MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY
Jezdecká socha - kůň v umění Bakalářská práce
Brno 2016
Vedoucí práce: Mgr. Blahoslav Rozbořil, Ph.D.
Vypracovala: Kristýna Koňariková
Bibliografický záznam KOŇARIKOVÁ, Kristýna. Jezdecká socha – kůň v umění: Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra výtvarné výchovy, 2016. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Blahoslav Rozbořil, Ph.D.
Anotace Písemná část práce obsahuje historii a vývoj koní vedle lidí, jejich význam pro člověka a hlavně vyobrazování a inspiraci v umění. Dále seznamuje čtenáře s významem jezdeckých pomníků a jejich sloţitou výrobou. Nejsou opomenuty ani jezdecké sochy, které vévodí náměstím po celé Evropě a samozřejmě vybrané české jezdecké pomníky významných osobností naší země.
Anotation The theoretical part comprise the history and evolution of horses next to people, their value for human and mainly portrayal and inspiration in art. It also introduces its readers with the purport of equestrian monuments and their complicated production. Even equestrian statues, which dominate on squares throughout Europe, are described and as well, some Czech equestrian monuments of great personalities of our country
Klíčová slova Jezdecká socha, kůň, umění, člověk, kultura
Key words Horse sculpture, horse, art, human, culture
2
Prohlašuji, že jsem závěrečnou bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně 26. 3. 2016
....................................................... Kristýna Koňariková
3
Poděkování Touto cestou chci poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Blahoslavu Rozbořilovi, Ph.D., za vedení, inspiraci, cenné rady a vstřícný přístup. Dále chci poděkovat svým přátelům a rodině, od kterých se mi dostávala všestranná podpora během celého studia na vysoké škole.
4
Obsah:
Úvod…………………………………………………………………………………..…6 1. Kůň v historii člověka……………………………………………………………7 2. Ztvárnění koně v umění………………………………………………………...11 3. Jezdecký pomník……………………………………………………………..…21 4. Výroba koně a jezdce……………………………………………………….…..22 5. Významné jezdecké skvosty………………………………………………..……26 5. 1. První jezdecké pomníky ………………………………………………...…26 5. 2. Jezdecký pomník Jana Ţiţky z Trocnova …………………………….……28 5. 3. Jezdecký pomník T. G. Masaryka …………………………………………30 5. 4. Svatováclavský jezdecký pomník …………………………………….……33 5. 5. Jezdecký pomník Jošta Lucemburského……………………………………35 Resumé…………………………………………………………………………………39 Závěr……………………………………………………………………………………40 Text k mé praktické části práce……………………………………………...…………41 Seznam pouţité literatury………………………………………………………………43 Příloha k praktické části
5
Úvod Kůň se stal velmi významným pomocníkem, který přispíval k vývoji lidstva uţ od počátku našeho bytí. Nejen ţe dodával lidem obţivu, ale stal se také jejich pomocníkem. Díky němu mohlo lidstvo poznávat kontinenty země a rozvíjet svou kulturu. Kůň, jakoţto námět pro výtvarnou tvorbu, se objevuje uţ v období pravěku. Cílem mé bakalářské práce je analyzovat počátky vývoje umění, ve kterém se stal hlavní sloţkou kůň. V začátku práce se seznámíme se samotnými koňmi a jejich významem pro člověka, od prvního setkání s lidmi aţ po dnešní kulturu. Pozornost zaměřím hlavně na koně v umění a také zmíním významné umělce a jejich díla, ve kterých koně hrají důleţitou roli. V další části práce se dočteme o jezdeckých pomnících a jejich náročné výrobě. Nepochybně zde nebudou chybět i významné jezdecké sochy, jeţ jsou významnou památkou náměstí po celé Evropě. Závěr bude věnován významným českým pomníkům. V práci se pokusím vymezit poselství jezdeckých pomníků a odpovědět na otázky, co symbolizuje kůň ve spojení s jezdcem a proč zrovna kůň? Je důleţitější jezdec, nebo samo zvíře pod ním? Všechna tato fakta budou shromaţďována pomocí informací, které budou čerpány především z odborné literatury. Informace o samotných jezdeckých sochách jsou velmi řídce dostupné, autoři se jim věnují v literatuře jen ve stručnosti. Přesto se pokusím analyzovat mnoho dostupných zdrojů a ucelit toto téma.
6
1. Kůň v historii člověka
Koně se na světě objevovali poprvé uţ před 60 miliony lety v třetihorách. Byli tu ještě mnohem dříve neţ lidé. Nevypadali však tak jako dnes, štíhlí ušlechtilí a dlouhonozí tvorové. Prakůň byl tehdy nenápadné zvíře o velkosti lišky. Ţil ve vlhkých tropických pralesích na severu amerického kontinentu. Svým vzhledem spíše připomínal šelmu. Pohyboval se skrytě a přesto, ţe měl čelisti plné ostrých zubů, nepoţíral ţádné jiné ţivočichy. Ţivil se rostlinnou stravou. Neměl taková kopyta, jako má dnešní kůň, ale pět prstů. Tito koně ţili v malých skupinkách, které táhly nekonečným pralesem. Cesta koně vedla tisíce a miliony let aţ k dnešním koním, kteří jsou aţ o metr a půl vyšší a stokrát těţší neţ jejich předci. Je to neuvěřitelné, ale všechny znaky nasvědčují k tomu, ţe drobný Eohippus byl skutečně předkem dnešního koně. Od něj je odvíjen velmi dlouhý příběh o rodu Equus. Kdyţ se kůň a člověk střetli poprvé, byl uţ kůň téměř ustálen, zatímco člověk teprve započínal svou vlastní evoluci. Kůň tiše doprovázel člověka v jeho vzestupu od jeskynního aţ do nejvyššího vývojového stádia – Homo sapiens. Můţeme tedy říct, ţe kůň napomáhal člověku v jeho stvoření. Tehdy se však člověk s koněm ještě nestali přáteli, člověk se ţivil sběrem plodů a hlíz, uhynulými ţivočichy a podobně. Jedny ze základních pocitů byly hlad a strach. Lidé si později osvojili výrobu primitivních zbraní. Kdyţ se člověk setkal s koněm, čekal, ţe zvíře na něj zaútočí, ale kůň se vţdy vyplašil a utekl, nebyl tedy nebezpečný pro člověka, ale člověk se stal nebezpečný pro koně. Tehdy se stal kůň kořistí člověka. Úlovek koně znamenal pro člověka obţivu na několik dní (svědčí o tom archeologické nálezy - mezi pozůstatky ulovených zvířat leţí velké mnoţství koňských kostí). U francouzského města Solutreé bylo objeveno největší pravěké pohřebiště koní. Lovci pořádali častokrát štvanice na tato zvířata po mnoho generací, za několik desítek let zde vznikl monumentální prehistorický památník z tisíců vybělených koster z koní. Ne vţdy tomu bylo tak, ţe byli lovci úspěšní. Koním se mnohdy podařilo utéci a stávalo se, ţe na ně lovci ani nenarazili, jelikoţ stáda koní se stěhovala, a tak zůstávali obyvatelé jeskyň o hladu. Tehdejší lidé se snaţili vysvětlit svůj neúspěch a začali věřit v nadpřirozené síly, které ovlivňují jejich úspěch. Lidé přemýšleli o tom, jak získat opět 7
úspěch a naklonit si přízeň nadpřirozených sil. Začali tedy kreslit na skalní stěny barevnými hlinkami výjevy z lovů a probíhaly také obřady, kdy pod obrazce pokládali dary k oběti. Svými výkřiky také vyvolávali „dobré duchy“, aby jim umoţnili bohatou kořist. Díky tomuto neúspěchu našich předků vznikly první kresby koní. Při kresbě koní se zaměřovali na detaily a dali si záleţet na věrnému zobrazení – tento účel ještě neměl estetický podnět. Kresby pravěkých lovců vydrţely v jeskyních celá tisíciletí. Byly objeveny teprve aţ na přelomu našeho století. Na území Francie a Španělska můţeme takové jeskyně nalézt aţ na 130 místech. Stěny těchto jeskyní zdobí více neţ 4 000 barevných kreseb koní. Tyto jeskynní galerie se staly světovou senzací. Po dlouhé věky byli koně loveni, aby člověk ţil a kůň hynul, ale pak se člověk rozhodl vyuţít všech jeho předností ke svému prospěchu. Toto svalnaté zvíře dokázalo hravě utáhnout cokoliv, s čímţ se člověk jinak táhnul sám. Kůň se tedy stal pracovním zvířetem a člověk v něm měl brzy nejlepšího pomocníka. Později začali lidé vyuţívat koně nejen jako tahouna, ale také jako nosiče a nakládali mu na hřbet břemeno, které museli dříve nosit sami. Po tom všem zbýval uţ poslední krok, a to nasednout na koně. Člověk se stal jezdcem a kůň jezdeckým zvířetem. Díky koni byl lov úspěšnější a ţivot bohatší. Kdyţ člověk usedl na koně, uskutečnil se velký převrat v dějinách, který má doslova světodějný význam. Člověku se otevřely nekonečné moţnosti, byl silnější a rychlejší a získal tak obrovskou převahu. Lidstvo, kterému se otevřely nedosaţitelné dálky, se vydalo za objevováním světa. Kůň pomohl lidem poznat kontinenty, vybudovat mocné říše. Civilizace a kultura lidstva se rozjíţdí na koňském hřbetu. Dnes uţ bohuţel zaniká potřeba mohutných, taţných koní, kteří byli dříve vyuţíváni v zemědělství a v dopravě. To zapříčinilo také období rytířských turnajů, kde byli upřednostňováni lehčí jezdečtí koně. Dá se říct, ţe dnes mají lidé koně většinou jen pro „zábavu“ a nevyuţívají je na pracovní činnosti. Nelze se tomu divit, dopravu pomocí koní dnes nahradila motorová doprava. Koně se však stávají jakýmisi přáteli lidí, tak jako například pes.
Toto majestátní zvíře patří k nejstarším domestikovaným zvířatům vůbec. Ve starověku byl kůň spojován s hospodářstvím, ale víc neţ s tím byl ztotoţňován
8
s válkami. Kůň přinášel majitelům vyšší společenské uznání, coţ je spojováno například se stavem jezdců v Římě. Kůň byl zapřahován do bojových vozů egyptských faraonů, později také do triumfálních vozů římských císařů a triumfátorů. Po období helénistickém a římském, kdy byli slavní vojevůdci zobrazováni na koni (např. Markus Aurelius na Kapitolu v Římě), pak vše převzal středověk. Poté jiţ nikdy nebyla opuštěna tato tradice, o čemţ svědčí četné pomníky či portréty: malá jezdecká socha Karla Velikého v paříţském Louvru, jezdecká socha Gatemelaty od Donatella v Padově, socha kondotiéra benátské republiky Colleoniho od Verocchia v Benátkách, Tizianův jezdecký portrét Karla V. v madridské galerii, obraz nešťastného anglického krále Karla I. na koni od van Dycka, Berniniho jezdecký pomník Ludvíka IV. a mnoho dalších pomníků a obrazů Napoleona a dalších slavných panovníků a vojevůdců 19. století. Koně jsou velmi často vyobrazováni v antické mytologii. Bohové však byli především vozataji neţ jezdci na koních. Na koních často jezdili héroové. Legenda praví, ţe koně (bělouše) stvořil Poseidón zaraţením trojzubce do rákosí. Tato situace je zobrazena na obraze Jacoba Jordanese ve florentské galerii Uffizi. Podle Plinia byly poprvé pouţity uzdy a sedla ke zkrocení koně Pelethroniosem a koňmo poprvé bojovali Thessalové, nazýváni Kentaury. Obrovský kůň ze dřeva se také stal nástrojem lsti Řeků, kteří vnikli do Tróji. Bájný kůň s křídly Pégasos (Pegas), dnes povaţovaný za symbol básnické inspirace, byl zrozen ze spojení Poseidóna a Gorgóny. Podle pověstí prý vykročil z Gorgónina trupu, kdyţ jí Poseidon setnul hlavu. Pégasuv silný úder kopyta způsobil výtrysk plamene Hippúkréné na Helikónu, pahorku Múz. Pégas byl zkrocen bájným Bellerofón, který s jeho pomocí zdolal obludu Chimairu. Kdyţ se ale chtěl na Pégasovi vznést do nebe, tak jej z okřídleného koně srazil Zeus a postihl ho šílenstvím. Pégas byl povaţován za slunečního koně. Kristus jako Hélios (podle Ambroţe křesťané uctívají jen slunce pravé, ne to stvořené) na slunečním voze, který je taţen koňmi, je zobrazen na mozaice (2. polovina 13. století) v nekropoli v Římě pod svatopetrským dómem. Koně hráli důleţitou roli v kultech ostatních kultur a také v mytologii. Kůň býval často zapřahován do vozu Mithrova. Ve slovanském prostředí bylo díky koni překračujícímu kopí a povaţovanému za posvátného věštěno. Podle záznamů mohl být
9
takovýmto koněm i kůň Libušin, který podle kronikáře Kosmy dovedl poselstvo do Stadic. Kůň byl jedním z posvátných zvířat slovanských bohů, jako jsou Svantovít, Svaroţič a Radegast. Po dobytí Retra, centra Radegastova kultu, se na posvátném Radegastově bílém koni vrátil halberstadský biskup Burchard. Podle knihy druhé (23,11) odstranil koňské sochy, které byly darované judskými králi k poctě slunce, v chrámu Jóšijáš – judský král. Motiv koně byl přenášen i do výtvarného umění, a to velmi hojně.
10
2. Ztvárnění koně v umění
Kůň znamenal pro člověka velmi mnoho, byl jeho pomocníkem a dokázal mu pomoci poznat nepoznané, není tedy divu, ţe se kůň stal motivem ve výtvarném umění po několik tisíciletí. Toto úchvatné zvíře se stalo uměleckým vzorem jak pro pravěké umělce, tak pro velké osobnosti renesančního, barokního i moderního umění. Koně hráli velkou roli také v dílech Diega Velázqueze, Anthonise van Dycka, Leonarda da Vin, Eugena Delaroixe, Edgara Degase a také Pabla Picassa. Koňmi bylo inspirováno rovněţ mnoho českých malířů a sochařů. Člověk byl fascinován ušlechtilostí a krásou koní uţ od nejstarších dob. Kůň se objevuje ve výtvarném umění mnoha civilizací, které s ním přišly do kontaktu. Kůň byl vţdy spojován s duchovními a kultovními myšlenkami. Měl kulturní a symbolický rozměr, coţ je popsáno v předešlém textu. Důkazem toho, ţe byli naši předci inspirováni koňmi, jsou jeskynní malby, zoomorfní sošky a rytiny na zvířecích kostech. Největší soubor dochovaných kreseb tohoto zvířete můţeme nalézt na evropském kontinentu v jeskyni Lascaux v jihozápadní Francii. Kromě koně zde zanechali naši předkové kresby dalších, pro ně v té době významných zvířat. Jak je popsáno výše, tyto kresby, které nás dnes tak uchvátí a působí na nás svým magickým dojmem, byly pro lidi prostředkem k rituálům, které prováděli za účelem úspěšného lovu. K tomuto období magdalénskému řadíme také nálezy z moravské jeskyně Pekárna, kde byly nalezeny obrazy koní, vyryté do koňských ţeber a čelistí. Způsob ztvárnění kreseb a rytin ukazuje, ţe předci byli ve velmi častém kontaktu s koňmi, proto je dokázali velmi věrně vyobrazovat. Nejen ţe se koně stali hospodářskými zvířaty, lidé v nich našli vyuţití také v přepravě osob a věcí, které museli dříve nosit sami. Tento vývoj ilustruje umění velkých starověkých říší, které vznikaly na březích Středozemního moře na Blízkém východě. Ve starověké civilizaci se z hospodářského zvířete stalo zvíře pomocné při lovu a velmi často určené k vedení válek. Dochovaným důkazem, ţe v období sumerském byli koně vyuţívání k těmto účelům, je Královská standarta z Uru (2. raně dynastické období, kolem 2 600 – 2 400 př. n. l.). Jedna ze dvou destiček, vykládaných barevnými 11
kameny, zachycuje ve třech částech scény z válečného taţení. Důleţitou roli zde hrají čtyřkolé vozy taţené koňmi. Horní část destičky zachycuje stojícího krále přehlíţejíc zástupy zajatců, ve spodní části je vyobrazena drastická scéna, kdy vítězní sumerští vojáci přejíţdí vozy mrtvá těla nepřátel. Od počátku dob Nové říše (1 550 – 1 069 př. n. l.) začali Egypťané chovat koně. Díky nim se stalo vozatajstvo součástí armád faraonů, coţ se projevilo v egyptském umění. Panovníci se nechali zachycovat na reliéfech na dvoukolých vozech taţených dvěma koňmi. Tímto způsobem se nechávali zvěčnit nejznámější egyptští vládci. Na reliéfu zdobícím stélu v zádušním chrámu v Západních Thébách je vyobrazen král Amenhotep III., také Tutanchamon se nechal zvěčnit na malované skříňce. Důkaz o tom, ţe koně nebyli vyuţívání jen k válečným účelům, ale také k lovu, ukazuje reliéf ze zádušního chrámu Rámesse III. v Medínet Habu, na tomto reliéfu je zachycen panovník se svými koňmi na lovu býků. Výjevy z bitev nebo lovů, kde jsou dominantní postavy vládce a jeho dvoukolé vozy s koňským spřeţením, jsou vyobrazeny na reliéfech v paláci krále Aššurnasirpala v Nimrudu. Další reliéf z lovných cest krále Aššurbanipala najdeme v palácích Ninive. Také v antickém Řecku a Římě se vyskytovali koně v uměleckých výjevech velmi hojně. Zde byli koně stejně jako v Egyptě vyuţíváni k vedení válek a k lovům, zapřaţení do bojových vozů, coţ dokazují malby na keramice, které byly tvořeny pomocí geometrických stylů (například vlys z hrdla bronzového kráteru z Vixu z roku cca 525 př. n. l. nebo také kráter z Antikensammlugen v Mnichově z počátku 7. století př. n. l.). Na těchto malbách jsou zachyceni bojovníci na bojových vozech s koňskými čtyřspřeţeními. V antické mytologii získali koně také své místo a hráli zde důleţitou roli. Čtveřice koní je spojena s bohem Apolonem, který jimi nechal táhnout svůj zlatý dvoukolý vůz. Apolona v dobách starého Říma ztotoţňovali s bohem slunce Héliem, ten podle pověstí dodnes putuje se svým spřeţením po obloze. Také Neptun neboli Poseidon, bůh moře, byl často zobrazován na svém voze, taţeným mořskými koňmi, kteří byli často zobrazování jako mytičtí tvorové z hlubin, z části kůň a z části ryba (např. černobílá mozaika Neptuna na voze taţeném mořskými koňmi, zvanými hippokampy, nacházející se v Neptunových lázních v Ostii z 2. století n. l.) V mytologických výjevech můţeme nalézt také okřídleného koně Pegase, který je popsán v předchozím textu. Dále se zde hojně vyskytují, zejména v klasickém období řeckého umění, Kentauři, coţ jsou napůl lidé a napůl koně (vrchní část od hlavy k trupu 12
je lidská a zbytek těla je koňský, lidské tělo je posazeno na místo koňské hlavy a krku). Staří Řekové povaţovali tato stvoření za chlípná a hrubá, která měla propadat vínu. Kentauři jsou vyobrazeni na štítech a metopách ve významných řeckých chrámech, jde například o sochařskou výzdobu v Diově chrámu v Olympii, vyobrazující Boj Lapithů s Kentaury z roku cca 470 – 456 př. n. l. Toto téma znamenalo pro Řeky symbol vítězství nad barbarstvím. Búkefalos, nepochybně nejvýznamnější kůň starověku, nemohl patřit nikomu jinému neţ Alexandrovi III. Makedonskému neboli Velikému. Mozaika v neapolském muzeu pocházející z 1. století př. n. l. zachycuje okamţik tohoto velkého středověkého panovníka při bitvě u Issu. Tato mozaika měla být původně vytvořena podle slavného obrazu té doby od významného řeckého malíře Filoxenose z Eretrie a zdobila Faunův dům v Pompejích. Vítězné scény císařů z boje jsou součástí triumfálních sloupů a oblouků oslavujících vítězství, které jsou významnými architektonickými díly antického Říma. Výzdoby sloupů zachycují panovníky na vozech se čtyřspřeţením (triumfální průvod císaře Trajána
z reliéfní výzdoby Trajánova sloupu v Římě z roku 113 př. n. l.
a Triumfální průvod císaře Septimia Severa na mramorové desce na triumfálním oblouku v severoafrickém městě Leptis Manga z konce 2. století). Během římského impéria vznikaly první jezdecké pomníky, které byly stavěny na počest císařů. Jediná z té doby dochovaná jezdecká socha je bronzová socha císaře Marka Aurelia z roku 171 – 180 př. n. l., která se do dnešní doby dochovala v původním stavu nepoškozená. Jezdecká socha Marka Aurelia se nachází na římském náměstí Piaza del Campidoglio, dříve však vévodila Kapitolu, odkud ji přemístil Mikelangelo. Kůň se v této době stal velmi významnou součástí umění a stal se jakýmsi znakem vyššího společenského postavení. Motiv koně v umění se prohluboval dále do středověku, později do renesance a baroka, kde si jej oblíbila řada umělců. V ranně křesťanském umění se kůň obvykle spojoval s pohanskými motivy a s novými křesťanskými náměty. Dokazuje to mozaika pod bazilikou sv. Petra v Římě, z počátku 4. století. Na mozaice je zachycen Kristus jedoucí na slunečním voze taţeném koňmi. Kristus zde byl vyobrazován podobně jako Hélios, bůh slunce. Toto však mělo hlubší význam, v té době byl povaţován Kristus za slunce – pravé, které uctívali 13
křesťané, zatímco pohané uctívali slunce stvořené. Byly dochovány také malby znázorňující
Jeţíše
jedoucího
na
koni,
ukryty
v Kallixtových
a Domitilliných katakombách neboli hrobkách prvních křesťanů Říma. Kůň, který nesl boţího syna, symbolizoval Kristovo nanebevzetí, církev nebo sestupujícího Ducha svatého. Tyto náměty mají svůj kořen v pohanském myšlení. Sám velký filozof Platón povaţoval toto zvíře za symbol vzkříšení a průvodce duší, není tedy divu, ţe na mnoha náhrobcích byl kůň vyobrazován jako takový „přepravce“ na onen svět. Kůň byl námětem pro mnohá díla otonských, románských, karolínských nebo gotických malířů, sochařů, iluminátorů a také šperkařů. Z období raného středověku se dochovala jezdecká socha Karla Velikého z paříţského Louvru, jeţ nesla tradici zobrazování významných osob na koni z dob antických. Na koně bylo pohlíţeno různými způsoby, například jako na symbol pýchy, zpupnosti, pro jiné představoval vzor chlípnosti. Inspirativním námětem pro tvorbu umění, kde jsou obsazeni koně, byl příběh o tom, jak Mojţíš převedl Izraelity přes Rudé moře. Umělci rádi zobrazovali situaci, kdy Mojţíš přivolal vodu a ta zaplavila faraónovo vojsko, které pronásledovalo Izraelity na válečných vozech a koních. Tato scéna se objevuje na mozaice v kostele Santa Maria Maggiore, její vznik je odhadován do poloviny 5. století. Stejný námět se vyskytuje i v románské nástěnné malbě z kostela Saint – Savin - sur - Gartempe ve Francii z roku 1100. Dalším uměleckým výjevem, kde se vyskytuje kůň, je zobrazení proroka Eliáše stoupajícího k nebesům na ohnivém voze, který je taţen ohnivými koňmi. V gotickém a románském umění se stal oblíbeným bílý kůň, bílá barva symbolizuje čistotu, vítězství a nebeskou slávu, bílý kůň je pak atributem křesťanských světců. Legendární svatý bojovník, ke kterému patří bílý kůň a je s ním také zobrazován v umělecké interpretaci, je sv. Jiří. V umění je často zobrazován při zabíjení draka, který symbolizuje pohanství a zlo. Svatému Jiří je věnována socha v Praze na třetím nádvoří praţského hradu. Ve středověku se začíná vyvíjet rytířská kultura, tento vývoj dokazují jezdecká socha Bamberský jezdec a gotická socha jezdce a koně z Dómu v Bamberku. Období renesance s sebou přineslo novou formu zobrazování koně. Tento směr vyvolával v umělcích zájem o lidskou a zvířecí anatomii. Umělci pak usilovali o opětovné vyuţití perspektivy. V tomto období vznikaly jezdecké sochy předních 14
sochařů, představitelů renesančního sochařství: Donatello (1386 – 1466) a Andrea del Verrocchio (1435 – 1488). Tyto jezdecké sochy ovšem dokazují, ţe jejich autoři byli ve své tvorbě inspirování antickým uměním. Jezdecká socha kondotiéra Gattamelaty od Donatella z roku 1453 vévodící Pizze del Santo v Padově byla vytvořena smyslností a je v ní patrné vyváţení mezi jezdcem a koněm. Benátská jezdecká socha kondotiéra Bartolome Colieoniho z roku1481 -88 je význačná svými monumentálními proporcemi. Můţeme říci, ţe pro obě jezdecké sochy byla velikým vzorem jezdecká socha Marka Auerlia. Koně byli hojně hojně zobrazování i v malířství. Oblíbené byly scény z bitev, kde byli koně zobrazováni v přirozeném a dynamickém pohybu. Koně v netradičním pojetí a v perspektivě zobrazil malíř Paolo Ucello (1397 – 1475), jeden z největších představitelů první generace italského quattrocenta. K jeho nejvýznamnějším dílům neodmyslitelně patří Bitva u San Romana (1456) a trojice deskových obrazů, které oslavují vítězství florentského kondotiéra Nikola da Tolentiho nad sienským vojskem roku 1433. Další významní malíři italské renesance, kteří zobrazovali koně v umění, byli Michelangelo Buonarotti (1475 – 1564) a Leonadro da Vinci (1452 – 1519). Oba tito význační umělci byli povoláni k vytvoření freskové výzdoby Síně velké rady v Palazzo Vecchio ve Florencii. Michelangelova freska Bitva u Casciny byla pojata inovativním způsobem. Autor zde zobrazil koupající se florentské vojáky, kteří obdrţeli zprávu o tom, ţe počal boj. Leonardova Bitva u Anghiari byla pojata tradičně. Dokonale na své fresce znázornil pocity člověka a koně v jeho dramatickém pohybu. Leonardo da Vinci prováděl anatomické studie koní a usiloval o provedení jezdeckého pomníku Francesca Sforzy, k němuţ byly nalezeny skici. Leonardovi se bohuţel nikdy nepodařilo pomník realizovat, nedochoval se ani hliněný model, který byl k pomníku vytvořen. V tomto období se zvedl zájem o lidskou a zvířecí anatomii a opět se vyuţívaly teorie perspektivy. Příchod baroka s sebou přinesl velký rozkvět jezdeckých portrétů. Významní panovníci a rytíři se nechávali zvěčnit na hřbetu svého koně. Toto pojetí mělo také symbolický význam - pevné drţení těla jezdce a jeho lehkost, kterou kopíruje pohyby koně a s jakou ctností koně vede, znamenaly suverenitu panovníka i jeho schopnosti ovládat rozsáhlé impérium španělských Habsburků. V této oblasti je řada umělců, kteří vytvářeli jezdecké portréty: Tizian (1477 -1576) a jeho jezdecký portrét Karla V. 15
u Mühlberka (1548). Umělec v něm znázornil archetyp rytíře. Toto pojetí Tiziana značně působilo na řadu barokních malířů. Mezi tyto významné barokní malíře řadíme Petruse Paula Rubense (1577 – 1640), který vytvořil podobiznu vévody z Lermy (1603). Mnoho pojetí Rubensových koní v pohybu pramení z antické mytologie: Bitva Amazonek a Únos dcer Leukippových. Rubens čerpal při malbě bitvy inspiraci z fresky Bitva u Anghari, coţ dokazují jeho skici. Velmi úspěšný byl Rubensův ţák Anthonis van Dyck (1599 – 161), který se proslavil sérií jezdeckých portrétů anglického krále Karla I. Dyck spojoval v portrétech Karla I. barokní ilusionismus s realističností, (STEINOVÁ, 2009, s. 155) „skutečný svět se světem nadpozemských idejí“, coţ dokazuje jeho dílo Karel I. s podkoním panem de St. Anthonie (1633). Mistrem v oblasti barokních jezdeckých portrétů byl španělský malíř Diego Vélazquez (1599 – 1660). Proslavily jej portréty představitelů významné španělské šlechty a příslušníků královské rodiny, které zachycoval na hřbetech koní: Jezdecká podobizna infanta Baltasara Carlose, jezdecký portrét hraběte – vévody Olivarese nebo portrét Filipa IV. O obrazy s koňmi byl v 17. a 18. století velký zájem. To zapříčinilo vznik umělecké skupiny, která se věnovala této tématice. Toto období bylo bohaté na válečné konflikty, které se staly tematickým okruhem k mnoha dílům, kde opět hráli důleţitou roli koně. Z umělců, kteří se zabývali tímto ţánrem, dosáhli velkého úspěchu Dirk Maes (1659 – 1717) a Philips Wouwerman (1619 – 1668). Maese si oblíbil místokrál a anglický král Vilém III. Oranţský, pro nějţ vytvořil řadu obrazů, které zdobily sídla tohoto panovníka v Anglii a Holandsku. Maes se věnoval nejen bitevním interpretacím, ale koně také maloval v loveckých scénách nebo na koňských trzích. Ve všech těchto obrazech se snaţil zachytit toto ušlechtilé zvíře v jeho přirozeném pohybu. K nejznámějším malířům koní v 18. století patřil Angličan George Stubbs (1724 – 1806), v jehoţ dílech se objevují prvky klasicismu, jedná se například o obraz Koně v krajině. Vydal také knihu Anatomie koně (1766), doprovázenou ilustracemi. Tato kniha měla být pomocným materiálem při malbě koní pro mnoho umělců. V 19. století koně pokračovali na scéně, jejich krása uchvátila další řadu významných představitelů francouzského klasicismu, jedním z umělců byl Jacques Louis David (1748 – 1825). Ten vytvořil na počátku tohoto století dodnes slavný jezdecký portrét tehdy budoucího francouzského císaře Bonaparte při přechodu přes 16
Alpy (1800). David zvěčnil okamţik, kdy se Napoleon ocitl se svým koněm na kraji propasti. Obraz charakterizuje kontrast mezi vyrovnaným a klidným výrazem jezdce a vzpínajícím se koněm. Zobrazením koní v dramatických pohybech se věnovali i dva hlavní představitelé romantického hnutí ve Francii: Eugéne Delacroix (1798 – 1863) a Theódore Géricault (1791 – 1824). Tito umělci vytvořili mnoho obrazů, skic a kreseb ke koňskému tématu. Ke Géricaultovým obrazům patří Důstojník gardových myslivců císařské gardy dává povel k útoku. Pohyb koně a výraz těla jezdce dávají celému zobrazení dynamiku. Delacrouxova díla byla plná orientu, jejich součástí jsou ušlechtilí arabští koně: Zápas arabských koní ve stáji z roku 1860 nebo Maročan sedlající koně. Umělec maloval i výjevy z koňských dostihů: Derby v Ebsomu z roku 1821. Motivy koňských dostihů si oblíbili francouzští romantici s impresionisty. Mezi tyto umělce řadíme Eduorada Maneta (1832 – 1883), který maloval ţokeje s koněm v akci, a Edgar Degas (1834 – 1917) se snaţil vystihnout atmosféru panující před startem. Edgar Degas byl jeden z prvních malířů, kteří pouţívali k tvorbě fotku jako předlohu. Díky tomu je konečně zachyceno, jak se tito tvorové reálně pohybují. Náměty z koňských dostihů si oblíbili i představitelé „salónního umění“ v čele s jedním z nejvýznamnějších, Ernestem Meissonierem (1815 – 1891). Tento umělec je autorem studie nevelkého formátu, zachycující ţokeje na koni. Obraz se nachází ve sbírce umění Národního zemědělského muzea v Praze. Rovněţ vytvořil řadu obrazů Napoleona a jeho válečná taţení nebo válečné úspěchy. Kůň se ke konci 19. století hojně vyskytoval v českém umění, obzvláště v dílech umělců tzv. „generace Národního divadla“. Nepochybně byl s tímto zvířetem spojován malíř Mikoláš Aleš (1852 – 1913). V mnoha jeho obrazech a kresbách, inspirovaných českými dějinami, prostředím dragounů a husarů, lze nalézt koně. Například: Jezdecká šarvátka (1878) nebo Hulán a sedlák (1879). Také mytického hrdinu z Alšova cyklu Vlast z let 1877 – 1881 doprovází bílý hřebec. Tento cyklus zdobí lunety ve foyeru Národního divadla. Je nezbytné zmínit i sochaře tohoto období, jako jsou Bohuslav Schnirch (1845 – 1901), který ztvárnil jezdecký pomník Jiřího z Poděbrad (1891) vévodící náměstí pod poděbradským zámkem, a Josef Václav Myslbek (1848- 1922), nejvýznamnější z českých sochařů. Podílel se na sochařské výzdobě Národního divadla a je autorem
17
jezdecké sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Jezdecká socha sv. Václava se stala symbolem české státnosti. Vţdyť také předchůdcem sv. Václava od Myslbeka byla jezdecká socha sv. Václava od českého raně barokního sochaře Jana Jiřího Bendla, která původně stála na místě, jemuţ dnes vévodí současná socha sv. Václava od Myslbeka. Bendlova socha se dnes nachází na Vyšehradě. Mezi lety 1878 – 1942 byla vytvořena největší jezdecká socha na světě, sousoší Jana Ţiţky z Trocnova (1931 – 41) nacházející se na praţském Vítkově. Autorem této monumentální sochy byl ţák Jana Jiřího Bendla, Bohumil Kafka. V umění 20. století jsou vyobrazovány často dvojice koní, kaţdému z nich je přisuzován nějaký symbol. Zatímco bílý kůň znamená pozitivní síly a ţivot, naopak černý kůň je zástupcem démonických elementů a smrti. Tyto elementy ve svých obrazech vyuţil Alfred Kubina (1877 – 1959) nebo Marc Chagall (1887 – 1985). Také obrazu Černé jezero od Jana Preislera (1872 – 1918) dominuje bílý kůň v pozadí černého jezera, kde zvíře symbolizuje protiklad ţivota a smrti. Nepochybně nejslavnějším koněm v dějinách světového umění je však smrtelně zraněný kůň namalován na plátně Pabla Picassa (1881 – 1973) s názvem Guernica z roku 1937. Kůň vzpouzející se v záchvatech bolesti, umístěný do středu kompozice díla, byl povaţován za nadčasový symbol nesmyslnosti válek. (STEINOVÁ, 2009, s. 153-159) Toto nádherné zvíře jde od nepaměti ruku v ruce s lidskými dějinami po celá tisíciletí, kůň zanechal nezvratné stopy v naší kultuře i ve výtvarném umění. Představuje nekonečný potenciál inspirací a nelze pochybovat o tom, ţe kůň bude mít i nadále svou roli v ţivotě lidí a tento fakt se bude neustále projevovat ve výtvarném světě.
18
Michelangelo, Bitva u Anghiari
David, Jacques-Louis, Napoleon při přechodu přes Alpy
19
Pablo Picaso, Guernica
20
3. Jezdecký pomník
Kořeny jezdeckých pomníků sahají aţ do středověku, kdy první jezdeckou sochou byla socha císaře Marka Aurelia v Římě. Význam jezdeckého pomníku je vojenský nebo poukazuje na politickou mocnost jezdce. Kůň vţdy v historii znamenal významnost osoby, jeţ jej vlastnila, jako byli vládci a rytíři. Je tedy zřejmé, ţe tyto pomníky mají připomínat velké osobnosti, jejich moc, sílu a statečnost. Pomníky reflektují sílu, mají triumfální význam a některé jsou doprovázeny reliéfy a nápisy na soklech. V egyptské kultuře však pomníky měly jen estetický význam, nikoliv jak tomu bylo v jiných kulturách. V provedení jezdeckých skvostů se můţeme setkat se dvěma typy, které se dělí podle pohybu koně. Jezdec sedící na jedoucím nebo stojícím koni se řadí k typu římskému a jezdec na cválajícím koni sportovnějších proporcí je typem helénistickým. Jezdecké sochy tedy byly stavěny na počest významných osobností, panovníků a velkých vojevůdců a ochránců země.
21
4. Výroba jezdeckého pomníku
Modely jezdeckých soch jsou vypracovávány z hlíny tak, aby byly co nejdokonalejší a v ţivotní velikosti. Z těchto modelů se poté zhotoví negativní sádrový odlitek. U odlitků se pečuje o dobré spoje, které jsou označovány čísly nebo písmeny na kaţdém dílu. Poté se jednotlivé plochy dílů mastí olejem a opět se reviduje vnitřek formy, aby byl co nejpodobnější originálu, sádra se dá pak zatvrdnout a vysušit. Pak se připravuje jádro neboli „duše“, která je v přesném tvaru sochy, ale musí být menší o tolik, jak silný bude odlitek. Na silnou ţeleznou tyč, jejíţ délka je větší neţ délka sochy, je nanášena jemná a měkká hlína, v jejím obsahu je smíchán koňský trus, aby socha po vypálení nebyla příliš tvrdá. Do hlíny se míchají také ţíně, aby se socha nerozpadla. V následujících vrstvách se pracuje přesně podle vzoru, podle kterého má být socha zhotovena, a kaţdé vrstva se posléze suší a vypaluje. Poté, co se dosáhne přesného tvaru, je kontrolováno, zda jsou prostory mezi pláštěm a jádrem stejnoměrné síly, aby kov při tuhnutí nepopraskal. Duše neboli jádro se často vyztuţuje měděnými nýty a ţelezy, které je moţné vytahovat a znovu vsadit do otvorů, aby byla duše přesně na svém místě. Duše se poté vypaluje na mírném ohni, aby při konečném vypalování nevypouštěla páry, coţ by mohlo sochu poškodit. Ve výjimečných případech toto neučinění způsobovalo výbuch sochy a někdy i smrt mistra. Hotové jádro se obkládá negativem ze sádry, části negativu se vylévají ţlutým voskem, který bývá smíchaný s trochou terpentýnu a loje, který se rozpouští nad ohněm. Důleţitá je kontrola, zda je vrstva rovnoměrná. Spoje (hrany) jednotlivých dílů jsou odřezávány přesně podle forem ze sádry, jsou z nich vyjmuty a připevněny na jádro z pálené hlíny za pomocí měděných spojek, dokud není celá duše pokryta modelem a nedosáhne se perfektnosti modelace. Provedou se poslední úpravy a potom se celý model poloţí vyčnívajícími konci ţelezných tyčí na dvě trojnoţky, které mohou být kamenné, ţelezné nebo dřevěné. Je potřeba je poloţit tak, aby bylo moţné je sniţovat nebo zvyšovat či otáčet podle potřeby. Na vosk se potom nanáší vlhký popel, zvláště silně se nanáší i na dutiny a otvory. Do duše se opět zastrkávají ţeleza a nýty tak, aby vyčnívaly a bylo moţné je uchopit. Znovu se namíchá hlína s koňským trusem a ţíněmi, nanáší se na duši 22
a nechá se zaschnout. Opakovaně se vrstvy po zaschnutí nanáší, je jich zde několik, dokud její tloušťka na jádře není rovna výšce alespoň půl dlaně. Tento tzv. plášť se sevře ţelezy vyčnívajícími na konci tyče tak, aby byl celek spojen a jádro se nemohlo posunovat a síla vrstev byla zachována. Zároveň jsou dělány trubkovité výfuky, například u zdviţených rukou. Hliněný plášť se poté znovu vypaluje a otáčí se tak, aby zevnitř vytekl všechen vosk, stejným otvorem se pak vlévá ţelezo. Je potřeba, aby nezůstaly ţádné zbytky vosku, proto se před aplikací vosku na začátku všechen zváţí a po vylévání se opět zváţí, čímţ se poté porovná s voskem vyteklým. Kdyby zůstaly zbytky vosku vevnitř, pokazily by odlitek. Hotová forma je potom zakopána do suché země blízko kovárny, v níţ se poté taví kov. Forma se postaví tak, aby se v průběhu nalévání kovu nerozlomil, ve vrchní části se vytvoří otvor pro nalévání bronzu. Vrchní části otvoru se nechávají vyšší, aby se forma vylila dokonale a úplně. Po uschnutí se přebytek bronzu odřízne. Mnoţství bronzu je vţdy o něco větší a v desetinásobné váze vylitého vosku. Podle italského řádu má být bronz ze 2/3 z mědi a z 1/3 z mosazi. Naopak Egypťané, u nichţ toto umění vzniklo, pouţili 2/3 mosazi a 1/3 mědi. Vadné odlitky se opravují tak, ţe děravá a příliš tenká místa jsou odstraněna a otvor je pravoúhle odříznut podle pravítka. Poté se vyhotoví náhradní kus ve velikosti otvoru a vrazí se do něj otvorem, zarovná se a je opracován pilníky a dláty. Malé figurky jsou formovány podle voskového odlitku, kdy se pak zhotoví sádrový negativ z jednoho kusu a vosk se poté vytaví. Sádrová forma se většinou otevře na dva díly, přičemţ hliněná duše dobře vyschne a znovu se pak pokryje formou z vosku a pláštěm. Po vylití vosku se postupuje při nalévání kovu jako obvykle. Odlitky se pak opracují rydly, pilníky a dláty. Odlitky se také leští pemzou a dalšími předměty. Některé odlitky byly natírány octem, kterým odlitek zezelená, jiné zas byly černěny olejem nebo lakem. Můţeme říct, ţe naši mistři tvoří zázraky, některé odlitky nejsou silnější neţ čepel noţe a jsou tak hladké, ţe není třeba ţádného čištění. Je zřejmé, ţe se kov tavil v tyglicích, z nichţ byl také kov naléván do forem. Armenini ve svých spisech popisuje tuto práci podobně. Cellini zase popisuje své pece a jejich rozměry. Popisuje také kruhovou tavicí nádobu ve čtvercovém ohništi se čtyřmi
23
výfuky v klenbě. Tento popsaný způsob byl vyuţíván aţ do poloviny 18. století. V této době se zaváděly vysoké pece, většinou byly v podlouhlé formě. Hlína kolem formy, která je zakopaná v zemi, musí být dobře utěsněna, aby snesla tlak plynu a kovu. Často se v zemi vypaloval nejdříve hliněný model a vypouštěl vosk, aby se země vysušila. Existují zmínky o tom, ţe se naslouchalo, jestli nalitý kov ve formě klokotal. Poté se nalévalo dál, aby se kov usadil stejnoměrně a hustě. Cellini uváděl, ţe sám vosk vypaloval z formy venku, ale ne v jámě, a aţ poté ukládal formu opatrně do jámy, aby se duše s pláštěm nepoškodily. Nálevky a výfuky zacpal koudelí, aby nedošlo k jejich znečištění, a po udusání hlíny kolem formy jámu nahoře zazdil pálenými cihlami. Na dlaţbě z cihel vytvořil ţlábky z půlených cihel, slepených hlínou smíchanou s koudelí, která se dříve pouţívala místo vápna. Ţlábky vedly od pece k otvorům, ze kterých se vylévalo. Ty se pak vymazaly hlínou a vyčistily. Koudel v otvorech byla nahrazena zátkami z vlhké hlíny, které byly také snadno vyjmutelné, a všechny vyhotovené ţlábky se zasypaly řeřavým uhlím. Uhlí se vyměňovalo, dokud nebyla hlína zcela vypálena. V peci se zatím roztavoval všechen potřebný kov, měchem se vyfukoval popel ze ţlábků a odstranily se zbytky uhlí. Koudel se poté ze zátek a otvorů vyjmula. Do přívodního ţlábku se pokládaly dvě nebo tři lojové svíčky o váze necelého ½ kg, a aby se směs občerstvila, tak se do pece přidalo trošku cínu. Oheň v peci se stále udrţoval a pak byla odstraněna zátka ţeleznou tyčí, která se musela chvíli přidrţovat u otvoru, aby kov zevnitř nevytékal velmi prudce a nedostal se tím vzduch do formy. Poté se všechen kov převedl do formy pomocí pohrabáčů a zbylý přebytečný kov se pak zasypal hlínou z jámy. Tento způsob postupu je uţíván dodnes, jen otvory nálevek zůstávaly zakryty ţeleznými zátkami, které byly na společné páce. Ta je potom zdvihne, dokud není pokryta celá zátka kovem tak, aby vnikala rovnoměrně do nálevek. Tato situace ukáţe, jestli forma nemá nějaké vady. Jakmile kov zchladne a ztmavne, je moţné odstranit hlínu okolo formy. Po třech aţ čtyřech dnech, kdy vychladne i forma, odstraní se plášť, odlitek se vyjme a dále opracuje. Vadná místa se opilují a po nanesení vosku a hlíny se znovu odlijí. Špatná místa se opravovala pilinami mědi nebo stříbra, které se tavily v hořícím lihu. Dnes máme pro tyto případy letovací lampy apod., coţ je snadnější způsob. U jezdeckých soch se jádro duše vyjímá otvorem zanechaným na hřbetu koně. Pokud jsou znatelné skvrny ţelezné tyče po odpilování konců, je nutno vysekat ţelezo 24
asi do poloviny vrstvy odlitku a zalít bronzem. Pokud se při odlévání odloupla tenčí vrstva hlíny a byla následně oblita kovem z obou stran, tak je sem také nutné vloţit vloţku. Místa, na kterých se vytvořily vzdušné bubliny nebo na kterých jsou zbytky popela, se upravují podobně. Toto vše je nutné opravit především v horních částech sochy, kde nejvíce působí horko a vlhko. Podobně se opravují i trhlinky po zchlazení kovu, okraje jsou vypalovány ve formě podobné vlaštovčímu ocasu, přiloţí se vypálená hliněná forma, která má výfuk a kanálek, a po rozpálení se poškozené místo vylije kovem z tyglíku. Musí se dbát na to, aby byl bronz stejné barvy. Obtíţně dostupná místa se pak opravují plátem, který se vtepá za studena. Nakonec se pak zarovnávají například drsná místa, další opracování uţ záleţí na vkusu sochařů. (HEGR, 1959,
25
5. Významné jezdecké skvosty 5.1.
První jezdecké pomníky
Jezdecká socha Marka Aurelia Marek Aurelius byl římský císař a nejvyšší velekněz. Tomuto císaři, který ţil v 2. století, vděčíme za velkolepou bronzovou jezdeckou sochu. Tato jezdecká socha je jediná, která se dochovala z antiky a stala se velkým vzorem pro jezdecké sochy z baroka a renesance. Hlava jezdce je důkazem smyslu pro ţivost portrétu, který je velmi fascinující na bystách římských panovníků. Jezdecká socha kondotiéra Erasma da Narni od Donatella Tato jezdecká socha je povaţována za nejkrásnější ztělesnění silného a sebevědomého renesančního člověka. Tato socha kondotiéra Erasma da Narni, zvaného Gattamelata, byla s velkou pravděpodobností inspirována jezdeckou sochou Marka Aurelia. Byla vytvořena Donatellem na zakázku Benátské republiky. Z tváře vojevůdce můţeme vidět, ţe byl něčím víc neţ jen bojovníkem. Je zde vyobrazen velmi inteligentní, realisticky zachycený obličej, který ukazuje, ţe tento vojevůdce byl také filozofem a podílel se na duchovní stránce své doby. Tato Donatellova socha odpovídá renesančním ideálům chytrého a všestranně vzdělaného člověka. Jezdecká socha kondotiéra Bartolomea Colleoniho od Andrey del Verrocchia Tato jezdecká socha neodpovídá tak dokonale ideálům baroka jako socha Gattamelata. Verrocchio se prostřednictvím této sochy snaţil překonat tu Donatellovu, pokusil se o vystupňování expresivního výrazu, podařilo se mu však vytvořit pouze masku brutálního násilníka. Jezdecká socha Alessandra Farneseho od Francesca Mochia Tato jezdecká socha patří k mistrovským dílům vlámsko-německého pozdního baroka. 26
Jezdecká socha Bedřicha Velikého od Christiana Daniela Raucha V Rauchově soše Bedřicha Velikého oţívá tradice jezdeckých soch, která sahá od sochy Marka Aurelia přes kondotiéry renesance aţ po jezdecké sochy baroka.
27
5.2.
Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky
Socha Jana Ţiţky je třetí největší bronzovou sochou Evropy. Kafkova usilovná práce je poučnou historií o tom, jak daleko dovedla snaha sochaře o absolutní věrnost historickému detailu. Sochař si vedl poctivě své dokumentační deníky. Nejprve bylo potřeba najít vhodného koně. Zatímco Myslbek dbal na dokonalé proporce koně, Kafka hledal inspiraci a vzor ve státních hřebčínech s pomocí vydatné součinnosti hippologů a historiků. Modelem se nakonec nestal krásný Gambo, kůň německé rasy, ale byl vybrán těţší a mohutnější Albín jménem Theseus. Byl to ryzák norického plemene s bílou hřívou, který byl co moţná nejpodobnější typu koní, které vyuţívali jihočeští válečníci v 15. století. Sochař se setkal i s námitkami proti tomuto mohutnému koni, ale Kafky se v národním obrození zastal také schwarzenberský archivář Josef Salaba. Tak jako na pečlivý výběr koně byl také kladen důraz na detaily, jako jsou kotouče zabraňující vypadnutí uzdy z tlamy, váha udidla, konstrukce pákové uzdy, vedení podocasního řemene a jiné. Modelace koně trvala celkem půl roku, začala v jízdárně, která byla zapůjčena velitelstvím I. pluku Jana Ţiţky z Trocnova a poté práce pokračovala ve speciálním ateliéru na Ořechově. Kafka mnohokrát nechal koně fotografovat, dokonce i ve větru s rozcuchanou hřívou, aby dosáhl co největší podobnosti. Na bezmála rok se protáhla práce na jezdci, sochař se pokoušel vyobrazit Ţiţku s páskou přes oko tak, aby nevypadal jako troska. Obličej jezdce měl připomínat ţiţkovského génia. Ţiţkův pomník na Vítkově měl oslavovat nejen husitskou minulost, ale také legionářskou současnost. Vyvrcholením oslav bylo poloţení základního kamene k Ţiţkovu pomníku na Vítkově. K této příleţitosti vydal významný český historik Rudolf Urbánek spisek s názvem Bitva na Vítkově, který byl věnován statečným pokračovatelům v Ţiţkových tradicích: československým legiím. První poklep na základní kámen provedl prezident republiky T. G. Masaryk a provedl jej větou Veritas Vincit! neboli Pravda vítězí! Následující poklepy vykonali předsedové poslanecké sněmovny a senátu, starostové Paříţe, Londýna, praţský starosta Karel Baxa, jihoslovanský vyslanec Ivan Hribar, americký vyslanec Richard Crane a mnoho dalších významných osob. Základní kámen pro pomník darovalo město Tábor. 28
Obrubní kameny z šachet, ve kterých byl uloţen, pocházely z místa, ke kterému měl Ţiţky nějaký vztah. Do měděné schránky, jeţ byla vloţena do základního kamene, byly uloţeny všechny doklady, které byly charakteristické pro rok 1920, jako například pamětní listy města Ţiţkova, Prahy, Tábora, alba s pohledy na Prahu a Ţiţkov, podobizna a ţivotopis prezidenta Masaryka, všechen denní tisk z 27. června 1920, dějiny ţiţkovského sokola a dějiny Spolku zbudování Ţiţkovského pomníku. Jezdecké soše Jana Ţiţky z Trocnova předchází památník osvobození, jakoţto mauzoleum a panteon. Před výstavbou sarkofágu byly vyhlášeny dvě soutěţe pro návrh pomníku Jana Ţiţky, ve druhém kole soutěţe zvítězil architekt Zázvorka. Do pomníku byly vytvořeny legionářské reliéfy na mramorových blocích, jejichţ autorem byl sochař Karel Pokorný. Uvnitř pomníku byl umístěn sarkofág, kde mělo spočinout tělo tehdejšího prvního prezidenta republiky Masaryka. Sarkofág však zůstal prázdný a Masarykovo tělo bylo uloţeno na vesnickém hřbitůvku v Lánech. Později proběhly snahy o přesunutí prezidentových ostatků do mauzolea, coţ se nepodařilo. Podstavec pro jezdeckou sochu před mauzoleem zůstával pořád prázdný. Teprve roku 1927 byla vyhlášena soutěţ na Ţiţkovu jezdeckou sochu. První cena nebyla udělena a druhé ceny získali sochaři Karel Dvořák a Ladislav Beneš. Návrhy však nebyly dostatečné a uvaţovalo se o uţší soutěţi. 21. ledna 1931 bylo zadáno vytvoření Ţiţkova pomníku akademickému sochaři, profesoru Bohumilu Kafkovi. Roku 1932 Kafka předloţil návrh a téhoţ roku začal provádět sádrový model způsobilý k odlití v bronzu. Kolem Kafkova modelu, který předal v roce 1936 v ţivotní velikosti, vypuklo mnoho rozporů, které vyvrcholily ţádostí o zastavení práce. Soud nakonec roku 1938 rozhodl o dokončení Kafkova pomníku.
29
5.3.
Jezdecký pomník T. G. Masaryka
Vše počalo hledáním prezidentského letního sídla. Krátce poté, co se stal Masaryk prezidentem, se pro něj roku 1919 upravoval byt na Praţském hradě. Téhoţ roku dopisem kancléři Šámalovi vyzvala prezidentova dcera Alice, aby se urychlilo hledání letního prezidentského sídla. Obavy, v něţ vyústil strach o Masarykův zdravotní stav, urychlily hledání a schválení zvláštního zákona o letním sídle prezidenta v dubnu 1920. Do pečlivě vybíraných míst se zařadily zámky v Průhonicích, ve Smečně, v Brandýse nad Labem a v Lánech. Výběr vyhrály středočeské Lány. Zámek v Lánech byl meziministerskou konferencí 9. října roku 1919 označen jako nejvhodnější sídlo, a to nejen pro jeho ekonomické výhody. Masaryk si Lány velmi oblíbil hned krátce poté, co je 1. května 1919 poprvé navštívil. Tehdejší prezident trávil v sídle mnoho času, dokonce více neţ na Praţském hradě. Veškerou státnickou činnost tedy vykonával zde. Prezident zde také roku 1937 zemřel. Pobyt prezidenta v Lánech se zapsal do vzpomínek nejen celého místa, ale i zdejších obyvatel. Řada staveb a budov je pojmenována dodnes po prvním československém prezidentovi. Lidé si Masaryka velmi váţili a uctívali jeho památku. Zanedlouho po jeho smrti vznikla idea o postavení pomníku v Lánech. Dne 5. listopadu 1937 se v novinách Nové proudy objevil tento příspěvek: MIKESKOVÁ (2010, s. 6) „Z popudu lánských občanů ustavuje se v Lánech „Společnost pro postavení pomníku zemřelému prvnímu presidentu T. G. Masarykovi“. Lánští občané chtějí tímto svým činem dokumentovat svoji lásku a vděčnost k svému spoluobčanu. Již druhý den po pohřbu T. G. M. byl odhlasován návrh zástupce Národního sjednocení na postavení pomníku městskou radou. Lánští občané si uvědomují, že jejich síly nestačí na důstojný pomník, a proto žádají všechnu československou veřejnost, aby laskavě přispěla jim k tomuto účelu…“ Za dobu okolo dvou let „Společnost pro zbudování pomníku prezidenta Osvoboditele v Lánech“ sesbírala na realizaci pomníku jeden milion korun. Realizaci pomníku bohuţel zastavila 2. světová válka a členstvo se rozpadlo, naštěstí se podařilo uchovat všechny získané finance na stavbu sochy prezidenta. Po roce 1945 byla společnost opět obnovena a pokračovala v úsilí o postavení pomníku. V té době vzniklo několik sádrových modelů pro jezdeckou sochu prvního československého prezidenta, autoři jsou však neznámí. Po komunistickém puči roku 1948 se sochu opět nepodařilo 30
uskutečnit a Společnost byla přinucena k ukončení činnosti a odevzdání financí, které nasbírala pro účel výstavby pomníku. Rok od roku se další snahy o vybudování sochy kvůli politickým událostem nedařily a získané finance opět zmizely neznámo kam. Po roce 1990 přicházejí návrhy o vybudování muzea věnovanému T. G. Masarykovi. Návrhy byly schváleny a mohlo se začít stavět. Kvůli zákonu schválenému vládou nadace nezískala peníze a budova muzea připadla rakovnickému muzeu. Muzeum bylo nakonec realizováno a poprvé otevřeno dne 7. března 2003. Od roku 2007 se vţdy v neděli, která byla nejblíţe k datu 7. března, organizoval v Lánech turistický pochod, jenţ inicioval záměr o postavení jezdecké sochy prvního československého prezidenta. K této události byly zřízeny sbírky a byl otevřen účet k uloţení financí pro výstavbu. Bylo navázáno na původní práci nadačního výběru, proto byl osloven akademický sochař Petr Novák. K realizaci sochy finančně velmi výrazně pomohl Čechokanaďan, kterého zaujal model od sochaře Petra Nováka. Pro sochu byla historickým okamţikem ukázka jejího modelu veřejnosti za
přítomnosti
hejtmana
středočeského
kraje
MUDr.
Davida
Ratha.
Po získání potřebných financí počala výroba sochy. A tak se slova D. Ratha, který při představení modelu pronesl, ţe dnes tu stojí model a za rok zde bude stát jezdecká socha, vyplnila. Byl vytvořen hliněný model a socha byla odlévána z bronzu po dobu 6 měsíců. Dne 4. března 2010 byla převezena a postavena na pískový podstavec, jehoţ autorem je Hynek Shejbal. Jelikoţ Masaryk nebyl ţádný válečník, ale intelektuál a myslitel, jenţ miloval projíţďky na koni, není jeho jezdecký pomník pojat stejně jako pomníky Gattemelaty, sv. Václava anebo Jana Ţiţky. Pomník má působit spíše jako civilní vzpomínka. Sochařské zpracování sochy prvního československého prezidenta je realistické, ne však naturalistické, ale s viditelným rukopisem sochaře. Socha je v mírné nadţivotní velikosti. Hlava koně je skloněna dolů směrem k fasádě muzea, na jehoţ hřbetě sedí zamyšlený T. G. Masaryk. Podstavec sochy je navrţen jako nenápadný pás. Sochař Petr Novák, který sochu vytvořil, je velmi zkušeným sochařem a můţeme mu připsat mnoho realistických jezdeckých soch. Modelem pro studii aktu jezdce a koně byl sochaři drezurní jezdec Pavel Mack, mistr republiky z Národního hřebčína ve Slatiňanech. NOVÁK (2010, s. 25) „Doufám, že socha nebude pouhou oslavou veliké osobnosti našeho prvního presidenta, ale také výzvou k zamyšlení nad jeho dílem, postoji a činy, k přemýšlení o jeho odkazu, který jsme zatím nedokázali uplatnit a využít ku prospěchu naší země.“ 31
32
5.4.
Jezdecký pomník sv. Václava
Tato monumentální socha svatého ochránce české země byla vytvářena po dobu třinácti let, umělec do ní vloţil svou ustálenou, plastickou myšlenku. Za dobu svého vývoje se socha setkala s mnoha překáţkami, které zabraňovaly jejímu dokončení. Z měkké šedavé hlíny pomalu vzniká skvostný hřebec, na jehoţ hřbetu bude usazen svatý kníţe. Socha Fr. Schmoranze zapříčinila, ţe se roku 1886 rozhodlo Ministerstvo kultury a vyučování učinit objednávku J. V. Myslbekovi. Umělci byla dána příleţitost, aby za dobrých podmínek vytvořil sochu. Tak tedy vznikal pomník sv. Václava, jenţ byl rytířem a bohatýrským ochráncem naší země, v jehoţ příchod český lid věří. Lid věří, ţe se sv. Václav objeví v případě nejkrajnější ničivé katastrofy. Na povrchu sochařova ducha se vynořila idea prvního patrona české země. Pod umělcovýma rukama vzniká rytíř ze ţelezných plátů drţící kříţovou standartu v ruce a sedící na svém mocném koni. Rytíř upíná svůj zrak ke standartě, jeţ znázorňuje vítězství a víru. Konečným modelem, dokončeným roku 1888, byla tato nevelká plastika. Plasticita ocelové síly a pruţnosti šla vítězně světem a uchvacovala diváka. Nikdo neodepřel svůj obdiv této soše. Toto dílo však nemohlo zůstat při malých rozměrech. Při pohledu na jezdeckou sochu umělec věděl, ţe její velikost nesmí být omezena velikostí materiální. Tak sochař usiloval o sochu ve velikých rozměrech, která by stála vysoko nad okolním světem. Od roku 1678 stávala na Václavském náměstí socha sv. Václava ztvárněná Jiřím Bendlem. Roku 1879 tuto sochu přemístili na Vyšehrad a hned poté usilovali o novou sochu, která by vévodila Václavskému náměstí. Mezitím vyrůstala budova Muzea a na náměstí bylo vyhrazeno místo pro novou sochu sv. Václava. Začaly sbírky, zemský sněm začal ukládat desetitisíce ročně, vysoký obnos byl věnován Akademií roku 1894. Poté byl vyhlášen konkurz na sochu, kde se objevil Myslbekův sv. Václav ve formě pomníku, na němţ byly umělcem vytvořeny podstatné změny. Za pomoci architekta B. Ohmana bylo stanoveno místo, obsah a rozměry podstavce, který měl vyzvednout svatého rytíře vysoko. Myslbekův sv. Václav se dělil o první příčky konkurzu se sochou B. Schnircha. Pro poţadavky úřadů Myslbek přivedl svůj návrh k úplné změně, z původní sochy nezbylo téměř nic. I místo pro postavení sochy se změnilo. Dříve bylo 33
určeno místo pro sochu tam, kde dnes leţí schody do muzea. Pro sochu bylo nakonec nalezeno místo dále od muzea, muselo se však rozšířit ústí Václavského náměstí v okolí, kde měla být socha postavena. Předloţený Myslbekův návrh 1895 značil pouze základní myšlenky návrhu předešlého. Na vrcholu podstavce jednoduchého tvaru stojí na kaţdém ze čtyř rohů čtyři postavy zemských patronů. Dekorativní reliéfy se přeměnily v plastiky. Portrét sv. Václava byl klidný, představující mír a klid. Po čtyřech letech byly přípravy pomníku povaţovány za ukončené. Myslbek však nebyl spokojen s konečnou verzí svého díla, promýšlel řadu změn a nakonec získala jezdecká socha nový vzhled. Samotné postavě Václava ponechal mír a klid, sedící ve volné říze, v širokém nařaseném plášti a drţící v ruce vztyčený prapor. Kůň nakročený pravou nohou je zobrazen v dokonalé ladnosti, vytvořen měkkými obrysovými liniemi. Jeho příbuznými jsou jezdecké sochy v Benátkách, Padově a římském Panteonu. Kůň sv. Václava byl ztvárněn podle plnokrevného oldenburského hřebce, sochař s přesností vystihl vynikající vlastnosti plemena. Přes velkou produkci Myslbeka se však ještě nikdy předtím nesetkal s větší úlohou, neţ bylo vytvoření svatováclavského pomníku. Vznik sochy doprovázela celá řada otázek a rozhodnutí: útvar monumentu, řešení jeho umístění a okolí, rozměry, charakter, motiv jezdce, vzájemné vnitřní a vnější vztahy vedlejších postav k těm hlavním, harmonické podřízení a jiné.
34
5.5.
Jezdecká socha Jošta Lucemburského
V posledních letech se staly fenoménem sochařské soutěţe. Naplňovaly se potřeby Brna pro zapojení nových výtvarných děl do prostoru města. Tyto potřeby souvisely s rekonstrukcí městského interiéru a snahou o jeho revitalizaci. Vedení města Brna podpořilo několik velkých a významných projektů, které nemají v České Republice obdoby. První z projektů se představil veřejnosti pod názvem Sochy pro Brno a byl vypsán na dobu deseti let. Cílem bylo prostřednictvím soch připomenout významné osoby, které se v Brně narodily nebo zde působily a zanechaly zde svoje stopy. Díla měla mít vazbu k objektům města, pokud moţno hlavně k centrální části. Projekt byl kategorizován jako pomníkový, zadavatel připustil otevřenost výtvarných postupů. Tím se překročilo od práce na objednávku k volnému umění. Záleţelo tedy na umělcích, zda se rozhodnou pro tvorbu soch významných osob figurativním nebo nefigurativním směrem. Po roce 2008 se Brno dočkalo několika soch významných osobností, jako byly například sochy Wolfganga Amadea Mozarta od Kurta Gebauera na náměstí Zelný trh nebo Thomase Alvy Edisona na Malinovském náměstí. Významnou byla pro umělce mezinárodní soutěţ na ztvárnění díla Alegorie odvahy, která měla být pojata jako monumentální jezdecká socha. V souvislosti s tímto bylo tedy bývalým primátorem a současným senátorem města Brna Richardem Svobodou zaloţeno občanské sdruţení, které usilovalo o to, aby touto sochou byla reflektována významná postava moravských dějin – markrabě Jošt Lucemburský. Za účelem získání potřebných financí byla vyhlášena veřejná sbírka, zorganizována občanským sdruţením, které uzavřelo s městem Brnem smlouvu o spolupráci, aby mohl být náročný projekt realizován. Rozpočet pro projekt se pohyboval okolo částky 10 milionů korun. Dílo mělo být ozdobou a ozvláštnění kultivace prostoru, ale hlavně mělo být trvalou upomínkou na nejvýznamnějšího panovníka Moravy. Odhalení sochy bylo naplánováno na říjen 2010, na tento termín totiţ připadlo 600. výročí, kdy byl markrabě Jošt zvolen římským králem. Samotné přípravy soutěţe se potýkaly s opozičními tlaky od laické i odborné veřejnosti. Nejvíce byla napadána 35
osoba Jošta, jeţ měla být inscenací Alegorie odvahy. To podle odborníků nebylo akceptovatelné, neboť protagonista neměl s touto alegorií dostatečné historické reference. Odsuzováno bylo i téma klasické jezdecké sochy jako neţádoucí z dnešního pohledu. Pojmem jezdecká socha byly také vyvolány představy o pomníku, který by měl být věnován legendárnímu motocyklovému závodníkovi Františku Šťastnému. Portál Místodrţitelského paláce však uţ jedna socha Jošta zdobí, tato socha pochází z dílny barokního sochaře Josefa Leonarda Webera. Jedním z problémů byl i samotný termín realizace. Z historie je známo, ţe se sochaři s takovouto tvorbou potýkali i desítky let, jako například J. V. Myslbek nebo B. Kafka. Na sochu Jošta však měli sochaři pouze jeden rok. Přes všechny neúspěchy byla soutěţ o návrh na jezdeckou sochu v Brně podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, v platném znění, v listopadu 2008 oficiálně vyhlášena. Přestoţe v soutěţi byly stanoveny přesné předpoklady, jako reference o účasti na soutěţích nebo o realizacích v posledních 5 letech, byl projeven velký zájem – celkem 76 autorů. V řádném termínu bylo odevzdáno ale jen 50 návrhů. Z těch bylo pro nesplnění podmínek posuzováno pouze 44 děl. Tyto návrhy posuzovala odborná porota pod předsednictvím historika umění Martina Reissnera. Místopředsedkyní byla kurátorka Galerie Zlatá husa, Magdalena Juříková. Důleţitými poţadavky pro hodnocení byla ze 70 % originalita a z 25 % začlenění do prostoru. Ekonomická výhodnost nabídky obsazovala 5 %. Z široké ukázky předloţených návrhů odlišného rázu odbornou porotu nejvíce zaujalo dílo Maria Kotrby – stylizovaná figura jezdce a koně na mohutném podstavci s reliéfem na skoku, který zobrazuje Joštovu korunovaci. Chválen byl zejména suverénní autorský názor, výrazová obrysová kresba a autorův jednoznačný rukopis. Bylo však diskutováno o tom, jestli je moţné, aby na náměstí stály dvě sochy od jednoho autora (Spravedlnost, Odvaha). Poţadavkům současného výtvarného trendu odpovídal svou ideou a ztvárněním návrh k jezdecké soše od Štěpána Dokoupila, Jiřího Hlušičky, který se umístil v soutěţi na 2. místě. Přesto, ţe byl vítězný oblouk této vítězné trojice zhotoven z kaleného skla se siluetami jezdce v bočních oblastech, působí monumentálně a je schopen jej zabudovat do historického průčelí budov v jeho blízkosti. Jedinou nevýhodou je materiál, ze kterého by byla socha vytvořena, velmi snadno by mohl podléhat vandalským zásahům. Třetí místo získal sochař Michael Gabriel a architekti Oleg Haman a Petr Sova z ateliéru CASUA. Základem jejich plastiky bylo spojení realistického tvaru a čárové 36
struktury. Porota na návrhu ocenila, ţe má svou vlastní charakteristiku a ustupuje od barokních předloh nebo od Myslbekova sv. Václava, coţ u mnoha předchozích návrhů bylo právě naopak. Jezdec byl zobrazen věrohodně v sedle koně a je v kompozici s pohybem koně. Porota však označila tento návrh spíše za vzácný sběratelský kousek, neţ za monumentální sochu, a to kvůli zvolenému rastru na povrchu sochy. Zájem poroty si také získali: Stefan Milkov, Jiří Sobotka, Radim Hanke, Ladislav Sorkáč, Vojtěch Kokeš, Ondřej Císler, Radek Nivnický a Martin Skalický, David Moješčík a Michal Šmeral, Marie Šeborová. Po vyhodnocení soutěţe byly vyhlášeny Radou města Brna výsledky, které byly v souladu s doporučením odborné poroty. Nakonec bylo však uţ podruhé v roce rozhodnuto sochu nerealizovat. Brno tedy zůstávalo bez koně a jezdce. Jezdecká socha markraběte Jošta Lucemburského se nakonec dočkala své výstavby a spatřila světlo světa 28. října 2015 na Moravském náměstí v Brně. Návrh sochy byl vybrán brněnskými radními v roce 2012 v další veřejné soutěţi. Soutěţ vyhrál a sochu ztvárnil akademický sochař Jaroslav Róna. Náměstí nyní zdobí osmimetrová jezdecká socha, která představuje symbol Odvahy, naproti se nachází socha Spravedlnosti. Jezdecká socha završuje projekt soch čtyř platónských ctností, jejichţ účelem je oţivení náměstí u kostela sv. Tomáše, kde je Jošt Lucemburský pohřbený. Zvláštností jezdecké sochy je, ţe socha nemá ţádný podstavec, ale stojí na zhruba čtyřmetrových nohou koně, které jsou ukotveny přímo do dlaţby náměstí a výška dovoluje lidem procházet pod sochou. STEHLÍK (2015) „Toto řešení vychází z moderního ataku proti tradici, i když jsem postmoderní sochař. Ač je socha pocta někomu, je sejmuta z piedestalu a nabízí se ke kontaktu běžnému chodci. Je to něco nového a umění je méně nedostupné, je v kontaktu s běžným životem,“ řekl sochař Róna. Stylizace jezdecké sochy je poznamenána vlivem antiky, renesance a sochařství z dálného východu. Socha má ebenový barevný odstín a její proporční pojetí je zbaveno detailů, coţ koresponduje s autorovým záměrem, kterým bylo vytvořit novou, originální sochu, s prvky svébytné architektury. Náklady na realizaci jezdecké sochy činily okolo sedmi milionů korun. Jeden a půl milionu přispělo sdruţení pod názvem „Jošt Moravský“, značnou částku financí se podařilo získat také veřejnou sbírkou. Jošt byl synem moravského markrabětě Jana Jindřicha a ţil v letech 1351 – 141. Jeho strýcem byl římský císař a český král Karel IV. O Joštovi je známo, ţe byl jedním 37
z největších politiků narozených na Moravě. Po smrti jeho otce se stal markrabětem a roku 1410 byl zvolen římským králem. Za dobu působení obnovil brněnskou mincovnu.
38
Resumé Koně měli v historii velký podíl na vývoji člověka a jeho dovedností. Díky tomuto zvířeti získal člověk poznatky o světě a získal moţnost dopravy a cestování. Prostřednictvím koně se také značně vyvíjela kultura a umění. Předmětem závěrečné bakalářské práce je seznámení s historií koní, jejich vývojem a setkáním s lidmi, jejich zastoupení v uměleckém projevu od samého počátku lidstva. Velká část je věnována jezdeckým pomníkům, které jsou pro nás významnou upomínkou na významné osobnosti našich dějin. K textům jsou tematicky uvedeny obrázky děl významných autorů a dále také fotky jezdeckých pomníků.
Horses had a big influence at human evolution and skills in history. Because of this animal, human knowledge about the world was evolved and people learned a new way of transport and traveling. Horses effected culture and art, too. The subject of the Bachelor thesis is introducion with the history of horses, their evolution and their encounter with people and their representation in art from the beginning of humanity. Big part of this thesis deals with the equestrian monuments, which are significant remembrance of great personalities of our country. In texts are thematically stated pictures of works by eminent authors and also photos of equestrian monuments.
39
Závěr O koni, dnes povaţovaném za hospodářské zvíře, málokdo tuší, ţe právě on má na svědomí velmi důleţité události v historii lidstva. Lidé díky němu objevili mnoho nových kontinentů, objevili nové způsoby dopravy, z nichţ pramení dnes automobilová, vlaková a další doprava. Také se z nich stali nepostradatelní pomocníci v bitvách a válečných taţeních. Není tedy divu, ţe se kůň stal důleţitou sloţkou jak v malířství, tak i v sochařství a doprovázel významné osobnosti světem. Jezdecké sochy upadají dnes uţ v zapomnění a zmenšuje se jejich významnost pro veřejnost. Dnes jsou spíše nostalgií, která připomíná kdysi dávné panovníky a vojevůdce, kteří zanechali stopy v naší historii. Můj záměr bakalářské práce byl vymezení inspirace koňmi od historie po dnešní dobu a představení jezdeckých soch, jejich význam a spojitost mezi osobou sedící na koni a samotným zvířetem. V úvodních částech práce jsem analyzovala počátky prvních kultur lidstva a jejich setkání s koňmi. Zabývala jsem se podněty, které vedly k tomu, aby se toto zvíře stalo námětem v umění mnoha kultur. Popsala jsem zde některé situace z těchto období. Dále jsem věnovala pozornost samotnému jezdeckému pomníku. Velká část práce patří jeho výrobě, coţ je velmi sloţitý a zdlouhavý proces. Dále jsme byli seznámeni s významnými sochami a podrobně s těmi, které nalézáme na českém území a známe je velmi dobře. Po vyhodnocení otázek, které jsme poloţili v úvodu, víme, ţe kůň a člověk byli rovnocennými partnery. Můţeme ale říci, ţe kůň dodával osobnosti člověka větší váţnost a významnost. Provedení jezdeckých soch jsou různorodá, kaţdá z nich má svoji duši a svůj příběh,
který
nám
tato
socha
připomíná
při
pohledu
na
její
proporce.
Ať uţ je to jezdecký pomník Marka Aurelia nebo T. G. Masaryka, připomínají nám významné osobnosti a události naší historie, které se podílely také na naší přítomnosti.
40
Text k mé praktické části práce Proč jsem si vybrala téma Jezdecké sochy a koně v historii a moje praktická část je inverzní kresba hlavy koně? Mohu říci, ţe uţ od svého raného dětství jsem tíhla ke koním, nejspíše mi to bylo dáno do vínku, kdy jsem hned po narození získala příjmení Koňariková. Vţdy jsem milovala koně, kaţdé Vánoce jsem psala dopis Jeţíškovi, abych ho dostala pod stromeček. To se však bohuţel nestalo a já snila dál. Postupem času a s nástupem do školky nebylo v mých kresbách nic jiného neţ koně, koně, koně… sem tam něco příbuzného, jako je například osel. Na koních jsem začala jezdit jiţ v mladším školním věku a ke koním jsem měla opravdu vřelý vztah. Jízdu na koních miluji dodnes a samozřejmě není nic jiného, co bych kreslila nebo malovala raději, neţ toto úchvatné zvíře. Proto je má praktická část Kresba koňské hlavy. Kresba je inverzní, vyčnívá tedy v prostoru černého papíru. Hlava koně v ţivotní velikosti, kreslená bílou pastelkou dává dojem sochařského ztvárnění a plastičnost. Téma koně v historii a koně v umění jsem si vybrala proto, abych analyzovala historické poznatky a fakta o tomto zvířeti, které postupuje s vývojem člověka uţ od našeho vzniku. Málokdo tuší, jak moc se kůň podepsal na vývoji naší kultury a pomohl nám k objevení jiných zemí a vyvinutí dopravního systému, který pouţíváme dnes, coţ je pro mnohé samozřejmost. Kůň pro mě znamená nositele, ne nositele lidí na svém hřbetu, ale nositele kultury, svobody, hrdosti lásky a moci… Toto vše a ještě mnohem víc ve mně evokuje toto zvíře, jízda na jeho hřbetu dodává člověku neopakovatelný záţitek a pocit výjimečnosti, z pohledu koňského hřbetu se cítíme tak, jako by nám patřil celý svět. A ano, vládci a králové vlastnili koně, ti jim dodávali majestátnost a váţnost. Proto je druhá část mého tématu „jezdecká socha“, neboť tyto významné osobnosti dokázaly mnoho i díky těmto krásným tvorům. A byli jezdci, tak jako já jsem jezdec, kdyţ nasednu do sedla na hřbetu koně, ale byl by jezdec jezdcem i bez koně? Nebyl, ale přesto, kůň bez jezdce je pořád kůň. Proto jsem se ve velké části mé bakalářské práce zabývala jezdeckými sochami a ne pouze samotnými sochami koní. Kůň a člověk spojení v jeden celek si jsou naprosto rovni. Je pravda, ţe jak člověk, tak kůň dosáhli velkého vývoje, ale jeden bez druhého by nedokázali tolik, co je pro nás dnes zřejmé. Lidstvo by moţná nevynalezlo dopravu a moţná 41
by nepoznalo kontinenty, kůň by dnes moţná běhal někde na pastvinách, mezi lesy a nepoznal by lásku lidí.
42
Seznam použité literatury: HALL, J. Slovník námětů a symbolů ve výtvarném umění. Praha: Mladá fronta, 1991. ISBN 80-029-91.
ROYT, J., ŠEDINOVÁ, H. Slovník symbolů: Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0740-5. KHOLOVÁ, H. Koně. Praha: Aventinum, 1996. ISBN 80-85277-36-0. STEINOVÁ, Š. Prameny a studie 43: Koně. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2009. ISBN 978-80-86874-19-7. HÉGR, M. Technika sochařského umění. Praha: Orbis, 1959. GALANDAUER, J. Chrám bez boha nad Prahou: Pamatník na Vítkově. Praha: Havran, 2014. ISBN 978-80-87341-20-9. STADLER, W. Dějiny sochařství: historie a vývoj sochařského umění v Evropě od pravěku do 21. století. Praha: Rebo Productions, 1996.ISBN 80-85815-67-2. MIKESKOVÁ, M., POVOLNÝ, F., ČEJKA, M., NOVÁK, P., BROKLOVÁ, E. Jezdecká socha T. G. Masaryka v Lánech. Rakovník: Muzeum T. G. M. Rakovník, 2010. ISBN 978-80-85081-30-5. MÁDL, Karel B. Myslbekův svatý Václav.Praha: Zlatá Praha, 1899. HAMŢA, J. Jezdecká socha Jošta Lucemburského. Praha: Ateliér Praha, 2009.
Internetové zdroje: SOCHOR, J. Brno ozdobila jezdecká socha Jošta Lucemburského. [online]. 2015 [cit. 20126-02-28].Dostupné z: http://www.designmagazin.cz/umeni/58777-brno-ozdobilajezdecka-socha-josta-lucemburskeho.html
ČTK, V Brně dokončili instalaci sochy Jošta, v pondělí dostane kopí. [online]. 2015 [cit. 2012 - - . ost pn http://brnensky.denik.cz/zpravy_region/v-brne-dokonciliinstalaci-sochy-josta-v-pondeli-dostane-kopi-20151025.html
43
Příloha k praktické části:
Kůň, bílý pastel na černém papíře, 70x50cm
44
Kůň, bílý pastel na černém papíře, 70x50cm
45
Kůň, bílý pastel na černém papíře, 70x50cm
46
Kůň, bílý pastel na černém papíře, 70x50cm
47
