Jefim Fištejn, publicista: Tak teď to teprve dostává grády, ale poprosil bych účastníky další části našeho panelu, a to pana Vladimíra Justa, Víta Janečka, Tomáše Trampotu, Václava Žáka a dva pány, kteří už tady byli – Milana Fridricha a Jana Maxu, aby sem narukovali. Budeme v podstatě pokračovat v té vášnivé debatě. Všichni už jsou tady. Pan Vladimír Just slíbil, že bude reagovat na to, co slyšel tady, takže se máme na co těšit. Rovnou přejdeme k reakcím.
Vladimír Just: Omlouvám se, přišel jsem před čtvrthodinou, ale zaslechl jsem jako příklad toho, jak Česká televize nakupuje to nejlepší, třeba i dánský seriál Zločin. Přesně před rokem jsem tady seděl a nalezl jsem velké pochopení u spoludiskutujících včetně manažerů České televize, že je poměrně hanebné, aby takhle kvalitní dílo ověnčené cenami na celém světě – to se jednalo o tu první sérii – bylo vysíláno před půlnocí až v popůlnočních časech. Bylo mi slíbeno, že to bude nějak napraveno. Pak byla druhá série – začátky 11.25 hodin, 11.35 hodin, reprízy ve tři ráno. Čili tímhle způsobem televize, která to skvěle nechala nadabovat – myslím si, že Sarah Lundová byla Terezou Bebarovou kongeniálně nadabovaná, a nejen ona. Seriál, který spojuje prostě politiku, aktuálnost, že jsem měl pocit, že Dánsko je Česko a Česko je Dánsko, spojuje nespojitelné, to znamená perfektně zvládnutý kriminální žánr se společenskou kritickou tematikou. A tohle mělo běžet podle mého názoru, když už to ta televize koupila, což je dobře, tak prostě o půlnoci pouštět tyto věci je hanebnost. Přesně to se týká vlastně i toho Luthera a dalších věcí, kterými se tady pan ředitel honosil. Ještě bych chtěl dodat, že jsem tady zaslechl debatu o Kristině Vlachové a jejím dokumentu. Chci mluvit o jiném dokumentu, a sice o dokumentu Poselství Jana Palacha. Nepochopím, proč letošní výročí, které bylo hodně ostře sledované mediálně už kvůli Hořícímu keři atd., prostě pominula Česká televize tento opět cenami ověnčený dokument, a místo toho vysílala pel-mel narychlo spíchnutý, který prostě nesahal dokumentu Kristiny Vlachové ani po paty. Já tomu nerozumím. Jenom kvůli tomu, aby Česká televize vyhověla hyenismu několika lidí, kteří se na tragédii nebo činu hrdinském – jak chcete – Jana Palacha přiživují, paní doktorce a dalším, tak kvůli tomu snad ze strachu pominula a ošidila české publikum v tom kritickém čase, to znamená v čase výročí, o tento skvělý dokument. Takže Kristina Vlachová – nejenom Král Šumavy, ale i Poselství Jana Palacha. Kladu otázku, proč to nebylo odvysíláno.
Dále kladu otázku, proč jste, pánové, nesplnili slovo, které jste mi dali před rokem, že už se nebude opakovat, aby tak kvalitní seriál, jako je dánský Zločin, běžel v půlnočních a popůlnočních časech. Děkuji.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Já na to zareaguji rád. Začal bych tím, že Luther se vysílá přesně v deset hodin. Vysílá se v deset hodin, protože se před desátou vysílat nemůže. On je totiž takový pocit, že televize může libovolně kamkoliv cokoliv zařadit. Ten dánský seriál Zločin má označení, že to není možné vysílat před desátou hodinou v České republice – od zahraničního distributora. Druhá věc je, že jsme vysílali ten seriál ve 22.45, protože jsme předtím vysílali kultovní Hra o trůny, anebo Borgiové, což z hlediska diváckého výzkumu byl silnější brand než zločin. Omlouvám se, ale tak to je. Z hlediska zájmu diváků Hra o trůny a seriály, které jsme tam dávali, takhle byly. Možná že se občas posunul ten seriál na 23. hodinu, ale máme spoustu pořadů, které zařazujeme do vysílání, a musíme volit. Nemůžeme to všechno dát v jeden čas.
Vladimír Just: Pane řediteli, já lituji, je to nezdvořilé, ale vy jste právě řekl nepravdu. Na ČT 2 začínal ve čtvrtek 5. září seriál Zločin ve 23.10, o týden později 23.20. (M. Fridrich: Což bylo v repríze.) Ne, repríza je kolem třetí ráno. Podívejte se na to, je to tak.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Tohle je repríza první řady, ale to nevadí. Důležitá věc je, že je nutné respektovat fakta, která jsou. Když řeknete, že Luther byl vysílán kolem 24., vysílá se ve 22 hodin ve středu. Sám jsem ho tam nasazoval, takže vím, kdy to vysíláme – ve 22 hodin každou středu. Vysíláme ty věci tak, jak je vysílat můžeme. Některé před 22. hodinou vysílat nemůžeme a některé seriály jako Homeland, který je také cenami ověnčený, má ještě mnohem víc cen, než má Zločin, tak jsme vysílali ve 21.40, protože to šlo. Někdy to takhle prostě nejde. Ale spousta diváků by byla nespokojená, kdybychom dali Zločin před Hru o trůny, protože Hra o trůny je zajímá mnohem víc. A myslím si, že oba ty seriály mají přibližně stejně cen a jsou stejně kvalitní. A to, že jsme něco dali teď v nějaký čas, neznamená, že až to budeme reprízovat příště, tak to neprohodíme a nedáme to v čas jiný. A co se týče toho dokumentu, my ho vysílat nemůžeme. Naši právníci nám jasně řekli, že jsou tam problémy, které znemožňují odvysílat tento dokument. A dokud se celá věc nevyřeší,
tak je bohužel z těchto právních důvodů nevysílatelný. S tím jako televize nemůžeme nic udělat a manažerským rozhodnutím se nemůžeme vzpříčit tomu, co nám řeknou naši právníci k odvysílání některé věci. Nemůžeme za to, že určití účastníci, kteří byli v tom dokumentu, to berou tak, že použití jejich archivních materiálů je nezákonné, protože k tomu nedali svolení, a tím pádem že budou žalovat Českou televizi a všechny kolem, pokud se to do vysílání dostane. Právníci nám říkají, že v takovém případě musíme nejdřív vyřešit ten spor, a až potom můžeme dokument vysílat.
(Bez mikrofonu se snaží hovořit paní Vlachová.)
Jefim Fištejn, publicista: Rozumím tomu a chápu, že debata o kvalitě nemůže být komplementární a bude nepochybně vášnivá, plná vnitřní energie. Ale poprosil bych jenom o to, aby čas na odpovědi nepřevyšoval čas na dotazy.
Vladimír Just: Jenom už po několikáté opakuji, že seriál Zločin nezačínal v deset, jak jste říkal, nebo po desáté hodině, ale první díl 23.10, další díly 23.20 a málokdy se stalo to, že by se to nepřekulilo přes půlnoc. Prosím vás, to jsou věci dost podstatné. Prime time není natahovací, jak jistě sám dobře víte. A to, co jste tady řekl, to mě znovu přesvědčilo o tom, že tu veřejnoprávnost chápeme asi každý trošičku jinak. Já ji chápu podle zákona a vy říkáte: lidem se to líbí, tudíž je to v pořádku, musíme to vysílat. Prostě sledovanost nemůže být vaším jediným kritériem. A jestliže kritériem vaší nejbližší spolupracovnice je, že slovo „dramatické“ a slovo „psychologické“ jsou sprostá slova a že musí jít pryč z České televize, tak já úplně chápu, že opravdu ty sprosťárny, to znamená ty opravdu dramatické pořady, dáváte až k té půlnoci, zatímco v osm v prime time dáváte skutečné sprosťárny bez toho přízviska metaforického. Ale k tomu se dostanu za chvíli.
Jefim Fištejn, publicista: Já nevím, jestli je zapotřebí na to odpovídat.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Já jsem tady jenom dlouhou dobu vyprávěl, ale pan Just tady nebyl – možná záměrně, ono měření veřejné hodnoty, které on se vysmívá. Dělá to BBC. Je to metodologie, kterou se snaží nejenom mít kontakt s divákem, co on očekává od
veřejné služby, protože on si ji platí. A pardon, já prostě diváka za hlupáka a za někoho, na koho se ohlížet nebudu z nějakých vyšších cílů, považovat nemohu, protože my děláme veřejnou službu, kterou si platí lidé. Samozřejmě se snažíme dělat ji tak, abychom uspokojili zájmy nejširší divácké obce, i ty individuálnější zájmy diváků, jako jste vy. Je logické, že ne vším se vám můžeme trefit do vkusu. Na druhou stranu, jak si tak toho všímám, tak na Českou televizi se díváte, což znamená, že asi jste naším věrným divákem a určitě se vám líbí spousta věcí. A možná se vám jich líbí o hodně víc, než vlastně přiznáte ve svých kritických pasážích.
Jefim Fištejn, publicista: Možná bych měl dát prostor ostatním, pane Juste, aby to nebyl duel mezi dvěma.
Vít Janeček: Mně říkala paní Slavíková – já jsem tady vlastně jediný za ARAS, že vlastně na úvod by mělo být takové entrée spíše k obecnějším otázkám, a pak se jít hádat o provozní věci. Já právě nevím, jestli se vrátit k tomuhle levelu, protože mi přijde – mám pět minut, dobře – mně přijde, že tahle otázka vlastně je zakotvena v tom prvním problému, který se mi zdá, že je v českém veřejném prostoru strašně málo reflektován a který v zásadě souvisí s tím, co tady říkají oba ředitelé, to jest, že Česká televize existuje v duálním systému. Existence duálního systému je u nás vnímána tak, jako vnímáme, že žijeme v určitém klimatickém pásmu, že je to určitá geografická danost. Ale tento systém byl vytvořen na základě tlaku komerční sféry v Evropě v podstatě v 80. letech. Je to věc, která je tady vlastně nová. Dá se říct, že televize – a mediální studie ukazují, že televize veřejné služby ve své podstatě je, řekněme, kulturní institucí, zatímco třeba komerční televize je, řekněme, technickou institucí. Ta prostě sleduje parametr sledovanosti a podle toho přizpůsobuje všechny ostatní. Televize veřejné služby sleduje jakési kulturní zadání, tradici, kontext atd., a tomu přizpůsobuje svoje zadání. Ale odpovídá vlastně zároveň společenské poptávce. A v duálním systému společenskou poptávku významnou měrou zejména v tom českém, kde NOVA nastartovala tak, jak nastartovala, určují a diváka vychovávají komerční televize. Takže v tomto systému vlastně divák – pořád ten vlastně nespecifický divák – je stejný divák televize NOVA jako televize veřejné služby. A pokud bude trvat duální systém v té nezpochybnitelné podobě a v té disproporci, v jaké v česko-slovenském nebo v českém měřítku existuje naprosto specificky, protože komerční televize startovaly s tím, že platily nula korun za
dlouhodobé licence, zatímco ve všech ostatních státech platily velké peníze do kulturních fondů, čímž vytěžování veřejného prostoru vyvažovaly, a tím pádem mohly vyvažovat tu poptávku, tak si myslím, že debata se v podstatě povede uvnitř akvária. To znamená, že bude hádka o tom, jestli Česká televize zařazuje ty a ty věci správně tam nebo tam, ale vlastně nepřekročí rámec, jehož problém je vlastně v tom, že opravdu tenhle duální systém vytváří obrovský tlak na televizi veřejné služby, kterému ona se prostě nemůže vyhnout. A je vlastně v zájmu kulturní obce, aby tuto otázku, přestože je tam samozřejmě riziko být nařčen z nějakého anarchismu, komunismu, utopismu atd., aby vlastně nastolovala třeba až do té míry – v jednom příspěvku tady předtím byla postavena otázka zachování médií veřejné služby. My to stavíme defétisticky, proboha zachovejme média veřejné služby! Nemělo by to být vlastně otočeno a opačně? Není to už tak, že technologie dneska umožňují vysílat jednomu vysílateli klidně 20 kanálů, v rámci kterých si i může konkurovat atd.? Není čas na to zkoumat, jestli duální systém pro celek společnosti nevytváří náhodou spíš unifikaci veřejného prostoru atd., než vlastně nějakou diverzifikaci, se kterou startoval, a není čas na to naopak vnášet do veřejné debaty, do politické debaty, jestli už není čas ukončit udělování komerčních licencí a naopak nevytvářet mnohokanálovou televizi veřejné služby, která je pod veřejnou kontrolou, která může zastávat všechny širokospektrální funkce a která si může i uvnitř sebe konkurovat? Tak to je jenom taková jedna rámcová otázka. Tuším to byly dvě minuty. Tři minuty to byly. (Prosba o zkrácení.) Já si myslím, že tohle je rámcová otázka, kterou si myslím, že je třeba nastolit. Je jasné, že to nezměníme, a je jasné, že to budí úsměvy. Ale to je to akvárium, ve kterém jsme naloženi, a pokud si to neuvědomíme, tak je to vlastně jenom dohadování o provozních věcech.
Jefim Fištejn, publicista: OK. Jenom nevím, jestli vedení veřejnoprávní České televize si může dovolit jaksi vnést problematiku neudělování dalších komerčních licencí, jestli by to nebylo vnímáno jako trochu namyšlenost. Ale pojďme dál.
Tomáš Trampota, FSV: Děkuji moc. Dobrý den. Já se jmenuji Tomáš Trampota, jsem ředitel Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity. Samozřejmě ta otázka je velice komplexní a já se vyhnu tomu, abych hodnotil, co patří do programu a co nepatří. Otázka měření hodnoty je celkem zásadní, protože prosycuje celý diskurz televizní produkce. Hodně souhlasím s věcmi, které zazněly od předřečníka, že v podstatě do
určité míry samozřejmě ČT začala prohrávat boj v 90. letech. Všichni známe ten příběh, kdy během dvou měsíců komerční televize se stala lídrem trhu. Důležité je, že v podstatě ČT vždy musí reagovat na prosycení hodnotami celého komunikačního spektra naší veřejnosti. To je důležité, co už zaznělo, že samozřejmě neexistuje modelový divák ČT, který by se jen díval na ČT, nesledoval bulvární tištěné deníky, nesledoval jiné komerční televize a nekonzumoval jiné komunikační obsahy. Takže tím tady dochází jednak určitě k zestejňování při boji o diváka, protože pořád je tady, ať budeme pracovat se sledovaností, nebo ne, tak je tady politikum skutečnosti a legitimity placení televizních poplatků. Někde ve vzduchu neustále leží hranice, kde je ta nejmenší možná sledovanost, aby si politici obhájili a také regulační orgány obhájily to, že žijeme v systému, kde se platí televizní a rozhlasové poplatky. To je jedna skutečnost. Ale zároveň samozřejmě tím zestejňováním se média veřejné služby neustále potýkají se slepou uličkou: no jo, ale oni už jsou stejní jako komerční televize, tak proč to vlastně platíme. Takže balance mezi těmito dvěma extrémními polohami je velice složitá a já trošinku, a to není nic proti jednotlivým radním, není to nic proti představitelům našich regulačních orgánů, protože s řadou z nich máme velice dobré vazby a rádi si vykládáme o médiích spolu, ale já tak trošinku počátek problému vidím už i v modelu regulačních orgánů v ČR. To, že v ČR se nám po roce 2001, po televizní krizi akorát do určité míry změnilo to, jestli otevřeně mluvíme, kdo v podstatě se dostává do regulačních orgánů za jakou stranu, že se nám to trošinku dostalo do té latentní roviny, tak je pořád nějakým potenciálním vlivem i tlak na média veřejné služby, aby šla po sledovanosti. Neřku-li, a už budu končit, zajímavé se sledovaností je samozřejmě to, že velice často zapomínáme na to, co to mělo měřit, jak měření sledovanosti v 90. letech vzniklo, a také to, že je něco jiného, když budu sledovat soapoperu a když budu sledovat zprávy, ale ta kvantitativní metodika pořád tam bude zaznamenávat onu jedničku, pokud budu jedním z těch 1600 vyvolených domácností.
Jefim Fištejn, publicista: Úloha moderátora je krutá a nevděčná. Já jsem chtěl vrátit debatu trochu na zem, protože tento panel je věnován kvalitě pořadů ČT spíše než globálním otázkám televizního média.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Nemohu nezareagovat. Jefime, omlouvám se. Nikdy jsem neslyšel o tlaku politiků na sledovanost. Já opravdu, Tomáši, nevím, kde jste na to
přišel. Nikdy v životě na nás nebyl vyvinut sebemenší tlak, abychom měli vyšší sledovanost. Nikdy jsem to od nikoho neslyšel, že by něco takového existovalo. Nikdy jsem vůbec neslyšel o tom, že by regulátor tímhle způsobem vůbec zasahoval. Já ani nevím, jestli je to mytologie, nebo už je to v minulosti vypracovaná vědomá lež, která už žije svým vlastním životem a šíří se veřejným prostorem jako nějaká realita. Je to opravdu naprostý nesmysl. Na druhé straně my přece vůbec sledovanost neřešíme. Celou dobu tady mluvím o tom, že máme měření veřejné hodnoty, které vedle klasických kritérií sledovanosti z peoplemetrů na základě výzkumu na vzorku tisíce obyvatel dělá hodnocení kvality pořadů, které vysíláme, a ne pouze spokojenosti nebo čehokoliv jiného. A když je to dobré pro BBC, je to dobré i pro ČR a pro ČT. Proč když to používá BBC, se tomu nedivíme, a když to zavedeme v ČR, tak se tady zvedají vlny jedinců, kteří to zpochybňují a tváří se, že je to zhodnocení na základě diváků. A na jakém jiném základě to máme hodnotit, když diváci si tu televizi platí? Duální systém není ničím vinen. Zestejňování je přirozený proces, který je veden globalizací, a nikoliv tím, že je tady duální systém. Pamatuji si, že když jsem byl ředitel zpravodajství a na ČT 24 jsem obměnil nějakou znělku nebo něco zavedl, tak mi říkali, vy to děláte jako na NOVĚ. A já jsem říkal, uvědomujete si, že mně hraje v kanceláři 12 zpravodajských televizí? To, že něco někdo tady zavede – nežijeme ve vzduchoprázdnu! Dneska inspirace a zestejňování je rysem globalizace a nikoliv toho, že by tady komerční sféra udávala tón. Já si naopak myslím, že během posledních měsíců se ukázalo, že jestliže je tady nějaký inovativní tahoun, tak to už dávno rozhodně není komerce a začíná to být velmi silně ČT.
Tomáš Motl, ČT: Já se omlouvám, ale přece jenom bych rád ještě zůstal krátkým příspěvkem v obecné rovině. Vím, že debata má být trochu o něčem jiném, ale přiznám se, že mě hrozně překvapuje, jak vlastně je jakoby do minulosti obrácená a relativně ezoterickými problémy se zabývající zatím tato debata. Nedávno jsem četl rozhovor s novým šéfem BBC a ten říkal, že jeho hlavní problém a problém většiny lidí, kteří řídí televize volně šířené vzduchem, netýká se to samozřejmě kabelovek, a je to jedno, jestli jsou komerční, nebo veřejnoprávní, jakým způsobem jsou financovány, ale všechny televize vycházejí z modelu, který postupně umírá, a to je model toho, že nějací lidé v nějakém programovém oddělení naschedulují nějaké programy a nějací diváci se na to dívají. Jestli za to platí přes reklamní klienty, nebo jestli za to platí prostřednictvím koncesionářských poplatků, není zase až tak relevantní, ale model
financování všech televizí tohoto typu je založen na tom, že se nějací lidé v nějaký čas koukají na nějaký obsah. A ten model, pokud máte děti mladší, nevím, 20 let nebo jakékoliv mladé lidi znáte, tak tento model přestává platit. Nikdo neví, kdy přestane platit úplně. A ten člověk z BBC, abych se k němu vrátil, říkal, že jeho největší obava a na druhou stranu jistota je, že zatímco ta řeka teče takhle pomaličku dolů a čím dál víc se zvětšuje tok a sklon, tak ví, že někde za rohem čeká nějaký velmi prudký vodopád, a že vůbec netuší, co na konci toho vodopádu je, protože jakmile se ten model jednou rozpadne, jakmile se to přehoupne, a vidíme to i na číslech, která jsem vám tady ukazoval na začátku v naší prezentaci, kdy na některé věci se nám dívá víc lidí na internetu v čase, který oni si zvolí, než v čase, který my jim naplánujeme, tak tohle všechno přestane platit. A promiňte mi, mně teď připadá, že tady sedíme jakoby v loďce a povídáme si, jestli jsme Zločin naschedulovali v 11, nebo v 10. Ale to za pět let bude téma, které bude patřit do muzea.
Vladimír Just, publicista: Omlouvám se, já jsem reagoval jenom na to, co zaznělo a nezaznělo to pravdivě, proto jsem to upřesnil. Myslím si, že bychom se měli bavit o kvalitě. Pane řediteli, vy jste velice správně řekl, nebo tady zaznělo, že jsem věrný divák. Já sleduji televizi jako kritik jednou týdně, jednou měsíčně, ale opravdu pravidelně 25 let. A musím říct, že tam, kam se dostala speciálně dramatická tvorba, naštěstí ne úplně dokument v některých případech, to prostě nemůžete zdůvodnit jakýmkoliv BBC systémem, protože vy jste prohlásil, já jsem si to zaznamenal, že vás kritika nezajímá. Kritik je názor subjektivní, kdežto vy máte objektivní kritéria. Uvedu příklady. Nebudu tady mluvit o standardu, který musíte vyrábět týden co týden. Dramatické okno. Myslím si, že to je bezvadný název, že to kolikrát odpovídá. Opravdu, byla tam dramatická okna – výpadky invence atd. Simona Monyová – Tchyně a uzený atd. To byly prostě tři kousky, které by i bulvární nebo komerční televize nepřijala, protože to nebylo i z profesních hledisek dobře napsáno, uděláno, zrežírováno. Ale na druhé straně máte tam opravdu vrcholné věci, to spřiznám, které může dělat jenom veřejnoprávní televize, a to i v dramatické tvorbě, a to i v tzv. dramatických oknech. Například Piknik Stránského, úžasná věc, kde se skutečně podařilo něco jako modelové drama na zdánlivě oprýskané téma politických vězňů a táboru Vojna atd. Není to samozřejmě jediný případ, těch případů je víc a já jsem rád. Tady padla otázka od pana Biela, jestli televize vysílá něco investigativního. Ano, vysílá. Odpovím za vás. Je to Český žurnál a je to věc, která je sice sérií
dokumentů, ale málokterý pořad, málokterý formát na kterémkoliv médiu v této republice vzbudil skutečně takový ohlas jako třeba Klusákovy Dělníci bulváru. To není jediný případ. Byl tam případ úředníka z pražského magistrátu, který ztratil statut chráněného svědka a za dobrou vůli je potrestán atd. To byl zase Ivo Bystřičan. Vynikající dokument, který ale nebyl pouhým dokumentem ve smyslu jakéhosi uměleckého ztvárnění, ale který položil všem novinářům naprosto základní otázku, kde jste byli, když tady ten proces probíhal? Vy jste přišli až na rozsudek! A bylo ticho a to ticho já jsem považoval za určitou téměř minutu ticha nebo pár vteřin ticha za soudnost českých médií, českých kritiků. A tohle je přesně to, co veřejnoprávní televize, ano, už to tu zaznělo, by měla vnést do společnosti a naštěstí to dělá. A dělá to nejenom v těchto dvou cyklech. Na rozdíl od mých loňských nářků si myslím, že se to daří už v tom novém formátu ekologického hodinového cyklu Nedej se, kde i delší dokumentární věci jdou pod povrch věcí, nejsou ideologií jakousi zelenou nebo jinou. Tam si myslím, že se to začíná dařit. Problémy jsou třeba spojovací texty, které mi připadají občas jak z České sody, ale to je myslím věc, která se dá vychytat. Důležité je, že tady televize opravdu dělá věci, které může dělat jenom veřejnoprávní televize, a to je v pořádku. Na druhé straně ovšem televize vyrábí simulakra. Jestliže ona inzeruje pořad nebo retroseriál, jenž nám připomíná milníky naší historie a nazve to První republikou, a přitom vlastně tam smíchá všechno, jako když pejsek s kočičkou pečou růžový dort. Když tam nestačí detektivka, nestačí ani společenská prvorepubliková atmosféra, tak tam ještě přijde duchařina, ještě tam přijde Eliška, která má vidiny. Já jsem po osmém dílu zhruba tak předpověděl dalších deset dílů, aniž jsem byl na to připraven, že tím vrchním detektivem je duchařka Eliška atd. To jsou směšné věci, kde se vyrábí simulakrum, a skutečně to má s první republikou a s tím retro, jak vy to inzerujete, společného asi přesně stejně jako Ordinace v růžové zahradě s naší současností. Je to zhruba stejný vztah. Jsou to kulisy – a podle různých specialistů ne zcela správné, jako neodpovídající kalhotový kostým v roce 20 atd. atd. - ale to je to, co mi vadí nejméně. To jsou věci, které mě tolik netrápí, ta určitá falešnost a to zesoučasňování jazyka atd. Mě víc trápí to, co jsem říkal na začátku. Dramatické je sprosté slovo, řekla vaše vedoucí manažerka do televize. Já jsem to zaznamenal v pořadu Televizní oslava. Dramatické a psychologické jsou sprostá slova. Náš divák to nechce. Náš divák nechce dramatické, náš divák se chce bavit! Náš divák je nostalgik. Já ho znám, já vím, co divák chce! Toto je program veřejnoprávního média? To prostě nemůže být program veřejnoprávního média! Tohle je program, který odpovídá přesně tomu
simulakru První republika. Mám ještě druhý příklad, je z nedávné doby a je to tedy příklad, kterým se ČT tematicky myslím velice dobře vymezovala vzhledem k holocaustu. Je to tedy Töpfer-Svoboda, je to Poslední cyklista. To zase odpovídá něčemu, co je možná ještě daleko horší, protože Poslední cyklista je název hry Karla Švenka, který zahynul v koncentračním táboře. Ta hra se hrála v mnoha variacích a adaptacích i na českých scénách, mimo jiné v Rokoku v roce 1961. Tahle inscenace scenáristicky parazituje. Kdybych napsal, prosím vás pěkně, Utrpení mladého Werthera a tvářil se, že přede mnou nebyl žádný Goethe, tak je to sprosťárna! Já prostě musím vědět, že přede mnou tento název někdo použil, včetně té anekdoty, na kterou je to nalepeno, to znamená, za všechno můžou židé a cyklisté. To je přesně Švenkova idea, na kterou on napsal svou variaci. To je jedna věc. Druhá věc je, že je to zase simulakrum, protože to společenskotopograficko-historicky je jenom kulisa. To, co se tam odehrává, to závěrečné projetí ke dvěma happyendům, ti zázrační Amíci, kteří z Osvětimi osvobodí ten vlak, najednou tam mluví anglicky atd., nebo tedy ten úplně poslední záběr, to jsou prostě věci, kdy já opravdu nevím historicky, kde jsem. Je tam mobilizace, jsou tam historické události, ale zase to vstupuje, podobně jako v První republice, a tam je to ještě daleko markantnější, protože zatím jsme pořád po 18. dílu v roce 1920, a kromě Rašínovy měnové reformy, o které se tam mluvilo, kromě 1. světové války v prvních dílech, společenská realita tam nebyla. Tady je to něco podobného. A to, co se tam v podstatě odehrávalo, je z hlediska historické fakticity, na kterou se to odvolává, zase velice nejasné, a řekl bych dokonce i občas přitažené za vlasy. Omlouvám se, možná už mluvím dlouho.
Tomáš Motl, ČT: Já tedy se s dovolením vyjádřím k oběma věcem velmi stručně. S První republikou v zásadě s vaším hodnocením souhlasím z pohledu striktně jakoby intelektuálně náročného kritika, je to populární seriál a určitě má své slabiny, co se týče všech věcí, které jste řekl. Myslím si, že naše hlavní chyba je, že jsme to pojmenovali První republika a ne Sága rodu Valentů. Pak by spousta těch argumentů odpadla. A co se týče Posledního cyklisty, tam bych si naopak dovolil s vámi nesouhlasit při vší úctě k vaší erudici. Respektive takhle: souhlasím s vámi, pokud jde o výtku, že se používá název divadelní hry, jak jste říkal správně, která se hrála v 60. letech v Rokoku a hlavně v Americe se hraje prakticky paralelně v mnoha židovských divadlech. Já jsem nedokázal – ani pan režisér – jsme nedokázali Tomáše Töpfera přesvědčit, že by se to mohlo jmenovat i jinak. Tohle je
řekněme naše selhání producentské. Já bych také uvítal, kdyby se to jmenovalo jinak, protože si myslím, že ten vtip tam vlastně má roli marginální. Ale nemůžu souhlasit s tím, že ten film je simulakrum, protože to je poměrně věrné vylíčení skutečného životního příběhu paní Erbenové, která ten film viděla a dokonce tu starou osobu, která je na začátku a na konci, hraje. Teď nemluvím o umělecké hodnotě, ale ona potvrzovala, že to, jak prožívala tu dobu, ten film vystihuje velmi přesně. Takže tam bych si nedovolil souhlasit s tím slovem simulakrum.
Jefim Fištejn, publicista: Já poprosím oba dva pány z vedení ČT, aby si dělali poznámky a potom odpověděli na všechno najednou, protože mně už je naznačováno a jsou na mě vrhány rozzlobené pohledy, že už je čas na přestávku, a my jsme se nedostali k dotazům. Vy jste chtěl na něco reagovat?
Tomáš Trampota, FSV: Ono tady došlo k trošku paradoxní komunikaci, protože bylo řečeno, že někdo se sledovaností nepracuje, a přitom před 15 nebo 30 minutami jeden ze slajdů vybíral pořady podle sledovanosti. Tak to jenom takovou drobnou poznámku pod čarou. Až se budeme vzájemně komentovat z hlediska toho, kdo mluví pravdu, kdo nemluví, tak jenom mějme aspoň na paměti tu hodinu, co jsme tady spolu strávili. Mrzí mě, Milane, že jste to tak vztáhl na sebe, že se sledovaností pracujete. Já to myslel možná trošinku otevřeněji, že je v podstatě otázka, do jaké míry vy můžete se sledovaností nepracovat. Mně je sympatická ta skutečnost, že před rokem jste spustili nějakou jinou snahu, jak měřit kvalitu vašich výstupů, protože to je velice složitá otázka. Mimochodem s tím se potýkají i umělecké školy, kde existuje něco jako registr uměleckého výkonu, a teď jak hodnotit umění tady a teď. Takže to je věc, která samozřejmě má jen obtížné řešení. I Holanďané dlouho vyhodnocovali média veřejné služby podle něčeho, čemu se říká quality card apod. Takže to je věc, o kterou se autoři budou neustále prát a neustále ten boj a deliberace bude probíhat a ještě pánbůh zaplať za to, že probíhá. Takže já jen s tou sledovaností jsem chtěl, abychom si tady opravili trošku to, jak kdo s tím pracuje a kdo nikoliv.
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Tomáš Motl uvedl sledovanost a pořady z jediného prostého důvodu. Existovalo velké veřejné obvinění, že se na Art nikdo nedívá. Čili on chtěl na základě faktů ukázat, že se na něj dívá. Nemělo to ale smysl ten, že by to bylo určující
kritérium programové skladby. Ale že i při té náročnosti programu si to nachází svého diváka.
Vít Janeček: Já mám ještě jenom dva podněty úplně odjinud, ale souvisí bezprostředně s otázkou, co vygeneroval nový systém z hlediska kvality. Jedna otázka je vlastně také rámcová, jestli se díváte na existenci ČT: D a ČT Art i z toho hlediska, že přece jenom zejména Art ohrozil identitu Dvojky v tom smyslu, že tam může docházet vlastně trochu k takové ghettoizaci kultury a toho intelektuálního na Art a Dvojka tím pádem se vlastně tak trochu otřásá v základech. Druhá otázka je spíše z hlediska vnitřních procesů, protože je evidentní, co se změnilo tak, že vnitřek televize se stal mnohem racionálnějším v tom dobrém slova smyslu, ztransparentnily se všechny procesy. Zároveň, nepochybně bych řekl, vznikla mnohem větší kontrola nad každým jedním projektem, což nemusí být vždycky úplně jenom pozitivní, ale chci se zeptat na toto: Vznikl systém tvůrčích producentů, ale ti lidé nejsou zcela v té pozici, oni jsou spíš jacísi kreativní developeři. Oni v podstatě pozorují programovou radu, která buď projektům dá zelenou, nebo nedá zelenou. Jestliže kladete důraz na inovace, nestálo by za to dát tvůrčím producentům skutečně nějakou část producentství do té míry, že by měli i nějaký rozpočet a nějakou část projektů by mohli realizovat od začátku až do konce bez ohledu na autocenzuru, která nutně vyplývá i z toho, že kreativní producent ví, že když mu neprojde 10 projektů u programové rady, tak končí a autokonformizační tlaky jsou běžnou součástí každé práce. Tak toto jsou ještě dva takové podněty.
Vladimír Just, publicista: Já mám jenom ještě něco krátce. To, co tady kolega Biel nadnesl, a co teď vy jste rozvedl, ta profilace Dvojky opravdu je velmi znejasněná. Opravdu je. Tím Artem. Jestliže na Dvojce budete vycházet z toho, že jsou tam hodnotné dokumenty, nikoliv pouze jenom umění a hovory o umění, ale hodnotné dokumenty, pak nechápu, co tam třeba dělal ten automobilový zázrak symfonie tvarů, komfort rychlosti Bentley Mulsame, kde tedy opravdu po filmařské stránce já to hodnotím jako karelu. Já mám takový termín, jako byla sorela, tak karela. To je kapitalistický realismus. Ale to skutečně opravdu nemá absolutně nic společného s hodnotným dokumentem, to je normální reklama. A zrovna tak si myslím, že ale vedle toho tam vysíláte nádherné věci, třeba Když v tom jedou ženy Theodory Remundové. Čili zase, já tady úmyslně kladu extrémní příklady. Tohle je extrémní minus a extrémní plus. Ale pakliže by byla Dvojka skutečně vyprofilována jako nějaká základní databáze dokumentů a divák by si na to
zvykl, ano, Dvojka, tam půjde nějaký dokument, tak bych se s tím smířil, ale to, co tady říkal kolega Biel, má opravdu racionální jádro, že se to velice rozvolnilo teď tím Artem. To si přiznejte. Večerním Artem, samozřejmě ne přes den dětmi. S tím byste měli něco dělat. A zároveň také proto uvádím ty extrémní příklady, že možná, že by to měly být nějaké orientační body, kam dál, jak příště. A poslední věc k uměleckému hodnocení. To tady zaznělo. To je opravdu základní věc neřešitelná, ale já jsem teatrolog původním vzděláním a neexistuje objektivnější cena kvality, než je Radokova cena, cena Alfréda Radoka, kde máte 80 lidí profesně se zaobírajících divadlem, publicistů, kritiků, dramaturgů atd., kteří dají tip, to se sečte, podtrhne, a ten dostane Radoka. A pan ředitel říká, že to není otázka objektivity, že kritik rovná se subjektivní názor. Když jich máte 80 a když si vezmete kritický ohlas některých věcí, jako je třeba První republika – například a některé další, tak prostě jakési měřítko, samozřejmě nikdy ne stoprocentní, jsme v umění, nedá se to měřit a vážit jako ve fyzice nebo v matematice, i když ani tam to už dneska není jasné, ale zdá se mi, že tady je potřeba naslouchat kritickým hlasům, a ne si vymyslet systém z jiného kontextu sem přenesený a vůbec nepřihlížet k tomu, že tady prostě je nějaká kritická obec, která se v něčem naprosto neshodne, ale v něčem naprosto shodne. A to je prostě ten Alfréd Radok v oblasti divadla.
Jefim Fištejn, publicista: Díky. Milane, chceš zareagovat?
Milan Fridrich, ředitel programu ČT: Zareaguji na Dvojku. Obecně krizí identity prochází každý kanál zdigitalizované televize v Evropě. To není prostě věc ČT 2. Já bych řekl, že Dvojka neměla naprosto žádnou identitu v minulosti, v minulých letech. Jestli teď se vám zdá, že jsou vedle sebe nehomogenně pořady, tak kdyby to bylo před osmi devíti lety, tak teď na Dvojce běží hokej. Kdyby byla olympiáda, tak tam běží olympiáda. Vedle toho tam běžely Události, komentáře, vedle toho tam běžel zahajovací večer Pražského jara, vedle toho tam běžely Felliniho filmy, ale k tomu tam občas běžel dokument a vedle toho například koncert. Heterogenita byla mnohem brutálnější, než je v současnosti, kdy nevznikají ghetta. Vznikají profilově vyhraněnější kanály, kam divák s potřebou vyhraněnější kulturní potřeby nebo umělecké, nebo že se chce ten večer věnovat zrovna tomuhle, tak tam s větší jistotou najde ten svůj žánr. Vy jste jmenoval dva žánry. To jsou Technické divy světa. Technický div světa je
dneska autor. To není žádná věc, která by si nezasloužila žádnou pozornost. Nazvat to reklamou je nadsázka. Já vám rozumím, máte pravdu, ale je to nadsázka. Je to dokumentární cyklus, kde vedle sebe existují raketoplány, kde vedle sebe existují těžební věže a vedle toho existují i automobily, které překračují naprosto všechno, co bylo v technice dosud dochováno. Když koupíme cyklus, tak přece nevyndáme něco, co se nám tak trošku nezdá. To jenom na upřesněnou. Cyklus je cyklus.
Jefim Fištejn, publicista: Abych nebyl obviněn z toho, že jsem to neuřídil, my už dávno tečeme, ale převzali jsme to o 20 minut později, a tuším, že...
Tomáš Motl, ČT: Já se moc omlouvám, ale padla zajímavá otázka od Víta a já bych se k ní velmi stručně vyjádřil, jestli můžu, protože to mi přijde, že to by mělo zaznít. Velmi rychle. Otázka byla, jestli současný systém nezpůsobuje autocenzuru: programová poptávka tak přesně definovaná a řízená. Já si myslím, že jeden doklad toho, že jsme si toho od začátku vědomi, že by to mohlo mít tenhle následek, tak jeden doklad je to, co už jsem tady zmiňoval, to znamená, že umožňujeme a podporujeme to, aby producentské skupiny vyvíjely i mimo jednoznačnou programovou poptávku. To je jedna věc. Druhá věc. Chtěl jsem uvést příklad, kterým se nechceme řídit a který mě překvapil osobně velice, když jsme se poprvé dostali na programovou radu ARTE, kde by člověk čekal velkou úctu k tvůrčí svobodě, tak jsme zjistili, že tam jsou programová okna popsána velmi přesně, a cokoliv je v nabídce, co sebemenším způsobem vybočuje z programových oken, tak není ani projednáváno, není ani zvažováno. To si myslím, že samozřejmě ČT, která je tak dominantním hráčem na audiovizuálním trhu tak malé země jako je ČR, takhle postupovat nemůže. My se musíme snažit otevírat těm věcem. A mě hrozně potěšilo, že jste zmínil to, jestli nechceme dát producentům i větší svobodu v tom smyslu, podobně jako to bylo v systému za Iva Mathého, že by vlastně dostali část vysílacího času a část výrobního rozpočtu. Je to jedna z věcí, kterou jsme od začátku zvažovali a v jednom případě, v kabaretu Čestmíra Kopeckého, i tuhle metodu zkoušíme. Zkoušíme ji, pravda, opatrně, ale chceme tímhle směrem v určitých případech jít. Takže jenom jsem chtěl říct, že to je samozřejmě něco, co si od počátku uvědomujeme a snažíme se najít ten správný kompromis mezi přílišnou svobodou, kdy samozřejmě může dojít k tomu, že se plýtvá drahocennými penězi a ukazatel odpisů by narůstal do nezdravých výšin, a na
druhou stranu abychom směřováním na poptávku tvůrčí svobodu neokleštili příliš.
Jefim Fištejn, publicista: Tuším, že tady je spousta lidí, jimž se dme hruď nějakou potřebou se vyjádřit ke kvalitě. Připravili jsme se už o deset minut přestávky minimálně. Je nám povolena jenom pětiminutová. Kdo chce říct něco opravdu zásadního? Protože po nás následuje diskuze a je to neuctivé vůči těm lidem, kteří tam čekají. Prosím.
Jana Kubíčková, TV NOVA: Dobrý večer. Já jsem se chtěla zeptat, asi teď konkrétním dotazem využít to, že tady máme experta úplně nezávislého, je to expert v podstatě z akademické půdy, pan Tomáš Trampota. Chtěla bych se ho zeptat na obsahovou stránku ČT a její programování ohledně komercionalizace veřejné sféry, zda například právě pondělní slotování, kde běží Případy prvního oddělení, potom následuje sitcom Čtvrtá hvězda, tuším, že se to tak jmenovalo, tak jestli se nedá považovat za tu komercionalizaci právě to, že se používají vulgarismy, že se zobrazují obrazy zvlášť hrubým nebo brutálním způsobem, že se porušuje v obsahové stránce zákon v těchto ohledech, kdy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání určitě musí reagovat. Co na to říká nezávislý expert, kdy nám je tady vlastně řečeno, že se jde vstříc divákovi. Nemůže být právě tohle hodnoceno jako komercionalizace, jako posun někam? Nebo Mattoni koktejl atd., prodaný product placement, sponzorované upoutávky a všechny tyhle věci? Děkuji.
Jefim Fištejn, publicista: Já vás poprosím o jméno.
Jana Kubíčková, TV NOVA: Jana Kubíčková. Ptám se zejména jako občan ČR, jako poplatník koncesionářského poplatku. Jsem odborník na politologii médií, jsem sociolog médií a teď aktuálně jsem v komerční televizi.
Jefim Fištejn, publicista: Děkuji. Pane Trampoto?
Tomáš Trampota, FSV: Já jsem tady trošinku jako z jiné planety z akademické sféry, ale také se někdy dívám na televizi. Součástí komercionalizace, a to samozřejmě zaznělo, je právě, do jaké míry jít – to je hrozné klišé – naproti divákovi. Já mám rád celkem takový ten slogan, že
komerční televize produkují program, aby vydělávaly peníze. Média veřejné služby vydělávají peníze, aby produkovaly program. Trošinku se nám stalo téměř sprostým slovem také nejít úplně naproti divákovi a také v podstatě učit, informovat, ale to už je velká diskuze mezi těmi dvěma protipóly, protože na druhou stranu všichni víme, že žádné médium nemůže vysílat do zdi. Takže je to neustálý boj a pohyb mezi těmi dvěma ideály: Ideál absolutní komerce, to znamená, je dobré vše, co získá pozornost, kterou můžu směnit na reklamním trhu, a pak ideál někdy až ten i v akademických luzích celkem běžný, to znamená, novinář a autor vlastně typický pro umělecký diskurz by měl být motivován k té komunikaci nějakou svou vnitřní potřebou a také potřebou toho, co je důležité pro společnost bez ohledu na to, jestli si to najde 100 tisíc nebo milion diváků. A televize samozřejmě, protože všichni známe i takové ty až stigmatizační knihy, ubavit se k smrti, kdy televize neustále se pere s nějakou snahou zabavit, aby nám lidé nepřešli na konkurenční kanál, tak televize samozřejmě neustále lavíruje mezi těmi dvěma protipóly a je zejména na odborné a kritické komunitě, aby zvážila, kde je ještě pozice, která je funkční a která je definující pro médium veřejné služby a kdy už je to v podstatě stejná logika jako ta komerční. Ale já to neumím rozsoudit, jenom jsem vám to možná trošinku ještě zesložitil.
Jefim Fištejn, publicista: Jsem nucen ukončit tuto neverending diskuzi prostě proto, že pořadatelé se na mě zlobí. (V plénu se účastníci hlásí.) Tak poslední otázka.
Tomáš Motl, ČT: Ještě než padne ten dotaz, tak já doporučím tazatelce předchozího dotazu, aby se v rámci samostudia podívala na primetimový schedule BBC nebo ARD nebo ZDF nebo jiné velké nebo malé veřejnoprávní televize v Evropě, hlavního kanálu samozřejmě, a pak se možná zamyslela nad tím, na co se tady ptá. Je to absurdní.
Jan Štern: Dobrý den. Já jsem kreativní producent Jan Štern a v mé dílně nebo v mé tvůrčí skupině vznikl jak Piknik, děkuji za pochvalu panu profesorovi, ale i První republika. Já bych k tomu chtěl říct jenom tolik, že První republika je žánr. Je to dobové romantické melodrama, které se odehrává v době první republiky. My jsme si potom zjišťovali, když v Týdnu vyšel ten obrovský útok, že to je vlastně podvod na diváka, že se tam vlastně nic nedozví o první republice, udělali jsme si seznam reálií první republiky a historických faktů a událostí,
které se v seriálu odehrály, a zjistili jsme – tady pak Helena Slavíková vám to může přečíst – že je to skutečně vydatné, že je to téměř až na úrovni nějakého vzdělávacího cyklu a že lidé, kteří o první republice neví vůbec nic, se z tohoto seriálu dozví o první republice opravdu hodně. Potom bych chtěl říct, že diváci, kteří se na to dívali, milion čtyři sta tisíc v průměru ve veřejných hodnotách, které měříme, tomu dali absolutně špičkové hodnoty. Já tedy nevím, jestli 1,4 mil. diváků, když naměřené hodnoty jsou devět, což je vrcholné číslo na škále deseti stupňů, řekne, že jsou s tím vrcholně spokojeni, jestli jsou to takoví pitomci, že vlastně nerozpoznají to, co pan profesor Just, že to vlastně je simulakrum, čili je to podvod na nich a že nerozeznají, že to je nekvalitní produkt. Já bych neměl takovou odvahu říct, že 1,4 milionu diváků je takto nesvéprávná! Nehledě na hodnoty originality, novosti, které ve všech ohledech jsou na vrcholných hodnotách, na rozdíl od produktů jako je Ordinace v růžové zahradě nebo jako jsou seriály na komerčních televizích, kde právě tyto hodnoty tito diváci označili za velice nízké. Čili diváci vědí, že se dívají na něco kvalitního, umí to rozlišit a prostě my se tím do určité míry musíme řídit. Konec konců tu televizi platí těch 1,4 mil. diváků. Nikdo jiný.
Jefim Fištejn, publicista: Děkuji, pane Šterne. Já končím tuto část semináře. Pětiminutová přestávka, po níž diskuze bude pokračovat.
Miroslav Adamec, ARAS: Moc děkuji panu Fištejnovi, že vedl tak náročnou debatu (potlesk), panelistům za jejich názory, za ČT, že tak rychle oschla a nenechala na sobě nit suchou, a vy se prosím občerstvěte a přijďte za 10 minut. Budeme pokračovat a bude to čím dál zajímavější! Děkuji.
