Ukázka z připravované knihy
Josef Štogr: Slovník samozřejmých slov „Už vždy musíme hodně vědět, abychom se mohli dorozumět řečí.“ Připravuje nakladatelství Cherm, 2011.
Seznam hesel
(V tištěné verzi přímý odkaz na stránku)
Aktualita Autsajdr – viz Lídr a autsajdr Blízkost Bolest Budoucnost Civilizace Člověk Dar Děj Disent Dobro a zlo Evropské myšlení
Formace Hegemon – viz Suverén a hegemon Hermeneutika Hlas Hodnota Hra Hudba Identita Ideologie Instituce Intimita Imaginace Iracionalita – viz Racionalita a iracionalita Jednání Konec Korektnost, slušnost Kult
Kultura Lídr a autsajdr Magie Manipulace Marnost Metafyzika Místo Modernita Modlitba Možnost Neúspěch – viz Úspěch a neúspěch Nic Obraz Obraznost myšlení Ontogeneze Peníze Platnost Přání Pohyb
Úvod
Pojmenování Povolání Pravda Právo a spravedlnost Prorok Příběh Přirozenost Racionalita a iracionalita Radost Resignace Řeč Selhání – viz Slib a selhání Skutek Slib a selhání Slušnost – viz Korektnost, slušnost Služba Smysl Smysly Společenství, společnost
Společnost – viz Společenství, společnost Spravedlnost – viz Právo a spravedlnost Správnost Suverén a hegemon Svátek Svoboda Tabu Tajemství Universum Úmysl Úspěch a neúspěch Ušlechtilé – viz Výsostné a ušlechtilé Věda Víra Vlastnictví
III. Hloubka a výšiny myšlení
I. Vstup
Vážený čtenáři, dostává se vám do rukou slovník, kniha, které se dá a má číst ať ji otevřete kdekoli a kdykoli, kdy se vám nějaké slovo bude zdát obsahově nejasné, v použití nesamozřejmé, kdy budete chtít porovnat svůj celkový dojem z obsahu a významového těžiště tohoto slova s nějakou autoritou, jednotou. Ale kdo by měl a kdy otevírat slovník slov samozřejmých, nad kterými se zpravidla nezastavujeme, nezamýšlíme? A proč? Ještě před deseti lety bych to pokládal za ztracenou věc, dnes si ale odpovídám „právě proto“. To, co bylo samozřejmé samozřejmým být přestává – a tak se dá očekávat, že se mnozí velmi brzy začnou ptát na věci, nad kterými by se dříve nikdo nepozastavil. II. Genese
Už odedávna jsem věděl, že řeč je dobrý sluha a špatný pán, žil jsem v prostředí, které mě naučilo ptát se, používat řeč jako způsob, jímž se vztahuji ke světu v očekávání odpovědi. To bylo dobré, bylo to poté, co se moje vědomí světa vynořilo z propastné tůně nad níž byla tma. Na jedné straně vybavené citlivostí vůči světu, na druhé straně potenciálem analýzy a systémového myšlení. Z toho důvodu jsem nesnášel učitelky – téměř žádná z nich se neuměla ptát a některé ani nevěděly o světě. To co kladly jako otázky bylo zkoušení – nejdřív se něco dočetly, pak nám to řekly a chtěly, abychom to opakovali. Nic pro mne. Naštěstí jsem ze školy brzy vypadl a od té doby se ptal sám. Nějakou dobu mi vydržel dualismus formálních otázek a předem daných odpovědí a skutečných otázek a pronikání do souvislostí světa, který se skrze odpovědi ukazoval – ale pak se to začalo nějak motat. Kant, Husserlem představený Descartes, Heidegger…
Myšlení jako by se zvedalo za vlastní nohy Jako Baron Prášil, a já musel začít klást otázky také sám sobě, objevil jsem nesamozřejmost jako něco zcela samozřejmého. Výšiny myšlení jsou spojeny s jeho hlubinami, a bez toho, abych na sebe vzal odpovědnost za kontext se pořádná otázka klást nedá. Myšlení není samo sebou – myšlením se nějak vztahuji ke světu, nestojím přitom stranou, ale někdy velmi tvrdě „ve světě“, a člověk někdy jen „pomyslí“ a není cesty zpět. Vyslovené se nějak stává součástí světa, a může cíleně vytvářet obraz světa pro druhé – a nejhorší nejsou hloupé učitelky, které papouškují a vyžadují totéž od žáků – nejhorší je cílená manipulace, kdy je ze slov předem vytvořena past, zdání samozřejmosti, ze které se tak špatně a těžko uniká… A ani to nebylo vše, protože řeč může zakrývat, vést do zapomnění, tím, jak cosi vysloví jiné zakryje, odvede pozornost, každé „toto“, každé zaměření pozornosti znemožňuje aby se ukázalo něco jiného. Zjistil jsem, že řeč nedrží svět nějak pevně, naopak, že může být marnivá, zlá, podvádějící, zapomínající, matoucí – ale zároveň krásná, božská. IV. Dilemata marnosti
Myšlenka takovéhoto slovníku je stará, ale realizace není jen tak. Především slovník je mrtvý text – nenabízí příběhy ani otázky, ale mělo by ukázat samozřejmé a nesamozřejmé, kontrast, mělo by ukázat dané slovo jako základní kámen řeči, která může nést obsah v těch nejintimnějších formách, rozumění. Ale pro koho? Kdo se bude ptát, kdo číst – každé heslo by mělo předjímat otázku, nejistotu, zájem – dovedu předvídat jeho myšlení? Jeho otázky? A pak – má smysl psát slovník samozřejmých slov pro pár potenciálních čtenářů v jazyce, který bych se v žádném případě nechtěl učit jako jazyk cizí? A na druhou stranu v jakém jiném jazyce psát slovník
(1)
samozřejmých slov než v jazyce vlastním – a pokud možno co nejvlastnějším? Už to, zda vůbec má smysl psát je otázka a slovník? Snad i zde platí, že psát má jen ten, kdo je dobrým přítelem marnosti neboť každá možnost vyslovení, vyjádření se v marnosti zrcadlí. Je to jako na začátku, protože píše každá učitelka, je to jako později, píše každý, kdo si myslí že svými slovy nějak re-formuje svět, více či méně promění jeho tvar, někoho zmanipuluje, vydobyde si uznání… Marnost je rámec psaní, protože nikdy neznáme příběh celý, nikdy nelze dohlédnout ke kořenům věcí, ani hermetici ne. Nechceme-li být směšní, musíme tento rámec přijmout a důvěřovat tomu, že budemeli dostatečně pokorní můžeme vyslovit ve světě něco, do druhému ze světa zazní, a pomůže mu odpovědět na otázku, skutečnou otázku, kterou si právě klade. A nebo že se před ním zjeví nějaká souvislost, kterou by jinak nevnímal, minul. V. Intimita
čas pro nějakou věc, událost, rozhodnutí, příhodný čas, který právě nastává. Co je aktuální je přinášeno časem jako „ta správná chvíle“. Je to zdánlivě iracionální moment, který je ale jednoduše založený na zkušenosti – atleti se soustřeďují a správná naladěnost a napřenost do okamžiku rozběhu je pro ně klíčová, v kolektivních sportech je často intuitivní jednání ve správný čas jedinou možností, jak prolomit jinak bezchybně fungující systémy obran atd. O to více je třeba brát v úvahu zkušenost s tím, co je to „správný čas“ v komplexnějších jednáních a rozhodováních. Je třeba rehabilitovat vnímání přítomnosti jako času, kdy jsem „při tom“, proti převaze fyzikálně pojaté veličiny, která lze přiřadit ke každému pohybu, je třeba rehabilitovat rozhodování a jednání proti fyzikálně pojaté změně. Aktualitu je třeba vnímat jako nabídku, která je nám dána – čas nazrál k tomu či onomu. Může jít o pravidelnost (je čas sít a čas sklízet) a nebo nenadálou příležitost a výzvu (je čas metat kamení) – to nejsou jen individuální rozvrhy. Prorocká zkušenost a svědectví je dostatečným důkazem toho, že podléháme nevyzpytatelným časovým rozvrhům, které se mohou ohlašovat „předem“. Budoucí se v aktualitě ohlašuje jako to, co přichází, magie, mystika, ale i prostá modlitba prostupuje skrze aktualitu, takové časové přesahy skrze aktualitu nejsou ničím neobvyklým, ale je velmi těžké je „inkulturovat“. Pokud jsou sdíleny stávají se zcela samozřejmě součástí kultu jako to, co nás přesahuje. Pokud sdíleny nejsou, dostávají bývají vytlačené na okraj našeho obrazu světa, nejsme schopni o nich mluvit protože se nám jeví jako nekompatibilní se zkušeností světa.
Každé vyslovení světa je intimní, a snad je to se světem vůbec nějak „naruby, jinak než se obecně říká, protože upadlou řečí sdílíme to, co je zabezpečené, socializované, pokleslé atd. – a v intimitě teprve používáme řeč jako nástroj rizika ukázání, otevíráme se v poukazu, náznaku, s důvěrou že to, o čem hrubými slovy mluvíme nebude destruováno tím, že by někdo blízký (druhý) bral slova vážně,. v celé jejich neotesanosti, v celé jejich váze. Intimně mluvíme s tím, kdo ví o čem mluvíme, už vždy musíme hodně vědět, abychom se mohli dorozumět řečí, musíme mít mnoho společného. Slovník samozřejmých slov může být psán jen tak, jak se píší dopisy přátelům, neboť nelze se spoléhat na jiné porozumění, než na takové, které se nedá vynutit, zargu- Blízkost Co je blízké, co vzdálené mentovat. Žádný text, který by byl dokonale zargumentovaný by se co rozdělené, co spojené? nedal číst. A není žádná autorita, která by mohla zaštítit nějaký „Slovník světa“ zvenku, sama sebou. Marnost a naše omezenost je rámcem Je to nápadné, vzdálenost měřím od sebenepatrnějších rozměrů až intimity a porozumění – s tím musíme počítat. Ale můžeme na to také spoléhat, protože intimita je (obecně) založená někde hluboko ve po kosmické, blízkost rozměr nemá. Blízkost je vztah. Víme jak je vzdálené to od onoho, v jisté míře se tak vždy můžeme zeptat, změřit smyslu, ustrojenosti naší upadlé řeči. a dostaneme odpověď, která nám poslouží k porovnání s jinými změřenými vzdálenostmi. O blízkém mluvíme někdy v protikladu VI. Závěr Jsem veden přesvědčením, že se každý můžeme ptát na svět, který k všemu vzdálenému, ale to vystihuje jen jeden aspekt věci. má smysl pro mne a jistě i jako celek, který nedohlédám. I když vím, Vzdálenost Slunce nezakládá automaticky blízkost Měsíce, Měsíc mi o své omezenosti chci se „na svět“ něco dozvědět, zase v rovině intim- může být cizí – to je pravý protiklad k blízkosti, vzdálenost ve smyslu ní, založené v primární blízkosti, samozřejmosti světa. Nejsem hlu- ne-blízkost, cizota. Blízké je nám jistě blíž než jiné, a platí to i když pák, který by se nechal svést ideologiemi, které nabízejí, že mi dají vůbec neměříme, když je nám bližší to, co je vzdálenější a to co je blízklíč, a ten mi pak bude otevírat všechna vrátka světa. Nejsem naivní, ko nás může obtěžovat, ohrožovat. Blízkost je vyjádření o tom, co se abych si myslel s většinou, že „svět funguje“, snad mám tolik pokory, nás nějak dotýká nebo může dotýkat – tak i onak. Blízkost má v sobě v jedné, vlídné poloze něco z intimity – vyjadřuabych se do některých vrátek ani nedobýval. A nejsem namyšlením popletený, abych si myslel že patřím k těm, kdo mohou ze slov stavět je nějakou spojitost, která ale není identifikací, není „kontaktem“, kulisy světa druhým. Slovník samozřejmých slov je ohledáváním hra- podstatný je to „dosah“ – to co je na dosah je v jistém smyslu moje, nic – mých a mé řeči, je intimní v tom, jak se vztahuje ke světu. Může mám to více či méně k dispozici, mohu s tím kdykoli vstoupit do konsnad nabídnout inspiraci a možná i potěšení těm, kdo se snaží vyvazo- taktu, vzít to, použít, opřít se o to. A vzdálené věci, které jsou nám vat ze stereotypů. Ale opatrně – žádná útěcha z filosofie, žádný senti- blízké nám stále připomínají, že by bylo selháním, kdybychom blízmentální happy end. Jen memento, které umožňuje se nebát. Slov, kost redukovali jen na nějakou zónu dosažitelného, jakýsi potenciál kontaktu. Blízkost ukazuje na to, co není dotekem, ale je jiným, obmarnosti, manipulace, nízkosti, zla. dobným způsobem sdílení. S někým jsme si blízcí na první pohled – co to znamená? Jak to že blízkost vyvstává ve světě zcela neřiditelně, nejsme to my, kdo by byl jejím pánem. V blízkosti je něco významnéAktualita Teď a tady – není to hloupost, vždy když píšu, jako třeba nyní tohle ho, co nelze redukovat a nějak lehce odbýt. Blízkost je vztah ale také heslo, už se vztahuji k tomu, co uplynulo – a přeci tohle vše jsem si kvalita, a ještě něco, co není ze světa. Blízké ale může být to,co vstupuje do našeho světa jeho cosi ohrozformuloval aktuálně . ještě dřív než jsem začal psát. Aktuální situace žujícího, cizího. Cizota není neutrální, cizí je něčím znepokojivé, například je, že píšu vleže na břiše – ale když text rediguji, už je beznadějně starý. jak zachytit aktualitu psaní tohoto hesla? Teď a tady je ohrožující, zejména když to není prostorově vzdálené, když se mě to větší než jen „oka mžik“, stojí mimo „běžící“ čas, který nechává oka- dotýká. Proč se ke mně cizota přibližuje a ohrožuje mě? Kde se vlastně bere cizota ve světě, když zpočátku je tak intimně blízký? A proč se mžiky uplynout v nenávratnu Jak je možné, že se vyjadřuji v komponovaných větách, jejichž stále musím bránit tomu, aby se mi svět neodcizoval, abych se já celek je mi přístupný až v okamžiku, kdy doformuluji, a přesto se neodcizoval tomu, co je mi blízké? Ke středověkým transcendentáliím, zakládajícím metafyziku (jedvztahuji k celku této věty, už když ji začínám, jako by to byla „současnost“. Svět fungujících věcí nás přesvědčuje o svém „chronos“, času no/identita bytí/, dobré, krásné a pravdivé), by se slušelo doplnit ještě který neomylně běží jako nebeská tělesa, vlastní zkušenost prožívání „blízké“. Jinam se toto slovo zařadit nedá. A jinak se jen těžko vysvětnám ukazuje jiný čas – čas plynoucí ve skocích, ve kterých se toho či luje, proč nám tato základní určení a formy řeči nejsou…cizí. onoho dotýkám, jednám, přemýšlím, rozhoduji se. Aktualita tedy není chápána jako pohyb nějakého „procesoru“ navlečeného na přímce Bolest Pro většinu lidí projev absurdity, něco, co by mělo být odstraněno sestavené z časových bodů o nulovém trvání. Nemusíme znovu řešit Zenonovy aporie. Aktualita odráží vnímání jednoty situace, schopnost ze světa. Bolest si uzurpuje naši přítomnost, nepouští nás ke světu, izoluje nás v nás samých. Právě při bolesti si uvědomujeme co taková rozumět tomu, co to znamená „nyní“, teď. Slovo aktuální je používáno ještě v jiném smyslu – jde o jednání, izolace do sebe znamená ale tuto zkušenost bychom si raděj odpustili. které jako by si říkalo o to, aby bylo vykonáno, jde o kairos, správný Součástí moderního požadavku na život je mírnění bolesti, umrtvová-
(2)
ní, uspávání tehdy, když bolest předvídaně hrozí. Jde to až tak daleko, že se hledají cesty, jak bolest jako takovou vyloučit, jak se proti bolesti a utrpení pokud možno zajistit. Bolest – trýzeň snášíme i způsobujeme. Je pro nás velký rozdíl, pokud si v nějaké souhře náhod způsobíme zranění a pokud někdo způsobí totéž druhému úmyslně. Bolest je v různé míře spojena se zlem – v opačném pohledu tak, že zabráníme zlu za cenu bolesti – opět stejné zranění si způsobíme při záchraně druhého apod. Není snadné se s bolestí jako tématem vyrovnat: bolest je chápána jako negativní, iracionální a tak bývá psychologicky vykládána jako pozůstatek naší animality, umožňující jasně negativní zkušenost a na jejím základě učení a přirozený výběr. To samo o sobě je nesmysl, neboť k tomu by stačil pocit nepříjemnosti, který se s bolestí nedá srovnat. Bolest je něco co lze jen s obtížemi „zařadit“ do světa a je téměř vždy spojena s kultem – v evropské tradici s pádem člověka a vyhnáním z rajského stavu. Právě tady se poprvé objevuje „ v bolesti budeš rodit děti“ – a porodní bolest je spojená s počátkem každého života. V tomto smyslu je bolest součástí toho, že přemáháme sami sebe, síly světa, je projevem toho, že jsme světu vydáni. Je třeba se ptát po smyslu bolesti jako toho, co se člověka týká: zejména v tom, že je tak či onak postižen, tj. situace, ve kterých jedná a rozhoduje, jsou nějak deficientní, člověk vnímá bolest svou i svých blízkých, utrpení, strast, bolest a tragický rys bytí jako součást „tíhy dne“. Ale to vše je neuspokojivé. Největší absurdita bolesti je ve strachu z bolesti, zejména takové, se kterou mám zkušenost a která přijde – bolest rozrušuje moji schopnost vztahovat se do budoucnosti, bojíme se strachu z bolesti, která volá po konci všeho. Známe, alespoň zprostředkovaně, destrukci osoby v bolesti, jsme tím fascinováni. Bolest je radikálním dokladem existence toho, co nás přesahuje, volá po ukotvení a překonání v kultu – neboť je nepřijatelné, aby s ní a v ní pro člověka vše končilo, aby byla posledním kriteriem jednání. Pro křesťanství je to pak klíčovou záležitostí, neboť skrze úmyslně způsobenou bolest – umučení a smrt Spasitele – bylo dosaženo stavu, ve kterém byl překonán pád Adama a Evy. V tom je křesťanství univerzální a jedinečné v tom že postavilo oběť (nezměrné utrpení) do centra spásy. Budoucnost „bude nebude, za devatero horami a devatero řekami“… proč byl donedávna takový začátek vyprávění nemyslitelný a proč je dnes možné takhle vyprávění začít? Co se to změnilo na našem vztahu k budoucnosti? Budoucnos se ohlašuje – v tom by nemělo být sporu, ale nedá se redukovat na „výsledek procesů“, jakýsi „stav“ v kosmickém dění, který tak či tak nastane. Jediné, co víme jistě je, že nás budoucnost překvapí, a že až nastane to, co se ohlašovalo, budeme rozumět tomu, jak se to ohlašovalo, pochopíme, co jsme měli pochopit ¨„včas“. Budoucnost je nám přístupná v rozvrzích, ve kterých rozumíme dění, v přání, v očekávání, v touhách, obavách i strachu. Rozhodujeme se a pociťujeme svoji svobodu a odpovědnost i závislost na věcech světa právě proto, že budoucnost je otevřená, že „nevíme, co se stane“, nevíme „co bude“. Budoucnost také v sobě nese odkaz na naši konečnost, na nepředvidatelný okamžik smrti jako naší osobní ne-budoucnosti ve světě. Naši představu o budoucnosti velmi deformoval způsob, jakým se v moderní době přemýšlelo a přemýšlí o dosahování cílů. Obstarávání je komplexní – snažíme se o to, abychom vytvořili podmínky pro budoucí – standardní, spokojený život. Snažíme se správně analyzovat procesy, o kterých soudíme, že je lze de facto jen promítnout do budoucnosti jako očekávané trajektorie, snažíme se vytvořit takové mechanismy, které by „fungovaly“, tedy produkovaly očekávané skutečnosti stejně tak, jako tomu bylo v minulosti.S tím většina lidí vystačí. Zároveň se můžeme modlit – s očekáváním, že dostaneme to, co potřebujeme, že nastane taková konstelace budoucího, ve které naše úsilí přinese plody. Magie pak má za cíl proměnit skutečnosti dneška na jinou konstelaci zítřka bez toho, abych spoléhal na svoje síly a na to, čím budu obdarován, je vedena snahou zajistit si pro budoucnost příznivé konstelace s pomocí sil světa. Atd. Naše myšlení je v tomto konfuzní. V míře, v jakém naše okolí „funguje“, jsme vlastně budoucnosti zbaveni. Budoucnost pak chápeme jako možné disfunkce, ohrožující poruchy očekávaného, hladkého fungování. Tuto stále větší ztrátu budoucího jako budoucího pak kompenzujeme ve sportu a při trávení
volného času – s tím, že se vrháme do zajištěného prostoru pokud možno co nejkratších okamžiků otevřenosti (budoucích adrenalinových vteřin), ze kterých se téměř vždy můžeme „vrátit“ do zajištěného, fungujícího světa. Budoucnost, přijetí otevřenosti horizontů zítřka, let i věků – předpokládá vyzrálou osobu, osobnost, která dává okamžiku to, co jeho jest, ale neuzavírá se v něm. Civilizace Slovo civilizace je novotvar, i když zdomácnělý, hluboce zakořeněný, vyjadřuje jeden často přeceňovaný aspekt vzájemného soužití totiž sociální strukturu, resp. v užším smyslu „občanskost“. Je produktem myšlení konce 19 století, kdy se formovaly mechanistické představy o fungujících „společnostech“a vývoji jako procesu, který směřuje od jednoho stavu společnosti k druhému, zrodily se představy o pokroku jako imanentním principu dějin, jako by běh věcí byl nadán nějakou vnitřní vitalitou a smyslem, a hlavně vlastní hodnotou spojenou s budoucností. V mnoha ohledech je nám to dnes směšné, protože minulých 150 let svědčí o něčem jiném, a v lecčems lze velmi snadno takové představy falzifikovat – ukázat jako zjevně nesprávné – ale přesto se celková konstrukce tohoto modelu stále těší velké oblibě. Jak je to možné? Jak je možné, že ještě někdo může brát vážně společenský model, podle kterého by lidský život byl nahraditelný, nevýznamný a člověk by se ocitl v roli statisty, pozorovatele, který by se nanejvýš (v rámci svobody jako rozpoznané nutnosti) mohl přidat na stranu pokroku a dějin proti těm, kdo jsou „na druhé straně“. Mají-li civilizace svoje předem dané a rozpoznatelné vývojové fáze a je-li společenský pohyb vždy již v makro-pohledu určen, pak jaký má smysl lidského jednání, tázání? Proč jsme v sedmdesátých letech nežili v klidu s jistotou, že na konci osmdesátých let to komunistté v Rusku zabalí? Přemýšlení o abstraktních celcích, civilizacích využívá makropohledu, který může leccos ukázat, ale právě jen konkrétní osobě, která se autenticky rozhoduje teď a tady, která si klade otázky ve vztahu ke světu a druhým. Vždyť přeci i myšlení zaměřené na velké kultury současnosti i minulosti se muselo někde zrodit, nápad provést komparaci kultur z hlediska uspořádání a vnitřních dějů popsaných jako „společenské jevy“ přišel v konkrétní historické situaci a určitém porozumění sobě a světu – ano, byla to generace těch, kdo se spolu s Hegelem domnívali, že skrze ně promluvil světový duch, že skrze ně se imanence světa stává zjevná – není třeba se tomu posmívat, divné ale je, že se s tím už dávno nedovedeme vypořádat, rozloučit. Snad že se bojíme, co by bylo „potom“, kdybychom otevřeně ukázali, že imanence v tomto smyslu … je nesmysl? Otázka „co mám dělat“ by vyvstala jako hrozivá: zatímco nyní ji můžeme chápat „jen“ jako cosi privátního, dostala by najednou radikální rozměr. A spolu s tím by se vrátila otázky po rámci lidského jednání – co je podstatné, když to není nějaká vnitřní logika dějin? Přece není svět jen absurdním divadlem, ve kterém o nic nejde? A tak se obecně tváříme, že víme co je civilizace, vývoj, dějiny, prostě fyzikální vesmír se rozpíná a my s ním. Člověk Bytost – ten kdo je, žije s druhými a vztahuje se ke světu, druhým i sobě. Já, mí blízcí, ti, se kterými jsem ve styku, ty, o kterých vím že jsou. Jsem člověk, tělesný, konečný, který rozumí netělesnému a nekonečnu. Člověk má budoucnost – ke které se složitým způsobem vztahuje, rozumí jí jako otevřenosti, do které může zasahovat, kterou může ovlivňovat, ze které naopak může přicházet to, co je pro něj nové. Člověk je duchovní a duševní, tato slova ale v poslední době ztrácí obsah a ostrost – někdy dokonce splývají, zejména vlivem toho, jak jsou duševní procesy vykládány jako projevy animality, ať už individuání (větší část psychologií) nebo vyplývající z kolektivní zkušeností (Jung) atd. Zachováno zůstává porozumění pro to, že duchovní zkušenost vyplývá z kontaktu s tím, co mne přesahuje (duch vane kudy chce) a ovlivňuje, zatímco duševní je interní, vnitřní, vztažené k mé vlastní jednotě. Člověk se rodí jako dítě, nalézá sám sebe a svět a nejprve se ve světě zabydluje, skrze řeč a své jednání se socializuje, stává se účastníkem toho, co se děje ., Nalézá sám sebe ve světě a ve vztazích – nemá k dispozici svůj počátek, a přesto je si vědom své identity. Člověk dne je člověk racionálního rámce, ve kterém všechny zkušenosti světa mají své místo, ale je to člověk, který ví o člověku noci, snu, přeludu, ve
(3)
kterém se to, co je ze světa i to, co svět překračuje ukazuje v podobách, které se do celku světa jednoduše zasadit nedají. Tak je to s věšteckými a mimopersonálními sny, zkušenostmi s deja vu, snovými zkušenostmi s proměnou identity atd. Člověk je vnímán jako druhý – jako ten, se kterým mohu sdílet, před koho jsem postaven, ten, kdo už tím že je, na mě vznáší nějaký nárok, musím na něj tak nebo onak brát ohled. Člověk vstupuje do vztahů jako odpovědná bytost, Je subjektem osobou, bere na sebe závazky, rozhoduje se, jedná s vědomím souvislostí. Vvnímá svoji identitu jako rozvíjení toho, čím je – osobností, tedy subjektem, který má svou vlastní životní historii, který má své role v různých situacích, své společenské postavení, je nějak vnímán, reflektován druhými atd. Člověk si je v tomto svém směrování vědom toho, že je konečný, že jeho život je alespoň v některých ohledech přesahován něčím, co neovládá a nekontroluje. Člověk popisuje svět, hodnotí, vytváří si představu o tom, co je správné, diskutuje o ni s druhými a snaží se jednat tak, aby dosáhl realizace této představy. Jedná tak, že reaguje na svět a na to, co se odehrává, ale není odkázaný na to, co je, jedná také tak, že je kreativní, formativní, jeho jednání je zdrojem dynamiky ve světě. Stejně tak je ale otevřen pro jednání destruktivní, pro takové otevření se do budoucnosti, které směřuje ke zlu. Ve většině jednání neumí předem jasně říci, zda je to či ono „dobré“, spíše se ptá „co je k čemu dobré“, hledá souvislosti věcí a dějů především v hodnotovém smyslu. Dar To, co dostávám bez vlastní zásluhy. To, co se stává mým aniž by pro to byl nějaký zjevný důvod nebo to byl očekávaný důsledek nějaké činnosti, běhu věcí, cílevědomé aktivity. Má charakter přesahu přes každodennost. V převaze směny (ať už materiálních statků nebo vzájemných výhod) je čirým jednostranným aktem, kdy přenechávám druhému nebo druhým něco, co je výsostně mé, nebo něco, co není jinak dostupné. Například rodiče dávají život dítěti – aniž by cokoli sami ztráceli, slovo dar se tedy používá i tam, kde daná hodnota darováním vzniká – titíž rodiče pak dávají dětem sami sebe a svou lásku atd. Dar je vždy v jisté míře akt suveréna, který zasazuje novou skutečnost do kontextu světa. Dalo by se to ukázat tak, že v běžných vztazích jdou věci světa po svých cestách, ale vždy je možné udělat krok stranou, rozvrhnout je i jinak, než jak vypadá samozřejmá a očekávaná konstelace věcí. Častý výskyt daru v pohádkách ukazuje, jak významný je to akt a jak je klíčem k příběhu, vytržení z běhu všedních věcí. Je důležité vidět založení tohoto aktu mimo oblast směny, protože dar bývá redukován na dvojstrannou smlouvu o majetku, ve které figurují dva partneři – darující a obdarovaný, akt, ve kterém dochází k majetkovému přesunu a celková hodnota zůstává stejná. Takové odvozené „smluvní darování“ jako majetkový přesun je jistě možné. Dar je ve své povaze opakem takovéto transakce, jeho podstatou je vnášení nového ohledu, hodnoty, je formativní se vší komplexností, která je s tím spojena, tj. dar může být vnímán jako zátěž, sám o sobě nevratně mění celkovou situaci. Darem cosi vzniká. (Není zde přitom míněn ani „danajský dar“ jako lest, skutek, kterým je sledován nějaký jiný profánní účel, který je manipulací.) Ani aktuální vzývání směny nemění nic na faktu, že společnost je založena na daru a darech – od samé povahy stvoření člověka, který dostává darem podobnost Bohu. Také křesťanská víra je chápána jako dar, člověk k ní nemůže dojít sám, není v tomto smyslu suverénem. Dar v kontextu evropské kultury je individuální a vynalézavý akt, reagující na situaci teď a tady. Dar je významný nejen z hlediska toho, kdo daruje, ale také a neméně toho, kdo je obdarován. Jde o doklad toho, že nejsme pány svých věcí, dostáváme a ztrácíme, nemáme sebe a své věci pod kontrolou, v našem vztahu ke světu si nejsme kupecky „kvit“. Děj Svět nepostojí, to je základní zkušenost – ale děj ani tak není něco co by bylo „samo sebou“ – k ději je nutné rozumět identitě věcí, které se v rámci odehrávání (děje) proměňují, vstupují do různých dynamických situací a vztahů. Děj je abstrakce. Podobnost s divadlem a jeho rolemi není náhodná, neb jednota světa v tom, co se odehrává je jen zdánlivá. Světu rozumím jako sledu událostí, mnohosti sil, které se projevují v tom, co se odehrává. Každá kosmologie (výklad počátku světa) řeší problém počátku mnohosti,
a zároveň je to problém svobody – aby se něco mohlo odehrávat, musí o něco „jít“, nesmí být „jedno“ (antropomorfně „lhostejné“), jak se děj bude dál vyvíjet. Vždy je na místě se ptát „o co tady jde?“, člověk bytostně odmítá rozvrh, ve kterém by veškerý děj světa byl jen nesmyslný blábol, i ta nejnáhodnější řada událostí si „říká“ o výklad, a co je absurdní, to ukazuje na svůj protiklad – potřebu smyslu. Proto chápeme děj jako sled událostí – událost je takový děj, fragment „dění“, který má začátek a konec, mohu sledovat souvislosti, role, průběh události, událost má smysl. To, co se událo, vykládáme, a s každou další událostí tak můžeme proměňovat kontext, rámec interpretace dějů. K jednotě toho, co se děje, se tedy dostáváme zprostředkovaně, nejprve musíme rozuměl elementárním situacím, rolím, hodnocení atd. Jen ve výjimečných případech víme hned na počátku „o co jde“, rozumíme dané situaci a danému ději. I když se to stane, zpravidla je to těžko sdělitelné. Tato zkušenost „smyslu“ nějaké události je pak pravděpodobně vodítkem k tomu, abychom se dobírali smyslu i jiných dějů. To, co se děje, je ale ošidné, jen těžko rozlišujeme, co je skutečné a ne. Je třeba se nenechat do analýzy dění vtáhnout. Rámec daného děje je např. „Josef jede do Prahy“, tomu rozumím, ale má smysl se ptát, co se vlastně děje? V jaké smyslu je „pravda“, že se točí kola, auto jede po silnici, řidič točí volantem… kdyby se všechny takové možné „děje“ popsaly, byla by informace o tom brzy větší než svět sám. Děj je způsob, jak rozumíme běhu světa, svět není součtem všech dějů, v tomto pohledu je patrný omyl ztotožnění světa a fyzikálního vesmíru. Fyzikální vesmír, chápáno abstraktně, je předmět, v němž je možné na nekonečně mnoha místech v nekonečně mnoha časech zjišťovat nekonečně mnoho údajů o fyzikálním stavu a vztazích. Nic se v něm neděje. A pokud se něco děje, není už to fyzikální vesmír – je to jiný předmět zájmu, je to svět, který nahlížíme ve „svém“ čase a do tohoto svého času pak promítáme i to, čemu rozumíme jako dějům velmi pomalým (měřeno v miliardách let) nebo velmi rychlým (měřeno v pikosekundách). Významnější je, že ději rozumíme v napětí ke svému jednání, naše jednání zasahuje do dějů, mění jejich dynamiku, může rozhodovat o výsledcích jednotlivých událostí. Nesporně máme tuto zkušenost. Přitom víme, že běh světa je neúprosný, nevratný, děj je nesen časem, který je náš čas. Je možné předpokládat, že lze nahlédnout na děje světa, jinak než na výše popsaný předmět fyzikův? Součástí křesťanského náhledu jako základu kultury je, že ano. Lze předpokládat, že smysl dějů se ukáže po skončení času, tento motiv je součástí jednoho z rámců, ve kterém rozumíme dějům světa a našemu jednání. Disent Pod tímto slovem si každý představí tak nanejvýš „disidenty“ v komunistickém režimu, v SSSR tak Solženicina a Sacharova (jeden přišel z Gulagu, druhý z týmu fyziků, vyvíjejících vodíkovou bombu), u nás Havla nebo Magora. Jde tu zkrátka o ty, kteří se osobním nasazením staví proti nedemokracii vládnoucí moci, … ale takové vysvětlení kulhá na obě nohy. Disent je zvláštní v tom, že není negací, je zvláštním postojem otevřené výhrady. A v reálném socialismu měl pochopitelně mnohé deformované podoby. Tento slovník je disentní v tom smyslu, že jeho hesla jsou zjevně a záměrně formulována v rozporu a v napětí k převládající doktríně (společensky etablovaným názorům), v napětí vůči akademické sféře (vázané na zcela jiné pojetí světa, skutečnosti, vědy, zejména společenské) atd. Ale přesto je to zcela regulérní pokus vytvořit komunikativní formu, ve které mohou být obsahy slov sdíleny. Jde o pokus ukázat celistvost a oprávněnost takového postoje. Neboť disentní postoj říká: v mnohém s vámi nesouhlasím a trvám na tom, že takto lze formulovat moje výhrady, a zároveň, takto lze rozumět integritě mého postoje. Disentní postoj formuluje v odlišnosti, ukazuje odlišnost jako obhajitelnou. Pravda se neobhajuje tím, že pro nějaký názor hlasuje většina, že jej převaha všech považuje za správný – a proto má disident právo na svůj odlišný postroj, a proto by neměl být umlčen. K evropskému myšlení patří (i když bychom to neměli idealizovat), že v mnoha ohledech se k výsledku (nějakému rozhodnutí nebo nastavení procesů) směřuje po společném promýšlení dané věci. V institucích a institucionalizovaných procesech se ale ztrácí něco podstatného, ona mnohotvárnost, ze které se k výsledku dospělo. Ale právě to je cenné, právě to je třeba chránit; na jedné straně tu je obecná shoda a úcta k tomu, že shoda byla dosažena, že spolu dovedeme kulturně žít
(4)
i když se naše názory liší, na druhé straně ale je tu nezpochybnitelná úcta k bohatství tradic a forem. A stejné je to vzhledem k budoucímu: není děsivější představy, než svět kde by všichni měli stejné názory – a nebo i jen názory třeba i protichůdné, ale v jednom jasně vymezeném rámci. To někdy hrozí – protože kdo se „nevejde“ do přijatelného rámce, bývá označován jako škůdce, nepřítel. Tam totiž, kde se kulturní a společenský spor přenese do boje „kdo z koho“, tam už není disent možný, tam se umlčuje, tam začíná násilí, přepisují se dějiny, urážejí nepřátelé. Evropa je neustále na hranici stavu, kdy se v jejím nitru bojuje, a stavu, kdy se diskutuje. Ten kdo disentuje, vyjadřuje svoji naději, že není nutné, aby se těžko uchopitelná skutečnost převedla do černobílého schématu, ve kterém je podstatné označit ty, kdo jsou představiteli „zla“ a stojí tedy proti „nám“. Přesto, že je třeba si uvědomovat, že zakrývání sporu dobra a zla ničemu nepomáhá, je vhodné nalézat takové formy jednání,. které nevytvářejí z druhých nepřátele, necejchují je. Disentní postoj je výrazem nesmíření se s daným stavem věcí, ale zároveň výrazem odmítnutí takového postoje, kterým by byla přerušena komunikace. Disentní postoj je v napětí také k bezbřehému „dialogu“, který spočívá v tom, že každý může říkat co chce, ale pak se to vše podškrtne a zapomene. Disentní je postoj, ve kterém jasně formulujeme svoje výhrady a chceme, aby byly „zaprotokolovány“, aby nebyly zapomenuty. Právo na disent se nezískává nějakou deklarací světových institucí, na kterou se shodli zástupci států – právo na disent má každý, kdo do něj dorostl, kdo ví, že disentní postoj není trucování, že to není rozmar, prvoplánový vzdor. Dobro a zlo /upravit!/ Dobré je to, co je tak, jak to být má. To vypadá chytře, ale jak mám konkrétně jednat když se aktuálně rozhoduji – jak se dobrat toto, co „má být“? Mohu začít od toho, co je nesporně dobré – jídlo, pití, ale i po dobrém jídle a pití mi může být zle, a co je dobré teď a tady nemusí být dobré jindy, a co je dobré pro jednoho, není dobré pro druhého. Co je to za svět, ve kterém se hned na začátku dá celkem nevyvratitelně konstatovat, že všechno zlé je k něčemu dobré? Co to je za hodnotový spletenec, když jedno z hlavních poselství kultury je divně nevyrovnané, protože zlu by se mělo odporovat, ale ne tak, aby se nad ním „vyhrálo“ násilím, aby bylo zlo zničeno. Dobro naopak ze své povahy nelze „zavést“, nelze než se o něj snažit. Samé nejasnosti, které směřují k radikálním tázáním: proč je dobro se zlem ve světě tak spletené? A jak to, že ve světě je zlo, bolest, neštěstí, smrt? Můžeme to vůbec přijmout aniž by to poškodilo obraz dobra a obraz Boha – stvořitele, světa jako stvoření? Navíc nejde jen o hodnocení věcí, předně jde o moje jednání: co mám dělat, aby to bylo dobré? Uplynulá staletí byla vedena přesvědčením, že dobro je světlo a zla je spojeno s temnotou. Tato světelná paralela odkazuje k roli rozumu: ti, kdo se snažili uvolnit svět rozumu, z ní usoudili, že čím více víme, tím více se můžeme vystříhat zla, které plyne z nevědomosti, moderní doba žila v iluzi, že odstranění nevědomosti povede samo o sobě k odstranění zla. Výsledkem bylo jen pohrdáním druhými a podařilo se jedině rozvolnit rámec kultu. Osvícenství ukázalo se, že je ještě i jiné zlo, třeba to, které plyne z přecenění role rozumu. Zlo jako by se odvíjelo od čehokoli, na co člověk sáhne: až se postmoderní doba dobrala ještě k jinému klíči, podle kterého je nejlepší nic nechtít, rozpustit svoji osobu do ne-chtění, asijsky „vyklidit svět“. Ale ukázalo se, že je ještě jiné zlo než zlo ambice, a to je zlo nelásky, cizoty… Atd. A tak nám zbývá držet se jednoho: Dobro je přeci nějak spojeno se vztahem k druhému, základem dobra není něco „statického“, je to přání dobrého, dobrá vůle. A ta se může opírat o kulturní základ, rámec který můžeme přijmout, vyjádřený v desateru přikázání a přikázání lásky k bližnímu. Můžeme ho přijmout jako věřící - jako podstatný prvek kultu nebo jako zděděnou společenskou maximu, které se v té či oné formě nelze vyhnout. Někdy se ocitáme tváří v tvář zlu a pak bychom měli být schopni se zlu bránit, postavit, nezakrývat si ho, nerelativizovat. A na to rozpoznat zlo slovník samozřejmých slov nepotřebujeme.
Evropské myšlení Nic pro nás není tak samozřejmé jako naše vlastní myšlení, evropské myšlení je naše myšlení a často si nedovedeme představit, že by mohlo být jiné, že by některé samozřejmosti mohly „být jinak.“. Evropské myšlení je samozřejmě myšlením, které má v Evropě původ, ale později se dotvářelo v celosvětovém kontextu – nejprve v Americe, Austrálii, ale také všude tam, kde se uplatnil evropský rozvrh – tedy jednání ve světě (profánní jednání) je specifickým způsobem odděleno od kultu. Evropa nás zajímá jako jednota, ale co je to za jednotu, když evropské myšlení je tak zjevně rozporuplné a mnohotvárné ale přitom provázané používáním obecných pojmů, v čem je jeho vnitřní síla, která způsobila že se stalo dominující ve světě, způsobilo jeho „globalizaci“? A proč je znovu a znovu vystavováno sebezničujícímu pokušení, zapomínání na svoji nesamozřejmost? Dnes vidíme především to, že evropské myšlení uvolnilo obrovský potenciál člověka – umožnilo mu systematicky se zabývat věcmi, organizovat, intenzivně využívat zdrojů – a tohle všechno se dnes stalo samozřejmé globálně. Evropské myšlení „vypadá“ jako samozřejmé – je universální, ale je třeba vidět, do jaké míry závisí ve svém obsahu na uchování svých základů, na tom, že trvá porozumění východiskům, na kterých stojí. Univerzalita není samozřejmostí, není samozřejmostí, že já jako svůj předmět zájmu „mám svět“. Není samozřejmostí, že nejsme podřízeni tomu, co rozhodne nějaká „duchovní autorita“, že nejsme podřízeni „státu“. Tedy že nejsme podřízeni jinak, než v kontextu toho, co je považováno za veřejné a o čem se vede diskuse. Samozřejmě při respektu toho, co nás přesahuje, co souvisí s věcmi, ve kterých nejsme suverény. V tomto smyslu nám ale není nadřazen ani stát, ani „příroda“, ani žádná jiná zbožštěná věc světa. Svět je spravován, resp. světské záležitosti jsou spravovány s ohledem na racionální rozvrhy, přitom se nepopírá kult jako takový, ten má v životě svoje místo, oddělené od světských věcí. Dělba „mocí“, provedená ve středověké Evropě, je tu klíčem, který otevírá porozumění světu jako předmětu zájmu a kultuře jako oboru jednání. Kultura je prostorem pro svobodné jednání osoby, a evropské myšlení je zázemí, které ji k tomu „uvolňuje“. To si ne vždy uvědomujeme a už vůbec si to nemusí uvědomovat ti, kdo vycházejí z jiných kulturních východisek a tradic. Klíčem je hodnota jednotlivce jako toho, kdo může říci to, co nemůže říci nikdo jiný, kdo může udělat to, co nemůže udělat někdo jiný, jednotlivce, u kterého nikdo neví, jaké má na světě poslání – tato poloha a toto východisko vyvažuje evropské myšlení jako myšlení vytvářející fungující instituce a infrastruktury, a kdykoli se na to zapomene, zvrhává se Evropa do extrémů – náboženských ženevský kalvinismus stejně jako fundamentalistické přesvědčení, že jediné o co na světě jde je spása duší, hlava nehlava a naproti tomu osvícenství a iracionality a redukce typu německého nacismu, komunismu nebo radikálního liberalismu. Kdekoli se ztrácí nenahraditelná hodnota každého jednotlivce, evropské myšlení se vychyluje do hrůzných podob. Ale je i jiné ohrožení – protože evropské myšlení je náchylné k tomu zapomínat na svoje kořeny. K nim patří kromě osoby, schopné svobodně jednat (protože je obrazem Božím) také založení světa a řeči v metafyzice. Ve společnosti můžeme být svobodní proto, že i nás i společnost přesahuje tentýž metafyzický rámec. Formace Formace je dávání tvaru, to vypadá jednoduše, ale deformace není jen odebírání tvaru – a tak se už od počátku musíme ptát na to o jaký tvar jde. Formace je dávání správného tvaru – ale touhle korekcí si pomůžeme jen částečně, protože ihned vidíme, že neumíme odpovědět na otázku jaký je onen cílový „správný“ tvar a navíc ještě jak k němu dospět. Ptáme se především proto, že člověk se jako osobnost formuje – postupně se „profiluje, pracuje na sobě, ale ještě dřív je vychováván, jsou mu vštěpovány návyky, učí se způsoby, jakými je běžné se chovat atd. Od jisté chvíle se člověk formuje „sám“, nebo spíše podle svých rozhodnutí, intuitivně i vědomě dotváří svůj obraz, volí svoje v zory, roste na tom, jak překonává překážky, řeší svoje selhání a nenaplněné aspirace atd. Na jedné straně uznáváme člověka jako „osobu“, odpovědnou a sebevědomou, která se rozhoduje a nese odpovědnost za své jednání, na druhé straně tu existuje velmi silná závislost na formaci – na tom, co
(5)
člověka ovlivňuje zvenčí, člověk není „sám sebou“, je sebou s druhými a v jistém smyslu skrze ně. Rozhoduje se a jedná tak, že k posuzování jeho jednání nemusíme znát jeho pohnutky a osobní historii, ale to neznamená, že by svoji osobní historii neměl. V tomto smyslu není člověk nikdy „uzavřen“, stále se setkává (a nebo může setkávat) s formujícími motivy, s inspirativními lidmi, autoritami, vzory a to či ono od nich přebírá. Větším problémem než samo porozumění osobnosti jako formované jednotě je řešení situací, kdy sami působíme formativně. Jak se vyrovnat s tím, že existuje zjevná nevyváženost mezi mnou a druhým? Jednoduché je to tam, kde to vyplývá z jasné dělby rolí, zejména ve vztazích rodiče-dítě, učitel-žák atd. Pak je formativní role institucionalizovaná a přehledná. Ale jak je to tam, kde se prosazuje naše „přirozená“ autorita, kde působíme formativě v prostředí, které není formálně hierarchizované? Jak je to tam, kde jsme v roli lídra nebo prostě toho, kdo na sebe vezme odpovědnost rozhodnout , stává se vzorem? Dnes se tomu věnuje někdy až zbytečná pozornost, vše musí být korektní, až se propadáme do beztvarosti. Není nic samozřejmějšího než reálná nerovnost v lidském společenství a není větší nesmysl než ji zastírat. Ale něco jiného je respekt o osobě a něco jiného předstírání rovnosti. Formace je ve své povaze protikladem manipulace, protože ten, kdo formuje, i když je od počátku zjevně v nerovném postavení, tuto nerovnost neskrývá. Nerovnost při formaci je situační, poziční, ten, kdo je v jednom smyslu autoritou a formativní osobností, může v jiné společenské konstelaci vystupovat zcela partnersky. Naopak zakrytá nerovnost v případě manipulace směřuje k trvalé deformaci, vrstvení ve společnosti, Formace není indoktrinací, vytváření závislostí na daném společenství, ideologii nebo nějakém guru, a spolehlivě to lze ale poznat teprve „po ovoci“ Hermeneutika Jeden z mála aktuálně používaných filosofických pojmů, který v rámci tohoto slovníku zaslouží pozornost. Hermeneutický kruh, jak praví mnozí učení mužové a ženy, nám ukazuje, že k tomu, abych mohl něčemu rozumět… už musím něčemu rozumět. Hermeneutika přichází s řešením, které je uzavřené do rozumění samého, v jistém slova smyslu se tak blíží našemu postoji, že ve světě se vždy již nalézáme. Mohu se ale obejít bez ne-počátku hermeneutického kruhu a v důvěře spočinout v mateřském objetí marné řeči a světa, neboť už vždy v něm jednám a tomu či onomu rozumím. Hermenutický kruh je metodickou nabídkou, pomůckou, kterou mohou použít ti, kdo nejsou dostatečně sebevědomí. Rozumění je nepochybné, a skrze rozumění věcem a řeč se mohu dobrat k přesahu přes danosti světa, metafyzice, aniž bych stále dokola ohledával své předporozumění. Hermenutika reaguje na krizi tradiční racionality, která dospěla k mlčení, když předtím formulovala tezi „o čem se nedá mluvit“(myšleno racionálně), o tom se má mlčet. Ani autorovi této skvělé figury se ale po jejím vyslovení mlčet nechtělo. Předmětem filosofie (popisu toho, jak je to se světem) se tedy staly takové „vhledy“, které jakoby byly garantovány samy sebou, které se ukazují jako smysluplné v odkazu na svoje východiska. hermeneutika nabízí výkladové bloky, založené v sobě samých. Při dotažení těchto principů do konce se ale dostáváme do podobné situace jako v případě polyparadigmatické neracionality světa jako celku. Nelze-li jednotlivé výsledky hermenutických zkoumání podrobovat nějakému celkovému hodnocení (kompatibility se světem, tj. zkoumání jejich pravdivosti), pak z jejich sumy vychází svět jako nepoznatelný, nevytváří jednotu. Jinak řečeno jednota světa se nedá sestavit z žádného dosažitelného množství hermetických kruhů. Hermeneutiku je tak možno vnímat jako správně inspirovaný pokus jak popsat reálné procesy, skrze které jako osoby poznáváme, ale bez toho, aby garantem smyslu celého procesu byla založenost řeči a nás samých snaží se obejít bez obecně platných konstatací. Hermenutika přitom formalizuje doposud nedoceněný postup – jsme schopni ukazovat „něco jako něco“. Je takovým způsobem myšlení, který není založen jen na výrocích a jejich formalizované správnosti. V tomto ohledu je hermeneutický postup použitelný, jen se na něj nesmí redukovat celé myšlení, jen se nesmí stát metodou, která sama o sobě přebírá roli kultu. Našim přirozeným kriteriem pro využití hermeneutického postupu není jeho formální správnost (uzavřenost odkazu), ale komplexnost výsledku tohoto procesu vzhledem k celku světa. Hermenutika jako
forma myšlení je součástí naší myšlenkové výbavy, je nástrojem našeho myšlení vedle jiných. Hlas Slovo zní, zní tak, jak může znít v uších text spojený s melodií hlasu, který nelze zaplašit, potlačit. Znějící hlas patří k jednomu ze sloupů kultury, právě promluva je jedním ze základních jednání ve světě. Vidění – obrazivé vidění vnímá krásu světa a vede k vnitřnímu obdivu této krásy. Znějící hlas je napřen do aktuality a skrze ni do budoucnosti. Znějící hlas říká „slyš“, je v něm pokyn, příkaz. Člověk může zavřít oči a nevidět to, co vidět nechce, ale marně si zacpává uši před hlasem, který ho oslovuje, který se na něj obrací tak, že ho volá jménem. To je mystická figura, patří svým ukotvením ke kultu, zřetelně přesahuje svět, zakládá jednu z forem našeho bytí s druhými. Můžeme je oslovovat, volat ke společné věci a nebo jen k jejich úkolu, a naopak, můžeme být voláni, oslovováni a tím vtaženi do takového aspektu světa, který by se nám jinak neotevřel nebo který bychom záměrně sami neotevřeli. Mluvíme s druhými, ale i naše myšlení je buď obrazné – vidíme souvislosti věcí, a nebo je dynamické, probíhá jako vnitřní dialog, v němž alespoň z části nasloucháme „vnitřnímu hlasu“. Jak se tento hlas má k tomu, čím jsme my sami? Cítíme jednotu, cítíme, že v mnohém jednáme výběrově právě podle toho, co vnímáme jako hlas intuice a zároveň to není nijak nekonzistentní s naší racionalitou, se kterou hodnotíme souvislosti věcí. Jenže racionalita vždy obsahuje jen nějaký dosažitelný okruh aspektů věci, vnitřnímu hlasu pak přísluší spíše celkové nasměrování i aktuální vyburcování. Hlas také není anonymní, je navázán na vlastní rytmus, melodii, zabarvení. Jako by bylo správné, pokud se o světě mluví tak, že jde vždy o autentické vyjádření konkrétní osoby – a ještě do pozdní antiky bylo čtení věcí přednášení, čtením „potichu, pro sebe“ překvapoval své vrstevníky sv. Ambrož, učitel sv. Augustina, v mnoha záležitostech kultu je podstatné právě to, aby řeč zněla, aby příslušné formule byly proneseny nahlas. Podobné je to i v mnoha běžných věcech světa – např. při slibu má význam, že je pronesen, nejde tu o stvrzení právního aktu, ale o formativní čin. To, co je proneseno, jako by bylo zcela jinak, silněji součástí světa. V hebrejské tradici Bůh promlouvá – samozřejmě v zakládajících aktech kultu, to je běžné, ale promlouvá také a především skrze proroky. Tak je v kultu formována zcela zvláštní postava, která není nositelem nějakého institucionalizovaného kultu (kněz), ale naopak, je znějícím hlasem poslána vést ostatní k nápravě jednání. Ve světském slova smyslu tak promlouvá skrze proroka hlas podobný svědomí, hlas ukazující na pokleslost světa, volá po nápravě. tak i pro nás je zcela pochopitelný význam věty „poslouchej svoje svědomí…“
(6)
