řekl Jarka. „My jsme se s nimi nepoprali, to je pravda, ale parta Pepíka Řachtana a Černí jezdci včera odpoledne ano. A dokonce vítězně.“ Rychlé šípy byly ze zprávy překvapeny, protože nikdo z nich o tom nevěděl. „Vy o tom opravdu nic nevíte?“ podivil se Jirka. „Nevíme. V sobotu odpoledne jsme byli ve Stínadlech a tam jsme o nějaké rvačce mezi Druhostraníky a Vonty nic neslyšeli.“ řekl Mirek. „Ono se to taky neodehrálo ve Stínadlech, ale v Černém údolí.“ Bylo na Jirkovi znát, že má vědomost o novinkách kolem Stínadel, se kterými ani samotné Rychlé šípy nejsou seznámeny, a přímo dychtil jim je sdělit. „Tak povídej,“ pobídl ho Jarka. „Před několika dny si tajně domluvili Černí jezdci a parta Pepíka Řachtana za Druhou Stranu s Vonty zápas, který se uskutečnil včera v Černém údolí.“ „V čem se ten zápas konal. Ve fotbale?“ zeptal se Jindra. „Kdyby ve fotbale.“ uchechtl se Jirka. „V zápase třicet proti třiceti, ve kterém bylo dovoleno téměř vše. Údery pěstí, chvaty, kopy na jakoukoli část těla. Platilo jediné pravidlo. Kdo padl na zem, prohrál a musel z rvačky odstoupit.“ „Chceš tím říct, že se mlátili hlava nehlava, dokud někdo z nich stál na nohou?“ zeptal se Mirek zděšeně. „Přesně tak.“ Rychlé šípy nad tím jen ohromeně zíraly. Za vlády Žlutého květu, kdy Stínadla postupně vedli Vláďa Dratuš a po něm Otakar Losna, byly rvačky mezi Druhostraníky a Vonty zastaveny a Stínadla se stala mírumilovnou městskou čtvrtí, která přestala být nebezpečná svému okolí. A teď že by se to zase mělo vrátit? Vždyť Velkým Vontem je ještě pořád Losna a se svým Žlutým květem a Vontskou radou stále řídí Stínadla. Nebo se opravdu něco stalo a Losna už Velkým Vontem není? Ta rvačka v Černém údolí by nasvědčovala tomu, že vliv Velkého Vonta a jeho Žlutého květu na chod Stínadel slábne, nebo už dokonce není vůbec žádný. A Jirka pokračoval: „Ještě včera jsem mluvil s některými Černými jezdci. Byli pěkně zřízení. Ale hrdě prohlašovali, že Vontové dopadli ještě hůř. A prý se hned dožadovali odvetné bitvy. Naši souhlasili. O termínu se mají vést už příští týden tajná jednání.“ „To abychom se do Stínadel co nejdříve vypravili zase.“ řekl Červenáček nadšeně. „Co si myslíš ty, Rychlonožko?“

40

Rychlonožka nesdílel Červenáčkovo nadšení, ale byl zticha a jen se kysele zatvářil. „Budete o tom psát v TAM-TAMU?“ zeptal se Jirka. „My o tom zatím nic bližšího nevíme.“ řekl Mirek. „Pokud budeme o něčem psát, tak to bude rozhodně proti nesmyslné rvačce. Až něco budeme mít, určitě ti dáme včas vědět.“ „My si teď jdeme něco vyřídit s jedním z našich kamarádů.“ řekl najednou Jarka. Bylo to pro Jirku nenápadné upozornění, že jeho návštěva v klubovně je u konce. Společně vyšli z klubovny. Venku se stmívalo a pouliční světla už byla rozsvícena. Houstnoucí tmě vydatně pomáhaly i černé dešťové mraky valící se na město od západu. Jirka Rymáň se od nich odpojil a upaloval domů, aby nezmokl. „To je dobře, že to Jirka pochopil a nevnucoval se. S Nažkou si musíme promluvit mezi čtyřma očima.“ řekl Mirek. „Snad mezi dvanácti očima,“ opravil ho Rychlonožka, „už bys to, za ty roky, co chodíš na gympl, mohl umět spočítat.“ „To máš pravdu,“ přitakal Rychlonožkovi s úsměvem Mirek. Nažka bydlel v horních ulicích Druhé strany. Chvíli jim trvalo, než tam došli. Nebyl ale doma a rodiče nevěděli, kdy se večer vrátí a ani kam šel. Přece jenom už má skoro dvacet roků a o tom, co dělá a kam jde, se rodičům moc nesvěřuje. Když zklamaně vyšli z domu na ulici, první velké dešťové kapky právě dopadly na kamennou dlažbu.

21. UCTÍVAČI GINGA SE ZNOVU HLÁSÍ Pondělí dopoledne. Sotva vyšel o hlavní přestávce Mirek ze třídy, hned ho upoutala na konci chodby skupinka rozdováděných spolužáků. Stáli u úklidové komory a z jejich chování bylo zřejmé, že někoho do ní zase zavřeli a chystali se ho pustit na další hodinu až těsně před zvoněním. Ještě před měsícem to byla o hlavní přestávce jejich obvyklá zábava. Jednou ale uvězněný spolužák nebyl před zvoněním puštěn, nepřišel včas na hodinu a nastalo vyšetřování. Jenže dva hlavní viníci, Mirkovi spolužáci Vydrava a Buřt, nebyli potrestáni, protože všechno zapřeli a ostatní je kryli. Nicméně oba toho na čas nechali, a až teď po měsíci se asi někdo zase stal terčem jejich vtipu. „Koho jste tam zavřeli, Vydravo?“ zeptal se Mirek. „Pojď se podívat, Šípáku.“ řekl Vydrava a zasunul do dveří klíč, který si před časem pro tento účel odkudsi sehnal. Ostatní kluci ze skupiny obstoupili Mirka, aby mu přehradili ústupovou cestu. Pak ho začali strkat ke dveřím. Vydrava otevřel dveře a než se Mirek nadál, prolítl jimi do místnosti a tam se rozplácl na podlahu. Okamžitě vyskočil na nohy a vrhl se ke dveřím. Pozdě. Než stačil stisknout kliku, zámek cvakl. Mirek zacloumal klikou, ale tím jen vyvolal na chodbě posměšný chechot. „Ahoj, Mirku Dušíne!“ ozval se za ním tichý dívčí hlásek. Mirek se prudce otočil, protože něco takového nečekal. Pod oknem úklidové komory stála opřená, asi o rok mladší, dívka. „Ahoj. My se známe?“ zeptal se Mirek překvapeně, protože si na dívku nepamatoval. „Kdo by neznal Rychlé šípy a jejich šlechetného vedoucího Mirka Dušína?“ zasmála se dívka trochu ironicky. Mirek cítil, jak mu rudnou tváře. „Jmenuji se Marcela Marvanová, chodím o třídu níž a jsem ze Stínadel. Mám pro tebe zprávu.“ Když prohlásila, že je ze Stínadel, Mirek se rychle vzpamatoval. „Cože? Ze Stínadel? A co Vydrava a ti venku?“ „Vydrava a Buřt jsou Vontové.“ „Opravdu?“ „To jsi nevěděl?“ „Ne, nevěděl. To je tedy novina! Tolik roků s nimi chodím do jedné třídy a nikdy se nepochlubili, že jsou ze Stínadel.“ „Ti ostatní kluci na chodbě Vontové nejsou. Jen se chtěli trochu pobavit na tvůj účet.“ řekla Marcela. „Hm – teď vidím, že se nejedná o vtip, ale že jde asi o úplně něco jiného. Stínadla takovým zvláštním způsobem po mně něco asi chtějí. Nemám pravdu?“ „Máš. Můj brácha patří k Uctívačům ginga. Dokonce je v jejich pětiradě, která je řídí. V sobotu jste jim v jejich svatyni ukradli sošku. Jednu z nejdůležitějších ikon jejich klanu. Mám ti vyřídit, že jste sprostí zloději a sošku musíte okamžitě vrátit. Jinak si to s vámi vyřídí.“ Mirkovi nebylo milé, že jej a Rychlé šípy dívka označila za zloděje. Na druhé straně s ní ale musel souhlasit, protože to tak prostě bylo. Tím, že ji ze svatyně odnesli, tak ji vlastně ukradli. To se nemělo stát! „Sošku máte urychleně vrátit, jinak to s vámi opravdu špatně dopadne.“ zdůraznila ještě jednou Marcela. „Mám ti připomenout případ jistého Marynčáka z vaší čtvrti. Ten tvrdil, že má u sebe ježka v kleci a nechtěl ho do Stínadel vrátit. Víš, o koho jde?“ „Vím,“ řekl Mirek. Mirek ten případ, který se odehrál už hrozně dávno, snad před sedmi osmi lety, znal jen z ústního podání. Osobně se s Marynčákem nikdy nesetkal. Tehdy ve Stínadlech někam zmizel odznak Velkého Vonta hlavolam ježek v kleci.

41

Marynčák se chtěl udělat důležitým, a tak se tvářil a dělal všelijaké narážky, jako by hlavolam byl v jeho držení. Když se to dověděli Vontové ve Stínadlech, vyzvali Marynčáka, aby jim hlavolam dobrovolně vrátil. Jenže ten ho vrátit nemohl, protože ho neměl. Od toho okamžiku měl Vonty stále v patách. Domů se vracel každý den celý potlučený. A když si na něho troufli dokonce i v doprovodu jeho otce, začala se o případ zajímat policie. Nic ale nevyšetřila. Potom se hlavolam ve Stínadlech znovu našel, a tak ho Vontové nechali už na pokoji. „To by teď čekalo vás.“ řekla Marcela. „Včera vás ještě nevypátrali. Dnes už ale ví, kde máte klubovnu. Prozradil jim to za nějakou úsluhu jistý Mirek Daneš ze Stínadel. Toho zřejmě taky znáš, že?“ Mirek přikývl. „Mám ti sdělit podmínky Uctívačů ginga. Sošku musíte vrátit ještě dnes odpoledne. Nejlepší by bylo, kdybys ji předal přímo mně. Uctívači mě poctili důvěrou, abych od vás sošku převzala. Doprovodí mě, jako ochránci, Vydrava s Buřtem. Tak jak se rozhodneš?“ zeptala se Marcela. „Ale my tu sošku nemáme!“ skoro vykřikl Mirek. „Faktem je, že jsme ji ze svatyně vynesli, ale nemáme ji. Ve Stínadlech se k nám přidal jistý Venda Vinš, kterého jsme v životě předtím neviděli, a ten nám ji vyfoukl.“ „Vinše znám. Vede Strážní věž. Je to všeho schopný chlapík. Takže vy jste tu sošku ukradli pro něho?“ „Ne. Až do včerejška jsme neznali žádného Vinše a nevěděli jsme nic o nějaké sošce.“ „Tak co jste potom ve svatyni Uctívačů ginga dělali?“ „Chtěli jsme si jenom utrhnout list ginga do našeho klubovního herbáře. A ani ten nemáme. Vinš nám ho taky vyfoukl.“ Marcela se dívala Mirkovi přísně do očí. Vypadalo to, že mu nevěří ani slovo. „Nevěříš mi, že?“ zeptal se Mirek. „Ani se ti nedivím. I pro nás je to všechno nějaké záhadné. Ale dávám ti čestné slovo, že Vinšovi spojenci nejsme a tu sošku jsme vynesli ze svatyně ve zmatku, který tam nastal, když nás Uctívači v zahradě odhalili.“ „Jak vypadal?“ chtěla vědět Marcela. „Kdo, Vinš?“ „Ano.“ Mirek Vinše popsal, jak nejlépe dovedl. „Je to on.“ řekla Marcela. „Vinš se svou Strážní věží se už několikrát pokusili proniknout Uctívačům do jejich svatyně a sošku jim z nějakého důvodu sebrat, ale nikdy se jim to nepodařilo. Fakt se to seběhlo, jak říkáš? Nelžeš?“ „Nelžu! Ještě jednou ti dávám své čestné slovo. Sošku má Venda Vinš a my s ním nespolupracovali a ani nespolupracujeme! Už tomu věříš?“ „Dobrá, vyřídím to Uctívačům.“ „A vyřiď jim i naši omluvu. Neměli jsme sošku vynášet z jejich svatyně. Jenže se to tam všechno tak rychle semlelo, že jsme byli rádi, že jsme jim unikli. Moc dobře jsme věděli, co by se nám stalo, kdyby nás chytili uvnitř zahrady. Všechny nás to moc mrzí. Kdybychom sošku měli, tak bychom ji Uctívačům vrátili.“ Mirek ztichl a najednou si uvědomil, že na chodbě za dveřmi nastalo nezvyklé ticho. Pak se ozval přísný hlas profesorky Jelínkové: „Vydravo, co tady zase děláte? Víte, že sem nesmíte chodit. Už jednou jste byl za to vyslýchán. Buďte rád, že jsme vám minule nic nemohli dokázat. Okamžitě všichni do třídy! Každou chvíli bude zvonit.“ „Jelena Překrásná, moje třídní učitelka.“ zašeptala Marcela přezdívku profesorky Jelínkové. Ztišila hlas, aby ji snad přes dveře Jelena nezaslechla. Za dveřmi byly slyšet šoupavé kroky, které se váhavě vzdalovaly. Po chvíli kroky ztichly. Na konci chodby začal školník zvoncem ohlašovat konec přestávky. Když zvon zmlkl, přiložil Mirek ucho ke klíčové dírce. Vzdálený hovor a šum postupně utichal, až trojím bouchnutím dveří od tříd docela ustal. Mirek stiskl kliku, ale dveře se ani nepohnuly. „Přijdeme pozdě do třídy.“ řekl Mirek a podíval se na Marcelu, co tomu říká. Ta se ale jenom ušklíbla a pokrčila rameny, jako by jí to bylo jedno. „Holky puknou závistí, až se doví, že jsem tady byla zavřena s Mirkem Dušínem.“ řekla téměř vesele. Ta představa se jí zřejmě asi zamlouvala. Mirkovi ale ne. Rozhlédl se po místnosti. „Vylezeme oknem,“ navrhl. „Jsme v přízemí. Snadno seskočíme na trávník.“ „Dobře. Ale jak to chceš udělat? Na kličku na okně nedosáhneme a není tady žádná stolička, abychom si na ni stoupli.“ Mirek se postavil pod okno a zády se opřel o stěnu. Pak zaklesnul do sebe před tělem prsty obou rukou. „Stoličku nepotřebujeme. Tak polez,“ vybídl ji, „jen otočíš kličkou. Do otevřeného okna tě vysadím a sám se nahoru už vytáhnu.“ Marcela se mu oběma rukama chytila za zátylek, stoupla si nohou na sepjaté ruce, a svižně se vyhoupla nahoru. Chvíli balancovala, než se jí podařilo zachytit kličku, kterou ale nešlo otočit. „Ani se nehne!“ „Musíš víc zabrat!“ „A co myslíš, že dělám?“ zlobila se Marcela a zabrala vší silou. Pojednou jí klička zůstala v ruce. „Pozór! Klička se zlomila!“ vykřikla zděšeně, naklonila se na stranu a začala nekontrolovaně padat. „Chyť mě!“ Mirek se ji snažil zachytit, ale bylo to marné. Marcela dopadla těžce na zem. Tělem si přilehla levou ruku, v zápěstí to křuplo a celou rukou až do hlavy jí vystřelila prudká bolest. V tu chvíli cvakl zámek a dveře úklidové komory se otevřely. Ve dveřích stála profesorka Jelínková. „Co se to tady děje?“ řekla přísně. Když spatřila na zemi ležící Marcelu Marvanovou a nad ní v podřepu Mirka Dušína, překvapeně řekla: „Dušíne, vy tady? A s Marvanovou. To bych do vás neřekla!“ „Ale, paní profesorko, není to tak, jak to vypadá.“ koktal Mirek zděšeně, když si uvědomil, z čeho je asi profesorka

42

podezřívá. Marcela se posadila. Nezraněnou rukou se držela za zápěstí druhé ruky a tiše naříkala: „To bolí. Určitě to mám zlomené!“ „Ukažte!“ sklonila se k ní profesorka a chytila ji za zápěstí. Marcela sykla bolestí a málem omdlela. „Asi to bude opravdu zlomené,“ řekla profesorka. „A jste bledá jako stěna. Zůstaňte chvíli v klidu na podlaze. A vůbec, co jste tady dělali?“ obrátila se přísně na Mirka. „Strčili nás sem proti naší vůli kluci z naší třídy a zamkli nás tu. Chtěli jsme se dostat ven oknem, ale zřítili jsme se na podlahu.“ snažil se Mirek co nejstručněji vysvětlit, co se jim tady přihodilo. Marcela se pokusila vstát. Mirek jí rychle přiskočil na pomoc a opatrně jí pomáhal na nohy. „Můžete chodit, Marvanová?“ zeptala se profesorka. Marcela udělala pár nejistých kroků a prohlásila, že to půjde. Mirek se ji snažil podepřít. „Teď vám ve sborovně zafixujeme ruku a pak vás Dušín zavede do nemocnice. Na štěstí je to jen pět minut od školy.“ rozhodla profesorka Jelínková. „A až se vrátíte, tak to budeme s panem ředitelem společně řešit.“

22. SBĚRAČ HÁZÍ ŠPÍNU NA MIRKA DUŠÍNA Pondělí odpoledne. Z nemocnice se Mirek vrátil do školy až po poslední vyučovací hodině. Marcela měla ruku opravdu zlomenou. Ruku jí zasádrovali, a protože jí bylo pořád špatně, sehnala jí sestra přes svého známého pacienta odvoz autem domů. Před školou na něho čekal Jindra Hojer. V každé ruce držel školní brašnu. Jedna byla Mirkova. „Chce s tebou mluvit Jelena Překrásná. Nakázala mi, abych na tebe počkal a vyřídil ti to. Máš se za ní zastavit v jejím kabinetu.“ „Dík za zprávu.“ řekl Mirek. „Co se děje, Mirku? Po škole běží fáma, že prý jsi přepadl nějakou holku a zlomil jí ruku.“ Mirek nad tou zprávou jenom zakroutil hlavou. „Taková nehorázná pomluva. Stalo se to úplně jinak. Teď běžím za Jelenou. Jestli máš čas, tak na mě počkej a pohlídej mi aktovku. Všechno ti potom řeknu.“ Mirek zmizel ve škole a za chvíli stoupal do prvního patra, kde měla profesorka Jelínková svůj kabinet. V některých třídách se ještě učilo. Vládlo tu ticho jako v kostele. Zaklepal na dveře a čekal, až ho profesorka Jelínková vyzve, aby vstoupil. Stála u stolu, jako by se mu chystala jít naproti. Jestlipak tušila, že jí studenti mezi sebou říkali Jelena Překrásná, napadlo Mirka. „Á – student Dušín,“ přivítala ho. „Tak jak to proběhlo v nemocnici a kde je Marvanová?“ „Má zlomenou ruku. Cestu do nemocnice zvládla statečně, i když ji ruka musela dost bolet. Potom se jí udělalo zle. Domů ji odvezl nějaký jejich známý.“ „Informovala jsem pana ředitele. Pověřil mě, abych celou záležitost podrobně vyšetřila. Vzhledem k tomu, že na škole máte vynikající pověst, chce pan ředitel rozhodnout o sankcích až po vyslechnutí všech, kteří jsou v této nepříjemné záležitosti zainteresováni.“ Mirek byl zticha a čekal, co bude dál. „Vysvětlíte mi, proč jste byl s Marvanovou zamknutý v tom kamrlíku?“ „Jistě jste si všimla, že klíč byl v zámku zastrčený z chodby, takže jsme se v úklidové komoře nemohli zamknout.“ řekl Mirek pomalu. „Vlastně máte pravdu. Zaslechla jsem za dveřmi v komoře šramot a sama jsem odemkla.“ uvědomila si. „Takže kdo vás tam zamkl?“ „To bylo tak. O velké přestávce jsem vyšel na chodbu a všiml jsem si, že u dveří do úklidové komory povykuje pár kluků z naší třídy. Všichni víme, že dříve občas někoho jen tak z legrace v komoře zavřeli, proto jsem se šel podívat, kdo je tentokrát tím nešťastníkem. Kdyby ho nechtěli pustit ještě před koncem přestávky, tak bych mu otevřel. Netušil jsem, že je past připravena na mě. Jakmile jsem se k nim přiblížil, chytili mě, strčili do komory a zamkli za mnou.“ „Kdo vás tam strčil, Dušíne? Nesnažte se kličkovat.“ řekla přísně. Mirek zaváhal, jestli má někoho jmenovat a profesorka Jelínková si toho všimla. „Budete je muset jmenovat, pokud chcete, abych zjistila, jestli to bylo doopravdy tak, jak mi to říkáte.“ „Z naší třídy to byl Vydrava a Novák, říkáme mu Buřt. Ti ostatní byli z jiných tříd. Jejich jména neznám.“ Profesorka Jelínková si jména poznamenala. „Co bylo dál?“ „V úklidové komoře už byla Marvanová. Až do této chvíle jsem ji neznal jménem a ani jsem s ní nikdy nemluvil. Samozřejmě, že jsme se ve škole občas potkali, ale dnes jsem s ní mluvil poprvé.“ Mirek stručně popsal, co se přihodilo při pokusu o únik oknem z úklidové komory. O Stínadlech se nezmínil. Po celou dobu se mu profesorka Jelínková dívala upřeně do očí, ale Mirek ani jednou pohledem neuhnul.

43

„Dobře.“ řekla mírně. „Zítra si promluvím s Vydravou a Novákem, a také i s Marvanovou. Pak budu informovat pana ředitele. Jestli všichni potvrdí, co jste mi tady vylíčil, škola z toho nebude dělat žádný velký problém. I když někdo z vás bude asi kázeňsky potrestán. Možná to spraví jenom ředitelská důtka. Bude to hodně záležet na tom, jak se zachovají rodiče Marvanové. Zdali si budou na vás nebo na školu stěžovat, nebo, nedej bože, to poženou až k soudu.“ Potom se obrátila ke svému stolu, ze kterého vzala zalepenou obálku. „Věřím vám, že za její zlomenou ruku nemůžete, ale bylo by vhodné, kdybyste koupil nějakou pěknou kytici a ještě dnes k nim zašel. Při té příležitosti byste jejím rodičům předal od vedení školy tento dopis. Snažíme se v něm rodičům Marvanové omluvit za ten nešťastný pád a zabránit tím jejich případné stížnosti. A také jim vysvětlete, jak se to všechno seběhlo. Rozumíte, o co nám jde?“ Mirek rozuměl až moc dobře. „Dobře, zajdu k nim ještě dnes.“ řekl Mirek. „A můžete jí vzít její školní věci, které si nechala v lavici.“ Přistoupila ke skříni za jejím stolem a vytáhla z ní hnědou koženou aktovku. „Takže asi ani nevíte, kde bydlí, když jste s ní dnes mluvil poprvé, že?“ řekla znenadání s úsměvem, jako by ho přece jenom chtěla nachytat. „Opravdu nevím, kde Marvanová bydlí.“ řekl Mirek pevně. „Ulice Sedmikřížová číslo 8. Zjistila jsem to z třídní knihy. Chcete si to poznamenat?“ „Není třeba. To si zapamatuji.“ odpověděl Mirek. Vzpomněl si, že to byla jedna z ulic, která se ve vyhrocené situaci při poslední volbě současného Velkého Vonta Otakara Losny přidala na stranu Žlutého květu a ovlivnila tím jeho zvolení. „Tak hodně štěstí.“ podala mu na rozloučenou ruku. Mirek se potom chopil Marceliny školní brašny a odporoučel se z kabinetu. Před školou ho už netrpělivě čekal Jindra. „Co po tobě Jelena chtěla?“ zeptal se Jindra. „Bylo to kvůli Marvanové, že?“ „Ano, kvůli Marvanové. Ty ji znáš?“ „Ovšem. Vždyť chodíme do jedné třídy. Když se po přestávce nevrátila do třídy a nechala v lavici všechny svoje věci, muselo se jednat jedině o ni.“ „Hm. Tak proč si Jelena vybrala mě a ne tebe.“ zeptal se Mirek zamyšleně. „A proč si mě jako měla vybrat? K čemu?“ Mirek mu stručně řekl, co se mu o hlavní přestávce přihodilo a jakým úkolem ho před chvílí profesorka Jelínková pověřila. „Tak Marvanová je ze Stínadel? To jsem netušil.“ podivil se Jindra. „Nic si z toho nedělej. Já jsem taky nevěděl, že Vydrava a Buřt jsou Vontové. A že dokonce patří k Uctívačům ginga, kterým jsme vzali toho jejich bůžka Axlana.“ „A zase ta soška! Urazit ruku jsem si měl, než jsem na ni sáhnul.“ řekl Jindra zoufale. „Co teď budeš dělat?“ „Musím nejdříve našim vysvětlit, co se dnes ve škole stalo. Ještě odpoledne potom musím jít do Stínadel vrátit Marvanové její brašnu se školními věcmi, donést její mamince kytičku a předat oběma rodičům dopis od ředitele.“ „Cože, dopis od ředitele?“ podivil se Jindra. „Je to divné, že? Nevím, proč posílá zrovna po mně nějakou písemnou omluvu školy. Proč neposlal dopis úřední cestou, to jest poštou?“ „Půjdu s tebou. Zajdu za Červenáčkem a Rychlonožkou, a pak ještě za Jarkou. Jestli mají čas, třeba půjdou také. A ty si to zatím vyžehli doma u vašich. A cestou kup kytici. Máš u sebe peníze? Mohl bych tě založit.“ „Pár korun mám, ale nevím, jestli to bude stačit.“ Jindra vytáhl z kapsy dvacetikorunu. „Dík.“ řekl Mirek. „Ještě dnes ti ji vrátím.“ „To nespěchá.“ „A klukům vyřiď, ať do klubovny přijdou co nejdříve.“ řekl Mirek a vzal si od Jindry svoji aktovku. Potom si to zamířil k nejbližšímu květinářství a Jindra se vydal ke klubovně za Červenáčkem a Rychlonožkou. Přitom si ani jeden z nich nevšimli, že z domu, před kterým před chvílí stáli, se vyplížilo Bratrstvo Kočičí pracky. Dlouhé Bidlo se obrátilo na Štětináče. „Rozuměli jste tomu? Šípáci se rozhodli ještě dnes jít do Stínadel.“ „Taky jsem tomu tak rozuměl.“ řekl Štětináč. „Budeme hlídkovat u jejich klubovny a vystopujeme, za kým do Stínadel jdou.“ rozhodlo Dlouhé Bidlo. „A s pugétem v ruce.“ podivil se Štětináč.“ „Vy chcete jít do Stínadel?“ zděsil se Bohouš. „To já se budu muset zeptat doma.“ „Nevykládej hlouposti,“ rozčílilo se Dlouhé Bidlo. „Ještě před chvílí ses holedbal, že můžeš dnes přijít domů mimořádně pozdě. Tak se nevymlouvej, nebo nedostaneš řád Kočičí pracky za statečnost, který máš už delší čas přislíbený.“ Bohouš si cosi pro sebe zahuhňal a pak prohlásil, že s nimi půjde třeba až na kraj světa, jenom aby mu řád už konečně udělili. Na rohu ulice se objevili dva kluci ze Dvorců a vyvolávali na celé kolo: „Vyšlo zvláštní vydání Sběrače, kupte nejnovější vydání našich novin! Mirek Dušín přepadl ve škole o přestávce spolužačku a zlomil jí ruku! Zvláštní vydání Sběrače!“ „Slyšeli jste to?“ zavětřil senzaci Štětináč. „Sběrač už zase vychází. Pojďme si pro jeden výtisk.“ Bratrstvo oba kluky znalo už z dřívějška, kdy spolupracovalo s Dvorečáky, kterým dodávalo pro Sběrač zprávy týkající se Rychlých šípů. „Dejte nám taky jeden výtisk.“ řekl Štětináč. „Jaképak dejte. Je za padoš!“ řekl jeden z kolportérů.

44

Ukázalo se, že padesátník má jenom Bohouš. „Přečteme si to potom.“ rozhodlo Dlouhé Bidlo. „Teď musíme za Hojerem.“ Jindra zrovna vycházel z domu s klubovnou, když sem doběhlo Bratrstvo. Jen co je spatřil, chtěl se vrátit nazpět do domu a projít průchodem do ulice na opačné straně, ale potom se rozhodl, že kolem nich přece jenom projde. „Už jsi četl Sběrače, Šípáku?“ nevydrželo to Dlouhé Bidlo a zavolalo na něj. „Ne, proč?“ zeptal se Jindra. „Tady se píše, že váš slavný vojevůdce Mirek Dušín ve škole násilím zatáhl jednu svoji spolužačku do kamrlíku a tam jí zlomil ruku.“ chechtalo se Dlouhé Bidlo. „Za chvíli to bude vědět celá Druhá Strana. Ten Dušín se ale vybarvil. Hraje si na gentlemana a zatím tohle! Che – ché.“ A Štětináč strkal Jindrovi výtisk Sběrače před obličej. Jindra se zatvářil uraženě. „Všechno je to lež! Vůbec to tak nebylo. Jak mohli Dvorečáci napsat takovou sprosťárnu, když u toho nebyli!“ řekl rozhořčeně. Otočil se k Bratrstvu zády a odcházel od nich nasupeně pryč. Za ním se nesl posměšný smích všech tří členů Bratrstva Kočičí pracky.

23. RYCHLÉ ŠÍPY HLEDAJÍ SEDMIKŘÍŽOVOU ULICI Pondělí odpoledne. Přesně ve tři hodiny odpoledne vyšli všichni hoši Rychlých šípů ze své klubovny. Bratrstvo Kočičí pracky je pozorovalo z úkrytu za dveřmi domu v sousední ulici. Mirek nesl v papíru zabalenou velkou kytici a Rychlonožka v podpaží jakousi hnědou kabelu. „To je dost, že se Šípáci konečně pohnuli.“ řekl Štětináč otráveně. „Už mě to čekání přestávalo bavit.“ Dlouhé Bidlo nevěřilo svým očím. „Podívejme se, Dušín má fakt kytici.“ „Asi jde někam na námluvy,“ napadlo Štětináče. „A Rychlonožka má nějakou tašku. Co v ní asi nese?“ upozornil na brašnu celkem zbytečně Bohouš, aby také něco řekl. „S pugétem jsme je ještě nikdy neviděli. Pro koho asi je?“ řekl Štětináč. „Musíme to zjistit za každou cenu. To bude zpráva pro Sběrače!“ těšilo se Dlouhé Bidlo. „Pozor, už se blíží!“ varoval své kumpány Štětináč. Ale na ústup od dveří dál do domu, kde by se mohli lépe schovat, bylo už pozdě. Rychlé šípy zaslechly za dveřmi domu pohyb. A protože si Bratrstva už před příchodem do klubovny všimli nezávisle na sobě Jindra i Jarka, hned všichni věděli, o koho jde. „Bratrstvo Kočičí pracky, co tady děláte? Ještě pořád jste na svobodě? Já být vámi, tak po té ostudě s loupeží v drachstóru bych nevystrčil nos z domu!“ hulákal na ně Rychlonožka. „Nech si toho, jó!“ ohradilo se Dlouhé Bidlo. „To by taky i Dušín nemohl ven mezi lidi, když přepadl tu bezbrannou holku!“ Rychlonožka chtěl ještě pokračovat v hecování Bratrstva, ale Mirek ho okřikl, ať toho nechá, protože mají v programu důležitější věci, než se vybavovat s Bratrstvem Kočičí pracky. Zamířili k Rozdělovací třídě. „Bratrstvo jde za námi,“ řekl po chvíli Jindra. „Do Stínadel si netroufnou,“ mínil Červenáček. „Kdyby i ano, tak dnes do Stínadel nepůjdeme přes dvory k Malému tunelu,“ rozhodl Mirek. Přešli Rozdělovací třídu v místech, kudy se kdysi vracel ze své tajné výpravy ze Stínadel Červenáček. Tehdy šel do Stínadel bez Rychlých šípů a jeho tajná výprava potom vyvolala lavinu událostí, které ho málem připravily o jeho nejlepší kamarády. Červenáček na tu dobu nerad vzpomínal. „Střídání,“ vyhlásil Rychlonožka nervózně, když přecházeli tramvajové koleje na Rozdělovací třídě a předal brašnu Jindrovi. Ten ji bez protestu převzal. Přitom ho napadlo, že kdyby teď na ně odněkud zaútočili Vontové, tak by se mu s brašnou špatně utíkalo. Rychlonožku začal podezřívat, že ho to asi také napadlo. Proto se v klubovně tak usilovně hlásil, že brašnu ponese na prvním úseku cesty od klubovny až k Rozdělovací třídě. „Jejda,“ podivil se Jarka, když se po překonání Rozdělovací třídy za sebe ohlédl. „Bratrstvo jde za námi i do Stínadel. Drží se nás jako klíště.“ „Zatím nám to může být celkem jedno. Až budeme dál ve spleti Stínadelských uliček, tak je lehce setřeseme.“ řekl Mirek. Po dvaceti minutách rychlé chůze minuli na rohu ulice trafiku. „Půjdu se zeptat, jestli držíme správný směr.“ nabídl se Jarka.

45

Všichni se jako na povel zastavili. O kus za nimi se zastavilo i Bratrstvo Kočičí pracky a mohlo si krky vykroutit, jak se snažilo zjistit, proč zůstaly Rychlé šípy najednou stát. Jarka se vrátil téměř vzápětí. „Jdeme správně. O dvě ulice dál přejdeme Černou vodu, která tam pár metrů teče v otevřeném kanálu, a tam se máme zase zeptat. Říká se tam tomu Na Kropenatce.“ „Na Kropenatce? To jméno jsme už někdy slyšeli, ale honem si nevybavuji při jaké příležitosti.“ řekl Jindra Dali se opět na cestu, která až dosud probíhala naprosto hladce. Hloučky Vontů, které míjely, o ně nejevily žádný zájem. Všichni si je jenom přeměřili přísným pohledem, a když uviděli v Mirkově ruce mohutnou kytici, jen jakoby s porozuměním pokývali hlavami a dál si jich nevšímali. Nepovažovali je za vetřelce. „Ta kytice je snad kouzelná,“ řekl Jarka Mirkovi tiše. „Všichni se na ni jenom kouknou a nikoho přitom ani nenapadne, že nejsme odtud.“ Mirek to už také zjistil, ale neříkal nic, aby to snad nezakřikl. Pak narazili na dva malé Vonty a zeptali se jich na cestu. „Sedmikřížová ulice? Ta je na území Uctívačů ginga. Půjdete dál touto ulicí až k Černé vodě a odtamtud už je to jenom kousek.“ Hoši jim poděkovali za informaci a vydali se dál ulicí s Bratrstvem Kočičí pracky stále v patách. Po nějaké době zaslechli šumění vody. Pak minuli úzkou uličku, na jejímž konci vytékala z podzemí Černá voda. „Ale tady to přece známe.“ řekl pojednou Mirek. „Tady jsme už byli, když jsme před lety pátrali po tajemném chlapci Hačiříkovi.“ „No jasně,“ řekl Jarka. „tudy nás vedl klub Rezatých klíčů ke svatyni Uctívačů ginga. A svatyně byla kousek odtud. To znamená, že jsme už opravdu na území Uctívačů ginga a zde by měla někde být i ta Sedmikřížová ulice.“ Ostatní jen pokyvovali hlavami, ale bylo na nich znát, že to tu nepoznávají. „To je tím, že jsme sem přišli z jiné strany než tenkrát.“ snažil se to vysvětlit Jarka. V další ulici se zastavili před konzumem a Mirek se nabídl: „Teď se půjdu zeptat na cestu pro změnu já.“ Také i on se vrátil za malou chviličku. „Už tam skoro jsme. Vysvětlili mi to dost podrobně. Na začátku ulice je na prvním domě tabule se jménem Sedmikřížová. Skutečně se ta ulice tak jmenuje, není to jenom nějaké místní jméno používané Vonty. Asi uprostřed ulice, kolmo na ni, jsou schody vedoucí mezi domy na jakousi terasu, na které stojí kamenný kříž. Máme nejvyšší čas, zbavit se Bratrstva.“ Příležitost ke zmizení se jim naskytla hned o pár metrů dál. Došli k úzké uličce, široké snad jen dva metry. Vypadalo to, že je to spojnice mezi ulicí s nějakým dvorem uprostřed domů. „Počkejte tady,“ řekl Mirek, „půjdu se podívat, jestli se dá uličkou proběhnout, jestli není slepá. Pokud by se jí projít dalo, tak na vás mávnu.“ Mirek vešel do uličky a ostatní zůstali stát před jejím ústím tak, aby na ně Bratrstvo Kočičí pracky vidělo. Mirek mezitím zmizel za roh a nějakou dobu se neobjevoval. Jarka už chtěl poslat Rychlonožku, ať se za ním jde podívat, ale v tom se Mirek objevil a rukou jim dával znamení, ať ho následují. „To jsem zvědav, jestli Bratrstvo za námi poběží,“ řekl Jindra. Mezitím Mirek proběhl průchodem do Sedmikřížové ulice a odtud na schody vedoucí na terasu. Schody byly úzké, a kdyby mu o nich neřekli v obchodě, snadno by je mohl v tom spěchu přehlédnout. Nebo by mohl běžet ulicí na opačnou stranu. Protože s kyticí v ruce se nedalo běžet naplno, ostatní ho ještě před schody dostihli. „Schováme se nahoře na terase,“ řekl Mirek, „a necháme Bratrstvo přeběhnout.“ Schodů bylo možná třicet. Když vyběhli až nahoru, zjistili, že na opačném konci terasy se schody zase svažují dolů někam mezi zahrádky za domy. Terasa byla po svém obvodu hustě porostlá neudržovanými křovinami a dokonce tu rostlo i několik vzrostlých stromů. Ukryli se ve spleti keřů poblíž kamenné zídky, která sloužila jako zábradlí směrem do ulice. Z tohoto místa bylo dobře vidět na ústí uličky, kde se mělo každým okamžikem vynořit Bratrstvo Kočičí pracky. Chvíli se nic nedělo. Vypadalo to, že Bratrstvo ztratilo jejich stopu ještě před spojovací uličkou vedoucí sem přes dvory. Po chvíli se na vzdáleném konci Sedmikřížové ulice ozval křik, který každým okamžikem sílil. „Něco se stalo!“ upozornil na vzrůstající hluk celkem zbytečně Rychlonožka. Všichni to slyšeli. Pak se objevili na začátku Sedmikřížové ulice Dlouhé Bidlo se Štětináčem. Běželi jako o život. Bohouš už měl za nimi několikametrovou ztrátu a jen kousek za ním běžela povykující tlupa Vontů. Po pár metrech byl Bohouš Vonty dostižen. „Pomóc, Dlouhé Bidlo! Zachraňte Bohouška!“ volal zoufale nejmladší člen Bratrstva Kočičí pracky. Dlouhé Bidlo sice slyšelo, ale nemohlo nic dělat. Nakonec bylo i se Štětináčem dostiženo také a Vontové potom všechny tři odvlekli nazpět ulicí neznámo kam. Rychlé šípy ze svého úkrytu pozorovaly marný úprk Bratrstva. Hoši se neměli s Bratrstvem rádi, protože se jim Bratrstvo snažilo každou chvíli provést nějakou lumpárnu. Zajetí Vonty jim ale nepřáli. „Co to mohlo být za partu?“ zeptal se Rychlonožka, jako by to na osudu Bratrstva mohlo něco změnit. „Jsme na území Uctívačů ginga, takže to byli asi oni.“ mínil Jarka. „Ti jsou teď pěkně naštvaní ze ztráty své sošky. Nešťastné Bratrstvo Kočičí pracky to slízne za nás.“ řekl Mirek.

46

„Půjdeme už?“ zeptal se Červenáček. „Já bych ještě chvíli počkal, abychom měli jistotu, že už se to v ulici všechno přehnalo. Možná, že nás Bratrstvo prozradilo, aby si zachránilo kůži, a teď už po nás Uctívači pátrají.“ řekl Jarka. Stáhli se od okraje terasy na její opačnou stranu, kde schodiště vedlo do zahrad. „Říkal jsi, že tu má být nějaký kříž,“ obrátil se Červenáček na Mirka. „Také že tu je. Podívej.“ ukázal Mirek na zarostlý konec terasy šeříkovými keři. Nad jejich větvemi vyčnívala špička kamenného kříže. Šeřík kolem kříže rostl poměrně hustě, ale přesto se k němu snadno dostali. Kříž byl vysoký skoro tři metry. Červenáček, který stál trochu stranou a viděl z boku na podstavec, pojednou řekl: „Zezadu je cosi načmáráno na podstavci. Podívejte se! Vypadá to jako kresba ježka v kleci.“ Bylo to tak. Křídová kresba byla namalovaná neumělou rukou, ale dalo se rozpoznat, že se jedná o kresbu hlavolamu. Chvíli nad kresbou uvažovali, kdo ji asi nakreslil a proč, ale nedalo se z ní nic vyčíst. Snad jen to, že autor byl buď špatný kreslíř, nebo kreslil ve velkém chvatu. Od kříže bylo vidět do dvora za dům bezprostředně sousedícím s terasou. Na konci dvora byla dřevěná kůlna, do které nějaký muž zrovna schovával jízdní kolo. Na dvoře panoval, na stínadelské poměry, neuvěřitelný pořádek. Nikde se nepovalovaly žádné odložené zbytečnosti. Nikde se neválely papíry, odpad z popelnic nebyl kolem nich rozházen, ale byl řádně uložen v nádobách. Bylo zřejmé, že tady vládne nájemníkům silná ruka majitele domu. Mezitím, co se rozhlíželi po dvorku, muž zamkl kolo v kůlně a hned potom vešel do domu. Vrátili se nazpět přes terasu k Sedmikřížové ulici. Jarka ještě jednou zkontroloval, zdali je v ulici klid, a teprve potom sešli po schodech dolů. Tam s překvapením zjistili, že dům číslo osm stojí hned vedle schodů.

24. NEČEKANÁ POMOC Pondělí pozdní odpoledne. U domovních dveří bylo devět zvonkových tlačítek pečlivě označených jmény nájemníků. Na jednom tlačítku stálo: Josef Marvan. „Jsme tady správně,“ řekl Mirek. Nadechl se a dlouze vypustil vzduch z plic, jako by se tím chtěl uklidnit. „Tak vzhůru do jámy lvové.“ Vešli do domu. Už pečlivě označená tlačítka zvonků signalizovala, že i dům bude udržován. A uvnitř se jim to jen potvrdilo. V mezipatrech stály velké květináče s živými květinami a popínavými rostlinami, schody byly umyty, nikde nebyla okopaná nebo pomalovaná omítka. V přízemí a v prvním patře Marvanovi nebydleli. Stoupali proto dál do mezipatra. Nad nimi klaply dveře jednoho z bytů a hned na to zaduněly po schodech spěšné kroky. Na schodech se objevil Vont asi stejného stáří jako Mirek. Když je spatřil, zarazil se a příkře se zeptal: „Hej, vy tady! Co tady děláte? A kdo vůbec jste? Nikdy jsem vás tady ještě neviděl!“ Vont byl tak podobný Marcele Marvanové, že Mirek ani chvíli nezapochyboval, že je to její bratr. „Jsme klub Rychlých šípů,“ řekl, „a jdeme za Marcelou Marvanovou.“ „No jasně,“ řekl Vont, „poznávám vás! Vy jste ti zloději, kteří nám v sobotu ukradli ze svatyně naši sošku. A to máte po tom všem ještě drzost objevit se na našem území? A sošku nám přitom nenesete, že?“ „Vzali jsme ji, přiznáváme, ale my sošku opravdu nemáme. Sebral nám ji Venda Vinš ze Strážní věže.“ „Tak on si vás najal, abyste sošku pro něho ukradli, když se o to předtím sám několikrát marně pokoušel?“ zeptal se ironicky Vont. Rychlé šípy byly Vontovým obvinění vyvedeny z míry. „Nikdo si nás nenajal!“ řekl Mirek důrazně. „Chtěli jsme vás požádat o list ginga do našeho herbáře. Ve svatyni ale nikdo nebyl a branka byla otevřená. Vešli jsme tedy dovnitř. Bohužel jste nás potom zaskočili a …“ „Počkej,“ přerušil ho Vont. „Ty tvrdíš, že branka byla otevřená? Nikdo z vás ji neodemknul, ani nemanipuloval se zámkem?“ „Ano, byla otevřená. My jsme se zámku ani nedotkli.“ řekl Jarka. „Proč jste ale potom ukradli našeho bůžka?“ „Vzal jsem ho já a nikdo mě k tomu nenavedl.“ přiznal Jindra. „Náhodou jsem sošku uviděl v místnosti vzadu na zahradě. Tak jsem si ji šel dovnitř prohlédnout. Nechtěl jsem ji ukrást, jen jsem si ji fakt prohlížel. Pak jste se najednou objevili vy a já sošku ve zmatku vynesl ven.“ „Mohl jsi ji odhodit.“ „Zazmatkoval jsem. Moc mě to mrzí.“ „Tomu nevěřím. A ještě mi chcete namluvit, že jste bůžka neukradli pro Strážní věž, když je teď u nich?“ rozčiloval se Vont. Jarku napadlo, že Vont bude asi patřit k vedení Uctívačů ginga, že si je troufá tady na schodech klidně vyslýchat. „Na Vinše jsme poprvé narazili úplně náhodou při útěku z vaší svatyně.“ Vont jenom zlobně zafrkal. Rychlonožkovi to připomnělo zaržání dostihového koně. „A pak nám vaši sošku v nestřeženém okamžiku vyměnil za kus kamene. Všimli jsme si toho až skoro na Rozdělovací třídě. Ale i kdybychom si toho všimli dřív, stejně bychom s tím nic nemohli dělat.“ Vont hleděl střídavě z jednoho na druhého. „Nekecáte?“ „Nekecáme! Máš naše slovo.“ řekl hrdě Mirek. Vont se nad Mirkovým prohlášením zamyslel. Tvářil se přitom dost nasupeně.

47

„A co chcete po Marcele?“ zeptal se po chvíli. „Nesu rodičům dopis od ředitele školy a také se jdu omluvit za to, co se Marcele dnes o přestávce stalo.“ řekl Mirek. „Ty budeš zřejmě Mirek Dušín, že? Naše pětirada rozhodla, abychom vás místo nátlaku, nejdříve požádali k dobrovolnému vrácení sošky. Prý jste férová parta, která pro Stínadla v minulosti zachránila a vrátila naši první vontskou kroniku, později dokonce i ježka v kleci, a co já vím co ještě. Takže byste dobrovolně mohli vrátit i tu naši sošku. Já pro to moc nebyl, ale byl jsem přehlasován. Naše pětirada mě to dala na starost. Doma jsem se o tom zmínil před Marcelou a ta mě ukecala, že ti to vyřídí, když chodíte do stejné školy. Teď už vím, že jsem ji do toho neměl zatahovat. Byla to ode mne hloupost a asi si to od Uctívačů slíznu. Marcela má zlomenou ruku a soška je u Strážní věže, u našich rivalů. Až půjdete nazpět, tak si dávejte velký pozor, abyste nám nepadli do rukou. Zle by to pro vás dopadlo! Já teď mizím. Jednak nechci pořád poslouchat tatíkovo kázání, a také se musíme v Pětiradě domluvit, co uděláme dál.“ Po těch slovech si prorazil mezi Rychlými šípy cestu, seskákal po dvou schodech do přízemí a za chvíli byl na ulici. Mirek převzal od Rychlonožky, na kterého už zase vyšla v nesení řada, Marcelinu školní brašnu a řekl: „Držte mi palce, aby mě její tatík nevyhodil zavřenými dveřmi.“ „Budeme tě chytat dole pod schody,“ prohlásil Rychlonožka. Nikdo z nich mu jeho poslání nezáviděl. Sešli potichu do přízemí a Mirek byl po zazvonění u Marvanových pozván do bytu. Zůstali stát u domovních dveří a Jarka zkontroloval Sedmikřížovou ulici. Na jednom konci vyšel z domu muž a vzápětí zmizel za rohem. Na druhém konci ulice stály dvě starší ženy a o něčem se hlasitě bavily. „Vidíš něco podezřelého?“ zeptal se Jindra. „Na ulici je klid. Jsou tu jenom dvě babky. To ale neznamená, že nás Uctívači nechají jen tak odejít. Marcelin brácha to řekl jasně. Až půjdeme odtud, máme si dát pozor, abychom jim nepadli do rukou. Kdoví, kde si na nás počkají.“ Vyšli z domu až na ulici a pořád se kolem sebe rozhlíželi. Čas pomalu ubíhal. „Mám nápad.“ řekl Červenáček. „Pro případ, že budeme muset odtud po anglicku zmizet, bylo by dobré hned teď prozkoumat okolní uličky. Rozdělíme se a každý prozkoumá jednu, které vede do Sedmikřížové.“ „Ty si myslíš, že na nás budou opravdu čekat někde za rohem?“ zděsil se Rychlonožka. „Myslím.“ „Nemaluj čerta na zeď.“ „Já si to také myslím,“ přidal se k Červenáčkovi Jarka. „Ty Červenáčku a ty Rychlonožko se podíváte na uličky na obou koncích Sedmikřížové ulice, Jindra se mrkne z terasy na stezku mezi zahradami a já se podívám do uličky vedoucí Na Kropenatku. Vypadá to, že to jsou jediná čtyři místa, kterými se odtud můžeme dostat. Dívejte se pozorně kolem sebe a pokuste se objevit nějakou skrýš, případně únikovou cestu, průchod v domě, únik přes dvorečky, a tak podobně. Jestli někde narazíte na Vonty, tak se okamžitě vraťte.“ Čím pomaleji se od sebe vzdálili, tím rychleji byli všichni zpátky. Všechny čtyři únikové cesty byly obsazeny Vonty. Rychlé šípy se stáhly znovu do domu číslo osm. „Jsme obklíčeni, naše mladé životy budou zmařeny.“ hudral Rychlonožka zase tím svým osobitým způsobem. Jarka usilovně přemýšlel, jak by se z toho mohli dostat, ale nic ho nenapadalo. Nářez od Uctívačů ginga se zdál být neodvratný. Nahoře na schodech se ozvaly hlasy. Hluboký mužský a jasný ženský. A také Mirkův, který se loučil s Marvanovými. „A ne, aby ses někde toulala do tmy. Až je tam dovedeš, tak se hned vrať.“ řekl jasný ženský hlas. „Neboj, mami, vrátím se hned.“ sliboval dívčí hlásek. Pak Mirkův hlas ještě nejméně desetkrát děkoval, jak hoši vyrozuměli, za jejich šlechetnost, dveře zaklaply a dvoje kroky sestupovaly do nižšího patra. Po chvíli spatřili po Mirkově boku dívku, která měla celou levou ruku v sádře zavěšenou na šátku kolem krku. Všem bylo jasné, že je to Jindrova spolužačka ze třídy Marcela Marvanová. Jenom netušili, proč doprovází Mirka. Marcela se pozdravila s Jindrou a potom i s ostatními. Jindra ji na pozdrav jen tak odvrknul a netvářil se přitom moc přátelsky. „Jak jsme slyšeli až sem dolů, tak jsi to, Mirku, u Marvanů zvládl. Nemám pravdu?“ zeptal se Jarka. „Marcela má senzační rodiče.“ řekl Mirek. Moji i ředitelovu omluvu přijali a nedělají z toho žádnou vědu. A jen tak mimochodem. Její otec je ten muž, kterého jsme viděli z terasy, když si ukládal na dvorečku kolo do dřevníku.“ Mirek se odmlčel, ale když viděl tázavé pohledy hochů vrhané směrem k Marcele, vysvětlil: „Marcela se nabídla, že nás zavede nejkratší cestou ke Strážní věži, abychom tam došli ještě za světla a zbytečně tady nebloudili. A taky možná, aby nám pomohla se v pořádku dostat přes území Uctívačů ginga.“ „Zvládneš to? Ruka už tě nebolí?“ zeptal se Jarka, který si vzpomněl, že Marcele po ošetření v nemocnici bylo špatně. „Bolí, ale zvládnu to.“ řekla Marcela. „Neměla bys raději zůstat doma?“ „Ani nápad. Tohle si nemohu nechat ujít.“ Jarka nechápal, co si nechce nechat ujít, a tak jen řekl: „No – když myslíš.“ Pak se obrátil na Mirka. „Mezitím, co jsi byl na návštěvě, zjistili jsme, že všechny ústupové cesty z ulice jsou obsazeny Vonty. Myslíme si, že to jsou Uctívači ginga a není pochyb, že čekají na nás.“ „To bude práce mého bráchy,“ řekla Marcela. „Mirek říkal, že jste se s ním potkali na schodech. No uvidíme.“ „Ty chceš opravdu jít do Strážní věže, Mirku?“ zeptal se Jarka. „Když už jsme tady. Měli bychom Vinše přesvědčit, aby sošku Uctívačům vrátil. Pojďme.“ řekl Mirek a odhodlaně

48

vykročil na ulici. Marcela se držela v těsné blízkosti Mirka a vedla je sebevědomě kolem uličky vedoucí ke Kropenatce směrem na začátek Sedmikřížové. Zatím nepotkali ani jednoho Vonta. Když už si mysleli, že Uctívači ginga blokádu ulic vzdali, na rohu Sedmikřížové se proti nim vynořilo nejméně patnáct Vontů. Vedl je Marcelin bratr. Mezi nimi Mirek spatřil i svého spolužáka ze třídy Vydravu. Jejich nepřátelské pohledy nevěstily pro Rychlé šípy nic dobrého. „Počkejte tady,“ řekla Marcela Mirkovi, „promluvím s nimi.“ Rychlé šípy zůstaly stát a zpovzdálí sledovaly vyjednávání mezi Marcelou a jejím bratrem Martinem. Co si povídali, nebylo na tu vzdálenost slyšet, ale vyjednávání bylo velice živé. „To jsem zvědav, jak tohle dopadne. Jestli pro nás Marcela vyjedná svobodný průchod, nebo to slízne i s námi.“ strachoval se Mirek. „Doufám, že Vontové nebijí holky. A ještě k tomu vlastní.“ Pojednou vyjednávání skončilo. Marcela na ně zamávala a hoši k ní váhavě vykročili. „Můžeme projít.“ řekla jenom a rázně vykročila do hloučku Vontů. Ti se neochotně rozestoupili, aby jim udělali místo. Nikdo z nich na ně nepromluvil, jen si je nepřátelsky měřili. Když byli skoro z dohledu Uctívačů, Mirek se zeptal: „Co jsi jim, prosím tě, namluvila, že nás nechali projít?“ „Pravdu, že jdete do Strážní věže vyjednat vrácení jejich bůžka Axlana.“ „A to ti uvěřili?“ „Jistě. A nejdete tam snad?“ „Jdeme,“ řekl Jarka nejistě, „ale co když nám sošku nedají, co pak?“ Marcela pokrčila rameny. „To nevím. Mirkovi jsem slíbila, že vás dovedu ještě za světla ke Strážní věži a dál už je to vaše starost.“ „Jak vůbec Uctívači k té sošce přišli? A co znamená ta pyramida v jejich svatyni?“ zeptal se Jindra. „Nevím přesně. Uctívači s tím dělají velké tajnosti. Podle toho mála, co vypadlo z bráchy, ji přivezl z Mexika jeden bývalý Uctívač ginga, dnes už dospělý. Zúčastnil se tam před lety expedice, která se zasloužila o objevení nějaké Mayské pyramidy. Nic dalšího o tom nevím, ale Uctívače tím tak pobláznil, že si podle fotografie postavili ve svatyni asi metr vysokou pyramidu, a sošku toho trpajzlíka Axlana uctívají stejně jako strom gingo.“ „Uctívači jdou pořád za námi a nesnaží se nějak krýt,“ hlásil Červenáček, který šel poslední a pořád se za sebe ohlížel. Vyšli ze spleti uliček na jednu z širších ulic, kde bylo poměrně živo. Takovou podobnou ještě ve Stínadlech neviděli. Většina uliček ve Stínadlech byla úzká a křivolaká. Na ulici se nacházela i řada různých obchodů a oběma směry tu v krátké době projela dvě osobní auta. „Podívejme se, stínadelská autostráda,“ zašprýmoval Rychlonožka. Marcela se na něho překvapeně podívala. „Tady té ulici Vontové opravdu říkají trochu posměšně Autostráda, i když zase tolik aut tudy nejezdí. Ulice vede z nově rekonstruované části Stínadel. Možná že jste o tom už slyšeli. Plynové osvětlení bylo nahrazeno elektrickým, opravují se poškozené domy a tato ulice se má ještě prodloužit hlouběji do Stínadel. Městský úřad to slibuje už několik roků a zatím je opraveno jen pár domů a dvě ulice, které bezprostředně sousedí s Úřednickou čtvrtí.“ Marcela je vedla dál. Po pravé straně se ulice svažovaly kamsi dolů a bylo odtud vidět jen střechy níže postavených domů.

49

„Tady, na této straně ulice, kde jsme teď, je ještě území Uctívačů ginga. Ale na druhé straně, až kam odtud dohlédnete, je Hadí dol, a to je už území Strážní věže.“ ukázala rukou Marcela. Sluníčko se už schylovalo k obzoru a domy na západní straně vrhaly do ulice dlouhé stíny. V její nejužší části byla už skoro tma. Na nejvyšším domě, vysoko nad jeho střechou, spatřili hoši věžičku. „A jsme tady – vidíte?“ řekla Marcela a ukázala rukou na věžičku. „Támhle nahoře má svou klubovnu Strážní věž.“

25. ZAJATCI STRÁŽNÍ VĚŽE Pondělí podvečer. „Kudy se dostaneme nahoru?“ zeptal se Mirek. „To vám také ukáži,“ řekla sebevědomě Marcela a Rychlé šípy jenom zíraly. „Pojďte za mnou.“ Odbočila vlevo za domy, které stály na Autostrádě. Prošli kolem zdí několika dvorků a prkenných plotů malých zahrádek patřících k domům, až se dostali na stejnou úroveň domu se Strážní věží. Zde se Marcela zastavila. Přes cihelnou oprýskanou zeď bylo vidět přes ulici na dva dvoupatrové domy. Dům s věží a vlevo od něho dům s téměř plochou střechou. Objekt vlevo neměl z této strany žádná okna. V každém patře byl ze schodiště na pavlač vchod bez dveří. Pavlače oba domy spojovaly. „V tom objektu vpravo má Strážní věž svoji klubovnu, ze které se dá točitými schody vystoupit na věž. Alespoň to tvrdí jeden člen Uctívačů ginga. Budovou pod věží se dovnitř dostat nedá. Z nějakého důvodu nevede z Autostrády do tohoto objektu žádný vchod. Dá se do ní vejít jedině přes nejvrchnější pavlač domu vlevo. Oba objekty patří Vinšovu otci. Koupil je začátkem tohoto roku. V domě bydlelo pár nájemníků, ale už se všichni odstěhovali a Vinš byty přestavěl na kanceláře pro svou firmu. Svému synovi dovolil udělat si v jedné místnosti pod věží klubovnu. Vinš postupně všechny party z Hadího dolu sjednotil a po přestěhování Strážní věže z podzemí kláštera, odtud všechny řídí jako nějaký monarcha ze svého hradu. Z věže má přehled o všem, co se kde v Hadím dolu šustne.“ „A do toho domu vlevo se dostaneme?“ zeptal se Mirek. „Ano, je přes den otevřený, protože zde má Vinšova firma své kanceláře. A opravdu se tam odvážíte? Určitě vás chytnou hned, jak vyjdete schodištěm na pavlač. Strážní věž je nedobytná.“ „Půjdeme tam,“ řekl Mirek pevně. „Když už jsme to s tou soškou tak zašmodrchali, musíme to napravit. Pokusíme se Vinše přesvědčit, aby sošku Uctívačům vrátil. Děkujeme ti za cenné informace, i za to, že jsi nás sem dovedla.“ Marcela se usmála. „Držím vám palce, ale myslím, že se vám to nepovede a ještě od nich dostanete výprask.“ „Uvidíme,“ řekl Jarka. * U vstupu do domu bylo na plechové tabuli napsáno nic neříkající jméno firmy: V. Vinš a spol. Mirek vstoupil odvážně do chodby a dal tak příklad ostatním. „Nic mě tak nevystraší, jako když jsme v nějakém cizím neznámém domě.“ prohlašoval často Rychlonožka při podobných příležitostech, ale tentokrát si svoji průpovídku nechal pro sebe. Cestou nahoru míjeli na každém patře dveře s označením kanceláří, za kterými se ozýval klapot psacích strojů, sem tam zvonění telefonů a tlumené hlasy úředníků. Na nejvyšší pavlač se dostali bez problému. Asi proto, že na schodech nikoho nepotkali. Hoši cítili, že dál už to tak snadné nebude. Dole pod nimi spatřili dvůr s několika vzrostlými stromy. Na druhé straně ulice, za cihelnou zídkou, stála dívčí postava a kousek od ní Uctívači ginga, kteří je po celou cestu sledovali až sem. Všichni se zvědavě dívali nahoru, jak to s nimi dopadne. Pak se rozletěly dveře a z domu s věží se vyrojila skupina Vontů a zastoupila jim cestu. „Stát! Co chcete na území Strážní věže? Víte, že sem sami bez povolení nesmíte?“ zeptal se první z nich. „Chceme mluvit s vaším náčelníkem Vendou Vinšem.“ řekl Mirek nebojácně.

50

Vontové si je přísně měřili a po chvíli ten první rozhodl: „Dobrá, ale zavážeme vám oči.“ Rychlé šípy tím nebyly překvapeny, protože se jim ve Stínadlech už párkrát stalo, že je někdo někam vedl se zavázanýma očima. Cesta domem byla poměrně složitá, nebo to Vontové jen předstírali. Nejdříve všichni sestoupili o tři patra dolů. Cestou se k jejich doprovodu přidali pravděpodobně ještě další Vontové. Schodiště nejspodnějšího patra bylo poměrně strmé, takže každého z Rychlých šípů museli z obou stran podpírat dva Vontové, aby se nezřítily se schodů. Dole je ovanul těžký sklepní vzduch. Potom je Vontové vedli přes několikeré dveře sklepením sem a tam, takže bylo opravdu těžké si zapamatovat směr. Nakonec se ze sklepa dostali opět na schodiště. Nedalo se odhadnout, jestli je to schodiště, kterým sem přišli, nebo je to nějaké schodiště jiné. Nakonec vystoupali do druhého, nebo snad třetího patra a prošli dlouhou klikatou chodbou. Mohla to být ale docela krátká chodba, kterou je vodili pro zmatení tam a zpátky. Konečně vešli do místnosti. Hučelo to v ní jako ve včelím úle. Do nosu je udeřil těžký vzduch. Při jich příchodu všichni naráz ztichli a Rychlým šípům byly s očí sundány šátky. Byly na místě. Ocitli se v prostorné dlouhé místnosti. V čele stál stůl, který sahal od jedné boční stěny až téměř ke druhé. Kolem něho sedělo několik Vontů. Nad stolem svítilo slabé elektrické světlo, které osvětlovalo jen stůl a prostor těsně kolem něho. Zbytek prostorné místnosti za Rychlými šípy tonul ve tmě. V té hoši spíš tušili, než viděli porůznu sedět na židlích a na zemi další Vonty. Vpravo za stolem byla tmavá úzká chodbička. Na stěně proti dveřím byla namalovaná černou barvou věž podobná té nad střechou a nad ní byl nápis Strážní věž. Kolem obrázku věže byly rozvěšeny fotografie, nějaké kreslené obrázky a pomalované březové placky. Byla tu barvou ještě napsána hesla, kterými Vontové ve Stínadlech zahajovali svoje různé slavnostní schůze a akce: Buďme svorní! Žlutá je barva naše. Nevyzraďme nic, co víme! Mlčenlivost chrání nás! Uprostřed delší strany stolu stál Venda Vinš. Bez obalu jim oznámil: „Jste našimi zajatci.“ „My jsme ale sem přišli dobrovolně jako vyjednávači,“ protestoval Mirek. Vinš nevzal jeho protest na vědomí a přikázal jim: „Postavte se támhle na druhou stranu klubovny. My se teď poradíme, koho z vás budeme potřebovat!“ Rychlé šípy nechápaly, o čem je řeč. Než se stačil Mirek na to zeptat, nebo znovu protestovat, několik Vontů je dostrkalo do tmavého kouta na vzdálenější straně klubovny. Pod zatemněným oknem seděli na podlaze tři tiší zajatci. „Bratrstvo Kočičí pracky, co vy tady?“ zašeptal překvapený Jarka. „My jsme vás po celou dobu sledovali,“ řeklo s pýchou v hlase Dlouhé Bidlo, „ale v Křížové ulici…“ „V Sedmikřížové.“ opravil ho Rychlonožka. „…jo, v Sedmikřížové ulici nás chytili tihle Vontové a zatáhli nás sem. Teď jsme jejich zajatci a čekáme, až nám řeknou, co s námi zamýšlí.“ Mirek i Jarka se na sebe podívali. Bratrstvo bylo chyceno na území Uctívačů ginga. Strážní věž musela být mocnou skupinou, když si troufla unést cizí špehy i z území Uctívačů ginga. „Cosi po nás chtějí, ale ještě nám neřekli co.“ řekl Bohouš téměř plačky. „Pořád se o tom radí.“ Mezitím se všichni Vontové sesedli kolem stolu a tiše mezi sebou rokovali. Sem tam nějaké slovo Rychlé šípy zaslechly, ale nedalo se z toho poznat, o co se jedná. Mirek se rozhlížel kolem sebe. Napravo vedle okna si všiml dvou zasklených rámečků. Domníval se, že to jsou nějaké obrázky, a tak se k nim nenápadně přitočil. V prvním rámečku byly dva listy velikosti zápasníku, který se vejde do zadní kapsy kalhot, a v druhém byl jeden list formátu velkého sešitu. S úžasem zjistil, že to nejsou obrázky, ale jen jakési texty. Písmo v prvním rámečku mu připadalo povědomé. I na text si po chvíli upamatoval. Na lístku stálo: Rychlé šípy svými podpisy stvrzují, že prozradí Otakaru Losnovi způsob vyjmutí ježka z klece a pomohou mu tak k vítězství ve volbě Velkého Vonta. Otakar Losna se za to zavazuje, že až mu předá Vontská rada v průběhu boje hlavolam ježek v kleci k jeho vyjmutí, učiní tak pouze jednou, a to ještě tak, aby nikdo z Vontské rady neviděl, jak ježka z klece dostal. Vyjmutého ježka nedá z ruky a zase ho vloží do klece. Druhé vyjmutí ježka z klece provedou Rychlé šípy po zvolení Otakara Losny Velkým Vontem, a to pouze v jeho přítomnosti. Otakar Losna

Za FČK Rychlé šípy: Mirek Dušín Jarka Metelka

Jarka si všiml, že je Mirek nějak podezřele tichý a že se začetl do textů v rámečcích. Pomalu se k němu přiblížil a dal se také do čtení. Ostatní hoši to vypozorovali a chtěli se k nim přidat, ale Mirek jim rukou naznačil, ať zůstanou na svých místech. Po chvíli se od rámečků odtrhli a pozvolna se zase připojili k ostatním. Právě včas. U stolu v tu chvíli skončila porada. Venda Vinš ukázal na Bratrstvo Kočičí pracky a řekl: „Je rozhodnuto! Vy tři půjdete s námi! Od stolu se odpoutalo několik Vontů, postavilo Bratrstvo na nohy a začalo jim zavazovat oči. Bohouš se vyděsil, začal pofňukávat a Vontům se vzpouzet: „Bú, já nikam nejdú! Já jsem měl být ještě před setměním doma a venku už je

51

tma.“ Dva Vontové mu zkroutili ruce za záda a třetí mu bleskově zavázal oči šátkem. Bez jakéhokoliv vysvětlení všechny tři vyvlekli z klubovny.

26. NAD HADÍM DOLEM Pondělí večer. Po odchodu Vontů s Bratrstvem zůstalo v klubovně ještě asi patnáct členů Strážní věže. Venda Vinš se postavil s vyzývavým úsměvem před Rychlé šípy a zeptal se: „A teď vy. Co vás přivedlo k nám na návštěvu do Strážní věže?“ „Žádáme tě, abys nám vydal sošku bůžka Axlana, která vám nepatří!“ řekl Mirek pevně. Vinš se zachechtal. „Proč bych to dělal? Soška není vaše. Ukradli jste ji Uctívačům a chtěli jste ji odnést ze Stínadel, kam jedině soška patří!“ „Chceme sošku Uctívačům vrátit, protože jsme jim ji vzali nedopatřením.“ To se už chechtali v klubovně skoro všichni Vontové. „Když někdo krade, tak nekrade nedopatřením.“ řekl jeden z Vontů. „Nejsme zloději!“ ohradil se Mirek ostře a mimoděk zaťal pěsti. „Můžete být v klidu,“ krotil Mirka Vinš. „Sošku ještě dnes, nebo nejpozději zítra, Uctívačům ginga vrátíme.“ „Cože?“ nevěřil Mirek svým uším. „Slyšeli jste dobře.“ pokračoval Vinš. „Naši vyjednávači možná už v tuto chvíli dojednávají s Uctívači ginga podmínky, za jakých jim bude soška vrácena.“ A posměšně dodal: „Samozřejmě že jim neřekneme, jak jsme k ní přišli. Kradli jste přece vy, Rychlé šípy, vyzvědači z Druhé strany. O nás si naopak budou myslet, že jsme jim sošku zachránili.“ „To je od vás docela hnusná špinavost!“ horlil bezmocně Mirek. „Jakápak špinavost. Znovu zdůrazňuji, sošku jste ukradli vy a ne my. My jsme ji od vás jenom převzali na nějakou dobu do úschovy.“ Mirek si uvědomil, že se jim vynesení sošky ze Svatyně ginga nepodaří jen tak Uctívačům vysvětlit. Zvláště, když jim Strážní věž řekne svoji verzi celé události. „A jak dlouho nás tady chcete držet?“ zeptal se Mirek po chvíli. „Zůstanete našimi zajatci tak dlouho, dokud se nedovíme, jak uspělo se svým úkolem Bratrstvo Kočičí pracky. Něco důležitého pro nás zajišťuje. Pokud neuspěje, budete se muset o to pokusit vy.“ „O co se jedná?“ tlačil Mirek na Vinše, i když věděl, že jim to Vinš jen tak neřekne. A pokud Bratrstvo uspěje, neřekne jim se to vůbec. „Až to přijde, tak to přijde.“ řekl Vinš. „Možná, že se nám váš úkol nebude líbit. Jak nás k jeho splnění chcete donutit?“ zeptal se Jarka útočně. Vinš se jenom samolibě usmál. Rychlým šípům přitom běhal mráz po zádech. Už se jim dříve, při pátrání ve Stínadlech, něco podobného přihodilo. A dokonce ve spojitosti s Bratrstvem Kočičí pracky a Dvorečáky. Všichni tehdy byli zajati skupinou Vontů, které velel Vít Dabinel. Zatímco Bratrstvo a Dvorečáci byli výpraskem vyhnáni ze Stínadel, Rychlé šípy byly Dabinelovci za trest uvězněny v opuštěném dvoře a měly být odtud propuštěny až ráno. Naštěstí se jim podařilo ze dvora uniknout a dostat se domů ještě včas. Pak se Mirek zeptal: „Když už jste nás takhle odsoudili, můžeme mít alespoň poslední přání?“ Vinš se nad Mirkovou větou pousmál: „K smrti vás nikdo neodsoudil, abyste museli mít poslední přání. Ale klidně ho vyslovte.“ „Mohli bychom se jít podívat z vaší věže na Stínadla? Musí na ně být shora impozantní pohled.“ Vinš se díval Mirkovi chvíli do očí, jako by z nich chtěl vyčíst, co tím přáním sleduje, a pak řekl: „Proč ne? Je z ní opravdu impozantní rozhled. Nejen ve dne, ale i teď večer.“ Pak ukázal na Mirka a Jarku: „Půjdete tam ale jenom vy dva. A až se vrátíte, půjdou se nahoru podívat i ostatní. Pojďte se mnou. Ukážu vám cestu.“ Vešel do tmavé chodby, která ústila do velké místnosti vpravo za dlouhým stolem. Mirek s Jarkou šli zvědavě za ním. Chodba byla asi pět metrů dlouhá. Vinš došel až téměř na její konec a rozsvítil světlo. Po levé straně byly dvoje dveře a na pravé straně, úplně na jejím konci, byl výklenek. Ve výklenku spatřili železné vřetenové schodiště, které mizelo nahoře nad stropem. Vinš ještě rozsvítil světlo na schodech a řekl: „Nahoře je poklop zajištěný zástrčkou. Až se z věže budete vracet, můžete nechat poklop otevřený. Půjdou se tam podívat ještě ostatní. Poklop si potom zase sami zajistíme. Nechám vám na schodišti rozsvícené světlo.“ Světlo v přístupové chodbě ke schodišti zhasl a vrátil se nazpět do hlavní místnosti. Mirek s Jarkou stoupali pomalu po schodech. Po překonání první zákruty se Mirek zeptal Jarky: „Nenapadá tě, proč jsme nemohli jít nahoru všichni?“ „Třeba bychom se na věž všichni nevešli.“ mínil Jarka. „Nebo se bojí, že bychom jim mohli vzít roha přes střechy.“ Přes dva další zákruty schodiště se dostali na ocelovou plošinu. Nad nimi byl Vinšem zmiňovaný poklop zajištěný jen zástrčkou. Snadno ji odsunuli, poklop vyklopili na střechu a po ocelových stupadlech ukotvených ve zdi vystoupali nahoru. Ovanul je čerstvý chladný vzduch.

52

„To je vzdoušek! Taky by si dole mohli vyvětrat,“ řekl Mirek. Ocitli se přímo u paty dřevěné věže. Věž byla ze všech stran obklopena asi dva metry vysokou zdí. Od poklopu vedl nahoru ocelový žebřík. Snadno po něm vylezli. Když se protáhli otvorem v podlaze věže, otevřel se jim neuvěřitelný výhled na potemnělý, plynovými lampami osvětlený Hadí dol. Něco podobného zažili z jara na Červených schodech na návštěvě u Vonta Marendy, který vede ve Stínadlech klub ‚Ostří hoši‘. Z jeho pokoje byl také takový nádherný výhled na stínadelské střechy a stříšky. Ale u něho byli ve dne. „Tohle je úplně něco jiného, než podzemí pod zrušeným klášterem.“ řekl Jarka. „Odtud musejí mít ve dne opravdu přehled po celém svém území.“ Ještě vteřinku pozorovali večerní Hadí dol a pak se oba tiše rozpovídali o dvou zarámovaných dokumentech visících na zdi o patro níž. „Chápeš, jak se mohla objevit v klubovně Strážní věže naše písemná dohoda s Losnou stará několik let? Já sám jsem na ni už úplně zapomněl. A teď jsem ji tady uviděl zarámovanou na stěně. V první chvíli jsem si myslel, že mě klame zrak.“ řekl Mirek. „Taky mi to nejde na rozum,“ odpověděl Jarka. „Tehdy jsme s ním smlouvu sepsali v kostele svatého Jakuba před jeho zvolením Velkým Vontem. Není to jen nějaká napodobenina?“ „Určitě není. Poznám přece svoje písmo.“ „Tak potom nevím. To je zase záhada!“ „Vyšlo to tenkrát na dva listy z mého zápisníku. A oba listy jsou v rámečku pod sklem. Vzpomínám si, že jsem měl zápisník už skoro popsaný a krátce nato jsem si pořídil nový.“ vybavoval si Mirek. „A ten starý jsi někde ztratil, nebo co?“ „Neztratil. Uložil jsem ho do krabice v klubovně, do které dáváme všechny klubovní věci, mající pro klub nějakou historickou cenu a nedají se zařadit do kroniky.“ Jarka se zamyslel a potom řekl: „Tak mě napadá, jak se to asi stalo. Letos na jaře se nám Danešovci vloupali do klubovny a ukradli nám nějaké TAM-TAMY a další věci, a museli přitom sebrat i ten tvůj zápisník. Protože jsi na něho už dávno zapomněl, tak sis prostě neuvědomil, že z krabice zmizel, když jsme zjišťovali, co všechno z klubovny odcizili. Smlouvu potom ze zápisníku vytrhli a vyhandlovali ji se Strážní věží.“ „Mohlo se to tak stát.“ „Na co ale může Vinš potřebovat tuhle dávno neplatnou dohodu, která ani nakonec nebyla naplněna? Pár dní nato se po utopení ježka v kleci starým Mažňákem přece rozpadla celá vontská organizace.“ Mirek pokrčil rameny. „A ještě ji vystavuje všem na očích. A v tom druhém rámečku byla smlouva o spolupráci mezi Strážní věží a nějakými Vikingy. Nestačil jsem si ji ale pořádně přečíst.“ „To nebude jen tak.“ uvažoval Jarka. „Něco musí obě smlouvy spojovat, co má pro Strážní věž význam. Myslíš, že nás schválně poslal k oknu, abychom si těch smluv všimli?“ „Pak by ale musel vědět, že jsme to zrovna my dva, kteří jsme na dohodě s Losnou dole podepsaní.“ „Až se vrátíme dolů, tak se o tom možná zmíní.“ řekl Jarka zamyšleně. Mirek jen opět pokrčil rameny. Nedokázal si důvod vyvěšení smlouvy v klubovně Strážní věže vysvětlit. Pak začali zvažovat možnosti svého útěku přes plochou střechu sousedního domu. Téměř uprostřed střechy bylo střešní okno. Dokonce to vypadalo, že je okénko pootevřené. Mirek sevřel Jarkovu ruku. „Co se děje?“ lekal se Jarka. „Vidíš to okno támhle ve střeše?“ „Kde?“ „No přece támhle.“ ukázal Mirek doprostřed střechy. „Kdybychom tu byli všichni, mohli bychom okénkem prolézt na půdu a z půdy se už nějak dostat na schody a potom ven z baráku.“ Než k tomu mohl Jarka něco říct, ozval se pod nimi u výlezu na střechu hluk a vzápětí uslyšeli Jindrův hlas: „Mirku, Jarko, jdeme za vámi!“ Mirek se naklonil do otvoru v podlaze věže. U žebříku dole stáli Jindra s Červenáčkem, připraveni lézt nahoru. Za nimi se soukal otvorem v podlaze Rychlonožka. Něco se muselo stát, že se hoši najednou objevili u paty věže. Mirek nemohl uvěřit šťastné náhodě, která jim pomůže k útěku. Polohlasně zavolal na Jindru: „Rychle polezte nahoru!“ Než to ale stačili Jindra nebo Červenáček udělat, za Rychlonožkou se protáhl otvorem na střechu jeden z Vontů ze Strážní věže a za ním druhý. Oba odstrčili Červenáčka a Rychlonožku od žebříku a začali šplhat nahoru za Jindrou. Když Mirek uviděl oba Vonty, pochopil, že o útěku nemůže být v tuto chvíli ani řeč. Určitě by se s oběma Vonty dostali do rvačky a ti by okamžitě vyhlásili poplach. Za chvíli byli Jindra, oba Vontové, Červenáček a Rychlonožka nahoře. Přitom jeden z Vontů prohlásil: „Až se tady do sytosti vynadíváte na Hadí dol, tak půjdeme nazpět do klubovny. Došlo ke změně. To budete koukat. A aby vás nenapadla nějaká pitomost, třeba pokus o krkolomný útěk přes střechu, který by mohl nešťastně skončit, tak tu s vámi já a Ferko chvíli zůstaneme a budeme vám dělat společnost.“

27. PROPUŠTĚNI ZE ZAJETÍ Pondělí pozdě večer.

53

První Vont prohlásil, že mu všichni říkají Maroš, zatímco druhému Fero. Oba se opřeli o zábradlí vedle Rychlých šípů a společně s nimi shlíželi na Hadí dol. Hrdost, že patří ke Strážní věži, z nich přímo vanula. Rychlé šípy se dověděly, že do Hadího dolu přitéká podzemním tunelem Černá voda z Mokřin, které se nacházejí za kopcem vlevo od věže. Mokřiny jsou územím Vikingů. „Před nedávnem jsme s nimi vyjednali smlouvu o spolupráci. Při volbě Velkého Vonta budou volit našeho náčelníka Vendu Vinše.“ pochlubil se Maroš. „Zachránili jsme jim totiž jejich talisman ‚sluneční kámen‘, víte?“ pochlubil se Ferko, ale dál to nerozváděl. „Volba Velkého Vonta bude ale až snad příští nebo přespříští rok, ne?“ namítl Mirek. „Kdepak! Ještě teď na podzim.“ „Ale vždyť Velkého Vonta přece máte. Je jím Otakar Losna.“ podivil se Jarka. „Není.“ „Není?“ „Ne! Před koncem prázdnin odstoupil z funkce.“ „To jsme nevěděli,“ řekl Mirek pomalu. „Jak to taky můžete vědět, když nejste ze Stínadel.“ tentokrát se divili pro změnu oba Vontové. „A proč Losna složil funkci?“ Vontové pokrčili rameny, jako že neví, a Jarku napadlo, jestli v tom nesehrála nějakou roli smlouva sepsaná mezi Rychlými šípy a Losnou před lety, nyní vystavená v rámečku na zdi dole v klubovně Strážní věže. „Dnes vrátíme Uctívačům ginga jejich sošku, kterou jste jim ukradli. Zato, že jsme jim sošku zachránili, také i oni budou podporovat při volbě Velkého Vonta našeho kandidáta. A pokud se k nám přidá ještě Šťastná koule, tak máme volby v kapse.“ Rychlé šípy se na sebe nenápadně podívaly. Tak ve Stínadlech se přece jenom schyluje k volbě Velkého Vonta. Otakar Losna z nějakých důvodů koncem prázdnin odstoupil. Jak to, že se o tom dovídají až teď? Proč jim Losna, nebo někdo z jeho Žlutého květu, nedal o této důležité události zprávu? Mohlo by to být tím, že hoši ve Stínadlech skoro půl roku nebyli? Nebo se ve Stínadlech něco přihodilo? Něco důležitého a neočekávaného, co zapříčinilo odstoupení Losny z funkce Velkého Vonta? „Můžeme se ještě na něco zeptat?“ napadlo znenadání Jarku. „Jistě.“ „Slyšeli jsme, že se po Stínadlech už zase pohybuje nějaké strašidlo. Říká si Fantom. Nevíte o tom něco?“ Vontové hleděli zamyšleně na Jarku. Potom Fero řekl: „Fantom? U nás ve Stínadlech? O tom jsme ještě neslyšeli.“ „Opravdu ne?“ nevěřil jim Jarka. Oba zavrtěli záporně hlavou. „Tak snad abychom už šli dolů,“ rozhodl pojednou Maroš. Jeden po druhém sestoupili z věže a po točitých schodech až do úzké chodby za klubovnou. Poslední šel Maroš, který za nimi pečlivě zajistil střešní poklop a dole na schodech zhasl světlo. V klubovně bylo teď víc Vontů, než před jejich odchodem na věž. Opět je udeřil do nosu těžký, téměř nedýchatelný vzduch. Mirek pohledem přelétl klubovnu, ale Bratrstvo Kočičí pracky se ještě z tajné výpravy nevrátilo. Jarku zase zajímaly rámečky s podivnými dokumenty. Oba byly ale pořád na svých místech. Nikdo se je nesnažil před Rychlými šípy zakrýt nebo někam schovat. „Ale že jste tam byli nějak dlouho,“ přivítal je Venda Vinš. „Už jsem se nemohl dočkat, až vám budu moci oznámit, že jste volní a můžete svobodně odejít. Jen po cestě domem na horní pavlač budete mít zase zavázané oči.“ „Ale?“ podivil se Mirek. „Opravdu nás pouštíte ze zajetí? Čímpak jsme si to zasloužili?“ Vinš se podíval na Maroše a zeptal se: „Ty jsi jim to ještě neřekl?“ „Ještě ne.“ „Tak jim to pověz.“ Maroš se nadechl a spustil: „Vzpomínáte si, jak jste se letos o prázdninách setkali s třemi trampy u rozvodněné řeky, když ji chtěli přejít po úzkém železničním mostě na druhou stranu? Já jsem byl jedním z nich. A další dva jsou tady v klubovně hned kousek vedle vás. Varovali jste nás, abysme na most nelezli, ale nedali jsme si poradit. Pak se na nás vyřítil z tunelu vlak a my jsme se zachránili přelezením zábradlí nad vodu. Při tom mi torna sklouzla s ramene, spadla do řeky a málem mi uplavala. Vy jste ji vylovili a tím jste pro Strážní věž zachránili velmi cenné trofeje, které jsem v torně nesl. V první chvíli jsem vás hned nepoznal. Teprve až když jste šli nahoru, tak mi to došlo. Za vaši tehdejší pomoc vám dáváme dnes svobodu. Propouštíme vás bez jakýchkoliv podmínek ze zajetí.“ „A taky jsme vám sehnali sošku Axlana,“ rýpnul si Rychlonožka. Červenáček do něho dloubnul loktem, ať je zticha, aby si to Vontové s tím propuštěním na svobodu snad ještě nerozmysleli. Ale Vinš se usmál a řekl: „A také jste nám sehnali sošku Axlana. Zavažte jim oči a vyveďte je na pavlač.“ Cesta na pavlač byla stejně složitá, jako před hodinou, když šli nahoru. Jenže teď vše probíhalo v opačném pořadí. Že by si přitom někdo z nich zapamatoval cestu, to nehrozilo ani náhodou.

54

Vyšli na pavlač, kde jim Vontové sundali šátky. Mirek se zeptal: „Nebudou už dole zamčeny dveře?“ „Bez obav. Je odemčeno.“ řekl jeden z Vontů. Vyběhli na ulici. Provoz tu už skoro žádný nebyl, i když nebylo zas až tak pozdě. „Kudy se dáme?“ zeptal se Červenáček. „Pokusíme se dostat nazpět na Sedmikřížovou ulici a zeptáme se Marvanové. Denně chodí k nám na Druhou stranu do školy.“ řekl Mirek. „Jinak nám hrozí, že tady tak hluboko ve Stínadlech zase zabloudíme.“ Ostatní souhlasili. Hoši se snažili vybavit, kterými ulicemi je sem Marcela přivedla. Jenže zakrátko zjistili, že v temných křivolakých stínadelských uličkách bloudí a nezbylo jim, než se na cestu ptát náhodných dospělých chodců. Přitom se nesměli prozradit, že nejsou odtud. Měli z toho nervy nadranc a ulevilo se jim, až když konečně přeběhli Rozdělovací třídu a nechali Stínadla za zády. „Pořád mi vrtá hlavou, jak to bylo s tou odemčenou brankou do svatyně Uctívačů ginga. Po dnešním dni bych docela věřil, že v tom má prsty Vinš a jeho Strážní věž.“ dumal Jarka. „Mě by zase zajímalo, kam odvedli Bratrstvo Kočičí pracky a na co je potřebovali.“ řekl Jindra. „Ono je toho víc. Zítra v klubovně si k našim stínadelským tajnostem připíšeme dalších několik bodů.“ řekl Mirek. „Místo, aby nám záhady ubývaly, tak ještě přibývají.“ zasmál se Rychlonožka. „Už musím jít domů. Tím blouděním ve Stínadlech se nám to neplánovaně protáhlo. Ještě se budu muset na zítřek trochu učit. A řeknu vám, že na to vůbec nemám ani pomyšlení. Jestli chytím z něčeho kouli, tak se v klubovně nějakou dobu neukáži.“ řekl Jindra. „Nezapomeňte, že zítra vychází páté číslo Vpředu.“ připomněl Jarka. „Jak bychom mohli zapomenout,“ podivil se Rychlonožka a s tím se všichni rozešli.

28. ŽLUTÝ KVÍTEK ODZNAKEM ČTENÁŘŮ VPŘEDU Úterý ve škole. Ráno vyrazil Mirek do školy dřív než obvykle. Cestou si chtěl v trafice u školy koupit nové číslo Vpředu, než mu ho vykoupí nedočkaví čtenáři. Přál si, aby Vpřed dnes opravdu vyšel a neměl zpoždění, jak se často stávalo v minulém roce. V té době měla tiskárna potíže s rotačkou, na které se časopis tiskl. V tomto čísle by konečně měla vyjít zpráva o dlouho slibovaném odznaku čtenářů Vpředu. Byl rád, že vyšel dříve, protože u trafiky už stála dlouhá řada hlučících a pošťuchujících se čtenářů. Mirkovi to připomnělo jednu příhodu, o které někde četl. Stalo se to před lety, kdy se Vpřed ještě jmenoval Mladý hlasatel. Tehdy se nedočkaví čtenáři u jedné trafiky tak dlouho tlačili, až ji vyvrátili. Dnes ale nic takového nehrozilo, protože drobné šarvátky uklidnil dvoumetrový hromotluk z oktávy přezdívaný Habán. Pěstmi usměrnil pár nedočkavců snažící se předběhnout ostatní, a pak již všichni krotce stáli ve frontě a trpělivě čekali, až na ně dojde řada. Na konci fronty stály tři dívky. Jedna z nich byla Marcela Marvanová. Ruku v sádře měla zavěšenou kolem krku na šátku a něco důležitě vysvětlovala svým dvěma kamarádkám Miladě a Marii. O všech třech se ve škole vědělo, že spolu kamarádí od první třídy obecné školy. Mirek se s nimi nechtěl bavit, a tak chvíli čekal, až si někdo za ně stoupne. Jenže Marcela ho spatřila a zamávala na něho. Nezbývalo mu, než se k nim přidat. „Nazdar Mirku,“ řekla Marcela. „Ahoj. Ty už jdeš s tou zlomeninou do školy?“ podivil se Mirek. „Nechtěla jsem, ale táta mě vyhnal. Když jsem se prý mohla courat s čerstvou sádrou až do tmy po Stínadlech, tak dnes mohu jít do školy.“ „A nebolí tě to?“ „Bolí, ale dá se to vydržet.“ Pak se obrátila ke spolužačkám a poprosila je: „Holky, běžte už do školy. Musím tady s Mirkem Dušínem něco probrat. Časopis vám koupím.“ „Zvládneš to jednou rukou?“ zeptala se drobná dívka. „Já ji pomohu.“ prohlásil Mirek. Marcela chvíli počkala, až se děvčata vzdálí a pak řekla: „Uctívači včera večer dostali od Strážní věže nazpět sošku Axlana. Myslela jsem, bůhví jak z toho nebudou nadšeni, ale brácha žádné nadšení neprojevoval. Nechtěl mi nic vysvětlit, jen pořád na vás, jako na Rychlé šípy, nadával, že jste to všechno spískali a že byste zasloužili dostat nakládačku. Tak tě varuji. Možná, že už dnes si na některého z vás po škole počkají. Dejte si na ně pozor.“ „Máme pro strach uděláno.“ řekl Mirek hrdě. Marcela se na něho podívala a pomyslela si, jenom aby ses nepřepočítal, holenku. Myslela jsem to s tím varováním dobře. Došli k okénku trafiky. Marcela koupila tři čísla Vpředu a počkala na Mirka až si

55

i on časopis koupí. Fronta mezitím za nimi narostla o dalších dvacet čtenářů. Mirek jí pomohl časopis schovat do tašky a potom vykročili ke škole. „A ještě jednu věc bys měl vědět. Nesu od našich pro ředitele dopis. Táta v něm písemně stvrzuje, že si nebudeme dělat nárok na nějaké finanční odškodnění od školy, protože je celá naše rodina proti úrazu pojištěna. Takže by z toho škola nemusela dělat žádnou aféru. Tak zatím,“ usmála se na něho Marcela. Mirek zamířil ke své třídě. Do zvonění chybělo ještě pět minut. Rychle vytáhl časopis a začal v něm listovat. „Až předposlední list.“ upozornil ho jeho soused v lavici Vašek Látal. „Jak víš, co hledám?“ zeptal se Mirek překvapeně. „Vidím ti až do žaludku. Co bys tam asi tak mohl hledat? Celý měsíc o ničem jiném nemluvíš.“ Mirek obrátil list na předposlední stránku. No konečně! Zde objevil dlouho očekávanou zprávu: Žlutý kvítek ze Stínadel odznak čtenářů Vpředu. Zazvonilo. Mirek časopis rychle schoval, že si to přečte až o přestávce. Vyučovací hodina se nekonečně vlekla a Mirek se nemohl na výklad soustředit. Ještě že se nezkoušelo. Konečně zazvonilo. Hned jak kantor vyšel ze třídy, vrhl se na časopis. Legenda Žlutého kvítku byla redakcí použita z knížky Stínadla se bouří. V dávných dobách nosili ve Stínadlech hoši a děvčata na klopě svého oblečení žlutý kvítek, který rostl ve Stínadlech. Hoši a dívky si květinku zvolili za svůj odznak na památku Berta Komoura, který nešťastnou náhodou zahynul v bitvě mezi stínadelskými uličkami. Květinka jim měla pořád připomínat, že si po jeho smrti umluvili mezi sebou věčný mír, bratrství a svornost. Na základě této legendy zavedla redakce Vpředu pro všechny své čtenáře malý skleněný odznáček žlutého kvítku. Odznak své nositele bude zavazovat k naplňování dobré vůle pomoci každému, kdo pomoc potřebuje a touhy po míru mezi všemi. Měli by to číst Vontové! Hned odpoledne, jak se sejdou v klubovně, si o žluté kvítky napíší, nebo ještě lépe, zaskočí si pro ně do redakce. Uprostřed druhé vyučovací hodiny se ze školního rozhlasu ozval nejdříve praskot a potom hlas ředitele školy: „Pozor, pozor. Student septimy Vydrava se okamžitě dostaví do ředitelny. Opakuji…“ Všichni se podívali na Vydravu, který na výzvu z rozhlasu nereagoval, jako by ji vůbec neslyšel. „Máte jít okamžitě do ředitelny, Vydravo. Tak prosím.“ vyzval Vydravu profesor chemie. Vydrava se mátožně vysunul z lavice a pomalým krokem odešel ze třídy, sledován zvědavými pohledy svých spolužáků. Vrátil se do třídy až o přestávce. „Máš jít se mnou do ředitelny, Dušíne. Šerif vyšetřuje tu Marcelinu zlomenou ruku.“ „Cos mu řekl?“ zeptal se Mirek. „No – pravdu, jak jsme tě tam šoupli. Co jste tam spolu vy dva dělali, u toho jsem nebyl. O Stínadlech nepadlo v ředitelně ani slovo.“ Vydrava vytáhl ze své lavice svazek klíčů a jeden klíč z kroužku odpojil. Svazek klíčů zase schoval do své aktovky a sundaný klíč si dal do kapsy. „Musím ho odevzdat. Škoda, zažili jsme s ním kopu legrace.“ řekl. „Jenže na úkor jiných. Co bys tomu řekl, kdyby tam tak zavřeli tebe?“ zeptal se Mirek. „S Marcelou Marvanovou klidně.“ zasnil se Vydrava. „Jenže jí by se to asi nelíbilo a jejímu bráchovi už vůbec ne. Pojďme, ať to máme za sebou.“ V ředitelně seděla za stolem Marcela Marvanová a proti ní ředitel školy, profesorka Jelínková a Mirkův a Vydravův třídní profesor Blahut. „Posaďte se,“ vyzval oba ředitel. Když se posadili, ujal se slova: „Po vyjasnění celé události vámi třemi, a po poradě s vašimi třídními profesory, jsme konstatovali, že se sice jedná jen o hloupou klukovinu, která ale, bohužel, skončila nešťastným úrazem vaší spolužačky. Vzhledem k tomu, že jste všichni tři vynikající studenti, se kterými jsme nemuseli až dosud řešit žádné kázeňské přestupky, až na Vydravu, přihlédli jsme k tomu a nebudeme k vašemu provinění proti školnímu řádu našeho gymnázia svolávat zvláštní pedagogickou poradu a vyřešíme to hned teď. Pomohl tomu také vstřícný dopis pana Marvana. Studentovi Vydravovi bude udělena ředitelská důtka a okamžitě vrátí klíč od úklidové komory, jehož kopii si tajně vyrobil. Prosím.“ Ředitel natáhl ruku směrem k Vydravovi a ten mu odevzdal klíč. „Doufám, že nemáte ještě další.“ řekl Vydravovi přísně. Pak se obrátil na všechny: „Můžete odejít. Ostatní profesory budu informovat. A také budou s našimi závěry informováni vaši rodiče.“ Všichni tři vyšli na chodbu. Vydrava si hlasitě odfrkl: „Ještěže tak. Tu důtku přežiju.“ Mirek se obrátil k Marcele a nesměle se nabídl: „V trafice jsem viděl, jak se zlomenou rukou obtížně zápasíš se svojí školní brašnou. Pomohu ti ji po vyučování odnést.“ Marcela se na Mirka usmála: „Děkuji za nabídku, ale až příště. Na dnešek už mám nosiče zajištěného.“ podívala se významně na Vydravu. Pětirada Uctívačů ginga mu to včera přikázala. Můj brácha ho totiž obvinil, že jedině on je vinen, že jsem si zlomila ruku.“ „Ale neprávem!“ soptil Vydrava. „Kdyby se k tomu nepřipletla Jelena a neodehnala nás od dveří, tak jsme vás v klidu pustili ven a nemuselo to tak nešťastně dopadnout. A stejně to byla blbost, že jsme do vyjednávání zapojili holku. Divil jsem se, že ses o to tak rvala. Ale teď už mi to je jasné. Chtěla jsi být sama zavřená s Dušínem v kumbálu.“ Vztekle se otočil a než se Marcela stačila ohradit, odkráčel směrem ke třídě. „Ten s tím nadělá. Má vztek, že mi musí odnést moji brašnu domů. A stejně se jedná jenom o dnešek,“ vysvětlovala Marcela Mirkovi, „od zítřka už budu nosit školní věci v batohu na zádech.“ „Tak ahoj,“ ukončil Mirek další debatu a vydal se do třídy za Vydravou.

56