JIŘÍ JOHN ( )

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE

JIŘÍ JOHN (1923-1972) Když v roce 1947 procházel profesor Josef Kaplický svým ateliérem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, aby korigoval práce svých studentů, a zastavil se u nového obrazu Jiřího Johna ZIMA, byl na rozdíl od poznámek k pracím některých jiných studentů velmi stručný; po chvíli mlčení řekl jen – pane Johne, za ten obzor bych chtěl jít, abych se setkal s tím, co je za ním… (Z katalogu výstavy obrazů Jiřího Johna Za obzor Museum Kampa 2013/2014)

To není obraz, ale prázdné místo, jež nechal na vratké, trhané čáře větve pták, který odletěl. To není pták, ale poslední loňský list, na pozadí nebe, do něhož tence taje krev.

To není list, ale zapomenutý svrasklý plod, který se pomalu zas vrací do své hlíny. To není plod, Aale zadrhnutý uzel ve tkaní krajiny, po které přejíždíš prstem jak slepec po plátně obrazu. Básnické vyjádření tvorby Jiřího Johna Janem Vladislavem na cyklus Šest suchých jehel. Alena Hoblová

(Z katalogu výstavy obrazů Jiřího Johna Za obzor Museum Kampa 2013/2014)

Jiří John, Zima, soukromá sbírka

1947,


PECAŘ Potřebujeme chvilku soustředění, abychom mohli vnímat koncert aktérů na podiu. Vzduchem kmitají píšťaly, barevné koule opisují ladné křivky, objevují se a mizí. Necháváme se unášet až skoro neskutečnou atmosférou jeviště za neznámých zvuků, od libých až po strašidelné, podkreslených navíc hudbou z reproduktorů chrčivých rádií. To je vjem obrazu, který nás obklopuje. Kouzelné divadlo nás fascinuje, uchvacuje, nemůžeme se odtrhnout z místa, i když nás již po několikáté průvodkyně žene dál. Ještě se ohlížíme, poslední fota. A pak za námi zapadnou dveře od srdce sklářské symfonie, v níž hraje bezpočet viděných i neviděných hráčů.

Opravdu, to co jsme viděli, bylo živé srdce sklárny, takové, které zhlédne většina zvídavých i zvědavých návštěvníků. Jsou i jiné sklárny, s daleko menší návštěvností, i když právě z nich máme doma kolem sebe nejvíce užívaných skleněných výrobků – skleniček, lahví, mís, žárovek, okenních tabulek… Jsou to sklárny, kde zpracování rozžhavené skloviny je svěřeno strojům.

Ono srdce sklárny je spojnicí mezi přípravnými a dokončovacími operacemi sklářské výroby. Příprava zahrnuje například práce se surovinami, ze kterých vzniká sklovina, tavení, výrobu forem, mnoha druhů nářadí… K dokončovacím pracím počítáme třeba povrchovou úpravu výrobků, balení a distribuci. Tím vším se prolíná umělecká tvorba. Ta začíná u výtvarníka, který navrhuje nejen tvary, velikost výrobku, ale také jeho konečný vzhled. Navrhuje dekory i techniky k jejich provedení, vybírá například mezi malováním, broušením, rytím, leptáním… Dále do chodu sklárny zasahují obchodní záležitosti, poptávka a nabídka. Samozřejmě, že to není vše.

Nakonec jsem si nechal jednu z důležitých oblastí, které při návštěvě jakékoliv sklárny nevě-nujeme moc pozornosti, ale ona vlastně rozhoduje o kvalitě konečného výrobku. Ta je tím skutečným srdcem sklárny, okolo které se vše točí. Jde o vy-mezený prostor do kterého nevidíme, jen cítíme jeho žár unikající z oranžových otvorů. Jedná se o sklářskou pec. Za jejími zdmi dochází k přeměně sypkých surovin v tekutou hmotu = ve sklovinu.

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Seznámil jsem se s Mistrem ve svém oboru, s panem Antonínem Niklem. Neumí foukat sklo ani je malovat, brousit…, ale dovede je utavit jako málokdo jiný. Je projektantem sklářských pecí. Stavěl pece pro ruční i strojovou výrobu. Postavil pece plynové i elektrické a stavěl je u nás i v zahraničí. Nejdál se snad dostal do Indie nebo Vietnamu. Každá pec je trochu či úplně jiná. Liší se od sebe nejen velikostí, ale i svým posláním a vytápěním. Největší jsou určeny pro strojní zpracování skla, to jsou pece vanové a korytové, pece pro ruční odběr skloviny jsou pánvové. A samozřejmě, že i každá z nich je jiná. Antonín Nikl projektoval všechny druhy. Začínal na vanových v Crystalexu, v Novém Boru, a pak pracoval pro další sklárny a nejen v okolí. Antonín

Nikl

Vícepánvová pec s novým vytápěním

Většinou jsou navštěvovány sklárny, kde jejich srdce tvoří pec pánvová. Antonín Nikl jich za několik desetiletí nakreslil, postavil a uvedl do provozu mnoho. Malých jen s čtyřmi, šesti, ale i větší s osmi a deseti pánvemi. Pánvové pece

umožňují tavit v každé pánvi jinou barvu skloviny. Sklářské pece nevyžadují jen stavbu zdí ze speciálních materiálů, ale vyžadují také určitý typ vytápění, umístění hořáků nebo elektrod, odtahů atd. Antonín Nikl vždy dokázal využívat svých zkušeností a vědomostí ke stavbě pecí zaručujících kvalitnější utavenou sklovinu. V posledních letech staví sklářské pece s novým typem vytápění. Dosud převládají ve sklárnách s pánvovým provozem hořáky využívající při tavbě plyn a vzduch. Vzduch je nutné předem předehřívat, aby nedocházelo k ochlazování vnitřního prostoru pece. Nový způsob vytápění využívá kyslík. V hořácích je vzduch nahrazen kyslíkem. Odpadá předehřívání. Antonín Nikl se stal u nás průkopníkem této metody. Nová kombinace zvyšuje čistotu spalování, zaručuje stálou teplotu při snížení spotřeby plynu, který shoří díky kyslíku dokonaleji bez nežádoucích zplodin. Navíc kombinace plyn kyslík prodlužuje životnost pecí i pánví. Sklářské pece ani pánve nejsou lacinou záležitostí. Lidová písnička Pec nám spadla… by nevznikla, kdyby znali Antonína Nikla. ah

VIETNAMSKÉ UMĚNÍ V ČECHÁCH Výstavu připravila Sbírka orientálního umění Národní galerie v Praze. Kurátorka:

Zdenka Klimtová

Architektonické řešení:

Irena Brotánková

Grafické řešení:

Lada Krupková Křesadlová, Jiří Krupka

Doprovodný program:

Lektorské oddělení Sbírky orientálního umění

Místo konání:

Výstavní síň Konírna paláce Kinských

Datum konání:

7. února – 11. května 2014

Výstava přibližuje tradiční výtvarné umění národa, který zaujal v České republice v posledních desetiletích pevné místo, umění s dávnou tradicí, bohaté a mnohotvárné. Jeho specifičnost a jedinečnost dokumentuje výběr děl ze dvou nejvýznamnějších státních sbírek asijského umění, Národní galerie v Praze a Národního muzea – Náprstkova muzea asijských, afrických a amerických kultur. Nejstarším exponátem, bronzovým bubnem z doby kolem přelomu letopočtu, připomíná výstava dongsonskou kulturu kvetoucí v severním Vietnamu v prvním tisíciletí př. n. l. Hlavním sochařským materiálem bylo ve Vietnamu dřevo. České sbírky se mohou pochlubit dřevěnými buddhistickými sochami z 18. a 19. století, které tvoří jádro výstavy. Dominantním exponátem je socha Buddhy Šákjamuniho sedícího na lotosovém trůnu. Robustní řezba v tvrdém těžkém dřevě má červenavě zlatý povrch, vytvořený kombinací stříbra a poloprůsvitné vrstvy načervenalého svrchního laku, jehož kvalita a odstín jsou invencí vietnamských sochařů. Tři unikátní sochy ukazují zakladatele buddhismu jako dítě. Upomínají na legendární událost, ke které mělo dojít krátce po jeho narození, kdy dítě vstalo, udělalo sedm kroků, ukázalo jednou rukou k zemi a druhou k nebi, a tím vyjádřilo svou svrchovanost nad oběma světy, nebeským i pozemským. Následují další postavy buddhistického panteonu včetně ženských podob bohyně Quan Am. Mezi nimi stojí prázdné obřadní křeslo; bohatě vyřezávaná křesla nebo spíše trůny malých rozměrů se stavějí na oltáře a božstvo je na nich v představách lidí přítomno. Virtuózní řezbářskou prací zaujme vícevrstevný prořezávaný reliéf dveřní výplně z 18. století, v němž vystupuje několik desítek postav. Poprvé vystavována je většina malířských a grafických děl. Patří mezi ně například tři scény z nejznámějšího vietnamského literárního díla, románu ve verších Kieu, nebo trojice svitkových obrazů s taoistickými náměty. Vedle toho nemohou chybět dvě skupiny lidových dřevořezů, ze severovietnamské vesnice Dong Ho a z hanojské ulice Hang Trong. Barevné dřevořezy z Dong Ho jsou u nás známé jako „novoroční obrázky“ nebo „obrázky k svátkům, ukazují však daleko širší škálu témat včetně alegorických, například Ropucha učitelem nebo Myší svatba. Výstava se koná pod záštitou velvyslance Vietnamské socialistické republiky v České republice, jeho excelence pana Truong Manh Sona, a Svazu Vietnamců v České republice. Převzatý materiál


PANÍ, UŽ JSME DOST EVROPŠTÍ ? Stačilo mi projít jen pár uliček na Starém Městě pražském - ah


PŘÍBĚH VELETRŽNÍHO PALÁCE V DATECH 1924 – společnost Pražských vzorkových veletrhů (PVV) vyzývá šest architektů k účasti v architektonické soutěži na vytvoření nové veletržní čtvrti Prahy nazvané Veletržní City – z druhého kola vybírá porota společný návrh architektů Oldřicha Tyla a Josefa Fuchse 1925 – stavební firma Karla Skorkovského začíná stavět první (a z finančních důvodů poslední) budovu – funkcionalistický Veletržní palác 1928 – k 10. výročí vzniku Československé republiky Veletržní palác částečně dokončen – v září ve třech podlažích první, papírenský, veletrh 1929 – Veletržní palác začíná sloužit celý – jarní a podzimní veletrhy, restaurace, kavárna, největší pražské kino, výstavy umění (už v roce 1928 zde poprvé představena Muchova Slovanská epopej)

1951 – Pražské vzorkové veletrhy zrušeny – palác se stává kancelářskou budovou, sídlem podniků zahraničního obchodu 1974 - v noci ze 14. na 15. srpna požár Veletržního paláce – následující léta se řeší otázka: zbourat nebo zrekonstruovat? 1980 – budova přidělena Národní galerii pro sbírky umění 20. století - začíná rekonstrukce podle plánů architektů Stavoprojektu Liberec v čele s architektem Miroslavem Masákem

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE 1993 – dokončena první etapa rekonstrukce 1995 – tři podlaží stálých expozic otevřeny pro veřejnost – nejen výtvarné umění, také architektura, design, scénografie 2000 – definitivně dokončena celá expozice Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze 2012 ve Velké dvoraně dlouhodobá instalace všech 20 obrazů cyklu Alfonse Muchy Slovanská epopej

2014 – 21. března až 27. července v mezaninu výstava uspořádaná ke 40. výročí požáru Veletržního paláce, výstava fotografií, architektonických plánů, plakátů, představující mnohé dosud neznámé skutečnosti z historie paláce, výstava nazvaná PŘÍBĚH VELETRŽNÍHO PALÁCE Helena Musilová, ředitelka Sbírky moderního a současného umění NG: Většina výročí vede k bilanci. Tedy i to 40. výročí požáru Veletržního paláce dává možnost shrnout novodobou historii této výjimečné stavby, poukázat na genia loci tohoto místa a také ukázat jeho možnou budoucí tvář. Jiřina J. Hubáčková

P.S.: Já sama mám k Veletržnímu paláci zvláštní vztah. Na posledním předválečném veletrhu, na jaře roku 1939, si moji rodiče koupili do nového bytu nábytek – mám ho dodnes. Informace a fota z materiálů Národní galerie v Praze

GOTIKA V JIHOZÁPADNÍCH ČECHÁCH OBRAZY KRÁSY A SPÁSY Výstavu připravila Národní galerie v Praze, Sbírka starého umění ve spolupráci s Západočeskou galerií v Plzni a s Ústavem pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Autoři: Spolupráce: Kurátorka: Doprovodný program: Místo konání: Datum konání:

Michaela Ottová, Jan Royt Petr Jindra Olga Kotková Lektorské oddělení Sbírky starého umění Šternberský palác, II. patro 27. března 2014 – 6. července 2014

Výstava Gotika v jihozápadních Čechách: Obrazy krásy a spásy představuje soubor pozdně gotických uměleckých děl, jenž byl s mimořádným úspěchem představen v Západočeské galerii v Plzni. Vystavení děl z období doznívajícího středověku (15.–16. století) z jihozápadních Čech vyvolalo senzaci – v celé historii Západočeské galerie (založené roku 1953) tato expozice přilákala nejvyšší, rekordní počet návštěvníků. V Národní galerii v Praze je z této přehlídky představen výběr obrazů a soch, který přesně ukazuje, proč pozdně gotické umění z jihozápadních Čech vzbuzuje takovou pozornost, a dokládá, že prezentace tohoto souboru působí na diváky jako magnet. Území jihozápadních Čech je v jagellonském období spojeno především s majetkovou expanzí mocného šlechtického rodu Švihovských z Rýzmberka a růstem rodových dominií dalších jim příbuzných rodů (páni z Rýzmberka a Dolan, Rožmitálové, Černínové z Chudenic). Členové těchto rodů vlastnili rozsáhlá území, zastávali v zemi nejvyšší funkce a patřili mezi nejbohatší osobnosti v Českém království. Jejich obrovský politický vliv sílil i díky šikovné úvěrové politice; mezi nejvýznamnější dlužníky patřili oba jagellonští králové Vladislav a Ludvík. Král navíc pobýval převážně v Uhrách, takže v Čechách faktická moc spočívala v rukou nejvyšší šlechty, z níž výsadní postavení náleželo právě oběma zmíněným rodům. Jejich vysoký společenský statut se projevoval i prostřednictvím rozsáhlé donátorské činnosti; staly se největšími objednavateli v oblasti jihozápadních Čech a jejich umělecká reprezentace dosáhla v rámci Českého království té nejvyšší úrovně.

Koncept výstavy proto ukazuje umělecká díla vzniklá pro objednavatele již zmíněných šlechtických rodů, především Švihovských z Rýzmberka – např. Epitaf Půty Švihovského z roku 1504 či dochované části původního oltářního vybavení hradního kostela na Rabí z roku 1498. Druhou část výstavy tvoří díla, jež za svůj vznik vděčí městům. Mezi největší objevy výstavy patří dosud neznámé reliéfy hlavního oltáře

děkanského kostela v Klatovech s náměty z Kristova dětství. Monumentální řezby vynikající výtvarné kvality ve stylu tzv. podunajské školy vznikly po roce 1521 v bavorském Pasově, kde je objednala klatovská městská rada. Pro hlavní oltář městského kostela v Kašperských Horách vznikla trojice soch, z nichž ústřední Panna Marie s Ježíškem se stala znakem výstavy. V okolí města Kašperské Hory se nalézala největší ložiska zlata a díky jeho těžbě a distribuci dále do Čech a do Evropy bohatla i města podél Zlaté stezky. Světem vlastních původců artefaktů, tj. řezbářů, malířů a dalších řemeslníků, se zabývá třetí část výstavy s názvem Fenomén řezbářských dílen. Na základě unikátní konfrontace vystavených děl Mistra Oplakávání Krista ze Zvíkova a Mistra Oplakávání Krista ze Žebráku z první čtvrtiny 16. století (Oplakávání Krista z hradu Zvíkov, Oplakávání Krista ze Žebráku) lze poodhalit způsoby organizace řezbářské práce a formování výtvarné tradice na základě sdílení a předávání stylových forem. Tato dvě Oplakávání patří k ikonickým dílům naší pozdní gotiky a v Národní galerii jsou spolu představena vůbec poprvé, a to díky pochopení a podpoře zapůjčovatelů, kteří byli výstavě maximálně nápomocni. Vystavení obou Oplakávání také umožňuje sledovat rozdíly v přístupu dvou největších uměleckých osobností „české“ pozdní gotiky – tj. mezi Mistrem Oplakávání Krista ze Zvíkova a Mistrem Oplakávání Krista ze Žebráku. Část názvu výstavy – Obrazy krásy a spásy – spojuje tři termíny. Termín „obrazy“ odkazuje ke středověkému souhrnnému označování soch a obrazů pojmem „imagines“. Dnes nám tyto obrazy přinášejí především zážitek krásy, zatímco původní, středověký divák si je spojoval s nadějí ve spásu své duše. K projektu připravuje nakladatelství Arbor Vitae rozsáhlou publikaci, na níž pracoval tým odborníků především z Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Výstavu doprovází bohatý program přednášek a prohlídek, který i s účastí autorů expozice připravuje lektorské oddělení Národní galerie v Praze.

Mediální partneři: Česká televize, Hospodářské noviny, IHNED.cz, Český rozhlas, Prague Events Calendar, Anopress IT Technologický partner: Samsung Šternberský palác Hradčanské nám. 15 118 00 Praha 1 VSTUPNÉ V RÁMCI STÁLÉ EXPOZICE: základní 150 Kč snížené 80 Kč rodinné 200 Kč školní skupina 20 Kč / žák Tiskové zpravodajství ze dne 27. března 2014 KONTAKT PRO NOVINÁŘE: Eva Kolerusová, tisková mluvčí, tel.: 222 321 459, mob.: 724 501 535 e-mail: [email protected] Převzatý materiál

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Vladimír Pechar

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Vladimír Pechar

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál pro informaci

Do Prahy má přicestovat část osmého divu světa Je to světový unikát. A navíc se kolem něj ještě čekají nová překvapení – to až se podaří odkrýt i samotnou hrobku prvního svrchovaného čínského císaře Čchina (259–210 př. n. l.), který po sobě u starobylého Si-anu v centrální provincii Šen-si zanechal slavnou terakotovou „podzemní“ armádu.

Zvětšit obrázek Početná terakotová armáda má tisíce členů. FOTO: Profimedia.cz

Dnes 14:06

Jedinečné dílo, označované často za osmý div světa, vzniklo jako mohutná osobní stráž, jež měla chránit císařův posmrtný život a zároveň střežit bezpečnost mauzolea. Armádu náhodou objevili místní vesničané při kopání studny právě před 40 lety – v březnu 1974. Ukázalo se, že narazili na jeden z nejúžasnějších nálezů 20. století. V roce 1987 se dostal na listinu kulturního dědictví UNESCO. V bojovém střehu Jde o téměř 8000 soch vojáků a koní z pálené hlíny, přes 100 dřevěných dvoukolových vozů a více než 40 tisíc bronzových zbraní. Vše v hloubce skoro pět metrů ve třech jámách o rozloze dvou hektarů. Největší je první šachta se 6000 vojáky a koňmi.

ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál pro informaci

Každý voják terakotové armády je vzácným originálem. FOTO: Profimedia.cz

„Při pohledu na vojáky tu návštěvník cítí, že stanul tváří v tvář vojenským oddílům připraveným k boji. 210 mužů ve třech prvních řadách drží v rukou luky a šípy, na zádech mají toulce. Tvoří zřejmě bojový předvoj. Za nimi následuje 40 oddílů pěšáků a dvoukolových vozů. Na obou křídlech jsou zajišťovací vojenské oddíly, totéž poslání plní tři zadní řady vojáků. Seřazené, vzorně vyrovnané a k boji připravené vojenské šiky připomínají rozsáhlé bojiště s řinčením zbraní a s ohromnou vůlí císaře Čchin Š’-chuanga sjednotit zemi,“ líčí úchvatný zážitek publikace Světové kulturní a přírodní dědictví v Číně, vydaná pražskou ambasádou. Tajemná hrobka Loni si terakotovou armádu přímo v Si-anu prohlédlo pět miliónů turistů. Posledním VIP hostem byla minulý týden v pondělí Michelle Obamová s dcerami a se svou matkou. Podzemní palác a terakotová armáda se nacházejí jeden a půl kilometru od sebe, ale zatímco sochy z pálené hlíny už mohou turisté obdivovat, hrobku prvního císaře ve tvaru pyramidy dosud halí tajemství. Na úpatí hory Li-šan ji stále ještě kryjí upěchované vrstvy hlíny a zeleň. Archeologický průzkum pokračuje. Kdykoliv se Čína odhodlá část vzácného terakotového pokladu zapůjčit k výstavě do zahraničí, je z toho kulturní senzace. Poprvé mělo to štěstí Britské muzeum v období 2007 až 2008. V ČR byla jedna podobná výstava v roce 2009, ale to šlo o kopie bojovníků, které jinak běžně obíhají po světových metropolích. Jsou sice věrné, ale jsou to prostě repliky – originálům se nevyrovnají. V blízké budoucnosti má dorazit do Prahy dvojice pravých terakotových skulptur. Promluvila o tom velvyslankyně Číny Ma Kche-čching k příležitosti letošního 65. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Prahou a Pekingem. Přesný termín a místo unikátní výstavy je zatím v jednání. Povede-li se výstavu dohodnout, naskytne se Čechům i turistům jedinečná příležitost vidět čínský poklad na vlastní oči. I když každé srovnání trochu pokulhává, z čínské strany jde o významné kulturní i diplomatické gesto: tak trochu jako by Česko půjčilo do ciziny na výstavu část korunovačních klenotů. Pojištění terakotových artefaktů bude tedy nepochybně astronomické.

PUR, Právo


KAM VŠECHNY TY DĚTI TAK SPĚCHAJÍ?

No přece na „ostrov čtení a her“ zvaný TAPATAN rozkládající se na Žižkově v Seifertově ulici číslo 35 aby v pondělí 2. června o 17 hodině nezmeškaly vernisáž předprázdnínové výstavy obrázků dětí z výtvarného ateliéru ARS PUERIS který založila a už dvacet let vede výtvarnice Mgr. Jiřina Olivová z Prahy 14 – Jahodnice! Ufff…

Ke spěchajícím se přidává Jiřina J. Hubáčková Obrázky z archivu atelieru ARS PUERIS


BYLO – NEBYLO… Bylo. Je tomu právě 150 let, co polabské město Poděbrady postavilo za Nymburským předměstím cukrovar. Cukrovar zažíval časy dobré i zlé, až v roce 1927 zcela skončil. Postupně mizel a nezbylo po něm ani památky… Nene, zbylo. Půvabná novorenesanční vila, kterou v roce 1883 vystavěl ředitel cukrovaru Ing. Leopold Dostal pro sebe, manželku Marii, bývalou herečku Prozatímního divadla, a pro celou svou rodinu.

Vila Dostalových zvaná Dostalka (foto 1958)

V roce 1987 se přestavěná Dostalka mění v Dům pionýrů a mládeže (a dnes? tiše si chátrá…)

Rok se sešel s rokem a manželům Dostalovým se narodil syn Karel. Studoval v Praze, studoval v Berlíně, hrál v mnoha divadlech, ale především režíroval. Spolu se svou o pět let starší sestrou Leopoldou, herečkou, se stali ozdobami Národního divadla v jeho slavných dobách… (Ještě dnes si oba můžeme připomenout ve filmu Otakara Vávry Kouzelný dům z roku 1939.) Rodina Dostalových pózující před terasou vily (Karel by měl být druhý zleva, Leopolda čtvrtá zleva) 23. ledna uplynulo 135 let od narození Leopoldy Dostalové (1879-1972) a 14. března 130 let od narození Karla Dostala (1884-1969). Jiřina J. Hubáčková (Fotografie z knihy PhDr. Jany Hramětové „Poděbrady – Město mého srdce“ a „Poděbrady – Zmizelé Čechy“.)

Převzatý materiál – Kalendář 365 dní – volný čas a kultura

Převzatý materiál – Kalendář 365 dní – volný čas a kultura


HOLUB NA DUDKOVI Na výstavách se často člověk moc nepobaví, ale výstava Oldřicha Dudka pobavila každého, kdo ji navštívil. Ve výstavní síni smíchovské radnice prezentoval svoji tvorbu spisovatelskou, scenáristickou, ale především však kreslířskou. Aby ne. Je autorem více než pěti tisíc kreslených vtipů.

No a máme to tady!

Mám nápad, Ludvíku, co kdybych skočila ke studánce pro živou vodu?

Tak už jsem tady! Čekáš dlouho?

Ne, Adame, už to nebudeme dělat! Strašně po tom tloustnu!

Ba-ťa? … Taky nic? ah


VÍTE KDE JSEM BYL (17.2.2014) ?


KULTURA 2014/2

Malebná znamení na domech staré Prahy, která současný člověk vnímá především jako dekorativní prvek v architektuře, kdysi zcela účelně sloužila v každodenním životě. Zrodila je středověká kultura měst v době, kdy se pro množství ulic a domů stala orientační pomůcka nezbytností. Domovní znamení měla tedy praktický účel informovat chodce a vypovídat o domě, ale jejich symbolika často tajila hluboký smysl. Během staletí se symbolické významy pozměnily nebo dokonce naprosto upadly v zapomenutí. Ale ke středověkým obyvatelům města promlouvala znamení stejně srozumitelnou řečí, jakou k nám dnes hovoří třeba orientační a dopravní značky.

U dvou hrdliček Nosticova 5, Praha – Malá Strana Hrdlička, která šťastnou náhodou vyvázla lovcům, stále jen hledá zmizelého druha. Hrdliččí vdovství tráví o samotě, uzavřena do svého smutku a nikdy už se s nikým nespojí. Proto od antických časů patří spíš na náhrobek než na dům. Pro tebe, člověče, by měla být příkladem čistého manželství; tak to říká Fyziologus, ale zároveň dodává, že hrdlička je pták nadmíru štěbetavý. Lidé se navzájem odjakživa hrdlili a malostranské vdovy zvlášť. Mohutný renesanční dům U dvou hrdliček, podobně jako dům U zlaté lodi, vystavěl ze spekulačních pohnutek v roce 1620 Baltazar Globic na místě zahradního domku v někdejší Lazarovské zahradě. Už tehdy dostal asi znamení, i když v písemných pramenech jsou hrdličky jmenovány až roku 1663. Stáří znamení dokazuje i jeho výtvarná podoba. Kartuš z drobných volutek, v níž jsou hrdličky uzavřeny, prozrazuje typem, že barokní umělec jen přetvořil a napodobil renesanční motiv ze 17. století a přizpůsobil jej stylu barokní fasády. Stalo se tak před rokem 1723. Majitelem domu byl tehdy tesařský mistr – podnikatel Josef Löfler a architektem přestavby nejspíš K.I.Dientzenhofer mladší. Löfler a Dientzenhofer starší, přední stavební odborníci své doby, spolupracovali po léta na státních zakázkách a znaly se i jejich rodiny. Něžná dvojice malostranských hrdliček zůstala mezi domovními znameními zcela ojedinělá; snad proto, že se význam hrdliččího symbolu od středověku posunul blíž symbolu holuba. Splynout by však neměly, i když lidová píseň zpívá o těch, co se milovali jako dva holubi, jako dvě hrdličky. Ošidili bychom se o vznešený symbol svazku, který ani smrt nezpřetrhá. -svČerpáno z knihy Domovní znamení staré Prahy, autorka Lydia Petráňová

Kultura

2014 Bulletin Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR Vydává výbor Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR pro své členy

Šéfredaktor: PhDr. Aleš Holub (ah) Redaktoři:

PhDr. Vojtech Čelko (čel) Mgr. Jiřina J. Hubáčková (jjh) PhDr. Milena Nyklová (ny) Mgr. Jaroslava Smolová (Sm) Jaroslava Světlíková (-sv-) Ing. Romana Velčovská (vel)

Šéfredaktorka webových stránek KK SN ČR: Ing. Maria Vašáková

Grafická úprava čísla: PhDr. Aleš Holub Počítačová úprava fotografií a obrazů - ah

Dále do čísla přispěli: Jindřich Beránek Bedřiška Terezie Brůhová ak.mal. Alena Hoblová Eva Kolerusová Olga Kotková Eva Kubátová (eku) Ludvika Krupičková (luk) Vladimír Pechar Jiří Sommer MgA. Květoslava Šamajová Jana Ulipová Na titulní a zadní straně: Kresby akademického malíře Zdeňka Světlíka

Evidováno u Ministerstva kultury ČR pod číslem: E 11045 Tisk a distribuce: Press Print, s.r.o. Uzávěrka rukopisů 14.4.2014, k tisku 30.4.2014 Klub kultury Syndikátu novinářů České republiky Senovážné náměstí 23 110 00 Praha 1 [email protected] http:// www.syndikat-novinaru.cz /klub-kultury

***********************

Podávání novinových zásilek povoleno Ředitelstvím pošt Praha Č.j. NP 1327/1993 ze dne 13.7.1993

NOVINOVÉ VÝPLATNÉ Placeno hotově

U dvou hrdliček

JIŘÍ JOHN ( )

Recommend Documents