Jednou za sto let, kdy po mrazivé zimě přijde teplé vlhké jaro, může se z plodu, nebo šišek stromu narodit lesní skřítek. Většinou se rodí skřítek jeden, ale jednou za tisíc let může přijít na svět skřítků více. Už dlouho nebyla zima tak mrazivá a jaro tak teplé, aby se mohl lesní skřítek narodit. Už více než tisíc let uplynulo od doby, než přišel na svět zatím poslední lesní skřítek, ale protože byla letos zima tuhá a jaro teplé a vlhké snad se konečně dočkáme zázraku…………
1
Jak se narodili Byl den jako malovaný, sluníčko před chvílí vystrčilo paprsky, z růžových peřin na nebi se sem tam potuloval maličký bílý mráček a na lesní pasece se pod košatým dubem z kulaťoučkého žaludu narodil malý lesní skřítek, Dubínek. Abyste tomu rozuměli, lesní skřítkové dostávají jména podle toho, pod kterým stromem se narodí. Na Dubínkově šišaté hlavičce zářili kudrnaté vlásky barvy žaludu protkané slunečními paprsky. Oči měl modré jako nebe, tvářičky růžové jako ranní červánky. A jeho útlé tělíčko bylo pokryto zelenými dubovými lístky. „Auuuaa“ protáhl se maličký skřítek. A zamrkal. Vedle pod modřínem se něco pohnulo, zpod jehličí vykoukla malá rozcuchaná hlavička. V tu samou chvíli se totiž z modřínové šišky narodil druhy lesní skřítek, Modřínek. Vlásky rovné, právě jako jehličky modřínu. Pod nimi mrkaly studánkové modré oči, špičatý nosánek nasával vůni jehličí, tvářičky mu zářily jako červená jablíčka a šatičky měl protkané malými modřínovými šiškami. Chvíli tak na sebe koukali. Až se nakonec odvážnější a starší dubinek osmělil. „Ahoj, já jsem Dubínek, a jak tak koukám, tak ty jsi asi Modřínek, že? Jdu se teď podívat, kdo žije na pasece a v lese, nechceš jit se mnou? Třeba tu najdeme kamarády.“ „To víš, že ano,“ řekl vesele Modřínek. Vyskočil radostí z jehličí a oba skřítkové se vydali objevovat nový svět, do kterého je přivedla příroda.
2
Košatý dub s vysokým modřínem, pod kterým se skřítkové narodili, vytvářel hranici mezi hlubokým lesem a velikou pasekou. „To to to je ale nádhera“, vykřikl nadšeně Modřínek, když uviděl sluníčkem ozářenou mýtinu. Na jemné zelené trávě se třpytily perličky rosy. Mnoho barevných kvítků zdvihalo své hlavičky k obloze. A uprostřed té nádhery se tyčila obrovská lípa, která svou mohutnou korunou poskytovala příjemný stín lesním zvířátkům, a hlavně chránila maličkou studánku, v níž byla voda jako křišťál. „Pojď honem“ povzbudil Dubínek Modřínka. Ten v tu ránu úplně zkameněl. „Půjdeme se podívat ke studánce“ Modřínek se rychle vzpamatoval a oba skřítkové vykročili do kouzelného světa plného nových vůni, rostlin, stromů a snad i kamarádů. „Stůj“ zašeptal Dubínek, když se blížili k mohutné lípě. „Co se děje?“ nechápavě se podíval Modřínek. „Ty to neslyšíš?“ zeptal se Dubínek. „Tak poslouchej“ Modřínek se zaposlouchal a opravdu, od studánky byl slyšet krásný zvonivý smích. Dubínek s Modřínkem šli potichoučku blíž. A mezi stébly trávy zahlédli malou postavičku, která si hrála s rybičkami ve studánce. Byla to studánková víla Rozárka. Šaty mela jemné, blankytně modré. Ve zlatých dlouhých vláskách se ji leskly male perličky, oči mela studánkové, nos jako bambulku, malinově růžová ústa a postavičku tenkou jako nitka. Na útlých nožkách se vznášela lehkým tanečním krokem, při dovádění s kamarádkami rybičkami si ani nevšimla, že ji někdo pozoruje.
3
„Ahoj“ „Ahoj“ ozvaly se najednou dva hlásky. „Jé, to jsem se ale lekla“ otočila se prudce víla, ale když uviděla Dubínka s Modřínkem pořádně si oddechla a dodala: „Že vy jste ty dva lesní skřítkové, co se dnes narodili?“ „Jak to víš?“ divil se Modřínek. „Sojka, lesní zpravodajka, tady od rána lítá a vyzpěvuje, že se konečně po dlouhé době narodili lesní skřítkové Dubínek a Modřínek“ odpověděla víla a hned se také skřítkům představila. „Abych nezapomněla, já jsem studánková víla Rozárka“ „Chec che, tady se tedy zprávy šíří rychle“ s úsměvem řekl Dubínek a otočil se na Rozárku. „Byla bys tak hodná a provedla nás po okolí?“ „Než bychom prošli celou paseku i les tak by byla noc, ale vím o někom, kdo to zvládne mnohem rychleji“ pousmála se Rozárka a hlasitě pískla. Za chvíli se u studánky objevil jezevec. „To je můj kamarád Bonifác“ představila jezevce skřítkům víla. „Budeš tak hodný, Bonifáci, a ukážeš Dubínkovi a Modřínkovi okolí?“ „To víš, že ano“ přikývl Bonifác, posilnil se vodou ze studánky a řekl: „Tak na co čekáte, skřítkové, nasedat a jedeme“ Dubínek s Modřínkem se nestačili ani vzpamatovat a už seděli jezevci na hřbetě. Společně se vypravili na průzkum paseky.
4
Na ni viděli kromě nádherných voňavých květin taky spoustu broučků, berušek, včel, čmeláků, skákajících koníků a mnoho dalších malých tvorečků. Potom proběhli kolem pichlavých keřů lesních ostružin. Za velkým mraveništěm zatočili doprava. Vůni květin vystřídala vůně jehličí, chvojí a dřeva. Les byl nejen plný jehličnatých a listnatých stromů, ale také kvetoucích stromů. Ale hlavně zvířátek. „Jé, ahoj Madlenko“ pozdravil jezevec rezavou veverku, která seděla pod malým dubem a sbírala žaludy. „Zdravím tě, Vendelíne“, zavolal jezevec Bonifác na černého ptáčka s červenou čepičkou, který zobáčkem ťukal do starého smrku. A skřítkům pošeptal: „Vendelín je datel, říká se mu doktor, protože léčí stromy“ „Jeee a ještě musíme za Filomenou“ vzpomněl si najednou Bonifác.
Proběhl okolo vysoké jedle a zamířil k mohutnému topolu uprostřed lesa.
5
„Filomena je moudrá sova, která ví mnoho věci a zná mnohé tajemství. Kdybyste si nevěděli rady, nebo byli v nesnázích, určitě vám pomůže. Viď, Filomeno?“ zeptal se Bonifác moudré sovy, k níž právě s Dubínkem a Modřínkem doběhli. „Bonifác má pravdu, jsem tu pro všechny a jestli to bude v mých silách, moc ráda vám vypomůžu“ odpověděla Filomena. Moudrýma očima se podívala na skřítky a dala jim pár užitečných rad. Když se rozloučili, byli Modřínek s Dubínkem už tak unavení, že je Bonifác odnesl zpět k jejich dubu a modřínu. „Děkujeme Bonifáci, že jsi nám všechno ukázal“ „Bylo to moc krásné“ poděkovali skřítci a Modřínek se spokojeně otočil na Dubínka: „Dubínku, to je dobře, že tu nejsme sami a je tady spousta zvířátek, snad s námi budou kamarádit“ „Ale to víte, že budou“ odpověděl Bonifác. „My jsme tady všichni velcí kamarádi, a když je třeba pomáháme si navzájem, jeee ale teď už musím běžet, Rozárka na mě jistě čeká“, rozloučil se Bonifác. Zamával skřítkům tlapkou a zmizel za vysokou trávou. Po tak náročném putování byli oba skřítci tak unavení, že si pod svými stromy vytlačili jen takový malinkatý důlek, do kterého ulehli. Přikryli se listím, které tady navál večerní větřík. Pod hlavu si dali kamínek. Popřáli si hezkou dobrou noc. A usnuli. Dobrou noc děti……
6
Jak si stavěli domeček Když se ráno Dubínek s Modřínkem probudili, jejich tělíčka byla celá polámaná. To proto, že v noci nespali v postýlce, ale jen tak venku pod listem a s hlavou složenou na kameni. Hlava oba skřítky pořádně bolela a tak po pár kapkách čerstvé rosy, které se k nim skutálely z okolních zvonků a lopuchových listů, začali oba přemýšlet, jak by své postýlky vylepšili. „Měli bychom si nejdřív postavit domeček, jak nám včera poradila moudrá sova Filomena“ vzpomněl si najednou Dubínek a začal přemýšlet, kde a jak by se mohli zabydlet. „Je, tak to já mám jednoduché“ řekl Modřínek „pod mým modřínem je spousta jehličí, postavím si z něj domeček na zemi.“ „Modřínku“, řekl starostlivě Dubínek „já myslel, že SI postavíme domeček na stromě, kde budeme v bezpečí. Jen se neboj, zvířátka nám jistě rády pomohou.“ „Tak to tedy ne“ vykřikl Modřínek „víš, kolik by to bylo práce? To já si postavím domeček po svém a sám“ dodal ještě Modřínek a pustil se do práce. „Nu, jak tedy myslíš“, povzdechl si Dubínek a šel poprosit sovu Filomenu o radu a zvířátka o pomoc. Zatímco byl Dubínek v lese Modřínek neotálel a stavěl. Modřínové jehličky spojoval travou. Jako střechu použil dubové lístky. Postel si udělal taky z jehličí a stůl se židlí, no vždyť ji přeci nepotřebuje. Spokojen se svou prací si Modřínek sedl před svůj nový domeček a pozoroval Dubínka, který se před chvíli vrátil z lesa. Dubínek si opravdu přivedl pomoc. Datla Vendelína, který našel v dubu nemocné místo, ošetřil ho tak, že vykloval nemocnou kůru a dřevo a tím vznikla krásná světnička pro našeho Dubínka. Mezitím Dubínek splétal žebřík, po kterém se dostane do svého nového domečku. Veverka Madlenka, která bydlí ve stromě nedaleko odtud, pomáhala Dubínkovi vázat z větviček a trávy stůl, židli a postel, kterou si Dubínek vystlal mechem.
7
„Děkuji vám“ radostně zavolal Dubínek a protože už se blížil večer, popřáli si s Modřínkem dobrou noc a oba šli spát. Však si to dnes také zaslouží. Vždyť udělali kus práce a my jim můžeme přát jenom krásné sny. Když Modřínek s Dubínkem uléhali do svých nových postýlek, zavřeli oči a snažili se rychle usnout, protože se nemohli dočkat nového dne. Spánek ale ne a ne se dostavit. Dubínek nemohl usnout, protože stále přemýšlel, co všechno se dnešního dne událo. Kolik nového poznal. A Modřínek se zase převaloval z boku na bok, protože ho píchalo jehličí, kterým si postýlku vystlal. „Já snad dnes neusnu“ povzdechl si Modřínek, vstal z postýlky a šel se podívat ven. „Jů, to je ale nádhera“, zadíval se na oblohu plnou hvězd a užasl nad zářivým měsícem. Ale najednou se po obloze začali honit mraky, zvedl se silný vítr a začalo pršet. Modřínek pospíchal schovat se do svoji chaloupky, ale vichr mezitím z chaloupky odnesl střechu, a co neodvál vítr, to poničily dešťové kapky. „To snad ne“, vyděsil se Modřínek a přitiskl se k modřínovému kmenu. „Co teď budu dělat? Vždyť ten vítr mě za chvíli odnese“, posteskl si a se slzami v očích a s nadějí na záchranu začal volat o pomoc.
Mezitím se v dubové světničce snažil Dubinek utěsnit mechem každičkou škvírku, kterou by mohl profouknout vítr.
8
„Ještě kousek a bude to“ zaradoval se Dubínek a snažil se zakrýt poslední volné místečko. Najednou však ztuhl. „Pomoc, pomoc“ uslyšel z venku. Rychle odstranil všechen mech ze dveří a vykoukl, kdo to volá. „To je přece Modřínek“, vyhrkl a spěchal Modřínkovi rychle na pomoc. Nemyslete si děti, pro nás je vánek krásným osvěžením, ale skřítek už ho vnímá jako vítr. A což teprve když se lesní pasekou přežene opravdový silný vítr, to může pro lesního skřítka znamenat úplný konec, pokud mu někdo nepomůže. Ale nebojte se, Dubínek je dobrý skřítek a nenechal by jiného bez pomoci. Uvázal si kolem pasu několik malých kamínků, aby ho vítr neodfoukl a spěchal k Modřínkovi jak nejrychleji mohl. „Pomoc, pomoc“ volal stále Modřínek a ani si nevšiml, že už mu jde někdo na pomoc. „Já tady nechci umřít“, zoufale vykřikl a ještě pevněji se chytil kury modřínu. „To víš, že neumřeš“ ozvalo se vedle něho. Byl to Dubínek. „Dubínku ani nevíš, jak rád tě vidím“ zašeptal radostně Modřínek a společně s Dubínkem, který ho k sobě přivázal silným stéblem trávy, se drali ve větru zpět k velikému dubu. „Děkuji ti, Dubínku“ poděkoval Modřínek již v teple dubové světničky. „Jsi moc hodný, že ses pro mě vydal, jak já ti to oplatím?“ zamyslel se Modřínek. „No jednou pomůžu já tobě a podruhé zase ty mně“ odpověděl vesele Dubínek „tak si s tím nelam hlavu“ „Honem spát ať jsme zítra čilí jako rybičky“ „Dobře Dubínku, ale kde teď budu bydlet? Ach jo“ povzdychl si Modřínek a dodal: „Měl jsi pravdu, raději jsem si měl postavit pořádný domeček v modřínu, ale byl jsem líný a taky moc pyšný na to, abych požádal někoho o pomoc. A vidíš, jak to dopadlo.“ Dubínek se na něj podíval laskavýma očima a řekl: „Víš, Modřínku, alespoň ses pro příště poučil. A s bydlením si nedělej starosti. Vždyť moje dubová světnička je dost velká na to, abychom se sem vešli oba. Alespoň nám nebude smutno.“ „Jsem moc rád, Dubínku, že jsi pro mě přišel. Jsi vážně kamarád“, vesele řekl Modřínek. „Jo, ale teď už vážně do hajan“ zlobil se naoko Dubínek. Na podlaze rozestlal zbylý mech a oba skřítkové se uložili ke spánku. Sotva zavřeli oči, zanesla je kouzelná víla do říše snů……Dobrou noc děti
9
Jak se Modřínek učil číst a Dubínek psát Jednou ráno se Dubínek probudil, protáhl se a řekl: „DJJjjj, měl jsem dnes Modřínku zvláštní sen. Byl jsem slavným malířem a všichni obdivovali mé obrazy.“ „Já jsem byl dnes ve snu spisovatelem a mé knihy byly nejčtenější na světě.“ „Ach jo,“ povzdechli si oba, „škoda, že se nám ty naše sny nesplní.“ V tom se ozvala kukačka, která právě kukala sedm hodin ráno: „Kuku a proč by se nesplnily? Nemůže být přece tak těžké naučit se číst, psát nebo malovat. Chce to jen pevnou vůli, kuku. Kuku, kuku“. Modřínek s Dubínkem se na sebe podívali: „Kukačka má pravdu, nemůže být tak těžké, naučit se číst a malovat“, zaradoval se Dubínek. „No to ano!!!“ přikývl Dubínek a utíkal ven opatřit si štětec a barvy. Mezitím hledal nadšený Modřínek pod mechovou postýlkou starou knihu, kterou spolu s Dubínkem objevili při procházce lesem. Měla takový zvláštní název.
Tenkrát nějakému školáčkovi vypadla z aktovky a dnes se mi bude pěkně hodit, pomyslel si Modřínek.
10
Také Dubínek už se vracel se svým úlovkem, troška šťávy z borůvky poslouží jako modrá, ostružina jako fialová, malina růžová, lesní jahoda místo červené, troška motýlího prášku z křídel žluťáska bude nádherná žlutá. A kapička žabince bude zelená. A štětec, to je přece jednoduchá věc. Svázat tu nejjemnější trávu nebyl pro Dubínka žádný problém. Za chvíli se už z dubové světničky ozývalo: „a, b, c“ a před chaloupkou stál Dubínek a na okvětní lístek kopretiny maloval okolí modřínu a dubu. Po chvíli se z chaloupky ozval Modřínek: „Hej, Dubínku, co kdybychom šli navštívit Rozárku ke studánce a pochlubili se jí, jak pěkně nám už to čtení jde?“ „Dobrý nápad, odpověděl Dubínek, už mě z toho malování bolí ruka, aspoň si trošku odpočineme“. Modřínek tedy zavřel svůj slabikář, Dubínek odložil štětec, uklidil si barvy a plní radosti, jak jim to učení jde, se vypravili za Rozárkou. Po chvíli se k chaloupce vracel nejen Dubínek s Modřínkem, ale taky vodní vila Rozárka, která byla na Dubínkovy obrázky a Modřínkova písmenka ve Slabikáři tuze zvědavá. A není se čemu divit, vždyť ještě nikdy žádnou knihu ani obrázky neviděla. Ale co se nestalo…… Zatímco byly Dubínek s Modřínkem pryč, umazaly nezbedné lesní víly Dubínkovi polovinu jeho obrázku! A neposedná písmenka v Modřínkově Slabikáři si hrála tak dlouho na honěnou, až se všechna přeházela a nevěděla, kam patří. Když to Dubínek s Modřínkem viděli, málem se rozplakali. Naštěstí tady byla ještě Rozárka. „Nic se nebojte“ řekla rozhodně, znám kouzlo, které dokáže vše napravit. Usmála se na skřítky víla. A opravdu, za chvíli už byla všechna písmenka na svém místě. Obrázky byly také domalovány a z dubové světničky se ještě dlouho ozývaly tři hlásky našich kamarádů: „a, a, b, b, c, c, c“.
11
V podvečer šli Dubínek s Modřínkem na procházku k lesní mýtince, hvězdy se pomaloučku začaly objevovat na obloze, jedna po druhé. A naší kamarádi se s úžasem dívali na tu nádheru. Jak se tak dívali, uviděli, jak z oblohy padá hvězda přímo ke smrčku nedaleko jejich dubu. Neváhali ani chviličku a pospíchali se na to nebeské stvořeni podívat. „Ahoj hvězdičko, ahoj hvězdičko“, pozdravili Dubínek s Modřínekm a hned se zajímali. „Co se ti stalo?“ „Ale, uklouzla jsem při nebeské honičce s ostatním kamarádkami hvězdičkami a spadla jsem z oblohy až sem k vám.“ Povzdechla si hvězdička. „A můžeme ti nějak pomoci?“, staral se Modřínek. „Jsem po tom pádu cela vysílená a na oblohu se nedostanu dřív než zítra, mohla bych si na tu dlouhou cestu odpočinout u vás?“, zeptala se hvězdička. „To víš, že mohla“, přikývl Dubínek a společně s Modřínkem uložili hvězdičku do mechové postýlky v dubové světničce. Hvězdička prospala celou noc i celý den a probudila se až navečer. „Děkuji vám za pomoc, Dubínku a Modřínku, můžu se vám nějak odvděčit?“, vyzvídala. „Víš, hvězdičko“, řekl nesměle Modřínek,“nemohla bys nás vzít sebou na nebe, moc rádi bychom viděli, jak to vypadá tam nahoře, ve vesmíru.“ „To víte, že mohla“, přikývla hvězdička, vzala Dubínka s Modřínkem za ruku a vynesla je vysoko na hvězdnou oblohu a pak ještě dál až doprostřed hlubokého vesmíru. Společně s hvězdičkou navštívili skřítkové měsíc, na kterém se velmi lehce vznášely, okusili pálivý povrch slunce, sklouzli se na hladké planetě, fííííi, skoro ani pohnout se nemohli na planetě železné. A což teprve planeta ostnatá, auauau, tam museli opravdu opatrně našlapovat. Hvězdička by je taky ráda seznámila se svými kamarádkami, ale protože byli z toho vesmírného toulání unavení, poslala je po mléčné dráze zpět na zem do jejich mechových postýlek. „To byla nádhera, Dubínku, slastně si povzdechl Modřínek, zavrtaný v mechové postýlce. „To tedy ano“, přikývl Dubínek a oběma se tu noc zdálo o hvězdičce, planetách a o celém nekonečně vesmíru. Dobrou noc děti
12
Dubínek, Modřínek a moře V mechové postýlce se v ranní mlze probudili Dubínek a Modřínek. „Uaaaaá“ protahuje se Modřínek. „Měl jsem moc krásný sen, Dubínku, o moři. Bylo modré jako ten mráček na nebi a ty mušle, barevné, právě jako ten motýl nebo támhle ta malina.“ „Maliny, mňam a co teprve malinová marmeláda“, zamyslel se Dubínek. „Kde asi takové moře je?“, nenechal se přerušit Modřínek, vylezl do koruny dubu, ale přes mlhu neviděl dál než na konec mýtiny. „To nemá smysl, pojď mi raději pomoct zamést smetí ve světničce“, zavolal Dubínek. V tom promluvil malinký modrý mráček na obloze: „Chtěl bys moc k moři Modřínku? Můžu ti pomoci“. „Jsi moc milý mráčku, ale ještě jsi malinký. Jak bys mi mohl pomoci?“ přemítal Modřínek. Najednou však ucítil májové mrholení a v paprsku slunce se objevila duha, most přes mýtinu a mnohé cizí kraje, až k moři.
Dubínek s Modřínkem zamkli dubovou světničku a vydali se přes duhový most až k modrému moři, opravdu bylo modré jako ten mrak.
13
A malé mušle dokonce měnily barvu, jednou byly jako ten motýl, pak zase jako med, mák či malina. Dubínek si vzal jednu medovou mušli, která měla tvar mističky a protože měl po té dlouhé cestě žízeň, nabral si mořskou vodu, aby se napil. „Tsssst, fůůůůůůůj“, vyprskl, „Vždyť je tssst slaná“. Modřinek se zatím díval na nekonečnou hladinu moře, na niž se lehce pohupovaly vlnky a jejich šplouchání znělo jako písnička. „Slyšíš, Dubínku, jako to moře krásně zpívá?“, zeptal se Modřínek. „Neslyším“, ozval se Dubínek, který přemýšlel, čím by si spravil chuť po slané vodě. Modřínek se na něj zamračil a tak se Dubínek zaposlouchal. Opravdu, mořské vlnky se honily po hladině a zpívaly mámivou písničku. „Podívej“, řekl vesele Modřínek, „z moře nám někdo mává“. „To jsou delfíni“, ozvalo se vedle nich. Byl to takový kulaťoučký ráček, s klepítky. „Kdo jsi?“, zeptal se Dubínek. „Vypadáš jako rak, který občas zavítá k naší studánce“ přidal se Modřínek, „Jsem krab Kryštof a bydlím v moři“. „To jsme rádi, že jsme tě potkali“, odpověděli skřítkové. „Mohl bys nám říct něco o moři?“ „Jasně“, odvětil Kryštof a dal se do povídání. „V moři je spousta rostlin, kamínků, písku, korálů, ale hlavně zvířátek. Některá jsou malá, jako třeba já, jiná o trošku větší, třeba různé barevné rybky, pak jsou tam velké chobotnice, medúzy, delfíni. Největší jsou žraloci a velryby. Některá zvířátka jsou hodná, jiná bývají zlá nebo nebezpečná. Když tady ale žijete celý život, víte, kdo je váš kamarád a komu se vyhýbat. Moc rád taky chodím večer na pláž, písek je krásně vyhřátý a z korun palem olivovníků či citroníků zpívají své ukolébavky cikády“.
14
„Hmmm, tak to bude asi něco podobného jako cvrčci na naší louce“, usoudil Dubínek a zasnil se. Už se mu začalo stýskat po domově. Zatímco si Kryštof s Dubínekm povídali, strčil Modřínek prstík do moře. „Auauaua“, začal máchat rukama, „to pálí“. Z moře se ozval smích: „Chachacha“. Byla to medúza. Vypadala jako muchomůrka, jenom nožiček měla mnohem víc. „Kdo jsi?“, zeptal se Modřínek. „Hahaha, s tebou já nemluvím, nejsi oblečený podle mořské módy, v modrém a s mřížkováním a malovanými mořskými mapkami na klobouku“, odvětila medúza.
Kryštof stačil jen pohrozit klepítkem a medúza zmizela v moři. „Tady se mi ani za mák nelíbí, Dubínku“, mračil se Modřínek. „Pojďme domů“. Rozloučili se tedy s krabem Kryštofem a po duhovém mostě se vypravili zpátky do jejich dubové světničky. Doma udělal Dubínek z mechových semínek, meduňky, máty a medu mast na Modřínkův popálený prstík. Oba si lízli malinové marmelády a zachumlali se do mechu. Kolem proletěla malá můra a na tmavé obloze svítil měsíc. „Doma je doma“, pomyslel si Modřínek a v teple měkkého mechu přemítal o modrém moři, malých mušlích a o jedné nafoukané medúze. Dobrou noc, děti.
15
Dubínek, Modřínek a namyšlený led Modřínek se jednou ráno probudil, protřel si oči, podíval se z okna a radostně zavolal: „Dubínku, pojď se popopodívat, venku je úplně bílo.“ Dubínek vyskočil z mechové postýlky a utíkal k oknu. „Žíííjo, sníh,“ hned ale zesmutněl „to znamená, že se musíme chystat k zimnímu spánku.“ „Ale já ještě ospalý nejsem,“ vesele zvolal modřínek a žadonil: „Pojďme si postavit sněhuláka, Dubínku.“ A protože ani Dubínek nebyl ospalý a bylo to poprvé, co viděli sníh, Dubínek s Modřínkem se teple oblékli a šli. Nezačali ještě ani válet kouli na svého sněžného mužíčka, když uslyšeli pláč. Pozorně se zaposlouchali, odkud se ozývá. „Nepláče někdo u studánky, Modřínku?“, zeptal se Dubínek starostlivě. „Mně se zdá, že ano. Pojďme se tam podívat.“ Ušli pár kroků a spatřili vílu Rozárku, jak usedavě pláče na okraji studánky. „Pročpak tak pláčeš, Rozárko?“ „Proč pláčeš“, zeptali se. „Cožpak nevidíte? Studánka je úplně zamrzlá a moje kamarádky rybičky se nemůžou ani nadechnout.“, povzdechla si víla. „To je přeci lehká pomoc“, pravil Dubínek. „Uděláme do ledu díru“ „Já už to svými kouzly zkoušela“, řekla plačtivě Rozárka. „Ale nic nepomohlo, led se mi vždy vysmál“. „Neboj se, Rozárko“, řekl vesele Modřínek, „hned si přineseme z chalupy sekeru a to teprve uvidíš, jak pěkně pod ní led popraská.
16
Rozárka se pousmála, utřela si slzičky a s nadějí čekala, až se Dubínek s Modřínkem vrátí, sekyrou led rozrazí a pomohou jejím vodním kamarádům. První vzal do rukou sekyru Modřínek. Uff, pořádně se napřáhl a bum! Rovnou do doprostřed studánky. Ale v ledu se neobjevila ani nejmenší prasklinka. Zato led se začal vysmívat: „Nepustím, nepustím, vy si vážně myslíte, hlupáci, že mě jen tak prorazíte? To se pěkně mýlíte. “Pusť mě k tomu,“ řekl Dubínek. Vzal do ruky sekyru, rozmáchl se a praštil hranou do ledu, až sekyra odletěla, ale místo vody se led rozprskl smíchy. „Hehehe, vy mě nikdy neprorazíte, trpaslíci, hehehe“. Rozárka se dala do pláče. „Ach ne, moje kamarádky pod ledem za chvíli umřou a já jim nedokážu pomoci.“ „Já to nechápu“, řekl Modřínek. „Naše sekyra je velmi ostrá, jak je možné, že tenhle namyšlený led nerozrazí?“ „Tak já vám to řeknu, trpaslíci“, řekl posměvačně led. „V noci na hladinu rybníku padaly ledové krystalky, které nerozrazí žádné obyčejné ostří. Ledaže byste měli štěstí a na ostří sekyry by zasvítilo slunce, které má největší moc. Ale jak tak koukám na zamračenou oblohu, huhňu, to dnes vážně nehrozí“. Ušklíbl se led a aaaaa, blaženě usnul. „To je konec“, vykřikla Rozárka. „Kamarádky moje promiňte, ale já vám pomoci nedokážu“. „Neboj, Rozárko“, ozval se Modřínek. „Zkusíme zavolat sluníčko, třeba bude mít dost síly a protlačí se mezi sněhovými mraky“. Rozárku to sice potěšilo, ale moc tomu nevěřila. Ani Modřínek s Dubínkem si nebyli jisti, zda se jim to podaří, ale zhluboka se nadechli a začali volat: „Sluníčko, sluníčko, slyšíš nás? Zlý led zajal Rozárčiny kamarádky ve studánce a my potřebujeme tvůj mocný paprsek. Tvůj mocný paprsek, abychom ho dokázali rozrazit, rozrazit“. Se zatajeným dechem čekali, co se stane.
17
A světe div se, Rozárka nevěřila svým očím, když viděla, jak se jeden paprsek sluníčka prodírá skrz naducané mraky a žhaví ostří sekyry tak moc, až led začal praskat. „Djjjjdjj“, protáhl se led, „něco mě šimrá“. Pootevřel jedno oko, pak nevěřícně druhé, a když viděl mocný paprsek slunce a cítil jak on sám taje a taje, rozzuřil se tak moc, až zlostí pukl. „Děkuji ti, milé sluníčko“, s úlevou a radostí zavolala do vzdálených nebeských výšin Rozárka a dodala: „Také vám, Modřínku a Dubínku, moc děkuji za pomoc. Moje kamarádky vám to nezapomenou“. „Nemáš zač“, odpověděl Modřínek. „Hele, teď už budeme muset jít“, řekl ospale a zívl, „nějak na mě jde spaní“. „No tak se měj moc pěkně, Rozárko“, rozloučil se Dubínek, „a na jaře se zase uvidíme“. Vzali si sekyru a pospíchali k jejich dubu a modřínu, aby ještě předtím, než se uloží k jejich zimnímu spánku, postavili svého prvního sněhuláka. Dobrou noc, děti.
18
