ROKY V PEKLE
Jaroslav Michálka
ROKY V PEKLE Vzpomínky politického vězně z 50. let
Volvox Globator Ústav pro studium totalitních režimů
All rights reserved © Jaroslav Michálka – dědicové (Jaroslava Patáková, Miroslava Tománková), 2014 Editor © Olga Bezděková, 2014 Epilog © Prokop Tomek, 2014 ISBN 978-80-7511-131-9, Volvox Globator ISBN 978-80-7511-132-6, Volvox Globator, epub ISBN 978-80-7511-133-3, Volvox Globator, pdf ISBN 978-80-87912-27-0, ÚSTR
Mé vzpomínky jsou naprosto pravdivé a nemají sloužit k žádným jiným účelům než jako moje paměti z těch dob, které jsem prožil. Nic v mých vzpomínkách není zveličeno, nic není zaznamenáno pod vlivem nějakých emocí či z nenávisti, kterou nepociťuji a nemám. Proto také často neuvádím jména spoluvězňů ani příslušníků vězeňského dozoru nebo ostrahy. Na jménech zde nezáleží. Mluvím jen o lidech, z nichž velké množství je již dnes na věčnosti. Naopak si myslím, že i nejlepší podání a zobrazení tehdejších skutečností je slabé a nedostačující. Ta doba byla mnohem hrůznější, a kdo ji neprožil, nemůže si učinit skutečnou představu. Jaroslav Michálka
Úvod
Jak jsem poznal Jaroslava Michálku Můj otec, vyhnaný sudetskými Němci 2. září 1938 z Třemešné ve Slezsku, žil v Cukmantlu (Zlatých Horách) od května 1945. Vždy, když se po roce 1948 vrátil z kriminálu nějaký politický vězeň, sbalil si doma nějakou maličkost a vypravil se onoho vyvrhele socialistické společnosti navštívit. Bral mě většinou s sebou. Měl jsem to štěstí a poznal tak skvělé, zajímavé a inteligentní lidi, slyšel jejich osudy. S většinou z nich jsem se i sblížil. Namátkou vzpomenu některé z nich. Jan Jelínek, bývalý financ, předseda Výboru národní revoluce v Cukmantlu. Jan Method, pilot, baťovec, vzdělaný člověk. Dušan Steibnener, ekonom. Olga Steibnenerová, jeho žena, rodila v kriminále. Udala ji Navrátilová a Smyčka, že zpívala na záchodě Internacionálu. Josef Stehlík, plk., pilot RAF, degradován a vězněn v Domečku v Praze. Pan Horák. Pan Elšík, neplnil dodávky, měl je vyšší než celé JZD. Zdeněk Zruněk. P. František Stabrava, farář ze Zlatých Hor. Ladislav Kocfelda, navrátilec z PTP, vysvěcen na kněze až v roce 1968. Henry Hořelica. Posledního z nich, Jaroslava Michálku, sudetského Němce, českého vlastence, jsem poznal v roce 1963, kdy mne táta zase vzal navštívit nějakého propuštěného mukla. Moc se mi tenkrát ani nechtělo jít. Byl o dvacet let starší, přesto jsme se sblížili. Vzniklo, jak se říká, přátelství na život a smrt. Cestovali jsme společně po vlastech českých. Navštěvovali mukly, jezdili spolu na dovolenou. Oba jsme si koupili chalupu v Bílé Vodě, a tam jsme prožili
7
nezapomenutelné chvíle. Jezdívali za námi přátelé, vytvořili jsme si tam svůj svobodný svět. Jarda byl tak populární, že ho hojně navštěvovaly jeptišky z několika řádů, vystěhované do Bílé Vody. Poznal jsem i řadu lidí z Jardova procesu, kteří přežili, pana Orsága, Baroše, Holušu aj. Jejich vzpomínky mě zasáhly. Proč museli tito stateční vlastenci tolik trpět? Návštěvy na Žárech u města Albrechtice, v plicním sanatoriu, kde Jardovi po operaci odebrali plíci – vyzařovala radioaktivitu –, byly pro mne zdrcující. Tam nakonec Jarda zemřel. Jarda byl výborný vypravěč, a kdekoliv jsme se objevili, měl mnoho pozorných posluchačů. Jednou ho moje sestřenice, PhDr. Olga Bezděková, vyzvala: „Jardo, sepiš svůj příběh, byla by škoda, aby se to nedozvědělo více lidí.“ Jarda přislíbil a nedlouho před smrtí Olze svůj rukopis předal. Zpracovala jeho vzpomínky a třetinu se jí i s fotografiemi podařilo otisknout v týdeníku Květy (1990), kde „Roky v pekle“ vycházely na pokračování. Jarda z toho měl ohromnou radost a přál si, aby jeho vzpomínky vyšly knižně. Olga mu to slíbila. Postupně překonala všechny překážky s vydáním, několik nakladatelství rukopis odmítlo. Nikoho to prý už nezajímá… Trvalo to více než dvacet let. Neuvěřitelné! Kniha „Roky v pekle“ vychází k 91. výročí narození Jaroslava Michálky díky nakladatelství Volvox Globator. Čest Michálkově památce, památce statečného člověka, výtvarníka a umělce. Milan Rejthar Tak jako jsou některé kameny tvrdé, že se jich železo netkne, tak jako nelze sekat, řezat nebo otírat ocel, ale vše, co se jí dotkne, se otupí, tak jsou předměty, které nelze zničit ohněm, ale které si zachovají svou tvrdost a svůj stav i uprostřed plamene, tak jako některá skaliska vysunutá do moře lámou vlny a neukazují žádné stopy po vzteklých útocích, třebaže jsou po tolik staletí bičována příbojem, stejně tak je duch moudrého člověka pevný a nashromáždil v sobě tolik síly, že je zabezpečený před křivdou jako věci, o kterých jsem mluvil. Seneca, Stálá povaha moudrého člověka Volá mi pan Rejthar, ať napíši úvod ke knize o životě Jardy Michálky. Jenže, bráním se, to by svedl Karel Ptáčník či Jan Beneš. Lidé Jardova ražení. Ale já?! – Odmítám… Jenže, ti chlapi už nežijí… Osmdesátá léta dvacátého století…
8
Je večer a já a Jarda hrajeme šachy. U nás v kuchyni. Tady totiž máme dovoleno kouřit. S železnou pravidelností mne poráží. Pak sedíme, usrkáváme čaj, plno kouře, a Jarda mi pokaždé vypráví nějaký příběh ze svého pohnutého života. „Víš, abys mohl odhadnout svou budoucnost, musíš být pevně zakotven v přítomnosti a znát svou minulost.“ Vzpomíná, jak se setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, později generálem a prezidentem, a došel s ním až domů. Přes Duklu. Vypráví mi věci, kterým se nechce věřit. A já si pak ověřuji jeho tvrzení ve Svobodových knihách: Náš velitel, Cestami života, Z Buzuluku do Prahy. Díky Jardovi můžu číst mezi řádky… Další den mi Jarda vypráví, jak coby mukl (muž určený k likvidaci) „seděl“ v Jáchymově s celým naším klérem. S knězi, s historiky umění, s vědci. „Stando, ti lidé uměli pět i více řečí. A ta jejich morálka!, hmmm“, mne si bradu v dlaních, „co ti dnešní?! S bídou rusky,“ řekne pohrdavě. „Jo, a to nám cpali do hlavy kecy typu: Náš uran slouží míru.“ Vypráví mi o teologu Josefu Zvěřinovi, později jednom z prvních signatářů Charty 77. Občas navštívím Jardu doma. Přívětivá paní Helenka nám uvaří kávu. Dvě dospělé dcery, které odkudsi přijely, jsou v obývacím pokoji a Jarda dokončuje obraz horníka v barevných dýhách. Ten obraz mi posléze zůstal jako památka… Vážený pane Rejthare, Vaším telefonem mne dostihla moje minulost. Bylo by toho mnoho, co bych mohl a co bych měl napsat, mnoho, za co vše bych měl Jardovi poděkovat. A jako jsem začal citátem, jím i skončím: Jako mnoho dnešních lidí mám až po krk odsudků, podceňování, nevraživosti, jedním slovem nihilismu. Co si zaslouží zavržení, budiž zavrženo přísně, ale stručně. Co si však ještě zaslouží chválu, budiž chváleno velmi zevrubně. A. Camus A proto chválím Váš počin vydat tuto knihu. dr. Stanislav Staněk Publikované vzpomínky zachycují bohužel pouze část životních osudů autora. Stejně jako řada bývalých politických vězňů, kteří strávili dlouhé roky ve vězeních a pracovních táborech, se Jaroslav Michálka nedočkal otevření archivů, ve kterých se dochovaly dokumenty komunistických bezpečnostních složek. Nemůže nám proto blíže osvětlit svůj vstup – sociálního demokrata –
9
do komunistické strany. V této době byl již dva roky příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, z které byl později propuštěn. Nicméně záhy se zapojil do protistátní činnosti a při procesu mu hrozil trest smrti. Nakonec dostal 25 let. Odseděl si v letech 1952–1963 téměř 13 let. Další bílé místo souvisí se skutečností, že podle těchto dokumentů byl v letech 1959–1961 v době věznění registrován jako spolupracovník tajné policie. Spolupráci podepsal v situaci, kdy mu hrozilo nové odsouzení za posílání „protistátních“ karikatur v dopisech spoluvězňů. Z vězení byl propuštěn až na třetí amnestii v roce 1963, takže mu ani pouhý podpis spolupráce nepomohl. Nicméně tehdy dostal léky na leukémii, která ho v té době postihla. Bezvýznamná spolupráce byla podle dochovaného svazku obnovena v červnu 1966 a pokračovala až do srpna 1968, kdy se s příslušníkem tajné policie odmítal již nadále scházet, neboť nesouhlasil s okupací Československa.
10
Předmluva
S Jaroslavem Michálkou (rozeným Michalkou) mě seznámil někdy v polovině 70. let můj bratranec Milan Rejthar ze Zlatých Hor. Poznala jsem vzdělaného muže, životem ostříleného. Vždy, když k nám s bratrancem přijeli, sršel vtipem a vyprávěl spolu s ním desítky anekdot. Ale stále jsme se nesmáli. Když jsem se dozvěděla, jakým utrpením v 50. letech Jaroslav Michálka prošel, prosila jsem ho, aby mi o tom vyprávěl. Jeho pohnuté osudy politického vězně mě natolik zaujaly, že jsem ho požádala, aby své vzpomínky sepsal a zdokumentoval tak porobu muklů, mužů určených k likvidaci, v dobách komunistických vládců. Roky v pekle si prožil v letech 1952 až 1963. Voják z východní fronty, poválečný pracovník kriminální služby. Zatažený do severomoravského procesu s tzv. nepřáteli socialismu. Vyšetřovací vazba. Výslechy. Vyhrožovali mu „špagátem“. Monstrproces. Při soudním přelíčení mu chyběly čtyři zuby. Vyfasoval dvacet pět let. Politický vězeň. Šňůra kriminálů, pracovních táborů, uranových dolů – Krnov, Opava, Ostrava, Nový Jičín, Mírov, Leopoldov, Bytíz u Příbrami, Pankrác, Ruzyně, Jáchymovsko – Rovnost I, Mariánská. Trýznění, bolest a hlad. Ze statného chlapa padesátikilový stín. Průvany a zima. Stání v mraze na sněhu. Den a noc. A zase celý den. Ale i stávky vězňů a nezdařené i zdařené útěky. Smrt. Ponižování. Vykořisťování. Dřina v uranových dolech. Radioaktivní záření. Šikanování a vyhrožování. Okrádání vězňů. Náčelníci, kápa, retribučáci a dozorci: Pavlica-Polák, Smrček, Glenda, Gerbitsch, Ryšavý, Paleček… A další výkvět „lidově demokratického zřízení“. Sadisté. Komunisté. A přesto – nezlomen, po dvanácti a půl letech propuštěn na svobodu se slovy náčelníka lágru: „Nejlépe bude, když na to všechno zapomenete!“ Když přišel listopad 1989, konečně mi poslal rukopis. Přečetla jsem ho na jeden zátah. Svědectví mě hluboce dojalo. Jaroslav psal své vzpomínky na 50. léta živě, plasticky, beze zloby a s notnou dávkou humoru. Projevuje se v nich jeho lidskost, jeho mravní postoje i jeho výtvarné nadání. Paměti psané na sklonku totality postrádaly mnohá jména spoluvězňů,
11
vyšetřovatelů a bachařů. Michálka je často úmyslně uváděl pouze iniciálami. Rukopis Roky v pekle jsem po domluvě s ním zredigovala. Během ediční práce na rukopise se podařilo některá jména od autora získat a doplnit, ale Michálkova předčasná smrt znemožnila všechna jména rozluštit. Přidala jsem názvy kapitol a u některých úvodní text. PhDr Prokop Tomek, autor Doslovu, opatřil Michálkův rukopis poznámkami. Zkrácený text se podařilo umístit do týdeníku Květy, kde vycházel na pokračování již na podzim roku 1990 (48 s. rukopisu, fotografie). Jaroslav Michálka měl z uveřejnění velkou radost. Záhy se mu ozvala jedna vdova po politickém vězni, o jehož útěku se Jaroslav zmiňoval, a prosila Michálku o více podrobností o smrti jejího manžela. Dopis redakci a editorce napsala také jistá osoba (soudružka Ludmila Šmehlíková) z Krnova, pamětnice – komunistka z 50. let, které se Michálkův případ osobně dotýkal. Tehdy ve své funkci žádala pro Jaroslava Michálku a další obžalované v procesu trest smrti. Ohrazuje se mimo jiné, že se z Květů dozvěděla, že „měla žádat nejvyšší trest jako poslankyně KSČ“ a v závorce dodává („jde o rok 1952“)! – „Kandidovala jsem sice v r. 1946 za KSČ na poslance do NS, ale do funkce poslance jsem byla povolána až v r. 1953.“ Jaroslav její výrok komentoval v dopise, který mi napsal, že „tedy nebyla v roce 1952 poslankyní, zároveň ale nepopřela, že jako ředitelka pro práce s lidmi na státním statku Albrechtice žádala absolutní trest…“ Trefně poznamenává, že s tou poslankyní jde o hříčku slov. Že se například mluví o Gottwaldovi jako o prezidentovi v době, kdy jím ještě nebyl. Z celého dopisu s. Šmehlíkové (5. 12. 1990) čiší naprostá arogance. Zůstala nepoučena z „krizového vývoje…“. V závěru si stěžuje, že „Vzpomínky“ se staly podkladem panu Z. Jeníkovi k napsání a zveřejnění článku v místních Krnovských novinách: „Tendenční věty, urážky a lži ze ‚Vzpomínek‘ měly posloužit v předvolební kampani k útokům na KSČ. Nakolik se záměr podařil, ukázaly výsledky voleb nejen ve městě Krnově, ale v okrese Bruntál vůbec,“ triumfuje občanka rudého okresu, kam patří i nechvalně proslulý bývalý důstojník StB Ludvík Zifčák… Soudružka Šmehlíková obviňuje editorku textu, že „její zásluhou obdržela 1 (slovy jeden) korespondenční lístek s pražským poštovním razítkem, popsaný urážkami a vyhrožováním odplatou, evokovanými bezpochyby vzpomínkami pana Michálka a Vámi zpracovanými“. Distancuje se od své minulosti a považuje ji za překroucenou a ironicky se vyjadřuje o rušném životě pana Michálky (tím myslí jeho 12,5 let strávených v komunistických věznicích a lágrech?). Pasáž z pamětí – Představení začíná –
12
je prý „výsměškem všem, těm z nás, kteří jsme přišli na výzvu vlády ČSR hned v r. 1945 do pohraničí, a zde za cenu mnoha obětí budovali nový domov. Pro české, slovenské a další občany devíti národností (od r. 1949 též pro tisíce občanů řecké národnosti) to byla ohromná příležitost dát všechny své síly a schopnosti takovému dílu – nové rodící se republice ČSR“.1 Protestuje také proti Michálkovu tvrzení, že ji vyšetřoval jako kriminální orgán, a že „údajně zpracovával trestní oznámení na mne a mého manžela… pro značné peněžní machinace na státním statku Bruntálsku“. Konstatuje, že tehdy tyto státní statky ještě neexistovaly a že „ředitelem pro práci s lidmi na státním statku Albrechtice jsem se stala jmenováním Josefem Smrkovským, tehdejším ministrem státních statků a lesů, 1. května 1950, a ve funkci jsem setrvala do roku 1953“. Prostě se Michálka po více než pětatřiceti letech zřejmě lehce mýlí v datech, ale ne v činech, které vyšetřoval. A v roce 1951 byl ještě činný jako kriminální orgán! Ohání se tvrzením, že „trestní rejstříky nás obou2 byly a zůstaly čisté, o čemž se lze snadno přesvědčit. Cítí se poškozena, že je ‚hozena do jednoho pytle s těmi, kdo zapomněli na poctivost občana tohoto státu‘“. Atd. Necítí se provinilá, zloduch je Jaroslav Michálka. Jaroslav Michálka mi poté napsal, že musí bohužel konstatovat, že jí zřejmě špatně slouží paměť, jinak by si vzpomněla na patnáctitisícovou demonstraci v Krnově na náměstí v roce 1968, kdy se rozezlený dav dožadoval právě její osoby. Její manžel byl jedním z vedoucích Lidových milicí na celém okrese, ona, rovněž na celém okrese, hlavní hybnou silou. Svým dopisem si s. Šmehlíková dokazuje, že její svědomí je čisté, že má důvěru v minulost KSČ i v její pokračovatelku, KSČM. Takže, milí čtenáři, vězte, že vše, co napsal Jaroslav Michálka, je podle komunistů zřejmě jen snůška lží. Jaroslavovo podlomené zdraví se rapidně zhoršovalo. Milan Rejthar mu ve vlastní režii sháněl drahé zahraniční léky, které nezbytně potřeboval k léčbě rakoviny, nemoci „z povolání“ mukla uranových dolů. Před smrtí mi předal svůj rukopis s přáním, ať s ním „něco udělám“. Bez konexí z normalizace to však vůbec není jednoduché. Roky v pekle jsem posléze celé zredigovala a pokoušela se je nabídnout k vydání, ale současný „trh“ prý o takové věci nemá zájem. Koho by zajímal osud nespravedlivě odsouzeného 1
S komunistickými koncentráky, kam osoby typu s. Šmehlíkové posílaly nepřátele socialistického zřízení. (Pozn. O. B.) 2 Tj. i manžela – milicionáře. (Pozn. O. B.)
13
a uvězněného člověka? Vždyť kdekdo pochází ze „slušné“ komunistické rodiny a připomínat tyhle věci není prý vhodné, zejména když se přece každý druhý s komunismem dávno rozešel. (A stejně byli ve straně jen tak „naoko“, že?) Provinilí představitelé komunismu, v naší republice hluboce zakořeněného, se dodnes nesetkali s odsouzením. Dosud se zlehčuje práce Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a Ústavu pro studium totalitních režimů, dosud se až na nepatrnou výjimku ani brutální dozorci z komunistických koncentráků nedočkali potrestání. Dnes jde spíše jen o odsouzení morální. O opovržení. Bachaři, soudci a prokurátoři pobírají své nezasloužené důchody, popírají svou minulost, zatímco jejich oběti živoří s nedostatečnými důchody. (Ano, dostali jakési odškodnění, ale zdraví jim nikdo nevrátí.) Ožebračení čtyřicetiletou vládou komunismu, nemocní, žijí – a mnozí z nich už zemřeli – často v lhostejné současnosti. O jejich krutých prožitcích ví jen nejužší rodina. Pro mnohé spoluobčany jsou to bývalí „kriminálníci“. Stručný životopis Jaroslava Michálky je zařazen do kapitoly „Významné osobnosti – Malíři, sochaři“ rozsáhlé knihy Zlaté Hory v Jeseníkách. Letopisy, kterou vydal Sotiris Joanidis – RULA (2004). Jaroslav Michálka byl všestranně nadaný umělec, maloval obrazy, tvořil obraz i technikou intarzie. Daroval mi obrázky, které kreslil „v zajetí“ uranových dolů, když mu solidární civilní zaměstnanci poskytli tužky, pastelky a čtvrtky. Na svobodě pak maloval oleje a vytvářel intarzie plné malebných chaloupek na samotě. Nejedna zlatohorská domácnost se může pyšnit jeho obrázkem. I já mám od něj cennou vzpomínku, obraz plastických leteckých znaků čs. perutí ve Velké Británii, který vytvořil na počest mého zemřelého otce, válečného pilota RAF, plk. let. Stanislava Rejthara. Michálkovy obrázky a intarzie vypovídají o jeho duši. Měly by zdobit některý z panelů Památníku 3. odboje v Příbrami, v smutném muzeu zla spáchaného Čechy – komunisty na Češích – nekomunistech. Velice děkuji Mgr. Marii Chalupové Veličkové za závěrečné jazykové konzultace textu rukopisu. Vzpomínky politických vězňů z 50. let je nutné publikovat, seznamovat s nimi mládež, aby si uvědomila, že stejně jako fašismus a nacismus, i komunismus je zavrženíhodný a že současná KSČM je pokračovatelkou KSČ, i když to popírá. V červnu 2015 vzpomeneme nedožitých 91. narozenin statečného muže a vlastence Jaroslava Michálky. V Praze v lednu 2015 Olga Bezděková-Rejtharová
14
I. Návrat z války
Roky v pekle si autor prožil v letech 1952–1963. Voják z východní fronty, poválečný pracovník kriminální služby, člen Čs. sociálně demokratické strany. Zamotaný do severomoravského monstrprocesu s tzv. nepřáteli socialismu. Vyšetřovací vazba. Výslechy. Při soudním přelíčení mu chyběly už čtyři zuby. Nic mu neprokázali. Nebylo co. Vyfasoval dvacet pět let. Politický vězeň. Šňůra kriminálů – Krnov, Opava, Ostrava, Nový Jičín, Mírov, Leopoldov, Bytíz u Příbrami, Pankrác, Ruzyně, Jáchymovsko – Rovnost I, Mariánská. Bití, trýznění, bolest, hlad. Ze statného chlapa padesátikilový stín. Průvany a zima. Stání v mraze na sněhu. Den a noc. A zase celý den. Ale i stávky vězňů a nezdařené i zdařené útěky. Smrt. Ponižování. Vykořisťování. Dřina v uranových dolech. Radioaktivní záření. Šikanování a vyhrožování. Okrádání vězňů. Náčelníci, kápa, retribučáci a dozorci. Pavlica-Polák, Smrček, Glenda, Gerbitsch, Ryšavý, Paleček… A další výkvět „lidově demokratického zřízení“. Sadisté. A přesto – nezlomen, po dvanácti a půl letech propuštěn na svobodu se slovy: „Nejlépe bude, když na všechno zapomenete!“ Válečná léta Narodil jsem se v roce 1924 v Opavě ve smíšeném manželství. Otec, německé národnosti, byl kočí, matka, Češka, služkou. Mé dva starší bratry i mě vychovávali v českém duchu. Všichni jsme vychodili české školy. Od roku 1932 jsem byl členem českého Skautu. V roce 1939 mě zatklo gestapo za „vyloupení“ českého skladu CPO (civilní protiletecké obrany) a knihovny české školy v Opavě, které po záboru Opavy Němci zaplombovali a určili jednak pro potřeby německé armády, jednak pro skartaci v papírnách. Před soudem jsem stál jako mladistvý a jako nepřítel Říše. Rozhodnutím soudu mě umístili v ústavu pro převýchovu mládeže. Po ročním pobytu mě pohnali před soud za protiněmecký dopis rodičům. Trest jsem si odpykal ve vězení pro mladistvé v Reichenbachu. Po roce jsem se vrátil zpátky do ústavu pro
15
převýchovu. Když jsem v roce 1942 dovršil osmnácti let, obdržel jsem jako syn německého otce povolávací příkaz k nástupu vojenské služby v německé armádě. Narukoval jsem ke granátnickému pěšímu pluku ve Zhořelci (Görlitz). Ve Francii jsem prošel vojenským výcvikem. Moje jednotka měla být odtamtud přesunuta na ruskou frontu. Před kamarády jsem se netajil tím, že z německé armády při nejbližší příležitosti dezertuji. Po krátkém pobytu na ruské frontě jsem onemocněl malárií a posléze těžkou žloutenkou. Nakonec mě přeřadili jako kuchaře do lazaretního vlaku, který přepravoval raněné německé vojáky z východní fronty. Záhy se mi podařilo dezertovat. Bylo to na konci roku 1944. Poštěstilo se mi vejít ve styk s partyzánskou jednotkou a v jejích řadách jsem se zúčastnil bojů. Pak jsem požádal o přeřazení do 1. čs. armádního sboru, ale nebylo mi vyhověno. V té době využívali mých znalostí němčiny pro tlumočení v prověřovacím středisku NKVD v Kišiněvě. Na mou žádost mě po absolvování výcviku dělostřeleckého pozorovatele zařadili 2. března 1945 do nově vytvořené 4. samostatné brigády 1. čs. armádního sboru. Zúčastnil jsem se bojů v Malé Fatře a bojů při osvobozování Slovenska a Moravy. Udělili mi čs. válečný kříž 1939–45 a později též medaili Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce. V červnu po demobilizaci jsem nastoupil do služeb SNB. Přidělili mě ke kriminální službě, složce Státní bezpečnosti. Návrat z války Opava, bílé město, město Bezručovo, město sadů a parků, které bývalo ještě před 2. světovou válkou opravdu nádherné. Tady jsem se narodil a prožil dětství, tady jsem snil o tom, čím budu. Vrátil jsem se sem 14. června 1945, tedy krátce po skončení války. Přicházel jsem domů v rozechvělém očekávání, jak se přivítám s matkou a otcem, které jsem neviděl tolik let. Měl jsem na sobě stejnokroj příslušníka 1. čs. armádního sboru, ve kterém jsem zakončil svou účast ve válečném tažení jako dělostřelec 3. baterie 7. dělostřeleckého pluku 4. samostatné brigády. Den před příchodem do Opavy jsem se nechal na vlastní žádost demobilizovat. Pravda, neměl jsem na sobě „předpisové“ oblečení. Místo vojenské košile barvy khaki jsem měl modrobíle károvanou civilní košili, protože ta moje vojenská dosloužila a byla v tak dezolátním stavu, že jsem se styděl ji ještě obléci. Ale nejen košili, ani kalhoty jsem neměl předpisové. I ty už byly potrhané a ve shonu posledních válečných událostí na území Československa nebyla možnost ani čas shánět po týlových jednotkách náhradní oblečení. A tak jsem se spokojil
16
s jezdeckými rajtkami a botami německé armády, které jsem pobral v Praze. Takto vyšňořen jsem se vítal se svým rodným městem Opavou. Bylo to ale věru smutné shledání. Opava v troskách Na příjezdové silnici z Komárova do Opavy jsem na kraji města slezl z korby sovětského nákladního auta, s nímž jsem se svolením Rudoarmějce cestoval ze Svinova až sem. Protože bylo horké letní počasí, dal jsem přednost korbě před rozpálenou plechovou kabinou. Měl jsem alespoň možnost vidět cestou po obou stranách silnice místa, kde se ještě nedávno odehrávaly těžké boje, válečnou zkázu a spoušť. Teď jsem tedy stál na kraji města a viděl jsem je v troskách. S malým kufříkem, který mi jeden dobrotivý stolař zhotovil z překližky a ve kterém jsem měl svůj nejskrovnější majeteček, jsem se vydal poničenými parky od východního nádraží přes obrovské rozvaliny cihel a trámů – posledních zbytků zničených a rozstřílených domů. Šel jsem směrem k Otické ulici, kde v sousedství někdejší restaurace „U pomněnky“, německy nazvané Vergismeinicht, stál dům, ve kterém jsem bydlel před odchodem do zahraničí. Čím víc jsem se blížil k Otické ulici, tím víc se mé kroky zrychlovaly v nejhorších obavách, zda své bydliště ještě vůbec najdu. Došel jsem na Beethovenovo náměstí, a srdce mi zajásalo. Za rohem jsem spatřil náš dům, sice silně poničený, s okny zabedněnými, ale stojící. Zato ten pohled, který se mi naskytl po obou stranách domu! Sutiny, jedna halda vedle druhé. Restaurace „U pomněnky“ si rovněž zázrakem uchovala své bytí. Ale od ní výše byly všechny domy v rozvalinách. Vstoupil jsem dveřmi ve velkých průjezdních vratech do dvora a s napětím pohlédl na naše dveře. Ano, starý štítek na dveřích prozrazoval, že zde bydlí rodina Michálkova. Avšak dveře byly zamčeny a marně jsem zvonil na zvonek (stejně nefungoval proud) a klepal na dveře. Nic. Setkání s matkou Vyšel jsem do dvora a zahlédl ženu. Připadala mi nějak povědomá, a když se na mě obrátila, uvědomil jsem si, že je to paní K., Němka, jejíž manžel byl již na začátku války zaměstnán jako účetní u německé armády. To bylo před několika lety. Teď mě i ona poznala a vykulila na mě oči, jako by spatřila zjevení. „Jste to vy, pane Michálku?“ řekla německy. Ujistil jsem ji, že jsem to opravdu já. Plný nedočkavosti jsem se jí zeptal, kde
17
jsou naši, že klepu na dveře a nikdo není doma. Odpověděla mi, že matka je zaměstnaná na hřbitově a že bych ji tam našel v zahradnictví. Na otázku, kde je můj otec, odpověděla, že již dva roky odpočívá na hřbitově. Ta zpráva mnou otřásla. Nechal jsem si vysvětlit, ve které části hřbitova se nachází otcův hrob, a hned jsem se tam vydal. Němka za mnou vyjeveně hleděla a myslím, že měla v očích slzy. Tramvaje ve městě tehdy ještě nejezdily. Vše bylo zničeno během bojů o Opavu, některé části města byly v sutinách. Šel jsem tedy pěšky, bylo mi horko, kufřík jsem si nechal u sousedky. Asi za půl hodiny jsem došel na hřbitov a podle informací, které jsem měl, jsem hledal otcův hrob. Teprve pak jsem chtěl zajít do přilehlého zahradnictví. Asi třicet metrů před sebou jsem uviděl kašnu, ze které nějaká žena nabírala do konve vodu. Když se narovnala a vykročila stejným směrem, jakým jsem šel i já, zdálo se mi na její chůzi něco povědomého. A za chvilku jsem si byl jistý, a aniž bych si to uvědomoval, zavolal jsem: „Mámo, stůj!“ Žena volání uslyšela, otočila se, ale jak mě spatřila, rozeběhla se i s konví pryč. Pustil jsem se za ní, a když jsem byl dost blízko, znovu jsem se ozval: „Maminko, stůj!“ Nato se žena zastavila, otočila se ke mně, a na ten pohled dodnes nezapomenu. Výraz strachu, nedůvěry, ale i velký otazník v očích, jako by říkala – co se to děje? A vtom mě poznala. Teď jsem ji musel z obavy přidržet, zdálo se, že se zhroutí. Políbili jsme se a maminka si musela sednout na lavičku u blízkého hrobu a tam se rozplakala. Chviličku trvalo, než její šok pominul. Pak mi začala vyprávět, že už vzdala naději, že bych byl ještě naživu, že je teď doma úplně sama, tatínek je v hrobě a dva bratři někde v Anglii a ve Francii. Žádný z nich se ještě nevrátil, ale právě mě že vůbec nečekala, měla za to, že jsem mrtvý. Jak mi to všechno vyprávěla, všiml jsem si, že má vpředu na pracovních šatech velké černé písmeno „N“ na bílém podkladu. Chtěl jsem vědět, co to znamená, načež se znovu rozplakala: „Oni ze mě udělali Němku.“ Žasl jsem, kdo a proč z ní, Češky, udělal Němku? Musím totiž upřesnit, že matka neuměla ani slovo německy. Načež jsem se dozvěděl tuto historii: můj otec, německé národnosti, který mluvil německy dobře, ale nikoliv perfektně, sociální demokrat z první republiky, byl za války zaměstnaný jako kočí u pohřebního ústavu, což byl městský ústav. Za války nebyl nikdy členem žádné strany,
18
naopak za své někdejší členství v sociální demokracii byl Němci perzekvován. Nacisty nenáviděl a své děti, tři syny, vychovali s matkou v českém duchu, včetně školní výchovy. Pak přišla válka a mě, nejmladšího, stíhalo gestapo. Jako mladistvého mě později soudili za protiněmeckou činnost a nakonec mě poslali do domova mládeže na převýchovu. Dva bratři byli v rámci říšských zákonů povoláni k německé armádě. Jakmile mi bylo osmnáct, povolali k německé armádě i mě. Po osvobození naší vlasti byli všichni občané, pokud ve městě zůstali, anebo se po evakuaci Opavy vrátili zpátky, prověřováni po stránce národnostní. Německým občanům bylo nařízeno nosit na hrudi označení „N“. V revolučním aparátu MNV v Opavě v té době „úřadovala“ zaměstnankyně MNV, moje bývalá spolužačka z české školy, Čamková. Snad ještě pod vlivem revolučního zápalu si vzpomněla, že mě povolali k německé armádě, a tak neváhala označit mou matku, úplně osamělou vdovu české národnosti, za nacistku. Z toho samozřejmě plynulo, že bude muset pracovat, kdekoliv jí nařídí, a to bez ohledu, zda je či není schopna. Zdemolovaný byt Vyslechl jsem celé její martyrium a vzkypěla ve mně krev. Zastavili jsme se pak u hrobu mého otce, který zemřel jako oběť svého povolání v důsledku sepse vzniklé po manipulaci se zemřelou osobou v pitevně opavské nemocnice. Poklonil jsem se jeho památce a odešel s matkou do našeho bytu v Otické ulici. Tam jsem byl šokovaný podruhé. Úplně prázdný byt s holými stěnami, v rohu pokoje slamník s pokrývkou – to bylo celé zařízení. Co se týče potravin, dostala matka potravinové lístky jen na minimum určené pro Němce. Když jsem se ptal po nábytku a ostatním zařízení, vysvětlila mi, že v průběhu bojů o Opavu musela spolu s ostatními opustit město. Po návratu našla byt zdemolovaný, vyrabovaný a naprosto prázdný. Vytlučená okna zabednila prkénky a lepenkou, s tím jí pomohla německá sousedka. V tomto jednopatrovém domě bydlel po celou dobu první republiky i za války nacista MUDr. Hager, primář a zároveň ředitel nemocnice Rytířského řádu na Popské ulici. Jeho byt měl šest pokojů, a tak jsem se matky vyptával, kam se pan doktor poděl a jak to vypadá v jeho bytě. Matka mi řekla, že při evakuaci města odešel ve spěchu a ona neví, jak to u něj vypadá, vlastně se o to ani nezajímala. Aby prý ještě někdo neřekl, že leze k někomu cizímu do bytu. Tak jsem to tedy provedl já. Byt byl zamčený, ale vypáčil jsem dveře a podíval
19
se dovnitř. Zjistil jsem, že byl opuštěn ve chvatu, ale že je jinak v naprostém pořádku a ve všech pokojích stojí nepoškozený nábytek. Vypadalo to, že tu ani po odjezdu dr. Hagera nebyl nikdo ubytovaný. Dost mě to udivilo, protože jsem si nedokázal vysvětlit, jak je možné, že dolní byt mé matky byl zdemolovaný, vyrabovaný a vykradený, a tady nahoře jako by se ani nepřehnala válka. Z fronty jsem měl bohaté zkušenosti, proto jsem při prohlídce postupoval velmi obezřetně. Nikde nebyla záruka, že tu někde není položená mina nebo nastražená past. Všechno tohle jsem znal. Stačilo třeba otevřít dvířka od kamen, postavit na stole převrhnutý květináč, prudce pootevřít dveře a člověk „odešel na nebesa“. Ale nic takového tu nebylo. V pokojíčku doktorova syna jsem našel zápisník a tužku. Poznamenal jsem si některé kusy nábytku, které bych mohl potřebovat jako nové zařízení našeho bytu. Vycházel jsem jen z nejnutnějších potřeb. Potom jsem opět zajistil hlavní dveře vedoucí na schodiště a pověděl matce, že přijdu později, že si musím něco zjistit a zařídit. Protože jsem si domů dovezl nějaké konzervy a kus vojenského chleba, krystalový cukr a čaj, požádal jsem před odchodem matku, aby později připravila jídlo. Den se chýlil k večeru a já neměl tušení, jak je to s obchody a zásobováním. Zběžně jsem si prošel a prohlédl Opavu. Byla opravdu v hrozném stavu. Měl jsem u sebe ukořistěný fotoaparát s větším množstvím nepoužitých filmů. Proto jsem si ve vnitřním městě udělal řadu snímků z míst, kde byly vybombardované a dělostřeleckou palbou i pěchotními zbraněmi poničené domy. Potkal jsem i první známé – většinou se domnívali, že jsem zahynul někde na frontě, protože o mně léta neslyšeli. Večer jsme s matkou skromně povečeřeli a chystali se jít spát. Před spaním se u nás stavila německá sousedka a přinesla pampeliškové víno. Nebylo špatné, a tak jsme poseděli a zavzpomínali na časy první republiky. „Je to bída,“ povzdechla si sousedka, „ještě pořád nevím, co je s mým mužem.“ Tehdy netušila, že již před nějakou dobou padl. Hledání práce Druhý den po skromné snídani jsem měl několik povinností, které bylo nutné splnit. V první řadě jsem zašel do budovy Národní bezpečnosti (NB), tehdy ještě revolučního útvaru. Zde jsem se na ohlašovacím oddělení přihlásil k trvalému pobytu v Opavě. Hned potom jsem se nechal ohlásit u ředitele Národní bezpečnosti dr. Bahenského. Ten byl ředitelem tehdejší Veřejné bezpečnosti, tedy
20
pořádkových služeb, ale také kriminálního a státněbezpečnostního oddělení. Předal jsem mu do rukou zapečetěnou obálku, jejíž obsah jsem neznal. Obdržel jsem ji při demobilizaci od velitele mého pluku. Doktor Bahenský obálku otevřel a se zájmem si přečetl obsah. Nato mi podal ruku se slovy, že mě vítá v těžce pobourané Opavě. Přicházím prý právě vhod. Vyzval mě, abych se posadil do křesla, a nabídl mi cigaretu. Byl jsem nekuřák, a tak jsem s díky odmítl. Dozvěděl jsem se, že v dopise, který si právě přečetl, je doporučení mého velitele pluku, aby mě přijali do služeb poválečné, nově se utvářející Veřejné bezpečnosti. Obsah dopisu jsem nečetl, ale mám za to, že zřejmě podával moji charakteristiku a popisoval mé schopnosti. Na otázku, jestli bych chtěl vstoupit do služeb Národní bezpečnosti, což by ovšem souviselo s přijímacími zkouškami a jejich výsledky, jsem odpověděl kladně. Jiné možnosti jsem neměl, byl jsem nedoučený kuchař a moje školní vzdělání zahrnovalo pět tříd obecných a čtyři třídy Masarykovy měšťanské školy v Opavě. Rozlet do života mi po škole překazila válka. A moje vojenská odbornost? Jako poddůstojník a dělostřelecký počtař bych asi těžko našel nějaké uplatnění. Zbývaly tedy jen dvě alternativy: buď zůstat na vojně, což se mi nechtělo, nebo přijmout nabídku do služeb Národní bezpečnosti. Zvolil jsem to druhé. Doktor Bahenský se mě ještě tázal, zda ovládám psaní na stroji, mluvím-li německy a kdy mohu nastoupit do služby. Odpověděl jsem, že na stroji píšu jen částečně, ale když mi dají možnost, že se to brzo obstojně naučím, němčinu že zvládám dobře a do služby mohu nastoupit hned, jak si opatřím civilní oblečení a zařídím domácnost, což by mohlo být tak asi do tří dnů. Rozloučili jsme se a já se vydal vyřizovat další povinnosti. Na MNV jsem vyhledal kancelář, ve které úřadovala slečna Čamková. Vešel jsem dovnitř a hned jsem ji poznal. Narozdíl ode mne se moc nezměnila, zato ona mě vůbec nepoznala. Viděla před sebou mladého muže ve stejnokroji příslušníka zahraniční armády a hned se ptala, co mě k ní přivádí. Odvětil jsem, že bych potřeboval nějaké informace o jisté paní Michálkové, která bydlí v Otické ulici. Odpověděla: „Ano, znám ji. Je to Němka.“ „Říkáte, že to je Němka. A je to nacistka?“ zeptal jsem se. „Ano, je nacistka,“ odpověděla. „Odkud to víte? Znáte její rodinu?“ „Ano. Chodila jsem do školy s jejími syny.“ „Do německé školy?“
21
„Ne, do české, ale oni se přihlásili k Němcům, protože všichni narukovali k německé armádě.“ „Víte to jistě, že se přihlásili? Anebo byli povoláni k armádě v rámci platných zákonů?“ „Jistě to nevím, ale myslím si to.“ „Poznala byste některého z jejích synů?“ „Ovšem. Říkala jsem vám přece, že jsem s nimi chodila do školy.“ „Když jste je tak dobře znala, jak je možné, že mě nepoznáváte? Já s vámi chodil dokonce do třídy.“ A dodal jsem: „Domnívám se, že vaší povinností není, a ani na to nemáte právo, abyste lidem dávala cejch, jestli je někdo Němec, nebo není. Snad dnes máte jakés takés morální právo o někom říci, že je nacista, ale musíte vědět stoprocentně, že jím je. Vy jste neprávem označila osobu, která neumí ani slovo německy, osobu, jejíž manžel německé národnosti nacistou nikdy nebyl, nýbrž byl jejich nepřítelem, osobu, jejíž všichni tři synové byli odesláni na válečnou frontu, za Němku – nacistku.“ Po tomto obsáhlém, ale emocionálním projevu jsem měl dojem, že se úřednice Čamková na židli rozsype. Nebyla schopna říci na svou obhajobu jediné slovo, ale já jsem o to ani nestál. Potom jsem zašel do oddělení přídělu potravinových lístků, šatenek, tabačenek a dalších …enek, které tehdy byly ještě nutným zlem. Ale nedalo se nic dělat, pozůstatky války byly patrné ještě dlouho. Vše proběhlo hladce, dokonce se mi i poštěstilo zakoupit konfekční oblek. Jen málo obchodů bylo obhospodařováno starými nebo novými usedlíky. Koupil jsem si oblek, který mi „seděl“, ovšem jen do té doby, než jsem v něm poprvé v dešti promokl. Pak se srazil tak, že jsem měl kalhoty po kolena a rukávy po lokty! Byl totiž zčásti utkán z papírových vláken. Odpoledne jsem ještě jednou zašel na MNV. V oddělení, které mělo na starost zabavený německý majetek, se totiž českým obyvatelům přidělovaly a později odprodávaly různé kusy nábytku z opuštěných německých bytů, někdy se přidělovaly i celé byty. Většina obyvatel se do rozbořené Opavy vracela z míst, kam se musela v době evakuace vystěhovat, a tak přede dveřmi příslušného oddělení stála menší fronta. Když mě lidé spatřili, rozestoupili se a dali mi přednost. Vešel jsem dovnitř. Za stolem seděl obtloustlý muž a ve vedru, které zde panovalo, se potil. Pohlédl na mě a otázal se, co si přeji. Předložil jsem mu
22
svůj seznam nejnutnějších kusů nábytku, které jsem si vypsal v bytě doktora Hagera, vysokého hodnostáře SS. Požádal jsem o povolení k převzetí tohoto nábytku s tím, že jsem ochoten jej zaplatit. Tehdy se za takový německý majetek platily velmi nízké ceny. Výtěžek šel do Fondu národní obnovy. Muž se mě tázal, zdali jsem ženatý. Na mou zápornou odpověď mi příkře sdělil: „Nemáte nárok.“ Dost mě zarazil. Proto jsem mu i já řekl stroze: „Patrně si neuvědomujete, že přicházím z války, tedy z fronty, a jak už jsem řekl, mám zdemolovaný a vyrabovaný byt, takže nemám ani na čem spát, stejně jako moje matka.“ Úředník mi znovu přísně opáčil: „Říkám vám, že nemáte nárok, protože jste svobodný a nemáte děti. A vůbec, nezdržujte, vidíte kolik je venku lidí.“ To už mi nervy hrály. Podíval jsem se na něj tvrdě a řekl: „Zdá se mi, že jste zaspal dobu. Nevadí. Brzy se vrátím. Procitnete.“ Otočil jsem se na podpatku a rázně odešel. Zamířil jsem rovnou do budovy posádkového velitelství. Stejně jsem tam musel zajít, protože jako voják jsem se musel přihlásit i tady. Velitelem byl vysoký důstojník sovětské armády a jeho zástupcem major B., důstojník čs. armády na západě. I tady bylo horko, když jsem vešel, major B. si právě otíral zpocené čelo. Ohlásil jsem se mu a na jeho otázku, zda kromě přihlášení mám ještě nějaké přání, jsem mu vylíčil, co se mi před chvílí přihodilo na MNV. Popsal jsem mu, v jakém stavu jsem našel náš byt a v něm živořící matku. Zkrátka postěžoval jsem si na postoj úředníka MNV vůči mé osobě, jakožto příslušníkovi čs. zahraniční armády. Ťal jsem do živého, ač po pravdě, nedělal jsem si velké naděje, neboť já byl „výchoďák“ a on „zápaďák“. Byl jsem však mile překvapen. Možná, že zapůsobilo i značné vedro. „Bratře, jak říkáš, že se ten šašek jmenuje?“ otázal se. Řekl jsem, že Hermansdorf nebo tak nějak podobně, dnes si už nevzpomínám. Sáhl po telefonu, vytočil příslušné číslo a požadoval referenta pro oddělení týkající se německého majetku. Ozval se mu vzápětí v telefonu, poznal jsem to z výrazu jeho tváře. Nemohu již dnes jeho slova přesně reprodukovat, ale smysl byl asi tento: „Poslyšte vy, pane vejbore, mám tady v kanceláři příslušníka zahraniční
23
armády z východu, kterému jste právě hulvátsky odmítl přidělit několik kusů nábytku po Němcích. Kdo myslíte, že vám vybojoval to, že dnes můžete sedět za vaším kancelářským stolem?! Ujišťuji vás, že se vám podívám na zoubek. Teď vám tam toho vojáka posílám zpátky – mlčte, teď mluvím já –, a ať se ke mně vrátí s hlášením, že jste mu v plném rozsahu vyhověl. Jestli se to nestane, budu naopak já obratem u vás!“ Zlostně odhodil sluchátko do vidlice telefonu a zapálil si doutník. „Bráško, dáme si frťana?“ navrhl a ani nečekal na odpověď, otevřel skříň a vytáhl láhev nějakého cizího likéru. Vzal dvě stopky a nalil. Jednu mi nabídl a nato jsme si oba přiťukli. Pak se zeptal: „Kolik je tam toho nábytku?“ Odpověděl jsem, že celý šestipokojový byt. Řekl mi: „Nebuď blázen, na tom papírku toho moc nemáš, dopiš si ten seznam, nevíš, kdo ten nábytek v nejbližších dnech rozkrade.“ V duchu jsem mu dal za pravdu a seznam jsem si hned na místě doplnil. Dobře jsem si pamatoval, jaké kusy nábytku v bytě doktora a důstojníka SS Hagera jsou. Rozloučili jsme se, ze srdce jsem mu poděkoval a hlásil odchod. Vrátil jsem se do budovy MNV v Olomoucké ulici a bez zaklepání vešel rovnou do kanceláře „pro nábytek po Němcích“. Úředník ještě stále seděl za stolem a ani nebyl příliš překvapený, že jsem se objevil. Jen na půl úst podotkl: „To jste samozřejmě hned musel letět na posádkové velitelství, že?“ Řekl jsem mu na to: „Na hrubý pytel hrubá záplata.“ Položil jsem před něj na stůl seznam, na kterém byla i adresa bytu. Vytáhl ze stolu kulaté razítko, otiskl je na papír, dole dopsal „Povoluje se“ a podepsal to. Bez dalších slov jsem odešel. Ještě tentýž den jsem nábytek přestěhoval a zaplnil jím prázdný prostor v našem bytě. Jako další úkol pro tento den jsem si určil prohlédnout velkou zahradu, která dříve náležela doktoru Hagerovi. Asistovali mi při tom dva malí chlapci, kteří přišli z ulice, a zřejmě jim dělalo dobře, že jsou ve společnosti českého vojáka. V rohu zahrady jsem objevil větší hromadu asi dvaceti talířových protitankových min. Věděl jsem, že nemohou uškodit, ale druhý den jsem nález oznámil na vojenské správě. V Opavě tehdy ještě nebylo mnoho lidí. Asi kolem jednoho tisíce. Teprve postupem času se staří usedlíci, ať Češi nebo Němci, začali pozvolna vracet do svých bytů nebo jejich trosek. První občané si začali zřizovat své nové domovy
24
v krásných nepoškozených vilkách na Kylešovském kopci i na „Komandě“. Později jim tyto vilky a domy prodávali do vlastnictví nebo v rámci národní správy za velmi nízké ceny. Jen ze zvědavosti jsem v pozdějších dnech některými vilkami procházel a viděl jsem spoušť a zkázu, ale i zachovalé a zařízené byty, ovšem s věcmi rozházenými po zemi, jak tam řádily jednotky té či oné válčící strany. Ve městě již fungovala první holičství, i sem tam nějaká restaurace. Denně se vraceli další lidé. Nástup do služby u Národní bezpečnosti v Opavě Sedmnáctého června 1945 jsem nastoupil do služby u Národní bezpečnosti. Dr. Bahenský mě osobně představil vedoucímu oddělení Státní bezpečnosti Albertu Šedovi. Čtyřicátník menší postavy, sympatického vzhledu, a jak jsem se později dozvěděl, bývalý četník z 1. republiky a člen pátračky v době protektorátu. Když mu ředitel NB oznámil, že mě k němu přiděluje, přivítal mě stiskem ruky. Ovládám prý německý jazyk, což právě teď hraje důležitou roli. Načež odešel a přenechal mě novému vedoucímu, který mě vyzval, abych si sedl. Dlužno ještě poznamenat, že jsem dosud nemohl přijít v novém obleku. Ten mi upravovala německá sousedka v našem domě. Na sobě jsem měl německé rajtky, vysoké černé jezdecké boty a starou civilní bundu. Tak ošuntělé oblečení nebylo v poválečných dnech žádnou výjimkou. I na svém novém vedoucím jsem viděl obnošený oblek, přešitý zřejmě z bývalé šedozelené četnické uniformy. Postřehl jsem, že si s úsměvem prohlíží mé rajtky. Asi na něj neudělaly dobrý dojem, protože se zeptal, jak jsem na tom s oblečením. Přiznal jsem: „Asi tak jako každý jiný, kdo přijde domů z fronty.“ Ubezpečil jsem ho, že již zítra budu mít jiné šaty, a tím jsem ho rozesmál. Prodiskutovali jsme spolu v jeho kanceláři asi dvě hodiny. Otázky, odpovědi a opět otázky a odpovědi. Připadalo mi to jako výslech. Ale mělo to svou logiku. Z rozhovoru vyplynulo, že od nynějška jsem členem výkonného orgánu státněbezpečnostního oddělení NB, pozdějšího SNB. Můj úkol bude v nynější složité situaci spočívat v prověřování občanů Opavy po stránce státní spolehlivosti, prošetřování minulosti jak českých, tak i německých občanů, jejich chování v době okupace. Totéž se má zjišťovat u nově příchozích, kteří se stěhují do Opavy z jiných míst republiky v rámci akce osidlování pohraničí. To byla jen malá část mé pracovní náplně. Stejně jako další noví mladí členové oddělení Státní bezpečnosti budu v několika termínech postupně seznamován
25
se služebními předpisy, platnými zákony, služebními právy a povinnostmi, s použitím zbraně a tak dále. Na otázku, zda jsem politicky organizován, jsem odpověděl, že nikoliv, čímž jsem u něj vyvolal údiv. Prý, jak to? Přece zahraniční voják z východu, a není komunista? Musel jsem mu vysvětlit, že voják z východní armády nemusí být vždy komunista. Ale myslím, že se proto nezlobil. Ostatně sám byl sociální demokrat již z dob první republiky. Jak jsem později zjistil, většina starších příslušníků u NB byla vesměs organizovaná v sociálně demokratické straně. Albert Šeda mě současně poučil o tom, že jsem zatím přijat do služeb NB jako kriminální čekatel, což znamená, že tady ještě nejsem definitivně. Budu se muset podrobit různým testům a zkouškám. Asi po měsíci mé činnosti u StB došlo na zkoušky, které se konaly v Ostravě. Přijímací zkoušky jsem absolvoval jako jeden z nejlepších, což nemá být samochvála, ale podotýkám to jen z důvodů, které v mém pozdějším životě hrály významnou roli. V prvních dnech mého působení mě seznámili s celým aparátem NB v budově na Jánské ulici. Nejvyšší poschodí náleželo StB. V nižším patře budovy úřadovalo oddělení kriminální. Zvýšené přízemí náleželo pořádkové složce. V těchto dnech jsem měl možnost se seznámit s kolegy ze všech oddělení. Tehdy se ještě „nesoudruhovalo“, byli jsme si navzájem kolegy. A když už je řeč o složení jednotlivých oddělení, vypadalo to asi takto: ve všech odděleních byli „staří mazáci“, to jest již dlouhá léta sloužící asistenti a inspektoři kriminální služby, protože pod tu jsme spadali všichni kromě pořádkové, tedy uniformované složky. Kriminální čekatel, kriminální podasistent, kriminální asistent, inspektor a tak dále. Inspektoři a asistenti byli starší lidé, kteří sloužili za protektorátu u pátraček nebo jiných složek. Samozřejmě, že po skončení války byli všichni před nástupem k NB prověřováni po stránce státní a národní spolehlivosti. Prověřování předcházela písemná žádost na předepsaném formuláři doprovázená obšírným životopisem, údaji o rodičích a sourozencích a podobně. Teprve po vyřízení těchto formalit mohl být adept přijat do služby. Nutno podotknout, že nástupní plat „orgána“, tedy člena kterékoliv složky, byl v té době nepatrný. Můj plat jako kriminálního činitele byl tehdy jen zálohový, protože jak platy státních zaměstnanců, tak učitelů a dalších ještě nebyly zákonem upraveny. Až do roku 1947 jsem měl pouhých 1 000 Kčs měsíčně. Kriminální oddělení v Opavě se po stránce politické ve své většině rekrutovalo z členů KSČ. Samozřejmě to byli členové čerství, protože se přihlásili do
26
KSČ až po osvobození Opavy. V té době byl každý rázem partyzánem, každý byl členem „podzemního hnutí“ a nutno říci, že právě KSČ byla ta, která do svých řad začala ihned vehementně přibírat nové členy. A dá se říci, že za každou cenu. V další části svých vzpomínek se o tom zmíním obšírněji. Pouze několik osob bylo nestraníků anebo členů jiných stran než KSČ: jeden byl členem lidové strany a asi dva patřili k sociální demokracii. Opačně to již bylo ve složce státněbezpečnostní, kde byli mezi starými orgány v převážné většině členové sociální demokracie, až na jednoho komunistu. Ostatní byli nestraníci. Toto složení jednotlivých oddělení vydrželo až do tzv. „únorových dnů“ roku 1948. Když dnes, po tolika letech uvažuji, proč si KSČ neusurpovala v Opavě moc i ve státněbezpečnostní složce, když kriminální složku úplně ovládala, docházím k čistě soukromému názoru, že se tak stalo promyšleně a takticky. Proč? Protože se jednalo o dobu, ve které se prováděly odsuny Němců ze Sudet, bez ohledu na to, zda je tento postup opodstatněný či nikoliv. Tuto činnost lze označit za špinavou práci. Nijak se totiž netýkala boje proti zločinnosti nebo porušování zákonů, ale zasáhla miliony osob, z nichž převážná většina byla vyhnána na základě takzvaného kolektivního provinění. Velká část těchto Němců byla odsunuta do východní zóny, pozdější NDR, a tam byli tito lidé získáváni do komunistické strany. A představme si, kdyby takový Němec prohlásil: „Vstoupit do komunistické strany? Vždyť komunisté mě z Československa vyhazovali!“ Je třeba si uvědomit, že tehdy ještě v ČSR neexistoval totalitní režim KSČ. Samozřejmě, čím více se čas blížil k únorovým událostem roku 1948, tedy době, kdy byl odsun Němců dávno ukončen, tím usilovněji se komunistické ministerstvo vnitra snažilo převést státněbezpečnostní složku plně pod svou kontrolu. Hned po únorových událostech to také definitivně provedlo. Ostatně to pocítila většina příslušníků SNB všech složek, kteří nebyli členy KSČ. Velká většina těch, kdo byli členy jiné strany, národní socialisté, lidovci a příslušníci sociálně demokratické strany, skončila v kriminále či v pracovním táboře, v lepším případě byla vyhozena. Z bývalých příslušníků kriminální složky přešli všichni členové KSČ do Státní bezpečnosti, až na malé výjimky, kdy se jednalo o specialisty, například daktyloskopy a jiné. Pokud se týče pořádkové složky, jednalo se většinou o starší muže, kteří již prakticky dosluhovali. Na jejich místa přicházeli noví mladí lidé. Ovšem je třeba
27
podotknout, že až do únorových událostí roku 1948 bylo, alespoň v Opavě, poměrně málo komunistů. Pracovní tábor Opava Kde bylo nejvíc členů KSČ, snad všichni, to bylo v „Pracovním táboře Opava“, který se nacházel v areálu dřevěných baráků po bývalé říšské pracovní službě na Eichendorfově náměstí, naproti bývalé Masarykově měšťance. Celý tábor dřevěných baráků byl obehnaný ostnatým drátem. Hned po skončení války sem byli sváženi občané německé národnosti, o kterých se vědělo, že byli nacisty, proto museli být prověřováni a prošetřováni. Pátralo se po osobách, které se provinily trestnými činy a které měly být potrestány podle malého nebo velkého retribučního zákona. Jedná se o zákony-dekrety vytvořené po válce pro postih válečných zločinců, udavačů, kolaborantů a zrádců českého národa, kteří se provinili svým postojem v době nacistické okupace. Členstvím v nacistických organizacích zradili svůj národ a spolupracovali s nacistickým Německem. Pro menší provinění, například proti národní cti, platil malý retribuční dekret, pro závažnější pak dekret velký. Po válce byl občanům německé národnosti, na které se vztahoval malý retribuční dekret, umožněn nejprve odsun z republiky. Osoby, které se provinily podle velkého retribučního dekretu, byly postaveny před lidový soud. Tito lidé byli okamžitě po skončení války vyhledáváni a kromě věznic soustřeďováni také v pracovních táborech. Bohužel velká část dozorců v těchto táborech se rekrutovala z nezodpovědných, nečestných a bezcharakterních lidí. Vystihli příhodnou chvíli, aby se vyšvihli na místo, kde mohli hrát roli nadčlověka, pána nad druhým. Velmi rychle si pořídili černé stejnokroje na způsob SS, vysoké černé holínky a rudé kravaty. Na hlavách měli černé brigadýrky a na jednom rukávu znak PTO. Po táboře se pohybovali jen s býkovcem nebo pendrekem a internované německé občany terorizovali. V táboře nastolovali svou pochybnou spravedlnost. Měl jsem několikrát možnost do takového tábora vejít, když jsem potřeboval informace týkající se bývalých německých občanů z Opavy. Je samozřejmé, že čeští občané se na Němce za ostnatými dráty dívali s opovržením. Je to také logické. Ještě nedávno zuřila válka, Němci byli v posledním tažení, ale zanechávali za sebou jen smrt nevinných žen a dětí, rozbitá a poničená města. Kradli a loupili až do poslední chvíle. A teď zde čeští občané měli před očima právě ty Němce, kteří byli těsně před rozpoutáním 2. světové války
28
v Opavě původci henleinovských orgií, způsobili odtržení Sudet od naší země a pronásledování českých občanů v době války. Protože byl velký nedostatek potravin, je jasné, že strava v tomto táboře nebyla dostatečná; velmi špatně na tom byli i čeští obyvatelé. Nic z toho ale neopravňovalo dozorce tábora k týrání a okrádání shromážděných Němců. Mnoho Němců se snažilo zachránit třeba jen snubní prsten, ale i jiné zlaté předměty a šperky. Nebylo jim to nic platné. Vše u nich bylo nalezeno a samozřejmě velká část těchto předmětů zmizela v rukou dozorců. Šlo o dobrodruhy, kterým se nechtělo pracovat, ale každý o sobě tvrdil, že byl v odboji. V táboře měl možnost si s býkovcem v ruce hrát na pána. Kdysi, asi v roce 1946, se provalila veliká aféra s rozkrádáním zlata v táboře. Zahájilo se vyšetřování, ale brzo bylo zastaveno a vše se ututlalo. Vždyť se vesměs jednalo o členy KSČ a právě se schylovalo k prvním poválečným volbám, ve kterých chtěla zvítězit – a také zvítězila – KSČ. Takových táborů se špatnou pověstí bylo v různých městech více. Konkrétně i v Krnově. Situace tady byla obdobná jako v Opavě a staří pováleční přistěhovalci mají dodnes v paměti smutné dění v těchto táborech, které nebylo možné utajit. V té době začaly vyvíjet činnost lidové soudy. Opava se zalidňovala, život dostával normálnější ráz, úřady se zaplňovaly novými lidmi, továrny se rozjížděly a začínal nový poválečný život. V prvních poválečných dnech jsem byl svědkem vykopávání, lépe řečeno exhumování padlých sovětských vojáků, kteří zde byli během bojů narychlo pochováni. Práci prováděli němečtí vojenští zajatci. Aby neuprchli, byli velmi dobře hlídáni. Byla to totiž příšerná práce. Vše jsem pozoroval zpovzdálí a vybavuji si nesnesitelný zápach. Vždyť se jednalo o srpen a září, teploty tehdy dostoupily vrcholu. Viděl jsem zmrzačená těla vojáků, která byla teprve v první fázi rozkladu, vojáků, kteří položili život v boji o Opavu. Udělalo to na mě velmi silný dojem. Mrtvých těl bylo v Opavě ve všech parcích na tisíce. Teď mrtvoly ze země vyzdvihovali ti, kdo byli příčinou jejich smrti. Život v poválečné Opavě Život v Opavě byl v pravém smyslu slova poválečný. Každý, kromě Němců, se radoval. Všechny restaurace, i když bylo jen málo potravin, pořádaly večer co večer taneční veselice, které mnohdy trvaly do rána. Lidé se nemohli nabažit svobody. Vědomí, že je konec útrapám, pronásledování, že už nehrozí
29
nebezpečí ze strany gestapa, stále častější a častější návraty prvních vězňů z koncentračních táborů, to vše lidi opravňovalo k radovánkám a veselicím. Posléze začaly do Opavy docházet dodávky UNRRA. Byla to akce organizovaná Spojenými národy na pomoc zemím postiženým válkou. Balíčky s potravinami, žvýkačkami, čokoládou, pomazánkami v konzervách, ale také s toaletním papírem se přidělovaly rozumně, podle počtu rodinných příslušníků. Další pomocí UNRRA, sice méně viditelnou, ale o to účinnější, byly dodávky pro obnovu továren a závodů v průmyslových sférách, dodávky pro textilní průmysl a mnohá další odvětví. Odbočil jsem dost daleko od tématu svého poválečného působení u státněbezpečnostní složky NB. To proto, že jsem chtěl čtenáře seznámit s tehdejší atmosférou okresního města, které se probouzelo z válečného otupění a letargie. V úřadu MNV již došlo k výměně mnoha úředníků i úřednic, kteří se sem vetřeli a neměli vůbec oprávnění v těchto odděleních působit. Například vedoucím oddělení pro distribuci nábytku po Němcích se stal, jak se na základě zajištěných písemných materiálů strany NSDAP zjistilo, příslušník SA, člověk, který se do této složky sám přihlásil. A takových tu bylo víc. Opava získala postavení statutárního města, což znamenalo, že již neměla svého starostu, ale primátora. Stal se jím člen Čs. strany národně socialistické Vladimír Mařádek, tehdy nejmladší primátor v republice. S přílivem obyvatelstva do města se stávala otázka prověřování osob velmi naléhavou. Vraceli se i vyložení nacisté, kteří se teď coby loajální občané a dokonce antifašisté chtěli aklimatizovat v nové republice. V Opavě setrval i celý baletní soubor Opavského, dříve Německého divadla. Stalo se mi, že jsem měl u jedné členky baletu služebně ověřit nějaké údaje, a když jsem přišel k jejímu bytu, musel jsem čekat poněkud déle u dveří, než mi otevřela. Něco se mi nezdálo, a jak jsem s ní mluvil, zpozoroval jsem u ní nervozitu a nejistotu. Když jsem pak uslyšel podezřelý zvuk, vytáhl jsem služební pistoli a prudce otevřel dveře šatníku. Učinil jsem dobře. V šatníku jsem objevil muže a okamžitě ho zajistil. Zjistili jsme, že jde o příslušníka zbraní SS, který si již stačil opatřit civilní oděv. Příliv nových členů do KSČ Rapidně začal stoupat příliv nových členů do KSČ. Následky tak rychlého růstu členstva se začaly brzy projevovat. Některým členům jsme museli odebírat stranické legitimace a odevzdávat je na sekretariátu KSČ, protože se zjistilo
30
a ověřilo, že ještě nedávno spolupracovali s nacisty. V jednom případě se jednalo o mladého člověka, který při výslechu sám doznal a podrobně vylíčil, jak ho školili ve výcvikovém táboře pro werwolfy (příslušníky záškodnické organizace). Jeho matka měla v době okupace železářský obchod v Opavě. S jiným, podobným případem, jsem měl rovněž patálie. Člověk, který jako český občan ihned po příchodu Němců v Hradci u Opavy veřejně spálil na ulici československou státní vlajku a obraz prezidenta Beneše, se v době okupace přihlásil k Němcům a požádal o přiznání německé národnosti. Po celou dobu okupace měl obchod s barvami, laky a drogistickým zbožím. Hned po osvobození se přihlásil za člena KSČ. Samozřejmě, že i jemu jsme průkaz komunistické strany odebrali a s patřičným zdůvodněním odevzdali na okresním sekretariátu. Je ale třeba dodat, že dotyčný měl přesto později obchod na stejném místě jako dřív. Protesty hradeckých občanů nebyly nic platné. Je samozřejmé, že okresní výbor KSČ vedl ve své evidenci příslušníky bezpečnostního sboru, kteří nově získaným členům zabavené legitimace zase vraceli. Poznali jsme to důkladně již před a zejména po „vítězném únoru“ 1948. Eskortování německého vězně. K. H. Frank v pankrácké cele V době, kdy byl u Berouna zajištěn a československým státním orgánům předán válečný zločinec K. H. Frank, mě pověřili, abych odcestoval vlakem do Prahy a v trestnici na Pankráci vyzvedl a eskortoval do Opavy jistého Němce, který měl být postaven před lidový soud. Nic konkrétnějšího jsem se o něm nedozvěděl, ale to pro mě nehrálo žádnou roli. Rozkaz zněl: dovézt jej v pořádku. Vlakové spojení bylo tehdy mizerné a cestování únavné. Přijel jsem do Prahy, na nádraží jsem si hned zajistil jedno kupé pro zpáteční jízdu v příslušném vlaku a odebral se na Pankrác. Protože vyřizování formalit nějaký čas trvalo, požádal jsem, jestli bych neměl možnost spatřit K. H. Franka. Bylo mi to umožněno, takže jsem si mohl špehýrkou přes dveře cely prohlédnout tuto smutnou postavu našich dějin. Troska s vyzáblým obličejem v šedozelených šatech německé armády bez distinkcí si všimla otevřené špehýrky dveří, takže jsem mohl pohlédnout i do jeho obličeje. Připomínal mi krysu zahnanou do rohu. V kanceláři jsem podepsal příslušné eskortní papíry, než mi předvedli vytáhlého hubeného muže v obnošených civilních šatech. Byl tak vysílený, že sotva stál na nohou. Zeptal jsem se ho německy, ovládá-li český jazyk. Německy odpověděl, že ne. Náčelník věznice chtěl vědět, jestli tomu člověku nasadím na
31
cestu pouta. Odpověděl jsem, že ne, že sotva stojí na nohou. Pokrčil rameny a odvětil, že je to moje věc. Když jsme vyšli z věznice na ulici, první slova eskortovaného byla: „Pane inspektore, já mám šílený hlad.“ Řekl jsem, aby chvíli vydržel, a v nejbližším pekařství jsem koupil bochník chleba a nechal si ho nakrájet na krajíce. Vložil jsem chleba do příruční tašky a pak jsem v řeznictví nechal nakrájet půl kilogramu salámu. Udělali jsme ještě zastávku v jedné podřadnější restauraci a oba jsme tam pojedli. Tramvají jsme se pak vydali k Wilsonovu nádraží. Časově nám to dobře vycházelo, takže jsme na rychlík ani dlouho nečekali. Pak jsem si našel zajištěné kupé. Na dveřích byl lístek s označením „Vyhrazené oddělení“. Průvodčí nám je otevřel, když jsem mu ukázal služební odznak. Vlak se rozjel, a teprve tehdy jsem si uvědomil, že sedíme v kupé sami dva jako nějací baroni, a přitom je vlak nemožně přecpaný. V chodbě se na sebe tlačily shluky žen, mužů i dětí. Vůbec jsem se nerozmýšlel, otevřel jsem dveře našeho oddělení a vyzval jsem ty nejbližší, aby šli dovnitř, i když je to oddělení služební. Kupé se záhy naplnilo. Zůstal jsem sedět u okna, naproti mně seděl Münzberger – tak se eskortovaný jmenoval. Byl jsem strašně unavený a nevyspalý. Tašku s chlebem a salámem jsem již na cestě předal svému svěřenci, aby si ji sám nesl. V kupé jsem mu řekl, aby si, až bude mít hlad, bez ptaní vzal, co bude chtít. A pak se v teple oddělení stalo, že jsem tvrdě usnul. Probudil jsem se až po dlouhé době, když mě někdo zatahal za rukáv. Trhl jsem sebou a zjistil, že jsem v kupé sám se svým svěřencem. Oslovil mě: „Pane inspektore, jsme v Přerově a asi budeme muset přestupovat.“ Měl pravdu. Neměl jsem dobrý pocit z toho, že jsem ve službě zaspal. Vždyť mi mohl snadno uprchnout. Dodnes nechápu, proč to neudělal. Jediné logické vysvětlení bylo, že si Münzberger zřejmě myslel, že když jsem mu nenasadil pouta, koupil mu chleba a salám a dokonce ho pozval na oběd, zřejmě jej nepovažuji za nebezpečného a je na tom tedy dobře. Pakliže to tak bylo, pak se asi za tři týdny nejspíš přesvědčil o omylu. To již stál pod šibenicí, kde opavský kat, člověk menší postavy, šedivých vlasů, asi padesátník v černém obleku a s černou brigadýrkou, s bílými rukavičkami na rukou, vykonal rozsudek lidového soudu. Popravili ho jako příslušníka opavského gestapa.3 3
Josef Müntzberger, nar. 26. 6. 1910 v Brance u Opavy, byl skutečně odsouzen podle §11 (udavačství) Dekretu presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a popraven 3. 6. 1946 v Opavě.
32
Odsuny Němců z Československa Začaly odsuny Němců z Československa. Někteří Němci to brali jako samozřejmost, ale velká část se to pokoušela pod různými záminkami oddalovat. Mnoho jich žádalo o možnost v ČSR zůstat. Tvrdili o sobě, že nikdy nesouhlasili s Hitlerovou politikou, že byli nepřáteli nacismu, že byli loajální k českým obyvatelům Opavy. Nikdo z nich ale nikdy neprokázal, že by v době nacistické okupace nějakým způsobem pomáhal zmírnit útlak a násilí páchané na českém obyvatelstvu. Nikdo z nich nikdy nic neslyšel o nějakých koncentračních táborech, ale naopak jim na frontě padl syn, tomu zas dokonce dva; že však jejich synové byli členy nacistických organizací SS, SA a jiných, to přece bylo jen proto, že museli. Při mnohých rozhovorech si nikdo z nich nevzpomínal na dobu těsně před obsazením Československa, kdy na Opavsku a jiných místech republiky řádili henleinovci, na hesla Wir wollen Heim ins Reich! (Chceme domů do říše!) Nikdo z nich nikdy neheiloval. Všichni trpěli zapomnětlivostí. Když pak byli se svými ranci „vagónováni“, sršely jejich zraky nenávistí. Jak se vlaky rozjížděly, zaznívaly výkřiky „Es kommt der Tag!“ (Přijde náš den!) Ale i při vědomí toho, čeho všeho se nacistická říše a obzvláště sudetští Němci dopustili na lidu Československa, jsme nad nimi pociťovali lítost. Určitě mezi nimi byli i němečtí občané, kteří rovněž, samozřejmě až v pozdější době, začali Hitlera a jeho nacistické soukolí nenávidět. Ale vzpomínky na nedávno řádící hitlerovské armády byly příliš čerstvé, křivdy spáchané na našem národě příliš velké, než aby v tehdejší době převládl soucit s těmi, kteří byli původci všeho zla. A tak odjížděl jeden transport za druhým. Usedlosti na venkově po nich zůstávaly prázdné, úroda byla sklizena a do pohraničí přicházeli noví osadníci z jiných krajů naší vlasti. Opava se rychle zalidňovala a s ní i celé její okolí. Melč, Těchanovice a další obce, které byly původně německé, osidlovali volynští Češi. Do pohraničí přicházeli lidé poctiví, ale také ti, kteří měli v úmyslu úplně něco jiného než pomáhat v budování a osidlování pohraničí. Zlatokopové. Takový přiléhavý název jim tehdy lidé dali a dodnes nevymizel z paměti. Domy, obchody, soukromé dílny a malé továrničky po Němcích, to vše se dávalo pod takzvanou národní správu. Občan, který o takovou národní správu nad bývalým majetkem Němců požádal a prokázala se jeho národní a politická spolehlivost, se mohl stát správcem. Kdo to myslel poctivě a svěřený majetek dobře vedl, nebyl na tom špatně a časem jeho živnost, obchod, dům vzkvétal. Byly ale případy, a bylo jich bohužel mnoho, že šlo jen o rozkradení,
33
nahromadění německého majetku, načež pak podařený správce zmizel, aby se objevil v jiných místech pohraničí. Metody byly různé, od naivních až po nejrafinovanější. Příslušníci Státní bezpečnosti i kriminální služby měli tehdy práce až dost. V té době jsem byl několikrát služebně přeložen. Například do Vítkova u Opavy, což bylo rovněž bývalé německé městečko, které bylo po válce početně oslabeno. Před vojenským soudem v r. 1951, propuštění ze služeb ministerstva vnitra Přes četné výzvy, abych vstoupil do KSČ, jsem vstoupil do Čs. sociální demokracie. Opětovná vyzvání k přestupu do KSČ, stupňovaná po únorových událostech 1948, se stále zostřovala. Můj postoj se mi vymstil. Byl jsem překládán z místa na místo, až mě nakonec v roce 1951 postavili před vojenský soud. Důvody zatčení mi nebyly oznámeny ještě ani po dvouměsíční vyšetřovací vazbě, přičemž jsem nebyl vyslýchán z ničeho, co by mohlo alespoň trošku naznačovat, proč mě zatkli. V této době jsem obdržel propouštěcí dekret od ministerstva vnitra, podle něhož jsem byl propuštěn s okamžitou platností podle paragrafu toho a toho, odstavce „C“. Tento odstavec paragrafu, na jehož číslo si již nevzpomínám, říkal, že ministerstvo vnitra může svého příslušníka propustit ze svých služeb bez udání důvodu. Po půl roce vazby jsem obdržel žalobu, ve které mě obviňovali, že jsem od roku 1945 až do roku 1948 jako orgán kriminální služby nerozhodoval třídně, a podobné nesmysly. Můj obhájce JUDr. Donath z Olomouce celou žalobu rozmetal, takže byla stažena. Přesto jsem ale dál zůstal ve vazbě. Za nějakou dobu jsem dostal žalobu novou, v níž mě obviňovali, že jsem po válce při přijímacím řízení do služeb SNB zatajil, že jsem sloužil v německé armádě, čímž jsem se dopustil podvodu. Argumentovalo se v ní, že jsem státu způsobil škodu tím, že mě přijali do vojenské akademie v Hranicích na Moravě, což se prý mohlo stát jedině proto, že jsem zamlčel, že jsem za války sloužil u německé armády. Svědky obžaloby byli vesměs moji bývalí nadřízení před únorovými událostmi z Opavy a Ostravy, kteří v době, kdy svědčili u soudu, již nebyli ve svých funkcích, protože byli po únoru 1948 vyhozeni, a skoro všichni pracovali manuálně na podřadných místech. Jeden z nich byl zaměstnán v cihelně, jiný u stavebních závodů v Opavě jako nízký úředník a podobně. Všichni u přelíčení svorně odříkali, že jsem sice byl jedním z nejlepších kriminálních příslušníků, ale kdyby prý věděli, že jsem sloužil
34
u německé armády, nebyl bych přijat. O tom, že jsem po demobilizaci dovezl zapečetěný dopis mého velitele pluku pro ředitele SNB v Opavě s doporučením, abych byl jako příslušník 1. čs. armádního sboru přijat právě do těchto služeb, nepadla ani zmínka. Odsoudili mě k jednomu roku odnětí svobody nepodmíněně a k odebrání hodnosti poručíka. Polovinu trestu mám prý amnestovanou a druhou jsem si odpykal vazbou. Čili když se nebudu odvolávat, mohu být ihned propuštěn; jestliže se odvolat chci, budu až do rozhodnutí držen i nadále ve vazbě, což může trvat dost dlouho. Obhájce si mě vzal stranou a prohlásil: „Doufám, že jste pochopil, že tady nejde o nějaký podvod, ale o to, abyste byl na nějakou dobu vyřazen z řad příslušníků ministerstva vnitra. Neodvolávejte se, jinak si najdou jiný důvod.“ Tak jsem tedy rozsudek přijal. Když jsem chtěl po štábním kapitánovi Pytlíčkovi, který předsedal soudu, aby mi vydal písemný rozsudek, odmítl to se slovy: „U státního soudu jej nebudete potřebovat.“ Měl pravdu. Za rok mě státní soud v Brně odsoudil k pětadvaceti letům odnětí svobody. Recept Státní bezpečnosti na výrobu protistátní skupiny Existuje mnoho způsobů, ale já se zde zmíním pouze o jednom z nich – o tom, podle kterého jsem se i já stal členem nebezpečné protistátní teroristické skupiny. Sleduje se osoba, která je zatížená trestným činem. Sleduje se, ač by již dávno měla být orgány bezpečnosti zajištěna. Sleduje se na každém kroku, kamkoliv se pohne, sleduje se veškerý její pohyb, u koho se zdrží, jak jde dál, třeba do jiného okresu, jak se opět u někoho zdrží a zase jde dál. Sleduje se, co u jiných lidí dělá nebo nedělá, ač by třeba dělat měla. Ti, u kterých se zastaví a s nimiž přijde do styku, třeba ani nevědí, s kým mají tu čest, ale už se „vezou“, už vstoupili do rozehrané partie a stávají se její součástí, ať si to přejí nebo ne. Stávají se figurkami, kterými někdo manipuluje jen proto, že zvrácená doba vyžaduje hodně takových figur a figurek. Přiblížím to ještě jinak: proč by měl být souzen jedinec jako pachatel trestného činu například pro založení požáru nebo třeba pro přepadení poštovního úřadu, když pomocí tohoto jedince může být vytvořena tolik potřebná protistátní organizace? Pachatel – to je jen jednotlivec – sólokapr. Takový
35
se odsoudí a jde do basy. Vyšetřovatel je pochválen a dostane nový případ. Příslušníci StB však nepotřebuje sólokapry, potřebuje odhalenou protistátní skupinu. Jen tak přibývají pecky na ramenou a pouze tak se ospravedlňuje nezbytnost a důležitost existence StB v třídním boji. A když žádná protistátní skupina není k mání, je třeba ji „vyrobit“. Podmínky pro to jsou víc než skvělé. Bylo například odhaleno spiklenecké centrum Rudolfa Slánského, generálního tajemníka KSČ. Rozběhla se socializace vesnice, a to znamená likvidaci kulaků. Je doba zostřeného třídního boje, při níž nepřítel používá všech metod a zákeřností. Takového nepřítele je třeba hledat všude, a jestli není, je třeba ho vyrobit, aby se dokázalo, že je tady, že je nebezpečný a všeho schopný. Pohleďme třeba na sousední Maďarsko: Laszlo Rajk, Imra Nagy, pohleďme takřka ke všem našim sousedům, všude samý třídní nepřítel. Už to kdysi v daleké historii bylo. Pálení čarodějnic. Hans von Boblig, velký inkvizitor. Z jedné čarodějnice se jich vyrobily další stovky. Nejlepší, nejatraktivnější protistátní skupina je taková, ve které se rekrutují všechny druhy a typy zavilých nepřátel socialismu. To znamená živnostníci, kulaci, ale stačí i střední rolníci, pak zejména umělci, herci a spisovatelé, bývalí podnikatelé a obchodníci, samozřejmě další největší nepřátelé – příslušníci zahraničního odboje z 2. světové války, letci a generálové ze západu, ale i východu, a ovšem klérus, církevní hierarchie. Je třeba jen hledat, a nepřítel se najde všude. Zatím je zakuklený, ale bdělí orgánové StB je všechny odhalí. Je jen třeba to navléknout šikovně. Tak, aby před soudem, nejlépe veřejným, se obžalovaní cynicky doznávali, anebo obvinění tvrdošíjně popírali. Široká veřejnost – ta spolkne všechno. Jen se to musí umět naservírovat. K tomu vydatně poslouží rozhlas a tisk. Státní soud ve spolupráci s StB to pak hravě zvládne. Takže žádný jedinec – ale pořádná protistátní skupina. Nejlépe teroristická organizace. Pokud by tento recept nevyhovoval, jsou tu další. Padesátá léta a celý vývoj posledních čtyřiceti let je charakteristický používáním právě takových receptů. Více než sto tisíc politických vězňů z těch dob je toho nejlepším důkazem.
36
II . Z a t č e n í – vazba – monstrproces – vězení
Prolog k monstrprocesu Začíná jedna z tragikomedií, jež jsou v poslední době tak „v módě“. Veřejné přelíčení státního soudu Brno v takzvaném monstrprocesu. Proces vedený proti nebezpečné protistátní skupině, která si podle prohlášení předsedy senátu dala za cíl zvrátit současné politické zřízení v této zemi, nastolit kapitalismus a zničit a rozvrátit vše, co vybojovala dělnická třída únorovým vítězstvím. Zkrátka – zaprodat republiku, zradit ji a pošlapat všechny vymoženosti a práva dělnické třídy. To vše v době, kdy je republika ohrožena nejvíce, v době náporu kapitalistických mocností, v době, kdy je země prošpikována protistátními skupinami, jako jsou například Světlana a Bílá legie. V době, kdy jsou zadrženi špióni typu Slánského a kdy byla odsouzena a popravena žena, bývalá funkcionářka a poslankyně Národně socialistické strany JUDr. Milada Horáková. První žena popravená z politických důvodů. Je jaro 1952. Místem děje se stává velký sál hotelu okresního města Krnov. Pro veřejné přelíčení je vše důkladně připraveno, včetně potřebné atmosféry, vyvolané již několik dní předem nesčetnými rozhlasovými tlampači v ulicích města a nekonečným vytrubováním, jak důležitá je účast každého občana na tomto veřejném soudním procesu. Agitátoři na závodech a v podnicích nabízejí vstupenky. Předseda státního soudu v Brně JUDr. Stýblo dává tajné pokyny nadporučíkovi StB v Ostravě Trubařovi a činí jej zodpovědným mimo jiné i za propagandistické a politické zpracování a přípravu obecenstva pro nastávající monstrproces. Dalším stranickým úkolem je distribuce vstupenek tak, aby to přineslo finanční zisk. Malá okresní věznice, oddělená od hotelu jen přilehlou zdí, je střežena zvenčí i zevnitř. Co kdyby rozvášněný a zfanatizovaný dav vtrhl do věznice a chtěl „kořist“ lynčovat? Bylo by po procesu i po finančním efektu. Sál je nabit do posledního místa. Jsou tu k vidění transparenty žádající přísné
37
potrestání obžalovaných. V davu jsou samozřejmě příslušníci Lidových milicí a svazáci a svazačky v modrých košilích. Ve vestibulu přešlapují skupinky tzv. sportovců a sportovkyň v teplácích, v tričkách a trenýrkách. Vedoucí drží v ruce svinutou rezoluci. Všichni čekají, až jim režie dá znamení, aby pak zadýchaní, jako by právě dorazili z fabrik, vběhli na jeviště, kde zasedá senát, a do rukou předsedy senátu předali „petice a rezoluce dělníků“, žádající co nejpřísnější potrestání obžalovaných. Po mnoha letech jsem přemýšlel, jak tento komplex jevů a počinů nazvat, abych co nejvěrněji postihl atmosféru. Došel jsem k závěru, že nejvýstižnější výraz je asi „cirkus“. Na jevišti sálu, vyvýšeném asi o jeden metr nad úroveň podlahy, zasedá slavný státní soud za předsednictví JUDr. Stýbla. Po obou jeho stranách sedí soudci z povolání a soudci z lidu. Liší se od sebe lemováním talárů. Bílí s kožešinou jsou soudci z povolání, červení – soudci z lidu. Nedaleko prokurátorů s bílým a červeným lemováním zasedá nadporučík StB Šrubař. Po levé straně trůní obhájci ex offo. Celý senát vypadá bojovně. Pohled mají tvrdý a zarputilý. Obhájci se snaží budit dojem žoviálnosti. Z jejich tváří se dá číst – nedělám to rád, ale co se dá dělat, musím… V popředí jeviště, blíže k rampě, stojí dvě řady lavic. Jsou připraveny pro osm obžalovaných, mezi nimiž je jedna žena. Vedle každého obžalovaného bude sedět vždy jeden příslušník SNB. Po celém jevišti je nainstalována řada mikrofonů, jeden z nich je umístěn těsně pod lavicí. Je určen pro obžalované. Hlediště doslova praská ve švech. První dvě řady jsou vyhrazeny pro rodinné příslušníky obžalovaných, které sem organizátoři dovezli. Jejich přítomnost na přelíčení je povinná. Hlučící dav se nemůže dočkat zahájení. Zraky diváků těkají od černého tabla umístěného po levé straně tribuny ke dveřím, na němž jsou připevněny revolvery. Je jich stejný počet jako obžalovaných. Zatčení Nový rok 1952 se ohlásil spoustou sněhu. V Krnově od 2. ledna sněžilo nepřetržitě, i vánoční i novoroční svátky se už slavily na sněhu. Čtvrtého ledna jsem časně ráno vstal, abych se připravil k odchodu do práce. Právě před rokem mě u vojenského soudu v Olomouci obviňovali, že jsem jako orgán kriminální služby v letech 1945 až 1948 nerozhodoval třídně a podobně. Už jsem zmínil, že se tehdy mému obhájci podařilo celou žalobu rozmetat, takže byla stažena. Přesto jsem zůstal ve vazbě a nakonec byl odsouzen k odnětí jednoho roku svobody nepodmíněně a k odnětí hodnosti poručík.
38
Polovinu trestu jsem si odseděl, polovinu mně prominuli. Od ministerstva vnitra jsem již při zatčení obdržel propouštěcí dekret s okamžitou platností. Těžce jsem sháněl zaměstnání, až jsem se nakonec uchytil u městské stavební organizace Krnov jako závozník. Řidičem nákladního auta byl krnovský občan W., který bydlel ve svém domku v Cvilíně v Krnově. Pocházel z „kulacké“ rodiny a také si prožil své. Hustě sněžilo. Dobře jsem se oblékl a vyšel na silnici. Albrechtická ulice, kde jsem bydlel hned vedle podjezdu, byla lemována stromy a ty už byly pokryty silnou vrstvou sněhu. Stále ho přibývalo. Kráčel jsem směrem do města a hned jsem si všiml, že na cestě není živá duše, jak tomu bývalo v jiné dny, kdy touhle dobou chodili lidé do práce. Za podjezdem je vchod do dílen ČSD a tam každé ráno proudila spousta zaměstnanců. Tentokrát jsem však nikoho neviděl a nějak divně to na mě zapůsobilo. Šel jsem dál. V jednom okamžiku jsem se ohlédl a v ranním šeru spatřil dvě mužské postavy. Přibližovaly se ke mně rychlým krokem. Přešel jsem šikmo z levého chodníku na pravý, opět jsem se instinktivně ohlédl, ale to už jsem viděl, jak za mnou oba muži běží. Náhle jeden z nich vykřikl: „Ruce vzhůru! Stůj!“ Zastavil jsem se, protože jsem nechápal, oč jde. Okamžitě byli u mě a jeden z nich mi přitiskl na záda pistoli nebo samopal, to jsem nemohl s určitostí poznat. Zdvihl jsem ruce a udiveně se otázal, oč kráčí. Jeden z nich mě okřikl: „Drž hubu, ty svině!“ a silou mě zezadu nakopl. Druhý mně rozepnul kabát a prohledával mě, jestli nejsem ozbrojen. Ten první mi mezitím nasadil na ruce pouta. Stále pokřikovali, kde mám zbraň, a byli očividně zklamaní, když žádnou nenašli. Nejspíš z toho zklamání mě jeden z nich opět mohutně nakopl. Pak první zapískal na píšťalku. Na její hvizd se začali z přilehlých ulic sbíhat lidé v civilních šatech, mnozí byli vyzbrojeni samopaly. Obstoupili mě a rychle odvedli do boční uličky, kde stálo několik osobních aut. Posadili mě do jednoho z nich a ihned mi nasadili na oči brýle s černými skly, podobné svářečským. Přiléhaly mně na hlavě tak, že jsem neměl možnost cokoliv zahlédnout. Jen jsem uslyšel startování motorů a poznal, že jsme se rozjeli. Protože Krnov velmi dobře znám, záhy jsem pochopil, kam mě vezou. Byla to budova SNB v Opavské ulici. Odvedli mě do druhého poschodí, kde sídlila Státní bezpečnost. Ve vytopené místnosti mi sundali brýle, a ještě než mě usadili na židli, velitel kriminálního oddělení Řezníček (nebo Řezník), jehož jsem znal
39
jako člověka se sadistickými sklony, mě dvakrát udeřil do hlavy. Rány provázely nadávky: „Ty kurvo!“ a podobně. V místnosti bylo asi pět až osm mužů, některé z nich jsem znal. Byli z Ostravy od StB. Absolvovali jsme totiž společně v roce 1947 kriminální kurs v zámku Koloděje u Klánovic v Čechách. Již tehdy to byli komunisté a po roce 1948 je přeřadili k StB. Dále mezi nimi byl kriminální orgán L. z Opavy, možná již také člen StB, kdysi můj kolega. Ten jediný zachovával klid a jen přihlížel. Ostatní mě za neustálých urážek surově zbili. Po chvíli jsem zaslechl z chodby nějaký hluk, načež mi zase nasadili černé brýle. Zaslechl jsem, jak se otevřely dveře, a nějaký hlas řekl, aby mě dali „vedle“. Nato mě izolovali v nějaké místnosti, kde mě kdosi hlídal. Každou chvilku sem někdo vrazil a začal řvát, ať jmenuji ostatní členy jakési „krnovské teroristické protistátní organizace“, že to prý ze mě dostanou. Nejzběsileji si počínal právě krnovský Řezníček, který byl v době, kdy jsem v Krnově sloužil, jedním z nejneschopnějších členů pořádkové služby SNB a nyní se zřejmě díky svému členství v partaji „vyšvihl“ na funkci vedoucího kriminálního oddělení v Krnově. Choval se tak neurvale, že ho posléze někdo z přítomných orgánů vyzval, aby se uklidnil. Po nějaké době mě vyvedli z budovy ven, samozřejmě stále s brýlemi na očích, a usadili na lavici do nákladního auta s plachtou. Po sluchu jsem poznal, že auto je zřejmě zaplněno dalšími zatčenými a doprovodem, orgány StB nebo jiných složek. Takto jsme dojeli až do Opavy, kde mě spolu s ostatními, které jsem dosud neznal, dali do cely, která byla ve sklepě budovy a sloužila jako prozatímní vazba. Při převádění ze sklepních místností k výslechu jsem nemohl vidět, kdo mě převádí, protože brýle, stejně jako pouta, mi sundávali až v místnosti, kde se vyslýchalo. Během dne mě sem vzali několikrát a vyptávali se na věci okolo „krnovské teroristické protistátní organizace“. V Opavě mě ten den nebili, šlo zřejmě jen o předběžný výslech. Na všechny otázky jsem odpovídal, že o ničem nevím, a ohrazoval se proti hrubému způsobu zacházení. Ale zatím mě tady nebili. Druhý den mě převezli do vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v Ostravě. Stále jsem neměl tušení, koho v Krnově sebrali zároveň se mnou. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že krátce po mém zatčení vrazili estébáci do bytu, kde jsem bydlel s matkou a bratrem, a doslova rozházeli celý byt. Zřejmě hledali nějakou zbraň a vystrašené matce oznámili, že mě odvezli do Ostravy. Na otázku, kdy se vrátím, jí cynicky řekli:
40
„Nechte mu oběd v troubě, co nevidět bude zpátky.“ Lhali, vrátil jsem se až za dvanáct a půl let… Vyšetřovací vazba StB v Ostravě Ocitl jsem se tedy ve vyšetřovací vazbě StB v Ostravě. Dali mě na samotku, ale v cele jsem nebyl sám. Před vstupem do cely jsem se musel převléci do plátěných kalhot a haleny v khaki barvě. Kalhoty byly na gumu, na nohy jsem dostal trepky. V cele jsem našel chlapíka menší postavy, stejně oblečeného. Měl krátké vlasy a jizvu na tváři. Bylo mu asi 26 let. Představil se jako Oldřich O. z Ostravy a o sobě mně řekl, že je tu za převádění lidí za hranice. Prý je tady už dlouho a má povolenou dávku deseti cigaret denně. Také mi hned jednu partyzánku nabídl. Přijal jsem ji s povděkem. Nejen že jsem na ni měl chuť, ale hlavně proto, že jsem byl stále ještě v jakémsi šoku. Společník se mi však zdál nějaký divný, měl jsem podezření, že je na mě „nasazený“. Cela, určená jen pro jednu osobu, byla poměrně malá. Po délce dělala šest kroků a na šířku asi dva a půl kroku. Zařízení tu nebylo vůbec žádné. Holé zdi a holá podlaha z umělé hmoty. V rohu u kovových dveří byl turecký záchod a nad ním vodovodní kohoutek, ze kterého tekla voda jen tehdy, když ji dozorce z chodby pustil. Pouze ráno a večer, výjimečně po použití WC. Nebylo na co si sednout, sedět se mohlo jedině na zemi. Rohožka s jednou dekou se do cely dávala večer kolem jedenadvacáté hodiny, ráno se musela vynést na chodbu. Totéž platilo i o kartáčku na zuby. Pokud někdo používal brýle, neměl je v cele. Dozorce je vyšetřovanci dával, jen když je potřeboval při cestě z cely na výslech. Co se týče mého společníka na cele, byl to celkem zajímavý chlapík. Nebylo na něm ani znát, že by se cítil jako vyšetřovanec v nějaké duševní depresi. O svém provinění nebo o činnosti, pro kterou byl údajně zde ve vyšetřovací vazbě, nijak široce nevyprávěl. Jednou mi pověděl, že jizvu na tváři má po ráně nožem, kterou utržil při přechodu hranic. Jeho historky však neměly podstatnou logiku a nezněly věrohodně. Spíše mi bylo hned v prvních dnech nápadné, že ho dost často, někdy i třikrát za den, volají „k výslechu“. Vrátil se pokaždé docela svěží. Na rozdíl ode mě nemíval hlad. Já byl hladový neustále, protože nám dávali málo jídla. Docela ochotně mi nabízel kus ze svého, už tak malého kousku chleba, který jsme dostávali ráno na celý den. A samozřejmě donesl vždycky nějaké cigarety. Abych nastínil atmosféru, která na cele vládla, musím se zmínit o režimu dne. Většinou jsme chodili od okna ke dveřím, což bylo šest kroků i s otáčkou
41
zpět, a totéž zpátky k oknu. Jinak jsme seděli na zemi a tak to šlo pořád dokola. Ráno v šest hodin byla snídaně, která se skládala z hnědé tekutiny s chutí slabé melty, neslazené a vlažné, servírované ve starém, značně opotřebovaném ešusu. „Kávy“ nebylo víc než čtvrt litru. K tomu jsme nafasovali asi dvacet dekagramů chleba, dávku na celý den. V poledne nám vchrstli do ešusu asi čtvrt litru velmi slabé polévky a na menší ešusovou misku jsme dostali hlavní jídlo, které také nebylo nic moc: tři malé, tenké knedlíky a několik lžic zelí, mrkve nebo nějaké omáčky. Někdy bylo „krupoto“, což jsou kroupy, a podobně. Po takovém jídle, které se muselo okamžitě sníst, aby se mohly odevzdat ešusy, jsem vždycky ke kolegovi poznamenal, že jsem opět „vyvedl žaludek za blázna“. Jednou jsem náhodou šálek po jídle obrátil a všiml si, že zespodu je do hliníku nějakým tvrdým předmětem, asi lžící, vyrytý nápis: „Jen žádný strach, jen žádný strach, takovou fugu vám nezahraje ani Sebestian Bach, jakou vám zahrajeme my, až přijde čas.“ Šálky nám vydávali a odebírali „chodbaři“, totiž vězni, kteří ale neměli sebemenší šanci vyšetřovancům nějak pomoci či navázat s nimi kontakt. Dozorce jim byl pořád v patách. Nejhorší dny byly soboty a neděle. Takzvaná studená večeře se vydávala z technických důvodů už ve tři hodiny odpoledne. Byl to krajíček chleba s jednou lžičkou tuhé marmelády a krychličkou asi 2 × 2 cm margarinu, v neděli místo marmelády půl centimetru silné kolečko salámu, někdy malý slaneček nebo kousek tvrdého sýra. Muselo se to hned sníst, protože odložit se to dalo jenom na zem, a to se týkalo i černé tekutiny – kávy. Šálky se musely okamžitě odevzdat. Do 21. hodiny večer následovalo mučivé prožívání dne o šíleném hladu. Nakonec se otevřely dveře a do cely nám vsunuli dvě tenké matrace nebo rohožky a každý dostal jednu deku. Museli jsme hned ulehnout, a to tak, že jsme se natáhli vedle sebe na zádech s rukama nataženýma před sebou na pokrývce. Když se ve spánku některý z nás nevědomky otočil na bok a schoulil se pod pokrývku, dozorci to postřehli a začalo zuřivé kopání do dveří provázené neurvalým křikem: „Lehněte si, jak máte, nebo vás zvednu!“ Pro dokreslení situace musím ještě dodat, že ve stropě byla zamontována žárovka, která celou noc svítila. Protože jsme pokřik dozorců slyšeli z chodby celou noc, nejednalo se vlastně ani o spánek, ale o přerušované usínání. V tom byl asi právě účel a cíl vyšetřovací vazby. Po celou dobu nás ani jednou nevyvedli na dvůr na procházku, to bylo hrozné. Často jsem slyšel z chodby z protějších cel nářek, pláč a křik, jímž se někdo dovolával, aby ho konečně předvedli před
42
prokurátora. Zuřivé bouchání na dveře cely provázely výhrůžky dozorců určené dotyčnému a v několika případech jsem slyšel, jak někoho, kdo se asi bránil, vlekli po chodbě a po nějakém čase ztichlého táhli zpět. Můj spoluvězeň mě poučil, že vězni jsou „odváděni“ pod studené sprchy, kde dostanou zabrat. Několik dní jsem čekal, kdy mě předvedou k výslechu. Nechci tvrdit, že jsem byl úplně nevinný, věděl jsem například o trestné činnosti jiných osob, ale neměl jsem tušení, co bude chtít StB právě po mně. Nakonec jsem se „dočkal“. Začali mě vodit k výslechům s černými brýlemi na očích a se spoutanýma rukama. Dveře cely se otevřely, vstoupil dozorce a podal mi černé brýle, abych si je nasadil. Když jsem si je dal na obličej, poopravil je tak, abych zespodu nemohl nic vidět. Potom mě uchopil za rukáv a jako „slepou bábu“ vedl chodbami, nahoru a dolů po schodech a zase chodbami. Když jsme zahýbali za roh nebo následoval schod, dozorce mě upozornil: „Pozor! Schod!“ Posléze mě dovedl do místnosti, kde mi sundali pouta, ale brýle mi nechali dál. Posadili mě na židli a dozorce, který mě dovedl, odešel. Neviděl jsem, koho mám před sebou, ani kolik jich je. Dovedete si představit tu nejistotu a napětí? Zesláblý, se zakrytýma očima jsem očekával, co přijde. Zrychleně jsem dýchal a byl úplně bezmocný. Zkušenost se zacházením z Krnova neslibovala nic příjemného. Připravoval jsem se na nejhorší. Výslechy Vyšetřovatel mě oslovil asi v tom smyslu, že mám vypovídat o své trestné činnosti v Krnově. Řekl jsem, že není, o čem bych mluvil. Nato se na mě vrhlo několik mužů, srazili mě na zem a zkopali. Někdo do mě mlátil i obuškem. Poté mě zdvihli, posadili zase na židli a někdo odešel. Sundali mi brýle. Přede mnou seděl nějaký člověk v civilu. Všiml jsem si, že má několik stříbrných zubů. Řekl mi, že je mým referentem a že ze mě dostane pravdu, jedno jakým způsobem. Prohlásil, že jsme všichni nepřátelé socialismu, kdežto on že za socialismus bojuje a nezná v tomto boji bratra. Prý zatočí nejen s námi, ale i s našimi rodinami, a v zájmu socialismu by nás nejraději sám na místě postřílel. Po chvilce přišel estébák a odvolal referenta k telefonu. Nazýval ho soudruh Pavlica, ale ve vyšetřovacích spisech jsem si v roce 1969 ověřil, že se jmenoval Polák. Než Pavlica odešel, nasadil mi pouta a estébákovi – tedy soudruhovi, jak ho oslovoval – nařídil, aby mě chvíli pohlídal. Protože však měl Pavlica telefon na stole, předpokládal jsem, že jde o nějakou fintu. Zakrátko se Pavlica vrátil
43
a jeho soudruh-estébák odešel. Pouta na rukou mi už nechal. Otevřel zásuvku stolu a vytáhl do papíru zabalené jídlo, několik krajíců se šunkou a láhev piva. Měl jsem dojem, že přede mnou nejí, ale žere. Mlaskal a sousta zapíjel pivem. Přitom mě častoval urážkami a výhrůžkami. Pak začal s výslechem. Asi předběžným, protože si dělal jen poznámky. Nechci teď podrobně rozebírat otázky, které mi kladl, protože se týkají tzv. Jurčovy protistátní teroristické skupiny, o níž se v této knize zmiňuji ve zvláštní kapitole, ale také z toho důvodu, že své vzpomínky píšu po třiceti sedmi letech. A tak jen přiblížím smysl tehdejších otázek. Figurovala v nich jména Jurča, Bartoš, Šírová, Šír a další. „Vybalil“ tedy na mě můj případ v souvislosti s činností skupiny, jejíž členové byli, jak jsem se později dozvěděl, zřejmě pozatýkáni ve stejný den na různých místech. Pravdivě jsem odpovídal, že o ničem nevím, ale to nebylo mému referentovi vhod, protože on všechno věděl lépe. Na rozdíl ode mě totiž znal scénář, který byl předtím detailně vypracován. Když jsem jeho verzi odmítal, strašně se rozzuřil, fackoval mě a urážel. Později mě nechal odvést zpátky na celu. Odpoledne se však pokračovalo. S tím rozdílem, že již psal na stroji první řádky protokolu. Ťukal na stroji jako datel, z čehož bylo zřejmé, že to moc neumí. Psal jedním prstem a často gumoval překlepy. Při jedné přestávce, ale to už bylo po několika dnech výslechu, kdy si opět přihýbal z láhve piva, jsem mu řekl, že se z mého týrání bude jednou zodpovídat. Ačkoliv mě den předtím se svými kumpány zbil, vysmál se mně a výsměšně se ptal, kdopak prý mě kdy bil. Řekl jsem mu, že včera on a jeho soudruzi. Nato se zdvihl, šel ke dveřím, otevřel je a zavolal kamsi do chodby několik křestních jmen. Vzápětí vtrhlo do místnosti asi pět jeho kumpánů a referent povídá: „Podívejte se na něj, on říká, že prý jsme ho bili. Co říkáte, bili jsme ho?“ Jeden z nich odpověděl: „Leoši, vyser se na něho, asi spad z Marsu,“ a za halasného smíchu odešli. Pavlica, pokud to bylo jeho pravé jméno, měl jinak velkou trpělivost, co se týče psaní na stroji. Po každé mé odpovědi si sám nahlas diktoval, co pak psal. Několikrát rozepsanou stránku zuřivě vytrhl ze stroje, zmačkal ji a hodil do koše, aby opět znovu začal. Pamatuji si, že jednou vzal celou napsanou stránku strojopisu, a když se ujistil, že mám na rukou pouta dostatečně stažená, nechal dveře místnosti otevřené a odešel někam vedle. Ten den jsem neměl na očích brýle, a tak jsem viděl na chodbu, kde občas prošel nějaký referent. Když
44
se Pavlica vrátil, byl vzteklý jako pes baskervilský a mrštil papírem do koše. Stránka zřejmě jeho šéfovi nezapadala do celkové režie. Pro tento den nechal výslechu a nechal mě odvést. Na cele mě přivítal můj „společník“. Měl pro mě cigaretu a opět, jako vždy, se mě začal vyptávat na průběh výslechu. A tehdy jsem si vlastně poprvé uvědomil, že se mimořádně zajímá jen o mě a můj případ. Pak se mě Pavlica při výslechu několikrát ptal na některé okolnosti, i když ne významné, o kterých jsem den předtím s Oldřichem O. mluvil. Když jsem pak v duchu zvážil všechna pro i proti, nabyl jsem jistotu: Oldřich O. zde není jako vyšetřovanec, ale je na mě nasazený jako spolupracovník vyšetřovatelů. Jinak se tomu říká konfident. Stoprocentně se mně to potvrdilo o něco později, o čemž se zmíním. Začal jsem být vůči němu opatrný a byl jsem ve střehu. To se samozřejmě zakrátko projevilo nejdříve úbytkem cigaret, které mi dříve sám nabízel, a za několik dní tím, že ho odvedli a já dostal nového společníka. Byl to nějaký Bulhar, jehož jméno mi už vymizelo z paměti. Jediné, co jsem si zapamatoval, je, že pocházel odněkud, jak říkal, z Gorné Orechovic – Krušeto, což je asi v Bulharsku. Do svého zatčení měl prý nějaké zahradnictví, pěstoval zeleninu či co. Mluvil celkem slušně česky, a dnes už ani nevím, z čeho byl obviněn. Ani mě to nezajímalo, horší bylo, že jsme neměli co kouřit. A tak jsme sušili hubu. Za několik dnů mě opět předvedli k výslechu, a to před večeří, na kterou jsem se z hladu dokonce těšil. Výslech probíhal za konfrontace se spoluobviněným Zdeňkem Bartošem, jemuž jsem měl podle příkazu referenta opakovat do očí, aniž bych předtím cokoli řekl, asi tuto větu: „Zdeňku, přece víš, jak jsme se tehdy v Krnově u Š. dohodli, že uděláme ten bengál.“ Referentovi na tom moc záleželo. Odvedli mě do jiné místnosti, kde byl Zdeněk B. a dva vyšetřovatelé. Zdeněk B. seděl na židli, ruce v poutech, měl zježené vlasy a červené, asi profackované tváře. Referent čekal, že řeknu přesně to, co chtěl, a postrčil mě rovnou před něj. Ale já jsem spustil: „Zdeňku, oni mně řekli, že ti mám říct…“ Dál jsem se nedostal. Odvlekli mě do vedlejší místnosti a tam zbili a zkopali jako ještě nikdy předtím. Můj referent Pavlica-Polák mě udeřil zaťatou pěstí plnou silou do obličeje a vyrazil mi najednou čtyři zuby. Dva celé i s kořeny a dva bez kořenů, ty mi pak v ústech zhnisaly. Omdlel jsem. Hlavu jsem měl oteklou jako meloun. Lékařské ošetření žádné. Po půlnoci, když mě vzkřísili, mě odvedli na celu. Měl jsem kruté bolesti a obrovský hlad, protože jíst se nedalo.
45
Výslechy pokračovaly v neustálém sledu během celého února, jen někdy s přestávkami dvou nebo tří dnů. Přitom témata výslechů se mně zdála bez jakékoliv logiky. Chtěli, abych se doznal, že znám osoby, které jsem jakživ neviděl, anebo řekl, kam jsem ukryl zbraně používané při protistátních akcích. Chtěli po mně například, abych se přiznal, že jsme – tedy naše protistátní skupina – v Krnově chtěli zabít nějakého Posmeka, bývalého pouťového zápasníka, který údajně dělal konfidenta StB, nebo že jsme s kumpány chtěli vyhodit do vzduchu nějaký železniční most u Ostravy. Že jsme měli v úmyslu přepadávat národní výbory, zapálit sklad pohonných hmot někde u Opavy, zakládat požáry ve vesnicích, kde vznikala zemědělská družstva, a podobně. Za měsíc jsem byl v takovém duševním stavu, že bych snad podepsal cokoliv. Hnisající kořeny vyražených zubů mi působily nesmírnou bolest, hlava mně třeštila. Pavlica-Polák byl virtuos. Vyhazoval ze stroje jeden list papíru za druhým a odcházel, aby zkorigoval své výsledky u šéfa, kde se celá činnost protistátní skupiny Jurča a spol. umělecky ztvárňovala. Tehdy jsem samozřejmě nemohl tušit, že jeden z obžalovaných opravdu založil několik požárů a byl původcem dalších trestných činů a že vyšetřovatelům, ač jim bylo známo, že se jedná o pachatele „sólistu“, to nevyhovovalo. Chtěli totiž mít celou protistátní skupinu, k tomu ovšem potřebovali, aby se u všech zatčených ve výslechových protokolech vše shodovalo podle předem určeného scénáře. Dnes je mi jasné, ostatně bylo mi to jasné už při soudním procesu, že protokolární výslechy se konaly podle plánu, s předem stanovenými úkoly: podpis se z lidí musel třeba vymlátit. Ačkoliv jsem byl nucen podepisovat nesmysly, spoléhal jsem na to, že u soudu v přítomnosti právníka vyjde pravda najevo. V tom jsme se však já i všichni ostatní hluboce zmýlili. Dneska jsem si celkem jistý, i když bych to samozřejmě nemohl dokázat, že nám estébáci dávali do jídla a do pití nějaké drogové přípravky, protože jsem při výslechu pokaždé míval velký pocit slabosti a otupenosti, takže jsem se na nic nemohl soustředit a leckdy jsem ani nevěděl, co vůbec podepisuji. Dokonce jsem jednou referentovi pozvracel celou kancelář a z výslechu pro ten den nebylo nic. V noci jsem se budil s krutými bolestmi v temeni a v zátylku. Bolesti bývaly tak silné, že jsem mnohdy chtěl tlouct hlavou do zdi. Musel jsem si stoupnout a zaklonit hlavu, abych bolesti alespoň trošku zmírnil. Řvaní dozorců, abych si lehl, nepomáhalo. Vrazili do cely, ale k žádné inzultaci nedošlo. Naopak, přinesli mi nějaké tablety a kelímek s vodou. Musel jsem to vypít, načež odešli a nechali mě stát u zdi. Můj společník mi druhý den
46
řekl, že mě oba dost dlouho špehýrkou pozorovali, než mě bolesti trochu přešly a já si lehnul. Hned jsem tvrdě usnul. To se mi stalo na cele v ostravské estébárně krajského soudu asi třikrát nebo čtyřikrát. Dozorci s tím asi měli bohaté zkušenosti. Stala se mi ale i další nepříjemná věc. Strašně mi otekl obličej, zejména půlka tváře, kde mi hnisal kořen jednoho z vyražených zubů. Vzhledem k velkým bolestem jsem žádal, aby mě předvedli k lékaři, ale můj referent mě odbyl, že to musím ještě chvilku vydržet, že po soudu to už nebudu potřebovat. A myslel to vážně. Teprve když jsem druhý den omdlel, a to už jsem předtím pro silný otok celé tváře nemohl ani otevřít ústa, odvezli mě na dva dny, ani nevím kam. Tam mně kořeny obou uražených zubů vyoperovali. Když už bylo celé vyšetřování v pokročilém stádiu, předvedli mě opět jednou k výslechu. Můj referent mě překvapil sdělením, že u mé matky a bratra byla znovu provedena domovní prohlídka a tentokrát úspěšná, protože v horní části králíkárny našli pod senem plechové vědro, v němž jsem měl schované dvě pistole a nějaké náboje do pušky nebo samopalu. Oč se jednalo? Šlo o jeden bubínkový revolver, pravděpodobně ruský Nagan v tak zkorodovaném stavu, že bubínkem nebylo možné otáčet. Ani sebelepší zbrojíř by nebyl schopen jej uvést do takového stavu, aby se dal jako zbraň použít. Našel jsem jej po válce v Opavě v zahradě jednoho Němce v malém kamenném bazénku s vodou. Dále o jednu pistoli, pravděpodobně polskou armádní pistoli Radom s dlouhou hlavní, ale s poškozeným závěrem a bez úderníku, částečně zkorodovanou, s poškozenou vsuvnou částí pro zásobník s náboji. Zásobník u ní ani nebyl. Šlo doslova o staré železo. Co se této pistole týče, bylo později v rozsudku uvedeno, že mě touto zbraní vyzbrojil odsouzený Jurča, abych mohl provádět trestnou činnost, což ovšem nebyla pravda – pokud si vzpomínám, dostal jsem ji jako raritu od Bohouše H., který byl s námi rovněž souzen. Samozřejmě, že jsem vlastnictví obou zbraní nepopíral. Věděl jsem, že u kteréhokoli experta by obě vyvolaly jen úsměv. Pokud se týkalo nábojů, mohlo jich být možná kolem čtyřiceti kusů. Ani nevím, do jaké zbraně byly určeny; pravděpodobně šlo o náboje do ruského samopalu. I ty jsem obdržel od B. H. Velkovýkrmna Další vyšetřování probíhalo již bez výslechů a začátkem března 1952 bylo u StB v Ostravě ukončeno. Předvedli mě do kanceláře vedoucího vyšetřovací
47
skupiny. Jak jsem ho spatřil, uvědomil jsem si, že ho velmi dobře znám. Až do únorových událostí byl výkonným orgánem kriminální služby v Ostravě. S Bohuslavem Jílkem jsem totiž, tuším v roce 1947, kdy ještě existovaly čtyři politické strany a schylovalo se k volbám, vedl časté a ostré politické diskuse v kriminálním kursu v zámku Koloděje u Klánovic v Čechách. Tehdy jsem zaujímal ostře protikomunistický postoj, zatímco Jílek byl komunista a vyložený stalinovec. Nyní stál přede mnou a jakožto vedoucí vyšetřovací skupiny se mi představil. Nevím, jakou měl hodnost, protože byl v civilu. Sdělil mi bez nějaké ironie, že sice obdivuje můj postoj během vyšetřování, ale že je mi to stejně „hovno platné“. Nato mně dal podepsat prohlášení, že se mnou bylo během vyšetřování zacházeno humánně, že mně nebyl zkřiven vlas na hlavě. Po svých zkušenostech s příslušníky StB jsem pochopil, že nemá cenu takový podpis odpírat. Čtyři vyražené zuby stačily. Odvedli mě do cely a druhý den spolu s ostatními vyšetřovanci z takzvané skupiny Jurča a spol., opět v poutech a s brýlemi na očích, převezli do věznice v Opavě, kde sídlilo zvláštní oddělení pro vyšetřovance StB, čekající na soud. Toto oddělení se prý nazývalo „velkovýkrmna“. Výstižnější název ani nemohlo mít. Zde byli drženi ve vazbě vyšetřovanci, kteří měli být postaveni před veřejný státní soud, takzvaný monstrproces. Všichni, koho sem po výsleších dovezli z Ostravy, byli v takovém fyzickém stavu, že je nebylo možné postavit před veřejnost. Vím, že jsem byl tak vychrtlý a slabý, že jsem sotva stál na nohou. V Opavě nám od prvního dne začali servírovat stravu, o jaké se nám do té doby jen zdálo. I cela byla již na první pohled příjemnější, pokud se to tak dá říct. Dřevěná, čistá podlaha, protože se každý den musela drhnout kartáčem. Stály tu dvě postele a na zdi visela dřevěná polička. V ní ovšem nebylo nic, ale už to, že tu byla, působilo nějak lidštěji. V cele mě přivítal jeden taky „vyšetřovanec“, rovněž údajně čekající na soud. Mám utkvělou domněnku, že i v tomto případě se jednalo o osobu na mě nasazenou, i když musím přiznat, že byl ve stejně dezolátním stavu jako já, s tím rozdílem, že na sobě měl obnošené civilní kalhoty a sako. Protože ani zde nikdo nesměl mít opasek, aby se neoběsil, měl onen muž kalhoty kolem pasu na několika místech neuměle sešité, aby se obvod zmenšil a nepadaly mu dolů. Oba dva jsme dostávali denně po šesti cigaretách, a když jsme je potřebovali zapálit, museli jsme vždycky zabouchat na dveře. Přišel klíčník a připálil nám. Dozorci zde chodili v civilním oblečení, ale vesměs byli pokročilejšího věku. Jeden z nich nosil na hlavě modrý baret. Protože měl
48
