Přínosná těkavost definic Pavel Kořínek
K pramenům komiksového pojmosloví
K pramenům komiksového pojmosloví
| 55 |
L a M
| 56 |
1 PACKARD, S.: Anatomie des Comics. Psychosemiotische Medienanalyse. Göttingen 2006.
K pramenům komiksového pojmosloví
Snad jediným si můžeme být takřka jisti, ještě než otevřeme kterýkoliv z mnoha v posledních letech vzniklých a publikovaných monografických textů o komiksu – ať už se jedná o detailní analýzu vyprávěcího stylu konkrétního autora, dějiny národní komiksové tradice či například o velesložitě působící aplikaci vybrané vědecké metodologie na verbo-vizuální materii (srov. půvabný svazek Stephana Packarda1). Není totiž prakticky pochyb o tom, že později, či spíše dříve nás otevřená kniha podrobí úvodovému exkurzu, který se pokusí zodpovědět CO, KDY, KDE a leckdy i JAK že je komiks. Co že tímto pojmem označujeme, jaké jsou jeho hranice a kde leží jeho mantinely. Co že tvoří dominantní pojmový obsah tohoto termínu a jakými nejrůznějšími způsoby můžeme o tomto pojmu, resp. o tom, co označuje, uvažovat. Stejně jako u mnoha jiných termínů takto utvářených i o pojmu komiks přitom platí ona paradoxní skutečnost, že abychom se vůbec mohli snažit o odhalení pojmové podstaty termínu, musíme už vlastně všichni „tak trochu vědět“. Ne náhodou se tedy diskuze po odborně definovaném obsahu onoho pojmu komiks začaly výrazněji rozvíjet až v druhé polovině 20. století. Tou dobou už komiksy znalo každé malé dítě. Teoretik komiksu nebo třeba mediálních studií se tak při své definiční honbě nutně vydává ve stopách „selského rozumu“. Snaží se zpřesnit sdílené povědomí o pojmu, upravit jej k obrazu svému, překreslit jeho obrysy odbornými formulacemi do podoby, jež lépe odpovídá jeho odborným potřebám. Abychom mohli začít komiks definovat, musíme jej již poměrně dobře znát. Hned úvodem třeba předeslat, že nám rozhodně nejde o polemiku s Teorií, případně vědeckým diskurzem zkoumání kulturních produktů obecně. Jistě není sporu o tom, že zpřesněné povědomí o obsahu sdíleného pojmu může napomoci našim dalším zkoumáním, resp. že tvoří vlastně nezbytný předpoklad dalších interpretačních, historických i teoretizujících analýz. Nikdy bychom ale při onom hledání magické definice komiksu neměli pouštět
| 57 |
ze zřetele, že se ve výsledku jedná jen o zpřesňování tušeného. Nalezení jakékoli, natožpak „správné“, definice komiksu nemůže být úběžníkem našich snah, nechceme-li ke stáru se smutkem pohlížet zpět na nedokončené, protože nemožné dílo. Hledání definice, to už je ale docela jiná činnost. Pásky, filmy, historky
| 58 |
Kombinování obrazu a textu za účelem předání informace či vyvolání estetického účinku je součástí světových kultur od pradávna, přibližně od poloviny 18. století začaly ale – spolu se zjednodušováním a neustálým vylepšováním reprodukčních technik tisku a současně se zvyšováním gramotnosti populace – nabývat takto utvářená díla na významu v každodenních světských kontextech. Historici vizuálních médií se obvykle shodnou na tom, že dnešní komiksy nacházejí své bezprostřední předchůdce v karikaturách a kreslených vtipech, jež se začaly objevovat v nejrůznějších periodikách 18. a 19. století. Právě odtud, z tohoto humoristického, komického modu prezentace obsahu ve výsledku vyvěrá onen trochu matoucí pojem komiksu: z anglického comic, komický, humorný, směšný. Pojem se často prvně rodí ve chvíli, kdy se v jakémkoli oboru souběžně či v nevelkém časovém rozestupu vyskytne dostatek objektů, které jsou si navzájem podobné natolik, že společně vyvolávají potřebu souhrnného jednotného označení. Pro takové sekvenčně konstruované kreslené vtipy, karikatury a první seriály, jež na sklonku 19. století bavily čtenáře deníků i specializovaných satirických časopisů, se nejprve vyrojila řada označení. Okolo přelomu staletí se zdálo být progresivním pojmenování cartoon strip (tedy v nepřesném převodu do češtiny kreslený proužek), o něco později se začalo používat označení funnies (vtípky nebo legrácky), kteréžto pojmenování ostatně nesla i populární série komiksových sešitků z 20. a 30. let. Dnes zcela zapomenutý americký básník a esejista Ralph Bergengren psal v roce 1906 v jednom z vůbec prvních rozsáhlejších textů o médiu, jež si později zvykneme označovat pojmem komiks, o barevných novinových suplementech, v nichž jsou přetiskovány comic pictures, tedy jakési
K pramenům komiksového pojmosloví
„komické obrázky“.2 O dvě dekády později už ale bylo jasno: pojem comic strip (doslovně tedy „humorný proužek“) se začal používat i pro nehumoristické, dobrodružné či vědeckofantastické série a postupně udolal všechny své konkurenty. V průběhu 30. let se ještě objevil druhý dominantní publikační formát, určující přídavné jméno ale zůstalo a dalo vzniknout pojmu comic book (doslovně tedy „humorná knížka“, do češtiny tradičně převáděno jako komiksový sešit). Společně a nerozdílně, comic strip a comic book bok po boku, vypravil se souhrnný plurálový termín comics dobýt svět. Obdobným vývojem prošly i další národní tradice, některé nakonec odvrhly místní označení a přijaly nějak pozměněnou formu anglického pojmu (takto např. německojazyčné Comic), jiné si ustavily a udržely vlastní termíny, které v různé míře univerzálnosti přežívají podnes (takto např. italské fumetti či španělské historietas). Specifickou pozici jistě zaujímají pojmové konstrukty francouzské a japonské: v obou těchto regionech, jinak se vyznačujících výraznou a kontinuálně rozvíjenou komiksovou tradicí, se zažily domácí pojmy bande dessineé, resp. 漫画, manga, které místně nahrazují všezahrnující označení komiks, avšak vnějškově, tedy mimo lokální kontext země původu, slouží jako rozlišení výrazných verbo-vizuálních geograficko-regionálních invariantů. Šířeji chápaný komiks můžeme tak v tomto modelu detailněji rozdělit na komiks (angloamerická tradice), bande dessinée (evropská, zejména belgo-francouzská tradice) a mangu (východoasijský typ). Domácí strach z komiksu Podobnými peripetiemi si pojem prošel i v prostředí českojazyčném, i domácí autoři a vydavatelé si nejprve ozkoušeli řadu místních pojmenování, ať už vycházejících z původních nápadů či zřetelně překladových kalků, více než
2
Úryvek z původního článku z roku 1909 přetištěn jako: BERGENGREN, R.: From „The Humor of the Colored Supplement“. In: HEER, J.; WORCHESTER, K. (eds.): Arguing Comics. Literary Masters on a Popular Medium. Jackson 2004, s. 9.
| 59 |
| 60 |
jinde ale do zdejšího pojmenovávacího procesu promlouvaly i vnějškové, zejména ideologicky motivované vlivy. Na počátku 20. století se v pozdním Rakousku-Uhersku a raném Československu komiksům říkalo všelijak: někdy se ve vazbě ke konkrétnímu titulu přímo v podtitulech akcentovalo propojení verbální a vizuální složky (Ondřej Sekora, Bedříšek a Voříšek. Znázornění podivuhodných dobrodružství jednoho hocha a jedno psa obrazem i slovem, 1928), případně s doplněním afiliace žánrové (František Stejskal, Zlatá kadeř. Dobrodružný román v obrazech, 1939). Redakční úvodník, který nabídlo páté číslo Punti z roku 1935, své vlastní obrázkové seriály popisoval jako veselé dobrodružné příhody v obrázcích a verších. Jindy se upozorňovalo na seriálovost (Ondřej Sekora, Voříšek a spol. Velká historie na pokračování, 1933). Protože se řada raných tvůrců (a hrdinů) českého komiksového prostoru inspirovala v dobově populárním animovaném filmu, nezřídka nalezneme coby popisnou specifikaci i odkaz k filmovému médiu (František Voborský, Pepina Rejholcová radiofanynkou. Veselý film malíře Voborského pro malé slovíčkáře, 1931; Josef Lada, Dobrodružství psa Kuldíka. Výpravný velkofilm, 1936). Pojem komiks měl do českého kontextu proniknout až po skončení druhé světové války. A téměř okamžitě získal i velmi negativní přídech. Označení comics (tehdy ještě důsledně v původním psaní s c) vstoupilo do českého jazykového prostoru rovnou s ideologicky odsuzujícím cejchem na čele: v poúnorových letech se pro konformní kulturní kritiku komiks stal téměř pars pro toto zástupným příkladem všeho imperialistického a prohnilého. „Název ‚comics‘ vzbuzuje mylnou představu. Převážná většina comics nemá s humorem nic společného; je to ponurá směs násilností a vražd, zvrácené pohlavnosti a sadismu, příšerných a strašidelných dobrodružství, zločinu, surovosti a hrůzy, z níž stydne krev,“3 psal prominentní americký komunistický žurnalista Albert Eugen Kahn ve své knize Hra smrti, jež byla v polovině padesátých let okamžitě přeložena i do češtiny a slovenštiny, a domácí 3
KAHN, A. E.: Hra smrti. Účinek studené války na americké děti. Praha 1956, s. 114.
