Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy. Diplomová práce. Pohyb Movement

Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Pedagogická fakulta Katedra výtvarné výchovy

Diplomová práce

Pohyb Movement

Vypracoval: Barbora Lokvencová Vedoucí práce: Dr. Dominika Sládková, M.A. České Budějovice 2014

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že svoji diplomovou práci jsem vypracovala samostatně pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném znění souhlasím se zveřejněním své diplomové práce, a to v nezkrácené podobě - v úpravě vzniklé vypuštěním vyznačených částí archivovaných Pedagogickou fakultou elektronickou cestou ve veřejně přístupné části databáze STAG provozované Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích na jejích internetových stránkách, a to se zachováním mého autorského práva k odevzdanému textu této kvalifikační práce. Souhlasím dále s tím, aby toutéž elektronickou cestou byly v souladu s uvedeným ustanovením zákona č. 111/1998 Sb. zveřejněny posudky školitele a oponentů práce i záznam o průběhu a výsledku obhajoby kvalifikační práce. Rovněž souhlasím s porovnáním textu mé kvalifikační práce s databází kvalifikačních prací Theses.cz provozovanou Národním registrem vysokoškolských kvalifikačních prací a systémem na odhalování plagiátů. V Českých Budějovicích dne 3. 1. 2014

…………………………………………. Podpis studentky

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěla poděkovat Dr. Dominice Sládkové, M.A. za cenné rady, podporu a plodné připomínky při zpracování diplomové práce.

ABSTRAKT LOKVENCOVÁ, B. Pohyb. České Budějovice 2014. Diplomová práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Pedagogická fakulta. Katedra výtvarné výchovy. Vedoucí práce D. Sládková. Klíčová slova: filosofie, kosmologie, pohyb, čas, prostor, živel, oheň, voda, vzduch, země, film, pohyblivé obrázky, fotografie, kinematografie. Teoretická část vychází z přehledu antických filozofů, kteří se zabývali živly jako pralátky a stručné shrnutí o daných myslitelích. Dále se zabývá všeobecným pohybem, jak v umění, tak i ve fyzice, v prostoru i čase, protože vše se vším souvisí. Jako logické propojení pohybu jsou pohyblivé obrázky a jejich přístroje pro optickou iluzi pohybu až po raný vývoj kinematografie. V praktické části se zabývá kresbou, její technikou a materiály. Stručně zde popisujeme přístroje pro optickou iluzi pohybu jako je zoetrop a praxinoskop a hlavně na jakém principu fungují.

ABSTRACT LOKVENCOVÁ, B. Movement. České Budějovice 2014. Thesis. University of South Bohemia in České Budějovice. Faculty of Education. Department of Art. Supervisor: D. Sládková. Keywords: philosophy, cosmology, movement, time, space, element, fire, water, air, earth, film, moving pictures, photography, film. The theoretical part is based on an overview of ancient philosophers who have occupied

themselves

summary of the

with the

given thinkers. It

elements as also

a primary

deals

substance and

with the

a brief

general flow, both

in art and in physics, in space and in time, because everything is connected to everything. As a logical connection of movement are moving pictures and the tools for illusory motion until the early development of cinematic. The

practical

part deals

with

technique and materials. It describes briefly the

drawings tools of

referring illusory

as the Zoetrop and Praxinoscope focusing on the principle how they work.

to

their motion

OBSAH 1 ÚVOD ......................................................................................................................... 8 2

TEORETICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 9 2.1

POJMY ................................................................................................................ 9

2.1.1

TZV. PŘEDSOKRATOVŠTÍ FILOSOFOVÉ A ŽIVLY............................................... 9

2.1.2

MÍLÉTŠTÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFOVÉ ................................................................. 10

2.1.2.1 THALÉS.............................................................................................................. 11 2.1.2.2 ANAXIMANDROS Z MÍLÉTU ........................................................................... 13 2.1.2.3 ANAXIMENÉS ................................................................................................... 15 2.1.3

PYTHAGORAS ................................................................................................ 16

2.1.3.1 PYTHAGOREJCI ................................................................................................ 18 2.1.4

ELEATÉ .......................................................................................................... 18

2.1.4.1 XENOFANÉS ..................................................................................................... 18 2.1.4.2 PARMENIDÉS ................................................................................................... 20 2.1.4.3 ZÉNÓN Z ELEJE................................................................................................. 21 2.1.5

PŘÍRODNÍ FILOSOFIE 5. STOLETÍ ................................................................... 22

2.1.5.1 HÉRAKLEITOS ................................................................................................... 22 2.1.5.2 EMPEDOKLÉS Z AKRAGANTU ........................................................................ 24 2.1.5.3 ANAXAGORÁS Z KLAZOMEN.......................................................................... 26 2.1.6

ATOMISMUS ................................................................................................. 28

2.1.6.1 LEUKIPPOS Z MILÉTU, DEMOKRITOS Z ABDÉR A JEJICH UČENÍ O ATOMECH ......................................................................... 28 2.2

ŽIVLY ................................................................................................................. 31

2.2.1

ŽIVLY Z POHLEDU FILOSOFIE ........................................................................ 31

2.2.2

ŽIVLY Z POHLEDU PSYCHOLOGIE .................................................................. 32

2.3

POHYB A JAK HO VNÍMÁME ............................................................................. 34

2.4

POHYB VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ ....................................................................... 36

2.4.1

DEGAS A JEHO FASCINACE POHYBEM .......................................................... 36

2.4.2

FUTURISMUS ................................................................................................ 36

2.4.3

KINETICKÉ UMĚNÍ ......................................................................................... 37

2.5

PROSTOR .......................................................................................................... 38

2.6

ČAS A JAK HO VNÍMÁME .................................................................................. 39

2.7

FILM .................................................................................................................. 40

2.7.1

VÝVOJ FILMU ................................................................................................ 40

2.7.2

OD FOTOGRAFIE AŽ PO POHYBLIVÉ OBRÁZKY ............................................. 40

2.7.3

POČÁTKY KINEMATOGRAFIE JAKO ILUZE POHYBU ...................................... 41

2.8 3

DIDAKTICKÁ ČÁST ............................................................................................. 44

PRAKTICKÁ ČÁST ...................................................................................................... 45 3.1

KRESBA ............................................................................................................. 45

3.2

MATERIÁLY A TECHNIKY KRESBY ...................................................................... 46

3.3

FANTASKOP, ZOETROPE, PRAXINOSKOP A JEJICH PRINCIP ............................. 47

4

ZÁVĚR....................................................................................................................... 48

5

POUŽITÉ ZDROJE ...................................................................................................... 49 5.1

SEZNAM LITERATURY ....................................................................................... 49

5.2

SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ ................................................................ 51

6

CD PŘÍLOHA ............................................................................................................. 52

7

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ................................................................................................ 53

1

ÚVOD

Téma diplomové práce jsem si zvolila hned z několika důvodů. Pohyb je velice široký pojem, ale o počátku pohybu se běžně moc nemluví. Pohyb je velice fascinující, protože každý pohyb je jiný a také každý člověk ho jinak vnímá. Pod pohybem si můžeme představit obyčejnou chůzi, která nás provází celým životem, ale i létání ať už vzduchem, nebo jen v myšlenkách. Pro někoho je pohyb běhání, pohyb v čase, pro jiného je to vnímání prostoru. Velice mě proto zaujalo, jak na pohyb nahlíží filosofové před Sokratem. Pohyb často spojují s prvním hybatelem zrození Země, což byl nejčastěji jeden ze živlů, nebo dokonce všechny čtyři živly. Také mě velice zaujalo, jak nahlíží na pohyb Parmenidés, pro kterého byl pohyb jak v prostoru, tak čase jen zdáním, či pouhým klamem. Tato myšlenka mě přivedla k počátkům kinematografie, kdy se lidé pomocí různých přístrojů snažili zachytit pohyb a promítnout ho. V umění se lidé pohybem zabývali už v pravěku, kdy kreslili na stěny v jeskyních osminohá pravěká zvířata. Pravděpodobně tak chtěli zachytit právě pohyb. Postupem času se umělci zdokonalovali a pohyb zachycovali nejen v malířství, sochařství a architektuře,

ale

i

v plastikách.

V pozdější

době,

s nástupem

techniky,

ho zaznamenávaly vynálezy jako je zoetrop a praxinoskop, ale i nová umělecká disciplína fotografie, z níž později vykrystalizovala kinematografie. Předchůdcem kinematografie byla jen pouhá kresba. Pomocí umělce a jeho kresby, která představovala rozfázovaný pohyb určitého objektu či zvířete, se vytvořily přístroje, které dokázaly tento rozfázovaný pohyb synchronizovat a nakonec ho i promítat pro veřejnost. Závisí to i na našem zrakovém vnímání, tzv. persistenci. Nejdříve se do optických přístrojů vkládala kresba, poté série fotografií. Tyto sekvenční fotografie byly důležitým impulsem k rozvoji pohyblivých obrázků. A právě tyto přístroje umožnily dát fotografii i kresbě život. Tato práce se pokouší o propojení filozofie, fyziky a výtvarného umění a to díky pohyblivým obrázkům, které ztvárňují iluzi pohybu. Snaží se poukázat na to, že i předměty, které jsou pro žáky často nezajímavé, mají díky snadným iluzím pohybu své kouzlo a dají se spojit s hrou. 8

2 2.1

TEORETICKÁ ČÁST POJMY

V této části si nastíníme, čím se tzv. předsokratovští filosofové zabývali. Budeme se zabývat vývojem myšlenek o zrození světa, a proč si mysleli, že živly jsou prvními hybateli zrození světa.

2.1.1 TZV. PŘEDSOKRATOVŠTÍ FILOSOFOVÉ A ŽIVLY Z předsokratovského období se nedochovala skoro žádná díla ani spisy. Někteří filosofové ani spisy nepsali a některá díla se ztratila nebo zničila. Proto je zajímavé, že myšlenky těchto filosofů jsou dodnes živé a ještě sílí. Museli se tedy dochovat přímé a nepřímé prameny, přímými prameny jsou různá svědectví pocházející od myslitelů samých, známe z celého tohoto údobí pouze fragmenty, tzv. zlomky předsokratovských myslitelů.1 Pokud bychom měli pouze tyto prameny, nevěděli bychom téměř nic, a proto jsou zde i nepřímé prameny. To jsou díla pozdějších filosofů, kteří se zabývali svými předchůdci a zkoumali jejich myšlenky. Zdroje, z nichž čerpáme, jsou takzvané citáty, které nacházíme od období Platóna po byzantské autory.2 Tito filosofové chtěli objasnit svět ze světa samého, nalézt podstatu světa kdesi uvnitř. Zabývali se věděním, které zkoumá především problém přírody a prvopočátek, který také nazýváme pralátkou, z níž byl vytvořen svět. Tím by se dalo říci, že předsokratovská filosofie je hlavně o učení počátku bytí, co je příčinou existence, jeho podstatou celku. Pralátka byla chápána jako něco, co je počátkem, koncem i vše prostupujícím principem.3 Nepřipouštějí jiné bytí než jen látkové. Toto období filosofie se nazývá jako filosofie „předsokratiků“, protože tito myslitelé vystoupili před působením Sokrata. Toto nejstarší období sahá asi od roku

1

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 92. RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 12. 3 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 21. 2

9

600 před Kristem až do 4. století před Kristem.4 Poté následuje myslitel Pythagoras, který se zaměřuje na pojem čísla, hlavně mladší školy přírodní filosofie.5

2.1.2 MÍLÉTŠTÍ PŘÍRODNÍ FILOSOFOVÉ Mílét, nejjižnější maloasijské město v 6. století př. Kr., bylo místo, kde se setkávaly různé rasy, jazyky i náboženství a je také původním místem vystoupení řecké filosofie. Odtud také Anaxagoras přináší filosofii do Athén. Myslitelé této doby ovlivnili pozdější filozofii spojením zkoumání s moudrostí logizací mýtu, kde zdůrazňovali určité výrazy jako už samo „zkoumání“, ale také řád, uspořádání, harmonickou vyváženost a krásu, což se řecky řekne kosmos. Následujícím výrazem je apeiron, neboli apeiratického, jako něco neomezeného či neurčitého. Dalším a asi posledním možným výrazem je arché, pod kterým si představujeme pralátku nebo také počátek. V prvních fázích se řecká filosofie formovala v podobě kosmologie, kdy raná kosmologie měla mytický charakter o řádu, prvních příčinách a vzniku světa. Jejím užším odvětvím byla tzv. kosmogonie, která se zabývá naukou o původu světa a byla u starověkých národů součástí mytologií.6 Řecká filosofie je spojena i s jiným tématem, než je tzv. zkoumání přírody, ale spíše se její pozornost zaměřuje na počátek. Aristotelés přitom soudí, že většina nejstarších filosofů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky.7 „Neboť také oni zřejmě uznávají jisté počátky a příčiny, a tak pro nynější postup zkoumání bude k jistému užitku, všimneme-li si jich blíže; buď totiž u nich nalezneme ještě jiný druh příčiny, jež jsme právě uvedli. Tedy většina nejstarších filosofů se domnívala, že počátkem všech věcí jsou jenom počátky ve způsobě látky. Neboť to, z čeho se skládá, všechno co jest, a z čeho původně vzniká a v co nakonec zaniká, kdežto podstata (substance) trvá a mění se jenom ve svých vlastnostech, jest podle nich prvkem a počátkem jsoucna.“8

4

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 94. Tamtéž, s. 94. 6 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 22. 7 ARISTOTELES, A. Metafyzika. Praha: Petr Rezek, 2003, s. 40. 8 Tamtéž, s. 40. 5

10

Arché Mílétští filosofové chápali jako něco, co je pevné, trvalé a neměnné, jako prvotní princip, z něhož svět povstal. Tito myslitelé si ještě neosvojili výrazy jako je látka, život, duše, pohyb a jejich rozdíly. Myslí si, že látka je něco, co žije a je původem bytí. Proto se Míléťanům připisuje označení jako hylozoisté (hýlé = látka; zóé = život), ale neznamená to, že by látku brali jako živou nebo oživenou, protože ještě nerozlišují mezi látkou a životem.9 Každý filosof považoval za arché, neboli pralátku, něco jiného. Mezi myslitele z Milétu, který pracovali s výrazem arché, patří hlavně Tháles, Anaximenés a Anaximandros. Tháles považoval za pralátku vodu, Anaximenés vzduch. Jiný názor na pralátku měl Anaximandros, který si položil složitější otázku. Podle něj je pralátkou mez, něco neomezeného a bez hranic, nazývající se apeiron, jak už jsme zmínili výše.10 Podle Diogenése Laertiose, autora jediné filosofické doxografie, která byla snad úplně zachována, se filosofie dělila na dvě větve dělil filosofii na dvě větve, tzv. „školy“. Jednou z nich byla od Anaximandra, učitelem této školy byl Tháles, který byl učitelem Anaximandra. A protože byl Ión, neboť pocházel z Milétu, proto se jmenovala tato škola iónská.11 Druhá se jmenovala italská, v této škole učil Ferekydés, a jméno dostala podle Pythagora, který prožil většinu svého života v Itálii.12 Myšlení milétských filozofů bylo v pohybu přirozeností ve světě, v čem Hérakleitos pokračuje, Pythágorejci se pokusí o syntézu myšlení pohybu a trvalosti, Xénofanés obrátí mysl k nehybnému, něčemu trvalému.13 Xenofana nelze zařadit do žádné obecné kategorie, ale pojednáváme o něm i s iónskými mysliteli.

2.1.2.1

THALÉS

První z přírodních milétských filosofů, který se narodil asi roku 640 před Kristem, vyznačoval se neobyčejně širokým obzorem snad ve všech okruzích a zvláštní zvídavostí.14 Tento široký obzor a zvídavost získal cestováním, kdy mimo jiné procestoval celý Egypt. Na to, kolik toho procestoval, byl všestranným přírodovědcem, 9

RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 15. RÁDL, E. Dějiny filosofie. Praha: Votobia, 1998, s. 74. 11 LAERTIOS, D. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995, s. 14. 12 Tamtéž, s. 14. 13 BOUZEK, J., KRATOCHVÍL Z. Řeč umění a archaická filosofie. Praha: Hermann a synové, 1995, s. 136. 14 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 37. 10

11

zajímal se o astronomické poznatky Východu a k úžasu předpověděl zatmění Slunce, díky znalostí babylonské astronomie. Patočka se zmiňuje, že se Thalés stal pravděpodobně tlumočníkem egyptské a mezopotamské vědy, jeho znalosti geometrie nepřesahovali možnosti egyptské vědy.15 Tato doba charakterizuje pozdější řeckou geometrii, kde se obracejí k poměrům linií a úhlů, a nikoli k číslům, proto známe takzvané Thalétovy věty „(o shodnosti trojúhelníků se stejnou stranou a dvěma přilehlými úhly, o průměru půlícím kružnici, o rovnosti úhlů vrcholových a pravém úhlu nad průměrem kružnice)“16 Také se o Thalétovi říká, že změřil pyramidy, a to tak, že počkal, až stín pyramidy bude stejně velký jako stín člověka. V některých pasážích Aristetolova spisu De anima nás opravňují si myslet, že si Thalés představoval celek světa, který byl nějakým způsobem oduševnělý a živý. Povšiml si, že určité druhy kamenů mají schopnost se hýbat, nebo s něčím hýbat a na základě toho si myslel, že mohou mít duši, která jim propůjčuje život a možnost pohybovat se. Zdá se, že Thalés podle toho, co se o něm připomíná, pokládal duši za cosi, co má schopnost se pohybovat, jestliže tvrdil, že magnéský kámen má duši, protože pohybuje železem.17 Naše prameny neříkají nic o tom, zda Thalés propojoval vodu jako původ všeho s duší a pohybem neboli božskou silou. Aristoteles má všechny informace převzaté z druhé ruky, proto je zkoumá velice opatrně. Podle Aristotela, považoval Thalés vodu za arché, neboli počátek všeho, a proto také tvrdil, že Země plave na vodě. Ale Aristoteles si tím nebyl moc jist, a proto celou jeho nauku rozostřuje poukazem na předky, kteří měli podobné mínění. Přitom si je vědom obtížnosti odkazů, i když on sám je závislý pouze na sekundárních autoritách:18 „Dá se sice těžko zjistit, zda právě tento názor o přírodě jest původní a starý, ale dostačuje, že prý se Thalés o první příčině tak vyjádřil.“19 Je možné, že Thalés tuto myšlenku převzal z nějakého mytologického zdroje, který je podobný homérovskému spisu a dal tomu racionální podobu. Ale i tak je možné, že byl ovlivněn i nějakými cizími, možná i egyptskými verzemi. Thalés rozuměl pod slovem voda něco 15

PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 37. 16 Tamtéž, s. 37. 17 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 124. 18 GUTHRIE, W. A history of Greek philosophy. New York: Cambridge University Press, 1990, s. 125. 19 ARISTOTELES, A. Metafyzika. Praha: Petr Rezek, 2003, s. 41.

12

jako vlhkost, tekutost. Voda je sama o sobě pro lidský organismus a vůbec pro celou zemi velmi nezbytná. Voda je jakási látka, z které všechno vzniká, je počátkem všeho. Thalétovo arché je látka, která se pohybuje, je živá, proto si myslel, že Země je deska, která plave na vodě, a tím vytvářel hypotézu, že tak vzniká zemětřesení. Hölscher se ve své knize zmiňuje: „Nil pramení z těchto podzemních vod a přináší zemi plodnost, kde na zemském okraji spočívá nebeská klenba; voda obtéká nebe jako druhý Nil, z něhož vyvěrá životadárný déšť.“20 Thalétovo archaické myšlení o vodě nemůžeme brát jako látku v moderním smyslu, neboť si neosvojil rozlišení mezi látkou, životem, pohybem a duší, protože si myslí, že látka je to, co žije a je toho původem.21 Lidé vnímají vodu jako pramen, řeku, jezero, moře, déšť nebo slzy, vnímají ji v její přirozené podobě. Voda jako nejlepší popis prožívání lidské duše, kterou popisuje Banzhaf ve své knize Živly: Voda s pomocí Slunce (ohně) stoupá nahoru do vzduchu a přeměňuje se v mraky, kde pak vyprší v podobě deště a stéká po skalách do údolí a poté do moře, kde ani tu nezůstává voda klidná a naráží při přílivu do skal na pobřeží a při odlivu se stahuje zpátky do hlubin, kde jsou mocné proudy.22

2.1.2.2

ANAXIMANDROS Z MÍLÉTU

Byl také obyvatelem Mílétu jako Thalés, ale jeho biografický profil nám uniká. V jedné anekdotě se vypráví, že zemřel brzy po navršení svých 64 let, proto by jeho data byla 610 - 546 před Kristem23 Když se zamyslíme, kdy byl narozen Thalés, tak byl Anaximandros téměř jeho současníkem. Na počátek vzniku světa měl Anaximandros poněkud zvláštní názor. Ptal se totiž, co určuje povahu jednotlivých věcí obecněji a trvaleji než třeba voda. A proto, se snažil najít něco, co se nedá přesně stanovit, vymezit, co nemá konec ani začátek. A tak přišel nato, že původním principem světa a příčinou všeho bytí je něco neomezeného, neohraničeného, neurčitého, což se řekne řecky apeiron.24 Je možné, že apeiron znamenal prostorově neurčité, možná i povahově neurčité, protože nebylo výslovně 20

HÖLSCHER, U. Anfängliches Fragen: Studien zur frühen griechischen Philosophie, Götingen, 1968, s. 42. RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 15. 22 BANZHAF, H. Živly jako obraz člověka: oheň, voda, vzduch a Země. Bratislava: Eugenika, 2001, s. 80. 23 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 37. 24 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 22. 21

13

ztotožněno s ohněm, vzduchem, vodou nebo zemí. Nebo je to neomezené v rozloze a trvání, což by definoval jako všeobjímající a božsky nesmrtelné. 25 „Ani jeden, z těchto prvků (oheň, vzduch, voda, země) není to, z čeho pocházejí všechny ostatní věci; a jistě nepocházejí ani z ničeho jiného mimo ně, např. z něčeho uprostřed mezi vzduchem a vodou nebo mezi vzduchem a ohněm, co je hustší než vzduch a oheň spolu s protiklady; avšak jeden z obou protikladů je privace – takže to prostřední nemůže nikdy existovat osamoceně, jak tvrdí někteří o nekonečném (apeiron) a obklopujícím.26 Představoval si, že Země se volně vznáší v prostoru. Byla nejprve v tekutém, kapalném stavu, a postupným vysoušením dala vznik živočichům, kteří nejdříve žili ve vodě a poté se přemístili na zem. Takto vlastně předpověděl z části moderní vývojovou teorii. Tento myslitel „svou naukou, že ohnivý prstenec, který původně obklopoval Zemi, po svém roztříštění obíhá okolo Země a vyzařuje oheň, se poprvé pokouší o fyzikální vysvětlení pohybu hvězd, kde podle věčného zákona vcházejí z neurčitého - neomezeného stále nové světy a opět se do něho vracejí, neboť si za své bezpráví navzájem platí pokutu a trest podle určení času, jak praví závěrečná slova jediného doslova zachovaného zlomku, která dovolují alespoň tušit temné hlubiny jeho nauky“27 Měl na mysli takové jevy, jako je den a noc, změna léta a zimy a koloběh prvků, který se rodí jeden ze druhého. Možnosti bytí se navzájem omezují časem, který stanovuje řád pro trvání každého období.28 Také se říká, že prý postavil první sluneční hodiny ve Spartě, byly primitivní a nazývaly se gnómon. Anaximandros myslel hlavně kauzálně, hledal za vším příčinu a určitý následek, třeba u světla zkoumal lom rozkladu, jeho šíření a rychlost. Na jeho přínos nahlížíme v tom, že se pokusil na vznik světa nahlížet pomocí více modelů, jako na jednotný vývojový proces, v němž každou fázi objasnil z fáze předchozí.

25

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 144. 26 Tamtéž, s. 145. 27 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 97. 28 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 17.

14

2.1.2.3

ANAXIMENÉS

Jeho vrchol působení spadá do období kolem roku 545 před Kristem.29 Byl to velmi dobrý pozorovatel, který si všímal i toho nejmenšího, okem lehce přehlédnutelného. Tento myslitel navazoval na Anaximandra a také pravděpodobně na Thaléta. U něj už můžeme vidět, že se vše snažil lépe popsat, aby to bylo jasnější, přehlednější a vysvětlovat to mnohem podrobněji a smysluplněji. Byl třetí mílétský přírodní filosof a také

současníkem

Anaximandra,

který

považoval

za

pralátku

vzduch,

ale ne v doslovném smyslu, protože tím myslel i duši. Anaximenés považoval vzduch za dřívější než vodu a považuje ho za počátek všeho. „Anaximenés, syn Eurystratův, z Mílétu, jenž byl druhem Anaximandrovým, stejně jako on tvrdí, že základní přirozenost je jedna a neomezená, ale nikoliv neurčitá, jak tvrdí Anaximandros, nýbrž určitá, neboť ji nazývá vzduchem; liší se ve svých existujících podobách řídkostí a hustotou. Když se zřeďuje, stává se ohněm, a když se zhušťuje, stává se větrem, pak oblakem a (když se zhušťuje ještě více) vodou, potom zemí, poté kameny; a ostatní věci vznikají z těchto. Také on činí pohyb věčným a tvrdí, že skrze něj se též uskutečňuje změna.“ 30 Anaximenés se spíše zabývá mechanismem, nežli první příčinou, jako tomu bylo u Anaximandrose. Snažil se také nějak vyložit a popsat duhu. Říkal, že vzniká, když Slunce ozáří hustý oblak paprsky, které nemohou proniknout na druhou stranu, a s tím prý souvisí barvy duhy. Paprsky jsou na jedné straně oblaku horké, jasné, zářící a na jeho druhé straně jsou studené, chladné a temné až fialové.31 Je možné, že se Anaximenés inspiroval u kováře a rozžhavené tyče. Proč si vlastně Anaximenés vybral za pralátku vzduch, můžeme tvrdit ze dvou důvodů. Tím hlavním je, že navazoval na Anaximandra a jeho neomezenost. Ta pro něj byla všeobjímajícím vládcem všeho. Prvním důvodem byl, že navazoval na Anaximandra a jeho neomezenost, že všemu vládne, a taky tím, že vše objímá.32 Vzduch je to, co není samo vidět, vše viditelné objímá, a tento živel se právě hodí k vyplnění neurčitých dálek, které obklopují vesmír a zemi samotnou. Druhým 29

RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 18. KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 144. 31 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 55. 32 Tamtéž, s. 55. 30

15

důvodem byla Anaximandrova neomezenost jako něco, co zaručovalo věčný vznik a zánik, tedy věčný a nevyčerpatelný pohyb. Říkal, že neomezený vzduch je počátkem, že z něho povstává přítomnost, minulost, ale i budoucnost. Stejně jako Anaximandros si také Anaximenés představuje původ jako „nekonečný“, ale tento výraz u něho znamená výlučně prostorovou a časovou rozlehlost.33 Anaximenés nemůže přirozeně při svém způsobu myšlení brát neomezenost spekulativně, jako tomu bylo u Anaximandra. Bere neomezenost jako nějakou vlastnost, jako určení něčeho, co lze zjistit v našem okolí.34

2.1.3 PYTHAGORAS Za zakladatele řecké vědy a matematiky považujeme Pythagorase, ale i také na tom mají zásluhy Míléťané. Byl filosofem, ale také, jak už jsme zmínili, matematikem i astronomem, který se narodil na ostrově Samos, nedaleko Mílétu. Žil v období mezi lety 580 - 500 před Kristem.35 Údaje o něm se často rozcházejí. Jeho díla se nedochovala, tedy pokud nějaké napsal. Založil významnou školu, ale následovníci jeho původní myšlenky překryli, a tak se těžko rekonstruují. V Krotónu, v jižní Itálii, založil společenství, které silně připomíná náboženský řád, to se pak rozšiřuje do jiných měst, až se z toho získává politický ráz.36 Kvůli různým sporům a nenávisti k Pythagorejcům prchají mnozí do Řecka a zakládají tam nová společenství, kde tak vznikají různé pythagorejské směry. Důležité u něho je, že „ filosofii chápal přímo jako náboženskou moc a náboženství zase pokládal filosoficky; že se mu tedy mýtus stal již asi něčím podobným jako později Platónovi, tedy prostředkem životního vyjasnění tam, kde rozumový výklad nestačí a kde

je třeba

uvést

v činnost

bytost.“37

celou

Můžeme

si

to

ukázat

na dvou Platónových zmínkách o Pythagorovi a Pythagorejcích, kde ukazují dvě stránky pythagoreismu, jedna je náboženská a etická, druhá filosofická a vědecká. 33

RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 18. PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 56. 35 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 98. 36 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 22. 37 PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 80. 34

16

První zmínka „Ale neříká se o Homérovi, že se za svého života stal pro některé lidi průvodcem a vychovatelem alespoň v soukromí, pokud už ne na veřejnosti? A neměli ho tito lidé rádi za to, že jim dělal společnost, a nepředávali pak pozdějším generacím jakýsi homérský způsob života? A nebyl takový i Pythagoras, který byl kvůli tomu obzvláště milován a jehož následovníci se způsobem života, který ještě dnes nazývají pythagorejský, zdají být jaksi odlišní od ostatních lidi?38 Druhá zmínka: „Zdá se, řekl jsem, že jako jsou oči stvořeny pro astronomii, tak jsou uši stvořeny pro harmonii, a že tyto vědy jsou si navzájem jakýmisi sestrami, jak tvrdí Pythagorejci, a my s nimi, Glaukóne, souhlasíme“39 Pythagoras učil o nesmrtelnosti duše a stěhování duší patrně jako první v Řecku. Tento následující úryvek poznamenává o Pythagorově nauce. „To, co říkával svým druhům, nemůže nikdo vypovědět s jistotou, neboť mlčenlivost, kterou zachovávali, byla mimořádná. Všem lidem se nicméně stalo obecně známo toto: zaprvé říkal, že duše je nesmrtelná; dále, že přechází do různých druhů živočichů; pak, že věci, které se odehrávají, probíhají v určitých cyklech znovu, takže nic není zcela nové; a konečně, že všechno, co se objevuje jako oduševnělé, je třeba pokládat za příbuzné. Pythagoras se zdá být totiž první, kdo tyto nauky přinesl do Řecka.“40 Přírodní filosofové už také zkoumali matematiku a vědu. O Pythagorovi se tvrdí, že objevil číselný vztah s hudbou, vztah stran pravoúhlého trojúhelníka a jiné matematické vztahy, které se studovali v celé řecké filosofii. Byla založena nauka o harmonii věcí, kde tvrdili, že láska a přátelství jsou projevy harmonie, která je ovládána jako číslo v hudbě. Tady lze vše propojit, řecká kosmologie je úzce spojená s orientální astrologií. Vysvětlíme to tím, že antický kosmos, což je vesmír, je uspořádaný podle matematických pravidel, a proto je krásný. A z pohybu planety na obloze můžeme vyčíst osud lidského života na zemi.

38

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 279. 39 Tamtéž, s. 279. 40 Tamtéž, s. 310.

17

2.1.3.1

PYTHAGOREJCI

Pythagorejci měli filozofickou školu, která se zabývala matematikou, přírodními vědami, astronomií, hudbou, lékařstvím a filosofií. Pythagoras přednášel zásadně v noci a Pythagorejci pod jeho vedením měli přesně stanoven denní rozvrh, kde nosili i stejné šaty. Pythagorejci tvrdili, že Země má tvar koule a obíhá kolem „centrálního ohně.“ Pohyb Země se objevuje u Pythagorejců poprvé v historii názorů na její postavení ve Sluneční soustavě. Tato myšlenka byla dokázána a potvrzena až v novověku. Po smrti Pythagora pokračovali Pythagorejci dále a škola vydržela ještě asi 40 generací . 2.1.4 ELEATÉ Na západním pobřeží leželo město jménem Elea, zde vznikla filozofická škola, která se nazývala podle svého působiště, tzv. elejská škola. Pokračovali v úvahách nad podstatou arché. Zde vystupují 3 myslitelé, Xenofanés, Parmenidés a Zénón, kteří na sebe navazují. Vůbec hlavním představitelem Eleatů byl Parmenidés. Zde bychom ještě měli dodat pár termínů, které se objevují u těchto filosofů. Rozdělujeme termíny z řečtiny jako DOXA a EPISTÉMÉ, kdy DOXA je vlastně jen takové zdání založené na smyslovém názoru, které zachycuje jen nestálé a proměnlivé věci a EPISTÉMÉ je oblast vědění a myšlení, jímž lze dosáhnout skutečného a pravdy.

2.1.4.1

XENOFANÉS

Narodil se asi kolem roku 570 před Kristem a vyrůstal v Kolofónu v Iónii, ale pak byl nucen k odchodu, cestoval jako básník a pěvec po řeckých městech, až se nakonec usadil v Eleji, kde založil filosofickou školu elejskou. Důvodem Xenofanova odchodu byl vpád Peršanů. Údajně se asi dožil věku 92 let. Jeho filozofické spisy na rozdíl od Miléťanů psal především ve verších. Zachovali se jen úryvky jeho filosofických básní, jejichž předmětem bylo hlavně náboženství a bohové, z nichž si těžko uděláme nějaký jednotný celek, protože byly vytrženy z kontextu. Byl to ironický satirik, který zkoumal přírodu i božství.

18

Je jasné, že se Xenofanés od Miléťanů, Hérakleita nebo Parmenida značně lišil. Xenofanés byl spíše politizujícím teologem, který si z mílétských nauk vzal jen málo, a když už si nějaké vzal, tak si je značně zjednodušil. „Slunce vzniká denně z malých částeček ohně, které se shromažďují, a Země je neohraničená a není obklopena ani vzduchem ani oblohou. Je bezpočet Sluncí i Měsíců a všechno vzniká ze Země“41 Svými výroky útočil proti starému řeckému náboženství, kde bozi jeho doby mají příliš lidských rysů. Kritizuje antické spisovatele jako Homéra a Hesioda, jejich způsob, jak popisují bohy, hry a společnost. V jedné básni (můžeme považovat za naučnou), která se zčásti zachovala, zesměšňuje zlidštěnou představu o bozích. „Kdyby voli, koně a lvi měli ruce a mohli jimi zhotovit obrazy nebo sochy svých bohů, bezpochyby by jim dali podobu volů, koní, lvů, tak jako lidé svým bohům dávají podobu lidskou.“42 Hlavně hlásil, že nemůže být tolik bohů, nebo jeden, který vládne ostatním bohům. Tvrdil, že je jen jeden bůh, který je všudypřítomný, nevypadá jako člověk a jeho myšlení nemůžeme srovnávat se smrtelníky.43 Tímto ztotožněním boha s jednotou celku světa se stal zakladatelem nauky o neproměnlivém a věčném bytí, kdy tuto nauku propracovali jeho žáci, Parmenidés a Zénón z Eleje. Výrok „neboť jsme všichni zplozeni zemí a vodou“44 ilustruje, že jsme bytosti ze země, co po ní chodí, jíme plody, které rostou ze země, ale také se do země navracíme, i když je vše nějakým způsobem tekuté.45 Plody musí být zalévány, aby nějaké vyrostly. Také, jak už jsme se zmínili, mluvil o vodě Thalés, že země leží na vodě, ze které snad vše vzniká. U Anaximandra bylo řečeno, že sice pro něj není počátek voda, ale že z vody se zrodily první živé bytosti.

41

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 223. 42 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 100. 43 Tamtéž, s. 100. 44 BOUZEK, J., KRATOCHVÍL Z. Řeč umění a archaická filosofie. Praha: Hermann a synové 1995, s. 217. 45 Tamtéž, s. 217.

19

2.1.4.2

PARMENIDÉS

Myslitel šestého století př. Kr., který také pocházel z Eley a je možné, že byl současníkem Heraklitovým a Xenofanovým. Xenofanés byl pravděpodobně jeho učitelem a ve stáří se možná sešel i se Sókratem.46 Byl nejvýznamnějším představitelem elejské školy a ve středověku nejváženějším filosofem vůbec. Už nejsme odkázáni jen na doxografickou tradici, právě proto, že se jeho nauka dochovala v dobrém stavu, ale i tak o jeho životě víme velmi málo. Zachovala se asi polovina jeho veršů, některé jsou ale neúplné. Od Parmenida samotného se nám toho moc nedochovalo, jedná se spíše o fragmenty. Psal také ve verších jako Xenofanés, ale jeho básně jsou těžké svým obsahem. Jeho učení bylo neobvyklé a složité. Byl zakladatelem elejského stylu myšlení bytí. Formuloval Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu. Je možné, že mu některé myšlenky byly mylně připisovány, ale také nevíme, které přejal od Xenofana. Parmenidés tvrdil, že nemůže existovat ani dění, ani pohyb, naopak jen neproměnlivě trvající bytí, protože myšlení a jsoucno je totéž.47 Jakmile bychom pomysleli na nebytí, už by z toho bylo bytí, protože na něj myslíme. První postihl, že je zájmem hledat pravdu o věcech, kterou poznáme, když s jistotou tvrdíme, že to je, a co je, o tom poté nelze říct, že to není. Smyslem jeho učení je názor, že skutečnost je jediná a neproměnná. Zdála se mu absurdní věta, že „něco není“, protože tvrdí, že všechno je plné bytí a tudíž existuje. Takhle musel popřít pohyb, změnu a vývoj, aby bytí muselo být nehybné, aby se nemohlo měnit v nebytí.48 Nakonec tvrdí, že veškerenstvo je nehybné. Tím, že postavil to, co je logicky správné, nad to, co vnímáme smysly, dal základ pro řeckou a středověkou filozofii. Kdybychom to chtěli shrnout, tak podle Parmenida je pohyb, jak v prostoru i čase, jen zdáním, klamem, pouhým míněním.

46

RÁDL, E. Dějiny filosofie. Praha: Votobia, 1998, s. 99. STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 101. 48 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 26. 47

20

2.1.4.3

ZÉNÓN Z ELEJE

Zénón byl Parmenidův žák, který si za svou hlavní úlohu vzal bránit Parmenidovu nauku o nedělitelnosti bytí a nemožnosti pohybu před kritikou.49 O jeho životě víme velmi málo. Narodil se koncem 6. století či spíše začátkem 5. století př. Kr. a působil jako myslitel a spisovatel. V polemikách užíval aporií, tj. neřešitelných rozporů. „Jestliže jsou věci mnohé, je nutné, aby jich bylo právě tolik, kolik jich je, tj. ani více, ani méně. Avšak kdyby jich bylo tak mnoho, kolik jich je, byly by omezené. Jestliže jsou věci mnohé, jsou neomezené, poněvadž vždy jsou mezi nimi opět další. A tak jsou věci neomezené“50 Tento úryvek je jediný autentický Zénónův fragment, který se dochoval nedotčen.51 U Zénóna jsou známé jeho aporie pohybu, které jsou zvláštním typem hlavolamů, aniž bychom věděli, jak Zénón zamýšlel jejich pochopení. Nejznámější jsou dvě: letící šíp, (který stojí) a Achilleus a želva. U těchto aporií se snad snažil snést důkazy o nemožnosti pohybu, nebo možná to, že pokud si připustíme dělitelnost prostoru a času, dostaneme se do neřešitelných potíží. V závodě Achillea s želvou, jde o to, že ten nejpomalejší nebude v běhu nikdy dostižen tím nejrychlejším, protože ten nejrychlejší musí nejdřív doběhnout do bodu, kde byl ten nejpomalejší, takže podle tohoto usuzovaní, bude mít vždy nejpomalejší náskok. Želva bude vždy napřed, i když jen o malou vzdálenost, proto jí Achilleus nemůže nikdy dohonit. Další aporie je Letící šíp, který stojí, nepohybuje se. „Letící šíp, pozorován v kterémkoli jednotlivém momentě svého letu, se nalézá na určitém místě v prostoru, na němž je v tomto okamžiku v klidu i v celém čase; to znamená, že se letící šíp nepohybuje, že není žádný pohyb.“52 Když vystřelíme z luku šíp, tak si myslíme, že letí vzduchem, že se pohybuje. Ale jak by se mohl pohybovat, když je v daných chvílích na určitých místech v klidu, jeho let je tedy jen pouhý klam.

49

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 101. KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 344. 51 Tamtéž, s. 345. 52 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 102. 50

21

Zénón z Eleje nijak nechtěl popírat pohyb. Myslíme si, že tím chtěl jen říct, že je chabé naše pojetí pohybu, když si ho neumíme vysvětlit a také, že jasné a známé výroky, kterým jdeme kriticky na kořen, se mohou ukázat jako pochybné a nejasné.53

2.1.5 PŘÍRODNÍ FILOSOFIE 5. STOLETÍ Tito filosofové hledají řešení, které by zachovalo v principu světa pohyb a schopnost mnohosti a dovršují tím první velkou etapu tzv. předsokratovského období. Od kosmologické filosofie se zde ustálila ontologie jako základní filosofická disciplína a nacházíme se zároveň v době, kdy se z ní rozvíjí jednotlivé vědy, které známe v současnosti.

2.1.5.1

HÉRAKLEITOS

Když se ještě vrátíme k přírodě a živlům, nalezneme zde Hérakleita z Efesu, který k vysvětlení původu a podstaty světa využívá oheň. Je charakterizován jako osamělý člověk, který pohrdá lidmi, nepřítel demokracie a v životě i myšlení hledal vlastní cesty. Své myšlenky sepsal v knize O přírodě, z nichž se dochovalo více než sto jednotlivých zlomků, které jsou vytrženy tak z kontextu, že u nich těžko určíme pořadí. Je od středověku nazýván Temný či Plačící filosof, kvůli svému osamělému životu a také kvůli povržlivým poznámkám o lidech.54 Šlo mu hlavně o to nalézt myšlenku, která otvírá tajemství světa. Od antických a novodobých filosofů jsou mu připisovány výroky („Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky“ nebo „Vše plyne, nic netrvá“), v kterých nalézal tajemství času, avšak velikost jeho poznání našel v jednotě, jako jednotný zákon. Také tvrdí, že neustálá změna je ve všem co spatřujeme, vše se neustále mění a pohybuje. Na rozdíl od Parmenida považoval pohyb za základní vlastnost světa. Do filosofie uvedl slovo logos, kterým pravděpodobně myslel přirozený řád vesmíru. A tak všechno dění ve světě řídí logos, kterým se mají všichni lidé řídit. Může být volně přeložen jako „světový rozum, který všem vládne“55 53

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 102. RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002,. s. 24. 55 STÖRIG, H. J. Malé dějiny. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 104. 54

22

„Logos, který je takový, jak jej popisuji, lidé stále nechápou, a to ani předtím, než jej slyšeli, ani poté, co jej slyšeli. Neboť ačkoli se všechno děje podle tohoto logu, podobají se nezkušeným, když zkoušejí taková slova a díla, jaká já vykládám, rozebíraje každou věc podle její přirozenosti a vysvětluje, jaká je; ostatním lidem však uniká, co dělají, když bdí, tak jako zapomínají, co dělají, když spí. Proto je třeba řídit se společným; ačkoli je však logos společný, žije většina lidí tak, jako by měli své vlastní myšlení.“56 Ve své nauce o jednotě protikladů utváří harmonickou celistvost světa, protože každá věc ke svému bytí potřebuje protiklad. „Bůh je den, noc, zima, léto, boj mír, sytost, hlad (…); mění se tak jako se oheň, když se smísí s kadidly, nazývá podle vůně každého z nich.“57 A další, například: „spojeniny jsou celé a necelé, shodné a neshodné, souzvučné a nesouzvučné; ze všeho je jedno a z jednoho vše.“58 Touto naukou o harmonickém spolupůsobení protikladů a jejich sounáležitosti vytvořil model dialektického učení o vývoji, které potom ožilo u Hegela.59 U Hérakleita nenajdeme kosmogonii jako u Míleťanů, oheň nemůže být látkou jako voda u Tháleta nebo vzduch u Anaximandra, ale je trvalým zdrojem přírodních procesů. Podle něj je možné popsat celek světa jako oheň. „Tento světový řád nevytvořil žádný z bohů ani lidí, ale vždy byl, je a bude: oheň věčně živý, rozněcující se podle míry a hasnoucí podle míry.“60 Pokud pohlíží na oheň jako na část kosmu, který je jednou ze tří mas, tak sem patří také voda a země. Změny těchto tří světových velkých podstat jsou vzájemné a zároveň na sebe společně působí tak, že celkové množství v každé z nich zůstává stejné.61 Jeho oheň byl pravděpodobně ztotožněn s aitherem, což je látka, ohnivá a jiskřivá, která vyplňuje nebe a obklopuje svět. Dá se také nazvat řidším vzduchem, kde žijí

56

KIRK, S. G., RAVEN, E. J. a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 240 -1. 57 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 245. 58 Tamtéž, s. 245-6. 59 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 104. 60 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 255. 61 Tamtéž, s. 258.

23

bohové nebo zde může sídlit i duše. Je možné, že Hérakleitos bral tento původní oheň jako takovou pra-energii, která je božská a považuje za jeho část i lidskou duši. V tomto následujícím úryvku je uveden Hérakleitův skutečný motiv jeho filosofie. „Moudré je jedno: být obeznámen s pravým poznáním, jak je vše řízeno skrze vše.“62 Není to jen zvědavost k přírodě, ale že život člověka je spoután se svým okolím, který je neoddělitelný a pravý.

2.1.5.2

EMPEDOKLÉS Z AKRAGANTU

Empedoklés se narodil asi 490 před Kristem. v Akragantu na Sicílii.63 Velké množství biografických vyprávění se dochovalo u Diogena, který čerpal z mnoha zdrojů. Považujeme ho za jednu z nejvšestrannějších osobností antiky. Byl učitelem náboženství, prorokem, lékařem, divotvorcem, přírodovědcem, politicky aktivní demokratem, básníkem a také filosofem. Jeho dochované zlomky jsou ze dvou naučných básní O přírodě a Očištění (nejsou pravděpodobně nazvány Empedoklem samým), přičemž v Očištění mluví o prapůvodní vině, za kterou musí duše platit tím, že se musí stále inkarnovat, než se vymaní z koloběhu zrodů a v básni O přírodě naproti tomu myšlenkou nesmrtelnosti vylučuje osvícenské a materialistické naladění.64 Tyto zlomky jsou daleko rozsáhlejší než u kteréhokoli jiného předchůdce, ale stále jsou útržkovité a občas i vytržené z kontextu, proto je velmi těžké rekonstruovat původní posloupnost zlomků. V jeho básnické tvorbě, jak už je zmíněno, je ztvárněna myšlenka o stěhování duší, kterou už hlásal Pythagoras, najdeme u něj i myšlenku vzniku a zániku světa, kterou se zabýval Hérakleitos, ale i mnohé myšlenky byly vysloveny samotným Empedoklem. Je také možné, že se hluboce ponořoval do Parmenidových básní a jeho způsobu myšlení, a to jak v tom, co odmítal, tak v tom, co tvrdil, až se v Empedokleových verších často objevují ohlasy Parmenidovy básně. V přírodní filosofii Míleťanů byla nejdříve za pralátku označena voda, poté vzduch, u Herakleita oheň, u Eleatů zase země. A nakonec je tu Empedoklés, který staví tyto 62

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 262. 63 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 104. 64 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 33.

24

čtyři čisté elementární substance vedle sebe jako rovnocenné. Chápal, že to bude složitější a hledal pralátek více. Následující úryvek nás seznámí s jeho základní naukou o čtyřech živlech (země, oheň, voda a vzduch), jež byly podle něj sjednocovány silou lásky a rozdělovány silou nenávisti. Empedoklés říká: „ Nejprve poslyš o čtyřech kořenech všech věcí: Zářivý Zeus, životodárná Héra, Aidóneus a Néstis, jež slzami smáčí smrtelné prameny“65 Přitom spojoval Dia s ohněm, Héru spojoval se vzduchem, Aidónea neboli Háda se zemí a Néstis evidentně s vodou. Teď, když už jsou čtyři kořeny formálně zavedeny, tak to jsou základní a navzájem neměnné prvky, z nichž jsou utvořeny další věci.66 „Pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou (kořeny) a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé. Dvojí je zrod smrtelných věcí a dvojí je jejich zánik. Neboť jeden je plozen a huben souběhem všech věcí, zatímco ten druhý je posílen a odlétá pryč, kde se zase rozrůstají. A tato nepřetržitá vzájemná výměna nikdy neustává. Láskou vše sbíhá v jedno, jindy je zase vše rozchváceno nepřátelstvím Sváru. A tak nakolik se (kořeny) naučily růst z mnohého v jedno a nakolik vytvářejí mnohé věci, když se jedno rozrůstá, natolik vznikají a jejich věk je nestálý; nakolik naopak nikdy neustávají v nepřetržité vzájemné směně, natolik povždy jsou, neměnné v koloběhu.“67 Tento věčně se opakující kosmogonický cyklus je charakterizován střídáním vlády Lásky a Nenávisti ve čtyřech fázích, kdy je nenávist vytlačena a jednotlivé prvky jsou v rovnováze, po nějakém čase začne postupovat do sfairu a tím se oddělují jednotlivé prvky od sebe (Nebe od Země). Také může Nenávist převzít úplnou kontrolu a Láska je uzavřena zřejmě ve středu Země, pak je také období, kdy sílí Láska, ta se rozšiřuje ve středu víru, v této fázi zřejmě vznikají nebeská tělesa, pravděpodobně i živočichové.68 Další jeho myšlenka je o vzniku bytostí. Nejprve vznikaly nižší a pak vyšší organismy, kdy byly pohlavně spojeny, poté se rozdělily, nejdříve rostliny a živočichové, až poté lidé. 65

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 371. 66 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 371. 67 Tamtéž, s. 372. 68 Ondřej Škrabal [online], phil.muni, ©2009 [cit. 12. června 2013], dostupné na WWW: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/9-emp_11vykladC.php

25

Empedoklés svou nauku nikde neodůvodňuje, asi proto, že jejím cílem je urovnat rozporuplné názory.

2.1.5.3

ANAXAGORÁS Z KLAZOMEN

Anaxagorás také pocházel, jako všichni dosud probíraní myslitelé, z řecké koloniální říše a to z Klazomen v Malé Asii, narozen asi v letech 500 – 428 před Kristem.69 Po nějaké době odešel do Athén, kdy se Athény staly centrem řecké kultury, poté byl zatčen, protože se pokoušel vysvětlit nebeské jevy přirozenou cestou, až se dostal do sporu, z kterého byl obviněn za bezbožnost. Na stará kolena byl nakonec donucen odejít do Lampsaku v Iónii, kde zemřel. Nevíme s jistotou, zda Anaxagorás je předchůdcem či následovníkem Empedoklea, vodítkem může být výrok Aristotela, kde se praví, že Anaxagorás je sice věkem starší, ale dílem pozdější než Empedoklés. Simplikios nám zachoval řadu Anaxagorasových zlomků, které nám poskytují základ jeho nauky. S velkou pravděpodobností napsal pouze jednu knihu, která byla velmi krátká. Jeho názory se hodně podobají názorům ostatních přírodních filosofů. Anaxagorás reagoval na Parmenida, že původní směs byla natolik jednolitou směsí tolika různých složek, že pozorovatel nevnímal nic jiného než jen vzduch, jako celek. „Dříve než byly tyto věci odděleny, byly všechny ještě pohromadě a ani žádná barva nebyla zřetelná. Tomu totiž bránila směs všech věcí, vlhka a sucha, tepla a chladu, světla a tmy, neboť ve směsi bylo mnoho země a semena, co se do počtu nespočetná, která se nepodobala sobě navzájem. Vždyť ani u ostatních věcí se žádná nepodobá jedna druhé. A protože je tomu takto, musíme přepokládat, že všechny věci byly obsaženy v celku.“ 70 Také reagoval na Zénóna, to si můžeme ukázat v následujícím zlomku, které na něj odkazují. „Ani u malého totiž není nic nejmenší, nýbrž vždy je něco ještě menšího (není totiž možné, aby jsoucno nebylo). Podobně je také vždy něco většího než to, co je velké. 69

PATOČKA, J. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, s. 225. 70 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 462.

26

A co do množství, je velké rovno malému, a každá věc je sama vůči sobě velké i malá“71 Je ale pozoruhodné, že má na to Zénón argumenty, které jsou „A tak jsou-li věci mnohé, musí být i malé i velké: tak malé, že nemají velikost, a tak veliké, že jsou neomezené.“72 a druhý argument: „Pokud jsou věci mnohé, musí jich být právě tolik, kolik jich je, tj. ani více ani méně“73 Zénón vyvozoval závěr, že mnohost musí být číselně omezená, Anaxagorás toto po právu odmítl, neboť věřil, že skutečnost se skládá z nekonečného počtu věcí. Podle něj všechno existuje již od počátku, nejdříve částečky nekonečně malé, kvalitativně rozdílné pralátky, které nazýval semena či zárodky věcí, která jsou dělitelná do nekonečna. Z nich poté vznikají další a další jsoucna. Kromě těchto částeček přijímá nús, volně přeloženo jako Rozum nebo jako Mysl. Mysl je látka, která nenese žádné příměsi jiné látky, ale může se mísit s ostatními látkami, protože jde o látku nejjemnější a nejčistší; proto může určovat sám sebe i vše ostatní.74 „Když Mysl započala pohyb, nastalo odlučování od všeho, co se pohybovalo; a nakolik Mysl uváděla do pohybu, toto vše bylo rozděleno. A když se věci pohybovaly a rozdělovaly, otáčení působilo mnohem větší rozdělování.“75 Dal tím popud k tomu, aby se z původního chaosu vytvořil krásný a uspořádaný celek světa. Tímto se značně odlišuje od předchozích filozofů, protože se zdá, že Anaxagorás považoval božského ducha jen jako za prvního hybatele, který dal stvoření první podnět, ale pak se vše muselo vyvíjet samo podle jeho vlastních zákonů. Do Anaxagoróvi kosmogonie můžeme zahrnout Anaximena, který považoval za počátek světa vzduch, a tak Anaxagorás, i když nesdílel jeho víru, zahrnoval do všech svých zlomků vzduch i aithér. Problém, před kterým stál Anaxagorás, byl tím samým problémem, kterým se zabírali atomisté.

71

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 463. 72 Tamtéž, s. 464. 73 Tamtéž, s. 464–5. 74 RICKEN, F. Antická filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 35. 75 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 467.

27

2.1.6 ATOMISMUS Je filosofický směr, který vznikl ve starověkém Řecku a zabývá se neměnnými a nedělitelnými částečkami, které se různě pohybují v prázdnu. Obtíže problému mnohosti a pohybu jim vnukla nápad, jestli snad není samotným základem světa mnohost a pohyblivost. Atomisté spekulovali o tom, že je možné, že není jen jedno arché, ale že se může skládat z více elementů, které se navzájem ovlivňují, což by způsobovalo jejich pohyblivost a proměnlivost.76 Do jejich předchůdců můžeme zahrnout Parmenida a Zénóna, kteří se zabývali pohybem, Empedoklea, který uznával čtyři živly a Anaxagoráse, který se zabýval existencí nekonečných částeček, které na sebe navzájem působí a nad nimiž stojí nús (Mysl a Rozum). Mezi atomisty řadíme Leukippose z Milétu a jeho žáka Démokrita z Abdér. Vrcholem všech výše zmíněných snah bylo učení Leukippa a Démokrita o nedělitelných, spojujících se částicích, pohybujících se v prázdnu – atomech.

2.1.6.1

LEUKIPPOS Z MILÉTU, DEMOKRITOS Z ABDÉR A JEJICH UČENÍ O ATOMECH

Leukippos z Mílétu byl zakladatelem nejvýznamnější přírodní filosofie ve starém Řecku, dále o něm víme velmi málo, snad jen to, že pocházel z Mílétu nebo z Abdéry a působil kolem pátého století.77 Pravděpodobně byl žákem Zénóna z Eleje. Nějaká díla, která by se mohla připsat Leukippovi, se údajně nedochovala. Hodně jeho myšlenek přešlo do práce jeho následovníka Démokrita a je skoro nemožné určit nějaké názory, v kterých by se oba neshodli.78 Nakonec byl tolik zastíněn Démokritem, že se pochybovalo o jeho existenci. Zachovala se jen jediná Leukippova myšlenka v doslovném znění: „Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti“79 Démokritos z Abdér je stoupenec Leukippose, pocházel z Abdéry a žil asi v letech 470 - 360 před Kristem, údajně se totiž dožil 109 let.80 Díky majetkovým poměrům se vydával na dlouhé a naučné cesty a sám o sobě prohlásil: „Já jsem ze svých 76

BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 27. STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 105. 78 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 515-7. 79 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 105. 80 Tamtéž, s. 105-6. 77

28

vrstevníků prochodil nejvíce zemí, zkoumaje největší věci, a viděl jsem nejvíc podnebí i krajů, vyslechl jsem nejvíce učených lidí…“81 Velké uspořádání světa je kniha, která se obvykle připisuje Démokritovi, kvůli tomu, že rozpracoval atomistickou nauku. Aristotelés a Theofrastos se zabývali hodně Démokritem, ale i tak si byli vědomi rozdílu mezi Leukippem a Démokritem. Poté přirozeně, když tento rozdíl upadl v zapomnění, že připisovali raná atomistická díla Démokritovi. Podle Theofrasta je možné, že Leukippos napsal Velké uspořádání světa a Démokritos Malé uspořádání světa; Leukippovi se připisuje ještě jedno dílo, a to spis O mysli, které může být součástí knihy Velké uspořádání světa.82 Je přijímána také teze, že Démokritos podle Leukippových základů vytvořil ucelený systém. A vůbec Démokritovi publikace zahrnovali podle antických pramenů hudbu, filosofii, lékařství a také psychologii. Leukippos a Démokritos považovali za základní prvky plno a prázdno, kdy plno je jsoucno, které je pevné a prázdno je nejsoucno, které je řídké. Pro základní částice zavedl Démokritos pojem Atom, z řeckého atomoi - nedělitelný.83 Tyto atomy prostor vyplňují jako nespočetné a nepatrné částice, které pouhým okem nevnímáme, také svůj prostor zcela vyplňují; nejsou dělitelná.84 Vše, co je složené, vzniká spojením oddělených atomů a vše, co zaniká, spočívá v jejich rozdělení, jejich počet je neomezený. Přirozeným pohybem atomů, kdy se atomy pohybují v nekonečném prostoru podle zákona tíže, atomisté mysleli asi nahodilý pohyb, který vede k určitým srážkám a odrazům.85 „ … jak se pohybují, narážejí do sebe a zaplétají se do sebe takovým způsobem, že se navzájem dotýkají a těsně spolu sousedí, nikdy z nich však nevzniká skutečně jednotná přirozenost…“86 Jeho nauky zní takto: „Principy všeho jsou atomy a prázdný prostor, všechno ostatní je dojednané /mínění/. Uspořádání /světů?/ je neomezené množství, vznikají a zanikají. Nic nevzniká z ničeho a nezaniká v nic. Atomy jsou neomezené co do velikosti 81

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 106. KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 520. 83 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 27. 84 STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, s. 106. 85 KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 545-7. 86 Tamtéž, s. 546. 82

29

a počtu, jsou ve veškerenstvu unášeny vířivým pohybem, a tím utvářejí všechny složeniny: oheň, vodu, vzduch, zemi; neboť i tyto živly jsou spojením určitých atomů. Atomy jsou neměnné a neporušitelné pro svou pevnost. Slunce a Měsíc jsou složeny z takovýchto hladkých a okrouhlých tělísek a stejně tak i duše. Ta je totéž, co mysl (nús). „Tyto atomy v nekonečném prázdnu, které jsou od sebe navzájem oddělené a liší se svými tvary, velikostmi, polohou i uspořádáním, se pohybují v prázdnu; navzájem se dohánějí a srážejí a některé z nich přitom odskakují, kam to zrovna jde, zatímco jiné se do sebe navzájem zaplétají podle souměrnosti svých tvarů, velikostí, poloh a uspořádání, zůstávají pospolu a tímto způsobem dávají vznikat složeným věcem.“87 Démokritos tvrdí, že vše se děje podle nějaké železné zákonitosti, která je jsoucnu vlastní, příslušná. Podle atomistů se duše skládá z kulatého atomu, který je odlišný od ostatních. Duše, která je rozptýlená po celém těle, a tudíž je něco tělesného, i když velmi jemným tělesem a po smrti se atomy rozptýlí.88 Démokritem končí tzv. předsokratovská filosofie, kdy se filosofovalo o povaze světa, jeho počátky a různé dílčí objevy zůstaly podnětné dodnes.89 A to třeba atomismus, který byl v podstatě novou koncepcí, se stal určitým podnětem pro rozvoj moderní teorie atomů. Navázala na něj fyzika, i když skutečná povaha a motivy jsou odlišené. Tímto vidíme, jak postupně vznikají zárodky speciálních věd, třeba jak už jsem zmínila fyziky, tak také biologie, matematiky apod.

87

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Praha: Oikoymenh, 2004, s. 547. 88 Tamtéž, s. 549. 89 BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 27.

30

2.2

ŽIVLY

Čtyři živly, oheň, vzduch, země a voda, jsou patrně nejstarším systémem pokoušejícím se popsat realitu jako celek, jenž se nám dochoval. Slovo živel snad poprvé použil Platón, ale představa, že vše, co existuje, je tvořeno čtyřmi živly, je podstatně starší, o čemž jsme mluvili už výše. 90 Význam a počet čísla čtyři není nahodilý. Velký význam čísla čtyři už zdůrazňoval mystik čísel Pythagoras ze Samu. Existují čtyři základní světové strany, čtyři roční období. V následující kapitole si rozebereme živly z pohledu filosofie, jak na ně nahlížel Aristoteles, a jak k nim přistupuje psychologie.

2.2.1 ŽIVLY Z POHLEDU FILOSOFIE Filosofové chtěli pochopit princip světa, ostatně tuto otázku si snad položil asi každý v životě. Člověk je tvor zvědavý a to jak svět funguje, je tajemné téma, které řešili v mnoha koutech světa. Ve všech mýtech a různých příbězích z mnoha koutů světa, tak i v moderní fyzice je společná niť. Existovalo kdysi cosi jako pralátka, prahmota, praenergie, které se staly materiálem pro stavbu světa či vesmíru. Tato hmota se začala specializovat a zrodila několik konkrétnějších druhů. Těchto součástek je čtyři až pět, které najdeme ve starověkém Řecku jako čtveřici nebo pětici živlů. V Číně jako pětici základních elementů světa, v moderní fyzice najdeme čtveřici základních fundamentálních sil, které popisují všechny známé silové působení částici i fyzikálních polí. Fyzika se též snaží najít jednotou teorii, která popisuje jedním způsobem všechnu čtveřici interakcí, tudíž hledá základní pralátku, ze které je stvořen svět. Teď

se

budeme

věnovat

nauce

o čtyřech

živlech,

která

je základním

předpokladem, že svět se skládá ze čtyř základních komponentů, které tedy nazýváme živly. Tato nauka je prastará, jednotlivé živly byly chápány jako základní složky či stavební kameny, ze kterých se skládá podstata a skutečnost světa. Tuto odpověď formuloval poprvé filosof Empedoklés z Akragantu, o kterém jsme již psali výše. Jeho představa o čtyřech počátcích, kořenech světa, které se proměňují a navzájem prolínají

90

BANZHAF, H. Živly jako obraz člověka: oheň, voda, vzduch a Země. Bratislava: Eugenika, 2001, s. 12.

31

podle pohybu lásky a nenávisti, je plodem divokého myšlení. Živly jsou v tomto smyslu jakési první vznikání a zanikání. Také Aristoteles vysvětluje celkové uspořádání nadpozemského prostoru teorií přirozeného pohybu, pomocí kterého se vytváří vesmírný řád. Každý ze čtyř živlů se odlišuje svou kvalitou, jeho přirozeností je, pohybovat se na určité místo. Části ohně stoupají vzhůru, vzduch směřuje nad zemský povrch a voda a země klesají dolů, kdy v Aristotelově kulovitém kosmu znamená klesat dolů, směřovat ke středu.91 Přirozený pohyb se uskutečňuje bez vnější síly. Proto také Země, která je složená z nejtěžšího prvku, musí ležet právě ve středu vesmíru. Všechny částice pevného elementu se přirozeně snaží dostat co nejblíže k tomuto bodu. Tolik k Aristetolovi. Každý z těchto čtyř základních komponentů má své určité specifické vlastnosti. Samotné názvy těchto čtyř živlů jsou oheň, země, vzduch a voda. Aristoteles bral tyto živly analyticky a dal těmto věcem logický řád. Zda jsou věci suché či vlhké, horké nebo studené. Podle Aristotela má každý živel jednu vlastnost primární a další sekundární. Vlastnosti čtyř základních živlů – oheň a jeho primární vlastnost je horký až poté suchý, u země je primární vlastnost suchost a sekundární je chladný, vzduch je vlhký a horký, nakonec voda je chladná a vlhká. Pokud se pokusíme dát dohromady dva živly, které mají jednu společnou vlastnost, jsou snáze spojitelné, pokud žádnou společnou vlastnost nemají, je obtížnější je spojit. Můžeme si to uvést na příkladu ohně a vzduchu – oba jsou horké, naopak voda a oheň – nemají žádnou společnou vlastnost, tím pádem jdou sloučit obtížněji.

2.2.2 ŽIVLY Z POHLEDU PSYCHOLOGIE Přímo i nepřímo se teorie čtyř živlů spojuje s psychologií a medicínou. Hlavně v psychologii, kdy lze vlastnosti živlů převést do povahových temperamentních rysů člověka. Již Empedoklés učil, že předpokladem zdraví je, aby byly živly smíšeny ve správném poměru, a že to je stejně důležité i pro duševní schopnosti a psychické

91

Ondřej Škrabal [online], phil.muni, ©2009 [cit. 12. června 2013], dostupné na WWW: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/9-emp_11vykladC.php

32

rozpoložení.92 Právě tuto myšlenku později převzal Platón, a tak se čtyřem živlům otevřela cesta k medicíně. Zakladatel nauky o léčení, jehož přísaha je dodnes jádrem lékařské etiky, je Hippokrates. Rozlišoval čtyři hlavní typy lidských povah v závislosti na tom, která ze základních tělesných šťáv v těle převládá, také ještě podle čtyř hlavních orgánů a mnoho dalšího.93 Tělesné tekutiny odpovídají čtyřem živlům, jimiž je tvořen svět. Na Hippokrata navázal doktor Galénos a na něho nakonec Eysenck, který škálu neuroticismu (labilita- stabilita) propojil s Jungovou typologií (extrovert – introvert). Dalšími badateli, kteří tuto typologii rozšířili, jsou Pavlov, Kretschmer a Sheldon. Hans Jürgen Eysenck, který se proslavil faktorovou analýzou, hledal základní osobnostní faktory člověka. Našel dvě základní dvojice vlastností: introvert versus extrovert a stabilní versus labilní povaha, které jsou principiálně totožné s vlastnostmi uvedenými u Aristotela, jen aplikované na povahu. Typický extrovert podle Eysenecka je družný, rád chodí do společnosti, má mnoho přátel, stále je „v pohybu“, má sklon k agresivitě, opakem je introvert. Carl Gustav Jung položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu. Rozlišuje dva základní typy. Extrovert, kdy jeho orientace je obrácena k vnějšímu světu a snadno navazuje kontakt s lidmi, opakem je introvert, který je obrácen do sebe, spíše uzavřený pro okolí. Kretschmer vychází ze vztahu mezi tělesným stavem a temperamentem, který navazuje na Hippokrata. Podle stavby těla a jeho rysů vypracoval typologii osobnosti. Pyknik je zakulacený menší člověk, se slabým svalstvem a vypouklým břichem. Podle psychických vlastností často střídá nálady, otevřený, společenský, realistický. Dalším typem je astenik, který je vysoký, štíhlý, má úzká ramena a velmi často je uzavřený, idealista, který je málo přizpůsobivý. Třetím typem je atletik, má silně vyvinutou kostru, výrazné svalstvo a široký hrudník. Psychicky je klidný, přizpůsobivý, těžkopádný.

92 93

BANZHAF, H. Živly jako obraz člověka: oheň, voda, vzduch a Země. Bratislava: Eugenika, 2001, s. 30. ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. Praha: Grada, 2010, s. 66.

33

V psychologii se užívá termín temperament z latinského „tempare“, což znamená mísit, směšovat.94 Temperament je nám ve větší míře geneticky vrozený. Cholerik je spojován s elementem ohně. Náhle a rychle vzplane a zase rychle uhasne. Disponuje vášnivou a intenzivní energií, kterou nedokáže plně ovládat. Měl by se zapálit pro správnou věc, kam smysluplně zacílí svou energii, jinak se může stát, že popálí své okolí. Flegmatik je spojován s elementem vody, je mírný, klidný, vyrovnaný a rozvážný. Umí se ovládat, soustředit se a bývá pečlivý. Jen tak ho něco nerozhodí, protože jeho prožívání je spíše dlouhodobé a s menší intenzitou, ale ta se postupem času zvyšuje. Sangvinik je spojován s živlem vzduchu a stejně jako vzduch nikde nevydrží příliš dlouho. Jeho smysl života je pohyb a změna. Pevné hranice, ho to dusí a uzavírají. Musí předávat informace a rozšiřovat se do všech stran. Melancholik, labilní introvert, který je tradičně spojován s elementem země. Více než ostatní temperamenty zakouší zemskou tíži, tlaky života a vnější omezení. Stejně jako melancholik je země spojována s něčím hlubokým, pradávným, skrytým pod viditelným povrchem.95

2.3

POHYB A JAK HO VNÍMÁME

Mezi nejznámější podoby pohybu hmoty patří fyzikální pohyb na úrovni částic, chemický pohyb na úrovni atomů a molekul, mechanický pohyb si představíme pod pohybem těles. Dále vnímáme pohyb biologický, organický, jako je na příklad látková výměna, život, rozmnožování, vědomí. U vědomí jde o kombinaci biologického a sociálního pohybu, kdy pohyb společenský je jako pohyb historický, který mění společnost. Existuje spousta druhů pohybu, každý druh pohybu má své zákonitosti, které zkoumá příslušná věda. Pohyby se navzájem ovlivňují, podmiňují, doplňují, proměňují, spojují či míjejí.

94

SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister, 2004, s. 190. 95 Evik - style [online], Evik - style, ©2009 [cit. 6. květen 2013], dostupné na WWW: http://www.evikcom.webz.cz/podstrany/temper.html

34

Pohyb jako fyzikální pojem nazýváme, když nějaká síla mění objekty, které jsou hmotné, svou vzdálenost, tvar, polohu, velikost, ale pokud se těleso nijak nepohybuje, říkáme tomu, že je těleso v klidu, to však neznamená, že je klid absolutní.

96

Každý

pohyb se ke vztahu jinému může projevovat jako klid. Vše zdánlivě klidné se ve skutečnosti vždy pohybuje. Klid je jen dočasný, je to vlastně fáze pohybu. Síla neboli energie, je fyzikálně pojatá jako schopnost hmoty vykonávat práci. Patří stejně jako pohyb neoddělitelně k hmotě. Síla může způsobit i deformaci objektu, a tak nahrazujeme tělesa tuhými tělesy. Síla, která působí jen na tuhé těleso, bude mít jen pohybové účinky.97 Rozdělujeme pohyby tuhých těles na otáčivé a posuvné.98 Některá tělesa konají tyto dva pohyby současně, třeba Země se otáčí kolem Slunce a současně rotuje. Obecnějším pojmem než pohyb je změna. Ve filosofii se pohybem a o pohybu duše zabýval i Aristoteles. Říká, že je tolik druhů pohybu a změny, kolik je jsoucen. Příroda je principem pohybu a změny a naše zkoumání se týká přírody.99 Podle Aristotela pokud nevíme, co je pohyb, neznáme ani přírodu. Jsoucno se může pohybovat a měnit a to zejména za nějakým cílem, který je jeho přirozeností. Pohyb je zdánlivě nezničitelný, nelze ho stvořit ani zastavit, můžeme ho pouze měnit a využívat. Pohyb je způsobem existence hmoty a prostor s časem jsou jejími základními formami. Díky Einsteinovi a jiným fyzikům víme, že prostor s časem spolu souvisí a že je nutno uvažovat o prostoročasovém kontinuu. V přeneseném významu může být pojem pohyb označen jako jakákoliv změna v čase. Pohyb je nemožný bez místa, prázdna a času, a tak musíme zkoumat každý pojem, který je s pohybem spojen.100 Vše,

se

okolo

a z fylogenetického

nás hlediska

neustále určitě

mění

a pohybuje.

nejpropracovanějším

„Pohyb modem

je základním zrakového

vnímání.“101 Vnímáním pohybu se hlavně zabývala psychologie. Vnímání je psychický

96

LEPIL, O. BEDNAŘÍK M., HÝBLOVÁ R., Fyzika pro střední školy. Praha: Prometheus, 2001, s. 112. Tamtéž, s. 112. 98 Tamtéž, s. 113. 99 ARISTOTELÉS, A. Fyzika. Praha: Rezek, 1996, s. 68. 100 ARISTOTELÉS, A. Fyzika. Praha: Rezek, 1996, s. 68. 101 Psychologický ústav AV ČR [online], Psychologický ústav AV ČR, ©2009 [cit. 20. říjen 2013], dostupné na WWW: http://www.psu.cas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=134:vnimanipohybu-&catid=36&Itemid=61 97

35

poznávací proces, který je součástí analyzátorů při odrážení vnějšího světa.102 Je to přímo smyslové poznávání předmětů a jevů, jako celků.103 Protože se předmět stále pohybuje, vnímáme ho pokaždé pod jinými úhly. Pohyb buď vidíme, nebo máme dojem, že je předmět v klidu. Příliš pomalý pohyb nevnímáme. Pohyb je pro člověka důležitým zdrojem informací, protože pohyb zachytíme mnohem dříve než tvar.104 Samotný pohyb signalizuje, že se něco děje, a proto přitahuje více pozornosti. Rychlost je pojem, který je bezprostředně spjat s pohybem.

2.4

POHYB VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ

Pohybem se zabývají i umělci ve výtvarném umění. Znázorňují ho buď v malbě, kresbě či grafice a to ve dvou dimenzích tím, že se snaží pohyb rozfázovat. Ale vždy jde o zachycení jen jednoho okamžiku. Specifickým problémem jsou tzv. „pohybovky“, kdy kresby jsou posunuté do abstrahovanější či znakové podoby. S pohybem ve třech dimenzích se můžeme setkat u soch, či u různých pohyblivých objektů, tzv. mobilů.

2.4.1 DEGAS A JEHO FASCINACE POHYBEM Prvním, koho zde zmíníme, je Degas, který se zabýval pohybem. Byl jím posedlý, a proto je méně znám jako jeden z fotografických experimentátorů. Svůj výtvarný život doslova zasvětil pohybu. Jeho touha k zachycení živé hmoty v okamžiku akce se stala prvořadým tématem jeho tvorby. Proto neustále navštěvoval dostihová závodiště, ale i baletní školy, kde byl fascinován dynamickým pohybem tanečnic.

2.4.2 FUTURISMUS Umění v pohybu a rytmu se do popředí zájmu dostalo především u italských futuristů. Futuristické umění charakterizuje nadšení z moderní techniky a vědy a má odpor ke všemu tradičnímu, konvenčnímu. Umění zachycuje rychlost a pohyb, snaží se napodobit moderní techniku. Toto umění vzniklo roku 1909. Inspiraci pro své umění 102

HYHLÍK, F., NAKONEČNÝ, M. Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973, s. 261. 103 Tamtéž, s. 261. 104 KULKA, J. Psychologie umění: Obecné základy. Praha: Grada, 2008, s.137.

36

nacházeli ze začátku v kubismu. Futurismus se od kubismu lišil tím, že nebyl tak klidný jako v dílech Picassa a Braquea, stylisticky bývá rozdělen do 4 období; první období bylo ovlivněno hlavně liniemi kubismu, druhé představuje především geometrickou abstrakci, třetí vychází z ruského konstruktivismu a následné vzdušné malby.105 Manifest futuristických malířů z roku 1910 podepsal Balla, Boccioni, Russolo a Severini. Umberto Boccioni dává přednost nezakřiveným plochám, které jsou vhodnější pro projekci předmětu v prostoru a tím podporovaly dojem dynamického smyslu síly. Pozoruhodně pojil barvy s kubistickou analýzou ovládanou expresi pohybu.106 Zabýval se zachycením pohybu ve svých sochách, kde spíše zobrazoval vzdušnou turbulenci, která jeho postavy pomyslně obklopovala. Giacomo Balla byl ze začátku své tvorby posedlý zobrazováním pohybu, kdy byl fascinován fotografickými analýzami Mareyho a Muybridgeho.107 Později přešel ke statičtějšímu zobrazování pohybu, což ho přivedlo ke geometrické abstrakci. Předchůdcem kinetického umění jsou ready-mades, kdy se Marcel Duchamp zabýval analýzou simultánního pohybu.108 Sblížil výtvor se strojem, když pracoval na optickém stroji. Vytvořil rotoreliéfy, u kterých šlo o sérii dvanácti kreseb na základě spirály, přenesených na kotouč z kartonu, které byly umístěny na gramofon, při otáčení dělaly dojem rozšiřujícího se tvaru, podobajícího se kuželu, spirále nebo vývrtce.109 Prvním dílem Marcela Duchampa byl obraz Akt sestupující po schodech, který zachycoval pohyb ve fragmentovaných plochách. Ty byli typické jako pro kubismus, tak i pro futurismus.

2.4.3 KINETICKÉ UMĚNÍ Pohybem se také zabývalo kinetické umění (řec. kineme – pohyb). Vzniklo počátkem 20. století v Evropě, hlavně v tvorbě dadaistů a konstruktivistů. Při prezentaci celého díla je nutný pohyb celého objektu, vychází z fyziky a dynamiky v přírodě. Objekt 105

. CHÂTELET, A., GROSLIER, B. P. Světové dějiny umění: malířství, sochařství, architektura, užité umění. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2004, s. 510. 106 Tamtéž, s. 510. 107 Tamtéž, s. 510. 108 MRÁZ, B. Dějiny výtvarné kultury 4. Praha: Idea Servis, 2002, s. 152. 109 Tamtéž, s. 33.

37

obsahuje pohyblivé části, které jsou rozpohybovány buď motorem, vzduchem nebo rukou umělce či pozorovatele. Celkový dojem z díla měl dodat vztah mezi prostorem, pohybem a světlem. Tyto dva směry byly podobným pohybem fascinovány. Za kinetické umění bývají také považovány obrazy op-artu, které vytváří dojem pohybu. Za první sochu tohoto umění bylo považováno Kolo bicyklu, které vytvořil právě M. Duchamp. Spíše první socha ready- made, ale nelze říci, zda byla vytvořena cíleně jako kinetická. Ve 20. letech 20. století tvoří podobné kinetické objekty László Moholy-Nagy. Dalším umělcem, který tvořil kinetické předměty, byl Alexander Calder. Vynalezl mobil (podle slova mobile, pohyblivý). Byla to jemná konstrukce zavěšená na drátech. Mohly být poháněny motorky, ale krásnější se zdály, když byly rozpohybovány pouhým vánkem. Samozřejmě i op-art (optical art – zrakové umění) se zabývá pohybem, přesněji jeho iluzí. Dosahoval pohybu optickými efekty. Op-artem se zabýval i Zdenek Virt. V lednu roku 2013 byla uskutečněna výstava s názvem Rytmy+pohyb+světlo/impulsy futurismu v českém umění, tato výstava sledovala pronikání futurismu do českého umění, byla zde vystavena díla F. Kupky, Emila Filly, Bohumila Kubišty, Otta Guttfreunda a mnohých dalších.

2.5

PROSTOR

Prostor je obecný termín, kterým se zabývá spousta odvětví, třeba jako matematika, fyzika, astronomie a filosofie. My se budeme zabývat hlavně prostorem ve filosofii. Prostor je ve filosofii jedna z nejvýznamnějších kategorií, protože každý viděný předmět se člověku jeví jako v prostoru. Zrakové vnímání hloubky je nezbytným předpokladem orientace v prostoru, ale i sluchové vjemy se člověku jeví jako prostorové. Vnímající člověk je přirozeně středem svého prostoru v rozličných úhlech pohledu, který má rozličné úhly pohledu, spjatých s okamžitou polohou vlastního těla. Tematizace prostoru se obvykle zabývají čísly, pohybem, kvantitou, rozlehlostí, počtem a mírou. Čas a prostor jsou si velmi blízké pojmy. 38

Na základě zkušenosti s prostorem jsme se přes pohyby, které zmáhají lidskou orientaci, dobrali k času, který je mnohem důležitější a hlubší pojem než poměry míry, čísel a kvantity, od kterých se obvykle odvíjí tematizace prostoru. 110

2.6

ČAS A JAK HO VNÍMÁME

Časem se dlouhou dobu zabývali také filosofové, kteří se snažili čas pochopit a posléze ho i vysvětlit. Později se jím zabývali i přírodovědci. V minulosti bylo vysloveno mnoho definic a také tímto pojmem se zabýval opět i Aristoteles. Podle něj nemůže čas existovat samostatně, protože je veličinou odvozenou z pohybu. Základní myšlenku jeho měření dal právě Aristotelés: „Můžeme čas měřit pozorováním libovolného pohybu, třeba pohybu hodinových ručiček, kapání vody nebo střídání ročních období, toto vystihuje Aristotelova definice, podle které je čas počtem pohybu.“111 Byl velkou inspirací, jak o čase vůbec uvažoval – ve spojení s prostorem a pohybem. Čas i prostor můžeme vnímat jak zrakem, tak i sluchem a hmatem. Jediný rozdíl mezi pohybem a časem je ten, že v čase nemůžeme jít zpátky, zato v prostoru ano; ale to jen za předpokladu, že v tom nehraje roli mysl, pokud ano, můžeme se vracet v čase i když jen teoreticky.112 Čas si uvědomujeme jako zvláštní kvalitu dění. Vnímání a prožívání času není objektivní, ale hodně subjektivní záležitost. Každý člověk vnímá čas jinak v různých situacích. Pro někoho se čas vleče, pro jiného zase rychle utíká. Také minulost si do paměti ukládá každý jinak, jinak si ji vybavuje a má ze vzpomínek různě odlišné emoce. Dotkneme se jen některých psychologických jevů vnímání a uvědomování si časového plynutí. V psychologii umění rozdělujeme čas do několika druhů. Jednak je čas

objektivní,

u

kterého

výsledek

110

jeho

prožívání

nazýváme

časem

BENYOVSZKY, L. Fenomenologické studie k prostorovosti. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2005, s. 97. 111 Český rozhlas [online], Český rozhlas, ©1997-2013 [cit. 12. září 2013], dostupné na WWW: http://www.rozhlas.cz/planetarium/ost_vedy/_zprava/aristoteles-a-definice-casu--986782 112 Český rozhlas [online], Český rozhlas, ©1997-2013 [cit. 12. září 2013], dostupné na WWW: http://www.rozhlas.cz/planetarium/ost_vedy/_zprava/aristoteles-a-definice-casu--986782

39

psychologickým.113 Dále čas specificky umělecký, tj. čas hudební, výtvarný, dramatický. Když se oba dva tyto časy spojí, je ideální stav estetického vnímání uměleckého díla. Prožívání a vnímání času se v průběhu života mění. Říká se, že starším lidem ubíhá čas rychleji než mladým. Psychologií vnímání času se již zabýval Aristotelés, Zigmund Freud, Carl Gustav Jung, Milton Ericskon a mnoho dalších. Časovou linií může velmi dobře charakterizovat způsoby vnímání času.

2.7

FILM

Je souhrnné označení pro kinematografii a její veškeré aspekty, jako jsou umělecké, technické, komerční a společenské.

2.7.1 VÝVOJ FILMU Vývoj filmu byl velice dynamický, a proto se obvykle člení na krátké, pěti až desetileté úseky. Francouzští teoretici rozlišují velice rádi mezi filmem a kinematografií. „Filmový je takový aspekt tohoto umění, který se týká jeho vztahu s okolním světem; kinematografický se zabývá výhradně estetikou a vnitřní strukturou tohoto umění.“114

2.7.2 OD FOTOGRAFIE AŽ PO POHYBLIVÉ OBRÁZKY V 19. století nebylo možné zachytit podobu čehokoliv a kohokoliv jinak než malířským uměním. Mnohými pokusy J. N. Niépceho nakonec vyšla první fotografie s názvem Pohled z okna roku 1826. Stal se tak prvním zhotovitelem leptavé fotografie. Dále byl tento princip zachycení okamžiku natrvalo jen zdokonalován. Ale pro badatele takto zachycený obraz představoval novou výzvu, a to zachycení samotného děje, což dalo vznik pohyblivým obrázkům. Ale snaha zachytit pohyb je stará jako lidstvo samo. Badatelé z filmového průkopnictví našli dochované kresby v jeskyni Altamira v severním Španělsku,

113

KULKA, J. Psychologie umění: Obecné základy. Praha: Grada, 2008, s. 139. BOUŠOVÁ, K. Než film promluvil: němý film 1896 - 1930: vzrušující výlet do počátků české kinematografie. Praha: XYZ, 2012, s. 335. 114

40

kde na těchto kresbách je zachycen pohyb pravěkého zvířete a jeho rozfázování. Rozfázování pohybu zvířete nalezneme na těchto kresbách tak, že je tam končetin třeba osm místo čtyř, a je tím pádem vidět, že si lidé na počátku svého vývoje uvědomovali pohyb a chtěli jej zachytit. Tyto kresby byly objeveny roku 1879, kdy už byl vývoj přístrojů na pohyblivé obrázky v plném proudu. Princip pohyblivých obrázku je ve skutečnosti, laicky řečeno, v nedokonalosti lidského oka. Na tomto principu je postavena myšlenka kinematografie.

2.7.3 POČÁTKY KINEMATOGRAFIE JAKO ILUZE POHYBU V dnešní době, kdy se každý může stát filmařem díky mobilním technologiím, je tak těžké si představit nadšení, které způsobilo první promítání pohyblivých obrázků - vznik kinematografie jako takové. V první sféře kinematografie šlo spíše o nadšence než o profesionály, kteří svou snahou, úspěchem či neúspěchem posunovali hranice k rozvoji filmu. My si zde představíme jen první přístroje, které se zabývaly optickou iluzí, tzv. persistencí zrakových vjemů. Je to schopnost lidského mozku uchovat si obrázky, které jsou vnímané jen pouhým okem ještě nějakou dobu poté, co zmizí ze zorného pole.115 Bez této vlastnosti lidského oka, bychom se nemohli dívat na filmy, které jsou promítané na plátno, ale ani bychom nepozorovali žádný pohyb ve svém okolí. Tento jev se projevuje tím, že se nám daný obraz uchová na desetinu sítnice i poté, co zmizí z očí, pokud pozorujeme pohybující se předmět, překrývají se v našem oku dva obrazy. Překrývání obrazů nám pomáhá uvědomit si pohyb jako nepřerušený, plynulý úkaz, nikoliv jako oddělené obrazy. Tento jev již znali staří Egypťané, ale až v 19. století ho zužitkují při zábavných představeních. Jsou vyráběny různé přístroje, různě složité, které divákům poskytují iluzi pohybu. Jmenovaly se všelijak: stroboskop, zoetrop, bioskop, kinesiskop, praxinoscop a podobně. Ještě než se dostaneme k vynálezcům, kteří vytvářeli přístroje, aby mohli promítat pohyb, bychom měli zmínit laternu magicu. Laterna magica, neboli kouzelná lucerna, 115

KUPŚĆ, J. Malé dějiny filmu: ilustrovaný průvodce světovou kinematografií od počátků po současnost. Praha: Cinemax, 1999, s. 9.

41

vznikla někdy v polovině 17. století a vynalezl ji patrně holandský fyzik Christiaan Huygens. Laterna magica byla většinou dřevěná skříňka, která měla nějaký zdroj světla (obvykle svíčka), za světlem bylo zrcadlo, jež paprsky směřovalo do otvoru s čočkou. Před čočku se zasouvaly pomalované skleněné destičky a také objektiv, kterým se obraz promítal na stěnu. Jako první zmínku si zaslouží anglický fyzik Michael Faradaye, který vynalezl zubový stroboskop. Za iluzi pohybu ručí působení záblesků, nazýván také jako stroboskopický jev, kdy rychlý sled jednotlivých obrázků splyne do pohyblivého toku jen tehdy, pokud je rychlý sled promítaných obrázků přerušován krátkými fázemi tmy. Na tomto jevu vytvořil Plateau fantaskop. Jak tento jednoduchý stroj funguje, si více popíšeme v praktické části. Pozadu nezůstal ani český vědec Jan Evangelista Purkyně, i když vycházel z Faradayova stroboskopu, posunul se výrazně dále, když nahradil kreslené obrázky sérií fotografií. Angličan Eadweard Muybridge se roku 1873 proslavil svými studiemi pohybu, používáním několika fotoaparátů, aby zachytil jednotlivé fáze pohybu cválajícího koně. Povídá se o něm, že pomáhal bývalému guvernérovi vyhrát bohatou sázku, protože tato série fotografií, zobrazující cválajícího koně, dokazuje, že v určité fázi jeho běhu se žádná noha nedotýká země. Tímto se stal prvním člověkem v historii, který dokázal zaznamenat souvislou živou akci. Říká se tomu oživená fotografie. Uvědomil si, že umístěním rozfázovaných fotografií cválajícího koně na otáčivý buben a jejich prosvícením dojde k rekonstrukci pohybu.116 Jeho objev vedl k dalším zařízením jako je zoopraxiskop, kinematoskop, fantasmagorie, chronofotograf nebo zoogyroskop. Chonofotografickou

puškou

nahrazuje

Etienne-Jules

Marey

Muybridgeovův

zoopraxiskop. Je to jednoduchá kamera, která je schopná vnímat sérii obrázků pohybujícího se objektu, a poté také zavede svitkový film.117 K prvnímu kinematografu zbýval už jen krůček. Dále na ně navázal francouzský vynálezce Charles Emile Reynaud se svým přístrojem, který nazval praxinoskop. Tento přístroj vytvářel iluzi pohybu pomocí

116

TAYLOR, J. MARK R. Velký průvodce DVD: jedinečný zdroj všech dostupných informací o DVD na profesionální úrovni. Praha: Grada, 2007, s. 112. 117 KUPŚĆ, J. Malé dějiny filmu: ilustrovaný průvodce světovou kinematografií od počátků po současnost. Praha: Cinemax, 1999, s. 11.

42

zrcadel. O tom, jak funguje, si více popíšeme v praktické části. Reynaudovi se podařilo promítnout první kreslený film na plátno. Thomas Alva Edison v roce 1889 sestrojil kinetograf, což byl přístroj, který uměl zaznamenat pohyb, a tímto přístrojem se mohlo zaznamenané předvést všem zájemcům, ale ne najednou.118 Kratičké snímky se daly prohlížet tzv. kinetoskopem neboli kukátkem, proto se daly promítat v daný okamžik vždy jen jednomu diváku. Úplně první kinematografický přístroj si Edison nechal v roce 1891 patentovat. Německým průkopníkem na poli kinematografie byl Oskar Messter, který sestrojil filmový projektor, který umožňuje nepřetržitý pohyb filmového kotouče. Poté, o šest let později, předvedli veřejnosti práci svého kinematografu bratři Lumiérové. Kinematograf (řec. pohyblivý zapisovač) je přístroj, který kombinuje funkce filmové kamery, projektoru a kopírky.

118

BOUŠOVÁ, K. Než film promluvil: němý film 1896-1930: vzrušující výlet do počátků české kinematografie. Praha: XYZ, 2012, s. 335.

43

2.8

DIDAKTICKÁ ČÁST

Pohyb v této diplomové práci propojuje výtvarné umění s filozofií i fyzikou a to formou, která je využita v kresleném filmu. Tím by mohla zaznamenat určitý stupeň přitažlivosti předmětů, které bývají neoblíbené. Touto formou hraní s optickou iluzí, by mohlo ve výuce dodat zajímavý spád. Mohly by se vyrábět různé přístroje, které právě tuto optickou iluzi umožňují, a poté rozfázovat pohyb, kdy by se přitom naučily nahlížet na objekty z různých úhlů. Mohla by to být určitá životní zkušenost, která je potřeba k výrobě animovaného filmu. Přístroj, který by mohl propojit výtvarnou výchovu s fyzikou, si můžeme snadno vytvořit. Nejjednodušším je právě fenakistiskop. Vyřízneme si kolo, nejlépe z kartonu, aby byl stroj o něco bytelnější. Polepíme jej černou čtvrtkou, hlavně ze zadní strany a na vnějším kraji kola vyřízneme štěrbiny. Tyto štěrbiny nám pomohou vnímat pohyb. Na přední stranu nalepíme kolo s obrázky, které by měly být co nejjednodušší a kreslené silnými čarami, jinak by byl výsledek špatně viditelný. Kotouč stačí připíchnout špendlíkem na tužku. Výsledný pohyb můžeme vidět, když si stoupneme před zrcadlo a kotouč roztočíme. Pokud by to děti zaujalo, dal by se vyrobit o něco složitější přístroj - zoetrop.

44

3

PRAKTICKÁ ČÁST

V praktické části se hlavně zaměříme na pojem kresby, její materiály a techniku kresby. Stručně nastíníme, co je kresba, a jaké materiály jsou pro ni vhodné. Také si popíšeme optické přístroje, které jsou vytvořeny pro případnou ukázku pohyblivých obrázků.

3.1

KRESBA

Kresba zprvu měla pomocné poslání a jen málokdy hrála samostatnou roli. Sloužila jako první záznam při řešení technických úloh, také při náčrtech malby, sochařství, architektury. Je neodmyslitelnou součástí malby a vůbec východiskem malířské realizace. To lze dobře vidět na obrazech starých mistrů, hlavně u děl, která nejsou dokončená. Kresebné konstrukce zakryl mistr barevnými vrstvami. Kresba, která byla původně jako pomocná disciplína, nepochybně prokázala své právo být jako samostatný obor, a tak podmínila vznik příbuzenských oborů jako je ilustrace, karikatura, kreslený film a mnohé další. Výroky starých mistrů jasně ukazují, jaký význam přikládali kresbě. Třeba Max Švabinský pravil: „Základem malířství je a vždy zůstane kresba.“119 Podobné výroky měli i Ingres, Rodin, Leonardo a z našich umělců Purkyně, Mařák, Hynais a spousta dalších. Kresbou lze vyjádřit nejen osvětlení a plastiku předmětu, ale částečně jeho barvu a materiál. Třeba nejtemnější odstíny mraků, jejich modelaci, nebo složité odrazy ve vodě, stavba a charakteristika stromů nebo jejich pevnost a hladkost. Abychom tohle dokázali, musíme dobře znát materiály ke kreslení a vhodnost jejich využití. Prezentovaný cyklus kreseb je na téma živly, konkrétně ohně, vody, vzduchu a země. Snaha byla zobrazit živly limitovanou černobílou barevností. Kresba tužkou posunula problém zobrazení ke studii struktur. Pod živlem oheň jsme se snažili znázornit oheň, ale i blesk, který je mu velice blízký. Bubliny jsme zkusili znázornit jako živel vody, živel země jako kamení a vzduch jako mraky, u kterých je hybnou silou vítr.

119

MASÁK, J. Kreslíme a malujeme. Praha: Práce. 1976, s. 126.

45

3.2

MATERIÁLY A TECHNIKY KRESBY

Volba určitého materiálu a techniky není věcí libovůle.

120

Vycházíme z vlastního

tvůrčího založení, přihlížíme ke svým výtvarným záměrům a nakonec také k námětu a obsahu dané kresby. Kresba se liší od malby tím, že ještě více prozrazuje rukopis a temperament umělce. Rukopisem se zabývá grafologie, která nám pomáhá objasnit rysy a temperament tvůrce, touto metodou tak můžeme proniknout až k jádru tvorby. Při pohledu na nějakou kresbu se nám může zdát hned na první pohled, jestli je lehká a uvolňující nebo může být tvrdá, nervózní až křečovitá. Kreslící prostředky rozdělujeme do několika skupin: za prvé jsou to kreslící širokou stopou – uhly, rudky, křídy bez dřeva i ve dřevě, za druhé prostředky kreslící úzkou stopou – tužky, pera, kuličková a rákosová pera. Další velkou a zvláštní skupinou jsou tekuté kreslící prostředky. Kresbu můžeme rozdělit také podle povahy materiálu na ornamentální a lineární. Ornamentální vznikla spíše za pocitu rytmu a touhy jej nějak vyjádřit, protože ornament je abstraktní umělecký projev. Rytmu podléhá skoro vše, jako je střídání ročních období, dne a noci. To vše se opakuje pravidelně, v určitém intervalu. Rytmicky se pohybujeme, dýcháme i náš puls tepe rytmicky. Ve výtvarném umění se však projevil pravidelným střídáním ornamentů, ozdobných prvků. Kresbou lineární rozumíme kreslení bez stínování, která je provedena jednoduchou čarou jakýmkoliv nástrojem. U této kresby sice nestínujeme, ale můžeme naznačit stín silnější čarou a světlo tenčí čarou. My jsme hlavně zvolili tužku, která tedy patří do skupiny kreslící úzkou stopou. První náznaky grafitových tužek pocházejí z počátku 17. století, předtím kreslíři používali tyčinky z olova a stříbra.121 Dnešní podoba grafitové tužky ve dřevě je známa od počátku 19. století. Tuha je přírodní produkt – grafit, je to druh krystalického uhlíku smíšený s jinými různými látkami. Měkkost nebo tvrdost tužky se liší v závislosti na množství hlinky smíchané s uhlíkem. Nejměkčí typ tužky obsahuje velice málo hlinky nebo dokonce žádnou.

120 121

TEISSIG, K. Kresba. Praha: Aventinum, 2010, s. 87. STANYER, P. Vše o technikách kresby: [praktická příručka pro výtvarníky]. Praha: Svojtka, 2007, s. 9.

46

3.3

FANTASKOP, ZOETROPE, PRAXINOSKOP A JEJICH PRINCIP

Prvním ze zmíněných strojů pro optickou iluzi, který je nejjednodušší, je fantaskop, jinak zvaný jako fenakistiskop. Jeho základem je kruh, na jehož obvodě jsou právě rozfázované obrázky v pohybu. Prvním takovým přístrojem bylo kolo, na jehož vnějším okraji byly namalované právě rozfázované obrázky a na vnitřním okraji byly průzory. Když se pak s tímto jednoduchým přístrojem člověk postavil před zrcadlo, zatočil s kolem, mohl skrze průzory pozorovat pohyb obrázků. Zde jsme použili obyčejný karton s vyřezanými otvory, na který jsme přichytili papír s obrázky. Dalším přístrojem, už o něco složitějším, je zoetrop. Tento stroj se skládá z válce, který rotuje pomocí kliky, se sekvenčními fotografiemi nebo kresbami na vnitřní straně válce, které jsou pravidelně rozmístěny mezi škvíry, kterými divák pozoruje pohybující se obraz. K výrobě zoetropu jsem zvolila recyklované materiály. Samotný promítací válec je vytvořen z pruhu plechu snýtovaný sedlářskými nýty, k válci je nanýtovaný kruh tvořící základnu a deset obdélných proužků plechu, mezi kterými jsou štěrbiny k promítání. Obdélníky jsou v horní části spojeny širokým proužkem z tlustého plechu. Na spodní část byl pro mechanizmus na otáčení použit starý hever, ze kterého byl odstraněn zvedací mechanizmus. Tento zbytek heveru byl navařen na kus trubky, která je připevněná na starý brzdový kotouč, jenž dává zoetropu stabilitu díky své hmotnosti. Zkompletovaný zoetrop je na závěr natřený grafitovou černou barvou. Praxinoskop je posledním optickým přístrojem, který si zde představujeme. Tento přístroj funguje na základě zrcadel. Pro zachycení pohybu nahradil průzory válce hranolový věnec zrcadel, který je umístěn na rotační ose přístroje.

47

4

ZÁVĚR

V této diplomové práci jsem si dala za cíl popsat fenomén pohybu, jak po stránce fyzikální, tak po stránce filozofické, přes bádání antických filosofů, kteří si za východisko volili jednotlivé živly, až jsem se dostala k pohyblivým obrázkům, k počátkům kinematografie. Závěry předsokratovských filosofů mě vedly k výslednému cyklu kreseb na téma živly. Praktická část tedy navazuje na teoretické pojednání a to i uskutečněním přístroje, který nám dokáže promítnout iluzi pohybu, a tím jsem kresby živlů doplnila. Záměrem této práce bylo propojení filosofie, fyziky a psychologie s výtvarným uměním, s jednotícím tématem „pohyb“, který je jako pojem velmi obšírný a zasahuje snad do všech známých vědeckých disciplín. Oba směry, kterými se moje zkoumání ubíralo, fyzikálně-optické jevy a antičtí filosofové, mě organicky dovedly k výsledku. Mohu říct, že moje práce naplnila očekávané cíle a naznačila tak novou cestu pro pokračování v mé další činnosti.

48

5

POUŽITÉ ZDROJE

Zápis použitých informačních zdrojů je generován dle normy ČSN ISO 690 pro tištěné informační zdroje a dle normy ČSN ISO 690-2 pro elektronické informační zdroje. 5.1 [1]

SEZNAM LITERATURY ARISTOTELÉS, A. Fyzika: malířství, sochařství, architektura, užité umění. 1. vyd. Překlad Antonín Kříž. Praha: Rezek, 1996, 503 s. ISBN 80-860-2703-1.

[2]

ARISTOTELÉS, A. Metafyzika: malířství, sochařství, architektura, užité umění. 2. vyd. Překlad Antonín Kříž. Praha: Rezek, 2003, 579 s. ISBN 80-860-2719-8.

[3]

BLECHA, I. Filosofie. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 277 s. ISBN 80-718-2147-0.

[4]

BANZHAF, H. Živly jako obraz člověka: oheň, voda, vzduch a Země. Bratislava: Eugenika, 2001, 237 s. ISBN 80-88913-29-2.

[5]

BENYOVSZKY, L. Fenomenologické studie k prostorovosti. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, 2005, 202 s. ISBN 80-239-6559-x.

[6]

BOUŠOVÁ, K. Než film promluvil: němý film 1896-1930: vzrušující výlet do počátků české kinematografie. 1. vyd. Praha: XYZ, 2012, 358 s. ISBN 978-807-3886-516.

[7]

BOUZEK, J., KRATOCHVÍL Z. Řeč umění a archaická filosofie. Praha: Hermann a synové 1995. s. 296. ISBN neuvedeno.

[8]

GUTHRIE, W. A history of Greek philosophy. 1st pbk. ed. Překlad Antonín Kříž. Cambridge: Cambridge University Press, 1990, xvi, 456 s. ISBN 05-212-3573-1.

[9]

HÖLSCHER, U. Anfängliches Fragen: Studien zur frühen griechischen Philosophie, 286 s. Götingen 1968. ISBN 978-352-5257-104.

[10]

HYHLÍK, F., NAKONEČNÝ, M. Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973, 286 s. Knižnice psychologické literatury. ISBN 80-722-0063-1.

[11]

CHÂTELET, A., GROSLIER, B. P. Světové dějiny umění: malířství, sochařství, architektura, užité umění. České vyd. 2., upr., Překlad Antonín Kříž. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2004, 784 s. ISBN 80-718-1936-0. 49

[12]

KIRK, S. G., RAVEN, E. J., a SCHOFIELD, M. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Editor Tomáš Vítek. Překlad Filip Karfík, Petr Kolev. Praha: Oikoymenh, 2004, 663 s. ISBN 80-729-8110-2.

[13]

KULKA, J. Psychologie umění: Obecné základy. Praha: Grada, 2008, 435 s. ISBN 978-802-4723-297.

[14]

KUPŚĆ, J. Malé dějiny filmu: ilustrovaný průvodce světovou kinematografií od počátků po současnost. Překlad Martin Mlíkovský. Praha: Cinemax, 1999, 387 s. ISBN 80-859-3333-0.

[15]

LAERTIOS, D. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995, 473 s. ISBN 80-901-9163-0.

[16]

LEPIL,

O.,

BEDNAŘÍK

M.,

HÝBLOVÁ

R.

Fyzika

pro

střední

školy.

Praha: Prometheus, 2001, 266 s. ISBN 80-719-6184-1. [17]

MASÁK, J. Kreslíme a malujeme. Praha: Práce. 1976, 210 s. ISBN 24-028-76.

[18]

MRÁZ, B. Dějiny výtvarné kultury: 4. Praha: Idea Servis, 2002, 197 s. ISBN 80-859-7032-5.

[19]

PATOČKA,

J. Nejstarší

řecká

filosofie:

filosofie

v předklasickém

údobí

před sofistikou a Sokratem: přednášky z antické filosofie. Praha: Vyšehrad, 1996, 359 s. ISBN 80-702-1195-4. [20]

RÁDL, E. Dějiny filosofie. Praha: Votobia, 1998, 80-722-0063-1.

[21]

RICKEN, F. Antická filosofie. Překlad David Mik. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 230 s. 1. ISBN 80-718-2134-9.

[22]

ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti: obor v pohybu. 6., Praha: Grada, 2010, 208 s. ISBN 978-802-4731-339.

[23]

STÖRIG, H. J. Malé dějiny filosofie. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000, 630 s. ISBN 80-719-2500-4.

[24]

STANYER, P. Vše o technikách kresby: [praktická příručka pro výtvarníky]. Praha: Svojtka, 2007, 207 s. ISBN 978-80-7352-383-1.

[25]

SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti: člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister, 2004, 523 s. ISBN 80-865-9865-9.

[26]

TEISSIG, K. Kresba. Praha: Aventinum, 2010, 190 s. ISBN 978-80-7442-009-2.

50

[27]

TAYLOR, J., MARK, R. Velký průvodce DVD: jedinečný zdroj všech dostupných informací o DVD na profesionální úrovni. Praha: Grada, 2007, 784 s. ISBN 80-247-1721-2.

5.2 [1]

SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ Český rozhlas [online], Český rozhlas, ©1997-2013 [cit. 12. září 2013], dostupné na WWW: http://www.rozhlas.cz/planetarium/ost_vedy/_zprava/aristoteles-adefinice-casu--986782

[2]

Evik - style [online], Evik - style, ©2009 [cit. 6. květen 2013], dostupné na WWW: http://www.evik-com.webz.cz/podstrany/temper.html

[3]

Ondřej Škrabal [online], phil.muni, ©2009 [cit. 12. června 2013], dostupné na WWW:

http://www.phil.muni.cz/fil/antika/kosmologie/9-

emp_11vykladC.php [4]

Psychologický ústav AV ČR [online], Psychologický ústav AV ČR, ©2009 [cit. 20. říjen 2013], dostupné na WWW: http://www.psu.cas.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=134: vnimani-pohybu-&catid=36&Itemid=61

51

6

CD PŘÍLOHA

7

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY

Obsah 1) Obrazové přílohy I. – Ukázky 2) Obrazové přílohy II. – Oheň 3) Obrazové přílohy III. – Vzduch 4) Obrazové přílohy IV. – Země 5) Obrazové přílohy V. – Voda 6) Obrazové přílohy VI. – Vlastní optické přístroje

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY I. – UKÁZKY

Obr. 1. E. Degas: Závodní koně před tribunou.

Obr. 2. E. Degas: Studie tanečnice.

Obr. 3. U. Boccioni: Vzestup města, futurismus.

Obr. 4. U. Boccioni. Jednotné tvary kontinuity v prostoru.

Obr. 5. B.Kubišta: Pobřežní děla v boji s loďstvem.

Obr. 6. A. Calder. Kinetické umění.

Obr. 7. Z. Virt. Op-art.

Obr. 8. K. Malich. V ateliéru.

Obr. 9. J.N.Niepce: pohled z okna 1826.

Obr. 10. Jeskynní malba.

Obr. 11. Mareyho chronofotografická puška.

Obr. 12 Marey: Letící pelikán.

Obr. 13. Fenakistiskop.

Obr. 14. Muybridgův kůň v pohybu.

Obr. 15. Muybridgův zoopraxinoskop.

Obr. 16. Kinetoscope.

2. OBRAZOVÉ PŘÍLOHY II. – OHEŇ

Obr. 17. Cyklus černobílých fotografií.

Obr. 18. Cyklus barevných fotografií.

Obr. 19. Kresba I.

Obr. 20. Kresba II.

Obr. 21. Kresba III.

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY III. – VZDUCH

Obr. 22. Cyklus barevných fotografií.

Obr. 23. Cyklus černobílých fotografií.

Obr. 24. Cyklus černobílých fotografií.

Obr. 25 kresba I.

Obr. 26 kresba II.

Obr. 27 kresba III.

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY IV. – ZEMĚ

Obr. 28. Cyklus barevných fotografií.

Obr. 29. Cyklus černobílých fotografií.

Obr. 30. Cyklus černobílých fotografií.

Obr. 31. Kresba I.

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY V. – VODA

Obr. 32. Cyklus černobílých fotografií.

Obr. 33. Cyklus barevných fotografií.

Obr. 34. Kresba I.

Obr. 35. Kresba II.

Obr. 36. Kresba III.

OBRAZOVÉ PŘÍLOHY VI. – VLASTNÍ OPTICKÉ PŘÍSTROJE

Obr. 37. Fenakistiskop

Obr. 38. fenakistiskop

Obr. 39. Praxinoskop

Obr. 40. Výroba zoetrop I.

Obr. 41. Výroba zoetrop II.

Obr. 42. Výroba zoetropu III.

Obr. 43. Finální zoetrop

SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH Obrazové přílohy I. – ukázky [1] Obr. 1. E. Degas: Závodní koně nad tribunami. CHÂTELET, A., GROSLIER, B. P. Světové dějiny umění: malířství, sochařství, architektura, užité umění. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2004, s. 486. ISBN 80-718-1936-0. [2] Obr. 2. E. Degas: Studie tanečnice. Wikimedia Commons [online], Timscaffidi, ©2010 [cit. 24. Červenec 2013], dostupné na WWW: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Ballet_Dancer__Edgar_Degas.png [3] Obr. 3. U. Boccioni: Město se probouzí. WIKIPEDIA [online], Eloquence, ©2005 [cit. 24. Červenec 2013], dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Umberto_Boccioni_001.jpg [4] Obr. 4. U. Boccioni: jednotlivé tvary kontinuity v prostoru. WIKIPEDIA [online], Wmpearl, ©2007 [cit. 24. Červenec 2013], dostupné na WWW:http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:%27Unique_Forms_of_Continuit y_in_Space%27,_1913_bronze_by_Umberto_Boccioni.jpg [5] Obr. 5. B. Kubišta: Pobřežní děla v boji s loďstvem. Wikimedia Commons[online], Jedudedek, ©2008 [cit. 2. prosinec 2013], dostupné na WWW: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kubista,_Bohumil__Pobrezni_dela_v_boji_s_lodstvem_(1913).jpg [6] Obr. 6. A. Calder. Kinetické umění. Copyright[online], Joseph K. Levene, ©2013 [cit. 4. prosinec 2013], dostupné na WWW: http://www.josephklevenefineartltd.com/NewSite/Calder.htm#.UsTzJtLuLBg [7] Obr. 7. Z. Virt. Op-art. Zdenek Virt[online], Zdenek Virt, ©2013 [cit. 4. prosinec 2013], dostupné na WWW: http://www.zdenekvirt.cz/fotografie/

[8] Obr. 8. K. Malich. V Ateliéru. Karel Malich[online], Karel Malich, ©2013 [cit. 4. prosinec 2013], dostupné na WWW: http://www.karelmalich.cz/cz/fotogalerie [9] Obr. 9. J. N. Niépce: Pohled z okna 1826. Madalynne[online], Mandi, ©2012 [cit. 5. prosinec 2013], dostupné na WWW: http://www.madalynne.com/niepce [10] Obr. 10. Jeskynní malby. Blog [online], Saleni, ©2012 [cit. 6. prosinec 2013], dostupné na WWW: http://saleni.blog.cz/1211/jeskynni-malby [11] Obr. 11. Mareyho chronofotografická puška. WIKIPEDIA [online], David.Monniaux, ©2006 [cit. 11. Listopad 2013], dostupné na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7f/Fusil_de_Marey_p1040 353.jpg [12] Obr. 12. Marey: Letící pelikán. WIKIPEDIA [online], Renata3, ©2005 [cit. 11. Listopad 2013], dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Marey_-_birds.jpg [13] Obr. 13. Fenakistiskop. WIKIPEDIA [online], Lumos3, ©2009 [cit. 15. Listopad 2013], dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Stampfer_disc.jpg [14] Obr. 14. Muybridgův kůň v pohybu. WIKIPEDIA [online], Davepape, ©2006 [cit. 15. Listopad 2013], dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:The_Horse_in_Motion.jpg [15] Obr. 15. Muybridgův zoopraxinoskop. WIKIPEDIA [online], Trialsanderrors, ©2007 [cit. 15. Listopad 2013], dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Phenakistoscope_3g07690u.jpg [16] Obr. 16. Kinetoscope. WIKIPEDIA [online], Andibrunt, ©2006 [cit. 15. Listopad 2013], dostupné na WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Kinetoscope.jpg

Obrazové přílohy II. - Oheň [17] Obr. 17. Cyklus černobílých fotografií. (foto z archívu autora) [18] Obr. 18. Cyklus barevných fotografií. (foto z archívu autora) [19] Obr. 19. Kresba I. (foto z archívu autora) [20] Obr. 20. Kresba II. (foto z archívu autora) [21] Obr. 21. Kresba III. (foto z archívu autora) Obrazové přílohy III. - Vzduch [22] Obr. 22. Cyklus barevných fotografií. (foto z archívu autora) [23] Obr. 23. Cyklus černobílých fotografií. (foto z archívu autora) [24] Obr. 24. Cyklus černobílých fotografií (foto z archívu autora) [25] Obr. 25. Kresba I. (foto z archívu autora) [26] Obr. 26. Kresba II. (foto z archívu autora) [27] Obr. 27. Kresba III. (foto z archívu autora) Obrazové přílohy IV. - Země [28] Obr. 28. Cyklus barevných fotografií. (foto z archívu autora) [29] Obr. 29. Cyklus černobílých fotografií. (foto z archívu autora) [30] Obr. 30. Cyklus černobílých fotografií. (foto z archívu autora) [31] Obr. 31. Kresba I. (foto z archívu autora) Obrazové přílohy V. - Voda [32] Obr. 32. Cyklus černobílých fotografií. (foto z archívu autora) [33] Obr. 33. Cyklus barevných fotografií. (foto z archívu autora) [34] Obr. 34. Kresba I. (foto z archívu autora) [35] Obr. 35. Kresba II. (foto z archívu autora) [36] Obr. 36. Kresba III. (foto z archívu autora)

Obrazové přílohy VI. – Vlastní optické přístroje [37] Obr. 37. Fenakistiskop. (foto z archívu autora) [38] Obr. 38. Fenakistiskop. (foto z archívu autora) [39] Obr. 39. Praxinoscop. (foto z archívu autora) [40] Obr. 40. Výroba zoetrop I. (foto z archívu autora) [41] Obr. 41. Výroba zoetrop II. (foto z archívu autora) [42] Obr. 42. Výroba zoetropu III. (foto z archívu autora) [43] Obr. 43. Finální zoetrop. (foto z archívu autora)