K poetice díla Julia Zeyera

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra českého jazyka a literatury

K poetice díla Julia Zeyera Bakalářská práce

Autor:

Markéta Huková

Studijní program:

B7507 Specializace v pedagogice

Studijní obor:

Český jazyk a literatura se zaměřením na vzdělávání Společenské vědy se zaměřením na vzdělávání

Vedoucí práce:

Hradec Králové

doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.

2015

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala pod vedením doc. PhDr. Jiřího Kudrnáče, CSc., samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu. V Hradci Králové dne

………………. Markéta Huková

Prohlášení

Prohlašuji, že bakalářská práce je uložena v souladu s rektorským výnosem č. 1/2013 (Řád pro nakládání se školními a některými jinými autorskými díly na UHK).

Datum: ……………………

Podpis studenta: ……………………

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu své bakalářské práce doc. PhDr. Jiřímu Kudrnáčovi, CSc., za odborné vedení, podnětné rady, připomínky a vstřícnost při konzultacích.

Anotace HUKOVÁ, Markéta. K poetice díla Julia Zeyera. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015. 71 s. Bakalářská práce. Cílem této bakalářské práce je představit dílo Julia Zeyera jako přínosné pro dnešní čtenáře, především pro žáky středních škol. Práce zkoumá zobrazení Julia Zeyera ve středoškolských učebnicích a čítankách. Sleduje, jak autoři učebnic a čítanek jeho dílo i osobnost pojímali především v první polovině 20. století a jak ho představují středoškolákům dnes. Dále se práce zabývá rozborem poetiky díla Julia Zeyera, které je zastoupeno triptychem příběhů Tři legendy o krucifixu. Společně s románem Jan Maria Plojhar doporučuje práce toto dílo žákům středních škol. Klíčová slova: Julius Zeyer, čítanky, učebnice, středoškoláci, Tři legendy o krucifixu

Anotation HUKOVÁ, Markéta. Toward a poetics of the works of Julius Zeyer. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2015. 71 pp. Bachelor Degree Thesis. The goal of this paper is to introduce the work of Julius Zeyer to contemporary readers, especialy to high school students. This paper focuses on Zeyer's image in the high school textbooks and readers, how the textbook authors interpreted his work and his character in the first half of the 20th century and how it's presented to the students in the present. The next part of this paper focuses on analysis of poetics of Zeyer's work which is represented by the triptych of stories "Tři legendy o krucifixu". This book and the novel "Jan Maria Plojhar" are recommended for the high school students. Keywords: Julius Zeyer, readers, textbooks, high school students, Tři legendy o krucifixu

Obsah Úvod .................................................................................................... 10 1 Osobnost Julia Zeyera ...................................................................... 12 2 Julius Zeyer v čítankách a učebnicích pro střední školy ................. 16 2.1 Julius Zeyer v čítankách v průběhu 20. století ...................................................... 16 2.2 Julius Zeyer v čítankách a učebnicích dnes .......................................................... 22 2.2.1 Zobrazení lumírovců, především Julia Zeyera v učebnicích .......................... 23 2.2.2 Zastoupení díla Julia Zeyera v čítankách ....................................................... 24 2.2.3 Souhrnné postavení Julia Zeyera v dnešních středoškolských učebnicích .... 26 2.3 Porovnání pojetí Julia Zeyera v čítankách ve 20. a 21. století .............................. 27

3 Tři legendy o krucifixu .................................................................... 32 3.1 Žánr legenda .......................................................................................................... 33 3.2 Převzetí motivů ..................................................................................................... 35 3.3 Inultus .................................................................................................................... 36 3.4 El Cristo de la Luz................................................................................................. 40 3.5 Samko pták ............................................................................................................ 42 3.6 Křesťanský a národní motiv .................................................................................. 44 3.7 Rysy romantismu, dekadence, symbolismu a secese ............................................ 47 3.8 Recepce ................................................................................................................. 49

4 Aktuálnost díla Julia Zeyera pro žáky středních škol ...................... 52 4.1 Aktuálnost románu Jan Maria Plojhar pro žáky středních škol ............................ 55 4.2 Aktuálnost Tří legend o krucifixu pro žáky středních škol ................................... 56

Závěr ................................................................................................... 59 Použitá literatura ................................................................................. 61 1 Primární literatura .................................................................................................... 61 2 Sekundární literatura ................................................................................................ 62 2.1 Čítanky a učebnice ............................................................................................ 62 2.2 Další literárněhistorická a jiná literatura ........................................................... 64

Seznam příloh ..................................................................................... 68 Příloha A – Recenze Huga Sáňky k publikaci Česká maturitní čítanka.................. 69

Příloha B – Recenze Bohumila Jiráska k učebnici Literatura 19. a začátku 20. století ....................................................................................................................... 70

Úvod Julius Zeyer byl český básník, který měl nelehké postavení mezi soudobými spisovateli kvůli svým postojům, myšlenkám i tvorbě. Právě svým výstředním postavením v české literatuře se stává důležitým prvkem v jejím vývoji, především v cestě k české moderně. Téma poetiky díla Julia Zeyera bylo po dohodě s vedoucím práce blíže specifikováno. Bakalářská práce se tedy zabývá osobností Julia Zeyera jako literáta, který je zařaditelný do učiva středních škol, i když výskyt jeho děl v čítankách i učebnicích je dnes spíše sporadický. Věnujeme se způsobu, jakým je tento spisovatel předáván žákům středních škol. V další části bude rozebrána kniha Tři legendy o krucifixu, protože právě z těchto příběhů, spojených tématem Kristova kříže, nacházíme často úryvky ve středoškolských čítankách. Toto dílo je dobrým příkladem tvorby Julia Zeyera, a proto ji v této práci společně s románem Jan Maria Plojhar doporučujeme jako vhodnou pro představení znaků poetiky Julia Zeyera. Pohled na dílo Julia Zeyera nebyl jednotný a v průběhu let se viditelně měnil, mimo to se vyvíjela i společenské funkce spisovatele jako takového. Autoři čítanek a učebnic toto přenášejí do svých děl, neboť stojí v centru literárního dění své doby. Vzhledem k obtížnému postavení Julia Zeyera v kontextu české literatury je zajímavé sledovat, skrze jaká díla prezentovali autoři čítanek tohoto básníka v první polovině 20. století a jakými díly ho představují dnes. Z toho důvodu se práce bude zabývat nejprve rozborem čítanek pro získání přehledu o tom, jaká díla a jaké pasáže z těchto děl jsou zprostředkovávány žákům středních škol. Poté se práce bude věnovat porovnání čítanek zvláště z první poloviny 20. století s čítankami, podle kterých se učí dnešní středoškoláci, za účelem vyhledat, jestli a jak se lišily ukázky z děl Julia Zeyera v těchto čítankách. Dále se práce bude věnovat otázce, jakým způsobem se žáci dozvídají o tomto spisovateli, a sice rozborem dnešních učebnic, jelikož chceme získat obraz Julia Zeyera, jak je podáván dnešním středoškolákům. Práce se dále věnuje rozboru poetiky Julia Zeyera s využitím odborných zdrojů. Bylo vybráno dílo, které je pro tohoto básníka typické a také důležité pro zobrazení jeho stylu tvorby i častých témat, kterým se věnoval. Je jím triptych příběhů Tři legendy o krucifixu, ve kterém autor spojuje motiv národa s křesťanským motivem. Pomocí

10

rozboru tohoto díla chceme představit Julia Zeyera jako básníka zajímavého a přínosného i pro dnešní čtenáře, především pro žáky středních škol.

11

1 Osobnost Julia Zeyera Tato kapitola se snaží o zobrazení Julia Zeyera v odborné literatuře a jeho souhrnné představení proto, že v příští kapitole bude rozebráno představení Zeyera prostřednictvím čítanek především z první poloviny 20. století a dále skrze čítanky a učebnice literatury, podle kterých se učí dnešní středoškoláci. Je tedy potřebné pojmout nejprve osobnost Julia Zeyera celkově, aby poté byl vidět rozdíl mezi pojetím tohoto básníka v odborné literatuře a v učebnicích určených žákům středních škol. Zobrazení tohoto básníka se v průběhu 20. století velmi lišilo, a to nejen v této době, ale i během jeho života byl pohled na jeho dílo i na jeho osobnost velmi rozdílný. I proto je obtížné napsat o něm celkové shrnutí. Pokusíme se podat spisovatele Julia Zeyera z pohledu odborné literatury. Julius Zeyer (1841–1901) byl prozaik, básník a dramatik a jedním z předních představitelů generace kolem časopisu Lumír. O představitelích a jejich zakotvení v literárním povědomí se zmiňuje Miloš Pohorský: „Básníků, kteří se kdysi počítali ke směru představovanému almanachem Ruch a potom k orientaci určované časopisem Lumír, bylo hodně a napsali hodně veršů. V kulturní paměti však zůstali natrvalo vlastně jenom čtyři: Svatopluk Čech a Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický a Julius Zeyer.“1 Pro tvorbu Julia Zeyera je typické hledání látek pro svá díla po celé Evropě, ty potom převypravoval svým charakteristickým jazykem a stylem. Jak čteme ve Slovníku českých spisovatelů, Zeyer byl „tvůrce novoromantických parafrází starých příběhů i mýtů o strázních moderní duše.“2 Vztah k zemím Evropy byl jistě dán i faktem, že jeho otec pocházel z Francie a jeho matka z pražské židovské rodiny. Postavení rodiny Julia Zeyera v prostředí Prahy bylo výjimečné, čteme v knize Panorama české literatury.3 Zeyer i jeho rodina mluvila pouze německy, a tak k českému jazyku i lidové slovesnosti přichází skrze chůvu, píše např. Irena Kraitlová.4 Jak čteme v publikaci 1

POHORSKÝ, Miloš. Zápasy a sny o štěstí. In POHORSKÝ, Miloš. Sny o štěstí. Ruchovci a lumírovci. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1986. s. 11. Všechny texty v bakalářské práci zůstávají needitovány. 2

JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Julius Zeyer. In: MENCLOVÁ, Věra a VAŇKA, Václav et al. Slovník českých spisovatelů. 2. přeprac a dopl. vyd. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-179-5. s. 734. 3 GALÍK, Josef et al. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico. 1994. ISBN 80-85839-04-0. s. 144 4 KRAITLOVÁ, Irena. Julius Zeyer. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. U-Ž. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 978–80–200–1671–3. s. 1715

12

Panorama české literatury, patří mezi autory vyjímající se dobové tradici charakterem své tvorby i smýšlením a pohledem na okolí byl novoromantikem a predekadentem.5 V publikaci Panorama české literatury autoři charakterizují tvorbu Julia Zeyera z široké perspektivy a propojují ji s jeho smýšlením a pohledem na svět, neboť ten s jeho tvorbou splýval: „Zeyerovo dílo je všestranné jak po stránce žánrové, tak i úsilím o poznání uměleckých a myšlenkových hodnot světových. Je básníkem velkých epických skladeb, prozaikem a dramatikem. Své umění pokládal za cestu k vyšším duchovním hodnotám, život i umění jsou mu snem.“6 Dílo Julia Zeyera prochází během jeho života viditelným vývojem, a tak můžeme tvorbu tohoto spisovatele rozdělit do několika období, stejně jako tak činí Arne Novák. Ten rozděluje Zeyerovo dílo do čtyř období. První datuje mezi lety 1873–1879 a charakterizuje ho žánrem povídky, od níž se Zeyer postupně dostává k románu, který se stává vyústěním hlubokých myšlenek hrdinů, také je zde patrný vliv domácí tradice.7 V těchto letech vychází první práce Julia Zeyera např. román Ondřej Černyšev a soubor Novely 1, 2. O druhém období datovaném 1879–1887 hovoří Arne Novák takto: „ […] uzrává Zeyer umělec ve všech útvarech, v románě jako v eposu, v lyrice jako v dramatě a dosahuje veršem i prózou mistrovství, zvláště v osobitých ohlasech starodávné epiky domněle lidové, v křesťanských legendách a v „obnovených obrazech“.“8 V těchto letech píše Zeyer díla jako cyklus Vyšehrad, Román o věrném přátelství Amise a Amila nebo sbírku básní Poesie. Celkovým vrcholem tvorby Julia Zeyera je období třetí, které je datované roky 1887–1895, píše Arne Novák. Charakteristické je podle něj pro tvorbu Julia Zeyera to, že epickou formou ztvárňuje staré příběhy.9 Zeyer publikuje díla jako román Jan Maria Plojhar, drama Neklan, Obnovené obrazy a triptych Tři legendy o krucifixu aj. O posledním období tvorby Julia Zeyera v letech 1895–1901 hovoří Arne Novák jako o „stařeckém“, kdy se Julius Zeyer obrací k osobní zpovědi skrze prozaická i veršovaná díla, ale nejvíce volí formu pohádky a legendy, dodává autor.10 V těchto letech vyšly knihy Karolinská epopeja, Dům u tonoucí hvězdy nebo drama Radúz a Mahulena. 5

GALÍK, Josef et al. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico. 1994. ISBN 80-85839-04-0. s. 144. 6 Tamtéž, s. 144. 7 NOVÁK, Arne a NOVÁK, Jan Václav. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 5. vyd. Brno: Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-105-1. s. 688. 8 Tamtéž, s. 688. 9 Tamtéž, s. 688. 10 Tamtéž, s. 688.

13

Julia Zeyera řadíme k lumírovcům, budeme se tedy nyní zabývat rysy poetiky této skupiny, ovšem s ohledem na osobnost Julia Zeyera. V souvislosti se spisovateli z okruhu časopisu Lumír se hovoří o kosmopolitismu v jejich díle, nejvíce v tvorbě Julia Zeyera a Jaroslava Vrchlického, jak píše Arne Novák: „Pro oba jest kosmopolitismus hlavní metodou životní, čerpajíť stále silné podněty i z látky z cizích literatur, z cizího umění, z cizí filosofie, […]“11 Zvláště časté cesty Julia Zeyera po celé Evropě byly kritizovány jako výraz nedostatečného národního cítění. Právě národní uvědomělost byla v této době velmi ceněna. I když byl Julius Zeyer ve své době často kritizován, píše Hana Voisine Jechová, že se neúčastnil vypjatých literárních a vlasteneckých sporů, ale své pocity a názory včleňoval do svých děl.12 Jak dodává Arne Novák, kosmopolitismus nebyl projevem odklonu od národa, ale spisovatelé se věnovali tématu národa a zamýšleli se nad českými problémy.13 Důvody, proč spisovatelé navštěvovali cizí země, udává Miloš Pohorský: „[…] moderní člověk při poznávání světa, dějin a jiných kultur poznává více také sám sebe; že lepším vědomím o světě odkrývají i nové rozměry intelektuálního a citového obzoru současného člověka a obohacuje se jeho senzibilita, jeho schopnost vnímat a reflektovat okolní realitu i měřit český osud s jinými možnostmi.“ V souvislosti s vlivem Francie na tvorbu lumírovců a spisovatelů v okruhu periodika Moderní revue se u těchto literátů rozvinuly prvky parnasismu, jak píše Jaroslav Fryčer. Dodává, že směr vznikl ve Francii, kde i především zůstal, ale jeho ohlasy se rozšířily do celé Evropy.14 O znacích parnasistní tvorby dále Fryčer píše, že charakteristická je námětová pestrost: „jsou v nich látky biblické, antické, středověké i moderní, poezie soumraku i jasného dne, verše o hrdých legendárních hrdinech i o pařížských chudácích, je v nich příroda i civilizace, láska i hledání sošné krásy. Parnasistní poezie připomíná v tomto smyslu velmi moderní pojetí literatur jako hledání, jako dobrodružství ducha na cestě za poznáním světa v co nejširším bohatství jeho projevů.“15 Dodává, že parnasistní poezie čerpá z tradičních motivů středověku, které spojuje s pocity a myšlenkami moderního člověka.16 Celkově byla pro tvorbu Julia 11

Tamtéž, s. 685.

12

VOISINE-JECHOVÁ, Hana. Dějiny české literatury. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 2005. ISBN 80-7319031-1. s. 312. 13 NOVÁK, Arne a NOVÁK, Jan Václav. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 5. vyd. Brno: Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-105-1. s. 685. 14 FRYČER, Jaroslav. Neznámý Parnas. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. s. 395. 15 Tamtéž, s. 393. 16 Tamtéž, s. 393.

14

Zeyera jako i pro ostatní lumírovce typická umělecká otevřenost. Jak píše Otto M. Urban, projevy modernismu v Čechách nalézáme od 70. let 19. století a jsou spjaty především se spisovateli z okruhu časopisu Lumír. Charakterizuje je především nezávazností, kritickým myšlením a jiným chápáním osobnosti umělce – jako individuality.17 Výsledkem modernistické tendence lumírovců stalo, jak píše Otto M. Urban: „[…]

uvolňování literární a umělecké tvorby z dohledu národních

a společenských požadavků, rozšiřování kontextu a možnosti inspirací, směřování k všestranné otevřenosti[…].“18 Ve vývoji české literatury byl Julius Zeyer důležitým prvkem, protože jeho tvorba i životní postoj inspirovaly následující generaci české moderny. Jak dodává Otto M. Urban: „Nastupující autoři šli zároveň ve stopách ojedinělých a vymykajících se osobností, jež se – opakovaně, s novými akcenty na pozadí máchovského imperativu – stávaly inspirací dalším generacím; takto se vyrovnávali s postoji a texty Jana Nerudy, Jakuba Arbese a Julia Zeyera.“19

17

URBAN, Otto M. et al. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880–1914. Praha: Arbor vitae, 2006. ISBN 80-86300-72-2. s. 41. 18 Tamtéž, s. 41. 19 Tamtéž, s. 42.

15

2 Julius Zeyer v čítankách a učebnicích pro střední školy Popularita a čtenost autora závisí na mnoha okolnostech. Patří mezi ně jistě diktát doby, vydávání autorových knih, jejich dostupnost v knihovnách a jiné. Neméně důležitou podmínkou k tomu, aby byla díla autora ve společnosti čtena, je seznámit s autorem žáky základních a středních škol. Tedy jak a v jaké míře se autorova díla objevují v učebnicích a čítankách velmi ovlivňuje následný pohled společnosti na autora. Dita Křišťanová píše: „Každý spisovatel umírá dvakrát. Fyzická smrt připraví čtenáře o možnost četby autorova dalšího díla, ale druhá, abstraktní smrt nastává, když spisy daného autora už vůbec nikdo nečte, když jeho dílo vymizí z učebnic a čítanek.“20 Záleží velmi i na tom, jak učitel literaturu pojme – jaké autory vyzdvihne, jaké naopak upozadí. V tomto ohledu má Julius Zeyer komplikované postavení. Na středních školách (kde se s ním žáci většinou poprvé setkávají) se o něm učitelé většinou pouze zmíní, nebo ho nevyučují vůbec, i když v učebnicích i čítankách se objevuje. Ovšem učebnice jsou většinou velmi obsáhlé, a proto učitelé vybírají témata, kterými se budou s žáky zabývat. Tato kapitola se proto zabývá představením Julia Zeyera, jeho osobnosti a poetiky i výběru ukázek v učebnicích a čítankách určených pro žáky středních škol. Způsob zobrazení tohoto spisovatele se velmi měnil, a proto uvádíme rozbor Julia Zeyera nejprve v čítankách v průběhu 20. století a dále se zabýváme čítankami a učebnicemi, které jsou užívány v dnešní výuce českého jazyka literatury.

2.1 Julius Zeyer v čítankách v průběhu 20. století Je zajímavé sledovat, jak se v průběhu dějin vyvíjí pohled na autory. Způsob, jakým vnímáme literáta dnes, může být dosti odlišný od pohledu na něj před padesáti nebo sto lety. Pokud toto vztáhneme pouze na Julia Zeyera, je zřejmé, že v průběhu let se také měnil pohled na jeho dílo. Stejně tak se mění ukázky, které byly a jsou dávány do čítanek a učebnic. Autoři vybírají do čítanek ukázky z děl, která považují za důležitá pro to, aby si žáci vytvořili představu o tom, co a jakým způsobem literát psal. Je 20

KŘIŠŤANOVÁ, Dita. Klasik a čítanky. Dílo Julia Zeyera ve školní četbě. Dějiny a současnost [online]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Roč. 2007, č. 10 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: .

16

zajímavé, že zvláště u díla Julia Zeyera se velmi liší výběr ukázek v učebnicích v průběhu století. Autoři čítanek počátku 20. století kladou zcela jasně důraz na jinou část Zeyerovy tvorby než autoři čítanek, které jsou užívány v dnešním vyučování. Můžeme tedy říci, že žákům byl zprostředkován skrze zcela jiné ukázky děl než je tomu dnes. Zeyerova díla se objevila v čítankách velmi brzy po jeho smrti. V čítance Františka Vykoukala z roku 1904 (vyšla tedy tři roky po smrti Zeyera) je Zeyer představen velmi komplexně. Autor zmiňuje jeho básnická díla, dramatická i prozaická. Zeyer je zastoupen ukázkou z vlastní korespondence příteli, kde píše především o všedních věcech (jak prožil Vánoce a kde cestoval). Druhou ukázkou je epická historická báseň Povídka o chudém rytíři.21 Vykoukal podle Lexikonu české literatury byl konzervativní vůči novým směrům přelomu století a za důležité považuje národní a mravní význam díla22. Je možné, že i proto žákům středních škol nepředstavuje Zeyera skrze ukázky děl, která obsahují prvky dekadence a symbolismu. Ve dvacátých letech autoři čítanek vybírají ukázky převážně z jeho poezie. František Bartoš představuje Zeyera v medailonu na konci čítanky převážně jako autora poezie a dramat. Z jeho prózy uvádí pouze Jana Maria Plojhara a Ondřeje Černyševa. Mezi ukázky vybírá epickou báseň Rolland a stať Mládí Julia Zeyera od J. Štolby. 23 Je zde patrné pozitivistické pojetí literární teorie, pro které je důležité sociální zázemí autora a historické události. V Čítance pro ústavy učitelské nacházíme ukázku ze Tří legend o krucifixu, konkrétně z legendy Samko pták. Ukázka je vybrána ze začátku legendy, kdy do kostela, kde se Samko cítí dobře, vtrhnou Maďaři a bijí lidi. Dále je zde rozhovor Samka s knězem, který pozná jeho jasnou čistou víru. Úryvek poukazuje na národní motiv legendy a na čistou víru Samka. I v této čítance ale převažují básnická díla: Legenda o Donatellovi, Karolinská epopeja (prozaický úvod a úryvek z básně Korunování krále Lovise).24 Ukázka z Karolinské epopeje se nachází i v čítance Jana Máchala, který řadí Julia Zeyera do kapitoly Výbor z literatury české doby nejnovější. Najdeme zde ještě epickou báseň Potlesk, jejímž tématem je císař Nero a jeho umělecké

21

VYKOUKAL, František V. Čítanka pro čtvrtou třídu škol středních. Praha: Jednota českých filologů. 1904. 22

TAXOVÁ, Eva. F. V. Vykoukal. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. U-Ž. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 80-200-0345-2. s. 1544. 23 BARTOŠ, František. Fr. Bartoše česká čítanka pro třetí třídu škol středních. upravil Jan Kabelík. 7. vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1920. 24 Čítanka pro ústavy učitelské. Díl IV. Praha: Státní nakladatelství v Praze, 1922.

17

pokusy. Stejně jako v předešlé čítance je Zeyer zastoupen jedním prozaickým textem, tentokrát z Románu o věrném přátelství Amise a Amila. V závěru čítanky jsou dopodrobna rozebrána díla, ze kterých byly vybrány ukázky.25 V čítance Aloise Gregora a Pavla Váši vydané roku 1924 je Zeyer uveden jako zcestovalý autor nadaný obrazotvorností. Dále uvádějí, že oživil minulé příběhy v básních, dramatech i románech. Zajímavé je, že čítanku pojímá autor didakticky. Nejsou zde ukázky pouze z děl české literatury, ale i články týkající se zdravé životosprávy. Z díla Julia Zeyera jsou vybrány ukázky jen z básnických děl, a to z básní Korotev a z básně Potlesk.26 Poslední jmenovanou vybral do své čítanky i Jan Máchal.27 Čítanka upravuje název básně Korotev na Koroptev, což pravděpodobně činí kvůli vyšší srozumitelnosti tohoto pojmu, jelikož význam je stejný. Jak čteme ve Slovníku spisovného jazyka českého slovo korotev je zastaralým a obecným termínem pro koroptev. Ovšem zaměnění těchto dvou slov pozměňuje osobitost básníkova díla. 28 Tato báseň je součástí sbírky Poesie, ve které zůstává název ve vydáních z roku 1884, 1903 a 1923 stále stejný (tedy Korotev). S pozměněným názvem Koroptev se nesetkáváme pouze v této čítance. Báseň je takto uvedena i v článku V. Liškové, ovšem podruhé zmiňuje již název Korotev29. Můžeme se tedy domnívat, že jde o překlep. V pořadu Toulky českou minulostí je slovo korotev také nahrazeno jeho dnes užívanou podobou30 stejně jako v publikaci A. Nováka Nosiči pochodní31 a setkáme se i s dalšími příklady této záměny. Je tedy zřejmé, že báseň se objevuje pod oběma názvy a stejně tak je i zakotvena v literárním povědomí.

25

MÁCHAL, Jan. Čítanka pro vyšší třídy škol středních: Díl čtvrtý. 2. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1922. 26 GREGOR, Alois a VÁŠA, Pavel. Čítanka pro třetí třídu škol středních. Brno: A. Píša, knihkupec, 1924. 27 MÁCHAL, Jan. Čítanka pro vyšší třídy škol středních: Díl čtvrtý. 2. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1922. 28 HAVRÁNEK, Bohuslav et al. Slovník spisovného jazyka českého. [online] Ústav pro jazyk český AV ČR, 2011 [cit. 11. 3. 2012], heslo „Koroptev“. Dostupné z: . 29 LIŠKOVÁ, Věra. Zahájení výboru z díla J. Zeyera. In: Slovo a slovesnost. [online] Praha: ÚJČ AV ČR. 1942, roč. 8, č. 2. [cit. 1. 12. 2014]. ISSN 0037-7031. Dostupné z:< http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=440>. 30 VESELÝ, Josef. 997. schůzka: Býti dobrým člověkem je víc, než býti velkým umělcem. [online]. In Toulky českou minulostí. Praha: Český rozhlas. ysíláno 16. 3. 2014 v 08:00. [cit. 10. 3. 2015]. Dostupné z: < http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/977-schuzka-byti-dobrym-clovekem-je-vic-nez-bytivelkym-umelcem--1328673>. 31 NOVÁK, Arne. Nosiči pochodní. Praha: Literární odbor Umělecké besedy a Kruh českých spisovatelů. 1928. s. 132.

18

Autor pořadu Českého rozhlasu Toulky českou minulostí v epizodě věnované Juliu Zeyerovi uvádí Zeyera právě touto básní a považuje ji za typický příklad jeho díla.32 Tento lumírovec je tedy charakterizován básní Korotev znovu devadesát let po vydání výše zmíněné čítanky, ačkoli nepatří mezi dílo, pod kterým si většina lidí Zeyera představí. Báseň Korotev

symbolistně vykresluje na přírodě a koroptvích pocit

osamělosti a neschopnosti začlenit se do společnosti, který Zeyer zpracovává i v některých dalších dílech. Lišková řadí tuto báseň mezi nejvíce subjektivní autorova díla, ve kterém odhaluje své nitro.33 Své opodstatnění tedy má i uvedení básně v čítance, jelikož téma odcizené společnosti bylo spisovateli blízké a také proto, že jejím prostřednictvím můžeme poukázat na prvky symbolismu a romantismu v díle Julia Zeyera. Zeyer byl středoškolákům představen jako autor, který čerpal látky z evropské historie a mytologie. Čtvrtý díl čítanky Aloise Gregora a Pavla Váši je charakteristický dělením kapitol podle zaměření (národ, československý jazyk apod.). Je zřejmý národní podtext celé knihy. Dílo Julia Zeyera zastupuje ukázka z Čechova příchodu, báseň Kraj zaslíbený.34 „Tam v zeleném šeru a medu tak hojně se nalézá tam, že u věčného kvasu lid slávský tam žije. A sladká jak strdí jak mluva jich měkká a píseň jich luzná a sladký jak strdí je celý jich život.“35 Báseň je oslavou rodného kraje a slovanstva. Zeyer je tedy žákům přiblížen svými pronárodními myšlenkami. Ve dvacátých letech je tedy Julius Zeyer předkládán žákům středních škol především jako autor epické poezie čerpající ze starých evropských mýtů. Ukázky z jeho prózy jsou spíše ojedinělé. Podobně jako v předešlých letech je Zeyer zobrazen v čítance z roku 1934. Alois Gregor zde uvádí mnoho ukázek od Julia Zeyera, z nichž většina patří opět k básnickým dílům. Jako příklad můžeme uvést básně ze sbírky Poesie (Klid, Kořící se Slavii) z Karolinské epopeje báseň Rollandův skon atd. Prozaickou část Zeyerova díla zde zastupuje ukázka z románu Jan Maria Plojhar. Je vybrána pasáž týkající se roztržky

32

VESELÝ, Josef. 997. schůzka: Býti dobrým člověkem je víc, než býti velkým umělcem. [online]. In Toulky českou minulostí. Praha: Český rozhlas. Vysíláno 16. 3. 2014 v 08:00. [cit. 10. 3. 2015]. Dostupné z: < http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/977-schuzka-byti-dobrym-clovekem-je-vic-nez-bytivelkym-umelcem--1328673>. 33

LIŠKOVÁ, Věra. Zahájení výboru z díla J. Zeyera. In: Slovo a slovesnost. [online] Praha: ÚJČ AV ČR. 1942, roč. 8, č. 2, s.100–106 [cit. 1. 12. 2014]. ISSN 0037-7031. Dostupné z:< http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=440>. 34 GREGOR, Alois, VÁŠA, Pavel. Čítanka pro čtvrtou třídu škol středních. Brno: A. Píša, knihkupec, 1925. 35 Tamtéž, s. 7.

19

Plojhara s „Vídeňákem“, který uráží Čechy a Prahu.36 Celkově jsou ukázky vybírány opět z děl s národní tématikou a Zeyer je středoškolákům demonstrován jako autor typický svým národním cítěním. Roku 1946 vychází čítanka autorů Rudolfa Schamse a Františka Pulce. Ukázky jsou vybrány z díla Vyšehrad; Kam, Pane, kráčíš? (epická báseň o Římu a prvních křesťanech) a z dramatu Radúz a Mahulena (ukázka ze scény, kdy Radúz zabloudí do království Runy a Vratko mu poradí cestu).37 V této čítance je Julius Zeyer představen jako básník, který „Procestoval téměř celou Evropu, aby poznal krajiny, které byly dějištěm jeho básní. Psal básně epické, v nichž mistrně vylíčil dávnou minulost našeho národa („Vyšehrad, „Čechův příchod“) i národů jiných („Obnovené obrazy“). V mnohých se jeví jeho zbožnost.“38 Nejsou zde zmíněna jeho prozaická díla. Důraz je kladen opět na poezii s národní tematikou a převyprávění mytologických příběhů. Je zřejmé, že na dlouhou dobu převážil pohled na Julia Zeyera jako na autora pronárodního cítění a autora obnovených obrazů především z české mytologie. Výše uvedené čítanky předkládají středoškolákům povětšinou díla nejnovější české literatury. Je třeba říci, že ani jedna výše rozebraná čítanka nedělí autory podle zařazení do literárních skupin (jako např. ruchovci, lumírovci atd.), ale díla literátů jsou za sebou prostě poskládána bez rozdělení do kapitol. Učebnice, které byly do této chvíle zmíněny, zobrazují Julia Zeyera podobným způsobem. A sice převážně jako výborného básníka, který zpracovává české a evropské mýty v obnovených obrazech, čímž vyzdvihuje minulost slovanského národa. Autoři ale nezapomínají uvést i jeho díla prozaická a dramatická. Ovšem v čítankách převažují ukázky z epických historických básní (hlavně ze sbírky Poesie a Karolinská epopeja). Toto pojetí Julia Zeyera přetrvalo od počátku 20. století až do 40. let. Autoři tedy akcentují didaktičnost (která je patrná z ukázek i z vyznění čítanek jako celku) a díla s národní a historickou tematikou. Příčinou může být i fakt, že autoři čítanek byli pronárodně orientovaní. Například František Bartoš, je charakterizován v Lexikonu české literatury jako literární vědec, který „V duchu romantického vlastenectví obrozeneckého charakteru hledal v lidu se staromilským zaujetím nezkalené zdroje kulturní, umělecké, jazykové a mravní.“ 39 Ve

36

GREGOR, Alois. Česká maturitní čítanka. 2. přepracované vyd. Brno: Jan Martinek, 1934. SCHAMS, Rudolf, PULEC, František. Čítanka pro druhou třídu měšťanských a středních škol. dotisk 2. vyd. Praha : Profesorské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1946. 38 Tamtéž, s. 235. 39 PEŠTA, Pavel. František Bartoš. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0345-2. s. 141. 37

20

výše uvedených čítankách je zajímavé, kolik stránek zabírají poznámky. Jsou tvořeny formou relativně bohatých vysvětlivek cizích i pro žáky zřejmě méně srozumitelných či neobvyklých slov. Ovšem jsou vysvětlována i slova, jejichž smysl by měl středoškolák dobře znát, zvláště pak v závěrečném ročníku (pro který je většina těchto čítanek určena). Jako příklad uvádíme vysvětlivky z čítanky Rudolfa Schamse a Františka Pulce k úryvku z Radúze a Mahuleny. Autoři vysvětlují žákům slova jako šuhaj, denička a groš.40 V čítance z roku 1924 autoři osvětlují méně srozumitelná slova z básně Potlesk. Zařazují sem slova Nero, César, genius, tyran, hyacint (rostlina) aj.41 Zvláště tato vybraná slova dokazují, že úroveň žáků byla podceněna. Protože žák střední školy by měl být schopen těmto slovům rozumět. Podobným způsobem jsou koncipovány vysvětlivky (poznámky) i v ostatních výše zmíněných učebnicích. V období protektorátu nebyl Julius Zeyer v žádné čítance zastoupen, píše Křišťanová v článku Dílo Julia Zeyera ve školní četbě. Důvodem podle autorky bylo, že v předchozích letech byl představen jako autor s velkým národním cítěním. Dodává, že situace byla stejná i v období vlády komunistického režimu, i když důvodů bylo více.42 Jak píše Tomáš Vlček: „Komunistickému režimu nevyhovoval a nemohl vyhovovat proto, že byl hluboce věřícím katolíkem a také proto, že byl žid a to nejen rasou, ale i především citem a moudrostí, že ideály přirozené a kultivované citlivostí byly pro něho realitou, a že skutečnost vnímal s pokorou a úžasem mystika.“43 Autoři čítanek dílo Julia Zeyera předkládají žákům opět v osmdesátých letech, a to především prostřednictví ukázky z divadelní hry Radúz a Mahulena, jak píše Křišťanová.

Dodává,

že

v této

době

je

Zeyer

představen

podobně

jako

v prvorepublikových čítankách, kde jsou vyzdvižena díla vztahující se k české minulosti a vlastenectví.44 Podoba, jakou je Zeyer středoškolákům prostřednictvím učebnic přibližován, se mění v čítankách vydaných po roce 1989. V nich převažují ukázky z prozaických děl. 40

SCHAMS, Rudolf, PULEC, František. Čítanka pro druhou třídu měšťanských a středních škol. dotisk 2. vyd. Praha : Profesorské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1946. 240 s. s. 209. 41 GREGOR, Alois a VÁŠA, Pavel. Čítanka pro třetí třídu škol středních. Brno: A. Píša, knihkupec, 1924. s. 301. 42 KŘIŠŤANOVÁ, Dita. Klasik a čítanky. Dílo Julia Zeyera ve školní četbě. Dějiny a současnost [online]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Roč. 2007, č. 10 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . 43 VLČEK, Tomáš. Otevřená kapitola. In VLČEK, Tomáš (ed.). Julius Zeyer: Texty, sny, obrazy. 1. vyd. Praha: ERM, 1997. s. 7. 44 KŘIŠŤANOVÁ, Dita. Klasik a čítanky. Dílo Julia Zeyera ve školní četbě. Dějiny a současnost [online]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Roč. 2007, č. 10 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: .

21

Neobjevují se zde úryvky z epických historických básní (např. Legenda o Donatellovi, Potlesk, aj.), které byly velmi časté v čítankách vydaných za první republiky. Autoři čítanek vybírají úryvky převážně z románu Jan Maria Plojhar, ze Tří legend o krucifixu a jako zastoupení dramatu je většinou předkládán žákům Radúz a Mahulena. Čítankám a učebnicím, které jsou dnes ve školách využívány, se budeme zabývat v nadcházejících kapitolách.

2.2 Julius Zeyer v čítankách a učebnicích dnes V předchozí kapitole jsme se věnovali tomu, jak byl Julius Zeyer představen v čítankách a učebnicích v období 20. století. Zde se budeme zabývat rozborem současných učebnic a čítanek. Je zřejmé, že s tím, jak literáta uchopí autoři učebnic, úzce souvisí to, jaká díla jsou od autora vydávána a tudíž i čtena. Jak již bylo řečeno, ve 20. století se vyskytla období, kdy se Julius Zeyer vůbec nevyučoval a v učebnicích nebyl zmíněn, a období, kdy bylo vyzdvihováno jeho národní cítění a zájem o historii (byl představen převážně jako autor obnovených obrazů). Dnes je Zeyer předáván mladší generaci docela jinak. To je zřejmé i z recenze Forstovy učebnice od Bohumila Jiráska, která kladně hodnotí orientaci autora na literární aspekty místo zaměření na historická fakta a život spisovatelů. Jirásek dále vyzdvihuje to, že Forst zobrazuje literaturu jako celek v souvislostech se světovou literaturou a snaží se o souhrnný pohled.45 I v případě básníka Julia Zeyera se učebnice snaží o komplexní pojetí jeho díla i zařazení literáta do kontextu doby a literárního prostředí. Je zřejmý obrat od Zeyera, jak byl prezentován prvorepublikovými čítankami, tedy jako básník věnující se české a evropské mytologii, který byl charakterizován pomocí textů epických básní (převážně sbírka Poesie a Karolinská epopeja) k Zeyerovi jako kosmopolitnímu spisovateli, kterého se autoři učebnic snaží přiblížit žákům komplexně, většinou vyzdvihnutím prozaických děl Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu a dramatem Radúz a Mahulena. Ovšem i v dnešních učebnicích můžeme najít větší či menší rozdíly v pohledu na spisovatele. Cílem této kapitoly je objasnit, jakým způsobem je Julius Zeyer předáván žákům středních škol prostřednictvím učebnic. 45

JIRÁSEK, Bohumil. Nové publikace z oblasti literární historie. In Český jazyk a literatura. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1996–1997, roč. 47, č. 1/2. ISSN 0009-0786. s. 47.

22

2.2.1 Zobrazení lumírovců, především Julia Zeyera v učebnicích Julius Zeyer je v učebnicích pro střední školy řazen společně s Jaroslavem Vrchlickým a s Josefem Václavem Sládkem mezi hlavní představitele lumírovců. Někteří autoři učebnic (např. Věra Martinková) řadí Zeyera i k typickým novoromantikům. V kapitole, která se věnuje lumírovcům, jsou představeni i ruchovci jako dvě hlavní literární skupiny 70. a 80. let 19. století v české literatuře. Juliu Zeyerovi je téměř vždy věnováno nejméně prostoru ve srovnání s ostatními představiteli lumírovců (Sládek, Vrchlický). Na začátku kapitoly jsou vysvětleny základní znaky těchto dvou literárních skupin a dále se autoři učebnic věnují již přímo autorům. Píší o jejich životě, základních znacích jejich poetiky a vyjmenovávají díla literátů. Autoři učebnic ovšem přistupují ke zpracování těchto částí odlišně. Každá učebnice je jiná v tom, jak literáty zpracovává a na co klade důraz (jestli je to uvedení všech spisovatelových děl či podrobnější rozebrání základních děl apod.). V učebnici literatury od Jaroslavy Hrabákové je velký důraz kladen na charakterizování ruchovců a lumírovců, kteří nejsou striktně odděleni. Mají ale mnoho společných znaků, které autorka dokládá na konkrétních dílech. Je zde patrná snaha autorky o komplexní pohled na českou literaturu této doby.46 Oproti tomuto zpracování většina autorů učebnic (jako jsou např. Taťána Polášková, Věra Martinková nebo Marie Sochorová) rozděluje autory na lumírovce a ruchovce a věnuje se dále především charakteristice významných literátů, které přiřazuje k jedné z těchto dvou skupin. Odlišně je rozdělena učebnice Literatura 19. a začátku 20. století od Vladimíra Forsta, který nerozděluje kapitolu na ruchovce a lumírovce, ale na poezii, prózu a drama v druhé polovině 20. století. V této učebnici se dostává Julius Zeyer do popředí díky tomu, že ho Forst řadí mezi dramatiky, prozaiky i básníky.47 V učebnicích jsou uvedeny základní údaje o životě Zeyera. Následně se většina učebnic omezuje na pouhý výčet jeho děl a oproti ostatním lumírovcům je Zeyer středoškolákům přiblížen jen okrajově. Příkladem opačného, tedy podrobného popisu literáta J. Zeyera je učebnice Josefa Soukala, která se zabývá většinou spisovatelů velmi detailně. Zeyerovi v této učebnici věnuje čtyři strany, na kterých uvádí (v porovnání s ostatními učebnicemi) velké množství jeho děl, která jsou blíže charakterizována

46

HRABÁKOVÁ, Jaroslava et al. Literatura II. 1. vyd. Praha: Scientia, 1998. ISBN 80-7183-131-X. FORST, Vladimír et al. Literatura 19. a začátku 20. století. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1994. ISBN 807168-110-5. 47

23

alespoň uvedením děje. Žákům střední školy Soukal přibližuje myšlení J. Zeyera i ukázkou toho, jak Zeyer sám popisuje mystický stav.48 Vladimír Forst dává u tvorby Julia Zeyera důraz na jeho poezii, především na národní pohled Zeyera na Čechy, což je doloženo dílem Vyšehrad. Zeyerovým prozaickým dílům se věnuje pouze velmi obecně uvedením charakteristických znaků a vyjmenováním děl bez uvedení děje.49 Vyzdvihováním Zeyerovy poezie a jeho národnímu cítění se přibližuje pohledu autorů učebnic v době na počátku 20. století. Ostatní učebnice představují středoškolákům Zeyera především jako prozaika – romanopisce. Neopomínají ho ani jako autora obnovených obrazů, nicméně nezdůrazňují obnovování českých a evropských mýtů. Základními díly pro dnešní učebnice jsou z poezie Vyšehrad, Čechův příchod a Karolinská epopeja, prozaická díla většinou zastupují Ondřej Černyšev, Román o věrném přátelství Amise a Amila, Jan Maria Plojhar, Dům U tonoucí hvězdy a Tři legendy o krucifixu. Ve všech učebnicích je zmíněno jako příklad Zeyerovy dramatické tvorby pohádkové drama Radúz a Mahulena. Tato díla nejsou blíže charakterizována, nebo jen velmi spoře, a to většinou jednou až dvěma větami. V některých učebnicích je Zeyerovo dílo charakterizováno pouhým výčtem názvů jeho knih. Učebnice více rozebírají především díla Jan Maria Plojhar, Román o věrném přátelství Amise a Amila, Dům U tonoucí hvězdy, Tři legendy o krucifixu a drama Radúz a Mahulena. Celistvější pohled na dílo J. Zeyera podávají učebnice ve spojení s čítankami, jelikož ukázky z jeho nejvýznamnějších knih pomáhají středoškolákům více poznat dílo tohoto lumírovce.

2.2.2 Zastoupení díla Julia Zeyera v čítankách Oproti J. V. Sládkovi a J. Vrchlickému, jejichž díla jsou v čítankách hojně zastoupena (především jejich poezie), se díla Zeyera vyskytují jen jakoby náznakem, reprezentována většinou jednou nebo dvěma ukázkami z jeho tvorby. Autoři čítanek představují Zeyerovu tvorbu prostřednictvím ukázek z románu Jan Maria Plojhar, dále ze Tří legend o krucifixu a z dramatu Radúz a Mahulena. Žáci jsou s obsahem těchto děl seznámeni z učebnice, nebo je děj uveden přímo před ukázkou v čítance. Zajímavá je

48

SOUKAL, Josef. Literatura pro II. ročník gymnázií. 1. vyd. Praha: SPN, 2002. ISBN 80-7235-182-6. FORST, Vladimír et al. Literatura 19. a začátku 20. století. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1994. ISBN 807168-110-5. 49

24

série učebnic Taťány Poláškové, která kromě pracovního sešitu obsahuje CD s audio nahrávkami ukázek z děl. Dílo Julia Zeyera zde ovšem není takto zastoupeno.50 Drama Radúz a Mahulena je autory učebnic velmi oblíbeno, možná je to pro jeho prostý děj, díky kterému není pro žáky složité k pochopení. V čítankách se setkáváme s úryvkem z epilogu; z osvobození Radúze připoutaného ke skále; ze scény, kdy Runa proklíná Mahulenu; ze závěru, kdy se topol promění zpět v Mahulenu. Jsou to všechno emocionálně vypjaté scény, které nějakým způsobem posunují děj. Žáci nachází za úryvkem zadané otázky týkající se pohádkových rysů, elementárních lidských hodnot, námětu, funkce prologu ve hře, charakteru hlavního hrdiny nebo důvodu, proč se Zeyer věnoval pohádkám a mytologii. Zeyer je zobrazen jako autor zajímající se o mytologii. Román Jan Maria Plojhar patří k Zeyerovým nejznámějším dílům, a proto autoři čítanek často předkládají žákům úryvky právě z tohoto románu. Na tomto díle je možné J. Zeyera přiblížit žákům z mnoha pohledů. Například v čítance Jaroslavy Hrabákové je uvedena ukázka ze snu o Praze, kdy je Jan Maria nemocný a sní, poté se probouzí s vědomím blízké smrti. Hrabáková poukazuje na prvky dekadence v této ukázce, které mají žáci najít a román srovnat s Gotickou duší od Jiřího Karáska ze Lvovic.51 Na rozdíl od Hrabákové, vybírá Vladimír Nezkusil ve své čítance úryvek ze scény, kdy se Plojhara jako námořníka velmi dotknou urážky ostatních směřované k Čechům.52 Zde je to ukázka národního cítění, které v sobě má Jan Maria zakořeněné. Ukázka v čítance od Vladimíra Forsta se věnuje Plojharovi jako poetovi, jehož dílo je kritizováno a on odjíždí do Itálie a chce začít znovu.

53

Plojhara jako poetu přibližuje

žákům i ukázka v pracovním sešitě Taťány Poláškové. Ta vybírá scénu, kdy Jan Maria vzpomíná na své dětství, na svou chůvu a na to, jak chtěl být poetou. Tato ukázka je charakteristikou hlavní postavy románu. Polášková tak poukazuje na autobiografické rysy v románu.54 Plojhar je zobrazen opět z jiného úhlu pohledu. Autoři čítanek

50

POLÁŠKOVÁ, Taťána et al. Literatura pro 2. ročník středních škol. Pracovní sešit. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2009. ISBN 978-80-7358-130-5. 51

HRABÁKOVÁ, Jaroslava et al. Literatura II. 1. vyd. Praha: Scientia. 1998. ISBN 80-7183-130-1. NEZKUSIL, Vladimír. Čítanka české a světové literatury 19. století pro 2 ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2001. ISBN 80-7168-582-8. 53 FORST, Vladimír et al. Čítanka české a světové literatury. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1993. ISBN 807168-046-x. 54 POLÁŠKOVÁ, Taťána et al. Literatura pro 2. ročník středních škol. Pracovní sešit. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2009. ISBN 978-80-7358-130-5. 52

25

výběrem úryvků zobrazují hlavního hrdinu pokaždé z jiného pohledu. Otázkou je, zda se žákům poté vytvoří celistvý obraz Jana Maria Plojhara. Tři legendy o krucifixu jsou krátké a dějově velmi vypjaté a v učebnicích jsou příkladem Zeyerových obnovených obrazů. Autoři čítanek vybírají ukázky především z legend Samko pták a Inultus. Žáci mají legendu Samko pták srovnat s pohádkou Boženy Němcové Pecko sprosťáček. Z této legendy je vybírán často úryvek ze začátku (idylické, pohádkové zobrazení Samka) a poté ze závěru příběhu, kdy Samko hovoří s Kristem a následně umírá a stává se hostem v Kristově království. Příběh, který začíná pohádkově vyobrazením muže, který je sám a všichni se mu smějí, končí hlubokou křesťanskou myšlenkou o pokoře a čistotě ducha. („Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské. […]Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“)55. Žáci mají po přečtení této ukázky porovnat jazykové prostředky z této legendy s románem Jan Maria Plojhar. Legenda Inultus je emočně velmi vyhroceným příběhem, který má stejně jako Samko pták křesťanský motiv, ale zobrazení křesťanství je zde velmi odlišné. Jako ukázku si vybírá Inulta do své čítanky Vladimír Nezkusil. Úryvek pochází ze scény, kdy Flavia mučí Inulta, kterého přivazuje pouty a zohavuje mu tělo. Flavia poté ho může konečně začít malovat jako Krista. Vybrané ukázky z autorových děl jsou výběrem ze základních knih Julia Zeyera. Abychom dostali celistvější obraz tohoto básníka, je potřeba dát správně tyto úryvky a díla do souvislostí s jeho celou osobností. Pokud se v čítance nachází pouze úryvek z dramatu Radúz a Mahulena, nemohou žáci pochytit Zeyera jako novátorského kosmopolitního básníka, kterým bezpochyby byl.

2.2.3 Souhrnné postavení Julia Zeyera v dnešních středoškolských učebnicích Pojetí Julia Zeyera v učebnicích se shoduje. Je řazen k lumírovcům. Dále autoři čítanek charakterizují lumírovce jako skupinu s typickým rysem kosmopolitismu, který dokládají obzvláště překlady Jaroslava Vrchlického. Ty se někdy objevují i v čítankách. Zeyerovo postavení v české a světové literatuře je opomíjeno tím, že je jaksi „zaškatulkován“ do prostředí typické tvorby konce 19. století. Někteří autoři poukáží na něho jako na spisovatele, u kterého můžeme rozeznat prvky dekadence (např. Jan Maria Plojhar – žáci ho mají srovnat s Gotickou duší a nalézt prvky dekadence). Ale to, 55

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 14. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2008. ISBN 978-80-85810-66-0. Mt 5, 3–8. s. 1120.

26

že Zeyer byl mnohem více spjat s tvorbou světových autorů už jen tím, jaký vliv na něho měla Francie, jak udává Riedlbauchová,56 většinou opomíjí. Snaha učebnic pro střední školy je v přiřazení autorů k nějakému směru. Jen málo učebnic poukazuje na společné rysy, na vzájemné prolínání směrů (s tímto se setkáváme např. v učebnici Jaroslavy Hrabákové, ta charakterizuje ruchovce a lumírovce společně, poukazuje na jejich shodné znaky i na jejich odlišnosti, ale striktně je neodděluje57, jako to dělá většina učebnic literatury). Dále spojení Julia Zeyera s evropskými národními mýty ukazuje to, že osobnost Julia Zeyera nebyla pouze kosmopolitní, nýbrž i vlastenecká. Učebnice (zvláště ty z 20. století) si vybírají pouze jednu podobu Julia Zeyera a tu předávají žákům. Tím středoškoláci ale nemohou uchopit tohoto literáta celkově, jelikož budou znát pouze jeho část. Ti, kteří si přečtou ukázku z Radúze a Mahuleny, ho budou pojímat možná za sběratele pohádek a mýtů. Jiní narazí na ukázku z Jana Marie Plojhara, který se bije s člověkem urážejícím Čechy, a budou mít obrázek typického vlastence. Komu bude Zeyer předkládán skrz úryvek z legendy Samko pták, převezme představu tohoto autora jako člověka pevně zakotveného v křesťanství. Ani jedna z těchto tří podob Julia Zeyera není zcestná, ale není ani úplná. Díla, která jsou vybírána do čítanek, mohou správným výběrem ukázek dobře načrtnout význam poetiky Julia Zeyera. Je ovšem jasné, že je potřeba výběr ukázky ozřejmit, jelikož bez kontextu bude taková ukázka jen prázdným textem, ze kterého žáci nic než děj nevyvodí. Vzhledem k tomu, že Julius Zeyer byl osobností velmi složitou a po celý život hledající, nemůžeme ho striktně zařadit k jednomu proudu literatury. Proto je těžké ho v učebnicích ztvárnit tak, aby byl jednodušším způsobem podán žákům střední školy. Problémem může být také snaha vystihnout literáta co nejobšírněji, celkově. Což může zapříčinit, že se učebnice stane encyklopedickým výčtem bez souvislostí, který nevyzdvihuje, co je důležité a co je okrajová informace.

2.3 Porovnání pojetí Julia Zeyera v čítankách ve 20. a 21. století V předchozích

kapitolách

bylo

rozebráno

postavení

Julia

Zeyera

ve

středoškolských čítankách nejprve v průběhu 20. století a následně v čítankách

56

RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. ISBN 978-80-87378-59-5. s. 71. 57 HRABÁKOVÁ, Jaroslava et al. Literatura II. 1. vyd. Praha: Scientia, 1998. ISBN 80-7183-131-X.

27

používaných na středních školách v dnešní době. Autoři čítanek předkládali v průběhu let tohoto básníka žákům značně rozdílně a z mnoha aspektů. Proto čítanky první poloviny 20. století vybízí ke srovnání s těmi dnešními z mnoha hledisek, k nimž řadíme obecnou charakteristiku Julia Zeyera a jeho zařazení do kontextu české literatury i výběr a četnost ukázek. Ve většině čítanek je uveden krátký medailon o Zeyerovi. Zde je představen obzvláště jako autor zabývající se českými a evropskými mýty, zmíněna jsou i díla prozaická a dramatická. Naopak čítanky dnešní doby (za ty pokládáme výše rozebrané čítanky z let 1993 –2009) charakterizují Julia Zeyera vedle J. V. Sládka a J. Vrchlického jako jednoho ze tří důležitých příslušníků literární skupiny lumírovců. A právě znaky lumírovců je nejčastěji uveden. Je patrné, že pro autory čítanek byl důležitý pokaždé jiný aspekt Zeyerovy tvorby. Pro autory první poloviny 20. století to byly hlavně mýty a národní téma, protože se mnozí tímto zabývali. V Lexikonu české literatury se dozvídáme o Františku Bartošovi, že pojímal literaturu jako „nejdůležitější ztělesnění národního ideálu a života“58 a do čítanek primárně vkládal lidovou slovesnost a současnou literaturu (B. Němcová, J. Neruda, J. Vrchlický aj.). Ovšem odmítal lumírovský kruh a považoval jejich tvorbu za projev cizáctví. 59 František Vykoukal posuzoval na díle zvláště ideové hodnoty, a to národní a mravní význam, jak se píše v Lexikonu české literatury.60 Dále je zde uvedeno, že Václav Petrů psal historické povídky, čímž chtěl mladým lidem přiblížit minulost a také (jako i ostatní jmenovaní autoři čítanek) morální a vlastenecké povzbuzení.61 Pro autory dnešních čítanek tento aspekt již tak podstatný není. Za důležité zřejmě pokládají kosmopolitismus a znaky nové poetiky (secese, dekadence, symbolismu), ke kterým směřují mnohé otázky uvedené za ukázkami v čítankách. Požadavek na představení autora v kontextu světové literatury a literatury jako celku je zřejmý v recenzi čítanky Vladimíra Forsta z roku 1994 (viz příloha B), kde jej Bohumil Jirásek hodnotí kladně. Autor recenze hodnotí práci Vladimíra Forsta takto: „Klade důraz na souvislosti se světovou literaturou, na obecnější vývoj literatury jako celku, takže zde ještě více zůstává v pozadí dříve

58

PEŠTA, Pavel. František Bartoš. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0345-2. s. 141. 59 Tamtéž, s. 141–142. 60

TAXOVÁ, Eva. F. V. Vykoukal. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. U-Ž. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 80-200-0345-2. s. 1544. 61 NONDKOVÁ, Michaela. Václav Petrů. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. P-Ř. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0345-2. s. 893.

28

zdůrazňovaná pozornost pro osobnosti, jednotlivě zkoumaný profil a vývoj autorů. I zde je tedy prvořadé úsilí o syntetický pohled.“62 Naopak v recenzi České maturitní čítanky Aloise Gregora vydané roku 1934 (viz příloha A) pokládá Hugo Sáňka za pozitivum, že v čítance jsou vynechány ukázky z děl cizích autorů. Dále uvádí, že více místa zde mají hlavní čeští spisovatelé a považuje čítanku za shrnutí československé literatury. Absence světového kontextu zde tedy dobovému kritikovi nijak nevadí a vypuštění ukázek ze světové literatury považuje za oprávněné.63 Zajímavé je i vnitřní dělení čítanek. Zatímco čítanky mladší se člení na různé kapitoly a Julia Zeyera řadí do oddílů nazvaných např. Ruchovci a lumírovci nebo Přehled české literatury 2. poloviny 19. století. Čítanky z let 1904–1946 nejsou členěny na kapitoly. Pouze čítanka Aloise Gregora se dělí na starou a novou dobu64 (Zeyer je uveden v nové době) a čítanka Jana Máchala je rozdělena na kapitoly: Výbor z literatury české doby nejnovější (kde najdeme ukázky od Zeyera) a Ukázky vědecké prózy.65 Počet ukázek z díla Julia Zeyera je v porovnání s ukázkami od J. V. Sládka a J. Vrchlického o poznání nižší, a to ve většině prostudovaných učebnic. Pokud ale porovnáme zastoupení Zeyerova díla prostřednictvím ukázek v čítankách začátku 20. stol s těmi novými, zjistíme, že ve starších je Zeyer zastoupen větším počtem ukázek. Nejvíce jich nacházíme v čítance z r. 1934, kde je středoškolákům předloženo šest ukázek.66 Jak již bylo řečeno, ukázky v čítankách z těchto dvou období se neliší jen četností. Žádná rozebraná čítanka novější doby neobsahuje Zeyerovu báseň, oproti tomu ve starších čítankách jsou epické básně součástí snad vždy a významně převažují nad ostatní Zeyerovou tvorbou. Vedle básní obsahují staré čítanky i ukázky z prozaických děl Julia Zeyera, a to z Románu o věrném přátelství Amise a Amila, ze Tří legend o krucifixu (Samko pták), z románu Jan Maria Plojhar a z dramatu Radúz a Mahulena. Čítanka pro ústavy učitelské obsahuje ukázku z legendy Samko pták67, která je součástí Tří legend o krucifixu. Mnohé novější čítanky také tuto legendu

62

JIRÁSEK, Bohumil. Nové publikace z oblasti literární historie. In Český jazyk a literatura. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1996–1997, roč. 47, č. 1/2. ISSN 0009-0786. s. 47. 63 SÁŇKA, Hugo. Dr. Alois Gregor: Česká maturitní čítanka. In Střední škola. Brno: J. Martínek. 19341935, roč. 15, č. 3, s. 148. 64 GREGOR, Alois. Česká maturitní čítanka. 2. přepracované vyd. Brno: Jan Martinek, 1934. 65 MÁCHAL, Jan. Čítanka pro vyšší třídy škol středních: Díl čtvrtý. 2.vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1922. 66 GREGOR, Alois. Česká maturitní čítanka. 2. přepracované vyd. Brno: Jan Martinek, 1934. 67 Čítanka pro ústavy učitelské. Díl IV. Praha: Státní nakladatelství v Praze, 1922.

29

středoškolákům nabízí ovšem prostřednictvím zcela jiných ukázek. Čítanka pro ústavy učitelské uvádí žáky do prostředí kostela, kam Samko zavítá. Tam ale všechny zbijí Maďaři. Následně Samko hovoří s knězem, který poznává jeho čistou víru. Autor čítanky tedy ukázkou poukazuje na národní motiv v legendě. V později vydaných čítankách autoři dávají přednost především ukázce ze závěru legendy, kdy se stane zázrak a Samko mluví s Kristem, který sestupuje z kříže a jí s ním. Následně Samko umírá a ostatní mniši teprve nyní poznávají Samkovu hlubokou a čistou víru v Boha. V čítankách přelomu 20. a 21. století se často objevuje úryvek z románu Jan Maria Plojhar. Ukázku z něj zařazuje i Alois Gregor do čítanky vydané r. 1934. Vybírá úryvek ze scény na lodi, kdy je Plojhar rozčilen tím, že „Vídeňák“ uráží jeho vlast a Prahu. Ukázku z této části románu volí i autoři čítanek novějších. Je to úryvek důležitý pro následující vývoj díla, jelikož Plojhar je „Vídeňákem“ zraněn a na následky tohoto zranění také v závěru umírá. V této ukázce je ovšem asi nejvíce z celého románu akcentován motiv vlastenectví. Ukázky z Radúze a Mahuleny jsou autory novějších čítanek velmi oblíbené. Úryvek se objevuje i v čítance Rudolfa Schamse a Františka Pulce z r. 1946, který je nazván Odměněný Vratko.68 Radúz zabloudil do říše královny Runy, kde potkává Vratka. Ten mu poradí cestu, za což je odměněn. V později vydaných čítankách autoři volí jiné úryvky z tohoto pohádkového dramatu. A sice ukázky více dramatické, které jsou důležité pro vývoj děje. Jejich rozbor najdeme výše. Celkově jsou ukázky z děl ve starších čítankách zaměřeny především na obsah, ale čítanky z dnešní doby poukazují i na znaky směrů přelomu 19. a 20. století, jako je dekadence a symbolismus. K tomu se vztahují i otázky uvedené za textem, které se ve starších čítankách neobjevují. Dále jsou na konci všech starších čítanek uvedeny poznámky s vysvětlením obtížných slov pro žáky, která by ale v některých případech měla být středoškolákům srozumitelná (jak již bylo zmíněno). V čítankách dnešních středoškoláků jsou také někdy uvedeny vysvětlivky za ukázkami, ale jsou osvětlována slova dnešním žákům opravdu nesrozumitelná nebo slova z cizích jazyků. Kromě ukázek z umělecké tvorby Julia Zeyera se v čítankách první poloviny 20. století objevuje úryvek z korespondence Julia Zeyera čítance Františka Vykoukala69

68

SCHAMS, Rudolf, PULEC, František. Čítanka pro druhou třídu měšťanských a středních škol. dotisk 2. vyd. Praha: Profesorské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1946. 69 VYKOUKAL, František V. Čítanka pro čtvrtou třídu škol středních. Praha: Jednota českých filologů. 1904.

30

a ze sekundární literatury o něm (Mládí Julia Zeyera) v čítance Františka Bartoše70. Právě zájem autorů čítanek o život Julia Zeyera je typický pro literárněvědný pozitivismus, který se právě v této době rozvíjí. V čítance se tedy středoškoláci dočítají ze Zeyerovy korespondence, jak a kde prožil Vánoce a co vše procestoval. V Soukalově učebnici literatury z roku 2002 najdeme úryvek, ve kterém Zeyer popisuje mystický stav.71 Tento text ale na rozdíl od dvou textů výše zmíněných přibližuje žákům poetiku Julia Zeyera tím, že odkrývá jeho citovou stránku, kterou ve svých dílech také často projevuje. Oproti tomu první dva zmíněné úryvky přibližují žákům pouze fakta ze Zeyerova života. V kapitole byly nastíněny shodné a rozdílné rysy čítanek první poloviny 20. století a čítanek dnes užívaných. Je zřejmé, že rozdílných rysů je více. Julius Zeyer byl pojímán krátce po své smrti docela jiným způsobem a tato jeho podoba zůstala v čítankách dalších čtyřicet let.

70

BARTOŠ, František. Fr. Bartoše česká čítanka pro třetí třídu škol středních. upravil Jan Kabelík. 7. vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1920. 71 SOUKAL, Josef. Literatura pro II. ročník gymnázií. 1. vyd. Praha: SPN, 2002. ISBN 80-7235-182-6.

31

3 Tři legendy o krucifixu Kapitola je věnována této knize Julia Zeyera právě proto, že z ní autoři čítanek pro střední školy často vybírají ukázky (jak je uvedeno v předchozích kapitolách). V Třech legendách o krucifixu přepracovává Zeyer již známé příběhy. Kniha vystihuje dobře (i když je zřejmé, že ne zcela) charakter díla Julia Zeyera. Svým typicky obrazným jazykem uvádí čtenáře do příběhů protknutých náboženskými a národními motivy. Právě tím, že knihu můžeme označit za charakteristickou pro tohoto spisovatele, se stává dobrou ukázkou Zeyerova díla pro žáky středních škol, kde se většinou poprvé s tímto spisovatelem setkávají. Tři legendy o krucifixu vychází roku 1892 v časopise Lumír a potom roku 1895 v knižním vydání spolu s prózou Dům u tonoucí hvězdy. Dnes patří Tři legendy o krucifixu mezi Zeyerova nejčtenější a nejznámější díla. Mezi důkazy můžeme zařadit i to, že ukázky z tohoto díla jsou často součástí čítanek pro střední školy. Jsou triptychem kratších próz, které spojuje téma Kristova kříže, ovšem pokaždé je zobrazeno jiným způsobem. Julius Zeyer (1841 – 1901) je píše na sklonku svého života v době od prosince 1891 do února 1892. Aleš Filip pojednává o tom, že triptych těchto legend můžeme považovat za novoromantický pokus o obnovu křesťanské víry. Dále píše, že právě motiv svatého obrazu, zvláště Kristův kříž, který Zeyer zobrazuje velmi citově, je důležitý a častý v pozdním díle Julia Zeyera.72 Jelikož podle něj chce Julius Zeyer dosáhnout ve svém díle toho, že „Obraz Ukřižovaného má v sobě spojit výraz utrpení i dojem sladkosti a útěchy.“73 A právě k tomu používá Zeyer bohatý obrazný jazyk, kterým velmi sugestivně vykresluje výše jmenované tři pocity. Poslední desetiletí jeho života bývá charakterizováno návratem k náboženským motivům a katolicismu. Podle Jana Voborníka jsou právě Tři legendy o krucifixu „nejsilnějším Zeyerovým vyznáním nábožensko-křesťanským. Není to náboženství církevní ani římské. Jest to náboženství básníka rozňatého láskou k Bohu chudých a k národu a lidstvu trpícímu.“74 Vedle Tří legend o krucifixu je uváděno často dílo Zahrada mariánská (1897, Nový život II.) jako typické Zeyerovo dílo založené na katolických hodnotách. Zeyer skrze své práce subjektivně vyznává svoji víru a obrací 72

FILIP, Aleš. Imago sacra. Zobrazení Ukřižovaného v díle Julia Zeyera a ve výtvarném umění fin de siècle. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.) Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 424 –428. 73 Tamtéž, s. 424. 74 VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 2. opr. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1908. s. 232

32

se k Bohu. Martin Putna považuje Julia Zeyera za ryze katolického spisovatele. Dále ovšem uvádí, že v jeho dílech najdeme zápasy o víru a nevíme, jestli na konci života si byl katolicismem jist a říká: „Mezi českými spisovateli přelomu století je Julius Zeyer jediným skutečným konvertitou.“75 Tereza Riedlbauchová nazývá tuto Zeyerovu epochu Novokřesťanským obdobím. To charakterizuje oproštěním dějovosti textů, ale nikoli oproštěním obraznosti a zdobnosti. Říká, že ubývá vedlejších příběhů a vše je soustředěno k hlavnímu ději. Dekorace se zde osamostatňuje a má prohloubený obsah. Příběh

není

popisem,

ale

duchovním

ornamentem,

který

má

blízko

k secesi symbolismu.76 Zvláště legenda Samko pták je ukázkou minimalizace děje.

3.1 Žánr legenda Vzhledem k tomu, že žánr legendy prošel v průběhu několika století četnými změnami, je na místě zde na ně upozornit i upřesnit tento žánr. V Encyklopedii literárních žánrů můžeme najít definici legendy. Jsou to „Prozaické nebo veršované životopisy osob považovaných za svaté, zpravidla obsahující i líčení zázraků.“77 Dále zde nacházíme znaky legendy, jako je kult svatých, křesťanská filozofie, duchovní boj, zobrazení nepřátel křesťanství, boj dobra a zla. Jedná se o vyprávění o životě osoby, která dosáhla svým životem spasení.78 Je zřejmé, že od vzniku prvních legend došlo k posunu tohoto žánru. Autoři konce 19. století pojímají legendu jinak, než byla brána v době prvních křesťanů. Autoři jejím prostřednictvím nevyjadřují pouze obdiv ke svatým a ke křesťanství, ale i, jak píše Petr Čornej, národní a sociální požadavky a naděje pro kulturní přežití národa. Dále říká, že na konci 19. a na počátku 20. století píší legendy převážně katoličtí spisovatelé, mezi které řadí i Julia Zeyera, který volně spolupracoval se skupinou Katolické moderny.79 Jeho Tři legendy o krucifixu jsou v Encyklopedii literárních žánrů charakterizovány jako dílo „[…] s tématem osobitého vztahu rozličných kulturních prostředí (českého, židovského, španělského a slovenského) ke Kristově oběti. Náměty

75

PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. ISBN 80-7215-059-6. s. 629–633. 76 RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. ISBN 978-80-87378-59-5. s. 139. 77 ČORNEJ, Petr. Legenda. In MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-x. s. 337. 78 Tamtéž, s. 337. 79 Tamtéž, s. 347.

33

autor čerpal spíše z pověstí než legend, což jen dokládá, jak se hranice mezi oběma žánry, ale i mezi legendou a pohádkou, resp. povídkou nejpozději od poloviny 18. věku stírala.“, dodává.80 Jedním z charakteristických znaků legendy je, jak již bylo uvedeno, pointa se zázračným prvkem. Ve všech příbězích, které obsahují Zeyerovy Tři legendy o krucifixu, nalézáme gradaci děje, která přechází v zázrak. Na konci legendy Inultus se Flaviin krucifix přenesl „[…] z domu hříchů a pýchy v kostel navštěvovaný nejvíce pražskou chudinou. Ten zázrak činil hned ohromný hluk po celé zemi […]“81. Tak bylo zřejmé, že Inultova oběť byla Kristem takto oceněna. V legendě Toledské je zázrakem to, že Kristovy nohy napuštěné jedem se oddálí, takže nikdo je nemůže políbit. V legendě Samko pták se se zázrakem setkáváme, když starý kříž s Kristem ožije, Ježíš sestoupí z kříže a je hostem u Samka, který mu dává jíst a hovoří s ním. „Tu schýlil dřevěný Kristus svou utýranou tvář, prosvětlenou náhle nevýslovně krásným úsměvem, rty jeho dotekly se pokrmu a Pán pojedl.“82 Scéna obživnutí sochy Krista je popsána velmi detailně, jak je tomu i u vyhrocených scén v ostatních legendách. Mnoho scenérií v sobě má mysticismus, který je autorem velmi barvitě vylíčen, ať už je to mučení Inulta a jeho představa sebeobětování, sestoupení z kříže ve Slovenské legendě nebo scéna prozření Abisaína v legendě El Cristo de la Luz. Aleš Filip zmiňuje, že jako protiklad ke zjevení Boha ukazuje Julius Zeyer na jiných postavách těchto legend to, že ostatní lidé nejsou schopni vidět Krista kvůli své duchovní nevyzrálosti.83 Na konci legendy pražské nevidí kardinál Inultovu svatost, ale obyčejný kněz si ji ihned uvědomuje a kleká před jeho rakví, neboť: „O těch, kteří prvními mezi lidmi slujou, neví Bůh, těm však, kteří platí za poslední, zjevuje Spasitel někdy pro útěchu sladkou, umučenou, slunně jasnou svoji tvář.“84 Podobně je tomu i v legendě Samko pták, kde mniši považovali Samka za blázna a nevěřili mu, že promlouvá s Bohem. Uvěřili, až se na vlastní oči přesvědčili a nechápali, že mohli být dříve tak slepí. „Ale biskupové a mniši, připraveni na smích, padali na tváře, poraženi úžasem, neb spatřili Krista na starém kříži, nejbělejší šla z něho zář, měl hlavu 80

Tamtéž, s. 347. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 313. 82 Tamtéž, s. 354. 83 FILIP, Aleš. Imago sacra. Zobrazení Ukřižovaného v díle Julia Zeyera a ve výtvarném umění fin de siècle. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.) Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 426. 84 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 314. 81

34

skloněnou k Samkovi a pravil mu […]“85 Stejně i Abisaín prohlédne a pochopí dobrotu Boha až na konci příběhu.

3.2 Převzetí motivů Julius Zeyer ve Třech legendách o krucifixu převypravuje již známé příběhy a témata. Tato kapitola se věnuje konkrétním pramenům, ze kterých Zeyer v této práci pravděpodobně čerpal. Zeyer čerpá témata z různých prostředí a dob. V pořadí první legendu Inultus nacházíme v mnoha obdobách i u jiných autorů. Jan Voborník uvádí podobnost s básníkem Chamissem, který stejnou látku zpracovává v básni Krucifix (zde sochař zabíjí muže stojícího modelem Krista). V české literatuře nachází Voborník shodné téma několikrát. Objevuje ho u Jaroslava Čermáka a jeho obrazu Šimon Lomnický na mostě Pražském žebrající a u Jiljího V. Jahna v básni Model, u které nachází shodu v tématu smrti pro věrohodné zobrazení Krista i v národní myšlence. Mladík z Říma bojuje v bitvě na Bílé hoře a poté vstupuje do kláštera. Je umělcem a nachází žebrajícího starce, který mu bude modelem při ztvárnění Krista. Malíř starce v pracovním rozčilení zabíjí, ten umírá se vzpomínkou na své děti. Tak umírá na kříži stejně jako národ, píše Voborník.86 Ve třetí legendě Samko pták poukazuje Jan Voborník na zřejmý zdroj v lidové slovesnosti. Je jím slovenská pohádka Pecko sprosťáček od Boženy Němcové87, která vypráví o osudu podmaněného národa a lidu. K dalšímu výchozímu textu této legendy řadí Voborník francouzskou legendu ve verších Dobrák Bída od Grevina d‘Hervillyho.88 Tereza Riedlbauchová nastiňuje děj, který se podle ní shoduje s legendou Samko pták pouze v hlavní postavě chudého dobráka, píše Riedlbauchová a uvádí shrnutí děje: Bída nakonec přechytračí smrtku, která ho nechává naživu. Tak se stává Bída věčnou.89

85

Tamtéž, s. 355. VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 2. opr. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1908. s. 231. 87 Tamtéž, s. 229. 88 Tamtéž, s. 232. 89 RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. ISBN 978-80-87378-59-5. s. 147. 86

35

3.3 Inultus V této a následujících dvou kapitolách jsou rozebrány již samotné legendy. Legenda Inultus s podnázvem legenda pražská je situována do prostředí Prahy po bitvě na Bílé hoře. Zeyer popisuje pražské prostředí, které je plné šlechticů a bohatých měšťanů, ale i chudých žebráků: „Byla to tlupa rozedraných žebráků blízko staroměstské věže mostní. Ti byli české zemi věrni zůstali, oni, tou dobou její symbol, byli jí věrni zůstali jako bída a slzy utrpení, které z hranic jejích stěhovat se nechtějí.“90 Hlavní hrdina Inultus kolem žebráků prochází a uvažuje o nespravedlnosti a násilí. Potkává donu Flavii, která je známou malířkou a zve ho k sobě na večeři. Inultus je českým poetou, ale se svým dílem není zřejmě zcela spokojen. Pociťuje sklíčenost ze zbídačených obyvatel Čech i ze své neschopnosti psát, kterou přirovnává k prokletí své země: „Myslil na všechny písně, které mu v srdci klíčily a které jako ptáci v kleci smutně mlčely, neb nebylo jim lze vytrysknouti z jeho stísněných prsou, na nichž ležel balván prokletí a neštěstí těžce, přetěžce jako na celé rodné jeho zemi.“

91

Svou melancholickou povahou, která je krátce nastíněna na

začátku legendy, se velmi podobá postavám z jiných děl Julia Zeyera, jako jsou Jan Maria Plojhar a Rojko. Ti byli, jak píše Pynsent, zachyceni ve své básnické snivosti a v touze stát se básníky.92 O podobnosti charakteru postavy Plojhara a Inulta píše Věra Jarolímková: „Má básnické nadání, ale nenachází společenské uplatnění, je tělesně slabý, hnán touhou prospět svému národu nechává sebou trpně manipulovat, v mučednické smrti vidí největší zásluhu.“

93

Inulta Zeyer zobrazuje pouze v jedné, a to

vyhrocené životní situaci, kdežto o Plojharovi se dozvídáme z románu mnohem více. I tak jsou si v základních vlastnostech, které jim Zeyer přisuzuje, opravdu velmi podobní. Hlavní hrdina Inultus hluboce věří v Krista, a proto se podvoluje přání malířky a nechává se od ní ztvárnit jako Kristus. Flavia je zatvrzele nevěřícím člověkem a Inulus ji chce přesvědčit o správnosti své víry tím, že bere za své životní poslání úlohu předlohy trpícího Krista. Zprvu ovšem nesouhlasí, protože jako křesťan se nechce 90

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 297. 91 Tamtéž, s. 300. 92 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 83. 93 JAROLÍMKOVÁ, Věra. Pojetí české národní identity v díle J. Zeyera. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.). Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294346-3. s. 260.

36

rovnat Kristu tím, že bude znázorněn stejně jako jeho spasitel. Dalším důvodem, proč přijímá tuto nabídku, je jeho národní smýšlení o kterém Flavia ví, a proto na něj naléhá: „Ač cizinka, chápu vás. Vězte, že můžete tomu kraji, nad nímž v němém žalu pláčete, tomu lidu, z kterého pocházíte, prokázati službu velikou, povolíte-li mé žádosti.“94 Dále říká, že obraz trpícího Krista pak jistě dojme i nejmocnější muže země a tím tedy bude on, Inultus, sloužit své vlasti. Již v tomto okamžiku je Inultus ze svého poslání velmi nadšen a říká: „Ó, přivažte mne tedy ke kříži, jako tato země na něm přibita jest! Vložte celé to její utrpení, jak jste to viděla na tváři mé v rysy umírajícího Krista, a snad pohne se tedy srdce onoho kata tím pohledem!“95 Hlavní hrdina se tedy plně oddává víře v Boha i ve svůj národ, což je i příčinou, proč se nechává malovat. Oproti tomu Flavia žádný z těchto důvodů nepociťuje. Chce vytvořit své životní dílo. Chce vytvořit obraz hrůzy spojený s krásou. Pohledy dvou hlavních hrdinů na malířské dílo utrpení Krista jsou tedy odlišné a odlišná je i motivace k této práci. Flavia maluje Inulta a při každém jejich setkání ho čím dál více mučí za účelem co největší autentičnosti vyobrazení. Inultus přivazuje na kříž, jeho nohy jsou oteklé a do krve rozdrásané od provazů. Flavia dýkou řeže do celého mladíkova těla. Inultus ovšem toto bere jako své životní poslání, které je důležitější než jeho život, proto se mučení nebrání a přijímá ho s blaženým úsměvem na rtech. Jak píše Pynsent, Inultus je mužem zrozeným k snášení utrpení, které ovšem slepě neakceptuje a nejde za svými ideály jako Plojhar, ale namísto toho má z utrpení potěšení, které je duchovní i fyzické. Pynsent považuje toto fyzické potěšení z utrpení za příklad masochismu.96 To by bylo důkazem toho, proč se Inultus nechová jako mučený člověk, neboť postrádá pud sebezáchovy. Inultovi by neměl stačit ideál vykoupení sebe a národa k tomu, aby se oddal mučení, ale měl by se mu jako slabý člověk bránit. I Kristus, jehož oběť byla Inultovi předobrazem, v Getsemanské zahradě pociťuje strach z nastávajícího utrpení: „[…] Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš. […] Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“97 Flavia se během práce dostává do záchvatů, kdy nevnímá Inulta jako člověka, ale jako svou malířskou pomůcku – prostředek ke svému vítězství nad úkolem znázornit Kristovo utrpení. Pynsent píše, že mezi Inultem a donou Flavií roste jakýsi druh lásky, 94

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 304. 95 Tamtéž, s. 305. 96 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 143. 97 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 14. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2008. ISBN 978-80-85810-66-0. Mt 26, 39–42. s. 1146.

37

ale mimo ni vzrůstá i Flaviin sadismus. Dodává, že malířka pociťuje smyslný požitek z působení fyzické bolesti Inultovi, který pro ni je většinou jen estetickým objektem nikoli lidskou bytostí.98 Flaviina krutost při mučení se pořád stupňuje, až se stává, jak píše Pynsent, vášní a zuřivou sadistickou láskou.99 Tato láska se vztahuje k Inultovi jako k estetickému objektu, Flaviinu životnímu uměleckému dílu i k umění jako takovému. Nejvýše graduje kontrast mezi Inultovým potěšením z jeho mučednického údělu a Flaviinou slastí z umělecké práce a mučení na konci legendy, když Inultus umírá: „Cítila pravou lávu v žilách svých téci, v uších jí to hučelo jako zvony a tepny ve skráních jí bušily jako kladiva. Krvežíznivé šílenství, rovnající se divoké rozkoši, se jí zmocňovalo, mířila mu dýkou ve vzduchu na srdce. „Za tebe, můj lide,“ řekl ještě slaběji Inultus, „dávám krev! Bože, přijmi ji co vykoupení!“100 Flavia nakonec Inulta zabíjí kvůli umění, jak píše Pynsent. Ten dále dodává, že kdyby ho Flavia nemučila, nebylo by potom její dílo tak přesvědčivé a krásné,101 což si uvědomuje i ona. Pynsent ve své publikaci píše, že v tomto příběhu je žena silnější než muž, nicméně zde působí síla dony Flavii až démonicky. Podle Pynsenta jsou zde vyměněny role pohlaví, jelikož Flavia působí více jako muž a naopak Inultus více jako žena.102 Je pravda, že Flavia se svou silou a zacházením s dýkou jeví jako muž, nicméně je svými city a vášněmi ovládána jako žena, a to jako žena posedlá touhou dokončit své velké dílo. Vlašínová k Zeyerovým typickým ženským hrdinkám dodává: „Jsou zachyceny jakoby v transu, jejich činy se jeví mnohdy přepjaté a afektované, aniž by měly oporu v pozvolně se vyvíjejícím charakteru […].“103 Tato charakteristika přesně odpovídá zobrazení dony Flavii. Oproti tomu Inultus se plně podřizuje ženě, ale nedělá to proto, že by byl slabý. Právě naopak vidí v tom velikou odvahu, díky které pokládá svůj život za svůj lid i víru. Tuto jeho vlastnost můžeme přirovnat k rytířským ctnostem středověku i ke Kristově odvaze nechat se ukřižovat.

98

PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 143. Tamtéž, s. 143. 100 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 310. 101 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 144. 102 Tamtéž, s. 143. 103 VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Barokní rezidua v literatuře 19. století, zejména v díle Julia Zeyera. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.). Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 200. 99

38

Poté, co dona Flavia zabije Inulta, vystřízliví ze svého stavu vytržení z reality a uvědomuje si, že „lásku zavraždila“104 a svého činu velmi lituje. Svou vinu není schopna unést a spáchá sebevraždu. Lítost, beznaděj a celkový duchovní rozklad takovéto démonické ženské hrdinky považuje Vlašínová v Zeyerově díle za typické.105 Za noci malířčiny smrti se odehrává zázrak – Flaviin kříž se přenesl do kostela, který navštěvovali ti nejchudší. Zde Zeyer stejně jako v legendě Samko pták píše o křesťanské myšlence: „Mnozí první budou poslední a poslední první.“ Velkolepé dílo tedy neobdivoval jeden z nejvlivnějších a nejbohatších mužů, ale chudý lid. Další zázrak se stal na Inultově pohřbu, kde si kněz klekl před Inultovou rakví a řekl: „[…] byl to zajisté člověk vyvolený Bohem! Což nevidíte, že před rakví jeho kráčí král David s harfou v ruce a za ní sám Spasitel, bos, s korunou z trní na hlavě?“ Kardinál ovšem viděl pouze obyčejný pohřeb. V závěru Zeyer píše, že Kristovo království je pro chudé a prosté lidi, a proto právě oni viděli i svatost Inulta, ale kardinál ověnčen svým bohatstvím, hrdostí a pýchou ji neviděl. „Ne pro ně, ale pro nešťastné a opovržené, pro smutné a potlačené, pro chudé a prosté byl Kristus přišel založiti své království, které nemá nic společného s tím, co sluje mocí a vládou toho světa.“ 106 Zeyer zde opět připomíná myšlenku z Bible, že Bohu jsou bližší chudí a prostí lidé: „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“107 „Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království.“108 Pro dnešního člověka se zdá nemyslitelné, že by touha po svobodě a vzkvétání národa, či křesťanská víra byla tak velká, že by se pro tyto důvody nechal mučit a zabít. Inultus byl pevně zakotven ve svém přesvědčení o důležitosti a prospěšnosti svého činu. Jeho jméno je symbolické, znamená nepomstěný, a to také Inultus byl, zemřel mučednickou smrtí podobnou smrti Krista. Oproti Inultovi Flavia své chování má čím dál méně pod kontrolou. Chce stvořit úžasné dílo, ale jistě ne za tuto cenu, což

104

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 313. 105 VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Barokní rezidua v literatuře 19. století, zejména v díle Julia Zeyera. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.). Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 200. 106 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 314. 107 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 14. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2008. ISBN 978-80-85810-66-0. Mt 5, 3. s. 1120. 108 Tamtéž, Mt 19, 24. s. 1137.

39

si uvědomuje až po vraždě Inulta. Flaviino chování je znakem psychické narušenosti. Jak píše Pynsent, tato legenda je vylíčením masochismu a sadismu pod tlakem umění.109

3.4 El Cristo de la Luz Legendu toledskou (El Cristo de la Luz) zasazuje Zeyer do středověku a do staré synagogy ve španělském městě Toledo, která se poté stala křesťanským kostelem. Již na začátku se dozvídáme, že příběh bude vyprávěn o tom, jak se ze synagogy stal kostel. Hlavním tématem je náboženská nesnášenlivost. Hlavním hrdinou je židovský mladý muž Abisaín, který chce dokázat lásku své nastávající Rispě usmrcením co nejvíce křesťanů tak, že potře nohy soše Krista, kterou křesťané uctívají polibky, jedem. Typicky kladná hrdinka s křesťanskými ctnostmi, Rispa, je připravena obětovat se místo křesťanů a za vykoupení Abisaína, kterého miluje, a políbit jedem potřené nohy Kristovy sochy. Stane ale zázrak a socha před židovčinými rty uhýbá. Rispa je nařčena věřícími z rouhání. Jejímu čistému úmyslu věří pouze abatyše, která jediná chápe a vidí čistotu skutku hlavní postavy (stejně jako je tomu u kněze z legendy Inultus). Abisaín je svědkem zázraku, kdy se mu zjevuje prorok Eliáš. Zde Zeyer odkazuje na setkání Eliáše s Bohem na hoře Chorébu. Tuto scénu, kterou čerpá z námětu ze Starého zákona, velmi monumentálně líčí: „Hora se třásla, skály pukaly, hromy řvaly: ale Bůh nebyl v té bouři!“110 Zeyer tuto scénu zcela zjevně čerpá z Bible, neboť její zobrazení je téměř totožné s tím ve Starém zákoně: „[…] silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl.“111 Stejně jako v Bibli i v legendě pokračuje scéna ohněm a zemětřesením. Eliáš nepoznal Boha v silném větru, v zemětřesení, ani v následujícím ohni, ale Bůh k němu přichází jako „[…] hlas tichý, jemný.“112 , tak i Abisaín poznává svého Jahve v „[…] šepotu tom nezemském […]“113. Abisaínovi se ale zjevuje i Kristus, který ho chce zahrnout láskou. Žid ho odhání a probodne dýkou sochu Ježíše v kostele. Bere sochu Krista do svého domu a cítí velikou lítost z činu, který provedl. Je mu, jako by zabil člověka: „[…] a všechny hrůzy spáchaného zločinu se zmocňovaly jeho duše. Tělo jeho se třáslo, zuby 109

PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 142. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 331. 111 Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 14. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2008. ISBN 978-80-85810-66-0. 1Kr 19, 11. s. 345. 112 Tamtéž, 1Kr 19, 13. s. 345. 113 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 331. 110

40

mu cvakaly, a nebylo to strachem.“114 Jeho pocity jsou srovnatelné s pocitem lítosti, který má dona Flavia poté, co umučí Inulta. Abisaína ráno viní dav lidí z křivdy spáchané na soše Krista, jelikož krvavá stopa vede k jeho dveřím a je dalším zázrakem v tomto příběhu. Abisaína, který prozře a uvědomuje si Kristovu lásku, tento dav rozsápe k smrti. Rozbor legendy pokračuje analýzou postav. Charakter Rispy se během děje nemění, což je příznačné pro Zeyerova díla, jak uvádí Vlašínová. Ta dále píše o tom, že především u ženských hrdinek Zeyer píše buď o ženě s velmi negativními vlastnostmi, která přináší zmar, a potom o ženě podobné andělu, která je čistou a krásnou bytostí.115 Ženu s démonickými vlastnostmi Zeyer zobrazuje v předchozí legendě v podobě dony Flavii. Oproti tomu s ženou, která je podobná andělu svou fyzickou podobou i chováním se setkáváme zde a je jí právě Rispa. Do děje vstupuje honosně a Zeyer ji vykresluje velmi kladně: „Spanilá jako bílá růže, měla oči temné, lunné záře, vlasy její však byly jako rozpuštěné zlato. Uprostřed těch temnokšticích děv zdála se jako polita sluncem.“116 Pynsent k popisu postav dodává, že jen velmi zřídka nalézáme v Zeyerových dílech postavu, která by byla fyzicky nehezká a měla dobrý charakter. U většiny postav tak duše vypovídá i o zevnějšku postavy. 117 Jako důkaz slouží právě krása a čistota židovské dívky Rispy, která umí i krásně zpívat. Když se abatyše jako jediná v kostele zastává Rispy, popisuje Zeyer opět tyto dvě postavy jako krásné tělesně i duševně: „Stály obě ženštiny plny cudného půvabu jako v zahradě vyrostlé lilie, plny luzného čaru, neb abatyše, ač starší Rispy, byla krásná a bílá jako ona.“118 Ta není plna nenávisti vůči křesťanům jako její otec a snoubenec Abisaín, ale chce být ženou toho, kdo má nejvíce rád lidi kolem sebe. Oproti tomu, co čteme o Rispě, je Abisaín zobrazen v ostrém kontrastu. Otec Rispy o něm říká: „Jsi zkázonosný jako Satán! Jsi pln vznešené nenávisti a klaním se před tebou! Tys synem mého srdce!“119 Rispin otec s Abisaínem považují za důležitou hodnotou nenávist, kdežto Rispa právě naopak lásku

114

Tamtéž, s. 333. VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Barokní rezidua v literatuře 19. století, zejména v díle Julia Zeyera. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.). Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 200. 116 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 317. 117 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 83. 118 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 327. 119 Tamtéž, s. 325. 115

41

k bližním. Tento protiklad je velmi zřetelný, jelikož oba jsou zobrazeny ostře vyhraněným způsobem. Legenda končí pointou, kdy se Abisaín smiřuje s Kristem. Žid

si

uvědomuje

svou vnitřní slepotu a již vidí Ježíšovu lásku, a takto smířen odchází do nebe. Scéna je opět zobrazena s určitou pompézností: „Blaho hlubší než modrá propast nebes schvátilo duši Abisaínovu, vířila vzhůru s proudem andělů, mezitímco rozsápané jeho tělo, krvavý cár, na zemi leželo […]“120 V tomto příběhu nacházíme velké množství zázračných prvků, zjevení, kterými je legenda prostoupena a Zeyer je zobrazuje velmi emotivně. Také zde ožívá starozákonní příběh o proroku Eliášovi, který se zjevuje Abisaínovi. Citová mohutnost graduje na konci až tělesným spojením člověka s Kristem.

3.5 Samko pták V této legendě se Zeyer vrací ke slovanskému prostředí a národnímu tématu. Samko pták je legenda slovenská, která je zasazena do prostředí porobeného národa Maďary. Stejně jako v Inultovi byli Češi vykořisťováni cizinci, jsou zde obyvatelé Slovenska utlačováni příslušníky maďarského národa. Hlavním hrdinou je prostý člověk, který svou čistou vírou v Krista předčí ostatní, ale je všemi zesměšňován. Lantová píše, že v této legendě Zeyer „[…] dokonale postihuje základní rysy vývoje látky v lidovém podání, rozvádí je a myšlenkově vyhraňuje až po nenásilné začlenění motivů sociálního a národního útlaku.“121 A dodává, že tato legenda je dokonalým zobrazením Zeyerova evangelismu.122 Prvky lidové slovesnosti jsou zřejmé v celé legendě. Patří mezi ně jednoduchá, čistá křesťanská víra. Ta je, jak píše Kubínová, založena především na citu a intuici nezkaženého lidského srdce, nikoli na racionalitě123. Toto dokazují prvky lidové křesťanské víry, kterou předala „prabába“ Samkovi prostřednictvím příběhů o tom, jak přišel skřivan k osmahnutým křídlům nebo proč má hrdlička pásek za krkem. Příběhy se vždy vztahovali k tomu, že i zvířata mají přirozenou a čistou víru v Boha a chtějí se mu co nejvíce blížit: „Pro hrdličku měl Samko také zvláštní něhu, protože si s ní

120

Tamtéž, s. 337. LANTOVÁ, Ludmila. Doslov. In Zeyer, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 375-388. s. 387. 122 Tamtéž, s. 387. 121

123

KUBÍNOVÁ, Marie. Prostory víry a transcendence. In HODROVÁ, Daniela et al. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1997, 249 s. ISBN 80-86022-04-8. s. 143.

42

Kristus co nemluvně někdy v kolébce své hrával.“124 Tato podoba malého Ježíška, který si hraje s hrdličkami, byla častým vyobrazením na svatých obrázcích, které dnes můžeme vidět především v muzeích lidové architektury. Je jisté, že toto pojetí víry není nijak teologické, ale vychází z lidového prostředí. Jak čteme v předchozí citaci, i Samko se chtěl těmto tvorům, kteří přirozeně chtěli za Kristem, co nejvíce podobat a obdivoval je. Příběhy „prabáby“ měly tedy rozhodující vliv na jeho prožívání křesťanství. Samko má smutný osud, přátelí se více s ptáky než s lidmi, a proto také neumí moc mluvit. Z toho důvodu mu lidé říkají Samko pták. Samkova cesta životem je strastiplná, unáší jej cizinci a musí pro ně několik let stavět hrad. Když se konečně dostává na svobodu, vchází do kostela, kde ovšem jejich uherský panovník přikazuje zbít své poddané. Hledá útěchu v obrazu Krista, ten ale „ […] byl zastřen těžkou nachovou clonou, rudou jako krev, na níž se skvěly zlatem a stříbrem vyšité obrazy divých šelem jedno – a dvouhlavých, byly to znaky přítomných hostů.“125 Na postavě Rispy z legendy toledské jsme ukázali to, jak Zeyer popisuje kladné postavy jako krásné a čisté. Zde můžeme vidět, že toto aplikuje i na záporné postavy. Ty jsou tedy znázorňovány jako ošklivé, špinavé a hrůzu vzbuzující a jsou jimi právě maďarští utlačovatelé slovenského národa, o čemž se zmiňuje ve své publikaci i Pynsent.126 Jako opozici vůči těmto špatným bytostem Zeyer ukazuje Samkovi nadzemskou lásku Krista, který se mu zjevuje v hostii a dává mu novou naději k životu: „Byl oděn sukní hrubou, ale čistou jako ze sněhu, tvář jeho byla bledá, oči jeho temné byly plny smilování a úsměv jeho byl slunný láskou.“127 Můžeme takto potvrdit slova Pynsenta, že charaktery Zeyerových postav jsou ve valné většině buď extrémně dobré, nebo extrémně špatné.128 Samko je po této události naplněn štěstím a přichází do kláštera, kde jsou mu svěřeny zahradnické práce. Nachází starý kříž, ke kterému se začne vroucně modlit a cítí, jak píše Lantová, hluboký soucit s obrazem trpícího Krista.129 Samko je svou čistotou tak blízko Bohu, že socha Krista ožije a on si s ním povídá a hostí ho.

124

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. 388 s. s. 341. 125 Tamtéž, s. 347. 126 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 94. 127 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 347. 128 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 82. 129 LANTOVÁ, Ludmila. Doslov. In: Zeyer, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 387.

43

Pro Zeyerovy legendy je typické, že v nich nalézáme mnoho kontrastů, o čemž se zmiňuje i Pynsent130. Vyobrazení krásy Krista a ošklivost Maďarů je již zmíněno výše. K nim můžeme připojit protiklad plachosti Samka s tvrdostí a drsností povahy mužů, se kterými se hlavní hrdina setkává na počátku legendy. Mimo toto se zde objevuje kontrast pyšných biskupů a mnichů s ryzím srdcem Samka, což zmiňuje Jaroslava Janáčková.131 V závěru legendy přichází opět pointa, která tkví ve vystřízlivění ostatních mnichů a biskupů, kteří pochopí, že k Samkovi opravdu přichází Kristus. Mniši nyní vidí všecku krásu Samka, kterou Zeyer stejně jako u Rispy zobrazuje duševně i tělesně: „Tu zpozorovali všicci, jak byl Samko krásný, že měl oči jako hvězdy, vlasy jako paprsky slunce a tvář vznešenou tou nekonečnou dobrotou […]“132 Prozření je opět, jako v ostatních legendách, spojeno se smrtí, a tak Samko umírá. Podle jeho vůle ho mniši pohřbívají u cesty, „[…] aby po jeho smrti se tak po srdci jeho šlapalo, jak po něm šlapáno bylo po celý jeho život.“133 V závěru ještě autor vysvětluje, že pro Samka bylo jeho životní utrpení cestou k velkému štěstí, které ho potkalo na sklonku života.

3.6 Křesťanský a národní motiv Křesťanský i národní motiv se v legendách vyskytuje velmi hojně, často jsou jimi příběhy úplně prostoupeny, a proto je věnována tato kapitola zastoupení těchto motivů v díle. Tři legendy o krucifixu můžeme považovat za Zeyerovo osobní vyznání víry. Je zajímavé, že každá z legend zobrazuje náboženství z jiného úhlu a odkrývá nějaký znak křesťanství, který ale ve spojení všech tří příběhů dává obraz křesťanství, jaký měl i Julius Zeyer. Hlavními znaky, které v tomto díle nacházíme, jsou oběť (Inultus), pokora a čistota duše (Samko pták) a soucit (Legenda Toledská). V legendě Samko pták poukazuje Zeyer na to, že ten největší prosťáček je právě svým čistým úmyslem nejblíže Bohu, neboť „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je

130

PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: the path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 82. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Medailón o autorovi. In: ZEYER, Julius. Tři legendy o krucifixu a jiné báje o lásce. 10. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1987. s. 13. 132 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 355. 133 Tamtéž, s. 356. 131

44

království nebeské. […] Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“134 A právě tak se stalo. Samko opravdu vidí Boha (Krista), který k němu sestupuje z kříže a nechá se u něho hostit. A když Samko umírá, bere ho s sebou do nebeského království přesně tak, jak je psáno v Bibli. Zeyer zde poukazuje na krásu jednoduchosti křesťanství, neboť člověk nemusí konat veliké skutky k tomu, aby byl spasen. Ostatní mniši považovali Samka za blázna, ale právě díky jeho víře nezaložené na racionalitě si ho Kristus vybírá. Legenda Inultus je zobrazením oběti pro víru. Hlavní hrdina věří, že je vyvoleným, je pro něho ctí zemřít pro víru a pro umění. Proto se nevzpírá mučení dony Flavii, je s ním smířen. Zeyer zde ukazuje obraz křesťana, protože jak píše Martin Putna: „Křesťan je ten, kdo se chce Kristu podobat. Rytíř se podobá Kristu konajícímu činy v moci a síle – dobrovolný trpitel Kristu ukřižovanému. První a třetí ze Tří legend o krucifixu […] oslavují právě tento ideál křesťana.“

135

Inultus věří, že je vyvolený

zemřít pro Krista a tuto oběť statečně podstupuje a pravidelně za malířkou dochází. Jako křesťan se chtěl co nejvíce podobat Kristu, proto myšlenka, že bude moci zemřít a obětovat se stejně jako on ho uchvacovala: „visel tam v pravé horečce nadšení, vzniklého z ustavičného jeho rozjímání o utrpení Kristově, jež podstupoval nyní sám tělem a duší svou.“136 Inultus je přesvědčen, že byl poslán, aby vykoupil český národ stejně, jako Kristus svou smrtí spasil lidstvo. Hlavní hrdina umírá pro Krista, ale i pro svůj národ, který je v pobělohorské době ve zbídačeném stavu. V legendě toledské ukazuje křesťanského Boha jako toho, který všem odpouští i to, když ho nenávidí. Zeyer zde ukazuje další z vlastností Boha. Ten je k nám milosrdnější než my k němu. Hlavní hrdina druhé legendy ho nenávidí více než cokoli na světě, ale Bůh mu stejně odpouští. Abisaín na konci příběhu vidí obrovskou Boží lásku a nechápe, jak ho může Bůh vzít na milost. Náboženské téma je zde zachyceno pomocí mnoha dramatických výjevů. Zjevení Boha Abisaínovi je zobrazeno velmi monumentální obrazností: „A zraky Abisaínovy měly sílu zraků archandělů a cherubů, a viděl, že všechno světlo světů bylo vlastně krví Kristovou, jí že pájelo se slunce a všechny hvězdy jí že se živily a země pila ji, by kvetla, a vesmír bez konce v ní 134

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 14. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2008. ISBN 978-80-85810-66-0. Mt 5, 3–8. s. 1120. 135

PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. ISBN 80-7215-059-6. s. 624. 136 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 307.

45

tonul!“137 Abisaínovi se tím, co viděl, otevírají oči a pochopí velikost Boží existence, která tkví v tom, že vše dobré pochází od něho, a je tím velice pohnut. Můžeme zde vidět podobnost i s životem Julia Zeyera, který si celý život není katolickou vírou jist, ale na sklonku svého života se ke křesťanství přiklání. Tematicky jsou legendy náboženskými motivy velmi prostoupeny, můžeme zde najít i podobnost s biblickými příběhy. U některých scén legend je velmi příznačná podobnost s úryvky Bible, o čemž hovoří i Marie Kubínová ve své stati Prostory víry a transcendence.138 Druhým hlavním motivem je národ, který se objevuje v první a třetí legendě a je velmi těsně spojen především s křesťanským motivem. Věra Jarolímková píše, že národní identita se v Zeyerově díle přidává k pro autora neméně důležitým tématům: „k otázce poslání a společenského uplatnění uměleckého subjektu a k hledání duchovních kořenů evropské, a tedy i české, kultury.“139 V legendě Inultus se setkáváme s obětí hlavního hrdiny, která je podobná Kristově oběti na Golgotě. Stejně jako Kristus věří Inultus ve vykoupení. Je to ovšem vykoupení českého národa, který je zbídačený po bitvě na Bílé hoře a je v rukou cizinců. Zeyer zasazuje příběh do národně vyhrocené doby a vykresluje utlačovaný český národ v 17. století. Prostřednictvím obrazu chce Inultus dosáhnout obměkčení vlivného muže v zemi, pro kterého Flavia obraz tvoří. Inultus je hluboce věřící člověk, proto si je jistý, že ho pro tento úkol vyvolil Bůh. V podobné situaci se odehrává i děj legendy Samko pták. Utlačovaným národem je slovenský lid maďarskými nájezdníky. Scény, kde je popisována jejich krutost vyznívají velmi dynamicky a monumentálně: „Strašné rány plochých mečů a dlouhých bičů, proniklých železnými hroty, padaly na plece a hlavy těch, kteří se vzpouzeli těly svými tvořiti dlažbu vznešeným osobám, […]“140 Zatímco v první legendě čteme o naději a východisku z této neutěšené situace, ve které věří Inultus, zde hlavní hrdina Samko jistě neodvrátí hrůzy, které způsobují Maďaři. Ale svou obtížnou cestu životem, ke které právě uchvatitelé slovenského národa přispívají, považuje za potřebnou k tomu,

137

Tamtéž, s. 336. KUBÍNOVÁ, Marie. Prostory víry a transcendence. In: HODROVÁ, Daniela et al. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1997. ISBN 80-86022-04-8. s. 143. 139 JAROLÍMKOVÁ, Věra. Pojetí české národní identity v díle J. Zeyera. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.). Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-807294-346-3. s. 260. 140 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 346. 138

46

aby se dostal do ráje. Samko je sice stejně jako Inultus vyvolený Bohem, ale na rozdíl od Inulta si toho není ve své pokoře a naivitě vědom. Obraz podrobeného národa cizím vlivům dokresluje prostředí obou legend. V legendě Inultus zapříčiní rozhodnutí k mučednictví a v legendě Samko pták dokresluje drsný a nesmlouvavý život, který hlavní hrdina snáší. Tři legendy o krucifixu jsou důležitým prvkem v tvorbě Julia Zeyera i proto, že zastupují motiv národa v jeho díle. Vlastně postavy Samka a Inulta jsou alegorií k utlačovanému národu, což zmiňuje ve své recenzi i F. X. Šalda.141 K důležitosti této knihy v Zeyerově díle se vyjadřuje Josef Š. Kvapil, který považuje Tři legendy o krucifixu spolu s Karolinskou epopejí, Vyšehradem a románem Jan Maria Plojhar za nejlepší odkaz národu v tvorbě Julia Zeyera.142

3.7 Rysy romantismu, dekadence, symbolismu a secese Julius Zeyer patří mezi první české spisovatele, kteří ve svém díle uplatňují znaky dekadence, symbolismu a impresionismu. Proto je Zeyerovo dílo charakteristické přechodem od romantismu k modernismu Tyto směry se vyvíjí především na počátku 20. století. Zeyera řadíme k proudu parnasistů vzniklých ve Francii. Právě proto, že se Julius Zeyer lišil od spisovatelů své doby, a že v jeho dílech nacházíme rysy romantismu i modernismu, bude právě zastoupení těchto směrů v próze Tři legendy o krucifixu tématem této kapitoly. Znaky romantismu jsou v tomto díle velmi úzce spojeny se znaky dekadence. Zeyer si vybíral romantická témata, která později zpracovávali a rozšiřovali dekadenti, píše Pynsent.143 Dále píše, že Zeyer byl jediným spisovatelem české literatury, který dekadenci úplně přijal. Je tedy přirozené, že pracuje na stejných tématech jako dekadenti. Stejně jako později dekadenti hledá Zeyer v minulosti a v zahraničí témata pro svá díla, udává Pynsent144, což vidíme i v Třech legendách o krucifixu. Mezi romantické řadíme časté vylíčení dramatických situací užitím dramatickým slov, které se objevuje např. na počátku legendy Samko pták: „Noc byla temná jako

141

ŠALDA, F. X. Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu. In: ŠALDA, F. X. Kritické projevy 3. 1. vyd. Praha: Melantrich. 1950. s. 52. 142 KVAPIL, Josef Š. Úvod. In: ZEYER, Julius. Výbor z Karolinské epopeje Julia Zeyera. Uspořádal J. Š. Kvapil. Praha: Československá grafická Unie, 1935. s. 6. 143 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: The path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 80. 144 Tamtéž, s. 238–239.

47

osud slovenského kraje, bouř duněla v dáli jako lítý vztek mongolské hordy, která dodnes utýraný lid ten dáví. Tma byla hustá, takže nebylo vidět hor.“145 Právě popisy krajiny jsou v těchto příbězích velmi monumentální a dynamické. K dalším příkladům tohoto popisu řadíme i scénu z legendy toledské, kdy se Abisaínovi zjevuje Eliáš. Zeyer zde popisuje rozbouřenou krajinu snad všemi živly. V zobrazení postavy Inulta nacházíme znaky dekadence i romantismu: „V tom pekle, v kterém žil, on, potomek někdy slavného, teď zničeného rodu, on, poeta, který slovo pro to nalézti nedovedl, co v něm vřelo, on, Čech, který viděl zrazenou vlast svou udupanou, zavlečenou v kal krvavý a hnusný, v tom pekle neměl život pro něho nikdy čaru ani úsměvu a smrt, která měla býti vykoupením nejen jemu, ale snad i celé jeho zemi, všemu jeho lidu, ta zdála se mu tím nejkrásnějším, nejvznešenějším, co člověka v tomto údolí slz a trudu potkati může.“146 Je to osamělý básník, který neví, co má v životě dělat. Má melancholickou povahu a narodil se jako potomek dříve slavného rodu. Toto jsou motivy, kterými se později dekadenti ve svých dílech zabývají a rozebírají je. Také téma smrti a morbidity, lásky vyplývající z vášně i návratu do středověku rozšiřují později dekadenti, píše Pynsent.147 Výše zmíněná témata zpracovává Zeyer ovšem převážně romanticky. Jak totiž poznamenává Pynsent, Zeyer je zpracovává příliš věcnou metodou na to, aby byla dekadentní.148 Jako další znak dekadence v díle Julia Zeyera Pynsent uvádí nahromadění slov (většinou adjektiv), která jsou stejného nebo podobného významu.149 V legendách se toto vyskytuje velmi často, např. v legendě Inultus: „[…] každý jednotlivec v době té žijící byl strnulý, omráčený, zkamenělý jako ona celá.“150 Na tomto citátu můžeme poukázat i na Zeyerem často užívaný prvek – inverzi – který Pynsent uvádí jako další znak dekadence v díle tohoto spisovatele.151 Ve Třech legendách o krucifixu se objevují i znaky symbolismu v alegorickém zobrazení postav. Hlavní hrdina Samko pták se stává alegorií na podrobený slovenský národ nebo hrdina Inultus jako Kristus českého národa, který jej vykoupí z nadvlády cizí šlechty. 145

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 338. 146 Tamtéž, s. 308. 147 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: The path to decadence. Hague: Mouton, 1973, s. 80. 148 Tamtéž, s. 144. 149 Tamtéž, s. 223. 150 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 300. 151 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: The path to decadence. Hague: Mouton, 1973. s. 230.

48

Velká dekorativnost jazyka především ve spojení s popisem žen je považována za znak secese. Tímto způsobem líčí Zeyer Rispu a její společnice při večeři v legendě toledské: „Dívky, vesměs krásné, byly v stejných rouších, černé jejich vlasy, volně splývající, napuštěné vůněmi, byly myrtami a fialkami propletené. Seděly na nízkých stolicích a každá třímala pozlacenou harfu.“

152

Dále je vykreslení Rispy podobné,

jedná se o scénu v kostele poté, co se pokusí políbit sochu Krista: „Bílé její roucho kmitalo perlami, zlaté jehlice, zdobené safíry, hořel jí v plavých vlasech a temné její oči plály jako černé hvězdy.“153 V této knize převládá romantické zobrazení příběhu, ale prvky modernismu zde zaujímají také svou roli. Právě tím se Zeyer vyjímal spisovatelům své doby, a to také na tomto díle oceňuje Jiří Karásek ze Lvovic154. Byl předobrazem modernistům, kteří z jeho děl v mnohém čerpali. Právě díky tomu, že Julius Zeyer byl důležitým milníkem mezi literaturou 19. století a modernismem, je příhodné žáky středních škol s tímto spisovatelem a s jeho vlivem na pozdější utváření české literatury seznámit.

3.8 Recepce Kapitola se bude věnovat pojetí publikace Tři legendy o krucifixu dobovou kritikou. Kniha zcela zřejmě zaujala české literární prostředí a její recenze můžeme najít, jak uvádí Michal Fránek, v periodikách různého literárního zaměření, jako je Moderní revue, Světozor, katolické Večerní noviny nebo Literární listy. 155 Pohled dobové kritiky na tuto publikaci je různý a recenzenti se svými názory velmi liší. Kladné i negativní posouzení legend spočívá většinou v kritice celkového stylu Julia Zeyera, který je typický svou obrazností a emotivností. F. X. Šalda ve své recenzi analyzuje celkový styl Zeyerova psaní, který je podle něj založen na výběru slov156, který popisuje: „Pan Zeyer má ve svém slovníku řadu melodických, hudebních, šerých slov, slov sugestivních zvukem i představou […] které rozsety, rozstříknuty mosaikově

152

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 317. 153 Tamtéž, s. 327. 154 KARÁSEK, Jiří. Nová česká prosa. In: Moderní revue. Praha: Arnošt Procházka. 1896, sv. 4. s. 15– 16. 155 FRÁNEK, Michal. Recepce díla Julia Zeyera v letech 1873-1901. Brno, 2009. Disertační práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. s. 171–175. 156 ŠALDA, F. X. Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu. In: ŠALDA, F. X. Kritické projevy 3. 1. vyd. Praha: Melantrich. 1950. s. 57.

49

jeho prací jako lesklé kamení hypnotisující čtenáře.“157 Publikace Tří legend o krucifixu tedy nijak nevyčnívá ze stavu díla Julia Zeyera na sklonku jeho života. Potvrzuje to zpracovávání především křesťanských témat v této době. Přímo nadšen je legendou Inultus J. V. Sládek, což Janáčková dokazuje jeho slovy: „Jako umělecké dílo je Tvá práce dokonalá […] Tím koncem zachytils pravý tón „pražské“ legendy. Lid prostý má zde dodnes svůj život a cítí, jak jsi to vypsal.“158 Janáčková píše, že Sládek chtěl zrealizovat její šíření vydáním Inulta jako lidové četby, což Julius Zeyer vítal. Dodává, že výtisky měly být k dispozici co nejvíce lidem, ale toto levné vydání legendy se nakonec neuskutečnilo. Janáčková v tomto záměru vidí snahu obou spisovatelů přiblížit se lidu, která je charakteristická pro českou literaturu a stejně i pro Sládka a Zeyera.159 Šalda ve své rozsáhlé recenzi rozebírá nejprve děj každé z legend a dále se věnuje především tomu, jak se Zeyer zaobírá postavami a okolím a jak je charakterizuje. Výsledkem této analýzy je Šaldův postoj: „Próze p. Zeyerově chybí ve stylu právě ten vnitřní charakterisační prvek, ten, jenž dělá prózu stylem – uměleckým dílem.“160 Za který považuje napětí, popis okolí a vnitřní psychologii postav, což Šaldovi v legendách chybí. Dále kritizuje schematičnost a jednoduchost psychologie postav, odklon od realistického vnímání světa a neobrazný jazyk. Celkový jeho projev je podle Šaldy polarizován a idealizován161: „Ano, u p. Zeyera je všecko „ideálně“ a „nadmíru“ a „nevýslovně“ a „záhadně“ a „ku podivu“ krásné […]“162 Šaldovi v této knize schází reálné a podrobné vykreslení charakteru postav, jak je popisuje např. Dostojevskij. 163 Na konci své recenze ale vyzdvihuje soulad mezi jeho životem a dílem a dodává: „[…] po této stránce zaslouží jistě sympatií mládeže, aby se jím inspirovala jako krásným duchem, vroucím oddaným srdcem.“164 Jiří Karásek ze Lvovic v Moderní revue Tři legendy o krucifixu oceňuje. Vyzdvihuje Zeyerův odklon od soudobého stylu a to, že sympatizuje s novými směry literatury. Stejně jako Šalda se vyjadřuje k tomu, že Zeyer zobrazuje postavy 157

Tamtéž, s. 57. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Medailón o autorovi. In: ZEYER, Julius. Tři legendy o krucifixu a jiné báje o lásce. 10. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1987. s. 11. 159 Tamtéž, s. 11. 160 ŠALDA, F. X. Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu. In: ŠALDA, F. X. Kritické projevy 3. 1. vyd. Praha: Melantrich. 1950. s. 56. 161 Tamtéž, s. 51–56. 162 Tamtéž, s. 55. 163 Tamtéž, s. 57. 164 Tamtéž, s. 58. 158

50

v extrémně vyhrocené životní situaci.165 To je pro něho příčinou toho, že „ […] psychologie povídek p. Zeyerových je naskrze primitivního rázu. Je to schema vášně a nic více.“166 Nekritizuje ho kvůli jeho až příliš monumentálnímu a dekorativnímu jazyku, jako to činí Šalda. „Ani nevyškrtávám jeho jména z umění, poněvadž jeho dílo je tak málo chtěné a ideové a tak velmi a příliš subjektivní, podlehlé, roztoužené a namnoze jen a jen dekorativní.“167 Na závěr píše o nejednotném pohledu na tohoto básníka ve své době: „Jedním je stylistou, druhým naprosto není.“168 Kladně hodnotí tuto knihu i F. V. Vykoukal ve Světozoru. Ten ji považuje také za dílo nevybočující z charakteru knih Julia Zeyera: „Nevelká knížka půvabného obsahu, jevící se nám jako další sourodý i rovnocenný článek v řetězci prací Zeyerových.“169 Jako ostatní autoři recenzí pojednává o obraznosti jazyka a vyzdvihuje legendu Samko pták: „Jak obratně a s vytříbeným vkusem uměleckým, […] dovede autor zpracovati a do podrobností vyciselovati látku obecně známou, dokazuje legenda Samko pták.“170 Zdůrazňuje alegorii hlavních hrdinů postav, zvláště Samka, jako představitele slovenského lidu. Celkově zařazuje tyto legendy k literatuře romantického středověku a křesťanské mystiky.171 Tato Zeyerova kniha přežívá v povědomí čtenářů dodnes i navzdory výhradám hodnocení F. X Šaldy, který na recenzi legend dokazuje tvrzení: „[…]p. Zeyer právě jako umělec je mi slabý, mdlý, průměrný.“172 Velké zastoupení ukázek z této knihy nacházíme v čítankách pro střední školy, jak již bylo výše zmíněno. Autoři čítanek tedy zprostředkovávají dílo Julia Zeyera právě skrze tuto práci, která je i podle autorů recenzí příkladem charakteru děl Julia Zeyera. Tři legendy o krucifixu tedy jistě mají důležité zastoupení v jeho celkovém obsáhlém díle, což je jistě důvodem pro poskytnutí této knihy žákům středních škol. Vzhledem k tomu, že legendy vystihují autorovu obraznost, citové zobrazení tématu i národní a náboženské povědomí, můžeme soudit, že právě toto dílo ukazuje mnoho rysů Zeyerovy tvorby i jeho osobní vývoj.

165

KARÁSEK, Jiří. Nová česká prosa. In: Moderní revue. Praha: Arnošt Procházka. 1896, sv. 4. s. 15– 16. 166 Tamtéž, s. 16. 167 Tamtéž, s. 16. 168 Tamtéž, s. 17. 169 VYKOUKAL, František Vladimír. Tři legendy o krucifixu. In: Světozor. Praha: Šimáček František. 1895, roč. 30, č. 1. s. 10. 170 Tamtéž, s. 10. 171 Tamtéž, s. 10. 172 ŠALDA, F. X. Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu. In: ŠALDA, F. X. Kritické projevy 3. 1. vyd. Praha: Melantrich. 1950. s. 57.

51

4 Aktuálnost díla Julia Zeyera pro žáky středních škol Julius Zeyer byl významným spisovatelem 19. století. Svou tvorbou i ideovými postoji se odlišoval od ostatních. Do svých děl se nebál začleňovat znaky modernismu, především symbolismu a dekadence. Čerpal inspiraci z cizích národů a kultur, čímž se stal důležitým prvkem ve vývoji české literatury k moderně. Zpracovával témata, kterými se později hlouběji zabývali představitelé české moderny. I když v očích literárních kritiků nebylo Zeyerovo dílo přijímáno vždy kladně, bylo vítáno u začínajících autorů české moderny, jak píše Veronika Heé: „[…] z lumírovců si jedině Zeyer zachoval své postavení vysoce váženého autora mezi mladými 90. let.“173 Výše vyjmenované znaky tvorby Julia Zeyera jsou důvodem, proč je důležité tohoto spisovatele žákům středních škol představit jako literáta, který se odklání od myšlenky, že národní cítění je nejdůležitější a směřuje ke kosmopolitismu, snaží se čerpat látky a inspiraci pro svá díla v celé Evropě. Honzíková charakterizuje Zeyera jako básníka s „otevřeností“ k moderní próze, která byla dána jeho „vnitřním romantismem“. Píše, že svým literárním dílem zapochyboval o skutečnostech, které se zdály být potvrzené. Dodává, že odmítal každodennost a vytváří svět mimo realitu v podobě jakýchsi snových, nereálných světů.174 Milena Honzíková píše o dalším důvodu jeho osobitého postavení v literatuře 19. století: „Z autorů devatenáctého století snad nejméně podlehl lákavé možnosti stát se zachráncem národa, dát se do jeho služeb jako autor i občan, přijmout na sebe jho společenské konvence doby v naději, že se přičiní o její rozbití.“175 Místo tohoto ideálu za něj považuje, po prostudování východních i západních tradic a náboženství, ideál idey slovanského národa jako celku, tedy koncepci velkého národa. Právě toto je i jedním z důvodů, proč čerpal ze světových literatur. Cesta čtenářů k dílu Julia Zeyera ale nemusí být snadná. K tomuto tématu se vyjadřuje Veronika Heé: „ Ti, kterých se Zeyerovo umění nikdy nedotklo, si těžko

173

HEÉ, Veronika. Zeyerův středověk. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.) Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 286. 174 HONZÍKOVÁ, Milena. Julius Zeyer a Vilém Mrštík, dvě možnosti české moderní prózy. 1. vyd. Praha: Universita Karlova v Praze, 1970. s. 42. 175 Tamtéž, s. 17–18.

52

mohou představit, čím vlastně tato tvorba na jeho milovníky působí.“

176

Dodává, že

zvláště některé prvky tvorby tohoto literáta je těžké ocenit, jelikož nejsou v souladu s tím, co dnešní čtenář očekává. Za příklady těchto prvků považuje většinou krásné romantické hlavní hrdiny a hrdinky, o kterých se nedozvídáme mnoho, protože psychologie postav Julia Zeyera zůstává nepropracovaná177, což bylo i často vytýkáno Zeyerovi literární kritikou, např. F. X. Šaldou. Jako další prvek, který dnešního čtenáře zaujme, jmenuje autorka humor a ironii, která se ovšem v díle Julia Zeyera nevyskytuje. Dále se pozastavuje nad jeho slovní zásobou, která je omezená, neboť používá často stejné obraty v několika dílech.178 Dnešnímu čtenáři se pravděpodobně zdá Zeyerovo dílo zastaralé, ať už z důvodů, které uvádí Veronika Heé, nebo jiných, např. téma křesťanské mystiky vyskytující se ve Třech legendách o krucifixu. Julius Zeyer ale přesto své čtenáře pořád přitahuje. Veronika Heé to přičítá jeho poetice, která je plná emotivnosti: „Je však jisté, že z jeho děl vane taková opravdovost citů, tak strhující lyrismus, které činí jeho tvorbu velice svéráznou.“179 Za základ tohoto lyrismu považuje autorka jeho odklon od stávajících hodnot a náboženských ideálů, čímž dává inspiraci dekadentní generaci,180 která ho v tomto následuje. Dílo Julia Zeyera může být zajímavé pro čtenáře z řad žáků středních škol i vzhledem k postavám. Přemýšlivé, melancholicky naladěné postavy, které uvažují o společnosti, jim mohou být blízké. Protože mladí lidé často nevědí, co se životem, hledají a rozhodují se o své budoucnosti stejně jako postava Plojhara nebo Inulta. Dalším důvodem, proč může Julius Zeyer zaujmout mladší čtenáře, je, že tvorba Julia Zeyera má většinou jasný děj, který rychle ubíhá a graduje. Zprostředkování poetiky Julia Zeyera středoškolákům je i přiblížením proměny myšlení člověka 19. století a člověka 20. století a neméně také ukazuje cestu české literatury k moderně. Ta byla v českém prostředí jiná než v Evropě, kde bylo přijetí modernistických směrů dáno postupným vývojem. Jaroslav Fryčer píše, že k nám modernismus přišel prostřednictvím autorů, kteří byli spojeni se zahraničím, a to během krátké doby.181 Velkým krokem bylo seznámení se se světovou literaturou, k čemuž

176

HEÉ, Veronika. Zeyerův středověk. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.) Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 284. 177 Tamtéž, s. 284. 178 Tamtéž, s. 284. 179 Tamtéž, s. 285. 180 Tamtéž, s. 286. 181 FRYČER, Jaroslav. Zeyerova role v české literatuře na konci 19. století. Česká dekadence, novoromantismus a modernismus – francouzský příklad. In: KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.) Julius Zeyer,

53

nedílně přispěl i Julius Zeyer, kterého ovlivnily evropské literatury, zejména ta francouzská a ruská. Julius Zeyer byl a stále je vydávaným spisovatelem. V České literatuře od počátků k dnešku se dozvídáme, že obliba tohoto básníka započala hned po jeho smrti, kdy vychází Zeyerovy spisy a monografie od Jana Voborníka.182 Básníkovu oblibu a důležitost dnes potvrzuje zastoupení jeho děl v edici Česká knižnice, kde jeho dílo reprezentují Jan Maria Plojhar (2001)183 a Vyšehrad, Troje paměti Víta Choráze (2009)184. Pokud se zaměříme na vydání děl Jan Maria Plojhar a Tři legendy o krucifixu, nacházíme jich opravdu mnoho. Po roce 1945 vychází Jan Maria Plojhar celkem sedmkrát185 a Tři legendy o krucifixu čtyřikrát186 a jsou tak dokladem toho, že dílo Julia Zeyera je aktuální i pro dnešní čtenáře. V dalších kapitolách se budeme zabývat aktuálností dvou výše zmíněných knih Julia Zeyera (románu Jan Maria Plojhar a prozaickému triptychu Tři legendy o krucifixu). Díla jsou vybrána jako ta, která dobře vystihují charakter tvorby tohoto literáta, a proto jsou zde doporučena pro žáky středních škol. I když je zřejmé, že dvě díla nemohou obsáhnout dílo Julia Zeyera celkově (jeho poetiku, zpracování a výběr témat aj). Pokud ale uvažujeme o tom, kterými publikacemi bychom jeho poetiku středoškolákům přiblížili, je důležité vybrat díla, ve kterých se vyskytují mnohé znaky jeho celkové tvorby. Dalším důvodem výběru právě těchto knih je, že jsou považována za vrchol jeho tvorby, jak píše Ludmila Lantová: „Patří nejen k uměleckým i myšlenkovým vrcholům básníkova díla, ale znamenají i jednu z nejvýraznějších hodnot české prózy posledního desítiletí 19. století.“187

lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. s. 22– 23. 182 LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. s. 322. 183

ZEYER, Julius a NOVÁKOVÁ, Zdeňka (ed.). Jan Maria Plojhar. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Edice Česká knižnice. ISBN 80-7106-478-5. 184

ZEYER, Julius, RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza (ed.) a STICH, Alexandr (ed.) Vyšehrad; Troje paměti Víta Choráze. Vyd. 1. Brno: Host, 2009. Edice Česká knižnice. ISBN 978-80-7294-331-9. 185 roku 2001; 1996; 1976; 1964; 1950; 1947; 1947. (viz Použitá literatura, Primární literatura) 186 roku 1999; 1987; 1976; 1970. (viz Použitá literatura, Primární literatura) 187 LANTOVÁ, Ludmila. Doslov. In: ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 387–388.

54

4.1 Aktuálnost románu Jan Maria Plojhar pro žáky středních škol Román Jan Maria Plojhar obsahuje mnoho autobiografických prvků, už proto se stává důležitým pro žáky středních škol. Plojhar byl stejně jako Julius Zeyer básníkem a měl chůvu, která mu v dětství povídala pověsti a pohádky. Stejně jako Zeyer věří v český národ a, jak píše Lantová: „ […] je prostřednictvím obrazu titulního hrdiny formulována i řada nejosobnějších názorů, které Zeyer mimo korespondenci nikde tak otevřeně nevyslovil.“188 Příběh obsahuje typické znaky poetiky Julia Zeyera: „nevzdaluje se tento příběh z konce století v ničem podstatném od romantického hledání ideálu ani od snové, poetické atmosféry Zeyerových obnovených obrazů.“ 189, říká dále Lantová. Autoři čítanek pro střední školy vybírají ukázky z tohoto díla i proto, že je považováno za důležitý prvek v jeho celé tvorbě. Ukazuje tvůrčí i osobní vývoj Zeyera a obsahuje důležité znaky poetiky tohoto literáta. Román Jan Maria Plojhar je příkladem přechodu Julia Zeyera k moderní poetice. V tomto díle nacházíme znaky moderny, např. symbolistické popisy krajiny. Hlavní hrdina je typicky romantický hrdina, který svou melancholickou, přemýšlivou povahou a častými pocity zmaru a pomíjivosti života již předchází rysy dekadentního hrdiny. To si uvědomují i autoři čítanek, např. Jaroslava Hrabáková ve své čítance 190 přibližuje žákům Zeyera skrze ukázku z tohoto románu. Ukázku mají žáci porovnat s dekadentní prózou Gotická duše od Jiřího Karáska ze Lvovic. Žáci jsou vyzváni k hledání rysů dekadence v románu Jan Maria Plojhar. K dalším znakům poetiky Julia Zeyera patří romantické přemýšlení, které je často melancholicky naladěno, dále touha po víře i nepevné zakotvení v životě. Právě nezakotvenost Plojhara a životní i náboženská nejistota může být pro dnešního člověka aktuální. Vždyť Jan Maria Plojhar má rysy moderního člověka, touží po cestování, po novém začátku, prahne po exotičnu, po bohémském životě. Je ovšem zchlazen docházejícími penězi, ostrou kritikou své vysněné práce i zradou v lásce. Můžeme uvažovat i tak, že Plojhar si představuje život naivním způsobem, má mnoho ideálů, pro které je schopen se bít stejně jako mnoho mladých lidí, kteří jsou mu v tomto podobní. Urážku svého národa bere osobně a reaguje velmi emotivně: „Pse!“ vzkřikl Jan Maria 188

Tamtéž, s. 379. Tamtéž, s. 380. 190 HRABÁKOVÁ, Jaroslava et al. Literatura II. 1. vyd. Praha: Scientia. 1998. ISBN 80-7183-130-1. 189

55

a hodil mu svou čapku na stole ležící do tváře. […] Jan Maria a nadporučík, kteří byli při vstupu jako ostatní svou zbraň odložili, chopili se jako bleskem dvou na stromě visících šavlí a sekali jako zběsilí do sebe.“191 Tato situace je důležitá pro dílo i pro vývoj děje románu, protože roztržka zapříčiní Plojharovu smrt. Scénu rvačky s „Vídeňákem“ nacházíme často jako ukázku v čítankách pro střední školy. Jan Maria nakonec umírá v mladém věku poté, co konečně nachází ženu, kterou miluje. Plojharova náboženská nejistota, touha po víře, nepevné zakotvení v životě, hledání lásky, zrazení ženou i touha po naplnění svých ideálů, je důvodem, proč román Jan Maria Plojhar může oslovit středoškolské čtenáře. Jan Maria má, stejně jako Julius Zeyer, pochybnosti o křesťanské víře, což svědčí o tom, že o ní přemýšlí a nehodlá jít stejnou cestou jako většina lidí. Podle Josefa Šacha je pro Zeyera typická náboženská vřelost, která se střídá se skepticismem.192 Stejně tak je tomu u Plojhara: „Nedovedu Boha tak si představovati, jak tomu učíte, ač v něj neurčitě věřím, a proto jsem jej také nikdy živě milovati nedovedl, ač jsem často po tom prahl. Zůstal mi abstrakcí. Krista miluji, protože mu rozumím. Miluji jej nadšeně.“193 Julius Zeyer byl opravdu výjimečnou a ojedinělou osobou 19. století svým pohledem na svět, který byl v jeho době dosti neobvyklý. Jak uvádí Pynsent, Zeyer měl individuálnější pohled na svět než kterýkoli jiný český spisovatel, je člověkem bez specifických náboženských nebo filozofických postojů.194 Právě i svým osobitým názorem může být Zeyer blízký dospívajícím v tom smyslu, že se nebojí být jiný a vyčnívat ze zaběhlých stereotypů své doby. Přemýšlí nad tím, co dělá, v co věří a nebojí se mít odlišný, nicméně vlastní názor.

4.2 Aktuálnost Tří legend o krucifixu pro žáky středních škol Tři legendy o krucifixu jsou triptychem rozdílných a přece v mnohém podobných krátkých próz. Jak již bylo uvedeno, Tři legendy o krucifixu velmi dobře charakterizují poetiku Julia Zeyera, jelikož nejsou vybočením z jeho stylu psaní, jak uvádí i literární kritici (viz kapitola Recepce Tří legend o krucifixu). F. X. Šalda dokonce prostřednictvím této knihy ukazuje znaky prózy Julia Zeyera. Přiblížit žákům 191

ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 79. 192 ŠACH, Josef. O náboženském smýšlení Julia Zeyera. 1. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1942. s. 23. 193 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 282. 194 PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: The path to decadence. Hague : Mouton, 1973. s. 49.

56

středních škol poetiku Julia Zeyera skrze Tři legendy o krucifixu je přínosné, jelikož na těchto textech můžeme ukázat mnoho charakteristických rysů jeho tvorby. Tři příběhy spojuje především motiv Kristova kříže a s ním spojené zázraky. Oba tyto motivy se mohou zdát dnešnímu čtenáři velmi vzdálené a dávno minulé. I tak je zajímavé zjišťovat, jak o náboženství a víře uvažovali lidé na konci 19. století. Je zřejmé, že dnešní čtenáři mají také zájem o motivy spojené s religiozitou a s tím, co překračuje naši existenci. Zájem mládeže o knihy s motivy upírů a jiných podobných dokazuje, že dnešní čtenáři vyhledávají motivy, které překračují reálný svět, jsou nadpřirozené. Postava dony Flavii v legendě Inultus také vykazuje prvky nadpřirozena, jelikož její chování je až ďábelské. Pokud zůstaneme u dony Flavii, můžeme jmenovat ještě další oblíbené téma čtenářů, kterým je chování vyšinuté z normálnosti, které se u této postavy vyskytuje a průběhu děje silně graduje. Celkově motiv mučení a vraždy kvůli umění je zajímavý a strhující nejen pro mladé čtenáře. Dokladem může být to, že Vladimír Nezkusil ve své čítance pro střední školy195 vybírá jako ukázku z legendy Inultus právě část týkající se mučení Inulta. Nejčastěji je vkládána do čítanek ukázka z legendy Samko pták, která ze tří příběhů

nejvíce

tematizuje

základní

hodnoty

křesťanství.

Legenda

může

středoškolákům přiblížit pojetí křesťanství z jiného pohledu, a to ze strany lidové tradice, která se zde vyskytuje převážně skrze Samkovu „prabábu“. Takovéto lidové křesťanství se dnes již prakticky nevyskytuje, a proto je zajímavé se o něm něco dozvědět. V čítankách rozebraných výše se ale většinou setkáváme s ukázkou z vrcholné pasáže příběhu, kde děj graduje (stejně jako je tomu u ukázek z legendy Inultus). Jedná se o scénu Samkova hovoru s Kristem a jeho umírání, což patří jistě k nejdůležitějším částem legendy, neboť jde o vyvrcholení dějové i náboženské. Tato legenda může být pro žáky jasným důkazem přepracování již známé látky Zeyerem, jelikož pohádka Boženy Němcové Pecko sprosťáček se stala zřetelným zdrojem inspirace pro autora legendy. Legenda El Cristo de la Luz zobrazuje nenávist židů vůči křesťanům. Nastiňuje tedy problém náboženského fanatismu a nenávisti, který může zaujmout mladé čtenáře. Zeyer zde velmi dekorativně vykresluje ženské postavy a monumentálně zobrazuje zázračné prvky, především zjevení proroka Židu Abisaínovi, což může čtenáře odrazovat. Možná proto se rozhodli autoři výše rozebraných čítanek na této legendě 195

NEZKUSIL, Vladimír. Čítanka české a světové literatury 19. století pro 2 ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2001. ISBN 80-7168-582-8.

57

nezprostředkovat středoškolákům poetiku Julia Zeyera, a tak se v žádné z těchto čítanek ukázka z ní nevyskytuje. Pro zprostředkování poetiky Julia Zeyera středoškolákům je nezbytné ukázat přechod od poetiky romantismu k moderně, který právě v těchto legendách nacházíme. Jsou správnou ukázkou toho, jak a z čeho dekadence vznikala, jelikož dekadenti později čerpají z témat obsažených v Třech legendách o krucifixu. Znaky moderny v tomto díle se zabývá kapitola Rysy romantismu, dekadence, symbolismu a secese. Všechny legendy mají jasný děj, který je pln napětí, motivu smrti a zázraku. Děj velmi silně graduje a na konci přichází pointa s rozuzlením děje. Také obsahují mnohé znaky poetiky Julia Zeyera, jako je převyprávění již známých příběhů, látek; znaky romantismu i české moderny; náboženský a národní motiv; nepropracovaná psychologie postav a zabývání se historií. Proto je právě tato publikace pro žáky středních škol dobrým příkladem tvorby Julia Zeyera.

58

Závěr Předmětem práce bylo představení básníka Julia Zeyera jako literáta, se kterým by měli být seznámeni žáci na středních školách, jelikož byl významnou a ve své době výjimečnou osobností české literatury. Představení poetiky Julia Zeyera je zastoupeno rozborem triptychu Tři legendy o krucifixu, který se stává dobrým příkladem pro ukázání znaků charakteristických pro dílo tohoto básníka. Práce se věnovala rozboru čítanek a učebnic se zaměřením na osobnost a dílo Julia Zeyera. Bylo zjištěno, že četnost i výběr ukázek z díla tohoto spisovatele se v průběhu let velmi měnily. Dnešní učebnice se snaží o zobrazení Julia Zeyera v co nejširším literárním kontextu a v čítankách nacházíme úryvky z jeho tří děl: Radúz a Mahulena, Tři legendy o krucifixu a Jan Maria Plojhar. Oproti tomuto relativně úzkému výběru děl v soudobých čítankách se v čítankách první poloviny 20. století setkáváme s mnohem pestřejším výběrem ukázek. Převažují ovšem úryvky z jeho básnické tvorby. Porovnání starších čítanek s těmi užívanými dnes ukázalo, že se měnil nejen výběr ukázek z díla Julia Zeyera, ale i celkové uchopení tohoto básníka, které je v dnešních učebnicích a čítankách mnohem více vztaženo ke kontextu literatury jako celku. Oproti tomu v čítankách první poloviny 20. století snahu o zobrazení básníka v kontextu nenacházíme. Tyto čítanky nebývají členěny do kapitol ani podle charakteru autorovy tvorby, ani podle zařazení do umělecké skupiny nebo podle časového období jeho života, jak tomu jsme zvyklí u dnešních publikací tohoto typu. Z rozboru čítanek celkově vyplývá, že pohled autorů čítanek na literáty byl na počátku 20. století jiný než dnes. Erik Gilk uvádí, že spisovatelé první poloviny 20. století, kteří se inspirovali zahraničními moderními tendencemi, byli považováni za „nečeské“. S tímto souvisí i to, že v této době dominuje kult umění, říká Erik Gilk a dodává, že básník je tedy ve společnosti vysoce postaven, dokonce se termíny básník a poeta objevovaly s velkým písmenem.196 Tato skutečnost se odrážela i ve zpracování tehdejších čítanek, proto je zřejmé, že se tyto staré čítanky liší od těch užívaných dnes, protože se změnilo nejen postavení umělce, ale i literární prostředí. Dále se práce zabývala poetikou Julia Zeyera prostřednictvím rozboru Tří legend o krucifixu. V rámci analýzy této knihy byl zmíněn žánr legendy, jelikož se během 196

GILK, Erik. Almanach na rok 1914. Umělecké tendence předválečné moderny. [přednáška] Hradec Králové: Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, 3. 3. 2015.

59

staletí vyvíjel, stejně jako ostatní žánry. Dále se práce zaměřovala na společné hlavní motivy tří legend a na rozbor jednotlivých příběhů, které jsou v mnohém podobné, ale i rozdílné. V těchto legendách byl analyzován především náboženský motiv. Zřejmá inspirace křesťanstvím je doložena citacemi z Bible. Kapitola o prvcích modernismu v legendách je důležitá, protože ukazuje Zeyerovu roli ve vývoji české literatury. Následné vypracování dobové recepce Tří legend o krucifixu se stává dokladem, že toto dílo bylo přijímáno ve své době velmi různě. V recepci nacházíme také důkazy toho, že jde o dílo s charakteristickými rysy tvorby Julia Zeyera. (I když zřejmě nemůžeme obsáhnout všechny znaky jeho poetiky rozborem jednoho díla.) Práce charakterizuje dílo Julia Zeyera jako to, které může být pro často melancholickou a nerozhodnou povahu hlavních hrdinů blízké mladým čtenářům stejně jako tvorba dekadentů, kteří se právě tímto básníkem inspirovali.

60

Použitá literatura 1 Primární literatura ZEYER,

Julius.

Vyšehrad;

Troje

paměti

Víta

Choráze.

Vyd.

1.

Ed.

RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza, ed. STICH, Alexandr. Brno: Host, 2009. Edice Česká knižnice. ISBN 978-80-7294-331-9. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar. Ed. NOVÁKOVÁ, Zdeňka. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Edice Česká knižnice. ISBN 80-7106-478-5. ZEYER, Julius. Tři legendy o krucifixu. Praha: Argo, 1999. ISBN 80-7203-114-7 ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar. Vyd. v Knižním klubu v této podobě 1. Ed. NOVÁKOVÁ, Zdeňka. V Praze: Knižní klub, 1996. ISBN 80-7176-350-0. ZEYER, Julius. Tři legendy o krucifixu a jiné báje o lásce. Jako celek vyd. 1., Tři legendy vyd. 10. Ed. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Praha: Československý spisovatel, 1987. Edice Slunovrat. Velká řada. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Sestavil Rudolf Skřeček. Praha: Československý spisovatel. 1976. Edice Národní knihovna. ZEYER, Julius. Tři legendy o krucifixu. 8. vyd. Praha: Vyšehrad, 1970. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar. 20. vyd. Ed. SKŘEČEK, Rudolf. Praha: SNKLU, 1964. Edice Česká klasická próza. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar: román. 19. vyd. Praha: Vyšehrad, 1950. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar. Díl první [a druhý]. 18. vyd. V Praze: Česká grafická Unie, 1947. Edice Spisy Juliua Zeyera. ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar. Díl první. 18. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1947. Edice Spisy Juliua Zeyera.

61

2 Sekundární literatura 2.1 Čítanky a učebnice 2.1.1 Čítanky první poloviny 20. století BARTOŠ, František. Fr. Bartoše česká čítanka pro třetí třídu škol středních. upravil Jan Kabelík. 7. vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1920. Čítanka pro ústavy učitelské. Díl IV. Praha: Státní nakladatelství v Praze, 1922. GREGOR, Alois. Česká maturitní čítanka. 2. přepracované vyd. Brno: Jan Martinek, 1934. GREGOR, Alois a VÁŠA, Pavel. Čítanka pro třetí třídu škol středních. Brno: A. Píša, knihkupec, 1924. GREGOR, Alois, VÁŠA, Pavel. Čítanka pro čtvrtou třídu škol středních. Brno: A. Píša, knihkupec, 1925. MÁCHAL, Jan. Čítanka pro vyšší třídy škol středních: Díl čtvrtý. 2. vyd. Praha: Bursík & Kohout, 1922. PETRŮ, Václav, DRBOHLAV, Josef. Čítanka pro školy měšťanské. Díl III. Praha: Císařský školní knihosklad, 1902. SCHAMS, Rudolf, PULEC, František. Čítanka pro druhou třídu měšťanských a středních škol. dotisk 2. vyd. Praha: Profesorské nakladatelství a knihkupectví v Praze, 1946. VYKOUKAL, František V. Čítanka pro čtvrtou třídu škol středních. Praha: Jednota českých filologů, 1904.

2.1.2 Učebnice a čítanky užívané dnes FORST, Vladimír et al. Čítanka české a světové literatury. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1993. 309 s. ISBN 80-7168-046-X.

62

FORST, Vladimír et al. Literatura 19. a začátku 20. století. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1994. ISBN 80-7168-110-5. HRABÁKOVÁ, Jaroslava et al. Literatura II. 1. vyd. Praha: Scientia. 1998. ISBN 807183-130-1. HRABÁKOVÁ, Jaroslava et al. Literatura II. 1. vyd. Praha: Scientia, 1998. ISBN 807183-131-X. MARTINKOVA, Vera. Čítanka 2. 2. přepracované vyd. Praha: Tripolia, 2001. ISBN 80-86448-05-3. MARTINKOVA, Vera. Literatura 2. 2 přepracované vyd. Praha: Tripolia, 2001. ISBN 80-86448-04-5. NEZKUSIL, Vladimír. Čítanka české a světové literatury 19. století pro 2 ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 2001. ISBN 80-7168-582-8. NEZKUSIL, Vladimír. Česká a světová literatura 19. století pro 2. ročník středních škol. 1. vyd. Praha: Fortuna, 1998. ISBN 80-7168-581-X. POLÁŠKOVÁ, Taťána et al. Literatura pro 2. ročník středních škol. Pracovní sešit. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2009. ISBN 978-80-7358-130-5. POLÁŠKOVÁ, Taťána et al. Literatura pro 2. ročník středních škol. Učebnice. 1. vyd. Brno: Didaktis, 2009. ISBN 978-80-7358-129-9. SOCHOROVA, Marie. Čítanka II v kostce pro střední školy. dotisk 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment. 2000. ISBN 80-7200-383-6. SOCHOROVA, Marie. Literatura v kostce pro střední školy. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Fragment, 1995. ISBN 80-85768-95-X. SOUKAL, Josef. Čítanka pro II. ročník gymnázií. 1. vyd. Praha: SPN, 2002. ISBN 807235-183-4. SOUKAL, Josef. Literatura pro II. ročník gymnázií. 1. vyd. Praha: SPN, 2002. ISBN 80-7235-182-6.

63

2.2 Další literárněhistorická a jiná literatura Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona. Český ekumenický překlad. 14. vyd. Praha: Česká biblická společnost, 2008. ISBN 978-80-85810-66-0. ČORNEJ, Petr. Legenda. In: MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. s. 337–348. ISBN 80-7185-669-x. FRÁNEK, Michal. Recepce díla Julia Zeyera v letech 1873-1901. Brno, 2009. Disertační práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. FRYČER, Jaroslav. Neznámý Parnas. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. GALÍK, Josef et al. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico. 1994. ISBN 80-85839-04-0. GILK, Erik. Almanach na rok 1914. Umělecké tendence předválečné moderny. [přednáška] Hradec Králové: Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové, 3. 3. 2015. HAVRÁNEK, Bohuslav et al. Slovník spisovného jazyka českého. [online] Ústav pro jazyk český AV ČR, 2011 [cit. 11. 3. 2012], heslo „Koroptev“. Dostupné z: . HONZÍKOVÁ, Milena. Julius Zeyer a Vilém Mrštík, dvě možnosti české moderní prózy. 1. vyd. Praha: Universita Karlova v Praze, 1970. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Medailón o autorovi. In: ZEYER, Julius. Tři legendy o krucifixu a jiné báje o lásce. 10. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1987. s. 7–15. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Julius Zeyer. In: MENCLOVÁ, Věra a VAŇKA, Václav et al. Slovník českých spisovatelů. 2. přeprac a dopl. vyd. Praha: Libri, 2005. ISBN 807277-179-5. s. 734–5. JIRÁSEK, Bohumil. Nové publikace z oblasti literární historie. In: Český jazyk a literatura. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1996–1997, roč. 47, č. 1/2. s. 46– 48. ISSN 0009-0786.

64

KARÁSEK, Jiří. Nová česká prosa. In: Moderní revue. Praha: Arnošt Procházka. 1896, sv. 4. s. 13–17. KRAITLOVÁ, Irena. Julius Zeyer. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. U-Ž. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 978–80– 200–1671–3. s. 1715 KŘIŠŤANOVÁ, Dita. Klasik a čítanky. Dílo Julia Zeyera ve školní četbě. In: Dějiny a současnost [online]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Roč. 2007, č. 10 [cit. 1. 12. 2014]. Dostupné z: . KUBÍNOVÁ, Marie. Prostory víry a transcendence. In: HODROVÁ, Daniela et al. Poetika míst: kapitoly z literární tematologie. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1997. s. 125– 176. ISBN 80-86022-04-8. KUDRNÁČ, Jiří et al (eds.) Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy. 1. vyd. Brno: Host, 2009. ISBN 978-80-7294-346-3. (FILIP, Aleš. Imago sacra. Zobrazení Ukřižovaného v díle Julia Zeyera a ve výtvarném umění fin de siècle; JAROLÍMKOVÁ, Věra. Pojetí české národní identity v díle J. Zeyera; VLAŠÍNOVÁ, Drahomíra. Barokní rezidua v literatuře 19. století, zejména v díle Julia Zeyera; HEÉ, Veronika. Zeyerův středověk; FRYČER, Jaroslav. Zeyerova role v české literatuře na konci 19. století. Česká dekadence, novoromantismus a modernismus – francouzský příklad.) KVAPIL, Josef Š. Úvod. In: ZEYER, Julius. Výbor z Karolinské epopeje Julia Zeyera. Uspořádal J. Š. Kvapil. Praha: Československá grafická Unie, 1935. s. 3–6. LANTOVÁ, Ludmila. Doslov. In: ZEYER, Julius. Jan Maria Plojhar, Tři legendy o krucifixu. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1976. s. 375-388. LEHÁR, Jan et al. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-963-8. LIŠKOVÁ, Věra. Zahájení výboru z díla J. Zeyera. In: Slovo a slovesnost. [online] Praha: ÚJČ AV ČR. 1942, roč. 8, č. 2. [cit. 1. 12. 2014]. ISSN 0037-7031. Dostupné z:< http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=440>.

65

NONDKOVÁ, Michaela. Václav Petrů. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. P-Ř. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2000. ISBN 80-200-0345-2. s. 893. NOVÁK, Arne. Nosiči pochodní. Praha: Literární odbor Umělecké besedy a Kruh českých spisovatelů. 1928. NOVÁK, Arne a NOVÁK, Jan Václav. Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny. 5. vyd. Brno: Atlantis, 1995. ISBN 80-7108-105-1. PEŠTA, Pavel. František Bartoš. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. 1. vyd. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0345-2. s. 141. POHORSKÝ, Miloš. Zápasy a sny o štěstí. In: POHORSKÝ, Miloš. Sny o štěstí. Ruchovci a lumírovci. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel. 1986. s. 11–21. PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. ISBN 80-7215-059-6. PYNSENT, Robert B. Julius Zeyer: The path to decadence. Hague: Mouton, 1973. RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza. Julius Zeyer a jeho vztah k francouzské kultuře. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. ISBN 978-80-87378-59-5. SÁŇKA, Hugo. Dr. Alois Gregor: Česká maturitní čítanka. In: Střední škola. Brno: J. Martínek. 1934-1935, roč. 15, č. 3, s. 148. ŠACH, Josef. O náboženském smýšlení Julia Zeyera. 1. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1942 ŠALDA, F. X. Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu. In: ŠALDA, F. X. Kritické projevy 3. 1. vyd. Praha: Melantrich. 1950. s. 38–58. TAXOVÁ, Eva. F. V. Vykoukal. In: FORST, Vladimír et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. U-Ž. 2. sv. 1. vyd. Praha: Academia, 2008. ISBN 80-2000345-2. s. 1544. URBAN, Otto M. et al. V barvách chorobných: idea dekadence a umění v českých zemích 1880-1914. Praha: Arbor vitae, 2006. ISBN 80-86300-72-2. 66

VESELÝ, Josef. 997. schůzka: Býti dobrým člověkem je víc, než býti velkým umělcem. In: Toulky českou minulostí. [online] Praha: Český rozhlas. Roč. 2014. díl 997.[cit. 10. 3. 2015]. Dostupné z: < http://m.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/977-schuzkabyti-dobrym-clovekem-je-vic-nez-byti-velkym-umelcem--1328673>. VLČEK, Tomáš (ed.). Julius Zeyer: Texty, sny, obrazy. 1. vyd. Praha: ERM, 1997. VOISINE-JECHOVÁ, Hana. Dějiny české literatury. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 2005. ISBN 80-7319-031-1. VOBORNÍK, Jan. Julius Zeyer. 2. opr. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1908. VYKOUKAL, František Vladimír. Tři legendy o krucifixu. In: Světozor. Praha: Šimáček František. 1895, roč. 30, č. 1. s. 10.

67

Seznam příloh Příloha A – Recenze Huga Sáňky k publikaci Česká maturitní čítanka Příloha B – Recenze Bohumila Jiráska k učebnici Literatura 19. a začátku 20. století

68

Příloha A – Recenze Huga Sáňky k publikaci Česká maturitní čítanka197

197

SÁŇKA, Hugo. Dr. Alois Gregor: Česká maturitní čítanka. In Střední škola. Brno: J. Martínek. 1934– 1935, roč. 15, č. 3, s. 148.

Příloha B – Recenze Bohumila Jiráska k učebnici Literatura 19. a začátku 20. století198

198

JIRÁSEK, Bohumil. Nové publikace z oblasti literární historie. In Český jazyk a literatura. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. 1996–1997, roč. 47, č. 1/2. ISSN 0009-0786. s. 47–48.