1
Orient a orientálci
Třináctého června 1910 přednesl Arthur James Balfour v Dolní sněmovně anglického parlamentu projev na téma „problémů, s nimiž se potýkáme v Egyptě“. Jak řekl, „spadají do zcela jiné kategorie“ než ty, „jež sužují ostrov Wight či západní Yorkshire“. Balfour hovořil z pozice dlouholetého člena parlamentu, někdejšího osobního tajemníka lorda Salisburyho, bývalého tajemníka pro Skotsko, ministerského předsedy, pamětníka nespočetných zámořských krizí, úspěchů a změn. Během svého působení v zahraniční politice pracoval Balfour pro panovnici, která byla v roce 1876 prohlášena za indickou císařovnu; obzvlášť vlivné pozice zastával během válek s Afghánci a Zuly, britské okupace Egypta roku 1882, v době smrti generála Gordona v Súdánu, během fašodské krize či bitvy o Omdurman, búrské a rusko-japonské války. K tomu přičtěme nevšední společenský ohlas, široký rozhled a intelekt – dokázal psát o Bergsonovi, Händelovi, theismu i golfu –, vzdělání na Etonu a cambridgeské Trinity College. To vše spolu s vlivem, jaký měl na politiku impéria, dodávalo jeho slovům proneseným k poslancům v červnu 1910 značnou váhu. Na Balfourově proslovu je však zajímavé ještě něco – totiž potřeba podat ho výrazně didaktickým a moralistickým způsobem. Někteří členové parlamentu zpochybňovali nutnost přítomnosti anglických sil v Egyptě, o níž psal ještě v roce 1892 Alfred Milner ve své knize s nadšením, ale která se nyní, v době sílícího egyptského nacionalismu, ukazovala jako stále problematičtější a nebyla již zdaleka tak snadno obhajitelná. Balfourovo vystoupení proto mělo poslance informovat a poučit. Při zmínce o výhradách ze strany J. M. Robertsona, poslance za Tyneside, si Balfour znovu položil jeho kritickou otázku: „Kdo vám dal právo ohánět se řečmi o nadřazenosti vůči lidem, které označujete za ,orientálce‘?“ Volba slova „orientálci“ byla v souladu s kánonem; výraz 43
said-text1.p65
43
25.9.2008, 9:02
„Orient“ či „orientální“ používali Chaucer i Mandeville, Shakespeare, Dryden, Pope i Byron. Označoval Asii, Východ, z hlediska zeměpisného, morálního i kulturního. V Evropě se mluvilo o orientálním charakteru, orientální atmosféře, orientálním příběhu, orientálním despotismu nebo orientálním způsobu produkce a každý takovému označení rozuměl. Používal ho stejně tak Marx jako teď Balfour; jeho volba byla pochopitelná a nevyžadovala sebemenší komentář. Nestavím se do pozice nadřazeného. Ale žádám [Robertsona a kohokoli dalšího]… kdo má alespoň základní povědomí o historii, aby se postavil tváří v tvář faktům, kterým musí čelit britský státník, ocitne-li se v pozici nadvlády nad velkými národy, jako jsou obyvatelé Egypta a dalších východních zemí. Civilizaci Egypta známe lépe než civilizaci jakékoli jiné země. Známe ji dále do minulosti; je nám bližší; víme o ní víc. Sahá mnohem dále než onen nepatrný zlomek minulosti naší rasy, jenž se ztrácí kdesi v prehistorickém období, v době, kdy už měla egyptská civilizace svůj největší rozkvět za sebou. Podívejte se na jakoukoli orientální zemi – o nadřazenosti či podřazenosti tu nemůže být řeči.
Balfourovým poznámkám zde i na dalších místech dominují dvě velká baconovská témata: poznání a moc. Ospravedlňuje-li nutnost britské okupace Egypta, nadvládu implicitně spojuje s „naší“ znalostí Egypta spíše než s vojenskou nebo hospodářskou silou. Poznání pro Balfoura znamená prozkoumat danou civilizaci od jejího počátku k vrcholu a úpadku – a samozřejmě také být toho schopen. Poznání znamená povznést se nad bezprostřední situaci, mimo sebe, k neznámému a vzdálenému. Předmět tohoto poznání je inherentně vystavený pečlivému zkoumání; a tímto předmětem je „fakt“, který se (jestliže se vyvíjí) mění nebo transformuje způsobem pro civilizace obvyklým, nicméně je zásadně, dokonce i ontologicky stálý. Poznat takovou věc znamená ji ovládnout, získat nad ní moc, autoritu. A autorita podle „nás“ znamená popřít autonomii dané věci – v našem případě orientální země –, protože ji známe a ona sama svým způsobem existuje právě tak, jak ji známe. Britské vnímání Egypta je pro Balfoura Egyptem samotným, 44
said-text1.p65
44
25.9.2008, 9:02
a ve světle tohoto poznání se otázky podřazenosti a nadřazenosti zdají bezvýznamné. Balfour nikde britskou nadvládu nad Egyptem nepopírá; popisuje-li důsledky poznání, prostě s nimi automaticky počítá. Podívejme se nejprve na příslušná fakta. Spolu se vstupem západních národů do dějin se začaly objevovat i počátky jejich schopnosti samosprávy… jejich vlastní hodnoty. (…) Budete-li pátrat v historii orientálních národů na území takzvaného Východu, nenajdete po takové samosprávě ani stopu. Všechna ta slavná století jejich rozkvětu – a byla opravdu slavná – se nesla ve znamení despotismu, absolutní vlády. Všechny významné příspěvky k vývoji civilizace – a byly opravdu významné – byly učiněny pod touto formou vlády. Dobyvatel střídal dobyvatele, podmanění jednoho státu podmanění jiného. Žádný ze států však nikdy během těchto osudných zvratů nevytvořil z vlastní vůle to, co z hlediska Západu označujeme slovem samospráva. Taková jsou fakta. Není to otázka nadřazenosti a podřazenosti. Domnívám se, že skutečný orientální mudrc by řekl, že správa, kterou jsme na sebe vzali v případě Egypta a dalších zemí, není práce hodná filosofa – je to špinavá práce, podřadná práce, nekonečná a nezbytná dřina.
Jelikož však jde právě jen o fakta, musí Balfour ve své polemice pokračovat. Prospěje těmto velkým národům – jejichž velikost nijak nepopírám –, pokud tuto absolutní vládu převezmeme my? Domnívám se, že ano. Domnívám se, že praxe potvrdila, že tato vláda představuje mnohem lepší zřízení, než jaké jí kdy předcházelo, a není přínosem jen pro ně, ale bezpochyby i pro celý civilizovaný Západ. (…) Nejsme v Egyptě jen kvůli Egypťanům, ačkoli tam jsme v jejich zájmu; jsme tam rovněž v zájmu celé Evropy.
Balfour nepředkládá žádný důkaz, že Egypťané a „národy, s kterými máme co do činění“ oceňují nebo alespoň chápou výhody, které jim koloniální útisk přináší. Nenapadne ho ovšem, že by Egypťan mohl mluvit sám za sebe, zřejmě proto, že každý Egypťan, který by promlu45
said-text1.p65
45
25.9.2008, 9:02
vil, by byl patrně „agitátor, který chce působit potíže“, a nikoli vstřícný domorodec, který přehlíží „problémy“ způsobené cizí nadvládou. A tak když se Balfour vypořádal s etickými problémy, obrací se konečně k těm praktickým. „Je-li tedy naším úkolem vládnout, ať už nás za to čeká vděk či nevděk, ať už nám je či není přiznáno, jakých ztrát jsme lid ušetřili [o ztrátě egyptské nezávislosti nebo přinejmenším její odložení na neurčito ovšem Balfour nehovoří], a je či není doceněno, jaké výhody jsme mu poskytli, je-li to naší povinností, jakým způsobem ji vykonávat?“ Anglie vyváží „do těchto zemí to nejlepší, čím disponuje“. Její obětaví úředníci pracují „uprostřed desítek tisíc lidí, kteří patří k jiné víře, jiné rase a jsou uvyklí jiné disciplíně i životním podmínkám“. Jejich práce ve státní správě je umožněna jedině tím, že mají podporu své vlády doma, jež schvaluje to, co dělají. Přesto má právě domorodá populace jakýsi instinktivní pocit, že za těmi, s nimiž má co do činění, nestojí moc, autorita, sympatie a bezvýhradná podpora země, která je k nim vyslala; tito lidé pak ztrácejí veškerý smysl pro pořádek, jenž tvoří samotný základ jejich civilizace, podobně jako naši úředníci ztrácejí všechen smysl pro moc a autoritu, který tvoří samotný základ všeho, co mohou udělat ve prospěch těch, mezi něž byli vysláni.
Balfourovy závěry jsou v tomto bodě velmi zajímavé, přinejmenším pro svou konzistentnost se všemi výchozími body jeho projevu. Anglie Egypt zná; Egypt je to, co Anglie zná; Anglie ví, že si Egypt nedokáže vládnout sám; to potvrzuje Anglie tím, že Egypt obsadila. Pro Egypťany je Egypt to, co Anglie obsadila a čemu vládne; cizí okupace se tedy stává „samotným základem“ současné egyptské civilizace; Egypt potřebuje, ba vlastně trvá na britské okupaci. Ale v případě, že onen zvláštní důvěrný vztah mezi vládnoucími a ovládanými v Egyptě narušují pochybnosti v domácím parlamentu, „je autorita… dominantní rasy – a podle mého názoru by měla dominantní rasou nadále zůstat – podkopána“. Netrpí jen prestiž Anglie; „pro onu hrstku britských úředníků – jež můžete vybavit vším možným a obdařit sebelepšími povahovými rysy a schopnostmi – pak ztratí smysl a stane se nemožným, aby vyko46
said-text1.p65
46
25.9.2008, 9:02
nali velký úkol, kterým jsme je v Egyptě pověřili nejen my, ale celý civilizovaný svět.“1 Jako rétorické vystoupení je Balfourova řeč zajímavá tím, jakým způsobem v ní Balfour zastupuje celou škálu postav. Samozřejmě jsou tu „Angličané“, reprezentovaní oním „my“, na které má tento významný, mocný muž, jenž se cítí být reprezentantem toho nejlepšího v dějinách svého národa, plné právo. Dokáže však také mluvit za civilizovaný svět, Západ a nevelký počet koloniálních úředníků v Egyptě. Nemluví-li přímo za orientálce, je to z toho důvodu, že ti koneckonců hovoří jiným jazykem; přesto však ví, co cítí, jelikož zná jejich minulost, ví, že se spoléhají na takové jako on, zná jejich očekávání. Přes to všechno za ně přece jen mluví – v tom smyslu, že kdyby se jich někdo zeptal a oni byli schopni odpovědět, jejich slova by jen potvrdila to, co je zcela evidentní: že jsou podmaněnou rasou ovládanou rasou jinou, která je zná a ví mnohem lépe než oni sami, co je pro ně dobré. Okamžiky jejich slávy jsou minulostí; v moderním světě jsou užiteční jedině proto, že je mocná a pokroková impéria vysvobodila ze zoufalého úpadku a učinila z nich obyvatele produktivních kolonií. Výborným příkladem byl právě Egypt a Balfour, jakožto člen parlamentu své země, si byl jasně vědom svého práva mluvit o moderním Egyptě jménem Anglie, Západu a západní civilizace. Egypt totiž nebyl jen další kolonií: byl ospravedlněním západního imperialismu, až do okamžiku, kdy ho Anglie zabrala, byl téměř zářným příkladem orientální zaostalosti; a měl se tudíž stát triumfem anglického vědění a moci. Mezi roky 1882, kdy Anglie Egypt okupovala a ukončila nacionalistickou vzpouru plukovníka Arabiho, a 1907 byl zástupcem Anglie v Egyptě, a tedy jeho pánem, Evelyn Baring (přezdívaný „Over-baring“), lord Cromer. Právě Balfour byl tím, kdo v Dolní sněmovně 30. července 1907 podpořil návrh darovat Cromerovi při odchodu do penze padesát tisíc liber jako odměnu za to, co v Egyptě dokázal. Cromer podle jeho slov Egypt stvořil: Vše, na co sáhl, se mu dařilo… Činnost lorda Cromera během posledního čtvrtstoletí pozvedla Egypt z toho nejhlubšího sociálního a ekonomické47
said-text1.p65
47
25.9.2008, 9:02
ho úpadku do stavu, v němž je v současnosti, domnívám se, mezi orientálními národy absolutně ojedinělým příkladem prosperity finanční i morální.2
Jakým způsobem se zmíněná morální prosperita Egypta měřila, Balfour neuvedl. Britský export do Egypta se objemem vyrovnal exportu do celé Afriky; to bezpochyby ukazuje na jistou finanční prosperitu Egypta i Anglie, byť nejspíš poněkud nerovnoměrnou. Co však bylo podstatné, byl nepřetržitý, všeobjímající vliv Západu na tuto orientální zemi počínaje učenci, misionáři, obchodníky, vojáky a učiteli, kteří okupaci nejprve připravili a poté uskutečnili, a konče vysokými státními představiteli, jako byli Cromer a Balfour, považujícími se za ty, kdo Egyptu umožnili zahájit proces vymanění z orientální zaostalosti a dovedli jej, občas i násilnými prostředky, až k současnému výjimečnému postavení. Byl-li úspěch Britů v Egyptě tak ojedinělý, jak Balfour tvrdil, nešlo v žádném případě o úspěch nevysvětlitelný či iracionální. Egyptské záležitosti se řešily podle zásad jisté obecné teorie, kterou na jedné straně ve svých názorech na orientální civilizaci vyjádřil Balfour, na druhé straně ji v řešení každodenních záležitostí v Egyptě potvrzoval Cromer. Nejdůležitější na této teorii bylo během prvního desetiletí dvacátého století to, že fungovala a přinášela znamenité výsledky. Její hlavní myšlenka byla ve své podstatě jasná, přesná a dobře pochopitelná: existují obyvatelé Západu a obyvatelé Orientu. První ovládají druhé, což obvykle znamená okupaci jejich území, přísný dohled nad jejich vnitřními záležitostmi a fakt, že jejich životy a bohatství jsou dány k dispozici té či oné západní mocnosti. Jak brzy uvidíme, to, že Balfour a Cromer dokázali redukovat svůj přístup na takto bezcitný kulturní a rasový základ, nebylo vůbec známkou jejich vlastní krutosti. Bylo to spíše dokladem toho, do jaké míry se jejich obecná doktrína stačila před použitím v praxi zautomatizovat a jak byla účinná. Na rozdíl od Balfoura, jehož teze si činily nárok na obecnou platnost, hovoří Cromer o orientálcích konkrétně jako o něčem, čemu vládl či s čím se setkával nejprve v Indii a pak celých pětadvacet let svého egyptského působení, během kterých se stal nejvýznamnějším generálním 48
said-text1.p65
48
25.9.2008, 9:02
konzulem britského impéria. Balfourovi „orientálci“ jsou u Cromera „podřízené rasy“, o kterých se dlouze rozepsal v eseji otištěném v Edinburgh Review v lednu 1908. Znovu se potvrzuje, že znalost podřízených ras či orientálců umožňuje jednoduchou a efektivní správu jejich země; znalost dává člověku moc; čím větší moc, tím většího poznání je třeba a tak dále ve stále výnosnější dialektice informací a vlády. Cromer se domnívá, že britské impérium se nerozpadne, budou-li v Anglii pod kontrolou militarismus, komerční egoismus a podobné jevy a v koloniích pak „nezávislé instituce“ (v protikladu k britské vládě „podle zásad křesťanské morálky“). Pokud totiž – podle Cromera – představuje logika něco, „co má orientálec tendenci zcela ignorovat“, není správnou metodou nadvlády použití krajně vědeckých metod nebo fyzických prostředků, jež by ho donutily tuto logiku přijmout, ale spíše pochopení jeho limitů a „snaha nalézt v zájmu spokojenosti podmaněné rasy cennější a doufejme i silnější pouto mezi vládnoucími a ovládanými“. Za podmaněním podřízené rasy se neskrývá nic jiného než imperiální moc, jejíž účinek zajišťuje mnohem spíše dokonalé pochopení situace a pouze občasné užití síly než vojáci, suroví výběrčí daní nebo nepřiměřené mocenské prostředky. Stručně řečeno, impérium musí být moudré; svou chamtivost musí krotit nezištností a nedočkavost příkladnou disciplínou. Abych byl konkrétnější, řeknu-li, že by měl být náš obchodní duch pod jistou kontrolou, myslím tím následující: při obchodování s Indy, Egypťany nebo Zuly by měla být na prvním místě otázka, co si tito lidé, kteří jsou z hlediska národa více méně in statu pupillari, sami myslí, že je pro ně nejlepší, ačkoli jde o krok, nad kterým je nutno vážně se zamyslet. Je však nezbytné, aby se o každé konkrétní otázce rozhodovalo především s ohledem na to, co si – ve světle západního poznání a zkušeností s přihlédnutím k místním podmínkám – podle nejlepšího svědomí myslíme, že je pro podřízenou rasu nejlepší, bez ohledu na skutečné či předpokládané výhody, které by z toho mohly pro Anglii jako stát plynout či – což připadá v úvahu častěji – na zvláštní zájmy jedné či několika vlivných tříd Angličanů. Bude-li mít britský národ jako celek tento princip neustále na 49
said-text1.p65
49
25.9.2008, 9:02
paměti a bude-li přísně trvat na jeho uplatňování, ačkoli se nám zřejmě nikdy nepodaří probudit stejný patriotismus jako v případě příbuznosti ras či společného jazyka, mohli bychom snad alespoň podpořit jakýsi pocit kosmopolitní loajality, založené na úctě náležící nadřazeným schopnostem a nesobeckému jednání a na vděčnosti za dosavadní i budoucí projevy našeho přátelství. Ať už se stane cokoli, bude tu pak alespoň nějaká naděje, že si Egypťané dobře rozmyslí, zda zpečetit svůj osud s nějakým budoucím Arabim. (…) Dokonce i divoch ze střední Afriky se možná jednou naučí hymnu k poctě Astraea Redux, zastoupené britským úředníkem, který mu sice odepře gin, ale nabídne spravedlnost. Ba co víc, pokvete i obchod.3
Jak „vážně“ by se měl vladař zamýšlet nad návrhy podřízené rasy, ukázal Cromerův krajně odmítavý postoj k egyptskému nacionalismu. Svobodné domácí instituce, ukončení zahraniční okupace, národní suverenita: všechny tyto přirozené požadavky Cromer důsledně odmítal, přičemž jednoznačně prohlašoval, že „skutečná budoucnost Egypta… neleží v rovině úzkého nacionalismu, který bude zahrnovat pouze domorodé Egypťany… ale spíše v rovině obecnějšího světoobčanství“.4 Podřízené rasy nemohou vědět, co je pro ně dobré. Většinu z nich tvořili orientálci, jejichž povahu Cromer dobře znal, jelikož s nimi měl své zkušenosti jak z Indie, tak z Egypta. Jednou z věcí, které mu na orientálcích vyhovovaly, bylo, že správa jejich území, ačkoli se podmínky možná tu a tam trochu lišily, byla téměř všude stejná.5 To bylo pochopitelně důsledkem skutečnosti, že i orientálci sami jsou téměř všude stejní. Docházíme tak k pozvolna vznikajícímu jádru akademických i praktických poznatků, které Cromer a Balfour převzali od již sto let se vyvíjejícího moderního západního orientalismu: poznatků přímých i zprostředkovaných, týkajících se rasy a povahy orientálců, jejich kultury, dějin, tradic, společnosti i potenciálu. Tato suma vědomostí měla svou váhu: Cromer věřil, že ji využil při správě Egypta. Navíc šlo o poznatky vyzkoušené a neměnné, jelikož „orientálci“ byli z praktického hlediska jakousi platonskou substancí, kterou může kterýkoli orientalista 50
said-text1.p65
50
25.9.2008, 9:02
(nebo vládce) prozkoumat, pochopit a vyložit. Ve čtyřiatřicáté kapitole svého dvousvazkového díla Moderní Egypt (Modern Egypt), jež impozantním způsobem líčí jeho zkušenosti a úspěchy, předkládá Cromer jakési osobní pojetí orientalistické moudrosti: Sir Alfred Lyall mi jednou řekl: „Přesnost se orientální nátuře příčí. Každý anglický Ind by si měl tuto zásadu měl vštípit do paměti.“ Nedostatek přesnosti, jenž mnohdy přechází přímo v prolhanost, je v podstatě hlavním rysem orientální povahy. Evropan vše důkladně promýšlí; jeho faktické výroky postrádají jakoukoli dvouznačnost; je to přirozený logik, ač třeba logiku nestudoval; je od přírody nedůvěřivý, a než přijme jakékoli tvrzení za pravdivé, vyžaduje důkaz; jeho vycvičený mozek pracuje jako stroj. Mysli orientálce, podobně jako jeho pitoreskní ulici, naopak zoufale chybí symetrie. Jeho uvažování odpovídá tomu nejlajdáčtějšímu popisu. I když starověcí Arabové ovládali na jisté vyšší úrovni umění dialektiky, logické uvažování jejich potomků je mimořádně zaostalé. Často nejsou schopni vyvodit ty nejzřejmější důsledky z jednoduchých premis, které přijmou za pravdivé. Pokuste se přimět obyčejného Egypťana k jednoduchému faktickému výroku; jeho vysvětlení bude nejspíš zdlouhavé a velmi nepřehledné. Než se vypovídá, několikrát stačí popřít, co sám předtím řekl. I při velmi mírném křížovém výslechu se často zhroutí.
Orientálci či Arabové jsou dále popisováni jako naivní, „bez energie a vlastní iniciativy“, se sklonem k „nevkusným lichotkám“ a pletichám, jako lstiví a hrubí ke zvířatům; nedokážou chodit po cestě ani po chodníku (jejich neuspořádaná mysl nedokáže pochopit, co je chytrému Evropanovi jasné okamžitě, totiž že cesty a chodníky jsou tu proto, aby se po nich chodilo); jsou notoričtí lháři, jsou „neteční a podezřívaví“, tvoří zkrátka naprostý opak jasnozřivé, přímé a ušlechtilé anglosaské rasy.6 Cromer se nesnaží zastírat, že orientálci pro něho vždy byli jen lidským materiálem, který v koloniích podléhal jeho správě. „Jelikož jsem pouze diplomat a správce, jenž se náležitě zajímá také o člověka, ale jen 51
said-text1.p65
51
25.9.2008, 9:02
z toho hlediska, že mu vládne,“ uvádí, „… stačilo mi povšimnout si, že orientálci vždy obecně jednají, mluví a přemýšlejí způsobem, který je přesným opakem toho evropského.“7 Cromerovy popisy jsou samozřejmě zčásti založeny na přímém pozorování, přesto se však tu a tam odvolává na osvědčené orientalistické odborníky (zvláště Ernesta Renana a Constantina de Volneye), potřebuje-li pro své názory oporu. Obrací se na ně rovněž tehdy, dojde-li na vysvětlování, proč jsou orientálci právě takoví, jací jsou. Cromer přitom nepochybuje o tom, že jakýkoli poznatek o obyvatelích Orientu potvrdí jeho názor, jenž (soudě podle jeho popisu Egypťana hroutícího se při křížovém výslechu) v zásadě pokládá orientálce za viníka. Zločin spočívá v tom, že orientálec je orientálcem, a to, že bylo možné něco podobného napsat dokonce i bez dovolávání se evropské logiky či symetrie myšlení, výstižně dokládá, s jakou samozřejmostí byla tato tautologie přijímána. Jakákoli odchylka od podobných předpokládaných norem orientálního chování byla proto považována za cosi nepřirozeného; Cromerova poslední výroční zpráva z Egypta neustále označuje egyptský nacionalismus za „zcela novou myšlenku“ a „rostlinu spíše exotického než místního původu“.8 Myslím, že není záhodno podceňovat studnici uznávaných poznatků a klíčových orientalistických názorů, ke kterým Cromer a Balfour na mnoha místech svých děl i ve svých vystoupeních odkazují. Tvrdit, že orientalismus byl pouze racionalizací koloniální vlády, by znamenalo ignorovat, do jaké míry byla tato koloniální nadvláda orientalismem již předem ospravedlněna. Přesné vymezení hranic mezi Východem a Západem, které Balfour s Cromerem s takovým uspokojením přijímají, se tvořilo desítky, dokonce stovky let. Podílely se na něm nespočetné objevitelské plavby i kontakty zprostředkované obchodem a válkami. Od poloviny osmnáctého století se navíc ve vztahu mezi Východem a Západem začaly uplatňovat dva stěžejní prvky: za prvé, stále systematičtější poznatky o Orientu v Evropě, k nimž přispěly koloniální styky stejně jako obecný zájem o vše cizí a nezvyklé, a jichž využívaly nové rozvíjející se vědy jako etnologie, srovnávací anatomie, filologie a historie; k těmto systematickým poznatkům přičtěme rovněž úctyhodné množství děl sepsaných prozaiky, básníky, překladateli a nadanými cestova52
said-text1.p65
52
25.9.2008, 9:02
teli. Druhým rysem vztahů mezi Orientem a Evropou bylo, že Evropa vždy zastávala pozici silnějšího, neřkuli dominantního prvku. Mírněji to vyjádřit nelze. Tento vztah silnějšího k slabšímu bylo samozřejmě možné jistým způsobem maskovat či mírnit, například když Balfour uznal „velikost“ orientálních civilizací, ale základním vztahem v oblasti politiky, kultury a dokonce i náboženství zůstával (na Západě, o který nám tu jde) vztah mezi silnějším a slabším partnerem. K vyjádření tohoto vztahu bylo užíváno mnoho označení: Balfour a Cromer sami používali hned několika z nich. Orientálci jsou iracionální, nemravní, dětinští, „jiní“; Evropané jsou tudíž racionální, počestní, vyzrálí a „normální“. Oživit tento vztah bylo možné zdůrazňováním, že orientálci žijí v jiném, ovšem zcela organizovaném vlastním světě, který má své vlastní národní, kulturní a epistemologické hranice a principy zachovávající jeho vnitřní soudržnost. Bylo-li ovšem možné orientální svět možné pochopit a měl-li svou identitu, nebylo to výsledkem jeho vlastního snažení, ale spíše celé řady složitých a promyšlených manipulací, pomocí kterých Západ Orient definoval. Zmíněné dva prvky jejich vzájemného vztahu se tímto způsobem propojují. Poznání Orientu, dosažené z pozice síly, Orient, jeho obyvatele a jejich svět jistým způsobem vytváří. V Cromerově a Balfourově jazyce je orientální subjekt popisován jako cosi, co člověk posuzuje (jako před soudem), co zkoumá a charakterizuje (jako při studiu), po čem vyžaduje disciplínu (jako ve škole či vězení), co vysvětluje (jako v zoologické příručce). Podstatné je, že v každém z těchto případů je orientální subjekt obsažen a reprezentován v rámci jistého dominantního rámce. Odkud se tento systém vzal? Kulturní síla představuje poměrně těžko uchopitelný fenomén; přesto je jedním z cílů této práce ukázat, analyzovat a reflektovat orientalismus právě jako aplikaci této síly. Znamená to mimo jiné zdržet se obecných závěrů, dokud nebude analyzováno dostatečné množství materiálu. Pro začátek si nicméně dovolím konstatovat pro Západ devatenáctého a dvacátého století příznačnou domněnku, totiž že Orient a všechny jeho součásti jsou Západu buď přímo podřízeny, nebo alespoň z jeho strany vyžadují jakousi nápravnou lekci. Na Orient bylo pohlíženo priz53
said-text1.p65
53
25.9.2008, 9:02
matem školy, soudu, věznice či vysvětlující příručky. Orientalismus lze tedy označit za proces poznání Orientu, který vše orientální umísťuje do kontextu třídy, soudní místnosti, vězení či učebnice, aby bylo podrobeno pečlivému zkoumání, studiu, posouzení, disciplíně či správě. Balfourovy či Cromerovy výroky z počátku dvacátého století a způsob, jakým byly formulovány, umožnila předchozí orientalistická tradice, jež je také vybavila příslušnými termíny, představami, rétorikou a čísly. Orientalismus ovšem jen posílil (a sám jím byl posilován) nikým nezpochybňované vědomí nadvlády Evropy či Západu nad ohromnou většinou zemského povrchu. Období obrovského rozkvětu institucí a obsahu orientalismu se přesně kryje s obdobím jedinečné evropské expanze; mezi lety 1815 a 1914 se přímá evropská koloniální nadvláda rozšířila ze zhruba 35% na 85% celosvětového území.9 Postihla všechny kontinenty, nejvíce však Afriku a Asii. Dvě největší impéria vytvořili Britové a Francouzi; v některých oblastech byli spojenci a partnery, v jiných nepřátelskými konkurenty. V Orientu, od východního pobřeží Středomoří až po Indočínu a Malajsko, spolu jejich koloniální državy a imperiální sféry vlivu sousedily, často se překrývaly a mnohdy se o ně bojovalo. Právě v Orientu, na území arabského Blízkého východu, o kterém se předpokládalo, že jej kulturně a rasově definuje islám, se Britové, Francouzi a „Orient“ střetli nejintenzivněji, nejdůvěrněji a nejkomplexněji. Po většinu devatenáctého století, jak to vyjádřil lord Salisbury v roce 1881, byl jejich společný pohled na Orient složitý a komplikovaný: „Máte-li… věrného spojence, který je odhodlaný se za každou cenu plést do záležitostí země, o niž se sami velmi zajímáte, nabízejí se tři řešení. Buď se věci zříci, nebo vše získat pro sebe, anebo se rozdělit. Zříci se by znamenalo posadit si Francouze přímo na naši trasu do Indie. Získat vše pro sebe by hrozilo vypuknutím války. A tak jsme se rozhodli rozdělit.“10 A opravdu se rozdělili – způsobem, jemuž se budeme vzápětí věnovat. Nedělili se ovšem jen o území, zisk či nadvládu, nýbrž také o intelektuální moc, kterou nazývám termínem orientalismus. V jistém smyslu byl orientalismus čímsi jako knihovnou či archivem běžně a v jistých ohledech jednomyslně přijímaných informací. To, co tento archiv drže54
said-text1.p65
54
25.9.2008, 9:02
lo pohromadě, byla rodina idejí11 a sjednocující soubor hodnot, které se různými způsoby osvědčily jako efektivní. Tyto ideje vysvětlovaly chování orientálců a propůjčily jim jistou mentalitu, původ a ovzduší; především však dovolily Evropanům přistupovat k orientálcům jako k jevu s neměnnými vlastnostmi a dokonce je tak i vnímat. Tak jako každý soubor dlouhodobě platných idejí ovlivnily ovšem orientalistické názory nejen samotné orientalisty, ale všechny příslušníky evropské či západní civilizace; orientalismus je proto lépe nahlížet jako soubor jistých omezujících vlivů než jako specifickou doktrínu. Je-li jádrem orientalismu zmíněný nepřehlédnutelný rozpor mezi nadřazeností Západu a podřazeností Orientu, musíme být připraveni přijmout také fakt, že během svého vývoje orientalismus tento rozpor ještě prohloubil a vyostřil. Když se v průběhu devatenáctého století stalo běžnou praxí, že Británie stahovala své představitele z Indie i odjinud v okamžiku, kdy dosáhli věku pětapadesáti let, znamenalo to další zdokonalení orientalistických praktik; žádnému orientálci tak nebylo dovoleno spatřit stárnoucího a chátrajícího obyvatele Západu, zatímco příslušník západní civilizace si naopak mohl být jist, že v očích podmaněné rasy zůstává energickým, racionálním a ostražitým mladým členem nadřazené třídy.12 Orientalistické ideje nabývaly v průběhu devatenáctého a dvacátého století rozličných podob. V prvé řadě tu byla spousta literatury o Orientu jako dědictví evropské historie. Pro konec osmnáctého a počátek devatenáctého století, kdy se podle této studie počíná éra moderního orientalismu, je charakteristická takzvaná orientální renesance, jak ji nazval Edgar Quinet.13 Mnoho filosofů, politiků i umělců v té době cítilo, že společnost si začíná být intenzivně vědoma existence Orientu, chápaného jako oblast táhnoucí se od Číny až ke Středozemnímu moři. Toto vědomí bylo zčásti důsledkem nedávno objevených a přeložených orientálních textů psaných sanskrtem, avestštinou či arabsky, ale také důsledkem nového pojetí vztahu mezi Orientem a Západem. Z hlediska této studie se klíčovým faktorem pro vztah mezi Blízkým východem a Evropou stal Napoleonův vpád do Egypta v roce 1798, v mnoha ohledech přímo učebnicový příklad přivlastnění si jedné kultury ze strany 55
said-text1.p65
55
25.9.2008, 9:02
jiné, očividně silnější. Právě Napoleonova okupace Egypta totiž mezi Východem a Západem uvedla do pohybu procesy, které dodnes dominují naší kulturní a politické perspektivě. Napoleonovo tažení spolu s monumentálním vědeckým Popisem Egypta (Description de l’Égypte) nástupu orientalismu významně připravily scénu, neboť na Egypt a později i další islámské země pohlížely jako na živoucí provincii, laboratoř či dějiště procesu západního poznávání Orientu. Ke zmíněnému napoleonskému dobrodružství se ještě vrátíme. Díky zkušenostem zmíněného druhu byl Orient jako souhrn poznatků postupně modernizován, což otevřelo cestu k druhé z podob orientalismu devatenáctého a dvacátého století. Od počátku tohoto období se orientalisté snažili formulovat své objevy, zkušenosti a vhledy aktuální formou a těsně tak skloubit myšlení o Orientu se soudobým děním. Renanovy lingvistické studie o semitských jazycích z roku 1848 se kupříkladu často odvolávají na současnou srovnávací gramatiku, srovnávací anatomii a rasovou teorii; ty propůjčily jeho závěrům prestiž, současně je ovšem vystavily vlivu módních i vlivných proudů západního myšlení, jak je tomu na poli orientalistiky ostatně dodnes. Orientalistické myšlenky tak postupně prošly vlivem imperialismu, pozitivismu, utopismu, historismu, darwinismu, rasismu, freudismu, marxismu či spenglerismu. Jako mnoho jiných přírodních či sociálních věd měla však i orientalistika své vlastní „paradigma“ výzkumu, učené kruhy a instituce. Během devatenáctého století prestiž oboru nesmírně vzrostla a spolu s ní se zvýšila i pověst a vliv institucí, jako byly francouzská Asijská společnost (Société asiatique), britská Královská asijská společnost (The Royal Asiatic Society), Německá orientální společnost (Deutsche Morgenländische Gesellschaft) či Americká orientální společnost (The American Oriental Society). Rozvoj těchto společností přinesl v celoevropském měřítku také nárůst počtu profesur a spolu s tím i rozsáhlejší možnosti šíření orientalistických myšlenek. Orientalistické časopisy, v čele s průkopnickým Fundgraben des Orients (1809), znásobily objem poznatků stejně jako počet specializací. Svobodně existovat a rozvíjet se však mohl jen zlomek těchto aktivit a institucí, neboť ve své třetí formě s sebou orientalismus pro myšlení 56
said-text1.p65
56
25.9.2008, 9:02
o Orientu přinesl jistá omezení. Ve svém prožitku Orientu či jeho vyjádření to pocítili i ti nejtalentovanější doboví spisovatelé, jako byli Flaubert, Nerval či Scott. Orientalismus byl koneckonců politickou vizí skutečnosti, jejíž struktura přispívala k rozlišování známého (Evropa, Západ, „my“) a neznámého (Orient, Východ, „oni“). Tato vize v jistém smyslu stvořila ony dva světy, kterým později sloužila. Orientálci žili ve svém světě, „my“ zase v tom našem. Vize a hmotná realita se navzájem posilovaly, jedna podporovala druhou. Jistá svoboda v rámci styku těchto dvou světů byla přitom vždy výsadou Západu; to on měl silnější kulturu, to on mohl pronikat, zápasit, tvarovat a dávat smysl oné velké asijské záhadě, jak to jednou vyjádřil Disraeli. Domnívám se však, že dosud byly přehlíženy limitované vyjadřovací možnosti tohoto privilegovaného postavení i celková omezenost tohoto pohledu vůbec. Tvrdím přitom, že jde o perspektivu nehumánní a dosud nepřehodnocenou, jejíž dosah, stejně jako instituce a všudypřítomný vliv orientalismu, se nezměnil dodnes. Jak ale vlastně orientalismus fungoval a funguje? Dokážeme jej celkově popsat jako jistý historický fenomén, způsob myšlení, aktuální problém či hmotnou skutečnost? Vzpomeňme znovu na Cromera, zkušeného technika impéria a zároveň vděčného stoupence orientalismu. Poskytne nám, alespoň v hrubých rysech, odpověď. Ve stati „Vláda nad podřízenými rasami“ (The Government of Subject Races) se potýká s problémem, jak má Británie, národ složený z jednotlivců, spravovat rozlehlé impérium na základě jistých zásad. Staví přitom proti sobě „místního zástupce“, jenž disponuje odbornými znalostmi ohledně domorodců i anglosaské individuality, a ústřední správní orgán doma v Londýně. První by mohl „řešit záležitosti místního charakteru způsobem, jenž by mohl narušit či dokonce ohrozit zájmy impéria. Ústřední orgán pak má za úkol předcházet jakémukoli nebezpečí, které by na tomto základě mohlo vzniknout.“ Proč? Protože může „zajistit harmonické působení různých částí toho složitého mechanismu“, přičemž „by měl maximálně přihlížet k okolnostem provázejícím správu državy“.14 Jazyk je vágní, nezajímavý, ale hlavní myšlenka je jasná. Cromer si představuje západní mocenské ústředí, ze kterého se na Východ pa57
said-text1.p65
57
25.9.2008, 9:02
prskovitě šíří chapadla obrovského mechanismu sloužícího ústřednímu správnímu orgánu, který jej zároveň řídí. To, co se skrze jednotlivá chapadla do mechanismu na Východě dostane – lidský materiál, hmotný zisk, poznatky, cokoli –, je jím poté zpracováno a následně proměněno v další moc. Místní odborník přitom bezprostředně přetváří orientální materiál v užitečnou substanci: z orientálce se kupříkladu stává podřízená rasa, typ „orientálního“ charakteru, přičemž vše slouží k posílení „ústředního správního orgánu“ doma. „Místní zájmy“ jsou specifickými zájmy orientalisty, „ústřední správní orgán“ je obecným zájmem imperiální společnosti jako celku. Cromer poměrně přesně vystihl, jak společnost pracuje s poznáním, totiž skutečnost, že poznatek (jakkoli specifický) je v prvé řadě ovlivňován lokálními zájmy daného specialisty a teprve pak obecnými zájmy daného autoritativního společenského systému. Souhra mezi místními a centrálními zájmy je sice složitá, v žádném případě však není nepřehledná. Cromer sám jako imperiální správce tvrdí, že se „náležitě zajímá také o člověka“. Když Alexander Pope prohlásil, že náležité studium lidstva znamená poznání člověka, myslel tím všechny lidi včetně „ubohého Inda“; Cromerovo „také“ nám má připomenout, že jistí lidé, například orientálci, mohou být z tohoto celku vyčleněni jako objekty náležitého studia. Náležitým studiem orientálců je v tomto případě míněn orientalismus, řádně oddělený od jiných odvětví poznání, ovšem ve výsledku užitečný (jelikož jde o poznání konečné) jak z hlediska materiálního, tak sociálního, neboť jeho ucelené poznatky jsou v kterémkoli okamžiku k dispozici k praktickému použití. Vzniká tak ucelený systém nadvlády sahající od Východu k Západu, jakási karikatura řetězce bytí, jak ji kdysi výstižně popsal Kipling: Mula, kůň, slon či vůl poslouchají svého poháněče, ten zase svého seržanta, seržant svého poručíka, poručík svého kapitána, kapitán svého majora, major svého plukovníka, plukovník svého brigádního generála, velícího třem plukům, a brigádní generál svého generála, který poslouchá místokrále, jenž je ve službách císařovny.15
58
said-text1.p65
58
25.9.2008, 9:02
