Josef Hrubý DOPIS Z PAŘÍŽE Paříž, 13. 6. 2000 Milý otče, včera jsem přijel do Paříže. Ve 14.00 – Gare Montparnasse. Na nádraží vítají více než sto spisovatelů z celé Evropy performancí, abys rozuměl, je to směs zpěvu, čtení, mimických výjevů, ovšem zdaleka to není cirkusové představení. Ty bys to dovedl posoudit. Myslím, že ještě chybějí exotická zvířata. Vlastně ta směs vůní pilin v manéži, slámy z klecí a pach zvířat: koní, slonů, lvů a opic. Je nesnesitelné horko, vyhledávám stín. Lidé okolo jsou zmatení, neví co se tu vlastně děje. Když pochopí, že přijeli spisovatelé, prohlížejí si s úctou žluté štítky (jmenovky) na jejich hrudích a hledají mezi nimi nějaké věhlasné jméno. Nic jim neříká Džingiz Abdulajev, který napsal desítky thrillerů ve statisícových
nákladech v ruštině i dalších světových jazycích, ani jméno Leo Thuor, který píše v rétorománštině pro jazykovou oblast čítající 50 000 lidí. Těžko by nalezli v našem houfu neurologa a spisovatele Jeana Mételluse, či nositelku Goncourtovy ceny Annie Saumont, jejich krajany. Opakuje se to pořád. Náš vlak přijede. Vystoupí unavení účastníci projektu Literární expres 2000. Absolvují opakující se vítací ceremoniál. Desítky kamer, fotografů, květiny, performance, dechovky, dětské sbory, folklorní vystoupení, dokonce i ohňostroje. A projevy. Mezitím se vykládají kufry, tašky, ruksaky. Po osmi až dvanácti hodinách jízdy každý touží se ubytovat a osprchovat. Ale to už mně odchytil štáb německé televize a jedeme natáčet do zahrad Louvru rozhovor. Trvá to víc než hodinu, dokud nás nevyhodí ochranka Louvru, neboť se tam prý nesmí natáčet. Naštěstí jsme už vše potřebné dokončili. V hotelu nemohu najít kufr, odvezli ho na jiné místo.
A jdu se toulat. Tam, kde se v ulicích překřikují graffiti a předhánějí se, kdo bude podepsán největším jménem; kdo rozbuší zdi výpady agresivního písma, barev tak útočných, až naskakuje husí kůže. Zastavuji se u kavárny Aux Tours de Notre Dame. Tam sedával Hemingway. Nějaká paní se na mne dlouze dívá a vykřikuje: Ionesco, to je přece Ionesco. Ukazuje mne ostatním dámám. A ty opakují Ionesco! Nevím jestli jsi, milý otče, ve dvacátých létech potkal v Paříži Ionesca – tvůrce antidramatu. Ale vím jistě, žes musel potkat Bretona, Eluarda, Picassa. A zcela určitě jsi potkal v cirkuse Medrano Františka Tichého, který tam kreslil a věnoval cirkusovým námětům mnoho svých děl. Řekl bych velmi podstatných, protože ve dvacátých létech poetistická móda si z tohoto prostředí vytvořila dekorativní a hravou kulisu. Sedím v kavárně u Notre Dame a míchám svou kávu. Podivné dámy už jsou pryč. Jaké
štěstí, kdybychom seděli tady u jednoho stolu, pili bychom kávu ze stejných šálků a dolévali ze stejných konvic. Píše se rok 2000. Před chvílí jsem vystoupil z vlaku. Tys mne nečekal a nemohl čekat. Tady na nádraží jsou všichni čísi, všichni něčí. A já tu hledám Tvé stopy a vzpomínám, cos mi vyprávěl. Ale také už zapomínám, jako zapomínám zhasnout světlo, nebo jako zapomínám vyřídit nějakou důležitou záležitost. U Notre Dame stojí dlouhá fronta. Děti, starci, mladí lidé, dvě jeptišky. A dvouvěží katedrály je zavěšené na olověném nebi. Stříbrná Seina. Toto město teď miluju. Koukám na něj jako na obraz mého přítele, který ani nemá čas kupovat rámy. Je to rozlehlý obraz. Mansardy, tamhle je otevřené okno. Je to má Evropa, která leží u mých uší a chce, aby to ve mně zbylo. A najednou vidím Tebe, otče, jak rychle přecházíš kolem bukinistů přes Pont Neuf k Louvru. Máš na sobě dlouhý plášť, klobouk s širokou krempou. Najednou ses otočil a vidím Ti do obličeje. Ten bdělý sen má svůj řád. Chodím s ním jako pes se svou kůží, jako věž
se svým zvonem, který bude odbíjet svou půlnoc až bude polovina noci. Je to tak prosté jako vystoupit odpoledne na Gare Montparnasse. A objevovat Paříž. Odkud začít? V Montreuil či v Gentily? Možná tam je tajemství Paříže. Ne na Champs-Elysées, či La Défense, ani ne na pompézním Montparnassu. Na předměstí člověk vidí, že život není žádná opereta, že není malicherné mít či nemít peníze, že starosti nejsou přilepené jen na lidech, ale i na domech. I činžák odhaluje tajemství, které může zamlčet chrám, či sklo a ocel. Ve svém deníku, který ostatně jsem si psal velmi nepravidelně, jsem našel zápis ze 14. června 1970: “Jak se mi chce uvidět Paříž! Alespoň jednou v životě. Nikam jsem nikdy nechtěl, ale do Francie chci jako uhranutý. Až si na mne vzpomene někdo z přátel: uvidí mne ve Volyni a na břehu Seiny. I kdybych se tam nikdy nedostal. Do Volyně ano, ale do Paříže? To je jenom sen.”
Sen byl přece spojený s Tebou, otče. Tolik jsi mi o Francii navypravoval. A nad mou dětskou postýlkou visel plán Paříže, a také panoramata francouzských měst. Tak trochu jsem se vyznal v ulicích tohoto města, díky tomuto plánu z dvacátých let. A když jsi zemřel – z toho smutku jsem si napsal: “Už nechci do Paříže, už nechci do Carnacu…” Jako jakousi úlitbu bohům, z jakéhosi pošetilého vzdoru. Který se naštěstí nenaplnil. Protože já jsem Tě zase zde nalezl. A znovu jsem si ověřil Tvé stopy na náměstí Daumesnil, na Places de la Nation, na Place de la Combat, na náměstí St. Sulpice. Tam všude stál cirkusový stan, kde jsi jako mnoho jiných muzikantů ze Šumavy hrál v cirkusovém orchestru. A přesně po třiceti létech, kdy jsem si zapsal své přání uvidět Paříž, jsem byl vyzván, abych četl ze své lyriky na pódiu, mezi stánky bibliofilských knihkupectví na náměstí St. Sulpice. Tam přece právě před osmdesáti léty stál Váš stan Cirque Sassuli National Corsu. I náhody mohou člověku dát veliký dar. Některá místa nás překvapují jako my překvapujeme města,
náměstí a katedrály v nejrůznějších osvětleních, svou zvídavostí, či potřebou: zastavit se. Možná, že jsem ještě nikdy nežil. Ani jako strom, ani jako kůň, ani jako kámen. Možná, že jsem ještě niky nežil, a že teď žiju poprvé. A naposled. Ještě nikdy nebyl most Pont Neuf, ani ta kavárna u Seiny, ani ten drobný déšť. A to, co bude zítra, to neví ani žebravý stařec v podloubí, ani dívka v cukrárně. Je v nich přece jenom vzpomínka na nějaké předky, tak jako Tys, otče, se rozpomínal tady v tom městě na mne. A možná, že ses v duchu pousmíval, co já s tím vším udělám, zde v tomto městě Paříži, zda za očima najdu ten tenounký paprsek vržený jako oštěp mezi věže katedrály. Zda pod mojí hlavou bude ta slast největší: žít! Teď stojím u stanice metra před Louvrem, za očima obrázek opuštěného jízdního kola, paní s kočárkem, mladý muž na žebrovaném přechodu: Za chvíli bude tato situace ze slov. Právě tak jako to předešlé: plakáty, velkoplošné reklamy, dekorativní detaily na budovách, zvuk klavíru z okna, a nějaká bitva
na východě, zloději, prostitutky, kasina, Mc Donaldy v každém městě. Rozeklaná Evropa. Bezdomovci, uprchlíci, squatteři, chaotická města, či čtvrti, univerzitní knihovny, visionáři, opuštěné matky, žebráci. Chaos. U nás říkají lidé, když je někde zmatek či nepořádek: to je ale cirkus. O tom jsme často spolu mluvili, otče. Říkals: Ale cirkus je něco úplně jiného. Tam vedle sebe pracovali čínský kejklíř, španělské krasojezdkyně, německý krotitel divoké zvěře, italští klauni, čeští muzikanti, maďarský kouzelník, ruští artisté. A všichni spolupracovali, jejich představení mělo svůj řád, který vytvářel velmi pestrou podívanou. Pohyb artisty na visuté hrazdě byl s jeho partnery koordinován na setiny vteřiny. Každá chyba se platila životem. Opakoval jsi velmi často: cirkus je pravý opak chaosu, pravý opak nějakého zmatku. Často si na Tvá slova vzpomínám. Jsme zde v literárním expresu autoři z celé Evropy, ze 43 zemí, ze všech jazykových oblastí. Je nás více než stovka. Sto individualit, každý z autorů je zaujatý pro svůj
vlastní způsob psaní, pro svou poetiku, pro svůj styl, pro svůj názor nejen na literaturu. Chorvati, Makedonci, Srbové, Bosňané a Slovinci si vysvětlují své politické názory. Právě tak vehementně jako Angličan s Irem, Řek s Turkem, či Bask s Galicijcem. Diskutují vášnivě, ale poslouchají se vzájemně, vysvětlují, přesvědčují se. Ale při různostech se neurážejí, ten vzájemný respekt je má provázet po celé cestě napříč Evropou. Kulturní rozmanitost, odlišnosti životních zkušeností a literárních zaujetí jsou jejich bohatstvím. K nim patří i všechny rozhovory po cestě. S lidmi i se sebou samými. Nešlo o to, nalézat a pěstovat jediný pohled, jediný styl. Svým způsobem to řekla výstižně jedna kolegyně při naší návštěvě Evropského parlamentu v Bruselu: “Duha je krásná, protože má celé spektrum barev. Když je někdo hodí do sudu a zamíchá, vznikne šeď.” Projíždíme barevnou Evropou. Každé tři čtyři dny balíme, a znovu jiná města, každé tři čtyři dny nové debaty, literární večery, čtení, setkání s novináři, umělci, politiky, nakladateli
a fotografy. Stovky obrázků za čelem, jeden dojem rychle střídají další podněty. Vidět, slyšet, hovořit, myslet a psát. Cestování nutí oči k neustálé pohotovosti, a hlava zase chce ozvláštňovat, vidět stále novýma očima: neprožívat, ale stylizovat. Takový stav umí rozpoutat běsnění protikladných kmitočtů. Jen co se ustálil jeden film pocitů už je tu zase nová skladnost, nové informace, nový dialog, nová komunikativnost. Ze čelem se střídají věci, znaky, symboly, souvislosti. Je to zvláštní baletní vystoupení, rej skutečnosti střídaný únavou, resignací na senzace a karnevalové kolotoče. Odpoledne jsem usnul. Hotel Bercy, pokoj č. 626. Zdálo se mi jak stojím v modrém potoce. V ohybu byl tmavý a přede mnou stříbrný a pak ocelový. Pak jsem se proměnil ve skálu. V mých trhlinách stékala rezavá voda. Několik rostlin se přidržovalo stěn. A ranní slunce se opřelo tak prudce až se všechno zatmělo. A sen pak přeskočil to oslnění. A dál se mi zdály: datel, vrby a hrad na kopci.
Milý otče, čas tady v Paříži hrozně utíká. Včera jsem o tobě mluvil v Montreuil. Příběh, který jsi mi tak často vyprávěl, který jsem měl nejraději. O tom, jak jsi jel jako patnáctiletý muzikant poprvé do světa. Vybavil jsem si tvé dětství na pošumavské vesnici, odkud jsi chodil přes kopec ke svému učiteli hudby panu Voříškovi. Tvůj svět byl tehdy ohraničen nízkou chalupou na návsi, cestou mezi poli, míjel jsi třešňovou alej, a pak lesem okolo rybníků do Cehnic. Dál ses nedostal. Vždyť jsi do té doby neviděl ani vlak. A tvůj učitel tě vyzval, abys s ním jel jako muzikant k cirkusu. Jeden z hudebníků zemřel a on potřeboval náhradu. Byls dobrý žák a on si tě vybral. Musel se při tom zaručit tvým rodičům, že ti bude dělat dobrého opatrovníka. Tak začala tvá cesta do světa. Poprvé jsi uviděl ve Volyni, v nejbližším pošumavském městečku vlak. A s několika zavazadly a hudebními nástroji jsi jel – rovnou do Paříže.
Vzpomínal jsi na Gare de l´Est, kde jste s celou kapelou zastavili a jeli metrem na cirkusový plac. Když jste ráno kolem desáté vystoupili z metra, byla před tvýma očima PAŘÍŽ. Velké bulváry, omnibusy, pouliční kavárny, paláce, Eiffelova věž… Každý pohled byl neuvěřitelný. Zázrak. A pak jsi dodával: Ženy otevíraly obchody, upravovaly kavárenské stolky, stavěly před obchody návěstí. A pak sis všimnul, že většina žen má velice červené rty a někdy i nehty. Říkals: Já si myslel, že ve Francii jsou ženy takové od přírody. Vždyť jsi nikdy neviděl u vás na vsi nalíčené ženy. Milý otče, na to si teď vzpomínám. Jak jsi uviděl Paříž svýma dětinskýma očima jako jeden veliký zázrak. A vůbec netušíš jaký dar jsem od tebe dostal, když jsi toto vyprávěl. Byly to první hodiny z poezie. A ty mne teď po Paříži provázejí a budou mne ještě provázet po této Evropě, kterou budu vidět svýma i tvýma očima. Budu potkávat lidi ve městech a také syny a vnuky, dcery a vnučky lidí od cirkusu, které jsi poznal: artisty
z Itálie, klauny z Německa, krasojezdkyně ze Španělska, krotitele z Belgie, kejklíře z Číny, z Ruska, a budu chutnat francouzská vína, belgické sýry, ruský šašlik. A budu vědět jak je to nádherné a těžké žít v této Evropě. Budu na tebe myslet a budu ti děkovat. Tvůj syn Josef
ŠEST ZE STA Einar Örn Gunarsson (Island) Islanďan Einar Gunarsson chodí, běhá, vlaje, gestikuluje… Místo, na kterém právě stojí, se prosvěcuje. A přitom je tichý, nevyžaduje pozornost. Pohodu okolo sebe šíří kvůli sobě. A mohlo se stát jen jemu, že si ho všiml novinář při vítacím ceremonielu (ty se ostatně odehrávaly na všech cílových stanicích). Na nádraží v K. hrála dechovka a Einar z radosti udělal pár tanečních gest. Druhý den byla v novinách jeho fotografie a u ní text: “Do K. přijelo sto opilých spisovatelů.” Ať při tom novináři stojí bohové. Neboť stovka
unavených spisovatelů po dvanáctihodinové jízdě vlakem byla střízlivá. Svou povahou zachraňoval situaci veselý a stejně střízlivý Islanďan. Einar byl velice pilný. Ve vlaku jsem ho vídal psát celé hodiny své texty a zprávy, zatímco za okny byla trasa Literatur Expressu měřitelná na kolech, na kolejích a ubíhajících krajinách. Ovšem zůstala fotografie v novinách, která měřila jednu setinu sekundy a zastavila se jako omyl a novinářská nestoudnost. Einar přitahoval události, a bylo by to stejné, kdyby cestoval v balónu, na lodi nebo vlakem. V Madridu cestoval taxíkem. A ještě den poté s děsem v očích vypravoval, jak taxíkář během jízdy usínal, jak ho musel co chvíli budit. Ale k cíli se s ním dostal. Pak už jezdil po městech jen metrem anebo městskou drahou. Na konci cesty odjel Einar z Berlína na svůj zelený ostrov Island. Vidím ho: Gunarsson jde a olivy v Portugalsku se usmívají i jablka v jižních Čechách. Albert Marenčín (Slovensko)
Znal jsem jeho koláže, filmy, básně – a teď i jeho dokonalou francouzštinu. Vždyť po válce studoval v Paříži a ještě tu stačil hovořit s Bretonem a potkávat Eluarda a Picassa. V očích mladších účastníků literárního expresu – legenda. Však poslouchali jeho vyprávění rádi a s tichým obdivem. Byl nejstarším účastníkem expedice, ale povahou a přirozeným espritem se neodlišoval ani od těch nejmladších. Rád jsem mu byl nablízku, ale občas nás rozdílný denní program rozvál na různá podia, diskuse a návštěvy. Zvláště ve Francii a zvláště v Paříži se těšil z každého okamžiku, nalézal ve svém městě obrazy, nároží, kavárny, přátele, celý ten zázrak plného životního pocitu, protože to vše bylo jeho. A co si z bohaté životní cesty přisvojil, to uložil do svých postsurreálných děl, do básní a koláží. Na Slovensku patří k avantgardě a je ctěn a vážen jako překladatel francouzských modernistů. Zasáhl velmi podstatně do vývoje nové slovenské literatury. Objevil nové citové
a fantazijní polohy, které mu mohou i mladí autoři jen závidět. Takže: důstojně vyhlížející pán, vnesl hodně neklidu do klasicky ustrnulého literárního vývoje. A udělal to vše v pravou chvíli. Otevřel svému okolí mnoho oken, jež vedou do nového století přes těch pár řek, hor a údolí napříč barevnou Evropou. Jako by to bylo právě teď: v Madridu, Paříži, anebo Moskvě. Sedíme spolu ve vlaku a vedeme jakousi ironicky vážnou rozmluvu. Leo Tuor (Švýcarsko) Kdoví co je to za existenci, psát v jazyce, kterým hovoří asi padesát tisíc lidí. A stojí to za tu námahu? Není to jen intelektuální dobrodružství? Leo Tuor je spíše zamlklý a klidné povahy než aby projevoval dobrodružné sklony. Píše rétorománsky, to je jazykem jedné ze švýcarských oblastí. V této řeči napsal – alespoň ve výběru – knihu básní Flurs (da) piertg, či povídky pod názvem Sisifem. A také novelu Giacumbert Nau. Nemohu se pochlubit
znalostí rétorománštiny, ale poslední kniha vyšla i německy a z ní jsem pochopil, co jsou hory a sníh, který už napadne koncem léta a jaké to je, když v nečasu umrzne třídenní jehně… Leo Tuor ví o čem píše. V létě žije jako pastýř ovcí na Greina – Hochebene. Je to jistě práce tvrdá a zdaleka ne idylická. Leo Tuor z hor přináší příběhy a básně, které se jen málo podobají pastorálním příběhům. Jeho přemýšlení je pronikavé. Je to člověk, který hledá s hledajícími a pochybuje s pochybujícími. Tak jako mnozí v této Evropě široké jako den a noc. Sem patří i příběhy, které píše. S ním chci obdivovat šedivá temena hor, chci slyšet sníh a chci vidět kostel a rafije na věži, jak se otáčejí kolem jeho hlavy. Protože on by se nenarodil, kdyby mu nepatřila jeho řeč, a také zavěšená mračna a jeho psi obíhající kolem stáda ovcí. Stefan Sprenger (Liechtenstein) Kniha textů za posledních deset let, kterou vydal Stefan Sprenger z Liechsteinska, byla pro mne jedním z objevů vlakového putování
Evropou. Jeho schopnost přesně a s plnými kontrasty vnímat lidské osudy, vyvolat je z bezejmennosti, to mne fascinovalo. Jeho zvědavost ho zavedla na dlouhý čas i na Island, kde žil, psal a přemýšlel. A věnoval se i výtvarné činnosti, kterou ostatně studoval. Děkuji mu za několik rozhovorů, ve kterých mi dokázal říct víc, než lidé, které znám desítky let. Vidím ho před sebou. Vysoký, mírně se kolébající. Ten večer za Vilnjusem bylo na jezeře takové ticho, že se mohly všechny ženy jít zpovídat. Myslím, že Stefanu Sprengerovi, ten rozuměl i tichu. A dalo se s ním i mlčet. Jean Metellus (Francie) Žena naproti se na něj dívá nadšeně. Za ním je modročerné moře a bůhvíjaký vítr. Je to za Lisabonem anebo v Rize? S důvěřivýma široce otevřenýma očima v tmavé pleti pozoruje Jean Metellus letícího albatrosa nad zálivem. Co bylo i nebylo mizí ve studené perleti horkého nebe. Jako by se otevřel černý prostor, anebo okna v domě, kde se usmívají děti. Mostem na
lanech proniká neslyšitelný vítr. Věže zavěšené na ničem ztuhly a někdo řekl francouzsky: Tam dole leží už jen smetí. Nad městem se vznášely hory a lodě v přístavu. Jako lodě naložené fíky, ebenem a příběhy. I noc byla naložená ebenem jako skříň s tajemstvím. Běželo to kolem Jeana Metelluse přes kopce, hory, řeky, ze západu až k východu. Z jeho rodného Haiti až k pařížské klinice, kde pracuje. A v horkém letním odpoledni jsem cítil jak uvnitř černé pleti Jeana Metelluse tiše sněží. Jako když se dotknete skleněné koule, která je čistá a průhledná. Dubravka Ugresić (Chorvatsko) “Jak se máš”, říkávala Dubravka Ugresić. Odpovídal jsem: “Mám se morálně velmi dobře, tělesně nic moc a finančně hrozně.” “Chybí ti peníze?” ptala se Dubravka. “Ne, nechybí, nic mi nechybí.” Českou ironii a sebeironii naši kolegové nemohli pochopit. “Tak jak to je?”
Musel jsem vysvětlovat, že má úsloví nejsou názor, že to je hra, že to je jen lingvistika. Slova. (Jsou velmi, velmi stará. A my si je půjčujeme.) Slova. Je toho plný vlak, knihovny, zámky, tržiště, tribuny, divadla. I vína jsou písmenková, výstavy, polévky, plány, ideje, ty zvláště. Písmenková Evropa. Bordeaux - Madrid - Brusel Paris - Lisabon - Lille - Dortmund Hannover - Malbork - Kaliningrad - Vilnjus Riga Tallin - Moskva - Minsk - Petrohrad Brest – Varšava - Berlin Samá písmenka. A také číslice. Dubravko, bylo to skoro 10 000 kilometrů. Byli jsme ze 44 zemí, 18 nádražních hal, 18 hotelů. Číslice. Tohle jsou čísla mých hotelových pokojů. 238, 1908, 304, 202, 626, 222, 130, 201, 305, 37, 10, 409, 230, 401, 4126, 1328, 222, 228.
Bylo to tady a v Evropě.
MADRID Las Meninas V Madridu je horko. Oslňující zdi, žula, ocel, sklo, beton. Autobus se prodírá k Pradu. Nakonec je zajat mezi auty všech velikostí. Jdeme tedy pěšky. Velké galerie působí velkolepě a oči na nekonečné řady výjevů nestačí. Za čelem se míhají obrazy krajin, světců, mučedníků, dramatické scény s extatickými postavami, panovníci, madony, antické výjevy, bitvy, zátiší etc. Počínám si bezohledně, procházím sály, aniž bych ulpěl na systematickém třídění, na uspořádání národních škol, či časových posloupnostech. Putuji za malířem, kterého obdivuji už desetiletí. Je to Diego Rodriguez de Silva y Velázquez. Když stojím před jeho obrazem Las Meninas, jímá mne až závrať, mám ho za svým čelem už léta, a překvapuje mne jeho velikost a
monumentalita, vždyť ho znám jen z reprodukcí… Stojím před obrazem, trochu zadýchaný, snažím se číst jednotlivé detaily: infantku Margaretu obklopují komorné, jakási nehybná skupina: chlapec, který škádlí psa, komorná, která klečí před líbeznou infantkou, v pozadí otevřené dveře, v jejichž světle vchází zvenku muž. Vlevo u plátna stojícího zády k nám hledí Velázquez. Je zaujatý prací na portrétu krále a královny. To prozrazuje zrcadlo v hloubce místnosti. Zrcadlo odráží portrétované, kteří stojí mimo obraz. Tak vzniká prostor bez konce, je neuzavřen, jako by živý. Je v něm ztajena možnost, že do něj můžete vstupovat a zase vystupovat. Jste součástí obrazu právě tak jako královský pár. Jako by obraz překročil svůj práh a rozpjal ho až na samu hranici, či naopak se dostřeďoval z nekonečného cizího prostoru jakousi trhlinou. A zároveň ucpal v něm všechny díry, kterými by člověk jinak upadl do prázdna. Blížím se k obrazu pro jeho nevyčerpatelnost. Překročil sám sebe. A přidal i nás, diváky. Tam, kde
jsme unavení a opotřebovaní, tam nám artikuluje paměť. Skutečnost, že žil Diego Velázquez je vyznamenáním pro celé lidstvo. On patří k souvislostem umění nadcházejícího století. Bez těchto opor bychom mávali jen jedním křídlem. Las Meninas je obraz, který k vám bude hovořit stále, bude vám překážet v práci, ve psaní. Jako by k vám mluvil hlasem tak naléhavým, že musíte všeho nechat. A napsat si – třeba pro domo sua – báseň jako jsem jí napsal už před patnácti léty. Jako výraz toho, co je stále přítomné. Přítomnost (K obrazu Las Meninas Diega Velázqueze) Čas přepadává za předěl v němž Velázquez maluje Las Meninas Obraz obrazem se pění a malíř tam i zde i mnou je i sebou a do zrcadla vstupují
kreténi a za zrcadlem spí lásky víra ve výhru a vzdor přemalovaný jemnými údery štětce na rosol tváří a hadrů Každý tah štětce padá jak zrychlená bolest do očí a za zrcadla či lépe řečeno: do prostoru mezi obrazem a zahradou dnes odpoledne tichého jako voda ve sklenici na vašem stole když se zešeřilo i na bílých stěnách hor a radost upadla až ke dnu k houslím neboť housle jsou největší zázrak lidstva A teď to platí stále: v tuto chvíli: malíř poodstoupí od obrazu a s věčnou přítomností sečte naše oči a platidla i rzivý peníz mezi listím jar a podzimů tvar skutečných i lahůdkových slov Tak jako věštkyně čtou z hlíny jež svírá zesnulého: svlečou
mu prsten ten se šerem když se stmívá za vsí tam u nás i teď kdy země oplývá stříbrem a loděmi kdy kvete jasmín a tma špitá: já jsem ty! TY! který jsi byl na úprku z jižních Čech do jižních Čech! V tuto chvíli se malíř vrátí do obrazu a praví: Lásce nelze rozumět jako úřadu který se zastává až do pozdního stáří Být okouzlen! To je víc než mír duše To je to co má doposud: zatímco bývala první půle jeho dopisu modrá byla druhá půle zelená a jahodová neboť tam kde stál svítalo světleji I zde: v Povydří hudby Tisíc holubů mává křídly Na podlaze se válí cayenský pepř hvězd na knihách vlaje prapor plný soch a svícnů V okně visí housle struny plné večerní rosy Celý prostor je zasycen zpěvem zvonů topolů klíčů pastelek sklenic a stadionů
až je tebou i sebou i mnou čas Velázquez a vesmír fičící s našimi osudy do nekonečna A až se zeptají: Byl jsi šťastný? On řekne: BYL!
