Jayel Wylie. Copyright Jayel Wylie, 2001 All rights reserved Translation Irena Palová, 2006

Jayel Wylie A FALCONS HEART

Copyright © Jayel Wylie, 2001 All rights reserved Translation © Irena Palová, 2006 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být bez písemného svolení nakladatele reprodukována jakoukoliv formou ani prostředky mechanickými neb o ele k tr o n ic k ý mi , ani fotokopírováním nebo zaznamenáváním na jakýkoliv nosič informací.

Mým nejmilovanějším rodičům

Poděkování

Následně jmenovaným bych chtěla vyjádřit srdečné díky a zaslouženou důvěru: agentu Timothymu Seldesovi za podporu a vynikající práci, vydavatelce Lauren McKennové za nadšení a dobré nápady, Marcii Addisonové a M.L.I.S. za pomoc při vyhledávání dat a skutečně dokonalou technickou spolupráci, skupině prvních čtenářek (matce, babičce Wylieové, Alici, Isabel, Petey, Sarah, Ráchel a Lauře) za připomínky; spolupracovníkům za podporu a hlavně členům mé skvělé rodiny, a to za všechno.

Poznámka k historii Král Jindřich II., královna Eleonora, Jindřichova matka Matylda, Thomas Becket a poslední a neoplakávaný král Štěpán, byli skutečnými historickými postavami, o nichž bylo sepsáno mnoho knih. Ostatní postavy jsou smyšlené.

Poznámka k baladě Balada o sokolech je starobylá píseň ze středověké Anglie, druhá, ať už jakékoli kvality, je dílem autorky.

Prolog

Dopis bratra Paola Bosacciho sestře Sereně, přeložený z italštiny: U pobřežního hradu Falconskeep v blízkosti anglicko-waleské hranice, rok 1139 Má nejdražší přítelkyně, mám jen sílu svých chabých nadějí, jimiž se uklidňuji, že se tato slova k tobě dostanou. Mám pocit, že Florencie je stejně daleko jako hvězdy nad mou hlavou dnes v noci, dál než trůn Nejvyššího. Události posledních dnů byly tak smutné a svým způsobem také krásné, že se o ně s tebou musím podělit. Lady Bianca – Blanche, jak ji nazýval její manžel – dnes zemřela po týdnech boje s těžkou nemocí. Jakmile se služebnictvo dozvědělo, že veškerá naděje na uzdravení paní je marná, zachvátil celý hrad velký strach a rozšířil se i do vesničky, která v těchto válečných časech vznikla v podhradí. Přede dvěma dny byli spatřeni žoldáci vévodkyně z Angevinu, ale neměli žádné zprávy o královském vojsku ani o našem pánovi, lordu Markovi. Dokud lady Bianca žila, lidé zřejmě věřili, že její hrad by byl v případě obléhání nedobytný, ale jak se ztrácela naděje na Biančino uzdravení, pohasínala i veškerá důvěra lidí v nedobytnost hradu. Dnes ráno se začali stěhovat do Walesu a v poledne byl celý Falconskeep prázdný. Zůstala jen malá skupina vojáků, kteří byli pověřeni ochranou hradu, mne, umírající lady Blanche a její dcery Alisty drobného čtyřletého dítěte. Když jsem vešel nahoru do ložnice naší paní, abych jí dal poslední pomazání, našel jsem tam i malou Alistu. Seděla vedle matky, oblečená do hedvábných šatů, a tmavé vlasy měla spletené do copů. Nějaká chůva ji zřejmě oblékla a učesala a ona očekávala neštěstí, nastrojená jako na večerní slavnost. „Dobrý den, cara mia, „ řekl jsem. Vztáhl jsem k ní ruce a ona se mi radostně vrhla do náruče. Při pohledu na její důvěřivý úsměv mi vstoupily slzy do očí.

„Dobrý den, bratře Paolo, „ odpověděla a chytila mě pevně kolem krku. „Máš se dnes ráno dobře?“ Její matka ležela tichá jako smrt a po chvíli ze sebe vydala rozechvělý povzdech, který mohl být také smíchem. „Si, cara mia, mám se dobře. „ Podržel jsem si dítě před sebou na délku paže a díval se na ně. Ale neviděl jsem slzy ani jiné znamení smutku. „Ale maminka spí, „ zašeptal jsem, rozhodnutý ušetřit ji bolesti. „Běž si dolů hrát.“ „Ne, bratře, „ odpověděla Alista vážně a položila mi drobné dlaně na tváře. „ Máma říká, že u ní musím zůstat, ale ty můžeš odejít, chceš-li.“ „Alista má pravdu, „promluvila s námahou lady Blanche. Její hlas byl slabý, ale rozhodný. „Ale nemyslím si, že mě bratr Paolo opustí. Bude chtít splnit svoji povinnost. „ Zvedla bílou ruku, útlou jako vrbovou větévku, a dítě se k ní bez váhání rozběhlo. Přistoupilo ke své vzácné matce bez nejmenšího strachu, jako by nevnímalo blízkost smrti. „ Musíš mu jít z cesty, malý ptáčku, „ vypravila ze sebe lady Blanche a pohladila Alistu po růžové tvářičce. „Buď hodná.“ „Ano, maminko. „ Děvčátko se postavilo na špičky, aby dosáhlo k matčině tváři a mohlo ji políbit, a pak přešlo k oknu a posadilo se na okenní římsu. Těžké okenice byly otevřené a za oknem kroužili sokoli. Bylo jich tolik a vydávali takový křik, že spíš připomínali racky nad pláží. „Sluhové asi otevřeli klece, „ řekl jsem nepřítomně a jako hypnotizovaný jsem hleděl na ptáky. ,, Bratře Paolo, „ promluvila lady Blanche a přerušila tak mé uvažování. Vztáhla ke mně ruku, jako prve k dítěti, a já jsem ji uchopil. Snažil jsem se potlačit chvění. Její ruka byla už chladná, ale stále hezká a světlé vlasy se jí prostíraly kolem tváře, zmučené bolestí a horečkou, jako svatozář. Oči měla jasné, jako by její duše byla teď obsažena jen v jejím pohledu. Ty oči mne zajaly, jako by se mi vypalovaly do srdce. „Svěřuji ti své dítě, bratře Paolo, „ pronesla a podívala se na chvíli za mě na malou postavičku sedící na římse. „A ještě něco.“ Druhou ruku si přiložila na hrdlo a slabými prsty nahmatala řetízek. „Pomohu ti, má paní, „ řekl jsem a opatrně, abych se jí nedotkl, jsem špičkami prstů zvedl řetěz a otevřel sponku.

Ten řetěz byl nejjemnější zlatnická práce, jakou jsem kdy viděl. Jeho drobná očka byla vyrobena z jakéhosi čistého bílého kovu a byla spojena tak dokonale, že řetízek vypadal jako hladký tenký hádek. Ale přívěsek, který na něm visel, vypadal jako bezcenný. Byl to jen obyčejný růžový kámen, jakoby ohlazený vodou do tvaru srdce. Prostředkem se táhla hluboká prasklina, odhalující temně červený vnitřek. „ Tohle srdce musíš ukrýt, „ zašeptala Bianca. Její hlas byl slabý, ale oči jasné. „Srdce a modlitební knihu, která leží na truhlici u okna. „ Chytila mě znovu za ruku a tentokrát bylo její sevření velmi pevné. „Nikdy ji nesmí získat žádná anglická královna.“ Pohlédl jsem na kámen ve své ruce s novým zájmem a musím přiznat, že jsem pocítil strach. Od chvíle, kdy jsem před rokem přišel na tohle zvláštní místo, jsem mnohokrát slyšel, že lady Blanche je čarodějnice. Říkalo se o ní, že je potomkem dávných Piktů, divoké rasy lidí, kteří pili lidskou krev a žili zde ještě před Walesany. Ale Blanchin manžel, lord Mark, byl z urozeného normanského rodu a ona sama se chovala jako dobrá křesťanka. Dodržovala přikázání a ve stejné víře vychovávala i svoji dceru. Ale viděl jsem dost (jak už jsem ti několikrát psal!), abych věděl, že to, co nazývá modlitební knihou, není bible. A byl-li kámen, který jsem držel, nějakým způsobem spojen s touto knihou… „Teď běž obojí někam schovat, „ nabádala mě naléhavě. „Nesmíš ztratit ani minutu.“ „Musím tě vyzpovídat, má paní, „ namítl jsem a chtěl vykonat svoji povinnost. „Musím ti dát poslední pomazání…“ „To taky uděláš. „ Usmála se a krása stále zůstávala v její tváři i v mém srdci. Cítil jsem nezměrnou bolest. „Paolo, prosím tě, udělej to pro dobro mé dcery.“ Znovu jsem pohlédl na dítě u okna a konečně jsem pochopil. Lady Blanche byla poznamenána proti své vůli zlem, které souviselo s těmito dvěma předměty. A dokonce i v hodině smrti chtěla Alistu svěřit do rukou Božích. „ Ukryji je dobře, má paní, „ slíbil jsem a tiše přísahal našemu Pánu, že ta malá se o nich nikdy nedozví. „ Vrátím se brzy.“ Lady Blanche zavřela oči a pustila moji ruku, ale úsměv jí nezmizel z tváře. „Děkuji ti, příteli, „ zašeptala. Ložnice lady Blanche byla v nejvyšší věži hradu a já jsem běžel dolů po točitém schodišti stále rychleji, skoro jsem neviděl prskající louče, které jsem míjel, a ani jsem nemyslel na to, kam vlastně mířím. Seběhl jsem do

podzemní místnosti, o níž kdysi hovořilo služebnictvo, ale kterou jsem nikdy neviděl. Byl v ní pramen, přírodní studna, která se používala v době obléhání hradu. Přimhouřil jsem oči v mihotavém světle a uviděl jsem ji. Byla zavalená kamenem pokrytým mechem, který vypadal, jako by se ho nikdo nedotkl nejméně tisíc let. To je místo, kde by knihu s kamenem nikdo nehledal. Použil jsem veškerou sílu a odvalil jsem kámen z jeho rozeklané kolébky. Místnost najednou zaplnila vůně čerstvé vody smíšená s pachem vzdáleného rozkladu. Vyvalila se na mě tak dusivě a náhle, že jsem musel ustoupit o krok zpět. Když jsem se znovu nadechl, zvedl jsem louč a podíval se do studny. Odral plamene jsem viděl velmi hluboko, nejméně třicet metrů pod sebou. Byl jsem spokojen. Kniha a řetízek s přívěskem mi ležely u nohou. Zvedl jsem je a zahleděl se na popraskaný kožený obal. Do kůže byly vyryty symboly připomínající písmena nějakého záhadného jazyka. Na chvíli jsem byl jat zvědavostí a už už jsem otvíral knihu, abych se podíval, jaké tajemství skrývá. Pak jsem se zarazil. Srdce mi v hrudi prudce bušilo. Není snad zatracení následkem třeba jen jediného uklouznutí? Hodil jsem knihu do kamenné tlamy a náhrdelník jsem mrštil za ní. Uslyšel jsem dvojí šplouchnutí. Pak jsem se svaly napjatými k prasknutí umístil kámen na studnu a vyběhl po točitém schodišti nahoru. Alista stále ještě seděla na okenní římse s koleny pod bradou, ale po tvářích jí stékaly slzy. Žena na posteli se ani nepohnula. Přistoupil jsem k ní, sevřel její zápěstí a pak jsem jí podržel ruku před nosem a ústy. „Zemřela, „pronesl jsem hlasitě, ale spíš sám k sobě. Moje vina. „Já vím, „ odpověděla Alista. Její andělská tvář byla zkřivená pláčem. „ Odletěla.“ Pohlédl jsem na dítě. Nebyl jsem si jist, zda jsem slyšel správně. Netušil jsem, jak bych měl odpovědět, kdybych se nemýlil. „Alisto…, „ odmlčel jsem se. Najednou ke mně oknem dolehl řinkot. Vyhlédl jsem ven a uviděl dlouhou řadu mužů na koních, vinoucí se po klikaté cestě ke hradu. Alista mě objala kolem krku. „Pojď, „ řekl jsem a zvedl ji do náruče. V té chvíli zatroubili strážní hradu na poplach. Spěchal jsem s dítětem do malé kaple na nádvoří. Tam jsem klesl na kolena před oltářem. „Musíme se pomodlit, „ oznámil jsem Alistě a ona poslušně poklekla vedle mě. Sotva sepnula ruce a začala odříkávat modlitbu, uslyšel jsem vzdálené zaskřípění spouštěného

padacího mostu a vzápětí rachot zvedající se brány. Zrádci! Posádka se vzdává bez boje. Položil jsem dívence paži kolem ramen a připojil se k její modlitbě. Modlil jsem se za to, abych měl sílu ochránit její nevinný život. „Alisto!“ Dveře kaple se rozlétly a dovnitř vstoupil muž vysoký jako hora. Měl na sobě zablácené brnění a s řinčením se vydal uličkou k nám. Zvedl hledí helmice a já jsem uviděl dlouhý tmavý vous a světle modré oči. „Tati!“ Děvčátko se mi vytrhlo a beze strachu běželo k muži. Vzlykalo a vrhlo se mu do náruče. „ Odletěla, tati. Odletěla pryč.“ Neslyšel jsem, co jí odpověděl, ale zdálo se, že ji ukonejšil. Tiskl šiji tiše k rameni. Uklidnil jsem se, ale byl jsem překvapený. Z úst malé Alisty jsem slyšel, že si na otce nepamatuje. Bojoval v této necivilizované občanské válce po většinu jejího krátkého života. A přesto ho okamžitě poznala, stejně jako on ji. Ještě nikdy jsem neviděl muže, který by k sobě tiskl dítě s takovou něžností, který by odpovídal na jeho plačtivé otázky s větší trpělivostí, přestože sám byl sklíčený žalem. „Přijmi moji nejhlubší soustrast, signore, „ promluvil jsem a vstal. „ Obával jsem se, že přijdeš příliš pozdě, než aby ses mohl rozloučit…“ „Nemohl bych se rozloučit, i kdybych přišel dřív, „ vyštěkl na mě a prohlédl si mě od hlavy k patě jako někoho, kdo je zodpovědný za jeho trápení. „Blanchin kněz, „ zamumlal a pak obrátil pozornost k Alistě. „Nesmíme ztrácet čas. Matyldin bratr a jeho vojáci jsou mi v patách. „ Postavil ji na zem. „Ať ti ten mnich pomůže sbalit věci, „ řekl jí. „ Musíme svým způsobem také uletět.“ A tak se stalo. Z místa, kde jsme se s vojskem lorda Marka utábořili, jsme viděli v dálce šlehat plameny – to hořel Falconskeep. Nevím, co má ten muž v úmyslu, zda zamíříme do Londýna, nebo se jeho vojsko obrátí a půjde do boje. Ale když vidím, jak se lord Mark stará o svou malou dcerku, nemohu o něm smýšlet špatně. Vím, že udělá všechno, aby jí zajistil bezpečí. A já mu budu ze všech sil pomáhat. Ne kvůli němu ani kvůli dítěti, ale proto, že jsem dal slib lady Biance.

1. Kapitola

Alista vyrůstala v bezpečí otcovské péče. Taky bratr Paolo byl stále v její blízkosti a dohlížel na ni. Když se konečně králi Štěpánovi podařilo zahnat sestřenici Matyldu do Anjou k manželovi, zvítězil nad jejími oddanými šlechtici a domov a panství jednoho z nich, Brinlawa, dostal Mark místo vypáleného Falconskeepu. V osmnácti letech si Alista nepamatovala jiný domov než Brinlaw. Krvavá občanská válka skončila. Matyldin syn Jindřich vyhrál mnoho bitev a Štěpánův syn zemřel. Usouzený král zajistil mír tím, že ustanovil Jindřicha svým dědicem. Mark jako jeden ze Štěpánových nejudatnějších a nejoblíbenějších dvořanů se stal jako první cílem špehování, kterého se obratně zbavil, a vychytralé diplomacie, kterou dokázal opětovat. Přesvědčil zbytek šlechticů, aby podporovali krále narozeného v Anjou. Teď byl Štěpán konečně mrtev, Jindřich měl být korunován a Mark opouštěl Brinlaw, aby se zúčastnil korunovace v Londýně. „Řekni mi upřímně, tati, proč tam musíš jet?“ zeptala se Alista, stojící vedle otce na nádvoří po kolena ve sněhu. Mark dohlížel na poslední přípravy. „Vím, jak málo tě zajímají ceremonie, a Jindřich přece už dostal tvůj omluvný dopis. Geoffrey říkal, že se o tom král zmínil, než ti poslal pozvání. Je zima…“ „Takže on už je Geoffrey, ano?“ škádlil ji Mark, který se snažil změnit předmět hovoru. „Už to není ‚pan rytíř‘, nebo dokonce ‚králův bratranec‘?“ „Jako bych mu to musela připomínat,“ odsekla. Geoffrey z Anjou už neměl titul, ale nikdy neopomněl zmínit se, že v jeho žilách koluje stejná krev jako v žilách nového anglického krále. „Ale ty jsi mi neodpověděl.“ „Ne?“ otec si vzdychl. „Tvůj přítel Geoffrey také řekl, že do Londýna se vrátil syn starého Brinlawa a obnovil přátelství s Jindřichem.“

„No a co?“ Podkoní přivedl otcova koně na nádvoří a Alista ho vzala za uzdu. „Proč je tohle důvodem k tomu, abys nás opustil zrovna o Vánocích?“ „Protože v budoucnu chci trávit Vánoce tady,“ odpověděl Mark a vyšplhal se do sedla s lehkostí, která neodpovídala jeho věku. „Když teď král Štěpán zemřel a má být korunován Matyldin potomek, má Brinlawův syn v úmyslu požadovat zpět otcův titul a určitě bude pomýšlet i na rodinný majetek, což je tento hrad.“ Poplácal koně po šíji, aby se uklidnil. „Já bych to na jeho místě udělal taky.“ „Ale to nesmí!“ vykřikla Alista. „Jindřich by nemohl…“ „Samozřejmě že by mohl, je král.“ Otočil koně a Alista musela ustoupit. „Zvlášť kdybych tam nebyl, abych mu připomenul, jak velmi ho mám v lásce.“ „Takže tam budeš.“ Alista pohladila koně po hřívě a snažila se potlačit zklamání. Bylo jí osmnáct a Vánoce slavila s otcem pouze dvakrát nebo třikrát. Teď ji čekají další Vánoce bez něho. Ale nebude plakat a vztekat se. Tentokrát by to nepomohlo. „Doufám, že nevěříš, že bys opravdu mohl přijít o Brinlaw, nebo ano?“ „Na to jsem ani na chvíli nepomyslel,“ usmál se na tu silnou mladou bytost, kterou nadevšechno miloval. „Jdi dovnitř a řekni svému Geoffreymu, ať si pospíší. Jinak pojedu do Londýna bez něho.“ „Ty se nepůjdeš rozloučit s Druscillou?“ zeptala se Alista. Dru byla krásná milenka jejího otce, dívka jen o něco starší než Alista. Lítostivě plakala od chvíle, kdy se objevil Jindřichův posel. Mark těžce vzdychl. „Myslím, že raději ne,“ odpověděl. „Pospěš si, děvče. Musíme vyrazit, než začne znovu sněžit.“ Ve velké hodovní síni byl zmatek, ale Alista věděla, že zde probíhá známý rituál. Muži v plné zbroji se rozdělovali na dvě skupiny, z nichž jedna měla jet do Londýna a druhá měla zůstat. Kuchaři balili koše s jídlem, služebné běhaly po schodech nahoru a dolů s obklady a zákusky, které měly uklidnit truchlící Druscillu. Jinak zde probíhaly běžné práce, jež se vykonávaly v každém prosincovém dopoledni. Včerejší sítina byla shrabána a chlapci s ženami nastlali novou. Chlapec z psince se zuřivě snažil uklidnit Markovy lovecké psy, kteří štěkali na Druscillinu špatně naloženou fenku kokršpaněla, odpočívající na polštářích u krbu a odpovídající na jejich štěkot kňučivým ňafáním. Stráže ze včerejší noci, které se opozdily s přípravami na cestu, usedly ke studenému masovému

nářezu s chlebem. Někteří strážní si přihýbali piva z pohárů a jiní byli natolik svěží, že ještě žertovali s ženami. Alista se rozhlédla po tom lidském hemžení a náhle pocítila píchnutí. Co když se otec mýlí a Jindřich dá jejich majetek dědici zrádce? Všechny tyhle lidi znala jmény, starali se o ni, když byla malá, a ona se o ně starala teď, kdy už byla dospělá. Bylo nemyslitelné, že by je opustila. Nedovedla si představit, že by se někde jinde cítila tak dobře jako tady. Ale nebylo to na Falconskeepu stejné? Tamější služebnictvo taky dobře znala, teď si však nemohla vybavit ani jediné jméno nebo tvář. Dokonce i podoba matky byla zahalená stínem a vystupovala jasně jen ve snech. Alista vzpomínala na smutné dny, které strávila u Štěpánova dvora, než přišli na Brinlaw. Byla sirotek bez matky, litovaný, ale mnohdy ignorovaný ženami, které se o ni měly starat, zatímco se otec účastnil válečných tažení. Kdyby neměla bratra Paola, asi by se utrápila k smrti. „Alisto.“ Bratr Paolo byl právě v jejích myšlenkách, takže ji z nich jeho hlas nevytrhl. „Má paní,“ řekl Paolo a zatřásl s ní. Její pohled se zaostřil a mysl se vrátila do přítomnosti. „Omlouvám se, bratře,“ usmála se. „Zase jsem se zamyslela.“ „A nad něčím velmi smutným,“ poznamenal a zpytavě na ni pohlédl. Na chvíli jí zmizely z tváře veškeré rysy dětské nevinnosti a on se najednou cítil starý, protože před sebou viděl ženu, ponořenou do vážných myšlenek. „Co tě trápí?“ „Nic,“ odpověděla. „Viděl jsi rytíře z Angevinu?“ Srdce se mu sevřelo. „Proč?“ zeptal se podezíravě. „K čemu ho potřebuješ?“ „Otec mě požádal, abych ho vyhledala.“ Pážeti se najednou vytrhli psi, s hlasitým štěkotem přeběhli síň a vrhli se k Alistě. Radostněji obíhali a zamotávali sejí do sukní. „Petře, proč je nevezmeš ven?“ zeptala se Alista podrážděně chlapce, když k ní doběhl. „Promiň, má paní,“ omlouval se Petr rudý ve tváři. „Ale kdyby viděli pána na koni, zbláznili by se, že je nebere s sebou.“ ‚Ach tak, chápu,“ broukla smířlivě Alista a přitáhla si plášť k tělu. „Pojď, odvedeme je dozadu.“ Vtom kolem proběhla Druscillina komorná. „Jane!“ zavolala Alista na běžící dívku. „Řekni Dru, že jestli se chce rozloučit s otcem, musí se sebrat a sejít hned dolů. A pošli někoho pro sira Geoffreyho.“ Pak se s úsměvem otočila na

františkána. „Nemusíš se o mě bát, bratře,“ uklidnila ho. „Nemám důvod kvůli němu truchlit.“ Společně s Petrem provedla smečku psů úzkou špižírnou vedle kuchyně do zahrady, kde je pustili. Psi radostně štěkali a skákali v čerstvém sněhu. Alista přijela na Brinlaw začátkem léta a zahrada ji hned okouzlila. Zdobily ji květiny různých barev a bratr Paolo je dokázal všechny pojmenovat. Jenže Markovi sluhové nebyli pečliví zahradníci a většina rostlin zahynula, než přišlo jaro. Celé roky zde pak rostl jen měkký zelený trávník, který vzadu zastiňovaly staré duby. Teď byly stromy holé a černě se vypínaly nad sněhobílou pokrývkou. „Není to ten Francouz, kterého hledáš, má paní?“ zeptal se Petr a ukázal na postavu v bledě modrém plášti, která právě vystoupila zpoza stromu. „Ano, je to on,“ vzdychla si Alista rezignovaně. Nedalo se říct, že by Geoffreyho neměla ráda, spíš naopak. Považovala ho za okouzlujícího společníka a taky za nejchytřejšího a nejkultivovanějšího muže, jakého kdy poznala. Byl obvykle prostředníkem mezi Markem a princem Jindřichem a ona se na jeho návštěvu vždycky těšívala. Kdykoli se s ním však ocitla o samotě, připadala si, jako by ztrácela rozum. Slova formulovala jen s obtížemi a nedokázala zůstat klidná – ať řekl cokoli, nutilo ji to ke smíchu, a to i v případech, kdy neměl v úmyslu ji pobavit. Byl to dvořan, urozený muž, a ona si nemohla pomoci a považovala ho za trochu výstředního. Ale ať se snažila, jak chtěla, nedokázala na něho myslet jako na muže. Byl dokonalý a hezký, dokonalý příklad současného mužného idolu. Měl světlé vlasy, které mu v mírných vlnách spadaly až na ramena, a pečlivě udržovaný světlý vous. Říkalo se o něm, že se vyznamenal v bitevní vřavě a celkově se o něm mluvilo v superlativech. Alista ho však považovala za manekýna, který je sice hezký, ale bez jiskry. Alista byla na ženu dost vysoká, ale přesto nepřevyšovala otce ani jeho muže. Avšak Geoffrey měl oči ve stejné výši jako ona. „Otec mne pro tebe poslal,“ oznámila mu bez zdvořilostí, když k ní došel. „Je připraven vyrazit.“ „Takže možná za hodinu nebo za dvě se rozloučíme,“ zasmál se. Zvedl ruku a ona mu do ní vložila svoji, aby ji mohl po francouzském způsobu políbit. „Chlad ti prospívá, lady Alisto. Celá záříš.“

Alista se mírně začervenala, ale přikývla na znamení, že ji kompliment potěšil. „Táta má obavu, že brzy začne znovu sněžit,“ vysvětlila mu. Snažila se vymanit ruku z jeho, ale on ji držel pevně a vzápětí si ji zastrčil pod paži. Petr to viděl, diskrétně však obrátil svoji pozornost k psům. „Nebojím se sněhu,“ kasal se Geoffrey. „Jen bych si přál, aby ti otec dovolil jet s námi.“ Alista se zasmála. Jako obvykle si nemohla pomoci. „On mi to nezakázal, Geoffrey,“ řekla. „Nechci jet, protože nepobývám ráda u dvora.“ „To bývalo dřív, když jsi byla malá,“ upozornil ji. „Myslím, že teď by se ti to tam zdálo jiné.“ Zastavil se a zahleděl se na ni. Udělal krok vzad a znovu si prohlížel její tvář. „Vidím tě před sebou v sametových šatech barvy burgundského vína,“ přemýšlel nahlas. „Byla bys nádherná.“ „Máš živou představivost,“ usmála se na něho. Chtěla se odvrátit, ale on se dotkl její tváře a obrátil ji k sobě. Dívala se na něho široce rozevřenýma očima. „Promiň mi, má paní,“ omluvil se vážně. „Nechtěl jsem tě polekat.“ „Nepolekal jsi mě,“ odsekla uraženě. „Jen mě překvapilo…“ „Nevím, kdy se zase uvidíme, když teď bude můj bratranec korunován králem,“ pokračoval a hleděl jí hluboko do očí. Ale neviděl její údiv. „Doufal jsem, že pojedeš na korunovaci s námi a já tě přesvědčím, abys zůstala u dvora.“ „To je nepravděpodobné,“ odpověděla se smíchem. „Mým domovem je Brinlaw. Mám to tady ráda.“ „Ale co až se provdáš?“ zeptal se. „Pak přece odejdeš?“ Odpovědí mu byl její smích. „Na to nemyslím,“ řekla a vysvobodila ruku zpod jeho podpaždí. „Otec se nikdy nezmínil…“ „Zbožňuje tě, Alisto. Samozřejmě že si přeje, abys zůstala s ním.“ Znovu k ní vztáhl ruku, ale pak ji nechal klesnout, aniž by sejí dotkl. „Nemám hrad, nemám pozemky,“ pokračoval tiše. „Ale mám dobré jméno a jsem královým oblíbencem. Postaral bych se o tebe, a co se týče Brinlawu – nikdy bych po tobě nechtěl, abys opustila domov nebo otce.“ Obrat v rozhovoru byl tak nečekaný, že Alista na něho chvíli zírala beze slova. Geoffrey by jako její manžel zůstal navždy na

Brinlawu? Ta myšlenka se jí zdála absurdní –jako by někdo chtěl, aby kohout snášel vejce. „Já ne…,“ vykoktala nakonec. „Nemám tušení…“ „Že tě miluji?“ Vzal ji za ruce a usmál se. „Miluješ… mě?“ Srdce sejí rozbušilo. Druscilla ji varovala, že se to stane, až bude hovořit se svým milovaným. Ale Alista se nemohla zbavit dojmu, že tohle nemá smysl. Celá situace jí připadala jako hloupý sen, v němž jen ona ví, že sní. ‚A jak bych tě mohl nemilovat?“ zeptal se. „Jsi jako anděl, samá nevinnost a světlo…“ „Stěží…“ „Řekni mi tedy, že ke mně nic necítíš.“ Odvázal jí koženou tkanici rukavice a vtiskl jí polibek na holé zápěstí. Alista se zachvěla a pocítila, že se opět červená. „Ty vůbec nevíš, co je to láska,“ promluvil tichým zastřeným hlasem, jaký u něho ještě neslyšela. „Vždyť ani nevíš, co cítíš.“ Pohlédla na zápěstí a snažila se opanovat pocit, který sejí šířil v těle. Snažila se ho pojmenovat. „Geoffrey, otec čeká,“ vypravila ze sebe nakonec a vyhnula se jeho očím. Pustil ji a s tajnou pobaveností sledoval, jak si založila ruce dozadu. Spojila si prsty jako dítě, které odolává nutkání ukrást cukroví. „Alisto, slib mi něco,“ vyzval ji. „Slib mi, že si promyslíš můj návrh.“ Obrátila velké černé oči k jeho. „Samozřejmě,“ odpověděla. „Jak sis mohl myslet, že bych ho nepromýšlela?“ Zvony všech kostelů v Londýně ještě zvonily, když se devatenáctého prosince 1154 slunce klonilo k západu. Vítězně ohlašovaly, že je mír a že mladý a hezký Jindřich II. byl korunován králem a jeho krásná Eleonora královnou. Mark z Brinlawu pozoroval prodlužující se stíny na podlaze audienční síně a uvědomoval si, že ho hlava bolí tak, jako by se mu měla rozskočit. „Copak ještě nejsou unavení?“ ptal se tiše sám sebe a měl na mysli zvoníky. „Říká se, že král Jindřich má žlázy jako býk,“ prohodil přátelsky baron, stojící vedle něho. „Člověk by řekl, že královna by mu mohla stačit.“ Král byl toho dne opravdu zaměstnán, protože od chvíle, kdy mu byla na hlavu posazena koruna, poslouchal petice svých šlechticů,

přestože královna Eleonora už odešla. Ale konečně už přicházel večer a blížila se slavnostní hostina. Vážné denní události budou za ním. Možná si Mark dělal zbytečné starosti, možná zbytečně odjel z domova. Pak poznal muže, který se blížil ke stupínku vladaře. „William z Brinlawu, Veličenstvo,“ ohlásil se mladý rytíř. Vykřikl své jméno, jako by chtěl oslovit nejen hlavu Anglie, ale samotného boha. „Vyslechneš moji žádost?“ Mark se setkával se synem starého Brinlawa na bitevních polích. Viděl ho mnohokrát a poznal ho i bez brnění. Kolik mu teď může být? Dvacet? Třicet? Tvář zarostlá tmavým krátkým vousem vypadala dokonce na víc, ale to nebylo možné. Když se jeho otec přidal k Francouzům, byl mladý Brinlaw ještě dítě. Byl stejně vysoký jako Mark, možná vyšší a měl široká ramena – bojovník každým coulem. Šaty měl prosté, jak se slušelo na navrátivšího se křižáka, ale nijak ostentativně rozedrané. Byl to šlechtic, a ne mnich, nepřítel hodný povšimnutí. Když vyslovil titul „z Brinlawu“, otočil se a pohlédl na Marka. V očích se mu zaleskla nenávist. Mark mluvil včera v noci osobně s králem a věděl, že jeho majetek je v bezpečí, pokud nedojde k náhlému hnutí srdce v královské hrudi. Ale bylo jasné, že William se nevzdá bez boje. „Anglie tě miluje stejně jako já, Wille,“ odpověděl král Jindřich se zřejmou láskou v hlase a přerušil tak proud Markových myšlenek. „Víš, že jsem rád, že jsi přišel.“ Will se zarazil a zamračil se. Něco v odpovědi krále bylo špatně, třebaže všechna slova byla příjemná. Will už od jedenácti let žil jen pro dvě věci: aby viděl korunovaci svého přítele na krále Anglie a aby získal zpět otcův majetek. Teď, když se po letech bolestného prolévání krve splnil jeden sen, zdálo se, že se vyplní i druhý a že tato veřejná žádost je pouhou formalitou. Ale něco v Jindřichově úsměvu bylo podivné, v očích se mu zableskla lítost. Will se otočil a znovu se podíval na Marka, starého nepřítele, který mu tolik let okupoval Brinlaw. Dokonce i bez brnění vypadal jako socha samotného Dia, v plášti byl stejně impozantní, jako když seděl na válečném koni. Věděl, že Will požádá o Brinlaw, musel to vědět, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. „Chci Brinlaw,“ pronesl Will hlasitě. Náhle cítil takovou zlost, že zapomněl na veškeré zásady chování u dvora. „Můj otec byl oddaným služebníkem tvé matky a byl nespravedlivě připraven o

titul i pozemky. Jako jeho syn žádám svého krále, aby vykonal spravedlnost.“ Přítomní, z nichž většina už začínala myslet na zábavu a večeři, náhle zpozorněli. Místností se rozlehl šepot. Jindřichův úsměv trochu pohasl, ale nezmizel úplně a králův tón byl nadále milý. „Tvůj král věří, že si zasloužíš víc než jen spravedlnost,“ řekl. „Víš, že k tobě chovám lásku, stejně jako k památce tvého otce.“ Otočil se a stejně láskyplně pohlédl na Marka. „Ale lord Mark byl také věrným služebníkem koruny. Je teď jen na mně, abych mu splatil…“ „Věrný služebník koruny?“ skočil mu do řeči Will a v davu přítomných to zašumělo hrůzou. „A jakpak, Veličenstvo, sloužil koruně, když jsme docela nedávno čelili jeho armádě?“ „Pravé koruně Anglie, ty mizero, a dobře,“ vykřikl Mark dřív, než mohl král odpovědět. Ostatní šlechtici se rozestoupili, aby mohl přijít blíž k trůnu. „Já jsem chránil suverenitu Anglie, když tobě ještě teklo mléko po bradě.“ Fráze „suverenita Anglie“ nebyla mezi šlechtici moc populární. Nikdo nezapomínal, že nový král Anglie je vlastně z Anjou. Ale Mark pokračoval dál. „A nikdy jsem neopustil Anglii nebo své děti, abych se zachránil.“ Will se otočil jako blesk. Byl plný vzteku a zapomněl na krále i na Anglii. „Můj otec neporušil přísahu věrnosti. Následoval královnu, jíž přísahal…“ „Tvůj otec byl zrádce této země a svého krále!“ vykřikl Mark rudý ve tváři. „Dost!“ Jindřichův výkřik byl stejně působivý jako kterýkoli jiný zásah, jejž dosud učinil, alespoň podle názoru přihlížejících šlechticů. Po víc než dvaceti letech občanské války měli všichni ještě napjaté nervy a mír byl vzácný jako rubíny a křehký jako sklo. Poslední, čeho chtěli být svědky, bylo zničení míru dvěma nevděčníky, kteří neměli smysl pro slušné chování a hádali se tu o nějaký zapadlý hrad, o němž nikdo nikdy neslyšel. „Chci tady mít klid!“ pokračoval Jindřich a vrhl na oba rozparáděné šlechtice pohled nahánějící hrůzu, což bylo vzhledem k jeho nízkému věku překvapivé. Will potřeboval veškerou sebekontrolu, aby se uklidnil, protože měl napjatý každý sval. Nikdo nebude nazývat jeho otce zrádcem, ať je Jindřichův mír třeba proklet. Ale nebude se hádat se svým vladařem v den jeho korunovace. Podíval se na Markovu tvář rudou vzteky a dlouze na ni hleděl. Pak sklopil pohled k zemi.

Jindřich se trochu uvolnil, ačkoli stále zachovával přísný výraz. Věděl, že Will bude požadovat svůj majetek, a doufal, že se mu podaří s ním promluvit dřív, než dojde k veřejné ostudě. Ale nějak mu nevyšel čas. Alespoň že ten blázen neztratil hlavu úplně a nebyla prolita krev. Situace se stále ještě dá zachránit. Dostal výborný nápad, ale teď, když byli oba muži připraveni proříznout si navzájem hrdla v přítomnosti všech šlechticů, z nichž polovina byli Francouzi, nebyla ta pravá chvíle, aby něco navrhoval. „Lord Mark si ponechá svůj hrad,“ řekl nahlas. „Nebudu ho trestat za věrnost a přátelství ztrátou pozemků.“ „Raději potrestáš za věrnost a přátelství mě,“ odpověděl Will, který si nemohl pomoci. Z řad přítomných šlechticů se opět zvedl ohromený šum. Zrada, šeptali si. Jejich vlastní budoucnost byla zabezpečená a pohledávky dobře zaplaceny. Will nepochyboval, že mu Jindřich hodlá dát nějaký hrad jako kompenzaci za všechny ztráty, ale odmítl by dokonce i královskou korunu. Zranění v něm krvácelo patnáct let a vyléčit je mohlo jedině, kdyby se stal pánem na Brinlawu. Jindřich to dobře ví, a pokud ne, bude mu to Will muset připomenout. „Jsi můj král a já jsem ochoten zemřít ve tvých službách,“ pronesl hlasitě. Teď promlouval spíš k příteli než k vladaři. „Víš, že jsem tvým oddaným přítelem i vazalem.“ Vzhlédl a jeho výraz byl chladný. „Ale tohle nepřijímám. Nemohu.“ Marka teď bolela hlava víc než kdy jindy. Skoro se obával, že omdlí. Stále byl ještě tak rozzuřený, že by plivl do očí i satanovi. Ale ta slova se ho nějak dotkla, pocítil k tvrdohlavému mladíkovi podivný respekt, přestože ho nenáviděl. „Nemusíš kvůli mně riskovat, že tě pověsí za zradu,“ promluvil téměř laskavě. „Chceš-li moje panství, můžeš je získat v boji. Napadej mě, a ne krále. Ujišťuji tě, že nebudeš mít úspěch.“ Pousmál se. „Chceš-li získat Brinlaw, musíš mě nejdřív zabít.“ Will na něho pohlédl a jeho výraz se nezměnil. „Nic lepšího mě nenapadá.“ Když v den korunovace zapadalo slunce, našla Alista konečně odvahu a pověděla Druscille o podivném návrhu, který jí dal Geoffrey. „Na okamžik jsem se obávala, že mě políbí na rty,“ skončila a opřela se o opěradlo židle. Pocítila úlevu nad tím, že ze sebe konečně dostala své tajemství.

Dru se schválně dívala na jehlu. „Chceš říct, že to neudělal?“ zeptala se. „Ne, díkybohu. Řekla jsem mu, že otec čeká.“ „Opravdu, Alisto?“ Dru byla vdova. Narodila se v Paříži a byla mnohem zkušenější, než by člověk čekal u dvaadvacetileté dívky. „Překvapil mě.“ Alista vytáhla z pochvy u pasu dýku a prstem přejížděla po složité spleti uzlů, zobrazených na stříbrné rukojeti. „Myslíš, že to mínil vážně?“ „Samozřejmě,“ zasmála se Dru, ale v jejím veselém tónu zazněla hořkost. „Vždyť jsi dívka na vdávání.“ Alista si v duchu spílala za to, že je tak neomalená. Její přítelkyně neměla manžela a velmi ji to trápilo. Rytíř, za něhož se provdala, pro ni nebyl žádné terno, jak Alistě jednou vyprávěla. Byl to blázen, který odmítal vzdát se piklů proti králi poté, co Jindřich vyhlásil mír, a kvůli tomu přišel o hlavu. Mark poprvé uviděl Druscillu, když přijel do jejího londýnského domu, aby dohlédl na zabavení majetku. Její prosby ho obměkčily natolik, že jí nabídl doprovod do kláštera, ale Druscilla ho cestou přesvědčila, aby ji nechal u sebe. Ale nevezme šiji. Nikdy. Řekl to své dceři. „Jsem dívka na vdávání, co?“ vzdychla si Alista a zamyšleně otáčela dýkou, zapíchnutou do opěradla židle. „To bys při pohledu na mě nikdy neřekla.“ „Ne, to máš pravdu,“ připustila Dru a zasmála se, navzdory smutné náladě. Mark se obával o bezpečnost své dcery do té míry, že propadl téměř obsesi. Zřejmě k ní dala podnět smrt manželky. Trval na tom, aby se Alista naučila nejen bránit, ale také útočit, pokud to bude nezbytné. Uměla zacházet s mečem stejně dobře jako s jehlou a navíc se jí šarvátky se zbraní líbily. Když byl otec pryč jako dnes, nenamáhala se, aby se oblékala do šatů, ale oděla se jako páže a dlouhé tmavě hnědé vlasy si spletla do copu. „Až příště Geoffrey přijde, přivítám ho oblečená jako dnes,“ usmála se a zastrčila dýku do pochvy. „Aspoň se vzpamatuje.“ „Mylady, pomoc!“ Do solária vtrhla Sofie, jedna ze služebných. Vedla za ruku Torna, chlapce, jenž se staral o sokoly. Hoch měl tvář celou od krve, jež vytékala zpod roušky, kterou si tiskl na oko. „Tome, co se stalo?“ Dru vyskočila a vyšívání jí upadlo na podlahu.

„To udělala samice grónského sokola, ta bílá,“ vysvětloval chlapec. Dru zvedla roušku a Alista i Sofie vyjekly. Hoch měl na obou spáncích hluboké škrábance. „Přetrhala řemínky, mylady, nevím, jak se jí to podařilo.“ „Není to tak vážné,“ řekla Dru a přitiskla Tomovi na rány bílý lněný závoj, aby odsála krev. „Oči jsou v pořádku.“ „Obávám se, že ten pták způsobí větší škodu než tohle,“ varoval je Tom a posadil se na stoličku u krbu. „Chce se osvobodit, nalétává proti stěnám. Snažil jsem se ji jen uklidnit a udělala mi tohle.“ Dru mu začala čistit ránu. „Něco ji polekalo, ale nevím co.“ „Půjdu se tam podívat,“ prohlásila Alista a vstala. „Alisto, ne,“ protestovala Dru. „Jestli ji někdo neuklidní nebo nevysvobodí, zabije ostatní ptáky,“ poznamenala Alista. „Budu opatrná, slibuji.“ Před klecemi s dravými ptáky se shromáždil malý hlouček. Kastelán Clarence právě hovořil s jedním z lučištníků. Vyděšený křik ptáků bylo slyšet i přes těžké dubové dveře. „Přece ji nechcete zastřelit,“ vykřikla Alista a rozběhla se k mužům. Nohy jí po ledovém příkrovu klouzaly. „Přál bych si, aby to bylo možné,“ zavrčel Clarence. „Je tam tma jako v pekle a ona útočí při jakémkoli záblesku světla.“ „Bílý sokol je zplozenec pekel,“ křikl jeden kuchař nenávistně. „Potřebujeme spíš kněze než lučištníka.“ „Nebuďte blázni,“ vyštěkla Alista. „Všichni ustupte!“ „Ach ne, to nemůžeš,“ postavil se před ni Clarence. „Nesmím tě tam pustit. Copak jsi neviděla mladého Toma?“ „Bojíš se o moji krásu, Clarenci?“ usmála se Alista. „Mám přece Brinlaw jako věno, proč bych měla mít i hezkou tvář?“ Najednou křik uvnitř sokolího domku zesílil. „Zabíjí ostatní ptáky! Zná mě dobře – musím se aspoň pokusit osvobodit ji.“ Clarence se nepohnul a výraz v jeho tváři prozrazoval, že ještě váhá. „Jménem otce ti nařizuji, abys mě tam pustil!“ Clarence se viditelně nechtěl poddat, ale pak přikývl. „Slyšeli jste ji,“ zvolal a sevřel čelisti. „Ustupte a zhasněte louče.“ Alista pomalu otevírala těžké dveře, aby si vytvořila jen úzkou štěrbinu, jíž by mohla nahlédnout dovnitř. Věděla, že by měla mít strach, ale necítila ho. Samice grónského sokola byla otcovou chloubou. Byla krásná a plná života. Peří měla velmi světlé, skoro bílé. „Je jako vlasy mé matky,“ vydechla Alista, když jí otec samici

poprvé ukázal. Pohladila ji po měkké hrudi, která byla stejně široká jako otcova rozevřená dlaň. Teď stála Alista tiše ve tmě a slyšela svůj dech. Šlo jí jen o to, aby zachránila krásného ptáka před smrtí. Ostatní sokoli, kteří ještě zůstali naživu, a sova bratra Paola ztichli, protože vnímali její přítomnost. Když si Alista zvykla na tmu, uviděla nejprve sovu, jež na ni nehnuté zírala, a pak zaslechla tiché zazvonění zvonku, přivázaného k drápu neklidného obyvatele domku. Náhle se ozval divoký skřek samice bílého sokola a Alista ucítila závan větru způsobený bijícími křídly. „Všechno bude v pořádku, má paní,“ zavolala tiše a natáhla před sebe ruku, chráněnou jen tenkým rukávem tuniky. „Pojď ke mně, ať tě mohu vysvobodit.“ Skřek přešel ve zvláštní zvuk podobný ženskému povzdechu. Alista spatřila nad hlavou světlé peří. „Podělíš se se mnou o svůj žal, má paní?“ promluvila znovu tiše. Byla si podivně jistá, že pták jí rozumí. „Otec by za tebou přišel, aleje pryč.“ Vtom zazněl skřek znovu a byl mnohem silnější a žalostnější. Úplně Alistu ohlušil, ale ona na to nedbala. Pozorovala, jak sejí sokolí samice snáší na ruku. Smrtelně nebezpečné drápy se však jen jemně dotkly její ruky, jako by se pták obával, aby jí neublížil. „Děkuji ti, má paní,“ zašeptala Alista a vykročila ke dveřím. Vyšla ven a naznačila lidem, aby se vzdálili. Clarence jí pokynul s tváří napjatou strachem. „Jen chvilku,“ šeptla Alista a sňala sokolovi čepičku. Jedno zlaté oko se na ni na okamžik zahledělo a pak se pták odrazil tak silně, že Alista ztratila rovnováhu a upadla do sněhu. Na bezmračné obloze zářil úplněk a Alista viděla, jak bílý sokol stoupá v kruzích výš a výš. Zmenšoval se, až vypadal jako zářící hvězda. Pak uslyšela zvuk, připomínající zasvištění tětivy luku, jen o něco hlasitější. Bylo tak hlasité, že si musela dlaněmi zakrýt uši. Viděla, že obrys ptáka na obloze se zase zvětšuje a blíží se k ní. Sokol se snášel volným pádem na nádvoří, jako by měl v úmyslu zabíjet. Jedna z žen poděšeně vykřikla a Clarence se rozběhl k Alistě, chytil ji za paži a táhl ji do bezpečí. Ale pták se neblížil s vytaženými drápy připravenými k útoku. Řítil se dolů po hlavě a s žuchnutím dopadl na zem jen několik centimetrů od Alistiných nohou. „Ne!“ vykřikla Alista a po kolenou se připlazila k ptákovi. Byl mrtev a jeho peří bylo nasáklé krví. Alista přitiskla prsty na ránu a necítila tlukot srdce, pták nejevil známky života. „Ne,“ opakovala. Klečela ve sněhu a plakala hrůzou a žalem. Pak ucítila, jak na ni dopadá něco teplého, a vzhlédla. Uviděla bratra Paola, který jí

přehazoval přes ramena plášť. „Co se stalo?“ zeptala se, jako by si myslela, že bratr Paolo to bude vědět. „Řekni mi, co to znamená.“ „Nic, cara mia,“ odpověděl a zvedl ji na nohy. „Byl to jen pták, drahá.“ O půlnoci konečně přestaly zvonit zvony, ale v celém Londýně se slavilo dál. Dokonce i v mizerném hostinci v chudé čtvrti vládla atmosféra veselí a každý opilec zářil radostí. Každý, kromě jediného. „Wille, prokristapána,“ oslovil Willa jeho přítel a uhodil džbánem o stůl tak, že se prázdné poháry zachvěly. „Vypadáš jako starý mrtvý Štěpán, který hnije ve své královské hrobce.“ „Zavři zobák, Raynarde,“ zamumlal Will a zdlouha se napil. William z Brinlawu si neuvědomil, jak silně spoléhal na nového krále a přítele z dětství, dokud nerozbil jeho naděje na kousky. „Neměl bys být překvapený,“ řekl Raynard a mávl na krčmář-ku, aby mu přinesla další pití. „Jindřich myslí vždycky hlavně na sebe, a proto dnes v noci trká tu svoji krásnou Eleonora a korunu má položenou na stole.“ Raynard byl voják, neznající zradu. Byl to vlastně jeho ochranný instinkt, který ho před deseti lety přinutil vzdát se života nájemného vojáka a dát se do Jindřichových služeb. Ale Will Brinlaw byl jeho přítel, jediný skutečný přítel, na kterého se mohl vždy spolehnout, a když ho viděl truchlit pro kus bahnité půdy, měl chuť dát mu ránu do hlavy, aby probudil jeho rozum. „Můj otec pro něho zemřel,“ odpověděl Will a v modrých očích měl vztek, který nedokázala potlačit ani spousta vypitého alkoholu. „Což potkalo tisíce dalších, včetně hrabat jeho matky,“ utrousil Raynard a podíval se Willovi do očí. „Není to nic než politika a nemá to nic společného s tebou nebo tvým otcem.“ Krčmářka přinesla další dva přetékající poháry a odšustila, vylekaná pohledem do hezkých, ale zlostných očí. „Válka skončila a starý Mark je teď užitečnější.“ Will věděl, že Raynard má pravdu. Proto cítil takovou bolest. Jindřich v něm viděl spolehlivou oporu v bitvách, vynikajícího a nebezpečného bojovníka, nepostradatelného ve válečných časech. Ale v době míru se mu k ničemu nehodil. Copak ho ten muž, s nímž toho tolik prožil, tak málo zná? „Ty tomu nerozumíš,“ řekl nahlas. „Nikdy jsi nezažil, jaké to je mít domov a ztratit ho, ztratit rodinu.“ V duchu před sebou viděl matku, jak si zakrývala rukama tvář a plakala, když je družina krále Štěpána vyháněla z domova. Ještě cítil

krev řinoucí se mu pod dlaní z otcovy hrudi, když oba padli do bláta bitevního pole. „To všechno pro tebe nic neznamená,“ skončil a bylo jasné, že nemluví k Raynardovi, ale k Jindřichovi, k chlapci, jemuž přísahal věrnost s otcovou krví na rukou. „Jo, asi máš pravdu,“ zamumlal Raynard a polkl vztek. Ten hoch byl opilý a bylo mu mizerně. Jeho slova nebyla namířena proti němu. „Ale co může chtít tenhle upravený chlapík?“ otázal se s pohledem upřeným na rozptýlení, které se k nim blížilo. Královské páže si zřejmě dalo práci, aby se zamaskovalo. Jeho livrej byla zahalená obyčejnou tunikou. Hoch se však prozradil zhnuseným výrazem, jenž mu zkřivil tvář. Chtěl si promluvit s Willem, ale když uviděl jeho obličej, rozhodl se pro Raynarda. Ten mu připadal vhodnější pro předání zprávy. „Jeho Veličenstvo král mě poslal, abych vyhledal pana Williama z Brinlawu,“ začal. „Říkal, že se má k němu ihned dostavit, a to ve vší tajnosti.“ „Dobrá, chlapče, rádi s tebou půjdeme,“ odpověděl Raynard a vyskočil na nohy tak rychle, že za ním spadla židle. „Ale nemohu ti slíbit, že to bude v tichosti.“ Paolo si byl jist, že smrt sokolí samice nic neznamenala. Byla jen dlouho v zajetí. „Její přirozenost zvítězila nad rozumem,“ řekl Alistě, když ji odváděl do postele. Ale ve snech ho sužovali sokoli, létající mu nad hlavou, a vzpomínka na Biancu… Odletěla, plakala v jeho snu malá Alista nad zamlženým útesem tyčícím se nad hřmícím mořem. Moje dítě je tvé, bratře Paolo, vyslovila Alistina matka naléhavě a s láskou. Slyšel ji zřetelně, jako by stála těsně vedle něho. Nesmíš je nechat padnout… Probudil se do známé temnoty svého teplého pokojíku, ale chlad ze snu jako by ještě obestíral jeho zpocené tělo. Rozžal svíčku a vylezl z postele. Zapálil oheň v krbu a schoulil se před ním. Pán mu ve svém milosrdenství uštědřil během minulých let jen málo tělesného utrpení, ale on se najednou cítil jako starý a osamělý muž v temnotě. V této místnosti se pohádal s lordem Markem. Jednalo se o stále se opakující starou hádku, jež se časem zostřovala. Spálení zemřelé. Biančin manžel rozkázal, aby jeho žena byla spálena. A její dcera hovořila pohanským jazykem. „Rouhání!“ křičel Paolo, ale rytíř ho neslyšel, nikdy ho neposlouchal. „Je to její přirozenost, bratře,“ chlácholil ho Mark, než odjel do Londýna. Byli zde, v tomto pokoji, před tímto krbem, zatímco

Markova dcera spala dole ve své ložnici – dospělá žena, ale stále ještě nevinná. „Nemůžeš ji chránit před ní samotnou, dokonce i kdyby to bylo třeba…“ „Vždyť je to třeba,“ zvolal Paolo a opět ho ochromoval starý strach. Mark byl ještě po všech těch letech zaslepený láskou, ale tím se nijak nezmenšovala hrůza podivného dědictví. „Alistina duše je v nebezpečí…“ „Její duše je čistá a patří jen jí!“ obořil se na něho Mark. „Není tvoje, dobrý bratře, ani moje. My nedokážeme rozumět…“ „Tak co jí tedy řekneme?“ Tahle slova si už vyměnili mnohokrát a opakovali je stále znovu. Bylo to jako nějaký žert nebo zaklínadlo, jehož význam jim už vstoupil do srdcí. „Co jí řekneš? Pravdu? Jaká je pravda, kterou jí chceš zjevit?“ „Povím jí, kdo je,“ odpověděl Mark náhle klidným tónem. „A čím se může stát. Až se vrátím z Londýna, povím jí to.“ Tím hádka skončila. Paolo miloval Alistu víc než svůj život, ale jejím otcem byl Mark z Brinlawu. Osamělý mnich sedící ve tmě si přitáhl sutanu těsněji kolem těla. „Ochraňuj mé dítě, drahý Otče,“ modlil se a skláněl hlavu k plamenům. „Svěřuji ti její duši.“ Alista ve svém malém pokojíku za hodovní síní nespala. Seděla na truhlici u okna a dívala se na hvězdy a měsíc. V klíně měla rozvinutý pokrčený pergamen. Nahoře bylo napsáno jméno „Alista“. Nejprve úhledným rukopisem a pak roztřeseným dětským písmem. „Malý ptáček“, napsala lady Blanche pod obě jména. Když to psala, vyslovovala každé písmeno, zatímco dcera ji nadšeně pozorovala. Pod napsanými slovy byly dva obrázky. První zobrazoval sokola v letu s pečlivě namalovanými křídly, v nichž byla znát jednotlivá pírka. „Krásné,“ zašeptala Alista, když ho uviděla poprvé, a matka se usmála. Pak máma nakreslila ženu, oděnou jen do dlouhých vlasů. Ohlížela se přes rameno na drobné vlnky, čeřící se u kotníků. „Kdo je to?“ zeptala se Alista a dívala se na ženu tak pozorně, až sejí zdálo, že se pohnula. Matka ji políbila na čelo a řekla: „To jsi ty.“ Teď se mladá žena, jež vyrostla z dítěte, dotkla tváře na obrázku. Náhle si vybavila matčin polibek, sladkou vůni jejích šatů, měkkost tváře. Někdy, když se snažila rozpomenout, cítila, že si vybavuje vzpomínku, a ne realitu. Jako by matka byla jen legendou, o níž jí

vyprávěli, když byla malá. Ale dnes večer byla minulost velmi blízko a obrázek, který tak dlouho tajně skrývala dokonce i před bratrem Paolem a před otcem, sejí najednou zdál životně důležitý. Jako by byl zprávou z minulosti. Cítila, že se jí něco stane. Složila pergamen a schovala ho do tajné skrýše mezi kameny ve stěně, kde ho ukrývala od první noci, kterou strávila v této místnosti. Ale představa ženy a jejího sokola jí stále zůstávala v mysli, stejně jako její jméno. Páže uvedlo Willa a Raynarda do královy soukromé ložnice. Postel byla zahalená těžkými závěsy, ale bylo jasné, že Jindřich z ní vstal před několika minutami, protože byl oblečen jen do kalhot a přes rameno měl přehozený plášť lemovaný kožešinou. „To bylo rychlé,“ řekl Jindřich a usmál se na příchozí. „Tak jak hodně jste opilí?“ „Ne dost,“ odpověděl nasupeně Will, který se odmítal tvářit příjemně. „Co se děje, Jindřichu?“ „Jsem Jeho Veličenstvo, tvůj zatracený král, Brinlawe,“ upozornil ho Jindřich příjemně a pak naplnil tři poháry vínem. Páže zatím přikládalo do krbu, aby se oheň víc rozhořel. „Tady, dejte si ještě.“ Raynard se napil. „Kvalita vína i společnost se mnohem zlepšily,“ zamumlal, sedl si na židli a natáhl nohy před sebe. „Ale zneklidňuje mě hodina. Co znamená půlnoční schůzka s králem?“ Will ještě stál a ve tváři měl stejně odmítavý výraz, jako když vešel. Hleděl na svého přítele, který byl nyní králem. „Posaď se, Wille,“ zavrčel Jindřich a kopl k němu židli. Sám se taky posadil. Will si sedl a váhavě sáhl po posledním poháru. „Mohl by ses chovat trochu lépe, když ti chci splnit tvoji největší touhu.“ Willova ruka s pohárem se na cestě k ústům zastavila. „Jak to?“ zeptal se obezřetně. Dokonce i Raynard strnul. „Brinlaw,“ vyslovil pomalu Jindřich a zatvářil se spokojeně. ,,Dám ti Brinlaw.“ Will si na chvíli pomyslel, že je to snad nějaký krutý žert, a zamračeně čekal, co bude dál. „A co Mark?“ zeptal se Raynard. „Je mrtev,“ odpověděl Jindřich a naklonil se kupředu, aby se Willovi podíval zblízka do očí. „Před dvěma hodinami padl mrtev k zemi a zatím to neví nikdo kromě jeho pážat a nás tří.“ Znovu se usmál, jako by Markova smrt byla dar, který sám zajistil jen proto, aby potěšil svého přítele. „Ať je mu země lehká.“

„Takže ty máš v úmyslu dát mi jeho majetek.“ Will měl pocit, jako by jeho hlas zněl odněkud zdálky, jako by to byl hlas cizince, sedícího ve vedlejší místnosti. Ještě před hodinou spřádal plány na zradu, na ozbrojený odpor, který by znamenal dokonalou sebevraždu. A teď získá vítězství bez boje? „A co jeho dědicové, jeho syn…?“ „Nemá syna, jen dceru.“ Jindřich hodil na stůl roli pergamenu. „Jsem svědkem jeho poslední vůle, pověřený její ochranou.“ ‚A takto míníš splnit svoji povinnost?“ Dokonce i Raynard byl po jeho slovech otřesený a pomyslel si, že dávno věděl, jak málo má jejich společný přítel svědomí. „Tak, že tu ženu připravíš o dědictví?“ „Nemíním ji o nic připravit,“ prohlásil Jindřich. „Dám jí ten největší dar, jaký si žena může přát.“ „Ach ne,“ zasmál se Raynard s porozuměním. „Manžela,“ dokončil Jindřich. Willův zmatek, vyvolaný královým náhlým zášlehem velkorysosti, okamžitě ustoupil. Jeho laskavý, ale nedůvěryhodný král měl prostě štěstí a situace dopadla v jeho prospěch. Ne že by to Willovi vadilo, pokud získá Brinlaw, ale přece… „Domníváš se, že se ožením s Markovou dcerou a udržím jeho panství věrné koruně,“ řekl nahlas. „Myslím, že pokud si pospíšíš a zachováš vše v tajnosti, může se ti to podařit,“ odpověděl Jindřich, který se náhle změnil z dobře naloženého chlapce v rozhodného muže. „Markova dcera je teď nejbohatší dědičkou Anglie, a až se rozšíří novina o Markově smrti, cesty vedoucí na Brinlaw budou zaplněny spoustou nápadníků. Je mojí královskou povinností dohlédnout na to, aby se vhodně vdala. Mám v úmyslu udělat to tak, že tě poctím svojí důvěrou. Vrátím ti otcův titul a ty pak se svými muži odvezeš Markovo tělo na Brinlaw. Vyrazíte před úsvitem.“ „Takže Will se ožení s tou dívkou a vezme si ji do postele dřív, než tam bude moci dorazit kdokoli jiný.“ Raynard zvedl pohár k přípitku. „Tvoje chytrost mě někdy přivádí k úžasu, můj pane.“ „Děkuji vám oběma za to, že mi tak přejete,“ odpověděl Will ironicky., Ale co když mě Markova dcera nebude chtít?“ „Pak ji budeš muset přesvědčit,“ ozval se zpoza závěsu hlas s mírným přízvukem a vzápětí se objevila hlava královny Eleonory. Byla tak krásná, jak se o ní říkalo, přesto – nebo právě proto – že

byla v noční košili a dlouhé černé vlasy měla rozcuchané. „Mimochodem, jmenuje se Alista,“ dodala a upila z manželova poháru. „Řekla bych, že to vám Jindřich zapomněl sdělit.“ „Bude mít toho, koho jí pošlu, ať se jmenuje jakkoli,“ zavrčel Jindřich. Eleonora mu věnovala hezký úsměv. „Samozřejmě, má lásko,“ souhlasila. ‚Ale jestliže William opravdu touží po tom, co mu chceš dát, bude se muset moc snažit, aby získal její srdce.“ Obrátila se k Willovi a pohlédla na něho vážnýma očima. „Tvrdíš, můj pane, že chceš zpátky svůj domov, že chceš zajistit pokračování rodu. K tomu budeš potřebovat spojence, a nikoli otroka.“ Will se začervenal, ne však rozpaky, ale vztekem. Jak se Jindřich opovažuje projednávat jeho soukromé záležitosti s touto ženou? Jindřich nemohl vědět, jak Will smýšlí o královně, ale vědomí, že ona ví, po čem Will touží, činilo královu zradu v jeho očích ještě větší. Copak jeho životní naděje nebyly pro jeho přítele nic víc než téma k hovorům v posteli? „Děkuji ti za dobrou radu, Veličenstvo,“ odpověděl však s dokonalou zdvořilostí. ‚Ale nevěříš jí,“ povzdechla unaveně Eleonora. „Přeji ti dobré pořízení, pane z Brinlawu.“ Sněžení se změnilo v prudký ledový déšť, který zahnal každou živou bytost z Brinlawu pod střechu. Druscilla udržovala ve velké hodovní síni světlo a teplo. Seděla u krbu a měla dobrý výhled na Alistu, která se zdokonalovala v souboji s mečem. „Clarenci, ne!“ vykřikla, když kastelánův těžký meč opsal široký oblouk a jen o několik centimetrů minul dívčinu hlavu, protože Alista se hbitě přikrčila. „No tak, Dru, nechej toho, nebo mě vážně zabije,“ pokárala Alista se smíchem Dru a napřímila se. „To se stane, jestli nebudeš dávat pozor,“ souhlasil Clarence, který se najednou ocitl za ní, a lehčeji pleskl mečem po zádech, aby ji vyburcoval k větší ostražitosti. „Zatracený mizero!“ zaklela šťastně rozlícená Alista a znovu se vrhla na svého nepřítele. „Alisto!“ vykřikla Dru. „Má pravdu,“ řekl Clarence, když se jejich meče znovu zkřížily. „Takhle dáma nemluví.“ Alista útočila na kastelána bez ustání, ale ne příliš rychle a v očích jí svítily uličnické plaménky. Vyrazil na ni

úderem shora a narazil do ní, čímž ji chtěl porazit. Ale ona se bystře vyhnula nebezpečnému seknutí uskokem vzad a vzápětí vyskočila na lavici, a pak dokonce na stůl a tak se dostala z dosahu jeho meče. „A teď ještě chodíš po nábytku,“ pokračoval Clarence v plísnění. „Je to otřesné, že?“ zvolala Alista potěšená svým akrobatickým výkonem. Clarence byl jejím učitelem už od dětství, ale teprve nedávno s ní začal cvičit sám. Mohutný Viking, o třicet centimetrů vyšší než Alista a dvakrát tak těžký, si opravdu musel dávat pozor, aby dívku nešťastnou náhodou nepřesekl napůl. Ale byl spokojený, že se Alista dokáže bránit, a ji to také těšilo. „Je dobré, že se nebojím výšek,“ zasmála se a seskočila ze stolu s mečem napřaženým k ráně. „Možná by ses měla bát.“ Než dokázala seknout, Clarence natáhl dlouhou ruku, popadl ji za přední část tuniky a bez ceremonií ji srazil k zemi tváří dolů. „Mon dieu!“ vykřikla Dru a rozběhla se k ležící přítelkyni. „Clarenci, měl by ses stydět.“ „Ano, Clarenci,“ souhlasila Alista. Obrátila se na záda a dodala: „Doufám, že tě bude trápit svědomí.“ „Tancování na stole se hodí spíš na slavnost než do boje, má paní,“ odpověděl Clarence nevzrušeně. „Bitva není nikdy hra.“ Jejich rozhovor přerušily výkřiky zvenčí. Po padacím mostě přijížděla družina mužů s brinlawskou korouhví. „Táta!“ vykřikla Alista, vyskočila na nohy a rozběhla se ke dveřím. „Alisto, počkej, je tam zima!“ volala za ní Dru. „Pomysli, jak jsi oblečená!“ Ale Alista ji skoro neslyšela. Tolik se na otce těšila. Celé tři dny od smrti bílého sokola ji svíral strach chladnější než dnešní déšť. A ten strach mohl rozehnat jedině otec. Vyběhla na nádvoří ve chvíli, kdy seskakoval z koně. Když Will vjel na nádvoří Brinlawu, překvapilo ho, jak se mu zdá malé. Jeho vzpomínky na toto místo se za patnáct let dost nafoukly. Před patnácti lety odtud musel odejít. V ledovém dešti se nad ním tyčily šedivé zdi a Will měl dojem, že by mohly patřit kterémukoli hradu v Anglii. Ale když vjeli na druhé nádvoří a Will uviděl nad lomeným obloukem vstupních dveří brinlawského draka, zalil ho takový pocit smutku, až ho to fyzicky zabolelo. „Tohle není vhodný den pro triumfální návrat, že ne?“ poškádlil ho Raynard. Otočil koně a dal ostatním mužům příkaz, aby sesedli. Will seskočil z koně a

právě si snímal z hlavy drátěnou kapuci, když tu se z hlavních dveří vyřítil mladý chlapec a vrhl se mu do náruče. Sotva se ho Will dotkl, věděl, že nejde o chlapce. Taky Alista hned poznala, že neobjímá toho, koho očekávala. Will ucítil na hrudi měkká ženská ňadra a vzápětí ho paže, které ho objímaly kolem pasu, rychle pustily. Dívka uskočila, uklouzla a upadla do bláta na dvoře. „Kdo jsi?“ zeptala se. Déšť jí přilepil uvolněné prameny tmavých vlasů k hladké tváři, která měla barvu růžového mušelínu. „Kde je můj otec?“ Otec? pomyslel si překvapeně Will. Tak tohle je jeho budoucí nevěsta? Tahle bláznivá holka, oblečená do pánských punčoch a bot? Kdyby ho tak náhle nevytrhla z chaotických myšlenek, pravděpodobně by nebyl neurvalý a uvědomil by si, že Markova smrt bude pro tuhle dívku velkou osobní ranou. Pokud to je… „Je mrtev,“ odpověděl. Ve dveřích se právě objevila další dívka. Měla světlé vlasy a byla oblečená do běžných ženských šatů. Když uslyšela jeho slova, vydral sejí z hrdla srdcervoucí výkřik. Ale podivně oblečené děvče ležící dosud na zemi na něho jen zíralo a bylo náhle smrtelně bledé. Ten pohled viděl už mnohokrát na bitevních polích. Byl to vyděšený pohled mrtvého, který po smrtelném úderu nemohl uvěřit, že opravdu umírá. Sklonil se a nabídl dívce ruku, neboť najednou zalitoval, že nebyl dostatečně taktní. „Dobrý bože, Wille,“ zamumlal Raynard, jako by mu četl myšlenky. „Wille,“ opakovala Alista a její roztěkaná mysl se chytila toho jména jako topící se stébla. „Kdo jsi, Wille?“ „William z Brinlawu, lady Alisto.“ Sevřel její ruku, drobnou a rozechvělou. „Posílá mě za tebou král Jindřich.“

2. Kapitola

„Alisto, prosím,“ naléhala Druscilla. Pozorovala přítelkyni, která přecházela sem a tam po soláriu jako rozzuřená kočka. „Alespoň se převlékni…“ „Proč, kvůli svatbě?“ zeptala se Alista a otočila se k ní. „Nebo kvůli otcovu pohřbu? Koho mám okouzlit?“ Bratr Paolo se na ni podíval s bolestným výrazem a Alista se začervenala, ale neposadila se. „Ne, Dru, myslím, že tento oděv mi poslouží dobře, protože hodlám tomu bastardovi rozbít hlavu…“ „Alisto, nebuď taková,“ napomenul ji bratr Paolo. „Jaká?“ Alista ze sebe shodila těžký plášť, který měla přehozený přes mokrou tuniku a jehož tíha pro ni byla nepohodlnější než chlad. „Proč jsem tak dlouho cvičila, když teď nemohu bránit svůj domov…?“ „Před králem?“ zeptal se mnich mírně. „Proč bych měla věřit, že ten muž opravdu přichází od krále?“ vyjela na něho. „Ten dopis může být falešný…“ „Ale královská pečeť ne,“ dodal bratr Paolo. „Nemá smysl hádat se s ní, bratře,“ vložila se do hovoru Dru. „Miluje Geoffreyho z Anjou.“ „Ne!“ vybuchla vztekle Alista. „Dobrá, nemiluješ ho, ale prosím, ztiš se trochu,“ sykla Dru a plaše pohlédla ke dveřím. „Samozřejmě že ne,“ uklidňoval ji Paolo a vrhl na Dru nešťastný pohled. „Cara mia, poslouchej mě.“ Položil jí ruku na rameno a Alista sebou trhla. Ale k jeho ulehčení se neodtáhla. „Myslíš, že si přeji, aby ses provdala za cizince?“ Chtěl ji obejmout kolem ramen, přitisknout k sobě a nechat se vyplakat ze žalu, jak to často dělával, když byla malá, ale neodvážil se. Teď byla divoká, rozzlobená a bojovná a v tom byla její největší síla. Bude ji potřebovat víc než klid. „Myslíš si, že bych tě někdy nutil udělat něco takového, kdyby existovala jiná možnost? Jsi velmi silná, má

drahá, ale William je starý voják – copak jsi nečetla králův dopis? Právě se vrátil z křižácké…“ „Takže je příliš svatý na to, abych se mu postavila?“ zeptala se hořce. „Nebudeš mít šanci se mu postavit,“ odpověděl a jeho tón byl stejně ostrý. „Vyrazil by ti meč z ruky dřív, než bys ho zvedla, a pravděpodobně by ti naplácal za tvoji drzost.“ Alistu ještě nikdy nikdo neuhodil a bratr Paolo věděl, že tohle ji zastraší. „A protože má královskou pečeť a za zády Jindřichovy vojáky, neodvážil bych se vyslovit na tvoji obranu jediné slovo.“ „Jediné slovo?“ zopakovala. Bůh ochraňuj králova muže, kdyby na ni zvedl ruku, ať je křižák, nebo ne. „No tak,“ pokračoval bratr Paolo. „Opravdu bys mi chtěla způsobit takovou bolest?“ „Je mi to jedno,“ utrhla se na něho Alista. Náhlá bledost a chvějící se hlas ji však usvědčily ze lži. „Nemohu si ho vzít.“ Můj otec nemůže být mrtev, dodala v duchu. „Pak jsme tedy všichni ztraceni,“ řekla tiše Dru a klesla na židli. Alista pohodila hlavou tak prudce, až sejí uvolněné vlasy rozlétly. Podívala se na Dru, připravena obořit se na ni, ale viděla, že Dru s tváří zakrytou dlaněmi tiše pláče. Věřila tomu, co Alista řekla, a pokud Alista odmítá splnit králův rozkaz… Ještě nikdy neviděla Dru takto vystrašenou, dokonce tak nevypadala ani během prvních dnů na Brinlawu, a to vyskočila pokaždé, když na ni Alistin otec promluvil. Král Jindřich psal, že Alistin sňatek se synem starého Brinlawa byl domluven ještě před Markovou smrtí jako ideální řešení problému obou šlechticů. William neměl panství, Mark neměl syna. Teď už jejich politické názory nehrály roli a sňatek byl nevyhnutelný. Alista nepochybovala, že většina mužů by tohle schvalovala – copak jí neřekl Geoffřey téměř totéž, nevysvětlil jí prakticky účel svého vyznání lásky? Ale ať se snažila, jak chtěla, nedokázala si představit, že by otec naložil s jejím srdcem tak bezohledně jen proto, aby získal spojence nebo potěšil krále. Pamatovala si na to, jak Blanche milovala svého manžela a on ji. Znovu a znovu vyprávěl Alistě o tom, jak se našli, jak jejich duše splynuly v jedno, a když Blanche zemřela, Mark po ní truchlil, jako by i jeho duše byla ztracená. Nikdy nepřestal želet její smrti. Věděl, že Alista očekává, že jednoho dne najde stejnou lásku, mluvil s ní o

tom mnohokrát. Proto jí také dovolil zůstávat pannou ve věku, kdy ostatní dívky byly už dávno provdané a staly se matkami. „Poznáš ho,“ usmál se, když se ho zeptala, jak pozná svého budoucího muže. „Nikdo jiný v něm neuvidí to, co ty.“ Dotkl se její tváře a jeho černé oči, které po něm zdědila, vyzařovaly lásku. „A až tě najde, nechám tě jít s ním.“ Tohle tím myslel? Je tenhle Will mužem, o němž otec věřil, že by si ho vybrala? Dru stále ještě tiše plakala a bratr Paolo se na ni díval se smutkem v tmavých očích. Tohle dělal vždycky. Když se na ni zlobil otec, křičel a nadával, ale za den nebo dva jeho hněv pominul a všechno bylo zase v pořádku. Bratr Paolo nikdy nezvedal hlas, nikdy jí neřekl přímo, co musí udělat, ale když ho zklamala, vypadal zničeně a jeho smutný pohled ji pronásledoval třeba měsíc. „Bratře, otec s tebou před odjezdem mluvil o tom, že mi chce v Londýně najít manžela?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděl Paolo a v srdci pocítil ostré bodnutí lítosti, protože věděl, že Alista se začíná vzdávat nevyhnutelnému. I kdyby se s tím nakonec smířila, jak se s tím smíří on? „Možná na to nepomyslel, dokud se nesetkal s tím mužem,“ řekl a zoufale hledal něco, co by je oba mohlo uklidnit. „Všichni o něm mluví dobře, král Jindřich hojen chválí. Tvůj otec zřejmě věřil, že tě jeho volba potěší – král tvrdí, že chtěl počkat, dokud se spolu neseznámíte. Možná se domníval, že by sis vybrala právě jeho.“ Poznáš ho, řekl jí otec. Ale ona ho nepoznala. Nedokázala si ani představit, co bude dál – otec byl mrtev, jak by mohla myslet na manžela? Otec, kromě bratra Paola jediná duše, která jí skutečně rozuměla, Williama z Brinlawu znal. Král tvrdí, že jí ho vybral, aby byl její láskou. Ten otec, který si pro ni přišel, když jí zemřela matka, chtěl, aby pojala tohoto Willa za manžela. V tom „Myslíš, že si přeji, aby ses provdala za cizince?“ Chtěl ji obejmout kolem ramen, přitisknout k sobě a nechat se vyplakat ze žalu, jak to často dělával, když byla malá, ale neodvážil se. Teď byla divoká, rozzlobená a bojovná a v tom byla její největší síla. Bude ji potřebovat víc než klid. „Myslíš si, že bych tě někdy nutil udělat něco takového, kdyby existovala jiná možnost? Jsi velmi silná, má drahá, ale William je starý voják – copak jsi nečetla králův dopis? Právě se vrátil z křižácké…“ „Takže je příliš svatý nato, abych se mu postavila?“ zeptala se hořce.

„Nebudeš mít šanci se mu postavit,“ odpověděl a jeho tón byl stejně ostrý. „Vyrazil by ti meč z ruky dřív, než bys ho zvedla, a pravděpodobně by ti naplácal za tvoji drzost.“ Alistu ještě nikdy nikdo neuhodil a bratr Paolo věděl, že tohle ji zastraší. „A protože má královskou pečeť a za zády Jindřichovy vojáky, neodvážil bych se vyslovit na tvoji obranu jediné slovo.“ „Jediné slovo?“ zopakovala. Bůh ochraňuj králova muže, kdyby na ni zvedl ruku, ať je křižák, nebo ne. „No tak,“ pokračoval bratr Paolo. „Opravdu bys mi chtěla způsobit takovou bolest?“ „Je mi to jedno,“ utrhla se na něho Alista. Náhlá bledost a chvějící se hlas ji však usvědčily ze lži. „Nemohu si ho vzít.“ Můj otec nemůže být mrtev, dodala v duchu. „Pak jsme tedy všichni ztraceni,“ řekla tiše Dru a klesla na židli. Alista pohodila hlavou tak prudce, až se jí uvolněné vlasy rozlétly. Podívala se na Dru, připravena obořit se na ni, ale viděla, že Dru s tváří zakrytou dlaněmi tiše pláče. Věřila tomu, co Alista řekla, a pokud Alista odmítá splnit králův rozkaz… Ještě nikdy neviděla Dru takto vystrašenou, dokonce tak nevypadala ani během prvních dnů na Brinlawu, a to vyskočila pokaždé, když na ni Alistin otec promluvil. Král Jindřich psal, že Alistin sňatek se synem starého Brinlawa byl domluven ještě před Markovou smrtí jako ideální řešení problému obou šlechticů. William neměl panství, Mark neměl syna. Teď už jejich politické názory nehrály roli a sňatek byl nevyhnutelný. Alista nepochybovala, že většina mužů by tohle schvalovala – copak jí neřekl Geoffrey téměř totéž, nevysvětlil jí prakticky účel svého vyznání lásky? Ale ať se snažila, jak chtěla, nedokázala si představit, že by otec naložil s jejím srdcem tak bezohledně jen proto, aby získal spojence nebo potěšil krále. Pamatovala si na to, jak Blanche milovala svého manžela a on ji. Znovu a znovu vyprávěl Alistě o tom, jak se našli, jak jejich duše splynuly v jedno, a když Blanche zemřela, Mark po ní truchlil, jako by i jeho duše byla ztracená. Nikdy nepřestal želet její smrti. Věděl, že Alista očekává, že jednoho dne najde stejnou lásku, mluvil s ní o tom mnohokrát. Proto jí také dovolil zůstávat pannou ve věku, kdy ostatní dívky byly už dávno provdané a staly se matkami. „Poznáš ho,“ usmál se, když se ho zeptala, jak pozná svého budoucího muže. „Nikdo jiný v něm neuvidí to, co ty.“ Dotkl se její tváře a jeho černé oči, které po něm zdědila, vyzařovaly lásku. „A až

tě najde, nechám tě jít s ním.“ Tohle tím myslel? Je tenhle Will mužem, o němž otec věřil, že by si ho vybrala? Dru stále ještě tiše plakala a bratr Paolo se na ni díval se smutkem v tmavých očích. Tohle dělal vždycky. Když se na ni zlobil otec, křičel a nadával, ale za den nebo dva jeho hněv pominul a všechno bylo zase v pořádku. Bratr Paolo nikdy nezvedal hlas, nikdy jí neřekl přímo, co musí udělat, ale když ho zklamala, vypadal zničeně a jeho smutný pohled ji pronásledoval třeba měsíc. „Bratře, otec s tebou před odjezdem mluvil o tom, že mi chce v Londýně najít manžela?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděl Paolo a v srdci pocítil ostré bodnutí lítosti, protože věděl, že Alista se začíná vzdávat nevyhnutelnému. I kdyby se s tím nakonec smířila, jak se s tím smíří on? „Možná na to nepomyslel, dokud se nesetkal s tím mužem,“ řekl a zoufale hledal něco, co by je oba mohlo uklidnit. „Všichni o něm mluví dobře, král Jindřich hojen chválí. Tvůj otec zřejmě věřil, že tě jeho volba potěší – král tvrdí, že chtěl počkat, dokud se spolu neseznámíte. Možná se domníval, že by sis vybrala právě jeho.“ Poznáš ho, řekl jí otec. Ale ona ho nepoznala. Nedokázala si ani představit, co bude dál – otec byl mrtev, jak by mohla myslet na manžela? Otec, kromě bratra Paola jediná duše, která jí skutečně rozuměla, Williama z Brinlawu znal. Král tvrdí, že jí ho vybral, aby byl její láskou. Ten otec, který si pro ni přišel, když jí zemřela matka, chtěl, aby pojala tohoto Willa za manžela. V tom smyslu hovořil s králem. Je-li tomu tak, nemůže to ignorovat. Mohla by vzdorovat cizinci, vzdorovala by i králi. Ale otci ne. Přistoupila k Dru, na chvíli ji k sobě přitiskla a pak ji pohladila po vlasech. „Je mi to líto, Dru, neplač,“ zamumlala tiše. „Přísahám, že pro nás všechny zajistím bezpečí.“ Will si kritickým okem prohlížel velkou hodovní síň. Chtěl najít další důvody, pro něž by mohl nenávidět mrtvého Marka. Chtěl se rozzlobit nad změnami, jež udělal ve Willově rodinném sídle. Kdyby mohl Markem pohrdat z hloubi zahořklého srdce, možná by se dokázal obrnit proti jeho dceři a dál by se na ni díval jako na nepohodlné břímě, jako tomu bylo cestou z Londýna. Po tři dny smutného pochodu zimní anglickou krajinou vnímal zápach Markova rozkládajícího se těla a v duchu si představoval jeho dceru. Asi bude chladná, nehezká a obyčejná – proč by ji jinak otec nevzal

ke dvoru? Aby získal své právoplatné dědictví, bude muset sdílet lože s chladnou přestárlou pannou, která bude pohrdat jeho rodinou i jím. Obrňoval se před setkáním jako před velkou bitvou, ale sliboval sám sobě, že nebude poslouchat žádné protesty, přinutí ji splnit královu vůli, a jak jen to bude možné, dovolí jí uchýlit se do nejbližšího kláštera. Pak uviděl Alistu. Ve svých plánech na ni nebyl připraven. Pokud šlo o ženy, nebyl bez zkušeností a znal různé typy. Pamatoval si na svoji matku, tichou a důstojnou, sestru May, jež byla sama marnost a chichotání – než je postihla katastrofa. Nejvíc prahl po pomstě právě kvůli May. Také znal prostitutky od Jindřichova dvora. Dvě z nich ochotně doprovázely jeho a Raynarda z Londýna až do Jeruzaléma. Po Jindřichově sňatku flirtoval s dámami z Akvitánie a zjistil, že se trochu liší od Angličanek, ale jen tím, že jsou vybraněji oblečené a umějí lépe klamat. Ale když teď stál ve dveřích do solária a přemýšlel o své situaci, věděl, že žádná z žen, které znal, neměla nic společného s touto divokou malou čarodějnicí, s níž se setkal na nádvoří. Pážecí šat, který měla na sobě, jí podle něho slušel a stále cítil na hrudi její ňadra a na nohou pevná stehna, což ho zneklidňovalo. Místo šarmu, vážnosti a důstojnosti, kterou se pyšnily jiné krásky, oslnila ho Alista nevinností a vášnivostí. Ve srovnání s jiskrou, kterou v sobě měla ona, se mu každá jiná žena zdála jako bez života. „Co je to?“ vykřikla Alista a zamávala nad hlavou Jindřichovým dopisem, který právě přečetla. Ani se nenamáhala jako dáma skrýt svoji bolest a vztek. „Do pekla s tím vším, jen mi řekni, co se stalo! Jak zemřel můj otec?“ „Má paní, uklidni se,“ nabádal ji mnich a vypadal vyděšeně, stejně jako druhá dívka. Dokonce i svalnatý kastelán byl nervózní. Ale Alista ve svém žalu neohroženě hleděla na Willa a vzdorovitě požadovala odpověď. „To ti nemohu říci,“ odpověděl pravdivě. „Dozvěděl jsem se jen, že zemřel.“ „Tak proč jsi tady?“ otázala se. V očích měla slzy, což bylo při jejím vzteku překvapivě ženské. ‚Aby sis mě vzal, jak píše král. Ale proč?“ „Abys byla v bezpečí,“ odpověděl Will klidně. Proč by se měla chtít za něho provdat? Samozřejmě to udělá, ale on nemůže

očekávat, že ji vyhlídka na sňatek zaplaví radostí. „Aby byl Brinlaw v bezpečí.“ Začala vrtět hlavou, ještě než dokončil větu. „Ne, to je špatně,“ zvolala a otočila k němu zády. „To je celé špatně.“ „No tak, má paní,“ promluvil mnich a položil jí ruku kolem ramen. „Musíš nás omluvit, lorde Brinlawe. Lady Alista je rozrušená.“ Alista dovolila bratru Paolovi, aby ji v doprovodu Druscilly odvedl do solária, a tam už zůstali. Přední dveře se otevřely a dovnitř vtrhl ledový vítr. Na prahu stál Raynard. „Pořád čekáš?“ zeptal se a hodil plášť nasáklý vodou na lavici u krbu. „Co ti řekla tvoje dáma?“ „Zatím nic.“ Will posunul před přítele svůj pohár. „Nějaké problémy s posádkou?“ „Nic, co by stálo za řeč.“ Oba přátelé se rozhodli, že zprostí služby Markovy stráže a nahradí je svými vojáky. „Kastelán je podezíravý, ale poznal Jindřichovu pečeť.“ Raynard se rozhlédl po síni plné sloužících. Lidé na něho mlčky zírali, nicméně necítil z nich žádnou zlobu nebo odpor. „Ostatní jsou prostě vděční, že nemusí být v dešti venku.“ Odtrhl si kus chleba z bochníku, který ležel nedotčený před Willem. „Všichni jsou věrní té dívce, to je jisté,“ pokračoval měkčím tónem. „Odejde-li, půjdou s ní i muži z posádky.“ „Věrnost není špatná věc,“ odpověděl Will. „Starý Mark se postaral o její bezpečnost. Na jeho místě bych udělal totéž.“ „Pochybuji, že bys jí dal do ruky meč a nechal ji oblékat se do kalhot,“ poznamenal Raynard. „Říkají o ní, že je to malá bojovnice. Myslím, že ji mají opravdu rádi. Mark býval často pryč, jestli si vzpomínáš.“ Will se ušklíbl. „Jako bych mohl zapomenout.“ Většinu nejtěžších bitev svedl právě s Markovým vojskem. „Mimochodem, doma byl prý stejně čiperný jako na válečném poli,“ usmál se Raynard. „Víš, kdo je ta druhá dívka, Druscilla? Není to žádná dvorní dáma tvé budoucí ženy, ale Markova milenka.“ Náhle se otevřely dveře solária a do síně vešla Druscilla. Will si pobaveně všiml, že ačkoli měla oči zarudlé pláčem, našla si čas na to, aby si převlékla zplihlé šaty a upravila účes. Tohle byla alespoň žena, které rozuměl. „Vstoupila bohyně,“ pronesl uštěpačný Raynard zvučně a uklonil se.

Druscilla mu nevěnovala ani pohled. „Má paní udělá vše, o co ji král žádá,“ oznámila vznešeně Willovi. „Dokonce se za tebe dnes večer provdá a otce pohřbí zítra, ačkoli to je proti jejímu přání.“ „Ano, lady, určitě je to tak bezpečnější,“ zasmál se Raynard, kterého Druscillino opovržlivé chování vůči němu vůbec nezneklidnilo. „Řekni své paní, že jí děkuji za tu oběť,“ odpověděl Will. Raynarda ignoroval. Dru se mírně uklonila. „Za hodinu ji můžeš očekávat v kapli.“ Pohlédla na Raynarda, v jejích modrých očích náhle zazářila nenávist. „A ty, pane, můžeš jít třeba do pekla.“ Před začátkem svatebního obřadu se Alista cítila příšerně. Nejen že ji bolelo srdce, ale nebylo jí dobře i fyzicky. Když po setkání s Willem vešla zmoklá do síně hradu, ani nevnímala, že je jí zima. Necítila nic než hrůzu. Měla pocit, jako by tělo existovalo jen proto, aby zadrželo nářek duše. Nedokázala jasně myslet, stěží chápala, co se stalo. Otec v Londýně zemřel, má se provdat za cizího člověka – tato slova pro ni neměla žádný význam. Ted‘ před ní stál bratr Paolo a odříkával slova manželského slibu. Ale Alistě se zdálo, že hovoří odjinud, jako by k ní promlouval ze dna propasti. Točila se jí hlava, tváře jí hořely. Živůtek matčiných červených šatů, jediné toalety, která byla vhodná pro tuto příležitost, sejí lepil k tělu jako mořské chaluhy a sukně jako by ji stahovala k podlaze. Alista toužila vzdát tento boj, klesnout na zem, přitisknout hořící tváře k hladkému studenému kameni a zavřít oči. Cítila slabost v kolenou a instinktivně zvedla ruku, aby se něčeho chytila. Sevřela loket vysokého rytíře, který stál vedle ní. Můj bože, ten je veliký, pomyslela si a užasle se na něho podívala. Will cítil, že se ho nevěsta chytila, a překvapeně na ni pohlédl. Ale zdála se mu docela klidná. Vlastně na něho hleděla s dokonalým klidem a mírně se usmívala. Její velké černé oči byly oživlé skutečným zájmem. Tváře měla červené, což hezky kontrastovalo se smetanovou pletí a ebenově černýma očima, nad nimiž se klenulo jemné černé obočí, a s lesklými vlasy, které jí padaly ve vlnách na ramena. Rudé rty odpovídaly barvě hedvábné toalety. Alista vypadala tak svěže, že když jí pohlédl do očí, zatočila se mu hlava při pomyšlení, že mu bude patřit. Přinutil se k úsměvu a doufal, že ji

tím povzbudí. Usmála se také, zřejmě spokojená, a pak obrátila pozornost k mnichovi. Jaký krásný obr, pomyslela si Alista. Ale najednou jí začaly cvakat zuby. Před chvílí sejí zdálo, že shoří, a teď ji roztřásla zima. Doufám, že ho příliš nerozruší, padnu-li mu mrtvá k nohám, pomyslela si s náznakem černého humoru. Ale všechno bylo tak zamotané… Když se Will objevil na nádvoří a řekl jí… tu strašnou novinu, na niž nechce vzpomínat, ani si ho neprohlédla. Poté, co zjistila, že to není její otec, mu věnovala málo pozornosti. Otec… Tak hodně toužila po jeho návratu, ale nevrátil se. Teď se však chtěla dívat na toho Willa a přitom se cítila podivně šťastná. Hlava se jí zatočila radostí, která nedávala smysl. Už věděla, že je hezký. Pod krátkým vousem měl pěkně řezanou silnou bradu, plná smyslná ústa a modré oči. Byly tmavší než otcovy a připomínaly spíš půlnoční oblohu než křišťál, ale byly krásné. A když se na ni před chvílí usmál, všimla si, že vpředu má všechny zuby, což bylo u účastníka křížových výprav vzácné. Otec udělal dobře, že jí našel takového manžela. Možná ho bude chtít. Bratr Paolo měl pravdu. Tohoto muže, statného a vysokého jako hora, by nikdy nemohla porazit mečem. Bratr Paolo se najednou odmlčel a podíval se na ženicha. ‚Ano,“ odpověděl Will a jeho hlas zazněl tak blízko, že Alista sebou trhla. Měla pocit, jako by byli oba uzavřeni v nějaké bublině a jako by Will byl jediným člověkem, který se nachází v její blízkosti. Mám horečku, uvědomila si Alista, protože si vybavila podobné blouznění o bublinách, které ji trápilo, když byla v dětství nemocná. Poprvé sejí to stalo na Falconskeepu, když ještě žila matka. Svírala Alistinu malou ruku, aby dceru udržela v reálném světě, horečka postupně klesala a dovolila dítěti vrátit se na zem. Teď sáhla Alista po Willově ruce. Cítila, jak je teplá a jak silně sevřela její. „Děkuji,“ vydechla slabě. Will se na ni znovu podíval. Ten nečekaný dotek mu rozproudil krev v těle. Alista sklonila hlavu, jako by se soustředila nebo modlila. Buď je opravdu nevinná, nebo hraje tu nejrafinovanější hru, jakou kdy zažil a která je mnohem složitější, než Eleonora uplatňovala ve vztahu s Jindřichem. Kdyby neznal všechny okolnosti, uvěřil by, že je Alista šťastná, že mu bude patřit. Až na to, že ještě neřekla ano. Bratr Paolo už odříkal její část slibu a položil jí obvyklou otázku, ale Alista se stále dívala na zem.

Will jí zatřásl paží a ona vzhlédla, ale zdálo se, že vůbec neví, co se od ní očekává. Chvíli hleděla na něho, pak na bratra Paola, pak zase na něho… „Ano,“ vyrazila ze sebe, protože si konečně uvědomila, co po ní chtějí. Sláva, už je to skoro za ní. Vydrží až do konce. Svatba, uvědomila si. Dávej pozor, bláhová. Vždyť se vdáváš. Bratr Paolo se plně soustředil na anglickou modlitební knihu a snažil se nemyslet na to, co právě dělá. Nechtěl vidět strach a bezmocný vztek, který asi má Alista v očích, ani nadutý a triumfální pohled jejího manžela. Ale když se na novomanžele konečně podíval, ke svému úžasu zjistil, že se mýlí. Alista vypadala docela spokojeně a William z Brinlawu se tvářil, jako by byl zcela ztracený. „Jako sluha Boží na zemi prohlašuji vás za muže a ženu,“ ukončil obřad bratr Paolo. Raynard, který stál Willovi po boku, čekal, že jeho přítel se bude snažit odbýt vše co nejrychleji, pokud to protokol dovolí. Oženit se při veřejném obřadu bylo správné, ale Raynard si nedokázal představit, že se Will nějak projeví. Choval se diskrétně i při svých milostných epizodách s táborovými prostitutkami. Proto Raynarda zarazilo, když přítel políbil nevěstu na rty. Byl překvapený skoro stejně jako ona. Když Will sevřel Alistu v objetí, její první reakcí byl čistý vděk. Vyzařovalo z něho teplo a jí byla taková zima! Ale když se dotkl rty jejích, zalil ji zcela nový pocit. Byl tak silný, že téměř zapomněla na nemoc. Chvěla se v jeho náruči a připadala si křehká a ochráněná. Jeho ústa byla tak zvláštní – měkká a pevná zároveň, živoucí. On byl také živoucí a stál tak blízko, že se jeho dech mísil s jejím. Mělo ji to děsit, ale naopak, připadalo jí to dokonalé a správné. Otevřela ústa, aby se mohla nadechnout jeho dechu, a uvědomila si, jak se chvěje. Přitáhl ji k sobě těsněji a ona se postavila na špičky a objala ho oběma pažemi kolem krku. Horečka jí rozechvívala každý nerv, a když se jeho jazyk dotkl jejího, jako by se jí v ústech vznítil plamen, který v ní zažehl nový život. Vzápětí mu omdlela v náruči. Will chvíli netušil, co se stalo. Nedokázal myslet, protože v pažích cítil tu horoucí a vzdávající se živou bytost, dívku Alistu, která se k němu přimkla a okamžitě ho dobyla. Ještě žádná žena se nevzdala tak dokonale jeho polibku, dokonce i při těch nejdivočejších milostných hrách. Byl jako očarovaný, jako spoutaný nějakým zvláštním kouzlem se ocitl na místě, které jen vypadalo

jako Brinlaw, jeho dlouholetý sen. A pak mu Alista v náruči změkla a hlava se jí zvrátila dozadu. Otevřel oči a uviděl, že ona je má zavřené a ebenově černé řasy se skoro dotýkají tváří, bledých jako měsíční svit. Bratr Paolo leknutím upustil modlitební knihu. Will zvedl bezvládnou Alistu do náruče. „Svatá Matko, vždyť ona doslova hoří,“ zaúpěl mnich, když jí přitiskl dlaň k čelu. „Odneseme ji nahoru.“ Ve chvíli, kdy Will nesl Alistu po schodech, začala se mu v náruči pohybovat, ale z trhaných pohybů bylo jasné, že vůbec netuší, kde je a kdo ji nese. „Tati,“ zaúpěla, když ji položil na postel, „…pryč… Musím letět pryč…“ „Tiše, cara mia,“ napomenul ji bratr Paolo. Odstrčil Willa a uvolnil jí tkanice těsných šatů. Od komorné, která rychle přiběhla, převzal umývadlo s bylinkovou vodou. „Nedivím se, že se nachladla,“ řekl a začal Alistě omývat čelo. „Když jsi přijel, promokla na kůži, protože vyběhla nalehko, aby se setkala…, vyběhla do deště.“ „Bude žít?“ Mnich překvapeně vzhlédl a zahleděl se na Willa. Nebylo pochyb, že si dělá vážné obavy. Jeho tvář byla napjatá a smutná, stejně jako hlas. Vypadal, jako by očekával nejhorší, ale přesto měl v očích zoufalou naději, která mu propůjčovala mladistvý a zranitelný výraz. „Samozřejmě že bude žít,“ chlácholil ho Paolo a potlačoval úsměv. Ubohý rytíř byl přemožen během jediného dne, stejně jako kdysi on sám lady Biancou. „Je to zdravá žena v rozpuku mládí. Zimní chlad jí příliš neublíží.“ „Dost,“ zamumlala Alista a sňala si z čela mokrý hadřík, aniž otevřela oči. „Slyším vás.“ „Dobře,“ souhlasil Paolo a schoval jí ruku pod pokrývku. „A teď tiše a spát.“ „Ne,“ vyhrkla, ale nebránila se. V další minutě už pravidelně oddechovala, daleko ode všech starostí světa. Will sledoval, jak se jí pod tenkým plátnem košile zvedají ňadra. „Bývá často nemocná?“ zeptal se a snažil se, aby jeho otázka zněla co nejlhostejněji. „Velmi zřídka.“ Paolo ustoupil, aby umožnil komorné a její pomocnici pacientku svléknout. Diskrétně se otočil zády a všiml si,

že Will se ani nepohnul. „Ale když má horečku, většinou říká věci, které nedávají smysl. Lady Alista sní ve společnosti andělů.“ Will odtrhl oči od manželky a vyděšeně se na mnicha podíval. „Chceš říct, že je šílená?“ zeptal se. Nebyla by to dokonalá ironie, kdyby k dovršení všeho byl po zbytek života spojen s bláznivou ženou? „Vůbec ne.“ Jedna z dívek odnesla červenou toaletu a druhá přitáhla Alistě pokrývku až k bradě. Pak se obě uklonily Willovi a se vzrušeným šepotem odešly. Paolo položil Alistě na čelo čerstvý obklad, ale dívka se ani nepohnula. „Bude spát až do rána, můj pane,“ řekl Paolo. „Můžeš si jít odpočinout.“ „Nepůjdu,“ odsekl Will tvrdohlavě. Cítil se jako násilník a zlobil se za to na sebe. Měl-li někdo na Brinlawu právo se po dnešních zážitcích zhroutit, byl to on, a nikoli Alista. „Je to moje žena,“ pokračoval, a dokonce i jeho uším to znělo nepatřičně. „Teď patří mně.“ Mnichovi se rozšířily oči, ale jinak na sobě nedal nic znát. „O tom nikdo v našem hradu nepochybuje, můj pane,“ odpověděl mírně. „Stejně jako o tom, že ty patříš jí.“ Will přimhouřil oči. Bylo jasné, že františkán je připraven zůstat u Alisty až do soudného dne. Will měl na chvíli nutkání popadnout ho a vyhodit z ložnice na schody, aby se z nich svalil dolů. Ale uvědomil si, že kdyby to udělal, vypadal by jako násilník bez srdce. „Vrátím se,“ zamumlal a zamířil ke dveřím. Paolo se usmál. „Můj pane, budeme tady.“ Will zastihl Raynarda v příjemném prostředí solária, jak odpočívá před sálajícím krbem. „Tak co, je mrtvá, anebo jen hrála divadlo?“ zeptal se Raynard vesele, když Will vešel. „Nehrála.“ Will se zhroutil na židli, zaklonil hlavu a zavřel oči. Najednou ho rozbolela hlava. „Ta žena v Damašku říkala, že jsi ohnivý milenec, ale mě by nikdy nenapadlo, že tě uvidím, jak líbáš nějakou chladnou Angličanku.“ Raynard měl vlastně obavy. Znal muže, který seděl vedle něho, když byl ještě chlapec. Zažil ho v různých situacích – když měl vztek, strach, žal i radost. Když se Raynard poprvé setkal s Willem, byl námezdním vojákem. Bojoval na straně Jindřichova otce, vévody z Anjou. Bylo mu teprve dvacet a už měl poznamenání, protože všichni

profesionální vojáci, kteří se nechávali najímat, byli automaticky exkomunikováni z církve. Raynard se ani v nejmenším nezajímal o Matyldino právo na Anglii, ani o rozmíšky jejího manžela se šlechtici ve Francii. Jeho zvědavost vzbudil kostnatý hoch, který seděl po celodenní bitvě zbrocený krví u hlídkového ohně a neuronil ani slzu. „Jsi raněný?“ zeptal se ho a přisedl si k němu. „To není moje krev,“ odpověděl Will, aniž odtrhl oči od plamenů. Po tvářích mu stékaly slzy, ale jeho hlas byl pevný jako hlas muže. „Je mého otce.“ Konečně hoch pohlédl na cizince, který bojoval za peníze. „Přísahal jsem věrnost Jindřichovi a přispěji k tomu, aby se stal králem Anglie. Jeho otec mě pasoval na rytíře.“ Raynarda poprvé napadlo, že situace musí být opravdu horší, než si uvědomoval, pokud vévoda Geoffrey povyšuje do rytířského stavu děti. Jeho druhá myšlenka patřila hochovi. Napadlo ho, že to ubohé dítě nepřežije ani týden. „Převleč si košili a jdi spát,“ poradil mu a hodil mu nějaké šatstvo ze svého tlumoku. „Zítra se drž u mě.“ Raynard naučil mladého osiřelého šlechtice, jak přežít v boji a také jak zapůsobit na ostatní bojovníky. Dokázal se rychle rozhodnout v ohni bitvy, aniž by se zdržoval modlením, dodržoval rytířské zásady nebo dělal jiné osudové nesmysly. Jakmile se Will spřátelil s Jindřichem, Raynard zjistil, že má rád i jeho. Dokonce se vzdal života nájemného vojáka a vstoupil do jeho služeb, třebaže se jako bývalý žoldák už nikdy nemohl stát rytířem. Ale byl to Will Brinlaw, jemuž přísahal věrnost, a ne budoucí král. A když se Will rozhodl, že opustí pohodlný život v Akvitánii a vydá se na křižáckou výpravu, aby odčinil hřích, který nebyl jeho a možná ani nebyl hříchem, Raynard neváhal a přidal se k němu. Nikdy neuvažoval o důvodech svého počínání a nemínil to dělat ani teď. Ale znal Willa Brinlawa lépe než on sám sebe a ještě nikdy ho neviděl v takovém stavu. Když Will nesl dívku z kaple, vypadal ztrápeně a překvapeně, jako by nechtěl věřit vlastním očím. Teď byl zchvácený, jako by z něho unikal život. „Alista je nemocná.“ Will cítil za očima bušení. Byl si také vědom vzrušení způsobeného polibkem, kvůli němuž se mu teď Raynard vysmíval. „Prochladla v dešti a teď má horečku.“ „Tak tím se vše vysvětluje.“ Raynard se naklonil k plamenům, aby získal odvahu. „Jaké zklamání.“ Will se místo odpovědi jen hořce zasmál. „Takže tvoje manželství ještě není právoplatné.“

Will otevřel oči. „Alista je v bezvědomí.“ „Ona v bezvědomí, ale mezi nohama má tvoji budoucnost.“ Raynard nebyl nikdy moc jemný, ale teď cítil, že situace vyžaduje ještě drsnější slova než obvykle. „Máme k dobru jen půl dne, než se sem začnou hrnout nápadníci zajímající se o tento tajný poklad.“ „Ale vždyť je bez sebe.“ Will pohlédl na přítele s nelíčeným odporem. „Dokonce ani ty by sis ji nevzal v tomto stavu.“ „Tvůj mladický obdiv k mé mužné síle mě vždycky zahřeje u srdce,“ zamumlal Raynard. „Řekni mi, něžný rytíři, četl jsi Jindřichův dovětek týkající se tvé osoby?“ Hodil Willovi do klína svitek. „Našel jsem to tady poté, co tvoje dáma odešla na lože.“ Will se mírně zamračil, rozvinul svitek a četl. „Svatý Kriste…, řekl jí, že mě Mark vybral za jejího manžela?“ „Pobuřující, že?“ usmál se Raynard. „Ale kdo zná Jindřicha, neměl by se divit. Teď už tomu sám věří, pokud si na to vůbec vzpomene.“ Vím, že jsi byla jedinou radostí otcova života, drahá Alisto, četl Will a stěží mohl věřit svým očím. Vím, že mu nebudeš odporovat teď, když je mrtev. „Zatracený parchant…“ „To se o něm často říká, ačkoli jeho vznešená matka to tvrdošíjně popírá,“ poznamenal Raynard. Tak zde je vysvětlení, to je důvod, proč se za něho tak ochotně provdala. Bolest v hlavě byla najednou ostřejší, až mu zabylo špatně. Zmačkal Jindřichův pergamen do kuličky a rozdrtil ho v pěsti. „Myslím, že bych jí měl říct pravdu.“ „Počkej ještě, vsadím se, že to za tebe udělá někdo jiný,“ radil mu přítel, který chtěl jen jeho vlastní dobro. „Většina šlechticů našeho království slyšela tvoji hádku s Markem v den, kdy zemřel. A ti, kteří nehledají bohatou ženu pro sebe, mají syny na ženění. Pokud někdo z nich promluví dřív, než učiníš Alistu fyzicky svojí ženou, co zabrání jí a jejímu mnichovi, aby anulovali tvůj nárok a vybrali si jiného nápadníka, který tě vyžene?“ Will neodpověděl a hodil Jindřichův dopis do plamenů. „Wille, poslouchej mě. Lady Alista je milá a nepochybně si zaslouží, aby se s ní zacházelo co nejlépe.“ „Já nevím, co si zaslouží,“ houkl smutně Will. „Ale už dávno ses rozhodl, že získáš Brinlaw zpět, a tahle dívka je jedinou cestou k tvému hradu,“ pokračoval Raynard. „Děkuji ti, Raynarde, na to jsem zapomněl,“ vyštěkl Will ironicky. „Ale nikdy jsem nebyl násilník.“

„Nebudeš jím ani teď,“ odpověděl laskavě Raynard. „Ta žena je tvoje manželka. Není žádné dítě a nezdá se, že by byla hloupá. Měla by vědět, co se od ní očekává.“ „Tím jsem si jist,“ souhlasil Will, ale to pomyšlení ho nikterak nerozveselilo. Jeho sestra May byla také žena, věděla, co se od ní očekává, a měla v úmyslu plnit své povinnosti. Ale časem zjistila, že toho není schopna. Být manželkou pro ni bylo tak těžké, že to nemohla vydržet. Zpráva o její smrti zastihla Willa v Akvitánii, kdy trávil své dny milostnými hrátkami s Eleonořinými dvorními dámami. Lady May se oběsila a její sladká duše se nikdy nedostane k Bohu jen proto, že se chtěla osvobodit od svého právoplatného manžela. Will tehdy sevřel v dlani kříž a modlil se, aby mohl nabídnout svůj život za její. Byl napůl šílený vzteky na svět, který ji k tomuhle dohnal. A ta hloupá děvka Eleonora, když netušila, že ji Will slyší, nazvala May hlupačkou, která se domnívala že musí být nadosmrti věrná nemilovanému manželovi. „Řekni jí pravdu,“ pokračoval Raynard a vytrhl ho tím ze vzpomínek. „Neváhej, nebo bude příliš pozdě. Bude se sice durdit, to nepochybně, ale smíří se s tím. Nebude mít jinou volbu.“ A co to udělá se mnou? ptal se sám sebe Will. Uznával vše, co Raynard říká. Brinlaw bude jeho, to nesmí nic změnit. Raději by si měl Alistu vzít. „Projevíš se jako muž, který je natolik sebejistý, že dokáže prosadit svoje, ať ho to stojí cokoli,“ nabádal ho Raynard. „Celkem vzato jde o maličkost, Wille.“ „Ve srovnání s Brinlawem ano,“ souhlasil Will a vstal. „Je to opravdu maličkost.“ Alista se pomalu probírala ze sna. Vynořovala se z tajemných vrstev snů, které sejí zdály před chvílí důležité, ale teď už nedávaly smysl, protože ztratila nit, jež je spojovala. V dálce uslyšela hlas bratra Paola, který se hádal s jejím mužem. Ve snu u ní byla matka a hlas jejího manžela jí vykouzlil na tváři úsměv. Nebo se usmívala na Paola? „Jdi pryč!“ nařídil cizinec a matka se stále usmívala, ale začala mizet. Alista se ji snažila zadržet, ale její ruka se rozplývala v mlze. Předtím řekla něco, co si chtěla Alista zapamatovat. Teď mlčela a její slova byla zapomenuta… Těžké dřevěné dveře se zabouchly a poslední útržky snu zmizely.

„Alisto?“ Postel zavrzala, když se na ni cizinec posadil. Jemně se dotkl její tváře. Otevřela oči a uviděla vedle sebe Willa, nebyl to cizinec. „Jsi v pořádku?“ Alista se zamračila, vzpomínka na něho se smísila s fragmenty snu. Políbil ji… „Myslím, že ano,“ odpověděla opatrně a udivilo ji, že její hlas je jasný a silný jako vždycky. „Myslím, že jsem nemocná.“ Will se navzdory situaci usmál. „Taky si to myslím.“ Zavřela pevně oči a uvědomila si, že bolest hlavy zmizela. Ale čelo a spánky měla ještě citlivé, jako by zevnitř měla modřiny. „Už je mi lépe,“ řekla a znovu otevřela oči. „Ale musím zůstat v posteli.“ Náhle ji něco napadlo. „Dokončili jsme obřad?“ Ach, už jsme u problému, pomyslel si Will. „Samozřejmě,“ přitakal nahlas. Alista už dokázala jasně uvažovat, a proto zachytila zvláštní tón v jeho hlase. ‚Ach, zatraceně,“ vyjekla a šokovalo ji, že její manžel se rozesmál. Jako dítě strávila hodně nocí na palandě v otcově ložnici, aby věděla, která část jejich spojení ještě nebyla uskutečněna. Ale třebaže kvůli vyhlídce na milování necítila paniku, v tomto stavu po něm netoužila. „Je mi líto, můj pane, ale nemohu. Dnes večer ne.“ Will, který byl jako většina mužů jeho třídy vychován k tomu, že sex s nevinnou mladou ženou by měl být uskutečněn okamžitě po odchodu od oltáře, nevěděl, zda se má zasmát nebo rozzlobit. „Nemůžeš?“ „Ach, prosím,“ zaúpěla Alista a zvedla se na loktech. „Jako bys to nevěděl.“ I když seděla, musela zvrátit hlavu poněkud dozadu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Byly hezké. „Líbilo se mi, když jsi mě políbil,“ svěřila se mu s úsměvem. Will se obezřetně usmál. Flirtuje s ním, nebo získává čas? „Opravdu?“ zeptal se škádlivě. „Nemůžu tomu věřit, když jsi hned omdlela.“ „Pokud tě to potěší, můžeš věřit, že jsem omdlela vášní,“ odpověděla. Jak tady tak vedle něho seděla při záři jediné svíčky, zjišťovala, že sejí líbí a že si s ním rozumí, jako by byli staří dobří přátele. Osmělila se a dotkla se jemné vrásky, která se mu objevila mezi obočím. „Zlobíš se na mě, Wille?“ Lehkost, s níž vyslovila jeho jméno, byla stejně provokativní jako pohled na její ňadra, zdůrazněná svitem svíčky, pronikajícím skrze

jemné plátno košile. Ale pak si uvědomil, že Alista věří, že j í ho doporučil otec. „Ne, má paní,“ řekl a políbil j í ruku. Usmála se a bylo vidět, že mu věří. Pak si s ulehčením lehla. „Alisto,“ Začal a sklonil se k ní. Znovu zavřela oči. „Ano?“ Postupně přitiskl rty na víčka lemovaná tmavými řasami. „Nic,“ zašeptal. „Spi.“ Raynard věděl, že má pravdu, když Willovi domlouval. Správně mu radil, aby si vybral chladný rozum a dodržování konvence před pošetilou něžností a ohleduplností. Ale přestože měl pravdu, necítil se dobře. Se zaklením vylil zbytek vína z poháru do plamenů, aby se uklidnil, a pak opustil solárium. Vydal se do hodovní síně, aby si našel nějakou zábavu. Brinlawský zámek byl bezpečný. Půlnoční hlídky byly připraveny a původní posádka se zhostila nových povinností stejně přirozeně, jako když se vylíhnou kuřata. Lidé, kteří sloužili na Brinlawu, byli většinou příbuzní a Markovi muži byli stejně spřízněni s regionem jako Willovi. Hlídky, které poslal Raynard na přístupovou cestu, už dosáhly stanovišť a poslaly zpět první zprávy. Zatím se k hradu neblížilo žádné nebezpečí. Vojáci, kteří neměli povinnosti, se uložili ke spánku v hodovní síni a spokojeně chrápali, stejně jako psi hradního pána. „Děje se něco, kapitáne?“ zeptal se strážný, který se střetl s Raynardem ve dveřích. „Nic, Duncane,“ zamumlal Raynard. „Svět je strašné místo.“ Duncan otevřel ústa k odpovědi, ale velitel už byl pryč. Zamířil ke schodišti, když tu uslyšel ženský pláč. Kvílivý zvuk se nesl úzkou chodbou z místnosti, odkud vycházelo zelené světlo. Raynard uchopil jílec meče a vydal se chodbou do kaple. Světlo se šířilo z vysokých svíc, které stály u nohou a hlavy těla lorda Marka. Plakala Druscilla, klečící vedle mrtvého. Hlavu měla skloněnou nad jeho hrudí krytou plátem brnění a oběma rukama objímala paži s mečem. „Tak mě to mrzí,“ plakala. Nebyla si vědoma Raynardovy přítomnosti. „Nikdy jsem si nemyslela…, byla jsem to já a jenom já, kdo udělal chybu…“ Zbytek slov se rozplynul ve vzlycích. Raynard obvykle nebýval pohnut ženským pláčem a raději před ním prchal, protože ho považoval za nebezpečnou ženskou zbraň. Ale něco v dívčině neladné pozici a upřímných vzlycích ho přinutil

zůstat. „Paní, co tě trápí?“ zeptal se a trochu se lekl ozvěny svého hlasu. Dru odskočila od Markova těla a jen stěží udržela rovnováhu, protože se zapletla do sukní. „Jak se opovažuješ?“ vykřikla pronikavě. „Slyšel jsem tě plakat a myslel jsem, že potřebuješ pomoc,“ odpověděl Raynard prostě, zřejmě pobaven jejím zápasem se sukněmi. „Pomoc od tebe?“ „Od někoho moudřejšího, než jsi sama.“ Jeho tón byl škádlivý, ale oči měl vážné a byl v nich náznak soustrasti. „Věř mi, poupátko, nic není horší než přílišný žal.“ Na okamžik to vypadalo, že se mu svěří. Její výraz změkl a v zarudlých očích se objevila naděje. Ale pak se něco stalo a Druscilla se znovu uzavřela. „Jen si myslíš, že jsi moudrý,“ odpověděla a obrátila se k mrtvému milenci. „Ale nevíš vůbec nic.“

3. Kapitola

Když se Will probudil po první noci, kterou strávil jako pán Brinlawu, cítil se, jako by spal sto let v jeskyni. Všechny svaly těla měl napjaté a bolavé, protože před odpočinkem strávil tři dny a noci na koni. Chvěl se chladem a zároveň byl zpocený. Nohama spočíval na studené podlaze, zatímco zbytkem těla ležel na posteli. Než usnul, seděl dlouhé hodiny u postele a pozoroval spící Alistu. Rozhodoval se, zda k ní má ulehnout, nebo ji nechat spát. Zřejmě usnul dřív, než se rozhodl. Odhrnul těžkou kožešinu, jíž ho někdo přikryl, a pomalu se posadil. Alespoň ho už nebolela hlava. A copak dělá jeho nevěsta? „Alisto.“ Postavil se a ignoroval bolest, která mu projela oběma nohama. Rudé hedvábné šaty ještě ležely pečlivě rozložené na truhlici, kde je nechaly komorné, ale Alistiny boty byly pryč. Na stole stál talíř s krajícem chleba a kusem sýra a vedle karafa s vodou a pohár. Snídaně… Jak dlouho spal? A kde je Alista? Potácivě přešel k oknu a otevřel okenice. Dovnitř vnikl závan chladného vlhkého vzduchu, který mu pročistil hlavu, ale pohled ven mu mnoho neprozradil. Obloha byla zatažená mraky, takže nepoznal, kolik je hodin. Vyklonil se z okna a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Pátravě se zadíval na nádvoří pod sebou. Raynard měl možná pravdu. Byl blázen, když se sem vrátil a požadoval Brinlaw za každou cenu. Jindřich byl tak nedůvěryhodný lhář, že by mu s lehkým srdcem věnoval kterékoli z dvanácti sídel v Anglii nebo v Anjou, z nichž mnohá byla možná cennější než tento hrad. A také v lepším stavu, pomyslel si zádumčivě, když jeho pohled padl na polorozpadlou hradební zeď u strážní věže, jíž si včera nevšiml. Z okna viděl zadní část hradu a zamrzlé jezero za ním. Ale Brinlaw je jeho. Podle všech práv vždycky jeho byl a on ho chtěl zpět za každou cenu, i kdyby měl zemřít. Zavřel okenice a pohlédl na rozházenou postel. Teď byla jeho i Alista – při tom pomyšlení pocítil chlad a oheň zároveň. Nevěděl nic o tom, jak zacházet s manželkou, ani s nějakou obyčejnou. Jak se tedy má srovnat s divokou Markovou

dcerou? Ale náhle si vzpomněl, jak se k němu přimkla, vybavil si její vášnivý polibek a věděl, že ji bude muset zvládnout. Alista byla jeho stejně jako Brinlaw a on se jí nevzdá. Alista nebyla ani v hodovní síni, kde se shromáždila většina členů domácnosti. Její řízení teď bude jen na něm. Dokonce i Raynard vypadal, jako by byl s novým domovem spokojený. Seděl u krbu a povídal si s jedním z Markových strážných. Sotva lidé spatřili Willa, umlkli a zahleděli se na něho. Will netušil, co se od něho očekává. Zastavil se v lomeném vstupním oblouku a ohlédl se. „Dobrý den, můj pane,“ zazubil se Raynard a přistoupil k němu. Lidé se pomalu uvolňovali. Raynard ztišil hlas do spikleneckého šepotu. „Jsem rád, že vypadáš tak dobře. Spal jsi tak dlouho, až jsem se začal obávat, že ti tvoje nevěsta přivodila smrt.“ Will se zamračil. „Kde je?“ „Kdo?“ zeptal se vesele přítel. „Alista,“ odpověděl Will a zamračil se ještě víc. „Kdepak je?“ Raynardův úsměv zmizel. „Myslel jsem, že je s tebou.“ Will se komicky ohlédl přes rameno. „Zdá se, že ne,“ utrousil suše. „Kde je?“ Raynardův úsměv zmizel úplně. „Wille, proboha, neviděl jsem ji, a pokud vím, neviděl ji ani nikdo jiný,“ zabědoval Raynard. „Všichni tady čekají, aby vás pozdravili po svatební noci.“ Jejich oči se setkaly v náhlém porozumění. „Zatraceně…“ Will si všiml, že je pozoruje kastelán, stojící u ohně. Pocítil podezření. „Někdo něco ví,“ zamumlal. „Někdo mi tam nechal snídani.“ „Doufám, žes ji nejedl,“ vyjekl Raynard vyděšeně. Will zavrtěl hlavou, protože okamžitě věděl, čeho se Raynard obává. „Nejdřív jsem chtěl najít Alistu.“ „Díky bohu.“ Najednou si Raynard vzpomněl na Druscillu, která vzlykala v kapli, a pocítil takovou nevolnost, jako by sám pozřel otrávenou kaši. „Omluv mě, můj pane.“ Mnich se k nim přiblížil tak tiše, že si toho nikdo z nich nevšiml, dokud nestál vedle nich. „Copak je?“ zeptal se Will neutrálním tónem. Na tváři měl masku lhostejnosti. „Co uděláme s lordem Markem?“ zeptal se bratr Paolo. Oba rytíři měli zřejmě málo zkušeností s životem v hradu, neboť jinak by si vybrali lepší místo pro soukromý rozhovor. To, že se Alista

neobjevila u snídaně, vzbudilo v celém hradu neklid a dalo vzniknout všeobecnému podezření, které bylo přirozeně spojeno s podivnými událostmi předchozího dne. Polovina posádky hradu byla schopná proříznout novému pánovi hrdlo, kdyby vyšlo najevo, že jejich paní zabil. Paolo naštěstí věděl, co dělá. „Musíme nějak naložit s tělem,“ vysvětloval trpělivě. „Začíná se rozkládat.“ Will i Raynard se nadechli. Oproti puchu, který se tak často vznášel nad bitevními poli ve Svaté zemi, byl zápach, šířící se z Markova těla, jen velmi mírný. Ale poznali ho neomylně. „Samozřejmě,“ odpověděl Will. Setkal se s mnichovýma hnědýma očima a pronikavě se do nich zadíval. Jestli Alista zmizela, bratr Paolo ví, kde je. Určitě je jejím komplicem. Hnědé oči však neuhnuly. Raynard podezíral dívku z toho, že otrávila jídlo. Will si vzpomněl na její oči, které byly tmavé a vážné stejně jako mnichovy, a na vášnivý polibek. Vybavil si její smích a začal pochybovat, zda tohle všechno nebyla jakási hra, kterou ho měla ošálit, aby mu mohla uniknout… Ale ne, Will nebyl bloud, který by se nechal ošálit ženskými intrikami. Alista neutekla. Rychle zvažoval, že by se mnicha zeptal, kde může jeho žena být, nechtěl však přiznat, že to neví. Opanovala ho pošetilá pýcha, kterou nedokázal potlačit. „Udělej to, co pokládáš za nejlepší, bratře,“ řekl hlasitě. „Brzy se vrátím.“ Raynard zavrtěl hlavou. Předvídavost byla jednou z Willových nejlepších vlastností, teď ho však zřejmě opustila. „Já taky,“ zamumlal a následoval přítele do deště. Alista mírně zaklonila hlavu a nastavila tvář ledovému větru. Stále však cítila zápach, který ji vyhnal ven ještě před východem slunce. Probudila se s prvními paprsky a zjistila, že horečka je pryč. Bylo jí teplo a ležela v pohodlí otcova lože. Protáhla se jako kočka, zívla, ale vtom jí něco rázem pokazilo ranní spokojenost… Ucítila zápach. Naplnil jí nos i ústa něčím hutným a špatným, co se nedalo dýchat. „Svatý Kriste,“ zamumlala a posadila se. Ruce si dala před ústa jako závoj, ale zdálo sejí, že i ony páchnou. Vyskočila z postele a popadla nočník. Zvracela tak prudce, že ani nemohla stát a padla na kolena. Ale třebaže měla prázdný žaludek, zápach zůstával. Konečně si uvědomila, odkud vychází. Táta… je mrtev. Znovu sejí zvedl žaludek, ale tentokrát nevolnost potlačila. Otřela si ústa hřbetem ruky a přinutila se vstát.

Její manžel Will spal, lhostejný k jejímu utrpení. Byl rozvalený napůl na zemi a napůl na posteli. Přišla k němu po ledové podlaze bosá a zadívala se na něho. To je odměna, kterou jí poslal král, aby ji utěšil v jejím žalu. Když byl Will klidný a spal, zdál sejí mladší než včera večer. Ústa i pleť na tváři měl svěží a hladké jako ona. Tmavě hnědý krátký vous a knír se zlatě leskly ve světle skomírajících plamenů. Jednu svalnatou paži měl pod hlavou a na ramenou se mu taky znatelně rýsovaly vypracované svaly. Včera se k němu přitiskla a on ji políbil, vsunul jí jazyk do úst, sevřel ji v objetí těmito pažemi… Zatoužila dotknout se ho znovu, prstem obkreslit jeho svaly, pocítit měkkost tváře a pevnost silného těla. Ale cítila smrt. Její zápach sejí vstřebával do kůže a jemu určitě také. Zachvěla se – jak může myslet na takové věci, když dole leží její mrtvý otec? Zakryla Willa těžkou kožešinou, aby ho ochránila před ranním chladem, a vypudila z mysli všechny myšlenky na něho. Osedlala si otcova válečného koně, přejela po padacím mostě a rozjela se do krajiny. Viděli ji jen strážní u brány a bratr Paolo, který se vracel z ranní procházky. Volal na ni, ale ona si ho nevšímala. Vztyčila se ve třmenech a přinutila velkého hřebce do cvalu. V drobném ranním dešti a mrazivém větru ujela několik mil a zastavila se, až byla hřebcova rudohnědá srst zvlhlá potem. Teď stála po kolena ve sněhu na břehu řeky a kůň pil z úzkého potůčku, který tekl mezi zmrzlými pruhy hladiny. Budoucnost se před ní prostírala jako tahle řeka, lesknoucí se a zrádná, lákající ji, aby šla dopředu, propadla se a byla smetena pod ledovou krustu. Najednou uviděla na ledu před sebou stín a vzhlédla. Spatřila sokola, který nad ní pomalu kroužil. Mohutný válečný kůň lorda Marka byl dost silný, aby dokázal cválat v tajícím sněhu, ale Will, hledící ze strmého břehu na Alistu s uzdou v ruce, nemohl uvěřit, že jela na hřebci tak rychle. Jel na něm z Londýna, protože se nechtěl nechat vézt na voze, a věděl, jak je obtížné zvíře zvládnout. Alista, zahalená do dlouhého černého pláště, který se za ní táhl po sněhu, mu připomínala sirotka, opuštěného na bílé zimní pláni. „Co dělá?“ zeptal se Raynard, když dojel k Willovi. „Doufám, že tam nechce skočit!“ Alista se otočila, jako by je uslyšela, a zahleděla se na ně. V očích měla tolik smutku, že se Willovi sevřelo hrdlo. „Toho se neodváží,“ vykřikl a pobídl koně ze zrádného svahu. „Alisto!“

Will se řítil dolů jako šílenec. Alista popadla uzdu do obou rukou a zapřela se patami do bláta, protože její kůň začal poděšeně trhat hlavou. „To je v pořádku,“ uklidňovala ho Alista, vší silou tahala za uzdu a snažila se udržet rovnováhu. „Neublíží nám.“ Will zastavil hřebce před manželkou. „Paní, jsi šílená?“ oslovil ji rozzlobeně, ale pak se zarazil. Alistě se při uklidňování koně rozevřel plášť a bylo vidět, že pod ním má jen noční košili, ke kolenům zašpiněnou od bláta. „Co tady děláš?“ zeptal se a pomalu sesedl z koně, protože se obával, že příliš prudké pohyby Alistu polekají a ona spadne do řeky. Výraz v manželově tváři přinutil Alistu, aby se na sebe podívala. Uviděla špinavou košili. „Já…,“ začala, ale pak se zarazila. Jaké smysluplné vysvětlení mu může nabídnout? „Já nevím,“ přiznala se a srdce sejí sevřelo obrovským žalem. „Probudila jsem se a cítila to. Ten puch byl všude.“ Podívala se mu do očí a přála si, aby pochopil, že není jen hysterická holka. „Ještě teď ho cítím, dokonce i tady,“ posteskla si a málem vypukla v pláč. „Můj otec je mrtev.“ Will se od chvíle, kdy mu poprvé vběhla omylem do náruče, snažil najít v konání této bytosti, která měla stát po zbytek života po jeho boku, smysl. To, co říkala nebo dělala, se mu nezdálo logické ani slučitelné s jeho způsobem uvažování. Ale když se na ni teď díval a viděl její krásnou tvář ztrápenou žalem, připadalo mu, jako by se skrze čas díval sám na sebe, na chlapce, který jednoho dne ztratil otce. Náhle se mu vůbec nezdála šílená. „Já vím,“ vypravil ze sebe a natáhl k ní ruce. Napjala se a ruce na jeho hrudi sevřela v pěst. Cítil, jak se chvěje, a věděl, že polyká slzy, ale nebránila se jeho objetí. „Já vím,“ zašeptal jí do vlasů a políbil ji. „Vyděsila jsi nás, mylady,“ řekl Raynard, který k nim právě dojel. Pohlédl tázavě na přítele. Alista si tolik přála uvolnit se, opřít se o tohoto rytíře, který ji chtěl zachránit, a vyplakat se na jeho hrudi. Mohla by si myslet, že je to otec, kdo ji svírá v náruči. Teď jí připadal jako táta, stejně silný a laskavý. Ale co by si pomyslel, kdyby to udělala? Co si o ní už myslí? Opřela se mu oběma dlaněmi o hruď a odtlačila ho od sebe. „Nechápu, proč ses bál, pane,“ řekla Raynardovi a v jejím tónu bylo patrné jen neznatelné zachvění. „Jen jsem si vyjela na projížďku.“

Pyšně zvedla bradu a Will pocítil touhu políbit ji. „Mělas mi říct, že máš v úmyslu opustit hrad,“ pokáral ji místo polibku. „Není bezpečné projíždět se sama u řeky.“ „Jezdím sem celý život,“ odsekla. „I přesto bychom se měli raději vrátit,“ navrhl zmatený Raynard. Ještě před minutou před ním stála hysterická dáma v nesnázích. Teď Alista vypadala a hovořila jako rozmazlený a svéhlavý fracek. Dokonce se na něho dívala vyčítavě, jako by to byl on, kdo ji vytáhl sem, do toho mizerného počasí. „Mimochodem, kdo jsi?“ zeptala se. „To je Raynard, má paní, můj nejdůvěrnější přítel,“ vysvětlil jí rychle Will, který musel potlačit úsměv. „Jindřich chtěl, aby zůstal v Londýně, ale já jsem ho přesvědčil, aby jel se mnou.“ „Jsem ti k službám, lady Alisto,“ řekl Raynard a uklonil se, třebaže seděl na koni. „Co kdybychom se teď všichni vrátili do hradu?“ Při tom pomyšlení se v Alistě všechno sevřelo, protože věděla, co bude muset po návratu udělat – věděla to už předtím, než odjela. Doufala jen, že přesvědčí bratra Paola. „Ano, myslím, že ano,“ odpověděla a chytila koně za uzdu. „Lady, musíš být unavená,“ protestoval Will. Jeho žena se na něho podívala jako na blázna. „Ani trochu,“ ujistila ho a vyšvihla se pružně do sedla. „Alespoň že si vzala boty,“ poznamenal Raynard, když se rozjela. „Její otec je mrtvý, Raynarde,“ připomněl mu Will, obrátil koně a rozjel se za Alistou. „Já vím,“ zamumlal si pro sebe Raynard. „Jen mě překvapuje, že sis toho všiml.“ Cestou na Brinlaw se déšť změnil v hotovou průtrž. Druscilla stála na zápraží a spínala štíhlé ruce. „Alisto, podívej se na sebe,“ vykřikla a hnala se k dívce. Její průvodce zcela ignorovala. „Co jsi to udělala?“ „Musím jít za bratrem Paolem,“ odpověděla Alista a dovolila Dru, aby ji odvedla ke dveřím. Na Willa se ani jednou nepodívala. „Nejdřív půjdeš nahoru a převlečeš se,“ peskovala ji Druscilla. „Chceš znovu dostat horečku a zemřít? Víš, že se to stává.“ „Pšt, Dru,“ poprosila Alista. „Jsem v pořádku.“

„Zatracený Jindřich,“ zamumlal Raynard, který pozoroval obě ženy, jak vcházejí do hradu. „Měl nás varovat, že budou dvě.“ „Pochybuji, že o tom věděl,“ procedil mezi zuby Will a podal uzdu podkonímu. Najednou ze stínu u dveří vystoupil jeden z jeho důvěryhodných pěšáků, převlečený za venkovana. „Měl jsi pravdu, veliteli,“ začal bez úvodu. „Někdo nás cestou z Londýna sledoval. Ale neuhodneš kdo.“ „Dru, proboha, nechej mě být,“ vyštěkla Alista, která se snažila vymanit z Druscilliných starostlivých paží, jimiž se ji pokoušela navléci do čistých šatů. „Zvládnu to…“ „Ach ano, vidím, jak ti to jde,“ plísnila ji Druscilla a stlačila ji na židli před zrcadlem. „A tvůj účes by oslnil všechny Pařížanky.“ Alista otevřela ústa k odpovědi, ale pak je zase zavřela, protože se uviděla v zrcadle. Opravdu vypadala jako duch královny Guinevery. „Co by ti řekl otec, kdyby tě viděl?“ „Já nevím,“ řekla Alista a trhla sebou, protože Dru jí začala rozčesávat vlasy. „Asi nic pěkného, au!“ „Omlouvám se, mylady,“ řekla Dru uštěpačně. „Při své kráse bys mohla toho muže přinutit, aby pro tebe vraždil, ale ne…, upřímně, miláčku, jsi jako dítě.“ Alista měla na sobě černou toaletu a její pleť vypadala v kontrastu s ní velmi bledá. Kolem tmavě hnědých očí měla zarudlé stíny. „Já vím,“ připustila a pozorovala, jak jí Druscilliny hbité prsty splétají prameny vlasů v cop. „Neumím být jiná.“ Oči Dru se v zrcadle setkaly s jejíma. „Ach drahoušku,“ povzdychla si a objala ji. „Nemyslela jsem si…, bylo to opravdu tak zlé?“ Alista se napjala. „Co?“ „Já vím, nejdražší, já vím.“ Dru ustala v práci. „Ale můžeš mi věřit, časem se to zlepší. A pokud dokážeš předstírat trochu zájmu, bude to za tebou dřív, ať to zní jakkoli hloupě.“ Alista se zamračila. „Druscillo, o čem to mluvíš?“ Ale najednou se jí po tváři rozlil ruměnec, protože pochopila. Začervenala se. „Ach to…“ Dru si nemohla pomoci a usmála se. „Ano, to.“ Svázala stuhou první cop a začala splétat druhý. „Ráno po svatební noci jsem měla

chuť utopit se v hradním příkopu, ale pak jsem si na tu hrůzu zvykla. Brinlaw je aspoň hezký.“ Stále nazývala Willa titulem jeho otce – ta Dru, která plakala jako dítě kdykoli Mark odjel. „Je hezký,“ souhlasila Alista a pak dodala. „Ale nic jsme spolu neměli. Byla jsem nemocná.“ Dru pozvedla zlatavé obočí. „Opravdu?“ Sepnula oba zatočené copy měděnou tepanou sponou. „Překvapuje mě, že měl takové ohledy.“ Alista naštěstí nemusela odpovídat, protože do místnosti vstoupil bratr Paolo. „Už se cítíš lépe, jak vidím,“ řekl s úlevou a položil jí dlaň na čelo. „Doufám, že si nemíníš znovu přivodit horečku.“ „Dru už mě dost poučila, děkuji,“ zamumlala Alista a vstala. „A teď si musíme promluvit o tátovi.“ Uchopila dýku, která ležela na truhlici a zasunula ji do pochvy, visící na stříbrné šňůrce u jejího boku. „Už jsem všechno zařídil,“ odpověděl bratr Paolo. „Zpravili jsme o jeho smrti zástupce koruny a uvědomili vesničany. Jeho pohřeb…“ „Ne.“ Alista se k němu otočila a pohlédla střídavě na něho a na Dru. „Víte, že můj otec nemůže být pohřben.“ „Nic takového nevím,“ odpověděl mnich. „O čem to mluvíte?“ zeptala se zmatená Dru. „Samozřejmě že musí být pohřben…“ „Musí být spálen,“ začala vysvětlovat Alista. „Přál si shořet na hranici jako jeho předkové. Rodina mé matky…“ „Staří barbaři,“ vyhrkl rozčíleně bratr Paolo. „Když jsem byla malá, otec mě zapřísahal, abych mu slíbila, že se o to postarám,“ bránila se Alista. V duchu před sebou viděla plameny šlehající z matčiny hranice a otcovu tvář, když přísahal, že se nechá pohřbít stejným způsobem. Bratr Paolo byl tehdy mezi otcovými vojáky a věděl, co Mark chystá. Chtěl mu v tom zabránit, ale Marka nedokázal zastavit nikdo, dokonce ani nepřítel. Té noci, když už všichni kromě hlídek spali, ji otec naučil slova ve starobylém jazyce, která měla být pronesena u hranice, a chtěl, aby mu slíbila, že je odříká při jeho pohřbu. Během let slova zapomněla. Vytlačila je z mysli společně se vzpomínkami, které neměla ráda. Ale teď si je vybavila a věděla, že by je nemohla zapomenout, i kdyby chtěla. „Na nic se tě neptám a neočekávám, že to schválíš,“ řekla knězi, kterého milovala stejně jako otce. „Chci, aby táta měl

křesťanský pohřeb, a prosím tě, abys mu ho zajistil. Ale musím mu dopřát i tento obřad.“ „Jako by na tom teď záleželo,“ zaúpěla Dru hořce. „Co na tom teď záleží?“ Alista se na ni podívala a Dru se otočila a vyběhla z místnosti, potlačujíc vzlyky. „Má pravdu, vždyť to víš,“ promluvil něžně Paolo. „Tvůj otec je mrtev, má drahá. Nepotřebuje…“ „Potřebuje,“ skočila mu do řeči Alista. „Věřím, že potřebuje.“ Strach a vztek v jejích očích způsobily, že se mu sevřelo srdce. „A já zas věřím, že ne,“ trval na svém. „Co mu chceš zařídit tímhle pohanským rituálem?“ Alista si náhle vzpomněla na bílého sokola, který vzlétl k chladné a tmavé obloze a na triumfální skřek, který se mu vydral z hrdla, než padl k zemi. Nikdy neodletí, řekl jí v mysli smutný hlas. Muž se nikdy nemůže stát sokolem. Hlas byl jako myšlenka, jako něco, co v duchu sama vyslovila, ale nechápala ho – nic jí nedávalo smysl. „Já nevím,“ připustila, ale najednou uslyšela v mysli ozvěnu slov v jazyce, kterému nerozuměla, slov ze vzpomínky. „Já jen vím, že jsem to slíbila. Prosím, bratře.“ Položila ruku mnichovi na paži. „Když jsem se loučila, neřekla jsem toho dost, protože jsem nevěděla, co mám říct.“ Plakala tolik, že měla červená víčka a slzy ji pálily v očích. „Prosím, nechej mě to udělat.“ Jako by jí mohl cokoli odepřít! „Tak ty mi nevěříš, že je to zbytečné?“ vzdychl si. „A to už nemluvím o tom, jak tím vyděsíš svého manžela.“ Neodpověděla a jen se na něho dívala. Bratr Paolo zavrtěl hlavou. „Nevadí,“ kapituloval a objal ji. „Neříkám ne.“ Will stál na spuštěném padací mostu a zíral dolů na řasy zamrzlé ve vodním příkopu. Zamrzlá hladina byla ošklivá, ale v tekutém skupenství nevypadala o mnoho lépe. „Kdy myslíš, že je můžeme čekat?“ zeptal se zamyšleně Raynarda. Vzali si Jindřichovo varování k srdci a čekali, že než uběhne týden, budou muset bránit svůj nárok na Brinlaw. Ale ani v nej divočejších představách by je nenapadlo, že se za nimi vydá Harold FitzCammon. FitzCammon, přezdívaný Thomasem Becketem „Harried“, byl ve svých vynikajících třiadvaceti letech známý jako notorický zbabělec. Jeho otec, také jménem Harold, přeběhl během války mezi Jindřichovou matkou a jejím synovcem králem Štěpánem nejméně

šestkrát z jednoho tábora do druhého, až nakonec podlehl otravě z neléčené sněti – aspoň se to povídalo. Po jeho smrti se ubohý Harold mladší snažil udržet rodinný majetek když už ne ctí, alespoň silou a přísahal věrnost a přátelství každému, kdo mu v té chvíli přiložil k hrdlu meč. Když Will odjížděl z Londýna, projevoval respekt Jindřichovi a požádal ho o pomoc při vystrnadění velšského bratrance, který ho asi před měsícem připravil o rodinné sídlo. Stěží mohl očekávat, že se mu po trudném pochodu zimní Anglií podaří porazit zkušeného válečníka a křižáka, jakým byl Will, a získat ruku osiřelé dámy. „Myslím, že než padne soumrak,“ odpověděl vážně Raynard. „Moreau říkal, že FitzCammon je se svými muži den a noc za námi.“ „Se svými muži?“ zeptal se nevěřícně Will. „Kde by proboha FitzCammon vzal nějaké vojáky?“ „Od Jindřicha, myslím,“ odpověděl Raynard. „Musí to být… nějaký žertík, který tě má potrestat za to, že jsi neprojevil dostatek vděčnosti. Ví, že FitzCammon tě nemůže porazit, a teď se v Londýně směje, až se za břicho popadá, když si představuje, jak se o to pokouší.“ Willovo zaklení přerušil lomoz vycházející z nádvoří za nimi. „Co to je?“ zeptal se Will. Někteří muži z Brinlawovy domácí posádky stavěli uprostřed nádvoří hranici z těžkých polen. „K čemu to bude?“ zavolal Will na muže a doufal, že hranice není určena k tomu, čeho se obával. „To je pohřební hranice pro našeho pána,“ odpověděl mu ochotně jeden z mužů a potvrdil tak Willovy nejhorší obavy. Od chvíle, kdy se Alista vrátila v pořádku do hradu, začali se lidé z Brinlawu k Willovi chovat vřeleji. „Pro lorda Marka, můj pane,“ přispěchal další s vysvětlením, aby nedošlo k omylu. „No, to jsem si opravdu oddychl,“ zamumlal Raynard. „Aspoň že to není pro tebe.“ Will věděl, že Markovi muži byli v bitvách nebezpeční, ale bez svého pána se nechovali nijak zvlášť nepřátelsky. „Když teď pominu otázku, na co potřebuje lord Mark hranici,“ promluvil Will, „musím vás upozornit, že tak obrovskou hranici nemůžete budovat uprostřed nádvoří. Vždyť nám shoří hrad.“ „Taky jsme si to říkali,“ přiznal první voják. „Ale protože jsi vydal rozkaz, aby všichni zůstali za hradbami a připravili se k obraně

hradu, nemohli jsme vztyčit hranici u jezera, jak jsme původně plánovali. Sdělili jsme to lady Alistě a ona povídala, že je jí jedno, kde bude hranice stát, hlavně musí být hotová do západu slunce.“ Will pohlédl na Raynarda. „Potřebujeme to,“ ujistil ho. „Zkoušky jsou dobré pro duši.“ Otočil se k vojákům. „Kde je lady Alista?“ „Doma,“ odpověděl druhý voják. „Hovoří s lidmi z vesnice. Říkala, že tebe a kapitána nemáme rušit, ale jestli si najdeš volnou chvíli, můžeš se s nimi setkat je tam i zástupce koruny.“ „To zní dobře,“ řekl Will. „Postavte hranici u jezera, pak se hned vraťte a vytáhněte most. Do večere musíte být hotovi, jinak bude muset pohřeb počkat.“ Muži si vyměnili nejisté pohledy a pak se obrátili ke kamarádům, kteří se zatvářili stejně pochybovačně. „Jak poroučíš, můj pane,“ povzdechl si první muž. „Počkejte,“ zarazil je Raynard a podíval se na Willa. „Pomůžu vám.“ Kdyby Will nevěděl, že jeho žena je ve velké hodovní síni obklopená poddanými, ani by ji nepoznal. Ušmudlaná dívka, kterou viděl před hodinou, se úplně změnila. Vlasy měla pečlivě upravené do složitého účesu krytého jemným závojem a střízlivě střižené šaty jí dokonale padly, jak se patřilo na urozenou dámu. A její chování, když ho pozdravila, bylo také dokonalé: byla vstřícná a mírně podřízená jako správná novomanželka. Všechny představila Willovi jménem. Zbožné pohledy, které na ni muži upírali, prozrazovaly, jak je jako hradní paní oblíbená. Ale když tiše stanula po jeho boku, zatímco hovořil s muži a přijímal od nich sliby věrnosti, napadlo ho, zda s ním nehraje nějakou hru, při níž sice plní svou povinnost, ale myslí i srdcem je jinde. „Jsi v pořádku?“ zeptal se, když delegace odešla. „Ne,“ připustila se smutným úsměvem a posadila se na lavici. Kokršpaněl, který se potuloval po hodovní síni, se k ní přitočil a čumákem se dotkl její ruky. Alista pohladila psa po hedvábné srsti. „Nejsem připravená na takové změny.“ Vzhlédla a znovu se mírně usmála, jako by spolu měli nějaké tajemství. „Je to překvapení,“ řekla tiše, ale znělo to ironicky. Usmál se na ni, protože si nemohl pomoci. Včera v tuto dobu se na sebe nemohli ani podívat a skoro spolu nepromluvili. Dnes už s ní hovoří a poslouchají. Nikdy si nedokázal představit, že by tak mohl hovořit s kteroukoli ženou, a už vůbec ne s tak krásnou dcerou

smrtelného nepřítele. A přesto se zdálo dokonale přirozené mluvit s ní, ochraňovat ji a zajímat se o její myšlenky. „Jak bys mohla být?“ zeptal se a přisedl si k ní. Poškrábal psa pod bradou a ten zamručel rozkoší. „Zdálo se, že tvůj otec bude žít až do soudného dne a ještě i po něm.“ Jak je podivné hovořit o Markovi jako o člověku, kterého milovala, o muži, jehož mohl znát jako přítele. „Myslíš na něho s velkou láskou.“ „Milovala jsem ho z celého srdce.“ Alista přestala hladit psa a začala si pohrávat s dýkou, kterou nosila u pasu. Byla to trochu podivná ozdoba pro dívku. „Když jsem byla malá, býval dlouho pryč, ale já jsem se nikdy nebála, že by se jednou nevrátil. Dokonce i když bojoval v těžkých bitvách, v nichž padlo mnoho mužů, věděla jsem, že přežije. Věděla jsem, že válka jednou skončí a že otec pak bude žít navždy se mnou na Brinlawu. Ale teď…,“ zavrtěla hlavou a kousla se do rtu. „Já vím.“ Chytil ji za ruku a znovu se v duchu podivil, jak je malá a drobná. „Když mi zabili otce, cítil jsem se naprosto stejně… Jako by mě někdo podvedl.“ Přikývla a stiskla mu ruku. „Teď nevím, co mám dělat… Vím, že chtěl, abych se provdala za tebe a byla šťastná, ale já ne…,“ zavrtěla hlavou a její nehty se mu zaryly do kůže, jak pevně ho stiskla. „Musíš mi pomoci, Wille.“ „To můžu, Alisto.“ Vtiskl jí na zápěstí rychlý polibek. „Přísahám.“ „Teď není čas na cukrování, kamaráde,“ zahulákal Raynard, který právě vešel. „Naši hosté už přijeli.“ „Hosté?“ Alista poznala na tvářích obou mužů, že nejde o pár přátel, kteří měli přijet na Markův pohřeb. Will jí rychle políbil ruku a vstal. „Je padací most zvednutý?“ „Ano,“ odpověděl Raynard. „Muži, kteří stavěli hranici, ho právě zvedli.“ ‚Ale voda v příkopu je stejně zamrzlá,“ řekla Alista hlasitě, aby ji slyšeli. „Proč jste nechali zvednout padací most a proč je hranice mého otce venku? Otcův pohřeb…“ „Pohřeb může počkat,“ odpověděl Will. Vtom sem zvenčí dolehl hlas Harrieda FitzCammona. Vykřikl Willovo jméno. „Ne!“ vyskočila Alista a chytila Willa za rukáv dřív, než došel ke schodům. „Už jsme čekali dost dlouho. Chci, abys mi vysvětlil, co se děje! Kdo je před hradbami?“

„Ne že by to vadilo, ale ten mizera si přivezl i metací stroj,“ zabručel Raynard. „Alisto, poslouchej mě.“ Will ovinul paží dívčina ramena a snažil sejí vysvětlit naléhavost situace, aniž by ji urazil, protože si to nezasloužila. „Jsem tvůj manžel a jsem pověřen vším, co je mi svaté, abych ti poskytl ochranu. Je to tak nebo ne?“ „Ano, ale nikdy předtím jsem tolik ochrany nepotřebovala,“ odpověděla. „Kdo mě teď ohrožuje?“ „Musíš mi věřit.“ Alista se však stále mračila a její tmavohnědé oči pátraly v jeho. Will se cítil jako dokonalý násilník. „Není to nic vážného,“ konejšil ji, protože alespoň to byla pravda. Alista věděla, že před ní něco skrývá a pocítila strach. „Jsme opět ve válce?“ zeptala se. „Všichni, anebo jen my?“ zeptal se Raynard se škádlivou zdvořilostí. „Alisto, prosím,“ řekl Will a střelil po Raynardovi zlým pohledem. „Zůstaň tady a čekej.“ Alista otevřela ústa, aby ještě protestovala, ale on ji umlčel polibkem a pak odešel. „Dobrý trik,“ usmál se Raynard a následoval ho po schodech na věž. „Nemusíme se bát, ten blázen se ani nenamáhal objet hrad, a tudíž nezjistil, že u strážní věže je v hradbách díra.“ „Opravdu má metací stroj?“ zeptal se Will. „Ano, a skoro šedesát mužů,“ odpověděl Raynard. „Jsou to na první pohled žoldáci. Harried sám nepředstavuje velkou hrozbu, ale tihle mohou znamenat potíže.“ Will vyšel na cimbuří do mrazivého větru ozbrojen rozhodností. „Doufejme, že máš pravdu a Jindřich je sem poslal jen z žertu.“ „Brinlawe! Ukaž se!“ FitzCammon nebyl zřejmě zvyklý tak křičet na otevřeném prostranství, protože jeho hlas zněl jako nakřáplý starý hrnec. Will přistoupil k hradbám. „Podívej se nahoru, Harolde,“ křikl na mladíka. Muž uposlechl tak rychle, že se mu náhlým pohybem otevřelo hledí těžké helmice. „Panebože,“ zasmál se Raynard a hlídky na věži vedle nich si vyměnily pobavené úsměvy. „Okamžitě mi vydej tento hrad!“ vykřikl Harold s obdivuhodným nedostatkem logiky. „Harolde, proč ti mám vydat svůj hrad?“ zeptal se Will.

„Tvůj hrad? Ty troubo!“ Tohle mohlo být docela působivé, kdyby mladíkovi v závěru nepřeskočil hlas. Vojáci ubohého rytíře vypukli ve smích. „Kde je Markova dcera?“ pokračoval však Harold nepokořen. „Zeptáme sejí, čije to hrad.“ Nájemné vojáky tato věta oslnila ještě méně. Copak záleží na tom, co si myslí dcera mrtvého muže? V družině, shromážděné na protějším břehu hradního příkopu, to nespokojeně zahučelo. Shora to bylo dobře slyšet. „Hloupý cucák,“ zamumlal Brinlawův kastelán Clarence. „Jestli se jejich hněv otočí proti němu, vrhnou se na něho mnohem ochotněji než na nás.“ Will velel už dost velkému množství nájemných vojáků, aby věděl, že Clarence má pravdu. „FitzCammone, nepřeji si tě zabít,“ zvolal. „Ale trváš-li na tom…“ „Já říkám, že Brinlaw je jeho!“ vykřikla Alista, která najednou stanula po manželově boku. Všichni muži stojící pod hradem obrátili pohledy k ní. Nebyli o nic méně překvapení než Will. „Alisto, jdi dovnitř,“ nařídil jí ledovým tónem a snažil seji odvést od hradeb. „Lady Alisto,“ ozval se Haroldův nakřáplý hlas. ‚Ano,“ zvolala a vytrhla se Willovi se vzdorným pohledem. „Hledáš mne?“ „Ano, ale…“ Harold si sňal helmici, aby lépe viděl. „Jsi v nesnázích?“ „Máš na mysli, jestli jsem nešťastná?“ pohlédla na Willa a Clarence bez nejmenšího náznaku lítosti. Spíš to vypadalo, že je připravena oba muže svrhnout z hradeb. Raynard se otočil, aby skryl úsměv – tohle byla skutečně dcera starého Marka. „Ne, pane rytíři, jsem spokojená, ale děkuji za projevenou péči. Je to od tebe opravdu rytířské.“ „Jistě, je to hotový Lancelot,“ zamumlal zamračeně Will. „Ale… ty jsi mu dala svůj hrad?“ zeptal se Harold udiveně. „Neměla jsem jinou volbu, pane rytíři. Je to můj manžel.“ Teď se usmála na Willa. Vítr jí čuchal neposlušné pramínky černých vlasů, které sejí uvolnily z copu, a vytvářel jí kolem tváře démonickou svatozář. „Docela se mi líbí.“ „Jsem pohnut, paní, opravdu,“ zamumlal Will ironicky jen pro její uši, naklonil se přes hradbu a zavolal na Harolda: „Jsi spokojený, FitzCammone, nebo bude moje žena čekat až do smrti, než to pochopíš?“

Obléhatel hradu byl zřejmě poražen. „Já… Jsme na cestě na sever. Jedu dobýt své rodinné sídlo.“ v „Pozvi ho, aby tady strávil noc,“ řekla Alista rychle Willovi. „Řekni mu cokoli, slunce už se kloní k západu.“ Něco v jejím hlase přinutilo Willa, aby se otočil. Uviděl zoufalý pohled, který by u ní po výměně názorů s FitzCammonem nikdo nehledal. „Pohřeb?“ zeptal se a položil jí ruku na rameno. Přikývla. „Nemohu čekat do rána, Wille. Zítra by mohlo být příliš pozdě.“ Byla si tak jistá tím, co tvrdila, a projevovala takový strach, že neměl to srdce říct jí, že je to nesmysl. „Pak se k nám připojte při posledním rozloučení s naším mrtvým pánem,“ zavolal Will dolů na Harolda a ignoroval Raynardův údiv. „Ty i tvoji lidé jste u nás vítáni.“ Když ostatní opustili cimbuří, pohlédl Will na Alistu. Na čele měla vrásky úzkosti. „Alisto, copak je ti?“ zeptal se a chytil ji, protože chtěla odejít. Otočila se k němu a ve tváři měla záblesk zlosti, který rychle vystřídal unavený úsměv. „Co máš na mysli?“ zeptala se mírně, ale viděl jí na očích, že to určitě ví. „Ten tvůj strach, to přesvědčení, že otec musí být právě dnes spálen na hranici, a to před západem slunce.“ Najednou měl po těle husí kůži a cítil strach, který při rozhovoru s FitzCammonem nevnímal. „Proč bychom mu nemohli zítra vystrojit křesťanský pohřeb?“ „Protože nemohu,“ odsekla a vysvobodila se z jeho sevření. „Vím, že ti to nedává smysl, Wille, ale musíš mi věřit, když ti říkám, že je to důležité.“ Poprvé od chvíle, kdy se setkali, mu něco nechtěla prozradit, něco skrývala a Will zjistil, že se mu to nelíbí. „Samozřejmě ti věřím,“ odpověděl chladně. „Jen tomu nerozumím.“ Ty nemusíš rozumět! chtělo se jí vykřiknout. Očima bezmocně sledovala oranžový kotouč slunce. Ale pokoušel se o to, a proto si zřejmě zasloužil nějaké vysvětlení. „Hranice je rodinná tradice,“ začala opatrně a vybírala taková slova, kterými by pohanský rituál oděla do normálnosti. „Můj otec…“ „Tvůj otec byl Norman jako já,“ poznamenal Will. ‚Ale matka ne,“ odpověděla ostřeji, než zamýšlela. „Byla…, pocházela myslím z nějakého velšského rodu,“ pokračovala mírněji.

„Abych byla upřímná, ani to pořádně nevím. Nepamatuji si na ni, ani na místo, kde jsem se narodila. Když zemřela, byly mi teprve čtyři.“ To ho překvapilo, třebaže věděl, že Markova žena je mrtvá a jeho dcera byla většinu života sirotek. Ale on nepřemýšlel o Markovi tak, že by měl rodinu, dceru nebo ženu. Jeho rodinu Markův usurpátorský král zničil, Markova touha po hradu ji vyhnala z Brinlawu. Jeho rodina! Ti, kteří museli být pomstěni. „Takže tvoje matka věřila, že smrt se uctí na hranici,“ řekl nahlas. „Ano,“ odpověděla Alista klidně. Will se jí nezdál vyděšený, spíš byl zvědavý. „A můj otec kvůli ní v to věřil také. Přinutil mě, abych mu slíbila, že i když nezemře na Falconskeepu, kde byl náš domov, dodržím starý rituál a postarám se, aby byl spálen a…“ Hlas se jí zlomil, už nebyla schopna povědět mu, co ještě musí udělat. Teď si už byla jistá, na všechno si vzpomněla a zachvěla se. Jak to má Willovi vysvětlit? Rituál jí vytanul v mysli jasněji, a čím víc se stmívalo, tím více sílilo strašlivé nutkání, mocnější než slib. Byla to téměř fyzická potřeba, která ji nutila zařídit vše potřebné. „Pak to tedy udělej,“ řekl jí manžel. „Pojď, ať to stihneme.“ Na břehu zamrzlého jezera stálo podivné seskupení: Markovo služebnictvo, Will a Raynard s většinou svých mužů, všichni poddaní z vesnice Brinlaw a zmatený Harold FitzCammon. Postával vedle Raynarda a vypadal, jako by se obával, že ho spálí společně s mrtvým. Markovo nezakryté tělo leželo na rychle vybudované hranici a Will zjistil, že mu nedělá dobře, díváli se mu do tváře. Pohled na modrý obličej starého nepřítele ho naplňoval vinou a vztekem. Když toho muže viděl naposled, byla jeho tvář rudá vzteky, ale plná života. Vidět ji s chladnou maskou smrti bylo nepříjemné. Jako by se sám měnil v led, ale nebylo to způsobeno žalem. Cítil se podvedený. Co si má teď počít se svojí nenávistí? Co uspokojí jeho srdce? Podíval se na dívku po svém boku, jež byla Markovou dcerou. Teď je jeho ženou. Bratr Paolo začal odříkávat latinská slova, jež měla doprovodit mrtvého na poslední cestě, a slunce pomalu zapadalo za jezero. Alista ho chytila za ruku. Podíval se na ni a spatřil, jak druhou rukou naznačuje znamení kříže. Oči měla zarudlé neprolitými slzami, ale ruce měla klidné a chladné jako led. Po jejím druhém boku stál Clarence a v ruce držel planoucí louč. Ucítil na sobě Willův pohled,

otočil se na něho a pokývl. Po ošlehaných tvářích mu stékaly slzy a vpíjely se do ryšavého vousu. „Pusť mě,“ zašeptala Alista, když mnich domluvil. Will ji naposledy stiskl a nechal její ruku vyklouznout ze své. Druscilla náhle vzlykla a padla do objetí své komorné. Skryla tvář na jejím rameni, jako by už nemohla pohled na hranici snést. Alista vytáhla stříbrnou dýku. Na jejím ostří se zaleskly poslední paprsky zimního slunce. Ještě nikdy necítila takový chlad, měla pocit, že má zmrzlé i ruce. Tak silná zimnice do rána jen tak neustoupí. Pohlédla na Clarence, a když spatřila jeho slzy, bylo to na ni už příliš. Ale nemohla plakat. Ještě ne. „Podpal to,“ nařídila tiše. Dřevo bylo vlhké a chytalo pomalu, ale po chvíli začaly konečně jednotlivé plameny olizovat spodní část hranice. Vrhaly pokřivené stíny na tváře truchlících. Alista pohlédla na manžela, aby zjistila, co cítí. Jeho hezká tvář však vypadala jako maska. Obrátila se k ohni, zvedla dýku a první slova starobylé modlitby jí splynula ze rtů ještě dřív, než je zformovala v mysli. Jako by duch jiné ženy převzal kontrolu nad jejím hlasem. Když začala zpívat, Will ucítil, jak mu vstávají chloupky vzadu na krku – tak podivný zpěv to byl. Alista zvedla dýku a on vyděšeně přistoupil o krok k ní. Ale jeho žena se jen řízla do dlaně, zachvěla se a zpívala dál. V očích jí tančily plamínky. Will k ní chtěl přijít ještě blíž, ale zápěstí mu sevřela silná ruka. „Nechej ji být,“ řekl tiše bratr Paolo, v jehož tváři bylo znatelné stejné znepokojení. „Už to skončí.“ Alistina ruka pulzovala, jako by svírala v dlani vlastní srdce. Krev pomalu vytékala z rány. Alista zvedla ruku nad obličej mrtvého otce a nechala krev skanout na jeho tvář. Kapičky zasyčely, protože jeho tvář už se zahřála. Alista ustoupila a spustila ruku podél těla, ale nemohla odvrátit pohled. Byla ochromená hrůzou. „Teď,“ řekl bratr Paolo. „Odveď ji.“ Alista slyšela, jak si lidé za ní tiše povídají. Vůbec se nemohla pohnout. Oheň ji pálil do tváří, srdce však měla stále tak chladné, jako by bylo v hlubinách hrudi zamrzlé. Odešel, slyšela šeptat vlastní mysl. Otec opravdu odešel a já zůstanu sama. Byla krásná a smutná jako starodávná královna z legendy a Will sejí najednou skoro bál dotknout, aby se náhodou nerozplynula do mlhy. „Alisto.“ Pohladil ji po tváři a vítr mu ovinul prameny havraních vlasů kolem zápěstí. Podívala se na něho a Will si všiml,

že se jí chvěje spodní ret. „Teď půjdeš se mnou domů,“ nařídil. „Je konec.“ Pousmála se a koutky sejí mírně zvedly. „Já vím.“ Přiložila si hřbet jeho ruky k tváři a potřísnila ji svou krví. Smuteční slavnost byla tichá, přestože sejí účastnilo mnoho lidí. Hodovní síň byla plná a před hradbami na louce tábořili vojáci. Will byl pohostinný, ale neplýtval. FitzCammon prohlásil, že za úsvitu odjede, a Will si chtěl být jistý, že to udělá. Několik hodin strávil na hradbách se strážemi, aby se přesvědčil, že FitzCammon nechystá žádný podvod. Ale teď věděl, že už nemá jinou možnost, než hrát hostitele. Hledal očima v davu Alistu a nebyl překvapen, když ji nenašel. Druscilla seděla vedle Clarence, který měl u sebe meč a chvílemi předstíral, že ho brousí. „Kde je tvá paní?“ zeptal se Will Druscilly a pominul veškerou zdvořilost, protože stejně nevěděl, co vhodného by měl dodat. Druscilla k němu vzhlédla, ale nepromluvila, jen se na něho dívala. „Je nahoře s páterem,“ odpověděl Clarence. „FitzCammon šel taky do postele, byl trochu vyděšený.“ Usmál se. „Naše paní mu to u hranice ukázala.“ Není jediný, pomyslel si Will, ale neřekl nic. „Harried se nechá snadno zastrašit,“ odpověděl. „Jinak je všechno v pořádku?“ „Doufám,“ utrousil Clarence a Druscilla se znechuceně odvrátila. „Alista…“ Pak se odmlčel a zavrtěl hlavou. „Copak, Clarenci?“ zeptal se zvědavě Will. „Není tak statečná, jak předstírá, můj pane,“ pokračoval Clarence, jemuž se zřetelně nelíbilo oslovovat Willa tak jako dříve Marka. „Je statečná, to musím uznat, ale… je to ještě mladá dívka, ať si to přiznává, nebo ne. Musíš…,“ znovu se odmlčel, protože nenacházel slova. „Já vím,“ odpověděl Will. Sevřel rameno staršího muže, což byl pozdrav válečníků. „Půjdu se podívat, jestli je v pořádku.“ Alistu našel schoulenou na římse otevřeného okna v hlavní ložnici. Od hlavy k patě byla zahalená do kožešiny z postele. Když vešel, obrátila k němu tvář a on spatřil slzy, které se leskly v odlesku ohně. „Omlouvám se,“ šeptla tiše, když zavřel dveře. „Za co?“ Blížil se k ní pomalu, protože nevěděl, jak se má chovat. Alista se zachvěla a kožešina jí sklouzla z alabastrového ramene. „Za všechno, čím jsem měla být.“

Sevřel jí tvář do dlaní a zahleděl sejí do očí. „Nemáš se za co omlouvat.“ Vtiskl jí na čelo polibek a Alista vzlykla. Její tvář byla teď dětskou maskou žalu, a Alista mu připadala krásná jako nikdy. Srdce ho bolelo, když ji líbal na smutná ústa. „Já vím,“ odpověděl. Najednou ho její paže objaly a ona se k němu přitiskla. Položila mu tvář na rameno, přitiskla se k němu, co nejsilněji mohla, a konečně se vzdala svému žalu. Byl to cizí muž, ale byl její a to, jak ji držel a jak k ní promlouval, prozrazovalo, že ví, jak je jí smutno. Jeho ústa našla její a slíbala jí slzy z koutků. Když jí vsunul jazyk do úst, Alista se zachvěla. Dnes večer jí nebyla zima ani nebyla nemocná. Byla jen jeho a potřebovala ho mít blízko. Jeho ruce vklouzly pod kožešinu a sevřely ji v pase. Přitiskla se k němu a zdálo se jí, že ji stravují plameny, třebaže sem oknem proudil chladný vzduch. „Ano,“ zašeptala a přitiskla svůj jazyk k jeho. Willovi se točila hlava a připadal si opilý. Měl zcela nový pocit, který neměl nic společného s živočišnou potřebou, již tak snadno uspokojil snad už tisíckrát. Přerušil polibek a podíval sejí do černých očí zářících v měsíčně bledé tváři. Rty měla plné, tmavě růžové a po polibku mírně pootevřené. Ovinul ji paží a sáhl za ni, aby zavřel okenici. Zavřel oči a snažil se myslet, ale její teplá hedvábná kůže na něho působila stejně jako oheň jejího pohledu. Sklonil se a políbil ji na rameno. Pak posunul ruku nahoru a sevřel kulatý prs. Alista se zajíkla, protože ucítila na bradavce jeho zjizvený palec. Zaklonila hlavu, opřela si ji o okenní rám a nadechla se. Srdce měla stále ještě smutné, ale její tělo žhnulo životem. Vjela mu rukama do tmavých vlasů a přitáhla si ho k sobě. Vzápětí ucítila jeho ústa na prsou. Stěží mohla uvěřit, že je to ona, kdo touží po lásce – dívka, kterou ještě nikdo nepolíbil. Will jí hladil boky a tiskl ji pevnými prsty k sobě. Ovinula ho nohou a přitiskla se k němu víc. Po tvářích jí stékaly slzy, ale jeho ústa je zachycovala. Tušil, že ještě nikdo sejí takto nedotýkal –její polibky byly dráždivě neohrabané a její dotyky váhavé a jemné jako doteky křídel. Ale v její reakci na něho nebylo nic váhavého, žádná zbabělost nebo falešný zmatek. Políbil ji na tvář. Toužil po ní celým tělem, ale nechtěl ji připravit o nevinnost ve chvíli plné žalu a bolesti. Znovu ho objala oběma pažemi kolem krku a on ji zvedl z okenní římsy. Cestou k loži jí těžká kožešina sklouzla z těla. „To nevadí,“ zašeptal, položil ji na lůžko a svlékl si košili. Vztáhla ruku,

aby se dotkla jeho hrudi. Sklonil se k ní a poprvé si všiml ovázané ruky. „Bolí to?“ zeptal se a zvedl její zraněnou dlaň ke rtům. „Ne,“ odpověděla a skrze slzy se usmála. „Moc ne.“ Hleděl na její nahotu a nepředstíral stud a ona se začervenala, ačkoli se jí zdálo hloupé být teď v rozpacích. Zvedl jí paže za hlavu a něžně ji líbal. Jeho ústa se posouvala dolů a zastavila se u bradavek. Alistě unikl dlouhý tichý vzdech, ale jeho ústa už putovala níž a po chvíli je ucítila v prohlubni pupku. Objal ji oběma rukama kolem boků a ona se prohnula. Když ji začal líbat na stehnech, zabořila Alista tvář do polštáře a vydala dlouhý rozechvělý povzdech. Jako dítě se červenala a chichotala, když měl Mark v loži ženu. Poslouchala jejich hloupé vzdechy a vzlyky a říkala si, že nikdy a za nic na světě nebude tohle dělat. Teď však, když se jeho ústa dostala k růžové štěrbince jejího pohlaví, vykřikla hlasitě: „Dost!“ Nebránila se a on jí zvedl nohy a položil šije na ramena. Byla jeho a on jí neublíží. Jen z něho zešílím, pomyslela si s dalším výkřikem, protože pocítila laskání jeho jazyka. Will očekával, že bude otřesená, že se bude při projevech jeho vášně stydět, ale kromě tohoto slabého protestu mu nekladla žádný odpor. Kdo jsi? pomyslel si. Cítil, jak se jeho pohlaví napíná. Může se anděl tak bezmezné vzdát? Může dát démon něco jiného než bolest? Pokračoval však v laskání. Alistě bylo, jako by umírala. Uvnitř těla cítila teplo a věděla, že on to zná a všechno dělá schválně. Najednou měla pocit, že to už nevydrží, a vykřikla. Beze slov ho prosila, aby jí poskytl uvolnění, a on jí rozuměl. Posunul se nahoru a políbil ji na ústa. Objala ho pažemi, a když se nadzvedl, zvedla se zároveň s ním. Líbala ho na tvář, na čelisti a na hrdlo a pod rukama cítila vypracované svaly jeho zad a ramenou. Něco pevného a horkého sejí tisklo ke stehnu. Uchopil její spodní ret mezi zuby a něžně ho stiskl. Osvobodil se tím od jejího polibku a ona uviděla jeho oči. Byly tak tmavě modré, že jí připadalo, jako by se dívala do tmy. „Trochu se bojím,“ zašeptala a přitiskla mu prsty na ústa. Jak je to jednoduché, uvažoval. Setkal se s jejím pohledem. „Ne,“ zašeptal a něžněji kousl do ucha. „Nemusíš se bát.“ Políbil ji na tvář a začal si svlékat kalhoty. Alista se zasmála a pomohla mu. Usmál se na ni a znovu ji políbil – bylo to jako tichá modlitba. „Nemusíš se bát,“ ujistil ji znovu a vstoupil do jejího těla.

Alista otevřela doširoka oči a chvíli se ani nemohla nadechnout. První ostrá bolest nebyla tak silná, spíš jako jiskra, která rychle zhasla. Ale ten zvláštní intimní pocit toho, že jí jiný život pulzuje uvnitř těla – naplnil ji jako ještě nikdy nic. Zavřela oči a paže jí klesly na postel. Každým nervem se soustředila na vetřelce, který otevřel cestu do života další duši. Will pocítil změnu dokonce i přes sladká muka jejího sevření, v němž splynuli v jediný dokonalý celek. Políbil ji na víčka a ovládl se. Zůstal klidný a čekal, až se na něho podívá. „Bolelo to?“ „Ano,“ odpověděla pravdivě a zadívala se mu do očí. Náhle už jí nepřipadal jako cizinec. Položila mu dlaně na tváře… Tohle bylo to velké tajemství její matky, tento milenec, kterého nyní držela. „Líbej mě,“ zašeptala skrze slzy. „Nepřestávej.“ Udělal, co mu řekla, a ona ochotně rozevřela rty. Její paže a nohy ho sevřely do teplého hedvábného objetí. Vstoupil do ní hlouběji, už nedokázal odolat. Alista se nadzvedla, aby se s ním beze strachu setkala, a opatrně se přizpůsobila jeho rytmu. Zhluboka vydechla a pomyslela si, že je to věc instinktu, podobně jako šerm. Cítila ten rytmus v krvi, šlachách i kostech. Nebylo možné to vysvětlit nebo plánovat. Pohyboval se rychleji a ona mu přitiskla ruce k hrudi a tlačila ho od sebe, přestože ho toužila mít blíž a tisknout se k němu. Náhlé záchvěvy rozkoše se v ní rozhořely s takovou silou, že je nemohla snést. Celá se chvěla jako osika. Počkej, volala v duchu a snažila se to vyslovit, ale nemohla najít hlas, a tak jen bezmocně vydechla. Chytil jí ruce a přitiskl je k posteli. Překonal její odpor a ona byla ztracená v divokých vlnách, které na ni narážely jako na útes. Líbal ji a ona rychle oddechovala, jako by její život vycházel z něho. Když začaly vlny opadat, ucítila, jak se Will zachvěl a pak na ni nalehl. Svět se s ní znovu zatočil. „Ano,“ slyšela samu sebe a hladila ho po vlasech. Jeho ruce sklouzly pod ni a objaly ji. Zoufale ji líbal na tvář a hrdlo. Najednou cítila, že je stejně zoufalý jako ona, a její strach se přetavil do intenzivní touhy chránit ho. Shrnula mu z čela loknu černých vlasů a vtiskla mu na čelo polibek. „Spi,“ zašeptala. Když se od ní odvrátil, cítila mezi nohama teplé vlhko, které zvyšovalo pálení uvnitř. Tak to má být, všechno je v pořádku. Ještě nikdy si nebyla ničím tak jistá. Will ještě nikdy v životě nebyl tak ospalý. Měl pocit, že se mu svaly změnily v bláto – kdyby zvedla dýku s úmyslem zabít ho, neubránil by se. Alistina hlava spočívala v prohlubni jeho ramene.

Will přetáhl pokrývku přes Alistu i přes sebe a jednu ruku jí vlastnicky položil na ňadro. „Wille,“ řekla tiše. „Veselé Vánoce.“ Otevřel oči a viděl, jak se na něho usmívá. Dokonalá čarodějka! „Veselé Vánoce,“ zamumlal a přitiskl ji k sobě. Té noci se Alistě zdálo o Falconskeepu, ale ve snu nebyla dítětem. Stála na břehu moře a u kotníků sejí pěnily vlny. Mezi prsty cítila chladný písek a na kůži teplo slunečních paprsků. Byla nahá, necítila však stud ani strach. Hleděla na sebe a její tělo jí připadalo nepředstavitelně krásné, jako právě zrozené, růžové a zlatavé. Vysoko nad ní kroužili sokoli a v jejich křiku jako by zaznívalo její jméno. Zvedla k nim paže, ale byla jen pozemská bytost. Neuměla létat. Chvíli byla smutná, pak před ni padl stín. Byl to stín jejího milence. Smutek byl rázem zapomenut a Alista se se smíchem otočila a vztáhla paže… Vtom se probudila. Bratr Paolo zvonil na zvonec kaple, protože nastalo vánoční ráno. Will hlasitě chrápal. Alista ležela s uchem přitisknutým k jeho hrudi a usmívala se. Zachvěla se radostí. Jak sladké jí připadalo být s ním v tak intimní chvíli! Zvedla se, aby se na něho podívala. Její hezký manžel… Poznáš ho, řekl otec a ona ho poznala. Nakonec ho opravdu poznala. „Děkuji ti, tati,“ zašeptala a znovu se přitiskla k Willovi. „Vybral jsi mi dobře.“

4. kapitola

Dopis bratra Paola Bosacciho jeho sestře Sereně přeložený z italštiny: Hrad Brinlaw vánoční ráno 1154 Má nejdražší, neočekávám, že tento dopis dostaneš dřív než o Velikonocích, ale přesto přeji tobě i tvým milovaným radostný a požehnaný Štědrý den. V myšlenkách i v modlitbách jsem stále s tebou a žiji v očekávání dne, kdy se spolu opět uvidíme. Došlo ke dvěma událostem, o nichž sis kdysi myslela, že mne přivedou zpět do Florencie. Jedna je pro mě větší ranou než druhá. Lord Mark, můj starý přítel a ochránce, zemřel, a jeho dcera, miláček Alista, se provdala za jeho následníka. Svěřuji-li ti tato fakta, blížím se k vyčerpání veškerých informací. Nikdo z nás neví, jak lord Mark zemřel. Prohlédl jsem tajně jeho mrtvolu a nenašel jsem žádné známky násilí, ale když nás před necelým týdnem opouštěl za účelem cesty do Londýna na královskou korunovaci, zdál se mi zdravý a plný života jako kterýkoli jiný muž v jeho věku. Takže jsem úplně zničený a modlím se, abychom se dozvěděli něco víc. Jediný, kdo by nám mohl dát odpověď, je muž, jenž zaujal jeho místo. Je to lord William, syn muže, kterému patřil tento hrad před námi. Tvrdí však, že o Markově smrti nic neví. Ví jen, že mu král přikázal, aby se oženil s Alistou a panoval na Brinlawu. Jeho otec postavil Brinlaw za vlády Jindřicha I. a pak ho pozbyl, když podporoval dceru starého krále, Matyldu, která toužila po anglickém trůnu a bojovala o něj se Štěpánem, jenž ho nakonec získal. (Vidíš? Anglická politika je komplikovaná stejně jako florentská, jen její praktiky nejsou tak subtilní.) Král Štěpán dal sídlo lordu Markovi jako náhradu za jeho zničený hrad Falconskeep a muž, který o něj přišel, odešel se svou rodinou do Francie. Ted‘ usedl na anglický

trůn Matyldin syn Jindřich II. a říká se, že on a mladý William jsou velcí přátelé. Proto lord Mark věděl, že se musí zúčastnit korunovace, aby bránil své nároky na hrad Brinlaw proti Williamovi neboli Willovi, jak mu říkají. Jenže teď je Mark mrtev a Will má hrad i Alistu, všechno jen na základě dopisu krále Jindřicha, v němž stojí, že Mark vybral Willa za svého nástupce a že se jím má stát prostřednictvím sňatku. Už vidím, jak se mračíš, když tohle čteš, sestřičko, a plně s tebou souhlasím – všechno je to docela podezřelé. Sama Alista byla nejdřív proti a nechtěla se podvolit královu rozhodnutí bez dalšího vysvětlení, ale protože jsem notný zbabělec, přesvědčil jsem ji, aby se vzdala. Opravdu, jaké měla možnosti? Ten muž, kterého si vzala, ten Will, je k ní laskavý a král o něm mluví velmi dobře. Jen podivné politické hry udělaly z jeho otce Markova nepřítele a to už je dávno zapomenuto. Nicméně ti musím říct, že z toho sňatku nejsem příliš nadšený. Will Brinlaw se prý právě vrátil z křižácké výpravy, ale já jsem ještě neviděl žádný důkaz jeho zbožnosti… Opravdu, Sereno, včera se po boku Alisty účastnil aktu, který by zbožný rytíř nikdy nepovolil. Nikdy jsem ti o tom nenapsal, ma drahá, ačkoli se to stalo už dávno. Nemohl jsem najít slova, nesnesl jsem vzpomínky. Už patnáct let si říkám, že na tom nezáleží a snažím se je vypudit z mysli. Teď se však bojím a začínám si myslet, že na tom velmi záleží a že můj hřích opomenutí toho všeho si vyžádá nevinnou oběť. V den, kdy zemřela lady Blanche a její manžel se vrátil z války, blížily se k Falconskeepu družiny rebelů. Očekávali jsme je každou chvíli. Poslali mě, abych sbalil své a Alistiny věci, zatímco Mark a jeho muži se připravovali k pohřbení mrtvé Markovy ženy. Ale když jsem se vrátil do kaple, byla prázdná. Ze zahrady jsem slyšel hlasy, a když jsem tam přišel, našel jsem tam Marka a tělo lady Blanche, které hořelo hranici. Alista byla se mnou, a když uviděla tu scénu, rozběhla se k otci, přímo proti plamenům. Chtěl jsem ji zastavit, ale Clarence, který je kastelánem na Brinlawu, mě chytil a stáhl k sobě. „Buď bez obav, bratře, „ řekl a jeho hrubý hlas se chvěl. „ Ona se nebojí.“ A byla to pravda, Alista se nebála hrůzy, na niž se dívala. Její oči byly jasné a se zájmem sledovala, jak její matka hoří. „Běž tam, malý ptáčku, jestli chceš,“ řekl jí otec tiše.

„Mohu to udělat, „ odpověděla mu hlasem a způsobem, který neodpovídal jejímu věku. Vzhlédla k obloze, kde stále kroužili sokoli, a zavolala na ně slova, která neměla žádný smysl. Její hlas byl příliš silný na tak malé tělo. Pak se slova změnila v píseň. „Alisto, pojď ke mně!“ nařídil jsem jí a chtěl jsem se kastelánovi vytrhnout. Vůbec mi nevěnovala pozornost. Mark se na mé otočil přes rameno a v jeho očích byla nenávist. Clarence mne s dalším vojákem odvlekli pryč, přesto mi Alistina píseň stále zněla v uších. Později, když jsme se utábořili několik mil od hradu, jsem se dítěte vyptával, a zdálo se, že si nepamatuje nic podivného, co by se událo po matčině smrti. „Náš dům shoří, „ řekla mi smutně svým obvyklým dětským hláskem, když její otec rozestavil noční hlídky. „ Oheň ho zničí.“ A tak jsem věřil, že zničí všechno, i část falconskeepské minulosti, že bude ztracená stejně jako kniha a podivný přívěsek lady Blanche, které jsem hodil do studny. Ale drahá, teď vím, že tomu tak není. Alista si pamatuje mnohem víc, než si dokážu představit v nejčernějších myšlenkách. Včera trvala na tom, že Markovo tělo musí být spáleno stejně jako kdysi tělo lady Blanche. Prolila svoji krev na jeho mrtvolu, aby nasytila plameny, a zpívala stejnou pohanskou píseň. Nikdo ji nemohl zastavit, ani já. A její manžel to dovolil a uzavřel mír s nepřítelem, aby nechal Alistu provést, co chtěla. Nerozumí tomu a nemůže vědět, co Alista udělá. Věřím však, že tím se mezi nimi vytvořilo pouto silnější než prázdná manželská přísaha nařízená králem. Děsí mě to, Sereno. Tak vidíš, že ses mýlila, má přítelkyně. Mark je mrtev, Alista je vdaná a já musím zůstat a chránit ji. Bojím se, že mě bude potřebovat víc než dřív. *** Will byl toho vánočního rána klidný a spokojený jako ještě nikdy v životě, ale při prvním světle úsvitu otevřel oči dokořán – zvyk, který se naučil jako páže a jehož se dosud nezbavil. Alista ještě spala schoulená na své straně postele. Jednu ruku měla položenou na jeho paži spočívající na polštáři. Už měla lepší barvu, její tvář byla spíš růžová než bledá a stíny pod očima jí trochu ze-světlely. Ale když se v pokoji rozednilo, všiml si, že má na bradě škrábance. Pomalu, aby ji neprobudil, se zvedl na lokti a stáhl z ní pokrývku. Podobné škrábance měla i na rameni a na ňadru. Zkoumal její tělo

dál a zjistil, že další malé škrábnutí má na vnitřní straně stehna. Bylo rudější než ostatní. Dotkl se ho a Alista se zavrtěla a otočila se. Zakryl ji a políbil na tvář a ona se ze spaní usmála. Sklonil se k ní a políbil ji. Když se odtáhl, uviděl na její tváři další růžové škrábnutí. „Zatraceně,“ zamručel si pod vousy a v duchu si přál, aby měl s sebou panoše, který by ho uměl oholit. Paolo vyšel z hradu společně s vojáky Harolda FitzCammona, kteří se chystali na cestu. Když míjel kapitána Raynarda, pozdravil ho kývnutím. Na břeh jezera došel právě ve chvíli, kdy slabé paprsky vycházejícího slunce začaly pronikat skrze listí stromů za ním. Markova hranice už jen doutnala. Byla napůl prohořelá a kolem byly v nepravidelném kruhu roztroušeny žhnoucí uhlíky. Z drátěné košile a brnění, nyní zčernalých, stoupaly proužky šedého dýmu. Z lidského těla zůstala jen tato prázdná schránka. Paolo hrábl hůlkou do popela a vtom meč bývalého pána z Brinlawu sklouzl z hranice a se zařinčením dopadl Paolovi k nohám. Řeřavé uhlíky se rozskočily na všechny strany. Paolo si odvázal čutoru, kterou nosil u pasu, a přitom mumlal modlitby v latině i v italštině. Cítil strach a zároveň si připadal jako blázen. Pokropil svěcenou vodou Markův popel i brnění, a když to zasyčelo a do tváře mu stoupla pára, rozbušilo se mu srdce prudčeji. Ale pára za chvíli zmizela a popel zůstal nezměněný. „Bloude,“ zamumlal Paolo a odhodil čutoru. Co čekal, že z popela povstane legie démonů a roztrhá ho na kusy? Znovu si vzpomněl na den Biančiny smrti a na talismany zla, které měl ukrýt, a na to, že mu svěřila do ochrany dceru. Alista se o nich nikdy nezmínila, nikdy neprojevila sebemenší známku toho, že by byla nakažena čarodějnictvím. Ať už bylo její dětství jakkoli podivné a neuspořádané, vždycky se projevovala jako zbožná a poslušná křesťanka a Paolo přesvědčil sám sebe, že na všechno zapomněla. Teprve teď prohlédl a pochopil, že starobylé rituály, které zničily Biancu, ovládají také její dceru, a to na jeho srdce působilo jako rakovina. Doufal, že teď, když Alista splnila slib daný otci, zapomene na podobné věci, ale nebyl si tím jist. Kniha a kámen byly zničeny, nicméně kouzla s nimi spojená stále působila v Biančině krvi, jež kolovala v Alistě a zkropila Markovu hranici. Ustoupil zpět a udělal znamení kříže. „In nomine Patris, etFilii, et Spiritus sancti, „ vypravil ze sebe a v duchu poctivě žádal o sílu.

„Amen.“ Mrazivým ránem se rozlehl výkřik z hradu. Buď to bylo volání na poplach, nebo pozdrav, Paolo nevěděl. A co teď, nebeský Otče? pomyslel si a obrátil se k domovu. Alistu probudily neznámé mužské hlasy. „Vedl sis dobře,“ říkal Will muži, který hleděl do tváře v Druscillině stříbrném zrcadle. „Děkuji, můj pane,“ vydechl mladík a s úlevou si otřel čelo. „Nerad bych tě zohavil, když ses konečně oženil.“ Zaslechl Alistin povzdech a viděl, že ho pozoruje. Okamžitěji vysekl poklonu. „Dobré ráno, má paní.“ „Dobré ráno,“ odpověděla tiše a přitáhla si pokrývku až k bradě. Will trhl hlavou směrem ke dveřím a muž odešel. „Kdo to byl?“ zeptala se Alista. „Rolf,“ odpověděl Will a usedl k ní na postel. „Nejstarší a nejméně vychovaný panoš.“ „Ach, on tě oholil,“ vykřikla a posadila se. Jednou rukou si držela pokrývku u brady a druhou mu sáhla na bradu. „Líbím se ti tak?“ Alista se zamračila a Will se začínal cítit nesvůj. „Jsi krásný,“ řekla. ‚Ale byl jsi krásný i s vousem.“ „Alisto, muži nejsou krásní,“ namítl rozpačitě a potěšené zároveň. Opravdu se oženil s nejpodivnější ženou z křesťanského světa. „Ach,“ vydechla a potlačila úsměv. „Promiň, to jsem nevěděla.“ Zdálo se, že Will nikam nespěchá. Konec konců byla to teď jeho ložnice. „Chceš se na mě dívat, jak vstávám?“ zeptala se ho přísně. Nemohl si pomoci a rozesmál se. „Myslel jsem, že mohu,“ přiznal, a když spatřil v její tváři úlek, rozesmál se ještě víc. „Jsem tvůj manžel, víš?“ „Ano, můj pane, vzpomínám si,“ zamumlala a zamračila se. „Velmi neomalený manžel.“ Potlačila rozpaky, odhodila pokrývku a vstala. Prošla kolem něho k truhlici nahá a beze studu – pokud to nevadí jemu, proč by to mělo vadit jí? Will seděl na posteli jako zkamenělý a mlčel. Trvalo to několik dlouhých minut, než si Alista vybrala šaty a hodila je na postel. „Alisto?“ oslovil ji, když se postavila před zrcadlo, aby si rozčesala vlasy. „Copak?“ Trhala hlavou, protože rozcuchané vlasy nechtěly povolit. „Jsi…“ Hlas ho zradil, musel začít znovu. „Jsi krásná.“

Usmála se na sebe do zrcadla. „Děkuji.“ Vlastně jí bylo zima a myšlenka na to, že je nahá před tímto cizím člověkem, vzbuzovala v dívce, kterou kdysi bývala, mrazivé chvění. Od chvíle, kdy se Will objevil, tady byla podivná nová Alista, která chtěla vlastnit svoje tělo. Byla to záležitost pocitů, a nikoli myšlenek. Žena, kterou byla kdysi, se Willa bála, zlobila se na krále Jindřicha a truchlila pro ztrátu otce – tato žena požadovala, aby jí Will všechno vysvětlil, odjela z Brinlawu kvůli zápachu smrti a vzdala se nevyhnutelnému sňatku. Ale čarodějka v ní chtěla Willa od chvíle, kdy ho uviděla – truchlila, víc však toužila. Copak jsem šílená? pomyslela si napůl zoufalá a napůl překvapená Alista. Začala si splétat cop. Will pozoroval jako hypnotizovaný, jak se rychle obléká. „Jsi připravena?“ zeptal se, když si zavázala tkaničky. Alista přičichla k rukávu. „Ne,“ odpověděla. „Páchnou kouřem.“ Věděl, že jí hlavou proběhla myšlenka na hranici, protože sejí na tváři objevil stín smutku. „Musím si obléct něco jiného.“ Rozhlédla se po pokoji. „Všechny šaty mám ještě ve staré ložnici.“ Will vstal. „Přineseme je sem později.“ Vtiskl jí na čelo polibek a pak jí sevřel ramena. „Setkáme se dole.“

Will přišel na nádvoří ve chvíli, kdy si Harold FitzCammon dosedlal koně. „Šťastnou cestu, Harriede,“ zavolal a ignoroval otevřená ústa všech svých mužů včetně Raynarda. „Doufám, že svého bratrance zabiješ.“ FitzCammon byl stejně zaskočený jako jeho vojáci. Kdo byl tento dobře naložený a čistě oholený cizinec? „Ano, určitě,“ vykoktal. „Určitě se pokusím…“ „Svatý Kriste,“ zamumlal Raynard. „Vypadáš, jako by tě stáhli z kůže.“ Po pravdě řečeno, Rolf řízl svého pána víckrát, než mu bylo milé, Raynardovo tvrzení bylo však přece jen přehnané. „Šťastnou cestu,“ rozloučil se Will a plácl Harriedova koně po zadku. „Rád bych věděl…,“ začal Raynard, když nezvaný host a jeho vojáci byli z dohledu,, jak tě k tomu přesvědčila?“ „Nepřesvědčila mě,“ odpověděl Will. Po padacím mostě sem proudily skupinky vesničanů, spěchali přes nádvoří a úzkými postranními dveřmi vcházeli do hradu. „Copak je tohle?“

„Mše svatá,“ objasnil Willovi Raynard, který stále udiveně pozoroval přítelův obličej. „Jsou Vánoce, nebo jsi zapomněl?“ Will však najednou naladil takový výraz, že se Raynard neodvážil čekat na odpověď. „Ten kněz si vyšel někam ven, viděl jsem ho. Ale nepochybuji, že se vrátí.“ Will zachytil jeho tón a zamračil se jako obvykle. „Mluvil jsi včera večer s FitzCammonovými muži?“ „Ano,“ přikývl Raynard. „Jeho kapitán se mnou bojoval v poslední bitvě Jindřichova otce. Byl přiměřeně opatrný, ale přiznal se, že je najal králův pověřenec. Přísahal, že to nebyl Jindřich.“ Usmál se. „Možná jsi urazil královnu, když jsi ignoroval její radu.“ „Pak bych ji měl poprosit za odpuštění,“ odpověděl Will. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Raynard a významně se usmál. „Konečnější nad ní zvítězil?“ „Jednou tě zabiju,“ usmál se Will. „Pojďme na mši.“ „Já nepůjdu,“ zamručel Raynard s kyselým výrazem. „Můžeš klidně žádat můj podíl spasení.“ Willův úsměv zmizel. „Kdybych tak mohl,“ odpověděl. „Ale my oba ještě můžeme být spaseni.“ Alista přispěchala do své staré ložnice, aby se převlékla. Právě stála u truhlice a vytahovala z ní šaty, když si všimla Druscilly. „Dru, dobrý bože!“ zvolala a začala si rychle přetahovat šaty přes hlavu. „Co tady děláš?“ „Promiň mi, že jsem vešla do tvé komnaty, chérie,“ šeptla Dru tiše. „Nevěděla jsem, kam mám jít.“ Náhle Alista pochopila. Mladá Francouzka byla jako Markova milenka zvyklá sdílet jeho ložnici a spát v jeho loži. Ale s příchodem nového pána Brinlawu byla z velké ložnice vlastně vyhoštěna. „Je mi to líto, Dru, opravdu,“ řekla Alista a zavřela truhlici. „Samozřejmě že zůstaneš tady. Až si odnesu věci, přestěhuješ se sem. Vůbec jsem si to neuvědomila.“ „Neblázni, nemáš se za co omlouvat,“ odpověděla Dru a mávla rukou. „Není na tobě, aby ses o mě starala. Z toho, co jsem viděla, vím, že jsi dost zaneprázdněná.“ „To ano,“ připustila Alista. Posadila se a na chvíli zapomněla, že spěchá na mši. Začala vzpomínat na předchozí noc a na to, jak se cítila ve Willových pažích. Druscilla jí radila, jak se muže rychle zbavit. Tehdy sejí to zdálo moudré a považovala Druscillu za

moudrou, byť poněkud málo delikátní, ale nyní se jí její rada zdála směšná. Zažila Dru vůbec někdy tak silnou touhu, kterou si teď Alista znovu vybavovala? Dívala se někdy na Marka s tím, že se ho toužila dotýkat? Jak to, že ona toužila po Willovi, přestože ho skoro neznala? Připadalo jí to nemožné a najednou z toho byla smutná. Přála si, aby mohla Dru říct, jak se cítila, aby se s ní mohla podělit o to sladké tajemství a pomohla jí prožít stejnou vášeň. Dru byla přes všechny rány osudu v srdci skutečná dáma. Alista zřejmě ne. „Musíme si pospíšit,“ řekla nahlas, ale nevstávala. „Jinak přijdeme pozdě na mši.“ „Jako by bratr Paolo mohl začít bez tebe,“ usmála se Dru a posadila se na druhou stranu postele. „Kromě toho ti musím něco říct.“ Obvykle bylo velmi snadné poznat, že je Dru rozčílená, ale teď byl její výraz i chování klidné, ačkoli velké modré oči zahaloval stín. „Copak je?“ zeptala se Alista a chytila Dru za ruku. Dru zaváhala a kousla se do rtu, ale pak se z ní náhle začal řinout proud slov: „Já… Nemohu tady zůstat, Alisto. Musím pryč, domů, do Paříže nebo někam jinam, kamkoli, ale nemohu zůstat tady…“ „Proč?“ otázala se Alista a pustila chvějící se ruku. „O čem to mluvíš?“ „Nepatřím sem.“ „Ale samozřejmě že sem patříš,“ skočila jí Alista do řeči dřív, než mohla Dru dokončit větu. „Já jsem taky zničená žalem, ale ani jedna z nás nemůže jen tak utéci. Podaří se nám…“ „Ne, drahá, nepodaří,“ vzdychla Dru a zavrtěla hlavou. „Tohle nezvládneme.“ Odmlčela se a viditelně sbírala síly. „Čekám dítě tvého otce,“ hlesla tiše a pohlédla na postel. Alista se zajíkla překvapením. „Vidíš?“ řekla Dru a smutně se usmála. „Jak bychom tohle mohly zvládnout?“ Alista zavřela ústa s hlasitým klapnutím. „Normálně,“ vyslovila pomalu. Dítě jejího otce…, další dcera nebo snad syn? Ta myšlenka byla tak bizarní, ale Dru nežertovala. „Budeš mít dítě a zůstaneš s ním tady.“ „Proč si to myslíš?“ zeptala se Dru s hořkým smíchem. „Ty jsi dědičkou svého otce a přinesla jsi Brinlaw svému manželovi. Jak si myslíš, že se bude tvůj muž cítit, objeví-li se další dítě…“ „Dru, nebude ho to zajímat,“ chlácholila dívku Alista a přála si, aby mohla být laskavá, ale věděla, že teď musí být praktická. „Tvoje

dítě bude krásné a my je budeme všichni zbožňovat, ale i kdyby to byl syn, nebude mít nárok na Brinlaw…“ „Protože bude Markovým bastardem,“ dokončila Dru za ni a bylo vidět, že ji to nijak neranilo. „To však neznamená, že ho nový lord z Brinlawu bude chtít ve svém domě.“ „Je to taky můj dům, ne?“ vzkřikla Alista rozhořčeně, popuzená pouhou představou, že by její sourozenec mohl být odmrštěn, třebaže ještě nebyl na světě – bude to jediný pokrevní příbuzný. Myslela si, že po smrti otce bude na světě sama, a teď má před sebou možnost, že se jí narodí bratr nebo sestra, ať už zákonný, nebo ne. „Nikdo, dokonce ani můj manžel, se nesmí odvážit tvrdit, že dítě mého otce nebude žít v mém domově.“ „Statečná slova, chérie,“ usmála se Dru. „Jsi si jistá, že jim dostojíš?“ „Věř mi, že dostojím,“ řekla Alista a vstala. „Na odchod nesmíš ani pomyslet – všechno Willovi vysvětlím a on mě pochopí. A pokud ne, přinutím ho.“ Usmála se. „Ale půjdeme raději do kostela, abychom se pojistily.“ Will teď zakoušel něco, co provázelo krále celý život. Hradní kaple byla naplněná k prasknutí a oči všech přítomných se upíraly na něho. Nervózně přešlápl a místností se rozlehl šepot. „Jsem si jistá, že přijde,“ zamumlala manželka fojta, stojící v uličce, a povzbudivě se na nového pána usmála. Vtom vešla do kaple Alista následovaná Druscillou. Willova manželka se zastavila na začátku uličky a zatvářila se, jako by si najednou uvědomila, že musí také vypadat důstojně. Will si nemohl pomoci a musel se usmát. „Slib mi, že tentokrát neomdlíš,“ řekl tiše a uvolnil jí místo vedle sebe. „Jestli mě políbíš, tak určitě omdlím,“ odpověděla mu tak hlasitě, že fojtova žena vyjekla. Bratr Paolo zahájil mši. Copak na nás musejí všichni takhle zírat? pomyslela si Alista a zazpívala první verš. Nevadilo jí to, protože lidé se na ni dívali většinu jejího života. Ale teď slyšela veškeré spekulace, které o nich lidé pronášeli. Všechny shromážděné dobré křesťanské duše se zajímaly o to, zda sejí manžel líbí a jak se ona líbí jemu. Pomalu se začínala červenat. Bratr Paolo vyzval přítomné k přijetí těla a krve Páně a ona čekala, že Will přistoupí k oltáři jako první, protože byl hradním pánem a bylo na něm, aby přijímání zahájil. Ale Will se nepohnul.

Strčila do něj loktem, protože si myslela, že se toulá v myšlenkách někde jinde, ale Will zvedl bradu směrem k oltáři, jako by jí chtěl dát pokyn, ať jde ona. Tázavě na něho pohlédla a on se jen usmál a pak na ni uličnicky mrkl. Začervenala se ještě víc a přistoupila k mnichovi. Bratr Paolo zvedl obočí, když před ním poklekla, a Alista se zachvěla. Will byl přece křižák, proč si tedy nevezme hostii? Snažila se soustředit pozornost víc na přijímání těla Páně a méně na podivné chování svého manžela. Vnímala, jak sejí hostie rozplývá na jazyku, a přesto cítila obavy. Po skončení mše pozorovala Willa stojícího na nádvoří s lidmi z vesnice. Včera při pohřbu se na něj lidé dívali s velkou zvědavostí. Dnes už ho lidé znali, mnozí si dodali odvahy a přistoupili k němu, aby mu projevili oddanost. Nikdo nebyl zklamán. Každému, kdo s Willem mluvil, pozorně naslouchal. Střídal úsměvy s vážným pokyvováním, když mu vykládali o svých radostech i starostech. Alista si uvědomila, že Willa ti lidé zajímají. Jsou pro něho důležití. „Tak jak dopadly žně?“ zeptal se Will muže sehnutého celoživotní prací na poli. „Uplynulý rok nebyl tak špatný,“ odpověděl mu chalupník a opřel se o sukovici. Byl uvolněný, jako by on a jeho pán byli staří přátelé. „Po skončení války mi už po polích nešlapali vojáci a koně a to půdě velmi prospělo.“ Will se usmál. „Jen ať to tak dlouho zůstane,“ odpověděl. „Dá-li Bůh, můj pane,“ řekl sedlák a usmál se. „Zdá se, že tvůj muž začíná být oblíbený,“ šeptl tiše bratr Paolo, který stál po Alistině boku. „Ano,“ přikývla Alista a stále se dívala na Willa. Její otec probouzel ve vesničanech jen bázeň. Spíš mu záleželo na lásce vojáků – byl v první řadě voják a v míru se nudil. Alista předpokládala, že Will bude stejný. „Je tak jiný, bratře,“ uvažovala nahlas. „Nevím, co si o něm mám myslet.“ „Novomanželky se takto často cítí,“ odpověděl bratr Paolo s ulehčením. Všiml si, že Alistě zmizelo z očí skoro démonické světlo z minulé noci a bylo nahrazeno zájmem o boží svět. „A novomanželé také,“ dodal. Podívala se na něho a usmála se. „Taky si to myslím,“ souhlasila a mírně se začervenala. Jedna žena z vesnice přinesla novorozená dvojčata, aby je hradní paní pochovala. Alista se k nim obrátila a vykřikla nadšením. „Jsou nádherná,“ vydechla a vzala jedno z dětí

do náruče. Budu mít také takové o příštích Vánocích? pomyslela si. Něco takového ji napadlo poprvé v životě. Pohlédla do vážné tvářičky novorozeněte a usmála se. „Vypadáš tak přirozeně, má paní,“ řekla matka dítěte. Alista se zasmála. „Je od tebe laskavé, že mi to říkáš,“ odpověděla a sklonila se, aby dítě políbila na vrásčité čelíčko. Vzhlédla a všimla si, že Will se na ni dívá. Sladce se na něho usmála. Willovi se trochu zatočila hlava z toho, co cítil, když uviděl Alistu s dítětem v náruči. Náhle měl pocit, jako by se mu začaly plnit dávné sny. Všechno bylo tak dokonalé, že to skoro nemohl unést. Markova dcera, pomyslel si, ale slova neměla žádný význam. Teď byla jeho, jednou bude matkou jeho dětí. Pocítil vlnu lásky, která ho překvapila tak, že se nemohl ani nadechnout. Odvrátil se a díval se na poslední vesničany, kteří přecházeli po padacím mostě, když tu k němu přistoupila jeho žena a chytila ho za paži. „Přál sis, abych tě zpravila o svém úmyslu, až budu chtít opustit hrad,“ řekla. „Musím něco udělat. Půjdeš se mnou?“ Hranice už byla zcela vychladlá a zčernalý kov ozařovalo ranní slunce. Markovo brnění a štít zůstaly nahoře, ale meč sklouzl z napůl prohořelé hranice na zem. Alista si dřepla vedle něho a špičkami prstů se dotkla jílce. Po tváři jí stékaly slzy. „Je těžký,“ řekla, uchopila ho a pomalu vstala. „Myslím, že jsem ho ještě nikdy nedržela.“ Podala meč Willovi. „Vezmeš si ho?“ Will pocítil zamrazení v zádech. „Jestli chceš.“ Sáhl po meči a sevřel jílec, který byl ještě teplý. V místě, kde přecházel v ostří, byl vyrytý sokol s roztaženými křídly. Místo očí měl modré drahokamy. „Je tvůj,“ řekla Alista a Will si všiml, že v živých černých očích sejí lesknou slzy. Zaváhal, protože pocítil pochybnost, ale nemohl odmítnout. „Děkuji,“ řekl a objal ji druhou rukou. Tiskl ji k sobě jako tehdy u řeky, tentokrát se k němu však přivinula a objala ho kolem pasu. Pak se mu na hrudi rozvzlykala. „Alisto, co tohle všechno znamená?“ slyšel sám sebe. Slíbil si předešlého večera, že se jí nebude na nic ptát, že na tom nezáleží. Brinlaw je jeho a ona je mu poslušnou ženou. Založí spolu rodinu a všechny ty bezbožné nesmysly upadnou v zapomnění. Při mši ji pozoroval a jen se v tom utvrdil. Šlo o rodinnou tradici a to mu jako vysvětlení stačilo. Ale něco ve způsobu, jakým se dotkla meče a jak se teď chvěla v jeho objetí,

prozrazovalo, že jde o víc než o smutek dcery. „Ta slova, která jsi zpívala včera večer…,“ začal se rty na jejím čele, „co znamenají?“ „Já nevím,“ vzlykla a přitiskla mu tvář k rameni, jako by se chtěla ukrýt před světem. „Dokonce ani nevím, jak to, že je znám nebo proč jsem se musela říznout… Přinutil mě ke slibu, ale nikdy mi o tom nic neřekl.“ Odletěla, křičel hlas malého dítěte uvnitř její hlavy. Nevěděla, proč křičí, nic nechápala. „Bratr Paolo nechtěl, abych to udělala, myslí si, že je to zlo, ale já přísahám, že to tak není. Moje matka…,“ zaklonila hlavu a pohlédla mu do očí. „Moje matka není žádné zlo.“ „Samozřejmě že ne,“ odpověděl rychle, poněvadž ji chtěl uklidnit. Zoufale si přál, aby jí z očí zmizel strach. „Řekni, že to nevadí, Wille,“ poprosila tiše. „Teď je to za námi – ani předtím to nic neznamenalo. Pověz, že na tom nezáleží.“ Sklonil se a něžně ji políbil na ústa. „Nevadí to,“ zašeptal a přesvědčoval sám sebe, že je to pravda. „Nezáleží mi na tom.“ Raynard pozoroval, jak se služebnictvo vrací z kaple do síně. Ženy se pustily do přípravy jídla, které se mělo podávat k vánoční večeři. Will ani jeho žena se neobjevovali. Bratr Paolo však vypadal klidně a kývl Raynardovi na pozdrav, když ho míjel. Jenže Raynard nebyl klidný. Will se mu zdál šťastný, ale on měl důvody myslet si, že jeho stav nemá nic společného se zdravým rozumem. Ten blázen si oholil i vousy, což bylo pro Raynarda nejvarovnější. Stále si dělal starosti kvůli Harriedu FitzCammonovi. Někdo utratil spoustu stříbrných za nájemné vojáky, a obléhání hradu přitom trvalo jen půl hodiny. Nejdřív věřil, že je to Jindřichův žertovný výstřelek, ovšem král by nikdy nezaplatil tolik, aby žoldnéři doprovázeli Harrieda až domů. Ti muži by nešli za člověkem, kterého považovali za zbabělce a hlupáka, kdyby jim někdo dobře nezaplatil. Ale kdo? Určitě to nebyl Harried, to bylo jisté. Musel to být někdo z královské rodiny. Raynard si pohrával s myšlenkou, že to mohla být Eleonora, a to nebylo nemožné. Will královnu neobdivoval, což od něho bylo hloupé, a netajil se tím, což bylo ještě hloupější. Otázkou bylo, zda by Eleonora utratila tolik peněz jen proto, aby se pomstila muži, který už je dávno vzdálen od Londýna na mnoho mil. Nemluvě o tom, že do problému by se mohl vložit její manžel. Jindřich jí občas dokazoval, že zatímco v ní uctívá nekonečně okouzlující ženu,

loajální šlechtice považuje za skálu, na níž stojí jeho těžce získaný trůn. Možná tohle byl pro Eleonoru důvod, aby se urazila… „To jsi opravdu takový pohan?“ Tok jeho myšlenek přerušil Druscillin uštěpačný hlas. Už několik minut ho pozorovala. Tenhle vlámský velitel se smál všemu a všem, ale teď byl vážný. Něco ho přinutilo, aby byl tichý a skromný, a ona byla zvědavá co. „Ty ses neobtěžoval přijít na mši ani na Štědrý den?“ otázala se Druscilla a naladila starostlivý výraz, jako by se o něho bála. Raynard velmi dobře poznal, kdy s ním žena flirtuje. Usmál se a na chvíli zapomněl na starosti. „Někdo musí hlídat hrad, poupátko,“ odpověděl laškovně. „Včera tady byl ten bláznivý FitzCammon, kdoví kdo se může objevit dnes.“ „Takže co vlastně děláš?“ zeptala se a významně pohlédla do prázdného korbele. „Hlídáš hrad?“ „Samozřejmě.“ Zakroutil hlavou a rozesmál se. „Dobrá tedy. Přiznávám, že jsem pohan.“ „Věděla jsem to,“ poznamenala a mimoděk se usmála. „Ale není to moje vina,“ ohradil se. „To dobrý Kristus se se mnou pohádal, ne já s ním.“ „A ještě jsi rouhač!“ vykřikla Dru upřímně zděšená. „Je to tak,“ zabručel a dolil si do korbele víno. „Co mám dělat, je-li válka mým povoláním? Někteří lidé se narodili, aby se modlili, a já jsem byl zrozen, abych bojoval. Proč bych za to nemohl být placený a bojovat za kohokoli, kdo mi dá peníze?“ „Protože ubližovat za peníze je hřích,“ křikla a hledala v jeho očích známku ironie nebo alespoň lítosti. Její morální profil nebyl nejčistší, tohle jí však otřáslo. Ale zdálo se, že Raynard vše myslí vážně. „Máš pravdu.“ Raynard se dlouze napil. „Právě proto, že nemohu být ničím jiným než vojákem, jsem s Ježíšem ve sporu.“ „Mohl bys projevit lítost,“ poznamenala Dru a zapomněla na flirt. „Teď sloužíš Brinlawovi…“ „Já mu nesloužím,“ přerušil ji a jeho oříškově hnědé oči se na ni vážně zahleděly. „Je to můj přítel a mám v úmyslu bránit ho i před samotným Satanem, ale nesloužím mu.“ „Delikátní rozdíl, chérie,“ popíchla ho Dru, zaujatá a mírně rozrušená pohledem jeho očí. Vtom vešla Alista. Ačkoli měla oči zarudlé pláčem, jinak se zdála být v pořádku. „Kdo ví? Ještě se můžeš stát svatým, než bude pozdě.“

Raynardovi se vrátil úsměv, byť poněkud pokřivený. „Chceš mě napravit?“ „Já ne,“ odpověděla, ale v modrých očích jí zasvítila jiskra něčeho, co bylo víc než pouhý flirt. „Jsi pro mě příliš daleko.“ Než mohl odpovědět, přidala se Dru k Alistě a odešla.

Will bděl dlouho do noci. Radil se s Raynardem a hlídkoval s ním na cimbuří společně se strážemi. Stejně jako jeho přítel věděl, že záležitost s FitzCammonem byla vyřešena příliš snadno. Zvědové jim podali zprávu, že Harried a jeho žoldnéři pokračují v krušné cestě zasněženou krajinou k FitzCammonovu sídlu, jak řekli, a jediné, co potkali na cestě z Londýna, byl povoz s Willoými věcmi. Poslal ho Jindřich, jak slíbil, se vším, co Will nechal v Londýně, když ve spěchu odjel na Brinlaw. Ani Will, ani Raynard dnes večer neodpočívali, jak původně měli v úmyslu. Když se Will konečně vydal do ložnice, potkával na chodbách muže, kteří nosili velká kožená vědra plná vody. Nepřekvapilo ho, když zjistil, že Alista si suší vlasy u ohně. „Před třemi dny jsi měla horečku,“ vyhrkl, sotva zavřel dveře. „Myslíš si, že je to moudré?“ „Déle to nesnesu,“ vysvětlila mu a divoce trhla hřebenem, kterým si rozčesávala zacuchané kudrny. „Měla jsem vlasy nasáklé kouřem.“ Právě zaútočila na jeden vzdorující chuchvalec tak prudce, že jí hřeben vyklouzl z ruky. „Zatraceně,“ zamumlala, zvedla ho a pustila se znovu do práce. „Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se Will, protože se bál, že si Alista vytrhá všechny vlasy. Ale když se za ni posadil a nadechl se, pocítil kořeněnou vůni, šířící se z jejích umytých vlasů, a připadal si rázem jako opilý. „Krásně voníš,“ řekl a hlas mu selhal. „Díky,“ odpověděla tiše. Byl tak něžný, každý pramen rozebral prsty a teprve pak použil hřeben. Při takovém postupu tady budou sedět celou noc. To není tak špatná vyhlídka, pomyslela si a překřížila si ruce v klíně. „Wille? Můžu se tě na něco zeptat?“ začala nesměle. Zvedl ručník, který předtím použila, a začal jí sušit vlhké vlasy. „Co chceš vědět?“ „Dnes na mši…“ Třel ji jako koně, musela se tomu usmát, „…proč jsi nepřijal hostii?“

Will se zamračil. ‚Ach to.“ Znovu se pustil do rozčesávání vlasů, které se kroutily do hladkých vln. Uvědomil si, že se ještě nikdy nepodílel na úpravě ženského účesu, a zjistil, že ho to podivně vzrušuje. „Ano, to,“ odpověděla. „Jedna kuchařka řekla, že musíš být zkažený.“ Než mohl odpovědět, rozesmála se. „Ale nezdálo se, že by to považovala za špatné.“ Usmál se a znovu obdivoval její familiární tón, láskyplné a upřímné popichování. Jeho žena nebyla žádná koketa. Zřejmě brala jeho chování jako dané a neměnné nebo o něm vůbec neuvažovala. „Ta kuchařka je velmi moudrá,“ řekl nahlas. „To těžko,“ namítla. „Je to stejná hlupačka, která prohlásila, že bílý sokol je vtělením ďábla… Takže ty mi to neřekneš?“ „Ještě jsem se nevyzpovídal,“ přiznal se. Obrátila k němu pohled. „Od kdy?“ zeptala se s pozdviženým obočím. „A co jsi udělal, že potřebuješ rozhřešení? S čím ses nesvěřil Bohu?“ Takhle to je, pomyslel si nevěřícně. Svěř mi všechna svá tajemství, Wille. Opravdu je chci znát. „Od té doby, co jsem se vrátil z Jeruzaléma,“ odpověděl a podal jí hřeben. „Ale to je právě ono. Vždyť ses vrátil z křižácké výpravy, tvoje duše je určitě čistá…“ Rozesmál se dřív, než mohla domluvit, ale nebyl to šťastný smích. „Zřejmě jsi nikdy nebyla na křižácké výpravě,“ řekl, když se uklidnil. „Ne, samozřejmě že ne,“ odsekla uraženě. „Ale myslela jsem…“ „Že je to svatá válka, ano, já vím,“ přerušil ji znovu. Dívala se na jeho tvář a uvědomovala si, že k ní nechce být drsný nebo krutý, ale trápí ho něco, co jí nemůže prozradit. „Tak to možná kdysi bylo. Ale Jeruzalém jsme už dobyli.“ Posadil se na truhlici u nohou postele a začal si rozvazovat tkanice bot. „Teď je důležité udržet ho a snažit se o rozšíření… To je jiný druh války a ne všichni, kteří bojují, jsou vojáci.“ „Já vím,“ zalhala. Vstala a šla mu pomoci. Poklekla u jeho nohou. „Je pravda, že královna Eleonora se účastnila křižácké výpravy, když byla manželkou francouzského krále?“ „Ano,“ přitakal a jeho napětí ustoupilo. „Byl to dokonalý piknik pro všechny zúčastněné.“ Alista je tak sladká a je jeho. On je teď doma a nic z toho, čím dřív prošel, nad ním už nemá moc.

„Je tak krásná, jak říkají?“ zeptala se Alista a vstala. „Ona si to jistě myslí,“ zabručel a přiložil do ohně. „Ano, Eleonora je krásná,“ připustil pak. Ale ne tak krásná jako ty, pomyslel si, ale nevyslovil to. „Můj otec to taky tvrdil,“ řekla Alista. „Ale nemyslel si…, řekl mi, že je mnohem inteligentnější, než dává najevo, a že král Jindřich by jednou mohl litovat.“ „Tvůj otec se velmi dobře vyznal v charakterech,“ zareagoval Will a vstal. Slova ho dusila v hrdle. Podívala se na něho a usmála se. „To doufám,“ vydechla a objala ho. Postavila se na špičky, aby na něho dosáhla, a beze strachu ho políbila. Willovi se opět sevřelo srdce. Jako by mu Alista sáhla do hrudi a sevřela je v pěsti. „Co se děje?“ zeptala se tiše a odtáhla se. „Nějak jsi zesmutněl.“ „Ne,“ odpověděl a zavrtěl hlavou. „To není smutek.“ Vzal ji oběma rukama v pase a znovu políbil. Všechno se mění v jediném okamžiku, pomyslela si Alista a objala ho kolem krku. V jedné chvíli si povídali a v další…, ale nebylo to příliš odlišné. Když ho líbala a cítila na sobě jeho ruce, které byly tak teplé ve srovnání s chladem v místnosti, jako by pokračovali v hovoru. Už to nebylo rozpačité ani podivné. Zvedl ji a opřel o zeď ozdobenou goblénem. Alista cítila za zády chladný tvrdý kámen a přitiskla se k němu pevněji. Byl tak blízko, držel ji v náruči. Včera v noci ji zkoumal pomalu, každý jeho dotek byl první, ale teď ji jeho ruce už znaly a bylo to, jako by vytesá-valy její tvary jako ruce sochaře. Jeho polibky byly prudké, známé, vlastnické. Sklouzla trochu níž, protože jeho sevření povolilo, a Will ji rychle stiskl a znovu zvedl nahoru. Vydechla do jeho úst a objala ho nohama kolem pasu. Zoufale po ní toužil. Roztrhl jí košili a políbil ji na rameno. Na tváři cítil hedvábné kudrny. Začala ho hladit a on se posouval níž, až ústy vyhledal růžovou bradavku, kterou vzal něžně mezi zuby. Vjela mu prsty do vlasů, hladila ho po šíji, ramenou a dlouhých svalnatých pažích, jako by se na něho dívala prostřednictvím rukou. Oči měla osleplé touhou. Znovu ji políbil na ústa a Alista ucítila tlak na stehně. Sáhla rukou dolů a sevřela do dlaně jeho mužství. Will vydal slabé zaúpění, které ji rozechvělo až do morku kostí. Byl proti nijako obr, a přesto v něm dokázala probudit takové zavzlykání. Chytil ji za zápěstí a společně se přičinili o spojení.

Včera v noci byla tak rozpačitá, obával se, že jí ublíží. Dnes ho sevřela nohama ještě silněji, aby ho měla co nejblíž. Začal se pohybovat a uslyšel její zajíknutí. Pohybovala se ve stejném rytmu a on ji pevně držel v objetí jako tu nejvzácnější bytost na světě. Bezpečí, pomyslela si, když ji začaly rozechvívat sladké vlny rozkoše, které ji málem zbavovaly vědomí. Jsem v bezpečí. Položila mu hlavu na rameno a nechala se unášet tím krásným pocitem. Vzápětí pocítila jeho sladkou explozi a bylo to jako znovuzrození. „Alisto,“ šeptal mezi polibky. Její šaty byly zmačkané mezi nimi. Tvořily hranici, jež teď byla nesnesitelná. Pokusil se strhnout z ní košili a uslyšel zvuk trhaného plátna. Čekal, že bude protestovat. Ale ona se rozesmála a pomohla mu zbavit se košile a pak ho znovu objala oběma pažemi. Políbil ji na ústa, pak polibek přerušil a stáhl jí roztrhanou košili přes hlavu. Potom ji zvedl do náruče a přenesl k posteli. Padli na ni, a když si Will začal svlékat kalhoty, pozorovala ho vážnýma černýma očima, které se už naučily milovat. Vztáhla k němu paže a stáhla ho do hedvábného objetí. Usínal s hlavou položenou na jejím ňadru a cítil, jak se mu prsty probírá ve vlasech. Zdálo se mu o poušti. Slunce zapadalo a barvilo písčité duny do ruda. Byly i tak rudé krví. Leželi na nich obyvatelé pouště rozsekaní na kusy. Těla byla všude kolem něho a země tak nabobtnala krví, že se mu písek lepil na boty. Kolem byla mračna much, jejichž bzukot ho doháněl k šílenství. „To nejsem já!“ vykřikl zděšený a zmučený žalem. „Nejsem sám!“ Kromě něho tady však nikdo nebyl. Všichni byli mrtví – muži, ženy, děti, dokonce i batolata. Měli na sobě černé hábity muslimských kmenů a byli rozpáraní jako vepři. Do údolí slétlo hejno supů. Shromáždili se kousek od něho. Znovu vykřikl a zvedl paže, aby je zahnal, a v pravé paži pocítil bodavou bolest. Byla to bolest namožených svalů. Otočil hlavu a vzlykl – v pravici třímal meč pokrytý krví a mouchami. Otevřel oči do tmy, ale pach snu se rozplynul ve vůni vlasů jeho ženy. „Probuď se,“ říkala a skláněla se nad ním. „Je to jen zlý sen.“ Vztáhl k ní paže a sevřel ji v náruči. Stáhl ji k sobě na lože, na své lože ve svém domově. „Jsem doma,“ vyslovil nahlas, když popadl dech. „Jsem na Brinlawu.“ S ulehčením ji políbil na víčka a pak na ústa tak prudce, že na okamžik ztratila dech. V duchu se ujišťoval, že je skutečná. Neztratí ji, nevzdá sejí.

„Ano,“ uklidňovala ho Alista, udivená a znepokojená, ale něžná. „Jsi se mnou doma.“ Políbila ho na tvář a setřela mu slzy. Srdce ji pro něho bolelo, pro útrapy, které ho tak pronásledovaly. Dokonce i ve tmě viděla jeho oči, které na ni hleděly, jako by hladověly po jejím pohledu. „Jsi doma,“ opakovala a dotkla se jeho tváře. Sklonil hlavu k jejím ňadrům a ona ho opět začala vískat ve vlasech. Prosím, Bože, chci, aby byla šťastná, modlil se, když opět upadal do spánku. Prosím, neber mi ji.

5. kapitola

V místnosti byla ještě tma, když Alista vstala. „Je první svátek vánoční,“ šeptla v odpověď na jeho tázavé zamručení. „Musím jít pomáhat dolů.“ Moc to nechápal a hned znovu usnul. Ještě ucítil polibek, který mu vtiskla na rty, ale než se přinutil otevřít oči, byla pryč. Později ji našel v hodovní síni s ostatními ženami z domácnosti. Na stolech byly zbytky jídla ze včerejšího večera a stohy plátěných ubrousků. Zeny balily jídlo do košíků. „Konečně jsi tady,“ řekla Alista, sotva vstoupil. „Ano, tady je,“ zahlaholil vesele Raynard, sedící na židli u krbu. „Sofie, přines lordu Brinlawovi snídani prosím,“ řekla Alista a plácla kapitána po zádech, čímž v něm probudila hurónský smích. „Otoč se prosím,“ nařídila Willovi. „Nedělej to,“ varoval ho Raynard, který si třel záda. Will ho ignoroval a poslechl Alistu. „Co přesně děláš?“ zeptal se své ženy, která kutila něco za ním. „Chci vědět, jestli ti bude sedět otcova košile, jinak je dám všechny pryč,“ vysvětlila mu a začala mu přiměřovat košili k ramenům. „To nepůjde,“ vyrazil ze sebe Will mírně vyděšený jejím nápadem. „Máš pravdu,“ řekla Alista, najednou zaražená tím, jak je praktická. „Dru, dej ji k ostatním.“ „Sedlákům se budou hodit,“ poznamenala Dru a vzala hromádku košil. „Jen jim budou trochu velké.“ „Tak si z nich mohou ušít noční košile,“ navrhl Raynard a nabral si z podnosu studený skopový nářez. Willovi konečně došlo, co se děje – Alista přece řekla, že je první svátek vánoční. V tento den dávají šlechtici zbylé jídlo ze Štědrovečerní večeře venkovanům a společně s ním i ošacení, boty a podobně. Vzpomněl si, že jeho matka dělala totéž, také chystávala v této místnosti koše s jídlem. Zatímco May se jí pokoušela pomáhat,

on se jim pletl pod nohy. „Pokud mě nepožádají, abych to udělala já…,“ broukla Alista a zvedla malou tuniku, která měla jeden rukáv kratší. ‚Abys věděl, Wille, tvoje paní neumí šít.“ Sbalila tuniku do ranečku. „Naštěstí Dru to umí, jinak bychom na tom byli bledě.“ „Neposlouchej ji, můj pane,“ ozvala se Sofie a postavila před něho tác s jídlem. „Umí to dobře, když sejí chce.“ „Děkuji ti, Sofie,“ houkla ironicky Alista. „Je to konečně všechno?“ „Všechno, co můžeme postrádat, a ještě něco navíc,“ odvětila Druscilla. „Tak jsme připraveny,“ odpověděla Alista. „Mám osedlaného koně?“ „Pojedu s tebou,“ prohlásil Will a vstal. Rychle polkl poslední sousto. Jeho žena se na něho překvapeně zahleděla a pak se usmála. „No samozřejmě. Pospěšme si.“ Když byli připraveni, Raynard zjistil, že jeho pozornost přitahuje Druscilla. Pomohla Alistě uvázat plášť a nakázala jí, ať je opatrná. Alista se usmála a políbila ji na tvář. Sotva Alista s Willem vyšli ven, přistoupila Druscilla ke dveřím, aby se za nimi ještě podívala, ale její hezká tvář ztratila veškerou živost. „Asi se sžívají dobře, co myslíš?“ zeptal se Raynard. „Alista je anděl,“ odpověděla Dru, aniž by na něho pohlédla. Stále hleděla pootevřenými dveřmi ven. Alista dovolila Willovi, aby jí podržel koně, a nasedla. V plášti lemovaném kožešinou a určeném k oficiálním příležitostem vypadala elegantně. „Miluje všechny, protože sama byla vždy milována.“ „Příjemný způsob života,“ podotkl Raynard lehkým tónem. Otočila se k němu a její modré oči byly chladné a lhostejné. „Než se dozví pravdu, kapitáne,“ odpověděla. „Pak to bude opravdu velmi těžké.“ „Jakou pravdu, chérie?“ zeptal sejí, dokonale napodobuje její pařížský přízvuk. „Taková láska je jen iluze, bien súr,“ pousmála se Dru. „Neřekl bys?“ Než mohl odpovědět, zmizela v kuchyni. Lidé z vesnice pod Brinlawem strnuli, když uviděli, že na návštěvu jede s Alistou i pán. Neuměli maskovat překvapení. Lord

Mark byl velkorysý a starostlivý, ale nikdy se neobtěžoval překročit práh venkovské chatrče. Veškeré návštěvy vykonávala vždy jen jeho dcera. „Je to smutné,“ vzdychla Alista v předstírané lítosti, když vykonali první návštěvu. „Měla jsem raději zůstat v posteli, protože se tu o mě nikdo nezajímá.“ Will na ni udiveně pohlédl, ale hned si uvědomil, že ho jen dráždí. „Mohu ti to oplatit tím, že tě vezmu do války,“ navrhl, když jí pomáhal nasednout na koně. „Tam se na tebe budou dívat všichni.“ Usmála se, ale v černých očích sejí najednou objevila starost. „Doufám, že se nemusíme obávat další války,“ řekla, když nasedl na Goliáše. Válečný kůň jejího otce si na cizince ještě nezvykl a vždy projevoval znechucení tím, že se vzepjal, kdykoli se Will opřel do třmenů. Ale Will se nemínil nechat porazit a Goliáš už se poslední dobou nepokoušel vyhodit ho ze sedla. „Do jara určitě ne,“ odpověděl Will a sevřel uzdu pevněji. Řekl to, jako by válka byla běžná událost a boj přirozeným zaměstnáním každého muže. Alista se domnívala, že by to tak asi mělo být, ale zároveň tu myšlenku nenáviděla. Celý život strávila čekáním na otce, který se účastnil válek. Vždycky se bála, že už se nevrátí. Teď bude prožívat totéž kvůli manželovi? „Tak co, je stejná jako kdysi?“ zeptala se nahlas, aby změnila téma. „Myslím vesnici. Nebo si na ni nepamatuješ?“ „Pamatuji.“ To bylo poprvé, kdy se jeden z nich zmínil o jeho dětství. Vlastně se tomuto tématu od první chvíle vyhýbali. Will si dělal starosti, zda Alista ví, kým přesně byl, ale zřejmě to věděla. „Něco se tu změnilo.“ Zastavili se uprostřed vesničky, takže Will mohl přehlédnout celou zablácenou ulici. Všechny obydlené chatrče byly dobře udržované, doškové střechy nebyly dotčené hnilobou, stěny byly pečlivě zamazané blátem. Ale mnohé příbytky na konci uličky byly prázdné a rozpadaly se. „Opravím je,“ prohlásil Will a jeho rozhodnutí bylo tak pevné jako jeho pohled. Brinlaw byl j eho a on ho zvelebí, aby byl takový jako kdysi, a pohana jeho otce bude zapomenuta. Mark bude zapomenut. Alista si všimla manželova změněného výrazu a pocítila chlad, který neměl nic společného s ledovým větrem. To, co vyslovil, bylo správné – některé věci ve vesnici opravdu potřebovaly opravit. Ale způsob, jak to řekl, a pohled jeho modrých očí prozrazoval víc než slova. Viděla v nich triumf, ba dokonce pomstychtivost. Její otec se tvářil podobně, když spolu mluvili o bitvách, v nichž hodlal zvítězit.

Kdo byl tím nepřítelem, kterého chtěl Will Brinlaw porazit? Pomyslela na Druscillino nenarozené dítě, na její strach a náhle sejí už nezdál tak neopodstatněný. Začala se s Willem cítit uvolněně a věřila, že ho poznává. Ten muž, který na ni vykřikl do temna noci, jí připadal známý a nutný v jejím životě jako vlastní pulz. Ale byl to neznámý cizinec. Připadalo jí, jako by oba byli rozdvojeni, jako by existovali dva Willové a dvě Alisty. Ve tmě se jich nic nemohlo dotknout, byli spolu svázáni – ne, byli propleteni do kruhu ze dvou pramenů. Ale ve dne je rušil svět – Brinlaw, král Jindřich, její otec, jeho otec, oba mrtví, ale ani jeden zapomenutý. „Můj pane!“ Od hradu se k nim blížil jeden z Willových vojáků na koni. Zastavil se těsně před nimi, přátelsky kývl na Alistu a otočil se na jejího manžela. „Dorazila tvoje zavazadla a přijeli nějací přátelé starého lorda.“ Když se Will vrátil ze Svaté země, jeho majetek, pokud se těch pár věcí tak dalo vůbec nazývat, se vešel na hřbet jednoho koně. Ale teď bylo nádvoří hradu plné soumarů a vozů, naložených až po vrch. „Jindřich ti posílá nějaké svatební dary,“ usmál se Raynard, který na Willa čekal před branou. U hlavních dveří hradu stáli dva rytíři v brněních a hovořili s Druscillou. „Michael!“ vykřikla Alista, hodila uzdu podkonímu a s otevřenou náručí se rozběhla k jednomu z rytířů. „Sir Michael Pettengill,“ oznámil Raynard tiše Willovi. „Roky byl pážetem starého Marka, lady Alistu zná od dětství. Ten druhý je Jindřichův bratranec Geoffrey.“ „Lady Alisto, omlouvám se,“ řekl Michael a objal ji. „Nevěděl jsem o smrti tvého otce, dokud… Dozvěděl jsem se to až po odvezení jeho těla.“ „Nesmíš se tím trápit, Michaeli,“ uklidňovala ho Alista. Ustoupila a chytila mladíka za ruce. „Ať je můj otec kdekoli, ví, že jsi jeho přítel.“ Podívala se na Geoffreyho z Anjou, který hovořil s Druscillou. „Jsi laskavá jako vždycky, má paní,“ řekl Michael a zvedl jeden koutek v pokřiveném úsměvu. „Ale vůbec ne,“ bránila se Alista, pustila starého přítele, udělala krok vzad a narazila do svého manžela. „Wille,“ řekla a otočila se a vzala ho za ruku. „To je Michael Pettengill, můj drahý přítel.“ Blázne, kárala se v duchu, když pohlédla na druhého rytíře. Ve

srovnání s Willem Brinlawem jí Geoffrey připadal menší a ještě méně reálný než kdy dřív. Proč ji pohled na něho rozrušil? „Domnívám se, že sira Geoffreyho z Anjou znáš.“ „Ne, neznám,“ řekl Will neutrálním tónem. „Lord William právě odjížděl na křižáckou výpravu a já jsem mířil k vojům svého královského bratrance v Akvitánii,“ vysvětloval Geoffrey se šarmantním úsměvem diplomata. „Ale viděli jsme se při korunovaci.“ „I já jsem ho tam viděl,“ dodal Michael. Geoffrey vypadal zcela uvolněně, ale Michael se díval na Willa se špatně skrývaným podezřením, což Alistu zaráželo. Jestliže Pettengill nemá jejího manžela rád, má k tomu dobrý důvod – její otec vždycky žertoval, že Michael je příliš dobrosrdečný na to, aby se někdy stal rytířem. Náhle se za ní ozval srdcervoucí výkřik. „Svatý Kriste,“ zvolal jeden z čeledínů a odskočil od vozu, na němž byla naložená veliká klec. „Ten pták zešílel!“ V kleci byl nádherný sokol. Na hlavě bláznivou purpurově rudou čepičku s bílými třásničkami. „Nezešílel, jen se polekal,“ křikla Alista a rázně podomka odstrčila. „Ubohý princi…, co ti to udělali?“ ‚Alisto, pozor!“ zvolal Will, celý zděšený z toho, že Alista otevírá klec a nevěnuje ptákovu křiku a nebezpečným drápům o nic víc pozornosti než sněhovým vločkám, které se teď začaly snášet k zemi. „Nemusíš se bát,“ řekl Clarence, který právě vyšel z hodovní síně. „No tak, to stačí,“ chlácholila Alista ptáka. Svlékla si rukavici a prostrčila ruku do klece. „Máš právo se zlobit, ale způsobuješ tak ještě větší zmatek.“ Sokol znovu mávl napůl zdviženými křídly a posadil se na bidýlko. „To je lepší,“ usmála se Alista a pohladila ho po rozložité hrudi. Sokol znovu vykřikl, ale už tišeji, jako by si stěžoval. Pohyboval hlavou zepředu dozadu a třásně na čepičce se mu přitom divoce komíhaly. „Já vím,“ tišila ho Alista. „Taky by se mi nelíbilo, kdybych jela z Londýna až sem s něčím na očích.“ Odvázala tkanice čepičky. „Uvidíme se takhle lépe?“ Will by přísahal, že sotva Alista stáhla ptákovi čepičku, pohlédl na ni. Jeho žluté oči se zahleděly do jejích. „Máš talent k sokolnictví, že?“ poznamenal tiše a přistoupil k ní. „Ani ne.“ Pták opatrně usedl na Alistino obnažené zápěstí a Alista ho vytáhla z klece. „Nerada je nutím k lovu, je to nedůstojné.“

„Jmenuje se Hektor, má paní,“ promluvil sluha, který byl pověřen péčí o sokola. „Vycvičili ho pro samotnou královnu Eleonoru. Její Veličenstvo ti ho posílá.“ „Přímo mně?“ Alista vzhlédla a přestala ptáka hladit. „Je opravdu můj?“ Muž se podíval na Willa a ten přikývl., Ano, má paní.“ Hektor měl na kotnících uvázané řemínky vypracované stejně krásně jako čepička. Byly z purpurově rudé kůže a zdobily je zlaté ostruhy. Alista rychle rozvázala řemínky a podala je Willovi. „Vidíš?“ zašeptala. „Tolik povyku pro nic.“ Poodešla o několik kroků od ostatních, zvedla paži a vypustila sokola k nebi. „Má paní, jsi šílená?“ vykřikl poděšeně sluha. „Hektor tohle místo nezná a ještě je vyplašený. Nevrátí se!“ Alista se na něho podívala, jako by ztratil rozum. „Samozřejmě že ne. To ani nečekám.“ „To není ten nejlaskavější způsob přijetí dárku, drahoušku,“ pokáral ji mírně Will, ale v duchu se bavil. Raynard scéně nevěnoval pozornost, protože byl příliš zaměstnán pozorováním Pettengilla a Geoffreyho. Sotva přijeli, začal si kvůli Pettengillovi dělat starosti. Mladík byl zřejmě Markovým blízkým přítelem a nepřijel na Brinlaw náhodou. Geoffreyho de Anjou zřejmě poslal Jindřich, aby urovnával případné spory, což vždy dokázal na výbornou. Ale jen co se objevila na scéně Alista, změnil Raynard názor. Pettengill jí projevoval upřímnou lásku v mezích přátelství a ona se k němu chovala stejně. Zdvořilý rytíř měl všechny city vepsané ve tváři. Will Brinlaw se mu nelíbil a taky mu nevěřil, ale aspoň se to nepokoušel skrývat. Naproti tomu Geoffrey se usmíval na všechny strany a říkal správná slova, ale nespouštěl oči z Willovy ženy. A co bylo horší, Alista zřejmě věděla, že ji pozoruje. Zčervenala jako pivoňka, sotva na ni Geoffrey promluvil, a zatímco Pettengilla objala jako dlouho postrádaného bratra, ke Geoffreymu se chovala odtažitě a ani se ho nedotkla. Will, Jindřich, a dokonce i Raynard věřili, že Markova dcera byla nedotčená panna. Ale mezi ní a Geoffreym z Anjou něco bylo. „Jak se vede tvému bratranci, sire Geoffrey?“ zeptal se Raynard, když Eleonořin dar odlétl. „Je stále králem?“ „Ano, samozřejmě,“ odpověděl Geoffrey s přátelským úsměvem. „Víc než kdy dřív.“

„Pánové,“ oslovila přítomné Alista. „Neuchýlíme se raději dovnitř?“ Muži zůstali ve velké hodovní síni a Alista se vzdálila do solária s výmluvou, že si musí roztřídit královy dary. „Co teď budeš dělat?“ zeptala se Dru, která vešla dovnitř s velkým košem. „Musím prohlédnout další truhlice,“ odpověděla Alista. „Už teď je tu ložního prádla a závěsů pro tři hrady.“ „Snad víš, co mám na mysli,“ utrhla se na ni Dru, kterou vyhýbavá odpověď neodradila od přímé otázky. „Co budeš dělat s Geoffreym?“ „Sir Geoffrey de Anjou mě nezajímá, a nikdy mě nezajímal,“ řekla důrazně Alista. Vytáhla z truhlice hromádku prostěradel. Tkanina byla vetchá stářím a měla barvu slonoviny. Na horním okraji uprostřed se skvěla výšivka zlatozeleného draka s roztřepenými konturami. Byl to Willův znak, stejný měl na praporci a štítu. Brinlawský drak. „Jsem provdaná za Williama Brinlawa, nebo sis toho nevšimla?“ „Nemusíš se hned zlobit, chérie,“ uklidňovala ji Dru. „Vždyť nic neskrýváš.“ ‚A co bych měla skrývat?“ zeptala se Alista chladně a mnohem nazlobeněji, než zamýšlela. Měla Druscillu ráda, ale ta žena měla perverzní schopnost. Dovedla ji krutě mučit svými poznámkami. „Geoffrey ti přece navrhl manželství,“ podotkla Dru trpělivě. „Zvažovala jsi…“ „Nikdy!“ vykřikla Alista, přestože si uvědomila, že Dru má pravdu. Možná řekla Geoffreymu, že si jeho návrh rozmyslí, ale nikdy by nesouhlasila. A teď, když našla Willa, nebo spíš on našel ji, sejí zdál Geoffreyho návrh ještě absurdnější. Dru se na ni dívala s ústy otevřenými překvapením. „Skutečně nikdy?“ „Ne, ty hloupá, nikdy,“ houkla Alista a začala si prohlížet další dary. „Řekla jsem ti to už tehdy.“ „Asi jsem neposlouchala.“ Dru se posadila na lavičku a stále ještě vypadala velmi zmateně. „A nemyslíš si, že je hezký?“ „Možná ano, ale co na tom záleží?“ odpověděla Alista netrpělivě. „Hezký nebo ne, není blázen. Zatraceně dobře ví, že jsem vdaná. Kromě toho se o něho nezajímám a nikdy jsem se nezajímala.“

„Dobře, rozumím,“ kapitulovala Dru. ‚Ale Alisto, Will Brinlaw tě zaujal?“ Řekla to tak, jako by to byla ta nejpodivnější věc na světě, a tím svoji přítelkyni znovu rozčílila. Alista by si ráda s někým pohovořila o smíšených pocitech, které souvisely s Willem, s Brinlawem a jejím otcem, ale Druscilla nebyla tou pravou osobou. „Dru, je to můj manžel,“ opáčila a nabrala si náruč ložního prádla. „Nemyslíš si, že bych si na něho měla přinejmenším zvyknout?“ „Samozřejmě,“ souhlasila Dru a vstala, aby jí pomohla. „Jen si myslím, že nemáš smysl pro romantiku.“ Alista se téměř rozesmála. „Možná jsem po otci,“ utrousila a zamířila ke dveřím. „Cest vrai, chérie, et touche,“ zasmála se Dru a následovala ji. „To máš tedy pravdu.“ Bratr Paolo přišel do síně právě ve chvíli, kdy ze stěny nad krbem snímali praporec s Markovým sokolem, aby ho nahradili brinlawským drakem. „Smutný pohled,“ šeptl Michael Pettengill tiše. Jeho poznámka byla určena jen Paolovým uším. „Nový hradní pán by s tebou asi nesouhlasil,“ odpověděl Paolo mírně. Necítil pohnutí. Ztráta Marka jako člověka ho bolela, ale nahrazení pohanského symbolu ho netrápilo. „Myslím, že tento drak visel na tom místě dlouho předtím, než lord Mark přišel na Brinlaw.“ ‚A kdysi dávno zdobil zeď v nějaké hliněné chatrči,“ souhlasil Raynard, který se připojil k oběma mužům tak spontánně, jako by ho pozvali. „Will odvozuje svůj rod od saských náčelníků i od normanských šlechticů.“ „Skutečně?“ zamumlal Pettengill a mírně se usmál. Úsměv však nedosáhl až k očím. Paolo znal mladého muže od chvíle, kdy přišel dvanáctiletý sloužit k Markovi jako páže. Byl to dobrosrdečný, trochu melancholický muž. Pokud se tvářil tak jako teď, něco se mu nelíbilo. „Sir Michael byl velmi drahý lordu Markovi a jeho rodině,“ vysvětlil bratr Paolo. „Ano,“ zareagoval Raynard a jeho úsměv prozrazoval zaujetí. „Chápu.“ Will se díval na praporec svého otce a nic jiného ho nezajímalo. Když ho kdysi vojáci krále Štěpána strhli, napadl je s veškerým

vztekem zrazeného desetiletého hocha. Jednoho z nich se mu podařilo srazit na zem, ale druhý ho udeřil jílcem meče tak, že mu ještě za čtyři dny zvonilo v uších. „To bylo bláznivé,“ kárala ho matka, když mu ošetřovala tržnou ránu nad okem. „Pýchaje hřích, Williame, ne ctnost.“ Musela mu vidět ve tváři, co si o tom myslí, protože se zasmála. Ale byl to hořký smích, který ranil jeho srdce. „Nevadí, můj šampióne,“ vzdychla si a políbila ho na roztržené obočí. „Jednou bude praporec zpátky.“ A její slova se vyplnila. „Můj pane, a co tohle?“ Will se otočil a uviděl Clarence, který držel Markův praporec. Ve vousaté tváři měl neutrální výraz. „Kam ho mám dát?“ Z nějakého důvodu si teď Will vybavil Alistin šokovaný mokrý obličej bílý jako stěna s vlasy přilepenými k tvářím, když jí po příjezdu na Brinlaw oznámil Markovu smrt. „Dej mi ho,“ nařídil a natáhl ruku, aby si praporec vzal. Na chvíli měl dojem, že ho kastelán odmítne vydat, protože se nepohnul. „Prosím, Clarenci,“ dodal, „dám ho lady Alistě.“ Výraz vysokého muže okamžitě zpřívětivěl. „To je dobře,“ řekl a podal Willovi praporec. „To sejí bude líbit.“ Paolo byl také potěšený, ale sir Michael vypadal stále ztrápeněji. „Bratře Paolo, mohu se pak za tebou stavit do tvého příbytku?“ zeptal se a rychle pohlédl na Raynarda. „Cítím, že potřebuji duchovní podporu.“ „Samozřejmě, můj synu,“ odpověděl udivený Paolo diskrétně. „Rád ti pomohu.“ Will našel svoji ženu uprostřed spousty darů, které nanosila do ložnice. „Nikdo mi neřekl, že můj manžel je tak bohatý,“ přivítala ho, sotva vešel. Hleděl na Alistu stojící na žebříku. Zavěšovala závěsy, zatímco komorná Sofie držela žebřík a třásla se strachy. „Není,“ řekl Will a snažil se, aby mu v hlase neznělo překvapení. Žádná z žen, které znal, by se nikdy neodvážila vylézt na žebřík, ale Alistě to vůbec nedělalo potíže. „Tohle všechno je nové.“ „Skoro všechno.“ Slezla po žebříku na zem, aniž by se zachvěla. „Tohle jsou prostěradla tvé matky?“

Podíval se dolů na hromádku ložního prádla, složeného u nohou postele. „Ano,“ řekl a jemně se dotkl výšivky. Na okamžik se zachmuřil. „Zapomněl jsem, že je ještě mám.“ „Jsou krásná,“ řekla. „Takhle jemné výšivky neumím, to přiznávám.“ Sofie přiskočila, aby jí pomohla převléci postel. „Co to máš v ruce?“ zeptala se Alista. „Praporec tvého otce,“ odpověděl. „Myslel jsem, že bys ho chtěla.“ „Ano, jistě, ale…,“ zarazila se uprostřed věty. Samozřejmě musel praporec sejmout a na jeho místo pověsit svůj. „Děkuji ti.“ Vzala si od Willa praporec a uhladila jeho záhyby. Matka ho utkala celý sama a otec ho měl s sebou ve stovkách bitev. Byla na něm jednoduchá silueta letícího bílého sokola na modrém poli. Okraje už byly roztřepené a uprostřed se jednou udělala velká díra, kterou spravil Mark sám – Alista všechno viděla v duchu, nemusela praporec ani rozkládat. Když král Štěpán a princ Jindřich konečně uzavřeli mír, Mark přinesl praporec triumfálně domů a zavěsil ho nad krb v hodovní síni. „Promiň mi,“ šeptla tiše a zamrkala, neboť v očích ji pálily slzy. „Je to dost zvláštní situace.“ „To je v pořádku,“ řekl Will rychle a obrnil se proti jejím slzám. Bude k ní laskavý a Alista se bude brzy cítit lépe. „Má paní, co s tímhle?“ zeptala se Sofie a zvedla velkou kožešinovou pokrývku. „Spálit,“ navrhl Will. „To se neopovažuj!“ vykřikla Alista, přiskočila k Sofii a vytrhla jí kožešinu z rukou. Pak se usmála. „Proč ne? Je těžká, jako by byla ze železa, a příšerně páchne,“ zamumlal Will zamračeně, ale pocítil úlevu. „Možná ano, ale já šiji nechám,“ trvala na svém Alista. S přehnanou úctou natáhla kožešinu do nohou postele. „Je to moje trofej, toho vlka jsem zabila sama.“ „To určitě,“ usmál se Will. „Ne, můj pane, je to pravda,“ ujistila ho komorná. „To byla ještě malý žabec.“ „Bylo mi čtrnáct,“ potvrdila Alista. Will se pochybovačně zadíval na vlčí kůži. Byla delší, než měřila Alista na výšku. „A jak se ti to podařilo?“ „Neměla jsem jinou volbu.“ Alista se posadila na truhlici u noh postele a zabořila ruce do kožešiny. „Táta přijel o Vánocích domů, a

tak jsme si vyjeli na koních. Byla tuhá zima, počátek prosince a právě napadla spousta sněhu. Zastavili jsme se, abychom vypustili bílého sokola mého otce, když tu najednou se koně začali plašit a rzát. Zřejmě ucítili nebezpečí. Sokol nám kroužil nad hlavami a křičel a já jsem si nejdřív myslela, že to on vyděsil koně, ale pak otec uviděl vlka.“ „Já bych zemřela hrůzou na místě,“ zachvěla se Sofie a klidně pokračovala v přestýlání postele, jako by tuhle příhodu už slyšela mnohokrát. „Vůbec bych se nedivil,“ poznamenal Will a pozorně hleděl na Alistu. „Ani si nepamatuji, jestli jsem se bála,“ pokračovala. „Táta vypadal klidně, ani to s ním nehnulo, takže jsem asi necítila strach. Seskočil z koně a podal mi uzdu. Ukázal mi, že mám být zticha a udržet koně v klidu.“ Alista se mírně mračila, jak se soustředila na vzpomínku. „Vlk vyšel z lesa a chtěl se dostat mezi otce a koně. Táta vytasil meč, přidřepl a čekal, až zvíře vyskočí. Mojí jedinou starostí bylo, aby se mi neudělalo špatně, až uvidím krev. Ale vtom táta uklouzl na zledovatělém povrchu. Byli jsme na úbočí kopce a pod sněhem byly kameny. Otec padal a vlk na něho skočil. Odehrálo se to příliš rychle, než aby mohl otec použít meč. Vlk vrčel. Viděla jsem jeho oči a krví zbarvený sníh. Nebála jsem se. Byla jsem rozzlobená. Chytila jsem tátovu kuši, která byla zavěšená u sedla a vložila jsem do ní šíp. Ale neměla jsem dost síly, abych natáhla tětivu,“ zasmála se tiše. „To bylo možná štěstí, protože jsem neuměla mířit a možná bych zabila spíš otce a ušetřila vlkovi práci.“ „A jak jsi ho tedy zabila?“ zeptal se Will strnulý údivem. „Použila jsem tohle.“ Alista vytáhla dýku, kterou nosila za pasem. „Prostě jsem skočila přímo ze sedla vlkovi na záda a začala jsem ho bodat do kožichu tak silně, jak jsem jen dokázala. Pak mě ještě několik dnů bolela celá paže.“ Zvedla horní konec kožešiny a Will skoro viděl chybějící hlavu se smrtelně nebezpečnými tesáky. „Vlk otočil hlavu, aby mě chňapl, a já jsem ho bodla do hrdla.“ Odmlčela se a podívala se manželovi do tváře. „Chtěl mi zabít otce,“ dokončila s mírně rozpačitým pokrčením ramen. „Nemohla jsem jen sedět a nic nedělat.“ „Ale vždyť to zvíře tě mohlo taky zabít,“ dodala Sofie. „Že, můj pane?“

„Ano,“ přitakal Will a stále upřeně hleděl na Alistu. „Takže otec si nechal tuhle kůži jako vzpomínku.“ „A jako kouzlo, ať to zní jakkoli hloupě,“ odpověděla s úsměvem, který znamenal, že ho popichuje. „Řekl mi, že vždycky bude spát pod touhle kožešinou, protože kdykoli ji uvidí, vzpomene si, že se o sebe umím postarat a že si o mě nemusí dělat starosti.“ Vstala a zvedla kožešinu. „Tak vidíš, že ji nemůžeme spálit.“ „Máš pravdu,“ souhlasil Will a vzal od ní vlčí kůži. Zvedl ji a otočil do rubu. Spatřil několik sešitých otvorů. Kůže živého vlka je velmi silná a tuhá. Jak v sobě mohla čtrnáctiletá dívka najít tolik síly, že ji tolikrát probodla? Ale nezdálo se, že by si Alista příběh vymyslela, a Sofie mu opravdu věřila. „Pověsíme ji do solária,“ rozhodl. „Pak budeme vyprávět našim dětem, jak jejich matka zabila vlka dýkou.“ „To by mohlo být výchovné,“ rozesmála se Alista a políbila Willa na tvář. „Myslím, že je to vynikající nápad.“ Chytil ji volnou paží kolem pasu a přitiskl k sobě. Vzápětí padla vlčí kůže mezi ně a Will políbil Alistu na ústa. „Tenhle příběh bys měla povyprávět svému královskému bratranci,“ řekl s úsměvem. „Bude si myslet, že se opravdu dostal do pohanské divočiny.“ Něco způsobilo, že zbledla a úsměv jí zmizel z tváře. Sofie se rychle uklonila a zmizela za dveřmi. „Jsem si jistá, že už si to myslí,“ hlesla a vymanila se mu z objetí. „Alisto.“ Chytil ji něžně za paži. „Co se stalo?“ „Nic,“ odpověděla a snažila se od něho odejít, ale Will ji nemínil pustit. „Wille, ne.“ „Co ne?“ zeptal se naléhavě a znovu se zamračil. „Proč jsi…“ „Je to kvůli Geoffreymu, královu bratranci,“ spustila najednou rychle. „Řekl…“ Znovu se mu pokusila vytrhnout a Will ji tentokrát pustil. „Král Jindřich ho sem často posílal, aby navštívil mého otce,“ pokračovala. „To on tehdy přijel a oznámil nám, že král Štěpán zemřel a že korunován bude Jindřich. A těsně před odjezdem na korunovaci mě požádal, abych se za něho provdala. Vlastně mě spíš požádal, abych zvážila, zda si to přeji, nebo ne. Myslím, že si chtěl s otcem v Londýně promluvit a možná to i udělal. To nevím.“ Odmlčela se, aby mu poskytla možnost zareagovat, ale Will jen stál a díval se na ni. V jeho tváři nebyly patrné žádné city. „Ale teď už na tom nezáleží,“ dodala Alista tiše.

„Máš pravdu,“ promluvil konečně Will. „Teď už na tom nesejde.“ Políbil ji na čelo, ale jeho rty byly stejně chladné jako jeho tón. „Jsi moje žena, a ne Geoffreyho.“ Copak ho opravdu nezajímá, co Alista cítí, co chtěla Geoffreymu odpovědět na jeho návrh? „No, samozřejmě, ale…“ „Nebudeme o tom mluvit,“ skočil jí do řeči. „Nechci se o tom bavit. Je to za námi, Alisto.“ Modré oči měl jako led. „Je to za námi.“ Jen se na něho dívala a bylo vidět, že má v duši zmatek. Kdyby jen ji chtěl vyslechnout! Ráda by mu vysvětlila, že nikdy neměla v úmyslu provdat se za Geoffreyho a že si to už vůbec nedovede představit, když teď zná jeho. Ale ne, on s ní raději zachází jako s neposlušným dítětem. Umlčel ji, než mu mohla cokoli říct. „Je to víc než za námi, Wille,“ vykřikla. „Nikdy nic nezačalo!“ Než se vzpamatoval, prudce se otočila a odešla. Will se posadil na postel. Ruce se mu třásly a na čele se mu perlil chladný pot. Než ji poznal, měla milence… Ne, byla panna, aspoň tím si byl jist. Ale měla milence a byl to Geoffrey de Anjou, králův bratranec a pohledný dvořan. Will si to ani nedokázal představit, ale sama to řekla. Geoffrey byl asi v Alistině věku, byl jí blíž než Will. Zdá sejí starý? „Svatý Kriste, kdo by se o to staral?“ zvolal nahlas, sevřel pěsti a vstal. Je jeho, Brinlaw je jeho a nic víc není důležité. Znovu pomyslel na sen o poušti. Ve skutečnosti tam nebyl sám. Bojovala s ním stovka mužů, pokud se střet dal nazvat bojem. Rozsekali příslušníky nomádských kmenů ozbrojených něčím, co se ani nedalo nazvat zbraněmi. Ale Will se cítil sám. Odstřižený od naděje na příměří, pozoroval s hrůzou kolem sebe bolest a krev. Když se vrátil do Anglie, přísahal si, že si zde zajistí svůj vlastní mír, absolutní nebe. Doufal, že na Brinlawu zapomene na řezničinu na poušti a že se stane mírumilovným mužem, kterým by byl i jeho otec, kdyby měl tu možnost. Když držel Alistu v náruči, díval se jí do očí a bral si její nevinné polibky, to všechno se mu zdálo možné a jeho srdce jí běželo vstříc. Ale ona nebyla taková, za jakou ji považoval. Byla to čarodějka, která zpívala o smrti u pohanské hranice. Byla bojovnice, jež zabila útočícího vlka nožem, aby zachránila otce, Willova smrtelného nepřítele. A byla to žena, která hovořila o sňatku s Geoffreym de Anjou.

„Nebudu si s tím dělat starosti,“ řekl Will nahlas. „Nezáleží na tom.“ Rozzuřená Alista narazila na chodbě na Dru. „Díky bohu,“ vydechla Dru a chytila ji za paži. „Pojď rychle do kaple.“ „Cože? Proč?“ podivila se Alista, ale Dru už ji odváděla do kaple. „Dru, prosím tě…“ Zastavila se. Vedle oltáře stáli bratr Paolo, Michael Pettengill a Geoffrey z Anjou a všichni tři na ni zírali. „O co jde?“ zeptala se Alista bratra Paola. „Michael ti chce něco říct, drahoušku,“ oznámil jí mnich se smrtelně vážným výrazem. „Obávám se, že bys ho měla vyslechnout.“ „Ty se obáváš,“ zopakovala Alista a její zlost se změnila v obavy. Geoffrey jen stál a upíral na ni zelené oči. „Copak je, Michaeli?“ „Promiň mi, má paní,“ začal rytíř. „Dobrý mnich mi řekl, že král Jindřich ti napsal dopis. Prý se v něm zmínil, že ti otec vybral za manžela Willa Brinlawa. Mohu ho vidět?“ „Nemám ho,“ odpověděla Alista a pohlédla na Dru. Ta byla stejně rozrušená jako ona, ale v očích měla očekávání. „Od onoho dne jsem ho neviděla. Ale bratr Paolo mluví pravdu – proč mu nevěřit?“ „Já mu samozřejmě věřím,“ vysvětloval Michael rychle, zřejmě nepochybující o slovech klerika. „Jen si říkám, že kdybych do něho mohl nahlédnout, ulevilo by se mi. Alisto, prostě se mi nezdá, že by král napsal něco takového. Lord Mark Willa Brinlawa nenáviděl – to by tě raději provdal za egyptského faraóna.“ Alistu náhle rozechvěl chlad. „Není pravda, že ho otec nenáviděl, Michaeli,“ namítla. „Jen nechtěl přijít o Brinlaw. Říkal, že udělá jen to, co by na jeho místě udělal i Will. Ale určitě proti němu neměl nic osobně.“ „Možná než se setkali, mon âme,“ utrousil ironicky Geoffrey. „Na Jindřichově korunovaci požadoval Will Brinlaw zpět svůj hrad, jak tvůj otec očekával,“ vysvětloval Michael dál a mírně se přitom mračil na Geoffreyho. „Král jeho žádost odmítl s tím, že nechce zbavit lorda Marka jeho majetku, a chtěl Willovi nabídnout jiný hrad. Ale Will to nepřijal, otevřeně vyjádřil svému vladaři nesouhlas a řekl, že jeho rozhodnutí nepřijímá.“ Alista zděšeně pohlédla na bratra Paola. Will veřejně odporoval králi? To je skoro rouhání – žádný rytíř by na něco takového ani

neměl pomyslet. Král byl nastolen Všemohoucím a přísahat jemu bylo jako přísahat nebi. Odporovat králi bylo stejné jako odporovat samotnému Bohu. „Pokud je to pravda, proč mi tedy král Jindřich napsal doporučující dopis, kde Willa tolik chválil?“ zeptala se. „To nevím, má paní,“ odpověděl Michael. „Proto jsem chtěl ten dopis vidět, možná je falešný.“ „O tom pochybuji,“ ozval se Geoffrey. „Alisto, Will je jeden z nejdražších přátel mého královského bratrance. Určitě by mu odpustil skoro všechno.“ Přistoupil k ní blíž a nasadil tón, který ji měl zřejmě uklidnit. „Kromě toho, tento otevřený odpor, který tak vyděsil sira Michaela, se mi nezdál tak dramatický. Brinlaw také řekl jedním dechem, že by pro krále rád zemřel. Prostě chtěl jen zpátky svůj hrad.“ „Za každou cenu,“ podotkl Michael suše. Geoffrey vypadal překvapeně. „To jí chceš taky říct?“ zeptal se. „Jaký je důvod…?“ „Pravda,“ přerušil ho Michael. ‚Ať už ten dopis král Jindřich napsal nebo ne, ať už odpustil cokoli nebo věřil čemukoli, lady Alista si zaslouží vědět, za jakého muže se provdala.“ Geoffrey otevřel ústa, jako by chtěl ještě protestovat, ale pak je zase zavřel a zavrtěl hlavou. „Tak jí to tedy řekni,“ zamumlal a odvrátil se. „Ano, za každou cenu,“ vydechla Alista a cítila, jak se jí žaludek svírá hrůzou. Už slyšela dost věcí, z nichž jí může být špatně. Co horšího se dozví? „Když tvůj manžel vykřikl, že získá hrad i bez králova přičinění, tvůj otec ho vyzval, aby si ho přišel vybojovat,“ pokračoval Michael pomalu, jako by mu každé slovo činilo potíže. „Znala jsi svého otce. Nebál se nikoho na světě. Řekl Willovi, že pokud chce, ať se pustí do obléhání Brinlawu, ale že ho nedostane, dokud on bude žít. Že ho jedině musí zabít.“ Její oči se setkaly s jeho. „Will odpověděl, že nic by se mu nelíbilo víc. Myslím, že to jen tak plácl, aby si zachoval tvář před ostatními šlechtici. Kdybych jen na chvíli věřil, že je tvůj otec v nebezpečí…“ „Michaeli, zpomal a řekni mi jedno,“ zašeptala Alista, která slyšela, jak jí ve spáncích buší krev. Měla dojem, že má špatný sen nebo že je obětí nějakého hloupého vtipu, který si na ni vymysleli, aby zešílela. Nechtěla se provdat za Willa, nechtěla nikoho, ale udělala to, protože si to přál její otec. Věděla to, protože jí to napsal

sám král. Není-li však dopis pravdivý… „Zabil Will Brinlaw mého otce?“ „Já mohu říci jen tolik: dozvěděl jsem se, že tvůj otec je mrtev, že jeho tělo bylo odvezeno a Will Brinlaw získal tento hrad,“ odpověděl Michael. „Což celkem vzato nic neznamená,“ vložil se do hovoru Geoffrey a chytil Alistu za paži. „Neexistuje žádný důkaz…“ „Jak zemřel můj otec?“ dožadovala se pravdy Alista a vytrhla se mu, ačkoli cítila, že každou chvíli může omdlít. Podlaha se pod ní kolébala jako paluba lodi v bouři. „Proč mi nikdo neřekne…“ „Protože to nikdo neví,“ přerušil ji Geoffrey. „Jen král a Will Brinlaw věděli, že Mark je mrtev, a Will Brinlaw odjel z Londýna s jeho tělem.“ , Aby zastřel stopy svého zločinu,“ vyhrkla náhle Dru. „Samozřejmě že ho zabil.“ „To nevíme jistě,“ poznamenal Geoffrey. „To ne,“ připustil váhavě Michael. „Ale věříš tomu.“ Alista se podívala z jednoho na druhého. Nevolnost začala polevovat a nahradilo ji něco silnějšího – chladný vztek. „Vy věříte, že Will zabil mého otce.“ „Kdybych to věděl jistě, přitáhl bych sem s vojskem,“ prohlásil Michael. „Ovšem ano, myslím si to. Alisto, co ti pověděl Will? Informoval tě o tom, co mu řekl král?“ „Ne,“ přiznala Alista. „Řekl mi jen, že neví, jak táta zemřel.“ „Lež,“ sykla Dru. „Má paní, prosím,“ pokáral ji mírně bratr Paolo. „Sám jsem prohlížel tělo lorda Marka a neviděl jsem žádnou známku toho, že by ho někdo zabil.“ „Ale byl mrtev, n’est-ce pas?“ obořila se na něho Dru. „Jaké další známky potřebuješ? Neslyšel jsi snad o jedu?“ „Dru, přestaň,“ nařídila Alista. V hlavě se jí rojily myšlenky, rychle si procházela každý detail, který věděla o Willu Brinlawovi, a snažila se představit si ho jako vraha. Ne, to se jí nezdálo možné. Ale proč jí neřekl pravdu? Nevzal si hostii proto, že má na duši nějaký hřích, z něhož se nevyzpovídal – může to být vražda jejího otce? Ale políbil ji, miloval se s ní a držel ji v náruči, když pro otce plakala. Jaký ničema by musel být, kdyby byl opravdu vrahem jejího otce? Pokud nenáviděl Marka natolik, že by ho chladnokrevně zabil, jak by se mohl k ní, k Markově dceři, chovat s takovou něžností? „Nemůžu

tomu uvěřit, nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Musím si promluvit s Willem…“ „Má paní, to nemyslíš vážně,“ vyhrkl vyděšeně Michael. „Samozřejmě že myslím,“ odpověděla. „Mark byl můj otec a Will je můj manžel. Musím znát pravdu.“ Než mohl Michael dál protestovat, otočila se a vyšla z kaple. „Alisto, počkej!“ Geoffrey ji doběhl u schodiště. „A co já?“ Znělo to, jako by byl uražený. „Mě tak lehce opomineš?“ Chytil ji za ruce. „Miluji tě, dovol mi, abych ti pomohl…“ „Geoffrey, je mi líto.“ Vytrhla se mu. „Nemiluješ mě, vždyť mě ani neznáš…“ „Ale ano, určitě lépe než Will Brinlaw,“ přesvědčoval ji. „Vím, že jsi otce milovala víc než svůj život, že bys raději zemřela, než bys žila jako žena jeho vraha. To nedopustím! Musím tě ochránit…“ „Copak jsi zešílel?“ zeptala se zoufalým šepotem. Stáli ve stinné chodbě, ale velká hodovní síň byla vzdálena jen několik kroků. „Ano,“ odpověděl prudce. „A jestli mě nevyslechneš, udělám něco zoufalého.“ „Už jsem tě vyslechla,“ odsekla. „Teď mě nechej být.“ „Setkáme se později a pohovoříme si bez ostatních,“ naléhal na ni. „V zadní zahradě, kde jsem ti poprvé nabídl…“ „Ne,“ skočila mu do řeči. „To je hloupé, neudělám to.“ „Uděláš,“ řekl výhružně a jeho zelené oči byly ve tmě průsvitné. „Jinak otevřeně obviním tvého manžela a sdělím mu, že mě miluješ…“ „Toho se neopovážíš,“ vydechla s hrůzou. „Vždyť by tě zabil.“ „To je pravděpodobné,“ souhlasil. „Chtěla bys mít na svědomí moji smrt?“ „Pokud jsi takový blázen…“ „Setkáš se se mnou?“ přerušil ji. Alista na něho chvíli mlčky hleděla. Hlavou jí prolétla myšlenka, jak snadno by ho teď mohla zabít sama. ‚Ano,“ souhlasila nakonec. „O půlnoci v zadní zahradě.“ Než mohl zareagovat, otočila se a vyběhla nahoru po schodech. Raynard je sledoval z úkrytu za rohem se sevřenými pěstmi. Srdce mu ztěžklo. Alista utekla a angevinský bastard se vrátil do kaple. „Zatraceně,“ zamumlal a vydal se za Willem. Našel ho na cimbuří, jak pozoruje vysokou štíhlou věž, tyčící se k nebi zbarvenému červánky jako kostnatý prst čarodějnice. „Ta by tu

neměla stát,“ řekl mu zamyšleně Will místo pozdravu. „Snažím se na ni rozpomenout, ale jsem si jistý, že tu dřív nebyla.“ „Na tom není nic divného,“ odpověděl mu Raynard. „Starý Mark nás chtěl vidět, až budeme přicházet.“ Willův úsměv byl stejně strohý jako věž. „A stejně nás neviděl.“ Raynard přikývl a pomalu se chystal promluvit. „Wille, stalo se to,“ začal konečně. „Ten Michael Pettengill řekl Alistě o tvé hádce s Markem.“ „Jak to víš?“ zeptal se Will a jeho pozornost najednou byla zaměřena na Raynarda. „Slyšel jsi…?“ „Ne,“ řekl Raynard rychle. „Ale šel za mnichem do jeho cely a mnich poslal pro Druscillu a Alistu. Všichni společně se setkali se sirem Geofřreym v kapli za zavřenými dveřmi a byli tam dlouhou dobu. Alista pak vyšla ven a plakala a Geoffřey jí běžel v patách.“ Odmlčel se a hledal slova. Ať už se mu to líbilo nebo ne, Will začínal mít to podivné děvče, s kterým se oženil, rád a nebude se mu dobře poslouchat konec tohoto příběhu. „Wille, řekls mi, že to není moje věc, ale musím se tě zeptat – byl váš sňatek naplněn?“ V očích přítele vzplanul oheň, než odpověděl. „Ano,“ zamumlal nakonec. „Můžeš dokázat…“ „Ano!“ podíval se stranou. „Schovali jsme prostěradla.“ „Dobře,“ přikývl Raynard uvolněný, ale ne šťastný. „Wille, trápí mě, že ti to musím říct, ale Geoffřey de Anjou…“ „Chtěl se oženit s Alistou, ano, já vím,“ zakončil Will za něho. „Řekla mi to.“ „Ona ti to sama řekla?“ zeptal se překvapeně Raynard. „To je dobře. Možná že ta dívka ještě může být přece jen spasena.“ Raynard ji začínal mít rád. „A co ti řekla?“ „Řekla, že ji požádal, aby se za něho provdala, a že mu ještě nedala odpověď,“ odpověděl Will a odvrátil pohled do padajícího soumraku. „Řekl jsem jí, že na tom nezáleží, že teď je mojí ženou.“ „Dobrá, možná bychom jí měli raději tohle připomenout a říct siru Geoffreymu, že jsme tady,“ řekl Raynard. „Slyšel jsem ho, jak jí přísahal lásku, a ona souhlasila, že se s ním setká sama uprostřed noci.“ Will prudce otočil hlavu, podíval se na něho a vypadal, jako by dostal políček. „V zadní zahradě,“ dokončil kapitán. Will se jen díval na přítele beze slova. Na tom nezáleží, opakoval mu v hlavě přísný hlas. Mám Brinlaw a na ničem jiném nezáleží.

„Stráže!“ zavolal a pokynul na jednoho z Markových vojáků, který stál asi třicet metrů od nich. „Ano, můj pane?“ řekl muž, který rychle přiběhl. „Řekni lady Alistě, aby si šla lehnout beze mě,“ nařídil Will. „Dnes večer budu držet hlídku.“ „Můj pane…,“ zeptal se voják zmateně. „Vždyť je nás dost a hlídáme…“ „Jen to udělej,“ křikl Will a zamračil se. „Jeho lordstvo a já máme dnes večer práci,“ vysvětloval Raynard s úsměvem a vytáhl z kapsy hrací kostky. „Jeho paní se obejde bez něho.“ „Ano, veliteli,“ usmál se muž. „Řeknu to naší paní.“ Raynard pozoroval vojáka, jak odchází, a pak se otočil k Willovi. Ten se díval na zapadající slunce a tvář měl kamennou. „Co míníš dělat?“ Will se na něho na chvíli zahleděl. „Jen to, co musím,“ odpověděl a v hlase mu znělo hořké rozhodnutí. Alista přecházela sem a tam po pokoji bratra Paola a nemohla se uklidnit. „Stále věřím, že tahle schůzka je hloupost,“ řekl mnich a sledoval ji. „Geoffřey je moje nejmenší starost,“ řekla Alista. Měla na sobě pážecí šaty a byla připravena setkat se za několik hodin s angevinským rytířem. Jestliže měl v úmyslu vyznávat jí tam lásku, ona mu chtěla ukázat, že ji nezná tak dobře, jak si myslí, a kdyby se přece jen opovážil na ni vložit ruku, měla u sebe dýku, která by vyřešila všechny nesnáze. „S ním si to vyřídím velice rychle a navždy. Ale trápí mě Will.“ Zvedla papír z jeho stolu a znovu ho položila, aniž se na něho podívala. „Je mi jedno, že se s Raynardem rozhodli strávit noc hraním kostek – mohou jít i za děvčaty, je mi to jedno,“ řekla. „Ale musím s ním mluvit, a co víc, on to ví. Jinak by se neskrýval.“ „Myslím, že skrývání může být přehnané slovo,“ řekl mírně Paolo. „A jak to mám tedy nazvat?“ zeptala se. „Víš, co mě rozčiluje nejvíc? Všichni ti idioti věří, že jsem nějaký kus nábytku, osoba neschopná přemýšlení, kterou bude předávat jeden druhému, aniž by co k tomu sama řekla. Geoffrey nechce říct nic jiného než to, že mě miluje, což je zatracená lež anebo možná ta nejabsurdnější pravda,

jakou jsem kdy slyšela. Michael mi chce říct všechno, co ví, ale nechce, abych s tím něco dělala. A Will…“ Na chvíli se zarazila, hlas sejí zlomil. „Will chce zůstat na hradbách a hlídat a hrát kostky s velitelem. Chce stát na stráži – proti komu, to bych chtěla vědět. Hrát kostky – proč? Má teď Raynard šanci vyhrát v kostkách Brinlaw?“ „Můžeš jít a zeptat se ho,“ navrhl Paolo. „Ano, kdybych se ho chtěla zeptat, zda zabili mého otce před všemi jeho vojáky,“ řekla ostřeji než zamýšlela. „Omlouvám se…,“ klesla na židli. „Bratře Paolo, co se mohlo stát s tím dopisem?“ „To netuším,“ připustil mnich a v duchu si pomyslel, že to je úplná maličkost ve srovnání se vším ostatním. Ale nic, co řekla, nedávalo smysl. V jedné chvíli se zdálo, že věří, že její manžel je vrah, a v příští chvíli na něho byla rozezlená za to, že k ní nepřišel. „Opravdu upřímně věříš, že mohl být podvržený?“ „Samozřejmě že ne.“ Vytáhla dýku a začala s ní balancovat na opěradle židle, nervózní zvyk, který mnicha zneklidňoval. „Kdyby král Jindřich opravdu nechtěl Willa na Brinlawu, proč by posílal tolik věcí? Ne, byl-li můj otec zavražděn, Jindřich o tom buď nevěděl, nebo věděl, a bylo mu to jedno. Proto bych chtěla znovu číst ten dopis. Byla jsem v takovém stavu, když jsem ho poprvé četla, že jsem mu možná moc nerozuměla. Král psal, že můj otec mi vybral přímo Willa, aby si mě vzal, ne?“ „Ano,“ souhlasil páter. „Ale Will sám se tak nevyslovil,“ pokračovala a naklonila se dopředu. „Ani jednou. Ať vzpomínám jak vzpomínám, jsem si tím jista. Takže jestli to byla lež, byla to Jindřichova lež.“ „Jedině pokud Will neřekl králi…“ „Ale o to právě jde,“ vzdychla Alista. „Král prohlásil, že to můj otec projevil přání, aby si mě Will vzal, nikoli Will. Můj otec.“ Vstala a zastrčila dýku do pochvy. „Musím si promluvit s Willem.“

6. Kapitola

Jak Alista očekávala, našla manžela na cimbuří s Raynardem a malou skupinou strážných. Všimla si, že mezi nimi nebyl nikdo, kdo by předtím sloužil jejímu otci. „Mám pro tebe zprávu,“ křikla, aby ji bylo slyšet přes hukot větru. Will vzhlédl a zarazil se. Před sebou viděl chlapeckou postavu. V první chvíli ho vůbec nenapadlo, že by to mohla být jeho žena. Od jeho příchodu na Brinlaw nosila patřičný oděv. „Proč jsi takhle oblečená?“ zeptal se přísně. „Proč ne?“ vykřikla na něho. „Musím s tebou mluvit.“ „Protože se to nehodí, je to nemravné a já ti to zakazuji,“ odpověděl Will. „Jdi dovnitř a převleč se.“ Chtěla mu věřit, přála si věřit, že nemůže být takový ničema, jak o něm tvrdil Michael, ale on jí nepomáhal. „Proč nejdeš se mnou a nepřinutíš mě?“ Will nemohl uvěřit svým uším, ale musel slyšet dobře – proč by se jinak jeho muži smáli? „Alisto, řekl jsem, abys šla dovnitř,“ zopakoval a pomalu vstal. „Slyšela jsem tě dobře,“ odpověděla Alista a vší silou se ovládala, aby sejí nechvěl hlas. Dokonce i její otec, ten nejtrpělivější ze všech křesťanů, by ji za takovou urážku pravděpodobně uhodil. „Ale nemohu jít dovnitř, pokud nepůjdeš se mnou, protože si s tebou musím promluvit.“ „Wille,“ začal Raynard. „Možná bys měl…“ „Slituj se nad ní, můj pane,“ řekl jeden přiopilý strážný. „Asi tě postrádá.“ Will chtěl v první chvíli udeřit toho blázna pěstí do obličeje, ale nehodlal své novomanželce poskytnout takové zadostiučinění. Uchopil ji tedy pevně za paži a odváděl ji ke vstupu na cimbuří, daleko od svých mužů. „A co je tak zatraceně důležité?“ zeptal sejí. Ale Alista si neplánovala rozhovor ve větru na cimbuří za halasu strážných, byť stáli opodál. Neměla však jinou volbu. „Nemohu najít dopis krále Jindřicha,“ začala.

Will se v myšlenkách vrátil ke dni, kdy přijel na Brinlaw. „Spálil jsem ho,“ řekl. Ani si neuvědomoval, co vlastně dělá, a kromě toho, co na tom záleželo? „Ještě něco?“ „Ty jsi ho spálil?“ vyhrkla zděšeně. „Vždyť byl můj!“ „A ty jsi moje,“ uzavřel. „Jdi spát, Alisto.“ Jakýpak zlý záměr ho přinutil spálit Jindřichův dopis? pomyslela si Alista a zrudla hněvem. Opravdu mě oklamal falešným dopisem? „Ty darebáku…“ „Alisto, otec ti možná dovoloval, abys ho na každém kroku mučila, ale já ti to nedovolím,“ skočil jí do řeči, rozhodnutý, že tohle jednou provždy ukončí. Zlobil se na ni, a pokud uskuteční půlnoční schůzku, zaškrtí ji. Byl odhodlaný držet se od ní dál, aby se vyhnul podobnému rozhovoru, dokud nebude vědět jistě, jaké plány kuje s tím zatraceným Geoffreym. Ale zřejmě mu nebude dopřán luxus těch několik hodin ji nevidět. Přesto nechtěl, aby se jí jeho muži smáli, ani aby ho před nimi plísnila. Na okamžik zvažoval, že by ji chytil a odnesl dovnitř, ale nevěřil si. Věděl, co by se stalo, kdyby se jí dotkl. „A teď mě proboha nechej být!“ Snažil se dát do svého hlasu prudkost, kterou necítil. Chtěl ji jen natolik polekat, aby mu zmizela z očí i ze srdce a poskytla mu klid nutný k přemýšlení. Ale Alista se nenechala tak snadno odbýt a nebyla ochotná ustoupit. „Ne, můj pane, nejsi můj otec,“ prohlásila hluboce raněná a rozčílená. Nebála se ho. „A velice ráda tě nechám být.“ Otočila se, aby udělala, o co ji žádal, a bojovala se slzami. Byly upřímné, to Will poznal. Jinak by se je nesnažila skrýt. „Alisto,“ zvolal a následoval ji ke dveřím. „Neopovažuj se…,“ sykla, obrátila se k němu zády a odmrštila niku, kterou jí položil na rameno. Byl v té chvíli rád, že už nejsou v dohledu strážných. Znovu v něm vzplanul vztek, ale nepokusil se jí dotknout. „Takže můj dotek tě uráží?“ otázal se chladně. „Ano, můj pane, jsem velice uražená, ale nemusíš se o mě bát,“ křikla na něho. „Když jsem byla jako dítě u dvora, byl tam malý chlapec, o němž jsem si myslela, že je můj přítel. Několik týdnů jsme si spolu hráli každý den a on byl ke mně velmi laskavý. Ale jednoho dne přijeli do Londýna s jeho otcem i jeho starší bratři.“ Podívala se mu přes rameno směrem, kde byli jeho muži. „Dělali si z něho legraci, že se kamarádí s dívkou, a nazývali mě jeho malou

milenkou,“ pokračovala., Aby jim dokázal, že to není pravda, udeřil mě a shodil do bláta.“ „Hřích na andělovi,“ konstatoval ironicky Will. „Bratr Paolo mě chlácholil, že až vyrostu, bude všechno jinak,“ řekla a přimhouřila tmavé oči. „Řekla jsem mu: Ano, až budu dospělá a někdo do mě strčí, nebudu to já, kdo skončí s odřenými koleny a obličejem od bláta.“ Will byl během života ženami proklínán, lhaly mu, milovaly ho, plísnily, líbaly i klamaly. Ale tentokrát mu poprvé žena vyhrožovala. „Kolik ti bylo, když se ta tragédie odehrála? Čtyři nebo pět? Víš, co se dělo tady, zatímco ty sis hrála s dřevěným koníkem na Štěpánově hradu s malými ošklivými chlapečky, kteří zraňovali tvoje city?“ Přikročil k ní, aby mu neutekla. „Rozbili mi hlavu, protože jsem bránil hrad svého otce před vojáky krále Štěpána. Zatímco ty a tvůj otec jste se usazovali v našem domově, moje sestra May a já jsme se vláčeli bez peněz ulicemi Calais, neměli jsme co jíst a naše matka žebrala u svatých sester, aby nás přijaly pod svou střechu, než najdeme otce.“ Teď byl Will tak blízko, že cítila na čele jeho dech. Ale Alista se nehnula ani o píď. ‚A v době, kdy jsi projevila statečnost a zabila jsi vlka, abys zachránila otce před jeho vlastní hloupostí, si May sáhla na život,“ pokračoval a měl pocit, že ta slova mu trhají vnitřnosti. Alista byla úplně bílá. „Oběsila se v polorozbořeném vesnickém kostele, protože už nemohla vydržet bití a znásilňování svého manžela. Zacházel s ní tak proto, že podle něho náš otec zradil korunu.“ Alistě vstoupily do očí slzy, ale tentokrát jí to bylo jedno. „Takže do mě strč, jestli musíš, Alisto,“ zakončil svoji zpověď. „Ale připrav se, že já do tebe taky strčím.“ Alista nemohla promluvit a skoro ani nedýchala. Bolest v jeho očích byla tak nezměrná, že sejí svíralo srdce. Ale také ji děsila. Byla tak hluboká, že mohla přivést křesťanskou duši i k vraždě a mohla změnit tu nejdražší lásku v nenávist. A Will nenáviděl jejího otce. Bezděčně zvedla ruku, aby se dotkla jeho tváře, ale on se odvrátil, jako by nemohl snést ani pohled na ni, natož dotek. „Nevěděl to,“ šeptla tiše a v ústech měla sucho. „Můj otec…“ „Samozřejmě že to věděl!“ vykřikl Will a otočil se k ní. Jeho modré oči byly divoké vztekem, ale něco v její tváři ho zarazilo. „Hloupé dítě,“ zamumlal a znovu se odvrátil.

Začervenala se, protože toto ponížení bylo ještě horší než smích strážných. „Nejsem hloupá,“ řekla chladně. „A nezasloužím si, abys mě nenáviděl.“ Něco v tom, jak to řekla, se ho dotklo. Pomyšlení, že by mohla milovat Geoffreyho z Anjou, bylo náhle příliš bolestné. Alista nebyla žádná hloupá dvorní dáma, která by spřádala romantické intriky. Jestliže milovala, milovala celou duší. „Nemohu říct, že bych tě nenáviděl,“ odpověděl a dotkl se lehce její tváře. Trhla sebou, ale on ji nepustil, přivinul si ji druhou rukou k sobě a políbil. Když se od ní odtrhl, byl jeho výraz neproniknutelný. Viděla jen krásnou masku a v ní tmavě modré oči chladné jako půlnoc. Řekni mi, kdo jsi, chtěla ho poprosit. Ale nevyslovila to. Otřela si ústa hřbetem ruky, otočila se a odešla. Raynard se domníval, že Will půjde za svou ženou nebo alespoň odejde z cimbuří, ale zdálo se, že se rozhodl zůstat zde až do půlnoci. „Hned se vrátím,“ řekl tedy tiše, vzal si pohár a zamířil ke dveřím. Někdo věděl víc než on o tom, co se tu děje. Druscilla byla v kapli sama a plačtivě se modlila. „Jdi pryč,“ obořila se na něho, sotva se přiblížil. „Nechci tě tady.“ „Kdo říká, že jsem přišel za tebou?“ řekl Raynard a posadil se na druhý konec lavice. „Není sebeláska hřích? Ta tvoje určitě.“ Přimhouřila oči. „Proč mě prostě nenecháš být?“ „Jsi neodolatelná, víš?“ zasmál se. „Bolí mě duše.“ K jeho překvapení se usmála. „Víš, že tomu věřím,“ řekla. „Ubohý ošklivý bloude.“ „Ošklivý?“ Předstíral, že ho to udivilo. „Možná nejsem zrovna krasavec, ale vůbec si nemyslím, že jsem ošklivý.“ „Ale jsi,“ trvala na svém a hezký obličej jí zvážněl. „Starý a zjizvený – tvůj obličej vypadá jako mapa Damašku.“ „Tak to tedy je,“ souhlasil. „Ty asi dáváš raději přednost nějakému hezkému chlapci, jako je třeba sir Geoffrey.“ „Nebo tvůj přítel Will,“ dodala. „Až na to, že je to lhář a vrah bez srdce.“ Raynard se opřel o opěradlo lavice. „Proč to říkáš?“ zeptal se lehkým tónem.

„Protože je,“ odpověděla. Předtím plakala, na smetanové tváři měla ještě stopy slz, ale její hlas neprozrazoval nic kromě pohrdání. „A Alista to ví.“ „A co ví?“ zeptal se s hranou lhostejností. „Mark nevybral Willa Brinlawa za Alistina manžela a král se za něho nepřimlouval,“ odpověděla. „Brinlaw vzdoroval královu rozhodnutí a zabil Marka, aby mu ukradl hrad.“ „Opravdu?“ Raynard se s upřímným úžasem rozesmál. „A jak ho zabil?“ „To bys měl vědět lépe než já,“ odpověděla Dru se svůdným úsměvem. „A sir Geoffrey to ví nepochybně nejlépe,“ dodal. „Nebo spíš Michael Pettengill?“ Dru přimhouřila modré oči. „Pettengill odjel,“ řekla. „Ale sir Geoffrey ne,“ odpověděl Raynard rychle a předstíral, že to pro něho není nová informace a že už dávno ví, že Pettengill odešel. „Sir Geoffrey miluje Alistu.“ V Druscilliných očích zaplál oheň. „Miloval,“ opravila ho. „To už neplatí.“ „Ach poupátko, obávám se, že se pleteš,“ nesouhlasil s ní. „Slyšel jsem, jak jí dnes odpoledne vyznal lásku. Možná bys neměla mluvit o věcech, o nichž nic nevíš.“ Druscillina hezká tvář nevyjadřovala žádné city. Dívka upřeně hleděla na svíčky na oltáři. „Vím dost,“ řekla, aniž změnila výraz. „Například ty. Předstíráš, že si o mně myslíš, že jsem blázen s prázdnou hlavou, kterého není třeba si všímat.“ Otočila se a položila mu ruku na hruď. Přimhouřila oči lemované zlatými řasami. „Ale mohla bych tě přimět, abys mi lízal boty. Stačilo by jen ti naznačit, že bys mě mohl mít.“ Raynard najednou věděl, co zabilo starého Marka. „Hloupé kotě,“ zabručel a snažil se, aby se mu netřásl hlas. „Myslím, že tomu skutečně věříš.“ „A nemám?“ Dotkla se jeho úst a pak mu přejela špičkou prstu po dolním rtu. „Nechtěl bys mě políbit?“ Sevřel ji v pase, až vykřikla, ale pak se potěšené usmála. „Promiň, Dru,“ šeptl a sklonil se k ní tak blízko, že cítil její sladký dech. „Raději bych políbil hada.“ Pustil ji a nechal jejím modlitbám. Vyšel do chodby a hvízdl na strážného u dveří hodovní síně. „Kde je sir Michael Pettengill?“ zeptal se.

„Šel spát, kapitáne, už asi před hodinou,“ odpověděl voják. „Mám ho probudit?“ „Neobtěžuj se.“ Raynard se otočil a znechuceně zavrtěl hlavou. Necelý týden domáckého života, a všichni jsou jako bláto. „Hlídej Druscillu,“ nařídil a ukázal na dveře kaple. „Nespouštěj ji z očí. Nesmí se sejít s lady Alistou.“ Zadní zahrada byla o půlnoci tichá a mrazivá jako smrt. Alista stála ve stínu věže a poslouchala zvonění zvonu, který ohlašoval půlnoc. Sníh už nepadal a obloha byla jasná a posetá hvězdami, které vypadaly jako úlomky ledu. „Tati, prosím,“ zašeptala a zavřela oči. „Nevím, co mám dělat.“ Ještě nikdy se necítila tak nejistá a osamělá. Když jí Michael řekl, že otec byl zavražděn, navíc Willem Brinlawem, zdála se jí ta myšlenka zcela absurdní. Teď už si však nebyla tak jistá Willovou nevinou. Vždycky věděla, že brinlawský hrad kdysi patřil někomu jinému a že ten někdo se svého sídla nevzdal dobrovolně. Ale nikdy se nestarala, co se stalo s původním majitelem a jeho rodinou, když je vyhnali. Byla malé dítě a radovala se, že má znovu domov a nemusí žít v Londýně. Později se před ní otec zmínil, že se v bitvě střetl se synem starého Brinlawa, ale pro ni to byl to jen další nepřítel z Francie. Teď byl ten muž tady, byl jejím manželem, sdílela s ním lože. Cítila, že ho zná ještě méně než předtím. Nenáviděl jejího otce, o tom vůbec nepochybovala. Ale nenáviděl ho natolik, že by ho chladnokrevně zavraždil? Nedovedla si představit, že Will by se cítil oprávněn to udělat. Teď, když od něho slyšela, co se stalo s jeho rodinou a s jeho sestrou, viděla jeho obličej a poznala, co vyjadřuje. Možná to neudělal, ale měl pro to důvod. Odněkud z výšky uslyšela křik sokola – možná to byl Hektor, který slavil svoji nově nabytou svobodu. Na okamžik mu záviděla. Mohu letět, jsem svobodný! zdálo se, že křičí. Jsem rychlý, jsem volný! Mohu zabíjet a jsem volný! Její vztah k těmto ptákům byl sice zvláštní, ale nebyl v žádném případě sentimentální. Nepovažovala je za zbožňováníhodné, věděla, že jsou to zabijáci. Jaké to asi je, zabíjet bez lítosti, být nejnebezpečnějším stvořením v lese? A když už jednou pozná takovou svobodu, jak se musí trápit, je-li nucen žít v zajetí? Will ji pozoroval z úkrytu za blízkým domem. Kuši měl napjatou a palec na spoušti. Neměl v úmyslu nikoho zabít, dokonce ani Geoffreyho ne. Dal Raynardovi slib. „Proč se vůbec namáháš

sledovat je při schůzce?“ zeptal se zcela logicky Raynard. „Řekni své paní, že o všem víš, vyžeň jejího milence z domu a situace bude vyřešena.“ Pro Vláma byl důležitější Pettengill, který zmizel, a voják ve Willovi věděl, že má pravdu. Jestliže Pettengill odešel, aby sehnal vojsko, čeká ho mnohem větší nesnáz než Alistina možná nevěra. Ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl se soustředit na nic jiného. Musel vědět přesně, proč se Alista schází s Geoffreym a co míní udělat. Snažil se odhadnout stav mysli své ženy, chtěl spatřit alespoň náznak jejích pocitů. Stále ještě byla oblečená jako páže, neuposlechla jeho rozkazu, takže se vůbec nesnažila udělat hezkou. Ale marnivost nepatřila mezi její hříchy a kromě toho mohla mít potěšení z toho, že ho tím zlobí. Pleť měla v měsíčním světle bledou a tvářila se ztrápeně, ale možná byla jen nervózní. Vzhlédla na bezmračnou oblohu a kapuce pláště jí spadla na záda. Musel polknout, protože mu hrdlo stáhl cit daleko horší než vztek. „Jen klid, mon ami,“ zamumlal Raynard, který stál nedaleko. Will sem chtěl jít sám a jeho přítel věděl proč. Ale dokonce ani v tomto případě by nebylo moudré zabít Jindřichova bratrance I Raynard tušil, že kdyby se Geoffrey s Markovou dcerou miloval, přesně to by Will udělal. Nebo možná očekával, že Geoffrey si přivede posilu a dívku unese, a chtěl ho při tom chytit. To dávalo Raynardovi větší smysl, ale pohled do Willových očí to nepotvrzoval. Jeho přítel žárlil, cítil obyčejnou žárlivost kvůli ženě, kterou skoro neznal. „Už jde.“ „Je z tebe hezký hoch,“ šeptl Geoffrey Alistě do ucha dřív, než si vůbec uvědomila, že už je tady. Tak byla ztracená v myšlenkách. „Geoffrey, nechej toho,“ rozkázala, obrátila se k němu tváří a odstoupila. „Nemám moc času.“ „Ne, má lásko, to nemáme.“ Raynard už chtěl zamířit k hezkému páru, ale Will ho zarazil napřaženou rukou a zavrtěl hlavou. Ještě ne… „Pettengill šel pro vojsko,“ pokračoval Geoffrey a jeho hlas se zvučně nesl chladným nočním vzduchem. „Za úsvitu budou obléhat hrad a my musíme být pryč, jinak z tebe tvůj manžel udělá rukojmí.“ „Vojsko?“ vykřikla Alista, příliš vyděšená na to, aby ovládla hlas. „Michael nemá žádné vojsko. Vždyť přece říkal…“ „Mám na mysli FitzCammonovy vojáky,“ přerušil ji Geoffrey. „Moje vojsko, abych byl přesnější. Předpokládal jsem, že dobudou hrad a ty budeš v bezpečí.“ Mezi zlatavým obočím se mu objevila

vráska, kterou tam Alista nikdy dřív neviděla. „Představ si moje překvapení, když jsem slyšel, že odtáhli.“ Alista nemohla věřit svým uším. „Ty ses mi pokusil pomoci tím, že jsi poslal žoldáky, aby zaútočili na můj hrad?“ „Aby zaútočili na Willa Brinlawa,“ opravil ji a podíval se na ni ublíženým pohledem. Vztáhl k ní paže.,Abych tě zachránil.“ „Geoffrey, měl ses zeptat…“ Šíp vystřelený z kuše jí proletěl tak blízko u ucha, že ho spíš cítila než slyšela. „Geoffrey!“ vykřikla a spatřila, jak se šíp zapíchl mladému rytíři do ramene. Než mohla zareagovat, někdo ji zezadu chytil a odhodil stranou. Padla tváří do sněhu. Zaslechla, jak jí nad hlavou zařinčely meče. Opravdu, ten darebák je levák, pomyslel si Will, když zaútočil na mladého muže s taseným mečem. Nebylo by vhodné zabít Jindřichova bratrance, proto ho jen střelil do ramene a mínil ho odzbrojit a zajmout. Ale pokud se nevzdá, rozhodne se Will jinak. Raynard stále ještě svíral Alistu. Will ho překvapil, když si vybral k výstřelu takový okamžik. Alista ho překvapila, že neomdlela, ani se neroztřásla, jak by se u šlechtičny, která byla tak náhle napadena a byla svědkem útoku, očekávalo. „Pusť mě!“ vykřikla vztekle a kopala ho, zatímco vstával. S námahou jí držel obě paže. Postavil ji na nohy, ale Alistě se povedlo vytrhnout jednu paži z jeho sevření. Otočila se a vzápětí přistála na jeho čelisti malá pěst. Raynardovi se zajiskřilo před očima a v ústech ucítil krev. Geoffrey ještě bojoval, ale slábl. Will byl mnohem větší a silnější a jeho údery byly ráznější, zatímco jeho protivník byl pomalý a bránil se jen s námahou. „Tak co říkáš, sire Geoffrey?“ vykřikl Will. „Vzdáš se, nebo tě mám zabít?“ „Ne!“ Alista vběhla bez přemýšlení mezi oba soupeře. Nechtěla vidět, jak kvůli ní někdo umírá, třebaže to byl takový ničema jako Geoffrey. A kdyby viděla Willa, jak někoho vraždí, nemohla by na to zapomenout. Will si půl vteřiny před úderem uvědomil, že je Alista mezi nimi a strnul s mečem kousek od jejího hrdla. Vyděšeně spustil pomalu zbraň a Geoffrey využil své šance, proklouzl otvorem v polozbořené hradební zdi a zmizel do tmy. „Zatraceně!“ zaklel Raynard a popadl meč a rozběhl se za ním. „Nechej ho být,“ zavolal Will. Srdce mu v hrudi prudce bušilo. „Běž pro naše muže, brzy ho najdeme.“ Pak se zaměřil na Alistu. Byla zřetelně otřesená, protože se lehce zapotácela. Šaty měla od

sněhu a cop rozpletený. Zírala na něho velkýma černýma očima. Byla krásná. Připadala mu jako ta nejkrásnější bytost, jakou kdy viděl, a Willovi zatrnulo, když si uvědomil, že ji málem připravil o život. „Nepochybuji, že se přidá k Pettengillovi,“ dokončil větu a raději se od ní odvrátil. Alista se nadechla a rozběhla se za ním. „Wille, stůj!“ vykřikla. „Michael je dobrý muž…“ „Dost!“ přerušil ji tak hlasitě, že poznala sílu jeho vzteku. „Běž dovnitř,“ pokračoval tišeji, ale stále byl otočený zády k ní. „Buď už zticha a jdi dovnitř, jinak přísahám před bohem i satanem, že tě zamknu do nejmenší truhlice, kterou najdu.“ Alista ani na chvíli nepochybovala, že to myslí vážně, ale nemohla se pohnout. Připadalo jí, jako by byla zmrzlá a bez krve, jako by její tělo bylo mrtvé, ačkoli srdce jí bušilo. Všechno se seběhlo příliš rychle –jak to, že se na světě všechno děje tak rychle? Pokusila se udělat krok vpřed, ale ztratila rovnováhu a sáhla po Willově paži, aby se zachytila. Ale Will už byl z jejího dosahu. Alista padla na zem a hlavou udeřila do kamene, který se už kdysi dávno vydrolil z rozsypané zdi. Svět jí zčernal. Will spatřil Raynarda, který se právě vracel, a teď se rozběhl k Alistě. Rychle se obrátil. Napůl očekával, že se jeho žena na něho vrhá s napřaženou dýkou. Ale ona ležela na zemi. „Je naživu?“ zeptal se Raynard znepokojeně. Copak mladé ženy neumírají ze strachu? Will přikývl a poklekl vedle ní. Dotkl se prsty její tváře a všiml si, že má rty modré buď chladem, nebo šokem. Pocítil strašnou bolest a nenáviděl Alistu za to, že se kvůli ní takto cítí. Jako by slyšel Markův smích, vycházející z nějakého pohanského pekla. Will věřil, že když přežil, vyhrál. Netušil však, jakou past na něho nepřítel nalíčil. Tou pastí bylo něžné ženské srdce. Objal Alistu oběma pažemi a zvedl do náruče. Alistě se ze rtů vydral povzdech, jako by vyslovila jeho jméno. „Půjdu pro muže,“ řekl Raynard a odešel. Alista snila sen o létání. Jsem rychlá, křičela v jazyce, který neznala. Jsem volná. Umím létat. Tento sen se jí zdál už mnohokrát a vždycky v něm byla šťastná. Ale tentokrát cítila smutek a její srdce naplňoval bolestí fakt, že letí do mraků. Pohlédla dolů, pod sebou uviděla hrad a zatoužila se tam vrátit. Ale křídla jí to nedovolovala, každým mávnutím se dostávala výš a výš. Plakala hrůzou a chtěla si

přiložit křídla k hrudi. Vší silou se soustředila na to, aby už neletěla, a náhle padala. Otáčela se ve vzduchu a blížila se k domovu, který tak nerada opouštěla. Muži křičeli a jejich volání bylo stále hlasitější. Jeden hlas vynikal nad všechny ostatní a byl plný bolesti, jež byla srovnatelná s její. Už otvírala ústa, aby odpověděla… A pak se najednou probudila. „Tiše, drahoušku,“ uklidňoval ji bratr Paolo a hladil ji po čele. „Kde je Will?“ zeptala se a pomalu se posadila. „Odešel, aby se střetl s Geoffreyho žoldáky,“ odpověděl bratr Paolo a mávl rukou. „Jel s kapitánem Raynardem a s polovinou mužů. Druhá polovina…,“ odmlčel se, jako by nechtěl pokračovat. „Druhá polovina tě má hlídat, aby ses nepokusila uprchnout.“ „Jako kdybych chtěla opustit svůj hrad,“ zabručela Alista a vylezla z postele. „Má paní, co se stalo?“ Bratr Paolo se díval, jak otevírá truhlici a prohrabuje se v ní. „Will s Raynardem se nějak dozvěděli, že se mám setkat s Geoffreym,“ odpověděla a neustávala v hledání. „Slyšeli ho, jak mi říká o těch zatracených žoldnéřích, a ani nepočkali, abych jim mohla říct, co si o tom myslím.“ Konečně objevila meč, který sem ukryla po Willově příjezdu. „Nevím, proč mě to překvapuje.“ „A co vlastně děláš?“ zeptal se rozrušený mnich. „Snad nechceš jet za nimi?“ „Ne,“ řekla. „Ale budu tady, až se vrátí.“ „A co uděláš?“ vyzvídal bratr Paolo. „Budu bránit svůj domov,“ odpověděla. Boule na čele ji bolela a ztěžovala jí soustředění. „Budu se bránit. Musím něco dělat.“ Otočila se k františkánovi zády a hledala slova, kterými by mu vysvětlila něco, čemu sama skoro nerozuměla. „Když sem Will přišel a řekl mi, že je táta mrtvý, vzdala jsem se. Nejenom Willovi, ale svému osudu. Byla jsem tak…,“ nedokázala najít vhodné slovo, které by popsalo, jak se cítila. „Byla jsem prostě ztracená,“ pokračovala. „Proto jsem se přimkla s Willovi, věřila jsem, že bude jednat správně a že se o mě postará.“ „A on s tebou zacházel hezky,“ cítil se Paolo povolán jí to připomenout. „Ano, až na to, že zabil mého otce,“ vykřikla., Až na to, že mi lhal. Až na to, že mi nevěřil! Proč by špehoval mne a Geoffreyho v zahradě, kdyby ve mně neviděl nepřítele? Proč neposlouchal, když

jsem se mu snažila vysvětlit, jak to bylo s Geoffreym? Když jsme byli sami, zacházel se mnou hezky, ale sotva se ukázal někdo, kdo zná pravdu, úplně mě opomíjel, a když jsem se mu snažila věřit, nenechal mě.“ „Tak se ptám znovu,“ řekl mnich tišeji, protože jí rozuměl víc, než si uvědomovala. „Co chceš udělat?“ „Ještě nevím,“ vzdychla a zvedla meč, aby se podívala na hru světla na jeho ostří. „Ale nebudu sedět v koutku a plakat.“ Bitva proběhla rychle. Willovi vojáci překvapili žoldnéřské vojsko, když byla ještě tma. Zahájili útok deštěm hořících šípů. RtzCammon hájil čest rodného jména tím, že otočil koně a rychle se rozjel k domovu, Pettengill se však zachoval lépe. Sešikoval vojáky do útvaru s obdivuhodnou efektivností, ale byl v beznadějné situaci. Žoldnéři vytržení ze spánku se nemohli rovnat mužům, kteří následovali Willa do Jeruzaléma a zpátky, zvlášť když se Will choval jako posedlý. Byl všude a bil se s každým, na Markově válečném koni se vrhal do těch nejhorších šarvátek a Markovým mečem sekal do nepřátel jako do žita. Měl dojem, že s mečem nepřítele je v boji mnohem úspěšnější. Za několik minut bylo po všem. Geoffreyho vojáci odhodili zbraně a vzdali se. Byl mezi nimi i Michael Pettengill. „Kde je Geoffrey?“ zeptal se Will, když k němu přijel. „To mi řekni ty,“ vykřikl Pettengill. Jedno oko měl oteklé a po čele mu stékala krev, ale stále měl důstojný výraz. „Nechal jsem ho na Brinlawu.“ „Vždyť jsi ho probodl šípem,“ poznamenal Raynard a dodal. „Možná vykrvácel.“ „Takové štěstí určitě nemáme,“ odpověděl zádumčivě Will. Mluvil, jako by byl opilý, a víčka měl spuštěná víc než obvykle, jak mhouřil oči proti vycházejícímu slunci. „Řekni mi, kde ho najdu, Pettengille,“ zeptal se a tasil meč. „Mluvím pravdu, nevím to,“ odpověděl Michael. „A i kdybych to věděl, neprozradil bych ti to. Lady Alista je v bezpečí.“ „Lady Alista je na Brinlawu, kde jsem ji nechal hlídat, a tam také zůstane!“ Will to vykřikl tak hlasitě, že někteří muži se na něho překvapeně zadívali. Nikdy nezvyšoval hlas, kromě případů, kdy zuřila písečná bouře. Obrátil Goliáše a podíval se na poražené a odzbrojené vojáky. „Zabijte je,“ nařídil Raynardovi a pak se otočil.

„Pettengilla taky a pošli družinu za tím zbabělcem FitzCammonem.“ Goliáš pohodil hlavou, jako by s tím nesouhlasil, a Will mírně zatáhl za uzdu. „Zabij je všechny.“ Raynard na přítele jen zíral a odmítal uvěřit, že to Will myslí vážně. „Vždyť se vzdali, Wille. Nemůžeme je jen tak zabít…“ „Ale samozřejmě můžeme.“ Will sesedl z koně s mečem v nice. Byl to Markův meč, který mu dala Markova dcera, jeho krásná a falešná nevěsta. Přistoupil k jednomu z žoldáků, který seděl u cesty a držel si zraněnou ruku. V duchu už viděl, jak se hlava toho muže kutálí do příkopu a z hrdla mu tryská gejzír krve, viděl ústa otevřená překvapením. „Jen se dívej,“ pronesl chladně a zvedl meč. „Ne!“ Raynard ho chytil za paži a stiskl ji v železném sevření. „Za tohle nestojí žádný hrad,“ řekl a pohlédl Willovi do rozzlobených očí. Neuhnul pohledem a dodal: „Ani hrad, ani žena.“ Will se na něho díval celou věčnost. „Dobře,“ vypravil ze sebe nakonec a vztek v jeho pohledu ustoupil rezignaci. „Tak je pusť. Ale jejich zbraně si vezmeme.“ Znovu pohlédl na Pettengilla, ochromeného hrůzou. „Rytíři dej koně,“ nařídil. „Ostatní ať jdou pěšky.“ Alista stála před jedním z vysokých oken galerie ve druhém poschodí a dívala se na cestu, kterou se vracel Will se svými muži. U boku se jí houpal meč a uvnitř zuřila. Vrah, pomyslela si, když Will vjel na nádvoří. Odmítla si přiznat, že cítí také ulehčení. Byl naživu, zvítězil. Geoffrey může být mrtev. Michael Pettengill může být mrtev. Její otec je mrtev. Zranění na dlani ji bolelo, cítila v něm pulz a měla pocit, jako by měla srdce rozdělené napůl. „Musím tě nenávidět,“ řekla hlasitě a její hlas se rozlehl prázdnou místností. „A budu tě nenávidět.“ „Co míníš udělat, má paní?“ zeptal se udiveně Clarence, který vstoupil do galerie. Otočila k němu hlavu a odvaha ji začala opouštět. Byl silný a laskavý a miloval jejího otce a kvůli němu také ji. Chvíli si nepřála nic jiného, než rozběhnout se k němu a vyplakat se mu na rameni. Jak ráda by ho nechala vybojovat veškeré bitvy, jako to dělával, když byla malá. Ale už nebyla dítě. Byla žena, dcera Marka z Falconskeepu, a v žilách jí kolovala otcova krev. Chtěla spíš pomstu než slzy. „Will Brinlaw zabil mého otce,“ řekla.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se Clarence a došel až k ní. Překvapeně se na něho zadívala. ‚A ty si to nemyslíš?“ Clarencova tvář porostlá ryšavým vousem byla zamyšlená. „To nemůžu říct,“ připustil. „Pokud mluví Pettengill pravdu, je to špatné, to bezesporu. Ale domníval jsem se, že o tom nejsi přesvědčená.“ „To bylo dřív, než jsem si promluvila s Willem,“ odpověděla Alista. „Věří, že můj otec zničil jeho rodinu tím, že si vzal Brinlaw. Myslí si, že otec zavinil i sebevraždu jeho sestry.“ „To by opravdu mohlo přivést muže k vraždě,“ přikývl Clarence. Sebevražda byla velký hřích. „I když toho o Brinlawovi vím málo, pochybuji, že by váhal někoho zabít, měl-li důvod. Ale prostě se mi nezdá, že by byl schopen použít jed. Zatnout sekeru do hlavy možná, meč do břicha taky, ale jed? To se mi nezdá jako jeho styl.“ Alista si myslela totéž. Jed je zbraní zbabělců a Will opravdu nebyl zbabělec. Ale zase si vzpomněla na hádku. „Možná se o tom poradil s králem,“ řekla. „Vražda sekyrou nebo mečem by mohla poškodit královskou pověst. Tajnou vraždu bylo možno snadněji ignorovat a lehčeji zapomenout, když byl Brinlaw v bezpečí.“ Clarence dlouho mlčel a pak přikývl. „To by skutečně mohlo z tvého manžela udělat vraha.“ Hořce se usmála. „Také si to myslím.“ Položil jí ruku na rameno a otočil ji tváří k sobě. Přejel pohledem její pážecí oděv a meč. „Jestli se s ním utkáš…“ „Pokud to neudělám, budu zbabělec a ještě něco horšího,“ přerušila ho, než mohl dokončit větu. Věděla, co chtěl říct – že ji Will zabije. Netoužila to slyšet, nezajímalo ji to. „Tomu nerozumíš. Nemůžeš,“ pokračovala a začervenala se. „Spala jsem s ním, Clarenci. Dala jsem mu otcův meč. Ty s otcem jste mě vychovali tak, abych měla smysl pro čest. Nemohu to nechat jen tak. Musím se pokusit zachovat šiji.“ Kastelán se ještě mračil, ale přikývl. „Pak tedy ukaž, co dokážeš.“ Sotva Will vešel do hodovní síně, uhodil ho do nosu odporný zápach. „Sakra, co to je?“ zeptal se znechucený Raynard. „Skořápky z ořechů a tříslo,“ odpověděla Sofie, když všichni mlčeli. Skutečně, všichni ostatní zírali na pána z Brinlawu a jeho kapitána s nemaskovaným podezřením. „Na co?“ otázal se Will dívky.

Sofie byla bledá jako stěna a teď vykulila oči. „To jsou šaty lady Alisty,“ řekla. „Přikázala nám, že je máme všechny obarvit na černo, protože bude truchlit po pánovi – po svém otci.“ Will nemohl uvěřit svým uším. „Kde je lady Alista teď?“ zeptal se. „Abych řekla pravdu, můj pane, já nevím,“ odpověděla dívka. „Šla nahoru. Bratr Paolo je v soláriu…“ „Najdeme ji,“ prohlásil Raynard a mrkl na ubohou dívku, aby ji uklidnil. „Já ji najdu,“ opravil ho Will. „Ty shromáždíš celou domácnost. Všichni, každý muž, žena i dítě z tohoto hradu mi složí přísahu jako pánovi tohoto hradu, jinak je vyhodím na sníh.“ Setkal se očima s jedním z Markových strážných. „Každý voják, který odmítne přísahat mi věrnost, bude považován za zrádce a za nepřítele tohoto sídla a bude usmrcen.“ Kdyby Raynard předtím neviděl svého přítele, jak vyhrožuje, že připraví o hlavu žoldáka z Geoffreyho vojska, myslel by si, že je to jen prázdná výhrůžka, ale teď si nebyl příliš jistý. I přesto považoval jeho rozhodnutí za dobré. „Jak poroučíš, můj pane,“ řekl. „Můj pane, co se stalo s Michaelem Pettengillem?“ ozval se do mumlání služebnictva hlas bratra Paola. Františkán vyšel ze solária klidný jako vždycky. Will se zastavil a zahleděl se mu do očí. „Pettengill žije,“ odpověděl. „A za to můžeš děkovat tady kapitánovi.“ Naposledy se rozhlédl po síni a vydal se hledat svoji ženu. Alistu bolely paže, ale meč svírala pevně v ruce. Na zraněné ruce měla navlečenou koženou rukavici, která sladce páchla kozinkou. Romáchla se a s výkřikem, který vyšel až ze dna její duše, opsala mečem nad hlavou široký oblouk a vší silou sekla do Clarencova meče. Každým nervem se soustředila na souboj, kastelánův obličej už pro ni ztratil podobu. Všechno pro ni pozbylo význam a roztavilo se v čisté touze zvítězit. Rytmické narážení a řinčení mečů jí znělo jako hudba krve. Jsem rychlá, jsem silná, dovedu zabíjet. Clarence začínal být unavený, už neútočil, jen se bránil a couval ke kamenné stěně a Alista měla pocit, jako by jí v krvi kolovala hořká radost. Vítězila, porazí ho. Najednou uslyšela, jak se k ní někdo blíží zezadu a zaslechla zvuk taseného meče. Rychle se otočila, zvedla meč a rozmáchla se k

úderu, kterým byla odhodlána útočníka přerazit. „Alisto, ne!“ vykřikl Clarence. Jeho žákyně namířila meč proti vlastnímu manželovi. K Willovu i Clarencovu ulehčení se zarazila a nebezpečně zvednutý meč se zaleskl v časném ranním světle. Will strnul a srdce mu splašeně tlouklo. Byl na cestě do manželské ložnice, když uslyšel z galerie ženský výkřik a řinkot mečů. Okamžitě se rozběhl a s vytaseným mečem skočil za roh. Byl si jist, že se vrátil Geoffrey. Ale místo angevinského rytíře uviděl svoji křehkou ženu, oděnou do tuniky a punčoch pážete, jak třímá meč. Její něžná tvář byla zkřivená v grimasu vražedného vzteku, která ho nenechávala na pochybách. Chtěla ho zabít. „Alisto, nechej toho,“ nařídil Clarence a odhodil meč právě ve chvíli, kdy po schodech vyběhli Willovi strážní s tasenými meči. „Ne,“ řekla tiše Alista a zahleděla se Willovi do očí. „Alisto,“ vydechl Clarence. Strážní zůstali stát a nevěděli, co mají dělat. Alista pomalu spustila ruku s mečem. „Jak si přeješ.“ Will pustil meč a ten se zařinčením padl na zem. „Musíš se dost nudit, Clarenci,“ řekl chladně. „Proto si hraješ s dětmi.“ Otočil se ke své ženě zády a rozkázal strážným: „Odveďte ho dolů k ostatním.“ „Nemusí mě odvádět,“ odpověděl Clarence podrážděně. „Půjdu sám.“ Vyslal ke své žákyni varovný pohled a odešel. Alista se za ním dívala s ledovým klidem. Ať přijde cokoli, už ji to víc nezraní. „Mám pro tebe špatné zprávy, lady,“ oznámil jí Will, sotva osaměli. Alista přimhouřila černé oči a sevřela rukou jílec meče. Koženou rukavičkou prosakovala krvavá skvrna. Rána, kterou si sama způsobila u hranice, krvácela. Ale zdálo se, že si jí vůbec nevšímá, tak byla soustředěná na nenávist, kterou vůči němu cítila. „Tvůj milenec tě nechal tvému osudu,“ pokračoval Will. „Tebe i svoje vojáky.“ Otočila se k němu a pousmála se. „Který milenec, můj pane?“ Na chvíli mu srdce poskočilo radostí, ale nechtěl se nechat oklamat. „Geoffrey de Anjou,“ houkl zamračeně. „Rytíř, kterého tolik miluješ, že jsi včera v noci riskovala život, abys ho zachránila. Nebo jsi zapomněla? Máš štěstí, že mám tak rychlé reakce.“ „Ach Wille, tak já miluji Geoffreyho,“ povzdychla si hořce. „Miluji ho natolik, že jsem se za něho provdala a hned první noc i tu další jsem s ním strávila v posteli. Mám Geoffreyho tak ráda, že jsem

mu dala hrad a meč svého otce a svěřila jsem mu ochranu všeho, co je mi drahé. Mám Geoffreyho tak hluboko v srdci, že pokud mi kdokoli sdělí, že on zabil mého otce – člověka, kterého jsem od čtyř let milovala nejvíc ze všech lidí – odmítnu uvěřit, protože víc věřím v jeho čest.“ Zarazila se a najednou naladila uličnický výraz. „Ale počkat! To nemluvím o Geoffreym.“ „Ale ten, s nímž ses tajně setkala, byl Geoffrey,“ připomněl jí. Nechtěl se nechat zviklat. „Byl to Geoffrey, s nímž jsi chtěla utéci…“ „Nikdy bych neopustila Brinlaw,“ prohlásila rozhodně. „Setkala jsem se s Geoffreym jen proto, abych ho požádala, ať mě nechá na pokoji.“ „Vypadal opravdu zničeně, odmítla jsi ho velice příkře,“ řekl ironicky. „Chtěla jsem, aby mi řekl, co se stalo mému otci,“ vykřikla. „Toužila jsem znát pravdu.“ „Pravda je, že tvůj otec je mrtev,“ odpověděl a otočil se od jejího obviňujícího pohledu. „Co ještě potřebuješ vědět?“ V té chvíli nedokázala myslet. Přála si jen zaútočit na něho, vykřičet beze slov vztek. Will se otočil právě včas, aby se zachránil před mečem, který by se mu jinak zasekl do ramene tak hluboko, že by mu proťal srdce. Obrovskou silou odrazil její útok, až se zapotácela. Neupadla, ale znovu zaútočila na jeho nechráněnou stranu s chytrostí a hbitostí dobrého šermíře. Znovu ji odrazil, ale stále se odmítala vzdát. „Alisto, nechej toho!“ zvolal a odrazil její meč. Tentokrát ustupoval a jen se bránil. „Nechci ti ublížit.“ „Je příliš pozdě, ty prolhaný bastarde,“ sykla na něho skrze zaťaté zuby. Zoufale mu chtěla ublížit, chtěla ho ztrestat za lži a falešnou útěchu, chtěla ho vidět krvácet stejně, jako jí krvácelo srdce. Zaútočila a on její útok znovu odrazil. Ale spatřila v jeho očích vztek. Vzrušilo ji to a vrhla se na něho jako saň. Will už toho měl dost. Použil veškerou sílu a uhodil jí do meče tak, že jí málem zlomil ruku. Odhodil meč a strhl Alistu k zemi. Nalehl na ni celou svojí vahou. „Nikdy jsem ti nelhal,“ syčel jí do tváře. Byl dost blízko, aby ji mohl políbit. „Tak mi řekni, jak tě můj otec vybral,“ vyjela na něho zuřivě. Bojovala, aby se vysvobodila z jeho sevření. „Řekni mi, jak velkého přítele v tobě měl?“

„Nechej toho,“ umlčel ji a stiskl jí ruku, v níž držela meč. Zvedl ji a začal jí s ní bušit do špinavé podlahy. Dělal to tak dlouho, dokud nerozevřela pěst a meč jí nevypadl. „Skoncuj to!“ křičela bez sebe vzteky. „Zabij mě, jestli chceš můj majetek! Copak bys to neudělal, kdybych byla synem svého otce?“ Musela vidět hrůzu v jeho očích, protože se rozesmála. Se smíchem se mísily i vzlyky a hysterické výkřiky. „Ty jsi zabil mého otce. Je moje smrt horší? Vidíš, jak snadno jsi mě porazil, ani jsi nemusel použít jed.“ Viděla v jeho očích změnu. Poznala, že má v úmyslu vyplnit její přání a levou rukou sáhla po dýce. Chtěla ho zavést až na práh pekla, než ji zabije. Ale když vytáhla nůž, Will ji pustil a napřímil se. Ostří mu přejelo po tváři a okamžitě mu vytryskla krev. „Ach svatý Kriste,“ vydechla Alista a dívala se, jak vstává. Dýku ještě svírala v ruce a na ostří byla jeho krev. „Wille…“ Před chviličkou si přála, aby zemřel, její duše po tom toužila, ale teď ji pohled na jeho krev přivedl do stavu zoufalství. Vztek se změnil ve strach. Byl to Will, otcův vrah. Měla by být ráda, že krvácí, mělo by jí dělat dobře pomyšlení, že mu ublížila. Ale byl to její manžel a to, že ho zranila, ji mučilo. Will si zranění nevšímal a rozzlobeně sledoval její tvář. Chytil okraj její tuniky a trhl jí. Dýka s cinknutím padla na podlahu. „Tvůj otec si mě nevybral o nic víc než já tebe,“ řekl chladným hlasem, který se podobal ledové modři jeho očí. „Ale já jsem ho nezabil. Chtěl jsem, a časem bych to udělal. Ale on zemřel dřív, než jsem ho mohl zabít. Odepřel mi příležitost získat hrad zpátky v boji a Jindřich mi ho odmítl dát po právu. Abych získal, co mi patřilo, aniž bych spáchal zradu, poslechl jsem Markova přítele, svého krále. Oženil jsem se se ženou, kterou jsem nechtěl, s rozmazlenou podivínskou princezničkou, kterou jsem nikdy předtím neviděl, jen proto, aby nepřišla o domov a aby Jindřich necítil vinu. Ale teď se mi zdá, že moje žena mi nechce poděkovat za laskavost. Naopak, chce mě vidět mrtvého.“ Chytil ji rukou pod krkem a pokračoval: „Tato nevinná bytost, kvůli níž se král cítil provinile, je nečestná běhna, jejíž milenec na mě přitáhl s vojskem.“ Přiblížil se k ní a zesílil stisk. Byl tak blízko, že cítila na kůži jeho krev. „Přeješ si, abych tě zabil,“ zašeptal drsně. „Proč věříš, že to neudělám?“ „Dost!“ vykřikl bratr Paolo, který rychle vyběhl po schodech bez ohledu na svůj věk a postavení. „Žádám tě, pusť ji!“

Will udělal, co mu františkán poručil, a pustil Alistino hrdlo. Myslel si, že dívka poběží k otci a bude u něho hledat ochranu, ale ona jen vstala a zírala na něho kouzelnýma černýma očima. Paolo viděl, že po rytířově tváři stéká pramínek krve a šarlatové kapky mu kanou na hruď. Sevřel v ruce růženec a srdce se mu rozbušilo ještě víc. „Alisto, co jsi to udělala?“ vydechl. Použila zbraň a prolila manželovu krev. Podle všech lidských a církevních zákonů ji mohl tento rytíř zbavit života. „Prosím, můj pane,“ zašeptal a dodal. „Je to ještě dítě.“ Will na něho pohlédl a pak se podíval na Alistu. „Slyšíš to, drahoušku?“ zeptal se a v hlase se mu opět ozval drsný tón, jako by byl posedlý ďáblem. „Tvůj kněz si nepřeje, abych tě potrestal. Musíš mi umožnit, abych ti daroval život.“ „Co ti na něm záleží?“ vykřikla Alista a v hlase se jí ozval smutek a bolest. „Vždyť ho taky nenávidíš.“ „Alisto!“ Paolo k ní přiběhl a postavil se mezi manžele. „Zešílela jsi?“ Něco v jeho otázce způsobilo, že se Will zasmál. Pak už neřekl nic, otočil se a odešel. Druscilla vyšívala v hodovní síni, kde se shromažďovali členové domácnosti a vojáci. Zápach Alistiných barvených šatů jí zvedal žaludek a musela se ze všech sil soustředit na zlatou a rudou přízi, kterou pečlivě vyšívala do tmavomodrého pozadí sokola na půlnoční obloze. Byl to Markův erb, symbol jejího zoufalství. Raynard zamyšleně pozoroval Druscillu a ani si nevšiml, že zaplněná síň se najednou ztišila. Otočil se a uviděl Willa. „Prokrista,“ vydechl a při pohledu na krev na jeho tváři zapomněl na všechno ostatní. „Co ti…“ Ale Will si ho nevšímal a prošel kolem něho k Druscille. Ta byla polekaná pohledem na krev vsakující mu do tuniky a vztek v jeho očích. Odložila jehlu a obličej jí zbělel. Nevstala, jen vzhlédla. „Pověz mi o Geoffreym,“ vyzval ji Will bez okolků, aniž se snažil maskovat zlost. Nikdo v síni nepochyboval, co má na mysli. „Proč přišel za Alistou?“ „Já nevím nic o aférách mé paní,“ odpověděla Druscilla a zvedla bojovně bradu, ačkoli sejí chvěl hlas. „A sir Geoffrey je její záležitost, ne moje.“ „Wille, ty krvácíš,“ upozornil ho Raynard. „Kde je…“

„Čím je tobě?“ přerušil přítele Will a stále se upřeně díval na dívku. „Byl přítelem lorda Marka, jak velmi dobře víš, můj pane,“ odpověděla. Celá se chvěla a zdálo sejí, že hala za Brinlawem se začíná houpat. Ona však vnímala jen jeho rozezlenou tvář a otevřenou řeznou ránu na líci. Zabil ji, pomyslela si a pocítila další vlnu nevolnosti. Pokusila se s ním utkat v souboji a on ji zabil. Otevřela ústa, aby promluvila, ale nevyšel z ní ani hlásek. „Markův přítel,“ opakoval Will. Bolest na pořezané tváři se zhoršovala, cítil se jako opilý. Byl raněný v mnoha bitvách a bolest vždy ještě násobila zlost a vztek a dělala z něho smrtelného nepřítele. Pohlédl na znak z poloviny vyšitý, Markův znak. Praporec zrádce, který byl vyšíván v síni Brinlawu, aby byl zavěšen někde nad krbem, uklidňoval Markovu dceru a živil její nenávist vůči otcovu nepříteli. Popadl vyšívání a uhodil rámem o stůl. Ani neslyšel Druscillin výkřik. Znovu ho zvedl a uhodil jím do šedého kamenného komínu. Rám se rozletěl na třísky a tkanina se celá roztřepila. Raynard vztáhl ruku k Willovi, ale ten ho odstrčil. Otočil se zády k Druscille, která padla na kolena, aby zachránila praporec, a zvedl polámaný rám. „Ne!“ zakvílela Druscilla, ale už bylo pozdě. Will se rozmáchl a hodil nedokončené dílo do ohně. Otočil se a viděl, že Druscilla pláče, ale necítil vůbec nic. Jedna z žen k ní přistoupila, aby ji uklidnila, ale Will se na ni podíval tak zle, že žena okamžitě uskočila zpět. „Nechejte to být,“ zvolal a otočil se k přítomným. „Ať to shoří.“ Clarence vstal hned, jakmile uviděl Willův šrám. Teď se otočil a rychle vyšel ze síně. Raynard znal smrtící záblesky, které planuly v očích přítele. Spatřil v nich smrtonosný vztek, o němž doufal, že po návratu do Anglie už ho nikdy neuvidí. „No tak, Wille,“ promluvil tiše, ale nedotkl se ho, aby ho přítel znovu ne-odstrčil. „Někdo by se ti měl podívat na tu ránu.“ Will se k němu otočil. „Ne…,“ řekl zlostně a vyšel ze síně. „Svatý Kriste,“ zopakoval Raynard. Vzal jedné ze strnulých pradlenek čistou roušku a rozběhl se za Willem. Druscilla je pozorovala, jak odcházejí a najednou pocítila mravenčení v konečcích prstů. Strach v okolí srdce začal ustupovat. Hořící vyšívání smutně viselo z krbu a plameny se po něm šířily k její sukni, jako by ji chtěly také pohltit. Druscilla pomalu vstala, pokusila se udělat krok vzad a vzápětí upadla do mdlob.

Když Alista vystoupila po úzkém točitém schodišti nahoru, bolelo ji na plicích. Přesto se nedočkavě nadechla mrazivého vzduchu, jako by bez něho měla zemřít. Opřela se zády o kamennou stěnu věže a opatrně si odvinula z ruky obvaz nasáklý krví. Zahýbala prsty a trhla sebou, protože ucítila bolest. Taky ji polekaly tmavé modřiny, které byly otisky prstů jejího manžela… Její manžel… Ta myšlenka ji přinutila zavřít oči a zhluboka se nadechnout. Otočila se a postavila se proti větru. Dovolila mu, aby jí rozevlál šaty i vlasy. Otevřela oči a pohlédla dolů na nádvoří. Uviděla muže, který vyšel ze síně a zamířil do stájí. V patách za ním se objevil další. Byl to Will z Brinlawu a jeho kapitán. „Sraz si vaz, ty mizero,“ vykřikla, ale slova jí odtrhl od rtů divoký vítr. Na tváři ji pálily slzy jako krystalky ledu. Ještě nikdy v životě se tolik nebála. Cítila se ztracená a uvězněná, nejenom v tomto hradu, který měl být její, avšak nebyl, ale i uvnitř vlastní duše. Jako by jí bylo ukradeno srdce i dědictví. „Drahý otče na nebesích, pomoz mi a dej mi najevo, co mám dělat,“ zašeptala a sevřela pěsti pod bradou. „Chci splnit tvoji vůli, to přísahám, ať je jakákoli…“ Padla na kolena. „Otče, prosím, promiň mi…, přísahám, že jsem nevěděla…“ Dokonce i nyní věřila, že Will Marka nezabil – proč by se namáhal lhát? Snažila se vzpomenout si na jejich první setkání, ale první pohled do jeho tváře si najednou nedokázala vybavit, byl ztracený v mlze vzpomínek na liják a na obrovský šok, když uslyšela zprávu o otcově smrti. Vybavovala si Willův obličej, když se k ní skláněl, aby jí slíbal po pohřbu slzy, nebo když ho svírala v náruči po děsivém snu. Trhla hlavou a vykřikla. Její výkřik se nesl větrem jako vražedný skřek jestřába. Jak je možné, že ten něžný rytíř je vypočítavý padouch, který nenáviděl jejího otce a oženil se s ní jen proto, aby získal hrad? „To nemůže být pravda,“ lkala do větru a v zoufalství tiskla čelo k rozeklaným kamenům. „Nemůže…“ Zachytila se okraje cimbuří, aby vstala a vykřičela ven fyzickou bolest. Zvedla poraněnou dlaň. „Proklínám tě!“ zvolala a sevřela raněnou ruku v dlani. „Bastarde…“ Will byl taky brutální muž, který ji shodil na zem a málem jí zlomil zápěstí. Ať jsou jeho polibky proklety. Na to, že se ho pokusila zabít, teď zapomněla. Najednou se rozesmála nad vlastním bláznovstvím. Dokonce i teď ho chtěla mít vedle sebe, toužila cítit jeho objímající paže a slyšet tichý hlas, který by jí šeptal, že všechno bude v pořádku. Ten hlas,

který by ji přinutil věřit, že ona je jeho jedinou láskou. Bratr Paolo na rozdíl od jiných kleriků nikdy příliš nehřímal proti ženám, jež prý touží po hříchu a zlu, ale Alista znala tyto názory a teď věděla, že jsou pravdivé. Jednu noc strávila v loži toho ďábla a teď byla schopná zradit svou celoživotní lásku a povinnost. A on ji i přesto nechtěl. Nazval ji rozmazlenou princezničkou a věrolomnou děvkou… „Promiň mi,“ zopakovala a pokřižovala se. Už nevěděla, kterého otce prosí o prominutí. Touha byla smrtelným hříchem a ona dlužila svému otci veškerou věrnost…, ale není nenávist stejný hřích? Ať Will řekl nebo udělal cokoli, byl to její manžel. Je správné, že nenávidí muže, jemuž přísahala poslušnost před Bohem? Bylo zde však něco horšího než ženská proradnost – Will je lhář. Lhal jí před Bohem, neboť předstíral, že jí ho vybral otec. Jeho přísaha neznamenala nic a její taky ne. Pohlédla na šedivé mraky, které vítr rozháněl po obloze, a pak se její myšlenky zatoulaly k bílému sokolovi, který padl mrtev k zemi, když se pokoušel odletět. Vzpomněla si na jeho křik v zajetí, na zoufalou snahu osvobodit se za každou cenu a v srdci pocítila naprosté souznění. Také unikne, musí existovat způsob, jak odtud utéci… Postoupila k okraji věže. Zdravou rukou se přidržovala hrubých kamenů. Chladný vítr sejí zdál přátelský, byl to element jejímu duchu bližší než teplé objetí. Zaklonila hlavu a ledovými prsty si shrnula vlasy dozadu. Už necítila ani chlad a zdálo se jí, že vítr prochází jejím tělem, že je její součástí. Pohlédla na nádvoří tak hluboko pod sebou a najednou jí připadlo, že se od ní vzdaluje. Jako by stoupala nahoru, pryč od Brinlawu, volná a bezstarostná. Zdálo sejí, že ve větru slyší matčin hlas a stovky dalších hlasů, které byly cizí i známé jako její tajné myšlenky. Už nedokázala přemýšlet. Ještě před chvilkou byla nešťastná a cítila bolest, ale teď měla pocit, že je lehká a klidná a že přijímá vítr, jenž jí cupuje myšlenky na bezvýznamné nesmysly. Mraky se jí teď zdály ještě blíž. Vztáhla ruce nahoru… Pojednou jí projela ostrá bolest, protože se bolavou dlaní dotkla drsného kamene, a náhle pocítila strach a nevolnost a rychle couvla z okraje věže. Celé tělo sejí chvělo chladem. Paolo poslal Alistu do své komůrky, aby tam na něho počkala. Chtěl jí přinést nové obvazy a uklidnit rozzuřeného Clarence. Ale když se vrátil, Alista tam nebyla a jeho to ani nepřekvapilo. Větrná

vížka bývala jejím oblíbeným úkrytem od doby, kdy ji dostavěli. Ale když teď Paolo vyšel nahoru a uviděl Alistu, byl zcela zděšený. Strach v její tváři jako by věštil šílenství. „Cara mia, co se děje?“ zeptal se a napjal poslední síly, aby k ní přiskočil. Neodpověděla, jen se otočila a vrhla se mu do náruče. „To je v pořádku,“ vypravila ze sebe nakonec a znělo to, jako by chtěla přesvědčit sebe i jeho. „Jsem v pořádku.“ „Samozřejmě,“ souhlasil a pevněji objal. Zaklonila hlavu a pohlédla na něho. „Nevím, co mám dělat.“ Dotkl se její tváře a pokusil se o úsměv. Jak je kruté, že ve svém žalu připomíná svoji matku víc než kdy jindy! „Jen se neboj, mé dítě,“ chlácholil ji. „Něco vymyslíme.“ Raynard obešel roh stáje právě ve chvíli, kdy z vrat vyšel podkoní. „Neboj se,“ křikl na muže v náporu větru, který se znenadání zdvihl. „Jdi dovnitř a ohřej se u krbu, nebudeme potřebovat koně.“ Muž se zatvářil pochybovačně. „Krvácí a zuří jako ďábel,“ varoval podkoní Raynarda. „Další důvod, abys ho nechal být,“ odpověděl Raynard. „Rád bych udělal totéž.“ Raynard zavřel těžká vrata a nechal zuřící vítr za nimi. Ocenil teplo a ticho ve stáji. Uviděl Willa a zdálo se mu, že už je klidný. Stál v kotci Markova hřebce a oběma rukama hladil koně po masivních plecích. „Zdá se, že už si na mě zvyká,“ promluvil k Raynardovi, když přišel ke kotci. Poškrábal zvíře na silném krku v místě, kde mělo kvůli brnění ostříhanou hřívu. A kůň jako by souhlasil, přátelsky odfrkl a zakýval velkou hlavou. „Mark mu myslím říkal Goliáš,“ řekl Raynard lehce, jako by se nic nestalo. Rána na Willově tváři krvácela už méně. Byla sice hluboká, ale její okraje byly rovné, takže bude jednoduché ji sešít. „Tak řekni, jak jsi k tomu přišel?“ „Docela snadno,“ odpověděl Will a hladil Goliáše dlaní po těle. Pak něžně zkontroloval, zda uzly sedla nedřou koně do boků. „Vzal jsem své ženě meč a ona na mě vytáhla dýku.“ Raynard několikrát těžce vdechl vzduch prosycený vůní sena a pak klidně odpověděl. „To bylo chytré,“ souhlasil. Will se na něho podíval a uviděl v jeho ruce kus plátna, které mu přinesl na ovázání zranění. Will šije vzal a Vlám se z nějakého důvodu začal cítit lépe. „A co jsi udělal?“

„Nic.“ Will si přiložil na krvácející tvář hadřík, a když na něm uviděl krev, zatvářil se překvapeně. „Nechal jsem ji ve společnosti mnicha.“ Otočil se ke koni a pokračoval v hlazení, zatímco druhou rukou si tiskl hadřík k tváři. „Myslela si, že ji zabiji.“ „Divím se, že jsi to neudělal,“ odvětil Raynard vážně. „Prolila tvoji krev, Wille. Jako její manžel máš právo…“ „Ta šarvátka vypukla právě kvůli právu manžela,“ přerušil ho Will. Bylo mu nevolno, hlava se mu točila, a tak se naklonil ke Goliášovi a zdravou tvář mu přitiskl k teplému hladkému krku. Slyšel pravidelný rytmus velkého srdce a cítil dech koně a to ho uklidňovalo a zároveň rozteskňovalo. V bitvě často vídal tato krásná zvířata vrhající se vpřed s očima vyvalenýma vzteky dokonce i po smrti jezdce a cítil jak lásku, tak zlost, které ho nutily bojovat stejně udatně jako tyto zvířecí bojovníky. Myslel si, že žádný jiný cit ho nezasáhne tak hluboce a kompletně, a chtělo se mu plakat, protože věděl, že tomu tak není. Přemýšlel o Alistě, tak křehké a zranitelné v blátem zamazané košili, když držela tohoto velkého koně za uzdu. Vybavil si vztek v jejích očích, když do něho bušila. „Tohle jsem nikdy nechtěl,“ řekl spíš Goliášovi než Raynardovi. „Když jsem přísahal, že budu bojovat za Brinlaw, nikdy jsem nemyslel…“ „Samozřejmě že ne,“ přerušil ho Raynard. „Jindřich ti měl dát Brinlaw po právu a pro Markovu dceru měl najít někoho jiného.“ „Jako je třeba Geoffrey?“ zeptal se Will tiše. „Jako by to nebylo jedno,“ řekl Raynard. „Teď už alespoň nemusíš nic předstírat. Můžeš ji vyhnat, jak jsi původně chtěl. Až bude anulován tvůj sňatek s tou bláznivkou, vybereš si ženu podle svého gusta, zdravou a řádnou, která ti konečně dá vytouženou rodinu.“ Sotva domluvil, Will k němu otočil chladné oči. „Tohle mi radíš?“ Raynard pomyslel na známky šílenství v očích přítele, když rozbil na kusy vyšívací rám, a na výraz děsu v Druscillině tváři, když to udělal. Vzpomněl si na ráno, kdy chtěl Will zabít raněného žoldáka jen proto, aby si vylil vztek. „Ano,“ odpověděl. „Myslím, že to je jediná možnost, kterou teď máš.“ Will se na něho zamyšleně díval a ve tváři měl neproniknutelný výraz. „Děkuji ti,“ šeptl nakonec tak tiše, že to Raynard skoro neslyšel. „Samozřejmě máš pravdu. Každý muž by mi řekl totéž.“

„Ale ty mě neposlechneš,“ dodal Raynard. „Neuděláš, co ti radím, třebaže je to pro tvé dobro.“ Will pohlédl stranou. „Já nevím.“ „Lorde Brinlawe.“ Oba muži se otočili a za sebou spatřili vysokého bratra Paola. Stál v otevřených dveřích stáje v hnědé vlněné sutaně rozevláté větrem a vypadal jako ztělesněné obvinění. „Můj pane, musím s tebou mluvit.“ Paolo viděl, jak se obličej mladšího muže mění v kamennou masku – je to obrana, nebo útok? „Tak mluv,“ vyzval ho Will a odvrátil se. „Měl bych tě varovat, bratře. Ani jeden z nás příliš nemiluje kněze,“ poznamenal Raynard. „Nevadí,“ odpověděl Paolo. „Tak proč jsi tady?“ přerušil ho netrpělivě Will a odvrátil se. „Co chceš?“ „Chci odejít,“ odpověděl Paolo. „Rád bych se vrátil do Florencie a chtěl bych s sebou vzít lady Alistu.“ Raynard nemohl být víc potěšený, ale měl se na pozoru. „A co sňatek tvé paní s Brinlawem, bratře?“ zeptal se nevinně. „Hrad i pozemky připadnou tobě,“ pokračoval Paolo a díval se na Willova záda. „Až dcera lorda Marka opustí Anglii, nikdo se neodváží vzít ti majetek. Co se týče sňatku, po uplynutí určité doby odloučení bude zrušen. Napíši biskupovi.“ „Je smutné na to pomyslet,“ řekl Raynard, když Will stále neodpovídal. „Ale zdá se, že je to to nejlaskavější řešení…“ „Co tomu říká Alista?“ Will se otočil, a ačkoli jeho výraz byl stejně neproniknutelný jako vždy, oči mu ožily mocným citem. „Tohle řešení…, přeje šije?“ „Věří, že bude nejlepší,“ odpověděl opatrně Paolo. „Je moudřejší, než by se dalo v jejím věku očekávat,“ poznamenal Raynard a v duchu si přál, aby byl jeho přítel stejně rozumný. Will se podíval postupně z jednoho na druhého. „Kde je teď?“ „Není jí dobře,“ odpověděl Paolo. „Odpočívá, můj pane!“ Will vyběhl ze stáje. Paolo vyrazil za ním a jemu v patách Raynard. Will se přehnal hodovní síní a schody bral po dvou. „Alisto!“ vykřikl nahoře a zabušil na dveře Alistiny ložnice tak zuřivě, že si udělal modřiny na kloubech prstů. Mnich, celý zadýchaný, se ho snažil odtáhnout, ale on ho od sebe odmrštil. „Alisto! Otevři dveře, okamžitě!“

„Lorde Williame, poslouchej mě,“ ozval se nešťastný Paolo, který se nemínil nechat odbýt. „Jestli vyrazíš dveře, Alista se na tebe už nikdy nepodívá jinak než se strachem…“ Dveře se otevřely. „Nebojím se ho, bratře,“ pronesla Alista klidně. „Co si přeješ?“ „Nic, lady, já nic, ale ty,“ řekl Will a odmlčel se. Její hlas byl chladný a pohled měla prázdný. Dokonce i když truchlila po otci a plakala tak dlouho, až měla oči zarudlé a opuchlé, zdála se mu teplá a živá, zázračně přitažlivá. Ale teď vypadala jako krásná mrtvola. „Co chceš?“ pokračoval už něžněji. „Přeješ si jet do Florencie?“ „Záleží na tom, co chci?“ zeptala se bezvýrazně. „Copak mnou nepohrdáš?“ „Alisto,“ varoval ji mnich a zbledl. „Ať na tom záleží nebo ne, chci to slyšet,“ odpověděl Will. „Chci, abys odešel.“ Podívala se na něho a její tvář byla jako maska. „Chci zpět svůj hrad. Chci, abys nás nechal žít v klidu.“ „Brinlaw je můj,“ odpověděl Will, aniž zvedl hlas. „Nikdy se ho nevzdám.“ „Pak si tedy přeji odejít. Musím.“ Chtěla bych zapomenout na všechno, co mne trápí, na věci, které jsem nikdy nechtěla vědět, říkalo její srdce. Kdybych tak mohla vrátit dobu, kdy jsem ti věřila, dostat se jen o dva dny zpátky, kdy jsem byla přesvědčena, že jsi můj a že mohu být navždy tvoje. „Nenávidím tě,“ vykřikla nahlas. Jeho výraz se nezměnil – nezáleželo mu na tom. Světlo louče mu ozařovalo rysy a jeho tvář byla současně maskou démonické krutosti i andělské krásy. „Nezabil jsem tvého otce,“ řekl. „Ale chtěl jsi ho zabít a to je skoro totéž,“ přerušila ho. „Udělal bys to.“ Nechceš mě, naléhal její vnitřní hlas. „A jestli tady zůstanu, budu tě muset zabít nebo zemřít tvojí rukou.“ „Alisto!“ vyrazil ze sebe vyděšený bratr Paolo. Willovi se sevřelo srdce bolestí. Ale v jeho tváři nebyla patrná žádná změna. „Možná mě nenávidíš,“ řekl. „Na tvém místě bych cítil totéž. Ale opustíš mě, jedině pokud mě zabiješ nebo zemřeš.“ „Svatá Marie, přestaňte!“ zvolal otřesený bratr Paolo. „Takové věci nesmíte říkat, ani jeden z vás! Nesmíte dráždit Boha takovými…“

„Jinak co?“ obořil se na něho Will. „Potrestá nás? Věř mi, starce, tak jednoduché to není.“ „Ne,“ přidala se Alista. „Není.“ „Nepřeji si, abys ses rozběhla za Geoffreym a pobízela ho, aby obléhal můj hrad,“ pokračoval Will. Mluvil s Alistou, jako by s ní byl sám. „Ale nabízím ti dohodu.“ „Jakou dohodu?“ zeptala se a udělala krok vzad. „Nebudu tě obtěžovat a ty mě přestaneš ohrožovat.“ Vešel do místnosti a otevřel truhlici. Chvíli se v ní přehraboval a konečně vytáhl meč. „Už žádné překvapivé útoky.“ Zvedl ruku. „Tvoji dýku, prosím.“ „Ne,“ odmítla a couvla. Will zbrunátněl. „Budeš raději, když si ji vezmu násilím?“ „Alisto, prosím,“ zaúpěl bratr Paolo. Alista vytáhla zbraň, kterou nosila za pasem a podala ji Willovi. „Ještě něco?“ „Ne. Máme dohodu?“ Když neodpověděla, naklonil se k ní a zamračil se. „Alisto?“ „Ano,“ řekla a snažila se ovládnout chvění v hlase. Viděl, jak zavřela oči a chvíli ji zcela ochromený pozoroval. Pak se k ní naklonil. Jeho ústa se dotkla jejích ve vlastnickém a násilném polibku a její tělo se na kratičký okamžik toužilo vzdát. Položila mu ruce na ramena… Zaslechl její vyděšené zajíknutí, ale dotkla se ho, dokonce ho pohladila po ramenou…, vzápětí ho její ostrý zub kousl do spodního rtu. Ucukl a ona ho pustila. V krásné tváři orámované rozcuchanými kudrnami měla divoký výraz. „Dobrá, lady,“ pronesl hořce a otočil se. Vyšel z ložnice s Raynardem v patách. „Alisto,“ začal bratr Paolo. „Musíš…“ „Ne,“ přerušila ho se zlobným zábleskem v očích. „Už ne. Neříkej mi, co musím.“ V jeho hnědých očích se náhle objevil ublížený pohled, což pro ni bylo ještě horší. „Prosím, bratře, nechej mě samotnou,“ požádala ho něžněji, téměř prosebně. „Běž se podívat na Druscillu.“ „Dobrá, moje drahá,“ vzdychl Paolo unaveně. Znovu ji políbil na čelo a odešel. Poslouchala Willovy vzdalující se kroky a po unavené tváři jí stékaly slzy. Pohlédla do zrcadla. Vzpomněla si, jak jí rozčesával vlasy, viděla ho tehdy v zrcadle, pozorovala ho. Zavřela oči, aby si

mohla představit jeho obličej a znovu pocítit jeho doteky. Jeho srdce bylo tehdy tak blízko, že je cítila jako svoje. Otevřela oči a znovu se podívala do zrcadla. Snažila se vidět to, co viděl Will, co si bude pamatovat. Odepjala si sponu a rozpustila copy. Pak si vlasy prohrábla prsty. Otevřela krabičku, která ležela na stolku a vytáhla malou dýku, o níž Will nevěděl. Zvedla ji, a na chvíli přidržela u tváře. Pak si vzpomněla na Willovu krvácející ránu. Nadechla se, odřízla hustý pramen černých vlasů a nechala ho padnout na zem. Chytila další…, ale nemohla pokračovat. Dýka jí vypadla z ruky, a Alista skryla tvář do dlaní a rozplakala se.

7. Kapitola

Dopis bratra Paola Bosacciho sestře Sereně: Hrad Brinlaw, 1. února 1155 Má nejdražší přítelkyně, opět se na tebe obracím se zkroušeným srdcem i myslí. Domácnost se teď rozdělila na dva tábory a já nevidím žádnou možnost, že by opět mohl nastat soulad. Moje drahá Alista je na tom špatně a já ji najednou nedokáži ničím ukonejšit. Je si jistá, že William Brinlaw nezabil jejího otce vlastníma rukama, že mu však přál chorobu a že měl radost z jeho smrti, protože získal hrad, a že ji lhal, aby ho získal, a z tohoto důvodu mu nechce odpustit. Je tu ještě něco jiného, co bys možná vyřešila, protože máš čtyři dcery. Byl bych rád, kdybys sem mohla přijet a dát všechno do pořádku, protože to je za hranicí mých možnosti. Byl jsem zvyklý myslet na Alistu jako na dítě, které má dětsky jednoduché touhy, a je pro mě velmi těžké představit si a pochopit veškeré vrstvy jejích citů, které obsahuje její vztah k Brinlawovi. Nesvěřila se mi (což je další zdroj utrpení pro nás oba), ale vím, že krátkou dobu spolu byli opravdu šťastni, ona věřila, že je s ní duchovně spřízněn a že takto ho vnímal její otec. Teď se domnívá, že se o ni nikdy vážně nezajímal a že si ji vzal jen z lítosti a mravní zásadovosti, ale že ve skutečnosti jí opovrhuje. Myslím si, že tohle přesvědčení a Brinlawova nenávist k Markovi živí oheň její nenávisti vůči němu. Už nehrozila, že mu ublíží, a neučinila ani pokus ublížit sobě (chvála pánubohu!). Věřím v její dobré vlastnosti a doufám, že to neudělá. Ale když ji vidím, tu ubohou duši, která dřív neznala nenávist, cítím, že mi puká srdce žalem. Někdy se domnívám, že je to víc, než oba dokážeme snést. Brinlaw se zřejmě raduje, že je pánem hradu, a stále věří tomu, že Alista chtěla zrušit vnucený sňatek, aby se mohla provdat za Geoffreyho de Anjou, a nic ho nepřesvědčí o opaku. Ubytoval se v

hradní věži a nechal Markův pokoj s obrovskou postelí Alistě. Jediná věc, kterou si chtěl do své malé komůrky vzít, je kožešina z vlka, kterého Alista kdysi zabila. Nevím, zda si ji vyžádal proto, že se mu líbí, nebo spíš proto, že věděl, že její ztráta Alistu raní. Alista je každopádně velice rozhněvaná, protože ta vlčí kůže byla určitým talismanem jejího otce. Ale Mark po sobě zanechal ještě mocnější symbol. Jeho mladá milenka Druscilla čeká dítě. Je nutno říci, že nový pán z Brinlawu nad tím nejásal. Váhal bych opakovat slova, která padla mezi ním a Alistou, když se o tom dozvěděl, kdyby právě z nich jasně nevyplývalo, jak bolestný je jejich vztah. Řekla mu o tom při večeři v hodovní síni, kde byla shromážděna celá domácnost, snad aby vyvolala scénu. „Je to samozřejmě dítě mého otce, „ zdůraznila. „Dru říká, že se narodí v srpnu.“ Nezklamal ji. „Ale ne v tomto domě.“ Položila nůž, jako by se bála, že jím na něho zaútočí. „ Ty bys vyhnal moji přítelkyni a nenarozené dítě mého otce z tohoto domu někam do lesů?“ „Z mého domu, lady, a ne, to bych neudělal. „ Pohlédl na Druscillu bez jakéhokoliv studu, jako by si vůbec nebyl vědom, jak hluboce ji jeho slova musela ranit. „ Ona může jít i s dítětem do kláštera nebo se vrátit do Francie nebo odkud to vlastně pochází.“ „Ať už tvému otci způsobil mrtvý král jakoukoli křivdu, je tento dům tvůj, protože jsi můj manžel díky králi, který žije, „ odpověděla Alista a vstala. „A jestli se tohle dítě nenarodí v našem domě, přísahám, že se zde už nenarodí žádné.“ Všichni viděli, jak Brinlaw zbledl, ale zůstal sedět. „ To se mi zdá dost nepravděpodobné, drahá manželko, „ pronesl docela klidně a začal krájet maso. „ Otec nebo páter ti snad neřekli, jak se dělají děti?“ „Myslela jsem, že to vím, ale mé zážitky mi nepřipomínají to, co popisovaly ženy mého otce,“ odpověděla. Sereno, žiješ ve Florencii v mnohem zjemnělejší společnosti a nedokážeš si představit reakce lid i v hodovní síni. Byli jako diváci pozorující veřejný souboj, kteří se nemohou dočkat, až poteče krev. „Ale ony měly mého otce rády, „ pokračovala Alista. Brinlaw se zasmál. „A protože se nikdy se žádnou z nich neoženil, můžeme předpokládat, že před majetkem upřednostňovaly něco jiného.“

Alista zrudla jako malina a já jsem měl chuť ho uškrtit, ať jsem kněz nebo ne. „Ale já jsem tvoje žena, a dokud budu žít, je tento hrad můj stejně jako tvůj, „ řekla. „ To dítě bude můj sourozenec a já se postarám o to, aby se narodilo a vyrostlo bezpečně ve vlastním domě.“ Brinlaw se ještě usmíval, ale oči měl vážné. „ Uvidíme. Těším se, až mě o tom budeš přesvědčovat.“ Tak vidíš, drahá sestro, jaký chaos zavládl v našem hradu. Zima byla stále krutější. Starý lord byl mrtev a nový pán byl považován buď za hrdinu, nebo ďábla – záleželo na tom, koho se člověk zeptal. Mladá paní, která jediná měla právo přiklonit se k jedné z možností, zřejmě přišla o rozum. Nikdo z těch, kdo žili na Brinlawu déle, nevěřil, že by Alista prožila románek s Geoffřeym de Anjou nebo s někým jiným, ale nově příchozí si tím byli jisti. Žádný z Willových mužů nevěřil, že by jeho pán byl chladnokrevný vrah, ale všichni sluhové z hradu a Markovi vojáci byli přesvědčeni o tom, že vraždu spáchal, ať říkal Will, nebo dokonce Alista cokoli. „Jak by ji přinutil ke sňatku, kdyby jí nezemřel otec?“ zeptala se Sofie Willova vojáka Rolfa, který jí ráno dělal v kuchyni společnost. „Zabil ho, to je nad slunce jasnější.“ „Král je jeho přítel, děvče. Nemusí nikoho zabíjet, aby prosadil svou.“ Rolf taky věděl, že kdyby se Will Brinlaw odhodlal, že Marka zabije, srazil by mu hlavu v pravé poledne uprostřed Londýna a určitě by nepoužil jed. Raději si to však nechal pro sebe. „Nezapomeň, že ho obvinil králův bratranec,“ řekla Sofie a bouchla těstem o stůl. „Jestli to vůbec něco znamená,“ zasmál se Rolf. „Král má víc bratranců než francouzský Ludvík vřídků na zadku, drahá. Nemůžeš očekávat, že bude dohlížet na každého z nich.“ „Takže sir Geoffrey je lhář?“ „Jo, a kromě toho prašivý pes.“ Rolf polkl, aby potlačil vztek. „Tvoje paní by se ho měla raději rychle zbavit, ať už si o něm myslí cokoli.“ „Podívej se, nejsem si jistá, jestli ji vůbec mrzí, že Geoffrey odešel.“ Sofie ze všech sil hnětla těsto a pokračovala: „Ty neznáš lady Alistu, nikdo z vás ji nezná. Sir Geoffrey sejí líbil, ale že by ho milovala? To určitě ne.“ Sofie moc dobře věděla, že její mladá paní pohlíží zamilovaně jen na jednoho muže – na zatraceného nového

pána. Ale raději by zemřela a byla prokleta, než aby to Rolfovi sdělila. „Je to ještě dítě a nemá v těle zrádnou ani kůstku.“ „To říkáš ty, Sofie,“ usmál se Rolf nad pohárem. „Ženy mají už od narození zrádné kosti v těle a maso, jímž jsou obaleny, může muže zničit.“ Těsto na tři bochníky chleba přistálo na jeho obličeji tak prudce, že mu zuby cvakly o okraj poháru. Bezmocně se zapotácel. „Tady máš ženskou zrádnost,“ rozesmála se Sofie. „Doufám, že se z ní brzy vzpamatuješ.“ Tato výměna názorů by možná Willovi zlepšila náladu, kdyby byl jejím svědkem. Ale Will měl starosti. „Nemůže to tak být celou zimu,“ stěžoval si Raynardovi v soukromí věžního pokojíku. Měl na mysli chování své ženy. Alista nepřeháněla svou aktivitu s vedením domácnosti a nescházela často dolů. Od veřejné hádky kvůli otcovu nemanželskému dítěti zřídkakdy zkřížila manželovi cestu. Vlastně s ním mluvila velmi málo. Dveře ložnice před ním zamykala a chovala se odmítavě. Krátce řečeno, hrála si na mučednici a jeho stavěla do role násilníka. Ať udělal Will cokoli, situaci jen zhoršil. „V celé domácnosti je chaos – už nemůžu čekat, až dostane rozum.“ „Pokud ho vůbec kdy dostane,“ dodal Raynard. Will zprvu věřil, že Alistino chování je jen projevem jejího žalu. Když trvalo měsíc, nabyl přesvědčení, že jde o trvalý stav. „Ano,“ přitakal Raynardovi a už nehodlal toto téma rozebírat. ‚Ať je to, jak chce, my všichni musíme dělat víc, než jen se choulit u ohně a vrhat na sebe nepřátelské pohledy. Proto jsem dal mužům za úkol, aby vyspravili zeď. Potřebují prostě práci.“ „Já vím, můj pane, já vím,“ řekl Raynard s pochopením. Kdyby byl na Willově místě, určitě by podobné starosti neměl. On by si už dávno vynutil novou přísahu věrnosti. Will se zařídil podle jeho rady a všichni sluhové i muži z posádky pronesli s chladnou zdvořilostí svůj slib. Po celém hradu se tajně šeptalo, že milovaná lady Alista byla strašlivě zneužita. Ty, kteří řeči šířili, by Raynard nejraději ztrestal bičem, a všichni, kteří by nenašli důvod k úsměvu, by si mohli hledat bydlení před hradem v krajině pokryté sněhem, jak Will už jednou pohrozil. A Markovu rozmazlenou dceru by zavřel do nejbližšího kláštera, kde by si mohla léčit svoji chorou duši. Když přišli na Brinlaw, očekával, že to Will udělá, protože takovým metodám se naučili společně. Ale teď se obával, že jeho přítel se

přikloní k méně uspokojivému a komplikovanějšímu řešení. „Tak co míníš dělat?“ „Dokončíme opravu zdiva, ať si stěžují, jak chtějí,“ začal Will a pohlédl na seznam. „Dáme do pořádku všechny nepoužívané místnosti, abychom zvětšili obytnou plochu. Jestli mi Jindřich pošle na zimu další rytíře, budu jim muset zajistit bydlení. Na nádvořích vybudujeme dočasné přístřešky, které budou v případě obléhání hradu sloužit vesničanům – takové, jaké jsme viděli na východě.“ „A spojíme obě posádky v jednu tím, že je budeme tvrdě cvičit. Budou nás tolik nenávidět, že už jim nezbude nenávist vůči sobě navzájem,“ zasmál se s úlevou Raynard. „S tímhle bych ti mohl pomoci, s opravou zdiva taky, ale s chodem domácnosti to bude horší.“ „Domácnost není tvoje ani moje starost,“ řekl zadumaně Will a sevřel čelisti jako před bitvou. „Ale víme, čí.“ Nahoře se hovořilo na podobné téma. „Odkud přišli?“ tázala se znechucená Druscilla. Nervózně přecházela před krbem v komůrce bratra Paola. „Vylézají snad z děr v zemi?“ Brinlaw se jen hemžil novými příchozími, jichž každý den přibývalo. Mnozí nově pasovaní rytíři krále Jindřicha, kteří neměli manželky ani válku, do níž by je mohl král poslat, přišli za Willem, aby se u něho přihlásili do služby a svázali s ním své naděje. Ještě neočekávanější byli prostí lidé, kteří se vynořovali z lesa – někdy sami, ale častěji s celými rodinami. „Myslím, že se vracejí domů,“ odpověděl mírně bratr Paolo. „Většina z nich mi řekla, že se tady narodili. Někteří starší muži tvrdí, že pomáhali otci lorda Williama stavět hrad, když přišel z Francie.“ Alista se dívala oknem ven a po těch slovech se k němu otočila. „Willův otec postavil Brinlaw?“ „Ano, samozřejmě.“ Paolo na ni upřel hnědé oči. Měla na sobě černou tuniku z hustě tkaného sukna, těžký kabátec a kalhoty. S vlasy sčesanými dozadu a spletenými do copu vypadala spíš jako štíhlý chlapec. „To jsi věděla, Alisto.“ „Věděla jsem, že starý Jindřich pasoval Willova otce na lorda, když byl hrad dostavěn,“ řekla a otočila se zase k oknu. Opřela se o zeď a paže zkřížila na prsou. „Myslím, že jsem nikdy neuvažovala o tom, kdo hrad postavil.“

„Možná že někteří z těch starých vesničanů by mohli pomáhat s opravou hradeb,“ uvažovala nahlas Druscilla. „Raději oni než otcovi nejlepší vojáci,“ souhlasila Alista. Pokud měli lidé z Brinlawu nějaké stížnosti na nového pána, týkaly se opravy hradeb. Will odmítl počkat na jaro, což by udělal každý rozumný člověk, a nařídil, aby se otvory v hradbách začaly opravovat uprostřed zimy. Většinou se na těchto pracích měli podílet Markovi muži. „Jen doufám, že nám vystačí zásoby, abychom je měli čím nakrmit,“ dodala Alista a kousla se do spodního rtu. Když otec v prosinci odjel, byly špižírny a skladovací prostory hradu zaplněné k prasknutí. Ale od té doby, co se vojenská posádka na hradu zdvojnásobila, přijeli Jindřichovi rytíři a přibyli další vesničané, z nichž většina si přinesla jen ubohé uzlíčky, se Alista strachovala. Zatím ještě byli schopni všechny nasytit – zvěřiny bylo dost a loňská úroda byla bohatá. Ale jestliže bude její manžel poskytovat přístřeší dalším příchozím, spotřebují do jara všechny zásoby. Paolo se zahleděl na stránku před sebou. „Lord William je voják,“ poznamenal neutrálním tónem. „Zřejmě si neuvědomuje, jak náročné je vést tak velkou domácnost.“ „Vůbec ho to nezajímá,“ zamumlala Alista. „V každém případě by mu to někdo měl objasnit,“ uzavřel Paolo, namočil si brk do inkoustu a začal psát další řádku. Alista se rychle otočila, ale mnich se skláněl nad psaním a tvářil se nevinně. „Třeba já, chceš říct,“ houkla na něho Alista. „Ty jsi paní na Brinlawu,“ poznamenal. „Několik let už přece vedeš naši domácnost skoro sama.“ „Stěží bych mohla tvrdit, že ty s Clarencem jste mi nepomáhali,“ odvětila. „Přesto ani jeden z nás nemá takové postavení, aby šel za lordem Williamem se záležitostmi, které spadají pod tebe,“ pokračoval Paolo. „Je to tvůj manžel…“ „Jako kdybych na to mohla zapomenout…“ „Ty ne, ale co on?“ Paolo odložil brk. „Má paní, usilovně jsem o současné situaci přemýšlel. A musím se přiznat, že během uplynulých týdnů jsem dumal ještě o něčem. Myslím, že bys měla přestat být vězněm toho muže.“ „Chceš říct, že by měla utéci?“ zeptala se Druscilla.

„To vůbec ne,“ spěšně odpověděl Paolo. „Jen by ses měla přestat ukrývat a chovat se, jako by on byl nějaký netvor, jehož se obáváš vyrušit, aby tě nepokousal.“ Druscilla tiše sykla. „Z toho, co jsem viděla, soudím, že by toho byl schopen,“ zamumlala. „Já se ho nebojím,“ prohlásila Alista. „Tak to dokaž,“ trval na svém Paolo. „Věřím, že se nebojíš, ale tvůj muž to neví. Ukaž mu, že se nenecháš ponižovat, že tvůj domov je stále tvůj.“ „Zkusila to, vzpomínáš?“ připomněla mu Dru s hořkostí v hlase. „Ne,“ přerušila ji Alista. „Napadla jsem ho kvůli sobě a kvůli otci, Dru. Kdybych pomyslela na hrad, nikdy bych to neudělala.“ Paolo měl ve tváři souhlas. Alista se musela usmát. „Ano, drahý bratře, máš pravdu. Musím si s ním promluvit.“ Osud tomu chtěl, že se Will s Alistou setkali uprostřed hodovní síně před zaujatými diváky. „Vítám tě, lady,“ zamumlal Will. Snažil se nevnímat, jak je oblečená. „Můj pane,“ odpověděla a kývla hlavou. „Musím s tebou mluvit.“ Pohlédla do napjatých tváří kolem sebe. „V soukromí.“ To bylo tak neočekávané, že se Will málem rozesmál. Ale její oči ho varovaly, že by smích nepřijala laskavě. Taky dobře věděl, jak se umí odvděčit. Byli tady jeho muži a on před nimi nechtěl vypadat jako slaboch, který nezvládne svoji ženu. „Samozřejmě,“ odpověděl a následoval Alistu do solária. Tam seděl u krbu Raynard a četl si v Markově staré knize. „Běž ven,“ nařídil mu Will bez vysvětlení. Ale kapitán se neurazil. „Myslíš to vážně?“ zasmál se, když uviděl Alistu. „Možná budeš potřebovat ochranu. Máš aspoň meč?“ „Ten nebude zapotřebí, kapitáne,“ odpověděla Alista za Willa se sladkým, ale nebezpečným úsměvem. „Už nemám zbraně, copak si nevzpomínáš?“ Byla to pravda. Raynard, který nebyl spokojený s Willovým zásahem, osobně prohledal Alistiny věci a našel další malý mečík, dýku a malý nožík, který byl dobrý tak na lov veverek. „Neřekl bych, že jsi zcela bez prostředků, má paní,“ uklonil se Raynard a odešel. „Přeješ si se mnou mluvit?“ zeptal se Will lhostejně a posadil se na židli.

„Vlastně si to nijak zvlášť nepřeji,“ odpověděla se stejnou lhostejností v hlase. „Ale… Wille, dělám si starosti.“ Ve srovnání s jejich posledními úsečnými rozhovory byl tento už teď obsažný jako vyznání lásky. „A s čím?“ zeptal se ostražitě Will. „S Brinlawem,“ odpověděla. „Máme sotva dost mouky a zeleniny, abychom přežili zimu. Jestli budeme dál přijímat pod naši střechu nové lidi…“ „Chceš, abych je vyhodil?“ přerušil ji a pak hrdě sevřel čelisti. Tohle byli lidé jeho otce – jeho lidé. Není divu, že je tady Alista nechce. Nejraději by si nasadila do hradu a do vesnice jen ty, kteří ji litují a jeho nenávidí. „Samozřejmě že ne,“ ohradila se. „Ale jako paní Brinlawu mám povinnost…“ „Odkdy pak tě zajímá tvé postavení jako paní Brinlawu?“ přerušil ji. „Skoro tě není vidět, a když se objevíš, vypadáš jako…, ani nevím, jak to říct.“ Málem se rozesmál. „Alisto, přísahám, že jsem ještě nepotkal ženu, jako jsi ty.“ „Srdečné díky, můj pane.“ Vysekla mu ironickou poklonu. „Pokud ti slíbím, že si obléknu ženské šaty, slíbíš ty mně, že nás nenecháš zemřít hlady?“ „Nehrozí nám smrt hladem,“ zavrčel. „Odpusť mi, můj pane, ale vedla jsem domácnost od dětských let a myslím si, že ano,“ trvala na svém. „Oslovuješ-li mě ‚můj pane‘, zní mi to jako nadávka. Chci tě požádat, abys mě oslovovala Wille, jestli ti to nevadí.“ Pohlédl stranou. „Wille, jestli to tak půjde dál, v dubnu budou muset sluhové drtit žaludy, aby z nich upekli chleba,“ odpověděla. „Nepochybně se vyznáš ve vojenských záležitostech, ale v tomto musíš věřit mně. Maso možná seženeme, ale obilí dozrává jen v létě a mouka se nezíská vystřelením šípu.“ Pohlédl na ni a všiml si, že v koutcích úst sejí usadil škádlivý úsměv. Z očí jí koukalo uličnictví. „Skutečně,“ zamumlal, a aby se nemusel usmát, raději se ještě víc zamračil. „Pošlu králi žádost o příděl zrní, abych měl čím nakrmit jeho rytíře…“ „To je pravděpodobně důvod, proč je poslal nejdřív sem,“ řekla. Pak ji napadla temnější myšlenka. „Ale možná si myslí, že ti dluží laskavost.“

„Víc než jednu,“ souhlasil Will. „Vyšlu okamžitě posla se žádostí.“ „Pak se tedy půjdu převléci do šatů,“ odpověděla rychle a znovu se krátce uklonila a obrátila se ke dveřím. „Alisto, počkej.“ Nemínil se ponižovat tím, že by ji pronásledoval, ale ulevilo se mu, když se zastavila. „Kvůli mně nemusíš nosit ženské šaty.“ „Nebudu si je oblékat kvůli tobě, ale kvůli Brinlawu,“ řekla pravdivě. Stále k němu byla otočena zády. „Nechci, aby si ti noví rytíři mysleli něco špatného o našem hradu nebo o mém otci kvůli mým zvykům.“ Otočila se a pohlédla na něho. „Kromě toho, nepotřebuji kalhoty, když nemám meč.“ „Chceš mě kárat za to, že jsem ti ho vzal?“ zeptal se překvapeně a zasmál se. „Považuješ mne, ženu, za takovou hrozbu?“ odpověděla otázkou. „Ano, lady. Jsi úskočná. Už jsi zapomněla, kde jsem získat tuhle jizvu?“ To ji zarazilo, ale jen na chvilku. Řezná rána, kterou mu způsobila, se už zahojila, ale zůstala mu po ní purpurová jizva. „Vzpomínám si na to dobře, nezískal jsi ji však díky mé úskočnosti,“ řekla s hořkostí v hlase. „Přála bych si, aby moje jizvy byly také tak dobře viditelné. Pak by sis možná nepřipadal tak ublížený.“ „Tvoje jizvy jsou dobře vidět, drahá, buď si jistá,“ odpověděl. „Nikdo z tvé domácnosti se na mě skoro ani nepodívá.“ „Proto chceš zaplnit můj domov cizinci?“ Z jejích očí i postoje najednou zmizela lhostejnost – tohle byla zase čarodějka, s níž se oženil. „Proto jsi udělal z vojáků mého otce zedníky?“ „Tvůj domov?“ zeptal se a rozhořčil se stejně jako ona. „Podle jakého práva? Díky autoritě koho? Falešného zloděje a uzurpátora, který ho ukradl čestnému rytíři, jemuž pak ukradl i život…“ „Pak je to opravdu můj domov,“ vykřikla Alista bez slz. „Protože totéž se dá říct i o mně!“ „Ano, a podívej se, jak draze jsem zaplatil za svůj hřích!“ křikl na ni. Když se na něho tehdy vrhla s mečem, zuřil, věděl však, že v její bláznivé odvaze je šílená odhodlanost a že on bude ničemou, ať udělá cokoli. Byl to poctivý boj; a vztek, který cítil, byl jasný a správný, byl to určitý druh svobody. „Ještě ne dost, drahý,“ štěkla na něho zlostně. ‚A přece si myslíš, že bych ti měl vrátit meč!“ Přistoupil k ní blíž. Jeho tvář byla jen několik centimetrů od její.

„Stěžuješ si, že muži tvého otce musí opravovat hradby. Nepochybuji, že tě rmoutí, že jsem nepověřil zabijáky, kteří přísahali mému nepříteli, aby hlídali můj majetek…“ „Můj otec nebyl tvůj zapřísáhlý nepřítel, dokud jsi ho z něho neudělal,“ obořila se na něho prudce. „Dodržoval by mír krále Jindřicha až do soudného dne, kdyby ses nepokusil vzít mu jeho panství.“ „Neměl žádné svoje panství, které bych mu mohl vzít.“ Will se tvářil přísně a oči měl jako led. „A nepřítelem jsem nemínil tvého otce.“ Na chvíli se zarazila a pak se na její hezké tváři objevil křivý úsměv, který ho nijak nepotěšil. „Opravdu,“ řekla pomalu. „Moji vojáci už nejsou o nic víc vrahy než zedníky, ale je pravda, že kvůli tobě mohou učinit výjimku.“ Otočila se a chtěla odejít, ale Will ji chytil za paži nad loktem. „Pusť mě!“ vykřikla a zlostně se na něho podívala. „Nepustím.“ Políbil ji tak prudce, až ji to zabolelo. Držel ji, přestože se vzpírala a zápasila. Stiskl ji ještě silněji. Alista cítila spravedlivý hněv, ale tělo ji nechtělo poslouchat. Chce mě, proběhlo jí hlavou a v srdci pocítila hořkou radost. Je moje, pomyslel si Will. Rukama vklouzl pod těžkou vlněnou tuniku a dotkl se její teplé kůže. Alista se zachvěla. Znovu ji políbil a zcela ovládnutý touhou ji nedočkavě položil na stůl. Přerušil polibek, aby ji mohl polaskat na hrdle, a Alista otevřela oči. Viděla stíny, které vrhaly plameny z krbu na strop. Plameny se podobaly ohni, jenž se jí rozhořel v těle. „Dost,“ vydechla a opřela se do Willových ramenou. Konečky prstů zarývala do pevných svalů, aby se od něho osvobodila. „Dost, prosím…“ Znělo to tak úzkostlivě, že Will ustal, třebaže se musel přemoci. „Co je?“ zeptal se a v hlase mu zněla něžnost. Dotkl se její tváře. „Copak je?“ „Nedotýkej se mě!“ vykřikla a odmrštila jeho ruku. Svezla se na zem a rozplakala se mu u nohou. Dřepl si, aby se jí dotkl, a ona ho znovu odmrštila. „Nechej mě být!“ vzlykala a zakrývala si tvář zkříženými pažemi jako dítě. Willovi se sevřelo srdce i přes zlobu, kterou cítil. „Prosím, Wille, nechej mě být.“ „Alisto?“ Na prahu se objevila Dru. „Co jsi jí udělal?“ zeptala se Willa plna odvahy, protože cítila zlost.

„Nic,“ hlesla plačící Alista a Will se postavil. „Nic mi neudělal, Dru, přísahám. Běž.“ „Půjdu,“ řekl Will rychle. Cítil rozpaky i vztek a přál si, aby měl před sebou nepřítele, jehož by mohl zabít. Snažil se ignorovat Druscillin vyčítavý pohled a Alistiny vzlyky a dal se na ústup. „Chérie, prosím, svěř se mi,“ prosila Dru a s obdivuhodnou grácií, navzdory svému stavu, poklekla k Alistě. „Co se stalo?“ „Nic,“ odpověděla Alista, rozpačitá a nešťastná. „Je mi dobře. Jsem blázen, aleje mi dobře.“ „Není.“ Dru vytáhla sněhobílý lněný kapesníček a podala jí ho. „Teď si utři oči a řekni mi, co se stalo.“ „Will mě políbil,“ přiznala Alista a sevřela kapesník v ruce. „Snažil se… Dru, já nemohu.“ „Tak s ním raději rychle skoncuj,“ radila jí rychle hezká blondýnka, „protože brzy to udělá znovu.“ „Už jsem se o to pokusila, pamatuješ?“ vzlykla Alista a vstala. Druscillina zlost ji přivedla k rozumu rychleji než prudký políček. „Nemyslím to doslova,“ uklidňovala přítelkyni Dru. „Samozřejmě ho nemůžeš rozsekat na kusy.“ Posadila se na židli a zvedla Raynardovu knihu. „Kdybys stále neodmítala sdílet s ním lože, mohlas mu už dávno proříznout hrdlo.“ Alista se zasmála. „Myslím, že kapitán Raynard by hned věděl, že jsem to byla já.“ „Pak tedy zbývá jed,“ pokračovala Dru nevzrušeně a odložila knihu stranou. „Trávíš dost času v kuchyni. Mělo by být dost jednoduché zařídit to tak, aby na tebe nepadlo podezření. Prostě by onemocněl a zemřel.“ Jako můj otec, pomyslela si Alista, ale neřekla nic. Rozum jí říkal, že Will Marka nemohl otrávit, ale stále se nemohla zbavit pochybností. Její otec býval tak silný a Will zas tolik toužil po Brinlawu… „To nemůžu,“ řekla nahlas a zavrtěla hlavou. „Zabít ho v čestném souboji je jedna věc, ale zavraždit ho – to je něco jiného.“ „Jsi snad rytíř, abys mohla uvažovat takto?“ vyštěkla na ni Dru. „Ať se ti to líbí nebo ne, chérie, jsi žena a musíš použít to, co máš k dispozici. Buď ho chceš vidět mrtvého, nebo ne. Jestli ano, zabij ho. Pokud ne, lži mu a smiř se s ním.“ „Vynikající možnosti,“ odpověděla Alista a pocítila nevolnost. „To mi připomíná, že bych ti nikdy neměla zkřížit cestu, Dru.“

Dru se usmála. „Nemusíš se bát, chérie,“ ujistila ji. „Tobě z mé strany nic nehrozí.“ S další skupinou londýnských rytířů přišel na hrad i trubadúr. Byl to veselý mladý muž, který měl nadání spíš k uličnictví než k melancholii. Když po večeři zpíval v hodovní síni, zachytil pohled Dru a okamžitě se beznadějně zamiloval. Pěl nekonečné balady opěvující modrooké blondýnky. Dru považovala jeho vystoupení za okouzlující a odměňovala ho zářivými úsměvy. „Ten trubadúr je nanic, můj pane,“ stěžoval si po půlhodině Raynard. „Zná jen jedinou píseň.“ „To ne, kapitáne,“ ohradil se trubadúr a uklonil se. Smích utichl. „Uvidíme, jestli se ti tohle bude líbit víc.“ Ještě jednou se uklonil, tentokrát před Alistou a spustil: „Moje pravá láska má vlasy jako havraní křídla, její oči jsou jako potemnělé hvězdy. Ani klid, ani radost jí nemůže přinést moje srdce, když odpočívá v mých pažích. Jiný drží v zajetí její duši, je uvězněna slibem. Kamenný val, rozpadlá zeď – ukončily její lásku. Ale on zjistí, že mu byla nevěrná, Stejně jako já. Její polibek je však i po tisící nový a moje srdce patří jen jí.“ Během zpěvu se Willův obličej stále víc zachmuřoval a změna byla patrná i na tváři jeho kapitána, jenž se stále víc usmíval. Naopak Alista by se nejraději ukryla pod stůl. „Ta píseň se mi velice líbila,“ řekl Raynard, když trubadúr skončil. „Kdy jsi ji složil?“ „Nedávno,“ odpověděl trubadúr. „Vlastně ji složil králův bratranec a královně Eleonoře se velice líbila.“ „To věřím,“ zasmál se sir John Tweedy, jeden z nových rytířů. „Londýn se teď změnil v Akvitánii a hemží se spoustou romantických mladíků, kteří jsou zamilovaní do královny. Král Jindřich říká, že se už bojí jíst na vlastním dvoře, neboť se dusí pachem koňského trusu a okvětních lístků růží.“

Alista vstala, ale Will ji chytil za zápěstí. „Který bratranec?“ zeptal se zdvořile. „Geoffrey,“ informoval ho jiný rytíř dřív, než mohl odpovědět trubadúr. „Druhý manžel jeho matky je bohatý jako král Midas. Je to vlámský kupec a platí mladému Geoffreymu královsky za to, že zůstává v Anglii. Geoffrey nemá žádný hrad, takže se zdržuje u dvora. A je to hezký chlapec. Všechny dvorní dámy ho milují.“ „Kolik by se mu muselo zaplatit, aby se vrátil do Francie?“ zamumlal Raynard. „Jsme prostí venkovští lidé, trubadúre,“ řekla Druscilla a pohlédla se sympatiemi na ztrápenou Alistu. „Podobné moderní písně urážejí naši morálku. Neznáš píseň o dámě, která miluje svého právoplatného manžela?“ Trubadúr viděl, jak jeho lordstvo drží manželku a ta stojí jako přimražená, a to urazilo jeho citlivou uměleckou duši. „Jednu znám,“ odpověděl. „Ale není to…“ „Zazpívej ji,“ nařídila mu Dru, než stačil dokončit větu. Trubadúr pohlédl ke stupínku a přejel pohledem krásnou brunetu, jejíž manžel se tvářil, jako by ji chtěl zabít. „Jak si přeješ,“ řekl a zvedl loutnu. La la la la la la la la sokol odnesl mého druha! Zvedl ho nahoru a sletěl s ním dolů, odnesl ho do sadu. V tom sadu byl dům, ověšený purpurovým a černým flórem. A v tom domě bylo lože, potažené zlatým a rudým suknem. A v tom loži ležel rytíř a krvácel z rány den a noc. A u nohou toho lože ležel pes a lízal krev, která stékala dolů.

U lože klečela dívka a plakala den a noc. A u hlavy postele stál kámen, v němž bylo vyryto corpus christi. La la la la sokol odnesl pryč mého druha. Při prvních tónech písně se Alista znovu pokusila vstát, ale Will ji stále držel za zápěstí. Snažila se zůstat klidná, když se však píseň začala opakovat, už to nemohla vydržet. Vzala nůž na maso a klepla Willa rukojetí přes prsty. Se zaklením ji pustil a ona se rozběhla hodovní síní, jak jí to jen těžké suknice dovolovaly. Will zapomněl na zraněnou ruku a na všechny kolem a vyrazil za ní tak rychle, že shodil židli. Clarence položil vyděšenému trubadúrovi ruku na rameno. „Možná si budeš chtít vybrat jiné zaměstnání.“ Will pronásledoval Alistu chodbou, ale dostihl ji až u schodiště. „Nechej mě být!“ vykřikla a ohnala se po něm. V mysli jí křičeli sokoli. Uprostřed byl jeden bílý, který stoupal stále výš a odnášel si duši. „Nemáš šanci,“ štěkl na ni Will a přitiskl ji ke kamenné zdi. „Napsala jsi mu? Kdo je jeho špiclem? Kdo ti přináší jeho dopisy?“ „O čem to mluvíš?“ zeptala se. „O Geoffreym, ty malá čarodějnice,“ křikl a pohlédl na ni. Svíral jí zápěstí. „Mám ti to zazpívat?“ „Ano, můj pane, to by pomohlo,“ zaječela na něho. „Možná že potom bys nevypadal jako hlupák!“ Přicházela o rozum a tenhle blázen se stále zajímal o Geoffreyho. Neuvěřitelné… „Možná jsem hlupák, ale ne tak omezený, jak si myslíš.“ Jeho sevření zesílilo a naklonil se blíž. „Teď mi řekni…“ „Nemám ti co říct,“ vmetla mu do tváře. „Jako že Kristus bude mým soudcem, poslední, co vím o Geoffreym, je, že utekl. A to vím od tebe.“ Jeho tvář byla tak blízko její, že si to ani neuvědomovala a jeho oči se staly součástí chaosu, který jí vířil v hlavě. Tiskla mu ruce na hruď, jako by ho chtěla od sebe odstrčit, ale vtom sevřela prsty jeho košili, jako by ho u sebe chtěla přidržet. „Jestliže chceš

někoho potrestat zatuhle píseň, vyprav se do Londýna a vyzvi ho na souboj! Klidně ho zabij, jestli chceš. Je mi to jedno.“ Zasmál se. „Myslíš, že jsem takový hlupák…?“ „Ano, a jestli mě nepustíš, tak si budu myslet, že jsi i násilník,“ odsekla. Přivřel oči a musel si přiznat, že ho zahnala do kouta. Chtěl z ní dostat pravdu a předpokládal, že lže a že lhát nevydrží. Teď však nevěděl, co si má myslet. „Jak chceš, má paní,“ odvětil chladně a pustil ji. Viděla mu na očích, že mu ublížila a že za maskou vzteku je zdrcený člověk. Cítila pohnutí. „Wille, ne,“ řekla tiše a políbila ho na tvář. Chytila jeho tvář do dlaní, políbila ho na oční víčka a na čelo a on se k ní sklonil. Najednou zapomněl na všechno. Chtěla ho políbit na ústa… „Ne,“ odstrčil ji a udělal krok vzad. Vypadala tak nevinně, dívala se na něho očima plnýma žalu a také citu, jejž by blázen mohl považovat za lásku. Potemnělé hvězdy, tak se hovořilo v Geoffreyho písni o jejích očích. Jsou potemnělé z černoty duše, nebo žalem? V každém případě věděl, že příčinou je on. „Jak to můžeš hrát na dvě strany „Alisto?“ Té noci se mu zdálo o sokolech. Probudil se a stále slyšel jejich křik. Bylo to smutné volání, které se měnilo ve vzlyky a vycházelo z jeho pokoje. Protřel si oči a uslyšel slova v nějakém podivném jazyce, který spíš připomínal zpěv nebo pláč a nevycházel ze sokola, ale z ženy, z Alisty, která bušila a škrábala na zamčené dveře věže. Seběhl po krátkých schodech a odstrčil závoru. „Alisto,“ zvolal a otevřel dveře. Alista mu padla do náruče. „Chci otce,“ plakala a snažila se protáhnout kolem něho, aby mohla po schodech nahoru. „Musím najít otce…“ „Pšt,“ tišil ji Will. Zvedl ji do náruče a přenesl do jejího pokoje. „Měla jsi zlý sen, drahoušku.“ „Ne!“ odporovala, ale byla v jeho objetí úplně vláčná. Pažemi ho objímala kolem krku. „Jsem vzhůru, a přesto sním.“ „Pšt…“ Položil ji na Markovu postel a ulehl vedle ní. Objal ji oběma pažemi. „Spi,“ zamumlal a v hlase mu zněla láska. Políbil ji na tvář. „Můžeš mě nenávidět zase ráno.“

Příštího dne ráno stáli Clarence s bratrem Paolem před Alistinými dveřmi a uvažovali, co mají dělat. Nikde nemohli najít Willa Brinlawa a moc ho potřebovali. „S dovolením,“ řekl Raynard, který se k nim připojil. Rychle zaťukal na dveře. „Má paní?“ Po chvíli se ozval váhavý hlas. „Ano?“ Raynard mrkl na mnicha. „Neviděla jsi svého manžela?“ zeptal se zdvořile. Nastala další pauza. „Ano.“ „Až ho zase uvidíš, vyřiď mu, ať sejde na nádvoří,“ požádal ji Raynard. „Něco se stalo a on to musí vidět, aby uvěřil.“ Alista s Willem zírali jeden na druhého a ve tvářích měli směs naděje a strachu. Alista si matně vzpomínala, že ji držel v objetí a ještě v ní byla čerstvá vzpomínka na děsivý sen, ale neuvědomovala si, že šlo o realitu. Něco jí řekl, políbil ji na tvář… Vzhlédla k němu a setkala se s jeho očima. „Wille…“ „Půjdu se podívat, o co jde,“ řekl rychle a vstal. „Wille, počkej!“ Ale Will už byl za dveřmi, které se za ním zabouchly. Raynard měl pravdu. Venku na zasněženém nádvoří stál proti posádce hradu jakýsi trpaslík. Will k němu přistoupil a pohlédl mu do tváře. Nebyl to trpaslík, nýbrž desetiletý hoch s mečem, dlouhým jako chlapec samotný. Seděl na válečném koni, který by se mohl směle měřit s Markovým Goliášem. Will si nejprve myslel, že hoch přijel sám, z hromady pokrývek na koňském hřbetu se však ozval zoufalý pláč. „Přejel přes padací most, jako by chtěl dobýt Jeruzalém,“ ohlásil jeden ze strážných Willovi. „Jste všichni hluší nebo hloupí?“ zakřičel hoch. „Copak mi nikdo neodpoví?“ Will k němu přistoupil, a než se malý vzpamatoval, vykroutil mu meč z ruky. „Já jsem pán tohoto hradu,“ zahlaholil a meč odhodil. „A tvoji otázku jsem neslyšel.“ Chlapec padl do sněhu na kolena, ale ve tváři měl nepokořený výraz. „Promiň mi, můj pane,“ omluvil se zdvořile. „Já jen hledám Williama Brinlawa.“ Will se na něho zadíval a snažil se uvědomit si, jestli ho už někdy viděl. Pozoroval tvář s jemnými rysy posetou pihami a divoké houští narudlých rozcuchaných vlasů… Něco na chlapcově podobě mu bylo

známé, nedokázal ho ovšem zařadit. S dětmi se stýkal málokdy. „Co mu chceš?“ Chlapec vzhlédl a podíval se na hromadu houní na sedle koně, odkud se ozývalo stkaní. „Jeho neteř potřebuje ochranu.“ V té chvíli vyběhla ven Alista. Ještě si zapínala plášť, který si přehodila přes chlapecké oblečení. Zvolila je proto, že bylo jednodušší. Will stál na konci padacího mostu a bavil se s dítětem. „Co se děje?“ zeptala se Alista Druscilly, která stála ve dveřích. „Nevím,“ odpověděla Dru a zvědavě se dívala na Willa. „Ten hoch mu před chvílí vyhrožoval. Myslíš, že ho Will zabije?“ „Nebuď blázen,“ pokárala ji Alista. Věděla o Willovi málo, ale nedokázala si představit, že by mohl zranit dítě. Nechala Dru stát ve dveřích a zamířila k Willovi. Ten právě zvedal z koňského sedla další dítě. Byla to malá tří čtyřletá dívenka. „Jmenuje se Nan,“ řekl chlapec a nervózně se podíval z ženy na muže. „Prosím, je tady William Brinlaw?“ „On je Will Brinlaw,“ představila Willa Alista a položila chlapci ruku na rameno v uklidňujícím gestu. Podívala se na Willa, který držel v náruči holčičku. „Jak se jmenuješ, chlapče?“ „Tarquin,“ odpověděl a překvapeně na ni pohlédl. „Já jsem Alista,“ řekla s úsměvem. „Vítej na brinlawském hradu.“ Nan šla k Willovi bez jediného protestu a slzy jí oschly. „Pozdravení,“ ozvala se a objala ho oběma pažemi kolem krku. „Bolí mě zadek.“ „To se nedivím,“ zasmál se bezmocně Will. Měl pocit, jako by ho právě udeřil do hlavy sám bůh. To je jeho neteř? Dcera May? „Jedeme z Londýna bez zastávky,“ vysvětloval Tarquin a stále se díval na tu podivnou krásnou ženu převlečenou za chlapce. „A předtím do Londýna z Cornwallu.“ „U všech svatých!“ vykřikla Alista a snažila se nevnímat, že Will drží malou Nan jako zlatý poklad, a nevidět v něm Marka, který se na ni dívával se stejnou láskou. Snažila se nevzpomínat na to, jak k ní otec býval něžný. „No tak, pojďme dovnitř,“ pobídla všechny. „Je to zázrak, že jste se sem vůbec dostali.“ V hodovní síni jim Tarquin nad tácem plným jídla oznámil, že Nanin otec je mrtev. „Byl opilý a zřítil se ze schodů,“ řekl a vzápětí si ukousl obrovské sousto. „Zlomil si ten svůj tlustý vaz.“

Alista se s úzkostí podívala na Nan, ale dítě vypadalo ve strýčkově náruči docela spokojeně. „A čím byl tobě?“ zeptal se Will chlapce trochu laskavějším tónem. „Byl to tvůj pán?“ „Něco takového,“ odpověděl Tarquin a zadíval se mu do očí. „Máma tvrdila, že jsem jeho syn.“ Znovu si ukousl chleba. „Ne že bych na to byl pyšný.“ „Jsi chytřejší, než se zdáš,“ zabručel Will. Sám sloužil u chlapcova otce jako páže a vydržel tam něco přes měsíc. Pak zjistil, že bude ve větším bezpečí, přidá-li se k otci na válečném tažení. „Wille!“ zvolala káravě Alista. S Dru dohlédla na to, aby se děti umyly. Nan teď byla hezká jako cherubínek. Ale nové šaty neodstranily modřiny na Tarquinově tváři a kostnatých žebrech a odřeniny na zápěstích. „To nebyl v Cornwallu nikdo, kdo by vám pomohl? Nemohli s vámi nikoho poslat?“ „Nečekal jsem, až se rozhodnou.“ Hoch pohlédl na Alistu, jako by se obával, že ji vyleká. „Slyšel jsem jeho přátele, jak se domlouvají. Chtěli hrát kostky o moji Nan.“ Alista se opravdu vyděsila. „U všech svatých…“ „Měli v úmyslu přivést kněze, který by vítěze zasnoubil s Nan a získal by tak její hrad,“ vysvětloval Tarquin. „Spěchali, protože věděli, že lord Will se vrátil do Anglie a chce si udělat jméno…“ Tarquin se zarazil a začervenal se. „Nebo něco takového,“ zamumlal do poháru. Alista se podívala na Willa, ale ten se raději hrdě odvrátil. „Takže sis řekl, že mě vyhledáš,“ utrousil Will a mimovolně utřel Nan mastnou bradu svým rukávem. „Slyšel jsem, že jsi s králem, takže jsme vyrazili do Londýna,“ vysvětloval Tarquin. „Ale když jsme tam dojeli, všichni říkali, žes odjel na sever na Brinlaw.“ „Pořád ještě nemůžu uvěřit, že jsi celou cestu zvládl sám,“ divila se Alista. „Jsi velmi statečný, Tarquine, a tvoje sestřička může být šťastná, že tě má.“ Chlapec se na ni podíval s čistou a nelíčenou láskou a pak zase nasadil zamračený výraz. „Nemohl jsem ji nechat těm mizerům napospas,“ zamumlal. „Je to moje nevlastní sestra a není její vina, že měla takového otce.“ Pohlédl úkosem na Willa. „Její matka byla laskavá a krásná dáma.“ „Ano, to byla,“ souhlasil Will a zamračil se stejně jako chlapec. „Vůbec jsem nevěděl, že měla dítě.“ „Nechtěl to dát ve známost, protože Nan byla děvče, a tak…“

Hoch si olízal z prstů poslední zbytky mastnoty. „Ale vy jí poskytnete bezpečí, že? Lady May vždycky říkala, že ty to dokážeš.“ „Samozřejmě že to dokážeme,“ odpověděla Alista za Willa. „A ty nám pomůžeš.“ „Ne, má paní, já ne,“ vyjekl Tarquin rychle a vstal od stolu. „Jsem na cestě…, ten kůň je můj.“ „Jistěže je kůň tvůj,“ řekla zmatená Alista. „Ale musíš být vyčerpaný.“ Vstala a přistoupila k němu. „Zůstaň u nás a odpočiň si, alespoň na čas. Nan by se bez tebe cítila špatně v cizím domě, ať už s ní budeme zacházet jakkoli laskavě.“ Nan se jako na přání rozplakala. „Tarquine, ne!“ vzlykla a vztáhla k němu ruce. „Neopouštěj mě!“ „Hloupé děvče,“ zamumlal Tarquin a přivinul ji do náruče. Dívenka byla jen o třetinu menší než on, ale hoch ji zvedl jako pírko. „Přestaň plakat. Bude mě bolet hlava.“ „Nesmíš odejít!“ plakala Nan a tiskla se k němu. „Nikam nepojedu,“ sliboval a pohupoval ji v pažích. „Jsem tady, Nan, a zůstanu, to přísahám. Zůstanu tady.“ Malá se nakonec utišila a položila si hlavu na jeho kostnaté rameno. „Dru, odvedeš děti nahoru?“ zeptala se Alista přítelkyně, která všechno sledovala od svého vyšívání. „Ta ubohá dívenka je vyčerpaná.“ „Pojď se mnou, sire rytíři,“ vyzvala Dru chlapce s náznakem flirtu. „Odneseme tvoji malou dámu, aby si trochu zdřímla.“ „Wille, nemůžeme ho nechat odejít,“ naléhala Alista, sotva odešli. „Copak to nevidíš? Týrali ho.“ „Udivilo by mě, kdybys žádala opak,“ odpověděl Will. „Samozřejmě že nikam nepůjde, nemůžeš s ním však zacházet jako s dítětem. Nesnese to – považuje se za muže.“ Něco v jeho hlase ji zarazilo. „Jeho otec byl opravdu netvor?“ Will se hořce usmál. „Žádný netvor, lady, jen muž. A velmi hloupý.“ Upil z poháru. „Když můj otec upadl v nemilost kvůli věrnosti královně Matyldě, muž, který si měl vzít May, zrušil slib a oženil se s jinou. Můj otec byl ve Francii s Jindřichovou matkou a moje matka zůstala v klášteře v Anjou se dvěma téměř dospělými dětmi a bez peněz. May se nechtěla stát řádovou sestrou, neměla na to povahu.“ Jeho tón byl příjemný, ještě nikdy tak nemluvil, ale jeho oči vypovídaly o něčem jiném. „Matka si myslela, že dělá správně. Bruel – Nanin otec – byl její vzdálený bratranec, přeběhlík, který

nikdy nezůstal věrný žádné straně. Napsala mu a přesvědčila ho, aby se oženil s May a mě si vzal k sobě jako páže, abychom se oba mohli vrátit zpět do Anglie.“ „Myslím, že všechno nešlo tak, jak doufala,“ řekla Alista a posadila se. „Pro jemnou bytost, jako byla May, neměl žádné využití a já…,“ vyhrnul si rukáv, aby jí ukázal klikatou jizvu na zápěstí, která uzavřela ránu kdysi hlubokou až na kost. „Svazoval mě, abych ho kvůli ní nezabil.“ „Tarquin má stejné jizvy,“ řekla tiše a něžně se dotkla zápěstí. Ona v té době žila tady na Brinlawu, hrála si v jejich zahradě, spala v Maině posteli, byla rozmazlovanou princezničkou… „Nakonec jsem se vysvobodil a utekl za otcem,“ skončil Will. Její dotek ho rozpálil. Vlastně se ještě nevzpamatoval z pohledu, který na něho vrhla, když je Raynard ráno vzbudil. Vyslovila jeho jméno, sáhla na něho. Opustil pokoj jako zbabělec dřív, než ho mohla očarovat, než se k ní mohl přiblížit a pocítit její odmítnutí. Ale teď se ho dotkla znovu a něžněji. Byla k němu tak něžná kvůli jemu samotnému, nebo kvůli chlapci? „Nebyl jsem tak statečný jako Tarquin. Bojoval jsem s Jindřichem proti tvému otci, když jsem dostal zprávu, že May zemřela.“ V koutcích mu zacukalo. „Pokud ti někdo někdy bude tvrdit, že křižácká výprava očistí člověku duši, můžeš se mu vysmát, protože je to lhář.“ Stiskla mu ruku. „Ale ty sis nešel očistit svoji duši,“ řekla něžně Alista. „Ty jsi šel zachránit Mainu.“ Pohlédl na ni beze slova v úžasu nad tím, že mu nahlédla až na dno srdce a dotkla se pravdy. „A teď zachráníme její dítě.“ Will s Raynardem se rozhodli, že Raynard odjede na Bruel, vyžene Bruelovy přisluhovače a nechá tam posádku. „Jak dlouho budeš pryč?“ zeptala se Druscilla, která ho pozorovala, jak se chystá na cestu. To nevím,“ odpověděl Raynard a prohlížel si kuši. Dru opustila vyšívání a objevila se ve zbrojnici, takže se měl na pozoru. „Záleží to na tom, co tam najdu.“ „Ale vrátíš se,“ řekla. Nemohl si pomoci a musel se usmát. „To nikdo neví, miláčku. Taky bych si to přál, chtěl bych tady být kastelánem. Budu ti chybět?“

„Tak jako mi chybí bolest zubů,“ odsekla. „Přeji ti šťastnou cestu a nespadni z koně.“ „Druscillo, počkej!“ Přiběhl za ní ke dveřím a chytil ji za paži. „Možná že ty mě postrádat nebudeš,“ zašeptal a dotkl se její tváře. , Ale já budu moc postrádat tebe.“ „A co ti bude scházet víc?“ zeptala se s vážnou tváří. „Moje opovržení, nebo výsměch?“ „To se nedá říct,“ odpověděl a naklonil se k ní. „Líbí se mi obojí.“ Políbil ji a skoro očekával políček, ale ona mu políbení vrátila s překvapivou něžností. Když se odtáhl, spatřil v jejích očích slzy. „Říkala jsem ti, že mě chceš políbit,“ usmála se škodolibě. „Bezpečnou cestu, Raynarde.“ Když Will procházel kolem dveří hlavní ložnice, uslyšel zpěv. Alista zpívala ve stejném jazyce, kterým hovořila při otcově pohřbu. Ale tahle píseň nebyla smutná ani strašidelná, ale něžná – byla to ukolébavka. Will položil ruku na dveře…, píseň zněla tak mírumilovně, téměř šťastně. Nechtěl ji přerušit zaklepáním. Teď se vracel z obhlídky opět kolem ložnice a všiml si, že těžké dubové dveře jsou pootevřené. Strčil do nich. U ohně na zemi uviděl prázdný kavalec. Tarquin zabalený do pokrývky ležel v nohách postele. Will se na něho stěží mohl hněvat. V jeho věku by dal nevímco za to, kdyby mohl ležet v nohách postele takové ženy.. Alista byla krásná. Ramena měla odhalená a jednu paži měla položenou na pokrývce, kterou zakryla Nan. Dívenka byla spokojeně schoulená pod Alistinou bradou a tiše chrápala. Její ochránce spal taky, rty měl pootevřené a oddechoval zhluboka a pravidelně. Will se opatrně posadil na kraj postele, protože najednou pocítil slabost v nohou. „Je mi to líto,“ zašeptal a sklonil se k Alistě a políbil ji na tvář. Zamrkala, ale neprohrála se úplně. „Pojď do postele,“ zašeptala a chytila ho za ruku. „Je mi zima.“ Usnula s jeho rukou ve své. Will pomalu vyklouzl z bot a ulehl vedle ní.

8. kapitola

„Má paní?“ ozval se Alistě do ucha tenký hlásek. „Alisto? Jsi vzhůru?“ Alista otevřela oči a uviděla Nanin nosík. „Teď už ano,“ zašeptala a usmála se. Měla děti moc ráda a tahle holčička byla zřejmě dobrosrdečná, což byl zázrak, vezme-li se v úvahu, kde a jak dosud žila. „Podívej,“ řekla Nan s očima rozšířenýma zvědavostí a vzrušením. „Můj strýček spí.“ Alista zvedla hlavu, aby se podívala. Matně si vzpomínala, že Will přišel, ale domnívala se, že se jí to jen zdálo. Avšak její manžel tady spal, oblečený, i když bez bot. „Ano,“ odpověděla a znovu si lehla. Pocítila podivnou směs úlevy a pochopení. Nan se překulila a podívala se na strýce. „Není hezký?“ zeptala se a položila mu ručku na tvář. Alista se musela usmát. „Ano, je,“ souhlasila. „A teď ještě spi.“ Will otevřel oči s prvními paprsky svítání. Nan mu teď ležela schoulená jako ježek pod bradou s palcem v ústech a chrápala. Vstal a opatrněji odsunul k Alistě. „To je v pořádku,“ zamumlala Alista ze spánku a dítě se k ní přitulilo. Políbila je na temeno hlavy. Will se sklonil a políbil Alistu na ústa. „Určitě,“ zašeptal. Tarquin byl už vzhůru a choulil se u ohně. Pozoroval nejslavnějšího rytíře světa a nevěděl, co si má myslet. Will Brinlaw nevypadal zvlášť šťastně, vlastně se na svoji dámu mračil tak, že hoch cítil chvění v okolí žaludku. Jizva na tváři mu propůjčovala nebezpečný výraz. Ale když si Will všiml, že ho Tarquin pozoruje, nerozzlobil se. „Máš hlad?“ zeptal se ho rychle. Tarquin přikývl, protože nebyl schopen promluvit. Kdyby ho viděl Bruel, jak ho pozoruje, když se skláněl nad matkou, určitě by z něho vytřásl život. Brinlaw na něho kývl. „Pojď, najdeme si něco k snědku.“

O pár dní později procházela Alista kolem stáje, když tu uslyšela nějaké výkřiky. „Alisto!“ křičela Nan a běžela k ní se strachem v očích. „Tarquin ho zabije!“ Mluvila o Tomovi, hochovi, který právě povýšil od voliér na podkoního. Opravdu hrozilo, že ho Tarquin zabije, protože mu seděl na hrudi a bušil do něho pěstmi hlava nehlava. „Vzdávám se, ty ďáble!“ Tom se kroutil, pažemi si chránil obličej a chvílemi se jimi bránil. „Vzdávám se!“ „Tarquine!“ Alista popadla horkokrevného hocha za límec a trhla jím dozadu. „Nechej toho! Dost!“ Tarquin se otočil a zvedl pěst, jako by ji chtěl taky uhodit. Pak strnul hrůzou a propukl v pláč. „Tak přestaneš?“ zopakovala Alista a přísně se na něho zadívala. „On přestane, že, Tarquine?“ vypískla Nan a sepjala malé ručky. „Ano a… ano,“ zakoktal Tarquin a sklopil hlavu. „To doufám,“ křikla Alista. Obrátila pozornost k poraženému. „Tome, zabil tě?“ „Ne, má paní,“ zamumlal Tom a utřel si rukávem zkrvavený nos. „Ukaž, podívám se na to.“ Alista se posadila na stoličku a přitáhla si chlapce k sobě. „Nos je celý a zuby máš všechny.“ Usmála se. „Budeš stále hezký kluk.“ „Děkuji, má paní.“ Tom se obezřetně podíval na Tarquina. Ten se k němu schválně otočil zády. Alista pohlédla na jednoho, pak na druhého a vzdychla. Jako by si uměla poradit s bláznivými chlapci! Krátce zvážila, jestli by o tom měla říct Willovi. Ten má možná vic zkušeností. Ale Tom byl jeden z lidí jejího otce. Neměla by ho opouštět. „Kdo mi řekne, jak to začalo?“ zeptala se unaveně. Tarquin pohodil hlavou. „Neřeknu, i kdybys mě zabila,“ vyrazil ze sebe a vyslal k chlapci výhrůžný pohled. „Já taky ne,“ odpověděl Tom rychle. „Chápu.“ Vstala. „Nan, můžeš, prosím tě, odvést Torna za jeho matkou, aby mu umyla obličej?“ „Pojď, Tome,“ poslechla dívka a vzala chlapce za ruku, jako by byl mladší než ona. „Maminka tě upraví.“ Alista počkala, až odešli, a pak si zase sedla. „Tarquine, pojď sem, prosím.“ Tarquin k ní přistoupil se ztrápeným výrazem. „Opravdu mi nechceš říct, co se stalo?“ Zavrtěl hlavou a očima se vpil do podlahy. „Tak dobře. Nebudu tě nutit, když nechceš.“ Tarquinovi se po tvářích kutálely slzy. „Ale nemůžeš se prát se

služebnictvem. Jste s Tomem stejně staří a je přirozené, že se někdy neshodnete, ale protože jsi urozený…“ „Nejsem,“ přerušil ji prudce. „Když to říkám, tak jsi,“ vyslovila důrazně. „A protože jsi, máš povinnost neubližovat neurozeným. Chápeš, co tím myslím?“ Z jeho pohledu bylo bolestně zřejmé, že si myslí, že Alista nemá pravdu. „Nemůžeš mě udělat urozeným jen tím, že mě za urozeného prohlásíš,“ zašeptal místo odpovědi. „Lord William a já jsme se stali tvými poručníky,“ pokračovala Alista. „Až budeš trochu starší, uděláme z tebe páže.“ „Nechci být jeho pážetem,“ vykřikl Tarquin a vyskočil. „Ublížil ti a já ho nenávidím, ať si říká kdo chce co chce!“ „Tarquine!“ „Přede mnou nemůžeš předstírat tak jako před Nan – lady Dru mi všechno pověděla.“ Náhle věci dávaly smysl. „Co ti řekla?“ zeptala se Alista neutrálním tónem. „Ze zabil tvého otce a málem i tebe, když ses mu postavila na odpor,“ odpověděl hoch. „Všichni vědí, že ty jsi mu udělala tu jizvu, ale jsi jen žena. Nemůžeš s ním vážně bojovat.“ „Opravdu?“ zeptala se mírně. „Myslím, že o tom se už někdo zmínil.“ Vztáhla k němu ruku. „Tarquine, poslouchej,“ začala. „Nezáleží na tom, co jsi slyšel a od koho. Já nechci bojovat s Willer.‘ Brinlawem.“ Když to říkala, dívala se do chlapcových oříškových očí a se sevřeným srdcem si uvědomovala, že je to pravda. „A co víc, Will je tvůj poručník a chce se k tobě chovat co nejlépe, bez ohledu na to, jak se kvůli mně cítíš. Nemusíš ho milovat, ale nenávidět ho by byl smrtelný hřích.“ „Horší než vražda?“ zeptal se chlapec zvědavě. „Vražda?“ zopakovala zděšeně. „Tarquine…“ „On zavraždil tvého milovaného otce,“ vysvětloval hoch a jeho tmavé oči byly plné vzteku. „Všichni to ví, dokonce…“ Odmlčel se a podíval se na zem. „Dokonce i Tom?“ uhádla. Neodpověděl. „Tarquine?“ „Tvrdil, že jsem proti tobě,“ odpověděl tiše a vzlykl. „Říkal, že nenávidíš Brinlawa, a jestli ho já s Nan nebudeme taky nenávidět, pak nás nebudeš mít ráda. Já jsem ho nechtěl nenávidět, byl hodný k Nan i ke mně, víc než jsem čekal, ale…“ Hlas se mu znovu zlomil.

„Ach Tarquine,“ vzdychla si Alista, která cítila vinu za to, že je mu tak zle. „Tarquine, poslouchej mě.“ Obrátila ho tváří k sobě. „Tohle je nejdůležitější – nemohla bych nenávidět tebe nebo Nan, ať se stane cokoli. Nikdy nebudeme stát proti sobě, ať už bude Will Brinlaw milován, nebo proklínán. To ti přísahám při duši svého otce. Věříš mi?“ Hleděl na ni s tak neskrývanou láskou a nadějí, že sejí svíralo srdce. „Ano?“ zeptala se. „Ano,“ odpověděl nakonec a utřel si nos rukávem. „Za druhé, pokud vím, Will Brinlaw nikoho nezabil,“ pokračovala. „Věřím tomu. Jestli ti lady Dru řekla, že to udělal, popletla to.“ „Ale pokud to neudělal, proč jsi ho napadla?“ zeptal se. „O tom taky lhala?“ „Ne, to byla pravda, ale nebylo to tak jednoduché, jak si lady Dru myslí,“ připustila. Přála si, aby měla víc zkušeností s dětmi. Někdo jiný by chlapce dokázal uklidnit lépe. „Na chvíli jsem si myslela, že Will mého otce zabil a ještě další věci. A on se domnívá, že já jsem taky udělala pár špatných věcí.“ „Opravdu?“ zeptal se chlapec s očima rozšířenýma zvědavostí. „Ale ty si s tím nemusíš dělat starosti,“ dodala. „Jde o to, že jsem milovala svého otce tolik – všichni ho hodně milovali –, že když jsme slyšeli, že zemřel, nemohli jsme tomu uvěřit. Chtěli jsme někoho obvinit a obvinili jsme Willa. Ale mluvila jsem s ním a hodně jsem o tom přemýšlela…,“ odmlčela se. Pravdivost jejích slov ji zasáhla jako bolestné překvapení. „Myslím, že otec prostě zemřel,“ připustila. „Nebyla to Willova vina a bylo by špatné ho za to nenávidět.“ Tarquin chvíli mlčel, ale viděla mu na očích, že chce ještě něco říct. „Ale nemiluješ ho,“ zamumlal nakonec, začervenal se a opět vrhl pohled na zem. „Miluji tebe a miluji Nan a to stačí,“ uzavřela Alista rozhovor. Tarquin na základě svých hořkých životních zkušeností zřejmě rozuměl potyčkám a soubojům, ale ještě nenašel vhodnou osobu, s níž by mluvil o milostném životě. Vstala. „Teď běž najít Torna a omluv se mu.“ „Nestojí o moji omluvu,“ zamumlal Tarquin. „Ale stojí, běž za ním,“ nařídila mu a rozkaz zmírnila polibkem.

Když Alista cestou nahoru míjela síň, uviděla u krbu Willa s několika Jindřichovými rytíři. Na kolenou měl Nan. Popíjela mléko z malého pohárku a hltala každé slovo. „Připomíná mi někoho, koho jsem kdysi znal,“ řekl bratr Paolo, který se objevil za Alistou. Obrátila se k němu. ‚A Will?“ zeptala se mírně. „Připomíná ti mého otce?“ Vypadala tak nešťastně, že si téměř přála, aby nepromluvil. „V určitém směru velice,“ odpověděl. „V jiných…, ale uvědom si, že jsem neznal Marka jako mladého muže.“ Alista se pousmála. „Já taky ne.“ Pomyslela na Druscillu, kterou chtěla vyplísnit. Mark s ní spal z mnohem jednodušších příčin než Will s Alistou. A Will si ji přece vzal – pokud už ji nemiloval, alespoň ji nezneuctil. Mark Dru nemiloval, rozhodně ne tak, jako svou drahou Blanche, a netajil se tím. A když zemřel, Dru zůstala bez domova s dítětem na cestě a byla zcela závislá na dobročinnosti jeho dcery. A přesto ho Druscilla stále oplakávala a přála si pomstít jeho smrt, zatímco Alista zacházela s Willem chladně a nepřátelsky, že dokonce i dítě uvěřilo, že ho nenávidí. Ale ty ho nemiluješ, řekl Tarquin. Kéž by to jen byla pravda! „Ne, není jako můj otec,“ řekla nahlas. „Nechej mě, ať ti pomohu, cara mia,“ prosil Paolo, zoufalý ze své bezmoci. „Promluvíme si…“ „Nemohu,“ přerušila ho a dotkla se jeho úst, aby ho umlčela. „Nevěděla bych, co ti mám říct.“ Políbila ho na tvář a nechala ho bezmocného jako vždy. Druscillu našla v pokoji, který býval kdysi její. Vyšívala. Její nové dílo zabíralo většinu malého prostoru, ale odmítala je přemístit. Nechtěla se dívat, jak vzniká obraz, a Alista chápala proč. Byl to erb jejího otce se sokolem. Přestože byla teprve v polovině, bílý pták v odstínech stříbrné, šedé a zlaté se blýskal na pozadí noční oblohy. „Co myslíš?“ zeptala se Dru, když k ní Alista přistoupila. „Je to krásné,“ pochválila jí dílo Alista. „Kdo ví?“ vzdychla si Dru a neustávala v práci. „Možná že jednoho dne bude viset v hodovní síni.“ „Nic by mě nepotěšilo víc,“ řekla Alista a posadila se na postel. ‚Ale nevzdávám se naděje. Dru, obě se musíme smířit s tím, že Will tady zůstane.“ Jen co to řekla nahlas, pocítila nevolnost a zároveň výčitku, že se necítí ještě hůř. „Můj otec je mrtev.“

„Ne úplně,“ opáčila Dru a položila si ruku na kulaté břicho. „Stále ještě může mít syna.“ „Ale na tom nezáleží,“ připomněla jí něžně Alista. „Dru, právě jsem mluvila s Tarquinem. Prý jsi mu pověděla, že Will zabil mého otce, a já že ho proto nenávidím.“ , A není to tak?“ zeptala se Dru. Ustala v práci a zadívala se na Alistu. „Ne, to není pravda,“ odpověděla Alista a náhle se zlobila sama na sebe. Dru se tvářila tak bojovně, jako by každý, kdo se jí odváží oponovat, byl nepřítel. Alista na ni chvíli hleděla a náhle pocítila nesnesitelné nutkání zatřást s ní, až by jí zacvakaly zuby. ‚Ale i kdybych ho nenáviděla, nemohla bych to říct tomu hochovi. Děti jsou z Willovy rodiny, patří k němu. On je jejich jediná záchrana, a třebaže s námi může mít rozporuplné vztahy, zdá se, že se o ně zajímá. Nemůžeme ničit jejich city k němu…“ „Proč ne, ve jménu Božím?“ vykřikla Dru. „Proč nemohu udělat něco, co mu může ublížit? Nemám snad myslet na záchranu vlastního dítěte, které nenávidí?“ Alista rychle ztratila ten zbytek trpělivosti, který jí ještě zůstal. „Jak může ubližování Willovi sloužit k ochraně tvého dítěte?“ „Já nevím!“ vykřikla Dru a vyskočila ze židle. „Vím jen, že ho nenávidím a udělám cokoli, aby trpěl a nás nechal na pokoji.“ Pohlédla na Alistu a v očích měla zoufalou prosbu. „Brinlaw zabil tvého otce, aby dosáhl svého, a málem zabil i tebe. Dokážeš si představit, co by udělal, aby se zbavil syna tvého otce?“ „Ale vždyť není pravda, že mě málem zabil,“ protestovala Alista. „Opravdu?“ Dru sevřela Alistino štíhlé zápěstí a Alista vykřikla bolestí. „Co si myslíš, že by udělal, kdyby bratr Paolo nepřišel včas? Uškrtil by tě.“ „Dru,“ vzlykla Alista, zoufalá, že musí poslouchat takové řeči. „Will měl od té doby spoustu příležitostí uškrtit mě a taky měl důvod. Ale on nikdy…“ ‚Aby tě mohl mít v posteli,“ řekla Dru bezvýrazně. „Přece jen nejsi tak velká hrozba.“ „Opravdu,“ zamumlala Alista a ztichla. , Ale syn – dokážeš si to představit?“ pokračovala Dru a v safírově modrých očích jí zářilo studené světlo. „Rytíř Pettengill už ví, co je tvůj manžel zač. Kdyby měl tvůj otec syna…“ „Dru, přestaň! Nesmíš takhle mluvit…“

„Sama jsi to řekla, musíme uvažovat realisticky,“ poučila ji Dru. „Will Brinlaw to určitě dělá.“ „Ne,“ protestovala Alista. „Není takový. Nikdy by neublížil ženě nebo dítěti, dokonce ani kvůli hradu ne…“ „Proč si to myslíš?“ zasmála se Dru. „Protože s tebou tak pěkně a něžně nakládal?“ Ano! chtěla vykřiknout Alista, ale neodvážila se. Jak Dru poukázala, milování bylo tou nejpohodlnější metodou, kterou si Will mohl vybrat, aby byla spokojená a nereptala. Proč by si měla jen na chvíli myslet, že to může znamenat něco jiného? „Zachází s Nan i s Tarquinem tak laskavě, jako by to byly jeho vlastní děti,“ namítla. „Samozřejmě že ano,“ odpověděla nevzrušeně Dru. „Přece mu přinesli Bruel.“ Chytila přítelkyni za ruku. „Nemyslím si, že je to špatný muž, aleje to muž a kromě toho voják,“ pokračovala mírněji. „To, co my považujeme za vraždu, vidí on jako výsledek souboje. Co znamená další smrt, pokud získá to, o čem si myslí, že mu právem náleží?“ Alista se pomalu vymanila z jejího sevření. „Mýlíš se, Dru,“ řekla. „Kdybych si jen na chvíli myslela, že by můj manžel mohl zavraždit nevinné dítě, aby si podržel Brinlaw, nemohla bych žít v tomto domě. Vzala bych děti i tebe a utekla bych odtud co nejdál a raději bych zemřela, než bych se nechala zastavit.“ „Statečná slova, chérie,“ pochválila ji Dru s hořkým úsměvem. , Ale ty jsi ho chtěla zabít, pamatuješ?“ „Zklamala jsem tě?“ zeptala se Alista. „Projevila jsem ti někdy něco jiného než přátelství? Zaváhala jsem někdy, když jsem tě měla bránit nebo promluvit ve tvůj prospěch před otcem, Willem nebo kýmkoli jiným?“ „Ne,“ připustila Dru a modré oči se jí zaplnily slzami. „Promiň mi, chérie.“ Vztáhla ruce, aby Alistu objala, a Alista jí to dovolila. „Je mi to líto,“ rozplakala se. „Prosím, neopouštěj mě.“ „Jistěže tě neopustím,“ uklidnila ji Alista a také ji objala. ‚Ale musíš mi věřit.“ Té noci se Alistě zdál sen o Falconskeepu. Scházela dolů po točitém schodišti nejvyšší věže a držela se matky za ruku, i když už nebyla dítě. Vzhlédla a skrze věžní okénko spatřila žlutý úplněk. Ale mířila s matkou stále dolů, pod zem. „To se mi nelíbí,“ řekla v matčině zvláštním jazyce.

Blanche se zastavila a otočila se k ní. „Samozřejmě že ne, malý ptáčku,“ odpověděla a dotkla se Alistiny tváře. Dotek byl lehký jako mávnutí ptačího křídla. „Jsi stvoření vzduchu.“ „Chci zpátky,“ vypravila ze sebe Alista. „Vrátíš se,“ slíbila Blanche a šla dál dolů. Dole byla studna, jak si Alista pamatovala. V hladině vody se odráželo světlo jejich loučí a odraz kreslil na plesnivých stěnách tajemné vzory. „Podej jí ruku,“ nařídila Blanche a Alista, třebaže nechtěla, ponořila ruku do ledové vody. „Musíš ji milovat, ale nikdy jí příliš nevěř,“ nabádala ji Blanche, zatímco Alistinu ruku svíraly něčí ledové prsty. „Sestra bude žárlit na tvoji duši.“ „Musí být osamělá,“ řekla Alista a podívala se dolů, ale viděla jen vodu. „Čas pro ni nic neznamená, takže nikdy není sama,“ odpověděla Blanche a sáhla do vody. „Jsme vždycky s ní.“ Usmála se a uchopila Alistinu druhou ruku do své. „A tady jsme vždycky spolu.“ Alista otevřela oči. Ležela sama ve Willově posteli na Brinlawu a vedle sebe slyšela jemné pochrupávání jeho neteře. Vyklouzla z postele, otevřela okenici a vyhlédla ven. Uviděla úplněk, který zřejmě zmátl ve spánku její mysl. Tarquin měl pocit, že mu vzrušením praskne srdce v hrudi. Kdysi se účastnil lovu divokého prasete, ale nebyl vpředu se psy. Každý lov byl v domácnosti jeho otce důvodem k divokým pitkám, a když byl Tarquin dost starý na to, aby se účastnil lovu, byl také dost starý na to, aby se mohl opít. Ale na Brinlawu byli všichni střízliví do chvíle, než bylo zvíře zabito. Dokonce mu dali vlastní kopí, ne nějakou napodobeninu, ale skutečné kopí na divočáka s ocelovým hrotem dlouhým pětačtyřicet centimetrů na násadě z pevného dubu. „Víš, co s tím máš dělat?“ zeptal se Will, když mu je podával. „Ano, velice dobře,“ odpověděl statečně Tarquin. Ale teď, když klečel ve sněhu vedle ostatních lovců a psů, připravených zaútočit na kance, už nebyl tak sebejistý. Rozhlédl se kolem po ostatních mužích, kteří svírali svá kopí, a uvědomil si, že je mezi lovci nejmenší. Kdyby on byl kancem, ani na okamžik by neuvažoval, kterým směrem se při hledání záchrany rozběhnout. Will Brinlaw stál proti němu a s nebezpečnou jizvou mu připadal daleko horší než jakýkoli divočák. Chlapec ze stáje mu řekl, že jizvu udělala Willovi lady Alista. Po rozhovoru s Alistou Tarquin nevěděl, čemu má věřit.

Jedna věc byla jistá, nebylo tady žádné namlouvání a podobné věci, a to dělalo z Willa v Tarquinových očích násilníka. Muž, který je ženatý s lady Alistou a nemiluje ji, nemůže mít ve své duši ani drobet lásky. Clarence zachytil Tarquinův pohled a mrkl na něho v okamžiku, kdy to v křoví zašustilo. Hoch se zhluboka nadechl a zapřel kopí do rozblácené země právě ve chvíli, kdy divočák vyrazil. Korálkové zarudlé oči zvířete si prohlédly kruh a Tarquin pomyslel na svého otce, na komický výraz v jeho očích, když se začal kácet ze schodů, a náhle už se nebál. „No pojď, ty zatracený mizero,“ procedil skrze zuby a vší silou sevřel kopí. „Pojď a rozdej si to se mnou.“ Ale kanec měl jiný plán a vyrazil přímo proti Willovi. Jeho silné nohy vymrštily spršku sněhu a už se řítil vpřed. Will však byl připravený. Vrazil kopí do mocné hrudi zvířete až po konec ostří. Zuřící kanec sebou začal zmítat jako ďábel a Tarquinovi vyskočilo srdce do krku, když muž i zvíře padli na stranu. „Zůstaň na místě, chlapče!“ křikl na něho Clarence a spolu s ostatními muži se vrhl k pánovi. Tarquin udělal totéž, ačkoli neměl ponětí, co bude dělat. Will se pokoušel na kluzké zemi postavit a stále svíral kopí – i Tarquin věděl, že by se mu to podařilo, kdyby je pustil. Vtom se kopí zlomilo, kanec se naklonil k jedné straně, protože ucítil svoji příležitost a klem ostrým jako břitva roztrhl Willovi kožený rukáv a pravděpodobně i sval. „Ne, dnes ne,“ vykřikl Clarence a vrazil rozdivočelému zvířeti do krku nůž dlouhý jako Tarquinovo předloktí. Divočák se zřítil napůl do sněhu a napůl Willovi do klína jako oddaný kokršpaněl. „To je tedy řezničina,“ mumlala Alista a ovazovala Willovi roztrženou paži. Teprve před chvílí se přestala chvět. Will ztratil hodně krve v lese, takže když přecházel společně s lovci přes padací most, museli ho podpírat. Z jedné strany ho vedl Clarence a z druhé John Tweedy – koně byli při lovu na divoké prase spíš na obtíž. Will byl ve tváři bílý jako křída. Jakmile ho Alista uviděla v krví nasáklé tunice, málem omdlela. Svatý Kriste, to jsem nechtěla, pomyslela si, když ho přivedli do solária. Co si počnu, jestli zemře? Jen co mu prohlédla zranění a uvědomila si, že je dokáže zašít, přestala si dělat starosti. Vlastně se na něho trochu zlobila za to, že se nechal zranit, a taky na sebe, že ji to tak zasáhlo. „Prošel jsi tolika

bitvami, a nedokážeš se vypořádat s prasetem?“ zamumlala a rychle zašívala roztrženou kůži. „Bolí to?“ zeptala se Nan a zamrkala, zcela zaujatá neobvyklým výjevem. Držela čisté obvazy a stála vedle strýce, ochotná pomáhat. „Ani moc ne,“ lhal Will a snažil se ani nemrknout, když jeho sladká nemilující manželka utahovala uzel. „Potkávají tě podobné nehody často?“ zeptala se ho Alista jízlivě. Uvědomovala si, že je k němu nespravedlivá. „Je to tak od dětství, nebo až od návratu sem?“ „Je to kvůli tobě,“ odsekl. Téměř se usmála. „Tak mě raději opusť, než špatně skončíš.“ „Lorde Williame!“ Do solária vpadl Clarence, ještě špinavý z lovu. „Přijelo poselstvo od krále Jindřicha.“ Ned nebyl Willovým přítelem, ale znali se a přivítali se docela přátelsky. Po úvodních zdvořilostech požádal Ned Willa o rozhovor v soukromí a upřel pohled na lady Brinlawovou. Když byli sami, byl jeho tón najednou vážný. „Kde je kapitán Raynard?“ „Odjel do Cornwallu, aby zabezpečil dědictví mé neteře,“ odpověděl Will a podal rytíři pohár. „Můj švagr je mrtev.“ „Raynard ho našel?“ zeptal se Ned. „Byl už mrtev, když Raynard odjížděl,“ odpověděl Will zamračeně. „Jeden z jeho lidí přivezl moji neteř a sdělil mi tu nešťastnou zprávu.“ „Ach tak, to je dobře,“ přikývl Ned spokojeně. „Zatracený mizera, měl chcípnout už dávno.“ Ned se neposadil, jako by se bál zcela se uvolnit. „Řekni mi, Wille, ta dívka… má nějaký zvláštní důvod, aby se oblékala do černého?“ „Nemá, ale to není tvoje věc,“ odpověděl Will a přinutil se k úsměvu. „Obléká se tak ze své vůle, protože truchlí po otci.“ „Jistěže,“ řekl Ned. „Myslel jsem si, že je v tom něco jiného. Povídá se, že Markova žena byla divná…“ „To jsem taky slyšel,“ přerušil ho Will. „Nede, proč jsi přijel?“ „Poslal mě Jindřich.“ Ned konečně usedl na lavici. „Věc se má tak. Rytíř jménem Michael Pettengill začal šířit u dvora, že jsi zabil lorda Marka. No, neber si to tak, je to hloupé. Ale ten hoch trvá na tom, aby Jindřich něco podnikl, takže… vlastně jsem tady proto, abych tě na králův příkaz zatkl.“

Will nemohl uvěřit svým uším. „Ty snad žertuješ,“ rozesmál se. „Jindřich ví moc dobře, že nemám s Markovou smrtí nic společného…“ „Ovšemže to ví,“ pospíšil si Ned s odpovědí. „Ale ten Pettengill šel za Jindřichovou matkou a ona se tím vážně zabývá, bůh ví proč. A navíc, Jindřich má bratrance…“ „Vím o Jindřichově bratranci všechno,“ vyštěkl Will. „Takže mě pověsí?“ „Neblázni,“ uklidňoval ho Ned. „Král nám dal najevo, že považuje Pettengilla za blázna. Přeje si jen, abys přijel ke dvoru, hájil se a uvedl věci na pravou míru.“ „Abych umlčel vévodkyni, to máš na mysli,“ zavrčel Will. „Ano,“ usmál se Ned. „Je to jednoduché. Za týden jsi zpátky.“ „A odmítnu-li?“ Will nemohl odolat, aby se nezeptal. Tázavě zvedl obočí. Ned zrudl až po pleš na temeni. „Jestli odmítneš uposlechnout králova rozkazu, my… no prostě, Wille, máme tě přivést násilím. Ale to určitě nebude třeba…“ „Ne,“ usmál se Will, aby ubohého rytíře uklidnil. „Nebude. Ale je to zatraceně nevhodné a mám v úmyslu to Jeho Veličenstvu sdělit.“ Ned se na něho taky usmál, zřejmě se mu ulevilo. „Nic jiného neočekává.“ Alista pomáhala připravit ložnici pro hosta. Vtom vešla Dru tak rychle, jak jen jí to malé střevíčky dovolovaly. „Chérie, nebudeš tomu věřit,“ vykřikla rozrušená. „Copak je?“ zeptala se Alista. Nebyla zvyklá, aby důležité rozhovory probíhaly bez její účasti. Dru se podívala na další dvě ženy, které přestýlaly postel. Jedna byla Alistina přítelkyně z dětství, ale druhá byla manželka jednoho z Willových vojáků, která sem přišla s manželem. „Pojď,“ vyzvala Dru Alistu, vzala ji pod paží a odvedla do temné chodby. „Podařilo se mi promluvit s pážetem toho rytíře,“ svěřila se. „To je od tebe chytré,“ zasmála se Alista. „Jak se ti to podařilo?“ „Ach vždyť mě znáš,“ zachichotala se Dru. „V každém případě to byl velmi prospěšný rozhovor.“ „A co ti řekl, dámo?“ Will se bez brnění pohyboval tiše jako kočka. „Myslím, že už to vím.“

„A máš v úmyslu seznámit s tím Alistu?“ zeptala se Dru a vzdorně zvedla bradu. „Omluvíš-li nás,“ odpověděl Will. Dru chtěla zřejmě protestovat, ale pak si to rozmyslela. „Jak chceš,“ sykla a stiskla Alistě ruku. „Promluvíme si později,“ zašeptala jí do ucha a vrátila se do pokoje. „Čeho se to týká?“ zeptala se Alista, když Dru odešla. Přiložila si ruku k hrudi, aby ironicky vyjádřila zděšení. „Jsi si jist, že to mé ubohé nervy snesou?“ „Ne,“ odpověděl pravdivě Will a otevřel dveře do vedlejší místnosti. Alista vešla a on ji následoval a dveře zavřel. „Byl jsem zatčen,“ oznámil jí, když se k ní otočil. Alista na něho chvíli zírala zcela strnulá. Rázem ji přešla veškerá ironie. „Proč?“ zeptala se nakonec. „Co jsi udělal?“ „Za vraždu tvého otce,“ řekl. Díval se jí do tváře a snažil se odhadnout její reakci. „Tvůj přítel Pettengill mě obvinil před králem.“ Alista tvrdě dosedla na zaprášenou židli, ale její tvář byla ztělesněný klid. „A král mu věří?“ „Král neví,“ odpověděl ironicky. Nemohl si pomoci. „U všech svatých, Alisto, řekl jsem ti, že jsem nikdy…“ „Já vím a věřím ti,“ přerušila ho. „Takže král mi bere pěkný dárek a volá tě zpět do Londýna.“ „Odjedu zítra za úsvitu,“ oznámil jí. Hledal v její tváři alespoň malý záblesk citu. „A pokud král rozhodne, že jsem vinen, odsoudí mě k smrti.“ Alista pocítila zamrazení, ale její výraz se nezměnil, na to si dávala pozor. „A to je možné?“ zeptala se chladně. „Všechno je možné,“ odpověděl zamračeně. Opravdu je tak nezúčastněná? Nikdy předtím nemaskovala své city… Možná skrytě doufá, že se to stane, a má z jeho zatčení stejnou radost jako její malá zlá přítelkyně Druscilla. „Takže nakonec přece jen může můj hrad patřit mně?“ zeptala se Alista lehkým tónem a nevědomky tak probudila jeho podezření. Jen se mě snaží vylekat, říkala si. Ale srdce jí prudce bušilo. Chce jen vidět, jak se před ním sesypu, aby si mnou mohl být jistý, až bude pryč. „Ne, lady, to ne,“ odpověděl a taky se usmál. „Kdyby mě náhodou připravili o život, připadl by Brinlaw králi. A ten by tě buď

učinil svojí schovankou, což se mi zdá docela pravděpodobné, nebo by ti našel manžela a zapomněl by na tebe.“ Znovu se usmál. „Možná by sis podruhé vybrala lépe.“ „Na mou věru,“ řekla a přinutila se vstát, ačkoli se jí zdálo, že na ni padají stěny. Zatracený Jindřich… Toho se neodváží, nemůže. Napadla ji strašná myšlenka a na chvíli sejí zdálo, že omdlí. Ale přinutila se pohlédnout na manžela. „Myslím, že bych nedopadla hůř.“ Alista dokončila přípravu pokojů pro královy posly. Ujistila se, že je dost postelí i jídla, protože zprávy o pohostinnosti a prosperitě Brinlawu se rozšíří do Londýna. Ale když se měla nosit na stůl večeře, vyklouzla Alista z hodovní síně. „Omluv mne,“ zašeptala Dru na chodbě. „Jestli se na mě někdo bude ptát, řekni, že jsem nemocná.“ „Spolehni se, chérie,“ odpověděla Dru s úsměvem. „Tvůj manžel byl přece zatčen.“ Dru se na ni podívala s takovou radostí v očích, že se Alistě ještě přitížilo. ‚Ano,“ řekla a podařilo sejí usmát. Naštěstí bratr Paolo taky nebyl v hodovní síni. Dveře do jeho pokoje byly pootevřené, Alista však přesto lehce zaklepala. „Mohu?“ Paolo vzhlédl od knihy. „Samozřejmě.“ Usmál se a odložil četbu. Alista vešla dovnitř a zavřela za sebou. Najednou nevěděla, kde začít. V poslední době měla srdce před milovaným mnichem uzamčené, protože se styděla při představě, co by tam mohl objevit. Taky se obávala, že by ji mohl nutit, aby do něho sama nahlédla. Ale teď se neměla na koho obrátit, neměla nikoho, komu by mohla věřit, a potřebovala jeho dobrou radu, ať bude jakkoli bolestná. „Slyšel jsi o Willovi?“ zeptala se nakonec a přešla přes malou místnost. „Ano,“ řekl a pozoroval ji. Srdce ho pro ni bolelo. „Možná že král objeví pravdu…“ „Král se nestará o pravdu,“ přerušila ho zoufale. Klesla na kolena vedle jeho židle, jak to dělávala v dětství. „Kdyby o to stál, našel by ji dávno předtím, než sem Willa poslal. Ale pro Jindřicha bylo pohodlnější mít Willa tady, takže ho sem poslal s královským potvrzením jeho práva pojmout mě za ženu a požadovat Brinlaw. Vím, že můj otec zemřel přirozenou smrtí.“ Alista si položila hlavu na Paolovo kostnaté koleno. „Jestli král věří něčemu jinému a nechal se Michaelem přesvědčit, že Will je zloduch, čemuž

Michael věří, je to jen proto, že má určitý důvod, aby odtud Will odešel.“ „A jaký důvod může mít?“ zeptal se mnich tiše a v duchu si uvědomil, co právě řekla: Michael věří, že Will je zloduch, ne ona. „To mě právě děsí,“ řekla. „Král Štěpán dal Brinlaw mému otci kvůli jeho strategickému umístění – každý anglický král by chtěl, aby hrad měl jeho stoupenec. A jak mě můj milovaný manžel upozornil, pokud ztratí hlavu i Brinlaw, hrad nepřipadne mně, ale Jindřichovi. Bude s ním moci naložit, jak bude chtít, se mnou nebo beze mě, podle toho, co se mu bude hodit. Pokud Willa zabijí, zatlačí mě do kouta.“ Nevědomky sevřela lem mnichovy sutany. „Geoffrey je Jindřichův bratranec,“ pokračovala tak tiše, že ji sotva slyšel. Jako by se bála, že by je mohl poslouchat nějaký zlý duch. „Navíc, uctívá Jindřicha a udělá cokoli, co mu poručí.“ „Nějako Will Brinlaw, který mu otevřeně oponoval před celým dvorem,“ dodal Paolo. „Will střelil po Geofrřeym šípem z kuše a zranil ho, zranil králova příbuzného,“ pokračovala Alista ztrápeně. „Zavraždění mého otce, pokud k němu vůbec došlo, by bylo ve srovnání s tím pouhou malicherností. Můžeme se domnívat, že Jindřich nepáchal nebo nenechal páchat kvůli získání trůnu vraždy? Někteří lidé dokonce tvrdí, že nechal otrávit syna starého krále Štěpána.“ „A odporující šlechtic, který neváhá použít zbraň proti královu bratranci, může být nebezpečný,“ řekl Paolo a pohladil ji po vlasech. „Věřil Jindřich, že se Will neovládl? Může mít v úmyslu…“ Hlas sejí zlomil a slova zanikla ve vzlycích. „Proč se o to starám?“ plakala nešťastně. „Tolik jsem se snažila nenávidět ho…“ „Pak s tím musíš přestat,“ nabádal ji bratr Paolo. „Kristus si nepřeje, abys ho nenáviděla, bez ohledu na to, co udělal.“ „Dobře, stejně nemohu,“ vzlykala Alista a ústa se jí zkřivila do smutného úsměvu. „Jsem blázen a zrádce, ale nemůžu si pomoci…“ „Nejsi ani zrádce, ani blázen,“ oponoval mnich. „Ano, jsem, protože ho miluji.“ Vyřkla tato slova nahlas a bylo to, jako by vyslovila nějaké zaklínadlo, které odemklo její srdce. Cítila se špatně, ačkoli ne tak jako předtím, když se sama hroutila pod tíhou tajemství, jež nechtěla nikomu prozradit. Ani sobě ne. „Můj otec ho nevybral, ale já ano. A teď, bez ohledu na to, co říká nebo dělá nebo co třeba udělal, to nemohu vzít zpátky.“ Podívala se na něho a v očích měla prosbu. „Jsem pošetilá?“

„Jsem přesvědčen, že ne,“ ujistil ji Paolo rozechvělým hlasem. Proboha, ať jsi hoden její lásky, Williame Brinlawe, modlil se v duchu. „Pověz mi, jak ti mám pomoci, cara mia.“ „To nemůžeš, nikdo…“ Zmlkla, protože ji něco napadlo. „Možná můžeš.“ Posadila se na paty jako dítě, třebaže řešila problémy ženy. „Mohl bys jet s Willem do Londýna?“ zeptala se. „Jeď s ním! Vím, že mu nemůžeš zajistit bezpečí, o to se bude muset postarat sám. Ale budeš tam a dohlédneš…“ Hlas sejí zlomil a z očí jí vytryskly slzy. „Otec právě zemřel a já stále netuším, co se mu vlastně stalo,“ vysvětlovala. „Musím vědět, co se děje s Willem. Ať se mu přihodí cokoli, musím se to dozvědět.“ „A dozvíš se to,“ slíbil jí a pak ji objal. „Nikdy ho neopustím.“ Alista byla stále ještě u kněze, takže Will uložil Nan do postele sám. „Kam pojedeš?“ zeptala se, když ji zakrýval pokrývkou. „Lady Dru říkala, že odjedeš pryč.“ „Pojedu do Londýna navštívit krále Jindřicha,“ odpověděl jí a v duchu Dru proklínal. „Musím mu říct všechno o tvém hradu, aby mi pomohl udržet ho v bezpečí. Abys ho mohla zdědit, až vyrosteš.“ „Ale to bude až za dlouhou dobu. Měl bys mu poslat dopis,“ rozhodla Nan. „Myslím, že tam nemusíš jezdit.“ „Nechci tam jet,“ přiznal se. „Jenže tentokrát dopis nestačí.“ „To je špatné,“ rozumovala Nan a povzdechla si jako dospělá žena. Willovi se objevil na tváři úsměv, třebaže měl špatnou náladu. „Vrátíš se brzy?“ „Velmi brzy,“ pohladil ji po jemných vláskách a odhrnul jí je z čela. „Můžeš pro mě něco udělat?“ „Cokoli,“ odpověděla rychle Nan a tvář měla najednou vážnou. Usmál se. „Kdyby se tě lady Alista ptala, můžeš jí říct, co jsem ti teď pověděl? Že se velmi brzy vrátím?“ Nan se zamračila., A ty jí to neřekneš?“ „Ano, ale mohla by na to zapomenout.“ Jen malé děvče se mohlo zatvářit tak skepticky. „Mohla by,“ zopakoval a zasmál se. „Víš, někdy je dost roztržitá.“ Nan se zasmála. „Řeknu jí to,“ slíbila. „Jen když se zeptá.“ „Jen když se zeptá.“ Nan se posadila, políbila ho a pak se zavrtala pod pokrývku. „Stejně si myslím, že na to nezapomene.“

Děti spaly, ale Alista nemohla ani pomyslet na to, že by si lehla na lůžko. Přehodila si přes košili teplý plášť a šla se projít po chodbách hradu. V soláriu svítila svíčka a vrhala do hodovní síně slabé světlo. Alista vešla a uviděla Willa, jak svazuje ranec. „Co to děláš?“ zeptala se a zavřela za sebou dveře. „Ríkalas, že Jindřich si bere zpět dárek, který ti dal. Tak si myslím, že bych ti tu měl nechat jiný,“ odpověděl. ‚Až budu zítra ráno odjíždět, budeš spát.“ Vsadím se, že ne, pomyslela si, ale neřekla to nahlas. „Co je to?“ „Pojď sem a podívej se.“ Alista opatrně rozvázala ranec a uviděla svůj meč a dýku. „Ach bože…, kapitána Raynarda to nepotěší.“ „Ne,“ řekl. „Jenže když to nebude vědět, neublíží mu to, jedině že by ses rozhodla napadnout ho.“ Ta poznámka si zasloužila úsměv, ona však ani nezvedla zrak od zbraní. „Podívej se pořádně. Je tam ještě něco.“ Alista rozbalila malý balíček zabalený v hedvábí a uviděla ten nejpodivnější meč. Byl stejně malý jako její, ale zakřivený jako kosa a na hrotu měl zářezy. Zvedla malý mečík a překvapeně vydechla – byl tak lehký, že ho mohla držet jen v jedné ruce. Jílec byl nádherně rytý a posázený drobnými drahokamy. Ostří bylo do poloviny ozdobeno kudrlinkovitým písmem. „Nikdy jsem nic podobného neviděla,“ hlesla Alista a přistoupila s mečem ke světlu. „Tímhle mě málem rozpůlil jeden arabský princ, který nebyl o mnoho vyšší než ty,“ řekl a ukázal na ostří. „Buď opatrná.“ Spustil na ně hedvábný šátek a ten se okamžitě rozdělil vedví. Alista se otočila k němu a namířila mu špičku meče na krk. „Víš jistě, že chceš, abych ho měla?“ „Ano,“ přikývl a jeho hlas zněl spíš jako šepot. „Vím to jistě.“ Postavila se na špičky a políbila ho tak lehce, že se její ústa dotkla jeho jen letmo. Chtělo se jí plakat. Byl její, hluboko v duši o tom byla přesvědčena, ale netušila, zda ho bude mít. „Děkuji,“ zašeptala a otočila se ke dveřím. „Ne.“ Chytil ji za ruku, v níž svírala meč, otočil ji k sobě a políbil ji. Snažila se vysvobodit z jeho paží. „Buď moje, Alisto,“ zaprosil. „Třeba už mě nikdy neuvidíš.“ „Zatraceně,“ rozplakala se a začala mu bušit pěstmi do hrudi. „Jak se opovažuješ říkat mi něco takového?“ Znovu ji políbil a ona

rozevřela rty. Sevřela oběma rukama jeho košili a on ji k sobě přitiskl. „Wille…,“ vzlykla tiše. Posel jí hrdlo polibky. Pak ji zvedl k sobě a líbal ji přes košili na prsa. Plášť se jí svezl z ramenou a spadl na zem. Její vůně a chuť byla tak známá, tak sladká, že se mu chtělo plakat. Její ruce se ho dotýkaly, něžně ho hladily po vlasech. „Ano,“ zašeptala, když ji položil na zem. Svět se jim napůl ztrácel v polibcích. Will strhl z Alisty košili a hleděl na ni omámený touhou. Špičky jeho prstů se dotýkaly jejích ňader a břicha a pak křivky boků, jako by se učil znát ji hmatem nazpaměť. Dotkla se prstem jeho rtů a pak je nechala vklouznout mezi ně. Otevřela oči a všemi smysly se zaměřila na teplo jeho úst a něžné doteky. Toužil cítit její tělo na svém, ale nedokázal čekat, nemohl. Oblečený na ni ulehl a vzápětí pocítil pod košilí její ruce. Jako by se nemohla dočkat, až bude její. Měla krátké nehty a mnula mu prsty svaly na zádech. Přejížděla mu po páteři a zároveň mu stahovala košili. Přerušil polibek a snažil se nadzvednout, aby si ji mohl prohlédnout, ale nedovolila mu to. Nadzvedla se spolu s ním, pažemi zavěšená na jeho ramenou. Připadal jí jako dokonalý anděl. Dotýkala se jemně jeho kůže a cítila každou jizvu, každé zranění z bitev. Líbal ji na tváře a na uši, opájel se vůní jejích vlasů a pak do ní nedočkavě vstoupil. Bylo to, jako by meč zajel do své pochvy. Její tělo litovalo času, který ztratili, a který už možná nikdy nedoženou. Objala ho nohama a propletla si prsty s jeho. Prohnula se a horečně vnímala jeho polibky na hrdle a na tváři. Byly sladké a vlhké. Srdce jí prudce bilo, prudce oddechovala a pak to přišlo – ničivé teplo, které explodovalo v místě jejich spojení, aby ji celou pohltilo. Vykřikla a on ji políbil na ústa. Will ucítil, že ho objala pevněji a nechal se spalovat jejím ohněm. Sotva vyšlo slunce, objevil se na nádvoří bratr Paolo. „Co tady děláš, bratře?“ zeptal se Will zdvořile. „Přišel ses rozloučit?“ „Vůbec ne,“ odpověděl páter vesele. V té chvíli vyvedl podkoní ze stáje jeho klisnu. „Jedu s tebou.“ Will na něho chvíli mlčky zíral. „Ne, to ne,“ řekl nakonec rozhodně a obrátil se, aby zkontroloval Goliáše. , ‚Ale ano, jedu,“ zopakoval Paolo nevzrušeně. „Tvoje žena mě o to požádala a já pojedu.“

„To není na škodu,“ vmísil se do rozhovoru Ned. „Mít s sebou na cestě kněze.“ „Ale nesmíš cestovat příliš dlouho,“ zavrčel Will a vyšvihl se do sedla. Když jeli přes padací most, vycházející slunce se vyhouplo nad stromy a ozářilo hrad. Will se ohlédl a na nejvyšší věži spatřil drobnou postavu v černém. Vítr jí rozevlál plášť, takže to vypadalo to, jako by měla každou chvíli vzlétnout. Willa při tom pohledu zamrazilo. Otočil Goliáše, jako by se chtěl vrátit. Pocit však vzápětí pominul a Will si všiml, že mu postava mává. Zvedl ruku na pozdrav, otočil koně a rozjel se k Londýnu.

9. Kapitola

Alista stála na vrcholu věže a pozorovala Willa, bratra Paola a jejich družinu, jak odjíždějí. Zmenšovali se, dokud se z nich nestaly beztvaré skvrnky. Pak zmizeli za kopci. Slunce se šplhalo výš a výš a teď už jí svítilo do tváře. Podívala se na kamenné zdivo před sebou a uviděla krvavou skvrnu. Byla to její krev. Rozevřela pěst a uviděla na své dlani bílou jizvu… Naposledy stála na tomto místě po souboji s Willem, což není tak dávno. Vlastně to není ani dva měsíce. Alistě se však zdálo, jako by od té doby uplynuly celé věky. Zoufale chtěla utéci, opustit Willa, hrad a vlastně i sebe samu. Přála si odletět a vtom se stalo něco zvláštního. Poprvé od toho strašného dne se vrátila sama k sobě a cítila a myslela tak jako Alista, kterou bývala. Přemýšlela o otcově oblíbeném bílém sokolovi a o tom, jak padl k zemi. Tehdy se postavila na římsu… Chtěla skočit? Dotkla se skvrny a vzpomínala. Nechtěla skočit dolů, chtěla vzlétnout… Bylo to šílené, nebo ne? Teď jí prolétla hlavou vzpomínka na matku. Odletěla, plakalo dítě v ní, dítě, jímž kdysi byla. Zavřela oči a snažila se být znovu dítětem a vzpomenout si, co tím přesně myslela, ale vzpomínka nepřicházela. Matka byla velmi nemocná a zemřela. Alista si dokázala jen vybavit, jak stála nad zbytky otcovy hranice a plakala zoufalstvím, protože si nemohla vzpomenout, co znamenají slova, jež vyřkla. Hranice, slova, slova, která zpívala, její krev, sokol – tyto útržky vzpomínek měly být velmi důležité a pojítkem mezi nimi byla její matka. Ale jednotlivé části mozaiky do sebe nezapadaly a obraz byl roztříštěný. „Moje matka nebyla špatná,“ řekla Willovi a on ji tehdy políbil a uklidnil ji, že jí věří. To bylo ještě předtím, než o něm začala pochybovat. Řekl, že mu na jejích kouzlech nezáleží, a ona ho za to milovala. Ale záleželo na tom. Proč by ji jinak neustále pronásledovaly útržky vzpomínek? Ve snech noc za nocí létala… „La la la la,“ zpívala si tiše pro sebe a vítr jí odnášel slova od úst. „Sokol odnesl mého druha.“ Píseň ji trochu děsila a nutila ji myslet

na útěk. Ve snech hledala otce, chodila po hradu, vystupovala na věž a hleděla na hvězdy. Na nic se neptala. Věděla, že vše je správné stejně jako to, že zná slova, která zpívala u hranice, a ukolébavku, kterou uklidnila Nan – všechno v jazyce své matky. Kdyby se teď pokusila promluvit v tomto jazyce, slova by se jí nevybavila. Ale ve snech k ní přicházela snadno, mnohem snadněji než slova anglická, latinská, nebo dokonce slova nor-manské francouzštiny, což byl jazyk jejího otce a Willa. Snila o Falconskeepu a ve snu mluvila s matkou. Detaily po probuzení zapomněla, ale teď se k ní vrátily. Vybavila si schodiště, měsíc i ducha ze studny, který se dotkl její ruky. Jak jí vítr hučel do uší, zdálo se jí, že slyší znovu matčin hlas. Malý ptáčku, volala na ni, stejně jako když byla Alista malá. Jsi bytost vzduchu. „Falconskeep,“ řekla nahlas a otevřela oči. Brinlaw je všechno, co máš, řekl Will a jí se zachvělo srdce. Ale neměl pravdu. Má ještě Falconskeep. Prudce se otočila, plášť nechala padnout na zem a zvedla si sukně, aby seběhla ze schodů rychleji. Lehce klepla na dveře a vrazila do Druscillina pokoje, který býval kdysi její. „Dobré ráno, chérie,“ pozdravila Dru, jež právě vstávala. „Doufám, že bude,“ odpověděla Alista a postavila se k oknu. „Doufám, že nemám prokletou duši.“ „O čem to mluvíš?“ zeptala se Dru a zasmála se. Alista vytáhla z úkrytu v puklině ve zdi složenou čtvrtku papíru a rozevřela ji. „Alista“, napsala na ni matka před tolika lety a slova byla stále dobře znatelná. „Malý ptáček.“ Žena na matčině kresbě kráčela nahá po pláži a Alista v duchu viděla sebe samu – tu první noc s Willem, kdy její krásné nahé tělo bylo jako právě zrozené, ale už zcela zralé. Ve snu slyšela nad hlavou smutný křik sokolů a na písku spatřila stín svého milence…

Will klimbal v sedle a Goliášova uzda mu prokluzovala v dlani. Před ním jeli bratr Paolo s Nedem a vedli spolu filozofickou debatu. Will však už dávno ztratil nit jejich rozepře. Byli několik mil před Londýnem. Teď měl víčka tak těžká, že je nemohl zvednout, a houpavé pohyby koně ho uspávaly jako ta nejlepší válečníkova kolébka.

Kráčel po kamenité pláži a už nebylo chladno. Slunce ho hřálo a on si svlékl plášť i brnění. Na tomto místě se ničeho nebál, a přestože tu nikdy nebyl, cítil, že sem patří. Vítr ho polechtal na tváři a on vzhlédl a uviděl sokoly, kroužící mu nad hlavou. Jejich křik sílil, jako by ho vítali nebo varovali. Pohlédl na pláž a uviděl ženu stojící v příboji. Jeho první myšlenka byla Alista! Ale Alista měla tmavě hnědé vlasy, skoro černé. A tato bytost měla vlasy zlaté. Vypadaly jako dlouhý plášť přehozený přes její ramena a skrývaly před ním nahé tělo. Ale žena mu tak silně připomínala Alistu, že se rozběhl, vzrušený, vyděšený a zoufalý, aby ji dostihl, než zmizí. Obrátila se ve chvíli, kdy skočil do vln, a usmála se. Rozevřela náruč, objala ho a sokoli se vítězoslavně rozkřičeli. „Brinlawe, podívej!“ vykřikl Ned. Will zvedl hlavu a v té chvíli mu těsně nad hlavou přeletěl sokol. Will instinktivně natáhl paži, jako to dělají sokolníci, a pták se posadil a začal si čechrat křídla. Mrkal žlutýma očima a byl úplně klidný. „To je to nejpodivnější, co jsem kdy viděl,“ vykřikl Ned. „Bratře, viděl jsi to taky? Letěl k němu, jako by mu chtěl vy klovat oči.“ „Nebo jako by ho znal,“ řekl Paolo a srdce mu sevřela ledová ruka. „Je to jeden z vašich sokolů?“ zeptal se Ned Willa. „Nemá žádné označení, ale zdá se, že je ochočený.“ Will poškrábal sokola pod bradou. „Hektore,“ oslovil ptáka a cítil se podivně, jako by ještě snil. Sokol opravdu vypadal jako ten, jehož Alista pustila na svobodu. Ale proč je tak daleko od brinlawského lesa? A proč najednou slétl k němu? „Jsi to ty?“ Pták se roztěkaně rozhlížel kolem sebe a poposedával mu na ruce. „Nádherné stvoření, ať už patří komukoli,“ řekl Ned. „Měl bys ho rychle přivázat…“ Vtom sokol vzlétl“ se vzteklým výkřikem. „Myslím, že se mu tvůj nápad nelíbí,“ poznamenal Will. „A můžu říct, že ho za to neodsuzuji.“ Znovu natáhl paži a tence hvízdl. Asi za minutu se Hektor opět snesl a usadil se mu na zápěstí. „Odpočiň si,“ řekl ptákovi tiše. „Alista by mi nikdy neodpustila, kdybych se tě pokusil svázat.“ Bratr Paolo se na něho podíval se zvláštním výrazem v očích a Ned se zatvářil zmateně. „Jedeme,“ zavelel Will a vypustil sokola. „Buď přiletí, nebo ne, jak bude chtít.“

Rozjeli se. Ned ještě vrtěl hlavou nad tím zázrakem, ale Paolo se otočil. Sokol se držel za nimi. Přelétal z jednoho stromu na druhý, aby měl Willa stále v dohledu. Alista zamrkala. Stála u okna ve svém bývalém pokoji. „Je to Will,“ zašeptala tiše. „Vždycky to byl on.“ „Copak?“ zeptala se Dru a dotkla se její paže. „Chérie, jsi v pořádku?“ „Ano, já…“ Alista pohlédla na přítelkyni a teprve teď ji uviděla. „Musíš jít se mnou,“ řekla. „Dobře,“ odpověděla Dru docela zmatená. „Ale kam půjdeme?“ „Domů,“ řekla Alista. „Půjdu domů.“ Jindřich nechal zavolat Willa hned po jeho příjezdu přímo do svých osobních komnat. K Willovu překvapení tam byla i Eleonora. „Bonjour, lorde Brinlawe,“ pozdravila, když vešel, a obdařila ho oslňujícím úsměvem. „Jaká byla cesta?“ „Na to, jaká je zima, docela příjemná, Veličenstvo,“ odpověděl Will a poklekl, aby jí políbil ruku. „Jak dvorné má způsoby! A taky je čistě oholen,“ obdivoval Willa Jindřich. „Manželství ti prospělo, Wille.“ „Děkuji, můj vladaři,“ řekl Will s mnohem menší vřelostí. „Doufám, že budu se svojí ženou žít ještě dlouho.“ „Líbí se ti, což?“ Král nabídl Willovi židli. „Je krásná,“ odpověděl Will a posadil se. „Jindřichu, proč jsem tady?“ „Nechyběl jsem ti?“ zeptal se místo odpovědi Jindřich. Jeho žena se dívala na Willa se zájmem, který se mu nezamlouval. „Myslel jsem, že mě rád navštívíš.“ „Existují i jiné způsoby, jak někoho pozvat.“ Will přijal pohár, který mu Jindřich nabídl, ale nenapil se. „Mám dojem, že jsem byl zatčen.“ „Ach to,“ usmál se Jindřich. „Byl to jen žert, ujišťuji tě.“ „Pro mě ne,“ odpověděl Will dotčeně. „Vím, že se nemohu vyptávat na motivy, které vedly Božího vyvoleného k takovému žertování, ale ty víš zatraceně dobře, že jsem Marka nezabil.“ Jindřich se zamračil. Teď byl rozzlobený. „Wille, abych řekl pravdu – nevím,“ houkl a upil vína. „Od chvíle, kdy jsi mu vyhrožoval, že ho připravíš o život, až do chvíle, kdy jsem tě nechal

předvést, jsi mohl být kdekoli a dělat cokoli, a já o tom přece nic nevím. Pokud si nevzpomínáš, byl jsem zaneprázdněný, protože byl den mé korunovace.“ „Hlouposti, Jindřichu,“ odsekl Will a z očí mu sršel vztek. „Pokud je tohle žert, není směšný. Víš vůbec, kolik jsem měl problémů kvůli tvému zatracenému dopisu adresovanému Alistě? A pak se objevil tvůj idiotský bratranec a jeho nohsled a obvinili mě z vraždy v mém vlastním domě…“ „O tom nic nevím, věř mi,“ přerušil ho Jindřich. „A Geofírey není můj přímý bratranec. Jeho matka byla jednou z dvorních dam mé matky. Copak sis nevšiml, jak se podobá mému otci?“ Will pohlédl na Eleonoru, která zavrtěla hlavou a vzdychla. „Ach.“ „Ano, ano,“ zamumlal Jindřich. „Když sem přišel Michael Pettengill s historkou o tvé zradě, řekl jsem mu, ať na celou věc zapomene, ať ji nechá být. A tehdy se Geoffrey rozhodl odjet s Pettengillem na Brinlaw.“ „Zrada, tak tomu říkám já,“ přidala se Eleonora. „Je to přímý odpor. Ale Jindřich si přeje ušetřit jeho matku rozpaků.“ „Rád bych Geoffreyho umlčel jednou provždy,“ zamumlal Jindřich ponuře. „Provedeš to tak, že mě necháš oběsit a dáš mu moji ženu?“ zeptal se zdvořile Will. „Samozřejmě že ne,“ zamračil se Jindřich. „Znamená to jen, že tu záležitost musím veřejně vyřešit dřív, než bude pozdě. Pettengill musí dostat příležitost, aby se mohl vyrovnat se svým žalem, a ty mu musíš říct, že jsi té noci byl v kostele nebo na rybách nebo že ses veselil v nějakém hostinci a oslavoval moji korunovaci. A pak řeknu, že ti věřím, celou záležitost uzavřu a tím všechno skončí.“ Will se nechtěl usmívat, ale nemohl si pomoci. Jindřich se opravdu zlobil, přestože se to pokoušel maskovat. „A kdo přesvědčí moji ženu?“ zeptal se Will nevinně. Krále však nezaskočil. „Já,“ usmál se. „Napíšu jí další dopis. Mrzí mě to, Wille, opravdu, ale brzy všechno uvedeme na pravou míru.“ Vstal a podal Willovi ruku. „O tom nepochybuji, Veličenstvo,“ odpověděl Will v dobré náladě. „Lorde Brinlawe, mohu se tě na něco zeptat?“ zeptala se Eleonora.

„Samozřejmě, Vaše Veličenstvo.“ Usmála se. „Zmínil ses o tom, že lady Alista je krásná.“ Will přikývl a najednou zpozorněl. „Nemá snad jiné kvality, o nichž bys mohl mluvit?“ Rytíř na ni němě hleděl. Ten zatracený trubadúr poznamenal, že královně se velmi líbila Geoffreyho píseň a že byl jejím favoritem. Zdá se, že mladý Geoffřey je bastardem Geoffreyho Sličného. Povídá se, že když byla Eleonora ještě královnou Francie a než se zamilovala do Jindřicha, měla románek s jeho otcem. Možná že v nemanželském synovi zemřelého Geoffreyho viděla kvality, které chyběly jeho dědici, králi Anglie. Will se však v žádném případě nepřikláněl k tomu, aby se stala jeho důvěrnicí. „Ne, Veličenstvo,“ řekl nakonec. „Nemám o čem mluvit. Je to všechno?“ „Samozřejmě,“ přikývla. „Děkuji.“ „Co to mělo znamenat?“ zeptal se Jindřich, když Will odešel. „Pouhá zvědavost,“ odpověděla Eleonora a uklidnila ho polibkem. „Aha.“ Stáhl si ji na klín přes opěradlo židle a riskoval, že ztratí královskou důstojnost. „Všimla sis jizvy na jeho tváři?“ „Ano,“ odpověděla s tajemným úsměvem. „A co?“ zeptal se. „Co si tedy myslíš, že víš?“ „Nic, drahá Anglie,“ odvětila. „Jak bych mohla něco vědět?“ Alista odhalila zahnutou tureckou šavli a zvedla ji ke světlu. Zbrojnice byla o půlnoci opuštěná, ale ve velkém krbu ještě hořel oheň a jeho plameny se odrážely v nebezpečné zakřivené oceli. Alista uchopila jílec do obou rukou jako meč, zatočila jím nad hlavou a sekla do panáka ze slámy a kůže. Zbraň se sice zaryla hluboko, ale když seji pokusila vytrhnout, ostří se zarylo hlouběji. Trhla znovu, aby šavli vytáhla, a když vyjela z útrob panáka, zapotácela se a málem upadla, tak byla zbraň lehká. Zamumlala nadávku, udělala krok dozadu a zkusila to znovu. Natáhla pravou paži se zbraní a nechala ji balancovat na otevřené dlani. Zkoušela její váhu. Drobné kameny, jimiž byl posázen jílec, ji tlačily do dlaně, ale když ho pootočila, našly její prsty čtyři žlábky, které tu byly vyryty pro snadnější uchopení. Chytila šavli do jedné ruky a znovu zaútočila na panáka. Tentokrát šavli vytáhla bez problémů. „Lepšíš se,“ broukl Clarence, který právě vešel do zbrojnice. , Ale ještě to není dokonalé.“

„Myslíš, že ne?“ zasmála se a zaujala uvolněný postoj. „Vidím, že jsi dostal moji zprávu.“ „Máš pěknou hračku,“ řekl. „Kde jsi ji vzala?“ „Dal mi ji Will,“ odpověděla Alista a podala mu šavli. „Možná doufal, že si proříznu hrdlo, až seji budu učit používat.“ Clarence se usmál. „Pohanská šavle… Správný dárek.“ „Říkal, že patřila arabskému princi. Je to opravdu jen hračka?“ „Ne, má paní, nic takového,“ ujistil ji a švihl šavlí ve vzduchu. „Už jsem viděl podobné zbraně. Rozsekly Angličanovi žaludek dřív, než pozvedl svůj těžký meč.“ Zkusil váhu šavle stejně jako předtím Alista. „Není moc dobrá proti brnění, protože je příliš lehká. Ale můžeš s ní snadněji manévrovat, a pokud to umíš, zasekneš j i jako řezník.“ „Skutečně?“ zeptala se Alista s nevěřícným úsměvem. „Zdá se mi, že to zakřivení je nevhodné. Jako by člověk sekal strom naběračkou.“ „To je proto, že se snažíš zaútočit na protivníka ze strany, jak jsem tě to učil mečem, což se podobá kácení stromu,“ řekl. „Prohlédni si to zakřivení. Stačí jediný pohyb dolů, takto, což dokážeš, protože šavli udržíš v jedné ruce. Coup de grace je, když ji hrotem zapíchneš nepříteli do žaludku a trhneš odspodu vzhůru – vidíš ty zářezy?“ Alista přikývla a zatvářila se vyděšeně. Clarence věděl, že strach jen předstírá. „Než šavli vytrhneš, uděláš mu v břiše pěknou paseku.“ Podal jí zbraň zpět. „Potřebuješ čas, naučíš se to.“ Dobrosrdečně jí pocuchal vlasy a pak potřásl hlavou. „Dospělá vdaná žena, a ještě si hraje na chlapce.“ „Ne, nehraji,“ ohradila se Alista a odložila šavli stranou. „Clarenci, potřebuji tvoji pomoc. Pomůžeš mi?“ „Záleží na tom, co budu muset udělat,“ odpověděl Clarence. „Chceš-li dát zabít někoho, koho oba známe, pak to neudělám, protože je to bláznivý nápad.“ „Nechci nikoho zabíjet,“ řekla. ‚Ale musím odtud pryč…“ „Útěk je stejně hloupý jako vražda,“ upozornil ji. „Možná, ale musím to udělat,“ přerušila ho. „Musím jít na Falconskeep.“ Pozorovala, jak se jeho výraz měnil z překvapeného ve smutný. „Clarenci, musím.“ „Nemusíš,“ vyrazil ze sebe rozhodně. „Tobě se to možná nezdá,“ odpověděla stejně rozhodně. „Ale co když se Will nevrátí? Co když ho král Jindřich pověsí? Mám tady

čekat na jeho nástupce, aby si mě pak buď vzal do postele, nebo vyhodil z mého domu i s příbuznými?“ „Máš na mysli Druscillu,“ zamumlal. „Mohl jsem tušit, že ti nakuká něco bláznivého…“ „Nic mi nenakukala,“ přerušila ho Alista uraženě. „Ale ano, pojede se mnou.“ ‚A co když se tvůj manžel vrátí?“ zeptal se Clarence. „Jestli se vrátí…“ Alista zasunula šavli pomalu panákovi do břicha. „Buď mě chce, nebo nechce. Pokud ano, půjde mě hledat. Pokud ne…“ Vytáhla šavli. „Může nás nechat na pokoji.“ Kastelán se zhluboka nadechl. „Nemohu jen tak odejít,“ poznamenal. „Mou povinností je být tady…“ „Já vím,“ ujistila ho. Otec pověřil Clarence hlídáním brinlawského hradu, sotva sem přišli, a kastelán se povinnosti nikdy nezpronevěřil. Neopovážila by se požádat ho, aby to udělal. „Jen chci, abys mi připomněl cestu.“ „Cestu?“ zeptal se pln pochybností. „Ty máš opravdu v úmyslu prchnout na Falconskeep?“ Alista se zhluboka nadechla, aby se posílila proti jeho protestu. „Ano, na Falconskeep,“ odpověděla a nepohlédla mu do očí. Jak by mohla přimět vojáka, aby porozuměl jejím důvodům, snům a vizím, jež ji volaly mnohem naléhavěji než kterákoli autorita, jakou kdy poznala. Jak by mohl rozumět zoufalé potřebě poznat sebe samu, pochopit, co znamenají tahle tajemství? Ale Clarence ji překvapil. „Na Falconskeep,“ zopakoval rezignovaně, jako by neočekával tak mnoho. „Myslím, že bych ti měl nakreslit mapu.“ Jindřichův dvůr byl přelidněný, a proto neměl bratr Paolo jinou volbu, než sdílet komnatu s Willem, a Will ho tam musel strpět. „Je to tady jako ve včelími,“ brblal Will a užíval si posledních doušků vína, zatímco Hektor požíral myš, kterou ulovil v koutě. „Tady by nemohla žít žádná včela,“ řekl Paolo a otevřel druhou láhev. „Je tu příliš mnoho dýmu.“ Znovu naplnil poháry. „Ale ne že by mi vadila města. Narodil jsem se přece ve Florencii.“ „To už jsi říkal.“ Will byl trochu opilý, unavený a dost osamělý, aby projevil mírný zájem. „A jak to, že jsi nakonec skončil v Anglii?“

Paolo se zasmál. „Mohlo to být horší, signore. Původně jsem mířil do Irska.“ Ukousl si kus skopového. „Byl jsem mladý kněz, sotva vysvěcený a ve snu ke mně promluvil Bůh.“ „Samotný Bůh?“ zeptal se pobaveně Will. „Osobně?“ „Aspoň jsem si to myslel, ale co jsem tehdy věděl? Viděl jsem ho předtím někdy?“ zavrtěl hlavou. „Ale ne, to je rouhání. Byl to Bůh a řekl mi, že můj osud leží na severu za chladným šedivým mořem. Pověděl jsem o snu svému představenému a on mi sdělil, že Bůh musel mít na mysli Irsko. Byl velkým obdivovatelem svatého Patrika.“ „Možná se bál hadů,“ podotkl Will s přátelskou ironií.,A proč jsi tedy nešel do Irska?“ „Pokusil jsem se o to,“ odvětil Paolo se smíchem. „Jenže jsem františkán a neměl jsem peníze na cestu. Nejdřív to nebyl takový problém. Lidé na pevnině byli ochotní, i když ne přímo šťastní, ale pomáhali mi jen pro požehnání. Když jsem konečně připlul do Anglie, hořela tady občanská válka a lidé neměli jídlo ani pro sebe, ne tak pro kněze. Měli už kněží dost, protože jim nebyli schopni poskytnout nic dobrého. Proč by se tedy starali o přivandrovalého mnicha? Věřili, že je Bůh opustil, takže oni opustili mne. Než jsem doputoval k Irskému moři, byl jsem příliš nemocný, a i kdybych nakrásně našel nějakou loď, nemohl bych odplout. Trpěl jsem hladem, byla mi zima a hněval jsem se na Boha, že mě vyslal na takovou cestu. Stál jsem na pláži a hrozil pěstí k obloze a spílal Bohu, že jestli chce, abych mu sloužil lépe, ať mi pošle anděla, který mě zachrání, a to rychle.“ Usmál se. „A on to udělal.“ „Anděla?“ zeptal se Will pochybovačně. „Tys ho poznal?“ „Ji, signore,“ opravil ho mnich a znovu se napil vína. „Lady Blanche, manželku lorda Marka, Alistinu matku.“ „Anděla?“ zopakoval Will. „Nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl,“ dodal Paolo. „Nejdřív jsem si myslel, že mám vidiny. Přicházela ke mně po kamenité pláži – osamocená žena, bez muže a doprovodu.“ „Jako bys mluvil o někom, koho znám,“ zamumlal Will. „Ano,“ souhlasil Paolo. „Podívala se na mě a vyzvala mě, abych s ní šel do hradu. Dala mi najíst a oblékla mě. Poskytla mi teplo svého krbu v tom vašem strašném anglickém počasí a naučila mě anglicky tak, že se mnou mluvila italsky – Angličanka mluvila italsky, umíš si to představit?“

„Říkáš, že byla krásná?“ zeptal se Will nevinně s úsměvem v koutku úst. „Vím, na co myslíš,“ odvětil Paolo. „Ano, byla velmi krásná – vysoká, urostlá a vlasy měla tak světlé, že byly skoro bílé. A měla dlouhé štíhlé ruce a nejkrásnější postavu. Navíc byla srdečná a laskavá.“ ‚Ale ty ses do ní nezamiloval,“ popíchl ho Will. „Nezáleželo by na tom, i kdybych se zamiloval,“ zasmál se páter. „Lady Blanche milovala celým srdcem svého manžela. Když mě přijali pod střechu Falcoskeepu, Alista se teprve učila chodit a lord Mark se už měsíce účastnil válečného tažení a byl pryč ještě další tři roky. Ale jeho žena o něm mluvila neustále, jako by odjel jen na lov a měl se vrátit k večeři. Věřím, že Alistina první slova zněla ‚až se táta vrátí domů‘.“ Zamračil se a zdlouha se napil. „Ale jakmile se Alistin otec vrátil domů, byla už její matka opravdu andělem.“ „Kolik jí bylo?“ zeptal se Will. „Alistě, myslím.“ „Čtyři,“ odpověděl Paolo. „Matka jí zemřela a otec se vrátil. Falconskeep byl vypálen.“ Smutně se usmál. „Stalo se to velice dávno, signore. Někdy se divím, že si Alista na tu dobu pamatuje, že si vybavuje matku a hrad u moře. Nikdy o tom nemluví, ale jsou určité známky…“ Paolo se odmlčel. „Ale už jí nejsou čtyři roky,“ podotkl Will, který náhle cítil, že tohle nechce poslouchat. Nelíbilo se mu myslet na Alistu jako na opuštěné dítě, zejména proto, že jeho otec mohl být mezi těmi, kdo to způsobili. To mu nezapadalo do představy o spravedlivé odplatě. Paolo zavrtěl hlavou. „Ne, je to dospělá žena a má ženské starosti a já zjišťuji, že už jí nemohu pomáhat jako dřív.“ Znovu se usmál. „Proto jsem jel s tebou.“ „A jak jí tím pomůžeš?“ zeptal se Will nevinně. „Zadržíš mě, abych nezabil jejího milence?“ „Kterého milence máš na mysli?“ zeptal se Paolo a snažil se nesmát. „Copak se Alista neobává o život Geoffreyho de Anjou?“ zeptal se Will a vstal. „Toho jsem si nevšiml,“ odvětil mnich suše. „Nemyslím si, že by se o něho někdy zajímala. Sir Geoffrey… Vlastně o něm není co říct.“ „Taky si myslím,“ zamumlal Will, rozevřel okenice a pohlédl ven na hvězdy. „Ale my nejsme soudci.“

Paolo jen zavrtěl hlavou a usmál se. „Nejsme. Jdu spát.“ Alista, moudřejší o Clarencovy rady a ozbrojená novou šavlí, se setkala s Dru na chodbě u hodovní síně. Nepozorovaně vyklouzly z hradu. „Dohlédne Clarence na stráže?“ zašeptala Dru, když bezpečně dosáhly stáje. „Ano,“ zašeptala Alista. „na všechny kromě tohoto.“ Voják právě vyváděl ven svého koně. „Hej, co tady děláš?“ zavolal a pohlédl na Dru. „Vždyť je půlnoc!“ „Opravdu?“ zeptala se Dru sladce a Alista se skryla do stínu. „Ano,“ řekl a výmluvně se na ni usmál. Přistoupil k ní. Bohužel to byl jeden z Willových vojáků. „Nebojíš se, že se tady v noci nachladíš?“ Nepoznal ji, pomyslela si Alista a pomalu vytáhla šavli, kterou měla za pasem. Modlila se, aby ji nemusela použít. Myslí si, že je to služebná. „Neboj se, drahoušku, je mi docela teplo,“ odpověděla Dru dokonalou angličtinou venkovanů, sklopila oči a svůdně se usmála. „Tahle noc se mi líbí.“ „Musím říct, že měsíční světlo ti lichotí,“ začal ji voják svádět a v hlase mu zazněla touha. Náhle mu zezadu na krk dopadlo velké vědro od ovsa. Rozbilo se na kousky a muž klesl do slámy. „Proč by ses nepodíval na hvězdy?“ zamumlal Tarquin a ještě do muže kopl, aby se ujistil, že opravdu omdlel. „Tarquine, to nebylo hezké,“ vypískla Nan vyděšeně. „Tarquine, to bylo úžasné!“ zasmála se Dru a políbila ho. ‚A právě včas,“ souhlasila Alista a sehnula se k oběti. Muž byl v bezvědomí, ale pulz šel nahmatat a pravidelně dýchal. Za pár minut se probere a brzy ho najdou jeho přátelé. Musejí si pospíšit. „Děti, proč nejste v posteli?“ ‚A proč vy nejste v posteli?“ zeptal se Tarquin. „Přece nás tady nenecháte.“ Nan si náhle uvědomila, proč jsou o půlnoci u koní. „Nemůžeme odejít!“ vykřikla a rozběhla se k Alistě. Nevědomky přeběhla po zádech omdlelého strážného. „Zeptej se mě, kdy se strýček vrátí domů,“ zakňourala a zatahala Alistu za rukáv. „Nan, co to…?“ „Zeptej se mě!“

„Dobře.“ Alista se k ní sklonila. „Kdy se strýček vrátí domů?“ „Velice brzy,“ odpověděla vítězoslavně holčička. „Slíbila jsem mu, že ti to povím, jestli se zeptáš.“ „Alisto, prosím,“ naléhala Dru. „Musíme jet.“ „Nemůžeme odjet, protože on se vrátí, a jestli nás tady nenajde, bude velice smutný,“ přesvědčovala je Nan. „Nan, ty nepojedeš nikam,“ řekla Alista. ‚Ale ano, pojede,“ vložil se do hovoru Tarquin. „Neodjedu bez ní a vy dvě neodjedete beze mě.“ „Tarquine, nebuď blázen,“ protestovala Dru. „Nemůžeme vás vzít s sebou.“ „Můžete a já vám řeknu proč,“ odsekl Tarquin. „Za prvé. Kdyby nebylo mě, už by vás dávno chytili a neodjely byste nikam. Za druhé. Ani jedna z vás, urozené dámy, ještě nikdy necestovala bez družiny vojáků, určených k vaší ochraně.“ Podíval se na Alistu a začervenal se. „Tvůj převlek je velmi dobrý, má paní, ale myslím, že potulní lapkové by před tebou nepadli na zadek. Převezl jsem Nan z jednoho konce Anglie na druhý. Vím, kde se skrýt a jak přežít.“ „Má pravdu, Alisto,“ přidala se Dru. „Ještě ty začínej,“ utrhla se na ni Alista. ‚A za třetí, a to je nejdůležitější, jestli se pokusíte prchnout bez nás, začnu štípat Nan,“ pokračoval Tarquin. ‚A buduji štípat a štípat, dokud nezačne křičet tak hlasitě, že probudí všechny muže v našem hradě.“ „Tarquine, ne!“ vypískla Nan a objala se pažemi. „Nedovol mu to, má paní!“ „Neopovaž se,“ vydechla Alista. „Uvidíme,“ usmál se Tarquin. Kdyby Alista tolik nespěchala, přehnula by si ho přes koleno a natloukla by mu. Ale v této situaci musela jeho návrh zvážit. Jestliže vezme děti s sebou a Will se vrátí na Brinlaw, není pochyb, že se za ní vydá – ať už ji chce, nebo ne. Ale pokud by se Will nevrátil a jako lord Brinlaw by přijel Geoffrey de Anjou, mohla by svěřit Willovu neteř a nevlastního synovce do jeho milosrdné péče? „Dobrá,“ zamumlala poraženě. „Ale pospěšme si.“ Alista vedla koně, na němž jela Druscilla. Tarquin vedl druhého s Nan v sedle. Kryli se ve stínu u zdi, dokud neuslyšeli, jak Clarence volá na strážné a oni mu odpovídají. Když oba strážní odešli, aby

zjistili, co jim kastelán chce, vyvedli koně ven napůl spraveným otvorem v hradební zdi a zamířili k zamrzlému močáru. Koním klouzala na namrzlém blátě kopyta a Tarquinův kůň uklouzl, sotva vstoupil na led. Nan si přitiskla obě dlaně k ústům, aby nevykřikla. Ale kůň naštěstí získal rovnováhu a všechno bylo zase v pořádku. Vedli koně až do lesa. Pak se Alista zastavila. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Dru a dotkla se jejího ramene. Dívala se přitom na svoji věž, která ještě probleskovala mezi stromy. „Je mi dobře,“ odpověděla Dru. Alista usedla na koně před přítelkyni. „Jedeme.“

10. Kapitola

Dopis bratra Paola Bosacciho sestře Sereně: 10. února 1156 Nejdražší přítelkyně,Londýn mě neustále vychovává a učí, ač jsem již starý. Král Jindřich odložil výslech Willa Brinlawa stran obvinění proti němu vznesenému a raději ho drží jako hosta u dvora. Svým způsobem je to dobré znamení. Králova láska a oddanost k Brinlawovi je zřejmá – vlastně si mnozí dvořané začínají stěžovat, že tento „venkovský rytíř“ má na krále příliš silný vliv. Ale já si dělám starosti. Jestliže má Jindřich v úmyslu zasáhnout bez výslechu ve prospěch svého drahého přítele, proč to neudělá a ne-skoncuje s tím? Takovéto otálení může snadno znamenat opak – může mít v úmyslu prohlásit Willa vinným kvůli politickým záměrům a navzdory osobním pocitům, a proto bude řešení odkládat tak dlouho, jak to bude možné. Takže mám oči otevřené a neustále se modlím. Moje mysl je bdělá, jak jen může být. Vím, že jsi asi zvědavá, pokud čteš o našich panovnících, nejznámějších milencích v dnešním křesťanském světě, takže se pokusím poskytnout ti pár informací, ačkoli nemám talent na klepy. Jindřich není zvlášť hezký muž, není ani vysoký, ale přesto je jedním z nejimpozantnějších mužů, s jakým jsem se kdy setkal. Chování má obřadné a téměř teatrální, čímž vyrovnává jakoukoli nedostatečnost vzrůstu, a jeho vůle je legendární. Kdyby se zítra rozhodl, že změní své království v písčitou pustinu tím, že sám přehryže každičký strom a rozdrolí hrad vlastními zuby, začal by s tím bez zaváhání a všichni kolem něho by propadli zoufalství, protože by věděli, že dosáhne svého cíle. Tento rys jeho osobnosti je nepochybně klíčem k úspěchu v roli krále. Ale myslím si, že z něho také dělá velmi nezvladatelného manžela. Ale jestli dokáže některá žena zůstat nedotčena jeho urážkami, je to královna Eleonora. Jistě jsi slyšela, že je krásná. Ale to je slabé slovo. Při pohledu na ni člověk ztrácí dech a ona je si toho zřejmě vědoma a dokáže toho plně využít. Je vlastně příkladem ženské krásy a její vlastní milované já ji stále obklopuje, stejně jako

dámy, které jí slouží, a pánové, kteří si to zoufale přejí. Tyto krásné bytosti obou pohlaví tráví své dny romantickými hrátkami, při nichž je láska zcela oddělena od Božího poslání manželství a slouží jinému náboženství, kdy žena je bohyní a muž jejím podřízeným a otrokem. Jsem ujišťován, že velmi málo těchto pracně aranžovaných romancí je skutečně naplněno, ale mám své pochybnosti. Jak říkávala naše matka: Ten, kdo tráví celé dny vařením, vždycky něco sní. Každopádně král Jindřich má velmi málo trpělivosti s hrami své královny. Dává přednost státnictví a věnuje se tradičnějším mužným zábavám. Brává Brinlawa s sebou a já ho následuji jako stín, kamkoli se hne, tak jak mě Alista žádala. Takže jsem většinou ušetřen podívané na dětinské, nepatřičné a pro mysl nebezpečné hry. Ale viděl jsem sira Geojfreyho. Brinlaw byl na honu s králem, kteroužto aktivitu s nimi nesdílím, takže jsem využil příležitosti a zašel jsem do obrovské knihovny zemřelého krále Štěpána. Obdivoval jsem iluminace francouzských textů, když tu jsem si uvědomil, že mě někdo pozoruje. Vzhlédl jsem a uviděl Geojfreyho. „Dobrý den, můj pane, „pozdravil jsem ho, ačkoli mne, po pravdě řečeno, vylekal. „Netušil jsem, že se tady s tebou setkám.“ „Nesetkal by ses se mnou, kdybych tě nesledoval, „ řekl mi, a ačkoli se usmíval, probudil ve mě strach. Když navštěvoval lorda Marka, vždycky jsem se domníval, že je to povrchní mladík, sice docela dobrosrdečný a okouzlující, ale bez kouska pevného charakteru. Tušil jsem, že potřebuje cíl, aby se mohl vyvinout. Ted‘ se bojím, že cíl už našel, ale že není šťastný. Jeho tvář, kdysi jako obrázek, získala starší a melancholičtější vzhled, který mladé dámy ode dvora považují za úchvatný. Mně se však zdá, že vrásky kolem jeho očí a úst potvrzují něco nekalého. Krátce řečeno, vypadá, jako by byl velmi zklamaný a toužil po pomstě. Ty, má citlivá Sereno, se pravděpodobně směješ, když čteš tyto řádky, ale přísahám, že je to pravda. Když se na něho dívám, tiše děkuji Bohu, že se Alista do něho nezamilovala. „Rád bych se tě zeptal na lady Alistu,“ pokračoval Geoffrey, jako by četl moje myšlenky. „Možná by ses měl zeptat jejího manžela,“ odpověděl jsem. Rozesmál se a řekl: „Zřejmě žertuješ. Žádný kněz nemůže být tak krutý. „ Jeho zelené oči však zůstávaly vážné. „ Chci vědět, je-li v pořádku.“

„Alista se má dobře, „ uklidnil jsem ho. „Musíš mi věřit, když ti to říkám.“ „Musím?“ zopakoval tiše a sjel pohledem někam za mě. „A Druscilla? Jak se má Dru a její dítě?“ „Taky dobře, „ odpověděl jsem bez přemýšlení. Ale, Sereno, jak mohl vědět, že lady Dru čeká dítě? Když byl naposledy na Brinlawu, nebylo to ještě zřetelné a skoro se s ní neviděl. Čím déle o tom přemýšlím, tím víc si dělám starosti. „Dobře, „přikývl a zdálo se, že mě skoro nevnímá. „Můžeš mi udělat jednu laskavost, bratře?“ Podíval se mi do očí. „Můžeš ode mě Alistu pozdravovat? Povíš jí, že na ni myslím?“ Chvíli jsem zvažoval odpověď. „Vyřídím jí, že jí přeješ všechno nejlepší.“ Znovu se usmál, jako by mě považoval za velmi zábavného starce. „Pak se to tedy stane.“ Tarquin dokázal být velmi prospěšný. Vedl své svěřenkyně po opuštěných, a tedy bezpečnějších cestách, ale nikdy neztratil směr a nevzdálil se příliš od cesty, kterou jim načrtl Clarence. Byl však tvrdý vůdce a trval na tom, že musí jet téměř bez zastávek. „Jsi si jistá, že víš, kam jdeme?“ zeptala se úzkostlivě Dru za svítání druhého dne. „Vím to přesně,“ odpověděla Alista a nadechla se mořského vzduchu. Zapomněla, jak moc jí chybí. Bylo to už tak dávno, a přesto sejí teď zdálo, že byl vždy součástí jejího těla, jako krev. „Už jsme skoro tady.“ Napůl očekávala, že najde Falconskeep ještě v plamenech, a málem ji překvapilo, že o pár hodin později nespatřila nad černými a polorozbořenými věžemi dým. Přesně tak je viděla naposledy a tak jí zůstaly v paměti. „Je to on?“ zeptal se Tarquin pochybovačně. Alista se usmála. „Ano, je. Říkala jsem ti, že se ti nebude líbit.“ Podíval se na ni a pokrčil rameny. „Nevypadá tak špatně,“ broukl a popohnal koně. „Ve srovnání s čím?“ zamumlala Dru a chytila se pevněji, protože Alista pobídla koně do cvalu. Větší část hradu byla opravdu neobyvatelná, ale zdálo se pozoruhodné, že centrální věž byla uvnitř nedotčená, jako by se plameny dovnitř neodvážily. „Nejlepší ložnice je nahoře,“ oznámila všem Alista a zamířila ke schodům.

Dru byla stále nervóznější. „Alisto, počkej,“ vyhrkla a chytila přítelkyni za paži. „Můžu něco říct?“ Alista se překvapeně zastavila, ale neodporovala. „Tarquine, jdi s Nan nahoru a podívejte se, jak to tam vypadá,“ řekla chlapci. „Přijdeme za vámi.“ Dru se rozhlédla po rozbitých lavicích v síni a potrhaných goblénech smutně visících ze stěn a v zoufalství se opřela o sloup vstupního oblouku. „Ne,“ řekla, když Alista natáhla ruku po polámané židli. „Už bych nevstala.“ „Ubohá Dru,“ zašeptala Alista s chápavým úsměvem. „Ještě chvíli vydrž, a pak můžeš spát celé dny, to ti slibuji.“ „Za předpokladu, že se tu najde postel,“ podotkla Dru. „Je mi dobře, chérie, opravdu, ale ráda bych věděla, jak dlouho tady zůstaneme.“ Alista se rozhlédla kolem sebe. „To bych taky ráda věděla,“ řekla. Svěřila se Dru s většinou důvodů, kvůli nimž opouští Brinlaw. Mimochodem – všechny byly praktické. Dru souhlasila s tím, že jsou správné a opodstatněné. Pokud připadne brinlawský hrad jinému pánovi, žádná z nich tam nechtěla zůstat a přivítat ho. Dru tam nechtěla být ani v případě, že by se vrátil Will. Když však teď Alista viděla, v jaké jsou situaci, chápala, že Dru má pochybnosti. Ale přesto, Falconskeep byl její a navzdory tomu, co kolem sebe viděla, cítila, že sem patří. Odpovědi, které potřebovala, byly tady, a ne na Brinlawu, a už vůbec ne u Jindřichova dvora. „Až se bratr Paolo vrátí z Londýna, Clarence mu poví, kam jsme odešli.“ ‚A on to řekne tvému manželovi, ať bude po soudu kdekoli, protože bratr Paolo tohle místo viděl a ví, že tady prostě žít nemůžeme.“ Snažila se zmírnit dopad svých slov úsměvem, ale byla to marná snaha. „Potřebujeme pomoc, a ne od bratra Paola,“ dodala tišeji. „Pošli Tarquina do Londýna pro Geoffreyho…“ „Zešílela jsi?“ vykřikla Alista. „Kdyby viděl naše útrapy, odvezl by nás do Anjou,“ pokračovala Dru nadšeně. „Bylo by to lepší než tohle, aspoň bychom byly v bezpečí…“ „Já budu raději v bezpečí tady, pokud ti to nevadí,“ houkla na ni Alista a otočila se zády ke schodišti. Myšlenka na to, že by se měla obrátit na Geoffreyho s žádostí o pomoc, jí přivodila nevolnost, a pomyšlení, že by pak stanula před Willem, ji ještě zhoršilo. „Velice mi na tom záleží…“

„Druscillo, to neudělám!“ Oknem ve tvaru šípu sem pronikl sluneční paprsek. Padl jí na tvář a propůjčil jejím tmavým očím své světlo. „Nepošlu to dítě nikam a nebudu prosit Geoffreyho o pomoc. To se nikdy nestane, i kdybys mě jakkoli přesvědčovala, takže si šetři energii.“ Dru vypadala tak ztrápeně, že Alista se cítila jako dokonalá bestie, ale nemohla couvnout. „Mám ti pomoci nahoru?“ „Myslím, že to zvládnu,“ řekla Dru a stoupala za ní., Ale až se konečně dostanu do postele, zůstanu v ní aspoň týden.“ Když se bratr Paolo vrátil od úředníka, u něhož nechal dopis pro Serenu, našel Willa v pokoji samotného. „Už stanovili oficiální datum soudu,“ oznámil mu Will, sotva vešel. Seděl na okenní římse s Hektorem na ruce. „Zítra bude vzneseno obvinění.“ Natáhl ruku ven a nechal sokola vyletět. „V každém případě brzy zamíříš domů.“ „Nezdá se, že by tě to nějak vyděsilo,“ řekl Paolo a natáhl zmrzlé ruce k ohni. „Nevyděsilo,“ odpověděl Will a zavřel okenice. Pták bude pryč dlouhé hodiny, ale vrátí se a okno si nesplete – po víc než týdnu se ani jednou nezmýlil. „Jsi z toho zklamaný?“ zeptal se Will s úsměvem. „Já a zklamaný? Ne, vůbec ne.“ Františkán se posadil. „Jen doufám, že nevkládáš do přátelství s králem zbytečně mnoho důvěry.“ „Spíš ano,“ připustil Will. „Ale proč tě to zajímá, bratře Paolo? Copak mě nechceš vidět viset nebo klečet s useknutou hlavou, nebo jak se vlastně dnes trestají vrazi? Neposlala tě Alista se mnou proto, abys viděl, jak bude uskutečněna její pomsta?“ Paolo na něho němě zíral. „To nemůžeš myslet vážně,“ pokáral ho. „Žádný muž tvého věku nemůže být tak hloupý.“ Will se zamračil, na urážku však neodpověděl. Dolil si do poháru víno. „Dobrá tedy,“ zamumlal a napil se. „Čemu mám tedy věřit?“ „Alista mě poslala jako svědka, ale nepřeje si, aby tě potkalo neštěstí,“ odpověděl Paolo. „Opravdu se o tebe bojí. Zná charakter krále Jindřicha a tuší, že by mohl mít v úmyslu odstranit tě z Brinlawu a dosadit na tvé místo někoho vhodnějšího, kdo neuráží krále a nevystupuje nepřátelsky vůči jiným rytířům. Proč by tě sem jinak zval? Proč prostě nevyzval Pettengilla, ať vznese obvinění, a nevyvrátil je?“ Mnich se na chvíli odmlčel a pak pokračoval. „Naštěstí znáš svého vladaře lépe než Alista.“

Willa nikdy nenapadlo, že by Jindřich plánoval něco, čím by mu mohl ublížit, ale když se teď nad tím zamyslel, musel uznat, že možné to je. „Mé srdce plesá, když si pomyslím, jak se má paní obává o moji bezpečnost,“ řekl ironicky. „To by mělo,“ vyštěkl na něho Paolo. „Takže ona tě sem poslala, abys mě chránil? Abys zavolal jednoho z andělů, které tak dobře znáš?“ zasmál se Will a vypil pohár do dna. „Poslala mě proto, aby někdo, komu věří, viděl na vlastní oči, co se s tebou stalo,“ řekl mnich. „Její otec odjížděl tolikrát a ona nikdy netušila, co se mu může stát. A když se pak jednou nevrátil, nikdo nebyl schopen…,“ nechal větu nedokončenou. „Kdyby ses nevrátil, chce s jistotou vědět, kdo je za to zodpovědný.“ Paolo vzal knihu a vstal. „Věř tomu nebo ne, velice se o tebe bojí.“ Než mohl Will odpovědět, odešel a zabouchl za sebou dveře. Will dlouho nehybně seděl a zíral na dveře. Pak přistoupil ke stolu, kde nechal mnich rozepsaný dopis a brk. Posadil se a začal psát. Drahá Alisto, pokud ti bratr Paolo předá tento dopis, poví ti, co se se mnou stalo. V této chvíli se neodvažuji hádat, co to bude. Ovšem mohu ti napsat, co se mi stalo předtím a jak to bylo s tvým otcem. Žil jsem na brinlawském hradu do deseti let. Můj otec se, stejně jako tvůj, velice často účastnil válek, ale matka a starší sestra May žily se mnou a já jsem se domníval, že náš život je velmi obyčejný a nudný. Přál jsem si opustit Brinlaw a stát se rytířem jako otec a modlil jsem se, aby mi to vyšlo. Toho jara, kdy mi bylo deset, přijela družina vojáků krále Štěpána. Velitel prohlásil, že náš hrad se zabavuje jménem koruny, protože můj otec je zrádce. Pokusil jsem se jim postavit, ale byl jsem ještě dítě a neuspěl jsem. Znovu jsem se modlil, abych se mohl stát nejlepším rytířem na světě, kterému se nikdo neodváží oponovat, až jednou získá hrad zpět. Matka mi říkala, že jsem blázen, ale May prohlašovala, že mi věří a že ví, že Bůh moje modlitby vyslyší. Matka nechtěla čekat na zázrak a zařídila sňatek May s Bruelem a já jsem šel na jeho hrad s nijako jeho páže. Ale jak jsem ti řekl, netrvalo to příliš dlouho.

Utekl jsem do války a podařilo se mi najít otce. Velice se na mě hněval, že jsem porušil přísahu danou Bruelovi, bez ohledu na to, jak špatně se mnou zacházel. Dovolil mi však zůstat. Domnívám se, že v duchu byl opravdu rád, že mě vidí živého a že jsem s ním. Vždy jsem otce obdivoval a v několika následujících týdnech jsem si ho zamiloval ještě víc. Naučil mě z rytířství všemu, v co jsem doufal. Byl jsem dokonce tak kurážný, že jsem se ho zeptal, jak mohl podporovat nárok císařovny na anglický trůn, třebaže ho kvůli tomu spousta mužů nazývala zrádcem. Vysvětlil mi to velmi jednoduše: „Přísahal jsem věrnost jejímu otci. Na jeho žádost jsem přísahal věrnost Matyldě. Přísahu nikdy neporuším.“ O týden později zemřel. Byl jsem s ním na bitevním poli a viděl ho umírat. S jeho krví na rukou jsem přísahal věrnost Jindřichovi a slíbil jsem, že ho pomohu dosadit na trůn. O své přísaze jsem pochyboval jen v jediném okamžiku, a to když jsem se dozvěděl, že sestra zemřela. Měl jsem za to, že Bůh se na mě zlobí, a domníval jsem se, že je to moje vina. Takže jsem vzal kříž a šel do boje, ale místo za Boha jsem bojoval za spasení May, jak už jsem ti jednou řekl. To, co jsem viděl ve Svaté zemi…, tato válka se nevedla ve jménu Boha, ať o ní kněží tvrdí cokoli. Jestli zůstanu naživu a ty si někdy budeš přát vyslechnout mě, řeknu ti o Jeruzalému. Zatím postačí, když ti sdělím, že poušť mi dokázala, že jsou jiné důvody, pro něž stojí za to prolít krev. Vrátil jsem se domů a požadoval po králi Brinlaw. Nestaral jsem se o tvého otce, tebe nebo politiku, prostě o nic jiného. Nemohl jsem. Pokud bych znovu stál před stejnou volbou, asi bych si nevybral stejně. Vím, že už jsi slyšela o tom, jak jsme se s tvým otcem při korunovaci střetli. Nezúčastnil jsem se slavnostního banketu u krále, byl jsem příliš rozčílený. Vyhledal jsem Raynarda a s ním odešel do krčmy. Pili jsme, dokud jsme nebyli namol. Někdy po půlnoci nás Jindřich povolal do svých soukromých komnat. Sdělil nám, že Mark je mrtev, a mně poručil, abych odvezl jeho tělo domů a oženil se s tebou. Tak měl Brinlaw připadnout mně. Znovu říkám, že o tobě jsem vůbec nepřemýšlel, Alisto. Utěšuji se, že kdybych tě tehdy znal, jako tě znám nyní, váhal bych, ale nejsem si jist. Brinlaw byl příliš důležitý. Odvedli nás do domu, kde zemřel tvůj otec. Někteří ze strážných tvého otce už odešli a ti, kteří zůstali, s ním nebyli, když nastala smrt. Tvůj otec ležel oblečený na zemi – jeden ze strážných říkal, že ho

přetočili na záda, ale jinak s ním nic nedělali. Meč a brnění ležely na lavici, jako by je právě odložil a připravil na ráno. Na stole stála otevřená láhev s vínem, pohár ležel na zemi a víno bylo rozlité, jako by mu pohár vypadl z ruky. Otec ležel vedle stolu, a ačkoli byl ve tváři bílý, sluha z domu nám řekl, že než si šel odpočinout, měl velmi rudý obličej a stěžoval si na bolest hlavy. Taky přikázal služebným, aby odnesli z místnosti mísu se sušeným ovocem, protože z jeho vůně ho bolí hlava ještě silněji. Na víc jsem se neptal. Odpusť mi, ale nezajímalo mě to. To je všechno, co vím. Není pravděpodobné, že o mně budeš smýšlet lépe, ale aspoň znáš pravdu. Jednou jsi mi řekla, že si nezasloužíš, aby tě někdo nenáviděl. Nikdy jsem k tobě necítil nenávist. Když jsem k tobě jel, představoval jsem si, jaká budeš, moje sny tě však zdaleka nevykreslily takovou, jaká jsi. V době, kdy jsi mnou ještě nepohrdala, jsi představovala nejvíc, co by si muž mohl přát. Jestli mě Jindřich nezradí a nepřijdu o Brinlaw a o život, budu nejvíc litovat, že jsem ztratil tebe. Will Tvůj manžel v duši i před Bohem Dru i Nan spaly a Tarquin rozdělával oheň. „Víš, není to tady úplně špatné,“ řekl a posadil se na paty. „Překvapuje mě, že sem nepřišli zloději, kteří by to tu zplundrovali.“ „Mě taky,“ řekla Alista. Starý pokoj její matky nebyl nijak zvlášť špinavý, ale na všem ležela vrstva prachu. Když vešli, byly okenice otevřené a po obvodu vnitřních stěn se proháněl ledový vítr. Goblény stále visely tam, kde je Alista viděla naposledy. Všechno se jí zdálo stejné. Pohlédla na postel a neviděla Dru a dítě vedle ní, ale umírající ženu, která zvedala štíhlé bílé ruce, aby chytila vítr. „Potřebujeme vodu,“ přerušil Tarquin proud jejích vzpomínek. „Měchy jsou skoro prázdné a jediný potok, který jsem dole viděl, je slaný. Je tady studna?“ Je tady, pomyslela si Alista, ale neřekla nic. Vzpomněla si na sen, v němž byla s matkou u studny a dotýkala se rukou ducha. To byl ovšem sen. Realita byla taková, že Nan se probudila žíznivá. „Pojď,“ řekla Alista a vytáhla z držáku na stěně louč. „Ukážu ti další zázrak.“ Chlapec ji následoval po schodech mlčky, a jakmile došli k ústí chodby, která vedla do zničené hodovní síně, a ona postupovala po

schodech níž, zatvářil se pochybovačně. „Co je tam dole?“ zeptal se a zvedl vědro stojící na jednom ze schodů. „Počkej a uvidíš,“ odpověděla Alista, neboť nevěděla, co jiného by mu měla říct. Netušila, co může očekávat. Zvedla druhé vědro a sestupovala. Horní schodiště bylo tak čisté, jako by je dnes ráno někdo zametl, ale čím víc klesali, tím byly schody kluzčí, neboť byly porostlé mechem a potřísněné blátem. A když dosáhli dna, uviděli studnu, která byla zavalena velkým kamenem obrostlým mechem. Seděl na ní tak těsně, že to vypadalo, jako by ho vytesal nějaký obr přesně na otvor studny. Alistě se málem zastavilo srdce. Clarence s Willem by ho snad odtáhli, ale žena s desetiletým hochem? „Je pod tím balvanem pramen?“ zeptal se Tarquin a znělo to dost zoufale. Asi se cítil stejně jako ona. „Pokusíme se ho odtáhnout,“ řekla, postavila vědro na zem a zasunula louč do držáku na stěně. Jen co se do balvanu opřeli, odvalil se. „V tom musí být nějaký trik,“ mudroval Tarquin a prohlížel si rozeklaný okraj studny. „Možná, ale není tu provaz,“ upozornila ho Alista a rozhlédla se. „Býval tady řetěz.“ Vzpomněla si, že tady pobývala s matkou, když byla ještě tak malá, že neuměla chodit po schodech a matka ji musela nést. Nelíbí se mi tady, řekla ve snu, v němž už byla dospělá, bála se však stejně. Chci zpátky. Spustili vědro na tlustém zrezivělém řetězu a matka zpívala. Její zvonivý hlas se odrážel od kamenných stěn. „Zpívám, abych uklidnila vodu,“ vysvětlila jí. „Voda nemá ráda řetěz.“ Alista znovu uchopila pochodeň a posvítila si do studny. Pokoušela se něco zahlédnout, ale studna byla úzká, že to bylo nemožné. „Myslím, že se vrátíme nahoru a pokusíme se něco vymyslet.“ „Počkej,“ zarazil ji Tarquin a naklonil se nad studnu. „Podívej se tam –je tam něco kovového.“ Položil vědro na zem. „Spusť mě, snad na to dosáhnu.“ „Já nevím,“ zamračila se Alista. „Já tam nic nevidím.“ „Je to tamhle napravo… Jen mi podrž nohy,“ poručil jí a přehoupl se tělem přes okraj. „Dobrá, buď opatrný.“ Držela ho nejdřív za kalhoty, pak za boty a pomalu ho spouštěla dolů. „Vidíš to?“ „Něco cítím,“ odpověděl. „Ještě kousek…“

Náhle sebou Tarquin začal zmítat, jako by se ponořil do vody. „Copak se děje?“ zeptala se vyděšeně Alista, svírala ho ze všech sil a snažila se ho vytáhnout nahoru. „Pusť mě!“ křikl a v jeho hlase se ozvalo něco, co slýchala ve snech. Chlapec kopal nohama, aby se osvobodil. „Mám jít za ní!“ „Co to říkáš?“ zeptala se Alista bez dechu a sevřela jeho nohy silněji. Náhle měla pocit, jako by je oba něco vytáhlo zpět. Oba se svalili na zem. „Zešílel jsi?“ zeptala se rozzlobeně a postavila se na roztřesené nohy. „Vždyť ses mohl zabít!“ Nesmíš jí věřit, varoval ji hlas matky ze snu. Může žárlit na tvoji duši. Tarquin se na ni díval, stále ještě roztažený na zemi jako žába. Oči měl široce rozevřené, takže mu bylo vidět i bělmo, které lemovalo oříškově hnědé rohovky. „Ano,“ vyrazil ze sebe. „Na chvíli mě to taky napadlo.“ Pohlédl na něco, co držel v sevřené pěsti. „Našel jsem tohle,“ řekl a podal věc Alistě. Poznala přívěsek okamžitě a rázem zapomněla na všechno ostatní. „Mámin kámen ve tvaru srdce,“ vydechla. Matka ho nosila každý den Alistina života až do chvíle své smrti. Alista přívěsek milovala. Ráda se ho dotýkala, zvedala ho z matčiny hrudi a pozorovala, jak se v místě praskliny leskne. „Jednou bude tvůj,“ řekla matka a usmála se na ni. Byla ráda, že sejí kámen líbí. „Vlastně svým způsobem už je.“ Řetízek se leskl jako tehdy, Alista si však vybavila, že kámen byl matný s tmavě rudou prasklinou. Teď byl kámen jakoby ohlazený a jiskřil jako rubín. „Ležel na něčem, co mi připadalo jako římsa,“ vysvětloval Tarquin. Zadržel dech, aby mohl konečně vstát. „Právě jsem ho bral, když jsem uslyšel, jak na mě někdo volá.“ „To jsem byla já. Snažila jsem se tě vytáhnout nahoru.“ Alista si pověsila řetízek kolem krku. Kámen byl teplý, jako by si ho někdo právě sundal z hrudi. „Ne,“ řekl. „Byla to jiná žena. Volala na mě ze dna studny. Chtěla, abych za ní přišel. A já jsem nemohl přestat myslet na to, že tam chci jít.“ Alista se na něho podívala. Zdál se jí v pořádku a ona věděla, že říká pravdu. Jen si to nechtěla připustit. Někdo byl ve studni, nějaká žena, která se považovala za její sestru. Zachvěla se a hlava sejí zatočila… Může být něco takového pravda? Jak s tím má žít?

„Jak daleko je ta římsa?“ zeptala se Tarquina a snažila se, aby otázka zněla nevzrušeně. Chtěla vyhnat z mysli děsivé představy ze snu. „Dotkl ses jí?“ „Ano, ale…“ „Tady máš, podrž to.“ Vsunula si kámen ve tvaru srdce za košili a naklonila se přes okraj studny. „To není ten nejlepší nápad, Alisto,“ varoval ji Tarquin, vyskočil a chytil ji kolem pasu. „To je v pořádku, Tarquine, v pořádku.“ Naklonila se ještě hlouběji. „Drž mě za nohy. Vidím ji, nemohu však na ni dosáhnout.“ „Buď velmi opatrná, prosím,“ zaprosil a udělal, co chtěla. „Budu opatrná, jen mě nepouštěj.“ Měla by se bát, ale když se vrhla do temnoty, pocítila slabý záchvěv poznání. Nevolal ji však žádný hlas, ani se jí nedotkla ledová ruka. Vnímala pod dlaněmi drsnou kamennou zeď, když vtom narazila prsty na něco z hladkého dřeva. Ten dotyk byl známý, jako by o té věci už dávno věděla. Na rozdíl od snu teď neměla v hlavě jasno a tápala. „Ještě kousek,“ zavolala a natáhla paže, až ji zabolely svaly. Narazila na držadlo a sevřela je. „Tady je…“ Najednou proti ní vystříkla voda. „Pojď nahoru!“ vykřikl Tarquin a vytáhl ji tak rychle, že uhodila hlavou do okraje studny. „Jsi v pořádku?“ „Kromě té boule na hlavě, ano,“ sykla a třela si temeno. Obličej a vlasy měla mokré, protože studna se naplnila příliš rychle. „Promiň,“ zamumlal a zatvářil se rozpačitě. „To nic,“ objala ho. „Vidíš, řekla jsem, že to půjde.“ „A šlo to,“ dodal. „Co tomu říkáš?“ Tarquin ukázal do studny. Na hladině plula velká kniha potažená kůží. „Ne,“ vydechla a nechala ho, aby knihu vylovil. „To nemůže být pravda.“ Z knihy kapala voda a Alista si říkala, že bude pravděpodobně zničená. Když ji však otevřela, byly všechny stránky suché a snadno se otáčely. Nebyly ani zvlněné nebo zvrásněné vlhkostí. „Co to je?“ zeptal se Tarquin a postavil se na špičky, aby se jí podíval přes rameno. „Co je to za písmo?“ „Písmo mé matky,“ zašeptala Alista. Tajuplný text se jí náhle zamlžil, protože do očí jí vstoupily slzy. „Všechny tyhle věci patřily mé matce.“ Zapomněla… Kámen ve tvaru srdce si pamatovala, ale na knihu zapomněla.

V hlavní audienční síni hradu krále Jindřicha se shromáždila snad polovina šlechticů z celého Londýna. Bažili po zážitcích, které by trochu opepřily nudné období míru. Ani jeden z nich necítil vůči Willu Brinlawovi nenávist a Michaela Pettengilla znal málokdo. Ale šlechtic, který zabil druhého a je za to brán k zodpovědnosti? To bylo něco, co se muselo vidět. Navíc Jindřich byl stále ještě čerstvý král –jak si poradí? Celkem vzato všichni očekávali velmi zajímavou podívanou. „Sire Michaeli, vznesl jsi vážné obvinění proti muži, který mi byl dlouho drahý,“ zahlaholil Jindřich z výšin královského trůnu. Vypadal jako král každým coulem, stejně tady, jako v bitvě. Jeho chování bylo velebné. „Jaký důkaz přinášíš?“ „Pro začátek je to důkaz vlastního zraku Tvého Veličenstva,“ promluvil Pettengill s obdivuhodnou odvahou. Vypadal jako muž, který si je jist sám sebou. „Za slavného dne korunovace Tvého Veličenstva vyhrožoval tentýž William Brinlaw lordu Markovi smrtí právě v této místnosti a před většinou přítomných šlechticů.“ Místností se rozlehlo souhlasné mumlání. „To je pravda,“ souhlasil Jindřich. „Ale pokud mne paměť neklame, lord Mark s vyhrožováním začal.“ „Ano, Veličenstvo,“ souhlasil Pettengill s hořkým úsměvem. „Ovšem lord William není mrtev.“ „Ještě ne.“ Will obdařil soka ironickým úsměvem a všichni zúčastnění se uznale zachechtali. „I přesto,“ pokračoval král suše a vrhl na Willa nesouhlasný pohled. „Kdybych měl zabít každého muže, který kdy vyhrožoval jinému smrtí, neměl bych žádné šlechtice.“ Usmál se. ‚A vy byste neměli krále.“ Znovu zazněl srdečný smích. „Wille, kde jsi byl té noci? Já jsem byl zaměstnán jinde.“ „Pil jsem, Veličenstvo,“ odpověděl Will a dal tím podnět k další vlně mumlání, nicméně přátelského. „Musím přiznat, že jsem se na tebe zlobil, ale protože jsi král, nemohl jsem ti to říct.“ „Ne hned,“ dodal Jindřich. „Pil jsi sám?“ „Byl se mnou kapitán Raynard,“ odpověděl Will. „A většinou jsme byli v Cheapside. Pěkně jsme se prošli po všech krčmách.“ „Tvoje nevhodné chování mělo nepochybně víc svědků, než je tady mužů,“ přikývl král. Obrátil se k obviňujícímu s otcovským porozuměním. „Je to všechno, co máš, Michaeli?“ zeptal se a v té chvíli byl opět přátelským Jindřichem.

„Ne,“ vykřikl Pettengill rozzlobeně, ale bratr Paolo si všiml, že v očích mu zablesklo poraženectví. „Chtěl bych požádat Anglii, aby vyslechla to, co jsem slyšel já. Je to závěť, která mě přivedla k opíjení, ačkoli vím, že koruna si to nepřeje.“ „Dost zbytečných projevů, sire rytíři,“ zavrčel Jindřich. „Máš--li svědka, přiveď ho.“ Muž, v němž bratr Paolo poznal jednoho z Markových bývalých strážných, přistoupil k trůnu. Otočil se a podíval se na Willa s teatrální nenávistí. Páter však neviděl v očích mladého muže ani stín poznání. „Tak kdo jsi?“ zeptal se Jindřich, když se muž uklonil. „Richard Kite, Veličenstvo,“ představil se muž a zahleděl se na špičky svých bot. „Sloužil jsem jako strážný u lorda Marka.“ „Byl jsi s ním v Londýně?“ zeptal se král. „Víš něco o jeho smrti?“ „Byl jsem s ním tu noc, kdy zemřel,“ odpověděl Kite a vzhlédl. „Právě jsem si chtěl jít odpočinout, když se tento William Brinlaw objevil před jeho pokoji a dožadoval se vstupu.“ Will se nepokusil promluvit, i když Paolo viděl jeho netrpělivý výraz. „Můj pán byl unaven a nechtěl za takové noci rušit klid Tvého Veličenstva. Poručil mi, abych rytíře uvedl. Když byl uvnitř, jeho chování se změnilo. Najednou byl přátelštější, vytáhl láhev vína a požádal lorda Marka, aby si s ním připil. Chtěl se s ním spřátelit, prý kvůli tobě, jak tvrdil, a můj pán mu uvěřil. Pili spolu asi hodinu a pak rytíř odešel. O hodinu později byl můj pán mrtev.“ Znovu pohlédl na Willa. „Nemohu si pomoci, ale myslím si, že víno bylo otrávené.“ Síní zašuměla další vlna šepotu. Tentokrát však nebyl veselý. Oči všech se upřely na krále. „Chápu,“ řekl Jindřich a začal si třít bradu. Hluboce se zamyslel. „Když lord Brinlaw přišel, byl s ním nějaký muž? Nedůvěryhodně vypadající chlapík s vousem a malýma korálkovýma očima?“ Paolo si všiml Willova úsměvu – kapitán Raynard by byl Jindřichovým popisem své osoby nepochybně velice uražen. „Ne, Veličenstvo,“ odpověděl Kite. „Brinlaw byl sám.“ Jindřich přikývl. Rozhlédl se a zachytil Eleonořin pohled. Usmál se, jako by se právě znovu zamiloval, a ona mu laskavý úsměv vrátila. „Kde jsme to přestali?“ zeptal se král a obrátil svoji pozornost ke dvořanům. „Ach ano… tak, Richarde Kite. Ty tvrdíš, že lord William přišel do komnat lorda Marka sám a hodinu po jeho odchodu byl tvůj pán mrtev. A ty jsi hned věděl, že byl Otráven.“

„Ano, Veličenstvo,“ odpověděl Kite s malou úklonou. „Proč jsi okamžitě nepřišel za mnou?“ zeptal se král velmi milým tónem. „Nedokážu si představit, že by mě nezajímalo, že jeden z mých nejoblíbenějších dvořanů nezemřel ve spánku, jak jsem věřil, ale byl zavražděn!“ „Já…“ Muž se bezmocně rozhlédl po davu a jeho pohled utkvěl na tváři sira Geoffreyho de Anjou. „Nechtěl jsem rušit…“ „Takže jsi šel okamžitě k siru Michaelovi, nemeškal jsi ani chvíli. A on je tím, kdo rozhodl, že počkáte, než mi sdělíte svoje obvinění,“ zahřimal zlostně Jindřich a veškerý humor byl ten tam. „Nebyl jsem si jistý,“ kníkl Kite slabě. „A přesto teď si jistý jsi,“ řekl Jindřich a v jeho tónu bylo znát ironii. Podíval se na Geoffreyho a v jeho pohledu nebyla žádná láska. „Williame Brinlawe, vypil sis během nočního popíjení pohár s lordem Markem?“ „Ne, Veličenstvo,“ odpověděl Will, který vedle koktajícího Kitea vypadal jako ztělesnění pravdy. „Ne,“ zopakoval Jindřich a pohlédl na Kitea. „Myslím, že jsme slyšeli dost…“ „A co Brinlawův útok na nás?“ vykřikl náhle mladý muž, který vstal ze svého místa. Podle oděvu šlo o páže. „Pronásledoval se svojí družinou sira Michaela a skupinu mužů, kteří byli právoplatně najati, aby osvobodili hrad obsazený velšským banditou.“ Hoch si uvědomil, že na něj hledí oči všech přítomných, a poněkud zbledl, ale polkl a pokračoval. „Byli jsme přepadeni na cestě před úsvitem. Zabili spoustu mužů. Dokonce i když jsme se vzdali, Brinlaw nás chtěl pobít všechny, chtěl připravit o život i samotného sira Michaela. Udělal by to, kdyby ho jeho velitel nezadržel.“ Pohlédl na Pettengilla a zase polkl. „Sire Michaeli, proč o tom nepromluvíš?“ Will vystoupil do popředí, a ačkoli jeho tvář zůstávala stále nehybná jako maska, v očích se mu zračil neskrývaný vztek. „Možná že sir Michael váhá říct svému králi, že hrad, který chtěl osvobodit, je můj,“ prohlásil. „Nebo je příčinou jeho mlčení pokus o únos mé paní, který s takzvaným osvobozením hradu souvisel?“ Jindřich se usmíval. „Nevím, co je pro mě horší představa, Wille. Ty v roli velšského bandity, nebo Pettengill v roli potulného rytíře, který chtěl unést tvoji ženu.“

„Mon âme, mám nápad,“ promluvila Eleonora a na chvíli nastalo strnulé ticho. „Co takhle rozsoudit spor soubojem?“ zeptala se, když na ni všichni upřeli pozornost. „Jakže, lásko?“ zeptal se Jindřich, jako by ji nepochopil. „Proč by nemohl rozhodnout Bůh?“ navrhla Eleonora. „Zřejmě žádný pozemský soudce se nedozví, který z těch mužů mluví pravdu. Jestliže se lord Will se sirem Michaelem utkají v souboji, rozsoudí jejich spor sám Bůh.“ Tento nápad se setkal s tichým, ale intenzivním nadšením všech přítomných – existovalo-li něco víc vzrušujícího nežli veřejné soudní slyšení, byl to souboj. Přesto Jindřich nevypadal nijak nadšeně. „Sir Michael žádal jen o slyšení, lásko,“ odpověděl ženě a snažil se skrýt zlost. „Stěží po něm mohu chtít, aby hájil svůj názor v souboji na život a na smrt…“ „Udělám to já,“ vykřikl Geoffrey a vstal. Všechny páry očí se teď obrátily k němu. „Moje oddanost lordu Markovi je známá. Proto mne král požádal, abych přišel na toto slyšení neozbrojen.“ „To bylo velmi moudré,“ utrousil starý rytíř sedící vedle bratra Paola. „Ale jestli mi někdo půjčí meč, budu hájit pravdu svým životem,“ pokračoval Geoffrey a pohlédl do řad svých obdivovatelů. „Já ti ho půjčím!“ Výkřik vyšel ze zadní části sálu. Patřil Haroldu FitzCammonovi mladšímu. „Mám u sebe meč.“ Jindřich se zadíval na Eleonoru tak intenzivně, že se zdálo nepravděpodobné, že se ještě zajímá o soudní spor. „Co tomu říkáš, lorde Williame?“ zeptala se královna obviněného, když král nepromluvil. „Budeš bojovat?“ Když se Will otočil a pohlédl na Geoffreyho, Paolo pozoroval Willovu tvář. Bylo zřejmé, že nic ho nepotěší víc, než bude-li mu moci rozseknout hezkou hlavu jako dýni. „V této záležitosti věřím názoru svého krále, stejně jako v mnoha ostatních. A nechci zabíjet jednoho blázna, abych dokázal, že jsem nezabil druhého,“ odpověděl Will. „Ale jestliže má někdo jakékoli pochybnosti o tom, že jsem po právu bránil svůj hrad a čest své paní, pak ano, rád budu bojovat, abych dokázal, že o mně soudí špatně.“ „Čest tvé paní,“ vyštěkl Geoffrey a udělal krok kupředu. „Spíš její uvěznění.“ Dámy, které byly přítomny nahoře na galeriích a jež považovaly celý proces za poněkud nudný, náhle pocítily zájem. „Veličenstvo, žádám tě o rozhodnutí,“ pokračoval Geoffrey

obrácený k trůnu. „Dej souhlas k tomu, co navrhla královna Eleonora. Dovol nám vyřešit spor soubojem.“ Jindřich se rozzlobeně podíval na svoji ženu a ani se to nepokoušel zastřít. „Velmi dobře,“ vypravil ze sebe nakonec. „Jste-li oba rozhodnuti bojovat, Anglie vám neřekne ne. Ale co se týče záležitosti lorda Marka, říkám, že jsem slyšel dost. Třebaže můj rozsudek nebude božský, může být správný. Nemám důvod věřit, že Marka zabil Brinlaw nebo kdokoli jiný, ať jsem ho miloval, jak chtěl. Každý musí jednou zemřít a on zemřel. Považuji záležitost za uzavřenou.“ Naklonil se kupředu. ‚A budu považovat za velmi nezdvořilé, jestli o tom ještě něco uslyším. Rozuměli jste?“ Geoffrey byl tak bledý, že vypadal jako duch. „Ano, Veličenstvo,“ odpověděl a sevřel ústa v tenkou zlostnou linku. „Rozumím dobře.“ Jindřich přikývl a pomalu získával normální barvu. „Lord William Brinlaw a sir Geoffrey de Anjou se utkají v souboji zítra za úsvitu.“ Pohlédl z jednoho na druhého a pak se rozhlédl po ostatních šlechticích. „Nikdo ať se mezi ně nevměšuje. Bůh nechť uskuteční svůj soud.“ Druscilla stála vedle Alisty, která listovala v matčině knize. „Nemohu uvěřit, že ji voda nezničila,“ divila se Dru a dotkla se rohu jedné stránky. Byla ještě mokrá, ale dobře čitelná. „Taky tomu nemohu věřit,“ řekla Alista a přejela po hranách stránek prstem. Na první straně byl hustý sloupec podivných písmen, která neznala, ale dál už následovaly texty většinou v latině, některé v angličtině a francouzštině. Posledních pár stránek bylo nepopsaných. „Tohle je psáno jinou rukou…, podívej, tyhle poslední řádky napsala moje matka, tím jsem si jista.“ „Kouzlo zmizení,“ četla Dru. „Myslíš, že to funguje?“ „Ne,“ vyhrkla Alista a rychle otočila stránku. „Ach, jen se neboj,“ smála se přítelkyně. „Určitě to zkusíš…“ „Dru!“ „Proč ne?“ zeptala se Dru. „Proto,“ odpověděla Alista, která stále ještě měla podivný pocit z toho, co nalezla na tajuplném místě. Dívala se na knihu a vzpomínala, kdy ji viděla naposledy… Matka ji dala bratru Paolovi a požádala ho, aby ji schoval. „Nesmí ji získat žádná anglická královna,“ zamumlala a ani si neuvědomila, že mluví nahlas.

„A ty teď jsi královna,“ smála se Dru, ale když pohlédla Alistě do tváře, nebyla už tak veselá. „Já ne, ale Matylda,“ řekla Alista a vzhlédla. „Předpokládám, že se to týkalo jí. Stalo se to za občanské války, kdy se do země valila Matyldina vojska.“ Vstala a otočila se k posteli. „Moje matka umírala a všichni byli pryč.“ Obrátila se k oknu. „Poručila mi, ať vylezu na parapet a otevřu okenice, aby mohla vidět sokoly.“ „Jaké sokoly, drahoušku?“ zeptala se Dru něžně a dotkla se její paže. „Vždycky tady žili sokoli,“ vysvětlovala Alista. „Létali kolem věže, já jsem je pozorovala a najednou už jsem se nebála. Věděla jsem, že maminka přece jen nezemře.“ Podívala se na Dru, která ji pozorovala široce rozevřenýma očima. „Přišel bratr Paolo…,“ pokračovala Alista nevzrušeným tónem, „…a máma mu dala knihu a kámen ve tvaru srdce a prosila ho, aby je dobře ukryl. Proto je odnesl dolů a hodil do studny.“ , A stejně se k tobě vrátily,“ poznamenala Dru., Asi je ti souzeno, abys je měla.“ ‚Ano,“ souhlasila Alista a dotkla se kamene na hrudi. „To však neznamená, že je mám použít.“ „Ne, ale jsi k tomu povolanější než třeba já,“ zasmála se Dru, tentokrát poněkud stísněně. „Žena musí použít všechny prostředky, které má, vzpomínáš?“ Alista se dívala na postel, na níž teď spala Nan. „Ano, vzpomínám,“ přitakala tiše. „Alisto,“ oslovila ji Dru a pohladila ji. „Tvoje matka toho dne zemřela?“ Přítelkyně se na ni podívala neproniknutelně černýma očima. „Ano,“ odpověděla prostě. „Tehdy zemřela.“

Bratr Paolo se díval na Willa, který kontroloval Goliášovo brnění a postroj. Obloha se barvila do purpurová. „Je to šílené,“ vyrazil ze sebe bratr Paolo. Těžce popadal dech. Dřevěná aréna byla zaplněna diváky, přestože bylo časné ráno a drobně mžilo. „A navíc, bude to vražda – vražda pro obveselení dvořanů.“ Will se ohlédl přes rameno. „Tančil bych, ale neumím to,“ odpověděl. „Každý muž se má držet toho, co umí.“ „Zatím je to všechno jen vtip,“ zamumlal mnich.

„Ne, bratře, kdepak.“ Will se k němu otočil. „Geoffrey de Anjou se miloval s mojí ženou – to není vtip. Najal si žoldáky, aby s nimi dobyl můj hrad – to taky není vtip. Nechal mě zatknout a pokusil se mě dostat na šibenici, aby současně získal moji ženu i hrad – zase žádný vtip.“ „Takže pokud budeš moci, zabiješ ho,“ dodal Paolo. „Ano!“ křikl Will. „Ale ty jsi ho už přece porazil,“ trval na svém Paolo. „Brinlaw je tvůj. A Alista – nemůžeš věřit, že Alista miluje Geoffreyho.“ „Ať tomu věřím nebo ne, Geoffrey je o tom přesvědčen,“ odpověděl hrdě Will, jehož vztek poněkud ztratil ostří, třebaže v něm stále bublal., A bude o tom přesvědčen stále, dál bude psát zamilované balady a spřádat plány, dokud mu to jednou provždy nezarazím.“ „Takže ho zabiješ, abys ukojil svoji pýchu,“ řekl Paolo nesouhlasným tónem. „Pokud on nezabije tebe.“ „Pokud on nezabije mě, ano.“ K Willovi přistoupila dvě Jindřichova pážata a pomohla mu do sedla. Netrpělivý Goliáš vstoupil na zmrzlé bahno. „Taky už jsi znuděný zahálčivým životem, Goliáši?“ zeptal se Will a poškrábal koně za uchem v místě, které nekrylo brnění. „Vím přesně, jak se cítíš.“ „Bůh tě ochraňuj.“ Paolo udělal rukou znamení kříže. „In nomine Patris et Filii…“ „Ne,“ přerušil ho Will. „Nedělej to.“ „Pročpak ne, ve jménu Božím?“ zeptal se Paolo vyděšeně. „Ve jménu Božím nemohu mít požehnání, které si nezasloužím,“ odpověděl mu kysele rytíř a zároveň sklapl hledí, takže poslední slova zazněla dutě jako ozvěna. „Tebe mohu škádlit, bratře, ale Boha ne.“ Od jednoho pážete převzal sokolí meč, od druhého kopí a odjel na své stanoviště. Vtom mnich spatřil Hektora, který několikrát obletěl v širokých kruzích turnajové pole a pak se snesl na hrot erbovního praporce s brinlawským drakem. „Provázej ho, Bože všemohoucí, prosím tě o to,“ modlil se tiše Paolo. „Jen sešel ze správné cesty.“ Will se rozhlédl po turnajovém poli. Dřevec mu lehce balancoval v ruce. Jestli doufal, že Geoffreymu ublíží jeho fintivost, měl být zklamán. Geoffreyho styl oblékání byl sice vytříbený, ale jeho brnění bylo stejně obyčejné jako Willovo. Skládalo se z hladkých plátů bez ozdob a stejně nezdobená byla i helmice a štít – v brnění nebyly

žádné skulinky, kudy by mohl proniknout hrot dřevce. „Takže on nežertuje, co?“ zamumlal Will a Goliáš si odfrkl. „Myslím, že nás čeká skutečný souboj.“ V královské lóži povstal jeden z Jindřichových heroldů. Zvedl ruku s hedvábným šátkem. „Připravte se,“ vykřikl a dav zatajil dech. „Věř mi, příteli,“ řekl Will tiše, když Goliáš vztyčil sametové uši, jako by naslouchal. „Já ti věřím, jako nikdy.“ Kůň pohodil hlavou, jako by souhlasil, a Will se usmál. „Jsme připraveni vrátit se domů.“ „Vpřed!“ vykřikl herold a nechal šátek padnout na zem. Výkřiky z davu se smísily s klapotem kopyt a dva mohutní hřebci se rozběhli proti sobě. První střet byl vždy zkouškou jak pro koně, tak pro rytíře. Goliáš neuhnul a hnal se velkou rychlostí proti svému sokovi a v okamžiku nárazu, kdy ho Will stiskl koleny, sklonil hlavu. Willův dřevec narazil na hrudní plát Geoffreyho brnění plnou silou Goliášovy váhy znásobenou jeho vlastní. Geoffreyho kůň, nádherný bílý hřebec, v poslední chvíli uhnul a to způsobilo, že jeho pán udeřil dřevcem do Willova štítu. Will zůstal v sedle, zatímco Geoffrey se přenesl přes koňský zadek a padl na zem. V bouři výkřiků linoucích se z lóží otočil Will Goliáše a krátce zauvažoval, zda by neměl toho mizeru zdusat kopyty koně. Nebyl však ve válce, nýbrž v turnaji a podobné nerytířské praktiky byly prostě proti pravidlům. Geoffrey se vůbec nesnažil dostat zpátky do sedla, ale tasil meč. „Promiň, Goliáši,“ vzdychl Will a rozjel se ke svému nepříteli. „Vypadá to, že jsi splnil svoji povinnost.“ Geoffrey udělal první výpad, sotva se Will zastavil. Chytil Goliášovu uzdu a rozmáchl se mečem proti jeho hrdlu – chytrá strategie, zcela přijatelná, směřovala k tomu, aby se kůň svalil na zem a jezdec uvízl pod ním. Goliáš se účastnil mnoha bitev a věděl, co má přijít. Pohodil velkou hlavou a málem Geoffreymu vykloubil paži. Pak se vzepjal, aby Geoffreyho zastrašil. Věřil, že Will se v sedle udrží. Will se rozesmál. „Dobrá práce!“ pochválil koně. Sklouzl z jeho hřbetu a plácl ho po zadku, aby ho odehnal z nebezpečného místa. Geoffrey znovu zvedl meč a připravil se k úderu. Ale Will byl rychlejší, otočil se a udeřil. Sokolí meč zazvonil o kovový plát kryjící Geoffreyho paži a vykřesal z něho explozi jisker. Geoffrey se ani nezakymácel a zaútočil mečem na Willovo rameno. Ostří prorazilo kovový krunýř a Willovi projela paží ostrá bolest. Will zvedl meč a pocítil, jak se mu po paži řine teplý proud krve.

Rozehnal se, jako by chtěl na Geoffreyho znovu zaútočit, pak mu ale vrazil loktem do hledí. V té chvíli utržil další úder Geoffreyho mečem. Ale strategie, kterou ho naučil Raynard, se mu vyplatila. Geoffreyho hledí bylo zkroucené a musel si je zvednout, protože jinak by se nemohl nadechnout. Jakmile to udělal, uviděl Will proud krve, který se mu hrnul z hezkého nosu. Některé dámy vykřikly hrůzou a Will se pohnul, aby ho znovu udeřil. Geoffrey byl však připraven. Zvedl meč a namířil ho hrotem proti němu, takže Will musel v poslední chvíli padnout dozadu, jinak by riskoval, že mu Geoffrey probodne hrdlo. „Rychle se učíš, chlapče,“ řekl Will a obešel Geoffreyho, připravený k úderu. „Tentokrát nejsem zraněný,“ křikl na něho Geoffrey, přidřepl a čekal. „A bojuji za lásku.“ „To je pro tebe dobré,“ odpověděl Will příjemně, ale když zaútočil, měl pod hledím škleb maniaka. Jeho meč znovu dopadl na Geoffreyho levou paži a tentokrát oba uslyšeli děsivý křupavý zvuk. Mladý rytíř zbledl jako křída, přehodil si však meč do pravé ruky a zaútočil znovu. Tentokrát uhodil mečem naplocho Willa do helmy, až mu zazvonilo v uších. Will si strhl helmu a odhodil ji a Geoffrey si pomyslel, že se na něho konečně usmálo štěstí. Zvedl meč, a zatímco Will se otáčel, vší silou se rozmáchl, aby mu setnul hlavu. Will v poslední chvíli rychle přidřepl a podrazil Geoffreymu nohy plochou svého meče. Než se Geoffrey nadál, Will mu tvrdě stoupl na paži, kterou svíral meč a přitiskl mu ji k zemi. Dav se rozkřičel, ale potom ztichl, protože Will se nehýbal. Stál nad nehybným sokem a zvedal meč k poslednímu smrtelnému úderu. „Udělej to,“ pobídl ho Geoffrey. Jeho hezká tvář byla zkřivená vztekem a bolestí. „Zabij mě a ona tě bude navždy nenávidět. Alistino srdce bude vždycky patřit jen mně.“ Will pohlédl dolů do Geoffreyho tváře, do tváře rozmazleného dítěte, a pomyslel na Alistu. Ona od něho v podobné situaci také žádala smrt. Ale potom pokračovala v životě. Bojovala s ním a pak se mu podřídila kvůli svým lidem, navzdory vášni. Přijala jeho malé příbuzné pod svou střechu a do svého srdce, protože byli nevinní a potřebovali ji. Ublížila mu, taky ho ovšem políbila na rozloučenou. V nastalém tichu uslyšel křik, a když vzhlédl, zahlédl Hektora, kroužícího po ranní obloze. „Ona tě nemiluje,“ řekl hlasitě a znovu upřel zrak na Geoffreyho.

„Ty nejsi dost dobrý, aby tě milovala.“ Zelené oči se rozšířily a Willovi ztuhla krev v žilách. Ještě nikdy neviděl v lidské tváři tolik nenávisti. „Sire Geoffrey, vzdáváš se?“ Hlas patřil samotnému Jindřichovi, a nikoli jeho heroldovi. Geoffrey se stále díval na Willa, jako by ho chtěl pohledem poslat do pekel. „Odpověz svému králi,“ vyzval ho Will a zvedl meč výš. „Jinak budu považovat tvoji odpověď za negativní.“ „Ano,“ vykřikl mladší rytíř a všichni zúčastnění si oddechli. „Vzdávám se.“ „Pak je vše skončeno,“ prohlásil Jindřich a bylo ho dobře slyšet, přestože všichni ostatní divoce jásali. „Brinlawe, ustup.“ Will poslechl. „Všechno je skončeno,“ řekl, když k němu přistoupili Geoffreyho pomocníci. Geoffrey se chabě usmál. Opět byl oslňující, ale v jeho očích nebyla vřelost. „Ach ano, můj pane,“ souhlasil, když mu odebrali meč a sňali helmici. „Myslím, že ano.“ Jindřich v královské lóži se opět posadil. „Díkybohu,“ zamumlal a podíval se na královnu. „Moc dobře víš, že bych tě měl uškrtit. Tohle mohlo skončit velice špatně.“ „Kravina,“ houkla Eleonora. Tak vulgární výrazy z jejích úst byly vždycky šokující, byť je pronášela s elegantním přízvukem. „Lásko!“ napomenul ji Jindřich s mírným úsměvem. „Tvůj přítel Brinlaw je buď blázen, nebo nemá duši, to ještě přesně nevím,“ pokračovala královna hořce. „Asi by se dokázal vypořádat se svým sokem jediným úderem, jenže neobtěžoval se udělat to.“ Manžel se na ni udiveně podíval. „Říkej si, co chceš, Jindřichu, on si však zaslouží veškerou nepřízeň osudu, která na něho dopadne.“ Přišla noc, ale Alista nemohla usnout. Tvoje matka zemřela? zeptala se jí Dru. Ano, odpověděla Alista. Jestliže to je pravda a je to tak prosté, proč si na to nevzpomíná? Vstala, přistoupila k oknu a bez ohledu na chlad otevřela okenice. Měsíc byl v úplňku a přes jeho zářící kotouč přeletěl sokol. Alistě připadalo, jako by byl pouhým přeludem. Pamatovala si na sokoly, kteří onoho dávného dne kroužili za oknem. Vybavovala si, že křičeli tak hlasitě, až si musela zacpat uši. Najednou se začaly vynořovat dávné vzpomínky. Otočila se a v duchu viděla matku ležící v posteli, jak zvedá ruce a chce chytit vítr. Uvědomila si, jak

divoký pohled měla v očích. Dívala se na svoje dítě a otevírala ústa. Nevyšla z nich však slova, jen křik sokola. Matčino bezvládné tělo padlo na postel, a k nebi vyletěl sokol, který mával měkkými bílými křídly. „Odletěla,“ plakala Alista před bratrem Paolem, jenž nic nechápal. Jen otec věděl, čeho byla svědkem, ale nemohl jí to, nebo nechtěl, vysvětlit. Časem na zážitek zapomněla, stejně jako na důvod, proč musí být otcovo tělo spáleno, a na slova, která musela zazpívat, aby se jeho duše dostala k matčině. Vystoupila z jeho těla, aby se připojila k duši sokola, který padl na zem, sotva se dozvěděl, že otec zemřel. Matčina kniha ležela na stole. Alista ji otevřela a pohlédla na první nečitelnou stránku. Skrze slzy pozorovala písmena, viděla, jak se mění, slova najednou dávala smysl a Alistě se před očima odehrával příběh, který měla v krvi… V dávných dobách, než sem přišli lidé, byly některé víly vtěleně do sokolů a žily ve skalách nad mořem. Jejich kouzlo bylo velmi silné a ony byly moudré a všechny byly ženského rodu. Jednoho dne připluli na člunech muži a usadili se na pláži a v lese. Sokoli si jich nejprve nevšímali, stejně jako vlků a racků. Pak se objevil muž, který byl pohlednější než ostatní, a královna sokolů se do něho zamilovala. Velmi svojí láskou trpěla. Přiletěla k muži a dovolila mu, aby se jí dotkl. Dělala to tak často, že muž začal věřit, že si ji ochočil. Ona ho milovala, nemohla však na něho promluvit jeho jazykem. Křičela na něho svou lásku v mnoha jazycích zvířat – v jazyce myší a jestřábů, a dokonce ještěrek – ale on jí nerozuměl. Nakonec už nemohla déle snášet bolest a rozhodla se, že bud‘ získá jeho lásku, nebo zemře. V prameni v hlubinách útesů žil duch vody a země, který byl ještě starší než sokoli, a královna sokolů ho požádala o pomoc. Duch nenáviděl muže, protože jej děsili zbraněmi a drsnou mluvou, a v královnině žádosti uviděl možnost, jak se jich navždy zbavit. Dal královně sokolů kámen ve tvaru srdce a s ním i ženskou podobu a hlas. Dokud královna a pak její dcera a další ženy z jejich rodu nosily na krku kamenné srdce, byly ženami s ženským hlasem. Ale když ho sňaly, vrátila se jim pravá podoba. Musely si však být jisté, že opravdu chtějí létat, protože když už se jednou rozhodly k uskutečnění proměny v sokola, nemohly se už nikdy znovu změnit v lidské bytosti.

Jako protislužbu za kouzlo žádal duch od královny sokolů ochranu svého kouzelného pramene a královna nadšeně souhlasila. Takže když se objevila před svým krásným mužem a on se do ní zamiloval, poprosila ho, aby jí postavil hrad na útesech nad pramenem ducha. Pramen byl ve věži, kde královna uléhala se svým mužem a kde mu rodila jeho syny a dcery. A když nadešel čas, kdy měla jako žena zemřít, vylétla z věže a připojila se ke svým vílím sestrám. Kámen ve tvaru srdce nechala dceři. Tak to bylo a bude to tak navždy. Alista sáhla do kapsy a vytáhla matčinu kresbu se svým jménem. Dívala se na sokolí vílu v její smrtelné ženské podobě. Krásná pověst, ale… ona je ty, usmála se tehdy na ni matka. Jsi stvoření vzduchu. „Ne,“ řekla hlasitě a zavřela knihu. Kresbu nechala uvnitř. Sňala si z hrdla řetízek s kamenem, dar ducha pramene, který nenáviděl smrtelné muže… Pomyslela na Tarquinovo tvrzení, že ve studni byla žena a volala na něho. Volala, aby si přišel pro smrt. To není pověst, nýbrž pravda. Pomyslela na strašný den, kdy bojovala s Willem, kdy chtěla utéci. Musím odletět pryč, pomyslela si tehdy a vyšla na vrcholek věže, kterou pro ni otec postavil. Stála na římse a nebála se. Cítila vítr, jak ji volá a zve do svého objetí, jak sejí snaží pomoci vzlétnout. „Nechci, aby to byla pravda,“ řekla tiše. Toužila znát odpovědi, chtěla tomu přijít na kloub, ale teď, když znala pravdu, nemohla ji snést. „Chci být jen sama sebou, ne…“ Hlas sejí zlomil a už nebyla schopna říct ani slovo. Rozhoupala kamenné srdce a ruku s řetízkem natáhla ven z okna. V kameni se zrcadlily v krvavě rudých odlescích hvězdy a ona znovu vnímala vliv oblohy, cítila vítr, který ji hledal a chtěl obejmout. Stačilo jen nechat se vést, mohla by být volná. Mohla by odletět. Pak si vzpomněla na Willa. Jeden muž přišel a byl hezčí než všichni ostatní… Věřil, že s i j i ochočil, ale ona ho milovala. Nemohla však na něho promluvit jeho jazykem… Stáhla ruku k sobě a sevřela kámen v dlani. Jak ho silně tiskla, připadalo jí, jako by hořel a pulzoval jako živé srdce. Daleko odtud, v Londýně, se Will posadil na posteli s bušícím srdcem. Zdál se mu sen o noční obloze, žlutém měsíci a Alistě, která

letí pryč od něho, ale vztahuje k němu ruce a křičí jako sokol. Dokonce ještě teď, bdělý a s očima široce rozevřenýma, ji chtěl chytit, protože si vybavoval ten strašný pocit, který měl, když marně natahoval paže do vzduchu. Rychle se oblékl a poslal páže do Jindřichových komnat bez ohledu na to, kolik je hodin. „Bratře Paolo,“ zatřásl spícím mnichem. „Probuď se, jedeme domů.“

11. kapitola

Alista ustoupila stranou a Tarquin kolem ní proletěl. Mával přitom rukama jako větrný mlýn. „Mysli na svůj meč,“ křikla na něho, když padal na zem. Slunce ozařovalo pláž a zmírňovalo nepříjemný chlad od moře. Alista sem chlapce dovedla, aby si vyzkoušel souboj s jedním z jejích malých mečů. Přísahal, že od chvíle, kdy se naučil chodit, už mnohokrát trénoval šerm s různými nudícími se rytíři, ale žádný z nich ho zřejmě moc nenaučil. „Máš za to, že bys mě měl snadno porazit, protože jsem žena, a proto se rozčiluješ, když ti to nejde,“ vysvětlovala mu trpělivě. „Porazit tě? Vždyť se k tobě ani nedostanu,“ mumlal. Podala mu ruku, ale on ji ignoroval a vstal bez její pomoci. „To proto, že se zlobíš,“ řekla. „A protože nemáš dost praxe, jsi v nevýhodě. Jednoho dne, až bude tvoje tělo vědět, kam jít, aniž by mu to musel radit mozek, tě vztek zocelí, ale teď tě činí spíš neohrabaným.“ Sáhla mu na zápěstí, aby mu opravila sevření meče a on jí to dovolil. „Proto se zhoršuješ, místo aby ses zlepšoval.“ „Možná jsem přirozeně neohrabaný,“ zamumlal. „To nejsi,“ odmítla ho přísně. „Tentokrát pomalu… Nepokoušej se zvítězit, jen se soustřeď na přesnost pohybu… Takhle, vidíš? Jsi silný a cítíš, kam by měl meč dopadnout. Potřebuješ jen cvičit.“ „Takže mohu bojovat s velmi starými muži, kteří se pohybují pomalu?“ zeptal se a napodoboval v pomalém rytmu každý výpad, který Alista naznačila. „Nauč se to dokonale nejdřív pomalu a pak to budeš dělat perfektně i rychle, až budeš ve skutečném souboji.“ Náhle se prudce otočila a vyrazila mu meč z rukou. Překvapeně zamrkal a pak přimhouřil oči. Oslnila ho, ale nepotěšila. „Bojuj, Tarquine,“ povzbuzovala ho, když se sehnul pro meč. „Až se vrátíme domů, možná tě Clarence začne učit. To bude mít větší cenu.“

Tarquin se otočil, ale sklonil meč špičkou dolů. „Pojedeme domů?“ „Doufám,“ hlesla tiše Alista a zvedla meč. Byla to správná otázka, bohužel na ni však stále neměla odpověď. Problémy, které ji přinutily opustit Brinlaw, nezmizely. Stále neměla tušení, co se stalo v Londýně, ale Will byl pryč už měsíc a záležitost musí být vyřízena. Will může být mrtev… Ne, nemůže. Věděla by to, nějak by to vycítila. Je naživu, byla o tom přesvědčena, a pokud je naživu, už se vrací na Brinlaw nebo tam už dojel. A zjistil, že utekla a vzala s sebou Tarquina a Nan. „Bude zuřit,“ řekla nahlas, pohlcena starostmi. „Taky si to myslím,“ souhlasil Tarquin, který snadno sledoval její myšlenky. „Alisto, můžeš mi říct, co je tam dole ve studni?“ „Ne.“ Alista se rychle vrátila do reality. „Drž se od té studny dál, to je všechno. A teď pojď, zkusíme to znovu.“ „Nazdar, chlapci!“ Od útesu se k nim blížila žena plné postavy s kudrnatými rezavými vlasy, oblečená ve venkovském kroji. „Co tady děláte?“ zeptala se, když došla až k nim. „Ať jste odkudkoli, raději byste měli…“ Najednou se zarazila a oči sejí rozšířily úžasem. „Alisto, má paní!“ Sevřela Alistu do silného objetí a nevšímala si jejího meče ani překvapení. „Malý ptáčku,“ vzdychla a podržela šiji před sebou na délku paže. „Dokázala jsi to. Vrátila ses domů.“ Alistě bleskla v mysli vzpomínka na někoho, kdo jí oblékal červené hedvábné šaty. „Mysli na svou urozenou matku a ničeho se neboj,“ řekla žena a políbila ji. Po tvářích jí stékaly slzy. „Vzpomínám si na tebe,“ rozjařila se Alista. „Jmenuješ se Gwyneth.“ „Ano, samozřejmě,“ zasmála se Gwyneth. „Ale proboha, kdo tě změnil v hocha?“ „Mám problémy, Gwyneth,“ svěřila se Alista, neboť cítila, že této ženě může úplně důvěřovat. „Utekla jsem od manžela.“ Stará žena se zasmála ještě hlasitěji. „To nevadí, drahoušku,“ chlácholila ji a znovu ji objala. „Brzy si tě najde.“ Jindřich poslal s Willem a jeho páterem pár rytířů a dal mu vůz naložený moukou, aby rozehnal pochybnosti lady Brinlawové o blížícím se hladomoru. Will měl dobrou náladu. Byl už jen den cesty od domova, jarní slunce mu zářilo nad hlavou a noční můra byla

zapomenuta. „Slyšel jsem, že starý Griffin svolává Walesany a po Velikonocích se chystá k bitvě,“ řekl jeden z rytířů. „Ano a někteří říkají, že napadne Skotsko,“ zasmál se druhý. „Co si o tom myslíš, Wille?“ „Pokud mám hádat, řekl bych, že do léta budeme bojovat proti oběma zemím.“ „To říkal i král,“ ozval se nadšeným hlasem první rytíř. „Říká, že nás může uklidnit jedině to, že se navzájem nenávidí víc, než nenávidí nás, takže je nepravděpodobné, že by se proti nám spojili“ „To je tedy úleva,“ povzdychl si Will. Na rozdíl od obou štěňat bojoval s Jindřichem proti velšským lučištníkům a zběsilým skotským bardům a netoužil tento boj nikdy opakovat. Najednou se před nimi na cestě objevila skupina jezdců a Will poznal draka na praporci. „Zůstaňte s páterem,“ nařídil rytířům a pobídl Goliáše do cvalu. „Doufal jsem, že na tebe narazím,“ zažertoval Raynard, když Will zastavil u jeho družiny, ale neusmíval se. „Jaké to bylo v Londýně?“ „Nudné a hloupé,“ odpověděl Will. Tušil, že přítel bude přesně vědět, co má na mysli. „A jaké to bylo na Bruelu?“ „Nudné, hloupé a plné hnoje,“ odpověděl Raynard. „Ovšem brzy jsme dali všechno do pořádku.“ „Tak co je špatně?“ Raynard jako by hledal správná slova a to nebylo dobré znamení. „Raynarde!?“ „Jsou pryč,“ vypravil ze sebe konečně Raynard, který nepřišel na nic lepšího. „Alista, Druscilla a obě děti. Jsou pryč už několik týdnů.“ „Pryč?“ zopakoval Will. Nechtěl věřit svým uším. „Kde pryč? S kým pryč?“ „Sami, pokud vím,“ odpověděl Raynard. „V Indii nebo v ráji, nevím. Když jsem se vrátil, byli pryč už dva týdny, ale všichni ostatní na hradě zůstali. Nikdo je neviděl ani o nich neslyšel. Nevědí o nich nic.“ „Jsi si jistý?“ zeptal se Will zachmuřeně. „Tak jistý, jako že vím, že mohu cestovat bez tvého povolení,“ odpověděl kapitán. „Jsou to tvoji poddaní. Strávili jsme týden prohledáváním vesnice a lesa v okruhu několika mil, ale kromě otisků kopyt u močálu jsme nenašli nic. Takže jsme se rozhodli vyrazit za tebou.“

Will se ohlédl a zrak mu padl na Alistina kněze. Seděl na malé hnědé klisně, obklopený rytíři v plné zbroji, a byl klidný jako svatý František. Will obrátil Goliáše a rozjel se ke svým mužům tak rychle, jako by se řítil do bitvy. „Kde je?“ zařval a popadl mnicha za vlněný šat. Málem ho strhl ze sedla. „Kde je má žena?“ „Předpokládám, že doma není,“ odpověděl Paolo klidně. „Wille, zadrž,“ uklidňoval Willa Raynard, když ho dostihl. „Určitě by ho neposlala s tebou, kdyby mu byla něco prozradila.“ „Velmi bystrá úvaha, kapitáne,“ utrousil mnich, jakmile ho Will pustil. „Viděli jen Druscillu,“ pokračoval Raynard. „Zamrkala svými dlouhými řasami na jednoho ze strážných, aby ho zabavila, zatímco ho někdo uhodil zezadu do hlavy.“ „Kdopak to asi byl?“ zamumlal ironicky Will. ‚A děti?“ zeptal se Paolo. ‚Alista je prý uložila do postele jako vždycky,“ odpověděl Raynard. „Ale ráno byly taky pryč.“ „Můj pane, přemýšlej,“ řekl Paolo a otočil se k Willovi. „Co staří přátelé Nanina otce? Možná je unesli…“ „S Druscillinou pomocí?“ přerušil ho Will. „Ne, bratře, to si nemyslím. My oba víme, kdo tento útěk naplánoval. A až ji chytím, stisknu jí ten sladký krček.“

Gwynethin příchod všechno změnil. O Druscillu pečovala a litovala ji, jak Dru potřebovala, a Nan rozmazlovala, obdivovala a neustále ponoukala, aby jedla kaši. Tarquina stále něčím zaměstnávala. Musel plnit různé úkoly, aby si nedělal starosti s duchem ze studny a s ničím dalším. A Alista získala přítelkyni, která zřejmě věděla všechno. „Jak vidím, nosíš kamenné srdce,“ řekla lhostejně Gwyneth a krájela dál turíny v malé kuchyni, kterou s Tarquinem zařídili v rohu místnosti, jež kdysi sloužila jako falconskeepská hodovní síň. „Nesmíš se tak moc chtít osvobodit od svého manžela.“ „Ty o tom víš?“ zeptala se šokovaná Alista. „Samozřejmě že ano, všichni to víme,“ vzdychla si. „Nebo spíš věděly jsme. Už nás není mnoho. Když tvoje matka zemřela a ty jsi

byla tak malá, bály jsme se, že náš čas tady vypršel. Mnoho starších sester to nakonec vzdalo a zemřelo.“ „Jak strašné,“ povzdychla si Alista, ale nebyla si jistá, zdají rozumí. „Vůbec ne,“ zasmála se Gwynie. „Většina z nich žila už tisíc let anebo i víc. Už nastal jejich čas. Ne, dny vil jsou téměř sečteny.“ Políbila Alistu do vlasů. „My patříme mezi poslední.“ „Já nejsem víla, Gwynie,“ zaprotestovala Alista. „Z poloviny ne,“ usmála se starší žena. „Čeho se bojíš?“ „Já se nebojím,“ ohradila se Alista. Gwynie nasadila pochybovačný výraz. „Nechci jen všechna ta kouzla, víly a sokoly… Chci být sama sebou, jak jsem vždycky bývala.“ „Drahoušku, vždycky jsi byla stejná, jen jsi o tom nevěděla,“ poučila ji Gwynie. „Ano, a málem mě to zabilo…“ Alista popadla turín a začala ho krájet, aby nějak zaměstnala ruce. „Samozřejmě si nejsem jistá, ale myslím…, myslím, že jsem se málem přeměnila v sokola, než jsem se o tom všem vůbec dozvěděla.“ Po tomto přiznání starší žena položila nůž a vzala Alistě turín z rukou. Pak sevřela její ruce ve svých. „Pověz mi o tom.“ „Já… Bylo mi zle a bála jsem se,“ začala Alista. S námahou hledala slova. „Chtěla jsem utéci.“ „A před čím, drahoušku?“ zeptala se naléhavě Gwynie. „Před vším,“ Alista se napůl zasmála a napůl vzlykla. „Zemřel mi otec, hrad pro mě byl ztracený, můj manžel…“ Zarazila se. „Nemiluje mě, Gwyneth,“ šeptla a rozplakala se, protože si nemohla pomoci. „Jako by měl jinou volbu,“ zasmála se Gwyneth. „Ale za chvíli se k němu dostaneme. Pověz mi o své přeměně.“ „Vyšla jsem na vrcholek nejvyšší věže našeho hradu a plakala jsem. Dul vítr,“ pokračovala Alista a najednou chrlila slova rychleji a rychleji, protože si zoufale přála, ať už je všechno venku. „Slyšela jsem hlasy a náhle už jsem nebyla nešťastná.“ Detaily vzpomínky už vybledly, ale přesto se chvěla. „Nebyla jsem šťastná, spíš… smířená… Ano, to je to slovo… A tehdy jsem to pocítila.“ ‚A co jsi pocítila?“ zeptala se Gwynie a v očích sejí mihl stín. „Vítr,“ odpověděla Alista a podívala se na ni. „Jako by na mne sáhl, zvedl mě a já jsem vnímala, jak se měním.“ Zavrtěla hlavou,

aby vzpomínku zahnala. „V té chvíli jsem nevěděla, co to je, ale teď… Kdyby za mnou nepřišel bratr Paolo, nevím, co by se stalo.“ „Pravděpodobně by ses změnila v sokola,“ vzdychla si Gwyneth a vrátila se ke krájení turínu. „To není příliš uklidňující představa,“ zamumlala Alista. „Teď už chápeš, proč nechci tohle všechno vědět?“ „Drahoušku, tobě nemůže ublížit, že o tom víš, ale to, že o tom nevíš,“ protestovala Gwynie. „Kdybys věděla všechno, poznala bys hlasy a věděla bys, jaká proměna tě čeká. Kdybys měla na krku tento kámen, nehrozilo by ti, že se změníš, pokud nechceš.“ Gwyneth hodila kousky turínu do hrnce. „Ne, zlato, nikdy mě nepřesvědčíš, že nevědomost je lepší,“ dodala a postavila hrnec na oheň. „Musíš se dozvědět, kdo jsi. Pak už se nebudeš tolik bát kouzel.“ Usmála se. „A teď mi pověz o svém manželovi. Proč se ho chceš zbavit?“ „Nechci,“ řekla Alista. „On mě totiž nemiluje, ačkoli… Ne, nemiluje mě.“ „Nesmysl,“ odporovala jí Gwyneth s úsměvem. „Chtěl jen získat hrad mého otce,“ vysvětlovala Alista. „Já jsem odešla a vzala s sebou Nan a Tarquina. Jestli mě najde, určitě mě zabije.“

„Nemíníš ji snad zabít,“ oslovil Raynard Willa, když seděli u strážního ohně. „Holýma rukama,“ houkl Will krátce a zíral do plamenů. „Je na cestě do Anjou.“ Když si pomyslí, jak si byl jistý… Nechal toho bastarda naživu, byl si tak jistý, že se ničeho nebál. A hleďme, moudrá, chytrá a praktická Alista utekla a vzala s sebou jeho neteř i jejího nevlastního bratra. Měl by Geoffreymu umožnit, ať si ji ponechá, nic jiného si nezaslouží. „Myslel jsem, že Geoffrey byl v Londýně,“ poznamenal přítel. „Někde se setká buď s ním, nebo s někým z jeho lidí,“ trval na svém Will. „Neodešla jen tak do neznáma.“ „Takže my míříme do Anjou?“ „Míříme tím směrem.“ Will se podíval na bratra Paola, který klečel na kolenou na kraji lesa a tiše přebíral růženec. „Takže ona se tam nedostane.“ Ale když dosáhli Southamptonu, nikdo o lady Alistě Brinlawové nebo siru Geoffreym de Anjou nic nevěděl. Byla tuhá zima a k

francouzským břehům už týdny nevyplula žádná loď. Nikdo v přístavu nepotkal ženy ani děti, na něž by se hodil popis malé skupinky uprchlíků. „Kdyby tady byli, někdo by si na ně vzpomněl,“ podotkl Raynard tak jemně, jak jen mohl. Mojžíš se nemohl dívat na Rudé moře s větším vztekem, než Will teď hleděl na Atlantský oceán. „I kdyby se Alista převlékla za muže a podařilo sejí lidi přelstít, těhotná žena a dvě děti…“ „Tak kde jsou?“ přerušil ho Will. „Řekni mi to, Raynarde! Copak se nad nimi slehla zem?“ Raynard se opřel o dřevěný sloup. „Jak to mám vědět?“ vzdychl poraženecky. „Nebyl jsem na Brinlawu, když jsi odešel. Jak ses se svou dámou rozloučil?“ Will na něho pohlédl. „Myslím, že docela hezky,“ odpověděl. „Dal jsem jí její meč.“ Raynard vzhlédl k obloze, jako by chtěl poprosit anděly, aby mu dodali sílu. „Věděla, že se vrátíš? Slíbil jsi jí, že se vrátíš?“ „Svěřil jsem se jí, že mám určité pochybnosti,“ odpověděl Will rozpačitě. „Opravdu jsem si nebyl jistý, jak to celé dopadne.“ Podíval se na bratra Paola, který se vyptával starého rybáře na uprchlíky. „A vím, že ona si taky nebyla jistá… Řekla knězi, že se domnívá, že Jindřich dá Brinlaw někomu jinému, koho by mohl snadněji ovládat.“ „A co si myslela, že by se v tom případě stalo s ní, s Dru a s dětmi?“ zeptal se Raynard. „Wille!?“ „Řekl jsem jí, že pokud se to stane, Jindřich ji pravděpodobně provdá za někoho jiného,“ odpověděl Will. Bylo mu mizerně. „Byl jsem vzteklý. Zdálo se mi, že je tak zatraceně šťastná, že mě zatkli…“ „Chtěl jsi ji postrašit,“ dokončil za něho Raynard. „Takže jsi ji vyděsil k smrti, dal jí meč a odjel jsi. Řekla ti na to něco? Rozloučila se s tebou?“ „Zamávala mi,“ odpověděl Will zadumaně. V duchu viděl Alistu, jak stojí na vrcholku věže, a vzpomněl si na náhlý impulz, který mu velel, aby se otočil a vrátil se k ní. Noc předtím se k němu silně tiskla, plakala a volala jeho jméno. Ale to nic neznamenalo, neřekl jí to. Hektor kroužil nad hladinou moře jako racek a náhle se rychle ponořil a vzlétl s rybou v drápech. „Je s Geoffreym,“ zašeptal. „Musí s ním být.“

„Wille, Geoffrey de Anjou je v Londýně!“ řekl Raynard, který už ztrácel trpělivost. „Naši vojáci ho tam viděli ještě před třemi dny…“ „Pak na něho někde čeká, na nějakém tajném místě,“ přerušil ho Will, otočil se a prošel kolem něho k molu. Bratr Paolo je pozoroval. Will se zastavil a ohlédl se na Raynarda. „Někdo ví, kam utekli,“ dodal zamračeně. „Vrátíme se na Brinlaw a ten člověk nám to řekne. Alista přece nemohla zmizet.“ Alista se pokoušela zmizet, ale měla s tím těžkosti. „To je absurdní,“ brblala a pokukovala po Gwyneth. Dru i děti na ni se zájmem hleděly. „Ale kdepak,“ tvrdila Gwynie. „Tohle je vílí kouzlo, žádné zaklínadlo. Všechno máš v krvi.“ „Je ještě někomu tak zima jako mně?“ zeptal se Tarquin, který seděl na stoličce na zemi. Vílí kouzlo zřejmě potřebovalo prostředí lesa. „Ne, ani trochu,“ odpověděla Alista ironicky. Měla na sobě jen košili. Šaty zřejmě neměly zmizet, ale ona nechtěla chodit nahá po lese, ať byla vílou, nebo ne. „Tady máte, drahouškové,“ řekla Gwyneth a přehodila Tarquinovi přes hlavu svůj plášť. Nan se bratrovi choulila v klíně. „Chci to vidět!“ protestovala Nan a vykoukla z pláště. „Nemusíš to zkoušet tak urputně.“ Gwyneth přistoupila k Alistě. „Nemusíš odříkávat žádné zaklínadlo, nejsi čarodějnice. Je to tak, jak napsala tvoje matka – nechej tomu volný průběh a ono se to stane.“ „No tak, Alisto,“ popoháněla ji Dru s netrpělivostí v hlase. „Znalost je síla.“ „Znalost je bezpečí,“ opravila ji Gwyneth a vrhla na ni káravý pohled. „Svatý Kriste!“ zvolal Tarquin a vstal tak rychle, až se sestřička skulila na zem. Alista byla pryč. Její košile zůstala na stejném místě, ale žena z ní zmizela. „Dobrá práce, malý ptáčku,“ usmála se Gwyneth. „Může mluvit?“ zeptala se Dru a pomáhala Nan vstát. „Může, ale nechce,“ odpověděla prudce Gwyneth. Alista otevřela ústa, aby řekla, že to není pravda, ale vzápětí si uvědomila, že je. Její první myšlenka byla, že se vůbec necítí jinak, to však taky nebyla pravda. Měla úplně jiný pocit, jako by se stala

jinou bytostí. Už jí nebylo zima, to za prvé. Stále ještě vnímala bosýma nohama zemi a kameny, ale současný vjem už nebyl nepříjemný. Skutečně, bylo jí dobře, cítila se pohodlně a uvolněně. Odvázala si tkanici a nechala košili spadnout na zem. „Tak, to je správně,“ pochválila ji Gwyneth uznale. Tarquin udělal krok ke košili. „Alisto, nelíbí se mi to,“ zvolal a v hlase mu zazníval strach. Ucítil ve vlasech jemný závan větru a otočil se tak prudce, že téměř spadl. „Nechej toho!“ „Nechej ji být, Tarquine,“ napomenula ho Dru a zasmála se. „Její dobře, drahoušku,“ uklidňovala hocha Gwyneth. „Pojď sem a upři svoje bystré oči tam.“ Ovinula mu paži kolem ramenou a ukázala ke kraji lesa. „Dívej se tamhle, kde probleskuje mezi stromy světlo. Co vidíš?“ „Nic,“ odsekl Tarquin netrpělivě, ale pak se zarazil. Zdálo se mu, jako by pár centimetrů nad zemí změnily sluneční paprsky barvu trochu do růžova. „Vidím to!“ „Mizení je prostě jen způsob, jak se schovat. Je to, jako by sis oblékl plášť,“ vysvětlovala Gwynie. „Nás může oklamat, ale světlo ne.“ Alista se dotkla rukou kvetoucí větve a zatřásla jí. Pocítila, jak do ní pronikl její život. Dotkla se Tarquina a bylo to, jako by se chlapce nadechla jako vzduchu. Její vlastní dech a tlukot srdce zmizely stejně jako její tělo a zůstala z ní jen prázdná nádoba ducha, která si přála být naplněna. „Stále mluvíš o vílím kouzlu a o zaklínání, jako by to byly dvě odlišné věci,“ řekla Dru. „Jaký je mezi nimi rozdíl?“ „Vílí kouzlo je jako dýchání – a právě jsi je viděla,“ vysvětlovala Gwyn. „Zaklínání je náročnější a mnohem nebezpečnější. Potřebuješ k němu různé kouzelné předměty a větší soustředění, někdy dokonce musíš vyvolat prastaré spící duchy. Nese s sebou riziko, protože mnoho faktorů při zaklínání nemůžeš ovládat.“ „To je černá magie,“ sykl Tarquin a zamračil se. Jeho matka byla sama čarodějnicí, odsekávala ocasy černým kočkám a věštila budoucnost z ohně. Ženy z hradu ji nazývaly čarodějnicí a nechtěly chodit do lesa, kde žila a prováděla svoje čarodějnické praktiky. , Ale kdepak, nic takového,“ uklidňovala hocha Gwyneth. „Jen černá kouzla. Problém je, že zaklínadla může použít každý smrtelný blázen, pokud zná správné rituály, a většina bláznů, kteří jsou dost

hloupí, že to zkoušejí, má špatné úmysly a není vedena myšlenkou na nápravu světa.“ Alista padla na ruce a kolena, zcela fascinovaná dotekem se zemí, s tou hmotou nepodléhající času, která jako by pomalu pulzovala a čekala. „Dcery Římanů milovaly duchy,“ řekla v jazyce vil. „Krmily je vlastními dětmi.“ ‚Ano, dělaly to,“ odpověděla Gwyneth anglicky a otočila se po Alistině hlasu. „Dru, odveď děti dovnitř.“ „Alisto!“ zavolala Nan a rozplakala se. „Pojď, Tarquine,“ řekla Dru a chytila dívenku za ruku. Byla příliš slabá na to, aby ji vzala do náruče. „Ne,“ křikl Tarquin a odmrštil Gwynethinu ruku. „Alisto, vrať se! Okamžitě!“ „Kdopak to tady dává rozkazy, malý smrtelník?“ zasmála se Gwyneth a upřela na něho přísný pohled. „Alista je zcela v pořádku, nemusíš se o ni bát,“ ujistila ho. „A teď běž s ostatními dovnitř.“ „Tarquine, prosím,“ vyzvala ho Dru a položila mu ruku na rameno. Vrhla na Gwyneth starostlivý pohled. Chlapec neochotně udělal, o co ho požádala. Jakmile odešli, Alista se zviditelnila. Stále byla na všech čtyřech. „Proč jsi mi to neřekla?“ zeptala se Gwyn, která jí rychle přehodila přes ramena plášť. „Myslela jsem, že už to víš,“ odpověděla Gwyneth a pomohla jí vstát. „Takhle je to s námi vílami vždycky. Když použijeme kouzlo, cítíme, co se stalo na určitém místě na zemi tak zřetelně, jako bychom to samy prožily. Myslela jsem, že jsi to pocítila už dávno.“ „Ne, to ne,“ řekla Alista. Najednou ji roztřásla zima a stále byla ještě omámená z toho, co uzřela. Krev neviňátek vsakovala do bahnité země. „Až si na to zvykneš, dokážeš minulost nevnímat,“ slíbila jí Gwynie. „Nemám v úmyslu si na to zvykat,“ odsekla Alista a obula si boty. „Mám kouzel dost.“ Té noci se ani v posteli nemohla zahřát. Jednou paží objala Nan a přitiskla ji k sobě. „Je mi smutno po strýčkovi,“ zašeptala Nan a přitulila se k ní. Alista ji políbila na temeno. „Mně taky, drahoušku.“

Nan usnula, ale Alista se stále chvěla zimou. Vzala do ruky kámen ve tvaru srdce a sevřela ho. „Najdi mě,“ zašeptala k noční obloze. „Potřebuji tě. Už nechci utíkat.“ Bratr Paolo se probudil a spatřil nad sebou Willa Brinlawa. Dnes vypadal jako ztracené dítě. „Měl jsem další podivný sen,“ zašeptal a v hlase mu zaznívalo zoufalství. „Musíš mi pomoci, ať chceš, nebo ne.“ Pohlédl na mnicha a jeho modré oči byly plné strachu. „Pověz mi, kde ji mám hledat, bratře Paolo,“ prosil tiše. „Ona se bojí a přeje si, abych ji našel. Nechápu, jak to mohu vědět, ale vím to.“ „A co uděláš, až ji najdeš?“ zeptal se Paolo, stále trochu na pochybách. „Roztrháš ji na kusy?“ „Vezmu ji domů,“ odpověděl Will bez zaváhání. „Buduji milovat… Milovat, Paolo, víc než kohokoli.“ Kněz se usmál a srdce se mu rozbušilo sladkou úlevou. „Pak je všechno v pořádku,“ řekl. „Mohla jít jen na jediné místo.“ Alista se s dětmi procházela po pláži. „Miluji moře!“ vykřikla Nan a rozběhla se k hejnu štěbetajících racků. Ti se rozlétli na všechny strany. „Já taky!“ zvolala Alista a rozběhla se za ní. „Já taky!“ zahalekal Tarquin z plných plic a zatočil se na písku jako derviš. „Ať si nenamočíš nohy, Nan,“ varovala děvčátko Alista. Posadila se na hladký šedý kámen. Dnes se cítila víc sama sebou a připadalo jí, jako by se situace zlepšovala. Obávala se snu o létání a o zvěrstvech římských matek, ale když usnula, měla sny příjemné a ráno se cítila odpočatá, skoro jako znovuzrozená. „Neboj se,“ chlácholila ji Nan. Dřepěla na okraji přílivu a vážně pozorovala mořskou pěnu. „Proč s námi nešla lady Dru?“ zeptal se Tarquin a dopadl Alistě k nohám. „Nemá ráda moře?“ „Tohle moře ne,“ odpověděla Alista a vyprášila mu rukou z vlasů písek. „Toto moře se dotýká Irska, jak víš, ne Francie.“ Alista se s Dru ráno zase pohádala o jejich možném útočišti. Ještě teď se na ni trochu zlobila, navzdory dobré náladě. „Možná proto sejí nelíbí.“ , „A co je ve Francii?“ vyhrkl Tarquin. „Francouzští lidé,“ usmála se Alista. „Francouzské hrady.“

„Francouzské krávy,“ přidala se Nan vesele. „Francouzské ryby.“ „Čerstvé francouzské ryby!“ vykřikl Tarquin a rozchechtal se. „Podívejte!“ řekla vtom Nan a ukázala na pláž. „Říkala jsem vám, že strýček přijede!“ Rozběhla se, ale Alista byla rychlejší. Než vůbec pomyslela na to, že by měla být opatrná, rozběhla se a skočila svému muži do náruče. „Zešílela jsi?“ zeptal se Will a pokusil se ji setřást. Snažil se vypadat rozzlobeně, ale bylo to marné. Objímala ho kolem krku a líbala ho na tváře. Tentokrát věděla, že je to on, a vítala ho doma. „Ve jménu Božím, co si myslíš?“ zeptal se, sotva osvobodila jeho ústa od polibků. Ale už byl ztracen, byl její. „Bylo to šílenství,“ souhlasila. „Je mi to líto… Je mi to tak líto.“ „Nesmíš Alistu plísnit!“ vykřikla Nan, která k nim právě doběhla. „Nechtěla být neposlušná. Podívej, vždyť jsi ji rozplakal!“ „Ach ne,“ hlesl Will. „Máš pravdu, Nan, to nesmím.“ Setřel své ženě slzy z tváří a něžně ji políbil na ústa. „Prosím, neplač, Alisto.“ „To je lepší,“ řekla Nan, a když ji zvedl k sobě a políbil, vypískla radostí. Raynard, bratr Paolo a mladí rytíři stáli na útesu nad nimi a ve tvářích měli pobavení. „Tohle měl na mysli, když tvrdil, že ji přerazí?“ zeptal se jeden z mladších rytířů, když Will zvedl manželku do náruče. „Udělá to později,“ řekl Raynard. Bratr Paolo zářil. „Odpusť mi, kapitáne, ale mýlíš se. Myslím, že nic takového neudělá.“ Tarquin přišel do hradu jako první. Proběhl síní a zastavil se až na druhém konci. „Hej, co se děje?“ zvolala Gwynie. „Strýček se vrátil!“ křičela Nan, která vběhla do síně v patách muži, jehož ohlašovala. Ten líbal ženu, kterou nesl v náruči. Prošli hodovní síní a zamířili ke schodům. „Počkej, ty jedna,“ řekla Gwynie a chytila Nan, aby pár nepronásledovala. „Musíš zůstat tady a představit mě těmto urozeným pánům.“ „Mon Dieu, věděla jsem to,“ povzdechla si Dru a vstala. V té chvíli vešel do hodovní síně Raynard. „Raději mlč,“ houkla na ni Gwynie a štípla ji do zadnice. Dru stála beze slova. „Už jsi způsobila dost problémů.“

„Druscilla si musí myslet, že jsem šílená,“ řekla Alista a dotkla se Willovy tváře. Právě ji přenesl přes práh matčina starého pokoje. „Jsem si tím jista.“ „Pšt…“ Políbil ji a užíval si toho, že ji drží v objetí. Opájel se skutečností, že je zase jeho. Nepochyboval, že brzy začne vzdorovat, aby byla znovu volná, ale v tomto sladkém okamžiku byla jeho. „Neříkej nic,“ nařídil jí. Usedl na postel a Alistu si posadil na klín. „Ještě ne.“ Přikývla a prsty mu přejížděla po tváři. Byla opilá touhou, kterou viděla v jeho očích. Znovu mu narostl vous; pod polštářky prstů cítila tisíce pupínků a vlasy měl delší, než když ho viděla poprvé. Byly dost dlouhé, aby mu zakrývaly uši a tvář, když mu je sčesala do čela. Byly stejně hedvábně jemné jako její, dokonce jako Naniny. Dotýkal se jejího břicha, boků…, ženské měkkosti skryté pod koženou chlapeckou kazajkou. Eleonora se ho ptala, zda má Alista vlastnosti, jež by mohl vyzdvihnout – to se však královna nikdy nedozví. Alista na něho hleděla s mírným úsměvem, jako by věděla, na co myslí. Věděl, že vypadá jako zamilovaný blázen, Alista však nebyla dvorní fúrie, která by ho kvůli tomu mohla trýznit, ale byla to jeho čistá láska, jeho víla. Zavřel oči, protože vzala jeho tvář do dlaní. Na obočí, na víčkách a na rtech cítil její polibky a hořel touhou obejmout ji a povalit na postel. Ale ona se mu vymaňovala, a s ústy na jeho se začala zbavovat oděvu. Pohnul se, aby jí to usnadnil, a ona uchopila jeho tuniku a svlékla i jeho. Obnažila jeho kůži za denního světla a byla fascinována – ještě nikdy ho takto neviděla a pohled na něho jí vzal dech. Uchopila jeho ruku a prohlížela si ji. Začala s menší částí jeho krásného těla, s níž si uměla poradit. Dlaň měl zjizvenou od jílce meče, ale její tvar byl dokonalý a ona se zájmem sledovala jemnou pavučinu vrásek. Otočila ji, aby mohla pozorovat modré žíly a obloukovitou jizvu v místě, kde začínaly prsty. Dotkla se jedné žíly a sledovala ji prstem. Na zápěstí objevila druhou a jela po ní nahoru po paži, v níž držíval meč, pevné a svalnaté, jež ji mohla buď zvednout, nebo srazit k zemi. Pohlédla mu do očí, náhle příliš slabá, aby mohla sedět vzpřímeně, úmyslně se vzdávající své síly, aby ji držel. Dívala se na něho, dotýkala se ho, jako by byl nějaká nová bytost, zázračný tvor, kterého nikdy dřív neviděla. Jako by s ním splývala vjedno a on ji k sobě tiskl, kladl si její hlavu na rameno a přehodil si její nohy na klín. Líbal ji na tváře, na ústa a na hrdlo tak něžně, jako

by byla to nejkřehčí, co kdy držel. Sevřel v dlani měkké bělostné ňadro a Alista vydechla proti jeho hrudi a vypjala pod jeho laskáním hruď. Udělal pohyb, kterým ji chtěl položit na lože, jenže Alista zaváhala a pak se mu na klíně pootočila tak, aby mu viděla do tváře, přičemž se její teplá hedvábná stehna otřela s mučivou slastí o jeho pohlaví. Políbila ho na hrdlo a jemně ho kousla. Ručeji klouzaly po jeho ramenou; pak mu začala ústy laskat hruď. Objímala ho pažemi kolem pasu, jazykem mu kroužila kolem bradavek a každý krouživý pohyb zakončila sáním. Proběhl jí téměř zuřivý majetnický pocit spojený s prudkým odhodláním chránit toho krásného obra, který jí patřil. Otírala si tvář o drsné kadeřavé ochlupení na jeho břiše, třela se o něho jako kočka, dlaněmi mu přejížděla po pevném svalstvu stehen a vnímala rozkoš z vůně, hladkosti, a dokonce i chuti jeho kůže. Pak se napřímila a zadívala se na něho. Zkoumala to nové a neznámé, co znala jen podle hmatu. Na první pohled jí to připadalo zvláštní, při bližším zkoumání však to shledala krásné, stejně jako všechno ostatní na něm. Modravé žíly mu protkávaly kůži a pod jejími dotyky pulzovaly, cítila v nich sílu. Sklonila se k němu, políbila ho a okusila rty jeho slanost, tak jako on kdysi její. Snad sní…Tohle nemůže být pravda; Alista nemůže být v tomto světě. Snažil se ovládnout chtíč a přitáhl šiji k sobě. Držel ji v objetí, téměř ji drtil a skláněl hlavu k její hrudi. Laskal ji ústy a Alistou prorůstal cit jako vinné úponky a měnil každé zákoutí její duše. Jeho ruce hladily její tělo tak něžně, že se pod jeho dotyky cítila dokonale a nádherně. Chvěla se touhou, ztracená pro svět. Mírně se v jeho náruči pootočila a ucítila, jak proniká do jejího těla, ten úžasný tlak, jenž ji činil dokonale kompletní. Přitiskla ho k sobě, protože ho chtěla mít blíž, sevřela mu boky stehny a v tom okamžiku se zdálo, jako by se kamenný přívěsek, který nosila na krku, při dotyku s jeho tváří rozpálil, jako by pulzoval životem. Alista najednou vykřikla, zvrátila hlavu dozadu a Will na ni nalehl a přitiskl ji k loži. Zoufale ji líbal, zatímco ona se vzpínala a svíjela pod ním. Bylo to příliš; nemohla snést víc. Měla pocit, jako by padala, ale on ji chytil a přitiskl k sobě, uchvátil ji pro svět. „Nenech mě odejít,“ prosila, zatímco v sobě vnímala jeho pohyby. „Nenechej mě odejít,

lásko moje.“ Políbil ji, což byla jeho odpověď, a celou ji skryl do své náruče. Nan konečně přestala přecházet po síni a usnula bratrovi na klíně s palcem v ústech. Ale chlapec vypadal, jako by byl připravený bdít celou noc. Hleděl do ohně a jeho dětská tvář byla zamračená. Vypadal nepřirozeně dospěle. „No, já jsem udělala svoje,“ řekla Gwyneth, zívla a vstala ze židle. „Tak, chlapče, dej mi svůj vzácný poklad.“ K Paolovu překvapení předal Tarquin Gwyneth dítě beze slova. „Nepůjdeš také?“ zeptala se Gwyneth. Tarquin zavrtěl hlavou a ani se na ni nepodíval. „Ty jsi ale tvrdohlavec, víš o tom?“ Tarquin se nenamáhal s odpovědí. „Tak tedy dobrou noc,“ vzdychla si Gwyneth a nechala ho být. „Dobrou noc, mnichu.“ „Dobrou noc.“ Bratr Paolo ji pozoroval, jak odchází a na rameně jí spočívá hlavička spícího dítěte, a zase pocítil píchnutí. Od chvíle, kdy dorazili na Falconskeep, se mu vracely vzpomínky na mládí. Ta malá byla jako Alista… „Je to čarodějnice,“ vyrazil ze sebe náhle Tarquin. Paolo se otočil a uviděl, že chlapec na něho upírá oříškově hnědé oči a v jejich hloubce planou odlesky ohně. „Neslouží Alistě, patří k démonu ze studny.“ Chlapec je asi stravován žárlivostí a vymýšlí si historky, aby se cítil lépe, pomyslel si mnich. „Ve studni je démon?“ zeptal se lhostejně, jako by ho to příliš nezajímalo, jako by to vůbec nebylo důležité. „Slyšel jsem ho,“ odpověděl Tarquin. „Snažil se mě utopit.“ Pohlédl znovu do ohně a zatvářil se zkormouceně. „Chce utopit i Alistu. Dal jí náhrdelník a knihu psanou podivným písmem. Nedokázal jsem je přečíst, neznal jsem ta písmena, ale Alista ano. Je to kouzelná kniha.“ Zamračil se ještě víc. „Černá magie.“ Paolovi se zdálo, že mu srdce vyskočí z hrudi. „A řekla ti, co tam stojí?“ Chlapec na něho krátce pohlédl a pak se podíval jinam. „Nechce mi říct nic, jen mě nabádá, abych se držel dál od studny.“ „Výborná rada,“ zamumlal Paolo. „Ale vůbec nesundala ten náhrdelník – od chvíle, kdy jsem ho našel ve studni. Ani na noc.“ Zamračeně pohlédl ke schodům. „Vsadím se, že ho má na krku i teď.“

Tarquin by sázku vyhrál. Alista nepřítomně třela kámen mezi prsty a četla dopis se svou adresou, který našla ve Willově tunice. Byl to dopis, který zřejmě napsal noc před svým soudem. Slzy jí stékaly po tvářích, když dokončila čtení. Ubohý otec…, zemřel tak sám. Will spal, nebo si to alespoň myslela. Vzhlédla a zjistila, že se na ni dívá. „To je moje psaní,“ poznamenal. „Tak proč je na něm moje jméno?“ zeptala se s úsměvem, ale pak zvážněla, protože se podívala na popsané stránky. „Děkuji ti, Wille,“ řekla tiše. „Měl jsem ti to říct už dávno,“ připustil. Chtěl se posadit, ale ona ho stlačila mezi polštáře a pokrývky. „Tak vidím, že tě král neoběsil,“ změnila téma. „Nikdy jsem ho nepodezíral, že by to udělal,“ připustil Will a polechtal ji prstem po rameni. „Pak jsi dvakrát větší zvíře, protože jsi mě nechal myslet si, že by mohl.“ „Domníval jsem se, že je ti to jedno…“ „Řeči…,“ přerušila ho a vzbudila tím jeho smích. „Neměla jsem se o tebe obávat,“ odsekla a chtěla vstát. „Počkej, lásko, prosím.“ Chytil ji něžně za paži. „Omlouvám se,“ řekl. „Chtěl jsem, abys ses o mě bála, ale nedovedl jsem vymyslet pádnější argument.“ Alista se uvolnila a lehla si vedle něho. „No, teď bys měl být schopen vymyslet si další.“ Usmál se. „Po pravdě řečeno, dokázat moji nevinu nebylo tak snadné, jak jsem si myslel,“ začal vysvětlovat. „Muž jménem Richard Kite pověděl Pettengillovi, že jsem přišel do pokoje tvého otce a otrávil jsem ho, ale to není pravda.“ „Znám Richarda Kitea,“ vybuchla Alista. „Je to lhář a opilec.“ Dotkla se Willovy tváře, aby se ujistila, že je skutečný. „Takže Jindřich rozhoď,“ odpověděl Will a políbil ji na zápěstí. „Musel jsem bojovat s Geoffreym.“ „Geoffrey tam byl taky?“ zeptala se upřímně překvapená. „On měl tu drzost postavit se ti?“ „Je u dvora docela populární a je statečnější, než se zdá,“ odpověděl Will a převalil se na záda. Nebyl si jistý, zdají chce vidět do tváře. „Když jsem se ohradil proti nařčení, že jsem napadl Pettengilla a jeho zatracené námezdní vojáky bez upozornění,

Geoffrey mě vyzval na souboj.“ Will ukázal na hojící se škrábanec na rameni. „Udělal mi tohle.“ „Ty žertuješ,“ zasmála se. „Tohle ti udělal Geoffrey? Byl jsi opilý? Co jsi udělal ty jemu?“ „Mohl jsem ho zabít, ale neudělal jsem to.“ Will se posadil, aby na Alistu viděl. „Bil jsem se za tvoji čest, lady Brinlawová. Prohlásil před celým dvorem, že byl tvým milencem.“ „To neudělal!“ vykřikla. „No, už to tak bude,“ vydechl. „Slyšel jsem to já i všichni ostatní.“ „U všech svatých,“ vykřikla Alista znovu. Posadila se a přitiskla mu rty k ráně na rameni. „Děkuji ti za to, že jsi mě bránil.“ „Tak ty se nezlobíš?“ zeptal se a přitáhl ji k sobě. „Kvůli Geoffreymu?“ přitiskla se k němu blíž. „Žije?“ „Ano,“ odpověděl Will a čekal, co uslyší. „Pak dopadl lépe, než si zasloužil,“ konstatovala Alista. „Wille, snad si stále nemyslíš…,“ pohlédla na něho. „Ale ano, myslíš! Wille, proboha, já nemiluji Geoffreyho. Mně se vůbec nelíbí.“ „Ale on určitě miluje tebe,“ zavrčel Will. „Pokud je to pravda, nechápu proč,“ odpověděla. „Nikdy jsem mu nedala ani nejmenší naději, to mi věř. Toho večera, kdy byl na Brinlawu a tys ho málem zabil, jsem se s ním setkala jen proto, abych ho požádala, ať mě nechá na pokoji a řekne mi, co se stalo mému otci. Dokonce jsem si vzala meč, pro případ, že by se mě pokusil políbit.“ S námahou se usmála. „Byla jsem si jistá, že ho zvládnu,“ pokračovala. „Nedokážu si představit, proč jsi s ním měl tolik problémů.“ „Neměl jsem s ním problémy,“ zamručel Will a nalehl na ni. Alista vykřikla v předstíraném zmatku. „Takže tě opravdu nezajímá?“ zeptal se něžněji a pohladil ji po vlasech. „Opravdu ne,“ ujistila ho. „Tak proč jsi utekla?“ zeptal se. „Protože jsem se bála, že se nevrátíš,“ odpověděla. Gwyneth tvrdila, že ji miluje a že ji bude hledat. A opravdu se tak stalo. „Vlastně jsem si myslela, že by Geoffrey mohl přesvědčit krále Jindřicha, ať mu dá Brinlaw i se mnou tobě na zlost.“ „To je absurdní,“ řekl.

„No, nikdy bych si to nemyslela, kdybys mě k tomu nenavedl,“ pokračovala. „Tvrdil jsi, že pokud tě Jindřich shledá vinným, možná tě zabije a dá Brinlaw…“ „Vím, co jsem tvrdil,“ zavrčel. „Tak jsem opustila tvůj hrad a šla jsem na svůj, abych tu počkala a uviděla, co se stane,“ dokončila větu. „Doufala jsem, že jestli přežiješ a budeš mě chtít, najdeš si mě.“ „Jestli budu chtít…? Vždyť jsem dojel až do Southamptonu!“ vykřikl a vstal. „Vyhrožoval jsem smrtí ubohému bratru Paolovi – tvému mnichovi, jestli si vzpomínáš. Vracel jsem se na Brinlaw rozhodnut, že Clarencovi nasadím rozžhavené okovy, až mi Paolo konečně prozradil, kde tě mám hledat.“ Vysvětli mi moje sny, Alisto, říkal si v duchu. Pověz mi, proč se mi vždycky zdá, že ode mě odlétáš. Podíval se na ni a ona se na něho usmála. „Jestli budu chtít…,“ zamumlal a odvrátil se. Ještě nikdy v životě nebyla Alista tak šťastná. Ale musela vyřídit ještě jednu záležitost, dokud byl Will v dobré náladě. A co ten kámen ve tvaru srdce, drahoušku? zazněl jí v hlavě Gwynethin hlas. Kdy mu o něm povíš? „Wille, co bude s Druscillou?“ zeptala se. „A co je s ní?“ zeptal se. „Bez ní na Brinlaw neodjedu,“ prohlásila rozhodně a posadila se. „Musím vědět, že je na Brinlawu vítána i s dítětem.“ „Tak ty neodjedeš…? Půjdeš, kam poručím, dámo…“ „Wille, prosím,“ přerušila ho. Vůbec nebrala jeho ješitné řeči vážně. „Je to jen malé dítě.“ „Malé dítě, které může vznést nárok na Brinlaw!“ „Ach, zatraceně!“ zaklela a vyskočila z postele. „Dru věděla, že budeš takhle uvažovat! Věděla to! A já, pošetilá, jsem řekla ne, on takhle přemýšlet nebude, není přece takový blázen. Ale Dru to věděla!“. „Alisto, uklidni se,“ nařídil jí a taky vstal z postele. „A proč bych měla?“ sykla. „Copak ti kvůli tomu prokletému hradu nikdy nebudu moci věřit? Zatracený král Anglie, Irska, Skotska a Walesu a různých částí Francie ti ho dal na celý život a já ti tu radost přeji. Proč to nestačí?“ „Dal ho také tobě,“ poznamenal Will, který se silou vůle snažil uklidnit. „Copak je ti jedno, že Druscilla se může pokusit využít syna tvého otce k tomu, aby tě připravila o domov?“ „Dru by to nikdy neudělala,“ vyhrkla Alista. „Být tebou, nebyl bych si tak jistý,“ zamumlal Will.

„Zatraceně, Wille, nechej toho!“ vyhrkla Alista plačtivě. „Dru mě nabádá, že ti nemám věřit, ty zas tvrdíš, že bych neměla věřit Druscille. A co bratr Paolo, mám ho taky podezírat?“ Nemohl si pomoci a usmál se. Stála před ním nahá a byla nadzemsky krásná a velmi rozzlobená. „Teď, když ses o tom zmínila, budu té záležitosti věnovat chvilku zamyšlení,“ začal. „A uděluji ti povolení věřit Paolovi.“ „Převelice děkuji,“ uklonila se Alista a rozesmála se. Náhle si uvědomila, jak asi vypadá. „Tedy, ubohý Brinlawe,“ vzdychla si. „Jsem příšerná žena, že?“ „Ano,“ souhlasil a položil ji zpátky na postel. „Nejhorší, jakou jsem kdy měl.“ Políbil ji a ona políbila jeho, ale náhle se odtáhla. „Copak?“ „Něco mi slib,“ požádala ho. „Slib mi, že Dru bude v bezpečí.“ „Slibuji,“ rezignoval. „Tvoje přítelkyně se ode mě nemusí ničeho obávat.“ Bratr Paolo sestupoval po úzkém schodišti a jeho louč kreslila na stěnách pokrytých plísní démony ze světla a stínů. Došel ke studni, do níž kdysi hodil Blanchiny kouzelné předměty. Vypadala stejně jako tehdy, změnilo se jen pár detailů. Velký balvan, který měl studnu uzavírat, ležel vedle ní. Naproti bylo srovnáno do řady několik dřevěných věder, která byla svázána místo kovovým řetězem rákosím. Sladká voda se přelévala přes okraj studny. „Paolo…“ Malou podzemní jeskyňkou se rozlehl ženský hlas – Biančin hlas! „Můj příteli… Proč ses vrátil?“ Bratr Paolo pohlédl na stříbrnou vodní hladinu a zdálo se mu, že vidí svou paní. Světlé vlasy jí rámovaly obličej jako svatozář a byla ještě krásnější, než si ji pamatoval. „Je to jen fantom, je to jeho trik,“ vyklouzlo Paolovi ze rtů ztuhlých strachem. Ale zíral na hladinu a po chvíli vložil ruku do ledové vody, protože nemohl odolat. Pocítil na zápěstí chladné sevření a Blanchina tvář se rozpynula v paprscích oslepujícího světla. „Ne!“ vykřikl, protože démon ho silou táhl k sobě do studny. Bratr Paolo cítil, že už se dlouho neudrží, když vtom ho zezadu někdo chytil.

„Ve jménu Krista, odstup!“ vykřikla Gwyneth silným hlasem a trhla mnichem k sobě. Pak promluvila v jazyce, jemuž Paolo nerozuměl, a ledové sevření povolilo. Oba se svalili na zem. „No, tohle bylo vzrušující,“ zamumlala Gwyneth. Vstala a začala se oprašovat. „Styď se, mnichu! Nejsi sám, kdo na to myslí.“ Než mohl odpovědět, otočila se a se smíchem chvátala po schodech nahoru. „Počkej!“ křikl na ni Paolo a rozběhl se za ní. „Co to bylo? A kdo jsi ty?“ Zastavila se a volnou ruku, v níž nedržela louč, si dala v bok. „Bylo to něco, co tě nemá rádo a co bys měl nechat na pokoji,“ odpověděla. „A já jsem jediný člověk, který znal Alistinu matku jinak než ty a její dítě miluji stejně jako ty.“ Gwyneth se přestala mračit. „To je všechno, co teď potřebuješ vědět.“ „Ne, madam, není,“ řekl a snažil se popadnout dech. Nedokázal ji tak rychle následovat. „Vrať se do postele, bratře Paolo,“ zavolala na něho přes rameno a zmizela za zákrutem schodiště.

12. Kapitola

Raynard byl víc než rád, že se věci vyvíjejí tak dobře. Dokonce pocítil úlevu, že žádná z jeho nejhorších obav se nepotvrdila a ženy i děti byly v bezpečí. Jen se nemohl zbavit pocitu, že svět se uspořádal nějak jinak, zatímco on byl k němu otočen zády. Teď nebyl schopen najít v něm nějaký smysl. Druscillu zastihl samotnou v provizorní kuchyni. Skláněla se nad hrncem s kaší. „Opatrně,“ upozornil ji, když se předklonila, a chytil ji za zástěru. „Potřebuješ vzadu zátěž, aby ses nepřekotila.“ „Zavři zobák,“ obořila se na něho Dru a vytrhla se mu s takovou prudkostí, že hrnec málem převrhla. „Jdi odtud.“ „Raději mi prozraď, proč jsi mě neinformovala o svých problémech, když jsem se tě ptal?“ otázal se a usadil se k misce se snídaní. „A proč bych měla?“ zvolala. „Stejně ti to bylo jedno.“ „Teď jsi mě urazila,“ zaprotestoval. „Myslel jsem, že když jsme se viděli naposled, dal jsem ti jasně najevo svůj zájem.“ „To jsi nevěděl, že jsem těhotná,“ poznamenala. Usmál se a snažil se vypadat nevinně. „Nebyl v tom žádný rozdíl.“ „Zvíře!“ křikla a uhodila ho horkou naběračkou do hlavy. „Prase! Jsi odporný!“ Rozlícená Dru proběhla kolem Gwynie, která se právě vrátila od studny, a řítila se ke dveřím. „Nevím, co jsi jí řekl, drahý, ale mám dojem, že sejí to nelíbilo,“ poznamenala Gwynie a zvedla ze země naběračku. „Myslíš?“ zavrčel. „Raději bys měl jít za ní,“ poradila mu Gwyneth a hodila mu Druin zapomenutý plášť. „Druhou šanci už dostat nemusíš.“ Chtěl říct něco chytrého o tom, jak by si Dru měla vážit svých šancí u něho, ale zdálo se mu, že by to byla zbytečná ztráta času. Popadl plášť a vyběhl ze dveří.

Venku se zatím drobné mžení změnilo v prudký déšť. Když Dru našel, celá se chvěla. „Dramatické odchody jsou lepší v létě,“ utrousil. Pohlédla na něho vzteky bez sebe, ale Raynard promluvil dřív, než mohla něco odseknout: „Tvůj plášť, má paní.“ Ovinul jí ho kolem ramen. Dru si plášť přitáhla těsně k tělu a přála si, aby jí přestaly cvakat zuby. „Jestli čekáš na projevy díků, pak ztrácíš čas,“ obořila se na něho. „Ach ano, já vím,“ povzdychl si. „Víš, poupátko, věci se jaksi změnily. Zacházíš se mnou, jako bych ti ublížil, a přitom jsi byla mezi těmi, kdo utekli z Brinlawu a nechali nás, abychom je měsíc hledali.“ „Ty jsi kapituloval první,“ řekla a pohlédla jinam. „To ne,“ odpověděl. „Odešel jsi na Bruel, protože tě tam Will poslal,“ připomněla mu. „Opustil jsi mě i přesto, že jsi věděl, že mi na tobě záleží. Co jsem si měla myslet?“ „Neměl jsem jinou volbu!“ vykřikl rozhořčeně. „Co ode mě chceš?“ „Chci být první,“ odpověděla a její modré oči se rozzářily citem. „Aspoň jednou v životě chci vědět, jaké to je.“ Zmateně zavrtěl hlavou. „Myslíš, že se mě otec zeptal, jestli chci opustit Paříž, než mě dopravil s pytlem stříbra k tomu malému hraběti v Normandii? Věř mi, na nic se mě nezeptal. A domníváš se, že manžel myslel na mne, když se zapletl do velezrady a pak se zabil?“ „Podle toho, jak o něm mluvíš, si možná myslel, že ti dělá laskavost,“ řekl Raynard, který se žertem pokoušel skrýt, jak hluboce se ho její slova dotkla. „Ano, ty blázne, určitě mi udělal laskavost – vězení, hladovění… Na to ani nepomyslel,“ odsekla rozzlobeně. „Neznamenala jsem pro něho nic, ani pro nikoho dalšího. Pak jsem si na to zvykla. Myslela jsem si, že si nic lepšího nezasloužím. Potom se objevil Mark a byl tak laskavý. Byl to skutečný rytíř s mozkem a srdcem. Byla jsem šťastná, že jsem jeho milenkou, že k němu patřím.“ Rozplakala se a její slzy ho rozrušily stejně jako poprvé. Jeho, který si zakládal na tom, že nemá srdce. „Byl ke mně vždycky laskavý, ale jeho srdce mi nikdy nepatřilo. Nemiloval mě – nemohl! Všechnu lásku věnoval své mrtvé ženě a milované dceři a žádná mu nezbyla. Jenže já jsem ho nezatracovala. Přísahám, že ne.“

„Ale mě zatracuješ,“ zašeptal Raynard tiše. „Na chvíli jsem si myslela, že jsi jiný.“ Zasmála se a byl to hořký smích, studil jako padající sníh. „Domnívala jsem se, že jsi stejně špatný jako já.“ Vzhlédla k němu. „Mýlila jsem se. Ty jsi taky čestný muž.“ Otočila se k odchodu, a on ji chytil za ramena. „Už jsi skončila?“ zeptal se a držel ji v téměř bolestném sevření. „Můžu promluvit?“ Přimhouřila oči, ale přikývla. „Zřejmě o mně nic nevíš, Dru, tak mě nechej, abych ti to řekl – neumíš číst myšlenky. Kdybys mě aspoň jednou požádala, ať tě neopouštím…“ „Cože?“ zeptala se. „Co bys udělal, ty lháři? Odmítl službu svému nejlepšímu příteli?“ „Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Ale vzal bych tě s sebou!“ Podívala se na něho tak překvapeně, že se málem rozesmál. „Ano, poupátko, tak je to jednoduché.“ Dotkl se její tváře. „Svět by neměl být komplikovaný, víš?“ Zavrtěla hlavou a usmála se skrze slzy, oči však měla smutnější než předtím. „Milenka Vláma, jehož duše je prokletá,“ vzdychla si. „A to pomyšlení, že jsem propásla šanci.“ Postavila se na špičky a políbila ho na tvář. „Beru to zpátky, drahý,“ zamumlala. „Ty nejsi zvíře, jsi jen blázen.“ Chtěla odejít, ale on ji objal a políbil na ústa. Držel ji pevně, dokud objetí neopětovala. „Umíš pěkně mluvit, Dru, jenže jsi lhářka,“ pronesl s vážným výrazem. Oči mu však zářily láskou. „Jednoho dne mi povíš pravdu.“ Dru zvedla ruku, aby ho uhodila, ale on ji rychle pustil. „Ať se nenachladíš, poupátko,“ řekl a odešel. Alista se usadila ve Willově klíně o něco pohodlněji. Břitvu držela nebezpečně blízko jeho hrdla. „Přece víš, že to není nutné,“ přesvědčovala ho. „Tvůj vous se mi líbí. Můj otec ho taky nosil.“ „Další důvod, proč ho shodit,“ řekl Will. „Ha! Trochu zdvořilosti, mohu-li prosit, sire, jinak mi může břitva sklouznout.“ Začala seškrabovat vousy pod bradou. „Buď opatrná,“ nařídil jí. Chytil ji kolem boků a usadil si ji na klíně pevněji, přičemž jí nadzvedl košili na stehnech. „Neměla by ses raději postavit?“ „Jen buď klidný,“ odpověděla Alista a soustředila se na jeho čelist. „Pokud to dělám, dělám to svým způsobem.“

„Měla bys poradit Druscille, aby ta slova vyšila v latině na tvůj praporec – tohle je tvoje motto.“ „Jestli nebudeš mlčet, opravdu tě poraním,“ plísnila ho, ale se smíchem. Jeho ruka jí sjela podél boku. „Wille, zůstaň v klidu!“ „Alisto!“ ozvala se Nan a zabouchala na dveře otevřenou dlaní. „Strýčku! Spíte?“ „Počkej minutku, drahoušku, hned přijdu,“ zavolala Alista a svlékla si košili, kterou měla na sobě, a dala ji Willovi. Rychle si přehodila přes ramena župan. „Kde jsme vzali všechny ty děti?“ zavrčel Will a přetahoval si košili přes hlavu. „Věř mi, drahoušku, já nevím,“ odpověděla Alista. „Myslela jsem, že přišly s tebou.“ Otevřela dveře právě ve chvíli, kdy Nan začínala znovu klepat. „Ty jsi vyšla všechny tyhle schody sama?“ zeptala se Alista a vzala dívenku do náruče. „Ví Gwynie, kde jsi?“ „Nelíbí se mi spát s Gwynií,“ prohlásila Nan místo odpovědi. „Chrápe.“ „Opravdu?“ zeptal se Will a převzal ji od Alisty. „No, znám tajemství – ty taky chrápeš.“ Přitiskl tvář k Naninu krčku a vyloudil ze sebe strašlivý zvuk, který měl napodobit chrápání, ale zněl spíš jako řev rozzuřeného draka. Nan vypískla radostí. „Gwynie byla mojí chůvou, když jsem byla malá,“ vysvětlila Alista Willovi. „Ona i její rodina stále žijí poblíž Falconskeepu a Gwynie mi přišla pomoci, když zjistila, že jsem se vrátila.“ „Tarquin říká, že je to čarodějnice,“ dodala Nan. „Tarquin se velmi mýlí!“ vykřikla otřesená Alista. „Proč říká takové věci, když je k němu Gwynie tak laskavá?“ „Neříká to proto, že by byl zlý,“ vysvětlovala Nan schoulená ve Willově náruči, zatímco Alista dokončovala holení. „Jen si myslí, že zná démona ze studny.“ „On tvrdí, že ve studni je démon?“ zasmál se Will. „Mám dojem, že ti bratr vypráví pohádky, Nan.“ „Ne, strýčku, to není pohádka,“ ohradila se Nan. „Ve studni je démon, že, Alisto?“ „Ani ve studni, ani nikde jinde žádný démon nesídlí,“ křikla Alista rozzlobeně. „Ale je – dal ti ten hezký náhrdelník.“ Dítě sáhlo na kámen, který měla Alista na krku. „Není hezký, strýčku?“

„Velmi hezký,“ souhlasil Will a vrhl na Alistu tázavý pohled. Do pokoje vešel rozrušený bratr Paolo: „Alisto, musím s tebou mluvit.“ „Až se vrátíme domů, přestěhujeme si ložnici dolů do hodovní síně,“ zamumlal Will a postavil Nan na nohy. „Bude to pro všechny mnohem pohodlnější.“ „Odpusť mi, můj pane,“ omlouval se Paolo nabručeně, ačkoli bylo zřejmé, že o jeho výčitky málo dbá. „Tohle nemůže počkat.“ „Wille, co kdybys odvedl Nan dolů?“ navrhla Alista, rozrušená vyčerpaným pohledem mnichových očí. „Asi by si dala snídani.“ Mnichův pohled neunikl ani Willovi. „Mám lepší nápad.“ Jednou rukou zvedl neteř a přitiskl si ji k boku. Zastavil se u schodů, předklonil se a zavolal dolů: „Sire Georgi, pojď sem, vezmi si tohle zavazadlo a přinuť je sníst snídani!“ Za chvíli už se schodištěm rozléhal Nanin veselý smích, když ji mladý rytíř snášel po schodech. Will se vrátil do ložnice. „Ihned se toho zbav,“ nařizoval právě Paolo a prstem ukazoval na kámen, který visel Alistě na krku. „Hoď ho zpět do studny a tu ďábelskou knihu také.“ „To neudělám!“ Chytila kámen, jako by si myslela, že jí ho mnich strhne násilím. „Není to ďábelská kniha. Patřila mé matce a ona ji tady zanechala pro mě.“ „Svěřila ji mně s prosbou, abych ji schoval někam, kde ji nikdo nenajde,“ nedal se odbýt mnich. „Chtěla tě chránit.“ „Ne, nechtěla,“ přerušila ho Alista. „Ne před tímhle – vždyť ani nevíš, co tam stojí. Vůbec si to nedovedeš představit.“ _ „Můj bože, tys to četla!“ vykřikl Paolo. „Svatý Otče, odpusť jí. Alisto, poslouchej mě. Už nikdy nesmíš tu knihu otevřít. Zakazuji ti to.“ „Moment, bratře,“ vložil se do hovoru Will, než mohla Alista odpovědět. „S veškerým respektem k tvému postavení, Alista není už dítě, kterému by mohl poručník něco zakazoval. Může si dělat, co chce.“ „Promiň mi, signore,“ opáčil Paolo s netypickým sarkasmem. „Zapomněl jsem, že zakazování je teď tvoje povinnost.“ „Nechejte toho!“ vykřikla Alista. „Zakazuji vám oběma vyjadřovat se k tomu, když nevíte, o čem mluvíte.“ Přistoupila k posteli a vytáhla truhlici a z ní knihu. „Podívej se na ni,“ řekla a otevřela knihu před mnichem.

„Nechci,“ bránil se bratr Paolo zděšený jejím přáním. „Ukaž ji mně,“ vyzval Alistu Will a vzal knihu do rukou. „Na co se mám podívat?“ „Písmo,“ řekla a nahlédla mu přes rameno. „Znáš je?“ „Má drahá, to je další kousek jablka,“ zamumlal Paolo s fatálním humorem. „Je to neznámé písmo,“ zamumlal Will a střelil po mnichovi rozzlobeným pohledem. „Ale neumím je číst. Ty ano?“ „Každé slovo,“ odpověděla Alista. „Stejně tak si pamatuji slova všech písní, které mi matka v této řeči zpívala, přestože jsem je neslyšela od čtyř let.“ Obrátila se k Paolovi. ‚A stejně tak jsem znala slova písně, kterou jsem zpívala na pohřbu otce.“ , A ty věříš, že je to dobré?“ zeptal se užaslý mnich. „Jsi přesvědčena, že bys to měla dělat? Dej to pryč, cara mia, a modli se, aby nebylo příliš pozdě.“ „Už je příliš pozdě,“ řekla Alista. „Bylo pozdě ještě předtím, než jsem se narodila a než se narodila moje matka a než se narodily ostatní ženy, které žily na Falconskeepu.“ Will si vybavil melodii posmrtné písně, divoký lesk v Alistiných očích, když ji zpívala, a to, jak vlila svoji krev do plamenů, a pocítil strach. „Co se tady píše?“ zeptal sejí. „Neměl by ses ptát,“ varoval ho Paolo. „Nemůžeš…“ „Proč?“ zeptala se Alista. „Nejsem žádný pohanský blázen, ale nevidím v takových věcech nebezpečí. A copak mě ignorance udrží v bezpečí? Ujišťuji tě, že ne.“ Dotkla se Paolovy paže. „Když jsem byla jako dítě u dvora, upálili židovku za rouhání, pamatuješ?“ zeptala se jemněji. „Pamatuješ, co jsi mi tehdy řekl? Řekl jsi, že ignorance krále Štěpána způsobila, že spáchal mnohem větší hřích než židovka, protože se bál postavit tváří v tvář pravdě.“ „Tady,“ řekl Will a podal knihu Alistě. Nelitoval příliš upálené rouhače, ale po křižácké výpravě nebyl také nijak pohnut mnichovou definicí hříchu a zla. Nemohl však ignorovat své sny a strach, který se mísil se vztekem, když se teď díval Alistě do očí. „Přečti to.“ Pohlédl na bratra Paola. „A ty, jestli chceš, můžeš odejít. Nemusíš to poslouchat. Ale já ano.“ Paolo pohlédl na oba manžele, kteří se proti němu spolčili. „Vyslechnu to,“ pohlédl na Alistu. „Kvůli tobě to vyslechnu.“ Alista přečetla oběma mužům příběh o královně sokolů. Text pro ni byl čitelný stejně dobře jako latina. Will nejdřív pocítil úlevu. Přes

veškeré mnichovy obavy to vypadalo, že kniha není něčím víc než souborem pohádek a kámen, který nosila jeho žena na krku, je pouhý amulet, vytvořený podle příběhu. Ale jak Alista četla dál, připomněl si Will sny o tom, jak od něho jeho žena odlétá, a její křik, který se podobal křiku sokola. Pomyslel na sen, v němž se sám procházel po pláži a pak běžel za ní, aby ji chytil. Zachvěl se náhlým chladem. Tu pláž viděl včera, na ní mu Alista vběhla do náruče. „Věříš tomu?“ zeptal se, když dočetla. „Věříš, že je to pravda?“ „Vím, že je to pravda,“ odpověděla. „Viděla jsem, co se stalo, když matka zemřela. Viděla jsem její proměnu. Z jejího umírajícího těla vyletěl sokol…“ „Rouhání!“ vydechl Paolo v hrůze. „Možná, aleje to pravda,“ odpověděla Alista. „Snažila jsem se ti povědět, co jsem viděla, pamatuješ? Říkala jsem ti, že odletěla. Může si dítě vymyslet něco takového?“ Blanchina smrt, ať ji provázelo cokoli, Willa zajímala pramálo. „A co ty?“ zeptal se. Toužil ji vzít do náruče a ujistit se, že je skutečná a v bezpečí, ale zarazil se. „Může se to stát i tobě?“ Chytila ho za ruku. ‚Ano,“ hlesla tak tiše, že ji skoro neslyšeli. „Málem se to stalo. Toho dne, kdy… kdy jsme měli souboj, jsem běžela na vrcholek nejvyšší brinlawské věže. To místo se mi zdálo nejvhodnější, ačkoli jsem nevěděla proč. Byla jsem hysterická a chtěla jsem utéci. Vyšplhala jsem nahoru na římsu a bez rozmyšlení…“ „Svatý Kriste,“ zavyl Paolo a pokřižoval se. „Najednou se zvedl vítr, jako by mi chtěl pomoci odletět pryč,“ pokračovala. „Vnímala jsem ho a nevadil mi. Zdálo se mi, že je to jediná správná věc, kterou mohu udělat. Na kratičký okamžik jsem cítila, jak se měním, a byla jsem šťastná. Chtěla jsem, aby změna přišla. Pak se náhle stalo něco jiného, nevím co, a já jsem si vzpomněla, kde jsem, a velice jsem se vylekala. Téměř jsem opustila tento svět, věděla jsem to, třebaže mi nebylo jasné, jak se stalo, že to vím.“ „Byla jsi mimo sebe,“ vykřikl Paolo. „Kdybys spadla, nestal by se z tebe žádný zatracený pták. Prostě by ses zabila.“ „Ať je to jakkoli, byla by pro nás ztracená,“ řekl Will. Měl by být předpojatý, rozzlobený a měl by se bát. Jeho žena je jakási kouzelná bytost a jeho dcery mohou být proklely stejně. Buď je to pravda, neboje Alista šílená a nějak sejí podařilo vtáhnout ho do svého

šílenství. Svolala na něho sny, které dokazovaly, že pověsti o vílách jsou pravdivé. Pomyslel na sokola Hektora, který ho následoval do Londýna a zpět stejně věrně jako mnich, a musel se téměř zasmát, jak je to všechno absurdní. Ale když se podíval na svoji vílu, pocítil jen úlevu. Ať je pravda jakákoli, Alista patří jemu, nepřišel o ni. Sevřel ji do objetí a ona se k němu vděčně přivinula. Chvěla se v jeho pažích, jako by ještě cítila vítr. „Opravdu si myslíš, že potřebuješ tu knihu a kámen?“ zeptal sejí něžně. „Vím, že ano,“ odpověděla, zesláblá úlevou. Tolik se bála, co tomu řekne. Měla strach, že už ji nebude chtít. Nenáviděla myšlenku, že se o ni bratr Paolo tak stará, ale věděla, že ho přinutí, aby jí porozuměl, a že on ji nikdy neopustí, ať je jakoukoli bytostí. U Willa si však tak jistá nebyla –jak by také mohla? Objala ho pažemi kolem pasu a tiše děkovala Bohu. „Pak si je tedy nechej.“ Paolo otevřel ústa k protestu, ale Will ho přerušil. „Jsou to její věci, bratře, nemáme právo jí je brát.“ „Nejde o právo, ale o její spasení,“ namítl Paolo, který se nechtěl nechat přesvědčit. „Bratře, není to nic strašného,“ uklidňovala ho Alista. „Já nemám ráda čarodějnictví stejně jako ty. Zkusila jsem jedno kouzlo…“ „U všech svatých!“ zaúpěl Paolo a v hrůze těžce dosedl na židli. „Jaké kouzlo?“ zeptal se Will klidněji, ale byl taky rozrušený. „Není to vlastně kouzlo,“ řekla a napůl si přála, aby se o tom nezmínila. Věděla však, že by to děti řekly. „Je to jen něco, co umím – vílí přeměna, tak tomu říká Gwyneth. Tomu ostatnímu se říká zaklínání…“ „Alisto, co jsi udělala?“ přerušil ji Will dřív, než mohl Paolo promluvit. „Zmizela jsem,“ přiznala se. „Ne skutečně, samozřejmě. Byla jsem stále tam, jen jsem byla neviditelná.“ Oba dva na ni zírali se stejným výrazem. Oči i ústa měli otevřené a vypadali tak hloupě, že si nemohla pomoci a musela se zasmát. „Nelíbilo se mi to,“ pokračovala a snažila se ovládnout nutkání ke smíchu. „U všech svatých,“ opakoval Paolo neschopný vypravit ze sebe cokoli jiného. „Proč ne?“ zeptal se Will a snažil se nereagovat přehnaně. Měl za to, že Alista říká všechno jen proto, aby podráždila mnicha. Ale znělo to pravdivě a souviselo to s tím, co už věděl. Její tvrzení, že

zmizela, nebylo o nic šílenější než ostatní výpovědi. „Proč se ti to nelíbilo?“ „Cítila jsem se divně, jako bych tady doopravdy nebyla“ vysvětlovala. „Vnější věci jsem cítila daleko silněji než sebe samu.“ Zavrtěla hlavou. „Prostě se mi to nelíbilo a už to neudělám.“ Vzala bratra Paola za ruku. „Nebudu se už pokoušet o nic podobného,“ slibovala. „Žádná kouzla, žádná zaklínadla – dokonce si ani nebudu číst v té knize, když tě to tak rozrušuje.“ Paolo se na ni podíval a náhle vypadal mnohem starší. „A studna?“ zeptal se. „Ta není nebezpečná?“ „Studna?“ zopakoval tázavě Will a vzpomněl si na Nanina démona. „Ta je nebezpečná,“ připustila Alista. „Vlastně si myslím, že Tarquin měl namále. Ale já jsem ho zastavila…“ „Koho?“ zeptal se Will a stiskl jí paži, aby upoutal její pozornost. „Ducha ze studny,“ vysvětlovala. „Z příběhu, pamatuješ? Ten duch, který dal mé pramáti lidskou podobu…“ „Ten, který se mě pokusil včera v noci utopit,“ přerušil ji Paolo. „Cože?“ vykřikla Alista. „A co jsi tam dole dělal?“ „Tarquin mi pověděl o svém dobrodružství s tím démonem,“ odpověděl mnich. „Taky se mi svěřil, že s Gwyneth pěstujete černou magii.“ „A jak ses zachránil?“ zeptal se Will dřív, než mohla Alista odpovědět. „Gwyneth mě v poslední chvíli zachytila a vytáhla,“ přiznal nevrle Paolo. „Zahnala ducha zpátky ve jménu Krista.“ „Podivné chování od ženy, která praktikuje černou magii,“ podotkl Will suše. „Gwyneth nepraktikuje černou magii,“ okřikla ho Alista přísně. „A co se týče studny, měli bychom ji všichni nechat na pokoji. Legenda praví, že její duch nenávidí muže, a zdá se, že je to pravda.“ „Necháme ji být všichni včetně tebe,“ rozhodl Will. „Vrátíme se domů na Brinlaw.“ Po schodech vyběhl Tarquin. „Alisto, Gwynie chce vědět, jestli nepotřebuješ pomoci s balením!“ Vešel do pokoje a při pohledu na tři vážné dospělé ztuhl. „Copak se stalo?“ „Ale nic,“ odpověděla Alista a usmála se na něho. „Jen jsme mluvili o tvém démonovi.“

Začervenal se a.pohlédl na bratra Paola. „On je mnich,“ pípl slabým hlasem. „Myslel jsem, že by o tom měl vědět.“ Alista přikývla, ale nevypadala moc potěšené, a Tarquinovi se sevřelo srdce. „Wille, Paolo, promiňte, ale můžete nás na chvíli nechat o samotě?“ zeptala se. „Musím si s Tarquinem promluvit.“ Will nebyl nadšený, ale poslechl. „Jak chceš. Pojďme, bratře.“ Tarquin hleděl na zem a ve tváři měl nasupený výraz. „Není mi to líto,“ vyhrkl, když muži odešli. „Jestli věříš tomu, co jsi řekl bratru Paolovi, pak si nemyslím, že je ti to líto,“ odpověděla Alista. „Věříš tomu?“ Neodpověděl. „Myslíš si, že ve studni je démon?“ „Není tam anděl,“ zamumlal. „A Gwynie a já jsme čarodějnice, které provozují černou magii,“ pokračovala. „Tak by to nazvala moje matka,“ řekl chlapec se zřejmou nechutí. „Když umíš zmizet… Říkávala, že by upsala duši Satanovi, kdyby uměla zmizet.“ „A ty se domníváš, že jsem to udělala?“ zeptala se Alista. Vyděšeně se na ni podíval. „Ne,“ vykřikl. „Ale.“ „Nemohu dělat nic proti tomu, jaká jsem a kým jsem se narodila, jak říká Gwyneth,“ přerušila ho. Kdyby ji před chvílí neobvinil ze stejných hříchů její dlouholetý poručník, možná by měla trochu víc porozumění a vyptávala by se Tarquina méně přísně. „Myslíš si, že jsem zlá?“ „Ne, to ne!“ zvolal hoch a v očích měl slzy. „Tak-proč…“ Při pohledu do jeho ztrápené tváře se jí svíralo srdce. „Drahoušku, proč se na mě tolik zlobíš?“ zeptala se. „Já ne… Já se… Já nevím,“ vykřikl. „Proč se všechno musí měnit? Proč nás museli najít? Pokud ovládáš všechna ta kouzla, proč jsi je nemohla použít, abychom jim utekli?“ „Máš na mysli Willa a ostatní?“ zeptala se Alista a byla ještě zmatenější. „Tarquine, já jsem si přála, aby nás Will našel. Ty se nechceš vrátit domů?“ „S ním ne, ne,“ zamumlal. „Tarquine FitzBrueli, poslouchej mě,“ oslovila ho obřadně a položila mu ruce na ramena. „Okamžitě toho nechej. Nemáš žádný důvod, abys neměl rád Willa…“ Vrhl na ni tak bolestný pohled, že se zarazila. „Co tě trápí?“ zeptala se mírněji. „Řekni mi to, chci ti pomoci.“

„Ne, nechceš,“ křikl a vytrhl se jí. „Nechceš to ani vědět.“ A než ho mohla zadržet, vyrazil z pokoje ke schodům. Bratr Paolo dohonil Willa na odpočívadle. „Jestli ji miluješ, jak jsi tvrdil, nedovolíš jí to,“ zaútočil na něho. Will se zastavil na třetím schodě a otočil se k mnichovi. „Ušetřím tě bolestných pokusů o přesvědčování, bratře,“ řekl. „Miluji tuhle šílenou ženu určitě stejně silně jako ty. Kdybych si mohl vybrat, nikdy bych se neoženil s dívkou, která se může změnit v ptáka a odletět. Ale ona taková je.“ Odmlčel se, aby mnichovi došel význam jeho slov. „Je taková a já jí od toho nepomůžu.“ „Já tě nežádám, abys jí od toho pomáhal,“ protestoval mnich. „Žádám tě, abys chránil její duši.“ „Já nejsem ten, kdo by měl chránit duše jiných. Neumím ochránit dokonce ani vlastní, která určitě není tak čistá jako její,“ odpověděl Will. „Nejsem vyznavačem Boha, to je pravda, ale při těchto kouzlech mi tuhne krev v žilách stejně jako tobě. Kdybych si opravdu mohl vybrat, nebyla by Alista ani prokletá nebo snad požehnaná těmito schopnostmi. Ale už by to nebyla Alista.“ Rozpačitě se odmlčel. „Já jsem si vybral ji.“ „Patnáct let žila bez jediného doteku zla,“ bědoval Paolo, než došli do hodovní síně. „Jak to víš?“ zeptal se rytíř. „Musela si zapamatovat něco z matčiných kouzel, jak jinak by jim teď rozuměla? A jak můžeš vědět, že je to zlo? První noc, kdy jsme se setkali, jsi mi řekl, že Alista sní velmi blízko andělů – byla to podivná věta, kterou jsem si zapamatoval navždy. Nevěříš snad už svým slovům?“ „Ale ano,“ připustil Paolo zdráhavě. „Já taky,“ pokračoval Will., A tvoje uctívaná Bianca – chceš mi tvrdit, že byla ztělesněné zlo?“ „Neopovažuj se tvrdit něco takového,“ varoval ho Paolo a tvář mu zbledla zlostí. „Co nemám tvrdit?“ dráždil ho rytíř. „Nesmím například říkat, že tvoje milovaná Bianca mohla být čarodějnice, ovládaná nějakým démonem ze studny? Dobře, neopovážím se.“ Zamračil se. „A totéž žádám od tebe.“

Sir George, který si nebyl vědom nevhodného načasování, právě vešel do síně se šťastnou Nan na ramenou. „Nazdar, bratře Paolo,“ zvolala holčička a zamávala na Paola lžící. „Nazdar, cara mia,“ odpověděl mnich a smutně se usmál. Možná má Brinlaw pravdu, možná Alista díky své vílí krvi ví všechno nejlépe. On se může mýlit. Modlil se, aby tomu tak bylo. Ale stále se těšil, až nechá Falconskeep za sebou. „Zdravím tě, Tarquine!“ zavolala Nan na nevlastního bratra, který právě scházel po schodech. „Kam jdeš?“ zeptala se, když ji bez zastavení minul. „Pane, přivedu ho,“ nabídl se sir George a postavil Nan na zem. „Ne, nechej hojit,“ řekl Will a vzal Nan do náruče. Pamatoval si příliš dobře, jaká nálada dokáže vyhnat chlapce z domu do sněhové bouře. Dobrosrdečný sir George určitě nebyl ten pravý, kdo by dokázal čelit jeho vzteku. „Vrátí se, až se uklidní.“ Tarquin běžel po pláži a občas klopýtl. Boty mu nebezpečně klouzaly po zledovatělých kamenech. Doběhl až k samému okraji moře, na místo, kde den předtím stál s Nan a Alistou. Ale dnes byl úplně sám a – Alista ho nenáviděla! Dnes, místo aby se těšil z prvních paprsků jara, stál na posledním ledovém příkrovu zimy. „Přijde na to,“ zamumlal. Přelomil v ruce dřívko a hodil je do vln. „Bude plakat a plakat a já se budu jen smát.“ Alista byla ve všech směrech ta nejkrásnější bytost, kterou znal. Ale pokud šlo o muže, byla tvrdá jako tohle dřevo, jako jeho mrtvá opilecká matka Tabby. Tabby vždycky, když Bruel odešel, mumlala, že ho nenávidí, že raději zemře a nechá se proklít, než aby ho ještě někdy přijala do své chatrče. A pak se vrátil a ona mu padla kolem krku. Tarquin musel žebrat o večeři, když dostal hlad. Bruel byl den nebo dva samá laskavost, naléval Tabby víno, dával jí mlaskavé polibky a nazýval ji kočičkou. Ale takové chování nikdy netrvalo dlouho. Než uplynul týden, vepř ztratil chuť pářit se a začal útočit. Tabby něco mumlala podivnou řečí nad useknutými kočičími ocasy, tiskla Tarquina k sobě a přikazovala mu, aby ji pomstil. „Zabiji ho,“ mumlal Tarquin a mimovolně píchal hůlkou do písku. Alista neřekla, že Willa Brinlawa nenávidí, ale utekla od něho, sotva jí ukázal záda. Něco mezi nimi nehrálo, snažila se odkrýt jeho masku. Lady Dru se ho opravdu bála a ta se nedala jen tak něčím zastrašit. A Alista ji měla ráda, to věděl. Ale jakmile se Brinlaw

objevil, Alista se k němu rozběhla, vrhla se mu do náruče a nechala se odnést do věže, jako by ostatní kolem nich vůbec neexistovali. Ale to nebude trvat dlouho. Alista byla krásná a Brinlaw nebyl úplný vepř, takže se možná o ni bude zajímat trochu déle než Bruel o Tabby. Ale nakonec bude i Brinlaw dost opilý a unavený. Stane se zlým a potom… „Zabiji ho,“ zopakoval Tarquin, kterému již nebyla zima.

*** Alista už balila, když vešla Gwyneth s tácem se snídaní. „Nikdo mi nepřinesl odpověď, tak jsem si říkala, že jsi možná omdlela slabostí,“ žertovala. „Cože? Ach,“ odpověděla Alista, která si vzpomněla na Tarquinovo originální sdělení. „Mrzí mě to, Gwyn. Jsem rozrušená.“ „Nedivím se,“ zasmála se Gwyneth. „Ale kvůli Tarquinovi,“ dodala Alista. „Opravdu se na mě zlobí.“ Víla se jen usmála. „To ho přejde,“ řekla konejšivě. „Nesmíš ho trápit.“ „Pokusím se.“ Alista pohlédla na šaty rozházené po pokoji a vzdychla. „Zřejmě potřebuji pomoc při balení, ale nechci tě zdržovat od tvé práce.“ „Jaké, má drahá?“ zeptala se Gwyneth. „Sněz si snídani, budeš potřebovat sílu.“ „Od balení,“ odpověděla Alista a utrhla si kus chleba. „Můžeš jít se mnou na Brinlaw, samozřejmě.“ „Jít s tebou?“ rozesmála se Gwyneth. „Ne, malý ptáčku, to ne. Co bych si počala tak daleko od moře?“ Složila do košíku Tarquinovy rezervní kalhoty z tartanu. „Ne, drahoušku, moje místo je tady.“ Ve tváři měla nevinný výraz, kterým však nikoho neošálila. „Je to manžel, koho potřebuješ.“ „Myslíš?“ zeptala se Alista se stejnou přímostí. „Ano,“ zasmála se Gwynie. „Myslím. Stále si ještě myslíš, že tě nemiluje, ty hlupačko?“ „Nikdy mi neřekl, že mě miluje,“ poznamenala Alista a svázala tkanice pytle. „Neřekl? Proč by to říkal?“ Gwyneth zavrtěla hlavou, jako by Alista opravdu byla ta nejhloupější víla, kterou poznala. „Muž může říkat cokoli, ale ty zatím pozoruješ, co koná.“

„No, to co udělal, ještě neznamená, že mě miluje,“ povzdychla si Alista. „Otec se taky vždycky těšil na Dru, když se blížil k domovu, a já vím, že ji ne…,“ hlas ji zradil a nemohla pokračovat. „Kromě toho, kdyby ke mně něco cítil, řekl by mi to. Je velmi přímý.“ „Taky se mi zdá,“ souhlasila Gwynie a ušklíbla se. „Prozradila jsi mu, kdo jsi?“ „Ukázala jsem mu knihu a vysvětlila mu, k čemu slouží kámen,“ zpovídala se Alista. ‚Á uvěřil ti?“ ‚Abych byla upřímná, nejsem si tím tak jistá.“ Přinesla si toho s sebou velmi málo a od příjezdu sem si nic neušila, ale zdálo se jí, že má víc šatů než místa v zavazadlech. „Jak to sem všechno uložíme?“ uvažovala nahlas a cpala šaty do truhlice. „Neřekl, že tomu nevěří, a když jsem mu naznačila, že já tomu věřím, nesnažil se mě přesvědčovat, že je to špatně. A nedovolil bratru Paolovi, aby mi ty věci vzal.“ „Podle toho, jak znám smrtelné muže, bych řekla, že je to to nejlepší, v co jsi mohla doufat,“ vzdychla si Gwynie. „Co se týče bratra Paola…, vysvětli mi něco, má paní. Bůh Otec způsobil tohle všechno na nebi i na zemi a Kristus, jeho syn, byl pověřen, aby všechno vysvětlil nám, mužům, ženám a ostatním bytostem.“ „Ano, taky to tak chápu,“ souhlasila Alista. „A copak Bůh nestvořil i víly?“ Alista nikdy neviděla Gwyneth jinak než jako tu nejlaskavější osobu hýřící humorem, ale teď se jí zdála téměř rozzlobená. „Copak naše spasení není jeho synovi k ničemu? Myslím, že mohu věřit v našeho Pána bez ohledu na to, jak hluší jsou jeho pozemští poslové, ale nezmizím jen proto, že tvrdí, že neexistuji, a pokud ano, musím být ztělesněné zlo.“ „Myslím, že toto náš Otec vůbec neřekl,“ odpověděla Alista. „Už dlouho mám podezření, že kněží prostě nepochopili všechno, co se jim Kristus pokoušel sdělit.“ Vzala plášť, který nechala den předtím na pláži nasáknout vodou, a uhladila pokrčené záhyby. Vzpomněla si, jak byl bratr Paolo, navzdory svým málo upjatým postojům, rozrušený pomyšlením na to, že se Alista zabývá kouzly. „Vezměme si například bratra Paola, když už tak hloubáme. Je to příjemný, laskavý, inteligentní, shovívavý a něžný muž – nejněžnější, jakého jsem kdy poznala. Ale protože slouží našemu Pánu, což cítí jako svou povinnost, nikdy nemůže mít ženu nebo dítě.“

„Být tebou, nelitovalala bych ho,“ usmála se Gwyn. „Měl dítě i opravdovou lásku. Pokud se cítí nebi blíž, předstírá-li, že tomu tak nebylo, nikomu to nevadí.“ Vzdychla si. „Ale je ho bezesporu škoda.“ Alista se taky usmála. „Přála bych si, aby sis rozmyslela svoje rozhodnutí,“ řekla. „S kým budu vést podobné debaty, až se mnou nebudeš?“ Gwyneth políbila Alistu na tvář. „Nepotřebuješ mě, drahoušku,“ ujistila ji. „Potřebuji,“ oponovala Alista a pevně Gwyneth objala. „Nu alespoň mám Dru.“ „Jen aby to bylo k tvému dobru,“ popíchla ji Gwyneth. Přestože měla Druscillu ráda, necenila si příliš jejího charakteru. „Prozraď mi něco. Ten fešný kapitán je otcem jejího dítěte?“ „Raynard?“ zasmála se Alista překvapeně. „Ne, samozřejmě že ne. Můj otec byl…, je… Dru nosí dítě mého otce.“ „Je to Markovo dítě? Tvoje krev?“ Gwynie se otočila k truhlici a zavrtěla hlavou. „To se mi nezdá.“ „Ano, Gwyneth,“ trvala na svém Alista. „Dru byla otcovou milenkou. Koho jiného by mělo to dítě být?“ „Nevím,“ odpověděla Gwyn a stále se tvářila pochybovačně. „Ale co já vím o smrtelných dětech? Asi máš pravdu.“ Tarquin se vrátil na Falconskeep. Prošel polozbořenou kaplí a zamířil do stáje. Willa Brinlawa u jeho koně si všiml, až už bylo příliš pozdě na ústup. , Alista mi řekla, že ty jsi ten vůdce, který ji sem přivedl a nezanechal žádné stopy,“ zabručel Will a nevzrušeně si prohlížel Goliášův hřbet a boky. „Nechtěla, aby nás kdokoli vystopoval,“ konstatoval Tarquin a odvážil se o krok blíž. „A jak jsi nás našel?“ „Bratr Paolo byl přesvědčen, že Alista se mohla uchýlit jedině sem,“ objasnil mu Will. „Nebýt jeho, hledal bych ji ještě dnes a možná bych ji nikdy nenašel.“ Pohlédl na chlapce. „Nejsem si jistý, jestli bych ve tvém věku měl… dost kuráže, abych podnikl takovou cestu s dítětem a dvěma ženami, z nichž jedna je těhotná.“ Tarquina nejdřív napadlo, že rytíř si z něho dělá legraci, ale Will se nesmál. „Ale ano, měl bys, kdybys musel,“ řekl Tarquin a navzdory svému postoji k Willovi byl pochvalou docela potěšen. „Lady May říkávala, že jsi nejlepší rytíř na světě.“

Něco Willa přinutilo, že se zamračil, ale náladu neztratil. „Lady May byla trochu zaujatá.“ „Taky tvrdila, že jsi mírný,“ pokračoval Tarquin. Měl lady May velmi rád. Byla jednou z mála na hradě jeho otce, kdo mu vždycky dal něco k jídlu. Rád poslouchával, když vyprávěla o skutečných rytířích a dámách a o svém životě před sňatkem. O bratrovi vždy hovořila jako o hrdinovi z legendy, až tomu i cynický Tarquin uvěřil. Will zavrtěl hlavou a chytil Goliášovu uzdu. „Ne, nikdo není nejlepší rytíř na světě,“ prohlásil, nasadil koni uzdu a přátelsky ho pohladil. Goliáš pohodil hlavou, aby dal Willovi najevo, že mu dělá laskavost, ale nijak se nevzpíral. „Pšt, no tak,“ Will poškrábal Goliáše od bradou a pomalu přitáhl řemínky. „Někdo musí být nejlepší,“ trval na svém Tarquin a přistoupil blíž, aby mohl Goliáše pohladit. „Ne déle než pouhý okamžik,“ podotkl Will. „Podej mi pokrývku.“ Předal Tarquinovi opratě a začal chystat sedlo. „Někteří rytíři jsou lepší než druzí a někteří jsou velmi dobří. Ale každý souboj je jiný a muži se mění. Řekněme, že tvůj nejlepší rytíř propije před soubojem noc, protože bude oslavovat babiččiny narozeniny. A ne tak dobrý rytíř, s nímž se utká příštího rána, ho připraví o hlavu. A mnohem menší věci mohou způsobit větší rozdíly, třeba počasí nebo terén. Moji muži jednou porazili mnohem větší vojsko jen proto, že už jsme byli v tak mizerné situaci, že nám vůbec nevadil déšť.“ „Alista říká, že pomůže, když je člověk rozzlobený. Musí ale umět bojovat.“ Pohladil Goliáše po sametovém nose. „Je to pravda?“ Will se zamračil. „No… částečně to pravda je. Když jsi rozzlobený, jsi statečnější a ochotněji využiješ šance. A tyto využité šance ti mohou přinést vítězství, ale také mohou způsobit tvoji smrt. Vidíš tohle?“ Will ukázal na jizvu na tváři a Tarquin přikývl. ‚Alista byla velmi rozzlobená, když mi ji udělala, a přestože jsem silnější bojovník než ona, bojovala dobře a způsobila mi zranění. Kdyby byla zvyklá na boj a zabíjení, neřízla by mě do tváře, ale bodla by mě do oka a já bych byl mrtev. Takže vztek jí pomohl, jenže ne dost. Mě taky rozčílila a já jsem na bitvy a souboje zvyklý. Málem jsem ji zabil.“ Proč tě chtěla zabít? toužil se zeptat Tarquin, ale neodvážil se. „Neudělal jsi to,“ řekl místo toho.

„Díky bohu ne,“ pokýval hlavou Will a mimoděk se pokřižoval. „Takže Alista s tebou mluvila o naší šarvátce?“ „Trochu,“ přikývl Tarquin. Nebyl si jistý, co si Will skutečně myslí o zkušenostech své ženy s mečem. Raději se o tom nechtěl moc zmiňovat. „Říkala, že bys mě mohl udělat svým pážetem.“ Will se na něho podíval kosým pohledem. „Ty bys chtěl být mým pážetem?“ „Já nevím,“ pokrčil Tarquin rameny, jako by na to zatím neměl názor. „Jaké to je, být pážetem?“ „Stojí to za starou belu,“ odpověděl Will upřímně. „Musíš jít tam, kam se rozhodne jít tvůj rytíř, nesmíš se k tomu vůbec vyjadřovat a nemáš z toho žádnou slávu, bez ohledu na to, kdo válku vyhraje. Musíš vstávat o mnoho dřív než tvůj pán a spát jdeš dlouho po něm. Když se mu v bitvách nedaří, svede to na tebe. Uteče-li mu milenka s trubadúrem, zatímco on bojuje za slávu královské koruny, svede to na tebe. Je-li málo jídla, nají se on, koně se nažerou a ty budeš pravděpodobně hladovět. Ty musíš udržovat zbraně a brnění v dokonalém stavu, ale nikdy je nemůžeš použít. A pokud se odvážíš postěžovat si, pak tě tvůj rytíř nazve ubožákem, protože máš považovat za privilegium, že tvrdě pracuješ a on s tebou zachází hůř než s poddaným, který obdělává jeho pole.“ Většinu toho Tarquin znal, protože pozoroval otce a jeho přátele, ale nikdy by si nepomyslel, že mu to přizná rytíř, jako je Will. Will byl pro něho skutečný rytíř, třebaže ho neměl rád. „Proč by to tedy někdo chtěl dělat?“ zeptal se. „Z jediného důvodu,“ usmál se Will a Tarquin nastražil uši, aby uslyšel pravdu o rytířství. „Aby se stal rytířem a pak mohl takto zacházet s někým jiným.“ „Neposlouchej ho, chlapče,“ ozval se Raynard, který právě vešel do stáje. „Se svým posledním pážetem zacházel jako s Je-zulátkem a rozmazloval je celou cestu z Betléma do Egypta.“ „A co se s ním stalo?“ zeptal se Tarquin. „Spadl z koně při první bitvě, které se zúčastnil už jako rytíř, a byl ušlapán k smrti dřív, než se dokázal postavit,“ informoval ho Raynard., ‚Ale když byl pážetem, měl se dobře.“ „Tak teď to víš,“ zabručel Will, stiskl Tarquinovi rameno a zamračil se na Raynarda. „Možná by sis to měl rozmyslet.“ „Můžeš třeba odsedlat tohohle koně,“ navrhl Tarquinovi Raynard a mrkl na něho. „Venku je plískanice, dnes už nikam nepojedeme.“

Will zavrtěl hlavou. Byl pobavený a zarmoucený zároveň. Mohl vědět, že nebude moci nikam jet. „Máme úkol, který musíme splníme tady,“ řekl a sňal z Goliášova hřbetu sedlo. „Tarquine, jak nás chceš představit svému démonovi?“ Když sešly Alista s Gwyneth dolů, našly Druscillu v hodovní síni. Bavila se s mladými rytíři, jako by si ona ani oni neuvědomovali, že je těhotná a už není vlastně k máni. „O Dru se bát nemusíš,“ zašeptala Gwyn Alistě do ucha. „Ať je šťastná nebo ne, vždycky ví, jak přistát na nohou.“ „Alisto, pojď a seznam se se sirem Georgem,“ zvolala Dru. „A se sirem Linvillem a sirem Rogerem Hanleym.“ „Ráda vás poznávám, mylordi,“ pronesla zdvořile Alista a snažila se nezačervenat pod jejich opravdu zvědavými pohledy. „Skutečně, má paní, jsme rádi, že tě vidíme celou,“ zasmál se Roger. „Tvůj manžel celou cestu vyhrožoval, že tě roztrhá.“ „Lord Brinlaw se o tebe bál,“ přidal Linville taktněji. „Můj pán měl asi dojem, že si nepřeji být nalezena,“ odpověděla Alista s úsměvem a bojovala s přirozenou plachostí. „Ale už jsme si všechno vyjasnili.“ „Ach, má paní, to jsme si všimli,“ souhlasil Roger a vysloužil si několik štulců od svých druhů. „Je to sir Geoffrey de Anjou, koho by měli roztrhat na kusy,“ přidal se George plaše. Bylo mu šestnáct a právě přijel z Francie a stále ještě byl při rozhovoru s dospělými trochu rozpačitý, zvláště když mluvil se ženami. Nan už ho prohlásila za svého rytíře a často si hrála s jeho helmicí. Pokládala ji na zem a používala ji jako kolébku pro panenku. „A málem se mu to stalo,“ přidal se Lingville. „Měla jsi vidět lorda Willa, má paní. Byla bys na něho velmi hrdá.“ „Jsem si jistá, že bych byla,“ usmála se Alista. „A kde by ho měla vidět?“ zeptala se Dru. „Před soudem?“ „Ne, má paní, při turnaji,“ nadšeně vysvětloval Roger. „Brinlaw šel po Geoffreym jako mastif po kočce. Kdyby se Geoffrey odmítl vzdát, určitě by přišel o hlavu.“ „Rogere, proboha,“ vyhrkl George a významně se podíval na Nan.

„Nevěděla jsem, že došlo k turnaji,“ řekla Dru s mírným zachvěním v hlase. „Myslela jsem, že král Jindřich prohlásil Brinlawa za nevinného.“ „To ano, v případě otcovy smrti,“ objasňovala Alista. Posadila si Nan i s panenkou na klín. „Ale Pettengillovo páže obvinilo Willa z neoprávněného útoku na svého pána na cestě. Královna Eleonora navrhla soud prostřednictvím souboje a Geoffrey se nabídl, že se ho zúčastní místo Pettengilla.“ „Takže o tom víš všechno,“ konstatovala Dru. Gwyneth se otočila a podívala se na ni. Pak se tajemně usmála. „Will mi to pověděl,“ usmála se Alista. „Pettengill vůbec nechtěl bojovat,“ dodal Linville. „To všechno sir Geoffrey.“ „A víme proč,“ začal Roger, který se na chvíli neovládl. Pak si uvědomil, že stojí před Alistou, a po tvářích se mu rozlil panický ruměnec. „Byl to spravedlivý souboj, má paní, velmi slušně vedený,“ popisoval Linville klidným hlasem. „Bůh je rozsoudil spravedlivě, tím jsem si jist. Nikdo nepochybuje o tvé cti nebo o lásce tvého manžela k tobě.“ „Za předpokladu, že to byl Bůh, kdo to soudil, a ne Brinlawova větší síla,“ podotkla Dru lehkým tónem. „Jen si pomysli, Alisto, kvůli tobě uspořádali královský turnaj, a tys tam ani nebyla, abys ho zhlédla.“ „Nechtěla bych ho vidět,“ řekla Alista a zachvěla se. „Konec dobrý, všechno dobré,“ uzavřela Gwyneth rozhovor s dalším tajuplným úsměvem. Tarquin vedl Willa s Raynardem úzkou zadní chodbou do centrální věže a pak po schodech dolů do podzemí. „Alistě se to líbit nebude,“ varoval je. „Proč ne?“ zeptal se obezřetně Raynard. Will mu stále ještě nevysvětlil, co míní tím démonem. „Kladla mi na srdce, abych se držel od studny dál,“ vysvětloval hoch. „Mně radila totéž,“ přiznal Will. Vzal Tarquinovi z ruky louč a zvedl ji výš, aby osvětlil větší část plesnivého schodiště. „Proto jsme šli zadní chodbou.“

„Ublíží mi to nějak, když to budu vědět?“ zeptal se Raynard, jakmile dosáhli podzemí. „Co tu budeme dělat?“ Will se usmál. „Podíváme se na démona ve studni,“ odpověděl příjemně. „Jenže možná to není démon,“ dodal Tarquin. „Alista se domnívá, že není.“ Raynard zamračeně nahlédl do studny. „Sakra, Wille, co je tam?“ dožadoval se odpovědi. „Po pravdě řečeno, Raynarde, netuším to,“ přiznal se Will a předal Tarquinovi louč. „Něco ze studny se pokusilo stáhnout dolů už dva muže – Tarquina a včera večer bratra Paola. Oba si myslí, že jde o démona.“ „Je to spíš duch,“ opravil ho Tarquin. Brinlaw řekl dva muži a tím dal jasně najevo, že si o něm myslí, že je muž. Skoro nemohl věřit svým uším. Mužem ho nenazval ještě žádný rytíř, dokonce ani nevolník. Byl to krásný pocit. „Nejsem si jistý, co to je,“ pokračoval. „Já jen vím, že jsem se mu nelíbil.“ Will si dřepl vedle kamene, který předtím kryl studnu. ‚A co jsi dělal, když tě to chytilo?“ „Byl jsem dole ve studni a hledal jsem římsu, která tehdy ještě nebyla zaplavená vodou,“ vysvětloval Tarquin a díval se s napjatým výrazem dolů. „Teď bys jí dosáhl, jedině kdyby ses potopil.“ „Takže bratr Paolo nemohl dělat totéž.“ Will ponořil ruku do vody a zjistil, že je úplně obyčejná – mokrá a studená. „Slyšel jsem, jak mě volá,“ pokračoval Tarquin a udělal pomalý krok ke studni. Vlastně chtěl pokračovat ve zkoumání té bytosti, ale Alista na něho byla tak přísná, že se sem už neodvážil přijít. Ovšem tihle dva určitě vědí, co dělají, a pokud ne, dokáží se bít, aby se dostali z nebezpečí. A on je s nimi. Brinlaw ho vzal s sebou, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, jako by nebyl jen dalším strávníkem, kterého si chce ponechat jeho dáma z vděčnosti, že zachránil jejich malou neteř… „Myslím, že jsme se všichni pominuli,“ zabručel Raynard. „A mnich taky?“ zeptal se mírně Will. Vstal a naklonil se přes okraj studny. Zíral do její křišťálové hloubky. „Jak vypadal ten duch?“ „Jako žena,“ pokrčil Tarquin rameny. „Rezavé vlasy, zelené oči… Jako moje matka, ale hezčí.“ , A to by měl být démon?“ uvažoval nahlas Raynard.

„Rád bych věděl, jestli Paolo viděl totéž,“ řekl Will. Jeho oči už si zvykly na tmu a rozeznávaly tvary kamenů hluboko dole. Kameny se leskly a vypadaly jako ze stříbra. „Bianco?“ zvolal tiše. „Přál bych ti, aby ses mohl vidět,“ vyjel na něho Raynard. Will si odvázal tuniku. „Co chceš dělat?“ zeptal se Tarquin bázlivě. „To, co jsi udělal ty,“ odpověděl Will a přetáhl si tuniku přes hlavu. Tváře jeho druhů byly tak vyděšené, že se musel usmát. „Copak, domníváš se, že bych neměl?“ zeptal se Tarquina. „Je mi to jedno,“ houkl hoch nasupeně a v očích měl opět ostražitý výraz. „Dělej, jak myslíš.“ „Já tam za tebou nepolezu,“ varoval ho Raynard. „Jen mě vytáhni, kdyby mě něco táhlo dolů,“ požádal ho Will. Zhluboka se nadechl a ponořil hlavu pod vodu. Naklonil se co nejhlouběji a našel Tarquinovu římsu. Ale když na ni sáhl, nic se nestalo. Pod ní nahmatal rukou otvor, kulatou chodbu, ústící do hlavní šachty studny. Neslyšel žádný ženský hlas, a když otevřel oči, neviděl nic, jen tmu. V hrudi ho pálilo, takže se rychle vynořil. „Nedá se popsat, jak vypadáš,“ řekl Raynard, když Will popadl dech a setřásal si ledovou vodu z vlasů. „Co jsi viděl?“ zeptal se Tarquin. „Nic,“ odpověděl Will. „Cítil jsem tam nějaký otvor, možná jím něco vplouvá dovnitř.“ Oblékl si tuniku a snažil se vzpomenout si na legendu, kterou mu Alista četla. Duch nenávidí muže, ale proč? Je to něco o… železe. Vytáhl meč, Markův sokolí meč, a ponořil ho do vody. „To je dramatické,“ komentoval jeho čin suše Raynard. „Co se má teď stát?“ Will zvedl meč a sokolí oči z drahokamů se zaleskly ve světle louče. Markův sokol… Mark, který shořel na hranici s mečem na hrudi… „Dej mi svůj meč,“ nařídil. „Když mě tak pěkně žádáš,“ zavrčel Raynard a podal mu meč. Jakmile se hrot meče dotkl hladiny, voda se začala s hlasitým hukotem ztrácet. Will ponořil meč hlouběji a naklonil se přes okraj. Vody ubývalo. „Nechej toho,“ varoval ho Tarquin a v hlase mu zazníval strach. „Ubližuješ jí.“ Jakoby na souhlas se ozval mezi kameny pod jejich nohama řev a ze studny vyrazil gejzír zpěněné vody, který odhodil Willa ke stěně a

vystříkl až do stropu. Všechny je postříkal a pak spousty vody stékaly v kaskádách dolů po stěnách. Tarquin ztratil při nárazu vodního proudu rovnováhu a Raynard ho chytil za límec a postavil na nohy. „Wille!“ vykřikl Raynard. Voda se valila zpátky do studny jako živé zvíře vracející se do doupěte. „Jsem v pořádku,“ řekl Will. Stál na nohou a v ruce svíral Raynardův meč nebo spíš to, co z něho zůstalo. Ostří bylo zkroucené do blyštivé spirály. „Já ne,“ hlesl Raynard a zíral na něho široce rozevřenýma očima. Pustil Tarquina. „Svatý Kriste!“ „Haló, tam dole!“ ozval se od schodů Gwynethin hlas. „Pokud už jste, chlapci, skončili s hraním, můžete jít k večeři.“ Když Tarquin stoupal po schodech, něco mu rozcuchalo vlasy a on leknutím málem vyletěl z kůže. „Jsi v pořádku?“ zeptal se rytíř Brinlaw, který šel vedle něho. „Ano,“ odpověděl vyděšený Tarquin. „No, mokrý, ale…“ „Já taky,“ usmál se rytíř a pokračoval v cestě nahoru. Tarquin na něho chvíli hleděl zmatený a potěšený zároveň a pak se rozběhl za ním. Nan spokojeně chrupala a Tarquin ležel schoulený na slamníku a hrdlo měl ovázané flanelovým hadříkem, aby se ze svého dobrodružství nenastudil. „Nemůžu věřit, že po všem, co jsi dnes ráno vyslechl, jsi prostě sešel dolů a dráždil tu bytost ve studni,“ vyčítala Alista tiše manželovi. Přitom rozvěšovala jeho šaty po římse, aby uschly. „Já taky ne,“ konstatoval Will. „Bylo to zvláštní.“ Alista prošla kolem něho a rukou mu vjela do vlasů. „Mohl ses utopit.“ „Zdá se, že tvůj duch se o mě nezajímá,“ řekl a stáhl si ji na klín. „Už jsem si začínal myslet, že Tarquin a bratr Paolo se nakazili jeden od druhého hysterií.“ „Ale teď mi věříš?“ zeptala se a vzala jeho ruku do svých. Pomyslela si, že duch ze studny má podivné chutě. Kdyby ona byla uzavřena po staletí ve studni, vtáhla by si do svého doupěte právě tohoto muže, a nikoli nedospělého chlapce nebo starého mnicha. „Vždycky jsem ti věřil,“ políbil ji na čelo. „Věděl jsem, že jsi víla už od chvíle, kdy jsem si tě vzal.“

Překvapeně se na něho podívala a pak se zamračila. „Co je tohle za mileneckou zpověď?“ zeptala se přísně. „Za chvíli řekneš, že jsem tě očarovala.“ „To ano,“ přitakal a mírně se pousmál. „Ano, to je jasné,“ broukla. „Proto jsi se mnou zacházel tak hezky.“ „Ano, představ si, jak bych s tebou zacházel, kdybys mě neočarovala.“ Usmála se. „To si ani neumím představit.“ Špičkou prstu mu přejela po jizvě na tváři. „Ale teď vážně, Wille… Ještě jsi mi nepověděl, co si o tom všem myslíš.“ „O čem všem?“ Vsunul jí ruku pod vlasy rozprostřené na zádech a přitáhl si její ústa ke svým. „O všech těch kouzlech,“ odpověděla a ukončila polibek mlasknutím. „Netrápí tě to? To jsi mi neřekl.“ „Ale ano, řekl.“ Propletl si prsty s jejími a obrátil jí dlaň nahoru, aby viděla modrobílou jizvu. Vzpomněl si na vůni popele z hranice, na níž hořela mrtvola jejího otce, na pohled v jejích očích, když mu dávala otcův meč. „Den po otcově pohřbu jsem ti řekl, že je mi to jedno.“ Vtiskl jí do dlaně polibek. „Zdůraznil jsem, že na tom nezáleží.“ Oči sejí zaplnily slzami, ale usmála se. „To už bylo dávno,“ namítla. „Od té doby se toho tolik změnilo.“ Pomyslel na svůj sen o pláži, jak k ní zoufale běžel, aby ji chytil. Vzpomněl si na další sen o poušti, na kruté sebepohrdání, pocit zoufalství a na slib, který si dal. „Nic se nezměnilo,“ ujistil ji. „Jsi stále moje žena.“ Ale ty sis mě nevybral, pomyslela si, když ji políbil, a otočila se tak, aby k němu byla obrácena čelem. Nemiluješ mě. Ruce mu sklouzly na její boky. Sevřela jeho tvář do dlaní a oplatila mu polibek. Pak se Nan překulila na druhý bok a zívla. „Ach,“ zašeptala Alista a položila hlavu Willovi na rameno. „Ona spí,“ zašeptal Will, ale v hlase mu zaznívalo zoufalství, přestože šeptal. „Nespí,“ odpověděla tiše Alista a cítila se ještě zoufaleji. Chtěla se mu vymanit, Will ji však znovu políbil a sevřel pevněji. „Lásko, to nemůžeme,“ protestovala, když se jeho ústa odtrhla od jejích a putovala jí po hrdle.

„Já vím,“ šeptl a pustil ji. Pročísla mu rukou vlasy a usmála se. „Na Brinlawu mohou mít děti své vlastní pokoje.“ Chytil ji za ruku a řekl: „Odjedeme hned ráno.“ Konečně nastal čas odjezdu. Nan už seděla v sedle na Goliášovi a čekala na strýčka. Velmi ochotný sir George držel uzdu a střežil velkého válečného koně, aby neshodil své břímě na zem. Po krátkém rozhovoru bylo rozhodnuto, že Tarquin pojede na koni s Alistou – kvůli mužské hrdosti ho nechala sedět vpředu. Teď ještě zbývalo usadit Druscillu. „Tvůj kůň, má paní,“ řekl Raynard a přivedl jí zbývajícího koně. „Jedině že bys raději jela se mnou na mém hřebci.“ „Abych celou cestu na Brinlaw cítila tvůj pach?“ houkla výsměšně. „Ani nápad – už tak je mi dost špatně.“ Jeho uštěpačný úsměv hned zmizel. „Opravdu je ti zle?“ „Ne, ty blázne. Pomoz mi nahoru.“ „Raynarde, počkej,“ zarazil přítele Will. „Má paní, je pro tebe opravdu obtížné cestovat?“ Jako by ti na tom záleželo, pomyslela si Dru. Přestaň se předvádět před Alistou. „Můj pane, je mi dobře,“ odpověděla sladce. Ale Will se nedal odbýt. „Alista se mi svěřila, že se staráš o budoucí postavení svého dítěte na Brinlawu,“ začal. Pohlédl na svoji ženu, ale ta upravovala Tarquinovi kapuci. Zřejmě to musí dotáhnout do konce sám. „Mohu tě uklidnit,“ pokračoval. „Lord Mark nebyl nikdy mým přítelem, ale byl to velký voják a pán Brinlawu. Jsi Alistinou přítelkyní. Tvoje dítě se bude vždycky těšit mé ochraně, stejně jako ty, jak dlouho si budeš přát.“ Druscilla se zářivě usmála. „Děkuji, můj pane,“ špitla a navzdory svému stavu se ladně uklonila. „Velice jsi mě uklidnil.“

Kapitola 13

Dopis bratra Paola Bosacciho sestře Sereně:

Hrad Brinlaw Velikonoční neděle, 1156

Má ne dražší přítelkyně, přeji všechno nejlepší tobě i tvým nejdražším v nejsvatějším ze všech svátků. Vyřiď všem, že na ně myslím a modlím se, ať jsou požehnáni. Posílám zvláštní poděkování a hodně lásky své neteři Tereze za to, že po mě laskavě pojmenovala syna. Ať se Bůh milosrdně usmívá na novorozeného Paola, jako se vždy usmíval na starého. Jsem spokojený, Sereno, navzdory všem svým strachům a obavám. Jsme znovu doma, to tajemné místo je za námi a už to je velká úleva. Alista si zvykla na život lady Brinlawové, což je nejdůležitější. Tak jsem si to přál. Od chvíle, kdy jsme se vrátili z Falconskeepu, jsem u ní nezaznamenal ani náznak nějakých čarodějnických praktik, kromě toho, že stále nosí na krku ten kámen. To jí nemohu odepřít. Velmi mě totiž vyděsil její zážitek na věži. Ten den jsem ji viděl, a třebaže stále nemohu uvěřit, že by se mohla změnit v sokola, nemohu popřít, že pocítila dotek něčeho, co nebylo z tohoto světa. Pokud věří v moc kamene a domnívá se, že je to talisman, který ji ochrání před tímto podivným fenoménem, nemohu jí ho zakazovat. Na druhé straně se zdá, že je velice zaměstnaná manželem a oběma dětmi, které si ponechali, a nemá čas na kouzla. Krátce řečeno, všechno se zdá být v pořádku. I když přece… Slyším, jak se mi směješ, když čteš moje řádky. Považuješ mě asi za starého blázna, který nedokáže věřit ve štěstí.

Ale zůstává toho tolik nevyřešeno, existuje ještě spousta nezodpovězených otázek! Doufám jen, že jsem starý blázen a že pochybnosti, které mne pronásledují, jsou pošetilé. V modlitbách je svěřuji Bohu, přesto mě však pronásledují. Minuly Velikonoce a na Brinlaw přišlo jaro. Rytíři očekávali každým dnem povolání do zbraně, Alistě se však dařilo hrozbu ignorovat a předstírala, že válka nepřijde. Will byl v tomhle jejím ochotným komplicem. Byli spolu šťastni. Své dny vyplňovali prací pro domácnost, kterou oba milovali, a v noci planuli láskou. Proč by se mělo něco měnit? Alista v jezdeckých šatech sešla dolů. V hodovní síni spatřila scénu domácího poklidu. Před časem začal bratr Paolo učit Tarquina číst a psát. Teď seděli vedle sebe u stolu a ničili jeden brk za druhým. Oba měli skloněné hlavy v plném soustředěni. Dru vyšívala a sir Roger ji pozoroval. Nan si hrála se štěnětem a sirem Georgem. Druscilina kokršpanělka, která projevovala zarážející nedostatek vkusu při výběru partnerů, nedávno porodila tři nejošklivější štěňata z celé Anglie. Nan se však do nich na první pohled zamilovala a všechny tři pokřtila jménem Virgil. Nedokázala vysvětlit, co ji k tomu vedlo, ale nechtěla od svého rozhodnutí ustoupit, jak právě zjišťoval sir George. „Nemohou se všichni tři jmenovat Virgil,“ protestoval. Nan houpala jedno štěně na klíně jako děťátko a jeho sourozenci jí olizovali tváře. „Ach ano, mohou,“ odpověděla dívenka s klidem hodným Madony. „Nemohou si pomoci, jejich jméno je Virgil.“ Přetížená štěňaty se překotila na záda a vesele se rozesmála. „Nan, tohle není příliš důstojné,“ napomenula ji s povzdechem Dru. „Ach, vypadá to tak domácky,“ řekla Alista. „Virgilům se to určitě líbí.“ Sir George se snažil zachovat vážnou tvář, ale v Nan tím probudil ještě silnější záchvat smíchu a nakonec se sám rozesmál. „Jedu se projet,“ oznámila Alista, cítila se však u toho podivně. Stále ještě nechápala, proč jako vdaná žena potřebuje doprovod, který s ní přejede padací most. V tomto případě však bylo snazší podřídit se Willovu přání než zbytečně probouzet jeho hněv. „Já s tebou pojedu!“ vykřikl Tarquin a vyskočil dřív, než se ostatní rytíři vzpamatovali.

„Dovolíš to, bratře?“ zeptala se Alista bratra Paola. Ten se shovívavým úsměvem přikývl a hochovi požehnal. „Výborně, Tarquine, děkuji.“ Venku narazili na Willa, který pracoval s ostatními muži na opravě zdi. Alista mu poradila, že brinlawská posádka se nebude cítit při zednické práci tak podhodnocená, pokud bude hradní pán ochoten zvednout také pár kamenů, a Will dal na její radu. Svlečený do pasu a zbrocený potem byl opravdu vzorem krásného muže a Alista na Goliášovi se zastavila, aby ho mohla chvíli obdivovat. „Jedeme na projížďku,“ usmála se, když se k ní otočil, a pohlédl na ni. „Vidím,“ poznamenal a sáhl po košili. „Počkej, pojedu s tebou.“ „Ach není třeba, můj pane,“ řekla. „Ani ve snu by mě nenapadlo odvádět tě od práce. Kromě toho tě s sebou nechci, mám Tarquina…“ Goliáš udělal krok stranou, „…a mám tvého koně.“ „To taky vidím,“ dodal. „Buď opatrná.“ „Jsme s Goliášem staří přátelé,“ usmála se a poplácala koně po krku. „Budeme opatrní,“ slíbil Tarquin. Will se usmál. „Hlídej ji, Tarquine, je nevyzpytatelná.“ Tarquin si vzpomněl na to, jak se Alista stala neviditelnou ve falconskeepském lese a dotkla se jeho vlasů. „To vím nejlíp sám,“ zamumlal a pobídl koně do klusu. „Vrátíme se brzy,“ zavolala Alista vesele. „Možná.“ Dokud byli ještě na dohled, jela důstojným tempem dámy, která myslí na svůj účes. Ale sotva se skryli mezi stromy, pobídla Goliáše do cvalu a zmizela v lese. Věřila, že jí Tarquin bude stačit. Chlapec pobídl koně hlasitým výkřikem a radostně ji následoval. Alista sjela z lesní cesty a prodírala se stále houstnoucím křovím. Goliáš hbitě přeskakoval padlé kmeny a po chvíli vynesl Alistu na lysý hřeben kopce, kde se mohl volně rozběhnout. Alista se přitiskla k jeho krku a pobídla ho patami k rychlejšímu tempu. Vítr jí čuchal vlasy. Je to, jako bych letěla, pomyslela si šťastně. Krajina kolem ní se změnila v jasně zelenou šmouhu. Konečně se zastavili na břehu jezera. Tarquin ji dostihl ve chvíli, kdy seskočila z Goliáše a vedla ho ke kraji, aby se napil. „Myslím, že právě tohle měl Brinlaw na mysli, když tě nabádal k opatrnosti,“ usmál se chlapec a následoval ji.

„Asi,“ přikývla. Na druhém břehu byly zbytky hranice, jež strávila otcovo tělo a které tam zůstaly i po zimních bouřích. Když se vrátili z Falconskeepu, dovolila bratru Paolovi, aby pohřbil Markovo brnění a štít v kapli. Veškerý popel byl už pryč. „Jsi smutná?“ zeptal se Tarquin. „Ne,“ odpověděla a zavrtěla hlavou. Pohlédla na něho. „A ty?“ „Ne.“ Posadil se do trávy s uzdou ovinutou kolem zápěstí. Rozhlédl se. Za stromy viděl vrcholky hradních věží, a dokonce sem doléhalo bušení kameníků. „Myslel jsem, že odejdu, až se rozjaří.“ Alista se posadila vedle něho.“A kam jsi chtěl jít?“ „Já nevím. Kamkoli.“ Pokrčil rameny. „Ale neodešel jsem.“ „Proč nás chceš opustit?“ zeptala se znovu. „Nechci.“ Podíval se na ni. „Alisto, jsi šťastná?“ „Ano,“ odpověděla. Lehla si a dívala se na bílé mraky, jakoby z jehněčí vlny. „Ale kdybys odešel, byla bych opravdu velice smutná.“ Nikdy nebudu milovat nikoho jiného, přísahal si v duchu Tarquin a jeho chlapecké srdce planulo citem, o němž si byl jistý, že se nikdy nezmění. „Pak tedy neodejdu,“ řekl nahlas a lehl si vedle ní. Oba upadli na chvíli do dřímoty a probudil je až klapot koňských kopyt. „Tohle je projížďka?“ zeptal se škádlivě Will a zastavil těsně před nimi. Oba se posadili a překvapeně zamrkali. Vlastně o ně měl trochu strach, protože byli pryč tak dlouho. A zdálo se, že je všechno v pořádku. „Ne, hlupáčku. Tohle je oddech.“ Alista zívla. Will se posadil vedle ní. „Vypadá to náramně,“ řekl. „Taky bych si přál, abych to mohl provozovat.“ Hodil Tarquinovi kožený měch. „Sofie s Dru si myslely, že byste mohli mít hlad.“ Tarquin rozevřel měch a našel v něm chléb a maso. „Měly pravdu,“ připustil a utrhl si velký kus chleba i masa. „Tak už jste dokončili zeď?“ zeptala se provokativně Alista. „Vlastně ano,“ odpověděl Will a otevřel láhev vína. „A právě včas, jak se zdá.“ „Proč to říkáš?“ zeptala se Alista lehkým tónem, ale srdce sejí sevřelo. „Blíží se snad od jezera Sašové?“ „Ne.“ Will se napil a podal jí láhev. „Ze severu se sem blíží Skotové. Právě přijel Jindřichův posel.“ „Přijdou až sem?“ zeptal se zděšeně Tarquin.

„To ne, pokud nejsou mnohem silnější, než očekáváme,“ uklidňoval je Will. „Ale budeme se muset vydat na sever, abychom se s nimi střetli.“ „Kdo je to my?“ zeptala se Alista. „Já, Jindřichovi rytíři a část brinlawské posádky,“ odpověděl Will. „Už jsme to probrali s Raynardem. Zůstane na Brinlawu a pomůže Clarencovi.“ „Ty s Raynardem jste to probrali,“ zopakovala. „A co já?“ „Ty jsi byla na projížďce,“ poznamenal Will. „Proč? Nechceš, aby Raynard zůstal s tebou?“ „Raynard si může dělat, co chce,“ odsekla Alista a vstala. „Chci, abys se mnou zůstal ty.“ Will s Tarquinem si vyměnili významné pohledy. „Taky bych tomu dal přednost,“ řekl Will laškovně. „Ale jsme ve válce.“ ‚A jestli se jí nezúčastníš, Jindřich určitě prohraje,“ dodala Alista ironicky. „Přísahal jsem mu věrnost, takže musím jít,“ připomněl jí Will a vstal. „Tak to funguje, lásko. Jindřich je král a já jsem lord a jeho vazal. Jindřich mi svěřil hrad a panství a já je spravuji jeho jménem. A když jde Jindřich do války, musím vzít rytíře a vojáky a jít s ním.“ „Jsi Jindřichův lord a já jsem jen tvoje lady, a proto musím mlčet,“ vyštěkla. Will si nemohl pomoci a musel se usmát. „Takhle nějak by to mělo fungovat,“ poznamenal. ‚Alisto, už měsíce se hovoří o možné válce se Skotskem. Co sis myslela, že se stane? Myslíš, že jsem zbabělec, že do boje pošlu svoje vojáky a sám zůstanu schovaný za ženskou sukní?“ „Ne, to určitě ne. Ale abych řekla pravdu, vůbec jsem si to nepřipouštěla.“ Dotkl se její tváře. „Takže ti budu scházet?“ „Ne,“ odsekla. „Ani trochu.“ „Půjdu taky?“ zeptal se Tarquin. Od chvíle, kdy se vrátili na Falconskeep, fungoval jako jakýsi učeň na páže a učil se, jak udržovat v pořádku Willovo brnění a jak mu posluhovat u tabule, i když bez dalších otrockých služeb, které museli vykonávat synové z urozených rodin, pokud se stali pážaty. „Ne,“ řekla Alista, než mohl Will odpovědět. „Jestli zůstane kapitán Raynard, ty můžeš zůstat také.“ ‚Ahsto,“ začal Will, „chce-li jít…“

„Nechci,“ vyhrkl Tarquin a rozzářil se. Will zvedl obočí a úsměv mu zmizel ze rtů. „Pokud si moje lady přeje, abych zůstal.“ „Tvoje lady si to přeje,“ pronesla Alista s důrazem na poslední slovo. „Takže kdy odjíždíte?“ zeptala se tišeji a otočila se k Willovi. „Za týden nebo později,“ odpověděl. „Jindřich ještě spřádá plány, brzy pošle další zprávy.“ „To je od něho hezké,“ zabručela Alista. ,,Alisto,“ začal Will znovu. „Já vím, já vím,“ přerušila ho. „Chápu – musela jsem to chápat celý život.“ Chytila Goliášovu uzdu a byla připravena nasednout. „To však neznamená, že se mi to líbí.“ Té noci se jí zdálo poprvé od návratu domů o Falconskeepu. Byla v pokoji své matky a bála se. Podívala se dolů a viděla, že v ruce drží šavli a její ostří je rudé a kluzké od krve. Okno bylo otevřené a vítr ji volal, volal ji křikem sokola. „Nepůjdu,“ odpovídala. „Zůstanu…“ Náhle však věděla, že nemá žádný důvod zůstávat a že vše, co milovala, je ztraceno. Upustila šavli a došla k oknu. Chytila se rámu rukama lepkavýma od krve. Vítr jí čuchal vlasy, ona si z nich vytáhla hřebeny a přitom si krví potřísnila tváře a čelo. Pod oknem kroužili sokoli a volali ji k sobě. Sáhla na kámen ve tvaru srdce, ale byl pryč. „Ne!“ vykřikla a prudce se posadila. „Alisto?“ zamumlal Will a obrátil se k ní. „Co…?“ Posadil se a ona se mu pověsila kolem krku. „Copak je?“ zeptal se tiše. Cítil, jak se k němu vší silou tiskne, „Byl jsi pryč,“ šeptala v polospánku. „Byl jsi mrtvý a byla to moje vina.“ „To se ti jen něco zdálo,“ konejšil ji a políbil ji na čelo. „Byl to jen zlý sen.“ „Velice zlý sen,“ souhlasila, ale ještě o tom nebyla zcela přesvědčená. „Teď jsi v bezpečí,“ připomněl jí Will. Povolila stisk. „Promiň…“ „Ne, neomlouvej se.“ Lehla si na polštář a Will si lehl tak, aby na ni viděl. „Chceš mi ten sen vyprávět?“ „Ne,“ šeptla se zachvěním. „Možná ráno, až se rozední.“

Políbil jí ruku. „Vím, co se ti stalo.“ Odhrnul jí měkké černé kudrny z tváře. „Mívám podobné sny.“ „Já vím.“ Dotkla se prstem jeho úst a sledovala jejich konturu. Ujišťovala se, že Will je živý, že tohle je skutečnost. „O poušti.“ Jeho modré oči se rozšířily překvapením. „Mluvíš ze spánku,“ objasnila mu. „Ano, o poušti.“ Něco, možná její blízkost a tma, způsobilo, že slova přišla sama. „Džihád je armáda muslimských vojáků, jsou něco jako křižáci, jenže jsou to pohané,“ začal vysvětlovat. „Jsou to schopní válečníci a v poušti dokáží zmizet jako duchové. S Raynardem jsme vedli batalion, který měl za úkol vystopovat jeden jejich oddíl a zničit ho. Za pochodu pouští nás několikrát napadli, a nám se nikdy nepodařilo pochytat je. Bojovali, dokud se štěstí neobrátilo proti nim, a pak zmizeli mezi dunami. Nakonec jsme si uvědomili, že se přidali k nomádským kmenům, ztratili se v kmenech pouštních lidí, kde se zformovali, a pak nás znovu napadli.“ Hořce se usmál. „To nás velice rozzuřilo,“ pokračoval chraptivě..Angličané nejsou zvyklí na život v poušti – byli jsme napůl šílení žízní a vedrem. Vystopovali jsme pouštní kmeny a zaútočili.“ Will měl v očích slzy, ale jeho hlas byl pevný a tón chladný. „Zabili jsme je. Muže, ženy i děti, které sotva chodily. Když jsme skončili, nezůstal naživu jediný nomád.“ Jeho oči se setkaly s jejíma. „Ani jeden z nich nepatřil k džihádu.“ „Wille, to ne,“ vydechla Alista skrze slzy. „Já jsem vydal rozkaz,“ dodal. „Myslel jsem, že mě Bůh potrestá smrtí – vlastně jsem si klekl do písku a čekal, až se to stane. Moji muži si mysleli, že jsem ztratil rozum, a asi to chvíli byla pravda. Kdyby nebylo Raynarda…“ Na chvíli umlkl. „Šli jsme zpět do Jeruzaléma a vzdali se kříže.“ Pokud to nevěděla dřív, teď si byla jista, že ho miluje, protože ač ji jeho zpověď trápila a ač cítila, že se zachoval špatně, bolelo ji kvůli němu srdce. Byl to Will, pro koho plakala. „Proto jsi nechtěl přijímat hostii.“ Vzala jeho ruku do svých a políbila ho na jizvu. „Musíš se vyzpovídat. Bratr Paolo…“ „Bůh ví, co jsem udělal,“ řekl rychle Will. „Byl tam.“ „Ano, moje lásko, ví.“ Vtiskla mu polibek na čelo. „A ví, jak hodně toho lituješ. Ale musíš dostat rozhřešení.“ „Nezasloužím si rozhřešení,“ odpověděl a zavrtěl hlavou. „Jakým pokáním bych tu hrůzu mohl odčinit?“ Dotkl se její tváře a láskyplně

na ni hleděl, na svoji milovanou vílu s čistou bílou duší. „Raynard má možná pravdu,“ řekl s pokřiveným úsměvem. „Možná je snadnější vzdát se a být proklety.“ „Ty nebudeš prokletý,“ zamračila se. „Nedovolím to.“ Přitáhl si ji blíž a políbil ji a pak na ni nalehl. Toužil po ní veškerou svojí duší, ať už byla prokletá, nebo ne. Objala ho a zoufale se k němu přimkla, protože mu chtěla být blíž a ochránit ho před sebou samým. Když do ní vstoupil, vykřikla jeho jméno a on ji políbil na ústa, jako by za ni dýchal. Prsty se mu probírala ve vlasech, tiskla ho k sobě víc a víc a její boky se mu zvedaly vstříc. Jedno tělo, pomyslela si ve chvíli, kdy jí začaly probíhat smyslné záchvěvy. Jedno tělo…, jeden dech…, jedna duše. Raynard seděl na cimbuří a nemohl spát. Snažil se pochopit, jak se dostal tam, kde je. Ještě před rokem brázdil poušť, bil se o život, žil pro boj a byl dokonale spokojený. Teď se uhnízdil v bezpečném a sladkém koutku Anglie a cítil se mizerně. Dokonce ani nevytáhne do boje proti Skotům. A co bylo stokrát horší, ani s nimi bojovat nechtěl. Náhle si uvědomil, že ho někdo pozoruje. Pomalu vytáhl dýku, kterou nosil za pasem a rychle se otočil. Před ním stála Druscilla, strnulá a s poděšeným výkřikem na rtech. „Zatraceně,“ zaklel a pustil nůž. „Dru, co tady proklatě děláš?“ „Omlouvám se,“ zašeptala zřetelně otřesená žena. „Jen jsem s tebou chtěla mluvit.“ „Tak mluv,“ pobídl ji a zvedl dýku ze země. „Jen se mě nesnaž doběhnout.“ „Omlouvám se,“ zopakovala, když zasunul dýku za pas. „Raynarde…“ Objala ho a políbila na ústa. Překvapenému Raynardovi chvíli trvalo, než pochopil, co se stalo. Vztáhl k ní ruku, ale ona o krok ustoupila. ,,Řekni mi, že ti na mně záleží,“ prosila a v očích měla zoufalství. „Řekni, že mě miluješ.“ Zřejmě si myslí, že se pominul. „Proč bych měl?“ zamračil se a podezíravě přivřel oči. „Prosím, má lásko,“ žadonila a chytila ho za košili. „Vím, že jsem stvůra, ale prosím, netrestej mě, ne teď.“ Po tvářích jí stékaly slzy. „Prosím, Raynarde.“

„Miluji tě,“ řekl a přitáhl šiji blíž. „Samozřejmě že tě miluji.“ Svírala ho vší silou a on ji hladil po vlasech, stále ještě udivený. „Poupátko, co se stalo?“ „Vezmi mě odtud pryč,“ prosila. „Půjdu s tebou kamkoli a udělám, cokoli budeš chtít.“ Položil jí ruce na ramena a podíval se jí do tváře. „Dru, co jsi…?“ „Nemůžu tady zůstat,“ trvala na svém. „Mohli bychom odejít do Francie nebo do Jeruzaléma. Můžeme být šťastni, udělám tě šťastným.“ „To mi nedává smysl,“ protestoval. „I kdybych chtěl odejít, nemůžeš přece cestovat. Podívej se na sebe…“ „Ty můžeš,“ řekla a její prosby se najednou změnily v hněv. „Mohl bys odejít, kdybys chtěl, ale ty nechceš. Nechceš mě.“ „Jak to spolu souvisí?“ zeptal se. „Samozřejmě že tě chci…“ „Tak to dokaž,“ vykřikla na něho. „Vezmi mě odtud pryč a budu tvoje.“ „To nemůžu udělat,“ odpověděl a v rozrušení zvýšil hlas. „Druscillo, řekni mi, co tě tak polekalo? Pověz mi, proč si myslíš, že musíš odejít?“ „Nezáleží ti na tom,“ řekla chladně a udělala krok vzad. „Kdyby záleželo, bylo by ti jedno, proč chci jít, a stačilo by ti, že říkám, že musím.“ „Dru, to je bláznivé.“ „Ano, já jsem bláznivá.“ Z očí jí vyhrkly další slzy a zaleskly se v měsíčním svitu. „Asi jsem přišla o rozum.“ Vztáhl k ní ruku, ale ona zvedla svou, aby ho zarazila. „Jestli se mě dotkneš, začnu křičet.“ „Nebudeš, pokud začnu dřív,“ odpověděl, ale nechal ruku klesnout. Otočil se a doufal, že překoná náhlou touhu uškrtit ji. „Teď nechej té hloupé hry a řekni mi…,“ otočil se k ní, ale Dru byla pryč. „Sakra, zatraceně!“ zaklel a uhodil mečem o zeď. O několik dnů později přišla zpráva od Jindřicha. Prý už je na cestě a zastaví se na Brinlawu, aby se k němu připojil Will se svým vojskem. Will vešel do solária s poslem, aby si dočetl dopis do konce, a když vyšel, byla Alista pryč. „Kde je má paní?“ zeptal se Sofie a čekal, že uslyší, že odběhla nahoru rychle zkontrolovat povlečení na postele nebo do kuchyně, kde nervózně přepočítává zásoby. „Je venku, u močálu,“ odpověděla Sofie uctivě. „Myslím, že si chce udělat košíček.“

„Košíček?“ zeptal se Will, který si nebyl jistý, zda slyšel správně. , Ano, můj pane. Šla si natrhat rákosí, aby si mohla vyrobit košíček,“ přikývla služebná. Will se zamyslel a pokoušel se vzpomenout si na něco, co by věc vysvětlovalo. Ale nic ho nenapadlo. „Sofie, proč si dělá košíček?“ Dívka pokrčila rameny. „To nevím, můj pane,“ odpověděla smutně. „Přeješ si, abych jí řekla, že ji chceš vidět?“ „Ne, ne, půjdu za ní,“ vzdychl si. „Konají se přípravy na příjezd krále?“ ‚Ach ano, můj pane,“ vyhrkla dívka spěšně. „Kapitán Raynard už přikázal mužům, aby začali balit zásoby.“ „Dobře,“ přikývl Will. Venku zjistil, že Sofie měla pravdu. Jeho žena, lady z brinlawského hradu, trhala rákosí na kraji močáru, jako by se vůbec nestarala o to, že k nim míří královská návštěva. „Zdá se, že tě vůbec nezajímá, že k nám přijede král Jindřich,“ zavolal na ni z padacího mostu. „Nechápu, proč sem musí jezdit,“ houkla Alista a ani nevzhlédla. „Copak nemohl ten posel vzít všechny rytíře, kteří chtějí do války, a odjet s nimi za králem?“ „Jindřich věří, že nám prokazuje poctu, drahoušku,“ řekl Will a proti své vůli se zasmál nad obrazem, který se mu naskytl. Alistě se uvolnily vlasy a padaly jí do očí, sukni měla mokrou až ke kolenům, protože stála ve vodě, a paže měla až po lokty umazané od bláta. Na obličeji měla pár šmouh od toho, jak se snažila odhrnout si vlasy. Byla to ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. „Víš, když o tom teď přemýšlím, může mít s sebou Eleonoru. Možná že ji chce nechat tady po celou dobu, kdy bude ve válce se Skotskem.“ Tato poznámka vyburcovala Alistinu pozornost. Zatvářila se tak vyděšeně, že ho nejapný žert zamrzel. „Wille, to ne!“ vykřikla a málem ztratila rovnováhu. „Královna tady? To je hrůza…“ Nemohl se déle dívat na její trápení. „Jen jsem žertoval,“ přiznal. „Lásko, kdyby se Eleonora vypravila tak daleko od svého dvora, snědl bych tvůj košík.“ Alista na něho chvíli zírala a z černých očí jí sršely blesky, ale byla dost chytrá na to, aby viděla jeho lítost. „No dobře,“ řekla sladce a přiblížila se k padacímu mostu, jako by měla v úmyslu na něj vstoupit. „Pomůžeš mi nahoru?“

„Samozřejmě,“ odpověděl a nabídl jí ruku jako samý vzor rytíře. Usmála se… a vzápětí měl v ústech velkou hroudu bláta. „Ty malá čarodějnice!“ plival kolem sebe. „Ouvej,“ rozesmála se. „Ty jsi uklouzl.“ ‚Ano, dámo, vypadá to tak,“ souhlasil a zamířil k ní. Voda mu nesahala ani do pasu. „Řekni mi, umíš plavat?“ „Ne,“ zalhala a couvala k hradební zdi. „Ani tempo. Utopila bych se i v neckách. Wille, ne!“ Ale Will ji chytil kolem pasu a táhl do vody. Nakonec oba dřepěli v kalné vodě. Alista se smála, vlasy měla samé bláto a rukama se držela manžela kolem krku. „Mám tě zachránit, lady Brinlawová?“ zeptal se a smál se stejně jako ona. „Zdá se, že jsi v nesnázích.“ „To jsem,“ souhlasila a pohlédla mu do očí. „Můj hloupý manžel si myslí, že jsem ryba.“ Políbila ho a on ji vynesl na břeh. „Myslím, že budeš muset začít znovu,“ řekl a ukázal na natrhané rákosí, které plulo po hladině. „Anebo bys mohla začít chystat věci pro příjezd krále.“ „Ať spí ve stanu,“ zamumlala a objala ho pažemi kolem krku. „To by nebylo dobré ani pro jednoho z nás,“ připomněl jí svým nejlepším manželským tónem. Znovu ho políbila a on už si začínal myslet, že má pravdu. Příjezd krále není nic, čím by se měli nechat rozrušit… „Tak kolik urozených rytířů přijede s ním?“ zeptala se s povzdechem. „Musím přiznat, že si to nepamatuji,“ broukl a postavil ji na nohy. „Ale jeden z nich je Geoffrey de Anjou.“ Zatvářila se, jako by ho chtěla okamžitě znovu svrhnout do bláta. „To není legrace…“ „To si taky nemyslím, je to pravda,“ zasmál se a chytil ji do náruče. „Jindřich mi to napsal, aby mě varoval. Jeho nevlastní otec mu zřejmě koupil armádu, aby si měl s čím hrát, takže Jindřich ho nemůže nechat doma.“ „Ale musí ho tahat sem?“ zeptala se. „To je strašné.“ „Ani ne,“ řekl. „Utkali jsme se v souboji, já jsem vyhrál, on se vzdal. Přijal jsem jeho porážku a Jindřich nás smířil. Od té chvíle musíme bojovat spolu jako bratři.“ Věnovala mu takový pohled, že se znovu rozesmál. „Vím, že je to podivné, lásko, aleje to tak.“

„Je to podivné,“ zamumlala. „A doufám, že Geoffrey je natolik rytířský jako ty a tvůj hloupý král.“ Když příštího dne dorazil král Jindřich, Will neztrácel čas a na radu své ženy ho odvedl na víno do solária. „Nemohl bych ho poslat do Skotska samotného,“ smál se teď Jindřich. Byl zase s Willem a Raynardem, rozvaloval se na lavici s nohama na stole a v ruce držel pohár. Chystal se do bitvy a byl šťastný jako už dlouho ne. „Mohl by dobýt to území a prohlásit se králem dřív, než bychom tam dorazili.“ „Jeho vojáci musí bojovat lépe než on,“ usmál se Will. „To ano,“ připustil král. „Rmoutí mě, to musím říct, ale vlastně není špatný voják a já potřebuji všechny vojáky, kteří jsou k máni.“ Spokojeně upil vína. „Bude se chovat slušně, a pokud ne, máš mé povolení zabít ho.“ „Řekl jsem jen, že to byl špatný nápad přivést ho s sebou, Jindřichu,“ protestoval Will s úsměvem. „Nikdy jsem neřekl, že si kvůli němu připouštím starosti.“ „Ačkoli poslední královská věta je možná příliš dobrá, než aby byla zapomenuta,“ přemítal nahlas Raynard. „Myslíš, že bychom nepřesvědčili lady Alistu, aby ho ponoukla k nevhodnému chování, abychom se mohli zařídit podle vyjádření Jeho Veličenstva?“ „Nemusela by se příliš snažit,“ dodal Jindřich. „U všech svatých, Wille, měl jsi mi to říct.“ ‚A co?“ zeptal se Will a doplnil si pohár. „Řekněme, že teď už vím, kvůli čemu byl veškerý ten humbuk,“ zabručel Jindřich. „Kdo by si byl pomyslel, že starý Mark má tak hezkou dceru – není divu, že se do ní Geoffrey zbláznil. Je to jediná krasavice, která se může měřit s Eleonorou.“ Geoffrey byl s ostatními rytíři ve velké hodovní síni. „Brinlaw se změnil,“ řekl Alistě, když k němu přistoupila, aby mu doplnila pohár. „Ano, změnil,“ souhlasila a usmála se na něho. „Vítám tě, Geoffrey.“ „To je všechno, co mi řekneš? Vítám tě, Geoffrey?“ Jeho tón byl provokativní, vůbec se nenamáhal hovořit tiše a bylo ho slyšet po celé hodovní síni. Nezáleželo mu na tom, kdo ho poslouchá. „Jsem zdrcen.“ Alista už se naučila hrát jeho hru o něco lépe a v duchu se rozhodla, že se bude chovat tak, jako by nevěděla o jeho takzvané

lásce k ní. „Měla jsem dojem, že jsi menší,“ zasmála se. „Vlastně jsem ti chtěla říct, že oceňuji, co ses s Michaelem pokusil udělat pro otce,“ řekla vážněji. „Bylo to velmi laskavé.“ „Myslíš, že jsem to dělal jen proto?“ zeptal se a jeho kočičí zelené oči se rozzářily. ‚Abych byl laskavý?“ „Nemohu vědět, proč jsi to udělal,“ odpověděla klidně. „Já jen vím, proč jsem ti vděčná.“ Usmál se, ale oči měl přivřené. „Brinlaw tě naučil…“ Byla ušetřena odpovědi, protože z kuchyně vyšla Sofie a oslovila ji: „Promiň mi, má paní, ale potřebují tě.“ Vrhla na Geoffrey-ho postranní pohled. „Pak tedy musím jít,“ odpověděla Alista a postavila džbán. „Kdybychom se už nesetkali, sire Geoffrey, přeji ti mnoho štěstí ve Skotsku.“ „Pak je určitě budu mít,“ řekl a dvorně se uklonil. Od chvíle, kdy se Jindřich zmocnil jejího manžela, spatřila ho Alista až hodinu před večeří. Našel ji v malé komůrce, kterou měli zatím používat jako ložnici, protože král dostal jejich pokoj. „Zdá se, že Druscilla,“ začal Will, který se během pěti minut už potřetí uhodil do holeně o truhlici, „má větší pokoj.“ „Druscilla má v pokoji obě děti,“ poznamenala Alista, která neměla náladu k hádce. „Chceš si to s ní vyměnit?“ „Ne,“ odpověděl úsečně a odmlčel se. Pozoroval, jak spravuje svoji nejhezčí černou toaletu. Ve tváři měla nasupený výraz, kterého si nemohl nevšimnout. „To neexistuje nikdo jiný, kdo by to mohl udělat?“ „Ne, zatraceně.“ Nit sejí zamotala a ona ji ukousla s nepříliš graciézním zavrčením a pak začala znovu. „Věř mi, ptala jsem se.“ „Vydrž, drahá,“ uklidňoval ji a natáhl se na úzkou postel. ‚Až zítra vyjde slunce, necháme tě tady v klidu a odjedeme do Skotska.“ „No, rázem se cítím lépe,“ odpověděla a vzápětí se píchla do prstu. „Zatraceně.“ „Počkej, podívám se na to,“ řekl. Posadil se a podíval se na zranění. „Stále ještě nechápu, proč musel přivézt toho hloupého Geoffreyho,“ mumlala Alista, zatímco Will si přitáhl její krvácející prst k ústům.

Zamračil se. „Řekl ti něco?“ zeptal se a podíval se na ránu, jestli už přestala krvácet. „Co říkal?“ „Nic, nic. Já jen…“ Vtom někdo zaklepal na dveře. Will otevřel. „Co je?“ „Promiň, můj pane,“ řeklo královské páže a podalo Willovi balíček z hedvábí. „Pro tvoji lady, s pozdravem od královny.“ „Pro mne?“ zeptala se Alista, když hoch odešel. „Co si myslíš, že to je?“ „Bojím se jen si to představit,“ povzdychl si Will a balíček jí podal. Alista rozvázala stuhu a rozbalila hedvábí. „Jsou to šaty,“ konstatovala dutě. Ani v nejmenším necítila radost, kterou asi královna předpokládala. Byla to překrásná toaleta v barvě burgundského vína, jíž by sama Eleonora určitě nepohrdla. Alista ji zvedla, ale nevypadala potěšené. „Proč mi královna posílá šaty?“ „Proč dělá Eleonora cokoli, co dělá?“ zeptal se Will téměř bez zájmu. „Podívej se na to z té lepší stránky – teď už se nemusíš namáhat se spravováním svých šatů.“ „Vezmu si svoje,“ rozhodla se Alista a složila novou toaletu. „Ach ano, madam, dobře,“ odpověděl. „A co je na té toaletě špatného?“ Je od Geoffreyho, ty bláhový! chtěla vykřiknout. V duchu viděla jeho tvář o Vánocích v zahradě. „Budeš nádherná,“ řekl a podíval se na ni, jako by byla socha, kterou mínil vytesat. Takto se usmiřuje? „Truchlím,“ připomněla manželovi. Zítra měl odjet, takže nemínila hovořit o Geoffreym. „A pro mě je zatraceně urážlivé, že pořád truchlíš,“ odpověděl Will. „Když jsme doma sami, můžeš se oblékat, jak chceš…“ „Děkuji ti, velký a vážený pane,“ řekla s úklonou. „…ale je-li v mém domě král s polovinou anglických velmožů, obleče si moje žena vhodnou toaletu,“ dokončil a přešel její sarkasmus bez povšimnutí. „A tohle je najednou jediná vhodná toaleta, kterou mám?“ zeptala se. Ztrácela trpělivost. Proč se Will stará o to, co si vezme na sebe? Je snad nějaké dítě, které se nedokáže obléci? „Protože je to dar od Jindřichovy ženy,“ odpověděl a připadal si poněkud hloupě. „Upřímně, Alisto, nemůžeš aspoň jednou udělat, co si přeji, bez těch věčných vytáček? Nemůžeš se aspoň jednou usmát

a říct: Ano, Wille. Jen jednou v životě? Jiné ženy se tak chovají, viděl jsem to.“ „Ano?“ zeptala se a vzala toaletu znovu do rukou. Koho chce Will oslnit? „Takže si ji vezmeš?“ zeptal se, aby se ujistil. Nechtěl nic nechávat náhodě. Usmála se na něho tak, že mu ztuhla krev v žilách. „Ano, Wille.“

Nejdřív si říkala, že se u večeře vůbec neukáže. Oblékla si nové šaty, odešla do Druscillina pokoje a Will ji od té chvíle neviděl. „Je lady Alista nemocná?“ zeptal se sir Geoffrey zdvořile u druhého chodu, když bylo její místo stále ještě prázdné. „Nevšiml jsem si,“ odpověděl Will zdvořile. „Neřekl bych,“ odvětil Jindřich s pohledem upřeným ke vstupnímu oblouku. „Jestli je, kéž by byly všechny anglické ženy v nemoci tak okouzlující.“ Kdyby Will mohl promluvit, souhlasil by. Alista byla nádherná. Toaleta jí dokonale padla a barvou sejí hodila k pleti. Když se nesla hodovní síní, byla její chůze královsky ladná a elegantní. Lesklé černé vlasy měla umně upravené do složitého účesu a pleť ještě nikdy neměla tak bílou a rty tak rudé. V očích skrývala nesčetná tajemství. Willova divoká víla byla pryč a nahradila ji noblesní žena. „Odpusť mi, že jsem se opozdila, Veličenstvo,“ řekla Alista, když se zastavila před stupínkem a hluboce se uklonila. „Chtěla jsem být hodna královnina daru.“ „Nemusím ti nic promíjet, má paní, pokud je výsledek takto úchvatný,“ usmál se Jindřich. „Tvůj manžel se bez tebe obejde. Pojď a posaď se vedle mne.“ Nádhera, řekla si v duchu Alista, zatímco Geoffrey se posouval, aby jí udělal místo na lavici. A Will tady jen sedí a pojídá své hovězí, jako by ho nic jiného nezajímalo. Will se však neodvažoval ani pohlédnout jejím směrem ze strachu, že by mohl zešílet a zavraždit Jindřicha i jeho bratrance. A Alista to dělala ještě horší – smála se někdy tak srdečně jeho vtipům? „Tvůj manžel mi řekl, že jsi přijala jeho malé příbuzné pod svá křídla, lady Alisto,“ promluvil opět Jindřich a Alista se málem zalkla vínem, které právě upíjela z poháru. Rychle však získala ztracenou rovnováhu. „Člověka zahřeje u srdce, když pomyslí, že někdo tak

mladý a krásný má takový mateřský instinkt. Ale kdy může Will očekávat dědice?“ Otec ji už kdysi varoval, že Jindřich je mistrem v neomalenosti. Teď přesně věděla, kam míří. „Snažím se ze všech sil, Veličenstvo,“ odpověděla. „Ale pokud mi odvedeš manžela do Skotska, obávám se, že nade mnou zvítězíš.“ Jindřich vypukl smíchem, ale Will na ni hleděl zděšeně. „To ho budu muset brzy poslat domů,“ přislíbil Alistě král. Geoffrey najednou vstal. „Má paní, zatančíme si?“ zeptal se. „S dovolením lorda Williama, samozřejmě.“ Alista pohlédla na Willa a snažila se mu poslat očima zprávu, ale ten pošetilec ji odmítl přijmout. „Má paní si dělá, co chce,“ odpověděl. „V této i v ostatních situacích.“ „Nevěř mu, Veličenstvo,“ řekla Alista lehce. „Ale ano, sire Geoffrey, zatančím si.“ Kdyby svět byl takový, jaký měl být, byla by Alista šťastná. Vždycky měla ráda hudbu a tanec a Geoffrey byl člověk, který ji zasvětil do umění tance jako první –její otec tančit neuměl. Ale jak se zdálo, nic není jednoduché a zábavné, když je do toho zapletena láska a král. „Jak se ti líbí toaleta?“ zamumlal Geoffrey, když se k ní naklonil při jedné z figur. „Vždycky jsem říkal, že tahle barva ti sluší.“ Rozšířila oči úžasem. On se opovažuje přiznat se k daru tady, uprostřed brinlawské hodovní síně!? „Je krásná,“ špitla, když se kolem něho zatočila. „Ale kdy jsme se bavili o barvě, můj pane?“ Jeho úsměv byl pokřivený, ale přátelský. Byl to starý Geoffreyho úsměv, který ji vždycky rozesmál. „Takže ty předstíráš, že si to nepamatuješ.“ „To není předstírání,“ odbyla ho lehce. „Já to nevím.“ „Flirtuješ a ještě k tomu lžeš,“ vyčetl jí a zvedl si její ruku ke rtům. „Nazval bys tohle dobrým chováním?“ zeptal se Will svého krále na druhé straně místnosti. „V mezích toho, co se dalo očekávat za daných okolností,“ odpověděl Jindřich s úsměvem. „Takže teď mě urážíš, stejně jako jsi mě vyzýval těmi verši,“ řekla Alista a zatočila se. „Vzpomínám si, že jsi měl lepší způsoby.“ Pohlédla ke stupínku a v duchu si přála, aby Will vstal a zachránil ji.

Ale on jen seděl s Jindřichem a Raynardem a všichni tři na ni hleděli, jako by byla nějaká opička, která tančí pro jejich obveselení. „Nechej toho, Wille, jen se pokouší vyvolat tvoji žárlivost,“ chlácholil přítele zkušený Jindřich. Když přítel neodpovídal, podíval se mu do tváře. „A funguje to výborně,“ povzdychl si. „Promiň mi, má paní,“ omluvil se Geoffrey a přitáhl si Alistu o něco blíž. „Jak ti mám dokázat lásku?“ Tanec vyžadoval, aby se postavil za ni, a když to udělal, přiblížil se k ní natolik, že cítila jeho dech na své kůži. „Mám ti říct, že jsi ta nejkrásnější bytost, jakou jsem kdy viděl?“ Alista cítila, jak se červená, ale přinutila se k úsměvu. Odmítala si přiznat, že ji jeho slova rozrušují. „Mám ti říct, jak velice tě miluji?“ Otočila se rychle kolem své osy a v očích jí zajiskřil vztek, ale na rtech zůstával úsměv. „Mám to říct manželovi?“ zeptala se sladce a dotkla se Geoffreyho tváře. „Já nežárlím,“ řekl Will hořce a svaly na čelisti se mu napjaly, jak stiskl zuby. „Jsem rád, že to slyším,“ podotkl Jindřich a vyměnil si uličnický úsměv s Raynardem, přesto, proč to neukončíš, když tě nežárlení tak rozčiluje? Je to tvůj dům, nebudu se do ničeho míchat.“ Will byl na nohou dřív, než králova slova dozněla. Beze slova kráčel přímo k Alistě a neomaleně si razil cestu tančícími páry. Chytil svoji ženu uprostřed taneční figury, hodil šiji přes rameno a vyšel ze síně. Za sebou zanechal udiveného Geoffreyho a smějící se kumpány Raynarda a Jindřicha. „Copak jsi zešílel?“ protestovala Alista sotva byli z doslechu. „Chci dolů.“ Will však stále mlčel a nesl ji nahoru po schodech. „Wille, proboha!“ Když stanul před jejich současnou komnatou, otevřel kopnutím dveře a vešel dovnitř. Zabouchl za sebou. V té chvíli na něm Alista visela bezvládně a odmítala mu poskytnout satisfakci ze zápasu. „Co si myslíš?“ zeptala se, když ji hodil na postel s něžností, kterou by použil ke shození pytle s obilím. „Copak se mnou nebudeš mluvit?“ Chtěla vstát. „Nebuď blázen, Wille…“ „Věř mi, Alisto!“ vykřikl a otočil se k ní s takovým vztekem v očích, že znovu ulehla na postel. „Určitě nechceš, abych promluvil.“ Díval se na ni delší dobu mlčky a ona se ustrašeně choulila v rohu postele. Nebyla si jistá, zda bude bojovat, nebo se vzdá. Pak se Will

otočil, vyšel ven a zabouchl za sebou dveře. Zmatená Alista seskočila z postele ve chvíli, kdy uslyšela zarachotit závoru. „Ty bastarde!“ zaječela a kopla do dveří. „To se neopovažuj!“ Ale zřejmě se opovážil, protože nepřišla žádná odpověď. „Williame Brinlawe, okamžitě mě pusť ven!“ Stále nepřicházela odpověď a hrad byl plný zvědavých uší. „Těš se, že než se vrátíš, vyhladovím k smrti,“ zamumlala a znovu ulehla na postel. „Jinak jsi mrtvý muž.“ Tarquin vůbec neměl chuť přidat se ke spoustě cizinců v hodovní síni a bylo mu dovoleno, aby si vzal večeři nahoru k Nan a Druscille. Usínal na slamníku u ohně, zatímco Dru šila košilku pro dítě. A zpívala… Tarquin se opatrně obrátil, aby nezpůsobil hluk. Dru si zpívala před zrcadlem jen tiše, jakoby pro sebe. Tarquin nemohl rozeznat jednotlivá slova. Na stole před Dru stála leštěná měděná mísa a zdálo se, že Dru se dívá na něco uvnitř. Na chvíli přerušila zpěv, aby nahlédla do knihy opřené o zrcadlo. Byla to Alistina kniha. Tarquin chtěl něco říct, ale vtom Dru zvedla hlavu a on spatřil v zrcadle její tvář. Její podivný výraz způsobil, že mu slova zmrzla na rtech. Z misky stoupal dým a rámoval její odraz. Tarquin se obrátil k ohni a přetáhl si pokrývku přes hlavu. Will obešel asi dvanáctkrát cimbuří v chladivém nočním vzduchu a teprve potom se zase cítil sám sebou. Byl připraven čelit své ženě s laskavostí a klidem. Bohužel Alistina nálada byla opačná. Sotva vešel, přiletělo k němu keramické umyvadlo, minulo o kousek jeho hlavu a roztříštilo se o zeď. „Jak se opovažuješ?“ vykřikla a vrhla se na něho. „Nebudeš mě tady zamykat, jako bych byla tvoje… tvoje…“ Narazila do něho celou vahou, až se zakymácel a opřel se zády o dveře. „Ty mizero!“ „Líbilo by se ti víc, kdybych tě nechal udělat ze mne blázna před králem a jeho rádci?“ zeptal se a chytil ji, protože se na něho znovu vrhla. Jiná žena by mu zaryla nehty do tváře, ne tak Alista – ta se do něho pustila pěstmi. „Myslím, že ne, nejdražší.“ Kousla ho zuby do zápěstí a Will vydal bolestný výkřik, ale nepustil ji. „Jako bych se starala, co si myslí zatracený Jindřich,“ křičela hněvivě a bojovala ze všech sil. „Ty jsi Jindřichovo štěně, Jáne.“

„Já… nejsem ničí štěně,“ zařval hněvivě a hodil ji na postel. „A jak tomu říkáš?“ zeptala se. Držel ji jednou rukou za vlasy, aby jí znemožnil další kousnutí. Věděl, že v druhé ruce neudrží obě její zápěstí příliš dlouho. Alista si vysvobodila jednu ruku, sevřela ji v pěst a rozehnala se proti němu. Udeřila ho do čelisti. Byla to podařená rána, protože Will ji pustil a ona spadla na bok na podlahu. „Jindřich tě zrazuje při každém zvratu nálady, zradí tě, kdykoli se mu to hodí,“ pokračovala a vstala. „Odmítl dát ti Brinlaw, lhal mně, přinutil tě účastnit se soudu a přivedl sem stupidního Geoffreyho.“ „A k čemu ještě jsi došla?“ zeptal se Will a před očima mu stále ještě jiskřilo. „Můj závěr je ten, že po tom všem chceš jít do Skotska jen proto, že tě požádal,“ řekla a strčila do něho, až upadl na postel. Stále ještě vypadal poněkud zmateně. „Neptal se mě, nařídil mi to,“ odpověděl Will a stáhl ji k sobě. „Je to král, může to udělat.“ „A kdybys mu řekl, že ne, že raději zůstaneš se mnou?“ zeptala se a odtáhla se z dosahu jeho polibků. Jedno její koleno mu nebezpečně mířilo na žaludek. „Myslel by si, že jsi mě vykastrovala, a nechal by tě upálit na hranici.“ Alista rychle oddechovala, rty měla rozevřené a tvář zpocenou. Tyčila se nad ním s napůl odhalenými ňadry a on si vzpomněl, jak tančila s Geoffreym, na její úsměv, když jí ten francouzský panák šeptal do ucha svá tajemství. „Jsem jeden z jeho rytířů, vzpomínáš?“ Stáhl ji k sobě a políbil na ústa. „Mluvím vážně, Wille,“ vydechla po polibku. „Já taky.“ Povalil ji a lehl si na ni. Jeho ruce ji vlastnicky objímaly. Odvrátila tvář stranou a on ji políbil na ucho místo na ústa. Něžně uchopil její lalůček mezi zuby. „Nebojuješ poctivě,“ ohradila se a chtěla ho odstrčit, ale místo toho ho objala. „Ty zlý…“ „Miluji tě,“ řekl a políbil ji na hrdlo. „Co?“ Začal jí zvedat sukni a tiskl se k ní celým tělem. Alista pocítila sladkou touhu, ale musela slyšet ještě jednou to, co jí řekl. „Zopakuj mi to,“ zaprosila a chytila ho za košili. Zvedl hlavu, aby se na ni podíval, a v očích měl vášeň. „Řekl jsem, že tě miluji,“ prohlásil, jako by to měla už dávno vědět. Sklonil se a něžněji políbil na ústa. „Miluji tě.“

„Tak jak mě můžeš chtít opustit?“ zeptala se a do očí jí vstoupily slzy. „Opustit tě?“ Jeho hlas byl zvláštně tichý. Tak nemluvil ani s Nan. „Nikdy.“ „Zítra.“ Znovu ji políbil na rty. „Miluji tě,“ mumlala, když ji líbal na tvář. „Zůstaň se mnou.“ Stáleji líbal a ona mu vjela prsty do vlasů. „Řekni, že zůstaneš se mnou!“ „Víš, že nemohu.“ Setřel jí slzy z tváře. „Víš to.“ Podívala se stranou a neodpověděla. „Alisto…, do měsíce se vrátím, slibuji. A pak…“ „A pak budeme navždy šťastni,“ dodala nešťastně. Byla rozzlobená a toužila se mu vzdát, ztratit se v jeho polibcích a zapomenout na strach, ale nemohla. Přestože věděla, že by měla a že se chová jako hloupé dítě, nemohla přestat mluvit. „Už jen jediná válka a pak se vrátíš domů a zůstaneš tady. Tak mi na to přísahej. Vidíš, je to lež – dokonce i ty víš, že je to lež.“ „Alisto, tahle rebelie…, to nic není,“ uklidňoval ji. „Ve srovnání s bitvami jaké jsem zažil…“ „Takže tam nikdo nezemře?“ přerušila ho. „Všichni rytíři, kteří odjedou zítra ráno z Brinlawu, přežijí…“ „Ne,“ připustil, než mohla dokončit větu. „Muži budou umírat.“ „Ale ty mezi nimi nebudeš. Můžeš mi to slíbit?“ „Ano.“ Mračil se a zlobil se na sebe a Alistu pro něho bolelo srdce víc než kdy jakou ženu. „Přesně to ti slibuji.“ Dotkl se její tváře a přinutil ji, aby se na něho podívala. „Nezemřu,“ řekl ještě něžněji. „Vrátím se k tobě domů.“ Její chvějící se ústa se roztáhla do úsměvu. „Jsi si jistý, že si to přeješ?“ Šťastně se na ni usmál. „Je to můj jediný životní cíl,“ řekl a znovu ji políbil. Příštího rána, když odjížděli, nedokázala Alista stát na cimbuří a dívat se, jak jejich praporce mizejí mezi stromy blízkého lesa. Seděla v soláriu s bratrem Paolem, dětmi a Druscillou a v klíně měla netknuté vyšívání. Snažila se nemyslet na Willa a sama pro sebe předstírala, že je někde poblíž a že každou chvíli vstoupí. Ale nebylo to nic platné. „Darebák,“ vyhrkla a propukla v pláč.

„To nemyslíš vážně,“ promluvil k ní Paolo něžně. „Ne,“ připustila a osušila si oči. Otec ji taky opouštěl a jezdil do válek a ona to přežila. Proč je to teď jiné? „Ale možná ano.“ Dru vstala a přistoupila k ní. „Má ubohá chérie,“ uklidňovala ji a v očích měla slzy. „Moje ubohá, malá, milovaná.“

14. Kapitola

Čas míjel. Alista se domnívala, že později se bude cítit lépe, ale nebylo tomu tak. Každý den byla úzkostlivější a každou noc se jí zdálo o sokolech a o krvi a nakonec se bála chodit spát. „Cara mia, to nejsi ty,“ řekl bratr Paolo, když ji našel samotnou v kapli. Posadil se vedle ní na úzkou lavici. „Miluješ svého manžela přece taky proto, že je bojovník a dokáže tě ochránit. Není to tak?“ „Ano, samozřejmě,“ přikývla Alista. Na oltáři rozsvítila řadu svíček, jejichž mihotavé plaménky měly hypnotickou moc. Kdyby na ně chvíli zírala, mohla by upadnout do transu, brinlawský hrad i mnich by upadli v zapomnění a ona by se zase ocitla v děsivém snu, v němž ji volali sokoli a Will byl mrtev… „Je to šílené, já vím,“ vyhrkla a potřásla hlavou, aby si ji pročistila. „Vím, že jsem dětinská.“ Vstala a přála si, aby její unavené nohy získaly zpět sílu. „Pamatuji si, že když nás opouštěl otec a Druscilla celé dny plakala, říkala jsem si, že je to ta nejhloupější bytost, jakou jsem kdy potkala. Litovala jsem ji…“ Pohlédla na něho se smutným úsměvem. „A teď se na mě podívej, chovám se ještě hůř.“ „A co tě tak trápí?“ zeptal se mnich. „Máš tak málo důvěry v Brinlawovy zkušenosti rytíře?“ „Ne, to určitě ne. Byla bych blázen, kdybych nevěděla, že umí bojovat. Přežil daleko horší tažení, než je tohle.“ Vzhlédla ke kříži nad oltářem. „Slíbil mi, že se vrátí domů,“ zašeptala. „Přísahal, že se nenechá zabít.“ Paolo cítil, jak se mu na šíji ježí chlupy. ) VA ty se bojíš, že to bylo rouhání,“ řekl. „Výzva Bohu.“ „Částečně,“ připustila a znovu klesla na lavici. „A ještě něco.“ Obrátila se k němu a uviděla v jeho černých očích odlesky plaménků svíček. „Will si myslí, že je prokletý,“ vyslovila velmi tiše. „Provedl

něco zlého ve Svaté zemi a je přesvědčen, že Bůh mu neodpustí. Proto nechce přijímat hostii, nevzal si ji dokonce ani před odjezdem.“ Paolo měl podezření, že se jedná o něco podobného. Ráno před odjezdem rytířů sloužil velkou mši s královým knězem a dával krev a tělo Páně všem, kteří měli jít do boje – všem, kromě Brinlawa. Will strávil poslední hodinu před odjezdem v soláriu v Alistině náruči, jako by její láska pro něho byla jediným spasením. „Musíš se za něho modlit, cara mia,“ poradil jí. „Modli se, aby přijal pravdu, aby se vrátil k Bohu.“ „Udělám to,“ slíbila. „Stále věřím, že mě Bůh vyslyší.“ Tolik se už naplakala, že měla víčka těžká a bolavá, takže když se jí znovu v očích objevily slzy, skoro si toho nevšimla. „Ale stále se tak bojím.“ Sáhla po Paolově ruce a on ji stiskl. „Měla jsem zase ten sen… Když zavřu oči, ještě to vidím. Jsem na Falconskeepu, Will je mrtev a já musím odletět pryč.“ „Má drahá, to nic neznamená,“ uklidňoval ji s úlevou mnich. „Bojíš se o něho a je jen přirozené, že máš podobné sny. Musíš přesvědčit sebe samu, že jsou to pouhé fantazie, a pak už tě nebudou pronásledovat.“ „Myslíš si, že jsem to nezkusila?“ vykřikla. „Ale sám jsi to vyslovil: Nejsem sama sebou. Nepoddávám se hysterii – možná vzteku, to ano, ale hysterii ne. Otce jsem velice milovala a tolikrát se mi zdálo, že ho zabili, když byl pryč. Viděl jsi však někdy, že bych se chovala takto?“ „Ne,“ připustil Paolo. „Ale několik posledních měsíců mám vidění, která jsou klíčem k pravdě,“ pokračovala. „Pamatuješ si na toho sokola, bratře? Na bílého sokola, který zemřel u mých nohou?“ Bratru Paolovi ztuhla krev v žilách, ale nechtěl jí lhát. ‚Ano, drahá, vzpomínám si na něho.“ „A tak se teď cítím každou minutou,“ řekla. „Cítím se přesně tak jako ve chvíli, kdy jsem věděla, že sokol je mrtev –jako by najednou všechno, co jsem kdy milovala, bylo ztraceno. Jako bych znala malou část něčeho důležitého, ale neznala zbytek. A pokud ho nepoznám, nepřestane to…“ Hlas jí selhal. „Bojím se, že už to nesnesu.“ „Alisto, poslouchej mě,“ vyzval ji a chytil ji za ramena. „Tyhle sny a vize – to jsou buď ďábelská mámení, která ti mají přivodit

zoufalství, nebo to jsou – jak jsem už říkal – prázdné fantazie tvé vlastní mysli. Musíš jim odolat, nepřipouštěj šije.“ „Nemohu,“ plakala. „Můžeš a musíš,“ trval na svém. „Dokonce i kdybys měla pravdu, dokonce i kdyby se stalo to nej horší a Will Brinlaw by zemřel, nebude všechno ztraceno. Co Nan a Tarquin? A co by bylo s brinlawským hradem a vesnicí? Co Druscilla a co já?“ políbil ji na čelo. „Myslíš si, že nechápu lásku, kterou cítíš, ale já ji chápu.“ „Vím, že ano,“ přitakala tiše. „Tak mi věř, když ti říkám, že tvoje láska není vším na zemi i na nebi, bez ohledu na to, co ti říká srdce.“ Usmál se a uchopil její tvář do dlaní. „Jsi víc než tato láska.“ Usmála se skrze slzy. „Já vím,“ vzdychla. „Ale nechci být.“ Příštího dne se stalo něco, co způsobilo, že se cítila lépe. Posel krále Jindřicha, který byl vyslán pro posily, se zastavil na brinlawském hradu pro čerstvého koně a přinesl dopis Alistě od manžela. Stálo v něm: Drahá Alisto, řekni Tarquinovi, aby se nebál, že Skotové dorazí až na Brinlaw. Už jsme je zahnali zpět za hranice, ale nemůžeme je přimět, aby se odvážili opustit jejich Vysočinu. Strávili jsme spoustu času tím, že jsme je pronásledovali ve skalách stále zahalených mlhou, a naši koně už jsou vyčerpáni z náročného terénu. Ale já jsem v pořádku a mám na mysli svůj slib, tak o mě neměj strach. Zdá se, že i tvůj obdivovatel sir Geoffrey má na mysli mé dobro. Včera jsem ztratil Goliáše – nebo spíš on ztratil mne. Věděl docela dobře, kde je, ale mě někdo srazil z jeho hřbetu. Bojoval jsem s jedním démonem v kiltu, jemuž přispěchal na pomoc další. Zahnali mě k jednomu útesu, když tu najednou se objevil – sir Geoffrey de Anjou a za uzdu vedl Goliáše. Společně jsme s útočníky zatočili a já jsem byl přinucen mu poděkovat – to byl bezesporu nejbolestnější okamžik mého tažení. Řekni Nan, že její sir George bojuje dobře a užívá si to. Žádá tě, abys ji za něho políbila a dala tříhlavému Virgilovi kost jeho jménem. Mám na mysli svůj slib a ty na něj taky pamatuj.

Will Alista si dopis přečetla dvakrát v soukromí pokoje a pak se rozběhla po schodech dolů. „Kde je královský posel?“ zeptala se Clarence. „V kuchyni s lady Dru,“ odpověděl. „Myslím, že se připravuje k odjezdu.“ Alista vběhla do kuchyně a tam našla posla nad talířem s jídlem. Dru seděla vedle něho. „Vracíš se na bojiště?“ „Ano, má paní, co nejrychleji budu moci,“ řekl a postavil se. „Můžeš předat mému manželovi zprávu?“ zeptala se. „Bude to trvat jen chvíli.“ „Opravdu bych si přál, abych mohl počkat, má paní,“ odpověděl posel a pohlédl na Dru, „ale už tak mám velké zpoždění. Ale jestli to není příliš osobní, můžeš mi to prostě říct…“ „Je to příliš osobní, ale musím mu to sdělit, takže budu věřit ve tvoji diskrétnost,“ přerušila ho. „Přísahej, že až předáš zprávu králi, půjdeš přímo za ním.“ „Slibuji na svůj život, má paní,“ přísahal hoch. Přikývla a chvíli přemýšlela. „Vzkaz mu, aby nevěřil siru Geoffreymu de Anjou, ať se mu zdá jakkoli oddaný,“ začala. „Neřekla jsem mu to před odjezdem, protože už tak byl příliš rozrušený a měli jsme málo času. Ale Geoffrey mi při tanci sdělil, že mě miluje. Jestli teď předstírá, že je jeho přítel, znamená to jen, že má něco v úmyslu. Zapamatuješ si to?“ Posel na ni jen chvíli zíral s rozšířenýma očima a mírným úsměvem. ‚Ano, má paní,“ slíbil. „Nezapomenu jediné slovo.“ Zatímco Alista hovořila, Druscillin výraz se měnil. Teď se zamračeně zeptala posla: „Nespěchal jsi?“ Hoch se vzpamatoval. „Ano, lady, ano,“ vykoktal. „Spěchám. Děkuji.“ Rychle se uklonil před Alistou. „Budu na to pamatovat, má paní.“ Will byl uveden do královského stanu, aby se zúčastnil porady s králem před ranní bitvou. Uvedli ho do Jindřichova privátního stanu, kde se božský král právě loučil s hezkou rusovláskou oblečenou jen do kostkovaného plédu jejího klanu. Král dokončil polibek, dívka na Willa uličnicky mrkla a pak odešla. „Spolupracuješ s nepřítelem, můj pane?“ zeptal se Will.

„To je špeh,“ usmál se Jindřich. „Právě jsem ji vyslýchal a věci se mi trochu vymkly.“ „Nepochybuji, že Eleonora by to pochopila,“ ironicky konstatoval Will. Ještě před rokem by ho přítomnost dívky v Jindřichově posteli během tažení nijak neudivila. Jindřich byl dospělý muž a to, co jeho žena neví, ji nemůže zarmoutit. Ale teď ke své hrůze zjistil, že nesouhlasí. „To se nedozví, miláček,“ řekl Jindřich, ale úsměv mu nezmizel ze rtů. „Brala by to určitě osobně, jenže naštěstí tady není a kromě toho, ona si může během mé nepřítomnosti dělat cokoli a mě to taky nezajímá.“ Pohlédl na přítele postranním pohledem. „Kdybych například odnesl svou ženu na rameni z hodovní síně pokaždé, kdy na ni upře pohled svobodný rytíř, nezůstala by mi síla k vládnutí.“ „Takže to tě opravňuje k obcování s děvkami,“ uzavřel Will stejně humorným tónem. „Koruna mě opravňuje obcovat s děvkami,“ upřesnil Jindřich. „Mám-li ženu, do které je zamilovaný celý zatracený svět, je obcování s děvkami mojí jedinou radostí.“ Potřásl hlavou. „Ubohý Brinlawe, beznadějně zamilovaný do své ženy,“ povzdychl si. „Odvahu, mon ami. Nebude to trvat věčně.“ Napil se vína. „Věř mi.“ Úsměv se mu vrátil na rty. „Ale chtěl jsem se tě zeptat na Geoffreyho. Vycházíš s ním dobře?“ „Ano,“ odpověděl Will. „Vlastně mě před několika dny zachránil před rozsekáním na kusy.“ „To je od něho hezké.“ Král kývl na páže, které Willovi doplnilo pohár. „Ber to jako jeho omluvu.“ Posadil se na židli a pokynul na Willa, aby se taky posadil. „Po incidentu na Brinlawu jsem ho docela ostře vyplísnil a předpokládám, že si vzal má slova k srdci. Očekává, že mu dám sídlo v Anjou, které je částí mého dědictví po otci vévodovi. Matka to považuje za dobrý nápad.“ „Nemáš nějaká sídla v Grónsku?“ zamumlal Will do poháru. „No tak, Wille, buď rozumný,“ zasmál se Jindřich. „Francie je přece dost daleko – zapomene na něho docela rychle.“ ‚Alista už na něho zapomněla,“ řekl Will zamračeně. „Pokud na něho vůbec kdy myslela.“ „Tak tvoje lady tě přesvědčila, že její srdce patří jen tobě,“ pousmál se Jindřich. „Zdá se, že je to dobromyslná bytost, ale možná je to pravda. Každá atraktivní žena však musí svoji krásu využít, neměla jinou možnost.“ Odmlčel se a pohlédl Willovi do tváře.

„Proboha, Brinlawe, pamatuj na to, že vražda krále je hrdelní zločin!“ „Jsi v bezpečí, Veličenstvo,“ odpověděl Will s mírným úsměvem. „To rád slyším,“ uklidnil se Jindřich. „Nechej to být – lady Alista je vzor ženské ctnosti a neudělala by nikdy nic špatného, bez ohledu na to, kolik mužů její krása inspiruje.“ Zvedl pohár k přípitku. „Jsem si jist, že je doma, ve tvém hradu a myslí jen na tebe.“ Král měl vlastně úplnou pravdu. Alista seděla v zahradě a pozorovala hrající si děti. Myslela na svého milovaného tak intenzivně, až ji bolelo srdce. „Willova neteř teskní. Ubohé dítě,“ promluvil za ní Raynard, který právě přišel. Alista se ohlédla a viděla, že se usmívá. „Je krásná,“ dodala. „Ano, je,“ souhlasil kapitán a posadil se vedle Alisty. ‚Ale nemůžu říct totéž o jejích psech.“ „Ne,“ zasmála se. „Virgil není hezké zvíře ani v jednom ze všech tří vydání.“ Kapitán se usmál. „Slyšel jsem, že jsi dostala dopis od Willa.“ ‚Ano.“ Alista sáhla do kapsy. „Chceš si ho přečíst?“ „Ne, má paní, jsem si jist, že je osobní,“ řekl rychle. „Ne, to není.“ Vytáhla dopis. „Prosím čti, Raynarde. Trvám na tom.“ Raynard vzal opatrně dopis a začetl se. „Will není moc velký poeta, že?“ usmál se a potřásl hlavou. „Ne, díky bohu,“ souhlasila Alista a vzala si dopis zpět. „Už mám poezie dost na celý život.“ Vzdychla si a ani si to neuvědomila. „Je dobrý voják, že, Raynarde?“ Vlám se na ni upřeně podíval. „Ano, lady, ten nejlepší,“ přitakal. „Nemusíš se o něho bát.“ „Nemůžu si pomoci,“ vzdychla Alista. Když ji Raynard viděl tančit s Geoffreym, měl určité podezření. Zdála se mu tak jiná, její krása byla patrnější a koketnější a on si pomyslel, že tohle je možná ta pravá Alista, kterou Will nemůže nebo nechce vidět. Ale když se na ni díval teď, říkal si, že jeho přítel má pravdu. Tato žena je mu oddaná a miluje ho celým srdcem. „Co ti slíbil?“ zeptal se s upřímnou náklonností. Zasmála se. „Že se vrátí domů.“ „Tak mu věř,“ poradil jí. „Za všechny ty roky, co ho znám, se ještě nikdy nestalo, že by nedodržel slib.“

Will sice postrádal svoji milovanou, ale v této chvíli mu víc chyběl Raynard. Někteří z mužů tvrdili, že Skoty nelze zabít, protože nejsou živí. Prý jsou to duchové mrtvých, kteří vstali z hrobů, aby se pomstili normanským utlačovatelům. Will měl na věc pragmatičtější pohled: je tu prostě mnohem víc Skotů, než předpokládali, a všichni znají skalnatý terén lépe než Will svoje jizvy. Raynard by mu určitě řekl, že na tom nezáleží a že po nich půjdou, dokud všichni nepadnou. Proto ho Will postrádal. Další Skot seskočil s výkřikem ze skaliska a pokusil se zaútočil Goliášovi na břicho, částečně kryté brněním. Will ho kopl do obličeje a seskočil ze sedla – ve druhé bitvě už na sobě neměl brnění, protože si uvědomil, že obléci si ho se rovná sebevraždě. Skot skoro neucukl a znovu zvedl meč, ale Will byl připraven. Napřáhl se a jediným máchnutím oddělil muži hlavu od těla. Otočil se, aby čelil dalšímu nepříteli a náhle ucítil bodnutí do ramene. Otočil se a uviděl muže, který běžel k táboru Angličanů. Sáhl si na rameno – bolelo to jen jako drobnější rána. Podíval se na špičky prstů a uviděl na nich jen trochu krve. Vtom se na něho vrhl další Skot a Will na rameno zapomněl. Alista ukládala vyprané šaty do truhlice u nohou postele, když tu si vzpomněla na něco, co bylo popsáno v matčině knize. Bylo to kouzelné zrcadlo, které dokázalo odhalit skutečnou lásku. Když se do zrcadla podívá, spatří Willa, pozná, že je v pořádku, a možná bude lépe spát. „Je to jen jediné kouzlo,“ chlácholila se hlasitě. Myšlenka ji zahřála u srdce a okamžitě se pro ni nadchla. Rozhodla se, že to udělá ihned, aby se zbytečně netrápila, a sáhla hlouběji do truhlice. Ale kniha byla pryč. Bratra Paola našla v soláriu. „Kde je?“ zeptala se ho mírně. „Vím, že si myslíš, že mě chráníš, ale já ji potřebuji.“ ‚A co potřebuješ, cara mia?“ zeptal se bratr Paolo, který se spíš soustředil na výraz v jejích očích než na slova. „Má kniha,“ odpověděla netrpělivě. „Moje falconskeepská kniha, co jsi s ní udělal?“ „Ztratila se?“ zeptal se bratr Paolo mírně. „Ne, neztratila,“ odpověděla Alista s nádechem hořkosti. Náhle měla pocit, že se neuklidní, dokud nebude mít knihu zpět. „Ty jsi ji vzal. Je moje, bratře – nemáš na to právo.“

„Cara mia, přísahám na svůj život, že ji nemám,“ hájil se Paolo velmi rozrušený. Alista se chovala docela klidně, ale viděl jí na očích, že je připravena vzít mu knihu třeba násilím. „Používáš ji?“ zeptal se. „Ne, nepoužívám,“ řekla. „Aleje moje a já ji potřebuji.“ Do očí jí vstoupily slzy. „Prosím, bratře,“ prosila. „Potřebuji ji jen na malou chvíli…“ „Alisto, poslouchej mě.“ Chytil ji za obě ramena. „Přesto že si přeji, abys tu knihu nikdy nepoužila, nevzal bych ti ji bez tvého vědomí…“ „Ty lžeš!“ vykřikla a vytrhla se mu. Musí lhát – přece ji matčino kouzlo nemučilo jen proto, aby ji opustilo právě teď, když je tak nutně potřebuje. „Alisto!“ zvolala Dru, která přišla s dětmi do solária. „Jak můžeš říkat něco takového? Ať se stalo cokoli, bratr Paolo je kněz a nelže.“ „Cara mia, jsi hysterická,“ uklidňoval ji Paolo. „Přestaň a pomysli…“ „Nechci přestat ani myslet!“ vykřikla Alista a uskočila od něho, aby se jí nemohl dotknout. „Chci něco udělat!“ otočila se k mnichovi zády. „Přísahej na duši mé matky, že jsi mi tu knihu nevzal.“ „Přísahám na Biančinu duši, ačkoli je to rouhání,“ odpověděl Paolo a v očích měl hlubokou bolest. „Teď už mu věříš?“ zeptala se Dru. Alista pohlédla na oba dospělé a pak na děti. Nan se chvěl spodní ret a Tarquin vypadal ztrápeně. „Samozřejmě, jak bych mu mohla nevěřit,“ zamumlala a vyšla ven. Vyházela všechno z truhlice a v té chvíli přišla za ní do pokoje Druscilla. „Jsi v pořádku, chérie?“ zeptala se a rozsvítila další svíčku u postele. „Co to děláš?“ „To je v pořádku,“ broukla Alista a posadila se na paty. „Nejsem sama sebou, já vím, mrzí mě to.“ „Nebuď bláhová.“ Dru se posadila na kraj postele. „Tak ti chybí?“ Alista pokračovala v hledání. „Nechci o tom mluvit.“ Dru se náhle usmála. „Počkej, to tě rozveselí,“ řekla. „Rychle, dej mi ruku,“ položila si ruku přítelkyně na břicho. „Cítíš to?“ Nejdřív Alista vnímala nepatrné chvění, jako by Dru bylo zima. A pak najednou pocítila ťuknutí. „U všech svatých!“ zasmála se navzdory své náladě. „Dru, jak to můžeš snést? Zešílela bych z toho.“

„Mám to ráda,“ usmála se Dru. „Neumíš si to představit, chérie. A to není všechno.“ „To neumím,“ souhlasila Alista. Bude mít taky někdy v sobě takovou malou dušičku? Zatím ji neměla. Vrátí se Will domů, aby jí jednu udělal? „Tu máš, něco jsem ti přinesla,“ přerušila Dru tok jejích myšlenek. „Bratr Paolo ti uvařil bylinky, aby ses tolik nebála. Přinesl by ti to sám, ale bál se, že kdybys ho viděla, mohla by ses znovu rozčílit.“ „Měla bych jít za ním a omluvit se mu,“ řekla Alista a vzala pohár. „Nemyslela jsem to vážně. Nemůžu uvěřit, že jsem ho obvinila.“ Do očí jí vstoupily nové slzy, třebaže si myslela, že je potlačila. „Cítím se tak hloupě, ale vím, že mám pravdu. Tuším, že je to důležité.“ „On ví, že jsi to nemyslela vážně,“ uklidňovala ji Dru a pomohla jí vstát. „Kromě toho šel už spát a zamkl se. Můžeš mu to říct zítra.“ Alista upila sladkého nápoje a Dru jí vzala pohár. „A– teď už přestaň hledat, lehni si do postele a pokus se usnout.“ „Musím najít tu knihu,“ protestovala Alista, ale už usínala. ‚A co děti? Jsou rozrušené.“ „Já na ně dohlédnu,“ slíbila Dru a něžně ji stlačila na polštář. „Jen spi.“ Dru odešla a Alista se pomalu propadala do spánku. Sen, který se utvářel kdesi v podvědomí, ustoupil, když se otevřely dveře. „Alisto?“ oslovil ji Tarquin a přišel blíž. „Jsi vzhůru?“ „Copak je, drahý?“ Obrátila se a snažila se zaostřit zrak na jeho tvář. Zaváhal. „Ty… nesmíš se zlobit na bratra Paola,“ řekl a přistoupil ještě blíž. „On tu knihu nevzal. Vím, že ne.“ „Jak to víš?“ zeptala se náhle plna zájmu, přestože se jí stále zdálo, že se nemůže probudit. Co jí to dal bratr Paolo? „Tarquine, ty jsi…?“ „Ne, má paní, ať mě Bůh ztrestá, vůbec jsem sejí nedotkl.“ Přísahal tak vážně, že nemohl mluvit nic než pravdu. „Ale viděl jsem ji. Snažil jsem seji pro tebe získat zpět, aleje pryč.“ ‚A kde jsi ji viděl?“ zeptala se Alista a s námahou se posadila. „Prosím, má paní, nemohu to říci,“ odpověděl v slzách. „Nemohu, jinak bys mě zabila. Přísahám, že ten hodný mnich s tím nemá nic společného a že ji pro tebe získám ještě tuto noc, uvidíš.“

Ta myšlenka ho povznášela. „Nechej mě, ať ji najdu, má paní. Jestli ti ji nepřinesu do rána, povím ti, kdo…, pokud ji nenajdu. Ale já ji najdu.“ „Dobrá, Tarquine,“ souhlasila Alista a znovu ulehla. Náhle byla tak unavená, že si dokonce ani nevzpomínala jasně, o čem Tarquin vlastně mluví nebo proč je tak rozrušený. Odpočinek, šeptal jí hlas v hlavě. Odpočiň si a pak poletíme. „Zítra bude času dost,“ vydechla, popleskala Tarquina po tváři a usnula. Ztrápený bratr Paolo vyšel nahoru na hradby, aby se podíval na západ slunce. „Vítám tě, bratře,“ pozdravil ho Clarence. „Máš požehnání proti bouři?“ Paolo vzhlédl k obloze, na níž byly jen jemné růžové a modré mráčky. „Domníváš se, že přijde bouře?“ „Bouře nebo drak,“ zasmál se Clarence. „Podívej se tam za ty stromy na severu.“ Opravdu se zdálo, jako by se nad vrcholky stromů vznášela nějaká hustá mlha. „Sašové nazývají takovou mlhu dechem draka a říkají, že přináší ničení. Za sebe můžu říct, že doufám v bouři.“ Paolovi se zdálo, že zatímco hovořil s kastelánem, vítr se ochladil. „Já taky,“ odpověděl a pomyslel na tíseň u srdce, která byla stejně hutná jako tajemná mlha. Když bitva skončila, pociťoval Will v rameni záškuby bolesti, ale stále na ně příliš nemyslel. Asi mu do ramene zajel vystřelený šíp nebo ho udeřil kámen uvolněný koňským kopytem. Ale sotva vešel do Jindřichova stanu a páže mu nabídlo víno, sevřel se mu žaludek. „Dobře jsi bojoval, Brinlawe,“ pochválil ho Jindřich. „Ještě můžeme vyhrát.“ „Dá-li Bůh,“ zamumlal Will a cítil, jak se mu točí hlava. „Amen,“ dodal Jindřich a zachechtal se. „Samozřejmě nám hodně pomáhá hloupost Skotů. Jeden můj herold byl zabit, ale až poté, kdy mi přinesl zprávu o našich posilách – zbytečná smrt.“ „Který herold?“ zeptal se Will. Jindřich se na něho podíval, jako by ho viděl poprvé. „Dobrý bože, Wille, co je s tebou?“ vykřikl. „Vypadáš jako sama smrt!“ „Jindřichu, který herold?“ zeptal se znovu Will. Musel se posadit, jak byl najednou slabý, a pohár mu vypadl z ruky. S námahou zvedl paži a cítil, že je náhle strnulá, jako by z ní vytekla všechna krev.

„Ten, který šel na Brinlaw, můj pane,“ informovalo ho páže vzrušeně. „Ale setkal se s tvou paní a odevzdal tvůj dopis, vím to. Hledal tě, aby ti předal vzkaz.“ „Wille, co se stalo?“ zeptal se Jindřich a postavil se před rytíře, kteří se kolem Willa sesypali. „Jsi raněný?“ „Ano, Veličenstvo,“ odpovědělo další páže za Willa, protože si všimlo krve na koženém rukávu. „To nic není,“ bránil se Will. „Kde je tělo toho herolda? Měl u sebe dopis?“ „Ne, můj pane,“ odpovědělo první páže. „Neměl čas počkat na dopis, ale říkal, že má zprávu jen pro tvoje uši.“ Hoch se trochu začervenal. „Tvrdil, že bys mu utrhl hlavu, kdyby to někomu řekl. Buď ty, nebo sir Geoffrey de Anjou.“ „Geoffrey,“ zopakoval ponuře Jindřich. „Kde jsou jeho muži utábořeni?“ zeptal se Will, který si vzpomněl na muže, jenž uprostřed bitvy běžel k anglickým stanům. „Ukaž mu to,“ nařídil Jindřich. „A někdo ať najde Geoffreyho a přivede ho ke mně.“ Tarquin prohledal Druscillin pokoj od stropu až po podlahu, Alistinu knihu však nenašel. Po několika napjatých minutách soustředění se rozhodl, že požádá o pomoc. Kapitán Raynard hlídkoval na cimbuří. Skoro Tarquina neviděl, tak hustá mlha padla. Zdálo se, že Tarquina obalí jako chladná a vlhká pokrývka ze sněhu a pokusí se ho vtáhnout dolů na místo, kam se už nikdy nechtěl dostat. „Kapitáne Raynarde!“ vykřikl a v hlase měl hrůzu. „Tarquine! Svatý Kriste, chlapče,“ ozval se kapitán a chytil ho za límec, jako by ho chtěl znovu zachránit před utopením. „Co tady děláš?“ „Hledám tě.“ Mlha jako by se mu dostávala do úst, z té myšlenky mu bylo skoro nevolno. „Potřebuji tvoji pomoc. Musím něco najít.“ „Já taky,“ smál se Raynard, ale neznělo to moc pobaveně. „Zbytek zatracené posádky.“ Podíval se na chlapce a viděl v jeho tváři výraz údivu. „Ať je to cokoli, podíváme se po tom později,“ slíbil mu. „Ale teď chci, abys šel dovnitř a našel svoji sestru. Schovej ji na nějaké místo, kde ji nenajde dokonce ani Alista.“ „Proč?“ zeptal se Tarquin a jeho výraz se změnil ze starostlivého v upřímně zděšený. „Co se děje?“

„Nevím,“ přiznal kapitán. „Ale tahle mlha není normální, Tarquine. Není to přirozená Boží věc a nepřichází jen tak. Ať ji přináší cokoli…“ Jeho hlas změkl, ale strach v jeho očích mluvil sám za sebe. „Běž a rychle najdi Nan. Schovejte se a nevycházejte, dokud vás nezavolám. A pamatuj, že přijdeš jedině za mnou, za Willem nebo mnichem! K nikomu jinému nechoď, ani k Alistě ne. Rozumíš?“ „Ano,“ přikývl Tarquin. „Ty, Will nebo bratr Paolo.“ „Hodný chlapec,“ přikývl Raynard a stiskl mu rameno. „A teď běž.“ Will s Jindřichovým pážetem prohledávali stany všech námezdních vojáků, o nichž se vědělo, že je najal Geoffrey, avšak žádný z nich nevypadal jako muž, kterého Will zahlédl v bitvě. Mezitím se Willovi začalo zhoršovat vidění, nemohl pohnout paží a začala mu trnout pravá strana těla. Když se vrátili do královského stanu, Jindřich měl špatné zprávy. „Geoffreyho nemůžeme nikde najít,“ řekl a pohybem poslal k Willovi lékaře. „Viděl jsem ho během bitvy, bojoval vedle mě, ale teď je pryč.“ „Odjel na Brinlaw?“ zeptal se Will, i když odpověď už znal. Mezitím mu lékař rozřízl rukáv, aby prohlédl zranění. „To zatím nemůžeme vědět,“ prohlásil Jindřich. „Může být mrtev a ležet někde v příkopu –ještě stále nemáme spočítané mrtvé.“ „Nic to není,“ konstatoval lékař. „Pouhé škrábnutí. Ale už to hnisá.“ „Jed,“ řekl Will a vstal. „Další důvod k tomu, abys zůstal v klidu a nechal se ošetřit,“ nařídil Jindřich. „Najdu Geoffryho, a jestli žije…“ „Ne,“ skočil mu do řeči Will. „Odpusť mi, Veličenstvo…“ „Ne,“ přerušil ho Jindřich. „Není třeba omlouvat se. Pospěš si a vezmi si mužů, kolik budeš potřebovat.“ Tarquin zvedl Nan z Druscilliny postele. „Neboj se a buď zticha,“ nařídil jí šeptem. Už slyšel podivné hlasy a někde vzlykala žena, že by probudila mrtvého. „Co se děje?“ zeptala se Nan vystrašeně, zatímco jí zavazoval tkaničky. „Kdybych to věděl, nemuseli bychom se schovávat. Teď si pospěšme.“

Seběhli dolů po schodech a proběhli kaplí. Hlasy zde bylo slyšet silněji. Tarquin se protáhl kuchyňskými dveřmi a v mlhavé temnotě na něco narazil. Byl to Clarence, který ležel ve dveřích, tuniku měl nasáklou krví a nevidoucí oči se upíraly k obloze. Tarquin zakryl Nan ústa rukou a zdusil tak její výkřik. „To je v pořádku,“ řekl rychlým šeptem. „To je jen zlý sen, Nan. Brzy se probudíme.“ „Pospěš, Tarquine,“ zašeptala, když ji pustil. „Musíme se schovat.“ Stáje byly naštěstí opuštěné. Tarquin vtáhl sestru do Goliášova prázdného stání. Odkopal slámu a našel malé dveře v podlaze. Jednou mu je^ukázal Will. Byla to skrýš vykopaná během války mezi králem Štěpánem a královnou Matyldou. „Podívej,“ řekla náhle Nan. „To není kůň mého strýčka.“ Bílý hřebec byl neklidný a zřejmě nebyl nijak šťastný, že je tady uprostřed noci. Byl nachystaný na dlouho cestu. Tarquin přišel blíž a tiše hvízdl mezi zuby. Na znaku na uzdě se pyšnil lev z Anjou a přes sedlo byl přehozený pečlivě složený Alistin plášť. „Nan, poslouchej mě,“ nařídil Tarquin. „Chci tě schovat, takže zůstaň tady, dokud nepřijde Raynard, bratr Paolo nebo strýček. Nechoď v žádném případě k lady Dru, i kdyby tě lákala jakkoli sladce. Rozumíš mi?“ „Ano, ale kam jdeš?“ vylekala se. „Na tom nezáleží. Až přijede strýček, řekni mu, že jsem sledoval Alistu a že nechám za sebou stopy, aby mě mohl následovat. Ale řekni to jen jemu.“ Nan otevřela ústa k protestu. „Teď není čas, Nan, udělej, co jsem řekl.“ „Dobrá,“ nasupila se. „Ale až se probudíme, budu na tebe hrozně protivná.“ Tarquin se usmál, políbil ji a pak ji ukryl do otvoru pod podlahou. Potom běžel zpět do hradu. Kaple už nebyla prázdná. V plném světle tam stála Druscilla a ve stínu se kryl Geoffrey de Anjou. „Nemusel jsi zabíjet Clarence,“ řekla Dru. „Já jsem ho nezabil,“ křikl Geoffrey. ‚A kdyby nebylo mých mužů, zabil by on mě. To bys byla raději?“ „Ty víš, že ne,“ zvolala Dru a běžela ho políbit. Strpěl její něžnost, ale jen chvíli. „Kde je Alista?“ zeptal se a odstrčil ji od sebe.

„To ubohé dítě spí,“ odpověděla Dru a dotkla se jeho tváře. Pak ho objala. „Neprobudí se před úsvitem.“ „Dobrá,“ ošil se Geoffrey a vymanil se z jejího objetí. „Tou dobou budeme už dávno pryč.“ Dru se zasmála. „Chérie, copak jsi mě neviděl? Vždyť já nemohu cestovat…“ „Ani nemusíš.“ Tarquin ještě nikdy neviděl chladnější oči. „Ty nikam nejdeš.“ Geoffrey se otočil a zamířil ke schodišti. Dru se za ním rozběhla a Tarquin se za nimi kradl v bezpečné vzdálenosti a využíval stínů. „To nemůžeš!“ křikla Dru a chytila Geoffreyho za paži. Tarquin už nečekal, až uslyší víc, a proklouzl na schodiště. Alista spala tak klidně, že se mu chtělo plakat. V duchu si zoufale přál, aby už byl dospělý rytíř – tak by ji mohl ochránit před nebezpečím nebo ještě lépe, mohl by napíchnout Geoffreyho de Anjou na kůl za to, že se k ní vůbec odvážil. Ale bylo mu teprve deset let a nic takového udělat nemohl. A čas běžel. Otevřel truhlici u nohou postele, vytáhl odtud malou zakřivenou šavli a rozběhl se ke schodům. Geoffrey právě došel nahoru s Druscillou v patách. Křičela na něho francouzsky a do toho bušil bratr Paolo na dveře svého pokoje a dožadoval se, aby ho pustili ven. Tarquin se ukryl do stinného výklenku dalších dveří sotva Geoffrey zabočil za roh, a zrovna se chtěl proti němu rozběhnout, když tu se po schodech nahoru vyřítil Raynard. „Tady jsi!“ zasmál se a vytáhl meč. Ale Geoffrey byl rychlejší. Meč už měl vytasený, a když se otočil a sekl po Raynardovi, zasáhl mu hruď i paži a otevřel ji až na kost. „Ne!“ vykřikla Dru a rozběhla se kupředu, zatímco kapitán padal. Postavila se mezi něho a Geoffreyho meč. „Nechej ho být!“ „Tak si ho tedy měj,“ křikl Geoffrey a očistil si meč o kožené kalhoty. „Přeji ti s ním spoustu radostí.“ „Ty mizero,“ plakala Dru a poklekla vedle raněného kapitána. „Darebáku…“ „Neměla bys mrhat takovými výrazy, zlato,“ varoval ji Geoffrey chvějícím se hlasem. „Platí stejně tak o tobě.“ Díval se z Dru na Raynarda, jako by nemohl věřit tomu, co vidí. Pak se otočil a zamířil k Alistinu pokoji. Tarquin se rozběhl po schodech dolů.

Když Will dorazil na Brinlaw, stálo slunce vysoko. Držel se v sedle z posledních sil. Kdyby Goliáš neznal cestu domů, Will by přesun nejspíš vůbec nezvládl. „Můj pane!“ zvolal jeden ze strážných a přeběhl přes nádvoří k němu. „Díky bohu.“ „Kde je Alista?“ Will sesedl z koně a zapotácel se. Kdyby ho strážný nechytil, upadl by. „Je pryč, můj pane,“ sdělil mu voják a pomohl mu ke dveřím. „Unesl ji Geoffrey de Anjou. Děti jsou taky pryč. Kapitán Raynard je raněný a tak tak že žije.“ Podíval se na ztrápený výraz svého pána. „Ty taky.“ „Já taky,“ souhlasil Will. „Odveď mě k mnichovi.“ Bratr Paolo pečoval o Raynarda v soláriu. O zranění se postaral, jak nejlépe dokázal. Druscilla seděla u ohně s růžencem v klíně a strážný sledoval každý její pohyb, jako by mohla každou chvíli začít chrlit oheň. Když Will vešel, vzhlédla a zbledla. „Jsi mrtev,“ vydechla., Ale ještě to nevíš.“ Will ji ignoroval. „Co se stalo?“ zeptal se bratra Paola. „Druscilla použila Alistinu kouzelnou knihu, aby umožnila Geoffreymu a jeho mužům vejít do hradu,“ odpověděl Paolo. „Otcem jejího dítěte zřejmě není lord Mark, ale on. Slíbil jí, že pokud mu pomůže zabít tě a podmanit si hrad, ožení se s ní a udělá z ní lady z Brinlawu. Ale zradil ji. Geoffrey utekl v doprovodu svých vojáků s lady Alistou.“ „Ten jed je kouzelný,“ zamumlala Dru dutým hlasem. „Neměl jsi tak dlouho žít.“ Raynard zakašlal a Dru zvedla hlavu. Na tváři měla slzy. „Takhle to dopadnout nemělo,“ dodala. „Kromě tebe neměl nikdo zemřít. Alista měla být v bezpečí.“ „Děti,“ vypravil ze sebe Raynard a chytil Willa za zápěstí. Byla to první slova, která pronesl od chvíle, kdy byl raněn. „Řekl jsem jim, ať se schovají a věří jedině k tobě, mně, nebo mnichovi.“ „Díky bohu,“ řekl Paolo a pokřižoval se. „Půjdu…“ „Ne,“ přerušil ho Will. „Já půjdu.“ Na stole ležela rozevřená Alistina kniha. „Podíváš se tam a najdeš způsob, jak mě uzdravit.“ Paolo zbledl. „To nemohu…“ „Ona se Geoffreymu nevzdá,“ ujišťoval se Will a jeho hlas zněl jemu samotnému jako hřmění. „Co si myslíš, že Geoffrey pak udělá?“ Paolo neměl odpověď. „Vynasnažím se ti pomoci,“ slíbil. „Ale ty musíš udělat něco pro mě.“

„Cokoli,“ slíbil Will. Podíval se na Dru a přál si, aby měl sílu uškrtit ji. „Jestli to může číst ona, ty také.“ Podíval se na Raynarda a usmál se. „Dívej se na mnicha a přinuť ho udělat nezbytné.“ „Půjdu s tebou,“ vykřikl Raynard a snažil se vstát. „Tentokrát ne, tetičko,“ odpověděl Will. „Vrátím se s dětmi.“ Nejprve začal hledat ve stájích prostě proto, že si nebyl jist, zda dokáže vyjít po schodech. „Tarquine!“ volal a hrdlo ho pálilo. „Nan! Kde jsi?“ „Tady!“ dvířka v podlaze Goliášova kotce se otevřela a v otvoru se objevila Nan. Vylezla a rozběhla se k němu. „Kde je Tarquin?“ „Odešel, sleduje Alistu.“ Nan zřejmě čekala, že ji strýc zvedne do náruče, ale Will se obával, že kdyby se k ní sklonil, už nikdy by se nenarovnal. „Říkal, že ti nechá stopy,“ pokračovala zamračeně. „Tenhle sen se mi nelíbí.“ Alistě se zdál stejný starý sen. Stála u okna na Falconskeepu, na rukou měla krev… ne, Willovu ne, ale Will byl mrtev. Otočila se a pohlédla do pokoje, v němž tvary byly neobvyklé a barvy podivné… Viděla ve špatné perspektivě a všechno sejí zdálo příliš veliké. Otevřela ústa, aby vykřikla, a v uších sejí ozval sokolí křik. Probuď se, šeptala zoufale. Prosím, Bože, musím se probudit… Ale oči měla stále zavřené a sen pokračoval dál. Paolo ovázal Willovi hnisající ránu a znepokojeně sledoval černé žilky, které se mu šířily po rameni a paži. „Dokážeš vůbec zvednout meč?“ „Dokážu, budu-li muset,“ odpověděl Will, ale pot, který mu vyrazil na čele, popíral jeho statečná slova. „Půjde to, bratře Paolo. Vedl sis dobře.“ Mnich si přál, aby měl taky tolik důvěry. Pasáž, kde se psalo o protijedu byla ještě nejasnější a zmatenější než ta, kde se pojednávalo o jedu. Šlo o kombinaci bylin a zpěvu, k níž byla potřebná ještě směsice z mouky, loje a drcených kostí. Ale Paolo vše provedl dle návodu a každou chvíli se modlil za odpuštění. „Teď musíš udělat ty něco pro mě,“ řekl, když si Will oblékl košili. „Ať je to cokoli, musí to být rychle,“ odpověděl Will. „Bude,“ slíbil Paolo. „Pojď se mnou do kaple.“ Rytíř strnul uprostřed pohybu. „Proč?“

Mnich byl teď stejně nesmlouvavý jako Will, když požadoval protijed. „Protože se musíš vyzpovídat,“ oznámil mu mnich pevně. „Musíš přijmout Kristovo milosrdenství, jinak ji nezachráníš.“ Viděl mladému muži na očích, že mu chce věřit, a navzdory jeho zamračenému výrazu útočil dál. „Ať je to cokoli, jakýkoli hřích, je důležitější než Alistin život? Chceš svoji lásku ztratit?“ Will chtěl mnichovi říct, že je blázen a že je mimo dotek Boží vůle stejně jako lidé, kteří ho na výpravu poslali, jako papež, který ho poslal do pouště, aby vraždil nevinné. Ale podíval se do moudrých hnědých očí a viděl, že Paolo věří tomu, co řekl, a ať se Will jakkoli snažil vytěsnit učení, které vnímal od dětství, a utéci od víry, která ho trápila, věřil tomu také. Láska jeho života byla unesena, vězněna vrahem, který neměl čest ani zdravý rozum, a její záchrana záležela v této chvíli jen na nedospělém hochovi a na něm, přiotráveném rytíři, který možná nepřežije další den. Potřebují Boží pomoc a Will je tím, kdo o ni musí požádat. „Co když mi neodpustí?“ zeptal se mnicha. „Odpustí ti cokoli, budeš-li se upřímně kát,“ slíbil Paolo a jeho srdce bylo navzdory trápení šťastné. „Lituješ svých hříchů?“ Willovi vstoupily do očí slzy, což ještě přispělo k jeho dalšímu ponížení. „Ano, bratře,“ řekl. „Velice lituji.“ Jeho zpověď trvala jen několik minut a bratr Paolo měl všechno připraveno. Když Will polkl víno, ustoupil dozadu a požehnal se znamením kříže. „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, amen.“ Alista otevřela oči a spatřila sluneční světlo, které na ni dopadalo mřížovím jarních lístků. „Konečně ses probudila,“ řekl Geoffrey a pohlédl na ni s láskou. „Spala jsi několik dnů, má lásko. Už jsem si začínal myslet, že tě Druscilla zabila.“ Alista se posadila tak rychle, že ji zabolely svaly. „Kde jsme?“ zeptala se. Všude kolem se pohybovali muži, někteří jedli a jiní se starali o koně. „Jsme volní.“ Vtiskl jí na čelo polibek. „Jsi volná, má lásko.“ Vzal ji do objetí a ona se nebránila, jen strnula hrůzou. „Je mrtev,“ ujistil ji. „Jsi pomstěna.“ Já sním, pomyslela si Alista. Paolův nápoj mi přivodil noční můry… Vzpomněla si na sen, který ji pronásledoval od chvíle, kdy ji Will opustil. Ale tohle bylo jiné. V tamtom snu byla noc a ona byla

na Falconskeepu. V tomto byl den, slunce jasně zářilo a oni byli v neznámém lese. Falconskeep, pomyslela si. Musím jít na Falconskeep… „Až se Jindřich vrátí ze Skotska, nebude mít jinou možnost, než nám požehnat.“ Geoffrey se k ní přiblížil, aby ji políbil na rty, a ona sebou trhla a odstrčila ho, aniž na něho pohlédla. „Will je mrtev?“ zeptala se a vstala. Nohy měla jako z olova. To bych věděla… Copak moje matka to nevěděla, dokonce i v převtělení v sokola? „Je mrtev,“ přesvědčoval ji Geoffrey. „Byl zabit v bitvě. Asi ho nějaký Skot rozťal napůl.“ Dotkl se jejích vlasů. „Nejsi šťastna, má lásko? Copak jsi to nechtěla?“ Alista se zakymácela a přiložila si ruku na kámen, který měla zavěšený na hrdle. „Svatá Marie,“ vydechla a vnímala jeho chlad. Neměl by být studený, ale teplý. Podívala se dolů a viděla, že barva kamene je mdlá, jen narůžovělá a že v něm není ani jedna rudá žilka. „Může to být pravda?“ Hlava sejí stále ještě točila, nedokázala myslet jasně. Přece jí Geoffrey nemůže tvrdit, že její milovaný je mrtev, nemůže se na ni takto usmívat a myslet si, že je šťastná, když to slyší. Alista znovu pohlédla na kámen, který teď držela v dlani. Měla pocit, jako by z něho vyzařovala strašlivá pravda a pronikala jí do krve jako jed. „Will je mrtev,“ hlesla a nechala kámen vyklouznout z ruky. Její hlas byl chladný jako smrt. „Tys ho zabil.“ „To přísahám při své duši,“ přiznal se Geoffrey. Vzal její plášť a ovinul jí ho kolem ramen. „Už nikdy se tě nedotkne.“ V podšívce pláště bylo ukryto něco těžkého, co ji teď uhodilo do nohy. Něco dlouhého a zakřiveného… „Tys to udělal?“ zeptala se a pohlédla Geoffreymu do očí. Byly ve stejné úrovni jako její. „Pro tebe všechno,“ řekl. Nepokusil seji znovu políbit na ústa, jen na tvář, ale majetnicky jí sevřel rameno. „Jen pro tebe.“ Jeho rty se dotkly jejích vlasů. „Jindřich nám to promine,“ zašeptal. „Vrátí nám panství tvého otce.“ „Hrad mého otce?“ zeptala se a otřásla se odporem. Nejdřív ji napadlo, že s ním bude bojovat mečem, ukrytým v plášti. Ale měl tu svoje muže. I kdyby ho zranila, jeho vojáci by ho bránili. Musí s ním být sama. Její mučivý sen najednou dával smysl. Strašná pravda ho jasně vysvětlila. Je příliš pozdě, věděla to, je příliš pozdě…

„Náš hrad,“ opravil ji. „Když je teď Brinlaw mrtev, není důvod, proč by nemohl být hrad náš.“ Usmála se na něho. „Měla jsem to vědět,“ řekla hlasem, který jí zněl cize. „Nikdy jsem o tobě neměla pochybovat.“ Usmál se na ni. „Nikdy,“ souhlasil. „Teď se jen musíme do Jindřichova návratu vyhnout mužům tvého mrtvého manžela. Už jsem se postaral o toho nejhoršího. Nechal jsem ho vykrvácet na Brinlawu.“ „Raynarda?“ zeptala se a pocítila nevolnost. „Ano, kapitána Raynarda,“ potvrdil. „Ale jsou tam ještě ostatní…“ „Sire Geoffrey,“ zavolal jeden z vojáků, který právě přiběhl do tábora, „někdo nás sledoval, tím jsem si jist.“ „A kdo?“ zeptal se Geoffrey. Alistě vyskočilo srdce až do krku. „Nemůžeme je najít,“ řekl muž. „Ale za námi jsou stopy.“ Tarquin, pomyslela si Alista s hrůzou a radostí zároveň. Kdyby ho našli, kdyby ho Geoffrey našel… „Znám jedno místo,“ řekla rychle. Dotkla se jeho dokonalé bledé tváře a v té chvíli si přála, aby mu ji mohla strhnout z lebky. „Znám místo, kde se můžeme ukrýt.“ „O čem to mluvíš?“ zeptal se a shovívavě se na ni usmál. „Pošli své muže před námi,“ řekla a usmála se na něho tím nejsvůdnějším úsměvem. Falconskeep, opakovala si v duchu jako čarodějné zaklínadlo. „Ať naši pronásledovatelé sledují je. Ty a já budeme v bezpečí.“ Když odjížděli, chytila svůj kouzelný kámen a vší silou trhla, jednou, dvakrát a řetěz sejí pokaždé zaryl do kůže. Při třetím trhnutí povolil a Alista nechala kámen padnout do trávy. Tarquin se krčil v houští tak hustém, že by jím neproběhl ani králík. Když Geoffrey a jeho muži zmizeli, byl jeho dech poznamenán vyčerpáním a strachem. Připlazil se na paseku a rukou nahmatal v trávě něco hladkého. „Děkuji ti,“ zašeptal a sevřel v ruce Alistin kámen. „Jen ať se mýlí.“ Měl málo zkušeností s modlením, ale snažil se. „Ať je Brinlaw naživu, ať přijede.“ Když jela Alista na koni po pláži pod Falconskeepem, měla pocit, že znovu sní. Světla ubývalo a vysoko nad věží kroužili sokoli. V jejich křiku slyšela hlasy žen, které ji uklidňovaly a volaly domů. „Ještě

nikdy jsem jich neviděl tolik pohromadě,“ řekl zamyšleně Geoffrey a vzhlédl. „Jak se jmenuje tohle místo?“ „Falconskeep,“ odpověděla Alista. „Je to domov mé matky…“ Sklouzla z koně na zem. „Tady jsem se narodila.“ Podívala se na něho a usmála se. „Vrátila jsem se domů.“ Tarquin naváděl Willa dobře. Nechával za sebou ulámané větvičky a kousky látky z pláště. Ale šel pěšky a běžet nemohl. Will ho našel na pasece polomrtvého vyčerpáním. „Najdeme ji,“ slíbil a objal ho. „To j e v pořádku,“ trval na svém Tarquin a držel se ze všech sil, aby se nerozplakal úlevou. „Vím, kam šli.“ Zaklonil hlavu a usmál se. „Vylákala ho na Falconskeep. Neví, že tam nechtěla. Alista se domnívá, že jsi mrtev, a on si myslí, že je tomu ráda.“ Zvedl sevřenou pěst. „Nechala tu tohle.“ Will uchopil kámen a poprvé pocítil strach. Alistina legenda říkala, že pokud má žena kámen na hrdle, může si zachovat lidskou podobu. Ale pokud se ho zbaví a vzlétne k nebi, nikdy už se nestane ženou. „Pojď,“ řekl Will a pomohl Tarquinovi do sedla. „Musíme si pospíšit.“ „Tohle místo nezná nikdo z Willových mužů,“ řekla Alista Geoffreymu, který připravoval oheň. Otevřela okno, aby lépe slyšela sokoly. Byly jich stovky nebo ještě víc, všichni volali její jméno a přesvědčovali ji, aby se nebála. „Jen Will a Raynard.“ Alista si sňala z ramenou plášť, našla otvor v podšívce, sáhla do něho a vytáhla šavli. „To je dokonalé,“ pochvaloval si Geoffrey. „Můžeme tady počkat, dokud se Jindřich nevrátí ze Skotska. Moji muži se vypořádají s vojáky z Brinlawu, až je dostihnou, a my zde zatím v bezpečí počkáme.“ Vstal a otočil se. Když spatřil Alistu s mečem v ruce, oči se mu rozšířily překvapením. „Co je to?“ „Tvoje smrt,“ oznámila mu chladně a vykročila k němu. „Ne že by na tom záleželo, ale odpověz mi na tohle. Opravdu máš zájem o mne, nebo to všechno bylo jen kvůli hradu?“ Jeho úsměv se zkřivil do grimasy. „Hrad?“ zopakoval a sáhl po meči. „Ano, lásko, chci ten hrad.“ Odskočil od ní a pak ji obcházel pomalým obloukem. Bylo to jako tanec. „A myslel jsem si, že to je

všechno. Až do turnaje v Londýně jsem se domníval, že moje city k tobě jsou jen hra.“ „A nebyly?“ vyštěkla na něho a uchopila šavli do obou rukou, jako by si nebyla jistá, jak se ovládá. „Téměř jsem zapomněl na tvoji tvář,“ pokračoval, jako by vůbec nepromluvila. „Dokonce i nyní někdy zjišťuji, že je pro mě těžké vzpomenout si, jak vypadáš. Ale Brinlawa si pamatuji.“ Usmál se a byl to úsměv šílence. „Vzpomínám si, jak mě nenáviděl, jak hodně chtěl, abych zemřel, a když jsem ho tak viděl, miloval jsem tě.“ Zasmál se. „Nerozumíš mi, má drahá,“ pokračoval. „Měl všechno, co mělo být moje. Hrad, jméno…“ Jeho úsměv se opět změnil ve zlou grimasu, „…a lásku mého královského bratra. Ale já jsem měl tebe.“ Oči mu najednou změkly a žena, která ho neznala a neslyšela jeho slova, by ho v té chvíli mohla považovat za krásného. „Měl jsem tvoje srdce a on mě za to nenáviděl. Takže jsem tě miloval.“ „Ale to ses mýlil,“ řekla. „Oba jste se mýlili, neměl jsi nic. Miluji jeho.“ „Neříkej to,“ poručil jí a jeho tvář byla najednou chladná. „Je to pravda,“ řekla. „I tehdy jsem ho milovala. A tebe jsem nikdy nechtěla, Geoffrey.“ Sekla po něm, ale jako žena, která nikdy nedržela v ruce meč. „Dost!“ vyjekl a uskočil. „Nemám v úmyslu zranit tě, ma chěre,“ varoval ji a přidřepl do obranného postoje. „Řekni mi, co chceš.“ „Chci svého manžela,“ odpověděla. „Svoji lásku. Přeji si, abys zemřel.“ „Ne.“ Zaznělo to téměř jako zavrnění. „Ty ne…“ „Ale ano,“ přisvědčila a přiblížila se k němu. „Nenávidím tě…“ „To neříkej!“ vykřikl a hlas se mu zlomil jako ženě. „Přestaň! Přinutím tě přestat…“ „Ne,“ řekla a přitančila blíž. „To ne.“ Když se vymrštil, aby ji odzbrojil, levou rukou pustila meč a v pravé ho zvedla nad hlavu. Pak jím máchla dolů ve smrtícím oblouku. Geoffrey vykřikl bolestí a úlekem, protože mu vrazila zahnutý vrcholek šavle do žaludku, jak ji to naučil Clarence. „Mondieu,“ vyjekl Geoffrey a padl na kolena. Jeho meč zazvonil o podlahu. Nezdálo se, že by Alista měla v úmyslu pustit šavli, i když jí křečovitě stiskl zápěstí. Klesala s ním na podlahu, a když se konečně zhroutil na zem, vytáhla mu šavli z útrob. V krku cítila knedlík. Plakala vkleče na kolenou a bylo jí špatně. Nad hlavou jí

stále zněl křik sokolů, ohlušoval ji. Udělala to, zabila Willova vraha. Will je mrtev, ale Geoffrey taky. Potácivě vstala a šavli nechala padnout na zem. Vítr kvílel za oknem a strhával ze stěn goblény a ona vnímala jeho melodii, slyšela známé hlasy, které ji volaly jazykem její matky a vyzývaly ji, aby se k nim připojila. Obrátila se k oknu a chytila se rámu. Ruce měla od Geoffreyho krve, krve vraha svého milého. Tohle byl ten sen, bylo to proroctví. Našla v sobě novou sílu a začala stoupat po schodech. Will uviděl v okně věže mihotavé světýlko a zaradoval se. Jsou tam, Alista žije! Léčba bratra Paola byla úspěšná a do Willovy paže se vrátila síla. „Počkej tady, Tarquine,“ nařídil hochovi a vytáhl meč. „Hned se vrátím.“ Polorozpadlý hrad byl uvnitř temný jako jeskyně, podlaha byla vlhká a Willovi na ní klouzaly boty. Dveře do věže našel jen po hmatu. Otevřel je a vtom ho zalila voda, která mu brzy sahala až do pasu. Snažil se jít kupředu, ale jako by ho ledová voda táhla zpět, dolů po zatopených schodech. Měl pocit, že slyší ženský smích, bláznivý řehot ozývající se ze tmy. Tarquinův démon šel za ním až sem! Položil meč a oběma rukama se chytil zábradlí. S vypětím všech sil se vytáhl nahoru. Voda klesla a Will pokračoval po schodech nahoru. V místnosti ve věži vládl nepořádek a na zemi ležela Geoffreyho mrtvola. Šavle, kterou daroval Alistě, ležela vedle něho v kaluži krve, avšak jeho žena tady nebyla. „Alisto!“ vykřikl, ale vítr mu oderval její jméno od úst a odvál je dřív, než je mohl uslyšet. Přistoupil ke Geoffreyho mrtvole a všiml si, kde jeho láska padla, a uviděl krvavé stopy, vedoucí ke schodišti. Alista nikdy nebyla tak vysoko. Na rozdíl od brinlawské věže tato nebyla nahoře obehnána ochranným zdivem, schody prostě končily na polorozpadlé plošině z kamene, která se mohla při každém kroku drolit. Alista se postavila na okraj plošiny. Vítr jí hvízdal kolem uší a chladným objetím jí nahrazoval milence, jenž byl mrtev. Alista široce rozpřáhla ruce a opět uslyšela hlasy sokolů, kteří na ni volali, aby se k nim připojila – sestro…, lady…, královno… „Alisto!“ Stála k němu otočená zády, a třebaže křičel ze všech sil, nebyl si jist, že ho slyší. „Alisto, dost!“ Otočila se, aby padla do náruče větru, a vtom spatřila Willa. „Ne!“ vykřikla a udělala krok dopředu.

Chytil ji za zápěstí, které jí kdysi pohmoždil, a ona mu sevřela druhou rukou kůži tuniky. Snažil se ji stáhnout k sobě, ale zdálo se, že vítr se rozhodl vyrvat mu ji z náruče. Plošina se mu začínala drolit pod nohama. Když se pokusil udělat krok zpátky, utrhl se pod nimi velký kus zdiva. „Wille, musíš odejít!“ vykřikla Alista. Vítr ji teď měl, cítila, jak se mění, jako by měla v těle složená křídla, která byla připravená roztáhnout se a odletět vstříc volnosti. „Já nezemřu, ale ty ano!“ „Zatraceně, to nesmíš!“ vykřikl. Držel ji ze všech sil a snažil se necítit, jak mu její zápěstí prokluzuje v dlani. „S posledním vydechnutím tě sestřelím z oblohy!“ „Wille, prosím!“ Její tělo bylo chladné, ale duch schoulený uvnitř se rozehříval a rozkládal křídla. „Ne!“ Další kus zdiva se odlomil a spadl dolů. Will uklouzl a jen tak tak udržel rovnováhu. „Jestli půjdeš, půjdu taky!“ „Ne!“ vysoko nad hlavami jim kroužili sokoli, jako by byli v pohotovosti. „Nepůjdu!“ vykřikla Alista na sokoly, na svoji družinu. Sokolí víla uvnitř jejího těla se otřásla a pohnula křídly. „Ve jménu Krista, nechejte mě jít!“ vykřikla ještě hlasitěji. V hrdle cítila bolest. „Chci ho! Zemřu!“ Vítr ji konečně pustil a Will mohl přestat bojovat. Držel ji, byla jeho. Přitáhl ji k sobě a oběma pažemi ji k sobě přitiskl.

15. kapitola

Té noci Alista vůbec nemyslela na Dru, dokonce ani nevěděla, co jí provedla. Zajímalo ji jen to, že Will je naživu a že je u ní. Sešli dolů z věže, zavěšeni do sebe a plakali úlevou. Vyhledali Tarquina s Gwynií. Její tvář byla ztrhaná starostmi navzdory tomu, že byla vílou. Gwynie vzala všechny tři do svého příbytku, malé chatrče v lese, kde omyla Alistu od krve a prohlédla Willovi ránu. „Ten starý mnich si nevedl špatně,“ řekla. „Jed je skoro pryč.“ Alista sevřela Tarquina do pevného objetí. „Můj statečný hochu,“ zašeptala a políbila ho do vlasů. Rozplakala se. „Děkuji ti, děkuji ti.“ „Tady.“ Vtiskl jí do ruky kámen. „Věděl jsem, že ho budeš chtít zpátky.“ Usmála se na něho. Vlasy měla rozcuchané a umytou tvář zmáčenou slzami. Je tak krásná, pomyslel si Tarquin. „Děkuji ti,“ zopakovala a přitáhla si ho blíž, aby ho mohla políbit na tvář. „To ubohé dítě teď potřebuje aspoň týden spát,“ řekla Gwyneth a přistoupila k Tarquinovi. „Pojď, uložím tě, hochu,“ usmála se a odvedla chlapce do ložnice. ‚A vy dva se musíte taky vyspat,“ poškádlila manžele s uličnickým úsměvem a zavřela za sebou dveře. Sotva to udělala, byla Alista ve Willově náruči. „Myslela jsem, že jsi mrtev,“ plakala, když ji k sobě přitiskl. „Řekl mi, že už nežiješ.“ „Slíbil jsem ti, že se vrátím,“ připomněl jí a políbil ji na tvář, pak na spánek a na ústa. „Už nikdy se neopovažuj opustit mě.“ „Nikdy,“ řekla a vrátila mu polibek. „Už nikdy.“ Když Alista prospala noc, den a další noc v náruči svého milovaného, vyslechla, co udělala Druscilla. Stěží tomu mohla uvěřit. Clarence byl mrtev, Raynard byl tak těžce raněn, že mohl být mrtev taky, Willa se pokusili otrávit a Alista byla omámena a zrazena – a to všechno způsobila Alistina kouzelná kniha. „Vědění je moc,“ zašeptala Alista, přitiskla tvář k Willovu rameni a rozplakala se. Seděli na Goliášovi a mířili k domovu.

Sotva dojeli na Brinlaw, vyhledal je Jindřichův oblíbený úředník Thomas Becket a vyřídil jim králův vzkaz. „Král Jindřich zůstavuje vyřešení záležitosti do tvých rukou, lorde Brinlawe.“ Dru byla přivedena do solária. „Ať zvolíš jakýkoli trest, koruna ho bude respektovat.“ „Dru!“ oslovila Druscillu Alista, ale dívka, kterou považovala za nejlepší přítelkyni, se na ni ani nepodívala. Odvrátila od ní zrak. „Dítě je nevinné,“ prohlásil Will a vzal Alistu za ruku. „Ale až se narodí…“ „Ne.“ Raynard se nehnul z postele od chvíle, co byl raněn, ale teď se s vypětím všech sil držel na nohou a těžce se opíral o bratra Paola. Tvář měl bílou jako křída. „Ona bude žít.“ Dru vzhlédla a modré oči se jí rozšířily nadějí nebo hrůzou. „Snažila se zabít tvého pána,“ poznamenal Becket. „Není to můj pán,“ odpověděl Raynard. „Je to můj přítel.“ Podíval se na Willa. „Za všechny roky, co tě znám, jsem tě nikdy o nic nepožádal,“ řekl. „Proto tě žádám teď. Chci život té ženy.“ „Ne,“ vypravila ze sebe Dru a zavrtěla hlavou. „Musím zemřít…“ „Ale nezemřeš,“ přerušil ji Raynard se svým obvyklým úsměvem. „Pro mou zatracenou duši jsi to nejlepší a já to nedovolím.“ Becket zvedl obočí a pohlédl na Willa. Ten přikývl. „Pak tedy vězení?“ zeptal se úředník klidně. Alista přistoupila k Dru. „Clarence je mrtev,“ pronesla dutě. „Já vím,“ odpověděla Dru a hleděla na zem. Po tvářích jí proudem tekly slzy. „Nikdy jsem si nemyslela… Tolik jsem ho chtěla.“ Zavřela oči, jako by jí vzpomínky působily bolest. „Myslela jsem si, že ho miluji.“ „A celou tu dobu jsi věděla, co říkal mně, a myslela sis, že ho miluji,“ vyhrkla Alista nevěřícně. „Domnívala jsem se, že ti lásku jen předstírá,“ zasmála se hořce Dru. „Myslela jsem, že bych mu mohla dát tento hrad… Byla jsem bláznivá, hloupá a bláznivá.“ „Taky se mi zdá,“ podotkl suše Becket. „Ale co s tebou uděláme?“ „Pověz, že tě to mrzí,“ vyzvala ji Alista a úředníka ignorovala. Dívala se na Dru a přála si, aby k ní zvedla oči. „Nechej mě uvěřit, že lituješ toho, co jsi udělala.“ Dru vzhlédla a její krásná tvář byla groteskně zkřivená údivem. „Ty víš, že lituji.“

„Vím jen, že se bojíš,“ řekla Alista a obrnila se proti její bolesti. „To ne,“ odpověděla Dru a v očích neměla ani stopu po lstivosti. „Nebojím se trestu. Nikdy jsem si nemyslela, že by ti mohl ublížit, že Raynard…“ Znovu se podívala na zem a do očí jí opět vstoupily slzy. „Je mi to líto, chérie,“ vzlykla. „Víc, než si dovedeš představit.“ Alista se na ni chvíli dívala beze slova. „Promiňte jí to,“ otočila se nakonec k Willovi a k úředníkovi. „Prosím?“ zeptal se Will a modré oči se mu rozšířily údivem. „Musíme jí to odpustit,“ řekla Alista. „Udělala strašné věci, ale nebyla na to sama a Geoffrey…,“ připomněla si mlaskavý zvuk, když mu vytahovala z útrob šavli, a komický výraz úleku v jeho tváři. „Geoffrey už potrestán byl. Prosím, Wille.“ Chytila manžela za ruku. „Prosím.“ „Pokusila se mne zabít,“ zabručel Will a pohlédl na nejlepšího přítele a pak na Alistu. „A kdyby sejí to podařilo, roztrhala bych ji holýma rukama na kusy a kapitán Raynard by mi pomohl, to snad víš,“ promluvila Alista. „Ale jsi naživu a já jsem šťastná. Musím se pokusit o její záchranu, pokud mohu.“ „Poslechni ji, můj pane,“ přidal se bratr Paolo mírně. „Víš, jaké to je, je-li člověku odpuštěno.“ Will se zamračil a Alista se v duchu usmála. Věděla, že se vzdává. „Dobře,“ ukončil soud. „Odpouštím jí.“ Alista počkala, až všichni odejdou, a pak přistoupila k manželovi. „Děkuji ti,“ řekla tiše, postavila se na špičky a políbila ho na ústa. „Vím, že si myslíš, že jsem šílená.“ „Kdybych tě tak dobře neznal, myslel bych si spíš, že jsi svatá,“ zavrčel. „Ty jí opravdu věříš?“ „Ano,“ přitakala Alista. „Ale to neznamená, že se před ní nebudu mít na pozoru.“ Uchopila jeho ruku do svých a přitiskla si ji ke rtům. „Mám tě zpět,“ zašeptala a srdce jí přetékalo láskou. „Mohu být velkorysá.“ Otočil si k sobě její tvář a políbil ji. Všechno zlé bylo rázem zapomenuto. „Miluji tě,“ zašeptal a sevřel ji v náruči.

Epilog

Přišlo léto a na brinlawském hradu zase bylo všechno v pořádku. Všichni postrádali Clarence a další muže z posádky, kteří přišli o život, a všichni pro ně truchlili. Druscilla, která nikdy nebyla příliš oblíbená, hledala zpočátku s problémy přátelskou tvář. Ale lady Alista a její manžel lidem vysvětlili, že Markově milence důvěřují, že ji Geoffrey z Anjou zradil a oni jí odpustili. Konečně nastal očekávaný mír. Všichni už toužili po ukončení války a přáli si, aby nastaly klidné časy. V červenci přispěla ke všeobecné radosti zpráva, že Alista otěhotněla. Byl to další důvod, aby lidé věřili, že konečně všechno půjde dobře. Teď se hlásilo na svět Druscillino dítě. Alista přikládala Dru na zpocené čelo chladné obklady, protože byl srpen a vládla vedra. „To bude v pořádku,“ konej šila Alista Dru a držela ji za ruku. „Ano, drahoušku,“ přidala se Gwyneth. „Už to nebude dlouho trvat.“ „Neopouštěj mě,“ zašeptala Dru. „Neopustím,“ slíbila Alista. „Já umřu,“ naříkala Dru. Gwyneth se usmála a zamítavě potřásla hlavou. „Já vím, že ano,“ tvrdila Dru. „Alisto, uděláš pro mě něco?“ „Ano, drahá, samozřejmě,“ uklidňovala ji Alista. „Copak?“ Když vešla do solária, musela se usmát. Tarquin s bratrem Paolem se snažili skrýt svoji úzkost. Chlapec přecházel sem a tam a mnich svíral růženec a šeptal modlitby. Will na tom byl trochu lépe. Měl před sebou rozloženou mapu, ale oči mu často zabloudily ke dveřím. Nejprůhledněji se choval Raynard, který předstíral, že spí. „Gwyneth tvrdí, že už to nebude dlouho trvat,“ řekla Alista klidně a laškovně rozcuchala Tarquinovi vlasy. „Poslala mě pro tebe.“ Bratr Paolo vstal. „Už běžím.“

„Ne, bratře, ty ne,“ zarazila ho Alista s téměř zlověstným úsměvem. „Ty, Raynarde, chce tebe.“ Na chvíli měla pocit, že jí kapitán vůbec neodpoví a bude dál předstírat spánek, ale nakonec se na ni přece podíval. „Co po mě Gwyneth chce?“ zavrčel. „Vůbec tě nechce Gwyneth,“ řekla Alista. „Druscilla je zoufalá. Myslí si, že zemře.“ Raynardovi se rozšířily oči a z tváře mu zmizel pochybovačný výraz. Vymrštil se rozběhl ke schodišti. „Opravdu zemře?“ zeptal se Tarquin, když se Alista posadila. „Samozřejmě že ne,“ řekla Alista. „Gwyneth říká, že všechno probíhá přirozeně.“ „Dobře,“ zamumlal Tarquin a přestal přecházet sem a tam. „Nevím, proč se chová tak hloupě,“ poznamenala Alista a nahlédla Willovi přes rameno. „Je to ještě chlapec a ještě nikdy nebyl svědkem porodu,“ vyjel Will prudce. „Já taky ne, ale nemám na mysli Tarquina,“ odpověděla. Will mapoval skotské tažení a dělal si poznámky o terénu pro příští léto. Poté, co opustil Jindřicha a odmítl se vrátit do boje, to bylo to nejmenší, co mohl udělat. „Proč jí nemůže Raynard odpustit?“ Všichni na hradě už se konečně chovali k Dru alespoň slušně a Alista s ní zacházela téměř tak srdečně jako před zradou, ale kapitán jí nemínil poskytnout odpuštění. Ode dne soudu s Druscillou vůbec nepromluvil, nevyměnil si s ní ani slůvko. „Miluje ji, to připustil. Žádal tě, abys ji nechal žít. Ale to s ní nikdy nepromluví?“ „Raynard je cynický voják,“ řekl Will a podíval se na ni. „Druscille se podařilo ani ne za rok potvrdit všechny špatné zkušenosti, které měl se ženami.“ „Ještě by mohl povolit,“ řekla tvrdohlavě. „Povolí,“ slíbil jí. Hradem zazněl bolestný výkřik a Alista se zachvěla. „Chudák Dru,“ zamumlala a položila si ruku na vzduté břicho. „A chudák já, když na to pomyslím.“ „Bojíš se?“ zeptal se Will a políbil ji na tvář. „Ne, ani trochu,“ odpověděla ironicky. „Jdi se podívat nahoru a budeš se bát taky.“ Otočila se k němu a objala ho oběma rukama kolem krku. „Ale asi to stojí za to.“ „Asi ano,“ souhlasil. „Bude to další falconskeepská víla?“

„Další brinlawský rytíř,“ usmála se. „Oba najednou?“ „Wille!“ Zasmála se a znovu ho políbila. „To není legrace!“ „Samozřejmě že ne,“ řekl. „Ale bude to hezké.“

nakladatelství OLDAG Jayel Wylie Tajemství sekclího hradu Z anglického originálu A FALCONS HEART, vydaného nakladatelstvím Sonnet Books, New York 2001, přeložila Irena Palová. První vydání. Edice Orchidej, svazek 39. Obálku navrhl a zpracoval Zbyněk Janáček.Redakce Věra Slaninová. Vydalo nakladatelství OLDAG, Ostrava 2006, jako svou 187. publikaci. Vvliskla (Y-nta, spol, s r, o., Brno.