Je třeba zabít Václava Tomáš Čechtický Svatý Václav je patron Čechů, rek, který se zbraní v ruce brání svůj lid. Tak zní mýtus. Skutečnost je jiná, Václav se odvěkým nepřátelům Sasům bez odporu poddal. Zakladatelem českého státu také nebyl on, nýbrţ jeho vrah, bratr Boleslav. Krvavý akt proběhl 28. září roku 935. „Nebýt zavraţdění Václava, nejspíše bychom mluvili německy,“ říká historik Dušan Třeštík. Praha se roku 929 ocitla v zoufalém postavení. Sídlo kníţete Václava bez varování oblehla vojska saského krále Jindřicha I. Ptáčníka a bavorského vévody Arnulfa. Sasové nejdřív dlouho pustošili území kmene Daleminců v dnešním Polsku. Václav doufal, ţe se odtud obrátí zpátky do Saska. Jindřich však znenadání překročil Nakléřovským průsmykem v Krušných horách dnešní české hranice a od severu přitáhl k Praze. Současně před Prahu dorazil rychlými pochody od Řezna, tedy od západu, vévoda Arnulf. Historik Dušan Třeštík míní, ţe se Ptáčník s Arnulfem domluvili na společném postupu. „Češi se vţdy přimykali k Bavorům proti nebezpečným Sasům. Jenţe v roce 921 Arnulf, hlavní česká politická opora, slíbil Ptáčníkovi věrnost. To byl pro Čechy strašný podraz, který obleţením Prahy vyvrcholil.“ Praha dob kníţecích Co by asi snímala televizní kamera, umístěná roku 929 na ostrohu dnešního Praţského hradu? Návrší pod otevřeným nebem vévodil kamenný stolec, na nějţ usedala česká kníţata. Archeolog Ivan Borkovský zjistil polohu tohoto vršku: zvedal se přibliţně tam, kde dnes stojí svatovítská katedrála. Kronikář Kosmas jej nazývá Ţiţi. Podivné jméno je podle Borkovského nejspíš odvozeno od ţáru pohanských obětišť, která se tam nacházela. Místo tedy bylo pro Čechy významné uţ v době předkřesťanské. Podle jiného výkladu vznikl název ze slova sieţa, coţ jest místo, kde sedí, tedy kam je nastolován kníţe. Stolec pod volným nebem moţná vypadá zvláštně, ale taková trůnní sedadla znají historici z celé Evropy a také z Indie. Poblíţ stolce umístil Václav rotundu svatého Víta. Nedaleko byl i kostel svatého Jiří a na předhradí další kostel zasvěcený Panně Marii, jehoţ základy vykopali archeologové. První nechal vybudovat Václavův otec Vratislav, druhý děd Bořivoj, vůbec první historicky doloţená česká osobnost. Na místě, o němţ archeologové vedou spory, se tyčil palác, kde bydlel kníţe s druţinou. Ostroh nebyl opevněn, hradby a hrad vznikly později. Vltavské břehy uţ tehdy spojoval dřevěný most tam, kde pak vznikl Juditin a později Karlův most. Na Maninách byl brod schůdný i pro pěší. Na místě současné Josefské ulice vedle Malostranského náměstí je doloţeno trţiště, kam přicházeli ţidovští a arabští kupci a kde se obchodovalo s otroky. Město obývali většinou řemeslníci a zemědělci ţijící v dřevěných chýších, u nichţ měli chlévy a políčka. Praha kníţecích dob mohla mít dva aţ pět tisíc obyvatel. Diplomat, ne hrdina Václavova armáda byla ubohá. Podle Třeštíka ji mohlo tvořit kolem třiceti jezdců kníţecí druţiny, dalších několik desítek jízdních ţoldnéřů a nepříliš výkonná selská milice. Dohromady sotva dvě stě bojovníků, více jich kníţe neuţivil. Český stát neexistoval, byla to
slepenina jakýchsi státečků, jimţ vládla kníţata ze svých hradů. Snad uznávala, ţe Přemyslovci v Praze jsou jejich vrchními vládci, to ale neznamenalo, ţe pomohou Václavovi svými vojáky. Aby se tak stalo, musel by si je kníţe nejdřív podrobit. To by znamenalo vyvolat občanskou válku, tu však Václav nechtěl riskovat. Proti několika stovkám českých bojovníků stála jistě tisícihlavá armáda Jindřicha a Arnulfa. Kníţe Václav usoudil, ţe nemá šanci v boji uspět, a rozhodl se přesile podvolit. Zašel ještě dál. „Pokud ţil, zůstával císaři věrným a uţitečným,“ zaznamenal o Václavovi saský kronikář Widukind, jehoţ zápisy vznikaly v letech 967 - 968 (císařem nazýval krále Jindřicha). Jindřich jednal s ujařmeným kníţetem blahovolně a nabídl mu, ţe kdyţ uzná jeho panování, bude ho respektovat stejně jako třeba Arnulfa. Diplomat Václav se tedy stal Jindřichovým spojencem. Zaujal však podřízené postavení a do Saska musel platit poplatky, takzvaný tribut. Rozhodně nepředstavoval bojovného reka na válečném oři, kterého Čechům sugeruje Myslbekova socha na Václavském náměstí. Sochař David Černý vytvořil provokativní opak posvátného „totemu“ všech Čechů: Václava na zcepenělém koni, zavěšeném nohama vzhůru. Plastika v pasáţi praţského paláce Lucerna zřejmě vystihuje historickou pravdu věrněji. Vít, patron Sasů Rotundu na vršku Ţiţi Václav dostavoval právě v době, kdy se podroboval Jindřichovi. Loď měla průměr třináct metrů a ve čtyřech světových stranách ji věnčily půlkruhovité výklenky, apsidy. Byl to majestátní kostel, z něhoţ dnes zbývají jen části dvou výklenků a kus zdi. Nacházejí se pod katedrálou svatého Víta. Zvláštní vztah Václava k saskému králi, jistě diplomatický a moţná aţ devótní, dokládá výběr světce, jemuţ kníţe stavbu věnoval. Byl jím patron Saska, svatý Vít. Historku o událostech, které stavbě předcházely, shodně uvádějí všechny pozdní legendy. Nejstarší sepsal nejmenovaný kanovník praţské kapituly v letech 1250 - 1260. Líčí v ní toto: „Jednou byl Václav pozván na dvorský sjezd, ale opozdil se. Císař se rozhněval a nařídil kníţatům, aby, aţ Václav konečně přijde, se pod trestem ztráty hlavy nikdo z nich neopováţil vstát a uvolnit mu místo k sezení. Kdyţ pak třetího dne Václav dorazil a vešel do síně, byl to k překvapení všech právě sám císař, který povstal a posadil ho na své sedadlo. Kdyţ se tomu kníţata podivovala, vysvětlil jim, ţe viděl, jak vstupujícího Václava doprovázejí andělé, a ţe na jeho čele zářil kříţ. Jakmile sjezd skončil, povolal císař Václava k sobě a nabídl mu různá bohatství. Václav si ale vyţádal čas na rozmyšlenou, a kdyţ se mu v noci ve spánku zjevil svatý Vít, poţádal císaře o jeho relikvie a také je dostal. Pak zaloţil v Praze kostel svatého Víta.“ Kost a čest Vyţádanou relikvií byla paţní kost svatého Víta. Historik Třeštík tvrdí, ţe podarování takovou svátostí znamenalo totéţ, jako kdyby Ptáčník řekl: „Tady je ruka na to, ţe naše spojenectví platí.“ Sklonění Václava před saským králem hodnotili různí historici různě. Václav Novotný napsal v knize Český kníţe: „Sice bychom raději slyšeli o hrdinském boji, třeba s rekovným podlehnutím, ale výsledek by nemohl být jiný, a kdo ví, byl-li by tak příznivý.“ Paradoxem ovšem zůstává, ţe rotunda svatého Víta a potaţmo i současná katedrála, první svatostánek v zemi a jeden ze symbolů české státnosti, takříkajíc stojí na kosti od saského uchvatitele. Václavova smířlivá politika k Sasku musela tehdy, v 10. století, mnohé
popouzet. První mezi kritiky byl zřejmě jeho o pět nebo šest let mladší bratr Boleslav I., Václavův vrah či spíše osnovatel vraţdy. Úspěšný vrah Boleslav Vraţdu kníţete Václava lze rekonstruovat velmi podrobně z pramenů, jeţ se dochovaly. Většinou čerpaly ze ztracené legendy, jiţ odborníci nazývají „X“. Vznikla asi třicet let po Václavově smrti. Pravděpodobně ji psal očitý svědek vraţdy, obsahovala dokonce přímou řeč. Umučení je vrcholem ţivota světce, proto se je legendisté snaţí popsat co nejpodrobněji. Kombinací rozličných pohledů lze dosáhnout barvitého, téměř dokumentárního dojmu. První akce, kterou Boleslav po bratrovraţdě podnikl, byla výmluvná. Okamţitě, ještě na podzim roku 935, zaútočil na jiného českého kníţete a rozmetal mu hrad. Šlo o Ţatec. Udělal to, čeho se opatrný Václav vţdy bál. Zahájil občanskou válku. A měl štěstí, protoţe ještě během téhoţ podzimu zemřel Jindřich Ptáčník. Sasko přišlo o panovníka, vypukly spory o následnictví a u mocných sousedů nikdo neměl čas ani chuť zabývat se tím, co se děje pod Řípem. Boleslav táhl od hradu k hradu a poráţel ostatní česká kníţata na hlavu. Obsazoval jejich území a budoval početnou jízdní armádu. V dobytých oblastech stavěl správní hrady, obsazoval je vojáky a ti vybírali daně a dávky od lidí, kteří byli aţ dosud svobodní. Zároveň zakládal kostely a byl to on, Václavův vrah, kdo šířil křesťanství v pohanských Čechách. Lidem se to nelíbilo. Předtím uctívali, koho chtěli, nyní museli v neděli do kostela. Boháči mívali harémy, najednou nesměli hřešit. Dříve se nepopravovalo. Kdyţ někdo zabil souseda, příbuzní vyjednávali a vyřídili smrt zaplacením odškodného. Teď rostly na kopcích šibenice. Boleslav zaloţil a spravoval říši, která sahala od Přimdy po Volyň. Kolem roku 950 začal razit stříbrné denáry, jeţ na trzích nahradily staré šátečky. Od úst k ústům však šla tichá pošta, ţe za Václava bylo lépe. Prý to byl dobrý kníţe a činil zázraky, například drtil nepřátele znamením kříţe. V moderním přemyslovském státu se rodil první svatý. Zrození světce Václava uctívali i za hranicemi. Vzývali ho Sasové, vţdyť se poddal jejich králi. Dnes je to také německý světec. Jak známo, Němci za protektorátu udělovali českým kolaborantům Řád svatováclavské orlice. Lid ho blahořečil zdola, vrah Boleslav shora. Nějakého svatého potřeboval a ubitý bratr se mu hodil. Ţádal v Římě o biskupství pro Prahu a argument o domácím světci měl váhu. Boleslav byl vskutku obratný: zabil bratra, vytvořil z něho světce a na obojím vydělal. Kníţe byl spojenými silami dosazen na nebesa a i nadále se okolo něho dály podivuhodné věci. Císař Karel IV. prohloubil svatováclavskou legendu, spojil totiţ Václava s českým královstvím. Od jeho časů leţí na Václavově lebce svatováclavská koruna. Jejím prostřednictvím kníţe propůjčoval novému králi vládu nad Čechami. Pravda je taková, ţe Václavova není ani lebka, ani koruna. Klenot nechal vyrobit císař Karel IV. a lebka je v rozporu s historickými záznamy celá, patří k ní i spodní čelist. Přitom mnich Kristián, Boleslavův syn, sepsal v letech 992 - 993 legendu, podle níţ tři lidé spodní čelist ukradli a rozřezali na několik kousků. Byli jimi Václavova sestra Přibyslava, kněz Štěpán a jakýsi poustevník ţijící na Praţském hradě. Historik Třeštík k tomu dodává: „Nejspíš tomu
tak bylo, proč by si to Kristián vymýšlel? Já tu trojici podezírám, ţe s kousky Václavovy čelisti kšeftovali, obchod s relikviemi tehdy velmi vynášel.“ Nikdo neví, komu takzvaná Václavova lebka patří. Antropolog Emanuel Vlček ji přisoudil čtyřicetiletému muţi. Václav tak starý být nemohl, odporovalo by to písemným pramenům. Navíc se dnes ukazuje, ţe metoda určování věku podle zubů není v paleoantropologii pouţitelná. Vědci míní, ţe se po Václavovi ţádné kosti nedochovaly. Párek na Blaníku Aby Václav vystoupil na nebesa, musel nutně zemřít mučednickou smrtí zosnovanou nejlépe nějakým krvelačným pohanem. Takový scénář vyţaduje hagiografie kaţdého svatého, nejen Václavova. Volba padla na Václavovu matku Drahomíru. Opravdu pocházela z pohanského rodu, jenţe kdyţ ji Vratislav pojal za manţelku, nejspíš přijala křest. Karel IV. tyto okolnosti opominul. Šel dokonce tak daleko, ţe nechal na Hradčanském náměstí vztyčit sloup tam, kde se Drahomíra měla propadnout do pekel. Sloup stál před Praţským hradem aţ do 19. století a mýtus kolem něj dopálil ještě historika Františka Palackého. Kdyţ se totiţ v Moskvě roku 1828 našla I. staroslověnská legenda, Palacký o ní napsal rozpravu. V ní uvedl, ţe kněţna pohankou nebyla. Cenzura však pasáţ škrtla, údajně by vzbudila pohoršení. Lid prý ctí místo, kde si bezboţnou a zvrácenou Drahomíru vzaly temné síly. Svatý Václav momentálně podle legendy spí v hoře Blaník. Vjel tam někdy v 15. století, v době polipanské. Aţ bude nejhůř, má odtud v čele boţího vojska zase vyrazit. Čest mu vzdal i prezident Václav Klaus, kdyţ v noci na 1. květen roku 2004 snědl na vrcholu Blaníku párek. Hned poté vstoupilo Česko do Evropské unie. To je zatím poslední zázrak, který svatý Václav pro svůj lid učinil. Prst jako detektor lţi Kdyţ se kníţe Václav roku 929 podrobil Jindřichovi I. Ptáčníkovi, saský král mu pro jeho nový kostel daroval relikvii, paţní kost svatého Víta. Zlatníci pro ni vyrobili relikviář, schránku. Nejstarší inventář svatovítského pokladu z roku 1341 ji popisuje jako „pozlacenou ruku svatého Víta, v níţ chybějí dvě gemmy“ (gemma je drahokam s rytinou). Musela to být vzácná relikvie, neboť jenom pro takové tehdejší umělci zhotovovali skvostná pouzdra většinou napodobující příslušné údy nebo orgány. Jindřich se nechal inspirovat darem, který dostal sám. Západofrancký král Karel Prosťáček mu totiţ roku 923 daroval také „ruku“. Šlo o ostatek svatého Dionýsia, uzavřený ve zlatě a drahém kamení. Pohnutka byla čistě účelová, Karel potřeboval Jindřichovu pomoc, aby se dostal znovu na trůn. Prst téhoţ svatého Dionýsia slouţil na přelomu 8. a 9. století v klášteře Saint Denis jako „detektor lţi“. Schránky s prstem se lidé při přísaze dotýkali prsty. Věřilo se, ţe jakmile někdo zalţe, relikviář se pohne. Další václavské mýty Podle autora legendy Crescente fide (kněz od svatého Jiří v Praze, kam přišel z kláštera svatého Jimrama v Řezně) byl Václav asketa, který sám mlel mouku na hostie a pekl je, sbíral víno na vinici a lisoval je pro mši. „Náboţenský šílenec“, jak ho nazval historik Záviš Kalandra, je typický literární výtvor z konce 10. století.
O hloubce Václavovy zboţnosti se neví nic. Crescente horuje, ţe Václav byl „těla tak cudného, ţe si vroucně přál proţít ţivot neţenat“. Ve skutečnosti byl Václav ţenatý, dokonce vlastnil podobně jako jiná kníţata harém. Snad měl syna Zbraslava, aspoň to tvrdí II. staroslověnská legenda, která rovněţ přináší historku o tom, ţe jedna z Václavových souloţnic obcovala s panošem. Skandál u dvora vyřešil kníţe tím, ţe ji za panoše provdal. Dalším rozšířeným mýtem je Václavovo systematické vzdělání, jehoţ měl nabýt v Budči: prý plynně četl latinské, a dokonce slovanské knihy. Zřejmě se jako všichni tehdejší ţáci učil ţaltáři, tedy bifloval nazpaměť ţalmy a porovnával slova s psaným textem. Trošku tedy četl, ale psát rozhodně neuměl. Vraţda, nebo náhoda? Dne 22. září 935 slavil Václav v Praze posvícení svatého Víta. Boleslav byl zřejmě povinně přítomen, protoţe kdyţ chtěl odejít, musel si vyţádat od bratra povolení. První porada spiklenců proběhla ještě v Praze. Dohodli se, ţe Boleslav pozve Václava k sobě do Boleslavi na posvícení tamního kostela svatého Kosmy a Damiána a ţe ho tam zavraţdí. Svátek připadl na neděli 27. září. Václav přijel, ač prý byl varován. Zúčastnil se mše i následující hostiny. Ve dvoře Boleslavova druţiníka Hněvsy se v noci po hostině uskutečnila druhá porada. Václavova druţina byla ještě střízlivá. Spiklenci se proto dohodli, ţe Václava zabijí, aţ ráno půjde na jitřní a jeho ozbrojenci budou spát. Knězi Krastějovi přikázali zavřít dveře kostela, aby v něm Václav nemohl hledat azyl. Také na jitřní měl zvonit dříve neţ obvykle. Kněz ráno zazvonil, Václav vstal a ve dveřích ohrady, jíţ byl kostel obehnán, potkal Boleslava. Pochválil ho, ţe mu při hostině dobře poslouţil. Boleslav zvolal: „Nyní ti ještě lépe poslouţím!“ Vytáhl meč, ale Václav jej chytil za ruku s výkřikem: „Co to děláš, bratře?“ Meč mu vykroutil a povalil ho k nohám. Stál s Boleslavovým mečem nad bratrem, který volal o pomoc: „Eja eja moji, kde jste!“ Přiběhli Boleslavovi lidé a domnívali se, ţe jim Václav vraţdí pána. Muţ jménem Tuţa jej udeřil do ruky s mečem a Václav se rozběhl ke dveřím kostela. Jeho běh zvyšuje věrohodnost děje. Václav měl strach a chtěl se v kostele zachránit. To nesvědčí o tom, ţe by byl světec. Světec má touţit po mučednické smrti, ne před ní prchat. Pisatelé legend vyprávějící o Václavově svatosti by jistě rádi běh zamlčeli. Nemohli tak učinit proto, ţe krvavé drama včetně Václavova běhu o záchranu bylo zřejmě v 10. století všeobecně známé. Václav doběhl ke dveřím kostela, našel je však zamčené. Zde ho dostihli Tira a Csta a způsobili mu četná zranění, Hněvsa pak kníţete probodl mečem. Nebýt dvou konspiračních porad, vraţda klidně mohla být náhodná, spíše nešťastný konec hádky mezi bratry. Pisatelé legend si však mohli porady vymyslet. Měl-li se stát Václav svatým, musel zemřít po pečlivě zosnovaném spiknutí. Náhoda nepřicházela v úvahu. Právě na ni však mnohé ukazuje.
