Je lidská evoluce uzavřenou záležitostí? Vztah biologické a kulturní evoluce z hlediska evoluční antropologie

Je lidská evoluce uzavřenou záležitostí? Vztah biologické a kulturní evoluce z hlediska evoluční antropologie Marco Stella a Jan Havlíček

Jedním z nejpalčivějších problémů evoluční myšlenky je její aplikace na člověka. Snad z toho důvodu, že myšlenka lidského vývoje či vývinu byla tradičně spojována s pokrokem,1 ať už v ontogenetickém (od dítěte k dospělému), historickém (od „divocha“ k „civilizovanému gentlemanovi“) či fylogenetickém (od „opice“ k „člověku“) smyslu, vždy obsahuje i nějaké skryté hodnocení, zakořeněné hluboko v lidských myslích. Snad proto, že evoluce se špatně dokazuje v reálném čase (jedná se z principu o unikátní, historický proces), byla v posledních více než sto padesáti letech jablkem sváru mezi obory zabývajícími se vztahem člověka a evoluce (či vývoje, chceme-li2). Již Darwin ve své knize „O původu člověka“ (původně vydané v roce 1871)3 nastolil problém a rozpor, který je v různých obměnách diskutovaný podnes. Zatímco ve svých „sociálně darwinistických“ kapitolách o vymírání ras (Kapitola 7) představuje různé kultury jako různá „selekční prostředí“, ve výsledku produkující velmi odlišné lidi („barbarství“ tvaruje tělo a mysl člověka jinak než „civilizovanost“, pokud bychom měli použít viktoriánský slovník), na jiném místě (Kapitola 5) se však zamýšlí nad tím, že civilizované prostředí a kulturní evoluce vlastně vyřazuje či dokonce obrací směr přírodního výběru, principu, který považoval za jeden z hlavních hybatelů evoluce v živém světě. Evoluce

1 Viz např. Bowler, P. J., The Invention of Progress: The Victorians and the Past, Oxford: Blackwell, 1990; Burrow, J. W., Evolution and Society: a Study in Victorian Social Theory, London: Cambridge University Press, 1966. 2 S pojmy evoluce a vývoj zde nakládáme jako se synonymy. Máme jimi na mysli historický proces, změnu, která není vedená žádnými předem danými, pre-existujícími zákony (např. Hegel a Marx pro historii společenskou, kulturní a intelektuální, H. F. Osborn pro biologickou evoluci) a jejíž směřování není možné předem určit. 3

Darwin, Ch., The Descent of Man and Selection in Relation to Sex, London: John Murray, 1871.

29

sazba_EVOLVENDI_22_DEF.indd 29

07.06.12 22:33

Evolvendi anthropologicae

člověka byla také jedním z hlavních rozdílů mezi „otci darwinismu“, Charlesem Darwinem a Alfredem Russell Wallacem. Darwin se snažil najít homologické znaky k některým behaviorálním charakteristikám, např. ve své knize O výrazu emocí u zvířat a člověka (1872)4, případně vysvětlit některé specifické aktivity, jako je provozování hudby, tance apod., pomocí pohlavního výběru. Wallace, který byl ostatně k roli selekce při utváření něčeho tak nekonečně komplexního, jako je lidská mysl a kultura, velmi skeptický, naopak měl sklony klást jejich původ nejen mimo sféru možností poznání biologie, ale dokonce mimo svět přírody jako takový5. Ponechme stranou typicky viktoriánskou rétoriku a dobovou zakořeněnost výše uvedených pasáží (a celého Darwinova díla) i „zpětný odraz“ darwinismu v kultuře a společnosti6. Zde se zaměříme na obsahovou stránku problému. Pokud uznáme, že kulturní a biologická evoluce jsou dva rozdílné, dokonce na sobě nezávislé procesy, skutečně se v současnosti a v historicky dohledné době člověk vyvíjel pouze po stránce kulturní a nikoliv biologické? A můžeme z pohledu dnešních evolučně orientovaných výzkumů mluvit o tom, jak to činili s nemalým ohlasem a v různých kontextech mnozí Darwinovi následovníci, že kultura často de facto narušuje a poškozuje biologickou stránku člověka a snižuje tak jeho schopnost přežít7? Dají se snad zjistit nějaké evoluční trendy, které člověk jako biologický druh sleduje? A pokud ano, v jakém časovém horizontu se takové změny dějí? A nejsou i v případě kladné odpovědi tyto trendy zcela převrstveny evolucí kulturní? Nebo je celá záležitost poněkud komplikovanější?

4

Darwin, Ch., The Expression of the Emotions in Man and Animals, London: John Murray, 1872.

5 Wallace, A. R., Contributions to the Theory of Natural Selection, A Series of Essays, London, New York: Macmillan & Co., 1870. 6 Sociální kořeny Darwinových úvah byly předmětem jiných studií, stejně jako jejich recepce v rámci evropské kultury; tomuto problému by bylo třeba věnovat se šířeji jinde, viz Bowler, P. J., Evolution: The History of an Idea, Berkeley: University of California Press, 2003; Engels, E.-M., Glick, T. F. (eds.), The reception of Charles Darwin in Europe, London, New York: Continuum, 2008; Hodge, J., Radick, G. (eds.), The Cambridge Companion to Darwin, Cambridge, New York: Cambridge University Press, 2009. 7 Takové úvahy se vinou evropským myšlením jako červená linie minimálně od Rousseaua a silný otisk zanechaly právě v přírodovědných, biologických tematizacích člověka, např. Lankester, E. R., Degeneration: a Chapter in Darwinism, London: Macmillan & Co., 1880; Haeckel, E., Die Welträthsel. Gemeinverständliche Studien über Monistische Philosophie, Bonn: Emil Strauss, 1899; Lorenz, K., Angeborene Formen möglicher Erfahrung, Zeitschrift für Tierpsychologie, roč. 5, č. 2, s. 235–409, 1943; nověji například Diamond, J., Guns, Germs and Steel. The Fates of Human Societies, New York, London: W. W. Norton & Co., 1997. Blíže k různým historickým koncepcím degenerace viz Pick, D., Faces of Degeneration: a European Disorder, 1848–1918, Cambridge, New York: Cambridge University Press, 1989.

30


07.06.12 22:33

Je lidská evoluce uzavřenou záležitostí?

Příroda vs. kultura: úskalí dichotomie Právě na výše položené otázky se v tomto příspěvku pokusíme alespoň rámcově odpovědět. Mezi evolučními pohledy na člověka neexistuje v tomto ohledu shoda a naše odpovědi tedy těžko mohou být nějak jednoznačné. Přesto se však alespoň pokusíme vysledovat určité trendy, které ovlivňovaly a ovlivňují evoluční úvahy o člověku. Na tomto místě by bylo vhodné upozornit čtenáře, že pokud po přečtení titulku očekává, že se dozví, jak bude vypadat lidstvo za 100 či 1000 let, bude poněkud zklamán. Tento text se predikcemi možné budoucnosti zabývá jen velmi okrajově. Zároveň se nebudeme primárně zabývat obavami o osud člověka jako druhu, byť jsou, jak jsme viděli výše, spojeny s evolučním uvažováním od jeho počátků. Takové obavy dokonce nalezneme i u autorů, kteří např. Charlese Darwina inspirovali. Notoricky známá je v tomto ohledu Esej o zákonu populací (Essay on the Principle of Population, 1798)8 duchovního Thomase Malthuse, který se domníval, že původ lidské chudoby a utrpení je způsoben tím, že zatímco lidská populace může růst potenciálně exponenciálně, tak zdroje mohou růst přinejlepším lineárně. To nutně vede ke kompetici mezi lidmi a vzniku zubožených skupin a jejich dalšímu zmnožování na úkor těch, kteří se množí méně, což nakonec má vést k zubožení celé společnosti. Krom toho, že jeho kniha, do značné míry ovlivněná zděšením z Velké francouzské revoluce (chápané a popisované často jako porušení přirozeného řádu chodu společnosti) v roce 1800 vedla k horečnatému sčítání lidu britského impéria a i samotného Malthuse později (v druhém vydání z roku 1803) k úvahám o tom, že je třeba zamezit jakýmkoliv snahám o intervence do „přirozeného řádu věcí“, jako je třeba sociální podpora chudých (včetně např. poskytnutí těch nejzákladnějších potravin). Malthusovo dílo, i s ohledem na to, že nezávisle na sobě inspirovalo k formulaci teorie přírodního výběru jak Charlese Darwina, tak Alfreda Russella Wallace, dobře předznamenává jednu velkou obtíž evolučních úvah o člověku. Totiž že kulturní a společenský vývoj je nezřídka chápán jako něco, co se příčí zákonům přírody, jako něco, co je zcela nepřírodní a ostře oddělené od přirozeného, přírodního dění. „Příroda“ a „kultura“ a různá další epiteta této dichotomie („nature-nurture“, „instinkt–rozum“, „vrozené-získané“, „přirozené-umělé“ a v posledku i „vědy společenské a přírodní“, pokud se druhé zmíněné zabývají člověkem) bývají dodnes často chápány jako něco, co ve světě „tam venku“ opravdu existuje a navíc stojí ostře proti sobě. Dle chuti toho či onoho autora se jednomu či druhému pólu přisuzuje vyšší hodnota, ať již zcela otevřeně, či skrytě, implicitně či snad dokonce nevědomě.9 Vezměme si například různé transformace úvah a postesků nad tím, jak v industrializovaných společnostech (civilizaci a kultuře ve své nejvyhraněnější po8

Malthus, T. R., An Essay on the Principle of Population, London: J. Johnson, 1789.

9 Pro celou řadu příkladů tohoto vkládání morálních a jiných hodnot do přírody viz například Daston, L., Vidal, F. (eds.), The Moral Authority of Nature, Chicago: University of Chicago Press, 2004.

31


07.06.12 22:33


době) klesá význam přírodního výběru (blahodárného a tvůrčího působení samotné Přírody), a že by s tím bylo třeba něco dělat. Od Rousseaua přes Galtona až po dnešní propagátory zdravého životního stylu či prenatální diagnostiky, touha po větším působení „přírody“ (či její adekvátně působící náhražky) a štkaní nad nepravostmi působenými kulturními výdobytky pronásleduje myšlení mnohých po celou moderní éru. Konkrétně těmto úvahám se zde však věnovat nebudeme. Nicméně tato zvláštní snaha vidět oddělené póly přírody a kultury v tak svébytné a ze svého principu komplikované oblasti jako je téma lidské evoluce byla po desetiletí až překvapivě limitujícím faktorem, který se podílel na vzniku a zároveň byl podporován „schismatem antropologie“ na společenskovědní a přírodovědnou větev. Ty spolu obvykle nekomunikují jinak než temným, nevraživým vrčením ne nepodobným chování dvou psů zavřených v jednom (disciplinárním) kotci. Okázalé přehlížení se nezřídka zvrhne ve rvačku plnou kousanců. Domníváme se, že mezi oběma „kulturami“ antropologie panuje celá řada nedorozumění, z nichž například jedna z těch důležitějších spočívá ve víceméně mylném dojmu, že výsledky bádání přírodovědně orientovaných antropologů by snad měly mít preskriptivní, nikoliv pouze popisný a heuristický charakter. „Zabíjeli se naši předkové více než my dnes? Tak to asi něco dnes děláme špatně“,…; „Praktikují naši biologičtí příbuzní často incest? Tak proč ne my“…; „Vynikali naši předkové v plýtvavém vyvražďování megafauny? No vidíte to, ochránci zvířat, sloni to mají prostě spočítané už od paleolitu“ atp. V těchto (doufejme že) nikdy nevyslovených karikaturách zaznívá onen výše zmíněný spor o kladné či záporné hodnoty domněle se „schovávající“ za „přírodními jevy“, které často začnou kolidovat tam, kde se střetnou nad společnou látkou zástupci obou antropologických „kultur“ či tam, kde se zcela rozostřuje hranice mezi „přírodou“ a „kulturou“, jako je právě otázka minulé či současné lidské evoluce. Ten, kdo „kope“ za tým „kultury“, bude z mnoha různých důvodů, které si čtenář domyslí, marginalizovat vliv biologie a vice versa. Domníváme se, že tyto snahy jsou pomýlené hned dvakrát. Jednak projekcí jakýchkoliv hodnot do „světa tam venku“ (přírody, chceme-li), ať již pozitivních či negativních, jednak v mnohem hlubším problému – totiž v samotném předpokladu, že něco jako kultura a příroda, či pro potřeby tohoto textu biologická a kulturní evoluce člověka, existuje nezávisle na našich kategoriích. Zběžný pohled například na kamennou dlažbu, kterou prorůstá tráva, by nám mohl napovědět, že v poněkud komplexnějších systémech, jako je člověk a jeho evoluce, budou složky „přirozené“ a „umělé“ (přírodní a kulturní) propojené tak, že uvažovat o nich rigidně v těchto intencích nemůže vést k jiným než neblahým koncům. Jistě tak lze činit z pragmatických důvodů (společenské a přírodní vědy pochopitelně mají různé metody práce a některé se tu hodí lépe, tu hůře), ovšem tento „zábor“ toho či onoho tématu či jevu ještě neznamená, že nutně souvisí s jeho vlastnostmi – mnohem spíše s vlastnostmi výzkumníka.10 10 Pozoruhodným příkladem je například to, že ve stejné době jen nedaleko od sebe bádající Napoleon Chagnon (lidský behaviorální ekolog) a Jacques Lizot (francouzský antropolog a oblíbenec Clauda Lévi-

32


07.06.12 22:33


Evoluce a morálka To, co je dobré a co zlé, naše etické hodnoty, totiž ani v nejmenším nemusí souviset s tím, co se domníváme vyvozovat z evolučního pojetí člověka – to, co považujeme za adaptivní, vzniklé v evoluci, přitom zcela jistě stojí mimo kategorie dobrého a zlého, které jsou navíc v prostoru a čase proměnlivé. Jakákoliv snaha o naturalizaci etiky naráží na tento problém, na který upozornil již v roce 1903 G. E. Moore11. To platí jak v pohledu nazpět, tak pro současný stav i pro jakékoliv hypotetické budoucí stavy. Proto by čtenář primárně neměl v tvrzeních o tom, zda člověk stále podléhá či nepodléhá evoluci či zda v současnosti ta či ona populace žije či nežije adaptivním způsobem hledat žádná etická hodnocení a tím méně si je tam sám domýšlet. Jinak řečeno, evoluce, alespoň tak jak je v tomto textu pojímána, je k lidským etickým hodnotám zcela lhostejná – prostě se děje. Pokud si do ní takové hodnoty přece lidé dosazují, činí tak pouze na základě více či méně přiléhavých přirovnání a analogií, o které se však není možné pevně opřít12. V různých pojednáních o evoluci člověka je také třeba mít se na pozoru před různými implicitními obsahy kulturního charakteru (zde ve smyslu jakési společenské, kulturní a politické situovanosti autora), které se, často zřejmě i nevědomě, otiskují do této problematiky. Často však úvahy o lidské evoluci vedou tím či oním směrem, aniž by se někdo zamýšlel nad tím, zda se to, kam se svými úvahami dobírá, zakládá na relevantních datech a pokusu o jejich „nestrannou“ interpretaci. Taková „zkreslení“ vědeckých teorií, obsahy, se kterými se prostě předem počítá jakožto s „obecně známou věcí“, aniž by koho napadlo je nějak ověřovat, lze pochopitelně poměrně snadno zpětně sledovat na historickém vývoji různých vědeckých disciplín a teorií. Je však takřka nemožné odhalovat to v současném bádání. Bylo by naivní si myslet, že dnes takovým zkreslením nepodléháme. Zde se to pokusíme ukázat na příkladu dvou různých teorií vztahujících se k evoluci člověka. První z nich je koncept Prostředí evoluční adaptovanosti, druhou pak teorie, kterou lze nazvat „autodomestikační“. Obě nějakým způsobem vkládají různé hodnoty do lidské evoluční minulosti a současnosti; obě trpí, každá po svém, svou utkvělou představou. V prvním případě se jedná o představu kultury jako jakési vrstvy nezávislé na svém biologickém substrátu či tenkého, nepodstatného a podružného laku na bytelném biologickém základě. G. B. Shaw kdesi napsal, že „kulturnost je tenký -Strausse) poskytli zcela jiný obrázek yanomamské společnosti – zatímco první psal jako o jejím konstitutivním znaku o agresivitě, druhý o nejrůznějších sexuálních praktikách. Tierney, Patrick, Darkness in El Dorado: How Scientists and Journalists Devastated the Amazon, New York: Norton, 2000. 11

Moore, G. (George), Principia Ethica, Cambridge: Cambridge University Press, 1903.

12 Blíže k problematice vztahu evoluce a etiky, resp. morálky viz například Mužík, V., Stella, M., Klapilová, K., Evoluce a morálka, in: Weiss, P. (ed.), Etické otázky v psychologii, Praha: Portál, 2011, s. 95–111.

33


07.06.12 22:33


nátěr, který se snadno rozpouští v alkoholu“, a proto této představě říkejme třeba „předsudek Shawovy kůrky“. Týká se tedy představy kultury jako vrstvy více či méně oddělitelné od té biologické. Předpokládá tedy existenci biologie a kultury jakožto oddělených, relativně nezávislých vrstev a navíc obsahuje i očekávání, že pod oním tenkým nátěrem jsou všichni lidé v podstatě identičtí. Druhý předsudek, který se často vyskytuje, je dobře známý „předsudek ušlechtilého divocha“ instalovaný již Rousseauem, totiž představy, že prostředí kultury nějakým způsobem poškozuje a vytrhává člověka z nějakého hypotetického „původního“, „přirozeného“ stavu. Pokusíme se tedy také ukázat, jak se tyto předsudky manifestují v některých současných konceptech evolučního myšlení o člověku, a zamyslet se nad tím, zda je vůbec možné o evoluci myslet jinak.

Vynález Prostředí evoluční adaptovanosti aneb co utvářelo naše myšlení? V první části bychom rádi nastínili hlavní rysy konceptu Prostředí evoluční adaptovanosti (Environment of Evolutionary Adaptedness, EEA), který je hlavním teoretickým východiskem evoluční psychologie, dnes zřejmě nejvýraznějšího (a také nejpopulárnějšího) směru evolučních pojetí člověka a z ní vycházejících oborů. Tento koncept, který je, jak uvidíme, poněkud prosycený oběma z výše zmíněných předsudků, vznikl jako opozice vůči, jak sami protagonisté evoluční psychologie říkají, Standard Social Science Model (SSSM)13, reprezentaci člověka, jak bývá mainstreamově prezentován v rámci sociálních věd – totiž jako bytost, která se rodí jako nepopsaný list, jako bytost zcela programovatelná kulturou a o jejímž chování, jeho příčinách a popudech nám lidská biologie a tedy ani evoluční úvahy nemohou v zásadě říci nic podstatného. Lidská kognice a chování jsou podle této představy nekonečně tvárné z vnějšku a do hry zde nevstupují, na rozdíl od zvířat, žádné vrozené aspekty, sklony a instinkty a právě tato „prázdnota“ má člověka činit člověkem14. I ona lidská „vnitřní prázdnota“ je okolností silně diskutabilní a vrátíme se k ní níže. SSSM se často spojuje ještě s představou superorganické, na biologickém substrátu nezávislé kultury, ovládané vlastními principy

13 Barkow, J. H., Cosmides, L., Tooby, J. (eds.), The Adapted mind: Evolutionary psychology and the generation of culture, New York: Oxford University Press, 1992; Pinker, S., The Blank Slate. The Modern Denial of Human Nature, New York: Penguin Books, 2002. 14 Ponechme pro tuto chvíli stranou, že dělení organizmů na „člověka“ a „zvířata“ má v rámci evolučních úvah podobnou hodnotu jako na např. „křečky“ a „zvířata“. Existuje unikátní „křečkovství“ stejně jako lidství, křeček je podobně jako člověk unikátním stvořením, proto ostatně jsou pro ně zavedeny zvláštní označení a kategorie. Nejsou však zase tak zvláštní, že by svou podstatou tvořili „sesterskou skupinu“ všech ostatních tvorů. Navíc takřka pro všechny domnělé „unikátně lidské“ vlastnosti lze jednotlivě nalézt jejich obdobu jinde v živočišné říši.

34


07.06.12 22:33


nezávislými na těch biologických. Nechme promluvit některé klasiky sociokulturní antropologie: „Člověk je člověkem, protože nemá žádné instinkty, protože vše, čím je a čím se stal, se naučil, získal od své kultury, od lidské složky prostředí, od ostatních lidských bytostí.“ 15 „Jsme nuceni učinit závěr, že lidská přirozenost je takřka neuvěřitelně tvárná, přesně odpovídá na rozličné kulturní podmínky.“ 16 „Mnoho z toho, čemu se běžně říká „lidská přirozenost“ („human nature“) je pouhou kulturou hozenou na plátno nervů, žláz, smyslových orgánů, svalů atp.“ 17 Netřeba dodávat, že evoluční psychologie vykreslila obraz člověka takřka ve všech ohledech opačný18. Snad jen v jediném ohledu zde, jak uvidíme, panuje dokonalá shoda – totiž v předsudku „Shawovské kůrky“. Oba směry, ač v opačném vyznění, považují kulturu za samostatnou vrstvu někde nad samostatnou vrstvou biologie. A zatímco jeden směr vykresluje vlastně prázdnou krustu kulturního obalu, druhý, jak uvidíme, de facto považuje kulturní obleček za cosi v mnoha ohledech nežádoucího pro pleistocénního tvora, který v něm žije. Záměrně se zde však vyhneme vzájemným kritikám evolučních psychologů a sociokulturních antropologů a především nejrůznějším více či méně oprávněným obviňováním z politické zaujatosti a sklonům k ideologizaci debaty, protože by se jednalo o diskuzi mnohem širšího charakteru, která zároveň přesahuje rámec tohoto textu.19 Jedním z ústředních bodů Darwinovy teorie je, že poskytuje vysvětlení vzniku účelnosti u živých organismů procesem přírodního výběru. Vlastnosti vzniklé přírodním výběrem jsou nazývány adaptacemi a celou řadu lidských vlastností můžeme bez větších problémů považovat za adaptivní. Jako příklad lze jmenovat dvounohost, která se poprvé objevila zřejmě u australopitéků a v současnosti ji paleoantropologové celkem ve shodě charakterizují jako adaptaci na klimatické změny, k nimž došlo někdy před více než 4 mil. let, a které vedly k ústupu lesů 15

Montagu, A. (ed.), Man and Aggression, New York: Oxford University Press, 1973, s. 9.

16 Mead, M., Sex and Temperament in free Primitive Societies, New York: William Morrow, 1963, s. 280. 17

White, L., Science of Culture: A Study of Man and Civilization, New York: Farrar, Straus, 1949, s. 149.

18 A s ohledem na to, že označení a popis SSSM pochází z dílny evolučních psychologů či jejich sympatizantů, bylo by na místě se ptát, zda a jak je skutečně rozšířen a zda se nejedná o do značné míry pokroucenou „karikaturu nepřítele“. 19 Viz např. Rose, H., Rose, S. (eds.), Alas, Poor Darwin: Arguments against Evolutionary Psychology, New York: Harmony Books, 2000; Sahlins, M., The Use and Abuse of Biology: An Anthropological Critique of Sociobiology, Ann Arbor: University of Michigan Press, 1976; Sahlins, M., The Western Illusion of Human Nature, Chicago: Prickly Paradigm Press, 2008.

35


07.06.12 22:33


a rozšíření savan. Má se za to, že v důsledku těchto vegetačních změn museli tehdejší hominidé kvůli získání potravy překonávat větší vzdálenosti, což se lépe dařilo těm, kteří tak činili pouze po zadních končetinách20. Jiným příkladem, tentokrát z oblasti psych ologie, je tzv. teorie mysli, která poukazuje na to, že dospělí mají představu o tom, že jejich vlastní zkušenost nemusí být stejná jako jiných lidí. Velmi spontánně tak přisuzujeme druhým určité intence a snažíme se odhadnout jejich úmysly. To nám umožňuje zjistit jejich aktivity či záměry, aniž bychom byli těchto aktivit přítomni. Teorie mysli je též předpokladem pro vysvětlení schopností, jako je empatie apod. Vzhledem k tomu, že lidé jsou druh s velmi komplikovanými sociálními vazbami, jsou takovéto vlastnosti bezpochyby výhodou.21 Výhodou, která umožňuje svému nositeli nejen přežít, ale především úspěšně se rozmnožit. Právě fitness (česky zdatnost), počet plodných životaschopných potomků, je totiž charakteristikou, která evoluční biology zajímá ze všeho nejvíce. Na druhou stranu si můžeme v našich sociokulturních podmínkách povšimnout mnoha aktivit, které příliš neprospívají fitness celé řady jedinců. Učebnicovým příkladem je třeba sklon k nadměrné konzumaci sladkostí, která často vede ke kardiovaskulárním onemocněním – jednomu z nejčastějších důvodů úmrtí v současném industrializovaném světě.22 Koneckonců, ani čtením či psaním textů podobných tomuto si zřejmě příliš vysokou fitness nevysedíme.

EEA: hlavní teze Tento nesoulad se pokouší vysvětlit právě koncept Prostředí evoluční adaptovanosti, poprvé formulovaný britským psychologem Johnem Bowlbym. Tento zajímavý chlapík začínal jako psychoanalyticky orientovaný psychoterapeut a posléze byl velmi ovlivněn Lorenzovsko-Tinbergenovskou etologií. Při své práci s adolescentními delikventy si povšiml, že celá řada z nich pochází z rodin, v nichž si, eufemisticky řečeno, se svými rodiči příliš svornosti neužila. To ho vedlo k formulaci teorie attachmentu, která v jádru říká, že lidské mládě nemá smysl uvažovat bez sociálního kontextu, na němž je závislé, a že systematický vztah s pečovatelem, nejčastěji s matkou, je pro jeho další vývoj zcela klíčový. To se zdá z dnešního pohledu jako banalita, ale nesmíme zapomenout na to, že v 50.–60. letech vévodil psychologii behaviorismus, který se domníval, že pomocí odměn a trestů lze z dětí vytvořit v podstatě cokoliv (ostatně behaviorismus nemalým podílem přispěl i k utváření SSSM).23 Což mělo významné praktické 20 Např. Foley, R. A., Lidé před člověkem, Praha: Argo, 1998. 21 Dunbar, R. M., Příběh rodu Homo. Nové dějiny evoluce člověka, Praha: Academia, 2009. 22 Yusuf, S., Reddy S., Ôunpuu S., Anand S., Global Burden of Cardiovascular Diseases, Circulation, roč. 104, č. 23, 2001, s. 2855–2864. 23 Skutečně se zdá, že behavioristické stanovisko se více či méně kryje s představou mnoha společenskovědních oborů od sociální psychologie až po sociální antropologii a gender studies. Podle behavioristů

36


07.06.12 22:33


důsledky např. při zavádění různých zařízení, jako jsou jesle apod. A právě ve své klasické práci o attachmentu Bowlby představuje termín prostředí evoluční adaptovanosti a píše k tomu: „…rychlost, s jakou bylo prostředí člověka rozrůzněno, a to především změny během předchozích století způsobené člověkem samotným, zdaleka převyšuje tempo, jímž je přirozený výběr schopen fungovat“.24 Tato teze byla následně rozpracována teoretiky vznikající evoluční psychologie a to především z okruhu katedry antropologie UCLA v St. Barbaře, konkrétně se jednalo o Johna Toobyho, Ledu Cosmides a Donalda Symonse. Ve svém jádru tato teorie předpokládá, že nejdelší část evoluce člověka probíhala v období pleistocénu (tj. 1,8 mil. – 10 tis. let před současností) a v podstatě všechny lidské adaptace vznikly během tohoto období. Jinými slovy, lidé jsou adaptováni na prostředí, v jakém v té době žili. Prostředím se zde nemyslí např. konkrétní typ krajiny, ale celkový souhrn selekčních tlaků spojených s tehdejším způsobem života. Šlo především o sociální prostředí a s tím související adaptivní problémy, jako je výchova potomků, výběr partnera, kooperace apod. Tento koncept se tedy pokouší vysvětlit zřejmou neadaptivnost mnoha fenoménů v současných lidských komunitách. Protože adaptace vznikají v řádově delších časových úsecích, nemůžeme být adaptováni na tak recentní vynálezy, jako je např. antikoncepce.25 V tomto ohledu nejsme maximalizátoři fitness (ostatně kdo z nás uvažuje ve smyslu: „co bych asi tak udělal pro zlepšení své fitness?“), ale jsme vybaveni motivacemi, které k tomu za ancestrálních podmínek vedly. Proto také Jared Diamond nazval svou známou knihu Proč máme rádi sex (v originále Why sex is fun?) a ne třeba Proč máme rádi rozmnožování.26 A právě studium motivací, které odkazují na adaptivní problémy pleistocénu, má být hlavním výzkumným cílem evoluční psychologie. Jinak řečeno, všechny motivace původně sloužily zvyšování fitness. Změna prostředí vyvolaná především rapidní kulturní evolucí27 (málokterý evoluční psycholog se zamýšlí nad jejím původem, ostatně stojí mimo oblast jeho zájmu) však plnění tohoto účelu, ryze biologicky motivovaného, mnohdy znemožnila a na scéně se objevují mnohé „nepravosti“ v onom „původním stavu“ nemyslitelných – od přejídání sladkým přes zneužívání návykových látek až třeba po „rizikové“ sexuální chování.

je možné vysvětlit valnou většinu (pokud ne veškeré) lidského chování pomocí několika jednoduchých způsobů učení. Lidskou mysl tedy považují za zcela generální. 24 Bowlby, J., Attachment: Second Edition (Attachment and Loss Series, Vol 1), Basic Books, 1983. 25 Více viz Klapilová, K., Konečná, M., Weiss, P., Havlíček, J., Vliv orální hormonální antikoncepce na ženskou sexualitu v evoluční perspektivě: review, Česká a slovenská psychiatrie, roč. 107, 2011, s. 343–350. 26 Diamond, J., Why is sex fun? The evolution of human sexuality, New York: Harper Collins, 1997; česky Diamond, J., Proč máme rádi sex? Praha: Academia, 2003. 27 Je pozoruhodné, že zatímco kulturní přenos (kulturu), tedy určité praktiky, pravidla chování a instrukce přenášené nějakou formou sociálního učení z generace na generaci (vertikálně) a z jedince na jedince (horizontálně), nalezneme v přírodě poměrně dost často, kulturní evoluci, tedy patrnou změnu (náhodnou i nenáhodnou) předávaných kulturních obsahů, zvláště pak tak rapidní, můžeme dokumentovat pouze u člověka, viz také níže.

37


07.06.12 22:33


Modulární mozek Důležitou součástí tohoto konceptu je též představa o modularitě mysli. Jinými slovy náš mozek je vybaven celou řadou speciálních modulů k řešení konkrétních problémů, jimž čelil v pleistocénu.28 Celá řada výzkumů z oblasti neurověd ukazuje, že na modularitě mysli skutečně něco bude a že lze zjistit určité okruhy zpracovávající určité typy vjemů, např. lidské tváře, často poměrně jasně lokalizovatelné i v samotném mozku.29 Podobná podpora přichází i ze strany kognitivní psychologie. Koneckonců málokdo má problémy jako např. autisté s tím, že by nebyl schopen vnímat vyladění jiných lidí či s tím, jak své soudruhy pomlouvat.30 Ovšem relativně dost školáků má problémy se sezením s rukama za zády, když se po nich chce, aby se zájmem poslouchaly výklad o integrálním počtu či deskriptivní geometrii. Modulární teorii si můžeme ukázat na konkrétním příkladu z oblasti vnímání lidských tváří. V celé řadě studií byla zjištěna tendence upřednostňovat symetričtější tváře oproti těm méně symetrickým. Evoluční psychologové se tuto preferenci snaží vysvětlit jako adaptaci pro jedince s vysokou vývojovou stabilitou. Podle alternativní teorie jde o obecnou tendenci mozku preferovat symetrické tvary před asymetrickými.31 Tyto dvě soupeřící hypotézy byly testovány pomocí jednoduchého experimentu, v rámci něhož účastníci studie hodnotili preference pro tváře zobrazené bradou dolů (t.j. tak, jak je běžně vídáme) a otočené čelem dolů (tak, jak je vídáme spíše zřídka).32 Symetrie posuzovaných tváří se v obou případech neliší, takže v případě hypotézy o obecných preferencích pro symetrické tvary a potažmo teorie generálního mozku by se preference v obou případech také lišit neměly. Ovšem preference pro symetrické tváře byla zjištěna pouze při zobrazení bradou dolů, což poukazuje spíše na modulární systém než na generální.33

28 Tooby, J., Cosmides, L., The Psychological Foundations of Culture, in: Barkow, J. H., Cosmides, L., Tooby, J. (eds.), The Adapted Mind Evolutionary Psychology and the Generation of Culture, New York: Oxford University Press, 1992, s. 19–136. 29 Blažek, V., Trnka, R. (eds.), Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd, Praha: Karolinum, 2009. 30 Dunbar, R., Příběh rodu Homo. Nové dějiny evoluce člověka, Praha: Academia, 2009. 31

Enquist, M., Arak, A., Symmetry, beauty and evolution, Nature, roč. 372, 1994, s. 169–172.

32 Little, A. C., Jones, B. C., Evidence against perceptual bias views for symmetry preferences in human faces, Proceedings of the Royal Society of London Series B-Biological Sciences, roč. 270, 2003, s. 1759–1763. 33 Je však třeba dodat, že vnímání tváří může být poměrně speciálním případem. Řada vlivných kognitivních psychologů se přiklání k tomu, že u většiny komplexnějších kognitivních procesů se zapojují jak generální, tak i modulární systémy.

38


07.06.12 22:33


Lovci a sběrači: modelové society Vzhledem k tomu, že chování v aktuálních podmínkách nemusí být adaptivní, teoretikové konceptu EEA navrhují, že nemá cenu se příliš zabývat chováním samotným, ale je potřeba odhalovat psychologické mechanizmy.34 Proto se též vysmívají behaviorálním ekologům, když zjišťují reprodukční úspěch rozdílných životních strategií ve společnostech žijících v různých ekologických podmínkách.35 Do popředí zájmu evolučně psychologicky orientovaných antropologů se tak dostávají jakožto jakýsi „ideál“ lovecko-sběračské komunity.36 Mají být totiž modelovými společnostmi, které jsou nejblíže tomu, jak vypadaly společnosti v době, na niž jsme podle těchto autorů adaptováni. Předpoklad evoluční psychologie tedy zní, že pod relativně nepodstatným kulturním nátěrem, který do důsledku vzato často poškozuje „evoluční zájmy“ člověka, jsme všichni uvnitř stejní lovci a sběrači, adaptovaní na tytéž podmínky pleistocénní Afriky, kteří však shodou stochastických okolností žijí ve více či méně evolučně nepůvodním prostředí takřka po celém světě. Představa „člověka s myslí z doby kamenné řítícího se dvoustovkou po osmiproudé dálnici“, byť je jistě z výzkumného hlediska lákavá a přinesla celou řadu výsledků, má však celou řadu trhlin. Předně, o podobě oné takřka mytické původní „pleistocénní rodiny“ se můžeme jen dohadovat, protože sociální uspořádání jaksi nefosilizuje.37 Podobně o vztahu těchto lidí k jejich prostředí a o přesném způsobu obživy víme jen tolik, kolik umožní interpretovat paleoantropologické nálezy. Evoluční psychologové proto z nouze sáhli po lidech, kteří se jim jevili žít dostatečně podobným způsobem života – tedy po recentních loveckosběračských společnostech. Jako jedna z modelových společností jsou často prezentováni !Kung Sanové z jižní Afriky, kteří do šedesátých let minulého století žili poměrně běžně v nomadických skupinách roztroušených po Kalaharské poušti. Prehistoricky byl však areál, jejž obývali, zřejmě mnohem širší, na což se usuzuje především podle výskytu typických skalních maleb či rytin. Historicky však byli vytlačeni jak jihoafrickými Búry, tak i některými bantuskými kmeny jako jsou např. Hererové v Na-

34 Tooby, J., Cosmides, L., The Psychological Foundations of Culture, in: Barkow, J. H., Cosmides, L., Tooby, J. (eds.), The Adapted Mind Evolutionary Psychology and the Generation of Culture, New York: Oxford University Press, 1992, s. 19–136. 35 Barrett, L., Dunbar, R., Lycett, J., Evoluční psychologie člověka, Praha: Portál, 2007. 36 Většina výzkumů se pochopitelně z praktických důvodů děje na vysokoškolských studentech. Z hlediska EP to však není problém, u všech lidí, včetně studentů, totiž předpokládají univerzální, lovecko-sběračskou mysl. Z jistého pohledu je pozoruhodné, jak mocně se zde manifestuje „předsudek ušlechtilého divocha“ a s jakou samozřejmostí je přijímán předpoklad, že lovci a sběrači jsou v nějakém smyslu „autentičtějšími“ lidmi než lidé žijící jiným způsobem života. 37 Bolhuis, J. J., Brown, G. R., Richardson, R. C., Laland, K. N., Darwin in Mind: New Opportunities for Evolutionary Psychology, PLoS Biology, roč. 9, 2011.

39


07.06.12 22:33


mibii.38 Skupiny Sanů byly velmi fluidní, obvykle čítaly 10–30 dospělých jedinců. V období sucha se však mohly různé skupiny sejít až v počtu 200 lidí. Lov byl u Sanů obvykle výsadou mužů. Jejich kořistí byly většinou antilopy, kudu, prasata, dikobrazi a někdy i žirafy. Ovšem menší zvířata, jako jsou různí hlodavci či ještěři, mohly ulovit i ženy. Maso bylo velmi cenným zdrojem (Sanové někdy mluví o specifickém „hladu na maso“), který se rozděloval podle složitých pravidel a někdy se o něj vedly vášnivé spory. Ženy opatřovaly větší část potravy, a to především sběrem různých plodů, hlíz, ořechů mongongo (tvoří až 50 % rostlinné potravy), hmyzu apod. Kvůli některým rokům s velmi nízkými dešťovými srážkami hráli ve společnosti velmi významnou roli starší jedinci, kteří měli znalosti o vodních zdrojích a rostlinách, které se běžně nekonzumovaly. Většina manželství byla monogamních, nepřetrvávala však nutně po celý život a po jednom či dvou dětech docházelo často k rozchodu a nalezení si dalšího partnera. Výjimečně se mohla objevit polygynie. Meziporodní intervaly se pohybovaly okolo 4 let. Děti byly kojeny a nošeny v průměru do tří let a měly v podstatě volný přístup k prsu (sají i několikrát za hodinu).39 Celkově šlo o společnosti velmi egalitářské, vedení jednotlivých skupin bylo spíše neformální, vlastnění většího množství věcí nebylo příliš obvyklé, protože při nomadickém způsobu života a neexistenci domácích zvířat bylo třeba celý majetek unést na zádech. Navíc celá řada věcí byla intenzivně darovávána ve složitém systému vztahů.40 Ovšem pokud bychom nabyli dojmu, že obdobně vypadá (či spíše vypadal) život i v jiných lovecko-sběračských společnostech, jsme na omylu. Variabilita i v základních behaviorálně ekologických parametrech je natolik veliká, že evoluční antropolog, znalec kmene Hadza, Frank Marlowe tvrdí, že bychom klidně mohli mluvit o různých druzích.41 V podstatě ve všech aspektech života, tak jak o tom byla řeč u Sanů, lze nalézt výrazné rozdíly. Jen namátkou, celá řada austrálských společenství byla výrazně polygynních, jinde se podíl konzumace masa (jako u Aleutů) zvyšuje až nad polovinu celkového objemu stravy, často uváděná pohlavní dělba práce na lov a sběr taktéž nemusí být pravidlem, jako je tomu například u kmene Aeta z Filipín, kde se na lovu podílí i ženy. U pygmejů Aka z Konga otcové tráví se svými dětmi téměř polovinu dne; děti dokonce místo dudlíku používají jejich bradavky, jinde se role otců smršťuje na méně než desetinu dne.42 S podobným výčtem bychom mohli pokračovat na mnoha dalších stranách. Navíc lovecko-sběračské společnosti můžeme těžko považovat za jakési živoucí 38 Smith, A., Malherbe, C., Guenther, M., Berens, P., The Bushman of Southern Africa. A Foraging Society in Transition, Cape Town: David Philip Publisher, 2004. 39 Shostak, M., Nisa, dcera Kungů, Praha: Mladá fronta, 1993. 40 Shostak, M., Return to Nisa, Cambridge: Harvard University Press, 2002. 41 Marlowe, F., W., Hunter-gatherers and human evolution, Evolutionary Anthropology, roč. 14, 2005, s. 54–67. 42 Marlowe, F. W., Hunting and gathering – The human sexual division of foraging labor, Cross-Cultural Research, roč. 41, 2007, s. 170–195.

40


07.06.12 22:33


fosílie, neboť až na výjimky, jako tomu bylo u Tasmánců, byli a jsou v živém kontaktu s okolními zemědělci či pastevci, což vedlo k rozšíření mnoha technologií, které se velmi pravděpodobně podílely na změnách jak způsobu obživy, tak i společenských vztahů. Navíc je otázkou, zda současné prostředí, v němž většina lovecko-sběračských společností žije, či donedávna žila, není pro ně relativně nové, poté, co byly z původního prostředí vytlačeny okolními etniky především kvůli kolonizačním aktivitám evropských států.43

Trhliny pleistocénní představy Variabilita mezi současnými lovecko-sběračskými komunitami ukazuje na to, že představa jednotných selekčních tlaků v průběhu pleistocénu může být představou až příliš schematickou. Mnoho autorů však také poukazuje na to, že celá řada vlastností, které u člověka nacházíme, není specificky lidských a je postavena na znacích, které sdílíme s jinými primáty či dokonce savci.44 Opět namátkou lze vzpomenout celý klastr jak fyziologických, tak i behaviorálních znaků spojených s kojením. Jiným příkladem by byly afektivní okruhy v mozku, které v základu sdílíme se savci a do určité míry nejen s nimi. Představy, jako je EEA, jsou ne náhodou z dílny antropologů; byť se odkazují na evoluční teorie, často se jejich vzdělání omezuje pouze na lidský druh a v lepším případě na lidoopy. Tento přístup je tedy výrazně nefylogenetický, antropocentrický a v zásadě, navzdory svému názvu, v pravém slova smyslu neevoluční.45 Nezohledňuje, že změny, které způsobily, že člověk byl schopen expandovat mimo Afriku takřka od pólu k pólu, nebyly způsobené pouze sérií náhodných událostí (ekologický kolaps, klimatická změna atp.), ale především díky kulturním inovacím, který zapříčinil (vymyslel) sám člověk – ostrovy se těžko osidlují bez kanoe a severní Evropa zase bez patřičného oblečení.46 Kde se najednou vzala schopnost produkce nových artefaktů a technologií, když ne nějakou změnou v kognici a chování? Navíc, pokud byl člověk pleistocénní Afriky skutečně tak vázán na své prostředí, proč z něj vůbec expandoval? Z logiky teorie vyplývá, že jakákoliv odchylka od EEA snižuje fitness.47 Představa „Shawovy kůrky“ evolučním psycho43 Smith, A., Malherbe, C., Guenther, M., Berens, P., The Bushman of Southern Africa. A Foraging Society in Transition, Cape Town: David Philip Publisher, 2004. 44 Bolhuis, J. J., Brown, G. R., Richardson, R. C., Laland, K. N., Darwin in Mind: New Opportunities for Evolutionary Psychology, PLoS Biology, roč. 9, 2011, e1001109. 45 Neevoluční především proto, že v zásadě nepřipouští možnost lidské evoluce v posledních téměř dvou milionech let, a to navzdory tomu, že evoluční biologie dává celou řadu příkladů mnohem rychlejších evolučních změn. 46 Richerson, P. J., Boyd, R., Not By Genes Alone: How Culture Transformed Human Evolution, Chicago: University of Chicago Press, 2005. 47 Pro úplnost je třeba dodat, že v současnosti a v důsledku kritiky ze strany behaviorální ekologie, pro-

41


07.06.12 22:33


logům tak nějak znemožnila vidět, že ona kulturní vrstva je ve skutečnosti tím, co umožňuje lidem v různých prostředích přežívat a v daných podmínkách úspěšně se rozmnožovat, jak by tvrdila lidská behaviorální ekologie,48 výrazně příčetnější sestra evoluční psychologie. Ba co více – lidé do důsledku vzato nikde nežijí a nežili v „přírodním“ prostředí, ale vždy a všude v prostředí modifikovaném souborem „artefaktů, mentifaktů a sociofaktů“, jak kulturu popsal jeden z největších evolučních myslitelů 20. století Julian Huxley.49 Můžeme dokonce tvrdit, že lidé si prostřednictvím kulturních artefaktů (a také mentifaktů a sociofaktů) nesou to „své“ prostředí s sebou a sami si tak v zásadě vytvářejí určitou obyvatelnou niku.50 Pestrost různých kultur by pak však nutně znamenala neuvěřitelnou pestrost selekčních tlaků, kterým by lidé byli vystaveni – obrázek, který je na míle vzdálen „nepřizpůsobivé“ pleistocénní tlupě ve východní Africe a jejich tragicky maladaptovaných příbuzných po celém světě,51 kteří, neschopní se přizpůsobit novým selekčním tlakům vlastně jen vyčkávají na své vymření následkem změny prostředí, ne nepodobní ptakopyskovi v jeho vysychající louži.

Skončila lidská evoluce? Jiná linie kritiky se pozastavuje nad tím, že od pleistocénu již uběhlo relativně dost času, a není proto nutné se domnívat, že by se od té doby nemohlo přihodit nic evolučně nového. Různé populace žily v různých prostředích a vykazují adaptace, které u jiných populací nenacházíme. Jedná se např. o rezistenci k určitým endemickým infekcím, známý je třeba příklad rozšíření srpkové anemie, která v heterozygotní formě výrazně snižuje infekci plasmodii – původci malárie.52 Z oblasti Konga víme o endemické viróze známé jako horečka Lassa, vůči jejímž

ponenti EEA uvažují o různých strategiích-behaviorálních programech, které se spouštějí v různých typech prostředí. Nicméně tyto strategie jsou geneticky naprogramovány, viz např. Gangestad, S. W., Simpson, J. A., The evolution of human mating: trade-off and strategic pluralism, Behavioral and Brain Sciences, 23, 2000, s. 573–644. 48 Více o rozdílech mezi evoluční psychologií a behaviorální ekologií viz Barrett, L., Dunbar, R., Lycett, J., Evoluční psychologie člověka, Praha: Portál, 2007. 49 Huxley, J. S., Guest Editorial: Evolution, Cultural and Biological, Yearbook of Anthropology, 1955, s. 2–25. 50 Odling-Smee, J. F., Laland, K., Feldman, M. W., Niche Construction. The Neglected Process of Evolution, Princeton, Oxford: Princeton University Press, 2003; Laland, K., Kendal, J. R., Brown, G. R., The niche construction perspective: Implications for evolution and human behavior, Journal of Evolutionary Psychology, roč. 5, č.1–4, 2007, s. 51–66. 51 Pro jistotu dodáváme, že ani nejhorlivější proponenti EEA by nezpochybňovali evoluční úspěšnost moderního člověka a jde z naší strany o záměrně vykreslenou karikaturu. 52 Friedman, M. J., Erythrocytic mechanism of sickle cell resistance to malaria, Proceedings of the National Academy of Sciences, roč. 75, 1978, s. 1994–1997.

42


07.06.12 22:33


původcům je část lokální populace rezistentní.53 Jiným učebnicovým příkladem je schopnost metabolizovat mléčný cukr v dospělosti. Opět vidíme velmi pestrou mozaiku rozšíření tohoto znaku pohybující se od valné většiny ve skandinávských zemích až po velmi nízké procento u některých Bantu populací v Africe či Austrálců. Pokud bychom si takovouto mapu proložili mapou rozšíření domestikace zvířat chovaných pro mléko, velmi dobře by se překrývaly.54 Pokud tedy vidíme variabilitu v morfologických či fyziologických charakteristikách, proč bychom ji nemohli očekávat i v určitých psychologických predispozicích? Jedna poněkud kontroverzní studie např. porovnávala orientační schopnosti šestiletých dětí britského původu a dětí austrálského původu. Obě skupiny přitom vyrůstaly v rodinách evropského původu. Schopnosti malých Austrálců byly výrazně lepší.55 Studií na toto téma je relativně málo, protože se společensky jedná o minové pole. Lze si představit jen málo politicky méně korektních témat, než poukazování na rozdílné kognitivní schopnosti či temperament u různých lidských populací. Přitom u jiných organismů než u člověka různé lokální adaptace v rámci jednoho druhu nejsou ničím výjimečným.56 Dalo by se namítnout, že u většiny uvedených případů se jedná pouze o jednoduché mutace, ale že na komplexnější změny, především pak ty behaviorální a kognitivní, bylo od pleistocénu opravdu málo času. To je ostatně jeden z hlavních argumentů evolučních psychologů – na nové selekční tlaky nemohli lidé za posledních několik málo tisíc let, kdy opustili lovecko-sběračský způsob života, stihnout zareagovat. Bohužel, i zde se projevuje jednak to, že evoluční psychologové mají málokdy biologické vzdělání (jinak by věděli, že evoluční změna může nastat i mnohem rychleji než za oněch 10–14 tisíc let, kdy lidé začali opouštět lov a sběr),57 jednak to, že podle všeho nemají rádi mimolidské modely. Evolučně psychologická reprezentace člověka je ve skutečnosti spíše matoucí řečnickou strategií, neboť skutečně není pravda, že by se člověk za posledních 200, 50 či 10 tisíc let v zásadě nezměnil. Naopak – s lidmi našeho druhu (Homo sapiens) v období přibližně 50 tisíc let nazpět přichází něco, co snad ani nelze nazvat jinak než „kulturní explozí“, která de facto pokračuje dodnes. Něco zásadního se přece změnilo – lidská kapacita pro kulturní evoluci (tj. kapacita kulturní obsahy přenášet, modifikovat a aktivně dále předávat v relativně přesné podobě), 53 Barnes, E., Diseases and Human Evolution, Albuquerque: University of New Mexico Press, 2007. 54 Tishkoff, S. A., Reed, F. A., Ranciaro, A., Voight, B. F., Babbitt, C. C., Silverman, J. S., Powell, K., Mortensen, H. M., Hirbo, J. B., Osman, M. et al. Convergent adaptation of human lactase persistence in Africa and Europe, Nature Genetics, roč. 39, 2007, s. 31–40. 55 Kearins, J. M., Visual Spatial Memory in Australian Aboriginal Children of Desert Regions, Cognitive Psychology, roč. 13, 1981, s. 434–460. 56 Pro přehled viz Flegr, J., Evoluční biologie, Praha: Academia, 2004. 57 Tato nedostatečnost může být též dána tím, že odhady rychlosti evolučních změn byly publikovány především v posledních dvou dekádách, tj. poté co bylo formulováno jádro EEA.

43


07.06.12 22:33


která stále silněji začala ovlivňovat prostředí, ve kterém člověk žil, jeho sociální vazby a nepochybně i myšlení.58 Nejde o to, že by naši starší předkové neměli kulturu. Kulturní přenos není ničím zvláštním napříč mnoha živočišnými taxony.59 Čím se však lidé přece liší, je kapacita pro kulturní evoluci, pro z evolučního hlediska bleskurychlý vývoj artefaktů, ať už materiálních, či kognitivních. Kultura navíc evidentně není pouhým trapným epifenoménem jiných adaptací, jak by často rádi tvrdili zastánci evoluční psychologie, ale pochopitelně klíčovým prostředkem lidské adaptibility, způsobu, jakým lidé zabydlují své prostředí.

Kultura jako součást lidské ekologie Je neoddiskutovatelné, že to byla právě kultura, která dramaticky změnila prostředí, ve kterém člověk žil a žije. Tyto změny totiž zřejmě stále probíhají.60 Možná, že nové selekční tlaky, které kulturní prostředí vytvořilo, skutečně tvarovaly lidský druh mnohem silněji, než se většinou doposud uvažovalo. Používání nástrojů, sofistikované způsoby přípravy potravy (vaření), oheň, jazyk, umění, jistě i zesílená sociální kontrola, vznik a rozvoj formalizovaných institucí a konečně i koopce nebývalého množství mimolidských organismů do lidské společnosti (domestikace) – to jsou pouze některé aspekty kulturní evoluce, které se zcela určitě musely promítnout hluboko do lidské fyzické podstaty a jen stěží mohly zůstat jen součástí oné „Shawovy kůrky“. V pojednání o lidské evoluci je takřka nutností zmínit, že moderního člověka s jeho nejbližším příbuzným, šimpanzem učenlivým (Pan troglodytes) spojuje nejméně 98 % všech genů.61 Ač v podobných pojednáních bývá zvykem poukazovat na podobnosti mezi lidmi a šimpanzi, zde se zachováme obráceně – na první pohled je totiž rozdíl mezi námi a šimpanzem

58 Ono číslo 50 tisíc let je samozřejmě víceméně orientační a zakládá se na datování prvních archeologických nálezů komplexních kulturních artefaktů, jako jsou složité nástroje se sofistikovanou industrií, nástěnné malby, sošky atp., které můžeme považovat za určité indikátory změny. Otázkou je, zda toto číslo není jen falešným dojmem vyvolaným skutečností, že se zachovaly prostě jen ty nástroje, resp. kulturní artefakty, které jsou z trvanlivého materiálu či na něm. Sebekomplikovanější nástroje z rostlinných materiálů se prostě nedochovají tak dlouho, aby mohly vypovídat něco o lidech před dvaceti, padesáti či sto tisíci lety. 59 V současné době je debata o mimolidské kultuře velmi aktuální zvlášť v kognitivních a behaviorálních vědách a v evoluční antropologii – viz např. Byrne, R. W. et al., Understanding culture across species, Trends in Cognitive Science, roč., č. 8, 2004, s. 341–346; Laland, K. N., Janik, V. M., The animal cultures debate, Trends in Ecology and Evolution, roč. 21, č. 10, 2006, s. 542–547; Laland, K. N., Galef, B. G. (eds.), The question of animal culture, Cambridge (Mass.): Harvard University Press, 2009. 60 Hawks, J., Wang, E. T., Cochran, G. M., Harpending, H. C., Moyzis, R. K., Recent acceleration of human adaptive evolution, PNAS, roč. 104, 2007, s. 20753–20758; Cochran, G., Harpending, H., The 10,000 Year Explosion: How Civilization Accelerated Human Evolution, Philadelphia: Basic Books, 2009. 61 The Chimpanzee Sequencing and Analysis Consortium. Initial sequence of the chimpanzee genome and comparison with the human genome, Nature, 2005, roč. 437, s. 69–87.

44


07.06.12 22:33


tak obrovský,62 že jej stěží můžeme vysvětlit nějakým jinak „běžným“ biologickým evolučním mechanismem. Ona „necelá dvě procenta“ rozdílného genetického materiálu (ponechme teď stranou, zda je to hodně či málo a co nám tento údaj vlastně říká) způsobila to, že zatímco reprezentant jedné z větví, které se oddělily před šesti, ale možná že jen před čtyřmi miliony let63 (z evolučního hlediska se jedná o nepodstatný okamžik), ovládl většinu pevniny, kterou stihl ze značné části v rekordním čase vydrancovat, sestrojil systémy jako například internet a pronikl mimo naší planetu, šimpanzi zůstali se svou kamennou kovadlinou na roztloukání ořechů a hůlkou na vybírání termitů přece jen „poněkud“ bokem. Není naší snahou se zde posmívat našim biologickým bratránkům za jejich zpátečnictví. Sami bychom pak zapadali ještě hlouběji do bažiny předsudků, že „kultura“ je nějak lepší než „příroda“ – předsudků, kterých se ostatně tak svědomitě držel i Charles Darwin a vlastně celá viktoriánská éra. Ovšem pravda je taková, že zatímco my sedíme u počítače a píšeme tyto řádky,64 naši příbuzní jsou v lepším případě v relativním bezpečí lesostepi, v horším jako „bushmeat“ na některém ze západoafrických trhů či jako živé exponáty v některé ze světových zoologických zahrad. Co to zapříčinilo? Naší odpovědí je, že právě kultura, kulturní evoluce a kulturní prostředí. Z našeho pohledu sehrála totiž v lidské evoluci tak zásadní roli, nejen v dávné, ale i velmi nedávné minulosti, že striktně uvažovat o různých oddělitelných „vrstvách“ evoluce (biologické a kulturní)65 může být poměrně limitující.66 Možná, že metafora přilévání (kulturního) vína (či jiného bytostně kulturního nápoje) do (přírodní) vody by byla trefnější. Z toho ovšem plyne jedna velká nesnáz – máme-li před sebou výsledný produkt, člověka či vinný střik, nejsme již schopni jejich původně oddělené složky účelně oddělit, ba dokonce je ani rozpoznat! Kdybychom nikdy neviděli víno, zřejmě by nás ani nenapadlo po něm pátrat, pokud by před nás postavili vinný střik. Jak tedy zjistit, jakou roli kultura sehrála, jak se dobrat ke složce, kterou předem dost dobře neznáme? V případě člověka nemáme k dispozici žádný „přírodní“ základ bez kulturní příměsi (a nikdy

62 Právě rozdíly mezi člověkem a šimpanzem jsou hezkou ukázkou toho, že velmi blízký genotyp ještě nemusí znamenat velmi blízký fenotyp a naopak. 63 Dunbar, R., Příběh rodu Homo. Nové dějiny evoluce člověka, Praha: Academia, 2009. 64 Jde samozřejmě o nadsázku; většina lidstva nemá to „štěstí“, aby je někdo platil za psaní nepříliš užitečných textů, a namísto toho se hrbí na rýžovém poli či u pásu na výrobu počítačů – tj. klíčových produktů pro výrobu našich neužitečných textů. 65 Biologická a kulturní evoluce má samozřejmě celou řadu specifických charakteristik a procesů. Někteří autoři proto mluví o teorii podvojné dědičnosti. Zde jsme se však snažili zdůraznit úzkou propojenost těchto dvou procesů. 66 Durham, W. H., Coevolution: Genes, Culture, and Human Diversity, Stanford: Stanford University Press, 1991; Laland, K., Brown, G. R., Sense & Nonsense. Evolutionary Prespectives on Human Behavior, Oxford: Oxford University Press, 2005; Richerson, P. J., Boyd, R., Not By Genes Alone: How Culture Transformed Human Evolution, Chicago: University of Chicago Press, 2005.

45


07.06.12 22:33


ani takový neexistoval),67 musíme tedy sáhnout někam stranou a podívat se, zda neexistuje nějaký jiný nápoj, u kterého onu první, „přírodní“, chceme-li, složku známe, můžeme si ji tedy jaksi (byť pouze pomyslně) odečíst či porovnat přírodní základ s míchaným nápojem a alespoň si představovat, jak „vypadá a chutná víno“, jinak řečeno, jaký vliv má kultura jako selekční prostředí. Taková skupina organismů, která se pro toto srovnání nabízí, skutečně existuje. Máme na mysli naše blízké souputníky, kteří s námi po tisíce let sdílejí příbytky a osud – domácí zvířata. Toto přirovnání má pochopitelně své limity – jsou to lidé, kteří (pravda, často s pomocí domácích zvířat a rostlin) vytvořili kulturní prostředí a kulturní kapacita je v potřebné míře vlastní pouze lidem. Přesto nám domácí zvířata mohou posloužit jako heuristický model toho, jaký vliv má kulturní prostředí na organismy. Na tomto místě se příliš nebudeme zabývat lidskou kapacitou pro kulturu, tedy uchovávat, šířit a měnit kulturní obsahy. Jednak o ní bylo napsáno již mnohé a ukazuje se skutečně jako jeden z hnacích motorů evoluce našeho druhu,68 jednak by si tato fascinující problematika vyžadovala zevrubnější diskuzi, která by přesahovala rámec a záměr tohoto textu. Zde musíme vystačit s konstatováním, že tato lidská schopnost je, jak se zdá, velmi unikátní a musí za ní stát celá řada v evoluci vzniklých kognitivních adaptací. Zcela určitě v tomto ohledu neobstojí představa člověka jako „nepopsaného listu“.

Homo sapiens domesticus? Co s tím vším tedy mají společného domácí zvířata a jak nám mohou pomoci pochopit, jak se kultura podílela na lidské evoluci? Předně, musíme si uvědomit, že domestikace zvířat nejen že zásadně změnila způsob lidské obživy, ale především zvířata samotná. Nejde jen o zkrocení zvířete – jde o dlouhodobý proces, kdy jsou vlastnosti organismu měněny tak, aby lépe odpovídaly potřebám a představám jejich chovatele. Důležitou součástí tohoto procesu, který započal u psa pravděpodobně již někdy v době před 40–15 tisíci lety69 (ostatní domestikanti jsou až produktem zemědělské revoluce), je bezesporu vědomá selekce. Z velké části je to právě vědomá selekce, která vytvořila onu omračující pestrost tvarů, barev a vysloveně zvláštních typů chování, které se vyskytují u domácích zvířat. 67 Úvahy o divokých lidech bez kultury mají dlouhou historickou tradici, díky níž se těšily velkému zájmu tzv. vlčí děti, viz například Candland, D. K., Feral children and clever animals: reflections on human nature, New York: Oxford University Press, 1993. 68 Tomasello, M., The Cultural Origins of Human Cognition, Cambridge (Mass.): Harvard University Press, 1999. 69 Ani z archeologického záznamu není snadné určit, kdy se už dá hovořit o psu a kdy se ještě jedná o vlka – definitivně psí kostry nacházíme v době před přibližně 15 tisíci lety a některé genetické studie tento údaj také částečně potvrzují, připouští však možnost mnohem staršího původu psů, viz např. Savolainen, P. et al., Genetic Evidence for an East Asian Origin of Domestic Dogs, Science, Vol. 298, 2002, s. 1610–1613.

46


07.06.12 22:33


I přesto, že jsou tyto organismy jakoby vydány na milost a nemilost svému šlechtiteli (jak uvidíme za chvíli, je toto skutečně jen zdání), vyskytují se mezi nimi paralelismy, které takřka všichni domestikanti sdílejí a které naopak nenajdeme u jejich divokých protějšků. Ačkoliv se vždy jedná o tentýž živočišný druh, rozdíl mezi divokou a domácí formou je dramatický. Technicky vzato je čivava stále vlk, kterého si lidé na pár tisíc let vypůjčili, podobně i vietnamské prase je technicky vzato divočák. Genetický rozdíl mezi domácím zvířetem a jeho divokým předkem přitom bývá nepatrný (byť se pochopitelně u odvozenějších plemen nashromáždilo poněkud více genetických odlišností).70 Představují velmi přesvědčivý důkaz toho, jak rychle a dramaticky se organismus může změnit ve svém fenotypu, aniž by se nutně musel příliš změnit geneticky.

Domestikační změny Co nás při porovnání domácích zvířat a jejich divokých protějšků nejprve zarazí, je především zvýšená variabilita velikosti těla a tělních proporcí, podobně jako variabilita barvy a rozmístění tělního pokryvu a tvaru vlasového vlákna. Výrazně se liší také zvýšenou variabilitou barvy kůže, změnami na kostře (obvykle tzv. gracilizací, především ztenčením kostí). Snad nejdramatičtější změny nacházíme na lebce – u té se téměř vždy zkracuje obličejová část, spodní čelist však tento trend ostentativně ignoruje a dochází k tzv. „zmopslovatění“ lebky. Zmenšuje se mozek, především jeho senzorické oblasti, nezřídka i o desítky procent. Výrazně se mění metabolismus, trávení, ukládání tuku.71 Stále bychom mohli říci, že jde o produkt cílené selekce, že domestikanti jsou vlastně pouhé živé artefakty, což je z určité perspektivy pravda. Ovšem tato hypotéza má jeden drobný háček – abychom mohli nějakou vlastnost selektovat, musí se alespoň u některých jedinců vyskytovat, a to zde skutečně není ten případ. Výše zmíněné vlastnosti totiž u divokých populací téměř nikdy nenacházíme. „Bylo by však chybou hovořit o člověku v tom smyslu že „manipuluje s přírodou“ a způsobuje variabilitu. Kdyby organickým bytostem nebyla vlastní vrozená tendence vytvářet varianty, člověk by [s tím] neudělal vůbec nic“, napsal již v roce 1868 Charles Darwin a měl pravdu – co tedy u domácích zvířat vyvolává tyto změny? Téměř určitě to není odpadnutí přírodního výběru, které by způsobilo to, že prostě přežívají varianty, které by ve volné přírodě byly vyeliminovány. Stále častěji se hovoří o principech, jako je například nevědomá selekce, kdy selektátor vybírá jedince pro další kolo reprodukce na základě nějakého nevědomého popudu, estetického důvodu (např. 70 Parker, H. G. et al., Genetic Structure of the Purebred Domestic Dog, Science, Vol. 304, 2004, s. 1160– 1164. 71 Také dochází ke zvýšení rychlosti růstu a hormonální změny obvykle umožňují rozmnožování v průběhu celého roku. Viz Herre, W., Röhrs, M., Haustiere – Zoologisch gesehen, Jena: Gustav Fischer Verlag, 1973; Price, E. O., Animal Domestication and Behavior, New York: CABI Publishing, 2002.

47


07.06.12 22:33


zajímavá barva), behaviorálního (raději sní berana zlého než hodného) či jinak nezáměrného či neracionálního. Podobně se uvažuje o tom, že některá zvířata se ve skutečnosti sebe-domestikovala (vlci, kteří se nebáli lidí, měli tu výhodu, že mohli snáz hodovat na zbytcích u lidských loveckých táborů72) a konečně i o přírodním výběru v kulturních podmínkách – život v ohradě ve velkém počtu jedinců na jednom místě vystavuje organismus jiným selekčním tlakům než při přirozeném způsobu života, kdy je např. vystaven predátorům a nutnosti neustále pátrat po potravě. Navíc ono „eugenické“ šlechtění, tak jak jej známe dnes, nesené snahou o udržení určitých konkrétních plemen je vynálezem až 18. století () a naprostá většina dnešních plemen (např. v případě psů) pochází až z 19. či 20. století.73 Je zřejmé, že tyto nezáměrné aspekty domestikace byly více než dostatečným popudem ke vzniku „domestikovaného fenotypu“ alespoň v jeho zárodku.

Kultura mění genetiku Pozorný čtenář si zde jistě povšiml jedné zarážející skutečnosti – totiž že lidé jako jednotlivci i jednotlivé lidské skupiny se mezi sebou liší právě v těch znacích, které jsou typické pro domácí zvířata. Z toho můžeme vyvodit, že v posledních padesáti, ale ještě spíše posledních deseti tisíci letech na člověka působily obdobné, ne-li totožné selekční tlaky jako na jeho domácí zvířata. Současné výzkumy lidského genomu74 v tomto ohledu svědčí pro tuto domněnku – v posledních několika málo desítkách tisíc let se výrazně zrychlila lidská adaptivní evoluce, která poměrně věrně kopíruje i radiaci geografickou. Genetici doposud příliš neodhalili, jaký konkrétní projev ve fenotypu člověka dané mutace posledních několika málo tisíc let způsobil,75 nicméně jsou schopni určit alespoň oblast, které se tyto změny týkají. Takřka úplně se však překrývají se změnami, ke kterým došlo u domácích zvířat a zdá se, že selekční tlak na tyto oblasti v posledních čtyřiceti až deseti tisících letech zesílil takřka desetinásobně oproti předchozímu období – lidská biologická evoluce se tedy rozhodně nezastavila, naopak, rapidní kulturní evo72 Coppinger, R., Coppinger, L., Dogs: a Startling New Understanding of Canine Origin, Behavior and Evolution, New York: Scribner, 2001. 73 Sampson, J., Binns, M. M., The Kennel Club and the Early History of Dog Shows and Breed Clubs, in: Ostrander, E. A., Giger, U., Lindblad–Toh, K. (eds.), The Dog and its Genome, Cold Spring Harbor, New York: Cold Spring Harbor Laboratory Press, 2006, s. 19 – 30; pro kulturní dějiny šlechtění viz také Ritvo, H., The Animal Estate: the English and Other Creatures in the Victorian Age, Cambridge (Mass): Harvard University Press, 1987. 74 Richerson, P. J., Boyd, R., Henrich, J., Gene–culture coevolution in the age of genomics, The Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America (PNAS), roč. 107, 2011, s. 8985– 8992. 75 Zřejmě se nejedná o snížení vlivu přírodního výběru, protože změn v oblastech kódujících proteiny je více než v oblastech nekódujících, nejde tedy o změny způsobené čistou náhodou. Podle toho jsou genetici schopni alespoň přibližně určit, jaké oblasti fungování organismu se dané změny týkají.

48


07.06.12 22:33


luci stíhá nevídanou rychlostí! Jistě nejpozoruhodnější jsou rychlé změny, které prodělala viditelná část našeho fenotypu – drtivá část znaků, kterými se dnes lidé liší, jako je barva kůže, barva a tvar vlasů, duhovky, výskyt pih atp. je zřejmě velmi mladá – ve světě před deseti tisíci lety si například nikdo nezpíval o „holce modrooké“, žádné taková děvčata totiž neexistovala.76 Mnoho změn se týká i genů ručících za stavbu kostry.77 Dramatické jsou i změny v metabolismu (trávení mléka, alkoholu, velkých dávek uhlohydrátů, škrobu, lepku78) a například také v odbourávání jedovatých rostlinných látek79 – všechny tyto změny dávají pochopitelně smysl v kontextu vzniku zemědělství. Výrazným novým tlakům byl vystaven lidský imunitní systém (nemalá část dnešních běžných viróz a bakteriálních infekcí nemocí pochází původně od domácích zvířat).80 Zřejmě velmi podstatné, blíže však zatím spíše neurčené změny prodělaly i geny ručící za ontogenezi a funkci nervového systému, mozku a kognice. Ačkoliv lidští genetici si nejsou konkrétními změnami zatím jisti, domácí zvířata zde poskytují poměrně jasnou paralelu. Kulturní evoluce také (kromě přímého vlivu různých „komfortních“ – nikoliv však nutně pro člověka optimálních – podmínek, které poskytuje) dopomohla lidské geografické radiaci a adaptivní evoluci v zásadě i nepřímo – různé artefakty a technologie byly podmínkou lidské geografické radiace a ve změněných podmínkách docházelo pozoruhodně rychle ke vzniku nových biologických adaptací.81 Ty jsou zvlášť patrné u populací žijících v podmínkách velmi vzdálených ancestrálnímu prostředí (zde v užším, geografickém smyslu). Některé z nich jsme uvedli výše – bez příslušné kulturní výbavy nebyla jejich existence možná. Kul76 O barvě očí či kůže u prehistorických populací samozřejmě nevíme na základě fosilních nálezů, ale na základě molekulárně-biologických studií, které se snaží odhadnout dobu vzniku alel odpovědných za daný znak Cavalli-Sforza, L. L., Menozzi, P., Piazza, A., The History and Geography of Human Genes, Princeton: Princeton University Press, 1994. 77 Voight, B. F., Kudaravalli, S., Wen, X., Pritchard, J. K., A map of recent positive selection in the human genome, PLoS Biology, Vol. 4, 2006, e72; dobře antropologicky popsaný je zvláště dlouhodobý gracilizační trend kostry, viz např. Ruff, C. B., Body Size, Body Shape, and Long Bone Strenght in ModernHuman, Journal of Human Evolution, roč. 38, 2000, s. 269–290. 78 Tishkoff, S. A. et al., Convergent adaptation of human lactase persistence in Africa and Europe, Nature Genetics, roč. 39, 2007, s. 31 – 40; López Herráez, D. et al., Genetic variation and recent positive selection in worldwide human populations: Evidence from nearly 1 million SNPs, PLoS ONE, roč. 4, 2009, Elbers, C. C. et al. Variants in neuropeptide Y receptor 1 and 5 are associated with nutrient-specific food intake and are under recent selection in Europeans, PLoS ONE, , roč. 4, 2009, e7070; Perry, G. H. et al., Diet and the evolution of human amylase gene copy number variation, Nature Genetics, roč. 39, 2007, s. 1256–1260. 79 Wooding, S. P. et al., DNA sequence variation in a 3.7kb noncoding sequence 5’ of the CYP1A2 gene: implications for human population history and natural selection, American Journal of Human Genetics, roč. 71, 2002, s. 528–542. 80 Jiná podstatná část současných lidských patogenů se zřejmě rozšířila až se vznikem trvalých sídel a větších agregací lidí. Obě tyto charakteristiky jsou opět do značné míry závislé na zemědělství. Více viz Barnes, E., Diseases and Human Evolution, Albuquerque: University of New Mexico Press, 2007. 81 Richerson, P. J., Boyd, R., Not By Genes Alone: How Culture Transformed Human Evolution, Chicago: University of Chicago Press, 2005.

49


07.06.12 22:33


tura totiž jakoby „zaštítí“ organismy v ní žijící (nejen lidi, ale i různé živočichy a rostliny), ušetří je určitých selekčních tlaků a pod její záštitou se pak může projevit určitá skrytá variabilita, ze které je posléze možné selektovat různými směry. Hovoří se o koevoluci genů a kultury, koevoluci tak těsné, že místy jejich hranice začínají být velmi nejasné, zvláště v tom ohledu, co bylo příčinou a co následkem dané evoluční změny.82 Pozoruhodný je také selekční tlak, který u domácích zvířat „odblokuje“ variabilitu typickou pro domestikanty a u kterého můžeme předpokládat, že mohl sehrát svou roli i v evoluci moderního člověka. V 50. letech zahájil sovětský genetik Dimitrij Beljajev pozoruhodný experiment, který trvá podnes a který pomohl odhalit jeden z nejpodstatnějších aspektů domestikace.83 Beljajev se totiž z ryze praktických důvodů pustil do selekce stříbrných kožešinových lišek na krotkost a snášenlivost vůči člověku. Důvod byl pragmatický – méně stresované lišky v klecových chovech by měly kvalitnější srst a lépe by přežívaly. Experiment se po několika generacích zdařil – „domestikovaná elita“ lišek nejen že dobře snášela lidský kontakt, ale dokonce jej aktivně vyhledávala. Co však Beljajev neočekával, bylo to, že aniž by je na tyto znaky selektoval, objevily se u nich typické domestikační znaky – na kožichu se začaly objevovat skvrny, změnily se jejich tělesné proporce, povysly jejich uši, zkrátily se jejich čumáky, zatočil ocas a vrcholem všeho bylo, když některé z nich začaly vydávat zvuky připomínající štěkot. Výrazně se změnilo i jejich chování vůči člověku – podobně jako u psů a jiných domácích zvířat se u nich objevila predispozice k porozumění lidským gestům (která se nevyskytuje ani u divokých lišek, ani u vlků, ale dokonce ani u šimpanzů84) a staly se tak krotkými a neagresivními, že jsou momentálně ke koupi jako neobvyklí domácí mazlíčci.85 Plyne z toho jedna pozoruhodná skutečnost, totiž že zcela primární aspekty domestikace jsou ty kognitivně behaviorální – totiž selekce na neagresivitu a kooperativitu. Morfologické a další změny jsou až druhotným, doprovodným a v zásadě méně podstatným fenoménem.86 Můžeme si být téměř jisti, že podobnou selekci prodělal a prodělává i člověk. Odcitujme zde Richarda Wranghama, jednoho z evolučních antropologů, který si v poslední době pohrává s myšlenkou, že lidé domestikovali sami sebe, respektive, že kultura, byť prostřednictvím např. 82 Richerson, P. J., Boyd, R., Henrich, J., Gene–culture coevolution in the age of genomics, The Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America (PNAS), roč. 107, 2011, s. 8985– 8992. 83 Belyaev, D., Destabilizing selection as a factor in domestication, Journal of Heredity, roč. 70, 1979, s. 301–308; Trut, L., Early Canid Domestication: The Farm-Fox Experiment, American Scientist, roč. 87, 1999, s. 160–169. 84 Hare, B., Tomasello, M., Chimpanzees are more skillful in competitive than in cooperative cognitive tasks, Animal Behavior, roč. 68, 2004, s. 571–581. 85 Viz: www.sibfox.com. 86 Za těmito na první pohled nesouvisejícími změnami by mohl být metabolismus melaninu, který ovlivňuje jednak zbarvení tělních povrchů a zároveň se podílí na metabolismu některých neuropřenašečů, např. dopaminu. Pochopení biochemických souvislostí je však spíše kusé.

50


07.06.12 22:33


„selekce na krotkost“ a kooperativitu, bez kterých by byl vznik lidských kultur nemyslitelný, se stala pevnou součástí lidské biologie a vice versa: „Domnívám se, že je na čase začít si pohrávat s myšlenkou, že lidé během posledních třiceti, čtyřiceti či padesáti tisíc let domestikují sami sebe. Pokud následujeme vzorec patrný u psů (a bonobů), přibližujeme se formě se stále juvenilnějším chováním. Fascinující na tom je zejména představa, že tento trend se ubírá stále rychleji kupředu. (…). Domnívám se, že máme důkazy pro to, že se nacházíme někde uprostřed evoluční události, kdy dochází ke zmenšování zubů, čelistí, mozku, a má také smysl se domnívat, že pokračujeme v domestikaci a krocení sebe sama. Tento trend pravděpodobně začal, když jsme se usadili ve stálých vesnicích, před dvaceti či třiceti tisíci lety či ještě dříve. Lidé s antisociálními sklony jsou značně omezeni, co se týče reprodukce. Jsou popravováni, vězněni či trestáni tak, že jim je znemožněna reprodukce. Jde o stejný proces selekce proti excesivně agresivním jedincům v komunitě jako během domestikace (zvýrazněno autory)[…].“ 87

Je poměrně pozoruhodné, že úvahy o tom, že člověk domestikoval sám sebe, že je „autodomestikantem“, provázejí antropologii od samotného jejího vzniku. Johann F. Blumenbach v roce 1806 například napsal, že „člověk je nejvíce domestikovaným zvířetem. Člověkem je totiž právě proto, že se vždy rodí do lůna kultury a nemá divokou formu, kterou by bylo možno nazvat člověkem“ 88 a tato paralela byla v posledních letech i dále hojně rozpracovávána.89 Snad by si antropologové uvědomili nutnost integrálního přístupu ve věci „biologie“ a „kultury“, nebýt vyloženě negativních konotací, které myšlenka „domestikovaného“ člověka nesla. Domestikace byla odedávna spojována s degenerací a ve vztahu k člověku zde pochopitelně silně působil zmíněný předsudek ušlechtilého divocha a jeho zrcadlový předsudek – civilizací degenerovaného, postiženého člověka. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by celá generace antropologů a lidských genetiků, především z Německa, nevolala po medikalizaci různých „domestikačních projevů“ u člověka (které sami v prvních třech desetiletích 20. století objevili90). Jejich volání bylo nejen v Německu, ale i dalších zemích vyslyšeno v podobě různých eugenických a rasově-hygienických opatření (skutečnost, že takovým umělým výběrem by byla lidská domestikace dokonána, nikoliv zvrácena, ponechme stranou). Byl to mezi jinými i Konrad 87 Wrangham, R. W., The evolution of cooking. Interview with Richard Wrangham, EDGE –The Third Culture, 2002, www.edge.org/3rd_culture/archive.html. 88 Blumenbach, J. F., Beyträge zur Naturgeschichte, Göttingen: Heinrich Dieterich, 1806. 89 Např. Leach, H. M., Human domestication reconsidered, Current Anthropology, roč. 44, 2003, s. 349– 368; viz také Stella, M., Domus a podoba. Poznámky k jevové stránce a historii výzkumu domestikace, in: Kleisner, K. (ed.), Biologie ve službách zjevu. K teoreticko-biologickým myšlenkám Adolfa Portmanna, Edice Amfibios, sv. 8., Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008, s. 139–170. 90 Blíže k dějinám teorie lidské autodomestikace viz Stella, M., Teorie autodomestikace v německé antropologii a biologii do roku 1945. Kontext, důsledky, zastánci, Diplomová práce, Praha: FHS UK, 2006.

51


07.06.12 22:33


Lorenz, který ve 40. letech brojil proti „zprasatění“ člověka a své jinak ve všech ohledech briskní a fascinující pozorování o paralelách mezi chováním domácích zvířat vložil do rukou nacistické ideologie.91 Možná že právě toto zneužití, dnes již z větší části zapomenuté, bylo důvodem, proč se o „lidské domestikaci“, o tom, že lidská biologie a kultura jsou hluboce propojeny a v zásadě rozlišitelné pouze arbitrárně, dlouho nemluvilo. To, že právě tato „lidská domestikace“ učinila člověka člověkem, zůstalo tématem, o kterém se po desetiletí nemluvilo jinak než jako o prosté metafoře.92 Interakce kultury s biologií, která by měla jiný než negativní dopad, byla dlouho považována za nemožnou, ať již ve smyslu kulturních antropologů, kteří biologickou evoluci a lidskou biologii vůbec zcela uzávorkovali představou „prázdného organismu“, který drží pohromadě jen ona „Shawowská kůrka“, či evolučních psychologů, kteří lidskou biologickou přirozenost zamrazili kdesi v pleistocénu s přesvědčením, že posléze se už nic zvláštního nestalo a pokud ano, tak pouze k lidské škodě. V zásadě se na desetiletí zamezilo úvahám o jejich koevoluci, které se dnes ukazují jako extrémně plodné pole výzkumu, navíc s potenciálem vytvořit most mezi kulturní a biologickou antropologií, které jsou zcela rozštěpeny problematickou dichotomií „přírody“ a „kultury“.

Závěr a shrnutí Představy o tom, že evoluce (vývoj) znamená nutně pokrok (nebo jeho opak) a ten zase vždy něco dobrého (nebo špatného), že kultura je nějak „lepší“ než příroda (a tedy kulturní evoluce v nějakém ohledu lepší než ta biologická, či naopak) či dokonce samotné dělení na sféru „přírody“ a „kultury“ představují jistě pozoruhodné intelektuálně-kulturní obsahy euroamerické civilizace. Neměly bychom ale uznat, že naše výpovědi o evoluci, zvláště pak evoluci člověka, o „nás samotných“ vypovídají více ve zcela jiném smyslu, než jsme původně zamýšleli? Zdá se, že teorie lidské evoluce (zde jsme stručně představili jen dvě z nich) nesou určité obsahy, u kterých je na místě váhat, zda vystihují více daný fenomén nebo spíše původce jejich popisu. Je tedy lidská evoluce uzavřenou záležitostí? Tuto otázku jsme si položili v nadpisu a odpověď na ni zní hned v několika ohledech – ne. Jednak se domníváme a snažili jsme se doložit, že alespoň některé současné evoluční přístupy 91 V nejexplicitnější formě nalezneme Lorenzův příklon k nacistické ideologii zřejmě v jeho práci Lorenz, K., Durch Domestikation verursachte Störungen arteigenen Verhaltens, Zeitschrift für angewandte Psychologie und Charakterkunde, roč. 59, 1940, s. 2–81; blíže k této interpretaci Lorenzových raných prací viz především Kalikow, T., Die ethologische Theorie von Konrad Lorenz: Eklärung und Ideologie, 1938–1943 in: Mehrtens, H., Richter, S. (eds.), Naturwissenschaft, Technik und NS-Ideologie. Beiträge zur Wissenschaftsgeschichte des Dritten Reiches, Frankfurt a. M.: Suhrkamp, 1980, s. 189–214. 92 Jako pouhý literární obrat používá termín „domestikace člověka“ např. antropolog Peter Wilson; viz Wilson, P. J., Domestication of the human species, New Haven: Yale University Press, 1988.

52


07.06.12 22:33


k člověku poměrně přesvědčivě poukazují na to, že se lidská biologická evoluce spíše stupňuje, než že by se, jak se často tvrdilo, zastavila a byla nahrazena evolucí kulturní. Ovšem na otázku, zda je lidská evoluce uzavřenou záležitostí se dá odpovědět „ne“ i v jiném smyslu. Různé směry v antropologii, ba dokonce různé směry ve vědě obecně, vykreslují různé obrazy či reprezentace člověka. Ty se však zcela zásadně liší a od těchto odlišných představ se odvíjí i debaty o tom, jak se to má s lidskou evolucí. Při tvorbě těchto obrazů se často uplatňují různé široce přijímané „pravdy“, jejichž dna však nelze dohlédnout – předně toho, že skutečně existuje něco jako „příroda a kultura“ jako oddělené vrstvy či sféry a zda snad jedna z nich nemá vyšší hodnotu či vliv než druhá. Snahy o vyřešení tohoto rébusu jsou staré jako antropologie sama. Nacházíme obrazy člověka zcela prázdné, víceméně popírající vliv biologie a biologické evoluce na člověka. Z části oprávněně vznikly jako obrana proti představám člověka pevně determinovaného svou biologickou stránkou – načrtnout obraz prázdného člověka však neznamená, že by tyto směry pracovaly s něčím jiným než toliko s dalším obrazem. Obrazem, který je založen na podle nás do značné míry chybné a omezující dichotomii „přírody a kultury“, či v případě člověka oddělené biologické a kulturní evoluce. Zdá se však, že některým se podařilo z tohoto myšlenkového schématu vyprostit. Otázka zní, jak budou tyto snahy přijímány a zda se jim podaří naplnit svou ambici – vytvořit koridor mezi dvěma znesvářenými tábory. Shoda nad tím, jak se to má s lidskou evolucí a zda je či není uzavřenou kapitolou, tedy, jak se zdá, nikdy nepanovala a zřejmě ještě dlouho panovat nebude – pokud kdy vůbec, samozřejmě.93

93 Jan Havlíček je podporován projektem UNCE 204004 a GACR P407/10/1303.

53


07.06.12 22:33

Je lidská evoluce uzavřenou záležitostí? Vztah biologické a kulturní evoluce z hlediska evoluční antropologie

Recommend Documents