Jaroslav Ušák, jeho život, dílo a vliv na brněnskou trombonovou školu

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra Dechových nástrojů Studijní obor Hra na trombon

Bakalářská práce

Jaroslav Ušák, jeho život, dílo a vliv na brněnskou trombonovou školu

Autor práce:

Stanislav Čajka, DiS.

Vedoucí práce:

odb. as. Mgr. Petr Janda

Oponent práce:

odb. as. MgA. Robert Kozánek

Brno 2011

Bibliografický záznam ČAJKA, Stanislav. Jaroslav Ušák, jeho život, dílo a vliv na brněnskou trombonovou školu [Jaroslav Ušák, his life, his works and its effect to the trombone school in Brno]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra Dechových nástrojů, rok. 2011, s. 39. Vedoucí diplomové práce odb. as. Mgr. Petr Janda.

2

Anotace Bakalářská práce: "Jaroslav Ušák, jeho život, dílo a vliv na brněnskou trombonovou školu" se zabývá odkazem tohoto zakladatele české pozounové, respektive trombonové školy. Cílem textu je podat jeho činnost jako hudebního badatele a kantora v souvztažnosti s konkrétními životními etapami. Teoretická část práce představuje Ušákův život a dílo s důrazem na popis vzniku odborného hudebního školství v Brně, vznik a rozvoj trombonové třídy v Brně a později též v Praze. Praktická část práce se věnuje rozboru Ušákových prací, které zmapoval od základních postupů ve hře na trombon až po vrcholné virtuózní etudy a caprica. Přínosem celého Ušákova díla je právě jeho nadčasovost a hloubka, které mají i pro dnešního hráče neocenitelný a stále aktuální význam.

Klíčová slova Jaroslav Ušák, Konzervatoř Brno, pozoun, trombon, trombonová škola v Brně, Josef Smékal, Lubomír Klučar, František Putna, odborné hudební školství v Brně, výuka trombonu.

3

Annotation This bachelor thesis: "Jaroslav Ušák, his life, his works and its effect to the trombone school in Brno" describes the legacy of the founder of Czech posaune or trombone school. A central goal of the text is to introduce Usak´s life in each of his life´s period which affected his research and his teacher´s work. The theoretical part intruduces his life and works. The important part of the thesis is the description of the beginning of the professional music school in Brno, especially the beginning of trombone school in Brno and later in Prague. The practical part deals with the analysis of his works. His works include basic´s steps of trombone play as well as the professional virtuosi performance. Definitely, the benefit of his work is its over work and profundity, which is still very important to each todays player.

Keywords Jaroslav Usak, Conservatory in Brno, posaune, trombone, trombone school in Brno, Josef Smekal, Lubomir Klucar, Frantisek Putna, professional music education in Brno, trombone training.

4

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracoval samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů.

V Brně, dne 4. května 2011

Stanislav Čajka

5

Poděkování Děkuji Mgr. Ivo Navrátilovi, mému profesoru na Konzervatoři za vstřícný přístup, podnětné konzultace a rady, které mi poskytl v době mého studia na konzervatoři v Brně i v dalším životě.

Děkuji prof. Jaroslavu Kummerovi za metodické vedení a praktické rady v prvních dvou ročnících studia JAMU.

Děkuji odb. as. Mgr. Petru Jandovi za trpělivost, se kterou se mi věnuje v posledním roce mého bakalářského studia JAMU.

6

Obsah Obsah........................................................................................................................... 7 Předmluva................................................................................................................... 8 Úvod............................................................................................................................. 9 1.

Teoretická část.................................................................................................. 10 1.1 Počátky odborného hudebního vzdělávání v Brně................................ 10 1.1.1 Janáčkova varhanická škola............................................................. 10 1.1.2 Konzervatoř Brno – vznik dechového oddělení................................ 11 1.2 Život Jaroslava Ušáka ............................................................................. 13 1.2.1 Rodina a dětství ................................................................................. 13 1.2.2 Ušákovo studium ............................................................................... 14 1.2.3 Ušákova pedagogická činnost........................................................... 16 1.3 Pokračování Ušákovy školy v Brně - J. Smékal, F. Putna, L. Klučar. 18 1.3.1 Josef Smékal...................................................................................... 18 1.3.2 František Putna................................................................................. 20 1.3.3 Lubomír Klučar ................................................................................. 21 1.4 Pokračování Ušákovy školy v Praze - M. Hejda, J. Stádník, Z. Pulec 24 1.4.1 Miloslav Hejda .................................................................................. 24 1.4.2 Josef Stádník ..................................................................................... 26 1.4.3 Zdeněk Pulec ..................................................................................... 26

2.

Praktická část ................................................................................................... 28 2.1 Didaktická díla teoretická a instrumentální – rozbor .......................... 28 2.1.1 Teoretické práce ................................................................................ 28 2.1.2 Instruktivní práce .............................................................................. 30

Závěr.......................................................................................................................... 36 Použité informační zdroje ....................................................................................... 37 Seznam příloh ........................................................................................................... 38 Příloha č. 1: Ušákova publikační činnost........................................................... 38

7

Předmluva I přesto, že osobnost Jaroslava Ušáka je v českém hudebním světě tolik významná, dosud nebyla tématika jeho života a práce zpracována v podrobnější monografii, která by zmapovala jeho činnost a přínos české trombonové scéně. Pokusem a snad i částečnou rehabilitací by tedy mohla být předložená bakalářská práce.

8

Úvod Jaroslav Ušák patří bezesporu k zakladatelům české pozounové, respektive trombonové školy. Jeho životu a dílu je věnována i tato bakalářská práce. Cílem mé práce je seznámit čtenáře s uceleným Ušákovým životem ve všech jeho etapách, které ovlivnily jeho práci a životní postoje. Má práce má dvě části. Část teoretickou a praktickou. V teoretické části popisuji odkaz Jaroslava Ušáka. V první kapitole představuji počátky odborného hudebního vzdělávání v Brně, nejprve Janáčkovu varhanní školu a pozdější založení Konzervatoře v Brně. To proto, abych čtenáři poskytl ucelený vhled do historického pozadí, ve kterém Jaroslav Ušák působil. Další kapitola se již podrobněji věnuje životu J. Ušáka, který sehrál v hudebním světě hned tři zásadní a od sebe neodlučitelné role. V první fázi života vystupoval jako výkonný umělec – hráč na trombon, v pozdějších životních epochách přistoupil i k pedagogické praxi a k profesi hudebního vědce a spisovatele. Jeho osoba měla podstatný vliv na pozdější vývoj české trombonové školy, kterou popisují poslední kapitoly teoretické části. V praktické části této bakalářské práce nejprve představuji Ušákovo teoretické dílo, které nese název Pozoun. Dále se konkrétněji věnuji rozboru jeho instruktivní literatury pro trombon, baskřídlovku a tubu. Prezentuji několik názorných notových příkladů z Ušákovy Školy hry na pozoun 1. a 2. dílu. V celkovém součtu čítá Ušákova tvorba devět praktických škol, jak pro tenorový trombon, tak pro trombon altový, basový, baskřídlovku a tubu. Závěrem je důležité připomenout, že Ušák napsal Školu násobného staccata, trylků a školu se zaměřením na snižcovou vazbu. Doufám, že má práce bude přínosem, nejenom pro mne samotného, ale pro všechny hráče hrající na žesťové nástroje.

9

1.

Teoretická část

1.1

Počátky odborného hudebního vzdělávání v Brně Než přistoupím k představení osoby Jaroslava Ušáka, popíšu vznik a začátky

hudební výchovy a vzdělávání v Brně. To proto, abych poskytl alespoň malý historický exkurz, na jehož základě život a dílo J. Ušáka vznikalo a dále se rozvíjelo.

1.1.1 Janáčkova varhanická škola Začátky odborné hudební výchovy v městě Brně můžeme sledovat od poloviny 17. století, kdy byla roku 1648 při starobrněnském klášteře zřízena fundace hraběnky Thurn – Wallsassina, podle níž se klášter svatého Tomáše zavázal vydržovat vždy šest hochů na školní a hudební studium. Z těchto skromných začátků vyrostla jedna z nejkvalitnějších hudebně výchovných institucí na Moravě, kde hlavní výraznou osobností byl Pavel Křížkovský. Další hudební škola pro veřejnost v Brně vznikla v roce 1828. Zřídil ji a vyučoval na ni bývalý kapelník hraběte Haugwitze v Náměšti nad Oslavou, skladatel Gottfried (Bohuslav) Rieger (1764 – 1855). Teprve Leoš Janáček usiloval o zřízení odborné hudební školy v Brně a v roce 1881 zřídil varhanickou školu pro hudebníky profesionály a současně dal podnět ke vzniku školy pro amatéry při Besedě brněnské. Již brzy po svém vzniku se začala tato škola lišit od jiných odborných hudebních škol díky Janáčkovu osobitému a originálnímu pojetí, které vyplývalo z důrazu na moravskou hudební kulturu. Janáčkovi šlo rovněž o co nejtěsnější sepětí výuky s aktuální tvůrčí problematikou. Tato škola nebyla pouze varhanickou, ale Janáček chtěl, aby studenti dostali kvalitní teoretický základ a praktické principy nezbytné pro jejich profesionální dráhu. Janáček jako skladatel a ředitel varhanické školy změnil původní poslání této školy vychovávat varhaníky - na školu skladatelskou. Ta již po roce 1900 začala sklízet kvalitní ovoce – celá plejáda významných absolventů – skladatelů: např. J. Kunc (19031), J. Černík (1905), V. Petrželka (1908), J. Kvapil (1909), V. Kaprál a V. Ambros (1910), J. Blatný (1912), O. Chlubna (1915).

1

datum v závorce je rok absolutoria

10

Janáčkova varhanická škola tedy důstojně plnila úkol chybějící konzervatoře. Vychovala spoustu výborných hudebních osobností, které se staly základem pro vznik budoucí konzervatoře. Působením této Janáčkovy varhanické školy se hudební život značně pozvedl. Když se první světová válka blížila k závěru a rýsoval se vznik samostatného Československa, Janáček si byl vědom svítající naděje pro vytvoření odborného hudebního ústavu, tedy konzervatoře. Plány, které měl hluboce v srdci, se tedy mohly uskutečnit. Janáček věděl, že pokud jde o prosazení této instituce, je zapotřebí jednoty mezi brněnskými hudebními institucemi a jejich představiteli. Za značného úsilí tak vzniká od 1. září 1919 Konzervatoř v Brně.

1.1.2 Konzervatoř Brno – vznik dechového oddělení Konzervatoř v Brně se tedy stala po Praze druhou školou v Československé republice a podřídila se ministerskému vyučovacímu plánu. Konzervatoř se stala nástupcem Janáčkovy varhanické školy a převzala, znásobila její funkci. Janáčkovi žáci pokračovali v mnoha úkolech, které kdysi před moravskou hudbu postavil jejich učitel. Je pochopitelné, že státní konzervatoř v Brně umožnila rozšíření o další vyučovací předměty, které nebyly zastoupeny na varhanické škole. Rozšiřuje se výuka ve všech nástrojových oborech tj. smyčce, dechy a úplně nově se zřizuje dramatické oddělení. Roku 1919 se na Janáčkův návrh stává šéfem Národního divadla v Brně dirigent František Neumann (1874 – 1929), který do roku 1919 působil v cizině. Neumann zkvalitňuje operní orchestr angažováním českých hráčů působících v zahraničí. Téměř všichni, až na dvě výjimky, byli odchovanci pražské Konzervatoře. Tito členové operního orchestru přejali po zřízení brněnské Konzervatoře funkci pedagogů svých příslušných nástrojů a do výuky promítli své zkušenosti získané v zahraničních hudebních tělesech (ruských, německých, jihoslovanských atd.). Na tomto místě bych zmínil několik osobností, které přišli po první světové válce, jako mnou probíraný Jaroslav Ušák, z Ruska. Významnou osobností dechového oddělení byl hobojista Matěj Wagner (1876 – 1970), absolvent Královské hudební akademie v Mnichově. Byl členem významných orchestrů v Rusku a hrál pod světovými dirigenty. Jako vynikající hráč

11

a pedagog vychoval za dvacet osm let pedagogického působení na brněnské Konzervatoři čtyři generace hobojistů. K zakladatelům dechového oddělení brněnské Konzervatoře rovněž náležel flétnista Josef Bok (1890 – 1962). Byl i skladatelsky vzdělán (skladbu studoval u Vítězslava Nováka). Od roku 1913 působil v různých orchestrech v Rusku, od roku 1919 byl členem orchestru Zemského divadla v Brně a současně profesorem Konzervatoře, odkud byl roku 1940 povolán na Konzervatoř pražskou a roku 1948 byl jmenován profesorem Akademie múzických umění v Praze. Vychoval v Brně a později v Praze mnoho znamenitých flétnistů. Podobně jako Bok přišel po první světové válce z Ruska do Brna i první učitel hry na fagot Otto Weber (1893 – 1945). Po absolvování pražské Konzervatoře působil v Moskvě a Kyjevě. Roku 1919 se stal členem orchestru Zemského divadla v Brně a současně profesorem na Konzervatoři. Roku 1940 byl jmenován profesorem na pražské Konzervatoři, avšak po pěti letech jej zastihla tragická smrt v boji proti okupantům. Při vzniku brněnské Konzervatoře byla taky nově zřízena výuka hry na žesťové nástroje v oborech trubka, lesní roh, trombon a tuba. Prvním profesorem hry na trombon byl Jaroslav Kulhánek. Byl trombonistou orchestru Zemského divadla v Brně a vyučoval hru na svůj nástroj na hudební škole Filharmonického spolku Beseda Brněnská. Na konzervatoři působil od jejího vzniku do roku 1921. Oborem trombon, s detailním zaměřením na osobu pana profesora Jaroslava Ušáka, se ale budu detailně zabývat až v dalších kapitolách. Aby byly informace o odborném hudebním školství v městě Brně úplné, nesmím zapomenout zmínit vznik Janáčkovi akademie múzických umění. JAMU předcházela pražská pobočka AMU, která byla v roce 1948 nahrazena samostatnou vysokou školou – Janáčkovou akademií múzických umění, na níž byly převážně zastoupeny dřevěné dechové nástroje, z žesťů pak pouze lesní roh. Hlavní tíha vzdělávání v žesťových nástrojích spočívala i nadále v brněnské konzervatoři. Teprve po roce 1960 se na JAMU zavádí hra na trubku a trombon.

12

1.2

Život Jaroslava Ušáka V předchozí kapitole jsem seznámil čtenáře s minulostí hudebního vzdělávání

v Brně. To proto, že Ušák na konzervatoři působil bezmála 20 let a je dle mého soudu důležité vědět, co anticipovalo jeho příchod z Ruska do Brna. V této kapitole se budu věnovat Ušákovu životu, jeho předkům a lidem, na které Jaroslav Ušák přímo působil a zanechal v nich svou nesmazatelnou stopu.

1.2.1 Rodina a dětství Jaroslav Ušák se narodil 8. září 1891 v Praze jako nejstarší syn mistra rukavičkáře. Ušákovi předkové se živili jako formani a nevelký rod pocházel ze Slaného, ale už dědeček, který se živil bednařinou na svět přišel v Praze. O dědu Jaroslava Ušáka, Josefu Ušákovi, je známé, že sloužil několik roků u námořnictva. Této činnosti zanechal a vrátil se zpět k bednařině, které ale záhy taky nechal, a jeho dalším působištěm se stal sklad petroleje na Opavsku. V době, kdy měnil svoje povolání, narodil se mu syn, otec Jaroslava Ušáka. Práce ve skladišti a častý pobyt v chladných místech mělo za následek náchylnost k rodové nemoci sedacího nervu ischiasu a stalo se mu osudným. Ačkoliv to byl muž plný energie, brzy těmto potížím podlehl. Tím nastaly celé rodině zlé časy. Otci Jaroslava Ušáka bylo tehdy necelých šest let. V dopisech se o něm Jaroslav Ušák zmiňuje jako o nadprůměrném studentu, který měl za cíl stát se učitelem. Jak bylo již zmíněno, vyučil se nakonec rukavičkářem a díky jeho učňovským kresbám lze soudit, že malířské vlohy zdědil bratr Jaroslava Ušáka Ota po svém otci. Mimo Otu, který byl malíř, měl Jaroslav ještě další dva sourozence. Po skončení studií se otec Ušáka vydal na vandr přes Olomouc a Brno do Itálie, krátce po té se však vrátil do Čech. V Praze pak pracoval v dílnách pana Francla, kde se brzy stal mistrem mladých učňů. Sám Ušák o něm píše, že měl neobyčejný smysl pro počty, který mu hodně pomohl k jeho růstu do funkce obchodníka. Zajímavé je také to, že ještě po příchodu do Prahy neuměl česky, přestože se k Čechům hrdě hlásil. Příčina tohoto ale není nijak složitá, protože se ve školách i v jeho zaměstnání doposud mluvilo pouze německy. Česky se naučil až ve vlasteneckých spolcích, Sokolu a posléze od svých synů, kteří se již učili jazyku českému.

13

1.2.2 Ušákovo studium Jak jsem již zmínil, Jaroslav Ušák se narodil v Praze, přesněji na Novém Městě Pražském v ulici Klimentská a jeho křest proběhl v kostele sv. Petra. Mezi lety 1902-1906 navštěvoval reálku, ale o svých studiích zde se moc pochvalně nezmiňuje. Zato už tehdy se u Ušáka začala projevovat vášeň k hudebním nástrojům. Během studia na reálné škole navštěvoval jeden rok hodiny houslí u pana učitele Maliny, který sice svému pilnému žáku doporučoval konzervatoř, otec však nebyl této myšlence nakloněn. Na tomto místě bych rád citoval Ušákův dopis z 15. července 1960, který byl adresován řediteli brněnské konzervatoře Janu Kuncovi. V něm Ušák komentuje, co mu tehdy řekl jeho otec, který byl tou dobou již zámožný obchodník „Co s muzikou, aby pak vybíral v hospodě na talíř...“ „A pak, jaké pak dlouhé učení, 6 let!, on to také neměl a to dětem dávat nebude. (…) A dopadlo to tak, že tentokrát rozhodla matka: když tak pořád hraju, že by se to mohlo zkusit s tou konservatoří, neboť vlivem společenských styků měla poněkud jiné názory na budoucnost absolventa konservatoře.“ Zprvu byl po přijímacím řízení Ušák přijat na hoboj. „S tím jsem přišel domů, že mým nástrojem je hoboj, který vypadá jako fajfka.“ Nakonec ale byl na podzim roku 1906 přijat do pozounové třídy, kterou vedl Josef Hilmer. Konzervatoř absolvoval s výbornými výsledky již po pěti letech, namísto klasických šesti a dostal dokonce čestnou cenu: 2 nové nástroje ze Schubertovy nadace. Během studia docházel též na hodiny kompozice k profesoru Steckerovi a profesoru Kličkovi. U Josefa Hilmera se taky, jako s vedlejším nástrojem, seznámil s barytonem a tubou. Po jednoleté službě u vojska v letech 1911 a 1912 studoval kompozici na mistrovské škole u slavného profesora Vítězslava Nováka. Začátkem roku 1913 byl povolán na vojenské cvičení do Haliče a hned nato v létě téhož roku dostal angažmá jako druhý trombonista v letním symfonickém orchestru v Budapešti. Jelikož se jednalo o zaměstnání na dobu přesně určenou, odešel odtud jako bastrombonista do Svobodného divadla v Moskvě. Po roce 1918 působil v orchestru operety Zon, opery Ziminovy a jako 3. trombonista Gosudarstvenego divadla. V Rusku strávil dlouhých 8 let života. Jenže už tehdy byly sociální poměry Ruska velice špatné, zemi soužil hlad, nemoci i revoluce. Zpět do vlasti se vrátil v prosinci roku 1920 a již 15. března 1921 nastoupil na místo třetího trombonisty s povinností trombonu druhého do Zemského divadla 14

v Brně. Zároveň s tímto byl na podzim přijat jako smluvní profesor trombonu na brněnskou konzervatoř, kde se uvolnilo místo po Jaroslavu Kulhánkovi. A tak začala plodná léta jeho života. Seznámil se s hudebním skladatelem, pedagogem a zakladatelem brněnské konzervatoře Leošem Janáčkem, založil žesťový kvintet, který přímo ovlivnil samotného Janáčka při kompozici Capriccia. Zavedl také povinné studium altového trombonu a baskřídlovky jako vedlejších nástrojů. V letech 1926-1930 studoval hudební vědu u prof. Vladimíra Helferta. U něj se věnoval hlavně akustice a zabýval se též stavbou hudebních nástrojů. V tomto období Ušák jako hudební publicista píše řadu odborných článků, např. O dechových nástrojích (Hudební rozhledy II. 1925/1926), Pokus o nové roztřídění hudebních nástrojů (Hudební rozhledy III. 1926/1927), v roce 1929 spolupracuje na heslech o retních nástrojích v Pazdírkově hudebním slovníku naučném, Hudební archív (Hudební věstník XXVIII. 1935), Podstata tónu retních nástrojů (Hudební věstník XXIX. 1936), K otázce starých varhan (Hudební věstník XXXVII. 1944), Brněnské varhany Jana Výmoly z roku 1767 (Musicologie, Praha-Brno, 1938). Byl zapsán i na studium arabštiny, aby lépe poznal nástroje orientu. V roce 1925 začal svou velkolepou práci o dějinách pozounu. Spolupracoval také se Zemským muzeem v Brně na sbírkách hudebních nástrojů. Z tohoto období pochází i jeho návrhy na stavbu hudebních nástrojů, které vyrobil společně s nástrojaři ve firmě Josef Lídl Brno. Bastrombon byl postaven v roce 1930, basová trumpeta kolem roku 1940 a sólový tenorový trombon v roce 1946. Zálibu našel i ve hře na violu, kterou studoval v Brně u Jana Křenovského a Václava Noppa. V roce 1938 Ušák na základě konkurzu získal místo pedagoga trombonu na konzervatoři v Praze, ale z osobních důvodů odstoupil (rozvod se ženou s ruským původem). Hrál tehdy tři Capriccia pro sólový trombon. Na druhém místě skončil Jaroslav Vítek, 1. trombonista Národního divadla, a třetí byl Jaroslav Šimsa, druhý trombonista Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Na naléhání svých přátel flétnisty Josefa Boka a fagotisty Otto Webera nakonec místo přijal a 30. srpna 1940 nastoupil na místo řádného kantora na pražskou konzervatoř. Pořídil si byt v Hostivicích u Prahy a znovu se oženil. Osud jeho dvou nevlastních synů a manželky které s sebou přivedl, po první světové válce z matičky Rusi, se mi bohužel již vypátrat nepodařilo. Za zmínku stojí to, že se otec Ušákových nevlastních synů jmenoval Francesco Capponi, působil jako houslista orchestru velkého divadla

15

v Moskvě, kde Ušák působil jako trombonista. Právě tam se seznámil s jeho manželkou, kterou si posléze vzal za ženu. V Brně pak syn František Caponni vystudoval obor lesní roh a Vladislav obor trombon. Jelikož byl Vladislav na otce více citově upjat, užíval z úcty k otci také jeho příjmení Vladislav Ušák - Capponi. Po příchodu do Prahy začal Ušák budovat další třídu trombonu, stavěl hlavně na svých zkušenostech orchestrálního hráče, pedagoga, hudebního vědce a organologa s již rozsáhlejší kompoziční praxí. Někdy v začátcích druhé světové války vyšla jeho dvoudílná Škola hry pro snižcový pozoun (L. Hnyk Hradec Králové)2, která je bez pochyby první, tzv. moderní českou školou pro tento nástroj. Velkou výhodou Ušáka bylo to, že mohl od roku 1951 studovat hru na trombon na HAMU, kde pak působil až do roku 1958 jako první externí pedagog tohoto nástroje. Z Ušákových žáků jmenuji alespoň ty nejvýznamnější. V Brně to byl Josef Smékal, Ušákův nástupce na brněnské konzervatoři a zároveň první pozounista Zemského divadla v Brně. V Praze například Josef Stádník, sólopozounista orchestru FOK a orchestru Smetanova divadla, pozdější profesor Pražské konzervatoře. Dále sólotrombonista orchestru SOČR Zdeněk Pulec anebo Miloslav Hejda. O těchto všech se zmiňuji v další kapitole.

1.2.3 Ušákova pedagogická činnost Profesor Jaroslav Ušák byl zakladatelem novodobé české trombonové školy, která začala vznikat rozpadem Rakousko - Uherské monarchie po roce 1918 a která nikdy neztratila krok se světovým vývojem. Ověřit si to lze nejen v jeho pozounových školách, ale i v celé řadě etud a cvičení, které Ušák napsal. Roku 1956 odchází profesor Jaroslav Ušák do důchodu. Na tomto místě bych chtěl zmínit ty výraznější z Ušákových absolventů. V Brně to byli Melichar Boček, Vladimír Ušák – Capponi, Rafael Jedlička, Oldřich Menšík, František Hudec, Josef Smékal, Jan Zalubil, Stanislav Daněk, Robert Kühnel a František Svoboda. V Praze zase Rudolf Plachý, Vladimír Petrželka, František Kurzweil, Václav Jandečka, Jiří Coňk, Josef Votava, Josef Kočárek, Miroslav Skočdopole, Zdeněk Lébl, Ladislav Pikart, Otto Zavřel, Karel Biňovec a Jiří Roudnický.

2

u tohoto a dalších vydání není uveden rok publikování

16

Vraťme se ale ještě na chvíli zpět k Ušákovu životu. Jeho činnost jako umělce byla velmi bohatá a všestranná. S jeho pedagogickou praxí souvisí řada didaktických prací. Vznikla Lidová škola pro basovou tubu a ventilový basový pozoun (vydal J. Stožický, Brno), Škola pro snižcový pozoun I. a II. (I. vydání Hnyk, Hradec Králové, II. Vydání SNKLHU, 1957), 9 kontrapunktických melodií pro tenorový a basový pozoun (vydal Pazdírek, Brno), dále 22 Caprices-Etudes (vydáno tamtéž), 25 virtuózních etud (vydal SNKLHU, 1953), Škola pozounové techniky (vydalo SHV Praha, I. díl 1967), Škola pozounové virtuozity (rukopis). Pro potřeby výuky sólového nástroje vydal celou řadu skladeb pro pozoun a klavír. Z komorní hry zmiňme pozounová tria a kvarteta. Jak již bylo zmíněno, zasáhl Ušák také do konstrukce nových nástrojů. Mimo stavbu nástrojů žesťových prokázal své schopnosti při základním uspořádání nástrojové sbírky hudebního archivu Moravského zemského muzea. Rekonstruoval čtyři portativy (z Lexovic, Brna, Orlických hor a Kolína). Vrcholem této práce bylo znovuzřízení varhan Výmolových (Vémolových) z kostela Máří Magdalény v Brně a jejich vestavění do síně Hudebního archívu města Brna. Po skončení druhé světové války napsal Ušák ještě dvě teoretické práce o pozounu. Obě tato díla zůstala bohužel jen v rukopisu. První z děl nese název „Pozoun“ a je věnováno především historii nástroje. Druhý a třetí rukopis stejného názvu z roku 1947 jsou již spíše metodikou. Ušák měl pouze jednoho vlastního syna. Nyní bych rád citoval několik vět z Ušákova rukopisu Můj život. „10. 3. 1949 narodila se mi pozdní ratolístka, můj Jaroušek. Zhodnotil jsem vše a stanovil jsem si tuto zásadní směrnici a pořadí: 1) sám život; tj. rodina, dožít co nejdéle, pro kluka svého, 2) obstarávat co nejvyšší příjem, tj. co nejúspěšněji učit, 3) dokončit své rozdělané životní práce kantora a vědce, 4) protože i tak je toho velmi mnoho v mých letech: nechat stranou veřejnou působnost.“ Profesor Jaroslav Ušák zemřel 25. května 1965 na rakovinu žaludku a jeho tělo je pochováno na hřbitově v Hořovicích.

17

1.3

Pokračování Ušákovy školy v Brně J. Smékal, F. Putna, L. Klučar Za velmi důležité považuji popsat výuku trombonu jak na brněnské

konzervatoři, tak později na pražské, kam Ušák v roce 1940 odešel.

1.3.1 Josef Smékal Nástupcem profesora Jaroslava Ušáka se stal na brněnské konzervatoři Josef Smékal. Byl to trombonista a pedagog, který celá svá aktivní léta působil v Brně. Narodil se 28. července 1907 v Broumově v rodině rolníka Antonína Smékala. Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval Josef Smékal v Brně. Ještě před vstupem na konzervatoř se přihlásil dobrovolně k vojsku, kde byl v letech 1926 – 1928 elévem vojenské hudby. Poté vstoupil na hudební a dramatickou konzervatoř v Brně, kde studoval hru na trombon u prof. Jaroslava Ušáka. Konzervatoř absolvoval v roce 1934 a ihned po jejím absolvování byl přijat do orchestru tehdejšího Zemského divadla v Brně, kde působil do roku 1942 jako první trombonista. Od roku 1937 byl Josef Smékal učitelem trombonu na hudební škole při Filharmonické besedě v Brně. V letech 1937 – 1938 navštěvoval též jako mimořádný posluchač přednášky a semináře na brněnské filozofické fakultě. Když odešel Ušák v roce 1940 na konzervatoř do Prahy, převzal Josef Smékal brněnskou trombonovou třídu. Nejdříve byl výpomocným externím učitelem a od roku 1944 smluvním učitelem. V roce 1942 se snažil přejít na konzervatoř do Prahy. Apeloval na to, aby mu byla umožněna pedagogická spolupráce s prof. Jaroslavem Ušákem, zvláště při vydávání společné pedagogické literatury. Tato žádost byla však výnosem Ministerstva školství zamítnuta a opodstatněna tím, že na konzervatoři v Praze učí řádně na celý úvazek a s velkým úspěchem prof. Jaroslav Ušák, který celý úvazek pokryje a nejsou tudíž hodiny, které by mohly být svěřeny jinému pedagogovi. Josef Smékal tedy pokračoval ve své pedagogické činnosti v Brně a od 1. října 1946 byl ministrem školství Dr. Zdeňkem Nejedlým jmenován řádným profesorem trombonu na konzervatoři v Brně. Profesor Josef Smékal se živě zajímal o konstrukci trombonu. Často navštěvoval továrnu na hudební nástroje v Kraslicích, kde sledoval výrobu tohoto

18

nástroje. Vyrobené kusy pak zkoušel a odborně posuzoval. Jeho spolupráce s továrnou Amati Kraslice trvala dlouhou řadu let. Josef Smékal působil též jako výkonný interpret. Sólově účinkoval v rozhlase, vypomáhal v symfonických a divadelních orchestrech. Byl též vedoucím Brněnských pozounérů, se kterými účinkoval při různých příležitostech. V roce 1961 byl na Janáčkově akademii múzických umění zaveden obor hra na trombon. Prof. Josef Smékal se stal jeho prvním odborným asistentem na této škole. Ve své pedagogické praxi důsledně vycházel z francouzské trombonové školy. Své znalosti prohluboval studijními cestami do Belgie, Anglie a hlavně Francie. Při svém prvním pobytu v Paříži v době od června do srpna roku 1948 navštívil továrny na hudební nástroje a rozšířil si své znalosti o francouzskou trombonovou literaturu. Od té doby se datují Smékalovy styky s Národní konzervatoří hudby v Paříži a hlavně s profesorem trombonu André Lafosem. Právě s ním se v průběhu dalších let několikrát setkal, vyměnil odbornou literaturu a hlavně cenné pedagogické zkušenosti. Profesor Smékal uplatňoval francouzský styl hry na trombon, který se vyznačuje nátiskovou lehkostí, pružností a muzikálností, stavbou klenutých frází založených na dechu. To je oproti německému statickému způsobu hry styl velmi progresivní. Josef Smékal též napsal několik odborných příležitostných článků, například článek „K dějinám tuby“. Přispíval pravidelně také do časopisu pařížské konzervatoře „Le Conservatoire“ zprávami o hudebním životě v Československu. Největší pedagogicko – instruktivní význam má jeho práce „Soustava sledů poloh pro snižcový pozoun“. Je to soubor diagramů, znázorňujících sledy poloh užitých v určité stupnici nebo akordu. Sbírka obsahuje diagramy stupnic durových, mollových, celotónových, diagramy kvintakordů durových, mollových a zvětšených a také septakordů dominantních a zmenšených. Jak je uvedeno v úvodu Smékalovy práce, má sloužit jako doplněk ke každé škole na tenorový snižcový trombon. Profesor Josef Smékal vychoval celou řadu trombonistů, z nichž mnozí působili v profesionálních orchestrech na Moravě, někteří se uplatnili též jako pedagogové. Mezi nejlepší jeho žáky patří například Karel Vichta, Jaroslav Duba, 19

Jaroslav Zouhar či Vladimír Pfeffer, kteří působili v orchestru státního, později Janáčkova divadla v Brně, nebo Zdeněk Burian, Lubomír Klučar, Josef Wenzl. Tito působili v Brněnské filharmonii. Za zmínku také stojí Stanislav Veselý, 1. trombonista orchestru Gustava Broma, stejně tak další vynikající trombonista, jenž svého času působil v orchestru Studio Brno Theodor Zawicki. Jako pedagog se uplatnil například Jiří Fintes na konzervatoři v Brně a na Lidové škole umění Jaroslava Kvapila. Na brněnské konzervatoři dále působili po smrti Josefa Smékala na zkrácený úvazek Jaroslav Duba a Karel Vichta. Po smrti prof. Josefa Smékala v roce 1965 byl pověřen vedením trombonové třídy na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jeho jediný absolvent na JAMU Lubomír Klučar. Na konzervatoři se externě ujali výuky též jeho tři žáci, které jsem již zmiňoval. Byli jimi Jaroslav Duba, Karel Vichta a Jiří Fintes.

1.3.2 František Putna Po úspěšném vykonání konkurzního řízení nastoupil na místo učitele trombonu na státní konzervatoři v Brně od 1. září 1966 další člen orchestru Janáčkovy opery v Brně a žák prof. Smékala, František Putna. Narodil se 9. prosince v Miechově v bývalém Ruském Polsku, kde v té době přechodně bydleli jeho rodiče. Po 1. světové válce byl jeho otec jako státní zaměstnanec často překládán a rodina žila postupně v Opavě, Kroměříži, Hodoníně a Brně. František Putna studoval učitelský ústav v Brně, který ukončil maturitní zkouškou v roce 1935. Poté působil až do roku 1945 jako odborný učitel obecné a měšťanské školy v Brně. Během této doby začal studovat trombon u profesora Jaroslava Ušáka na konzervatoři v Brně formou studia při zaměstnání. Konzervatoř absolvoval v roce 1943 již u prof. Josefa Smékala. Všestranné vzdělání Františka Putny je patrno také z toho, že v letech 1940 – 1941 absolvoval kurz pro učitele měšťanských škol z matematiky, fyziky, chemie a biologie. Studoval též němčinu. V roce 1947 složil doplňovací maturitu na Reálném gymnasiu v Brně z jazyků a politické výchovy.

20

Ihned po válce úspěšně vykonal konkurz do Státního divadla v Brně, kde působil dlouhá léta jako druhý trombonista operního orchestru. Učil též externě na Lidové škole umění v Ivančicích. Na základě konkurzu v roce 1966 byla Františku Putnovi svěřena výuka hry trombonu na Státní konzervatoři v Brně, kde působil až do své smrti v roce 1980. Během svého pedagogického působení se živě zajímal o metodiku, dějiny a literaturu svého nástroje. Z této činnosti vznikly dvě teoretické práce vydané Sdružením rodičů a přátel Brněnské konzervatoře. Skutečnost, že nebyla dosud k dispozici pro širší okruh zájemců metodika hry na trombon, přiměla prof. Putnu k jejímu vydání. Má název Pozoun a je určena pro výuku na konzervatořích. Má též sloužit jako pomůcka učitelům na lidových školách umění. Autor v ní cituje poznatky profesora pařížské konzervatoře Andrého Lafose a jiných pedagogů, zvláště pak prof. Jaroslava Ušáka, z jehož metodiky přímo vychází. Pan profesor František Putna působil na brněnské konzervatoři třináct let. Za tuto dobu vychoval řadu absolventů. O těch nejvýznamnějších, kteří působili či působí jako aktivní hudebníci, bych se zmínil alespoň jménem. Byl to např. František Vitha, bývalý bastrombonista Brněnské filharmonie, též vyučoval několik let na konzervatoři v Brně. Dalším významným brněnským trombonistou byl Pavel Göpfert, který byl dlouhá léta angažován jako 1. trombonista v operním orchestru Janáčkova divadla v Brně a v orchestru Gustava Broma. Přitom až do roku 2008 taktéž vyučoval na brněnské konzervatoři. Mezi další významné absolventy z Putnovi třídy patří například Miloš Ziegler, 1. trombonista bývalého orchestru zpěvohry Národního divadla v Brně. Ten roku 2004 přešel pod Městské divadlo Brno. Dalšími neopomenutelnými jsou Lubomír Duba, Dalibor Mašek a Ivo Navrátil. Tři poslední jmenovaní působí jako trombonisté orchestru Janáčkova divadla v Brně. Ivo Navrátil navíc dlouhá léta působí jako vyučující hry na trombon na brněnské konzervatoři.

1.3.3 Lubomír Klučar Josef Smékal a František Putna byli přímými pokračovateli školy, jež v Brně započal Jaroslav Ušák. Za velmi podstatné považuji zmínit ještě jednoho významného brněnského trombonistu a pedagoga. Nestudoval sice u prof. Ušáka, nýbrž u Josefa Smékala, ale Ušákův odkaz se snažil s největším možným zápalem předat dál, a to se mu taky stalo osudným. Jmenoval se Lubomír Klučar.

21

Lubomír Klučar se narodil v roce 1935 v Rájci nad Svitavou, kde začal navštěvovat obecnou školu. Po jejím ukončení byl přijat na klasické gymnasium J. Kudely v Brně, kde složil roku 1953 maturitní zkoušku. Po úspěšně vykonaných přijímacích zkouškách byl přijat do trombonové třídy prof. Josefa Smékala na Státní konzervatoř v Brně. Poslední ročník studoval při zaměstnání, neboť nastoupil své první angažmá jako trombonista Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V roce 1959 zakončil Klučar své studium na konzervatoři absolventským koncertem, kde hrál za klavírního doprovodu profesorky konzervatoře Věry Lejskové Koncert pro trombon Axela Jorgensena. Na podzim roku 1960 odešel z Českých Budějovic do zpěvoherního orchestru Státního divadla v Brně. Zde mu bylo nabídnuto místo trombonisty. V roce 1961 byla na hudební katedře Janáčkovi akademie múzických umění v Brně zahájena výuka hry na trombon a Lubomír Klučar se stal jejím prvním posluchačem. Po celou dobu studia prospíval Klučar s vynikajícími výsledky. Jeho výrazné interpretační umění a jeho nástrojová vyspělost je zřejmá i z programů jeho absolventských koncertů. Na prvním koncertě hrál Sonátu Antonia Vivaldiho, Koncert Henriho Tomasiho a Sonátu Paula Hindemitha. Na druhém koncertě zaznělo Zimní koncertino od Daria Milhauda, Balada Franka Martina a Chorál, kadence a fugato Henriho Dutilleuxe. Takový program vyžaduje pro svou technickou a fyzickou náročnost vysoké nástrojové mistrovství. V roce 1963 přijal L. Klučar na dva roky místo prvního trombonisty v orchestru Československého rozhlasu v Brně. V dosavadních svých angažmá získal důkladnou orchestrální praxi a v roce 1965 byl na základě konkurzního řízení přijat do orchestru Státní filharmonie Brno, kde jako 1. trombonista vykonával funkci zástupce vedoucího trombonové skupiny. V této umělecké instituci plně rozvinul svůj pronikavý interpretační talent. Pro své výjimečné schopnosti byl v roce 1965 po smrti prof. Josefa Smékala jmenován externím pedagogem a od roku 1978 odborným asistentem Janáčkovi akademie múzických umění v Brně. Byl typem vysokoškolského pedagoga, který využil každé příležitosti ke studiu a získávání nových poznatků o svém nástroji. Lubomír Klučar zemřel náhle v listopadu roku 1981 ve věku nedožitých 46 let. Jeho žáky na JAMU jsou; Jan Přehnal, Josef Wenzl, František Vitha, Jiří Vydra. 22

Všichni kromě J. Vydry (ten je členem SFB doposud) jsou jejími bývalými členy. Dále je to Miloš Balcařík, člen Moravské filharmonie Olomouc, a bývalí členové orchestru Janáčkovi opery Brno Pavel Göpfert, Jaroslav Zouhar a současní členové Lubomír Duba a Dalibor Mašek. V Praze v orchestru Národního divadla působí František Feigl. Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě působí Klučarův absolvent Vladislav Maceček.

23

1.4

Pokračování Ušákovy školy v Praze - M. Hejda, J. Stádník, Z. Pulec Za velmi důležité též považuji popsat práci žáků, kteří se zasloužili po

Ušákově odchodu o další vývoj hry na trombon v Praze. První, kterého zmiňuji, je Miloslav Hejda.

1.4.1 Miloslav Hejda Miloslav Hejda byl přijat na Pražskou konzervatoř nejprve jako hráč kontrabasu do třídy profesora Oldřicha Šorejse. Z důvodu přehrání ruky musel bohužel kontrabasu zanechat. V té době se ale naštěstí setkal s Jaroslavem Ušákem, který jeho nadání a cit pro hudbu rozvinul jiným směrem, než Hejda původně plánoval. Neuplynul ani rok a Hejda podruhé úspěšně složil přijímací zkoušky na stejnou konzervatoř, tentokrát na trombon. Bez nadsázky lze tvrdit, že setkání Ušáka s Hejdou bylo více než osudové. Ušák vyučoval Hejdu od září 1946 do června 1951. Jako absolventskou skladbu hrál Hejda koncert pro bastrombon a orchestr od Jožky Matěje. Zdeněk Pulec, kterému bylo v té době 15 let, jej líčí jako mohutného nápadného muže, který zahrál tuto skladbu naprosto dokonale. Ještě při studiích se Hejda zúčastnil soutěže československých konzervatoří, kde získal titul laureáta soutěže. Po absolutoriu v roce 1951 pokračoval dále pod vedením profesora Ušáka na Akademii múzických umění v Praze (1951-1955). V roce 1953 se zúčastnil světového festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti kde se umístil na třetím místě. Svoje první pedagogické zkušenosti získal na Lidové škole umění v Žatci. V letech 1951-1955 působil v orchestru Československého státního souboru písní a tanců a poté v AUSu (Armádním uměleckém souboru, 1954-1956). Po ukončení svých studií na AMU začal učit na Pražské konzervatoři tubu. Dále úspěšně vykonal konkurz na místo bastrombonisty s povinností tuby do České filharmonie, kam posléze v zimě roku 1956 nastoupil. Hejda byl jeden z prvních členů ČF, kteří měli vystudovanou konzervatoř i akademii. Jak jsem již zmínil, po Ušákově odchodu do penze v roce 1958 přebral Hejda trombonovou třídu na konzervatoři a brzy nato se stal i externím vyučujícím na HAMU. Své první studenty tubisty ještě nějakou dobu učil, ale později přece jen svou tubovou třídu předal do rukou Václava Hozy. Nejlepší vizitkou Hejdovi pedagogické práce jsou jeho žáci. Zmiňuji nejprve ty, kteří získali uznání a ocenění na různých soutěžích. Jako první a taky nejvíc

24

zazářil Zdeněk Pulec, poslední žák Ušákovy trombonové třídy, jenž studiem na akademii procházel pod vedením Hejdy. V roce 1962, se poprvé zařadil trombon mezi nástroje soutěže Pražské jaro a Pulec se stal prvním absolutním vítězem tohoto významného klání na poli hudby. O tři roky později, v roce 1965, získal na mezinárodní soutěži v Mnichově 2. cenu. Historicky druhá soutěž Pražského jara v oboru trombon se konala v roce 1974. První cenu zde získal Gabriel Madas, o třetí se podělili Antonín Merhaut s Jaroslavem Tachovským. V roce 1978 si třetí místo opět rozdělili Tachovský s Merhautem. Rok 1982 byl pro Hejdovy žáky velmi plodný. Druhou cenu tentokrát získal Stanislav Brada, na třetím se umístili Jiří Přibyl a Jan Votava. V roce 1987 obsadil první místo na Pražském jaru Jiří Novotný. Mezi velmi úspěšné žáky Miloslava Hejdy patří také jeden z jeho posledních studentů, Robert Kozánek, současný 1. trombonista České filharmonie, finalista Pražského jara v roce 1997, laureát mezinárodní soutěže v Ženevě, která se konala hned po Pražském jaru a v současné době nejúspěšnější český trombonista. Dobré výsledky se však neodráží nutně jenom v soutěžích, pro hudebníka je velmi důležité jeho uplatnění ve svém oboru. Ať už se bavíme o působení v orchestru nebo na hudební škole. Zajímavostí zůstává, že v podstatě všichni Hejdovi žáci zaplnili

místa

v

renomovaných

orchestrech

v české

republice.

Například

trombónovou sekci České filharmonie tvoří až na jednoho jeho žáci. Jsou jimi Břetislav Kotrba, Robert Kozánek, nově Lukáš Moťka a před ním taky žák Hejdy Jiří Odcházel, Jaroslav Tachovský, Jiří Sušický, a Karel Kučera. V orchestru hlavního města Prahy FOK jsou Jiří Novotný, Václav Ferebauer, Julius Nečásek, Stanislav Penk, Antonín Keller. Před Stanislavem Penkem v orchestru působil též odchovanec Hejdy Jan Hynčica. V Symfonickém orchestru Českého rozhlasu působí Karel Kohout, Aleš Vopelka, Petr Fríd. V orchestru Národního divadla hrají Jan Votava, Jiří Sailer, Antonín Merhaut, Miroslav Kopta. Ve Státní opeře Praha je to pak Stanislav Brada, Jiří Přibyl a Václav Kotek. Mezi žáky, kteří působí za hranicemi, patří např. Gabriel Madas (Rakousko), Pavel Kurz (Švýcarsko) a další. Věnujme se nyní těm, kteří Hejdův a tím pádem i Ušákův pedagogický odkaz přenášejí na dnešní generaci trombonistů. Na HAMU je to již zmiňovaný nedávno zesnulý prof. Zdeněk Pulec a Jiří Sušický. Dále Josef Šimek, nástupce Hejdův na Pražské konzervatoři, později Václav Ferebauer který též vyučuje na pražské konzervatoři.

25

1.4.2 Josef Stádník Dalším absolventem profesora Ušáka, který po boku Hejdy vyučoval na Pražské konzervatoři, byl Josef Stádník. Narodil se v roce 1921 v Hluboké nad Vltavou. Jako dítě hrál na housle, v letech 1936-1938 studoval na Vojenské hudební škole baskřídlovku a violu. Pražskou konzervatoř absolvoval u Jaroslava Ušáka. V letech 1943 - 44 působil jako první trombonista orchestru FOK a od roku 1948 pak působil jako první trombonista v orchestru Národního divadla v Praze. Významným jeho počinem bylo nahrání koncertu N. R. Korsakova pro trombon a dechový orchestr v českém rozhlase. Na pražskou konzervatoř se dostal na přelomu 50. a 60. let minulého století. Nejprve jako externí a později jako interní profesor hry na trombon. Jako hráč na trombon byl typ prvního hráče a stejné nároky měl i na své žáky. Mezi jeho žáky patří např. František Feigl, člen Státní opery v Praze, Miroslav Polák, bývalý 1. trombonista Symfonického orchestru v Teplicích a v současnosti učitel trombonu na teplické konzervatoři. Josef Stádník zemřel v roce 1991 v Praze.

1.4.3 Zdeněk Pulec Zdeněk Pulec se narodil 8. září 1936 v Praze. Pocházel z muzikantské rodiny známého pražského hudebníka Josefa Pulce, který byl svého času členem orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle a později orchestru R. A. Dvorského a Jaroslava Maliny, kde hrál na klarinet, saxofon, housle a okarinu. Pulec začínal hrou na housle, a to už v sedmi letech. Později začal hrát i na klavír. Důležitým mezníkem jeho vývoje bylo členství v Kühnově dětském souboru, kde získal cenné poznatky o intonaci, dechu a samozřejmě zpěvu. To mělo vliv na budoucí hru na trombon. K trombonu se dostal opět prostřednictvím svého otce, který mezi svými přáteli Karlem Vackem a Václavem Bláhou zjišťoval, který nástroj by synovi nejlépe seděl. Po konzultacích u profesora Šimsi se ukázalo, že tato volba byla správná. Na trombon se Pulec začal učit v roce 1951, bylo to asi čtyři měsíce před přijímacími zkouškami na konzervatoř. Ty pak úspěšně složil a byl přijat i do klavírní třídy. Hře na trombon se začal učit ve třídě profesora Jaroslava Ušáka v roce 1951. Tehdy mu bylo 15 let. V roce 1955 jako žák čtvrtého ročníku získal na soutěži Mezinárodního festivalu mládeže ve Varšavě první cenu, zlatou medaili. Po absolutoriu na konzervatoři roku 1956, kde hrál ve velkém sále Rudolfina druhý Koncert Josefa Matěje pro trombon a orchestr za doprovodu orchestru FOK s dirigentem Václavem Smetáčkem, pokračoval ve svých studiích na AMU rovněž u

26

profesora Ušáka a po jeho odchodu do penze u Hejdy. Během jeho studií na AMU byl přijat na místo sólotrombonisty do stálého angažmá Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V březnu roku 1967 přijal dvouleté angažmá v Hamburské státní opeře a Filharmonii, kde byl v té době šéfdirigentem Wolfgang Sawalisch. Pro Pulce to byla obrovská zkušenost a získal zde spoustu cenných informací. Již v létě prvního roku účinkování, navštívil Pulec Kanadu a USA. V letech 1975 a 1976 byl také členem festivalového orchestru v Bayreuthu. V roce 1957 zaznamenal Pulec další úspěch, a to na mezinárodním festivalu v Moskvě. V roce 1958 se zúčastnil mezinárodní soutěže, kde sice žádnou cenu nezískal, ale o to byl bohatší o zkušenosti, které zúročil již roku 1962 na Pražském jaru. Tehdy se stal absolutním vítězem. O tři roky později, v roce 1965, získal Pulec na mezinárodní soutěži v Mnichově, kterou každoročně pořádaly rozhlasové stanice NSR, druhou cenu. Mezi další úspěchy patří i dosažení třetího místa v roce 1979, kterou získalo České žesťové kvinteto na soutěži Maurice Andrého v Paříži. Zdeněk Pulec patří také mezi první pozounisty, kteří nahráli pozounovou literaturu na gramofonové desky. Nahrál více než dvacet titulů do Českého rozhlasu. Na gramodesky natočil Koncert pro trombon a orchestr Josefa Matěje, jeho Sonátu pro trombon, dvanáct smyčců a klavír. Dále pak od téhož skladatele natočil Trojkoncert pro trubku, lesní roh a pozoun. Jeho spoluhráči byli Miroslav Kejmar a hornista Miloš Petr. S Miroslavem Kejmarem spolupracoval také na nahrávce Koncerty pro žesťové nástroje, kde za doprovodu komorního orchestru za řízení dirigenta Františka Vajnara natočil Pulec pozounové koncerty vídeňských autorů. Koncert Es-dur Georga Christopha Wagenseila a koncert B-dur pro altový trombon Johanna Georga Atbrechsbergra. Další album supraphonu je už zcela věnováno sólistickým produkcím Zdeňka Pulce. Nese název Trombone recital a je zastoupeno skladbami autorů, jako byli např. Michael Haydn, Antonio Vivaldi, Benedetto Marcello a další. Pulcova pedagogická práce začala už v 70. letech minulého století. Vyučoval na Pražské konzervatoři a později v roce 1993 začal vyučovat na HAMU jako druhý profesor trombonu po boku Miloslava Hejdy. V roce 1992 byl jmenován docentem a později v roce 1997 profesorem hry na trombon. Smrt zastihla Zdeňka Pulce v roce 2010. Mezi jeho žáky patří např. Pavel Čermák, Jiří Nauš, Aleš Vopelka (SOČR), Jiří Břicháč a Lukáš Čermák (Státní opera Praha), Rostislav Jambor (ÚHAČR), Vít Kořínek (Hudba hradní stráže a policie ČR) a další. 27

2.

Praktická část

2.1

Didaktická díla teoretická a instrumentální – rozbor 2.1.1 Teoretické práce Nejobsáhlejší didaktické dílo prof. Jaroslava Ušáka nese název POZOUN.

Má tři díly. Díl 1. obsahuje: Rozbor hry nástroje Stručný popis nástroje Krátké předvedení nástroje Postoj při hře Úprava rtů, zubů a lícních svalů Dýchání Držení nástroje, držení snižce a povšechný jím pohyb Nasazení nátrubku na rty T – ráz jazyka a počáteční zachycení tvořeného tonu Tvoření nejbližších dostupných tonů na 1. poloze Seznámení s výsunem snižce a jeho polohami (bez hraní) Prvá cvičení posunová (bez hraní) Cvičení podobná jako u 7. na všech polohách, každá poloha samostatně Užití posunu 1. a 3. polohy Totéž s posunem 1., 2. a 3. polohy Totéž s posunem 1. a 4. polohy Dva tony na nadýchnutí Čtyři tony na nadýchnutí 5.a 6. poloha Stupnice B dur, jeden tón na nadýchnutí s návodem na vydržování tonů 7. poloha Nejsnazší stupnice dur, napřed jeden tón na nadýchnutí, pak dva na nadýchnutí Sekundy a tercie v nejsnazších dur tóninách, dva tóny na nadýchnutí Díl 2. obsahuje:

28

Podstata techniky Tenuto Staccato Legato Portamento Vývoj nátisku Umělé tóny Osnova polohových sledů Celotónová stupnice Postup studia chromatiky Melodické ozdoby Studium virtuozity snižcové Studium virtuózní vazby Studium násobného rázu Díl 3. obsahuje Pojednání o dusítku Pojednání o glissandu Pozounové názvosloví Nátrubek Snižec Stavba roztrubu Stavba snižce Výrobní zásady Bezešvé trubice Rýhovaný snižec Podstata stavby nástroje Způsob studia Studium nazpaměť Z tohoto stručného obsahu vyplývá, že se Ušák v této práci snažil postihnout co nejširší problematiku výuky a pedagogických postupů, nevynechal prakticky nic z toho, co by měl každý vyučující hry na trombon vědět o stavbě, vybavení a konstrukci nástroje. Autor psal svoji práci nejen po mnohaletých pedagogických

29

zkušenostech, ale také s rozhledem všestranně vzdělaného umělce, vědce a pedagoga, který je připraven pozornému čtenáři zodpovědět jakoukoliv otázku, týkající se nástroje. Zůstává však také skutečností, že Ušák vycházel z názorů, poznatků a zkušeností z doby před druhou, dokonce už i první světovou válkou a mnohde i starších. Naším úkolem tedy zůstává posoudit, do jaké míry jsou jeho metodické a pedagogické postupy správné, kolik názorů a skutečností jeho doby si zachovává svoji platnost a hodnotu dodnes a v jakém rozsahu se může dnešní učitel hry na trombon spoléhat na tuto práci.

2.1.2 Instruktivní práce První publikovanou instruktivní prací Ušákovou byla Lidová praktická škola pro basovou tubu a ventilový basový F trombon – se zřetelem pro samouky (Jaroslav Stožický – Brno). Škola je sestavena ze třinácti úloh od prvopočátků hry, až po virtuózní hry na tento nástroj. Samozřejmě i v této škole Ušák prakticky vysvětluje, jak se vypořádat s každým technickým problémem. Je krásné, jak Ušák povzbuzuje žáky: ,,K tomu, býti dobrým dechařen kromě hudebního nadání, je zapotřebí zdravé a silné tělasložení, normálně urostlé dásně a přední zuby a zejména píle, nelekající se fysické námahy.‘‘ (viz. J. Ušák, Škola na trb. F, str. 3). V první úloze se učí žák tvořit tón, je tu chromatika rozsahu nástroje s příslušnými hmaty a výuka rytmu. Škola je podobně koncipována jako Škola pro snižcový pozoun, ale v daleko stručnější podobě. Škola hry na snižcový či tahový pozoun (J. Hnyk – Hradec Králové) je základním kamenem výuky trombonové hry. Má dva díly. 1. díl v úvodu seznamuje žáka s držením nástroje a základními hudebně – teoretickými znalostmi – notovou soustavou, intervaly a tóninami. Součástí úvodu je též popis nástroje a jeho údržba. Podrobněji si autor všímá nasazení nátrubku na rty, dýchání, tvoření tónu, jeho trvání a zakončení. Vychází důsledně ze své teoretické práce „Pozoun“ a na příkladech ji uvádí do praxe. Postupně žáka seznamuje s jednotlivými polohami dle osvědčeného postupu 1, 3, 2, 4, 6, 7 a 5 poloha. Jednotlivé tóniny procvičuje na stupnicích, tónických trojzvucích a intervalech – terciích, kvartách a kvintách. Později přistupují i čtyřzvuky dominantní a zmenšené. Ušákův citlivý pedagogický přístup je patrný z toho, že do své školy již téměř od začátku zařazuje jednoduché lidové písně, na kterých dává žákovi možnost, mimo technického zvládnutí nástroje, též rozvíjet přirozené hudební cítění. 30

Ke hře tenuto přistupuje postupně hra staccato, portamento a nácvik snižcového, retního a smíšeného legáta. I když je autorův návod výstižný, přece jen je vzhledem k náročnosti nácviku těchto způsobů hry příliš stručný. Bylo by proto prospěšné doplnit výuku učitele jeho teoretickým výkladem spojeným s názornými ukázkami nácviku. Ušákova metodika dosud nevyšla tiskem, a proto si zájemce nemůže sám tyto problémy do hloubky prostudovat. 2. díl. V úvodu tohoto dílu jsou ukázky způsobů vydržování tónů, což je nanejvýše nutné a prospěšné pro utužení nátisku. Pevný, odolný a přizpůsobivý nátisk je základním materiálem, na němž hráč během studia a pak nadále v praxi staví. Základní problém, kterým se tato škola zabývá, je zmechanizování správného pohybu snižcem, tzv. polohová cvičení. Jde o obeznámení žáka se základními pravidly sledů poloh pro úsporný pohyb snižcem. Tento pohyb je třeba upravit zejména v rychlých pasážích tak, aby byl co nejkratší a pokud možno co nejméně lámán, aby byl veden pokud možno v jedné přímce. Podívejme se teď na několik ukázek z hlediska úspornosti pohybu snižcem. Při střídání spodního půltónu se použije vždy vedlejší poloha.

Jistá podobnost s tímto příkladem je v dalším příkladě.

Hrajeme–li dva tóny na téže poloze, užijeme této výhody.

31

Z větších sledů, které podléhají témuž řádu, jsou nejobvyklejší.

Ukázka z hlediska vyrovnané snižcové vazby.

Ukázka z hlediska vyrovnané retní vazby.

Při hře rychlých pasáží upravíme sled poloh a tím pohyb snižce v jednu přímku nebo jednoduchý lom.

Dva příklady pro užití téže polohy pro vrchní tón, která je nutná pro tón spodní.

32

Stejně tak, jak tomu je v prvním dílu školy, i zde jsou průběžně procvičovány jednotlivé stupnice dur i moll a k nim náležící akordy. Intervalová cvičení jsou rozšířena od tercie po oktávu. Je samozřejmé, že postupně roste technická náročnost a rytmická členitost jednotlivých cvičení. V závěrečných částech druhého dílu školy se autor zabývá metodickými postupy nácviku chromatiky, melodických ozdob a násobného staccata. Stejně jako u nácviku staccata, portamenta a legáta, i zde by bylo pro žáka užitečné doplnit výuku teoretickým výkladem a popřípadě i názornou ukázkou jednotlivých problémů. Škola je doplněna tabulkami sledů poloh a jejími schematickými obrazci. Škola pozounové techniky – snižcová technika (SHV Praha 1967) navazuje na polohové cvičení z předchozí práce. Autorovi zde jde o vytvoření spolehlivé soustavy polohových sledů ve spojení s nácvikem různých způsobů techniky ovládání snižce. Vrcholná snižcová technika nevystačí s obvyklým posunem snižce celou rukou, nýbrž je založena na velmi rychlém střídání poloh pohybem hozeným buď přímo, nebo zvratně a pohybem zatrhávaným. Přímo hozeným posunem se rozumí způsob pohybu snižce, při němž je snižec hozen z výchozí polohy, během svého pohybu není rukou přímo veden a na cílové poloze je opět zachycen.

Začátečník musí ovšem při tomto nácviku dávat pozor, aby mu snižec nevyklouzl z ruky a pádem se nepoškodil. Při prodlužování nástroje hodí hráč snižec palcem pravé ruky a zbylými prsty kromě malíčku jej zachytí. Kromě malíčku z toho důvodu, že je mimo vodící příčku. Při zkracování nástroje volíme opačný způsob. Rychle po sobě následující zkracování a prodlužování nástroje hozeným způsobem nazýváme zvratně hozený posun.

33

Zatrhávaný posun je obdoba posunu hozeného s tím rozdílem, že se hraje více tónů ležících na polohách v jednom směru pohybu snižce. Tento pohyb může být jedním směrem,

nebo se zvratem.

Všechny druhy posunu snižcem a jejich kombinace jsou v této instruktivní práci procvičovány se zřetelem na vyšší technickou náročnost studia. 22 Caprices – Etudes (Pazdírek – Brno) je méně známá sbírka etud, snad proto, že není stěžejní metodickou prací, jak je tomu u výše jmenovaných škol. Jsou to etudy střední technické náročnosti určené pro basový trombon. Rozsahem se vymykají tenorovému trombonu a mají tudíž význam jen pro hráče specializujícího se na hru spodního rejstříku a vybaveného nástrojem s kvartkvintovou zápojkou. 9 kontrapunktických melodií pro tenorový a basový pozoun (Pazdírek – Brno) jsou dueta pro tenorový a basový trombon. Ušák v nich maximálně využívá celého rozsahu nástroje. Tenorový part se pohybuje ve vysoké poloze a vyžaduje na interpretovi velké nátiskové dispozice, oproti tomu part basového trombonu obsahuje pasáže v extrémně hluboké poloze a připomíná někdy spíše part tuby. Velmi často zde autor užívá násobného staccata, trylku a jiných melodických ozdob. Bohatá rytmická členitost obou partů klade na hráče velké nároky zvláště v jejich souhře.

34

25 virtuosních etud pro tenorový snižcový trombon (SNKLHU – 1953) je velmi hodnotná sbírka etud, ve které najde hráč možnost procvičení snad všech problémů technického zvládnutí nástroje. Z těchto melodických a technických etud jsou zřetelně patrné autorovy hluboké teoretické a praktické znalosti trombonové hry. Škola násobného staccata neboli Násobný raz. Je velkou škodou, že tato škola nebyla vydána a tak existuje pouze v rukopisech a v několika opisech, které se však pomalu rozpadají ve školních archívech. Škola je rozdělena do jedenácti studií (dá se říci kapitol) a v každé studii je několik technických cvičení. V těch jsou uplatněny různé rytmické modely, které jsou opět sekvencovitě zpracovány. Ve třetí studii je první etuda, ve které jsou užity tyto rytmické modely. Celá škola obsahuje 23 etud. I když podobnou učebnici násobného staccato napsal také K. Stefaniszin, Ušákova škola se jeví jako propracovanější a obsahově bohatší. Další podobnou studií je Škola trylků, která je rovněž výborným doplňkem ke Škole pro snižcový pozoun. Následuje Škola pro altový pozoun. Tato škola také existuje pouze v rukopisech a několika opisech. Obsahuje 55 cvičení, modely pro studium akordů, cvičení sestavená z tetrachordů a také trombonový part 3. a 4. věty Beethovenovy Symfonie č. 5. Tuto školu ocení všichni, kteří se chtějí naučit hrát na altový trombon, poněvadž u nás nebyl téměř žádný dostupný studijní materiál pro výuku hry na altový trombon.

35

Závěr Profesor Jaroslav Ušák působil jako pedagog v hudebním školství Brna a Prahy více než čtyřicet let. Má bakalářská práce představila jeho život, dílo a vliv na další směřování brněnské a pražské trombonové školy. Cílem mé práce bylo také dokázat, že je Ušákův pedagogický a badatelský odkaz stále ještě aktuální a dá se z něj i dnes v praxi vycházet. Dokazuje to i to, že vychoval dlouhou řadu vynikajících hráčů a pedagogů. Pedagogické výsledky byly více než přesvědčivé. Některé názory zastaraly, jiné platí dodnes, ale většina z nich má v našem oboru platnost trvalou. S potěšením konstatuji, že zastaraly věci nepodstatné. Základní metodické postupy a pedagogika si zachovávají svou trvalou platnost. Proto je škoda, že se Ušákově pracím dosud nedostalo širší publicity, aby mohly působit na větší okruh pedagogů a nejen na malý počet těch, kteří k nim mají přístup. Byly by bezesporu (ve svém oboru) našim reprezentativním dílem ve vztahu k okolnímu světu a pomohly by zvýšit celkovou úroveň výuky a výchovy. Splnily by v plném rozsahu to, co jím autor vepsal:

„Dobrý učitel dává svému žáku to nejlepší ze svého umění a ze svých znalostí.“

36

Použité informační zdroje Dufková, Emilie.: Postavy Brněnského jeviště. 3 díl, Brno 1994 Hejda, Miloslav.: Zakladatel české trombonové školy prof. Jaroslav Ušák, Praha 1981 Kummer, Jaroslav.: Metodika prof. Jaroslava Ušáka z pohledu dnešního pedagoga, Olomouc 1990 Majer, Jiří.: Konzervatoř Brno: Sborník k padesátému výročí trvání první moravské odborné umělecké školy, Brno 1969 Majer, Jiří.: Konzervatoř Brno: Sborník k sedmdesátému výročí trvání první moravské odborné umělecké školy, Brno 1989 Navrátil, Ivo.: Brněnská trombonová škola, Brno 1983 Peremský, Petr.: Miloslav Hejda – představitel nejlepších žesťových tradic, Praha 1999 Putna, František.: Pozoun, Brno 1969 Ušák, Jaroslav.: „Můj život“, kopie rukopisu Ušák, Jaroslav.: Pozoun, kopie rukopisu. 1, 2, 3, díl Praha 1947 Ušák Jaroslav.: Škola pro snižcový či tahový pozoun. 1. a 2. díl, Brno 1937 Ušák Jaroslav.: Lidová a praktická Škola na trombon F a Bas F, Brno 1936 Ušák Jaroslav.: 22 etudes caprices pour trombone basse, Brno 1929 Ušák Jaroslav.: 9 préludes pour deux trombones, Brno 1937 Ušák Jaroslav.: Násobný raz, opis Brno Ušák Jaroslav.: Škola pozounové techniky. 1. díl, Praha 1967 Ušák Jaroslav.: 25 virtuozních etud, Praha 1968 Zouhar Jaroslav.: Brněnská škola hry na žesťové nástroje, Brno 1996

37

Seznam příloh Příloha č. 1: Ušákova publikační činnost Devět kontrapunktických etud pro tenorový a basový pozoun 16 etud pro tenorový pozoun 6 etud pro basový pozoun Lidová škola pro basovou tubu a basový pozoun 12 cvičení pro basový pozoun 6 etud pro clarinu 22 etudes capricces pro tenorový a basový pozoun Škola hry na altový pozoun Škola hry pro tenorový snižcový pozoun 1. a 2. díl 25 virtuózních etud Virtuózní škola hry na pozoun 1. Škola snižcové techniky 2. Škola násobného staccata 3. Škola trylků Ušákova publikační čínnost: O dechových nástrojích Pokus o nové roztřídění hudebních nástrojů Hesla pro Pazdírkův hudební slovník Podstata tónu hudebních nástrojů retních Brněnské varhany Jana Výmoly z roku 1767 Kryté řady na valašské fujaře Systematika hudebních nástrojů Základ uměleckého studia na konzervatoři Pozoun (Článek do sborníku 150 let konzervatoře v Praze) Pozoun – učebnice hry na nástroje 1. 2. 3. díl Poznámky k celkovému vývoji klarinetu Poznámky k vývoji lesního rohu Technologie dechových nástrojů Hudební nástroje vzduchové, jejich stavba a užití Pozoun – Technologie

38

– Vývoj ve spojení s jinými blízkými nástroji – Výuka hry na nástroj Přednesová literatura upravená Jaroslavem Ušákem pro pozoun a klavír: J. S. Bach – Sarabanda G. B. Buononcini - Rondeau Henri Purcel – Air Jan Phillippe Rameau – La Villageoise J. S. Bach – Loure Arcangello Corelli – Sonáta 9 op. 5. Benedetto Marcello – Sonata 1. G. F. Haendel – Sonata

39