© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 31 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2011/07–08
Sága rodu Ginzkeyů e až úsměvné, kolik lidí je dnes fascinováno příběhy z televizních seriálů a nemůže se od osudů jejich hrdinů odpoutat. Blikají za okny vratislavických domů šedomodré odrazy světel obrazovek a z nich vytékají do světa příběhy. Uchvacují nás a zároveň se zdráháme uvěřit, že by se mohlo vůbec někdy něco podobného reálně odehrávat. Mohli se opravdu ti sympatičtí klučíci jen svojí pilnou prací dobrat postavení a bohatství a sličné dívky zase přes všechna úskalí získat vytouženou lásku bohatého snoubence? Kuriózní přitom je, že právě jeden takový příběh se uplynulé čtvrt tisíciletí pomalu, ale jistě začal odehrávat přímo ve Vratislavicích. Příběh neuvěřitelného vzestupu z chudoby až do šlechtického zámečku. Sága rodu Ginzkeyových. Na konci 18. století se v Čechách začalo cosi dít. Pracovití řemeslníci, vzešlí vesměs z chudobných poměrů, pomaloučku bohatli a tu a tam se mezi nimi začali objevovat takoví, kteří svůj domácí podnik pomalu přeměňovali na tovární výrobu. Velkorysé 19. století pak nejlepším z nich umožnilo, aby se stali tak bohatými, že v místech, kde působili, najednou zastínili vliv tradiční šlechty. Tak vznikla v Čechách zvláštní vrstva, která je občas v literatuře označovaná jako Grand Bourgeois čili velkoburžoazie. Není to však žádný název poplatný rétorice knih o marxismu-leninismu; to francouzské spojení neznamená nic jiného než vyšší měsťanstvo. Mezi těmito vyššími měšťany začaly od poloviny 19. století v Čechách převládat německé rodiny, jejichž členové běžně sami sebe uváděli jako DeutschBöhme čili Němečtí Češi. Přesnější by snad bylo Němečtí Bémáci, protože v té době žila v zemi dvě etnika – Češi a Němci, označující se pak pro účely zemského členění obyvatelstva monarchie dlouhou dobu společně jako Böhme. Zejména továrníci německé řeči se jednoznačně a velmi silně identifikovali s rakouskou monarchií a vším, co k ní patřilo. A jestli něco zemi císaře Františka Josefa I. bytostně provázelo, pak to byl trojlístek: Vídeň, šlechta a armáda. Velkoprůmyslníci z Čech se pokoušeli – s obrovskými majetky v zádech – dosáhnout na všechno z něj. Ve Vídni si zakládali obchodní zastoupení, zasedali v parlamentu a oddávali se životu celebrit – ovšem poněkud kyselí z toho, že u dvora mají pořád horší postavení než podstatně „chudší“ boháči z rakouských zemí. Doma si pak žili důsledně ve šlechtickém stylu – jejich velkolepé vily připomínaly spíše malé zámečky – komfortní a vybavené moderní technikou, ale taktéž plné překrásného nábytku, sbírek starožitností a paroží. Velkotovárnické dcerky se vdávaly jen za velkotovárnické synky, kteří – stejně jako hoši z rodů opravdových šlechticů – předtím vykonávali službu v c. k. armádě, obvykle v některém z vyhlášených regimentů jezdectva. A konečně – ti nejbohatší či nejvlivnější z továrníků, nadto dobře zapsaní u císařského dvora,
J
241
bývali povyšování do baronského stavu a titulovali se pak přídomkem Freiherr von čili svobodný pán. Zvláštní přitom bylo, že v žádné jiné zemi v celém Rakousko-Uhersku se takto rozsáhlá vrstva rádobyšlechty nezrodila v takovém měřítku jako v Čechách. Zejména v severočeském pohraničí byli „textilní baroni“ téměř v každé větší vsi. Zdaleka ne všichni byli sice povýšeni do baronského stavu, ale většina z nich ve svém bohatství a vlivu beze zbytku nahradila původní opravdové šlechtice. V Liberci to byli pochopitelně Liebiegové, v Hrádku nějaký čas kralovali Leitenbergerové, na Jablonecku Riedelové, v Českém Dubu pak Schmitt a Blaschke, v Raspenavě Richterové, v Novém Městě pod Smrkem Klingerové a v Jindřichovicích Heintschelové. A konečně: k Vratislavicím patřil rod továrníků Ginzkeyů. Jejich sága je ukázkou klasického vzestupu lidí díky úsilí a píli – z ničeho až na výsluní. ení to úplně jisté a v dobách vypjatých vztahů mezi Čechy a Němci by to asi znělo jako provokace, ale podle všech indicií byli Ginzkeyové – vratislavičtí boháči a zastánci německé řeči – z rodu českých sedláků. V nejstarších listinách hovořících o obyvatelích dnešních Vratislavic se totiž mezi českými jmény Wondrak a Habel objevuje i jméno Jentzkey. Podle starého registru z roku 1547 bylo na levém břehu Nisy, ve vsi patřící k českodubskému panství a osídlené vesměs lidmi českého původu, celkem dvanáct platících, tzn. pro úřady významných sedláků. Jedním u nich byl i Johann Jenitschsky. Je otázkou, na kterou dnes asi málokdo najde odpověď, z čeho že se jeho jméno – nepochybně přepsané tak, jak to tehdy slyšel německý písař – mohlo vyvinout. Mohlo jít o podobu Jeníčský, Jenišovský či Jenišovický – snad podle vsi Jenišovice, ležící v českém historickém jazykovém území nedaleko od Vratislavic směrem jižním? Odpověď je opravdu těžká. Každopádně je již z roku 1651 doloženo, že druhý lán v levobřežní vsi vlastnil jistý Jeremias Jentzkey, přičemž je velice pravděpodobné, že se jedná o zkomoleninu jména Jenitschsky a zároveň základ pro pozdější jméno Ginzkey. Sedláci Jentzkeyové ale nejen měnili jméno komolením v seznamech pro výběr daní, ale také chudli – od roku 1755 drží jejich původní rodový statek na lánu, dům č. p. 604 v dnešní Tulipánové ulici, již Hans Kaspar Wondrak. Z Vratislavic se ale nevypařili, jen jako by na chvíli ustoupili do pozadí, z něhož měli o sto let později zase velkolepě vystoupit. Pokud je výše popsaná úvaha správná, a všechny indicie by tomu mohly nasvědčovat, došlo někdy v 18. století k metamorfóze starého českého jména znějícího snad Jeníčkovský či Jenišovický přes zkomolená Jenitschsky a Jentzkey až do definitivní podoby Ginzkey. Velmi podobně
N
242
došlo ke jmenné metamorfóze také u šlechtického rodu Vchynských ze Vchynic, kteří se později psávali – také již německy mluvící – jen Kinsky. Když si dnes člověk zadá jméno Ginzkey do internetových vyhledávačů, neobjeví se mu jiní lidé než ti, kteří jsou nějak svázáni s Čechami, a drtivá většina pak přímo s původním rodem z levobřežních Vratislavic. Je tedy
Portrét Ignaze Ginzkeye – starý pan továrník z Vratislavic na něm vzdáleně připomíná amerického prezidenta Abrahama Lincolna
243
Stará chalupa Ginzkeyových někdy na konci 19. století. Kromě počtu oken ve štítě a pár detailů se zde od těch dob změnilo jen málo.
velmi pravděpodobné, že neobvyklé rodové jméno muselo vzniknout právě zde. V této souvislosti je zajímavé, že jedním z nejslavnějších nositelů tohoto jména mimo Vratislavice je rakouský básník a spisovatel
244
Franz Karl Ginzkey, autor v německých zemích poměrně známé dětské knihy Hatschi Bratschis Luftballon čili Balón Hatschi Bratschiho. Přestože se tento Ginzkey narodil roku 1871 v dnešní chorvatské Pule, jeho otec – rakousko-uherský námořní důstojník – pocházel z německy hovořící české rodiny; lze hádat, že odněkud z jizerského podhůří. V žádném povídání o rodině Gizkeyů jsem nenašel žádnou narážku na jejich možný původ; není to ale příliš udivující, když většina těchto vyprávění pochází z přelomu 19. a 20. století, kdy se, s trochou nadsázky řečeno, všichni boháči v českém pohraničí hlásili k německé řeči a často tak přirozeně i k německému rodu. A před válkou pak řada z nich horovala pro němectví pod taktovkou Konrada Henleina, jehož maminka byla také za svobodna Dvořáčková. Vůbec bych se proto nedivil, kdyby v žilách továrníků Ginzkeyů, bez nichž se od poloviny 19. století takřka po sto let ve Vratislavicích nic významného nemohlo stát, opravdu kolovala krev českých sedláků, kteří sem před staletími přišli odněkud z Turnovska. Ginzkeyovi byli přitom až do poloviny 19. století vcelku velmi chudí zemědělci a domácí tkalci. Žili si stále v levobřežních Vratislavicích v dodnes stojícím domě č. p. 612, prakticky stále na stejném místě jako jejich příbuzní před staletími, přibližně tam, kde měl kdysi svůj statek jejich prapředek Jeremias Jentzkey. Víme ze starých vlastivěd, že zde na počátku 19. století žili v tehdy vcelku nově postaveném domě nad řekou Nisou manželé Jakob Ignaz Ginzkey a Helena Ginzkey, rozená Kretschmer. Nebyli nikterak dobře zaopatření – patřili tehdy k tzv. polním zahradníkům (německy se jim říkalo opravdu doslova Feldgärtner). To bývali chalupníci, kteří neměli za vesnicí vlastní pole a louky, ale hospodařili a plodiny pouze k vlastní spotřebě pěstovali jen na pozemcích přiléhajících těsně k jejich domu na tzv. zahradě – to bylo políčko vcelku malých rozměrů. Protože samotná zahrada je nemohla uživit, k zemědělství si, stejně jako většina lidí v podhůří, ještě různě přivydělávali – zejména předli a tkali vlněné sukno. Zcela klíčové pro rod Ginzkeyů – a nakonec z hlediska budoucnosti i pro celé Vratislavice – bylo, když se Jakobovi Ignazovi a Heleně narodilo dne 25. června 1819 jejich čtvrté dítě, syn Ignaz. Ginzkeyovi sice měli nakonec šest dětí, ale právě tento syn měl být ten, který proslaví celý rod i ves. Dětství Ignaze nebylo nijak růžové, rodina se často potýkala s velkými finančními problémy a jen tak tak se rodičům děti dařilo uživit. Přesto však Ignaz vychodil šestiletou dvojtřídní farní školu při vratislavickém kostele a poté byl poslán – jak bývalo v těchto dobách běžně zvykem – do
245
vnitrozemí, kde se měl naučit češtině, druhé řeči v tehdejším království. Dnes již nevíme, u jakého českého sedláka či měšťana Ignaz Ginzkey (půvabné je, že by se česky klidně mohl jmenovat Hynek Jeničkovský) tehdy skončil, jedno je však jisté, pobytem mimo domov se značně „otrkal“ a po návratu se v něm probudil podnikavý duch, o kterém ještě Vratislavice měly něco uslyšet. Ignaz se po návratu učil tkaní doma u svého otce, který si trvale přivydělával na živobytí na jednom tkalcovském stavu. Ten měl přímo v rodné chalupě nad řekou Nisou. Hotové látky odnášel právě synek v těžké nůši až do Liberce, kde je prodával. Pomáhal ale i matce, která připravovala pro otce vlněnou přízi a barvila ji dle požadavku zákazníků; Ginzkeyovi tehdy měli vyrábět převážně polotovary po krejčí zhotovující hrubé sukně pro selky. Jenže domácímu tkaní v dobách rozvíjejícího se průmyslu rychle docházel dech a řada z chalupníků najednou pro své zboží, které se kvalitou nemohlo tovární výrobě rovnat, neměla odbyt. Také Ginzkeyovi náhle neměli tolik zájemců o koupi svého zboží a zahrada u domu početnou rodinu nemohla uživit. Bez přivýdělku z tkaní najednou přišla do chalupy bída a nouze. Došlo to dokonce tak daleko, že se v roce 1839 starý Ginzkey dostal do tak velkých platebních obtíží, že musel prodat rodový dům. Ten překvapivě koupil jeho nejstarší syn Josef, jenž si vydělával výrobou punčoch. Ginzkeyovi v chalupě proto mohli zůstat i nadále jako nájemci. Jenže ani poté neměli vyhráno – Josef Ginzkey nebyl žádný boháč, i on celé dva roky odolával věřitelům svým i otcovým, a pak zasáhl osud. Roku 1841 Josefa postihla mrtvice, na splácení dluhů nebylo a na chvíli zachráněný majetek rodiny byl záhy nato nakonec beztak soudně rozprodán. Ginzkeyova rodina však i poté v domě č. 612 žila a zde také v roce 1843 zemřel otec Jakob Ignaz Ginzkey. Protože nejstarší Josef byl po mrtvici, stal se opravdovou hlavou rodiny nečekaně teprve čtyřiadvacetiletý Ignaz, na němž od té chvíle ležela veškerá starost o maminku a zbylé sourozence. Tvrdošíjný a houževnatý mladík si vytyčil cíl nikoliv jednoduchý – chtěl uživit nejen rodinu, ale hlavně chtěl získat zpátky prodaný dům a zahradu. Byl si ale vědom, že neproduktivní výrobou vlněných látek na otcově stavu toho rozhodně dosáhnout nemůže, a proto se rozhodl k zásadnímu kroku – pořídí si novější stroj a s ním přejde na tehdy ještě nepříliš rozšířenou výrobu koberců a dek. Byl to asi riskantní kousek a jen budoucnost tehdy věděla, že mu vyjde. S tímto nápadem postavil hned na jaře roku 1843 do rodného domu první žakarový stav na koberce – vcelku moderní zařízení vymyšlené francouzským vynálezcem Josephem Marie
246
Současný pohled na ginzkeyovský rodový dům od železniční trati
Jacquardem. Aby mohl stav provozovat ve velké světnici, která ovšem nebyla dostatečně vysoká, vykopal do podlahy díru, do níž stroj umístil. Na podzim tohoto roku pak k prvnímu přidal ještě další stav a vedle ještě stroj na výrobu dek. A kupodivu se mu začalo rychle dařit – Ginzkey věděl, že doba osamocených výrobců je dávno pryč, spolupracoval proto s většími továrnami a obchodníky a již roku 1845 se se svým zbožím dostal na vídeňský trh. Ale i drobný úspěch musel být vyvážen zlými ranami osudu. V květnu 1847 zemřela Ignazovi maminka a ve stejný čas se opět ozvali věřitelé. Rozhodl se tedy odejít na druhou stranu Nisy, kde si pod kostelem pronajal bývalou stodolu č. 111, do níž umístil své stavy i příbytek. Navždy tak opustil rodný dům, stojící na pozemcích, které po staletí vlastnili jeho předkové, a vydal se se svými koberci a dekami do světa. Je zajímavé, že rodný dům Ignaze Ginzkeye, kamenná stavba, kde se pozdější velkoprůmyslník narodil a kde začínal se svým podnikáním, dodnes stojí. Je to o to překvapivější, že se stavba stará více jak dvě staletí dochovala do dnešních dnů v podobě jen málo změněné. Už mnohokrát se mi ve Vratislavicích stalo, že něco, co líčily staré vlastivědy, zůstalo všem na očích, a proto bylo vlastně skryto tak dokonale, že to zůstalo po staletí netknuto. Takto to přesně bylo s ginzkeyovským rodným domem, probrodil jsem se k němu kopřivami od železniční trati poté, co
247
Rodný dům Ignaze Ginzeye s detailem pamětní desky zasazené do jeho průčelí v roce 1943
jsem překvapivě našel jeho staré číslo popisné v současných katastrech. Dům má pořád stejné tvary a dodnes i krásnou zahradu okolo. Jen dvě okna ve štítě a stromy chyběly, jinak bylo vše jako před sto lety. A tak jsem se osmělil se a zazvonil na branku. Přivítali mne milí lidé, fotografie starého obrazu domu z ginzkeyovských časů ukázali, pamětní desku vyfotografovat dovolili – nebýt jich, je ještě dnes otočená a zazděná do štítu domu. Bylo to milé setkání v deštivém letním dni. Odcházel jsem loukou zpět do vratislavické současnosti. A když jsem se otočil, uviděl jsem přímo za rodným domem Ignaze Ginzkeye na druhé straně Nisy se tyčící zauhlovací věž a komín staré kotelny – odznaky moci ginzkeyovského impéria i symboly dnešních Vratislavic.
248
