Archeologie barbarů 2006 Sborník příspěvků z II. protohistorické konference, České Budějovice 21. – 24. 11. 2006
K POZNÁNÍ LUKOSTŘELBY V MLADŠÍM PRAVĚKU
1
ĽUBOMÍR NOVÁK S prameny dokládajícími používání luku a šípu se v archeologických pramenech setkáváme poměrně záhy, nejstarší doklady známe již z magdalénienu, hojnější nálezy však pocházejí až z období mezolitu a mladších období. Soudě pouze podle archeologických nálezů se můžeme domnívat, že lukostřelba prožívá svůj největší rozkvět zejména koncem neolitu a v eneolitu, stav nálezů od doby bronzové je ve srovnání s neolitem a eneolitem o poznání nižší, snad s výjimkou oblasti východní Evropy, odkud známe četnější nálezy reliktů luků z nomádského prostředí (cf. Novák 2005; nález nejstaršího luku viz Rosendahl et ali. 2006). Pro účely této práce zahrnuji pod pojem „mladší pravěk“ dobu laténskou a římskou a období stěhování národů, problematika lukostřelby období popelnicových polí a doby halštatské byla v nedávné době publikována Holgerem Eckhardtem (1996). Poznání pravěké lukostřelby je díky fragmentárnosti pramenné základny poměrně komplikované, tento fakt je jednak způsoben chyběním luků v archeologických nálezech a ze známých dokladů se dá mnohdy jen těžko interpretovat původní stav, další komplikací je nedostatečné zhodnocení archeologicky viditelnějších dokladů lukostřelby, většina nálezů vhodných pro detailnější analýzu je nedostatečně zdokumentována, např. v případě hrotů šípů není známa jejich přesná metrika a zejména hmotnost, nedostatek těchto informací nám neumožňuje rekonstruovat metriku pravěkých šípů, na jejímž základě je možné vypočítat, jakou sílu měly pravěké luky, dále jsme schopni zjistit i možný dostřel apod., nehledě na možnosti, které nám nabízí metody experimentální archeologie. Největší zásluhy na poznání pravěkých luků měl Klaus Beckhoff, který u různých exemplářů zjišťoval jejich fyzikální vlastnosti (cf. Beckhoff 1963a; týž 1963b; týž 1964; týž 1972; týž 1977), dále pak dílo fyzika Bote Willema Kooiho, který napsal řadu studií zabývajících se fyzikálními vlastnostmi luků obecně (cf. Kooi – Sparenberg 1980; Kooi 1981; týž 1983; týž 1991a; týž 1991b; týž 1991c; Tuijn – Kooi 1992; Kooi 1993; týž 1994; týž 1996; Kooi – Bergman 1997; Kooi – Sparenberg 1997). V poslední době se objevila studie Jürgena Junkermannse, který studuje zejména lukostřelbu doby kamenné a své poznatky srovnává s výsledky experimentální archeologie (Junkmanns 2001). V mladším pravěku se na území evropského subkontinentu můžeme setkat se třemi hlavními typy luků, jedná se o 1) dlouhé celodřevěné luky, 2) kompositní reflexní luky typu Yrzi (obr. 1) a 3) kompositní reflexní luky typu Qum-Darya (obr. 2). Jednotlivé typy se od sebe liší tvarem a způsobem konstrukce. Dlouhé celodřevěné luky jsou typickou zbraní, která tvarově, typově i konstrukčně vychází z tradic eneolitických luků. Z archeologických nálezů známe jen malé množství exemplářů, nálezy úplně chybí v době halštatské a laténské, řídké jsou i v době stěhování národů. Chybění těchto luků v nálezech samozřejmě neznamená, že by nebyly používány vůbec, musíme vzít v potaz možnosti zachování dřevěných předmětů v průběhu postdeposičních procesů. Ze všech známých nálezů, čítajících 43 kusů, patří k nejvýznamnějším luky nalezené ve vraku lodi z dánského Nydamu. Zde se zachovalo 35 celých exemplářů a fragmentů dlouhých válečných luků vyrobených ze dřeva jehličnanu, pravděpodobně tisu (Taxus Baccata; cf. Rausing 1967, 57). Jeden z nydamských luků důkladně prozkoumal Klaus Beckhoff (1963b) – exemplář č. 11 byl 190 cm dlouhý a při 64 cm měl v nátahu 38 liber (tj. 17 kg), což je ve srovnání se středověkem poněkud slabší luk (angličtí lukostřelci měli v průběhu stoleté války používat luky v nátahu od 50 do 110 liber; cf. Hardy 1977), bohužel kromě exempláře č. 11 nebyla podobná analýza provedena s žádným jiným lukem sledovaného období, proto je obtížné zjištěná 1/ Tento článek vychází z mé diplomové práce „Vývoj lukostreľby v európskom praveku“ obhájené v r. 2005 na Západočeské univerzitě v Plzni. Archeologické výzkumy v jižních Čechách - Supplementum 3
589
Obr. 1. Schéma skythského luku, typ Yrzi. Fig. 1. A scheme of a Scythian bow, Yrzi type.
Obr. 2. Schéma hunského luku, typ Qum-Darya. Fig. 2. A scheme of a Hun bow, Qum-Darya type.
data porovnat s dalšími nálezy. Podle podobných analýz můžeme nydamský luk srovnat pouze s luky ze staršího pravěku, jejichž tah se pohyboval v intervalu 37-60 liber (cf. Beckhoff 1963a; týž 1963b; týž 1964; týž 1977). Ostatní dlouhé luky doby římské byly rovněž vyrobeny ze dřeva jehličnanu (Rausing 1967, 57), v případě nálezů z lokalit Vimose a Thorsberg byly luky ceremoniálně zlomeny a uloženy v bažinách (Rausing 1967, 58). Podle mých informací jsou i další doklady lukostřelby v keltském a germánském prostředí poměrně vzácné, co se týče situace v Galii, můžeme se opřít o Zápisky o válce galské Gaia Iulia Caesara. Caesar uvádí, že lukostřelců bylo v Galii hojné množství (Caesar VII:31), dále, že nedaleko Gergovie byli Římané zraněni nesmírným množstvím šípů (Caesar VII:41), a nakonec, že při dobývání Alesie měli Galové skryté lukostřelce, kteří útočili na Římany a při obraně města měli na Římany vypouštět co největší množství projektilů (Caesar VII:80-81). Při interpretaci informací uvedených Caesarem a nálezu nydamského vraku se spoustou luků a šípů můžeme předpokládat, že užívání dlouhých luků v mladším pravěku nebylo ničím neobvyklým, chybění dokladů v archeologických pramenech rozhodně není důkazem, že by luky nebyly používány vůbec. Z římských vojenských táborů na limitu známe několik kostěných obložení reflexních luků. Tyto luky patří k typu Yrzi (obr. 1) a jsou spojovány se Sarmaty, Parthy a Syřany sloužícími v římských pomocných sborech. Luky typu Yrzi vychází z tradice luků používaných Skythy a Peršany v oblasti střední Asie, severního Přičernomoří a Persie. Luky typu Yrzi nejsou typově jednotné, lze je rozdělit do několika různých podskupin podle oblasti, kde byly používány; kromě skythských a perských luků by do této skupiny patřily zřejmě i luky řecké, ty bohužel nejsou archeologicky doloženy, ale z ikonografických a historických pramenů lze vyvozovat, že i Řekové používali reflexní luky tohoto typu (jejich původ lze hledat u Skythů či u Peršanů, od nichž je Řekové mohli převzít; cf. Rausing 1967, 95-99). Luky tohoto typu měly dvojkonvexní tvar a jejich ramena se otáčela ve směru střelby. Jejich konstrukce spočívala na zesílení konců ramen kostěnými destičkami, rukojeť byla rovněž zesílena pomocí kostěné destičky – a právě kostěné součásti jsou jedinými archeologicky zachycenými relikty těchto luků. Z doby laténské známe 5 reliktů luků ze sarmatského prostředí severočernomořských stepí (obr. 3; Šilov 1959, 494-496; Černenko 1981, 9, 17), větší množství nálezů pochází z odkryvů římských limitních pevností – celkový počet luků je obtížné stanovit, jelikož na některých lokalitách bylo nalezeno více kostěných oblo590
žení, ale není přesně určeno z kolika luků pocházejí. V případě nálezů kostěného obložení z pevnosti ve skotském Bar Hill dokonce známe i jednotku, která zde sloužila – můžeme předpokládat, že nalezený exemplář luku patřil někomu z Cohors I Hamiorum Sagittariorum ze Sýrie (Rausing 1967, 66), podobně by bylo možné určit i provenienci dalších nálezů, např. v táboře v německém Heddernheimu byla nelezena kostěná destička v kontextu s cihlami 14. legie; na druhou stranu není dokázáno, že by ve Vindonisse (Bruggy) sloužila některá z asijských jednotek (Rausing 1967, 66). Od 3. stol AD se s příchodem Hunů do Evropy objevuje nový typ reflexního luku – luk typu Qum-Darya, který od Hunů převzali i Sarmati a Alani. Tyto luky se vyvinuly z neolitických luků bajkalské oblasti a rozšířeny byly zejména ve východní Asii (typické byly zejména pro Číňany, od nichž je později přejali právě Hunové; Rausing 1967, 143). Hunské luky typu Qum-Darya mají oproti původnímu typu jednu zvláštnost – většinou šlo o luky asymetrické, tj. spodní rameno bylo kratší než rameno horní – tato inovace byla vyvolána hunským způsobem života v sedle, kdy kratší spodní rameno bylo praktičtější při střelbě z koně (obr. 2). Hunské luky měly na rozdíl od ostatních známých nálezů jednu zvláštnost – některé z nálezů byly zdobeny zlatými plíšky. Gyula László se zabýval problematikou zlatých hunských luků a dospěl k názoru, že tyto luky můžeme interpretovat třemi odlišnými způsoby – 1) šlo o celodřevěné makety luku, které jsou pokryty zlatými plíšky po celé délce lučiště (nález z Jakuszowic – obr. 5: László 1951a; týž 1951b); 2) miniaturní makety luku zdobené zlatými plíšky na rukojeti a na koncích (nálezy z Pannonhalmy-Szélősdombu a z Novo-Hryhorjevky: László 1951b; Tomka 1986); anebo 3) byly zdobeny pouze konce funkčních reflexních luků (Bátászek, Pécsüszög – obr. 6: László 1951a; týž 1951b). Podle dochovaných exemplářů je patrné, že ne všechny zlaté hunské luky byly vyrobeny kombinací kostěných destiček a dřeva, v nálezovém fondu se jeví, že u zlatých luků chybí kostěné součásti (László 1951a; týž 1951b; Tomka 1986) – při výrobě zlatých luků byl zlatými plíšky zdoben luk celodřevěný. Na sídlišti doby stěhování národů v Unterlanzendorfu byla nalezena kostěná destička rukojeti reflexního luku, tato destička byla zdobena zlatými rýžkami2, nenašly se však kostěné součásti ramen luku (obr. 7; Stadler 1981, 143, 157). Domnívám se, že ne všechny hunské luky byly vyrobeny klasickým způsobem, kdy kostěné součásti zpevňovaly rukojeť a konce ramen, ale mohly to být luky složené z několika dřevěných součástí – tuto hypotézu potvrzuje nález dřevěného ramene reflexního luku z lokality Murtuq-Bäzäklik v čínském Turkestánu3. Pokud je tento předpoklad správný, můžeme předpokládat větší variabilitu výrobních postupů výroby hunských (a pravděpodobně i jiných typů) reflexních luků, kostěná obložení luků známá z archeologických pramenů tedy mohou dokládat jen část původní materiální kultury. Konstrukce reflexních luků byla poměrně obtížnou a časově náročnou záležitostí, výroba jednoho luku trvala nejméně jeden rok, mohla se však protáhnout až na 5 let – záleželo na typu konstruovaného luku a požadovaných vlastnostech (cf. Klopsteg 1987). Na základě archeologických nálezů můžeme přibližně rekonstruovat výrobní techniky dávných výrobců luků. Základem každého reflexního luku jsou dvě dřevěná ramena, která jsou přilepena k rukojeti (ta byla vyrobená kombinací dřeva a kosti, mohou se však objevit i rukojeti celodřevěné). K ramenům byly na přilepeny kostěné konce – dvě kostěné destičky, které zabraňovaly ohybu konců ramen – z celého luku se tedy ohýbala jen střední část obou ramen, pevné konce zajišťovaly větší švih ramen při výstřelu, což zaručovalo vyšší účinnost střelby. U některých typů luků mohla být ramena ještě zesílena pomocí šlach, které byly nalepeny na přední straně lučiště a zajišťovaly lepší nátah. Ve srovnání s luky reflexními byla výroba dlouhých luků mnohem jednodušší – vše de facto záviselo na výběru vhodného dřeva, takovýto luk mohl být vyroben během několika týdnů (záleželo zejména na vysychání dřeva). Celodřevěné luky mohly být, podobně jako luky reflexní, zpevněny vrstvou šlach (z nálezů známe pouze neolitický luk z Meare Heath; Clark 1963); u některých luků mohly být na konci ramen nalepeny kostěné končíky, na kterých byla nasazena tětiva – tyto kostěné končíky však měly spíše dekorativní účel4, funkčně neměly při střelbě významnější vliv. 2/ Zajímavé ovšem je, že tyto rýžky se pravděpodobně nacházely na vnitřní straně kostěné rukojeti, tj. že zdobená strana byla zřejmě přilepena k dřevěné části rukojeti (cf. Stadler 1981, Abb. 9:12, 24:6). 3/ K tomuto nálezu neznám žádné přesnější informace, fragment může být datován do 8. – 10. století n.l. (?). Nález jsem shlédl při exkursi do depozitáře Musea Indického umění v Berlíně v rámci setkání Sprachen und Schriften der Sogder und Türken an der Seidenstraße v září 2006. 4/ V archeologických nálezech z pravěku jsem se s těmito kostěnými končíky nesetkal, známé jsou zejména ze středověku. Pravěké nálezy se však nedají vyloučit, je možné, že byly v nálezových situacích mylně interpretovány.
591
Ze středověkých arabských manuálů lukostřelby víme, že Arabové, Turci a Peršané používali při střelbě tzv. lukostřelecký prsten (známý pod perskými jmény zihgīr či anguštvan; cf. Klopsteg 1987) – tento prsten se nasazoval na palec lukostřelcovy pravé ruky a s jeho pomocí natahoval lučištník tětivu (obr. 13). Při rešerši pramenné základny k lukostřelbě jsem se v odborné literatuře nesetkal s jediným publikovaným nálezem, ale na webové stránce Index of Roman Rings5 jsem objevil množství takovýchto prstenů, tyto nálezy pocházejí zejména z provincií Pannonia a Moesia; uvedená stránka rovněž obsahuje nálezy lukostřeleckých prstenů z byzantského období. Pokud jsou informace uvedené na webu přesné, můžeme předpokládat, že technika střelby pomocí prstenu byla známa již kolem přelomu letopočtu – dá se rovněž s určitostí předpokládat, že tyto prsteny patřily lukostřelcům původem z východních provincií impéria sloužících na limitu v Panonii a Moesii. Bohužel tento zdroj neuvádí žádné podrobnější informace, do budoucna tedy bude nutné provést důkladnější rešerši nálezového fondu, abychom mohli postavit pramennou základnu na solidnějších podkladech. Podobně jako z předchozích období pravěku (s výjimkou kultury zvoncovitých pohárů) neznáme ze sledovaného období žádné nátepní destičky – tyto byly vyráběny z kůže, případně ze dřeva, a tudíž jsou archeologicky jen těžko zachytitelné. Podobná situace je i v případě nálezů toulců, jediným známým dokladem jest fragment dna laténského toulce z Chlumu u Rokycan (Drda – Rybová 1998, 48). Podle mého názoru je interpretace tohoto drobného náprstek připomínajícího artefaktu jako dno toulce nejasná – průměr jsou cca 3 cm – toulec s takto úzkým dnem se mi zdá být dosti nepraktický (obr. 9). Bohužel neznám žádné jiné analogie, tudíž nejsem schopen řádně posoudit původní funkci tohoto artefaktu; halštatské toulce nalezené v Hochdorfu a Pfaffstättu (Eckhardt 1996, Abb. 47, Taf. 58) neumožňují analogické srovnání s toulcem z Chlumu u Rokycan. Podle analogií z nomádského prostředí můžeme usuzovat, že lukostřelci používající reflexní luky ukládali své šípy hrotem navrch toulců nošených u pasu (Dwyer 2001), tímto způsobem měly být uloženy i šípy nalezené v hrobě velmože z Cezav-Blučiny (Tihelka 1963, obr. 44). Kromě klasických toulců sloužících k uložení šípů známe ještě toulce, do kterých se ukládaly luky. Skythové používali tzv. górýty – toulce, ve kterých byly současně přechovávány jak šípy, tak luk (Černenko 1981; Dwyer 2004). Z raného středověku známe samostatné toulce na luk (v ruské terminologii lub’ë či naluč’je, polsky łubie), fragmenty jednoho byly nalezeny v ukrajinské Tahači (Gawrysiak-Leszczyńska – Musianowicz 2002) či z ruské lokality Moščevaja Balka (Kaminsky 1996), ze sledovaného období nálezy opět chybí, jejich používání v nomádském prostředí však nemůžeme vyloučit. Archeologicky nejviditelnějším a mnohdy jediným dokladem lukostřelby jsou hroty šípů. Problematika šípů obecně je velmi složitá – je třeba kriticky zhodnotit a publikovat pramennou základnu, vyhodnotit jednotlivé typy hrotů šípů, případně určit jejich provenienci. S výjimkou nálezů hrotů šípů doby bronzové z Moravy (Říhovský 1995) a Řecka (Avila 1983) nebyly dosud publikovány souborné katalogy, ze sledovaného období jsem se setkal jen s publikacemi některých nálezů (Smirnov 1961; Raddatz 1963; Dölle 1972; Christlein 1972; Garbacz 1995). Podobně vzácné, jako jsou nálezy dřevěných luků, jsou i nálezy střelišť šípů, kromě nálezů z dánského Vimose (Junkmanns 2005, Abb. 50) známe ještě šípy z vraku nydamské lodi, které pochází ze stejného kontextu jako výše zmíněných 35 exemplářů vojenských luků (obr. 10-11; Raddatz 1963; Beckhoff 1965), autoři však u zmíněných nálezů střelišť neuvádějí jejich metriku, která by rovněž mohla napovědět mnohé o vlastnostech šípů ve vztahu k lukům. Na území impéria, zejména však na limitu, se často nacházejí trojboké hroty šípů (obr. 12), které v Evropě bývají již od doby halštatské tradičně spojovány s nomádským prostředím. Trojboké hroty šípů se rovněž objevují i v nálezech sarmatské a hunské provenience, což dokladuje hypotézu nomádského vlivu na výrobu tohoto typu šípů. Z germánského prostředí známe jen malé množství trojbokých šipek, které můžeme považovat za importy z oblasti Limitu či přímo od nomádů; Germáni sami používali několik typů hrotů (obr. 11), lze jen usuzovat, že jednotlivé typy měly své vlastní funkční opodstatnění. Poznání lukostřelby od doby laténské do konce doby stěhování národů je na základě současného stavu bádání poměrně obtížné. Od doby halštatské se ve východní Evropě začíná objevovat reflexní luk, počínaje dobou římskou známe doklady reflexních luků i z oblasti impéria. Lze jen těžko určit, zda se tento typ luku vyráběl i v dílnách na evropském území říše, či zda šlo čistě o importy z východních provincií nebo od Sar5/ URL:
[cit. 12. 01. 2004, 22:56].
592
matů – archeologické doklady výroby reflexních luků nebyly doposud rozpoznány. Použití reflexních luků můžeme také poměrně jistě přiřknout lučištníkům východního původu sloužícím v římských auxiliích a samozřejmě je používali i nomádské kmeny Sarmatů a později Hunů sídlící v severočernomořských stepích. Vzhledem ke známému způsobu boje římské armády hrály luky jen okrajovou úlohu, na druhou stranu jejich uplatnění na limitu se může jevit jako výhodné, jelikož pomocí střelných zbraní se dá hranice lépe střežit a případní útočníci mohou být snáze odraženi. Z faktu, že lukostřelci nebyli přímo součástí legií, ale sloužili v pomocných sborech, vyplývá, že v případě vojenského střetu hrála lukostřelba jen podpůrnou roli, lukostřelci, podobně jako jízda, měli většinou na starost pronásledování nepřátel. Pro samotné území Evropy zůstává po celý pravěk typickým používání luku celodřevěného, který lze obecně rozdělit na několik různých podtypů; ve sledovaném období je však nálezů celodřevěných luků málo, jediný typ, který můžeme s jistotou určit, je tzv. dlouhý luk. Stejně jako luky bývaly i ostatní součásti lukostřelcovy výbavy vyráběny z organických materiálů, což značně ztěžuje jejich odhalení při archeologických výzkumech. Jediným artefaktem jasně dokládajícím lukostřelbu zůstávají hroty šípů, stav výzkumu však v současnosti neumožňuje hlubší poznání této problematiky. Historické prameny, které by mohly doplnit archeologické prameny v oblasti lukostřelby, jsou rovněž velmi vzácné, nejcennější zprávy jsou obsaženy Caesarových Zápiskách o válce Galské, bohužel možnosti potvrdit Caesarova slova archeologicky jsou zatím omezené. Podle pramenů z mladších období se dá předpokládat, že tradice lukostřelby v západní Evropě navazuje na eneolitické tradice a pokračuje až do vrcholného středověku; nejčastěji užívanými typy luků jsou již zmíněné dlouhé luky (longbows) a také luky ploché (flatbows). Reflexní luky byly pravděpodobně známé i obyvatelům romanizovaných oblastí, soudě však podle dalšího vývoje, se jejich užití neprosadilo, a lze se jen dohadovat z jakých důvodů – možností je několik, namátkou zmíním možné dvě následující příčiny: 1) tyto luky byly na území impéria importovány, tudíž chyběla znalost technologického postupu, anebo 2) se neprosadily z důvodu náročné technologie výroby, kdy původní dlouhé/ploché luky dokázaly vyvinout srovnatelný výkon jako luky reflexní. Jiná situace je ovšem v oblastech východní Evropy, kde se reflexní luk prosadil na dosti dlouhou dobu – tento fakt je dán zejména přítomností nomádů, kteří ovládali technologii výroby a měli ve svých řadách specializované řemeslníky, dále je nutno podotknout, že tato zbraň patřila do kulturního balíčku nomádů. Použití reflexního luku tedy bylo spojeno s nomádským způsobem života a boje, do ostatních sfér se tento artefakt téměř neprosadil; např. Slované, kteří byli s nomády v kontaktu, nadále používali celodřevěné luky, i když někteří bojovníci mohli používat luky reflexní – ty ale lze interpretovat jako importy z nomádského prostředí. Zajímavým fenoménem lukostřelby v době stěhování národů jsou nálezy zlatých obložení luků nalézané v hunském prostředí. Tyto Gula László tyto tzv. zlaté luky dělí do tří skupin – na zlaté nefunkční makety, na miniaturní zlaté luky a na plně funkční reflexní luky zdobené zlatými destičkami (László 1951a; týž 1951b). János Harmatta se pokusil o interpretaci tohoto jevu a na základě porovnání archeologických nálezů s mytologickými texty z oblasti Předního východu dospěl k závěru, že zlatý luk měl pro Huny jistý symbolicko-mytologický význam, kdy elita používala zlaté luky jako odznak své moci. V případě zlacených maket se domnívá, že tyto mohly sloužit jako dary pro spřízněné kmenové vůdce nepatřící do hunského kmenového svazu (Harmatta 1951a). Otázkou je potvrzení těchto faktů, jelikož archeologicky byla odkryta pouze jediná maketa v polských Jakuszowicích, ostatní nálezy se jeví vyloženě jako funkční odznaky moci.
Katalog nálezů (archeologické nálezy luků či jejich fragmentů) Doba laténská: 1. Kalinovskij kurgannyj mogiľnik, kurgan 7/1 (RUS), kostěné destičky sarmatského reflexního luku; 1. stol. př. n.l. – 1. stol. n.l. (Šilov 1959, 494-496, ris 61). 2. Kalinovskij kurgannyj mogiľnik, Krasnodar, kurgan 11/2 (RUS), kostěné destičky sarmatského reflexního luku; 1. stol. př. n.l. – 1. stol. n.l. (Šilov 1959, 494-496, ris 61). 3. Kalinovskij kurgannyj mogiľnik, kurgan 36/1 (RUS), kostěné destičky sarmatského reflexního luku; 1. stol. př. n.l. 1. stol. n.l. (Šilov 1959, 494-496, ris 61). 4. Mečestajskij mogiľnik, kurgan 13 (RUS), lehce zahnutý dřevěný sauromatský/sarmatský luk, dochovaná délka 7580 cm (Černenko 1981, 9, 17). 5. Novokumanskij mogiľnik (RUS), zbytky březového, zřejmě složeného sauromatského/sarmatského luku (Černenko 1981, 9, 17).
593
Doba římská: 6. Bar Hill (GB), kostěné obložení kompozitního luku6; římská pevnost z doby 86-193 n.l. (Rausing 1967, 66). 7. Carnuntum/Bad Deutsch-Altenburg (A) 10 (32?) fragmentů kostěných destiček reflexního luku, přesný počet jedinců není znám, můžeme předpokládat cca. 8 luků, délka nejdelšího exempláře 34,5 cm; doba císaře Theodosia Velkého – 395 n.l. (Werner 1932; Rausing 1967, 65). 8. Celemantia/Iža-Leányvár (SK), nález reflexního luku (Balázs Komoróczy, osobní sdělení). 9. Esslingen-Rüdern (D), destička z kompozitního luku, délka 13 cm (Christlein 1972, 262). 10. Heddernheim (D), kostěná destička kompozitního luku; římský tábor 14. legie (Rausing 1967, 66). 11. Isca/Caerllion (Newport) (GB), přibližně 50 kusů kostěných obložení kompozitního luku; pol. 3. stol. n.l. (Rausing 1967, 66). 12. Leeuwarden-Heechterp (NL), zlomený nekompletní tisový luk, dochovaná délka 151 cm; 50-250 n.l. (Lanting – Kooi – Casparie – van Hinte 1999). 13. Mithræum/Stockstadt (D), kostěné destičky kompozitního luku; římská pevnost – zánik okolo r. 210 n.l. (Rausing 1967, 65-66). 14. Mogontiacum/Mainz (D), kostěná destička reflexního luku, délka 14 cm (Werner 1932, 35-36). 15. Nydam (Øster Sottrup) (DK), válečný dlouhý luk ze dřeva jehličnanu, délka 178 cm, tloušťka 2,6 cm, šířka 2,8 cm; nález z lodi, 200-400 n.l. (Clark 1963, 86, fig. 21:2; Comstock 1993, 100). 16. Nydam (Øster Sottrup) (DK), válečný dlouhý luk ze dřeva jehličnanu, délka 182,5 cm, tloušťka 2,05 cm, šířka 2,75 cm; nález z lodi, 200-400 n.l. (Clark 1963, 86, fig. 21:3). 17. Nydam (Øster Sottrup) (DK), válečný dlouhý luk ze dřeva jehličnanu, délka 197,5 cm, tloušťka 2,6 cm, šířka 2,75 cm; nález z lodi, 200-400 n.l. (Clark 1963, 86, fig. 21:4). 18-49. Nydam (Øster Sottrup) (DK), 32 válečných dlouhých luků ze dřeva jehličnanu7; nález z lodi, 200-400 n.l. (Comstock 1993, 100). 50. Nydam (Øster Sottrup) (DK), válečný dlouhý tisový luk, délka 170 cm; nález z lodi, 200-400 n.l. (Beckhoff 1963b). 51. Oberaden (D), kostěné tloušťka destičky kompozitního luku; tábor římského limitu z Augustovského období (Rausing 1967, 66). 52. Osterburken (D), kostěné destičky kompozitního luku; tábor římského limitu (Rausing 1967, 66). 53. Selz (F), kostěné destičky kompozitního luku; tábor římského limitu (Rausing 1967, 66). 54. Thorsberg (D), fragmenty dřevěného luku; 3. stol. n.l. (Rausing 1967, 57-58). 55. Vimose (DK), dřevěný dlouhý luk, délka 169,5 cm, tloušťka 2,5 cm, šířka 2,7 cm; 100-300 n.l. (Clark 1963, 86; Rausing 1967, 57). 56. Vimose (DK), dřevěný dlouhý luk, délka 178,5 cm, tloušťka 2,5 cm, šířka 3,25 cm; 100-300 n.l. (Clark 1963, 86; Rausing 1967, 57). 57. Vindonissa/Brugge (B), kostěné destičky kompozitního luku; tábor římského limitu, 45-100 n.l. (Rausing 1967, 66). 58. Wien-Simmering (A), kostěné destičky kompozitního luku v hrobe mongoloidního jedince; 5. stol. n.l. (Rausing 1967, 66). 59. Wien-Zentralfriedhof (A), hunský reflexní luk (Werner 1932). 60. Zugmantel (D), kostěné destičky kompozitního luku; tábor římského limitu (Rausing 1967, 66). Období stěhování národů: 61. Åsby (Stigtomta) (S), smrkový dlouhý luk; 400-700 n.l. (Rausing 1967, 59). 62. Bátászek (H), zlaté obložení hunského reflexního luku (Tejral 1982, 184). 63. Borovoje (SU*), zlaté obložení hunského reflexního luku, přelom 4. a 5. stol. (Rausing 1967, 111). 64. Cezavy/Blučina u Brna (CZ), dvakrát prohnutý reflexní luk s kostěnými obklady (Tihelka 1963; Tejral 1982, 152; Droberjar 2002). 65. Jakuszowice (PL), dvojitě prohnutý hunský reflexní luk obložený zlatými destičkami (Tejral 1982, 184). 66. Kragehul (DK), nález několika dřevěných luků; 450-525 n.l. (Rausing 1967, 57-58). 67. Kzyl-Kajnar-Tobe (KZ), hunský reflexní luk (Tejral 1982, 152). 68. Lochenice I, hrob 5 (CZ), relikt luku – „Mezi šipkou a nádobami se na dně jámy rýsovaly tmavé stopy obloukovitého předmětu, snad pozůstatky dřevěného luku.“ (Zeman 1990, 70-72). 69. Nižnij Baskunčak, kurgan 12 (RUS), kostěné destičky alanského nebo hunského reflexního luku, původní délka cca. 140 cm; koncové destičky dlouhé 30 cm a 24,5 cm, široké 1,5 cm; střední části luku v délce 21 cm a 19,5 cm, široké 3 cm; 3. stol. – 1. pol. 4. stol. n.l. (Werner 1932, 36-38). 70. Novo-Hryhor”jevka, kurgan 8 (UA), zlaté obložení hunského reflexního luku, přelom 4. a 5. stol. (Rausing 1967, 111). 71. Novo-Hryhor”jevka, kurgan 9 (UA), zlaté obložení hunského reflexního luku, přelom 4. a 5. stol. (Rausing 1967, 111). 72. Pannonhalma-Szélsődomb (H), zlaté obložení hunského reflexního luku, přelom 4. a 5. stol. (Tomka 1986). 6/ Tento luk může být připsaný kohortě Cohors I Hamiorum Sagittariorum ze Sýrie, která v táboře sloužila (Rausing 1967, 66). 7/ Paul Comstock uvádí, že délka nydamských luků se pohybuje v rozpětí 177-187 cm (Comstock 1993, 100).
594
73. Pécs-Nagykozár-Üszögpuszta „Pécsüszög“ (H), zlaté obložení hunského reflexního luku (Tejral 1982, 184). 74. Pokrovsk (Ėngeľs), kurgan 17 (RUS), kostěná výztuha alanského nebo hunského reflexního luku; žárový hrob; 4. – 5. stol. n.l. (Werner 1932, 44-46). 75. Pokrovsk (Ėngeľs), kurgan 18 (RUS), kostěná výztuha alanského nebo hunského reflexního luku; žárový hrob; 4. – 5. stol. n.l. (Werner 1932, 44-46). 76. Šilovo (KZ), kostěná výztuha reflexního luku (Werner 1932, 44-46). 77. Unterlanzendorf, obj. 7 (A), středová destička reflexního luku zdobená zlatými mřížkami, délka 17,5 cm, tloušťka 2,9 cm, šířka 0,4-0,5 cm; sídliště (Stadler 1981, 143, 157, Abb. 9:12, 24:6). 78. Zeľman-Rovnoje, kurgan 17 (RUS), fragmenty obou dvou kostěných výztuh alanského nebo hunského reflexního luku; žárový hrob (Werner 1932, 44-46). 79. Zeľman-Rovnoje, kurgan 18 (RUS), kostěné součásti alanského nebo hunského reflexního luku; žárový hrob, 4. – 5. stol. n.l. (Werner 1932, 44-46).
LITERATURA Avila, R. A. 1983: Bronzene Lanzen- und Pfeilspitzen der griechischen Spätbronzezeit. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung V, Band 1. München. Beckhoff, K. 1963a: Die Eibenholz-Bogen vom Ochsenmoor am Dümmer, Die Kunde, Neue Folge 14, 63-81. - 1963b: Die eisenzeitlichen Kriegsbogen von Nydam, Offa 20, 39-48. - 1964: Der Eibenbogen von Vrees, Die Kunde, Neue Folge 15, 113-125. - 1965: Eignung und Verwendung einheimischer Holzarten für prähistorische Pfeilschäfte, Die Kunde, Neue Folge 16, 51-61. - 1972: Über die großen Beziehungen zwischen den prähistorischen Bogenschützen und seiner Waffe, Die Kunde, Neue Folge 23, 49-61. - 1977: Der Eibenbogen von Koldingen, Stadt Pattersen, Lkr. Hannover, Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte 46, 177-188. Caesar, G. J.: Zápisky o válce galské. Přeložil Jan Kalivoda. Praha 1968. Clark, J. G. D. 1963: Neolithic Bows from Somerset, England, and the Prehistory of Archery in North-western Europe, Proceedings of the Prehistoric Society 29, 50-98. Comstock, P. 1993: Ancient European Bows. In: Hamm, J. (ed.), The Traditional Bowyer’s Bible, Volume Two. Guilford, 81-112. Černenko, J. V. 1981: Skifskije lučniki. Kijev. Dölle, H.-J. 1977: Bemerkungen zu den spätkaiserzeitlichen Pfeilspitzen aus Bronze und Silber. In: Herrmann, J. (ed.), Archäologie als Geschichtswissenschaft (Festschrift H.-H. Otto). Berlin, 291-297. Drda, P. – Rybová, A. 1998: Keltové a Čechy. Praha. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Dwyer, B. 2001: The Closed Quiver. URL: http://www.atarn.org/islamic/bede/CLOSED%20QUIVER2001.htm> cit. 03. 05. 2004. Eckhardt, H. 1996: Pfeil und Bogen. Eine archäologisch-technologische Untersuchung zu urnenfelder- und hallstattzeitlichen Befunden. Internationale Archäologie 21. Espelkamp. Garbacz, K. 1995: Rzymskie trójkrzydełkowe grociki strzał z Grzybowa, gm. Staszów, woj. Tarnobrzeg, Sprawozdania Archeologiczne 47, 211-219. Gawrysiak-Leszczyńska, W. – Musianowicz, K. 2002: Kurhan z Tahańczy, Archeologia Polski 47, 287-340. Hardy, R. 1977: Longbow. A social and military history. New York. Harmatta, J. 1951a: The Golden Bow of the Huns, Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungariae 1, 107-151. - 1951b: A hun aranyíj. A Magyar Tudományos Akadémia II. Osztály Közleményei I, 123-187. Christlein, R. 1972: Waffen aus der völkerwanderungszeitlichen Grabfund von Esslingen-Rüdern, Germania 50, 174-220. Junkmanns, J. 2001: Pfeil und Bogen. Herstellung und Gebrauch in der Jungsteinzeit. Biel. Kaminsky, V. N. 1996: Early Medieval Weapons in the North Caucasus – A Preliminary Review, Oxford Journal of Archaeology 15(1), 95-105. Klopsteg, P. E. 1987: Turkish Archery and the Composite Bow. A Review of an old Chapter in the Chronicles or Archery and a Modern Interpretation. Manchester. Kooi, B. W. 1981: On the mechanics of the bow and arrow, Journal of Engineering Mathematics 15, 119-145. - 1983: On the Mechanics of the Bow and Arrow. PhD-thesis, Mathematisch Instituut, Rijksuniversiteit Groningen. The Netherlands. - 1991a: The ‘cut and try’ method in the design of the bow. In Eschenauer, H. A. – Mattheck, C. – Olhoff, N. (eds.), Engineering Optimization in Design Processes, volume 63 of Lecture Notes in Engineering. Berlin, 283-292. - 1991b: On the mechanics of the modern working-recurve bow, Computational Mechanics 8, 291-304.
595
- 1991c: Archery and Mathematical Modelling, Journal of the Society of Archer-Antiquaries 34, 21-29. - 1993: On the Mechanics of some Replica Bows, Journal of the Society of Archer-Antiquaries 36, 14-18. - 1994: The Design of the Bow, Proceedings Koninklijke Nederlandse Akademie van Wetenschappen 97/3, 1-27. - 1996: Functioning of ears and set-back at grip of Asiatic bows, Journal of the Society of Archer-Antiquaries 39, 73-77. - 1998a: Bow-arrow interaction in archery, Journal of Sport Sciences 16, 721-731. - 1998b: The Archer’s Paradox and Modelling, a Review, History of Technology 20, 125-137. Kooi, B. W. – Bergman, C. A. 1997: An approach to the study of ancient archery using mathematical modelling, Antiquity 71 (271), 124-134. Kooi, B. W. – Sparenberg, J. A. 1980: On the static deformation of a bow, Journal of Engineering Mathematics 14/1, 27-45. - 1997: On the Mechanics of the Arrow: Archer’s Paradox, Journal of Engineering Mathematics 31/4, 285-306. Lanting, J. N. – Kooi, B. W. – Casparie, W. A. – van Hinte, R. 1999: Bows from the Netherlands, Journal of the Society of Archer-Antiquaries 42, 7-10. László, Gy. 1951a: The Significance of the Hun Golden Bow, Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungariae 1, 91-106. - 1951b: A hun aranyíj jelentősége. Adatok a hun nomád birodalom szerkezetéhez. A Magyar Tudományos Akadémia II. Osztály Közleményei I, 105-122. Litvinskij, B. A. 1966: Složnosostavnoj luk v drevnej srednej Azii. K probleme ėvoljucii luka na Vostoke, Sovetskaja archeologija 1966/4, 51-69. Medvedev, A. F. 1964: Iz istorii složnogo luka, Kratkije soobščenija Instituta archeologii 102, 3-7. Novák, Ľ. 2005: Vývoj lukostreľby v európskom praveku. Nepublikovaný rukopis diplomové práce obhájené na KAR ZČU v Plzni. Plzeň. Raddatz, K. 1963: Pfeilspitzen aus dem Moorfund von Nydam, Offa 20, 49-56. Rausing, G. 1967: The Bow. Some notes on its origin and development. Acta Archaeologica Lundensia, Series IN 8°, № 6. Lund. Rosendahl, G. – Beinhauer, K.-W. – Löscher, M. – Kreipel, K. – Walter, R. – Rosendahl, W. 2006: Le plus vieil arc du monde? Une pièce intéressante en provenance du Mannheim, Allemagne, L’anthropologie 110, 371-382. Říhovský, J. 1996: Die Lanzen-, Speer- und Pfeilspitzen in Mähren. Prähistorische Bronzefunde, Abteilung V, Band 2. Stuttgart. Smirnov, K. F. 1961: Vooruženije Savromatov. Materialy i issledovanija po archeologii SSSR 101. Moskva - Leningrad. Stadler, P. 1981: Völkerwanderungszeitliche Funde: eine Siedlung bei Unterlanzendorf und ein Gräberfeld bei Rannersdorf, Niederösterreich, Archaeologia Austriaca 65, 139-185. Šilov, V. M. 1959: Kalinovskij kurgannyj mogiľnik. Drevnosti nižnego Povolž’ja, Materialy i issledovanija po archeologii SSSR 60, 323-523. Tejral, J. 1982: Morava na sklonku antiky. Monumenta Archaeologica. Praha. Tihelka, K. 1963: Knížecí hrob z doby stěhování národů u Blučiny, okr. Brno-venkov, Památky Archeologické 54, 467-495. Tomka, P. 1986: Der hunnische Fürstenfeld von Pannonhalma. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungariae 38, 423-488. Tuijn, C. – Kooi, B. W. 1992: The measurement of arrow velocities in the students’ laboratory, European Journal of Physics 13, 127-134. Werner, J. 1932: Bogenfragmente aus Carnuntum und vor der unteren Wolga, Eurasia Septentrionalis Antiqua 7, 33-58. Zeman, J. 1990: Pohřebiště z doby stěhování národů. In: Buchvaldek, M. – Zeman, J. (eds.), Lochenice. Z archeologických výzkumů na katastru obce. Præhistorica XVI. Praha, 69-101.
Ľubomír Novák: Towards the Archery in the Later Prehistory. xxx
596
Obr. 3. Kostěné destičky sarmatských luků, hroty sarmatských šípů (Šilov 1959, ris. 61). Fig. 3. Bone bow-plates of Sarmatian bows, Sarmatian arrowheads.
597
Obr. 4. Kostěné destičky luků, Carnuntum (Werner 1932, Abb. 1). Fig. 4. Bone bow-plates, Carnuntum.
598
Obr. 6. Zlatá destička luku, Pécsüszög (László 1951a, Tab. XXII:4). Fig. 6. Golden bow-plate, Pécsüszög.
Obr. 5. Zlaté obložení luku, Jakuszowice (László 1951a, Tab. XXI). Fig. 5. Golden plates from the Hun golden bow, Jakuszowice.
Obr. 7. Kostěná rukojeť luku, Unterlanzendorf (Stadler 1981, Abb. 9:12, 24:6). Fig. 7. Bone bow-grip, Unterlanzendorf.
599
Obr. 8. Kostěné obložení luku a hroty šípů, Cezavy-Blučina (Tihelka 1963, obr. 56). Fig. 8. Bone bow-plates and arrowheads, Cezavy-Blučina.
600
Obr. 9. Fragment laténského toulce, Chlum u Rokycan (Drda – Rybová 1998, 48). Fig. 9. A fragment of a La Tène-period quiver, Chlum u Rokycan.
Obr. 10. Střeliště šípů, Nydam (Raddatz 1963, Abb. 3). Fig. 10. Arrow-shafts, Nydam.
601
Obr. 11. Výběr hrotů šípů z doby římské, Nydam (Raddatz 1963, Abb. 1). Fig. 11. Selection of Roman-period arrow-heads, Nydam.
602
Obr. 12. Distribuce trojbokých šípů v oblasti římského limitu, 1. – 4. stol. n.l. (Garbacz 1995, ryc. 4). Fig. 12. A distribution of Roman three-winged arrow-heads in the area of Limes Romanus, I. – IV. cent. AD.
Obr. 13. Způsob střelby pomocí prstenu. Fig. 13. A way of shooting using archer’s ring.
603
