Jménem celé redakce bychom se chtěli omluvit třídě

1

Omluva

J

ménem celé redakce bychom se chtěli omluvit třídě 4. A. Mrzí nás, že časopis byl ochuzen o vaši maturitní fotografii. Došlo k pochybení a velkému omylu a my doufáme, že náš časopis nepřestanete

číst. Ještě jednou se velmi omlouváme a snad to alespoň trochu napravíme vložením vaší fotografie do tohoto čísla!!! :) Andrea Procházková

Časopis Doutnák vydává DG a SOŠE Kralupy n/Vlt e-mail: [email protected] šéfredaktor: Karolína Křtěnová redakce: Martin Brys František Hánl Kateřina Horová Filip Janouch Nikola Ortová Andrea Procházková Michal Řehák Hana Sytařová grafika: Lucie Dinterová foto: Martin Brys korektura: Lucie Musilová název časopisu: Samuel Špaček poradce: Marie Lulková tisk: Rapy spol. s r. o. náklad: 50 výtisků stran: 24 číslo: 2/2013

Velké poděkování patří našemu sponzorovi:

2

EDITORIAL

SLOVO ŘEDITELE

Pokračujeme a nevzdáváme se. Sice s menšími - hlavně časovými - problémy, ale přeci jen tu jsme s druhým číslem DOUTNÁKu! V první řadě jsem chtěla poděkovat za kladné či negativní reakce na první číslo, hodně nám daly a snažili jsme se je využít co nejvíce. Tahle dvě čísla jsou taková rozjezdová: jak pro členy redakce, tak pro vás, pro čtenáře. Je to něco nového na naší škole a ještě „nezaběhlého“. To ale chceme od dalšího školního roku změnit! Naším přáním je, aby se z DOUTNÁKu stala nová příjemná tradice, aby se studenti, profesoři, ostatní zaměstnanci školy i rodiče těšili na týden, kdy má vyjít další doutnající číslo. A k tomu nám můžete pomoci jen a jen vy, naši čtenáři. Přispívejte nám svými postřehy. Můžete nám napsat, nebo nás klidně někde zastavit na chodbě, můžete nám dát jen nápad na článek, nebo nám i nějaký vytvořit. Hlavně díky vám může časopis vzniknout, a proto chci na závěr poděkovat všem, kteří se nějak podíleli na tomto čísle. Pro všechny je těžké vytvářet něco dalšího při tolika povinnostech, které máme, ale stejně to nakonec stojí za to. Takže „uvidíme se“ zase v září!

Karolína Křtěnová

šéfredaktorka

Aktuální dění



4-5

Michalovy střípky

6

Sport



Gympl vs. Obchodka

7-8 9

Novinářská práce je těžká - podle mého soudu - zejména proto, že dotyčný žurnalista musí něco napsat i když nechce, nehodí se mu to, nemá nápad a ani náladu. Novinářská práce je ale i zábavná a vzrušující, pokud pisatel ví, co chce sdělit, je toho plný, píše rád, má vtip, nápady, talent. Šéfredaktorka Karolína mne požádala, abych zareagoval na toto – tedy druhé číslo časopisu Doutnák. Dostal jsem dvě zásilky. Nejprve dva články. Jeden o Gymplu a Obchodce. Prý hlavní téma. Docela jsem se těšil, co se dozvím, a zjistil jsem, že vlastně nic: v ústavu jsou dvě různě zaměřené školy, studenti se sobě navzájem pošklebují, mají ale i dobré vztahy, nicméně mezi nimi panuje nevraživost a dávají si přezdívky. Hm. Kdyby alespoň autor vyšel ve své „úvaze“ z nějaké ankety! Druhý článek byl o jídelně. Nevím, kdo ho psal, ale měl by si svou práci po sobě přečíst. To proto, aby byla konzistentní (viz úvod a první věta paní Pohlové v rozhovoru). Je mi jasné, že je lákavé někoho kritizovat, ale správný novinář to nedělá za každou cenu. A navíc: ví autor, kdo na této škole prosadil dvojku? Pak jsem dostal druhou zásilku od paní kolegyně Lulkové. Udělala mi velkou radost. Zejména vlastní tvorba studentů obsahovala samé zajímavé a zřejmě spontánně - tedy z toho vnitřního přetlaku - vytvořené texty. Moc mě potěšily. Vtipné a velmi obratně sestavené fejetony Adama Závodského, krásné a poetické zamyšlení Michala Jindřicha, nápadité příspěvky Karolíny Křtěnové a Lucky Musilové i obrana mateřštiny Tomáše Šilhavého. Určitě za zmínku a pochvalu stojí i zajímavě vedený rozhovor Nikoly Ortové s manželi Honickými. Originální otázky, originální odpovědi. A navíc z rozhovoru vyvstává sice nevelká - ale přesto naděje, že v naší školní jídelně bude jednou obědvat prezident republiky s ministrem školství. Doufám, že ten den bude dvojka i trojka.

Andrej Plecháček ředitel

Téma: Maturita

10-11

Školní jídelna

21

Rozhovory s kantory

12-14

Parlament

22

Tvorba studentů

15-20

Pozvánky

23 3

AKTUÁLNÍ DĚNÍ MusicFest Březnové středeční odpoledne, všichni mají po škole/ práci a další den volno. Skvělá příležitost užít si hudební večer. V kulturním středisku KaSS v Kralupech nad Vltavou se koná již po desáté hudební akce MUSICFEST. Do sálu vcházíme lehce po sedmé hodině, kde už je večer v plném proudu. Přišli jsme totiž o tradiční vystoupení studentů DG a SOŠE, DG sboru a kantorské kapely Revival JS. Jelikož jsme jejich písně v předchozích letech slyšeli už několikrát, nebyli jsme tak zklamaní z toho, že jsme dorazili až po jejich vystoupení. Blíží se hodina, kdy má na řadu přijít první skupina - a tou jsou The Oxx. Těšíme se na tyto tři kluky z Mělníka, kterých si možná na začátku - na pódiu - ani nevšimnete vzhledem k jejich věku, ale když začnou se svojí show, pořádně vás proberou z vaší počáteční nejistoty. Proběhlo menší zpoždění a organizátorka akce nám důvěrně s lehce nervózním úsměvem vysvětlí, že se kluci ještě na poslední chvíli učí v zákulisí písničku. Proč ne? Když punk, tak punk. Kluci nakonec nastoupí jako že nic a pořádně to rozjíždí. Smutnější podívaná je ale před pódiem, kde postává jen několik zarytých fanoušků. „Oxxáci“ se tím ale nenechají rozhodit a předvedou show jako vždy. Další hodinka akce patří už Kralupákům dobře známým Absurd Error. Tihle rozjetí kluci vědí, jak se má vytvořit správná atmosféra. Díky jejich „přidrzlejšímu“ jednání se konečně více návštěvníků rozpohybovalo a začalo si večer více užívat.

Dokonce se na pódiu spojili i s předchozí kapelou The Oxx. Až později jsme se dozvěděli, že se seznámili a skamarádili díky této akci v předchozích ročnících. Blíží se devátá hodina a na podium už nastupují, pro mě nejočekávanější kapela večera, Evelynne. Po loňském výkonu si zaslouží velké množství kralupských fanoušků, do kterých se řadím i já. Evelynne rozjeli originální show plnou světel, kouře a skvělé atmosféry, kterou jsem si užívala z první řady. Najednou zakřičel jeden člen kapely: „Kdo bude nejvíc skákat, dostane naše CDéčko!“ A to bylo jasné popostrčení pro fanoušky. Začalo se vehementně skákat, do čehož jsem se jako velký fanda Evelynne také zapojila. A víte co? Ano, získala jsem i já jejich nové CD ANONYMITY. Kluci se rozloučili nejoblíbenějším songem - D.N.A., který fanoušci chtěli dokonce zopakovat. Jako poslední kapela večera se nachystali kralupští rodáci The Bridge Of Sacrifices. Je to začínající kapela, která se ale už pro kralupské publikum stala oblíbenou. Předvedli show, která se stylem od ostatních toho večera lišila, jelikož hraje spíše hardcore, ale to je přeci na hudbě to krásné – ty odlišnosti. Na klucích bylo vidět, jak jsou vděční za každé koncertování, a já osobně věřím, že nám v budoucnu ještě pořádně ukážou. Tímto akce končí a my se přesouváme do zkušebny poslední zmiňované kapely, abychom „prodiskutovali zážitky z večera“. Karolína Křtěnová

Pankrác

V

pondělí 29. 4. jsme se vydali do Pankrácké vazební věznice v Praze na exkurzi v rámci předmětu ZSV. Po úspěšném vstupu do věznice nás pan Dolejší seznámil se základními údaji věznice a celkově nám ji „představil“. Areálem jsme prošli k samot-

4

nému památníku, kde nám poutavým přednesem pan Kýr přiblížil historii nejen věznice Pankrác, ale i celého českého vězeňství. Prohlédnout jsme si mohli i gilotinu (v původní podobě!) a ukázkovou celu tak, jak dříve cely vypadaly. Kateřina Horová

Kde jsou křesílka?!

N

aše škola se může pyšnit mnoha věcmi. Největší dojem ale vždy na přicházející udělala barevná křesílka, která stála kolem šachovnice. Jednoho dne se přesunula do klubovny. A my se ptáme proč? Měl by se radikálně změnit i celý vstupní areál do naší školy? Možná bude koberec dán pryč, stěny budou jinak vymalovány a jednu chvíli seděly na našich křesílkách oživlé a pro veřejnost trochu děsi-

vé postavičky – ale po pár týdnech byly odstraněny. Místo křesílek sem byly dány dřevěné židle, které se do tohoto prostředí příliš nehodí. Na výtvarných hodinách se začala vyrábět nová šachovnice s figurkami - a můžu potvrdit, že jsou velmi povedené. Tak doufejme, že křesílka budou navrácena, abychom si na nich mohli posedět, například u šachové partie. Andrea Procházková

Toaleťák jen pro V.I.P

U

rčitě jste si všichni všimli „záchodové aféry“ u nás ve škole. Záhadný fantom poničil toalety skoro na všech patrech - a ne jenom jednou. První útok proběhl před jarními prázdninami na patře Obchodní akademie. Místo činu bylo uklizeno a všichni kantoři doufali, že se toto už nikdy nebude opakovat. Jenže pouze 3 dny po prázdninách se našel další nepořádek na záchodech v přízemí u školní jídelny.

Vše se odehrávalo na pánských záchodech. Pachatel nebyl dopaden, ale kvůli tomuto problému byl svolán nejen parlament, ale každá třída dostala na svoji nástěnku fotografie poškozených toalet. Na dva dny byly pro chlapce otevřeny jen toalety ve 2. patře. Bohudík můžeme s klidem pronést, že „záchodový fantom“ přestal řádit – z jakého důvodu toto dělal? O tom se může jen spekulovat. Andrea Procházková

5

MICHALOVY STŘÍPKY

Recenze

N. V. Gogol – Revizor

D

louho to vypadalo, že v malém okresním městečku uprostřed Ruska budou lidé dál vést své nudné životy. Vše se ale změní, když se dozví o plánované revizi. Chlestakov, který přijel z Petrohradu, se ocitá ve víru dění, když ho místní autority mylně považují za carského revizora. Snaží se ho uplácet, dávají mu „půjčky“ nebo mu lichotí a snaží se dostat do jeho přízně. Ten jejich hlouposti

samozřejmě využívá. Gogol o svém díle prohlásil: “Rozhodl jsem se shrnout v Revizoru na jednu hromadu vše, co je v Rusku špatné, o čem jsem věděl, a současně se všemu vysmát.” Autor zde představuje problémy ruské společnosti za vlády cara Mikuláše I. Mezi ně patří hlavně korupce úředníků a třídní rozdíly mezi lidmi. Dílo nastavuje zrcadlo všem těm, kteří mají charakter pokřiven úplatkářstvím. Tím

se Revizor stal nadčasovým dílem, protože takoví lidé se objevují i dnes. Revizor přinesl do temného Ruska světlo a „nastartoval“ další autory k tvorbě, která se liší od autorů z jiných zemí. Mohu ho jen doporučit. Ne jen jako povinnou četbu, ale také jako vtipnou ukázku naší politické situace.

Miroslav Žamboch- Pašerák Moderní sci-fi a fantasy není pouze doménou zahraničních autorů. Také česká literární scéna zrodila velmi dobrého autora - a tím je Miroslav Žamboch. Jednou z jeho velmi známých knížek je první díl ze série Agent JFK. Hned v úvodu se dostanete do akce, při které létají vzduchem kusy olova a nešetří se akčními scénami. Hlavní hrdina John Francis Kovář je zatažen do

6

neznámého a cizího světa s paralelní historií a čaroději. Uteče rozvědce a dostává se k mafii. Celou dobu se ho snaží dostat jakási Agentura, o které nikdo nic neví. Na pozadí tohoto akčního příběhu se zobrazuje množství alternativních vesmírů, více či méně podobných tomu našemu. Propracovanost není tak dobrá, jako je tomu u jiných Žambochových prací, ale

má nezaměnitelný rukopis. Postavy jsou zkratkovitě popsané, ale příběh a akční scény odsýpají a alternativní historie je velmi zajímavá. Jako nenáročné čtení mě velmi zaujal a už se těším na další - lepší pokračování. Michal Řehák

Rozhovor

SPORT

V

e druhém čísle jsem se ve sportovní sekci zaměřil na maxima ve školní florbalové lize. Můj výběr nebyl náhodný, neboť právě letos padl letitý bodový rekord z dob, které by se daly nazvat prvopočátky kralupského studentského florbalu. Oba rekordmany mnoho spojuje: ať už to, že vysoko převyšovali své vrstevníky, úspěšně zarmoutili brankáře ostatních týmů i jejich suverenita. To největší spojení je ovšem rodinné, neboť se jedná o bratry. A právě s bratry Petrem a Michalem Vrchotovými vám přináším článek v druhém čísle. Příjemné čtení. Petře, vzpomeneš si na nějaký zásadní bod ze svého bodového maxima z doby před deseti lety? Petr: Tak to si bohužel opravdu nevzpomenu. (smích) Druhá otázka s podobnou tématikou bude na Michala. Michale, vybaví se Ti nějaký kuriózní, nebo naopak důležitý bod či branka z Tvého letošního bodového koncertu? Michal: Nejspíš branka proti týmu SSK Picho žabí stehýnka (4. B.), která rozhodla jak zápas, tak i pozici vedoucího mužstva základní části. Oba patříte k nejproduktivnějším a vůbec nejlepším hráčům, kteří kdy naši školu navštěvovali a působili v DG lize. Je to jenom čirá náhoda, nebo jste vždy oba toužili být nejlepší v daném sportu? Petr: Asi je to jen náhoda, díky tomu, že se florbal hraje na školách. Jinak bych se k tomu nejspíš nedostal. Michal: Jestliže mě ten sport baví, snažím se všemi způsoby v něm být nejlepší. Kromě florbalu vás spojuje také hokej, který oba jste závodně hráli, nebo ještě hrajete. Myslíte si, že hokejová průprava je ve florbalu prospěšnou věcí? Petr: Rozhodně, je to hodně podobný sport. Až na brusle a pár omezení v pravidlech dá se říct stejný. Brácha využívá zkušenosti z hokeje, ale u mě je to jinak. Celou hokejovou kariéru jsem byl brankář, takže nevyužiji nic, ale už odmalička jsem chodil hrát před barák hokejbal, kde jsem se naučil s hokejkou. Michal: Myslím si, že určitě ano, hokej mi ve florbalu pomohl k lepší kontrole míčku, přesnosti a tvrdosti střely, pohyblivosti na hřišti. Nebýt hokeje, tak bych neměl ani tu nejmenší šanci být rekordmanem. Oba dva jste také součástí úspěšného kralupského týmu Sokol Kančí Hřbet. Můžete se od sebe vzájemně něco naučit, poradit si, inspirovat se? Petr: Občas se mu snažím poradit, ale vždycky si vymyslí nějakou výmluvu, proč to tak udělal, nebo neudělal a ještě se urazí. (smích) Michal: Už od malička mě učil různé kličky a finty jak oklamat protihráče. Od těch dob k němu vzhlížím a při zápasech ho pozoruji, abych se něco nového přiučil.

Většinou po zápasech RFL mi radí, co nedělat - a jak se toho vyvarovat. Dokážete vzájemně jeden na druhém vyzdvihnout nejsilnější vlastnost a naopak nějakou slabinu? Petr: Michal má dobrou techniku, ale ještě mi u něj chybí takový ten klid a přehled. Michal: Největší slabina podle mého je, že brácha málo střílí, přitom má výbornou střelu. Má mnoho silných vlastností, které ho činí takovým, jaký je. (= nebezpečného pro brankáře). Proběhlo nějaké popichování po té, co Michal překonal Tvůj rekord, Petře? Petr: Vůbec jsme se o tom nebavili. Ani nevím, kolik jsem ho měl já sám, ale už na začátku ligy bylo jasné, že nebude problém ho překonat. (pozn. redakce – Petrův rekord činil 120 bodů, nově stanovené maximum Michalem je 157 bodů). Naše soutěž byla dřív vyrovnanější, výsledky nebyly tak divoké - jako dnes. Naopak Ty, Michale, okomentoval si nějak překonání staršího bratra? Michal: Jen jsem mu řekl, že jsem ho překonal v bodování, a to bylo vše. Vím, že dřívější DG liga byla kvalitnější a rozdělena na věkové kategorie. Kdyby se můj tým přenesl v čase do doby za vlády Skeletonů, tak by rekord mého bráchy nikdy nebyl překonán. (pozn. redakce – tým Skeletonů, nejúspěšnější tým historie DG ligy, veden právě Petrem Vrchotou). Moje poslední otázka - budu směřovat na Vás oba – existuje nějaká meta či cíl, které/ho byste rádi ve sportu dosáhli? Petr: Sportuju jen pro zábavuJ. Michal: Rád bych něco dokázal v hokeji, jako jedna z mých met může být například dosažení extraligy ledního hokeje.

7

Český fanoušek není (de)BÍLEK

Č

eská republika a fotbal. Spojení, které je pro zemi v srdci Evropy stejně typické jako například spojení Rusko – vodka. Ovšem pro laického fanouška se může v posledních letech zdát velmi vzdálené, až atypické. Fotbalová úzkost ovšem není zapříčiněna neúspěchem tuzemského ligového fotbalu, chraň Bůh, neboť ligové kluby jako Sparta či Plzeň jsou nejcennějším artiklem české kopané. Díky těmto klubům se zvedá český koeficient, který alespoň na čas zastavil propad v mezinárodním žebříčku FIFA. Proto můžeme být rádi, že po českých travnatých pažitech běhají klenoty jako Darida, Rajtoral, nebo Krejčí, mladí hráči, kteří rostou do velikosti evropských diamantů. Erudovaný fanoušek ovšem nepláče nad tuzemským fotbalem, nýbrž nad reprezentačním celkem. Důvod propadu české reprezentace, kdysi chlouby, dnes nejistého strašáku věrných fanoušků? Kde jsou příčiny krachu a neúspěchu reprezentace? Hlavním jmenovatelem ústupu reprezentace je reprezentační stále ještě trenér Michal Bílek. Taktéž bývalý reprezentant a Fotbalista roku 1989 je zapsán v mysli fotbalových pamětníků jako autor památného gólu do sítě Portugalska z kvalifikace na MS 1990. Mnohem více se nám „vryl pod kůži“ jako nástupce Karla Brücknera na reprezentační židličku. Není v lehké pozici již od svého nástupu do funkce v roce 2010. Velká část fanoušků již delší část žádá „Bílkovu hlavu“ v důsledku neuspokojivých výsledků, druhá část argumentuje „ono to bude příště lepší“. Nebylo, to už jsme byli přesvědčeni. Z pevné, neměnné party se stal kvartálně měnící se ansámbl. Smutný je též fakt, jak se národní tým prezentuje. Hra je neúčinná, bezpohlavní, plná nakopávaných „hurá“ balónů, korunovaná kostrbatostí. Občas vyvede fanouška z letargie nějaký ten vstřelený gól.

8

Otázkou je, co dál. Kvalifikace na MS 2014 se ještě nezdá býti ztracenou, ovšem hráči si ji velmi ztížili zaváháním s Dánskem. V týmu započala generační obměna, což lze považovat za plusový bod Bílkovy éry. Do popředí se dostávají hráči jako Matěj Vydra, watfordský šutér a budoucnost českého útoku. Ovšem potenciál a talent nelze vyžít bez vidiny a jisté profesionální erudice, na kterou Michal Bílek ještě nedosáhl, zatím. Vyvstává další otázka – když Bílek ven, kdo dovnitř? Neunavitelný trenérský nezmar, inovátor a pokrokář Josef Csaplár? Nebo snad bývalý úspěšný slávistický trenér Karel Jarolím, jež byl na „poslední štaci“ placen ropnými penězi arabských šejků? Také ne. Bohužel v úvahu zatím nepřipadá ani Pavel Vrba, kormidelník plzeňské Viktorky, radost rozdávajícího týmu. Ten sice připustil zájem trénovat reprezentaci se lvem na prsou, plzeňské vedení toto však dementovalo novou smlouvou pro Vrbu do roku 2015. Odpověď lze hledat za hranicemi Čech. Konkrétně jméno Zdeňka Zemana, trenéra, který si v Itálii vybudoval obrovský respekt a renomé i navzdory tamní mentalitě vůči neitalským trenérům. Člověk, který dokáže i s týmem bez hvězd předvádět útočný, přitažlivý a zejména produktivní fotbal. V posledním bodě by byl nejpotřebnějším pro český fotbal, neboť tři góly do sítě slabé Malty nelze považovat za bernou minci. Je otázkou, zdali by Zeman na nabídku ze Strahova kývl, poněvadž je velmi tvrdým kritikem korupčního prostředí, což by v lehce „cinklém“ českém rybníčku nemusel být populární názor. Uvidíme, co přinesou další dny, týdny a měsíce. Třeba opravdu dojde k výměně trenéra a Česku pomůže Zeman, ten fotbalový. Filip Janouch

Gympl nebo Obchodka Tuhle otázku si jistě položí každý, kdo ukončí základku a chce začít navštěvovat náš ústav. Člověk by si řekl, že je to jednoduchá otázka, chceš jít na VŠE - jdi na obchodku, chceš jít na jakoukoliv jinou vejšku, jdi na gympl. To ovšem ten člověk nezná naši školu, zde je členství na obchodce - či na gymplu záležitostí života a smrti. Jedna strana se posmívá druhé kvůli řekněme: nedostatku vědomostí a druhá se brání výrazy typu: šprt, gymplák, apod. Nechám na čtenáři, ať si vybere, která je která. Proč? To je záhadou i mně, neboť se jedná o dvě rozdílné - jinak zaměřené - střední školy, které se čirou náhodou nacházejí ve stejné budově. To je jako srovnávat UK a ČZU, nebo Prahu a Brno. Když jsem s různými obyvateli naší školy konzultoval psaní tohoto článku, dostalo se mi několika fascinujících reakcí:

Z

1) Jen to napiš, je to zajímavý téma … 2) Neporovnávej nás nebo zemřeš … (Napsané to nezní tak výhružně) 3) Hlavně si je pořádně vychutnej … 4) To do mého předmětu nepatří … atd.

těchto reakcí je zřejmé, že je to poměrně nebezpečné, ale velmi zábavné téma.

Další otázka je: kde má tahle nevraživost vlastně kořeny? Cítí se gympláci natolik geniální, že se jim chudáčci „obchoďáci“ (Tesco, Lidl a tak) zdají prostě hloupí, nebo je to naopak? Vadí gymplákům „úspěšnost a pohodlnost“ obchodky? Těžká otázka, v každém případě doufám, že se humor na toto téma z naší školy nevytratí. Protože to by byla škoda. Navíc obě části naší školy produkují celou řadu úspěšných studentů, kteří nejenže zvládají studovat na této prestižní škole, ale vynikají i v různých mimoškolních aktivitách: ve zpěvu, v basketu, v kreslení, v hraní dračího doupěte apod. „Popichování“ mezi gymnaziálními studenty a studenty obchodní akademie je jedním z nejstarších „sportů“, které školní budova zná. Bylo by dobré si položit otázku: v čem vlastně tkví a kde je zakořeněna rivalita mezi dvěma vzdělávacími institucemi - sdílejícími stejné školní stěny? Mnoho lidí by si jako automatickou odpověď kladlo „věkový“ rozdíl obou institucí, neboť gymnázium jako takové v budově školy funguje již od jejích začátků, tedy od r. 1923, kdežto instituce obchodní akademie vznikla až v 90. letech - jako „mladší sestra“ gymnázia: první „obchodkáři“ zasedli do lavic ve školním roce 1992/93. První (úspěšní) absolventi opustili bránu školy v roce 1997. Odpověď na otázku

A tak dále …..

smyslu rivality bude společně s otázkou pravdivosti o Turínském plátně patřit k jednomu z největších objevů 21. století. Možná část do mozaiky pomyslné odpovědi se najde ve skutečnosti, kterou nelze „obchodce“ upřít – její úspěšní studenti najdou uplatnění i bez budoucího studia na vysoké škole, ale úspěšně odmaturující „gymplák“ bez idey vysoké školy… Člověk s maturitou z obchodní akademie najde uplatnění jako například účetní, kdežto stejně úspěšný gymnazista zaujme řádek v seznamu čekatelů na úřadu práce. Přes veškerou dehonestaci studentů obchodní akademie je ovšem dobré podívat se na to, že většina z nich má velmi dobré a kvalitní vztahy s lidmi navštěvující gymnázium, ať už čtyřleté, nebo osmileté. Překvapuje vás poslední přečtená věta? Očekáváte snad to, že mezi sebou budou studenti vést válku spočívající v krádežích kalkulaček? Nebo snad: že se „obchodkáři“ budou smát „gymplákům“, že neumějí tak rychle psát všemi deseti? Z druhé strany: čekáte, že gymnazista začne poučovat „obchodkáře“, že husita a husa je něco jiného? Ano, je. Ale to vědí i středoškoláci z obchodní akademie. Domnívám se, že „týmy vtipálků“ z obou středních škol by se neměly bavit na svůj účet navzájem, ale spojit své síly a zaměřit se na daleko vtipnější témata naší školy. Zde jich pro ukázku pár uvedu:

1) Fantom toalet – Kdo odhalí příšeru skrytou ve stínech toaletního papíru? 2) Koberec, křesla, figuríny – Ztráta peněz, nebo ztráta peněz? 3) Klubovna – Pro studenty bez studentů ? František Hánl

9

MATURITA,

aneb zkouška dospělosti Každý rok opustí bránu naší školy desítky studentů. Ať už po osmiletém, či čtyřletém studiu - maturantů je každý rok dost. Většina z nich pak pokračuje ve studiu na vysoké škole. A právě s letošními maturanty jsem se rozhodla udělat krátké rozhovory a zeptat se jich, co by nám, mladším, nebo příštím maturantům doporučili, jak se na maturitu připravují a na jakou vysokou školu se chystají. Postupně jsem se ptala Lucky Cihlářové, maturantky z oktávy, Petry Hildebrandové z obchodní akademie a Ivany Hodonské ze čtyřletého gymnázia.

Lucka Cihlářová, 8.G Proč ses rozhodla pro osmileté gymnázium? Rozhodla jsem se na školu tehdy přihlásit, protože jsem chodila na ZŠ Třebízského do “béčka”, do třídy, ve které jsem se nudila a zaostávala. Řekla jsem si tehdy, že mám na víc a že chci zkusit přijímačky. Jsem rodičům dodnes vděčná, že mě v tom podpořili.

Podle čeho se, podle tebe, mají budoucí maturanti řídit při výběru maturitních předmětů? Podle čeho sis je vybírala ty? Rozhodně by si měli zvolit předměty, které budou potřebovat k přijímačkám. Věřte, že cesta nejmenšího odporu je špatná volba. Lepší si ten rok na seminářích protrpět, než to pak dohánět samostudiem před přijímačkami. Já si vybrala biologii, protože mě baví a Co plánuješ po ukončení studia na SŠ? Po škole se chystám na Přírodovědnou fakultu UK - a chci ji dál studovat. Přibrala jsem si k tomu ještě ZSV, když to tam nevyjde, tak mě jistí Zemědělka v Such- protože je to pro mě zajímavý předmět, který se v budoucnu neztratí. dole. Jak se připravuješ na maturitu? No, moje prozatímní příprava spočívá v záplavách testů, která na nás učitelé hrnou. Plus tedy zpracovávání otázek. Největší záběr přijde ale až o svaťák.

Kdybys věděla, „do čeho jdeš“, šla bys na gympl znovu? Rozhodně ANO. Na ZŠ bych se zahrabala a byla by ze mě kuchařka nebo kadeřnice bez cílů...

Petra Hildebrandová 4.B Proč ses rozhodla pro obchodní akademii? Protože jsem nevěděla, kam jinam jít. Kdo v 15 věděl, co chce dělat? A taky kvůli dojíždění. Původně jsem si chtěla dát přihlášku i na gympl, ale to jsem si rozmyslela. A také obchodky byly v módě, tak jsem to také zkusila.

Přípravu na jaký maturitní předmět hodnotíš jako nejtěžší? Na angličtinu. Ale to je u každého jiné. Záleží, jak se tomu člověk věnuje. Já si myslím, že čím více se určitého předmětu bojí, o to více by se na něj měl připravovat.

Co plánuješ po ukončení studia na SŠ? Vysokou školu. Podala jsem si přihlášky na UJEP do Ústí a na ČZU do Prahy, když se tam nedostanu, plánuji si najít práci a spoustu dalších jiných věcí.

Jaké jsou tvé pocity, když si uvědomíš, že jednu část maturity, tu praktickou, už máš za sebou? Žádné, protože to nejtěžší máme před sebou a je toho spousta. A bude to už brzy. Ale je fajn mít něco za sebou. Hlavně, aby to bylo úspěšné.

Jaká „obchodní“ zkušenost pro tebe byla největším zážitkem? Asi školní praxe, protože jsem si zkusila, jaké to je pracovat ve firmách, kde jednou také skončím a ověřila jsem si naučené věci ze školy v praxi.

10

Ivana Hodonská, 4.A Proč ses rozhodla pro čtyřleté gymnázium? Rozhodující bylo, že škola se nachází v blízkosti mého bydliště, a také jsem po základní škole stále nebyla rozhodnutá pro určitý obor a gymnázium je tedy všeobecné. Co plánuješ po ukončení studia na SŠ? Určitě bych ráda šla na VŠ. Našla jsi v „nabídce“ seminářů ty, které jsi potřebovala/chtěla? Ano, samozřejmě jsem si našla své semináře, ale na druhou stranu jsem si z nabídky musela volit i ty, které jsem nechtěla. Jak se připravuješ na maturitu? Většinu otázek probíráme ve škole, je tedy na mně si je zpracovat a naučit se je.

Jak si podle tebe mají budoucí maturanti vybírat téma seminární práce? Podle čeho jsi vybírala ty? Především by se měli zamyslet, z jaké oblasti si chtějí seminární práci vybrat, po té - co je zajímá, nebo naopak, o čem by se rádi něco naučili. Tématu by však měli předem alespoň trochu rozumět. Já si seminární práci vybírala podle toho, co mě zajímalo, a také zároveň o čem se, podle mě, moc nevědělo. Vybrala jsme si tedy dětskou prostituci a opravdu spolužáci nevěděli, že i toto se v ČR děje. Kateřina Horová

zdroj: http://www.eduin.cz/

11

ROZHOVORY S KANTORY,

aneb myslíte si, že je dobře znáte?

V

ítám vás u nové rubriky „Rozhovory s kantory“. V této rubrice se vám vždy pokusím představit profesory naší školy z jiné stránky, než jak je znáte - to jest ze stránky soukromé. Myslíte si, že se partneři musí ve svých názorech naprosto shodovat? Po přečtení tohoto článku si budete moci udělat představu o tom, jak jsou/nejsou sehraní paní Honická a pan Honický. Předem vám můžu prozradit, že už jen atmosféra, která oba rozhovory doprovázela, byla zcela odlišná.

Říkala jsem si, že bych chtěla být ten, kdo myje slony.

Chtěl jsem být prezidentem republiky.

Rozhovor s paní profesorkou Honickou se odehrával v rozverné atmosféře a pozvolném tempu. a. Jednoznačně: moře x hory - moře sport x dort – nejdřív sport a potom dort – říká a směje se Darwin x církev - Darwin b. Rychlovky: Jaké 3 věci byste si s sebou vzala na opuštěný ostrov? Jaké bylo vaše vysněné povolání v dětství? Na opuštěný ostrov bych si asi vzala hodně praktických Lékařka. věcí. Myslím, že bych si vzala nějaké pracovní nástroje - a byla by to asi sekyrka, sada nožů a asi množství Jaký hudební styl posloucháte? Nejvíc asi vážnou hudbu, a nebo folk ….. a nebo vlast- provazů a provázků. ně všecko. Jednoznačně neposlouchám dechovku. To Jste pro legalizaci marihuany? ne. No, nevím. Tak pro legalizaci marihuany třeba k léčebKdo je vaším idolem, nebo s kým byste ráda poveče- ným účelům určitě. A to lepším způsobem - než to teď vyřešilo naše ministerstvo zdravotnictví, že? Ale pro řela? No, to je těžká otázka. Já určitě nějaký idol ... nemám. legalizaci marihuany, jako řekněme zábavné látky, to Já to mám těžký s idolem. Já nijak moc idoly nevyzná- asi ne. vám, ale kdybych měla jít s někým na večeři a mohla bych si vybrat úplně kohokoli, tak by to byl buďto Woody Allen, anebo ředitel Bradavic Brumbál. c. Otázky šité na míru: Jak jste se seznámila se svým mužem. Můžete nám Víte, kdo je idolem vašeho muže? prozradit, jak jste spolu již dlouho? Myslím si, že nikdo. Myslím si, že nikdo, ale že bychom No, seznámili jsme se naprosto banálně. My jsme byli se shodli na Woody Allenovi, kdybychom si mohli vyspolužáci na vysoké škole, takže se známe vlastně od brat někoho, s kým bychom se chtěli sblížit - na něm studentských let, ale trošku zvláštní je možná to, že bychom se asi shodli. my jsme spolu dlouho nechodili. Na škole jsme se tak více méně kamarádili, potom jsme odpromovali, roze- Jaké jsou vaše koníčky? šli jsme se do různých končin světa. Manžel šel na voj- Koníčky? No, tak na prvním místě je četba samozřejnu, potom se odstěhoval do Čech. Já jsem zůstala na mě, ale to je spíš postižení než koníček, a potom ptáMoravě, protože jsme studovali v Olomouci, a deset ci – ornitologie. To je taková moje posedlost. Pořídila let jsme se neviděli. Za těch 10 let jsme si vyměnili asi jsem si na ně veliký dalekohled a chodím je pozorovat 2 dopisy, kdy mě Ivoš psal z vojny a já jsem mu odpo- a koukám, kdo už přiletěl a kdo nepřiletěl. Třeba včera věděla. Po deseti letech jsme se znovu potkali na srazu jsem viděla u Měcholup čápa. absolventů a tam jsme se domluvili, že se vezmeme. A Doma ale ptáky nechovám, a dokonce je vypuzuju. taky jsme se do roka vzali, takže letos slavíme patnác- Tam ta láska končí, protože oni mají tu vlastnost, že té výročí sňatku. bohužel znečistí, takže domů je nepouštíme.

12

Víme, že s manželem rádi cestujete. Jaké je tedy vaše oblíbené místo v zahraničí? Mně je asi nejsympatičtější Itálie. Kdybych si mohla vybrat nějakou zemi, kam bych se třeba chtěla odstěhovat - a kde si dovedu představit, že bych žila, tak Itálie. Jednak i kvůli jazyku, protože ten je jednoduchý. A věřím, že bych se ho naučila dobře. Ale i kvůli přírodě a památkám - a vůbec i kvůli životnímu stylu. Vy jste říkala, že ráda čtete, tak jaký je váš oblíbený autor a kniha, kterou jste četla nejčastěji? No… já čtu všecko, ale velice jsem si oblíbila třeba Gabriela García Márqueze, toho musí mít rád snad každej - a v poslední době mě zaujal finský autor Hotakainen. Mockrát jsem četla Sto roků samoty právě od Márqueze, to můžu číst pořád dokola. Je to knížka, která se neomrzí. No a z českých autorů samozřejmě Ota Pavel taky nikdy neomrzí, nebo Hrabal. Přiznám se, že nemám ráda Karla Čapka.

Nenudí vás každodenní stereotyp? Zvolila byste si jiné povolání, kdybyste se mohla vrátit zpět do let, kdy jste ukončila univerzitu? No, někdy o tom přemýšlím, že jsem možná udělala krok vedle, ale ne kvůli stereotypu, ale kvůli tomu, co se všechno na učení nabaluje. Umím si představit, že bych třeba byla lékařkou, to jo, nebo veterinářkou, anebo že bych byla ten, kdo koupe slony. Když jsem byla naposledy v zoologické zahradě, tak jsem viděla, jak koupali slona. Ostřikovali ho takovou hadicí a slon si hrozně lebedil a zvedal jednu nožičku a druhou nožičku a bylo vidět, že tomu slonovi to dělá dobře. A vždycky dostal kousek jablíčka za odměnu, že tak hezky stojí, a potom ho vodili dokolečka, aby se pěkně prošel. Taková trošku vězeňská procházka to teda byla. To se mně hrozně líbilo, protože bylo vidět, že slon pěkně komunikuje s chovatelem, tak jsem si říkala, že možná bych chtěla být ten, kdo myje slony.

Co byste sama chtěla vzkázat čtenářům, nebo o sobě Můžete nám prozradit nějaké nejexotičtější místo, prozradit něco, na co jsem se vás neptala? kde jste byla, nebo místa, kam se člověk běžně ne- Prozradit? No já myslím, že čtenářům, to je studenpodívá? tům naší školy, už jsem prozradila na sebe snad úplně Nejexotičtější? No, tak počkejte, já jsem na moc exo- všechno v hodinách, takže bych jim toho asi víc neprotických místech asi nebyla. Kdysi jako holka jsem se zrazovala. No a co bych jim chtěla vzkázat? Aby hodně dostala do Gruzie. Bylo tam krásně. Je to fakt pěkná četli, protože když budou hodně číst dobrou klasickou země. My jsme jezdili hodně vlakem. Vlak jel kolem literaturu, tak nikdy nebudou za blbečky, i kdyby je vyvysokých - vysokananánských hor a na těch horách hodili ze všech škol, na kterých kdy studovali, a i kdyby úplně v neuvěřitelných výškách jsou přilepeny třeba žádná studia nedokončili. Když budou sečtělí, tak nihrady - jako takový vlaštovčí hnízdo, najednou prostě kdy nebudou hloupí a nikdy nebudou omezení. A to by trčí nad krajinou. A to si myslím, že se jen tak někde byl asi můj vzkaz lidstvu. nevidí. Rozhovor s panem profesorem Honickým se naopak odehrával ve svižném tempu a střízlivé atmosféře. a. Jednoznačně:

moře x hory Pokud možno hory letní a potom ještě moře, taky letní. sport x dort Jednoznačně dort ovšem lehký originální v nějaké dobré domácí cukrárničce. Darwin x církev No to je jednoznačné, na začátku 21. století – Darwin. b. Rychlovky: Jaké bylo vaše vysněné povolání v dětství? Kdo je vaším idolem, nebo s kým byste rád povečeTak já jsem se pohyboval mezi dvěma krajnostmi. řel? Chtěl jsem být prezidentem republiky a poté, když Se schopným, ale nikoli všeho schopným českým minijsem viděl nějaké díly Macha a Šebestové, tak jsem strem školství, ale to se mi nikdy nepodaří. chtěl být dlouhou dobu Žlabavou. Myslím si, že se to svým způsobem v kantořině povedlo, protože úkol Jaké 3 věci byste si s sebou vzal na opuštěný ostrov? dnešního učitele je studenty spíše žlabavit. Dobrou knihu, dobrého přítele a dobrou náladu. Jaký hudební styl posloucháte? Cokoliv, co zklidní kantorské nervy.

Jste pro legalizaci marihuany? Pro zdravotní účely ano.

13

c. Otázky šité na míru: Víme, že na škole vedete KMD, tudíž nejspíš máte zálibu v návštěvě divadel, ale jaké jsou vaše další koníčky? (Přikyvuje.) Turistika, poznávání, cestování, ale ne na kole, ale turistiku pěší, protože si myslím, že na kole spoustu lidem ta krása přírody a detailů uniká.

Nenudí vás každodenní stereotyp? Zvolil byste si jiné povolání, kdybyste se mohl vrátit zpět do let, kdy jste ukončil univerzitu? Co byste šel dělat, kdybyste si školství znovu nevybral? Nenudí mě ani tak stereotyp, i když taky, jako to, že školství je jedno z mála oborů, kde se na vás ze všech stran vrhají takzvaní brouci pytlíci, ve stylu všechno Máte nějakou oblíbenou zemi nebo místo? znám, všechno vím, všechno umím dvakrát a snaží se Já myslím, že hezky, když jste s někým, koho máte rádi, vám na základě toho, že jednou byli ve škole, přečetli může být hnedka za rohem vašeho obytného bloku, si knihu a vědí, kdo to byl Karel IV., říkat, jak máte tu když to řeknu takto. U nás hezkých míst je spoustu a práci dělat, i když tomu vůbec nerozumí. Takže to bych spoustu, které bohužel neumíme mnohdy zpropago- řek, že je hlavním problémem školství - a zvláště dnešvat. Milujeme oba dva se ženou Český ráj. ního českého školství - a po těch zkušenostech bych si asi už učitelství nevybral. Ale nevím. Moje žena vždycJaká je nejvtipnější příhoda jakou jste se studenty ky tvrdí, že bych si to hnedka rozmyslel, po nějakých zažil? týdnech, že by mi učení chybělo. Teď to může mít spoustu výkladů. Byl bych nerad, aby Mně by třeba hrozně bavilo mít malý penzionek někde to mělo ten výklad, který z té odpovědi vyplyne, ale… u nás a pečovat o turisty. Tam by byly totiž hned patrodpovím asi tak: To by se musela ta otázka položit až né výsledky práce. U nás nejsou patrné výsledky práce po dvaadvacáté hodině. (Směje se.) hned a to je trošku to, co někdy demotivuje. Kde a jak jste požádal vaši ženu o ruku? My jsme spolužáci, chodili jsme na fakultu a tam jsme spolu tak v průběhu studia chodili, nechodili a pak jsme se deset let neviděli. Za těch deset let jsme si napsali 1 nebo 2 dopisy a po deseti letech jsme se setkali na schůzce absolventů po deseti letech na hradě Bouzov, kde byla kastelánkou naše spolužačka. V průběhu několika dnů jsme se rozhodli, že se vezmeme, a bylo to. Bylo to zcela jednoznačné v průběhu těch pár hodin po deseti letech, co jsme se viděli. Věříte na mimozemšťany? Nevěřím, protože si myslím, že kdyby byli, tak už by nás dávno nějakým způsobem napravili. Víte, jaké je oblíbené místo vaší ženy v zahraničí? Budu si trošku fandit... každé, kde jsme spolu. (Směje se.)

14

Co byste chtěl našim čtenářům vzkázat, popřípadě něco o sobě prozradit? Co bych chtěl vzkázat? Aby pilně studovali - respektive - aby především měli o něco užitečného a hodnotného nějaký zájem. Aby se nesnažili tou školou proplout jen tak za 2, za 3, za 4, mně to stačí, ale aby prostě na sobě alespoň v nějakém oboru pracovali a měli chuť a sílu poznávat nové věci. Nikoli jen tak povrchně, internetově, ale opravdu do hloubky. Rád si zazpívám ve sprše Caruso, ale bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj a pokládám to za svůj handicap, negativum a závidím všem, kteří to umějí. Nikola Ortová

TVORBA STUDENTŮ Třešeň Dnes bylo otci sděleno, že naše třešeň není zdravá. Sdělili mu to ti chlápci, co nám sem tam vypomáhají na zahradě. Nějaká špatná je ale jen polovina stromu. Rozumějte, naše velká třešeň se skládá ze dvou mohutných kmenů. Kousek nad zemí se strom takto zdvojuje ve dví. Jako celek je opravdu ohromný. Vždy, když se na jaře obalí květy, stává se nejnádhernějším na celém nábřeží, kde se hrdě pne k nebi. Jedna část však musí pryč. Otec to přijal s klidem, mne to uvrhlo do úvah. Přistupuji k oknu. Třešeň je krásná. Vysoká jako náš dům, tyčí se přímo na druhém konci zahrady. Může mít tak deset metrů. Nyní si ji představuji jen zpola tak širokou, zpola tak vykvetlou, zpola tak mohutnou. Stal by se z ní mrzáček. To si rozhodně nezaslouží. Je starší než můj otec. Je v ní tolik vzpomínek… Na jazyku mi vyvstane kyselost, že bude tomu němému - věrnému příteli naší rodiny ublíženo, ale vzápětí kyselost střídá sladkost. Sladkost nostalgických vzpomínek s třešňovou příchutí. Za necelé dva měsíce budu plnoletý. Ten strom jsem vídal prakticky den co den celých dlouhých osmnáct let. Bude to nějakých 6570 dní. Dlouhá doba. Kam až má dětská mysl sahá, pamatuji si léto - co léto, jak jsem trhal třešně. Pamatuji si, jak jsem nemohl dosáhnout ani na ty nejnižší. Dnes už nemám problém si jich pár natrhat, ani se nemusím natahovat. Bývaly sladké, bývaly kyselé, ale nikdy nebyly nevýrazné. Pamatuji si, jak jsme s babičkou a dědou dělali marmeládu. Jak se linula sladká vůně kuchyní a strašné horko otupovalo mé smysly. Babička ani dědeček již nežijí. Nádherná vzpomínka však roste dál. Také si vzpomínám na minulé léto. První léto bez mých prarodičů. Byli jsme s rodiči na dvoutýdenní dovolené. Když jsme se vrátili, pod stromem bylo nastláno spadanými třešničkami, vesměs shnilými. Nikdy mi nedošlo, jak strašně rychle někdy třešně zrají. A že se

stačí jednou ohlédnout a zmizí ty největší jistoty. Znovu přistupuji k oknu, abych získal další inspiraci. Trocha spadaného jehličí a pár šišek upoutá mou pozornost. No ovšem. Sousedova borovice. To je přece větší strom než naše třešeň. Chvílí ten jehličnan pozoruji, ale na jazyku žádnou sladkost nenacházím. Jen vůni smůly, zkalenou vzpomínkami na věčné uklízení jehličí. Dvakrát z toho stromu spadli na naši zahradu hádci. Snad malé zmijky. Viděl jsem to na vlastní oči a nemohl jsem tomu uvěřit. Had na stromě? Byl jsem malý, měl jsem strach. Tolik asi o vzpomínkách na ten strom. Žádné plody, žádné květy, jen pruh stínu při západu slunce. A pak samozřejmě moje milované straky. Na té třešni už asi tři roky žije pár strak. Mají hnízdo právě na té polovině stromu, která bude muset pryč. Hopkají si po zahradě a netuší, že přijdou o svůj domov. Je mi jich líto. Byli to příjemní spolubydlící. Snad by mohli přesídlit na tu druhou polovinu. Třeba se jim tady opravdu líbí. Zívám, přemýšlím, jak tohle své vzpomínání zakončit. Prohlížím si rozvrh a čtu si úkoly na zítra. V tom mé oko padne na stránku diáře. Dnes je prvního května. Je první máj. Jak jsem to mohl nepoužít? Vždyť třešeň je největší symbol prvního máje. Ano. Vzpomínám si, jak si moji rodiče dávali polibek pod rozkvetlou třešní. Letos asi zapomněli, stejně jako jsem na tohle datum zapomněl já. Je už jedenáct hodin večer. Třešeň tenhle den smutně stála a nepožehnala žádné lásce. I když jistě tolik chtěla. Ale nechci tady rozehrávat tragédii jak od Čechova. Jenom jsem tak nostalgicky vzpomínal. Někdy bychom si měli víc všímat věcí, co jsou tak blízko nás. Víc otvírat oči a srdce. Vždyť naše životy mají krásné chvilky. A stromy to vědí. Kvetou a šeptají si, jak jsme my lidé stejně v jádru sympatické bytůstky. I když občas červivíme. Michal Jindřich

Chvála řeči česko-anglické „Řeč je duše a vědomí národa.“ napsal jeden z největších českých spisovatelů Karel Čapek ve svém fejetonu Chvála řeči české. Od té doby uplynulo mnoho let a spolu s časem utíká a pádí i celý svět mnohem rychleji než dříve. Zdá se, že dnes jsme všichni tak uchvátaní, až nemáme čas vůbec na nic. Dokonce ani na ty krásy české řeči. Postupně na ni zapomínáme a naše nedbalost a lhostejnost se znatelně projevuje. Ze západu připlula po moři nemoc, která ji nakazila a naše řeč onemocněla. Anglikanizace a amerikanizace je v sou-

časných Čechách cítit na každém kroku. Jsou to nápisy na domech, názvy potravin a nápojů, bilboardy u silnic, reklamy v televizi, plakáty ve vlacích a v metru. Není divu, že se nám postupně angličtina zarývá pod kůži. Ono by na tom vlastně nebylo nic špatného. Učí se ve školách, a dokonce i ve školkách, aby naše mladé generace dobře ovládaly tento světový jazyk a všude ve světě se dobře domluvily. Jistě, je to k užitku a já sám jsem měl anglický jazyk od malička v oblibě. Jenomže, jak to tak v životě bývá, je v tom háček.

15

Logickým důsledkem našich dnešních uspěchaných seberte se a navštivte ten nejpajzlovatější lokál ve važivotů je nedostatek času. Potřebujeme pořád vět- šem okolí. Pohodlně se usaďte a naslouchejte rokoší rychlost a kratší dobu na meziosobní komunikaci. vání starých vážených pánů. Ano, i nějaká ta vulgarita Jak si pomoci? To je jednoduché, dámy a pánové. V je podstatnou součástí jazyka, oživuje ho a dobarvuje. poličkách nad vašimi hlavami je příhodně umístěn To je to pravé národní bohatství. Ne kulturní památky anglický jazyk, který je věcnější, rychlejší a stručnější. nebo zlato a sůl v královských pokladnách, ale právě Uchopte ho a nacpěte kamkoliv, kde jsou české obraty řeč je tím, co odlišuje náš národ od těch ostatních. příliš zdlouhavé a upovídané. Byli jste zvyklí na otáz- Při ohlédnutí do historie zjistíme, že v minulosti, překu typu: „Jak probíhala dnešní schůzka?“ odpovídat devším na přelomu osmnáctého a devatenáctého stoslovy: „Bylo to úžasné. Příjemně jsme si popovídali. Je letí, mnoho lidí vydalo obrovské úsilí na získání práva okouzlující a zdá se býti velmi milá?“ Na to rovnou za- používat český jazyk a na jeho opětné vyzdvižení na pomeňte! Teď stačí říct „OK“ a tím pokryjete celou od- úroveň jazyka vzdělanců ze stínu řeči našich západních pověď a vyjádříte všechno, počínaje vaší momentální sousedů. V tomto případě to tedy byla němčina a tehnáladou a konče aktuální ekonomickou situací na Bal- dejší situace je samozřejmě naprosto nesrovnatelná káně. Někomu jste ublížili? Nebudete přeci vymýšlet se situací dnešní. Co by ale řekli obrozenci jako Hasrdceryvné omluvy. Stačí zabručet „sorry“ a všechno vlíček, Jungmann, Tyl, Mácha nebo Němcová, kdyby je v pořádku. Představte si, kolik českých slovíček díky viděli, jak se dnes dobrovolně vzdáváme naší krásné tomu umírá. řeči ve prospěch stručnější angličtiny? Co by k tomu Je pravda, že anglické výrazy, které používáme v ka- asi řekl Pan Čapek, cítě stále na jazyku hořkost Mniždodenním životě, jsou praktické a já sám to dělám chova? častěji, než bych chtěl. Ale měli bychom se všichni za- Pokud jsou vám i tyto argumenty málo, mám tu pro stavit. Nechat čas chvíli utíkat. Ať si běží. Otevřít zase vás ještě jeden, poslední. Představte si život bez těch oči a pohlédnout na tu krásnou zemi, ve které žijeme, kouzelných českých slov, která zahřejí u srdce pokaža zamyslet se nad řečí, kterou nám vložili do úst naše dé, když je slyšíte. Ťulpas, čumáček, sněženka, koblímatky. Byla řečí našeho dětství, tenkrát jsme ještě ni- žek… všechno jsou to slova, která se nedají přeložit, kam nespěchali a právě v této řeči vznikly naše prv- ani ničím nahradit, a tak každý Čech vlastní něco, co ní myšlenky a právě v ní se uchovávají veškeré naše příslušník žádného jiného národa vlastnit nemůže a vzpomínky. Lidi! Češi! Vždyť ta čeština je tak krásná! na co může být právem hrdý. Proto vás všechny nabáJe to jeden z nejtěžších jazyků na světě, ale zároveň dám: učte se a studujte anglický jazyk - i jazyky ostattaké jeden z nejmelodičtějších a nejzvukomalebněj- ní, vzdělávejte se. Nezapomínejte ale při tom na svojí ších. Jaké máte štěstí, že zrovna vy jej umíte užívati. mateřštinu. Je to ten nejcennější dar, který nám mohl Nenechte na něj usednout prach, používejte ho v jeho náš národ nabídnout, a je třeba si toho daru vážit, peplné parádě. Nešetřete zvonivými a pestrými obraty, čovat o něj a obohacovat ho - a nechat se jím obohamáme jich na rozdávání. Pokud je nemůžete najít, tak tit, každý den. Tomáš Šilhavý jako já je ve své nespolehlivé hlavě často nenacházím, 1 Citace Karla Čapka; zdroj: http://nepovinna-cetba.webnode.cz/news/karel-capek-chvala-reci-ceske/

Jaro je tu a… S jarem přichází odvěké žabomyší války ne nepodobné neustálým rozepřím mezi „denními a nočními ptáky“. Teplomilní lidé jásají nad koncem zimy, zatímco jejich zimě odolné protějšky se děsí blížícího se léta. Je až zarážející, kolik se toho namluví o věcech, které ani jedna, ani druhá část lidstva nedokáže ovlivnit ve svůj prospěch. Jakožto člověk, jenž se na jaro a teplo s ním spojené těší už od prvních podzimních mrazíků, teď trpím při pohledu na většinu svých přátel, kteří se při vykouknutí hřejivého slunečního paprsku čertí, v lepším případě nadávají, v tom horším předstírají mučednickou smrt

16

usmažením. Ano, nemohu jim nic vyčítat. Po dlouhé zimě přišlo nárazově spíše léto - než skutečné jaro - a lidské tělo, zvlášť pokud mu vyhovují chladnější podmínky, si špatně přivyká. To si musím stále opakovat, abych jim nevmetla do obličeje, jak mi při té jejich úžasné a krásné zimě praská kůže na rukou, jak ztrácím cit v prstech i přes tlusté rukavice, jak mám už po týdnu toho rozkošného snížku plné zuby a jak nepřekonatelně nemožné se zdá vylézt ráno z postele za tmy a s myšlenkou, že mě venku čeká krásných minus deset. A co se teď děje jim? Je jim horko!

Díkybohu je období stěžování si na teplo jen krátké a přechodné. Za měsíc už bude většina z chudáčků milovníků zimy nalezlá na koupalištích, v plavkách, pochvalující si, jaké je to krásné, že už je konečně hezky. Možná taky jednou za týden utrousí, že se těší na podzim. Ale kdyby jim začalo krápat uprostřed intenzivního opalování, vztekali by se stejně jako všichni zimomřivci v okolí. Na čemž, samozřejmě, není nic divného, jenže oni si to nepřiznají. Mají rádi zimu a basta! Když se jich v parném dni zeptáte, jak se mají, tak i přes to, že jsou očividně dobře naladění, vždycky řeknou něco jako: „No, ujde to, ale to teplo mě ničí.“ To řekne člověk s širokým úsměvem, kterého by v zimě nebyl schopen, protože by mu to ztuhlé a popraskané rty nedovolily. Možná zním jako zatvrzelá odpůrkyně zimy. Možná jí

i ve skrytu duše jsem, teď však jen upozorňuji na to, že jaro je krásné a krásné věci, stejně tak i krásné časy, by měly být oceněny, neboť jsou od toho, aby lidem dělaly radost. To jistě platí pro všechny roční období, ale když už se teď na jaře probouzí příroda, mohly by se probudit i nějaké ty pozitivní emoce v lidech, aby se měl kdo postavit věčným bručounům, jimž zimní splín trvá po celý rok. Protože pokud jsou lidé milující chlad i v létě šťastní, je to pořád ta lepší možnost. Závěrem se omlouvám všem pylovým alergikům a podobným jarně-právem trpícím jedincům, jejichž zájem nebyl v tomto textu zahrnut. Pokud nemáte rádi jaro, je to pochopitelné. Naprosto vás chápu. Vy se musíte prosmrkat teplou polovinou roku, já zas tou chladnou. Lucka Musilová

Bojování s časem Dlouho jsem nemohla přijít na téma, otevřít počítač a začít psát tuto úvahu. Nebyla to lenost, co to zapříčinilo, ale čas. Proto jsem o tom začala přemýšlet. Proč nic nestíháme? Proč se pořád za něčím honíme? Co nás čeká, až tam doběhneme? A doběhneme tam vůbec? Den má 24 hodin, což je 1 440 minut a to je 86 400 sekund. Hodně velká čísla, co říkáte? Ale přes to je to tak krátké. Čas plyne, někdy bych si ho přála vrátit nebo zastavit. Zaplňujeme ho věcmi pro nás nezajímavými a na to, co nás baví, co chceme opravdu dělat, už žádný nezbývá. Jak proti tomu bojovat? Spousty lidí vám poradí, ať si čas lépe zorganizujete. Ale jak to máme udělat? To si máme udělat rozvrh na celý den, kde budeme mít rozdělené činnosti na každou minutu? Hloupost. Tím akorát docílíme toho, že nebudeme náš skvělý - barvičkami zaplněný - rozvrh stíhat a budeme z toho ještě víc ve stresu. Každý den přijdu domu zničená. Od mého příchodu zbývá už jen několik hodin do doby, kdy lidé, kteří mají to štěstí, chodívají spát. My, kteří to štěstí nemáme, začneme dělat práci, kterou udělat musíme, abychom

byli připraveni na další den. Práce se kupí a kupí, ale nám už padají víčka, nevnímáme to, co čteme, bolí nás ruce od psaní a přijde nám, že čas pořád běží, jak kdyby nám to dělal naschvál. Mezitím vám chodí zprávy od kamarádů, ať se nevymlouváte a jdete ven. Ale my se opravdu nevymlouváme. Víme, že když přijmeme nabídky kamarádů, tak toho budeme druhý dne těžce litovat. A tak s díky odmítáme a pokračujeme. V hodinu, kdy už i vaše máma dávno vedle v ložnici spí, se ploužíme do své postele. Usneme hned, ale ještě předtím si nastavíme budíka o hodinu dříve, než bychom měli vstávat, protože jsme vše za ten večer udělat nestihli. A pro „lepší“ pocit nám to ještě ukáže, kolik nám těch hodin spánku zbývá. A takhle to pokračuje, den za dnem. Přicházíme o svoje zájmy, protože to jednoduše nestíháme. Místo toho se nám dostává jen více a více stresu. Pořád děláme, ale přesto to není dostačující a začíná se nám všechna práce kupit. Těšíme se na volný den, jako kdyby to měl být ten poslední na světě. A já se ptám: má to cenu? Co se stane, když to prostě vzdáme? Když vzdáme ten boj s časem? Karolína Křtěnová

Pro hrst zlaťáků Došel jsem k seržantovi pro svůj žold. Příjemná váha cinkajícího měšce v ruce mi připomněla, že bych si konečně mohl nechat vyprat uniformu a zašít klobouk. O chvilku později jsem už jen v bílé košili a nohavicích seděl u ohně. Postavil jsem malý kotlík nad ohniště, přidal listy máty a čekal, až se bude vařit. Ve vzduchu byl cítit pach střelného prachu a slyšet steny raněných. Kolem našeho stanového kruhu se stále ještě

táhly davy vojáků, jak se vracely ze zteče hradu. Téměř každý měl nějaké zranění. Nakonec nesli ty nejhůře raněné a úplně nakonec, v sedlech vraných koní, se nesli hodnostáři Řádu v drahých zlacených zbrojích. Jediné, co jsem zaslechl, bylo: „Ano, Svatopluk chce mír, ale Arlon je náš a nedáme ho.“ „Chcete ten mír podepsat? Víte přece, že jsou to pohané.“ Dál už jsem se nestaral a došel jsem si pro kyrys do stanu.

17

Pohled mi sjel na mladého Kašpara, který tam ležel v horečce. Černá krev mu prosakovala obvazem na hrudi a dýchal mělce. Doufám, že to přežije. Pobral jsem, pro co jsem přišel a sedl jsem si zase k ohni. Nalil jsem si mátový čaj, začal jsem čistit narezlou zbroj a přemýšlel nad dnešním dnem, kdy jsem zase hrál vabank s životem. Pomalu jsem se posunul vpřed a vklouzl jsem dveřmi do polorozbořeného měšťanského domu. Sedl jsem si na zbytek židle a čekal na ostatní. Po chvilce byl ve dveřích Matias. Jako vždy voněl mýdlem a jeho oblečení zářilo čistotou. Nakráčel dovnitř, jako by mu to tu patřilo, arkebuzu v ruce - a sedl si na jednu z nezničených židlí. Samozřejmě až potom, co ji důkladně očistil. Po chvíli čekání jsme slyšeli klení a nadávky. Bylo mi jasné, že sem jde i zbytek. Kalar a Kašpar, oba ještě mladíci bez zkušeností, propadli dveřmi a dopadli mi k nohám. „No konečně jsme všichni.“ Oba mladíci sebou trhli, jakmile mě uviděli. Mnoho let tvrdých bojů a nedávné obléhání udělalo své. Moje uniforma už jen málo připomínala ty jejich nedávno ušité. Tvář, přes kterou se táhla nepěkná jizva z čela napříč obličejem na líc. Několikrát zlomený nos, který špatně srostl, tvrdé šedé oči a krátké hnědé vlasy plné špíny a prachu. „Plán je jasný. Projdem skrz domy až k hradbám na jižní straně, odpálíme je soudkem prachu, co nese Kalar, a necháme oddíl vojáků, ať udělá v pevnosti rozruch. Je to jasné?“ Nečekal jsem na odpověď, vyrazil jsem a už jsem slyšel, jak Matias srovnává mladíky do latě. Prošli jsme asi dva tucty ulic, než jsme narazili na velký dům, který podle nápisu patřil Severní hanze. Oba mladíci si něco povídali, ale poměrně nahlas. Chápu, že je to tu nudí, ale úkol je to důležitý a nemůžeme se prozradit. „Buďte zticha. Nechcete jim snad prozradit, že tu jsme, ne?“ pošeptal jim Matias důrazně. „Támdle v tom domě si odpočineme.“ Prohlásil jsem a ukázal na honosnou hanzovní budovu. Kašpar se radostně rozběhl a otevřel dveře. Než jsem stačil zareagovat, ležel už v tratolišti krve a nad ním voják v prošívanici s mečem, který jistě někde ukradl. S vytaseným mečem a štítem v rukou jsem vyrazil. Krok, druhý a narazil jsem do něj tělem. Na to nebyl připravený. Proletěli jsme až ke druhé stěně. Výstřel Matiasovy arkebuzy. Kalarovo zaklení. Pustil jsem meč, tasil dýku a než se chlap vzpamatoval, bodl jsem. A znovu. Páral

jsem jeho břicho. Proud horké rudé krve se směsicí vnitřností mi stékal po rukách. Otočil jsem se. U okna chroptil další, který měl krk na kaši. Vedle Kalar pustil pytel a nechal protivníka navázat sekem na pravý bok. Hravě sek vykryl, použil jílec jako páku a druhou rukou vypáčil vojákovi tesák z ruky. „Prosím milost,“ prosil. Kalar ustrnul. Přišel jsem k vojákovi a podřízl mu hrdlo. Ani nepozvedl ruce k obraně. Teď už mi mazlavá krev stékala po obličeji i kabátci. Cítil jsem i její železitý pach. „Proč jsi ho zabil?!“ zeptal se bledý Kalar. „Nemůžeme si dovolit zajatce. Kdybych ho nezabil, udělal by to samé nám. Pamatuj, chlapče, nebojuješ za ideály, nebo za víru, ale za tu nejmocnější věc na světě. Za peníze.“ Otočil jsem se na Matiase „Jak je Kašparovi?“ „Je to zlé, ale snad přežije.“ „S sebou ho vzít nemůžeme a oslabit skupinu nepřipadá v úvahu. Necháme ho tu. Nahoře jsou pokoje a pak se pro něj vrátíme.“ O nějakou dobu později jsem se stále snažil umýt si aspoň ruce a obličej ve džberu studené vody. Na schodech seděl Kalar, stále bledý jako stěna - a pozoroval mě s odporem. Úplně jsem cítil, jak se to v něm láme. Skoro jsem s ním soucítil, vždyť jsem byl taky takový. Bojovat za ideály a čest. Taková kravina. Matias scházel ze schodů, čistý jako vždy, na mé tázavě zvednuté obočí prohodil „Je v posteli. Postaral jsem se o něj, jak jsem uměl. Snad to vydrží, než se pro něj vrátíme.“ Kalar se na něj podíval s hrůzou nad tou samozřejmostí, s jakou to prohlásil. Cesta k místu, kde měl být průlom, nebyla už nijak těžká, ani dlouhá. Dokonce tam byla i kumpanie našeho regimentu. Nadutý posel mi předal zprávu, že velím útoku do průlomu v hradbě a oficiálně jsem dopplesoldner. „Kurva.“ Matiase jsem jmenoval jako velitele střelců a šel jsem se připravit. O chvíli později vybíhal na terasu hobití taktik Julius Sládek podívat se, kdo vystřelil alchymistické střely. Máme jich tak málo a někdo si s nimi hraje. To si někdo odskáče, pomyslel si. Zarazil se. Viděl velký průlom na východní straně, kde byly hradby slabší. Dost rychle to nestihnou ani elfí lukostřelci. Povzdechl si. Stál jsem před těmi muži, více či méně oblečenými v černé. Prohlédl jsem tváře veteránů i nováčků. „Nebojujeme za vznešené ideály, za naše rodiny, či zem, ale za zlato. Ať je za co žrát. VPŘED!“ Michal Řehák

Budoucnost národa Budoucnost národa, jeho elita, či nejlepší z nejlepších. Takové a i mnohé jiné superlativy jsou používány pro studenty osmiletých gymnázií. Pečlivým pozorováním vlastní třídy jsem se pokusil najít odpověď na otázku, jsou-li ještě oprávněné. „Zdravím“. Vstupuji do třídy a poprvé si uvědomuji, že vlastně nějak vypadá. Až doposud jsem totiž do té

18

obdélníkové místnosti s tabulí a nevkusně oranžovým potahem gauče vstupoval – a z ní vystupoval – jako student; tedy ráno loudavě dovnitř, v poledne hladově ven a nakonec utahaně, znaveně, dřímavě, mžouravě, zívavě – a přece radostně – domů. A to je velký rozdíl; myslím vcházení do třídy v roli studenta, oproti stejnému úkonu v (mé dnešní) roli reportéra, na jehož bedra

naložena jest povinnost pozorovat věci přesně, věcně a nezaujatě. S touto mantrou na mysli se tedy novýma očima rozhlížím po učebně. Učení padají z nebe! Již v prvních vteřinách své počínající novinářské zkušenosti mrzce shledávám, že s pozorováním věcí věcně a nezaujatě bude možná trošku potíž, jelikož jsem docela očividně zapomněl na čtvrtletní písemku z matematiky. Na lavicích spolužáků se líně rozvalují rozličné matematické instrumenty a specifické ticho předpísemkové atmosféry narušuje pouze šustění papíru a cvakání propisovaček. A Andrea. „Holky, já jsem na tu matiku úplně blbá,“ proklamuje na všechny strany a při tom prudce zaklapává Petákovou. To jako by byl smluvený signál, na který všichni čekali. Rázem se totiž kolem ní utváří hlouček studentů špicujících ušiska. Na celém širém světě, v celé jeho kráse a rozmanitosti totiž nikdo jakživ nevymyslel lepší způsob učení se, než je poslouchání Andrey, jak si opakuje. „Diskriminant je bé na druhou mínus čtyři á cé, že jo? Díky!“ (Na odpověď nečeká.) A jak je ten vzoreček na kořeny? Ix jedna dvě se rovná… – Její odpověď bohužel přeruší zvonění oznamující začátek hodiny a současně s ním i paní profesorka, oznamující začátek písemky. Post-mortem... Po písemce se studentský kolektiv rozděluje do tří

hloučků a ty si hrobovým hlasem navzájem sdělují své dojmy z právě napsané písemky. V prvním hloučku jsou seskupeny studentky-premiantky a s neutuchajícím elánem debatují nad nejtěžší - dobrovolnou úlohou písemky označenou hvězdičkou. To mimořádně leze na nervy skupince druhé – spolčení flákačů, kteří k úlohám s hvězdičkou a všem, kteří je řeší, cítí neutuchající odpor – zatím se někdo z nich marně snaží (byť tzv. post-mortem) najít v učebnici, jak že se vlastně počítá ten diskriminant. Ve skupince třetí panuje ticho. Její členové už v tuto chvíli naprosto přesně vědí své ohodnocení a kdokoli, kdo by se snad opovážil na toto téma s nimi promluvit, by byl rád, kdyby vyvázl jen se slovní pohrůžkou. Sláva národu! I tato krátká chvíle stačila mi na to, abych sobě a všem, kteří by snad měli starost o budoucnost národa, odpověděl na otázku, zdali jsou jeho budoucností studenti osmiletého gymnázia. A jaký je tedy výsledek? Za prvé: v krizové situaci všichni následují toho nejhlasitějšího. Za druhé: je zcela zbytečné problémům předcházet, obvykle stačí je nějak vyřešit. A za třetí: uděláme-li chybu, v žádném případě o tom nemluvíme. Nikdy a s nikým. Přátelé, já pevně věřím, že Česká republika, tak jak ji známe, přetrvá ještě minimálně jednu generaci. Adam Závodský

CESTA Z PEČEK aneb Že jste přišli včas na nádraží ještě neznamená, že vám neujede vlak.

Představte si sami sebe v následující situaci. Vracíte se zrovna zpět domů z celodenní divadelní soutěže. Je asi půl sedmé, vlak z Masaryčky odjíždí - řekněme v 18:40, ještě jste nevečeřeli a máte hlad. Času je nicméně dost; dost na to, abyste si skočili někam do rychlého občerstvení. Trvá vám to asi pět minut, než se vracíte na nástupiště; v jedné ruce párek v rohlíku, ve druhé nějaký drink. Takto vybaveni s klidem dojdete až k vlaku. Řádně si kousnete, nastoupíte do prvního vagonu a posadíte se; nahoru, protože nahoře je to lepší. A jak tak sedíte a dojídáte párek, všimnete si: na nástupišti stojí jakási podezřelá skupinka. Zírá na vlak, jako by to byla nirvána, leč nějak se nemá k tomu jít si sednout. Připadá vám to zvláštní. Skupinka by totiž docela očividně do vlaku ráda nastoupila. Nejsou to přitom žádní vandráci – vesměs mladí lidé a jízdenky mají již zakoupené. Vlak se rozjíždí, párek už ve vás zmizel i s rohlíkovým županem a než na tu povedenou partičku z nástupiště úplně zapomenete, věnujete ji svou poslední dumavou myšlenku. Proč nenastoupili do vlaku? No. To máte tak... Divadelní soubor Karla Sušenky, jak jsme se pro účely soutěže pojmenovali, se na Masarykovo nádraží při-

loudal v plném složení i s naším vedoucím a režisérem Janem Bouchnerem. Hned záhy nás však rozdělila pře – měli jsme už povážlivý hlad a neshodli jsme se, kam zajít na jídlo. Já, Věra, Marek a Kryštof jsme si šli do metra pro pizzu, zatímco zbytek ansámblu si šel do bližšího kiosku – pro pizzu. Chudák Honza, který z nás měl hlad největší, musil zůstat na nástupišti a hlídat nám zavazadla. Cesta z nádraží do prostor podzemky se obešla bez větších problémů; a vše zprvu nasvědčovalo tomu, že nebudu mít materiál pro fejeton. Jenže to bychom s sebou nesměli vzít... Maminka mi odmalička vštěpovala do hlavy, že nikdy není jen jeden viník. Že k hádce jsou zapotřebí dva. Že existuje něco jako kolektivní vina. Že za činy davu je zodpovědný každý jeho příslušník (a taky, že musím zavírat pastu na zuby, nebo ztvrdne a nepůjde vymáčknout) – každopádně: vybaven těmito životními moudry mohu s jistotou kmeta prohlásit, že to, co se potom stalo, byla skutečně kolektivní vina – Kryštofova! Mohl za to Kryštofův žaludek, jeho velké oči, ještě větší pusa... jistou úlohu v tom sehrál i jeho mozek, chuťové buňky a štítná žláza a pak také jeho milá a neškodná povaha.

19

Totiž, jedna z věcí, které o Kryštofovi musíte vědět (a které si je podle mne moc dobře vědom i on sám) je, že se na něj člověk prostě nemůže dlouho zlobit. Nemůžete se na něj dlouho zlobit, ani když na zkoušce vyhrabe (doslova) z divadelního rekvizitáře hnusný, oslizlý modrý župan a promenáduje se v něm po sále. Nemůžete se na něj dlouho zlobit, ani když sežere téměř všechno občerstvení na jakési zahradní slavnosti, kam snad ani nebyl pozván, a pak, protože je mu blbě, volá domů rodičům, aby si pro něj přijeli. A nemůžete se na něj dlouho zlobit, ani když se přihrne k pultu sedm minut před hlášeným odjezdem vlaku, mlsně se rozhlédne po výloze a neomylně, s nonšalancí zkušeného potížisty – prosím jednu Quatro Formaggi s sebou do krabice, si vybere jedinou pizzu, kterou nemají předpečenou. „Dvěstědvacet“, zahuhlá pán za pultem a Kryštof hledá v baťohu peněženku. Možná, že kdybych byl tehdy já nebo někdo z ostatních dost ostražitý, dalo se ještě katastrofě zabránit. Mohli jsme – jako ve filmu – skočit rybičku a strhnout to bláznivé dítě na zem, zabránivše mu tak předat dvousetkorunovou bankovku do rukou hlavního padoucha – kteréhož v tomto podobenství představuje nebohý živnostník za pultem rychlého občerstvení v podzemce. Mohli jsme udělat leccos, leč faktem zůstává, že jsme měli všichni plnou pusu salámové pizzy a rovněž plné ruce – práce: s jejím žvýkáním. A ve chvíli, kdy Kryštof předal žádanou částku dvou set a dvaceti korun, již nebylo cesty zpět. Za šest minut nám to jede, říká kdosi – s náznakem obavy v hlase. To neunikne pozornosti ‚nebohého živnostníka‘ - aranžu-

20

jícího plátky sýru na placku z těstoviny. Promiňte, jak dlouho to asi bude trvat? Pět minut, odpoví nestyda automaticky, aniž by se obtěžoval alespoň předstírat zrychlení své práce. Minuty ubíhají. Na nástupišti už nás v tuto chvíli netrpělivě vyhlíží Honza se zbytkem skupiny. Dvě minuty do odjezdu vlaku. Asi bychom to měli stornovat… říká někdo, myslím, že jsem to byl já. To nemůžeme, už to mají skoro hotové, naříká Kryštof, který má zatraceně dobrý důvod neříkat nic a šoupat nohama v zaplivaném koutě. Absurdnost celé situace spočívala v tom, že nikomu z nás, kromě Věry, ještě nebylo osmnáct a nemohli jsme tedy prostě vstát a jít říci druhé skupince, co se stalo. Nemohla tak učinit ani Věra sama, protože by pak nechala ‚bez dozoru‘ ten zbytek. Naprosto stejně na tom ovšem byl Honza a skupinka na nástupišti. Všichni najednou jít také nemohli – někdo musil hlídat zavazadla (která kvůli osmi chybějícím pažím nešlo pobrat) a my jsme pro změnu museli čekat na tu pitomou Quatro Formaggi. A tak nám vlak, který jsme měli krásně stihnout, odjel přímo před nosem. Vlastně ne – nejdříve se provokativně zpozdil o minutu a půl a až pak nám odjel před nosem. O další tři minuty později se ze vchodu do podzemky vynořil Kryštof, hrdě si nesa velkou kartonovou krabici. Já jsem se v šíleném záchvatu smíchu pokoušel vysvětlit ostatním - co že se to vlastně stalo a Kryštof si zatím spokojeně kecl na svůj kostým knedlíkového skřítka a přímo před očima hladem zmučeného kantora se začal cpát tou odpornou sýrovou pizzou. Adam Závodský

ŠKOLNÍ JÍDELNA Dnes už je tato věc vyřešena. Ale ještě nedávno bylo od každého studenta slyšet: „Já chci dvojky!“. Aby taky ne. Více jak dva měsíce nebyla škola schopná najmout náhradu za dlouhodobě nemocnou paní kuchařku a pro zbylé pracující prý bylo nemožné vařit dvě jídla denně. Vedení školy a snad i všem ostatním se může zdát chování studentů malicherné - a že studenti jsou jen nespokojení hnidopiši. Jsme schopni pochopit, že některá z kuchařek onemocní , a proto je i nutné upravit jídelníček, ale více jak dva měsíce? Pan ředitel v tom neviděl žádný problém, po jeho výroku na školním parlamentu: „Sním vše, co mi dají“, se můžeme jen dohadovat, jaké lahůdky už okusil. Na internetových stránkách školy stojí: „Součástí školy je školní jídelna. Máme moderní kuchyň, ve které velmi dobře vaří. Funguje v ní moderní čipový systém pro objednávky obědů. Studenti mají možnost vybrat si ze dvou jídel.“ Že vedení školy nevědělo, jak dlouho bude trvat nepřítomnost kuchařek, není omluva. Naopak. Pan ředitel se vyjádřil, že paní kuchařka je DLOUHODOBĚ nemocná, a proto se ptáme, proč tento problém neřešil dříve a nenajmul pomocnou sílu. Největší problém studenti vidí hlavně v jídlech, která se vařila v období zhruba od Vánoc do půli března. Snad v každé škole je nejmíň oblíbeným jídlem takzvané UHO (univerzální hnědá omáčka). A tohoto pokrmu jsme se mnozí už přejedli, když jsme si nemohli vybrat. Dnes si na školní kuchyni však může stěžovat jen málokdo. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy byl v pátek k obědu těstovinový salát. Toto jídlo je velmi nepopulární především u chlapců. A jen se pár studentů zmínilo, že jsou zvyklí ke koprové omáčce jíst brambory, hned jsme k tomuto jídlu měli možnost vybrat si, zda si dáme knedlík nebo brambor. A nesmím zapomenout pochválit těstovinový salát s tuňákem, který ocenily nejenom dívky. Proč se situace ohledně „jedničkové“ aféry neřešila dříve? Jedna z kuchařek dlouhodobě onemocněla a nevědělo se, kdy bude moci nastoupit zpátky do práce. Pomocná síla se nenajala ne z finančních důvodů, protože v době neschopenky je nemocný první tři dny doma zadarmo, pak škola nějaký čas vyplácí část mzdy a nakonec nemocnému platí pojišťovna. Dlouho jsme nevěděli, co paní kuchařce vlastně je. Chodila po vyšetřeních a doktorech a nakonec se zjistilo, že má boreliózu.

Podle čeho se rozhoduje, jaká dvě jídla se budou vařit? Snažíme se, aby jídelníček byl pestrý a aby oběd chutnal co nejvíce studentům. Ale jsme omezeni především nádobím. Musíme vařit taková jídla, aby nám stačily pánve a podobně. Víme, která jídla jsou u studentů nejoblíbenější, ale nemůžeme vařit jedno jídlo víc jak jednou měsíčně.

Nemohla jsem si nevšimnout, že se školní jídelna snaží vyjít studentům co nejvíce vstříc. V pátek nebývá těstovinový salát, jsou stále nová jídla a podobně. Dnes už máme zase možnost vybrat si ze dvou jídel. Ano, v pátek se vaří jedno jídlo, a proto se snažíme Jak se situace nakonec vyřešila? zavděčit co největšímu množství lidí. V pátek se vaří Když jsme zjistili, jak to vypadá s naší paní kuchařkou, jen jedno jídlo především proto, že v pátek probíhá nějaký čas v naší kuchyni zaskakovala paní, která je největší úklid. Dá se říct, že s každou novou kuchařkou dnes už v důchodu. A dnes už je všechno jako dřív a přibudou do našeho jídelníčku další recepty a snažíme nemocná kuchařka již opět pracuje. se i vyhnout polotovarům. Během rozhovoru s vedoucí školní jídelny, s paní Pohlovou, jsem si uvědomila, že vařit obědy pro celou školu není žádná sranda. Jak kuchařky, tak i paní vedoucí se musí pořádně otáčet. Jenom během krátké doby, kdy mi odpovídala na mé otázky, si přišli tři studenti něco vyřídit. A když onemocní některá z kuchařek, musí jít pomáhat do kuchyně i paní Pohlová. A aby nestačili nespokojení studenti, jen dvě pánve, často není nouze ani o dramatické situace. Jako třeba minulý týden. V kuchyni spadly ze stropu zářivky. Incident se obešel bez větších komplikací, nikdo nebyl zraněn, ani jsme nebyli bez oběda. Mně osobně nezbývá než poděkovat paní Pohlové a našim kuchařkám za jejich dobře odvedenou práci. Hana Sytařová

21

PARLAMENT Toalety a dvojky

V

úterý 17. 2. se uskutečnila další chůze školního parlamentu a nutno dodat - svolaná především kvůli nepříjemným událostem, které byly spojeny s opakovaným ničením toalet. Na úvod se nás pan ředitel zeptal, co si o tom myslíme. Reakce byly rozdílné. Studenti nejnižších ročníků vypadali, že tomu ještě stále nevěří, a tvářili se, jako kdyby jim někdo sebral milovanou hračku. Starší studenti byli zhnuseni, dívky naštvány, že prý se nemají kde malovat, a zástupci 4.B byli dokonce tak zaskočeni, že dorazili až o 20 minut později. Po vyjádření všech zástupců se přistoupilo k řešení jednotlivých problémů: Toalety – bylo ustanoveno, že se zástupci tříd pokusí zjistit, kdo má tyto sabotáže na svědomí, také byly ve všech třídách vyvěšeny fotografie z místa činu. Po této schůzi se již destrukce neopakovala. Teplota – někteří studenti si stěžovali, že jim je ve třídách zima a že „škola“ málo topí. Těžko říct jestli tomu tak bylo, v každém případě následující týden bylo již vše v pořádku. Jídlo – bohužel dvě naše paní kuchařky onemocněly, a tím pádem naše kuchyně produkovala pouze jeden, i když vynikající, pokrm. V diskuzi s panem ředitelem studenti navrhli, že by se mohla, po dobu nepřítomnosti kuchařek, najmout brigáda. Což se stalo - a naše jídelna je i nadále svatostánkem naší školy. Po těchto záležitostech proběhla ještě krátká diskuze na téma klubovna, o které se psalo v minulé reportáži. Čtenáře prosím, aby si povšimli, že v řešení studentských záležitostí vedení školy nasbíralo tři body ze tří, což je statistika, za kterou by se nemusel stydět ani PORG. Pokud máte vy sami nějaké návrhy na vylepšení života na naší škole, neváhejte a sdělte je politickým zástupcům vaší třídy. František Hánl

22

POZVÁNKY Jako každoročně se můžete těšit na Vítání prázdnin. Letos se připravuje na 27. června 2013 v prostorách školního areálu a okolí – organizuje třída 3.A. A o co půjde? Prostě se v tento den společně vydáme na CESTU KOLEM SVĚTA. Pomůžou nám k tomu dvě besedy – expedice ze slavného žlutého trabantu a vyprávění o Novém Zélandu, také hry, které jsou ve světě oblíbené, a v neposlední řadě hudebně-taneční skupina TARATIBU, která prezentuje hlavně západoafrické tance za rytmického doprovodu djembe a basových bubnů. Těšíme se, až si společně užijeme cestu do různých koutů světa! za třídu 3.A - Karolína Křtěnová

23

24