Jaroslav Hašek OSUDY DOBRÉHO. 3. kniha SLAVNÝ VÝPRASK

Jaroslav Hašek

OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVÌTOVÉ VÁLKY

3. kniha SLAVNÝ VÝPRASK

Na pøípravì této knihy se podíleli: Zdroj: Klempera (http://members.tripod.com/~Klempera) Doplnil a upravil: RoboV (http://www.sweb.cz/robov.knihy) Finální úpravy a  uveøejnìní: Atheneum (http://atheneum.zde.cz)

Ilustroval Josef Lada.

SLAVNÝ VÝPRASK

Obsah Pøes Uhry .................................................................................. 6 V Budapešti ............................................................................ 71 Z Hatvanu až na hranice Halièe ............................................ 132 Marschieren marsch! ............................................................. 188

4

5

*1. kapitola Pøes Uhry Koneènì se všichni doèkali toho okamžiku, kdy je nacpali do vagónù v pomìru 42 mužù k 8 koním. Koním ovšem se jelo pohodlnìji než mužstvu, ponìvadž mohli spát vstoje, ale to nevadilo. Vojenský vlak vezl do Halièe opìt novou skupinu lidí hnaných na jatky. Celkem však se všem tìm tvorùm pøece jen ulehèilo; bylo to nìco již urèitého, když se vlak hnul, ale pøedtím to byla jen trapná nejistota, panika, zdali se pojede již dnes, nebo zítra, èi pozítøí. Nìkterým bylo jako odsouzeným k smrti, kteøí oèekávají se strachem, kdy si pro nì pøijde kat. A potom nastane uklidnìní, že už to bude odbyto. Proto jeden voják øval z vagónu jako pominutý: „Jedeme, jedeme!“ Úèetní šikovatel Vanìk mìl úplnou pravdu, když øíkal Švejkovi, že není žádný spìch. Nežli se dospìlo k tomu okamžiku, aby se lezlo do vagónù, uplynulo nìkolik dní, a pøitom se stále hovoøilo o konzervách a zkušený Vanìk prohlásil, že je to jenom fantazie. Jaképak konzervy! Takhle ještì polní mše, ponìvadž i pøi pøedešlé maršce tak bylo. Když jsou konzervy, tak polní mše odpadá. V opaèném pøípadì polní mše je náhražkou za konzervy. A tak se objevil místo gulášových konzerv vrchní polní kurát Ibl, který zabil tøí mouchy jednou ranou. Odsloužil polní mši najednou pro tøi pochodové prapory, dvìma z nich požehnal do Srbska a jednomu do Ruska. Mìl pøitom velice nadšenou øeè a bylo znát, že bral materiál z vojenských kalendáøù. Byla to taková dojemná øeè, že když ujíždìli na Mošon, Švejk, který byl pohromadì ve vagónu 6

s Vaòkem v improvizované kanceláøi, vzpomnìl si na ten proslov a øekl úèetnímu šikovateli: „To bude moc fajn, jak povídal ten feldkurát, až den se skloní k veèeru a slunce se svýma zlatejma paprskama zapadne za hory a na bojišti bude slyšet, jak von øíkal, ten poslední dech umírajících, hejkot kleslých koní a sténání ranìných mužù a náøek vobyvatelstva, když mu hoøejí chalupy nad hlavou. Já mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát.“ Vanìk souhlasnì kývl hlavou: „Byl to zatracenì dojemný pøípad.“ „Bylo to moc hezký a pouèný,“ øekl Švejk, „já si to pamatuju velmi dobøe, a až se vrátím z vojny, tak to budu vypravovat u Kalicha. Von se, když nám to pan kurát vykládal, tak pìknì rozkroèil, že jsem mìl strach, aby mu jedna haksna neuklouzla a von nespad do polního oltáøe a nerozbil si kokos vo monstranci. Von nám dával takovej pìknej pøíklad z dìjin naší armády, když ještì sloužil Radeckej a s veèerními èervánky sluèoval se voheò, jak hoøely stodoly na bojišti, jako kdyby to byl vidìl.“ A týž den vrchní polní kurát Ibl byl již ve Vídni a opìt tam jinému maršbataliónu vykládal dojemnou historii, o které se Švejk zmiòoval a která se mu tolik líbila, že ji nazval blbostí na kvadrát. „Milí vojáci,“ øeènil vrchní polní kurát Ibl, „tak tedy si myslete, že je rok osmaètyøicátý a že vítìzstvím skonèila bitva u Custozzy, kde po desetihodinovém úporném boji musil italský král Albert pøenechati krvavé bojištì našemu otci vojínù, maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvìlého vítìzství. A hle, vojáci milí! Na výšinì pøed dobytou Custozzou zastavil se kmet vojevùdce. Kolem nìho jeho vìrní vojevùdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, nebo, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil. S roztøíštìnými údy na polí cti pocioval zranìný praporeèník Hrt, jak na nìho hledí maršálek Radecký. Hodný 7

zranìný praporeèník ještì svíral v tuhnoucí pravici zlatou medalii v køeèovitém nadšení. Pøi pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještì jednou tepot jeho srdce a zchromlým tìlem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstøíc svému maršálkovi. ,Popøej si klidu, mùj hodný vojíne,’ zvolal k nìmu maršálek, sestoupil s konì a chtìl mu podati ruku. ,Nejde to, pane maršálku,’ øekl umírající vojín, ,mám obì ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdìlte mnì plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?’ ,Docela, milý brachu,’ pravil laskavì polní maršálek, ,škoda, že tvá radost je zkalena tvým zranìním.’ ,Ovšem, vznešený pane, se mnou je konec,’ temným hlasem øekl vojín, pøíjemnì se usmívaje. ,Mᚠžízeò?’ otázal se Radecký. ,Den byl parný, pane maršálku, mìli jsme pøes tøicet stupòù horka.’ Nato Radecký, chopiv se polní láhve svého poboèníka, podával ji umírajícímu. Tento se napil, uèiniv mocný doušek. ,Zapla bùh tisíckrát,’ zvolal, namáhaje se políbiti ruku svému veliteli. ,Jak dlouho sloužíš?’ otázal se tento. ,Pøes ètyøicet let, pane maršálku! U Ošper dobyl jsem zlaté medalie. Také u Lipska jsem byl, dìlový køíž mám rovnìž, pìtkrát jsem byl smrtelnì ranìn, ale teï je se mnou doèista konec. Ale jaké štìstí a blaho, že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítìzství a císaøi vrácena jeho zem!’ V tom okamžiku, milí vojáci, zavznìly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocnì a vznešenì nesly se po bojišti. Padlý vojín, louèící se se životem, ještì jednou pokusil se vzchopit. ,Sláva Rakousku,’ zvolal nadšenì, ,sláva Rakousku! Nech pokraèuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevùdci! A žije armáda!’ Umírající sklonil se ještì jednou k pravici maršálkové, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevùdce stál tu s obnaženou hlavou pøed mrtvolou jednoho z nejhodnìjších vojínù. ,Tento krásný konec je vìru 8

závidìníhodný,’ pravil v pohnutí maršálek, sklánìje oblièej do sepjatých dlaní. Milí vojíni, i já vám pøeji, abyste se všichni doèkali takového krásného konce.“ Vzpomínaje na tuto øeè vrchního polního kuráta Ibla, mohl ho opravdu nazvati Švejk, aniž by mu v nejmenším ubližoval, blbem na kvadrát. Potom Švejk poèal mluvit o známých rozkazech, které jim byly pøeèteny pøed vstoupením do vlaku. Jeden byl armádní rozkaz podepsaný Františkem Josefem a druhý byl rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda, vrchního velitele východní armády a skupiny, kteréž oba týkaly se událostí na Dukelském prùsmyku dne 3. dubna 1915, kdy pøešly dva batalióny 28. pluku i s dùstojníky k Rusùm za zvukù plukovní kapely. Oba rozkazy byly jim pøeèteny tøaslavým hlasem a znìly v èeském pøekladu: Armádní rozkaz ze dne 17. dubna 1915: Pøeplnìn bolestí naøizuji, aby c. k. pìší pluk èís. 28 pro zbabìlost a velezrádu byl vymazán z mého vojska. Plukovní prapor budiž zneuctìnému pluku odebrán a odevzdán do Vojenského muzea. Dnešním dnem pøestává existovat pluk, který otráven mravnì z domovu, vytáhl do pole, aby se dopustil velezrady. František Josef 1. ----Rozkaz arcivévody Josefa Ferdinanda: Èeské trupy bìhem polního tažení zklamaly zejména v posledních bojích. Zejména zklamaly pøi obranì pozic, ve 9

kterých se nalézaly po delší dobu v zákopech, èehož použil èasto nepøítel, aby navázal styky a spojení s nièemnými živly tìchto trup. Obyèejnì vždy smìøovaly pak útoky nepøítele, podporovaného tìmito zrádci, proti tìm oddílùm na frontì, které byly od takových trup obsazeny. Èasto podaøilo se nepøíteli pøekvapit naše èásti a takøka bez odporu proniknout do našich pozic a zajmouti znaèný velký poèet obráncù. Tisíckrát hanba, potupa i opovržení tìmto bídákùm bezectným, kteøí dopustili se zrady císaøe i øíše a poskvròují nejen èest slavných praporù naší slavné a stateèné armády, nýbrž i èest té národnosti, ku které se hlásí. Døív nebo pozdìji zastihne je kulka nebo provaz kata. Povinností každého jednotlivého èeského vojáka, který má èest v tìle, je, aby oznaèil svému komandantovi takového nièemu, štváèe a zrádce. Kdo tak neuèiní, je sám takový zrádce a nièema. Tento rozkaz nech je pøeèten všemu mužstvu u èeských plukù. C. k. pluk èís. 28 naøízením našeho mocnáøe jest již vyškrtnut z armády a všichni zajatí pøebìhlíci z pluku splatí svou krví tìžkou vinu. Arcivévoda Josef Ferdinand „To nám to pøeètli trochu pozdì,“ øekl Švejk k Vaòkovi, „velice se divím, že nám to èetli až teï, když už císaø pán ten befél vydal 17. dubna. To by mohlo tak vypadat, jako kdyby z nìjakejch dùvodù hned nám to nedali pøeèíst. Já bejt císaøem pánem, tak bych si takový odstrkování nedal líbit. Když vydám befél 17. dubna, tak se taky sedmnáctýho musí èíst u všech regimentù, i kdyby šídla padala.“ Na druhé stranì vagónu proti Vaòkovi sedìl kuchaø okultista z dùstojnické mináže a cosi psal. Za ním sedìli sluha nadporuèíka 10

Lukáše vousatý obr Baloun a telefonista pøidìlený k 11. marškumpaèce Chodounský. Baloun pøežvykoval kus komisárku a vykládal udìšenì telefonistovi Chodounskému, že za to nemùže, když v té tlaèenici pøi nastupování do vlaku nemohl se dostat do štábního vagónu ku svému nadporuèíkovi. Chodounský ho strašil, že teï pøestává legrace, že za to bude kulka. „Kdyby bylo už jednou toho trápení konec,“ bìdoval Baloun, „už jednou jsem mìl namále na manévrech u Votic. Tam jsme šli vo hladu a žízni, a když k nám pøijel batalionsadjutant, tak jsem vykøik: ,Dejte nám vodu a chleba.’ Von votoèil na mne konì a øek, že kdyby to bylo ve válce, že bych musil vystoupit z øady a že by mne dal vodstøelit, a teï že mne dá zavøít na garnizón, ale mìl jsem veliký štìstí, ponìvadž když jel to voznámit ke štábu, tak na cestì se mu splašil kùò, von spad a zlámal si, sláva bohu, vaz.“ Baloun tìžce vzdychl a zakuckal se soustem chleba, a když se vzpamatoval, žádostivì podíval se na dva vaky nadporuèíka 11

Lukáše, které opatroval. „Fasovali, páni oficíøi,“ øekl trudnomyslnì, „játrové konzervy a uherský salám. Takhle kousíèek.“ Díval se pøitom tak toužebnì na ty dva vaky svého nadporuèíka jako ode všech opuštìný pejsek, který je hladový jako vlk a sedí, vdechuje páry z vaøící se uzeniny, u dveøí uzenáøského krámu. „Neškodilo by,“ øekl Chodounský, „kdyby nás nìkde èekali s nìjakým dobrým obìdem. To když jsme my na zaèátku vojny jeli do Srbska, tak jsme se pøežrali na každé stanici, jak nás všude hostili. Z husích stehýnek jsme vyøezávali špalíèky toho nejlepšího masa a hráli s nimi ovèinec na plátech èokolády. V Oseku v Charvatsku nám pøinesli do vagónu dva páni od veteránù velký kotel peèeného zajíce, a to už jsme nevydrželi a vylili jsme jim to všechno na hlavu. Po všech tratích jsme nic jiného nedìlali, než blili z vagónù. Kaprál Matìjka v našem vagónì se tak pøecpal, že jsme museli dát mu pøes bøicho prkno a skákat po nìm, jako když 12

se šlape zelí, a to mu teprve ulevilo a šlo to z nìho horem dolem. Když jsme jeli pøes Uhry, tak nám házeli do vagónù na každé stanicí peèené slepice. Z tìch jsme nic jiného nejedli než mozeèek. V Kapošfalvì házeli nám Maïaøi do vagónù celé kusy peèených prasat a jeden kamarád dostal celou peèenou vepøovou hlavou tak do lebky, že potom toho dárce honil s überšvunkem pøes tøi koleje. Zato už v Bosnì jsme ani vodu nedostali. Ale do Bosny, aèkoliv to bylo zakázané, mìli jsme rùzných koøalek, co hrdlo ráèilo, a vína potoky. Pamatuji se, že na jedné stanici nás nìjaké panièky a sleèinky uctívaly pivem a my jsme se jim do konve s pivem vymoèili, a ty jely od vagónu! Všichni jsme byli jako v mátohách po celou cestu, já nevidìl ani na žaludské eso, a než jsme se nadáli, najednou rozkaz, karty

13

jsme ani nedohráli, a všechno ven z vagónù. Nìjakej kaprál, už nevím, jak se jmenoval, ten køièel na svoje lidi, aby zpívali: ,Und die Serben müssen sehen, daß wir Österreicher Sieger, Sieger sind.’ Ale nìkdo ho zezadu kop a on se pøevalil pøes koleje. Potom køik, aby se daly ruènice do pyramid, a vlak hned otoèil a jel nazpìt prázdný, jen, to se ví, jak to v té panice bývá, odvezl nám s sebou frpflégunk na dva dny. A jako odtud k tamhletìm stromùm, tam už zaèaly praskat šrapnely. Pøijel z druhého konce batalionskomandant a svolal všechny na poradu, a potom pøišel nᚠobrlajtnant Macek, Èech jako poleno, ale mluvil jen nìmecky, a povídá, bledý jako køída, že se dál nemùže ject, tra že je vyhozena do povìtøí v noci, Srbové že se dostali pøes øeku a jsou nyní na levém køídle. Ale to je ještì daleko od nás. My prý dostaneme posily a pak je rozsekáme. Nikdo aby se nevzdal, kdyby k nìèemu došlo, Srbové prej zajatcùm uøezávají uši, nosy a vypichují oèi. Že nedaleko nás praskají šrapnely, z toho abychom si nic nedìlali. To se prý naše artilérie nastøeluje. Najednou ozvalo se kdesi za horou tatatatatatatata. To prý nastøelují naši mašínengevéry. Potom bylo zleva slyšet kanonádu, my jsme to slyšeli ponejprv a leželi na bøiše, pøes nás pøeletlo nìkolik granátù a zapálily nádraží a z pravé strany nad námi zaèaly hvízdat kulièky a v dálce bylo slyšet salvy a rachocení ruènic. Obrlajtnant Macek poruèil rozebrat pyramidy a ládovat kvéry. Dienstführender šel k nìmu a øekl, že to není vùbec možné, ponìvadž nemáme s sebou žádnou munici, že pøece ví dobøe, že munici jsme mìli fasovat až u další etapy pøed pozicí. Pøed námi že jel vlak s municí a ten že už patrnì se dostal Srbùm do rukou. Obrlajtnant Macek stál chvíli jako ze døeva a pak dal rozkaz ,Bajonett auf’, aniž by vìdìl proè, jen tak ze zoufalství, aby se nìco dìlalo. Potom jsme zas stáli v pohotovosti hezkou chvíli, potom zas jsme lezli na pražce, ponìvadž objevil se nìjaký aeroplán a šarže øvaly: ,Alles decken, decken!’ Pak se objevilo, že je to náš, a byl také omylem naší 14

artilérií podstøelenej. Tak jsme zas vstali, a žádný rozkaz, rút! Z jedné strany hnal se k nám nìjaký kavalerista. Ještì zdaleka køièel: ,Wo ist Batalionskommando?’ Batalionskomandant vyjel mu naproti, ten mu podal nìjaký list a zase už odjíždìl dál napravo. Batalionskomandant si to po cestì èetl, a pak najednou jako když se zblázní. Vytasil šavli a letìl k nám. ,Alles zurück, alles zurück!’ øval na dùstojníky. ,Direktion Mulde, einzeln abfallen!’ A tu to zaèalo. Ze všech stran, jako by na to èekali, poèali do nás pálit. Po levé stranì bylo kukuøièné pole a to bylo jako jeden èert. My jsme se plížili po ètyrech do údolí, ruksaky nechali na tìch zatracených pražcích. Obrlajtnant Macek dostal to ze strany do hlavy a neøek ani švec. Než jsme utekli do údolí, bylo plno zabitých a ranìných. Ty jsme tam nechali a bìželi jsme až do veèera a krajina byla od našich již pøed námi jako vymetená. Jen jsme vidìli vyrabovaný trén. Až koneènì jsme se dostali na stanici, kde už se dostaly nové rozkazy, sednout do vlaku a ject nazpátek ku štábu, což jsme nemohli vykonat, ponìvadž celý štáb padl den pøedtím do zajetí, o èemž jsme se dozvìdìli až ráno. Pak jsme byli jako sirotci, žádný o nás nic nechtìl vìdìt a pøidali nás k 73. regimentu, abychom s ním odstupovali, což jsme s nejvìtší radostí udìlali, ale napøed jsme museli mašírovat kupøedu asi den, než jsme pøišli k 73. regimentu. Potom jsme...“ Nikdo ho již neposlouchal, nebol Švejk s Vaòkem hrál tahaný mariáš, kuchaø okultista z dùstojnické mináže psal dál obšírné psaní své manželce, která za jeho nepøítomnosti poèala vydávat nový teosofický èasopis, Baloun døímal na lavici, a tak nezbylo telefonistovi Chodounskému než opakovat: „Ano, na to nezapomenu...“ Zvedl se a šel kibicovat k tahanému mariáši. „Aspoò kdybys mnì zapálil fajfku,“ øekl Švejk pøátelsky na Chodounského, „když už jdeš kibicovat. Tahaný mariᚠje vážnìjší vìc než celá vojna a než to vaše zatracený dobrodružství na srbský hranici. - Takovou 15

blbost udìlám, mìl bych se fackovat. Že jsem ještì chvíli nepoèkal s tím králem, zrovna teï mnì pøišel filek. Já hovado.“ Kuchaø okultista mezitím dokonèil své psaní a pøeèítal si ho zøejmì uspokojen, jak to pìknì složil kvùli vojenské cenzuøe. Drahá ženo! Až dostaneš tyto øádky, budu se nalézati již po nìkolik dni ve vlaku, ponìvadž odjíždíme na frontu. Netìší mì to pøíliš, ponìvadž ve vlaku musím zahálet a nemohu být prospìšným, nebo se nevaøí v naší dùstojnické kuchyni a jídlo se dostane na stanièních etapách. Rád bych býval našim pánùm dùstojníkùm uvaøil mezi jízdou Maïarskem segedínský guláš, ale sklaplo mnì. Snad až pøijedeme do Halièe, budu mít pøíležitost uvaøit šoule, pravé halièské, husu dušenou v kroupách nebo v rýži. Vìø mne, drahá Helenko, že se opravdu snažím co nejvíce zpøíjemnit našim pánùm dùstojníkùm jich starosti a námahy. Byl jsem od pluku pøeložen k maršbataliónu, což bylo mým nejvroucnìjším pøáním, abych mohl, by i ze skromných prostøedkù, dùstojnickou polní kuchyni na frontì uvésti v nejlepší koleje. Pamatuješ se, drahá Helenko, žes mnì pøi narukování k pluku pøála, abych dostal hodné pøedstavené. Tvé pøání se splnilo, a nejenže si ani v nejmenším nemohu naøíkat, naopak všichni páni dùstojníci jsou našimi pravými pøáteli a zejména ke mnì se chovají jako otec. Co nejdøíve Ti oznámím èíslo naší polní pošty... Toto psaní bylo vynuceno okolnostmi, když kuchaø okultista nadobro si rozlil ocet s plukovníkem Schrödrem, který mu dosud držel palec, ale na kterého se pøi veèeøi na rozlouèenou s dùstojníky maršbataliónu opìt, neštastnou náhodou, nedostala porce rolované telecí ledviny, a plukovník Schröder ho poslal s marškumpaèkou do pole, svìøiv dùstojnickou kuchyni pluku nìjakému nešastnému

16

uèiteli z ústavu slepcù na Klárovì. Kuchaø okultista pøelétl ještì jednou, co napsal a co se mu zdálo velice diplomatickým, aby se udržel pøece jen trochu dál bojištì, ponìvadž a si øíká co kdo chce, pøece jen je to ulejvárna i na frontì. Napsal sice, když byl ještì v civilu redaktorem a majitelem okultistického èasopisu pro vìdy záhrobní, velkou úvahu, že se nikdo nemá bát smrti, a úvahu o stìhování duší. Pøistoupil též dìlat kibice k Švejkovi a Vaòkovi. Mezi obìma spoluhráèi nebylo v tom okamžiku žádných rozdílù vojenské hodnosti. Nehráli již ve dvou, ale mariᚠve tøech s Chodounským. Ordonanc Švejk nadával sprostì úèetnímu šikovateli Vaòkovi: „Já se vám divím, že mùžete tak blbì hrát. Vidíte pøeci, že von hraje betla. Já nemám žádný kule, a vy neobrátíte vosmièkou a házíte jako nejpitomìjší hovado žaludského spodka, a von to trouba vyhraje.“ „To je øvaní pro jednoho prohraného betla,“ znìla slušná odpovìd úèetního šikovatele, „vy sám hrajete jako idiot. Já si mám vycucat z malíèku kulovou vosmu, když vùbec žádný kule taky nemám, já mìl jen vysoký zelený a žaludy, vy hampejzníku.“ „Tak jste mìl hrát, vy chytráku, durcha,“ s úsmìvem øekl Švejk. „To je zrovna tak jako jednou u Valšù, dole v restauraci, taky takovej jeden nekòuba mìl durcha, ale nehrál ho a vodložil vždycky ty nejmenší do talónu a pustil každýho na betla. Ale jaký mìl karty! Vod všech barev ty nejvyšší. Jako teï bych z toho nic nemìl, když vy byste hrál durcha, tak taky tenkrát ne, a nikdo z nás taky nic, jak to šlo kolem, platili bychom mu furt. Já koneènì povídám: ,Pane Herolde, jsou tak laskav, hrajou durcha a neblbnou.’ Ale von se na mne utrh, že mùže hrát, co chce, abychom drželi hubu, von že má universitu. Ale to mu pøišlo draze. Hostinský byl známej, èíšnice byla s námi až moc dùvìrná, tak jsme to tý patrole všechno 17

vysvìtlili, že je všechno v poøádku. Pøednì, že je to vod nìho sprostý, rušit noèní klid voláním patroly, když nìkde pøed hospodou sklouzne na náledí a jede po nose po nìm, až ho má rozbitej. Že jsme se ho ani nedotkli, když hrál falešnì mariáš, a když byl vodkrytej, že tak rychle vybìh, až sebou kecnul. Hostinskej i èíšnice nám to potvrdili, že jsme se vùèi nìmu chovali skuteènì až moc džentlmensky. Von si taky nic jinýho nezasloužil. Sedìl od sedmi hodin veèer až do pùlnoci pøi jednom pivì a sodovce a hrál si na bùhvíjakýho pána, ponìvadž byl universitní profesor, a mariáši rozumìl jako koza petrželi. Tak kdo má teï rozdávat?“ „Zahrejme si kaufcvika,“ navrhl kuchaø okultista, „šesták a dva.“ „To radìji nám vypravujte,“ øekl úèetní šikovatel Vanìk, „o stìhování duší, jako jste to vykládal sleènì v kantýnì, když jste si rozbil nos.“ „Vo tom stìhování duší jsem už taky slyšel,“ ozval se Švejk. „Já jsem si také jednou umínil pøed léty, že se, jak se s vodpušténím øíká, sám budu vzdìlávat, abych nezùstal pozadu, a chodil jsem do èítárny Prùmyslové jednoty v Praze, ale ponìvadž jsem byl roztrhanej a svítily mnì díry na zadnici, tak jsem se nemoh vzdìlávat, ponìvadž mne tam nepustili a vyvedli ven, ponìvadž myslili, že jsem šel krást zimníky. Tak jsem si vzal sváteèní šaty a šel jsem jednou do muzejní knihovny a vypùjèil jsem si takovou jednu knížku o tom stìhování duší se svým kamarádem, a tam jsem se doèetl, že jeden indickej císaø se promìnil po smrti v prase, a když to prase zapíchli, že se promìnil v opici, z opice stal se jezevcem a z jezevce ministrem. Potom na vojnì jsem se pøesvìdèil, že nìco pravdy na tom musí bejt, ponìvadž kdekdo vojáky, když mìl nìjakou hvìzdièku, pojmenoval buï moøskými prasaty, nebo vùbec nìjakým zvíøecím jménem, a podle toho by se dalo soudit, že pøed tisíci léty tyhle sprostí vojáci byli nìjakýma slavnejma vojevùdci. Ale když je vojna, tak je takový stìhování duší náramnì 18

hloupá vìc. Èertví kolik promìn èlovìk prodìlá, než se stane, øeknìme, telefonistou, kuchaøem nebo infanteristou, a najednou ho roztrhne granát a jeho duše vejde do nìjakého konì u artilérie, a do celý baterie, když jede na nìjakou kótu, praskne novej granát a zabije zas toho konì, do kterýho se ten nebožtík vtìlil, a hned se pøestìhuje ta duše do nìjaké krávy u trénu, z který udìlají gulᚠpro manšaft, a z krávy tøebas hned se pøestìhuje do telefonisty, z telefonisty...“ „Já se divím,“ øekl telefonista Chodounský, zøejmì uražen, „že zrovna já mám být terèem pitomých vtipù.“ „Není ten Chodounský, co má soukromej detektivní ústav s tím vokem jako trojice boží, vᚠpøíbuznej?“ otázal se nevinnì Švejk. „Já mám moc rád soukromý detektivy. Já jsem taky jednou sloužil pøed léty na vojnì s jedním soukromým detektivem, s nìjakým Stendlerem. Ten mìl tak šišatou hlavu, že mu nᚠfeldvébl vždycky øíkal, že už vidìl moc šišatejch hlav vojenskejch za dvanáct let, ale takovou šišku že si ani v duchu nepøedstavoval. ,Poslouchají,

19

Stendlere,’ øíkal mu vždycky, ,kdyby nebyly letos manévry, tak by se vaše šišatá hlava ani na vojnu nehodila, ale takhle se bude alespoò podle vaší šišky artilérie nastøelovat, když pøijdem do krajiny, kde nebude žádnej lepší punkt k orientaci.’ Ten vod nìho zkusil. Nìkdy, pøi marši, poslal ho na pìt set krokù napøed a pak poruèil: ,Direktion šišatá hlava.’ Von mìl vùbec ten pan Stendler, i jako soukromej detektiv, náramnou smùlu. Kolikrát nám v kantýnì o tom vyprávìl, jaký mìl èasto trápení. Von dostával takový úlohy, jako kupøikladu vypátrat, zdali se manželka nìjakýho klienta, který k nim pøišel celej bez sebe, s jiným nesèuchla, a jestli už se sèuchla, s kým se sèuchla, kde a jak se sèuchla. Nebo zas naopak. Nìjaká taková žárlivá ženská chtìla vypátrat, s kterou se její muž fláká, aby mu mohla doma dìlat ještì vìtší rámus. Von byl vzdìlanej èlovìk, mluvil jen vybranì o porušení manželský vìrnosti a vždycky div neplakal, když nám vyprávìl, že všichni chtìli, aby zastih ji nebo jeho in flagranti. Jinej by se tøebas z toho tìšil, když najde takovej párek in flagranti, a voèi by si moh vykoukat, ale ten pan Stendler, jak nám vyprávìl, byl z toho celej pryè. Von øíkal velice inteligentnì, že se už nemoh na ty voplzlý prostopášnosti ani koukat. Nám kolikrát tekly sliny z huby, jako když pes kaní, když kolem nìho nesou vaøenou šunku, když nám vyprávìl o všech tìch rùznejch pozicích, jak ty párky natrefil. Když jsme mìli kasárníka, tak nám to vždy kreslil. ,Takhle jsem,’ povídá, ,vidìl paní tu a tu s tím a tím pánem...’ I adresy nám øek. A byl takovej smutnej. ,Tìch facek,’ øíkal vždy, ,co jsem dostal vod vobojích stran; a to mne tak nemrzelo jako to, že jsem bral úplatky. Na jeden takovej úplatek nezapomenu do smrti. Von nahej, vona nahá. V hotelu, a nezarýglovali se, pitomci! Na divan se nevešli, ponìvadž byli voba tlustí, tak laškovali na koberci jako koata. A koberec byl celej prošlapanej, zaprášenej a po nìm válely se nedopalky z cigaret. A když jsem vešel, tak voba vyskoèili, von stál proti mnì a ruku si držel jako fíkovej list. A vona se otoèila 20

zády ke mnì a bylo vidìt na kùži, že má vobtisknutej celej vzorek toho møížkování z koberce a na páteøi jednu pøilepenou hilznu z cigarety. „Vodpuste,“ povídám, „pane Zemku, já jsem soukromej detektiv Stendler, vod Chodounskýho, a mám ouøední povinnost vás najít in flagranti na základì oznámení vaší paní manželky. Tato dáma, s kterou zde udržujete nedovolený pomìr, jest paní Grotová.“ Nikdy jsem v životì nevidìl takovýho klidnýho obèana. „Dovolte,“ øekl, jako by se to samo sebou rozumìlo, „já se obléknu. Vinna je jedinì má manželka, která bezdùvodnou žárlivostí svádí mne k nedovolenýmu pomìru, kterហpuzena pouhým podezøením uráží manžela pøedhùzkami a mrzkou nedùvìrou. Nezbývá-li však pochybnosti, že hanba nedá se víc zatajit... Kde mám podvlíkaèky?“ otázal se pøitom klidnì. „Na posteli.“ Zatímco na sebe natahoval podvlékaèky, vykládal mnì dál: „Jestli hanba se nedá zatajit, tak se øekne rozvod. Ale tím se skvrna pøíhany nezatají. Vùbec jest rozvod vìcí povážlivou,“ mluvil dál, oblékaje se, „nejlepší je, když se manželka ozbrojí trpìlivostí a nepodává podnìt k veøejnému pohoršení. Ostatnì dìlejte, jak chcete, já vás zde nechám s milostpaní o samotì.“ Paní Grotová vlezla si zatím do postele, pan Zemek mnì podal ruku a odešel. Já už se dobøe nepamatuji, jak nám dál vykládal pan Stendler, co všechno potom mluvil, ponìvadž von se bavil s tou paní v posteli velice inteligentnì, že jako manželství není ustanoveno k tomu, aby každýho zhola pøímo vedlo ku štìstí, a že každého je povinnost v manželství pokoøit chtíè a tìlesnou svou èást vytøíbit a oduševnit. ,A pøitom jsem se,’ vyprávìl pan Stendler, ,pomalu zaèal vodstrojovat, a když už jsem byl vodstrojenej a celej zmámenej a divokej jako jelen v øíji, vešel do pokoje mùj dobrej známej Stach, taky soukromej detektiv, z našeho konkurenèního ústavu pana Sterna, kam se vobrátil pan Grot o pomoc, co se týká jeho paní, která prý má nìjakou známost, a víc neøek než: „Aha, pan Stendler je in flagranti s paní Grotovou, gratuluji!“ Zavøel zas tiše dveøe 21

a odešel. „Teï už je všechno jedno,“ øekla paní Grotová, „nemusíte se tak rychle voblikat, máte vedle mne dost místa.“ „Mnì se, milostpaní, právì jedná vo místo,“ øekl jsem a už jsem ani nevìdìl, co mluvím, jenom se pamatuji, že jsem nìco mluvil o tom, že panují-li sváry mezi manžely, že tím utrpí taky vychování dítek.’ Potom ještì nám vyprávìl, jak se rychle voblíkal a jak vzal roha a jak si umínil, že to hned øekne svýmu šefovi panu Chodounskýmu, ale že se šel na to posilnit, a než pøišel, že už to bylo s køížkem po funuse. Zatím že už tam byl ten Stach z naøízení svýho šéfa pana Sterna, aby dal ránu panu Chodounskýmu, jaký to má zøízence svýho soukromýho detektivního ústavu, a ten zas nevìdìl vo nièem lepším než poslat rychle pro manželku pana Stendlera, aby si to s ním spravila sama, když je nìkam poslán v úøední povinnosti a najdou ho z konkurenèního ústavu in flagranti. ,Vod tý doby,’ øíkal vždy pan Stendler, když na tohle pøišla øeè, ,mám ještì šišatìjší palici.’“ „Tedy hrajeme pìt - deset?“ Hráli. Vlak zastavil se na stanici Mošon. Byl již veèer a nikoho nepouštìli z vagónù. Když se hnuli, ozval se z jednoho vagónu silný hlas, jako by chtìl pøehlušit rachocení vlaku. Nìjaký voják z Kašperských Hor v nábožné náladì veèera opìval hrozným øevem tichou noc, která se blížila k uherským rovinám: Gute Nacht! Gute Nacht! Allen Müden sei’s gebracht. Neigt der Tag stille zur Ende, ruhen alle fleiߒgen Hände, bis der Morgen ist erwacht. Gute Nacht! Gute Nacht! „Halt Maul, du Elender,“ pøerušil nìkdo sentimentálního zpìváka, který umlkl. Stáhli ho od okna. 22

Ale pilné ruce neodpoèívaly až do rána. Stejnì jako všude ve vlaku pod svìtlem svíèek, tak i zde ve svìtle malé petrolejové lampy, zavìšené na stìnì, hráli dál èapáry a Švejk, kdykoliv nìkdo tam spadl pøi rabování, prohlašoval, že je to nejspravedlivìjší hra, ponìvadž každý mùže si vymìnit tolik karet, kolik chce. „Pøi kaufcviku,“ tvrdil Švejk, „musí se rabovat jenom eso a sedma, ale pak se mùžeš vzdát. Vostatní karty rabovat nemusíš. To už dìlᚠna svoje riziko.“ „Dejme si zdravíèko,“ navrhoval za všeobecného souhlasu Vanìk. „Èervená sedma,“ hlásil Švejk, snímaje karty. „Každý po pìtníku a dává se po ètyrech. Dìlejte, a nìco uhrajem.“ A na tváøi všech bylo vidìt takovou spokojenost, jako kdyby vojny nebylo a oni nenalézali se ve vlaku, který je veze k pozici do velkých krvavých bitev a masakrù, ale v nìjaké pražské kavárnì za hracími stoly. „To jsem si nemyslel,“ øekl Švejk po jedné partii, „že když jsem šel na nic a mìním všechny ètyry, že dostanu koèièáka (eso). Kampak jste se hrabali na mne s králem? Pøebiju krále natotata.“ A zatímco zde pøebíjeli krále koèièákem, daleko na frontì králové mezi sebou pøebíjeli se svými poddanými. Ve štábním vagónì, kde sedìli dùstojníci pochodového praporu, panovalo ze zaèátku jízdy podivné ticho. Vìtšina dùstojníkù byla zahloubána do malé knihy v plátìné vazbì s nadpisem „Die Sünden der Väter. Novelle von Ludwig Ganghofer“ a všichni byli souèasnì zabráni do ètení stránky 161. Hejtman Ságner, bataliónní velitel, stál u okna, v ruce držel tutéž knížku, maje ji taktéž otevøenu na stránce 161. Díval se na krajinu a pøemýšlel, jak vlastnì by všem co nejsrozumitelnìji vysvìtlil, co mají s tou knihou dìlat. Bylo to vlastnì nejpøísnìji dùvìrné. 23

Dùstojníci zatím pøemýšleli o tom, že se plukovník Schröder zbláznil nadobro. Byl sice už dávno potrhlý, ale pøec nedalo se oèekávat, že ho to chytne tak najednou. Pøed odjezdem vlaku dal si je zavolat k poslednímu bešprechungu, pøi kterém jim sdìlil, že každému patøí po knize Die Sünden der Väter od Ludvíka Ganghofera, které dal odnésti do bataliónní kanceláøe. „Pánové,“ øekl se strašnì tajuplným výrazem, „nezapomeòte nikdy na stránku 161!“ Zahloubáni do té stránky, nemohli si z toho nièeho vybrat. Že nìjaká Marta, na té stránce, pøistoupila k psacímu stolu a vytáhla odtud nìjakou roli a uvažovala hlasitì, že obecenstvo musí cítit soustrast s hrdinou role. Potom se ještì objevil na té stránce nìjaký Albert, který neustále se snažil mluvit žertovnì, což vytrženo z neznámého dìje, který pøed tím pøedcházel, zdálo se takovou hovadinou, že nadporuèík Lukᚠpøekousl vzteky špièku na cigarety. „Zbláznil se, dìdek,“ myslili si všichni, „s ním už je konec. Teï ho pøeloží do ministerstva vojenství.“ Hejtman Ságner se zvedl od okna, když si to v hlavì všechno dobøe zkomponoval. Nemìl pøílišného pedagogického nadání, proto mu tak dlouho trvalo, než sestavil si v hlavì celý plán pøednášky o významu stránky sto šedesáté prvé. Než zaèal vykládat, oslovil je „Meine Herren“, jako to dìlal dìdek plukovník, aèkoliv døív, ještì než vlezli do vlaku, øíkal jim „Kameraden“. „Also meine Herren...“ A jal se pøednášet, že vèera veèer dostal od plukovníka instrukce týkající se stránky 161 v Die Sünden der Väter od Ludvíka Ganghofera. „Also meine Herren,“ pokraèoval slavnostnì, „zcela dùvìrné informace týkající se nového systému šifrování depeší v poli.“ Kadet Biegler vytáhl zápisník a tužku a øekl neobyèejnì pøièinlivým tónem: „Jsem hotov, pane hejtmane.“ Všichni se podívali na toho hlupáka, jehož pøièinlivost ve škole 24

jednoroèních dobrovolníkù hranièila s blbostí. Šel dobrovolnì na vojnu a vykládal hned pøi první pøíležitosti veliteli školy jednoroèních dobrovolníkù, když se seznamoval s domácími pomìry žákù, že jeho pøedkové se psali pùvodnì Büglerové z Leutholdù a že mìli v erbu èapí køídlo s rybím ocasem. Od té doby ho pojmenovali po jeho erbu a „èapí køídlo s rybím ocasem“ bylo krutì pronásledováno a stalo se rázem nesympatickým, ponìvadž to nijak nešlo dohromady k poctivému obchodu jeho otce se zajeèími i králièími kùžemi, aèkoliv ten romantický nadšenec se poctivì pøièiòoval, aby sežral celou vojenskou vìdu, vynikl pilností a znalostí nejen všeho, co se mu k uèení pøedkládalo, nýbrž ještì si sám hlavu zabedòoval èím dál tím více študiem spisù o vojenském umìní a historii váleènictví, o èem vždy navazoval rozhovor, dokud nebyl usazen a znièen. V dùstojnických kruzích považoval sám sebe za rovnocenného s vyššími šaržemi. „Sie, Kadett,“ øekl hejtman Ságner, „dokud vám nedovolím mluvit, tak mlète, ponìvadž se vás nikdo na nic neptal. Ostatnì vy jste zatracenì chytrý voják. Nyní vám pøedkládám zcela dùvìrné informace, a vy si je zapisujete do svého zápisníku. Pøi ztrátì notesu oèekává vás polní soud.“ Kadet Biegler mìl ještì ke všemu ten zlozvyk, že se vždy snažil každého pøesvìdèit nìjakou výmluvou, že to myslí dobøe. „Poslušnì hlásím, pane hejtmane,“ odpovìdìl, „že i pøi eventuelní ztrátì zápisníku nikdo nerozluští, co jsem napsal, nebo to stenografuji a mé zkratky nikdo po mnì nepøeète. Užívám anglického systému stenografie.“ Všichni se na nìho podívali opovržlivì, hejtman Ságner máchl rukou a pokraèoval ve své pøednášce. „Zmínil jsem se již o novém zpùsobu šifrování depeší v poli, a jestli vám snad bylo nesrozumitelným, proè právì vám byla odporuèena z novel Ludvíka Ganghofera Die Sünden der Väter 25

str. 161, jest to, pánové, klíè k nové šifrovací metodì, platné na základì nového naøízení štábu armádního sboru, ku kterému jsme pøidìleni. Jak vám známo, je mnoho metod šifrování dùležitých sdìlení v poli. Nejnovìjší, které my používáme, jest èíselná metoda doplòovací. Tím také odpadají minulého týdne doruèené vám od štábu pluku šifry a pouèení k jich odšifrování.“ „Erzherzogs Albrechtsystem,“ zamumlal pro sebe snaživý kadet Biegler, „8922 = R, pøevzatý z metody Gronfelda.“ „Nový systém jest velice jednoduchý,“ znìl vagónem hlas hejtmanùv. „Osobnì obdržel jsem od pana plukovníka druhou knihu i informace. Máme-li napøíklad dostat rozkaz: ,Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten,’ obdržíme, pánové, tuto depeši: ,Sache - mit - uns das - wir - aufsehen - in - die - versprachen - die - Martha - dich - das - ängstlich dann - wir - Martha - wir den - wir Dank - wohl - Regiekollegium - Ende - wir versprachen - wir - gebessert - versprachen - wirklich - denke - Idee - ganz herrscht - Stimme - letzten.’ Tedy náramnì jednoduché beze všech zbyteèných kombinací. Od štábu po telefonu na batalión, batalión po telefonu na kumpanie. Obdržev velitel tuto šifrovanou depeši, rozluští ji tímto zpùsobem. Vezme Die Sünden der Väter, otevøe si str. 161 a zaène seshora hledat na protìjší stranì 160 slovo Sache. Prosím, pánové. Poprvé jest Sache na str. 160 ve vìtním poøadí 52, slovem, tedy na protìjší stranì 161 vyhledá se dvaapadesáté písmeno seshora. Všimnìte si, že je to A. Dalším slovem v depeši je mit. Jest to na stránce 160 ve vìtním poøadí 7, slovo, odpovídající 7. hlásce na stránce 161, písmence u. Potom pøijde uns, to jest, sledujte mì prosím bedlivì, 88. slovo, odpovídající 88. písmence na protìjší 161. stranì, kterou jest f, a máme rozluštìno Auf. A tak pokraèujeme, až zjistíme rozkaz: ,Na kótì 228 øídit oheò strojních pušek nalevo: Velice dùmyslné, pánové, jednoduché a nemožné rozšifrovat bez klíèe: 161. str., Ludvík Ganghofer: Die Sünden 26

der Väter.“ Všichni mlèky prohlíželi si nešastné stránky a nìjak se nad tím povážlivì zamyslili. Panovalo chvíli ticho, až najednou vykøikl ustaranì kadet Biegler: „Herr Hauptmann, ich melde gehorsam: Jesus Maria! Es stimmt nicht!“ A bylo to opravdu velice záhadné. A se namáhali jak chtìli, nikdo kromì hejtmana Ságnera nenašel na stránce 160 ona slova a na protìjší stranì 161, kterou zaèínal klíè, jemu odpovídající písmeny. „Meine Herren,“ zakoktal hejtman Ságner, když se pøesvìdèil, že zoufalý výkøik kadeta Bieglera odpovídá pravdì, „co se to jen stalo? V mém Ganghoferovi Die Sünden der Väter je to, a ve vašem to není?“ „Dovolte, pane hejtmane,“ ozval se opìt kadet Biegler. „Dovoluji si upozornit, že román Ludvíka Ganghofera má dva díly. Raète se prosím pøesvìdèit na první titulní stranì: ,Roman in zwei Bänden’. My máme I. díl a vy máte II. díl,“ pokraèoval

27

dùkladný kadet Biegler, „je proto nabíledni, že naše 160. i 161. stránka neodpovídá vaší. My tam máme zcela nìco jiného. První slovo rozšifrované depeše má být u vás Auf, a nám vyšlo Heu!“ Všem bylo nyní zcela jasno, že Biegler není snad pøece jen takový hlupák. „Já mám II. díl ze štábu brigády,“ øekl hejtman Ságner, „a patrnì se zde jedná o omyl. Pan plukovník objednal pro vás I. díl. Dle všeho,“ pokraèoval tak, jako by to bylo pøesné a jasné a on to vìdìl už dávno pøedtím, než mìl svou pøednášku o velmi jednoduchém zpùsobu šifrování, „spletli to ve štábu brigády. Neudali pluku, že jde o II. díl, a tak se to stalo.“ Kadet Biegler se mezitím díval vítìznì po všech a poruèík Dub pošeptal nadporuèíkovi Lukášovi, že to ,èapí køídlo s rybím ocasem’ zjelo Ságnera jaksepatøí. „Podivný pøípad, pánové,“ ozval se opìt hejtman Ságner, jako by chtìl navázat rozmluvu, ponìvadž to ticho bylo velice trapné. „V brigádní kanceláøi jsou obmezenci.“ „Dovoluji si podotknout,“ ozval se opìt neúnavný kadet Biegler, který opìt se chtìl pochlubit svými rozumy, „že podobné vìci dùvìrného, pøísné dùvìrného rázu nemìly by od divize jít kanceláøí brigády. Pøedmìt týkající se nejdùvìrnìjší záležitosti armádního sboru mohl by být oznámen pøísnì dùvìrným obìžníkem jedinì velitelùm èástí divizí i brigád, plukù. Znám systémy šifer, které byly používány ve válkách o Sardinii a Savojsko, v anglofrancouzské kumpanii u Sebastopolu, pøi povstání boxerù v Èínì i za poslední rusko-japonské války. Systémy tyto byly pøedávány...“ „Nám starého kozla na tom záleží, kadete Bieglere,“ s výrazem opovržení a nelitosti øekl hejtman Ságner; „je jisto, že systém, o který šla øeè a který jsem vám vysvìtloval, je nejen jeden z nejlepších, ale mùžeme øíct nedostižitelných. Všechna oddìlení pro protišpionហnašich nepøátelských štábù mohou jíti na hrnec. Kdyby se rozkrájeli, nepøeètou naše šifry. Jest to nìco zcela nového. 28

Tyto šifry nemají pøedchùdce.“ Snaživý kadet Biegler významnì zakašlal. „Dovoluji si,“ øekl, „pane hejtmane, upozorniti na knihu Kerickhoffovu o vojenském šifrování. Knihu tu mùže si každý objednat ve vydavatelstvu Vojenského nauèného slovníku. Jest tam dùkladnì popsána, pane hejtmane, metoda, o které jste nám vypravoval. Vynálezcem jejím je plukovník Kircher, sloužící za Napoleona I. ve vojsku saském. Kircherovo šifrování slovy, pane hejtmane: každé slovo depeše se vykládá na protìjší stránce klíèe. Metoda ta zdokonalena nadporuèíkem Fleissnerem v knize Handbuch der militärischen Kryptographie, kterou si každý mùže koupit v na, kladatelství Vojenské akademie ve Vídeòském Novém Mìstì. Prosím, pane hejtmane.“ Kadet Biegler sáhl do ruèního kuføíku a vytáhl knížku, o které mluvil, a pokraèoval: „Fleissner udává týž pøíklad, prosím raète se všichni pøesvìdèit. Týž pøíklad, jak jsme slyšeli: Depeše: Auf der Kote 228, Maschinengewehrfeuer linksrichten. Klíè: Ludwig Ganghofer: Die Sünden der Väter Zweiter Band. A podívejte se prosím dále: šifra ,Sache mit uns das wir aufsehen in die versprachen die Martha...’ a tak dále. Právì jak jsme pøed chvílí slyšeli.“ Proti tomu se nedalo nic namítat. To usmrkané ,èapí køídlo s rybím ocasem’ mìlo pravdu. Ve štábu armády si nìkdo z pánù generálù ulehèil práci. Objevil Fleissnerovu knihu o vojenském šifrování, a už to bylo hotovo. Po celou tu dobu bylo vidìt, že nadporuèík Lukᚠpøemáhá jakési divné duševní rozèilení. Kousal se do pysku, chtìl nìco øíct, ale nakonec poèal mluvit o nìèem jiném, než bylo jeho prvním úmyslem. „Nesmí se to brát tak tragicky,“ øekl s podivnými rozpaky, 29

„bìhem našeho pobytu v lágru v Brucku nad Litavou zmìnilo se již nìkolik systémù šifrování depeší. Nežli pøijedeme na frontu, tak zas budou nové systémy, ale myslím, že v poli není èas na luštìní takových kryptogramù. Než by kdokoliv z nás rozluštil podobný šifrovaný pøíklad, dávno už by bylo po kumpanii, bataliónu i po brigádì. Praktického významu to nemá!“ Hejtman Ságner velice nerad pøikývl hlavou. „V praxi,“ pravil, „alespoò pokud se týèe mých zkušeností ze srbského bojištì, nemìl nikdo èasu na luštìní šifer. Neøíkám, že by šifry nemìly významu pøi delším pobytu v zákopech, když se zakopáme a èekáme. Že se šifry mìní, je také pravda.“ Hejtman Ságner ustupoval na celé èáøe: „Velkou èást viny na tom, že se dnes od štábù na pozici èím dále tím ménì používá šifer, je to, že naše polní telefony nejsou pøesné a nereprodukují, zejména pøi dìlostøeleckém ohni, jasné jednotlivé slabiky. Vy prostì neslyšíte nièeho a zpùsobuje to zbyteèný chaos.“ Odmlèel se. „Zmatek je to nejhorší, co mùže být v poli, pánové,“ dodal ještì prorocky a odmlèel se. „Za chvíli,“ øekl dívaje se oknem, „jsme v Rábu: Meine Herren! Mužstvo zde dostane po patnácti dekách uherského salámu. Pùl hodiny rast.“ Podíval se na maršrútu: „Ve 4.12 se odjíždí. Ve 3.58 všechno ve vagónech. Tedy vystupuje se po kumpaniích. Jedenáctá a tak dále. Zugsweise, Direktion Verpflegungsmagazin No 6. Kontrola pøi vydávání: kadet Biegler.“ Všichni se podívali na kadeta Bieglera s pohledem: Budeš mít vojnu, holobrádku. Ale snaživý kadet Biegler vytáhl již z kuføíku arch papíru, pravítko, nalinkoval si arch, rozdìlil na maršové roty a tázal se velitelù jednotlivých rot po stavu mužstva, z kterých žádný to nevìdìl nazpamìt a mohli Bieglerovi dát požadované èíslice dle nejasných poznámek ve svých notesích. 30

Hejtman Ságner mezitím poèal ze zoufalství èíst nešastnou knihu Høíchy otcù, a když vlak stanul na nádraží v Rábu, sklapl pøeètené stránky a poznamenal: „Tenhle Ludwig Ganghofer nepíše špatnì.“ Nadporuèík Lukᚠprvní vyøítil se ze štábního vagónu a šel k vagónu, kde nalézal se Švejk. Švejk i ostatní již dávno pøestali hrát karty a sluha nadporuèíka Lukáše Baloun mìl již takový hlad, že se poèal bouøit proti vojenské vrchnosti a vykládat, že ví velice dobøe, jak páni oficíøi si dávají do mouly. Je to horší, než když byla robota. Døív že tomu tak na vojnì nebylo. To že se ještì, jak jeho dìdeèek øíkává doma na výmìnku, oficíøi za šestašedesáté války dìlili s vojáky o slepice a chleba. Jeho náøku nebylo konce, až koneènì Švejk uznal za dobré pochválit stav vojenský za nynìjší války. „Ty mᚠnìjakýho mladýho dìdeèka,“ øekl pøívìtivì, když dojeli Rábu, „kerej se dovede pamatovat jen na tu vojnu v 66. roce. To já znám nìjakýho Ronovskýho a ten mìl dìdeèka, kerej byl v Itálii ještì za roboty a sloužil tam svejch dvanáct let a domù pøišel jako kaprál. A nemìl žádnou práci, tak ho vzal, toho dìdeèka, jeho otec k sobì do služby. A tenkrát jednou jeli na robotu svážet paøezy a jeden takovej paøez, jak nám vykládal ten dìdeèek, co sloužil u svýho tatíka, byl jako habán, a tak s ním nemohli ani hnout. A von jako øek: ,Nechme ho tady, potvoru, kdo se s ním bude døít.’ A hajnej, který to slyšel, zaèal køièet a zdvih hùl, že musí ten paøez naložit. A ten dìdeèek toho našeho Ronovskýho neøek nic jiného než: ,Ty mlacáku jeden, já jsem starej vysloužilej voják.’ Ale za tejden dostal vobsilku a musel rukovat zas do Itálie, a tam byl zas deset let a psal domù, že toho hajnýho, až se vrátí, bácne po hlavì sekyrou. To bylo jen štìstí, že ten hajnej umøel.“ Ve dveøích vagónu se vtom objevil nadporuèík Lukáš. „Švejku, pojïte sem,“ øekl, „nechte si vaše pitomé výklady 31

a radìji mnì pojïte nìco vysvìtlit.“ „Bezevšeho, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant.“ Nadporuèík Lukᚠodvádìl Švejka a pohled, kterým ho sledoval, byl velice podezøívavý. Nadporuèík Lukᚠbìhem celé pøednášky hejtmana Ságnera, která skonèila takovým fiaskem, dopracoval se k jisté detektivní schopnosti, k èemuž nebylo tøeba mnoho obzvláštních kombinací, nebo den pøed odjezdem hlásil Švejk nadporuèíkovi Lukášovi: „Pane obrlajtnant, na bataliónì jsou nìjaký knížky pro pány lajtnanty. Vodnes jsem je z regimentskanclaje.“ Proto když pøešli druhé koleje, nadporuèík Lukᚠpøímo se otázal, když zašli za vyhaslou lokomotivu, která èekala již týden na nìjaký vlak s municí: „Švejku, jak to bylo tenkrát s tìmi knížkami?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že je to moc dlouhá historie, a vy se vždy ráèíte rozèilovat, když vám všechno dopodrobna vypravuju. Jako tenkrát, když jste mnì chtìl dát ten pohlavek, když jste roztrhal ten pøípis týkající se váleèné pùjèky a já vám

32

vyprávìl, že jsem èet jednou v nìjakej knížce, že døív, když byla vojna, tak lidi museli platit z voken, za každý vokno dvacetník, z husí taky tolik...“ „Takhle bychom nebyli hotovi, Švejku,“ øekl nadporuèík Lukáš, pokraèuje ve výslechu, pøièemž si pøedsevzal, že to nejpøísnìji dùvìrné musí být pøirozenì úplnì skryto, aby ten holomek Švejk nedìlal zas z toho nìjakou potøebu. „Znáte Ganghofera?“ „Èím má bejt?“ otázal se Švejk se zájmem. „Je to nìmecký spisovatel, vy chlape pitomá,“ odpovìdìl nadporuèík Lukáš. „Namouduši, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk s výrazem muèedníka, „já žádnýho nìmeckýho spisovatele osobnì neznám. Já jsem znal jenom jednoho èeskýho spisovatele osobnì, nìjakýho Hájka Ladislava z Domažlic. Von byl redaktorem Svìta zvíøat a já mu jednou prodal takovýho voøíška za èistokrevnýho špice. To byl moc veselej pán a hodnej. Chodil do jedný hospody a tam èet vždycky svoje povídky, takový smutný, až se všichni øehtali, a von potom plakal a platil za všechny v hospodì a museli jsme mu zpívat: Domažlická brána pìkné malùvaná, kdo tu bránu malùval, ten panenky milùval... ten huž tady není, huž je zahrabaný...“ „Vždy nejste na divadle, øvete jako operní zpìvák, Švejku,“ ulekanì ozval se nadporuèík Lukáš, když Švejk zazpíval poslední vìtu ,ten huž tady není, huž je zahrabaný’. „Na to jsem se vás netázal. Chtìl jsem jen vìdìt, zdali jste si všiml, že ty knížky, o kterých jste se vy mnì sám zmiòoval, byly od Ganghofera. - Co je tedy s tìmi knížkami?“ vybouchl zlostnì. „S tìmi, co jsem odnesl z regimentskanclaje na batalión?“ otázal se Švejk. „Ty byly vopravdu vod toho sepsaný, vo kterým jste se mì ptal, jestli ho neznám, pane obrlajtnant. Já jsem dostal telefonogram pøímo z regimentskanceláøe. Voni totiž chtìli ty knížky poslat na batalionskanclaj, ale všichni tam byli pryè i s dienstführendrem, ponìvadž museli bejt v kantýnì, když se jede 33

na front, a ponìvadž žádnej neví, jestli bude ještì nìkdy sedìt v kantýnì. Voni tedy tam byli, pane obrlajtnant, byli a pili, nikde po telefonu ani ode všech druhejch marškumpaèek nemohli nikoho sehnat, ale ponìvadž vy jste mnì pøikázal, abych zatím byl jako ordonanc u telefonu, než k nám pøidìlí telefonistu Chodounského, tak jsem sedìl, èekal, až došla taky na mì øada. Z regimentskanclaje nadávali, že se nikde nemohou dozvonit, že je telefonogram, aby si maršbataliónskanclaj vyzdvihla v regimentskanclaj nìjaký knížky pro pány oficíry od celého maršbaáku. Ponìvadž vím, pane obrlajtnant, že se na vojnì musí jednat rychle, tak jsem telefonoval na regimentskanclaj, že sám ty knížky vyzvednu a že je odnesu do batalionskanelaje. Tam jsem dostal takový ranec, že jsem to stíží vodtáh k nám do kumpaniekanclaje, a prohlídl jsem si ty knížky. Ale to jsem si pomyslil svoje. Regimentsrechnungsfeldvébl v regimentskanclaj mnì totiž povídal, že podle telefonogramu na regiment už vìdí u bataliónu, co si mají z tìch knížek vybrat, kerej díl. Voni totiž ty knížky byly vo dvou dílech. První díl zvl᚝, druhej díl zvl᚝. Nikdy v životì jsem se tak tomu nezasmál, ponìvadž jsem už v životì pøeèet mnoho knih, ale nikdy jsem nezaèal èíst nìco vod druhýho dílu. A von mnì tam ještì jednou øíká: ,Tady máte první díly a tady máte druhý díly. Kerej díl si mají èíst páni oficíøi, to už vìdí.’ Tak jsem si pomyslil, že jsou všichni vožralí, ponìvadž když se má kniha èíst vod zaèátku, takovej román, jakej jsem pøines, vo tìch Sünden der Väter, ponìvadž znám taky nìmecky, že se musí zaèít s prvním dílem, ponìvadž nejsme židi a neèteme to pozpátku. Proto jsem se taky vás ptal, pane obrlajtnant, po telefonu, když jste se vrátil z kasina, a hlásil jsem vám to o tìch knížkách, jestli snad teï na vojnì je to pøevrácený a jestli se neètou knihy v obráceným poøádku, napøed druhý a potom teprve první díl. A vy jste mnì øek, že jsem vožralý hovado, když ani nevím, že v otèenáši je napøed ,Otèe nᚒ a potom teprve ,amen’. - Je vám špatnì, pane obrlajtnant?“ otázal se se 34

zájmem Švejk, když bledý nadporuèík Lukᚠzachytil se stupátka k vodojemu vyhaslé lokomotivy. V jeho bledé tváøi nejevil se žádný výraz zlosti. Bylo to nìco zoufale beznadìjného. „Dál, dál, Švejku, už je to jedno, už je dobøe...“ „Já jsem byl, jak povídám,“ znìl na opuštìné koleji mìkký hlas Švejkùv, „taky téhož mínìní. Jednou jsem koupil krvák vo Róžovi Šavaòù z Bakonskýho lesa a scházel tam první díl, tak jsem se musel dohadovat vo tom zaèátku, a ani v takovej raubíøskej historii se neobejdete bez prvního dílu. Tak mnì bylo úplnì jasný, že je to vlastnì zbyteèný, kdyby páni oficíøi zaèli èíst napøed druhý díl a potom první, a jak by to vypadalo hloupì, kdybych u bataliónu byl vyøídil to, co øíkali v regimentskanclaj, že páni oficíøi už vìdí, kerej díl mají èíst. Vono mnì to vùbec s tìma knížkama, pane obrlajtnant, pøipadalo strašnì nápadný a záhadný. Já vìdìl, že páni oficíøi vùbec málo ètou, a když je øvava váleèná...“ „Nechte si blbiny pro sebe, Švejku,“ zasténal nadporuèík Lukáš. „Vždy já jsem, pane obrlajtnant, se vás taky hned ptal po telefonu, jestli chcete hned voba díly najednou, a vy jste mnì øek, zrovna jako teï, abych si nechal ty blbiny pro sebe, ještì prej se tahat s nìjakejma knihama. A tu jsem si pomyslil, že když je to vaše mínìní, že musejí taky ty vostatní páni tak se na to dívat. Zeptal jsem se taky na to našeho Vaòka, ten má pøece už zkušenosti z fronty. Von povídal, že napøed každej z pánù oficírù myslel, že je celá vojna nìjaká srandièka, a vez si do pole celou bibliotéku jako na letní byt. Dostávali dokonce vod arciknìžen dárkem celý sebraný spisy vod rùznejch básníkù do pole, takže pucflekové se pod tím prohejbali a proklínali den svýho narození. Povídal Vanìk, že ty knihy nebejvaly vùbec k potøebì, pokud se tejkalo kouøení, nebo byly na moc pìkným papíøe, tlustým, a na latrínì že si èlovìk s takovejma básnìma vodøel, s dovolením, pane obrlajtnant, celou zadnici. Na ètení nezbejvalo èasu, ponìvadž se muselo poøád 35

prchat, tak se to vodhazovalo, a potom byl už takovej zvyk, že jakmile bylo slyšet první kanonádu, že pucflek hned vyházel všechny zábavný knížky. Po tom, co jsem slyšel, chtìl jsem ještì jednou slyšet, pane obrlajtnant, vaše mínìní, a když jsem se vás optal po telefonu, co má být s tìmi knížkami, tak jste øek, že když mnì nìco vleze do mý blbý palice, tak že nepopustím, dokud nedostanu jednu pøes hubu. Tak jsem tedy, pane obrlajtnant, vodnes do batalionskanclaje jenom ty první díly vod toho románu a druhej díl jsem nechal zatím v naší kompaniekanclaji. Mìl jsem ten dobrej úmysl, až si páni oficíøi pøeètou první díl, že pak se jim vydá druhej díl, jako z knihovny, ale najednou pøišlo to, že se jede, a telefonogram po celém bataliónu, že všechno zbyteèný se má dát do regimentsmagacínu. Tak jsem se ještì zeptal pana Vaòka, jestli druhej díl toho románu považuje za nìco zbyteènýho, a von mnì øekl, že vod doby tìch smutných zkušeností v Srbsku, v Haliti a v Uhrách se žádný knihy pro zábavu nevozejí na front, a ty schránky v mìstech, aby se sbíraly vodložený noviny pro vojáky, ty že jsou jedinì dobrý, ponìvadž do novin se dá balit dobøe tabák nebo seno, co vojáci kouøejí v dekunkách. Na bataliónì už rozdali ty první díly vod toho románu a ty druhý díly jsme vodnesli do magacínu.“ Švejk se odmlèel a hned dodal: „Tam vám je rùznejch vìcí, v tom magacínì, pane obrlajtnant, dokonce i cylindr budìjovickýho regenschoriho, jak s ním narukoval k regimentu...“ „Já vám nìco øeknu, Švejku,“ s tìžkým povzdechem ozval se nadporuèík Lukáš, „vy vùbec nejste si vìdom dosahu svého jednání. Mnì se samotnému už hnusí nadávat vám blbù. Pro vaši blbost není vùbec slova. Když vám øeknu blbe, tak vás nazývám ještì laskavým jménem. Vy jste provedl nìco tak hrozného, že ty vaše nejstrašnìjší zloèiny; kterých jste se dopustil za tu dobu, pokud vás znám, jsou proti tomu pravou andìlskou hudbou. Kdybyste, Švejku, vìdìl, co jste udìlal... Ale vy se toho nikdy nedozvíte... 36

A jestli by snad nìkdy pøišla øeè na ty knížky, tak se nevopovažujte kecnout, že já jsem vám po telefonu nìco øíkal, aby se ten druhý díl... Kdyby nìkdy pøišla øeè na to, jak to bylo s tím prvním a druhým dílem, nevšímejte si toho. Vy o nièem nevíte, nic neznáte, na nic se nepamatujete. Ne abyste chtìl mne do nìèeho zaplést, vy jeden...“ Nadporuèík Lukᚠmluvil takovým hlasem, jako by se o nìho pokoušela horeèka, a toho okamžiku, když umlkl, využitkoval Švejk k nevinné otázce: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, za prominutí, proè se nikdy nedozvím, co jsem vyved hroznýho. Já, pane obrlajtnant, jsem se vopovážil na to zeptat jenom kvùli tomu, abych se pøíštì mohl takový vìci vystøíhat, když se všeobecnì povídá, že se vod chyby èlovìk uèí, jako ten slejvaè Adamec z Daòkovky, když se vomylem napil solný kyseliny . . .“ Nedokonèil, ponìvadž nadporuèík Lukᚠpøerušil jeho pøíklad ze života slovy: „Vy troubo jedna! Vysvìtlovat vám nic nebudu. Vlezte si zas do vagónu a øeknìte Balounovi, až bude Budapeš, aby mnì pøinesl do štábního vagónu nìjakou housku a potom tu játrovou paštiku, kterou mám dole v kuføíku ve staniolu. Potom øeknete Vaòkovi, že je kus mezka. Tøikrát jsem ho žádal, aby mnì udal pøesný stav manšaftu. A když jsem to dneska potøeboval, tak jsem mìl jen starý štand z minulého týdne.“ „Zum Befehl, Herr Oberleutnant,“ zaštìkal Švejk a vzdaloval se pomalu k svému vagónu. Nadporuèík Lukᚠprošel se po trati, pøièemž si pomyslil: „Mìl jsem mu pøece dát pár facek, a zatím se s ním bavím jako s nìjakým kamarádem.“ Švejk lezl vážnì do svého vagónu. Mìl sám pøed sebou úctu. To se každý den nestane, aby provedl nìco tak hrozného, že se nikdy nesmí dozvìdít, co to bylo. „Pane rechnungsfeldvébl,“ øekl Švejk, když sedìl na svém místì, „pan obrlajtnant Lukᚠzdá se mnì dnes být ve velmi dobrý 37

náladì. Dává vám po mnì vzkazovat, že jste mezek kvùli tomu, že už tøikrát vás žádal, abyste mu udal pravý stav manšaftu.“ „Hergot,“ dopálil se Vanìk, „já tìm cuksfírùm zasolím. Copak já za to mohu, že každej takovej obejda cuksfíra dìlá si, co chce, a neposílá mnì štand cuku. Mám si štand vycucat z malíèku? To jsou pomìry u naší kumpaèky. To se mùže stát jenom u jedenácté marškumpaèky. Ale já to tušil, já to vìdìl. Já o tom aní minutu nepochyboval, že jsou u nás nepoøádky. Jeden den schází u kuchynì ètyry porce, druhý den zas pøebývají tøi. Kdyby mnì ti lotøi alespoò oznámili, jestli nìkdo není ve špitále. Ještì minulý mìsíc ved jsem nìjakého Nikodéma, a teprve pøi lénunku jsem se dozvìdìl, že ten Nikodém zemøel v Budìjovicích v nemocnici na rychlé souchotiny. A poøád se na nìho fasovalo. Mundúr jsme na nìho vyfasovali, ale je u boha, kam se to podìlo. Potom mnì ještì pan obrlajtnant øekne, že jsem mezek, když on sám nedovede dohlédnout na poøádek u své kumpanie.“ 38

Úèetní šikovatel Vanìk chodil rozèilenì po vagónì: „Já být kompaniekomandantem! To by všechno muselo klapat. O každém maníkovi bych mìl pøehled. Šarže by mnì musely dvakrát dennì podávat štand. Ale když šarže nejsou k nièemu. A nejhorší je u nás ten cuksfíra Zyka. Samý žert, samá anekdota, ale když mu oznamují, že je Kolaøík odkomandován z jeho cuku k trénu, hlásí mnì druhý den zas týž samý štand, jako by Kolaøík dál se válel u kumpanie a u jeho cuku, A když se to má opakovat dennì a potom ještì o mnì øíct, že jsem mezek... Takhle si pan obrlajtnant nezíská pøátely. Rechnungsfeldvébl u kumpanie není žádný frajtr, s kterým si každý mùže vytøít...“ Baloun, který poslouchal s otevøenou hubou, pronesl nyní za Vaòka sám to pìkné slovo, které Vanìk nedoøekl, èímž chtìl snad se také vmíchat do rozhovoru. „Vy tam kušujte,“ øekl rozèilený úèetní šikovatel. „Poslyš, Baloune,“ ozval se Švejk, „tobì mám vyøídit, abys panu obrlajtnantovi, až pøijedeme do Pešti, pøines do vagónu nìjakou housku a tu játrovou paštiku, co má pan obrlajtnant dole v kuføíku ve staniolu.“ Obr Baloun svìsil zoufale své dlouhé ruce šimpanze, prohnul høbet a setrval v té pozici hezkou chvíli. „Nemám,“ øekl tichým zoufalým hlasem, dívaje se na špinavou podlahu vagónu. „Nemám,“ opakoval úryvkovitì, „já jsem myslel... Já ji pøed odjezdem rozbalil... Já jsem k ní èichnul... , jestli není zkažená... Já ji vochutnal,“ zvolal s takovým upøímným zoufalstvím, že všem bylo úplnì jasno. „Sežral jste ji i se staniolem,“ zastavil se pøed Balounem úèetní šikovatel Vanìk, jsa tomu povdìèen, že nemusí dál zastávat svùj názor, že není sám mezek, jak mu dal vzkázat nadporuèík, ale že pøíèina neznámého kolísajícího štandu má hlubší základy v jiných mezcích, a že nyní rozhovor se pøesunul a toèí se kolem 39

nenažraného Balouna, kolem nové tragické události. Vanìk dostal takovou chut Balounovi øíct nìco nepøíjemnì mravouèného, když vtom ho pøedešel kuchaø okultista Jurajda, který odložil svou zamilovanou knížku, pøeklad staroindických súter PragnáParamita, a obrátil se na zdrceného Balouna, který se ještì více shrbil pod tíhou osudu: „Vy, Baloune, máte bdíti sám nad sebou samým, abyste neztratil dùvìru v sebe samotného i dùvìru v osud. Nemáte pøipisovat sobì na svùj úèet to, co je zásluhou jiných. Kdykoliv se octnete pøed podobným problémem, který jste sežral, vždy se ptejte samého sebe: V jakém pomìru jest ke mnì játrová paštika?“ Švejk uznal za vhodné doplnit tuto úvahu praktickým pøíkladem: „Sám jsi mnì, Baloune, pøedešle vykládal, že budou u vás zabíjet a udit, a jen co budeš znát, až budem na místì, èíslo polní pošty, že ti hned pošlou kus šunky. Teï si pøedstav, že by tu šunku z feldpošty poslali k nám do kumpaèky a my jsme si s panem rechnungsfeldvéblem každej uøízli kousek, a vono by nám to zachutnalo, tak ještì kousek, až by to s tou šunkou dopadlo jako s jedním mým známým listonošem, nìjakým Kozlem. Mìl kostižer, tak mu napøed uøízli nohu pod kotník, potom pod koleno, potom stehno, a kdyby byl vèas neumøel, byli by ho voøezali celýho jako prasklou tužku. Pøedstav si tedy, Baloune, že bychom ti byli tu šunku tak sežrali, jako ty jsi panu obrlajtnantovi zblafnul játrovou paštiku.“ Obr Baloun podíval se na všechny smutnì. „Jedinì mým pøièinìním a zásluhou,“ øekl úèetní šikovatel k Balounovi, „zùstal jste buršem u pana obrlajtnanta. Mìl jste být pøeložen k sanitì a odnášet ranìné z gefechtu. Pod Duklou šli od nás saniteráci tøikrát za sebou pro jednoho ranìného fénricha, který dostal bauchšus pøed dráthindrnisama, a všichni tam zùstali, samý kopfšus. Teprve ètvrtý pár ho pøines, ale než ho odnesli na hilfsplac, byl fénrich nebožtíkem.“ 40

Baloun se již nezdržel a hlasitì zavzlykal. „Že se nestydíš,“ opovržlivì øekl Švejk, „to jseš voják...“ „Dyž já nejsem pro vojnu dìlanej,“ zahoøekoval Baloun, „já jsem pravda nenažranej, nedožranej, ponìvadž jsem vytrženej z poøádnýho života. Vono je to u nás v rodu. Nebožtík tatínek, ten se sázel v Protivinì v hospodì, že sní na posezení padesát buøtù a dva bochníky chleba, a vyhrál to. Já jsem jednou vo sázku snìd ètyry husy a dvì mísy knedlíkù se zelím. Doma si vzpomenu po obìdì, že bych chtìl ještì nìco zakusit. Jdu do komory, uøíznu si kus masa, pošlu si pro džbán piva a splivnu dvì kila uzenýho. Mìl jsem doma starýho èeledína Vomela a ten mì vždycky napomínal, abych jen tak nepejchnul, necpal se, že von pamatuje, jak mu jeho dìdeèek vypravoval dávno vo jednom takovým nedožerovi.

41

A potom když byla nìjaká vojna, že se nerodilo nic po celejch vosum let a že pekli chleba ze slámy a z toho, co zùstalo z lnìnýho semene; a to byl svátek, když mohli do mlíka nadrobit trochu tvarohu, když nebylo chleba. A von ten sedlák, hned jak nastala ta bída, za tejden umøel, ponìvadž ten jeho žaludek nebyl zvyklej na takovou selskou bídu...“ Baloun zvedl svùj zarmoucený oblièej: „Ale já si myslím, že pánbùh lidi potrestá, a pøeci nevopustí.“ „Pánbùh nedojedy pøived na svìt, a pánbùh se vo nì postará, poznamenal Švejk, „jednou užs byl uvázanej a teï bys zasloužil, aby tì poslali do první linie; když já jsem byl buršem u pana obrlajtnanta, tak se mohl na mne ve všem spolehnout a ani ho nikdy nenapadlo, že bych mu byl nìco sežral. Když se nìco fasovalo zvláštního, tak mnì vždycky øek: ,Nechte si to, Švejku,’ nebo: ,A co, já o to tolik nestojím, dejte sem kousek a s ostatním si dìlejte, co chcete.’ A když jsme byli v Praze a on mne poslal nìkdy pro obìd do restaurace, tak aby si snad nemyslil, že mu nesu malou porci, ponìvadž jsem polovièku na cestì sežral, sám jsem ze svých posledních penìz, když se mnì zdála být porce malou, pøikoupil ještì jednu, aby se pan obrlajtnant najed a vo mnì si nic špatnýho nemyslel. Až takhle jednou na to pøišel. Musel jsem mu vždycky nosit z restaurace jídelní lístek a on si vybral. Tak si vybral ten den nadívané holoubì. Já jsem si myslel, když mnì dali pùlku, že by si snad mohl pan obrlajtnant myslet, že jsem mu druhou pùlku sežral, tak jsem ještì jednu porci koupil ze svýho a pøines takovou nádhernou porci, že pan obrlajtnant Šeba, který ten den shánìl obìd a pøišel právì pøed polednem na návštìvu k mýmu obrlajtnantovi, se taky najed. Ale když se najed, povídá: ,Tohle mnì neøíkej, že je to jedna porce. Na celým svìtì nedostaneš na menu celý nadívaný holoubì. Když seženu dneska peníze, tak si pošlu do tý tvý restaurace pro obìd. Øekni to upøímnì, že je to dvojnásobná porce.’ Pan obrlajtnant se mì zeptal pøed ním, abych 42

dosvìdèil, že dal mnì peníze jen na jednoduchou porci, ponìvadž nevìdìl, že pøijde. Odpovìdìl jsem, že mnì dal peníze na vobyèejný obìd. ,Tak vidíš,’ øekl mùj obrlajtnant, ,tohle ještì nic není. Pøedešle mnì pøines Švejk dvì husí stehna k obìdu. Tedy si pøedstav: polívka s nudlema, hovìzí maso se sardelovou omáèkou, dvì husí stehna, knedlíkù a zelí do stropu a palaèinky!’“ „C-c ta-ta,“ mlaskl Baloun. Švejk pokraèoval: „To byl kámen ourazu. Pan obrlajtnant Šeba poslal skuteènì druhýho dne svýho pucfleka pro obìd do tý naší restaurace, a von mu pøines jako pøíkrm takovou malinkou hromádeèku pilafu ze slepice, jako když se šestinedìlní dìátko vykaká do peøinky, tak asi na dvì lžièky. A pan obrlajtnant Šeba na nìho; že polovici sežral. A von, že je nevinnej. A pan obrlajtnant Šeba mu dal pøes hubu a dával mne za pøíklad. Já že nosím porce panu obrlajtnantovi Lukášovi. A tak ten nevinnej zfackovanej voják se druhej den v restauraci, když šel pro obìd, na všechno vyptal, 43

øek to svýmu pánovi, ten zas mýmu obrlajtnantovi. Sedím já veèer za novinama a ètu si zprávy nepøátelskejch štábù z bojištì, když mùj pan obrlajtnant vešel, celej hledej, a hned pøímo na mne uhodil, abych mu øek, kolik tìch dvojnásobnejch porcí jsem v restauraci platil, že ví všechno, že mnì vùbec žádný zapírání nepomùže, že už dávno ví o tom, že jsem blbec, ale že byl bych blázen, to že mu nenapadlo. Udìlal jsem prej mu takovou vostudu, že má nejvìtší chut zastøelit napøed mì a potom sebe. ,Pane obrlajtnant,’ øekl jsem mu, ,když jste mì pøijímal, ten první den jste o tom mluvil, že každej pucflek je zlodìj a podlej chlap. A když v tej restauraci dávali vopravdu tak malinký porce pøíkrmu, tak byste si bejval moh pomyslit, že jsem vopravdu taky jeden z takovejch podlejch chlapù, že jsem vám to sežral...’“ „Mùj bože na nebi,“ zašeptal Baloun a shýbl se pro kuføík nadporuèíka Lukáše a odcházel s ním dozadu. „Potom se nadporuèík Lukáš,“ pokraèoval Švejk, „poèal šacovat po všech kapsách, a když to bylo marný, sáhl si do vesty

44

a dal mnì své støíbrnì hodinky. Byl takovej pohnutej. ,Až dostanu gáži, Švejku,’ øekl, ,tak mnì sepište, kolik jsem vám dlužen... Tyhle hodinky si nechte zvl᚝. A podruhý nebláznìte.’ Potom jednou udeøila na nás voba taková bída, že ty hodinky jsem musel vodnest do zastavárny...“ „Copak tam dìláte vzadu, Baloune?“ otázal se vtom úèetní šikovatel Vanìk. Místo odpovìdi se nešastný Baloun zakuckal. Otevøel si totiž kuføík nadporuèíka Lukáše a cpal se jeho poslední houskou... Nádražím bez zastávky projel jiný vojenský vlak odshora obsazený deutschmajstry, které posílali na srbský front. Ještì se nevzpamatovali ze svého nadšení pøi louèení s Vídní a øvali bez oddechu od Vídnì až sem: Prinz Eugenius, der edle Ritter, voll dem Kaiser wiedrum kriegen Stadt und Festung Belegrad. Er ließ schlagen einen Brucken, dala man kunn hinüberrucken mit der Armee wohl für die Stadt Nìjaký kaprál s výbojnì nakrouceným knírem, nahýbaje se ven, opøen jsa lokty o mužstvo, které klátilo ven z vagónu vystrèenýma nohama, dával takt a hulákal na celé kolo: Als der Brucken war geschlagen, daß man kunn mit Stuck und Wagen frei passier’n den Donaufluß, bei Semlin schlug man das Lager, alle Serben zu verjagen... Vtom však ztratil rovnováhu a vylítl z vagónu a plnou silou narazil v letu bøichem na páku u výhybky, na které zùstal nabodnut viset, zatímco vlak jel dál a v zadních vagónech zpívali zase jinou. Graf Radetzky, edler Degen, 45

schwur’s des Kaisers Feind zu fegen aus der falschen Lombardei. In Verona langes Hoffen, als mehr Truppen eingetroffen, fühlt und rührt der Held sich frei... Nabodnutý na hloupou výhybku, bojechtivý kaprál byl již mrtev a netrvalo dlouho, stál již u nìho na stráži s bajonetem nìjaký mladièký vojáèek z mužstva nádražního velitelství, který pojímal svou úlohu velice vážnì. Stál vzpøímen u výhybky a tváøil se tak vítìzoslavnì, jako by to bylo jeho dílo, naražení kaprála na výhybku. Ponìvadž byl Maïar, øval po celých kolejích, když pøicházeli sem se dívat z ešalonu bataliónu 91. pluku: „Nem szabad! Nem szabad! Komision militär nem szabad!“ „Má už to vodbytý,“ øekl dobrý voják Švejk, který byl také mezi zvìdavci, „a má to tu výhodu, že když už má kus železa v bøiše, alespoò ví všichni, kde byl pohøbenej. Je to zrovna na dráze, a nemusejí jeho hrob shánìt po všech bojištích. - Nabod se akorát,“ øekl ještì Švejk znalecky, obcházeje z druhé strany kaprála, „má støeva v kalhotech.“ „Nem szabad, nem szabad!“ køièel mladièký maïarský vojáèek, „komision militär bahnhof, nem szabad!“ Za Švejkem ozval se pøísný hlas: „Co tady dìláte?“ Pøed ním stál kadet Biegler. Švejk zasalutoval. „Poslušnì hlásím, prohlížíme si nebožtíka, pane kadet.“ „A co jste zde ved za agitaci? Co tady máte co dìlat?“ „Poslušnì hlásím, pane kadet,“ s dùstojným klidem odpovìdìl Švejk, „že jsem nikdy žádnou zaagitaci neved.“ Vzadu za kadetem se dalo nìkolik vojákù do smíchu a kupøedu vystoupil pøed kadeta úèetní šikovatel Vanìk. „Pane kadet,“ øekl, „pan obrlajtnant poslal sem ordonanc Švejka, aby mu øek, co se stalo. Byl jsem teï u štábního vagónu 46

a batalionsordonanc Matušiè vás hledá z naøízení pana batalionskomandanta. Máte hned jít k panu hejtmanovi Ságnerovi.“ Všechno se rozcházelo do svých vagónù, když za chvíli ozval se signál k vstoupení do vagónù. Vanìk jda se Švejkem, øekl: „Když je nìkde víc lidí, tak si nechte, Švejku, svoje rozumy. Mohlo by vás to mrzet. Mohlo by se stát, když ten kaprál byl od dajèmajstrù, že by se to mohlo vykládat, jako že máte z toho radost. Ten Biegler je strašný èechožrout.“ „Vždy já jsem níc neøek,“ odpovìdìl Švejk tónem, který vyluèoval každou pochybnost, „než to, že se ten kaprál nabod akorát, mìl støeva v kalhotech... Von moh...“ „Tak už o tom, Švejku, pøestaòme mluvit.“ A úèetní šikovatel Vanìk si odplivl. „Vono je to jedno,“ poznamenal ještì Švejk, „mají mu lézt støeva pro císaøe pána ven z bøicha zde nebo tam. Von vykonal stejnì svou povinnost... Von moh...“ „Podívejte se, Švejku,“ pøerušil ho Vanìk, „jak si to zas nese batalionsordonanc Matušiè k Štábnímu vagónu. To se divím, že se ještì nenatáh pøes koleje.“ Krátce pøedtím byla mezi hejtmanem Ságnerem a snaživým kadetem Bieglerem velice ostrá rozmluva. „Já se vám divím, kadete Bieglere,“ mluvil hejtman Ságner, „proè jste mnì hned nepøišel oznámit, že se nefasuje tìch patnáct deka uherského salámu. To teprve musím já jít ven a sám se pøesvìdèit, proè se mužstvo vrací od skladištì. A páni dùstojníci také, jako by rozkaz nebyl rozkazem. Øekl jsem pøece: ,Do skladištì zugsweise po kompanii.’ To znamenalo, když ve skladišti nic jsme nedostali, že se má také jít zugsweise po kompanii do vagónù. Vám jsem pøikázal, kadete Bieglere, abyste hledìl udržet poøádek, ale vy jste nechal všechno plavat. Byl jste rád, že se nemusíte starat o poèítání porcí salámu, a šel jste se klidnì podívat, 47

jak jsem vidìl z okna, na nabodnutého kaprála od dìlmajstrù. A když jsem vás potom dal zavolat, tak nemáte nic jiného na práci než ze své kadetské fantazie žvanit o tom, že jste se šel pøesvìdèit, zdali se tam u nabodnutého kaprála nevede nìjaká agitace...“ „Poslušnì hlásím, že ordonanc od 11. kumpanie Švejk...“ „Dejte mnì pokoj se Švejkem,“ zakøièel hejtman Ságner, „nemyslete si, kadete Bieglere, že budete dìlat nìjaké intriky proti nadporuèíkovi Lukášovi. My jsme tam Švejka poslali... Tak se na mne díváte, jako byste si myslel, že jsem si na vás zased... Ano, zased jsem si na vás, kadete Bieglere... Když neumíte respektovat svého pøedstaveného, snažíte se ho blamovat, tak vám udìlám takovou vojnu, že vy, kadete Bieglere, si vzpomenete na stanici Ráb... Chvástat se svými teoretickými vìdomostmi... Poèkejte, až budeme na frontì... Až vám poruèím jít na offizierspatrolu pøes drátìné pøekážky... Vᚠraport? Ani ten raport jste mnì nedal, když jste pøišel... Ani teoreticky, kadete Bieglere...“ „Poslušnì hlásím, pane hejtmane, že místo patnácti deka uherského salámu obdrželo mužstvo po dvou pohlednicích. Prosím, pane hejtmane...“ Kadet Biegler podal veliteli bataliónu dvì z tìch pohlednic, které vydávalo øeditelství Vojenského váleèného archívu ve Vídni, kde byl náèelníkem generál pìchoty Wojnowich. Na jedné stranì byla karikatura ruského vojáka, ruského mužika se zarostlou bradou, kterého objímá kostlivec. Pod karikaturou byl text: Der Tag, an dem das perfide Rußland krepieren wird, wird ein Tag der Erlösung für ganze unsere Monarchie sein. Druhá pohlednice pocházela z nìmecké øíše. Byl to dárek Nìmcù rakousko-uherským vojínùm. Nahoøe bylo „Viribus unitis“ a pod tím obrázek, jak na šibenici visí Sir Edward Grey a dole pod ním vesele salutují rakouský 48

i nìmecký voják. Básnièka dole byla vzata z knížky Greinzovy Železná pìst. Žertíèky na naše nepøátele, o kterých øíšské listy psaly, že verše Greinzovy jsou rány karabáèem, pøièemž obsahují pravý nezkrocený humor a nepøekonatelný vtip. Text pod šibenicí, v pøekladì: GREY Na šibenici v pøíjemné výši mìl by se houpat Edivard Grey, je na to již nejvyšší èas, však tøeba upozornit vás, že žádný dub své nepropùjèil døevo k popravì toho jidáše. Na døevì visí osiky z Francouzské republiky. Hejtman Ságner nebyl ještì ani hotov s pøeètením tìchto veršù „nezkroceného humoru a nepøekonatelného vtipu“, když vrazil do štábního vagónu bataliónní ordonance Matušiè. Byl poslán hejtmanem Ságnerem do telegrafní centrály vojenského nádražního velitelství, jestli snad nejsou jiné dispozice, a pøinesl telegram od brigády. Nebylo však tøeba sahat k žádnému klíèi šifer. Telegram znìl prosté, nešifrován: „Rasch abkochen, dann Vormarsch nach Sokal.“ Hejtman Ságner povážlivé zakroutil hlavou. „Poslušnì hlásím,“ øekl Matušiè, „velitel stanice dá vás prosit k rozmluvì. Je tam ještì jeden telegram.“ Potom byla mezi velitelem nádraží a hejtmanem Ságnerem rozmluva velice dùvìrného rázu. První telegram musel být odevzdán, tøebas mìl obsah velice pøekvapující, když je batalión na stanici v Rábu: „Rychle uvaøit a pak pochodem na Sokal.“ 49

Adresován byl nešifrovanì na pochodový batalión 91. pluku s kopií na pochodový batalión 75. pluku, který byl ještì vzadu. Podpis byl správný: Velitel brigády Ritter von Herbert. „Velmi dùvìrné, pane hejtmane,“ øekl tajuplné vojenský velitel nádraží. „Sekrétní telegram od vaší divize. Velitel vaší brigády se zbláznil. Byl odvezen do Vídnì, když rozeslal od brigády nìkolik tuctù podobných telegramù na všechny strany. V Budapešti uvidíte jistì nový telegram. Všecky jeho telegramy patøí pøirozenì anulovat, ale ještì jsme žádný pokyn v tom ohledu nedostali. Mám, jak øíkám, jedinì pøíkaz od divize, aby nešifrované telegramy nebyly brány v úvahu. Doruèovat je musím, ponìvadž v tom ohledu neobdržel jsem od svých instancí odpovìdi. Prostøednictvím svých instancí informoval jsem se u velitelství armádního sboru a je se mnou zavedeno vyšetøování... - Jsem aktivní dùstojník staré ženijní služby,“ dodal, „byl jsem pøi stavbì naší strategické dráhy v Halièi... - Pane hejtmane,“ øekl po chvíli, „s námi starými chlapy od piky jen na front! Dnes je tìch civilistù inženýrù od dráhy s jednoroèní zkouškou dobrovolnickou jako psù v ministerstvu vojenství... Ostatnì vy za ètvrt hodiny zas jedete dál... Pamatuji se jenom na to, že jsem jednou v kadetce v Praze vám pomáhal na hrazdu jako jeden ze staršího roèníku. Tenkrát jsme oba nesmìli ven. Vy jste se pral s Nìmci ve tøídì? Tam byl s vámi také Lukáš. Vy jste bývali spolu nejlepší kamarádi. Když jsme sem dostali telegram se seznamem dùstojníkù maršbataliónu, kteøí projíždìjí stanicí, tak jsem si jasnì vzpomnìl... Je už to hezkých pár let... Kadet Lukᚠbýval mnì tenkrát velice sympatickým...“ Na hejtmana Ságnera celá rozmluva uèinila velice trapný dojem. Poznal velice dobøe toho, který s ním mluvil a který vedl v kadetce opozici proti rakušáctví, což z nich pozdìji vytloukla snaha po kariéøe. Nejvíc mu byla nepøíjemnou zmínka o nadporuèíkovi Lukášovi, který byl z jakéhokoliv dùvodu proti nìmu všude odstrkován. 50

„Nadporuèík Lukáš,“ øekl dùraznì, „je velice dobrým dùstojníkem. Kdy jede vlak?“ Velitel nádraží podíval se na hodinky. „Za šest minut.“ „Jdu,“ øekl Ságner. „Myslil jsem, že mnì nìco øeknete, Ságnere.“ „Tedy nazdar!“ odpovìdìl Ságner a vyšel pøed budovu nádražního velitelství. Když se hejtman Ságner vrátil pøed odjezdem vlaku do štábního vagónu, našel všecky dùstojníky na svém místì. Hráli ve skupinách èapáry (frische viere), jedinì kadet Biegler nehrál. Listoval se spoustou naèatých rukopisù o váleèných scénách, nebo chtìl vyniknout nejen na poli váleèném, ale i jako literární fenomén, popisující váleèné události. Muž podivných køídel „s rybím ocasem“ chtìl být vynikajícím váleèným spisovatelem. Jeho literární pokusy zaèínaly mnohoslibnými názvy, ve kterých se sice zrcadlil militarismus té doby, ale které nebyly ještì propracovány, takže na ètvrtkách zùstaly jen názvy prací, které mìly vzniknout. „Charaktery vojínù z velké války - Kdo poèal válku? - Politika Rakousko-Uherska a zrození svìtové války - Váleèné poznámky - Rakousko-Uhersko a svìtová válka - Nauèení z války - Populární pøednáška o vypuknutí války - Váleèné politické úvahy - Slavný den Rakousko-Uherska - Slovanský imperialismus a svìtová válka - Dokumenty z války - Dokumenty k dìjinám svìtové války - Deník o svìtové válce - Denní pøehled svìtové války - První svìtová válka Naše dynastie ve svìtové válce - Národové rakouskouherského mocnáøství ve zbrani - Svìtový zápas o moc - Mé zkušenosti ve svìtové válce - Kronika mého váleèného tažení - Jak bojují nepøátelé Rakousko-Uherska - Èí je vítìzství? Naši dùstojníci a naši vojáci - Pamìtihodné èiny mých vojákù - Z dob velké války - O bitevní vøavì - Kniha rakousko-uherských hrdinù Železná brigáda - Sbírka mých psaní z fronty Hrdinové našeho 51

maršbataliónu - Pøíruèní kniha pro vojáky v poli - Dny bojù a dny vítìzství Co jsem vidìl a zkusil v poli - V zákopech -Dùstojník vypravuje... - Se syny Rakousko-Uherska kupøedu! - Nepøátelské aeroplány a naše pìchota - Po bitvì - Naše dìlostøelectvo vìrnými syny vlasti - I kdyby šli všichni èerti proti nám... - Válka obranná a útoèná - Krev a železo - Vítìzství nebo smrt - Naši hrdinové v zajetí.“ Když hejtman Ságner pøistoupil ke kadetovi Bieglerovi a prohlédl si všechno, optal se, proè to udìlal a co tím myslí. Kadet Biegler odpovìdìl s opravdovým nadšením, že každý ten nadpis znamená knihu, kterou sepíše. Kolik nadpisù, tolik knih. „Pøál bych si, když padnu v boji, aby po mnì zùstala památka, pane hejtmane. Mým vzorem je nìmecký profesor Udo Kraft. Narodil se roku 1870, nyní ve svìtové válce pøihlásil se dobrovolnì a padl 22. srpna 1914 v Anloy. Pøed svou smrtí vydal knihu Sebevýchova pro smrt za císaøe.“ Hejtman Ságner odvedl kadeta Bieglera k oknu. „Ukažte, co ještì máte, kadete Bieglere, mne strašnì zajímá vaše èinnost,“ s ironií øekl hejtman Ságner, „jaký sešitek zastrèil jste za blùzu?“ „To nic není, pane hejtmane,“ s dìtským uzardìním odpovìdìl kadet Biegler, „raète se prosím pøesvìdèit.“ Sešitek mìl nadpis: Schémata vynikajících a slavných bitev vojsk rakouskouherské armády, sestavená dle historických studií c. k. dùstojníkem Adolfem Bieglerem. Poznámkami a vysvìtlivkami opatøil c. k. dùstojník Adolf Biegler. Schémata byla strašnì jednoduchá. Od bitvy u Nördlingen 6. záøí 1634 pøes bitvu u Zenty 11. záøí 1697, u Caldiera 31. øíjna 1805, pøes bitvu u Ašprù 22. kvìtna 52

1809 a bitvu národù u Lipska v 1813, pøes St. Lucii v kvìtnu 1848 a bitvu u Trutnova 27. èervna 1866 až po dobytí Sarajeva 19. srpna 1878. V schématech a nákresích plánù tìch bitev nic se nemìnilo. Všude nakreslil kadet Biegler obdélníèky na jedné stranì prázdné, kdežto nepøítele znázoròovaly vyèárkované. Na obou stranách bylo levé køídlo, centr a pravé køídlo. Potom vzadu rezervy a šipky sem a tam. Bitva u Nördlingen stejnì jako bitva u Sarajeva vypadala jako rozestavení hráèù na jakémkoliv fotbalovém zápase pøi zahájení hry a šipky, kam má ta která strana vykopnout míè. To také ihned napadlo hejtmana Ságnera, který se otázal: „Kadete Bieglere, vy hrajete fotbal?“ Biegler se zardìl ještì víc a zamrkal nervóznì, takže dìlal dojem, jako když nabírá moldánky. Hejtman Ságner s úsmìvem listoval dál sešitkem a zastavil se na poznámce u schéma bitvy u Trutnova za prusko-rakouské války. Kadet Biegler napsal: „Bitva u Trutnova nemìla být svedena, ponìvadž hornatá krajina znemožòovala rozvinutí divize generála Mazzuchelliho, ohrožené silnými pruskými kolonami, nalézajícími se na výšinách obklopujících levé køídlo naší divize.“ „Podle vás bitva u Trutnova,“ øekl s úsmìvem hejtman Ságner, vraceje sešitek kadetovi Bieglerovi, „mohla být svedena jedinì v tom pøípadì, kdyby Trutnov byl na rovinì, vy budìjovický Benedeku. Kadete Bieglere, je velice hezké od vás, že jste se za tak krátkou dobu svého pobytu v øadách vojska snažil vniknout do strategie, jenže to u vás dopadlo, jako když si kluci hrajou na vojáky a dávají si tituly generálù. Sám jste se tak rychle povýšil, až jedna radost. C. k. dùstojník Adolf Biegler! Než dojedeme do Pešti, tak z vás bude polní maršálek. Pøedevèírem jste ještì nìkde doma u tatínka vážil kravské kùže. K, u. k. Leutnant Adolf Biegler!... Èlovìèe, vždy vy ještì nejste žádný dùstojník. Jste kadet. Visíte ve vzduchu 53

mezi fénrichem a poddùstojníky. Jste vzdálen toho, jmenovat se dùstojníkem, jako když si dá nìkde v hospodì øíkat frajtr ,pane štábní šikovateli’. - Poslyš, Lukáši,“ obrátil se k nadporuèíkovi, „mᚠkadeta Bieglera u své kumpanie, tak ho hocha cepuj. Podpisuje se, že je dùstojník, a si to v gefechtu zaslouží. Až bude trommelfeuer a my budem atakovat, a se svým cukem støíhá dráthintrnisy, der gute Junge. A propos, dá tì pozdravovat Zykán, je velitelem nádraží v Rábu.“ Kadet Biegler vidìl, že je rozmluva s ním skonèena, zasalutoval a celý èervený v oblièeji prošel vagónem, až se ocitl na samém konci v pøíèné chodbì. Jako námìsíèník otevøel dveøe klozetu, a dívaje se na nìmeckomaïarský nápis „Upotøebení klozetu dovoleno pouze pøi jízdì“, zavrnìl, zaštkal a dal se do tichého pláèe. Potom si sundal kalhoty... Potom tlaèil utíraje si slzy. Potom upotøebil sešitku s nápisem „Schémata vynikajících a slavných bitev vojsk rakousko-uherské

54

armády, sestavená c. k. dùstojníkem Adolfem Bieglerem“, který zmizel zneuctìn v díøe, a dopadnuv na koleje, poletoval mezi kolejnicemi pod ujíždìjícím vojenským vlakem. Kadet Biegler umyl si v záchodku v umyvadle zardìlé oèi a vyšel na chodbu umiòuje si, že musí být silný, setsakramentsky silný. Bolela ho hlava a bøicho již od rána. Šel kolem zadního kupé, kde hrál batalionsordonanc Matušiè se sluhou velitele praporu Batzerem vídeòskou hru šnopsa (šestašedesát). Dívaje se do otevøených dveøí kupé, zakašlal. Otoèili se a hráli dál. „Nevíte, co se patøí?“ otázal se kadet Biegler. „Nemoh jsem,“ odpovìdìl sluha hejtmana Ságnera Batzer svou strašnou nìmèinou od Kašperských Hor, „mi’ is’ ï Trump’ ausganga. - Patøilo se mnì hrát, pane kadet, s bubny,“ pokraèoval, „s vysokými bubny, a hned nato nést zeleného krále... To jsem mìl udìlat...“ Kadet Biegler neøekl více ani slova a zalezl si do svého kouta. Když pozdìji k nìmu pøišel fénrich Pleschner, aby mu dal pøipít z láhve koòaku, kterou vyhrál v kartách, podivil se, jak kadet Biegler pilnì ète v knize profesora Udo Krafta Sebevýchova k smrti za císaøe. Než pøijeli do Pešti, byl kadet Biegler tak opilý, že nahýbaje se z okna vagónu, køièel do pusté krajiny nepøetržité: „Frisch drauf! Im Gottes Namen frisch drauf!“ Potom ho na rozkaz hejtmana Ságnera batalionsordonanc Matušiè odtáhl do kupé, kde ho se sluhou hejtmana Batzerem uložil na lavici, a kadet Biegler mìl tento sen: SEN KADETA BIEGLERA PØED BUDAPEŠTÍ Mìl signum laudis, železný køíž a byl majorem a jel na obhlídku 55

úèastku brigády, která mu byla pøidìlena. Nedovedl si sice vysvìtlit, když má pod sebou celou brigádu, proè je neustále jen majorem. Mìl podezøení, že mìl být jmenován generálmajorem a to „generál“ že se nìkde v návalu na polní poštì ztratilo. Musel se v duchu smát tomu, jak ve vlaku, když jeli na frontu, hejtman Ságner mu vyhrožoval, že bude muset pøeøezávat drátìné pøekážky. Ostatnì hejtman Ságner byl už dávno na jeho návrh u divize pøeložen k jinému pluku i s nadporuèíkem Lukášem. K jiné divizi, k jinému armádnímu sboru. Nìkdo mu také vypravoval, že oba bídnì zahynuli nìkde v moèále na útìku. Když jel automobilem na pozici na obhlídku úèastku své brigády, bylo mu všechno jasno. Byl vlastnì vyslán z jenerálního štábu armády. Kolem táhli vojáci a zpívali píseò, kterou èetl ve sbírce vojenských rakouských písní Es gilt: Hal euch brav, ihr tapf ‘ren Brüder, werft den Feind nur herzhaft nieder, Laßt des Kaisers Fahne weh’n... Krajina mìla týž ráz jako na obrázcích Wiener illustrierte Zeitung. Po pravé stranì bylo vidìt u stodoly dìlostøelectvo, jak støílí do nepøátelských zákopu vedle silnice, po které projíždìl s automobilem. Vlevo stál dùm, ze kterého se støílelo, zatímco nepøítel snažil se kolbami ruènic vypáèit dveøe. Vedle silnice hoøel nepøátelský aeroplán. Na obzoru bylo vidìt jízdu a hoøící vesnici. Potom zákopy pochodového praporu s malou vyvýšeninou, kde støílely do nepøátel strojní pušky. Dál potom táhly nepøátelské zákopy podél silnice. A šofér jede dál s ním k nepøíteli po silnici. Øve sluchátkem na šoféra: „Nevíš, kam to jedem? Tam je nepøítel.“ Ale šofér klidnì odpovídá: 56

„Pane generále, to je jediná poøádná cesta. Silnice je v dobrém stavu. Na tìch vedlejších cestách by to pneumatiky nevydržely.“ Èím více blíží se k pozicím nepøítele, tím se oheò stává silnìjší. Granáty vyhazují kolem dokola nad pøíkopy po obou stranách švestkovou alej. Ale šofér klidnì odpovídá do sluchátka: „Tohle je výborná silnice, pane generále, po té se to jede jako po másle. Kdybychom odboèili do polí, tak nám zaøve pneumatika. - Podívejte se, pane generále,“ køièí šofér do sluchátka, „tahle silnice je tak dobøe stavìná, že ani tøicetapùlcentimetrové hmoždýøe nám nic neudìlají. Silnice je jako mlat, ale po tìch kamenitých cestách v polich zaøvaly by nám pneumatiky. Vrátit se stejnì nemùžeme, pane generále!“ „Bzzz - dzum!“ slyší Biegler, a automobil udìlal ohromný skok. „Neøíkal jsem vám, pane generále,“ øve šofér do sluchátka, „že je to po èertech dobøe stavìná silnice? Teï právì tìsnì pøed 57

námi vybouchla jedna osmatøicítka. Ale žádná díra, silnice je jako mlat. Ale zaject do polí, tak je po pneumatikách. Teï na nás støílí z dálky 4 kilometrù.“ „Kam to ale jedeme?“ „To se uvidí,“ odpovìdìl šofìr, „dokud bude stále takováhle silnice, já za všechno ruèím.“ Let, ohromný let, a automobil se zastavuje. „Pane generále,“ køièí šofér, „nemáte štábní mapu?“ Generál Biegler rozsvìcuje elektrickou lampièku. Vidí; že má štábní mapu na kolenou. Ale je to námoøní mapa helgolandského pobøeží z roku 1864, ve válce rakousko-pruské proti Dánsku za Šlesvik. „Je zde køižovatka,“ povídá šofér, „obì køižovatky vedou k nepøátelským pozicím. Mnì jde o poøádnou silnici, aby neutrpìly pneumatiky, pane generále... Já jsem zodpovìdný za štábní automobil...“ Potom rána, ohlušující rána, a hvìzdy veliké jako kola. Mléèná dráha je hustá jako smetana. Vznáší se vesmírem na sedadle vedle šoféra. Celý automobil je tìsnì za sedadlem ustøihnutý jako nùžkami. Z automobilu zbývá jen výbojný, útoèný pøedek. „Ještì štìstí,“ povídá šofér, „že jste mnì pøes záda ukazoval mapu. Pøelít jste ke mnì a ostatní zaøvalo. Byla to dvaaètyøicítka... Já jsem to hned tušil, že jakmile je køižovatka, tak silnice stojí za starou belu. Po osmatøicítce mohla to být jen dvaaètyøicítka. Nic jiného se dosud nevyrábí, pane generále.“ „Kam to øídíte?“ „Letíme do nebe, pane generále, a musíme se vyhnout vlasaticím. Ty jsou horši než dvaaètyøicítka. - Teï je pod námi Mars,“ øekl šofér po dlouhé pomlèce. Biegler cítil se již opìt klidným. „Znáte dìjiny bitvy národù u Lipska?“ otázal se, „když polní maršálek kníže Schwarzenberg šel na Liebertkovice 14. øíjna roku 58

1813 a když i 6. øíjna byl zápas o Lindenau, boje generála Merweldta, a když rakouská vojska byla ve Wachavì a když 19. øíjna padlo Lipsko?“ „Pane generále,“ øekl vtom vážnì šofér, „jsme právì u nebeské brány, lezte ven, pane generále! Nemùžeme project nebeskou branou, je zde maèkanice. Samé vojsko.“ „Jen z nich nìkoho pøejeï,“ køièí na šoféra, „však se vyhnou.“ A nahýbaje se z automobilu køièí: „Achtung, sie Schweinbande! Je to dobytek, vidí generála, a nemohou udìlat rechtšaut.“ Šofér klidnì na to ho konejší: „Tìžká vìc, pane generále, vìtšina má uraženou hlavu.“ Generál Biegler teprve nyní zpozoroval, že ti, kteøí se tlaèí u nebeské brány, jsou nejrùznìjší invalidi, kteøí pøišli ve válce o nìkteré èásti svého tìla, které mìli však s sebou v ruksaku. Hlavy, ruce, nohy. Nìjaký spravedlivý dìlostøelec, tlaèící se u nebeské brány v rozbitém plášti, mìl v baochu složeno celé své bøicho i s dolními konèetinami. Z jiného baohu nìjakého spravedlivého landveráka dívala se na jenerála Bieglera pùlka zadnice, kterou ztratil u Lvova. „To je kvùli poøádku,“ ozval se opìt šofér, projíždìje hustým davem, „je to patrnì kvùli nebeské supravizitì.“ U nebeské brány propouštìli jedinì na heslo, které ihned generálu Biegierovi napadlo: „Für Gott und Kaiser.“ Automobil vjel do ráje. „Pane generále,“ øekl nìjaký dùstojník andìl s køídly, když projíždìli kolem kasáren s rekruty andìly, „musíte se hlásit na hlavním velitelství.“ Jeli dál kolem nìjakého cvièištì, kde se to jen hemžilo rekruty andìly, které uèili køièet „Alelujá“. Jeli kolem skupiny, kde rezavý kaprál andìl mìl právì jednoho nemotorného rekruta andìla v parádì, mlátil mu pìstí do bøicha a øval na nìho: „Rozevøi lepší svou držku, svinì betlémská. Takhle 59

se volá ,Alelujá’? Jako kdybys mìl knedlík v hubì. To bych rád vìdìl, který vùl tì sem, ty dobytku, pustil do ráje. Zkus to ještì jednou... Hlahlehiuhja? Cože, bestie, ještì nám tady v ráji huhòáš... Zkus to ještì jednou, cedre libanonský.“ Ujíždìli dál a za nimi ještì dlouho bylo slyšet úzkostlivé øvaní huhòavého andìla rekruta „Hla-hle-hlu-hjᓠa køik andìla kaprála „A-le-lu-já, a-le-lu-já, ty krávo jordánská!“ Potom ohromná záøe nad velkou budovou jako Mariánská kasárna v Èeských Budìjovicích a nad ní dva aeroplány, jeden po levé, druhý po pravé stranì, a uprostøed mezi nimi natažené obrovské plátno s ohromným nápisem K. u k. Gottes Hauptquartier. Generála Biegiera vysadili z automobilu dva andìlé v uniformì polního èetnictva, vzali ho za límec a odvedli ho do budovy, nahoru do prvního poschodí. 60

„Chovejte se slušnì pøed pánembohem,“ øekli mu ještì nahoøe pøed jednìmi dveømi a strèili ho dovnitø. Uprostøed pokoje, ve kterém po stìnách visely podobizny Františka Josefa a Viléma, následníka trùnu Karla Františka Josefa, generála Viktora Dankla, arcivévody Bedøicha a šéfa generálního štábu Konráda z Hötzendorfu, stál pánbùh. „Kadete Bieglere,“ øekl pánbùh dùraznì, „vy mne nepoznáváte? Já jsem vᚠbývalý hejtman Ságner od 11. marškumpanie.“ Biegler zdøevìnìl. „Kadete Bieglere,“ ozval se opìt pánbùh, „jakým právem jste si pøisvojil titul generálmajora? Jakým právem jste se, kadete Bieglere, projíždìl štábním automobilem po silnici mezi nepøátelskými pozicemi?“ „Poslušnì hlásím...“ „Držte hubu, kadete Bieglere, když s vámi mluví pánbùh.“ „Poslušnì hlásím,“ zajektal Biegler ještì jednou. „Tak vy tedy nebudete držet hubu?“ rozkøikl se na nìho pánbùh, otevøel dveøe a vykøikl: „Dva andìlé sem!“ Vstoupili dva andìlé s ruènicemi zavìšenými pøes levé køídlo. Biegler v nich poznal Matušièe a Batzera. A z úst pánaboha znìl hlas: „Hoïte ho do latríny!“ Kadet Biegler nìkam padal do hrozného smradu... ----Naproti spícímu kadetovi Bieglerovi sedìl Matušiè se sluhou hejtmana Ságnera Batzerem a hráli stále šestašedesát. „Stink awer ï Kerl wie a’ Stockfisch,“ prohodil Batzer, který pozoroval se zájmem, jak sebou spící kadet Biegler povážlivì vrtí, „muߑ ï Hosen voll ha‘n.“ „To se mùže stát každému,“ øekl filosoficky Matušiè, „nech ho být, pøevlíkat ho stejnì nebudeš. Rozdej radši karty.“ 61

Nad Budapeští bylo již vidìt záøi svìtel a nad Dunajem pøeskakoval reflektor. Kadetovi Bieglerovi se již zdálo opìt nìco jiného, ponìvadž mluvil ze spaní: „Sagen Sie meiner tapferen Armee, daß sie sich in meinem Herzen ein unvergängliches Denkmal der Liebe und Dankbarkeit errichtet hat.“ Ponìvadž se opìt pøi tìch slovech poèal obracet, zavonìlo to Batzerovi intenzívnì pod nos, takže poznamenal odplivuje si: „Stink wie a’ Haizlputza, wie a’ bescheißena Haizlputza.“ A kadet Biegler vrtìl sebou èím dál nepokojnìji, a jeho nový sen byl velice fantastický. Obhajoval Linec ve válce o dìdictví rakouské. Vidìl reduty, retranchementy a palisády kolem mìsta. Jeho 62

hlavní stan byl promìnìn v ohromnou nemocnici. Všude kolem váleli se nemocní a drželi se za bøicho. Pod palisádami mìsta Lince projíždìli se francouzští dragouni Napoleona I. A on, velitel mìsta, stál nad tou spoustou a držel se též za bøicho a køièel na nìjakého francouzského parlamentáøe: „Vyøiïte svému císaøi, že se nevzdám...“ Potom jako když to bolení bøicha najednou z nìho spadne, a on se øítí s bataliónem pøes palisády ven z mìsta na cestu slávy a vítìzství a vidí, jak nadporuèík Lukᚠzachycuje svými prsty ránu palaše francouzského dragouna, která platila jemu, Bieglerovi, obránci obleženého Lince. Nadporuèík Lukᚠumírá u jeho nohou s výkøikem: „Ein Mann wie Sie, Herr Oberst, ist nötiger als ein nichtsnutziger Oberleutnant!“ Obránce Lince odvrací se s pohnutím od umírajícího, když vtom pøiletí kartáè a uhodí Bieglera do sedacích svalù. Biegler mechanicky sáhne si dozadu na kalhoty a cítí mokro, nìco lepkavého se mu maže po ruce. Køièí: „Sanität! Sanität!“ a padá s konì... Kadeta Bieglera zvedl Batzer s Matušièem z podlahy, kam se svalil z lavice, a položili ho opìt na jeho místo. Potom došel Matušiè k hejtmanovi Ságnerovi a oznámil, že se s kadetem Bieglerem dìjí podivné vìci. „Není to asi po tom koòaku,“ øekl, „mohla by to být spíš cholera. Kadet Biegler pil všude ve stanicích vodu. V Mošoni jsem ho vidìl, že se...“ „To tak rychle s cholerou nejde. Matušiè, øeknìte vedle v kupé panu doktorovi, aby se šel na nìho podívat.“ K bataliónu byl pøídìlem ,váleèný doktor’, starý medik a buršák Welfer. Znal pít, rvát se a pøitom mìl medicínu v malíèku. Prodìlal medicínské fakulty v rùzných universitních mìstech v RakouskoUhersku, i praxi v nejrozmanitìjších nemocnicích, ale doktorát 63

neskládal prostì z toho dùvodu. že v závìti, kterou zanechal jeho strýc svým dìdicùm, bylo to, že se má vyplácet studujícímu medicíny Bedøichu Welfrovi roènì stipendium do té doby, kdy obdrží Bedøich Welfer lékaøský diplom. Toto stipendium bylo asi ètyøikrát vìtší než plat asistenta v nemocnicích a MUC Bedøich Welfer poctivì se snažil oddálit své jmenování doktorem všeho lékaøství na dobu co nejvzdálenìjší. Dìdicové mohli se vzteknout. Prohlašovali ho za blba, dìlali pokusy vnutit mu zámožné nevìsty, aby se ho zbavili. Aby je ještì víc dopálil, MUC Bedøich Welfer, èlen asi dvanácti buršáckých spolkù, vydal nìkolik sbírek velmi slušných básní ve Vídni, v Lipsku, v Berlínì. Psal do Simplicissimu a studoval, jako kdyby se nechumelilo, dál. Až pøišla vojna, která vpadla MUC Bedøichovi Welfrovi hanebnì vzad. Básníka knih Lachende Lieder, Krug und Wissenschaft, Märchen und Parabeln zcela sprostì vzali na vojnu a jeden dìdic v ministerstvu vojenství pøièinil se o to, že bodrý Bedøich Welfer udìlal „váleèný doktorát“. Udìlal ho písemnì. Dostal øadu otázek k vyplnìní, které všechny zodpovìdìl stereotypnì: „Lecken Sie mir Arsch!“ Za tøi dny oznámil mu plukovník, že dostal diplom doktora všeho lékaøství, že už byl dávno zralý pro doktorát, že vrchní štábní lékaø ho pøidìluje k doplòovací nemocnici a na jeho chování že záleží rychlý postup, že sice mìl v rùzných universitních mìstech souboje s dùstojníky, to všechno že se o nìm ví, ale že dnes ve vojnì se na všechno zapomíná. Autor knihy básní Džbán a véda kousl se do pyskù a šel sloužit. Po zjištìní nìkolika pøípadù, že choval se k vojákùm pacientùm neobyèejnì shovívavì, prodlužuje jich pobyt v nemocnici, pokud to bylo možné, kdy bylo heslo „Má se to válet v nemocnici, nebo chcípat radìji v zákopech - má to chcípnout v nemocnici, nebo ve švarmlinii“, doktora Welfera poslali s 11. pochodovým praporem 64

na front. Aktivní dùstojníci u praporu považovali ho za nìco ménìcenného. Rezervní dùstojníci si ho také nevšímali a nenavazovali s ním nijakého pøátelství, aby se nerozšíøila ještì více propast mezi nimi a aktivními dùstojníky. Hejtman Ságner cítil se pøirozenì strašnì povýšen nad toho bývalého MUC, který zesekal za dob svých dlouholetých studií kolik dùstojníkù. Když doktor Welfer, „váleèný doktor“, prošel kolem nìho, ani se na nìho nepodíval a hovoøil dál s nadporuèíkem Lukášem o nìèem zcela bezvýznamném, že se pìstují u Budapešti dynì, naèež nadporuèík Lukᚠodpovìdìl, že když byl v tøetím roèníku kadetky, že s nìkolika kamarády „v civilu“ byli na Slovensku a pøišli k jednomu evangelickému faráøi, Slovákovi. Ten že jim dal k vepøové peèeni zelí z dynì a potom že jim nalil vína a øekl: Dyòa sviòa, chce sa jej vína, a on že se strašnì urazil. „Z Budapešti mnoho neuvidíme,“ øekl hejtman Ságner, „vezou nás kolem. Dle maršrúty máme zde stát dvì hodiny.“ „Myslím, že šíbují vagóny,“ odpovìdìl nadporuèík Lukáš, „pøijdeme na pøekládací nádraží. Transportmilitärbahnhof.“ Kolem prošel ,váleèný doktor’ Welfer. „Nic to není,“ øekl s úsmìvem, „páni, kteøí aspirují bìhem èasu stát se dùstojníky armády a kteøí se vychlubovali ještì v Brucku svými strategicko-historickými znalostmi v kasinì, mìli by být upozornìni, že jest nebezpeèno sníst najednou celou zásilku sladkostí, kterou mu maminka posílá do pole. Kadet Biegler, který od té doby, kdy jsme vyjeli z Brucku, snìdl tøicet kremrolí, jak se mnì pøiznal, a pil všude na nádražích jen pøevaøenou vodu, pane hejtmane, pøipomíná mnì verš Schillerùv: ,Wer sagt von...’“ „Poslyšte, doktore,“ pøerušil ho hejtman Ságner, „nejde 65

o Schillera. Co je vlastnì s kadetem Bieglerem?“ ,Váleèný doktor’ Welfer se usmál. „Aspirant na dùstojnickou hodnost vᚠkadet Biegler se posral... Není to cholera, není to úplavice, prosté a jednoduché posrání. Vypil trochu více koòaku, vᚠpan a s p i r a n t n a d ù s t o j n i c k o u h o d n o s t, a podìlal se... Byl by se patrnì podìlal i bez vašeho koòaku. Sežral tolik kremrolí, které mu poslali z domova... Je to dítì... V kasinì, jak vím, pil vždy jednu ètvrtku. Abstinent.“ Doktor Welfer si odplivl. „Kupoval si linecké øezy.“ „Tedy to není nic vážného?“ ozval se hejtman Ságner, „ale pøece taková vìc... kdyby se to rozšíøilo.“ Nadporuèík Lukᚠvstal a øekl k Ságnerovi: „Dìkuji za takového zugskomandanta...“ „Trochu jsem mu pomohl na nohy,“ øekl Welfer, kterého neopouštìl úsmìv, „pan batalionskomandant zaøídí další... To jest, pøedám zde kadeta Bieglera do nemocnice... Vydám vysvìdèení, že je to úplavice. Tìžký pøípad úplavice. Izolace... Kadet Biegler pøijde do dezinfekèního baráku... - Jest to rozhodnì lepší,“ pokraèoval Welfer s tímže protivným úsmìvem, „buï posraný kadet, nebo úplavicí stižený kadet...“ Hejtman Ságner obrátil se ke svému Lukášovi èistì úøedním tónem: „Pane nadporuèíku, kadet Biegler od vaší kumpanie onemocnìl úplavicí a zùstane v ošetøování v Budapešti...“ Hejtmanovi Ságnerovi zdálo se, že Welfer se smìje strašnì výbojnì, ale když se podíval na ,váleèného doktora’, vidìl, že týž se tváøí strašnì lhostejnì. „Tedy je vše v poøádku, pane hejtmane,“ odpovìdìl Welfer klidnì, „aspiranti na dùstojnickou...“ Máchl rukou: „Pøi úplavici se každý podìlá do kalhot.“ Ták se stalo, že stateèný kadet Biegler byl odvezen do vojenské izolaèní nemocnice v Uj Buda. Jeho podìlané kalhoty ztratily se ve víru svìtové války. Sny o velkých vítìzstvích kadeta Bieglera byly uzavøeny do 66

jednoho nemocnièního pokoje izolaèních barákù. Když se dovìdìl, že má úplavici, byl tím kadet Biegler opravdu nadšen. Má být ranìn, nebo onemocnìt pro císaøe pána, vykonávaje svou povinnost? Potom se stala s ním malá nehoda. Ponìvadž všechna místa pro onemocnìlé úplavicí byla pøeplnìna, kadeta Bieglera pøenesli do cholerového baráku. Nìjaký maïarský štábní lékaø, když kadeta Bieglera vykoupali a dali mu teplomìr pod rameno, zavrtìl hlavou: „37 stupòù!“ Pøi choleøe je nejhorším pøíznakem povážlivé klesnutí teploty. Nemocný stává se apatickým. Kadet Biegler opravdu nejevil žádného rozèilení. Byl neobyèejnì klidným, opakuje si v duchu, že stejnì trpí za císaøe pána. Štábní lékaø poruèil vsunout teplomìr kadetovi Bieglerovi do koneèníku. „Poslední stadium cholery,“ pomyslil si štábní lékaø, „pøíznak konce, nejkrajnìjší slabost, kdy nemocný ztrácí smysl pro okolí a jeho vìdomí je zastøeno. On se usmívá v pøedsmrtných køeèích.“ Kadet Biegler za této manipulace se opravdu usmíval muèednicky, dìlaje hrdinu, když mu do koneèníku strkali teplomìr. Ale nehnul sebou. „Pøíznaky,“ pomyslil si štábní lékaø, „které pøi choleøe vedou pozvolna k smrti, pasívní poloha...“ Optal se ještì maïarského sanitního poddùstojníka, zdali kadet Biegler vrhl a mìl prùjmy ve vanì. Obdržev zápornou odpovìï, zadíval se na Bieglera. Když pøi choleøe pominou prùjmy a dávení, je to opìt, jako pøedešlé pøíznaky, obraz toho, co se stává pøi choleøe v posledních hodinách smrti. Kadet Biegler, úplnì nahý, vynesený z teplé vany na postel, pocítil chladno a zajektal zuby. Také mu vyskoèila husí kùže po celém tìle. 67

„Vidíte,“ øekl štábní lékaø maïarsky, „velká jektace, konèetiny jsou studené. To je konec.“ Naklánìje se ke kadetovi Bieglerovi, optal se ho nìmecky: „Also, wie gehs?“ „S-s-se-hr-hr gu-gu-tt,“ zajektal zuby kadet Biegler, „...eine...ei-ne De-deck-ke -“ „Vìdomí dílem zastøeno, dílem zachováno,“ øekl maïarsky štábní lékaø, „tìlo velice hubené, pysky a nehty mají být èerné... To je tøetí pøípad, kdy umøeli mnì na choleru bez èerných nehtù a pyskù... Naklonil se opìt nad kadeta Bieglera a pokraèoval maïarsky: „Druhá ozva nad srdcem pøestala...“ „Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke,“ zajektal kadet Biegler. „To, co mluví, jsou jeho poslední slova,“ øekl štábní lékaø k sanitnímu poddùstojníkovi maïarsky, „zítra ho pochováme s majorem Kochem. Teï upadne do bezvìdomí. Listiny jsou o nìm v kanceláøi?“ „Budou tam,“ odpovìdìl klidnì sanitní poddùstojník. „Ei-ei-ne-ne De-de-de-deck-ke-ke,“ jektal za odcházejícími kadet Biegler. V celém pokoji bylo na šestnácti lùžkách pìt lidí. Jeden z nich byl nebožtíkem. Zemøel pøed dvìma hodinami, byl pokryt prostìradlem a jmenoval se jako objevitel cholerových bacilù. Byl to hejtman Koch, o kterém se štábní lékaø zmiòoval, že bude míti zítra pohøeb s kadetem Bieglerem. Kadet Biegler zvedl se na posteli a vidìl ponejprv, jak se umírá za císaøe pána na choleru, nebo ze ètyø zbývajících dva umírali, dusili se a modrali, pøièemž vyráželi nìco ze sebe, ale nebylo poznat, co a jakou øeèí mluví, bylo to spíše chrèení potlaèeného hlasu. Druzí dva s nápadnì bouølivou reakcí na uzdravení pøipomínali lidi stižené tyfózním deliriem. Køièeli nesrozumitelnì a vyhazovali 68

z pokrývky hubené nohy. Nad nimi stál vousatý saniterák, mluvící štýrským náøeèím (jak poznal kadet Biegler), a uklidòoval je: „Já už mìl taky choleru, moje zlaté panstvo, ale nekopal jsem do pokrývky. Teï už je s vámi dobøe. Dostanete dovolenou, až... Neházej sebou tak,“ zaøval na jednoho, který kopl tak do pokrývky, až se mu pøehnula pøes hlavu, „to se u nás nedìlá. Bud rád, že mᚠhoreèku, aspoò tì odtud s hudbou nepovezou. Už jste oba z toho venku.“ Podíval se kolem sebe. „Tamhle už zase dva umøeli. To jsme èekali,“ øekl dobrácky, „buïte rádi, že už jste z toho venku. Musím dojít pro prostìradla.“ Vrátil se za chvíli. Pøikryl prostìradly zemøelé s úplnì èernými pysky, vytáhl jim ruce s èernými nehty, které si drželi v poslední agónii udušení na ztopoøeném pøirození, snažil se jim zastrèit jazyk do úst a pak si klekl u postelí a spustil: „Heilige Maria, Mutter Gottes...“ A starý saniterák ze Štýrska díval se pøitom na své uzdravující se pacienty, jejichž delirium znamenalo reakci k novému životu. „Heilige Maria, Mutter Gottes,“ opakoval, když vtom mu nìjaký nahý muž zaklepal na rameno. Byl to kadet Biegler. „Poslyšte,“ øekl, „já jsem... se koupal... Totiž mì koupali... Já potøebu-ji pokrývku... Mnì je zima.“ „To je zvláštní pøípad,“ øekl pùl hodiny nato týž štábní lékaø ke kadetovi Bieglerovi, který odpoèíval pod pokrývkou, „vy jste, pane kadete, rekonvalescent; zítra vás pošlem do záložní nemocnice do Tarnova. Vy jste nositelem cholerových bacilù... Pokroèili jsme tak daleko, že to všechno známe. Vy jste od 91. regimentu...“ „13. pochodový prapor,“ odpovìdìl sanitní poddùstojník za kadeta Bieglera, „11. setnina.“ „Pište,“ øekl štábní lékaø: „Kadet Biegler, 13. pochodový prapor, 11. pochodová setnina, 91. pluk, na pozorování do 69

cholerových barákù v Tarnovì. Nositel cholerových bacilù...“ A tak se stal z kadeta Bieglera, nadšeného bojovníka, nositel cholerových bacilù.

70

*2. kapitola V Budapešti Matušiè pøinesl na vojenském nádraží v Budapešti hejtmanovi Ságnerovi z velitelství telegram, který poslal nešastný velitel brigády dopravený do sanatoria. Byl téhož obsahu, nešifrován, jako na poslední stanici: „Rychle uvaøit menហa pochodem na Sokal.“ K tomu bylo pøipojeno: „Vozatajstvo zaèíslit u východní skupiny. Výzvìdná služba se zrušuje. 13. pochodový prapor staví most pøes øeku Bug. Bližší v novinách.“ Hejtman Ságner odebral se ihned na velitelství nádraží. Uvítal ho malý tlustý dùstojník s pøátelským úsmìvem. „Ten vyvádìl, ten vᚠbrigádní jenerál,“ øekl, chechtaje se na celé kolo, „ale doruèit jsme vám tu blbost museli, ponìvadž ještì nepøišlo od divize naøízení, že se jeho telegramy nemají dodávat adresátùm. Vèera projel 14. pochodový prapor 75. pluku a velitel praporu mìl zde telegram, aby bylo vydáno všemu mužstvu po šesti korunách jako zvláštní odmìna za Pøemyšl, a zároveò naøízení, aby z tìch šesti korun každý muž složil zde v kanceláøi dvì koruny na váleènou pùjèku... Podle zaruèených zpráv má vᚠbrigádní jenerál paralýzu.“ „Pane majore,“ otázal se hejtman Ságner velitele vojenského nádraží, „dle rozkazù pluku, dle maršrúty jedeme do Gödöllö. Mužstvo má zde dostat patnáct deka ementálského sýra. Na poslední zastávce mìlo mužstvo dostat patnáct deka uherského salámu. Ale nedostalo nièeho.“ „Patrnì zde také z toho sejde,“ odpovìdìl major, stále se pøíjemnì usmívaje, „nevím o podobném rozkazu pro pluky z Èech. Ostatnì to není mou vìcí, obrate se na zásobovací komando.“ „Kdy odjíždíme, pane majore?“ „Pøed vámi stojí vlak s tìžkým dìlostøelectvem do Halièe. 71

Pustíme ho za hodinu, pane hejtmane. Na tøetích kolejích stojí sanitní vlak. Odjíždí za 25 minut po dìlostøelectvu. Na dvanácté koleji máme vlak s municí. Odjíždí deset minut po sanitním vlaku a za dvacet minut po nìm jede vᚠvlak. - Jestli totiž nebudou nìjaké zmìny,“ dodal opìt usmìvavì, takže se zprotivil úplnì hejtmanovi Ságnerovi. „Dovolte, pane majore,“ otázal se Ságner, „mùžete mnì dát vysvìtlení o tom, že nevíte o žádném podobném rozkazu týkajícím se vydávání patnácti deka ementálského sýra pro pluky z Èech?“ „To je rezervát,“ odpovìdìl hejtmanovi Ságnerovi, stále se usmívaje, velitel vojenského nádraží v Budapešti. „To jsem si dal,“ pomyslil si hejtman Ságner, vycházeje z budovy velitelství, „proè jsem ke všem èertùm øekl nadporuèíkovi Lukášovi, aby sebral všecky komandanty a šel s nimi do zásobovacího 87 oddílu s mužstvem pro patnáct deka ementálského sýra pro osobu.“ Nežli velitel 11. kumpanie nadporuèík Lukᚠdle rozkazu hejtmana Ságnera vydal rozkazy týkající se pochodu mužstva bataliónu ke skladišti pro patnáct deka ementálského sýra na muže, objevil se pøed ním Švejk s nešastným Balounem. Baloun se celý tøásl. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ øekl s obvyklou ohebností Švejk, „vìc, o kterou jde, je nesmírnì dùležitou. Prosil bych, pane obrlajtnant, abychom mohli tu celou záležitost vyøídit nìkde vedle, jako øíkal jeden mùj kamarád, Špatina ze Zhoøe, když dìlal svìdka na svatbì a chtìlo se mu najednou v kostele...“ „Tak co je, Švejku?“ pøerušil ho nadporuèík Lukáš, kterému se již zastesklo stejnì po Švejkovi jako Švejkovi po nadporuèíkovi Lukášovi, „pojïme tedy kousek dál.“ Baloun je následoval. vzadu, nepøestávaje se tøást. Tento obr ztratil úplnì duševní rovnováhu a klátil rukama v hrozném, beznadìjném zoufalství. 72

„Tak co je, Švejku?“ optal se nadporuèík Lukáš, když zašli vedle. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk, „že je vždycky lepší se k nìèemu pøiznat døív, než až to praskne. Vy jste dal urèitej rozkaz, pane obrlajtnant, aby vám, až pøijedeme do Budapešti, Baloun pøines tu vaši játrovou paštiku a housky. Dostals ten rozkaz, nebo ne?“ obrátil se Švejk na Balouna. Baloun poèal ještì více klátit rukama, jako by se chtìl ubránit proti dorážejícímu nepøíteli. „Tento rozkaz,“ øekl Švejk, „nemohl bejt, bohužel, pane obrlajtnant, vykonanej. Já jsem tu vaši játrovou paštiku sežral... Sežral jsem ji,“ øekl Švejk, šouchaje do zdìšeného Balouna, „ponìvadž jsem si myslel, že játrová paštika se mùže zkazit. Já jsem èet nìkolikrát v novinách, že se celá rodina votrávila játrovou paštikou. Jednou na Zderaze, jednou v Berounì, jednou v Táboøe, jednou v Mladé Boleslavi, jednou v Pøíbrami. Všichni tej votravì podlehli. Játrová paštika, to je nejhorší prevít...“ Baloun, celý se tøesa, postavil se stranou a strèil si prst do krku a vrhl v krátkých pøestávkách. „Co je s vámi, Baloune?“ „Ble-ble-ju, é-é pane obr... é-é obr-lajt-nant é-é,“ použivaje pøestávek, volal nešastný Baloun, „já-já ji sežra-é-é, sežra-éé-11-1, é-é, já-éé, sám-éé, ý-é -“ Z nešastného Balouna šly hubou ven i kousky staniolového obalu z paštiky. „Jak vidíte, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk, neztráceje nièeho ze své duševní rovnováhy, „vona taková každá sežraná paštika vyjde ven jako volej nad vodu. Já jsem to chtìl vzít sám na sebe, a von se pitomec takhle prozradí. Von je to docela hodnej èlovìk, ale sežere všechno, co je mu svìøený. Já jsem znal taky jednoho takovýho èlovìka. Byl sluha v jedný bance. Tomu mohli svìøit tisíce; jednou taky vyzvednut peníze zas v jiný bance a pøedali mu o tisíc korun a on to vrátil hned na místì, ale poslat ho za patnáct krejcarù pro krkovièku, tak polovièku na cestì sežral. Byl takovej 73

chtivej na žrádlo, že když ho posílali úøedníci za jitrnicema, tak je páral po cestì kapesním nožem a díry zalepoval englišflastrem, kerej ho stál pøi pìti jitrnicích víc než celá jitrnice.“ Nadporuèík Lukᚠsi vzdychl a odcházel. „Raète mít nìjaké rozkazy, pane obrlajtnant?“ volal za ním Švejk, zatímco nešastný Baloun neustále si strkal prst do krku. Nadporuèík Lukᚠmáchl rukou a odcházel k zásobovacímu skladišti, pøièemž mu na mysl pøišla podivná myšlenka, že když vojáci žerou svým dùstojníkùm játrové paštiky, že to Rakousko nemùže vyhrát. Mezitím Švejk odvádìl Balouna na druhou stranu vojenské trati. Pøitom ho tìšil, že se spolu podívají do mìsta a pøinesou odtamtud panu nadporuèíkovi debrecínské párky, kterýž pojem uzenáøské speciality sléval se u Švejka pøirozenì s pojmem hlavního mìsta Uherského království. „Von by nám moh uject vlak,“ bìdoval Baloun, který pøi své 74

nenažranosti spojoval též ohromnou lakotu. „Když se jede na front,“ prohlásil Švejk, „tak se nikdy nic nezmešká, ponìvadž každej vlak, kerej jede na front, si to moc dobøe rozmyslí, aby pøivez na koneènou stanici jenom pùl ešalonu. Vostatnì já ti dobøe rozumím, Baloune. Mᚠzašitou kapsu.“ Nešli však nikam, ponìvadž ozval se signál k nastupování do vlaku. Mužstva jednotlivých rot vracela se od zásobovacího skladištì ku svým vagónùm opìt s prázdnem. Místo patnácti dekagramù ementálského sýra, který mìl zde být rozdán, dostal každý po škatulce zápalek a jednu pohlednici, kterou vydalo komité pro váleèné hroby v Rakousku (Vídeò XIX, 4, Canisiusgasse). Místo patnácti dekagramù ementálského sýra mìl každý v ruce západohalièský høbitov vojínù v Sedlisku s pomníkem nešastných landverákù, zhotovených ulejvákem sochaøem, jednoroèním dobrovolníkem šikovatelem Scholzem. U štábního vagónu panovalo též neobyèejné vzrušení. Dùstojníci pochodového praporu shromáždili se kolem hejtmana Ságnera, který jim cosi rozèilenì vykládal. Vrátil se právì z nádražního velitelství a mìl v ruce velmi dùvìrný skuteèný telegram ze štábu brigády, sáhodlouhého obsahu, s instrukcemi a pokyny, jak si poèínati v této nové situaci, ve které se ocitlo Rakousko dne 23. kvìtna 1915. Brigáda telegrafovala, že Itálie vypovìdìla Rakousko-Uhersku válku. Ještì v Brucku nad Litavou v dùstojnickém kasinì se èasto pøi obìdech a veèeøích s plnou hubou hovoøilo o podivném jednání a chování Itálie, ale celkem vzato nikdo neèekal, že se splní prorocká slova toho idiota kadeta Bieglera, který jednou pøi veèeøi odstrèil talíø s makaróny a prohlásil: „Tìch se najím až pod branami Verony.“ Hejtman Ságner, prostudovav instrukce obdržené právì z brigády, dal troubiti alarm. 75

Když se všechno mužstvo pochodového praporu shromáždilo, bylo postaveno do ètverce a hejtman Ságner pøeèetl mužstvu neobyèejnì vznešeným hlasem telegraficky mu dodaný pøíkaz po brigádì: „Z bezpøíkladné zrady a z laènosti zapomnìl italský král na bratrské závazky, kterými byl povinován jako spojenec našeho mocnáøství. Od vypuknutí války, ve které se mìl postaviti po bok našim stateèným vojskám, hrál zrádný italský král roli maskovaného zákeøníka, chovaje se obojetnì, udržuje pøitom tajné vyjednávání s našimi nepøáteli, kterហzrada vyvrcholila v noci z 22. na 23. kvìten vypovìzením války našemu mocnáøství. Nᚠnejvyšší velitel je pøesvìdèen, že naše vždy stateèná a slavná vojska odpoví na nièemnou zradu nevìrného nepøítele takovým úderem, že zrádce pøijde k poznání, jak, zaèav hanebnì a zrádnì válku, sám sebe znièil. V to dùvìøujeme pevnì, že s pomocí boží brzy nadejde den, kdy roviny italské opìt uvidí vítìze od Santa Lucie, Vicenzy, Novary, Custozzy. Chceme zvítìzit, musíme zvítìzit, a jistì zvítìzíme!“ Potom bylo obvyklé „Dreimal hoch!“ a vojsko nasedlo opìt do vlaku, jaksi zaraženo. Místo patnácti deka ementálského sýra mají na krku válku s Itálií. ----Ve vagónì, kde sedìl Švejk s úèetním šikovatelem Vaòkem, telefonistou Chodounským, Balounem a kuchaøem Jurajdou, rozpøedl se zajímavý rozhovor o zasáhnutí Itálie do války. „V Táborskej ulici v Praze byl taky takovej pøípad,“ zaèal Švejk. „Tam byl òákej kupec Hoøejší, kus vod nìho dál naproti mìl svùj krám kupec Pošmourný a mezi nima vobìma byl hokynáø Havlasa. Tak ten kupec Hoøejší jednou dostal takovej nápad, aby se jako spojil s tím hokynáøem Havlasou proti kupci Pošmournýmu, 76

a zaèal s ním vyjednávat, že by mohli ty dva krámy spojit pod jednou firmou ,Hoøejší a Havlasa’. Ale ten hokynáø Havlasa šel hned k tomu kupci Pošmournýmu a povídá mu, že mu dává Hoøejší dvanáct set za ten jeho hokynáøský krám a že chce, aby s ním šel do kumpanie. Jestli ale von mu dá, Pošmourný, osmnáct stovek, tak že radìji pùjde s ním do kumpanie proti Hoøejšímu. Tak se dohodli, a ten Havlasa òákej èas poøád se oklounìl kolem toho Hoøejšího, kerýho zradil, a dìlal, jako by byl jeho nejlepším pøítelem, a když pøišla øeè na to, kdy to jako dají dohromady, øíkal: ,Jó, to už bude brzo. Já jenom èekám, až pøijedou partaje z letních bytù.’ A když ty partaje pøijely, tak vopravdu to už bylo hotový, jak von poøád sliboval tomu Hoøejšímu, že se to dá dohromady. Ten, když šel jednou ráno votvírat krám, vidìl velkej nadpis nad krámem svýho konkurenta, velikánskou firmu ,Pošmourný a Havlasa’.“ „U nás,“ poznamenal pitomý Baloun, „byl taky jednou takový pøípad: chtìl jsem koupit vedle ve vesnici jalovici, mìl jsem ji 77

smluvenou a votickej øezník mnì ji pøebral pod nosem.“ „Když už tedy zas máme novou vojnu,“ pokraèoval Švejk, „když máme vo jednoho nepøítele víc, když máme zas novej front, tak se bude muset šetøit s municí. ,Èím víc je v rodinì dìtí, tím více se spotøebuje rákosek,’ øíkával dìdeèek Chovanec v Motole, kerej vyplácel rodièùm v sousedství dìti za paušál.“ „Já mám jenom strach,“ øekl Baloun celý se tøesa, „že kvùli tý Itálii budou menší porce.“ Úèetní šikovatel Vanìk se zamyslil a øekl vážnì: „To všechno mùže být, ponìvadž teï se to naše vítìzství nìjak protáhne.“ „Teï bychom potøebovali novýho Radeckýho,“ prohodil Švejk, „ten už byl vobeznámenej s tamìjší krajinou, ten už vìdìl, kde je slabá stránka Taliánù a co se má šturmovat a vod který strany. Vono to není jen tak lehký, vlézt nìkam. To dovede každej, ale dostat se vodtamtud, to je pravý vojenský umìní, Když už èlovìk nìkam vleze, tak musí vìdìt vo všem, co se kolem nìho dìje, aby se najednou nevoctnul pøed nìjakou šlamastykou, kerej se øíká katastrofa. To u nás jednou v domì, ještì na starým bytì, chytili na pùdì zlodìje, a von si chlap povšimnul, když tam vlez, že právì zedníci vopravujou svìtlík, von se jim tedy vytrh, skolil domovnici a spustil se po lešení dolù do svìtlíku a vodtamtud vùbec nemoh ven. Ale nᚠtatíèek Radecký vìdìl vo každej cestì, nemohli ho nikde dostat. V jedný knížce vo tom jenerálovi bylo to celý popsaný, jak utek vod Santa Lucie a Taliáni jak taky utekli, a teprve jak druhej den vobjevil, že to vlastnì vyhrál, když tam Taliány nenašel a nevidìl dalekohledem, tak se vrátil a vobsadil vopuštìnou Santu Lucii. Vod tý doby byl menovanej maršálkem.“ „Cožpak Itálie, to je pìkná zemì,“ prohodil kuchaø Jurajda, „já sem byl jednou v Benátkách a vím, že Talián nazve každého prasetem. Když se rozèílí, je u nìho každej porco maladetto. I papež je u nìho porco, i ,madonna mia e porco’, ,papa e porco’.“

78

Úèetní šikovatel Vanìk naproti tomu velice sympaticky se vyjádøil o Itálii. Má v Kralupech pøi své drogérii výrobu citrónové šávy, kterou dìlá ze shnilých citrónù, a nejlacinìjší citróny a nejshnilejší vždy kupoval z Itálie. Teï bude konec s dopravou citrónù z Itálie do Kralup. Není pochyby, že válka s Itálií pøinese rùzná pøekvapení, ponìvadž se bude chtít Rakousko pomstít. „Vono se øekne,“ usmál se Švejk, „pomstít se. Nìkdo myslí, že se pomstí, a nakonec to vodnese ten, koho si jako takovej èlovìk vybral za nástroj svý pomsty. Když jsem bydlel pøed lety na Vinohradech, tak tam bydlel v pøízemí domovník a u toho na bytì byl jeden takovej malej ouøedníèek z òáký banky, a ten chodil do jednoho výèepu v Krameriovì ulici a pohádal se tam jednou s jedním pánem, kerej mìl takovej òákej ústav na Vinohradech pro analýzu moèe. Ten pán vùbec na nic jinýho nemyslel a vo nièem jiném nemluvil a nosíval samé flaštièky s moèí, každýmu to cpal pod nos, aby se taky vymoèil a dal si prohlídnout moè, protože na takový prohlídce záleží štìstí èlovìka, rodiny a je to taky laciný,

79

stojí to šest korun. Všichni, co chodili do výèepu, i hostinský a hostinská, dali si moè analýzovat, jenom ten úøedníèek se ještì držel, aèkoliv ten pán za ním lez poøád do pisoáru, když šel ven, a vždycky mu starostlivì øíkal: ,Já nevím, pane Skorkovský, mnì se ta vaše moè nìjak nelíbí, vymoète se do lahvièky, døív než bude pozdì!’ Koneènì ho pøemluvil. Stálo to úøedníèka šest korun a ten pán mu ten rozbor jak náležitì vosladil, jako to už udìlal tìm všem ve výèepu, nevyjímaje ani hostinskýho, kterýmu kazil živnost, ponìvadž takovej rozbor vždycky provázel øíkáním, že je to moc vážnej pøípad, že nikdo nesmí nic pít kromì vody, že nesmí kouøit, že se nesmí ženit a že má jíst jen samou zeleninu. Tak ten úøedníèek mìl na nìho jako všichni strašnej vztek a zvolil si domovníka za nástroj svý pomsty, ponìvadž znal domovníka jako surovce. Tak jednou tomu pánovi, co provádìl tu analýzu moèi, povídá, že ten domovník už se necejtí zdráv nìjakej èas a že ho prosí, aby si zejtra ráno k sedmej hodinì pøišel k nìmu pro moè, že si ji dá prozkoumat. A von tam šel. Domovník ještì spal, když ho ten pán vzbudil a povídal mu pøátelsky: ,Moje úcta, pane Málek, dobré jitro pøeji. Tady prosím lahvièka, raète se vymoèit a dostanu šest korun.’ Ale to bylo boží dopuštìní potom, jak ten domovník vyskoèil v kaatech z postele, jak toho pána chyt za krk, jak s ním praštil vo almaru, až ho do ní zafasoval! Když ho vytáh z almary, popad bejkovec a už ho hnal dolù v kaatech Èelakovskýho ulicí, a ten jeèel, jako když šlápneš psovi na vocas, a na Havlíèkovì tøídì skoèil do elektriky, a domovníka chyt strážník, sepral se s ním, a ponìvadž byl domovník v kaatech a všechno mu lezlo ven, tak ho kvùli takovýmu pohoršení hodili do košatinky a vodvezli na policii, a von ještì z košatinky øval jako tur: ,Vy pacholci, já vám ukážu mnì analýzovat moè.’ Sìdìl šest mìsícù pro veøejný násilí a pro urážku stráže, a potom ještì po vyhlášení rozsudku dopustil se urážky panovnickýho domu, tak snad sedí ještì dnes, a proto øíkám, chtít se nìkomu pomstít, že to vodnese nevinnej èlovìk.“ 80

Baloun mezitím usilovnì o nìèem pøemýšlel, až nakonec otázal se se strachem Vaòka: „Prosím, pane rechnungsfeldvébl, vy tedy myslíte, že kvùli tý válce s Itálií budem fasovat menší mináž?“ „To je nabíledni,“ odpovìdìl Vanìk. „Ježíšmarjá,“ vykøikl Baloun, sklonil hlavu do dlaní a sedìl tiše v koutku. Tím skonèila v tomto vagónì definitivnì debata o Itálii. Ve štábním vagónì rozhovor o novì utvoøených váleèných pomìrech zasáhnutím Itálie do války byl by býval jistì velice fádní, když zde nebylo již slavného vojenského teoretika kadeta Bieglera, kdyby byl jaksi ho nezastoupil poruèík Dub od tøetí kumpanie. 81

Poruèík Dub byl v civilu profesorem èeštiny a již v té dobì jevil neobyèejný sklon k tomu, aby všude, kde jen to bylo možno, mohl vyjádøit svou loajálnost. V písemných pracech pøedkládal svým žákùm témata z dìjin rodu habsburského. V nižších tøídách strašil žáky císaø Maxmilián, který vlezl na skálu a nemohl slézt dolù, Josef II. jako oráè a Ferdinand Dobrotivý. Ve vyšších tøídách byla ta témata ovšem spletenìjší, jako kupøíkladu úloha pro septimány: „Císaø František Josef I., podporovatel vìd a umìní“, kterហpráce vynesla jednomu septimánovi vylouèení ze všech støedních škol øíše rakousko-uherské, ponìvadž napsal, že nejkrásnìjším èinem tohoto mocnáøe bylo založení mostu císaøe Františka Josefa I. v Praze. Velice dbal vždy toho, aby všichni jeho žáci pøi císaøských narozeninách a jiných podobných císaøských slavnostech zpívali s nadšením rakouskou hymnu. Ve spoleènosti byl neoblíben, ponìvadž o nìm bylo jisto, že je též denunciantem mezi svými kolegy. V mìstì, kde vyuèoval, byl jedním z èlenù trojlístku nejvìtších pitomcù a mezkù, který se skládal z nìho, okresního hejtmana a øeditele gymnasia. V tomto úzkém kroužku nauèil se politizovat v rámcích rakousko-uherského mocnáøství. Též nyní poèal vykládat své rozumy hlasem a pøízvukem zkostnatìlého profesora: „Celkem vzato mì naprosto nepøekvapilo vystoupení Itálie. Èekal jsem to již pøed tøemi mìsíci. Je jisté, že Itálie znaènì zpyšnìla poslední dobou, následkem vítìzné války s Tureckem o Tripolis. Kromì toho pøíliš spoléhá se na své loïstvo i na náladu obyvatelstva v našich pøímoøských zemích a v jižním Tyrolsku. Ještì pøed válkou mluvil jsem o tom s naším okresním hejtmanem, aby naše vláda nepodceòovala iredentistické hnutí na jihu. Dal mnì též úplnì za pravdu, ponìvadž každý prozíravý èlovìk, kterému záleží na zachování této øíše, musel již dávno pøedpokládat, kam bychom dospìli s pøílišnou shovívavostí vùèi 82

takovým živlùm. Pamatuji se dobøe, že asi pøed dvìma lety jsem prohlásil v rozmluvì s panem okresním hejtmanem, že Itálie, bylo to v dobì balkánské války pøi aféøe našeho konzula Prohasky, èeká na nejbližší pøíležitost nás zákeønì napadnout. - A teï to máme!“ vykøikl takovým hlasem, jako by se s ním všichni hádali, aèkoliv všichni pøítomní aktivní dùstojníci si pøi jeho øeèi mysleli, aby jim ten civilista žvanil vlezl na záda. „Je pravdou,“ pokraèoval již mírnìjším tónem, „že se ve vìtšinì pøípadech i ve školních úlohách zapomínalo na nᚠbývalý pomìr s Itálií, na ony veliké dny slavných vítìzných armád i v roce tisíc osm set ètyøicet osm, i v roce tisíc osm set šedesát šest, o kterých se mluví ve dnešních pøíkazech po brigádì. Já jsem však ale vykonal vždy svou povinnost a ještì pøed ukonèením školního roku, takøka na samém zaèátku války, dal jsem svým žákùm slohový úkol: ,Unsre Helden in Italien von Vicenza bis zur Custozza, oder...’“ A blbeèek poruèík Dub slavnostnì dodal: „...Blut und Leben für Habsburg! Für ein Osterreich, ganz, einig, groß!’“... Odmlèel se a èekal patrnì, že ostatní ve štábním vagónì též budou mluvit o nové utvoøené situaci a on že jim ještì jednou dokáže, že to už vìdìl pøed pìti lety, jak se jednou zachová Itálie ku svému spojenci. Zklamal se však úplnì, nebo hejtman Ságner, kterému pøinesl batalionsordonanc Matušiè ze stanice veèerní vydání Pester Lloydu, øekl, dívaje se do novin: „Tak vida, ta Weinerová, kterou jsme vidìli v Brucku vystupovat pohostinsky, hrála zde vèera na scénì Malého divadla.“ Tím byla zakonèena ve štábním vagónì debata o Itálii. Kromì tìch, kteøí sedìli vzadu, bataliónní ordonanc Matušiè a sluha hejtmana Ságnera Batzer dívali se na vojnu s Itálií ze stanoviska èistì praktického, ponìvadž, kdysi dávno pøed léty, ještì za aktivní služby, zúèastnili se oba nìjakých manévrù v jižním Tyrolsku. 83

„To se nám to špatnì poleze do tìch kopcù,“ øekl Batzer, „hejtman Ságner má tìch kufrù hromadu. Já jsem sice z hor, ale je to docela nìco jiného, když si èlovìk vezme flintu pod kabát a jde si vyhlídnout nìjakého zajíce na panství knížete Švarcenberka.“ „Jestli totiž nás hodí dolù na Itálii. Mnì by se to taky nezamlouvalo, lítat po kopcích a ledovcích s rozkazy. Potom to žrádlo tam dole, samá polenta a olej,“ smutnì øekl Matušiè. „A proè by zrovna nás nestrèili do tìch hor,“ rozèiloval se Batzer, „nᚠregiment už byl v Srbsku, Karpatech, už jsem se tahal s kufry pana hejtmana po horách, dvakrát už jsem je ztratil; jednou v Srbsku, podruhé v Karpatech, v takové patálii, a mùže být, že mì to èeká potøetí na italské hranici, - a co se týká toho žrádla tam dole...“ Odplivl si. Pøisedl dùvìrnì blíže k Matušièovi: „Víš, u nás v Kašperských Horách dìláme takové malièké knedlíèky z tìsta ze syrových brambor, ty se uvaøí, pak se obalejí ve vejci, posypou se pìknì houskou a potom se opíkají na špeku.“ Poslední slovo pronesl takovým tajemnì slavnostním hlasem. „A nejlepší jsou s kyselým zelím,“ dodal melancholicky, „to musí jít makaróny do hajzlu.“ Tím i zde skonèil rozhovor o Itálii... V ostatních vagónech, ponìvadž vlak stál již pøes dvì hodiny na nádraží, šel jeden hlas, že asi vlak obrátí a pošlou ho na Itálii. Tomu by nasvìdèovalo též to, že se zatím dìly s ešalonem podivné vìci. Opìt všechno mužstvo vyhnali z vagónù, pøišla inspekce s dezinfekèním sborem a vykropila pìknì všechny vagóny lyzolem, což bylo pøijato, zejména ve vagónech, kde vezli zásoby komisárku, s velkou nelibostí. Rozkaz je ale rozkaz, sanitní komise vydala rozkaz vydezinfikovati všechny vagóny ešalonu 728, proto zcela klidnì postøíkali hromady komisárku a pytle s rýží lyzolem. To už bylo pøece znát, že se nìco zvláštního dìje. 84

Potom zas to všechno vehnali do vagónù a za pùl hodiny zas to všechno vyhnali ven, ponìvadž pøišel si ešalon prohlédnout takový staøièký generál, takže Švejkovi ihned napadlo zcela pøirozené pojmenování starého pána. Stoje vzadu za frontou poznamenal k úèetnímu šikovateli Vaòkovi: „Je to chcípáèek.“ A starý generál procházel se dál pøed frontou, provázen hejtmanem Ságnerem, a zastavil se pøed jedním mladým vojákem, aby jaksi celé mužstvo nadchl, a otázal se ho, odkud je, jak je stár a má-li hodinky. Voják sice jedny mìl, ale ponìvadž myslel, že dostane od starého pána ještì jedny, øekl, že žádné nemá, naèež staøièký chcípáèek generál s takovým pøipitomìlým úsmìvem, jako to dìlával císaø František Josef, když oslovovával nìkde ve mìstech starosty, øekl: „To je dobøe, to je dobøe,“ naèež poctil oslovením vedle stojícího kaprála, kterého se optal, je-li jeho manželka zdráva. „Poslušnì hlásím,“ zaøval desátník, „že nejsem ženat,“ naèež generál se svým blahosklonným úsmìvem øekl opìt své: „To je dobøe, to je dobøe.“

85

Potom generál v staøecké dìtinnosti požádal hejtmana Ságnera, aby mu pøedvedl, jak se vojáci sami poèítají do dvojstupu, a za chvilku již znìlo: „První-druhý, první-druhý, první-druhý.“ To mìl generál chcípáèek velice rád. Mìl dokonce doma dva burše, které si stavìl doma pøed sebe, a ti museli sami poèítat: „První-druhý, první-druhý...“ Takových generálù mìlo Rakousko hromadu. Když tedy byla pøehlídka šastnì odbyta, pøi èem generál neskrblil pochvalou pøed hejtmanem Ságnerem, bylo dovoleno mužstvu pohybovat se v obvodu nádraží, ponìvadž pøišla zpráva, že se pojede ještì až za tøi hodiny. Mužstvo se tedy procházelo kolem a oèumovalo, ponìvadž bývá na nádraží dosti obecenstva, tu a tam pøece jen nìkterý voják vyžebral si cigaretu. Bylo vidìt, že jaksi to prvotní nadšení, vyjadøující se v slavném vítání ešalonù na nádražích, již hluboce kleslo a upadlo až na žebrotu. K hejtmanovi Ságnerovi dostavila se deputace Spolku pro vítání hrdinù, sestávající ze dvou strašnì utahaných dam, které odevzdaly dárek patøící ešalonu, totiž dvacet krabièek voòavých pastilek do úst, reklamy to jedné peštské továrny na cukrovinky. Krabièky ústních voòavých pastilek byly pìknì provedeny z plechu, na víèku byl namalován uherský honvéd, který tiskne ruku rakouskému landšturmákovi, a nad nimi záøí koruna svatoštìpánská. Kolem byl nìmecký a madarský nápis: „Für Kaiser, Gott und Vaterland.“ Továrna na cukrovinky byla tak loajální, že dala pøednost císaøi pøed pánembohem. Každá krabièka obsahovala osmdesát pastilek, takže asi celkem pøibližnì pìt pastilek pøišlo na tøi muže. Kromì toho pøinesly ustarané, utahané dámy veliký balík vytištìných dvou modliteb, sepsaných budapešským arcibiskupem Gézou ze SzatmárBudafalu. Byly nìmecko-maïarské a obsahovaly nejstrašnìjší 86

prokletí všech nepøátel. Psány byly tyto modlitbièky tak vášnivì, že tam jenom na konci scházelo øízné maïarské „Baszom a Krisztusmárját!“ Dle ctihodného arcibiskupa mìl dobrotivý bùh Rusy, Anglièany, Srby, Francouze, Japonce rozsekat na nudle a na paprikaguláš. Dobrotivý bùh mìl se koupat v krvi nepøátel a pomordovat to všechno, jako to udìlal surovec Herodes s mláïátky. Dùstojný arcibiskup budapešský použil ve svých modlitbièkách napøíklad takových pìkných vìt: „Bùh žehnej vašim bodákùm, aby hluboko vnikly v bøicha vašich nepøátel. Nech nejvýš spravedlivý Hospodin øídí dìlostøelecký oheò nad hlavy nepøátelských štábù. Milosrdný bùh dejž, aby se všichni nepøátelé zalkli ve své vlastní krvi, z ran, které vy jim nanesete!“ Proto je tøeba ještì jednou opakovat, že k tìmto modlitbièkám nakonec nic jiného nescházelo než to „Baszom a Krisztusmárját!“ Když to všechno obì dámy odevzdaly, projevily hejtmanovi Ságnerovi zoufalé pøání, zdali by nemohly být pøítomny pøi rozdávání dárkù. Jedna dokonce mìla takovou odvahu zmínit se, že by pøi té pøíležitosti mohla promluvit k vojínùm, které jinak nenazývala nežli „unsere braven Feldgrauen“. Obì tváøily se strašnì uraženì, když hejtman Ságner zamítl jejich žádost. Prozatím tyto milodary putovaly do vagónu, kde bylo skladištì. Ctihodné dámy prošly øadou vojákù a jedna z nich neopomenula pøi té pøíležitosti popleskati jednoho zarostlého vojáka po tváøi. Byl to nìjaký Šimek z Budìjovic, který neznaje nièeho o tom vznešeném poslání tìch dam, prohodil k svým soudruhùm po odchodu dám: „Jsou ale tady ty kurvy drzý. Kdyby aspoò taková vopice vypadala k svìtu, ale je to jako èáp, èlovìk nic jiného nevidí než ty haksny a vypadá to jako boží umuèení, a ještì si taková stará rašple chce nìco zaèínat s vojáky.“ Na nádraží bylo velice živo. Událost s Italy zpùsobila zde jistou paniku, ponìvadž byly zadrženy dva ešalony s dìlostøelectvem 87

a poslány do Štyrska. Byl zde též ešalon Bosòákù, který tu èekal již dva dny z nìjakých neznámých pøíèin a byl úplnì zapomenut a ztracen. Bosòáci již dva dni nefasovali minហa chodili žebrat chleba po Nové Pešti. Také nebylo nic jiného slyšet nežli rozèilený hovor ztracených Bosòákù, živì gestikulujících, kteøí vyráželi neustále ze sebe: „Jebem ti boga - jebem ti dušu, jebem ti majku.“ Potom pochodový prapor jednadevadesátých byl opìt sehnán dohromady a nastoupil místo ve svých vagónech. Za chvilku však bataliónní ordonanc Matušiè vrátil se z nádražního velitelství se zprávou, že se pojede až za tøi hodiny. Proto opìt svolané mužstvo bylo puštìno z vagónù. Tìsnì pøed odjezdem vlaku vstoupil do štábního vagónu velice rozèilenì poruèík Dub a žádal hejtmana Ságnera, aby dal neprodlenì Švejka zavøít: Poruèík Dub, starý známý denunciant na svém pùsobišti jako gymnasiální profesor, dával se rád do rozhovoru s vojáky, pøièemž pátral po jejich pøesvìdèení, a zároveò, aby je mohl pouèiti a vysvìtliti, proè bojují, 88

zaè bojují. Na své obchùzce vidìl vzadu, za nádražní budovou, stát u lucerny Švejka, který se zájmem si prohlížel plakát nìjaké dobroèinné vojenské loterie. Ten plakát znázoròoval, jak rakouský voják pøipichuje vyjeveného vousatého kozáka ke zdi. Poruèík Dub poklepal Švejkovi na rameno a otázal se, jak se mu to líbí. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ odpovìdìl Švejk, „že je to blbost. Už jsem vidìl hodnì pitomejch plakátù, ale takovou hovadinu sem ještì nevidìl.“ „Copak se vám na tom nelíbí?“ optal se poruèík Dub. „Mnì se, pane lajtnant, na tom plakátu nelíbí to, jak ten voják zachází se svìøenejma zbranìma, dy von mùže ten bajonet zlomit vo zeï, a potom je to vùbec zbyteèný, byl by za to trestanej, ponìvadž ten Rus má ruce nahoøe a vzdává se. On je zajatej, a se zajatci se musí slušnì zacházet, ponìvadž je to marný, ale jsou to taky lidi.“ Poruèík Dub pátral tedy dále po Švejkovì smýšlení a optal se ho: „Vám je tedy toho Rusa líto, že ano?“ „Mnì je líto, pane lajtnant, vobou, i toho Rusa, protože je propíchnutej, i toho vojáka, protože by byl za to zavøenej. Dy von, pane lajtnant, musel ten bajonet pøitom zlomit, to je marný, dy to vypadá jako kamenná zeï, kam to vráží, a vocel je køehká. To jsem vám jednou; pane lajtnant, ještì do vojny, v aktivní službì, mìli jednoho pana lajtnanta u kumpanie. Ani starej zupák nedoved se tak vyjadøovat jako ten pan lajtnant. Na cvièišti nám øíkal: ,Když je habacht, tak musíš vyvalovat voèi, jako když kocour sere do øezanky.’ Ale jinak byl moc hodnej èlovìk. Jednou na Ježíška se zbláznil, koupil pro kumpanii celej vùz kokosovejch voøechù, a vod tý doby vím, jak sou bajonety køehký. Pùl kumpanie zlámalo si vo ty voøechy bajonety a nᚠobrstlajtnant dal celou kumpanii zavøít, tøi mìsíce jsme nesmìli z kasáren, pan lajtnant mìl domácí 89

vìzení...“ Poruèík Dub podíval se rozzlobenì do bezstarostného oblièeje dobrého vojáka Švejka a otázal se ho zlostnì: „Znáte mne?“ „Znám vás, pane lajtnant.“ Poruèík Dub zakoulel oèima a zadupal: „Já vám povídám, že mì ještì neznáte.“ Švejk odpovìdìl opìt s tím bezstarostným klidem, jako když hlásí raport: „Znám vás, pane lajtnant, jste, poslušnì hlásím, od našeho maršbataliónu.“ „Vy mì ještì neznáte,“ køièel poznovu poruèík Dub, „vy mne znáte možná z té dobré stránky, ale až mne poznáte z té špatné stránky. Já jsem zlý, nemyslete si, já každého pøinutím až k pláèi. Tak znáte mne, nebo mne neznáte?“ „Znám, pane lajtnant.“ „Já vám naposled øíkám, že mne neznáte, vy osle. Máte nìjaké bratry?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že mám jednoho.“ Poruèík Dub rozvzteklil se pøi pohledu na Švejkùv klidný, bezstarostný oblièej, a neovládaje se více, zvolal: „To také bude ten vᚠbratr takové hovado, jako jste vy. Èímpak byl?“ „Profesorem, pane lajtnant. Taky byl na vojnì a složil oficírskou zkoušku.“ Poruèík Dub podíval se na Švejka, jako by ho chtìl probodnout. Švejk snesl s dùstojnou rozvahou zlý pohled poruèíka Duba, takže prozatím celá rozmluva mezi ním a poruèíkem skonèila slovem „Abtreten!“ Každý šel tedy svou cestou a každý si myslel svoje. Poruèík Dub si myslil o Švejkovi, že øekne panu hejtmanovi, aby ho dal zavøít, a Švejk si opìt myslel, že vidìl již mnoho pitomých dùstojníkù, ale takový, jako je poruèík Dub, je pøece u regimentu vzácností. Poruèík Dub, který zejména dnes si umínil, že musí vychovávat 90

vojáky, našel si za nádražím novou obìt. Byli to dva vojáci od pluku, ale od jiné roty, kteøí tam smlouvali ve tmì lámanou nìmèinou s dvìma pobìhlicemi, kterých se potloukaly celé tucty kolem nádraží. Vzdalující se Švejk slyšel ještì zcela zøetelnì ostrý hlas poruèíka Duba: „Znáte mne?!... Ale já vám øíkám, že mne neznáte!... Ale až mne poznáte!... Vy mne znáte tøebas z té dobré stránky!... Já vám øíkám, až mne poznáte z té špatné stránky!... Já vás pøinutím až k pláèi, oslové!... Máte nìjaké bratry?... To budou také taková hovada, jako jste vy!... Èím byli?... U trénu?... Nu dobøe... Pamatujte, že jste vojáci... Jste Èeši?... Víte, že øekl Palacký, že kdyby nebylo Rakouska, že bychom ho musili vytvoøit... Abtreten...!“ Obchùzka poruèíka Duba nemìla však celkem pozitivního výsledku. Zastavil ještì asi tøi skupiny vojákù a jeho výchovná snaha „pøinutit až k pláèi“ úplnì ztroskotala. Byl to takový materiál, 91

který byl odvážen do pole, že z oèí každého jednotlivce vycioval poruèík Dub, že si všichni o nìm myslí nìco jistì velice nepøíjemného. Byl uražen ve své pýše a výsledek toho byl, že pøed odjezdem vlaku žádal ve štábním vagónì hejtmana Ságnera, aby byl Švejk zavøen. Mluvil pøitom, odùvodòuje nutnost izolace dobrého vojáka Švejka, o prapodivném, drzém vystupování, pøièemž nazval upøímné odpovìdi Švejkovy na svou poslední otázku jízlivými poznámkami. Kdyby to takhle šlo dál, ztrácí dùstojnický sbor v oèích mužstva veškerou vážnost, o èemž jistì z pánù dùstojníkù nikdo nepochybuje. On sám ještì pøed válkou mluvil o tom s panem okresním hejtmanem, že každý nadøízený musí hledìt vùèi svým podøízeným zachovati jistou autoritu. Pan okresní hejtman byl také téhož mínìní. Zejména teï na vojnì, èím více pøibližuje se èlovìk k nepøíteli, je tøeba udržeti jakousi hrùzu nad vojáky. Proto tedy žádá, aby byl Švejk disciplinárnì potrestán. Hejtman Ságner, který jako aktivní dùstojník nenávidìl všechny ty rezervní dùstojníky od rùzných branží z civilu, upozornil poruèíka Duba, že podobná oznámení mohou se díti jedinì ve formì raportu, a ne takovým zvláštním hokynáøským zpùsobem, jako když se smlouvá na cenì brambor. Pokud se týká samotného Švejka, první instancí, jejíž pravomoci Švejk podléhá, že je pan nadporuèík Lukáš. Taková vìc se dìlá èistì po raportu. Od kumpanie že jde taková vìc k bataliónu a to je snad panu poruèíkovi známo. Jestli Švejk nìco provedl, tak pøijde pøed kumpanieraport, a když se odvolá, k batalionsraportu. Jestli si však pan nadporuèík Lukᚠpøeje a považuje-li vypravování pana poruèíka Duba za oficielní oznámení ku potrestání, že nièeho proti tomu nemá, aby byl Švejk pøedveden a vyslechnut. Nadporuèík Lukᚠnièeho proti tomu nenamítal, jedinì poznamenal, že z vypravování Švejkova ví sám velice dobøe, že bratr Švejkùv byl skuteènì profesorem a rezervním dùstojníkem. Poruèík Dub se zakolísal a øekl, že on žádal za potrestání jedinì 92

v širším smyslu a že mùže být, že dotyèný Švejk se nedovede vyjádøit, a tak že jeho odpovìdi èiní dojem drzosti, jízlivosti a neúcty k pøedstaveným. Kromì toho že z celého vzezøení dotyèného Švejka je vidìt, že je mdlého rozumu. Tím vlastnì pøešla celá bouøka pøes hlavu Švejka, aniž by byl hrom uhodil. Ve vagónu, kde byla kanceláø a skladištì bataliónu, úèetní šikovatel pochodového praporu Bautanzel velmi blahosklonnì rozdal dvìma písaøùm od bataliónu po hrsti ústních pokroutek z tìch krabièek, které se mìly rozdat mezi batalión. To bylo obvyklým zjevem, že všechno, co bylo urèeno pro mužstvo, muselo prodìlat stejnì manipulaci v bataliónní kanceláøi jako nešastné pokroutky. To bylo všude nìco tak obvyklého ve válce, že když nìkde se shledalo pøi inspekci, že se nekrade, byl pøece jen každý z tìch úèetních šikovatelù ve všech možných kanceláøích v podezøení, že pøekroèuje rozpoèet a provádí zas jiné šmejdy, aby to klapalo. Proto zde, když se všichni cpali tìmito pokroutkami, aby aspoò toho svinstva užili, když už nebylo nic jiného, o co by se dalo mužstvo okrást, promluvil Bautanzel o smutných pomìrech na této cestì: „Prodìlal jsem už dva maršbatalióny, ale takovou bídnou cestu jako teï jsme nedìlali. Paneèku, než jsme pøijeli tenkrát do Prešova, tak jsme mìli haldy všeho, na co si èlovìk pomyslil. Mìl jsem schováno deset tisíc memfisek, dvì kola ementálského sýra, tøi sta konzerv, a potom, když už se šlo na Bardìjov do zákopù, Rusové od Mušiny odøízli spojení na Prešov, potom se dìlaly obchùdky. Odevzdal jsem z toho všeho naoko desátou èást pro maršbatalión, že jsem to jako ušetøil, a rozprodal jsem to ostatní všechno u trénu. Mìli jsme u nás majora Sojku, a to byla pìkná svinì. On sice nebyl žádný hrdina a nejradìji se potloukal u nás u trénu, ponìvadž tam nahoøe hvízdaly kulièky a praskaly šrapnely. A to vždycky pøišel k nám pod záminkou, že musí se pøesvìdèit, 93

jestli se pro mužstvo bataliónu vaøí poøádnì. Obyèejnì pøišel k nám dolù, když došla zpráva, že Rusové zas nìco chystají; celý se tøás, musel na kuchyni vypít rum a potom teprve dìlal prohlídku ve všech polních kuchyních, které byly kolem trénu, ponìvadž nahoru do pozic se nemohlo a minហnahoru se nosila v noci. Byli jsme tenkrát v takových pomìrech, že o nìjaké dùstojnické mináži nemohla být ani øeè. Jednu cestu, která ještì byla volná s týlem, mìli obsazenu Nìmci z øíše, kteøí zadržovali všechno, co lepšího nám posílali z týlu, a sežrali to sami, takže na nás už nedošlo; my jsme všichni u trénu zùstali bez oficírsmináže. Za tu celou dobu nic víc se mnì nepodaøilo ušetøit pro nás v kanceláøí než jedno prasátko, které jsme si dali vyudit, a aby ten major Sojka na to nepøišel, tak jsme ho mìli uschované hodinu cesty u artilérie, kde jsem mìl jednoho známého feuerwerkra. Tak ten major, když pøišel k nám, zaèal vždy ochutnávat v kuchyni polévku. Pravda, masa mnoho se nemohlo vaøit, jen tak co se sehnalo prasat nebo 94

hubených krav v okolí. To nám ještì Prušáci dìlali velkou konkurenci a dávali dvakrát tolik pøi rekvizici za dobytek. Za tu celou dobu, co jsme stáli pod Bardìjovem, jsem si pøi nákupu dobytka neušetøil víc než nìco málo pøes dvanáct set korun, a to jsme ještì vìtšinou namísto penìz dávali poukázky se štemplem bataliónu, zejména poslední dobou, když jsme vìdìli, že Rusové na východ od nás jsou v Radvani a na západ v Podolínì. Nejhùø se pracuje s takovým národem, jako je tam, který neumí èíst a psát a podpisuje se jenom tøemi køížky, o èemž naše intendantstvo velice dobøe vìdìlo, takže když jsme posílali pro peníze na intendantstvo, nemohl jsem pøiložit do pøílohy padìlané kvitance, že jsem jim vyplatil peníze; to se mùže dìlat jenom, kde je národ vzdìlanìjší a umí se podpisovat. A potom, jak už øíkám, Prušáci nás pøepláceli a platili hotovì, a když jsme nìkam pøišli, tak na nás pohlíželi jako na raubíøe, a intendantstvo vydalo ještì k tomu rozkaz, že kvitance podepsané køížky pøedávají se polní úèetní kontrole. A tìch chlapù se jenom hemžilo. Pøišel takový chlap, nažral se u nás a napil, a druhý den šel nás udat. Ten major Sojka chodil poøád po tìch kuchyních, namouduši, vìøte mnì, vytáhl jednou z kotle maso pro celou ètvrtou kumpaèku. Zaèal s vepøovou hlavou, o té øekl, že není dovaøená, tak si ji dal ještì chvilku povaøit; pravda, tehdy masa se mnoho nevaøilo, na celou kumpanii pøišlo asi dvanáct starých, poctivých porcí masa, ale on to všechno snìd, potom ochutnal polévku a spustil rámus, že je jako voda, co je to za poøádek, masová polévka bez masa, dal ji zapražit a hodil do ní moje poslední makaróny, co jsem ušetøil za tu celou dobu. Ale to mne tak nemrzelo jako to, že na tu jíšku praskly dvì kila èajového másla, které jsem vyšetøil ještì v té dobì, kdy byla dùstojnická mináž. Mìl jsem je na takové rechnì nad kavalcem, on se na mì rozeøval, komu prý to patøí. Já jsem mu tedy øekl, že podle rozpoètu na stravování vojákù, dle posledního pøíkazu po divizi, pøipadá na jednotlivého vojáka na pøilepšení patnáct gramù másla nebo 95

jednadvacet gramù sádla, ponìvadž to nestaèí, zùstávají zásoby másla stát tak dlouho, dokud se nebude moci pøilepšit mužstvu másla v plné váze. Major Sojka se velice rozèílil, zaèal køièet, že asi patrnì èekám, až pøijdou Rusové a seberou nám poslední dvì kila másla, hned že to musí pøijít do polévky, když je polévka bez masa. Tak jsem pøišel o celou zásobu, a vìøte mnì, že ten major mnì pøinášel, jak se objevil, jen samou smùlu. On mìl pomalu tak èich vyvinutý, že hned vìdìl o všech mých zásobách. Jednou jsem ušetøil na manšaftu hovìzí játra a chtìli jsme si je dusit, když vtom šel pod kavalec a vytáhl je. Øekl jsem mu na jeho øvaní, že játra ta jsou urèena k zakopání, že dopoledne to zjistil jeden podkováø od artilérie, který má veterináøský kurs. Major sebral maníka od trénu a potom s tím maníkem vaøili si játra nahoøe pod skalami v kotlíkách, a to byl také jeho osud, že Rusové vidìli ten oheò, práskli do majora, do kotlíku osmnáctkou. Potom jsme se tam šli podívat, a èlovìk nerozeznal, jestli po tìch skalách se válejí játra hovìzí nebo játra pana majora.“ Potom pøišla zpráva, že se pojede ještì až za ètyøi hodiny. Tra nahoøe na Hatvan že je zastavena vlaky s ranìnými. Také se rozšiøovalo po nádraží, že u Jágru srazil se jeden sanitní vlak s nemocnými a ranìnými s vlakem vezoucím dìlostøelectvo. Z Pešti že tam jedou pomocné vlaky. Za chvíli pracovala již fantazie celého bataliónu. Mluvilo se o 200 mrtvých a ranìných, o tom, že se ta srážka stala zúmyslnì, aby se nepøišlo na podvody v zásobování nemocných. To dalo podnìt k ostré kritice o nedostateèném zásobování bataliónu a o zlodìjích v kanceláøi a ve skladišti. Vìtšina byla toho mínìní, že úèetní šikovatel bataliónu Bautanzel dìlí se o všechno napolovic s dùstojníky. Ve štábním vagónì oznámil hejtman Ságner, že dle maršrúty mají být už vlastnì na halièské hranici. V Jágru že mìli už vyfasovat 96

na tøi dny pro mužstvo chleba a konzervy. Do Jágru že mají ještì deset hodin jízdy. V Jágru že je opravdu tolik vlakù s ranìnými z ofenzívy za Lvovem, že podle telegramu není v Jágru ani veky komisárku, ani jedné konzervy. Obdržel rozkaz vyplatit místo chleba a konzerv 6 K 72 h na muže, což má být vyplaceno pøi rozdávání žoldu za devìt dní, jestli totiž dostane do té doby peníze od brigády. V pokladnì je jenom nìco pøes dvanáct tisíc korun. „To je ale svinstvo od regimentu,“ øekl nadporuèík Lukáš, „pustit nás takhle bídnì do svìta.“ Nastal vzájemný šepot mezi fénrichem Wolfem a nadporuèíkem Koláøem, že plukovník Schrtider za poslední tøi nedìle poslal na své konto do vídeòské banky šestnáct tisíc korun. Nadporuèík Koláø pak vyprávìl, jak se šetøí. Ukradne se na regimentu šest tisíc korun a strèí se do své vlastní kapsy a s dùslednou logikou dá se rozkaz po všech kuchyních, aby se dennì na muže strhly v kuchyni tøi gramy hrachu. Za mìsíc to dìlá devadesát gramù na muže, a na kuchyni u každé kumpanie musí být nejmíò ušetøena zásoba 16 kilogramù hrachu a s tou se musí kuchaø vykázat. Nadporuèík Koláø vyprávìl si s Wolfem jen povšechnì o urèitých pøípadech, které zpozoroval. Jisto však bylo, že takovými pøípady byla pøeplnìna celá vojenská správa. Zaèínalo to úèetním šikovatelem u nìjaké nešastné kumpanie a konèilo to køeèkem v generálských epuletách, který si dìlal zásoby na pováleènou zimu. Vojna vyžadovala udatnost i v krádeži. Intendanti dívali se láskyplnì na sebe, jako by chtìli øíct: Jsme jedno tìlo a jedna duše, kradem, kamaráde, podvádíme, bratøe, ale nepomùžeš si, proti proudu je tìžko plovat. Když ty nevezmeš, vezme druhý a ještì o tobì øekne, že proto už nekradeš, ponìvadž sis už nahrabal toho dost. Do vagónu vkroèil pán s èervenými a zlatými lampasy. Byl to 97

opìt jeden z generálù projíždìjících se po všech tratích na inspekci. „Sednìte si, pánové,“ pokynul vlídnì, maje radost, že pøekvapil opìt nìjaký ešalon, o kterém nevìdìl, že tam bude stát. Když hejtman Ságner chtìl mu podati raport, mávl jen rukou: „Vᚠešalon není v poøádku. Vᚠešalon nespí. Vᚠešalon má již spát. V ešalonech se má spát, když stojí na nádraží, jako v kasárnách - v devìt hodin.“ Mluvil úseènì: „Pøed devátou hodinou vyvede se mužstvo na latríny za nádražím - a potom se jde spát. Jinak mužstvo v noci zneèistí tra. Rozumíte, pane hejtmane? Opakujte mnì to. Nebo neopakujte mnì to a udìlejte mnì to, jak si pøeji. Odtroubit alarm, hnát to na latríny, zatroubit štrajch a spát, kontrolovat, kdo nespí. Trestat! Ano! Je to všechno? Veèeøi rozdat v šest hodin.“ Mluvil nyní o nìèem v minulosti, o tom, co se nestalo, co bylo jaksi za nìjakým druhým rohem. Stál tu jako pøízrak z øíše ètvrté dimenze. 98

„Veèeøi rozdat v šest hodin,“ pokraèoval dívaje se na hodinky, které ukazovaly deset minut po jedenácté hodinì noèní. „Um halb neune Alarm, Latrinenscheißen, dann schlafen gehen. K veèeøi zde v šest hodin gulᚠs brambory místo patnácti deka ementálského sýra.“ Potom následoval rozkaz ukázat pohotovost. Opìt dal tedy hejtman Ságner zatroubit alarm a inspekèní generál, dívaje se na seøazování bataliónu do šiku, procházel se s dùstojníky a neustále k nim mluvil, jako by to byli nìjací idioti a nemohli to hned pochopit, pøièemž ukazoval na ruèièky hodinek: „Also, sehen sie. Um halb neune scheißen und nach einer halben Stunde schlafen. Das genügt vollkommen. V této pøechodné dobì má beztoho mužstvo øídkou stolici. Hlavnì kladu dùraz na spánek. To je posila k dalším pochodùm. Dokud je mužstvo ve vlaku, musí si odpoèinout. Jestli není dosti místa ve vagónech, mužstvo spí partienweise. Jedna tøetina mužstva ve vagónu si lehne pohodlnì a spí od devíti do pùlnoci, a ostatní stojí a dívají se na nì. Pak první vyspalí dìlají místo druhé tøetinì, která spí od pùlnoci do tøetí hodiny ranní. Tøetí partie spí od tøí do šesti, pak je budíèek a mužstvo se myje. Pøi jízdì z vagónù ne-se-ska-ko-vat! Postavit pøed ešalon patroly, aby mužstvo pøi jízdì ne-se-ska-ko-va-lo! Jestli vojákovi zláme nohu nepøítel...,“ generál poklepal si pøitom nohu, „jest to nìco chvalitebného, ale mrzaèit se zbyteèným seskakováním v plné jízdì z vagónù jest trestuhodné. - To je tedy vᚠbatalión?“ tázal se hejtmana Ságnera, pozoruje ospalé postavy mužstva, z nichž mnozí nemohli se udržet, a vyburcováni ze spánku, zívali na svìžím noèním vzduchu. „To je, pane hejtmane, zívající batalión. Mužstvo musí jít v devìt hodin spát.“ Generál se postavil pøed 11. kumpanii, kde stál na levém køídle Švejk, který zíval na celé kolo a držel si pøitom zpùsobnì ruku na ústech, ale zpod ruky ozývalo se takové buèení, že nadporuèík Lukᚠse tøásl, aby generál nevìnoval tomu bližší pozornost. 99

Napadlo mu, že Švejk zívá schválnì. A generál, jako by to znal, otoèil se k Švejkovi a pøistoupil k nìmu: „Böhm oder Deutscher?“ „Böhm, melde gehorsam, Herr Generalmajor.“ „Dobrže,“ øekl generál, který byl Polák a znal trochu èesky, „ty rzveš na sena jako krawa. Stul pysk, drž gubu, nebuè! Býl jsi už na látrinì?“ „Nebyl, poslušnì hlásím, pane generálmajor.“ „Proè jsi nešel šrᝠs ostatními menži?“ „Poslušnì hlásím, pane generálmajor, na manévrech u Písku øíkal nám pan plukovník Wachtl, když mužstvo v dobì rastu se rozlézalo po žitech, že voják nesmí poøád myslet jen na šajseraj, voják že má myslet na bojování. Ostatnì, poslušnì hlásím, co bychom tam na tý latrínì dìlali? Není z èeho tlaèit. Podle maršrúty mìli jsme už dostat na nìkolika stanicích veèeøi, a nedostali jsme nic. S prázdným žaludkem na latrínu nelez!“ Švejk objasniv prostými slovy panu generálovi všeobecnou situaci, podíval se tak nìjak dùvìrnì na nìho, že generál vycítil žádost, aby jim všem pomohl. Když už je rozkaz jít na latrínu organizovaným pochodem, tak už ten rozkaz musí být také vnitønì nìèím podepøen. „Pošlete to všechno opìt do vozù,“ øekl generál k hejtmanovi Ságnerovi, „jak to pøijde, že se nedostala veèeøe? Všechny ešalony projíždìjící touto stanicí musí dostat veèeøi. Zde je zásobovací stanice. To jinak nelze. Jest urèitý plán.“ Generál øekl to s takovou jistotou, která znamenala, že jest sice již k jedenácté hodinì noèní, veèeøe že mìla být v šest hodin, jak již prve poznamenal, takže nic jiného nezbývá než zadržet vlak pøes noc a pøes den do šesti hodin veèera, aby dostali gulᚠs bramborem. „Nic není horšího,“ øekl s ohromnou vážností, „než ve válce zapomínat pøi dopravì vojsk na jich zásobování. Mou povinností je dovìdìt se pravdy, jak to vlastnì v kanceláøi nádražního 100

velitelství vyhlíží. Nebo, pánové, nìkdy jsou vinni velitelé ešalonù sami. Pøi revizi stanice Subotištì na jižní dráze bosenské zjistil jsem, že šest ešalonù nedostalo veèeøi, ponìvadž o ni zapomnìli velitelé ešalonù žádat. Šestkrát se na stanici vaøil gulᚠs brambory, a nikdo o nìj nežádal. Vylévali ho na hromady. Byl to, pánové, uèinìný krecht na brambory s gulášem, a tøi stanice dál žebrali vojáci z ešalonù, které projely kolem hromad a kopcù s gulášem v Subotišti, na nádraží o kus chleba. Zde, jak vidíte, nebyla vinna vojenská správa.“ Mávl prudce rukou: „Velitelé ešalonù nedostáli svým povinnostem. Pojïme do kanceláøe.“ Následovali ho, pøemýšlejíce o tom, proè se všichni generálové zbláznili. Na velitelství se objevilo, že opravdu o guláši se nic neví. Mìl se pravda zde vaøit dnes pro všechny ešalony, které projedou, ale pak pøišel rozkaz odeèíst ve vnitøním úètování zásobování vojsk po 72 h za každého vojáka, takže každá èást projíždìjící má k dobru 72 h za muže, kteréž obdrží od svého intendantstva k výplatì k nejbližšímu rozdávání žoldu. Pokud se týká chleba, obdrží mužstvo ve Watianì na stanici po pùl vece. Velitel zásobovacího punktu se nebál. Øekl generálovi pøímo do oèí, že se rozkazy mìní každou hodinu. Nìkdy mívá pøipravenu pro ešalony menáž. Pøijede však sanitní vlak, vykáže se vyšším rozkazem, a je konec, ešalon stojí pøed problémem prázdných kotlù. Generál souhlasnì kýval hlavou a poznamenal, že pomìry se rozhodnì lepší, ze zaèátku války bylo mnohem hùø. Všechno nejde najednou, k tomu je rozhodnì tøeba zkušeností, praxe. Teorie vlastnì brzdí praktiku. Èím déle válka potrvá, tím více se všechno uvede do poøádku. „Mohu vám dát praktický pøíklad,“ øekl s velikou rozkoší, že na nìco znamenitého pøišel. „Pøed dvìma dny ešalony projíždìjící 101

stanicí Hatvan nedostaly chleba, a vy ho tam zítra budete fasovat. Pojïme nyní do nádražní restaurace.“ V nádražní restauraci pan generál poèal opìt mluvit o latrínì a jak to nehezky vypadá, když všude po kolejích jsou kaktusy. Jedl pøitom biftek a všem se zdálo, že se mu kaktus pøevaluje v hubì. Na latríny kladl takový dùraz, jako by na nich záleželo vítìzství mocnáøství. Vzhledem k novì vytváøené situaci s Itálií prohlásil, že právì v latrínách našeho vojska spoèívá nepopíratelná naše výhoda v italské kampani. Vítìzství Rakouska lezlo z latríny. Pro pana generála bylo všechno tak jednoduché. Cesta k váleèné slávì šla dle receptu: v šest hodin veèer dostanou vojáci gulᚠs brambory, o pùl deváté se vojsko v latrínì vykadí a v devìt jde spat. Pøed takovým vojskem nepøítel prchá v dìsu. Generálmajor se zamyslil, zapálil si operas a díval se do stropu dlouho a dlouho. Vzpomínal, co by ještì øekl, když už je zde, a èím by pouèil dùstojníky ešalonu. „Jádro vašeho bataliónu je zdravé,“ øekl náhle, když všichni èekali, že se bude ještì dál dívat do stropu a mlèet, „vᚠštand je v úplném poøádku. Ten muž, s kterým jsem mluvil, podává svou pøímostí a vojenským držením nejlepší nadìje za celý batalión, že bude zápasit do poslední krùpìje krve.“ Odmlèel se a díval se opìt do stropu opøen o lenoch židle, a pak pokraèoval v téže pozici, pøièemž jediný poruèík Dub pod pudem své otrocké duše díval se s ním na strop: „Vᚠbatalión potøebuje však toho, aby jeho èiny nepøešly v zapomenutí. Batalióny vaší brigády mají již svou historii, ve které musí vᚠbatalión pokraèovat. A vám právì schází muž, který by vedl pøesné záznamy a sepisoval dìjiny bataliónu. K nìmu musí jít všechny nitky, co která kumpanie bataliónu vykonala. Musí to být inteligentní èlovìk, žádné hovado, žádná kráva. Pane hejtmane, 102

vy musíte jmenovati v bataliónu batalionsgeschichtsschreibra.“ Potom díval se na hodiny na stìnì, jichž ruèièky pøipomínaly celé ospalé spoleènosti, že už je èas se rozejít. Generál mìl na trati svùj inspekèní vlak a požádal pány, aby ho šli doprovodit do jeho spacího vagónu. Velitel nádraží si vzdychl. Generál si nevzpomnìl, že má platit za biftek a láhev vína. Musí to zas zaplatit sám. Takových návštìv je dennì nìkolik. Už na to praskly dva vozy se senem, které dal zatáhnout na slepou kolej a které prodal firmì Löwenstein, vojenským dodavatelùm sena, jako se prodává žito nastojatì. Erár zas ty dva vagóny od nich koupil, ale on je tam nechal pro jistotu dál stát. Snad je bude muset zas jednou odprodat firmì Löwenstein. Zato však všechny vojenské inspekce projíždìjící touto hlavní stanicí v Pešti øíkaly, že se tam u velitele nádraží dobøe pije a jí. Ráno stál ještì ešalon na nádraží, byl budíèek, vojáci se myli u pump z esšálkù, generál se svým vlakem ještì neodjel a šel revidovat osobnì latríny, kam chodili dle denního rozkazu po bataliónu hejtmana Ságnera „Schwarmweise unter Kommando der Schwarmkommandanten“, aby mìl pan generálmajor radost. Aby pak mìl také radost poruèík Dub, sdìlil mu hejtman Ságner, že má on dnes inspekci. Poruèík Dub dohlížel tedy nad latrínami. Táhlá dlouhá latrína o dvou øadách pojmula dva švarmy jedné kumpanie. A nyní vojáci pìknì jeden vedle druhého sedìli na bobku nad vyházenými pøíkopy, jako vlaštovky na telegrafních drátech, když se chystají na podzim na cestu do Afriky. Každému vyèuhovala kolena ze spuštìných kalhot, každý mìl øemen kolem krku, jako kdyby se chtìl každou chvíli obìsit a èekal na nìjaký povel. Bylo v tom všem vidìt vojenskou železnou disciplínu, 103

organizovanost. Na levém køídle sedìl Švejk, který se sem pøipletl, a se zájmem si pøeèítal útržek papírku, vytrženého bùhví z jakého románu Rùženy Jesenské: ...dejším penzionátì bohužel dámy em neurèité, skuteèné snad více ré vìtšinou v sebe uzavøeny ztrát h menu do svých komnat, aneb se svérázné zábavì. A utrousily-li t šel èlovìk jen a pouze stesk na ct se lepšilo, neb nechtìla tak úspìšnì covati, jak by samy si pøály. nic nebylo pro mladého Køièku Když odtrhl oèi od útržku, podíval se mimodìk k východu latríny a podivil se. Tam stál v plné parádì pan generálmajor od vèerejška z noci se svým adjutantem a vedle nich poruèík Dub horlivì jim cosi vykládaje. Švejk rozhlédl se kolem sebe. Všechno sedìlo klidnì dál nad latrínou a jen šarže byly jaksi strnulé a bez hnutí. Švejk vycítil vážnost situace. Vyskoèil, tak jak byl, se spuštìnými kalhotami, s øemenem kolem krku, upotøebiv ještì v poslední chvíli útržku papíru, a zaøval: „Einstellen! Auf! Habacht! Rechts schaut!“ A salutoval. Dva švarmy se spuštìnými kalhotami a s øemeny kolem krku se zvedly nad latrínou. Generálmajor pøívìtivì se usmál a øekl: „Ruht, weiter machen!“ Desátník Málek dal první pøíklad svému švarmu, že musí opìt do pùvodní pozice. Jen Švejk stál a salutoval dál, nebo z jedné strany blížil se k nìmu hrozivì poruèík Dub a z druhé generálmajor s úsmìvem. „Vás já vidžel v noci,“ øekl k divné pozitúøe Švejka generálmajor; naèež rozèilený poruèík Dub obrátil se ke 104

generálmajorovi: „Ich melde gehorsam, Herr Generalmajor, der Mann ist blödsinnig und als Idiot bekannt, saghafter Dummkopf.“ „Was sagen Sie, Herr Leutnant?“ zaøval najednou generálmajor na poruèíka Duba a spustil na nìho, že právì naopak. Muž, který zná, co se patøí, když vidí pøedstaveného, a šarže, když ho nevidí a ignorují. To je jako v poli. Obyèejný voják pøejímá v dobì nebezpeèí komando. A právì pan poruèík Dub mìl sám dát komando, které dal tento voják: „Einstellen! - Auf! - Habacht! Rechts schaut!“ „Vytržel jsi si arš?“ otázal se generálmajor Švejka. „Poslušnì hlásím, pane generálmajor, že je všechno v poøádku.“ „Wiencej šraè nie bendzeš?“ „Poslušnì hlásím, pane generálmajor, že jsem fertig.“ „Dej si tedy hózny nahoru a postav se potom zas habacht!“ Ponìvadž to ,habacht’ øekl generálmajor trochu hlasitìji, ti nejbližší poèali vstávat nad latrínou. 105

Generálmajor pøátelsky jim však kývl rukou a jemným otcovským tónem øekl: „Aber nein, ruht, ruht, nor weiter machen.“ Švejk stál již pøed generálmajorem v plné parádì a generálmajor øekl k nìmu krátký nìmecký proslov: „Úcta k pøedstaveným, znalost dienstreglamá a duchapøítomnost znamená na vojnì všechno. A když se s tím ještì snoubí stateènost, není nepøítele, kterého bychom se museli báti.“ Obraceje se k poruèíkovi Dubovi øekl, šouchaje prstem Švejka do bøicha: „Poznamenejte si: tohoto muže pøi pøibyti na front neprodlenì befedrovat a pøi nejbližší pøíležitosti navrhnout k bronzové medalii za pøesné konání služby a znalost... Wissen Sie doch, was ich schon meine... Abtreten!“ Generálmajor vzdaloval se z latríny, kde zatím poruèík Dub, aby to generálmajor slyšel, dával hlasité rozkazy: „Erster Schwarm auf! Doppelreihen... Zweiter Schwarm...“ Švejk odešel zatím ven, a když šel kolem poruèíka Duba, vysekl mu sice jak náležitì èest, ale poruèík Dub pøece øekl „Herstellt“,

106

a Švejk musel salutovat znova, pøièemž musel opìt slyšet: „Znᚠmne? Neznᚠmne! Ty mne znᚠz té dobré stránky, až mne ale poznᚠz té špatné stránky, já tì pøinutím až k pláèi!“ Švejk odcházel koneènì k svému vagónu a pøitom si pomyslil: Jednou byl, když jsme ještì byli v Karlínì v kasárnách, lajtnant Chudavý a ten to øíkal jinak, když se rozèílil: „Hoši, pamatujte si, když mne uvidíte, že jsem svinì na vás a tou sviní že zùstanu, dokud vy budete u kompanie.“ Když šel Švejk kolem štábního vagónu, zavolal na nìho nadporuèík Lukáš, aby vyøídil Balounovi, že si má pospíšit s tou kávou a mléènou konzervu aby opìt pìknì zavøel, aby se nezkazila. Baloun totiž vaøil na malém lihovém samovaøièi ve vagónì u úèetního šikovatele Vaòka kávu pro nadporuèíka Lukáše. Když to šel Švejk vyøídit, seznal, že zatím za jeho nepøítomnosti pije celý vagón kávu. Kávová i mléèná konzerva nadporuèíka Lukáše byly již poloprázdné a Baloun, srkaje ze svého šálku kávu, hrabal lžièkou v mléèné konzervì, aby si ještì kávu zlepšil. Kuchaø okultista Jurajda s úèetním šikovatelem Vaòkem slibovali navzájem, že až pøijdou kávové a mléèné konzervy, že se to panu nadporuèíkovi Lukášovi vynahradí. Švejkovi byla též nabídnuta káva, ale Švejk odmítl a øekl k Balounovi: „Právì pøišel rozkaz od štábu armády, že každý pucflek, který zpronevìøí svému oficírovi mléènou a kávovou konzervu, má bejt neprodlenì bìhem 24 hodin povìšen. To ti mám vyøídit od pana obrlajtnanta, kerej si tì pøeje vidìt okamžitì s kávou.“ Ulekaný Baloun vytrhl telegrafistovi Chodounskému porci, kterou mu právì pøed chvílí nalil, postavil to ještì ohøát, pøidal konzervovaného mléka a upaloval s tím do štábního vagónu. S vypoulenýma oèima podal kávu nadporuèíkovi Lukášovi, pøièemž mu hlavou kmitla myšlenka, že nadporuèík Lukᚠmu 107

musí vidìt na oèích, jak hospodaøil s jeho konzervami. „Já jsem se zdržel,“ koktal, „ponìvadž jsem je nemohl votevøít.“ „Tos asi mléènou konzervu prolil, vid?“ otázal se nadporuèík Lukáš, upíjeje kávu, „nebo jsi ji žral po lžících jako polévku. Víš, co tì èeká?!“ Baloun si vzdychl a zabìdoval: „Mám tøi dìti, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant.“ „Dej si pozor, Baloune, ještì jednou tì varuji pøed tvou hltavostí. Neøíkal ti Švejk nic?“ „Do 24 hodin mohl bych být povìšen,“ smutnì odpovìdìl Baloun, klátì celým tìlem. „Nekla se mnì tady, hlupáku,“ øekl s úsmìvem nadporuèík Lukáš, „a polepši se. Vypus už z hlavy tu žravost a øekni Švejkovi, aby se poohlédl nìkde po nádraží nebo v okolí po nìèem dobrém k jídlu. Dej mu tady desítku. Tebe nepošlu. Ty budeš chodit až tenkrát, když už budeš nažranej k prasknutí. Nesežral jsi mnì tu krabièku sardinek? Ty øíkáš, žes nesežral. Pøines mnì ji ukázat!“ Baloun vyøídil Švejkovi, že mu posílá pan obrlajtnant desítku, aby mu sehnal nìkde po nádraží nìco dobrého k jídlu, s povzdechem vytáhl z nadporuèíkova kuføíku krabièku sardinek a se stísnìným pocitem nesl k prohlídce k nadporuèíkovi. Tak se chudák tìšil, že snad nadporuèík Lukᚠuž na ty sardinky zapomnìl, a teï je všemu konec. Nadporuèík si je asi nechá ve vagónì a pøipraví ho o nì. Cítil se okraden. „Zde jsou, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, vaše sardinky,“ øekl s trpkostí, odevzdávaje je majiteli. „Mám je votevøít?“ „Dobøe, Baloune, neotvírej nic a odnes je zas na místo. Chtìl jsem se jen pøesvìdèit, jestli jsi se do nich nepodíval. Tak se mnì zdálo, když jsi pøinesl kávu; že mᚠnìjak mastnou hubu jako od oleje. Švejk už šel?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že už se vypravil,“ rozjasnìnì hlásil Baloun. „Øekl, že pan obrlajtnant bude spokojen 108

a že panu obrlajtnantovi budou všichni závidìt. Šel nìkam z nádraží a øíkal, že to tady zná až za Rákošpalotu. Kdyby snad vlak bez nìho odjel, že se pøidá k automobilové kolonì a dohoní nás na nejbližší stanici automobilem. Abychom byli o nìj bez starosti, on ví, co je jeho povinnost, i kdyby si mìl na svý outraty vzít fiakra a ject s ním za ešalonem až do Halièe. Dá si to potom strhovat z lénunku. Rozhodnì nemáte prý mít o nìho starost, pane obrlajtnant.“ „Jdi pryè,“ øekl smutnì nadporuèík Lukáš. Pøinesli zprávu z kanceláøe velitelství, že se pojede až odpùldne ve dvì hodiny na Gödöllö-Aszód a že se fasuje pro dùstojníky na nádražích po dvou litrech èerveného vína a láhev koòaku. Øíkalo se, že je to nìjaká ztracená zásilka pro Èervený køíž. A se to mìlo jak chce, spadlo to pøímo z nebe a ve štábním vagónì bylo veselo. Koòak mìl tøi hvìzdièky a víno bylo známky Gumpoldskirchen. Jen nadporuèík Lukᚠbyl stále nìjak zaražen. Uplynula již hodina, a Švejk stále nešel. Potom ještì pùl hodiny, a pøibližoval se k štábnímu vagónu podivný prùvod, který vyšel z kanceláøe nádražního velitelství. Napøed šel Švejk, vážnì a vznešenì, jako první køesané muèedníci, když je táhli do arény. Po obou stranách maïarský honvéd s nasazeným bodákem. Na levém køídle èetaø z velitelství nádraží a za nimi nìjaká žena v èervené sukni s varhánky a muž v èižmách s kulatým klobouèkem a podbitým okem, který nesl živou, køièící, vydìšenou slepici. Všechno to lezlo do štábního vagónu, ale èetaø zaøval maïarsky na muže se slepicí a s ženou, aby zùstali dole. Uvidìv nadporuèíka Lukáše, Švejk poèal velevýznamnì mrkat. Metaø chtìl mluvit s velitelem 11. marškumpanie. Nadporuèík

109

Lukᚠpøevzal od nìho spis velitelství stanice, kde èetl zblednuv: Veliteli 11. marškumpanie N pochodového praporu 91. pìšího pluku k dalšímu øízení. Pøedvádí se pìšák Švejk Josef, dle udání ordonance téže marškumpanie N pochodového praporu 91. pìšího pluku, pro zloèin loupeže, spáchaný na manželích Istvánových v Išatarèa v rajónì velitelství nádraží. Dùvody: Pìšák Švejk Josef, zmocniv se slepice pobíhající za domkem manželù Istvánových v Išatarèa v rajónì velitelství nádraží a náležející István manželùm (v originále slavnì utvoøené nové nìmecké slovo „Istvangatten“) a zadržen jsa majitelem, který mu slepici odebrati chtìl, zabránil tomu, udeøiv majitele Istvána slepicí pøes pravé oko, a zadržen pøivolanou hlídkou, byl dopraven k své èásti, pøièemž slepice vrácena majiteli.

110

Podpis dùstojníka konajícího službu Když nadporuèík Lukᚠpodpisoval stvrzenku o pøijetí Švejka, zatøásla se pod ním kolena. Švejk stál tak blízko, že vidìl, jak nadporuèík Lukᚠzapomnìl pøipsat datum. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ ozval se Švejk, „že je dnes dvacátýho ètvrtýho. Vèera bylo 23. kvìtna, kdy nám Itálie vypovìdìla válku. Jak jsem teï byl venku, tak se vo nièem jiným nemluví.“ Honvédi s èetaøem odešli a dole zùstali jen Istvánovi manželé, kteøí chtìli stále lézt do vozu. „Kdybyste mìl, pane obrlajtnant, u sebe ještì pìtku, tak bychom mohli tu slepici koupit. Von ten lump chce za ni patnáct zlatejch, ale do toho si poèítá desítku za to svoje modrý voko,“ øekl Švejk vypravovatelským tónem, „ale já myslím, pane obrlajtnant, že deset zlatejch za takový pitomý voko je moc. To vyrazili u Starý paní soustružníkovi Matìjù celou sanici cihlou za dvacet zlatejch, s šesti zubama, a tenkrát mìly peníze vìtší cenu než dnes. Sám Wohlschläger vìší za ètyry zlatky. - Pojï sem,“ kývl Švejk na muže s podbitým okem a se slepicí, „a ty, babo, tam zùstaò!“ Muž vstoupil do vozu. „Von umí trochu nìmecky,“ poznamenal Švejk, „a rozumí všem nadávkám a také sám umí obstojnì nìmecky nadávat. - Also zehn Gulden,“ obrátil se na muže, „fünf Gulden Henne, fünf Auge. Öt forint, vidíš, kikiriki, tit forint kukuk, igen? Tady je štábsvagón, zlodìji. Dej sem slepici!“ Vstrèil pøekvapenému muži do ruky desítku, vzal mu slepici, zakroutil jí krk a pak ho vystrèil z vagónu, podav mu pøátelsky ruku, kterou potøásl silnì: „Jó napot, barátom, adieu, lez ku své bábì. Nebo tì srazím dolù. - Tak vidíte, pane obrlajtnant, že se dá všechno urovnat,“ øekl Švejk k nadporuèíkovi Lukášovi, „nejlepší 111

je, když se všechno obejde bez skandálu, bez velkých ceremonií. Nyní s Balounem vám uvaøíme takovou slepièí polévku, že ji bude cítit až do Sedmihradska.“ Nadporuèík Lukᚠjiž nevydržel a vyrazil Švejkovi nešastnou slepici z ruky a pak se rozkøikl: „Víte, Švejku, co zaslouží ten voják, který v dobì války loupí mírné obyvatelstvo?“ „Èestnou smrt prachem a olovem,“ slavnostnì odpovìdìl Švejk. „Vy ovšem zasloužíte provaz, Švejku, nebo vy jste první zaèal loupit. Vy jste, chlape, já nevím opravdu, jak vás mám nazvat, zapomnìl na svou pøísahu. Mnì se mùže hlava roztoèit.“ Švejk podíval se na nadporuèíka Lukáše tázavým pohledem a rychle se ozval: „Poslušnì hlásím, že jsem nezapomnìl na pøísahu, kterou nᚠváleèný lid má uèinit. Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem pøísahal slavnì svému nejjasnìjšímu knížeti a pánu Františku Josefovi L, že vìren a poslušen budu také generálù Jeho Velièenstva a vùbec všech svých pøedstavených a vyšších

112

poslouchati, je ctíti a chrániti, jejich naøízení a rozkazy ve všech službách plniti, proti každému nepøíteli, bud kdo bud a kdekoliv toho požádá vùle Jeho císaøského a královského Velièenstva, na vodì, pod vodou, na zemi, ve vzduchu, ve dne i v noci, v bitvách, útocích, zápasech i v jakýchkoliv jiných podnicích, vùbec na každém místì...“ Švejk zvedl slepici se zemì a pokraèoval stoje vzpøímen a dívaje se nadporuèíkovi Lukášovi do oèí: „...každého èasu a pøi každé pøíležitosti udatnì a zmužile bojovati, že svých vojsk, praporù, korouhví a dìl nikdy neopustím, s nepøítelem nikdy v nejmenší srozumìní nevejdu, vždy tak se chovati budu, jak toho vojenské zákony žádají a hodným vojákùm pøísluší, tímto zpùsobem že chci se ctí žíti a umøíti, k èemuž mnì dopomáhej bùh. Amen. A tu slepici jsem, poslušnì hlásím, neukradl, neloupil jsem a choval jsem se øádnì, vìdom své pøísahy.“ „Pustíš tu slepici, dobytku,“ zaøval na nìho nadporuèík Lukáš, uhodiv Švejka spisy pøes ruku, kde držel nebožku, „podívej se na tato akta. Vidíš, tady to mᚠèerné na bílém: ,Pøedvádí se pìšák Švejk Josef, dle udání ordonance téže marškumpanie... pro zloèin loupeže...’ A teï mnì øekni, ty marodére, ty hyeno - ne, já tì pøece jen jednou zabiju, zabiju, rozumíš - øekni mnì, pitomèe loupežnická, jak jsi se tak spustil.“ „Poslušnì hlásím,“ øekl pøívìtivì Švejk, „že se rozhodnì nemùže vo nic jinýho jednat než vo mejlku. Když jsem dostal ten vᚠrozkaz, abych vám nìkde zaopatøil a koupil nìco dobrýho k snìdku, tak jsem poèal uvažovat, co by tak asi bylo nejlepšího. Za nádražím nebylo vùbec nic, jenom koòský salám a nìjaké sušené oslí maso. Já jsem si, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, všechno dobøe rozvážil. V poli je tøeba nìco velmi výživného, aby se mohly lépe snášet váleèný útrapy. A tu jsem vám chtìl udìlat horizontální radost. Chtìl jsem vám, pane obrlajtnant, uvaøit polévku ze slepice.“ 113

„Polévku ze slepice,“ opakoval po nìm nadporuèík, chytaje se za hlavu. „Ano, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, polívku ze slepice, koupil jsem cibuli a pìt deka nudlí. Zde je to prosím všechno. Zde je v té kapse cibule a v této jsou nudle. Sùl máme v kanceláøi a pepø taky. Nezbývalo již nic jiného než koupit slepici. Šel jsem tedy za nádražím do Išatarèi. Je to vlastnì vesnice, jako by to nebylo žádný mìsto, aèkoliv je tam napsáno v první ulici Išatarèa vároš. Projdu jednu ulici se zahrádkami, druhou, tøetí, ètvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, až v tøinácté ulici na samém konci, kde za jedním domkem už zaèínaly trávníky, páslo se a procházelo stádo slepic. Šel jsem k nim a vybral jsem tu nejvìtší, nejt잚í, raète se na ni podívat, pane obrlajtnant, je to samý sádlo, nemusí se ani vohledávat a pozná se to hned na první pohled, že jí museli sypat hodnì zrní. Vzal jsem ji tedy, zcela veøejnì, u pøítomnosti obyvatelstva, které na mne cosi maïarsky køièelo, držím ji za nohy a ptám se nìkolika lidí, èesky i nìmecky, komu patøí ta slepice, abych ji mohl od nìho koupit, když vtom vybìhne z toho domku na kraji muž s ženou a poène mnì napøed nadávat maïarsky a pak nìmecky, že jsem mu ukradl za bílého dne slepici. Øekl jsem mu, aby na mne nekøièel, že jsem poslán, abych ji vám koupil, a vyprávìl jsem mu, jak se vìci mají. A ta slepice, jak jsem ji držel za nohy, najednou poèala mávat køídly a chtìla vyletìt, a jak jsem ji jen tak lehce držel v ruce, vyzvedla mnì ruku a chtìla se usadit svýmu pánovi na nose. A von hned zaèal køièet, že prý jsem ho slepicí fláknut pøes hubu. A ta ženská nìco jeèela a poøád køièela na slepici ,puta, Auta, puta, puta’. Vtom ale už nìjací blbci, kteøí tomu nerozumìli, pøivádìli na mne patrolu, honvédy, a já jsem je sám vyzval, aby šli se mnou na bahnhofkomando, aby vyšla moje nevina jako volej nad vodu. Ale s tím panem lajtnantem, který mìl tam službu, nebyla žádná øeè, ani když jsem ho prosil, aby se vás zeptal, je-li to pravda, že jste 114

mne poslal, abych vám koupil nìco dobrýho. Ještì se na mne rozkøik, abych držel hubu, že prý mnì beztoho kouká z oèí silná vìtev s dobrým provazem. Von byl patrnì v nìjakej moc špatnej náladì, když mnì povídal, že takhle vypasenej mùže bejt jen voják, kerej loupí a krade. Vono prej už je na stanici víc stížností, pøedevèírem prej se ztratil nìkde vedle nìkomu krocan, a když jsem mu øekl, že jsme tu dobu byli ještì v Rábu, tak øekl, že taková vejmluva na nìho neplatí. Tak mì poslali k vám a ještì se tam na mne rozkøikl, když jsem ho nevidìl, jeden frajtr, jestli prej nevím, koho mám pøed sebou. øek jsem mu, že je gefreiter, kdyby byl u myslivcù, že by byl patrollführer a u dìlostøelectva oberkanonier.“ „Švejku,“ øekl za chvíli nadporuèík Lukáš, „vy už jste mìl tolik zvláštních náhod a nehod, tolik, jak vy øíkáte, ,mejlek’ a ,vomylù’, že vám pøece snad jen jednou pomùže z tìch vašich malérù silný provaz kolem krku s celou vojenskou poctou ve ètverci. Rozumíte?“ „Ano, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, ètverec z takzvaného geschlossene Batalion sestává ze ètyø, výjimeènì také ze tøí nebo pìti setnin. Porouèíte, pane obrlajtnant, dát do polévky z této slepice více nudlí, aby byla hustší?“ „Švejku, já vám porouèím, abyste už zmizel i se slepicí, nebo vám ji otluèu o hlavu, blbèe jeden...“ „Dle rozkazu, pane obrlajtnant, ale celer jsem, poslušnì hlásím, nenašel, mrkev také ne! Dám bram...“ Švejk nedoøekl ,bor’ a vyletìl i se slepicí pøed štábní vagón. Nadporuèík Lukᚠvypil najednou vinnou odlivku koòaku. Švejk zasalutoval pøed okny vagónu a odcházel. Baloun chystal se právì po šastnì skonèeném duševním boji, že otevøe pøece jen krabièku se sardinkami svého nadporuèíka, když se objevil Švejk se slepicí, což vzbudilo pøirozený rozruch u všech pøítomných ve vagónì, a všichni se na nìho tak podívali, 115

jako by chtìli s urèitostí øíct: Kdes to ukradl? „Koupil jsem ji pro pana obrlajtnanta,“ odpovìdìl Švejk, vytahuje z kapes cibuli a nudle. „Chtìl jsem mu vaøit z ní polévku, ale von už ji nechce, tak mnì ji daroval.“ „Nebyla chcíplá?“ otázal se podezøívavì úèetní šikovatel Vanìk. „Já jsem jí sám zakroutil krk,“ odpovìdìl Švejk vytahuje z kapsy nùž. Baloun vdìènì a zároveò s výrazem úcty podíval se na Švejka a poèal mlèky pøipravovat lihový samovaøiè nadporuèíkùv. Pak vzal koflíky a dobìhl s nimi pro vodu. K Švejkovi pøiblížil se telegrafista Chodounský a nabídl se, že mu ji pomùže škubat, pøièemž mu zašeptal do ucha intimní otázku: „Je to daleko odtud? Musí se pøelejzat na dvùr, nebo je to ve volnu?“ „Já jsem ji koupil.“ „Ale mlè, to jsi kamarád, my jsme vidìli, jak tì vedli.“ Zúèastnil se však horlivì škubání slepice. K velkým, slavným pøípravám pøidružil se i kuchaø okultista Jurajda, který nakrájel brambory a cibuli do polévky. Peøí vyhozené z vagónu vzbudilo pozornost poruèíka Duba, který obcházel vagóny. Zavolal dovnitø, aby se ukázal ten, který škube slepici, a ve dveøích objevil se spokojený oblièej Švejkùv. „Co je to?“ rozkøikl se poruèík Dub, zvedaje se zemì uøíznutou slepièí hlavu. „To je, poslušnì hlásím,“ odvìtil Švejk, „hlava slepice druhu èerných vlašek. Jsou to, pane lajtnant, velmi dobré nosnice. Snáší až 260 vajec do roka. Raète se prosím podívat, jakej mìla bohatej vajeèník.“ Švejk držel poruèíkovi Duboví pøed nosem støeva i druhé vnitønosti ze slepice. Dub si odplivl, odešel a za chvíli se vrátil: „Pro koho bude ta slepice?“ 116

„Pro nás, poslušnì hlásím, pane lajtnant. Podívejte se, co má sádla.“ Poruèík Dub odcházel bruèe: „U Filippi se sejdeme.“ „Cože ti øíkal?“ obrátil se k Švejkovi Jurajda. „Ale dali jsme si schùzku nìkde u Filipy. Voní tihle vznešení páni bejvají obyèejnì buzeranti.“ Kuchaø okultista prohlásil, že jedinì estéti jsou homosexuelní, což vyplývá již ze samé podstaty estetismu. Úèetní šikovatel Vanìk vyprávìl potom o zneužívání dítek pedagogy ve španìlských klášteøích. A zatímco se voda v kotlíku na lihu poèala vaøit, Švejk se zmínil o tom, jak jednomu vychovateli svìøili kolonii opuštìných 117

vídeòských dìtí a ten vychovatel celou kolonii zneužil. „Vona je to holt vášeò, ale nejhorší je to, když to pøijde na ženský. V Praze II byly pøed léty dvì vopuštìný panièky, rozvedený, ponìvadž to byly coury, nìjaká Mourková a Šousková, a ty jednou, když kvetly tøešnì v aleji u Roztok, chytly tam veèer starýho impotentního stoletýho flašinetáøe a vodtáhly si ho do roztockýho háje a tam ho znásilnily. Co ty s ním dìlaly! To je na Žižkovì pan profesor Axamit a ten tam kopal, hledal hroby skrèencù a nìkolik jich vybral, a voni si ho, toho flašinetáøe, vodtáhly do jedný takový vykopaný mohyly a tam ho døely a zneužívaly. A profesor Axamit druhej den tam pøišel a vidí, že nìco leží v mohyle. Zaradoval se, ale von to byl ten utejranej, umuèenej flašinetáø vod tìch rozvedenejch panièek. Kolem nìho byly samý nìjaký døívka. Potom ten flašinetáø na pátej den umøel, a voni ty potvory byly ještì tak drzý, že mu šly na pohøeb. To už je perverze. - Vosolils to?“ obrátil se Švejk na Balouna, který použil 118

všeobecného zájmu nad vypravováním Švejkovým a cosi schovával do svého baochu, „ukaž, co tam dìláš? - Baloune,“ øekl Švejk vážnì, „co chceš s tím slepièím stehnem? Tak se podívejte. Ukradl nám slepièí stehno, aby si ho potom tajnì uvaøil. Víš, Baloune, cos to proved? Víš, jak se trestá na vojnì, když nìkdo okrade kamaráda v poli. Pøiváže se k hlavní dìla a chlap se vystøelí kartáèem. Teï už je pozdì vzdychat. Až potkáme nìkde na frontì artilérii, tak se pøihlásíš u nejbližšího oberfeuerwerkra. Prozatím ale budeš cvièit za trest. Lez z vagónu.“ Nešastný Baloun slezl a Švejk, sedì ve dveøích vagónu, komandoval: „Hatit Acht! Ruht! Hatit Acht! Rechts schaut! Hatit Acht! Dívej se opìt pøímo! Ruht! - Teï budeš dìlat pohyby tìla na místì. Rechts um! Èlovìèe! Voni jsou kráva. Jejich rohy mají se octnout tam, kde mìli døív pravý rameno. Herstellt! Rechts um! Links um! Halbrechts! Ne tak, vole! Herstellt! Halbrechts! No vidíš, mezku, že to jde! Halblinks! Links um! Links! Front! Front, blbe! Nevíš, co je to front? Gradaus! Kehrt euch! Kniet! Nieder! Setzen! Auf! Setzen! Nieder! Aufl Nieder! Auf! Setzenl Auf! Ruht! Tak vidíš, Baloune, to je zdravý, aspoò vytrávíš!“ Kolem se poèali seskupovat v masách a propukávat v jásot. „Udìlejte laskavì místo,“ køièel Švejk, „von bude mašírovat. Tedy, Baloune, dej si pozor, abych nemusel herštelovat. Nerad zbyteènì manšaft trápím. Tedy: Direktion Bahnhof! Koukej, kam ukazuju. Marschieren marsch! Glied - halt! Stùj, ksakru, nebo tì zavøu! Glied - halt! Koneènì, že jsi se, pitomèe, zastavil. Kurzer Schritt! Nevíš, co je to kurzer Schritt? Já ti to ukážu, až budeš modrej! Voller Schritt! Wechselt Schritt! Ohne Schritt! Bùvole jeden! Když øeknu Ohne Schritt, tak pøekládᚠhaksny na místì.“ Kolem už byly aspoò dvì kumpanie. Baloun se potil a o sobì nevìdìl a Švejk velel dál: „Gleicher Schritt! Glied rückwärts marsch! Glied halt! Laufschritt! Glied marsch! Schritt! Glied halt! Ruht! Hatit Acht! 119

Direktion Bahnhof! Laufschritt marsch! Halt! Kehrt euch! Direktion Wagon! Laufschritt marsch! Kurzer Schritt! Glied halt! Ruht! Teï si odpoèineš chvilku! A pak zaèneme nanovo. Pøi dobré vùli se všechno zmùže.“ „Co se to zde dìje?“ ozval se hlas poruèíka Duba, který pøibìhl znepokojenì. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ øekl Švejk, „že se tak trochu cvièíme, abychom nezapomnìli na execírku a zbyteènì neprováleli drahocennej èas.“ „Slezte z vagónu,“ porouèel poruèík Dub, „už toho mám opravdu dost. Pøedvádím vás k panu batalionskomandantovi.“ Když se ocitl Švejk ve štábním vagónì, odešel nadporuèík Lukᚠdruhým východem z vagónu a šel na perón. Hejtman Ságner, když mu hlásil poruèík Dub o podivných alotriích, jak se vyjádøil, dobrého vojáka Švejka, byl právì ve velmi dobré náladì, ponìvadž gumpoldskirchen bylo opravdu znamenitì.

120

„Tedy vy nechcete zbyteènì proválet drahocennej èas,“ usmál se významnì. „Matušiè, pojïte sem!“ Bataliónní ordonanc obdržel rozkaz zavolat šikovatele od 12. kumpanie Nasákla, který byl znám jako nejvìtší tyran, a zaopatøit ihned Švejkovi ruènici. „Zde tento muž,“ øekl hejtman Ságner k šikovateli Nasáklovi, „nechce zbyteènì proválet drahocenný èas. Vezmìte ho za vagón a hodinu s ním cviète kvérgrify. Ale beze všeho milosrdenství, bez oddychu. Hlavnì pìknì za sebou, setzt ab, an, setzt ab! - Uvidíte, Švejku, že se nebudete nudit,“ øekl k nìmu na odchodu. A za chvíli již ozýval se za vagónem drsný povel, který slavnostnì se nesl mezi kolejnicemi. Šikovatel Nasáklo, který právì hrál jednadvacet a držel bank, øval do božího prostoru: „Beim Fuß! - Schultert! Beim Fuß! Schultert!“ Pak na chvíli to utichlo a bylo slyšet hlas Švejkùv, spokojený a rozvážný: „To jsem se všechno uèil v aktivní službì pøed léty. Když je Beim Fuß!, tak flinta stojí vopøena na pravým boku. Špièka pažby je v pøímý linii se špièkou nohou. Pravá ruka je pøirozenì napnuta a drží flintu tak, že palec vobjímá lauf, ostatní prsty musejí svírat pažbu na pøedku, a když je Schultert!, tak je flinta volnì na øemenu na pravým rameni a laufmündunk nahoru a laufem nazad...“ „Tak už dost toho žvanìní,“ ozval se opìt povel šikovatele Nasákla. „Hatit Acht! Rechts schaut! Hergot, jak to dìláte...“ „Jsem schultert a pøi Rechts schaut! sjede moje pravá ruka po øemeni dolù, obejmu krk pažby a hodím hlavou napravo, na to Hatit Acht! vezmu opìt pravou rukou øemen a moje hlava hledí pøed sebe na vás.“ A zas znìl hlas šikovatelùv: „In die Balanz! Beim Fuß! In die Balanz! Schul-tert! Bajonett auf! Bajonett ab! Fállt das Bajonett! Zum Gebet! Vom Gebet! Kniet nieder zum Gebet! Laden! Schießen! Schießen halbrechts! Ziel Stabswagon! Distanz 200 Schritt... Fertig! An! Feuer! Setzt ab! An! Feuer! An! Feuer! Setzt 121

ab! Aufsatz normal! Patronen versorgen! Ruht!“ Šikovatel si kroutil cigaretu. Švejk si mezitím prohlížel èíslo na ruènici a ozval se: „4268! Takový èíslo mìla jedna lokomotiva v Peèkách na dráze na 16. koleji. Mìli ji odtáhnout do depo v Lysý nad Labem, ku správì, ale vono to tak lehce nešlo, ponìvadž, pane šikovateli, ten strojvùdce, který ji tam mìl odtáhnout, mìl velmi špatnou pamì na èísla. Tak ho tramistr zavolal do svý kanceláøe a povídá mu: ,Na T6. koleji je lokomotiva èíslo 4268. Já vím, že máte špatnou pamì na èíslice, a když se vám nìjaký èíslo napíše na papír, že ten papír ztratíte. Dejte si ale dobrý pozor; když jste tak slabej na èíslice, a já vám ukážu, že je to velice lehký, zapamatovat si jakýkoliv èíslo. Podívejte se: Lokomotiva, kterou máte odtáhnout do depo v Lysý nad Labem, má èíslo 4288. Tedy dávejte pozor: První èíslice je ètyøka, druhá dvojka. Tedy si pamatujte už 42, to jest dvakrát 2, to je v poøadí zepøedu 4, dìleno 2 = 2, a zas máte vedle sebe 4 a 2. Teï se nelekejte. Kolikrát jsou dvakrát 4, vosum, není-liž pravda? Tak si vryjte v pamì, že vosmièka je z èísla 4268 poslední v øadì. Zbývá ještì, když už si pamatujete, že první je 4, druhá 2, ètvrtá vosum, nìjak chytøe si zapamatovat tu šestku, co jde pøed osmièkou. A je to strašnì jednoduchý. První èíslice je 4, druhá dvojka, ètyøi a dvì je šest. Tedy už jste si jistej, druhá od konce je šestka, a už nám ten poøad èísel nikdy nevymizí z pamìti. Máte utkvìno v hlavì èíslo 4268. Nebo mùžete také dojít k týmuž vejsledku ještì jednodušejc...’“ Šikovatel pøestal kouøit a vytøeštil na nìho oèi a jenom zabreptal: „Kappe ab!“ Švejk vážnì pokraèoval: „Von mu tedy zaèal vykládat ten jednodušší zpùsob, jak by si zapamatoval èíslo lokomotivy 4268. Vosum bez dvou je 6. Tedy už zná 68. 6 bez 2 jsou 4, už tedy zná 4-68, a tu dvojku do toho je 4-2-6-8. Není také pøíliš namáhavé, když se to udìlá ještì jinak, pomocí násobení a dìlení. To se dojde 122

taky k takovýmu výsledku. ,Pamatujte si,’ povídal ten tramistr, ,že dvakrát 42 je 84. Rok má 12 mìsícù. Vodeète se tedy 12 od 84, a zbývá nám 72, od toho ještì dvanáct mìsícù, to je 60, máme tedy už jistou šestku a nulu škrtneme. Tedy víme 42 68 4. Když jsme škrtli nulu, škrtneme i tu ètyøku vzadu, a máme velice klidnì zase 4268, èíslo lokomotivy, která patøí do depo v Lysý nad Labem. Taky, jak øíkám, s tím dìlením je to lehké. Vypoèítáme si koeficient podle celního tarifu.’ Snad vám není špatnì, pane feldvébl. Jestli chcete, tak já zaènu tøebas s General de charge! Fertig! Hoch an! Feuer! Hrome! Nemìl nás pan hejtman posílat na slunce! Musím pro nosítka.“ Když pøišel lékaø, tak konstatoval, že je to buï úžeh sluneèní, nebo akutní zánìt mozkových blan. Když pøišel šikovatel k sobì, stál vedle nìho Švejk a øekl: „Abych vám to tedy dopovìdìl. Myslíte, pane šikovateli, že si to ten strojvùdce zapamatoval? Von si to poplet a znásobil to všechno tøema, ponìvadž si vzpomnìl na trojici boží, a lokomotivu nenašel, ta tam ještì stojí na trati èíslo 16.“ Šikovatel zavøel opìt oèi. A když Švejk se vrátil do svého vagónu, na otázku, kde byl tak dlouho, odpovìdìl: „Kdo jiného laufšrit uèí, dìlá stokrát schultert!“ Vzadu se ve vagónu tøásl Baloun. Sežral za nepøítomnosti Švejkovy, když se èást slepice již uvaøila, pùl Švejkovy porce.

123

Pøed odjezdem vlaku dohonil ešalon smíšený vojenský vlak s rùznými èástìmi. Byli to opozdilci nebo vojáci ze špitálù, dohánìjící své èásti, i jiná podezøelá individua, vracející se z komandýrovek nebo z arestù. Z toho vlaku vystoupil také jednoroèní dobrovolník Marek, který byl obžalován tehdy pro vzpouru, že nechtìl èistit záchody, ale divizijní soud ho osvobodil, vyšetøování s ním bylo zastaveno, a jednoroèní dobrovolník Marek objevil se proto nyní ve štábním vagónì, aby se hlásil u batalionskomandanta. Jednoroèní dobrovolník nepatøil totiž doposud nikam, ponìvadž ho vodili z arestu do arestu. Hejtman Ságner, když uvidìl jednoroèního dobrovolníka a pøijal od nìho listiny týkající se jeho pøíchodu s velmi sekrétní poznámkou „Politisch verdachtig! Vorsicht!“, nebyl pøíliš potìšen a naštìstí si vzpomnìl na latrinengenerála, který tak zajímavé odporuèoval doplnit batalión batalionsgeschichtsschreibrem. „Jste velice nedbalý, vy jednoroèní dobrovolníku,“ øekl k nìmu, „ve škole jednoroèákù byl jste pravou metlou, místo toho, abyste hledìl vyniknout a získat hodnost, která vám náleží dle vaší inteligence, potuloval jste se z arestu do arestu. Regiment se za vás musí hanbit, vy jednoroèní dobrovolníku. Mùžete však napravit svou chybu, když øádným plnìním svých povinností ocitnete se opìt v øadì tìch dobrých vojínù. Vìnujte své síly bataliónu s láskou. Zkusím to s vámi. Jste inteligentní mladý muž a jistì máte i schopnosti psát, stylizovat. Povím vám nìco. Každý batalión v poli potøebuje muže, který by vedl chronologický pøehled všech událostí váleèných dotýkajících se pøímo vystoupení bataliónu na poli váleèném. Jest tøeba všechna vítìzná tažení, všechny významné slavné chvíle, jichž batalión se zúèastòuje, pøi nichž hraje vedoucí a vynikající roli, popsati, pomalu sestavovati pøíspìvek k dìjinám armády. Rozumíte mnì?“ 124

„Poslušnì hlásím, ano, pane hejtmane, jde o epizody ze života všech èástí. Batalión má své dìjiny. Regiment na základì dìjin svých bataliónù sestavuje dìjiny regimentu. Regimenty tvoøí dìjiny brigády, dìjiny brigád dìjiny divize a tak dále. Vynasnažím se ze všech sil, pane hejtmane.“ Jednoroèní dobrovolník Marek dal si ruku na srdce. „Budu zaznamenávati s opravdovou láskou slavné dny našeho bataliónu, zejména dnes, kdy je ofenzíva v plném proudu a kdy to pøijde do tuhého, kdy pokryje nᚠbatalión svými hrdinnými syny bojištì. Svìdomitì zaznamenám všech událostí, které se musí dostavit, aby stránky dìjin našeho bataliónu byly naplnìny vavøíny.“ „Budete se nalézati u štábu bataliónu, jednoroèní dobrovolníku, budete si všímati, kdo byl navržen k vyznamenání, zaznamenávat - ovšem dle našich poznámek - pochody, které obzvláštì by upozornily na vynikající bojechtivost a ocelovou disciplínu bataliónu. Není to tak lehké, jednoroèní dobrovolníku, ale doufám, že máte tolik pozorovacího talentu, abyste; dostávaje ode mne urèité direktivy, nᚠbatalión povznesl nad ostatní skupiny. Odesílám telegram na pluk, že jsem vás jmenoval batalionsgeschichtsschreiber. Hlaste se u úèetního šikovatele Vaòka od 11. kumpanie, aby vás tam umístil ve vagónì. Tam je tak ještì nejvíc místa, a øeknìte mu, aby sem ke mnì pøišel. Ovšem zaèíslen budete u štábu bataliónu. To se 155 provede rozkazem po bataliónu.“ Kuchaø okultista spal. Baloun se stále tøásl, ponìvadž už otevøel i nadporuèíkovy sardinky, úèetní šikovatel Vanìk šel k hejtmanovi Ságnerovi a telegrafista Chodounský splašil nìkde na nádraží tajnì láhvièku borovièky, vypil ji, byl nyní v sentimentální náladì a zpíval: Dokud v sladkých dnech jsem bloudil vìrným se mnì všechno zdálo, tu dýchala má hruï vírou 125

a mé oko láskou plálo. Však když zøel jsem, celá zemì že je zrádná jako šakal, zvadla víra, zvadla láska a já poprvé jsem plakal. Potom se zvedl, šel ke stolu úèetního šikovatele Vaòka a napsal na kus papíru velkými písmeny: Žádám tímto zdvoøile, abych byl jmenován a befedrován na batalionshornistu. Chodounský, telegrafist Hejtman Ságner nemìl pøíliš dlouhou rozmluvu s úèetním šikovatelem Vaòkem. Upozornil ho jedinì na to, že prozatím batalionsgeschichtsschreiber, jednoroèní dobrovolník Marek, bude se nalézati ve vagónì se Švejkem. „Mohu vám øíct jen tolik, že ten muž Marek jest, abych tak øekl, podezøelý. Politisch verdächtig. Mùj bože! To není dnes tak dalece nic divného. O kom se to neøíká. Jsou takové rùzné domnìnky. Vy mnì pøece rozumíte. Tedy vás jenom upozoròuji, abyste ho, kdyby snad mluvil nìco, co by, nu rozumíte, hned ho zarazil, abych já snad také nemìl nìjaké nepøíjemnosti. Øeknìte mu prostì, aby zanechal všech øeèí, a tím to bude již spraveno. Já ale nemyslím, abyste snad ke mnì hned bìžel. Vyøiïte to s ním pøátelsky, taková domluva je vždycky lepší než nìjaké hloupé udání. Zkrátka, já si nepøeji nic slyšet, ponìvadž... Rozumíte. Taková vìc zde padá vždycky i na celý batalión.“ Když se tedy Vanìk vrátil, vzal stranou jednoroèního dobrovolníka Marka a øekl k nìmu: „Èlovìèe, vy jste podezøelý, ale to nic nevadí. Jen mnoho tady nemluvte zbyteènýho pøed tím Chodounským, telegrafistou.“ Sotva to doøekl, Chodounský se pøivrávoral a padl úèetnímu šikovateli do náruèe, vzlykaje opilým hlasem, což snad mìl býti 126

zpìv: Když mne všechno opustilo, já k tvým prsùm hlavu sklonil na tvém vøelém, èistém srdci bolestné jsem slzy ronil. A tvým okem zaplál oheò jako hvìzda tøpytem lesklým, korálová ústa šeptla: Já tì nikdy neopustím. „My se nikdy nevopustíme,“ hulákal Chodounský, „co uslyším u telefonu, hned vám øeknu. Vyseru se na pøísahu.“ V koutì se Baloun hrùzou pokøižoval a poèal se hlasitì modlit: „Rodièko boží, nezamítej mé prosebné volání, nýbrž vyslyš milostivé, potìš mne laskavì, pomoz mnì bídnému, jenž k Tobì volám s živou vírou, pevnou nadìjí a horoucí láskou v slzavém údolí tomto. Ó, královno nebeská, uèiò pøímluvou svou, abych také v milosti boží a pod Tvou ochranou až do konce života svého setrval...“ Blahoslavená Panna Maria se opravdu za nìho pøimluvila, nebol ze svého chudého baochu vytáhl za chvíli jednoroèní dobrovolník nìkolik krabièek sardinek a rozdal každému po jedné. Baloun neohroženì otevøel kuføík nadporuèíka Lukáše a vrátil tam z nebe spadlé sardinky. Když pak všichni si otevøeli olejovky a pochutnávali si na nich, Baloun pøišel do pokušení a otevøel kuføík i sardinky a hltavì je schlemstnul. A tu nejblahoslavenìjší a nejsladší Panna Maria se od nìho odvrátila, nebol právì když dopíjel olej z plechovky, objevil se pøed vagónem bataliónní ordonanc Matušiè volaje nahoru: „Baloune, mᚠpøinést svýmu obrlajtnantovi ty sardinky.“ „Tìch facek,“ øekl šikovatel Vanìk. „S pustejma rukama radìj tam nechoï,“ radil Švejk, „vem si 127

aspoò s sebou pìt prázdnejch plechovek.“ „Co jste asi udìlal, že vás bùh tak trestá,“ poznamenal jednoroèní dobrovolník, „ve vaší minulosti musí být nìjaký velký høích. Nedopustil jste se snad svatokrádeže a nesnìd jste vašemu faráøovi šunku v komínì? Nevypil jste mu ve sklepì mešní víno? Nelez jste snad jako kluk na hrušky do farské zahrady?“ Baloun se odklátil se zoufalým výrazem v oblièeji, plným beznadìjnosti. Teï jeho uštvaný výraz mluvil srdcervoucné: Kdy už bude konec toho trápení? „To je to,“ øekl jednoroèní dobrovolník, který zaslechl slova nešastného Balouna, „že vy jste, pøíteli, ztratil spojitost s pánembohem. Vy se neumíte dobøe pomodlit, aby vás pánbùh co nejdøív sprovodil ze svìta.“ Švejk k tomu dodal: „Von se Baloun nemùže poøád k tomu vodhodlat, aby svùj vojenský život, svoje vojenské smýšlení, slova, skutky i smrt svoji vojenskou vodporuèil dobrotì mateøského srdce nejvyššího pánaboha, jako to øíkával ten mùj feldkurát Katz, když už zaèínal pøebírat a vomylem strèil na ulici do nìjakého vojáka.“ Baloun zaúpìl, že už ztratil dùvìru v pánaboha, ponìvadž už kolikrát se modlil, aby mu dal tolik síly a nìjak mu ten jeho žaludek sesevrknul. „To se nedatuje vod týhle vojny,“ zabìdoval, „to už je stará, nemoc, tahle moje žravost. Kvùli ní chodila žena s dìtma na pout do Klokot.“ „To znám,“ poznamenal Švejk, „to je u Tábora a mají tam bohatou Panenku Marii s falešnejma briliantama, a chtìl ji vokrást jeden kostelník, vodnìkud ze Slovenska. Moc nábožnej èlovìk. Tak tam pøijel a myslel si, že se mu to snad lepší povede, když bude napøed voèištìnej ze všech starejch høíchù, a vyzpovídal se taky z toho, že chce zejtra vokrást Panenku Marii. Neøek ani švec, a než se pomodlil tìch tøi sta otèenášù, který mu pan páter dal, aby mu zatím neutek, už ho vyvádìli kostelníci pøímo na èetnickou 128

stanici.“ Kuchaø okultista zaèal se s telegrafistou Chodounským hádat, jestli je to do nebe volající prozrazení zpovìdního tajemství anebo jestli to stojí za øeè, když šlo o falešné brilianty. Nakonec však Chodounskému dokázal, že to byla karma, tedy pøedurèený osud z daleké neznámé minulosti, kdy snad byl ten nešastný kostelník ze Slovenska ještì hlavonožcem na nìjaké cizí planetì, a stejnì že osud již dávno pøedurèil, když snád byl ten páter z Klokot ještì tøebas ježurou, nìjakým vaènatým, dnes už vyhynulým savcem, že musí on porušit zpovìdní tajemství, aèkoliv z právnického stanoviska dává se dle kanonického práva absoluce, i když jde o klášterní jmìní. K tomuto pøipojil Švejk tuto jednoduchou poznámku: „Ba jo, žádnej èlovìk neví, co bude vyvádìt za pár miliónù let, a nièeho se nesmí vodøíkat. Obrlajtnant Kvasnièka, když jsme ještì sloužívali v Karlínì u erkencukskomanda, ten vždycky øíkal, když držel školu: ,Nemyslete si, vy hovnivárové, vy líní krávové a bagounové, že vám už tahle vojna skonèí na tomhle svìtì. My se ještì po smrti uhlídáme, a já vám udìlám takovej voèistec, že z toho budete jeleni, vy svinská bando.’“ Mezitím Baloun, který jsa v úplném zoufalství stále myslel, že se jen nyní o nìm povídá, že se všechno týká jeho, pokraèoval ve své veøejné zpovìdi: „Ani Klokoty proti mé žravosti nepomáhaly. Pøijde žena s dìtmi z pouti a už zaène poèítat slepice. Schází jedna nebo dvì. Ale já jsem si nemohl pomoc, já jsem vìdìl, že jsou v domácnosti potøeba kvùli vejcím, ale vyjdu ven, zakoukám se na nì, najednou vám cejtím v žaloudku propast, a za hodinu už je mnì dobøe, už je slepice vobraná. Jednou když byly v Klokotech, aby se za mì modlily, aby tatínek zatím doma nic nesežral a neudìlal zas novou škodu, chodím po dvoøe, a najednou mnì vám pad do voka krocan. Tenkrát jsem to moh vodpykat životem. Uvázla mnì z nìho v krku stehenní kost, a nebejt mýho práška, takovýho 129

malýho chlapce, který mnì tu kost vytáh, tak už jsem tu dnes s vámi nesedìl a ani se tý svìtový vojny nedoèkal. - Ba, ba. Ten mùj prášek, ten byl èipera. Takovej malièkej, baculatej, zavalitej, sádelnatej –“ Švejk pøistoupil k Balounovi: „Ukaž jazyk!“ Baloun vyplázl na Švejka svùj jazyk, naèež Švejk obrátil se ke všem, kteøí byli ve vagónu: „To jsem vìdìl, sežral i toho svýho práška. - Pøiznej se, kdys ho sežral! Když byli zas vaši v Klokotech - viï.“ Baloun zoufale sepjal ruce a zvolal: „Nechte mne, kamarádi! Ještì tohle ke všemu vod svejch kamarádù.“ „My vás proto neodsuzujeme,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „naopak je vidìt, že z vás bude dobrý voják. Když Francouzi za napoleonských válek obléhali Madrid, tu španìlský velitel Madridu, nežli by vydal pevnost z hladu, snìdl svého adjutanta bez soli.“ „To už je vopravdu vobì, ponìvadž nasolenej adjutant byl by rozhodnì požívatelnìjší - Jakpak se jmenuje, pane rechnungsfeldvébl, ten nᚠadjutant od našeho bataliónu? - Ziegler? To je òákej takovej uhejbáèek, z toho by se neudìlaly porce ani pro jednu marškumpaèku.“ „Podívejme se,“ øekl úèetní šikovatel Vanìk, „Baloun má v ruce rùženec.“ A opravdu, Baloun ve svém nejvìtším hoøi hledal spásu v drobných kulièkách z klokoèí od firmy Moritz Ltiwenstein ve Vídni. „Ten je taky z Klokot,“ øekl smutnì Baloun. „Než mnì ho pøinesly, zaøvala dvì housata, ale to není žádný maso, to je mìkkotina.“ Za chvíli nato pøišel rozkaz po celém vlaku, že se za ètvrt hodiny pojede. Ponìvadž tomu nikdo nechtìl vìøit, stalo se to, že se, pøes veškerou ostražitost, nìkdo leckams zatoulal. Když se vlak hnul, scházelo osmnáct maníkù, mezi nimi šikovatel Nasáklo od 12. marškumpanie, který se ještì, když vlak už dávno zmizel 130

za Išatarèou, hádal v malém akátovém lesíku za nádražím v nehlubokém úvalu s nìjakou bìhnou, která chtìla na nìm pìt korun, kdežto on navrhoval odmìnu za vykonanou již službu korunu nebo pár facek, ke kterémuž poslednímu vyrovnání pak nakonec také došlo s takovou vehemencí, že na její øev poèali se tam sbíhat z nádraží.

131

*3. kapitola Z Hatvanu až na hranice Halièe Po celou dobu železnièní pøepravy bataliónu, který mìl sklízet váleènou slávu, až projde pìšky od Laborce východní Halièí na front, vedly se ve vagónu, kde byl jednoroèní dobrovolník a Švejk, opìt podivné øeèi, víceménì velezrádného obsahu, v menším mìøítku, ale mùžeme øíct povšechné, dìlo se tak i v jiných vagónech, ba i ve štábním vagónu panovala jakási nespokojenost, ponìvadž ve Füzesabony pøišel rozkaz po armádì od pluku, ve kterém se porce vína snižovala dùstojníkùm o jednu osminku litru. Ovšem že pøitom nebylo zapomenuto na mužstvo, kterému se snižovala dávka sága o jeden dekagram na muže, což bylo tím záhadnìjším, že nikdo nikdy na vojnì sága nevidìl. Nicménì bylo to tøeba oznámiti úèetnímu šikovateli Bautanzlovi, který se tím cítil strašnì uražen a okraden, což vyjádøil také tím, že ságo je dnes vzácná vìc a že by za kilo dostal aspoò osm korun. Ve Füzesabony pøišlo se také na to, že jedna kumpanie ztratila polní kuchyni, ponìvadž koneènì se mìl na této stanici vaøit gulᚠs bramborama, na který kladl velký dùraz latrinengenerál. Pátráním vyšlo najevo, že nešastná polní kuchynì vùbec s sebou z Brucku nejela a že asi dodnes tam nìkde stojí za barákem 186, opuštìná a vychladlá. Kuchyòský personál patøící k té polní kuchyni byl totiž den pøed odjezdem zavøen na hauptvaše pro bujné chování ve mìstì a dovedl si to tak zaøídit, že sedìl ještì dál, když už jeho marškumpaèka projíždìla Uhry. Kumpanie bez kuchynì byla tedy pøidìlena k druhé polní kuchyni, což se neobešlo ovšem bez hádky, ponìvadž mezi pøidìleným mužstvem z obou kumpanií ku škrábání bramborù 132

došlo k takovým kontroverzím, že jedni druhým tvrdili, že nejsou taková hovada, aby se døeli na druhého. Nakonec se vlastnì ukázalo, že s tím gulášem s bramborama je to vlastnì manévr, aby si vojáci zvykli na to, až v poli pøed nepøítelem bude se vaøit guláš, najednou pøijde rozkaz „Alles zurück!“, gulᚠz kotlù se vyleje a žádný nedostane ani líznout. Tohle byla tedy jakási prùprava, ne tak do dùsledkù tragická, ale pøece jen pouèná. Když totiž se mìl již gulᚠrozdávat, pøišel rozkaz „Do vagónù!“ a už se jelo na Miškovec. Ani tam se nerozdal guláš, ponìvadž na trati stál vlak s ruskými vagóny, proto se mužstvo nepustilo ven z vagónù a ponechalo se mužstvu volné pole k fantazii, že se bude gulᚠrozdávat, až se vyleze už v Halièi z vlaku, kde bude uznán gulᚠzkysaným, k požívání neschopným, a pak že se vyleje. Potom vezli gulᚠdál na Tiszaltik, Zombor, a když už nikdo neèekal, že se bude gulᚠrozdávat, zastavil se vlak v Novém Mìstì pod Šiatorem, kde se znova rozdìlal oheò pod kotli, gulᚠse ohøál a byl koneènì rozdán. Stanice byla pøeplnìna, mìly být napøed odeslány dva vlaky s municí, za nimi dva ešalony dìlostøelectva a vlak s pontonovými oddíly. Vùbec možno øíct, že zde se shromáždily vlaky s trupami všech možných èástí armády. Za nádražím mìli honvédhusaøi v parádì dva polské židy, kterým vyrabovali nùši s koøalkou, a nyní místo platu, v dobré náladì, bili je po hubì, což patrnì mìli dovoleno, ponìvadž docela blízko stál jejich rytmistr a pøíjemnì se na celou scénu usmíval, zatímco za skladištìm nìkolik jiných honvédhusarù sahalo pod suknì èernookým dceruškám bitých židù. Byl zde též vlak s oddìlením aeroplánù. Na druhých kolejích stály na vagónech tytéž pøedmìty jako aeroplány a dìla, jenže v rozbitém stavu. Byly to podstøelené létací stroje, roztrhané hlavnì haubic. Zatímco všechno svìží a nové jelo tam nahoru, tyhle zbytky 133

slávy jely do vnitrozemí k opravám a k rekonstrukcím. Poruèík Dub ovšem vojákùm, kteøí se kolem rozbitých dìl a aeroplánù shromáždili, vykládal, že je to váleèná koøist, a také zpozoroval, že kousek dál stojí opìt ve skupinì Švejk a nìco vykládá. Pøiblížil se tedy k tomu místu a slyšel rozšafný hlas Švejkùv: „A si se to vezme jak chce, je to pøece jen váleèná koøist. Vono je to sice na první pohled vošemetný, když tady nìkdo ète na lafetì K. u k. Artilleriedivision. Ale vono to bude asi tak, že to dìlo padlo do rukou Rusù a my jsme si ho museli zas nazpìt vydobýt, a taková koøist je mnohem cennìjší, ponìvadž... Ponìvadž,“ øekl slavnostnì, když zpozoroval poruèíka Duba, „nepøíteli se nesmí nechat nic v rukou. To máte jako s Pøemyšlem, nebo s tím vojákem, kerýmu pøi gefechtu vytrh nepøítel feldflašku. To bylo ještì za napoleonských válek, a ten voják v noci odebral se do nepøátelskýho ležení a pøines si zas feldflašku nazpátek a vydìlal ještì pøitom, ponìvadž nepøítel na noc fasoval koøalku.“ Poruèík Dub øekl pouze: „Koukejte, a už zmizíte, Švejku, a vás zde už podruhé nevidím!“ „Dle rozkazu, pane lajtnant.“ A Švejk odcházel k druhé skupinì vagónù, a kdyby ho byl poruèík Dub slyšel, co ještì dodal, byl by jistì vyskoèil z uniformy, aèkoliv to bylo zcela nevinné biblické rèení: „Malièko, uzøíte mne, a opìt malièko, a neuzøíte mne.“ Poruèík Dub po odchodu Švejkovì byl ke všemu ještì tak pitomý, že vojáky upozoròoval na jeden sestøelený rakouský aeroplán, na jehož kovovém ráfu bylo zøetelnì vyznaèeno Wiener Neustadt. „Ten jsme Rusùm sestøelili u Lvova,“ øekl poruèík Dub. Tato slova, zaslechl nadporuèík Lukáš, který se pøiblížil a hlasitì dodal: „Pøièemž oba ruští letci uhoøeli.“ Pak odcházel dál beze slova, pomysliv si, že poruèík Dub jest kus dobytka. Za druhými vagóny setkal se se Švejkem a hledìl se mu 134

vyhnout, ponìvadž na tváøi Švejkovì pøi pohledu na nadporuèíka Lukáše bylo vidìt, že ten muž toho má mnoho na srdci, co mu chce øíci. Švejk šel pøímo k nìmu: „Ich melde gehorsam, kompanieordonanc Švejk prosí o další rozkazy. Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem vás již hledal ve štábním vagónì.“ „Poslyšte, Švejku,“ øekl nadporuèík Lukᚠtónem naprosto odpuzujícím a nepøátelským. „Víte, jak se jmenujete? Už jste zapomnìl, jak jsem vás nazval?“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že sem na takovou vìc nezapomnìl, ponìvadž já nejsem nìjakej jednoroèní dobrovolník Železný. To jsme tenkrát, ještì dávno pøed válkou, byli v karlínskejch kasárnách a tam byl nìjakej obrst Fliedler von Bumerang nebo tak nìjank.“ Nadporuèík Lukᚠse mimodìk usmál tomu ,nìjank’ a Švejk dál vyprávìl: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že ten nᚠobrst byl pùl vaší vejšky, nosil plnovous

135

jako kníže Lobkovic, takže vypadal jako vopice, a když se rozèílil, vyskakoval dvakrát tak vysoko, jak byl sám vysokej, takže jsme mu øíkali kauèukovej dìdek. Tenkrát byl nìjakej První máj a my jsme mìli berajèaft, a von k nám držel pøedtím veèer na nádvoøí velikou øeè, že proto zejtra musíme vostat všichni v kasárnách a nehnout se ven, abychom mohli na nejvyšší rozkaz, v pøípadì potøeby, všechnu tu socialistickou bandu postøílet. Proto taky, kterej voják má dneska pøesèas a nevrátí se do kasáren a natáhne to až na druhej den, ten že proved zemìzradu, ponìvadž takovej vožralej chlap netrefí ani jednoho èlovìka, když budou salvy, a ještì bude støílet do vzduchu. Tedy ten jednoroèák Železný vrátil se do cimry a povídá, že mìl pøeci jen kauèukovej dìdek dobrej nápad. Dy vono je to celkem pravda, zejtra pøece nikoho do kasáren nepustìji, tak je nejlepší vùbec nepøijít, a taky to, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, uskuteènil jako jedno víno. Ale ten obrst Fliedler, to vám byl taková potvora mizerná, dej mu pámbu nebe, že chodil druhej den po Praze a hledal nìkoho, kdo se vodvážil z našeho regimentu vylézt z kasáren, a nìkde u Prašný brány potkal taky šastnì Železnýho a hned na nìho spustil: ,Já ti tám, já ti náuèím, já ti dvakrát oslatím!’ Øekl mu toho ještì víc a spakoval ho s sebou do kasáren a po celý cestì mu øíkal leccos vošklivýho, výhružnýho a ptal se ho poøád, jak se jmenuje. ,Šélesnej, Šelesny, ty to odsrat, já rát, še chytit, já ti ukášat den ersten Mai. Šélesny, Šélesny, ty bejt mùj, závžit, fajn závžit!’ Železnýmu už to bylo všechno jedno. Tak jak šli pøes Poøíè, kolem Rozvaøilù, Železný skoèil do prùjezdu a ztratil se mu prùchodem a zkazil kauèukovýmu dìdkovi tu velikou radost, až ho bude sázet do arestu. Obrsta to tak rozèílilo, že mu utek, že ze vzteku zapomnìl, jak se ten jeho delikvent jmenuje, poplet si to, a když pøišel do kasáren, zaèal skákat do stropu, strop byl nízkej, a ten, co mìl bataliónku, divil se, proè dìdek mluví najednou lámanì èesky a køièí: ,Médìnej závšít, Médìnej né závšít, Ólófénej závšít, Cínofej závšít!’ A takhle dìdek 136

trápil den ze dne a ptal se poøád, jestli už chytli Mìdìnýho, Olovìnýho a Cínovýho, a taky dal vyrukovat celej regiment, ale oni už Železnýho, vo kterým se to všeobecnì vìdìlo, dali na marodku, ponìvadž byl zubní technik. Až takhle jednou vod našeho regimentu podaøilo se jednomu probodnout jednoho dragouna v hospodì u Buckù, kterej mu chodil za holkou, a tu nás seøadili do ètverce, museli vyjít všichni, i marodka, kdo byl moc marod, toho dva drželi. Tak taky nebylo to nic platný, musel Železný vyrukovat na dvùr a tam nám èetli rozkaz po regimentu asi v tom smyslu, že dragouni jsou taky vojáci a že je zakázáno je probodávat, protože jsou to naši kriegskamaraden. Jeden jednoroèák to pøekládal a nᚠobrst koukal jako tygr. Napøed prošel pøed frontou, potom zas šel dozadu, obcházel ètverec, a najednou objevil Železnýho, který byl jako hora, takže to, pane obrlajtnant, bylo strašnì komický, když ho pøitáh dovnitø ètverce. Jednoroèák pøestal pøekládat a nᚠobrst zaèal vyskakovat pøed Železným, jako když pes doráží na kobylu, a pøitom øval: „Ták ty mnì neujít, ty mnì nejít nikam neutéct, teï zas žíkat, žeš šélesný, a já furt Žíkat Médený, Cínofý, Olófìný, von je Šélesný, a von je ten parchant Šélesný, já ti náuèím Olófìný, Cínofý, Médený, ty Mistvieh, du Schwein, du Šélesný!’ Pak mu napaøil za to mìsíc, ale potom se mu òák za ètrnáct dní rozbolavìjí zuby, a von si vzpomnìl, že Železný je zubní technik, tak ho dal pøivést z arestu na marodku a chtìl si dát vod nìho vytrhnout zub, a Železný mu ho trhal asi pùl hodiny, takže dìdka asi tøikrát vomejvali, ale dìdek òák zkrot a vodpustil Železnýmu tìch druhejch ètrnáct dní. To je tedy tak, pane obrlajtnant, když pøedstavenej zapomene na jméno svýho podøízenýho, ale podøízenej na jméno svýho pøedstavenýho nesmí nikdy zapomenout, jako nám právì øíkal ten pan obrst, že ani po letech nezapomeneme, že jsme mìli jednou obrsta Fliedlera. Nebylo to snad pøíliš dlouhé, pane obrlajtnant?“ „Víte, Švejku,“ odpovìdìl nadporuèík Lukáš, „èím dále vás 137

poslouchám, tím více pøicházím k pøesvìdèení, že si svých pøedstavených vùbec nevážíte. Voják má ještì po letech o svých bývalých pøedstavených mluvit jenom dobøe.“ Bylo vidìt, že nadporuèík Lukᚠse zaèíná bavit. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ vpadl mu do toho Švejk omluvným tónem, „dy von už je pan obrst Fliedler dávno mrtvej, ale když si, pane obrlajtnant, pøejete, budu o nìm mluvit samou chválu. Von byl vám, pane obrlajtnant, uèinìnej andìl na vojáky. Von byl vám tak hodnej jako svatej Martin, kterej rozdával martinský husy chudejm a hladovejm. Von se dìlil vo svùj vobéd z oficírsmináže s nejbližším vojákem, kterýho potkal na dvoøe, a když už se nám všem pøejedli blbouni, tak nám dal dìlat na minហgrenadýrmarš s vepøovým masem, a o manévrech, to teprve se vyznamenal se svou dobrotou. Když jsme pøišli do Dolních Køálovic, tak dal rozkaz vypít celej dolnokrálovickej pivovar na jeho útraty, a když mìl svátek nebo narozeniny, tak dal pro celej regiment navaøit 138

zajíce na smetanì s houskovejma knedlíkama. Von byl takovej hodnej na manšaft, že vám jednou, pane obrlajtnant...“ Nadporuèík Lukᚠklepl jemnì Švejka pøes ucho a øekl pøátelským tónem: „Tak jdi už, potvoro, nech už ho být.“ „Zum Befehl, Herr Oberleutnant!“ Švejk odcházel k svému vagónu, zatímco pøed ešalonem bataliónu, tam, kde ve vagónì byly zavøeny telefonní pøístroje a dráty, odehrávala se tato scéna: Stál tam post, ponìvadž všechno z naøízení hejtmana Ságnera muselo být feldmäßig. Posti se tedy rozestavili podle cenností ešalonu po obou stranách a dostali feldruf a losung z kanceláøe bataliónu. Ten den byl feldruf „Kappe“ a losung „Hatvan“. Post, který si to mìl u telefonních aparátù pamatovat, byl nìjaký Polák z Kolomyje, který nìjakou divnou náhodou se dostal k 91. regimentu. Kdepak aby vìdìl, co je to Kappe, ale ponìvadž mìl v sobì nìjaký zárodek mnemotechniky, tak si pøece jen zapamatoval, že to zaèíná s k, a hrdì odpovìdìl poruèíkovi Dubovi, který mìl bataliónku a ptal se ho, pøibližuje se k nìmu, na heslo ode dne: „Kafe.“ Bylo to ovšem velice pøirozené, ponìvadž Polák z Kolomyje poøád ještì vzpomínal na ranní a veèerní kávu v táboøe Brucku. A když zaøval ještì jednou „Kafe“, a poruèík Dub se neustále k nìmu pøibližoval, tu on, pamìtliv na svou pøísahu a na to, že je na stráži, zvolal hrozivì: „Halt!“, a když poruèík Dub udìlal k nìmu ještì dva kroky a stále chtìl na nìm feldruf, namíøil na nìj ruènici, a neznalý dokonale nìmeckého jazyka, užil podivné smìsi polštiny s nìmèinou, køièe: „Benže šajsn, benže šajsn.“ Poruèík Dub pochopil a poèal couvat nazpátek, køièe: „Wachkommandant, Wachkommandant!“ Objevil se èetaø Jelínek, který Poláka zavádìl na stráž, a ptal se ho sám po heslu, potom poruèík Dub, na kteréž otázky 139

odpovídal zoufalý Polák od Kolomyje køikem, který se rozléhal po nádraží: „Kafe, kafe.“ Co tam bylo ešalonù, poèali z nich vojáci vyskakovat s esšálkama a byla hrozná panika, která skonèila tím, když odzbrojeného poctivého vojáka odvedli do arestantvagónu. Ale poruèík Dub choval urèité podezøení na Švejka, kterého vidìl prvního s esšálkem vylízat z vagónu, a byl by dal za to krk, že ho slyšel volat: „S esšálkama ven, s esšálkama ven.“ Po pùlnoci vlak se hnul na Ladovce a Trebišov, kde ho ráno uvítal na stanici veteránský spolek, ponìvadž si tenhle maršbatalión spletl s maršbataliónem 14. honvéd, maïarského pluku, který projel stanicí hned v noci. Jisto bylo, že veteráni byli namazaní, a svým øevem „Isten áld meg a királyt“ probudili ze spaní celý ešalon. Nìkolik uvìdomìlejších naklonilo se z vagónù a odpovìdìlo jim: „Polibte nám prdel. Éljen!“ Naèež veteráni zaøvali, až se okna nádražní budovy otøásala: „Éljen! Éljen a tizennegyedik regiment (ètrnáctý regiment)!“ Za pìt minut jel vlak dál na Humenné. Zde již byly jasnì a zøetelnì znát stopy bojù, když Rusové táhli do údolí Tisy. Po stráních táhly se primitivní zákopy, tu a tam bylo vidìt vypálenou usedlost, kolem které narychlo zbudovaná bouda znamenala, že se majitelé opìt vrátili. Potom, když k polednímu pøišla stanice Humenné, kde nádraží jevilo také zbytky bojù, vykonány byly pøípravy k obìdu a mužstvo ešalonu zatím mohlo nahlédnout do veøejného tajemství, jak úøady po odchodu Rusù jednají s místním obyvatelstvem, které bylo øeèí i náboženstvím pøíbuzné ruským vojskùm. Na perónì, obklíèena uherskými èetníky, stála skupina zatèených uherských Rusù. Bylo tam nìkolik popù, uèitelù a sedlákù z širokého dalekého okolí. Všichni mìli ruce svázané dozadu provazy a po párech pøivázáni k sobì. Vìtšinou mìli rozbité nosy a boule na hlavách, jak dostali hned po zatèení výprask od èetníkù. 140

Kousek dál hrál si jeden maïarský èetník s jedním popem. Uvázal mu provaz kolem levé nohy, který držel v ruce, a nutil ho kolbou, aby pop tanèil èardáš, pøièemž trhal provazem, takže pop upadl na nos, a maje ruce svázané dozadu, nemohl vstát a dìlal zoufalé pokusy obrátit se na záda, aby se snad tak mohl zvednout se zemì. Èetník se tak tomu upøímnì smál, až mu slzy tekly z oèí, a když už pop se zvedal, trhnul provazem a pop byl opìt na nose. Koneènì uèinil tomu pøítrž èetnický dùstojník, který poruèil, aby zatèené odvedli, zatím než pøijede vlak, za nádraží do prázdné kùlny a tam je bili a mlátili, aby to nikdo nevidìl. O této epizodì rozhovoøili se ve štábním vagónu a celkem možno øíct, že vìtšina to odsuzovala. Fénrich Kraus mínil, že když už jsou velezrádci, mají se hned na místì obìsit beze všeho týráni, zato však poruèík Dub s celým výjevem naprosto souhlasil a pøevedl to hned na sarajevský atentát a vysvìtlil to tak, že ti maïarští èetníci na stanici Humenné mstí smrt arciknížete Františka Ferdinanda a jeho choti. Aby dodal váhy svým slovùm, øekl, že odbíral èasopis (Šimáèkùv Ètyølístek) a tam že ještì pøed válkou v èervencovém èísle bylo o tom atentátu napsáno, že bezpøíkladný zloèin sarajevský zanechává v lidských srdcích nadlouho nezhojitelnou ránu, tím bolestnìjší, že zloèinem nebyl jen zahlazen život pøedstavitele výkonné moci státu, nýbrž i život jeho vìrné a milované družky, a že znièením tìch dvou životù rozvrácen šastný, pøíkladný rodinný život a sirotami uèinìny všemi milované dìti. Nadporuèík Lukᚠjen zamruèel k sobì, že asi zde v Humenném èetníci odebírali Šimáèkùv Ètyølístek s tím dojemným èlánkem. Vùbec se mu poèalo vše najednou hnusit a cítil jenom potøebu opít se, aby ho opustil svìtobol. Vyšel tedy z vagónu a šel vyhledat Švejka. „Poslyšte, Švejku,“ øekl k nìmu, „nevíte o nìjaké láhvi koòaku? Mnì není nìjak dobøe.“ 141

„To dìlá všechno, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, zmìna poèasí. Mùže bejt, až budeme na bojišti, že vám bude ještì hùø. Èím víc se èlovìk vzdaluje vod svý pùvodní vojenský bázy, tím mu bejvá mdlejc. Strašnickej zahradník, nìjakej Josef Kalenda, ten se taky jednou vzdálil z domova, šel ze Strašnic na Vinohrady, stavil se na Zastávce v hospodì, ale to mu ještì nic nebylo, ale jakmile pøišel do Korunní tøídy k vodárnì, bral v Korunní tøídì až za kostel svaté Ludmily hospodu za hospodou a cítil už malátnost. Nedal se však tím odstrašit, ponìvadž se vsadil pøedtím ten veèer v Strašnicích v hospodì U remízy s jedním øidièem vod elektriky, že udìlá pìšky cestu kolem svìta za tøi nedìle. Poèal se tedy dál a dál vzdalovat vod svýho domova, až se pøivalil do Èernýho pivovaru na Karlovì námìstí, a vodtamtuï šel na Malou Stranu k Sv. Tomáši do pivovaru a odtamtud pøes restaurací U Montágù a ještì vejš pøes hospodu U krále brabantskýho, pak na Krásnou vyhlídku, odtud do Strahovskýho kláštera do pivovaru. Ale to už mu zmìna podnebí pøestala svìdèit. Dostal se až na Loretánský námìstí a tam dostal najednou takový stesk po domovì, že sebou praštil na zem, poèal se válet po chodníku a køièel: ,Lidièky, já už dál nepùjdu. Já se na cestu kolem svìta,’ s dovolením, pane obrlajtnant, ,vykašlu.’ Jestli však si pøejou, pane obrlajtnant, tak jim nìjaký koòak seženu, jenom se bojím, abyste mnì døív nevodjelí.“ Nadporuèík Lukᚠho ujistil, že døív se odtud nepojede až za dvì hodiny a že koòak prodávají hned za nádražím potajmu v láhvích, hejtman Ságner že tam už Matušièe poslal a ten že mu pøines za patnáct korun láhev zcela obstojného koòaku. Tady má patnáct korun, a už aby šel, a jen a nikomu neøíká, že je to pro nadporuèíka Lukáše nebo že on ho posílá, ponìvadž je to vlastnì zakázaná vìc. „Buïte ubezpeèenej, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk, „že to bude všechno v poøádku, ponìvadž já mám moc rád zakázaný vìci, 142

ponìvadž jsem se vždycky octnul v nìèem zakázaným, aniž bych byl vo tom vìdìl bejval. Jednou v karlinskejch kasárnách nám zakázali...“ „Kehrt euch - marschieren marsch!“ pøerušil ho nadporuèík Lukáš. Švejk šel tedy za nádraží, opakuje si po cestì všechny složky své výpravy: že koòak musí být dobrý, proto ho musí napøed 143

ochutnat, že je to zakázané, proto musí být opatrný. Když právì zahýbal za perón, srazil se opìtnì s poruèíkem Dubem. „Co se zde flákáš?“ otázal se Švejka. „Znᚠmne?“ „Poslušnì hlásím,“ odpovìdìl Švejk salutuje, „že si vás nepøeji poznat z té vaší špatné stránky.“ Poruèík Dub ustrnul leknutím, ale Švejk stál klidnì, drže stále ruku na štítku èepice, a pokraèoval: „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že vás chci poznat jen z té dobré stránky, abyste mne nepøinutil až k pláèi, jak jste mnì poslednì øíkal.“ Poruèíkovi Dubovi zakroutila se nad takovou drzostí hlava a vzmohl se jen na rozhorlený výkøik: „Táhni, mizero, my si spolu ještì promluvíme!“ Švejk odešel za perón a poruèík Dub vzpamatovav se vydal se za ním. Za nádražím, hned u silnice, stála øada nùší postavených dnem nahoru, na kterých byly ošatky a na ošatkách rùzné laskominy zcela nevinnì vypadající, jako kdyby ty všechny dobroty byly urèeny pro školní mládež nìkde na výletì. Ležely tam kousky tažených bonbónù, trubièky z oplatek, hromada kyselých pokroutek, tu a tam ještì na nìkteré ošatce krajíèky èerného chleba s kouskem salámu, zcela urèitì koòského pùvodu. Vevnitø však nùše obsahovaly rùzný alkohol, flašky s koòakem, rumem, jeøabinkou a s jinými likéry a koøalkami. Hned za pøíkopem silnice byla bouda a tam se vlastnì všechny tyhle obchody s nedovolenými nápoji provádìly. Vojáci to napøed vyjednali u nùší a pejzatý žid vytáhl zpod nùše tak nevinnì vypadající koøalku a pøinesl ji pod kaftanem do døevìné boudy, kde už si ji voják nenápadnì schoval nìkam do kalhot nebo pod blùzu. Sem tedy Švejk zamìøil, zatímco od nádraží poruèík Dub se svým detektivním talentem ho pozoroval. Švejk to vzal hned pøímo u první nùše. Napøed si vybral bonbóny, které zaplatil a strèil do kapsy, pøièemž pán s pejzy mu zašeptal: „Schnaps hab’ ich such, gnädiger Herr Soldat.“ 144

Vyjednávání bylo rychle skoncováno, Švejk odešel do boudy, a døíve nedal peníze, dokud pán s pejzy láhev neotevøel a Švejk neochutnal. Byl ale s koòakem spokojen a vracel se na nádraží, zastrèiv si láhev pod blùzu. „Kdepak jsi byl, mizero?“ zastoupil mu cestu k perónu poruèík Dub. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že jsem si šel koupit bonbóny.“ Švejk sáhl do kapsy a vytáhl hrst špinavých, zaprášených bonbónù: „Jestli by se pan lajtnant neštítil - Já už je okoušel, nejsou špatný. Mají takovou pøíjemnou, zvláštní chu, jako vod povidel, pane lajtnant.“ Pod blùzou rýsovaly se kulaté obrysy lahve. Poruèík Dub poplácal Švejkovi po blùze: „Co to tady neseš, ty jeden mizero. Vytáhni to ven!“ Švejk vytáhl láhev s nažloutlým obsahem, se zcela jasnou a zøetelnou etiketou Cognac. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ odpovìdìl Švejk neohroženì, „že jsem si byl do prázdný flašky od koòaku napumpovat trochu vody k pití. Já mám ještì vod toho guláše, co jsme mìli vèera, strašnou žízeò. Jenže voda je tam u tý pumpy, jak vidíte, pane lajtnant, nìjaká žlutá, to bude asi nìjaká železitá voda. Takový vody jsou moc zdravý a užiteèný.“ „Když mᚠtakovou žízeò, Švejku,“ øekl poruèík Dub, ïábelsky se usmívaje a chtìje co nejdéle prodloužit tu scénu, ve které to Švejk nadobro prohraje, „tak se napij, ale poøádnì. Vypij to všechno najednou!“ Poruèík Dub zkombinoval si už pøedem, jak Švejk udìlá pár hltù a dál už nebude moci a jak on, poruèík Dub, nad ním slavnì zvítìzí a øekne: „Podej mi taky láhev, a se trochu napiji, já mám také žízeò.“ Jak se bude asi ten lump Švejk v tom hrozném okamžiku pro nìho tváøit, a potom dál raport a tak dále. Švejk odzátkoval láhev, pøiložil k ústùm a hlt za hltem se ztrácel 145

v jeho hrdle. Poruèík Dub zkamenìl. Švejk pøed jeho oèima vypil celou láhev, aniž by hnul brvami, a prázdnou láhev hodil pøes silnici do rybníka, odplivl si a øekl, jako by byl vypil sklenièku minerální vody; „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že ta voda mìla vopravdu železitou pøíchu. V Kamýku nad Vltavou jeden hostinskej dìlal pro svý letní hosty železitou vodu takovým zpùsobem, že do studny házel starý podkovy.“ „Já ti dám starý podkovy! Pojï mnì ukázat tu studni, odkud mìls tu vodu!“ „To je kousek vodtud, pane lajtnant, hned tady za tou døevìnou boudou.“ „Jdi napøed, ty mizero, a vidím, jak držíš krok!“ „To je opravdu zvláštní,“ pomyslil si poruèík Dub. „Na tom bídném chlapovi není docela nic znát.“ Švejk šel tedy napøed, oddán do vùle boží, ale stále mu nìco øíkalo, že tam studna musí být, a taky ho nikterak nepøekvapilo, že tam byla. Dokonce tam byla pumpa, a když k ní došli, tu Švejk zapumpoval, tekla z ní nažloutlá voda, takže mohl slavnostnì prohlásit: „Tady je ta železitá voda, pane lajtnant.“ Udìšený muž s pejzy se pøiblížil a Švejk mu øekl nìmecky, aby pøinesl nìjakou sklenièku, že se pan lajtnant chce napít. Poruèík Dub tak z toho úplnì zblbl, že vypil celou sklenici vody, po které se mu v ústech pøevalovala chu koòské moèe a hnojùvky, a úplnì zpitomìlý tím, co zažil, dal pejzatému židovi za tu sklenici vody pìtikorunu, a obraceje se na Švejka, øekl k nìmu: „Co zde èumíš, táhni domù.“ Za pìt minut Švejk objevil se ve štábním vagónu u nadporuèíka Lukáše a tajemným posuòkem vylákal ho z vagónu a venku mu sdìlil: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že za pìt, nanejdýl za deset minut budu úplnì vožralej, ale budu ležet ve svým vagónì, a prosil bych vás, abyste mé alespoò, pane obrlajtnant, na tøi hodiny nevolal a žádný poruèení mi nedával, dokud se z toho nevyspím. 146

Vše je v poøádku, ale mì chyt pan lajtnant Dub, já mu øekl, že je to voda, tak jsem musel pøed ním tu celou flašku koòaku vypít, abych mu dokázal, že je to voda. Všechno je v poøádku, nic jsem neprozradil, jak jste si pøál, a vopatrnej jsem byl taky, ale teï už, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že už to cejtím, zaèínají mnì òák brnìt nohy. Ovšem, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem zvyklej chlastat, ponìvadž s panem feldkurátem Katzem...“ „Odejdi, bestie!“ zvolal nadporuèík Lukáš, ale beze všeho hnìvu, zato však poruèík Dub stal se u nìho o padesát procent nesympatiètìjší než pøedtím. Švejk vlezl opatrnì do svého vagónu, a ukládaje se na svùj pl᚝ a baoch, øekl k úèetnímu šikovateli a k ostatním: „Jednou se vám jeden èlovìk vožral a prosil, aby ho nebudili...“ Po tìch slovech pøevalil se na bok a poèal chrápat. Plyny, které vyvozoval krkáním, záhy naplnily celou místnost, takže kuchaø okultista Jurajda, saje atmosféru nozdrami, prohlásil: 147

„Sakra, tady voní koòak.“ U skládacího stolu sedìl jednoroèní dobrovolník Marek, který koneènì po všech tìch útrapách dotáhl to až na batalionsgeschichtsschreibra. Nyní sestavoval do zásoby hrdinné skutky bataliónu a bylo vidìt, že mu to dìlá velké potìšení, ten pohled do budoucna. Úèetní šikovatel Vanìk se zájmem sledoval, jak jednoroèní dobrovolník pilnì píše a smìje se pøitom na celé kolo. Proto také vstal a naklonil se nad jednoroèním dobrovolníkem, který mu poèal vysvìtlovat: „To máte strašnou legraci, psát dìjiny bataliónu do zásoby. Hlavní vìcí je, aby se postupovalo systematicky. Ve všem musí být systém.“ „Systematický systém,“ poznamenal úèetní šikovatel Vanìk s úsmìvem víceménì opovržlivým. „Ano,“ øekl ledabyle jednoroèní dobrovolník, „systematizovaný, systematický systém pøi psaní dìjin bataliónu. Napøed nemùžeme vyrukovat hned s velkým vítìzstvím. To všechno musí jít pomalu, podle urèitého plánu. Nᚠbatalión nemùže vyhrát najednou tuhle svìtovou vojnu. Nihil nisi bene. Hlavní vìcí je pro dùkladného historika dìjin, jako jsem já, udìlat si zprvu plán našich vítìzství. Kupøíkladu zde líèím, jak nᚠbatalión, to snad bude asi za dva mìsíce, málem pøekroèí ruské hranice, velice silnì obsazené, øeknìme donskými pluky nepøítele, zatímco nìkolik nepøátelských divizí obchází naše pozice. Na první pohled se zdá, že nᚠbatalión jest ztracen, že nás rozsekají na nudle, když vtom dá hejtman Ságner tento rozkaz po našem bataliónu: ,Bùh nechce, abychom tu zahynuli, prchejme!’ Nᚠbatalión dá se tedy na útìk, ale nepøátelská divize, která nás už obešla, vidí, že se vlastnì na ni ženem, poène zdìšenì utíkat a padne bez výstøelu do rukou rezervám naší armády. Tím tedy vlastnì celá historie našeho bataliónu zaène. Z nepatrné události, abych mluvil prorocky, pane Vaòku, vyvinou se dalekosáhlé vìci. Nᚠbatalión 148

jde od vítìzství k vítìzství. Zajímavé bude, jak nᚠbatalión pøepadne spícího nepøítele, k èemuž ovšem je potøeba slohu Ilustrovaného váleèného zpravodaje, který vycházel u Vilímka za rusko-japonské války. Nᚠbatalión pøepadne tábor spících nepøátel. Každý nᚠvoják vyhledá si jednoho nepøítele, vší silou vrazí mu bodák do prsou. Znamenitì nabroušený bajonet vjede jako do másla a jen tu a tam zapraská žebro, spící nepøátelé trhají celým tìlem, na okamžik vypoulejí udivené, ale již nic nevidoucí oèi, zachroptìjí a natáhnou se. Spícím nepøátelùm objevují se na rtech krvavé sliny, tím je vìc odbyta a vítìzství je na stranì našeho bataliónu. Nebo ještì lepší to bude asi tak za tøi mìsíce, to nᚠbatalión zajme ruského cara. O tom si ale povíme, pane Vaòku, až pozdìji, mezitím si musím pøipravit do zásoby malé epizody, svìdèící o bezpøíkladné hrdinnosti. Bude mnì tøeba vymyslit si zcela nové váleèné termíny. Jeden jsem si již vymyslil, budu psát o obìtavé odhodlanosti našeho mužstva, prošpikovaného støepinami granátù. Výbuchem nepøátelské miny pøijde jeden z našich èetaøù, øeknìme dvanácté nebo tøinácté kumpanie, o hlavu. - Á propos,“ øekl jednoroèní dobrovolník, uhodiv se do hlavy, „málem bych zapomnìl, pane rechnungsfeldvébl, èilí po obèansku øeèeno, pane Vanìk, musíte mnì zaopatøit seznam všech šarží. Jmenujte mnì nìjakého šikovatele od dvanácté kumpanie. Houska? Dobrá, tak tedy Houska pøijde o hlavu s tou minou, hlava mu odletí, tìlo však udìlá ještì nìkolik krokù, namíøí si a sestøelí ještì nepøátelský aeroplán. To se samo sebou rozumí, že ohlasy tìchto vítìzství musí být v budoucnosti oslaveny v rodinném kruhu v Schönbrunnu. Rakousko má velice mnoho bataliónù, ale jediný batalión, to je náš, který se vyznamená, že jedinì kvùli nìmu uspoøádá se malá rodinná intimní slavnost císaøského domu. Pøedstavuji si to tak, jak vidíte v mých poznámkách, že arcivévodská rodina Marie Valérie pøesídlí kvùli tomu z Wallsee do Schönbrunnu. Slavnost je èistì intimní a koná se v sále vedle 149

mocnáøovy ložnice, kterហje osvìtlena bílými voskovicemi, nebo jak je známo, u dvora nemilují elektrických žárovek kvùli krátkému spojení, vùèi kterému jest staøièký mocnáø zaujat. O šesté hodinì veèerní zaèíná slavnost ku cti a chvále našeho bataliónu. V tu dobu uvedeni jsou vnukové Jeho Velièenstva do sálu, jenž vlastnì náleží ke komnatám zvìènìlé císaøovny. Teï je otázka, kdo bude pøítomen kromì císaøské rodiny. Musí tam být a bude tam generální adjutant mocnáøe hrabì Paar. Ponìvadž pøi takových rodinných a intimních hostinách bývá obèas nìkomu mdlo, èímž ovšem nemyslím, že se hrabì Paar snad poblije, je vyžadována pøítomnost osobního lékaøe, dvorního rady dr. Kerzla. Kvùli poøádku, aby si snad dvorní lokajové nedovolili nìjaké dùvìrnosti ku dvorním dámám pøítomným na hostinì, objevuje se nejvyšší hofmistr baron Lederer, komoøí hrabì Bellegarde a vrchní dvorní dáma hrabìnka Bombellesová, která hraje mezi dvorními dámami stejnou úlohu jako madam v bordelu u Šuhù. Když se vznešené panstvo shromáždilo, byl o tom uvìdomen císaø, který se pak objevil v prùvodu svých vnukù, posadil se za stùl a pronesl pøípitek na poèest našeho maršbataliónu. Po nìm se ujala slova arcivévodkynì Marie Valérie, která se zejména pochvalnì zmiòuje o vás, pane rechnungsfeldvéble. Ovšem že podle mých poznámek nᚠbatalión utrpí tìžké a citelné ztráty, ponìvadž batalión bez mrtvých není žádným bataliónem. Bude tøeba ještì zhotovit nový èlánek o našich mrtvých. Dìjiny bataliónu nesmí se skládat jenom ze suchých fakt o vítìzství, kterých mám už napøed asi dvaaètyøicet poznamenáno. Vy napøíklad, pane Vaòku, padnete u malé øíèky a tadyhle Baloun, který na nás tak divnì èumí, ten zahyne docela jinou smrtí než kulí, šrapnelem nebo granátem, Bude uškrcen lasem vymrštìným z nepøátelského aeroplánu právì v tom okamžiku, kdy bude požírat obìd svého obrlajtnanta Lukáše.“ Baloun odstoupil, zoufale máchl rukama a prohodil sklíèenì: „Když já za svou povahu nemùžu. Ještì když jsem sloužil v aktiv, 150

tak jsem se tøebas tøikrát vobjevil u kuchynì pro mináž, dokud mne nezavøeli. Jednou jsem mìl tøikrát k obìdu žebro, za kterýžto sedìl jsem mìsíc. Dìj se vùle Pánì.“ „Nebojte se, Baloune,“ utìšoval ho jednoroèní dobrovolník, „v dìjinách bataliónu nebude o vás zmíòka, že jste zahynul pøí žrádle cestou od oficírsmináže do zákopù. Budete vyjmenován pohromadì se všemi muži našeho bataliónu, kteøí padli za slávu naší øíše, jako napøíklad úèetní šikovatel Vanìk.“ „Jakou smrt mnì urèujete, Marku?“ „Jen tolik nespìchejte, pane rechnungsfeldvébl, tak rychle to nejde.“ Jednoroèní dobrovolník se zamyslil: „Vy jste z Kralup, neníliž pravda; tedy pište domù, do Kralup, že zmizíte beze stopy, ale pište nìjak opatrnì. Nebo si pøejete býti tìžce ranìn, zùstat ležet za dráthindrnisama? Ležíte si tak pìknì s pøelámanou nohou celý den. V noci nepøítel reflektorem osvìtluje naši pozici a zpozoruje vás; myslí, že konáte výzvìdnou službu, poène do vás øezat granáty a šrapnely. Vy jste vykonal ohromnou službu pro vojsko, ponìvadž na vás nepøátelské vojsko vypotøebovalo takové množství munice jako na celý batalión, a vaše souèástky plující volnì vzduchem po všech tìch výbuších nad vámi, prorážejíce rotací vzduch, zpívají píseò velkého vítìzství. Zkrátka a dobøe, na každého dojde a každý se vyznamená z našeho bataliónu, takže slavné stránky našich dìjin budou pøeplnìny vítìzstvími - aèkoliv bych velice nerad to pøeplòoval, ale nemohu si pomoct, všechno musí být provedeno dùkladnì, aby po nás zbyla nìjaká památka, nežli, øeknìme v mìsíci záøí, nezbude z našeho bataliónu doèista nic než jenom ty slavné stránky dìjin, které budou mluvit do srdcí všech Rakušanù, že je jisto, že všichni z tìch, kteøí nespatøí už svùj domov, bili se stejnì statnì a udatnì. Konec toho již jsem sestavil, víte, pane Vaòku, toho nekrologu. Èest památce padlých! Jejich láska k mocnáøství je láskou nejsvìtìjší, nebo vyvrcholila ve smrt. Jejich jména nech 151

jsou s úctou vyslovována, jako napøíklad Vanìk, Oni pak, jichž se ztráta živitelù dotkla nejcitelnìji, a si hrdì utrou slzy, nebo padlí - byli hrdinové našeho bataliónu.“ Telefonista Chodounský a kuchaø Jurajda s velkým zájmem naslouchali výklad jednoroèního dobrovolníka o chystaných dìjinách bataliónu. „Pojïte blíže, pánové,“ øekl jednoroèní dobrovolník, listuje ve svých poznámkách, „stránka 15: ,Telefonista Chodounský padl 3. záøí souèasnì s kuchaøem od bataliónu Jurajdou.’ Slyšte dále mé poznámky: ,Bezpøíkladná hrdinnost. První s nasazením života zachraòuje telefonní drát ve své blindáži, nejsa již po tøi dny u telefonu vystøídán. - Druhý, vida hrozící nebezpeèí od nepøítele obejitím z flanky, s kotlem vaøící polévky vrhá se na nepøítele, rozsévaje hrùzu a opaøeniny u nepøítele. - Krásná smrt obou. První roztrhán minou, druhý udušen jedovatými plyny, které mu strèili pod nos, když již nemìl se èím bránit. Oba hynou s výkøikem: Es Tebe unser Batalionskommandant!’ Vrchní velitelství nemùže nežli dennì pøinášet nám díkùvzdání ve zpùsobì rozkazu, aby i jiné èásti naší armády znaly udatnost našeho bataliónu a vzaly si z nás pøíklad. Mohu vám pøeèíst výòatek z armádního rozkazu, který bude èten po všech oddílech armády, který se velice podobá onomu rozkazu arcivévody Karla, když stál se svým vojskem roku 1805 pøed Paduou a den po rozkazu dostal slušný nátìr. Poslyšte tedy, co se bude èíst o našem bataliónu jako o pøíkladném hrdinném tìlese pro všechna vojska: ,Doufám, že celá armáda vezme si pøíklad z výše uvedeného bataliónu, zejména že osvojí si onoho ducha sebedùvìry a sebestateènosti, pevné nezdolnosti v nebezpeèí, oné pøíkladné hrdinnosti, lásky a dùvìry ku svým pøedstaveným, kteréžto ctnosti, jimiž batalión vyniká, vedou ho k obdivuhodným èinùm, ku blahu a vítìzství naší øíše. Všichni za jeho pøíkladem!’“ Z místa, kde ležel Švejk, ozvalo se zívnutí a bylo slyšet, jak 152

Švejk mluví ze spaní: „To mají pravdu, paní Müllerová, že jsou si lidi podobný. V Kralupech stavìl pumpy nìjaký pan Jaroš a ten se podobal hodináøi Lejhanzovi z Pardubic, jako když mu z voka vypadne, a ten zas byl tak nápadnì podobnej jièínskýmu Piskorovi a všichni ètyøi dohromady neznámýmu sebevrahovi, kterýho našli vobìšenýho a úplnì zetlelýho v jednom rybníku u Jindøichova Hradce, zrovna pod dráhou, kde se asi vrhnul pod vlak.“ - Ozvalo se nové zívnuti a potom ještì dodatek: „Potom ty všechny vostatní vodsoudili k vetkej pokutì, a zejtra mnì udìlají, paní Müllerová, cezený nudle –“ Švejk pøevalil se na druhý bok a chrápal dál, zatímco mezi kuchaøem okultistou Jurajdou a jednoroèním dobrovolníkem nastala debata týkající se vìcí v budoucnu. Okultista Jurajda mínil, že tøebas na první pohled zdá se to být nesmyslem, když èlovìk píše z legrace o nìèem, co bude v budoucnosti, ale je jisto, že i taková legrace velice èasto obsahuje prorocká fakta, kdy duševní zrak èlovìka pøekonává, pod vlivem tajemných sil, záclonu neznáma budoucnosti. Od toho okamžiku byl Jurajda ve své øeèi samá záclona. Ob vìtu objevovala se jeho záclona budoucnosti, až koneènì pøešel dokonce na regeneraci, to jest na obnovování lidského tìla, vrazil do toho schopnost obnovování tìla u nálevníkù, skonèil prohlášením, že každý èlovìk mùže utrhnout ještìrce ocas a ten že jí opìt naroste. Telefonista Chodounský k tomu poznamenal, že by si lidi medili, kdyby to u nich bylo možné jako s tím ocasem u ještìrky. Jako øeknìme napøíklad na vojnì, nìkomu to utrhne hlavu nebo jiné èásti tìla, a pro vojenskou správu byla by taková vìc strašnì vítanou, ponìvadž by nebyli žádní invalidi. Takový jeden rakouský voják, kterému by poøád rostly nohy, ruce, hlavy, byl by jistì cennìjší než celá brigáda. Jednoroèní dobrovolník prohlásil, že dnes, díky vyspìlé váleèné technice, možno je s úspìchem nepøítele rozpùlit tøebas i na tøi pøíèné díly. Existuje zákon o obnovení tìla mrskavek z rodu 153

nálevníkù; každá rozpùlená èást obnovuje se, dostává nové ústrojí a roste samostatnì jako mrskavka. V analogickém pøípadì po každé bitvì by se rakouské vojsko zúèastnivší se této bitvy ztrojnásobilo, zdesateronásobilo, ke každé noze by se vyvinul nový svìží infanterista. „Kdyby vás tak slyšel Švejk,“ poznamenal úèetní šikovatel Vanìk, „ten by nám uvedl aspoò nìjaký pøíklad.“ Švejk reagoval na své jméno a zamumlal: „Hier,“ a chrápal zase dál, vydav ze sebe tento projev vojenské disciplíny. V pootevøených dveøích vagónu objevila se hlava poruèíka Duba. „Je zde Švejk?“ otázal se. „Spí, poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ odpovìdìl jednoroèní dobrovolník. „Když se ptám po nìm, vy jednoroèní dobrovolníku, máte ihned skoèit a zavolat ho.“ „To nejde, pane lajtnant, on spí.“ „Tak ho vzbuïte! Já se divím, že vám to, jednoroèní dobrovolníku, hned nenapadlo? Máte pøece projevovat více ochoty vùèi svým pøedstaveným! Vy mne ještì neznáte. - Ale až mne poznáte -“ Jednoroèní dobrovolník zaèal budit Švejka. „Švejku, hoøí, vstávej!“ „Když tenkrát hoøely Odkolkovy mlejny,“ zabruèel Švejk, obraceje se opìt na druhý bok, „pøijeli hasièi až z Vysoèan...“ „Raète vidìt,“ øekl vlídnì jednoroèní dobrovolník poruèíkovi Dubovi, „že ho budím, ale že to nejde.“ Poruèík Dub se rozzlobil. „Jak se jmenujete, jednoroèní dobrovolníku? - Marek? - Aha, to jste ten jednoroèní dobrovolník Marek, který sedìl poøád v arestì, že ano?“ „Ano, pane lajtnant. Prodìlal jsem jednoroèní kurs tak øeèeno v kriminále, a byl jsem redegradován, to jest po svém propuštìní 154

od divizního soudu, kde moje nevina vyšla najevo, jmenován batalionsgeschichtsschreibrem s ponecháním hodnosti jednoroèního dobrovolníka.“ „Vy jím dlouho nebudete,“ øval poruèík Dub, celý èervený v oblièeji, kterýžto pøechod z barvy do barvy dìlal dojem, že mu nabíhají tváøe po fackách, „o to se pøièiním já!“ „Prosím, pane lajtnant, abych byl pøedveden k raportu,“ øekl vážnì jednoroèní dobrovolník. „Vy si se mnou nehrajte,“ øekl poruèík Dub. „Já vám dám raport. My se ještì spolu setkáme, ale pak vás to bude setsakramentsky mrzet, ponìvadž mì poznáte, když mì teï ještì neznáte!“ Poruèík Dub odcházel hnìvivì od vagónu, zapomenuv v rozèilení na Švejka, aèkoliv mìl pøed chvílí ten nejlepší úmysl zavolat Švejka a øíct mu: „Dejchni na mì!“ jakožto sáhnutí k poslednímu prostøedku ku zjištìní Švejkova nezákonného alkoholismu. Teï bylo však již pozdì, ponìvadž když se opìt za pùl hodiny vrátil k vagónu, rozdali mezitím pro mužstvo èernou kávu s rumem, Švejk byl již vzhùru a na volání poruèíka Duba vyskoèil jako srnka z vagónu. „Dýchni na mne!“ zaøval na nìho poruèík Dub. Švejk vydechl na nìho celou zásobu svých plic, jako když horký vítr nese do polí vùni lihovaru. „Co je z tebe, chlape, cítit?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, ze mì je cítit rum.“ „Tak vidíš, chlapeèku,“ vítìznì zvolal poruèík Dub. „Koneènì jsem tì dostal.“ „Ano, pane lajtnant,“ øekl Švejk beze všeho výrazu znepokojení. „Právì jsme fasovali rum do kafe a já jsem napøed vypil rum. Jestli však, pane lajtnant, je òáký nový naøízení, že se má pít napøed kafe a pak teprv rum, prosím za odpuštìní, pøíštì se to již nestane.“ 155

„A proè jsi chrápal, když jsem byl pøed pùlhodinou u vagónu? Vždy tì nemohli vzbudit.“ „Já jsem, poslušnì hlásím, pane lajtnant, celou noc nespal, ponìvadž jsem si vzpomínal na ty doby, když jsme ještì dìlali manévry u Vesprimu. Tenkrát suponovanej první a druhej armádní sbor šel pøes Štyrsko a západníma Uhrama vobklíèil nᚠètvrtej sbor, kterej byl na lágru ve Vídni a v okolí, kde jsme mìli všude festunky, ale voni vobešli nás a dostali se až na most, kterej dìlali pionýøi z pravýho bøehu Dunaje. My jsme mìli dìlat ofenzívu a nám na pomoc mìly pøijít vojska vod severu a potom taky vod jihu vod Voseka. To nám èetli v rozkaze, že nám táhne na pomoc tøetí armádní sbor, aby nás nerozbili mezi tím Blatenským jezerem a Prešpurkem, až budeme forykovat proti druhýmu armádnímu sboru. Ale nebylo to nic platný; když jsme mìli vyhrát, tak se vodtroubilo a vyhráli to s bílejma páskama.“ Poruèík Dub neøekl ani slova a rozpaèitì odešel, vrtì hlavou, ale hned se opìt vrátil od štábního vagónu a øekl k Švejkovi: „Pamatujte si všichni, že pøijde èas, kdy budete pøede mnou kòuèet!“ Na víc se nevzmohl a opìt odešel ke štábnímu vagónu, kde hejtman Ságner právì vyslýchal jednoho nešastníka od 12. kumpanie, kterého pøedvedl šikovatel Strnad, ponìvadž voják zaèal již nyní peèovat o svou bezpeènost v zákopech a odnìkud ze stanice pøitáhl dvíøka praseèího chlívku, pobitá plechem. Stál tu nyní vyjevený, vypoulený, omlouvaje se, že to chtìl vzít s sebou do dekunkù proti šrapnelùm, že se chtìl frsichrovat. Toho použil poruèík Dub k velkému kázání o tom, jak se má voják chovat, jaké jsou jeho povinnosti vùèi vlasti a mocnáøi, který je nejvyšším velitelem a nejvyšším vojenským pánem. Jestli ovšem jsou v bataliónu takové živly; ty že je potøeba vymýtit, potrestat a zavøít. To žvanìní bylo tak nevkusné, že hejtman Ságner poklepal provinilci na rameno a øekl k nìmu: „Jen když jste to dobøe myslel, pøíštì to nedìlejte, to je hloupost od vás, ty dvíøka dejte zase 156

nazpátek, kde jste je vzal, a táhnìte ke všem èertùm!“ Poruèík Dub zahryzl se do rtù a umínil si, že na nìm vlastnì závisí celá záchrana rozkládající se disciplíny v bataliónu. Proto obešel ještì jednou celé nádražní prostranství a nalezl u jednoho skladištì, kde byl veliký nápis maïarsko-nìmecký, že se tam nesmí kouøit, nìjakého vojáka, který tam sedìl a èetl si noviny, kterými byl tak zakryt, že nebylo vidìt jeho výložky. Vykøikl na nìho „Hatit Acht“, ponìvadž to byl nìjaký muž od maïarského regimentu, který v Humenném stál v rezervì. Poruèík Dub s ním zatøásl, maïarský voják vstal, ani neuznal za dobré zasalutovat, strèil jen noviny do kapsy a odcházel smìrem k silnici. Poruèík Dub šel za ním jako v mátohách, ale maïarský voják zrychlil krok, a potom se obrátiv, dal posmìšnì ruce vzhùru, aby poruèík Dub nebyl ani na okamžik v pochybnostech, že on ihned poznal jeho pøíslušnost k jednomu z èeských plukù. Potom se hned Maïar klusem ztratil mezi blízkými chalupami za silnicí. Poruèík Dub, aby jaksi ukázal, že nemá s touto scénou nic spoleèného, majestátnì vešel do malého krámku u silnice, zmatenì ukázal na velkou cívku èerných nití, a zastrèiv si je do kapsy, zaplatil a vrátil se do štábního vagónu, kam si dal bataliónní ordonancí zavolat svého sluhu Kunerta, kterému odevzdávaje nitì, øekl: „Abych se o všechno staral, já vím, že jste na nitì zapomnìl.“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že jich máme celý tucet.“ „Tak mnì je hned ukažte; a a jste hned s nimi tady. Myslíte, že vám vìøím?“ Když se Kunert vrátil s celou krabicí cívek, bílých i èerných, øekl poruèík Dub: „Vidíš, ty chlape, všimni si dobøe tìch nití, co jsi ty pøines, a téhle mé veliké cívky! Vidíš, jak tvoje nitì jsou tenké, jak se lehce pøetrhnou, a teï se podívej na moje, co dají za práci, než je pøetrhneš. V poli nepotøebujeme žádných hadrù, v poli musí býti všechno dùkladnì. Tak zas ty všechny nitì vezmi s sebou a èekej na moje rozkazy a pamatuj si, podruhé nic nedìlej 157

samostatnì ze své hlavy a pøijeï se mne zeptat, když nìco kupuješ! Nepøej si mne poznat, ty mne ještì neznᚠz tý špatný stránky.“ Když Kunert odešel, obrátil se poruèík Dub k nadporuèíkovi Lukášovi: „Mùj burš je velice inteligentní èlovìk. Sem tam udìlá nìjakou chybu, ale jinak velice dobøe chápe. Jeho hlavní vìcí jest jeho naprostá poctivost. Dostal jsem do Brucku zásilku z venkova od svého švagra, nìkolik peèených mladých husí, a vìøíte, že se jich ani netkl, a ponìvadž jsem je rychle nemohl pojísti, radìji je nechal zasmrádnout. To ovšem dìlá disciplína. Dùstojník si musí vojáky vychovat.“ Nadporuèík Lukáš, aby dal najevo, že neposlouchá žvanìní toho pitomce, odvrátil se k oknu a øekl: „Ano, dnes jest støeda.“ Poruèík Dub obrátil se tedy, cítì potøebu vùbec nìco mluvit, na hejtmana Ságnera, ke kterémužto zcela dùvìrným, kamarádským tónem øekl: „Poslyšte, hejtmane Ságnere, co soudíte...“

158

„Pardon, na moment,“ øekl hejtman Ságner a vyšel z vagónu. Mezitím Švejk vypravoval si s Kunertem o jeho pánovi. „Kdes byl po celou dobu, že tì ani nebylo vidìt?“ otázal se Švejk. „Ale to víš,“ øekl Kunert. „S tím mým starým bláznem je poøád práce. Ten tì každou chvilku volá k sobì a ptá se na vìci, do kterých ti nic není. Taky se mì ptal, jestli jsem tvùj kamarád, a já jsem øek, že se moc málo vidíme.“ „To je moc hezký vod nìho, že se na mì ptá. Já ho mám moc rád, toho tvýho pana lajtnanta. Von je takovej hodnej, dobrosrdeènej a na vojáky jako pravej otec,“ øekl Švejk vážnì. „Jó, to si myslíš,“ odporoval Kunert, „to je pìkná svinì, a blbej je jako hovno. Já ho mám už po krk, poøád mì jen sekýruje.“ „Ale jdi pryè,“ divil se Švejk, „vždy já myslil, že je to takovej vopravdu hodnej èlovìk, ty òák divnì mluvíš vo svým lajtnantovi, ale to už je vrozený u všech pucflekù. Jako mᚠtoho burše majora Wenzla, ten vo svým pánovi jinak neøekne, než že je to kus zatracenýho, idiotskýho blbouna, a pucflek obrsta Schródra, ten když o svém pánovi mluvil, jinak ho nenazval než pochcanou potvorou a smradem smradlavým. To mᚠvod toho, že se to každej burš nauèí vod svýho pána. Kdyby pán sám nenadával, tak by to po nìm pucflek nevopakoval. V Budìjovicích byl za aktiva lajtnant Procházka, ten zas mnoho nenadával, jen svému pucflekovi øíkal ,ty spanilá krávo’. Jinou nadávku ten pucflek, nìjakej Hibman, vod nìho neslyšel. Von si to ten Hibman tak navyk, že když pøišel do civilu, øíkal tatínkovi, mamince a sestrám ,ty spanilá krávo’, a øek to taky své nevìstì, ta se s ním rozešla a žalovala ho pro urážku na cti, ponìvadž to øek jí, jejímu tatínkovi i mamince na nìjaké taneèní zábavì zcela veøejnì. A nevodpustila mu to a pøed soudem taky udala, že kdyby ji nazval krávou nìkde stranou, že by tøebas šla na smír, ale takhle že je to evropská ostuda. Mezi 159

námi øeèeno, Kunerte, to bych si na tvýho lajtnanta nikdy nepomyslil. Na mì udìlal už tenkrát takovej sympatickej dojem, když jsem s ním prvnì mluvil, jako èerstvì vytažený buøty z udírny, a když jsem s ním mluvil podruhý, tak se mi zdál velice seètìlej a nìjak takovej voduševnìlej. Vodkud vlastnì seš? Pøímo z Budìjovic? To chválím, když je nìkdo pøímo vodnìkud. - A kde tam bydlíš? - Pod podloubím? To je dobøe, tam je aspoò v letì chládek. Mᚠrodinu? - Ženu a tøi dìti? - To seš šastnej, kamaráde, aspoò té bude mít kdo voplakávat, jako to øíkal vždycky v kázání mùj feldkurát Katz, a vono je to taky pravda, ponìvadž jsem jednou slyšel takovou øeè jednoho obršta k záložníkùm v Brucku, který jeli odtamtud do Srbska, že kterej voják zanechá doma rodinu a padne na bojišti, že sice roztrhá všechny rodinný styky - totiž von to øek takhle: ,Když je mrtfol, ot ródiny mrtfol, ródiny svázek pšetrhnuta, fíc být ajn helt, pónevadž hat geopfert svùj šivota za fétší famílii, za Vaterland: Bydlíš ve ètvrtým poschodí? - V pøízemí? - To mᚠpravdu, teï jsem si vzpomnìl, že tam, na budìjovickém námìstí, není ani jeden ètyøposchoïovej dùm. Už tedy odcházíš? - Aha, tvùj pan oficír stojí pøed štábním vagónem a kouká se sem. Když tedy se tì snad zeptá, jestli snad jsem také o nìm nemluvil, tak mu bezevšeho øekni, že jsem o nìm mluvil, a nezapomeò mu øíct, jak pìknì jsem o nìm mluvil, že jsem málokdy potkal takového oficíra, který by se tak pøátelsky a otcovsky choval jako on. Nezapomeò mu øíct, že se mi zdá velice seètìlým, a øekni mu taky, že je velice intelikentní. Hekni mu taky, že jsem tì napomínal, abys byl hodnej a dìlal mu všechno, co mu na oèích vidíš. Pamatuješ si to?“ Švejk vlezl do vagónu a Kunert s nitìma šel zas do svého pelechu. Za ètvrt hodiny se jelo dál na Novou Èabynu pøes vypálené vesnice Brestov a Veliký Radvaò.

160

Bylo vidìt, že zde to již šlo do tuhého. Karpatské stránì a svahy byly rozryty zákopy jdoucími z údolí do údolí podél trati s novými pražci, po obou stranách veliké jámy od granátù. Nìkde pøes potoky tekoucí do Laborce, jehož horní tok dráha sledovala, bylo vidìt nové mosty a ohoøelé trámy starých mostových pøechodù. Celé údolí na Medzilaborce bylo rozryto a pøeházeno, jako kdyby zde pracovaly armády obrovských krtkù. Silnice za øíèkou byla rozryta, rozbita a bylo vidìt zdupané plochy vedle, jak se vojska valila. Pøívaly a deštì odkrývaly na pokraji jam zpùsobených granáty roztrhané cáry rakouských stejnokrojù. Za Novou Èabynou na staré ohoøelé borovici ve spleti vìtví visela bota nìjakého rakouského pìšáka s kusem holenì. Bylo vidìt lesy bez listí, bez jehlièí, jak tu øádil dìlostøelecký oheò, stromy bez korun a rozstøílené samoty. Vlak jel pomalu po èerstvì zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl dùkladnì vnímat a ochutnávat váleèné radosti a pøi pohledu na vojenské høbitovy s bílými køíži, které se bìlaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, pøipravovat se pomalu, ale jistì na pole slávy, která konèí zablácenou rakouskou èepicí tøepetající se na bílém køíži. Nìmci od Kašperských Hor, kteøí sedìli v zadních vagónech a ještì v Milovicích na stanici hulákali pøi vjezdu „Wann ich kumm, wann ich wieda kumm...“, od Humenného silnì ztichli, ponìvadž nahlíželi, že mnozí z tìch, jejichž èepice jsou na hrobech, zpívali totéž o tom, jak to bude pìkné, až se opìt vrátí a zùstane poøád doma se svou milou. V Medzilaborci byla zastávka za rozbitým, vypáleným nádražím, z jehož zaèouzených stìn vyènívaly zkroucené traverzy. Nový dlouhý barák ze døeva, namísto vypáleného nádraží rychle postavený, byl pokryt nalepenými plakáty ve všech øeèích: 161

„Upisujte rakouskou váleènou pùjèku!“ V jiném dlouhém baráku byla i stanice Èerveného køíže, odkud vyšly s tlustým vojenským lékaøem dvì sestøièky a smály se na celé kolo tlustému vojenskému lékaøi, který k jich obveselení napodoboval rùzné zvíøecí zvuky a nepodaøenì chrochtal. Pod železnièním náspem, v údolí potoka, ležela rozbitá polní kuchynì. Ukazuje na ni, øekl Švejk k Balounovi: „Podívej se, Baloune, co na nás v krátký budoucnosti èeká. Právì se mìla rozdávat mináž, vtom pøilít granát a takhle ji spoøádal.“ „To je hrozný,“ vzdychl Baloun, „já jsem si nikdy nepomyslil, že mì èeká nìco podobnýho, ale to byla vinna ta má pejcha, dy já jsem si, potvora, koupil v Budìjovicích poslední zimu rukavice z kùže. Už mnì bylo málo nosit na svejch selskejch pazourách pletený starý rukavice, jako nosil nebožtík táta, a já jen poøád stonal po tìch koženejch, mìstskejch. - Táta žral puèálku, a já hrách ani vidìt, jen samou drùbež. Vobyèejná vepøová mnì taky nešla pod nos; panímáma mnì ji musela dìlat, netrestej mé pámbu, na pivu.“ Baloun s naprostým zoufalstvím zaèal vyznávat generální zpovìï: „Já jsem se vám rouhal svatejm i svìticím božím, na Malši v hospodì a v Dolním Zahájí ztøískal jsem kaplana. V boha jsem ještì vìøil, to nezapírám, ale o svatým Josefovi jsem pochyboval, Všechny svatý jsem vytrpìl ve stavení, jenom vobrázek svatýho Josefa, ten musel pryè, a tak mì teï pánbu potrestal za všechny ty moje høíchy a za mou nemravnost. Co jsem se tìch nemravností na mlejnici napáchal, jak jsem svýmu pantátovi èasto nadával a vejminek mu ztrpèoval a svou ženu sekýroval.“ Švejk se zamyslil: „Vy jste mlynáø, že jo? - Tak jste moh vìdìt, že mlejny boží melou pomalu, ale jistì, když kvùli vám vypukla ta svìtová válka.“ Jednoroèní dobrovolník se vmísil do rozhovoru: „S tím rouháním, Baloune, a nepøiznáváním všech svatých a svìtic jste si rozhodnì špatnì posloužil, ponìvadž musíte znát, že naše rakouská 162

armáda, jest již od let armádou èisté katolickou, majíc nejskvìlejší pøíklad v našem nejvyšším vojenském pánovi. Jak se mùžete vùbec opovážit jít s jedem nenávisti vùèi nìkterým svatým a svìticím božím do boje, když ministerstvem vojenství zavedeny byly pro posádková velitelství jezuitské exhorty pro pány dùstojníky a když jsme vidìli slavnost vojenského vzkøíšení. Rozumíte mnì dobøe, Baloune? Chápete, že vy vlastnì provádíte nìco proti slavnému duchu naší slavné armády? Jako s tím svatým Josefem, o kterým jste se zmínil, že jeho obrázek nesmìl viset u vás ve svìtnicí. Vždy on je, Baloune, vlastnì patronem všech tìch, kteøí se chtìjí dostat z vojny. On byl tesaøem, a znáte pøece heslo ,Koukejme, kde tesaø nechal díru’. Kolik lidí už šlo s tím heslem do zajetí vidouce nezbytí, když obklíèeni ze všech stran, hledìli zachránit nikoliv snad sebe z egoistického stanoviska, nýbrž sebe jako èlena armády, aby potom, až pøijdou ze zajetí, mohli øíct císaøi pánu: My jsme zde a èekáme na další rozkaz! Rozumíte tedy tomu, Baloune?“ „Nerozumím,“ povzdychl Baloun, „vùbec já mám tupou palici. Mnì aby se všechno vopakovalo desetkrát.“ „Neslevíš?“ otázal se Švejk, „tak já ti to vysvìtlím ještì jednou. Tady si slyšel, že se musíš držet podle toho, jakej duch panuje v armádì, že budeš vìøit v svatýho Josefa, a když budeš vobklíèenej vod nepøátelù, že budeš koukat, kde tesaø nechal díru, aby si zachránil sebe pro císaøe pána, pro nový vojny. Teï tomu snad rozumíš a udìlᚠdobøe, když se nám vyzpovídᚠtrochu dùkladnìji, jaký si ty nemravnosti páchal na tý mlejnici, ne ale abys potom vypravoval nìco podobnýho, jako je v té anekdotì vo té dìveèce, která se šla zpovídat k panu faráøi a potom, když už rùzný høíchy povìdìla, zaèala se stydìt a øekla, že každou noc páchala nemravnosti. To se ví, že jak tohle pan faráø uslyšel, hned mu zaèaly téct sliny z papuly a øek: ,No, nestyï se, milá dcero, já jsem pøec na místì božím, a vypravuj mnì pìknì dopodrobna vo svejch nemravnostech.’ A vona se mu tam dala do pláèe, že se 163

stydí, že je to taková hrozná nemravnost, a von ji zas upozoròoval, že je otec duchovní. Koneènì vona po dlouhým zdráhání zaèala s tím, že se vždycky svlíkla a vlezla si do postele. A zas z ní nemoh dostat ani slovo a jen se ještì víc rozeøvala. Von tedy zas, aby se nestydìla, že je èlovìk høíšná nádoba vod svý pøirozenosti, ale milost boží že je neskonalá. Vona se tedy vodhodlala a s pláèem povídala: ,Když jsem si teda lehla svleèená do postele, tak jsem si poèala vybírat špínu mezi prsty u nohou a èichala jsem k tomu.’ To byla tedy ta celá její nemravnost. Já ale doufám, Baloune, žes tohle na mlejnici nedìlal a že nám povíš nìco vopravdovìjšího, nìjakou skuteènou nemravnost.“ Objevilo se, že Baloun, dle svého vyjádøení, páchal nemravnosti ve mlejnici se selkami, kterážto nemravnost záležela v tom, že jim míchal mouku, což ve své prostotì duševní nazýval nemravností. Nejvíce byl zklamán telegrafista Chodounský a ptal se ho, jestli opravdu nemìl nic se selkama ve mlejnici, na pytlech mouky, naèež Baloun odpovídal klátì rukama: „Na to jsem byl moc hloupej.“ Mužstvu bylo oznámeno, že obìd bude za Palotou v Lupkovském prùsmyku, a také vyšli do obce Medzilaborce bataliónní úèetní šikovatel s kuchaøi od kumpanií a poruèíkem Cajthamlem, který mìl na starosti hospodáøství bataliónu. K nim byli pøidìleni ètyøi mužové jako patrola. Vrátili se za necelé pùl hodiny se tøemi prasaty uvázanými za zadní nohu, øvoucí rodinou uherského Rusa, kterému prasata byla rekvírována, a tlustým vojenským lékaøem z baráku Èerveného køíže, který cosi horlivé vykládal poruèíku Cajthamlovi, krèícímu rameny. Pøed štábním vagónem celý spor dosáhl vrchole, když vojenský lékaø poèal do oèí tvrdit hejtmanovi Ságnerovi, že ta prasata jsou urèena pro hospitál Èerveného køíže, o èemž zas sedlák nechtìl nic vìdìt, a žádal, aby mu byla prasata navrácena, že je to jeho poslední majetek a že rozhodnì nemùže je dát za tu cenu, co mu 164

vyplatili. Strkal pøitom peníze, které mìl za prasata v hrstí, hejtmanovi Ságnerovi, kterého držela selka za druhou ruku, líbala mu ji v té poníženosti, kterou tento kraj vždy vynikal. Hejtman Ságner byl z toho celý polekán a chvíli trvalo, nežli se mu podaøilo odstrèit starou selku. Nebylo to však nic platné, místo ní pøišly mladé síly, které se mu jaly znova cucat ruce. Poruèík Cajthaml hlásil však zcela obchodním tónem: „Ten chlap má ještì dvanáct prasat a dostal vyplaceno zcela øádnì, podle posledního rozkazu po divizi èíslo 12420, hospodáøská èást. Dle toho rozkazu, § 16, jest kupovati vepøový dobytek v místech válkou nestižených ne dráže než 2 K 16 haléøù za jeden kilogram živé váhy; v místech válkou postižených pøidati na jeden kilogram živé váhy 36 haléøù, platiti tedy za jeden kilogram 2 K 52 haléøe. K tomu poznámka: Byly-li zjištìny pøípady, že v místech válkou postižených ucelena zùstala hospodáøství s plným stavem vepøového bravu, který mùže býti odeslán k zásobovacím úèelùm procházejících èástí, vypláceti za odebrané vepøové maso jako v místech válkou nestižených, se zvláštním pøíplatkem 12 haléøù na jeden kilogram živé váhy. Není-li tato situace úplnì jasnou, sestaviti komisi ihned na místì z interesenta, velitele procházejícího vojenského oddílu a toho dùstojníka nebo úèetního šikovatele (jdeli o menší formace), jimž svìøena hospodáøská èást.“ Všechno toto pøeèetl poruèík Cajthaml z kopie rozkazu po divizi, který nosil neustále s sebou a takøka už umìl nazpamì, že se na frontovém území zvyšuje odmìna za jeden kilogram mrkve na 15,30 h a pro offiziersmenageküchenabteilung za karfiól v území pøi frontì na 1 korunu 75 haléøù za jeden kilogram. Ti, kteøí to vypracovávali ve Vídni, pøedstavovali si frontové území jako zemi oplývající mrkví a karfiólem. Poruèík Cajthaml pøeèetl to ovšem rozèilenému sedlákovi nìmecky a tázal se ho taktéž, jestli tomu rozumí; když ten zavrtìl 165

hlavou, zaøval na nìho: „Chceš tedy komisi?“ Ten rozumìl slovu komise, proto zakýval hlavou, a zatímco jeho prasata už pøed chvílí byla odvleèena k polním kuchyním na popravu, obstoupili ho pøidìlení k rekvizici vojáci s bajonety a komise se vypravila do jeho statku, aby se zjistilo, má-li dostat 2 K 52 haléøe za jeden kilogram anebo jen 2 K 28 haléøù. Nevyšli ještì ani na cestu vedoucí k obci, když vtom ozval se od polních kuchyní trojnásobný smrtelný kvikot prasat. Sedlák pochopil, že je všemu konec, a zoufale zvolal: „Davajtì mnì za každyju svinju dva rýnskija!“ Ètyøi vojáci ho tìsnìji obklopili a celá rodina zastavila cestu hejtmanovi Ságnerovi a poruèíku Cajthamlovi, kleknuvši si do prachu silnice. Matka se dvìma dcerami objímaly kolena obou, nazývajíce je dobrodinci, až je sedlák zakøikl a zvolal ukrajinským dialektem uherských Rusù, aby vstaly, a si vojáci prasata sežerou a chcípnou po nich. Tak sešlo z komise, a ponìvadž sedlák se najednou vzbouøil, hrozil pìstí, dostal od jednoho vojáka kolbou, až to o jeho kožich zadunìlo, a celá jeho rodina se pokøižovala a dala se i s otcem na útìk. Za deset minut potom bataliónní úèetní šikovatel pochutnával si již s bataliónním ordonancem Matušièem na vepøovém mozeèku ve svém vagónì, a cpaje se udatnì, jízlivì ob chvíli øíkal písaøùm: „To byste žrali, co? Jo, hoši, to je jenom pro šarže. Kuchaøùm ledvinky a játra, mozeèek a ovárek pánùm rechnungsfeldyéblùm, a písaøùm jen dvojité porce masa pro manšaft.“ Hejtman Ságner dal již též rozkaz týkající se dùstojnické kuchynì: „Vepøové na kmínì; vybrat to nejlepší maso, aby to nebylo pøíliš tuèné!“ A tak se stalo, že když v Lupkovském prùsmyku rozdávala se mužstvu menáž, v každém vojenském kotlíku ve své porci polévky 166

našel jednotlivec dva malé kousíèky masa, a ten, který se narodil ještì na horší planetì, našel jenom kousek kùže. Panoval u kuchyní obvyklý nepotismus vojenský, rozdávající všem, kteøí byli blízko k vládnoucí klice. Pucflekové objevili se v Lupkovském prùsmyku se zamaštìnýma hubama. Každá ordonanc mìla bøicho jako kamínek. Dìly se vìci do nebe volající. Jednoroèní dobrovolník Marek zpùsobil u kuchynì skandál, ponìvadž chtìl být spravedlivým, a když mu kuchaø s poznámkou „To je pro našeho geschichtsschreibra“ dával do kotlíku s polévkou poøádný øízek vaøené kýty, tu on prohlásil, že jsou si na vojnì všichni rovni z mužstva, což zpùsobilo všeobecný souhlas a zavdalo pøíèinu k nadávání kuchaøùm. Jednoroèní dobrovolník hodil kus masa nazpátek, zdùrazòuje, že nechce žádnou protekcí. U kuchynì to však nepochopili a domnívali se, že batalionsgeschichtsschreiber není spokojen, a kuchaø mu øekl po stranì, aby pøišel až potom, až se rozdá mináž, že mu dá kus nohy. Písaøùm se také leskly tlamy, saniteráci odfukovali blahobytem a kolem toho božího požehnání všude dokola neuklizené ještì památky posledních bojù. Všude válely se jímky na patrony, plechové prázdné krabice od konzerv, cáry z ruských, rakouských í nìmeckých uniforem, èásti rozbitých vozù, zakrvácené dlouhé pruhy gázových obvazù a vaty. Do staré borovice u bývalého nádraží, ze kterého zùstala jen hromada sutin, byl vražen granát, který nevybuchl. Všude bylo vidìt støepiny granátù a nìkde v bezprostøední blízkostí museli patrnì pochovat mrtvoly vojákù, ponìvadž zde strašnì páchlo hnilobou. A jak tudy procházela vojska a táboøila zde kolem, všude bylo vidìt kopeèky lidských lejn mezinárodního pùvodu, od všech národù Rakouska, Nìmecka i Ruska. Lejna vojákù všech národností a všech náboženských vyznání ležela vedle sebe èi 167

vrstvila se na sobì, aniž by se mezi sebou poprala. Polorozboøený vodojem, døevìná budka železnièního hlídaèe a vùbec vše, co mìlo nìjakou stìnu, bylo provrtáno kulemi z ruènic jako øešeto. Kvùli úplnìjšímu dojmu vojenských radostí za nedalekým vrchem vystupovaly hory dýmu, jako by tam hoøela celá vesnice a byl støed velkých vojenských operací. To tam spalovali cholerové a úplavicové baráky k velké radosti tìch pánù, kteøí mìli co dìlat se zaøizováním onoho hospitálu pod protektorátem arciknìžny Marie a kteøí kradli a nabíjeli si kapsy pøedkládáním úètù za neexistující cholerové a úplavicové baráky. Teï si to odnášela jedna skupina barákù za všechny ostatní a ve smradu hoøících slamníkù vznášela se k obloze celá zlodìjna arciknížecího protektorátu. Za nádražím na skále pospíšili si již Nìmci z øíše postavit pomník padlým Brandeburákùm s nápisem „Den Helden von Lupkapaߓ, s velikou øíšskonìmeckou orlicí vylitou z bronzu, pøièemž na podstavci bylo výslovnì podotknuto, že ten znak je vyroben z ruských dìl ukoøistìných pøi osvobození Karpat øíšskonìmeckými pluky. V této podivné a dosud nezvyklé atmosféøe odpoèíval batalión po obìdì ve vagónech, a hejtman Ságner s bataliónním adjutantem ještì se stále nemohli dohovoøit šifrovanými telegramy s brigádní bází o dalším postupu bataliónu. Zprávy byly tak nejasné, že to vypadalo asi tak, že by ani nemìli do Lupkovského prùsmyku pøijeti a mìli jeti zcela jiným smìrem od Nového Mìsta pod Šiatorem, ponìvadž v telegramech byla nìjaká øeè o místech: Csap - Ungvár, Kis-Berezna Uzsok. Za deset minut se objevuje, že tam v brigádní bázi sedící štábní dùstojník je nìjaký mamlas, ponìvadž pøichází šifrovaný telegram, zdali mluví 8. maršbatalión 75. regimentu (vojenská šifra G 31. Mamlas v brigádní bázi je udiven odpovìdí, že jde 0 7. pochodový 168

prapor 91. pluku, i táže se, kdo dal rozkaz jeti na Munkaèevo, po vojenské trati na Stryj, když maršrúta je pøes Lupkovský prùsmyk na Sanok do Halièe. Mamlas se strašnì diví, že se telegrafuje z Lupkovského prùsmyku, a posílá šifru: Maršrúta nezmìnìna, na Lupkovský prùsmyk - Sanok, kde další rozkazy. Po návratu hejtmana Ságnera rozvinuje se ve štábním vagónì debata o jisté bezhlavosti a èiní se urèité narážky, že kdyby nebylo øíšských Nìmcù, že by byla východní vojenská skupina úplnì bezhlavou. Poruèík Dub pokouší se obhajovat bezhlavost rakouského štábu a kecá nìco o tom, že zdejší krajina byla dosti zpustošena nedávnými boji a tra nemohla být uvedena ještì do náležitého poøádku. Všichni dùstojníci se na nìho dívají soustrastnì, jako kdyby chtìli øíct, ten pán za svou blbost nemùže. Nenalézaje odporu, poruèík Dub rozežvanil se dál o nádherném dojmu, kterým na nìho pùsobí tato rozbitá krajina, svìdèící o tom, jak dovede bít železná pìst našeho vojska. Opìt mu nikdo neodpovídá, naèež on opakuje: „Ano, zajisté, ovšem, Rusové zde ustupovali v úplné panice.“ Hejtman Ságner si umiòuje, že pošle poruèíka Duba pøi nejbližší pøíležitosti, až bude situace nejvýš nebezpeènou v zákopech, jako oficírspatrolu za drátìné pøekážky k rekognoskování nepøátelských pozic, a šeptá nadporuèíkovi Lukášovi, s kterým jsou vyklonìni z okna vagónu: „Tyhle civilisty byl nám taky èert dlužen. Èím vìtší inteligent, tím vìtší hovado.“ Zdá se, že poruèík Dub vùbec nepøestane mluvit. Vykládá dál všem dùstojníkùm, co èetl v novinách o tìch bojích karpatských i o zápase o karpatské prùsmyky za rakousko-nìmecké ofenzívy na Sanu. Vypravuje o tom tak, jako by se nejen tìch bojù zúèastnil, nýbrž dokonce všechny operace sám øídil. 169

Zejména jsou neobyèejnì protivné jeho vìty takovéhoto smyslu: „Potom jsme šli na Bukovsko, abychom mìli pojištìnou linii Bukovsko-Dynov, majíce spojení s bardìjovskou skupinou u Velké Polanky, kde jsme rozbili samarskou divizi nepøítele.“ Nadporuèík Lukᚠjiž nevydržel a poznamenal poruèíkovi Duboví: „O èemž jsi již pøed válkou patrnì mluvil se svým okresním hejtmanem.“ Poruèík Dub podíval se nepøátelsky na nadporuèíka Lukáše a vyšel z vagónu. Vojenský vlak stál na náspu a dole pod svahem, nìkolik metrù, ležely rùzné pøedmìty zahozené ustupujícími ruskými vojáky, kteøí patrnì ustupovali tímto pøíkopem. Bylo zde vidìt zrezavìlé èajníky, nìjaké hrnce, tašky na patrony. Také se zde válely vedle nejrùznìjších pøedmìtù kotouèe ostnatého drátu a opìt ty zakrvácené pruhy gázových obvazù a vaty. Nad tímto pøíkopem na jednom místì stála skupina vojákù a poruèík Dub ihned zjistil, že mezi nimi stojí Švejk a nìco jim vykládá. Šel tedy tam. „Co se zde stalo?“ ozval se pøísný hlas poruèíka Duba, pøièemž postavil se pøímo pøed Švejka. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ odpovìdìl Švejk za všechny, „že se díváme.“ „A na co se díváte?“ rozkøikl se poruèík Dub. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že se díváme dolù do pøíkopu.“ „A kdo vám dal k tomu svolení?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že je to pøání našeho pana obršta Schrödra z Brucku. Když von se s náma louèil, když jsme jeli teï na bojištì, tak ve svý øeèi øek, abychom všichni, když budem procházet vopuštìnými bojišti, všeho si dobøe všímali, jak se bojovalo a co by nám mohlo bejt na prospìch. A my teï tady vidíme, pane lajtnant, v tejhle muldì, co všechno musí voják vodházet na svým outìku. My tady vidíme, poslušnì hlásím, pane 170

lajtnant, jak je to hloupý, když voják táhne s sebou všelijaký zbyteènosti. Von je tím zbyteènì zatíženej. Von se tím zbyteènì unaví, a když takovou tíhu vleèe s sebou, von nemùže lehce bojovat.“ Poruèíkovi Dubovi zasvitla náhle nadìje, že koneènì dostane Švejka pøed váleèný polní soud pro antimilitaristickou velezrádnou propagandu, a proto otázal se rychle: „Vy tedy myslíte, že má voják odhazovat patrony, které se tady válejí v muldì, nebo bajonety, jak támhle vidím?“ „Ó nikoliv né, poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ odpovìdìl Švejk, usmívaje se pøíjemnì, „ráèejí se podívat tady dolù na ten vodhozenej plechovej noèník.“ A vskutku, pod náspem válel se vyzývavì noèník s potluèeným emailem, rozežraný rzí, mezi støepinami hrncù, kteréžto všechny pøedmìty, nehodící se již pro domácnost, ukládal zde pøednosta nádraží, patrnì jako materiál k diskusím archeologù budoucích vìkù, kteøí, až objeví toto sídlisko, budou z toho magoøi, a ve školách budou se dìti uèit o vìku emailovaných noèníkù. Poruèík Dub zadíval se na tento pøedmìt, ale nemohl nežli prostì zjistit, že je to opravdu jeden z tìch invalidù, kteøí své svìží mládí trávili pod postelí. Na všechny to pùsobilo ohromným dojmem, a když poruèík Dub mlèel, ozval se Švejk: „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že s takovým noèníkem byla jednou pìkná legrace v lázních Podìbradech. Vo tom se u nás vypravovalo na Vinohradech v hospodì. Tenkrát totiž zaèali vydávat v Podìbradech èasopejsek Nezávislost a podìbradskej lekárník byl toho hlavní hlavou, a redaktorem tam udìlali òákýho Ladislava Hájka Domažlickýho. A ten pan lekárník, to vám byl takovej podivín, že sbíral starý hrnce a jiný takový drobotiny, až byl samej muzeum. A von si jednou, ten Hájek Domažlickej, pozval na návštìvu do podìbradskejch lázní jednoho kamaráda, kterej taky psal do novin, 171

a vožrali se tam spolu, ponìvadž se už pøes tejden nevidìli, a ten mu slíbil, že mu za to pohoštìní napíše fejton do tý Nezávislosti, do toho nezávislýho èasopisu, ve kterým von byl vodvislej. A von mu ten jeho kamarád napsal takovej fejton vo takovým jednom sbìrateli, jak našel v písku na bøehu Labe starej noèník plechovej a myslel, že to pøilbice svatýho Václava, a udìlal s tím takovej rozruch, že se tam na to pøijel podívat biskup Brynych z Hradce s procesím a s korouhvema. Ten lekárník podìbradskej myslil, že to padá na nìho, a tak byli vobá, von a ten pan Hájek, ve pøi.“ Poruèík Dub byl by nejradìji srazil Švejka tam dolù, opanoval se však a rozkøikl se na všechny: „Já vám povídám, abyste zde zbyteènì neèumìli! Vy mì všichni ještì neznáte, ale až mne poznáte! - Vy zde zùstanete, Švejku,“ øekl hrozným hlasem, když Švejk s ostatními chtìl odejíti k vagónùm. Zùstali sami stát proti sobì a poruèík Dub pøemýšlel, co má øíct strašného.

172

Švejk ho však pøedešel: „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, kdyby nám aspoò tohle poèasí vydrželo. Ve dne není moc horko a noci jsou taky docela pøíjemný, takže je to nejpøíhodnìjší doba k válèení.“ Poruèík Dub vytáhl revolver a otázal se: „Znᚠto?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, znám. Pan obrlajtnant Lukᚠmá nemlich takovej.“ „Tak si to tedy, ty pacholku, pamatuj!“ vážnì a dùstojnì øekl poruèík Dub, zastrkuje opìt revolver; „abys vìdìl, že by se ti mohlo stát nìco velice nepøíjemného, kdybys pokraèoval v tìch svých propagandách.“ Poruèík Dub odcházel, opakuje si: „Teï jsem mu to nejlépe øekl: v propagandách, ano, v propagandách!...“ Nežli Švejk vstoupí opìt do svého vagónu, prochází se ještì chvíli a bruèí k sobì: „Kam ho mám jenom zaøadit’?“ A èím dále tím jasnìji vybavuje se Švejkovi pojmenování tohoto druhu: poloprïoch. Ve vojenském slovníku slovo prïoch bývalo odedávna používáno s velkou láskou, a hlavnì toto èestné nazvání patøilo plukovníkùm nebo starším hejtmanùm a majorùm a bylo to jisté stupòování používaných slov „dìdek prevítská“. Bez toho pøídavného jména slovo dìdek bylo laskavým ocenìním starého plukovníka nebo majora, který hodnì øval, ale pøitom mìl svoje vojáky rád a chránil je vùèi jiným regimentùm, když šlo hlavnì o cizí patroly, které jeho vojáky vyzdvihovaly z putyk, když nemìli pøesèas. Dìdek se staral o své vojáky, minហmusela být v poøádku, ale míval vždy nìjakého koníèka; na nìco si zased, a proto byl „dìdek“. Když ale dìdek zbyteènì sekýroval pøitom mužstvo i šarže, vymýšlel si noèní cvièení a podobné vìci, byl „dìdek prevítská“. Z „prevítského dìdka“, jako vyšší stupeò vývinu neøádnosti, sekatury a blbosti, stal se „prïoch“. To slovo znamenalo všechno, 173

a veliký jest rozdíl mezi prïochem v civilu a prïochem na vojnì. První, civilní, jest též pøedstaveným a také ho tak všeobecnì nazývají v úøadech sluhové i podøízení úøedníci. To je filistr byrokrat, který vytýká napøíklad, že koncept není dobøe vysušen pijákem a podobnì. Je to vùbec blbì hovadský zjev v lidské spoleènosti, ponìvadž pøitom dìlá takový mezek rozšafu, všemu chce rozumìt, všechno dovede vyložit a nade vším se urazí. Kdo byl na vojnì, chápe ovšem ten rozdíl mezi tímto zjevem a prïochem v uniformì. Zde to slovo pøedstavovalo dìdka, který byl „prevít“, skuteèný prevít, šel na všechno ostøe, ale zastavil se pøesto pøed každou pøekážkou; vojáky nemìl rád a zápasil s nimi marnì, nedovedl si získat žádné autority, které se tìšil „dìdek“ i „dìdek prevítská“. U nìkterých posádek, jako napøíklad v Tridentu, místo prïoch øíkalo se „nᚠstarej hajzl“. Ve všech pøípadech šlo o osobu starší, a jestli Švejk nazval v duchu poruèíka Duba poloprïochem, vystihl naprosto logicky, že jak do stáøí, tak do hodnosti a vùbec do všeho schází poruèíkovi Duboví do prïocha ještì padesát procent. S tìmi myšlenkami vraceje se ke svému vagónu, potkal pucfleka Kunerta, který mìl opuchlou tváø a cosi nesrozumitelnì breptal, že se právì srazil se svým pánem, poruèíkem Dubem, který mu zèistajasna nafackoval, ponìvadž prý má zjištìná fakta, že se stýká se Švejkem. „V tomto pøípadì,“ øekl klidnì Švejk, „pùjdeme k raportu. Rakouskej voják musí se dát fackovat jenom v urèitejch pøípadech. Ale von ten tvùj pán pøekroèil všechny meze, jako to øíkal starej Evžen Savojskej: ,Potud až votud.’ Teï ty musíš jít sám k raportu, a jestli nepudeš, tak ti sám nafackuju, abys vìdìl, co je to disciplína v armádì. V karlínskejch kasárnách bejval òákej lajtnant Hausner a ten mìl taky burše, a taky ho fackoval a kopal. Jednou byl ten burš tak zfackovanej, že byl z toho pitomej a hlásil se k raportu a u raportu vohlásil, že byl zkopanej, ponìvadž von si to všechno 174

plet, a ten jeho pán taky vopravdu dokázal, že on lže, že von ho v ten den nekopal, ale jenom fackoval, tak toho milýho burše pro køivý naøèení zavøeli na tøi nedìle. - Ale to na celý vìci nic nemìní,“ pokraèoval Švejk, „to je zrovna to samý, vo èem vždycky vypravoval medik Houbièka, že je to jedno, rozøezat v patalogickým ústavì òákýho èlovìka, který se vobìsil nebo votrávil. A já jdu s tebou. Pár facek dìlá na vojnì moc.“ Kunert úplnì zpitomìl a dal se vést Švejkem k štábnímu vagónu. Poruèík Dub zaøval, vyklánìje se z okna: „Co tady chcete, pacholci?“ „Chovej se dùstojnì,“ napomínal Švejk Kunerta a strkal ho napøed do vagónu. V chodbì objevil se nadporuèík Lukᚠa za ním hejtman Ságner. Nadporuèík Lukáš, který už mìl tolik se Švejkem, strašlivì se udivil, nebo Švejk netváøil se jíž tak dobromyslnì vážnì, jeho tváø nemìla známý dobromyslný výraz, spíš znamení nových nepøíjemných událostí. „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk, „vìc jde k raportu.“ „Jenom zas neblbni, Švejku, já už toho mám také dost.“ „Raète dovolit,“ øekl Švejk, „jsem ordonancí vaši kumpanie, vy, raète dovolit, ráèíte být kompaniekomandantem jedenáctky. Já vím, že to vypadá dìsnì divnì, ale já vím taky, že pan lajtnant Dub nalézá se pod vámi.“ „Vy jste se, Švejku, vùbec zbláznil,“ vpadl do jeho øeèi nadporuèík Lukáš, „vy jste vožralej, udìláte nejlepší, když odejdete! Rozumíš, ty blbe, ty hovado.“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ øekl Švejk, strkaje pøed sebou Kunerta, „vono to vypadá zrovna tak, jako když se jednou v Praze dìlal pokus s ochranným rámem proti pøejetí elektrikou. 175

Ten pan vynálezce se sám na ten pokus vobìtoval a potom muselo mìsto platit jeho vdovì odškodný.“ Hejtman Ságner, nevìda co øíci, kýval pøitom souhlasnì hlavou, zatímco nadporuèík Lukᚠtváøil se zoufale. „Všechno musí jít po raportu, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant,“ pokraèoval neúprosnì Švejk, „ještì v Brucku jste mnì øíkal, pane obrlajtnant, že když jsem ordonancí u kumpanie, že mám ještì jiný povinnosti než nìjaký rozkazy. Že mám bejt vo všem, co se dìje u kumpanie, informovanej. Na základì toho naøízení dovoluji si vám oznámit, pane obrlajtnant, že pan lajtnant Dub nafackoval mirnikstirniks svýmu buršovi. Já bych to, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, tøebas neøíkal. Když já však vidím, že

176

pan lajtnant Dub je pøidìlen pod vaše komando, tak jsem si umínil, že to musí jít po raportu.“ „Tohle je divná záležitost,“ øekl hejtman Ságner, „proè sem strkáte, Švejku, toho Kunerta.“ „Poslušnì hlásím, pane batalionskomandante, že všechno musí jít po raportu. Von je pitomej, von byl zfackovanej panem lajtnantem Dubem, a von si to nemùže dovolit, aby sám šel k raportu. Poslušnì hlásím, pane hauptmane, kdybyste se na nìj podíval, jak se mu tøesou kolena, von je celej neživej, že musí jít k tomu raportu. A nebejt mì, tak by se k tomu raportu snad vùbec nedostal, jako ten Kudela z Bytouchova, kterej za aktivní služby tak dlouho chodil k raportu, až byl pøeloženej k marínì, kde se stal kornetem, a byl na òákým vostrovì potom, v Tichým oceánu, vyhlášenej jako dezertýr. Von se tam potom voženil a mluvil taky s cestovatelem Havlasou, kterej vùbec nepoznal, že to není domorodec. - Je to vùbec moc smutný, když má jít nìkdo kvùli takovejm pár blbejm fackám k raportu. Ale von vùbec sem nechtìl jít, ponìvadž øíkal, že sem nepude. Von je vùbec takovej ufackovanej burš, že ani neví, vo kterej facce se tady jedná. Von by sem byl vùbec nešel, von vùbec nechtìl jít k raportu, von si dá namlátit kolikrát ještì víc. Poslušnì hlásím, pane hauptman, podívají se na nìj, von už je z toho celej posranej. A na druhý stranì zas, von si mìl hned stìžovat, že dostal tìch pár facek, ale von se nevodvážil, ponìvadž vìdìl, že je to lepší, jako napsal ten jeden básník, bejt skromnou fialkou. Von totiž slouží u pana lajtnanta Duba.“ Strkaje Kunerta pøed sebe, øekl k nìmu Švejk: „Netøes se poøád jako dub ve vosice!“ Hejtman Ságner otázal se Kunerta, jak se to vlastnì stalo. Kunert však prohlásil, tøesa se na celém tìle, že se mohou zeptat pana lajtnanta Duba, že mu ten vùbec nenafackoval. JidᚠKunert, stále tøesa celým tìlem, prohlásil dokonce, že si 177

to Švejk vùbec vymyslil. Této trapné události uèinil konec poruèík Dub, který se náhle objevil a rozeøval se na Kunerta: „Chceš ještì dostat novejch pár facek?“ Vìc byla tedy úplnì jasnou a hejtman Ságner prostì k poruèíkovi Dubovi prohlásil: „Kunert ode dneška je pøidìlen k bataliónní kuchyni, a pokud se týká nového burše, obra se na rechnungsfeldvébla Vaòka.“ Poruèík Dub zasalutoval a jenom pøi odchodu øekl k Švejkovi: „Sázím se, že budete jednou viset.“ Když odešel, obrátil se Švejk k nadporuèíkovi Lukášovi jemným, pøátelským tónem: „V Mnichovì Hradišti byl taky takovej jeden pán a taky tak s tím druhým mluvil, a von mu vodpovìdìl: ,Na popravišti se sejdeme.’“ „Švejku,“ øekl nadporuèík Lukáš, „vy jste ale blbej, a neopovažte se mnì øíct, jak vy to máte ve zvyku: Poslušnì hlásím, že jsem blbej.“ „Frapant,“ ozval se hejtman Ságner naklánìje se v oknì a byl by tak rád od okna odstoupil, ale nemìl již èasu, nebo zjevilo se to neštìstí: poruèík Dub pod oknem, Poruèík Dub zaèal s tím, že velice lituje toho, jak hejtman Ságner odešel, nevyslechnuv jeho dùvody o ofenzívì na východní frontì. „Máme-li porozumìti obrovské ofenzívì,“ volal poruèík Dub nahoru do okna, „musíme si uvìdomit, jak se vyvinula ofenzíva koncem dubna. Museli jsme prolomit ruskou frontu a našli jsme nejvýhodnìjším místem pro tento prùlom frontu mezi Karpaty a Vislou.“ „Já se s tebou o to nehádám,“ odpovìdìl suše hejtman Ságner a odešel od okna. Když se za pùl hodiny nato pokraèovalo v jízdì na Sanok, hejtman Ságner natáhl se na sedadlo a dìlal, že spí, aby poruèík Dub zatím zapomnìl na své otøepané vývody o ofenzívì. 178

Ve vagónì se Švejkem scházel Baloun. Vyprosil si totiž dovolení vytøít chlebem kotel po guláši. Nalézal se nyní na voze s polními kuchynìmi v nepøíjemné situaci, ponìvadž pøitom, jak se vlak hnul, vletìl po hlavì do kotle a nohy mu èouhaly pøes kotel. Zvykl si však na tuto situaci a z kotle ozývalo se mlaskání, jako když ježek honí šváby, a pozdìji Balounùv prosebný hlas: „Prosím vás, kamarádi, proboha, hoïte mi sem kousek chleba, ještì je tady moc vomáèky.“ Tato idyla trvala až do nejbližší stanice, kam pøijeli již s kotlem 1 t. kumpanie vyèištìným, že se pocínování jen lesklo. „Zapla vám to pámbu, kamarádi,“ dìkoval Baloun srdeènì. „Vod tý doby, co jsem teï na vojnì, ponejprv se na mé štìstí usmálo.“ A bylo také vskutku co øíct. V Lupkovském prùsmyku dostal se Baloun ku dvìma porcím guláše, nadporuèík Lukᚠprojevil též svou spokojenost nad tím, že mu Baloun pøinesl z dùstojnické kuchynì netknutou mináž, a zanechal pro nìho dobrou polovièku. Baloun byl úplnì šasten, klátil nohama, které vystrèil z vozu, a najednou se mu celá tahle vojna zdála býti nìèím teplým, rodinným. Kuchaø kumpanie poèal si z nìho dìlat legraci, že až se pøijede do Sanoku, že se bude vaøit veèeøe a ještì jeden obìd, ponìvadž tu veèeøi a obìd mají k dobru za tu celou cestu, když to nedostali. Baloun jen souhlasnì kýval hlavou a šeptal: „Uvidíte, kamarádi, že nás pámbu neopustí.“ Všichni se tomu upøímnì smáli a kuchaø sedì na polní kuchyni zazpíval: Župajdijáh župajdá, šak nás pánbùh nezandá. Zandá-li nás do bláta, šak nás zaseje vydrápá... Zandá-li nás do houštì, 179

šak nás zase vykouše. Župajdijá, župajdá, šak nás pánbùh nezandá... Za stanicí Šèavne poèaly se objevovat opìt v údolích nové vojenské høbitùvky. Pod Šèavne bylo vidìt z vlaku kamenný køíž s bezhlavým Kristem Pánem, který ztratil hlavu pøi odstøelu trati. Vlak zrychloval svou rychlost, žena se dolù údolím k Sanoku, obzory se rozšiøovaly a tím i èetnìjšími stávaly se celé skupiny rozbitých vesnic po obou stranách do kraje. U Kulašné bylo vidìt dole v øíèce z železnièního náspu zøícený, rozbitý vlak Èerveného køíže. Baloun vytøeštil na to oèi a zejména se podivil na rozházené dole èásti lokomotivy. Komín byl zaražen do železnièního náspu a vyèuhoval z nìho ven jako osumadvacítka. Tento zjev vzbudil též pozornost ve vagónì, kde byl Švejk. Nejvíce se rozèílil kuchaø Jurajda: „Copak se smí støílet do vagónù 180

Èerveného køíže?“ „Nesmí, ale mùže,“ øekl Švejk, „šusa to byla dobrá, a von se pak každej vomluví, že to bylo v noci a že ten èervenej køíž není vidìt. Vono je vùbec moc vìcí na svìtì, který se nesmìjí dìlat, ale mùžou se provádìt. Hlavní vìc, aby to každej zkusil, jestli se mu to povede, když to nesmí, aby to moh. Vo císaøskejch manévrech na Písecku pøišel takovej rozkaz, že se nesmìjí vojáci na pochodu vázat do kozelce. Ale nᚠhejtman na to pøišel, že se to mùže, ponìvadž takovej rozkaz byl strašnì smìšnej, to moh každej lehko pochopit, že do kozelce svázanej voják nemùže mašírovat. Tak von vlastnì ten befel nevobcházel, dával jednoduše a rozumnì svázaný vojáky do kozelce házet do vozù vod trénu a mašírovalo se s nima dál. Nebo takovejhle pøípad, co se stal v naší ulici pøed pìti šesti lety. Tam bydlel nìjakej pan Karlík v prvním patøe. O poschodí vejš moc hodnej èlovìk, nìjakej konzervatorista Mikeš. Von mìl moc rád ženský a taky mezi jinejma poèal chodit za dcerou toho pana Karlíka, kterej mìI špeditérství a cukráøství a taky mìl nìkde na Moravì knihaøství pod òákou docela cizou firmou. Když se ten pan Karlík dovìdìl, že ten konzervatorista mu chodí za dcerou, tak ho navštívil v bytì a øek mu: ,Vy si mou dceru nesmíte vzít, vy jeden votrapo. Já vám jí nedám!’ ,Dobrá,’ vodpovìdìl mu pan Mikeš; ,když si ji nesmím vzít, co mám dìlat, mám se roztrhat?’ Za dva mìsíce pøišel pan Karlík znova a pøived si svou manželku a voba mu øekli jednohlasnì: ,Vy pacholku, vy jste pøipravil naši dceru vo èest: ,Zajisté,’ odpovìdìl on jim na to, ,dovolil jsem si ji zkurvit, milostivá paní.’ Ten pan Karlík zaèal na nìj zbyteènì øvát, že mu pøece øíkal, že si ji nesmí vzít, že mu ji nedá, ale von mu docela správnì vodpovìdìl, že si ji taky neveme, a tenkrát že nebyla vo tom žádná øeè, co s ní mùže dìlat. Že se vo tom nejednalo, von že drží slovo, aby byli bez starosti, že von ji nechce, že je charakter, že není kam vítr, tam pl᚝, a že drží slovo, že když nìco øekne, že je to svatý. A jestli bude kvùli tomu pronásledovanej, tak že si 181

z toho taky nic nedìlá, ponìvadž má svìdomí èistý a jeho nebožka maminka ještì na smrtelný posteli ho zapøísahala, aby nikdy v životì nelhal, a von že jí to slíbil rukoudáním a taková pøísaha že je platná. V jeho rodinì že vùbec nikdo nelhal a von mìl taky vždycky ve škole z mravnýho chování nejlepší známku. Tedy tady vidíte, že se leccos nesmí, ale mùže, a že cesty mùžou býti rozlièné, jenom vùli mìjme všichni rovnou.“ „Milí pøátelé,“ øekl jednoroèní dobrovolník, který si dìlal horlivì poznámky, „všechno špatné má i dobrou stránku. Tento do povìtøí vyhozený, polospálený a z náspu svržený vlak Èerveného køíže obohacuje slavné dìjiny našeho bataliónu o nový hrdinný èin budoucnosti. Pøedstavuji si, že asi tak 16. záøí, jak jsem si již uèinil poznámku, pøihlásí se od každé kumpanie našeho bataliónu nìkolik prostých vojínù pod vedením kaprála, že vyhodí pancéøový vlak nepøítele, který nás ostøeluje a brání našemu pøechodu pøes øeku. Èestnì vyplnili svùj úkol, pøevléknuti za sedláky - - Co to vidím,“ zvolal jednoroèní dobrovolník, dívaje se do svých poznámek. „Jak se mnì sem dostal nᚠpan Vanìk? Poslyšte, pane rechnungsfeldvébl,“ obrátil se na Vaòka, „jaký krásný èláneèek bude o vás v dìjinách bataliónu. Tuším, že už jste tam jednou, ale tohle bude rozhodnì lepší a vydatnìjší.“ Jednoroèní dobrovolník èetl povýšeným hlasem: „Hrdinná smrt úèetního šikovatele Vaòka. K odvážnému podniku, vyhození nepøátelského pancéøového vlaku, pøihlásil se též úèetní šikovatel Vanìk, jsa pøevleèen jako ostatní v selský kroj. Pøivozeným výbuchem byl omráèen, a když se probral z mrákot, vidìl se obklopena nepøítelem, který ho okamžitì dopravil do štábu nepøátelské divize, kde tváøí v tváø smrti odepøel jakéhokoliv vysvìtlení o postavení a síle našeho vojska. Ponìvadž nalézal se v pøevleèeni, byl odsouzen jako vyzvìdaè k obìšení provazem, kterýžto trest, vzhledem k jeho vysoké hodnosti, byl mu zmìnìn k smrti zastøelením. Exekuce byla ihned vykonána u høbitovní zdi 182

a stateèný úèetní šikovatel Vanìk žádal, aby mu nebyly zavázány oèi. Na otázku, má-li nìjaké pøání, odpovìdìl: ,Vyøiïte prostøednictvím parlamentáøe mému bataliónu mùj poslední pozdrav a že umírám s pøesvìdèením, že nᚠbatalión bude pokraèovati na své vítìzné cestì. Dále vyøiïte panu hejtmanovi Ságnerovi, že podle posledního rozkazu po brigádì zvyšuje se porce konzerv dennì na dvìapùl konzervy na jednoho muže.’ Tak umøel nᚠúèetní šikovatel Vanìk, vzbudiv svou poslední vìtou panický strach u nepøítele, který se domníval, že bránì našemu pøechodu pøes øeku, odøezuje nás od zásobovacích bodù, zpùsobuje nám brzké vyhladovìní a tím i demoralizaci v našich øadách. O jeho klidu, s kterým hledìl smrti vstøíc, svìdèí ta okolnost, že hrál s nepøátelskými štábními dùstojníky pøed svou popravou cvika. ,Mnou vyhraný obnos odevzdejte ruskému Èervenému køíži,’ øekl, 183

stoje již pøed hlavnìmi ruènic. Tato šlechetná velkomyslnost pohnula pøítomné vojenské zástupce až k slzám. - Odpuste, pane Vaòku,“ pokraèoval jednoroèní dobrovolník, „že jsem si dovolil disponovat s vašimi vyhranými penìzi. Pøemýšlel jsem o tom, máli se to snad odevzdat rakouskému Èervenému køíži, ale koneènì pøedpokládám, že ze stanoviska lidskosti je to jedno, jen když se to odevzdá humánní instituci.“ „Moh to ten nᚠnebožtík,“ øekl Švejk, „vodevzdat polívkovýmu ústavu mìsta Prahy, ale takhle je to pøeci jen lepší, von by si tøeba pan starosta za ten vobnos koupil jitrnici na gábl.“ „Inu, krade se všude,“ øekl telefonista Chodounský. „Hlavnì se krade u Èerveného køíže,“ s velkou zlostí prohlásil kuchaø Jurajda. „Mìl jsem v Brucku známého kuchaøe, který vaøil pro sestøièky v baráku, a ten mnì øíkal, jak pøedstavená tìch sestøièek a vrchní ošetøovatelky posílají domù celé bedny malaga a èokolády. To nese sama sebou pøíležitost, to je sebeurèení èlovìka. Každý èlovìk prodìlává ve svém nekoneèném životì nesèíslné pøemìny a jednou musí se objevit na tomto svìtì jako zlodìj, v urèitých obdobích své èinnosti. Sám jsem již prodìlal toto jedno období.“ Kuchaø okultista Jurajda vytáhl ze svého baochu láhev koòaku. „Zde vidíte,“ øekl, otvíraje láhev, „neomylný dùkaz mého tvrzení. Vzal jsem ji pøed odjezdem z dùstojnické mináže. Koòak jest nejlepší známky a mìlo se ho používati k cukrovým polevùm na linecké dorty. Byl však pøedurèen k tomu, abych ho ukradl, stejnì jako já jsem byl pøedurèen státi se zlodìjem.“ „A taky by to nebylo špatný,“ ozval se Švejk, „kdybychom byli pøedurèeni k tomu, abychom byli vašema spoluviníkama, já alespoò mám takový tušení.“ A pøedurèení se opravdu ukázalo. Láhev šla kolem pøes protest úèetního šikovatele Vaòka; který tvrdil, že se má pít koòak z esšálku a spravedlivì rozdìlit, ponìvadž je jich všech dohromady 184

na láhev pìt, takže pøi lichém èísle se lehce mùže stát, že se nìkdo urèité o jeden lok z láhve víc napije nežli ti druzí, k èemuž podotkl Švejk: „To je pravda, jestli chce mít pan Vanìk sudý èíslo, tak a vystoupí ze spolku, aby nebyly žádný nepøíjemnosti a hádky.“ Vanìk tedy odvolal svùj návrh a podal jiný, velkodušný, aby se dárce Jurajda umístil do takového poøadí, aby se mohl napíti dvakrát, což zpùsobilo bouøi odporu, ponìvadž se již Jurajda jednou napil, ochutnávaje koòak pøi otevírání lahve. Koneènì byl pøijat návrh jednoroèního dobrovolníka pít podle abecedy, což odùvodnil tím, že jest to též jisté pøedurèení, jak se kdo jmenuje. Láhev dorazil Chodounský, prvý v abecedì, provázen hrozivým zrakem Vaòka, který si vypoèítával, že když je poslední, že bude mít o jeden lok víc, což byla hrubá matematická chyba, ponìvadž bylo jednadvacet lokù. Potom hráli obyèejného cvika ze tøí karet; objevilo se, že jednoroèní dobrovolník používá pøitom pøi každém rabování nábožných propovídek z Písma svatého. Rabuje spodka, zvolal: „Pane, ponechejž mnì tohoto spodka i tohoto léta, a jejž okopám a ohnojím, a mnì pøinese ovoce.“ Když mu bylo vytýkáno, že dokonce se odvážil rabovat osmièku, zvolal hlasem velikým: „Ale žena nìkterá, mající grošù deset, ztratila-li by jeden groš, zdaliž nezazže svíce a nehledá pilnì, dokud nenalezne? A když nalezne, svolá sousedy a pøítelkynì, økouc: ,Spolu radujte se se mnou, nebo rabovala jsem osmièku a v kartách pøikoupila trumfového krále s esem!’ - Tak sem dejte ty karty, spadli jste tam všichni.“ Jednoroèní dobrovolník Marek mìl opravdu velké štìstí v kartách. Zatímco druzí pøebíjeli si trumfy navzájem, on bil jejich pøebité trumfy vždy nejvyšším trumfem, takže tam jeden za druhým padali a on bral sázku za sázkou a volal k poraženým: „A zemìtøesení veliká budou po místech, a hladové a morové hrùzy 185

a zázrakové z nebe velicí.“ Koneènì už toho mìli dost, pøestali hrát, když telefonista Chodounský prohrál svùj žold na pùl roku napøed. Byl nad tím zdrcen a jednoroèní dobrovolník žádal na nìm úpisy, že pøi vyplácení žoldu úèetní šikovatel Vanìk vyplatí žold Chodounského jemu. „Neboj se, Chodounský,“ tìšil ho Švejk. „Když budeš mít štìstí, tak padneš pøi prvním gefechtu a Marek utøe hubu vo tvoje lénungy, jen mu to podepiš.“ Zmínka o padnutí dotkla se Chodounského velice nepøíjemnì, takže øekl s urèitostí: „Já nemùžu padnout, protože jsem telefonista, a telefonisti jsou vždycky v blindáži a dráty se natahujou nebo chyby se hledají vždycky až po gefechtu.“ Jednoroèní dobrovolník zmínil se, že telefonisti právì naopak vydáni jsou velkému nebezpeèí a že hlavnì na telefonisty má spadeno vždy nepøátelské dìlostøelectvo. Žádný telefonista není jist ve své blindáží. Kdyby bytí deset metrù pod zemí, tak ho tam nepøátelská, artilérie pøece najde. Že telefonisti hynou jako kroupy v dešti v létì, o tom svìdèí, že když opouštìl Bruck, tak právì tam otvírali 28. kurs pro telefonisty. Chodounský díval se pøed sebe utrápenì, což pohnulo Švejka k pøátelskému, dobrému slovu: „Mᚠto zkrátka pìknej švindl.“ Chodounský odpovìdìl vlídnì: „Kušte, tetièko.“ „Podívám se na písmenu Ch ve svých poznámkách o dìjinách bataliónu... Chodounský - Chodounský, hm, aha, tady to máme: ,Telefonista Chodounský, zasypán minou. Telefonuje ze své hrobky na štáb: Umírám a gratuluji svému bataliónu k vítìzství!’“ „To ti musí staèit,“ øekl Švejk, „nebo chceš ještì nìco k tomu doplnit? Pamatuješ se na toho telefonistu z Titaniku, kterej, když už loï se potápìla, poøád telefonoval dolù do zatopený kuchynì, kdy už bude vobìd?“ „Mnì na tom nesejde,“ øekl jednoroèní dobrovolník, „popøípadì se mùže pøedsmrtný výrok Chodounského doplnit tím, že on 186

nakonec zvolá do telefonu: ,Pozdravujte ode mne naši železnou brigádu!’“

187

*4. kapitola Marschieren marsch! Objevilo se, když se pøijelo do Sanoku, že vlastnì na tom voze s polní kuchyní jedenáctky, kde prdìl blahem nasycený Baloun, mìli celkem pravdu, že bude veèeøe, a dokonce kromì veèeøe že tam bude rozdáván nìjaký komisárek za všechny ty dny, kdy nedostal batalión nièeho. Objevilo se také, že vlastnì v Sanoku, když vylezli z vagónù, nalézá se štáb železné brigády, ku které batalión 91. regimentu patøil podle svého køestního listu. Aèkoliv odtud bylo spojení železnièní neporušeno pod Lvov i severnì na Veliké Mosty, bylo vlastnì záhadou, proè štáb východního úseku udìlal tyto dispozice, aby železná brigáda se svým štábem soustøeïovala pochodové prapory sto padesát kilometrù v týlu, když šla v té dobì fronta od Brodù na Bug a podél øeky severnì k Sokalu. Tato velice zajímavá strategická otázka byla strašnì jednoduchým zpùsobem rozluštìna, když šel hejtman Ságner v Sanoku hlásit do štábu brigády o pøibytí maršbataliónu. Ordonanèním dùstojníkem byl adjutant brigády hejtman Tayrle. „Já se velice divím,“ øekl hejtman Tayrle, „že vy jste nedostali urèité zprávy. Maršrúta je jistá. O linii vašeho pochodu mìli jste nám oznámit pøirozenì pøedem. Podle dispozic hlavního štábu pøijeli jste o dva dny døíve.“ Hejtman Ságner se trochu zardìl, ale nenapadlo mu opakovat všechny ty šifrované telegramy, které dostával po celé cestì. „Já se vám divím,“ øekl adjutant Tayrle. „Myslím,“ odpovìdìl hejtman Ságner, „že si všichni dùstojníci tykáme.“ „Budiž,“ øekl hejtman Tayrle, „øekni mnì, jseš aktivní nebo civilista? Aktivní? - To je docela nìco jiného... èlovìk se v tom 188

nevyzná. Tady už ti projelo takových blbù rezervních lajtnantù. Když jsme ustupovali od Limanova a od Krasníku, všichni ti takélajtnanti ztratili hlavu, jakmile uvidìli kozáckou patrolu. My ve štábu nemáme rádi takových pøíživníkù. Pitomý chlap s inteligentkou dá se nakonec aktivovat nebo v civilu udìlá oficírskou zkoušku a blbne zas dál v civilu, a když pøijde vojna, tak je z nìho ne lajtnant, ale poseroutka!“ Hejtman Tayrle si odplivl a dùvìrnì poplácal hejtmana Ságnera: „Zdržíte se tady asi dva dny. Já vás všechny provedu, zatanèíme si. Máme tady takové hezké kurvièky, engelhuren. Máme zde dceru jednoho generála, která døív pìstovala lesbickou lásku. To se ti všichni pøevlékneme do ženských šatù, a uvidíš, co ona umí! Je ti to taková hubená svinì, že bysi si snad ani nic nepomyslel. Ale zná to, kamaráde. Je to taková potvora, ostatnì to poznáš. - Pardon!“ zarazil se, „musím se zas vyblít, je to dnes již potøetí.“ Když se potom vrátil, sdìlil hejtmanovi Ságnerovi, aby dokázal, jak je tu veselo, že jsou to následky vèerejšího veèera, na kterém bral úèast i stavební oddíl. S velitelem tohoto oddílu, který byl též v hodnosti hejtmana, seznámil se hejtman Ságner velice brzo. Do kanceláøe vpadl totiž uniformovaný dlouhán s tøemi zlatými hvìzdièkami a jaksi v mátohách, nepozoruje pøítomnosti hejtmana Ságnera, zcela dùvìrnì oslovil Tayrle: „Co dìláš, svinì? Tys nám vèera pìknì zøídil naši hrabìnku.“ Posadil se na židli, a tluèe se tenkou rákoskou pøes lýtka, smál se na celé kolo: „Když si vzpomenu, jak jsi se jí vyblil do klína...“ „Ano,“ øekl Tayrle, „bylo to vèera velmi veselé.“ Pak teprve seznámil hejtmana Ságnera s dùstojníkem s rákoskou a všichni vyšli kanceláøí administraèního oddìlení brigády ven do kavárny, která náhle vyrostla z bývalé pivnice. Když šli kanceláøí, hejtman Tayrle vzal si od velitele stavebního oddílu rákosku a uhodil na dlouhý stùl, kolem kterého na povel 189

postavilo se do fronty dvanáct vojenských písaøù. Byli to vyznavaèi klidné, bezpeèné práce v týlu armády s velkými, spokojenými bøichy v extra uniformách. A tìmto dvanácti tlustým apoštolùm ulejvandy hejtman Tayrle øekl, chtìje se vyznamenati pøed Ságnerem i druhým hejtmanem: „Nemyslete si, že vás tady mám jako na krmníku. Prasata! Ménì žrát a chlastat, ale více bìhat. - Teï vám ukáži ještì jinou drezúru,“ oznámil Tayrle svým spoleèníkùm. Uhodil poznovu rákoskou na stùl a otázal se tìch dvanácti: „Kdy prasknete, èuòata?“ Všech dvanáct odpovìdìlo unisono: „Dle vašeho rozkazu, pane hejtmane.“ Smìje se vlastní blbosti a pitomosti, vyšel hejtman Tayrle z kanceláøe. Když sedìli všichni tøi v kavárnì, poruèil Tayrle pøinésti láhev jeøabinky a zavolat nìjaké sleèny, které jsou volné. Objevilo se, že kavárna vlastnì není nic jiného než vykøièený dùm, a ponìvadž žádná ze sleèen nebyla volnou, rozèílil se hejtman Tayrle na nejvyšší stupeò a v pøedsíni vynadal sprostì madam a køièel, kdože je u sleèny Elly. Když dostal za odpovìï, že je tam nìjaký poruèík, láteøil ještì víc. U sleèny Elly byl pan poruèík Dub, který, když maršbatalión byl už ve svých ubikacích v gymnasiu, zavolal si celý svùj šik a upozoròoval jej v dlouhé øeèi, že Rusové pøi svém ústupu zakládali všude bordely s personálem pohlavnì nakaženým, aby zpùsobili rakouské armádì tímto svým trikem velké ztráty. Varuje tedy tímto vojáky pøed vyhledáváním podobných místností. Sám se osobnì pøesvìdèí v tìch domech, jestli jeho rozkazu nebylo uposlechnuto, ponìvadž jsou již ve frontovém pásmu; každý, který bude pøistižen, bude postaven pøed polní soud. Poruèík Dub šel se osobnì pøesvìdèit, zdali jeho rozkaz nebyl pøekroèen, a proto patrnì za východisko své kontroly vybral si 190

pohovku v Ellinì pokojíku v prvém patøe takzvané „mìstské kavárny“, na kteréžto pohovce se velice dobøe bavil. Mezitím již hejtman Ságner odešel ku svému bataliónu. Tayrlova spoleènost byla totiž rozpuštìna. Hejtmana Tayrleho hledali z brigády, kde se shánìl již pøes hodinu brigádník po svém adjutantovi. Pøišly nové rozkazy od divize a bylo nutno urèit definitivnì maršrútu pro pøibyvší 91. pluk, ponìvadž jeho pùvodním smìrem dle nových dispozic má jít pochodový prapor 102. pluku. Bylo to všechno velice spletené, Rusové ustupovali na severovýchodním cípu Halièe velice rychle, takže se tam nìkteré rakouské èásti navzájem promíchaly, do èehož místy jako klíny vnikaly èásti nìmecké armády, kterýžto chaos doplòovalo pøibývání na front nových pochodových praporù a jiných vojenských tìles. Totéž bylo i pøi frontových úsecích, které byly ještì dále v týlu, jako zde v Sanoku, kam najednou pøibyly rezervy nìmecké hannoverské divize pod vedením plukovníka s tak ošklivým pohledem, že brigadýr byl uveden do naprostého zmatku. Plukovník rezerv hannoverské divize ukazoval totiž dispozice svého štábu, že má ubytovat své mužstvo v gymnasiu, kde právì nyní byli ubytováni jednadevadesátníci. Pro umístìní svého štábu žádal vyklizení domu krakovské banky, ve kterém právì byl štáb brigády. Brigadýr spojil se pøímo s divizí, kde vylíèil pøesnì situaci, potom s divizí mluvil uhranèivý Hannoverák, v dùsledcích èehož pøišel na brigádu rozkaz: „Brigáda vystupuje z mìsta v šest hodin veèer na Turovu-Wolsku - Liskowiec - Starasol - Sambor, kde další rozkazy. S ní vystupuje pochodový prapor 91, tvoøící ochranu, rozdìlení, které vypracovat v brigádì dle schémy: Pøední voj vystupuje o pùl šesté na Turovu, mezi jižní a severní poboèní ochrannou vzdálenost tøiapùl kilometru. Zadní ochranný voj vystupuje ve ètvrt na sedm!“ 191

Tak nastal tedy v gymnasiu velký ruch a scházel ku poradì dùstojníkù bataliónu jen poruèík Dub, kterého vyhledat bylo poruèeno Švejkovi. „Doufám,“ øekl k nìmu nadporuèík Lukáš, „že vy ho najdete beze všech obtíží, ponìvadž vy máte stále nìco mezi sebou.“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že prosím o písemný rozkaz vod kumpanie. To je právì kvùli tomu, že mezi náma je právì vždycky to nìco.“ Zatímco nadporuèík Lukᚠve své zápisní knížce kopíroval na útržkovém listì, aby se poruèík Dub ihned dostavil do gymnasia k poradì, Švejk hlásil dál: „Ano, pane obrlajtnant, vy mùžete být, jako vždycky, bez starosti. Já ho najdu, ponìvadž je vojákùm zakázáno chodit do bordelu, a von bude jistì v jednom, aby se pøesvìdèil, jestli vod jeho cuku žádnej se nechce dostat pøed polní soud, kterým von obyèejnì vyhrožuje. Von sám prohlásil pøed manšaftem svýho cuku, že projde všechny bordely, a pak že bude bìda a voni že ho poznají z té špatné stránky. Ostatnì já vím, kde je. Je tady zrovna naproti v tej kavárnì, ponìvadž všechen ten manšaft se za ním díval, kam nejdøív jde.“ ,Spojené zábavní místnosti a mìstská kavárna’, podnik, o kterém se Švejk zmiòoval, byly rozdìleny také na dvì èásti. Kdo nechtìl jít pøes kavárnu, šel zadem, kde se vyhøívala na slunci nìjaká stará paní, která mluvila nìmecky, polsky a maïarsky asi v tomto smyslu: „Pojïte, vojáèku, máme zde pìkné sleèinky.“ Když vojáèek vstoupil, vedla ho chodbou do jakési pøijímací pøedsínì a zavolala na jednu ze sleèen, která pøibìhla ihned v košili; napøed chtìla peníze, kterýž obnos hned na místì, zatímco si vojáèek odepínal bajonet, inkasovala madam. Dùstojnictvo chodilo kavárnou. Cesta pánù dùstojníkù byla trudnìjší, ponìvadž vedla pøes šámbry vzadu, kde byl výbìr z druhé partie, urèené pro dùstojnické šarže, a kde byly krajkové košilky a pilo se víno nebo likéry. Madam zde také nièeho netrpìla, to se 192

všechno konalo nahoøe v pokojíkách, kde se provaloval na divanu v jednom takovém ráji plném štìnic v podvlékaèkách poruèík Dub, zatímco sleèna Ella mu vypravovala vymyšlenou, jako to vždy v tìchto pøípadech bývá, tragédii svého života, že otec její byl továrníkem a ona profesorkou na lyceu v Pešti a tohle že udìlala z nešastné lásky. Vzadu za poruèíkem Dubem na dosah ruky na malém stolku byla láhev jeøabinky a sklenky. Ponìvadž láhev byla poloprázdnou a Ella i poruèík Dub mluvili již z cesty, bylo zatìžkací zkouškou, že poruèík Dub nièeho nesnese. Podle jeho øeèi bylo vidìt, že si to již všechno popletl a že považuje Ellu za svého sluhu Kunerta; také ji tak oslovoval a vyhrožoval domnìlému Kunertovi dle svého zvyku: „Kunerte, Kunerte, ty bestie, až ty mne poznᚠz mé špatné stránky...“ Švejk mìl být podroben téže samé proceduøe jako všichni ostatní vojáèkové, kteøí chodili zadem, on však se vlídnì vytrhl nìjaké košilaté holce, na jejíž pokøik pøibìhla polská madam, která Švejkovi zapøela drze do oèí, že by zde mìli nìjakého pana lajtnanta hostem. „Moc na mì neøvete, milostpaní,“ øekl vlídnì Švejk, usmívaje se pøitom sladce, „nebo vám dám pøes držku. U nás jednou v Platnéøské ulici zmlátili jednu madam tak, že nevìdìla o sobì. To tam syn hledal svýho otce, nìjakýho Vondráèka, obchod s pneumatikami. Vona se ta madam jmenovala Køovánová, když ji vzkøísili a ptali se jí na záchrannej stanici, jak se jmenuje, øekla, že nìjak vod Ch. A jaké je vaše ctìné jméno?“ Ctihodná matróna dala se do dìsného øvaní, když ji Švejk po tìchto slovech odstrèil a vážnì stoupal po døevìných schodech do prvního poschodí. Dole se objevil sám majitel nevìstince, nìjaký zchudlý polský šlechtic, který vybìhl za Švejkem po schodech a poèal ho tahat za blùzu, pøièemž køièel na nìho nìmecky, tam nahoru že vojáci nesmí, 193

tam že je to pro pány dùstojníky, pro vojsko že je to dole. Švejk ho upozornil, že sem pøichází v zájmu celé armády, že hledá jednoho pana poruèíka, bez kterého se nemùže armáda vydat do pole, a když ten poèínal si stále výbojnìji, Švejk ho srazil dolù ze schodù a pokraèoval nahoøe v prohlídce místností. Pøesvìdèil se, že všechny pokojíky jsou prázdny, až teprve na samém konci pavlaèe, když zaklepal, vzal za kliku a pootevøel dveøe, ozval se kvikavý hlas Elly: „Besetzt“ a vzápìtí nato hluboký hlas poruèíka Duba, který myslel snad, že je ještì ve svém pokoji v lágru: „Herein!“ Švejk vstoupil, pøistoupil k divanu, a odevzdávaje blokový útržek kopie poruèíkovi Dubovi, hlásil, dívaje se úkosem na èásti uniformy rozházené v rohu postele: „Poslušnì hlásím, pane

194

lajtnant, že se mají voblíknout a dostavit se hned podle toho rozkazu, který jim dodávám, do našich kasáren v gymnasiu, máme tam velkou vojenskou poradu!“ Poruèík Dub vytøeštil na nìho oèi s malinkými panenkami, ale pøipamatoval si, že pøece jen není tak namazán, aby nepoznal Švejka. Napadlo mu ihned, že mu Švejka posílají k raportu, a proto øekl: „Hned si to s tebou spravím, Švejku. Uvidíš - jak - to - s tebou - dopadne... - Kunerte,“ zvolal na Ellu, „nalej - mnì - ještì - jednu!“ Napil se, a trhaje písemný rozkaz, smál se: „To je - omluvenka? U - nás - žádné omluvenky neplatí. My jsme - na - vojnì - a ne ve škole. Tak - tì - tedy - chytli - v bordelu? Pojï - ke - mnì Švejku - blíž - já ti - dám - pár - facek. - Ve - kterém - roce - Filip Macedonský - porazil - Øímany, to ty - nevíš - ty - høebèe!“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant,“ pokraèoval neúprosnì Švejk, „je to nejvyšší rozkaz z brigády, aby se páni dùstojníci voblíkli a šli na bataliónní bešprechunk, my totiž vyrazíme, a ještì teprve se teï bude rozhodovat, která kumpanie bude forhút, sajtnhút

195

nebo nachhút. Už se bude teï vo tom rozhodovat a já myslím, pane lajtnant, že voni taky mají do toho co mluvit.“ Tato diplomatická øeè trochu vzkøísila poruèíka Duba, takže poèínal nyní nabývati jistoty, že pøece není v kasárnách, ale ještì z opatrnosti se optal: „Kde to jsem?“ „Ráèíte být v bordeláku, pane lajtnant. Voni jsou ty cesty Pánì rozlièné.“ Poruèík Dub tìžce vzdychl, slezl z divanu a poèal shánìt svoji uniformu, pøièemž mu Švejk pomáhal, a když koneènì se oblékl, vyšli oba ven, ale za chvíli se Švejk mžiknutím vrátil a nedbaje Elly, která jeho návratu pøikládala zcela jiného významu, z nešastné lásky hned lezla na postel, vypil rychle zbytek jeøabinky v láhvi a šel zas za poruèíkem. Na ulici se to poruèíkovi Dubovi vrazilo zas do hlavy, ponìvadž bylo velké parno. Vykládal Švejkovi nejrùznìjší nesmysle bez jakékoliv spojitosti. Mluvil o tom, že má doma poštovní známku z Helgolandu a hned po ukonèení maturity že šli hrát biliár a nepozdravili tøídního profesora. Ku každé vìtì dodával: „Myslím, že mnì dobøe rozumíte“. „Zajisté že vám úplnì rozumím,“ odpovìdìl Švejk. „Vy mluvíte podobnì jako klempíø Pokorný v Budìjovicích. Ten, když se ho lidi optali: ,Koupal jste se už letos v Malši?’, vodpovídal: ,Nekoupal, ale zato bude letos hodnì švestek.’ Nebo se ho zeptali: ,Jed jste už letos høíbky?’ a von na to vodpovìdìl: ,Nejed, ale tenhle novej sultán marockej má prej bejt moc hodnej èlovìk.’“ Poruèík Dub se zastavil a vypravil ze sebe: „Marocký sultán? To je odbytá velièina, utøel si pot z èela, a dívaje se zakalenýma oèima na Švejka, zabruèel: „Takhle jsem se ani v zimì nepotil. Souhlasíte s tím? Rozumíte mnì?“ „Rozumím, pane lajtnant. K nám do hospody ke Kalichu chodíval jeden starej pán, nìjakej rada vod zemskýho výboru ve výslužbì, a ten zrovna tohle tvrdil. Von vždycky øíkal, že se diví, 196

jakej je rozdíl mezi temperaturou v letì a v zimì. Že je mu to moc divný, proè lidi ještì na to nepøišli.“ Ve vratech gymnasia opustil Švejk poruèíka Duba, který se motal po schodech nahoru do sborovny, kde se konala vojenská porada, a také hned hlásil hejtmanovi Ságnerovi, že je úplnì opilý. Celou poradu sedìl s hlavou sklopenou a pøi debatì se obèas zvedl, aby zvolal: „Vᚠnázor je správný, pánové, ale já jsem úplnì opilý.“ Když byly vypracovány všechny dispozice a kumpanie nadporuèíka Lukáše mìla jít jako pøední ochrana, trhl sebou najednou poruèík Dub, vstal a øekl: „Pamatuji se, pánové, na našeho tøídního profesora v primì. Sláva mu, sláva mu, sláva mu!“ Nadporuèíkovi Lukášovi pøišlo na mysl, že nejlépe bude, když dá prozatím uložiti poruèíka Duba jeho sluhou Kunertem do fyzikálního kabinetu vedle, kde byla strហu dveøí, aby nìkdo nedokradl snad již polorozkradené sbírky minerálií v kabinetu. Na to stále také z brigády upozoròovali procházející oddíly na pochodu. Toto opatøení datovalo se od té doby, kdy jeden prapor honvédù, ubytovaný v gymnasiu, poèal rabovat kabinet. Zejména se honvédùm líbila sbírka nerostù, pestré krystaly a kyzy, které si nastrkali do svých baochù. Na vojenském høbitùvku je také na jednom z bílých køížù nápis „László Gargany“. Tam spí vìèný sen jeden honvéd, který pøi onom rabování gymnasiálních sbírek vypil všechen denaturovaný líh z nádoby, ve které byli naloženi rùzní plazové. Svìtová válka vybíjela lidské pokolení dokonce i koøalkou z hadù. Nadporuèík Lukáš, když se již všichni rozešli, dal zavolat sluhu poruèíka Duba Kunerta, který odvedl a uložil na pohovku svého poruèíka. Poruèík Dub byl najednou jako malé dítì; vzal za ruku Kunerta, poèal prohlížet dlaò, pøièemž øíkal, že uhodne z jeho dlanì jméno 197

jeho budoucí choti. „Jak vy se jmenujete? Vytáhnìte mnì z náprsní kapsy u blùzy zápisník a tužku. Vy se jmenujete tedy Kunert; tak sem pøijïte za ètvrt hodiny a já vám tady nechám lístek se jménem vaší paní manželky.“ Sotva to doøekl, dal se do chrápání, ale opìt se z toho jaksi probudil a poèal èmárat do svého zápisníku; co napsal, to vytrhl, hodil na zem, a tajemnì pøiloživ prst na ústa, øekl blábolivì: „Teï ještì ne, až za ètvrt hodiny. Nejlépe bude hledati papírek se zavázanýma oèima.“ Kunert byl takové dobré hovado, že pøišel skuteènì za ètvrt hodiny, a když rozbalil papírek, èetl z tìch klikyhákù poruèíka Duba: „Jméno vaší budoucí manželky zní: paní Kunertová.“ Když to za chvíli ukazoval Švejkovi, øekl mu Švejk, aby si jen dobøe ten papírek schoval, že takových dokumentù od vojenských pánù si má každý vážit, to že døív za aktivní vojny nebylo, aby si

198

dopisoval dùstojník se svým sluhou a øíkal mu pane. Když byly vykonány pøípravy k tomu, aby se vyrazilo dle daných dispozic, brigádní generál, kterého vystrnadil tak pìknì hannoverský plukovník, dal shromáždit celý batalión do obvyklého ètverce a mìl k nìmu øeè. Ten muž totiž velice rád øeènil, mlel páté pøes deváté, a když už nemìl dál co øíct, vzpomnìl si ještì na polní poštu: „Vojáci,“ hømìlo z jeho úst do ètverce. „Nyní blížíme se k frontì nepøítele, od kterého nás dìlí nìkolik denních pochodù. Doposud na svém marši nemìli jste, vojáci, pøíležitosti udati svým milým, které jste opustili, své adresy, aby vìdìli vaši vzdálení, kam vám mají psát, abyste se potìšili dopisy od svých milých pozùstalých.“ Nìjak se z toho nemohl dostat, opakoval to nesèíslnìkrát za sebou: „Milí vzdálení - drazí pøíbuzní - milí pozùstalí“ a tak dále, až koneènì vyrazil z toho kola mohutným zvoláním: „Od toho máme polní pošty na frontì!“ Jeho další øeè vypadala tak, jako by všichni tihle lidé v šedivé uniformì mìli se dát s nejvìtší radostí zabít jedinì kvùli tomu, že jsou na frontì zaøízeny polní pošty, a že když nìkomu granát utrhne obé nohy, že se mu to musí krásnì umírat, když si vzpomene, že jeho polní pošta má èíslo 72, kde snad leží psaní z domova, od vzdálených milých, se zásilkou obsahující kus uzeného masa, špeku a domácích sucharù. Potom, po té øeèi, když brigádní hudba zahrála císaøskou hymnu, provolána byla sláva císaøi, vydaly se jednotlivé skupiny toho lidského dobytka, urèeného na jatky nìkde za Bugem, postupnì na pochod podle udìlených dispozic. 11. kumpanie vystoupila o pùl šesté na Turowu-Wolsku. Švejk táhl se vzadu se štábem kumpanie, se sanitou a nadporuèík Lukᚠobjíždìl celou kolonu, pøièemž každou chvíli zajel dozadu, aby se pøesvìdèil u sanity, kde na vozíku pod plachtami vezli poruèíka 199

Duba k novým hrdinným èinùm do neznámé budoucnosti, a pøitom aby také si ukrátil cestu rozmluvou se Švejkem, který nesl svùj baoch a ruènici trpìlivì, vyprávìje si s úèetním šikovatelem Vaòkem o tom, jak se to pøed lety pìknì mašírovalo na manévrech u Velkého Meziøíèí. „To byla docela taková krajina, jako je tady, jenomže my jsme nešli tak feldmésik, ponìvadž tenkrát ještì jsme ani nevìdìli, co jsou to rezervní konzervy, když jsme nìjakou konzervu fasovali, tak jsme ji u našeho cuku hned pøi nejbližším noclehu sežrali a místo toho dávali jsme si do baochu cihlu. V jedný vesnici pøišla inspekce, vyházeli nám všechny cihly z baochu a bylo jich tolik, že si tam z nich jeden èlovìk vystavìl potom rodinnej domek.“ Za chvíli nato šel Švejk ráznì vedle konì nadporuèíka Lukáše a vykládal o polních poštách: „Hezká ta øeè byla a vono jistì každýmu je moc milý, když dostane na vojnu nìjaký pìkný psaní z domova. Ale já, když jsem sloužil pøed lety v Budìjovicích, tak jsem dostal na vojnu jen jedno psaní do kasáren a to mám ještì schovaný.“ Švejk vytáhl z ušpinìné kožené tašky zamaštìný dopis a èetl, zachovávaje krok s konìm nadporuèíka Lukáše, který se dal do mírného poklusu: „Ty pacholku mizernej, ty jeden vrahu a bídáku! Pan kaprál Køíž pøijel do Prahy na urláb a já jsem s ním tanèila u Kocanù, a von mnì povídal, že prej ty tancuješ v Budìjovicích u Zelený žáby s nìjakou pitomou flundrou a že jsi mì už úplnì vopustil. Aby jsi vìdìl, píšu toto psaní na hajzlu na prknì vedle díry, mezi náma je konec. Tvoje bejvalá Božena. Abych nezapomnìla, ten kaprál to umí a bude tì ještì sekýrovat, já jsem ho vo to prosila. A ještì abych nezapomnìla, nenajdeš mì už mezi živejma, až pøijedeš na urláb. - To se ví,“ pokraèoval pøi mírném poklusu Švejk, „že když jsem pøišel na urláb, že byla mezi živejma, a ještì mezi jakejma živejma. Našel jsem ji taky u Kocanù, voblíkali ji dva vojáci vod cizího regimentu a jeden z nich byl tak moc žívej, 200

že jí šahal docela veøejnì pod živùtek, jako kdyby chtìl, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, vytáhnout odtamtud pel její nevinnosti, jak øíká Vìnceslava Lužická nebo jak to podobnì jednou øekla jedna mladá dívka asi šestnáctiletá v taneèních hodinách jednomu gymnasistovi hlasitì s pláèem, když ji štípl do ramena: ,Vy jste, pane, setøel pel mého panenství.’ To se ví, že se všichni smáli a její matinka, která ji tam hlídala, že ji vodvedla na chodbu v Besedì a že tu svou blbou nánu zkopala. Já pøišel, pane obrlajtnant, k tomu názoru, že pøece jenom ty venkovský holky jsou upøímnìjší než ty takový utahaný mìstský sleèinky, který chodéjí do nìjakejch taneèních hodin. Když jsme pøed lety stáli lágrem v Mníšku, tak jsem chodil tancovat do Starýho Knína, namluvil jsem si tam nìjakou Karlu Veklovou, ale moc jsem se jí nelíbil. Jednou veèer v nedìli jsem ji doprovázel k rybníèku, tam jsme si sedli na hráz a ptal jsem se jí, když zapadalo slunce, jestli mì má taky ráda. Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že byl vzduch tak vlahej, všichni ptáci zpívali, a vona mnì vodpovìdìla s pøíšerným smíchem: ,Já mám tì tak ráda jako pazdero v prdeli, vždy jseš blbej.’ A já byl taky vopravdu blbej, tak strašnì blbej, že jsem vám, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, pøedtím chodíval mezi polma, mezi vysokým vobilím v liduprázdnej prostoøe, ani jsme si jednou nesedli, a já jí jen ukazoval po tom božím požehnání, a pitomec, tej selskej holce vykládám, že tohle je žito, tohle že je pšenice a tohle že je voves.“ A jako na potvrzení toho ovsa kdesi vpøedu doznívaly sebrané hlasy vojákù kumpanie v pokraèování písnì, s kterou šly už èeské regimenty krvácet za Rakousko k Solferinu: A když bylo pùl noci, voves z pytle vyskoèí, župajdijá, župajdá každá holka dá! Do èehož opìt vpadli druzí: 201

A dá,a dá a dá, a proè by nedala, a dá ti dvì hubièky na obé tváøièky. Župajdijá, župajdá, každá holka dá! A dá,a dá,a dá, a proè by nedala... Potom poèali Nìmci zpívat tutéž píseò nìmecky. Je to tak stará vojenská píseò, kterou snad již zpívala soldateska za napoleonských bitek ve všech jazycích. Nyní znìla jásavé po zaprášené silnici na Turovu-Wolsku, v halièské rovinì, kde po obou stranách silnice až tam k zeleným chlumùm na jihu byla pole zdeptána a znièena pod kopyty koní a pod podešvemi tisícù a tisícù vojenských tìžkých bot. „Takhle jsme to jednou podobnì zøídili,“ ozval se Švejk, rozhlížeje se kolem, „na manévrech u Písku. Byl tam s námi jeden pan arcivévoda, to byl takovej spravedlivej pán, že když se se svým štábem projíždìl ze strategickejch dùvodù obilím, tak hned za ním tu celou škodu vodhadoval adjutant. Nìjakej sedlák Pícha nemìl žádnou radost z tý návštìvy a nepøijmul vod eráru osmnáct korun náhrady za zdupanejch pìt mìr pole, chtìl se vám, pane obrlajtnant, soudit a dostal za to osmnáct mìsícù. Já myslím, pane obrlajtnant, že moh vlastnì bejt rád, že nìkdo z císaøského rodu ho navštíví na jeho pozemku. Jinej sedlák, kterej by byl uvìdomìlej, tak by voblík všechny své holky do bílejch šatù jako drùžièky, dal by jim kytice do ruky a rozestavil by je na svým pozemku a každá by z nich musela vítat vysokého pána, jako jsem èet vo Indii, kde se dávali poddaní nìjakýho panovníka vod toho slona rozšlápnout.“ „Co to mluvíte, Švejku?“ volal na nìho s konì nadporuèík Lukáš. 202

„Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že já myslím toho slona, kterej nes na svým høbetì onoho panovníka, vo kterým jsem èet.“ „Jen když dovedete, Švejku, všechno správnì vysvìtlit,“ øekl nadporuèík Lukᚠa rozjel se kupøedu. Tam se již kolona trhala, nezvyklý pochod po odpoèinku ve vlaku, v plné, dokonalé výzbroji, pùsobil, že všem poèala bolet ramena a každý si pohovoval, jak mohl. Pøendavali ruènice z jedné strany na druhou, vìtšina už je nenesla na øemeni, ale pøehozené jako hrábì nebo vidle. Nìkteøí mysleli, že si lépe vyhoví, když pùjdou pøíkopem nebo po mezi, kde se jim zdála pùda pod nohama pøece jen mìkèí než na zaprášené silnici. Vìtšina šla s hlavou k zemi sklopenou a všichni trpìli velkou žízní, ponìvadž pøesto, že již slunce zapadlo, bylo stejnì takové dusno a parno jako v poledne a nikdo nemìl již ani kapky vody v polní láhvi. Byl to první den pochodu a tato nezvyklá situace, která byla jaksi vstupem do vìtších a vìtších útrap, èinila všechny èím dál tím více malátnými a zemdlenými. Pøestali také zpívat a navzájem si mezi sebou odhadovali, jak mají asi daleko na Turovu-Wolsku, kde mysleli, že se bude noclehovat. Nìkteøí poposedávali v pøíkopu, a aby to tak nevypadalo, rozvazovali si boty a dìlali na první pohled vzezøení èlovìka, který si špatnì složil onuèky a snaží se je složit tak, aby ho netlaèily na dalším pochodu. Jiní opìt zkracovali si nebo prodlužovali øemen na ruènici, nebo rozvinovali baoch a pøekládali pøedmìty v nìm umístìné, namlouvajíce si sami sobì, že tak èiní z ohledu na správné zatížení, aby pásy baochu netáhly jim jedno èi druhé rameno. Když se k nim blížil postupnì nadporuèík Lukáš, tu vstávali a hlásili, že je nìco tlaèí nebo podobnì, jestli pøedtím kadeti nebo èetaøi, když vidìli z dálky kobylu nadporuèíka Lukáše, je nehnali kupøedu. Nadporuèík Lukáš, projíždìje kolem, vybízel je zcela vlídnì, aby jen vstávali, že do Turovy-Wolsky jsou ještì tøi kilometry, 203

tam že bude odpoèinek. Mezitím se poruèík Dub vzpamatoval neustálým tøesením na sanitní dvojkolce. Nevzpamatoval se sice ještì úplnì, ale mohl se již zvednout a vyhnouti se z dvojkolky a volat na štáb kompanie, který se volnì pohyboval kolem, ponìvadž si všichni, poèínaje Balounem a konèe Chodounským, dali svoje baochy do dvojkolky. Jedinì Švejk šel neohroženì kupøedu i s baochem, maje ruènici po dragounsku pøes prsa na øemen, kouøil z dýmky a zpíval si do pochodu: Když jsme táhli k Jaromìøi, a si nám to, kdo chce, vìøí, pøišli jsme tam asi právì k veèeøi... Více než pìt set krokù pøed poruèíkem Dubem zvedaly se po silnici kotouèe prachu, z nìhož vynoøovaly se postavy vojákù; poruèík Dub, kterému se opìt vrátilo nadšení, naklonil hlavu z dvojkolky a poèal øvát do silnièního prachu: „Vojáci, vᚠvznešený úkol je tìžký, nastávají vám obtížné pochody, nejrùznìjší nedostatky na všem a štrapáce všeho druhu. Ale s plnou dùvìrou hledím vstøíc vaší vytrvalosti a vaší síle vùle.“ „Ty vole,“ zabásnil si Švejk. Poruèík Dub pokraèoval: „Pro vás, vojáci, není žádná pøekážka tak mocnou, abyste ji nepøekonali! Ještì jednou, vojáci, opakuji vám, že vás nevedu k lehkému vítìzství. Bude to tvrdý oøíšek pro vás, ale vy to dokážete! Vás bude slavit historie vìkù.“ „Strè si prst do krku,“ zabásnil znovu Švejk. A jako by byl poruèík Dub poslechl, poèal vrhnout najednou, jak mìl sklonìnou hlavu, do prachu silnice, a když se vyblil, vykøikl ještì: „Vojáci, kupøedu,“ svalil se poznovu na baoch telegrafisty Chodounského a spal až do Turowy-Wolsky, kde ho koneènì postavili na nohy a sundali z vozu na rozkaz nadporuèíka Lukáše, který s ním mìl velice dlouhou a velice obtížnou rozmluvu, nežli se poruèík Dub ze všeho tak dalece vzpamatoval, že koneènì mohl 204

prohlásit: „Logicky soudì, provedl jsem hloupost, kterou vynahradím pøed tváøí nepøítele.“ Nebyl ovšem ještì úplnì zcela pøi sobì, ponìvadž øekl nadporuèíkovi Lukášovi, když odcházel ke svému šiku: „Vy mì ještì neznáte, ale až mì poznáte!“ „Mùžete se informovat o tom, co jste provádìl, u Švejka.“ Poruèík Dub šel tedy døíve než k svému šiku k Švejkovi, kterého našel ve spoleènosti Balouna a úèetního šikovatele Vaòka. Baloun vykládal právì o tom, že u nich ve mlýnì mìl vždy v studni láhev piva. Pivo že bylo tak studené, až zuby trnuly. Jinde ve mlýnech že veèer se takovým pivem zapíjela rozhuda, ale on že ve své žravosti, za kterou ho teï pánbu potrestal, po rozhudì ještì vždycky spolkl poøádný kus masa. Teï že boží spravedlnost potrestala ho teplou smradlavou vodou ze studní v TurowéWolské, do které musí všichni sypat kvùli choleøe kyselinu citrónovou, kterou právì pøed chvilkou rozdávali, když se po švarmech fasovala voda ze studní. Baloun projevil názor, že tahle kyselina citrónová je asi patrnì kvùli vyhladovìní lidí. Je sice pravda, že se v Sanoku trochu najedl, že dokonce obrlajtnant Lukᚠmu opìt pøepustil pùl celé porce telecího, které mu pøinesl od brigády, ale že je to hrozné, že myslel pøece jen, když pøijdou sem a bude rast s noclehem, že se zas bude nìco vaøit. Už byl o tom také pøesvìdèen, když nabírali feldküchøi vodu do kotlù. Šel se hned otázat ke kuchyním co a jak, a oni mu odpovìdìli, že je jenom rozkaz nabrat zatím vodu, a za chvíli že mùže pøijít rozkaz opìt tu vodu vylít. Vtom právì pøišel poruèík Dub, a ponìvadž byl sám velice nejistý vùèi sobì, otázal se: „Bavíte se?“ „Bavíme se, pane lajtnant,“ odpovìdìl za všechny Švejk, „u nás je zábava v plným proudu. Vono je vùbec nejlepší se vždycky dobøe bavit. Teï se právì bavíme o kyselinì citrónový. Bez zábavy nemùže bejt žádnej voják, von aspoò lepší zapomíná na všechny 205

štrapáce.“ Poruèík Dub mu øekl, aby šel kus s ním; že se chce na nìco zeptat. Když byli tedy stranou, øekl k nìmu strašnì nejistým hlasem; „Nebavili jste se o mnì?“ „Nikoliv, nikdy ne, pane lajtnant, jenom vo tý kyselinì citrónový a vo uzeným mase.“ „Øíkal mnì obrlajtnant Lukáš, že prý jsem já jako nìco provádìl a že vy o tom velice dobøe víte, Švejku.“ Švejk velice vážnì a dùraznì øekl: „Nic jste neprovádìl, pane lajtnant, byl jste jenom na návštìvì v jednom vykøièeným domì. Ale to byl asi nìjakej vomyl. Klempíøe Pimpra z Kozího plácku taky vždycky hledali, když šel kupovat plech do mìsta, a našli ho také vždycky v podobnej místnosti, bud u Suhù, nebo u Dvoøákù, jako já vás našel. Dole byla kavárna a nahoøe v našem pøípadì byly holky. Vy jste byl, pane lajtnant, asi na vomylu, kde se to vlastnì nacházíte, ponìvadž bylo horko, a když èlovìk není zvyklej pít, tak se v takovým teplu vopije i vobyèejným rumem, natož vy jeøabinkou, pane lajtnant. Tak jsem dostal rozkaz vám doruèit pozvání k bešprechunku, než jsme vyrazili, a taky jsem vás tam našel u tý holky nahoøe; z toho horka a jeøabinky jste mì ani nepoznal a ležel jste tam na kanapi vysvleèenej. Nijak jste tam neøádil, ani jste neøíkal ,Vy mì ještì neznáte’, ale taková vìc se mùže stát každýmu, když je horko. Nìkdo na to strašnì trpí, jinej zas do toho pøijde jako stepej k houslím. Kdybyste byl znal starýho Vejvodu, políra z Vršovic, ten vám si, pane lajtnant, umínil, že nebude pít žádný nápoje, po kterých by se vopil. Tak si dal ještì štamprle na cestu a vyšel z domova hledat ty nápoje bez alkoholu. Zastavil se tedy napøed v hospodì Na zastávce, dal si tam ètvrtièku vermutu a poèal se nenápadnì vyptávat hostinskýho, co vlastnì pijou ti abstinenti. Von docela správnì soudil, že èistá voda je i pro abstinenty pøece jen krutej nápoj. Hostinskej mu tedy vysvìtlil, že abstinenti pijou sodovky, limonády, mlíko a potom vína bez 206

alkaholu, studenej oukrop a jiný lihuprostý nápoje. Z toho se starýmu Vejvodovi pøece jen zamlouvala ta lihuprostá vína. Optal se ještì, jestli jsou také lihuprosté koøalky, vypil ještì jednu ètvrtièku, pohovoøil si s hostinským vo tom, že je to vopravdu høích se èasto vožírat, naèež mu hostinskej øekl, že všechno na svìtì snese, jenom ne vožralýho èlovìka, kterej se jinde vožere a pøijde k nìmu vystøízlivìt flaškou sodovky a ještì udìlá kravál. ,Vožer se u mne,’ povídá hostínskej, ,pak jseš mùj èlovìk, ale jinak tì neznám.’ Starej Vejvoda tedy dopil a šel dál, až vám pøišel, pane lajtnant, na Karlovo námìstí do obchodu s vínem, kam také nìkdy zacházel, a optal se tam, jestli nemají lihuprostá vina. ,Lihuprostá vína nemáme, pane Vejvodo,’ øekli mu, ,ale vermut nebo šery.’ Starýmu Vejvodoví bylo nìjak hanba, tak tam vypil ètvrtku vermutu a ètvrtku šery, a jak tak sedí, seznámí se vám, pane lajtnant, s nìjakým takyabstinentem. Slovo dalo slovo, pijou ještì po ètvrtce šery, a koneènì se domluvili, že ten pán zná místo, kde se èepují lihuprostá vína. ,Je to v Bolzánovì ulici, jde se tam po schodech dolù a mají tam gramofon.’ Za tuhle dobrou zprávu dal starej Vejvoda celou láhev vermutu na stùl a potom se voba vypravili do Bolzánový ulice, co se tam jde dolù po schodech a co tam mají gramofon. A skuteènì, tam se èepovala samá ovocná vína, nejen lihuprostá, ale dokonce i bez alkaholu. Napøed si každej dal pùl litru angreštovýho vína, potom pùllitr rybízovýho vína, a když vypili ještì pùl litru angreštovýho lihuprostého vína, poèaly je brnìt nohy po všech tìch vermutech a šery pøedtím, poèali køièet, aby jim pøinesli úøední potvrzení, že co tady pijou, je lihuprostý víno. Voni že jsou abstinenti, a jestli jim to hned nepøinesou, že to tady všechno rozsekají i s gramofonem. Potom je policajti museli oba tahat po tìch schodech nahoru do Bolzánovy ulice, museli je dát do truhly a museli je hodit do separace. Voba dva museli bejt vodsouzený pro vožralství jako abstinenti.“ „Proè mnì to povídáte,“ vykøikl poruèík Dub, který touto øeèí 207

úplnì vystøízlivìl. „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že vono to vlastnì k sobì nepatøí, ale když už si tak povídáme...“ Poruèíkovi Dubovi v tom okamžiku napadlo, že ho Švejk opìt urazil, ponìvadž již byl jaksi úplnì pøi sobì, i køièel na nìho: „Ty mì jednou poznáš! Jak to stojíš?“ „Poslušnì hlásím, že stojím špatnì, já jsem, poslušnì hlásím, zapomnìl srazit paty k sobì. Hned to udìlám.“ Švejk již opìt stál v nejlepší frontì. Poruèík Dub pøemýšlel, co má ještì øíct, ale nakonec øekl jen: „Dej si na mne pozor, abych ti to nemusel øíkat naposled,“ k èemuž jako dodatkem opravil své staré poøekadlo: „Ty mì ještì neznáš, ale já tì znám.“ Když poruèík Dub odcházel od Švejka, pomyslil si v své kocovinì: „Mùže být, že by na nìho lépe úèinkovalo, kdybych mu byl øekl: Já tì, chlape, už dávno znám z té špatné stránky.“ Potom poruèík Dub dal si zavolat sluhu Kunerta a poruèil mu, aby sehnal džbán vody. Ku cti Kunerta budiž øeèeno, že shánìl dlouho po TurowìWolsce džbán i vodu. Džbán se mu nakonec podaøilo ukrást panu plebánovi a do džbánu naèerpal z jedné studnì, úplnì pobité prkny, vodu. Za tím úèelem musel ovšem vytrhnout nìkolik prken, ponìvadž ta studnì byla tak opatøena, že v ní byla voda podezøelá jako tyfúzní. Poruèík Dub vypil však celý džbán vody beze všech dalších následkù, èímž potvrdil pøísloví „Dobré prase všechno snese“. Všichni se velice mýlili, když se domnívali, že v Turowé-Wolské budou snad nocovati. Nadporuèík Lukᚠzavolal telefonistu Chodounského, úèetního šikovatele Vaòka a kurýra kumpanie Švejka a Balouna. Rozkazy byly jednoduché. Všichni nechají výzbroj u sanity, vyrazí ihned na Malý Polanec polní cestou 208

a potom podél potoka dolù jihovýchodním smìrem na Liskowiec. Švejk, Vanìk a Chodounský jsou kvartýrmajstry. Všichni musí obstarat noclehy pro kumpanii, která pøijde za nimi za hodinu, nanejvýš za pùldruhé hodiny. Baloun musí mezitím na místì, kde bude noclehovat on, nadporuèík Lukáš, dát upéct husu, a všichni tøi musí dát pozor na Balouna, aby jí polovièku nesežral. Kromì toho musí Vanìk se Švejkem koupit prase pro kumpanii, podle toho, kolik pøipadá masa na celou kumpanii. V noci bude se vaøit guláš. Noclehy pro mužstvo musí být øádné; vyhýbat se zavšiveným chalupám, aby si mužstvo náležitì odpoèinulo, ponìvadž kumpanie vystupuje z Liskowiec již o pùl sedmé hodinì ranní pøes Kroscienku na Starasol. Batalión totiž už nebyl chudobný. Brigádní intendantstvo v Sanoku vyplatilo bataliónu zálohy na budoucí jatka. V pokladnì kumpanie bylo pøes sto tisíc korun a úèetní šikovatel Vanìk dostal již rozkaz, až budou nìkde na místì, což se rozumìlo v zákopech, 209

pøed smrtí kumpanie, vyúètovat a vyplácet za nedodaný komisárek a minហmužstvu nespornì patøící obnosy. Zatímco se všichni ètyøi vypravili na cestu, objevil se u kumpanie pan místní plebán a rozdával vojákùm dle jich národnosti lísteèek s „Lurdskou písní“ ve všech jazycích. Mìl tìch písní balík, který mu zde zanechal na rozdávání procházejícím vojenským oddílùm nìjaký vysoký vojenský církevní hodnostáø, projíždìjící se zpustošenou Halièí na automobilu s nìjakými dìvkami. Kde v údolí ku øece hora má sklon, všem poselství andìlské zvìstuje zvon. Ave, ave, ave, Maria! - Ave, ave, ave, Maria! Aj, Bernardu, dívenku, nebeský duch tam ku bøehu provodí v zelený luh. - Ave! i spatøila na skále hvìzdovou záø, v ní postavu velebnou, pøesvatou tváø - Ave! Ji rozmile zdobí šat liliový a prostinký svìtlý pás oblakový. - Ave! A na rukou sepjatých rùženec má ta Paní a Královna pøemilostná. - Ave! Aj Bernardì mìní se nevinná tváø tváø krášlí jí podivná nadzemská záø - Ave! Již kleèí a modlí se, Vládkyni zøi, øeè nebeskou Královna promlouvá s ní. - Ave! 210

„Vìz dítì, já bez høíchu poèala jsem, já ochranou pøemocnou chci býti všem! - Ave! Sem v prùvodech putuj mùj nábožný lid! Mnì vzdávej jen poctu a hledej svùj klid - Ave! Buï svìdkem zde národùm z mramoru chrám, že na tomto místì já stánek svùj mám. - Ave! Ten pramen však, který se rozproudil zde, ten lásky mé zárukou k sobì vás zve. - Ave! Ó sláva ti, údolí pøemilostné, to obydlí Matièky pøeradostné. - Ave! Tam ve skále zázraèná jeskynì Tvá, ráj dalas nám, Královno dobrotivá. - Ave! Co nastal ten pøeslavný radostný den, ctí Tebe tam prùvody mužùv i žen. - Ave! Ty chtìlas mít zástupy ctitelù svých, viz také nás, prosících za èasù zlých. - Ave! Ó hvìzdo Ty spasná, Ty pøed námi choï, Ty ke trùnu božímu vìrné nás voï! - Ave! Ó pøesvatá Panno, Ty v lásce nás mìj a mateøskou milost svou dítkám svým dej! V Turowé-Wolské bylo mnoho latrín a všude po latrínách válely 211

se papírky s Lurdskou písní. Kaprál Nachtigal, nìkde od Kašperských Hor, sehnal láhev koøalky od ustrašeného žida, shromáždil nìkolik kamarádù a nyní všichni jali se dle nìmeckého textu zpívat Lurdskou píseò bez refrénu Ave! na melodii písnì Prince Eugena. Byla to zatracenì ošklivá cesta, když se setmìlo a ti ètyøi, kteøí mìli se postarat o nocleh pro 11. kumpanii, dostali se do lesíka nad potokem, který mìl jít na Liskowiec. Baloun, který se poprvé octl v situaci, že jde kamsi do neznáma, a kterému se všechno: tma, že jdou hledat napøed kvartýry, zdálo neobyèejnì tajemným, pojal náhle strašlivé podezøení, že to není jen tak. „Kamarádi,“ øekl tiše, klopýtaje na cestì nad potokem, „voni nás vobìtovali.“ „Jak to?“ potichounku zaøval na nìho Švejk. „Kamarádi, nehulákejme tolik,“ prosil potichu Baloun, „já už to cítím v køíži, voni nás uslyší a zaènou hned po nás støílet. Já to vím. Voni nás poslali napøed, abychom vypátrali, jestli tam není nepøítel, a když uslyší støelbu, tak hned budou vìdìt, že se nesmí dál. My jsme, kamarádi, folpatrola, jak mì tomu uèil kaprál Terna.“ „Tak jdi tedy napøed,“ øekl Švejk. „My pùjdeme pìknì za tebou, abys nás chránil svým tìlem, když seš takovej obr. Až budeš støelenej, tak nám to voznam, abychom mohli vèas udìlat nýdr. Seš to ale voják, von se bojí, že budou do nìho støílet. To právì má mít každej voják náramnì rád, každej voják musí vìdìt, že èím víckrát po nìm nepøítel vystøelí, tím se také nepøíteli tenèeji zásoby munice. Každou ranou, kterou dá nepøátelskej voják proti tobì, se vochuzuje jeho bojeschopnost. Von je pøitom rád, že mùže po tobì støílet, ponìvadž nemusí se aspoò tahat s patronama a lehèeji se mu to bìží.“ Baloun tìžce vzdychl: „Když já mám doma hospodáøství.“ „Vykašli se na hospodáøství,“ radil mu Švejk, „radìji padni za císaøe pána. Copak tì to na vojnì neuèili?“ 212

„Voni se vo tom jenom zmiòovali,“ øekl pitomý Baloun. „Voni mì jenom vodili na execírplac a potom už jsem nikdy vo nic podobným neslyšel, ponìvadž jsem se stal buršem... Kdyby nás aspoò císaø pán lepší krmil...“ „Ty jsi ale zatracená nenasytná svinì. Vojáka pøed gefechtem vùbec nemají krmit, to už nám pøed lety vykládal ve škole hejtman Untergriez. Ten nám vždycky øíkával: ,Kluci zatracený, kdyby došlo nìkdy k válce, pøišlo se do gefechtu, né abyste se pøed bojem pøežrali. Kdo bude pøežranej a dostane ránu do bøicha, tak bude hotovej, ponìvadž všechna supa a komisárek po takovej ránì vylezou ze støeva, a takovej voják je hned hotovej na zápal. Když ale nemá v žaloudku nic, tak taková rána do bøicha je pro nìho jako nic, jako když štípne vosa, jedna radost.“ „Já rychle trávím,“ øekl Baloun, „u mì toho v žaloudku nikdy mnoho nezùstane. Já ti tøebas, kamaráde, sežeru celou mísu knedlíkù s vepøovou a se zelím, a za pùl hodiny víc ti ze všeho toho nevyseru jak tak na tøi polívkový lžíce, vostatní se ti ve mnì ztratí. Nìkdo kupøíkladu øíká, že když sní lišky, že z nìho vyjdou tak, jak byly, jen je vyprat a dìlat je zas znova nakyselo, a u mì navopak. Nažeru se ti lišek, že by jinej prasknut, a když potom jdu na záchod, tak ti vyprdnu jen trochu žlutý kaše, jako vod dítìte, vostatní se taky ve mnì ztratí. - Ve mnì se ti, kamaráde,“ dùvìrnì sdìloval Baloun Švejkovi, „rozpouštìjí kosti vod ryb a pecky ze švestek. Jednou jsem to schválnì poèítal. Snìd jsem sedumdesát švestkovejèh knedlíkù s peckama, a když pøišla moje chvíle, šel jsem za humna, štoural jsem se v tom døevíèkem, dával pecky stranou a poèítal. Ze sedumdesáti pecek rozpustilo se ve mnì pøes polovièku.“ Z Balounových úst vydral se tichý táhlý povzdech: „Moje panímáma dìlala švestkové knedlíky z bramborovýho tìsta, do kterýho pøidávala trochu tvarohu, aby byly vydatnìjší. Mìla vždycky radìji sypaný mákem než se syreèkem a já zas navopak, 213

takže kvùli tomu jsem ji jednou zfackoval ... Já jsem si nedoved vážit svýho rodinnýho štìstí.“ Baloun se zastavil, zamlask, pøejel jazykem po patøe a øekl smutnì a mìkce: „Víš, kamaráde, že teï, když to nemám, tak mnì pøipadá, že mìla žena pøece jen pravdu, že jsou s tím jejím mákem lepší. Tenkrát se mnì poøád zdálo, že mnì ten mák leze do zubù, a teï si myslím, jen kdyby lez... Zkusila moje žena se mnou èastý a velký protivenství. Kolikrát vona se naplakala, když jsem chtìl, aby dávala víc marjánky do jitrnic, a pøitom jsem jí vždycky nìjakou vrazil. Jednou jsem ji chudáka ztøískal tak, že ležela dva dni, ponìvadž mnì nechtìla k veèeøi zaøíznout krocana, že prej mnì staèí kohoutek. - Ba, kamaráde,“ rozplakal se Baloun, „kdyby teï byla jitrnice bez marjánky a kohouti... Rád jíš koprovou vomáèku? Vidíš, kvùli tej bejval kravál, a dnes bych ji pil jako kafe.“ Baloun pomalu zapomínal na pøedstavu domnìlého nebezpeèí a v tichu noci, ještì když sestupovali dolù na Liskowiec, dál neustále vykládal s pohnutím Švejkovi, èeho si døív nevážil a co by teï jed, až by oèi plakaly. Za nimi šel telefonista Chodounský s úèetním šikovatelem Vaòkem. Chodounský vykládal Vaòkovi, že dle jeho názoru je svìtová válka blbost. Nejhorší pøi ní je, že když se nìkde pøetrhne telefonní vedení, tak že musíš to jít v noci spravovat, a ještì horší pøi tom je to, že døív, když byla nìjaká vojna, neznali reflektory. Ale teï, právì když spravuješ ty zatracené dráty, nepøítel najde tì hned reflektorem a pustí do tebe celou artilérii. Dole ve vsi, kde mìli vyhledat nocleh pro kumpanii, byla tma a rozštìkali se všichni psi, což pøinutilo výpravu zastaviti se a uvažovati o tom, jak èeliti tìmto potvorám. „Což abychom se vrátili,“ zašeptal Baloun. „Baloune, Baloune, kdybychom to udali, tak bys byl 214

vodstøelenej za zbabìlost,“ øekl na to Švejk. Psi štìkali èím dál tím více, a dokonce i na jihu za øekou Ropou, rozštìkali se i v Kroscience a v nìkolika jiných vesnicích, nebo Švejk øval do noèního ticha: „Lehneš - lehneš - lehneš,“ jako kdysi øvával na své psy, když ještì s nimi obchodoval. Psi se rozštìkali ještì víc, takže úèetní šikovatel Vanìk øekl Švejkovi: „Neøvete na nì, Švejku, nebo nám rozštìkáte celou Haliè.“ „Nìco podobného,“ odpovìdìl Švejk, „se nám stalo na manévrech v táborském kraji. Pøitáhli jsme tam v noci do jedný vesnice a psi zaèali dìlat ohromnej rámus. Všude je vokolí pìknì zalidnìný, takže ten psí štìkot šel od vesnice k vesnici, poøád dál a dál, a ti psi v naší vesnici, kde jsme lágrovali, když už umlkli, zas uslyšeli z dálky štìkot, tøebas odnìkud až od Pelhøimova, tak se dali zas do štìkotu, a za chvíli vám štìkalo Táborsko, Pelhøimovsko, Budìjovicko, Humpolecko, Tøeboòsko a Jihlavsko.

215

Nᚠhejtman, to byl takovej nervózní dìdek, ten nemoh vystát psí štìkot, nespal celou noc, neustále chodil sem tam, ptal se patroly: ,Kdo štìká, co štìká?’ Vojáci poslušnì hlásíli, že psi štìkají, a vono ho to tak dopálilo, že za to ti, co byli tenkrát na patrole, dostali kasárnika, když jsme se vrátili z manévrù. Potom vždycky vybral ,psí komandu’ a poslal ji napøed. Ta mìla za úèel oznámit obyvatelstvu ve vesnici, kde jsme mìli noclehovat, že žádnej pes nesmí v noci štìknout, nebo že bude utracen. Já jsem byl taky v takový komandì, a když jsme pøišli do jedný vesnice na Milevsku, tak jsem si to splet a voznámil jsem starostovi obce, že každej majitel psa, kterej v noci zaštìká, bude utracen ze strategických dùvodù. Starosta se polekal, hned zapøáh a jel na hlavní štáb prosit za celou vesnici o milost. Tam ho vùbec nepustili, posti by ho byli málem zastøelili, tak se vrátil domù, a než jsme pøitáhli do vesnice, vovázali všichni na jeho radu psùm kolem držky hadry, až se tøi z nich vztekli.“ Sestupovali do vsi, když bylo pøijato všeobecné ponauèení Švejka, že se psi bojí v noci vohýnku ze zapálené cigarety. Naneštìstí cigarety z nich nikdo nekouøil, takže tato rada Švejkova nemìla pozitivních výsledkù. Ukázalo se však, že psi štìkají z radosti, ponìvadž si vzpomínali s láskou na procházející vojska, která jim vždy zanechala nìco k snìdku. Cítili již zdaleka, že se blíží ti tvorové, kteøí po sobì zanechávají kosti a zdechliny koní. Kde se vzali tu se vzali kolem Švejka ètyøi hafani, kteøí jali se na nìho pøátelsky dorážet s ohony vyzdviženými nahoru. Švejk je hladil, poplácával a mluvil s nimi ve tmì jako s dìtmi: „Tak už jsme tady, pøišli jsme se k vám vyhajínkovat, napaputínkat, dáme vám kostièky, kùrèièky a ráno potom zas pùjdeme dál na nepøítele.“ Ve vsi po chalupách poèali rozžíhat svìtla, a když u první chalupy poèali bušit do dveøí, aby se dovìdìli, kde bydlí starosta, 216

ozval se zevnitø vøískavý a jeèivý hlas ženský, který ne polsky, a také ne ukrajinsky oznamoval, že ona má muže na vojnì, že má dìti nemocné na neštovice a že Moskali všechno zabrali a že muž, než šel na vojnu, jí nakazoval, aby v noci nikomu neotvírala. Teprve když zdùraznili útok na dveøe s ujišováním, že jsou kvartýrmachøi, otevøely se dveøe nìjakou neznámou rukou, a když vešli dovnitø, objevilo se, že zde vlastnì bydlí starosta, který marnì snažil se Švejkovi vymluvit, že on nenapodoboval ten vøískavý ženský hlas. Omlouval se, že spal na senì a že jeho žena, když ji nìkdo náhle probudí ze spaní, že neví, co mluví. Pokud se týká noclehu pro celou kumpanií, že je vesnice tak malinká, že se do ní ani jeden voják nevejde. Není vùbec kde spát. Ke koupi zde také není nièeho, Moskali vše zabrali. Kdyby pánové dobrodzejové tím nepohrdli, odvedl by je do Kroscienky, tam jsou veliké statky, je to jen tøi ètvrtì hodiny odtud, místa je tam dost, každý voják bude se moc pøikrýt ovèím kožichem, mají tam tolik krav, že každý voják dostane esšálek mléka, je tam dobrá voda, páni dùstojníci mohou tam spát v zámeèku, ale tady v Liskowci? Bída, svrab a vši. On sám mìl kdysi pìt krav, ale Moskali mu všechny zabrali, takže on sám, když chce mléko pro své nemocné dìti, musí chodit až do Kroscienky. Jako na dùkaz toho zabuèely vedle u nìho v chlévì krávy a bylo slyšet jeèivý ženský hlas, který okøikoval nešastné krávy a pøál jim, aby je cholera zkroutila. Starostu však to nezmátlo a pokraèoval obouvaje si vysoké boty: „Jedinou krávu tady má soused Vojciek, kterou jste ráèili slyšet, moji páni dobrodinci, teï zabuèet. Je to kráva nemocná, tesklivá. Moskali od ní telátko odebrali. Od té doby mléko nedává, ale hospodáøi je ji líto zaøezat, myslí si, že Matka boží Èenstochovská opìt vše pøivede k lepšímu.“ Za této své øeèi navlékl na sebe kantuš: 217

„Pùjdeme, páni dobrodinci, do Kroscienky, ani tøi ètvrtì hodiny nebude, co já høíšný povídám, pùl hodiny nebude. Znám cestu pøes potok, potom pøes bøezový hájeèek kolem dubu... Ves je to veliká, i bardzo dužo mocna vodka v propinacyach. Pùjdeme, pánové dobrodinci! Naè otálet? Pánùm vojákùm od vašeho slavného regimentu je tøeba, aby se uložili v poøádku, v pohodlí. Pán císaøský a královský voják, který se bije s Moskaly, potøebuje rozhodnì èistý nocleh, pohodlný nocleh... A u nás? - Vši, svrab, neštovice a cholera. Vèera u nás, v proklaté naší vsi, tøi chlopi od cholery zèernali... Nejmilosrdnìjší bùh proklel Liskowiec...“ Vtom Švejk majestátnì pokynul rukou. „Pánové dobrodinci,“ øekl, napodobuje starostùv hlas. „Èet jsem jednou v jedný knížce, že za švédských válek, když byl rozkaz 218

nakvartýrovat se v takovej a v takovej vesnici a starosta se nìjak vymlouval a nechtìl jim být na ruku, že ho povìsili na nejbližším stromì. Potom mnì dneska vypravoval v Sanoku jeden polskej kaprál, že když pøijdou kvartýrmajstøi, musí starosta svolat všechny radní, a ted se chodí s nimi po chalupách a øekne se prostì: Sem se vejdou tøi, sem ètyøi, na faøe budou páni oficíøi a musí to být za pùl hodiny všechno pøipravený. - Pane dobrodinèe,“ obrátil se Švejk vážnì na starostu, „kde mᚠtady nejbližší strom?“ Starosta nerozumìl, co to znamená strom, a proto mu Švejk vysvìtlil, že to je bøíza, dub, hruška, jabloò, zkrátka všechno, co má silné vìtve. Starosta opìt tomu nerozumìl, a když slyšel jmenovat nìkteré ovocné stromy, lekl se, ponìvadž tøešnì již zrály, a øekl, že o nièem takovém neví, jenom že má dub pøed stavením. „Dobrá,“ øekl Švejk, dìlaje rukou mezinárodní znak vìšení, „my tì tady povìsíme pøed tvou chalupou, ponìvadž ty musíš bejt si toho vìdomej, že je vojna a že my máme rozkazy spát tady, a ne v òákej Kroscience. Ty nám, chlape, nebudeš mìnit naše strategický plány, nebo se budeš houpat, jako je to v tý knížce vo švédskejch vojnách... To vám byl, pánové, takovej pøípad jednou na manévrech u Velkýho Meziøíèí...“ Vtom pøerušil Švejka úèetní šikovatel Vanìk: „To nám povíte až potom, Švejku,“ a obraceje se na starostu, øekl: „Tak teï alarm a kvartýry!“ Starosta se poèal tøást, koktal cosi o tom, že to s pány dobrodinci myslel nejlepší, ale když to jinak nejde, že se ve vesnici pøece snad nìco najde, aby byli všichni páni spokojeni, že hned pøinese lucernu. Když odešel ze svìtnice, kterou velice spoøe osvìtlovala malá petrolejová lampièka pod obrazem nìjakého svatého, který se na obraze kroutil jako nejvìtší mrzáèek, zvolal najednou Chodounský: „Kampak nám zmizel Baloun?“ Ještì však nežli se mohli dobøe rozhlédnout, otevøely se tiše 219

dvíøka za pecí, vedoucí kamsi ven, a jimi protáhl se Baloun, rozhlédl se kolem sebe, jestli tam není starosta, a øekl huhòavì, jako by mìl nejvìtší rýmu: „Jhá jshem bhyl vhe sphyhýrnì, hhráb jshem dho neèehho, nhabral jshem si thoho dho hhuby, a theï she mhi tho vhecko lhepí nha phatro. Nhení to slhaný ani shladký, jhe tho thìsto nha chlebha.“ Úèetní šikovatel Vanìk posvítil si na nìho elektrickou svítilnou a všichni zjistili, že v životì ještì nevidìli tak zamazaného rakouského vojáka. Potom se lekli, nebo vidìli, že se blùza Balounovi tak nadula, jako by byl v nejvìtším stupni tìhotenství. „Co se ti to stalo, Baloune,“ otázal se soustrastnì Švejk štouchaje ho do nadmutého bøicha. „To jsou vokurky,“ chrèet Baloun, duse se tìstem, které nešlo ani nahoru, ani dolù, „vopatrnì, to jsou slaný vokurky. Snìd jsem v kalupu tøi a vostatní jsem vám pøines.“ Baloun poèal vytahovat ze záòadøí okurku za okurkou a podával je kolem. Na prahu stál již starosta se svìtlem, který vida tu scénu, pokøižoval se a zakvílel: „Moskali zabrali, i naši zabirajom.“ Všichni vyšli do vsi, provázeni tlupou psù, kteøí se nejhouževnatìji drželi kolem Balouna a nyní mu doráželi na kapsu u kalhot, kde mìl Baloun kus špeku, taktéž získaný ve spižírnì, ale z chamtivosti zrádnì zapøený kamarádùm. „Co tak za tebou psi lezou,“ otázal se Švejk Balouna. Baloun odpovìdìl po delším rozmyšlení: „Voni ve mnì cejtìjí dobrýho èlovìka.“ Pøitom ale neøekl, že má ruku v kapse na špeku a že jeden pes mu poøád chòapá zubama po ruce... Na obchùzce za ubytováním bylo zjištìno, že Liskowiec je veliká osada, která však skuteènì byla hodnì již vyždímaná 220

váleènou vøavou. Neutrpìla sice požáry, obì válèící strany jako zázrakem nevzaly ji do sféry váleèných operací, zato však bylo zde usídleno obyvatelstvo nedalekých znièených vesnic z Chyrówa, z Grabówa a z Holubly. V nìkteré chatì žilo i osm rodin v nejvìtší bídì, po všech tìch ztrátách, které utrpìly loupežnickou válkou, jejíž jedna epocha pøeletìla pøes nì jako dravé proudy povodnì. Bylo nutno umístit kumpanii v malém zpustošeném lihovaru na druhém konci vesnice, kam se do kvasírny vešlo pùl roty. Ostatní po deseti mužích byli umístìni v nìkolika statcích, kde zámožní šlachtici nepøipustili k sobì chudou holotu ožebraèených bezzemkù. Štáb kumpanie se všemi dùstojníky, úèetním šikovatelem Vaòkem, s vojenskými sluhy, telefonistou, sanitou, kuchaøi a se Švejkem usadil se u pana plebána na faøe, který taktéž nepøijal k sobì ani jednu znièenou rodinu z okolí, takže mìl tam hodnì místa. Byl to vysoký, hubený starý pán ve vybledlé a zamaštìné klerice, který ze samé lakoty takøka nejedl. Byl odchován svým otcem ve velké nenávisti proti Rusùm, kterouž nenávist však najednou ztratil, když Rusové ustoupili a pøišla rakouská vojska, kterហmu sežrala všechny husy a slepice, které mu Rusové nechali na pokoji, a bydlelo u nìho nìkolik ježatých zabajkalských kozákù. Potom zanevøel na rakouská vojska ještì více, když pøišli do vesnice Maïaøi a vybrali mu všechen med z úlù. Díval se nyní s velikou nenávistí na své nenadálé noèní hosty a dìlalo mu to velice dobøe, když mohl chodit kolem nich, krèit rameny a opakovat: „Nic nemám. Jsem úplný žebrák, nenajdete u mne, pánové, ani krajíèek chleba.“ Nejsmutnìji pøitom ovšem se tváøil Baloun, který se div nerozplakal nad takovou bídou. V hlavì mìl neustále takovou nejasnou pøedstavu o nìjakém podsvinèeti, jehož kùžièka jako mìï chrupe a voní. Baloun pøitom klímal v kuchyni pana faráøe, kam 221

obèas nahlédl vytáhlý výrostek, který dìlal panu faráøi èeledína i kuchaøku zároveò a mìl pøísnì naøízeno dávat všude pozor, aby se nekradlo. Baloun také v kuchyni nièeho nenašel než v papírku na slánce trochu kmínu, který si nacpal do huby, jehož aróma vzbudilo u nìho chuové halucinace o podsvinèeti. Na nádvoøí malého lihovaru za farou planuly ohnì pod kotli polní kuchynì a vaøila se již voda, a v té vodì se nevaøilo nic. Úèetní šikovatel s kuchaøi bìhali po celé vesnici, shánìli prase, ale nadarmo. Všude dostávali tutéž odpovìï, že Moskali všechno snìdli a zabrali. Probudili také žida v krèmì, který si poèal rváti pejzy a projevovat lítost nad tím, že nemùže pánùm vojákùm posloužit, a nakonec je nutil, aby koupili od nìho jednu starou, stoletou krávu, hubeného chcípáka, která nebyla nic jiného nežli kost a kùže. Chtìl za ni horentní sumu, trhal si vousy a pøísahal, že takovou krávu nenajdou v celé Halièi, v celém Rakousku a Nìmecku, v celé Evropì a na celém svìtì, pøitom vyl, plakal a dušoval se, že je to

222

nejtlustší kráva, která kdy z poruèení Jehovy pøišla na svìt. Zaklínal se všemi praotci, že na tu krávu se jezdí dívat až od Woloezysky, že se o té krávì mluví v celém kraji jako o pohádce, že to ani kráva není, že to je nejšavnatìjší buvol. Nakonec klekl pøed nimi, a objímaje kolena jednoho po druhém, volal pøitom: „Zabte radìji starého ubohého žida, ale bez krávy neodcházejte!“ Pomátl všechny tak svým jekem, že koneènì tu mrchu, které by se každý ras štítil, odtáhli k polní kuchyni. Pak ještì dlouho, když již mìl peníze v kapse, pøed nimi plakal a naøíkal, že ho úplnì zahubili, znièili, že sám se ožebraèil, když takovou nádhernou krávu jim prodal tak lacino. Prosil je, aby ho povìsili za to, že na stará kolena udìlal takovou hloupost, pro kterou se jeho otcové musí v hrobech obrátit. Když se ještì pøed nimi vyválel v prachu, setøásl ze sebe najednou všechnu lítost, odešel domù, kde øekl v komùrce své ženì: „Elsalébn, vojáci hloupí a tvùj Náthan moc chytrý.“ S krávou bylo mnoho práce. Chvílemi se zdálo, že se kráva nedá vùbec stáhnout. Pøi stahování pøetrhli nìkolikrát kùži, pod kterou se objevilo svalstvo zkroucené jako vyschlé lodní lano. Zatím odnìkud pøitáhli pytel brambor a poèali beznadìjnì vaøit ty šlachy a kosti, zatímco vedle u menší kuchynì kuchaø kuchtil v plném zoufalství z kusu té kostry dùstojnickou mináž. Tato nešastná kráva, možno-li vùbec nazvati onen pøírodní zjev kravou, utkvìla všem úèastníkùm v živé pamìti, a je témìø jisto, že kdyby pozdìji pøed bitvou u Sokalu byli velitelé pøipomnìli mužstvu krávu z Liskowiec, že by se byla jedenáctá kumpanie za hrozného øevu vzteku vrhla s bajonetem na nepøítele. Kráva byla taková nestyda, že nešlo z ní vùbec udìlat hovìzí polévku. Èím déle se maso vaøilo, tím více zùstalo sedìt na kostích, tvoøíc s nimi jeden celek, zkostnatìlo jako byrokrat, který se pùl 223

vìku pase v úøedních šimlech a žere jen akta. Švejk, který jako kurýr udržoval stálé spojení mezi štábem a kuchyní, aby zjišoval, kdy už to bude uvaøeno, hlásil nakonec nadporuèíkovi Lukášovi: „Pane obrlajtnant, už je z toho porculán. Ta kráva má tak tvrdý maso, že se s ním mùže øezat sklo. Kuchaø Pavlíèek, když okoušel maso s Balounem, vylomil si pøední zub a Baloun zadní stolièku.“ Baloun vážnì pøistoupil pøed nadporuèíka Lukáše a podal mu, zajíkaje se, v Lurdské písni zabalený svùj vylomený zub: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že jsem dìlal, co jsem mohl. Von je ten zub vylomenej u oficírsmináže, když jsme zkoušeli, jestli by se z toho masa pøeci dal udìlat biftek.“ U okna zvedla se po tìchto slovech z lenošky nìjaká smutná postava. Byl to poruèík Dub, kterého pøivezli sanitní dvojkolkou jako úplnì znièeného èlovìka: „Prosím o ticho,“ øekl zoufalým hlasem, „mnì je špatnì!“ Sedl si opìt do starého køesla, kde v každé štìrbinì bylo tisíce vajíèek štìnic. „Jsem unaven,“ øekl tragickým hlasem, „jsem churav a nemocen, prosím, aby se pøede mnou nemluvilo o vylomených zubech. Moje adresa je: Smíchov, Královská 18. Nedoèkám-li se jitra, prosím, aby má rodina byla o všem šetrnì zpravena a aby nebylo opomenuto poznamenati na mém hrobì, že jsem byl též pøed válkou c. k. gymnasiálním profesorem.“ Dal se do jemného chrápání a neslyšel již, jak Švejk prohodil verš z písnì za zemøelé: Marii jsi høích sòal mile, lotru dal jsi dojít cíle, i mne spasit Tvá buï píle.

224

Nato bylo zjištìno úèetním šikovatelem Vaòkem, že znamenitá kráva se musí vaøit ještì dvì hodiny v dùstojnické kuchyni, že není ani øeèi o nìjakém bifteku a že místo bifteku se bude dìlat guláš. Bylo usneseno, že než se zatroubí k mináži, mužstvo si schrupne, ponìvadž stejnì bude veèeøe hotova až k ránu. Úèetní šikovatel Vanìk pøitáhl odnìkud otýpku sena, položil si ji pod sebe ve farské jídelnì, kroutil si nervóznì knír a øekl tiše k nadporuèíkovi Lukášovi, který odpoèíval nad ním na staré pohovce: „Vìøte mnì, pane obrlajtnant, že takové krávy jsem ještì za celé války nežral...“ V kuchyni sedìl pøed rozsvíceným oharkem kostelní svíce telefonista Chodounský a psal domù psaní do zásoby, aby se tím nemusel namáhat, až koneènì budou mít urèené èíslo polní pošty. Psal: Milá a drahá ženo, nejdražší Boženko! Je noc a já neustále vzpomínám na Tebe, moje zlato, a vidím Tì, jak ty taky na mì vzpomínáš, když pohlédneš na prázdnou postel vedle sebe. Musíš mnì odpustit, že mnì pøitom leccos pøijde na mysl. Víš dobøe, že už jsem od samýho zaèátku války v poli a že už jsem leccos slyšel od svých kamarádù, kteøí byli ranìni, dostali dovolenou, a když pøišli domù, tak by byli radìji vidìli se pod zemí, než aby byli svìdky toho, že jim nìjaký rošák chodí za ženou. Je to pro mì bolestný když Ti drahá Boženko, musím tohle psát. Já bych Ti to ani nepsal, ale Ty víš sama dobøe, že jsi se mnì svìøila, že já nejsem první, který s Tebou mìl vážnou známost, a že Tì pøede mnou mìl už pan Kraus z Mikulášské tøídy. Teï když si na to vzpomenu v téhle noci že ten mrzák by si mohl dìlat ještì na Tebe za mé nepøítomnosti nìjaké nároky, tu si myslím, že bych ho, drahá Boženko, uškrtil na místì. Dlouho jsem to držel v sobì, ale když si pomyslím, že by zas mohl lézt za Tebou, tak se 225

mnì srdce svírá, a upozoròuji Tì jenom na jedno, že nestrpím vedle sebe nìjakou svini, která by se kurvila s každým a dìlala ostudu mému jménu. Odpus mnì, drahá Boženko, moje pøíkrá slova, ale dej si pozor, abych se o Tobì nic špatnýho nedozvìdìl. Jinak byl bych nucen Vás oba vykuchat, ponìvadž jsem již na všechno odhodlaný i kdyby mì to mìlo stát život. Tisíckrát Tì Líbá pozdravuje tatínka i maminku Tvùj Tonouš. N. B. Nezapomeò, že jsem Ti dal svoje jméno! Pokraèoval ve psaní dopisù do zásoby: Má nejmilejší Boženko! Až tyto øádky dostaneš, vìdz, že máme po velké bitvì, ve které se štìstí váleèné obrátilo na naši stranu. Mezi jiným sestøelili jsme asi deset nepøátelských aeroplánù a jednoho generála s velkou bradavicí na nose. V nejvìtším boji, kdy nad námi vybuchovaly šrapnely myslel jsem na Tebe, drahá Koženko, co asi dìláš, jak se mᚠa co je doma novýho? Vždycky si pøitom vzpomínám, jak jsme byli spolu u Tomáše v pivovaøe a jak jsi mì vedla domù a jak Tì druhý den ruka bolela od té námahy. Nyní jdeme opìt kupøedu, takže nezbývá mnì již více èasu pokraèovati ve psaní. Doufám, že jsi mnì zùstala vìrnou, ponìvadž víš dobøe, že v tomto ohledu jsem neøád. Leè již jest èas k pochodu! Líbám Tì tisíckrát, drahá Koženko, a doufej, že to všechno dobøe dopadne. Tvùj upøímný Tonouš Telefonista Chodounský poèal klímat a usnul nad stolem. Faráø, který nespal a chodil neustále po faøe, otevøel dveøe do kuchynì

226

a ze šetrnosti sfoukl dohoøívající oharek kostelní svíce vedle Chodounského. V jídelnì kromì poruèíka Duba nikdo nespal. Úèetní šikovatel Vanìk, který dostal v Sanoku v brigádní kanceláøi nový rozpoèet týkající se zásobování vojska produkty, studoval ho peèlivì a shledával, že vlastnì, èím více se vojsko blíží k frontì, se mu snižují dávky. Dokonce musel se usmáti nad jedním paragrafem rozkazu, ve kterém se zakazuje používati pøi úpravì polévky pro mužstvo šafránu a zázvoru. Byla tu též v rozkaze poznámka, že pøi polních kuchyních mají se sbírat kostí a posílat do týlu, do skladiš divizí. Bylo to trochu nejasné, ponìvadž se nevìdìlo, o jaké kosti jde, zdali o lidské nebo z jiného jateèného dobytka. „Poslouchejte, Švejku,“ øekl nadporuèík Lukáš, zívaje nudou, „nežli dostaneme nìco jíst, mohl byste mnì vyprávìt nìjakou událost.“ „Ó jé,“ odpovìdìl, „nežli dostaneme jíst, to bych vám, pane obrlajtnant, musel vypravovat celý dìjiny národa èeskýho. Já znám zatím jenom moc krátkou historii vo jedný paní poštmistrový ze Sedlèanska, která po smrti svýho muže dostala tu poštu. Mnì to vo ní napadlo hned, jak jsem slyšel mluvit vo polních poštách, aèkoliv to nemá docela nic spoleènýho s feldpostama.“ „Švejku,“ ozval se z pohovky nadporuèík Lukáš, „vy zas zaèínáte strašnì blbnout.“ „Zajisté, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, vono je to skuteènì strašnì blbá historie. Já sám nevím, jak mnì mohlo tak nìco blbýho napadnout, vo nìèem takovým mluvit. Buï je to vrozená blbost, anebo jsou to vzpomínky z mládí. Voni jsou, pane obrlajtnant, na naší zemìkouli rùzný povahy, a von mìl pøece jen pravdu ten kuchaø Jurajda, jak byl tenkrát v Brucku vožralej, když upad do rigolu a nemoh odtamtud se vyškrábat, že køièel vodtamtud: ,Èlovìk je urèenej a povolanej k tomu, aby poznal pravdu, aby 227

von vládl svým duchem v nìjakej harmonii vìènýho všehomíra, aby se stále vyvinoval a zdìlával, postupnì vcházel do vyšších sfér, inteligentnìjších a láskyplnìjších svìtù.’ Když jsme ho chtìli odtamtud vytáhnout, tak škrábal a kousal. Myslel, že je doma, a teprve když jsme ho tam znova shodili, tak teprve zaèal škemrat, abychom ho vodtamtud vytáhli.“ „Co je ale s tou poštmistrovou?“ zvolal zoufale nadporuèík Lukáš. „To byla moc hodná ženská, ale když byla pøece jenom prevít, pane obrlajtnant, vona zastávala všechny svý povinnosti na poštì, ale mìla jen jednu chybu, že myslela, že ji všichni pronásledujou, že mají na ni spadýno, a proto po denní práci podávala na nì oznámení k ouøadùm podle toho, jak se všechny ty okolnosti sešly. Jednou šla do lesa ráno sbírat houby a velice dobøe si všimla, že když šla kolem školy, že byl pan uèitel již vzhùru a že ji pozdravil a ptal se jí, kam jde tak èasnì zrána. Když mu øekla, že jde na houby, povídal jí, že pøijde za ní. Z toho usoudila, že mìl s ní, se starou bábou, nìjaký nekalý zámìry, a potom, když ho vidìla, že opravdu vystupuje z houští, lekla se, utekla a napsala hned oznámení k místní školní radì, že ji chtìl znásilnit. Uèitele dali do disciplinárního vyšetøování, a aby snad z toho nebyla òáká veøejná ostuda, pøijel sám školní inspektor to vyšetøovat, kterej vobrátil se na èetnickýho strážmistra, aby ten dal úsudek o tom, jestli snad ten uèitel je schopnej takovýho èinu. Èetnickej strážmistr podíval se do aktù a øek, že to není možný, ponìvadž už jednou ten uèitel byl faráøem obvinìnej, že mu chodil za jeho neteøí, s kterou ten faráø spával, ale že ten uèitel vzal si od okresního lékaøe vysvìdèení, že je impotentní od šesti let, když spadl obkroèmo z pùdy na voj žebøiòáku. Tak vona ta potvora udìlala voznámení na èetnickýho strážmistra, na okresního doktora i na školního inspektora, že jsou všichni podplacený vod toho uèitele. Voni ji všichni žalovali a byla vodsouzená, a vona se vodvolala, že je nepøíèetná. Byla taky 228

prohlédnutá soudními lékaøi, a ti jí dali dobrozdání, že je sice blbá, ale že mùže zastávat jakoukoliv státní službu.“ Nadporuèík Lukᚠvykøikl: „Ježíšmarjá,“ k èemuž ještì dodal: „Já bych vám nìco øek, Švejku, ale nechci si kazit veèeøi,“ naèež Švejk pronesl: „Já vám øíkal, pane obrlajtnant, že co vám budu vypravovat, je nìco strašnì blbýho.“ Nadporuèík Lukᚠmáchl jen rukou a øekl: „Od vás jsem se už tìch chytrostí dovìdìl.“ „Každej nemùže bejt chytrej, pane obrlajtnant,“ øekl pøesvìdèivì Švejk, „ti hloupí musejí dìlat výjimku, ponìvadž kdyby byl každej chytrej, tak by bylo na svìtì tolik rozumu, že by z toho byl každej druhej èlovìk úplnì blbej. Kdyby napøíklad, poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, znal každej zákony pøírodní a doved by si vypoèítat vzdálenosti nebeský, tak by jenom vobtìžoval svoje okolí, jako òákej pan upek, kterej chodil ke Kalichu do hospody a v noci vždycky vyšel z výèepu na ulici, rozhlížel se po hvìzdnatej vobloze, a když se vrátil, chodil vod jednoho k druhýmu a øíkal: ,Dneska krásnì svítí Jupiter, ty nevíš, pacholku, ani, co mᚠnad hlavou. To jsou vzdálenosti, kdyby tì, lumpe, vystøelili z dìla, tak bys tam rychlostí dìlový kule letìl milióny a milióny let.’ Bejval pøitom tak sprostej, že potom vobyèejnì vyletìl z hospody sám, vobyèejnou rychlostí elektrický tramvaje, asi tak, pane obrlajtnant, deset kilometrù za hodinu. - Nebo máme napøíklad, pane obrlajtnant, brabence...“ Nadporuèík Lukᚠse vztýèil na pohovce a sepjal ruce: „Musím se divit sám sobì, že se s vámi vždycky, Švejku, bavím, znám vás pøece, Švejku, takovou dobu - -“ Švejk kýval pøitom souhlasnì hlavou: „To je na zvyku, pane obrlajtnant, to leží právì v tom, že už se spolu dávno známe a že jsme spolu už nìco toho prodìlali. My už jsme toho spolu vytrpìli, a vždycky jsme pøišli do toho jako slepej 229

k houslím. Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že je to vosud. Co císaø pán øídí, dobøe øídí, von nás dal dohromady, a já si taky nic, jinýho nepøeji, než abych vám moh bejt nìkdy hodnì moc užiteèným. - Nemáte hlad, pane obrlajtnant?“ Nadporuèík Lukáš, který se zatím opìt natáhl na starou pohovku, øekl, že poslední otázka Švejkova je nejlepším rozuzlením trapné zábavy, aby se jen šel optat, co je s mináží. Bude rozhodnì lepší, když se Švejk podívá trochu ven a opustí ho, ponìvadž ty blbiny, které od nìho slyší, unavují ho víc než celý pochod od Sanoku. Rád by na chvíli usnul, ale nemùže. „To dìlají štìnice, pane obrlajtnant. To už je stará povìra, že faráøi rodìjí štìnice. Nikde nenajdete tolik štìnic jako na farách. Na faøe v Horních Stodùlkách faráø Zamastil napsal dokonce vo štìnicích celou knížku, voni po nìm lezly i pøi kázání.“ „Tak co jsem øek, Švejku, pùjdete ke kuchyni, nebo ne?“ Švejk odcházel a za ním z rohu jako stín po špièkách vyšel Baloun... Když vyrazili ráno z Liskowiec na Starasol, Sambor, vezli s sebou v polní kuchyní nešastnou krávu, která se ještì neuvaøila. Bylo usneseno, že ji budou vaøit po cestì a sní se, až bude odpoèinek na pùl cestì z Liskowiec na Starasol. Na cestu se mužstvu uvaøila èerná káva. Poruèíka Duba táhli opìt na sanitní dvojkolce, ponìvadž mu po vèerejšku bylo ještì hùø. Nejvíce s ním zkusil jeho sluha, který musel neustále bìžet vedle dvojkolky, pøièemž na nìho poruèík Dub stále køièel, že se o nìho vèera vùbec nic nestaral, a až pøijdou na místo, že si to s ním spraví. Každou chvíli žádal, aby mu byla podána voda, kterou když vypil, opìt ihned zvrátil. „Komu - èemu se smìjete?“ køièel z dvojkolky. „Já vás nauèím, vy si se mnou nehrajte, vy mne poznáte!“ Nadporuèík Lukᚠjel na koni a mìl vedle sebe ve spoleènosti 230

Švejka, který kráèel bystøe kupøedu, jako by se nemohl doèkati toho okamžiku, kdy se srazí s nepøítelem. Pøitom vypravoval: „To jste si všim, pane obrlajtnant, že nìkteøí naši lidé jsou vopravdu jako mouchy? Nemají ani tøicet kilo na zádech, a už to nemùžou vydržet. Voni by se jim mìly dìlat pøednášky, jako nám je dìlával nebožtík pan obrlajtnant Buchánek, kterej se zastøelil kvùli kauci, kterou si vybral na ženìní vod svýho budoucího tchána a kterou von utratil s cizejma dìvkama. Pak si zas vzal druhou kauci vod druhýho budoucího tchána, s tou už si ved víc hospodáøsky, tu pomalouèku prohrával v kartách a holèièky nechal stranou. Taky mu to dlouho nevydrželo, takže musel sáhnout k tøetímu budoucímu tchánovi vo kauci. Z tý tøetí kauce si koupil konì, arabskýho høebce, neèistokrevnýho...“ Nadporuèík Lukᚠseskoèil s konì. „Švejku,“ øekl hrozivým tónem, „jestli ještì budete mluvit o ètvrté kauci, tak vás shodím do pøíkopu.“ Vyskoèil opìt na konì a Švejk vážnì pokraèoval: „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že vo ètvrtý kauci nemùže být ani øeèi, protože von se po tøetí kauci zastøelil.“ „Koneènì,“ øekl nadporuèík Lukáš. „Abychom tedy nezapomnìli øeè,“ mluvil dál Švejk, „takový pøednášky, jaký nám držel vždycky pan obrlajtnant Buchánek, když už na pochodu vojáci padali, mìly by se podle mýho skromnýho názoru držet všemu mužstvu, jako von to dìlával. Von udìlal rast, shromáždil nás všechny jako kuøata kolem kvoèny a zaèal nám vykládat: ,Vy holomci, vy si vùbec nedovedete vážit, že mašírujete po zemìkouli, ponìvadž jste taková nevzdìlaná banda, že je to k blití, když se èlovìk na vás podívá, takhle vás nechat mašírovat po Slunci, kde èlovìk, kterej na naší bídný planetì má váhu šedesát kilo, váží pøes sedumnáct set kilogramù, to byste chcípali, to by se vám to mašírovalo, kdybyste mìli v teleti pøes dvì stì osmdesát kilogramù, na tøi metráky, a kvér by byl pùldruhýho metrickýho 231

centu tìžkej. To byste hekali a vyplazovali jazyky jako uhonìný psi.’ Byl tam mezi námi jeden nešastnej uèitel, ten se vopovážil pøihlásit se taky ke slovu: ,S dovolením, pane obrlajtnant, na Mìsíci váží šedesátikilogramovej èlovìk jenom tøináct kilogramù. Na Mìsíci by se nám to lepší mašírovalo, ponìvadž naše tele by tam vážilo jenom ètyøi kilogramy. Na Mìsíci bychom se vznášeli a nemašírovali.’ ,To je hrozný,’ povídá na to nebožtík pan obrlajtnant Buchánek, ,ty si, chlape mizerná, loudíš vo facku, buï rád, že ti dám jenom vobyèejnou pozemskou facku, kdybych ti dal takovou tu mìsíèní, tak bys pøi své lehkostí letìl až nìkam na Alpy a rozplác by ses vo nì. Kdybych ti dal tu tìžkou sluneèní, tak by se na tobì mundúr promìnil na kaši a hlava by ti ulítla nìkam do Afriky.’ Dal mu tedy tu vobyèejnou pozemskou facku, všeteèka se dal do pláèe a mašírovali jsme dál. Po celou dobu na marši breèel a mluvil vám, pane obrlajtnant, vo òáký lidský dùstojnosti, že se s ním zachází jako s òákou nìmou tváøí. Potom ho pan obrlajtnant poslal k raportu, zavøeli ho na ètrnáct dní a dosluhoval ještì šest nedìl, ale nedosloužil je, ponìvadž mìl brùch a voni ho òák nutili, aby se toèil v kasárnách na hrazdì, a von to nevydržel a zemøel jako simulant v nemocnici.“ „Je to opravdu zvláštní, švejku,“ øekl nadporuèík Lukáš, „že vy, jak jsem vám již kolikrát øíkal, máte ve zvyku zvláštním zpùsobem zlehèovat dùstojnický sbor.“ „To nemám,“ s upøímností odpovìdìl Švejk. „Já vám chtìl jenom vyprávìt, pane obrlajtnant, vo tom, jak døív na vojnì se lidi pøivádìli sami do neštìstí. Von si ten èlovìk myslel, že je vzdìlanìjší nežli ten pan obrlajtnant, chtìl ho s tím Mìsícem snížit v oèíèh manšaftu, a taky když dostal tu jednu pozemskou pøes hubu, tak si vám tak všichni voddechli, nikoho to nemrzelo, navopak, všichni mìli radost, že pan obrlajtnant udìlal takovej dobrej vtip s tou pozemskou fackou; tomu se øíká zachránìná situace. Èlovìka musí hned nìco napadnout, a je už dobøe. Naproti karmelitánùm v Praze 232

mìl, pane obrlajtnant, pøed lety krám s králíky a jiným ptactvem pan Jenom. Ten si udìlal známost s dcerou knihaøe Bílka. Pan Bílek, ten tý známosti nepøál a taky prohlásil veøejnì v hospodì, že kdyby pan Jenom pøišel žádat o ruku jeho dcery, že ho srazí ze schodnu, že to svìt nevidìl. Pan Jenom se na to napil, a pøece jen šel k panu Bílkoví, kterej ho v pøedsíni uvítal s velkým nožem, kterým oøezávají oøízku, který vypadá jako žabikuch. Zaøval na nìho, cože tu chce, a vtom se vám milej pan Jenom upšouk tak silnì, až se pendlovky na stìnì zastavily. Pan Bílek se dal do smíchu, hned mu podal ruku a byl jen samé: ,Raète dále, pane Jenom raète se posadit - snad jste se nepokakal - vždy já nejsem tak zlej èlovìk, je pravda, že jsem vás chtìl vyhodit, ale teï vidím, že jste docela pøíjemný pán, vy jste èlovìk originál. Jsem knihaø, proèet jsem mnoho románù a povídek, ale v žádnej knížce jsem neèet, že by se ženich takhle pøedstavoval.’ Smál se pøitom, až se za bøicho popadal, a povídal s náramnou radostí, že mu to pøipadá, jako by se znali vod narození, jako by to byli rodní bratøi, snášel mu hned doutník, poslal pro pivo, pro taliány, zavolal ženu, pøedstavil jí ho se všema podrobnostma toho upšouknutí. Ta si vodplivla a šla pryè. Potom zavolal na dceru a povídá jí: ,Tenhle pán pøišel požádat o tvoji ruku za takovejch a takovejch okolností.’ Dcera se dala hned do pláèe a prohlásila, že ho nezná, že ho nechce ani vidìt, tak nezbejvalo nic jinýho, než aby vobá vypili pivo a snìdli taliány a rozešli se. Potom pan Jenom mìl ještì vostudu v tej hospodì, kam chodil pan Bílek, a nakonec se všude po celej ètvrti mu jinak neøíkalo než ,posránek Jenom’ a všude si vypravovali, jak chtìl zachránit situaci. - Život lidský, Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život èlovìka je proti tomu hadr. K nám, do hospody ke Kalichu na Bojišti, chodíval ještì pøed válkou jeden policejní nadstrážník, nìjakej pan Hubièka, a jeden pan redaktor, kterej sbíral zlámaný nohy, pøejetý lidi, sebevrahy a dával je do novin. To byl tak veselej pán, že bejval víc na policejní 233

vachcimøe než ve svý redakci. Ten jednou vopil toho pana nadstrážníka Hubièku a promìnili si šaty v kuchyni, takže nadstrážník byl v civilu a z pana redaktora stal se policejní nadstrážník, jenom si ještì zakryl èíslo revolveru a vydal se do Prahy na patrolu. V Resslový ulici, za bejvalou Svatováclavskou trestnicí, potkal v noèním tichu staršího pána v cylindru a v kožichu, kterej šel zavìšen se starší paní v kožešinovém plášti. Voba spìchali domù a nepromluvili ani slova. Von na nì vypad a zaøval tomu pánovi do ucha: ,Neøvete tolik, nebo vás pøedvedu!’ Pøedstavte si, pane obrlajtnant, to jejich leknutí. Marnì mu vykládali, že to bude asi nìjaká mejlka, ponìvadž voba jedou z hostiny u pana místodržitele. Ekvipហže je dovezla až za Národní divadlo a nyní že se chtí provìtrat a bydlí nedaleko, na Moráni, on že je vrchní místodržitelskej rada s chotí. ,Vy mì nebudete bulíkovat,’ rozeøval se dál na nìho pøevleèený redaktor, ,to se musíte stydìt, když jste, jak vy øíkáte, nìjakej vrchní místodržitelskej rada a chováte se pøitom jako kluk. Já vás pozoruju už moc dlouho, jak jste tøískal holí do roló všech krámù, který vám byly na cestì, a pøi tom vám vaše, jak vy øíkáte, cho pomáhala.’ ,Vždy já žádnou hùl, jak vidíte, nemám. To snad byl nìkdo pøed náma.’ ,Bodejtr byste ji mìl,’ povídá na to pøevleèenej redaktor, ,když jste ji pøerazil, jak jsem vidìl, támhle za rohem o jednu bábu, která chodí po hospodách s peèenejma bramborama a kaštanama.’ Ta paní už ani plakat nemohla a pan vrchní místodržitelský rada rozèílil se tak, že zaèal mluvit nìco vo sprostáctví, naèež byl zatèen a pøedveden k nejbližší patrole v rajónu komisaøství v Salmovì ulici, které øekl pøevleèený redaktor, aby ten párek odvedli na komisaøství, on že je od Sv. Jindøicha a byl za služební cestou na Vinohradech, oba dopadl pøi rušení noèního klidu, pøi noèní rvaèce, a zároveò že ještì spáchali pøestupek urážky stráže. On že si vyøídí svou vìc na komisaøství u Sv. Jindøicha a za hodinu že pøijde na komisaøství do Salmovky. 234

Tak je voba patrola vodtáhla s sebou, kde sedìli až do rána a èekali na toho nadstrážníka, který zatím voklikama se vrátil ke Kalichu na Bojištì, tam vzbudil nadstrážníka Hubièku a se vší šetrností mu sdìlil, co se stalo a jaký bude z toho vyšetøování, jestli nebude držet hubu...“ Nadporuèík Lukᚠzdál se být již unaven rozhovorem, nežli však pobídl konì ke klusu, aby pøedhonil pøedvoj, øekl k Švejkovi: „Kdybyste mluvil až do veèera, tak to bude èím dál blbìjší.“ „Pane obrlajtnant,“ volal za odjíždìjícím nadporuèíkem Švejk, „nepøejete si vìdìt, jak to skonèilo?“ Nadporuèík Lukᚠpøidal do trysku. Stav poruèíka Duba se tak zlepšil, že vylezl ze sanitní dvojkolky, 235

shromáždil vedle sebe celý štáb kumpanie a jako v mátohách jal se je pouèovat. Mìl k nim ohromnì dlouhou øeè, která všechny více tížila nežli munice a ruènice. Byla to smìs rùzných podobenství. Zaèal: „Láska vojákù k pánùm dùstojníkùm èiní neuvìøitelné obìti možnými, a na tom nezáleží, a naopak, není-li tato láska ve vojákovi urozena, musí se vynutit. V civilním životì nucená láska jednoho k druhému, øeknìme školníka k profesorskému sboru, tak dlouho vydrží jako moc vnìjší, která ji vynucuje, na vojnì však vidíme pravý opak, ponìvadž nesmí dùstojník povolit vojákovi ani toho sebemenšího uvolnìní oné lásky, která poutá vojáka k jeho pøedstavenému. Tato láska není jenom obyèejnou láskou, ale je to vlastnì úcta, strach a disciplína.“ Švejk po celou tu dobu šel vedle po levé stranì, a jak poruèík Dub mluvil, byl neustále k nìmu oblièejem otoèen rechtsšaut. Poruèík Dub zprvu toho jaksi nepozoroval a pokraèoval dál v øeèi: „Tato disciplína a povinnost poslušenství, povinná láska vojína k dùstojníkovi jeví velikou struènost, ponìvadž pomìr mezi vojákem a dùstojníkem jest zcela jednoduchý: jeden poslouchá, druhý porouèí. Již dávno jsme èetli v knihách o vojenském umìní, že vojenský lakonismus, vojenská jednoduchost je právì tou ctností, kterou si má osvojiti každý voják, milující, chtìj nechtìj, svého pøedstaveného, který v jeho oèích musí být pro nìho nejvìtším, hotovým, vykrystalizovaným pøedmìtem pevné a dokonalé vùle.“ Nyní teprve zpozoroval Švejkùv rechtsšaut, jak ho sleduje, bylo mu to strašnì nepøíjemné, ponìvadž vycioval jaksi najednou sám, že se ve své øeèi nìjak zaplétá a že nemùže nikam vyjet z toho úvozu lásky vojína k pøedstavenému, proto se rozkøikl na Švejka: „Co na mne èumíš jako tele na nová vrata?“ „Dle rozkazu, poslušnì hlásím, pane lajtnant, vy jste mì ráèil 236

sám jednou upozornit, že když mluvíte, že mám svým zrakem sledovati vaše ústa. Ponìvadž každej vojín musí vyplniti rozkazy svého pøedstaveného a zapamatovati si je i pro všechny budoucí èasy, byl jsem k tomu nucen.“ „Dívej se,“ køièel poruèík Dub, „na druhou stranu, jenom se, ty pitomej chlape, nedívej na mne, víš že to nemám rád, že to nesnesu, když tì vidím, já si tak na tebe zasednu...“ Švejk udìlal hlavou obrat nalevo a kráèel tak dál vedle poruèíka Duba tak strnule, že poruèík Dub vykøikl: „Kam se to koukáš, když s tebou mluvím?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že jsem dle vašeho rozkazu linksšaut.“ „Ach,“ vzdychl si poruèík Dub, „s tebou je køíž. Koukej se pøímo pøed sebe a mysli si o sobì: Já jsem takový hlupák, že mì nebude žádná škoda. Pamatuješ si to?“ Švejk hledìl pøed sebe a øekl: „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, mám na tohle odpovìdít?“ „Co si to dovoluješ,“ zaøval na nìho poruèík Dub. „Jak to se mnou mluvíš, co si tím myslíš?“ „Poslušnì hlásím, pane lajtnant, že si tím myslím jenom na ten vᚠrozkaz na jedný stanici, kde jste mì káral, abych vùbec nevodpovídal, když vy ukonèíte øeè.“ „Mᚠtedy ze mì strach,“ øekl rozradostnìte poruèík Dub, „ale ještì jsi mé nepoznal. Pøede mnou se tøásli jiní lidé, nežli jsi ty, pamatuj si to. Dovedl jsem zkrotit jiné chlapíky, proto drž hubu a zùstaò hezky vzadu, abych tì nevidìl!“ Tak Švejk zùstal vzadu u sanity a jel pohodlnì s dvojkolkou až na místo urèené k odpoèinku, kde koneènì všichni se doèkali polévky a masa z nešastné krávy. „Tu krávu mìli naložit alespoò na ètrnáct dní do octa, a když už ne tu krávu, tak toho èlovìka, kterej ji kupoval,“ prohlásil Švejk. Od brigády pøicválal na koni kurýr s novým rozkazem pro 11. 237

kumpanii, že maršrúta se mìní na Felštýn, Wojalyèe a Sambor nechat stranou, nebo tam není možno ubytovat kumpanii, ponìvadž jsou tam dva poznaòské pluky. Nadporuèík Lukᚠuèinil okamžité dispozice. Úèetní šikovatel Vanìk se Švejkem vyhledají pro kumpanii nocleh ve Felštýnì. „Ne abyste, Švejku, nìco proved na cestì,“ upozoròoval ho nadporuèík Lukáš. „Hlavnì chovejte se slušnì k obyvatelstvu!“ „Poslušnì hlásím, pane obrlajtnant, že se vynasnažím. Mìl jsem sice vošklivej sen, když jsem si trochu k ránu zdøíml. Zdálo se mnì vo neckách, který tekly pøes celou noc na chodbì v domì, kde jsem bydlel, až vytekly a promoèily strop u pana domácího, kterej mnì hned ráno dal vejpovìï. Von byl už, pane obrlajtnant, takovej pøípad ve skuteènosti; v Karlínì, za viaduktem...“ „Dejte nám pokoj, Švejku, s vašimi hloupými øeèmi a dívejte se radìji s Vaòkem na mapu, kudy máte jít. Tak tady vidíte ty vesnice. Od téhle vesnice dáte se napravo k øíèce a podél toku øíèky až zas k nejbližší vesnici, a odtamtud, kde vlévá se do ní první potok, který vám bude po pravé ruce, dáte se polní cestou nahoru, pøesnì na sever, a nikam jinam nemùžete zabloudit než do Felštýna! Pamatujete si to?“ Švejk vydal se tedy s úèetním šikovatelem Vaòkem podle maršrúty. Bylo po poledni; krajina tìžce oddychovala ve vedru a špatnì zaházené jámy s pochovanými vojáky vydávaly hnilobní zápach. Pøišli do krajiny, kde byly svedeny boje na postupech k Pøemyšlu a kde strojními puškami byly skoseny celé batalióny. V malých lesících u øíèky bylo znát øádìní artilérie. Na velkých plochách a úboèích ènìly místy místo stromù jakési pahýly ze zemì a tuto pouš brázdily zákopy. „Tady to vypadá jinak než u Prahy,“ øekl Švejk, aby pøerušil mlèení. „U nás už máme po žních,“ øekl úèetní šikovatel Vanìk. „Na 238

Kralupsku zaèínáme nejdøív.“ „Tady bude po válce moc dobrá ouroda,“ øekl po chvilce Švejk. „Nebudou si tu muset kupovat kostní mouèku, to je moc výhodný pro rolníky, když jim na poli zpráchniví celej regiment; je to zkrátka vobživa. Jenom vo jedno mám starost, aby ti rolníci nedali se vod nikoho nabulíkovat a neprodávali ty kosti vojákù zbyteènì na špódium do cukrovarù. To bejval v karlínskejch kasárnách obrlajtnant Holub, ten byl tak uèenej, že ho všichni u kumpanie považovali za blba, ponìvadž von kvùli svý uèenosti se nenauèil nadávat na vojáky a vo všem jenom rozjímal z vìdeckýho stanoviska. Jednou mu vojáci hlásili, že vyfasovanej komisárek není k žrádlu. Jinej oficír by se rozèílil nad takovou drzostí, ale von né, von zùstal klidnej, neøek nikomu ani prase, ani svinì, ani nedal nikomu pøes držku. Svolal jenom všechny svoje maníky a povídá jim svým takovým pøíjemným hlasem: ,Pøednì si, vojáci, musíte uvìdomit, že kasárna nejsou žádnej delikatessenhandlung, abyste tam mohli vybírat marinovaný ouhoøe, volejový rybièky a vobložený chlebíèky. Každej voják má bejt tak inteligentním, aby sežral bez reptání všechno, co vyfasuje, a musí mít v sobì tolik disciplíny, aby se nepozastavoval nad kvalitou toho, co má sežrat. Pøedstavte si, vojáci, že by byla vojna. Tej zemi, do který vás po bitvì pochovají, je to úplnì lhostejný, jakým komisárkem jste se pøed svou smrtí napráskli. Vona vás matièka zemì rozloží a sežere i s botama. Ve svìtì se nic nemùže ztratit, z vás vyroste, vojáci, zas nový vobilí na komisárky pro nový vojáky, kteøí tøeba zas, jako vy, nebudou spokojený, pùjdou si stìžovat a narazejí na nìkoho, kterej je dá zavøít až do aleluja, ponìvadž má na to právo. Teï jsem vám to, vojáci, všechno pìknì vysvìtlil, a nemusím vám snad víckrát pøipomínat, že kdo si bude pøíštì stìžovat, že si toho bude moc vážit, až bude zas na božím svìtle.’ ,Kdyby nám aspoò nadával,’ øíkali vojáci mezi sebou a všechny ty jemnosti v pøednáškách pana obrlajtnanta je hroznì mrzely. Tak mì jednou 239

zvolili z kumpaèky, abych mu to jako øek, že ho všichni mají rádi a že to není žádná vojna, když nenadává. Tak jsem šel k nìmu do bytu a prosil jsem ho, aby zanechal všeho vostejchání, vojna že má bejt jako øemen, vojáci že jsou zvyklí na to, aby se jim každej den pøipomínalo, že jsou psi a prasata, jinak že ztrácejí úctu k svým pøedstaveným. Von se napøed bránil, mluvil nìco vo inteligenci, vo tom, že se dnes už nesmí sloužit pod rákoskou, ale nakonec si pøeci dal øíct, nafackoval mì a vyhodil mì ze dveøí, aby stoupla jeho vážnost. Když jsem voznámil výsledek svýho vyjednávání, mìli všichni z toho velkou radost, ale von jim to zas zkazil hned druhej den. Pøijde ke mnì a pøede všema povídá: ,Švejku, já jsem se vèera pøenáhlil, tady máte zlatku a napijte se na moje zdraví. S vojskem se musí umìt zacházet.’“ Švejk se rozhlédl po krajinì. „Myslím,“ øekl, „že jdeme špatnì. Pan obrlajtnant nám to pøece dobøe vysvìtloval. Máme jít nahoru, dolù, potom nalevo a napravo, 240

pak zas napravo, potom nalevo - a my jdeme poøád rovnì. Nebo už jsme to všechno prodìlali mimochodem mezi øeèí? Já rozhodnì tady vidím pøed sebou dvì cesty k tomu Felštýnu. Já bych navrhoval, abychom se teï dali po tej cestì nalevo.“ Úèetní šikovatel Vanìk, jak už to bývá zvykem, když se dva octnou na køižovatce, poèal tvrdit, že se musí jít napravo. „Ta moje cesta,“ øekl Švejk, „je pohodlnìjší nežli ta vaše. Já pùjdu podél potùèka, kde rostou pomnìnky, a vy se budete flákat nìkde suchopárem. Já se držím toho, co nám øekl pan obrlajtnant, že vùbec nemùžeme zabloudit, a když nemùžem zabloudit, tak co bych lez nìkam do kopce; pùjdu pìknì po lukách a dám si kvíteèek za èepici a natrhám celou kytici pro pana obrlajtnanta. Ostatnì se mùžeme pøesvìdèit, kdo z nás má pravdu, a doufám, že se tady rozejdem jako dobøí kamarádi. Tady je taková krajina, že všechny cesty musejí vést do toho Felštýna.“ „Nebláznìte, Švejku,“ øekl Vanìk, „tady právì podle mapy musíme jít, jak øíkám, napravo.“ „Mapa se taky mùže mejlit,“ odpovìdìl Švejk, sestupuje do údolí potoka. „Jednou šel uzenáø Køenek z Vinohrad podle plánu mìsta Prahy od Montágù na Malé Stranì domù v noci na Vinohrady a dostal se až k ránu do Rozdìlova u Kladna, kde ho našli celýho zkøehlýho k ránu v žitì, kam upad únavou. Když si tedy nedáte øíct, pane rechnungsfeldvébl, a máte svou hlavu, tak se holt musíme rozejít a sejdeme se až na místì ve Felštýnì. Podívají se jenom na hodinky, abychom vìdìli, kdo tam bude døív. A kdyby jim snad hrozilo nìjaký nebezpeèí, tak jen vystøelejí do vzduchu, abych vìdìl, kde jsou.“ Odpùldne Švejk došel k malému rybníku, kde se setkal s jedním uprchlým ruským zajatcem, který se tu koupal a pøi spatøení Švejka dal se nahý, jak vylezl z vody, na útìk. Švejk byl zvìdav, jak asi by mu slušela ruská uniforma, která se zde válela pod vrbièkama, svlékl svou a oblékl si ruskou 241

uniformu nešastného nahého zajatce, který utekl od transportu ubytovaného ve vesnici za lesem. Švejk pøál si, aby sebe vidìl dùkladnì zrcadlit ve vodì, proto chodil tak dlouho po hrázi rybníka, až ho tam našla patrola polního èetnictva, která hledala ruského zbìha. Byli to Maïaøi a Švejka pøes jeho protesty odtáhli na etapu v Chyrówì, kde ho zaøadili do transportu ruských zajatcù urèených pracovat na opravì železnièní trati smìrem ku Pøemyšlu. Všechno to se zbìhlo tak rychle, že teprve druhý den Švejk si uvìdomil situaci a napsal na bílou zeï školní svìtnice, kde ubytovali èást zajatcù, kouskem oharku ze døíví: Zde spal Josef Švejk z Prahy, kompanieordonanc 11. marškumpaèky 91. regimentu, který jako kvartýrmachr upadl omylem do rakouského zajetí pod Felštýnem.

(c) Jaroslav Hašek 1923

242

Atheneum - literatura na webu http://atheneum.zde.cz