KAŢDÉMU JE DÁNA ŘEČ, JEN NĚKTERÝM MOUDROST DUCHA (Cato) ČÍSLO 34* ROČNÍK IV* * (ČAS 1 ročník XV* Kurýr ročník VI)

KAŢDÉMU JE DÁNA ŘEČ, JEN NĚKTERÝM MOUDROST DUCHA (Cato) ČÍSLO 34* ROČNÍK IV* 2. 11. 2011* (ČAS 1 – ročník XV* Kurýr ročník VI)

Ve druhém století našeho letopočtu žil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níž podle něj žil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiložíte-li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruženi kolem T. G. Masaryka uvědomili, že potřebné změny společenské vyžadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali až do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový, dle potřeby i tištěný list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydržet co nejdéle. Což bude i dílem vás, čtenářů. Vydává: občanské sdruţení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská expedice®. Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz ; [email protected] +420 724 100 646. Odpovědný redaktor:Petr Andrle. Kaţdé vydání najdete také na www.hbl.cz ; www.marianka.eu. Objednávky: e-mail s předmětem ČAS* Registrace MK ČR ze dne 22. 3. 2001 evidenční číslo MK ČR E 11 345

NEŢ NASTOUPÍ ČEŠTÍ FAŠISTÉ S názvy jako fašismus, nacionalismus, nacismus a jinak podobnými, má historie naší země jisté zkušenosti. Občané také, protoţe mnozí pamatují ještě hrůzy druhé světové války. Málo je jiţ těch, kteří na vlastní kůţi zaţili náš český fašismus. Kdyţ jsme za druhé republiky vyháněli Ţidy, nepřijímali německé politické utečence ze Sudet (například komunisty a sociální demokraty), posílali je zpět do rukou Hitlerovi a současně jsme s překvapením zjišťovali, kolik lidí se nadchlo pro myšlenky Adolfa Hitlera. Několik let předtím jsme se domnívali, ţe se takové události nemohou stát. Jasnozřivě to popsal Karel Čapek ve své „ Válce s mloky“, kdyţ najednou pan Povondra narazil na mloka ve Vltavě. Bylo jiţ pozdě. Konec konců byli to čeští fašisté, jimţ vděčí Karel Čapek za svůj předčasný odchod ze ţivota. Ano, historie se neopakuje úplně stejně a přímo; s nacistickými hesly by u nás nikdo neuspěl. Ale je zde nebezpečí, ţe v rámci státem tak trochu podporovaném taţení proti myšlence evropského souţití, získá ze dne na den nové kouzlo ono heslo NIC NEŢ NÁROD. Je zde nebezpečí, ţe v rámci výchovy k vlastenectví, po které volá současný

ministr školství (dle Václava Klause nejlepší ministr školství od roku 1989), se budou ţáci a studenti ještě horlivěji učit historické bludy, kterými jsou zapleveleny školní učebnice. Je zde nebezpečí, ţe se k taţení proti Evropské unii přidá i část jinak proevropské sociální demokracie, která se bojí signálů z EU, poţadujících naprostou transparentnost ve veřejných zakázkách a v podobných případech. O kmotrech z jiných stran ani nemluvě. Je docela moţné, ţe se k tomu všemu přidají ti, kteří nenávidí druhé, protoţe jsou jiní. V rámci boje „proti Cikánům, kteří nás okrádají a zneužívají“, mohou novodobí náckové získat další hlasy. Přidáme- li do toho špetku hrozeb o tom, jak nás chtějí „vzít na hůl“ církve (v důsledku čehoţ musíme mít alespoň referendum bez ohledu na to, ţe o krádeţích se nedá a nesmí hlasovat) máte tu novou stranu jako vyšitou ve stacionáři nacionalistických denních potřeb. A ta můţe politickou scénu velice zneváţit a nás celkově přiblíţit ještě více k samoděrţaví. Zamezit této lákavé demagogii se směsí primitivismu útočícího na nejniţší lidské pudy (a na nízké právní a historické vědomí občanů) lze pouze rozhodnými postoji společnosti, která se u nás sice teprve trošilinku začíná chovat jako občanská, ale zaplať pámbu za to. Projev Václava Havla, který pronesl před 12 lety na území USA, směřoval k nám domů. Zkuste si přečíst po dvanácti letech slova o tom, co by se mělo dělat a porovnejte je se skutečností! A budete na stopě těm, kteří skutečně škodí této zemi!! Přiloţené doprovodné letáky z doby první či druhé republiky a protektorátu patří k pochopitelně pouze k úvodním slovům tohoto textu. Projev prezidenta republiky Václava Havla na sympóziu "Myšlenky Václava Havla a koncept občanské společnosti" Macalester College, Minneapolis/St.Paul, USA, 26. dubna 1999

Dámy a pánové, jestli totalitní systém komunistického typu tu a tam mohl koexistovat se soukromým vlastnictvím, ba někdy dokonce i se soukromým podnikáním, pak s rozvinutou občanskou společností zásadně koexistovat nemohl. Skutečná občanská společnost je totiţ nejvlastnějším základem demokracie a s tou se totalitní vláda ze samé podstaty věci vylučuje. Nebyla tedy náhoda, ţe jedním z nejtěţších a moţná nejosudovějších útoků, kterým byl nástup komunismu provázen, byl útok proti občanské společnosti. Svobodu slova, kterou komunismus kdysi přes noc potlačil, bylo moţné po jednačtyřiceti letech obnovit rovněţ přes noc. Velmi rychle bylo také moţno zrušit ústavně zakotvenou vedoucí úlohu komunistické strany, zaloţit jiné strany a uspořádat svobodné volby. V našem případě se dokonce podařilo převést poměrně rychle větší část zestátněného hospodářství opět do rukou konkrétních vlastníků. S občanskou společností je to však podstatně komplikovanější a obnovit ji je úkol na léta. Důvod je zřejmý: občanská společnost je velmi sloţitě strukturovaný a zároveň velmi křehoučký, ba občas aţ trochu tajemný organismus, který vznikal přirozeným vývojem po dlouhá desítiletí, ne-li staletí, a který je výrazem určitých trvale se vyvíjejících stavů ducha a mravů, určitého stupně společenského poznání a sebepoznání, určitého typu občanského vědomí a sebevědomí. Uţ proto ji nelze po tolika letech praktické neexistence obnovit shora, nějakým zákonem, nařízením či rozhodnutím politického centra. Lze jen trpělivě vytvářet příznivé prostředí pro její rozvoj a trpělivě posilovat právě ty rysy společenského ducha, které k takovému rozvoji vedou. Dovolíte-li, vyuţiji dnešní příleţitosti k tomu, abych tu aspoň stručně zrekapituloval, v čem vidím - samozřejmě na pozadí naší postkomunistické zkušenosti - hlavní prvky občanské společnosti i její význam. Především: co to vlastně je občanská společnost? Nejobecněji by se snad dalo říct, ţe to je společnost, v níţ se občané účastní veřejného ţivota, správy veřejných statků a veřejného rozhodování mnoha paralelními a vzájemně se doplňujícími způsoby, přičemţ míra, druh a institucionální podoba této jejich účasti závisí

především na nich samotných, na jejich iniciativě a fantazii, byť uplatňovaných samozřejmě v určitém zákonném rámci. Je to tedy společnost, která nejen otevírá velký prostor individuální i skupinové kreativitě a v níţ se tato kreativita významně podílí na celku veřejného dění, ale která je na této kreativitě přímo zaloţena. Působnost státu a jeho struktur je v ní tedy omezována jen na to, co nemůţe vykonávat nikdo jiný, tedy například na tvorbu zákonů, obranu a bezpečnost státu, výkon spravedlnosti a podobně. Trochu zjednodušeně by se dalo říct, ţe občanská společnost má tři hlavní pilíře. Prvním z nich je ţivot spolkový v nejširším slova smyslu. Tedy svobodné sdruţování lidí do různých typů organizací od spolků, občanských iniciativ a občanských sdruţení přes nadace a obecně prospěšné společnosti aţ po církve či politické strany. Lidé se v těchto organizacích sdruţují proto, aby v nich společně uskutečňovali to, co se lépe uskutečňuje společně neţ jednotlivě. Určující přitom je, ţe toto sdruţování vedoucí k autentické sebestrukturaci společnosti vyrůstá z jiných zájmů neţ čistě podnikatelských či výdělečných a ţe stát jako zástupce celé společnosti toto sdruţování a jeho práci podporuje a zvýhodňuje. Činí tak přinejmenším ze dvou důvodů: jednak proto, ţe stabilita, harmonie a úspěšnost společnosti jako celku do značné míry záleţí i na tom, zda nejrůznější legitimní a přitom nevýdělečné zájmy občanů a jejich skupin mají dostatek moţností se uplatnit, jednak proto, ţe většina těchto neziskových aktivit neslouţí jen těm, kdo se jich účastní, ale přináší obecný prospěch, tedy výsledky, z nichţ se tak či onak mohou těšit všichni. Druhým pilířem občanské společnosti je silná samosprávná větev veřejné správy. To znamená, ţe občané mimo svých zástupců do centrálních zastupitelských sborů volí i své zástupce do zastupitelských sborů obcí a regionů a ţe tyto niţší zastupitelské sbory mají významné pravomoci i vlastní finanční zdroje. Čili: vše, co není nutno rozhodovat na centrální úrovni či v rámci hierarchicky uspořádané státní správy, rozhodují volení zástupci občanů na niţších úrovních. Jednou ze základních dimenzí občanské společnosti a zároveň jednou z forem či podmínek jejího rozvoje je tedy decentralizovaný stát. Určité solidární společenské funkce má ze zákona stát, ba dalo by se říct, ţe tyto funkce jsou jedním z důvodů jeho existence. Jde o takové funkce, jako je například sociální péče, péče o zdraví, péče o vzdělání, péče o ţivotní prostředí. Zaručuje-li stát plnění těchto solidárních funkcí, neznamená to ovšem, ţe je musí všechny sám a přímo vykonávat. Stát nebývá ani dobrým lékařem, ani dobrým učitelem. Třetím pilířem občanské společnosti by tedy měl být

důmyslný systém delegování některých úkolů, za jejichţ plnění odpovídá stát, na jiné subjekty a ovšem i důmyslný způsob kontroly či podpory těchto subjektů. Školy, nemocnice, divadla a další podobné instituce - pokud samozřejmě nejsou obchodními společnostmi - by tedy neměly být součástí státu jako třeba armáda či policie, ale měly by mít postavení neziskových organizací, k nimţ má stát pouze určitá práva a ovšem i určité povinnosti. Tyto tři pilíře občanské společnosti - to jest ţivot spolkový, decentralizace státu a delegace výkonu některých jeho funkcí na relativně samostatné subjekty - představují i tři základní směry, jimiţ by se měla obnova občanské společnosti u nás ubírat. Váţení přátelé, vše, co tu říkám, vám moţná připadá banálně samozřejmé a moţná se divíte, proč tu o tom vůbec mluvím. Ano, vím, ţe v Americe, zemi, která má snad nejrozvinutější občanskou společnost na světě, můţe překvapovat, ţe někdo cítí potřebu takto jasné věci znovu artikulovat. Mluvím-li o nich přesto a právě zde, pak to má jediný důvod: jsem přesvědčen, ţe Amerika můţe hrát dobře svou jedinečnou úlohu ve světě jen tehdy, bude-li dobře rozumět starostem ostatních. A pro Českou republiku, jako ostatně pro všechny postkomunistické země, je obnova občanské společnosti věcí velmi důleţitou a velmi nesamozřejmou. A ovšem velmi náročnou. Nejen z důvodů obecných, o nichţ jsem se zmínil, ale například i proto, ţe část nových politických elit chová k obnově občanské společnosti odpor anebo se k ní staví poměrně apaticky. Jakmile totiţ tyto elity dostaly do rukou stát, rychle se adaptovaly na obecnou nechuť státu zbavovat se čehokoliv, co uţ jednou dostal do své moci. A tak i mnozí soudobí demokratičtí nebo přímo antikomunističtí politici paradoxně brání přesně ty přebujelé kompetence státu, které jsou reliktem éry komunismu. Proto se dodnes v naší zemi mnoho škol, nemocnic, kulturních institucí a podobných zařízení řídí pradávnými a mnohdy zcela nesmyslnými a nehospodárnými pravidly své centralizované správy, ačkoli uţ dávno mohly být moderními neziskovými organizacemi, které stát jen zpovzdáli hlídá či transparentním způsobem podporuje. Proto se u nás uţ devět let mluví o decentralizaci státu, aniţ je kterékoli ministerstvo ochotno bez boje kteroukoli svou dnešní pravomoc přenechat regionu či obci. Proto u nás existují - aspoň z hlediska potřeb transformující se ekonomiky - nepřiměřeně

vysoké daně: stát musí platit tisíce věcí, které by v podmínkách rozvinuté občanské společnosti vůbec platit nemusel, neboť by je občané zaplatili přímo. Tento velký státní konzervativismus nemá nic společného s ideologií. A pokud se někteří politici snaţí svůj odpor k omezování pravomocí státu přece jen nějak ideologicky omluvit, pak nejčastěji říkají jedno: ve volbách si nás lidé vybrali, a my tu jsme tudíţ od toho, abychom z jejich vůle vládli. Vše ostatní a vše mimo to je útokem na zastupitelskou demokracii, na standardní politické strany a vůbec na standardní politický systém. Ke společenskému přerozdělování prostředků je určen stát a tuto jeho odpovědnost nelze rozmělňovat. Pokus vytvářet či podporovat jakékoli jiné a z centra politicky nekontrolované paralelní struktury znamená zpochybňovat parlamentní demokracii. Víra v občanskou společnost je v Čechách stále ještě mnohými vydávána za levičáctví, anarchismus, syndikalismus; ba jednou byla dokonce nazvána protofašismem. Je to samozřejmě nesmysl: občanská společnost v tom smyslu, jak tu o ní mluvím, je naopak jediným vskutku pevným fundamentem demokratického politického systému, protoţe politické strany a základní instituce demokratického státu fungují dobře jen tehdy, čerpají-li trvale svou ţivotní sílu z rozvinutého a pluralitního občanského prostředí, které je obklopuje, inspirují-li se jím a jsou-li zároveň vystaveny jeho kvalifikované kritice. Nejde přece o to vyřazovat parlament, vládu či strany z veřejného ţivota či je obcházet, ale dosáhnout naopak toho, aby pracovaly co nejlépe jakoţto subjekty, které demokratický systém završují. Bez ţivotadárného zázemí pestře strukturované občanské společnosti politické strany i vrcholné politické instituce státu chřadnou, ztrácejí elán, novou krev i nápady, aby se posléze proměňovaly v nezajímavé a do sebe uzavřené hloučky politických profesionálů, kteří si téměř vystačí sami. Za argumentem, ţe důraz na rozvoj občanské společnosti je útokem na standardní politický systém, se nakonec tedy neskrývá nic jiného, neţ opět ona nechuť dělit se s kýmkoli o moc.

Jako kdyby strany říkaly: od vládnutí jsme tu my, vyberte si mezi námi, ale nepřejeme si, abyste dělali cokoli nad to. Proč stojí za to - navzdory všem nepříznivým okolnostem usilovat o obnovu občanské společnosti? V čem jsou její výhody či v čem je vlastně její smysl? Zmíním se aspoň o několika základních věcech. Za prvé: občanská společnost vytváří skutečnou pluralitu a pluralita, respektive soutěţ, k níţ kaţdá pluralita vede, vytváří kvalitu. V této věci je určitá podobnost mezi hospodářstvím a veřejným ţivotem obecně. Čím více na sobě nezávislých, zdola a svobodně vyrostlých iniciativ v té či oné oblasti veřejného ţivota existuje, tím větší je naděje, ţe se z jejich volného soutěţení vynoří ta nejlepší a nejoriginálnější; spoléhat na to, ţe státní či politické centrum můţe samo a předem rozhodnout, co je nejlepší a co a jak má vypadat, znamená identifikovat moc s pravdou a přiznávat jí patent na rozum. Kam takové ztotoţnění moci s "rozumem dějin" vede, víme či měli bychom vědět nejlépe my: k všeobecnému úpadku. Kdo řekl prostě A, musí říct i B. Chceme-li svobodu, pak musíme přiznat právo na existenci i tomu, co je jejím přirozeným produktem, výrazem a reálným naplněním, tedy občanské společnosti. Za druhé: s tím souvisí zcela evidentní fakt, ţe čím vrstevnatější a rozkvetlejší je občanská společnost, tím stabilnější jsou politické poměry v zemi. Je to pochopitelné: občanská společnost chrání občany před přemrštěným zakoušením změn v centru politické moci, protoţe zachytává na niţších úrovních některé důsledky těchto změn, tlumí je či přímo se s nimi vypořádává, a tím politické změny de facto usnadňuje, či aspoň způsobuje, ţe se nejeví jako osudové. Výměna vlády či vládnoucí garnitury nemusí prostě ve fungující občanské společnosti znamenat nutně vichřici, která neponechává nic na svém místě. Kde naopak není občanská společnost dostatečně rozvinuta, prosakuje kaţdý problém politického centra aţ do kaţdodenního ţivota občanů a zároveň kdejaký problém občanů prosakuje aţ do centra moci, které se pak zaměstnává věcmi, jimiţ by se vůbec zabývat nemuselo, samozřejmě na úkor věcí, jimiţ by se zabývat mělo. Občanská společnost je tudíţ nejen tou nejlepší pojistkou proti eventuálnímu politickému chaosu, ale i tou nejlepší pojistkou proti moţnému nástupu autoritativních sil, které se vţdycky hlásí o slovo tehdy, kdy má společnost pocit otřesu či nejisté budoucnosti, a které mají pochopitelně tím lepší podmínky k ovládnutí země, čím více

moci zůstává v centru. Komunisté dobře věděli, proč potřebovali ovládnout, zmanipulovat a podrobit si kaţdý včelařský spolek. Za třetí: myslím, ţe člověk nemusí být velkým ekonomem či počtářem, aby přišel na to, ţe občanská společnost se vyplácí. Čím víc věcí se platí ze státního rozpočtu, a čím víc daní se proto vybírá, tím větší část peněz se cestou nahoru a pak zase dolů ztratí v podobě výdajů na všechno, co tento transport zprostředkovává; při systému odpisů z daňového základu jde pochopitelně na veřejně prospěšné věci víc peněz, neţ kolik by na ně šlo z dané částky formou daně; při kratší a přímější cestě od toho, kdo platí, k účelu, na který platí, je pochopitelně i lépe vidět na způsob pouţití těchto peněz, a zmenšuje se tedy nebezpečí, ţe s nimi bude naloţeno nehospodárně. A to nemluvím o tom, jak nevyčíslitelnou ekonomickou hodnotu představuje pluralita, decentralizovaným přerozdělováním podporovaná, ani o tom, oč lépe můţe v prostoru svého zájmu konkrétní dárce obhlédnout skutečnou strukturu veřejných potřeb, neţ ten sebelepší státní úředník kdesi na ministerstvu. Za čtvrté: vůbec nejdůleţitější je na občanské společnosti ovšem něco jiného. Totiţ to, ţe umoţňuje člověku, aby se uskutečňoval vskutku a cele jako ten, kým potenciálně je, totiţ jako zoon politikon, tvor společenský. Člověk přece není jen výrobcem, tvůrcem zisku či konzumentem. Je zároveň a moţná nejhlouběji i někým, kdo chce být s druhými, kdo touţí po různých typech souţití a spolupráce, kdo se chce konkrétně účastnit ţivota lidské obce či pospolitosti, kdo chce mít vliv na to, co se děje kolem něho. Člověk je prostě bytostně disponován k tomu, aby byl nelhostejný ke svému lidskému okolí, ke společnosti; touţí být svým okolím oceněn za to, co mu dává; je subjektem svědomí, mravního řádu, lásky k bliţnímu. Občanská společnost je jedním ze způsobů, jimiţ se uskutečňuje či můţe uskutečňovat naše lidství ve své celistvosti, tedy i v tom subtilnějším, tíţ uchopitelném, ale moţná ze všeho nejdůleţitějším, čím je tvořeno. Občanská společnost, aspoň jak já jí rozumím, je prostě jednou z velkých příleţitostí pro lidskou odpovědnost za svět. Nemusím zajisté zdůrazňovat, jak v dnešním mnohonásobně ohroţeném světě je důleţité právě příleţitosti tohoto druhu pěstovat. A tím se dostávám konečně k tomu, co se týká asi nejzřetelněji ve stejné míře mých spoluobčanů i vás, kteří mi tu dopřáváte sluchu: jednou z cest, jak čelit v dnešním světě obepínaném jedinou globální, v podstatě materialistickou a do značné míry sebeohroţující civilizací - všem stupňujícím se nebezpečím, je systematická tvorba celosvětové občanské společnosti. Stát by se totiţ dle mého mínění měl - v bytostném zájmu rychle se zvětšujícího lidstva - v příštím století velmi zřetelně proměňovat z mystického ztělesnění nacionálních ambicí a objektu kultu v pokud moţno civilní správní jednotku a měl by si zvyknout na nutnost přenášet mnohé své funkce jak směrem dolů, k organismům občanské společnosti, tak směrem nahoru, k nadnárodním a světovým - tedy vlastně občanským - společenstvím a organizacím. Nejsem samozřejmě proti vlastenectví. Svou vlast bychom měli mít rádi přinejmenším tak, jak máme rádi svou rodinu, svou obec či město, své povolání, a jak máme rádi i planetu, na níţ je nám dáno ţít a na níţ se ocitá i naše vlast. Jsem pouze proti nacionalismu, tomuto slepému povyšování příslušnosti k národu nad všechno ostatní. Nejsem samozřejmě také proti ţádnému náboţenství, ţádné kultuře, ţádné specifické civilizační tradici. Jsem pouze proti všem typům fanatismu či fundamentalismu, které nejsou opět ničím jiným, neţ jen slepým povyšováním jedné roviny lidské identity nad všechny roviny ostatní. A zdá se mi, ţe nejotevřenějším uspořádáním, takovým, které nejlépe umoţňuje všem způsobům lidské sebeidentifikace, aby se rozvíjely vedle sebe, je právě uspořádání občanské. To znamená uspořádání, které je zaloţeno na důvěře v občana a respektu k němu. Jedním z významných projevů takovéhoto občanského uspořádání je i to, co nazýváme občanskou společností. Přeji vám úspěch ve vašich rozpravách o tomto tématu. Myslím, ţe kaţdý, kdo o něm nepředpojatě přemýšlí, dělá něco pro lepší budoucnost nás všech. Děkuji vám za pozornost.

III. ročník soutěţe „ERA STAROSTA ROKU 2011“ jiţ finišuje

PĚT FINALISTŮ VYBRÁNO, KDO ZÍSKÁ TITUL?

Ve třetím ročníku této soutěţe, kterou organizačně a technicky zajišťuje Nadace VIA a ERA Poštovní spořitelna ČSOB byla opět poloţena občanům obcí do 2000 obyvatel otázka: „Váţíte si svého starosty či starostky za práci pro vaši obec? Vzkvétá vaše obec díky společnému úsilí vašeho starosty/starostky a občanů? Ţije se vám ve vaší obci dobře a chcete za to svému starostovi či starostce poděkovat?“ Odpovědí bylo celkem 222 přihlášek. Celkem bylo do soutěţe letos posláno 68 nominací z obcí, které se hlásily i loni a 154 úplně nových, coţ je 31 % ku 69 %. Do soutěţe bylo také nominováno celkem 50 starostek a 172 starostů – 23 % ţen a 77 % muţů. V minulých ročnících byl poměr podobný. A tak měla naše devítičlenná komise plné ruce práce. Nejprve kaţdý z jejích členů samostatně ohodnotil všechny přihlášky, a ve středu 12. října 2011 se v Praze sešla celá komise nad nelehkým úkolem – vybrat pět finalistů soutěţe „Era Starosta roku 2011“. Rozhodování nebylo snadné, neboť podle mínění občanů jednotlivých obcí, právě jejich zástupce by si titul zaslouţil. Nakonec jsme se shodli na pětici nejlepších, které v minulých dvou týdnech osobně navštívil tým sloţený ze zástupců hodnotící komise. Během své návštěvy jsme se setkali s těmi nejdůleţitějšími – nominovaným starostou, jeho nominujícím a dále s obyvateli obce. Příští úterý se komise sejde znovu, tentokrát nad výsledky osobních návštěv. Budeme vybírat uţ jen vítěze soutěţe. Starosta či Starostka roku obdrţí Rychtářské právo – ţezlo, které kdysi slouţilo jako odznak rychtářské moci – a finanční prémii ve výši 250 000 Kč pro svou obec. Výsledky budou tedy známy nejdéle v druhé polovině listopadu. Mimochodem, účast ve finále je jiţ sama o sobě velkým vyznamenáním. Finalisté soutěţe Era Starosta roku 2011 jsou tedy tito starostové a jedna starostka: Pavel Kašpárek Úsilné, kraj Jihočeský Tomáš Kocourek Zděchov, kraj Zlínský Karel Sklenička Lány, kraj Středočeský Vladimír Stříbrný Heřmanice, kraj Liberecký Hana Šíblová Krásensko, kraj Jihomoravský Slavnostní vyhlášení vítěze bude 23. listopadu 2011 v prostorách Malostranské besedy v Praze. A největší poznatek? V malých obcích se naštěstí pracuje zcela jinak, neţ v těch velkých, o státních či zákonodárných orgánech ani nemluvě. Alespoň něco v tomto státě funguje. Petr Andrle

SMUTNĚ ZAJÍMAVÉ OSUDY JEDNOHO OPAVSKÉHO MLYNÁŘE Mgr. Petr Zahnaš

Na severním opavském předměstí, v Palhanci, stojí nejstarší, nepřetrţitě existující mlýn ve Slezsku. Jako dřevěný vodní mlýn o jednom sloţení jej nechal postavit sám opavský vévoda Mikuláš II. a listinou ze 13. 3. 1362 daroval plat z tohoto mlýna a k němu přilehlých pozemků, své dceři Anně. Po více neţ pěti stech letech, v roce 1876, prodal tehdejší majitel, Anton Springer, syn známého opavského textilního podnikatele, mlýn i s krupníkem a přistavěnou olejnou Janu Herberovi. Ten měl se svou ţenou Marií, rozenou Kramnou, osm dětí. Dětství přeţili synové Rudolf, Friedrich, později uváděný jako Bedřich (*23. 2. 1887), Vladimír a dcery Anna a Marie. Po smrti svého manţela Jana (+ 30. 8. 1900) spravovala Marie Herberová mlýn sama. Prokuru udělila nejprve svému synu Rudolfovi a dne 21. 2. 1918 byla udělena prokura také druhorozenému synovi Friedrichu Herberovi. A právě on byl dalším z významných osobností meziválečného opavského Rotary clubu. Seznam členů klubu z rotariánského roku 1937/38 o něm stručně uvádí: Jméno a povolání: Herber Bedřich, komerční rada a mlynář; klasifikace: výroba mouky; adresa bytu: Palhanec u Opavy; adresa podniku: Palhanec u Opavy, tel. 259. (na fotografii vlevo Bedřich Herber v době udělení prokury)

Na konci roku 1918 byl mlýn převeden do majetku obou bratrů. O dva roky později Bedřich odkoupil i Rudolfův vlastnický podíl a stal se tak výhradním majitelem nemovitosti. Později získal ke mlýnu další pozemky a v roce 1933 si na nich nechal postavit vilu, v níţ dodnes rodina bydlí. Věnoval se rovněţ modernizacím mlýnského provozu, z nichţ nejvýznamnější byla v roce 1937 instalace parní turbíny, která nahradila původní vodní energetický zdroj a vedla ke značnému zvýšení produktivity tehdy jiţ válcového mlýna. Výkonnost mlýna se tím zvýšila na semletí 25 tun ţita a 35 tun pšenice za 24 hodiny. Vedle toho byla zmodernizována také čistírna a přípravna obilí. (vpravo mlynářský znak rodiny Herberů) V roce 1929 se Bedřich Herber oţenil s Eliškou Lukešovou, narozenou v Duchcově. Sňatek se konal v kostele Nejsvětější Trojice v Praze Podskalí, kde tehdy Eliška, se svými rodiči, jiţ od dětství ţila. Byla to ţena velmi společensky zaloţená. Hrála na klavír, ráda lyţovala a hrála tenis. Hovořila plynně třemi jazyky (francouzsky, anglicky a německy), a i kdyţ vyrostla v Praze, dokázala se přizpůsobit ţivotu na předměstí Opavy. Byla velmi silnou, i kdyţ nenápadnou osobností a svého manţela dokázala vţdy podpořit a podrţet. Manţelé Herberovi byli velmi váţenými občany Opavy a okolí a byli vţdy veřejně činní a společensky aktivní. Jiţ v roce 1918 se Bedřich Herber stal starostou obce Vávrovic, k níţ tehdy Palhanec patřil a v této funkci setrval aţ do roku 1938. Záhy po vzniku opavského Rotary Clubu se, jiţ od roku 1934, stal jeho velmi aktivním členem a i paní

Herberová zaujímala mezi „dámami rotariánů“ velmi významné místo. Jmenovka s jejím jménem se v pozůstalosti manţelů Herberových dochovala dodnes. V období před první světovou válkou si Bedřich Herber odbýval povinnou vojenskou sluţbu. V jejím průběhu se setkal a spřátelil s jednou z tehdejších významných osobností českého kulturního ţivota – s malířem Adolfem Kašparem. Později, uţ v období první světové války, kdy Herberův mlýn pracoval také pro válečné účely a byl tudíţ hlídán vojenskou patrolou, došlo k události, kdy se slavný malíř rozhodl navštívit svého „kriegskolegu“ a jako překvapení a dar mu přinést obraz jeho mlýna. Neţ se u Herberů ohlásil, začal tedy malovat jejich mlýn. Tím se však stal podezřelým, ne-li dokonce špionem. Byl zatčen, vyslýchán a stálo to mnoho úsilí celou věc vysvětlit. Malíř pak jiţ neměl moc chuti na započatém díle pokračovat. Přesto se však nechal přesvědčit a obraz dokončil. Jeho dílo pak zůstalo v majetku rodiny a vidíme ho na obrázku vpravo nahoře. Vlevo, vedle něj, je fotografie mlýna z téţe doby. Bedřich Herber byl také velkým milovníkem automobilů. Své první a také prokazatelně první auto v Opavě, měl jiţ na počátku 20. století, dávno před první světovou válkou. Byl to automobil značky „Darag“. Bedřich Herber byl rovněţ drţitelem řidičského průkazu s číslem 1 pro Opavu venkov, čehoţ si sám velmi povaţoval. Ve třicátých letech přešel na značku Mercedes a vlastnil i nákladní vůz. V průběhu druhé světové války měl Škodu Populár. Na konci války mu byl veškerý mechanizovaný majetek zabaven, ale brzy po jejím skončení získal osobní Tatru 57B, z dodávek UNRRA pak šestisedadlového Forda a nákladní auta, později přikoupil i Tatru 111. Vnoučatům často vyprávěl o svých záţitcích z dob začínajícího autoprovozu, kdy jízda na cestách, plných koňských povozů, byla velmi dobrodruţná. Mezi své první jízdy, ještě s Daragem, odváţně zařadil v době první republiky i cestu do Prahy. Tam byl autoprovoz v té době jiţ, oproti Opavě či Palhanci, velmi rozvinutý. Sám p. Herber si byl vědom několika přestupků, spáchaných při jízdě Prahou. K nim se pak šel na policejní komisařství dobrovolně přiznat. Tím však policejního komisaře do té míry překvapil a vyvedl z míry tak, ţe jej na místě omilostnil a přestupky mu prominul. I tato drobná příhoda nám ilustruje osobnost Bedřicha Herbera. I kdyţ byl, dá se říci velmi úspěšným a bohatým podnikatelem, byl vţdy člověkem čestným, slušným a připraveným pomoci tam, kde to bylo potřeba. Byl prostě rotariánem. (pokračování o Bedřichu. Herberovi i v příštím čísle) Ke zpracování bylo vedle materiálů z rodinného archivu, poskytnutých pí. Milenou Valentovou, dcerou B. Herbera, použito také podkladů zpracovaných PhDr. J. Gebauerem a J. Stiborem

KLUB ČESKÝCH TURISTŮ Odbor KČT Krnov

V SOBOTU NA VANDR Listopad 2011 Prosinec 2011 a 1. 1. 2012 Max. délka tras do 18 km Max. délka tras do 18 km 5.12.Město 5.11.Al-ce Třemešná-rozhledna – Krásné Loučky M.Al-ce přes B 3.12. Podvihov – Přerovec LLLLinLinhartovyKrásné - Krásné LoučkyLoučky (Krnov) Odjezd 7.47 hod. Hl. nádr. ČD Krnov Odjezd 7.46 hod. Hl.nádr.ČD Krnov vlak do Třemešné vlak do Opavy – východ, zpáteční vede Jana Dubová 12.11. Posezení s promítáním, foto 10.12. Opava – Malé Hoštice – a video ze zájezdů na Velké Hoštice – Kravaře Malou Fatru, Rakouska, (Komárov) České Kanady a vandrů v Zátoru – hasičské zbrojnici. Zahájení v 11hod., program viz Samostatná pozvánka Odjezd 10.21hod.Hl.nádr.ČD Krnov Odjezd 7.46hod. Hl.nádr.ČD Krnov, vlak do Zátoru Vlak do Opavy – východ vede Jana Dubová 19.11. 40.ročník Za posledním 17.12. Cvilínskými lesy, rozloučení puchýřem – Kopřivnice s rokem 2011 Autobusový zájezd, posezení na Kolibě pod účast přihlášení, viz samostatná Cvilínem pozvánka 26.11. Podvihov–údolím Raduňky Sraz v 8.45hod. na Opavské u školy Jakubčovice (rozhledna), Krnov Hradec n.M. Odjezd 7.46hod.Hl.nádr.ČD Krnov 27.12. úterý vlak do Opavy - východ, zpáteční Dálkoplaz okolo Chuchelné vede Jana Dubová dle propozic pořadatele Odjezd 7.46 hod.Hl.nádr.ČD Krnov vlak do Chuchelné, zpáteční vede Jana Dubová 1.1.2012 neděle a)38.Hvězdicový novoroční výstup na Praděd, Novoroční čtyřlístek Odjezd na Hvězdu dle propozic - autobusem z autobusového nádraţí Krnov b) 7. výstup na Šelenburk individuálně, Novoroční čtyřlístek www.kctkrnov.cz Změna programu s ohledem na počasí vyhrazena! POZOR: v prosinci dojde ke změně jízdních řádů vlaků i autobusů – z toho vyplývají moţné změny u odjezdů vandrů!!!

TOHLE PODNIKÁNÍ MORÁLNÍ ROZHODNĚ NENÍ Lidé se často diví, proč někteří jejich spoluobčané tak naivně naletí a uzavírají nesmyslné a rizikové půjčky. Zkuste si přečíst ovšem následující text (dole je uveden i rozšiřovatel tohoto textu). Lákadla – jednoduchost, nikdo nechce vypisování papírů, nikdo nechce nic vědět, můžete si hned užít, i když jste v registru dlužníků. To je nabídka, co? Napadlo vás někdy, že by naši zákonodárci mohli takové nabídky učinit již dávno trestnými? Jestli ano, tak si to vytlučte z hlavy. Oni to neudělají z několika důvodů: 1/ Nevědí o tom a nezajímá je to 2/ Oni nikdy ţádnou takovouto půjčku nepotřebovali a nepotřebují 3/ Oni ani netuší, ţe se tak děje 4/ A jestli se tak děje, jde o svobodné podnikání 5/ A nikdo nikoho k ničemu nenutí 6/ Nemorální? Na to neumíme odpovědět Takţe fungují naprosto nemorální nabídky pod tímto heslem:

Peníze dostanete ihned na ruku Pokud jste se dostali do situace, kdy potřebujete peníze co nejrychleji k dispozici, pak Vám banka nepomůţe. V bance se půjčky nevyřídí tak rychle, jak potřebujete, a proto bude potřeba, abyste se obrátili na nebankovní sektor. Chcete-li rychle jednat a mít peníze nejlépe ihned na ruku, pak Vás potěší půjčky na ruku ihned. Můţete se tak zbavit svých starostí ihned a vyřešit tíţivou finanční situaci během krátké doby. Půjčky na ruku ihned nabízí soukromí investoři, kteří se neřadí do bankovní sféry. Půjčka na ruku ihned tedy spadá mezi nebankovní půjčky, které nese oproti bankovním jisté výhody, kvůli nimţ o ně klienti ţádají. Jelikoţ se jedná o nebankovní sektor, není prozkoumáván registru dluţníků. Jestliţe tedy máte záznam v registru dluţníků z jakéhokoliv důvodu, pak se nemusíte strachovat, ţe by Vám nebyla půjčka na ruku ihned schválena. Nečeká Vás ani zdlouhavé vypisování papírů, protoţe k vyřízení půjčky Vám vystačí pouze občanský průkaz. Hlavní výhodou, jak jiţ plyne z názvu samotné půjčky, je, ţe peníze dostanete ihned na ruku. Nemusíte tak čekat, neţ se převedou na Váš bankovní účet, protoţe je dostanete v hotovosti. Můţete je tak ihned pouţít a financovat do čehokoliv. Jedná se totiţ o bezúčelný produkt, a tak získané finanční prostředky pouţijete na cokoliv. Ať uţ chcete koupit nový spotřebič do domácnosti, nebo si chcete uţít jeden víkend v lázních, půjčka na ruku ihned je Vám k dispozici. Nacházíte se v situaci, kdy potřebujete jednat rychle a mít k dispozici dostatek peněz? Vyuţijte moţnosti půjčky na ruku ihned ještě dnes, čímţ se zbavíte všech svých starostí. V nebankovním

sektoru najdete vţdy půjčku, která Vám vyhoví. Nemusíte se tedy bát, ţe by Vám nebyla půjčka schválena kvůli nízkému příjmu či záznamu v registru dluţníků. Půjčka na ruku ihned vyřeší vše za Vás. Pokud to nevyjde, je třeba nastavit psychologickou past na slabší ţeny:

I ŢENY MOHOU ŢÁDAT O PŮJČKU Chcete si koupit něco nového na sebe? Nebo potřebujete peníze na vybavení své domácnosti? Porouchat se Vám mohla také lednička, pračka a další spotřebiče, a tak budete potřebovat investovat do nových domácích spotřebičů, ale manţel Vám nedá peníze, protoţe jeho touha je v novém automobilu. Naštěstí je finanční trh poměrně rozmanitý, a proto Vám přijdou vhod jak bankovní, tak i nebankovní půjčky. Jsou také instituce, které se specializují na potřeby ţen a nabízí tak svým klientům půjčky pro ţeny. Dalo by se říct, ţe půjčky pro ţeny poskytují jednak banky, jednat nebankovní společnosti. Mezi nebankovní společnosti můţeme zařadit instituce, které se na půjčky specializují, ale také soukromé investory, kteří půjčují klientům peníze ze svého. Bankovní půjčky pro ţeny se řadí mezi nejjistější volbu. Jelikoţ se jedná o renomované společnosti s bankovní licencí, nedočká te se zde podvodu, coţ je velkou výhodou. U banky se nemusíte bát skrytých poplatků, vysokých úroků a podobně. Avšak problém nastane, pokud máte záznam v registru dluţníků, nebo máte nízkou bonitu. Banky neposkytují půjčky ani ţenám, které nemají vlastní příjem, a jsou závislé na příjmu od manţela. V takovém případě budete muset přistoupit na nebankovní půjčky pro ţeny. Nebankovní společnosti nabízí půjčky pro ţeny, které mají jiţ záznam v registru dluţníků, nebo nemají dostatečný příjem. Ţeny pak ocení, ţe se nemusí potýkat se zdlouhavým vypisováním papírů, protoţe postačí pouze doklady totoţnosti. Půjčka pro ţeny je rychle a snadno vyřízená, ale musíte počítat u nebankovní společnosti s vyšším úrokem. Prostudujte si smlouvu o půjčce, abyste věděli, zda má cenu zřizovat si půjčku u dané společnosti. Ne vţdy se Vám půjčka vyplatí. Vyhledávejte tedy pouze stabilní společnosti, které jiţ mají spokojenou klientelu. Předejdete tak komplikacím.

Kontakt Bluestudio.cz Vltavská 8 62500, Brno Telefon: 776548828 E-mail: [email protected] Internet: http://www.bluestudio.cz Kontaktní manaţer: Jan Řičánek Email: [email protected]

FOTO PRO DNEŠNÍ DEN

Gregor Wolný (česky Řehoř Tomáš Volný - 20. prosince 1793 Příbor - 3. května 1871 Rajhrad) byl benediktinský mnich, historik, spisovatel a středoškolský učitel. Jako historik v roce 1830 vydal učebnici dějin a poté se staly předmětem jeho zájmu dějiny Moravy. Udělal obrovský kus práce a mnohá popisovaná místa navštívil. Šestnáct svazků jeho dílka „Markrabství moravské“ nám bylo nejednou zdrojem značných informací. A ještě bude. Připomeňme si prosím, ţe letos v květnu uplynulo 140 let od jeho smrti. Zaslouţí si to. PETROUŠKOVY PŘÍHODY (746) Od jisté doby nekupuji a tedy i nečtu téměř ţádné noviny. Jen občas, a to ještě v určitých dnech, koupím nějaký titul, jehoţ příloha či rubrika se mi zdají být zajímavými. Šetřím si tak zdraví a oněch potřebných několik procent senzací získávám tím, ţe si jednou za čtrnáct dní u holiče prolistuji Blesk, Aha a několik

pornočasopisů. Taktéţ činím s televizí, která se stále více a více blíţí onomu normalizačnímu přirovnání o umírání na červenku nebo na Zelenku. Většinou se na ni nedívám. Ovšem člověk není nikdy dostatečně obrněn. V minulém týdnu jsem při návštěvě příbuzných v několika minutách čekání na slavnostní oběd, vzal zcela náhodně do ruky časopis Televize. On má totiţ mimo programové části i úvodní část, rádoby novinářskou, textovou. A tam jsem si na straně 16 v článku „Chytrost podle tabulek“ (řeč byla o inteligenci), dočetl i takovéto úţasné moudro: „ Podprůměrně inteligentní jedinec nikdy nedosáhne vysokoškolského vzdělání (leda že by studoval v Plzni právo) a bude se muset pravděpodobně spokojit s pozicí řadového zaměstnance, což ale neznamená, že by nemohl žít šťastně a být ve své práci dobrý“. Četl jsem tu větu několikrát za sebou a nevěřil jsem svým očím. Autor zřejmě ţije na Sahaře. Tato země je plná různých škol, v nichţ si za peníze můţete zakoupit jakýkoli titul. V nichţ můţete předloţit kompletně opsanou diplomovou práci. A tak dále. A je také plná vysokoškolsky vzdělaných podprůměrně inteligentních jedinců. (Tímto se současně omlouvám mnoha vzdělaným a inteligentním spoluobčanům, kteří nejsou, a ani nemohou být předmětem této úvahy). Proč? Inu uvaţte sami. Jiţ dvacet let vyrábí naši zákonodárci z velké části zmetky, zejména pokud se nových zákonů týče. Ty pak musejí být neustále novelizovány tak, aţ se v nich nikdo nevyzná. Coţ je příleţitost pro právníky, ale nejen pro ně. Léta je například významným byznysem organizování přednášek předkladatelů zákonů, zejména účetních a správních. Posledním známým zmetkem je „zákon o zimních pneumatikách“. Tato činnost nemůţe být ničím jiným, neţ výsledkem činnosti lidí, kteří by podle výše citované věty z časopisu Televize, nikdy nemohli získat vysokoškolské vzdělání. Přečtěte si ji ještě jednou. A vidíte, oni ono vzdělání, alespoň formálně, většinou mají. A ţijí šťastně, i kdyţ ve své práci jsou spíše strašní. A tak jako v kaţdém příběhu musí přijít poučení. V tomto případě je zcela jednoduché. Zásadně nečíst cizí noviny, byť volně nabízející se k nahlédnutí.

Dnes si připomínáme všechny, kteří nás na tomto světě opustili. Zítra má svátek HUBERT. Nezapomeňte mu blahopřát.