Roderick Gordon
1. kapitola
K
řup! Willovi pukla pod botou malá lebka a po prázdné ulici Nové Germánie se ozvěnou rozlehlo hlasité křupnutí. Nedíval se při chůzi, kam šlape, a úplně přehlédl drobnou kostřičku nataženou v korytu vedle chodníku. „Proboha.“ Will polkl a zastavil se. Kostra musela patřit malému dítěti. V lebce sice zůstal zbytek mozkové tkáně, ale nejodpornější byl pohled na stovky prázdných hmyzích kukel. Podnebí vnitřního světa s neustále zářícím sluncem bylo nadmíru příznivé pro armády nenasytných much, které během několika týdnů oholily mrtvá těla na kost. Měly na to zatím osm týdnů a počínaly si tak efektivně, že pach rozkladu, který před časem visel nad mrtvým městem, téměř zmizel. A se Will podíval kamkoliv, všude ležely sluncem vybělené kosti. Většinou vyčnívaly z hromádek pomačkaných šatů. Vzhledem k tomu, že virus zabil i všechny ostatní savce, kteří by za normálních okolností nepohrdli hostinou v podobě mrtvol, zůstala těla ležet tam, kde padla k zemi. Nebyla ovšem uchráněna před nálety ptačích mrchožroutů. Ptáky virus ušetřil, a tak o kus dál na ulici Will spatřil, jak se dvě vypasené vrány přetahují o jakýsi předmět pod odhozeným kloboukem. Vrány neodletěly, ani když se přiblížil skoro k nim. „Zmizte!“ vykřikl a vykopl proti nim nohou. Ptáci zamávali mastnými černými křídly a s ohyzdným skřekem vzlétli. Will konečně uviděl, o co se přetahovali. Na silnici ležela lidská oční bulva, tak vysušená a vybledlá, že připomínala shnilou švestku. 21
PODZEMÍ
Nedokázal od ní odtrhnout zrak. Bulva mu pohled vyčítavě oplácela. Utržený zrakový nerv za ní visel jako ocas jakéhosi zvířete. „To se nemělo stát,“ zašeptal Will. Stopy smrti všude kolem něj ho přemohly. Tisíce lidí zjevně opustily svoje domovy, shromáždily se zde v centru města a pak zde podlehly účinkům viru. Obyvatelé určitě doufali, že je vláda nějak zachrání před chorobou, která během necelých čtyřiadvaceti hodin končila smrtí. „Hej, loudo, kde to vázne?“ zavolala na něj Elliott. Když zjistila, že ji nenásleduje do obchodního domu, kam měli namířeno, vyšla roztříštěným sklem dveří zpět na ulici. „Tohle jsme udělali my,“ vyrazil ze sebe Will. „To všechno je naše vina.“ „Neplánovali jsme, že to dojde tak daleko,“ odpověděla a rozhlédla se po tělech. Will samozřejmě věděl, že Elliott má pravdu. Sweeney zřejmě rozbil zkumavku od Drakea omylem. Nikdy neměli v úmyslu smrtící virus vypustit. To ale Willa nijak neuklidňovalo. Elliott pokrčila rameny. „Stejně to měli spočítané. Většinu z nich ozářili Černým světlem. Dříve nebo později by skončili jako potrava pro Fázi.“ Po chvíli mlčení tiše dodala: „Možná je to takhle lepší, Wille. Možná jsme jim prokázali laskavost.“ Pomalu vykročil a zavrtěl hlavou. „Tomu se dá těžko uvěřit.“ V hale obchodního domu se Will zastavil, aby si prohlédl fontánu – velkého bronzového delfína uprostřed kruhového bazénu zasazeného do mramorové podlahy. Z tlamy delfína sice dávno přestala stříkat voda, ale socha i naleštěný mramor vyvolávaly dojem neuvěřitelného blahobytu z dávné minulosti na vnějším povrchu planety. „Tomu říkám přepych,“ poznamenal Will. „Tihle si to zjevně mysleli taky,“ přikývla Elliott a ukázala na ležící těla. Někteří lidé dosud svírali v kostlivých pažích pytle se zbožím. „Museli vědět, že mají na kahánku, ale i tak brali všechno, co jim přišlo pod ruku,“ řekl, když hlavní samopalu rozevřel jeden z vaků a na zem se vysypaly luxusně vypadající rtěnky a ple ové krémy. Nevesele se zasmál. „Kradli dokonce i make-up!“ „Poj sem. Tohle musíš vidět!“ vykřikla Elliott. Její hlas se rozléhal po celé hale. 22
NÁSLEDKY
„Páni,“ vydechl Will. Na konci prostoru stála impozantní socha, kolem níž se zvedala dvě schodiště k dalším podlažím obchodu. Kamenná postava se tyčila do výše nejméně patnácti metrů a představovala ženu v tóze s plnou náručí ovoce. Willa však upoutala obrovská kupole s kouřového skla, která zároveň sloužila jako strop. Užasle zaklonil hlavu, aby si ji prohlédl. Na okrajích už se hromadil větrem unášený prach, který nikdo neodklízel, ale i tak kupole vypadala úchvatně. Pomalu přejel očima po ostatních patrech s rozmanitým zbožím. „To je obrovský obchod – spíš něco jako nákupní centrum. Kde začneme?“ zeptal se. Přikročil k jednomu pultu a smetl z něj prach, aby se podíval na řadu vystavených dýmek, naaranžovaných na pomačkaném sametu. Pak se naklonil přes pult k výkladním skříním. Prosklené dveře byly vypáčeny, ale uvnitř zůstala balení cigaret, jejichž značky Will neznal. „Lande Mokri Superb. Sulima,“ četl a rozhlížel se po řadách staromódních krabiček. „Joltams, Pyramide.“ Vtom si u podstavce skříně všiml zhroucené mrtvoly v obleku s tenkými proužky a vysušenou rukou dosud svírající krabičku cigaret. „Ccc!“ zamlaskal Will a zašermoval na mrtvolu prstem. „Tyhle věcičky zabíjejí, copak to nevíš?“ pokáral tělo. „Tady seženeme všechno, co potřebujeme,“ zavolala Elliott od jiného pultu, kde si vzala dva deštníky, nezbytné vybavení ve světě, kde se střídaly pouze dva druhy počasí – oslnivá sluneční záře a prudké lijáky, které začínaly bez sebemenšího předchozího varování. „Co je podle tebe tady, Wille?“ zeptala se a ukázala k řadě dveří po straně haly, nad nimiž byl nápis Lebensmittelabteilung. „Nevím, ale znám způsob, jak to zjistit,“ odpověděl Will, přešel k nejbližším dveřím a otevřel je. Jako kdyby nebyl dostatečně odporný pach zkažených potravin, který se vyvalil ven, zvedl se zároveň obrovský roj much, který by většinu lidí spolehlivě odradil od úmyslu vstoupit. Elliott k nim nepatřila. „Určitě tady bude něco, co bychom si mohli odnést,“ řekla, přestože byl celý prostor zamořený mouchami. Will si odehnal z obličeje několik masařek a rozhlédl se. Stály tu pulty, u kterých se dříve prodávaly sýry a maso, ale v kdysi chlazených výlohách se te svíjely miliony červů. Na původně neposkvrněné bílé podlaze se 23
PODZEMÍ
navíc povalovaly ostatky mrtvých potkanů. Zjevně si užívali královskou hostinu, dokud virus neudělal krátký proces i s nimi. „Bože, rychle odtud!“ zaječel Will a horečně od sebe odháněl mouchy. „Ale tamhle jsou konzer...,“ namítla Elliott. Nestačila dokončit větu, protože jí jedna moucha vletěla přímo do pusy. „Tady to nepůjde. Zásoby seženeme i jinde,“ trval na svém Will. Oba spěšně vycouvali ven. Dveře se zavřely a odřízly pach i hmyz uvnitř, až na mouchu, která uvízla Elliott v hrdle. „Moucha,“ zasípěla a ukázala si na ústa. Kašlala a dávila se jako kočka, která se snaží vyzvrátit kouli z chlupů. Vypadala přitom tak komicky, že se Will neudržel. „Chutná ti?“ zeptal se a rozesmál se tak, až se zlomil v pase. Elliott, brunátnou od namáhavého kašle, to ani v nejmenším nepobavilo. „To není sranda, ty troubo,“ vypravila ze sebe, polkla a zašklebila se. „Fuj. Asi jsem ji spolkla.“ „Sama jsi přece říkala, že potřebujeme obohatit jídelníček masem,“ zažertoval Will. To už se kašlavě rozesmála i Elliott. Bodla proti němu hlavní své dlouhé pušky a Will ucouvl, jako kdyby ho její předstíraný výpad vyděsil. „Hele, pavoučí ženo, zacházej s tím opatrně, jo?“ vykřikl a znovu uhnul. Okamžitě si uvědomil, co řekl. Měli tu smůlu, že se při přepadení u propasti setkali s Van, jednou ze Styxek. Ani sami Styxové nevěděli proč, ale vnitřní svět jí dodal energii, takže dokázala znovu zahájit Fázi. Šlo však o víc: Van začala vytvářet larvy styxských válečníků v počtech, jaké neměly obdoby, a v důsledku toho se také čím dál víc podobala ošklivě napuchlému pavoukovci. A protože Elliottin otec byl Styx, nikdo se nemohl divit, že byla na toto téma citlivá, dokonce natolik, že o něm s Willem jen zřídka mluvila. Dívka zůstala nehybně stát s napřaženou puškou a kamenným výrazem. „Co jsi to řekl?“ zeptala se tiše. „Já… já…, to… se mi moc nepovedlo,“ vykoktal Will a spěšně před zamračenou Elliott ustoupil. „Pavoučí žena?“ zavrčela. „To, že mám v sobě styxskou krev, ještě neznamená, že se zničehonic změním v jedno z těch monster.“ „Já vím. Omlouvám se,“ zašeptal Will. 24
NÁSLEDKY
Vtom se Elliott usmála. „Dostala jsem tě!“ Willovi se ulevilo, že ji ve skutečnosti neurazil, ale přesto se otočil na podpatku a vykročil pryč. Elliott si zvedla paži před obličej, aby s ní napodobila jedno z kladélek, které vyčnívaly Van z úst. „Kam jdeš, š avnatý lidský červe?“ zavolala na Willa a začala ho se smíchem pronásledovat. Will se rozesmál také a vyběhl mezi pulty ke schodištím na konci haly. Byli jediní dva živí lidé v obchodním středisku, jež kdysi překypovalo aktivitou, ale nyní je vyplňovaly jen sny mrtvých obyvatel metropole. Na odpočívadle nad prvním schodištěm se zastavili a rozesmátě se rozhlédli kolem sebe. „Tamhle je oblečení,“ ukázal Will k figurínám, z nichž mnohé při rabování popadaly na zem. „Chceš nové šaty?“ „Na téhle výpravě ne,“ odpověděla Elliott, zatímco se pokoušela rozluštit nástěnný plán jednotlivých podlaží. „Vezmeme jen nutné věci. Můžeme začít s novým povlečením a ručníky.“ „Nuda,“ zahučel Will. Přesto následoval Elliott, která mezitím vykročila do třetího patra. „Tady to vypadá slibně,“ přikývla za chvilku. „Ano. Domácí potřeby pro každou hospodyňku,“ pronesl Will hlasem podobným tomu, jakým mluvila tetička Jean. Procházeli uličkami vedle pohovek a křesel rozestavených kolem stolků, na nichž stály vázy se zvadlými květinami. V jednom ze vzdálenějších koutů ležely vyskládané perské koberce a některé visely na stěnách jako v nějakém orientálním bazaru. „Polštáře,“ ukázal Will do jiné části obchodu. „Myslím, že bychom měli zajít tam.“ Elliott se ohlédla tím směrem, ale zrak jí padl na vystavený jídelní nábytek. „Wille,“ zašeptala varovně a zvedla si pušku k rameni. Připlížili se k postavám, které vzpřímeně seděly kolem zaprášeného stolu. Byly tu celkem čtyři, v pískově zbarvených vojenských uniformách a s dlouhými puškami na klíně. Před každou z nich stál šálek z jemného porcelánu. „Likvidátoři,“ řekla Elliott. 25
PODZEMÍ
„Mrtví Likvidátoři,“ upřesnil Will. Musel se přemáhat, aby se jim podíval do tváře. Jejich vyschlá zjizvená kůže byla tak napjatá, že připomínala starou slonovinu. „Proč přišli zemřít zrovna sem?“ zeptal se. Elliott pokrčila rameny. „Třeba byli na hlídce, když je přemohl virus. Třeba je příznaky prostě zastihly tady.“ „Ano, ale podívej se na ně,“ nedal se Will. „Likvidátorský čajový dýchánek? To je dost divné, ne?“ I v posledních minutách života se styxští vojáci dokonale ovládali. Vybrali si místo, kde společně vydechli naposled, nad šálky, do nichž si rozlili vodu ze svých polních láhví. Měli zavřené oči a přinejmenším navenek to vypadalo, že se jich mouchy ani nedotkly. Možná se k nim nechtěl přibližovat ani hmyz, podobně jako Will. „Měli bychom jim sebrat pušky a munici,“ navrhla Elliott a hned si pozorně prohlédla nástroje za jejich opasky. „Nech to na jindy,“ odpověděl Will. „Nikam přece neutečou, ne?“ Elliott se však nenechala odradit a začala se přehrabovat v kapsách prvního mrtvého Likvidátora. „Nebu taková citlivka, Wille,“ prohodila.
„Záběry pořídil bývalý příslušník letky D, který bydlí hned za městem,“ řekl Parry a otočil se k roztřesenému obrazu promítanému na oprýskanou bílou stěnu za ním. Temný sklep s klenutým stropem byl plný vojáků z 22. zvláštní jednotky leteckých sil. „Je to první film, který zachycuje Armagy v akci.“ Parry ustoupil ke straně, aby diváci měli ničím nerušený výhled. „Toto se odehrálo o víkendu v Kentu. Nejdřív vypukly na předměstí požáry,“ pokračoval. Kamera rychle zabírala jednu hořící budovu za druhou. „Pravděpodobně je založil předsunutý oddíl Likvidátorů s cílem vypudit lidi z domovů a nahnat je do centra města… na druhou fázi.“ Několik dalších vteřin kamera sledovala planoucí požáry. „Co máme v těch záběrech hledat?“ zeptal se někdo. „Sledujte vzdušný prostor nad městem,“ odpověděl Parry. Kameraman si toho hned nevšiml, ale člověk musel skutečně vědět, po čem se má dívat, zvláš v houstnoucím šeru. I tak nebylo snadné za26
NÁSLEDKY
hlédnout četné objekty, které se snášely ke středu města. Téměř průhlední okřídlení tvorové klesali neuvěřitelnou rychlostí. „To jsou Armagové,“ řekl Parry. „Jsou jich stovky.“ Mezi diváky to zašumělo a někdo vyhrkl: „Kruci!“ „Proč si ale Styxové vybrali k útoku zrovna tohle místo? Jakou pro ně má strategickou hodnotu?“ zeptal se kdosi jiný ze zadní řady. Parry se otočil ke shromážděným mužům. „Nepochybně si místo útoku pečlivě vybrali. Za severním předměstím leží elektrárna Medway, která zásobuje elektřinou značnou část Kentu. Blízkost elektrárny znamenala, že k úspěšnému završení akce a ke zlomení odporu potřebovali souběžně zaútočit na oba cíle.“ Jako na potvrzení těchto slov zalil městské budovy na zlomek vteřiny záblesk světla. „To byla elektrárna,“ řekl Parry. „Jak víte, zdaleka nešlo o ojedinělý incident. Obdrželi jsme četná hlášení, že Styxové metodicky postupují jednotlivými okrsky k hlavnímu městu, vybírají si konkrétní uzlové body rozvodů, komunikační centra a vůbec všechno, co je třeba k fungování infrastruktury země.“ „Tak si vytipujeme potenciální cíl a počkáme, až se objeví,“ navrhl jeden voják. „A jakmile se ti parchanti snesou k zemi, našijeme to do nich.“ „A rozsekáme je na kusy,“ přidal se jeho kolega. „Dobrý plán,“ odpověděl Parry a zhluboka se nadechl. „Podívejte, já vím, že si o sobě všichni myslíte, že jste ti největší tvráci, co kdy chodili po světě.“ Několik mužů se zasmálo a Parry pokračoval: „Ale nepodceňujte tyhle tvory. Jde o potomky té nejtvrdší a nejbezohlednější mrchy ze všech. Tady ji máme…“ Kamera zaostřila na místo za městem, odkud útok sledovala skupinka postav. „Je tam několik Likvidátorů, ale podívejte se sem.“ Parry se předklonil, aby stín jeho natažených prstů dopadl na dvě postavy uprostřed hloučku. „Vyšší z nich je pravděpodobně jedna ze Styxek, které unikly při útoku na skladiště. Říkám jedna z nich, protože můj syn zatím nepotvrdil smrt té druhé a nevíme, jestli se někde neobjevily další.“ Obraz se ještě přiblížil. Kamera zabírala siluetu Styxky na pozadí plamenů. Své hmyzí nohy měla složené nad rameny. „To je teda ta pavoučí nádhera?“ zeptal se jeden z vojáků. „Ano. Od Eddieho víme, že se jmenovala Hermiona,“ odpověděl Parry. 27
PODZEMÍ
Pak ukázal na drobnější postavu vedle. „U Hermiony stojí Rebecca. Ta je spolu se svým dvojčetem jednou z hlav ve styxské hierarchii. Kdyby se nám nějak podařilo vyřídit tyhle dvě, válka by možná skončila a všichni bychom se mohli vrátit domů.“ Na chvíli se rozhostilo ticho, ve kterém si každý z mužů vzpomněl na svou rodinu, od níž byl několik týdnů zcela odříznut. Podle Parryho rozkazů nesměl nikdo mít žádný kontakt s okolním světem. Šlo o nezbytné opatření, aby mohla jednotka fungovat v utajení před Styxy. Stěna za Parrym na okamžik potemněla a vzápětí se rozjasnila natolik, že odražené světlo ozářilo obličeje shromážděných mužů. „Tohle je následující ráno,“ pravil Parry tiše. „Výsledky vidíte sami.“ Obraz se pohupoval s každým krokem bývalého vojáka, který procházel vylidněným městem a zaznamenával důsledky styxského útoku. Tvrdé ranní světlo nemilosrdně odhalovalo všechna těla ležící před budovami. Jen málokdo unikl požáru. „Musí nám být jasná jedna věc,“ navázal Parry. „Vedeme válku. Válku na naší domácí půdě. A prohrajeme, pokud nezjistíme, jaké mají Armagové slabiny.“ „Víme něco o jejich schopnostech a rozmístění?“ zeptal se jeden voják. „Podle očitých svědků pravděpodobně útočí ve dvojicích, a to ze vzduchu i na zemi. V jednom hlášení se objevila domněnka, že možná mají výrazně vyvinutý sluch, protože zvuk motorů nebo střelby je láká jako můry plamen. Proto bylo prozatím zakázáno používat střelné zbraně.“ Parrymu zavibroval u opasku pager. Parry si rychle přečetl přijatou zprávu a dodal, jako kdyby měl najednou naspěch: „Doufám, že vám budu brzy o jejich fyziologii schopen říct něco víc, pánové. Te mě omluvte. Instruktáž dokončí kapitán, který následně zodpoví případné dotazy.“ Na stěnu se ještě promítaly záběry zničené elektrárny, ale Parry už se protahoval kolem řad usazených vojáků, nezvykle zaražených. Informační schůzky SAS se většinou vedly v neformálním duchu. Vojáci přicházeli s návrhy bez ohledu na hodnosti a často je doprovázeli neuctivými poznámkami, aby si ulevili. Vážnost situace však zaskočila i zkušenou a výtečně vycvičenou elitu britské armády. Přes svoje kulhání Parry bral schody do přízemí po dvou a z nízké budovy prakticky vyběhl. Přímo proti východu stály vrtulníky, maskované 28
NÁSLEDKY
pod speciálními sítěmi. Parry zatočil na cestu procházející středem pozemků. Podle rozhodnutí velení byl 22. oddíl SAS rozdělen na tři skupiny operující nezávisle na sobě z tajných stanoviš . Tak se mohla uchovat aspoň částečná bojeschopnost, i pokud by oddíl infiltrovali agenti ozáření Černým světlem, nebo pokud by některou ze skupin vyčenichali Styxové. Při výběru velitelů pro nově utvořené skupiny padla volba na Parryho vzhledem k jeho znalostem o Styxech. A Parry si za základnu vybral tato zřídka používaná kasárna na herefordshireském venkově. V momentálním spěchu neměl čas obdivovat okolní krajinu zvlněných kopců, jen se letmo ohlédl k hlavní základně SAS v Credenhillu přibližně deset kilometrů odtud a zauvažoval, jestli už na ni zaútočili Styxové. Pokud ano, patrně je zklamalo zjištění, že základnu hlídá jen minimální posádka s pokynem při první známce potíží všechno vyhodit do povětří. Pokračoval kolem jídelny, střelnice a muničního skladu až k fádně vyhlížející budově bez oken. U vchodu hlídkoval strážný. „Mozkový skener, pane,“ řekl, přikročil k Parrymu a posvítil mu do očí purpurovým světlem očiš ovače, aby ověřil, zda osoby vstupující do budovy nebyly ozářeny Černým světlem. „Takže jsem v pořádku?“ naléhal Parry netrpělivě. „Ano, pane, v naprostém,“ odpověděl voják a projel kartu čtečkou vedle dveří. Dveře se s hlasitým cvaknutím otevřely. Kromě toho, že tento vojenský objekt přestal být využíván už před desítkami let a postupně upadl v zapomnění, představovala hlavní důvod, proč si Parry vybral za svůj hlavní stan zdejší komplex, právě tato budova. Sídlila v ní totiž bývalá laboratoř pro testování mikrobů, která se dokonale hodila pro jeho záměry. Nyní prošel několika místnostmi se zaprášeným vybavením až do hlavní laboratoře rozdělené příčkou ze sedmicentimetrového tvrzeného skla. Polovina místnosti sloužila jako vzduchotěsná izolační komora. „Dostal jsem zprávu. Co je nového?“ obrátil se Parry na zdravotníka v bílém plášti, který napjatě sledoval, co se děje za tlustým sklem. Muž otevřel ústa k odpovědi, ale Parry už zapnul interkom pod přepážkou. „Máte pro mě něco, majore?“ zeptal se přímo vojenského lékaře za sklem. Lékař se otočil. „Veliteli,“ pozdravil Parryho, „jsem rád, že jste přišel tak rychle. Je tady pár věcí, které byste měl vidět.“ Ustoupil, aby odkryl výhled 29
PODZEMÍ
na Styxe připoutaného k lůžku z nerezové oceli. Našli ho v troskách elektrárny a vrtulníkem ho převezli na základnu, aby ho zde vyšetřili. Od pasu nahoru byl nahý a jeho vzhled – hubené tělo a ostře řezané rysy – budil dojem, že jde o obyčejného Likvidátora. „Ještě nenabyl vědomí?“ zeptal se Parry. „Pořád je mimo,“ odpověděl lékař, „ale všechna jeho zranění se zahojila.“ „Cože?“ podivil se Parry a naklonil se ke sklu, aby si prohlédl Styxovu hlavu. „Neuvěřitelné. Máte pravdu. Po zranění nezůstalo ani stopy.“ Když sem Likvidátora přivezli, měl proraženou lebku, což je v kombinaci s dalšími vážnými zraněními vedlo k přesvědčení, že dlouho nepřežije. „Takže pokud průměrný Likvidátor nemá zázračné schopnosti hojit těžká zranění v řádu hodin spíš než měsíců, podařilo se nám získat jednoho z Armagů,“ konstatoval lékař. „Průměrný Likvidátor takové schopnosti opravdu nemá, takže se patrně nemýlíte,“ souhlasil Parry s nadšeným zábleskem v očích. Toto byl průlom, v jaký doufal, příležitost prozkoumat, proti čemu vlastně stojí. „Styxové se regenerují velice dobře, ale ani zdaleka ne takhle. Musím vám dát za pravdu. Je to Armag. Zjistili jste u něj ještě něco nezvyklého?“ Lékař se usmál. „Podle předběžného vyšetření má srdce, plíce a všechny tělní orgány, které byste čekal, a na správných místech. Odchylky jsem našel jen v jeho hrdle, kde je navíc nějaká žláza a taky malý výčnělek, který neumím vysvětlit.“ Parry okamžitě uhodl, co by to mohlo být. „To bude kladélko. Eddie mi řekl, že Armagové se dokážou rozmnožovat jako Styxky, takže patrně stejným způsobem kladou potomstvo do hostitele.“ Lékař štípl Armaga do bicepsu. „A hustota svalových vláken láme všechny rekordy. Váží snad tunu, což je důvod, proč ho sem museli donést čtyři vojáci. Ale to všechno bledne ve srovnání s tím, co vám ukážu.“ Přešel k lavici vedle lehátka a zvedl jednu stranu ocelového tácu, aby Parry viděl, co na něm leží. „Panebože!“ vyhrkl Parry. Nebyl si jistý, jestli ho víc šokovala skutečnost, že lékař odřízl Armagovi paži těsně pod ramenem, nebo to, že tvorovi po amputaci narostla zcela nová končetina. „Přesně tak. Žádal jste nevyvratitelný důkaz,“ usmál se lékař. „Začal jsem s menšími řezy do kůže, které se zahojily během několika vteřin, 30
NÁSLEDKY
a pokračoval jsem až k amputaci celé končetiny. Ta kupodivu opět dorostla, zhruba za tři hodiny, a podle všeho je úplně v pořádku.“ Dramaticky se odmlčel. „Jestli si myslíte, že to je pozoruhodné, předvedu vám ještě něco.“ Lékař zapnul přístroj v khaki bedně, která stála na lavici vedle odříznuté paže. „Vím, že to není moc vědecké, ale ve skladu jsem narazil na tohle prastaré výslechové zařízení,“ řekl. „Te se samozřejmě hodí maximálně do muzea lidských práv, protože Ženevská konvence zakazuje mučení válečných zajatců, ale nevím, jestli se konvence vztahuje i na tyhle tvory.“ Zvedl kovovou sondu připojenou kabelem k přístroji. „Nastavil jsem napětí na dvě stě voltů,“ oznámil, natáhl sondu k Armagovi a dotkl se jeho předloktí. Jakmile se kov dostatečně přiblížil, mezi sondou a kůží přeskočila jiskra. Lékař tím však neskončil a tvrdě zaryl sondu do Armagovy paže. „Všimněte si, že vůbec nereaguje,“ upozornil Parryho. Měl pravdu. Nedošlo k žádnému svalovému stahu, který by byl pozorovatelný u každého člověka, i bezvědomého. Místo toho se stalo cosi mnohem podivnějšího. V místě dotyku se barva kůže změnila na stříbřitě křiš álovou, jako kdyby z ní vyrašily šupiny ve tvaru diamantů. Změna se postupně rozšířila na celou paži, která zprůhlednila a začala se transformovat v něco zcela jiného. „Domníváme se, že se mění v křídlo,“ poznamenal zdravotník vedle Parryho. Parry musel souhlasit. Paže se až k rameni zploštila a skutečně připomínala křídlo nějakého ptáka. Lékař sondu oddálil a končetina okamžitě ztratila svou průsvitnost a vrátila se do původního stavu. „Takže dokážou měnit tvar a nějak se na tom podílí elektrický proud. Předpokládám, že prostřednictvím nervových impulzů.“ „Major dělal pokusy s různými hodnotami napětí,“ řekl zdravotník a zvedl psací desku, aby ukázal Parrymu hrubé náčrty. „Získali jsme křídlo, které jste před chvilkou sám viděl, a taky něco na způsob ploutve.“ „Voda, vzduch a země,“ vzpomněl si Parry. „Eddie říkal, že se dokážou měnit v bytosti s různou morfologií podle toho, v jakém se pohybují prostředí.“ „Ano, naše pozorování tomu nasvědčují,“ potvrdil lékař. 31
PODZEMÍ
Parry se zamyšleně mračil. „Takže…,“ začal pomalu. „Je tohle jejich Achillova pata? Můžeme je porazit elektřinou?“ „To je dobrý nápad. Co kdybych přidal š ávu? Uvidíme, co se stane,“ odpověděl lékař. „Zvýším napětí na pět set voltů.“ Přistoupil k přístroji a otočil jednu z kontrolek do krajní polohy. Pak natáhl sondu k Armagově ruce. Od kovu ke kůži se vyklenula ještě zářivější jiskra a světla v místnosti zablikala. „Už je to tady,“ zašeptal zdravotník, když končetina opět zprůsvitněla. Tentokrát ale prsty splynuly, ruka se prodloužila, zesílila a na jejím konci se objevily tři nebezpečně vyhlížející drápy. „Vůbec netuším, co to je,“ hlesl zdravotník, zatímco se horečně snažil skicovat nový tvar. Parry koutkem oka zahlédl ještě něco jiného. „Za vámi, majore! Ta paže!“ Proměnou prošla i oddělená paže. Získala přesně stejnou podobu se třemi smrtícími drápy na konci. Nyní byla na ocelový tác příliš dlouhá, převážila se a skutálela se na lavici jako mrtvá ryba. „Přerušte proud! Hned!“ vykřikl Parry, když se oddělená končetina vedle tácu zachvěla. Lékař ve spěchu sondu upustil a sklonil se pro ni. Znovu se narovnal přesně v okamžiku, kdy Armag dokončil proměnu. Z hrudi mu vyrazily tři páry končetin jako nějakému gigantickému průsvitnému pavoukovci a začaly zběsile trhat pouta, která ho držela na lůžku, jako kdyby byla z papíru. Lékař ohromeně zíral. Neměl sebemenší šanci. Armag jediným máchnutím odtrhl lékařovu hlavu od těla. Ty tři drápy byly právě tak smrtící, jak vypadaly. Vmžiku vyskočil z lůžka přímo proti skleněné přepážce. Ozvalo se zvučné břinknutí a drápy tvora se zasekly do skla tak hluboko, že za ně zůstal viset. Rozmáchl se k druhému úderu, jako kdyby věděl, že přepážka dlouho nevydrží. „Spalte ho!“ zaječel Parry z plna hrdla. „Spalte?“ vykoktal zdravotník, který nedokázal odtrhnout pohled od obří pavoučí hlavy se složenýma očima, které na něj civěly přes sklo. Parry nečekal, až se zdravotník vzpamatuje, zvedl kryt panelu pod interkomem a otočil klíčem. Pak udeřil dlaní do velkého tlačítka vedle. 32
NÁSLEDKY
Izolovanou komoru okamžitě vyplnila stěna z plamenů – bezpečnostní prvek instalovaný ke sterilizaci místnosti v případě nehody s biologickým vzorkem. Parry mlčky sledoval, jak Armagovo tělo černá a hroutí se do pekelné výhně. „Kristepane, kristepane,“ drmolil zdravotník. „Oddělená paže se změnila, i když proud procházel Armagovým tělem,“ vydechl Parry. Zdravotník si pořád nedokázal srovnat v hlavě, co právě viděl, natož aby chápal, co mu Parry říká. „Ale major…,“ zašeptal. Parry ho popadl za ramena. „Dejte se dohromady, člověče. Jestli podobně komunikují různí jedinci, mohl právě prozradit naši polohu. Možná už jsou na cestě další!“ Vytrhl zpoza opasku vysílačku. „EVAKUACE!“ vyštěkl do ní.
33
