J.J. RÁJ. číslo E X T R A ISSN Časopis pro svobodný život. Z ráje do ráje PÍSMO A SVĚDECTVÍ

Časopis pro svobodný život

J.J. RÁJ

číslo

5 2011

EX TR A

ISSN 1801-0059

Z ráje do ráje PÍSMO A

SVĚDECTVÍ

ÚVODNÍK

Znamení šelmy G. Edward Reid

Mít „znamení šelmy” je v křesťanských kruzích synonymem „být zatracen”. A tak je to správné. V každém případě ti, kteří obdrží znamení šelmy, jsou odlišní od Božího lidu a jsou ve většině odkazů odsouzeni k zatracení. S termínem „znamení šelmy” se můžeme setkat jen v knize Zjevení. „A aby žádný nemohl kupovat ani prodávat, než ten, kdož má znamení aneb jméno té šelmy, aneb počet jména jejího.” (Zj 13,17) Na první pohled se zdá, že je žádoucí obdržet znamení šelmy, neboť bez něho nebude možné kupovat ani prodávat. Přečteme-li si však verše v kontextu, pak zjistíme, že ti, kteří následují šelmu podobnou leopardu a šelmu se dvěma rohy, nejsou zapsáni v knize života. (Zj 13,8) A také šelma, která dává své znamení, dostává moc, vládu i autoritu od draka, kterým je satan! Další dva odkazy ke znamení šelmy najdeme ve Zjevení 14,9-12, právě uprostřed poselství třetího anděla: „A třetí anděl letěl za nimi, pravě velikým hlasem: ‚Bude-li se kdo klanět šelmě a obrazu jejímu, a vezme-li znamení její na čelo své aneb na ruku svou, i ten bude pít víno hněvu Božího, víno, kteréž jest vlito do kalichu hněvu jeho; a trápen bude ohněm a sirou před obličejem svatých andělů a před obličejem Beránka. A dým muk jejich vstoupí na věky věků, a nebudou mít odpočinutí dnem i nocí ti, kteříž se klanějí šelmě a obrazu jejímu, a jestliže kdo přijme znamení jména jejího. Tuť jest trpělivost svatých, tu jsou ti, kteříž ostříhají přikázaní Božích a víry Ježíšovy.’” Na ty, kteří mají toto znamení, bude vylit Boží hněv (sedm posledních ran) nezmírněný slitováním a oni shoří. Ti, kteří nemají znamení šelmy, jsou ti, kteří dodržují Boží přikázání a mají víru v Ježíšovu. Popis svatých v protikladu k těm, kteří obdrželi znamení šelmy, je důležitým bodem. Svatí zachovávají Boží přikázání a mají víru Ježíše Krista. Máme to chápat tak, že ti, kteří přijali znamení, nezachovávají přikázání a nemají víru Ježíšovu? Z této pasáže určitě poznáme, že Boží hněv postihne ty, kteří jdou za šelmou a přijmou její znamení.

2

Z ráje do ráje 5 2011

Další zmínku o znamení šelmy najdeme ve Zjevení 15,2.3, když Jan ve svém vidění spatřil budoucí události a říká: „A viděl jsem jako moře sklené, smíšené s ohněm, a ty, kteříž zvítězili nad tou šelmou a obrazem jejím a nad charakterem jejím i nad počtem jména jejího, ani stojí nad tím mořem skleným, majíce harfy Boží, a zpívají píseň Mojžíše, služebníka Božího, a píseň Beránkovu.” Jaká je to úžasná a nádherná scéna. Rád bych se na ní brzy podílel. Ti, kteří nepřijali znamení šelmy, to znamená, že zvítězili nad šelmou, stojí nyní na skleném moři v nebi a s Božími harfami zpívají vítěznou píseň Mojžíšovu a Beránkovu! Dále čteme o znamení šelmy ve Zjevení 16,2. Celá tato kapitola pojednává o sedmi andělech, kteří přicházejí vylít posledních sedm ran Božího hněvu. „I šel první, a vylil koflík svůj (ran) na zem, i vyvrhli se vředové škodliví a zlí na lidech, majících znamení šelmy, a na těch, kteříž se klaněli obrazu jejímu.” Ti, kteří se věnují biblickým proroctvím, pochopili, že sedm posledních ran je vylito bez slitování na ty, kteří mají znamení šelmy. To se stane až po ukončení zkoušky a milost již nebude pro hříšníky dostupná. Hněv Boží dopadne na ty, kteří ho zavrhli a pronásledovali lid, který mu zůstal věrný. Díky Bohu, že Jeho lid bude chráněn Boží pečetí před ranami Jeho hněvu! Šestou zmínku o znamení šelmy najdeme při popisu osudu těch, kteří byli podvedeni šelmou a falešným prorokem. „I jata jest ta šelma, a s ní falešný prorok ten, kterýž činíval divy před ní, jimiž svodil ty, kteříž přijali znamení šelmy, a kteříž se klaněli obrazu jejímu. I uvrženi jsou oba za živa do jezera ohnivého, hořícího sirou.” (Zj 19,20) Jaký je to smutný obraz. Ti, kteří obdrží znamení šelmy, se stali obětí podvodu. Protože však odmítli příležitost slyšet pravdu, zasáhne je Boží hněv a nepoznají věčný život s Bohem. Sedmá a poslední zmínka o znamení šelmy je ve spojení s velkým soudem v nebesích. Kdo se nebude klanět šelmě a nebude mít její znamení, ten Pokračování na str. 4

Z e j rá do e j rá Impressum

Nezávislý časopis Z ráje do ráje vychází šestkrát za rok. Cena jednotlivého výtisku je 30 kč plus poštovné. Redakce a případní spolupracovníci pracují bez nároku na odměnu. Rádi bychom zasílali časopis na sběrné adresy, snížíme tím náklady na poštovné a uspoříme spoustu práce. Máte-li zájem, můžete si časopis objednat a předplatit na celý rok na adrese redakce. Pokud se vám časopis líbí, nabídněte ho sousedům, známým a spolupracovníkům.

OBSAH 2

Znamení šelmy

G. E. Reid

8

Písmo a Svědectví

E. G. W.

21 Sjednocování církví

R. Walton

24 Církev v proměnách času

F. Poslušný

29 Svěcení soboty bylo podmínkou..

A. Krakolinig

30 Lékařské a biblické aspekty k ....

P. Beck

32 Příprava na 2. příchod Ježíše Krista

G. Damstegt

41 Enochova venkovská základna

F. D. Frazee

47 Sabbat

IMPRIMATUR

Redakce: Jaroslav Juřica Jana Schlauer Adresa redakce: Vydavatelství a nakladatelstvi Jurica Jaroslav - Ráj Lubenská 630 739 11 Frýdlant n. Ostr. IČ: 87221284 Tel: 0049 8031-9412291 Fax: 0049 8031-2219946 E-mail: [email protected] [email protected] Bankovní spojení: Komerční banka Frýdek Místek Číslo účtu: 86-5795310207/0100 IBAN: CZ6601000000865795310207 BIC: KOMBCZPP

Pokořte se pod mocnou ruku Boží, aby vás časem povýšil. Uvrhněte všecku starost na něj, vždyť jemu na vás záleží. 1. Petrova 5,6.7

3

ZNAMENÍ ŠELMY bude žít a kralovat s Kristem 1 000 let! „A viděl jsem stolice a posadili se na nich i dán jest jim soud a duše stínaných pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží a kteří se neklaněli šelmě, ani obrazu jejímu a nepřijali znamení jejího na čela svá, anebo na ruce své. A ožili a kralovali s Kristem tisíc let.” (Zj 20,4) Na základě těchto biblických pasáží dojdeme k základnímu a prostému závěru. Ti, kteří obdrží znamení šelmy, jsou ztraceni, ostatní jsou zachráněni. Poslední varování zemi Věřím, že církev adventistů s. d. je církví „ostatků” podle biblického proroctví. Věřím, že nás povolal Bůh, abychom celému světu přinesli Trojandělské poselství ze Zjevení 14,6-12. Proroctví uvádí, že další andělské poselství přijde těsně před druhým příchodem Krista. Toto je poslední varování světu, poslední možnost, jak uniknout Božímu hněvu. Toto poselství, které ozáří celou zemi svou slávou, má dvě části: „Padl Babylon” – opakované poselství druhého anděla a „vyjděte z něho, lide můj”, které je opakováním poselství třetího anděla. (Zj 18,1-4) Chceme-li zvěstovat toto poselství, musíme vědět, co je Babylon, šelma, znamení šelmy a musíme být přesvědčeni o potřebě varovat druhé před hrozícím nebezpečím. Jedná se o velmi citlivý problém, ale nesmíme ho přehlédnout, protože se jedná o náš život. Jde o věčný život náš a mnohých lidí kolem nás. Kdo je tou šelmou, která má znamení? Z kontextu 13. kapitoly Zjevení vyplývá, že „šelmou” je ona první šelma, uvedená v této kapitole, jako podobná pardovi (kral. překl. – ekumen. a angl. překl. levhartovi). Při studiu proroctví jasně poznáme, že malý roh ze 7. kapitoly Daniela a šelma podobná pardovi ze 13. kapitoly Zjevení jsou totožné. Obě přijmou moc i autoritu od draka – satana. Obě povstanou z pohanského Říma. Obě se rouhají Bohu. Obě vládnou 1 260 let. Obě vedou válku se svatými. Obě mají celosvětový vliv. Ve 13. kapitole Zjevení vypadala tato moc jako smrtelně zraněná, ale uzdraví se a celý svět se tomu bude divit. V této kapitole se uvádí, že bezbožná a mocná šelma bude spolupracovat s novou šelmou, která má rohy jako beránek. Jako tuto novou šelmu je možné označit Spojené státy. Jsou to poslední

4


velké moci, které budou zapojeny do velkého sporu s Bohem. Tyto důkazy nás nenechávají na pochybách, že šelma podobná pardovi a malý roh popisují papežský Řím, římskokatolickou církev. Kdo je však Babylonem? V knize Zjevení Jan předpokládá, že čtenáři znají knihu Daniel a také další starozákonní pisatele. Kniha obsahuje doslova stovky citátů ze Starého zákona. Když pročítáme Zjevení, které dokazuje Boží působení v dějinách, tu se najednou objeví oznámení: „Padl, padl Babylon, to město veliké.” (Zj 14,8.) Není uvedeno nic, co by identifikovalo Babylon – jen to, že Babylon padl. Připomeňme si, že v předcházející kapitole Jan popisuje „vícehlavou” šelmu, která má znaky šelem ze 7. kapitoly Daniela. Určitě ví, co představuje Babylon, a předpokládá, že čtenář to ví také. Starý Babylon, první světová říše, byl zničen, protože zavrhl Boha. Bůh pak napsal na zeď: „… zvážen jsi na váze, a nalezen jsi lehký.” (Da 5,27) Téže noci při dobývání města Babylonu MédoPeršany, byl král Balsazar zabit a jeho království bylo vyvráceno. V Janově době leželo skutečné město Babylon v sutinách. Ale protože Babylon utlačoval Jeho lid v době Daniela, Bůh ho použil jako symbol pro události na konci dějin, kdy se satan pokusí zničit Jeho lid prostřednictvím falešné a narušené církve. Tak, jako starověký Babylon zavrhl Boha, obdobně tak učinil i nynější svět, ačkoliv vyznává křesťanství, Boha odmítá. I když ne slovy, tak jistě svými činy. Ten, kdo nepřijímá poselství prvního anděla ze 14. kapitoly Zjevení o hodině soudu, bude se stále více vzdalovat Bohu. Z poselství druhého anděla vyplývá, že až se křesťanské církve plně sjednotí s principy světa, dojde k úplnému pádu Babylonu. Boží lid pak bude hlásat poselství druhého anděla s takovou intenzitou, jak je popsána ve Zjevení 18,1-4, že ozáří celou zemi! Ti, kteří zavrhují toto poselství, si prostě neuvědomí, že Babylon padl, a spojení církve a státu budou považovat za správné. Jedině ti, kteří dodržují přikázání a mají víru Ježíšovu, poznají podstatu hříchu ve světle kříže a budou mocně hovořit proti zkaženosti Babylonu. Zejména budou odhalovat mylné učení Babylonu, „víno”, které dává pít všem národům. Mimo jiné je tímto „vínem” i učení o svatosti neděle a o tom, že přirozenou vlastností duše je nesmrtelnost. První omyl vytváří pouto mezi římským katolicismem a protestantismem, druhý

Daniel 8. kap. Je zcela jiný než ostatní verš 24

Je větší než jiní, má lidské oči a ústa verš 8 a 20

Byl silnější než 10 rohů verš 24

Vyvrátí tři království verš 8,20,24

Bude mluvit proti Nejvyššímu verš 25 Svaté výsosti potře verš 25

Vyrůstal mezi 10 rohy verš 8

Dovolí si změnit časy i práva verš 25

Roste na čtvrté šelmě verš 7 a 8

Tři a půl roku verš 25

pak spojuje oba prostřednictvím spiritismu. Ve Zjevení je o Babylonu napsáno, že bude postižen ranami. K Babylonu také patří volání: „Vyjděte z něho!”. Ona „mocná šelma”, o jejímž znamení uvažujeme, má mnoho podob, je však zřejmé, že ona a Babylon jsou jedno a totéž. Pak také poznáme, že moc antikrista je systém, jehož prostřednictvím satan bojuje proti Bohu. Tudíž každý, kdo se přidá na jeho stranu, stává se součástí tohoto „systému”. Šelma popisuje své znamení Jak jsme už dříve poznali, šelma představuje papežský Řím nebo římskokatolický systém. Můžeme se domnívat, že znamení šelmy má co do činění s nedělní bohoslužbou, zatímco Boží pečeť spočívá na sobotě, protože svatí jsou popsáni jako ti, kteří dodržují přikázání. Ale i mimo tyto jasné biblické důkazy můžeme ve slovech mluvčích římskokatolické církve rozeznat ono znamení. Tomáš Aquinský, o jehož autoritě jako katolického teologa nelze pochybovat, ve 13. století prohlásil: „V Novém zákoně dodržování neděle nahrazuje sobotu, ne proto, že by ji nařizoval zákon, ale proto, že tak rozhodla církev a je to zvykem křesťanského lidu.” (Tomáš Aquinský,

Redakce

Summa theologiae, 2a2ae, 122.4 ad 4, citováno v Daniel & Revelation Committee Series, sv. 7, s. 95) Tomáš Aquinský, jeden z nejuznávanějších římskokatolických učitelů, vysvětluje, že změna soboty na neděli byla opravdu provedena římskokatolickou církví. Tato změna byla také potvrzena na 17. zasedání Tridentského koncilu 18. ledna 1562 Gasparem (Ricciulli) de Fosso, arcibiskupem v Reggio. Uvedl: „Sobota, nejslavnější den v zákoně, byla zaměněna za den Páně. … Tato a jiné podobné změny nebyly provedeny na základě Kristova učení, neboť On řekl, že přišel zákon naplnit, ne zrušit, ale změnila jej církev svojí autoritou.” (Původní zdroj je citován v SDA Bible Student’s Source Book, s. 887) Mnoho katolických katechizmů uvádí, že „církev” přeložila den bohoslužby ze soboty na neděli na základě své moci a autority. Zde je jeden z mnoha příkladů: „Otázka: Dá se ještě jinak doložit, že církev má moc zavést a nařídit svátky? Odpověď: Kdyby takovou moc neměla, nemohla by učinit to, s čímž všichni moderní náboženští myslitelé souhlasí. Nemohla by tak zavést svěcení neděle, která je prvním dnem týdne, místo uctívání soboty, sedmého dne v týdnu, a provést změnu, pro

5

ZNAMENÍ ŠELMY niž není žádný biblický podklad.” (Stephen Keenan, A Doctrinal Catechism, s. 174) Kardinál Gibbons z Baltimore řekl: „Boží ustanovení, aby se v den odpočinku nepracovalo tak jako během týdne a aby se lidé věnovali bohoslužbám, přeložila církev ze soboty, posledního dne, na neděli, první den týdne. Tento první den byl v této zemi vždy ve vážnosti, má své kořeny v legislativě i zvycích a stal se výsadním znamením pro křesťany. Zanedbávání nebo zřeknutí se svěcení neděle je jistým důkazem odklonu od ducha křesťanství, který formoval v minulosti život našeho národa… V současné době, tak jako v minulosti, existují nepřátelé náboženství, skrytí či otevření oponenti křesťanského dne odpočinku. Pečlivému pozorovateli nemohly uniknout nebezpečné výpady proti dnu Páně v této zemi v poslední čtvrtině století. Ten, kdo se snaží zabránit těmto znesvěcujícím snahám, prokazuje službu této zemi. Není nijak obtížné ukázat, jak velké požehnání přináší společnosti zachovávání neděle. Jako důkaz nám mohou posloužit společenské neduhy, které postihly ty křesťanské národy, které k ní ztratily úctu. V úsilí o odvrácení takových katastrofálních důsledků pro Spojené státy, je katolická církev zaníceným zastáncem posvátného charakteru dne Páně.” (Kardinál James Gibbons, The Claims of the Catholic Church in the Making of the Republic [Požadavky katolické církve při utváření republiky] v John Gilmary Shea a další, The Cross and the Flag, Our Church and Country s. 24, 25; nezkrácená citace v SDA Bible Student’s Source Book, s. 987) Po přečtení těchto tří krátkých odstavců od kardinála Gibbonse každý pochopí význam neděle a úsilí katolické církve o její zachovávání ve Spojených státech na znamení „křesťanského společenství”. Co je znamením šelmy? Shrneme-li tedy obsah posledních čtyř kapitol, můžeme říci, že „znamením šelmy je úmyslný, vědomý souhlas s nátlakem na svěcení neděle na konci času, což je v protikladu k jasnému světlu o sobotní otázce, ale v souladu s klasickým římským katolicismem. Znamení šelmy jako takové je potvrzením osobního charakteru, potvrzením promyšleného postoje proti Bohu.” (Daniel & Revelation Committee Series, sv. 7, Symposium on Revelation - Book II, s. 118) V poslední kapitole jsme zjistili, že Boží pečeť je důkazem rozumového i duchovního zakotvení v pravdě. Znamení šelmy je naproti tomu

6


důkazem promyšleného postoje zaměřeného proti Bohu. „Až nastane doba zkoušek, jasně se projeví, co je znamením šelmy. Je to dodržování neděle. Jestliže někdo pozná pravdu, a přesto bude světit tento den jako svatý, ponese pečeť hříšného člověka, který pomýšlel změnit časy i zákony.” (Ellen Whiteová, Letter 12, 1900, citováno z The Bible Commentary, sv. 7, s. 980) Kdy bude dáno znamení šelmy? Na základě studia jsme pochopili, že Boží pečeť a znamení šelmy bude dáno před ukončením zkoušky a před dopadem posledních sedmi ran, tedy před ukončením hlásání evangelia světu s nesmírnou mocí. Bible říká: „A protož kdo umí dobře činit, a nečiní, hřích má.” (Jk 4,17) Tisíce lidí zemřelo při dodržování neděle v domnění, že se jedná o biblickou sobotu. Ale lidé nebudou odsouzeni za to, co nevěděli. „Mnozí zemřeli ve víře, že neděle je sobotou. … Jestliže jsme rozumné bytosti a světlo poznání nás oslovilo, pak jsme za ně odpovědni. Když ale lidé neměli poznání, jaké obdržel Boží lid k otázce soboty, pak za svůj postoj nejsou odpovědni. Protože světlo poznání jim nikdy nebylo podáno, zemřeli bez odsouzení.” (Ellen Whiteová, Review and Herald, 25. dubna 1893) Na otázku, „kdy” bude dáno znamení šelmy, E. Whiteová odpovídá: „Když však bude zachovávání neděle přikázáno zákonem a svět bude seznámen s tím, co je sobota – pravý den odpočinku, pak bude každý, kdo přestoupí Boží přikázání a bude poslouchat příkazy vydané Římem, uctívat papežství více než Boha. Bude uctívat římskou autoritu a moc, která vynutila zachovávání neděle, nařízené Římem. Bude uctívat šelmu a její sochu (obraz). Když lidé odmítnou ustanovení, o němž Bůh prohlásil, že je znamením jeho moci, a budou místo něho uctívat to, co Řím považuje za znamení své svrchovanosti, přijmou znak oddanosti šelmě – ‚cejch šelmy‘. Teprve až bude tato otázka lidem jasně vyložena a až lidé budou postaveni před volbu mezi Božími přikázáními a lidskými příkazy, tehdy ti, kdo přijmou lidskou autoritu, dostanou ‚cejch šelmy‘.” (Velké drama věků, s. 284, 285) Na konci času zůstanou jen dvě strany C. Mervyn Maxwell názorně líčí situaci našeho světa v okamžiku krize. „Písmo jasně hovoří o tom, že v době konce si bude muset každý zvolit jednu nebo druhou stranu. Nikdo nebude moci být neutrální.

Jedna strana bude uctívat Stvořitele. (Zj 14,7) Druhá strana bude uctívat šelmu a její obraz. (Zj 13,12; 14,9; 16,2; 19,20) Jedna strana bude věrohodná a spolehlivá, v jejích ústech nebude nalezena lest. (Zj 14,5) Druhá strana přijme lež falešného proroka. (Zj 19,20) Jedna strana bude čistá a bez poskvrny. (Zj 14,4.5) Druhá bude opovrženíhodná, nevěrná, poskvrněná, budou v ní vrazi, smilníci, věštci, modloslužebníci a lháři. (Zj 21,8) Na jedné straně budou ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života (Da 12,1), jména druhých budou z knihy života vymazána. (Zj 17,8) Na jedné straně nebudou moci kupovat ani prodávat, ale budou ochráněni před ranami. (Zj 13,17; 18,4) Na druhé straně budou moci kupovat i prodávat (po určitou dobu), ale postihnou je rány. (Zj 13,17; 14,9-11; 16,2) Jedna strana je složena z hostů, kteří se zúčastní Beránkovy radostné svatební večeře (Zj 19,9), druhá strana bude potravou dravcům, kteří se shromáždí ke strašné večeři velikého Boha. (Zj 19,17-21) Jedni chválí Boha a radostně zpívají v přítomnosti Beránka. (Zj 15,2-4; 14,3) Druzí Boha proklínají a v jeho přítomnosti prožívají muka. (Zj 16,911.21;14,9-11) Jedni vstupují do věčného království (Da 7,27; Zj 22,14), druhé postihuje věčný trest. (Zj 14,9-11) Jedni obdrželi Boží pečeť (Zj 7,1-3), druzí mají znamení šelmy. (Zj 13,16; 14,11) Nejjednodušším prostředkem, jak obdržet znamení šelmy v době jejího nástupu, je jít s proudem. Kdo uvěřil lži hada, že Boží zákony se nemusejí nebo nemohou zachovávat, ten se snadno přizpůsobí. Takový se dá ovlivnit znameními satana a jeho zázraky. (2 Te 2,9-12) ‚Skloní‘ se před jeho obrazem a obdrží znamení šelmy, které bude důkazem jeho podřízenosti a poslušnosti světské autoritě. Ale ti, kteří si v srdci uchovávají lásku k Ježíši, věří v něho (mají víru Ježíšovu) a naučili se vítězit tak, jak zvítězil on (Zj 3,21), zvolí si i za cenu ztráty vlastního života ctít Boha a sloužit Mu způsobem, jaký jim ukázal. Učiní nejdůležitější možné rozhodnutí, zvolí si věrnost svému Stvořiteli a Spasiteli. Tito odvážní se brzy ocitnou mezi zpívajícími na skleném moři. (Zj 15,1-5)” (C. Mervyn Maxwell, Roman Catholicism and the United States, Daniel & Revelation Committee Series, sv. 7, Symposium on Revelation-Book II, s. 119, 120) Biblická proroctví nám skutečně poukazují na celý

průběh lidských dějin. Všechny světové mocnosti vstupovaly na světovou scénu a jednaly na ní přesně tak, jak to Bůh předpověděl. A pak, přesně podle předpovědi, povstal malý roh z těch království, které vznikly dělením římského impéria. Tuto moc jsme identifikovali jako papežský Řím, římskokatolickou církev. Ta skutečně vládla světu po dobu 1 260 let, než byla v roce 1798 smrtelně zraněna. Mnozí si mysleli, že nastal její konec, ale podle biblické předpovědi se její rána zahojila. Nyní – celý svět se podivuje nad touto šelmou. Spojené státy skutečně povstaly jako „nový národ” a dozrávají do podoby nejmocnějšího národa na zemi – jediné světové supervelmoci. Tyto dvě moci, papežství a Spojené státy mají převzít vedoucí úlohu v posledním jednání dramatu věků. Neděle přichází - vydal JUPOS

Ušlechtilý charakter Ušlechtilý všestranný charakter se nedědí. Nepřijde k nám náhodou. Ušlechtilý charakter se získává osobním úsilím skrze zásluhy a milost Kristovu. Bůh dává schopnosti, totiž rozumové síly a my si vytváříme charakter. Je vytvářen tvrdým, nelítostným bojem s vlastním já. Jeden boj za druhým musí být veden proti zděděným sklonům. Sebe musíme přísně kritizovat a nesmíme dovolit, aby jediný nepříznivý povahový rys zůstal neopravený. MYP 99 Tak jako je Bůh čistý ve své sféře, tak má být i člověk čistý ve své. A také bude čistý, jestliže v něm bude Kristus, ta naděje slávy (Ko 1,27), neboť pak bude napodobovat Kristův život a vyzařovat Jeho charakter. GW 366 Bůh od nás očekává, že své charaktery budeme utvářet podle vzoru, který nám předložil. Máme klást cihlu za cihlou a přidávat milost k milosti, nalézat naše slabiny a napravit je podle daných pokynů. Je-li vidět ve zdi trhlinu, pak víme, že se stavením není něco v pořádku. I ve stavbě našeho charakteru jsou často vidět trhliny. Pokud nejsou tyto vady odstraněny, pak když přijde bouře při náporu zkoušek, dům spadne CG 165

7

SVĚDECTVÍ A PÍSMO

PÍSMO A SVĚDECTVÍ Obsah Věroučný článek – Je Ellen White Boží prorok? Inspirace Božího Slova Inspirace Svědectví Ellen White Vztah Svědectví a Písma Poselství pro poslední dobu

Adventisté sedmého dne věří... Jedním z darů Ducha svatého je dar proroctví. Tento dar je příznačný pro církev ostatků a projevil se v díle E. G. Whiteové. Spisy této služebnice Páně jsou trvalým a významným ukazatelem k pravdě, jsou církvi pomocí, usměrněním, poučením i napomenutím. Jasně též potvrzují, že Písmo je měřítkem, kterým je třeba posuzovat každé učení i každou zkušenost. (Jl 2,28.29; Sk 2,14-21; Žd 1,1-3; Zj 12,17; 19,10) Základní věroučné výroky, 17 (262) Ačkoli příchodem hříchu skončila možnost mluvit s Bohem tváří v tvář (Iz 59,2), Bůh neukončil svůj důvěrný vztah s lidmi; naopak nalezl jiné způsoby, jak s nimi komunikovat. Svá povzbuzení, varování a napomenutí oznamoval prostřednictvím proroků.2 Podle Písma je prorokem ten, „kdo přijímá sdělení od Boha a předává jeho obsah Božímu lidu“.3 Proroci neprorokovali z vlastní iniciativy, „nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha svatého mluvili lidé, poslaní od Boha“ (2 Pt 1,21). Funkce daru proroctví v Novém zákoně. Nový zákon klade proroctví na přední místo mezi dary Ducha svatého. Jednou ho jmenuje na prvním a dvakrát na druhém místě mezi služebnostmi, které jsou pro církev nejužitečnější (viz Ř 12,6; 1 K 12,28; Ef 4,11). Věřící mají usilovat zvláště o tento dar (1 K 14,1.39). Nový zákon ukazuje, že proroci mají následující poslání:4

8


1. Pomáhají při založení církve. Základem církve „jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ (Ef 2,20). 2. Zahajují rozvoj křesťanské misie. Právě prostřednictvím proroků povolal Duch svatý apoštoly Pavla a Barnabáše na jejich první misijní cestu (Sk 13,1.2) a vedl je pak tam, kde měli jako misionáři pracovat (Sk 16,6-10). 3. Budují církev. Pavel říká: „Kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve.“ Proroctví je určeno „lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení“ (1 K 14,4.3). Bůh dal církvi dar proroctví spolu s ostatními dary, aby věřící „dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla“ (Ef 4,12). 4. Sjednocují a chrání církev. Proroci pomáhají, abychom „dosáhli jednoty víry“, chrání církev proti falešnému učení, díky nim již „nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu“ (Ef 4,14). 5. Varují před budoucími obtížemi. Když jeden z novozákonních proroků varoval před přicházejícím hladomorem, církev zorganizovala (265) pomoc pro ty, kdo při tomto hladomoru trpěli (Sk 11,2730). Jiní proroci varovali apoštola Pavla, že bude v Jeruzalémě zatčen a uvězněn (Sk 20,23; 21,4.1014). 6. Upevňují víru ve chvílích sporů. Při prvním církevním koncilu Duch svatý vedl církev k rozhodnutí ve sporné otázce, která se týkala spasení křesťanů z pohanů. Potom Duch svatý skrze proroky znovu věřící utvrdil v pravém učení. Když Judas a Silas oznámili členům církve rozhodnutí koncilu, „bratry velmi povzbudili, a posílili svými slovy; vždyť i oni byli proroci“ (Sk 15,32). Dar proroctví v poslední době Mnoho křesťanů se domnívá, že dar proroctví přestal působit na konci apoštolské doby. Bible však

ukazuje, že církev potřebuje zvláštní Boží vedení v kritické době konce. To svědčí o stálé potřebě prorockého daru i po skončení novozákonní doby. Neexistuje žádný biblický důkaz, že by Bůh odňal církvi duchovní dary dříve, než splní svůj úkol. Podle apoštola je Pavla úkolem darů, abychom „všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13). Protože církev tohoto stavu ještě nedosáhla, stále potřebuje všechny dary Ducha. Tyto dary, včetně daru proroctví, budou dále působit k užitku Božího lidu až do Kristova příchodu. Proto apoštol Pavel napomíná věřící: „Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte.“ (1 Te 5,19.20) A dále radí: „Usilujte o duchovní dary, nejvíce pak o dar prorocké řeči.“ (1 K 14,1) Jan Křtitel dostal od Boha dar proroctví, aby oznámil Kristův první příchod. Podobně (266) lze očekávat, že Bůh znovu sešle prorocký dar, který bude oznamovat jeho druhý příchod, aby měl každý příležitost připravit se na setkání se Spasitelem. Prorok Joel předpovídá mimořádné vylití prorockého daru těsně před Kristovým příchodem. Říká: „I stane se potom, že vyleji svého Ducha na všeliké tělo, a budou prorokovat synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívat budou, mládenci vaši vidění vídat budou. Rovněž na služebníky i na služebnice v těch dnech vyleji Ducha svého. A ukáži zázraky na nebi i na zemi, krev a oheň a sloupy dýmové. Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prvé než přijde den Hospodinův, veliký a hrozný.“ (Jl 2,28-31) O prvních Letnicích došlo k významnému vylití Ducha. Petr citoval proroctví z knihy Joel a poukazoval na to, že Bůh zaslíbil, že takové požehnání přijde (Sk 2,2-21). Můžeme se však ptát, zda Joelovo proroctví dosáhlo svého konečného naplnění o Letnicích, nebo zda přijde ještě jiné, rozsáhlejší naplnění. Nemáme žádné důkazy o tom, že by znamení na slunci a na měsíci, o kterých Joel mluví, předcházela nebo následovala po vylití Ducha. Tato znamení se naplnila až o mnoho století později (viz kapitola 24 této knihy). Letnice byly tedy jakousi předzvěstí plného vylití Ducha před druhým příchodem. Podobně, jako v Palestině na podzim, krátce poté, co bylo zaseto obilí, přicházel raný déšť, tak i o Letnicích přineslo vylití Ducha svatého dary Ducha. Úplné a konečné

naplnění Joelova proroctví odpovídá pozdnímu dešti, který přicházel na jaře, kdy obilí dozrávalo (Jl 2,23). Ke konečnému vylití Ducha svatého dojde těsně před druhým příchodem, potom, co se splní předpovězena znamení na slunci, měsíci a hvězdách (Mt 24,29; Zj 6,12-17; Jl 3,4). Podobně jako pozdní déšť i toto závěrečné vylití Ducha umožní, aby pozemská úroda dozrála (Mt 13,30.39) a „každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, se zachrání“ (Jl 2,31). Prorocký dar v církvi ostatku. Kapitola 12. v knize Zjevení mluví o dvou velkých obdobích pronásledování. Během prvního období, které (267) trvalo od roku 538 po Kr. do roku 1798 po Kr. (Zj 12,6.14; viz kapitola 12 této knihy), věrní věřící trpěli při krutém pronásledování. Těsně před druhým příchodem satan znovu zaútočí proti „ostatnímu jejímu potomstvu“, tj. ostatku, který se odmítl vzdát své věrnosti Kristu. Zjevení označuje věrné věřící, kteří tvoří ostatek jako ty, „kdo zachovávají přikázání Boží a drží se svědectví Ježíšova“ (Zj 12,17). Z pozdějšího rozhovoru mezi andělem a apoštolem Janem vyplývá, že výraz „Ježíšovo svědectví“ označuje prorocké zjevení.8 Téměř na konci knihy Zjevení se anděl představuje jako „spoluslužebník tvůj i bratří tvých, kteří mají svědectví Ježíšovo“ (Zj 19,10; BK.) a „služebník jako ty a tvoji bratří proroci“ (Zj 22,9). Z těchto dvou podobných vyjádření vyplývá, že jsou to proroci, kdo mají „Ježíšovo svědectví“.9 To také vysvětluje andělovo prohlášení – „Ježíšovo svědectví je totiž Duch proroctví“ (Zj 19,10; Petrů). Ve svém komentáři k tomuto textu James Moffat napsal: „‚Ježíšovo svědectví [to, co nese Ježíš] je [tvoří] duch proroctví.‘ To...charakterizuje bratry držící se Ježíšova svědectví, jako nositele prorocké inspirace. Ježíšovo svědectví se tedy prakticky shoduje s tím, o čem svědčí Ježíš (Zj 22,20). Je to Ježíšovo sebezjevení (podle Zj 1,1 pochází od Boha), které vede křesťanské proroky.“10 Výraz „duch proroctví“ se tedy může vztahovat na (1) Ducha svatého, který proroky inspiruje tím, že jim dává zjevení od Boha, (2) působení daru proroctví, nebo na (3) toho, kdo proroctví tlumočí. Dar proroctví, Ježíšovo svědectví „církvi prostřednictvím proroka“,11 je příznačným rysem

9

PÍSMO A SVĚDECTVÍ církve ostatku. Prorok Jeremjáš spojuje zánik tohoto daru s bezzákonností – „zákona není; ani její proroci nemívají vidění od Hospodina“ (Pl 2,9). Zjevení ukazuje, že církev poslední doby bude vlastnit dva rozhodující znaky; její členové jsou ti, kteří „ostříhají přikázání Boží a mají svědectví Ježíše Krista“ – prorocký dar (Zj 12,17; Kral.).

jak bylo slíbeno. Když však nabízí své služby, staví se proti němu někteří členové posádky. ‚My máme původní příručku s pokyny,‘ říkají, ‚a ta nám úplně stačí. Spoléháme na ni a pouze na ni, nechceme od tebe nic.‘ Kdo nyní více dbá na původní příručku? Ti, kdo odmítli lodivoda, nebo ti, kdo ho přijali tak, jak je příručka informovala? Posuďte sami.“12

Bůh dal prorocký dar „církvi“ při vyjití z Egypta, aby organizoval, vyučoval a vedl Boží lid (Sk 7,38). „Skrze proroka vyvedl Hospodin Izraele z Egypta, skrze proroka nad ním držel stráž.“ (Oz 12,14) Nepřekvapuje tedy, že se tento dar objevuje i mezi těmi, kteří se účastní posledního vyjití z hříchem porušené planety Země do nebeského Kenaanu. Toto vyjití, které bude následovat po druhém příchodu, je závěrečným a úplným naplněním Iz 11,11: „V onen den ještě podruhé (268) vztáhne Panovník ruku, aby získal pozůstatek svého lidu.“

Funkce prorockého daru je v době konce stejná, jako byla v době apoštolů. Jeho posláním je vést k Bibli jako měřítku víry a života, vysvětlovat její učení a uplatňovat biblické principy v každodenním (269) životě. Tento dar působí při upevňování a budování církve a umožňuje jí vykonat Bohem určené poslání. Prorocký dar napomíná, varuje, vede a povzbuzuje jednotlivé věřící, chrání je stejně jako celou církev před odpadnutím a sjednocuje je na základě biblických pravd.

Pomoc v závěrečné krizi. Písmo ukazuje, že Boží lid prožije v posledních dnech pozemských dějin hněv draka, když se satan naposledy pokusí zničit tento lid (Zj 12,17). „Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby.“ (Da 12,1) Bůh, ve snaze pomoci svému lidu přežít tento nejintenzivnější boj v dějinách, ho ujišťuje ve své lásce, že nebude sám. Ježíšovo svědectví, Duch proroctví, je bezpečně povede k jejich konečnému cíli – setkání s jejich Spasitelem při druhém příchodu.

Duch proroctví v Církvi adventistů sedmého dne

Následující ilustrace vysvětluje vztah mezi Biblí a pobiblickým působením prorockého daru: „Předpokládejme, že se chceme vydat na cestu. Majitel lodi nám dá příručku pro orientaci a řekne, že obsahuje instrukce postačující pro celou cestu. Budeme-li na ně dbát, bezpečně se dostaneme do cílového přístavu. Na začátku plavby otvíráme naši příručku, abychom se dozvěděli, co obsahuje. Zjistíme, že její autor uvádí obecné principy, které by nás na naší cestě měly vést a prakticky poučit o nepředvídatelných situacích, které mohou během plavby nastat. Zároveň nám také říká, že poslední část naší cesty bude zvlášť nebezpečná, protože obrysy pobřeží se stále mění v důsledku pohyblivých písků a častých bouří. ‚Ale pro tuto část cesty,‘ říká, ‚jsem pro vás zajistil lodivoda, který se s vámi setká a dá vám patřičné pokyny podle toho, jak to bude vyžadovat vzniklá situace a případná nebezpečí. Musíte jej respektovat.‘ Podle uvedených pokynů jsme dospěli k oné nebezpečné době a lodivod skutečně přichází tak,

10


Dar proroctví se projevil ve službě Ellen G. Whiteové, která patřila mezi zakladatele Církve adventistů sedmého dne. Obdržela inspirované rady pro Boží lid poslední doby. Svět na začátku devatenáctého století, kdy začala přinášet Boží poselství, byl světem mužů. Její prorocké povolání ji vystavilo kritickému zkoumání. Splnila biblická kritéria a svým prorockým darem sloužila po celých sedmdesát let. Od roku 1844, kdy jí bylo sedmnáct, až do své smrti v roce 1915, obdržela více než dva tisíce vidění. Během svého života žila a pracovala v Americe, Evropě a Austrálii, kde radila, organizovala novou práci, kázala a psala. Ellen Whiteová si nikdy nečinila nárok na to, aby byla označena za prorokyni, ale nic nenamítala proti tomu, když ji tak ostatní nazývali. Vysvětluje: „V mládí mi byla položena otázka: ‚Jsi prorok?‘ Odpověděla jsem: ‚Jsem posel Páně. Vím, že mne mnozí lidé označují za proroka, ale já si nečiním nárok na tento titul... Proč netvrdím, že jsem prorok? (271) Protože v těchto dnech mnozí lidé neohroženě tvrdí, že jsou proroky, a přitom jsou vlastně pohanou Kristova díla; navíc mé dílo zahrnuje mnohem víc, než naznačuje slovo ‚prorok‘... Nikdy jsem netvrdila, že jsem prorokyně. Jestliže mne tak nazývají druzí, nepřu se s nimi. Mé dílo je však natolik rozmanité, že se nenazývám jinak než posel.‘„13 Duch proroctví a Bible. Spisy Ellen Whiteové nemají nahradit Bibli ani je

nelze stavět na stejnou úroveň s Písmem. Pouze Bible je jedinečným měřítkem, kterým musí být posuzovány její spisy a ostatní duchovní literatura.

nejjasnějším učením. Bůh dává jasná a adresná svědectví, aby lidi přivedl zpět ke slovu, kterým se neřídí, a aby byli bez výmluvy.“27

1. Bible jako nejvyšší měřítko. Adventisté sedmého dne plně podporují reformační princip sola Scriptura (tj. jedině Písmo). Bible je svým vlastním vykladačem a jedině ona je také základem veškerého učení. Zakladatelé církve formulovali základní věroučné výroky na základě studia Bible. Své učení neodvozovali od vidění a spisů Ellen Whiteové. Jejím hlavním úkolem během rozvoje učení bylo vést k pochopení Bible a potvrdit závěry, ke kterým se došlo na základě studia Písma.21 (274)

3. Radí při porozumění Bible. Ellen Whiteová chápala své spisy jako pomůcku k lepšímu porozumění Bible. „Nejedná se o dodatečnou pravdu. Bůh skrze Svědectví zjednodušil velké pravdy, které již byly dány a svým způsobem je zpřístupnil lidem, aby jejich prostřednictvím probudil mysl a zapůsobil na lidi, a aby nikdo neměl výmluvu.“ „Psaná svědectví nebyla dána proto, aby přinesla nové světlo, ale aby pronikavě zapůsobila na srdce již zjevenými inspirovanými pravdami.“28

Ellen Whiteová sama věřila a také učila, že Bible je nejvyšší normou pro církev. V její první knize vydané v roce 1851 napsala: „Doporučuji ti, milý čtenáři, Boží slovo jako pravidlo tvé víry a života. Tímto slovem budeme souzeni.“22 Tento názor nikdy nezměnila. O mnoho let později napsala: „Bůh ve svém slově svěřil lidem poznání nezbytné ke spasení. Písmo svaté je proto nutno přijímat jako směrodatné a neomylné zjevení Boží vůle. Je normou charakteru, zjevuje pravé učení a prověřuje zkušenosti.“23 Když Ellen Whiteová v roce 1909 ve svém posledním projevu na shromáždění delegátů Generální konference otevřela Bibli, pozvedla ji před shromážděním a řekla: „Bratři a sestry, doporučuji vám tuto knihu.“24

4. Radí pro uplatnění biblických principů. Mnohé její spisy aplikují biblické rady pro každodenní život. Ellen (275) Whiteová napsala, že byla vedena k tomu, aby „slovem i perem objasňovala obecné principy a zároveň upozorňovala na nebezpečí, chyby a hříchy některých věřících, aby byli všichni varováni, pokáráni a obdrželi radu“.29 Kristus své církvi takové prorocké vedení slíbil. Ellen Whiteová poznamenala: „Tím, že Bůh zjevil lidem svou vůli skrze své slovo, se ovšem nestala stálá přítomnost a pomoc Ducha svatého zbytečnou. Naopak, náš Spasitel přislíbil Ducha, aby sděloval Slovo služebníkům Božím, aby objasňoval jeho učení a učil, jak je uvádět do života.“30

Jako odpověď věřícím, kteří považují její spisy za určitý dodatek k Bibli, napsala: „Vzala jsem vzácnou Bibli a obklopila jsem ji několika Svědectvími pro církev, které byly určeny Božímu lidu... Neznáte dobře Písmo. Pokud byste Boží Slovo studovali s touhou dosáhnout biblické úrovně, křesťanské dokonalosti, nepotřebovali byste Svědectví. Protože jste se neseznámili s Boží inspirovanou knihou, Bůh se vás snaží oslovit jednoduchými, přímými svědectvími, aby soustředil vaši pozornost na inspirovaná slova, která jste neposlouchali, a vybízí vás, abyste své životy uvedli do souladu s čistým a vznešeným učením Písma.“25 2. Vede k Bibli. Ellen Whiteová považovala za své poslání vést lidi zpět k Bibli. Napsala: „Jen malá pozornost se věnuje Bibli, proto dal Pán menší světlo, které má vést muže a ženy k většímu světlu.“26 Uvedla: „Slovo Boží může osvítit i tu nejtemnější mysl a ti, kdo mají touhu mu porozumět, mohou ho pochopit. Bez ohledu na to však někteří, kdo tvrdí, že studují Boží slovo, žijí v přímém rozporu s jeho

Výzva věřícím Proroctví ze Zjevení Jana, které říká, že „Ježíšovo svědectví“ se projeví prostřednictvím „ducha proroctví“ v posledních dnech pozemských dějin, vyzývá každého k tomu, aby nebyl lhostejný nebo nedůvěřivý, ale aby „všecko zkoumal“ a „držel se dobrého“. Můžeme mnoho získat nebo ztratit podle toho, zda se podle této biblické pravdy řídíme. Jóšafat řekl: „Věřte v Hospodina, svého Boha a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar.“ (2 Pa 20,20) Jeho slova jsou stejně pravdivá i dnes. (ASD věří, zkráceno 262 – 275) Inspirace Božího Slova Abychom mohli dobře porozumět Bibli a také Svědectví Ellen White je dobré pochopit, jak Bůh působil na pisatele Bible. Následující řádky jsou převzaty z první kapitoly Inspirace prorockých pisatelů prvního svazku Vybraných poselství ze spisů Ellen White.

11

PÍSMO A SVĚDECTVÍ Svaté písmo odolává útokům satana, který se spojil s hříšnými lidmi, aby všechno, co je Božské povahy, zahalil mrakem a temnotou. Ale Hospodin uchovává tuto svatou Knihu svou podivuhodnou mocí v její současné podobě – jako mapu nebo průvodce pro lidskou rodinu, aby jí ukazoval cestu do nebe. Avšak Boží projevy jsou natolik zjevně zanedbávány, že na (16) našem světě je jen málo těch, kteří mají Božské poznání Písem a to i z lidí, kteří si dělají právo vysvětlovat je ostatním. Jsou tu učení lidé, kteří mají vysoké vzdělání, ale tito pastýři přesto nepasou Boží stádce. Neberou v úvahu, že výjimečné vlastnosti Písem budou stále odhalovat své skryté poklady, podobně jako drahocenné klenoty jsou odhalovány jejich neustálým dobýváním. Lidská myšlení jsou různá. Lidé s odlišnou výchovou a myšlením mají různé dojmy ze stejných slov a pro jednoho člověka je těžké, aby předal druhému člověku jiného citového založení, vzdělání a myšlenkových návyků prostřednictvím jazyka přesně tutéž myšlenku, která je jemu samému jasná a zřetelná. Přesto pro upřímné a opravdové lidi může být natolik jednoduchá a prostá, aby si její význam mohli převést na všechny možné situace. Jestliže člověk, se kterým mluví, není upřímný a nebude chtít vidět a pochopit pravdu, obrátí svá slova a jazyk tak, aby to ve všem vyhovovalo jeho vlastním záměrům. Slova si vyloží mylně, podle svých vlastních představ, překroutí jejich pravý význam a pak se obklopí nevěrou a prohlásí, že všechny tyto názory jsou špatné. Toto je způsob, jak s mými spisy zacházejí ti, kteří si je přejí nechápat a překrucovat. Boží pravdu obrátí v lež. Právě takovým způsobem jako oni zacházejí se spisy v mých vydaných článcích a knihách, tak pochybovači a nevěrci zacházejí s Biblí. Čtou je podle svého přání, aby zvrátili, zneužili a úmyslně překroutili pravý význam sdělení. Prohlašují, že Biblí je možné dokázat všechno nebo nic a že každá sekta dokazuje správnost svého učení a že i ta nejrozmanitější učení lze dokázat z Bible. Pisatelé Bible museli vyjádřit své myšlenky lidskou řečí. Byla psána chybujícími lidmi. Tito lidé byli inspirováni Duchem svatým. Pro nedokonalé lidské chápání jazyka, pro zkaženost lidského myšlení, důmyslného v obcházení pravdy, mnozí čtou a chápou Bibli pro své uspokojení. Není pravda, že potíže jsou v Bibli. Politikové, kteří jsou proti vládě své doby, se hádají o paragrafy v knize zákona a mají protichůdné názory na jejich použití

12


a na tyto zákony. Svatá Písma nebyla lidem dána jako jeden nepřerušený řetěz sdělení, ale část po části prostřednictvím následujících generací, podle toho, jak Bůh ve své prozřetelnosti viděl vhodnou příležitost zapůsobit na člověka v různých dobách a na různých místech. (20) Lidé psali, jak byli pohnuti Duchem svatým. Neboť nejprve je „poupě, potom květ a potom ovoce,“ „nejprve bylina, potom klas, potom plné obilí v klasu.“ To je přesně to, čím jsou pro nás biblická sdělení. V Písmech není vždy dokonalé uspořádání nebo očividná jednota. Kristovy zázraky nejsou podány v přesném pořadí, ale tak, jak nastávaly různé okolnosti, které si vyžadovaly toto Božské zjevení Kristovy moci. Pravdy Bible jsou jako ukryté perly. Musí se hledat a odkrývat horlivým úsilím. Ti, kteří se na Písma dívají pouze povrchně, budou se svou mělkou znalostí, o které si myslí, že je velmi hluboká, hovořit o rozporech Bible a zpochybňovat autoritu Písem. Ale ti, jejichž srdce jsou v souladu s pravdou a povinností, budou zkoumat Písma se srdcem připraveným přijmout Boží rady. Osvícené duše vidí duchovní jednotu, jednu úžasnou zlatou nit, vinoucí se celkem, ale vystopovat tuto drahou zlatou nit si vyžaduje trpělivost, přemýšlení a modlitbu. Ostré spory nad Biblí vedly ke zkoumání a odhalily vzácné drahokamy pravdy. Bylo prolito mnoho slz, obětováno mnoho modliteb, aby Hospodin otevřel chápání svého Slova. Bible nám nebyla dána ve vznešeném nadlidském jazyce. Ježíš, aby získal člověka tam, kde je, přijal lidství. Bible musí být dána v jazyce lidí. Všechno, co je lidské, je, lidé mají různého ducha. Vyjadřování a řeč nechápou všichni stejně. Řeči Písem někteří rozumí tak, aby to vyhovovalo jejich zvláštním úmyslům a důkazům. Předsudky, zaujatost a vášně mají velký vliv na to, aby zatemnily chápání a zmátly mysl dokonce i při čtení slov svatého Písma. Učedníci putující do Emaus potřebovali, aby jim někdo ukázal správný (21) výklad Písem. Ježíš šel s nimi zastřen a hovořil s nimi jako člověk. Začal u Mojžíše a proroků a ukazoval jim všechno, co se Ho týkalo, co se týkalo Jeho života, Jeho poslání, Jeho obětí, Jeho smrti, že to vše bylo přesně tak, jak předpovědělo Slovo Boží. Otevřel jejich chápání, aby mohli porozumět Písmům. Jak rychle roztáhl od sebe smotané konce a ukázal jednotu a Božskou věrnost Písem. Kolik lidí v těchto dobách potřebuje, aby jim byla mysl otevřena. Bible je psána inspirovanými lidmi, ale není to

Boží způsob myšlení a vyjadřování. Je to způsob lidský. Bůh není představen jako pisatel. Lidé často řeknou, že takový výraz by Bůh nepoužil. Ale Bůh se nedává v Bibli soudit ve slovech, v myšlení a ve způsobu vyjadřování. Pisatelé Bible byli Božími písaři, ne Jeho perem. Podívejte se na různé pisatele. Inspirována nebyla slova Bible, ale lidé. Inspirace se netýká slov člověka nebo jeho výrazů, ale člověka samotného, který je pod vlivem Ducha svatého prostoupen myšlenkami. Ale slova získávají vtisk toho určitého ducha. Božský duch se rozlévá. Božský duch a vůle se pojí s lidským duchem a vůlí, takže sdělení člověka jsou slovem Boha. – MS 24, 1886 (psáno v Evropě roku 1886) -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Strom je velmi pestrý, stěží na něm najdeme dva stejné listy. A přesto tato rozmanitost přispívá k dokonalosti stromů jako celku. V naší Bibli se můžeme ptát: Proč musel Matouš, Marek, Lukáš a Jan v evangeliích a proč Lukáš ve Skutcích apoštolů a řada pisatelů v epištolách rozebírat stejnou věc? Hospodin dal své slovo právě takovým způsobem, jakým si přál, aby bylo dáno. Dal je skrze různé pisatele, z nichž každý měl svou vlastní osobitost, přestože se zabýval stejnými dějinami. Jejich svědectví jsou sestavena do jediné Knihy a podobají (22) se svědectvím ve společném shromáždění. Nepředstavují věci stejným způsobem. Každý má svou vlastní zkušenost a tato rozmanitost rozšiřuje a prohlubuje poznání, které je vysvětleno tak, aby je mohli pochopit různí lidé. Vyjádřené myšlenky nejsou jednotvárné, jako by byly vlity do železné formy, i na poslech jsou jakoby stejné. V takové jednotvárnosti by se ztratil půvab a příznačná krása. … Stvořitel všech myšlenek může vtisknout stejnou myšlenku do vědomí různých lidí, ale každý ji může vyjádřit jiným způsobem, a přece bez rozporů. Skutečnost, že tento rozdíl existuje, nás nemá uvádět do rozpaků nebo zmatků. Málokdy se stává, že se dva lidé dívají na pravdu a vyjadřují ji přesně stejným způsobem. Každý se zabývá zvláštními problémy, jak je na ně vnímavý, podle svého založení a vzdělání. Sluneční světlo dopadající na různé předměty dává těmto předmětům různý odstín. Prostřednictvím inspirace svým Duchem dal Hospodin svým apoštolům pravdu, aby ji vyjádřili podle rozvoje svého ducha svatým Duchem. Ale

jejich mysl není omezena ani vtěsnána do určité formy. – Letter 53, 1900. Nikdo nemá vynášet soud nad Božím Slovem (23) V modlitebně (v Battle Creeku) i na vysoké škole se vyučuje předmět inspirace a smrtelní lidé si přivlastňují právo říkat, že některé věci v Písmech byly inspirovány a některé ne. Bylo mi ukázáno, že Hospodin neinspiroval články o inspiraci, uveřejněné v Review (Odkaz se týká řady článků, jejichž autor obhajoval názor o „rozdílech ve stupních“ inspirace. Viz RH 15. 1. 1884), ani neschválil, aby se doporučovaly naší mládeži na vysoké škole. Když se lidé odvažují kritizovat Boží Slovo, odvažují se na posvátnou, svatou půdu, a raději by měli s bázní a třesením uznat svoji moudrost za pošetilost. Bůh nepověřil nikoho tím, aby pronášel soud nad Jeho Slovem, aby vybíral některé věci jako inspirované a zavrhoval ostatní jako neinspirované. Se svědectvím se zachází stejným způsobem, ale to není Boží dílo. – Letter 22, 1889. (1 SM zkráceno 15 – 23) Inspirovanost Svědectví Ellen Whiteové Když se seznámíme s tím, jak Bůh použil člověka při psaní Bible, můžeme se seznámit s tím, jak Bůh použil Ellen White. Když srovnáme tyto dvě věci a poznáme shodu v Božím působení při zaznamenávání Božího poselství pro lidi, věřím, že to přinese mnoha lidem větší důvěru v inspirované Boží Slovo skrze Ellen White. Další řádky jsou vybrány z druhé kapitoly Ellen G. Whiteová a její spisy z prvního svazku Vybraných poselství ze spisů Ellen Whiteové. „Bible poukazuje na Boha jako na svého autora, a přesto byla psána lidskýma rukama. Rozmanitým slohem svých jednotlivých knih prozrazuje příznačné povahové vlastnosti několika pisatelů. Všechny zjevené pravdy jsou vdechnuté Bohem‘ [2Tm 3,16], přesto jsou však vytvářeny slovy lidí. Nekonečný Bůh rozlévá skrze svého Ducha svatého světlo do myslí a srdcí svých služebníků. Dává sny a vidění, symboly a obrazy a právě ti sami, jimž byla pravda takto zjevena, převádějí myšlenku do jazyka lidí“. „Jednotlivé knihy Bible byly psány v různých dobách, a protože byly psány lidmi, kteří se od sebe lišili svým postavením a zaměstnáním i duševním a duchovním nadáním, přinášejí tyto knihy ostré rozdíly ve slohu, stejně jako je rozmanitá povaha

13

PÍSMO A SVĚDECTVÍ předmětů, které odhalují. Různí pisatelé používají různé výrazové prostředky. Jeden často předkládá tutéž pravdu výrazněji než druhý. A protože několik pisatelů píše o jedné věci z různých pohledů a souvislostí, může se povrchnímu, nepozornému nebo zaujatému čtenáři zdát, že jde o rozpor nebo nesrovnalost tam, kde přemýšlivý, zbožný student, který se na tuto věc dívá bez předsudků, rozeznává skrytý soulad.“ „Když je pravda překládána různými jednotlivci, rozvinuje se ve své rozmanitosti. Na jednoho pisatele silněji zapůsobila jedna stránka věci, chopí se těch situací, které jsou v souladu s jeho zkušeností a schopností vnímat je i porozumět jim. Další (26) se zastaví v jiném okamžiku – A každý z nich pod vedením Ducha svatého přináší to, co nejmocněji zapůsobilo na jeho mysl – na každého jiná stránka pravdy, ale skrze všechny dokonalý soulad. A pravdy, takto zjevené, se spojují v dokonalý celek, přizpůsobený řešit potřeby lidí ve všech životních okolnostech a situacích. „Bohu se zalíbilo sdělit svou pravdu světu pomocí lidských poslů a On sám je skrze svého Ducha svatého povolal a uschopnil k tomuto dílu. Vedl jejich mysl při výběru toho, co mají mluvit, a toho, co mají psát. Poklad byl svěřen hliněným nádobám, přesto však pochází z nebe, a přesto je to svědectví Boží, a poslušné, věřící Boží dítě v něm spatřuje slávu nebeské moci, plné milosti a pravdy.“ Nedotknutelnost Svědectví „Mnozí omlouvají svůj nezájem o svědectví těmito slovy: ,Sestru Whiteovou ovlivňuje její manžel; svědectví jsou utvářena jeho duchem a úsudkem.‘ Jiní se snaží ode mne získat něco, co by jim umožnilo ospravedlnit si své jednání a posílit svůj vliv. (27) Právě tehdy jsem se rozhodla, že z mého pera již nevyjde nic, dokud v církvi nebude vidět Boží moc působící obrácení. Ale Hospodin vložil břímě na mou duši. Pracovala jsem pro vás se vší horlivostí. Kolik to stálo mého manžela i mě, to řekne věčnost. Cožpak neznám stav církve, když mi Hospodin po léta znovu a znovu předkládá jednotlivé případy? Byla dávána opakování, a přesto nebylo vidět změnu. …“ „A ještě nyní, když Vám posílám varovné a káravé svědectví, mnozí z Vás prohlašují, že je to pouze názor sestry Whiteové. Tímto urážíte Ducha Božího. Víte, jak se Hospodin projevuje skrze Ducha proroctví. Přede mnou přešla minulost, přítomnost a budoucnost. Byly mi ukázány tváře, které jsem

14


nikdy neviděla, a po letech, když jsem je uviděla, poznala jsem je. Byla jsem probuzena ze spánku tím, že jsem živě vnímala věci, které šly napříč světadílem a přišly v kritické chvíli a zabránily velkému neštěstí na Božím díle. To bylo mou prací po mnoho let. Nějaká moc mne pobízela k tomu, abych kárala a vytýkala nepravosti, na které jsem ani nepomyslela. Je tato práce posledních třiceti šesti let shůry, nebo zezdola? …“ „Když jsem jela do Colorada, byla jsem kvůli vám tak obtížena, že při své slabosti jsem napsala mnoho stránek, které se měly číst na vašem stanovém shromáždění. Slabá a roztřesená jsem vstala ve tři hodiny ráno, abych vám napsala. Bůh mluvil skrze hlínu. Mohli byste říci, že tímto spojením byl jenom dopis. Ano, byl to jenom dopis, ale našeptaný Duchem Božím, aby před vaši mysl přinesl to, co mi bylo ukázáno. V těchto dopisech, které píši, ve svědectvích, která přináším, vám předkládám to, co předložil Hospodin mně. Do novin nepíši jediný článek, vyjadřující pouze mé vlastní myšlenky. Jsou tím, co přede mnou Bůh otevřel ve vidění – vzácnými paprsky světla zářícími od trůnu. …“ „Který hlas uznáte za hlas Boží? Jakou moc má Hospodin v záloze, aby napravil vaše chyby a ukázal vám vaše jednání takové, (28) jaké je? Jakou mocí má pracovat v církvi? Jestliže odmítáte věřit, dokud nebude odstraněn každý stín nejistoty a každá možnost pochybnosti, neuvěříte nikdy. Pochybnost, která si vyžaduje dokonalé poznání, se nikdy nepoddá víře. Víra se zakládá na svědectví, ne na důkazech. Hospodin od nás požaduje, abychom poslouchali hlas povinnosti, zatímco všude okolo nás jsou jiné hlasy, které nás nutí jít opačnou cestou. Od nás si to vyžaduje napjatou pozornost, abychom rozlišili hlas, který mluví z Boha. Musíme si odříkat a zvítězit nad svými náklonnostmi a poslechnout hlas svědomí bez nějakého dohadování nebo kompromisů, neboť jinak jeho našeptávání ustane a ovládnou nás vůle a pudy.“ „Slovo Hospodinovo přichází k nám ke všem, kteří nevzdorujeme jeho Duchu tím, že bychom ho nechtěli slyšet a poslouchat. Tento hlas je slyšet ve varováních, radách i výčitkách. Je to Hospodinovo poselství světla jeho lidu. Jestliže čekáme na hlasitější volání a lepší příležitosti, světlo může být odňato a my ponecháni v temnotě. …“ „Moji bratři, s bolestí musím říci, že váš hřích, totiž že zanedbáváte to, abyste chodili ve světle, vás zahalil temnotou. Nyní jste možná upřímní, když nepoznáváte a neposloucháte světlo; pochybnosti, které jste pěstovali a nepozornost

k Božím požadavkům zaslepily vaše vnímání tak, že temnota je pro vás nyní světlem a světlo temnotou. Bůh vás prosil, abyste šli kupředu k dokonalosti. Křesťanství je náboženství pokroku. Světlo od Boha je plné a bohaté, čekající, jestli ho budeme chtít. Ať Hospodin dá jakékoliv požehnání, vždy má ještě nekonečnou zásobu, nevyčerpatelný zdroj, z něhož můžeme čerpat. Pochybovačnost může se svatými požadavky evangelia zacházet s úšklebky, výsměchem nebo popíráním. Duch světáctví může mnohé pohltit a některé ovládnout; dílo Boží však může položit základ jenom s velkým vypětím a stálou obětí, ale nakonec přece zvítězí.“ „Heslo zní: jděte vpřed; splňte svou osobní povinnost a všechny důsledky ponechejte v rukou Božích. Jestliže jdeme vpřed tam, kam nás vede Ježíš, uvidíme jeho vrcholné vítězství, budeme (29) sdílet jeho radost. Musíme mít podíl na těžkostech, jestliže nosíme korunu vítězství. Stejně jako Ježíš musíme být zdokonalení utrpením. Kdyby byl Kristův život pohodlným životem, mohli bychom se klidně oddat lenošení. Ale protože byl Jeho život poznamenán ustavičným sebezapíráním, utrpením a sebeobětováním, nebudeme si stěžovat, jestliže jsme Jeho spoluúčastníky. Můžeme jít bezpečně po té nejtemnější stezce, jestliže máme za svého průvodce Světlo světa. …“ Když mi Hospodin naposledy předložil váš případ a oznámil mi, že jste nedbali na světlo, které vám bylo dáno, vyzval mne, abych k vám hovořila otevřeně v jeho jménu, protože se proti vám roznítil jeho hněv. Byla mi řečena tato slova: ,Tvé dílo ti určil Bůh. Mnozí nebudou slyšet Velkého učitele; mnozí se nenapraví, protože jsou spravedliví ve svých vlastních očích. Ale přesto jim přines kárání a varování, které ti budu dávat, ať už je uslyší, nebo ať si je nechají ujít.‘…“ V souvislosti s těmito citáty si znovu prostuduj článek „Podstata a vliv Svědectví“ ve 5T 654-691. Úryvek, který cituješ ze Svědectví číslo 31 (svazek 5, str. 67), je správný: „V těchto dopisech, které píšu, ve svědectvích, která přináším, předkládám vám to, co mi předložil Hospodin. Nepíšu na papír jediný článek, vyjadřující pouze mé vlastní myšlenky. Píšu to, co přede mnou Bůh otevřel ve viděních – drahocenné paprsky světla zářící z trůnu.“ To platí o článcích v našich novinách a v mnohých svazcích mých knih. Byla jsem poučena v souladu se Slovem o zásadách Božího Zákona. Byla jsem poučena o tom, jak vybírat z Kristových naučení. Nejsou postoje zaujímané v mých spisech, v souladu s učením Ježíše Krista?

Posel Páně Brzy ve svém mládí jsem byla několikrát dotazována: Jsi prorok? Vždy jsem odpověděla, že jsem poslem Páně. Vím, že mnozí mě nazývají prorokem, ale nedělám si na toto označení žádný nárok. Můj Spasitel mě označil za svého posla. Poučil mne: „Tvým dílem je přinášet mé Slovo. Vyvstanou podivné věci a ve tvém mládí jsem tě oddělil, abys nesla poselství chybujícím, abys přinášela slovo před nevěřící a perem a hlasem kárala ze Slova skutky, které nejsou správné. Napomínej ze Slova. Otevřu ti své Slovo. Nebude to pro tebe cizí jazyk. V pravé výmluvnosti, jednoduchosti, hlasem a perem budou poselství, která dávám, slyšena od člověka, který se nikdy neučil ve školách. Můj Duch a má moc budou s tebou. „Neboj se člověka, neboť můj štít tě ochrání. Nejsi to ty, kdo mluví, je to Hospodin, který dává poselství výstrahy a napomenutí. Nikdy, za žádných okolností, se neuchyluj od pravdy. Dávej světlo, které ti dám já. Poselství pro tyto poslední dny budou napsána do knih a budou tak zvěčněna, aby svědčila proti těm, kteří se kdysi radovali ve světle, ale byli svedení k tomu, aby se ho vzdali kvůli svůdným vlivům zla.“ Proč netvrdím, že jsem prorok? Protože v těchto dnech jsou mnozí, kteří tvrdí, že jsou proroky, pohanou Kristova díla; a protože mé dílo zahrnuje mnohem víc, než co znamená slovo „prorok“. Když mi tato práce byla dána poprvé, prosila jsem Hospodina, aby toto břímě vložil na někoho jiného. Tato práce byla tak (33) rozsáhlá, široká a hluboká, že jsem měla strach, že ji nezvládnu. Ale svým Duchem svatým mně Hospodin umožnil vykonávat práci, kterou mi uložil. Žádná vychloubačná tvrzení Tvrdit, že jsem prorokyní, to je něco, co jsem nikdy nedělala. Jestliže mne ostatní nazývají tímto jménem, nehádám se s nimi. Ale moje dílo v sobě zahrnuje tolik směrů, že se nemohu nazvat jinak, než posel, který byl poslán přinášet poselství od Hospodina jeho lidu a pozvednout dílo po všech stránkách, na které mi ukáže. (35) Když jsem byla naposledy v Battle Creeku, řekla jsem před velkým shromážděním, že netvrdím, že jsem prorokyní. Dvakrát jsem poukázala na tuto věc a pokaždé jsem záměrně říkala: „Netvrdím, že jsem prorokyní.“ Pokud jsem hovořila jinak, ať nyní všichni porozumí, že jsem měla v úmyslu říci právě to, že si nedělám nárok na titul proroka nebo prorokyně.

15

PÍSMO A SVĚDECTVÍ Chápala jsem, že mnohým záleželo na tom, aby věděli, zda sestra Whiteová zastává stejné názory, jaké zastávala před léty, když ji slyšeli mluvit v lesíku sanatoria v Tabernacle a na stanových shromážděních konaných v předměstích Battle Creeku. Ujistila jsem je, že poselství, které přináší dnes, je shodné s tím, co jsem přinášela po 60 let své veřejné služby. Má pro Mistra konat stejnou službu, jaká na ni byla vložena v jejím dívčím věku. Dostává naučení od stejného Učitele. Jsou jí dávány příkazy: „Oznam ostatním, co jsem ti zjevil. Napiš poselství, která ti dávám, aby je lidé mohli mít.“ A právě o to ona usilovala. Napsala jsem mnoho knih, a ty se dostaly do širokého oběhu. Sama od sebe jsem nemohla v těchto knihách vykládat pravdu. Ale Hospodin mi dává pomoc svého svatého Ducha. Tyto knihy podávající poučení, které mi dal Hospodin během minulých šedesáti let, obsahují světlo z nebe a snesou zkoušku, jakou je jejich zpytování. Ve věku 78 let stále ještě pracuji. Všichni jsme v rukou Hospodinových. Důvěřuj mu, neboť ví, že nikdy neopustí ani se nevzdá těch, kdo v něj vložili svou důvěru. Odevzdala jsem se do jeho péče. „Protože děkuji tomu, kterýž mne zmocnil, Kristu Ježíši, Pánu našemu, že mne za věrného soudil, aby mne v službě té postavil“ [1Tm 1,12]. – RH 26. 7. 1906. Dílo proroka a ještě víc Během kázání jsem řekla, že netvrdím, že jsem prorokyní. Někteří byli tímto prohlášením překvapeni. A přesto, že k tomu (36) bylo řečeno již tolik, chci podat vysvětlení. Ostatní mě nazývali prorokyní, ale já jsem si tento titul nikdy nepřivlastňovala. Nikdy jsem neměla pocit, že je mou povinností takto se označovat. Ti, kteří směle prohlašují, že jsou v tomto našem dni proroky, ti jsou často pohaněním Kristova díla. Moje práce zahrnuje mnohem více, než znamená toto jméno. Pokládám se za posla, kterého Hospodin pověřil poselstvím pro jeho lid. – Letter 55, 1905. Nyní jsem usměrňována, abych se ve své práci nenechala zdržovat těmi, kteří se zaplétají do domněnek ohledně podstaty tohoto díla, jejichž mysl bojuje s mnoha spletitými problémy, které souvisejí s domnělou prací proroka. Moje poslání v sobě zahrnuje práci proroka, ale tímto nekončí. Zahrnuje mnohem víc, než může pochopit mysl těch, kteří zasévají semeno nevěry. – Letter 244, 1906. (Adresováno starším ve sboru v Battle

16


Creeku.) Přijímání a předávání světla Protože často dostávám dotazy na můj stav ve vidění, a když z něho vyjdu, chtěla bych říci, že když Hospodin považuje za vhodné dát mi vidění, jsem brána do přítomnosti Ježíše a andělů a jsem cele vzdálena pozemským věcem. Nemohu vidět dále, než mi ukazuje anděl. Moje pozornost je často nasměrována k dějům, odehrávajícím se na zemi. Občas jsem přenesena daleko do budoucnosti a je mi ukázáno, co se má stát. Potom jsou mi ukázány věci tak, jak se odehrály v minulosti. Když vyjdu z vidění, nevzpomínám si okamžitě na všechno, co jsem viděla, a není mi to jasné do té chvíle, dokud nepíši, potom děj přede mnou vyvstane tak, jak byl ukázán ve vidění a já mohu psát zcela plynule. Někdy jsou věci, které jsem viděla, přede mnou schovány, když z vidění vyjdu. Nemohu si je ve své mysli vyvolat, dokud nejsem přivedena před společnost, na kterou se toto vidění vztahuje, potom věci, které jsem viděla, vyvstanou v mé mysli v původní síle. Na Duchu Hospodinově jsem při předávání či psaní vidění právě tak závislá, jako přitom, když mám vidění. (37) Je pro mne nemožné, vybavit si věci, které mi byly ukázány, pokud je Hospodin přede mne nepostaví v době, kdy si On přeje, abych je předávala nebo psala. – 2SG 292, 293 (1860). Ačkoliv jsem při psaní mých vidění stejně závislá na Duchu Hospodinově, jako když je dostávám, přesto slova, která používám při popisování toho, co jsem viděla, jsou má vlastní. Pouze slova, která ke mně promlouval anděl, vždy píši do uvozovek. – RH 8. 10. 1867. Bývá kladena otázka: Jak to sestra Whiteová u záležitostí, o nichž mluví tak rozhodně, jako kdyby měla oprávnění říkat tyto věci, ví? Hovořím tak proto, že problesknou mou myslí, když je v rozpacích, jako blesk temným mračnem za běsnění bouře. Některé děje, které mi byly představeny již před lety, mi nezůstaly v paměti, ale když je potřeba poučení, které mi bylo tenkrát dáno, někdy dokonce když stojím před lidmi, paměť se zostří a zjasní jako záblesk blesku a přinese na mysl přesně toto zvláštní poučení. V takových chvílích nemohou upustit od toho, abych neřekla věci, které osvítily mou mysl, ne proto, že bych měla nějaké nové vidění, ale proto, že to, co mi bylo předloženo již před léty, bylo přesvědčivě vyvoláno znovu v mé mysli. – The Writing and Sending Out of the Testimonies, p. 24.

Žádné právo na neomylnost Mnoho věcí se musíme naučit a mnoho, mnoho odnaučit. Jedině Bůh a nebe jsou neomylní. Ti, kteří si myslí, že se nikdy nebudou muset vzdát svých hýčkaných názorů, nikdy nebudou mít příležitost změnit postoj, ti budou zklamáni. Tak dlouho, dokud se s rozhodnou úporností budeme držet svých vlastních myšlenek a postojů, tak dlouho nebudeme moci dojít k jednotě, za kterou se modlil Kristus. – RH 26. 7. 1892. (1 SM 25 – 37, zkráceno) Postoje ke svědectvím (40) Pokud z vás někoho trápí, proč mnozí adventisté a z nich mnoho kazatelů nestuduje Boží poselství dané Božímu lidu pro dobu konce, pak vám snad odpoví následná pasáže vybrané z třetí kapitoly Postoje ke svědectvím z prvního svazku Vybraných poselství ze spisů Ellen Whiteové. Prvotní prohlášení Viděla jsem stav některých, kteří zastávali přítomnou pravdu, ale brali na lehkou váhu vidění – způsob, který si Bůh zvolil k tomu, aby vyučoval na několika příkladech ty, kteří se uchýlili od biblické pravdy. Viděla jsem, že když bojují proti viděním, nebojují proti červu – slabému nástroji, skrze něhož mluvil Bůh – ale proti Duchu svatému. Viděla jsem, že je to malichernost mluvit proti nástroji, ale je nebezpečné opovrhovat Božími slovy. Viděla jsem, že když byli v bludu a Bůh se rozhodl ukázat jim jejich omyly skrze vidění a oni Boží vyučování skrze vidění brali na lehkou váhu, budou ponecháni, aby se vydali svou vlastní cestou a zabředli do bludu a domnívali se přitom, že mají pravdu, dokud nezjistí, že je příliš pozdě. Potom jsem je slyšela v čase soužení volat ve smrtelném zápase k Bohu: „Proč jsi nám neukázal naši špatnost, abychom se mohli napravit a být připraveni pro tuto dobu?“ Potom na ně anděl ukázal a řekl: „Můj Otec učil, ale vy jste nebyli učenliví. Mluvil skrze vidění, ale vy jste Jeho hlas brali na lehkou váhu, a On vás odevzdal vašim vlastním cestám, abyste byli naplněni svými vlastními skutky.“ – Broadside, To those Who Are Receiving the Seal of the Living God, 31. 1. 1849. Bezpečné pravidlo pro závěrečné dny (41) V posledních padesáti letech k nám bylo přineseno bohatství morálního vlivu. Skrze svého svatého Ducha k nám neustále přicházel ve varování

a pokynech hlas Boží, aby upevnil víru věřících v Du- cha proroctví. Znovu a znovu přicházelo slovo: Piš věci, které jsem ti dal na utvrzení víry mého lidu v postavení, které zaujal. Čas a zkoušky nevyprázdnily tento pokyn, ale přes roky utrpení a sebeobětování upevnily pravdu daných svědectví. Pokyn, který byl dán v prvotních dnech poselství, má být střežen jako bezpečný pokyn k následování v těchto jeho závěrečných dnech. Ti, kteří jsou lhostejní k tomuto světlu a pokynu, nesmí očekávat, že uniknou nástrahám, o kterých jsme jasně řekli, že způsobí to, že odpůrci světla zakopnou a padnou a chytnou se do léčky a zemřou. Budeme-li pečlivě studovat druhou kapitolu Židům, poznáme, jak je důležité vytrvale se držet každé zásady pravdy, která byla dána. – RH 18. 7. 1907. Výčet různých názorů Brzy bude vynaloženo veškeré možné úsilí znehodnotit a převrátit pravdy svědectví Ducha Božího. Musíme mít v pohotovosti připravena jasná, přímá poselství, která od roku 1846 přichází Božímu lidu. Budou takoví, kteří s námi byli kdysi jednotní ve víře, kteří budou vyhledávat nová, neznámá učení, něco nezvyklého a vzrušujícího, co by předložili lidu. Budou předkládat všechny myslitelné klamy a předkládat je tak, jako by přicházely od sestry Whiteové, aby mohli zlákat duše. … Ti, kteří pokládají světlo, které dal Hospodin, za obyčejnou věc, nebudou mít z uděleného pokynu prospěch. Někteří se vzdají své víry a budou popírat pravdu poselství a označovat je za podvod. (42) Někteří je budou zesměšňovat, a tak budou pracovat proti světlu, které Bůh dává po celá léta, a ti, kteří jsou slabí ve víře, budou takto svedeni. Ale ostatním poselství velmi pomohou. I když nejsou osobně adresovány jim, napraví se a budou vedeni k tomu, aby se stranili výslovně označeného zla. … Duch Hospodinův bude v tomto poučení a pochybnosti, které jsou v mnoha myslích, budou odstraněny. Sama svědectví budou klíčem, který vysvětlí daná poselství, stejně jako Písmo je vysvětleno Písmem. Mnozí budou s dychtivostí číst poselství, kárající zlo, aby mohli poznat, co mají dělat, aby byli spaseni. … Nadejde světlo v jejich myšlenkách a Duch osvítí mysl, když bude biblická pravda zřetelně a jednoduše představena v poselstvích, která Bůh posílá svému lidu od roku 1846. Tato poselství mají najít své místo v srdcích, a nastane obrácení. – Letter 73, 1903.

17

PÍSMO A SVĚDECTVÍ Nebezpečí kritizování inspirovaných poselství Někteří posuzují Písma a prohlašují, že ta či ona stať není inspirována, protože nepůsobí uspokojivě na jejich mysl. Nemohou je uvést do souladu se svými filozofickými a vědeckými názory „falešně nazvaného umění“ [1Tm 6,20]. Ostatní z rozličných důvodů zpochybňují části Božího Slova, takto mnozí zaslepeně chodí tam, kde připravil cestu nepřítel. Není tedy výsadou žádného člověka vynášet soud nad Písmy, soudit nebo odsuzovat jakoukoliv část Božího Slova. Když si to někdo troufne, satan vytvoří takovou atmosféru, kterou, když bude dýchat, zakrní jeho duchovní růst. Když se člověk cítí natolik moudrý, že si odvažuje rozpitvávat Boží slova, jeho moudrost je u Boha pokládána za bláznovství. Když pozná víc, bude se domnívat, že musí poznat všechno. Ale jeho prvořadým úkolem je, stát se učenlivým. „Učte se ode mne“, říká Velký Učitel, „neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým“ [Mt 11,29].

Zpochybňování Svědectví (Výňatek z kázání na Generální konferenci z r. 1883, který se objevuje v Zápisníkových letácích) Když najdete lidi zpochybňující svědectví, hledající na nich chyby a snažící se odvrátit lid z jejich vlivu, buďte ujištěni, že skrze ně nepracuje Bůh. Je to jiný duch. Pochybnost a nevěru pěstují ti, kteří nechodí obezřetně. Trápí je svědomí, že jejich život nevydrží zkoušku Ducha Božího, mluvícího k nim skrze Slovo nebo skrze svědectví Ducha, který by je přivedl ke Slovu. Místo toho, aby začali svým vlastním srdcem a přišli do souladu s čistými zásadami evangelia, vyhledávají chyby a odsuzují právě ty prostředky, které Bůh zvolil, aby připravil lid k tomu, aby obstál v den Hospodinův. Ti, kteří mají nejvíce řečí proti svědectvím, jsou většinou ti, kteří je nečetli, právě tak jako ti, kteří se chlubí nevírou v Bibli, mají malé poznání z jejího učení. Vidí, že je odsuzuje (46) a když ji zavrhnou, dává jim to pocit bezpečí v jejich hříšném životě.

Vy, kteří vzděláváte sebe a ostatní v duchu kritizování a obviňování, pamatujte, že napodobujete satanův příklad. Když to vyhovuje vašemu záměru, zacházíte se Svědectvími, jakoby jste jim věřili a citujete z nich, abyste podepřeli nějaké tvrzení, které si přejete prosadit. Ale co tehdy, když je dáno světlo, aby napravilo vaše omyly? Přijmete světlo i potom? Když Svědectví mluví proti vašim myšlenkám, zacházíte s ním velmi lehkomyslně.

Okouzlující moc bludu V bludu a nevěře je něco, co svádí a okouzluje mysl. Zpochybňovat, pochybovat a pěstovat nevěru, abychom se omlouvali, když scházíme z přímé cesty, je daleko snazší, než očistit duši vírou pravdy, a k tomu navíc poslušnosti. Když ale lepší vlivy člověka vedou k tomu, že zatouží vrátit se, zjistí, že je zatažen do takové satanovy sítě, že je jako moucha v pavučině pavouka, že se to zdá beznadějné, a zřídka se osvobodí z osidel, která mu nastražil lstivý nepřítel. Když lidé jednou připustí pochybnost a nevěru ve Svědectví Ducha Božího, jsou silně pokoušeni k tomu, aby lpěli na názorech, ke kterým se hlásili před ostatními. Jejich teorie a představy se v jejich mysli usadí jako těžký mrak, zahánějící každý paprsek důkazu ve prospěch pravdy. Pochybnosti, které se pěstují neznalostí, pýchou a láskou k hříšným zážitkům, uvazují na duši pouta, která jsou zřídkakdy zlámána. Kristus a jenom On může dát potřebnou sílu ji zlomit. Svědectví Ducha Božího jsou dána proto, aby vedla lidi k Jeho Slovu, které je zanedbáváno. Jestliže i potom těmto poselstvím není věnována pozornost, je Duch svatý před duší skryt. Jaké další prostředky má Bůh v záloze, aby získal bloudící lidi a ukázal jim jejich pravý stav. Sbory, které nechaly působit vlivy, které oslabují víru ve svědectví, jsou slabé a vrávorající. Někteří kazatelé se snaží přilákat lidi na sebe. Když se někdo pokouší napravit nějakou chybu na těchto kazatelích, brání

(43) Nikomu nepřináleží pronášet ani slůvko pochybnosti, které by pracovalo jako jed v jiných myslích a otřásalo jejich důvěrou v poselství, která dal Bůh, která pomáhala při položení základu tohoto díla a provází je až do dnešního dne. Napomínáním, výstrahami, napravováním a povzbuzováním. Všem, kteří se postavili na cestu Svědectví, bych chtěla říci: Bůh dal poselství svému lidu a jeho hlas bude slyšet, ať už slyšíte, nebo si je necháte ujít. Váš odpor mi neublížil, ale vy musíte vydat počet Bohu nebe, který posílá tato varování a poučování, aby udržel svůj lid na správné cestě. Budete se mu muset zodpovídat za svou slepotu, za to, že jste kamenem úrazu na cestě hříšníků. „K zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře“ [Iz 8,20]. Dokonce i dílo Ducha svatého na srdce má být zkoušeno Božím Slovem. Duch, který inspiroval Písma, vždy povede k Písmům. – General Conference daily Bolletin, 13. 4. 1891.

18


se a říkají: „Můj sbor uznává moji práci.“ Hledání výmluvy ve Svědectvích Někteří, kteří nejsou ochotni přijmout světlo, ale dávají přednost cestám, které si sami zvolí, budou pátrat ve Svědectvích, aby v nich našli něco, co povzbudí ducha nevěry a neposlušnosti. Takto bude vnesen duch rozdělení, neboť duch, který je vede k tomu, aby kritizovali Svědectví, je také povede k tomu, aby sledovali své bratry a našli na nich něco, co by mohli odsoudit. – MS 73, 1908. (1SM 40 – 48, zkráceno)) Poslední satanův klam Satan neustále vnucuje to nepravé, aby odvedl od pravdy. Tím posledním podvodem satana bude zmařit všechen vliv Svědectví Ducha Božího. „Když nebývá vidění, rozptýlen bývá lid“ [Př 29,18]. Satan bude pracovat důmyslně, různými způsoby a skrze různé nástroje, aby zviklal důvěru ostatku Božího lidu v pravé Svědectví. – Letter 12, 1890. Bude roznícena nenávist proti svědectvím, a ta je satanská. Satanovým dílem bude zviklat víru sborů ve Svědectví z tohoto důvodu: Satan nemůže mít tak volnou cestu, když přináší své podvody a spoutává duše ve svých klamech, jestliže je věnována pozornost výstrahám, napomínání a radám Ducha Božího. – Letter 40, 1890. (1 SM 48) Poselství pro poslední dobu I když základní věroučný článek 17 jasně hovoří o uznání a potřebě Svědectví Ellen Whiteové, přesto to mnozí přehlíží a neberou tato Boží poselství vážně. Pán Bůh to předvídal, a proto skrze svého proroka nás varuje, tak jako to dělal vždy. Tato krátká kapitolka, která je vybrána ze čtvrté kapitoly Psaní a rozesílání svědectví církvi z prvního svazku Vybraných poselství ze spisů Ellen Whiteové je věnována tomuto varování a také k posílení studia Božího poselství. V těchto posledních dnech bylo našemu lidu dáno hodně světla. Bez ohledu na to, zda můj život bude zachován, mé spisy budou neustále hovořit, a dokud čas poplyne, jejich působení bude pokračovat. Mé spisy jsou uspořádány v archivu, a když nebudu na živu, slova, která mi dal Pán,

budou stále živá a budou promlouvat k lidu. Mám zatím dost sil a chci pokračovat v užitečné práci. (56) Možná, že se dožiji příchodu Páně. Ale i když se nedožiji, doufám, že o mně může být řečeno: „Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví, kteří v Pánu umírají. Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi“ [Zj 14,13]. Děkuji Bohu za ujištění o Jeho lásce a za Jeho každodenní vedení a ochranu. Jsem stále zaměstnána psaním. Od časných až do pozdních hodin píši o tom, co mi Pán odhaluje. Břemenem mého díla je příprava lidu, aby obstál v den Páně. Kristovo zaslíbení je jisté. Doba není dlouhá. Musíme pracovat, bdít a čekat na Pána Ježíše. Jsme povoláni k tomu, abychom byli vytrvalí, stálí, vždy naplnění prací pro Pána. Všechny naše naděje mají svůj základ v Kristu. Posuzuje náš lid minulost, přítomnost i budoucnost tak, jak je to odhaleno před světem? Věnuje pozornost varovným poselstvím, která mu byla dána? Je naším největším každodenním úsilím vytříbení a očištění našeho života, abychom mohli zrcadlit Božskou podobu? To musí být zkušenost všech, kteří se připojí ke skupině těch, kteří jsou obmyti a zběleni v krvi Beránkově. Musíme být oděni Kristovou spravedlností. Jeho jméno musí být napsáno na našich čelech. Musíme se těšit z naděje Boží slávy. Kristus vybral jména svého lidu do dlaní svých rukou. Nikdy neztratí zájem o žádnou duši, která na Něj spoléhá. Řekněte členům církve, že je zapotřebí dokonalého odevzdání se Bohu. Ať všichni pochopí, že musí učinit smlouvu s Bohem skrze oběť. Potřebujeme na každý den, každou hodinu, požehnání z evangelia. Každý důkaz Boží moci, Jeho přítomnosti a Jeho lásky je třeba s vděčností uznat. Štěstí má být dosaženo skrze správný vztah duše k Bohu. Děkuji Bohu za tuto vzácnou myšlenku. Ať je oslaven vyjádřením toho, co prožíváme a vykonanými činy. … Ještě nikdy nebyla dána lidu poselství jasněji, než jsem je nedávno obdržela. (57) Bůh mi přikázal, abych naléhala na náš lid, aby pochopil důležitost studia poselství. Je třeba s tímto dílem začít již teď. Tato poselství zůstanou nesmrtelná bez ohledu na to, zda mi bude dovoleno pokračovat v práci, anebo zda budu muset odejít a odpočívat až do příchodu Krista. A nyní bych chtěla říci několik slov mým bratřím: Kažte taková slova, která povedou duše ke Kristu. Přinášejte ovoce v dobrých skutcích. „Kdož věří v Syna, má život věčný“ [J 3,36]. Bude použito

19

PÍSMO A SVĚDECTVÍ každého dostupného prostředku k oklamávání lidu a bylo-li by to možné, i k oklamání vyvolených. Ale Hospodin se určitě postará o své dílo. – The Writing and Sending Out of the Testimonies to the Church, pp. 10-16. (1 SM 55 – 57) Závěrečné shrnutí • Svědectví Ellen Whiteové jako prorokyně pochází z Božího Ducha • Jsou trvalým a významným ukazatelem k pravdě, jsou církvi pomocí, usměrněním, poučením i napomenutím. • Jediným kriteriem a měřítkem Svědectví Je Písmo • Svědectví Ellen Whiteové byla napsána stejně jako Písmo – Boží inspirací • Při studiu postupovat stejně jako při studiu Bible • Je nutno hledat i ve Svědectvích skrytý poklad, protože i zde jsou zakopané perly • Svědectví přináší Boží metodiku při zřizování a vedení našich institucí (školy, sanatoria, nakladatelství…) • každý článek, kniha je napsán jako Svědectví • Tak jako v Písmu i zde existuje určité napětí a zdánlivé rozpory • Svědectví jsou pro Boží lid potřebná až do konce • Člověk, který zavrhuje Svědectví, zavrhuje Boha • Svědectví chrání člověka jako hradba před satanem • Posledním svodem satana bude také zavrhnutí Svědectví • Máme konat Boží vůli a žít každým slovem, které pochází z Božích úst. Svědectví je Boží vůlí a Božím Slovem pro nás.

20


Význam Ducha proroctví v díle Ellen Whiteové – Boží záměr 1. Přivést lidi zpět k Bibli, k jejímu studiu a uznání její autority 2. Objasnění velkých biblických principů pro každodenní život 3. Kárání hříchu – k poučení a k nápravě 4. Uplatňování biblických principů v životě člověka 5. Vede nás ke Kristu, Boží lásce a k plánu spasení 6. Založení, budování a sjednocení církve, dokončení reformace 7. Příprava

věřících

na

poslední

dny

pozemských dějin, na druhý příchod Ježíše Krista • budování charakteru • zdravotní reforma • zásady pro zřizování sanatorií, škol, nakladatelství, samopodporujících zařízení • zásady pro evangelizační práci

Hřích Není to Bůh, kdo zaslepuje lidi a zatvrzuje jejich srdce. Bůh posílá lidem světlo, aby jim pomohlo napravit jejich bludy a aby je vedlo po bezpečných cestách; odmítnutí tohoto světla zaslepuje zrak a zatvrzuje srdce. Často se tak děje pozvolna a téměř nepozorovaně. Světlo přichází do duše skrze Boží slovo, skrze Jeho služebníky nebo přímým působením Ducha svatého; necháli však člověk jediný paprsek světla bez povšimnutí, otupí poněkud svou duchovní vnímavost, takže druhý příliv světla pozná již méně jasně. Tím přibývá tmy, až je nakonec v duši úplná noc. DA 322

SJEDNOCOVÁNÍ CÍRKVÍ Když vidím knihu od jezuitského autora, která pojednává o otázce doby konce, udělám vše pro to, abych si ji mohl přečíst. Zkoumáním regálů v mojí katolické alma mater jsem našel takovou knihu. Ačkoliv byla již rozebrána, byla tak fascinující, že jsem po ní pátral po celých státech, až jsem v New Yorku našel jednu kopii pro svou knihovnu. Její autoři byli evropští jezuité, jeden z nich byl slavný, že byl v teologických kruzích znám pod domácím jménem: Karl Rahner. Kniha je pojmenována Unity of the Churches, an Actual Possibility /Sjednocení církví, skutečná možnost/. Obsahuje plán, jak přivést protestantské církve zpět pod záštitu Říma. (Einigung der Kirchen, Henrich Fries, Karl Rahner – reale Möglichkeit, Freiburg im Breisgau, Německo: Verlag Herder, 1983) Když shrneme osm „tezí“ této knihy, dojdeme skutečně k vícestupňovému plánu. 1. Rahner pochopil, že mnoho protestantů může projevovat skepsi ohledně sjednocení s Římem. Z toho důvodu musí být použita strategie k překonání odporu, a Rahnerův plán je v tomto mazaný. „Dříve, než tento plán pustíte na veřejnost, v tichosti se snažte získat vedoucí v církvích, které si přejete ovlivnit. Na základě jejich teologicky odborných znalostí,“ prohlašuje Rahner, „tito církevní vedoucí mohou rozhodnout ve prospěch jednoty církví.“ Povšimněte si tohoto plánu: Rozhodnutí ke sjednocení bude učiněno neveřejně několika vedoucími. Následně se očekává, že tito vedoucí budou pracovat politicky, aby získali své vlastní lidi pro tuto myšlenku – používajíce samozřejmě výroky a myšlenky, o kterých vědí, že se budou nejvíce zamlouvat členům jejich církve. Nikdo nemůže mluvit církevním jazykem lépe, než zasvěcenec. Zpočátku mírně, ale vytrvale mohou zmiňovat tuto myšlenku před členy – ve shromážděních, v publikacích, sotva patrnými změnami v terminologii a v zaměření se na tuto problematiku. V dnešním manipulativním světě se taková změna nazývá

„Paradigm shift“ – změna v přístupu, myšlení. Rahnerův plán obsahuje dokonce trochu politických intrik. Když vedoucí v dané církvi jednou přistoupili na myšlenku, že se chtějí sjednotit, budou vykonávat svou politickou přípravnou práci pečlivě. Jak to Rahner vyjadřuje, mohou pracovat „s úsilím mezi členy církve,“ ujišťujíce se o podpoře svých členů, dříve než předloží záležitost k hlasování. 2. Rahner věřil, že změna může být dosažena mnohem snadněji, než před pár lety. Byl přesvědčen, že protestanté jsou, abych použil jeho výraz, tak „liberální“, že se nezajímají o nauku, pokud je tam použito několik důvěrně známých myšlenek. Kromě toho „průměrné shromáždění v protestantských církvích ve skutečnosti obvykle praktikuje druh poslušnosti ke svým církevním vedoucím, který je zvykem v římsko-katolické církvi. Proto nikdo nebude přeceňovat nebezpečí vzpoury. Sjednocení? Jestliže mohou být získáni pro tuto věc jejich názoroví vedoucí, jsou vyhlídky, že většina průměrných protestantů je bude spíše slepě následovat. Při jiné příležitosti Rahner řekl, že protestantští věřící jsou „pasivní“, a proto je možné očekávat, že „budou následovat své vedoucí do spojení s Římem“. 3. Jestliže myšlenka o sjednocení získala na významu mezi křesťanskými církvemi, může být vytvořena ekumenická jednota církví. Toto samotné by mohlo vystrašit některé protestanty, a tak má tento plán chytřejší způsob, jak neutralizovat jejich obavy. Jednotlivé denominace zůstanou. Církevní organizace též zůstanou nedotčené; bude se vám pořád zdát, že existují všechny denominace, které existovaly dříve. Ale v „tezi IVA“,v oné knize, je jasné, že od každého se bude očekávat, že uzná a bude respektovat v takové či onaké míře „bratra“ papeže a jeho vůdcovství. Všechny účastnické církve uznají význam a právo služby římského papeže být konkrétním ručitelem jednoty církve. Jinými slovy - všechny tyto zdánlivě nezávislé denominace přijmou papeže jako „ručitele“ církevní

21

SJEDNOCOVÁNÍ CÍRKVÍ jednoty.

K urychlení tohoto ekumenického procesu kniha navrhuje spoustu výměn mezi církvemi. Pastoři z různých denominací si budou vyměňovat místa za kazatelnou; baptistický kazatel může kázat jednu neděli v presbyteriánském kostele, zatímco jeho presbyteriánský kolega bude mluvit k metodistům. Různá výměna mládeže a jejich pastorů z různých denominací... Jestliže by plán měl kdy získat podporu v adventismu, člověk by měl očekávat, že spatří kazatele jiných denominací často navštěvovat adventní kazatelny a naopak. Technika výměny kazatelů je dobře promýšlená, aby podporovala ekumenismus. Vystavte lidi působení jiným vírám a bariéry se rozplynou. Duchovní z jiné církve, který stojí za kazatelnou tohoto nedělního dopoledne, je najednou skutečná lidská bytost z masa a krve, s nevázaným smyslem pro humor, který si dá s vámi kávu po bohoslužbě ve společenské místnosti nebo si s vámi za rytmu popové křesťanské hudby opeče špekáček. Stačí málo a lidé si nevyhnutelně začnou klást otázku: Je vůbec důležitá nauka? Proč se rovnou nesjednotit na myšlence, že všichni milujeme Ježíše? HLAVNĚ ŽE MÁME LÁSKU ... A to právě může být ta návnada, na kterou se mohou chytit někteří adventisté. Láska je přitažlivé slovo. Je to pravá podstata evangelia: „nebo tak Bůh miloval svět...“ (J 3,16). Ale láska, jako mnoho lidských slov, je křehká. Může být zkreslená, aby zakryla nějaké podivné lidské teorie. V mých počátečních letech praxe u soudu, když jsem nějakou dobu vedl soudní přelíčení ohledně rodinných vztahů, jsem občas viděl rozpadlé rodiny a ublížené děti kvůli otcově „nové lásce“. V teologickém prostředí je tento termín téměř nenapadnutelný. Použijte ho chytře a můžete ukončit diskuzi: ta druhá osoba nemá „lásku“, protože by jinak nemohla... Kvůli tomu většina křesťanů zapomíná, že základní vyjádření lásky je Desatero přikázání. První čtyři jsou způsob, jakým prokazujete lásku k Bohu; zbývajících šest je láska vyjádřená ke spolubližním. A Deset přikázání je doktrinální! Jedno z nich, čtvrté přikázání, bude doktrinálním problémem na konci času, kdy se ukáže, jestli skutečně milujeme Boha více, než možnost kupovat nebo prodávat. Avšak plán na znovusjednocení křesťanství, stylizovaný dvěma jezuity s úžasnou precizností, přináší skrytou nástrahu, kterou dokonce někteří adventisté nemusí rozpoznat. Představuje se

22


jako otázka; proč dopustit, aby nás „doktrinální“ problémy oddělovaly od ostatních křesťanů? Všechno to vede k dalšímu kroku v Rahnerově návrhu; zrušit doktrínu jako zdroj sporu. V jeho plánu není žádné církvi jako členu této unie dovoleno, aby odmítala dogma jiné členské církve. Všechno by mělo být na společném stole, nikým neodmítané. Povšimněte si dvou význačných charakteristik jezuitského plánu: a) Předpokládá, že většina protestantů je nyní tak „liberální“, že budou následovat své názorové vůdce do tohoto nového sjednocení. b) Ti samí vůdcové budou dobře vykonávat svou politickou práci pečlivou přípravou a získáváním většiny na svou stranu. Plán se velmi dobře shoduje s cílem Druhého Vatikánského koncilu; v materiálu nazvaném „Post Conciliar Documents of Vatican II“, str. 515, se nachází následující cíl: „Když překážky, zabraňující spojení církevních společenství, budou překonány, jednota všech křesťanů může být konečně obnovena, oslavujíc jedno eucharistické tajemství.“ Poslední čtyři slova jsem napsal kurzívou, protože ukazují, jak velice protestantismus připouští možnost znovupřipojení se k Římu. Samotným jádrem katolické bohoslužby je eucharistie. Řím si představuje, jak se budou znovu „všichni křesťané“ účastnit obětní mše.

Redakce

Proč je z protestantské perspektivy římskokatolická mše takový problém? Protože ustanovuje lidského kněze, aby „ovládal“ Krista. Když kněz pozvedá hostii, „obětuje“ Krista znovu – symbolický omyl, který stál Mojžíše proměnění. Tudíž každé zmírnění rozdílu mezi protestantskou a katolickou bohoslužbou v sobě obsahuje zárodek pro zničení protestantismu. Jak může někdo zjistit, že nějaká taková změna už potichu v protestantské církvi probíhá? Jedním vodítkem mohou být nepatrné změny v církevních bohoslužbách, kde se záhadně objevují katolické termíny nebo techniky. Získejte myšlenkové vedoucí protestantismu. Najděte liberální a povolné členy. Utvářejte ekumenickou jednotu, ve které se pastoři budou střídat za kazatelnami. Akceptujte nauky ostatních církví. A uznejte papeže jako garanta jednoty. Takový je ve stručném přehledu plán. Nyní porovnejte všechno to s Testimonies to Ministers /Svědectví pro kazatele/, str. 474, kde Ellen Whiteová popisuje plán k neutralizování adventismu: „Musíme vynaložit všechen svůj rozum a důvtip k oklamání a polapení těch, kteří uctívají pravou sobotu... Skrze ty, kteří mají způsob zbožnosti, ale neznají její sílu, můžeme získat mnohé, kteří by nám jinak velice škodili... Ti z této třídy, kteří jsou schopní a inteligentní, budou sloužit jako návnady, aby přilákali jiné do naší pasti. Budu mít po celé zemi jako své agenty lidi, mající falešné nauky, smíšené jen s takovým množstvím pravdy, aby oklamali duše.“ Povšimněte si cílové skupiny: Těch, kteří jsou „schopní a inteligentní“. Proč vybrat takové? Protože oni jsou myšlenkoví vůdcové a jsou již uvnitř církve, kde mají důvěryhodnost. „Mnozí se nebudou obávat jejich vlivu, protože vyznávají stejnou víru.“ Výsledek? „Takto je přivedeme k závěru, že Kristovy požadavky jsou méně přísné, než kdysi věřili, a že přizpůsobením se světu budou mít větší vliv na světáky a jiné církve. Takto se odloučí od Krista, potom nebudou mít sílu odporovat naší moci, a zakrátko budou hotovi se vysmát své dřívější horlivosti a zbožnosti.“ Toto je plán na zničení adventismu. Bude fungovat? Děsivá odpověď je, že z velké míry ano! Omega II., Lewis R. Walton, str.211-217

Poslechli jsme za vás HOPE TV, Bohoslužba Havířovská nota 2009 (18. 4. 2009) Havířovská nota je populární festival křesťanských písní, který se tradičně uskutečňuje v průběhu měsíce dubna. Tentokrát vedli dopolední pobožnost tři studentští kazatelé, Tomáš Harastej, Marek Harastej a Tomáš Sedlák. Dopolední kázání začalo slovy: „bylo, nebylo, …za devíti horami…“ Po dokončení dvou povídek či pohádek, následovalo: „Ježíš Kristus se pustil do vyprávění pohádky, kterou čteme zapsanou u ev. Lukáše 16. kap., od verše 19.“ Takže to je pohádka, kterou vyprávěl sám Kristus. Řečeno jinými slovy, Bible je kniha, ve které náš Spasitel vypráví pohádky. Závěr si udělá čtenář jistě sám. Jaroslav Jurica

Přečetli jsme za vás

Havířovská nota 2011 Po dvouleté odmlce si tento rok opět můžete zaškrtnout ve svých diářích termín, kdy se v Havířově uskuteční přehlídka nejen křesťanských hudebníků. Akce, pořádaná členy CASD, dá prostor nejen muzikantům z řad církve, ale přihlásit se do ní může každý, kdo se považuje za křesťanského muzikanta. Havířovská nota proběhne 14. května v Horních Bludovicích a těšit se můžete nejen na přehlídku talentovaných muzikantů, ale i na hlavního řečníka akce Jana Fürsta. Bohoslužbou, která začíná v 9:30, nás bude provázet songservis skupiny Šeptem. (www.septaci.cz) .

Pod širým nebem se letos koná křesťanský hudební festival Havířovská nota. V sobotu 14.5. přivítá jeho účastníky areál Hostince u Svatého Jána v Horních Bludovicích 307. Osmý ročník přehlídky nabídne vystoupení jednotlivých hudebníků, zpěváků i skupin, kteří se sjedou z České i Slovenské republiky. ....Na své si přijdou jak mladí lidé, tak starší generace návštěvníků při poslechu písní a skladeb různých hudebních žánrů. Skupiny, zpěváci a ostatní zájemci se mohou přihlašovat na stránkách festivalu www. havirovskanota.cz, kde jsou také podrobné informace o místě, času konání a programu akce. Na letošním místě festivalu se již řadu let konají koncerty a divadelní představení. Vstupné je 60 korun

nebo 3 eura, ...... (v sobotu)

23

CÍRKEV v PROMĚNÁCH

CÍRKEV V PROMĚNÁCH ČASU František Poslušný Co je církev? Odpověď může být různorodá. Některé formulace jsou zajímavé, některé až úsměvné, vzhledem k tomu, co o sobě říká, či jak svoji příslušnost definuje. Jedna strana mince je proklamace, druhá strana je skutečnost. Nahlédneme-li do lexikonů různých dobových vydání, potom zjistíme, že definice se často různí. To je dáno tím, že právě v tu kterou dobu vydání bylo to či ono v „módě“ anebo na indexu. To také mělo vliv na definování pojmu církve. Příklady: Církev, rok 1937: Náboženské shromáždění, sbor, dnes název pro křesťanskou společnost. Každé náboženství si jinak pojem církve definuje. Protestanti jmenují církví každou náboženskou společnost. Anglikáni uznávají za církev jen tu, která může prokázat souvislou řadu biskupů až do časů apoštolských. Pravoslavní zase takové křesťanské společnosti, kterým předsedají patriarchové, nástupci apoštolů. Katolická teologie neuznává jiné církve než sebe samu, neboť jedině ona má jednotné učení, jednu hlavu, jednotný ritus. Takto definuje sebe samu: „Církev katolická jest viditelná společnost všech, kteří jsou spojeni společnou vírou a týmiž svátostmi za vedení Ježíše Krista, jakožto hlavy neviditelné, a papeže, zástupce Kristova, jako hlavy viditelné, i vrchních pastýřů ustanovených Písmem svatým. Jakožto taková jest ústav spásy, upravující poměr člověka k Bohu.“ Církev, rok 1972: Náboženská organizace, která se utváří na základě institucionalizovaného systému věr a praktik, údajně spojujících její členy s nadpřirozenými silami. Církve se odlišují typem organizační výstavby, rolí kléru, ceremoniálem a rituály. V prvotním křesťanství shromáždění (ekklésia) těch, kteří se cítili „vyvolení“ pro očekávané „království boží“; v pozdější době katolická hierarchická instituce. Církev, rok 2011: Definována jako slavnostní shromáždění Božího lidu. Encyklopedií Wikipedia

24


je definována z pohledu českého práva jako křesťanská náboženská společnost. Taková je definice církve z obecného pohledu těch, kteří určují význam jednotlivých slov, ať už českých nebo převzatých, do významu, který skutečně měli, nebo stále ještě mají. Sakrální význam: Musíme ho zjistit. V jisté míře můžeme souhlasit s některými definicemi obecného pohledu. Jsou tu ale ještě některé speciální pohledy, kterým obecní sémantikové příliš a podrobněji nerozumí. Nechceme ani v nejmenším snižovat jejich specializaci a vzdělanost. Je to přece jenom trochu jiný „obor“, než jejich specializace. Abychom správně objasnili a definovali úlohu církve, musíme k tomu použít Bibli a s tím spojená inspirovaná prohlášení, která nám pomohou najít správný smysl a význam slova církev.

Církev ve Starém zákoně

Budete-li pátrat jakkoliv soustředěně ve Starém zákoně, zmínku o církvi tam nenajdete. To ale neznamená, že tam nedohledáte ani význam tohoto slova. Došli jsme k poznání, že církev ve svém významu znamená náboženskou společnost nebo společenství. A to již ve Starém zákoně najdeme. Izrael byl svým pojetím a posláním pevným náboženským společenstvím. Izrael měl ve své době pevnou politickou a sociální strukturu, jakou neměl žádný jiný národ.

Po obsazení zaslíbené země byl ve svém politickém pojetí teokracií, což byla vlastně Boží vláda. V oblasti sociální měl takové zřízení a „vymoženosti“, jaké žádný národ v té době neměl ani neznal. Tyto systémy, jak náboženské, tak sociální, měli šířit mezi své sousedy, okolní národy. Tak se mělo dostat celému okolí, tehdy známému světu, poznání toho, jak si Bůh – Stvořitel přeje, aby lidé žili. Ve Starém zákoně je celá řada míst, která to potvrzují, zejména výroky proroka Izaiáše. Že tomu tak častokrát nebylo, bylo způsobeno nevěrou a neposlušností tehdejší „církve“ – Izraele. Ve své vizi pravé církve dosáhl Bůh tohoto stavu až v době Ježíšově, který položil základy; a apoštolové po vylití Ducha svatého pokračovali v tomto díle.

Církev v Novém zákoně

Padesátý den po Ježíšově smrti nastal pravý rozmach církve. Sesláním Ducha svatého a působením dvanácti mužů bylo vykonáno to, co starý Izrael nebyl schopen vykonat. Jestliže se Bible ani jednou ve Starém zákoně o církvi nezmiňuje, potom v Novém zákoně je o církvi zmínka 61krát. Nabízí se otázka: Jak je možné, že dosahovali Ježíšovi zmocněnci – apoštolové tak závratných výsledků ve své práci vzhledem k možnostem, které tehdy měli? Při pozorném zkoumání záznamů Nového zákona se nám mnohé osvětlí. Ne ale všechno. Té největší části úspěchu člověk nemůže porozumět. Je to Boží moc a vliv. Historik začátků Kristovy církve nám zanechal některé záznamy, které přesvědčivě dokazují, jak bylo dobré a prospěšné, když bylo na hlas Ducha dbáno. Tu je alespoň jeden z mnoha. Sk 16, 6.7.8. „A prošedše Frygii i Galatskou krajinu, když jim zabráněno od Ducha svatého, aby nemluvili slova Božího v Azii. Přišedše do Myzie, pokoušeli se jíti do Bitynie. Ale nedal jim Duch Ježíšův. Tedy pominuvše Myzii, šli do Troady.“ Apoštolům se mohlo zdát divné, proč jim je zabráněno pokračovat, když se „rozmáhali v počtu na každý den“. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Verš 9. ji dává zcela přesvědčivě. „I ukázalo se Pavlovi v noci vidění, jako by muž nějaký Macedonský stál, a prosil ho, řka: Přijda do Macedonie, pomoz nám.“ Z takovýchto zkušeností čerpala jistotu prvotní církev a její protagonisté a to upevňovalo jejich povolání k dílu. Z toho plynou některé závěry a poučky, z nichž je potřebné jednu definovat: Spojí-li se lidská slabost (která spočívá v poslušnosti a doufanlivosti) s Božskou mocí a silou, nic a nikdo

nemůže odolat. Takové zkušenosti ve službě Ježíši, zakladateli církve, měli i jiní jeho následovníci a apoštolové. Připomeňme si zkušenost Filipa, jednoho z prvních Kristových následovníků. Po smrti Štěpána dolehlo pronásledování na tvořící se první křesťanskou církev. To dalo podnět k tomu, aby práce získávání dalších stoupenců byla směrována mimo Jeruzalém, kde nebylo tolik těžkostí. Filip byl jedním ze sedmi vybraných pro službu sociálně slabým. Tento muž nebyl z dvanácti, ani zvláštní znalec Tóry, což z hlediska některých nebyla dostatečná kvalifikace pro zvláštní poslání. Zato je o něm zmínka, jako o tom, jenž požíval „dobré pověsti“, a co je podstatné, byl „plný Ducha svatého“, což je ta nejlepší a nejúčinnější kvalifikace pro takové poslání. I on se v zájmu bezpečnosti „odklidil“ tam, kde bylo relativně bezpečněji - do sousedního Samařska.

Redakce

Začal zde úspěšně pracovat; později byl k němu přizván ještě Petr a Jan. V takové situaci dostává podivné doporučení: Sk 8,26. „V tom anděl Páně mluvil k Filipovi, řka: Vstaň a jdi ku polední straně na cestu, kteráž vede od Jeruzaléma do města Gázy, kteréž jest pusté.“ Někteří, spíše ze zvědavosti, se zabývají právě tím, jakým způsobem byli jmenováni, zatímco mnohem důležitější je aspekt poslušnosti tohoto hlasu. Později se ukázalo, že aspekt poslušnosti byl mnohem důležitější, než hloupé filozofování o způsobu, jak se to tehdy událo. Duch Páně programoval režii všeho tak, jak

25

CÍRKEV v PROMĚNÁCH by to apoštolové sami nedokázali. Tak se dostalo poselství o Ježíši tam, kam by se apoštolové sami sotva odvážili. I v tomto případě se potvrdilo, že je potřebné a dobré dbát a poslouchat hlasu Ducha, nikoli o něm filozofovat. Tak byl podmíněn a zaručen rozvoj a růst křesťanské církve v jejích počátcích. To platí ve stejné míře také dnes, i když technické možnosti jsou nesrovnatelně dokonalejší. To platilo i v průběhu staletí, v době, kdy už církev byla poznamenána negativy nevěry, a názvu „křesťanská“ si ani nezasloužila. Bludu v Kristově učení nebylo málo a vše bylo tak smíšeno s bludem, že ani nebylo možné rozeznat, co je pravda a co je blud… Mezi posledními novozákonními zmínkami o církvi je toto názorně ukázáno měnícími se barvami v průběhu věků. Zj. 6. kapitola. Obecně můžeme říci, že velmi nenápadně a plíživě byl nahrazen zakladatel církve tím, který byl vlastně vetřelcem a nájemníkem, který církev jenom zneužíval a kompromitoval. Důsledkem toho je dnes často slyšet hlasy ve smyslu: „Já nevěřím žádné církvi, protože dnes je jich tolik a každá říká, že je tou pravou.“ To byl stručný průřez církví v dějinách. V následujících řádcích budeme věnovat pozornost tomu, jak poznat, která církev je správná a nejpodobnější svému zakladateli.

církvi neomezená moc nad Kristovým dědictvím. Bylo jí svěřeno být ochránkyní čistoty a pořádku ve společenství. Navíc, vše se musí dít ale v intencích, které sám Pán církve stanovil, ne jak by se komu líbilo. Tato slova (Mat 18,18) mají svoji platnost po všechny věky. Církev obdržela moc jednat na místě Kristově. Ona je Božím nástrojem pro zachování pořádku a kázně mezi Jeho lidem. Jí svěřil Pán moc urovnávat všechny otázky, týkající se zdaru, čistoty a pořádku. Na ní spočívá odpovědnost i za ty, kteří by svým nekřesťanským jednáním zneuctili pravdu. Cokoliv církev koná ve shodě s radami Božího slova, bude potvrzeno také v nebi. GW 502 Dnes někteří vyzdvihují své vlastní měřítko a domnívají se, že získají nebe bez respektování Boží vůle, a přitom uplatňují domnělou moc, kterou jim dala církev. Jednou věcí je přijmout pravdu a svým životem to dokazovat, nikoliv jen ústy. Jsou-li tyto dva základní požadavky v naprostém souladu, je takový církevní (sborový) úředník (dnes se nazývá administrátor), co se jeho samého týká, jistým předpokladem úspěšného vyřešení daného problému.

Církev dnes a její poslání

Jaký záměr má Bůh se svou církví? Je stejný jako při jejím vzniku, nebo se průběhem věků změnil? Jestliže se změnil, potom jak a proč? Při podobných úvahách je nutné ukázat neměnné Boží stanovisko, vyjma případů pozitivní reakce člověka. „Církev je nástroj, který Bůh ustanovil ke spáse lidstva. Byla zřízena ke službě a jejím posláním je přinášet světu evangelium.“ Její poslání tedy není samoúčelné, nebo vládychtivé. Vládychtivost, kterou se církev v některých údobích své existence projevovala a tu a tam se stále v důsledku nepochopení Ježíšových slov projevuje, nemá nic společného s jejím posláním. Říkají: „Církev má právo“ … Zapomínají ale, že právo nebo také nárok vzniká až teprve tehdy, je-li splněna zákonná povinnost. Takováto mylná domněnka vznikla z nepochopení Ježíšova výroku u Mt 18, 18: „Amen pravím vám: Cožkoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cožkoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ Tímto vyhlášením nebyla dána

26


Redakce

Jiným biblickým místem, kterým argumentují ti, kteří se domnívají, že jsou vykonavateli „moci církve“ je Ef 5,27: „Aby ji sobě postavil slavnou církev, nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového, ale aby byla svatá a bez úhony.“ Domnívají se, že nadměrnou horlivostí dokazují, že jsou do své funkce ustaveni zcela na místě a nepostradatelně. To může být pravda. Na jednu důležitou okolnost ale zapomínají. Zde se nejedná o církev nebo společenství věřících zde na zemi, ale o církev bojující v nebi. Jde o církev bojující. Vítězná církev je ta, o které mluví apoštol

v dopise Efezským. Na tu si musíme ještě nějaký čas počkat. Zatím ještě bojujeme a zápasíme; pokud ale v boji zvítězíme, a to je přislíbeno, můžeme být mezi těmi, co budou bez poskvrny nebo vrásky, svatí a bez úhony. To je ale podmíněno poslušností Boží vůle. Duch Páně je nám slíben ku pomoci stejně jako prvotní církvi. Božím přáním bylo a je, aby Jeho církev, každý jednotlivec, byli „potrubím“, skrze které by Pán mohl posílat světlo a milost světu … „Celá církev má působit jako jeden muž, spojená v dokonalé jednotě Ježíšova učení, má být živým, účinným misijním nástrojem, puzeným a řízeným svatým Duchem.“ (AG 125 / 8T 46-47) Svým vlastním vlivem nemůžeme měnit druhé. Celá historie církve o tom svědčí, od samotného počátku přes středověk, až po dnešní dny. Bylo-li řečeno, že církev je nástroj, který Bůh ustanovil ke spáse lidstva, stále to platí. Právě tak platí i to, že je útočištěm v tomto odbojném světě pro ty, kteří doufají v Boha a hledají Ho; církev jim má ukázat cestu k Němu. Je to podivuhodné dílo, které chce Pán Bůh vykonat prostřednictvím své církve. Od počátku působil Bůh skrze svůj lid, jak o tom byla zmínka na začátku tohoto uvažování. A to i tehdy, kdy slovo církev ještě nebylo používáno. Písmo nás učí, že tam, kde jsou dva nebo tři ve jménu Páně, tam je i On s nimi a tam je už možné mluvit o jeho církvi. Sice ještě malé, ale už rodící se církvi. Bůh vybral Izrael, aby skrze něj ukázal starému světu, jaká je Boží povaha. To, že lid Izraele zapomněl, jak velké výsady se mu dostalo, by nás mělo vést k obezřetnosti a bdělosti, aby se nám něco podobného také nestalo. Židovští vůdcové si v pozdější době o sobě mysleli, že jsou natolik moudří a dobří, že jim už není třeba poučení. Domnívali se, že systém jejich bohoslužeb jim postačí, dokonce na tom zakládali svoji spravedlnost. Když přišel Ten, který byl ústředním bodem všech jejich obřadů a bohoslužeb, pohrdli Jím a zamordovali Ho. Na smutný konec jejich povolání, coby budoucí církve, nebyli schopni vůbec dohlédnout. Viděli všechno možné: ten viděl to, jiný zase ono; Ježíšovi učedníci se chovají tak, jak v sobotu nenáleží; Samaritáni zase dělají jiné věci, čehož nenáleží, takže se s nimi ani nemohou stýkat, apod. Proč ta zmínka o tom? Nestává se něco podobného nám? Přece si také děláme pobožnosti, o kterých si myslíme, jak jsou pěkné. Koho oslavujeme? Toho, který je naším Pánem, nebo sami sebe? Podobnost nemusí být náhodná. Zkoumejme se!

Co říká církev

Slova uvedená v nadpisu často slyšíme. Nejsou ale až tak důležitá. Daleko důležitější je, co říká Písmo. Jsou-li slova církve totožná s tím, co říká Písmo, pak má církev zcela určitě pravdu a je toho potřebné a nutné dbát. V tomto smyslu musíme respektovat znění Písma i směrnice církve, neboť církev, mimo jiné, byla ustanovena být strážcem Boží vůle. Už ve starozákonní době tomu tak bylo a v průběhu věků se na tom nic nezměnilo. (Ez. 3 kap. a 33 kapitola) Strážcem má být každý člen společenství (církve) a má se odvážit upozornit na to, či ono, co se nekoná tak, jak žádá inspirovaná vůle Páně. V Písmu najdeme také postup, jak se to má uskutečňovat. (viz. Mt 18 kap.) Tato ustanovení si ale není možno vykládat tak, že církev je ustanovena stát se exekutorem, který vymáhá právo. Dějiny nás v tomto směru varují. Od čtvrtého století se to stupňovalo tak, že mnohokrát vše končilo popravou či na hranici. Tak si vysvětlovali Pánem svěřený úkol ti, kteří měli být strážnými církve. Dnes už to není možné, pomyslí si mnohý čtenář. Způsob, kterým se to dělo, není možný, ale v důsledku se zase až tak mnoho nezměnilo. Jestliže mají někteří jiný názor na určitou věc, a jsou kvůli tomu perzekuováni a diskriminováni, rovná se to středověkým poměrům. Připomeňme si, že sám Ježíš si tak nepočínal vůči svým oponentům. Také nebeský Otec se tak nechová. Ani On nenutí nikdy a nikoho myslet a uvažovat tak, jak On sám uvažuje. Uplatňuje-li kdokoliv takový způsob jednání vůči jiným, dříve nebo později skončí v propadlišti historie a zapomenutí. Dějiny nás poučují a nedávná minulost, po téměř padesáti letech uplatňování tohoto stylu, to potvrzuje. Právo svobodně myslet a rozhodovat se, dal člověku sám Bůh a nikdo není oprávněn mu jej brát nebo cokoli na něm měnit. Jednou přišli za Ježíšem učedníci se zjištěním: „Viděli jsme jednoho, co s námi nechodí a dělá věci jako my, bránili jsme mu …“ Odpověděl jim Ježíš: „Nebraňte mu … Kdo není proti nám, je s námi.“ (Mk 9,38 – 40.) Jak kontraproduktivně zní heslo těch, kteří právě proto se snažili často násilím přinutit lid, aby myslel tak jako oni. Dnes potvrzuje jejich osud pravdu, která už byla zmíněna, že Bůh takové právo nikomu nedal. Jejich heslo znělo: „Kdo není s námi, je proti nám …“ A pokračovalo dokonce v písni „ale nás nesmí z cesty svést“. Mnoho lidí, kteří nemysleli tak jako oni, nebyli proti nim. Důsledky takové teorie byly mnohdy katastrofální. Mnoho

27

CÍRKEV v PROMĚNÁCH nespravedlivě odsouzených a dokonce i mrtvých, čímž nejvíce trpěla prosperita národa a blaho všech. To byl příklad z běžného života společnosti. Budou-li se podobné způsoby bránění uplatňovat v církvi Páně, nebudou důsledky pozitivní. Lidé v běžném životě i životě církve totiž „umí“ rozpoznat, co je správné, a co je zákonné, a co je „nesprávné spolčení a tendenční“. Směrnice Písma a rozpoznávací schopnosti tam popsané jsou určující pro to, zda to či ono odpovídá skutečnému stavu. Potom může „církev“ vydávat nařízení a ustanovení, jaké chce; nejsou-li v intencích Písma, je potom na každém jednotlivci, aby zaujal odpovídající stanovisko. Musí zvážit, zda uvěřil „církvi“, či zda uvěřil Pánu církve - Bohu a Ježíši Kristu. Uvěřit církvi jenom proto, abych nebyl posuzován vedoucími církve (kněžími) jako neloajální, se mi zdá jako pošetilé. Bible nezapomíná na ty, kteří jsou postaveni do čela církve. V tomto směru také nabádá její ctitele. „Pamatujte na své vůdce, kteří Vám mluvili slovo Boží …“ (Žd 13,7) Velmi důležitá je část věty: „… kteří vám mluvili Boží slovo …“ Dokonce na ně pamatujte v tom smyslu, že mají požívat zvláštní cti než obvykle. 1Tm. 5,17. Zaslouží si ji pro svůj fundamentální a věrný postoj. Ti, kteří se naklání ve směru každého učení a proudů, které jsou v módě, a vedou tímto směrem jim svěřenou církev, jaké cti mají požívat? Aby čtenář nenabyl dojmu, že autor je zaměřen na duchovní, kazatele nebo kněze, budiž zdůrazněno, že úloha strážného dle Ezechiele není jen pro kazatele, kněze nebo duchovní. Nic takového tam nečteme. Je to prostě úloha pro každého člověka, který přijal pozvání Pána církve, Ježíše Krista a našeho společného Otce. On nás ustanovil ve zvláštním smyslu nejenom za strážné, ale také za nositele světla tomuto světu. To je další povinnost kromě toho být strážným. Tu také mají všichni, nejenom kněží a kazatelé. Dříve církev učila, že kněží mají privilegované poslání, záležející ve výchově k náboženskému způsobu života, obyčejný lid pak má povinnost pracovat a do jejich záležitostí a oboru se neplést. Tak tomu přizpůsobili i rčení, které znělo: „Knězi patří Bible a sedlákovi vidle.“ Takové pojetí problémů lidstva ale nebylo a není správné a není v souladu s Božím pojetím. Všichni, nejenom duchovenstvo, si měli a stále ještě mají uvědomovat, že svět se žene do záhuby a má být varován. Není mnoho těch, kteří poznali příčiny dnešního stavu společnosti. Dokonce ani

28


mezi vychovateli a učiteli, ba ani mezi státníky a vládnoucí elitou, se sotva takoví muži najdou. Kdo to tedy má dělat? Zvláště to vyniká na pozadí hesla, které kdysi propagovala církev. Dnes se podobné náznaky stále objevují. Např.: „To nechte nám politikům, ekologům, umělcům nebo teologům“. Jistě, každý má svoji odbornou specializaci, to nikdo nechce zpochybňovat. Ale dýchá z toho cosi nezdravého. Obzvlášť v náboženských věcech. „Podmínkou pro přijetí do Boží rodiny je oproštění se od světa a jeho nakažlivých vlivů“. (FE 481) Vzpomenutý způsob je jistě nakažlivý. To, jak duchovní a členstvo církve žije, je výmluvnější, než cokoliv jiného. Posuďte sami: „Lidé nebudou věřit tomu, co kazatel říká, ale tomu, jak církev žije. Vliv kázání je velmi často zmařen životem těch, kteří se vydávají za zastánce pravdy.“ (9 T 29) Ještě jeden citát: „To, co říkáte v kostele, nemá ani z poloviny takovou cenu a takové důsledky, jako to, co děláte při řešení každodenních záležitostí.“ (OHC 225) Z tohoto výčtu jasně vyplývá, že přesvědčující není to, co církev říká, nebo to, co dělá, nýbrž to, co říká a dělá. Když pověřuje Ježíš své pokračovatele a nástupce, říká jim: Mt 28, 19.20: « Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Učíce je zachovávat všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.“ Ježíš věděl, co bude tato práce obnášet a s jakými problémy bude spojena. Ještě než pověřil učedníky, řekl jim, aby nebyli překvapeni, jak to bude a s čím musí počítat,: „Posílám vás jako ovce mezi vlky, protož buďte opatrní jako hadové a prostí jako holubice …“ a pokračuje ve výčtu okolností, které mohou nastat při jejich práci. Chce, aby si byli vědomi toho, že ne „oni to budou, kdo bude mluvit, ale Duch Otce vašeho, který bude mluvit.“ A dodává: Nebojte se jich. Když proti vám vystoupí, aby se vám protivili, jděte jinam. Já s vámi budu po všechny dny, až do konce světa, tedy i našich dnů. Zaslíbením seslání Ducha Páně se s nimi rozloučil. Máme důvod k obavám z budoucnosti??? „V pohledu do budoucna se nemáme čeho obávat, leda že bychom zapomněli, jak nás Bůh v minulosti provázel.“

Svěcení soboty bylo podmínkou vysvobození Izraelitů z Egypta teology

„Poslušností měl lid prokázat svoji víru.

CASD, že poslušnost není podmínkou spasení, ale

Stejně tak všichni, kteří doufají, že budou vykoupeni

je důsledkem (následkem) spasení. Tím se chce

zásluhami krve Kristovy, by si měli uvědomit,

říci, že člověk musí být nejdříve spasen a pak může

že sami musejí něco udělat, aby si zajistili své

dodržovat Boží přikázání. Tato nebiblická myšlenka

spasení. Jen Kristus nás může vykoupit z trestu za

bývá často dokládána také tím, že národ izraelský

přestoupení, my však se musíme odvrátit od hříchu

byl nejdříve vysvobozen z egyptského otroctví a

k poslušnosti. Člověk bude spasen vírou, nikoli

pak teprve na hoře Sinaj mu byl dán Boží zákon,

skutky; svou víru však musí dokázat svými skutky.

který mohl správně dodržovat až v Kanánu. Přitom

Bůh vydal svého Syna na smrt pro usmíření hříchu,

se říká, že Izrael nebyl schopný v otroctví žít podle

zažehl světlo pravdy, ukázal cestu života, stanovil

Božího zákona a také např. dodržovat sobotní klid.

pravidla a prostředky, dal rady a poučení. A člověk

To zní sice všechno logicky, ale není to

musí nyní spolupracovat s těmito prostředky pro

v žádném případě biblické. Kde je v Bibli napsáno,

svou spásu, musí si vážit této pomoci a užívat jí,

že Boha můžeme (potřebujeme) poslouchat jen

věřit a být poslušný všech Božích požadavků.“

tehdy, když On nám odstraní z cesty všechny

PP 200(278-280)

Obyčejně

bývá

vysvětlováno

překážky? Neočekává Bůh víru a poslušnost také tehdy, když lidé dělají lidem překážky v poslouchání

Opuštění modloslužby Egypťanů bylo další

a uctívání Boha? Zamysleme se nad citátem EGW,

podmínkou osvobození z Egypta.

co píše o podmínce vysvobození:

Podívejme se na informaci z pozadí proroka

„Ve své porobě zapomínali Izraelité do

Ez 20. kapitoly, která mluví o modloslužbě

značné míry na zákon Boží a nedodržovali jeho

prováděné Izraelity v Egyptě, a později také

předpisy. Sobot všeobecně zanedbávali, neboť jejich

znovu a znovu, a jak si tím přiváděli na sebe Boží

svěcení znemožňovaly vysoké úkoly, jež jim ukládali

hněv. Tím se také oddalovalo jejich vysvobození

jejich robotní dozorci. Mojžíš však ukázal svému

z otroctví. Proč by měl Bůh žehnat vysvobozením

lidu, že poslušnost Boha je prvním předpokladem

z nouze a otroctví Izraelitům, když se většina

jejich osvobození.“ PP 185 (257-258)

z nich oddávala modloslužbě? Tím by se Bůh stal

Jak je možné, že napříč tomu teologové

nevěrným svému slovu. Jak by je mohl vysvobodit

CASD stále zdůrazňují, že Bůh nepožadoval od

z otroctví, když právě k vůli náklonnosti

Židů v Egyptě dodržování zákona, protože nebyli

k modloslužbě byli přivedeni do otroctví? Přitom

schopni ho dodržovat. Nejdříve byli z Boží milosti

si také musíme uvědomit, že Izraelité v Egyptě

vysvobozeni z otroctví Egypta a pak jim dal Bůh

svojí neposlušnosti a nevírou v Boha nepřinášeli

Zákon. Odkud pochází takový výklad?

požehnání, ale stali se kletbou (zlořečenstvím)

Musí tedy člověk přece něco činit, aby mohl být

nejen pro Egypt, ale i druhým národům.

spasen?

Armin Krakolinig

29

ASPEKTY

Lékařské a biblické aspekty k darování orgánů Dr. Med. Petr Beck Následující příspěvek pochází od doktora medicíny Petra Becka. Je primářem v nemocnici „Klinika pro vnitřní lékařství“, která je součástí Rems-Murs-Klinik ve Waiblingenu. Své vzdělání obdržel tento věřící křesťan na lékařské vysoké škole v Hanoveru, centru pro transplantaci orgánů. Jako primář byl o správnosti dárcovství orgánů přesvědčen. Když však jako primář – jako poslední instance – musel jednoho pacienta prohlásit mrtvým, Bůh mu ukázal, že jako lékař prohlásil Boží stvoření za mrtvé, které pro Stvořitele ještě dlouho mrtvé nebylo.(Pozn. redakce: není příslušníkem CASD) Mnoho lidí má u sebe průkaz dárce orgánů, protože si přejí po smrti učinit ještě něco dobrého. Lékaři naopak považují připravenost pro dárcovství orgánů za nepatrnou. Politikové zformulovali na otázku darování orgánů již v rané době „rozhodující řešení“. Velké církve podpořily od roku 1998 darování orgánů v případě smrti mozku. Co se skrývá za tímto lékařským a biologickým výrokem? Říká Bible něco k tomuto modernímu tématu? Odnětí orgánů v mnoha případech, jako například ledviny nebo kostní dřeně, nepřivádí smrt dárce. Je tedy možné dárcovství zaživa. Odstranění srdce, celých jater nebo plic však smrt dárce předpokládá. Dříve byly tyto orgány hned po smrti těla dárce transplantovány a měly, i když bylo krátce po smrti, špatnou „přilnavost“, tzn. úspěch transplantace byl velmi nízký. V listopadu 1967 transplantoval profesor Barnard poprvé s úspěchem

30


srdce. Následně nato, byla transplantována další srdce po celém světě. V srpnu 1968 navrhla komise americké university Harvard považovat smrt mozku za prakticky stejnou jako smrt lidí. Potom v USA a také ve světě vzrostl velmi razantně počet srdečních transplantací.

Redakce

Při diagnóze smrti mozku se mnoha vyšetřeními v různou dobu nedá naměřit již žádná mozková aktivita. Zda však tento člověk také nemá žádné duchovní vjemy, které se nedají změřit, se nedá zjistit. V každém případě vytváří ten „mrtvý“ mozek v případě mozkové smrti u žen ještě hormony, které řídí těhotenství, dokud dítě s úspěchem nepřijde na svět. Smrt mozku bývá dnes často stavěna na stejnou úroveň, jako je smrt člověka. Tato smrt má ale orgány, které mají být právě velmi živé, živé být musí, aby mohly být úspěšně transplantovány. Jestliže nejsou, pak „se správně neujmou“. Zdravotní pojišťovny platí za odebrané orgány pevně stanovené ceny: (mozková) smrt bývá na jednotce intenzivní péče draze udržována umělým dýcháním a pečlivou péčí, aby ty orgány, když pak budou potřeba, mohly být odebrány v co nejlepším stavu. Pojišťovny tedy platí často několik dní

dlouhou péči jednoho údajně mrtvého. Po odebrání orgánů bývá umělé dýchání a všechny infúze vypnuty – teprve nyní je onen člověk „opravdu“ mrtvý. Co byl ale tedy předtím? V každém případě nebyl celým tělem mrtvý. Pohotovostní lékař se na ulici nikdy nerozhoduje jen podle neurologických kritérií, zda je někdo mrtvý. Mrtvý je člověk tehdy, když srdce přestane bít, krevní oběh se zastaví, stejně tak jako dýchání a nakonec přestane i mozek vykazovat reflexy. Lékaři měří tedy smrt lidí dvojí měrou: jednou za účelem dárcovství orgánů a pak druhou, jak je všeobecně pochopitelné a platné. Přesně vzato je tedy mozková smrt v umírajícím procesu: Bez umělého dýchání by se srdce rychle zastavilo, člověk by byl brzo mrtvý, ale on právě není úplně mrtvý. Tímto není mozková smrt smrtí celého těla. Z druhé strany: ze strany příjemce orgánů. Transplantované orgány „pasují“ bez léků jen při jednovaječných dvojčatech. Pro všechny ostatní lidi platí, že kvůli naší tělesné obraně (imunitě)vše cizí odmítáme, takže také cizí orgány. Proto musí být tělesná obrana při přijímání orgánů po celý život potlačena velmi silnými léky. To má následující následky: infekční hodnoty tohoto člověka jsou velmi zvýšené, stejně tak krevní tlak, cukrovka, osteoporóza atd. Obzvlášť však zvýšený risk rakoviny, a to minimálně 15 krát oproti normální populaci.

Co tedy říká Bible k dárcovství orgánů neboli transplantaci? Přestože již tenkrát lidé znali orgány, jako jsou srdce a ledviny, a přesto, že Bůh Stvořitel je také Stvořitelem mozku, není slovo „rozum“ či „mozek“ v Bibli zmiňován. V Bibli je centrem života srdce. Mrtví jsou v Bibli cele mrtví, ne podle nějakých kritérií. Určité pojmy jsou v Bibli zásadně důležité, tak jako „hranice“. Je psáno: „Zlořečený kdož přenáší mezník (hranice) bližního svého“ (5M 27,17). To nezahrnuje jen posunování hranic jeho pozemku, ale podle mého mínění každou hranici druhého, tedy také hranici mezi životem a smrtí. Je také psáno: „Nepožádáš …, cokoli jest bližního tvého.“ (2M 20,17).

Mnoho těžce nemocných lidí doufá, že brzo obdrží nové srdce nebo nová játra. Nechtějí „nic vědět o tom, od koho pochází ten nový orgán“ (Citát mnohých pacientů). Oni vlastně doufají v mozkovou smrt nějakého člověka, aby mohli žádat o jeho orgány.

Bůh ve svém stvoření udělal vše dobré, a stejně tak i člověka (1M 1,31), takže také jeho imunitní systém. Tím je člověk úžasným způsobem chráněn proti všemu cizímu. Tento ochranný systém musí být u pacienta, který obdrží nový orgán, celý život silně potlačován – tedy proti stvořitelskému pořádku. V Bibli je také psáno: „Nebo buďto že

jsme živi, Pánu živi jsme; buďto že mřeme, Pánu mřeme.“ (Ř 14,8).

Redakce

Nepatříme tedy sami sobě, také naše tělo nám nepatří. A tak jako výzva ohledně nároku na zahubení nenarozeného (potrat) je nesprávná, „Mé břicho patří mně!“, tak nepatří také naše orgány nám, ale Bohu. Nemohu tedy také mít průkaz dárce orgánů, aniž bych k tomu – koneckonců – měl také souhlas Boží. Musíme se ptát Jeho a ne církve, lékařů nebo právníků: „Chceš, Pane Bože, abych své orgány daroval, nebo abych cizí orgány přijal do svého těla, které patří Tobě?“ Bůh někdy odpovídá ANO výjimkám v některých případech, jak ukazují některé příklady ze Starého zákona. Z toho důvodu si dokážu představit, že při darování živých orgánů mohou být takové „božské výjimky“ možné. Ale vždy je na Bohu, aby rozhodl. Jeho se musíme ptát!

31

PŘÍPRAVA

PŘÍPRAVA NA DRUHÝ PŘÍCHOD JEŽÍŠE KRISTA P. Gerard Damstegt

Co znamená připravovat se na Ježíšův druhý příchod? Adventisté sedmého dne jsou přesvědčeni o Ježíšově návratu. On přijde brzy. Přesto má tato „blahá naděje“ v našem každodením životě na většinu jen velmi malý vliv. Náš život je naplněn denní rutinou; prací, plány, projekty a snahami budoucích plánů, které chceme uskutečnit. Mladí, kteří navštěvují akademie, vysoké školy a university naší církve, si vybírají kariéru, která jim zaručuje dobře placená a bezpečná pracovní místa. Rostoucí počet našich mladých lidí, kteří navštěvují státní školy, se chovají stejným způsobem. Dělají solidní kariéru, která jim nabízí bezpečí a dobrý příjem. Je to jejich prvořadým zájmem. V mnohých našich sborech se všeobecně rozšiřuje pocit: Dokud miluješ Pána, navštěvuješ pravidelně sbor, platíš desátky, světíš sobotu, čas od času spolupracuješ ve sborových činostech a nic opravdu „špatného“ neprovádíš, pak tě Ježíš při svém příchodu přece přijme a vše s tebou bude v pořádku. Mnozí jdou ještě mnohem dále a usuzují, že naše jednání není tak důležité, protože jsme spaseni jedině vírou a ne skrze naše skutky. Někteří shledávají, že dokud Ježíše milujeme, neměli bychom se starat o nějakou speciální přípravu na Jeho příchod. Ježíš přijde v přesně stanoveném čase a my k tomu stejně nemůžeme nijak přispět. Ale co učí Bible o opatřeních před 2. příchodem Ježíše? My máme vyjádřit naši víru a lásku vůči Ježíši Kristu. Ale existují mimo to nějaké pokyny, že potřebujeme zvláštní přípravu? Bible odhaluje, že Pán Bůh své děti informoval o každém vrcholku ve věcech očišťování a o svých plánech. Přes staletí v jeho zaslíbeních nacházely útěchu. „Pán Bůh nečiní nic, aniž zjevil své tajemství svým prorokům a následovníkům“ (Amos 3,7). Na příkladě poselství a zkušenosti proroka Eliáše budeme posuzovat, co říká Bible o důležitosti přípravy na Boží poslední události. To nám poskytne náhledy na to, jak bychom se mohli na nadcházející 2. příchod připravit.

32


Přicházející soudy

Napříč celou historií světa hledal Bůh společenství s lidstvem. Skrze symbolické úkony v obětní službě ve svatyni nastínil svému národu tu dobrou zprávu o vysvobození. Vybral duchovní učitele s potřebnou učební kvalifikací. Oni ukazovali národu, jak může být člověk zachráněn skrze milost, a jak uniknout záhubě a hříchu. Přesto se lidé stále znovu odchylovali od Božího zákona a Jeho svědectví, následovali satanova klamání a přitahovali na sebe nevyhnutelně soudy. Bůh se snažil těmto tragickým důsledkům předcházet tím, že posílal proroky jako své posly. Oni měli Jeho národ připravovat, aby se navrátil do společenství s Ním, a tím také soudy odklonil. Jeden z největších reformátorů, které Bůh povolal, byl Eliáš; v době hlubokého odpadnutí si ho Bůh vyvolil za zvláštního posla, aby Jeho národ varoval před hrozícím posledním soudem. Avšak apatie lidí byla velká. Odkázán skoro sám na sebe stál Eliáš proti národu, když ho pranýřoval kvůli jejich špatným cestám a když je vyzýval k pokání. Vloudily se cizí modlářské styly a praktiky. Jeho úkolem bylo znovunastolit pravé uctívání Boha. Vyzýval národ k radikálnímu rozhodnutí, k odložení falešných praktik uctívání a k opětovnému a celému navrácení se k Pánu. Pro všechny další opravdové reformátory udělal Eliáš školu poselství. A Písmo svaté se vztahuje jak na první, tak také na druhý Ježíšův příchod.

Redakce

Příprava na 1. příchod

Písmo svaté staví ducha a moc Eliášova poselství do vztahu k přípravě lidu pro jednu z největších událostí v církevních dějinách: První příchod Krista: Ježíš identifikoval dílo přípravy pro svůj 1. příchod službou Jana Křitele tím, že citoval Malachiáše 3,1, kde vysvětlil o osobě Jana svým posluchačům toto: „Tentoť je ten, o kterém je psáno: Pohleď, posílám svého posla před tebou, který ti bude připravovat cestu.“ (Mt 11,10, v anglickém překladu také pro další údaje v textu New King James Version). Doplnil, že Jan je tím Eliášem, který měl přijít (verš 14). Skutečnost, že anděl dal otci Jana před jeho narozením zvláštní pokyny o jeho životním stylu a o jeho poslání, potvrzuje důležitost přípravy. Ohledně životního stylu přikázal, aby Jan nepil ani víno, ani silné nápoje. „Už od mateřského lůna bude naplněn Duchem Svatým“. (L 1,15)

Jako Eliáš

Vzhledem na přirozenost Janova poslání anděl řekl, že bude předchůdcem Mesiáše. „ A půjde před ním v Duchu a v síle Eliáše, aby obrátil srdce otců k dětem a neposlušné k moudrosti spravedlivých, připravit Pánu lid, který bude připraven.“ (Verš Lk 1,17) To ukazuje, že Jan bude reformátor jako Eliáš. Poselství Eliáše a Jana se podobala. Ježíš u Mt 17,11 vysvětluje, že Eliáš přijde a vše dokoná. Toto obnovení charakterizovalo dílo přípravy Jana Křtitele. Šest měsíců před začátkem působení Ježíše začal kázat Jan křest pokání na odpuštění hříchů. V naplnění Izaiášových proroctví popisuje Písmo službu Jana následovně: „ Procházel pak celým krajem kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je to popsáno v knize výroků proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte Pánovu cestu! Napřimujte jeho stezky! Každé údolí bude vyplněno a každá hora a pahorek budou sníženy. Křivé věci budou přímé, hrbolaté cesty budou hladké a veškeré lidstvo uvidí Boží spasení.“( L 3,3-6) Tak kázal Jan v duchu a moci Eliáše radikální reformaci, která lid Boží vybízela „přinést poctivé ovoce pokání“ (Verš 8). Toto poselství mělo připravovat lidi na Mesiáše.

Příprava na 2. příchod

Další událost, která měla velkolepý význam po prvním příchodu, je návrat. Ten učiní všem hříchům konec. Když Písmo přikládá tak velkou důležitost 1. příchodu, neměli bychom pak očekávat nějakou

podobnou výzvu pro Ježíšův návrat? Některé zvláštní biblické proroctví mluví o událostech, které se vyvinou krátce před návratem. Tato proroctví vyžadují od Božích dětí zvláštní pozornost. Objasňují, jak se máme připravit na vyvrcholení dějin. Když je nebudeme brát vážně, zůstane naše příprava neúplná.

Varující poselství

Stejně tak jako před potopou udělil Bůh lidstvu varovné poselství, bude také dáno varování před zničením dnešního světa ohněm. Malachiášovo proroctví o objevení se proroka Eliáše před dnem Páně nebylo při prvním příchodu Ježíše zcela vyplněno. Tenkrát nebyl velký den soudu Páně bezprostředně přede dveřmi. Tato událost se měla odehrát až na konci času. To dělá Malachiášovo proroctví dnes tak významným. V souladu s Božím slibem o vyslání Eliáše odhaluje Zjevení (18,1), že Pán krátce před zničením Babylona vyšle varovné poselství. Ono osvítí celou zemi majestátem Pána. Boží úmysly a poslední děj v dramatu velkého sporu budou odhaleny. Každý jednotlivec bude postaven před rozhodnutí.

Redakce

Ostatky

Kdo pronese toto varování? Tak jako to Bůh v dějinách vždy dělal, použije své věrné ostatky k tomu, aby tuto unikátní práci dokončily. Tato poslední demonstrace Boží lásky a spravedlnosti spustí veliké probuzení všech staletí. Připraví lidi na návrat. Eliáš přijde. Povstanou Boží poslové, kteří budou v moci a síle Eliáše provádět mocné dílo Páně. Toto dílo obnoví současnou pravdu v naší době – to lidi připraví. Pro každého budou vytvořeny předpoklady, aby mohl uniknout Božímu konečnému soudu.

33

PŘÍPRAVA Naléhavá výzva Ježíše

Sliby a výstrahy Ježíše zdůrazňují vážnost přípravy na návrat. Krátce před koncem své služby na zemi ujistil Ježíš své učedníky, že pro ně připraví domov v nebi. Když tato příprava bude ukončena, přijde opět, aby je přivedl domů do nebeských domovů. Protože Pán Ježíš znal slabost lidské přirozenosti, varoval své nástupce před tím, aby neztratili tento nádherný slib z očí. Oni by neměli svou pozornost směřovat k prioritám tohoto světa, protože nikdo nezná přesnou dobu Jeho příchodu. Během doby očekávání se lehce stane, že se staneme nedbalými. Ježíš pro tento čas před svým příchodem předpovídá podobný nedostatek v přípravě, jako vládl u lidí před potopou. „Tak jako bylo za dnů Noe, tak bude také před příchodem Syna člověka. Protože tak jako bylo ve dnech před potopou – jedli, pili, ženili se a vdávaly se, až do dne, kdy vstoupil Noe do archy, a oni si toho ani nepovšimli, dokud nepřišla potopa a nezmizeli v ní – tak to bude také při příchodu Syna člověka.“(Mt 24, 37-39)

Bděte a modlete se

Jak můžeme zabránit smutnému opakování dějin? Ježíš nás varuje: „ Proto vždy bděte a modlete se, abyste byli hodni uniknout všemu, co přijde, a mohli stanout před Synem člověka.“ (L 21,36). Ukazuje na naléhavost uniknout přicházejícímu soudu, abychom před Ním stáli, když pomine nebe, a On se zjeví jako Král a Pán všech Pánů. (Zj 19) Měli bychom tu velkou otázku, „Kdo obstojí“?, zvážit, protože tak budou ztracení v den Páně provolávat (Zj 6,17). Písmo říká jasně a zřetelně, že zameškání ve stálém bdění a modlitbách povede k takovému zapletení se v každodenních záležitostech, že den Páně nás překvapí „jako zloděj v noci“ (1Te 5,2). Ježíš důrazně naléhá na své následovníky, aby sáhli po vhodných a vážných opatřeních, aby nebyli překvapeni na stráži ve spánku: „Dávejte si pozor, aby vaše srdce nebyla obtěžkána hodováním a opilstvím a staráním se o tento život. Ten den by vás pak náhle překvapil jako past, neboť zastihne všechny, kteří žijí na zemi.“ (L 21, 34-35). Kdo vezme jeho varování k přípravě vážně, nebude kráčet do temnoty. Ukončení doby milosti ho nepřekvapí jako zloděj v noci. (1Te 5,4) Ježíš nás vybízí k bdělosti: „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v nečekanou chvíli.“ (Mt 24,44). Jeho následovníci by se neměli jen denně připravovat, nýbrž s tím v každém momentě počítat. To s sebou přináší vážné zvažování. Kdyby

34


Pán Ježíš přišel dnes, byli bychom připraveni? Byli bychom připraveni pro nebe, kdybychom se dnes měli podívat smrti do očí? Jste tak daleko, abyste u soudu obstáli? Co od nás Pán očekává v tomto čase?

Výzva k bdělosti

Jak jsme již zjistili, prosil Ježíš o bdění a modlitbu (L 21,36). Co myslí Ježíš tou bdělostí? Jeho poslední kázání na hoře Olivetské naléhá zcela jasně, abychom pozorovali znamení času před Jeho příchodem. Kdo si všímá této rady, bude studovat Písmo, aby objevil zvěstovatele 2. příchodu. Tito „lidé proroctví“ jsou připraveni přijmout každé znamení času Prozřetelnosti. Tito studující nebudou fanatičtí, nebudou číst paranoicky noviny a nebudou stanovovat nějaké spekulativní časy pro výskyt příštího znamení. Přesto budou s biblickým scénářem posledních událostí ve velkém sporu věků obeznámeni. Tito se budou soustředit na současnou pravdu proroctví a budou přesně pozorovat, jak se proroctví ze Zjevení 13. kapitoly naplňuje. Budou pozorovat neuvěřitelné proměňování se jedné země, která byla jedním z nejsilnějších světových obránců pro svobodu náboženství. Oni si budou všímat, jak bude drahocenná svoboda pozvolna omezována a nebezpečný obraz šelmy přijme svou podobu, která bude pronásledovat děti Boží. Jako odpověď na toto budou dělat vše, co bude v jejich moci, aby obhájili Boží privilegium svobodného rozhodnutí svědomí každého člověka v otázce modloslužebnictví. Oni budou ostatním objasňovat tragické následky ztráty svobody.

Výzva k modlitbě

Co znamená Ježíšova výzva k modlitbě vzhledem ke 2. příchodu? Zatím co se budou znamení času v rychlém sledu vyskytovat, budou modlitebníci prosit o brzké zřízení Ježíšova království. Denní modlitba „přijď království tvé“ (Mt 6,10) přinese jistotu, že Jeho vláda docela určitě přijde, jedno jak dlouho na ni budeme muset čekat. Pro naše povzbuzení nám dal Pán prorocká znamení, aby Jeho sliby udržel v našich srdcích živé. Každé splněné znamení nás bude inspirovat k ještě větší oddanosti a bude nás upomínat na Ježíšova zaslíbení: „Až se to všechno začne dít, vzpřimte se a pozvedněte hlavy, protože se blíží vaše vykoupení.“ (L 21,28) Tato znamení času udělají naše modlitby plnohodnotnějšími a vřelejšími. Pomáhají nám držet v srdci živou naději o příchodu. Ježíš zřídí

své království teprve tehdy, když k tomu budou učiněny všechny přípravy. Jako první je nutná osobní příprava na setkání se s naším Pánem, potom následuje hlasité volání pro svět.

Eliáš a doba konce

Životní dílo Eliáše vrhá světlo na náš úkol přípravy na příchod. Eliáš byl Bohem vyslaný reformátor. Malachiáš prorokoval: „Hle, ještě než přijde ten veliký a hrozný Hospodinův den, pošlu k vám proroka Eliáše, aby obrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych, až přijdu, neranil zemi prokletím.“(Mal 4,5-6). Zde představuje Eliáš typ nebo symbol pro dílo, které mají lid připravit pro příchod Páně. Toto proroctví nám dává pohled na Boží soucit se světem. On učinil poslední přípravy, aby lidé poslednímu dni soudu a 7 posledním ranám nemuseli čelit nepřipraveni. Malachiášovo proroctví ukazuje zřetelně, že dílo Eliášovo změní srdce Božích dětí. Vznikne reformace, která lidi připraví na příchod Ježíše.

Čas Eliáše

Prorok Eliáš žil v době velkého odpadnutí. Na vrcholku tohoto odpadnutí stáli vůdci národa. Oni se odklonili od pravdy více než kdy předtím. Písmo říká: „a páchal v Hospodinových očích větší zlo než všichni před ním.“ (1 Kr 16,30). Tato situace podráždila Boží hněv: „Kromě toho také vztyčil Ašeřin posvátný kůl. Takto Achab svými skutky popouzel Hospodina, Boha Izraele více, než všichni izraelští králové před ním.“ (verš 33).

Odchýlení se od pravdy

Duchovní a morální úpadek Božího národa se nestal náhle, ale plíživě. Začal u Šalamouna, prohloubil se za Jeroboáma a dosáhl svého nejnehoráznějšího stavu v době Eliáše. Jaké byly odchylky, které vedly k takovému odpadnutí?

Porušení manželského svazku

Odpadnutí začalo o století dříve Šalamounem, který byl nazván nejmoudřejším mužem na zemi. Přes všechnu svou slávu upadl do hříchu. Nevážil si jednoznačných rad Písma ohledně nejužšího svazku v životě – manželství. Jeho osobní vášně získaly prioritu nad principy Písma ohledně manželského svazku. Odklonil se od něho tím, že měl vícero žen – mezi nimiž byly dokonce ženy nevěřící. Bible svědčí o této plíživé nepravosti: „Král Šalamoun,

ale kromě faraonovy dcery, miloval mnoho dalších cizích žen – Moábky, Amonky, Edomky, Sidoňanky, Chetejky – z národů, o nichž Hospodin synům Izraele řekl: „nespojujte se s nimi a oni ať se nespojují s vámi, aby se vaše srdce neobrátilo k jejich bohům.“ Šalamoun k nim ale přilnul a velmi je miloval.“ (1 Kr 11,1-2). Tyto intimní vztahy s nevěřícími ho dovedly nakonec až k bláznovství. „Když zestárl, odklonily jeho srdce k cizím bohům; jeho srdce totiž nepatřilo tak cele Hospodinu, jeho Bohu, jako srdce jeho otce Davida.“ (verš 4). Jak se to mohlo stát? Aby svým nevěřícím ženám vyhověl, povolil jim, aby směly provádět jejich bohoslužby podle svého mínění. Kromě toho vyvinul sám jisté ekumenické chování a osobně se těchto zavádějících pobožností zúčastňoval. Písmo však odsuzuje jeho jednání jako nepřijatelné a přímo říká: „Šalamoun dělal, co bylo v Hospodinových očích zlé, a neoddal se cele Hospodinu, jako jeho otec David.“(verš 6).

Nové způsoby uctívání

Následujícím králem Jeroboámem se odpadnutí ještě prohloubilo. Tomuto králi nestačilo, že jeho poddaní věrně uctívají Boha a navštěvují bohoslužby v domě Pána. Plný žárlivosti podezíral, že přijde o svou popularitu, o podporu národa a konečně i o svou pozici, jestliže lidé budou navštěvovat každoroční duchovní slavnosti v Jeruzalémě. Aby zdržel národ od uctívání v Jeruzalémě, rozhodl se Jeroboám vstoupit s Jeruzalémem do konkurenčního boje. Nabídl alternativní bohoslužbu, která byla jednodušší a méně naročná, než tradiční Bohoslužba, kterou Bůh přikázal svým prorokům. Tomuto odpovídajíce, „...nechal zhotovit dvě zlatá telata. Dost jste se nachodili do Jeruzaléma, prohlásil. Toto je tvůj bůh, Izraeli, ten který tě vyvedl z Egypta! Jedno tele postavil v Betelu a druhé v Danu.“ (1 Kr 12, 28-29).

Nízká úroveň duchovních vůdců

Jako další snížil Jeroboám úroveň duchovních vůdců. Bible nám nejmenuje jediný důvod pro jeho způsob jednání, ale můžeme vyjít s jistotou z toho, že ne všichni byli srozuměni s jeho plány pro nové zrevidované bohoslužby. Aby přitáhl hojný počet vedoucích pro jeho nové bohoslužby, prohlásil biblické požadavky ohledně vedení za neplatné. Písmo svaté nám říká, že král „Jeroboám vystavěl na výšinách svatostánky a nadělal kněží z kdekoho v lidu, i když to nebyli synové Léviho.“ (verš 31). Namísto Božího slova se staly kritériem ke kvalifikaci na duchovního vůdce osobní ambice

35

PŘÍPRAVA nebo přání. Takovýmto způsobem vybíral nebo ordinoval král ty, kteří se cítili „povoláni“ vést Boží lid. „Ani po tom všem se Jeroboám neodvrátil od své zlé cesty. Naopak, z kdekoho nadělal kněze posvátných výšin, kdokoli chtěl, toho pověřil, aby se na těch výšinách stal knězem.“ (1 Kr 13,33). Většina lidí neshledávala na těchto změnách nic špatného, ale Písmo to posoudilo opačně: „Toto byl hřích Jeroboámova domu, který vedl k jeho pádu a k jeho vyhlazení ze země.“ (verš 34)

Žádná bázeň Boží

V době Eliáše klesla bázeň Boží tak silně, že Boží lid nemohl déle snášet falešné formy bohoslužby a byl pobouřen. Tyto „odlehčené“ bohoslužby se silně upevnily a neposkytovaly žádný důvod k starosti. Písmo komentuje postoj vedení následovně: „Jako by mu nestačilo držet se hříchů Jeroboáma, syna Nebatova, vzal si za ženu Jezábel, dceru sidonského krále Et-baala. Odešel sloužit Baalovi a klanět se jemu.“ (1 Kr 16,31)

Cizí oheň

Poháněcí síla v pozadí těchto nových uctívacích trendů byly mocné vlivy pohanských národů s jejich modloslužebnými praktikami. Vůdce Izraele miloval ženu těchto národů tolik, že neviděl problém sňatkem s ní uzavřít spojení. Toto spojení mělo velký vliv na jeho osobní život a na jeho lid. „Vskutku nikdo nebyl jako Achab, kdo by se tak zaprodal, aby páchal co je v Hospodinových očích zlé, jako ho k tomu ponoukala jeho žena Jezábel.“ (1Kr 21,25) Tento intimní vztah připravil cestu pro jedno z nejhlubších odpadnutí v dějinách Božího národa.

Školení vedoucí

Příklad Izraele ukazuje, že vzor vůdce „úspěchu“ určuje odpadnutí. Nové styly uctívání vyžadují speciální souhlas předních kazatelů a vedoucích, kteří byli trénováni odpadlými pohanskými národy v jejich stylu bohoslužeb. Oni požadovali převzetí modloslužebných praktik, a takovéto dědictví bylo Božímu lidu cizí. Písmo nám dává poznat, že zde bylo čtyřistapadesát proroků Bále a také čtyřista proroků Ašery. Národní vedení favorizovalo kněze, kteří byli školeni v pohanských modloslužebných stylech – kteří jedli “ze stolu Jezábel“ (1 Kr 18,19). S takovouto sevřenou mocí falešných učitelů můžeme úplnému odpadnutí v době Eliáše porozumět.

36


Pronásledování

Národní učitelé dělali velkou reklamu novým modloslužebným formám. Každá obrana k uctívání Božích předpisů byla považována za politicky nesprávnou. Pravda nebyla populární a její zastánci byli pronásledováni. Tolik se jich obávalo zasadit se za pravdu, že se Eliáš považoval za jediného věrného, který Pánu zůstal. „Odpověděl:“Velmi jsem horlil pro tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zůstal jsem jenom já, ale i mě teď chtějí připravit o život.“ (1Kr 19,10) Vůdci byli rozhodnuti dovést nové modloslužebné styly k naprostému úspěchu. Tradiční bohoslužby nebyly dlouho tolerovány a byla učiněna přísná opatření pro zničení opozice. Začalo systematické pronásledování proti pravým Božím věrným. „Neví snad můj Pán, co jsem udělal, když Jezábel vraždila Hospodinovy proroky? Ukryl jsem sto Hospodinových proroků po padesáti ve dvou jeskyních a obstarával jim chléb a vodu“ (1Kr 18,13) Když Pán Bůh použil Eliáše, aby přivedl do pohybu probuzení a reformaci, uvalila na něho Jezábel výnos smrti: „Jezábel pak za Eliášem poslala vzkaz: „Ať mě bohové potrestají a ještě mi přidají, jestli s tebou zítra touto dobou neskoncuji tak, jako ty s nimi!“ (1Kr 19,2) Přesto, že se neodvážili otevřeně vystoupit, měl Bůh přece ještě věřící, kteří se zdráhali účastnit se populárních bohoslužebných obřadů. Bůh utěšil Eliáše následujícími slovy: „Ponechám si ale v Izraeli sedm tisíc můžů – všechny, kdo neklekali před Baalem a nelíbali ho.“ (1Kr 19,18) Tyto příklady ukazují zřetelně, že odpadnutí vede ke změně bohoslužebného stylu. To není překvapující, jelikož odpadnutí ovlivňuje náš pohled na Boha. Toto má zas vliv na náš vztah k němu: Na způsob, jakým s ním komunikujeme a jak s ním vstupujeme do spojení. A v poslední řadě bude také naše chování, nás životní styl a naše uctívání mít podíl na ztrátě.

Poselství Eliáše

Eliášovým úkolem byl výsledek jeho modliteb a jeho úzkého vztahu k Bohu. Bible nám říká, že on se modlil „...v těchto letech nebude ani rosa ani déšť ...“ (1Kr 17,1) Tato modlitba ukazuje, že poznal odpadlý stav svého národa a toužil po nápravě. Bylo mu zcela jasné, že takováto změna může nastat jen jako výsledek Božího soudu nad jeho národem. Tedy předstoupil za svůj národ před Boha: Prosil o Boží zásah pro lidi a vytrhnutí z jejich otupělosti ohledně odpadnutí. Oni potřebovali bezpodmínečně slyšet přímé svědectví, které by je

uzdravilo od jejich duševní nečinosti.

POSELSTVÍ O SOUDU

Protože se Eliáš zasazoval o svůj lid, poslal mu Pán poselství o soudu. Jeho úkolem bylo jej přednést vůdcům, kteří nové formy uctívání posilovali. Eliáš řekl Achabovi. „Jakož je živ Hospodin, Bůh Izraele, před jehož tváří stojím, v těchto letech nebude rosa ani déšť – jedině na mé slovo.“ (1 Kr 17,1)*

pravé a falešné formy uctívání v jejich skutečných hodnotách. Poručil: „Svolej ke mně na horu Karmel všechen izraelský lid a také těch čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašery, kteří jedí z Jezábelina stolu.“ (1Kr 18,19)

Podmínky pro růst nebo nesnáze

Písmo jasně říká, že požehnáním za poslušnost byl déšť. „Budete-li opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým srdcem a celou duší, dám vaší zemi déšť v patřičný čas – déšť na podzim i na jaře, abys mohl sklízet své obilí, víno i olej, na tvých pastvinách dám vyrůst trávě pro tvůj dobytek. Budeš moci jíst do sytosti.“ (5M 11, 13-15. Od dob Mojžíše Písmo zdůrazňovalo, že odpadnutí od pravého uctívání Boha vede k neštěstí. „Mějte se však na pozoru, abyste se v srdcích nedali svést a neodvrátili se k cizím bohům. Kdybyste jim sloužili a klaněli se jim, Hospodin by proti vám vzplanul hněvem, zavřel by nebe, aby nevydalo déšť, a země by nevydala svou úrodu. Tak byste v té krásné zemi, kterou vám Hospodin dává, rychle vymřeli.“ (5M 11, 16-17. Takto byly ohlášeny soudy, jen logickým důsledkem pro odchýlení se od Božích rad a napodobování bohoslužeb odpadlých národů.

Důvody k pohromám

Potom, co Izrael trpěl dlouhé roky hladem, objevil se Eliáš znovu na veřejnosti. Poukázal na pravý důvod současného neštěstí. Eliášovo poselství bylo jasné a přímé: Neuposlechli jste jasných Božích rad. Oslovil Achaba tímto a řekl: „Já Izraeli neškodím,“ odpověděl mu Eliáš. To děláš ty a dům tvého otce, protože opouštíte Hospodinovy příkazy a ty následuješ Baaly.“ (1Kr 18,18)

KONFRONTACE S ODPADNUTÍM Eliáš věděl, že problémy, které Boží národ ohrožovaly vyčerpáním, musí být jasně pojmenovány. Nyní bylo zapotřebí rozhodného jednání. Se správnými politickými pozicemi o milé ochotě k míru se to nedalo udělat. Eliáš svolal pro všechny věřící generální konferenci. Chtěl, aby došlo k otevřené konfrontaci mezi pravým a falešným uctíváním. Pozval každého k hoře Karmel, aby tam přezkoušel

Redakce

Výzva k zaujetí pozice

Shromáždění Eliáše muselo dosáhnout rozhodnutí. Tímto apeloval na každého, aby zaujal zřetelnou pozici v otázce uctívání. Poselství zůstává. Lidé byli vyzváni, aby se vzdali nerozhodnosti a otevřeně si vybrali jednu stranu. „Eliáš předstoupil před lid. „Jak dlouho se budete kývat na obě strany?“, řekl jim. Je-li Hospodin Bohem, následujte ho! Je-li jím Baal, následujte jeho! Lid mu na to neodpověděl ani slovo.“ (verš 21)

Odhalení falše

Během vyšetřování představil Eliáš pouze poselství o selhání falešného uctívání. Prokázal totální bankrot nových forem uctívání tím, že provolal k falešným prorokům: „Kolem poledne se jim Eliáš začal posmívat: „Křičte hlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba se zapovídal nebo si šel ulevit. Možná není doma anebo spí – tak ať se probudí!.“ (verš 27)

OBNOVENÍ PRAVÉHO UCTÍVÁNÍ

Potom co Eliášovo poselství demonstrovalo konečné selhání odpadlých praktik a učení, dosáhl svého vrcholu: Obnovení pravého uctívání Boha.

Základ

Nejdříve svolal Eliáš národ a pak opět představil základ pravého uctívání: Oltář, střed starého uctívání Boha. „Tehdy Eliáš vyzval lid: „Pojďte ke mně.“ Když k němu všichni přistoupili, Eliáš opravil zbořený Hospodinův oltář.“ (verš 30) Zde na tomto oltáři bude vyvýšena jediná platná obět za hříchy. Zaměřuje to pozornost na vysokou cenu,

37

PŘÍPRAVA která musí být zaplacena za naše vysvobození. Taková jednoduchá a nekomplikovaná Bohoslužba vede lidi skrze hlubokou lítost a stud do nového společného vztahu. Skrze nové společenství může prosící předstoupit před Beránka Božího, který nese hříchy světa, v milující poslušnosti. Prosící se ptá po tom, v čem má Bůh zalíbení a jak by chtěl být jako Stvořitel uctíván: Zde se nejedná o naše uspokojení nebo o to, jaký způsob uctívání chceme nebo upřednostňujeme.

zkušenostech pionýrů vidíme moc Ducha Svatého ve zvláštním způsobu v díle; My rozpoznáváme poselství a misii, kterou Bůh svěřil svým ostatkům. Původní Boží záměr s Jeho lidem byl v tom, že měl připravovat cestu Ježíšova příchodu. Když toto pochopíme, nastane probuzení. Pak také obdržíme lepší pochopení pro naplnění úkolů, ležících před námi. My se opravdu nemusíme obávat budoucnosti – pouze když zapomeneme na Boží vedení a na učení z dějin Jeho národa.

Reformace

Přináší pronásledování

Když viděli lidé výsledek Eliášova poselství o pravém uctívání, „všichni padli na tvář a volali: „Hospodin je Bůh! Hospodin je Bůh!“ (verš 39) Eliášovo poselství nejenže obnovilo pravé způsoby uctívání, ale ono také zamítlo falešné učení. Falešní učitelé spolu s jejich učením museli být přísně od Božího lidu odděleni. Protože falešní učitelé nedali znát žádnou známku lítosti, vyzval Eliáš Boží lid k radikálnímu vzdálení se od původců odpadnutí. „Eliáš jim přikázal: „Zajměte Baalovy proroky! Žádný ať neunikne.“ A když je zajali, Eliáš je odvedl k potoku Kíšon a tam je pobil.“ (verš 40)

VÝSLEDEK ELIÁŠOVA POSELSTVÍ Změní srdce

Je až působivé, co Eliášovo poselství způsobilo: „Aby obrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych, až přijdu, neranil zemi prokletím.“(Mal 4,6) Toto poselství může přemoci každou trhlinu v rodině. Bude-li cele přijato, pak dosáhne jednoty namísto rozdělení. Ono vede ke smíření, zastavuje rozvody, ukončuje soudní rozepře mezi dětmi Božími a oživuje rodinné štěstí a pokoj. Jako výsledek jsou naše domovy, které se stávají opravdovým nebem na zemi - modelem křesťanské lásky a demonstrací plné síly toho, co Bůh v rodinách může dokázat.

Vede k původní víře

Poselství, které má měnící vliv na srdce, má dokonce ještě další dalekosáhlé důsledky. Malachiáš řekl, že toto poselství „ obrátí srdce dětí k otcům“. V souvislosti s dobou konce to znamená to, že toto poselství pohne lidmi k návratu k víře jejich otců – té jednoduché víře, ale plné síly, původní církve – a také k oživení víry adventních pionýrů. Ve

38


Eliášovo poselství nezůstalo bez odporu. Veřejné ponížení a výsledné selhání do bludu vedoucích modloslužeb uvolnily násilné reakce: Pronásledování. Po Eliášově prohlášení na hoře Karmel se Jezábel pokoušela o jeho smrt. Eliáš si před Bohem stěžoval na svou zoufalou situaci: „Velmi jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, ale synové Izraele opustili tvou smlouvu, zbořili tvé oltáře a tvé proroky popravili. Zůstal jsem jenom já, ale i mě teď chtějí připravit o život.“ (1Kr 19,10) Přímluvce falešného uctívání se pokoušel zničit Božího posla spolu s jeho reformním poselstvím, ale Všemocný ho ochránil a on zůstal netknutý.

Přináší věčnou odměnu

Hlásání nápravy přineslo bohatou žeň. Věrný Eliáš byl vzat do nebe. „Šli tedy spolu dál a rozmlouvali, když v tom je náhle rozdělil ohnivý vůz s ohnivými koňmi – Eliáš ve vichru vstoupil do nebe.“ (2 Kr 2,11) Boží děti mají kráčet kupředu v duchu a moci Eliáše a věrně hlásat nekompromisní poselství. Potom bude jejich dílo mít podobné účinky na jejich generaci, jako mělo Eliášovo hlásání. Stejným způsobem zakusí naše věrnost v hlásání trojandělského poselství velkou odměnu, když pak vstoupíme do nádherných nebeských domovů, které pro nás připravil Pán.

Kdy bude hlásáno Eliášovo poselství?

Biblické proroctví říká, že Eliášovo poselství bude hlásáno krátce před dnem Páně, který začíná posledními sedmi ranami. Toto poselství bude hlásáno lidmi, kteří kráčejí odvážně kupředu jako Eliáš, aby připravili lid na příchod. Podle výpovědí Ellen G. White hlásali adventisté kolem roku 1844 Eliášovo poselství. „Tisíce byly přivedeny k tomu, aby přijaly kázanou pravdu od Williama Millera. Služebníci Boží byli v moci a síle Eliáše přitaženi k tomu, aby vyřídili toto poselství.“

Dnes

Služebnice Páně vysvětlila zacházení Eliáše s odpadlým národem. Zdůrazňovala velkou potřebu kázání Eliášova poselství pro dnešní lid Boží, pro jeho lhostejnost vůči hříchu: „Dnes je vyjádření přísných pokárání stejně tak nutné, protože vážné hříchy oddělují lidi od Boha. Nevěrnost bude rychle moderní. My nechceme, aby toto nad námi vládlo, říkají tisíce. Lichotící kázání, která jsou často kázána, nenechávájí žádný účinek; trubka nedává žádný jasný tón. Hlasité pronikavé pravdy slova Božího se už nedotýkají středu lidského srdce.“ (Proroci a králové str. 93) Tak jako Eliáš, želela Ellen G. White nad nedostatky v kázáních a viděla, že mnohé bylo obětí kompromisů: „Takto argumentovali lidé, kteří měli být věrnými ochránci zákona Božího, dokud nakonec vypočítavost nenastoupila na místo věrnosti a hřích zůstal bez hnutí.“ (viz str. 94). Vyjadřovala hluboké přání po kazatelích a vedoucích, kteří by podle nebeského povolání žili: „Kdyby tak všichni kazatelé poznali důstojnost jejich služby a svatost jejich díla a ukázali Eliášovu odvahu! Jakožto Bohem vyvolení poslové jim byla uložena velmi velká odpovědnost. Oni by měli „se vší trpělivostí“ kárat, hrozit a napomínat. (2 Tm 4,2) Na Kristově místě by měli být činní jako správci tajemství nebes, povzbuzovat poslušné a neposlušné varovat. Světská moudrost by je měla nechat nestranné. Nikdy by se neměli odchýlit od cesty, kterou jim Ježíš dal, aby po ní šli. (viz. str. 94) Potom řekla, která poselství Pán Bůh chce, aby hlásali: „Vaše poselství by mělo znít: „Takto říká Pán“. Bůh potřebuje muže jako Eliáš, Nátan a Jan Křtitel, kteří směle pronášejí pravdu, i kdyby to mělo stát vše, co mají. (stejné místo) „Tyto naléhavé výzvy objasňují, proč Písmo vyvolilo proroka Eliáše jako předobraz pro ty, kteří dnes mají hlásat stejné poselství jako tenkrát Eliáš. Boží společenství ostatků bude označeno jako Laodicea, protože prokazuje stejného ducha stálosti. Není to zvláštní, že Bůh chce vzbudit lidi, kteří budou jako Eliáš omezovat odpadnutí a vezmou si za povinnost být přátelští a slušní; oni by měli činit dobro a získávat duše pro Krista.“ (na stejném místě)

Výsledky

„Když přihlédneme k těmto třem krokům, budeme schopni „v duchu a moci Eliáše“ postupovat, abychom narovnali Ježíši Kristu cestu. Je naším úkolem narovnávat křivé cesty, překážky musí

být zbourány – jiné naproti tomu musí být zase vystavěny. Staré poklady musí být opět vyneseny na světlo pravdy“ (na stejném místě)

JAK MŮŽEME BÝT NAPLNĚNI SMÝŠLENÍM ELIÁŠE

Mnoho adventistů zná Eliášovo poselství, přesto jen velmi málo si ho osvojilo vážnou modlitbou a studiem. Pán nám dal významné informace skrze Ellen G. White, jakým způsobem můžeme obdržet Ducha Svatého. Potřebujeme smýšlení Eliáše, abychom se mohli účastnit vzrušujícího dobrodružství připravovat druhé na příchod. Zde je jednoduchá, ale důkladná rada, která změní náš život.

Důkladným studiem Božího Slova

Nejdříve bychom měli skrze studium Jeho Slova dosáhnout uvědomění, že jsme na našem Pánu plně závislí. „Důvěra v Boha je velmi vzácná. Když si Bůh přeje pokrok pro nějaké zvláštní dílo, povolá muže s vážnou modlitbou k průzkumu štoly pravdy, dokud se neobjeví vzácný kov. Tito muži budou horlivě napodobovat Kristův vzor. Oni neselžou ani neztratí odvahu. Oni budou sami přijímat Ježíšovu vůli“ (The 1888 Materials, str. 169). My potřebujeme Boží Slovo přemístit hluboko do srdce a získat poznání současné pravdy. Jen tak budeme schopni být v duchu Eliáše úspěšnějším svědkem pro Pravdu.

Rozšířuj Boží Slovo-vzdej Ježíši čest

Za druhé bychom si neměli poznanou pravdu o příchodu Ježíše Krista a o Božím zvláštním poselství nechávat pro sebe. Pak se mine poselství účinkem. Vyslankyně Boží říká: „Musíte kázat Slovo Boží; jeho svědectví nesmí být formováno názory a představou, které vypadají, že jsou z našeho lidského pohledu rozumné. Musí to odpovídat živému slovu Božímu, které zůstává věčně platné. Vaším úkolem je vzdávat Kristu čest a volat hříšníky k pokání“ (The 1888 Materials, str. 169). Hlásání trojandělského poselství – Eliášovo poselství doby konce – nesmí být rozředěno lidskými myšlenkami, představami a metodami. Žádné lidské strategie nýbrž Boží způsob jednání by měl být použit k probuzení církví a světa. Když bez výhrad uposlechneme rad Boží vyslankyně, budeme moci Boží Slovo s plným účinkem

39

PŘÍPRAVA předávat dále a přitahovat tak lidská srdce k Ježíši. On sám nám umožní obrácení, které my tak nutně potřebujeme pro nastávající den Páně.

Usiluj o láskyplné Kristovo smýšlení

Nakonec bychom měli při hlásání Eliášova poselství jednat s tímtéž taktem a pravým přátelstvím, které Pán projevil nám, když přinášel hladovějícím chléb života. Hlasatelé Eliášova poselství, „měli bychom se cvičit ve smýšlení Krista, měli bychom následovat přímý kurz, skepse bude nahrazena předpokladem, Bůh bude mít k dispozici celou armádu, která zabere teritorium nepřítele. Ona dobude vítězství za vítězstvím. Během krátké doby bude osvícen celý svět Boží slávou a mnoho lidí bude připraveno na návrat našeho Pána.“ Ale je zde také varování docela jiného významu. Čas už hodně postoupil, aby se z této odpovědnosti dalo odplížit. Bůh nám dá vše, co pro tento úkol potřebujeme: Duchovní dary, pochopení proroctví a poznání Písma, moc Ducha Svatého, smýšlení Ježíše, odpouštějící a ochraňující milost Boží, víru - bude přenášet hory - a především věci lásky k Bohu, které nám umožní umístit v životě správné priority. V době tříbení námi bude moci zatřást, protože jsme již byli zlomeni, protože „Kdokoliv na ten kámen padne, ten se roztříští. Na koho ten kámen padne, toho rozdrtí.“ (Lk 20,18) -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PRODLENÍ

Přes čtyřicet let brzdila a oddalovala vejíti starého Izraele do Kanánu nevěra reptání a vzpoura. Tytéž hříchy způsobily prodlení a zapříčinily to, že i současný Izrael ještě nevešel do nebeského Kanánu. Boží zaslíbení nezklamala ani v jednom, ani ve druhém případě. Jsou to vlastně nevěra, světáctví, neposvěcenost a spory lidu, považujícího se za Boží lid, které od nás po tak dlouhá léta zdržují na tomto hříšném a smutném světě. (Ev 696, 1883) Kdyby Kristova církev plnila úkol, který jí Pán svěřil, svět by byl včas varován a Ježíš by v moci a slávě přišel na zem. (DA 634, 1898) Tak jako děti starého Izraele zůstáváme na tomto světě kvůli neposlušnosti a mnohaletému nepodřízení se. Ale v Kristovu jménu by jeho lid neměl přidávat nové hřích ke starým a obviňovat Biha za následky svého vlastního nesprávného způsobu jednání. (Ev 696,1901) _____________________________________________ Podaruji kufříkový psací stroj CONSUL s válcem 35 cm. Tel. 558 681 363, Kováčik Ján, vlastní odběr.

40


OLEJ PRO NAŠE LAMPY Opatrné pak vzaly olej v nádobkách svých s lampami svými. Mt 25,4 Dvě skupiny strážných (v podobenství) představují dvě třídy lidí, kteří prohlašují, že očekávají příchod svého Pána. Družičky jsou také nazývány pannami, protože představují lidi, kteří vyznávají čistou víru. Lampy znázorňují Boží slovo. Olej je symbolem Ducha svatého. V podobenství vyšlo všech deset družiček vstříc ženichovi. Všechny měly lampy a nádobky na olej. Po určitou dobu mezi nimi nebylo vidět žádný rozdíl. Tak je tomu i s církví před druhým příchodem Pána Ježíše. Všichni znají Písmo, všichni slyšeli poselství o brzkém druhém příchodu Spasitele a všichni s důvěrou očekávají, až se Kristus vrátí. Avšak právě tak jako v podobenství, je tomu i v současnosti. Žijeme v době očekávání, naše víra je podrobována zkoušce. Když zazní volání: „Hle, ženich přichází! Vyjděte mu vstříc!“, mnozí budou nepřipravení. Nepřijali Ducha svatého. Bez Božího Ducha nám znalost Bible nebude platná. Pouze teoretická znalost pravdy bez Ducha svatého nemůže člověka oživit, ani posvětit jeho srdce. ...nebude s to rozeznat pravdu od bludu a neodolá mistrovským pokušením satana. Nebudeme připraveni na setkání s Pánem, jestliže procitneme až na volání: „Hle, ženich je zde“ a začneme sbírat prázdné lampy, abychom je naplnili. Prozíravé družičky v podobenství měly v nádobkách u svých lamp olej. Jejich lampy hořely nezmenšeným plamenem po celou noc čekání. Podobně mají také následovníci Ježíše Krista šířit světlo v temnotách světa. Prostřednictvím Ducha svatého se Boží slovo stává světlem, protože v životě příjemce působí jako přetvořující síla. Duch svatý vštěpuje do srdce lidí zásady Božího Slova, a tím v nich rozvíjí Boží vlastnosti. Světlo Boží slávy - Jeho povaha - má vyzařovat z Jeho následovníků. COL 406-414

ENOCHOVA VENKOVSKÁ ZÁKLADNA F.D.Frazee Chci spolu s vámi studovat Enochův příběh, jeho vzetí do nebe a proměnění, aniž by zemřel. Dosud to byli jen dva lidé, kteří byli z tohoto světa vzati živí – Enoch a Eliáš. Prožije ještě někdo jiný tuto zkušenost? ANO, 144 000 vykoupených bude mít tuto přednost. Přemýšlejme o tom, přátelé! To, co se dosud stalo jen dvěma mužům, se teď má stát tisícům lidí. Jsou někteří z nich mezi námi? Věříme, že ano. Vzpomínáme na tu burcující výzvu Božího posla: „Se vší mocí, kterou nám Bůh dal, usilujme být mezi těmi 144 tisíci.“ SDA 7.BC 970 Proto tedy vy i já máme zvláštní důvod ke zkoumání Enochova života i jeho zkušenosti. Mnoho se toho o Enochovi v Bibli nepíše. Ale je tam dostatek zpráv, abychom si mohli udělat obrázek o jeho práci a zkušenostech a aplikovali to do našeho života. Podívejme se k Židům 11,5: „Enoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh jej vzal k sobě. Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal. Ještě před jeho proměněním se mu dostalo svědectví, ŽE V NĚM BŮH NAŠEL ZALÍBENÍ.“ Ještě než byl proměněn, přímo zde na tomto světě, dělal Enoch Bohu potěšení a věděl o tom. To je úžasná zkušenost, že? Musíme mít zkušenost, jakou prožil Enoch. GW 54 po citování uvedeného verše píše: „K takovému společenství nás volá Bůh. Ti, kteří budou vykoupeni ze všech lidí při 2. příchodu Pána, musí mít takovou čistotu charakteru, jako měl Enoch.“ Budete mít zkušenost, jakou prožil Enoch? Ano budete, pokud nebudete mezi ztracenými anebo pokud nezemřete do doby 2. příchodu. Ani jeden z nás nechce být ztracen a jsem si proto jist, že máme v srdcích naději na proměnění. Proto potřebujeme tuto naději učinit naším cílem a záměrem. Povšimněme si, co o tomto člověku říká 1M 5, 22-24: „a chodil Enoch s Bohem po zplození Matuzaléma 300 let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Enochových bylo 365 let. I chodil Enoch s Bohem a nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ Co to znamená „nebylo ho“? Nebyl více na tomto světě, opustil ho. Je nám řečeno, že lidé ho hledali a volali,

ale nemohli ho najít. „Nebylo ho.“ Byl pryč. Kam odešel? Odešel s Bohem. Vždy se mi moc líbil příběh o malém chlapci, který řekl: „Enoch a Bůh si zvykli spolu chodit. A někdy opravdu zašli na dalekou procházku. Jednoho dne zašli tak daleko od Enochova domova, že Bůh řekl: „Enochu, je to už blíže k místu, kde bydlím já. Pojď tedy se mnou.“ Ó přátelé, taková procházka s Bohem! Já chci také tak chodit s Bohem, vy také? V knize GW 51 čteme, že „Enochovo chození s Bohem nebylo v nějakém opojení, transu či ve viděních. Chodil s Bohem ve svých každodenních povinnostech. Nestal se poustevníkem, aby se cele uzavřel před světem.“ V době počátku křesťanství, těsně po odpadnutí, existovali lidé, kteří měli představu, že když se uzavřou někde do jeskyně a nebudou dělat nic jiného, než se jen modlit a číst Bibli, že se tak stanou svatými. Ale Enoch se takto neizoloval. „V rodině a v jeho setkávání s lidmi, jako manžel, otec, přítel i občan, byl věrným a nepohnutelným Božím služebníkem.“ Tak tedy Enoch byl pracovníkem. Pracovníkem pro Boha. Právě takto chodil s Bohem. Byl Enoch i kazatelem? Ano. V Bibli máme i pohled do jeho kázání. Juda 14-15 „Prorokoval o nich také Enoch, sedmý od Adama: Hle přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi a usvědčil všechny bezbožné z jejich skutků, které kdy v jejich bezbožnosti spáchali, i ze všech zpupných řečí, které kdy ti bezbožníci mluvili proti němu.“ Co bylo tím největším Enochovým tématem? Druhý příchod Ježíše Krista. Dnes by ho nazvali adventním kazatelem. Tolik let nazpět byly jeho oči zaměřeny na tu velkou událost příchodu našeho Pána se všemi anděly slávy, aby odměnil své svaté a vykonal soud nad bezbožnými. Není tedy divu, že je to právě on, kdo je pro nás příkladem. Máme přece stejné poselství jako Enoch. Co si odvodíte z tohoto verše u Judy ohledně podmínek, ve kterých se Enoch nacházel? Byl to bezbožný svět. Pokud chcete mít představu

41

ENOCHOVA ZÁKLADNA o tom, jak hříšným se svět stal v Enochově době, čtěte 1 M 6, 5 a všimněte si, že Bůh nakonec řekl, že myšlení lidí nebylo jiné, než zlé. A jako následek měla na svět přijít potopa. Bůh zničí svět znovu. Tentokrát bude místo záplavy vody záplava ohně. Dostane se z toho někdo živý? Ano, spravedliví budou z tohoto světa vzati a zachráněni, tak jak byl zachráněn Noe. A Enochovo poselství je aktuální pro tuto dobu, stejně jako bylo tehdy. Chtěl bych si povšimnout dvou věcí u Enocha. První je oddělení se. Chodil s Bohem, nechodil se světem – chodil ve světě, ale ne se světem. Amos 3,3 pokládá otázku: „Mohou spolu dva chodit, aniž by se shodli?“ Ne, nemohou. Pokud chcete jet do Chickaga a já do New Orleans, nemůžeme jít spolu. Musíme si říci na shledanou. Abychom spolu mohli chodit, musíme spolu souhlasit. A fakt, že Enoch chodil s Bohem, je důkazem, že s ním souhlasil. 5T 743 „Svatost je shoda s Bohem“ Pokud Ty a Bůh spolu souhlasíte, pak žiješ ve svatosti. Pokud spolu nesouhlasíte, nemáš svatost. Nezáleží na extázi pocitů, nezáleží na tom, jak moc člověk křičí, zpívá a modlí se, pokud jeho život není ve shodě s Bohem, stále nemá svatost. Než tedy budeme studovat tento svatý život, který žil Enoch, a to, co dělal, aby takový život docílil a udržel, podívejme se na jeho pozadí. Bůh umístil Adama a Evu, naše první rodiče, do zahrady Eden. Dal jim svůj zákon a potom, co ho porušili, byli vyhnáni ze zahrady do tohoto světa, aby se skrze těžkou prací učili lekci skutečného pokání a poslušnosti. Připadá mi to, jako bych viděl stékat po Božím obličeji slzy, když své děti musel vyvést z nádherného domova v zahradě ven do světa, který nese prokletí hříchu. Přemýšlejte o tom, přátelé. Pot a dřina, trní a bodláčí, to je část té lekce, kterou se já i vy máme učit - jak příšerný je hřích a jak dlouhá cesta vede zpět do ráje. Vzpomínáte si, že Adam a Eva měli dva syny? Ábel byl spravedlivý a Kain se tvářil, že je také, ale nedělal to, co Bůh řekl, měl své vlastní představy, stejně jako spousta lidí dnes. Kain se velmi rozzlobil, protože Ábel byl Bohem přijat a on ne. Proto vstal a uhodil svého bratra a zabil ho. Pak Kain utekl daleko od Edenu. Odešel do jiné části světa a tam postavil město. 1M 4,17. To je první výskyt slova „město“ v Bibli. Pán dal Adamovi a Evě jiného syna, aby nahradili Ábela. Jak Set vyrůstal, byl spravedlivý, jako Ábel. Obšťastňoval srdce svých rodičů, tím, že žil podle Božích přikázání. A jeho potomci měli tu

42


slavnou přednost chránit a předávat pravdu. Do čela velkého rozdělení lidstva se tedy postavili tito dva synové – Kain a Set. Nyní chci, abyste si něčeho povšimli. „Kain utekl z domova svého otce. Nejprve si zvolil své zaměstnání jako zemědělec a později založil město, jež pojmenoval jménem svého nejstaršího syna. Odešel z Boží přítomnosti a odmítl zaslíbení o obnoveném ráji. Hledal pozemská bohatství a radosti pod vedením hříchu, a tím se postavil do čela velké třídy lidí, kteří uctívají boha tohoto světa.“ PP 81. Zatímco stavěl Kain své město a ti, kteří s ním žili, vytvářeli nejrůznější umění a vědy, PP 81 uvádí: „Ábel vedl život pastýře a bydlel ve stanech a chatkách. Potomci Seta následovali stejný směr. Považovali se zde na zemi za cizince a pocestné. Hledali lepší zemi – tu nebeskou.“ V čem že to bydlel Ábel? Ve stanech a chatkách. Co je to chatka? Je to budka, domek postavený z vinné révy nebo stromů – přístřešek. Je to totéž, co měli v Edenu? Ano, jen tam byl příbytek postaven cele z živých stromů a větví. Možná, že některé Ábelovy přístřešky byly taky takové. Na co chci poukázat je, že to nebyly extravagantní, lidmi vytvořené stavby, v nichž by byly utopeny miliony dolarů. V Kainově městském programu byly neustále vyvyšovány zásluhy člověka. Set však zůstal při venkovském a pastýřském životě. „Po určitou dobu zůstaly tyto dvě třídy odděleny. Později se ale Kainův rod rozrůstal z jejich původního stanoviště do údolí a rovin, kde bydleli Setovi potomci.“ Co se stalo? Kainovci se přestěhovali přímo tam, kde bydleli Setovi potomci. A co udělali Setovci? Zůstali? Mohli si říct: „Máme zde všechny naše investice, všechno tak, jak to potřebujeme. Je to sice zlé, že kolem nás budou tihle bezbožní sousedé s jejich hříšnou konverzací a nevhodným vlivem na naše děti, ale žel nedá se s tím nic dělat.“ Opravdu si to řekli? Poslouchejte: „Aby se Setovy děti mohly dostat z jejich nakažlivého vlivu, uprchly do hor, kde si udělaly svůj domov.“ Kdybychom vy i já žili v tehdejší době a byli bychom pod Setovým vlivem a následovali jeho životní program, co bychom udělali, když by se k nám Kainovci nastěhovali? Přestěhovali bychom se do hor? „Dokud trvalo toto oddělení, zachovali si Setovci čistou Bohoslužbu. Ale jak šel čas, troufli si krok za krokem sbližovat se s obyvateli z údolí.“ Ó, jaký obraz! Vidíte je? Nejprve nemohou vystát tu myšlenku hříšnosti, modlářství, mnohoženství, cizoložství a smilství a řeknou: „Musíme

odsud dostat své děti!“ a odejdou do hor, kde si zachovávají čistou bohoslužbu; ale později rok po roce se nakonec spojují. A to v tehdejší době neměli rádio ani televizi. Dnes můžete mít celý Kainův vliv prostřednictvím těchto médií, a to i když žijete odděleně v horách. Stačí jen utratit za ně trochu peněz. Tehdy ale ještě mohli utéci. Díky Bohu, že i dnes můžeme utéci, pokud chceme. Není to tak? Ale všimli jste si? „Jak šel čas, troufli si krok za krokem sbližovat se s obyvateli z údolí. Tohle sbližování přineslo nejhorší výsledky.“ 1M 6,2 „Synové Boží viděli krásu dcer lidských…“ Mnozí z těch, jež uctívali Boha, tak byli svedeni do hříchu skrze půvab žen, jež nyní byly stále před nimi. Ztratili svůj zvláštní, svatý charakter. Jak se spojovali s těmi zvrácenými a nemravnými lidmi, stávali se jim čím dál tím více podobní ve svém duchu i skutcích. Setovy děti se tedy vydaly Kainovou cestou. Upnuly svou mysl na světskou prosperitu a radovánky a zapomněly na Boží přikázání.“ Vidíte ten obraz, přátelé? Dostaly se do bodu, kdy přemýšlely tak, že musí mít všechny ty vymoženosti, které měli Kainovi potomci. No a samozřejmě, pokud je měly získat, museli se dostat do údolí mezi rod „synů lidských“. A tak se krůček po krůčku mnohé z nich nakazily jejich hříšným vlivem. A nyní, uprostřed toho příšerného odpadnutí, se objevuje Enoch. Duch Boží na něj mocně působí a on se stává nadšeným Božím zastáncem. Co začíná dělat? Opakuje Setovu zkušenost. Odchází pryč od těch ohavností modlářských zvyků a smýšlení. Když to vidí, křičí: „Už to nevydržím. Musím od toho všeho pryč. Chci být s Bohem a v těchto věcech Bůh není.“ Chci Vám něco přečíst od Ducha Proroctví. „Enoch si neučinil svůj domov mezi hříšníky. Nebydlel v Sodomě, aby Sodomu zachránil.“ 1BC 1087 Ó přátelé, to si zaslouží více studia! Někdy slyšíme tento názor: „Stejně musíš být ve světě. Kdybys nebyl, jak bys zachránil lidi ze světa?“ Předpokládám, že Enoch tento argument slyšel také, ale nevěnoval mu pozornost. „Nebydlel v Sodomě proto, aby ji zachránil.“ Můžete si tedy říci, že tím pádem Enoch nedělal žádnou evangelizaci. Ale on ji dělal! Byl totiž jedním z největších evangelistů před potopou. Jak tedy do sebe zapadá oddělení se od světa s evangelizací světa? Jednoduše, pokud necháme Boha, aby tyto dvě věci skloubil. Dostáváme se

totiž v našem uvažování k evangelizaci, i když stále ještě studujeme oddělení se. „Umístil svou rodinu a svůj příbytek tam, kde byla tak čistá atmosféra, jak jen to bylo možné.“ Osobně si myslím, že i já potřebuji tolik pomoci, jako Enoch. Ve skutečnosti, jestli by to šlo, potřebuji jí více. Nemám totiž takovou sílu mysli, ducha ani těla, jakou měl Enoch. A co vy? Pokud on potřeboval onu pomoc, aby se oddělil od hříšného světa – já to, přátelé, potřebují také! V sázce je totiž má duše. Musím se přece připravit na tu slavnou událost proměnění. A to vyžaduje trochu více, než jen laciné vyznání: „Ano, já věřím, že Ježíš za mě zemřel, a že jsem spasen, ať se děje cokoliv.“ Já věřím v moc vyznání i opravdových probuzení. Jistě že jsou lidé přijati, kdykoliv se odevzdají Kristu. Ale přátelé, musí přece existovat nějaký růst v milosti. Dobře si povšimněte následujícího citátu z Review and Herald 6.6.1902 „Snažíme se ze všech našich sil dosáhnout plného lidství v Kristu? Toužíme po Jeho plnosti a usilujeme dosáhnout cíle, jenž nám byl představen – dokonalosti Jeho charakteru? Když Boží lid dosáhne tohoto cíle, bude zapečetěn na svých čelech. Naplněni Duchem budou dokonalí v Kristu, a anděl, jenž píše záznamy, prohlásí: „Je dokonáno!“ To je zkušenost, kterou musí mít ti, jež budou proměněni.“ Někdy slyším říkat: „To je všechno moc správné – odstěhovat se na venkov, ale někteří z nás přece musí až do konce zůstat v centru bojové fronty a pracovat na záchraně duší.“ Přátelé, já teď přejdu k Enochově metodě evangelizace a poznáte, že Bůh si nepřeje, aby někteří z nás a našich rodin v těchto posledních hodinách ztratili svou duši úsilím zachránit jiné. Co tam nahoře vlastně Enoch dělal? A proč šel až tak daleko? Bez jakýchkoli pochybností tam šel, aby se oddělil od vlivu hříšníků, ale to je jen polovina pravdy. A druhá polovina je ta, že tam odešel, aby tam byl s Bohem. Jeho cíl nebyl uskutečněn jen tím, že se zbavil nečistého vlivu, šel tam, aby získal něco více. „Znepokojen vzrůstající bezbožností bezvěrců a s pocitem, že jejich bezbožnost by mohla snížit jeho úctu k Bohu, zřekl se Enoch trvalého sbližování s nimi a strávil mnoho času na samotě přemýšlením a modlitbami. Tak se ztišil před Bohem a očekával stále jasnější zjevení Jeho vůle a sílu k jejímu uskutečnění. Modlitba pro něj byla dýcháním duše, proto žil, jakoby v atmosféře nebes.“ PP 85 Ó přátelé, vidíte ho, jak kráčí? Jde nebo jede? No, asi to první, tehdy přece nebyly žádné

43

ENOCHOVA ZÁKLADNA vlaky, automobily ani letadla. Takže chodil pěšky a přitom chodil s Bohem. Chtěl bych také tak chodit s Bohem. Vy ne, přátelé? Je to chození, které mě odděluje od hříšného světa, jež je svou zkažeností stejný, jako ten před potopou. Nyní se dostáváme ke druhému bodu našeho studia – k Enochově evangelizaci. Už jsme si četli, že Enoch nežil jako poustevník. Odešel sice do hor, ale nezůstal tam celou dobu. Pokud takto neodejdeme, můžeme ztratit svou duši ve víru zkaženosti měst. Ale pokud vše, co uděláte, bude, že odejdete do hor a stanete se poustevníky, tak si nejsem jist, že také neztratíte svou duši. I když byste si ji totiž zachránili, budete velmi osamoceni. Bůh nikdy nezamýšlel, abyste se oddělili a stali se poustevníky jen s tím záměrem, abyste spasili pouze svou duši. Enoch byl kazatelem spravedlnosti. Po tom, co získal v ústraní venkova zvláštní zkušenost s Bohem, odcházel do měst a kázal Boží přicházející soud na bezbožný svět. Zval lidi k pokání. V horách získal od Boha moc a nesl ji dolů do měst v údolí, kde žili lidé v luxusu, prosperitě a v násilí. Tam kázal mocným hlasem Boží pravdu. Byl to evangelista. A víte, co dělal potom? 1BC 1087 „Enoch si neučinil svůj domov mezi hříšníky. Nebydlel v Sodomě, aby Sodomu zachránil. Umístil svou rodinu a svůj příbytek tam, kde byla tak čistá atmosféra, jak jen to bylo možné. Pak někdy zašel dolů k obyvatelům měst s poselstvím, jež mu zjevil Bůh. Každá návštěva do světa pro něj byla bolestná. Viděl a pochopil něco z malomocenství hříchu. Potom, co kázal své poselství, s sebou vždy vzal do ústraní hor některé, kteří přijali jeho varování.“ Ó, přátelé, když jsem to viděl, řekl jsem si: „To je ono!“ Přesně tohle je evangelizace a záchrana duší. Je zde jedno slovo, jež rozechvívá srdce: „Vždy“. Potom, co předal své poselství, vždycky vzal ssebou domů ty, jež přijali jeho varování. Není to úžasné, přátelé? On vždycky očekával, že si ssebou někoho odvede. Bratře, sestro, a co Ty? Je Tvé poslání jen varovat lidi? Nemělo by. Měli bychom se ujat a spřátelit se s těmi, kteří mají zájem a vyvést je ven. „Někteří z těch zachráněných zvítězili nad hříchem a zemřeli ještě před potopou.“ Nebyli ani proměněni, jako Enoch, ani neprošli potopu spolu s Noemem v arše, ale byli spaseni. Vidíte ten obraz, přátelé? Já vidím Enocha, jak se vrací ze své evangelizační cesty. Už se blíží k domovu. Vidím jeho děti, jak se dívají dolů na cestu. Metuzalém, jeho nejstarší syn, říká: „Tatínek přichází, vede

44


ssebou nějaké lidi.“ A co myslíte, měla pro ně Enochova žena i děti vše připraveno? Nebo si myslíte, že řekli: „Náš tatínek vždycky dovede domů lidi a my pak máme více práce.“ Nemyslím si to. Myslím, že v té domácnosti každý rozuměl, že jejich prací je starat se o tyto lidi, kteří potřebují pomoc, aby mohli být zachráněni z hříšného světa. Když mají lidé takovéto smýšlení, nemáte doma problémy. Neříkají, že chcete jít do hříšných měst, abyste se tam „poměli“. Nedívají se na Vás, že si jdete povyrazit, ale vidí to jako misii a nebezpečné poslání. Jako když jdete do hořící budovy a chcete někoho zachránit dříve, než všechno spadne a rozdrtí ho to. Něco, jako ponoření se do hlubiny, abyste vytáhli muže, který se topí a zmizel pod hladinou. Tohle dnes znamená jít do města. Kéž nám Bůh pomůže to cítit. Enoch to totiž cítil. Enoch přivádí tyto lidi domů a oni s ním po nějaký čas žijí. Den po dni nasávají atmosféru domova, účastní se rodinných pobožností, jedí jejich jídlo. Co myslíte, byla to jiná strava? Víte, že byla. A myslíte si, že všechny ty populární časopisy ležely kolem, aby si je mohli číst? Ne. Byla tam spousta odlišných věcí. A tak začali někteří z těch návštěvníků, jak přijímali tu stravu pro tělo i stravu pro mysl, prožívat obnovu. Začali vidět, že toto je skutečný život. A tak řekli: „Enochu, nemohli bychom se na to také dát?“ „Ano“, odpověděl Enoch. „Proto jsem Vás přece vyvedl z toho města.“ A tak vytrvali a byli spaseni. I když zemřeli, zemřeli v naději a budou vzkříšeni do Božího města. Zachránili se díky tomu, že je Enoch vyvedl z města do svého domova v horách.

Redakce

Někteří ale žili tak dlouho v tom škodlivém prostředí hříchu, že nemohli žít se spravedlností. Přemýšlejte o tom, přátelé – ti z toho pobytu u Enocha nemohli nic vzít. Potom, co tam vydrželi

pár hodin nebo dnů, začali se cítit jako na jehlách a řekli: „Musíme se vrátit zpět.“ Možná slyšíte ty jejich výmluvy: „Enochu, vážíme si, žes nás sem pozval. Vážíme si toho, ale je pár věcí, o které se musíme postarat dole ve městě. Enoch už znal tyto příznaky. Byla to pro něj smutná věc, protože někteří z jeho následovníků skutečně odešli zpět dolů do údolí. Co asi potřebovali? Možná cigaretu, možná whisky, možná krvavé maso nebo nějakou zábavu či vzrušení. Možná jim bylo smutno po hýření her, běsnění, soutěží či po vzrušení románků. Toužili po smilstvu a cizoložství, které tehdy převládalo. Pro jednu nebo pro všechny ty věci odešli zpět tam, kde to mohli mít. Tam nahoře u Enocha to totiž nebylo. Nemohli vydržet spravedlnost. Přísloví 26,11: „Jako se pes vrací ke svému zvratku, tak hlupák opakuje svou pošetilost.“ Není to smutné, ale nemůže nás to zmalomyslňovat. Má nás to vést k ještě důslednější práci a k většímu soucitu.

Redakce

A nezapomeňte, někteří přece zůstanou. Zůstanou i ti, kteří se nám mohou zdát beznadějní a zdegenerovaní. Pokud bychom jim jen pomohli, aby se přestali dívat na ty věci kolem nich a raději se podívali na Ježíše na kříži, na Ježíše ve svatyni nebo na Jeho lásku, zjevenou v přírodě, jejich srdce by roztála. Přál bych si, abych Vám tyto pravdy nemusel jen číst, ale aby se na nás také naplnily. Zamysleme se nad citátem z Evangelizace str. 76-78: „Jako Boží lid zachovávající Jeho přikázání musíme opustit města. Tak jak to dělal Enoch – musíme pracovat ve městech, ale nebydlet v nich.“ „Pravda musí být hlásána, ať ji lidé chtějí slyšet nebo ji zavrhují. Města jsou plná pokušení. Měli bychom si plánovat naši práci tak, abychom naše mladé lidi co nejvíce ochránili od nečistých vlivů.“ Měli bychom tedy brát naše děti do měst, aby se dívaly na jejich významná místa a slyšeli

jejich zvuky? Je toto druh vzdělání, jaký potřebují? Ne. Čím méně mají takového vlivu, tím lépe. „Ve městech se má pracovat z našich venkovských základen.“ Je tohle způsob, jak to dělal Enoch? Ano. „Boží posel vyhlásil: ´Copak nemají být města varována?´ Ano, ale ne tak, že tam bude Boží lid bydlet, ale tím, že je budou navštěvovat, aby je varovali o tom, co přichází na zemi.“ „Musíme moudře plánovat, jak varovat města. Zároveň musíme bydlet tam, kde uchráníme naše děti i sebe od porušujícího a demoralizujícího vlivu, jenž převládá v těchto místech.“ Je nám jasně řečeno, že bychom ve městech měli mít sbory, ale naše instituce by měly být mimo ně. „Opakovaně nám Pán dává instrukce, abychom pracovali ve městech, ale dojížděli ze základen na venkově. Ve městech máme mít ale modlitebny jako Boží památníky.“ Proč? Protože jsou záchrannými stanicemi pro spásu životů. „Ale instituce pro publikaci naší literatury, lékařské instituce a školy mají být zakládány mimo města. Je obzvláště důležité, aby naše práce byla chráněna od pokušení městského života.“ Kéž nám Pán Bůh pomůže, abychom chtěli takto pracovat. Toto je poselství, které jsem vám chtěl dnes předat. Vidíte, přátelé, že nestačí se jen vymanit ze špatného vlivu nevěřících a jen se odstěhovat na venkov. Vidíte, že ani nestačí bydlet na venkově a vyjít varovat lidi. Co bychom ještě měli k tomu dělat? Oslovit lidi z města, spřátelit se s nimi a pozvat je k sobě domů. Nechtěl bych, abyste mě špatně pochopili. Jsou lidé, kteří mohou být spaseni tam, kde jsou. Nemysleme si, že Bůh na to nemá. Jen vám jasně ukazuji z Božího slova a Svědectví Jeho Ducha, že jediný způsob, jak zachránit některé lidi, bude, když je vyvedeme z města ven. Tuto vizi bychom měli mít stále před očima. Tak jako dobrý pastýř stále hledá své ovečky, tak i my bychom měli vyhledávat ty ztracené. 2.Paralip. 16,9: „Neboť oči Hospodinovy obzírají celou zemi, takže se mohou vzchopit ti, jejichž srdce je cele při něm.“ Jaký domov pro ně připravíš, bratře a sestro? Máš nějaké místo, kam bys je mohl přivést? Jak to místo vypadá? Vzpomínáte si, že když se Ježíš vrátil z pouště, Boží Duch inspiroval Jana Křtitele, aby řekl jeho učedníkům: „Hle Beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Ondřej a Jan ho pak následovali. Když si toho Ježíš všiml, otočil se a řekl jim: „Co hledáte? Oni odpověděli: „Mistře, kde bydlíš?“ On jim řekl: „Pojďte a uvidíte.“ A díky

45

ENOCHOVA ZÁKLADNA Bohu, právě v tu chvíli začalo přátelství, jež nikdy neskončilo. Znovu se Vás ptám: „Máte místo, kam byste někoho mohli přivést?“ Všechno, co asi Ježíš měl, byla malá chatka dole u řeky. Neměl palác. Ale ať je to kdekoliv, tam, kde bydlí Bůh a Jeho děti, tam je místo, kde se mohou ostatní přiblížit Bohu. A to nás vede k závěru, jenž chci zvlášť zdůraznit. Ptal jsem se vás: „Do jakého domova je můžete přivést?“, ale daleko důležitější je otázka: „Jakou máte zkušenost s Bohem, o níž byste se s nimi mohli rozdělit?“ Máte ji? Ó přátelé, jestli ji nemáte, usilujte o ni. Můžete ji získat. Enoch ji přece také získal. Nemyslete si, že je to něco, na co musíte čekat roky. Bůh ji touží lidem dát, aby se o ni mohli hned dělit s ostatními. Přátelé, nechme se zaměstnat tím hlavním úsilím, abychom něco získali od Boha a mohli to předat těm, kteří pro přemíru starostí a stížností, spoustu strachů a zklamání, pro převládající chutě a ambice nemají na Boha čas. Naplňme náš čas a naše životy tímto úsilím – je to jako dvě strany jedné mince – jedna strana je připravit se na setkání s přicházejícím Pánem a druhá je připravit mnoho dalších, aby jej mohli uvítat.

„Není Boží vůli, aby se Jeho lid usadil ve městech, kde je neustálý shon a zmatek. Jejich děti toho mají být uchráněny. Vše tam je totiž demoralizující, poskvrněné hlukem a shonem. Bůh si přeje, aby se Jeho lidé přestěhovali na venkov, kde by se mohli usadit na polích a pěstovat vlastní ovoce a zeleninu. Tam mohou být jejich děti přivedeny do přímého kontaktu s Božím dílem v přírodě. Vezměte své rodiny pryč z města, to je moje poselství.“ 2 SM 357-8 „Protestantský svět si ustanovil falešnou sobotu na místě, kde měla být Boží sobota a tak kráčejí ve stopách Papežství. Proto vidím za nutné, aby se Boží lidé přestěhovali z měst do odlehlejších míst, kde by mohli obhospodařovat půdu a pěstovat si vlastní produkty. Tak mohou své děti vychovávat k jednoduchým zdravým návykům. Vidím nutnost spěchat a připravit tyto věci pro krizi.“ 2 SM 359 „Jak postupuje čas, musí naši lidé ve větším množství opustit města. Již léta máme instrukce, že naši bratři a sestry, a především rodiny s dětmi, mají plánovat opuštění měst hned, jak se před nimi objeví vhodná příležitost. Mnozí budou muset tvrdě pracovat, aby pro to pomohli připravit cestu.“ 2 SM 360

Foto Petr P.

DALŠÍ CITÁTY: „Koho varovat? Znovu říkáme: „Ven z měst“. Nepovažujte to za velkou ztrátu, že musíte odejít do kopců a hor, ale hledejte ono ústraní, kde byste mohli být sami s Bohem a učit se Jeho vůli i cesty… Naléhám na naše lidi, aby svým životním úsilím učinili touhu po duchovnosti. Kristus je za dveřmi. Proto říkám našim lidem, aby se necítili ochuzeni, když mají opustit města a přestěhovat se na venkov a na místa v ústraní. Zde totiž čekají bohatá požehnání pro ty, kteří je chtějí uchopit. Při pohledu na nádherné obrazy přírody, na dílo Stvořitele, pozorováním jeho výtvorů budete nepozorovaně proměněni do Jeho podoby.“ 2SM 355-6

46

„Pokud se sami vystavíme náročnému prostředí, můžeme očekávat, že pro nás Bůh udělá zázrak a odstraní následky naší špatné volby? Ne, určitě ne. Vyjděte z měst, jak nejdříve je to možné! Kupte si malý pozemek, kde budete mít zahradu, kde vaše děti budou moci pozorovat, jak rostou kytky a učit se od nich lekci čistoty a jednoduchosti.“ 2 SM 356


Redakce

PÍSMO SVÃTÉ v obrazech

NIHIL OBSTÃT Dr.Josephus BERAN, CENSOR

IMPRIMÃTUR PRÃGÃE,DIE 19. JUNII 1936 PRÃEL. Dr. THEOPHILUS OPÃTRNÝ VICÃRIUS GENERÃLIS NR 8378

SÃBBÃT „Požehnal pak Bůh dni sedmému a posvětil ho, poněvadž dne toho byl ustal ode všeho svého díla, o kterém při stvoření pracoval.“(1M 2,3)

Velký Boží týden tvůrčí činnosti blížil se ke konci. Po šest dní rozséval Věčný zázraky své všemohoucnosti po zemi. Nyní, kdy ranní červánky sedmého dne zasvitly s nebe, odpočinul Bůh od všelikého díla. Posvětil tento den a požehnal mu a ustanovil jej pro věčnou paměť, že Bůh odpočinul po své práci. Měj v úctě sobotu! Neboť Bůh ji ustanovil za den Páně. Ve svém božském zalíbení oddělil sobotu od ostatních dní téhodne, a sám ji vyhradil za den modlitby. V Bohu a s Bohem mělo v sobotu odpočívati též všechno stvoření; všechen život a všechna činnost měla toho dne býti jedinou písní chvály a díku Stvořiteli. Odkládaje tíživé pozemské starosti, měl člověk v sobotu především sledovati zázraky stvoření; měl v otevřené knize přírody čísti o podivuhodných dílech Všemohoucího, který všechno to z ničeho povolal k životu. Stále hlásají nebesa čest a slávu svého Stvořitele. Ale člověk jest postaven do chrámu celého vesmíru jako nejvyšší kněz, který má i nerozumnému tvorstvu propůjčiti hlas svých úst a city svého srdce, aby všechno stvoření děkovalo Bohu za Jeho otcovskou lásku.

A tak ve stále se vracejícím běhu týdnů měl býti sedmý den obrazem nebeského sabbatu na zemi. Měj v úctě sobotu! Neboť Bůh ji ustanovil také za den pro člověka. Člověk měl pracovati a činným býti; ale neměly v divokém ruchu všedního dne hynouti a v prachu se utápěti jeho tělo a jeho duše. Musily míti jeden den pokoje a míru v Bohu; den, v němž by po námahách téhodne načerpaly svěžího dechu a světla nebes k nové síle a k novému životu. Volně, ničím nerušen měl tento den člověk povznášeti svůj zrak k věčným hvězdám, jeho duše měla se otevříti, aby přijala požehnání nebe. Posílen na těle i na duchu, má potom pozemský poutník ze sobotního odpočinku znovu vraceti se v tvrdé všední dny, aby pracoval, až velký pozemský týden utrpení a práce pomine, a večerní červánky posledního slavného dne promění se v ranní červánky věčného klidu sobotního v nebesích. Tak od tohoto dne v neporušitelné pravdě platí první a nejvyšší zákon pro tento svět: „Šest dní budeš pracovati. Sedmého dne však jest sobota, den Pána tvého Boha, v němž nemáš konati žádného díla.“ (2M 20.9)

47

J.J. RAJ

NENÍ ČASU PRO BOHA Příliš mladý

Příliš zamilovaný

Příliš ustaraný Příliš zaměstnaný

Příliš starý

Příliš pozdě

Bůh má čas pro tebe. Vezmi si čas pro Něho, pokud není příliš pozdě.

J.J. RÁJ. číslo E X T R A ISSN Časopis pro svobodný život. Z ráje do ráje PÍSMO A SVĚDECTVÍ

Recommend Documents