Ježíš Kristus (28.3.2006) Je JK historickou osobou? Pomineme-li nyní křesťanská svědectví, která však logicky patří k nejobsáhlejším, zaujme nás především text židovského dějepisce Josepha Flavia1. Ten ve svých Starožitnostech se o Kristu zmiňuje hned dvakrát. Jednak připomíná kázání a umučení Jana Křtitele a jednak ví o umučení Jakuba, prvního jeruzalémského biskupa, kterého s nádechem pohrdání označuje za bratra Ježíše, řečeného Kristus (XX,9,1). Zdaleka nejvýznamnějším je ale Flaviovo svědectví v 18. knize: Za onoho času žil však Ježíš, muž moudrý, možno-li ho člověkem nazývat. Neboť vykonal podivuhodné skutky, byl učitel lidí, kteří rádi přijímají pravdu. A mnohé z Židů, ale též ze světa helénského, k sobě připoutal. Tento byl Kristus (resp. Mesiáš = Christos, tj. Pomazaný). A když k žalobě našich představených jej Pilát na kříž odsoudil, tehdy ti, kteří dříve ho milovali, od něho neupustili. Neboť se jim třetího dne zjevil opět živý, jako to o něm božští proroci a mnoho jiného podivuhodného pověděli. Do dneška nezaniklo pokolení křesťanů, kteří mají od něho jméno (XVIII, 3,3). V současnosti se nezdá věrohodné, že by židovský dějepisec nazval Ježíše Kristem - Pomazaným Božím. Daleko pravděpodobnější je verze v arabském rukopisu z 10. století, objevená profesorem Jeruzalémské univerzity Šimonem Pinesem: ..vyprávěli, že tři dny po ukřižování se jim zjevil že žije. Snad je to ten Kristus (resp. Mesiáš), o kterém proroci vyprávěli zázračné věci. Klasická verze bude patrně pozdější křesťanskou úpravou. Další svědectví židovských autorů nacházíme v Talmudu, sbírce židovských úvah a tradic2. Svědectví o Kristu nacházíme i u římských autorů (Celsus, Seutonius, Tacitus, Plinuus mladší). Ježíš Kristus v Palestině Když čtete evangelia, kde jsou zprávy o JK nejucelenější, přepadne vás možná trochu zvláštní pocit: je to člověk a přitom dělá nadlidské činy – uzdravuje, vymítá, odpouští hříchy, křísí mrtvé. To jsou věci, které v té době příslušely prorokům, kteří tuto moc dostávali od Boha. Učedníci znali boha Starého zákona v jeho majestátu a všesvětové péči. Bylo třeba je připravit na toto odhalení, proto zpráva o tom, kdo je JK, přichází v evangeliích tak poznenáhlu. Apoštolové si lámali hlavu nad tím, zdali je JK člověk nebo Bůh. Ale ptali se špatně, JK je obojí. Samo jméno Jehošua (Ježíš) znamená v hebrejštině Bůh zachraňuje. Slovo Christos je řeckým překladem hebrejského výrazu Mašíah - Pomazaný Páně. Slyšíme tu zcela určitě podobu se starozákonním pomazáním; v Izraeli bývali totiž ve jménu Boha pomazáni ti, kteří mu byli zasvěceni k poslání, jež jim svěřil. Byli to králové, kněží a někdy i proroci. Ježíš tuto mesiánskou naději spojuje, je pomazán Duchem Svatým na kněze, proroka i krále zároveň3. Máme proroctví a zaslíbení, která se na JK splňují: Mi 5,1; Iz 50-53; Da 7,13.14; Iz 9,5.6; Všechny tyto texty ukazují, že JK byl mesiáš. To ale ještě neznamená, že byl nějak více významný než ostatní mesiášové – a že jich pár bylo (ti byli všemi očekáváni, vyzdvihováni, byli politickými vůdci). JK byl nejen člověk, ale i Bůh. Jaké jsou k tomu v Písmu podklady? Titul Syn Boží ve SZ náležel andělům, vyvolenému národu, králům, synům Izraele. Křesťané na text pohlíželi skrze Žd 1,3-5. Důležitým svědectvím je samotný Boží hlas při křtu nebo proměnění na hoře. Ježíš Kristus si však mnohokrát nárokuje božskou moc, náležející jedině Hospodinu. To On posílá učitele a proroky (Mt 23,34; Lk 11,49), je pánem nad starozákonními ustanoveními i nad sobotou (Mt 5,21; 12,8; Mk 2,28; Lk 6,5) a uzavírá se svým lidem smlouvu novou a věčnou a na místě Boha stojí On sám (srv. Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-18). Jako Bůh odpouští i hříchy a poněvadž je nařčen, že se rouhá, dokazuje svoji moc i zázračným uzdravením: ... abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy, - tu řekne ochrnulému: vstaň, vezmi své lože a jdi domů (srv. Mt 9,1-8; srv. též Mk 2,5; Lk 5,20; 7,48). Moc
1 vl. jménem Josef ben Matitjáhú, 37-100, významný židovský dějepisec, byl jediným svědkem posledních let starého židovského státu; nejvýznamnějším dílem jsou jeho Židovské starožitnosti - Antiquitates, napsané kolem r. 93 2 Jsou to sice spisky protikřesťansky laděných rabínů, kteří Ježíše vydávali za syna cizoložnice, za svůdce a zakladatele bezbožné sekty, avšak o skutečné existenci Ježíšově nikdy nepochybovali (1.-2. st.). 3 (srv. Zach 4,14; 6,13; Iz 61,1; Lk 4,16-21).
odpouštět hříchy však po svém vzkříšení předává i svým apoštolům (srv. Mt 16,19; 18,18; Jan 20,23). Nejzávažnější a teologicky nejpropracovanější je ale bezesporu svědectví Janova evangelia, které bylo sepsáno proto, abychom věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží a abychom věříce měli život v jeho jménu (srv. Jan 20,31). Nejsilněji však v Janově evangeliu působí místa, ve kterých nemůžeme nevidět paralelu s posvátným Božím jménem, jak ho zjevuje Mojžíšovi Hospodin v hořícím keři: Já jsem (řec. ego ejmí; srv. hebr. ehje ašer ehje; srv. Ex 3,14). Celkem sedmkrát se Ježíš představuje jako odpověď na velké otázky, které si člověk klade (L.Tichý). Tak zázračně nasyceným zástupům říká: Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit; já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky (Jan 6,36.51). Farizeům, rozhořčeným Ježíšovým odpuštěním cizoložnici, přistižené při činu (srv. Jan 8,3-11), říká: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (Jan 8,12). Duchovním vůdcům Izraele naopak zdůrazňuje Já jsem dobrý pastýř; dobrý pastýř položí svůj život za ovce...(Jan 10,11.14) a já jsem dveřmi; kdo vejde skrze mě, bude zachráněn (Jan 10,7.9). Martě, truchlící nad hrobem svého mrtvého bratra Lazara, odpovídá na její vyznání víry v Boží vítězství nad smrtí: Já jsem vzkříšení a život; kdo ve mě věří, i kdyby zemřel, bude žít (Jan 11,25). V předvečer své vlastní smrti ujišťuje svoje apoštoly: Já jsem cesta, pravda a život; nikdo nepřichází k Otci než skrze mě (Jan 14,6), aby je v zápětí ujistil ještě jednou: Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař (Jan 15,1). Pozornost ale zasluhují také místa, kde Ježíš používá ego ejmí absolutně. Je to v Janově evangeliu několikrát, ale nejprůkaznější je tzv. spor o otcovství Abrahámovo. Ježíš obviňuje Židy, že nejsou dětmi Abrahámovými, poněvadž nejednají jako on, ale jsou naopak dětmi ďáblovými, poněvadž ďábel je lhář a otec lži (Jan 8,44). Spor se vyhrocuje Ježíšovým konstatováním dříve než Abrahám byl, já jsem (Jan 8,58), na které přítomní Židé reagovali zcela jednoznačně: chopili se kamenů a chtěli je po něm házet. Proč? Protože všichni věděli, že se představil jako Bůh, používaje při tom posvátné a nevyslovitelné Boží jméno (srv. ještě Jan 8,24.28; 13,19).4 Připomeňme si, že jediný Bůh je vlastně zároveň tajemným společenstvím tří božských Osob: Otce, Syna a Ducha svatého. Jsou to sice, jak víme, tři reálně odlišné Osoby, jsou však „neseny“ jednou a sice božskou přirozeností. Proto o Synu můžeme vyznávat, že je jedné podstaty s Otcem (srv. Nicejsko-cařihradské vyznání víry) a stejně tak o Duchu, který z obou vychází. Tomuto tajemnému společenství v jednotě říkáme Nejsvětější Trojice. Člověkem se v Ježíši Kristu stal Syn Boží, resp. druhá Božská Osoba. Jak je tedy možné, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk zároveň? Abychom toto základní christologické dogma pochopili, je třeba si uvědomit rozdíl mezi přirozeností a osobou. Už víme, že Slovo - Syn - je téže přirozenosti s Otcem i Duchem, avšak v Ježíši Kristu přijímá tato druhá božská Osoba ještě přirozenost lidskou - a to s tělem i s duší. Lidská i Božská přirozenost nejsou promíchány, zachovávají si svoje vlastnosti, avšak jsou neseny jednou osobou a to druhou Božskou. Zatímco tedy v Nejsvětější Trojici hovoříme o jedné božské přirozenosti, nesené třemi Osobami, je tomu v Ježíši Kristu právě naopak: jedna Osoba nese dvojí přirozenost - lidskou a božskou.5 Vykoupení Proč JK sestoupil na zem? Středem křesťanského náboženství je JK. Nejde o krédo, o věroučné body a odlišnosti. Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem, aby zachránil, spasil, vykoupil člověka. Jsou to všechno synonyma a vyjadřují nám už známou skutečnost vytržení člověka z moci zla a smrti, kterému 4
Kristovo božství však Nový zákon označuje ještě jedním způsobem. V řeckém překladu starozákonních knih (LXX) je nevyslovitelné Boží jméno Jahve nahrazeno výrazem Kyrios (Pán). V tomto ...smyslu užívá Nový zákon titulu Kyrios - Pán jak pro Otce, tak - a to je novinka - i pro Ježíše, který je tím uznáván za Boha (KKC § 446). V ústech prvotní Církve je to oslavné a vzývající jméno výhradně pro Ježíše Krista (dosvědčeno již v aramejštině 1Kor 16,22). S titulem Kyrios přisuzovala Církev Ježíšovi i samotné Boží jméno, ...a tak vzbudila odpor jak synagogy, tak i pohanského císaře (Teologický slovník, str. 153). 5 Můžeme si pomoci jednoduchým příměrem. Železnou kuličku vložíme do silného elektromagnetického pole. Co se stane? Kulička, která měla dosud jedinou přirozenost - přirozenost železa, získala navíc druhou přirozenost - přirozenost magnetu. Obě přirozenosti jsou v kuličce nesmíseny, obě jsou v ní plně a cele a navzájem se nikterak neomezují. Na otázku „Co je to?“ odpovíme „Kulička“. Ale na otázku „Čím je to?“ máme dvě možnosti odpovědi. Je železem nebo je magnetem. Může konat činnost vlastní železu současně jako činnost vlastní magnetu. Naše kulička je železem i magnetem zároveň.
tradičně říkáme spása (salus), která je nejen osvobozením od radikálního, definitivního zla, ale také setkáním s absolutní plností dobra, s absolutní plností života. Spása je také a především pozváním člověka k účasti na Božím životě. Bylo nutné, aby JK sestoupil na zem? Udělal by to, i kdyby nebyl pád?6 Spása je také a především pozváním člověka k účasti na Božím životě. Zpočátku byla tato účast přirozená, vlastní společenství s Bohem. Pak ale došlo k chybě. Člověk se pokusil dostat k Bohu nelegální cestou. A ztratil tak něco moc důležitého: přátelství s Bohem. Je třeba se teď zamyslet nad tím, proč nás Kristus mohl vykoupit. Adam, první člověk, svým hříchem urazil Boha. Sv. Anselm z Canterbury (1033 – 1109) ve své satisfakční teorii říká, že urážka je vždy úměrná důstojnosti uražené osoby. Je jistě rozdíl hrubě napadnout sobě rovného, např. spolužáka, nebo napadnout hlavu státu. I trest bude této skutečnosti úměrný. Anselm tedy tvrdí, že urážka Boha, kterou hřích Adamův bezesporu byl, byla nekonečná. Proto musel přijít sám Bůh, aby toto provinění mohl z člověka sejmout7 Protože v Adamovi zhřešil člověk, bylo třeba, aby oběť za spásu člověka přinesl zase člověk. Urážka Boha byla však nekonečná a proto nikdo z lidí, byť by byli sebečistší, nemohl tuto urážku odčinit. To mohl provést jedině Bůh. V Ježíši Kristu jednorozeném Božím Synu, je splněno obojí. Na oltáři Kříže se obětuje dokonalý člověk - zástupce celého lidstva - a přitom oběť přináší vtělený Bůh8. Ani na okamžik nesmíme zapomenout na to, že Ježíš byl Bohem. Jeho skutek měl tedy nekonečnou hodnotu, díky čemuž setřel všechny lidské viny od počátku až do konce světa. Přese všechno toto by byla křesťanská zvěst marná, kdyby nebylo vzkříšení. Zmrtvýchvstání překonává a přesahuje dějiny. Je tu skutečnost prázdného hrobu. Co bylo předpovězeno, se splnilo. Bylo dosaženo úplného vítězství a Bůh získal naše životy plně zpět. Mezi velikonočními událostmi, dosvědčujícími Ježíšovo zmrtvýchvstání, nelze přehlédnout nevysvětlitelnou změnu chování Ježíšových učedníků. Z původně bázlivých, ze strachu před Židy (Jan 20,19) za dveřmi zavřených apoštolů, se rázem stává společenství, které nebude váhat obětovat svůj život pro věc evangelia. Je třeba mít na zřeteli, že evangelia ohlašují především velikonoční poselství, zpracované vírou prvních křesťanů, popisují osobní zkušenost Ježíšových apoštolů, kteří se setkali se vzkříšeným Pánem a v síle tohoto setkání neváhali jít a pro věc Kristovu obětovat i svoje životy. Ježíš se sice ve svém oslaveném těle setkává se svými učedníky, jí s nimi a pije (srv. Lk 24,30.41-43; Jan 21,9.13-15; Sk 10,41) ale zároveň mu nedělá problém procházet dveřmi (Jan 20,26), objevovat se na různých místech kde chce a kdy chce (srv. Mt 28,9.16-17; Lk 24,15.36; Jan 20,14.19.26; 21,4). Jeho pouť po zemi byla zakončena výjimečným okamžikem – nanebevstoupením. Bůh není jen milosrdný. On je také svrchovaně spravedlivý. A to je něco, s čím musíme počítat, protože se nás to velice týká. Kdo je před Bohem spravedlivý? CO PLATÍ O VZTAHU S JEŽÍŠEM KRISTEM Co tedy mám udělat s tímto Ježíšem? Vztah s Pánem Ježíšem Kristem přináší do našeho života mnoho nových skutečností, které potřebujeme pochopit, abychom si mohli vybudovat pevný základ, na kterém můžeme dále růst. • Ježíš Kristus nám odpustil hříchy.9 Když jsme uvěřili, že nám Ježíš Kristus odpustil hříchy, byly nám odpuštěny všechny hříchy – minulé, současné i budoucí.
6 Tato otázka zaměstnává teology už od dob Ruperta z Deutzu (+1135), který se ptá: Tážeme se, zda by se Boží Syn stal či nestal člověkem, kdyby nebylo došlo k hříchu, kvůli němuž všichni umíráme (De gloria et honore Filii hominis XIII). Současně si však odpovídá, že by se i bez hříchu určitě stal člověkem ten, který lidské syny něžně miluje. Náš průvodce teologií, sv. Tomáš Akvinský, nechává tuto otázku sice otevřenou, avšak přiklání se spíše k druhému názoru: Někteří říkají, že i kdyby člověk nezhřešil, Boží Syn by se stejně vtělil. Jiní však tvrdí opak. A s názorem těch druhých mi připadá vhodnější souhlasit (STh 1,3). Celá tomistická dominikánská tradice potom zastává negativní názor, zatímco tradice františkánská se přiklání k opaku. Stvoření jim připomíná překrásnou monstranci, do které Bůh jednoho dne vloží svého vtěleného Syna. Vtělení tedy slouží ke zdokonalení člověka a v důsledku toho ke zdokonalení celého stvoření, neboť dokonává a naplňuje lidský rod jak po stránce jeho přirozenosti, tak po stránce milosti či slávy, říká největší františkánský teolog scholastiky, sv. Bonaventura (III Sent d.1,a.2,q.2). 7 (srv. Anselm z Canterbury: Cur Deus homo; srv. též STh III 1,2 ad 2). 8 srv. STh III, 26,1,2. 9 „On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů."(Koloským 1,13–14)
• Ježíš Kristus nás učinil Božími dětmi.10 Když jsme přijali Ježíše Krista, začali jsme prožívat vztah lásky s Bohem. • Ježíš vstoupil do našeho života a nikdy nás neopustí.11 • Ježíš Kristus nám dal nový život.12 Když jsme uvěřili v Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, začali jsme žít nový duchovní život. • Ježíš Kristus nám dal věčný život.13 Všechny tyto dary jsou založeny jedině na Ježíši Kristu. Žádný z nich si nemůžeme zasloužit. Obdrželi jsme je v okamžiku, kdy jsme ve víře přijali Ježíše Krista. Ježíš žije. Vše, co jsme si říkali o Bohu, platí i o Něm, protože on je Bůh. Jemu náleží náš život.
10
„Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi." (Jan 1,12) 11 „Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘" (Židům 13,5) 12 „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2. Korintským 5,17) 13 „Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život." (1. list Janův 5,11–13)
Čtení k tématu Ježíš Kristus (tropář byzantské liturgie Ó monogenis) Ó jednorozený Synu a Slovo Boha, ty, který jsi nesmrtelný, ráčil ses vtělit pro naši spásu v lůno svaté Boží Matky a vždy Panny Marie; ty, který ses bez proměny stal člověkem a byl jsi ukřižován, ó Kriste, Bože, ty, který jsi svou smrtí přemohl smrt, ty, který jsi Jeden ze svaté Trojice, oslavovaný s Otcem a Duchem svatým, spas nás! (Symbolum Quicumque DS 40; srv. DS 54,86,148,214,290). To je pravá víra, věřit a vyznávat, že Pán náš Ježíš Kristus, Syn Boží, je Bůh a člověk zároveň. Bůh je z podstaty Otce přede všemi věky zplozený (genitus) a člověk je z podstaty Matky v čase zrozený (natus), skutečný Bůh, skutečný člověk (srv. Denní modlitba církve, 2. čtení officia lectionis na Bílou sobotu). Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota, neboť Král spí. Země se zděsila a zmlkla (Ž 76, 9), protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází ten, který je jejich Bůh a jejich syn, vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn (srv. Gn 3,15). Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem a řekl: Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem. Probuď se spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň a vyjděme odtud. Nepřítel tě vyvedl z rajské země; já už tě neusadím do ráje, ale na nebeský trůn. On tě zahnal od stromu života; avšak já jsem sám život a hle, jsem s tebou spojen. Trůn už je uchystán, svatební komnata je vystrojena a jídla přichystána. Věčné stánky a příbytky jsou vyzdobeny, poklady věčných statků otevřeny a nebeské království je připraveno od věků. Vstaň, vyjděme odtud! Nanebevstoupení Ř 3. kap Víme pak, že cokoli Zákon říká, říká těm, kdo jsou pod Zákonem, aby byla zacpána všechna ústa a aby všechen svět byl vinen před Bohem. Na základě skutků Zákona totiž nebude v jeho očích ospravedlněno žádné tělo; neboť skrze Zákon přichází poznání hříchu. Nyní je však bez Zákona zjevena Boží spravedlnost, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, totiž Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista ke všem a na všechny, kdo věří. Není totiž rozdílu, neboť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zadarmo ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení, které je v Ježíši Kristu, jehož Bůh určil za nástroj smíření skrze víru v jeho krev, aby prokázal svou spravedlnost; neboť Bůh ve své shovívavosti prominul předešlé hříchy, aby prokázal svou spravedlnost v nynějším čase, aby byl spravedlivým a ospravedlňujícím toho, kdo je z Ježíšovy víry. Izajáš 53 Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se
nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. 'Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.' On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných. Fp 2,6-11 Nechť je tedy ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši, který ačkoli se nacházel v Božím způsobu existence, nepovažoval to, že je roven Bohu, za kořist, ale zmařil sám sebe, když přijal způsob služebníka a stal se podobným lidem A když se ocitl v lidské podobě, pokořil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho Bůh také povýšil nade všechno a dal mu jméno nad každé jméno, aby ve jménu Ježíše pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk aby vyznal ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán.
