Jaroslav Hašek OSUDY DOBRÉHO. 2. kniha NA FRONTÌ

Jaroslav Hašek

OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVÌTOVÉ VÁLKY

2. kniha NA FRONTÌ

Na pøípravì této knihy se podíleli: Zdroj: Klempera (http://members.tripod.com/~Klempera) Doplnil a upravil: RoboV (http://www.sweb.cz/robov.knihy) Finální úpravy a  uveøejnìní: Atheneum (http://atheneum.zde.cz)

Ilustroval Josef Lada.

NA FRONTÌ

Obsah 1. Švejkovy nehody ve vlaku .................................................... 6 2. Švejkova budìjovická anabáze............................................ 29 3. Švejkovy pøíhody v Királyhidì .......................................... 100 4. Nová utrpení ..................................................................... 156 5. Z Mostu nad Litavou k Sokalu ......................................... 183

4

5

*1. kapitola Švejkovy nehody ve vlaku V jednom kupé druhé tøídy rychlíku Praha-Èeské Budìjovice byli tøi, nadporuèík Lukáš, naproti kterému sedìl starší pán, úplnì holohlavý, a Švejk, který stál skromnì u dveøí k chodbì a chystal se právì vyslechnout nový pøíval hromobití nadporuèíka Lukáše, který, nedbaje pøítomnosti holohlavého civilisty, høímal Švejkovi do duše po celé trati, kterou projeli, že je boží dobytek a podobnì. Nešlo o nic jiného než o malièkost, o poèet zavazadel, které Švejk opatroval. „Ukradli nám kufr,“ vytýkal nadporuèík Švejkovi, „to se jen tak øekne, holomku!“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se tiše Švejk, „dovopravdy ho ukradli. Na nádraží se vždycky potlouká moc takových šizuòkù a já si to pøedstavuju tak, že jednomu z nich se nepochybnì zamlouval vᚠkufr a ten èlovìk že nepochybnì využitkoval toho, jak jsem vodešel vod zavazadel, abych vám vohlásil, že s našima zavazadlama je všechno v poøádku. Von moh ten nᚠkufr ukradnout právì jen v takovej pøíznivej okamžik. Po takovým okamžiku voni pasou. pøed dvìma léty na Severozápadním nádraží ukradli jedné panièce koèárek i s holèièkou v peøinkách a byli tak šlechetní, že holèièku vodevzdali na policejní komisaøství u nás v ulici, že prej ji našli pohozenou v prùjezdì. Potom udìlaly noviny z tý ubohý paní krkavèí matku.“ A Švejk dùraznì prohlásil: „Na nádraží se kradlo vždycky a bude se krást dál. Jinak to nejde.“ „Já jsem pøesvìdèen, Švejku,“ ujal se slova nadporuèík, „že to s vámi jednou prachšpatnì skonèí. Poøád ještì nevím, dìláte-li ze sebe vola nebo jste se už volem narodil. Co bylo v tom kufru?“ „Dohromady nic, pane obrlajtnant,“ odpovìdìl Švejk, 6

nespouštìje oèí z lysé lebky civilisty sedícího naproti nadporuèíkovi, který, jak se zdálo, nejevil pražádný zájem o celou záležitost a èetl si Neue freie Presse, „v celým tom kufru bylo jen zrcadlo z pokoje a železnej vìšák z pøedsínì, takže jsme vlastnì neutrpìli žádný ztráty, ponìvadž zrcadlo i vìšák patøily panu domácímu.“ Vida hrozný posunìk nadporuèíkùv, pokraèoval Švejk laskavým hlasem: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vo tom, že ten kufr bude ukradenej, napøed nic nevìdìl, a co se týká toho zrcadla a vìšáku, tak jsem to voznámil panu domácímu, že mu to vrátíme, až pøijdem z vojny domù. V nepøátelskejch zemích je hodnì zrcadel i vìšákù, takže ani v tomhle pøípadì nemùžeme utrpìt s panem domácím žádnou ztrátu. Jakmile dobyjeme nìjaký mìsto...“ „Kušte, Švejku,“ strašlivým hlasem skoèil do toho nadporuèík, „já vás jednou pøedám k polnímu soudu. Rozvažte si dobøe, jestli nejste nejprachpitomìjším chlapem na svìtì. Nìkterý èlovìk, kdyby žil tisíc let, nevyvedl by tolik pitomostí jako vy bìhem tìch nìkolika nedìl. Doufám, že jste to také pozoroval?“ „Poslušnì hlásím, že jsem to, pane obrlajtnant, pozoroval. Já mám, jak se øíká, vyvinutej pozorovací talent, když už je pozdì a nìco se stane nepøíjemnýho. Já mám takovou smùlu jako nìjakej Nechleba z Nekázanky, který tam chodil do hospody V èubèím háji. Ten chtìl vždycky dìlat dobrotu a vod soboty vést novej život, a vždycky na druhej den øíkal: ,Tak jsem vám, kamarádi, k ránu pozoroval, že jsem na pryènì.’ A vždycky ho to stihlo, když si umínil, že pùjde v poøádku domù, a nakonec se vysvìtlilo, že porazil nìkde nìjakou vohradu nebo vypøáh konì drožkáøovi nebo si chtìl proèistit fajfku pérem z kohoutího chvostu nìjaký policejní patroly. Von byl z toho cele] zoufalej a nejvíc mu to bylo líto, že se ta smùla táhne po celý generace. Jeho dìdeèek šel jednou na vandr...“ „Dejte mnì pokoj, Švejku, s vašimi výklady.“ 7

„Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že všechno, co zde povídám, je svatosvatá pravda. Jeho dìdeèek šel na vandr...“ „Švejku,“ rozèílil se nadporuèík, „ještì jednou vám pøikazuji, abyste mnì nic nevykládal, nechci nic slyšet. Až pøijedeme do Budìjovic, pak si to s vámi vyøídím. Víte, Švejku, že vás dám zavøít?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že to nevím,“ mìkce øekl Švejk, „ještì jste se vo tom nezmiòoval.“ Nadporuèíkovi bezdìènì zacvakaly zuby, vzdychl si, vytáhl z pláštì Bohemii a èetl zprávy o velkých vítìzstvích, o èinnosti nìmecké ponorky E na Støedozemním moøi, a když pøišel na zprávu o novém nìmeckém vynálezu na vyhazování mìst do povìtøí pomocí zvláštních bomb vrhaných z letadel, které vybuchují tøikrát za sebou, byl vyrušen hlasem Švejka, který promluvil na holohlavého pána: „Dovolte, vašnosti, neráèíte být pan Purkrábek, zástupce banky Slávie?“ Když holohlavý pán neodpovídal, øekl Švejk nadporuèíkovi: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem jednou èetl v novinách, že normální èlovìk má mít na hlavì prùmìrnì 60 až 70 tisíc vlasù a že èerný vlasy bývají øidší, jak je vidìt z mnohých pøípadù.“ A pokraèoval neúprosnì dál: „Potom øíkal jednou jeden medik v kavárnì U Špírkù, že padání vlasù zaviòuje duševní pohnutí v šestinedìlí.“ A nyní se stalo nìco hrozného. Holohlavý pán vyskoèil na Švejka, zaøval na nìho: „Marsch heraus, Sie Schweinkerl,“ vykopl ho do chodby a vrátiv se do kupé uchystal malé pøekvapení nadporuèíkovi tím, že se mu pøedstavil. Byl to nepatrný omyl. Holohlavé individuum nebylo panem Purkrábkem, zástupcem banky Slávie, ale pouze generálmajorem von Schwarzburg. Generálmajor konal právì v civilu inspekèní cestu po posádkách a jel pøekvapit Budìjovice. 8

Byl to nejstrašnìjší inspekèní generál, který se kdy narodil, a našel-li nìco v nepoøádku, vedl jen tuto rozmluvu s veliteli posádek: „Máte revolver?“ „Mám.“ „Dobše! Na vašem místì jistì bych vìdìl, co s ním dìlat, nebol co zde vidím, to není posádka, ale stádo sviní.“ A skuteènì po jeho inspekèní cestì se tu a tam vždycky nìkdo zastøelil, což generálmajor von Schwarzburg konstatoval se zadostiuèinìním: „Tak to má být! To je voják!“ Vypadalo to tak, že nemá rád, když po jeho inspekci zùstal vùbec nìkdo naživu. Mìl mánii pøeložit vždy dùstojníka na nejnepøíjemnìjší místa. Staèilo to nejmenší, a dùstojník se již louèil se svou posádkou a putoval na èernohorské hranice nebo do nìjakého opilého, zoufalého garnizónu v špinavém koutì Halièe. „Pane nadporuèíku,“ øekl, „kde jste navštìvoval kadetní školu?“ „V Praze.“ „Vy jste tedy chodil do kadetní školy a nevíte ani, že dùstojník je zodpovìden za svého podøízeného. To je pìkné. Za druhé bavíte se se svým sluhou jako s nìjakým svým intimním pøítelem. Dovolujete mu, aby mluvil, aniž by byl tázán. To je ještì hezèí. Za tøetí dovolíte mu urážet vaše pøedstavené. A to je to nejkrásnìjší, ze všeho toho vyvodím dùsledky. Jak se jmenujete, pane nadporuèíku?“ „Lukáš.“ „A u kterého pluku sloužíte?“ „Byl jsem...“ „Dìkuji, o to, kde jste byl, není øeèi, chci vìdìt, kde jste teï.“ „U 91. pìšího pluku, pane generálmajore. Pøeložili mne...“ „Vás pøeložili? To udìlali velice dobøe. Vám nebude na škodu podívat se co nejdøív s 91. pìším plukem nìkam na bojištì.“ „O tom je již rozhodnuto, pane generálmajore.“ Generálmajor mìl nyní pøednášku o tom, že pozoruje poslední 9

léta, že dùstojníci mluví se svými podøízenými familiérním tónem, a že v tom vidí nebezpeèí šíøení nìjakých demokratických zásad. Voják má se držet v hrùze, musí se tøást pøed svým pøedstaveným, bát se ho. Dùstojníci musí držet mužstvo na deset krokù od tìla a nedovolit mu, aby pøemýšlelo samostatnì nebo dokonce vùbec myslilo, v tom že je tragický omyl posledních let. Døív se mužstvo bálo dùstojníkù jako ohnì, ale dnes... Generálmajor beznadìjnì máchl rukou: „Dnes vìtšina dùstojnictva mazlí se s vojáky. To jsem chtìl øíct.“ Generálmajor vzal opìt své noviny a zahloubal se do ètení. Nadporuèík Lukᚠvyšel bledý na chodbu, aby si to se Švejkem vypoøádal. Našel ho stojícího u okna s tak blaženým a spokojeným výrazem, jaký mùže mít jen jednomìsíèní robátko, které se napilo, nacucalo a nyní spinká. Nadporuèík se zastavil, kývl na Švejka a ukázal mu prázdné kupé. Vešel za Švejkem a uzavøel dveøe. „Švejku,“ øekl slavnostnì, „koneènì pøišel okamžik, kdy dostanete pár facek, jakých svìt nevidìl. Proèpak jste napadl na toho plešatého pána? Víte, že je to generálmajor von Schwarzburg?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se Švejk, tváøe se jako muèedník, „že já vùbec nikdy v životì jsem nemìl toho nejmenšího úmyslu nìkoho urazit a že vùbec nemám ponìtí a zdání o nìjakým panu generálmajoru. Von vopravdu je celej pan Purkrábek, zástupce banky Slávie. Ten chodil k nám do hospody a jednou, když u stolu usnul, tak mu na jeho pleš nìjakej dobrodinec napsal inkoustovou tužkou: ,Dovolujeme si vám tímto dle pøipojené sazby IIIc zdvoøile nabídnouti nastøádání vìna a vybavení vašich dítek pomocí životního pojištìní!’ To se ví, že všichni vodešli, a já tam s ním zùstal sám, a ponìvadž mám vždycky smùlu, tak von potom, když se probudil a podíval se do zrcadla, se rozèílil a myslel, že jsem to jemu udìlal já, a chtìl mnì dát taky 10

pár facek.“ Slùvko „taky“ splynulo tak dojemnì mìkce a vyèítavì ze rtù Švejka, že nadporuèíkovi sklesla ruka. Ale Švejk pokraèoval: „Pro takovou malou mejlku se ten pán nemusel rozèilovat, von má mít vopravdu 60 až 70 tisíc vlasù, jako to bylo v tom èlánku, co má všechno mít normální èlovìk. Mnì nikdy v životì nenapadlo, že existuje nìjakej plešatej pan generálmajor. To je, jak se øíká, tragickej omyl, kerej se mùže každýmu pøihodit, když èlovìk nìco poznamená a ten druhej se hned toho chytí. To nám jednou pøed léty vypravoval krejèí Hývl, jak jel z místa, kde krejèoval ve Štýrsku, do Prahy pøes Leoben a mìl s sebou šunku, kterou si koupil v Mariboru. Jak tak jede ve vlaku, myslel si, že je vùbec jedinej Èech mezi pasažérama, a když si u Svatýho Moøice zaèal ukrajovat z tý celý šunky, tak ten pán, co sedìl naproti, poèal dìlat na tu šunku zamilovaný voèi a sliny mu zaèaly téct z huby. Když to vidìl krejèí Hývl, povídal si k sobì nahlas: ,To bys žral, ty chlape mizerná.’ A ten pán mu èesky vodpoví: ,To se ví, že bych žral, kdybys mnì dal.’ Tak tu šunku sežrali spoleènì, než pøijeli do Budìjovic. Ten pán se jmenoval Vojtìch Rous.“ Nadporuèík Lukᚠpodíval se na Švejka a vyšel z kupé. Když sedìl opìt na svém místì, objevila se za chvíli ve dveøích upøímná tváø Švejkova: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsme za pìt minut v Táboøe. Vlak stojí pìt minut. Nepøikážete objednat nìco k snìdku? Pøed léty zde mívali moc dobrou...“ Nadporuèík zuøivì vyskoèil a na chodbì øekl k Švejkovi: „Ještì jednou vás upozoròuji, že èím ménì se ukazujete, tím jsem šastnìjší. Nejradìji bych byl, kdybych vás vùbec nevidìl, a buïte ubezpeèen, že se o to postarám. Neukazujte se mnì vùbec na oèi. Ztrate se mnì z dohledu, vy dobytku, pitomèe.“ „Dle rozkazu, pane obrlajtnant.“ Švejk zasalutoval, otoèil se vojenským krokem a šel na konec 11

chodby, kde se posadil v koutku na sedátko prùvodèího a zapøedl rozmluvu s nìjakým železnièním zøízencem: „Mohu se vás prosím na nìco zeptat?“ Železnièní zøízenec, nejevící patrnì žádné chuti do rozhovoru, slabì a apaticky kývl hlavou. „Ke mnì chodíval,“ rozhovoøil se Švejk, „jeden dobrej èlovìk, nìjakej Hofmann, a ten vždy tvrdil, že tyhle poplašný signály nikdy neúèinkují, že to zkrátka a dobøe nefunguje, když se zatáhne za tuhle rukoje. Já, spravedlivì øeèeno, jsem se nikdy takovou vìcí nezajímal, ale když už jsem si tady toho poplašného aparátu všiml, tak bych rád vìdìl, na èem jsem, kdybych náhodou toho nìkdy potøeboval.“ Švejk vstal a pøistoupil s železnièním zøízencem k poplašné brzdì „V nebezpeèí“. Železnièní zøízenec uznal za svou povinnost vysvìtlit Švejkovi, v èem záleží celý mechanismus aparátu na poplach: „To vám správnì øekl, že se musí zatáhnout za tuhle rukoje, ale lhal vám, 12

že to nefunguje. Vždy se vlak zastaví, ponìvadž je to ve spojení pøes všechny vagóny s lokomotivou. Poplašná brzda musí fungovat.“ Oba mìli pøitom ruce na držátku rukojetì páky a je jistì záhadou, jak se to stalo, že ji vytáhli a vlak stanul. Nemohli se také nijak oba shodnout, kdo to vlastnì udìlal a dal poplašný signál. Švejk tvrdil, že on to nemohl být, že to neudìlal, že není žádný ulièník. „Já se sám tomu divím,“ øíkal dobrácky ke konduktérovi, „proè se vlak tak náhle zastavil. Jede, a najednou stojí. Mì to víc mrzí než vás.“ Nìjaký vážný pán postavil se na obranu železnièního zøízence a tvrdil, že slyšel, jak ten voják první zaèal rozhovor o poplašných signálech. Naproti tomu Švejk mluvil neustále cosi o své poctivosti, že nemá žádného zájmu na zpoždìní vlaku, ponìvadž jede do války. „Pan pøednosta stanice vám to vysvìtlí,“ rozhodl konduktér, 13

„to vás bude stát dvacet korun.“ Zatím bylo vidìt, jak cestující vylézají z vagónù, vrchní prùvodèí píská, nìjaká paní zdìšenì bìží s cestovním kufrem pøes tra do polí. „To stojí dovopravdy za dvacet korun,“ rozšafnì øekl Švejk, zachovávaje naprostý klid, „to je ještì moc laciný. Jednou, když byl císaø pán návštìvou na Žižkovì, tak nìjakej Franta Šnor zastavil jeho koèár tím, že si pøed císaøem pánem kleknul na kolena do jízdní dráhy. Potom ten policejní komisaø z toho rajónu øekl k panu Šnorovi s pláèem, že mu to nemìl dìlat v jeho rajónu, že to mìl udìlat vo jednu ulici níž, co patøí už pod policejního radu Krause, tam že mìl vzdávat hold. Potom toho pana Šnora zavøeli.“ Švejk rozhlédl se kolem, právì když vrchní prùvodèí rozmnožil kruh posluchaèù. „Tak abychom zas dál jeli,“ øekl Švejk, „to není nic pìknýho, když se vlak vopozdí. Kdyby to bylo za míru, tak spánembohem, ale když je válka, tak má každej vìdìt, že v každým vlaku jedou vojenský osoby, generálmajorovì, obrlajtnanti, buršové. Každý takový vopozdìní je vošemetná vìc. Napoleon se u Waterloo vopozdil vo pìt minut, a byl v hajzlu s celou svou slávou...“ V tom okamžiku prodral se skupinou posluchaèù nadporuèík Lukáš. Byl pøíšernì bledý a nemohl nic jiného ze sebe vypravit než: „Švejku!“ Švejk zasalutoval a ozval se: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že na mì svalili, že jsem zastavil vlak. Železnièní erár má náramnì divný plomby u poplašnejch brzd. Èlovìk aby se k tomu ani nepøibližoval, jinak by mohl mít malér a mohli by na nìm chtít dvacet korun, jako chtìjí na mnì.“ Vrchní prùvodèí byl již venku, dal signál a vlak se opìt rozjel. Posluchaèi šli na svá místa v kupé a nadporuèík Lukᚠnepromluvil víc ani slova a šel si též sednout. Zùstal jen prùvodèí vlaku se Švejkem a železnièním zøízencem. Prùvodèí vlaku vytáhl zápisní knížku a sestavoval relaci o celém pøípadì. Železnièní zøízenec nevraživì se díval na Švejka, který se 14

klidnì otázal: „Jste již dlouho u dráhy?“ Ponìvadž železnièní zøízenec neodpovídal, prohlásil Švejk, že znal nìjakého Mlíèka Františka z Uhøinìvse u Prahy, který také jednou zatáhl za takovou poplašnou brzdu a tak se lekl, že ztratil na ètrnáct dní øeè a nabyl ji opìt, když pøišel k Vaòkovi zahradníkovi do Hostivaøe na návštìvu a popral se tam a voni vo nìho pøerazili bejkovec. „To se stalo,“ dodal Švejk, „v roce 1912 v kvìtnu.“ Železnièní zøízenec otevøel si dveøe klozetu a zamkl se v nìm. Zùstal prùvodèí se Švejkem a mámil na nìm dvacet korun pokuty, zdùrazòuje, že ho musí v opaèném pøípadì pøedvést v Táboøe k pøednostovi stanice. 15

„Dobrá,“ øekl Švejk, „já rád mluvím se vzdìlanejma lidma a mì to bude moc tìšit, když uvidím toho táborskýho pøednostu stanice.“ Švejk vytáhl z blùzy dýmku, zapálil si, a vypouštìje ostrý dým vojenského tabáku, pokraèoval: „Pøed léty byl ve Svitavì pøednostou stanice pan Wagner. Ten byl ras na svý podøízený a tejral je, kde moh, a nejvíc si zalez na nìjakýho vejhybkáøe Jungwirta, až ten chudák se ze zoufalství šel utopit do øeky. Než to ale udìlal, napsal psaní pøednostovi stanice, že ho bude v noci strašit. A já vám nelžu. Proved to. Sedí v noci milej pan pøednosta u telegrafního aparátu, ozvou se zvonky a pøednosta pøijme telegram: ,Jak se máš, pacholku? Jungwirt.’ Celej týden to trvalo a pøednosta poèal posílat po všech, tratích takovýhle služební telegramy jako odpovìï tomu strašidlu: ,Odpus mnì to, Jungwirte.’ A v noci nato vyklapá mu aparát takovouhle odpovìï: ,Obìš se na semaforu u mostu. Jungwirt.’ A pan pøednosta ho poslech. Potom kvùli tomu zavøeli telegrafistu ze stanice pøed Svitavou. Vidíte, že jsou vìci mezi nebem a zemí, vo kterých nemáme ani ponìtí.“ Vlak vjel do táborského nádraží a Švejk, než v prùvodu prùvodèího vyšel z vlaku, ohlásil, jak se patøí, nadporuèíkovi Lukášovi: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že mne vedou k panu pøednostovi stanice.“ Nadporuèík Lukᚠneodpovìdìl. Zmocnila se ho úplná apatie ke všemu. Problesklo mu hlavou, že je nejlepší vykašlat se na všechno. Stejnì na Švejka jako na holohlavého generálmajora naproti. Sedìt klidnì, vystoupit v Budìjovicích z vlaku, ohlásit se v kasárnách a ject na frontu s nìjakou maršovou rotou. Na frontì se dát pøípadnì zabít a zbavit se toho mizerného svìta, po kterém se potlouká taková potvora, jako je Švejk. Když se vlak hnul, vyhlédl nadporuèík Lukᚠz okna a vidìl na perónì stát Švejka, zabraného ve vážný rozhovor s pøednostou stanice. Švejk byl obklopen zástupem lidu, mezi kterým bylo vidìt též nìkolik železnièních uniforem. 16

Nadporuèík Lukᚠsi povzdechl. Nebyl to povzdech lítosti. Bylo mu lehce u srdce, že Švejk zùstal na perónì. Dokonce i ten plešatý generálmajor nezdál se mu být takovou protivnou obludou. Vlak již dávno supìl k Èeským Budìjovicím, ale na perónì nádraží lidí kolem Švejka neubývalo. Švejk mluvil o své nevinì a pøesvìdèil zástup tak, že se vyjádøila jedna paní: „Zas tady jednoho vojáèka sekýrujou.“ Zástup pøijal toto mínìní a jeden pán obrátil se na pøednostu stanice s prohlášením, že zaplatí za Švejka dvacet korun pokuty. Je pøesvìdèen, že ten voják to neudìlal. „Podívejte se na nìho,“ odvozoval z nejnevinnìjšího výrazu na tváøi Švejka, který obraceje se k zástupu pronášel: „Já jsem, lidièky, nevinnej.“ Potom se objevil èetnický strážmistr a vyvedl ze zástupu jednoho obèana, zatkl ho a odvádìl se slovy: „To si zodpovíte, já vám ukážu pobuøovat lidi, že když se takhle jedná s vojáky, že nikdo nemùže od nich žádat, aby to Rakousko vyhrálo.“ Nešastný obèan nevzmohl se na nic jiného než na upøímné tvrzení, že je pøece øeznický mistr od Staré brány a že to tak nemyslel. Mezitím dobrý muž vìøící v nevinnost Švejkovu zaplatil za nìho v kanceláøi pokutu a odvedl si Švejka do restaurace tøetí tøídy, kde ho pohostil pivem, a zjistiv, že všechny prùkazy i vojenský lístek na dráhu nalézají se u nadporuèíka Lukáše, velkomyslnì dal mu pìtku na lístek i na další útratu. Když odcházel, øekl dùvìrnì k Švejkovi: „Tak vojáèku, jak vám povídám, jestli budete v Rusku v zajetí, tak pozdravujte ode mne sládka Zemana v Zdolbunovì. Máte to pøece napsané, jak se jmenuji. Jen buïte chytrý, abyste dlouho nebyl na frontì.“ „Vo to nemìjte žádnej strach,“ øekl Švejk, „je to vždycky zajímavý, uvidìt nìjaký cizí krajiny zadarmo.“ Švejk zùstal sám sedìt za stolem, a zatímco propíjel tiše pìtku od šlechetného dobrodince, sdìlovali si lidé na perónì, kteøí nebyli 17

pøi rozmluvì Švejkovì s pøednostou stanice a vidìli jenom zdáli zástup lidu, že tam chytli nìjakého špióna, který fotografoval nádraží, což však vyvracela jedna paní tvrzením, že se o žádného špióna nejedná, že však slyšela, jak jeden dragoun posekal dùstojníka u záchodu pro dámy, ponìvadž ten dùstojník tam lezl za jeho milou, která vyprovázela toho dragouna. Tìmto dobrodružným kombinacím, charakterizujícím nervozitu váleèné doby, uèinilo pøítrž èetnictvo, které vyklízelo perón. A Švejk dál tiše pil, vzpomínaje nìžnì na svého nadporuèíka. Co ten asi bude dìlat, až pøijede do Èeských Budìjovic a v celém vlaku nenajde svého sluhu. Pøed pøíjezdem osobního vlaku naplnila se restaurace tøetí tøídu vojáky i civilisty. Pøevládali vojáci od rùzných regimentù, formací a nejrùznìjší národnosti, které vichøice váleèná zavála do táborských lazaretù, kteøí nyní odjíždìli znova do pole pro nová zranìní, zmrzaèení, bolesti a jeli si vysloužit nad svými hroby prostý døevìný køíž, na kterém ještì po letech na smutných pláních východní Halièe bude se ve vìtru a dešti tøepetat vybledlá rakouská vojenská èepice se zrezavìlým frantíkem, na které èas od èasu si usedne smutný zestárlý krkavec, vzpomínající na tuèné hody pøed lety, kdy býval tu pro nìho nekoneèný prostøený stùl lidských chutných mrtvol a koòských zdechlin, kdy právì pod takovou èepicí, na které sedí, bylo to nejchutnìjší sousto - lidské oèi. Jeden z tìch kandidátù utrpení, propuštìný po operaci z vojenského lazaretu, v zamazané uniformì se stopami krve a bláta, pøisedl k Švejkovi. Byl tak nìjak zakrslý, vyhublý, smutný. Položil si na stùl malý balíèek, vytáhl rozbitou tobolku a pøepoèítával si peníze. Potom se podíval na Švejka a otázal se: „Magyarul?“ „Já jsem, kamaráde, Èech,“ odpovìdìl Švejk, „nechceš se napít?“ „Nem tudom, barátom.“ „To nevadí, kamaráde,“ pobízel Švejk, pøistavuje svou plnou 18

sklenici pøed smutného vojáka, „jen se poøádnì napij.“ Pochopil, napil se, podìkoval: „Köszönöm szivesen,“ a dál prohlížel obsah své tobolky a nakonec vzdychl. Švejk pochopil, že by si ten Maïar dal rád pivo, a že nemá dost penìz, proto mu poruèil jedno pøinést, naèež Maïar opìt podìkoval a jal se vykládat nìco Švejkovi pomocí posuòkù, ukazuje na svou prostøelenou ruku, pøièemž promluvil mezinárodním jazykem: „Pif, paf, puc!“ Švejk soustrastnì kýval hlavou a zakrslý rekonvalescent sdìlil ještì Švejkovi, naklánìje levici na pùl metru od zemì a pozdvihuje potom tøi prsty, že má tøi malé dìti. „Nincs ham, nincs ham,“ pokraèoval, chtìje øíct, že nemají doma co jíst, a utøel si oèi, ze kterých vytryskly slzy, špinavým rukávem svého vojenského pláštì, ve kterém bylo vidìt díru od kulky, která vlítla mu do tìla pro uherského krále. Nebylo to nic podivného, že pøi takové zábavì pomalu Švejkovi nezbývalo nic z oné pìtky a že se pomalu, ale jisté odøezával od

19

Èeských Budìjovic, ztráceje každou sklenicí piva, kterými hostil sebe i maïarského rekonvalescenta, možnost koupit si vojenský lístek. Opìt projel stanicí jeden vlak do Budìjovic a Švejk stále sedìl u stolu a poslouchal, jak Maïar opakuje své: „Pif, paf, puc! Három gyermek, nipcs ham, éljen!“ To poslední øíkal, když si s ním ukal. „Jen pij, kluku maïarská,“ odpovídal. Švejk, „chlastej, vy byste nás tak nehostili...“ Od vedlejšího stolu øekl nìjaký voják, že když pøijeli do Segedina s 28. regimentem, že na nì Maïaøi ukazovali ruce do výšky. Byla to svatá pravda, ale tenhle voják se tím patrnì cítil uražen, co potom bylo zjevem obyèejným u všech èeských vojákù a co nakonec dìlali Maïaøi sami, když už se jim pøestala líbit rvaèka v zájmu uherského krále. Pak si ten voják též pøisedl a vyprávìl, jak to nahnuli v Segedinì Maïarùm a jak je vymlátili z nìkolika hospod. Pøitom s uznalostí pochválil, že se Maïaøi umí také prát a že dostal jednu ránu nožem do zad, takže ho museli poslati do týlu se léèit. Teï ale, až se vrátí, že ho dá hejtman od jeho bataliónu patrnì zavøít, ponìvadž už nemìl èas tu ránu tomu Maïarovi oplatit, jak se sluší a patøí, aby ten taky z toho nìco mìl a byla zachránìna èest celého regimentu. „Ihre Dokumentem, vaši tokúment?“ tak pìknì zaèal na Švejka velitel vojenské kontroly, šikovatel, provázený ètyømi vojáky s bajonety, „já fidìt, šédet, nicht fahren, šédet, pit, furt pit, burš!“ „Nemám, miláèku,“ odpovìdìl Švejk, „pan obrlajtnant Lukáš, regiment No 91, je vzal s sebou a já zùstal zde na nádraží.“ „Was ist das Wort milatschek?“ obrátil se šikovatel k jednomu ze svých vojákù, starému landverákovi, který podle všeho dìlal svému šikovateli všechno naschvál, ponìvadž øekl klidnì: „Miláèek, das ist wie Herr Feldwebel.“ Šikovatel pokraèoval 20

dál v rozmluvì se Švejkem: „Tokúment kaštý foják, pes tokúment žávžit auf Bahnhofsmilitärkommando, den lausigen Bursch, wie einen tollen Hund.“ Švejka odvádìli na vojenské nádražní velitelství, kde na strážnici sedìlo mužstvo, stejnì vypadající jako ten starý landverák, který tak pìknì znal pøekládat slovo „miláèek“ do nìmèiny svému pøirozenému nepøíteli, šikovatelské vrchnosti. Strážnice byla vyzdobena litografiemi, které v té dobì dalo rozesílat ministerstvo vojenství po všech kanceláøích, kterými procházeli vojáci, stejnì jako do škol i do kasáren. Dobrého vojáka Švejka uvítal obraz znázoròující dle nápisu, jak èetaø František Hammel a desátníci Paulhart a Bachmayer od c. k. 21, støeleckého pluku povzbuzují mužstvo k vytrvání. Na druhé stranì visel obraz s nadpisem: „Èetaø Jan Danko od 5. pluku honvédských husarù vypátrá stanovištì nepøátelské baterie.“ Po pravé stranì níže visel plakát „Vzácné vzory zmužilosti“. Takovými plakáty, jejichž text, s vymyšlenými vzácnými vzory, v kanceláøích ministerstva vojenství skládali rùzní ti nìmeètí žurnalisté povolaní na vojnu, chtìlo to staré pitomé Rakousko nadchnout vojáky, kteøí to nikdy neètli, a když jim takové vzácné vzory zmužilosti posílali na frontu brožované v knížkách, balili si do toho cigarety z tabáku do dýmky nebo upotøebili to ještì vhodnìji, aby to odpovídalo cenì i duchu sepsaných vzácných vzorù odvahy. Zatímco šikovatel šel shánìt nìjakého dùstojníka, Švejk si pøeèetl na plakátu: VOZATAJEC JOSEF BONG Vojáci zdravotního sboru dopravovali tìžce ranìné k vozùm, pøipraveným v kryté úžlabinì. Jakmile byl plný, odjelo se s ním na obvazištì. Rusové, vypátravše tyto vozy, poèali je obstøelovati 21

granáty. Kùò vozatajce Josefa Bonga od c. a k. 3. vozatajské švadrony byl usmrcen støepinou granátu. Bong bìdoval: „Ubohý mùj bìlouši, je veta po tobì!“ Vtom sám zasažen byl kusem granátu. Pøesto vypøáhnul svého konì a odtáhl trojspøeží za bezpeèný úkryt. Nato se vrátil pro postroj svého usmrceného konì. Rusové støíleli stále. „Jen si støílejte, zpropadení zuøivci, já postroj tady nenechám!“ a snímal dál postroj s konì, bruèe si ona slova. Koneènì byl hotov a vláèel se s postrojem zpìt k vozu. Zde mu bylo vyslechnouti hromobití od zdravotních vojínù pro jeho dlouhou nepøítomnost. „Nechtìl jsem tam nechat postroj, je skoro nový. Bylo by ho škoda, pomyslil jsem si. Nemáme nazbyt takových vìcí,“ omlouval se stateèný vojín, odjíždìje k obvazišti, kde se teprve hlásil jako ranìný. Jeho rytmistr ozdobil pozdìji prsa jeho støíbrnou medalií za stateènost. Když Švejk doèetl a šikovatel se ještì nevracel, øekl k landverákùm na strážnici: „Tohle je moc krásnej pøíklad 22

zmužilosti. Takhle budou u nás v armádì samý nový postroje na konì, ale když jsem byl v Praze, tak jsem èet v Pražskejch úøedních listech ještì hezèí pøípad vo nìjakým jednoroèním dobrovolníkovi dr. Josefu Vojnoví. Ten byl v Halièi u 7. praporu polních myslivcù, a když to pøišlo na bodáky, tak dostal kulku do hlavy, a když ho vodnášeli na obvazištì, tak na nì zaøval, že kvùli takovému šrámu se nenechá obvázat. A zas chtìl hned se svou èetou forykovat, ale granát mu usekl kotník. Zas ho chtìli vodnášet, ale von se poèal belhat vo holi k bitevní èáøe a holí se bránil proti nepøíteli, a pøilít novej granát a utrh mu tu ruku, ve kterej držel hùl. Von si tu hùl pøendal do druhý ruky, zaøval, že jim to nevodpustí, a bùhví jak by to s ním dopadlo, kdyby ho byl šrapnel za chvilku definitivnì nezamordoval. Možná, že kdyby ho nakonec pøece jen nevoddìlali, že by byl taky dostal støíbrnou medalii za stateènost. Když mu to urazilo hlavu, tak, jak se kutálela, ještì vykøikla: ,Vždy povinnosti vìrné spìch, by vùkol vanul smrti dech.’“ „To toho v tìch novinách napíšou,“ øekl jeden z mužstva, „ale takovej redaktor byl by za hodinu z toho tumpachovej.“ Landverák si odplivl: „U nás v Èáslavi byl jeden redaktor z Vídnì, Nìmec. Sloužil jako fénrich. S námi nechtìl èesky ani mluvit, ale když ho pøidìlili k maršce, kde byli samí Èeši, hned umìl èesky.“ Ve dveøích se objevil šikovatel, tváøil se zlostnì a spustil: „Wenn man být drei Minuten weg, da hört man nichts anderes als cesky, Cesi.“ Vycházeje ven, patrnì do restaurace, øekl kaprálovi landverákovi, ukazuje na Švejka, aby toho lumpa všivého hned zavedl k poruèíkovi, až ten pøijde. „To se zas pan lajtnant baví s telegrafistkou na stanici,“ øekl po jeho odchodu desátník, „leze za ní už pøes ètrnáct dní a je vždy náramnì vzteklej, když pøijde z telegrafního úøadu, a øíká o ní: ,Das ist aber eine Hure, sie will nicht mit mir schlafen.’“ 23

I tentokrát byl v takové vzteklé náladì, ponìvadž když za chvíli pøišel, bylo slyšet, že bouchá nìjakými knihami po stole. „Nic platný, hochu, k nìmu musíš,“ promluvil soustrastnì desátník na Švejka, „jeho rukama už prošlo lidí, staøí i mladí vojáci.“ A již vedl Švejka do kanceláøe, kde za stolem s rozházenými papíry sedìl mladý poruèík, tváøící se nesmírnì zuøivì. Když uvidìl Švejka s desátníkem, velmi mnohoslibnì pronesl: „Aha!“ Naèež znìl raport desátníka: „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že ten muž byl nalezen na nádraží bez dokumentù.“ Poruèík kývl hlavou, jako by chtìl se vyjádøit, že to již pøedpokládal pøed léty, že opravdu v tento den a v tuto hodinu najdou na nádraží Švejka bez dokumentù, nebo kdo se v té chvíli podíval na Švejka, musel mít takový dojem, že to vùbec není možné, aby muž s takovou tváøností a postavou mohl mít nìjaké dokumenty u sebe. Švejk v tom okamžiku vyhlížel, jako by spadl z nebe z nìjaké jiné planety a nyní hledí s naivním údivem na nový

24

svìt, kde od nìho žádají takovou neznámou dosud pro nìho pitomost, jako jsou nìjaké dokumenty. Poruèík chvíli uvažoval, dívaje se na Švejka, co mu má øíct a na co se ho má otázat. Koneènì se optal: „Co jste dìlal na nádraží?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že jsem èekal na vlak do Èeských Budìjovic, abych mohl se dostat k svému 91. regimentu, kde jsem buršem u pana obrlajtnanta Lukáše, kterého jsem byl nucen opustit, jsa pøedvedenej kvùli pokutì k pøednostovi stanice, ponìvadž jsem byl podezøelej, že jsem zastavil rychlík, ve kterém jsme jeli, pomocí vochrannej a poplašnej brzdy.“ „Z toho jsem blázen,“ rozkøikl se poruèík, „øeknìte mnì to nìjak souvisle, krátce a nežvaòte nìjaké voloviny.“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že již vod tý chvíle, jak jsme sedali s panem obrlajtnantem Lukášem do toho rychlíku, kterej nás mìl odvézt a dopravit co nejrychleji k našemu 91. c. k. pìšímu regimentu, že jsme mìli smùlu. Napøed se nám ztratil kufr, potom zas, aby se to nepletlo, nìjakej pán generálmajor, úplnì plešatej...“ „Himlhergot,“ vzdychl poruèík. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že vono je tøeba, aby to lezlo ze mì jako z chlupatý deky, aby byl pøehled vo celý události, jak to vždycky øíkal nebožtík švec Petrlík, když porouèel svýmu klukovi, než ho zaèal øezat øemenem, aby si svlíkl kalhoty.“ A zatímco poruèík supìl, pokraèoval Švejk dál: „Tak jsem se nìjak nezalíbil tomu panu plešatému generálmajorovi a byl jsem poslán ven na chodbu panem obrlajtnantem Lukášem, u kterého jsem buršem. Na chodbì potom byl jsem obvinìnej, že jsem udìlal to, jak už jsem vám øíkal. Než se ta vìc vyøídila, tak jsem zùstal na perónì sám. Vlak byl pryè, pan obrlajtnant i s kufry, i se všemi svýma, mýma dokumenty taky pryè, a já tu zùstal civìt jako sirotek bez dokumentù.“ Švejk podíval se tak dojemnì nìžnì na poruèíka, že tomu bylo teï úplnì jasné, že je plnou pravdou, co zde slyší od toho chlapa, 25

dìlajícího takový dojem pitomce od narození. Poruèík vyjmenoval nyní Švejkovi všechny vlaky, které po rychlíku odjely do Budìjovic, a položil mu otázku, proè zmeškal ty vlaky. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ odpovìdìl Švejk, dobromyslnì se usmívaje, „že mne, mezitímco jsem èekal na ten nejbližší vlak, stihla ta nehoda, že jsem pil za stolem jedno pivo za druhým.“ „Takového vola jsem nevidìl,“ pomyslil si poruèík, „pøizná se ke všemu. Kolik už jsem jich tady mìl, a každý zapíral, a tenhle si klidnì øekne: ,Zmeškal jsem všechny vlaky, ponìvadž jsem pil jedno pivo za druhým.“ Tyto úvahy shrnul v jednu vìtu, s kterou se obrátil k Švejkovi: „Vy jste, chlape, degenerovanej. Víte, co je to, když se o nìkom øekne, že je degenerovaný?“ „U nás na rohu Bojištì a Kateøinský ulice, poslušnì hlásím, pane lajtnant, byl taky jeden degenerovanej èlovìk. Jeho otec byl jeden polskej hrabì a matka byla porodní bábou. Von met ulice 26

a jinak si po koøalnách nenechal øíkat než pane hrabì.“ Poruèík uznal za dobré nìjakým zpùsobem už to všechno ukonèit, proto øekl dùraznì: „Tak vám øíkám, vy hlupáku, paznehte, že pùjdete k pokladnì, koupíte si lístek a pojedete do Budìjovic. Jestli vás ještì tady uvidím, tak s vámi zatoèím jako s dezertýrem. Abtreten!“ Ponìvadž se Švejk nehýbal a stále držel ruku na štítku èepice, poruèík zaøval: „Marsch hinaus, neslyšel jste abtreten? Korporál Palánek, vezmìte toho chlapa blbého ke kase a kupte mu lístek do Èeských Budìjovic!“ Desátník Palánek se za chvíli objevil opìt v kanceláøi. Pootevøenými dveømi nakukovala za Palánkem dobromyslná tváø Švejkova. „Co zas je?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ tajemnì zašeptal desátník Palánek, „von nemá peníze na dráhu a já taky ne. Zadarmo ho nechtìjí vozit, ponìvadž nemá jako ty vojenský dokumenty, že jede k pluku.“ Poruèík dlouho nedal na sebe èekat se šalomounským rozøešením trudné otázky. „Tak a jde pìšky,“ rozhodl, „a ho zavøou u pluku, že se opozdil; kdo se s ním tady bude tahat.“ „Nic platno, kamaráde,“ øekl desátník Palánek k Švejkovi, když vyšel z kanceláøe, „musíš jít, holenku, pìšky do Budìjovic. Máme tam na vachcimøe veku komisárku, tak ti ji dáme na cestu.“ A za pùl hodiny, když Švejka napojili ještì èernou kávou a dali mu kromì komisárku balíèek vojenského tabáku na cestu k regimentu, vyšel Švejk z Tábora za tmavé noci, kterou znìl jeho zpìv. Zpíval si starou vojenskou píseò: Když jsme táhli k Jaromìøi, a si nám to kdo chce vìøí... A èertví jak se to stalo, že dobrý voják Švejk místo na jih k Budìjovicùm šel poøád rovnì na západ. 27

Šel snìhy silnice, ve mraze, zahalen v svùj vojenský pl᚝, jako poslední z gardy Napoleonovy vracející se z výpravy na Moskvu, s tím toliko rozdílem, že si zpíval vesele: Já jsem si vyšel na špacír do háje zelenýho. A v zasnìžených lesích v noèním tichu huèelo to ozvìnou, až se po vesnicích rozštìkali psi. Když ho zpìv omrzel, sedl si Švejk na hromádku štìrku, zapálil si dýmku a odpoèinuv si šel dál, vstøíc novým dobrodružstvím, budìjovické anabazi.

28

*2. kapitola Švejkova budìjovická anabáze Starovìký váleèník Xenofón prošel celou Malou Asii a byl bùhvíkde bez mapy. Staøí Gótové dìlali své výpravy také bez topografické znalosti. Mašírovat poøád kupøedu, tomu se øíká anabáze. Prodírat se neznámými krajinami. Být obklíèeným nepøáteli, kteøí èíhají na nejbližší pøíležitost, aby ti zakroutili krk. Když má nìkdo dobrou hlavu, jako ji mìl Xenofón nebo všichni ti loupežní kmenové, kteøí pøišli do Evropy až bùhvíodkud od Kaspického nebo Azovského moøe, dìlá pravé divy na pochodu. Tam nìkde na severu u Galského moøe, kam až se také dostaly øímské legie Caesarovy bez mapy, øekly si jednou, že se zas vrátí a pomašírujou jinou cestou, aby ještì víc toho užily, do Øíma. A dostaly se tam také. Od té doby se øíká patrnì, že všechny cesty vedou do Øíma. Stejnì vedou také všechny cesty do Èeských Budìjovic. O èemž byl plnou mìrou pøesvìdèen dobrý voják Švejk, když místo budìjovického kraje uvidìl vesnice milevského: Šel však nepøetržité dál, nebo žádnému dobrému vojákovi nemùže vadit takové Milevsko, aby pøece jednou nedošel do Èeských Budìjovic. A tak Švejk se objevil na západ od Milevska v Kvìtovì, když již vystøídal všechny vojenské písnì, které znal o mašírování vojákù, takže byl nucen zaèít znova pøed Kvìtovem s písní: Když jsme mašírovali, všechny holky plakaly... Nìjaká stará babièka, která vracela se z kostela, zavedla na cestì od Kvìtova do Vráže, což je neustále západním smìrem, øeè se Švejkem køesanským pozdravem: „Dobrý poledne, vojáèku, kampak máte namíøíno?“ 29

„Ale jdu vám, matièko, do Budìjovic k regimentu,“ odpovìdìl Švejk, „do tej války.“ „Ale to jdou špatnì, vojáèku,“ ulekanì øekla babièka, „to tam nikdy nepøijdou tímhle smìrem pøes Vráž, kdyby šli poøád rovnì, tak pøijdou na Klatovy.“ „Já myslím,“ øekl Švejk odevzdanì, „že se i z Klatov èlovìk dostane do Budìjovic. Je to pravda pìkná procházka, když èlovìk spìchá k svýmu regimentu, aby nemìl ještì ke všemu za tu svou dobrou vùli bejt vèas na místì nìjaký nepøíjemnosti.“ „U nás byl taky jeden takovej nezbeda. Ten mìl ject do Plznì k landvér, nìjakej Toníèek Maškù,“ povzdechla si babièka, „von je vod mojí neteøe pøíbuznej, a vodjel. A za tejden už ho hledali èetníci, že nepøijel ku svýmu regimentu. A ještì za tejden se vobjevil u nás v civilu, že prej je pušténej domù na urláb. Tak šel starosta na èetnictvo, a voni ho z toho urlábu vyzdvihli. Už psal z fronty, že je ranìnej, že má nohu pryè.“

30

Babièka zadívala se na Švejka soustrastnì: „Tamhle, vojáèku, v tom lesejèku poèkají, já jim vod nás pøinesu brambùrku, vona vás zahøeje. Je tá chalupa naše vodtuï vidìt, právì za lesejèkem trochu vpravo. Pøes tu naši vesnici Vrហnemùžou jít, tam jsou èetníci jako vostøíži. Dají se potom z lesejèka na Malèín. Vodtamtuï se vyhnou, vojáèku, Èížovej. Tam jsou èetníci rasi a chytají dezentýry. Jdou pøímo pøes les na Sedlec u Horažïovic. Tam je moc hodnej èetník, ten propustí každýho pøes vesnici. Mají s sebou nìjaký papíry? „Nemám, matièko!“ „Tak ani tam nechodìjí, jdou radìji na Radomyšl, ale hledìjí tam pøijít kveèeru, to jsou všichni èetníci v hospodì. Tam najdou v Dolejší ulici za Floriánkem takovej domek, dole modøe natøenej, a ptají se tam na pantátu Melichárka. To je mùj bratr. Že ho pozdravuju, a von jím už ukáže, kudy se jde na ty Budìjovice.“ V lesíku èekal Švejk na babièku pøes pùl hodiny, a když se zahøál bramborovou polévkou, kterou mu pøinesla chudák stará v hrnci ovázaném polštáøem, aby nevystydla, vytáhla ze šátku krajíc chleba a kus špeku, zastrèila to všechno Švejkovi do kapes, pokøižovala ho a øekla, že má tam dva vnuky. Nato ještì dùkladnì mu opakovala, pøes které vesnice má jít, kterým se má vyhnout. Nakonec vytáhla z kapsáøe u jupky korunu, aby si koupil v Malèínì koøalku na cestu, ponìvadž do Radomyšle je dlouhá míle. Od Èížové šel Švejk dle rady babièky na Radomyšl na východ a pomyslil si, že se musí dostat do tìch Budìjovic z každé svìtové strany, a je to jakákoliv. Z Malèína šel s ním starý harmonikáø, kterého našel tam Švejk v hospodì, když si kupoval koøalku na tu dlouhou míli k Radomyšli. Harmonikáø považoval Švejka za dezertýra a radil mu, aby šel s ním do Horažïovic, že tam má provdanou dceru, jejíž muž je taky dezertýr. Harmonikáø v Malèínì oèividnì pøebral. 31

„Má svýho muže už dva mìsíce schovanýho v chlívì,“ pøemlouval Švejka, „tak tebe tam taky schová a vy tam budete až do konce války. A když ta.m budete dva, tak vám nebude smutno.“ Po zdvoøilém odmítnutí Švejkové velice se rozèílil a dal se nalevo do polí, vyhrožuje Švejkovi, že ho jde udat na èetnictvo do Èížový. V Radomyšli Švejk našel kveèeru na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka. Když vyøídil mu pozdrav od jeho sestry ze Vráže, nijak to na pantátu neúèinkovalo. Chtìl neustále na Švejkovi papíry. Byl to nìjaký pøedpojatý èlovìk, ponìvadž mluvil neustále nìco o raubíøích, syèácích a zlodìjích, kterých se síla potlouká po celém píseckém kraji. „Uteèe to z vojny, sloužit to tam nechce, a tak to chodí po celým vokolí, a kde mùže, tak to krade,“ dùraznì øekl Švejkovi do oèí, „každej z nich vypadá, jako kdyby neumìl pìt poèítat. Jó, ba jó, pro pravdu se lidi nejvíc hnìvají,“ dodal, když Švejk se 32

zvedal z lavice, „kdyby takovej èlovìk mìl èistý svìdomí, tak sedí a dá si prozkoumat papíry. Když je ale nemá...“ „Tak spánembohem, dìdeèku.“ „I spánembohem a podruhý si pøijdou na hloupìjšího.“ Když Švejk vyšel do tmy, pobruèoval si dìdek ještì hezkou chvíli: „Jde prej do Budìjovic k svýmu regimentu. Z Tábora. A to jde, rošák, napøed do Horaždovic a pak teprve na Písek. Dy von dìlá cestu kolem svìta.“ Švejk šel opìt hnedle celou noc, až nìkde u Putimì našel v poli stoh. Odhrabal si slámu a slyšel zcela blízko sebe hlas: „Vod kterýho regimentu? Kam se neseš?“ „Vod 91. do Budìjovic.“ „Kam bys chodil?“ „Já tam mám svýho obrlajtnanta.“ Bylo slyšet, že se vedle blízko nesmìje jen jeden, ale tøi. Když se smích utišil, optal se Švejk, od jakého regimentu jsou oni. Zjistil, že dva jsou od 35. a jeden že je od dìlostøelectva, taktéž z Budìjovic. Pìtatøicátníci že utekli pøed marškou pøed mìsícem a dìlostøelec že je od samé mobilizace na cestách. Je odtud z Putimì a stoh že patøí jemu. Na noc vždy spí ve stohu. Vèera je našel v lese, tak je vzal k sobì do svého stohu. Všichni mìli nadìji, že válka musí za mìsíc, dva skonèit. Mìli pøedstavu, že Rusové už jsou za Budapeští a na Moravì. Všeobecnì se to v Putimi povídá. K ránu, ještì než se rozední, pøinese panímáma dragounova snídaní. Pìtatøicátníci pùjdou potom na Strakonice, ponìvadž jeden z nich má tam tetu a ta zas má v horách za Sušicí nìjakého známého, který má pílu, a tam že budou dobøe schováni. „A ty vod jednadevadesátýho, jestli chceš,“ vybídli Švejka, „mùžeš jít taky s námi. Vyser se na svýho obrlajtnanta.“ „To nejde jen tak zlehka,“ odpovìdìl Švejk a zaboøil se, zalezl hluboko do stohu. 33

Když se ráno probudil, byli již všichni pryè a nìkdo mu, patrnì dragoun, položil k nohám krajíc chleba na cestu. Švejk šel lesy a u Štìkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem, který ho uvítal jako starého kamaráda douškem koøalky. „V tomhle nechoï,“ pouèoval Švejka, „to by se ti ta vojenská uniforma mohla nìkdy setsakramentsky vyplatit. Teï je všude plno èetníkù a žebrat v tomhle nemùžeš. Po nás ovšem dnes èetníci už nejdou jako jindy, teï hledají jenom vás. - Jenom vás hledají,“ opakoval s takovou pøesvìdèivostí, že Švejk si umínil, že mu radìji nebude nic øíkat o 91. regimentu. A ho má za toho, jak si myslí. Naè kazit iluze dobrému starému chlapovi. „A kam mᚠnamìøíno?“ otázal se vandrák po chvíli, když si oba zapálili dýmky a pomalu obcházeli vesnici. „Do Budìjovic.“ „Prokristapána,“ lekl se vandrák, „tam tì sbalejí za minutu. Ani se nevohøeješ. Civil musíš mít celej rozflákanej, musíš chodit a dìlat ze sebe chromajzla. Neboj se ale nic, teï pùjdem na Strakonice, Volyò, Dub, a to by v tom byl èert, abychom nìjakej civil nesehnali. Tam u Strakonic jsou ještì takoví moc blbí a poctiví lidi, že ti nechají ještì leckdes pøes noc votevøíno a ve dne to vùbec nezamykají. Jdou nìkam teï v zimì k sousedovi si popovídat, a ty mᚠcivil hned. Co ty potøebuješ? Boty máš, tak jen nìco pøes sebe. Vojenskej mantl je starej?“ „Starej.“ „Tak ten si nech. V tom se na venkovì chodí. Potøebuješ kalhoty a kabát. Až budeme mít ten civil, tak kalhoty a kabát prodáme židovi Herrmanovi ve Vodòanech. Ten kupuje všechno erární a zas to prodává po vesnicích. - Dnes pùjdeme na Strakonice,“ rozvinoval dál svùj plán. „Odtud ètyry hodiny je starej švarcenberskej ovèín. Je tam mùj jeden známej ovèák, taky už starej dìdek, tam zùstaneme pøes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, splašit tam nìkde ve vokolí ten civil.“ V ovèínì našel Švejk pøíjemného dìdeèka, který pamatoval, 34

jak zas jeho dìdeèek vypravoval o francouzských vojnách. Byl asi o dvacet let starší starého vandráka, a proto mu øíkal jako Švejkovi: hochu. „Tak vidíte, hoši,“ vykládal, když sedìli kolem pece, ve které se vaøily brambory na loupaèku, „tenkrát mùj dìdeèek taky dezentýroval jako ten tvùj voják. Ale dopadli ho ve Vodòanech a tak mu rozsekali prdel, že z ní cáry lítaly. A to moh ještì mluvit o štìstí. Z Ražic za Protivínem syn Jarešùv, dìdeèek starýho Jareše, baštýøe, dostal za zbìhnutí prach a volovo v Písku. A pøed tím, než ho støíleli na píseckých šancích, bìžel ulicí vojákù a dostal šest set ran holema, takže smrt byla pro nìho vodlehèením a vykoupením. - A kdypak ty jsi Arch?“ obrátil se uplakanýma oèima na Švejka. 35

„Po mobilizaci, jak nás vodvedli do kasáren,“ odpovìdìl Švejk, pochopuje, že uniforma starému ovèákovi nemùže zklamat dùvìru. „Pøelez jsi zeï?“ zvìdavì otázal se ovèák, maje patrnì v pamìti, jak vypravoval jeho dìdeèek, jak lezl také pøes zeï kasáren. „Jinudy nešlo, dìdeèku.“ „A varta byla silná a støílela?“ „Ano, dìdeèku.“ „A kam teï mᚠnamíøíno?“ „Ale chyt ho rapl,“ odpovìdìl za Švejka vandrák, „chce mermomocí do Budìjovic. To víš, èlovìk mladej, nerozumnej, sám leze do svý zkázy. Já ho trochu musím vzít do školy. Nìjakej civil splašíme a už to pùjde v poøádku. Do jara se nìjak protluèeme a potom pùjdem nìkam dìlat k sedlákovi. Letos bude veliká nouze vo lidi, hlad, a vypravuje se, že letos budou vodvádìt všechny vandráky na polní práce. Tak si myslím, radši jít potom dobrovolnì. Lidí bude málo. Budou vytluèeni.“ „To myslíš,“ otázal se ovèák, „že to letos neskonèí? A máš, hochu, pravdu! Byly už dlouhý vojny. Ta napolionská, potom, jak nám vypravovávali, švédský vojny, sedmiletý vojny. A lidi si ty vojny zasloužili. Dyt se pánbùh už na to nemoh dívat, jak to všechno zpejchlo. Už jim ani to skopový maso nešlo pod fousy, už vám ho, hoši, nechtìli žrát. Jindá sem chodívali procesím, abych jim nìjakýho toho skopce prodal pod rukou, ale poslední léta, žrali by byli jen samý vepøový, drùbež, všechno máslem nebo sádlem maštìný. Tak se pánbùh na nì rozhnìval pro tu jejich pejchu a voni zas pøijdou k sobì, až budou si vaøit lebedu, jako to bejvalo za napolionský vojny. Dy vona i ta naše vrchnost už roupama nevìdìla co dìlat. Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým koèáøe, a ten mladej knížecí smrkáè smrdí samým automobilem. Von mu pánbùh taky ten benzín vomaže vo hubu.“ Voda na bramborách vaøících se v peci bublala a starý ovèák po krátké pomlèce øekl prorocky: „A von tu vojnu nᚠcísaø pán 36

nevyhraje. To není žádný nadšení do války, ponìvadž von, jak øíká pan uèitel ze Strakonic, se nedal korunovat. A si maže teï, jak se øíká, komu chce med kolem huby. Když jsi, lumpe starej, slíbil, že se dᚠkorunovat, tak jsi mìl držet slovo.“ „Mùže bejt,“ zmínil se vandrák, „že von teï to nìjak udìlá.“ „Na to se mu, hochu, teï každej vykašle,“ rozdráždìnì promluvil ovèák, „mᚠbejt pøi tom, když se sejdou sousedi dole ve Skoèicích. Každej tam má nìkoho, a to bys vidìl, jak ti mluvìjí. Po tejhle válce že prej bude svoboda, nebude ani panskejch dvorù, ani císaøù a knížecí statky že se vodeberou. Už taky kvùli takovej jednej øeèi vodvedli èetníci nìjakýho Koøínka, že prej jako pobuøuje. Jó, dneska mají právo èetníci.“ „Voni ho mìli i døív,“ ozval se vandrák, „já pamatuju, že na Kladnì bejval èetnickým rytmistrem nìjakej pan Rotter. Von vám najednou zaèal pìstovat tyhlety, jak jim øíkají, policejní psy tý vlèí povahy, že všechno vyslídìjí, když jsou vyuèení. A mìl ten pan rytmistr na Kladnì tìch svejch psích uèeníkù plnou prdel. Mìl pro nì zvláštní domek, kde ti psi žili jako hrabata. A von si najednou vzpomnìl, že bude s tìma psema dìlat pokusy na nás, na ubohejch vandrákách. Tak dal rozkaz, aby èetnictvo po celým Kladencku sbíralo houževnatì vandráky a dodávalo je pøímo do jeho rukouch. Já tak jednou štrekuju si to vod Lán a míhám se dost hluboko lesem, ale co platný, na tu hájovnu, kam jsem mìl zamíøíno, už jsem nedošel, už mì mìli a vodvádìli k panu rytmistrovi. A to si, lidièky, ani dobøe nemùžete rozvážit a uvážit, co jsem u toho pana rytmistra s tìma psema zkusil. Napøed mì dal všema voèichat, potom jsem musel lézt po žebøíku, a když už jsem byl nahoøe, tak pustili takovou jednu potvoru za mnou na žebøík a vona mì, bestie, vodnesla ze žebøíku na zem, tam si na mne klekla a vrèela a cenila mnì zuby do voblièeje. Potom tu potvoru vodvedli a mnì øekli, abych se nìkde schoval, že mùžu jít, kam chci. Vzal jsem to k údolí Kaèáku do lesù, do jedný rokle, a za pùl hodiny byli už dva ty vlèáci u mne, povalili mne, a zatímco jeden mne držel za krk, ten 37

druhej bìžel do Kladna, a za hodinu pøišel sám pan rytmistr Rotter ke mnì s èetníky, zavolal na psa a dal mnì pìtikorunu a povolení, že mùžu po celý dva dny na Kladencku žebrat. Ale kdepak já, bìžel jsem, jako když mnì hlavu zapálí, na Berounsko a víckrát jsem se na Kladencku neukázal. Tomu se vyhýbali všichni vandráci, ponìvadž na všech dìlal ten pan rytmistr svý pokusy. Von mìl vùbec ty psy dìsnì rád. Vypravovali na èetnických stanicích, že když von pøišel na inspekci, tak kde vidìl vlèáka, že tam vùbec inspekci nedìlal a jen celej den s vachmistrem z radosti chlastal.“ A zatímco ovèák cedil brambory a nalíval do mísy kyselé ovèí mléko, dìlil se dál vandrák se svými vzpomínkami na èetnické právo: „V Lipnici bejval jeden strážmistr dole pod hradem. Bydlel pøímo na èetnické stanici a já, dobrák stará, poøád jsem byl všude v tý domnìnce, že èetnická stanice musí být pøece nìkde na vystrèeným místì, jako na námìstí nebo podobnì, a ne nìkde v zastrèenej ulièce. Tak beru ty kraje mìsteèka a nedívám se na nápisy. Beru to dùm od domu, až pøijdu v jednom takovým baráèku do prvního poschodí, votevøu dveøe a voznámím se: ,Poníženì prosím, chudý vandrovní.’ Jó, paneèku! Nohy mnì zdøevìnìly. Vona to èetnická stanice. Pušky u stìny, krucifix na stole, lejstra na almárce, císaø pán kouká zrovna na mì nad stolem. A nežli jsem moh nìco bleptnout, pøiskoèil ke mnì vachmajstr a dal mnì takovou facku v tìch dveøích, že jsem po tìch døevìnejch schodech letìl až dolù a nezastavil jsem se až v Kejžlicích. To je èetnický právo.“ Dali se do jídla a šli brzy spát v teplé sednici, rozloženi po lavicích. V noci Švejk tiše se oblékl a vyšel ven. Vycházel mìsíc na východì a v jeho probouzejícím se svìtle kráèel Švejk na východ, opakuje si: „To pøece není možný, abych se do tìch Budìjovic nedostal.“ Ponìvadž napravo, když sestoupil z lesù, bylo vidìt nìjaké mìsto, zaboèil Švejk severnìji, pak na jih, kde opìt bylo vidìt 38

nìjaké mìsto. (Byly to Vodòany.) Vyhnul se mu obratnì cestou pøes luka a ranní slunce uvítalo ho v zasnìžených stráních nad Protivínem. „Stále kupøedu,“ øekl si dobrý voják Švejk, „povinnost volá. Do Budìjovic se dostat musím.“ A nešastnou náhodou místo od Protivím na jih na Budìjovice Švejkovy kroky zamìøily k severu na Písek. K polednímu uvidìl Švejk pøed sebou nìjakou vesnici. Sestupuje z malého návrší, pomyslil si Švejk: „Takhle dál už to nejde, zeptám se, kudy se jde do tìch Budìjovic.“ A vcházeje do vesnice byl velice pøekvapen, vida oznaèení vesnice na sloupu u prvního domku: Obec Putim. „Prokristapána,“ vzdychl Švejk, „tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu.“ Pak ale už nebyl vùbec nièím pøekvapen, když za rybníèkem z bíle natøeného domku, na kterém visela slepice (jak nìkde øíkali orlíèku), vystoupil èetník, jako pavouk, když hlídá pavuèinu. Èetník šel pøímo k Švejkovi a neøekl nic víc než: „Kampak?“ „Do Budìjovic k svýmu regimentu.“ Èetník se sarkasticky usmál: „Vy jdete pøece od Budìjovic. Máte ty vaše Budìjovice už za sebou,“ a vtáhl Švejka do èetnické stanice. Putimský èetnický strážmistr byl znám po celém okolí, že jedná velice taktnì a pøitom bystøe. Nikdy zadrženým nebo zatèeným nenadával, ale podroboval je takovému køížovému výslechu, že by se i nevinný pøiznal. Dva èetníci na stanici pøizpùsobili se k nìmu a køížový výslech konal se vždy za úsmìvu celého èetnického personálu. „Kriminalistika záleží na chytrostí a vlídnosti,“ øíkal vždy èetnický strážmistr svým podøízeným, „øvát na nìkoho, to nemá žádný význam. Na delikventy a lidi podezøelé musí se jemnì, ale pøitom dbát na to, aby se utopili v pøívalu otázek.“ „Tak vás pìknì vítáme, vojáku,“ øekl èetnický strážmistr, 39

„sednìte si pìknì, beztoho jste se po cestì unavil, a vypravujte nám, kam jdete.“ Švejk opakoval, že jde do Èeských Budìjovic k svému pluku. „Pak jste si ovšem spletl cestu,“ usmìvavì øekl strážmistr, „ponìvadž vy jdete od Èeských Budìjovic. O èemž vás mohu pøesvìdèit. Nad vámi visí mapa Èech. Tak se podívejte, vojáku. Od nás na jih je Protivín. Od Protivína na jih je Hluboká a od ní jižnì jsou Èeské Budìjovice. Tak vidíte, že jdete ne do Budìjovic, ale z Budìjovic.“ Strážmistr podíval se laskavì na Švejka, který klidnì a dùstojnì øekl: „A pøece jdu do Budìjovic.“ Bylo to víc než Galileovo „A pøece se toèí!“ Ponìvadž ten to musel øíct patrnì asi hodnì vztekle. „Víte, vojáku,“ stále se stejnou vlídností mluvil k Švejkovi strážmistr, „já vám to vymluvím, a vy sám nakonec také pøijdete k tomu názoru, že každé zapírání jen ztìžuje pøiznání!“ „To máte ouplnou pravdu,“ øekl Švejk, „každé zapírání ztìžuje pøiznání a navopak.“

40

„Tak vidíte, že sám, vojáku, také k tomu pøijdete. Odpovìzte mnì dobrosrdeènì, odkud jste vyšel, když jste šel do tìch vašich Budìjovic. Øíkám schválnì ,vašich’, ponìvadž musí být patrnì ještì jiné Budìjovice, které leží nìkde severnì od Putimi a doposud nejsou zanešeny na žádné mapì.“ „Vyšel jsem z Tábora.“ „A co jste dìlal v Táboøe?“ „Èekal jsem na vlak do Budìjovic.“ „Proè jste nejel vlakem do Budìjovic?“ „Ponìvadž jsem nemìl lístek na dráhu.“ „A proè vám, jako vojákovi, nedali vojenský lístek zadarmo?“ „Ponìvadž jsem pøi sobì nemìl žádný dokumenty.“ „Tady to je,“ øekl vítìzoslavnì èetnický strážmistr k jednomu z èetníkù, „není tak hloupý, jak se dìlá, zaèíná to pìknì zamotávat.“ Strážmistr poèal znova, jako by pøeslechl poslední odpovìï o dokumentech: „Vy jste tedy vyšel z Tábora. Kam jste tedy šel?“ 41

„Do Èeských Budìjovic.“ Výraz tváøe strážmistrovy nabyl trochu pøísnosti a jeho zraky padly na mapu. „Mùžete nám ukázat na mapì, kudy jste šel do tìch Budìjovic?“ „Já si ta místa všechna nepamatuji a jenom na to se pamatuji, že jsem zde v Putimi byl už jednou.“ Celý personál èetnické stanice podíval se na sebe pátravì a strážmistr pokraèoval: „V Táboøe jste byl tedy na nádraží. Máte nìco u sebe? Vyndejte to.“ Když Švejka dùkladnì prošacovali a nenašli nièeho kromì dýmky a zápalek, otázal se strážmistr Švejka: „Øeknìte mnì, proè vùbec nic, ale prachnic u sebe nemáte?“ „Ponìvadž nic nepotøebuju.“ „Ach, mùj bože,“ vzdychl strážmistr, „je to s vámi trápení! Vy jste øekl, že jste byl v Putimi už jednou. Co jste zde tenkrát dìlal?“ „Šel jsem kolem Putimi do Budìjovic.“ „Tak vidíte, jak se pletete. Vy sám øíkáte, že jste šel do Budìjovic, a teï, jak jsme vás jisté pøesvìdèili, jdete od Budìjovic.“ „Patrnì jsem musel udìlat nìjaký kruh.“ Strážmistr opìt vymìnil s celým personálem stanice významný pohled. „Ty vaše kruhy, to mnì pøipadá, že se potloukáte po okolí. Zdržel jste se dlouho v Táboøe na nádraží?“ „Do odjezdu posledního vlaku do Budìjovic.“ „A co jste tam dìlal?“ „Rozmlouval s vojáky.“ Nový velice významný pohled èetnického strážmistra na personál. „A o èem jste kupøíkladu rozmlouval a na co jste se jich tázal?“ „Ptal jsem se jich, od jakého jsou pluku a kam jedou.“ „Výbornì. A neptal jste se jich, kolik mužstva má kupøíkladu pluk a jak se rozdìluje?“ „To jsem se neptal, ponìvadž to už dávno vím nazpamì.“ „Vy jste tedy dokonale informován o složení našeho vojska?“ 42

„Zajisté, pane strážmistøe.“ A poslední trumf vyhodil strážmistr, vítìzoslavnì rozhlížeje se na své èetníky: „Umíte rusky?“ „Neumím.“ Strážmistr pokynul závodèímu, a když oba vyšli do vedlejší komnaty, strážmistr s nadšením úplného svého vítìzství a jistoty prohlásil, mna si ruce: „Slyšeli to? Neumí rusky! Chlap všemi mastmi mazaná! Všechno pøiznal, až to nejdùležitìjší nepøiznal. Zítra ho budeme lifrovat do Písku, k panu okresnímu. Kriminalistika záleží na chytrostí a vlídnosti. Vidìli to, jak jsem ho utopil pøívalem otázek. Kdo by si to byl o nìm myslel. Vypadá tak pitomì a hloupì, ale na takové lidi se právì musí zchytra. Teï ho nìkam usaïte a já pùjdu sepsat o tom protokol.“ A ještì odpùldne kveèeru èetnický strážmistr sepisoval s líbezným úsmìvem protokol, v nìmž v každé vìtì objevovalo se slovo spionageverdächtig. Èetnickému strážmistrovi Flanderkovi se situace, èím déle psal tou podivnou úøední nìmèinou, vyjasòovala, a když skonèil: „So melde ich gehorsam, wird der feindliche Offizier heutigen Tages, nach Bezirksgendarmeriekommando Písek, überliefert,“ usmál se na své dílo a zavolal na èetnického závodèího. „Dali tomu nepøátelskému dùstojníkovi nìco jíst?“ „Podle vašeho naøízení, pane vachmajstr, zaopatøujeme stravou jen ty, kteøí jsou pøedvedeni a vyslechnuti do dvanácti hodin.“ „Tohle je velká vyjímka,“ dùstojnì øekl strážmistr, „to je nìjaký vyšší dùstojník, nìjaký štábní. To víte, že Rusové na špionហsem nepošlou nìjakého frajtra. Pošlou mu do hospody Na kocourku pro nìjaký obìd. Jestli už nic není, a uvaøí nìco. Potom a uvaøí èaj s rumem a to všechno a sem pošlou. Neøíkají nic, pro koho to je. Vùbec nezmiòujou se nikomu, koho u nás máme. To je vojenské tajemství. A co teï dìlá?“ „Poprosil o trochu tabáku, sedí na vachcimøe a tváøí se tak spokojenì, jako kdyby sedìl doma. ,Máte tady hezký teplouèko,’ 43

povídá, ,a kamna vám nekouøejí? Mnì se tady u vás moc líbí. A kdyby vám kamna kouøila, tak dejte protáhnout komín. Ale až odpùldne, ale nikdy ne, když stojí slunce nad komínem.’“ „Je to ale rafinovanost od nìho,“ hlasem plným nadšení øekl strážmistr, „dìlá, jako by se ho to netýkalo. A pøece ví, že bude zastøelen. Takového èlovìka si musíme vážit, tøeba je nᚠnepøítel. Takový èlovìk jde na jistou smrt. Nevím, jestli bychom to dovedli my. Tøebas bychom zakolísali, popustili. Ale on klidnì sedí a øíká: ,Máte tady hezky teplouèko a kamna vám nekouøejí: To jsou, pane závodèí, povahy. K tomu je tøeba ocelových nervù u takového èlovìka, sebezapírání, tvrdostí a nadšení. Kdyby bylo v Rakousku takové nadšení... ale nechme toho radìji. I u nás jsou nadšenci. Èetli v Národní politice o tom obrlajtnantovi Bergrovi od dìlostøelectva, který si vylezl na vysokou jedli a zøídil si tam na vìtvi beobachtungspunkt? Jak naši ustoupili, a on už nemohl slézt, jinak by byl upadl do zajetí. Tak èekal, až naši zas nepøítele zaženou, a celých ètrnáct dní to trvalo, než se toho doèkal. Celých ètrnáct dní byl nahoøe na stromì, a aby nezemøel hlady, ohlodal celý vršek a živil se vìtvièkami a jehlièím. A když naši pøišli, byl tak zesláblý, že se už nemohl na stromì udržet, spadl dolù a zabil se. Byl po smrti vyznamenán zlatou záslužnou medailí za chrabrost.“ A strážmistr vážnì dodal: „To je obìtavost, pane závodèí, to je hrdinství. - Vida, jak jsme se zas rozpovídali, dobìhnou teï objednat ten obìd a pošlou ho zatím ke mnì.“ Závodèí pøivedl Švejka a strážmistr mu pøátelsky kynul, aby si sedl, a poèal se ho zprvu vyptávat, má-li rodièe. „Nemám.“ Strážmistrovi ihned napadlo, že je to lepší, aspoò nebude toho nešastníka nikdo oplakávat. Zadíval se pøitom do dobrácké tváøe Švejkovy a zaklepal mu náhle v záchvatu dobromyslnosti na rameno, naklonil se k nìmu a optal se ho otcovským tónem: „Nu, a jak se vám v Èechách líbí?“ „Mnì se všude v Èechách líbí,“ odpovìdìl Švejk, „na svej cestì 44

našel jsem všude velice dobrý lidi.“ Strážmistr pøitakal hlavou: „U nás je lid velice dobrý a milý. Nìjaká ta krádež nebo rvaèka, to nepadá na váhu. Jsem zde již patnáct let, a když to vypoèítám, pøijde na jeden rok asi tøi ètvrtiny jedné vraždy.“ „To myslíte nedokonalou vraždu?“ otázal se Švejk. „Nikoliv, to já nemyslím. Za patnáct let vyšetøovali jsme jenom jedenáct vražd. Loupežných z nich bylo pìt a šest ostatních, takových obyèejných, které za moc nestojí.“ Strážmistr se odmlèel a pøešel opìt ku své vyslýchací metodì: „A co jste chtìl dìlat v Budìjovicích?“ „Nastoupit službu u 91. regimentu.“ Strážmistr vyzval Švejka, aby šel zas na strážnici, a rychle, aby nezapomnìl, pøipsal do svého raportu na okresní èetnické velitelství v Písku: „Ovládaje dokonale èeský jazyk, chtìl se v Èeských Budìjovicích pokusit vstoupit do 91. pìšího pluku.“ Strážmistr radostnì zamnul si ruce, raduje se z bohatosti sebraného materiálu a z pøesných výsledkù své vyšetøovací metody. Vzpomnìl si na svého pøedchùdce strážmistra Bürgra, který se zadrženým vùbec nemluvil, na nic se ho netázal a hned ho poslal k okresnímu soudu s krátkým raportem: „Dle udání závodèího byl zadržen pro potulku a žebrotu.“ Je to nìjaký výslech? A strážmistr dívaje se na stránky svého raportu se usmál se zadostiuèinìním a vytáhl ze svého psacího stolu tajný rezervát zemského èetnického velitelství v Praze s obvyklým „Pøísnì dùvìrnì“ a pøeèetl si ještì jednou: „Všem èetnickým stanicím se pøísnì ukládá, aby s nesmírnì zvýšenou pozorností sledovaly všechny osoby procházející jich rajónem. Pøesunutí našich vojsk ve východní Halièi dalo pùvod k tomu, že nìkteré ruské vojenské èásti; pøekroèivše Karpaty, zaujaly pozice ve vnitrozemí naší øíše, èímž fronta byla pøesunuta hloubìji k západu mocnáøství. Tato nová situace umožnila ruským vyzvìdaèùm, pøi pohyblivosti fronty, vniknutí hloubìji do území 45

našeho mocnáøství, zejména do Slezska i Moravy, odkud dle dùvìrných zpráv velké množství ruských vyzvìdaèù odebralo se do Èech. Je zjištìno, že mezi nimi jest mnoho ruských Èechù, vychovaných ve vysokých štábních vojenských školách Ruska, kteøí ovládajíce dokonale èeský jazyk, jeví se býti zvláštì nebezpeènými vyzvìdaèi, nebo oni mohou a jisté provedou i mezi èeským obyvatelstvem velezrádnou propagandu. Zemské velitelstvo naøizuje proto zadržet všechny podezøelé a zejména zvýšiti bedlivost v tìch místech, kde v blízkostí nalézají se posádky, vojenská støediska a stanice s projíždìjícími vojenskými vlaky. Zadržené podrobiti okamžité prohlídce a dopraviti k další instanci.“ Èetnický strážmistr Flanderka se opìt spokojenì usmál a uložil tajný rezervát, „Sekretreservaten“, mezi ostatní do desek s nápisem „Tajná naøízení“. Bylo jich mnoho, které vypracovalo ministerstvo vnitra za souèinnosti ministerstva zemské obrany, kterému podléhalo èetnictvo. Na zemském èetnickém velitelství v Praze nestaèili je rozmnožovat a rozesílat. Byly tu: Naøízení o kontrole smýšlení místního obyvatelstva. Návod, jak sledovat v rozmluvách s místním obyvatelstvem, jaký vliv mají na jeho smýšlení zprávy z bojištì. Dotazník o tom, jak se chová místní obyvatelstvo k vypsaným váleèným pùjèkám a sbírkám. Dotazník o náladì mezi odvedenými a tìmi, kteøí mají být odvedeni. Dotazník o náladì mezi èleny místní samosprávy a inteligenty. Naøízení o bezodkladném zjištìní, z jakých politických stran se skládá místní obyvatelstvo, jak silné jsou jednotlivé politické strany. Naøízení o kontrole èinnosti pøedákù místních politických stran a zjištìní stupnì loajality urèitých politických stran, zastoupených 46

mezi místním obyvatelstvem. Dotazník o tom, jaké noviny, èasopisy a brožurky docházejí do rajónu èetnické stanice. Instrukce týkající se zjištìní, s kým stýkají se osoby podezøelé z neloajálnosti, v èem jeví se jich neloajálnost. Instrukce týkající se toho, jak získati z místního obyvatelstva placených donašeèù a informátorù. Instrukce pro placené informátory z místního obyvatelstva, zaèíslené na službì pøi èetnické stanici. Každý den pøinášel nové instrukce, návody, dotazníky a naøízení. Zaplaven tou spoustou vynálezù rakouského ministerstva vnitra, strážmistr Flanderka mìl ohromnou spoustu restù a dotazníky zodpovídal stereotypnì, že je u nìho všechno v poøádku a loajalita že je mezi místním obyvatelstvem stupnice Ia. Rakouské ministerstvo vnitra vynalezlo pro loajalitu a neochvìjnost k mocnáøství tyto stupnice: Ia, Ib, Ic-IIa, IIb, IIcIIIa, IIIb, IIIc-Na, IVb, IVc. Tahle poslední øímská ètverka znamenala ve spojení s a velezrádce a provaz, s b internovat, s c pozorovat a zavøít. Ve stolku èetnického strážmistra nalézaly se všemožné tiskopisy a rejstøíky. Vláda chtìla vìdìt o každém obèanu, co si o ní myslí. Strážmistr Flanderka kolikrát zoufale lomil rukama nad tìmi tiskovinami, které neúprosnì pøibývaly každou poštou. Jakmile uvidìl známé obálky s razítkem „Portofrei - dienstlich“, srdce mu vždy zabušilo a v noci, pøemýšleje o všem, pøicházel k pøesvìdèení, že se konce války nedoèká, a že zemské èetnické velitelství ho pøipraví o poslední špetku rozumu a že se nebude moci tìšit z vítìzství rakouských zbraní, ponìvadž bude mít bud o koleèko víc, nebo míò. A okresní èetnické velitelství bombardovalo ho dennì dotazy, proè není zodpovìdìn dotazník pod èíslem (72 345)/ 47

(721 a/5) d, jak vyøízena instrukce pod èíslem (88 992)/(822 gfch) z, jaké jsou praktické výsledky návodu pod èíslem (123456)/(1292 b/r) V. atd. Nejvíce mu dala starostí instrukce, jak získati z místního obyvatelstva placené donášeèe a informátory, nakonec, ponìvadž uznal za nemožné, aby to mohl být nìkdo z místa, kde zaèínají Blata a kde je ten lid taková tvrdá palice, pøipadl na myšlenku vzít na tu službu obecního pasáka, kterému øíkali „Pepku, vyskoè!“ Byl to kretén, který vždy na tuto výzvu vyskoèil. Jedna z tìch ubohých, pøírodou a lidmi zanedbaných postav, mrzák, který za pár zlatek roènì a za tu nìjakou obživu pásl obecní dobytek. Toho si dal zavolat a øekl k nìmu: „Víš, Pepku, kdo to je starej Procházka?“ „Méé.“ „Nemeè, a pamatuj si, že tak øíkají císaøi pánu. Víš, kdo je to císaø pán?“ „To je èíšaš pán.“

48

„Dobøe, Pepku. Tak si pamatuj, že když nìkoho uslyšíš mluvit, když chodíš po obìdech od domu k domu, že je císaø pán dobytek nebo podobnì, hned pøijï ke mnì a oznam mnì to. Dostaneš šesták, a když uslyšíš nìkoho vykládat, že to nevyhrajeme, zas pùjdeš, rozumíš, ke mnì a øekneš, kdo to øíkal, a dostaneš zas šesták. Jestli ale uslyším, že nìco zatajuješ, tak bude s tebou zle. Seberu tì a odvedu do Písku. A teï vyskoè!“ Když vyskoèil, dal mu dva šestáky a spokojenì napsal raport na okresní èetnické velitelství, že již získal informátora. Druhý den pøišel k nìmu pan faráø a sdìloval mu tajuplnì, že dnes ráno potkal za vsí obecního pasáka Pepka Vyskoè a ten že mu vypravoval: „Mijostpane. Pan vachmajstr vèera povídal, že je èíšaš pán dobytek a že to nevyhrajeme. Méé. Hop!“ Po delším vysvìtlení a rozmluvì s panem faráøem dal strážmistr Flanderka zatknout obecního pasáka, který byl pozdìji na Hradèanech odsouzen na dvanáct let pro velezradu. Žaloba mu dokázala nebezpeèné a velezrádné rejdy, pobuøování, urážku velièenstva a ještì nìkolik zloèinù a pøeèinù. Pepík Vyskoè choval se u soudu jako na pastvì nebo mezi sousedy. Na všechny otázky meèel jako koza a po vynesení rozsudku vyrazil ze sebe „Méé, hop!“ a vyskoèil. Byl za to disciplinárnì potrestán tvrdým lùžkem o samovazbì a tøemi posty. Od té doby nemìl èetnický strážmistr informátora a musel se spokojit tím, že si vymyslil jednoho, udav fingované jméno, a zvýšil tak svùj pøíjem o padesát korun mìsíènì, které propíjel v hospodì Na kocourku. Pøi desáté sklenici dostával záchvat svìdomitosti a pivo mu hoøklo v ústech a vždy slyšel od sousedù tutéž vìtu: „Dnes je nᚠpan strážmistr nìjak smutnej, jako by nebyl ve svej náladì.“ Tu odcházel domù a po jeho odchodu vždy nìkdo øekl: „Naši to zas nìkde v Srbsku prosrali, že je vachmajstr takovej nemluva.“ A strážmistr doma alespoò vyplnil opìt jeden dotazník: „Nálada mezi obyvatelstvem: Ia.“ 49

Byly to èasto dlouhé bezesné noci pro pana strážmistra. Neustále oèekával inspekci, vyšetøování. V noci zdálo se mu o provaze, jak ho vedou k šibenici, a ještì naposled se ho sám ministr zemské obrany pod šibenicí táže: „Wachmeister, wo ist die Antwort des Zirkulärs No 1789678/23792 X. Y. Z?“ Až teï! Celou èetnickou stanicí jako by ze všech koutù znìlo staré myslivecké heslo „Lovu zdar!“ A èetnický strážmistr Flanderka nepochyboval, jak okresní velitel mu poklepá na rameno a øekne: „Ich gratuliere Ihnen, Herr Wachmeister.“ Èetnický strážmistr maloval si v duchu i jiné luzné obrázky, které vyrostly v nìjakém záhybu jeho úøednického mozku. Vyznamenání, rychlý postup ve vyšší hodnostní tøídu, ocenìní jeho kriminalistických schopností, otvírajících mu kariéru. Zavolal závodèího a otázal se ho: „Dostali obìd?“ „Pøinesli mu uzené se zelím a knedlíkem, polívka už nebyla. Vypil èaj a chce ještì jeden.“ „Má ho mít!“ velikomyslnì svolil strážmistr, „až ten èaj vypije, pak ho pøivedou ke mnì.“ „Jakpak? Chutnalo vám?“ otázal se strážmistr, když závodèí za pùl hodiny pøivedl Švejka, nasyceného a spokojeného jako vždy. „Bylo to ještì ucházející, pane vachmajstr, mìlo bejt jen trochu víc toho zelí. Ale jakហpomoc, já vím, že nebyli na to pøipraveni. Uzený maso bylo dobøe vyudìný, muselo to bejt domácí uzený maso z domácího prasete. Èaj s rumem mnì udìlal taky dobøe.“ Strážmistr podíval se na Švejka a zaèal: „Pravda, že v Rusku se pije mnoho èaje? Mají tam také rum?“ „Rum je po celým svìtì, pane vachmajstr.“ „Jen se nevykroucej,“ pomyslil si strážmistr, „mìl jsi si døív dát pozor na to; co povídáš.“ A otázal se dùvìrnì naklánìje se k Švejkovi: „Jsou v Rusku hezké holky?“ „Hezké holky jsou po celým svìtì, pane vachmajstr.“ „I ty chlape,“ pomyslil si poznovu strážmistr, „ty bys se chtìl teï nìjak rád z toho dostat.“ A strážmistr vyrazil s dvaaètyøicítkou: 50

„Co jste chtìl dìlat u 91. regimentu?“ „Chtìl jsem jít s ním na front.“ Strážmistr se spokojenì zadíval na Švejka a poznamenal: „To je správné. To je ten nejlepší zpùsob dostat se do Ruska. - Opravdu velice dobøe vymysleno,“ záøil strážmistr, pozoruje, jaký úèinek mají jeho slova na Švejka. Nemohl však z nìho vyèíst nic jiného než naprostý klid. „Ten èlovìk nehne ani brvou,“ hrozil se v duchu strážmistr, „to je jejich vojenská výchova. Já být v jeho situaci a mnì tohle nìkdo øíct, tak by se mnì rozklepala kolena... - Ráno vás odvezeme do Písku,“ prohodil jako mimodìk, „byl jste již nìkdy v Písku?“ „V roce 1910 na císaøských manévrech.“ Úsmìv strážmistrùv byl po této odpovìdi ještì pøíjemnìjším a vítìzoslavnìjším. Cítil v duši, že svým systémem otázek pøekonal sám sebe. „Prodìlal jste celé manévry?“ „Zajisté, pane vachmajstr, jako infanterista.“ A zas se klidnì jako døív díval Švejk na strážmistra, který sebou vrtìl radostí a nemohl se již zdržet, aby to rychle nezanesl do raportu. Zavolal závodèího, aby Švejka odvedl, a doplnil svùj raport: „Jeho plán byl tento: Vplíživ se v øady 91. pìš. pluku, chtìl se ihned pøihlásit na frontu a pøi nejbližší pøíležitosti dostat se do Ruska, nebo postøehl, že zpáteèní cesta pøi bdìlosti orgánù jest jinak nemožnou, Že by u 91. pìš. pluku mohl výbornì prosperovat, jest plnì pochopitelné, nebo dle jeho doznání, pøiznal se po delším køížovém výslechu, že prodìlal již v roce 1910 celé císaøské manévry v okolí Písku jako infanterista. Z toho jest vidìt, že jest ve svém oboru velice schopný. Podotýkám ještì, že sebraná obvinìní jsou výsledkem mého systému køížového výslechu.“ Ve dveøích objevil se závodèí: „Pane vachmajstr, on chce jít na záchod.“ „Bajonett auf!“ rozhodl strážmistr, „ale ne, pøiveïte ho sem.“ „Vy chcete jít na záchod?“ laskavé øekl strážmistr, „není v tom 51

nìco jiného?“ A upøel svùj zrak ve Švejkovu tváø. „Je v tom opravdu jenom velká strana, pane vachmajstr,“ odpovìdìl Švejk. „Jen aby v tom nebylo nìco jiného,“ významnì opakoval strážmistr, pøipínaje si služební revolver, „já pùjdu s vámi.“ „To je velice dobrý revolver,“ øekl po cestì k Švejkovi, „na sedm ran a støílí preciznì.“ Nežli však vyšli na dvùr, zavolal závodèího a tajemnì k nìmu øekl: „Oni si vezmou bajonet auf a postavìjí se, až bude vevnitø, vzadu u záchodu, aby se nám neprokopal misgrubnou.“ Záchod byl malý, obyèejný domeèek ze døeva, stojící zoufale uprostøed dvora nad jámou s moèùvkou vytékající z nedaleké kupy hnoje. Byl to již starý veterán, v nìmž vykonávaly tìlesnou potøebu celé generace. Nyní zde sedìl Švejk, pøidržuje jednou rukou za provázek dveøe, zatímco vzadu okýnkem díval se mu závodèí na zadnici, aby se neprokopal. A jestøábí oèi èetnického strážmistra

52

upøeny byly na dveøe a strážmistr pøemýšlel, do které nohy by ho mìl støelit, kdyby se chtìl pokusit o útìk. Ale dveøe se klidnì otevøely a vystoupil spokojený Švejk, poznamenávaje k strážmistrovi: „Nebyl jsem tam moc dlouho? Nezdržel jsem vás snad?“ „Ó nikoliv, nikoliv,“ odvìtil strážmistr, pomysliv si v duchu: „Jací jsou to jemní, slušní lidé. Ví, co na nìho èeká, ale všechna èest. Do poslední chvíle je slušný. Dokázal by to našinec na jeho místì?“ Strážmistr zùstal sedìt na strážnici vedle Švejka na kavalci prázdné postele èetníka Rampy, který mìl do rána službu, obchùzku po vesnicích, a který v tu dobu klidnì sedìl u Èerného konì v Protivínì a hrál s obuvnickými mistry mariáš, vykládaje v pøestávkách, že to Rakousko musí vyhrát. Strážmistr zapálil si dýmku, dal nacpat Švejkovi, závodèí pøiložil do kamen a èetnická stanice promìnila se na nejpøíjemnìjší místeèko na zemìkouli, na klidný kout, teplé hnízdo za blížícího se zimního soumraku, kdy se drží èerná hodinka. Mlèeli však všichni. Strážmistr sledoval urèitou myšlenku a nakonec se vyjádøil, obraceje se k závodèímu: „Podle mého názoru není správné špióny vìšet. Èlovìk, který se obìtuje pro svou povinnost, za svou, tak øeknìme, vlast, má být odpravený èestným zpùsobem, prachem a olovem, co myslíte, pane závodèí?“ „Rozhodnì ho jen zastøelit a nevìšet,“ souhlasil závodèí, „øeknìme, že by i nás poslali a øekli by nám: ,Musíte vypátrat, kolik mají Rusové strojních pušek ve svém maschinengewehrabteilungu.’ Tak bychom se pøevlíkli a šli. A za to by mne mìli vìšet, jako nìjakého loupežného vraha?“ Závodèí se tak rozèílil, že vstal a zvolal: „Já žádám, abych byl zastøelen a pochován s vojenskými poctami.“ „Vono to má háèek,“ ozval se Švejk, „jestli je èlovìk chytrej, tak mu nikdy nic nedokážou.“ „A dokážou,“ vyjádøil se dùraznì strážmistr, „jestli i oni jsou 53

tak chytøí a mají svou metodu. Vy se sám o tom pøesvìdèíte. Pøesvìdèíte se,“ opakoval již mírným tónem, pøipojiv k tomu pøívìtivý úsmìv, „u nás nikdo s vytáèkami nepochodí, pravda, pane závodèí?“ Závodèí kývl souhlasnì a zmínil se, že u nìkterých lidí je vìc již prohraná pøedem, že ani maska naprostého klidu nepomùže, že èím víc nìkdo vypadá klidnìji, že tím víc ho to usvìdèuje. „Oni mají mou školu, pane závodèí,“ prohlásil hrdì strážmistr, „klid, to je mýdlová bublina, umìlý klid je corpus delicti.“ A pøerušuje výklad o své teorii, obrátil se na závodèího: „Copak si dnes dáme k veèeøi?“ „Vy dnes nepùjdete, pane strážmistr, do hospody?“ Touto otázkou vyvstanul pøed strážmistrem nový tìžký problém, jejž nutno ihned rozluštit. Což kdyby, použiv jeho noèní nepøítomnosti, ten prchl. Závodèí je sice spolehlivý èlovìk, opatrný, ale utekli mu již dva vandráci. Fakticky bylo tomu tak, že se s nimi nechtìl jednou v zimì tahat ve snìhu až do Písku, tak je u Ražic v polích pustil a vypálil ránu do vzduchu pro forma. „Pošleme si naši bábu pro veèeøi a bude chodit se džbánem pro pivo,“ rozluštil strážmistr tìžký problém, „a se bába trochu probìhne.“ A bába Pejzlerka, která jim posluhovala, se opravdu probìhla. Po veèeøi se cesta mezi èetnickou stanicí a hospodou Na kocourku netrhla. Neobyèejné èetné stopy tìžkých velkých bot báby Pejzlerky na té spojovací linii svìdèily o tom, že strážmistr si vynahražuje plnou mìrou svou nepøítomnost na Kocourku. A když se koneènì objevila bába Pejzlerka v šenkovnì s tím vzkazem, že se dá pan strážmistr pìknì porouèet a že chce, aby mu poslali láhev kontušovky, praskla zvìdavost hostinského. „Koho tam mají?“ odpovìdìla bába Pejzlerka, „nìjakýho podezøelýho èlovìka. Právì než jsem odešla, oba ho drželi kolem krku a pan strážmistr ho hladil po hlavì a øíkal mu: ,Ty mùj zlatej 54

kluku slovanskej, ty mùj malinkej špiónku!“‘ A potom, když bylo dlouho již pøes pùlnoc, závodèí spal, tvrdì chrápaje, natažen pøes svùj kavalec, v celé uniformì. Naproti sedìl strážmistr se zbytkem kontušovky na dnì lahve, držel Švejka kolem krku, slzy mu tekly po opálené tváøi, jeho vousy byly slepeny kontušovkou a on jen breptal: „Øekni, že v Rusku nemají tak dobrou kontušovku, øekni, a mohu klidnì jít spát. Pøiznej to jako muž.“ „Nemají.“ Strážmistr pøevalil se na Švejka. „Potìšil jsi mne, pøiznal jsi se. Tak to má být pøi výslechu. Jsem-li vinen, naè zapírat.“ Zvedl se, a vrávoraje s prázdnou lahví do svého pokoje, mumlal: „Kdyby se byl nedostal na ne-nepravou drrráhu, tak to mohlo všechno jinak dó-dopadnout.“ Nežli se svalil v uniformì na svou postel, vytáhl ze psacího 55

stolu svùj raport a pokusil se ho doplnit tímto materiálem: „Ich muß noch dazu beizufügen, daß die russische Kontuszówka na základì § 56...“ Udìlal kaòku, slízl ji, a usmívaje se pitomì, svalil se na postel a usnul jako špalek. K ránu dal se èetnický závodèí, ležící na posteli u protìjší stìny, do takového chrápání provázeného pískáním v nose, že to Švejka probudilo. Vstal, zatøásl závodèím a šel si opìt lehnout. To již kohouti zaèali kokrhat, a když potom vyšlo slunce, pøišla bába Pejzlerka, která také vyspávala to noèní bìhání, zatopit, tu našla dveøe otevøené a všechno pohøížené v hluboký spánek. Petrolejová lampa na strážnici ještì koptila. Bába Pejzlerka udìlala alarm, stáhla závodèího i Švejka z postele. Závodèímu øekla: „Že se nestydìjí spát vobleèenej, jako boží dobytek,“ a Švejka napomenula, aby si aspoò zapjal poklopec, když vidí ženskou. Nakonec vybídla energicky rozespalého závodèího, aby šel vzbudit pana strážmistra, to že není žádný poøádek, když se tak dlouho hnípá. „To padli do pìknejch rukou,“ bruèela bába k Švejkovi, když závodèí budil strážmistra, „jeden vìtší koøala než druhej. Prochlastali by nos mezi oèima. Mnì jsou dlužni už tøetí rok za posluhu, a když je upomínám, øíká vždycky strážmistr: ,Mlèejí, bábo, nebo jich dám zavøít, my víme, že vᚠsyn je pytlák a chodí na døíví do panskýho.’ A tak se s nima trápím už na ètvrtej rok.“ Bába si hluboce vzdychla a dál pobruèovala: „Zejména mají se na pozoru pøed strážmistrem, ten je takovej úlisnej, a zatím je to neøád prvního øádu. Kdekoho zkoupat a zavøít.“ Strážmistr dal se velice tìžko probudit. Závodèímu dalo mnoho obtíží pøesvìdèit ho, že je již ráno. Koneènì prokoukl, mnul si oèi a nejasnì se zaèal upamatovávat na vèerejšek. Najednou mu pøišla na mysl hrozná myšlenka, kterou vyjádøil, dívaje se nejistì na závodèího: „On nám utek?“ „Ale kdepak, to je poctivý èlovìk.“ Závodèí poèal chodit po pokoji, podíval se z okna, zas se vrátil, 56

utrhl kus papíru z novin na stole a žmoulal mezi prsty papírovou kulièku. Bylo vidìt, že chce nìco øíct. Strážmistr se nejistì po nìm díval a koneènì, chtìje nabýt úplné jistoty toho, co jen tušil, øekl: „Já jim, pane závodèí, pomùžu. Já zas musel vèera øádit a provádìt?“ Závodèí vyèítavì podíval se na svého pøedstaveného: „Kdybyste vìdìl, pane strážmistr, co všechno jste vèera nepovídal, jaké øeèi jste s ním nevedl.“ Naklánìje se k uchu strážmistra, šeptal: „Že jsme všichni Èeši a Rusové jedna slovanská krev, že Nikolaj Nikolajeviè bude pøíští týden v Pøerovì, že se Rakousko neudrží, aby jen, až bude dál vyšetøován, zapíral a pletl páté pøes deváté, aby to vydržel do té doby, dokud ho kozáci nevysvobodí, že už to musí co nejdøív prasknout, že to bude jako za husitských válek, že sedláci pùjdou s cepy na Vídeò, že je císaø pán nemocný dìdek a že co nejdøív natáhne brka, že je císaø Vilém zvíøe, že mu budete do vìzení posílat peníze na pøilepšenou a ještì víc takových øeèí . . .“ Závodèí odstoupil od strážmistra: „Na to všechno se dobøe pamatuji, ponìvadž jsem byl ze zaèátku jen málo støíknutý. Potom jsem se také zdìlal a dál nevím nic.“ Strážmistr pohledìl na závodèího. „A já se zas pamatuji,“ prohlásil, „že oni øíkali, že jsme proti Rusku kratinové, a že øvali pøed tou naší bábou ,A žije Rusko!’“ Závodèí poèal nervóznì chodit po pokoji. „Øvali to jako bejk,“ øekl strážmistr, „pak se svalili pøes postel a zaèli chrápat.“ Závodèí se zastavil u okna, a bubnuje na nì, prohlásil: „Vy jste si také, pane strážmistr, nedal ubrousek na ústa pøed naší bábou a pamatuji se, že jste jí øekl: ,Pamatujou, bábo, že každý císaø a král pamatuje jen na svou kapsu, a proto vede válku, a je to tøebas takový dìdek jako starý Procházka, kterého nemohou už pustit z hajzlu, aby jim nepodìlal celý Schönbrunn.“ „Tohle že jsem øíkal?“ 57

„Ano, pane strážmistr, tohle jste øíkal, než jste šel ven na dvùr zvracet, a ještì jste køièel: ,Bábo, strèejí mnì prst do krku!’“ „Oni se také pìknì vyjádøili,“ pøerušil ho strážmistr, „kde jen pøišli na takovou hloupost, že Nikolaj Nikolajeviè bude èeským králem?“ „Na to se nepamatuji,“ nesmìle ozval se závodèí. „Bodej by se na to pamatovali. Byli jako napitý žok, mìli praseèí oèièka, a když chtìli jít ven, tak místo do dveøí lezli na kamna.“ Oba umlkli, až dlouhé mlèení pøerušil strážmistr. „Já jsem jim vždycky øíkal, že alkohol je zhouba. Oni mnoho nesnesou a pijou to. Což kdyby byl jim ten nᚠutek? Jak bychom to odùvodnili? Bože, to mì tøeští hlava. - Povídám, pane závodèí,“ pokraèoval strážmistr, „že právì ponìvadž neutek, je vìc úplnì jasná, co je to za nebezpeèného a rafinovaného èlovìka. Až ho tam budou vyšetøovat, tak øekne, že bylo otevøíno celou noc, že jsme byli opilí a že moh tisíckrát utéct, kdyby se cítil vinným. Ještì štìstí, že takovému èlovìku se nevìøí, a když my pod služební pøísahou øekneme, že je to smyšlenka a drzá lež od toho èlovìka, tak mu ani pánbùh nepomùže a má ještì o jeden paragraf na krku víc. Pøi jeho vìci to nehraje ovšem žádnou roli. - Kdyby mnì jen tak ta hlava nebolela.“ Ticho. Za chvíli ozval se strážmistr: „Zavolaj sem naši bábu.“ „Poslouchají, bábo,“ øekl strážmistr k Pejzlerce, pøísnì se jí dívaje do oblièeje, „seženou nìkde krucifix na podstavci a pøinesou ho sem.“ Na tázavý pohled Pejzlerky zaøval strážmistr: „Koukají, a už jsou tady.“ Strážmistr vytáhl ze stolku dvì svíèky, na kterých byly stopy od peèetního vosku, jak peèetil úøední spisy, a když se koneènì Pejzlerka pøištrachala s krucifixem, postavil strážmistr køíž mezi obì svíce na okraj stolu, zapálil svíèky a vážnì øekl: „Posadìjí se, bábo.“ 58

Ustrnulá Pejzlerka zapadla na pohovku a vyjevené podívala se na strážmistra, svíèky i krucifix. Zmocnil se jí strach, a jak mìla ruce na zástìøe, bylo vidìt, že se jí tøesou i s koleny. Strážmistr pøešel vážnì kolem ní, a zastaviv se podruhé pøed ní, promluvil slavnostnì: „Vèera veèer byla jste svìdkem velké události, bábo. Mùže být, že to vᚠpitomý rozum nechápe. Ten voják, to je vyzvìdaè, špión, bábo.“ „Ježíšmarjá,“ vykøikla Pejzlerka, „Panenko Maria Skoèická!“ „Ticho, bábo! Abychom z nìho nìco dostali, museli jsme mluvit rùzné øeèi. Slyšeli pøece, jaké divné øeèi jsme mluvili?“ „To jsem prosím slyšela,“ ozvala se tøesoucím hlasem Pejzlerka. „Ale ty všechny øeèi, bábo, vedly jenom k tomu, aby se doznal, aby nám dùvìøoval. Tak se nám to podaøilo. Vytáhli jsme z nìho všechno. Chòapli jsme ho.“ Strážmistr na okamžik pøerušil øeè, aby opravil knoty na svíèkách, a pak pokraèoval vážnì, hledì pøísnì na Pejzlerku: „Vy jste byla, bábo, pøi tom a jste zasvìcená do celého tajemství. Toto tajemství je úøední. O tom nesmíte nikomu se ani zmínit. Ani na smrtelné posteli, to by vás nesmìli ani pochovat na høbitovì.“ „Ježíšmarjájosefe,“ zabìdovala Pejzlerka, „že jsem já nešastná kdy sem vkroèila.“ „Neøvete, bábo, vstaòte, pøistupte ke krucifixu, dejte dva prsty u pravé ruky nahoru. Budete pøísahat. Øíkejte za mnou.“ Pejzlerka odpotácela se ke stolu za neustálého bìdování: „Panenko Maria Skoèická, že jsem sem kdy vkroèila.“ A z køíže díval se na ni utrápený oblièej Krista, svíèky èoudily a všechno to pøipadalo Pejzlerce nìèím pøíšernì nadpozemským. Ztrácela se v tom celá a kolena se jí klepala, ruce tøásly. Zvedla dva prsty do výše a èetnický strážmistr dùraznì a slavnostnì pøedøíkával: „Pøísahám bohu všemohoucímu, i vám, pane strážmistr, že o tom, co jsem zde slyšela a vidìla, nikomu se do své smrti nezmíním ani slovem, i kdybych snad od nìho byla 59

tázána. K tomu mnì dopomáhej pánbùh.“ „Polibte ještì, bábo, krucifix,“ porouèel strážmistr, když Pejzlerka za ukrutného vzlykotu odpøísáhla a pokøižovala se zbožnì. „Tak, a teï zas odnesou krucifix, odkud si ho vypùjèili, a øeknou, že jsem ho potøeboval k výslechu!“ Zdrcená Pejzlerka po špièkách vyšla s krucifixem z pokoje a bylo vidìt oknem, že se neustále ohlíží ze silnice po èetnické stanici, jako by se chtìla pøesvìdèit, že to nebyl jen sen, ale že skuteènì právì pøed chvílí prožila nìco hrozného ve svém životì. Strážmistr zatím pøepisoval svùj raport, který v noci doplòoval kaòkami, které rozlízal i s rukopisem, jako by na papíøe byla marmeláda. Nyní to úplnì pøepracoval a vzpomnìl si, že se neoptal ještì na jednu vìc. Dal si tedy zavolat Švejka a otázal se ho: „Umíte fotografovat?“ „Umím.“ „A proè nenosíte s sebou aparát?“ „Ponìvadž žádnej nemám,“ znìla upøímná a jasná odpovìï. „A kdybyste ho mìl, tak byste fotografoval?“ otázal se strážmistr. „Kdyby, to jsou ty chyby,“ prostodušnì odvìtil Švejk a klidnì snesl tázavý výraz v oblièeji strážmistrovì, kterému tak právì zas rozbolela hlava, že si nemohl vymyslit žádnou jinou otázku než tuto: „Je to tìžké, fotografovat nádraží?“ „Lehèí než nìco jinýho,“ odpovìdìl Švejk, „ponìvadž se to nehejbá a poøád to nádraží stojí na jednom místì a èlovìk mu nemusí øíkat, aby se tváøilo pøíjemnì.“ Strážmistr mohl tedy svùj raport doplnit: „Zu dem Bericht No 2172, melde ich...“ A strážmistr se rozepsal: „Mezi jiným pøi mém køížovém výslechu udal, že umí fotografovat, a to nejradìji nádraží. Aparát fotografický sice u nìho nalezen nebyl, ale jest domnìnka, že ho 60

nìkde skrývá, a proto s sebou nenosí, aby odvrátil od sebe pozornost, èemuž nasvìdèuje i jeho vlastní doznání, že by fotografoval, kdyby mìl aparát u sebe.“ Strážmistr, maje tìžkou hlavu po vèerejšku, se stále více a více zaplétal do své zprávy o fotografování a psal dál: „Jisto je, že dle jeho vlastního doznání jedinì to, že nemá aparát fotografický s sebou, zabránilo tomu, aby nefotografoval nádražní budovy a vùbec místa strategické dùležitosti, a jest nesporné, že by byl tak uèinil, kdyby byl mìl dotyèný fotografický pøístroj, který ukryl, pøi sobì. Jedinì té okolnosti, že nebyl fotografický aparát pøi ruce, lze dìkovati tomu, že u nìho nebyly nalezeny žádné fotografie.“ „To staèí,“ øekl strážmistr a podepsal se. Strážmistr byl úplnì spokojen svým dílem a pøeèetl to závodèímu s velkou pýchou. „To se povedlo,“ øekl k závodèímu, „tak vidìjí, takhle se píšou berichty. Tam musí být všechno. Výslech, paneèku, to není jen tak nìco jednoduchého, a hlavní vìcí je sestavit to pìknì do berichtu, aby tam nahoøe na to èumìli jako jeleni. Pøivedou sem toho našeho, a to s ním skoncujeme. Tak vás nyní odvede pan závodèí,“ pronesl vážnì k Švejkovi, „do Písku na bezirksgendarmeriekommando. Podle pøedpisu máte dostat želízka. Ponìvadž však myslím, že jste slušný èlovìk, tak vám ty želízka nedáme. Jsem pøesvìdèen, že ani po cestì nebudete dìlat pokus útìku.“ Strážmistr, zøetelnì pohnut pohledem na dobrodušnou Švejkovu tváø, dodal: „A nevzpomínejte na mne ve zlém. Vezmou ho, pane závodèí, tady mají bericht.“ „Tak spánembohem,“ øekl Švejk mìkce, „dìkuji jim, pane vachmajstr, za všechno, co pro mne udìlali, a když bude pøíležitost, tak jim budu psáti, a kdybych mìl nìkdy ještì cestu kolem, tak se u nich zastavím.“ Švejk vyšel se závodèím na silnici, a kdokoliv je potkal, jak byli zabráni v pøátelský rozhovor, považoval by je za staré známé, kteøí mají náhodou stejnou cestu do mìsta, øeknìme do kostela. „To byl bych si nikdy nemyslil,“ vykládal Švejk, „že taková 61

cesta do Budìjovic je spojena s takovejma vobtížema. To mnì pøipadá jako ten pøípad s øezníkem Chaurou z Kobylis. Ten se jednou v noci dostal na Moráò k Palackýho pomníku a chodil až do rána kolem dokola, ponìvadž mu to pøipadalo, že ta zeï nemá konce. Byl z toho celej zoufalej, k ránu už nemoh, tak zaèal køièet ,Patról!’, a když policajti pøibìhli, tak se jich ptal, kudy se jde do Kobylis, že už chodí podél nìjaký zdi pìt hodin a poøád že tomu není žádný konec. Tak ho vzali s sebou a von jim všechno v separaci rozbil,“ Závodèí na to neøekl ani slova a myslel si: „Co mnì to vypravuješ. Zas zaèínᚠvypravovat nìjakou pohádku o Budìjovicích.“ Šli kolem rybníka a Švejk se zájmem otázal se závodèího, jestli je hodnì pytlákù ryb v okolí. „Zde je to samý pytlák,“ odpovìdìl závodèí, „pøedešlého strážmistra chtìli hodit do vody. Porybný na baštì støílí jim štìtiny do zadnice, ale to není nic platné. Nosejí v kalhotech kus plechu.“ Závodèí rozhovoøil se o pokroku, jak lidi na všechno pøijdou a jeden jak podvádí druhého, a rozvinul novou teorii, že tahle válka je veliké štìstí pro lidstvo, ponìvadž v tìch patáliích vedle hodných lidí budou odstøelováni také lumpové a darebáci. „Je beztoho moc lidí na svìtì,“ pronesl rozvážnì, „jeden už se maèká na druhého a lidstvo se rozplemenilo až hrùza.“ Pøiblížili se zájezdní hospodì. „Setsakramentsky to dnes profukuje,“ øekl závodèí, „myslím, že nám štamprle nemùže škodit. Neøíkejte nikomu nic, že vás vedu do Písku. To je státní tajemství.“ Pøed závodèím zatanèila instrukce centrálních úøadù o lidech podezøelých a nápadných a o povinnosti každé èetnické stanice: „Vylouèiti ony ze styku s místním obyvatelstvem a pøísnì dbáti, aby nepøicházelo pøi dopravì k dalším instancím k zbyteèným rozhovorùm v okolí.“ „To se nesmí prozradit, co jste zaè,“ znova ozval se závodèí, „do toho nikomu nic není, co jste vyved. Panika se nesmí šíøit. 62

Panika je v tìchhle dobách váleèných zlá vìc,“ pokraèoval, „nìco se øekne, a už to jde jako lavina po celém okolí. Rozumíte?“ „Já tedy nebudu šíøit paniku,“ øekl Švejk a zachoval se také podle toho, ponìvadž když hospodský se rozhovoøil s nimi, Švejk zdùrazòoval: „Zde bratr øíká, že budeme v jednu hodinu v Písku.“ „A to má vᚠpan bratr orláb?“ otázal se zvìdavý hostinský závodèího, který ani nemrkaje drze odpovìdìl: „Dnes mu už konèí!“ „To jsme ho dostali,“ prohlásil usmívaje se k Švejkovi, když hospodský nìkam odbìhl, „jenom ne žádnou paniku. Je váleèná doba.“ Jestli závodèí pøed vstupem do zájezdní hospody prohlásil, že myslí, že Štamprle nemùže škodit, byl optimistou, ponìvadž 63

zapomnìl na množství, a když jich vypil dvanáct, prohlásil zcela rozhodnì, že do tøí hodin je velitel okresní èetnické stanice u obìda, že to je marné pøijít tam døív, kromì toho že zaèíná chumelenice. Když budou do ètyø hodin odpùldne v Písku, je èasu habadìj. Do šesti je èasu dost. To už pùjdou ve tmì, jak ukazuje dnešní poèasí. Je to vùbec jedno, jít teï nebo až potom. Písek nemùže utéct. „Buïme rádi, že sedíme v teple,“ bylo jeho rozhodné slovo, „tam v zákopech za takové sloty zkusejí víc než my u kamen.“ Veliká stará kachlová kamna sálala teplem a závodèí zjistil, že to vnìjší teplo lze doplnit výhodnì vnitøním, pomocí rùzných koøalek sladkých i mocných, jak øíkají v Halièi. Hospodský na této samotì mìl jich osm druhù, nudil se a pil pøi zvuku meluzíny, která hvízdala za každým rohem stavení. Závodèí neustále vybízel hostinského, aby s ním držel krok, obviòuje ho, že málo pije, což byla oèividná køivda, nebo ten stál již sotva na nohou a chtìl neustále hrát ferbla a tvrdil, že v noci slyšel od východu dìlostøelbu, naèež závodèí škytal: „Jenom ne žádnou paniku. Od toho jsou in-instrukce.“ A dal se do výkladu, že instrukce je souhrn nejbližších naøízení. Pøitom prozradil nìkolik tajných rezervátù. Hospodský již nièeho nechápal, jenom se vzmohl na prohlášení, že instrukcemi se vojna nevyhraje. Bylo již temno, když závodèí rozhodl, že se nyní vydají se Švejkem na cestu do Písku. V chumelenici nebylo vidìt na krok a závodèí neustále øíkal: „Poøád rovnì za nosem až do Písku,“ Když to øekl potøetí, hlas jeho neznìl již ze silnice, ale odnìkud zdola, kam se svezl po stráni po snìhu. Pomáhaje si ruènicí, pracnì vyškrábal se nahoru opìt na silnici. Švejk slyšel, že se pøidušenì smìje: „Sklouzavka.“ Za chvíli však již ho opìt nebylo slyšet, nebo sjel poznovu ze stránì, zaøvav tak, až pøehlušil vítr: „Upadnu, panika!“ Závodèí promìnil se na pilného mravence, který když spadne odnìkud, zas houževnaté leze nahoru. Pìtkrát opakoval závodèí výlet ze stránì, a když opìt byl u Švejka, øekl bezradnì 64

a zoufale: „Já bych vás mohl velice dobøe ztratit.“ „Nemají strachu, pane závodèí,“ øekl Švejk, „udìláme nejlepší, když se k sobì pøivážem. Tak se nemùžem jeden druhýmu ztratit. Mají s sebou želízka?“ „Každý èetník musí vždycky s sebou nosit želízka,“ dùraznì øekl závodèí, klopýtaje kolem Švejka, „to je nᚠvezdejší chleba.“ „Tak se tedy pøipnem,“ vybízel Švejk, „jen to zkusejí.“ Mistrným pohybem pøipjal závodèí želízka Švejkovi a druhý konec sobì v zápìstí pravé ruky a nyní byli spolu spojeni jako dvojèata. Klopýtajíce po silnici nemohli od sebe a závodèí táhl Švejka pøes hromádky kamenù, a když upadl, strhl Švejka s sebou. Pøitom se jim želízka zaøezávala do ruky, až koneènì prohlásil závodèí, že to takhle dál nejde, že je musí opìt odepjat. Po dlouhé a marné námaze zprostit sebe i Švejka želízek závodèí vzdychl: „My jsme spojeni na vìky vìkùv.“ „Amen,“ dodal Švejk a pokraèovali v obtížné cestì. 65

Závodèího zmocnila se naprostá deprese, a když po hrozném utrpení pozdì veèer dorazili do Písku k èetnickému velitelství, na schodech øekl úplnì zdrcenì závodèí Švejkovi: „Teï to bude hrozné. My od sebe nemùžem.“ A opravdu bylo to hrozné, když strážmistr poslal pro velitele stanice, rytmistra Königa. První slovo rytmistrovo bylo: „Dýchnìte na mne.“ „Teï to chápu,“ øekl rytmistr, zjistiv nesporné situaci svým bystrým, zkušeným èichem, „rum, kontušovka, èert, jeøabinka, oøechovka, višòovka a vanilková. - Pane strážmistr,“ obrátil se na svého podøízeného, „zde vidíte pøíklad, jak nemá èetník vypadat. Takhle si poèínat je takový pøeèin, že o tom bude rozhodovat vojenský soud. Svázat se s delikventem želízky. Pøijít ožralý, total besoffen. Pøilézt sem jako zvíøe. Sundejte jim to.“ „Co je?“ obrátil se na závodèího, který volnou rukou obrácenì salutoval. „Poslušnì hlásím, pane rytmistr, že nesu bericht.“ „O vás pùjde bericht k soudu,“ struènì øekl rytmistr, „pane strážmistr, zavøou oba muže, ráno je pøivedou k výslechu, a ten bericht z Putimì proštudujou a pošlou mnì do bytu.“ Písecký rytmistr byl muž velice úøední, dùsledný v pronásledování podøízených, znamenitý v byrokratických vìcech. Po èetnických stanicích v jeho okresu nemohli nikdy øíci, že odletìla bouøka. Ona se vracela každým pøípisem podepsaným rytmistrem, který celý den vyøizoval rùzné výtky, napomenutí a výstrahy pro celý okres. Od vypuknutí války visely nad èetnickými stanicemi v píseckém okresu tìžké chmùry. Byla to pravá strašidelná, nálada. Hromy byrokratismu hømìly a bily do èetnických strážmistrù, závodèích, mužstva, zøízencù. Pro každou pitomost disciplinární vyšetøování. „Chceme-li vyhrát válku,“ øíkal na svých inspekcích po 66

èetnických stanicích, „musí a být a b - b, všude musí být teèka na i.“ Cítil se obklopen zradou a utvoøil si pøesný dojem, že každý èetník na okrese má nìjaké høíchy vyplývající z války, že každý má za sebou v té vážné dobì nìjaké opomenutí ve službì. A seshora ho bombardovali pøípisy, ve kterých ministerstvo zemské obrany poukazovalo, že z píseckého okresu podle zpráv ministerstva vojenství pøecházejí k nepøíteli. A honili jej pátrat po loajalitì v okresu. Vypadalo to strašidelnì. Ženy z okolí šly doprovázet svoje muže na vojnu, a on vìdìl, že ti mužové urèitì svým ženám slibují, že se nedají zabít pro císaøe pána. Èernožluté obzory poèaly se zatahovat mraky revoluce. Na Srbsku, v Karpatech pøecházely batalióny k nepøíteli. 28. regiment, 11. regiment. V tom posledním vojáci z píseckého kraje a okresu. V tom pøedvzpourovém dusnu pøijeli rekruti z Vodòan s karafiáty z èerného organtýnu. Píseckým nádražím projíždìli vojáci od Prahy a házeli nazpátek cigarety a èokoládu, kterou jim podávaly do praseèích vozù dámy z písecké spoleènosti. Pak jel jeden maršový batalión a nìkolik píseckých židù øvalo „Heil, nieder mit den Serben!“ a dostalo takových pìkných pár facek, že týden se nemohli ukázat na ulici. A mezitímco se dály tyto epizody, které jasnì ukazovaly, že když po kostelích na varhany hrají „Zachovej nám, Hospodine“, že je to jenom chatrné pozlátko a všeobecná pøetváøka; z èetnických stanic pøicházely ty známé odpovìdi na dotazníky á la Putim, že je všechno v nejlepším poøádku, agitace že se nikde nevede proti válce, smýšlení obyvatelstva øímská jednièka a, nadšení øímská jednièka a-b. „Vy nejste èetníci, ale obecní policajti,“ øíkával na svých obchùzkách, „místo toho, abyste zbystøili svou pozornost o tisíc procent, stává se z vás pomalu dobytek.“ Uèiniv tento zoologický objev, dodával: „Válíte se pìknì doma 67

a myslíte si: Mit ganzem Krieg kann man uns Arsch lecken.“ Následoval pak vždy výpoèet všech povinností nešastných èetníkù, pøednáška o tom, jaká je celá situace a jak je to tøeba všechno vzít do ruky, aby to skuteènì bylo tak, jak to má být. Po tom vylíèení záøícího obrazu èetnické dokonalosti, smìøující k posílení rakouského mocnáøství, následovaly hrozby, disciplinární vyšetøování, pøesazení a nadávky. Rytmistr byl pevnì pøesvìdèen, že stojí zde na stráži, že nìco zachraòuje a že všichni ti èetníci z èetnických stanic, které jsou pod ním, že je to líná sbìø; egoisté, podlci, podvodníci, kteøí vùbec nièemu jinému nerozumí nežli koøalce, pivu a vínu. A ponìvadž mají nepatrné pøíjmy, že se, aby mohli chlastat, dají podplácet a rozbíjejí pomalu, ale jisté Rakousko. Jediný èlovìk, kterému dùvìøoval, byl jeho vlastní strážmistr na okresním velitelství, který však vždycky v hospodì øíkal: „Tak jsem vám zas mìl dneska srandu z našeho starýho mrafy...“ Rytmistr studoval bericht èetnického strážmistra z Putimì o Švejkovi. Pøed ním stál jeho èetnický strážmistr Matìjka a myslel si, aby mu rytmistr vlezl na záda i se všemi berichty, ponìvadž dole u Otavy èekají na nìho s partií šnopsa. „Poslednì jsem vám øíkal, Matìjko,“ ozval se rytmistr, „že nejvìtší blbec, kterého jsem poznal, je èetnický strážmistr z Protivína, ale podle tohohle berichtu pøetrumfnul ho strážmistr z Putimi. Ten voják, kterého pøivedl ten lotr koøala závodèí, s kterým byli svázaní jako dva psi, pøece není žádný špión. Je to jistì praobyèejný dezertýr. Zde píše takové nesmysly, že každé malé dítì pozná na první pohled, že ten chlap byl ožralý jako papežský prelát. - Pøiveïte sem ihned toho vojáka,“ poruèil, když ještì chvíli studoval raport z Putimì. „Nikdy v životì jsem nevidìl takovou snùšku blbostí, a ještì ke všemu pošle s tím podezøelým chlapem takový dobytek, jako je jeho závodèí. Mì ty lidi ještì málo znají, já dovedu být prevít. Dokud se tøikrát dennì pøede 68

mnou strachy nepodìlají, tak jsou pøesvìdèeni, že si dám na sobì døíví štípat.“ Rytmistr se rozpovídal o tom, jak se èetnictvo dnes chová odmítavì ke všem rozkazùm a jak sestavuje berichty, že ihned je vidìt, že ze všeho si dìlá každý takový strážmistr legraci, jen aby ještì nìco víc zapletl. Když seshora se upozorní, že není vylouèena možnost, aby se nepotloukali vyzvìdaèi po krajinách, èetniètí strážmistøi je zaèínají vyrábìt ve velkém, a jestli bude válka ještì nìjaký èas trvat, bude z toho velký blázinec. A v kanceláøi dají telegram do Putimì, aby zítra pøišel strážmistr do Písku. On už mu tu „ohromnou událost“, o které píše na poèátku svého raportu, vytluèe z hlavy. „Od kterého regimentu jste utekl?“ uvítal rytmistr Švejka. „Od žádnýho regimentu.“ Rytmistr pohlédl na Švejka a uvidìl v jeho klidné tváøi tolik bezstarostnosti, že se otázal: „Jak jste pøišel k uniformì?“ „Každej voják, když narukuje, dostane uniformu,“ odpovìdìl Švejk s mírným úsmìvem, „já sloužím u 91. regimentu, a nejenže jsem od svýho regimentu neutek, nýbrž naopak.“ Slovo naopak provázel takovým pøízvukem, že se rytmistr zatváøil žalostnì a otázal se: „Jak to naopak?“ „To je vìc náramnì jednoduchá,“ svìøil se Švejk, „já jdu k svýmu regimentu, já ho hledám, a neutíkám od nìho. Já si nic jinýho nepøeju než se co nejdøív dostat k svýmu regimentu. Já už jsem taky z toho celej nervózní, že se patrnì vzdaluju od Èeských Budìjovic, když si pomyslím, že tam na mne èeká celej regiment. Pan strážmistr v Putimi ukazoval mnì na mapì, že Budìjovice jsou na jih, a on místo toho obrátil mne na sever.“ Rytmistr máchl rukou, jako by chtìl øíct: Ten vyvádí ještì horší vìci než obracet lidi na sever. „Vy tedy nemùžete svùj regiment najít,“ øekl, „vy jste ho šel hledat?“ Švejk vysvìtlil mu celou situaci. Jmenoval Tábor a všechna místa, kudy šel do Budìjovic: Milevsko - Kvìtov - Vrហ- Malèín 69

- Èížová - Sedlec - Horažïovice - Radomyšl - Putim - Štìkno Strakonice - Volyò - Dub - Vodòany - Protivín - a zas Putim. S ohromným nadšením vylíèil Švejk svùj zápas s osudem, jak se chtìl živou mocí, nedbaje pøekážek, dostat k svému 91. regimentu do Budìjovic a jak všechno jeho úsilí bylo marné. Mluvil ohnivì a rytmistr mechanicky kreslil tužkou na kus papíru mrtvý kruh, ze kterého se nemohl dostat dobrý voják Švejk, když se vypravil k svému pluku. „To byla herkulovská práce,“ øekl koneènì, když se zalíbením naslouchal Švejkovu líèení, jak ho to mrzí, že se nemohl tak dlouho dostat k pluku, „na vás musela být mohutná podívaná, když jste se kroutil kolem Putimi.“ „Vono se to mohlo už tenkrát rozhodnout,“ zmínil se Švejk, „nebejt toho pana strážmistra v tom nešastným hnízdì. Von se mì vùbec neptal ani na jméno, ani na regiment a bylo mu to všechno nìjak tùze moc divný. Von mì mìl dát vodvést do Budìjovic a v kasárnách už by mu øekli, jestli jsem ten Švejk, kerej hledá svùj regiment, nebo nìjakej podezøelej èlovìk. Dneska už jsem moh bejt druhej den u svýho regimentu a vykonávat svý vojenský povinnosti.“ „Proè jste v Putimi neupozornil, že se jedná o omyl?“ „Ponìvadž jsem vidìl, že je to marný, s ním mluvit. To už øíkal starej hostinskej Rampa na Vinohradech, když mu chtìl nìkdo zùstat dlužen, že pøijde nìkdy na èlovìka takovej moment, že je ke všemu hluchej jako paøez.“ Rytmistr se dlouho nerozmýšlel a pomyslil si jen, že taková okružní cesta èlovìka, který chce se dostat k svému regimentu, je známkou nejhlubší lidské degenerace, i dal vyklepat v kanceláøi na stroji, šetøe všech pravidel a krás úøedního slohu:

70

Slavnému velitelství c. k. pìšího pluku è. 91 v Èeských Budìjovicích V pøíloze pøedvádí se Josef Švejk, dle dotyèného tvrzení býti pìšákem téhož pluku, zadržený na základì svého vyjádøení v Putimi, okres Písek, èetnickou stanicí, podezøelý ze zbìhnutí. Týž uvádí, že se odebírá k svému výšeoznaèenému pluku. Pøedvedený jest menší zavalité postavy, soumìrného oblièeje a nosu s modrýma oèima, bez zvláštního znamení. V pøíloze B1 zasílá se úèet za stravování dotyèného k laskavému pøevedení na úèet min. zem. obrany s žádostí o potvrzení pøijetí pøedvedeného. V pøíloze C1 zasílá se ku potvrzení seznam erárních vìcí, které mìl zadržený na sobì v dobì svého zachycení. Cesta z Písku do Budìjovic ve vlaku ušla Švejkovi bystøe a rychle. Jeho spoleèníkem byl mladý èetník, nováèek, který nespouštìl ze Švejka oèi a mìl hrozný strach, aby mu Švejk neutekl. Po celé cestì luštil tìžký problém: Kdybych teï musel jít na malou nebo na velkou stranu, jak to udìlám? Rozøešil to tím, že mu musel Švejk dìlat kmotra. Po celé cestì se Švejkem od nádraží do Mariánských kasáren v Budìjovicích upíral své oèi køeèovitì na Švejka, a kdykoliv pøicházeli k nìjakému rohu nebo køižovatce ulic, jako mimochodem vypravoval Švejkovi, kolik dostávají ostrých patron pøi každé eskortì, naèež Švejk odpovídal, že je o tom pøesvìdèen, že žádný èetník nebude po nìkom støílet na ulici, aby neudìlal nìjaké neštìstí. Èetník se s ním pøel a tak dostali se do kasáren. Službu v kasárnách mìl již druhý den nadporuèík Lukáš. Sedìl, nièeho netuše, za stolem v kanceláøi, když k nìmu pøivedli Švejka s papíry. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opìt zde,“ zasalutoval Švejk, tváøe se slavnostnì. U celé té scény byl praporèík 71

Koátko, který pozdìji vypravoval, že po tom hlášení Švejkovì nadporuèík Lukᚠvyskoèil, chytil se za hlavu a upadl naznak na Koátko, a že když ho vzkøísili, Švejk, který po celou tu dobu vzdával èest, opakoval: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opìt zde!“ A tu nadporuèík Lukáš, celý bledý, tøesoucí se rukou vzal papíry týkající se Švejka, podepsal, požádal všechny, aby vyšli, èetníkovi že øekl, že je tak dobøe, a že se se Švejkem uzavøel v kanceláøi. Tím skonèila Švejkova budìjovická anabaze. Je jisto, že kdyby byla popøána Švejkovi volnost pohybu, že by byl sám došel do Budìjovic. Jestli úøady se mohly chvástat, že ony dopravily Švejka na místo služby, je to prosté omyl. Pøi jeho energii a nezmarné chuti bojovat zakroèení úøadù v tom pøípadì bylo házením klackù Švejkovi pod nohy. Švejk a nadporuèík Lukᚠdívali se sobì do oèí. 72

Nadporuèíkovi oèi svítily èímsi strašlivým a hrùzným a zoufalým, a Švejk díval se na nadporuèíka nìžnì, láskyplnì jako na ztracenou a opìt nalezenou milenku. V kanceláøi bylo ticho jako v kostele. Vedle z chodby bylo slyšet, jak tam nìkdo pøechází. Nìjaký svìdomitý jednoroèní dobrovolník, který pro rýmu zùstal doma, což bylo znát na hlase, huhòal to, èemu se uèil nazpamì: Jak se mají na pevnostech pøijímat èlenové císaøského domu. Bylo slyšet jasné: „Sobald die höchste Herrschaft in der Nähe der Festung anlangt, ist das Geschütz auf allen Bastionen und Werken abzufeuern, der Platzmajor empfängt dieselbe mit dem Degen in der Hand zu Pferde und reitet sodann vor.“ „Držte tam hubu,“ zaøval do chodby nadporuèík, „vzdalte se ke všem èertùm. Jestli máte horeèku, tak zùstaòte doma ležet.“ Bylo slyšet, jak se pilný jednoroèní dobrovolník vzdaluje, a jako tichá ozvìna znìlo sem z konce chodby huhòání: „ln dem Augenblicke, als der Kommandant salutiert, ist das Abfeuern des Geschützes zu wiederholen, welches bei dem Absteigen der höchsten Herrschaft zum dritten Male zu geschehen ist.“ A opìt se dál nadporuèík se Švejkem mlèky pozorovali, až koneènì øekl nadporuèík Lukᚠs drsnou ironií: „Pìknì vás vítám, Švejku, do èeských Budìjovic. Kdo má být obìšen, ten se neutopí. Už na vás vydali zatykaè a zítra jste u regimentsraportu. Já se s vámi již zlobit nebudu. Natrápil jsem se s vámi dost a dost a moje trpìlivost praskla. Když si pomyslím, že jsem mohl tak dlouho žít s takovým blbem jako vy...“ Poèal chodit po kanceláøi: „Ne, to je hrozné. Teï se divím, že jsem vás nezastøelil. Co by se mnì stalo? Nic. Byl bych osvobozen. Chápete to?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že to úplnì chápu.“ „Nezaèínejte zas, Švejku, s tìma vašima hovadinama, nebo se opravdu nìco stane. Koneènì vám zatneme žílu. Vy jste stupòoval svou pitomost donekoneèna, až to všechno katastrofálnì prasklo.“ 73

Nadporuèík Lukᚠzamnul si ruce: „Už je s vámi, Švejku, amen.“ Vrátil se ke svému stolu a napsal na kousek papíru nìkolik øádkù, zavolal na hlídku pøed kanceláøí a poruèil jí, aby odvedli Švejka k profousovi a odevzdali mu ten lístek. Švejka odvedli pøes nádvoøí a nadporuèík s netajenou radostí se díval, jak profous odmyká dveøe s èernožlutou tabulkou Regimentsarrest, jak Švejk mizí za tìmi dveømi a jak za chvíli vychází profous sám z tìch dveøí. „Zapla pánbùh,“ pomyslil si hlasitì nadporuèík, „už je tam.“ V tmavém prostoru lidomorny Mariánských kasáren Švejka uvítal srdeènì tlustý jednoroèní dobrovolník, provalující se na slamníku. Byl jediným vìznìm a nudil se sám již druhý den. Na Švejkovu otázku, proè tam sedí, odpovìdìl, že pro malièkost. Napohlavkoval omylem jednomu poruèíkovi od dìlostøelectva v noci na námìstí v podloubí v opilém stavu. Vlastnì ani nenapohlavkoval, srazil mu jenom èepici s hlavy. Stalo se to tak, 74

že ten poruèík od dìlostøelectva stál v noci pod podloubím a patrnì èekal na nìjakou prostitutku. Byl obrácen k nìmu zády a jednoroènímu dobrovolníkovi pøipadal, jako by to byl jeho jeden známý jednoroèák, Materna František. „Ten je právì takové škornì,“ vyprávìl Švejkovi, „a tak jsem se pìknì zezadu pøiplížil a shodil jsem mu èepici a øekl jsem: ,Servus, Franci!’ A ten chlap blbá hned zaèal pískat na patrolu a ta mne odvedla. - Mùže být,“ pøipouštìl jednoroèní dobrovolník, „že pøi té tahanici padlo pár pohlavkù, ale to myslím nic na vìci nemìní, ponìvadž je to vyložený omyl. On sám pøiznává, že jsem øekl: ,Servus, Franci,’ a jeho køestní jméno je Anton. To je úplnì jasné. Mnì snad mùže škodit jenom to, že jsem utekl z nemocnice, a jestli to praskne s tím krankenbuchem... - Když jsem totiž narukoval,“ vypravoval dál, „tak jsem si pøednì najal pokoj v mìstì a snažil jsem si zaopatøit revmatismus. Tøikrát za sebou jsem se namazal a pak jsem si lehl za mìsto do pøíkopu, když pršelo, a zul si boty. Nepomáhalo to. Tak jsem se v zimì v noci koupal v Malši celý týden, a docílil jsem pravý opak. Kamaráde, já jsem se ti tak otužil, že jsem vydržel ležet ve snìhu na dvoøe domu, kde jsem bydlel, celou noc a nohy jsem mìl ráno, když mne domácí lidi probudili, tak teplé, jako kdybych nosil papuèe. Kdybych byl alespoò dostal angínu, ale ono poøád nic nepøicházelo. Ba ani tu pitomou kapavku jsem nemohl dostat. Dennì jsem chodil do Port Arthuru, nìkteøí kolegové už dostali zánìt varlat, øezali jim pauchy, a já jsem byl poøád imunní. Smùla, kamaráde, nekøesanská. Až jsem se ti jednou u Rùže seznámil s jedním invalidou z Hluboké. Ten mnì øekl, abych jednou v nedìli k nìmu pøišel na návštìvu, a na druhý den že budu mít nohy jako konve. Mìl doma tu jehlu i støíkaèku, a já jsem opravdu sotva došel z Hluboké domù. Neoklamala mne ta zlatá duše. Tak jsem koneènì pøece mìl svùj svalový revmatismus. Hned do nemocnice, a už bylo hej. A potom se na mne ještì štìstí usmálo podruhé. Do Budìjovic byl pøeložen mùj pošvagøenec dr. Masák ze Žižkova a tomu mohu dìkovat, že 75

jsem se tak dlouho v nemocnici udržel. Byl by to se mnou dotáhl až k supravizitì, když jsem to ale tak zkazil s tím nešastným krankenbuchem! Myšlenka to byla dobrá, znamenitá. Opatøil jsem si velkou knihu, nalepil na ni štítek, na který jsem namaloval ,Krankenbuch des 91. Reg.’ Rubriky a všechno bylo v poøádku. Zapisoval jsem tam fingovaná jména, stupnì horeèky, nemoce a každý den odpùldne po vizitì šel jsem drze s knihou pod paždí do mìsta. Ve vratech drželi vartu landveráci, takže i z té strany byl jsem úplnì zabezpeèen. Ukážu jim knihu a oni mnì ještì zasalutovali. Pak šel jsem k jednomu známému úøedníkovi od berního úøadu, tam jsem se pøevlékl do civilu a šel jsem do hospody, kde jsme vedli ve známé spoleènosti rùzné velezrádné øeèi. Potom už jsem byl tak drzý, že jsem se ani do civilu nepøevlékal a chodil v uniformì po hospodách a po mìstì. Vracel jsem se na svou postel do nemocnice až k ránu, a když mì v noci zastavila patrola, ukázal jsem jí na svùj krankenbuch 91. regimentu a víc se mne nikdo na nic neptal. Ve vratech nemocnice opìt mlèky ukázal jsem na knihu a nìjak jsem se vždy do postele dostal. Tak stoupala moje drzost, že jsem myslel, že mnì nikdo nemùže nic udìlat, až došlo k osudnému omylu v noci na námìstí pod podloubím, k omylu, který jasnì dokázal, že všechny stromy nerostou do nebe, kamaráde. Pýcha pøedchází pád. Všechna sláva polní tráva. Ikarus si spálil køídla. Èlovìk by chtìl být gigantem, a je hovno, kamaráde. Nevìøit náhodì a fackovat se ráno i veèer s pøipomenutím, že opatrnosti nikdy nezbývá, a co je pøíliš moc, že škodí. Po bakchanáliích a orgiích dostaví se vždy morální kocovina. To je zákon pøírody, milý pøíteli. Když povážím, že jsem si zkazil supravizitu, superarbitraci. Že jsem mohl být felddienstunfähig. Taková ohromná protekce! Mohl jsem se válet nìkde v kanceláøi na doplòovacím velitelství, ale má neopatrnost mnì podrazila nohy.“ Svou zpovìï zakonèil jednoroèní dobrovolník slavnostnì: „Došlo i na Kartágo, z Ninive udìlali zøíceniny, milý pøíteli, 76

ale hlavu vzhùru! A si nemyslí, že když mne pošlou na front, že dám jednu ránu. Regimentsraport! Vylouèení ze školy! A žije c. k. kretenismus! Budu já jim døepìt ve škole a skládat zkoušky. Kadet, fénrich, lajtnant, obrlajtnant. Naseru jim! Offiziersschule. Behandlung jener Schüler derselben, welche einen Jahrgang repetieren müssen! Vojenská paralýza. Nosí se kvér na levém nebo pravém rameni? Kolik má kaprál hvìzdièek? Evidenzhaltung Militärreservemänner! - Himlhergot není co kouøit, kamaráde. Nechcete, abych vás nauèil plivat na strop? Podívejte se, to se dìlá takhle. Myslete si pøitom nìco, a vaše pøání se splní. Jestli rád pijete pivo, mohu vám doporuèiti výbornou vodu tamhle ve džbánì. Máte-li hlad a chcete-li chutnì pojíst, doporuèuji vám M욝anskou besedu. Mohu vám též rekomendovat, abyste psal z dlouhé chvíle básnì. Já již zde složil epopej: Je profous doma? On spí, hochu, klidnì, zde armády je tìžištì, než nový befel pøijde opìt z Vídnì, že ztraceno je celé bojištì. Tu proti nepøítele vpádu on z pryèen staví barikádu. Z úst mu pøi té práci splyne, když se mu to podaøí: ,Øíš rakouská nezahyne, sláva vlasti, císaøi!’ Vidíte, kamaráde,“ pokraèoval tlustý jednoroèní dobrovolník, „pak a nìkdo øekne, že mizí mezi lidem úcta k našemu milému mocnáøství. Uvìznìný muž, který nemá co kouøit a na kterého èeká regimentsraport, podává nejkrásnìjší pøípad pøíchylnosti k trùnu. Skládá ve svých písních hold své širší vlasti, ohrožené ze všech stran výpraskem. Je zbaven svobody, ale z jeho úst plynou verše neochvìjné oddanosti. Morituri te salutant, Caesar! Mrtví tì pozdravují, císaøi, ale profous je pacholek. Mᚠto pìknou èeládku ve svých službách. Pøedevèírem dal jsem mu pìt korun, 77

aby mnì koupil cigarety, a on chlap mizerná dnes ráno øekl, že se zde nesmí kouøit, že by z toho mìl opletání.a tìch pìt korun že mnì vrátí, až bude lénunk. Ano, kamaráde, nevìøím dnes nièemu. Nejlepší hesla jsou zvrácena. Vìznì okrádati! A ten chlap si ještì ke všemu celý den zpívá. ,Wo man singt, da leg’ dich sicher nieder, böse Leute haben keine Lieder!’ Nièema, ulièník, padouch, zrádce!“ Jednoroèní dobrovolník dal nyní Švejkovi otázku o jeho vinì. „Hledal regiment?“ øekl, „to je pìkná túra. Tábor, Milevsko, Kvìtou, Vráž, Malèín, Èížová, Sedlec, Horažïovice, Radomyšl, Putim, Štìkno, Strakonice, Volyò, Dub, Vodòany, Protivín, Putim, Písek, Budìjovice. Trnitá cesta. I vy zítra k regimentsraportu? Bratøe, na popravišti se tedy sejdeme. To zas má nᚠobrst Schröder pìknou radost. Nedovedete si ani pøedstavit, jak na nìho úèinkují plukovní aféry. Lítá po dvoøe jako pominutý hafan a vysunuje jazyk jako mrcha kobyla. A ty jeho øeèi, napomínání, a jak pøitom plivá kolem sebe, jako uslintaný velbloud. A ta jeho øeè nemá konce a vy èekáte, že co nejdøív musí spadnout celé Mariánské kasárny. Já ho znám dobøe, ponìvadž již jednou jsem byl u takového regimentsraportu. Narukoval jsem ve vysokých botách a na hlavì jsem mìl cylindr, a ponìvadž mnì krejèí vèas nedodal uniformu, tak jsem pøišel za školou jednoroèákù na cvièištì i ve vysokých botách a v cylindru a postavil jsem se do øady a mašíroval s nimi na levém flangu. Obrst Schröder pøijel na mne pøímo na koni a div mne nepovalil na zem. ,Donnerwetter,’ zaøval, až to bylo slyšet jistì na Šumavì, ,was machen Sie hier, Sie Zivilist?’ Odpovìdìl jsem mu slušnì, že jsem jednoroèní dobrovolník a že se zúèastòuji cvièení. A to jste mìl vidìt. Øeènil pùl hodiny a teprve potom si všiml, že salutuji v cylindru. To už zvolal jen, že zítra mám jít k regimentsraportu, a hnal to na koni ze vzteku až bùhvíkam jako divoký jezdec, a zas pøicválal, opìt nanovo øval, zuøil, bil se v prsa a poruèil mne okamžitì ze cvièištì odstranit a dát na hauptvachu. Pøi regimentsraportu mnì napaøil kasárníka na ètrnáct dní, dal mne 78

obléct do nemožných hadrù ze skladištì, hrozil mnì odpáráním štráfkù. - ,Jednoroèní dobrovolník,’ blbl ten pitomec obrst nahlas, ,je cosi vznešeného, jsou to embrya slávy, vojenské hodnosti, hrdinové. Jednoroèní dobrovolník Wohltat, byv po odbyté zkoušce povýšen na kaprála, dobrovolnì pøihlásil se na frontu a zajal patnáct nepøátel a pøi odevzdávání jich byl roztržen granátem. Za pìt minut došel pak rozkaz, že jednoroèní dobrovolník Wohltat je povýšen na kadeta. I vás by èekala taková skvìlá budoucnost, postup, vyznamenání, vaše jméno bylo by zaneseno do zlaté knihy pluku.’“ Jednoroèní dobrovolník si odplivl: „Vidíte, kamaráde, jaká hovada rodí se pod sluncem. Vykašlu se jim na jednoroèácké štráfky i na všechna privilegia: ,Vy, jednoroèní dobrovolníku, jste dobytek.’ 79

Jak to zní pìknì: ,Jste dobytek,’ a ne to sprosté: ,Jsi dobytek.’ A po smrti dostanete signum laudis nebo velkou støíbrnou medalii. C. k. dodavatelé mrtvol s hvìzdièkami i bez hvìzdièek. Oè je šastnìjší každý vùl. Toho zabijou na porážce a netahají ho pøedtím poøád na execírák a na feldschießen.“ Tlustý jednoroèní dobrovolník pøevalil se na druhý slamník a pokraèoval: „To je jisté, že tohle musí jednou všechno prasknout a že to nemùže trvat vìènì. Zkuste pumpovat slávu do prasete, tak vám nakonec pøece jen vybouchne. Kdybych jel na frontu, tak bych napsal na ešalon: Lidskými hnáty zúrodníme lán. Acht Pferde oder achtundvierzig Mann.“ Otevøely se dveøe a objevil se profous, pøinášeje ètvrt porce komisárku pro oba a èerstvou vodu. Aniž by vstal ze slamníku, oslovil jednoroèní dobrovolník profousa touto øeèí: „Jak jest to vznešené a krásné, vìznì navštìvovati, svatá Anežko 91. regimentu! Bud vítán, andìli dobroèinnosti, jehož srdce jest naplnìno soucitem. Jsi obtìžkán

80

koši jídel a nápojù, abys zmírnil naše hoøe. Nikdy ti nezapomeneme prokázaného nám dobrodiní. Jsi záøící zjev v temném našem vìzení.“ „U regimentsraportu vám pøejdou žerty,“ bruèel profous. „Jen se neštì, køeèku,“ odpovídal z pryèny jednoroèní dobrovolník, „øekni nám radìji, jak bys to udìlal, kdybys mìl zavøít deset jednoroèákù? Nedívej se tak hloupì, klíèníku Mariánských kasáren. - Zavøel bys jich dvacet a deset pustil, sysle. Ježíšmarjá, já být ministrem vojenství, ty bys mìl u mì vojnu! Znᚠpouèku, že úhel dopadu rovná se úhlu odrazu? O jedno tì jen prosím: Naznaè a dej mnì pevný bod ve vesmíru, a vyzdvihnu celou zem i s tebou, nádivo.“ Profous vyvalil oèi, otøásl se a práskl dveømi. „Vzájemnì podporující se spolek na odstranìní profousù,“ øekl jednoroèní dobrovolník, rozdìluje spravedlivì porci chleba na dvì èásti, „podle paragrafu 16 vìzeòského øádu mají vìzòové v kasárnách až do rozsudku opatøeni býti mináží vojenskou, ale zde panuje zákon prérie: kdo to vìzòùm døív sežere.“ Sedìli se Švejkem na pryènì a hryzli komisárek. „Na profousovi je nejlepší vidìt,“ pokraèoval ve svých úvahách jednoroèní dobrovolník, „jak vojna zesuroví èlovìka. Jistìže nᚠprofous, než nastoupil službu vojenskou, byl mladý muž s ideály, plavovlasý cherubín, nìžný a citlivý ke každému, obhájce nešastných, kterých se zastával vždy pøi rvaèkách o holku na posvícení v rodném kraji. Není pochyby, že si ho všichni vážili, ale dnes... Mùj bože, jak bych mu rád dal pøes hubu, otloukl mu hlavu o pryènu, shodil ho po hlavì do latríny. I to je, pøíteli, dùkaz naprostého zesurovìní mysli pøi vojenském øemesle.“ Dal se do zpìvu: Nebála se ani èerta, vtom ji potkal kanonýr... „Milý pøíteli,“ vykládal dál, „pozorujeme-li to všechno v mìøítku naší milé monarchie, dospíváme neodvolatelnì k tomu 81

závìru, že je to s ní právì tak jako se strýcem Puškina, o kterém ten napsal, že nezbývá jen, ponìvadž strýc je chcíplotina, vzdychat i myslet pro sebe, kdypak èert vezme tebe!“ Ozvalo se opìt zarachocení klíèe ve dveøích a profous na chodbì rozsvìcoval petrolejovou lampièku. „Paprsek svìtla v temnotì,“ køièel jednoroèní dobrovolník, „osvìta vniká do armády. Dobrou noc, pane profouse, pozdravujte všechny šarže a a se vám nìco hezkého zdá. Tøebas o tom, že jste mnì už vrátil tìch pìt korun, které jsem vám dal na zakoupení cigaret a které jste propil na mé zdraví. Spìte sladce, netvore!“ Bylo slyšet, že profous bruèí nìco o zítøejším regimentsraportu. „Opìt sami,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „vìnuji nyní chvíle pøed spaním výkladu a pøednášce o tom, jak se každodennì rozšiøují zoologické vìdomosti šarží i dùstojníkù: Vytøískat nový váleèný živý materiál a vojensky uvìdomìlá sousta pro jícny dìl, k tomu je tøeba dùkladných studií pøírodopisu nebo knihy Zdroje hospodáøského blahobytu, vydané u Koèího, kde vyskytuje se na každé stránce slovo dobytek, prase, svinì. Poslední dobou vidíme však, že naše pokroèilé vojenské kruhy zavádìjí nová pojmenování nováèkù. U 11. kompanie kaprál Althof používá slova engadinská koza. Svobodník Müller, nìmecký uèitel z Kašperských Hor, nazývá nováèky èeskými smradochy, šikovatel Sondernummer volskou žabou, yorkshirským kancem a slibuje pøitom, že každého rekruta vydìlá. siní tak pøitom s takovou odbornou znalostí, jako by pocházel z rodiny vycpavaèù zvíøat. Všichni vojenští pøedstavení snaží se tak vštípit lásku k vlasti zvláštními pomùckami, jako je øev a tanec kolem rekrutù, váleèný ryk, pøipomínající divochy v Africe pøipravující se ke stažení nevinné antilopy nebo k peèení kýty z misionáøe pøipraveného ke snìdení. Nìmcù se to ovšem netýká. Jestli šikovatel Sondernummer mluví cosi o saubandì, pøidá vždy k tomu rychle die tschechische, aby se Nìmci neurazili a nevztahovali to na sebe. Pøitom všechny šarže u 1 i. kompanie 82

koulí oèima jako ubohý pes, který z hltavosti spolkne houbu namoèenou v oleji a nemùže ji dostat z krku. Jednou jsem slyšel rozhovor svobodníka Müllera s kaprálem Althofem, týkající se dalšího postupu pøi výcviku domobrancù. V tomto rozhovoru vynikala slova jako ein paar Ohrfeigen. Myslel jsem pùvodnì, že došlo mezi nimi k nìèemu, že se trhá nìmecká vojenská jednota, ale zmýlil jsem se znamenitì. Jednalo se opravdu jen o vojáky. ,Když takové èeské prase,’ pouèoval rozšafnì kaprál Althof, ,nenauèí se ani po tøiceti nýdr stát rovnì jako svíèka, nestaèí mu jen dát pár pøes hubu. Rýpni ho pìknì jednou rukou pìstí do bøicha a druhou naraž mu èepici pøes uši, øekni: Kehrt euch!, a jak se otoèí, tak ho kopni do zadnice, a uvidíš, jak se bude štrekovat a jak se bude fénrich Dauerling smát.’ Nyní vám, kamaráde, musím nìco øíct o Dauerlingovi,“ pokraèoval jednoroèní dobrovolník, „o nìm si vypravují rekruti u 11. kompanie tak, jako nìjaká opuštìná babièka na farmì v blízkostí mexických hranic bájí o nìjakém slavném mexickém banditovi. Dauerling má povìst lidožrouta, antropofága z australských kmenù, kteøí požírají pøíslušníky druhých kmenù padší jim do rukou. Jeho životní dráha je skvìlá. Zanedlouho po narození upadla s ním chùva a malý Konrád Dauerling uhodil se do hlavièky, takže ještì dnes je vidìt na jeho hlavì takovou zploštìnost, jako kdyby kometa narazila na severní toènu. Všichni pochybovali, že z nìho nìco mùže být, jestli vydrží to otøesení mozku, jen jeho otec, plukovník, neztrácel nadìje a tvrdil, že mu to nemùže nijak vadit, ponìvadž, jak se samo sebou rozumí, mladý Dauerling, až povyroste, vìnuje se vojenskému povolání. Mladý Dauerling, po hrozném zápase s ètyømi tøídami nižší reálky, které vystudoval soukromì, pøièemž pøedèasnì zešedivìl a zblbl jeho domácí uèitel a druhý chtìl skoèit v zoufalství ze svatoštìpánské vìže ve Vídni, pøišel do hamburské kadetní školy. V kadetce se nikdy nedbalo na pøedbìžné vzdìlání, nebo to vìtšinou nehodí se pro rakouské aktivní dùstojníky. Vojenský ideál spatøoval se jedinì ve hraní na vojáèky. Vzdìlanost pùsobí 83

na zušlechtìní duše, a toho se na vojnì nemùže potøebovat. Èím hrubší dùstojnictvo, tím lepší. Žák kadetky Dauerling nevynikal ani v tìch pøedmìtech, které každý jakžtakž ovládal. I v kadetce bylo znát stopy toho, že si Dauerling v mládí narazil hlavièku. Jeho odpovìdi pøi zkouškách jasnì hovoøily o tom neštìstí a vynikaly takovou pitomostí, a byly považovány pøímo za klasické pro svou hlubokou pitomost a popletenost, že profesoøi kadetky jinak ho nenazývali než unser braver Trottel. Jeho hloupost byla tak oslòující, že byla nejvìtší nadìje, že snad po nìkolika desetiletích dostane se do tereziánské akademie èi do ministerstva vojenství. Když vypukla válka a všecky mladièké kadetíky udìlali fénrichy, dostal se do archu hamburských povýšencù i Konrád Dauerling a tak se dostal k 91. regimentu.“ Jednoroèní dobrovolník si oddechl a vypravoval dál: „Vyšla nákladem ministerstva vojenství kniha Drill oder Erziehung, ze které vyèetl Dauerling, že na vojáky patøí hrùza. Podle stupòù hrùzy že má též výcvik úspìch. A v této své práci mìl vždy úspìch. Vojáci, aby nemuseli slyšet jeho øvaní, hlásili se po celých cukách k marodvizitì, což však nebylo korunováno úspìchem. Kdo se hlásil marod, dostal tøi dny verschärft. Ostatnì, vy víte, co je to verschärft. Honí vás na cvièišti po celý den a na noc vás ještì zavøou. Tak se stalo, že u kumpanie Dauerlinga nebylo marodù. Kumpaniemarodi sedìli v díøe. Dauerling stále zachovává na cvièišti onen nenucený kasárenský tón, zaèínající slovem svinì a konèící podivnou zoologickou záhadou: svinským psem. Pøitom je velice liberální. Ponechává vojákùm svobodu rozhodnutí. Øíká: ,Co chceš, slone, pár do nosu nebo tøi dny verschärft?’ Vybral-li si nìkdo verschärft, dostal k tomu pøece jen dvì rány do nosu, k èemuž Dauerling pøidává toto vysvìtlení: ,Ty zbabìlèe, ty se bojíš o svùj rypák, a co budeš dìlat potom, až spustí tìžká artilérie?’ 84

Jednou, když rozbil oko jednomu rekrutovi, vyjádøil se: ,Pah, was für Geschichte mit einem Kerl, muß so wie so krepieren: To øíkal též polní maršálek Konrád z Hötzendorfu: ,Die Soldaten müssen so wie so krepieren.’ Oblíbeným a pùsobivým prostøedkem Dauerlingovým je, že svolává èeské mužstvo svou pøednáškou, ve které mluví o vojenských úkolech Rakouska, pøièemž vysvìtluje všeobecné zásady vojenské výchovy od španglí až po povìšení a zastøelení. Na zaèátku zimy, než jsem šel do nemocnice, cvièili jsme na cvièišti vedle 11. kumpanie, a když byl rast, mìl Dauerling øeè k svým èeským rekrutùm: ,Já vím,’ zaèal, ,že jste lumpové a že je vám tøeba vytlouct z hlavy všechno bláznovství. S èeštinou se nedostanete ani pod šibenici. Nᚠnejvyšší vojenský pán je taky Nìmec. Posloucháte? Himmellaudon, nieder!’ Dìlá všechno nýdr, a jak tak leží na zemi, chodí pøed nimi Dauerling a øeèní: ,Nieder zùstane nieder, i kdybyste se, bando, v tom blátì rozkrájeli. Nieder bylo už ve starém Øímì, tenkrát už museli všichni rukovat od sedmnácti do šedesáti let a sloužilo se tøicet let v poli a neváleli se jako prasata v kasárnách. Byla tenkrát taky jednotná armádní øeè a velení. To by se na to byli páni øímští dùstojníci podívali, aby mužstvo mluvilo etrurisch. Já také chci, abyste všichni odpovídali nìmecky, a ne tou vaší patlaninou. Vidíte, jak se vám to pìknì leží v blátì, a teï si pomyslete, že by se nìkomu z vás nechtìlo dál ležet a že by vstal. Co bych udìlal? Roztrhl bych mu hubu až po uši, ponìvadž jest to porušení subordinace, vzpoura, zprotivení, provinìní proti povinnostem øádného vojáka, porušení øádu a káznì, opovrhnutí služebními pøedpisy vùbec, z èehož vyplývá, že na takového chlapa èeká provaz a Verwirkung des Anspruches auf die Achtung der Standesgenossen.’“ Jednoroèní dobrovolník se zamlèel a pak pokraèoval, když si patrnì v pøestávce rozvrhl téma líèení pomìrù v kasárnách: 85

„To bylo za hejtmana Adamièky, to byl èlovìk úplnì apatický. Když sedìl v kanceláøi, tu se obyèejnì díval do prázdna jako tichý blázen a mìl takový výraz, jako by chtìl øíct: Sežerte si mì, mouchy. Pøi batalionsraportu bùhví na co myslel. Jednou se hlásil k batalionsraportu voják od 11. kumpanie se stížností, že ho nazval fénrich Dauerling na ulici veèer èeským prasetem. Byl to v civilu knihaø, uvìdomìlý národní dìlník. ,Tak se tedy vìci mají,’ øekl hejtman Adamièka tiše, nebo on mluvil vždy velice tiše, ,to vám øekl veèer na ulici. Tøeba zjistiti, zdali jste mìl dovoleno vyjít si z kasáren. Abtreten!’ Za nìjaký èas dal si hejtman Adamièka zavolat podavatele stížnosti. ,Je zjištìno,’ øekl opìt tak tiše, ,že jste mìl povolení vzdálit se ten den z kasáren do deseti hodin veèer. A proto nebudete potrestán. Abtreten!’ O tom hejtmanovi Adamièkovi se pak øíkalo, že má smysl pro spravedlnost, milý kamaráde, tak ho poslali do pole a namístì nìho pøišel sem major Wenzl. A to byl èertùv syn, pokud se týkalo národnostních štvanic, a ten zaal tipec fénrichovi Dauerlingovi. Major Wenzl má za manželku pešku a má nejvìtší strach z národnostních sporù. Když pøed lety sloužil jako hejtman v Kutné Hoøe, vynadal jednou v opilosti v jednom hotelu vrchnímu, že je èeská pakáž. Upozoròuji pøitom, že ve spoleènosti mluvil major Wenzl výhradnì èesky, stejnì jako ve své domácnosti, a že jeho synové studují èesky. Slovo padlo, a už to bylo v místních novinách a nìjaký poslanec interpeloval chování hejtmana Wenzla v hotelu ve vídeòském parlamentì. Mìl z toho Wenzl velké nepøíjemnosti, ponìvadž to bylo právì v dobì povolení parlamentem vojenské pøedlohy, a teï jim do toho vleze takový ožralý hejtman Wenzl z Kutné Hory. Potom hejtman Wenzl dozvìdìl se, že tohle všechno mu nadrobil kadetštelfrtrétr z jednoroèních dobrovolníkù Zítko. Ten to dal o nìm do novin, nebo mezi ním a hejtmanem Wenzlem 86

panovalo nepøátelství od té doby, kdy Zítko v jedné spoleènosti u pøítomnosti hejtmana Wenzla dal se do uvažování, že staèí poohlédnouti se po boží pøírodì, pozorovat, jak mraèna zakrývají horizont, jak na obzoru vysoko se tyèí hory a jak øve vodopád v lesích, jak ptáci zpívají. ,Staèí,’ povídal kadetštelfrtrétr Zítko, ,zamyslit se nad tím, co je každý hejtman proti velebné pøírodì. Stejná nula jako každý kadetštelfrtrétr.’ Ponìvadž všichni vojenští páni byli tenkrát namazaní, chtìl hejtman Wenzl nešastného filosofa Zítka zmlátit jako konì, a nepøátelství toto se stupòovalo a hejtman sekýroval Zítka, kde mohl, tím víc, ponìvadž výrok kadetštelfrtrétra Zítka stal se poøekadlem. ,Co je hejtman Wenzl proti velebné pøírodì?’ to znali po celé Kutné Hoøe. ,Já ho lumpa doženu k sebevraždì,’ øíkal hejtman Wenzl, ale Zítko šel do civilu a studoval dál filosofii. Od té doby trvá zbìsilost majora Wenzla proti mladým dùstojníkùm. Ani poruèík není jistým pøed jeho øádìním a zuøením. O kadetech a praporèících ani nemluvì. ,Rozmaèkám je jako štìnice,’ øíká major Wenzl, a bìda tomu fénrichovi, který nìkoho pro nìjakou malichernost by hnal pøed batalionsraport. Pro majora Wenzla je smìrodatným jenom velké a hrozné provinìní, jako když nìkdo usne u prachárny na vartì nebo když vyvede nìco ještì hroznìjšího, když napøíklad pøelézá voják v noci zeï Mariánských kasáren a usne nahoøe na zdi, dá se chytit landveráckou nebo dìlostøeleckou patrolou v noci, zkrátka provede tak strašné vìci, že dìlá hanbu regimentu. ,Prokristapána,’ slyšel jsem ho jednou hulákat na chodbì, ,tak už ho potøetí chytla landverácká patrola. Hned ho, bestii, dejte do díry, a chlap musí od regimentu pryè, nìkam ku trénu, aby vozil hnùj. A ani se s nimi nesepral! To nejsou vojáci, ale metaøi. Žrát mu dejte až pozítøí, vezmìte mu slamník a strète ho do ajnclíku, 87

a žádnou deku, drnorysovi!’ Nyní si pøedstavte, pøíteli, že ihned po jeho pøíchodu sem ten pitomý fénrich Dauerling hnal pøed batalionsraport jednoho muže, že prý ho ten zúmyslnì nepozdravil, když Dauerling jel pøes námìstí ve fiakru v nedìli odpùldne s nìjakou sleèinkou! Tenkrát pøi batalionsraportu, jak vyprávìly šarže, bylo boží dopuštìní. Šikovatel bataliónní kanceláøe utekl až k chodbì s lejstrama a major Wenzl øval na Dauerlinga: ,Já si to vyprošuji, himldonrvetr, já si to zakazuji! Víte, pane fénrich, co je to batalionsraport? Batalionsraport není žádný švajnfest. Jak mohl vás vidìt, když jste ujíždìl po námìstí? Nevíte, že jste sám uèil, že vzdává se èest šaržím, s kterými se setkáváme, a to neznamená, jestli má voják se toèit jako vrána, aby našel pana fénricha projíždìjícího se pøes námìstí. Mlète, prosím vás. Batalionsraport je zøízení velice vážné. Jestli voják vám již tvrdil, že vás nevidìl, ponìvadž právì na korze vzdával èest mnì, obrácen ke mnì, rozumíte, k majorovi Wenzlovi, a že nemohl se dívat dozadu na fiakr, který vás vezl, myslím, že se tomu musí vìøit. Pøíštì prosím neobtìžovat mne s takovými malièkostmi.’ Od té doby Dauerling se zmìnil.“ Jednoroèní dobrovolník zívl: „Musíme se vyspat na regimentsraport. Chtìl jsem vám jenom èásteènì øíct, jak to asi u regimentu vypadá. Plukovník Schröder nemá rád majora Wenzla, je to vùbec divný pavouk. Hejtman Ságner, který má na starosti školu jednoroèních dobrovolníkù, vidí v Schrödrovi pravý typ vojáka, aèkoliv plukovník Schröder nebojí se nièeho tak jako toho, kdyby mìl jít do pole. Ságner je chlap všemi mastmi mazaný a stejnì jako Schröder nemá rád rezervní dùstojníky. Øíká o nich, že jsou to civilní smradí. Na jednoroèáky dívá se jako na divoká zvíøata, ze kterých je tøeba udìlat vojenské stroje, pøišít jim hvìzdièky a poslat na frontu,, aby je vybili místo ušlechtilých aktivních dùstojníkù, které tøeba zachovat na plemeno. - Vùbec,“ øekl jednoroèní dobrovolník, ukrývaje se pod deku, „všechno v armádì 88

smrdí hnilobou. Teï se ještì vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma oèima jdou se dát rozsekat na nudle a potom, když ho trefí kulièka, zašeptá jen: Maminko... Neexistují hrdinové, ale jateèný dobytek a øezníci v jenerálních štábech. A nakonec se jim to všechno vzbouøí, a to bude pìkná mela. A žije armáda! Dobrou noc!“ Jednoroèní dobrovolník utichl a pak poèal sebou vrtìt pod dekou a otázal se: „Spíte, kamaráde?“ „Nespím,“ odpovìdìl Švejk na druhém kavalci, „pøemejšlím.“ „O èem pøemýšlíte, kamaráde?“ „O velkej støíbrnej medalii za udatnost, kterou dostal jeden truhláø z Vávrovy ulice na Král. Vinohradech, nìjakej Mlíèko, ponìvadž byl první, kterému u jeho regimentu utrh na zaèátku války granát nohu. Dostal umìlou nohu a poèal se všude chvástat se svou medalií a že je vùbec první a nejprvnìjší mrzák od regimentu za války. Jednou pøišel do Apolla na Vinohradech a tam se dostal do sporu s øezníky z porážky, kteøí mu nakonec utrhli umìlou nohu a praštili ho s ní pøes hlavu. Ten, co mu ji utrh, nevìdìl, že je to umìlá noha, tak z toho leknutí omdlel. Na strážnici zas Mlíèkovi nohu pøidìlali, ale od té doby dostal Mlíèko zlost na svou velkou støíbrnou medalii za udatnost a šel ji zastavit do zastavárny a tam ho zadrželi i s medalií. Mìl z toho opletání, a je nìjaký takový èestný soud pro váleèné invalidy, a ten ho odsoudil k tomu, že mu vzali tu støíbrnou medaili a pak ho odsoudili ještì ku ztrátì nohy...“ „Jak to?“ „Náramnì prostì. Pøišla jednoho dne k nìmu komise a oznámila mu, že není hoden nosit umìlou nohu, tak mu ji vodepnuli a vodnesli. - Anebo,“ pokraèoval Švejk, „taky je náramná legrace, když pozùstalí po nìkom, kerej pad ve válce, dostanou najednou takovou medaili s pøípisem, že se jim ta medalie propùjèuje, aby ji nìkam povìsili na význaèné místo. V Božetìchové ulici na Vyšehradì jeden rozzuøený otec, který myslel, 89

že si z nìho úøady dìlají legraci, povìsil tu medalii na záchod a jeden policajt, který s ním mìl na pavlaèi ten záchod spoleènej, udal ho pro velezradu, a tak si to ten chudák odskákal.“ „Z toho vyplývá,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „že všechna sláva polní tráva. Ted vydali ve Vídni Zápisník jednoroèního dobrovolníka a tam je tento úchvatný verš v èeském pøekladì: Byl jednou jednoroèák statný, ten za vlast, krále svého pad a pøíklad podal druhùm zdatný, jak za vlast tøeba bojovat. Hle, mrtvolu již na lafetì nesou, na prsa hejtman dal mu øád, modlitby tiché ku nebi se vznesou za toho, který za vlast pad. Tak mnì pøipadá,“ øekl jednoroèní dobrovolník po krátké pomlèce, „že duch vojenský v nás upadá, navrhuji, milý pøíteli, abychom v noèní tmì, v tichu našeho vìzení si zazpívali o kanonýrovi Jabùrkovi. To povznese vojenského ducha. Ale

90

musíme øvát, aby to bylo slyšet po celých Mariánských kasárnách. Navrhuji proto, abychom se postavili ke dveøím.“ A z arestu ozval se za chvíli øev, až se na chodbì okna tøásla: ...A u kanónu stál a poøád lálo - ládo... a u kanónu stál a poøád ládoval. Pøiletìla koule prudce, utrhla mu obì ruce, a von klidnì stál a poøád ládo - ládo... u kanónu stál a poøád ládoval... Na nádvoøí ozvaly se kroky a hlasy. „To je profous,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „jde s ním lajtnant Pelikán, který má dnes službu. Je to rezervní dùstojník, mùj známý z Èeské besedy, v civilu je matematikem v jedné pojišovnì. Od toho dostaneme cigarety. Rveme jen dál.“ A opìt ozvalo se: A u kanónu stál... Když se otevøely dveøe, profous, zøejmé rozèílený pøítomností službu konajícího dùstojníka, spustil ostøe: „Zde není žádná menažérie.“ „Pardon,“ odpovìdìl jednoroèní dobrovolník, „zde je filiálka Rudolfina, koncert ve prospìch uvìznìných. Právì ukonèeno první èíslo programu: Váleèná symfonie.“ „Nechte toho,“ øekl poruèík Pelikán naoko pøísnì, „myslím, že víte, že máte jít v devìt hodin ležet a netropit hluk. Vaše koncertní èíslo je slyšet až na námìstí.“ „Poslušnì hlásím; pane lajtnant,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „že jsme se nepøipravili náležitì, a jestli nìjaká disharmonie...“ „Tohle dìlá každý veèer,“ snažil se popichovat na svého nepøítele profous, „chová se vùbec strašnì neinteligentnì.“ „Prosím, pane lajtnant,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „chtìl 91

bych s vámi mluvit mezi ètyøma oèima. A profous poèká za dveømi.“ Když to bylo splnìno, jednoroèní dobrovolník dùvìrnì øekl: „Tak vysyp cigarety, Franto. - Sportky? A to jako lajtnant nemᚠnic lepšího? Prozatím ti dìkuji. Ještì sirky. - Sportky,“ øekl po jeho odchodu jednoroèní dobrovolník opovržlivé, „i v nouzi má být èlovìk povznešen. Kuøte, kamaráde, na dobrou noc. Zítra nás èeká poslední soud.“ Jednoroèní dobrovolník nežli usnul, neopomenul zazpívat „Hory, doly a skály vysoké jsou moji pøátelé. To nám nenavrátí, co jsme mìli rádi, dìvèátka rozmilé...“ Jestli jednoroèní dobrovolník vylièoval plukovníka Schrödra jako netvora, byl na omylu, nebo plukovník Schröder mìl èásteèný smysl pro spravedlnost, který jasnì vystupoval po tìch nocích, kdy plukovník Schröder byl spokojen se spoleèností, v jejíž støedu trávil veèery v hotelu. A nebyl-li spokojen? Zatímco jednoroèní dobrovolník pronášel zdrcující kritiku pomìrù v kasárnách, plukovník Schröder sedìl v hotelu ve spoleènosti dùstojníkù a poslouchal, jak nadporuèík Kretschmann, který se vrátil ze Srbska s bolavou nohou (trkla ho kráva), vypravoval, jak se díval od štábu, ku kterému byl pøidìlen, na útok na srbské pozice: „Ano, nyní vyletìli ze zákopù. Na celé délce dvou kilometrù lezou nyní pøes drátìné pøekážky a vrhají se na nepøítele. Ruèní granáty za pasem, masky, ruènici pøes rameno, pøipraveni ku støelbì, pøipraveni k úderu. Hvízdají kulky. Padne jeden voják, který vyskakuje ze zákopu, druhý padne na vyhozeném náspu, tøetí padne po nìkolika krocích, ale tìla kamarádù ženou se dále kupøedu s hurá, kupøedu do kouøe a prachu. A nepøítel støílí ze všech stran, ze zákopù, z trychtýøù od granátù, a míøí na nás kulomety. Zas padají vojáci. Švarm chce se dostat na nepøátelskou strojní pušku. Padnou. Ale kamarádi jsou již upøedu. Hurrá! Padne jeden dùstojník. Už není slyšet ruènice pìchoty, pøipravuje se nìco hrozného. Zas padne jeden celý Švarm a je slyšet nepøátelské strojní 92

pušky: ratatatata... Padne... Já, odpuste, už dál nemohu, já jsem opilý...“ A dùstojník s bolavou nohou se zamlèel a zùstal sedìt tupé na židli. Plukovník Schröder se milostivì usmívá a poslouchá, jak naproti hejtman Spíra, jako kdyby se chtìl hádat, tluèe pìstí do stolu a opakuje nìco, co nemá žádného významu a èemuž není naprosto rozumìt, co to vlastnì má znamenat a co chce tím øíct: „Uvažte prosím dobøe. Máme ve zbrani rakouské zemìbranecké hulány, rakouské zemìbrance, bosenské myslivce, rakouské myslivce, rakouské pìšáky, uherské pìšáky, tyrolské císaøské støelce, bosenské pìšáky, uherské pìší honvédy, uherské husary, zemìbranecké husary, jízdní myslivce, dragouny, hulány, dìlostøelce, trén, sapéry, sanitu, námoøníky. Rozumíte? A Belgie? První a druhá výzva vojska tvoøí operaèní armádu, tøetí výzva obstarává službu v zádech armády...“ Hejtman Spíro udeøil pìstí do stolu. „Zemìbrana vykonává službu v zemi v èas míru.“ Jeden mladý dùstojník vedle horlivì se snažil, aby pøesvìdèil plukovníka o své vojenské tvrdostí, a velice hlasitì tvrdil k svému sousedovi: „Tuberkulózní lidi se musí posílat na frontu, udìlá jim to dobøe, a pak je lepší, když padnou nemocní než zdraví.“ Plukovník se usmíval, ale náhle se zachmuøil a obraceje se na majora Wenzla øekl: „Divím se, že se nám nadporuèík Lukᚠvyhýbá, od té doby, co pøijel, nepøišel ještì ani jednou mezi nás.“ „On skládá básnièky,“ posmìšnì se ozval hejtman Ságner, „sotva pøijel, tak se zamiloval do paní inženýrovì Schreiterové, s kterou se setkal v divadle.“ Plukovník se zachmuøenì podíval pøed sebe: „Prý umí zpívat kuplety?“ „Už v kadetce nás velice bavil kuplety,“ odpovìdìl hejtman Ságner, „a anekdoty zná, jedna radost. Proè nejde mezi nás, nevím.“ Plukovník smutnì potøásl hlavou: „Dnes už není mezi námi to pravé kamarádství. Døív, pamatuji se, že každý z nás, dùstojníkù, 93

snažil se v kalinì pøispìt nìèím k zábavì. Jeden, pamatuji se, nìjaký nadporuèík Dankl, ten se svlékl do naha, lehl si na podlahu, zastrèil si do zadnice ocas ze slaneèka a pøedstavoval nám moøskou pannu. Jiný zas, poruèík Schleisner, umìl støihat ušima a øièet jako høebec, napodobovat mòoukání koèek a bzuèení èmeláka. Pamatuji se také na hejtmana Skodayho. Ten vždy, když jsme chtìli, pøivedl do kasina holky, byly to tøi sestry, a mìl je nacvièené jako psy. Postavil je na stùl a ony se zaèaly pøed námi obnažovat do taktu. Mìl takovou malou taktovku, a všechna èest, kapelník byl znamenitý. A co s nimi provádìl na pohovce! Jednou dal pøinést vanu s teplou vodou doprostøed místnosti a my jeden po druhém museli jsme se s tìma holkama vykoupat a on nás fotografoval.“ Pøi této vzpomínce plukovník Schröder se blaženì usmíval. „A jaké sázky jsme dìlali ve vanì,“ pokraèoval, mlaskaje hnusnì a vrtì sebou na židli, „ale dnes? Je to nìjaká zábava? Ani ten kupletista se neobjeví. Ani pít dnes mladší dùstojníci neumí. Není ještì dvanáct hodin, a už je za stolem, jak vidíte, pìt opilých. Byly èasy, že jsme sedìli dva dny, a èím víc pili, tím byli støízlivìjšími, a lili jsme do sebe nepøetržitì pivo, víno, likéry. Dnes to není již ten pravý vojenský duch. Èertví co je toho pøíèinou. Žádný vtip, jen samé takové povídaèky bez konce. Poslouchejte jen, jak tam dole u stolu mluví o Americe.“ Od druhého konce stolu bylo slyšet èísi vážný hlas: „Amerika se do války pouštìt nemùže. Amerièani a Anglièani jsou na nùž. Amerika není na válku pøipravena.“ Plukovník Schröder vzdychl: „To je žvanìní rezervních dùstojníkù. Ty nám byl èert dlužen. Takový èlovìk ještì vèera psal nìkde v bance nebo dìlal kornoutky a prodával koøení, skoøici a leštidlo na boty nebo vypravoval dìtem ve škole, že hlad vyhání vlky z lesù, a dnes by se chtìl rovnat k aktivním dùstojníkùm, všemu rozumìt a do všeho strkat nos. A když máme u nás aktivní dùstojníky, jako je nadporuèík Lukáš, tu pan nadporuèík mezi nás nejde.“ 94

Plukovník Schröder v mrzuté náladì odešel domù, a když se ráno probudil, mìl ještì horší náladu, ponìvadž v novinách, které èetl v posteli, nìkolikrát našel vìtu ve zprávách z bojištì, že naše vojska byla odvedena na pøedem již pøipravené pozice. Byly to slavné dny rakouské armády, podobající se jako vejce vejci dnùm u Šabace. A pod tím dojmem pøikroèil v deset hodin ráno plukovník Schröder k tomu výkonu, který snad správnì pojmenoval jednoroèní dobrovolník posledním soudem. Švejk s jednoroèním dobrovolníkem stáli na nádvoøí a oèekávali plukovníka. Byly zde již šarže, službu konající dùstojník, plukovní adjutant a šikovatel z plukovní kanceláøe se spisy o provinilcích, na které èeká sekyra spravedlnosti regimentsraport. Koneènì se objevil zachmuøený plukovník v prùvodu hejtmana Ságnera ze školy jednoroèních dobrovolníkù, nervóznì sekaje bièíkem pøes holinku svých vysokých bot. Pøijav raport, pøešel nìkolikrát za hrobového mlèení kolem Švejka a jednoroèního dobrovolníka, kteøí dìlali rechtsšaut nebo linksšaut, podle toho, na kterém køídle se plukovník objevil. vinili to s neobyèejnou dùkladností, že si mohli krky vykroutit, ponìvadž to trvalo hezkou chvíli. Koneènì se plukovník zastavil pøed jednoroèním dobrovolníkem, který hlásil: „Jednoroèní dobrovolník...“ „Vím,“ øekl struènì plukovník, „vyvrhel jednoroèních dobrovolníkù. tím jste v civilu? Studující klasické filosofie? Tedy ožralý inteligent... Pane hejtmane,“ zvolal na Ságnera, „pøiveïte sem celou školu jednoroèních dobrovolníkù. - To se ví,“ hovoøil dál k jednoroènímu dobrovolníkovi, „milostpán student klasické filosofie, s kterým se musí našinec špinit. Kehrt euch! To jsem vìdìl. Faldy na mantlu v nepoøádku. Jako kdyby šel od dìvky nebo se válel v bordelu. Já vás, chlapeèku, roznesu.“ Škola jednoroèních dobrovolníkù vstoupila na nádvoøí. 95

„Do ètverce!“ rozkázal plukovník. Obklopili souzené i plukovníka úzkým ètvercem. „Podívejte se na toho muže,“ øièel plukovník, ukazuje bièíkem na jednoroèního dobrovolníka, „prochlastal vaši èest jednoroèních dobrovolníkù, ze kterých má se vychovat kádr øádných dùstojníkù, kteøí by vedli mužstvo k slávì na poli bitevním. Ale kam by vedl on své mužstvo, tento ochlasta? Z hospody do hospody. Všechen vyfasovaný rum by mužstvu propil. Mùžete øíct nìco na svou omluvu? Nemùžete. Podívejte se na nìho. Ani na svou omluvu nemùže nic øíct, a v civilu studuje klasickou filosofii. Opravdu, klasický pøípad.“ Plukovník pronesl poslední slova významnì pomalu a odplivl si: „Klasický filosof, který v opilosti sráží dùstojníkùm v noci èepice s hlavy. Mensch! Ještì štìstí, že to byl jen takový dùstojník od dìlostøelectva.“ V tom posledním byla soustøedìna všechna z᚝ 91. regimentu proti dìlostøelectvu v Budìjovicích. Bìda dìlostøelci, který padl v noci do rukou patroly od pluku, a naopak. Z᚝ hrozná, nesmiøitelná, vendeta, krevní msta, dìdící se z roèníku na roèník, provázená na obou stranách tradièními historkami, jak bud infanteristi naházeli dìlostøelce do Vltavy, nebo opaènì. Jak se seprali v Port Arthuru, u Rùže a v jiných èetných zábavních místnostech jihoèeské metropole. „Nicménì,“ pokraèoval plukovník, „taková vìc se musí bezpøíkladnì potrestat, chlap musí být vylouèen ze školy jednoroèních dobrovolníkù, morálnì znièen. Máme už dost takových inteligentù v armádì. Regimentskanzlei!“ Šikovatel z plukovní kanceláøe pøistoupil vážnì se spisy a s tužkou. Panovalo ticho jako v soudní síni, kde soudí vraha a pøedseda soudu spustí: „Poslyšte rozsudek.“ A právì takovým hlasem pronesl plukovník: „Jednoroèní dobrovolník Marek odsuzuje se: 21 dní verschärft a po odpykání 96

trestu do kuchynì škrábat brambory.“ Obraceje se ke škole jednoroèních dobrovolníkù, dal plukovník rozkaz k seøazení. Bylo slyšet, jak rychle se rozdìlují do ètyøstupu a odcházejí, pøièemž plukovník øekl k hejtmanovi Ságnerovi, že to neklape, aby s nimi na nádvoøí odpùldne opakoval kroky. „To musí hømít, pane hejtmane. A ještì nìco. Málem bych byl zapomnìl. Øeknìte jim, že celá škola jednoroèních dobrovolníkù má po pìt dní kasárníka, aby nikdy nezapomnìli na svého bývalého kolegu, toho lumpa Marka.“ A lump Marek stál vedle Švejka a tváøil se úplnì spokojenì. Lépe to už s ním dopadnout nemohlo. Je rozhodnì lepší škrábat v kuchyni brambory, modelovat blbouny a obírat žebro než øvát s plnými kaaty pod uragánním ohnìm nepøítele: „Einzeln abfallen! Bajonett auf!“ Vrátiv se od hejtmana Ságnera, plukovník Schröder zastavil se pøed Švejkem a podíval se na nìho pozornì. Švejkovu figuru v ten okamžik reprezentoval jeho plný, usmìvavý oblièej, zakrojený velkýma ušima vyèuhujícíma pod naraženou vojenskou èepicí. Celek dìlal výraz naprostého bezpeèí a neznalosti nìjakého provinìní. Jeho oèi se ptaly: „Provedl jsem prosím nìco?“ Jeho oèi mluvily: „Mohu já prosím za nìco?“ A plukovník shrnul svá pozorování v otázku, kterou dal šikovateli z plukovní kanceláøe: „Blb?“ A tu vidìl plukovník, jak ústa toho dobráckého oblièeje pøed ním se otvírají. „Poslušnì hlásím, pane obrst, blb,“ odpovìdìl za šikovatele Švejk. Plukovník Schröder kývl adjutantovi a odešel s ním stranou. Pak zavolali na šikovatele a prohlíželi materiál o Švejkovi. „Aha,“ øekl plukovník Schröder, „to je tedy ten sluha nadporuèíka Lukáše, který se mu dle jeho raportu ztratil v Táboøe. Myslím, že páni dùstojníci mají si sami vychovávat své sluhy. Když už si pan nadporuèík Lukᚠvybral takového notorického blba za 97

sluhu, a se s ním trápí sám. Má na to dost volného èasu, když nikam nechodí. Že jste ho také nikdy nevidìl v naší spoleènosti? Nu tak vidíte. Má tedy dost èasu, aby si mohl svého sluhu vycepovat.“ Plukovník Schröder pøistoupil k Švejkovi, a dívaje se na jeho dobrácký oblièej, øekl: „Pitomý dobytku, máte tøi dny verschärft, a až si to odbudete, hlaste se u nadporuèíka Lukáše.“ Tak se opìt setkal Švejk s jednoroèním dobrovolníkem v plukovním arestì a nadporuèík Lukᚠmohl se velice potìšit, když si ho dal plukovník Schröder k sobì zavolat, aby mu øekl: „Pane nadporuèíku. Asi pøed týdnem, po svém pøíjezdu k pluku, podal jste mnì raport o pøidìlení sluhy, ponìvadž se vám vᚠsluha ztratil na nádraží v Táboøe. Ponìvadž se vrátil...“ „Pane plukovníku...,“ prosebnì ozval se nadporuèík Lukáš. „...rozhodl jsem se,“ s dùrazem pokraèoval plukovník, „posadit ho na tøi dny a pak ho zas pošlu k vám...“ Nadporuèík Lukᚠzdrcenì se vypotácel z plukovníkovy kanceláøe. Bìhem tìch tøí dnù, které strávil Švejk ve spoleènosti jednoroèního dobrovolníka Marka, bavil se velice dobøe. Každého veèera oba poøádali na pryènách vlastenecky projevy. Veèer z arestu ozývalo se vždy „Zachovej nám, Hospodine“ a „Prim Eugen, der edle Ritter“. Pøezpívali též celou øadu vojenských písnièek, a když pøicházíval profous, znìlo mu na uvítanou: Ten nᚠstarej profous, ten nesmí zemøíti, pro toho si musí èert z pekla pøijíti. Pøijde pro nìj s vozem a praští s ním vo zem, èerti si s ním v pekle 98

pìknì zatopìj... A nad pryènu nakreslil jednoroèní dobrovolník profouse a pod nìho napsal text staré písnièky: Když jsem šel do Prahy pro jelita, potkal jsem na cestì tajtrlíka. Nebyl to tajtrlík, byl to profous, kdybych byl neutek, byl by mne kous. A zatímco oba tak dráždili profouse, jako v Seville andaluského býka dráždí èerveným šátkem, nadporuèík Lukᚠs úzkostí oèekával, kdy se objeví Švejk, aby hlásil, že nastupuje opìt službu.

99

*3. kapitola Švejkovy pøíhody v Királyhidì Jednadevadesátý pluk se stìhoval do Mostu nad Litavou Királyhidy. Právì když po tøídenním vìznìní mìl být za tøi hodiny Švejk propuštìn na svobodu, byl s jednoroèním dobrovolníkem odveden na hlavní strážnici a s eskortou vojákù doprovozen na nádraží. „To už se dávno vìdìlo,“ øekl k nìmu po cestì jednoroèní dobrovolník, „že nás pøeloží do Uher. Tam budou formírovat maršbatalióny, vojáci se vycvièí v polní støelbì, seperou se s Maïary a vesele pojedeme do Karpat. Sem do Budìjovic pøijedou Maïaøi posádkou a budou se mísit plemena. Je už taková teorie, že znásilòovat dívky jiné národnosti je nejlepší prostøedek proti degeneraci. Dìlali to Švédové a Španìlé za tøicetileté války, Francouzi za Napoleona a teï v budìjovickém kraji budou to dìlat zase Maïaøi a nebude to spojeno s hrubým znásilòováním. Poddá se všechno bìhem èasu. Bude to prostá výmìna. Èeský voják vyspí se s maïarskou dívkou a ubohá èeská dìveèka pøijme k sobì maïarského honvéda, a po staletích bude to zajímavé pøekvapení pro antropology, proè se objevily vysedlé lícní kosti u lidí na bøezích Malše.“ „S tím vzájemným páøením,“ poznamenal Švejk, „je to vùbec zajímavá vìc. V Praze je èíšník èernoch Kristián, jehož otec byl habešským králem a dal se ukazovat v Praze na Štvanici v jednom cirku. Do toho se zamilovala jedna uèitelka, která psala básnièky do Lady vo pastejøích a potùèku v lese, šla s ním do hotelu a smilnila s ním, jak se øíká v Písmu svatým, a náramnì se divila, že se jí narodil chlapeèek úplnì bílej. Jó, ale za ètrnáct dní zaèal chlapeèek hnìdnout. Hnìd a hnìd a za mìsíc zaèal èernat. Do pùlroku byl èernej jako jeho tatínek, habešskej král. Šla s ním na kliniku pro kožní nemoce, aby jí ho nìjak vodbarvili, ale tam jí 100

øekli, že je to vopravdová èerná kùže mouøenínská a že se nedá nic dìlat. Tak se z toho pomátla, zaèala se ptát v èasopisech o radu, co je proti mouøenínùm, a vodvezli ji do Kateøinek a mouøenínka dali do sirotèince, kde z nìho mìli náramnou legraci. Pak se vyuèil èíšníkem a chodíval tancovat po noèních kavárnách. Rodí se dnes po nìm èeští mulati s velikým úspìchem, který už nejsou tak zabarveni jako von. Jeden medik, který chodíval ke Kalichu, nám jednou vykládal, že to ale není tak jednoduchý. Takovej míšenec zas rodí míšence a ti jsou už k nerozeznání vod bílejch lidí. Ale najednou v nìjakém kolenu že se vobjeví èernoch. Pøedstavte si ten malér. Vy se voženíte s nìjakou sleènou. Potvora je úplnì bílá, a najednou vám porodí èernocha. A jestli pøed devíti mìsíci se šla podívat bez vás do varieté na atletické zápasy, kde vystupoval nìjakej èernoch, tu myslím, že by vám to pøeci jen trochu vrtalo hlavou.“ „Pøípad vašeho èernocha Kristiána,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „tøeba promyslit i ze stanoviska váleèného. Dejme tomu, že toho èernocha odvedli. Je Pražák, tak patøí k 28. regimentu. Pøece jste slyšel, že dvacátý osmý pøešel k Rusùm. Jak by se asi Rusové divili, kdyby zajali i èernocha Kristiána. Ruské noviny by jistì psaly, že Rakousko žene do války svá koloniální vojska, kterých nemá, že Rakousko sáhlo už k èernošským rezervám.“ „Vypravovalo se,“ prohodil Švejk, „že Rakousko má pøece kolonie, nìkde na severu. Nìjakou tu Zem císaøe Františka Josefa...“ „Nechte si to, hoši,“ øekl jeden voják z eskorty, „to je moc nevopatrný, vypravovat dnes vo nìjakej Zemi císaøe Františka Josefa. Nejmenujte nikoho a udìláte lepší...“ „Tak se podívejte na mapu,“ vpadl do toho jednoroèní dobrovolník, „že opravdu je zemì našeho nejmilostivìjšího mocnáøe císaøe Františka Josefa. Podle statistiky je tam samý led a vyváží se odtud na ledoborcích patøících pražským ledárnám. 101

Tento ledový prùmysl je i cizinci neobyèejnì cenìn a vážen, ponìvadž je to podnik výnosný, ale nebezpeèný. Nejvìtší nebezpeèí panuje pøi dopravì ledu ze Zemì císaøe Františka Josefa pøes polární kruh. Dovedete si to pøedstavit?“ Voják z eskorty cosi nejasnì zabruèel a kaprál provázející eskortu pøiblížil se a naslouchal dalšímu výkladu jednoroèního dobrovolníka, který vážnì pokraèoval: „Tato jediná rakouská kolonie mùže ledem zásobit celou Evropu a jest znamenitým národohospodáøským èinitelem. Kolonizace pokraèuje ovšem pomalu, ponìvadž kolonisti dílem se nehlásí, dílem zmrznou. Nicménì úpravou klimatických pomìrù, na které má velký zájem ministerstvo obchodu i zahranièní ministerstvo, je nadìje, že budou náležitì využitkovány velké plochy ledovcù. Zaøízením nìkolika hotelù pøivábí se spousty turistù. Bude ovšem tøeba vhodnì upravit turistické stezky a cesty mezi ledovými kry a namalovat na ledovce turistické znaèky. Jedinou obtíží jsou Eskymáci, kteøí znemožòují našim místním orgánùm jich práci... - Chlapi se nechtìjí uèit nìmecky,“ pokraèoval jednoroèní dobrovolník, zatímco desátník se zájmem naslouchal. Byl to aktivní muž, v civilu býval èeledínem, byl pitomec a surovec, hltal všechno, o èem nemìl zdání, a jeho ideálem bylo sloužit za supu. „Ministerstvo vyuèování, pane kaprále, zbudovalo pro nì s velkým nákladem a obìtmi, kdy zmrzlo pìt stavitelù...“ „Zedníci se zachránili,“ pøerušil ho Švejk, „ponìvadž se vohøáli vod zapálený fajfky.“ „Ne všichni,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „dvìma stala se nehoda, že zapomnìli táhnout a dýmky jim uhasly, tak je museli v ledu zakopat. - Ale nakonec byla pøece škola vystavena z ledových cihel a železobetonu, což drží velice dobøe pohromadì, ale Eskymáci rozdìlali oheò kolem dokola z rozebraného døíví obchodních lodí zamrzlých v ledu a docílili, co chtìli. Led, na kterém škola vystavìna, se roztál a celá škola i s øídícím uèitelem a se zástupcem vlády, který mìl být druhého dne pøítomen 102

slavnostnímu vysvìcení školy, propadla se do moøe. Bylo jen slyšet, že zástupce vlády, když už byl po krk ve vodì, vykøikl: Gott strafe England! Teï tam asi pošlou vojsko, aby udìlalo s Eskymáky poøádek. To se ví, že bude s nimi tìžká vojna. Nejvíc budou našemu vojsku škodit ochoèení ledoví medvìdi.“ „Ještì to by scházelo,“ moudøe poznamenal desátník, „beztoho už je rùznejch váleènejch vynálezù. Kupøíkladu vezmeme si gázmasky na votravování plynem. Natáhneš si to na hlavu a jseš votrávenej, jak nám vykládali v unteroffiziersschule.“ „Voni vás jen tak strašejí,“ ozval se Švejk, „žádnej voják se nemá nièeho bát. I kdyby v boji padl do latríny, tak se jen voblíže a jde dál do gefechtu, a na votravný plyny je každej zvyklej z kasáren, když je èerstvej komisárek a hrách s kroupama. Ale teï prej vynašli Rusové nìco proti šaržím...“ „To budou asi zvláštní elektrické proudy,“ doplnil to jednoroèní dobrovolník, „ty se slouèí s hvìzdièkami na límci a ty vybuchnou, ponìvadž jsou z celuloidu. To zas bude nová pohroma.“ Aèkoliv byl desátník v civilu od volù, pøece snad nakonec pochopil, že si z nìho dìlají legraci, a pøešel od nich v èelo patroly. Blížili se ostatnì k nádraží, kde se louèili Budìjovièáci se svým regimentem. Nemìlo to oficielního rázu, ale námìstí pøed nádražím bylo naplnìno obecenstvem, které oèekávalo vojsko. Zájem Švejkùv soustøedil se na špalír obecenstva. A jak tomu vždy bývá, i teï se stalo, že hodní vojáci šli vzadu, a ti pod bajonetem první. Hodní vojáci budou pozdìji namaèkáni do dobytèákù, a Švejk s jednoroèákem do zvláštního arestantského vozu, který byl vždy pøipjat k vojenským vlakùm hned za štábní vagóny. V takovém arestantském voze je místa habadìj. Švejk nemohl se udržet, aby nevykøikl do špalíru „Nazdar!“ a nezamával èepicí. Pùsobilo to tak sugestivnì, že zástup to hluènì opakoval a „Nazdar!“ šíøilo se dál a zaburácelo pøed nádražím, kde daleko odtud se zaèalo øíkat: „Už jdou.“ Desátník z eskorty byl celý nešastný a zaøval na Švejka, aby 103

držel hubu. Ale volání šíøilo se jako lavina. Èetníci zatlaèovali špalír a razili cestu eskortì, a davy dál øvaly „Nazdar!“ a mávaly èepicemi a klobouky. Byla to poøádná manifestace. Z hotelu naproti nádraží z oken mávaly nìjaké dámy kapesníky a køièely „Heil!“ Do „nazdar“ mísilo se „heil“ i ze špalíru a nìjakému nadšenci, který použil té pøíležitosti, aby vykøikl „Nieder mit den Serben“, podrazili nohy a trochu po nìm šlapali v umìlé tlaèenici. A jako elektrická jiskra dál se neslo: „Už jdou!“ A šli, pøièemž pod bajonety pøívìtivì kýval Švejk rukou zástupùm a jednoroèní dobrovolník vážnì salutoval. Tak vešli na nádraží a šli k urèenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostøelecká kapela, jejíž kapelník byl vážnì popleten neèekanou manifestací, spustila „Zachovej nám, Hospodine“. Naštìstí v pravé chvíli objevil se v èerném tvrdém klobouku vrchní polní kurát páter Lacina od 7. jízdecké divize a poèal dìlat poøádek. Jeho historie byla prostinká. Pøijel vèera do Budìjovic, on, postrach všech dùstojnických mináží, nenažrané chlapisko, nedožera, a jakoby náhodou zúèastnil se malého banketu dùstojníkù odjíždìjícího regimentu. Jed, pil za deset a ve víceménì nestøízlivém stavu chodil do dùstojnické mináže loudit na kuchaøích nìjaké zbytky. Pohlcoval mísy s omáèkami a knedlíky, rval jako koèkovitá šelma maso od kostí a dostal se v kuchyni nakonec na rum, kterého když se nalokal, až krkal, vrátil se k veèírku na rozlouèenou, kde se proslavil novým chlastem. Mìl v tom bohaté zkušenosti a u 7. jízdecké divize dopláceli vždy dùstojníci na nìho. Ráno dostal nápad, že musí dìlat poøádek pøi odjezdu prvních ešalonù regimentu, a proto se potloukal po celé délce špalíru, úèinkoval na nádraží tak, že dùstojníci øídící dopravu pluku uzavøeli se pøed ním v kanceláøi pøednosty stanice. Objevil se proto opìt pøed nádražím v pravý èas, aby strhl taktovku kapelníka ostrostøelcù, který už chtìl dirigovat „Zachovej 104

nám, Hospodine“. „Halt,“ øekl, „ještì ne, až dám znamení. Teï rút a já zas pøijdu.“ Odešel do nádraží a pustil se za eskortou, kterou zastavil svým køikem: „Halt!“ „Kampak?“ otázal se pøísnì desátníka, který nevìdìl si rady v nové situaci. Místo nìho odpovìdìl dobrácky Švejk: „Do Brucku nás vezou, jestli chtìjí, pane obrfeldkurát, mùžou ject s námi.“ „A to taky pojedu,“ prohlásil páter Lacina, a otáèeje se po eskortì, dodal: „Kdo øíká, že nemùžu ject? Vorwärts! Marsch!“ Když se vrchní polní kurát ocitl v arestantském vagónì, položil se na lavici a dobrosrdeèný Švejk svlékl si pl᚝ a položil ho páterovi Lacinovi pod hlavu, k èemuž k udìšenému desátníkovi poznamenal tiše jednoroèní dobrovolník: „Obrfeldkuráty ošetøovati.“ Páter Lacina, pohodlnì natažen na lavici, poèal vykládat: „Ragú s høíbkami, pánové, je tím lepší, èím je víc høíbkù, ale høíbky se musí napøed smažit na cibulce a pak se teprve pøidá bobkový list a cibule...“ „Cibuli už jste ráèil dát pøedem,“ ozval se jednoroèní dobrovolník, provázen zoufalým pohledem desátníka, který vidìl v páterovi Lacinovi opilého sice, ale pøece jen svého pøedstaveného. Situace desátníka byla opravdu zoufalá. „Ano,“ podotkl Švejk, „pan obrfeldkurát má ouplnou pravdu. tím víc cibule, tím lepší. V Pakomìøicích bejval sládek a ten dával i do piva cibuli, ponìvadž prej cibule táhne žízeò. Cibule je vùbec náramnì prospìšná vìc. Peèená cibule se dává i na nežidy...“ Páter Lacina zatím na lavici mluvil polohlasnì, jako ve snìní: „Všechno záleží na koøení, jaké koøení se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí pøepepøit, pøepaprikovat...“ Mluvil èím dál pomaleji a tišeji: „Pøe-høe-bíèkovat, pøe-citrónovat, pøe-novo-oko-øenit, pøe-mušká...“ 105

Nedopovìdìl a usnul, hvízdaje chvílemi nosem, když obèas pøestal chrápat. Desátník se strnule na nìho díval, zatímco mužové z eskorty se tiše smáli na svých lavicích. „Ten se tak brzo neprobudí,“ prohodil Švejk za chvíli, „je ouplnì vožralej. - To je jedno,“ pokraèoval Švejk, když mu dával desátník úzkostlivé znamení, aby mlèel, „na tom se nedá nic zmìnit, je vožralej, jak zákon káže. Von je v rangu hejtmana. Každej z tìch feldkurátù, nižší nebo vyšší, už má takový nadání od boha, že se zežere pøi každý pøíležitosti pod vobraz boží. Já jsem sloužil u feldkuráta Katze a ten by byl propil nos mezi oèima. Tohle, co vyvádí tenhle, to ještì nic není proti tomu, co vyvádìl ten. Propili jsme spolu monstranci a byli bychom snad propili i samýho pánaboha, kdyby byl nám nìkdo nìco na nìho pùjèil.“ Švejk pøistoupil k páteru Lacinovi, obrátil ho ke stìnì a znalecky øekl: „Ten bude chrnìt až do Brucku,“ a vrátil se na své místo, provázen zoufalým pohledem nešastného desátníka, který poznamenal: „Abych to šel snad oznámit.“ „To si dejte zajít,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „vy jste eskortenkomandant. Vy se nesmíte od nás vzdálit. A také podle pøedpisu nesmíte nikoho z provázející stráže pustit ven, aby to šel oznámit, dokud nebudete míti náhradníka. Jak vidíte, to je tvrdý oøíšek. Abyste pak støelbou dal znamení, aby sem nìkdo pøišel, to také nejde. Zde se nic nedìje. Na druhé stranì zas je pøedpis, že kromì arestantù a provázející jich eskorty nesmí v arestantském vagónì být cizí osoba. Nezamìstnaným vstup pøísnì zapovìzen. Abyste pak chtìl smazat stopy svého pøestupku a vrchního feldkuráta pøi jízdì vlakem chtìl shodit z vlaku nenápadným zpùsobem, to také nejde, ponìvadž jsou zde svìdci, kteøí vidìli, že jste ho pouštìl do vagónu, kam nepatøí. Je to, pane kaprál, jistá degradace.“ Desátník rozpaèitì se ozval, že do vagónu vrchního polního knìze nepouštìl, že se on sám k nim pøidal a že je to pøece jeho 106

pøedstavený. „Zde jste pøedstaveným jedinì vy,“ dùraznì tvrdil jednoroèní dobrovolník, jehož slova doplnil Švejk: „I kdyby se k nám chtìl pøidat císaø pán, tak jste to nesmìl dovolit. To je jako na vartì, když pøijde k takovému rekrutovi inspekèní oficír a požádá ho, aby mu došel pro cigarety, a ten se ho ještì zeptá, jakej druh mu má pøinést. Na takový vìci je festunk.“ Desátník nesmìle namítl, že Švejk pøece první øekl obrfeldkurátovi, že mùže ject s nimi. „Já si to mùžu, pane kaprál, dovolit,“ odpovìdìl Švejk, „ponìvadž jsem blbej, ale od vás by to žádnej neèekal.“ „Sloužíte už dlouho aktivnì?“ otázal se desátníka jako mimochodem jednoroèní dobrovolník. „Tøetí rok. Nyní mám být povýšenej na cuksfíru.“ „Tak nad tím udìlejte køížek,“ cynicky øekl jednoroèní dobrovolník, „jak vám øíkám, z toho kouká degradace.“ „Vono je to úplnì jedno,“ ozval se Švejk, „padnout jako šarže nebo jako sprostej voják - ale pravda, degradovaný prej strkají do první øady.“ Vrchní polní kurát sebou pohnul. „Chrní,“ prohlásil Švejk, když zjistil, že je s ním všechno v náležitém poøádku, „teï se mu asi zdá o nìjaké žranici. Jenom se bojím, aby se nám zde nevydìlal. Mùj feldkurát Katz, ten když se vožral, tak se ve spaní necítil. Jednou vám...“ A Švejk poèal vypravovat své zkušenosti s polním kurátem Otto Katzem tak podrobnì a zajímavì, že ani nepozorovali, že se vlak hnul. Teprve øev z vagónù vzadu pøerušil vypravování Švejkovo. Dvanáctá kumpanie, kde byli samí Nìmci od Krumlovska a Kašperských Hor, hulákala: Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm. A z jiného vagónu nìjaký zoufalec øval ke vzdalujícím se Budìjovicùm: Und du, mein Schatz, bleibst hier Holarjó, holarjó, 107

holo! Bylo to takové hrozné jódlování a jeèení, že ho museli kamarádi odtáhnout od otevøených dveøí dobytèího vozu. „To se divím,“ øekl jednoroèní dobrovolník k desátníkovi, „že u nás se ještì neobjevila inspekce. Podle pøedpisu mìl jste nás hlásit u komandanta vlaku hned na nádraží a nezabývat se nìjakým opilým vrchním polním kurátem.“ Nešastný desátník mlèel tvrdošíjnì a zarputile se díval na dozadu ubíhající telegrafní sloupy. „Když si pomyslím, že nejsme hlášeni u nikoho,“ pokraèoval jízlivý jednoroèní dobrovolník, „a že na nejbližší stanici k nám jistì vleze komandant vlaku, tu se ve mnì vzepøe vojenská krev. Vždy my jsme jako...“ „...cikáni,“ vpadl do toho Švejk, „nebo vandráci. Mnì to pøipadá, jako bychom se báli božího svìtla a nesmìli se nikde hlásit, aby nás nezavøeli.“ „Kromì toho,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „na základì naøízení ze dne 21. listopadu 1879 pøi dopravì vojenských arestantù vlaky je tøeba zachovávati tyto pøedpisy: Za prvé: Arestantský vagón musí být opatøen møížemi. To je jasné nad slunce a zde též provedeno dle pøedpisu. Nalézáme se za dokonalými møížemi. To by bylo tedy v poøádku. Za druhé: V doplnìní c. k. naøízení ze dne 21. listopadu 1879 má se nacházeti v každém arestantském vagónì záchod. Není-li takového, má být opatøen vagón krytou nádobou na vykonávání velké i malé tìlesné potøeby arestantù i provázející stráže. Zde vlastnì u nás se nemùže mluvit o arestantském vagónì, kde by mohl být záchod. Nalézáme se prostì v jednom pøepaženém kupé, izolováni od celého svìta. A také zde není oné nádoby...“ „Mùžete to udìlat z okna,“ prohodil pln zoufalství desátník. „Zapomínáte,“ øekl Švejk, „že žádnej arestant nesmí k voknu.“ „Potom za tøetí,“ pokraèoval jednoroèní dobrovolník, „má být opatøena nádoba s pitnou vodou. O to jste se také nepostaral. A propos! Víte, v které stanici bude se rozdávat menáž? Nevíte? 108

To jsem vìdìl, že jste se neinformoval...“ „Tak vidíte, pane kaprál,“ poznamenal Švejk, „že to není žádná legrace, vozit arestanty. Vo nás se musí peèovat. My nejsme žádný vobyèejný vojáci, který se musejí sami vo sebe starat. Nám se musí všechno pøinést až pod nos, ponìvadž jsou na to naøízení a paragrafy, kterejch se musí každej držet, ponìvadž by to nebyl žádnej poøádek. ,Zavøenej èlovìk je jako dítì v peøince,’ øíkával jeden známej syèák, ,ten se musí vopatrovat, aby se nenastudil, aby se nerozèílil, aby byl spokojenej se svým osudem, že se mu chudáèkovi neubližuje: - Vostatnì,“ øekl po chvíli Švejk, dívaje se pøátelsky na desátníka, „až bude jedenáct, tak mnì laskavì øeknìte.“ Desátník se tázavì podíval na Švejka. „Vy jste se mì, pane kaprál, patrnì chtìl zeptat, proè mnì máte øíct, až bude jedenáct. Vod jedenácti hodin patøím do dobytèího vagónu, pane kaprál,“ dùraznì øekl Švejk a pokraèoval slavnostním hlasem: „Byl jsem odsouzen na tøi dny u regimentsraportu. V jedenáct hodin jsem nastoupil svùj trest a dneska v jedenáct hodin musím bejt propuštìnej. Vod jedenácti hodin nemám tady co dìlat. Žádnej voják nesmí bejt dýl zavøenej, než mu patøí, ponìvadž na vojnì se musí zachovávat disciplína a poøádek, pane kaprál.“ Zoufalý desátník po této ránì se dlouho nemohl vzpamatovat, až koneènì namítl, že nedostal žádných papírù. „Milý pane kaprále,“ ozval se jednoroèní dobrovolník, „papíry nejdou samy k veliteli eskorty. Když hora nejde k Mahomedovi, musí jít velitel eskorty sám pro papíry. Vy jste se nyní ocitl pøed novou situací. Rozhodnì nesmíte zadržovat nikoho, který má vyjít na svobodu. Na druhé stranì nesmí nikdo opustit podle platných pøedpisù arestantský vagón. Opravdu nevím, jak se dostanete z této prožluklé situace. tím dál je to horší. Teï je pùl jedenácté.“ Jednoroèní dobrovolník zastrèil kapesní hodinky: „Jsem velice zvìdav, pane kaprále, co budete dìlat za pùl hodiny.“ 109

„Za pùl hodiny patøím do dobytèího vagónu,“ opakoval snivì Švejk, naèež desátník úplnì popletený a znièený obrátil se k nìmu: „Jestli vám to nebude nevhod, já myslím, že je to zde mnohem pohodlnìjší než v dobytèáku. Já myslím...“ Byl pøerušen výkøikem ze spaní vrchního polního kuráta: „Více omáèky!“ „Spi, spi,“ øekl dobrácky Švejk, podkládaje mu pod hlavu cíp pláštì, který padal z lavice, „a se ti zdá zas pìknì dál o žrádle.“ A jednoroèní dobrovolník poèal zpívat: Spi, dìátko, spi, zavøi oèka svý, pánbùh bude s tebou spáti, andìlíèek kolíbati, spi dìátko, spi. Zoufalý desátník nereagoval již na nic. Díval se tupì do kraje a dal plný prùbìh naprosté dezorganizaci v arestantském kupé. U pažení hráli vojáci z eskorty maso a na zadní tváøe dopadaly svižné a poctivé rány. Když se tím smìrem ohlédl, dívala se právì na nìho vyzývavì zadnice jednoho pìšáka. Desátník si vzdychl a odvrátil se opìt k oknu. Jednoroèní dobrovolník chvíli o nìèem pøemýšlel a pak se obrátil na zdrceného desátníka: „Jestlipak znáte èasopis Svìt zvíøat?“ „Ten èasopis,“ odpovìdìl desátník se zøejmým výrazem radosti, že hovor pøevádí se na jiné pole, „odbíral hospodský u nás ve vsi, ponìvadž mìl dìsnì rád Bánské kozy a všechny mu chcíply. Proto žádal v tom èasopise o radu.“ „Milý kamaráde,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „mùj rozhovor, který bude nyní následovat, dokáže vám neobyèejnì jasnì, že chyb není nikdo ušetøen! Jsem pøesvìdèen, pánové, že vy tam vzadu pøestanete hrát maso, nebo to, co vám nyní povím, bude velice zajímavé už tím, že mnohým odborným výrazùm neporozumíte. Budu vám vypravovat povídku o Svìtì zvíøat, abychom zapomnìli na naše dnešní váleèné trampoty:

110

Jak jsem se vlastnì stal kdysi redaktorem Svìta zvíøat, onoho velice zajímavého èasopisu, bylo pro mne nìjaký èas hádankou dosti složitou do té doby, kdy jsem sám pøišel k tomu názoru, že jsem to mohl provést jen ve stavu naprosto nepøíèetném, ve kterém jsem byl sveden pøátelskou láskou ku starému kamarádovi Hájkovi, který redigoval do té doby poctivì èasopis, ale zamiloval se pøitom do dcerušky majitele èasopisu pana Fuchse, který ho vyhnal na hodinu pod tou podmínkou, že mu zaopatøí redaktora poøádného. Jak vidíte, byly tenkrát podivuhodné námezdní pomìry. Majitel listu, když jsem mu byl pøedstaven svým kamarádem Hájkem, pøijal mne velice vlídnì a otázal se mne, zdali mám vùbec nìjaké ponìtí o zvíøatech, a byl velice spokojen mou odpovìdí, že jsem si vždy velice zvíøat vážil a vidìl v nich pøechod ke èlovìku a že zejména ze stanoviska ochrany zvíøat respektoval jsem vždy jejich tužby a pøání. Každé zvíøe si nic jiného nepøeje, než aby bylo pøed tím, než je snìdeno, usmrceno pokud možno bezbolestnì. Kapr od samého svého narození chová utkvìlou pøedstavu, že není hezké od kuchaøky, když mu párá bøicho zaživa, a zvyk stínání kohouta že je nábìhem spolku pro ochranu zvíøat nepodøezávat drùbež rukou neumìlou. Zkroucené postavy smažených møínkù svìdèí o tom, že umírajíce protestují proti tomu, aby byli v Podole smaženi zaživa na margarínu. Hnát krocana... Vtom mne pøerušil a optal se, zdali znám drùbežnictví: psy, králíky, vèelaøství, rozmanitosti ze svìta zvíøat, vystøihovat z cizích žurnálù obrázky k reprodukci, pøekládat z cizozemských žurnálù odborné èlánky o zvíøatech, umím-li listovat v Brehmovi a mohlli bych s ním psát úvodníky ze života zvíøat se zabarvením katolických svátkù, zmìny roèních poèasí, dostih, honù, výchovy policejních psù, národních i církevních svátkù, zkrátka mít situaèní novináøský pøehled a využitkovat ho v krátkém obsažném úvodníèku. Prohlásil jsem, že jsem již velice mnoho pøemýšlel o správném 111

vedení takovéhoto èasopisu, jako je Svìt zvíøat, a že všechny ty rubriky a body dovedu plnì reprezentovat, ovládaje zmínìné námìty. Mou snahou však že bude vyšinout èasopis na nezvyklou výši. Reorganizovat obsahovì i vìcné. Zavésti nové rubriky, napøíklad ,Veselý koutek zvíøat’, ,Zvíøata o zvíøatech’, všímaje si pøitom bedlivé politické situace. Poskytnout ètenáøùm pøekvapení za pøekvapením, aby se od zvíøete ku zvíøeti nemohli vzpamatovat. Rubrika ,Ze dne zvíøat’ že se musí støídat s ,Novým programem øešení otázky domácího skotu’ a ,Hnutím mezi dobytkem’. Opìt mne pøerušil a øekl, že mu to úplnì staèí, a jestli jen polovièku toho podaøí se mnì splnit, že mnì daruje párek trpaslièích wyandotek z poslední berlínské výstavy drùbeže, které obdržely první cenu a majitel zlatou medaili za výborné spáøení. Mohu øíci, že jsem se vynasnažil a svùj vládní program v èasopise dodržoval, pokud mé schopnosti staèily, ba dokonce pøišel jsem k objevu, že mé èlánky pøevyšují mé schopnosti. Chtìje obecenstvu poskytnouti nìco úplnì nového, vymýšlel jsem si zvíøata. Vycházel jsem z toho principu, že napøíklad slon, tygr, lev, opice, krtek, kùò, èunì atd. jsou dávno již každému ètenáøi Svìta zvíøat úplnì známými tvory. Že tøeba ètenáøe rozrušit nìèím novým. Novými objevy, a proto jsem to zkusil s velrybou sírobøichou. Tento nový druh mé velryby byl velikostí tresky a opatøen mìchýøem naplnìným mravenèí kyselinou a zvláštní kloakou, kterou má velryba sírobøichá s výbuchy vypouštìla na malé rybky, které chtìla pozøít, omamnou jedovatou kyselinu, které pozdìji dal anglický uèenec... teï se již nepamatuji, jak jsem ho nazval, pojmenování kyseliny velrybí. Velrybí tuk byl již všem známý, ale nová kyselina vzbudila pozornost nìkolika ètenáøù, kteøí se ptali na firmu vyrábìjící tuto kyselinu. Mohu vás ubezpeèit, že jsou vùbec ètenáøi Svìta zvíøat velice zvìdaví. 112

Krátce za sebou objevil jsem po velrybì sírobøiché celou øadu jiných zvíøat. Jmenuji mezi nimi blahníka prohnaného, savce z rodu klokanù, vola jedlého, pratypa to krávy, nálevníka sépiového, kterého jsem oznaèil za druh potkana. Pøibývala mnì nová zvíøata každým dnem. Sám byl jsem velice pøekvapen mými úspìchy v tìchto oborech. Nikdy jsem si nepomyslil, že je tøeba zvíøenu tak silnì doplnit a že Brehm tolik zvíøat mohl vynechat ve svém spise Život zvíøat. Vìdìl Brehm a všichni ti, kteøí šli po nìm, o mém netopýrovi z ostrova Islandu, ,netopýru vzdáleném’, o mé koèce domácí z vrcholku hory Kilimandžáro pod názvem ,paèucha jelení dráždivá’? Mìli do té doby pøírodozpytci zdání o nìjaké bleše inženýra Khúna, kterou jsem našel v jantaru a která byla úplnì slepá, ponìvadž žila na podzemním prachhistorickém krtkovi, který také byl slepý, ponìvadž jeho prababièka se spáøila, jak jsem psal, s podzemním slepým macarátem jeskynním z Postojenské jeskynì, která v té dobì zasahovala až na nynìjší Baltický oceán? Z této nepatrné události vyvinula se veliká polemika mezi Èasem a Èechem, ponìvadž Èech v rozmanitostech ve svém fejetonu, cituje èlánek o bleše mnou objevené, prohlásil: ,Co Bùh èiní, dobøe èiní: Èas pøirozenì èistì realisticky rozbil celou mou blechu i s velebným Èechem, a od té doby zdálo se, že mne opouští šastná hvìzda vynálezcova a objevitele nových stvoøení. Abonenti Svìta zvíøat zaèali se znepokojovat. Pùvod k tomu daly mé rùzné drobné zprávy o vèelaøství, drùbežnictví, kde jsem rozvinul své nové teorie, které zpùsobily pravé zdìšení, ponìvadž po mých jednoduchých radách ranila známého vèelaøe pana Pazourka mrtvice a vyhynulo vèelaøení na Šumavì i v Podkrkonoší. Na drùbež pøišel mor a zkrátka chcípalo to všechno. Abonenti psali výhružné dopisy a odmítali èasopis. Vrhl jsem se na ptáky žijící na svobodì a ještì dnes se pamatuji na svou aféru s redaktorem Selského obzoru, klerikálním poslancem øeditelem Jos. M. Kadlèákem! 113

Vystøihl jsem z anglického èasopisu Country Life obrázek nìjakého ptáèka, který sedìl na oøechu. Dal jsem mu název oøešník, stejnì jako bych se nijak logicky nerozpakoval napsat, že pták sedící na jalovci je jalovník, pøípadnì jalovice. I co se nestalo. Na obyèejném korespondenèním lístku napadl mne pan Kadlèák, že prý je to sojka a žádný oøešník, a že prý je to pøeklad Eichelhäher. Poslal jsem dopis, ve kterém jsem celou svou teorii vyložil o oøešníku, propletaje dopis èetnými nadávkami a vymyšlenými citáty z Brehma. Poslanec Kadlèák odpovìdìl v Selském obzoru úvodním èlánkem. Mùj šéf, pan Fuchs, sedìl jako vždy v kavárnì a èetl krajinské noviny, ponìvadž poslední dobou náramnì èasto hledal zmínky o mých poutavých èláncích ve Svìtì zvíøat, a když jsem pøišel, ukázal na ležící na stole Selský obzor a øekl tiše, dívaje se na mne svýma smutnýma oèima, který výraz mìly jeho oèi stále poslední dobou. Èetl jsem hlasitì pøed celou kavárenskou publikou: ,Ctìná redakce! Upozornil jsem, že vᚠèasopis zavádí názvosloví nezvyklé a neodùvodnìné, že pøíliš málo dbá èistoty jazyka èeského, vymýšlí si rùzná zvíøata. Uvedl jsem doklad, že místo všeobecnì užívaného starodávného názvu sojka zavádí vᚠredaktor žaludník, což má podklad v pøekladì nìmeckého názvu Eichelhäher - sojka.’ ,Sojka,’ opakoval po mnì zoufale majitel èasopisu. Èetl jsem klidnì dál: ,Nato jsem od vašeho redaktora Svìta zvíøat obdržel dopis nesmírnì hrubého, osobního a neomaleného rázu, kde jsem byl nazván trestuhodnì ignorantským hovadem, což zasluhuje pokárání dùrazného. Tak se neodpovídá na vìcné vìdecké výtky mezi slušnými lidmi. Rád bych vìdìl, kdo je z nás obou vìtší hovado. Snad, pravda, nemìl jsem èiniti výtky dopisnicí a dopsati listem, ale pro nával práce nevšiml jsem si té 114

malichernosti, ale nyní po sprostém výpadu vašeho redaktora Svìt zvíøat vedu na veøejný pranýø. Vᚠpan redaktor se náramnì mýlí, domnívaje se, že jsem nedouèené hovado, které nemá ani ponìtí, jak se ten který pták jmenuje. Zabývám se ornitologií po léta, a nikoliv z knih, nýbrž studiemi v pøírodì, maje v klecích víc ptákù, než vidìl vᚠredaktor ve svém životì, zejména èlovìk uzavøený v pražských koøalnách a hospodách. Než to jsou vìci vedlejší, aè by zajisté nebylo na škodu, kdyby se vᚠredaktor Svìta zvíøat døíve pøesvìdèil, komu vytýká hovadinu, nežli nájezd vyjde z pera, tøeba je urèen na Moravu do Frýdlandu u Místku, kde byl do tohoto èlánku též odbírán vᚠèasopis. Nejde ostatnì o osobní polemiku bláznivého chlapa, nýbrž o vìc, a proto opakuji znova, že vymýšlet si z pøekladù názvy jest nepøípustné, když máme všeobecné známý domácí název sojka.’ ,Ano, sojka,’ ještì zoufalejším hlasem pronesl mùj šéf. Ètu spokojenì dál nedaje se pøerušovat. ,Je to darebáctví, když se to dìje od neodborníkù a surovcù. Kdo kdy øíkal sojce oøešník? V díle Naši ptáci na str. 148 jest latinský název: Garrulus glandarius B. A., je ten mùj pták - sojka. Redaktor vašeho listu zajisté uzná, že znám lépe svého ptáka, než ho mùže znát neodborník. Oøešník se nazývá podle dr. Bayera Mucifraga carycatectes B, a to B neznamená, jak mnì psal vᚠredaktor, že je to zaèáteèní písmeno slova blb. Èeští ptakopisci znají vùbec jenom sojku obecnou, nikoliv vašeho žaludníka, kterého vynašel právì ten pán, na kterého patøí zaèáteèní písmeno B podle jeho teorie. To jest neurvalý osobní nájezd, který na vìci nic nezmìní. Sojka zùstane sojkou, i kdyby se redaktor Svìta zvíøat z toho podì..1, a zùstane to jen dokladem, jak lehkomyslnì a nevìcnì se leckdys píše, byt by se i on dovolával Brehma nápadnì neurvale. Ten sprosák píše, že sojka patøí podle Brehma do èeledi 115

krokodýlovitých, str. 452, kde se mluví o uhýku èili strakoši obecném (Lanius minor L.). Pak se tento ignorant, smím-li to jeho jméno zdrobnit, dovolává opìt Brehma, že sojka patøí do èeledi patnácté, a Brehm havranovité poèítá do èeledi sedmnácté, k nimž druží se havrani, rod kavek, a jest tak sprostý, že i mne nazval kavkou (Colaeus) a rodem strak, vran modrých, podèeledí blbounù nejapných, aèkoliv na téže stránce jedná se o sojkách hájních a strakách pestrých...’ ,Sojky hájní,’ vzdychl mùj vydavatel èasopisu, chytaje se za hlavu, ,dejte to sem, a to doètu: Lekl jsem se, že mu ochraptìl hlas, kterým èetl: ,Kolohøíbek neboli kos turecký zùstane stejnì v èeském pøekladì kolohøíbkem, jako zùstane kvíèala kvíèalou.’ ,Kvíèale se má øíkat jaloveèník nebo jalovice, pane šéf,’ podotkl jsem, ,ponìvadž se živí jalovcem.’ Pan Fuchs uhodil novinami o stùl a vlezl pod kuleèník, chroptì ze sebe poslední slova, která pøeèetl: ,Turdus, kolohøíbek. - Žádná sojka,’ øval pod kuleèníkem, ,oøešník, koušu, pánové!’ Byl koneènì vytažen a na tøetí den skonal v rodinném kruhu na mozkovou chøipku. Poslední slovo jeho bylo, v jeho poslední jasné chvilce: ,Nejedná se mnì o osobní zájem, ale o dobro celku. Z toho stanoviska raète pøijati mùj posudek, tak vìcnì, jak...’ - a škytl.“ Jednoroèní dobrovolník se zamlèel a øekl jízlivì k desátníkovi: „Tím jsem jen chtìl øíct, že každý èlovìk se octne nìkdy v choulostivé situaci a chybuje!“ Celkem vzato, desátník z toho pochopil jedinì tolik, že je chybujícím; proto odvrátil se opìt k oknu a zasmušile se díval, jak ubíhá cesta. O nìco vìtší zájem zpùsobilo vypravování na Švejka. Mužové z eskorty dívali se pitomì na sebe. Švejk zaèal: „Na svìtì nezùstane nic utajeno. Všechno vyjde 116

najevo, jak jste slyšeli, že i taková blbá sojka není žádnej voøešník. Je to vopravdu velice zajímavý, že se nìkdo dá na takovou vìc chytit. Vymejšlet si zvíøata je pravda vìc tìžká, ale ukazovat taková vymejšlená zvíøata je vopravdu ještì t잚í. Jednou pøed lety byl v Praze nìjakej Mestek a ten vobjevil moøskou pannu a ukazoval ji na Havlíèkovì tøídì na Vinohradech za plentou. Ve plentì byl otvor a každej moh vidìt v takovej polotmì prachvobyèejný kanape a na nìm se válela jedna ženská ze Žižkova. Nohy mìla zabalený do zelenýho gázu, co mìlo pøedstavovat vohon, vlasy mìla natøený nazeleno a na rukách rukavice a na nich pøidìlaný ploutve z papenteklu, taky zelený, na høbetì mìla provázkem upevnìný nìjaký kormidlo. Mládež do šestnácti let tam nemìla pøístupu a všichni, kterým bylo pøes šestnáct let a zaplatili si vstupný, moc si libovali, že ta moøská panna má velikou zadnici, na který byl nápis ,Na shledanou!’ Co se týká òader, to nebylo nic. Házely se jí až na pupek jako utahanej flundøe. V sedum hodin veèer pak Mestek zavøel panorámu a øek: ,Moøská panno, mùžete jít domù,’ vona se pøevlíkla a v deset veèer už ji bylo vidìt chodit po Táborskej ulici a zcela nenápadnì každýmu pánovi, kterýho potkala, øíkat: ,Hezoune, šel si to zafilipínkovat.’ Ponìvadž nemìla knížku, tak ji pøi šáøe s druhejma podobnejma myšema pan Drašner zavøel, a Mestek mìl po kšeftì.“ Vrchní polní kurát vtom spadl z lavice a spal na zemi dál. Desátník se na to hloupì díval a pak za všeobecného ticha zvedal ho beze všeho pøispìní druhých na lavici sám. Bylo vidìt, že ztratil všechnu autoritu, a když øekl slabým beznadìjným hlasem: „Mohli byste mnì také pomoct,“ tu všichni z eskorty dívali se strnule a nehla se ani živá noha. „Mìl jste ho nechat chrnìt, kde byl,“ pravil Švejk, „já jsem to se svým polním kurátem jinak nedìlal. Jednou jsem ho nechal spát na záchodì, jednou se mnì vyspal nahoøe na almaøe, v neckách v cizím domì a bùhví kde se všude vychrnìl.“ Na desátníka pøišel náhle nával odhodlanosti. Chtìl ukázat, že 117

je zde pánem, a proto øekl hrubì: „Držte hubu a nekecejte! Každej pucflek se toho zbyteènì nažvaní. Jste jako štìnice.“ „Ano, zajisté, a vy jste bùh, pane kaprál,“ odpovìdìl Švejk s rovnováhou filosofa, který chce na celém svìtì uskuteènit zemský mír a pouští se pøitom do hrozné polemiky, „vy jste matka sedmibolestná.“ „Panebože,“ zvolal jednoroèní dobrovolník, spínaje ruce, „naplò naše srdce láskou ke všem šaržím, abychom se na nì nedívali s odporem. Požehnej našemu sjezdu v této arestantské díøe na kolejích.“ Desátník zrudl a vyskoèil: „Já si zakazuji všechny poznámky, voní jednoroèáku.“ „Vy za nic nemùžete,“ chlácholivým tónem mluvil dál jednoroèní dobrovolník, „pøi mnohých rodech a druzích odepøela pøíroda živoèichùm všechnu inteligenci, slyšel jste nìkdy vypravovat o lidské hlouposti? Nebylo by rozhodnì lepší, kdybyste se byl zrodil jako jiný druh savce a nenosil to blbé jméno èlovìk a kaprál? Je veliká mýlka, že si o sobì myslíte, že jste nejdokonalejším a nejvyvinutìjším tvorem. Když vám odpáøou hvìzdièky, tak jste nula, která se odstøeluje beze všeho zájmu po všech zákopech na všech frontách. Když vám ještì jednu frèku pøidají a udìlají z vás živoèicha, kterému se øíká supák, pak ještì to nebude s vámi v poøádku. Vᚠduševní obzor se vám ještì víc zouží, a když složíte nìkde na bojišti své kulturnì zakrnìlé kosti, po vás v celé Evropì nikdo nezapláèe.“ „Já vás dám zavøít,“ vykøikl zoufale desátník. Jednoroèní dobrovolník se usmál: „Vy patrnì byste mì chtìl dát zavøít proto, že jsem vám nadával. To byste lhal, ponìvadž vᚠduševní majetek nemùže vùbec vystihnout nìjakých urážek, a kromì toho vsadil bych se s vámi, o co byste chtìl, že si nepamatujete vùbec nièeho z celé naší rozmluvy. Kdybych vám øekl, že jste embryo, tak to zapomenete døív, ne snad než pøijedeme na nejbližší stanici, ale døív, než se kolem nás mihne nejbližší telegrafní tyè. Jste odumøelý 118

mozkový závin. Nedovedu si vùbec pøedstavit, že byste mohl nìkde souvisle vyložit všechno, co jste mé slyšel mluvit. Kromì toho mùžete se kohokoliv zde optat, zdali v mých slovech byla jen sebenepatrnìjší narážka na vᚠduševní obzor a zdali jsem vás v nìèem urazil.“ „Zajisté,“ potvrdil Švejk, „vám zde nikdo neøek ani slùvka, který byste si mohl nìjak køivì vykládat. Vono to vždycky špatnì vypadá, když se nìkdo cítí uraženej. Jednou jsem sedìl v noèní kavárnì v Tunelu a bavili jsme se vo orangutanech. Sedìl tam s námi jeden mariòák a ten vyprávìl, že orangutana èasto nerozeznají od nìjakýho vousatýho vobèana, že takovej orangutan má bradu porostlou chlupy jako...,jako,’ povídá, ,øeknìme tøebas tamhleten pán u vedlejšího stolu.’ Vohlédli jsme se všichni, a ten pán s tou bradou šel k mariòákovi a dal mu facku a mariòák mu rozbil hlavu flaškou od piva a ten bradatej pán se svalil a zùstal ležet bez sebe a s mariòákem jsme se rozlouèili, ponìvadž hned vodešel, když vidìl, že ho pøizabil. Potom jsme vzkøísili toho pána, a to jsme rozhodnì nemìli dìlat, ponìvadž hned po svým vzkøíšení na nás všechny, kteøí jsme pøece s tím nemìli prachnic co dìlat, zavolal patrolu, která nás vodvedla na komisaøství. Tam von poøád ved svou, že jsme ho považovali za orangutana, že jsme vo nièem jiným nemluvili než vo nìm. A on poøád svou. My, že ne, že není žádnej orangutan. A von, že je, že to slyšel. Prosil jsem pana komisaøe, aby mu to vysvìtlil. A ten mu to zcela dobrácky vysvìtloval, ale ani pak si nedal øíct a øekl panu komisaøovi, že tomu on nerozumí, že je s námi spolèenej. Tak ho pan komisaø dal zavøít, aby vystøízlivìl, a my jsme se zas chtìli vrátit do Tunelu, ale už jsme nemohli, ponìvadž nás taky posadili za katr. Tak vidíte, pane kaprál, co mùže bejt z malièkýho a nepatrnýho nedorozumìní, které nestojí ani za øeè. V Okrouhlicích byl zas jeden obèan a ten se urazil, když mu øekli v Nìmeckém Brodì, že je krajta tygrovitá. Vono je víc takovejch slov, který nejsou naprosto trestný. Napøíklad jestli bychom vám øekli, že jste ondatra. Mohl byste se za to na 119

nás zlobit?“ Desátník zaøièel. Nebylo možné øíci, že zaøval. Hnìv, vztek, zoufalství, vše se slilo v øadu silných zvukù a toto koncertní èíslo doplòovalo pískání, které nosem provádìl chrápající vrchní polní kurát. Po tom zaøièení nastoupila úplná deprese. Desátník posadil se na lavici a jeho vodové, bezvýrazné oèi utkvìly v dálce na lesy a hory. „Pane desátníku,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „vy mnì pøipomínáte nyní, jak sledujete šumné hory a vonné lesy, postavu Dante. Tyž ušlechtilý oblièej básníka, muže srdce a ducha jemného, pøístupného šlechetnému hnutí. Zùstaòte, prosím vás, tak sedìt, tak pìknì vám to sluší. S jakým oduševnìním, beze vší strojenosti a škrobenosti vypulujete oèi na krajinu. Jistìže si myslíte, jak to bude krásné, až na jaøe místo tìch pustých míst nyní rozloží se tu koberec luèních pestrých kvìtin...“ „...kerej koberec vobjímá potùèek,“ poznamenal Švejk, „a von pan desátník sliní tužku, sedí na nìjakým paøezu a píše básnièku do Malýho ètenáøe.“ Desátník stal se úplnì apatickým, zatímco jednoroèní dobrovolník tvrdil, že rozhodnì vidìl hlavu desátníka vymodelovanou na jedné výstavì sochaøù: „Dovolte, pane desátníku, nestál jste snad modelem sochaøi Štursovi?“ Desátník podíval se na jednoroèního dobrovolníka a øekl smutnì: „Nestál.“ Jednoroèní dobrovolník umlkl a natáhl se na lavici. Mužové z eskorty hráli karty se Švejkem, desátník ze zoufalství kibicoval a dovolil si dokonce poznamenat, že Švejk vynesl zelené eso a to že je chyba. Nemìl si trumfovat a mìl by sedmu na poslední hod. „Bejvaly v hospodách,“ øekl Švejk, „takový pìkný nápisy proti kibicùm. Pamatuji se na jeden: Kibic, drž tlamajznu, než tì pøes ní 120

šmajznu.“ Vojenský vlak vjíždìl do stanice, kde inspekce prohlížela vagóny. Vlak se zastavil. „To se ví,“ øekl neúprosný jednoroèní dobrovolník, dívaje se významnì na desátníka, „inspekce je již tady...“ Do vagónu vstoupila inspekce. Velitelem vojenského vlaku byl štábem naznaèen rezervní dùstojník doktor Mráz. Na takové hloupé služby vždy házeli rezervní dùstojníky. Doktor Mráz byl z toho jelen. Nemohl se dopoèítat poøád jednoho vagónu, aèkoliv byl v civilu profesorem matematiky na reálném gymnasiu. Kromì toho na poslední stanici hlášený stav mužstva z jednotlivých vagónù kolísal s èíslem udaným po skonèeném nástupu do vagónù na budìjovickém nádraží. Zdálo se mu, když se díval do papírù, že kde se vzalo tu se vzalo o dvì polní kuchynì víc. Neobyèejnì nepøíjemné šimrání v zádech pùsobilo mu konstatování, že se mu rozmnožili konì neznámým zpùsobem. V seznamu dùstojníkù nemohl se dopátrat dvou kadetù, kteøí mu scházeli. V kanceláøi pluku v pøedním vagónì hledali neustále jeden psací stroj. Z toho chaosu rozbolela ho hlava, snìdl již tøi aspirinové prášky a nyní revidoval vlak s bolestným výrazem v oblièeji. Když vstoupil do arestantského kupé se svým prùvodcem, nahlédl do papírù, a pøijav raport znièeného desátníka, že veze dva arestanty a má tolik a tolik mužstva, porovnal ještì jednou ve spisech pravost udání a rozhlédl se kolem. „Kohopak to vezete s sebou?“ otázal se pøísnì, ukazuje na vrchního polního kuráta, který spal na bøiše a jehož zadní tváøe vyzývavé se dívaly na inspekci. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ zakoktal desátník, „že my tentononc...“ „Jaképak tentononc,“ zabruèel doktor Mráz, „vyjádøete se pøímo.“ 121

„Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ ozval se místo desátníka Švejk, „tento pán, který spí na bøiše, je nìjakej vopilej pan obrfeldkurát. Von se k nám pøidal a vlez nám sem do vagónu, a ponìvadž je to nᚠpøedstavenej, tak jsme ho nemohli vyhodit, aby to nebylo porušení superordinace. Von si patrnì spletl štábní vagón s arestantským.“ Doktor Mráz si vzdychl a podíval se do svých papírù. O nìjakém vrchním polním kurátovi, který má jeti s vlakem do Brucku, nebylo v seznamu zmínky. Cukl nervóznì okem. Na poslední stanici mu najednou pøibývali konì, a nyní se mu dokonce rodí zèistajasna vrchní polní kuráti v kupé pro arestanty. Nevzmohl se na nic jiného, než že vyzval desátníka, aby spícího na bøiše obrátil, ponìvadž z této polohy nebylo možno urèit jeho identitu. Desátník obrátil po delší námaze vrchního polního kuráta naznak, pøièemž se ten probudil, a vida dùstojníka pøed sebou, øekl: „Eh, servus, Fredy, was gibs Neues? Abendessen schon fertig?“, zamhouøil opìt oèi a obrátil se k stìnì. Doktor Mráz poznal ihned, že je to týž žrout od vèerejška z dùstojnického kasina, povìstný vyžíraè všech dùstojnických mináží, a tiše si vzdychl. „Za to,“ øekl k desátníkovi, „pùjdete k raportu.“ Odcházel, když ho vtom Švejk zadržel: „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že sem nepatøím. Mám být zavøenej jen do jedenáctý, ponìvadž právì dnes vyšla moje lhùta. Byl jsem zavøenej na tøi dny a teï už mám sedìt s vostatníma v dobytèím voze. Ponìvadž už je dávno jedenáct pryè, prosím vás, pane lajtnant, abych byl buï vysazenej na tra, nebo pøevedenej do dobytèího vagónu, kam patøím, nebo k panu obrlajtnantovi Lukášovi.“ „Jak se jmenujete?“ otázal se doktor Mráz, dívaje se opìt do svých papírù. „Švejk Josef, poslušnì hlásím, pane lajtnant.“ 122

„Ehm, vy jste tedy ten známý Švejk,“ øekl doktor Mráz, „vy jste mìl opravdu vyjít o jedenácté. Ale pan nadporuèík Lukᚠmne žádal, abych vás nepouštìl až v Brucku, je prý to bezpeènìjší, alespoò na cestì nic nevyvedete.“ Po odchodu inspekce nemohl desátník udržet se jízlivé poznámky: „Tak vidíte, Švejku, že vám to hovno pomohlo, obracet se k vyšší instanci. Kdybych byl chtìl, mohl jsem vám obìma zatopit.“ „Pane desátníku,“ ozval se jednoroèní dobrovolník, „házet hovny je víceménì vìrohodná argumentace, ale inteligentní èlovìk nemá užívat takových slov, je-li rozèilen nebo chce-li dìlat výpady na nìkoho. Potom to vaše smìšné vyhrožování, že jste nám mohl obìma zatopit. Proè jste to u všech èertù neudìlal, když jste mìl k tomu pøíležitost? Jeví se v tom jistì vaše veliká duševní vyspìlost a neobyèejná delikátnost.“ „Už toho mám dost,“ vyskoèil desátník, „já mohu vás oba pøivést do kriminálu.“ „A kvùli èemu, holoubku?“ otázal se nevinnì jednoroèní dobrovolník. „To je moje vìc,“ dodával sobì odvahy desátník. „Vaše vìc,“ øekl jednoroèní dobrovolník s úsmìvem, „vaše i naše. Jako v kartách: moje teta vaše teta. Spíš bych øekl, že na vás pùsobila zmínka o tom, že pùjdete k raportu, a proto zaèínáte na nás hulákat, ovšem že neslužební cestou.“ „Vy jste sprosáci,“ ozval se desátník, nabíraje poslední odvahu tváøit se strašnì. „Já vám nìco povím, pane kaprál,“ poznamenal Švejk, „já už jsem starej voják, sloužil jsem pøed válkou, a vono se to vždycky s tìma nadávkama nevyplácí. Když jsem tenkrát sloužil pøed léty, pamatuju se, že u nás byl u kumpanie nìjakej supák Schreiter. Von sloužil za supu, moh jít už jako kaprál dávno domù, ale byl, jak se øíká, uhozenej. Tak ten èlovìk na nás vojácích sedìl, lepil se nám jako hovno na košili, to mu nebylo recht, to zas bylo proti všem 123

foršriftùm, sekýroval nás, jak jen moh, a øíkal nám: ,Vy nejste vojáci, ale vechtøi: Mì to jednoho dne dožralo a šel jsem ke kumpanieraportu. ,Co chceš?’ povídá hejtman. ,Mám, poslušnì hlásím, pane hejtmane, stížnost na našeho pana feldvébla Schreitra, my jsme pøece císaøští vojáci, a ne žádní vechtøi. My sloužíme císaøi pánu, ale nejsme žádní hlídaèi ovoce.’ ,Koukej, hmyze,’ vodpovìdìl mnì hejtman, ,a už tì nevidím.’ A já na to, že prosím poslušnì pøeložit mì k batalionsraportu. U batalionsraportu, když jsem to vysvìtlil obrstlajtnantovi, že nejsme žádní vechtøi, ale císaøští vojáci, dal mne zavøít na dva dny, ale já jsem žádal, aby mne pøeložili k regimentsraportu. U regimentsraportu pan obršt po mým vysvìtlování na mì zaøval, že jsem pitomec, abych táh ke všem èertùm. Já zas na to: ,Poslušnì hlásím, pane obršt, abych byl pøedveden k brigaderaportu.’ Toho se lek a hned dal do kanceláøe zavolat našeho supáka Schreitra a ten mì musel vodprosit pøede všema oficírama za to slovo vechtr. Potom mne dohonil na dvoøe a voznámil mnì, že vole dneška mnì nadávat nebude, ale že mì pøivede na garnizón. Já jsem si vod tý doby dával na sebe nejvìtší pozor, ale neuhlídal jsem se. Stál jsem post u magacínu a na stìnu každej post vždycky nìco napsal. Bud tam vykreslil ženský pøirození, nebo tam napsal nìjakej veršíèek. Já jsem si na nic nemohl vzpomenout, a tak jsem se z dlouhý chvíle podepsal na stìnu pod název ,Supák Schreiter je hnát’. A ten pacholek supák hned to udal, ponìvadž za mnou slídil jak èervenej pes. Nešastnou náhodou ještì nad tím nápisem byl jinej: ,My na vojnu nepùjdeme, my se na ni vysereme,’ a to bylo v roce 1912, když jsme mìli jít do Srbska kvùli tomu konzulovi Procházkoví. Tak mì hned poslali do Terezína k landgerichtu. Asi patnáctkrát tu zeï od magacínu s tìma nápisama i s mým podpisem páni od vojenskýho soudu fotografovali, desetkrát mnì dali napsat, aby zkoumali mùj rukopis, ,My na vojnu nepùjdeme, my se na ni vysereme’, patnáctkrát musel jsem psát pøed nimi ,Supák Schreiter je hnát’, a nakonec pøijel jeden znalec písma a dal mnì napsat: Bylo 29. èervence 1897, 124

kdy Králový Dvùr nad Labem poznal hrùzy prudkého a rozvodnìného Labe. ,To ještì nestaèí,’ povídal auditor, ,nám se jedná o to vysrání. Nadiktujte mu nìco, kde je hodnì s a r.’ Tak mnì diktoval: Srb, srub, svrab, srabaøina, cherubín, rubín, holota. Von už byl z toho ten soudní znalec písma tumpachovej a poøád se vohlížel dozadu, kde stál voják s bajonetem, a nakonec øekl, že to musí do Vídnì, abych napsal tøikrát za sebou: Také zaèíná už slunko pálit, horko je znamenité. Vodpravili celej materiál do Vídnì a nakonec vyšlo to tak, že pokud se týká tìch nápisù, že to není moje ruka, podpis že je mùj, na kterej jsem se pøiznal, a že za to jsem vodsouzenej na šest nedìl, ponìvadž jsem se podepsal, když jsem stál na vartì, a nemoh jsem prej hlídat po tu dobu, co jsem se podpisoval na zdi.“ „To je vidìt,“ øekl desátník s uspokojením, „že pøece jen nezùstalo to bez trestu, že jste poøádnej kriminálník. Já bejt na místì toho landgerichtu, napaøil bych vám ne šest nedìl, ale šest let.“ „Nebuïte tak strašným,“ ujal se slova jednoroèní dobrovolník, „a pomýšlejte radìji na svùj konec. Právì nedávno vám øekla inspekce, že pùjdete k raportu. Na takovou vìc mìl byste se pøipravovat velice vážnì a rozjímat o posledních vìcech desátníka. Co jste vlastnì proti vesmíru, když povážíte, že nejbližší nám stálice je od tohoto vojenského vlaku vzdálena 275 000krát, než je Slunce, aby její paralaxa tvoøila jednu obloukovou vteøinu. Kdyby vy jste se nacházel ve vesmíru jako stálice, byl byste rozhodnì pøíliš nepatrným, aby vás mohly postøehnout nejlepší hvìzdáøské pøístroje. Pro vaši nepatrnost ve vesmíru není pojmu. Za pùl roku udìlal byste na obloze takový malièký oblouèek, za rok malièkou elipsu, pro vyjádøení kteréž èíslicemi není vùbec pojmu, jak je nepatrná. Vaše paralaxa byla by nemìøitelnou.“ „V takovým pøípadì,“ poznamenal Švejk, „moh by být pan kaprál hrdej na to, že ho žádnej nemùže zmìøit, a a to s ním u raportu dopadne jak chce, musí bejt klidnej a nesmí se rozèilovat, 125

ponìvadž každý rozèílení škodí na zdraví, a teï ve vojnì si musí každej zdraví šetøit, ponìvadž ty váleèný outrapy vyžadujou vod každýho jednotlivce, aby nebyl žádnej chcípák. - Jestli vás, pane kaprál, zavøou,“ pokraèoval Švejk ,s milým úsmìvem, „jestli se vám stane nìjaký to pøíkoøí, tak nesmíte ztrácet ducha, a jestli voní si budou myslet svoje, vy si taky myslete svoje. Jako jsem znal jednoho uhlíøe, kerej byl se mnou zavøenej na zaèátku války na policejním øeditelství v Praze, nìjakej František Škvor, pro velezrádu, a pozdìji snad taky vodpravenej kvùli nìjakej pragmatickej sankci. Ten èlovìk, když se ho u vejslechu ptali, jestli má nìjaký námitky proti protokolu, øek: A si bylo, jak si bylo, pøece jaksi bylo, ještì nikdy nebylo, aby jaksi nebylo. Potom ho za to dali do temný komùrky a nedali mu nic jíst a pít po dva dny a zas ho vyvedli k vejslechu, a on stál na svým, že a si bylo, jak si bylo, pøece jaksi bylo, ještì nikdy nebylo, aby jaksi nebylo. Mùže bejt, že šel s tím i pod šibenici, když ho potom dali k vojenskýmu soudu.“ „Teï prej toho hodnì vìšejí a støílejí,“ øekl jeden z mužù eskorty, „nedávno nám èetli na execírplace befél, že v Motole vodstøelili záložníka Kudrnu, ponìvadž hejtman sekl šavlí jeho chlapeèka, kerej byl na ruce u jeho ženy, když se s ním v Benešovì chtìla louèit, a von se rozèílil. A politický lidi vùbec zavírají. Taky už vodstøelili jednoho redaktora na Moravì. A nᚠhejtman povídal, že to na vostatní ještì èeká.“ „Všechno má své meze,“ øekl jednoroèní dobrovolník dvojsmyslnì. „To máte pravdu,“ ozval se desátník, „na takový redaktory to patøí. Voni jen lid pobuøujou. Jako pøedloni, když jsem byl ještì jenom frajtrem, tak byl pode mnou jeden redaktor a ten mne jinak nenazýval než zkázou armády, ale když jsem ho uèil klenkiibungy, až se potil, tak vždycky øíkal: ,Prosím, abyste ve mnì ctil èlovìka.’ Já mu ale toho èlovìka ukázal, když bylo nýdr a hodnì louží na dvoøe v kasárnách. Zaved jsem ho pøed takovou louži a musel 126

chlap do ní padat, až voda støíkala jako na plovárnì. A vodpùldne už zas muselo se všechno na nìm blejskat, mundúr musel bejt èistej jako sklo, a von pucoval a hekal a dìlal poznámky, a druhej den zas byl jako svinì vyválená v blátì a já stál nad ním a øíkal jsem mu: ,Tak, pane redaktore, co je víc, zkáza armády, nebo ten vᚠèlovìk?’ To byl pravej inteligent.“ Desátník podíval se vítìzoslavnì na jednoroèního dobrovolníka a pokraèoval: „Von ztratil jednoroèní pásky právì pro svou inteligenci, ponìvadž psal do novin o tejrání vojákù. Ale jak ho netejrat, když takovej uèenej èlovìk neumí u kvéru rozebrat fršlus, ani když mu to už podesátý ukazujou, a když se øekne linksšaut, von kroutí jako naschvál svou palici napravo a kouká pøitom jako vrána a pøi kvérgrifech neví, zaè má døív chytit, jestli za øemen nebo za patrontašku, a èumí na vás jako tele na nový vrata, když mu ukazujete, jak má sjet ruka po øemenu dolù. Von ani nevìdìl, na kterým rameni se nosí kvér, a salutoval jako vopice, a pøi tìch vobratech, pomoz pánbùh, když se mašírovalo a uèil se chodit. Když se mìl votoèit, to mu bylo jedno, jakou haxnou to udìlal, cáp, cáp, cáp, tøebas šest šritù ještì šel kupøedu a pak se teprve toèil jako kohout na vobrtlíku a pøi marši držel krok jako podagrista nebo tancoval jako stará dìvka vo posvícení.“ Desátník si odplivl: „Vyfasoval schválnì hodnì rezavej kvér, aby se nauèil pucovat, døel ho jako pes èubku, ale kdyby si byl koupil ještì vo dvì kila koudele víc, tak nepropucoval nic. Tím víc ho pucoval, tím to bylo horší a rezavìjší, a u raportu šel kvér z ruky do ruky a každej se divil, jak je to možný, že to je samá rez. Nᚠhejtman, ten mu vždycky øíkal, že z nìho nebude žádnej voják, aby se šel radìji vobìsit, že žere zadarmo komisárek. A von pod svejma brejlièkama jen tak mrkal. To byl pro nìho vetkej svátek, když nemìl verschärft nebo kasárníka. V ten den vobyèejnì psával ty svoje èláneèky do novin vo tejrání vojákù, až jednou mu udìlali prohlídku v kuføíku. Ten tam mìl knih, paneèku! Samý knihy vo odzbrojení, o míru mezi národy. Za to putoval na 127

garnizónu a vod tý doby jsme mìli vod nìho pokoj, až se nám zas vobjevil najednou v kanceláøi a vypisoval fasuòky, aby se s ním manšaft nestýkal. To byl smutnej konec toho inteligenta. Von moh bejt jiným pánem, kdyby byl neztratil pro svou pitomost jednoroèní právo. Moh bejt lajtnantem.“ Desátník vzdychl: „Ani ty faldy na mantlu neumìl si udìlat, až z Prahy si vobjednával vodièky a rùzný mastì na èistìní knoflíkù, a pøece takovej jeho knoflík vypadal zrzavej jako Ezau. Ale kušnu umìl, a když byl v kanceláøi, tu nic jinýho nedìlal, než že se dával do samýho filosofování. Von už mìl v tom zálibu døív. Byl poøád, jak už jsem øíkal, samej ,èlovìk’. Jednou, když tak uvažoval nad louží, do který musel pøi nýdr kecnout, tak jsem mu øekl: ,Když tak poøád mluvìjí o èlovìku a vo blátì, tak si vzpomenou na to, že èlovìk byl stvoøenej z bláta a muselo mu to bejt recht.’“ Nyní, vypovídav se, byl desátník sám sebou spokojen a èekal, co na to øekne jednoroèní dobrovolník. Ozval se však Švejk: „Pro tyhle samý vìci, pro takový sekýrování, zapích pøed léty u pìtatøicátýho regimentu nìjakej Koníèek sebe i kaprála. Bylo to v Kurýru. Kaprál mìl v tìle asi tøicet bodnejch ran, z kterejch bylo pøes tucet smrtelnejch. Ten voják se potom ještì posadil na mrtvýho kaprála a na nìm se vsedì probod. Jinej pøípad byl pøed léty v Dalmácii, tam kaprála podøezali a dodnes se neví, kdo to udìlal. Zùstalo to zahalený v tajnosti, jen se ví tolik, že ten podøezanej kaprál se jmenoval Fiala a byl z Drábovny u Turnova. Potom ještì vím o jednom kaprálovi od pìtasedmdesátejch, Rejmánkovi...“ Pøíjemné vypravování bylo vtom pøerušeno velkým hekáním na lavici, kde spal vrchní polní kurát Lacina. Páter se probouzel v celé své kráse a dùstojnosti. Jeho probouzení bylo provázeno tìmitéž zjevy jako ranní probuzení mladého obra Gargantuy, jak to popisoval starý veselý Rabelais. Vrchní polní kurát prdìl a krkal na lavici a hømotnì zíval na celé kolo. Koneènì se posadil a udivenì se tázal: 128

„Krucilaudon, kde to jsem?“ Desátník, vida probuzení vojenského pána, velice devótnì odpovìdìl: „Poslušnì hlásím, pane obrfeldkurát, že se ráèíte nalézat v arestantenvagónu.“ Záblesk údivu pøelétl po tváøi páterovì. Sedìl chvíli mlèky a usilovnì pøemýšlel. Marnì. Mezi tím, co prožil pøes noc a ráno, a probuzením se ve vagónì, jehož okna byla opatøena møížemi, bylo moøe nejasnosti. Koneènì se optal desátníka, stále ještì devótnì pøed ním stojícího: „A na èí rozkaz, já, jako...“ „Poslušnì hlásím, bez rozkazu, pane obrfeldkurát.“ Páter vstal a poèal chodit mezi lavicemi, pobruèuje si, že je mu to nejasné. Posadil se opìt se slovy: „Kam to vlastnì jedeme?“ „Do Brucku, Poslušnì hlásím.“ „A proè jedeme do Brucku?“ „Poslušnì hlásím, že je tam pøeloženej nᚠcelej jednadevadesátej regiment.“ Páter poèal opìt usilovnì pøemýšlet, co se to vlastnì s ním stalo, jak se dostal do vagónu a proè vlastnì jede do Brucku a právì s jednadevadesátým regimentem v prùvodu nìjaké eskorty. Rozkoukal se již tak dalece ze své opice, že rozeznal i jednoroèního dobrovolníka, a proto se obrátil na nìho s dotazem: „Vy jste inteligentní èlovìk, mùžete mnì vysvìtlit beze všeho, nezamlèujte nièeho, jak jsem se dostal k vám?“ „Milerád,“ kamarádským tónem øekl jednoroèní dobrovolník, „vy jste se prostì ráno na nádraží pøi nastupování do vlaku k nám pøidal, ponìvadž jste mìl v hlavì.“ Desátník se pøísnì na nìho podíval. „Vlezl jste k nám do vagónu,“ pokraèoval jednoroèní dobrovolník, „a už to bylo hotovou událostí. Lehl jste si na lavici a to zde Švejk vám dal pod hlavu svùj pl᚝. Pøi kontrole vlaku na 129

pøedešlé stanici byl jste zapsán do seznamu dùstojníkù nalézajících se ve vlaku. Byl jste, abych tak øekl, úøednì objeven a nᚠkaprál pùjde kvùli tomu k raportu.“ „Tak, tak,“ vzdychl páter, „to abych na nejbližší stanici pøešel do štábních vagónù. Nevíte, jestli se podával už obìd?“ „Obìd bude až ve Vídni, pane feldkurát,“ pøihlásil se ke slovu desátník. „Tedy vy jste mnì dal pod hlavu mantl?“ obrátil se páter na Švejka. „Dìkuji vám srdeènì.“ „Já si žádnýho vdìku nezasluhuju,“ odpovìdìl Švejk, „já jsem jednal tak, jak má každej voják jednat, když vidí svýho pøedstavenýho, že nemá nic pod hlavou a že je tentononc. Každej voják si má svýho pøedstavenýho vážit, tøebas by ten byl i v jiným stavu. Já mám velký zkušenosti s feldkuráty, ponìvadž jsem byl buršem u pana feldkuráta Otty Katze. Je to veselej národ a dobrosrdeènej.“ Vrchní polní karát dostal záchvat demokratismu z té koèky po vèerejšku a vytáhl cigaretu a podával ji Švejkovi: „Kuø a bafej! - Ty,“ obrátil se na desátníka, „pùjdeš prý kvùli mnì k raportu. Nic se neboj, já už tì z toho vysekám, nic se ti nestane. - A tebe,“ øekl k Švejkovi, „vezmu s sebou. Budeš žít u mne jako v peøince.“ Dostal nyní nový záchvat velkodušnosti a tvrdil, že všem udìlá dobøe, jednoroènímu dobrovolníkovi že koupí èokoládu, mužùm z eskorty rum, desátníka že dá pøeložit do fotografického oddìlení pøi štábu 7. jízdní divize, že všechny osvobodí a že na nì nikdy nezapomene. Poèal rozdávat cigarety ze své tašky všem, nejen Švejkovi, a prohlašoval, že dovoluje všem arestantùm kouøit, že se pøièiní, aby všem byl zmírnìn trest a oni opìt vráceni do normálního vojenského života. „Nechci,“ øekl, „abyste na mne vzpomínali ve zlém. Mám mnoho známostí a se mnou se neztratíte. Dìláte vùbec na mne dojem slušných lidí, které má pánbùh rád. Jestli jste zhøešili, pykáte 130

za svùj trest, a vidím, že rádi a ochotnì snášíte, co bùh na vás seslal. - Na základì èeho,“ obrátil se k Švejkovi, „jste byl potrestán?“ „Bùh na mne seslal trest,“ odpovìdìl zbožnì Švejk, „prostøednictvím regimentsraportu, pane obrfeldkurát, kvùli nezavinìnýmu vopoždìní k regimentu.“ „Bùh je nanejvýš milosrdný a spravedlivý,“ øekl slavnostnì vrchní polní kurát, „on ví, koho má trestat, nebo tím ukazuje jenom svou prozíravost a všemohoucnost. A proè vy sedíte, vy jednoroèní dobrovolníku?“ „Kvùli tomu,“ odpovìdìl jednoroèní dobrovolník, „že milosrdný bùh ráèil na mne seslat revmatismus a já zpyšnìl. Po odpykání trestu budu poslán na kuchyni.“ „Co bùh øídí, dobøe øídí,“ prohodil páter nadšenì, slyše o kuchyni, „i tam mùže øádný èlovìk udìlat kariéru. Právì na kuchyni by mìli dávat inteligentní lidi, kvùli kombinacím, nebo nezáleží na tom, jak se vaøí, ale s jakou láskou se to dává dohromady, úprava a jiné. Vezmìte si omáèky. Inteligentní èlovìk, když dìlá cibulkovou omáèku, tak vezme všechny druhy zeleniny a dusí je na másle, pak pøidá koøení, pepø, nové koøení, trochu kvìtu, zázvoru, ale obyèejný sprostý kuchaø dá vaøit cibuli a hodí do toho èernou jíšku z loje. Vás bych opravdu vidìl nejradši nìkde v dùstojnické menáži. Bez inteligence mùže èlovìk žít v obyèejném nìjakém zamìstnání a v životì, ale pøi kuchyni je to znát. Vèera veèer v Budìjovicích v dùstojnickém kasinì podali nám mezi jiným ledvinky á la madeira. Kdo je dìlal, tomu odpus bùh všechny høíchy, to byl pravý inteligent, a také opravdu je v kuchyni tamìjší dùstojnické menáže nìjaký uèitel ze Skutèe. A tytéž ledvinky á la madeira jedl jsem v dùstojnické mináži 64. landvérregimentu. Dali do nich kmín, jako když se dìlají v obyèejné hospodì na pepøi. A kdo je dìlal, èím byl ten kuchaø v civilu? Krmiè dobytka na jednom velkostatku.“ Vrchní polní kurát se odmlèel a potom pøevádìl rozhovor na 131

kuchaøský problém ve Starém i Novém zákonì, kde právì v tìch dobách dbali velice na úpravu chutných krmí po bohoslužbách a jiných církevních slavnostech. Potom vyzval všechny, aby nìco zazpívali, naèež Švejk spustil jako vždycky nešastnì: „Ide Marína od Hodonína, za ní pan faráø s beèicú vína.“ Ale vrchní polní kurát se nerozhnìval. „Kdyby zde alespoò bylo trochu rumu, nemusela by být beèka vína,“ øekl usmívaje se v naprosté pøátelské náladì, „a tu Marínu bychom si taky odpustili, beztoho to jen svádí ke høíchu.“ Desátník opatrnì sáhl do pláštì a vytáhl odtud placatou láhev s rumem. „Poslušnì hlásím, pane obrfeldkurát,“ ozval se tiše, že bylo znát, jakou obìt dìlá sám sobì, „jestli byste se snad neurazil.“ „Neurazím se, hochu,“ odpovìdìl rozjasnìným hlasem a radostnì páter, „napiji se na naše šastné cestování.“ „Ježíšmarjá,“ vzdychl pro sebe desátník, vida, že po dùkladném loku zmizelo pùl láhve. „I vy jeden chlape,“ øekl polní kurát usmívaje se a mrkaje významnì na jednoroèního dobrovolníka, „ještì ke všemu sakrujete. To vás pánbùh musí potrestat.“ Páter si poznovu pøihnul z placaté láhve, a podávaje ji Švejkovi, velitelsky rozkázal: „Doraž to.“ „Vojna je vojna,“ pravil Švejk dobrosrdeènì k desátníkovi, vraceje mu prázdnou láhev, což ten potvrdil tak podivným zábleskem v oèích, jaký se mùže objevit jen u choromyslného èlovìka. „A teï si do Vídnì ještì drobátko schrupnu,“ øekl vrchní polní kurát, „a pøeji si, abyste mne probudili, jakmile pøijedeme do Vídnì. - A vy,“ obrátil se na Švejka, „vy pùjdete do kuchynì naší mináže, vezmete pøíbor a pøinesete mnì obìd. Øeknete, že to je pro pana obrfeldkuráta Lacinu. Hleïte, abyste dostal dvojnásobnou porci. Jestli budou knedlíky, tak neberte od špièky, na tom se jenom prodìlá. Potom pøinesete mnì z kuchynì láhev vína a vezmete 132

s sebou esšálek, aby vám do nìho nalili rumu.“ Páter Lacina hrabal se v kapsách. „Poslyšte,“ øekl desátníkovi, „nemám drobné, pùjète mnì zlatku. - Tak, tady máte! Jak se jmenujete? - Švejk? - Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku, pùjète mnì ještì zlatku. Vidíte, Švejku, tu druhou zlatku dostanete, když všechno obstaráte v poøádku. - Potom ještì, aby vám dali cigarety a doutníky pro mne. Jestli se bude fasovat èokoláda, tak tam sbalte dvojnásobnou porci, a jestli konzervy, tak hleïte, aby vám dali uzený jazyk nebo husí játra. Bude-li se fasovat ementálský sýr, tak se postarejte, aby vám nedali z kraje, a uherský salám, tak žádnou špièku, pìknì ze støedu, aby byl vláèný.“ Vrchní polní kurát se natáhl na lavici a za chvíli usnul. „Myslím,“ øekl jednoroèní dobrovolník k desátníkovi do chrápání páterova, „že jste úplnì spokojen s naším nalezencem. Má se jak náležitì k svìtu. „Už je, jak se øíká,“ ozval se Švejk, „vodstavenej, pane kaprál, už cucá z flašky.“ Desátník chvíli zápasil sám s sebou a najednou ztratil všechnu poníženost a øekl tvrdì: „Je náramnì krotkej.“ „Von mnì pøipomíná s tìma drobnejma, který nemá,“ prohodil Švejk, „že je jako nìjaký Mlíèko, zedník z Dejvic, ten taky nemìl tak dlouho drobný, až se zasekal po krk a byl zavøenej pro podvod. Prožral velký a nemìl drobný.“ „U pìtasedmdesátýho regimentu,“ ozval se jeden muž z eskorty, „prochlastal hejtman celou plukovní kasu pøed válkou a musel kvitovat z vojny, a teï je zas hejtmanem, a jeden felák, kterej vokrad erár vo sukno na vejložky, bylo ho pøes dvacet balíkù, je dneska štábsfeldvéblem, a jeden infanterista byl nedávno v Srbsku zastøelenej, ponìvadž snìd najednou svou konzervu, kterou mìl si nechat na tøi dny.“ „To sem nepatøí,“ prohlásil desátník, „ale to je pravda, že vypùjèovat si vod chudýho kaprála dvì zlatky na diškereci...“ 133

„Tu máte tu zlatku,“ øekl Švejk, „já se nechci vobohatit na vaše konto. A když mnì dá ještì tu druhou zlatku, tak vám ji taky vrátím, abyste nebreèel. Vás má to tìšit, když si nìjakej vᚠvojenskej pøedstavenej vod vás vypùjèí peníze na outratu. Vy jste náramnì sobeckej. Tady se jedná vo mizerný dvì zlatky, a já bych vás rád vidìl, kdybyste mìl vobìtovat život za svýho vojenskýho pøedstavenýho, kdyby von ležel ranìnej nìkde na nepøátelskej linii a vy jste ho mìl zachránit a vodnést na svejch rukách a voni by støíleli po vás šrapnely a vším možným.“ „Vy byste se podìlal,“ bránil se desátník, „vy jedna fajfko.“ „Je jich podìlanejch víc v každým gefechtu,“ ozval se opìt jeden muž z eskorty, „nedávno nám vypravoval jeden ranìnej kamarád v Budìjovicích, že když forykovali, že se podìlal tøikrát za sebou. Napøed, když lezli nahoru z dekungù na plac pøed dráthindrnisy, potom, když je zaèali støíhat, a potøetí že to pustil do kalhot, když se proti nim hnali Rusové s bajonety a øvali urá. Pak zaèali utíkat zas nazpátek do dekungù a z jejich švarmu nebylo ani jednoho, aby nebyl podìlanej. A jeden mrtvej, kerej ležel nahoøe na dekungu nohama dolù, kerýmu pøi forykungu šrapák utrhl pùl hlavy, jako by ji seøíz, ten se v tom posledním okamžiku tak podìlal, že to z jeho kalhot teklo pøes baganèata dolù do dekungù i s krví. A ta pùlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom èlovìk ani neví, jak se mu to stane.“ „Nìkdy,“ øekl Švejk, „se zas v gefechtu èlovìku udìlá špatnì, èlovìk si nìco zvoškliví. Vypravoval v Praze na Pohoøelci na Vyhlídce jeden nemocnej rekonvalescent od Pøemyšlu, že tam nìkde pod festungem pøišlo k útoku na bajonety a proti nìmu se vobjevil jeden Rus, chlap jako hora, a mazal si to na nìho s bajonetem a mìl poøádnou kapièku u nosu. Jak se mu von podíval na tu kapièku, na ten vozdr, že se mu hned udìlalo špatnì a musel jít na hilfsplac, kde ho uznali zamoøenýho cholerou a odpravili do cholerovejch barákù do Pešti, kde se taky vopravdu nakazil cholerou.“ 134

„Byl to obyèejný infanterista, nebo kaprál?“ otázal se jednoroèní dobrovolník. „Kaprál to byl,“ odpovìdìl Švejk klidnì. „To by se mohlo stát i každému jednoroèákovi,“ øekl pitomì desátník, ale pøitom podíval se vítìzoslavnì na jednoroèního dobrovolníka, jako by chtìl øíct: To jsem ti dal, co na to øekneš. Ten však mlèel a lehl si na lavici. Blížili se k Vídni. Ti, kteøí nespali, pozorovali z okna drátìné pøekážky a opevnìní u Vídnì, což vyvolalo patrnì v celém vlaku pocit jisté stísnìnosti. Jestli ozýval se ještì neustále z vagónù øev skopèákù od Kašperských Hor: „Wann ich kumm, wann ich kumm, wann ich wieda, wieda kumm,“ nyní umlkl pod nepøíjemným dojmem ostnatých drátù, kterými byla Vídeò zadrátována. „Všechno je v poøádku,“ øekl Švejk, dívaje se na zákopy, „všechno je v ouplným poøádku, jenomže si tady Vídeòáci na vejletech mohou roztrhnout kalhoty. Tady musí bejt èlovìk vopatrnej. - Vídeò je vùbec dùležité mìsto,“ pokraèoval, „jenom co mají divokejch zvíøat v tej schtinbrunnskej menažérii. Když jsem byl pøed lety ve Vídni, tak jsem se nejradši chodil dívat na vopice, ale když jede nìjaká osobnost z císaøskýho hradu, tak tam nikoho nepouštìj pøes kordón. Byl se mnou jeden krejèí z desátýho okresu a toho zavøeli, ponìvadž chtìl mermocí ty vopice vidìt.“ „A byl jste taky ve hradì?“ otázal se desátník. „Je tam moc krásnì,“ odpovìdìl Švejk, „já tam nebyl, ale vypravoval mnì jeden, kerej tam byl. Nejhezèí je z toho burgwache. Každej z nich prej musí bejt na dva metry vysokej a potom dostane trafiku. A princezen je tam jako smetí.“ Pøejeli nìjaké nádraží, kde za nimi doznívaly zvuky rakouské hymny kapely, která sem pøišla snad omylem, ponìvadž teprve za hezkou dobu se dostali s vlakem na nádraží, kde se zastavili, byla minហa bylo slavnostní uvítání. Ale už to nebylo to jako na zaèátku války, kdy se vojáci cestou 135

na front pøejedli na každém nádraží a kdy je vítaly družièky v pitomých bílých šatech a ještì blbìjšími oblièeji a zatracenì hloupými kyticemi a ještì hloupìjším proslovem nìjaké té dámy, jejíž manžel teï dìlá náramného vlastence a republikána. Uvítání ve Vídni sestávalo ze tøí èlenkyò spolku Rakouského èerveného køíže a ze dvou èlenkyò nìjakého váleèného spolku vídeòských paní a dívek, jednoho oficielního zástupce vídeòského magistrátu a vojenského zástupce. Na všech tìch tváøích bylo vidìt únavu. Vlaky s vojskem jezdily dnem i nocí, sanitní vozy projíždìly s ranìnými každou hodinu, na nádražích pøehazovali z koleje na druhou kolej každou chvíli vozy se zajatci a pøi všem tom museli být èlenové tìch všech rùzných korporací a spolkù. Šlo to ze dne na den a pùvodní nadšení mìnilo se v zívání. Støídali se v té službì, každý z nich, který se objevil na nìkterém vídeòském nádraží, mìl týž unavený výraz jako ti, kteøí oèekávali dnes vlak s budìjovickým plukem. Z dobytèích vagónù vykukovali vojáci s výrazem beznadìjnosti, jako u tìch, kteøí jdou na šibenici. K nim pøistupovaly dámy a rozdávaly jim perník s cukrovými nápisy „Sieg und Rache“, „Gott strafe England“, „Der Österreicher hat ein Vaterland. Er liebs und hat such Ursach fürs Vaterland zu kämpfen.“ Bylo vidìt, jak horáci od Kašperských Hor cpou se perníkem, pøièemž je neopouštìl výraz beznadìjnosti. Potom byl rozkaz jít si pro minហpo rotách k polním kuchyním, které stály za nádražím. Tam byla také dùstojnická kuchynì, kam šel Švejk vyøídit poruèení vrchního polního kuráta, zatímco jednoroèní dobrovolník èekal, až ho nakrmí, ponìvadž dva z eskorty šli pro celý arestantský vùz za mináží. Švejk vyøídil správnì poruèení a pøecházeje koleje uvidìl nadporuèíka Lukáše, který se procházel mezi kolejnicemi a èekal, 136

jestli v dùstojnické mináži na nìho nìco zbude. Jeho situace byla velice nepøíjemnou, ponìvadž mìli prozatím s nadporuèíkem Kirschnerem jednoho burše. Chlapík se staral vlastnì výhradnì jen o svého pána a provozoval úplnou sabotáž, když šlo o nadporuèíka Lukáše. „Komu to nesete, Švejku?“ otázal se nešastný nadporuèík, když Švejk položil na zem hromadu vìcí, které vylákal v dùstojnické mináži a které mìl zabaleny do pláštì. Švejk se chvíli zarazil, ale okamžitì se vzpamatoval. Jeho oblièej byl plný jasu a klidu, když odpovìdìl: „To je pro vás, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant. Jenom nevím, kde máte svoje kupé, a potom taky nevím, jestli proti tomu, abych šel s vámi, nebude mít nic pan komandant vlaku. Von je nìjaká svinì.“ Nadporuèík Lukᚠpodíval se tázavì na Švejka, který však dobrácky dùvìrnì pokraèoval: „Je to opravdu svinì, pane obrlajtnant. Když byl na inspekci ve vlaku, já jsem mu hned hlásil, že už je jedenáct hodin a že mám vodbytej celej trest a že patøím bud do dobytèího vagónu, nebo k vám, a von mì vodbyl docela surovì, abych prej jen zùstal, kde jsem, alespoò že vám, pane obrlajtnant, neudìlám po cestì zas nìjakou vostudu.“ Švejk se zatváøil muèednicky: „Jako bych já vám, pane obrlajtnant, udìlal vùbec nìkdy vostudu.“ Nadporuèík Lukᚠsi vzdychl. „Vostudu,“ pokraèoval Švejk, „jsem vám jisté nikdy neudìlal, jestli se nìco stalo, to byla náhoda, pouhý øízení boží, jako øíkal starej Vanièek z Pelhøimova, když si vodbejval šestatøicátej trest. Nikdy jsem nic neudìlal naschvál, pane obrlajtnant, vždycky jsem chtìl udìlat nìco vobratnýho, dobrýho, a já za to nemùžu, jestli jsme voba z toho nemìli žádnej profit a jenom samý pouhý trápení a muèení.“ „Jen tolik neplaète, Švejku,“ øekl nadporuèík Lukᚠmìkkým hlasem, když se pøibližovali k štábnímu vagónu, „já všechno 137

zaøídím, abyste už zas byl se mnou.“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že nepláèu. Mnì to pøišlo jen tolik líto, že jsme voba nejnešastnìjší lidi v týhle vojnì i pod sluncem a voba že za nic nemùžem. Je to hroznej vosud, když si pomyslím, že jsem takovej starostlivej vodjakživa!“ „Uklidnìte se, Švejku!“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že kdyby to nebylo proti subordinaci, že bych øek, že se vùbec uklidnit nemùžu, ale takhle musím øíct, že podle vašeho rozkazu jsem už úplnì klidnej.“ „Tak jen lezte, Švejku, do vagónu.“ „Poslušnì hlásím, že už lezu, pane obrlajtnant.“ Nad vojenským táborem v Mostì panovalo noèní ticho. V barácích pro mužstvo tøásli se vojáci zimou a v dùstojnických barácích otvírali okna, ponìvadž bylo pøetopeno. Od jednotlivých objektù, pøed kterými stály stráže, ozývaly se obèas kroky hlídky, která si plašila chùzí spánek. Dole v Mostì nad Litavou záøily svìtla z c. k. továrny na masité konzervy, kde se pracovalo dnem i nocí a zpracovávaly se rùzné odpadky. Ponìvadž šel odtud vítr do alejí ve vojenském táboøe, šel sem smrad z hnijících šlach, kopyt, paznehtù a kostí, které vaøili do polévkových konzerv. Od opuštìného pavilónku, kde døív za èasu míru fotografoval nìjaký fotograf vojáky trávící zde mládí na vojenské støelnici, bylo vidìt dole v údolí u Litavy èervené elektrické svìtlo v bordelu U kukuøièného klasu, který poctil svou návštìvou arcivévoda Štìpán pøi velkých manévrech u Šopronì v roce 1908 a kde se scházela dennì dùstojnická spoleènost. To byla nejlepší vykøièená místnost, kam nesmìli chodit prostí vojáci a jednoroèní dobrovolníci. Ti chodili do Rùžového domu, jehož zelená svìtla byla též vidìt od opuštìného fotografického ateliéru. Bylo to roztøídìní jako pozdìji na frontì, kdy mocnáøství nemohlo už svému vojsku 138

nièím jiným pomoct než pøenosnými bordely u štábù brigád, takzvanými „pufy“. Byly tedy k. k. Offizierspuff, k. k. Unteroffizierspuff a k. k. Mannschaftspuff. Most nad Litavou záøil, stejnì jako na druhé stranì za mostem svítila Királyhida, Cislajtánie i Translajtánie. V obou mìstech, uherském i rakouském, hrály cikánské kapely, záøily okna kaváren a restaurací, zpívalo se, pilo. Místní m욝áci i úøednictvo vodilo sem do kaváren a restaurací své panièky a dospìlé dcery a Most nad Litavou, Bruck an der Leitha, a Királyhida nebyly nic jiného než jeden velký bordel. V jednom z dùstojnických barákù v táboøe èekal v noci Švejk na svého nadporuèíka Lukáše, který šel veèer do mìsta do divadla a doposud se nevrátil. Švejk sedìl na odestlané posteli nadporuèíkovì a naproti nìmu sedìl na stole sluha majora Wenzla. Major se opìt vrátil k regimentu, když byla v Srbsku konstatována jeho úplná neschopnost na Drinì. Mluvilo se o tom, že dal rozebrat a znièit pontonový most, když mìl ještì pùl svého bataliónu na druhé stranì. Nyní byl pøidìlen k vojenské støelnici v Királyhidì jako velitel a mìl také co dìlat s hospodáøstvím v táboøe. Mezi dùstojníky se vypravovalo, že si major Wenzl nyní pomùže na nohy. Pokoje Lukáše i Wenzla byly na téže chodbì. Sluha majora Wenzla Mikulášek, malinký chlapík od neštovic, klátil nohama a nadával: „Já se divím tomu mýmu starýmu pacholkovi, že ještì nejde. To bych rád vìdìl, kde se ten mùj dìdek celou noc fláká. Kdyby mnì alespoò dal klíè od pokoje, leh bych si a èuøil. Má tam vína bezpoètu.“ „Von prej krade,“ prohodil Švejk, pohodlnì kouøe cigarety svého nadporuèíka, ponìvadž ten mu zakázal v pokoji bafat z dýmky, „ty pøece musíš vo tom nìco vìdít, odkud máte víno.“ „Já chodím tam, kam mnì pøikáže,“ tenkým hlasem øekl Mikulášek, „dostanu lístek vod nìho a už jdu fasovat pro nemocnici, a nesu to domù.“ „A kdyby ti poruèil,“ otázal se Švejk, „abys ukrad plukovní 139

kasu, udìlal bys to? Ty zde za stìnou nadáváš, ale tøeseš se pøed ním jako osika.“ Mikulášek zamrkal malýma oèima: „To bych si rozmyslil.“ „Nic si nesmíš rozmejšlet, ty jedno upocený mládì,“ rozkøikl se na nìho Švejk, ale umlk, ponìvadž se otevøely dveøe a vstoupil nadporuèík Lukáš. Byl, jak se ihned mohlo pozorovat, ve velice dobré náladì, ponìvadž mìl èepici obrácenì. Mikulášek se tak lekl, že zapomnìl seskoèit se stolu, ale salutoval vsedì, zapomenuv ještì ke všemu, že nemá na hlavì èepici. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že je všechno v poøádku,“ hlásil Švejk, zaujav pevné vojenské vzezøení dle všech pøedpisù, pøièemž cigareta mu zùstala v ústech. Nadporuèík Lukᚠsi toho však nevšiml a šel pøímo na Mikuláška, který vyvalenýma oèima pozoroval každý pohyb nadporuèíka a pøitom dál salutoval a stále ještì sedìl pøitom na stole. „Nadporuèík Lukáš,“ øekl pøistupuje k Mikuláškovi nepøíliš pevným krokem, „a jak vy se jmenujete?“ Mikulášek mlèel. Lukᚠpøitáhl si židli pøed Mikuláška na stole, sedl si, dívaje se na nìho nahoru, øekl: „Švejku, pøineste mnì z kufru služební revolver.“ Mikulášek po celou dobu, co Švejk hledal v kufru, mlèel a jen se vydìšenì díval na nadporuèíka. Jestli v té chvíli pochopil, že sedí na stole, byl jistì ještì zoufalejší, ponìvadž jeho nohy dotýkaly se kolen sedícího nadporuèíka. „Jáøku, jak se jmenujete, èlovìèe?“ volal nahoru na Mikuláška nadporuèík. Ten ale mlèel dál. Jak pozdìji vysvìtloval, dostal jakýsi druh strnutí pøi nenadálém pøíchodu nadporuèíka. Chtìl seskoèit, a nemohl, chtìl odpovìdít, a nemohl, chtìl pøestat salutovat, ale nešlo to. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se Švejk, „že revolver není naládovanej.“ 140

„Tak ho naládujte, Švejku!“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že nemáme žádný patrony a že ho pùjde tìžko sestøelit se stolu. Já si dovolím podotknout, pane obrlajtnant, že je to Mikulášek, burš od pana majora Wenzla. Ten vždycky ztratí øeè, když vidí nìkoho z pánù oficírù. Von se vùbec stydí mluvit. Vono je to vùbec takový, jak øíkám, upocený mládì, utahaný. Pan major Wenzl nechá ho vždy stát na chodbì, když jde nìkam do mìsta, a ono se to žalostivì potlouká po burších v baráku. Kdyby mìlo pøíèinu se leknout, ale vždy vlastnì nic nevyvedlo.“ Švejk si odplivl a v jeho hlase a v tom, že mluvil o Mikuláškovi ve støedním rodì, bylo slyšet úplné opovržení nad zbabìlostí sluhy majora Wenzla a nad jeho nevojenským chováním. „Dovolte,“ pokraèoval Švejk, „abych si k nìmu èichl.“ Švejk stáhl Mikuláška, neustále pitomì hledícího na nadporuèíka, se stolu, a postaviv ho na zem, èichl mu ke kalhotám. „Ještì ne,“ prohlásil, „ale zaèíná to. Mám ho vyhodit?“ „Vyhoïte ho, Švejku.“ Švejk vyvedl tøesoucího se Mikuláška na chodbu, zavøel za sebou dveøe a na chodbì k nìmu øekl: „Tak jsem ti, pitomý chlape, zachránil život. Až se vrátí pan major Wenzl, a mnì za to potichounku pøineseš láhev vína. Bez legrace. Zachránil jsem ti opravdu život. Když je mùj obrlajtnant vožralej, tak je zle. S tím to umím jen já a nikdo jiný.“ „Já jsem...“ „Prd jseš,“ opovržlivì vyjádøil se Švejk, „seï na prahu a èekej, až pøijde tvùj major Wenzl.“ „To je dost,“ uvítal Švejka nadporuèík Lukáš, „že jdete, já chci s vámi mluvit. Nemusíte zas tak pitomì stát hapták. Sednìte si, Švejku, a nechte si to ,dle rozkazu’. Držte hubu a dávejte dobrý pozor. Víte, kde je v Királyhidì Sopronyi utca? Nechte si poøád to vaše: Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že nevím. Nevíte, tak øeknìte nevím, a basta. Napište si na kousek papíru: Sopronyi 141

utca èíslo 16. V tom domì je železáøský krám. Víte, co je to železáøský krám? Hergot, neøíkejte poslušnì hlásím. Øeknìte vím nebo nevím. Tedy víte, co je to železáøský krám? Víte, dobøe. Ten krám patøí nìjakému Malarovi Kákonyimu. Víte, co je to Malar? Tak himlhergot, víte nebo nevíte? Víte, dobøe. Nahoøe nad krámem je první patro a tam on bydlí. Víte o tom? Že nevíte, krucifix, tak já vám povídám, že tam bydlí. Staèí vám to? Staèí, dobøe. Kdyby vám to nestaèilo, tak vás dám zavøít. Máte poznamenáno, že se ten chlap jmenuje Kákonyi? Dobrá, tak vy, zítra ráno asi tak v deset hodin, pùjdete dolù do mìsta, najdete ten dùm a pùjdete nahoru do prvního patra a odevzdáte paní Kákonyiové toto psaní.“ Nadporuèík Lukᚠotevøel náprsní tašku a dal zívaje Švejkovi do ruky bílou obálku se psaním bez adresy. „Je to vìc náramnì dùležitá, Švejku,“ pouèoval ho dál, „opatrnosti nikdy nezbývá, a proto, jak vidíte, není tam adresa. Já se na vás úplnì spoléhám, že odevzdáte to psaní v poøádku. Poznamenejte si ještì, že ta dáma se jmenuje Etelka, tedy zapište si ,paní Etelka Kákonyiová’. Ještì vám øíkám, že musíte to psaní diskrétnì doruèit za všech okolností a èekat na odpovìï. Že máte èekat na odpovìï, o tom je už napsáno v dopise. Co ještì chcete?“ „Kdyby mnì, pane obrlajtnant, nedali odpovìï, co mám dìlat?“ „Tak pøipomenete, že musíte dostat stùj co stùj odpovìï,“ odpovìdìl nadporuèík zívaje poznovu na celé kolo, „teï ale pùjdu už spát, jsem dnes doopravdy unaven. Co jsme jen toho vypili. Myslím, že každý by byl stejnì unaven po celém tom veèeru a noci.“ Nadporuèík Lukᚠnemìl pùvodnì v úmyslu nìkde se zdržet. Šel kveèeru z tábora do mìsta jen do maïarského divadla v Királyhidì, kde hráli nìjakou maïarskou operetku s macatými židovkami hereèkami v pøedních úlohách, jejichž bájeènou pøedností bylo to, že vyhazovaly pøi tanci nohy do výše a nenosily ani trikot, ani kalhoty a kvùli vìtší pøitažlivosti pánù dùstojníkù holily se dole jako Tatarky, z èehož ovšem nemìla žádný požitek galérie, a zato tím vìtší dùstojníci od dìlostøelectva sedící dole 142

v parteru, kteøí si na tu krásu brali s sebou do divadla dìlostøelecké triedry. Nadporuèíka Lukáše nezajímalo však to zajímavé svinstvo, ponìvadž vypùjèené divadelní kukátko nebylo achromatické a místo stehen vidìl jen v pohybu nìjaké fialové plochy. V pøestávce po prvém jednání zaujala ho spíše jedna dáma, která provázena pánem v prostøedních letech, táhla ho ke garderobì a vykládala mu, že ihned pùjdou domù, že se na takové vìci dívat nebude. Pronášela to dosti hlasitì nìmecky, naèež její prùvodce odpovídal maïarsky: „Ano, andìli, pùjdeme, souhlasím. Je to opravdu nechutná vìc.“ „Es ist ekelhaft,“ odpovídala rozhorlenì dáma, když jí pán navlékal divadelní pl᚝. Oèi jí pøitom plály rozèilením nad tou nestoudností, velké èerné oèi, hodící se tak dobøe k její pìkné postavì. Podívala se pøitom na nadporuèíka Lukáše a pronesla ještì jednou rozhodnì: „Ekelhaft, wirklich ekelhaft.“ To rozhodlo o krátkém románku. Obdržel informace od garderobiérky, že jsou to manželé Kákonyiovi, pán že má na Sopronyi utca èíslo 16 železáøský závod. „A bydlí s paní Etelkou v prvním patøe,“ øekla garderobiérka s podrobností staré kuplíøky, „ona je Nìmkynì ze Šopronì a on je Maïar, zde je to všechno pomíchané.“ Nadporuèík Lukᚠvzal si též z garderoby pl᚝ a šel do mìsta, kde setkal se ve velké vinárnì a kavárnì U arcivévody Albrechta s nìkolika dùstojníky od 9i. pluku. Nemluvil mnoho a pil zato víc, kombinuje, co má vlastnì napsat té pøísné, mravné, hezké dámì, která ho rozhodnì víc lákala než všechny ty opice na jevišti, jak se o nich vyjadøovali druzí dùstojníci. Ve velice dobré náladì odešel do malé kavárny U køíže sv. Štìpána, kde zašel do malého chambre séparée, vyhnal odtamtud nìjakou Rumunku, která se nabízela, že se svlékne do naha a že si s ní mùže dìlat, co chce, poruèil si inkoust, péro a dopisní papír, láhev koòaku a napsal po bedlivé úvaze toto psaní, které se mu 143

zdálo být vùbec nejhezèím, které kdy napsal: Milostivá paní! Byl jsem vèera pøítomen v mìstském divadle høe, která Vás rozhoøèila. Sledoval jsem Vás již pøi celém prvním jednání, Vás i Vašeho pana manžela. Jak jsem pozoroval... „Jen do nìho,“ øekl si nadporuèík Lukáš, „jaké má právo ten chlap mít takovou roztomilou ženu. Vždy vypadá jako oholený pavián.“ Psal dál: Vᚠpan manžel s nejlepším porozumìním díval se na oplzlosti provádìné na jevišti ve høe, která ve Vás, milostivá paní, pùsobila odpor, ponìvadž to nebylo umìní, ale hnusné pùsobení na nejintimnìjší city èlovìka. „Ta ženská má poprsí,“ pomyslil si nadporuèík Lukáš, „jen pøímo do toho!“ Odpuste, milostivá paní že mne neznáte, ale pøesto že jsem k Vám upøímný. Vidìl jsem v životì mnoho žen, ale žádná na mne neuèinila takový dojem jako Vy, nebo Vᚠúsudek a životní názor shoduje se úplnì s mým názorem. Jsem pøesvìdèen, že Vᚠpan manžel je èistý sobec, který Vás tahá s sebou... „To nejde,“ øekl k sobì nadporuèík Lukᚠa pøeškrtl „schleppt mit“ a místo toho psal: ...který v zájmu svém vodí Vás, milostivá, s sebou na divadelní pøedstavení odpovídající jedinì jeho vkusu. Mám rád upøímnost, nevtírám se nijak ve Vᚠsoukromý život, a pøál bych si pohovoøit s Vámi soukromì o èistém umìní... „Zde v hotelích to nepùjde, budu ji muset zatáhnout do Vídnì,“ pomyslil si ještì nadporuèík, „vezmu si komandýrovku.“ Proto osmìluji se, milostivá paní, poprositi Vás o setkání, abychom se blíže èestnì seznámili, což jistì neodøeknete tomu, jehož v nejkratší dobì oèekávají svízelné váleèné pochody a který, v pøípadì Vašeho laskavého svolení, zachová si v bitevní vøavì nejkrásnìjší vzpomínku na duši, která ho stejnì pochopila, jako ji on sám chápal. Vaše rozhodnutí bude mi pokynem, Vaše odpovìï rozhodujícím okamžikem v životì. Podepsal se, vypil koòak a poruèil si ještì jednu láhev, a pije 144

èíšku za èíškou, takøka po každé vìtì doopravdy zaslzel, když pøeèetl své poslední øádky. Bylo devìt hodin ráno, když Švejk probudil nadporuèíka Lukáše: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jste zaspal na službu a já už musím jít s vaším psaním do tý Királyhidy. Já už vás budil v sedm hodin, potom v pùl osmý, pak v osm, když už šli kolem na cvièení, a vy jste se jen obrátil na druhou stranu. Pane obrlajtnant... Jáøku, pane obrlajtnant...“ Nadporuèík Lukᚠtotiž chtìl se, zabruèev cosi, obrátit opìt na bok, což se mu nepodaøilo, ponìvadž Švejk s ním nemilosrdnì tøásl a hulákal: „Pane obrlajtnant, já jdu tedy s tím psaním do Királyhidy.“ Nadporuèík zívl: „S psaním? Ja, s mým psaním je to diskrétnost, rozumíte, tajemství mezi námi. Abtreten...“ Nadporuèík zabalil se opìt do deky, ze které ho Švejk vytáhl, a spal dál, zatímco Švejk putoval dál do Királyhidy. Najít Sopronyi utczu èíslo 16 nebylo by bývalo tak tìžké, kdyby ho náhodou nebyl potkal starý sapér Vodièka, který byl pøidìlen k „štajerákùm“, jejichž kasárna byla dole v lágru. Vodièka bydlíval pøed léty v Praze na Bojišti, a proto pøi takovém setkání nezbylo nic jiného, než že oba zašli do hospody U èerného beránka v Brucku, kde byla známá èíšnice Rùženka, Èeška, které byli všichni èeští jednoroèáci, kteøí kdy byli v lágru, nìjaký obnos dlužni. Poslední dobou sapér Vodièka, starý partyka, dìlal jí kavalíra a mìl v seznamu všechny maršky, které odjíždìly z tábora, a chodil v pravý èas Èechy jednoroèáky upomínat, aby se neztratili bez zaplacení útraty ve váleèné vøavì. „Kam vlastnì mᚠzamìøíno?“ otázal se Vodièka, když se ponejprv napili dobrého vína. „Je to tajemství,“ odpovìdìl Švejk, „ale tobì, jako starýmu kamarádovi, to svìøím.“ 145

Vysvìtlil mu všechno dopodrobna a Vodièka prohlásil, že je starej sapér a že ho nemùže opustit, a že pùjdou psaní odevzdat spolu. Bavili se znamenitì o minulých dobách a všechno se jim zdálo, když po dvanácté hodinì vyšli od Èerného beránka, pøirozeným a snadným. Kromì toho mìli v duši pevný dojem, že se nikoho nebojí. Vodièka po celé cestì do Sopronyi utca èíslo 16 projevoval ohromnou nenávist vùèi Maïarùm a vypravoval neustále, jak se všude s nimi pere, kde se všude a kdy s nimi sepral a co mu kdy a kde zabránilo, aby se s nimi nepopral. „Jednou ti už takovýho kluka maïarskýho držím za chøtán v Pausdorfì, kam jsme šli my saperáci na víno, a chci mu dát jednu überšvunkem pøes kokos v tý tmì, ponìvadž jsme hned, jak to zaèlo, praštili láhví do visací lampy, a von najednou zaène køièet: ,Tondo, dy to jsem já, Purkrábek, vod 16. landvér!’ Málem by to byla bejvala mejlka. Zato jsme jim to tam, tajtrlíkùm maïarským, vodplatili poøádnì u Neziderskýho jezera, na který jsme se šli pøed tøemi tejdny podívat. Leží tam ve vedlejší vsi nìjaký oddìlení strojních pušek nìjakejch honvédù, a my jsme náhodou všichni zašli do jedný hospody, kde voni tanèili ten svùj èardᚠjako pominutý a roztahovali si držku na celý kolo se svým ,Uram, uram, biró uram’ nebo ,Láòok, láòok, láòok a faluba.’ My si sedneme naproti nim, jen jsme si überšvunky položili pøed sebe na stùl, a povídáme si: ,Vy pacholci, my vám dáme láòok,’ a nìjakej Mejstøík, kerej mìl ploutev jako Bílá hora, se hned nabíd, že si pùjde zatanèit a že nìjakýmu syèákovi vezme holku z kola. Holky byly setsakra fešandy, takový lejtkavý a prdelatý, stehnatý a vokatý, a jak se na nì ti maïarští pacholci maèkali, bylo vidìt, že ty holky mají plný, tvrdý prsa jako pùlmíèe a že jim to dìlá moc dobøe a že se vyznají v tlaèenici. Tak ten nᚠMejstøík skoèí do kola a tu nejvìtší fešandu chce brát jednomu honvédovi, kerej zaèal nìco brebentit, a Mejstøík mu hned jednu hodil, ten se svalil, my už 146

hned chytli überšvunky, votoèili jsme si je kolem ruky, aby nám bajonety neulítly, skoèili mezi nì, já jsem vykøik: ,Vinnej nevinnej, berte to po øadì!’ a už to šlo jako na másle. Zaèli vyskakovat oknem, my je chytali ve voknech za nohy a zas stahovali do sálu. Kdo nebyl náš, ten dostal. Zaplet se tam do toho jejich starosta s èetníkem, a už dostali na chrám pánì. Hostinskej byl taky bit, ponìvadž zaèal nìmecky nadávat, že prej kazíme zábavu. Ještì jsme potom chytali po vesnici ty, kteøí se chtìli pøed námi schovat. Jako jednoho jejich cuksfíru, toho jsme našli zahrabanýho v senì na pùdì v jednom statku až dole pod vsí. Prozradila nám ho jeho holka, ponìvadž von tam tancoval s jinou. Byla udìlaná do našeho Mejstøíka a šla s ním potom nahoru po cestì na Királyhidu, kde jsou pod lesem sušírny na seno. Zatáhla ho do jedný takový sušírny a chtìla potom na nìm pìt korun a von jí dal pøes hubu. Potom nás dohonil až nahoøe u samýho lágru a povídal, že vždycky myslel, že jsou Maïarky vohnivìjší, ale ta svinì že ležela jako paøez a poøád jen nìco brebentila. - Maïaøi jsou, zkrátka øeèeno, holota,“ zakonèil starý sapér Vodièka, naèež Švejk poznamenal: „Nìkerej Maïar taky za to nemùže, že je Maïar.“ „Jakpak by nemoh,“ rozèiloval se Vodièka, „každej za to mùže, to je hloupost. To bych ti pøál, aby dostali jednou tebe tak do párády, jako se mnì stalo, když jsem první den sem pøijel na kursy. Ještì to samý vodpùldne už nás sehnali jako stádo dobytka do školy a jeden takovej pitomec nám zaèal kreslit a vysvìtlovat, co jsou to blindáže, jak se dìlají základy, jak se to mìøí, a ráno prej, kdo to nebude mít nakreslený, jak von to vykládá, že bude zavøenej a uvázanej. ,Krucifix,’ myslím si, ,proto jsi se na frontì pøihlásil do tìch kursù, aby ses ulil z fronty, nebo abys veèer maloval do nìjakých sešitkù tužtièkou jako školáèek?’ Takovej vztek mne vzal, žádný stání jsem nemìl, ani jsem se nemoh na toho blbouna, co nám to vykládal, podívat. Nejradìji byl bych všechno rozmlátil, jak jsem byl vzteklej. Ani jsem neèekal na kafe a hned jsem šel z baráku do Királyhidy, a z toho vzteku jsem na nic jinýho nemyslel 147

než najít si v mìstì nìjakou tichou putyku, vožrat se tam a udìlat tam kravál, dát nìkomu pøes držku a jít vybouøenej domù. Èlovìk míní, ale pánbùh mìní. Tam u øeky až mezi zahradami našel jsem vopravdu takovej lokál, tichej jako kaple, jako stvoøenej pro kravál. Sedìli tam jen dva hosti a bavili se mezi sebou maïarsky, což mne ještì víc namíchalo, a taky jsem byl ještì døív a víc vožralej, než jsem si myslel, takže jsem v tý vopici ani nepozoroval, že vedle je ještì jeden lokál, kam mezi tou dobou, co jsem se èinil, pøišlo asi vosum husarù, kteøí se do mne pustili, když jsem tìm dvìma prvním hostùm dal pøes držku. Ti prevíti husaøi tak ti mne zmordovali a honili mezi zahradama, že jsem vùbec netrefil domù, až k ránu, a hned jsem musel na marodcimru, kde jsem se vymluvil, že jsem spad do cihelny, a celej tejden mne balili do mokrýho prostìradla, aby se mnì záda nepodbírala. To si pøej, paneèku, dostat se mezi takový lotry. To nejsou lidi, to je dobytek.“ „Kdo èím zachází, tím schází,“ øekl Švejk, „taky se jim nesmíš divit, že jsou rozèílení, když musejí tam nechat stát všechno víno na stole a mají té honit po zahradách ve tmì. Voni si to mìli s tebou vodbejt hned na místì v lokále, pak tì vyhodit. Pro nì by to bejvalo bylo lepší a pro tebe taky, kdyby to s tebou skoncovali u stolu. Já jsem znal nìjakýho koøaleèníka Paroubka v Libni. Jednou se mu tam opil nìjakej dráteník jalovcovou a zaèal nadávat, že je to slabý, že do toho leje vodu, že kdyby drátoval sto let a za celej vejdìlek si koupil samou jalovcovou a vypil ji najednou, že by moh ještì chodit po provaze a nosit ho, Paroubka, v náruèí. Potom ještì øekl Paroubkovi, že je huncút a šašèínská bestie, tak ho milej Paroubek chyt, votlouk mu jeho pastì na myši a dráty vo hlavu a vyhodil ho ven a mlátil ho po ulici tyèí na stahování rolety až dolù na Invalidovnu a hnal ho, jak byl zdivoèelej, pøes Invalidovnu v Karlínì až nahoru na Žižkov, vodtud pøes Židovský pece do Malešic, kde vo nìj koneènì tyè pøerazil, takže se moh vrátit nazpátek do Libnì. Jó, ale v tom rozèílení zapomnìl na to, že má ještì asi to všechno obecenstvo v koøalnì, že si tam asi budou ti 148

syèani sami hospodaøit. A taky se vo tom pøesvìdèil, když koneènì se zas dostal do svý koøalny. U koøalny bylo napolovic stažený roló, u kterýho stáli dva policajti, taky silnì nabraný, když dìlali vevnitø poøádek. Dopolovic všechno vypitý, na ulici prázdnej soudek vod rumu, a pod pultama našel Paroubek dva vožralý chlapy, kteøí byli pøehlédnutý policajty a kteøí, když je vytáhl, chtìli mu platit po dvou krejcaøích, víc prej žitný nevypili. Tak se trestá pøenáhlenost. To mᚠjako na vojnì. Napøed nepøítele porazíme a potom poøád a poøád za ním, a nakonec nestaèíme sami utíkat.“ „Já jsem si ty chlapy dobøe zapamatoval,“ ozval se Vodièka, „kdyby mnì tak nìkterej z tìch husarù padl do cesty, já bych si to s ním vyrovnal. My saperáci jsme, když to do nás vjede, potvory. My nejsme jako ty železný mouchy. Když jsme byli na frontì u Pøemyšlu, tak tam byl s námi hejtman Jetzbacher, svinì, které nebylo rovno pod sluncem. Ten nás umìl tak sekýrovat, že nìjakej Bitterlich od naší kumpaèky, Nìmec, ale moc takovej hodnej èlovìk, se kvùli nìmu zastøelil. Tak jsme si øekli, že až to zaène z ruský strany hvízdat, že taky nᚠhejtman Jetzbacher žít nebude. A hned taky, jak zaèali Rusové po nás støílet, dali jsme do nìho pøi pøestøelce pìt šušù. Potvora byl ještì živ jako koèka, tak jsme ho museli dvìma ranama dorazit, aby z toho nic nebylo; jenom zamrnìl, ale tak nìjak smìšnì, moc legraènì.“ Vodièka se zasmál: „To mᚠna frontì na denním poøádku. Vypravoval mnì mùj jeden kamarád, je teï taky u nás, že když byl jako infanterák pod Bìlehradem, jejich kumpaèka v gefechtu vodstøelila si svýho obrlajtnanta, taky takovýho psa, který zastøelil sám dva vojáky na pochodu, ponìvadž už dál nemohli. Ten když dodìlával, najednou zaèal hvízdat signál k vodstoupení. Mohli se prej všichni kolem uøehtat.“ Za tohoto poutavého a pouèného rozhovoru našel Švejk s Vodièkou koneènì železáøský krám pana Kákonyie na Sopronyi utca èíslo 16. „Mìl bys pøece jen radši zde poèkat,“ øekl Švejk k Vodièkoví 149

pøed prùjezdem domu, „já jen sebìhnu do prvního patra a odevzdám psaní, poèkám si na odpovìï a hned jsem zas dole.“ „Já té mám vopustit?“ podivil se Vodièka, „ty neznᚠMaïary, øíkám ti to poøád. Tady musíme bejt na nì vopatrní. Já ho plácnu.“ „Poslouchej, Vodièko,“ øekl Švejk vážnì, „zde se nejedná vo Maïara, zde se jedná vo jeho paní. Vždy jsem ti to všecko, když jsme sedìli s tou èeskou kelnerkou, vykládal, že nesu psaní vod svýho obrlajtnanta, že je to naprosté tajemství. Von mnì pøece mùj obrlajtnant klad na srdce, že vo tom nesmí vìdìt žádná živá duše, a ta tvoje kelnerka sama pøece povídala, že je to úplnì správný, že je to diskrétní vìc. Vo tom, že se nesmí nikdo dovìdít, že si pan obrlajtnant dopisuje se vdanou ženskou. A ty sám jsi taky to chválil a pøikyvoval na to hlavou. Vysvìtlil jsem vám to pøece, jak náleží a patøí, že vykonám pøesnì rozkaz svýho obrlajtnanta, a ty najednou mermocí chceš jít s sebou nahoru.“ „Ty mì ještì neznáš, Švejku,“ odpovìdìl též velice vážnì starý sapér Vodièka, „když jsem už jednou øek, že tì nevopustím, tak si pamatuj, že moje slovo platí za sto. Když jdou dva, je to vždycky bezpeènìjší.“ „Z toho tì, Vodièko, vyvedu. Víš, kde je na Vyšehradì Neklanova ulice? Tam mìl dílnu zámeèník Voborník. Byl to èlovìk spravedlivej a jednoho dne, když se vrátil domù z flámu, tak si s sebou pøived ještì jednoho flamendra spát. Potom ležel dlouho a dlouho a každej den, když mu jeho žena pøevazovala ránu na hlavì, tak mu øíkala: ,Vidíš, Toníèku, kdybyste byli nepøišli dva, tak jsem ti jenom zahrála a nehodila ti na hlavu decimálku.’ A von potom, když už moh mluvit, øíkal: ,Mᚠpravdu, matko, podruhý až nìkam pudu, tak s sebou nikoho nepøitáhnu.’“ „To by tak ještì scházelo,“ rozdurdil se Vodièka, „aby nám ještì ten Maïar chtìl hodit nìco na hlavu. Já ho chytnu za krk a shodím ho z prvního poschodí dolù po schodech, že poletí jako šrapnel. Na ty kluky maïarský se musí jít vostøe. Jakýpak s nimi cavyky.“ 150

„Vodièko, vždy ty jsi pøece tolik nevypil. Já mìl vo dvì ètvrtky víc než ty. Rozvaž si jenom to, že nesmíme udìlat žádnej škandál. Já jsem za to zodpovìdnej. Jedná se pøece vo ženskou.“ „Plácnu taky ženskou, Švejku, mnì je to jedno, to ještì neznᚠstarýho Vodièku. Jednou v Zábìhlicích na Rùžovým ostrovì nechtìla se mnou jít jedna taková maškara tanèit, že prej mám voteklou hubu. Mìl jsem pravda hubu vopuchlou, ponìvadž jsem právì pøišel z jedný taneèní zábavy v Hostivaøi, ale považ si tu urážku vod tý bìhny. ,Tak tu máte taky jednu, velectìná sleèno,’ øek jsem, ,aby vám to nebylo líto.’ Jak jsem jí tu jednu utrh, povalila celej stùl na zahradì i se sklenicema, za kterým sedìla s tatínkem a s maminkou a s dvìma bratry. Ale nebál jsem se celýho Rùžovýho ostrova. Byli tam známí z Vršovic a ty mnì pomohli. Ztøískali jsme asi pìt rodin i s dìtma. Muselo to bejt slyšet až do Michle a potom to taky bylo v novinách o tej zahradní zábavì toho dobroèinnýho spolku nìjakejch rodákù òákýho mìsta. A proto jak øíkám, jak mnì jiní pomohli. tak i já vždycky každýmu kamarádovi pomùžu, když má k nìèemu dojít. Za živýho boha se vod tebe nehnu. Ty Maïary neznáš... To mnì pøece nemùžeš udìlat, abys mì vod sebe vodstrkoval, když se vidíme po tolika létech, a ještì za jakejch vokolností.“ „Tak tedy pojï s sebou,“ rozhodl se Švejk, „ale vopatrnì jednat, abychom nemìli nìjaký nepøíjemnosti.“ „Nestarej se, kamaráde,“ potichu øekl Vodièka, když šli ke schodùm, „já ho plácnu...“ A ještì tišeji dodal: „Uvidíš, že nám nedá ten kluk Maïarská žádnou práci.“ A kdyby byl nìkdo v prùjezdì a rozumìl èesky, byl by zaslechl již že schodù hlasitìji pronesené Vodièkovo heslo „Ty Maïary neznáš...“, heslo, ku kterému on došel v tichém lokále nad øekou Litavou, mezi zahradami slavné Királyhidy, obklopené vrchy, na které budou vojáci vzpomínat vždy s proklínáním pøi vzpomínkách na ty všechny übunky do svìtové války i za svìtové války, na 151

kterých se cvièili teoreticky k praktickým masakrùm a øežím. ----Švejk s Vodièkou stáli pøed dveømi bytu pana Kákonyiho. Než pøitlaèil na knoflík zvonku, poznamenal Švejk: „Slyšel jsi nìkdy, Vodièko, že vopatrnost je matkou moudrostí?“ „Já se vo to nestarám,“ odpovìdìl Vodièka, „von nesmí mít ani èas votevøít hubu...“ „Já s ním taky nemám co jednat, Vodièko.“ Švejk zazvonil a Vodièka øekl hlasitì: „Ajncvaj, a bude ze schodù.“ Dveøe se otevøely, objevila se služka a tázala se maïarsky, èeho si pøejí. „Nem tudom,“ øekl opovržlivì Vodièka, „uè se, holka, èesky.“ „Verstehen Sie deusch?“ otázal se Švejk. „A pischen.“ „Also sagen Sie der Frau, ich will die Frau sprechen, sagen Sie, daß ein Brief ist von einem Herr draußen in Kong.“ „Já se ti divím,“ øekl Vodièka, vstupuje za Švejkem do pøedsínì, „že s takovým smradem mluvíš.“ Stáli v pøedsíni, zavøeli dveøe na chodbu a Švejk jen poznamenal: „Mají to tady pìknì zaøízený, dokonce dva deštníky na vìšáku, a ten vobraz toho Pána Krista taky není špatnej.“ Z jednoho pokoje, odkud ozývalo se klepání lžic a zvonìní talíøù, vyšla opìt služka a øekla k Švejkovi: „Frau ist gesagt, daß sie hat ka’ Zeit, wenn was ist, das mir geben und sagen.“ „Also,“ øekl slavnostnì Švejk, „der Frau ein Brief, aber halten Kuschen.“ Vytáhl psaní nadporuèíka Lukáše. „Ich,“ øekl, ukazuje prstem na sebe, „Antwort warten hier in die Vorzimmer.“ „Co si nesedneš?“ ptal se Vodièka, který již sedìl na židli u zdi, „tamhle mᚠžidli. Budeš stát tady jako žebrák. Neponižuj se pøed 152

tím Maïarem. Uvidíš, že s ním budeme mít tahanici, ale já ho plácnu. - Poslyš,“ øekl po chvíli, „kde jsi se nauèil nìmecky?“ „Sám vod sebe,“ odpovìdìl Švejk. Opìt bylo chvíli ticho. Pak bylo slyšet z pokoje, kam odnesla služka psaní, velký køik a hluk. Nìkdo uhodil nìèím tìžkým o zem, pak se dalo rozeznat jasnì, že tam lítají sklenice a tøíští se talíøe, do èehož znìlo hulákání: „Baszom az anyát, baszom az istenet, baszom a Krizstus Márját, baszom az atyádot, baszom a világot!“ Dveøe se rozletìly a do pøedsínì vbìhl pán v nejlepších letech s ubrouskem kolem krku, mávaje pøed chvilkou odevzdaným dopisem. Nejblíže dveøí sedìl starý saperák Vodièka a rozèilený pán se také první na nìho obrátil. „Was soll das heißen, wo ist der verfluchte Kerl, welcher dieses Brief gebracht hat?“ „Pomalu,“ øekl Vodièka vstávaje, „ty nám zde moc neøvi, abys nevylít, a když chceš vìdìt, kdo ten dopis pøines, tak se zeptej tamhle kamaráda. Ale mluv s ním slušnì, nebo budeš za dveøma natotata.“ Nyní bylo na Švejkovi, aby se pøesvìdèil o bohaté výøeènosti rozèileného pána s ubrouskem kolem krku, který míchal páté pøes deváté, že právì obìdvali. „My jsme slyšeli, že obìdváte,“ lámanou nìmèinou souhlasil s ním Švejk, dodávaje èesky: „Mohlo nás to taky napadnout, že vás asi zbyteènì vytrhnem vod obìda.“ „Neponižuj se,“ ozval se Vodièka. Rozèilený pán, kterému po jeho živé gestikulaci držel ubrousek již jen za jeden cíp, pokraèoval dál, že napøed myslel, že se ve psaní jedná o vykázání nìjakých místností pro vojsko v tomto domì, který patøí jeho paní. „Sem by se ještì vešlo hodnì vojska,“ øekl Švejk, „ale vo to se v tom psaní nejednalo, jak jste se asi pøesvìdèil.“ Pán se chytil za hlavu, pøièemž spustil celou øadu výèitek, že byl taky rezervním lajtnantem, teï že by rád sloužil, ale že má 153

ledvinovou nemoc. Za jeho èasù že nebylo tak dùstojnictvo rozpustilé, aby rušilo klid domácnosti. Že psaní pošle na velitelství pluku, do ministerstva vojenství, uveøejní je v novinách. „Pane,“ øekl dùstojnì Švejk, „to psaní jsem psal já. Ich geschrieben, kein Oberleutnant. Podpis jen tak, falešný, Unterschrift, Name, falsch. Mnì se vaše paní velice líbí. Ich liebe Ihre Frau. Já jsem do vaší paní zamilovanej až po uši, jak øíkal Vrchlický. Kapitales Frau.“ Rozèilený pán se chtìl vrhnout na Švejka, který stál klidnì a spokojenì pøed ním, ale starý sapér Vodièka, sledující každý jeho pohyb, podrazil mu nohu, vytrhl mu psaní z ruky, kterým stále mával, strèil do kapsy, a když se pan Kákonyi vzchopil, chytil ho Vodièka, odnesl ke dveøím, otevøel si dveøe jednou rukou, a už bylo slyšet, jak na schodech se nìco válí. Šlo to tak rychle jako v pohádkách, když si èert pøijde pro èlovìka. Po rozèileném pánovi zùstal jen ubrousek. Švejk ho zvedl, zaklepal slušnì na dveøe pokoje, odkud pøed pìti minutami vyšel pan Kákonyi a odkud bylo slyšet ženský pláè. „Pøináším vám ubrousek,“ øekl Švejk mìkce k paní, která breèela na pohovce, „moh by se pošlapat. Moje úcta.“ Srazil paty dohromady, zasalutoval a vyšel na chodbu. Na schodech nebylo znát tak dalece nijakých stop zápasu, zde dle pøedpokladù Vodièkových odehrávalo se vše úplnì lehce. Jedinì potom u vrat v prùjezdì našel Švejk utržený nákrèní límeèek. Tam se patrnì, když pan Kákonyi zoufale se zachytil domovních vrat, aby nebyl vyvleèen na ulici, odehrával poslední akt této tragédie. Zato na ulici bylo rušno. Pana Kákonyiho odtáhli do protìjšího prùjezdu, kde ho potívali vodou, a uprostøed ulice bil se starý sapér Vodièka jako lev proti nìkolika honvédùm a hondvédhusarùm, kteøí se zastali svého krajana. Ohánìl se mistrnì bodlem na øemenu jako cepem. A nebyl sám. Jemu po boku bojovalo nìkolik èeských vojákù od rùzných regimentù, kteøí právì šli ulicí. 154

Švejk, jak pozdìji tvrdil, ani sám nevìdìl, jak se taky do toho dostal, a ponìvadž nemìl žádné bodlo, jak se mu do rukou dostala hùl nìjakého udìšeného diváka. Trvalo to hezkou chvíli, ale všechno pìkné má taky své konce. Pøišel berajtšaft a sebral to všechno. Švejk šel s holí, která byla komandantem berajtšaftu uznána jako corpus delicti, vedle Vodièky. Švejk šel spokojenì, maje hùl jako flintu na rameni. Starý sapér Vodièka po celou cestu tvrdošíjnì mlèel. Až teprve když vcházeli na hauptvachu, øekl zasmušile k Švejkovi: „Nepovídal jsem ti to, že Maïary neznáš?“

155

*4. kapitola Nová utrpení Plukovník Schröder se zalíbením pozoroval bledý oblièej nadporuèíka Lukáše, s velkými kruhy pod oèima, který v rozpacích nedíval se na plukovníka, ale úkradkem, jako by nìco studoval, díval se na plán dislokace mužstev ve vojenském táboøe, který byl také jedinou ozdobou v celé kanceláøi plukovníka. Pøed plukovníkem Schrödrem bylo na stole nìkolik novin s èlánky zatrženými modrou tužkou, které ještì jednou pøelétl plukovník zbìžnì, a øekl, dívaje se na nadporuèíka Lukáše: „Vy tedy již o tom víte, že vᚠsluha Švejk nalézá se ve vazbì a bude pravdìpodobnì dodán k divizijnímu soudu?“ „Ano, pane plukovníku.“ „Tím ovšem,“ dùraznì øekl plukovník, pase se nad bledou tváøí nadporuèíka Lukáše, „není celá záležitost ukonèena. Jest jisté, že místní veøejnost byla pobouøena celým pøípadem vašeho sluhy

156

Švejka, a ona aféra uvádí se v souvislosti i s vaším jménem, pane nadporuèíku. Z velitelství divize byl nám dodán již jistý materiál. Máme zde nìkteré èasopisy, které se zabývaly tímto pøípadem. Mùžete mnì to pøeèíst nahlas.“ Podal nadporuèíkovi Lukášovi noviny se zatrženými èlánky, který poèal èíst monotónním hlasem, jako by èetl v èítance pro dìti vìtu ,Med jest mnohem výživnìjší a snadnìji stravitelnìjší než cukr’: „Kde je záruka naší budoucnosti?“ „To je v Pester Lloydu?“ otázal se plukovník. „Ano, pane plukovníku,“ odpovìdìl nadporuèík Lukᚠa pokraèoval ve ètení: „Vedení války vyžaduje souèinnost všech vrstev obyvatelstva rakouskouherského mocnáøství. Chceme-li míti pod støechou bezpeèí státu, všechny národy musí podporovati se navzájem a záruka naší budoucnosti je právì v té spontánní úctì, kterou jeden národ má pøed druhým. Nejvìtší obìti našich èackých vojínù na frontách, kde oni neustále postupují kupøedu, nebyly by možny, kdyby týl, ona zásobovací i politická tepna našich slavných armád, nebyl sjednoceným, kdyby vyskytovaly se v zádech naší armády živly rozbíjející jednolitost státu a svou agitací a zlomyslností podrývaly autoritu státního celku a zavádìly v souruèenství národù naší øíše zmatky. Nemùžeme se v této dìjinné chvíli mlèky dívati na hrstku lidí, kteøí by chtìli se pokoušet z nacionálních místních dùvodù rušit sjednocenou práci a zápas všech národù této øíše o spravedlivé potrestání tìch bídákù, kteøí na øíši naši bez pøíèiny napadli, aby ji zbavili veškerých kulturních i civilizaèních statkù. Nemùžeme mlèky opominout tyto hnusné zjevy výbuchù chorobné duše, která touží jen po rozražení jednomyslnosti v srdcích národù. Mìli jsme již nìkolikrát pøíležitost upozornit v našem èasopise na ten zjev, jak vojenské úøady jsou nuceny se vší pøísností zakroèiti proti tìm jednotlivcùm od èeských plukù, kteøí nedbajíce slavné tradice plukovní, rozsívají svým nesmyslným øádìním v našich maïarských mìstech zlobu proti celému èeskému národu, který jako celek není nièím vinen a který 157

vždy pevnì stál za zájmy této øíše, o èemž svìdèí celá øada vynikajících èeských vojevùdcù, z nichž vzpomínáme slavné postavy maršálka Radeckého a jiných obrancù rakouskouherského mocnáøství. Proti tìmto svìtlým zjevùm stojí nìkolik darebákù zpustlé èeské lùzy, kteøí použili svìtové války, aby se dobrovolnì pøihlásili do vojska a mohli uvésti zmatek v jednomyslnost národù monarchie, nezapomínajíce pøitom na své nejnižší pudy. Upozornili jsme již jednou na øádìní pluku No... v Debrecínì, jehož výtržnosti byly pøetøásány i odsouzeny pešskou snìmovnou a jehož plukovní prapor pozdìji na frontì byl - Konfiskováno - Kdo má na svìdomí ten ohavný høích? Konfiskováno - Kdo hnal èeské vojáky - Konfiskováno - Co si troufá cizota v naší maïarské vlasti, o tom svìdèí nejlépe pøípad v Királyhidì, maïarské výspì nad Litavou. K jaké národnosti patøili vojáci z nedalekého vojenského tábora v Brucku nad Litavou, kteøí pøepadli a ztrýznili tamìjšího obchodníka pana Gyulu Kákonyie? Jest rozhodnì povinností úøadù vyšetøiti tento zloèin a optati se vojenského velitelství, které jistì již se touto aférou zabývá, jakou úlohu v tom bezpøíkladném štvaní proti pøíslušníkùm Uherského království hraje nadporuèík Lukasch, jehož jméno uvádí se po mìstì ve spojitosti s událostmi posledních dnù, jak nám bylo sdìleno naším místním dopisovatelem, který sebral již bohatý materiál o celé aféøe, která v dnešní vážné dobì pøímo køièí. Ètenáøi Pester Lloydu jistì se zájmem budou sledovati vývin vyšetøování a neopomeneme je ujistit, že je blíže seznámíme s touto událostí eminentní dùležitosti. Souèasnì však oèekáváme úøední zprávu o királyhidském zloèinu, spáchaném na maïarském obyvatelstvu. Že se vìcí bude zabývat pešská snìmovna, je nabíledni, aby nakonec se ukázalo jasnì, že èeští vojáci, projíždìjící Uherským královstvím na front, nesmí považovat zemi koruny svatého Štìpána, jako by ji mìli v pachtu. Jestli pak nìkteøí pøíslušníci toho národa, který v Királyhidé tak pìknì reprezentoval souruèenství všech národù tohoto mocnáøství, ještì dnes nechápou 158

situaci, a zùstanou hezky zticha, nebo ve válce takové lidi kulka, provaz, kriminál a bajonet nauèí již poslouchat a podøídit se nejvyšším zájmùm naší spoleèné vlasti.“ „Kdo je podepsán pod èlánkem, pane nadporuèíku?“ „Béla Barabás, redaktor a poslanec, pane plukovníku.“ „To je známá bestie, pane nadporuèíku; ale døív, nežli se to dostalo do Pester Lloydu, byl již tento èlánek uveøejnìn v Pesti Hirlap. Nyní mnì pøeètìte úøední pøeklad z maïarštiny èlánku v šoproòském èasopise Sopronyi Napló.“ Nadporuèík Lukᚠèetl nahlas èlánek, ve kterém redaktor dal si neobyèejnì záležet na tom, aby uplatnil smìs vìt: „pøíkaz státní moudrostí“, „státní poøádek“, „lidská zvrhlost“, „zašlapaná lidská dùstojnost a cit“, „kanibalské hody“, „zmasakrovaná lidská spoleènost“, „smeèka mamelukù“, „za kulisami je poznáte“. A dál to šlo, jako by Maïaøi na vlastní pùdì byli nejpronásledovanìjším živlem. Jako by byli pøišli èeští vojáci, porazili redaktora a šlapali mu baganèatama po bøiše a ten by øval bolestí a nìkdo si to stenografoval. 159

„O nìkterých nejdùležitìjších vìcech,“ pláèe Sopronyi Napló, šoproòský deník, „se povážlivì mlèí a nièeho se nepíše. Každý z nás ví, co to je èeský voják v Uhrách i na frontì. My všichni víme, jaké vìci Èeši provádí, co je tu v èinnosti a jak to u Èechù vypadá a kdo to zpùsobuje. Bdìlost úøadù je ovšem upoutána jinými dùležitými vìcmi, které však musí být v náležité spojitosti s dozorem nad celkem, aby se nemohlo stát to, co se stalo v tìchto dnech v Királyhidì. Vèerejší nᚠèlánek byl na patnácti místech konfiskován. Proto nezbývá nám nic jiného než prohlásit, že ani dnes nemáme pøíliš pøíèiny z technických dùvodù se široce zabývati s událostmi v Királyhidì. Námi vyslaný zpravodaj zjistil na místì, že úøady jeví opravdovou horlivost v celé aféøe, vyšetøujíce plnou parou. Zdá se nám jedinì podivným, že nìkteøí úèastníci celého masakru nalézají se dosud na svobodì. Toto se týká zejména jednoho pána, který se dle doslechu zdržuje doposud beztrestnì ve vojenském táboøe a stále ještì nosí odznaky svého papageiregimentu a jehož jméno bylo též uveøejnìno pøedevèírem v Pester Lloydu a Pesti Napló. Jest to známý èeslo šovinista Lükáš, o jehož øádìní bude podána interpelace naším poslancem Gézou Savanyú, který zastupuje okres királyhidský.“ „Stejnì líbeznì, pane nadporuèíku,“ ozval se plukovník Schröder, „píše o vás též týdeník v Királyhidì a potom prešburské listy. To vás ale už nebude zajímat, ponìvadž je to na jedno kopyto. Politicky dá se to odùvodnit, ponìvadž my Rakušané, a jsme Nìmci, nebo Èeši, jsme proti Maïarùm pøece jen ještì hodnì... Rozumíte mnì, pane nadporuèíku. Je v tom jistá tendence. Spíš by snad vás zajímal èlánek v Komárenském veèerníku, kde se o vás tvrdí, že jste se pokoušel znásilnit paní Kákonyiovou pøímo v jídelnì pøi obìdì u pøítomnosti jejího manžela, kterého jste ohrožoval šavlí a nutil ho, aby zacpal ruèníkem ústa své manželky, aby nekøièela. To je poslední zpráva o vás, pane nadporuèíku.“ Plukovník se usmál a pokraèoval: „Úøady nevykonaly svou povinnost. Preventivní cenzura ve zdejších listech nalézá se též 160

v rukou Maïarù. Dìlají si s námi, co chtìjí. Nᚠdùstojník není chránìn pøed urážkami takové civilní maïarské redaktorské svinì, a teprve na základì našeho ostrého vystoupení, respektive telegramu našeho divizijního soudu, uèinilo státní návladnictví v Pešti kroky, aby byla provedena nìjaká zatèení ve všech zmínìných redakcích. Nejvíc si to odkašle redaktor Komárenského veèerníku, ten na svùj veèerník nezapomene do smrti. Mì povìøil divizijní soud, jako vašeho pøedstaveného, vyslechnouti vás a zasílá mnì souèasnì celé spisy týkající se vyšetøování. Všechno by bylo dopadlo dobøe, kdyby nebylo toho vašeho nešastného Švejka. Je s ním nìjaký sapér Vodièka, u kterého po rvaèce našli, když je pøivedli na hauptvachu, vᚠdopis, který jste poslal paní Kákonyiové. Ten vᚠŠvejk tvrdil pøi vyšetøování, že prý to není vaše psaní, že psal to sám, a když mu bylo pøedloženo a on usvìdèen, aby je opsal a byl porovnán jeho rukopis, sežral vaše psaní. Z kanceláøe pluku byly potom poslány k divizijnímu soudu vaše raporty k porovnání rukopisu Švejkova a zde máte výsledek.“ Plukovník pøelistoval se ve spisech a ukázal nadporuèíkovi Lukášovi na tento pasus: „Obžalovaný Švejk odepøel napsat diktované vìty, provázeje to tvrzením, že zapomnìl pøes noc psát.“ „Vùbec já tomu, pane nadporuèíku, nepøikládám žádného významu, co u divizijního soudu povídá ten vᚠŠvejk nebo ten sapér. Švejk i sapér tvrdí, že šlo jen o nìjaký malý žertíèek, kterému nebylo porozumìno, a že byli sami pøepadeni civilisty a že se bránili, aby záchránili vojenskou èest. Vyšetøováním bylo zjištìno, že ten vᚠŠvejk je vùbec pìkné kvítko. Tak napøíklad na otázku, proè se nepøizná, odpovìdìl dle protokolu: „Já jsem zrovna v takový situaci, jako se voctnul jednou kvùli nìjakejm obrazùm Panny Marie sluha akademického malíøe Panušky. Ten taky, když se jednalo o nìjaký vobrazy, který mìl zpronevìøit, nemoh na to nic jinýho vodpovìdìt než: Mám blít krev?’ Pøirozenì, že jsem se jménem velitelství pluku o to postaral, aby byla dána do všech novin jménem divizijního soudu oprava na všechny ty nièemné 161

èlánky zdejších novin. Dnes se to rozešle a doufám, že jsem uèinil vše, abych napravil, co se stalo darebáckým chováním tìch žurnalistických maïarských civilních potvor. Myslím, že jsem to dobøe stylizoval: Divizijní soud èís. Na velitelství pluku èís. N prohlašuje, že èlánek uveøejnìný ve zdejším èasopise o domnìlých výtržnostech mužstva pluku èís. N nezakládá se v nièem na pravdì a od první až do poslední øádky vymyšlen a že vyšetøování zavedené proti onìm èasopisùm pøivodí pøísné potrestání viníkù. Divizijní soud ve svém pøípise na velitelství našeho pluku,“ pokraèoval plukovník, „pøichází k tomu mínìní, že se vlastnì o nic jiného nejedná než o soustavné štvaní proti vojenským èástem pøicházejícím z Cislajtánie do Translajtánie. A porovnejte pøitom, kolik vojska odešlo na frontu od nás a kolik od nich. To vám øeknu, že mnì je èeský voják milejší než taková maïarská sbìø. Když si vzpomenu, že pod Bìlehradem støíleli Maïaøi po našem druhém maršbataliónu, který nevìdìl, že jsou to Maïaøi, kteøí po nich støílí, a poèal pálit do deutschmajstrù na pravém køídle, a deutschmajstøi zas si to také spletli a pustili oheò po bosenském regimentu, který stál vedle. To byla tenkrát situace! Já byl právì u štábu brigády na obìdì, den pøedtím museli jsme se odbýt šunkou a polévkou z konzerv, a ten den jsme mìli poøádnou polévku ze slepice, filé s rýží a buchtièky se šodó, veèer pøedtím jsme povìsili jednoho srbského vinárníka v mìsteèku a naši kuchaøi našli u nìho ve sklepì tøicet let staré víno. Dovedete si pøedstavit, jak jsme se všichni tìšili na obìd. Polévku jsme snìdli a pouštíme se právì do slepice, když najednou pøestøelka, pak støelba, a naše artilérie, která ani nemìla zdání, že to naše èásti støílejí po sobì, poèala pálit po naší linii a jeden granát padl tìsnì vedle našeho štábu brigády. 162

Srbové snad mysleli, že u nás vypukla vzpoura, tak zaèli ze všech stran do nás øezat a pøepravovat se proti nám pøes øeku. Brigádního generála volají k telefonu a divizionér spustil rámus, co je to za hovadinu v brigádním úseku, že právì dostal rozkaz od štábu armády zaèít útok na srbské pozice ve 2 hodiny 35 minut v noci na levém køídle. My že jsme rezerva a že se ihned má oheò zastavit. Ale kdepak v takové situaci chtít ,Feuer einstellen’. Brigádní telefonní centrála hlásí, že se nikam nemùže dozvonit, jenom že hlásí štáb 75. regimentu, že právì dostali od vedlejší divize rozkaz ,ausharren’, že se nemùže smluvit s naší divizí, že Srbové obsadili kótu 212, 226 a 327, žádá se o zaslání jednoho bataliónu jako svaz a spojení po telefonu s naší divizí. Pøehodíme linku na divizi, ale spojení už bylo pøerušeno, ponìvadž Srbové se nám dostali mezitím do týla na obou køídlech a pøesekávali nᚠstøed do trojúhelníku, ve kterém zùstalo potom všechno, regimenty, artilérie i trén s celou autokolonou, skladištì i polní nemocnice. Dva dny jsem byl v sedle a divizionér padl do zajetí i s naším brigádníkem. A to všechno zavinili Maïaøi tím, že støíleli po našem druhém maršbataliónu. Rozumí se samo sebou, že to svádìli na nᚠregiment.“ Plukovník si odplivl: „Sám jste se teï, pane nadporuèíku, pøesvìdèil, jak využitkovali znamenitì vaší pøíhody v Királyhidì.“ Nadporuèík Lukᚠrozpaèitì zakašlal. „Pane nadporuèíku,“ obrátil se na nìho dùvìrnì plukovník, „ruku na srdce. Kolikrát jste se vyspal s paní Kákonyiovou?“ Plukovník Schröder byl dnes ve velmi dobré náladì. „Neøíkejte, pane nadporuèíku, že jste teprve zaèal korespondovat. Já, když jsem byl ve vašich letech, sedìl jsem v Jágru na mìøických kursech tøi nedìle, a mìl jste vidìt, jak jsem ty celé tøi nedìle nic jiného nedìlal než spal s Maïarkami. Každý den s jinou. Mladé, svobodné, starší, vdané, jak to právì pøišlo,

163

žehlil jsem tak dùkladnì, že když jsem se vrátil k regimentu, sotva jsem pletl nohama. Nejvíc mne strhala paní jednoho advokáta. Ta ukázala, co dovedou Maïarky. Kousla mne pøitom do nosu, celou noc mnì nedala oka zamhouøit. - Zaèal korespondovat...,“ dùvìrnì plácl plukovník nadporuèíka na rameno, „známe to. Neøíkejte nièeho, já mám svùj úsudek o celé vìci. Zapletl jste se s ní, její manžel na to pøišel, ten vᚠpitomý Švejk... - Ale víte, pane nadporuèíku, ten vᚠŠvejk je pøece jen charakter, když to tak proved s vaším dopisem. Takového èlovìka je opravdu škoda. Já øíkám, že to je výchova. Mnì se to velice líbí od toho chlapa. Rozhodnì musí být v tomto ohledu vyšetøování zastaveno. Vás, pane nadporuèíku, ostouzeli v novinách. Vaše pøítomnost zde je úplnì zbyteènou. Bìhem týdne bude vypravena marška na ruský front. Jste nejstarším dùstojníkem u 11. kompanie, pojedete s ní jako kompaniekomandant. Už je všechno zaøízeno u brigády. Øeknìte úèetnímu feldvéblovi, aby vám našel nìjakého jiného sluhu místo toho Švejka.“ Nadporuèík Lukᚠvdìènì pohlédl na plukovníka, který pokraèoval: „Švejka pøidìluji k vám jako kumpanieordonanc.“ Plukovník vstal, a podávaje zbledlému nadporuèíkovi ruku, øekl: „Tím je tedy všechno vyøízeno. Pøeji vám mnoho štìstí, abyste se vyznamenal na východním bojišti. A jestli se snad ještì nìkdy uvidíme, tak pøijïte mezi nás. Ne abyste se nám vyhýbal jako v Budìjovicích...“ Nadporuèík Lukᚠpo celé cestì domù si opakoval: „Kompaniekomandant, kompanieordonanc.“ A jasnì pøed ním vyvstávala postava Švejka. Úèetní šikovatel Vanìk, když mu poruèil nadporuèík Lukáš, aby mu vyhledal nìjakého nového sluhu místo Švejka, øekl: „Já myslel, že jsou, pane obrlajtnant, spokojenej s tím Švejkem.“ Uslyšev, že Švejka naznaèil plukovník ordonancí u 11. kumpanie, zvolal: „Pomoz nám pánbùh.“ 164

----U divizijního soudu, v baráku opatøeném møížemi, vstávali podle pøedpisu v sedm hodin ráno a dávali do poøádku kavalce válející se v prachu po zemi. Pryèen nebylo. V jednom pøepažení v dlouhé místnosti skládali podle pøedpisu deky na slamník, a kteøí byli s prací hotovi, sedìli na lavicích podle stìny a buï si hledali vši, ti, kteøí pøišli z fronty, nebo se bavili vypravováním rùzných pøíhod. Švejk se starým sapérem Vodièkou sedìli na lavici u dveøí ještì s nìkolika vojáky od rùzných regimentù a formací. „Podívejte se, hoši,“ ozval se Vodièka, „na tamhletoho kluka maïarskýho u okna, jak se pacholek modlí, aby to s ním dobøe dopadlo. Neroztrhli byste mu držku od ucha k uchu?“ „Ale to je hodnej èlovìk,“ øekl Švejk, „ten je zde proto, ponìvadž nechtìl narukovat. Von je proti vojnì, vod nìjaký sekty, a je zavøenej proto, že nechce nikoho zabít, von se drží božího pøikázání, ale voni mu to boží pøikázání vosladìjí. Pøed vojnou žil na Moravì nìjakej pan Nemrava, a ten dokonce nechtìl vzíti ani flintu na rameno, když byl odvedenej, že prej je to proti jeho zásadì, nosit nìjaký flinty. Byl za to zavøenej, až byl èernej, a zas ho nanovo vedli k pøísaze. A von, že pøísahat nebude, že je to proti jeho zásadì, a vydržel to.“ „To byl hloupý èlovìk,“ øekl starý sapér Vodièka, „von moh pøísahat a pøitom se taky na všechno vysrat, i na celou pøísahu.“ „Já už tøikrát pøísahal,“ oznámil jeden infanterák, „a tøikrát už jsem tady pro dezerci, a kdybych nemìl to lékaøský vysvìdèení, že jsem pøed patnácti léty v choromyslnosti utlouk svou tetu, byl bych snad už potøetí na frontì vodstøelenej. Ale takhle mnì moje nebožka teta vždycky pomùže z nouze a nakonec se pøeci snad z tý vojny dostanu v poøádku.“

165

„A proè jsi, kamaráde,“ otázal se Švejk, „utloukl svou tetièku?“ „Kvùli èemu se lidi utloukají,“ odpovìdìl pøíjemný muž, „každej si to mùže pomyslit, že kvùli penìzùm. Mìla ta baba pìt spoøitelních knížek a zrovna jí poslali úroky, když jsem k ní pøišel celej rozbitej a votrhanej na návštìvu. Kromì ní jsem nemìl jiný duše na tom božím svìtì. Tak jsem ji šel poprosit, aby se mne ujala, a vona, mrcha, abych prej šel dìlat, že prej takovej mladej, silnej a zdravej èlovìk. Slovo dalo slovo a já jsem ji uhodil jen tak nìkolikrát pøes hlavu pohrabáèem a tak jsem jí zøídil celej ksicht, že jsem nevìdìl, je to tetièka, nebo to není tetièka. Tak jsem tam u ní sedìl na zemi a poøád si øíkám: ,Je to tetièka, nebo to není tetièka?’ A tak mì našli u ní sedìt druhý den sousedi. Potom jsem byl v blázinci ve Slupech, a když nás potom pøed válkou v Bohnicích postavili pøed komisi, byl jsem uznán za vyléèenýho a hned jsem musel jít dosluhovat na vojnu za ty léta, co jsem promeškal.“ Kolem prošel hubený, vytáhlý voják, utrápeného vzezøení, s koštìtem. „To je jeden uèitel od poslední naší maršky,“ pøedstavil ho myslivec sedící vedle Švejka, „teï jde si vymect pod sebou. Je to náramnì poøádnej èlovìk. Je tady kvùli jedné básnièce, kterou složil. - Pojï sem, uèitelskej,“ zavolal na muže s koštìtem, který pøiblížil se vážnì k lavici. „Povìz nám to o tìch vších.“ Voják s koštìtem odkašlal a spustil: Vše zavšiveno, front se drbe celý, veš po nás leze veliká. Pan generál se válí na posteli a každej den se pøevlíká. Vším u vojska se velmi dobøe daøí, i na šarže už pøivyká, s vší pruskou už se hbitì páøí ten starý všivák rakouský. 166

Ztrápený voják uèitel si pøisedl na lavici a povzdechl: „To je všechno, a kvùli tomu jsem již poètvrté vyslýchanej u pana auditora.“ „Vono to skuteènì nestojí ani za øeè,“ rozšafnì øekl Švejk, „vono jen pøijde na to, koho voni u soudu budou myslet tím starým všivákem rakouským. Ještì dobøe, že jste tam dal vo tom páøení, to je spletete, že budou z toho janci. Jen jim vysvìtlete, že všivák je sameèek od vši a že na samièku veš mùže lezt zase jenom sameèek všivák. Jinak se z toho nevymotáte. Nepsal jste to jistì, abyste chtìl nìkoho urazit, to je jasný. Øeknìte jen panu auditorovi, že jste si to psal pro svoje potìšení, a jako se øíká sameèkovi od svinì kanec, tak se øíká všude sameèkovi od vši - všivák.“ Uèitel si povzdechl: „Když ten pan auditor neumí dobøe èesky. 167

Já už jsem mu to také podobným zpùsobem vysvìtloval, ale on na mne spustil, že sameèek od vši se jmenuje èesky vešák. ,Šádný fšivák,’ povídal pan auditor, ,vešák. Femininum, Sie gebildeter Kerl, ist ten feš, also masculinum ist ta fešak. Wir kennen unsre Pappenheimer.’“ „Zkrátka a dobøe,“ øekl Švejk, „je to s vámi vachrlatý, ale nesmíte ztrácet nadìji, jako øíkal Cikán Janeèek v Plzni, že se to ještì mùže vobrátit k lepšímu, když mu v roce 1879 dávali kvùli tý dvojnásobný loupežný vraždì voprátku na krk. A taky to uhád, ponìvadž ho vodvedli v poslední okamžik vod šibenice, ponìvadž ho nemohli povìsit kvùli narozeninám císaøe pána, který pøipadly právì na ten samej den, kdy mìl viset. Tak ho vobìsili až druhej den, až bylo po narozeninách, a chlap mìl ještì takový štìstí, že tøetí den nato dostal milost a mìlo bejt s ním obnovený líèení, ponìvadž všechno ukazovalo na to, že to vlastnì udìlal jinej Janeèek. Tak ho museli vykopat z trestaneckýho høbitova a rehabilitovati ho na plzeòskej katolickej høbitov, a potom se teprve pøišlo na to, že je evangelík, tak ho pøevezli na evangelickej høbitov a potom...“ „...potom dostaneš pár facek,“ ozval se starý sapér Vodièka, „co si ten chlap všechno nevymyslí. Èlovìk má starosti s divizním soudem, a von chlap mizerná mnì vèera, když nás vedli k vejslechu, vykládal, co je to rùže z Jericha.“ „To ale nebyla moje slova, to vykládal sluha malíøe Panušky Matìj jedné staré bábì, když se ho ptala, jak vypadá rùže z Jericha. Tak jí povídal: ,Vemte suchý kravský hovno, dejte ho na talíø, polejte vodou a vono se vám krásnì zazelená, a to je rùže z Jericha,’“ bránil se Švejk, „já jsem si tu blbost nevymyslil a pøeci jsme si vo nìèem museli povídat, když jdeme k vejslechu. Já jsem tì chtìl, Vodièko, jen potìšit...“ „Ty nìkoho potìšíš,“ odplivl si opovržlivì Vodièka, „èlovìk má tu plnou hlavu starostí, aby se dostal z tý šlamastiky a vyšel ven, aby si to s téma klukama maïarskejma vyrovnal, a von chce 168

èlovìka potìšit s nìjakým kravským hovnem. A jak to mùžu splatit tìm maïarskejm klukùm, když sedím zavøenej, a ještì ke všemu se èlovìk musí pøetvaøovat a vykládat auditorovi, že nemá proti Maïarùm žádnou zášt. To je, paneèku, psí život. Ale až já jednou takovýho kluka dostanu do pazourù, tak ho uškrtím jako štìnì, já jim dám ,Isten áld meg a Magyart’, já se s nima porovnám, vo mnì se ještì bude mluvit.“ „Nemìjme žádnej vo nic starost,“ øekl Švejk, „všechno se urovná, hlavní vìcí je vždycky u soudu mluvit nepravdu. Kerej èlovìk se dá vomámit, aby se pøiznal, ten je vždycky ztracenej. Z toho nikdy nic poøádnýho nebude. Když jsem jednou pracoval v Mor. Ostravì, tak tam byl takovejhle pøípad: Jeden horník ztøískal tam inženýra mezi ètyøma voèima, takže to nikdo nevidìl. A advokát, kerej ho hájil, poøád mu øíkal, aby zapíral, že se mu nemùže nic stát, ale pøedseda senátu mu poøád klad na srdce, že pøiznání je polehèující okolností, ale ten ved neustále svou, že se pøiznat nemùže, tak byl osvobozenej, ponìvadž dokázal svoje alibi. V ten samej den byl v Brnì...“ „Ježíšmarjá,“ rozèílil se Vodièka, „já už to nevydržím. Proè tohle všechno povídá, to nepochopuju. To byl vèera s náma u vejslechu zrovna takovej èlovìk. Když se ho auditor ptal, èím je v civilu, tak øíkal: ,Dejmám u Køíže.’ A trvalo to pøes pùl hodiny, než auditorovi vysvìtlil, že tahá mìch u kováøe Køíže, a když se ho potom zeptali: ,Vy jste tedy v civilu pomocnej dìlník,’ tak jim odpovìdìl: ,Kdepak ponocnej, ten je Franta Hybšù.’“ Na chodbì se ozvaly kroky a volání stráže „Zuwachs“. „Zas nás bude víc,“ radostnì øekl Švejk, „snad si schovali nìjaké to báèko.“ Dveøe se otevøely a dovnitø všoupli jednoroèního dobrovolníka, který sedìl se Švejkem v Budìjovicích v arestì a byl pøedurèen ke kuchyni nìjaké maršové roty. „Pochválen Pán Ježíš Kristus,“ øekl vstupuje, naèež Švejk za všechny odpovìdìl: „Až na vìky amen.“ 169

Jednoroèní dobrovolník spokojenì podíval se na Švejka, položil na zem deku, kterou s sebou pøinesl, a posadil se na lavici k èeské kolonii, roztoèil si kamaše a vyòal umìle v záhybech stoèené cigarety, které rozdal, pak vytáhl z boty kousek tøecí plochy od krabièky zápalek a nìkolik sirek umìle rozøezaných v pùli hlavièky. Rozškrtl, opatrnì zapálil si cigaretu, dal všem pøipálit a lhostejnì øekl: „Já jsem obžalovanej pro vzpouru.“ „To nic není,“ chlácholivì ozval se Švejk, „to je legrace.“ „To se rozumí,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „jestli takovým zpùsobem to chceme vyhrát, pomocí rùzných soudù. Když se chtìjí se mnou mermomocí soudit, a se soudí. Celkem vzato, jeden proces nic nemìní na celé situaci.“ „A jak jsi se vzbouøil?“ otázal se sapér Vodièka, dívaje se sympaticky na jednoroèního dobrovolníka. „Nechtìl jsem pucovat hajzly na hauptvaše,“ odpovìdìl, „tak mì vedli až k obrštovi. A to je pìkná svinì. Zaèal na mne køièet, že prý jsem zavøen na základì regimentsraportu a že jsem obyèejný arestant, že se vùbec diví, že mne zemì nosí a nepøestane se toèit nad tou hanbou, že v armádì se vyskytl èlovìk s právem jednoroèního dobrovolníka, majícího nárok na dùstojnickou hodnost, který však svým chováním mùže vzbudit jedinì hnus a opovržení u svých pøedstavených. Odpovìdìl jsem, že rotace zemìkoule nemùže být pøerušena objevením se na ní takového jednoroèního dobrovolníka, jako jsem já, že zákony pøírodní jsou silnìjší než štráfky jednoroèních dobrovolníkù a že bych si pøál vìdìt, kdo mne mùže pøinutit, abych pucoval nìjakej hajzl, který jsem nepodìlal, aèkoliv i na to bych mìl právo po té svinské kuchyni u regimentu, po tom shnilém zelí a moèeném skopovém mase. Potom jsem ještì obrstovi øekl, že je též jeho názor, proè mne zem nosí, trochu podivný, ponìvadž kvùli mnì pøece nevypukne zemìtøesení. Pan obrst po celou mou øeè nic nedìlal než cvakal zuby jako kobyla, když ji studí zmrzlá øepa na jazyk, a potom na mne zaøval: 170

,Tak budete pucovat hajzl, nebo nebudete?’ ,Poslušnì hlásím, že žádného hajzlu pucovati nebudu: ,Vy budete pucovat, Sie Einjähriger.’ ,Poslušnì hlásím, že nebudu.’ ,Krucityrkn, vy budete pucovat, ne jeden, ale sto hajzlù!’ ,Poslušnì hlásím, že nebudu pucovat ani sto, ani jeden hajzl!’ A tak to šlo poøád: ,Budete pucovat?’ ,Nebudu pucovat ‘ Hajzly lítaly sem a tam, jako by to bylo nìjaké dìtské øíkadlo od Pavly Moudré. Obršt bìhal po kanceláøi jako pominutý, nakonec si sedl a øekl: ,Rozvažte si to dobøe, já vás pøedám divizijnímu soudu pro vzpouru. Nemyslete si, že budete první jednoroèní dobrovolník, který byl za této války zastøelen. V Srbsku jsme povìsili dva jednoroèní dobrovolníky od 10. kompanie a jednoho od 9. jsme zastøelili jako jehnì. A proè? Pro jejich palièatost. Ty dva, kteøí byli povìšeni, zdráhali se propíchnout ženu a chlapce jednoho èúžáka pod Šabacem a jednoroèák od 9. kumpaèky byl zastøelen, ponìvadž nechtìl jít kupøedu a vymlouval se, že má oteklé nohy a že je platfus. Tak budete pucovat hajzl, nebo nebudete?’ ,Poslušnì hlásím, že nebudu.’ Obršt se na mne podíval a øekl: ,Poslyšte, nejste vy slavjanofil?’ ,Poslušnì hlásím, že nejsem.’ Potom mne odvedli a oznámili mnì, že jsem žalován pro vzpouru.“ „Nejlepší udìláš,“ øekl Švejk, „když se budeš teï vydávat za blba. Když jsem sedìl na garnizónì, tak tam s námi byt takovej chytrej èlovìk vzdìlanej, profesor na obchodní škole. Ten dezentýroval z bojištì a mìl bejt s ním náramnì slavnej proces, aby byl pro postrach odsouzenej a obìšenej, a ten se z toho náramnì jednoduše vyvlík. Zaèal dìlat dìdiènì zatíženýho, a když ho štábní lékaø prohlížel, tak prohlásil, že von nedezentýroval, že už vod mládí rád cestuje, že má vždycky touhu nìkam daleko zmizet. Že jednou se probudil v Hamburku a podruhý zas v Londýnì, a že nevìdìl, jak se tam dostal. Otec že byl alkoholik 171

a zemøel sebevraždou pøed jeho narozením, matka že byla prostitutkou a opíjela se a zemøela na delirium. Mladší sestra že se utopila, starší že se vrhla pod vlak, bratr že skoèil z železnièního mostu na Vyšehradì, dìdeèek že zavraždil svou ženu a polil se petrolejem a zapálil se, druhá babièka že se toulala s Cikány a otrávila se ve vìzení sirkami, jeden bratranec že byl nìkolikrát souzen pro žháøství a podøezal si v Kartouzích žíly na krku kouskem skla, sestøenice z otcovy strany že se vrhla ve Vídni z šestýho patra, von sám že je strašnì zanedbanýho vychování a do deseti let že neumìl mluvit, ponìvadž ve vìku šesti mìsícù, když ho pøevazovali na stole a nìkam vodbìhli, koèka ho stáhla se stolu a pádem že se uhodil do hlavy. Mívá též obèasné silné bolení hlavy a v takových okamžicích že neví, co dìlá, a v takovým stavu že taky vodešel z fronty do Prahy, a teprve když ho zatkla u Flekù vojenská policie, že pøišel k sobì. Paneèku, mìli jste vidìt, jak ho ještì rádi pustili z vojny, a asi pìt maníkù, kteøí sedìli s ním v cimøe, všichni si to pro všechen pøípad napsali na papírek asi takhle: Otec alkoholik. Matka prostitutka. I. sestra (utopila) II. sestra (vlak) Bratr (z mostu) Dìdeèek † ženu, petrolej, zapálil. II. babièka (cikáni, sirky) † atd. A jeden, když to zaèal taky pøednášet štábnímu lékaøovi, už se nedostal ani pøes bratrance a štábní lékaø, ponìvadž už to byl tøetí pøípad, mu øekl: ,Ty chlape, a tvoje sestøenice z otcovy strany se vrhla ve Vídni z šestýho patra, ty jseš strašnì zanedbaného vychování, a tak tì spraví korekce.’ Tak ho odvedli do korekce, svázali do kozelce, a hned ho pøešlo strašnì zanedbaný vychování, i otec alkoholik, i matka prostitutka a radìji se pøihlásil dobrovolnì na front.“ „Dnes,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „už na vojnì nikdo nevìøí 172

v dìdièné zatížení, ponìvadž by to dopadlo tak, že by museli všechny jenerální štáby zavøít do blázince.“ V okovaných dveøích zarachotil klíè a vstoupil profous: „Infanterist Švejk a sapér Vodièka k panu auditorovi.“ Zvedli se a Vodièka øekl k Švejkovi: „Vidíš je, lotry, každej den vejslech, a poøád žádnej vejsledek. Kdyby už nás radši, himlhergot, vodsoudili a netahali se s náma. Takhle se celý boží den válíme a tìch maïarskejch klukù bìhá vokolo...“ Pokraèujíce na cestì k výslechu do kanceláøí divizijního soudu, které byly umístìny na druhé stranì v jiném baráku, sapér Vodièka uvažoval se Švejkem, kdy vlastnì pøijdou pøed øádný soud. „Poøád jenom samej vejslech,“ dopaloval se Vodièka, „a kdyby z toho nìco alespoò vylezlo. Spotøebujou haldy papíru a èlovìk ani ten soud neuvidí. Shnije za møížema. Øekni upøímnì, je ta supa k žrádlu? A to zelí se zmrzlejma bramborama? Krucifix, takovou blbou svìtovou vojnu jsem ještì nikdy nežral. Já jsem si to pøedstavoval docela jinak.“ „Já jsem zas docela spokojenej,“ øekl Švejk, „to ještì pøed lety, když jsem sloužil aktivnì, tak nᚠsupák Solpera øíkal, že na vojnì musí bejt si každej vìdom svejch povinností, a dal ti pøitom takovou pøes hubu, žes na to nikdy nezapomnìl. Nebo nebožtík obrlajtnant Kvajser, když pøišel prohlížet kvéry, tak vždycky nám pøednášel, že každej voják má jevit nejvìtší duševní votrlost, ponìvadž vojáci jsou jenom dobytek, kerej stát krmí, dá jim nažrat, napít kafe, tabák do fajfky a za to musí tahat jako volové.“ Sapér Vodièka se zamyslil a po chvíli se ozval: „Až tam budeš, Švejku, u toho auditora, tak se nesplet, a co jsi pøedešle pøi výslechu mluvil, tak to vopakuj, a nejsem v nìjaký bryndì. Tedy hlavnì, že jsi vidìl, že mì napadli ty kluci maïarští. Pøece jsme to všechno podnikli na spoleènej úèet.“ „Nic se neboj, Vodièko,“ konejšil ho Švejk, „jen klid, žádný rozèilování, copak je to nìco, bejt pøed nìjakým takovým divizijním soudem. Tos mìl vidìt, jak pøed lety se takový vojenský soud 173

vodbejval zkrátka. Sloužil ti u nás v aktivu uèitel Herál a ten nám jednou na kavalci vykládal, když jsme všichni v cimøe dostali kasárníka, že je v pražským muzeu jedna kniha zápisù takovýho vojenskýho soudu za Marie Terezie. Každej regiment mìl svýho kata, který popravoval vojáky svýho regimentu, kus po kusu, za jeden tereziánskej tolar. A ten kat podle tìch zápisù vydìlal si nìkerej den až pìt tolarù. - To se rozumí,“ dodal Švejk rozvážnì, „tenkrát byly silný regimenty a poøád je po vesnicích doplòovali.“ „Když jsem byl v Srbsku,“ øekl Vodièka, „tak u naší brigády vìšeli, kteøí se pøihlásili, èúžáky za cigarety. Kerej voják povìsil chlapa, ten dostal deset športek, za ženskou a za dítì pìt. Potom zaèlo intendantstvo spoøit a vodstøelovalo se to hromadnì. Se mnou sloužil jeden Cikán a vo tom jsme to dlouho nevìdìli. Bylo nám to jenom nápadný, že ho vždycky na noc nìkam volali do kanceláøe. To jsme stáli na Drinì. A jednou v noci, když byl pryè, tak nìkomu napadlo štourat se v jeho vìcech, a pacholek mìl v ruksaku celý tøi krabièky po stovce športek. Potom se vrátil k ránu do naší stodoly a my jsme s ním udìlali krátkej soud. Povalili jsme ho a nìjakej Bìloun ho uškrtil øemenem. Mìl ten pacholek tuhej život jako koèka.“ Starý sapér Vodièka si odplivl: „Ne a ne ho uškrtit, už se nám podìlal, voèi mu vylezly, a poøád ještì byl žívej jako nedoøíznutej kohout. Tak ho trhli jako koèku. Dva za hlavu, dva za nohy a zakroutili mu vaz. Potom jsme na nìho navlíkli jeho ruksak i s cigaretama a hodili ho pìknì do Driny. Kdopak by takový cigarety kouøil. Ráno byla po nìm sháòka.“ „To jste mìli hlásit, že dezentýroval,“ rozšafnì podotkl Švejk, „že už se na to pøipravoval a že každej den øíkal, že se ztratí.“ „Ale kdo by na takový vìci myslel,“ odpovìdìl Vodièka, „my jsme svý udìlali a vo vìci ostatní jsme nemìli žádnou starost. Tam to bylo úplnì lehký. Každej den nìkdo zmizel, a ani už to z Driny nelovili. Plaval tam nadmutej èúžák vedle našeho rozflákanýho landveráka hezky po Drinì do Dunaje. Nìkteøí nezkušení, když 174

to vidìli ponejprv, tak dostali malinkou horeèku.“ „Tìm mìli dát chinin,“ øekl Švejk. Vstoupili právì do baráku s kanceláøemi divizijního soudu a patrola je ihned odvedla do kanceláøe èíslo 8, kde za dlouhým stolem s haldami spisù sedìl auditor Ruller. Pøed ním ležel nìjaký díl zákoníku, na kterém stála nedopitá sklenice èaje. Po pravé stranì na stole stál krucifix z napodobené slonoviny, se zaprášeným Kristem, který se zoufale díval na podstavec svého køíže, na kterém byl popel a oharky z cigaret. Auditor Ruller oklepával si právì k nové lítosti ukøižovaného boha novou cigaretu o podstavec krucifixu a druhou rukou nadzvedal sklenici s èajem, která se pøilepila na zákoník. Vyprostiv sklenici z objetí zákoníku, listoval se dál v knize vypùjèené z dùstojnického kasina. Byla to kniha Fr. S. Krause s mnohoslibným názvem Forschungen zur Entwicklungsgeschichte der geschlechtlichen Moral. Zadíval se na reprodukci naivních kreseb mužského i ženského pohlavního ústroje s pøiléhajícími verši, které objevil uèenec Fr. S. Krause na záchodcích berlínského Západního nádraží, takže neobrátil pozornost na ty, kteøí vstoupili. Vytrhl se z pozorování reprodukcí teprve zakašláním Vodièky. „Was geht los?“ otázal se, listuje dál a hledaje pokraèování naivních kresbièek, skic a náèrtù. „Poslušnì hlásím, pane auditor,“ odpovìdìl Švejk, „kamarád Vodièka se nastyd a teï kašle.“ Auditor Ruller teprve teï se podíval na Švejka a na Vodièku. Snažil se dodati své tváøi pøísného výrazu. „Koneènì že lezete, chlapi,“ øekl, štouraje se v haldì spisù na stole, „dal jsem vás pøedvolat na devátou hodinu a teï je pomalu jedenáct.“ „Jak to stojíš, ty vole?“ otázal se Vodièky, který si dovolil udìlat pohov. „Až øeknu rút, tak si mùžeš dìlat s haksnama, co chceš.“

175

„Poslušnì hlásím, pane auditor,“ ozval se Švejk, „že von má revma.“ „Ty drž radši hubu,“ øekl auditor Ruller, „až se tì na nìco zeptám, tak teprv budeš odpovídat. Tøikrát jsi byl u mne u výslechu a lezlo to z tebe jako z chlupatý deky. Tak najdu to nebo nenajdu? Mám já s vámi, vy chlapi mizerní, práci. Ale ono se vám to nevyplatilo, obtìžovat zbyteènì soud. Tak se podívejte, parchanti,“ øekl, když vytáhl z haldy aktù obsáhlý spis s nápisem ,Schwejk & Woditschka’. „Nemyslete si, že se budete u divisionsgerichtu válet dál kvùli nìjaké hloupé rvaèce a vyhnete se na nìjaký èas frontì. Kvùli vám jsem musel telefonovat až s armádním gerichtem, vy hòupi.“ Vzdychl si. „Netvaø se tak vážnì, Švejku, ono ti to na frontì pøejde, prát se s nìjakými honvédy,“ pokraèoval, „líèení se s vámi obìma zastavuje a každý z vás jde k své èásti, kde budete potrestáni u raportu, a pak pùjdete s marškou na frontu. Jestli vás ještì jednou 176

dostanu do ruky, vy holomci, tak s vámi zatoèím, že budete na to koukat. Zde máte propouštìcí blanket a chovejte se øádnì. Odveïte je do èísla 2.“ „Poslušnì hlásím, pane auditor,“ øekl Švejk, „že si vaše slova vezmeme oba k srdci a že vám mockrát dìkujeme za vaši dobrotu. Kdyby to bylo v civilu, tak bych si dovolil øíct, že jste zlatej èlovìk. A zároveò vás musíme voba mockrát prosit za vodpuštìní, že jste se s námi tolik musel abgébovat. My si toho vopravdu nezasloužíme.“‘ „Tak už táhnìte ke všem èertùm,“ rozkøikl se auditor na Švejka, „nebýt toho, že se za vás oba pøimluvil pan obrst Schröder, tak nevím, jak by to s váma bylo dopadlo.“ Vodièka cítil se teprve starým Vodièkou až na chodbì, když šli s patrolou do kanceláøe èíslo 2. Voják, který je vedl, bál se, že pøijde pozdì na obìd, a proto se vyjádøil: „Tak to trochu natáhnìte, hoši, táhnete se jako vši.“ Tu Vodièka prohlásil, aby si moc neroztahoval kušnu a že mùže mluvit o štìstí, že je Èech. Kdyby byl Maïar, že by ho roztrhl jako slaneèka. Ponìvadž v kanceláøi šli si vojenští písaøi pro mináž, byl nucen voják, který je vedl, pøivést je prozatím nazpátek do vìzení divizijního soudu, což se neobešlo bez proklínání z jeho strany, které adresoval na nenávidìnou rasu vojenských písaøù. „Kamarádi, mnì zas seberou všechno mastný ze supy,“ zahoøekoval tragicky, „a místo masa nechají mnì šlachu. Vèera jsem eskortoval taky dva do lágru a nìkdo mnì sežral pùl veky, kterou pro mne vyfasovali.“ „Vy holt tady u divizijního soudu nemyslíte než na žrádlo,“ øekl Vodièka, který již úplnì okøál. Když jednoroènímu dobrovolníkovi oznámili, jak to s nimi dopadlo, zvolal: „Tedy marška, pøátelé! Je to jako v èasopise èeských turistù: ,Dobrý vítr!’ Pøípravné práce na cestu jsou již 177

hotovy, vše slavnou vojenskou správou obstaráno a vykonáno. I vy jste objednáni pøipojiti se k výletu do Halièe. Nastupte cestu s myslí veselou a lehkým, radostným srdcem. Chovejte neobyèejnou lásku pro ty krajiny, kde budou vám pøedstavovat zákopy. Je to tam krásné a nanejvýš zajímavé. Budete se v dálné cizinì cítiti jako doma, jako v pøíbuzném kraji, ba skoro jako v milé domovinì. S city povznesenými nastoupíte pout do krajin, o kterých již starý Humboldt pravil: ,V celém svìtì nevidìl jsem nìco velkolepìjšího nad tu blbou Haliè.’ Hojné a vzácné zkušenosti, jichž nabyla naše slavná armáda na ústupu z Halièe pøi prvé cestì, budou našim novým váleèným výpravám jistì vítaným vodítkem pøi sestavování programu druhé cesty. Jen poøád rovnì za nosem do Ruska a z radosti vypalte do vzduchu všechny patrony.“ Pøed odchodem Švejka a Vodièky po obìdì do kanceláøe pøistoupil k nim nešastný uèitel, který složil báseò o vších, a øekl tajemnì, odvádìje oba stranou: „Nezapomeòte, až budete na ruské

178

stranì, øíct hned k Rusùm: Zdrávstvujtì, ruskije bratja, my braja èechi, my nìt avstrijci.“ Když vycházeli z baráku, tu Vodièka, chtìje manifestaènì vyjádøit svou nenávist k Maïarùm a to, že ho nezdolala a nezviklala vazba v jeho pøesvìdèení, šlápl Maïarovi, který nechtìl sloužit na vojnì, na nohu a zaøval na nìho: „Vobuj se, pahejle!“ „Mìl mnì nìco øíct,“ s nelibostí prohlásil potom sapér Vodièka k Švejkovi, „mìl se ozvat, tak bych mu jeho maïarskej šmakovák roztrh vod ucha k uchu. A von, kluk blbá, mlèí a dá si šlapat po botech. Hergot, Švejku, já mám takovej vztek, že nejsem vodsouzenej. Dyt to vypadá, jako kdyby se nám vysmívali, že to s tìma Maïarama nestojí ani za øeè. A pøece jsme se bili jako lvi. To jsi zkazil ty, že nás nevodsoudili a že nám dali takový vysvìdèení, jako bychom se ani neumìli poøádnì prát. Co si vlastnì vo nás myslí. Dy to byl docela slušnej konflikt.“ „Milej hochu,“ øekl Švejk dobrácky, „já dobøe nechápu, jak tì to nemùže tìšit, že nás divisionsgericht ouøednì uznal za docela slušný lidi, proti kerým nic nemùže mít. Já jsem se u vejslechu, to je pravda, vymlouval všelijak, to se musí dìlat, to je povinností lhát, jako øíká advokát Bass svým klientùm. Když se mì pan audior zeptal, proè jsme vtrhli do bytu toho pana Kákonyiho, tak jsem mu prostì øek: ,Já myslel, že se nejlépe s panem Kákonyim poznáme, když ho budem navštìvovat: Pan auditor se mì pak už na nic neptal a mìl už toho dost. - To si pamatuj,“ pokraèoval Švejk v úvaze, „že se pøed vojenskejma soudy žádnej nesmí pøiznávat. Když jsem sedìl u garnisonsgerichtu, tak se ve vedlejší cimøe jeden voják pøiznal, a jak se to vostatní dozvìdìli, tak mu dali deku a poruèili mu, že musí svý pøiznání vodvolat.“ „Kdybych udìlal nìco neèestnýho, tak bych se nepøiznal,“ øekl sapér Vodièka, „ale když se mne ten kluk auditorská pøímo zeptal: Pral jste se?, tak jsem øekl: Ano, pral jsem se. Ztýral jste nìkoho? Zajisté, pane auditore. Poranil jste pøi tom nìkoho? Ovšemže, 179

pane auditore. A ví, s kým mluví. A to je právì ta vostuda, že nás vosvobodili. To je, jako kdyby nechtìl vìøit tomu, že jsem pøerazil vo ty kluky maïarský überšvunk, že jsem z nich udìlal nudle, boule a modøiny. Tys byl pøece pøi tom, jak v jeden moment jsem mìl tøi kluky madarský na sobì, a jak za chvilku válelo se to všechno na zemi a já šlapal po nich. A po tom po všem zastaví takovej usmrkanej auditorskej kluk s náma vyšetøování. To je, jako by mnì øek: Kam se serete, vy a prát se. Až bude po vojnì a budu v civilu, já ho voèumu nìkde najdu a pak mu ukážu, jestli se nedovedu prát. Potom pøijedu sem do Királyhidy a udìlám tady takový binec, že to svìt nevidìl a že se budou lidi schovávat do sklepa, až se dozvìdí, že jsem se pøišel podívat na ty rošáky v Királyhidì, na ty lumpy, na ty pacholky.“ V kanceláøi bylo všechno odbyto velice rychle. Nìjaký felák s hubou ještì zamaštìnou od obìda, podávaje Švejkovi a Vodièkoví papíry s náramnì vážnou tváøí, nedal si ujít té

180

pøíležitosti, aby nepronesl k obìma øeè, ve které apeloval na jich vojenského ducha, proplétaje to, ponìvadž byl Vasrpolák, rùznými pìknými výrazy svého náøeèí, jako „marekvium“, „glupi rolmopsie“, „krajcová sedmina“, „sviòa porýpanᓠa „dum vám banì na mjesjnuckovy vaši gzichty“. Když se Švejk s Vodièkou louèil, ponìvadž každého odvádìli k jejich èásti, øekl Švejk: „Až bude po tý vojnì, tak mì pøijeï navštívit. Najdeš mì každej veèer od šesti hodin u Kalicha na Bojišti.“ „To se ví, že tam pøijdu,“ odpovìdìl Vodièka, „bude tam nìjaká sranda?“ „Každej den se tam nìco strhne,“ sliboval Švejk, „a kdyby to bylo moc tichý, tak už to nìjak zaøídíme.“ Rozešli se, a když byli od sebe již hodnì krokù, volal starý sapér Vodièka za Švejkem: „Tak se ale jistì postarej vo nìjakou zábavu, až tam pøijdu.“ Naèež Švejk volal nazpìt: „Pøijeï ale urèitì, až bude konec týhle válce.“ Potom se vzdálili a bylo slyšet zas za hodnou chvíli za rohem z druhé øady barákù hlas Vodièky: „Švejku, Švejku, jaký mají pivo u Kalicha?“ A jako ozvìna ozvala se Švejkova odpovìï: „Velkopopovický.“ „Já myslel, že smíchovský,“ volal z dálky sapér Vodièka. „Mají tam taky holky,“ køièel Švejk. „Tedy po válce v šest hodin veèer,“ køièel zezdola Vodièka. „Pøijeï radìj vo pùl sedmý, kdybych se nìkde vopozdil,“ odpovídal Švejk. Potom ozval se ještì, již z velké dálky, Vodièka: „V šest hodin nemùžeš pøijít?“ „Tak pøijdu tedy v šest,“ slyšel Vodièka odpovìï vzdalujícího se kamaráda. A tak se rozešel dobrý voják Švejk se starým sapérem Vodièkou. „Wenn die Leute auseinander gehen, da sagen sie Auf Wiedersehen.“ 181

182

*5. kapitola Z Mostu nad Litavou k Sokalu Nadporuèík Lukᚠchodil rozèilenì po kanceláøi 11. maršové roty. Byla to tmavá díra v baráku roty, pøepažená z chodby prkny. Stùl, dvì židle, baòka s petrolejem a kavalec. Pøed ním stál úèetní šikovatel Vanìk, který zde sestavoval listiny k výplatì žoldu, vedl úèty kuchynì pro mužstvo, byl finanèním ministrem celé roty a trávil tu celý boží den, zde též spal. U dveøí stál tlustý pìšák, zarostlý vousy jako Krakonoš. To byl Baloun, nový sluha nadporuèíka, v civilu mlynáø nìkde u Èeského Krumlova. „Vybral jste mnì opravdu znamenitého pucfleka,“ mluvil nadporuèík Lukᚠk úèetnímu šikovateli, „dìkuji vám srdeènì za to milé pøekvapení. První den si ho pošlu pro obìd do oficírsmináže, a on mnì ho pùl sežere.“

183

„Rozlil jsem prosím,“ øekl tlustý obr. „Dobøe, rozlils. Tos moh rozlít jedinì polívku nebo omáèku, ale ne frankfurtskou peèeni. Vždy jsi mnì pøinesl jen takový kousek, co by se za nehet vešlo. A kams dal štrùdl?“ „Já jsem...“ „Ale nezapírej, tys ho sežral.“ Nadporuèík Lukᚠpronesl poslední slova s takovou vážností a tak pøísným hlasem, že Baloun mimodìk ustoupil o dva kroky. „Já jsem se informoval v kuchyni, co jsme dnes mìli k obìdu. A byla polívka s játrovými knedlíèky. Kam jsi dal ty knedlíèky? Vytahal jsi je po cestì, to je jistá pravda. Potom bylo hovìzí maso s okurkou. Cos s tím udìlal? Taky jsi sežral. Dva plátky frankfurtské peèenì. A pøines jsi jen pùl plátku, he? Dva kousky štrùdlu! Kams ho dal? Nacpal jsi se, prase mizerný, ohavný. Mluv, kam jsi dal štrùdl? Že ti upad do bláta? Ty prevíte jeden. Mùžeš mnì ukázat to místo, kde leží v blátì? Že hned nìjakej pes pøíbìh jako na zavolanou, popad ho a odnes? Ježíšikriste, já ti tak nafackuju hubu, že budeš mít hlavu jako štandlík! Ještì mnì, ta svinì, zapírá. Víš, kdo tì vidìl? Zde rechnungsfeldvébl Vanìk. Ten pøišel ke mnì a povídá: ,Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že to vaše prase, Baloun, vám žere obìd. Dívám se z okna a on se cpe, jako by nejedl celý týden.’ Poslyšte, Sie Rechnungsfeldwebel, nemohli jste opravdu vybrat jiný dobytek pro mì než tohoto chlapa?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že se zdál Baloun z celé naší marškumpaèky nejpoøádnìjším mužem. Je takový nemehlo, že si nepamatuje ani jeden kvérgrif, a dát mu flintu do ruky, ještì by udìlal nìjaké neštìstí. Pøi posledním cvièení blindpatronama byl by málem vystøelil oko sousedovi. Myslel jsem, že mùže alespoò takovouhle službu zastávat.“ „A sežrat vždy celý obìd svému pánovi,“ øekl Lukáš, „jako by mu nestaèila jeho porce. Nemᚠsnad hlad?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že mám poøád hlad. Když 184

nìkomu zbude chleba, tak ho odkoupím od nìho za cigarety, a ještì to je všechno málo. Já už jsem takovej od pøírody. Myslím vždycky, že už jsem sytej, a vono nic. Za chvilku zas, jako pøed jídlem, zaène mnì kruèet v žaludku, a vida ho, von se už mrcha pøihlašuje. Nìkdy si myslím, že už mám opravdu dost, že se už do mé nic nemùže vejít, ale toto. Vidím nìkoho, že jí, nebo ucejtím jen tu vùni, a hned je mnì v žaludku jako po vymetení. Zaène se žaludek hned zas hlásit o svoje práva a já bych polykal høebíky. Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že už jsem prosil, abych mohl dostávat dvojnásobnou porci; byl jsem kvùli tomu v Budìjovicích u regimentsarcta a ten mì místo toho dal na tøi dny na marodku a pøedepsal mnì na den jen hrníèek èistý polévky. Já prej tì, ty kanálie, nauèím mít hlad. Pøijï sem ještì jednou, tak uvidíš, jak odtud vodejdeš jako chmelová tyèka! Já nemusím, pane obrlajtnant, vidìt jen dobrý vìci, i vobyèejný mì zaènou dráždit a hned se mnì dìlají sliny. Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že uctivì prosím, aby mnì byla povolena dvojitá porce. Jestli už masa nebude, tak alespoò ten pøíkrm, brambory, knedlík, trochu vomáèky, toho vždycky zùstane...“ „Dobøe, já jsem vyslech ty drzosti, Baloune,“ odpovìdìl nadporuèík Lukáš. „Slyšel jste nìkdy, Sie Rechnungsfeldwebel, že døív by byl voják tak drzej ještì ke všemu jako tento chlap? Sežere mnì obìd a ještì chce, aby se mu povolila dvojitá porce. Já ti ale ukážu, Baloune, že vytrávíš. - Sie Rechnungsfeldwebel,“ obrátil se na Vaòka, „odveïte ho ke kaprálovi Weidenhofrovi, a ho pìknì uváže na dvoøe u kuchynì na dvì hodiny, až budou dnes veèer rozdávat guláš. A ho uváže pìknì vysoko, aby jen tak se držel na špièkách a vidìl, jak se v kotli ten gulᚠvaøí. A zaøiïte to tak, a je ještì uvázána ta potvora, až se bude u kuchynì rozdávat guláš, aby mu sliny tekly jako hladové èubì, když èichá u uzenáøského krámu. Øeknìte kuchaøovi, a jeho porci rozdá!“ „K službám, pane obrlajtnant. Pojïte, Baloune!“ Když odcházeli, zadržel je ve dveøích nadporuèík, a dívaje se 185

do udìšené tváøe Balounovy, zvolal vítìzoslavnì: „To sis pomoh, Baloune. Dobrou chu pøeji! A jestli mi to ještì jednou provedeš, pošlu tì bez milosti pøed polní soud.“ Když se vrátil Vanìk a oznámil, že Baloun je již uvázán, øekl nadporuèík Lukáš: „Vy mne znáte, Vaòku, že takové vìci nerad dìlám, ale nemohu si pomoct. Za prvé uznáte, že když psovi berete kost, tak vrèí. Nechci mít kolem sebe podlého chlapa, a za druhé již ta okolnost, že je Baloun uvázán, má velký morální a psychologický význam pro celý manšaft. Ti chlapi si poslední dobou, když jsou u maršky a vìdí, že zítra nebo pozítøí pojedou do pole, dìlají, co chtìjí.“ Nadporuèík Lukᚠvypadal velice utrápenì a pokraèoval tichým hlasem: „Pøedevèírem pøi nachtiibungu mìli jsme, jak víte, manévrovat proti einjährigfreiwilligenschule za cukrovarem. První švarm, vorhut, ten šel ještì tiše po silnici, ponìvadž ten jsem vedl sám, ale druhý, který mìl jít nalevo a rozeslat vorpatroly pod cukrovar, ten si poèínal, jako kdyby šel z výletu. Zpívali a dupali, že to muselo být slyšet až v lágru. Potom na pravém flangu šel 186

rekognoscírovat terén tøetí švarm pod les, to bylo vzdáleno od nás dobrých deset minut, a ještì na tu vzdálenost bylo vidìt, jak chlapi kouøí, samé ohnivé body ve tmì. A ètvrtý švarm, ten mìl dìlat nachhut, a èertví jak se to stalo, že se objevil najednou pøed naším vorhutem, takže byl považován za nepøítele, a já jsem musel ustupovat pøed vlastním nachhutem, který proti mnì forykoval. To je jedenáctá marškumpanie, kterou jsem zdìdil. Co z nich mohu udìlat? Jak si budou poèínat v opravdovém gefechtu?“ Nadporuèík Lukᚠmìl pøitom ruce sepjaty a tváøil se muèednicky a špièka jeho nosu se protáhla. „To si z toho, pane nadporuèíku, nic nedìlejte,“ snažil se ho upokojit úèetní šikovatel Vanìk, „nelamte si s tím hlavu. Já už byl u tøech maršek, každou nám s celým bataliónem rozflákali a šli jsme se formírovat znova. A všechny marškumpaèky byla jedna jako druhá, žádná nebyla o chlup lepší než vaše, pane obrlajtnant. Nejhorší byla devátá. Ta s sebou odtáhla do zajetí všechny šarže i s kompaniekomandantem. Mì jenom to zachránilo, že jsem šel k regimentstrénu fasovat pro kumpaèku rum a víno a oni to odbyli beze mne. - A to nevíte, pane obrlajtnant, že pøi tom posledním nachtiibungu, o kterém jste vypravoval, einjährigfreiwilligenschule, která mìla naši kumpaèku obejít, dostala se až k Neziderskému jezeru? Mašírovala poøád pryè, až do rána, a vorposty se dostaly až do bahna. A vedl je sám pan hejtman Ságner. Byly by snad pøišly až do Šopronì, kdyby se nebylo rozednilo,“ pokraèoval tajemným hlasem úèetní šikovatel, který si liboval v takových pøípadech a mìl v evidenci všechny podobné události. „A víte, pane obrlajtnant,“ øekl, dùvìrnì mrkaje, „že se má stát pan hejtman Ságner batalionskomandantem našeho maršbataliónu? Napøed, jak øíkal štábsfeldvébl Hegner, se myslelo, že vy budete, ponìvadž jste nejstarší dùstojník u nás, batalionskomandantem, a potom prý pøišlo od divize na brigádu, že je jmenován pan hejtman Ságner.“ Nadporuèík Lukᚠzahryzl se do pyskù a zapálil si cigaretu. 187

Vìdìl o tom a byl pøesvìdèen, že se mu dìje køivda. Hejtman Ságner ho již dvakrát pøeskoèil v postupu, ale neøekl nic jiného než: „Copak hejtman Ságner...“ „Já z toho nemám moc velkou radost,“ dùvìrnì se ozval úèetní šikovatel, „vypravoval štábsfeldvébl Hegner, že pan hejtman Ságner v Srbsku na poèátku války chtìl nìkde u Èerné Hory v horách se vyznamenat a hnal jednu kumpaèku svého baáèku za druhou na mašíngevéry do srbských štelungù, aèkoliv to byla úplnì zbyteèná vìc a infantérie tam byla starýho kozla co platná, ponìvadž Srby odtamtud z tìch skal mohla dostat jen artilérie. Z celého bataliónu zbylo jen 80 mužù, pan hejtman Ságner sám dostal handšús, potom v nemocnici ještì úplavici, a zase se objevil v Budìjovicích u regimentu a vèera prý veèer vypravoval v kasinì, jak se tìší na front, že tam nechá celý maršbatalión, ale že nìco dokáže a dostane signum laudis, za Srbsko že dostal nos, ale teï že buï padne s celým maršbataliónem, nebo bude jmenován obrstlajtnantem, ale maršbaták že musí zaøvat. Já myslím, pane obrlajtnant, že se takové riziko týká i nás. Vypravoval nedávno štábsfeldvébl Hegner, že pøíliš neladíte s panem hejtmanem Ságnerem a že on právì pošle naši 11. kumpaèku první do gefechtu na ta nejhroznìjší místa.“ Úèetní šikovatel si vzdychl: „Já bych byl toho náhledu, že v takové válce, jako je tahle, kdy je tolik vojska a taková dlouhá fronta, že by se spíš mohlo docílit víc jenom poøádným manévrováním nežli nìjakými zoufalými ataky. Já to vidìl pod Duklou pøi 10. marškumpaèce. Tenkrát se to všechno odbylo úplnì hladce, pøišel rozkaz ,Nicht schießen’, a tak se nestøílelo a èekalo, až se Rusové pøiblížili až k nám. Byli bychom je zajali bez výstøelu, jenomže tenkrát mìli jsme vedle sebe na levém flanku železné mouchy, a ti pitomí landveráci tak se lekli, že se k nám Rusové blíží, že se zaèali spouštìt dolù ze strání po snìhu jako na klouzaèce, a my jsme dostali rozkaz, že Rusové protrhli levý flank, abychom se hledìli dostat k brigádì. Já byl tenkrát právì u brigády, 188

abych si dal potvrdit kompanieverpflegungsbuch, ponìvadž jsem nemohl najít nᚠregimentstrén, když vtom zaènou k brigádì chodit první z 10. maršky. Do veèera jich pøišlo sto dvacet, ostatní prý po snìhu sjeli, jak pøi ústupu zabloudili, nìkde do ruských štelungù, jako by to byl tobogan. Tam to bylo hrozné, pane obrlajtnant, Rusové mìli v Karpatech štelungy nahoøe i dole. A potom, pane obrlajtnant, pan hejtman Ságner...“ „Dejte mnì už pokoj s panem hejtmanem Ságnerem,“ øekl nadporuèík Lukáš, „já to všechno znám a nemyslete si, že když bude nìjaký šturm a gefecht, že vy opìt náhodou budete nìkde u regimentstrénu fasovat rum a víno. Byl jsem upozornìn, že vy strašnì chlastáte, a kdo se podívá na vᚠèervený nos, ten hned vidí, koho má pøed sebou.“ „To je z Karpat, pane obrlajtnant, tam jsme to museli dìlat, minហk nám pøicházela nahoru studená, zákopy jsme mìli ve snìhu, oheò se nesmìl dìlat, tak nás držel jen ten rum. A nebýt mì, bylo by to dopadalo jako u jiných kumpaèek, že ani ten rum nebyl a lidi mrzli. Zato u nás jsme mìli všichni èervené nosy od rumu, ale to mìlo zas tu nevýhodu, že od bataliónu pøišel rozkaz, aby na patroly chodil jen ten manšaft, který má èervené nosy.“ „Nyní máme zimu již za sebou,“ prohodil významnì nadporuèík. „Rum je, pane obrlajtnant, v poli nezbytnou vìcí v jakékoliv roèní dobì, stejnì jako víno. Pùsobí, abych tak øekl, dobrou náladu. Za pùl esšálku vína a ètvrt litru rumu budou se vám lidi prát s každým... Který dobytek to zas klepá na dveøe, cožpak neète na dveøích ,Nicht klopfen!’? Herein!“ Nadporuèík Lukᚠotoèil se na židli ke dveøím a zpozoroval, že se dveøe pomalu a tiše otvírají. A stejnì tak tiše vstoupil do kanceláøe 11. marškumpanie dobrý voják Švejk, salutuje již ve dveøích a patrnì již tenkrát, když klepal na dveøe, dívaje se na nápis „Nicht klopfen!“ Jeho salutování bylo plnozvuèným doprovodem k jeho 189

neskonale spokojené, bezstarostné tváøi. Vypadal jako øecký bùh zlodìjství ve støízlivé uniformì rakouského infanteráka. Nadporuèík Lukᚠna okamžik pøivøel oèi pøed tím pohledem dobrého vojáka Švejka, který ho svým pohledem objímal a líbal. Asi s takovým zalíbením se díval marnotratný, ztracený a opìt nalezený syn, na svého otce, když ten k jeho poctì otáèel na rožni berana. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opìt zde,“ ozval se ode dveøí Švejk s takovou upøímnou nenuceností, že rázem se nadporuèík Lukᚠvzpamatoval. Od té doby, kdy mu oznámil plukovník Schröder, že mu opìt pošle Švejka na krk, nadporuèík Lukᚠsi v duchu každý den oddaloval ono setkání. Každého rána si øíkal: „On ještì dnes nepøijde, on tam snad nìco provedl a oni si ho tam ještì nechají.“ A ty všechny kombinace Švejk uvedl na pravou míru svým vstupem, provedeným tak mile a prostì. Švejk podíval se nyní na úèetního šikovatele Vaòka, a obraceje se k nìmu, podal mu s pøíjemným úsmìvem papíry, které vytáhl z kapsy pláštì: „Poslušnì hlásím, pane rechnugsfeldvébl, že mám tyhle papíry, který mnì napsali v regimentskanceláøi, vodevzdat vám. Je to kvùli lénungu a zapsání mì na frpflégung.“ Švejk pohyboval se tak volnì spoleèensky v kanceláøi i 1. marškumpanie, jako by byl s Vaòkem nejlepším kamarádem, na což úèetní šikovatel reagoval prostì slovy: „Položte to na stùl.“ „Udìláte velice dobøe, Sie Rechnungsfeldwebel, když nás necháte o samotì se Švejkem,“ s povzdechem øekl nadporuèík Lukáš. Vanìk odešel a zùstal stát za dveømi, aby poslouchal, co ti dva si budou povídat. Napøed neslyšel nièeho, nebo Švejk i nadporuèík Lukᚠmlèeli. Oba se dlouho na sebe dívali a pozorovali se. Lukᚠse díval na Švejka, jako by chtìl ho hypnotizovat, jako kohoutek stojící proti kuøeti a chystající se na nì vrhnout. 190

Švejk, jako vždy, díval se svým vlahým, nìžným pohledem na nadporuèíka Lukáše, jako by chtìl mu øíct: Opìt pohromadì, má sladká duše, teï už nás nic nerozdvojí, mùj holoubku. A když dlouho se nadporuèík neozýval, výraz oèí Švejkových promluvil s lítostivou nìhou: Tak øekni nìco, mùj zlatý, vyjádøi se! Nadporuèík Lukᚠpøerušil toto trapné ticho slovy, do kterých snažil se vložit notnou porci ironie: „Pìknì vás vítám, Švejku. Dìkuji vám za návštìvu. Vida, to jsou k nám hosti.“ Nezdržel se však a zlost minulých dnù vybila se hroznou ranou pìstí do stolu, kde poskoèil kalamáø a vypryskl inkoust na lénungslistu. Souèasnì vyskoèil nadporuèík Lukáš, postavil se tìsnì 191

k Švejkovi a zaøval na nìho: „Vy dobytku,“ a poèal chodit v úzké prostoøe kanceláøe, pøièemž si vždy pøed Švejkem odplivl. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk, když nadporuèík Lukᚠnepøestával chodit a zuøivì odhazovat do kouta zmaèkané chuchvalce papíru, pro který si vždy došel ke stolu, „že jsem psaní øádnì odevzdal. Našel jsem šastnì paní Kákonyiovou a mohu øíct, že je to velice hezká ženská, já ji sice vidìl jenom, když plakala...“ Nadporuèík Lukᚠsi sedl na kavalec úèetního poddùstojníka a chraplavým hlasem zvolal: „Kdy bude tomu konec, Švejku.“ Švejk odpovìdìl, jako by byl pøeslechl: „Potom jsem tam mìl malinkou nepøíjemnost, ale vzal jsem všechno na sebe. Voni mnì sice nevìøili, že si dopisuju s tou paní, tak jsem psaní radìji spolkl pøi vejslechu, abych jim spletl každou stopu. Potom jsem se nìjak èirou náhodou, jinak si to nemùžu vysvìtlit, zapletl do nìjaký malinký a velice nepatrný rvaèièky. I z toho jsem se dostal a uznali mou nevinnost a poslali mì k regimentsraportu a zastavili 192

u divizijního soudu celý vyšetøování. V regimentskanceláøi byl jsem pár minut, až pøišel pan obrst a ten mnì trochu vynadal a øekl, že se mám ihned u vás, pane obrlajtnant, hlásit jako ordonanc, a poruèil mnì, abych vám oznámil, že vás žádá, abyste hned pøišel k nìmu kvùli marškumpaèce. Je už tomu víc než pùl hodiny, ale von pan obrst nevìdìl, že mne ještì potáhnou do regimentskanceláøe a tam že budu sedìt ještì pøes ètvrt hodiny, ponìvadž mám za tu celou dobu zadrženej lénunk a mìl mnì být vyplacen od regimentu, a ne od kumpaèky, ponìvadž jsem byl vedenej jako regimentsarestant. Vùbec mají to tam všechno pomíchaný a spletený, že by se èlovìk z toho zjanèil...“ Nadporuèík Lukᚠøekl, oblékaje se rychle, když slyšel, že mìl být již pøed pùlhodinou u plukovníka Schrödra: „Vy jste mnì, Švejku, zas pomohl na nohy.“ Øekl to tak zoufalým hlasem, plným beznadìjnosti, že Švejk pokusil se ho uchlácholit pøátelským slovem, které volal, když nadporuèík Lukᚠøítil se ze dveøí: „Ale von pan obrst poèká, von nemá beztoho co dìlat…“

193

Za chvíli po odchodu nadporuèíkovì vstoupil do kanceláøe úèetní šikovatel Vanìk. Švejk sedìl na židli a pøikládal tím zpùsobem do malých železných kamínek, že házel kousky uhlí otevøenými dvíøky dovnitø. Kamínka èoudila a smrdìla a Švejk pokraèoval dál v zábavì, nevšímaje si Vaòka, který chvíli pozoroval Švejka, pak ale kopl do dvíøek kamen a øekl Švejkovi, aby se odtud klidil. „Pane rechnungsfeldvébl,“ pravil dùstojnì Švejk, „dovoluji si vám prohlásit, že vašemu rozkazu nemùžu vyhovìt pøi nejlepší vùli klidit se tøebas z celýho lágru, nebo já podléhám vyššímu naøízení. - Já jsem totiž zde ordonanc,“ øekl hrdì dodatkem, „pan obršt Schröder mì sem pøidìlil k 11. marškumpaèce k panu obrlajtnantovi Lukášovi, u kterého jsem byl pucflekem, ale svou pøirozenou inteligencí jsem byl povýšenej na ordonanc. My jsme s panem obrlajtnantem už starý známý. Èímpak vy jste v civilu, pane rechnungsfeldvébl?“ Úèetní šikovatel Vanìk byl tak pøekvapen tím familiérním sousedským tónem dobrého vojáka Švejka, že nedbaje své dùstojnosti, kterou velice rád ukazoval pøed vojáky kumpanie, odpovìdìl, jako by byl Švejkùv podøízený: „Já jsem takto drogista Vanìk z Kralup.“ „Já jsem se taky uèil materialistou,“ øekl Švejk, „u nìjakýho pana Kokošky na Perštýnì v Praze. To byl náramnej podivín, a když jsem mu jednou vomylem ve sklepì zapálil sud benzínu a von vyhoøel, tak mne vyhnal a grémium mne už nikde nepøijalo, takže jsem se kvùli pitomýmu sudu benzínu nemoh douèit. Vyrábíte také koøení pro krávy?“ Vanìk zavrtìl hlavou. „U nás se vyrábìlo koøení pro krávy se svìcenými obrázky. Von byl nᚠpan šéf Kokoška náramnì nábožnej èlovìk a doèetl se jednou, že svatej Pelegrinus pomáhal pøi nafouknutí dobytka. Tak si dal natisknout nìkde na Smíchovì obrázky sv. Pelegrinusa a dal je posvìtit v Emauzích za 200 zl. A potom jsme je pøikládali 194

do balíèkù toho našeho koøení pro krávy. Krávì se to koøení namíchalo do teplý vody, dalo se jí napít z døezu a pøitom se dobytku pøedèítala modlitbièka k sv. Pelegrinovi, kterou složil pan Tauchen, nᚠpøíruèí. To když byly ty obrázky sv. Pelegrina vytištìny, tak ještì na druhou stranu bylo potøeba natisknout nìjakou modlitbièku. Tak si veèer zavolal nᚠstarej Kokoška pana Tauchena a øek mu, aby do rána sestavil nìjakou modlitbièku na ten obrázek a na to koøení, až pøijde v deset hodin do krámu, že už to musí bejt hotový, aby to šlo do tiskárny, že už krávy èekají na tu modlitbièku. Buï, anebo. Složit ji pìknì a má zlatku na prknì, nebo mùže za ètrnáct dní jít. Pan Tauchen se celou noc potil a pøišel ráno celý nevyspalý votvírat krám a nemìl nic sepsanýho. Dokonce zapomnìl, jak se ten svatej do toho koøení pro krávy jmenuje. Tak ho vytrh z bídy nᚠsluha Ferdinand. Ten umìl všechno. Když jsme sušili na pùdì heømánkový thé, tak si tam vždycky vlez, zul si boty a nauèil nás, že se pøestanou nohy potit. Chytal holuby na pùdì, umìl votvírat pult s penìzma a ještì nás uèil jinejm melouchùm se zbožím. Já jako kluk jsem mìl doma takovou lékárnu, kterou jsem si pøines z krámu domù, že ji nemìli ani u milosrdnejch. A ten pomoh panu Tauchenovi, jen øek: ,Tak to sem dají, pane Tauchen, at se na to kouknu,’ hned mu poslal pan Tauchen pro pivo. A než jsem pivo pøines, tak už nᚠsluha Ferdinand byl s tím napolovic hotov a už pøedèítal: Z nebes øíše pøicházím, blahou povìst pøináším. Kráva, tele, každý vùl potøebuje jako sùl Kokoškovo koøení, jež ho zbaví trápení... Potom, když vypil pivo a poøádnì si lízl tinktury amáry, šlo mu to rychle a dokonèil to ve vokamžiku moc hezky: Vynašel to Pelegrinus svatý, jeden balík za dva zlatý. 195

Svatý Pelegrine, chraò nám naše stádo, které tvé koøení vždycky pije rádo. Vdìèný hospodáø tì chvalozpìvem slaví, svatý Pelegrine, chraò nám naše krávy... Potom, když pøišel pan Kokoška, pan Tauchen šel s ním do komptoáru, a když vyšel ven, ukazoval nám dva zlatníky, ne jeden, jak mìl slíbeno, a chtìl se s panem Ferdinandem rozdìlit napolovic. Ale sluhu Ferdinanda, když vidìl ty dva zlatníky, chyt najednou mamon. Že prej ne, buï všechno, anebo nic. Tak tedy pan Tauchen mu nedal nic a nechal si ty dvì zlatky pro sebe, vzal mì vedle do magacínu, dal mnì pohlavek a øek, že dostanu takových pohlavkù sto, když se nìkde vopovážím øíct, že on to nesestavoval a nespisoval, i kdyby si šel Ferdinand stìžovat k našemu starýmu, že musím øíct, že sluha Ferdinand je lháø. Musel jsem mu to vodpøísáhnout pøed nìjakým plucarem s estragonovým voctem. A ten nᚠsluha se zaèal mstít na tom koøení pro krávy. Míchali jsme to ve velkých bednách na pùdì, a tu von, kde moh smect myší hovínka, tak je pøinášel a míchal je do toho koøení. Potom sbíral po ulici koòský kobližky, sušil si to doma, roztloukal v hmoždýøi na koøení a házel to taky do koøení pro krávy s obrazem sv. Pelegrina. A na tom ještì nemìl dost. Èural do tìch beden, vydìlal se do nich a rozmíchal to, že to bylo jako kaše s otrubami.“ Ozvalo se zvonìní telefonu. Úèetní šikovatel skoèil k nasluchátku a mrzutì je odhodil: „Musím jít do regimentskanceláøe. Tak najednou, to se mnì nelíbí.“ Švejk byl opìt sám. Za chvíli ozval se opìt telefon. Švejk se poèal dorozumívat: „Vanìk? Ten šel do regimentskanceláøe. Kdo je u telefonu? Ordonanc od i 1. marškumpanie. Kdo je tam? Ordonanc od 12. maršky? Servus, kolego. Jak se jmenuji? Švejk. A ty? Braun. Nemᚠpøíbuznýho nìjakýho Brauna v Pobøežní tøídì v Karlínì, klobouèníka? Že nemáš, že ho neznáš... Já ho taky neznám, já jsem jen jednou jel 196

kolem elektrikou, tak mnì ta firma padla do voka. Co je novýho? - Já nic nevím. - Kdy pojedem? - Já jsem ještì s nikým vo odjezdu nemluvil. Kam máme ject?“ „Ty hòupe, s marškou na front.“ „Vo tom jsem ještì neslyšel.“ „To jseš pìknej ordonanc, Nevíš, jestli tvùj lajtnant... „Mùj je obrlajtnant... „To mᚠjedno, tedy tvùj obrlajtnant šel na bešprechunk k obrstovi?“ „Von si ho tam pozval.“ „Tak vidíš, nᚠtam šel taky a vod 13. maršky taky, právì jsem mluvil s ordonancem vod ní po telefonu. Mnì se ten kvalt nelíbí. A nevíš nic, jestli se pakuje u muziky?“ „Já vo nièem nevím.“ „Nedìlej ze sebe vola. Viï, že vᚠrechnungsfeldvébl dostal už wagonenavízo? Kolik máte manšaftu? „Já nevím.“ „Ty pitomèe, copak tì sežeru. (Je slyšet, jak muž u telefonu mluví vedle: „Vem si, Franto, druhý sluchátko, abys vidìl, jakou tam mají u 11. maršky blbou ordonanc.“) - Haló, spíš tam nebo co? Tak vodpovídej, když se tì kolega ptá. Ty tedy ještì nic nevíš? Nezapírej. Neøíkal nic vᚠrechnungsfeldvébl, že budete fasovat konzervy? Že jsi s ním vo takových vìcech nemluvil? Ty blboune jeden. Že ti do toho nic není? (Je slyšet smích.) Jseš nìjak praštìnej pytlem. Až budeš tedy nìco vìdìt, tak nám to k 12. marškumpaèce zatelefonuj, ty zlatej synáèku blbej. Vodkuï jseš?“ „Z Prahy.“ „To bys mìl bejt chytøejší... A ještì nìco. Kdy šel vᚠrechnungsfeldvébl do kanceláøe?“ „Pøed chvilkou ho zavolali.“ „Vida, a napøed jsi to nemoh øíct. Nᚠšel taky pøed chvilkou, to se nìco peèe. Nemluvil jsi s trénem?“ „Nemluvil.“ 197

„Pro Ježíše Krista, a to øíkáš, že jseš z Prahy. Ty se vo nic nestaráš. Kde lítᚠcelý dni?“ „Já jsem teprve pøišel pøed hodinou vod divizijního soudu.“ „To je jiný žrádlo, kamaráde, to se ještì dnes pøijdu na tebe podívat. Vodzvoò dvakrát.“ Švejk si chtìl zapálit fajfku, když se opìt ozval telefon. „Vlezte mnì na záda s vaším telefonem,“ pomyslil si Švejk, „budu se s vámi bavit.“ Telefon drnèel však neúprosnì dál, takže Švejka koneènì pøešla trpìlivost, on vzal sluchátko a zaøval do telefonu: „Haló, kdo tam? Zde ordonanc Švejk od 11. marškumpanie.“ V odpovìdi poznal Švejk hlas svého nadporuèíka Lukáše: „Co tam dìláte všichni, kde je Vanìk, zavolejte ihned Vaòka k telefonu.“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, nedávno zaznìl telefon.“ „Poslyšte, Švejku, já nemám èasu se s vámi bavit. Telefonní rozhovory na vojnì, to není žádné tlachání po telefonu, když nìkoho zveme, aby nás šel navštívit k obìdu. Telefonní rozhovory musí být jasné a krátké. Pøi telefonních rozhovorech odpadá i to ,poslušnì hlásím, pane obrlajtnant’. Ptám se vás tedy, Švejku, máte pøi ruce Vaòka? A jde hned k telefonu.“ „Nemám ho pøi ruce, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, byl pøed chvíli vodvolanej vodtud z kanceláøe, mùže být tomu ani ne ètvrt hodiny, do regimentskanceláøe.“ „Až pøijdu, tak si to s vámi, Švejku, spravím. Nemùžete se vyjadøovat struènì? Dejte si teï dobrý pozor na to, co vám povídám. Rozumíte jasnì, abyste se potom nevymlouval, že to v telefonu chraptìlo? Okamžitì, jakmile povìsíte sluchátko...“ Pauza. Nové zvonìní, Švejk bere sluchátko a je zasypán spoustou nadávek: „Vy dobytku, ulièníku, lotøe jeden. Co to dìláte, proè pøerušujete rozhovor?“ „Vy jste prosím øekl, abych povìsil sluchátko.“ „Já jsem za hodinu doma, Švejku, a pak se tìšte... Vy tedy hned se seberte, jdìte do baráku a najdìte nìjakého cuksfíru, tøebas 198

Fuchse, a øeknìte mu, že má ihned vzít deset mužù a jít s nimi do magacínu fasovat konzervy. Opakujte to, co má jít dìlat?“ „Jít s deseti muži do magacínu fasovat konzervy pro kumpanii.“ „Koneènì jednou neblbnete. Já zatím budu telefonovat Vaòkovi do regimentskanclaje, aby šel také do magacínu a pøevzal je. Jestli pøijde zatím do baráku, a nechá všeho a bìží laufšrit do magacínu. A teï zavìste sluchátko.“ Švejk hezkou chvíli hledal marnì nejen cuksfíru Fuchse, ale i ostatní šarže. Byli u kuchynì, obírali maso z kostí a tìšili se pohledem na uvázaného Balouna, který stál sice pevnì opøen nohama na zemi, ponìvadž se nad ním slitovali, ale zato poskytoval zajímavý pohled. Jeden z kuchaøù pøinesl mu maso na žebru a strèil mu ho do huby a uvázaný vousatý obr Baloun, nemaje možnosti manipulovat rukama, opatrnì posunoval kost v ústech, balancuje ji pomocí zubù a dásní, pøièemž ohlodával maso s výrazem lesního muže. „Kdopak je tady z vás cuksfíra Fuchs?“ otázal se Švejk, když 199

koneènì je zastihl. Èetaø Fuchs neuznal ani za vhodné se pøihlásit, když vidìl, že se po nìm ptá nìjaký obyèejný pìšák. „Jáøku,“ øekl Švejk, „jak dlouho se ještì budu ptát? Kdepak je cuksfíra Fuchs?“ Èetaø Fuchs vystoupil a pln dùstojnosti zaèal nadávat všemožným zpùsobem, že on není žádný cuksfíra, že je pan cuksfíra, že se nemá øíkat „Kde je cuksfíra?“, ale „Poslušnì hlásím, kde je pan cuksfíra?“ U jeho cuku, když nìkdo neøekne „Ich melde gehorsam“, že dostane hned pøes držku. „Pomalu,“ øekl rozvážnì Švejk, „hned se seberou, jdou do baráku, vezmou tam deset mužù a laufšrit s nimi k magacínu, budete fasovat konzervy.“ Èetaø Fuchs byl tak pøekvapen, že vypravil ze sebe jen: „Cože?“ „Žádný cože,“ odpovìdìl Švejk, „já jsem ordonanc jedenáctý marškumpanie a právì pøed chvílí jsem mluvil po telefonu s panem obrlajtnantem Lukášem. A ten øek: ,Laufšrit s deseti muži k magacínu.’ Jestli nepùjdete, pane cuksfíra Fuchse, tak ihned jdu nazpátek k telefonu. Pan obrlajtnant si výhradnì pøeje, aby vy jste šel. Je to zbyteèný vùbec vo tom mluvit. ,Telefonní rozhovor,’ øíká pan nadporuèík Lukáš, ,musí bejt krátký, jasný. Když se øekne ,cuksfíra Fuchs jde’, tak von pude. Takový rozkaz, to není žádný tlachání po telefonu, jako kdybychom nìkoho zvali na obìd. Na vojnì, zejména ve válce, je každý vopoždìní zloèin. Když ten cuksfíra Fuchs hned nepude, až mu to vohlásíte, tak mnì to hned zatelefonujte a já už si to s ním spravím. Z cuksfíry Fuchse nezbyde ani památka.’ Paneèku, vy pana obrlajtnanta neznáte.“ Švejk podíval se vítìzoslavnì po šaržích, kteøí jeho vystoupením byli opravdu pøekvapeni i deprimováni. Èetaø Fuchs zabruèel cosi nesrozumitelnì a rychlým krokem odcházel, pøièemž Švejk za ním volal: „Mohu tedy telefonovat panu obrlajtnantovi, že je to všechno v poøádku?“ „Hned budu s deseti maníkama u magacínu,“ ozval se od 200

baráku èetaø Fuchs, a Švejk nepromluviv již ani slova odcházel ze skupiny šarží, které byly stejnì pøekvapeny jako èetaø Fuchs. „Už to zaèíná,“ øekl malý desátník Blažek, „budeme pakovat.“ Když se Švejk vrátil do kanceláøe 11. marškumpaèky, nemìl opìt èasu zapálit si dýmku, nebo ozval se opìt telefon. Se Švejkem mluvil poznovu nadporuèík Lukáš: „Kde bìháte, Švejku? Zvoním už potøetí a nikdo se mnì neozve.“ „Shánìl jsem to, pane obrlajtnant.“ „Už tedy šli?“ „To se ví, že šli, ale ještì nevím, jestli tam budou. Mám tam snad dobìhnout ještì jednou?“ „Našel jste tedy cuksfíru Fuchse?“ „Našel, pane obrlajtnant. Napøed na mì øek ,Cože?’, a teprve když jsem mu vysvìtlil, že telefonní rozhovory musejí bejt krátký a jasný...“ 201

„Nebavte se, Švejku...Vanìk se ještì nevrátil?“ „Nevrátil, pane obrlajtnant.“ „Neøvete tak do telefonu. Nevíte, kde by moh bejt ten zatracený Vanìk?“ „Nevím, pane obrlajtnant, kde by moh bejt ten zatracenej Vanìk.“ „V kanceláøi u regimentu byl a nìkam odešel. Myslím, že bude asi v kantýnì. Jdìte tedy, Švejku, za ním a øeknìte mu, aby hned šel do magacínu. Potom ještì nìco. Najdìte hned kaprála Blažka a øeknìte mu, aby hned odvázal toho Balouna, a Balouna pošlete ke mnì. Povìste sluchátko!“ Švejk se opravdu zaèal starat. Když našel desátníka Blažka a sdìlil mu rozkaz nadporuèíkùv týkající se odvázání Balouna, zabruèel kaprál Blažek: „Mají strach, když jim teèe do bot.“ Švejk šel se podívat na odvázání a doprovázel Balouna po cestì, ponìvadž se šlo tím smìrem souèasnì ke kantýnì, kde mìl najít úèetního šikovatele Vaòka. Baloun se díval na Švejka jako na svého spasitele a sliboval mu, že se s ním rozdìlí o každou zásilku, kterou dostane z domova. „U nás teï budou zabíjet,“ mluvil Baloun melancholicky, „mᚠrád špekbuøt s krví nebo bez krve? Jen si øekni, já dneska veèer píšu domù. Moje prase bude mít tak asi sto padesát kilo. Má hlavu jako buldok a takový prase je nejlepší. Z takovejch prasat nejsou žádný uhejbáci. To je moc dobrá rasa, která už nìco vydrží. Bude mít sádla na vosum prstù. Když jsem byl doma, tak jsem si dìlal jitrnice sám a vždycky jsem se tak naládoval prejtu, že jsem moh prasknout. Loòský prase mìlo sto šedesát kilo. - Ale to bylo prase,“ øekl nadšenì, tiskna silnì ruku Švejkovi, když se rozcházeli, „vychoval jsem ho jen na samých bramborech a sám jsem se divil, jak mu pìknì pøibývá. Šunky jsem dal do slanýho láku, a takovej pìknej peèenej kousek z láku s bramborovejma knedlíkama, posypanejma škvarkama, a se zelím, to je pošušòáníèko. Po tom se pije pivièko. Èlovìk je takovej spokojenej. A to nám všechno 202

vojna vzala.“ Vousatý Baloun tìžce vzdychl a odcházel k plukovní kanceláøi, zatímco Švejk zamíøil do kantýny starou alejí vysokých lip. Úèetní šikovatel Vanìk sedìl mezitím spokojenì v kantýnì a vyprávìl nìjakému známému štábnímu šikovateli, kolik se mohlo vydìlat pøed válkou na emailových barvách a cementových nátìrech. Štábní šikovatel byl již nemožný. Dopoledne pøijel jeden statkáø od Pardubic, který mìl syna v lágru, a dal mu slušný úplatek a celé dopoledne ho hostil dole ve mìstì. Nyní sedìl zoufale, že už mu nic nechutná, nevìdìl ani, o èem mluví, a na rozhovor o emailových barvách vùbec nereagoval. Obíral se svými vlastními pøedstavami a blábolil cosi, že by mìla vést lokálka z Tøebonì do Pelhøimova a zas nazpátek. Když Švejk vstoupil, Vanìk ještì jednou snažil se štábnímu šikovateli vysvìtlit v èíslicích, co se vydìlalo na jednom kilogramu cementového nátìru na stavby, naèež štábní šikovatel odpovìdìl 203

úplnì z cesty: „Na zpáteèní cestì zemøel, zanechal pouze dopisy.“ Spatøiv Švejka, spletl si ho patrnì s nìjakým jemu nemilým èlovìkem a poèal mu nadávat, že je bøichomluvec. Švejk pøistoupil k Vaòkovi, který byl též v kuráži, ale byl pøitom velice pøíjemný a milý. „Pane rechnungsfeldvébl,“ hlásil mu Švejk, „mají hned jít k magacínu, tam už èeká cuksfíra Fuchs s 10 maníky, budou se fasovat konzervy. Mají bìžet laufšrit. Pan obrlajtnant dvakrát už telefonoval.“ Vanìk se dal do smíchu: „A to bych byl blázen, miláèku. To bych sám sobì musel vynadat, mùj andìli. Všechno má dost èasu, nehoøí, dítì zlatý. Až pan obrlajtnant Lukᚠbude tolikrát vypravovat marškumpaèky jako já, pak teprve mùže o nìèem mluvit a zbyteènì nebude nikoho obtìžovat se svým laufšritem. To já už dostal v regimentskanceláøi takový rozkaz, že zítra pojedem, aby se pakovalo a šlo hned fasovat na cestu. A co jsem udìlal, šel jsem pìknì sem na ètvrtku vína, sedí se mnì tu pìknì a nechám to všechno bìžet. Konzervy zùstanou konzervama, fasuòk fasuòkem. Já znám magacín lepší než pan obrlajtnant a vím, co se na takovým bešprechunku pánù oficírù u pana obršta mluví. To si pan obršt jen pøedstavuje ve své fantazii, že jsou v magacínì konzervy. Magacín našeho regimentu nikdy žádný konzervy nemìl v zásobì a dostával je od pøípadu k pøípadu od brigády nebo si je vypùjèoval od jiných regimentù, s kterými se dostal do styku. Jenom benešovskému regimentu jsme dlužni pøes tøi sta konzerv. Cheche. A si øíkají pøi bešprechunku, co chtìjí, žádný kvalt. Však on jim magacinér, až tam naši pøijdou, sám øekne, že se zbláznili. Ani jedna marška nedostala na cestu konzervy. - Viï, ty stará bramboro,“ obrátil se na štábního šikovatele. Ten však buï usínal, nebo dostával nìjaké malé delirium, ponìvadž odpovìdìl: „Když kráèela, držela nad sebou otevøený deštník.“ „Nejlépe udìláte,“ pokraèoval úèetní šikovatel Vanìk, „když necháte všechno plavat. Jestli se dnes øeklo v regimentskanclaji, 204

že se zítra pojede, tak tomu nesmí vìøit ani malé dítì. Mùžeme ject bez vagónù? Pøi mnì se ještì telefonovalo na nádraží. Nemají tam ani jeden volný vagón. To bylo zrovna tak s poslední marškou. Stáli jsme tenkrát dva dny na nádraží a èekali, až se nad námi nìkdo smiluje a pošle pro nás vlak. A potom jsme nevìdìli, kam pojedeme. Ani obršt to nevìdìl, už jsme projeli potom celou Maïárii, a poøád nikdo nic nevìdìl, jestli pojedeme na Srbsko nebo na Rusko. Na každé stanici se mluvilo pøímo se štábem divize. A my byli jen taková záplata. Pøišili nás koneènì pod Duklu, tam nás rozflákali a my se jeli znovu zformírovat. Jen žádnej kvap. Všechno se bìhem èasu vyjasní a na nic se nemusí spìchat. Jawohl, nochamol. - Víno mají zde dnes neobyèejnì dobré,“ mluvil dál Vanìk, neposlouchaje ani, jak si breptá pro sebe štábní šikovatel: „Glauben Sie mir, ich habe bisher wenig von meinem Leben gehabt. Ich wundere mich über diese Frage.“ „Co bych si dìlal zbyteèné starosti s odjezdem maršbataliónu. To s první marškou, s kterou jsem jel, bylo to všechno v úplném poøádku za dvì hodiny. U druhých maršek našeho tehdejšího maršbataliónu chystali se na to už celé dva dny. Ale u nás byl kumpaniekomandantem lajtnant Pøenosil, velký fešák, a ten nám øek: ,Nespìchejte, hoši,’ a šlo to jako na másle. Dvì hodiny pøed odjezdem vlaku jsme teprve zaèti pakovat. Udìláte dobøe, když se taky posadíte...“ „Nemohu,“ øekl s hrozným sebezapøením dobrý voják Švejk, „musím do kanceláøe, což kdyby nìkdo telefonoval.“ „Tak tedy jdìte, moje zlato, ale pamatujte si pro život, že to není od vás hezké a že pravý ordonanc nesmí být nikdy tam, kde je ho tøeba. Nesmíte tak pøíliš horlivì se hnát do služby. Není opravdu nic ošklivìjšího nad splašeného ordonance, který by chtìl celou vojnu sežrat, dušinko milá.“ Ale Švejk byl již za dveøma a spìchal do kanceláøe své marškumpanie. Vanìk zùstal opuštìn, ponìvadž se rozhodnì nemohlo øíct, že 205

by mu štábní šikovatel poskytoval spoleènost. Ten se udìlal úplnì pro sebe a blábolil, hladì ètvrtku vína, prapodivné vìci beze vší souvislosti èesky i nìmecky: „Mnohokrát prošel jsem touto vesnicí a nemìl jsem ani potuchy o tom, že je na svìtì. In einem halben Jahre habe ich meine Staatsprüfung hinter mir und meinen Doktor gemacht. Stal se ze mne starý mrzák, dìkuji vám, Lucie. Erscheinen sie in schön ausgestatteten Bänden - snad je tu nìkdo mezi vámi, jenž se na to pamatuje.“ Úèetní šikovatel z dlouhé chvíle bubnoval si nìjaký pochod, ale nemusel se dlouho nudit, nebo otevøely se dveøe a vstoupil kuchaø z dùstojnické mináže Jurajda a pøilepil se na jednu židli. „My jsme dnes,“ zabreptal, „dostali rozkaz jít fasovat na cestu koòak. Ponìvadž jsme nemìli proutìnou láhev od rumu prázdnou, museli jsme ji vyprázdnit. To nám to dalo. S manšaftem u kuchynì to úplnì seklo. Pøepoèítal jsem se o nìkolik porcí, pan obršt pøišel pozdì a na nìho se nedostalo. Tak mu tam dìlají teï omeletku. To je vám legrace.“ „Je to pìkné dobrodružství,“ poznamenal Vanìk, kterému se pøi vínì vždy velice líbila hezká slova. Kuchaø Jurajda se dal do filosofování, což fakticky odpovídalo jeho bývalému zamìstnání. Vydával totiž do vojny okultistický èasopis a knihovnu Záhady života a smrti. Na vojnì ulil se k dùstojnické kuchyni regimentu a velice èasto pøipálil nìjakou peèeni, když se zabral do ètení pøekladu staroindických súter Pragnâ-Paramitâ (Zjevená moudrost). Plukovník Schröder mìl ho rád jako zvláštnost u regimentu, nebo která dùstojnická kuchynì mohla se pochlubit kuchaøem okultistou, který nazíraje do záhad života a smrti, pøekvapil všechny takovou dobrou svíèkovou nebo s takovým ragú, že pod Komárovem smrtelnì ranìný poruèík Dufek volal stále po Jurajdovi. „Ano,“ øekl zèistajasna Jurajda, který se držel sotva na židli 206

a èpìl na deset honù rumem, „když se nedostalo dnes na pana obršta a když vidìl jen dušené brambory, tu upadl do stavu gaki. Víte, co je to gaki? To je stav hladových duchù. I øekl jsem: ,Máte, pane obršt, dosti síly k pøekonání osudového urèení, že se na vás nedostala telecí ledvina? V karmì je urèeno, abyste, pane obršt, dostal dnes k veèeøi bájeènou omeletu se sekanými a dušenými telecími játry.’ - Milý pøíteli,“ øekl po chvíli tiše k úèetnímu šikovateli, pøièemž udìlal mimovolnì nìjaký posunìk rukou, kterým pøevrhl všechny sklenice, které byly pøed ním na stole. „Je nebytelnost všech zjevù, tvarù a vìcí,“ øekl po tomto èinu zasmušile kuchaø okultista. „Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar. Nebytelnost není rozdílna od útvaru, útvar není rozdílný od nebytelnosti. Co je nebytelnost, to je útvar, co je útvar, to je nebytelnost.“ Kuchaø okultista zahalil se v roucho mlèení, podepøel si hlavu o ruku a díval se na mokrý, politý stùl. Štábní šikovatel blábolil dále nìco, co nemìlo ani hlavy, ani paty: „Obilí zmizelo z polí, zmizelo - in dieser Stimmung erhielt er Einladung und ging zu ihr - svatodušní svátky jsou na jaøe.“ Úèetní šikovatel Vanìk bubnoval zas dál na stùl, pil a obèas vzpomnìl, že na nìho èeká deset mužù s èetaøem u skladištì. Pøi této vzpomínce se vždy usmál pro sebe a máchl rukou. Když se pozdì vrátil do kanceláøe 11. marškumpanie, našel Švejka u telefonu. „Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar,“ vypravil ze sebe a vlezl si obleèený na kavalec a ihned usnul. A Švejk sedìl poøád u telefonu, ponìvadž pøed dvìma hodinami s ním hovoøil nadporuèík Lukáš, že je stále ještì u bešprechungu u pana plukovníka, a zapomnìl mu øíct, že mùže od telefonu odejít. Potom s ním mluvil po telefonu èetaø Fuchs, který po celou tu dobu èekal s deseti muži nejen marnì na úèetního šikovatele, ale dokonce shledal, že je skladištì zavøeno. 207

Nakonec nìkam odešel a deset mužù jeden po druhém vrátilo se do svého baráku. Obèas bavil se Švejk tím, že vzal sluchátko a naslouchal. Byl to telefon nìjakého nového systému, který se zavádìl právì u armády, a mìl tu výhodu, že bylo slyšet dosti jasnì a zøetelnì cizí telefonní rozhovory po celé lince. Trén si nadával s dìlostøeleckými kasárnami, saperáci vyhrožovali vojenské poštì, vojenská støelnice vrèela na oddìleni strojních pušek. A Švejk sedìl stále u telefonu... Porada u plukovníka se prodlužovala. Plukovník Schröder rozvíjel nejnonìjší teorie polní služby a zejména kladl dùraz na vrhaèe min. Mluvil páté pøes deváté, o tom, jak stála fronta pøed dvìma mìsíci dole i na východì, o dùležitosti pøesného spojení mezi jednotlivými èástmi, o otravných plynech, o støelbì na nepøátelské 208

aeroplány, o zásobování mužstva v poli, a pak pøešel na vnitøní pomìry ve vojsku. Rozhovoøil se o pomìru dùstojníkù k mužstvu, mužstva k šaržím, o pøebíhání na frontách k nepøíteli a o politických událostech a o tom, že padesát procent èeských vojákù je ,politisch verdächtig’. „Jawohl, meine Herren, der Kramarsch, Scheiner und Klófatsch.“ Vìtšina dùstojníkù si pøitom myslela, kdy už pøestane dìdek cancat, ale plukovník Schröder žvanil dál o nových úkolech nových maršbataliónù, o padlých dùstojnících pluku, o zepelínech, španìlských jezdcích, o pøísaze. Pøi tom posledním si vzpomnìl nadporuèík Lukáš, že když celý maršbatalión pøísahal, že se pøísahy nezúèastnil dobrý voják Švejk, ponìvadž v té dobì sedìl u divizijního soudu. A pøišlo mu to najednou k smíchu. Bylo to jako hysterický smích, kterým nakazil nìkolik dùstojníkù, mezi kterými sedìl, èímž vzbudil pozornost plukovníkovu, který právì pøešel na zkušenosti získané pøi ústupu nìmeckých armád v Ardenách. Popletl si to všechno a skonèil: „Pánové, to není k smíchu.“ Potom se všichni odebrali do dùstojnického kasina, ponìvadž plukovníka Schrödra volal štáb brigády k telefonu. Švejk klímal u telefonu dál, když ho vtom probudilo zvonìní. „Haló,“ slyšel, „zde regimentskanclaj.“ „Haló,“ odpovìdìl, „zde kanclaj 11. marškumpanie.“ „Nezdržuj,“ slyšel hlas, „vezmi si tužku a piš. Pøijmi telefonogram: 11. Marschkumpanie...“ Nyní následovaly za sebou nìjaké vìty v podivném chaosu, ponìvadž do toho mluvila 12. i 13. marškumpanie souèasnì, a telefonogram úplnì se ztratil v té panice zvukù. Švejk nerozumìl ani slova. Nakonec se to utišilo a Švejk porozumìl: „Haló, haló, tak teï to pøeèti a nezdržuj.“ „Co mám pøeèíst?“ „Co mᚠpøeèíst, vole? Telefonogram!“ „Jakej telefonogram?“ 209

„Krucihiml, copak jseš hluchej? Telefonogram, co jsem ti diktoval, blboune.“ „Já nic neslyšel, nìkdo zde do toho mluvil.“ „Ty vopice jedna, copak myslíš, že se budu jen s tebou bavit? Tak pøijmeš telefonogram, nebo ne? Mᚠtužku a papír? Že nemáš, ty hovado, že mám poèkat, až to najdeš? To jsou vojáci. Tak co, bude to? Že už jseš pøipravenej? Koneènì, že jsi se vyhrabal. Snad jsi se na to nepøevlík, èlovìèe, tak poslouchej: 11. Marschkumpanie. Opakuj to!“ „11. Marschkumpanie...“ „Kumpaniekommandant, mᚠto? Opakuj to!“ „Kumpaniekommandant!...“ „Zur Besprechung morgen... Jseš hotov? Opakuj to!“ „Zur Besprechung morgen...“ „Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš, co je to Unterschrift, vopice, to je podpis. Opakuj to!“ „Um neun Uhr. - Unterschrift. Víš - co - je to Unterschrift, vopice - to - je - podpis.“ „Ty pitomèe jeden. Tedy podpis: Oberst Schröder, hovado. Mᚠto? Opakuj to!“ „Oberst Schröder, hovado.“ „Dobøe, ty vole. Kdo pøijmul telefonogram?“ „Já. „Himlhergot, kdo je to ten já?“ „Švejk. Ještì nìco?“ „Zapla pánbùh, už nic. Ale mᚠse jmenovat Kráva. - Co je u vás novýho?“ „Nic. Všechno pøi starým.“ „To jseš rád, viï? U vás prej dneska nìkoho uvázali.“ „Jenom pucfleka pana obrlajtnanta, sežral mu mináž. Nevíš, kdy se jede?“ „Èlovìèe, to je otázka, to neví ani dìdek. Dobrou noc! Máte tam blechy?“ 210

Švejk položil sluchátko a poèal budit úèetního šikovatele Vaòka, který se zuøivì bránil, a když s ním zaèal Švejk tøást, uhodil ho do nosu. Pak si lehl na bøicho a kopal kolem do kavalce. Švejkovi se však pøece podaøilo Vaòka tak dalece probudit, že ten protíraje si oèi, obrátil se naznak a udìšenì se optal, co se stalo. „Tak dalece nic,“ odpovìdìl Švejk, „já bych se jen rád s vámi poradil. Teï právì jsme dostali telefonogram, že má zas zítra o 9. hodinì pøijít pan obrlajtnant Lukᚠk bešprechungu k panu obrstovi. Já tel nevím, na èem jsem. Mám mu to jít vyøídit hned, nebo až ráno? Já jsem dlouho váhal, jestli vás mám probudit, když jste tak pìknì chrápal, ale pak jsem si myslel, nevídáno, radši se poradíš...“ „Proboha vás prosím, nechte mne spát,“ zaúpìl Vanìk, zívaje na celé kolo, „jdìte tam až ráno a nebulte mne!“ Pøevalil se na bok a okamžitì opìt usnul. Švejk šel opìt k telefonu, posadil se a poèal klímat na stole. Probudilo ho zvonìní. „Haló, 11. marškumpanie.“ „Ano, 11. marškumpanie, kdo tam?“ „13. marška. Haló. Kolik mᚠhodin? Já se nemùžu dovolat centrály. Mì nejdou nìjak dlouho ablézovat.“ „Nám to stojí.“ „Tak jste na tom jako my. Nevíš, kdy se pojede? Nemluvil jsi s regimentskanclaj?“ „Tam vìdí hovno, jako my.“ „Nebuïte sprostá, sleèno. Už jste fasovali konzervy? Vod nás tam šli a nepøinesli nic. Magacín byl zavøenej.“ „Naši taky pøišli s prázdnem.“ „To je vùbec zbyteèná panika. Kam myslíš že pojedem?“ „Do Ruska.“ „Já myslím, že spíš do Srbska. To uvidíme, až budem v Pešti. Jestli nás povezou napravo, tak z toho kouká Srbsko, a nalevo Rusko. Máte už brotsaky? Prej teï bude zvýšenej lénunk? Hraješ 211

frische viere? Hraješ? Tak pøijel zejtra. My to válíme každej veèír. Kolik je vás tam u telefonu? Sám? Tak se na to vyflákni a jdi ležet. To máte u vás divný poøádky. Žes k tomu pøišel jako slepej k houslím? Nu, koneènì mé pøišli ablézovat. Hnípej sladce.“ A Švejk také u telefonu sladce usnul, zapomenuv zavìsit sluchátko, takže ho nikdo nerušil ze spánku na stole a telefonista v plukovní kanceláøi láteøil, že se nemùže dozvonit k 11. marškumpanii s novým telefonogramem, aby do zítøka do dvanácti hodin se sdìlil do plukovní kanceláøe poèet tìch, kteøí nebyli oèkováni proti tyfu. Nadporuèík Lukᚠsedìl ještì zatím v dùstojnickém kasinì s vojenským lékaøem Šanclerem, který sedì obkroèmo na židli, tágem bil v pravidelných pøestávkách o podlahu a pøitom pronášel tyto vìty za sebou: „Saracénský sultán Salah-Edin poprvé uznal neutralitu sanitního sboru. Má se peèovat o ranìné na obou stranách. Mají se jim zaplatiti léky a ošetøování za náhradu výloh z druhé strany. Má být dovoleno poslat jim lékaøe a jejich pomocníky s pasy generálù. Také mají zajatí ranìní být posláni zpìt pod ochranou a zárukou generálù nebo vymìnìni. Ale sloužit mohou potom dál. Nemocní na obou stranách nemají být zajímáni a utraceni, nýbrž dopraveni do bezpeèí do špitálù a má být dovoleno ponechati jim stráž, která jako nemocní má se vrátit s pasy generálù. To platí i pro polní duchovní, lékaøe, chirurgy, lékárníky, ošetøovatele nemocných, pomocníky a pro jiné osoby urèené k obsluze nemocných, které nesmìjí být zajaty, nýbrž týmž zpùsobem musí být poslány zpìt.“ Doktor Šancler zlomil pøitom již dvì tága a stále ještì nebyl hotov se svým podivným výkladem o péèi o ranìné ve válce, vplétaje do výkladu neustále cosi o nìjakých generálských pasech. Nadporuèík Lukᚠdopil èernou kávu a šel domù, kde našel 212

vousatého obra Balouna, zamìstnaného tím, že si v koflíku smažil na lihovém pøístroji nadporuèíka Lukáše nìjaký salám. „Osmìluju se,“ zakoktal Baloun, „dovoluji si, poslušnì hlásím...“ Lukᚠpodíval se na nìho. V tom okamžiku mu pøipadal jako velké dítì, naivní tvor a nadporuèíkovi Lukášovi bylo najednou líto, že ho dal uvázat kvùli jeho velkému hladu. „Jen si vaø, Baloune,“ øekl, odpínaje si šavli, „zítra ti dám pøipsat ještì jednu porci chleba.“ Nadporuèík Lukᚠsedl si ke stolu a byl v takové náladì, že zaèal psát sentimentální psaní své tetièce. Milá tetièko! Právì jsem dostal rozkaz, abych byl pøipraven se svou marškumpanií k odjezdu na front. Mùže být, že toto psaní jest poslední, které ode mne dostaneš, nebo jsou všude kruté boje a naše ztráty jsou veliké. Proto jest mnì tìžké ukonèit tento dopis slovem „Na shledanou!“ Spíše se hodí poslat Ti poslední sbohem! „To ostatní dopíšu až ráno,“ pomyslil si nadporuèík Lukᚠa šel si lehnout. Když Baloun vidìl, že nadporuèík tvrdì usnul, poèal opìt šmejdit a slídit po bytì jako švábi v noci. Otevøel kuføík nadporuèíkùv a nakousl jednu tabulku èokolády, lekl se však, když nadporuèík sebou ze spaní trhl. Uložil spìšnì nakousnutou èokoládu do kuføíku a ztišil se. Pak šel se podívat potichounku, co to psal nadporuèík. Pøeèetl a byl pohnut, zejména tím „posledním sbohem!“ Lehl si na svùj slamník u dveøí a vzpomínal na domov a na zabíjaèky. Nemohl se zbavit živé pøedstavy, jak propichuje tlaèenku, aby 213

dostal z ní vzduchu, jinak že pøi vaøení praskne. A pøi vzpomínce na to, jak u sousedù jednou praskl celý špekbuøt a rozvaøil se, usnul nepokojným spánkem. Zdálo se mu, že si pozval nìjakého nešiku øezníka a tomu že pøi nabíjení jitrnic praskají jitrnicová støívka. Potom zas, že øezník zapomnìl udìlat jelita, že se ztratil ovar a že se nedostává špejlù na jitrnice. Potom se mu zdálo nìco o polním soudu, ponìvadž ho chytli, když tahal z polní kuchynì kus masa. Nakonec vidìl sám sebe, že visí na jedné lípì v aleji vojenského tábora v Brucku nad Litavou. Když se Švejk probudil s probouzejícím se jitrem, které pøišlo ve vùni vaøených kávových konzerv ze všech rotných kuchyní, mechanicky, jako by právì skonèil telefonní rozhovor, povìsil sluchátko a podnikl po kanceláøi malou ranní procházku, pøièemž si zpíval. Zaèal hned zprostøedka textu písnì, jak voják se pøevleèe za holku a jde za svou milou do mlýna, kde ho položí mlynáø k dceøi, ale pøedtím volá na mlynáøku: Panímámo, dej veèeøi, a ta holka poveèeøí. Mlynáøka nakrmí podlého chlapa. A potom rodinná tragédie: Mlynáøovic ráno vstali, na dveøích napsáno mìli: „Vaše dcera Anna Nána už není poctivá panna.“ Švejk vložil do konce písnì tolik hlasu, že kanceláø ožila, nebo se probudil úèetní šikovatel Vanìk a tázal se, kolik je hodin. „Právì pøed chvilkou odtroubili budíèka.“ „To vstanu až po kafi,“ rozhodl se Vanìk, který mìl vždy na všechno dost èasu, „beztoho tak jako tak zas nás budou dnes sekýrovat s nìjakým kvaltem a budou èlovìka honit zbyteènì, jako vèera s tìmi konzervami...“ Vanìk zívl a optal se, zdali když pøišel 214

domù, dlouho neøeènil. „Jen tak trochu z cesty,“ øekl Švejk, „poøád jste nìco ze sebe vyrážel o nìjakejch outvarech, že outvar není outvar a to, co není outvar, že je outvar a ten outvar že zas není outvar. Ale pøemohlo vás to brzo a zaèal jste brzo chrápat, jako když øeže pilou.“ Švejk se zamlèel, prošel se ke dveøím a zpìt ke kavalci úèetního šikovatele, pøed kterým se zastavil a prohodil: „Co se mý osoby týká, pane rechnungsfeldvébl, když jsem to slyšel, co vy jste vo tìch outvarech povídal, tak jsem si vzpomnìl na nìjakýho Zátku, plynárníka; von byl na plynární stanici na Letný a rozsvìcoval a zas zhasínal lampy. Byl to osvìtovej muž a chodíval po všech možnejch putykách na Letný, ponìvadž mezi rozsvìcováním a zhasínáním lamp je dlouhá chvíle, a potom k ránu na plynárenské stanici vedl zrovna takový hovory jako vy, jenže ten zas øíkal: ,Kostka je hrana, proto je kostka hranatá.’ Já to slyšel na vlastní voèi, když mì jeden vožralej policajt pøedved pro zneèištìní ulice vomylem místo na policejní strážnici na plynárenskou strážnici. - A potom,“ øekl Švejk tiše, „to s tím Zátkou po èase skonèilo moc špatnì. Dal se do mariánský kongregace, chodil s nebeskýma kozama na kázání pátera Jemelky k Svatýmu Ignáci na Karlovo námìstí a zapomenul jednou zhasnout, když byli misionáøi na Karláku u Svatýho Ignáce, plynový svítilny ve svým rajónì, takže tam hoøel po ulicích plyn nepøetržitì po tøi dny a noci. - To je velmi špatný,“ pokraèoval Švejk, „když se najednou èlovìk zaène plést do nìjakýho filosofování, to vždycky smrdí delirium tremens. Pøed léty k nám pøeložili od pìtasedmdesátejch nìjakýho majora Blühera. Ten vždy jednou za mìsíc dal si nás zavolat a postavit do ètverce a rozjímal s námi, co je to vojenská vrchnost. Ten nepil nic jiného než slivovici. ,Každej oficír, vojáci,’ vykládal nám na dvoøe v kasárnách, ,je sám vod sebe nejdokonalejší bytost, která má stokrát tolik rozumu jako vy všichni dohromady. Nad oficíra si vùbec, vojáci, nic dokonalejšího nemùžete pøedstavit, i když byste na to mysleli po 215

celej svùj život. Každej oficír je bytost nutná, kdežto vy jste, vojáci, jen bytosti pouze nahodilý, vy mùžete existovat, ale nemusíte. Kdyby pøišlo, vojáci, k vojnì a vy jste padli za císaøe pána, dobrá, tím by se moc nezmìnilo, ale kdyby napøed pad vᚠoficír, teprve pak byste vidìli, jak jste na nìm závislí a jaká je to ztráta. Oficír musí existovat, a vy vlastnì máte svou existenci jen vod pánù oficírù, vy od nich pocházíte, vy se bez oficírù neobejdete, vy se bez svý vojenský vrchnosti ani neuprdnete. Pro vás je oficír, vojáci, mravní zákon, at tomu rozumíte nebo ne, a ponìvadž každej zákon musel mít svýho zákonodárce, vojáci, je to jen oficír, ke kterému se cítíte a musíte cítit být vším povinni a beze vší vyjímky plnit každý jeho naøízení, by i se vám to nezamlouvalo.’ Potom jednou, když ukonèil, chodil kolem ètverce a ptal se jednoho po druhým: ,Co pocituješ, když to pøetáhneš?’ Dávali takový zmatený vodpovìdi, jako že to ještì nepøetáhli nebo že je jim po každým pøetáhnutí špatnì vod žaludku, jeden pochoval kasárníka a tak dále. Ty všechny hned porouèel major . Blüher vodvádìt stranou, že potom vodpùldne budou dìlat klenkiibunky na dvoøe za trest, že nedovedou se vyjádøit, co pocitujou. Než pøišla øada na mì, vzpomnìl jsem si, o èem on poslednì s námi rozjímal, a když pøišel ke mnì, docela klidnì jsem mu øek: ,Poslušnì hlásím, pane major, že když pøetáhnu, pociuju v sobì vždy jakejsi nepokoj, strach a výèitky svìdomí. Jestli však, když dostanu pøes èas, vrátím se v poøádku vèas do kasáren, tu se mì zmocòuje nìjakej blaživej pokoj, leze na mne vnitøní spokojenost.’ Všechno se kolem smálo a major Blüher se na mne rozkøik: ,Po tobì leda, chlape, lezou štìnice, když chrníš na kavalci. Von si, chlap mizerná, ještì dìlá legraci.’ A dostal jsem za to takový špangle, až jedna radost.“ „Na vojnì to jinak nejde,“ øekl úèetní šikovatel, protahuje se línì na své posteli, „to už je tak vžitý, a odpovíš jak chceš, a 216

dìlᚠco dìláš, vždy nad tebou musí viset mraèno a hromy zaènou bít. Bez toho není možná disciplína.“ „Docela dobøe øeèeno,“ pravil Švejk. „Na to nikdy nezapomenu, jak zavøeli rekruta Pecha. Lajtnant od kumpanie byl nìjakej Moc a ten si shromáždil rekruty a ptal se každýho, vodkud je. ,Vy rekruti zelení, zatracení,’ povídá k nim, ,vy se musíte nauèit vodpovídat jasnì, pøesnì a jako když bièem mrská. Tak to zaènem. Odkud jste, Pechu?’ Pech byl inteligentní èlovìk a vodpovìdìl: ,Dolní Bousov, Unter Bautzen, 267 domù, 1936 obyvatelù èeských, hejtmanství Jièín, okres Sobotka, bývalé panství Kost, farní chrám svaté Kateøiny ze 14. století, obnovený hrabìtem 217

Václavem Vratislavem Netolickým, škola, pošta, telegraf, stanice èeské obchodní dráhy, cukrovar, mlýn s pilou, samota Valcha, šest výroèních trhù.’ A tu už po nìm skoèil lajtnant Moc a poèal mu sázet jednu po druhý pøes hubu a køièel: ,Tu mᚠjeden výroèní trh, tu mᚠdruhej, tøetí, ètvrtej, pátej, šestej.’ A Pech, tøebas byl rekrut, hlásil se k batalionsraportu. V kanceláøích byla tenkrát taková veselá pakáž, tak napsala, že jde k batalionsraportu kvùli výroèním trhùm v Dolním Bousovì. Batalionskomandantem byl major Rohell. ,Also, was gibs?’ otázal se Pecha a ten spustil: ,Poslušnì hlásím, pane majore, že v Dolním Bousovì je šest výroèních trhù.’ Jak na nìho major Rohell zaøval, zadupal a hned ho dal odvést na magorku do vojenskýho špitálu, vod tý doby byl z Pecha nejhorší voják, samej trest.“ „Vojáky je tìžko vychovávat,“ øekl úèetní šikovatel Vanìk zívaje. „Voják, který nebyl na vojnì potrestán, není voják. To snad platilo v míru, že voják, který si odbyl bez trestu svou službu, mìl potom pøednost v civilní službì. Dnes právì ti nejhorší vojáci, kteøí jindy v míru nevylezli z arestu, jsou ve válce nejlepšími vojáky. Pamatuji se u osmé maršky na infanteristu Sylvanusa. Ten mìl døív trest za trestem, a jaké tresty. Neostýchal se ukrást kamarádovi poslední krejcar, a když pøišel do gefechtu, tak první prostøíhal dráthindrnisy, zajmul tøi chlapy a jednoho hned po cestì odstøelil, že prý mu nedùvìøoval. Dostal velkou støíbrnou medalii, pøišili mu dvì hvìzdièky, a kdyby ho byli pozdìji nepovìsili pod Duklou, byl by už dávno cuksfírou. Ale povìsit ho museli, ponìvadž po jednom gefechtu pøihlásil se na rekognoscírunk a nìjaká druhá patrola od jiného regimentu ho našla, jak šacoval mrtvoly. Našli u nìho asi osm hodinek a mnoho prstenù. Tak ho povìsili u štábu brigády.“ „Z toho je vidìt,“ poznamenal moudøe Švejk, „že každej voják si musí sám vydobejt svýho postavení.“ Ozval se telefon. Úèetní šikovatel šel k telefonu a bylo rozeznat hlas nadporuèíka Lukáše, který se ptal, co je s konzervami. Potom 218

bylo slyšet nìjaké výèitky. „Doopravdy nejsou, pane obrlajtnant,“ køièel do telefonu Vanìk, „kdepak by byly, to je jen fantazie seshora od intendantstva. To bylo úplnì zbyteèné, ty lidi tam posílat. Já vám chtìl telefonovat. - Že jsem byl v kantýnì? Kdože to povídal? Ten okultista kuchaø z oficírmináže? Dovolil jsem si tam zajít. Víte, pane obrlajtnant, jak nazýval ten okultista tu paniku s tìmi konzervami? ,Hrùzy nezrozeného’. Nikoliv, pane obrlajtnant, jsem úplnì støízliv. Co dìlá Švejk? Je zde. Mám ho zavolat? - Švejku, k telefonu,“ øekl úèetní šikovatel a dodal tiše: „A kdyby se vás ptal, jak jsem pøišel, tak øeknìte, že v poøádku.“ Švejk u telefonu: „Švejk, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant.“ „Poslyšte, Švejku, jak je to s tìmi konzervami? Je to v poøádku?“ „Nejsou, pane obrlajtnant, ani potuchy po nich není.“ „Pøál bych si, Švejku, abyste se vždy u mne ráno hlásil, dokud jsme v lágru. Jinak budete stále u mne, až pojedeme. Co jste dìlal 219

v noci?“ „Byl jsem u telefonu po celou noc.“ „Bylo nìco nového?“ „Bylo, pane obrlajtnant.“ „Švejku, nezaèínejte zas blbnout. Hlásil nìkdo odnìkud nìco dùležitého?“ „Hlásili, pane obrlajtnant, ale až na devátou hodinu. Nechtìl jsem znepokojovat, pane obrlajtnant, byl jsem toho dalek.“ „Tak mnì ksakru už øeknìte, co je tak dùležitého na devátou hodinu?“ „Telefonogram, pane obrlajtnant.“ „Já vám nerozumím, Švejku.“ „Já to mám napsáno, pane obrlajtnant: Pøijmìte telefonogram. Kdo je u telefonu? Mᚠto? Èti, nebo nìjak podobnì.“ „Krucifix, Švejku, s vámi je køíž. Øeknìte mnì obsah, nebo na vás skoèím a dám vám takovou jednu. Tak co je?“ „Zas nìjakej bešprechunk, pane obrlajtnant, dnes ráno v devìt hodin u pana obršta. Chtìl jsem vás vzbudit v noci, ale pak jsem si to rozmyslel.“ „To byste se byl moh také opovážit, burcovat mne kvùli každej hlouposti, když je na to dost èasu až ráno. Wieder eine Besprechung, der Teufel soli das alles buserieren! Povìste sluchátko, zavolejte mnì k telefonu Vaòka.“ Úèetní šikovatel Vanìk u telefonu: „Rechnungsfeldwebel Vanìk, Herr Oberleutnant.“ „Vaòku, najdìte mnì okamžité jiného pucfleka. Ten lotr Baloun mnì do rána sežral všechnu èokoládu. Uvázat ho? Ne, dáme ho k saniterákùm. Chlap je jako hora, tak mùže tahat ranìné z gefechtu. Pošlu ho hned k vám. Vyøiïte to v regimentskanclaj a vrate se hned ke kumpanii. Myslíte, že brzy pojedem?“ „Není žádný spìch, pane obrlajtnant. Když jsme mìli ject s devátou marškumpanií, tak nás tahali celé ètyry dny za nos. S osmou jakbysmet. Jen s desátou to bylo lepší. To jsme byli 220

felddienstfleck, v poledne jsme dostali rozkaz a veèer jsme jeli, ale zato potom nás honili po celých Uhrách a nevìdìli, jakou díru na kterém bojišti mají s námi ucpat.“ Bìhem celé té doby, kdy nadporuèík Lukᚠstal se velitelem jedenácté marškumpaèky, ocitl se ve stavu zvaném synkretismus, to jest ve filosofii, že usiloval rozpory pojmové vyrovnávati pomocí ústupkù až k smíšení názorù. Proto také odpovìdìl: „Ano, mùže být, to už je tak. Nemyslíte tedy, že se dnes pojede? V devìt hodin máme bešprechunk s panem obrštem. - A propos, víte o tom, že jste dienstführender? Já jen tak. Zjistìte mnì... Poèkejte, co byste mnì mìl zjistit...? Seznam šarží s udáním, odkdy slouží...Potom zásoby kumpanie. Nacionálnost? Ano, ano, to taky...Ale hlavnì pošlete toho nového pucfleka... Co má dnes s manšaftem dìlat fénrich Pleschner? Vorbereitung zum Abmarsch. Úèty? Pøijdu podepsat po mináži. Nikoho nepouštìjte do mìsta. Do kantýny v lágru? Po mináži na hodinu... Zavolejte sem Švejka!... Švejku, vy zùstanete zatím u telefonu.“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem ještì nepil kafé.“ „Tak si pøinesete kafé a zùstanete tam v kanceláøi u telefonu, dokud vás nezavolám. Víte, co je to ordonanc?“ „Bìhá to, pane obrlajtnant.“ „Abyste tedy byl na místì, když vás zavolám. Øeknìte ještì jednou Vaòkovi, a pro mne vyhledá nìjakého pucfleka. Švejku, haló, kde jste?“ „Zde, pane obrlajtnant, právì pøinesli kafé.“ „Švejku, haló!“ „Slyším, pane obrlajtnant, kafé je úplnì studený.“ „Vy už znáte dobøe, co je to pucflek, Švejku. Prohlídnìte si ho a potom mnì to sdìlte, co je to zaè. Povìste sluchátko.“ Vanìk, srkaje èernou kávu, do které si pøilil rum z láhve s nápisem ,Tinte’ (kvùli vší opatrnosti), podíval se na Švejka a øekl: „Ten nᚠobrlajtnant nìjak køièí do toho telefonu, rozumìl jsem 221

každému slovu. Vy musíte, Švejku, být velmi dobøe známý s panem obrlajtnantem.“ „My jsme jedna ruka,“ odpovìdìl Švejk. „Jedna ruka druhou myje. My už jsme spolu moc toho prodìlali. Kolikrát už nás chtìli vod sebe roztrhnout, ale zas jsme se sešli. Von se vždy na mì spoleh se vším, až se tomu kolikrát sám divím. Taky jste ted jisté slyšel, abych vám pøipomnìl ještì jednou, že mu máte najít nìjakýho novýho pucfleka a já že si ho musím prohlídnout a dát vo nìm dobrozdání. Von pan obrlajtnant s každým pucflekem není spokojenej.“ Plukovník Schröder, když si na konferenci zavolal všechny dùstojníky pochodového praporu, uèinil tak opìt s velkou láskou, aby se mohl vymluvit. Kromì toho bylo nutno uèinit nìjaké rozhodnutí v aféøe jednoroèního dobrovolníka Marka, který nechtìl èistit záchody a byl pro vzpouru poslán plukovníkem Schrödrem k divizijnímu soudu. Od divizijního soudu pøibyl právì vèera v noci na hauptvachu, kde byl držán pod stráží. Souèasnì s ním dodán byl do plukovní kanceláøe pøípis divizijního soudu, nesmírnì zmatený, ve kterém se poukazuje na to, že v tomto pøípadì nejde o vzpouru, ponìvadž jednoroèní dobrovolníci nemají èistit záchody, nicménì že však jde o superordinationsverletzung, kterýžto delikt mùže být prominut øádným chováním v poli. Z tìchto dùvodù že se obžalovaný jednoroèní dobrovolník Marek posílá zpìt k svému pluku a vyšetøování o porušení káznì zastavuje se až do konce války a že bude obnoveno pøi nejbližším pøestupku, který spáchá jednoroèní dobrovolník Marek. Potom byl ještì druhý pøípad. S jednoroèním dobrovolníkem Markem dodán byl souèasnì na hauptvachu od divizijního soudu falešný èetaø Teveles, který se nedávno objevil u regimentu, kam byl poslán z nemocnice v Záhøebì. Mìl velkou støíbrnou medalii, odznaky jednoroèního dobrovolníka a tøi hvìzdièky. Vyprávìl 222

o hrdinských èinech 6. maršové roty na Srbsku a že zbyl z ní jen sám. Vyšetøováním bylo zjištìno, že s 6. marškou na zaèátku války odešel skuteènì nìjaký Teveles, který však nemìl práva jednoroèního dobrovolníka. Vyžádána byla zpráva od brigády, ku které byla 6. marška pøikomandýrována, když 2. prosince 1914 se utíkalo z Bìlehradu, a zjištìno, že v seznamu navržených nebo vyznamenaných støíbrnými medaliemi není žádný Teveles. Byl-li však pìšák Televes povýšen v bìlehradské váleèné kampani za èetaøe, nedalo se naprosto zjistit, ponìvadž celá 6. marškumpanie se ztratila u cerkve sv. Sávy v Bìlìhradì i se svými dùstojníky. U divizijního soudu hájil se Teveles tím, že opravdu mu byla slíbena velká støíbrná medalie a že si ji proto v nemocnici koupil od jednoho Bosòáka. Co se týká prýmkù jednoroèního dobrovolníka, ty že si pøišil v opilství a že je nosil dál proto, ponìvadž byl stále opilý, maje úplavicí zeslabený organismus. Když tedy zaèal bešprechunk pøed projednáním tìchto dvou pøípadù, sdìlil plukovník Schröder, že je nutné èastìji se stýkat pøed odjezdem, který nedá na sebe dlouho èekat. Bylo mu sdìleno z brigády, že oèekávají se rozkazy z divize. Mužstvo a je pohotovì a kumpaniekomandanti a bedlivì se starají o to, aby nikdo nescházel. Opakoval potom ještì jednou všechno to, co pøednášel vèera. Podal opìt pøehled váleèných událostí a že nic nesmí potlaèit ve vojsku bojovnou povahu a váleènou podnikavost. Na stole byla pøipevnìna pøed ním mapa bojištì s praporky na špendlíkách, ale praporky byly pøeházeny a fronty posunuty. Vytažené špendlíky s praporky válely se pod stolem. Celé bojištì hroznì zøídil v noci kocour, kterého si chovali písaøi v plukovní kanceláøi a který, když se v noci vydìlal na rakousko-uherské bojištì, chtìl lejno zahrabat, vytahal praporky a rozmazal lejno po všech pozicích, nacíkal na fronty a brückenkopfy a zaneøádil všechny armádní sbory. Plukovník Schröder byl velice krátkozraký. Dùstojníci pochodového praporu se zájmem se dívali, jak prst 223

plukovníka Schrödra blíží se k tìm hromádkám. „Odtud, pánové, k Sokalu na Bug,“ øekl plukovník Schröder vìštecky a posunul ukazováèek po pamìti ke Karpatùm, pøièemž zaboøil jej do jedné z tìch hromádek, jak se kocour staral udìlat mapu bojištì plastickou. „Was ist das, meine Herren?“ otázal se s údivem, když se mu cosi nalepilo na prst. „Wahrscheinlich Katzendreck, Herr Oberst,“ odpovìdìl za všechny velice zdvoøile hejtman Ságner. Plukovník Schröder vyrazil do kanceláøe vedle, odkud bylo slyšet hrozné hømìní a hromování s pøíšernou hrozbou, že jim to dá všechno vylízat po kocourovi. Výslech byl krátký. Zjistilo se, že kocoura pøed ètrnácti dny pøitáhl do kanceláøe nejmladší písaø Zwiebelfisch. Po tomto zjištìní sebral Zwiebelfisch svých pìt švestek a starší písaø ho odvedl na hauptvachu, kde bude tak dlouho sedìt, až do dalšího rozkazu pana plukovníka. 224

Tím byla vlastnì ukonèena celá konference. Když se vrátil plukovník Schröder celý rudý v oblièeji k dùstojnickému sboru, zapomnìl, že má ještì porokovat o osudu jednoroèního dobrovolníka Marka a lžièetaøe Tevelesa. Øekl zcela krátce: „Prosím pány dùstojníky, aby byli pohotovì a vyèkávali další mé rozkazy a instrukce.“ A tak zùstali dál jednoroèní dobrovolník i Teveles pod stráží na hauptvaše, a když pozdìji k nim pøibyl Zwiebelfisch, mohli si zahrát mariᚠa po mariáši obtìžovat své strážce žádostí, aby jim vychytali blechy na slamníku. Potom tam ještì k nim strèili frajtra Peroutku od 13. marškumpanie, který, když se vèera rozšíøila povést po lágru, že se jede na pozici, se ztratil a byl ráno patrolou objeven u Bílé rùže v Brucku. Vymlouval se, že chtìl pøed odjezdem prohlédnout známý skleník hrabìte Harracha u Brucku a na zpáteèní cestì že zabloudil, a teprve ráno celý unavený že dorazil k Bílé rùži. (Zatím spal s Rùženkou od Bílé rùže.) Situace byla stále nevyjasnìnou. Pojede se, nebo se nepojede. Švejk u telefonu v kanceláøi 11. maršky vyslechl nejrùznìjší názory, pesimistické i optimistické. 12. marškumpanie telefonovala, že prý nìkdo z kanceláøe slyšel, že se bude èekat až na cvièení ve støelbì s pohyblivými figurami a že se pojede až po feldmäßigschießübungách. Tento optimistický názor nesdílela 13. marškumpaèka, která telefonovala, že právì se vrátil kaprál Havlík z mìsta a slyšel od jednoho železnièního zøízence, že už vozy jsou na stanici. Vanìk vytrhl Švejkovi sluchátko z ruky a køièel rozèilenì, že ajznboòáci vìdí starého kozla, teï že byl právì v plukovní kanceláøi. Švejk setrvával u telefonu s opravdovou láskou a na všechny otázky, co je nového, odpovídal, že se ještì nic urèitého neví. Takovým zpùsobem odpovìdìl též na otázku nadporuèíka 225

Lukáše: „Co je u vás nového?“ „Ještì se nic urèitého neví, pane obrlajtnant,“ stereotypnì odvìtil Švejk. „Vy vole, povìste sluchátko.“ Potom pøišla øada telefonogramù, které Švejk pøijal po delším nedorozumìní. Pøednì ten, který mu nemohl být diktován v noci, když nezavìsil sluchátko a spal, týkající se oèkovaných a neoèkovaných. Potom zas zpoždìný telefonogram o konzervách, což bylo již vèera veèer vyjasnìno. Pak telefonogram po všech bataliónech, kumpaniích a èástech pluku: Kopie telefonogramu brigády No 75692 Pøíkaz po brigádì èís. 172 Pøi výkazech o hospodáøství polních kuchyní sleduje tento poøádek pøi vyjmenování produktù spotøebovaných: 1. maso, 2. konzervy 3. Zelenina èerstvá, 4. sušená zelenina, 5. rýže, 6. makaróny, 7. kroupy a krupice, 8. Brambory, místo døívìjšího: 4. sušená zelenina, 5. èerstvá zelenina. Když to pøeèetl Švejk úèetnímu šikovateli, prohlásil Vanìk slavnostnì, že takové telefonogramy se házejí do latríny: „To si vymyslil nìjaký blbec u štábu armády, a už to jde na všechny divize a brigády a pluky.“ Potom pøijal Švejk ještì jeden telefonogram, který byl tak rychle diktován, že Švejk z toho zachytil na blok jen to, co vypadalo jako šifra: In der Folge genauer erlaubt gewesen oder das selbst einem hingegen immerhin eingeholet werden. 226

„To jsou všechno zbyteènosti,“ øekl Vanìk, když se Švejk nehoráznì divil, co napsal, a tøikrát za sebou si to hlasitì pøedèítal, „samé hlouposti, aèkoliv èertví, mùže to být také šifrováno, ale na to nejsme u nás u kumpanie zaøízeni. To se mùže také zahodit.“ „Já si to taky myslím,“ øekl Švejk, „kdybych voznámil panu obrlajtnantovi že má ,in der Folge genauer erlaubt gewesen oder das selbt einem hingegen immerhin eingeholet werden’, ještì by se urazil. - Nìkdo je vám nedùtklivý až hrùza,“ pokraèoval Švejk, zaboøuje se opìt ve vzpomínky. „Jednou jsem jel z Vysoèan elektrikou do Prahy a v Libni k nám pøised nìjakej pan Novotný. Jakmile jsem ho poznal, šel jsem k nìmu na plošinu a dal jsem se s ním do hovoru, že jsme oba z Dražova. On se ale na mne rozkøik, abych ho neobtìžoval, že prý mne nezná. Já jsem mu to zaèal vysvìtlovat, aby se jen upamatoval, že jsem jako malej hoch k nìmu chodil s matkou, která se jmenovala Antonie, otec že se jmenoval Prokop a byl šafáøem. Ani potom nechtìl nic vìdìt o tom, že se známe. Tak jsem mu ještì øekl, bližší podrobnosti, že v Dražovì byli dva Novotní, Tonda a Josef. On že je ten Josef, že mnì psali o nìm z Dražova, že postøelil svou ženu, když ho kárala z pití. A tu se vám von rozpøáh, já jsem se uhnul a on rozbil tabuli na pøední plošinì, tu velkou pøed øidièem. Tak nás vysadili, vodvedli a na komisaøství se ukázalo, že byl proto tak nedùtklivý, ponìvadž vùbec se nejmenoval Josef Novotný, ale Eduard Doubrava, a byl z Montgomery v Americe a zde byl navštívit pøíbuzný, ze kterých pocházela jeho rodina.“ Telefon pøerušil jeho vypravování a nìjaký chraplavý hlas z oddílu strojních pušek se opìt tázal, zdali se pojede. Je prý ráno bešprechunk u pana obršta. Ve dveøích se objevil celý bledý kadet Biegler, nejvìtší blbec u kumpanie, ponìvadž v jednoroèácké škole se snažil vyniknout svými vìdomostmi. Kývl Vaòkovi, aby za ním vyšel na chodbu, kde s ním mìl dlouhou rozmluvu. 227

Když se Vanìk vrátil, usmíval se pohrdlivé. „Je to kus vola,“ øekl k Švejkovi, „tady u naší maršky máme ale exempláøe. Byl taky u bešprechungu, a když se rozcházeli, tak naøídil pan obrlajtnant, aby všichni cukskomandanti udìlali kvérvizitu a aby byli pøísní. A teï se mne pøijde zeptat, jestli má dát uvázat Žlábka, ponìvadž ten si vypucoval kvér petrolejem.“ Vanìk se rozèílil. „Na takovou blbost se mne ptá, když ví, že se jede do pole. Však si to pan obrlajtnant vèera dobøe rozmyslil s tím uvázáním svého pucfleka. Taky jsem ale tomu mládìti øek, aby si dobøe rozmyslil dìlat z manšaftu zvíøata.“ „Když už mluvíte o tom pucflekovi,“ øekl Švejk, „nevíte snad, jestli jste už nìjakého sehnal pro pana obrlajtnanta?“ „Mìjte fištrón,“ odpovìdìl Vanìk, „na všechno je dost èasu, ostatnì já myslím, že si pan obrlajtnant na Balouna zvykne, tu a tam mu nìco ještì sežere a pak ho to taky pustí, až budem v poli. Tam èasto nebudou mít co žrát oba. Když øeknu, že Baloun zùstane, tak se nedá nic dìlat. To je moje starost a do toho nemá pan obrlajtnant co mluvit. Jen žádný spìch.“ Vanìk lehl si opìt na svou postel a øekl: „Švejku, vypravujte mnì nìjakou anekdotu z vojenského života.“ „To by šlo,“ odpovìdìl Švejk, „ale bojím se, že zas bude nìkdo na nás zvonit.“ „Tak to vypnìte, Švejku, odšroubujte vedení nebo sejmìte sluchátko.“ „Dobrá,“ øekl Švejk, snímaje sluchátko, „já vám povím nìco, co se hodí do týhle situace, jenže tenkrát místo vopravdový vojny byly jen manévry a byla taky taková panika jako dnes, ponìvadž se nevìdìlo, kdy vyrazíme z kasáren. Sloužil se mnou nìjakej poøíckej Šic, hodnej èlovìk, ale nábožnej a bojácnej. Ten si pøedstavoval, že manévry jsou nìco hroznýho, že lidi na nich padají žízní a saniteráci že to sbírají jako padavky na marši. Proto pil do zásoby, a když jsme vyrazili na manévry z kasáren a pøišli k Mníšku, tak øíkal: ,Já to, hoši, nevydržím, mì mùže zachránit 228

jen sám pánbùh.’ Potom jsme pøišli k Hoøovicùm a tam jsme mìli dva dny rast, ponìvadž to byla nìjaká mejlka a my jsme šli tak rychle kupøedu, že bychom byli s ostatníma regimentama, který šly s námi po flíglech, zajali celej nepøátelskej štáb, což by byla bejvala vostuda, ponìvadž nᚠarmádní sbor mìl to prosrat a nepøítel vyhrát, ponìvadž u nepøátel bylo jedno utahaný arciknížátko. Tak ten Šic proved tohle: Když jsme lágrovali, sebral se a šel si nìco koupit do nìjaký vesnice za Hoøovicema a vracel se k polednímu do lágru. Horko bylo, napaøenej byl taky akorát, a tu uvidìl na cestì sloup, na sloupu byla skøínka a v ní pod sklem docela malá soška sv. Jana Nepomuckýho. Pomodlil se pøed sv. Janem a povídá mu: ,To je ti horko, kdybys mìl alespoò trochu se napít. Jseš tady na slunci, furt se asi potíš.’ Tak zatøepal feldflaškou, napil se a povídá: ,Nechal jsem ti taky lok, svatej Jene z Nepomuku.’ Ale lek se, vyžunk to všechno a na svatýho Jána nezbylo nic. ,Ježíšmarjá,’ povídá, ,svatej Jene z Nepomuku, tohle mnì musíš prominout, já ti to vynahradím, já tì vezmu s sebou do 229

lágru a napojím tì tak slavnì, že nebudeš stát na nohou.’ A milej Šic z lítosti nad sv. Janem z Nepomuku rozbil sklo, vytáhl sošku svatýho a strèil si ji pod blùzu a vodnes do lágru. Potom s ním sv. Jan Nepomuckej spal na slámì, nosil ho s sebou na marších v teleti a mìl velký štìstí v kartách. Kde jsme lágrovali, tam vyhrával, až jsme pøišli na Práchensko, leželi jsme v Drahenicích a von všechno sakumpak prohrál. Když jsme ráno vyrukovali, tak na hrušce u cesty visel svatej Jan Nepomuckej obìšenej. Tak, to je ta anekdota, a teï zas zavìsím sluchátko.“ A telefon opìt odnášel si záchvìvy nového nervového života, kdy stará harmonie klidu v lágru byla porušena. V tu dobu nadporuèík Lukᚠstudoval ve své komnatì právì doruèené jemu od štábu pluku šifry s pouèením, jak je luštit, a souèasnì sekrétní šifrovaný rozkaz o smìru, kterým se bude ubírat maršbatalión na halièské hranice (první etapa). 7217 - 1238 - 457 - 2121 - 35 = Mošon 8922 - 375 - 7282 = Ráb 4432 - 1238 - 7217 - 35 - 8922 - 35 = Komarn 7282 - 9299 - 310 - 375 - 7881 - 298 - 475 7979 = Budapeš. Luštì tyto šifry povzdechl si nadporuèík Lukáš: „Der Teufel soll das buserieren.“ (c) Jaroslav Hašek 1923

230

Atheneum - literatura na webu http://atheneum.zde.cz