Synodus Episcoporum
Konečný seznam návrhů 11. valného shromáždění biskupského synodu, jehož oficiální latinský text byl předmětem osobního hlasování synodální otců, je určen Svatému Otci a bude mu předán. Takový text je svou povahou důvěrný a nebude zveřejněn, aby se respektoval poradní ráz synodálního zasedání. Tento text má totiž charakter návrhů. Z laskavého rozhodnutí Svatý Otec Benedikt XVI. dovoluje při této příležitosti, aby prozatímní, neoficiální, italský překlad byl zveřejněn v bulletinu Tiskového sálu Svatého stolce. K tomu se upřesňuje, že návrhy jsou dílem dlouhého procesu synodu otevřeného eventuálnímu vyhlášení papežského dokumentu. Nevyčerpává bohatství příspěvků „Lineamenta, instrumentum laboris, disceptatio in aula“ zahájené „Relatio ante disceptationem a ukončená „Relatio post disceptationem“ a „Nuntius“ (poselství). Práce malých kroužků umožnila vypracování synodálního souhlasu v atmosféře biskupského společenství s Petrem a pod Petrem skrze vzájemné naslouchání, také v bezprostřednosti spontánní diskuse. Konečný seznam návrhů Úvod 1. návrh: Dokumenty, které se prezentují Svatému Otci Chce se předložit k úvaze Svatého Otce (Sommo Pontefice - nejvyššího Velekněze) – kromě dokumentů o Eucharistii, pramen a vrchol života a poslání církve, týkající se tohoto synodu, neboli Lineamenta, Instrumentum laboris, Relationes ante et post disceptationem a texty příspěvků, jak těch pronesených v aule, tak podaných písemně, relace z malých kroužků a jejich diskuse – především některé specifické návrhy, které Otcové považovali za zvláště důležité. Synodální otcové pokorně žádají Svatého Otce, aby zvážil vhodnost vydat dokument o vznešeném tajemství Eucharistie v životě a poslání církve. 2. návrh: Liturgická reforma 2. Vatikánského koncilu Synodální shromáždění s vděčností připomnělo blahodárný vliv, který měla liturgická reforma od 2. Vatikánského koncilu na život církve. Ozřejmila krásu eucharistické akce, která září v liturgickém obřadu. V minulosti došlo k zlořádům, nechybí ani dnes, i když je jich méně. Nicméně, podobné epizody nemohou zatemnit, že reforma byla dobrá a platná, že má v sobě ještě bohatství, jež nebylo plně vyčerpáno; spíše je naléhavá větší pozornost „k umění slavit“, v němž je plně favorizována (upřednostněna) účinná opravdová účast. První část 1
Boží lid vychovaný ve víře v Eucharistii Víra v Eucharistii 3. návrh: Nové velikonoční tajemství Tím, že Ježíš ustanovil Eucharistii, dal život radikální novosti: naplnil Sám v sobě novou a věčnou Úmluvu. Do souvislosti s obřadní hebrejskou večeří, která soustřeďuje v památce minulou událost osvobození z Egypta, jeho přítomnou závažnost a budoucí příslib, Ježíš zařazuje naprostý dar sama Sebe. Pravý obětovaný Beránek se obětoval jednou pro vždy ve velikonočním tajemství a je s to navždy osvobodit člověka od hříchu a od temnot smrti. Sám Pán nám poskytl podstatné prvky „nového kultu“. Církev, jako nevěsta a vedená Duchem svatým, je povolána slavit eucharistickou hostinu každý den „na Jeho památku“. Vpisuje vykupitelskou oběť svého Ženicha do dějin a svátostně ho zpřítomňuje ve všech kulturách. Toto „velké tajemství“ se slaví v liturgických formách, které církev osvícená Duchem svatým rozvíjí v čase a prostoru. Ježíš, podstatně přítomný ve slavení Eucharistie, nás prostřednictvím Ducha svatého uvádí do Paschy: přecházíme ze smrti do života, z otroctví do svobody, ze smutku do radosti. Slavení Eucharistie v nás posiluje velikonoční dynamismus a upevňuje naši identitu. S Kristem můžeme zvítězit láskou nad nenávistí, pokojem nad násilím, pokorou nad pýchou, velkodušností nad sobectvím, smířením nad nesvorností, nadějí nad zoufalstvím. Spojeni s Ježíšem Kristem, který zemřel a vstal z mrtvých, můžeme každý den nést Jeho kříž a následovat ho s výhledem na vzkříšení těla podle příkladu dávných mučedníků, ale i z dnešní doby. Eucharistie, jako velikonoční tajemství, je zárukou budoucí slávy a z ní vyvěrá eschatologická přeměna světa. Slavením Eucharistie předjímáme tuto radost ve velkém společenství svatých. 4. návrh: Eucharistický dar Eucharistie je dar, který vyvěrá z lásky Otce, ze synovské poslušnosti Ježíše, která šla až k oběti kříže zpřítomněné pro nás ve svátosti, z moci Ducha svatého, který svolával na dary modlitby církve, je přeměňuje v Tělo a Krev Ježíše. V ní se plně odhaluje tajemství lásky Boha k lidstvu a naplňuje se Jeho plán spásy ve znamení naprosté nezištnosti, jež odpovídá pouze Jeho příslibům, naplněným nad veškerou míru. Církev přijímá, adoruje, slaví tento dar s rozechvělou a věrnou poslušností, aniž by si dělal nárok na nějakou moc jím disponovat, leč jen tu, kterou jí svěřil Ježíš, aby se svátostný obřad konal v dějinách. Pod křížem se Nejsvětější Panna plně připojí k obětnímu daru Spasitele. Maria svým neposkvrněným početím a plností milosti zahajuje účast církve na oběti Vykupitele. Věřící „mají právo hojně přijímat od posvátných pastýřů duchovní dobra církve, především pomoc Božího slova a svátostí (LG 37; srov. CIC can 213; CCEO can 16), když to právo nezakazuje. Takové právo odpovídá povinnosti pastýřů vyvinout všemožné úsilí, aby přístupu k Eucharistii nebylo v konkrétním případě zabráněno, tím, že se projeví v tom ohledu inteligentní péče a velkodušnost. Synod oceňuje a děkuje Kněžím, kteří za cenu někdy těžkých a riskantních obětí zabezpečují křesťanským komunitám tento dar života a vychovávají je k tomu, aby jej slavili v pravdě a plnosti. 5. návrh: Eucharistie a církev 2
Vztah mezi Eucharistií a církví je chápán ve velké křesťanské tradici tak, že stavuje bytí a jednání samé církve až do té míry, že antické křesťanství popisovalo týmiž slovy Kristovo tělo, tedy tělo narozené z P. Marie, eucharistické tělo a tělo Kristovy církve. Tato jednota těla se ukazuje v křesťanských společenstvích a obnovuje se v eucharistickém úkonu, který je sjednocuje a odlišuje v místních církvích, „v nichž existuje a z nichž se skládá jedna jediná katolická církev (LG 23). Výraz „katolický“ vyjadřuje univerzálnost pocházející z jednoty, kterou každodenně slavená Eucharistie podporuje a buduje. Místní církve v univerzální církvi tak mají v Eucharistii úkol učinit viditelnou svoji vlastní jednotu a svou odlišnost. Toto pouto bratrské lásky dává prosvítat trinitárnímu společenství. Koncily a synody vyjadřují v dějinách tento bratrský aspekt církve.Tento církevní rozměr Eucharistie tvoří silné pouto jednoty katolické církve s pravoslavnými církvemi, které uchovaly ryzí a celistvou povahu tajemství Eucharistie. Církevní charakter Eucharistie by mohl být také výsadním bodem v dialogu s komunitami vzniklými z reformace. 6. návrh: Eucharistická adorace Biskupský synod uznává mnohonásobné plody eucharistické adorace v životě Božího lidu v tolika částech světa a mocně povzbuzuje k této formě modlitby – tak často doporučované ctihodným Božím služebníkem Janem Pavlem II. – ať je zachována a podporována podle tradic jak latinské církve tak východních církví. Uznává, že tato praxe vyvěrá z eucharistické akce, – že je sama o sobě největším úkonem adorace církve, která opravňuje věřící, aby se plně, vědomě, aktivně a plodně podíleli na Kristově oběti podle přání 2. Vatikánského koncilu – a k ní také znovu vede. Tak prožívaná eucharistická adorace podporuje věřící v jejich křesťanské lásce a službě druhým a rozvíjí větší osobní svatost i křesťanských společenství. V tomto smyslu opětný rozkvět eucharistické adorace, i mezi mladými, se dnes jeví jako slibný rys tolika komunit. Z toho důvodu, aby se podporovala návštěva Nejsvětější svátosti, ať se v rámci možností pečuje o to, aby zůstaly otevřené kostely, v nichž je přítomna Nejsvětější svátost. Aby se podporovala adorace je vhodné dát zvláštní uznání institutům zasvěceného života a sdružením věřících, které se jí zvláštním způsobem a v různých formách věnují tím, že se jim pomáhá, aby se eucharistická úcta stávala více biblická, liturgická a misionářská. Eucharistie a svátosti 7. návrh: Eucharistie a svátost smíření Láska k Eucharistii vede k tomu, že se stále více cení svátost smíření, v níž milosrdná dobrota Boha umožňuje nový počátek křesťanského života a ukazuje vnitřní vztah mezi křtem, hříchem a svátostí smíření. Hodné přijetí Eucharistie vyžaduje stav milosti. Je velmi důležitým pastorálním úkolem, aby biskup rozvíjel v diecézi rozhodné ozdravění pedagogiky obrácení, které se rodí z Eucharistie a aby kvůli tomu podporoval častou individuální zpověď. Kněží pak ať se velkodušně věnují udílení svátosti pokání. Synod živě doporučuje biskupům, aby nepřipouštěli ve svých diecézích používání kolektivních rozhřešení, leč v mimořádných případech, stanovených v Motu Proprio Misericordia Dei, 7. dubna 2002, papežem Janem Pavlem II. Ať se biskupové 3
postarají o to, aby byla v každém chrámě vhodná místa pro zpovědi (srov. CIC 964 § 2). Doporučuje se, aby biskup jmenoval penitenciáře. V tomto výhledu by také bylo zapotřebí prohloubit dimenze smíření již přítomné ve slavení Eucharistie (srov. CCC 1436), zvláště kající obřad, aby se v něm mohly prožívat opravdové chvíle smíření. Nesvátostné kající obřady, uvedené v rituálu svátosti pokání a smíření, mohou vzbuzovat smysl pro hřích a formovat ducha pokání i společenství v křesťanských komunitách a připravovat tak srdce na slavení svátosti. Obnovení eucharistické spirituality může být příležitostí k prohloubení chápaní a praxe odpustků. Tento synod připomíná, že biskupové a faráři mohou žádat od apoštolské penitencierie plnomocné odpustky, aby slavili různé příležitosti a výročí. Synod povzbuzuje k obnovené katechezi o odpustcích. 8. návrh: Eucharistie a svátost manželství V Eucharistii se vyjadřuje láska Ježíše Krista, který miluje církev jako svou nevěstu až k obětování svého života za ni. Eucharistie nevyčerpatelným způsobem posiluje jednotu a nerozlučnou lásku každého křesťanského manželství. Chceme dát pocítit zvláštní duchovní blízkost všem, kteří vytvořili svou rodinu na svátosti manželství. Synod uznává zvláštní poslání ženy v rodině i ve společnosti a povzbuzuje manžele, aby dobře zapojeni do svých farností a někdy zařazeni do malých společenství, hnutí a církevních sdružení, vykonali cesty manželské spirituality živené Eucharistií. Svěcení neděle se uskutečňuje také v rodinném životě. Proto křesťanské společenství má považovat rodinu, jako „domácí církev“, za prvotní prostředí. Rodina uvádí děti do víry církve a do liturgie, především do mše svaté. 9. návrh: Eucharistie a mnohoženství Povaha manželství vyžaduje, aby muž byl definitivním způsobem svázán s jedinou ženou a naopak. Na tomto horizontu ať se pomáhá mužům s více manželkami, aby integrovali svůj lidský plán do novosti a radikálnosti Kristova poselství. Jako ke katechumenům, Kristus k nim dospívá v jejich specifické situaci a povolává je k zřeknutím a přerušením nezbytným ke společenství, aby je jednoho dne mohli slavit skrze svátosti a především skrze eucharistie. Církev je bude mezitím provázet pastorací plnou laskavosti a pevnosti. 10. návrh: Způsoby nedělních shromáždění , jež čekají na kněze V zemích, kde nedostatek kněží a velké vzdálenosti prakticky neumožňují účast na nedělní Eucharistii je důležité, aby se křesťanská společenství shromáždila ke chvále Pána a konala památku Dne, který je mu zasvěcen ve společenství s biskupem a celou místní i univerzální církví. Velmi důležité je také vyhranit povahu závaznosti věřících účastnit se těchto nedělních shromáždění. Ať se dbá o to, aby bohoslužba slova byla organizována pod vedením jáhna nebo odpovědného vedoucího společenství, jemuž je tato služba řádně svěřena kompetentní autoritou, ať se koná podle specifického rituálu schváleného pro tento účel. Aby věřící nebyli dlouho dobu bez svatého přijímání, ať se kněží snaží často navštěvovat tato společenství. Ordináři a biskupské konference mají regulovat možnosti rozdávat sv. přijímání. Nesmí se nikdy zaměňovat nedělní shromáždění, jež čeká na kněze za mši svatou. Proto se budou muset věřící stále vybízet, aby se odebrali pokud možno tam, kde se slaví mše svatá. Biskupské konference ať se
4
postarají o příslušné pomůcky, které by vysvětlovaly význam bohoslužby slova s rozdáváním sv. přijímání a normy, které je upravují. 11. návrh: Nedostatek kněží Ústřední, ohniskový význam Eucharistie pro život církve dává pociťovat s ostrou bolestí vážný nedostatku kléru v některých částech světa. Mnoho věřících je tak zbaveno Chleba života. Aby se vyšlo vstříc eucharistickému hladu Božího lidu, který se musí často, na ne zrovna krátká údobí, obejít bez eucharistické slavnosti, je nezbytné uchýlit se k účinným pastorální iniciativám. V této souvislosti synodální otcové zdůraznili důležitost nesmírně cenného daru církevního celibátu v praxi latinské církve. S odkazem na učitelský úřad církve, zvláště na 2. Vatikánský koncil a poslední velekněze, otcové požadovali, aby se věřícím vhodně vysvětlily důvody vztahu mezi celibátem a kněžským svěcením s plným respektem k tradici východních církví. Někteří se odvolávali na „viri probati“ (zkušené muže), ale tato hypotéza byla hodnocena jako cesta, jíž se nemá jít. Kromě toho se musí brát v úvahu, že k tomu, aby se mohl poskytovat všem věřícím eucharistický dar, má rozhodující váhu křesťanská kvalita společenství a síla její přitažlivosti. Jedná se především o tyto body: - pobádat pastýře, aby podporovali kněžská povolání; aby je objevovali a staváli se jejími „hlasateli“, počínaje u nejmladších, a aby věnovali péči „ministrantům“; - neobávat se nabízet mladým radikálnost následování Krista; - učinit rodiny vnímavějšími pro kněžská povolání; v některých případech jsou totiž vůči nim lhostejné nebo přímo nepřátelské; - pěstovat modlitbu za povolání ve všech společenstvích a v každém církevním prostředí; - biskupové se mají postarat o rovnoměrnější rozdělení kléru tím, že zapojí i řeholní rodiny při plném respektování jejich vlastního charismatu, a vybízet sám klérus k velké disponibilitě sloužit církvi tam, kde je toho zapotřebí i za cenu obětí. 12. návrh: Pastorace povolání Jako odpověď na naléhavou povinnost církve pravidelně nabízet všem věřícím dar Eucharistie a při nedostatku kněží na různých místech, obraťme své oči k Pánu a vytrvale ho prosme, aby poslal dělníky na svou žeň. Ze své strany navrhujme posílit pastoraci povolání a dimensi povolání v celé pastoraci, zvláště mládeže a rodin. Proto žádáme: - vytvořit skupiny ministrantů a postarat se jim o duchovní doprovázení; - šířit eucharistickou adoraci za povolání ve farnostech, v kolejích a v církevních hnutích; - podněcovat faráře a všechny kněze k duchovnímu doprovázení a formaci mladých tím, že je budou svým svědectvím vybízet k následování Krista v kněžství; - podle možností organizovat středisko povolání nebo malý seminář v místních církvích. Ať se biskupové a kněží angažují v tomto druhu pastorace osobně a jsou tak příkladem nadšení a zbožnosti. Katecheze a mystagogie (zasvěcování do tajemství) 13. návrh: Posloupnost svátostí křesťanského uvedení do víry
5
Úzká souvislost mezi křtem, biřmováním a eucharistií se dostatečně nevnímá. Je tedy vhodné vysvětlit, že jsme byli pokřtěni a biřmováni ve vztahu k Eucharistii. Ať se tedy podporuje lepší integrace spojení tří svátostí křesťanského uvedení do víry při slavení každé z těchto svátostí, ať je jakýkoliv chronologický postup nebo věk slavení biřmování a prvního přijímání. Teologické a pastorální prohloubení biřmování v tomto smyslu by mohlo být velkou hodnotou. Toto všechno by mělo navíc kladnou hodnotu v ekumenickém dialogu. O správném věku pro biřmování by se mělo znovu přemýšlet. Stejně tak by se mělo v latinské církvi promyslet, zda pořadí křest, biřmování, první přijímání má být zachováváno jen u dospělých a ne také u dětí. Latinská tradice, která se odlišuje od východní tradice tím, že odděluje slavení biřmování od křtu, má své vlastní právo a svou vlastní váhu. Na druhé straně odlišnosti mezi oběma tradicemi nejsou dogmatické povahy. Obě tradice totiž dávají různou odpověď na totožnou situaci velkého počtu křtu dětí. 14. návrh: Eucharistie, katecheze a formace Eucharistie, tajemství víry, vepsané do úmluvy Boha s jeho lidem, je pramenem inspirace každého návrhu pastorální formace. Ta musí ukazovat Eucharistii v jejím vnitřním vztahu ke všem ostatním svátostem tím, že vede muže i ženy naší doby k novému životu v Kristu. Kvůli tomu se budou muset rozvíjet dobře inkulturované katechumenální cesty, na kterých najde své místo prezentace doktrinálního obsahu, uvedení do duchovního i mravního života, společenská angažovanost. Celý Boží lid – biskupové a faráři, podle jejich specifické odpovědnosti - se musí zapojit do této trvalé formace, rozvíjené v každé místní církvi, zvláště věřící, kteří pracují ve farnostech a v komunitách jako katecheté a hlasatelé evangelia. Zvláště bude dávána solidní formace bohoslovcům ohledně teologických, liturgických, pastorálních základů ryzí eucharistické spirituality. Musí co nejlépe chápat smysl každé liturgické normy. Farnosti a malá společenství, jež jsou jejich součástí, musí být školami eucharistické mystagogie (uvedení do tajemství). V tomto kontextu se bude vyhledávat spolupráce s komunitami zasvěceného života, hnutími a sdruženími, které opět zhodnotí křesťanskou formaci podle svých vlastních charismat. V rámci nové evangelizace uznáváme potřebu rozvíjet nové formy katecheze, vhodné pro různé situace a kultury. V této souvislosti budou muset být výsadními odkazy (opěrnými body): katechismus katolické církve a nedávná učení Magisteria (učitelského úřadu církve). 15. návrh: Rodina a uvedení do svátostí Je třeba zapojit rodinu do uvedení dětí ke svátostem. Nesmí se bezdůvodně omezovat přístup dětí k eucharistickému stolu. Především první přijímání je velmi důležitý krok pro život uvedený na cesty svatosti, plné lásky, radosti a pokoje. Každá rodina podporovaná farností, kněžími, zasvěcenými osobami, laickými spolupracovníky a zvláště katolickou školou, musí napomáhat výchovnému procesu k Eucharistii. Církev, Boží rodina, roste a živí se ze stolu Božího slova a Tělem a Krví Krista. Slavení Eucharistie musí podporovat stále více na všech úrovních uvědomění a uskutečnění „církve rodiny“ prostřednictvím solidarity, rodinných vztahů a sdílení mezi všemi členy společenství.
6
16. návrh: Mystagogická katecheze Nejstarší tradice církve připomíná, že křesťanská cesta, bez opomenutí systematického chápaní obsahů víry, je zkušeností, která se rodí z hlásání, prohlubuje se katechezí a nachází svůj pramen a své vyvrcholení v liturgickém slavení. Víra a svátosti jsou dva doplňující se aspekty posvěcující činnosti církve. Víra vzbuzená hlásáním Božího slova, je živena a roste v setkání milosti se zmrtvýchvstalým Pánem ve svátostech. Víra se vyjadřuje obřadem a obřad posiluje a upevňuje víru. Odtud vyplývá požadavek mystagogického pochodu, který je třeba prožít v komunitě a s jeho pomocí a který se opírá o tři podstatné prvky: výklad obřadů ve světle biblických událostí v souladu s tradicí církve; zhodnocení svátostných znamení; význam obřadů ve vztahu ke křesťanskému nasazení v životě. Bylo by žádoucí rozvíjet mystagogickou metodu především s dětmi přistupujícími k prvnímu sv. přijímání a s biřmovanci. 17. návrh: Kompendium (přehled, příručka) o Eucharistii Příslušné úřady Svatého stolce, jakož i biskupských konferencí, by měly pomýšlet na plán Eucharistického kompendia nebo nějakého pomocného pastoračního nástroje, které by shromáždilo liturgické, doktrinální, katechetické a devocionální prvky o Eucharistii, aby napomáhalo rozvíjet víru a eucharistickou zbožnost. Takové kompendium by mohlo nabídnout to nejlepší z patristického učení, ze zkušenosti latinské církve i východních církví a devocionální modlitby. Mělo by zahrnovat příslušnou katechezi o povaze a struktuře eucharistických modliteb. Druhá část Účast Božího lidu na eucharistické slavnosti Struktura eucharistické slavnosti 18. návrh: Boží Slovo ve slavení Eucharistie Církev dostává z obou stolů Božího slova a Kristova Těla a nabízí věřícím Chléb života, zvláště ve svaté liturgii. Boží slovo, jakož i celé eucharistické tajemství není přístupné jinak než ve víře. Proto je vhodné, aby čtení byla pronášena s péčí, pokud možno ustanovenými lektory. Ve slavení Eucharistie má být dávána správná váha liturgii slova. Existuje vnitřní pouto mezi Božím slovem a Eucharistií. V Eucharistii Slovo, které se stalo tělem, se nám dává jako duchovní pokrm. Nasloucháme-li Božímu slovu, rodí se víra (srov. Řím 10,17). Oceňování, slavení a prožívání Eucharistie vyžaduje hlubokou znalost hlásání textu Písma svatého. „Neznalost Písma je neznalostí Krista“ (srov. DV 25) . Věřícímu se musí pomáhat, aby oceňoval poklady Písma v lekcionáři skrze rozvíjení biblického apoštolátu, povzbuzování farních skupin, které připravují nedělní mši sv., skrze modlitební studium samých čtení a liturgických praktik jako je mlčení nebo eventuálních pár slov úvodem, jež napomáhají lepšímu chápání. Kromě toho Boží lid musí být vychováván dobrou katechezí založenou na Božím slově. Milovat, číst, studovat, meditovat a modlit se Boží slovo je cenným plodem praktikování „lectio divina“ studijních skupin a biblických modliteb v rodině nebo v malých církevních skupinách. Právě pro vnitřní spojení liturgie Slova s eucharistickou liturgií je Boží slovo ve 7
vážnosti a je ctěno (srov. DV 21), zvláště evangelia, jako znamení přítomnosti Vtěleného Slova v shromáždění věřících (srov. IL 46). Ať modlitba věřících nalezne výraz, který by ji lépe spojoval s Božím slovem, s potřebami shromáždění, a ještě obšírněji - s potřebami celého lidstva. 19. návrh: Homilie Nejlepší katechezí o eucharistii je sama dobře slavená Eucharistie. Proto se žádá po posvěcených služebnících, aby považovali celebrování (mše sv.) za svou hlavní povinnost. Zvláště musí pečlivě připravovat homilii, na základě příslušné znalosti Písma svatého. Ať homilie klade Boží slovo hlásané při celebraci (slavení) do úzkého vztahu k svatostné celebraci (srov. SC 52) a s životem společenství takovým způsobem, aby bylo Boží slovo skutečnou oporou a životem církve (DV 21) a přeměnilo se v pokrm pro modlitbu a pro každodenní život. Homilie podle učení církevních učitelů je pravou mystagogií, neboli opravdové uvedení do tajemství, která se slaví a žijí. Kromě toho byla navržena možnost uchýlit se na základě trojročního lekcionáře k „tematickým“ homiliím, které mohou během liturgického roku pojednávat o velkých tématech křesťanské víry: Credo, Otče náš, části mše svaté, Desatero a jiná témata. Tyto tématické homilie se budou řídit tím, co bylo směrodatně předloženo učitelským úřadem církve ve čtyřech „sloupech“ Katechismu katolické církve a v nedávném Kompendiu. Kvůli tomu bylo také navrhováno vypracovat pastorální pomůcku, zakládající se na trojročním lekcionáři, která spojuje hlásání Písem s učením víry, jež z něho vyvěrá. 20. návrh: Obětování lidské práce Chléb a víno, plody země a lidské práce, které klademe na oltář jako výraz obětování života lidské rodiny, znamenají, že celé stvoření je Kristem Vykupitelem vzato, aby bylo přeměněno jeho obnovující láskou a prezentováno Otci. Ať se stále více zdůrazňuje, jak je důstojnost práce mužů a žen v celém světě skrze eucharistickou oběť vnitřně spojena s vykupitelskou obětí Krista. 21. návrh: Aklamace (veřejný projev souhlasu) v eucharistické modlitbě Eucharistické modlitby by mohly být obohaceny aklamacemi nejen po proměňování, nýbrž i v jiných chvílích, jak se předpokládá v eucharistických modlitbách pro děti a jak se to dělá v různých zemích. 22. návrh: Epiclesis (prosba k Duchu svatému, aby proměnil chléb a víno v Tělo a Krev Páně) Protože „lex orandi“ vyjadřuje „lex credendi“, je podstatné žít a prohlubovat víru v Eucharistii počínaje modlitbou, kterou odjakživa církev celebruje, to je eucharistickou modlitbou. Eucharistická spiritualita získává zvláště tím, že uznává důležitost Ducha svatého, který proměňuje obětované dary a díky jemuž se celé společenství stává stále více Kristovým tělem. Synod si přeje, aby se s větší jasností ukázala souvislost epikleze s vyprávěním o ustanovení. Stalo by se tak zřejmější, jak celý život věřících je v Duchu svatém a v Kristově oběti Otci milá duchovní oběť. V tomto rámci si synod uvědomuje potřebu, aby byla lépe upřesněna povaha vzájemné příčinnosti zahrnutá do formule: Církev dělá Eucharistii a Eucharistie dělá církev“. 8
23. návrh: Znamení pokoje Pozdravení pokoje ve mši svaté je výmluvným znamením velké hodnoty a hloubky (srov. Jan 14,27). Nicméně v jistých případech zatěžuje a může se tak stát problematickým, když se protahuje příliš dlouho nebo dokonce vyvolává určitý zmatek právě před přijetím sv. přijímání. Snad by bylo užitečné zhodnotit, zda není třeba znamení pokoje umístit do jiné chvíle celebrování, s ohledem na starobylé a ctihodné zvyky. 24. návrh: Ite missa est Aby se mnohem více zvýraznil vztah Eucharistie k misii (poslání), což patří k srdci (ohnisku) tohoto synodu, ať se připraví nové formule rozloučení (slavnostní požehnání, modlitby nad lidem nebo jiné), jež podtrhují poslání věřících, kteří se účastnili Eucharistie, do světa. Ars celebrandi (Umění celebrovat – sloužit mši sv.) 25. návrh: Důstojnost celebraceí Ti, kdo se účastní Eucharistie, jsou povoláni prožívat celebraci (slavení mše sv.) s jistotou, že jsou Boží lid, královské kněžstvo, svatý národ (srov. 1 Petr 2,4-5. 9). V ní každý z nich vyjadřuje své specifické křesťanské povolání. Ti, kteří z nich přijali posvěcenou službu, konají ji podle svého stupně: biskup, kněží a jáhnové. Zvláště úloha jáhnů a služba lektorů a akolytů zasluhuje větší pozornost. Ať především biskupové jako moderátoři liturgického života, uvádějí do života důstojnou celebraci svátostí ve své diecézi, ať opravují zlořády a předkládají kult katedrály jako příklad. Tento synod obnovuje své ocenění za péči, kterou kněží věnují slavení liturgie důstojným způsobem, „pozorně a zbožně“, k velkému prospěchu Božího lidu. Dokazují tak důležitost víry, svatosti, ducha oběti a osobní modlitby, aby slavili Eucharistii. Je třeba se vyhýbat přemíře slovních vystoupení, což může vést k manipulování mše svaté, jako například, když se nahradí liturgické texty cizími texty, nebo když se dá celebraci neliturgický významový odstín. Ryzí liturgická akce vyjadřuje posvátnost eucharistického tajemství. Ta by měla vyzařovat ze slov i z úkonů celebrujícího kněze, zatímco dělá věřícím prostředníka u Boha Otce i za ně prosí. Jako všechny umělecké výrazy tak i zpěv musí být vnitřně sladěn s liturgií, účinně se podílet na jejím cíli, neboli vyjadřovat víru, modlitbu, úžas, lásku k Ježíšovi přítomnému v Eucharistii. Ať je osvětlena hodnota, důležitost a nutnost zachovávání liturgických předpisů. Slavení Eucharistie ať respektuje střízlivost a věrnost obřadu chtěného církví s takovým smyslem pro posvátné, který pomáhá žít setkání s Bohem a s oněmi formami, i vnímatelnými, jež mu napomáhají (harmonie obřadu, liturgické oděvy, zařízení a posvátné místo). Bude důležité, aby kněží a odpovědní představitelé liturgické pastorace dali poznat platné liturgické knihy (misál, lekcionář) a příslušné předpisy. Aby byli věřící vedeni ke slavenému tajemství, je nutná předchozí katecheze, která napomáhá jejich aktivní účasti proniknuté ryzí zbožností. Ať služebníci (kněží) napomáhají k této plné účasti hlásáním textů a doporučením doby mlčení, gest a příslušných postojů. 26. návrh: Inkulturace (zakořenění do kultury) a celebrace 9
Aby se věřící účinněji účastnili Eucharistie, tento synod si přeje podporování větší inkulturace v oblasti slavení Eucharistie tím, že bere v úvahu možnost přizpůsobení, kterou nabízí Intitutio generalis římského misálu, měřítka stanovená IV. instrukcí kongregace pro bohoslužbu, pro správné uplatňování koncilní konstituce o liturgii z roku 1994 a směrnice vyjádřené v posynodálních exhortacích „Ecclesia in Afrika, Eccleisa in Asia, Ecclesia in Oceania, Eccleisa in America. Z toho důvodu biskupské konference na sebe berou plnou zodpovědnost, aby se rozmnožovaly pokusy o inkulturaci a podporovala se tak správná rovnováha mezi již vydanými měřítky a novými směrnicemi a novými úpravami. 27. návrh: Umění ve službě eucharistických oslav V dějinách slavení mše svaté a eucharistické adorace nabývá velmi důležitou funkci posvátné umění ve svých rozmanitých výrazech počínaje architekturou. Přenáší totiž duchovní význam obřadů církve do pochopitelných a konkrétních forem, které osvěcují mysl, dotýkají se srdce a formují vůli. Kromě toho studium liturgické architektury ze strany laiků, seminaristů a kněží, a všeobecněji studium posvátného umění, je s to osvětlit teologickou reflexi, obohatit katechezi a znovu vzkřísit onu chuť pro symbolickou mluvu, jež usnadňuje svátostnou mystagogii. Nakonec hluboké poznání forem, které posvátné umění dokázalo vyprodukovat během staletí, může napomáhat těm, kteří jsou povoláni spolupracovat s architekty a umělci, aby dělali plány přiměřené službě eucharistického života současných společenství, tak i slavnostní prostory, ale i ikonografické rozvržení. V případě konfliktu mezi uměleckým a celebrativním aspektem ať se dává přednost liturgickým potřebám slavení podle reformy schválené církví. 28. návrh: Svatostánek a jeho umístnění V souladu s Všeobecným úvodem k římskému misálu (srov. č 314) synod připomíná, že svatostánek pro uchovávání nejsvětější svátosti musí mít v kostele vznešené, vážené, dobře viditelní umístnění, provedené podle uměleckých měřítek a vhodné pro modlitbu. Kvůli tomu ať se poradí s biskupem. 29. návrh: Eucharistie a prostředky sociální komunikace Komunikační prostředky včetně internetu prokazují dobrou službu těm, kdo se nemohou účastnit mše svaté, například pro své stáří nebo zdravotní stav. Mohou nadto dospět k pokřtěným, kteří se vzdálili a dokonce i nevěřící. Když se užívají komunikační prostředky je důležité slavit Eucharistii na důstojných místech, přiměřených a dobře připravených. Buď připomenuto, že za normálních podmínek ke splnění přikázání je nutná tělesná přítomnost na slavení Eucharistie a že nestačí sledovat obřad prostřednictvím komunikačních prostředků. Řeč obrazu je totiž představení a ne sama skutečnost. Liturgie musí být zbožná a vybízet k modlitbě, protože se slaví velikonoční tajemství. Ať se vždycky dodržují liturgické směrnice církve, ať se zhodnotí posvátná znamení, ať se dbá na umělecký ráz prostoru, předmětů a liturgických oděvů. Ať se to provádí tak, aby zpěv a hudba odpovídaly slavenému tajemství a liturgickému údobí. Opravdová účast 30. návrh: Dies Domini (Den Páně)
10
Jako plod Roku Eucharistie synod vřele doporučuje vyvinout velké úsilí, aby se zhodnotil a prožíval Den Páně v celé církvi. Je nezbytné znovu zdůraznit ústřední postavení neděle a nedělního slavení Eucharistie v různých společenstvích v diecézi, zvláště ve farnostech (srov. SC 42). Neděle je opravdu den, kdy se slaví s druhými zmrtvýchvstalý Kristus, posvěcený den zasvěcený Stvořiteli, den odpočinku a ochoty. Nedělní slavení eucharistie je polidšťující (humanizující) milost pro jednotlivce a rodinu, protože živí křesťanskou totožnost ve styku se Zmrtvýchvstalým. Proto je trojí povinnost se jí účastnit: vůči Bohu, k sobě samému a vůči společenství. Navrhuje se pomáhat věřícím, aby uvažovali o vzorové zkušenosti prvotní obce a oněch generací prvních staletí. Ať je křesťanům dána příležitost pomocí katecheze a kázání rozjímat o Dies Christi (Kristovu dni) jako o dni vzkříšení Pána a právě proto jako o svátku osvobození, o dni daného na to, abychom vychutnávali dobra Božího království, o dni radosti ze setkání s Živým, přítomným mezi námi. Přejeme si tedy, aby se den Páně stal také dnem křesťanů, respektovaný celou společností odpočinkem od práce. Aby kolem nedělního slavení Eucharistie byly organizovány manifestace vlastní křesťanskému společenství, jako přátelská setkání, výchova dětí, mladých i dospělých k víře, pouti, charitativní díla a různé chvíle modlitby. Už také sobota večer patří k neděli (první nešpory) a je dovoleno splnit nedělní přikázání předsváteční mší sv., je nutné připomínat, že už Neděle jako taková zasluhuje, aby byla svěcena a nebyla „bez Boha“. 31. návrh: Boží slovo v křesťanské modlitbě Slavení Eucharistie je ústřední celebrace církve, ale pro duchovní život společenství mají velkou důležitost celebrace Božího slova (bohoslužby slova). Takové celebrace poskytují možnost prohloubit Boží slovo. Mohou se také používat ony formy přístupu k Božímu slovu, které se ukázaly platné v katechetické a pastorální zkušenosti, jako dialog, mlčení či jiné tvůrčí prvky jako gesta a hudba. Kromě toho by měly být komunitám doporučeny formy osvědčené tradicí, liturgií hodin, především chválami, nešporami a kompletářem a také slavení vigilií. Úvody k žalmům a čtení oficia mohou vést k prohloubené zkušenosti Kristovy události a ekonomie spásy, které pak mohou obohatit chápání eucharistického tajemství. Bude rozhodující, aby ten, kdo vede celebrace neměl pouze dobré teologické vzdělání, nýbrž aby mohl vést na základě vlastní duchovní zkušenosti do srdce Božího slova. 32. návrh: Slavení eucharistie v malých skupinách Co se týká mší svatých slavených v malých skupinách, ty mají podporovat uvědomělejší, aktivní a plodnou účast na Eucharistii. Byla navržena následující měřítka: - malé skupiny mají sloužit k tomu, aby sjednocovaly farní společenství a ne, aby je rozdělovaly; - mají respektovat požadavky různých kategorií věřících, aby tak napomáhaly plodné účasti celého shromáždění; - mají být vedeni jasnými a přesným směrnicemi; - mají mít na mysli, že je třeba, pokud možno, uchovat jednotu rodiny. 33. návrh: Kněz a liturgické služby Musí se udělat větší jasno vzhledem k úkolům kněze a jiných liturgických služeb. Pravý subjekt, jež koná liturgii, je vzkříšený Kristus a oslavený v Duchu svatém. 11
Kristus však zahrnuje církev do svého jednání a do své oddanosti. Kněz je ten, kdo nenahraditelným způsobem předsedá celému slavení Eucharistie, od počátečního pozdravu k závěrečnému požehnání. Protože při slavení Eucharistie reprezentuje v síle svého svěcení Ježíše Krista, hlavu církve a svým vlastním způsobem samu církev. Jáhen, výchovou věřících k naslouchání Božího slova, ke chvále a modlitbě, může vštěpovat lásku k Eucharistii. Spolupráce laiků v liturgické službě a zvláště při slavení Eucharistie byla vždycky. Vatikánský koncil (srov. AA 24) a následující liturgická reforma k ní mnohem víc vybízela (srov. IGMR 25.1.25.1.2004. nn. 103-107). V těchto službách se zrcadlí církev jako jednota v mnohosti a vyjadřuje se reprezentativním způsobem vlastní forma „opravdové účasti“ věřících. Tyto služby mají být zavedeny podle jejich specifického pověření a podle skutečných potřeb společenství, které ji slaví. Osoby pověřené těmito laickým i liturgickými službami mají být pečlivě vybírány, dobře připraveny a doprovázeny trvalou formací. Jejich jmenování má být na určitou dobu. Tyto osoby mají být společenství známé a musí od něho dostat vděčné uznání. Směrnice a liturgický řád slouží k jasnému zaměření k ekonomii spásy a ke „communio“ (sdíleníspolečenství) a k jednotě církve. 34. návrh: Úcta ke Svaté Eucharistii Před posvěcenou hostií ať se zachovává praxe pokleknutí nebo jiná gesta adorace podle různých kultur. Doporučuje se pokleknout během vrcholných chvil eucharistické modlitby, ve smyslu adorace a chval Pánu přítomnému v Eucharistii. Ať se podporuje kromě toho díkuvzdání po přijímání, také chvílemi mlčení. 35. návrh: Jak přijímat Tělo Páně V naší pluralistické a multikulturní společnosti je vhodné, aby svaté přijímání bylo vysvětleno také nepokřtěným nebo příslušníkům jiných církví a nekatolických společenství, kteří jsou přítomni na mši sv. u příležitosti např. křtů, biřmování, prvních přijímání, sňatků, pohřbů. V mnoha metropolích a městech, především s mnoha uměleckými díly, jsou nezřídka návštěvníci jiných vyznání a náboženství i nevěřící přítomni na eucharistii. Jim také má být vysvětleno jemným, ale jasným způsobem, že nepřipuštění k svatému přijímání neznamená, že si jich nedostatečně vážíme. Také katoličtí věřící, kteří stále nebo příležitostně nesplní vyžadované podmínky, si musí uvědomit, že slavení mše svaté zůstává platné a významné, i bez osobní účasti na svátostném přijímání. Nikdo se nesmí obávat, že vzbudí záporný dojem tím, že nepřistoupí ke sv. přijímání. V leckterých případech se doporučuje slavit bohoslužbu slova na místo mše sv. Pastýřům duší ať leží a srdci přivádět co největší počet lidí ke Kristu, který volá k Sobě všechny – a nejen ve sv. přijímání – aby měli věčný život. 36. návrh: Užívání latiny ve slavení liturgie Při slavení eucharistie během mezinárodních setkání, dnes stále častějších, aby se lépe vyjádřila jednota a univerzalita církve, se navrhuje: - nevhrnout, aby se (kon)celebrace mše svaté konal v latině (kromě čtení, homilie a modliteb věřících). Stejně, ať se také latinsky recitují modlitby církevní tradice a eventuálně ať se provádějí úryvky gregoriánského zpěvu; - doporučovat, aby kněží již od semináře byli připraveni chápat a slavit latinskou mši
12
svatou, jakož i užívat latinské modlitby a umět oceňovat gregoriánský zpěv; - nezanedbávat možnost, aby byly sami věřící vychováváni v tomto smyslu. 37. návrh: Velké koncelebrace Synodální otcové uznávají vysokou hodnotu koncelebrací, zvláště těch, jimž předsedá biskup se svým kněžstvem, jáhny a věřícími. Vyžaduje se však, aby byl lépe promyšlen průběh koncelebrace, když je počet celebrantů velmi vysoký. Třetí část Poslání Božího lidu živeného eucharistií Eucharistie a křesťanské společenství 38. návrh: Vděčnost kněžím, jáhnům a ostatním služebníkům a liturgickým spolupracovníkům Synodální shromáždění vyjadřuje intenzivní vděčnost, ocenění a povzbuzení kněžím, zvláště kněžím „fiedi donum“, služebníkům eucharistie, kteří kvalifikovaně a s velkodušnou oddaností vzdělávají společenství hlásáním Božího slova a chlebem života. Kněžím se vřele doporučuje, aby sloužili mši svatou denně. i když není přítomen žádný věřící. Stejně synod děkuje trvalým jáhnům, aby spolupracovali s kněžími na díle evangelizace skrze hlásání Božího slova a rozdávání s přijímání. Bylo by vhodné podporovat tuto službu podle koncilních směrnic. Zároveň je důležité poděkovat ustanoveným služebníkům, řeholníkům a řeholnicím, mimořádným služebníkům sv. přijímání, katechetům a ostatním spolupracovníkům, kteří pomáhají připravovat a slavit eucharistii a důstojně ji rozdávají a zvláště animatorům, kteří mají co říci k Božímu slovu a rozdávají sv. přijímání při společných celebracích v očekávaní kněze. Synodální otcové velmi oceňují svědectví věřících křesťanů, kteří se často účastní slavení eucharistie ve všední dny, především těch, kteří čelí značným těžkostem pro vysoký věk nebo vzdálenosti od kostela. 39. návrh: Eucharistická spiritualita a každodenní život Věřící křesťané potřebují hlubší pochopení vztahů mezi eucharistií a každodenním životem. Eucharistická spiritualita není jen účast na mši sv. a úcta k Nejsvětější svátosti. Objímá celý život. Povzbuzujeme především laické věřící, aby pokračovali ve hledání vyššího smyslu eucharistie ve svém životě a aby pociťovali hlad po Bohu. Žádáme od laických teologů, aby vyjadřovali svou zkušenost, jak žijí svůj každodenní život v eucharistickém duchu. Povzbuzujeme především rodiny, aby byly inspirovány a čerpaly život z eucharistie. Tímto způsobem se podílejí na přeměně jejich společenského prostředí skrze svědectví svého osobního života a vykonávání svého křestního povolání, které je určuje k tomu, aby nesli Radostnou zvěst svým blízkým (sousedům). V tomto rámci zazáří prorocké svědectví řeholnic a řeholníků, které nachází ve slavení eucharistie a v adoraci sílu k radikálnímu následování Krista, poslušného, čistého a chudého. Zasvěcený život má zde svůj pramen kontemplace, světlo apoštolské a misionářské činnosti, poslední smysl vlastního nasazení pro chudé a vyhoštěné na okraj společnosti a záruku skutečnosti Království. 40. návrh: Rozvedení, kteří znovu uzavřeli sňatek, a eucharistie 13
V návaznosti na četná prohlášení učitelského úřadu církve a sdílejíce protrpěnou starost vyjádřenou mnoha Otci, biskupský synod znovu zdůrazňuje důležitost postoje a pastorální činnosti plné pozornosti a vlídného přijetí vůči rozvedeným, kteří znovu uzavřeli sňatek. Podle tradic katolické církve nemohou být připuštěni ke svatému přijímání, neboť se nacházejí v objektivním rozporu se slovem Pána, který povznesl manželství k původní hodnotě nerozlučitelnosti (srov. KKC 1640), dosvědčil svým svatebním darem na kříži a udělil věřícím skrze svátostnou milost. Rozvedení, kteří uzavřeli nový sňatek, přesto patří k církvi, která je přijímá a doprovází se zvláštní pozorností, aby pěstovali styl křesťanského života skrze účast na mši svaté, i když nepřijímají Tělo Páně, naslouchání Božímu slovu, eucharistické adorace, modlitby, účastí na životě společenství, důvěrným rozhovorem s knězem nebo duchovním vůdcem, oddaností žité lásky, kajícími skutky výchovným nasazením vůči svým dětem. Není-li pak uznána neplatnost manželského svazku a jsou objektivní podmínky, které činí soužití nezvratné, církev je povzbuzuje, aby žili svůj vztah podle požadavků Božího zákona tím, že jej přemění v loajální a solidární přátelství; tak budou moci přistoupit k eucharistickému stolu, s patřičnými ohledy, jež předvídá církevní praxe, ale ať se vyhne tomu, aby se tyto vztahy požehnaly, aby mezi věřícími nevznikly zmatky o hodnotě manželství. Zároveň si synod přeje, aby se vyvinulo všemožné úsilí, aby se zajistil pastorální charakter, přítomnost a správná a pečlivá činnost církevních tribunálů pro případy neplatnosti manželství (srov. Dignitas connubii), ať již, aby se dále prohloubily podstatné prvky platnosti manželství, také berouce v úvahu vynořující se problémy ze souvislosti hluboké antropologické transformace naší doby, kterou sami věřící mohou být podmíněni, zvláště při nedostatku solidní křesťanské výchovy. Synod každopádně zastává názor, že se má zajistit výchova snoubenců a předem ověřit, že jsou s to sdílet svá přesvědčení a převzít nazadatelné závazky pro platnost svátosti manželství, a žádá od biskupů a farářů, aby měli odvahu k vážnému rozlišování, aby se předešlo tomu, že emotivní podněty nebo povrchní důvody vedou snoubence k převzetí velké odpovědnosti pro ně samé, pro církev a společnost, které pak nejsou s to splnit. 41. návrh: Připuštění nekatolických věřících k přijímání Na základě společenství všech křesťanů, které už jediný křest dělá účinným, i když ne úplným způsobem, oddělení u stolu Páně je právem zakoušeno jako bolestné. Jak v katolické církvi tak ze strany našich nekatolických bratří a sester se proto často předkládá naléhavý požadavek možnosti eucharistického společenství mezi katolickými křesťany a ostatními. Musí se objasnit, že eucharistie neurčuje a nepůsobí pouze naše osobní společenství s Ježíšem Kristem, nýbrž především plné společenství církve. Proto žádáme, aby nekatoličtí křesťané chápali a respektovali fakt, že pro nás podle celé biblicky podložené tradice, přijímání eucharistie a církevní společenství si intimně patří a tedy přijímání eucharistie pro nekatolické křesťany není všeobecně možné. Tím více je vyloučena ekumenická koncelebrace. Stejně by mělo být objasněno, že vzhledem k osobní spáse je připuštění nekatolických křesťanů k eucharistii, ke svátosti pokání a pomazání nemocných ve vyhraněných individuálních situacích, za přesných podmínek, možné ba dokonce se doporučuje (UR 8, 15; Ekumenické direktorium 129-131; CIC 844 § 3 a 4; CCEO 671 § 4; encyklika Ut unum sint 46; encyklika Ecclesia de Eucharistia 46). Synod naléhá, aby podmínky vyjádřené v Katechismu katolické církve (1398-1401) a v jeho Kompendiu (293) byly zachovávány.
14
Eucharistie ve světě 42. návrh: Eucharistie a misie Věřící se vybízejí, aby si uvědomovali, že ryze eucharistická církev je misionářská církev. Vždyť eucharistie je pramenem misie (poslání). V eucharistii se stáváme stále více Kristovými učedníky tím, že nasloucháme Božímu slovu, které nás vede ke komunitnímu setkání s Pánem skrze slavení památky jeho smrti a vzkříšení a tím, že ho ve svátosti přijímáme. Toto eucharistické setkání se uskutečňuje v Duchu svatém, který nás přeměňuje a posvěcuje. Probouzí v učedníku rozhodnou vůli odvážně hlásat ostatním, co slyšel a co prožil, aby přivedl i je k témuž setkání s Kristem. Tímto způsobem se učedník poslaný církví otevírá k misii (poslání) bez hranic. Zatímco děkujeme všem křesťanským misionářům ve světě, připomínáme nutnost uznat Krista za jediného Spasitele. V misionářské výchově tvrzení, že Ježíš je jediným Spasitelem se musí vynořovat všemi způsoby. To zabrání, aby se v evangelizaci redukovala rozhodná práce na všestranném lidském rozvoji podle čistě sociologického klíče. Otcové upozorňovali na závažné obtíže, které postihují misie v oněch křesťanských společenstvích, které žijí v podmínkách menšin nebo přímo zbaveny náboženské svobody. 43. návrh: Eucharistická spiritualita a posvěcení světa Eucharistie je počátkem každé formy svatosti. Aby se rozvíjela hluboká eucharistická spiritualita je nutné, aby křesťanský lid, který vzdává díky prostřednictvím eucharistie, měl na vědomí, že to činí jménem celého stvoření, a aby toužil po posvěcení světa a usiloval o ně. Křesťanský život nachází ve slavení eucharistie vlastní život: obětování sebe, přijímání a solidarita jsou aspekty „logiké latreia“ (srov. Řím 12, 1). Podporování každodenní účasti na mši svaté se v latinských obřadech ukazuje jako účinný prostředek této spirituality pro srdce rodinného profesionálního, společenského i politického života. Každodenní obětování (jemuž učí např. Apoštolát modlitby, konaný miliony katolíků na celém světě) může každému napomáhat, aby se stal „eucharistikou postavou“ podle Mariina příkladu tím, že spojí svůj život s životem Krista, který se obětuje za lidstvo. 44. návrh: Eucharistie a nemocní Považujeme za svrchovaně důležité podporovat slavení eucharistie pro nemocné, prostřednictvím přiměřené katecheze o aktivní účasti na utrpení, smrti a vzkříšení Krista. Zvláštní význam eucharistie jako vyvrcholení křesťanského života, se váže na její přijetí jako „svaté viatikum“ (pokrm na cestu.) Protože otevírá nemocnému velikonoční plnost , doporučuje se zintensivnit její praxi. Zvláště se žádá, aby se zajistilo přijímání eucharistie mentálně postiženým, pokřtěným a biřmovaným: oni dostávají přijímání ve víře rodiny nebo komunity, která je doprovází. Nemožnost poznat, jaká je skutečná sensibilita vlastní určitému druhu nemocných, není dostatečným důvodem nedávat jim všem svátostné podpory, jimiž církev disponuje. Je důležité, aby ti, kteří jsou mentálně postiženi, mohli být uznáni za údy církve se všemi důsledky a mít v ní své správné místo. Je žádoucí, aby architektonická funkčnost kostelů umožňovala jejich účast na slavení eucharistie. 45. návrh: Eucharistie a stěhovaví lidé (bez stálého pobytu) 15
Synod děkuje všem, kteří se angažují v této oblasti, a vyzývá všechny biskupy, aby vykonávali svou pastorální péči vůči „migrantům“ (stěhovavým lidem). Tito věřící mají být přijímáni jako členové téhož Kristova těla, bez ohledu na rasu, status nebo postavení ve společnosti, zvláště při slavení eucharistie. Kristova láska naléhá, aby i jiné místní církve a instituty posvěceného života velkodušně pomáhaly diecézím jež přijímají velký počet „migrantů“. Kromě toho ať je pokud možná dovoleno migrantům východního obřadu, aby jim asistovali jejich kněží. Aby se lépe poznaly východní liturgie, ať se zřídí v seminářích „Dies orientalis“. 46. návrh: Eucharistická důslednost politiků a katolických zákonodárců Politici a katoličtí zákonodárci se musí cítit zvláště dotazováni ve svém řádně formovaném svědomí, na svou těžkou společenskou odpovědnost, předkládají-li nebo podporují-li nespravedlivé zákony. Není to eucharistická důslednost, když se podporují zákony, které jdou proti integrálnímu dobru člověka, proti spravedlnosti a přirozenému právu. Nelze oddělovat soukromou opci ( právo vybrat si jednu z daných možností) od veřejné tím, že se postaví proti Božímu zákonu a učení církve, a o tom se musí uvažovat také tváří v tvář eucharistické skutečnosti (srov. 1 Kor 11,27-29). Biskupové při uplatňování této směrnice ať vykonávají ctnost statečnosti a prozíravosti, berouce v úvahu konkrétní místní poměry. 47. návrh: Eucharistie a ekologie Ať se křesťané, posílení svátostí eucharistie, rozhodněji angažují při vydávání svědectví o tom, že Bůh je přítomen ve světě. Ať církev podporuje změnu mentality i srdce, která usnadní harmonický a odpovědný vztah lidské bytosti ke stvoření. Kontemplace a vděčnost za dar Boží lásky, jakým je stvoření, mohou reprezentovat prostředek hlásání evangelia pro současné lidi, jejich ekologické starosti mohou nabýt nový náboženský význam skrze to, že Bůh volá lidstvo aby vykonávalo odpovědnou službu jeho dílu Stvořitele ve shodě s křesťanskou nadějí. Tato úvaha může nadto pomáhat křesťanům spojovat učení o stvoření s učením o „novém stvoření“ , jež bylo zahájeno vzkříšením Krista, nového Adama, který dal církvi úkol proměnit stvoření v „nová nebesa a novou zem“. 48. návrh: Sociální rozměr eucharistie Kristova oběť je tajemství osvobození, které se na nás obrací. V nasazení přeměnit nespravedlivé struktury, aby se obnovila důstojnost člověk stvořeného k obrazu a podobě Boha, se eucharistie stává v životě tím, co znamená ve slavení (celebraci). Tento dynamický pohyb se otevírá rozměrům světa: uvádí v pochybnost proces globalizace, který nezřídka pouze zvětšuje propast mezi bohatými a chudými zeměmi; pranýřuje ony politické a hospodářské moci, které mrhají bohatstvím země; připomíná závažné požadavky distributivní spravedlnosti, tváří v tvář nerovnostem jež volají k nebi; povzbuzuje křesťany, aby se angažovali a pracovali v politickém životě a sociální činnosti. Prostředí zvláštní starostlivosti je epidemie HIV/AIDS, droga a alkoholismus. Zvláštní pastorální péči zasluhují vězňové, aby se mohli účastnit eucharistické oběti a přijmout Tělo Páně. Kdo se účastní eucharistie musí se angažovat v budování míru v našem světa poznamenaném mnoha násilím a válkami a dnes zvláště terorismem, hospodářskou korupcí a sexuálním vykořisťováním. Podmínkami pro budování opravdového míru jsou: nastolení spravedlnosti, smíření a odpuštění. 16
Aby se věřící vychovávali k lásce a spravedlnosti, ať si pomáhají sociálním učením církve, nedávno znovu předloženým v kompendium sociálního učení církve. 49. návrh: Eucharistie a smíření národu v konfliktu Eucharistie je svátostí sdílení mezi bratry, kteří přijímají smířit se v Kristu, jenž učinil ze Židů a Řeků jeden lid tím, že zbořil zeď nenávisti, která je oddělovala (srov.Ef 2, 14). Během tohoto synodu různá svědectví uváděla, že díky slavení eucharistie se mohly národy v konfliktu shromáždit kolem Božího slova, naslouchat jeho prorockému hlásání smíření skrze nezištné odpuštění, přijmout milost obrácení, jež dovoluje společenství téhož chleba a téhož kalichu. Ježíš Kristus, který se obětuje v eucharistii, posiluje společenství mezi bratry a zvláště naléhá na ty, kteří jsou v konfliktu, aby uspíšil své smířeni skrze dialog a spravedlnost. To umožňuje hodně přijímat Tělo a Krev Páně (srov. Mt 5, 23-24). Závěr 50. návrh: Pravé tělo narozené z Panny Marie Církev vidí v Marii, „Eucharistické ženě, především u paty kříže, vlastní postavu a kontempluje ji jako nenahraditelný vzor eucharistického života; na oltáři v přítomnosti „verum Corpus natum de Maria Virgine“ církev ústy kněze uctívá se zvláštní vděčností nejsvětější Pannu. Křesťané doporučují Marii, Matce církve, svůj život a svou práci. Tím, že se snaží mít tytéž city jako Maria, pomáhají celé komunitě, aby byla („žila“ v originále ) živou obětí, jež se líbí Otci. Konec
17
