© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 69 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2015/03
J
e pozoruhodné, kde všude v moderních dějinách všedních dní nacházíme stopy vratislavického pivovaru. Za první republiky posloužil dokonce i jako pomůcka ve vyučování v německých třídách okolních škol. Dochoval se příběh z páté třídy školy v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kde mívali žáčci pana vrchního učitele Preißlera, dobrého kantora a muzikanta. Jednou s nimi prý probíral známé zkratky: např., tzn., mj., atd. a také RMGB čili Reichenberg- Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien. Den nato si pak tyto zkratky žáčci opakovali a učitel je z nich zkoušel. Celkem úspěšně, až do chvíle, kdy došel ke zkratce RMGB. K jejímu vysvětlování se hned nikdo nehlásil, pak však ruku zvedl jediný žák, který jinak – citlivě řečeno – ve vyučování příliš nevynikal. Pan vrchní učitel byl jeho zájmem překvapen a nanejvýše potěšen, a proto jej pochopitelně ihned vyvolal. Rychle a nadmíru přesvědčivě zazněla z úst žáka odpověď: „Zkratka RMGB znamená raubířská, mordýřská a gaunerská banda!“ Tak a bylo to. Celá třída se smála. Pan vrchní učitel na sobě nedal znát žádné velké pohnutí, jen klidně poznamenal: „Tak to je ti podobné!“ Jenže žáček na něj zíral vyjeveně, neboť naprosto nechápal, proč se všichni smějí. Svérázné vysvětlení zkratky mu totiž chvilku předtím napověděl škodolibý chytrý spolužák a žáček lajdáček byl pak skálopevně přesvědčen, že konečně něco zná a může s tím na kantora zapůsobit… Ale pojďme z předválečného Rychnova do stínu pivovarského komína pod Strážným vrchem. Výstav piva ze spojených pivovarů v Jablonci a Liberci pod vedením rakouských pivovarníků opět stoupal. V roce 1929 dosáhl jen ve Vratislavicích 155 tisíc hektolitrů. Pak však dorazily i do podhůří Jizerských hor neblahé následky hospodářské krize, která výrobu na počátku 30. let 20. století postupně srazila až k 85 tisícům hl. V roce 1936 dopady krize na odběr piva pominuly, zato se českým pohraničím začal šířit německý nacionalismus, který s chutí proklamoval vratislavický rodák Konrad Henlein. Pilo se na kuráž i smutek a piva z Vratislavic opět přibývalo. V roce 1938 dosáhl pivovar úctyhodného výstavu 100 tisíc hektolitrů! Henleinovci pochodovali a veselili se. Mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem bylo opravdu jen málo obyvatel, kteří si uvědomovali, jaký průšvih se na valí na onen starý dobrý svět plný výletů a odpočinku v pivních zahrádkách pod kaštany. Na svět, který měl za pár let zaniknout. Na podzim roku 1938 bylo Liberecko obsazeno nacistickou wehrmacht, její vojáci pochodovali náměstími a ulicemi, vesměs za velkého nadšení zdejšího lidu, a i na vratislavické poště se najednou lepily na obálky známky s Hitlerem a přes ně dávalo razítko s hákovým křížem i nápisem Den osvobození. Pivečko na oslavu jistě teklo proudem, protože výstav podniku pod
545
Reklama na RMGB z časů těsně před vypuknutím hospodářské krize, kdy byl celkový výstav 250 tisíc hl. Pivo je nápoj patriotů a pořád mi úplně nejde do hlavy, jak tehdy vnímali Liberečtí a Jablonečtí onen společný podnik se dvěma pivovary…
546
Strážným vrchem za jediný rok skokově vzrostl o celou jednu pětinu! Jenže pak se Německo pustilo do válečných dobrodružství. Mobilizovány byly postupně celé ročníky mužů nejen v německé říši, ale i v krajině pod Ještědem. Žíznivých krků najednou opět ubylo. V prosinci roku 1940 byly vydány akcie pivovarské skupiny Reichenberg- Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien AG in Maffersdorf v říšských markách. Objevily se v padesátimarkových a pětisetmarkových nominálech v barvě zelinkavé a namodralé. Kapitál podniku byl navíc vydáním nových akcií zvýšen ze dvou na pět milionů marek. Za vedení akcie podepsali ředitel Dr. Julius Roesler a průmyslník Dr. Wilhelm von Medinger – jak je vidět řízení pivovaru bylo i v těchto časech ve stále stejných rukách. Na počátku 40. let tak výstav poklesl o třetinu a pomalu se pak propadal až do roku 1943 na úroveň těsně po krizi. Výroba se poněkud komplikovala. Odborníků ubývalo. Některé prameny hovoří o tom, že v podniku zůstali pracovat i čeští zaměstnanci a pracovníky, kteří končili na frontě, pak dokonce nahrazovali váleční zajatci. Pivo se vařilo – stejně jako za 1. světové války – z různých náhražek a postupně byla snižována stupňovitost až
na tři stupně; jen pro armádu se vařila speciální desítka. Výstav ale kupodivu neklesal v časech válečných tak strmě, jako tomu bylo za předchozího světového konfliktu. Podíváme-li se na statistiku z té doby, zjistíme, že za první světové války se výroba propadla na méně než jednu třetinu předválečného výstavu. Ale za další války klesal pouze do roku 1942, kdy se pokles zastavil na 91 tisících hektolitrech a tím se teprve vyrovnal objemu výroby v čase pokrizového oživení v roce 1936. Ve válečném roce 1943, pro Německo tak kritickém, však stoupl na téměř 108 tisíc hektolitrů a ani v následujícím roce nijak zásadně neklesl. Útlum přišla až roku 1945, kdy z pivovaru „vyteklo“ jen 55 tisíc hektolitrů piva. Uvážíme-li ale dramatické události konce války, kdy se výroba v továrnách v celém údolí mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem prakticky zastavila, značí to jediné – pivovar jel do poslední chvíle na maximum svých tehdejších možností. Je zajímavé, že navzdory hubeným válečným létům docházelo v pivovaru k dalším technickým vylepšením. Mezi léty 1939 a 1941 dokonce došlo k rekonstrukci sladovny. Přeměněna byla na pneumatický pohon a byla zde instalována moderní zařízení na přípravu sladu, někdy označovaná jako saladinové či Saladinovy skříně. Ty jsou v pivovaru používány dodnes. Příliš se mezi laiky neví, že tuto technologii vymyslel někdy okolo roku 1800 francouzský plukovník Charles Saladin (1878–1942). Předtím se v pivovarských sladovnách sladovalo klasicky tzv. na humnech – ječmen se navrstvil a kvůli dýchání zrna se pak musel pravidelně a poměrně namáhavě obracet. Princip Saladinovy skříně lidskou práci z tohoto procesu odstranil. Ve sklepě pivovaru byly vybudovány velké betonové jímky, na jejichž pevné dno se pokládají děrované rohože. Na nich pak klíčí namočený ječmen, který je automaticky promícháván a provzdušňován tlačeným vzduchem. Během klíčení ve skříních se v zrncích aktivují enzymy, které štěpí obilný škrob na cukry. Ze zrnek se postupně vysunují kořínky a klíček a po čase je materiál připraven na další zpracování. Ve Vratislavicích se slad k výrobě piva vyrábí touto technologií právě od roku 1941. Roku 1941 byla též kompletně zrekonstruována kotelna a byl do ní instalován nový kotel. Rok na to je v provozu umístěn nový přístroj na pasterizaci piva. Naproti tomu vozový park podniku válečnými útrapami silně strádal – auta musela být přestavěna na pohon dřevoplynem. Do služby se vrací koňské a volské potahy. Konec války se ale vratislavického pivovaru dotkl jen okrajově. V květnu 1945 je v dílnách podniku umístěna malá vojenská jednotka, která zde opravuje automobily pro ustupující německou armádu. Dne 3. května 1945 jsou Vratislavice bombardovány a pumy
547
Čerstvý doušek bylo jedno z populárních prvorepublikových hesel vratislavického pivovaru. Při pohledu na Ještěd a pomyšlení na orosenou sklenici hned člověk dostal chuť si jedno dát.
dopadají také v pivovaru a jeho okolí; naštěstí zde nenapáchaly žádné zásadní škody. Výrobu piva spíše začaly komplikovat chaotické časy bezvládí bezprostředně po kapitulaci Německa. Váleční zajatci postupně mizeli, němečtí zaměstnanci pivovaru ze strachu nechodili pravidelně do práce. Vratislavicemi a okolím se pohybovaly nejrůznější zlatokopecké bandy a rabovací gardy a dobové prameny uvádějí, že větším škodám a rozkrádání v pivovaru zabránilo až umístění menší posádky Rudé armády přímo v areálu. Dlouholetý a úspěšný ředitel podniku Dr. Julius Roesler z vedení pivovaru rychle zmizel a velmi brzy – již 6. června 1945 – nastupuje nové české vedení. Tvořili jej čtyři Jaroslavové: národní správce Jaroslav Kopecký, provozní ředitel Ing. Jaroslav Haase, vrchní sládek Jaroslav Princ a podsládek Jaroslav Obešlo. Na stěně hvozdů (sušáren sladu) bylo datum převzetí pivovaru českou správou napsáno slavnostně z provizorního lešení, aby zde připomínalo ten přelomový okamžik „na věčné časy“. Podnik ale v té době vaří ještě ze starých zásob „po Němcích“; poválečná radostná žízeň umožňuje postupně zvyšovat objem výroby a stupňovitost navyšovat na pět a následně až na sedm stupňů. Vlastní slad ještě pivovar nevyrábí, sladovnu teprve na podzim roku 1945 rozjíždí „pátý Jaroslav“ –
548
nový sladmistr Ježek. Přicházejí sem postupně také noví zaměstnanci, kteří doplňují zkušené pracovníky německé i české národnosti. Jako jeden z nejstarších kmenových odborníků je často připomínán Rudolf Matura, který se na výrobě vratislavického piva podílel již od roku 1926 a v roce 1945 se stává předsedou zdejší závodní rady. Roku 1947 nastává zásadní zlom – podnik se zbavuje volských potahů a vratislavické pivo opět rozvážejí po kraji jen nákladní automobily a koňské povozy. Mnozí národní správci doufali, že jim podniky budou postupně převedeny do vlastnictví, nicméně doba mířila úplně jiným směrem. Roku 1948 dochází k definitivnímu znárodnění pivovaru. Původní akciová společnost ale prakticky zanikla již předchozím převzetím firmy do národní správy. V dubnu 1948 je pak odvolán Jaroslav Kopecký a ředitelem pivovaru v definitivně státním vlastnictví se stává Ing. Jaroslav Haase. V té době také dochází ke slučování větších a menších pivovarů v Československu do věších celků – vzniká národní podnik Severočeské pivovary. Ten sjednocuje řadu původních soukromých či městských podniků – konfiskované a zestátněné pivovary a pivovárky ve Vratislavicích, Jablonci nad Nisou, Frýdlantě, Jilemnici, Lomnici, Rohozci, Klášteře Hradiště, Svijanech, Cvikově, České Kamenici, České Lípě, Krásné Lípě, Rumburku či Šluknově. Sídlo až nesmyslně velkého a nesourodého podniku bylo právě ve Vratislavicích, kde byl největší závod z celého podniku; sídlil zde také jeho ředitel Josef Starý. Postupně dochází k rušení menších pivovarů a soustředění výroby do větších celků, které mělo sice v některých případech dobrý vliv na kvalitu piva, ale bylo nedobrým krokem k odpoutání piva jako typicky lokálního či regionálního nápoje od míst, kde se vařilo mnohdy celá staletí. Uzavírání jednotlivých závodů v rámci podniku Severočeské pivovary dost často nesli obyvatelé velmi negativně, zvláště v pozdějších letech. Například když byl dvacet let po znárodnění uzavírán provoz ve Cvikově, objevil se na zdi pivovaru nápis „Vůl Vojta zavřel pivovar 1. 1. 1968“. Vratislavice se – kvůli rozsahu výroby a moderním technologiím zděděným po německých pivovarnících – nemusely vůbec obávat, ba právě naopak, výroba se měla soustředit a rozvíjet právě zde. Výstav rychle začíná stoupat. Zatímco podnik Liberecko-vratislavické a Jablonecké pivovary v národní správě v roce 1946 vyrobil jen 62 tisíc hektolitrů, dva roky nato to již bylo 91 tisíc hektolitrů. Po sloučení do podniku Severočeské pivovary výstav v roce 1950 prudce stoupl na 131 tisíc hektolitrů. Vařilo se však zejména nízkostupňové pivo – teprve počátku padesátých let jsou v pivovaru běžné a pravidelné várky desítky, která byla ještě pár let předtím vnímána jako luxusní výrobek. V pivovaru dochází, s ohledem na jeho význam, k různým
549
reorganizacím. Zřízena je zde například speciální učňovská škola, která zde připravovala odborné pracovníky pro Severočeské pivovary celých 15 let, než byla přesunuta do Plzně. Podnik je roku 1953 rozdělen na Severočeské pivovary a Pojizerské pivovary. Vratislavický závod vedou postupně ředitelé Bohumil Baran a Jaroslav Klimeš. Toto rozdělení se však neukázalo jako dlouhodobě vyhovující a v roce 1958 jsou opět všechny závody sloučeny do jednoho podniku. Vede jej nový ředitel Václav Kubricht. Územní reforma v 60. letech, kdy byl vytvořen velký Severočeský kraj, vedla ale k dalšímu slučování a dalším změnám, například sídlo Severočeských pivovarů bylo přemístěno z Vratislavic do Loun. Pivovar pod Strážným vrchem se ovšem, společně se Svijany a Cvikovem, stává hlavním výrobním závodem v liberecké části Severočeského kraje. Ostatní pivovary zde byly zrušeny a i nad varnou ve Cvikově se již v té době také stahovala mračna. Modernizace pivovarského provozu již zdaleka neměla takové tempo jako kdysi. Využívají se původní technologie a některé provozy se dokonce zastavují. V roce 1954 tak je zrušena výroba proslulých vratislavických kvasnic a podnik nově odebírá kultury z pivovarů v Plzni a Praze-Smíchově. Výstav se již více nedaří zvyšovat, roku 1957 dosahuje bezmála 150 tisíc hektolitrů. Teprve od roku 1960 probíhají za ředitele Vojtěcha Melky nutné modernizace. Dochází k rekonstrukci hvozdů, dva roky nato jsou ležácké sklepy osazeny novými ocelovými tanky, vybudována je stáčecí linka na lahvové pivo s kapacitou několika tisíc lahví za hodinu. Jako relikt minulosti jsou v té době definitivně zrušeny koňské potahy rozvážející pivo. Na místě starých stájí vzniká roku 1964 rozsáhlá stáčírna sodovky a limonád. Na konci 60. let jsou v podniku prováděny úpravy v souvislosti s postupným přechodem z dřevěných sudů na nové hliníkové. Ve stejné době také přestává vratislavické pivo putovat do tradičních odbytišť na Slovensku, kde jsou zřízeny nové pivovary. Slavnostní okamžik v pivovaru nastal roku 1968, kdy byla na lahvárně spuštěna nová prototypová linka s kapacitou 15 tisíc lahví za hodinu. Brány pivovaru opouští v té době i letech pozdějších pivo pod různými názvy: světlé výčepní pivo, tmavá desítka, speciální tmavý Kapucín či dvanáctistupňový ležák Premier. Objevuje se i název Vratislavický ležák a zejména pak Vratislav. Ten odkazuje nejen na umístění pivovaru, ale také připomíná českého krále Vratislava II, jehož nadační listina pro vyšehradskou kapitulu z roku 1088 je prvním písemným dokladem o pivu na českém území. Na počátku 70. let dostal pivovar nového ředitele Josefa Berku a překročil výstav 250 tisíc hektolitrů piva. Krátce nato se objem vyrobeného piva
550
Původní plnička sudů ve vratislavickém pivovaru. Dřevěné sudy sloužily svému účelu až do 60. let 20. století, kdy byly postupně nahrazeny hliníkovými.
551
blížil již třem stovkám tisíc hl. Každoroční zatěžkávací zkouškou pro pivovar byli přitom žízniví návštěvníci Libereckých výstavních trhů. Velký význam pro další rozvoj pivovaru měl přechod na nové sudy, náhrada dřevěných bedniček plastovými přepravkami či paletizace v dopravě, ale zcela klíčová byla roku 1976 výstavba nové varny s roční kapacitou 500 hl. Varna, vyzdobená keramickými obklady s motivem chmelových hlávek, byla dokončena již za dalšího ředitele Drahomíra Nesvadby a dodnes je ozdobou pivovaru. O tři roky později se pivovar také vrátil k produkci vlastních kvasnic. Velkou obnovu pivovarských provozech si také vynutil požár, který zde vypukl v roce 1983. Poškozena tehdy byla kotelna, centrální rozvod páry a sklady. V 80. letech 20. století byla zahájena výstavba velkokapacitní výrobny nealkoholických nápojů s ročním výstavem 230 tisíc hektolitrů, dokončená roku 1985. Roku poté byla dokončena výstavba nové spilky, kde bylo umístěno 21 nerezových kádí. Vybaven novými technologiemi vystavil v přelomovém roce 1989 vratislavický pivovar 305 tisíc hektolitrů piva a ve zdejší sodovkárně dále vyrobili téměř 142 tisíc hektolitrů nealkoholických nápojů. V té době se zdálo, že dalšímu rozvoji výroby nápojů ve Vratislavicích nemůže stát vůbec nic v cestě. Budoucnost se však ukázala být podstatně složitější.
Nálepka Vratislavického ležáku, dvanáctky, která ve své době stávala mýtickou korunu devadesát. Nálepky z této doby se v dnešní retrovlně zdají být již velmi hezké a objevují se proto opět v současnosti na lahvích s vratislavickým pivem.
552
