Jana Javorská. Bigamista. Str. 2

Str. 1

Jana Javorská

Bigamista

Str. 2

Copyright:

Autorka: Jana Javorská Obálka: Suslo (Fotky&Foto) Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2015

ISBN: 978-80-7512-198-1 (ePub) 978-80-7512-199-8 (mobipocket) 978-80-7512-200-1 (pdf)

Str. 3

Prolog

A je po legraci. Na zemi leží v kaluži krve ženské tělo – moje tělo. Poslední známka života se z něho pomaloučku neznatelně vytrácí. Rudá skvrna se pomalu šíří kolem, jako mlha plížící se z blat, a barví červeně okolní dlažbu. Světlo na konci tunelu – tolikrát omílané a věčné téma – je pro mě náhle realitou. Teď se mohu přesvědčit na vlastní kůži, že opravdu existuje. Nevěřícně zírám shora na sebe sama. To jsem já? Takhle to přeci nemůže skončit! Něco se zaručeně musí stát! Zavolejte už konečně někoho! Pomoooc!

Str. 4

Kapitola 1.

Hedvika Připadá mi to jako celá věčnost. Přitom je to jen několik let. Nevím přesně, snad pět, nebo šest. Všechno se mi už nějak rozpijí. Vzpomínky se pomalu vytrácejí, ale přitom to bylo tak úžasné. Jmenuji se Hedvika a jsem učitelka. Můj život byl doposud celkem nudný asi proto, že jsem ještě nepotkala toho správného muže. Všechny moje vrstevnice jsou už dávno vdané a já, pětatřicetiletá, s cejchem učitelky, nemám šanci najít normálního chlapa. Tedy až do minulého týdne tomu tak zaručeně bylo. Asi bych žila dál svůj nudný život, kdybych nepotkala toho pana Tajemného a nepadla mu do náruče při vystupování z tramvaje. Někdo mi totiž přišlápl kabát a já padala přímo na ústa. Nebýt dotyčného, určitě bych přijímala stravu brčkem nejméně čtrnáct dní. Zřítila jsem se na něho a nos mu vrazila přímo do brady, takže se mi ihned spustila červená. Zakrvácela jsem mu sako, ale on to galantně přehlédl. Okamžitě se mi snažil pomoct. Jak milé!

Str. 5

Když jsem se konečně vzpamatovala, seděla jsem naproti němu v kavárně a zírala do temně hnědých očí toho tajemného cizince, jenž mi právě zachránil život. Vypadal jako jeden z Dumasových mušketýrů zasazený do současnosti. Měl takový podivný knírek a bradku. Někdo by mohl říci, že jeho vzezření je přímo ďábelské. Ovšem tehdy to byl pro mě pan Božský a já si v hloubi duše přála, abych se mu mohla upsat nadosmrti. Když jsme se toho dne rozcházeli a já třímala v ruce jeho vizitku, která mi vlastně neříkala vůbec nic, byla jsem blahem bez sebe. Rozradostněná, že jsem ho konečně našla. Celý týden jsem se modlila, ať mi už zavolá. Když však moje modlitby nebyly vyslyšeny, chopila jsem se iniciativy sama a zavolala na telefonní číslo uvedené na vizitce. Ozvala se mi spojovatelka a dožadovala se informace, komu volám. Polekaně jsem zavěsila. Avšak ihned, jakmile jsem se vzpamatovala z úleku, že se na druhé straně ozval ženský hlas, opakovala jsem volání znovu, tentokrát vyzbrojena rozhodnutím setrvat, dokud neuslyším ve sluchátku známý hlas. „Pan ing. Pavel Rohan je pracovně mimo republiku. Můžete mu zde nechat vzkaz.“ „Ne, děkuji. Nevíte, kdy se vrátí?“ žebrala jsem zoufale do telefonu. „Promiňte, ale takovéto informace neposkytujeme,“ odpověděla mi úsečně spojovatelka. „Dobrá. Děkuji. Snad jen, vyřiďte mu, prosím, že volala Hedvika.“ „Ovšem a příjmení?“ vyzvídala ta dotěrná ženská. „Jen Hedvika. On už bude vědět. Děkuji.“ Ukončila jsem rychle hovor, abych předešla dalšímu výslechu. Určitě to byla jeho milenka, že se tak zajímala o moje příjmení. Sotva jsem však zavěsila, už bych si nejraději nafackovala, že jsem tak dotírala. Určitě mi zavolá sám, jakmile se vrátí. Taky mě to mohlo napadnout. Zajisté by se mi už dávno ozval, kdyby nebyl pracovně vytížený a ještě Str. 6

někde v bůhvíjaké Tramtárii. Teď budu vypadat jako nedočkavá puberťačka. Sakra, sakra, sakra! Netrvalo dlouho a můj tajemný zachránce se mi ozval. A pak že to nejde! Přisvištěl za dva dny a hned pozvání na večeři. Byla jsem v sedmém nebi. Navíc byl ke mně tak pozorný, hotový džentlmen. Ale nejvíc mě vzrušovalo to tajemno kolem něho. Nevím proč, ale něco bylo zvláštního. Ten pocit se dá dost špatně popsat, ale je to nějaký šestý smysl, který každé ženě napovídá. Bohužel jsem ho v té době nedokázala ještě čitelně rozeznat. Užívala jsem si plnými doušky pozornost mého tajemného cizince a naše setkání se stávala čím dál častějšími. Měla jsem pocit, že mi čte myšlenky, protože vždy přesně věděl, jak se cítím nebo na co mám chuť. Lichotilo mi to. Jak by také ne? Která žena by neocenila takový zájem? V momentě, kdy jsem si v duchu říkala, že bychom snad už mohli spolu začít sexuálně žít, vytáhl můj přítel klíč na stužce a podával mi ho. Údivem jsem otevřela ústa. „Myslím, že je nejvyšší čas se důkladněji poznat,“ zašeptal mi u večeře v restauraci a vtiskl mi klíč do dlaně. Když spatřil můj vyjevený pohled, rychle dodal: „ Řekl bych, že je ten pocit vzájemný. Co na to říkáš?“ Kývala jsem na souhlas tak mohutně, že mi málem upadla hlava. Jen se usmál, vzal mě za ruku, kývl na číšníka a už jsme uháněli v jeho luxusním autě temným městem.

Str. 7

Celé tělo se mi chvělo toužebným očekáváním nepoznaného. Myšlenky mi v hlavě rejdily jako vosy při rojení. Vzrušení ve mně narůstalo každým okamžikem a jen jsem tupě zírala před sebe do tmy. Netušila jsem, kudy jedeme, ani kde vůbec jsme. Bylo mi to v ten moment úplně jedno. Kdyby to byl masový vrah, sama si dobrovolně přiložím čepel jeho nože na krk. Zaparkoval auto do garáže a výtah nás odvezl několik pater do jeho bytu. Bylo to rozlehlé apartmá na samém vrcholu věžáku. Připadala jsem si tu, jako kdybych byla na střeše světa. Celá jedna stěna byla kompletně prosklená a skýtala úžasný výhled do širokého okolí. Zařízení bylo dle posledního katalogu a v celém bytě byla znát odborná ruka bytového architekta. Několik vteřin jsem jen stála a zírala kolem dokola, zatímco on otevíral víno a naléval do sklenic. „Líbí se ti tu?“ zeptal se a podával mi sklenici s vínem. „Úžasné!“ Stále jsem se nemohla nabažit pohledu na zářící město ve tmě. „Počkej, až uvidíš svítání.“ „Netušila jsem, že jsi takový romantik.“ Přiťukli jsme si a já ochutnala první doušek toho nejlahodnějšího moku, jaký jsem kdy pila. „Hmmm, to je báječné. Odkud to je?“ „To je tajné,“ usmál se na mě šibalsky. „Doufám, že mi to časem prozradíš.“ „To bych tě pak musel zabít.“

Str. 8

Jeho hlas zněl tak tajemně, až mi z něho chvílemi běhal mráz po zádech. Ale vzrušovalo mě to stále víc. Odebral mi skleničku a postavil ji na stolek. Lehce mi přejel prsty po šíji, aby mě tak navnadil a vzrušil. Avšak už jenom jeho přítomnost byla pro mě afrodiziakum. Chvěla jsem se po celém těle v očekávání, kdy mě konečně sevře v pevném objetí. Jedním trhnutím ze mne serval halenku a obnažil moje prsa. Jeho horké rty mi vypalovaly do kůže stopu vášně. Ve vteřině mě zbavil zbytku šatstva a zcela nahou mě odnesl do ložnice, kde mě hrubě hodil na postel. Moje tělo bylo napnuté jako struna před prasknutím. Jeho vášnivé polibky mě přiváděly do transu, a stačilo jen několik letmých doteků jazykem a blížila jsem se k vyvrcholení. Už, už mě pohlcoval orgasmus, když do mě vstoupil svým mohutným mužstvím a během vteřiny jsem se začala zmítat v křečích rozkoše. Ale on nepřestával. Bušil do mě víc a víc, a já si přála, ať to nikdy neskončí. Hlavou se mi honilo stále plno podivných myšlenek a nemohla jsem se jich zbavit. Pavel ležel vedle mě a spokojeně pochrupoval. Celé tělo jsem měla rozlámané po té eskapádě orgasmů. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Právě tohle mě utvrzovalo v tom, že to je konečně ten pravý. Jen ten podivný pocit mě ne a ne opustit. Avšak vzpomínky na chvíle rozkoše ho vždy statečně přebily. Naivně jsem si myslela, že se to časem srovná. Byla jsem bláznivě zamilovaná a absolutně šťastná. Nic mi moje štěstí nemohlo překazit.

Str. 9

Nastěhovala jsem se do nového bytu. Myslela jsem si, že v něm budeme bydlet spolu, ale nakonec jsem zjistila, že je určený jenom mně. Pavel v něm sice se mnou občas přespával, ale většinu času trávil stejně na cestách a nakonec mi vysvětlil, že má po republice bytů několik, aby nemusel vždy shánět nocleh a zároveň je to dobrá investice. Chtěla jsem se sice zeptat, jestli mu v každém z nich také zahřívá někdo postel, ale nepřišlo mi to příliš vtipné a raději jsem mlčela. Nechtěla jsem být za žárlivku. Řídila jsem se pravidlem: „Nečiň jiným, co nechceš, aby bylo činěno tobě.“ Tak jsem raději nerýpala. Mnohdy se dva týdny neukázal a já ani nevěděla, kde vůbec je. Dokonce ani nezavolal, nebo nenapsal. Zpočátku mě to hrozně trápilo, ale časem jsem si začala pomalu zvykat. Kdykoli se vrátil domů, zahrnul mě dárky a spoustou něhy a sexu. Někdy se vrátil a chvíli jen tak seděl a nesměla jsem na něho mluvit. Pil svoji černou kávu bez cukru, kouřil doutník a mračil se. Po chvilce za mnou přišel, drapnul mě, odnesl mě do ložnice a bez předehry mě hrubě pomiloval. Pomalu to až hraničilo se znásilněním, a dokonce mě to i bolelo, ale nedokázala jsem se bránit. Občas jsem se mu snažila naznačit, že mi tento druh sexu nevyhovuje, ale vůbec to nebral v potaz. Příště se to opakovalo úplně stejně. Naštěstí takových dnů moc nebylo. Ale když už to přišlo, nebyl to on, kdo se se mnou miloval. Jakoby to byl někdo cizí a zlý. Jakoby ho posedl ďábel. Další den byl ovšem jako vyměněný a nosil mi skoro modré z nebe. To mi pak bylo jasné, že ta chvilka nepohodlí za to stála. Bral mě na nečekané výlety nebo nákupy do drahých

Str. 10

obchodů a zahrnoval mě dárky, o kterých se mi ani nesnilo. Miloval mě, ano, určitě mě miloval a já byla opravdu šťastná. Všechny kamarádky a kolegyně v práci mi ho nepokrytě záviděly. Dělalo mi dobře, když jsem mohla vyprávět, co mi zase koupil skvělého, nebo kam mě vzal na výlet, či jaké překvapení pro mě připravil. Jen moje dlouholetá věrná kamarádka Blanka tvrdila, že z něho má divný pocit a že určitě něco skrývá. „To přeci není normální, aby byl chlap takový romantik,“ říkala nedůvěřivě a já se jí jen smála. „Určitě něco tají a brzy to praskne.“ „Nestraš mě!“ varovala jsem ji. Ale ona si stála za svým. „Hedi, mám za sebou dvě manželství a několik nepovedených vztahů. Já dobře vím, o čem mluvím. Ten chlap má něco za lubem, na to dám krk.“ „Ale Blani, tak už ho nech. Chápu, že se ti nelíbí a není to tvůj typ, ale mně to takhle maximálně vyhovuje.“ „Víš vůbec, čím se živí? Proč tě někdy nevezme s sebou na služební cestu?“ dotírala Blanka dál. „A proč by to dělal? Abych se tam nudila? Když budu někam chtít jet, tak si počkám, až bude mít volno a pojedeme tam spolu. Nebudu přeci někde zevlovat sama,“ bránila jsem se. „No, já jen, že je mi to nějaké divné. Nerada bych, aby ses zase zklamala. Myslím, že už ti to stačilo.“ „Vím, že to se mnou myslíš dobře. Ale tentokrát si vážně nemusíš dělat starosti. Jsem opravdu šťastná a spokojená. Navíc mám volnost a můžu si dělat, co chci.“ „Jo, ale jen do té doby, než se ten tvůj podnikatel vrátí, a to pak nemůžeš ani vytáhnout paty z domu sama.“ Str. 11

Nikdy jsem si neuvědomila, že má vlastně Blanka pravdu. Jakmile jsme spolu, musí mě mít Pavel celou jen pro sebe. Nikdy nejdeme na večeři s žádnými kamarády. Ani mi nikoho zatím nepředstavil. Dokonce odmítl, když jsem ho chtěla seznámit s Blankou. Třeba má jen rád svůj klid. Uvidíme časem, až nabude jistotu, že patřím doopravdy jen a jen jemu. A tak už jsem raději při setkání s Blankou o něm nemluvila. Sama se sice občas zeptala, cože ten můj tajnůstkář, ale když neshledala žádné změny, zavedla řeč jinam.

Čas plynul a náš vztah dostával svůj vlastní stereotyp. Ne, že bych se tomu nebránila, ale v podstatě jsem toho moc nesvedla, když byl Pavel neustále někde služebně na cestách. První Vánoce se blížily a já si radostně plánovala, jak je spolu strávíme. Pomalu jsem nakupovala dárky a připravovala doma pravou vánoční atmosféru. Pekla jsem několik druhů cukroví, aby si ty Vánoce konečně vychutnal podomácku. Ovšem jaké bylo moje překvapení, když dva týdny před Štědrým večerem dorazil s úsměvem domů. Řekl, že má pro mě dárek, který si musím rozbalit už dnes. Byla jsem natěšená a mile překvapená, že je takový starostlivý a že se na svátky těší stejně jako já. Podal mi velkou obálku a chtěl, abych ji ihned rozlepila. Samozřejmě mě nemusel příliš pobízet, protože jsem byla dost zvědavá, co si to na mě zase vymyslel. Z obálky jsem vytáhla voucher pro dvě osoby na desetidenní pobyt na Kubě. Str. 12

Úžasem jsem málem oněměla. Nevěděla jsem, co říci, a jen jsem na něho tupě zírala. „No nekoukej a začni balit. Zítra letíme,“ sdělil mi, jako by to byla každodenní samozřejmost. „Ale já…,“ začala jsem koktat. „Žádné ALE!“ zlobil se naoko, „ už jsem řekl.“ „Jenže já nemám co na sebe,“ zlobila jsem se na něho. Potřebovala jsem si koupit alespoň plavky a pár dalších věcí a nějaké letní šaty. „Klid, nakoupíme na letišti. Budeš mít dost času před odletem zavítat do butiků v bezcelní zóně. No a zbytek si dokoupíš až na místě.“ Musela jsem se s tím tedy smířit a začala si balit kufr. Ale ještě nikdy jsem uprostřed zimy do teplých krajin necestovala, a tak mi to všechno připadalo takové podivné. Na druhou stranu jsem měla radost, že se vyhneme předvánočnímu bláznění a povinným návštěvám o svátcích. Budu mít kvalitní výmluvu. Sice budeme už na Štědrý den doma, ale to přece nikomu nemusím vyprávět. Alespoň si v klidu vybalím a připravím vše na večer. Už slyším, jak moje máma nadává, že se o svátcích nezastavím. Alespoň jednou v životě nebudu muset poslouchat její vánoční stížnosti a splín. Jsem prostě nezbedná dcera, a tak to taky zůstane. Zkrátka už lepší nebudu. Docela mě ta myšlenka na volné a pohodové Vánoce rozradostnila natolik, že jsem si při balení začala zpívat vánoční hitovky.

Str. 13

Druhého dne nás taxík odvezl na letiště a já se těšila jako malá holka na prázdniny. Moje radost byla o to větší, čím krutější byla venku zima. „Brrr, nejraději bych tam zůstala až do jara,“ prohodila jsem si jen tak pro sebe, když jsme na letišti vystupovali z auta. „Stačí říct. Jestli chceš, zaplatím ti dovolenou někde v Karibiku a můžeš se vrátit, až se tady oteplí.“ „Blázínku! Takových peněz! To si ani nedovedu představit.“ „Ale jdi, vždyť jsou to jenom peníze,“ namítl Pavel. „Už takhle z toho mám výčitky svědomí.“ „Proč, prosím tě? Vždyť je to naše společná dovolená. Chápu, že jsi byla možná zvyklá na cestování autobusem do Chorvatska, nebo Itálie, ale na to mě vážně nenalákáš.“ Naoko se zlobil, že on – v jeho postavení – přece nebude cestovat někam upoceným autokarem. „Mám přeci právo si pořádně odpočinout v zaslouženém pohodlí, vždyť jsem stále v práci a kolikrát ani nevím, co je zrovna za den.“ „Tak už se nečerti. Jen nejsem zvyklá na takové drahé dovolené. Už tak mi dalo dost práce zvyknout si na tvůj životní styl. Dej mi čas, je toho na mě nějak hodně najednou.“ Usmála se na něho a pohladila ho po tváři. Pavel samozřejmě ihned roztál a ovinul ji pažemi, aby ji políbil. „Příští rok si uděláme tu dovolenou delší, když budeš chtít. Ale nemám teď tolik volna. Bylo to narychlo. Navíc jsem čekal, že si konečně napíšeš Ježíškovi. Tak na to máš čas během dovolené, a až se vrátíme domů, tak na tebe budou dárky čekat pod stromečkem.“ Schválně si ji dobíral, protože věděl, že jí to dělá dobře, když ji takhle hýčká. „Však já vím, že nemáš čas na shánění dárků. Ale já opravdu žádné nechci. Už tak jsi mi toho dal až až.“ „Bez dárků nejsou Vánoce,“ odporoval. „Já vím, ale…“ Str. 14

Překryl jí ústa rukou, aby ji umlčel. Políbil ji na čelo a podal jí svoji zlatou kreditní kartu. „Běž,“ ukázal směrem k butikům, „ dám si zatím kafe a počkám tady na tebe. Víš dobře, jak moc mě nakupování nudí.“ Zdráhavě přijala jeho kartu. „No tak běž, ať stihneme letadlo.“ Hedvika radostně vyrazila a koupila si pár nutných věcí, které mohla ještě nacpat do příručního zavazadla, se kterým smí na palubu. Nejraději by vykoupila butik celý, protože se nemohla rozhodnout, co je pro Pavla dost reprezentativní. Snad se za ni nebude stydět. Poslední výzva k odletu a už procházeli tubusem k letadlu. Nerada cestovala na tak dlouhé tratě, vzala si proto prášek na spaní a doufala, že jí tak cesta rychle uteče. VARADERO – nejluxusnější hotely a úžasných 20 km písečných pláží. Nachází se zde polovina všech hotelů na Kubě, tak se není co divit, že je zde tolik lidí. Noční život, všude hudba, tanec, zpěv. Přesně o něčem takovém Hedvika přemýšlela, když se řeklo „dovolená snů“. Ovšem nikdy nedoufala, že se jí něco takového může poštěstit. Najednou si připadala jak v Jiříkově vidění. Koupání v azurovém moři, spousta barevných ryb kolem korálových útesů. Když jí Pavel řekl, že jdou šnorchlovat, netušila, co tam bude dělat, když to v životě nezkoušela. Jakmile jí však ukázal, jak na to, rychle si šnorchlování oblíbila. Plavala stále dál a fotila všechny nádherné pestrobarevné ryby, které uviděla. Zamilovala se do toho tak, že se jí už ani nechtělo povalovat se na pláži a chytat bronz. Šnorchlování se stalo její nejoblíbenější dovolenkovou činností. Str. 15

Na pokoji si pak třídila vše, co ulovila pod vodou. Nádherné snímky rybek, korýšů, mořských škeblí a mořských hub si ukládala, aby potom doma vybrala ty nejúžasnější a nechala si z nich udělat plakáty, kterými si vyzdobí kabinet. Po večeři pak tančili salsu a rumbu a popíjeli nejrozmanitější drinky s kubánským rumem. Lehce omámená se vracela na pokoj, kde si užívala báječného sexu se svým divokým milencem. Tady na Kubě jí připadal klidnější a spokojenější, než když se doma vrátí z cest unavený. Ani sex nebyl tak drsný, jaký občas vyžadoval. Měla pocit, jako kdyby se z něho stal rázem úplně jiný člověk – milý a citlivější. Doufala, že mu to tak vydrží až domů. Když se kolem ní točili místní muži, majetnicky ji uchopil kolem ramen, aby dal najevo, že zde jim pšenka nepokvete, nebo si ji odvedl někam jinam. Hedvika však měla oči jenom pro něho a neměla důvod pokukovat po ostatních. Procházeli se před západem slunce po pláži a povídali si o všem možném. Hedvika se cítila neskutečně šťastná a byla ráda, že našla toho pravého. Netušila ovšem, že Pavel každý den utíká z jejího dosahu, aby mohl zavolat domů manželce a synovi ze svojí pracovní cesty. Hedvika si myslela, že řeší po telefonu pracovní problémy, a na nic se ho zbytečně nevyptávala.

Str. 16

Daniela „Zlatíčko, neboj se, tatínek se určitě včas vrátí a přiveze ti spoustu dárečků,“ uklidňovala svého syna, který se už snad posté ptal, kde je tatínek. „Ale slíbil mi, že půjdeme spolu koupit kapra. Musím si dát do kasičky vánoční šupinku.“ „Však to všechno stihnete. Zítra bude doma jako na koni, uvidíš,“ snažila se působit věrohodně, ale sama těm slovům příliš nevěřila. Měla obavy, aby její syn zase nebyl zklamaný. Jeho otec mu často něco slíbil, ale svým slibům pak nedostál a malý Matýsek z toho byl smutný. Tehdy by svému manželovi nejraději vrazila jednu do zubů za to, jak jejího syna zbytečně trápí planými nadějemi. „Vyrobil jsem mu dárek, podívej!“ Matýsek ukazoval srdíčko namalované ve vánočním přání a neohrabaným kostrbatým písmem připsané MÁM TĚ RÁD TATÍNKU. Daniele z toho až stouply slzy do očí. Pohladila svého osmiletého synka po vláskách a políbila ho na čelíčko. „Neboj se. Napsal jsi Ježíškovi?“ „Napsal. Požádal jsem ho, aby nedával tatínkovi tolik práce, aby mohl být víc s námi doma.“ „To by bylo skvělé.“ Usmála se na něho a sama si uvědomila, že by to byl ten nejhezčí dárek, jaký by mohla od svého manžela dostat. Ani už si nepamatovala, kdy se s nimi zdržel doma celé svátky. Jak Matýsek vyrůstal, postrádal ho čím dál víc. Ale on, jako by to snad ani nebral na vědomí. Věčný workoholik. Někdy ho podezírala, že má raději svoji práci než vlastní

Str. 17

rodinu. Avšak na druhou stranu věděla, že bez jeho vytížení by si nemohli dovolit takový životní standard, jaký jim manžel dopřával. Však už chtěla nastoupit do práce, ale on ji od toho vždy statečně odradil. Přece jejich syn neporoste jako dříví v lese. Musí mít pevný řád. Daniela sice občas protestovala, ale veškerá snaha byla marná. Stále si vedl svou. A tak to časem vzdala a stala se ženou v domácnosti na plný úvazek. Díky tomu se z ní stala téměř perfekcionistka a celá domácnost musela vzkvétat. Z prvopočátku, když byl Matýsek ještě miminko, měla na výpomoc chůvu a služku. Ale časem se naučila rozvrhovat si povinnosti tak, aby se mohla věnovat jak dítěti, tak domácnosti, a obě ženy propustila. Její manžel si toho ani nevšiml. Až jednou se zeptal, jak se má vůbec jejich služka, jestli není nemocná, že už ji nějak dlouho neviděl. Tehdy teprve přiznala Daniela pravdu. Sice se kvůli tomu strhla hádka, ale Daniela si i přes to prosadila svou s tím, že když to nebude zvládat, povolá služku zpátky. Tím ho na čas uklidnila a více se na toto téma u nich v rodině už nehovořilo. Daniela si zvala výpomoc jen na svátky, aby jí někdo pomohl s důkladným úklidem celého jejich rozlehlého domu. Však nejvíce byla spokojená, když si mohla vše udělat sama a po svém. Navíc kvůli manželovu věčnému pracovnímu vytížení se musela spolehnout ve většině případů jen sama na sebe, a proto byla pyšná na to, jaká je schopná manažerka. Tajně doufala, že ho časem přemluví, až bude Matýsek větší, a nastoupí do nějaké firmy, kde se bude moci lépe plně realizovat.

Str. 18

Nenáviděla jeho služební cesty kamkoli, a zvláště na poslední chvíli. Už se raději ani neptala a jen čekala, co jí vůbec řekne. Tentokrát byla stejně tak vytížená vánočními přípravami, že si ani nepamatovala, co jí vlastně řekl, než odjel. Určitě to bylo někam do tepla, protože litoval, že je tentokrát nemůže vzít s sebou. Vzpomněla si, že říkal něco o doutnících. Asi to bude Kuba. Bylo jí to vcelku jedno. Už se s ním nacestovala dost a v poslední době je na Vánoce raději doma. Není nad zasněženou vánoční krajinu. Na pláži to není ono. Nerada létala letadlem a obzvlášť dlouhé cesty jí nedělaly dobře. Byla vždy příliš vystresovaná na to, aby si dovolenou patřičně užila. Raději jezdila po Evropě a autem. To sice její manžel ani trochu neuznával, ale čas od času podlehl jejím prosbám a naložil rodinu do špičkově vybaveného karavanu a odvezl je přesně tam, kam si přála jet jeho žena.

Str. 19

Kapitola 2. Vánoce. Každoročně člověka překvapí, jak rychle přiběhnou. Začne shon. A najednou jsou tady, než se jeden pořádně rozkouká. Nový rok se překulí stejně rychle a zase všichni toužebně očekávají příchod jara. Hedvika sotva stihla vybalit kufry a už jí Pavel hlásil: „ Miláčku musíme si Štědrý den udělat už dneska večer. Právě jsem dostal zprávu, že zítra musím být pryč.“ Hedvika upustila oblečení, které právě vybalovala z kufru a zakroutila očima. „Cože? Zbláznil ses? Vždyť nemám nic nachystané,“ zaprotestovala, ale dobře věděla, že je to zbytečné. „Já vím, já vím. Ale tohle je opravdu naléhavé.“ „Sakra,“ zaklela, „ tak skoč někam koupit kapra a já jdu dělat bramborový salát.“ „Já kapra nemám rád. Zajedu pro lososa.“ Oblékl si kabát a vypařil se jak pára nad hrncem. Hedvika si sklesle dřepla do křesla a vzdychla: „ Tak takhle jsem si to teda nepředstavovala.“ Pak nacpala špinavé prádlo do koše a nevybalené tašky hodila do skříně. Však na ně bude čas později. Oblékla se a seběhla naproti do večerky koupit to nejnutnější. Snad to bude vypadat jako Vánoce. Na zpáteční cestě tajně ulomila před domem ze stříbrného smrku větvičku, aby ji mohla nazdobit a postavit na slavnostní stůl.

Str. 20

Když se Pavel konečně vrátil, měla vše téměř nachystané. Jen obalit rybu a hurá ke stolu. „Koukám, že máme i stromeček,“ pochválil ji a usmíval se překvapen, jak dokáže Hedvika skvěle improvizovat. „To víš, umím si poradit.“ Mrkla na něho a usmála se. „Tak to ti pod něj musím dát nějaký dárek.“ Rychle položil na stůl malou krabičku převázanou velkou mašlí. „Však já mám pro tebe taky jedno překvapení, i když myslím, že ta dovolená od tebe byla za všechny dárky světa.“ Spěchala vyndat dárek, který koupila už začátkem listopadu a měla ho schovaný ve skříni. „No vidíš, jde to i bez předvánočního chaosu.“ „Když já ten blázinec před svátky tak nějak vlastně miluju,“ povzdechla si, „alespoň tutově vím, že budou Vánoce.“ „Snad nelituješ, že jsme si to v teple užili?“ vylekal se Pavel. „Ale kdepak. Bylo to báječný. Jen na něco takového nejsem zvyklá.“ Natáhl se k ní a políbil ji do vlasů. „Nejvyšší čas, aby sis už konečně zvykla.“ „Copak o to, zvyká se na to dobře. Ale v práci už to raději nikomu nevyprávím. Mám pocit, že mi kolegyně začínají závidět a raději se už se mnou tolik nebaví.“ „Je to smutný. Nakonec, aby se člověk styděl za to, že se má dobře. Kam ten svět spěje?“ povzdechl si Pavel. „No nic, jdu dodělat večeři. Zatím zapal svíčky a připrav šampaňské.“ Po večeři si Hedvika rozbalila dárek a vykřikla překvapením: Str. 21

„Panebože! Ten je nádherný! Ty ses snad zbláznil? Vypadá jako zásnubní.“ Rychle si navlékla prstýnek a prohlížela si oslnivý třpyt drahokamu. Naštěstí nezpozorovala Pavlův vyděšený pohled, když se zmínila o zásnubách. Proč jen každá žena myslí hned na to nejhorší? Nechápal. Vždyť jí jen chtěl udělat radost. Rychle zavedl řeč jinam. „No a až se vrátím, mohli bychom si zajet zalyžovat do Alp.“ „Blázníš? Ředitelka mě zabije. Už takhle jsem jí musela naslibovat hory doly, aby mě pustila,“ zhrozila se Hedvika, ale stále se ještě vznášela na obláčku okouzlení svým vánočním dárkem. „Dobrá, ale o jarních prázdninách s tím počítej,“ zlobil se naoko Pavel. „Co když budeš někde pryč? To je ještě dlouhá doba.“ „Domluvil jsem si volno výměnou za tuhle vánoční podpásovku. Je úplně jedno, kdy si ho vyberu, jen si musím najít včas náhradu.“ „Já vím, jsi zlatíčko. Však jsme si to vynahradili předem.“ „Jsi úžasně chápající. Lepšího jsem nemohla potkat.“ Tajemně se usmíval a objímal ji, ale myšlenkami byl už zcela někde úplně jinde. „Jsem doma!“ ozvalo se z chodby poté, co zarachotily klíče v zámku. „Tatínek! Tatínek přijel!“ křičel Matýsek a běžel mu skočit do náruče. „Nazdar kamaráde! Jak ses měl? Co škola? A nezlobil jsi maminku?“ Pavel sypal otázky jednu za druhou a v náručí odnášel svého synka do kuchyně za manželkou. „Vítej doma, miláčku! Jsem ráda, že jsi to stihnul.“ Utřela si ruce do zástěry, objala oba najednou a políbila Pavla. Pavel posadil Matýska na barovou židli a vyndal si z ledničky pivo. „Ani nevíte, jak rád jsem doma. To cestování mě už začíná zmáhat.“ Str. 22

„Ale jsi pěkně opálený, jako kdybys byl někde na dovolené na pláži,“ poplácala ho Daniela po tváři a pohladila ho. „Víš dobře, že jsem vám nabízel, abyste jeli se mnou,“ škádlil ji. „Jo a co vánoce? A stromeček? A cukroví?“ „Ale no tak! Cukroví bychom objednali, uklidila by paní Málková a všechno by bylo skvělý. Zapomněla jsi snad, že jsme to tak dřív dělávali?“ brblal, ale ujídal cukroví z talířku připraveného na baru. Daniela se k němu otočila a škádlivě ho pleskla přes ruku. Dobře věděla, že její manžel domácí cukroví miluje, a ona ho před ním musí vždy schovávat, aby zbylo něco i na sváteční stůl. „Máš pravdu, miláčku,“ pochvaloval si, „ to tvoje cukroví je široko daleko nejlepší!“ Pak se otočil na svého syna: „ Doufám, že jsi mamince pomáhal, jinak ten X-box, co jsi chtěl pod stromeček, od Ježíška nedostaneš,“ škádlil ho schválně. „Náhodou jsem s maminkou pekl, že jo mami?“ otočil se na Danielu a vyžadoval její souhlas. „Samozřejmě. Je to moc šikovnej kluk,“ mrkla na něho. „Tak vidíš!“ obrátil se k otci a pokračoval, „ ty se bojíš, že budeš muset se mnou začít sportovat, viď? Jestli dostanu X-box, tak ti to natřu, to budeš zírat.“ Pavel ho pohladil po vlasech. „Hlavně jestli jsi to taky natřel matematice, když jsem odjížděl, moc ses s ní nekamarádil.“ „Klídek, táto. Mám to zmáknutý.“ „No jen aby. Pak mi v pololetí polezou oči z důlků, co?“ „Náhodou,“ ohradil se Matýsek, „v pátek jsem přinesl jedničku.“ „Tak to se na toho Ježíška začínám těšit i já!“

Str. 23

„Miláčku vyzvedneš bratra z ústavu?“ poprosila ho Daniela a chystala sváteční ubrus na stůl. „Samozřejmě zlato, zrovna jsem chtěl vyrazit. Pojedeš se mnou Maty?“ obrátil se k synovi a ten okamžitě radostně souhlasil. Každý rok jezdíval pro svého bratra Petra a brával ho domů na svátky. Byl o rok mladší, ale postihla ho mozková příhoda, když se spolu potápěli na dovolené v Egyptě. Přestože ho okamžitě odvezl do nemocnice, jeho bratr zůstal ochrnutý a nemohl mluvit. Trávil tak zbytek svého života na vozíku, a jelikož neměl rodinu, doktor Pavlovi doporučil, aby ho svěřil do dlouhodobé lékařské péče. Ač nerad, Pavel s tímto rozhodnutím souhlasil. Původně si myslel, že si přistěhuje bratra domů, ale doktor mu to důrazně rozmluvil. Nebyla žádná možnost zlepšení a Petr vyžadoval celodenní opatrování. Zpočátku ho navštěvoval každý den, ale když viděl, že ho nepoznává a nekomunikuje, postupem času to vzdal. Byla to pro něho velká psychická zátěž. Poté, co mu v devatenácti letech rodiče zahynuli při autonehodě, byl spojen s bratrem mnohem pevnějším poutem než většina jeho vrstevníků. Nyní se cítil jako sirotek. O to více tíhnul k rodičům svojí manželky Daniely, kteří bydleli v malé vesničce na Slovensku. Pravidelně je i s rodinou navštěvoval o druhém svátku vánočním a trávili tam čas až do Nového roku. Byl to takový jejich každoroční rituál. Miloval okolní přírodu a vánoční atmosféru, kdy se tam sjela celá rodina a svátky se slavily celý týden až do Silvestra. Na Nový rok se všichni společně naobědvali a rozjeli se do svých domovů.

Str. 24

Daniela měla ještě tři sestry, které žily se svými rodinami v zahraničí a byly mnohem starší než ona. Vídávala je jen jednou za rok. Zato její manžel Pavel se u nich občas zastavil na svých pracovních cestách.

Leden utekl mnohem rychleji než konec minulého roku. Hedviku pohltila práce jako vždy před prvním pololetím. Ani si nevšimla, kolikrát vůbec přijel Pavel domů. Dlouho nosila na ruce prsten, který jí daroval k Vánocům, ale pohledy kolegyň byly příliš závistivé, takže ho nakonec pečlivě uložila a navlékala jen tehdy, kdy se měl Pavel vrátit. Její kamarádka Blanka už přestala jejich vztah komentovat a stejně jako Hedvika si zvykla, že žijí takovým odloučeným způsobem života. Zásnubní prsten ji však utvrdil v tom, že to Pavel zřejmě myslí s Hedvikou vážně, a přestala se do něho strefovat. Netušila, že Pavel se vůbec ženit nehodlá, jinak už by proti němu zahájila manévry na obranu Hedviky. Když už se ten neutrální stav táhl příliš dlouho, začala Hedvika nenápadně vyzvídat, jak je to vůbec s jejich vztahem a jestli si ji Pavel chce někdy vzít za manželku. Ten však z přímé odpovědi pokaždé vycouval tak zázračně, že si ani Hedvika nevšimla, jak moc ji vodí za nos. Poslední dobou si začal stěžovat, že už se mu tolik nevěnuje jako dřív a že o sebe přestává dbát. Dokonce jí vytkl, že jí roste zadek. Což se Hedviky nesmírně dotklo a téměř okamžitě začala cvičit.

Str. 25

Blance sice řekla, že se cítí po Vánocích nějaká kulatější a musí konečně začít dodržovat novoroční předsevzetí. Nechtěla si však přiznat, jak moc ji Pavlova poznámka mrzí a že to vlastně dělá jen a jen kvůli němu. Chtěla pro něho být dokonalá. „Co blázníš, prosím tě?“ obořila se na ni Blanka, když už ji po čtvrté v týdnu táhla do posilovny, „ vždyť jsme tam každý den! Musím si taky odpočinout, už fakt nejsem nejmladší. Bolí mě celej člověk!“ „To musíš rozhejbat! Nebuď líná, nebo to bude bolet pořád. To je jenom ze začátku, uvidíš,“ slibovala Blance, ale ta už toho měla dost. „Běž sama, jestli chceš. Já už dneska nikam nejdu. Dřív jak v pondělí mě tam nedostaneš. Nejsem robot.“ „No dobrá. Co mám s tebou dělat? Ale v pondělí určitě, slibuješ?“ „Jasně. Hele a nechceš raději přijít na skleničku? Dáme relax, co říkáš?“ Blanka se ji snažila přesvědčit, aby si odpočinula, ale Hedvika byla prostě rozjetá jako železniční vagon. „Už jsem na cestě do posilovny. Leda v sobotu. Budu o víkendu sama doma.“ „No hurá, tak bychom mohly někam vyrazit.“ „Uvidíme, ozvu se. Tak se měj, už jsem na místě.“ Hedvika zaklapla mobil a hodila ho do tašky. Spěchala do šatny a těšila se, jak si dá do těla. Cvičení se začínalo stávat její drogou. Však ona tomu panu Dokonalému ukáže, jaký má skvělý zadeček. „Nechápu, kde bereš tu energii, abys po práci mohla ještě do posilovny. Já umírám únavou sotva za sebou zavřu sborovnu a to mě ještě čeká domácnost,“ popichovala ji kolegyně Zuzana. „Musíš mít motivaci,“ mrkla na ni Hedvika. „A nechceš mi tu tvoji motivaci občas půjčit? Však já bych si s ním taky poradila, nemysli si.“ Str. 26

Zuzana se zubila na celé kolo. „To by ses musela občas podívat do zrcadla,“ pomyslela si Hedvika, ale nahlas raději neříkala nic. Její kolegyně byla, slušně řečeno, trochu korpulentní a kvůli tomu často kolem sebe šířila nepříjemný odér, jakmile se trošičku zapotila. Ale nikdo jí to nebyl schopen říci a ona sama se necítila. Proto se často ve sborovně větralo mnohem déle, než bylo v zimních měsících obvyklé. Kolegyně raději seděly kolem stolu ve svetru, než by se zajíkaly nepříjemným zápachem. Tajně jí říkaly madam Chanel, ale dobře věděly, že ona nikdy žádný parfém nebo antiperspirant nepoužívá. Když náhodou došla řeč na parfémy, prohlašovala sebevědomě, že to nepotřebuje, protože se nepotí. To si vždy ostatní vyměňovaly úsměvné pohledy a myslely si své. „Nechápu, jak to zvládáš,“ prohodila nakonec Hedvika, aby jí polichotila, „ale pokud po tom tolik toužíš, můžeš s námi někdy vyrazit do posilovny, tam bys určitě nějakého fešáka mohla sbalit, co říkáš?“ „Na takový já nejsem zvědavá. Jenom se prohlížej v zrcadle, ale mozek žádnej a bůhví, co maj v kalhotách,“ ukončila debatu Zuzana a raději spěchala nakoupit. Hedvika se jen usmívala. Nedokázala si Zuzanu představit, jak cvičí. Určitě by se při tom potrhala smíchy, kdyby ji viděla.

Pavel strávil jarní prázdniny s rodinou v Alpách a patřičně odpočatý se pak vrátil k Hedvice. Ta samozřejmě nic netušila, a tak kolem něho pobíhala a chystala mu nejoblíbenější lahůdky. Vrátil se přece ze služební cesty a musí být hrozně unavený, tak Str. 27

byla pro něho ochotna udělat cokoli, co mu jen na očích viděla. Pavel toho samozřejmě dokonale využíval a tvářil se, jak moc je upracovaný. Její starostlivost mu dělala náramně dobře. Díky svému zaměstnání si mohl žít takovýto pohodlný život a užívat si péče jak svojí manželky, tak i svojí milenky. Jen kdyby tolik nemluvila o těch zásnubách a o svatbě vůbec. Jestli to takhle půjde dál, bude se jí muset nakonec zbavit. Obdivoval na Hedvice, že to s ním dokázala vydržet tak dlouho. Ostatní jeho milenky se již po půl roce domáhaly sňatku, a tak je rychle vyměnil. Žádnou si nikdy nepustil tolik k tělu jako právě Hedviku. Sám netušil proč. Byla jiná než ostatní a hlavně ho neotravovala věčnými dotazy, kde zrovna je a kdy se vrátí. Brala to tak, jak to bylo, a to mu maximálně vyhovovalo. Zřejmě byla ráda za to málo, co jí byl schopen dát. Naopak ji zahrnoval dárky, aby jí to vynahradil mnohem víc než kterékoli předchozí milence.

Str. 28

Kapitola 3. „Mám pocit, že sis ani nevšimnul, jaké dělám v posilovně pokroky,“ vyčítala mu Hedvika posmutněle, „ vždyť jsi sám navrhoval, abych tam začala chodit. Všímáš si mě ještě vůbec?“ Pavel ani nezvedl oči od monitoru, ale prohlásil, aby ji uklidnil: „To víš, že si všímám. Moc ti to sluší. Měla by sis zajít koupit něco slušivého na sebe, aby byl tvůj pokrok lépe vidět.“ Stále pečlivě ťukal do klávesnice a nehodlal se tím více zabývat. „Ale já už jsem si přeci nakoupila nové šaty!“ Hedvika nechápala jeho nevšímavost posledních dní. Dříve ji neustále obskakoval a pochvaloval to, či ono. Ale poslední dobou jako kdyby ztratil zájem o cokoli, co se týká jejich společného soužití a Hedviky osobně. „Hele, nemáš ty jinou ženskou?“ vypadlo z ní nečekaně, až se tomu sama podivila, že to dokázala vyslovit nahlas. Pavlův pohyb prstů po klávesnici se zastavil, ale oči se od monitoru neodlepily. „Sakra, snad mu teď nezačne dělat scény jako nějaká žárlivka. Vždyť jim to tak hezky v poklidu klapalo. Že by na něco přišla? Ne, to přeci není možné. Vždyť si dává pořád dobrý pozor,“ pomyslel si vyplašeně a honem formoval v hlavě myšlenky, aby zaplašil její podezření.

Str. 29

„Něco se ti zdá, zlato. Však víš, jak mám teď v práci napilno. Nevím, kde mi hlava stojí. Náhodou si tě všímám, jen asi nemám vždy čas a náladu, abych to říkal nahlas. Za to se ti omlouvám.“ „Dobrá tedy,“ přisedla si k němu a políbila ho na tvář, „ tak mi aspoň slib, že až budeš mít čas, zajdeme si spolu třeba do kina, nebo do divadla. Už jsme nikde za kulturou nebyli ani nepamatuju,“ vtírala se k němu a snažila se ho odlákat alespoň na chviličku od práce tím, že si rozepnula košili. „Promiň, miláčku. Teď ne, musím tohle nutně dodělat. Mrkni tedy zatím do programu, kde co dávají a něco vyber. Je mi celkem jedno, kam půjdeme.“ Hedvika se znechuceně odtáhla. Byly doby, kdy by laptop odložil dobrovolně sám a skočil po ní, sotva by si sundala kabát. Teď se mu tady vnucuje do přízně úplně zbytečně. Možná by nebylo na škodu, kdyby si zašla někam do detektivní agentury a nechala ho sledovat. Třeba by se dověděla spoustu zajímavých věcí. Ale stojí o to vůbec? Ke štěstí by jí to asi moc nepomohlo. Dala se tedy raději do připravování večeře. Spousta zeleninového salátu a grilované kuře. V poslední době si zvykla jíst zdravě a už jí to ani nepřipadalo náročné. Naučila se upravovat i dietní pokrmy chutně a bavilo ji vymýšlet nové způsoby vaření a kombinovat suroviny tak, jak jí doporučila její poradkyně zdravého životního stylu, k níž se zapsala do kurzu před půl rokem. Sama neměla pevnou vůli a potřebovala někoho, kdo by jí pravidelně vyhuboval, kdyby se nedržela zásad zdravého stravování. Původně si myslela, že to budou zase jen vyhozené peníze, ale nakonec ji ten režim začal bavit, a když si nemohla někdy jít zacvičit, byla z toho nervózní. Str. 30

K Vánocům jim oběma koupila kolečkové brusle a doufala, že s ní Pavel začne sportovat, když stále jen sedí v autě, nebo v kanceláři, a proto na sport nemá čas. Avšak zatímco ty její brusle začínaly mít ojetá kolečka zralá k výměně, ty Pavlovy stále zůstávaly netknuté v krabici ve skříni. Snad se jednou dočká a pojedou spolu někam na aktivní dovolenou. „Měla bys místo do posilovny začít chodit na kurzy vaření. Ta zdravá strava mi v poslední době přestává chutnat,“ vytrhl ji Pavel z přemýšlení u večeře. „Ale vždyť jsi nic nenamítal, když jsem říkala, že začneme jíst mnohem zdravěji,“ snažila se obhájit svoje vaření. „To jsem ještě netušil, co mě vůbec čeká,“ bručel Pavel nespokojeně dál. „No, tak jestli ti to nechutná, tak si zajdeme do restaurace.“ „Kdepak, dneska se mi už nikam nechce. Ale o tom vaření bys měla trochu popřemýšlet. Tobě to možná chutná, protože ti to nakukala ta tvoje dietoložka, ale já bych si dal raději pořádnej kus flákoty.“

Hedvika rozmrzele odložila příbor. Nechápala, co to do něho najednou vjelo. Ještě nedávno chválil její iniciativu začít vařit bez tuku a zdravě. Najednou je všechno jinak. Nejraději by mu ten talíř hodila na hlavu. „Dobrá, rozmrazím hovězí a udělám ti steak, jestli chceš,“ snažila se ho uchlácholit. „Blázníš? Zmražený? Ten musí být čerstvý, jinak ztrácí chuť a vůni. Copak ti to ta tvoje poradkyně neřekla?“ Tak teď už toho měla Hedvika vážně dost. Sebrala nádobí se stolu, zbytky vysypala do koše a vztekle hodila talíře do dřezu, až to zadrnčelo. To už Pavel opět seděl u svého počítače a tvářil se, že ho nic jiného nezajímá.

Str. 31

Večer se k ní pak v posteli přitulil, aby se s ním milovala, ale jakmile se uspokojil, odvalil se stranou a okamžitě usnul. Hedvika pomalu nabývala dojmu, že se jejich vztah dostal do fáze, kdy jsou spolu jako manželé po dvaceti letech. Takhle si to přece vůbec nepředstavovala. Zvykla si na jeho způsob milování, na jeho věčnou nepřítomnost i na jeho odmlky na několik dní. Trpělivě na něho čekala a raději se na nic neptala. Ale často ji sžíraly zvědavé otázky a ona by ho nejraději vyzpovídala s lampou u oka. Jenže tohle bylo přesně to, co se jí příčilo. Nechtěla se chovat jako hysterka a zvědavá ženská. Věděla, že žádný chlap není ideální a po čase se každý vybarví. Částečně jí ta svoboda ve vztahu vyhovovala, nechtěla nic měnit, jen kdyby ji nespalovala ta věčná nejistota. Asi si o tom budou muset vážně promluvit. Ráno jí Pavel oznámil, že musí odjet na delší dobu a vrátí se asi až za měsíc. Jede do Afriky a není tam místy příliš bezpečno, tak ať se nediví, jestli se nebude ozývat. Napíše jí, jakmile tam dorazí, a bude se snažit poslat email ihned, jak mu to podmínky dovolí. Hedvika zůstala jen vyplašeně zírat a nezmohla se ani na slovo. Pavel se oblékl a odešel. Ještě za ním stihla křiknout: „ Počkej!“ Rychle se vrátil a dal jí pusu. „Neboj se, já se vrátím. Papa.“ A byl pryč. Hedvika jen zmateně zamrkala. Asi to tak mělo být a za ten měsíc se mu po ní začne stýskat. Jakmile se vrátí, budou si muset vážně promluvit. Pavel se rozhodl, že už je na čase, aby se začal konečně věnovat více svému synovi. Čím dál víc si uvědomoval, že to věčné odloučení od rodiny není pro žádného z nich vůbec

Str. 32

dobré. Oznámil tedy Hedvice, že odjíždí, aby se nemusel zabývat starostmi, jestli se na něho náhodou nezlobí, že se jí příliš dlouho neozval. Takto bude Hedvika žít v domnění, že je na nějaké tajné misi a nemůže s ní komunikovat. Zatím si doma srovná myšlenky a uklidní alespoň trošičku rodinnou situaci. V poslední době už i jeho manželka Daniela začínala brblat, že je pořád někde v Tramtárii a ona je na Matýska sama. Za chvíli se dostane do puberty a to pak bude obzvlášť potřebovat otcovskou ruku, i když je zatím mírný a téměř žádné problémy s ním nejsou. Bude se snažit, aby našli společnou řeč, co se týče sportu, a mohou spolu třeba po večerech začít běhat. Rozhodl se, že si většinu možné kancelářské práce udělá doma, aby netrávil tolik času mimo domov. Věděl, že některé pracovní cesty se odložit nedají, ale teď je doba dovolených, Matýsek má prázdniny a bylo by dobré, kdyby si spolu někam vyjeli pod stan, jako správní chlapi. Matýsek jeho nápad samozřejmě přijal s velkým nadšením. Daniela sice už tolik jeho radost nesdílela, ale na druhou stranu byla ráda, že bude mít pár dní volna sama pro sebe. Už se těšila, jak si lehne doma na zahradu k bazénu a přečte si všechny knížky, které si letos nakoupila. Konečně bude lenošit a nic nedělat. Pavel jí sice nabídl, aby odjela s kamarádkami někam na dovolenou, že jim to klidně zaplatí, ale ona odmítla s tím, že se těší, jak bude pracovat na zahradě a odpočívat. Nechápal svoji manželku, jak může být spokojená doma. On, takový akční člověk, který potřebuje neustálé změny, má za manželku domácí puťku. Ani si nevšiml, kdy se to stalo.

Str. 33

Dříve mu připadala stejná jako on, ale po narození Matýska její aktivity začaly pomaloučku mizet, až zůstaly na bodě nula. Naštěstí měl zaměstnání, kde musel neustále někam cestovat a řešit spoustu problémů. Maximálně ho to naplňovalo a klidná oáza domova, jakou byla jeho žena schopna vykouzlit, mu vlastně plně vyhovovala. Prodával různým firmám po celém světě technologie na zpracování odpadu a drahých kovů a dohlížel na rozjíždění provozů. Byla to práce, která ho bavila, a ačkoli žil neustále v poklusu, bylo to jediné zaměstnání, kde mu nevadil každodenní stres. Navíc jeho odměny za odvedenou práci byly navýsost uspokojivé a každoroční bonusy mu dovolovaly žít si dle svých vlastních představ. Mnohdy si stíhal vydržovat i několik milenek najednou, ale v poslední době ho přestalo bavit neustálé vymlouvání se a dávání si pozor na to, co před kterou říká, proto jejich počet zredukoval na jednu, tu nejlepší ze všech – Hedviku. Díky tomu, jak dovedla mlčet a čekat a snášet jeho věčnou nepřítomnost a na nic se neptat, rozhodl se pro dlouhodobější poměr, dokud ji nepřestane bavit a sama mu nedá kopačky. Navíc byla skromná a nečekala žádné veledary a už vůbec by se od něho nenechala vydržovat jako většina těch ostatních, se kterými se dříve stýkal. Jakmile zjistily, že jeho konto v bance bude zřejmě dost tučné, začaly na něho klást stále větší nároky a nakonec si samy podepsaly ortel. Nesnášel, když ho někdo využíval. Naproti tomu by nesnesl, aby jeho manželka pracovala, když je schopen uživit rodinu sám z jednoho příjmu. Svého syna sice rozmazloval dárky, ale snažil se mu vštípit hodnotu peněz. Byl pyšný na to, jak se mu to daří. Když jeho syn chtěl nějaký dražší dárek, sám nejprve přišel s tím,

Str. 34

kolik už si našetřil z kapesného a Pavel mu vždy rád zbytek doplatil. Samozřejmě mu k tomu ještě koupil něco navíc, aby Matýsek viděl, jak si otec váží jeho přístupu. Nyní byli spolu na cestě na jih republiky, kde budou jezdit na kolech a kempovat pod stanem. Původně si Pavel sice myslel, že by si mohli vařit na ohni, jako to dělával on s kamarády za svých klukovských let, ale nakonec tuto myšlenku raději zamítl. Uvědomil si, že už zpohodlněl tak, že by toho asi moc neuvařil a nakonec by stejně museli zajít někam do restaurace. Tak si jen občas opekli k večeři buřty na ohni a na pořádné jídlo se vždy zastavili někde v restauraci. Každý den ujeli na kolech několik desítek kilometrů a večer usínali příjemně unaveni. Ani se Pavlovi nechtělo věřit, že to jeho syn zvládne, protože se obával, že naplánoval příliš dlouhé trasy, ale osmiletý synek byl v pohodě. Pavel pak před spaním vyprávěl svoje historky z mládí a z vojny, a Matýsek usínal spokojeně, jako by mu přečetl pohádku na dobrou noc. Náhle si Pavel uvědomil, že vlastně přišel o nejlepší léta z dětství svého syna, když se neustále honil za kariérou a důležitějším postavením, aby měl více peněz pro rodinu. Slíbil si, že od této chvíle bude všechno jinak. Musí to napravit, aby měl jeho syn na dětství hezké vzpomínky. Když se po čtrnácti dnech vraceli domů, ani se mu nechtělo nastoupit znovu do práce. Nemusel by, kdyby opravdu nechtěl a svoje oddělení už mohl řídit klidně z domova. Jenže rád dohlížel na důležité obchody a ty nejdůležitější uzavíral raději sám. Zvykl si příliš nikomu nedůvěřovat, neboť se už mnohokrát zklamal. V této sféře obchodu šlo vždy o veliké peníze, a nejen o ty jeho.

Str. 35

Bude tedy ještě chvíli jen tak dohlížet na chod jeho kanceláře z domova a věnovat se synovi do konce prázdnin. Pak se bude muset opět vrátit k pravidelnému každodennímu shonu. Hedvice napsal email, že se ještě bude muset další dva týdny zdržet, a dále si s tím hlavu nelámal. Ani ji to nepřekvapilo, byla už na jeho podobné zprávy zvyklá. Pokaždé sice doufala, že se vrátí včas, jak původně slíbil, ale ve většině případů se vždy ještě zdržel. Často to byla pravda a Pavel opravdu nestíhal, ale tentokrát toho využil ve prospěch svojí rodiny.

„Trpělivost přináší růže,“ uklidňovala Blanka Hedviku, když si už po několikáté stěžovala, že se jí Pavel neozývá. „Ani se to neopovažuj vyslovit! Na tuhle hlášku už jsem alergická!“ rozčilovala se Hedvika, „ asi si s ním budu muset vážně promluvit.“ „Neříkala si náhodou, že si myslíš, že tě právě proto obdivuje, že neprudíš?“ „Sakra, Blani! Co mám tedy dělat?“ „No máš jenom dvě možnosti: trpělivě čekat dál a sklidit za to pochvalu, nebo udělat hysterickou scénu, a pak si to vyčítat.“ „Jak to, že mě máš tak dokonale přečtenou?“ vzdychla si Hedvika. „Jo, holka, však už tě taky nějakej ten pátek poslouchám.“ Blanka se vítězoslavně usmívala. „No dobrá, budu za tu hodnou a blbou, když myslíš.“ „Já? To je tvůj boj, děvče. Mě do toho laskavě netahej. Jaký si to uděláš, takový…“ „… no jo – takový to máš, říkám to dost často. Já vím,“ dokončila Hedvika úsloví, které používala snad každý den. „Musím ti znovu připomínat, že se tak ráda řídíš heslem, že muži milují potvory?“ Str. 36

„Jakápak jsem asi tak potvora, když jenom držím hubu a krok?“ „No tak holt nedrž! Co ti mám asi tak na to říct? Chtěla jsi snad poradit nebo ne?“ Blanka kroutila nevěřícně hlavou nad Hedvičinou nerozhodností. Takhle ji nikdy neznala. Vždycky si dokázala dupnout i tam, kde Blanka pochybovala, jestli je to vhodné. A najednou neví. „Víš ty co? Na, tady máš telefon a zavolej mu hned!“ rozhodla Blanka nakonec, aby už měla od toho pofňukávání pokoj. „Blázníš? A co mu asi tak řeknu?“ „No co bys mu tak říkala? To je snad jasný, ne? Chceš vědět, kde je a kdy se vrátí. Tak se ho snad zeptáš přímo, ne? Žádný vopičárničky okolo, víš dobře, že to chlapy nechápou. Polož mu jasnou otázku a uvidíš.“ „Já nevím,“ pochybovala Hedvika. „Sakra, dej to sem, já mu zavolám,“ sápala se Blanka po jejím telefonu, protože už toho měla akorát tak dost. „Blázníš?!“ zhrozila se Hedvika, „jak bych mu to asi vysvětlila?“ „A co bys mu chtěla vysvětlovat? Že jsi posera a musela za tebe volat kamarádka?“ Blankou už začala pomalu zmítat zlost. Hedvika pevně svírala v ruce telefon a nervózně si s ním pohrávala. „Dobrá,“ ustoupila konečně, „ jdu na to. Ale nepřej si mě, jestli bude držkovat.“ „No to si snad děláš srandu! Mám pocit, že se ho bojíš.“ „Nebojím. Proč bych měla?“ bránila se Hedvika. „Protože tady vyvádíš jako prvnička.“ „To přeháníš trochu, nezdá se ti?“ „Tak už volej, sakra, a nemel!“

Str. 37

Hedvika se zhluboka nadechla a klepající se rukou vytočila Pavlovo číslo. Telefon několikrát zazvonil, a pak volání přeskočilo do hlasové schránky. „Uf!“ vydechla si nahlas. „Co je?“ „Hlasová schránka. Asi je někde mimo signál.“ „To by ti to snad operátor ohlásil, ne?“ „Máš pravdu, tak má asi jednání.“ „No, asi. Asi s nějakou jedná a nechce být při tom rušen,“ pošklebovala se Blanka a Hedvika se na ni mračila. „Jsi pěkně hnusná, víš to?“ „Kolik je ti, děvče, že nepočítáš i s takovouto alternativou? Myslím, že po těch svých zkušenostech, co máš s chlapama, bys měla mít dávno rozum.“ „Copak se ho na něco takovýho můžu zeptat?“ „Chceš to vědět? Chceš. No tak.“ „Snad si nemyslíš, že mi řekne pravdu,“ pochybovala Hedvika. „Kolikrát už se ti to stalo, že ses na to ptala? Pamatuješ si určitě dobře, jak se dotyčný tvářil. Tak neříkej, že jsi tak blbá a nepoznáš to.“ „Já mám pocit, že je Pavel jinej, a že to nepoznám.“ „Vždyť jsi to ještě nezkusila.“ „Jo, jenže vždycky, když jsem to zkusila, tak to byl konec,“ oponovala Hedvika smutně. „To se mi snad zdá! Takže chceš říct, že raději budeš dělat mrtvýho brouka, aby tě náhodou neopustil a myslet si, že tě podvádí? Místo toho, abys mu na férovku řekla, co a jak? No to bys mě opravdu dojala!“ „Dobrá, zeptám se ho. Holt ze sebe udělám blbce.“ „Hedi, ale tak to neber, jestli chceš mít kvalitní vztah, tak musí být mezi vámi jasno. No, a pokud to tak není, tak je asi něco špatně, nemyslíš?“ „To jsi mě moc nepotěšila. A já ti volala, protože mi bylo smutno.“ Str. 38

„Já jsem o tom nezačala. Víš dobře, že já říkám to, co si myslím, i když to stojí za prd.“ Blanka zvedla prázdnou skleničku a pobídla Hedviku: „ Raději nám dolej, alespoň přijdeš na jiný myšlenky. Kdo má to tvoje skuhrání furt poslouchat?“

Str. 39

Kapitola 4. Pavel konečně dorazil k Hedvice domů. Bylo už celkem pozdě, něco po půlnoci, a Hedvika už dávno spala. Znavena po několika skleničkách, které s Blankou vypily, padla do postele a ihned usnula. Přesně, jak Blanka předpověděla, za chvíli zapomněla na starosti a po pár skleničkách už se spolu jen smály. Ještě stačila Blanku ubezpečit, že už se sebou nenechá orat a pěkně od plic si s Pavlem promluví. Ovšem to by byla musela jít spát střízlivá. V tomto stavu si sotva bude ráno pamatovat, jak se jmenuje. Ráno se Hedvika probudila a hlava jí třeštila. Tisíce kováříčků neustále bušilo do jedné a té samé kovadlinky. Vypotácela se z postele, aniž by si všimla, že Pavel spí celou dobu vedle ní. Rychle v zásuvce vyhrabala prášek proti bolesti a zapila ho velkou sklenicí vody. To, že není v posteli sama, jí došlo teprve poté, co se vrátila z koupelny. Chtěla si vlézt znovu do postele, ale jak na ni padla, uvědomila si, že jí překáží Pavlova ruka. Ten ji jenom odtáhl a něco rozespale zamumlal. Hedvika mu nevěnovala pozornost a znovu usnula.

Str. 40

Když se probrala k vědomí, Pavel už byl zase pryč. Jen zválená postel a důlek v polštáři naznačovaly, že se vrátil na noc domů. Konečně bude mít příležitost si to s ním vyříkat. Ale nejprve se musí pořádně vzpamatovat a promyslet strategii. Pavel se vrátil za několik hodin a mlčel. Ani jí nevysvětlil, kde byl a proč znovu odešel, když už byl jednou doma. Právě si chystala řeč, když se ozval. „Tak takhle by to teda nešlo, holčičko!“ Hedvika se na něho nevěřícně podívala, co po ní vlastně chce. „No nekoukej, myslím tím ten tvůj chlast. Sotva se na pár dní vzdálím, už se tady opíjíš. Tohle slušná ženská nedělá. To si laskavě uvědom!“ Do Hedviky vjel vztek. Jak ji může takhle obviňovat? Vždyť je pořád pryč, jak jen může vědět, kolikrát se opila nebo ne. A vůbec, co je mu do toho? Vždyť je plnoletá. „Děláš si ze mě legraci?“ nechápavě kroutila hlavou. „To chceš jako říct, že si nemůžu dát ani s kamarádkou skleničku? Od kdy jsi takový despota?“ „Já a despota? Já se tady honím, makám od nevidím do nevidím, dámě vozím drahé dárečky a teď jsem despota? Zkrátka se mi nelíbí, když přijdu domů a ty tam chrápeš ožralá.“ „Kolikrát se to stalo, že o tom mluvíš, jako by to byla pravidelnost?“ „Na tom snad nezáleží, jde o princip,“ zmírnil už tón Pavel, protože nečekal, že se bude Hedvika tak vehementně obhajovat. „Tak poslouchej, ty principe. Celou dobu jsem tady sama a držím hubu a krok a ani nepípnu, když se vrátíš, bůhvíkdy z kdovíjaké Tramtárie. Do dneška pořádně netuším, s čím obchoduješ. Nevím, jestli náhodou nemáš další milenky, a neptám se. Ale už mě to začíná pěkně štvát. Jsem jenom ženská a potřebuju mít nějakou jistotu. Tak se už laskavě vyjádři, jak to se mnou myslíš, protože mě už to začíná lízt pěkně na nervy.“

Str. 41

Poslední slova už téměř křičela. Pavel seděl v křesle a jen na ni tupě zíral. Takovou ji neznal. Najednou nevěděl, co dál. Hedvika stála naproti němu s rukama v bok, a její obličej naznačoval, že nehodlá ve svých požadavcích ustoupit ani o píď. „A jsem v hajzlu,“ pomyslel si Pavel, „ale jestli něco ví, tak už by to dávno vybalila. Zřejmě jenom hádá. Musím si dát velkej pozor, abych se neprokec. Sakra.“ „Pojď sem a přestaň hysterčit.“ Rychle rozpřáhnul paže a čekal, že mu skočí do náruče. Jenže tentokrát se nedala obalamutit a dál stála nasupeně s bradou zdviženou a čekala na odpověď. Když se Pavel nedočkal objetí, smutně svěsil paže a začal rychle přemýšlet, čím by ji na chvilku uchlácholil. „Čekám,“ připomněla se mu a dál lehce podupávala špičkou chodidla o podlahu. „Víš,“ odmlčel se, odkašlal si a pokračoval, „hodně jsem o nás dvou uvažoval. Když takhle pořád cestuju, mám na přemýšlení spoustu času a vím, jaké to pro tebe musí být, když jsi tady celou dobu sama, a já kolikrát nemám čas ani se ozvat.“ Hedvika se posadila proti němu a složila si ruce na prsa. Dál čekala, co se z toho konečně vyvine. „Vím, že by sis přála nějakou jistotu. Myslel jsem si, že ti to vyhovuje, jak to je. Ale asi jsem se splet. Já to moc s citama neumím a moc o tom nemluvím, ale víš, že tě mám rád. Ale v poslední době je toho na mě už trochu moc. V práci blázinec, akcie firmy šly dolů, šéfové řvou a já se honím jako magor. Myslíš, že mě to neštve? Ale už bez tý blbý práce holt nedokážu bejt. Jsem na tom stresu závislej. A pak to odnáší moje okolí. Za to se ti omlouvám.“ „Ještě pořád jsi mi neodpověděl na mou otázku,“ nedala se Hedvika. „Nechápu na jakou? Snad už jsem ti to vysvětlil, nevím, co bych k tomu ještě měl dodat,“ hájil se Pavel. Str. 42

„To vážně chceš po mně, abych to zopakovala?“ Pavel se tvářil, jako když přemýšlí, ale pak raději odpověděl. „Jsme spolu už přes rok a ty bys chtěla jistotu, viď.“ „A ty se mi divíš?“ „Ne, já to chápu. Ale musíš mi přesně říct, co bys chtěla.“ „Ty to vážně nevíš? Děláš si legraci?“ přestávala ji ta hra, na kočku a myš, bavit. „Tak poslouchej. Jestli to se mnou myslíš tak vážně, jak říkáš, tak buď si mě vem, nebo se rozejdeme. Já chci mít jistotu.“ „Myslíš, že svatbou získáš jistotu?“ podivil se. „A ty chceš jako říct, že když se vezmeme, tak mě budeš podvádět?“ Hedvika začínala opět zvyšovat hlas. „Ale to jsem přeci neřekl, tak mě nechytej za každý slovo.“ „Tak co? A přemejšlej rychle, protože já už dál na žádný ukolíbavky nepřistoupím.“ Pavel byl ztracený. Nejraději by ji poslal k čertu a to hned. Ale nedokázal to. Bylo v ní něco, co mu nedovolovalo jen tak zahodit jejich vztah. Konečně promluvil. „Dobrá tedy, promysli si termín svatby.“ Nevěřil vlastním uším, že něco takového dokázal vypustit z úst. Téměř okamžitě toho zalitoval. Hedvice se ve chvilce rozzářil obličej jako sluníčko. Skočila po něm a začala ho vroucně líbat. Konečně se dočkala, bude jeho manželkou. Bude paní Rohanová. „Co jsem to zase proved, já debil?!“ vyčítal si Pavel večer v posteli a nemohl usnout. Zažil sice s Hedvikou nejvášnivější sex, jaký spolu ještě nikdy neměli, ale jeho černé svědomí na něho neustále křičelo: „ Zbláznil ses, člověče?“ Nevěděl, co dál, přece nemůže přijít za Hedvikou těsně před svatbou a vymluvit se, že se nemůže oženit, protože už jednu

Str. 43

manželku má. Musí nutně něco vymyslet. Zatím může pár týdnů mlžit, ale do té doby, než Hedvika určí termín, musí mít připravený dokonalý plán. Hedvika měla také plán, ale zcela jiný. Začínala vymýšlet, jak budou vypadat její svatební šaty, a měla dilema, zda je nechat ušít, nebo si je vypůjčit. Věděla, že Pavlovi je to úplně jedno, ale ona chtěla mít všechno dokonalé. Je to její svatba, tak musí být absolutně perfektní. Poté, co jí dal Pavel volnou ruku, začala vymýšlet, koho vlastně pozve a kde se bude oslava konat. Hlavně to musí ihned zavolat Blance, aby viděla, jak moc se v Pavlovi spletla. Určitě k tomu bude mít nějaké připomínky, ale tak ať. Pavel mezitím odjel domů, aby si spravil pocuchané nervy. Doma na něho nebude nikdo naléhat s takovými hloupostmi. U večeře se pak cítil, jako by z něho spadla všechna tíha světa. Alespoň na chvilku přijít na jiné myšlenky. Povídal si s Matýskem o škole a o tom, co je nového. Do řeči se jim vložila Daniela. „Miláčku uklízela jsem ve skříni a našla jsem tam Petrovy doklady. Měl bys konečně odnést ten řidičák na inspektorát a vrátit jeho pas, ten už, chudák, sotva někam vycestuje.“ „Dobrá, zítra se o to postarám.“ „Připravila jsem ti je na poličku vedle ledničky, abys na ně nezapomněl.“ „Když už to vydrželo takovou dobu, tak by se asi nic nestalo. Pas určitě příští rok propadá. Pamatuju si, že jsme si jej pořizovali spolu před tím Egyptem.“ „To je jedno, ale pro pořádek.“ „Já vím, já vím. Neboj se. Zajdu zítra do města a zastavím se na úřadě, ať to máme z krku.“

Str. 44

Když si potom bratrovy doklady prohlížel, probleskla mu náhle hlavou spásná myšlenka: „ No jasně! Hurá! Má vyhráno! Už se může klidně oženit. A nejlépe ve Vegas.“ Konečně zase usnul a spal, jako když ho do vody hodí. Najednou byly všechny starosti se svatbou pryč. Zajedou si do Vegas a bude to pro Hedviku zároveň svatební cesta. To mu určitě projde. Navíc si jsou s bratrem velmi podobní, takže když na jeho pas vycestuje a pak se ožení, nikdo nic nepozná. A Petr nebo Pavel, v Americe je to určitě fuk. Najednou tu byl dokonalý plán. Sám už se pomalu začínal těšit, jak tím ohromí Hedviku a bude mít od ní konečně pokoj. A bratrovi je to už dávno jedno, ten už nevnímá, jestli je den, či noc. Smutný konec člověka, který byl ještě divočejší než Pavel a miloval život a ženy. Určitě by se náramně divil, kdyby zjistil, že se bude ženit. Bohužel se to už nikdy nedozví. Další týden spěchal domů za Hedvikou s veselým úsměvem na tváři. Konečně má plán a může ho začít uskutečňovat. Jakmile otevřel dveře, ihned spustil. „Jak ses měla moje nastávající?“ Hedviku to přivítání poněkud překvapilo, ale byla ráda, že se Pavel zřejmě na svatbu také těší. „Ahoj, zlato. Mám už všechno do detailu promyšlené. Jenom se nemůžu pořád rozhodnout, jaké šaty si pořídit a zda je koupit, nebo vypůjčit.“ „S tím ti mile rád poradím a hned.“ „Ale to přeci nemůžeš! Ženich přeci nesmí vidět nevěstu před svatbou ve svatebních šatech, to nosí smůlu,“ bránila se Hedvika. „Neboj se, žádnou smůlu nám to nepřinese. Už jsem to vymyslel.“

Str. 45

Hedvika na něho chvilku zírala a čekala, co bude. Byl v podezřele dobré náladě a začínala tušit, že jí hodlá udělat pořádný uragán v již naplánovaném programu. „No nekoukej, mám překvapení. Už jsem to zařídil. Přemýšlela jsi už o svatební cestě?“ „No vidíš, to mě ani nenapadlo při tom všem shánění a plánování.“ „Tak všechno zruš, jedeme do Vegas a vezmeme se tam!“ Hedvika na něho zírala s otevřenou pusou. „No co mlčíš? Neříkej, že se ti to nelíbí.“ „Blázínku! Ve Vegas! To byl vždycky můj sen podívat se tam. A zajdeme si do kasina?“ „No to je snad jasný? Přeci nechceš jet do Vegas a nenavštívit nějaké kasino? To by byl hřích a zároveň by to bylo proti lidskému chápání.“ „A co moje šaty a oslava a pozvánky a co já vím?“ „Sakra, nezlob, ženská! Všechno až tam, na místě. Neplaš se. Dobře to dopadne, a pak to můžeme ještě dodatečně oslavit tady, až se vrátíme. Pak si naplánuj oslavu, jakou chceš a uvidíš.“ „Teda, já se z toho pořád nějak nemůžu vzpamatovat. Štípni mě, že se mi to nezdá… Au!“ Pleskla Pavla přes ruku, jakmile ji štípl do zadku. Ale ihned se na něho vrhla a začala ho líbat. Vždyť takovéto překvapení je jako úžasný svatební dar. „Tak a teď mi musíš všechno povyprávět, jak jsi to vymyslel. Kde budeme bydlet? Pojedeme někam na výlet? A netuším, jak to tam vůbec při svatbách chodí.“ Hedvika mlela a mlela a bylo vidět, jak strašně moc se těší. Snad už Blance konečně dojde, že tentokrát se opravdu spletla a že Pavel je ten pravý. Kdo jiný by pro ni připravil takové úžasné překvapení, kdyby ji nemiloval? Už se těšila, jak si o tom spolu pěkně popovídají. Konečně je úplně šťastná, tedy skoro. Úplně to bude, až bude mít na ruce snubní prstýnek.

Str. 46

„Tak jsem to vymyslela,“ prolomila ticho Hedvika a dál krájela zeleninu na salát. Pavel seděl u stolu a četl dnešní noviny. Pročítal právě sportovní rubriku a nevnímal okolní svět, proto ho ani nenapadlo, že by se měl zeptat, co se vůbec děje. Dál si klidně četl a Hedviku vůbec neposlouchal. „Ty se mnou nemluvíš?“ zeptala se pro jistotu o něco hlasitěji. Tón jejího hlasu vytrhl Pavla ze čtení a ten se na ni tázavě podíval. „Říkala jsem, že už jsem to vymyslela,“ zopakovala mu, když viděla v jeho očích otazníky, „ no to s tou svatbou.“ „Aha,“ přitakal Pavel a znovu se začetl do výsledků fotbalových utkání. „Posloucháš mě vůbec?“ na důraz ťukla nožem o prkénko, až to zadunělo. Pavel se na ni vyplašeně podíval. „Co jsi říkala?“ „Mluvím tady pořád dokola, že už jsem vymyslela ten termín naší svatby. Nebo to už snad zase neplatí?“ šermovala výhrůžně nožem směrem k Pavlovi. „Vždyť jsem nic takového neřekl!“ bránil se rychle. „No jen aby. Nerada bych tady byla někomu pro legraci.“ „Blázníš? To by byl asi dost blbej fór, nemyslíš?“ „No, já jen abych to neoznámila všem okolo, a pak jsem to nemusela odvolat.“ „Za koho mě máš? Něco takového bych ti přeci nemohl udělat.“ „Dobrá, tak tedy poslouchej. Viděla bych to Vegas nejlépe koncem prázdnin, abych stihla začátek školního roku, a tu oslavu pak můžeme udělat kdykoli o víkend. V září bude určitě ještě hezky.“ „Mně je to fuk. Jen mi řekni včas, kdy si mám vzít v práci volno, a můžeme letět.“ „No skvělý. Tak se mrkni do kalendáře a zapiš si to. Nebudu ti to už připomínat.“ „Ale to bys měla, víš dobře, že já si domácí věci nepamatuju a spoléhám na tebe, protože jsi šikovná a všechno si pamatuješ,“ snažil se jí vlichotit. Str. 47

„Tentokrát je to jinak. Buď si to napiš hned, nebo žádná svatba nebude,“ rozhodla Hedvika rázně. Bylo jí proti srsti neustále mu opakovat, že si ji má vzít. Pokud to chce z vlastní vůle, tak ať se taky trochu snaží. Pavel měl sice plán, jak to udělat, aby mohl naoko vstoupit do stavu manželského, ale bylo mu to tak nějak proti srsti. Věděl, jak moc tím svého bratra zneužívá. Ale na druhou stranu nechtěl Hedviku ztratit, a jak jinak by si ji mohl pojistit než slibem manželství. Věděl dobře, jak moc na to čeká, a nedokázal jí říct pravdu. Celý jeho život ho vždy ovládaly ženy. Nejprve matka. Udělal by pro ni první poslední, přestože dobře věděl, že má raději jeho bratra. Snažil se jí proto za každou cenu zavděčit, ale nikdy to stejně nemělo smysl. Přesto to zkoušel dál a dál. Bezmezně ji miloval, i když byl odstrkovaný. Když se pak dověděl, že při nehodě oba rodiče zemřeli, nesl to mnohem hůř než jeho bratr. Ještě dlouho po pohřbu plakával v noci do polštáře. Poté se mu čas od času zdával zlý sen, ve kterém viděl oba rodiče zakrvavené v rozbitém autě. Ten sen se pravidelně opakoval jednou za dva měsíce a Pavel se ho nedokázal zbavit. Byl jeho noční můrou. Dokonce navštívil i psychologa, aby se s ním poradil, ale sen se vracel stále dál a dál. Nebýval už tak častý, ale přesto se mu zjevil vždy, když řešil nějaký závažný problém. Nyní se mu tentýž sen zdál už potřetí za sebou. Bral to jako špatné znamení, ale nedokázal si z toho vzít ponaučení. Řešení vždy hledal v náručí nějaké ženy, aby na svoje trauma rychle zapomenul.

Str. 48

Každá jeho milenka s ním pak manipulovala tak, jak se jí to nejlépe hodilo. Peníze pro něho nebyly nikdy problém, a proto mu nevadilo jimi plýtvat za cokoli, co jeho přítelkyni právě napadlo koupit. Některé z nich dokonce z jeho peněz živily půlku příbuzenstva. Ovšem v momentě, kdy začala některá z nich mluvit o svatbě, si podepsala okamžitě ortel. Pavel s ní přestal úplně komunikovat, a co nejrychleji si našel náhradu. Jenže ho lákaly stále stejné typy a vždy jeho vztahy dopadaly stejně. Krom jeho manželství. Jeho manželství fungovalo téměř bezchybně hlavně díky jeho ženě Daniele. Měla mírnou povahu a v lecčem se podobala jeho matce. Možná proto s ní vydržel tak dlouho. Občas se sice dověděla o některé jeho avantýře, ale vždy ji trpělivě snášela a čekala, až se situace opět zklidní. Několikrát se stalo, že Pavlova milenka napsala Daniele email, aby je rozeštvala. Další se pokusila jí nabulíkovat, že se Pavel rozvádí a budou se brát. To samozřejmě znamenalo, že Pavel pak musel doma vše urovnávat. Pár měsíců vyšlapoval jako vzorný manžel, dokud mu ovšem nepřeběhla přes cestu nějaká další atraktivní kočička. Po těchto zkušenostech si raději hledal svoje milenky dost daleko od domova a na veřejnosti se už s rodinou neukazoval. Jednou dokonce noviny otiskly zprávu o jeho rozvodu a tím byla věc uzavřena. Když se ho někdo zeptal, tvrdil, že je rozvedený a žije sám. Dokonce ani jeho kolegové ve firmě neměli tušení, že je tomu jinak. Od posledního skandálu si bránil svoje soukromí zuby nehty. Navíc to bylo přání jeho manželky, aby raději vystupoval jako nezadaný bez rodiny. Nechtěla už více řešit podobné hysterické výstupy jeho milenek. Věděla, že se její manžel nikdy nezmění, a snažila se tak uchránit jejich syna Matýska před dalšími možnými výstupy manželových zhrzených milenek.

Str. 49

Měla ho tak v hrsti pokaždé, když něco provedl. Opakovala mu, že v den plnoletosti jejich syna zažádá sama o rozvod. Pavel tomu sice moc nevěřil, ale když mu to ještě párkrát připomněla, tušil, že tentokrát to myslí smrtelně vážně. Zbavil se tedy všech milenek až na jednu – Hedviku. Byla ze všech nejklidnější a neměla na něho téměř žádné nároky, proto ho překvapilo, když začala mluvit o jistotách a manželství. Nyní stál před závažným rozhodnutím. Má jí říci pravdu a odejít, nebo raději uskutečnit svůj plán s falešnou svatbou? Toto dilema ho každou noc probouzelo ze spaní. Nejraději by někam utekl, aby měl od všeho pokoj. Ale věděl, že to není řešení a on se k tomu musí postavit čelem. Nakonec se rozhodl těsně před termínem odjezdu. Ano, udělá to. Ožení se s Hedvikou ve Vegas na bratrův pas.

Str. 50

Kapitola 5. Pavlova manželka Daniela zažívala v poslední době podivné pocity. Znala je sice už z dřívějška, ale tentokrát jí to připadalo jiné. Přesně už dokázala vytušit, kdy si její manžel našel novou milenku. Pak se jenom potají modlila, aby nevyvstaly nějaké problémy. Přes všechny jeho nedostatky ho stále milovala a nechtěla by zůstat sama pouze s Matýskem. I když byl Pavel neustále někde pryč, jeho vztah k synovi byl skvělý. Snažil se mu vždy vynahradit čas strávený na záletech. Podle toho pak Daniela poznala, že se něco děje. Vždy, když měl Pavel černé svědomí, se nemohl od syna odtrhnout a vymýšlel různé aktivity, aby mu svůj nezájem vynahradil. Daniela se tvářila, že se nic neděje a jen čekala, až manželovo pobláznění nějakou novou krasotinkou konečně pomine a vše se vrátí do vyjetých kolejí. Samozřejmě to nikdy nebylo na moc dlouho, ale Daniela už si na to věčné střídání manželových nálad zvykla. Mnohdy jí to přemáhání a přetvařování dělalo problémy, ale vždy se raději kousla do jazyka, než by vyvolala hádku, po níž by její manžel prchnul do náručí nějaké další dočasné náhražky. Kvůli Matýskovi přinášela oběť, kterou musí přinést každá matka, když chce zachovat pro svoje dítě klidné dětství.

Str. 51

Zvykla si a svůj život tomu přizpůsobila. Teď ale měla pocit, že se její varovné smysly zbláznily a schválně jí nedají spát. Vypozorovala na Pavlovi, že se něco chystá, ale bála se ho na cokoli zeptat. Vyčkávala opatrně, co se bude dít. Pavel byl v poslední době značně nesvůj a snažil se to zamaskovat, ale vůbec se mu to nedařilo. Daniela opatrně zjišťovala po přátelích, jestli se neděje něco u něho v práci, ale když nic závažného v této oblasti neshledala, bylo jí okamžitě jasné, o co jde. Tušila, že tentokrát jde zřejmě o velmi nebezpečnou sokyni, která by mohla jejího manžela odloudit od rodiny. Rozhodla se proto raději ihned zakročit. Nejprve si najala soukromé očko, které občas využívala, aby zjistila, zda jí nějaká manželova milenka nehodlá házet klacky pod nohy. Po několika neblahých zkušenostech měla svého důvěrného detektiva, kterého pravidelně využívala. Pomáhal jí udržet v šachu všechny manželovy milenky. Vždy na ně něco vyšťoural, a pak jen v pověření paní Daniely jednal tak, aby se ona s vdavekchtivou madam nemusela vůbec setkat. Byl to její nejbližší důvěrník a časem si vypracovali takový přátelský vztah, kdy by soukromý detektiv Jiří Vagner byl ochoten za ni položit život. Její manžel o něm samozřejmě neměl sebemenší tušení a Daniela mu platila za jeho diskrétní služby vždy v hotovosti, kterou postupně střádala, aby měla na nenadálá vydání a aby manžel tak nemohl peníze vystopovat. Teď seděla Daniela v kavárně a čekala na něho. Je nejvyšší čas zakročit, než její manžel vyvede něco nepředloženého a celá rodina bude kvůli tomu trpět. Detektiv se přitočil ke stolku. Nenápadně položil na stůl obálku s fotografiemi a se zprávou o stavu věci a sebral ze stolku noviny, ve kterých byla Str. 52

schovaná obálka s penězi. Rychle opět nepozorovaně odešel, takže jakýkoli nezasvěcený pozorovatel mohl nabýt dojmu, že se dotyčný jen rozhlíží po kavárně a hledá známého. Daniela rychle zaplatila a nedočkavě spěchala do auta, aby mohla okamžitě zjistit, jak je to zlé. Ve zprávě ovšem nad její očekávání stálo krom osobních informací o Hedvice i toto: … dle mého názoru sledovaný objekt spadá do kategorie s nízkou nebezpečností soudě dle frekvence návštěvnosti v daném bytě. Po měsíčním průzkumu se na veřejnosti objevili společně pouze jednou, a to jen na večeři v restauraci, kde se k sobě chovali jen jako staří přátelé. Žádné blízké intimnosti na veřejnosti nezaznamenány, telefonní a elektronická konverzace také příliš nenaznačuje, že by šlo o vážný případ. Fotografie přikládám, v pátrání pokračuji. Danielu však tato zpráva příliš nepotěšila. Přestože ji detektiv utvrzoval o opaku, její vnitřní já neustále vykřikovalo, že stav je mnohem vážnější, než se na první pohled zdá. Nikomu jinému však nevěřila tolik jako právě Vagnerovi a ani trochu nepochybovala, že by svoji práci neodvedl precizně. Druhého dne jí manžel oznámil, že odlétá pracovně do Ameriky a zdrží se zřejmě dva týdny, neboť má pracovní povinnosti hned v několika státech. Daniela se natolik vyplašila, že nedbala vnitřního hlasu, a ihned zavolala Vagnerovi. „Co se stalo, Danielo?“ ozvalo se na druhé straně bez pozdravu. „Je to tady, Jiří. Nevím, co mám dělat. Oznámil mi, že odlétá na dva týdny do Ameriky.“ „Mám letět s ním?“ „No, já nevím, snad by mi stačilo vědět, zda tam opravdu letí.“ „Nevíte náhodou v kolik hodin a kterou linkou?“ vyzvídal detektiv. „Víte dobře, že mi vždy sděluje jen strohé informace, myslí si, že mě detaily nezajímají.“ Str. 53

„Dobrá, není problém. Zjistím, co se dá. Ještě něco?“ „No, a pokud opravdu poletí, tak jestli s ním nepoletí ona.“ „Jasně chápu. Pokud si objednali letenku pod pravými jmény, tak to nebude problém vypátrat.“ „Děkuji vám a omlouvám se. Ale mám z toho moc divný pocit.“ „Obáváte se zbytečně, jako vždycky. On vás nikdy neopustí. To už by to udělal přeci dávno,“ snažil se ji uklidnit, ale příliš to nepomáhalo. „Jste milý. Děkuji. Ozvěte se ihned, jak něco zjistíte. Kdykoli. Stejně nebudu spát, dokud se nevrátí.“ „Přestaňte se zbytečně stresovat. Já už vám ho, darebáka, ohlídám.“

Hedvika nemohla celou cestu vzrušením zamhouřit oko. Stále myslela na to, co ji čeká. Konečně se stane jeho právoplatnou manželkou. V poslední době by spíš čekala, že se rozejdou než to, že ji Pavel požádá o ruku. Když si to teď vybavila, tak jí došlo, že vlastně k nějakému oficiálnímu požádání o ruku nedošlo. Pavel prostě oznámil, že se vezmou ve Vegas a hotovo. Byl si tak jistý, že s tím bude Hedvika souhlasit, že se jí ani pořádně nezeptal na její názor. Bral to zkrátka jako hotovou věc. Hedvika byla vzrušením tak rozhozená, že o tom ani nepřemýšlela. Ovšem na druhou stranu byla docela ráda, že se konečně rozhoupal. Dlouhá cesta letadlem byla sice únavná, ale když si představila, co ji čeká na jejím konci, trpělivě snášela mravenčení kolem žaludku, které ji nedalo spát. Nervy pracovaly. Ale tentokrát si to Hedvika vychutná.

Str. 54

Po přistání je venku přivítalo opravdové horké pouštní klima. Letiště McCarran na ni dělalo dojem přeplácanosti a všude znaky toho, že přilétají do hráčského města. Když letadlo rolovalo po dráze, všimla si Hedvika obrovské pyramidy a hned vedle ní makety sfingy. „Tak nevím, jestli jsem v Egyptě nebo v Americe,“ podotkla směrem k Pavlovi. Pavel se jen usmíval. „Zvykej si. To, co uvidíš tady, v žádném jiném městě jen tak neuvidíš.“ Město na ni dělalo dojem pohádkového království, kde se všichni předhánějí, aby měli co nejpodivnější domeček. Některé výtvory jí připadaly až bizarní. Málem si po cestě do hotelu Riviera ukroutila hlavu, jak se rozhlížela na všechny strany, aby viděla co nejvíce zajímavostí. Každý hotel, který míjeli, vypadal impozantně. Ubytování ve dvoulůžkovém pokoji jí vyrazilo dech. Všude plno květin, nádherný výhled na město a mramorová koupelna plně vybavena k potřebám všech zákazníků. „Musím si dát sprchu,“ prohlásila Hedvika ihned, jakmile dokončila prohlídku pokoje. „V pohodě, zatím zařídím vše potřebné a sejdeme se dole v recepci. Zajdeme si na večeři,“ prohodil Pavel už k zavřeným dveřím koupelny. Jakmile se Hedvika osprchovala, zabalila se do hebounkého župánku a na chvilku ulehla na postel. Vybalí si později po večeři, musí se teď nejprve vzpamatovat. Ale opak byl pravdou. Kvůli únavě z časového posunu ihned usnula. Když se jí Pavel nemohl dočkat, vydal se na pokoj a tam ji našel schoulenou na posteli, jak tvrdě spí. Rozhodl se, že ji nebude budit. Dá si také sprchu a trochu se prospí. Klimbal

Str. 55

sice chvílemi v letadle, ale o spánku se rozhodně nedá hovořit. Alespoň bude na zítřejší svatbu fit. Hedviku probudilo ranní slunce. Vyděsila se. Snad neprospala celou noc? Podívala se vedle sebe na postel a spatřila Pavla spokojeně oddychujícího. Bylo jí hned jasné, že zřejmě dlouho neváhal, co dělat, když nepřišla do recepce. Vylezla z postele a lehce zatáhla těžké závěsy do poloviny okna tak, aby slunce nesvítilo Pavlovi do očí, ale aby nebyla v pokoji úplná tma. Když se vrátila z koupelny, ještě na chvilku opatrně vklouzla do postele, než se Pavel probudí. „Kolik je hodin?“ ozvalo se vedle ní za chviličku. „Bude deset.“ „Hm,“ dodal rozespale, ale do vstávání se mu vůbec nechtělo. Hedvika přemýšlela, co ji to vlastně dneska všechno čeká. Včera jí v letadle Pavel slíbil, že se ihned po obřadu půjdou najíst do restaurace a pak pojedou na výlet. Podívají se do Grand Canyonu, Leak Meadow a ještě do spousty dalších lákadel. Město ji včera uchvátilo svojí rozmanitostí. Všude plno lidí, na ulicích se děje všechno možné, každý se tady snaží předvést, co umí. Chvílemi si připadala jako v cirkuse. Jen to nesnesitelné pouštní horko kolem čtyřiceti stupňů. Když si uvědomila, co ji vlastně dnes čeká, začala být znovu nervózní. Pavel se konečně probral a odšoural se do koupelny. Když se vrátil konečně svěží, oznámil Hedvice, že se půjdou podívat po nějakých šatech a kytici. „Mám domluvenou schůzku se svatební koordinátorkou. Sejdeme se po obědě. Předám jí jen papíry a zajdeme do obchodů. Vybereš si, co se ti bude líbit.“ Str. 56

„A co obřad?“ „Neboj se, všechno stihneme, máme domluvenou pátou odpolední.“ „Mám z toho mravenčení kolem žaludku,“ přiznala se Hedvika. „Snad to nechceš vzdát?“ „Ne, to ne. Jen mám takový divný pocit. Nemůžu se ho zbavit.“ „To přejde. Uvidíš,“ objal ji, aby ji ukonejšil. Když se naobědvali a proběhli všechny obchody, čekala je už jen příprava na obřad. Hedvika využila služeb místní vizážistky a kadeřnice. Pavel zatím vyplnil formulář a podal ho Hedvice k podpisu. „Kam to mám podepsat?“ vyžadovala zoufale jeho pomoc, protože angličtina pro ni byla španělská vesnice. Pavel ukázal na prázdnou kolonku. „Jak mám vědět, že jsem se neupsala ďáblu, když tomu nerozumím ani slovo?“ utahovala si z něho. „Jo, děvče, to už je riziko podnikání,“ culil se na ni a byl rád, že si nevšimla křestního jména na žádosti. „Tak jedeme, limuzína už je tady,“ pobídl ji poté, co se ozval telefon z recepce. Ač nevěřící, Hedvika se pro jistotu pokřižovala. Pak nasedli společně do auta a nechali se odvézt do kaple, kde měli domluvený obřad. Pastor byl černoch a jako svědek se propůjčila zaměstnankyně kaple. Protože Hedvika by slib manželství v angličtině nikdy neodříkala, domluvil Pavel, že stačí pouhé odsouhlasení: „ Yes, I do.“ Jakmile pastor dořečnil a oni oba pronesli jejich „Ano“, podala jim asistentka prstýnky. Vzájemně si je nasadili a dostali do rukou svíce. Pro symbol uzavření manželství museli Str. 57

hořícími svícemi společně zapálit svíci uprostřed. Pak se teprve vroucně políbili. Limuzína je pak odvezla do restaurace, kde měli domluvený slavnostní stůl, jen pro dva. „No vidíš a máš to za sebou, paní Rohanová,“ usmíval se na ni Pavel. „Nějak tomu pořád nemohu uvěřit.“ „Teď už jen to doma zlegalizovat. Ale neboj se, o všechno se postarám.“ „A co máš pro mě dál ještě za překvapení?“ „Vydrž, nespěchej! Nejdřív mám právo na svatební noc,“ usmíval se a mrkal na ni významně. „No samozřejmě, jak bych mohla zapomenout.“ „Ale nejdřív si skočíme do kasina. Třeba budeš mít štěstí a vrátíš se domů bohatá.“ „V životě jsem nic nevyhrála, tak to asi sotva teď vytrhnu.“ „Nikdy nevíš, štěstí přeje začátečníkům. My ostřílení gambleři si málokdy přijdeme na své.“ „A zítra?“ vyptávala se nedočkavě Hedvika. „Myslel jsem, že bychom mohli zajet do jednoho zábavního parku. Není tak daleko a jmenuje se Adventuredome. Už jsi někdy v něčem podobném byla?“ „Že se ptáš. Nanejvýš tak na Matějské.“ „Tak to se ti tam bude moc líbit. Je tam spousta atrakcí. Svezeme se na nějakém twisteru nebo horské dráze,“ těšil se jako malý kluk a v očích mu jiskřilo při představě, jak se tam vydovádí. „Tak na to rozhodně zapomeň. Bojím se výšek jako čert kříže. Na nic takového mě nedostaneš.“ „To se ještě uvidí,“ uculoval se tajně Pavel. „Chtěla bych si jít zaplavat,“ změnila rychle téma Hedvika, aby se vyhnula jeho dalším šíleným představám o bláznivém výletě. „A nechceš se raději nejdřív projít?“

Str. 58

A tak se ruku v ruce šourali kolem obchůdků a restaurací a plnými doušky nabírali atmosféru večerního Las Vegas. Hedvika si připadala jako ve filmu. Tolik lidí v podivných kostýmech snad nikde jinde na světě nepotkáte. Po procházce si zaplavali v hotelovém bazénu a zahráli si v místním kasinu. Přesně jak Pavel říkal. Hedvika měla štěstí v ruletě a vyhrála pár stovek dolarů. Byla z toho vzrušená, že by sázela nejraději celou noc. Ale paní Štěstěna už nebyla tak přítulná. Nakonec všechno, co vyhráli, opět prosázeli. Týden utekl jako voda a Hedvice se ani nechtělo domů. Místní život ji tak pohltil, že by se sem nejraději odstěhovala. Navíc, na co se vůbec netěšila, byla zpáteční cesta letadlem. Když letěli do Vegas, nemohla se dočkat, co všechno ji čeká. Ale zpáteční let se jí zdál příliš zdlouhavý a nekonečný. Naštěstí po dvou hodinách konečně usnula.

Str. 59

Kapitola 6.

„Jsem doma!“ zahlaholil Pavel, když konečně dorazil domů do Brna. Když Matýsek slyšel, že se táta vrátil, ihned přiběhl, aby se s ním přivítal.„Kde je maminka?“ vyzvídal Pavel, když zjistil, že syn je doma jenom s pomocnicí paní Málkovou. „Dobrý den, pane inženýre. Vaše paní si jela něco zařídit do města. Brzy se vrátí,“ odpověděla paní Málková místo Matýska. „Něco jsem ti přivezl, podívej!“ Pavel vytahoval z kufru basebalovou rukavici a podával ji Matýskovi. „Jupííí, ta je úžasná! Díky, táto!“ Matýsek ihned vyndal rukavici z obalu a zkoušel si ji na ruku. „Kdy ji vyzkoušíme?“ „Neboj, brzy. Nech mě chvilku vydechnout, jsem utahanej jako pes.“ „A pro maminku máš taky dárek?“ vyzvídal dál Matýsek. „To víš, že mám. Ale psst! Je to překvapení, tak ne, že jí to hned vyzvoníš.“ Matýsek udělal gesto, jako když zamyká ústa klíčkem a vesele odběhl s rukavicí do pokoje pro míček, aby mohl začít trénovat. Pavel hodil kufry na postel v ložnici, vyndal z nich pas svého bratra a doklady o sňatku a rychle je schoval na dno zásuvky a zamkl. V trezoru by je Daniela mohla najít, a to by se mu pak špatně vysvětlovalo. Hned zítra si je odveze a uloží do trezoru v kanceláři. Doma pro ně není příliš bezpečno. Nejdřív ale musí nechat zaevidovat bratrovu svatbu na úřadě.

Str. 60

Doufal, že se ho nikdo nebude moc vyptávat. Plné moci k zastupování svého bratra měl už od něho dávno podepsané z doby, kdy ještě komunikoval. Svatbu zdůvodní tím, že si bratr přeje, aby se jeho majetek dostal do rukou jeho věrné opatrovnice. Navíc, co je komu do toho. Než se Daniela vrátila, stihl se v klidu osprchovat a navečeřet. Pak se celá rodina posadila do obýváku a Pavel vyprávěl, jak se svými americkými kolegy navštívil kasino v Las Vegas a co všechno po cestě viděl. „Jo a něco jsem ti, zlato, přivezl,“ dodal jen tak mezi řečí, „ Matýsku, přines, prosím, mamince ten dárek, co leží v ložnici na mém nočním stolku.“ Matýsek vyběhl z pokoje jako blesk a utíkal po schodech nahoru do ložnice rodičů, aby splnil otcovo přání. Za vteřinku už pelášil zpátky a vítězoslavně podával mamince dárkovou taštičku. „Copak to asi může být?“ protahovala Daniela rozbalování dárku a Matýskova zvědavost rostla. Nejraději by po dárku skočil a rychle ho rozbalil sám. „Ó, parfém, hm značkový. Děkuju, zlato,“ políbila Daniela manžela. „Ještě tam máš něco?“ zeptal se Matýsek. Daniela prohrabala balicí papír a našla malou krabičku. Když ji otevřela, spatřila zlatý náramek s diamanty. Údivem oněměla. „Líbí se ti?“ zeptal se nedočkavě Pavel. „Je krásný, nádherný! Čím jsem si to zasloužila?“ Pavel mlčel. Nenacházel tu správnou výmluvu, aby zakryl důvod koupě takového drahého dárku. Jeho černé svědomí ho přepadlo v momentě, kdy vybíral snubní Str. 61

prstýnky, a když se pak Hedvika koupala v bazénu, vrátil se do klenotnictví pro tento dárek. Doufal, že mu to uleví v tíze jeho svědomí. Když ale viděl, jak ho Daniela rozbalila, došlo mu, že to nebyl dobrý tah. Málokdy jí vozil z pracovních cest dárky a uvědomil si chybu, které teď litoval. Rychle se to snažil zakamuflovat. „Víš dobře, že si nepamatuju tvoje narozeniny a naše různá výročí a ty mi vždycky hubuješ, že na to zapomínám. Tak jsem si řekl, že tohle je taková malá záplata za všechny moje podobné prohřešky.“ „No jak myslíš.“ Zírala na ten skvost, který se jí třpytil na ruce, a nemohla se vynadívat. „Asi tě budu muset hubovat častěji,“ dobírala si ho a hned ho objala a políbila, „ je opravdu nádherný. Moc ti děkuju, zlato.“ Její myšlenky však v ten moment potemněly. Hned ji napadlo, co hrozného asi musel její manžel provést, když ho to stálo tolik peněz za dárek. Však se to brzy dozví. Její špeh Vagner na to zaručeně dřív, nebo později přijde. Dárek je dárek, a ona se přece nemusí stydět za to, že si ho nechá. „Tak co jste zjistil?“ vyzvídala nedočkavě Daniela na Vagnerovi. „Myslím, že přesně to, co jsme očekávali.“ „Takže odletěl s tou svojí novou pelešnicí? Já jsem si to hned myslela,“ povzdychla si Daniela, „ tak proto ty dary. Má černé svědomí, bastard jeden.“ Vagner mlčel, protože mu bylo trapně a zároveň mu bylo mladé paní líto. Věděl, jak dlouho už ji manžel podvádí a ona si to vůbec nezaslouží. To on by se na jeho místě o tak

Str. 62

krásnou ženu staral jako v bavlnce. Jenže tenhle idiot si jí prostě nedokázal vážit. Nejraději by mu jednu vrazil, aby se už konečně probral a přestal běhat za těmi sukněmi. „Mám pokračovat v pátrání?“ zeptal se po chvilce odmlky. „Myslím, že už toho vím dost. Ozvu se vám, pokud se něco změní. Ale raději bych to už nepitvala. Doufám, že ho to brzy přejde.“ „Já vás obdivuji, jaké máte nervy.“ „Ono mi jaksi nic jiného nezbývá. Přeci kvůli jeho záletům nerozbiju Matýskovi rodinu. Ten by to odnesl nejvíce. No a já už jsem si zvykla.“ „Tohle asi nikdy nepochopím. Vždyť jste ještě mladá. Máte právo na šťastný život.“ „Kdybyste věděl, kolikrát už jsem chtěla utéct, ale naštěstí jsem si to vždycky do rána rozmyslela. Jsem asi slaboch.“ „To v žádném případě. Takhle to nemůžete brát. Naopak, jste velmi statečná žena, když dokážete něčemu takovému čelit tolik let. Každá jiná by to už dávno vzdala.“ „Jen mě neutěšujte. Až mi jednou bouchnou saze… lépe nemyslet.“ „No kdybych pro vás mohl cokoli – zdůrazňuji COKOLI udělat, tak se mi ozvěte. Víte dobře, že já bych si s vaším manželem poradil raz dva a rád.“ „To je mi nad slunce jasnější,“ snažila se na něho usmát, „ zatím ještě nenastal ten pravý čas. Třeba se srovná.“ „Sama tomu nevěříte.“ „Musím, Jiří, musím. Jinak bych nepřežila.“ Vagner ji chytil náhle za ruku. „Danielo, utečte se mnou. Vykašlete se na toho hajzla. Já se o vás i o Matýska postarám. To přísahám.“ „Blázníte? To přeci nejde.“ „Víte dávno, co k vám cítím. Trhá mi to srdce, když vás vidím takto nešťastnou.“ „Nekomplikujte mi to, prosím.“

Str. 63

Podívala se na něho zoufalým pohledem, ve kterém bylo vidět, jak moc by si přála vyhovět jeho touze utéct někam daleko a na všechny starosti naráz zapomenout. „Dobrá, jak myslíte,“ posmutněl Vagner, když zjistil, že jeho věčný sen se opět nesplní. „Děkuji,“ šeptla Daniela a rychle nasedla do auta. Zaručeně má celou cestu domů na co myslet. Nikdy ji takhle naléhavě nepřemlouval. Nejraději by na to kývla, aby už měla konečně od Rohana klid, ale nedokáže to. Kvůli Matýskovi to určitě nedokáže. Bylo by to od ní příliš sobecké.

Sotva se Hedvika vzpamatovala z cesty, už vesele plánovala oslavu. Konečně může pozvat všechny svoje kolegyně a kamarádky a pořádně to oslavit. Už nebude jako jediná v kolektivu single. Konečně má manžela a přesně takového, jakého si přála mít. V pondělí, ihned jak vstoupila do sborovny, prohlásila dost hlasitě, aby to všichni slyšeli: „Vážení a milí! Ode dneška mne, prosím, oslovujte paní Rohanová!“ Vesele oslňovala snubním prstýnkem celé okolí. Kolegyně se kolem ní okamžitě seběhly jako supi na mršinu. „Ty brďo! Snad jste do toho nepráskli na tajňačku?“ vyzvídala jedna. „Kdy jste se brali?“ ptala se druhá. „Moment, moment! Všechno se dozvíte,“ snažila se je uklidnit Hedvika. „Hele, a co takhle vejslužku?“ dožadoval se tělocvikář Jirka. „Nech mě laskavě domluvit.“ „A kdy nám představíš manžela?“ ozvala se za zády ředitelka, o které ani netušila, že právě vešla.

Str. 64

„Tak poslouchejte: svatba bude příští víkend. Vejslužka bude, to je snad jasný,“ obrátila se k Jiříkovi a pokračovala: „Samozřejmě jste zváni všichni. Jenom musím podotknout, že obřad nebude, to je snad jasný, když už jsem se vdala v Las Vegas.“ Většině přítomným spadla čelist. „Cože? Kdeže? V jakým Vegas? Co je to za blbej fór?“ ozvala se kolegyně Zuzana, která jediná nechápala, o čem je vůbec řeč. Hedvika ji ignorovala a dál podávala informace, aby to stihla, než začne vyučování. Potřebovala sehnat za sebe na příští pátek suplování, protože musí zařídit na sobotu ještě spoustu věcí. Do toho se samozřejmě nikomu vůbec nechtělo. Co naplat? Svatba se udála tak narychlo. Takhle si to vůbec nepředstavovala. Ale když už se to stalo, je ráda, že si to užila a nemusí přece dělat všechno podle pravidel, tak jak si to představují ostatní. Samozřejmě zahlédla v očích některých kolegyní záblesk závisti, ale s tím se už nedá nic dělat. Copak může za to, že její manžel je tak úspěšný podnikatel? Dobře věděla, že jí to kolegyně ještě dají sežrat i s navijákem, ale teď na tom vůbec nezáleželo. Důležité je, že je konečně vdaná a že je s Pavlem šťastná. Oslava se kvapem blížila. Pavel by nejraději sezval jen pár nejnutnějších známých do jejich pražského bytu. Hedvika však trvala na tom, že chce mít velkou svatbu. Pavel se jen modlil, aby se tam nemotalo zbytečně moc lidí, z nichž by ho snad někdo mohl poznat. Doufal jen, že tím, jak málo se v Praze zdržuje, není příliš na očích, a tudíž není jeho tvář tak známá jako v Brně, kde si nemůže dát v klidu ani oběd v restauraci, aby ho někdo neobtěžoval.

Str. 65

„Nechceš raději ty svoje hosty pozvat někam na statek, kde bude uzavřená společnost? Mohlo by to být fajn. Znám pár skvělých restaurací, kde můžou všichni i přespat a nikdo nás tam nebude rušit. Zajistím odvoz tam i zpět. Uvidíš, jak moc se jim to bude líbit.“ „Už jsem zamluvila restauraci,“ hlesla Hedvika, překvapena jeho nabídkou. „Myslím, že není takový problém tam zavolat a zrušit to.“ „Myslíš?“ váhala přistoupit na jeho návrh, „ co když to nestihnou připravit včas? To jsme si měli vzpomenout dřív.“ „Neboj, dávej pozor.“ Vzal telefon a zavolal na několik čísel. Ihned mu zpátky volalo pár lidí a všichni měli ohromný zájem, uspořádat jeho oslavu. „Tak vidíš. Říkal jsem to.“ Usmíval se vítězoslavně na celé kolo. „No dobrá,“ vydechla Hedvika, „ tak já tedy všechny obvolám a řeknu jim, jaká je změna.“ „Budou rádi, uvidíš. Bude tam i hudba a taneční sál a celý statek máme jenom pro sebe. Dokonce tam mají i jízdárnu a není to daleko za Prahou. Krásné prostředí a můžeme sedět venku a grilovat. Zkrátka pohodička.“ Hedvika nevycházela z údivu, jaký je její manžel organizátor. Stačilo jen pronést přání a najednou se mu všichni snaží zavděčit. Asi bude velké zvíře – pomyslela si. Nikdy si neuvědomovala tuhle provázanost významných podnikatelů a úspěšných obchodníků. Nadarmo se neříká, že peníze dělají peníze. Když nemáš známé, jsi mrtvý člověk. Když o tom chvilku přemýšlela, zjistila, že to byl od Pavla vlastně skvělý nápad. Ihned si vyhledala internetové stránky penzionu a restaurace a prohlížela si fotografie statku a jeho kouzelného okolí. Tušila, že tam už Pavel zřejmě byl, a proto jí to místo doporučil. No hlavně, že má dobré zkušenosti s obsluhou a jídlem v restauraci. Byla by nerada,

Str. 66

kdyby ji svatební hosté pomlouvali, že na nich chtěla ušetřit, kdyby jim jídlo nechutnalo. Musí to být absolutně bezchybné. „No a jak to uděláme s výslužkou? Měla jsem ji domluvenou v jedné cukrárně nedaleko odtud.“ „To snad není problém. Zavolej tam, ať ti ji dovezou přímo na adresu a připravenou se vším všudy v krabičkách s mašlí, že si rád připlatím.“ Hedvika zírala na jeho vstřícnost. Žila v domnění, že ho přípravy na svatební oslavu budou nudit a zatím jí to připadá, jako kdyby se tím dobře bavil. Je vidět, že svého manžela ještě pořádně nezná. Nu což, na poznávání má ještě spoustu času. „Mám pro vás dobrou zprávu, Danielo,“ usmíval se Vagner na celé kolo, když se sešli v motorestu za městem. „Ráda bych vám věřila, Jiří. Ale sama už nevím, co je pro mě dobré a co špatné. Mám pocit, že v poslední době je to jenom horší a horší. Alespoň mi to říká můj šestý smysl,“ mračila se Daniela nad šálkem kávy a hlasitě v něm míchala už asi pátou kostku cukru. Dívala se, jak se pomalu rozpouští, a Vagnera ani nevnímala. Čekala jen ty nejhorší zprávy. „Myslím, že se ta jeho pipka bude vdávat.“ Daniela se na něho nevěřícně podívala. „Děláte si legraci? A proč tedy u ní pořád tvrdne?“ nechápala ani trochu. „Myslím, že jí chce zaplatit svatbu. Zkoušela si v salonu svatební šaty a zamlouvala v cukrárně zákusky na výslužku.“ „To musí být nějaký omyl. Přeci by spolu dál nezůstávali, kdyby se chtěla vdát. Já to vůbec nechápu.“ „No vidíte, je to tak. Co jsem vám říkal? Bude líp. Třeba to s ní chce jen důstojně ukončit,“ ujišťoval ji Vagner a přál si, aby se na něho konečně usmála. Str. 67

„Bojím se dělat si znovu plané naděje. Zase přijde jiná, je toho na mě nějak moc. Už to neunesu.“ „Tak se konečně usmějte. Zkuste mu dát ještě jednu šanci a uvidíte. A jestli to nevyjde, osobně si vás odvezu a postarám se o vás i o Matýska.“ „Ještě nedávno jste mě přemlouval, abych s vámi utekla.“ Dívala se z okna motorestu, jako kdyby bedlivě sledovala projíždějící auta. Vagner najednou zbystřil. Snad o tom konečně nezačala uvažovat? Že by se snad na něho usmálo štěstí? „Danielko, klidně si vás odvezu hned. Jen řekněte slovo. Ale chtěla jste, abych dál pátral, tak jsem si myslel, že má u vás ještě naději. Ovšem pokud tomu tak není, tak na něho zapomeneme a ihned se můžete nastěhovat s Matýskem ke mně. Budu jenom rád. Opravdu.“ Chytil ji za ruku, ale ucukla. Podívala se do jeho psích očí, které se na ni dívaly v očekávání konečného zadostiučinění. „Ne, ještě ne. Sám jste to řekl. Dám mu poslední šanci. Pak se uvidí.“ Vagner zklamaně stáhl ruce se stolu. Pod stolem si je vzteky žmoulal a nejraději by Rohanovi rozbil hubu. Jak jen může trápit tak krásnou a hodnou manželku? Nechápal to. Sám by si jí vážil a nosil by ji na rukou. Kdyby jen se alespoň slůvkem zmínila, udělal by pro ni cokoli. „Danielo, prosím. Nechte mě alespoň doufat,“ škemral jako malý kluk. Podívala se na něho něžným láskyplným pohledem a usmála se z posledních sil. „Jste milý člověk, Jiří. A věřte, že vás mám opravdu ráda, ale jde mi o rodinu a hlavně o syna. Musím se obětovat, musím. Kvůli jeho dětství.“ Str. 68

Nevydržela se mu dívat do očí a v koutku oka se jí objevila slza. Nenápadně ji setřela. „Promiňte, raději půjdu.“ Vstala od stolu a okamžitě odešla. Nečekala na jeho reakce. Chtěla být co nejrychleji pryč. Dávno k němu cítila víc než jen přátelství, ale bála se mu to dát najevo, aby to nenarušilo jejich pracovní vztah. Vagner to však tušil a chtěl se v tom jen utvrdit, aby mohl jednat. Čekal na sebemenší náznak a ihned by je oba odvezl z Rohanova dosahu. Jen vědět, že to ona chce tolik, jako on. Určitě by jí byl tím nejoddanějším a nejvěrnějším manželem do konce života. Avšak nemůže dělat nic, když se tomu brání. Chápal ji, jak se cítí, že má strach. Co by tomu řekl její syn Matýsek. Obával se, zda by si na Vagnera vůbec zvykl. Mohl by mu vyčítat, že ho připravil o tátu. Určitě má o svém otci jen to nejlepší mínění a vůbec netuší, co se u nich doma děje. Neví, jak moc je jeho matka nešťastná a jak se trápí. Daniela se ho snaží celou dobu uchránit byť jen od nepatrného náznaku jakékoli neshody v jejich manželství. Pavel je v očích svého syna absolutně dokonalý otec. Dokonce Matýsek chápe i to, jak moc musí pracovat a že je neustále někde na cestách. Jeho otec je však skvělý manipulátor a herec a nikdy by nedopustil, aby se jeho syn kvůli němu trápil. Tušil, že by si Daniela nepřála, aby se Matýsek dověděl o jeho úletech. Kdyby snad k němu náhodou něco dolehlo, určitě by Pavla omlouvala a vysvětlovala to synovi, aby ho tím uchránila před zklamáním.

Str. 69

Těžko tak mohl Vagner usilovat o přízeň jejího syna, když se nikdy ani nesetkali. Sám žádné děti neměl, a tak se jen domníval, jaký otec by dokázal být osmiletému klukovi, kterému v jeho očích rozbil manželství jeho rodičů. Na druhou stranu si to moc přál a věřil, že by se s tím dokázal poprat. Daniela je jediná, která mu za to opravdu stojí.

Str. 70

Kapitola 7. Svatební příprava v penzionu vrcholila. Podzimní slunce dokreslovalo atmosféru chystající se sváteční události. Hedvika a Pavel seděli u stolu s majitelem penzionu a vymýšleli menu. Většina všeho potřebného už byla nachystána a dolaďovaly se jen případné detaily. Hedvika začínala být pomalu nervózní. Seděla na posteli, hlavu měla v dlaních a přemýšlela o zítřku. Uklidňovala se sice, že už vlastně o nic nejde, když už je vdaná, ale všechen ten okolní shon ji přece jenom dostal do role netrpělivé nastávající nevěsty. Všechno už bylo připravené, ale Hedvika přesto měla divné mravenčení kolem žaludku. „Proč se pořád třeseš?“ vyzvídal Pavel, „ vždyť už je vše naplánované, mě už máš taky, tak proč se bojíš? Přeci není čeho.“ Uchopil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. „No já vlastně ani nevím. Možná jsem trochu nervózní z našich. Ještě tě pořádně neviděli, jenom v kalupu.“ „Chceš snad říct, že se jim nebudu líbit?“ „Ne, to ne. Jenom jsou trochu staromódní.“ „Hele, zlato, bydlet s námi nebudou, tak to neřeš. Teď se pobaví a zase odjedou a my si budeme žít dál po svém. No, a pokud se jim nebude něco líbit, rád vyslechnu jejich názor, všechno odkývám a budou spokojeni. Bereš?“

Str. 71

Hedvika si uvědomila, jak asi dostane vynadáno, protože ani mamince neřekla, že se chystá vdávat. Hlavně tatínek neuznával ty moderní způsoby manželství, jak on tomu říkal, a proto se bude určitě chvilku mračit. Ovšem Hedviku miluje a po chvilce se to určitě srovná. Maminka dostala po telefonu úkol, že ho má na všechno připravit, aby nedělal zbytečné scény jako doma na vsi. „Mě ty pražácký móresy nezajímají. Měl by vědět, co se sluší!“ vykřikoval otec do telefonu, když mu Hedvika oznámila, že si přeje, aby přijeli na svatbu. Místo do Prahy pojedou na nějaký statek za Prahu, prý už je o všechno postaráno. Možná právě to byl ten důvod, proč se Hedvika necítila ve své kůži. Tušila, že otec bouchne jako papiňák, až se dozví, že už je dávno po svatbě. Vždycky se těšil, až ji povede k oltáři, a najednou ho o tu radost připravila. Bude si ho muset vzít stranou ihned, jak přijedou, a vše mu patřičně vysvětlit. Nejraději by to hodila na Pavla, aby ji toho nepříjemného jednání s otcem zbavil. „Bojím se, že táta bude řádit jako černá ruka, že mě nemohl odvést k oltáři. To mi jen tak neodpustí.“ „Ale odpustí, uvidíš. Až uvidí video ze svatby a všechny ty fotky, bude nadšenej a pyšnej, jaká jsi krásná nevěsta.“ „Tobě se to mluví.“ „Neboj se. Vezmu si ho stranou, ihned jak přijedou, a naleju do něj pár panáků, aby se cítil líp, a ono se to poddá.“ „No jen aby si nakonec nepodal on tebe,“ usmívala se Hedvika při představě, co všechno její otec dovede po několika panácích. „Klidně, něco vydržím,“ usmíval se Pavel při představě, jak na svojí oslavě svatby zápasí s tchánem. „Však oni tě ty legrácky přejdou. Táta dovede být pěknej pes, uvidíš.“

Str. 72

„To je mi absolutně jasný. Ale ty už se přestaň strachovat. Jdeme si lehnout, ať jsme na to zítra fit. Koukej se vyspat do růžova, ať nemáš ráno kruhy pod očima. Moje nevěsta musí být zítra nejkrásnější na celém světě.“ Políbil ji na čelo a odkráčel do koupelny. Hedvika padla na postel a zírala do stropu. Nikdy ve svém životě snad nebyla tak nervózní. Mravenčení kolem žaludku neustávalo. Jediné jídlo, které dnes byla schopna pozřít, byla snídaně. Od té doby se na nic nemohla ani podívat. „A to jsem se bála, že se do těch šatů nevejdu,“ uvažovala potichu, když si ráno oblékala svatební róbu. Kvůli tomu stresu z příprav za poslední týden zhubla asi tři kila, a šaty jí najednou byly v pase trochu volnější. „Nu což, alespoň si konečně můžu dát pořádný kus svatebního dortu.“ „Už jsi hotová?“ ozvalo se z haly domu. Pavel už dvacet minut nervózně přešlapoval a čekal, až konečně dorazí. „Už běžím!“ křikla na něho a honem balila ještě pár důležitých věcí a toaletní taštičku se šminkami. Kdyby se nezřekla vizážistky, mohla být už dávno nachystaná. Trvala však na tom, že se namalovat dokáže sama, a ani netušila, že jí to zabere tolik času. Ještě honem kostýmek na převlečení a jedeme. „Proč sis nevzala na cestu něco jiného? Myslel jsem, že se převlíkneš až na pokoji,“ zíral na ni, když konečně vyšla ven. „Nevím, jestli už tam nebudou hosté a já bych přijela neupravená.“ „No jak myslíš, ale je to skoro hodina cesty,“ divil se Pavel, protože už věděl, že když někam Hedvika cestuje, musí vždy stavět alespoň jednou nebo dvakrát na benzince na záchod. Pokaždé byla z cesty vykolejená. „Neboj, to zmáknu i bez přestávky,“ kasala se Hedvika. Str. 73

„No jak myslíš,“ prohodil Pavel nevěřícně. Hodil tašky do auta a už uháněli směr dálnice. Hedvika příjemně podřimovala v klimatizovaném prostředí Pavlova vozu. V noci toho moc nenaspala. Dlouho nemohla usnout, protože se jí v hlavě neustále honily myšlenky na jejího otce. Když už konečně usnula, světla na budíku ukazovala něco málo po čtvrté hodině ranní. Nejraději by teď zalezla do postele a všechny ty oslavy prospala. „Už jedou! Už jsou tady!“ uslyšela, jakmile Pavel zaparkoval auto před hlavní budovou ve dvoře statku. „Tak vás tady vítám!“ usmíval se na ně majitel a vedl je ozdobnou bránou přímo do vyzdobeného salonku, kde měla probíhat hostina. Tam už čekal slavnostně oděný personál a chystal dobroty na obrovský bufetový stůl, který se táhl po celé délce místnosti. Hedvika se nestačila divit, málem by to tu proti včerejšku ani nepoznala. Všude bílé ubrusy, židle měly dlouhé bílé přehozy zdobené zlatými mašlemi. Vázy byly plné bílých květin v kombinaci se zlatými doplňky a zelenými listy. Uprostřed největšího stolu byl čtyřpatrový svatební dort, celý bílý, s něžnou krajkovou dekorací a zlatými květy na vrcholu. Hned vedle něho stála ve váze její svatební kytice – růže krémové barvy se zlatými perličkami a stužkami, svázané velkou zeleno- zlatou stuhou. Hedvika na tu nádheru zírala jako na zjevení. Naštěstí ji z toho vytrhli první hosté, kteří se začali sjíždět. Personál je odváděl do jejich pokojů, aby si mohli odložit zavazadla a připravit se na hostinu, která začne za malou chvíli. Pavel a Hedvika stáli u dveří do sálu a každého hosta osobně přivítali a předali dál personálu, který je usadil na jejich místa. Jakmile Hedvika zahlédla přicházet její rodiče, Str. 74

začala se jí třást kolena. Navenek však statečně nedala na sobě nic znát. Jen co se přivítali, otec na ni významně mrkl a dodal: „ To si spolu ještě vyřídíme, holka!“ Když viděla, že se přitom usmívá, věděla, že má vyhráno a může zůstat v klidu. Maminka na něm zřejmě perfektně zapracovala. Když se pak s ní objímala na uvítanou, zašeptala Hedvice do ucha: „ Mám to u tebe,“ a usmála se na ni. „Děkuji ti, jsi skvělá,“ poděkovala Hedvika a dobře věděla, jakou to matce muselo dát práci. Určitě si o tom později popovídají. Konečně dorazila i Blanka s přítelem, kterého viděla Hedvika poprvé. Příjemný elegán se představil jako Robert a Hedvika si ho pozorně prohlédla. „Hm,“ kývla znalecky, když se objímala s Blankou. „ Kde si ho ulovila?“ vyzvídala honem. „To je záskok na rychlo. Abych tu nebyla sama.“ Pavel si s Robertem potřásl pravicí a už musel vítat další přicházející. „Pak pokecáme,“ šeptla ještě honem Hedvika a nenápadně sledovala odcházejícího Roberta. Konečně se všichni usadili ke stolům a zábava mohla začít. Majitel přivítal hosty proslovem k novomanželům, a pak už jen personál roznášel jídlo. Zábava se začala pomalu rozjíždět. Všude cinkalo nádobí a byl slyšet smích. Takhle nějak si to Hedvika představovala. Mrzelo ji jen, že Pavlovi přišlo na svatbu pouze několik obchodních přátel. Tvrdil, že při svojí profesi nemá čas na kamarády, že jemu stačí Hedvika. Jenže ta by ráda poznala jeho rodinu, ale věděla, že Pavel už dávno rodiče nemá, a že vyrůstal jako jedináček. Víc jí o sobě neprozradil, a tak se ani neptala. Doufala, že rodinu si pořídí spolu. Velikou a šťastnou.

Str. 75

Ta pravá rodina ovšem už na Pavla čekala někde jinde. Ani ho nenapadlo, že by si snad pořizoval další dítě a navíc s jinou ženou, než je Daniela. Děti miloval, ale nedokázal si představit, že by znovu poslouchal dětský pláč. Byl rád, když se vrátil domů a měl svůj klid. S Matýskem už mohl dovádět v bazénu a jezdit na kole, ale mimino, to by byla jen další zátěž pro rodinu. Myslel si, že Hedvika žádné dětičky chtít nebude, když jich má ve škole plnou třídu. Alespoň o dětech před ním nikdy nemluvila, proto si myslel, že je tenhle problém předem vyřešen. To ale netušil, jak hluboce se mýlí. „Ty jsi byl na svatbě?“ divila se Daniela, když vyndávala Pavlův oblek z kufru a na klopě našla připevněnou myrtu. „Já?“ hrál hloupého. „A kdo jiný? Je to snad tvůj oblek, ne?“ „Jo na svatbě, aha. Já zapomněl. Jeden obchodní partner se ženil a já jsem se tam nachomejtl úplně nevinně. Nechtěl jsem tam jít, ale on pořád nedal pokoj, tak jsem se tam musel zdržet, ale dovedeš si asi představit, jaký to je být střízlivý mezi ožralkama, který navíc ani neznáš. Bylo to za trest.“ „Aha,“ pronesla Daniela a vyndala oblek, aby ho připravila do čistírny. Prohledala mu pro jistotu kapsy, aby tam nic nezůstalo. Když náhle z levé kapsy vylovila nevěstin podvazek. „A tohle je co?“ točila podvazkem na prstě. Pavel se vyděšeně zajíkl. Úplně na to zapomněl. Když už byl v náladě, sundával nevěstě svatební podvazek a dal si ho asi do kapsy. Zapomněl na to jako na smrt. Rychle vymýšlel nějakou výmluvu. „No to mi tam musel strčit ženich. On je to takový vtipálek. To mu teda nedaruju. Jen počkej, až ho zase uvidím. Já mu to osladím.“

Str. 76

Daniela jen zakroutila nevěřícně hlavou, ale už to více nekomentovala. Věděla, jaký je její manžel dokonalý sedmilhář, a že nemá cenu se s ním v tomto souboji pasovat. Jen jí tady pořád něco nehrálo. Že by opravdu byl na svatbě svojí milenky? To se jí zdálo být příliš zvrhlé. Ale už se tím nechtěla zaobírat. Ať je to jak chce, jen ať je to doma zase co nejdřív při starém. Poklidila věci, které vybalila z kufru, a odnášela špinavé prádlo k vyprání. Vypere alespoň košile, stejně chtěla vyprat bílé. Při třídění se zasekla. Její pohled spočinul na Pavlově košili. Zase rtěnka. Sakra, už toho začíná mít dost. Copak si ty jeho kočičky nemůžou dávat trochu pozor? Kdo to pak má prát? Nejraději by na něho hned vyrukovala, sbalila by mu saky paky, ať si jde, kam ho srdce táhne, když nemůže být s nimi doma. Vztekle třískala vším, co jí přišlo pod ruku. Už svůj vztek nedokázala zvládat. Potřebovala se někde vybít. Škoda jen, že nemůže vzít basebalovou pálku a vyřádit se na vlastním manželovi. Tolik by si to zasloužil. Při té představě se dokonce usmála. Zaručeně by se jí ulevilo, kdyby mu uštědřila pár modřin. Už toho začíná mít opravdu plné zuby. Najde si nějakou práci, aby přišla na jiné myšlenky, a alespoň bude mezi lidmi. Matýsek zvládá školu dobře, takže není problém. Musí pryč, nebo se tady udusí. Detektiv Vagner zatím dál pátral na vlastní pěst. Ovšem to, co zjistil, se mu pramálo zamlouvalo. Určitě se to nebude líbit ani Daniele. Měl by jí to co nejdříve oznámit. Ale jak na to, když mu zakázala v pátrání pokračovat. Třeba si to časem rozmyslí a jemu se pak budou informace hodit.

Str. 77

Jen mu pořád nešlo na rozum, jak se mohl Rohan znovu oženit, když už jednou ženatý je. Přece nemůže být bigamista. Mnohoženství je trestný čin. Na úřadě by se určitě ihned zjistilo, že už jednu manželku má. Tak jak jen to mohl udělat? Vždyť to je v naší zemi zakázané, jako všude jinde v civilizovaném světě. Něco tady nesedí a on určitě přijde na to, co to je.

Str. 78

Kapitola 8. Hedvika byla šťastná. Měla svého milujícího manžela a nějaké jistoty. Teď si můžou konečně pořídit dítě. Má nejvyšší čas. Když vysadí antikoncepci, tak by se jí snad mohlo podařit otěhotnět brzy. Letos jí bude šestatřicet a to už je nejvyšší čas stát se matkou. Navíc slíbila otci, že se co nejdříve pokusí udělat z něho dědečka. Byl to jediný důvod, proč jí odpustil, že se vdala v cizině, a nemohl ji osobně odvést k oltáři, jak si vždycky vroucně přál. Je po svatbě a teď může začít vybírat kočárek. Večer si o tom s Pavlem bude muset promluvit. Bylo jí předem jasné, že veškerá péče zůstane na ní, ale maminka jí určitě zpočátku ráda vypomůže, než si nastaví vlastní režim. Ponořena do myšlenek o rodinném štěstí si ani nevšimla, že se blíží konec hodiny. Školní zvonek ji vytrhl z příjemného rozjímání a okamžitý hluk ve třídě ji ihned vrátil do reality. Poslední hodinu má volno, opraví písemky a bude spěchat domů. Pavel slíbil, že se dnes vrátí dřív z práce, tak mu připraví nějakou skvělou večeři, jak se na novomanželku sluší a patří. Rychle si napsala nákupní seznam a spěchala z práce, aby mohla koupit při cestě všechno potřebné. Udělají si dneska hezký večer při svíčkách. „Ahoj zlato,“ ozval se Pavel ode dveří, „ mám novinu.“ Hodil klíče na poličku a odkopl boty.

Str. 79

„A co je to?“ vyzvídala Hedvika a spěchala ho políbit na přivítanou. Pavel ji objal a dlouze ji políbil. „Budeme se stěhovat.“ Usmíval se a čekal na její reakci. Hedvika jen vyjeveně zírala. „Stěhovat? Kam se chceš stěhovat? A proč? Mně se tady docela líbí.“ „Klid. Není to napořád. Jenom na pár měsíců. Musím do Afriky.“ „Cože? Do Afriky? Proč tak daleko?“ „Protože tam mám práci. Rozjíždíme tam jednu továrnu a chtějí mě u toho.“ Pavel z toho měl vyloženě radost, jenže Hedvika z toho byla smutná. Jí se rozhodně nikam stěhovat nechtělo. Co tam bude dělat? Vždyť se tam s nikým nedomluví a on bude pořád v kalupu jako vždycky. Kdepak, nikam nepojede. „A co moje práce?“ zeptala se opatrně. „To snad můžeš přerušit, ne? Vezmeš si neplacený volno.“ „Ale já nikam nechci.“ Pavel se na ni nechápavě podíval. „ Nechceš? Proč nechceš? Myslel jsem, že budeš mít radost.“ „No, jak vidíš, tak nemám. Co bych tam asi tak dělala?“ „Nic, budeš mít dovolenou. Jsi moje žena, budeš se tam o mě starat.“ „A nevíš jak, když se tam sotva domluvím?“ „To nějak zvládneš,“ uzavřel debatu Pavel. Hedvika rázem posmutněla. Tohle opravdu nečekala. Copak tady může jen tak nechat práci? Vždyť škola sotva začala a ona už by si brala volno. Kdo by to za ni učil? Ředitelka by ji určitě zakousla jak hada. Ne. To nepřichází v úvahu. Nikam nejede. „A nemohla bych za tebou jen přijet třeba na týden?“ smlouvala. „Jak na týden? Já netuším, jak dlouho tam ztvrdnu. To mě tam chceš nechat samotnýho?“ Str. 80

„Však ty si nějak poradíš.“ „No vidím, že budu muset, když odmítáš jet se mnou.“ „Neodmítám, ale je to na mě moc narychlo. A kdo se postará o byt a o další věci?“ „Víš co? Zůstaň doma. Je mi jasný, že bys tam jela z donucení. To bych nechtěl. Ale já jsem o tuhle zakázku usiloval. Nemůžu se jí jen tak vzdát. Chápeš to?“ „Ale jo. Chápu. Jen mě mrzí, že sotva jsme se vzali, už zase někam zmizíš,“ stěžovala si Hedvika. „Zlato, věděla jsi od začátku, jak to se mnou je. Nemůžu jít přeci dělat někam do továrny za pár šupů, jenom proto, abych seděl každej večer doma na zadku.“ „To po tobě nikdo nechce. Jen jsem z toho smutná. Budu si muset zvyknout.“ „Tak mi slib, že za mnou přijedeš, alespoň jednou. Platí?“ Hedvika zničeně přikývla. Vidina pustých příštích týdnů se jí vůbec nezamlouvala. Chtěla si s Pavlem původně promluvit o dítěti, ale teď to nemá cenu. Nechá to, až se vrátí domů. Snad to nebude trvat příliš dlouho. „Nebuď smutná. Slibuju, že až se vrátím, uděláme si skvělou dovolenou. Jenom my dva a kdekoli budeš chtít. I kdyby to bylo na konci světa.“ „Když mně by stačilo, kdyby to bylo tady doma,“ povzdychla si Hedvika. „No, když budeš chtít prolenošit dva týdny doma na kavalci, klidně. Rád se přidám.“ Zamrkal na ni významně, aby pochopila, jak to myslí. Nakonec to bude způsob, jak otěhotnět. Zatím vysadí antikoncepci, než se vrátí, a pak se uvidí. Ať to bude doma na gauči nebo někde v Karibiku, ale dítě chce a basta.

Str. 81

Pavel se samozřejmě na práci zase jen vymlouval. Ne, že by do Afriky jet neměl, ale ne na tak dlouhou dobu. Tušil, že se Hedvika nebude chtít vzdát svojí práce, kterou tolik miluje, a odjet s ním někam, kde je civilizace teprve v rozpuku. V jeden okamžik už to vypadalo, že na jeho nabídku kývne, to by pak musel zvolit jinou strategii, ale nakonec se mu ulevilo, když jeho pozvání odmítla. Do Afriky odlétá až za měsíc a zatím to vypadá, že to bude tak na dva týdny. Šéf mu slíbil, že to déle trvat nebude, ale jak znal šéfa, vždycky se k tomu přidaly nějaké komplikace a Pavel musel zařídit spoustu dalších věcí.

Pavel bude chvilku doma vyšlapovat, aby si urovnal vztah s manželkou Danielou a věnoval se svému synovi. Získával dojem, že je jeho žena v poslední době nějaká nespokojená nebo smutná. Pořád mluví o nějakém zaměstnání, bude muset udělat kompromis a dovolit jí nastoupit do práce, aby se mohla seberealizovat a byla opět spokojená. „Miláčku, děje se něco?“ zeptal se Pavel Daniely, když večer spolu seděli v obývacím pokoji a popíjeli bílé víno. Daniela se na něho udiveně podívala. „Odkdy tě zajímá, jestli se něco děje?“ „Vidím, že jsi nějaká smutná, tak chci vědět, zda tě něco netrápí.“ „Co ten zájem tak najednou?“ „Nebuď jízlivá, víš dobře, že mě pořád zajímáš. Jsem jen holt pořád pryč a nemám čas o tom s tebou mluvit.“

Str. 82

Daniela měla chuť všechno na něho vybalit a poslat ho ke všem čertům. Jenže myšlenka na jejich syna jí v tom vždycky zabránila. Jednou se stejně neudrží a všechno na něj vychrlí. Ten bude zírat. Ale to už jí bude jedno, protože ona odejde a natrvalo. „Jsem otrávená z toho stereotypu. Už jsem ti přeci říkala, že bych chtěla jít někam do práce.“ „No, víš, já jsem o tom přemýšlel. Chápu, jak se cítíš, tak mě napadlo, že si najmeme paní Málkovou natrvalo, abys stíhala domácnost, a můžeš si najít práci, jakou chceš.“ Daniela nevěřila svým uším. Vždy se tomu bránil a najednou je mu to jedno. Opravdu se asi něco děje a ona musí přijít na to, co to je. „Fajn, už jsem s ní mluvila. Nevadilo by jí to. Může se nastěhovat klidně zítra.“ „Dělej, jak myslíš. Hlavně, ať jsi spokojená,“ uzavřel debatu, sáhl pro noviny a začal si číst. „Nastupuju příští týden,“ oznámila mu suše. Pavel na ni pohlédl přes noviny. „Tak brzy? A kam?“ „Našla jsem si místo jako pomocnice jedné účetní. Prozatím.“ „No fajn.“ Víc se tím nehodlal zabývat. Tyto informace ho plně uspokojily a on se zase mohl věnovat svým myšlenkám. „Mimochodem odjíždím za měsíc do Afriky. Asi na dva týdny.“ „Takže z toho bude zase měsíc, viď.“ „To se uvidí.“ „No jo, však my to tu nějak zvládneme, jako vždycky.“ Daniela byla ráda, že se tentokrát hovor kolem jejího zaměstnání nezvrtl v hádku, jak se stávalo vždy, když na to zavedla řeč. Navíc byla rozhodnuta si tu práci vybojovat za

Str. 83

každou cenu. Ani se nemusela moc namáhat. Však ona přijde na to, co za tím vězí. Ale zatím jí ta situace vyhovuje, tak proč zbytečně čeřit vody.

Jakmile začala chodit do práce, cítila se zase jako svobodná. Díky hospodyni doma fungovalo vše, jak má, a její jedinou povinností bylo starat se, zda má Matýsek napsané úkoly. Když Pavel odjel, konečně si vydechla. I když mohla chodit do práce, pořád to nebylo ono. V poslední době si už zvykla na jeho věčnou nepřítomnost, a když náhle zůstal doma celý měsíc, začínala z toho být nervózní. Nyní konečně mohla být sama sebou. „Musím s vámi nutně mluvit,“ přihlásil se po delší době Vagner. Jeho hlas zněl naléhavě. Přestože Daniela neměla chuť se s ním teď vybavovat, nedalo jí to a odpověděla mu. „Stalo se snad něco?“ zeptala se zvídavě a doufala, že to nebude nic závažného. Nechtělo se jí dneska řešit žádné problémy. „Myslím, že je to opravdu důležité.“ „Tak mi alespoň řekněte, čeho se to týká.“ „Zjistil jsem zajímavé věci o vašem manželovi,“ naléhal dál Vagner. „Nejsem si jista, jestli mě ještě něco překvapí.“ „Věřte mi, Danielo. Tohle vás posadí.“ „No dobrá, sejdeme se odpoledne kolem čtvrté jako vždycky.“ „Budu tam. Nashle,“ ukončil rychle hovor a těšil se, že ji opět uvidí. Nemohl na ni přestat myslet a kvůli tomu, že se rozhodla, že už nechce o manželovi zjišťovat další informace, byl najednou nešťastný. Ať mu klidně vynadá, jen když se zase bude moci zblízka podívat do jejích hlubokých očí.

Str. 84

Netrpělivě přešlapoval u auta a čekal, až se Daniela konečně objeví. Scházeli se od začátku u jednoho opuštěného rybníka za městem, kam kdysi jezdil s otcem chytat ryby. Měl to tu moc rád už jako malý kluk a tohle zastrčené místo u lesa na něj vždy blahodárně působilo. Rukou smetl z lavičky napadané listí a posadil se. Pozoroval mraky plovoucí po nebi a naslouchal tichu okolní přírody. Jen sem tam se ozval nějaký zvuk z lesa a plesknutí kachního křídla o hladinu rybníka. Když se objevilo na cestě auto, okamžitě vstal a čekal, až zastaví. Otevřel jí dveře a pomohl jí vystoupit. Ukázal na lavičku a oba se posadili. „Tak co je to za zprávu, že nesnese odkladu?“ dožadovala se Daniela odpovědi. „Vím, že jsem slíbil, že už se tím nebudu zabývat, ale tohle jsem vám musel říct.“ Bylo mu to sdělení nepříjemné a ošíval se po celém těle. Je přece profesionál, tak proč se vedle téhle ženy cítí pokaždé jako školáček? Dívala se na něho svýma velkýma očima a čekala, co jí sdělí. On měl pocit, že mu vidí až do duše. „Pokračujte,“ vyzvala ho tiše. „Když jsem minule zjišťoval nějaké informace o té nové přítelkyni vašeho manžela, zjistil jsem, že se vdala. To už jsem vám říkal. Jenže mi na tom všem bylo pořád něco divného. Když jsem ji sledoval, nikdy jsem ji neviděl s žádným mužem. Docela divné na to, že je čerstvě vdaná. Hlídal jsem ji pár dní a nakonec jsem zjistil, jak se jmenuje,“ odmlčel se a rozhlédl se kolem, jako kdyby je tam snad mohl někdo sledovat. Ale to byl jeho zvyk, takto si neustále hlídal záda. „No tak mě už přestaňte napínat,“ napomenula ho Daniela. „Jmenuje se Hedvika. Hedvika Rohanová.“

Str. 85

Daniela vykulila oči. To je snad zlý sen, to přeci nemůže být pravda. Jak jen to mohl udělat? Vždyť je už téměř patnáct let jejím právoplatným manželem. To musí být nějaký omyl! „To není možné,“ promluvila po chvilce. „Bohužel, je to tak. Dokonce jsem se na ni ptal i ve škole, kde učí. Potvrdili mi to.“ „Nemůže to být jen shoda jmen?“ nedokázala to pochopit. „Trochu divné, nezdá se vám?“ „Chcete říct, že můj manžel je BIGAMISTA?!“ „Nevím, jak to udělal, ale asi to tak bude.“ „To je přeci blbost, co říkáte. To není možné, na to by se určitě přišlo.“ „Já jen říkám, co jsem zjistil.“ „Jiří, pátrejte dál. Chci o té ženské vědět úplně všechno. Rozumíte? VŠECHNO!“ „Jasně, dám se do toho. Budu ji hlídat dnem i nocí.“ „Hlavně chci vědět, kdo je opravdu její manžel.“ „Nebojte se, postarám se o to.“ „Děkuji. Manžel by se měl vrátit z Afriky podle jeho slov někdy příští týden. Tak mi dejte vědět hned, jak se objeví.“ Zvedla se a urychleně odjela. Vztekle dupla na plyn, až se za ní objevilo mračno prachu. Pohár přetekl. To mu nedaruje. Tohle teda určitě ne!

Str. 86

Kapitola 9. Hedvika položila telefon. Pavel jí právě sdělil, že se vrátí až za dva týdny. Původně měl být příští týden doma, ale zase se něco zvrtlo a zdrží se. Už se nemohla dočkat, až budou konečně spolu. Určitě bude mít radost, až mu řekne, jak to naplánovala s tím miminkem. Po cestě ze školy se loudala a usmívala se při představě, jak se bude procházet s kočárkem po parku. „Paní Rohanová?“ ozvalo se znenadání za jejími zády. V úleku se prudce otočila. „Kdo jste a co mi chcete?“ dívala se na vetřelce podezíravě. „Promiňte, nechtěl jsem vás polekat.“ Usmíval se na ni, aby ji ještě více nevyplašil. „Jsem doktor Vagner – advokát. Mohli bychom si spolu chviličku někde popovídat?“ „Advokát? A proč jdete za mnou?“ „Mám pro vás jednu takovou informaci, která je celkem důležitá. Týká se to vašeho manžela. Můžeme se chvilku někde posadit?“ Hedvika ukázala na nedalekou kavárnu a nedůvěřivě kráčela vedle toho podivného člověka, který se jí ani trochu nelíbil. Cítila nepříjemnosti. S advokáty neměla nikdy dobré zkušenosti, a tak čekala, co přijde. Když se posadili ke stolu a objednali si kávu, Vagner opatrně spustil. „Jsem právník vašeho manžela a všechno, co se týká rodiny Rohanových, řeším já osobně.“

Str. 87

Hedvika ho nedůvěřivě pozorovala a nějak jí unikal smysl jeho slov. Proč po ní něco chce? Proč to tedy neřeší s jejím manželem, když je jeho právník? „A po mně chcete vlastně co?“ „Nebojte se, po vás nechci nic. Jen vám chci předat jednu důležitou informaci. Pověřila mě tím manželka pana Rohana.“ Hedvika náhle zbledla. „Co to plácáte? Jaká manželka? Já jsem přeci jeho manželka!“ rozčílila se. „Okamžitě odejděte, nebo to oznámím policii,“ křičela už téměř na celou kavárnu. „Uklidněte se.“ „Co bych se uklidňovala? Já jsem klidná až až. Vy mi přestaňte bulíkovat takový nesmysly!“ „To nejsou žádné nesmysly. To je holá skutečnost. Jestli mi nevěříte, ověřte si to.“ „Tak moment. Vy mi tady tvrdíte, že můj manžel inženýr Pavel Rohan je už jednou ženatý?“ „Ano, přesně tak.“ „A nechcete mi laskavě říct, jak je to možné?“ „To opravdu nevím, ale bohužel, taková je holá skutečnost.“ „Člověče, nezbláznil jste se?“ „Říkám vám pravdu. To znamená, že váš sňatek není právoplatný. Takže co se týká nároku na jakýkoli majetek pana Rohana, tak je neoprávněný.“ „Jaký nárok na majetek? Za koho mě máte? Já nejsem žádná zlatokopka! Já jsem jeho právoplatná manželka a s vámi se o tom nehodlám bavit! Nashledanou!“ Hedvika se zvedla od stolu tak rychle, že téměř vylila nedopitou kávu. Popadla kabelku a rozzlobeně prchala pryč, aby byla co nejrychleji z dohledu toho podivného člověka, co si říká advokát Vagner. Měla by zajít na policii. Ano, to také udělá. A to hned! Str. 88

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se mladý policista ihned, jakmile dorazila na služebnu. „Potřebuju pomoc.“ „Od toho jsme tady. Ale o jaký druh pomoci se jedná?“ „Chci podat trestní oznámení.“ „Aha, a na koho to bude?“ „No to já právě nevím.“ „Takže na neznámého pachatele?“ „Ano. Asi tak.“ „Počkejte, vy si nejste jistá? A co se vám vůbec stalo?“ „To právě potřebuju zjistit.“ Mladý poručík se podíval na kolegu a pokrčil rameny. Něco podobného ještě neřešil. No uvidíme, co se z toho vyklube. Pobídl tedy Hedviku, aby mu vše povyprávěla od začátku. Ta hned spustila vše o tom, jak ji potkal na ulici Vagner a co jí řekl. „A po nás chcete vlastně co?“ zjišťoval policista. „Máme ho chytit, protože vás obtěžoval? Ublížil vám, nebo si na vás dovoloval?“ „Ne, to ne.“ „Takže k žádnému trestnému činu ani přestupku vlastně nedošlo?“ „No když já nevím, jak to je. Potřebovala bych zjistit, jestli ten člověk mluvil pravdu.“ Poručík zakoulel očima. Tak tohle opravdu nečekal. Bude zjišťovat, jestli nějaká bláznivá ženská je opravdu vdaná? No, co se dá dělat. Podívá se do registru obyvatel a pak ji vypoklonkuje, aby byla spokojená. „Tak mi nadiktujte jméno a příjmení vašeho manžela.“ „Inženýr Pavel Rohan narozen 7. 5. 1972,“ odříkala Hedvika. „Bytem Brno, Židenice, Rokytova 1178.“ Str. 89

Hedvika na něho vyvalila oči. „Cože? Jaký Brno? Trvalé bydliště má tady v Praze.“ „Bohužel, jiného Pavla Rohana tady nemám. To musí být nějaký omyl.“ „Jaký omyl? Vždyť je to můj manžel!“ „To je mi líto, ale říkám jen to, co tady vidím, že je napsané.“ „Děláte si ze mě legraci?“ nevěřila Hedvika vlastním uším. „To bych si nikdy nedovolil.“ „Můžete mi napsat tu adresu, prosím?“ „Promiňte, ale to opravdu nemohu.“ „Vždyť jste mi ji teď řekl.“ „Ano, ale to jsem se domníval, že vám sděluji údaje, které už dávno znáte. Tohle vypadá podle vašich slov, že jde o někoho jiného, a to vám sdělit, bohužel, nesmím.“ „To přeci nemůžete myslet vážně? A jak mám tedy zjistit, kde se stala chyba?“ „To opravdu nevím.“ Hedvice náhle bleskla spásná myšlenka. „A můžete se podívat do registru na mě?“ „To můžu.“ „Fajn,“ Hedvika mu nadiktovala jméno a adresu. „Hedvika Rohanová narozena 3.1.1979 bytem Praha… manžel Petr Rohan.“ „Cože?“ „Paní, vy si ani nepamatujete, jak se jmenuje váš manžel?“ divil se poručík a nechápal, co je to za bláznivou ženskou. „To vím naprosto přesně! Můj manžel je Pavel a je mi jedno, co si o mně myslíte.“ „Dobrá, tak abychom to uzavřeli. Budete podávat to trestní oznámení?“ „A řeknete mi už konečně tu adresu?“ „Už jsem vám jednou řekl jasně, že to nemůžu.“ „Fajn. Tak vám pěkně děkuju.“ Str. 90

Hedvika se zvedla a nasupeně odešla. Poručík se za ní díval a kroutil hlavou. „Střelená ženská, ani neví, jestli je její manžel Petr nebo Pavel. To tu ještě nebylo.“

Hedvika kráčela z policejní stanice jako v mrákotách. Došourala se domů a tam se zhroutila. Jak jí mohl něco takového udělat? Proč ji vodil takovou dobu za nos? A na co všechno to divadélko se svatbou? Copak opravdu chtěl mít dvě manželky? A kdo je potom její opravdový manžel? Otázky se jí honily hlavou jako papíroví draci po obloze. Najednou se jí život sesypal jako domeček z karet. Tolik si přála být šťastná, že nebrala v potaz všechny varovné signály, které se občas objevovaly. Nechtěla je vidět. Chtěla si snít svůj sen. Ale takhle to nemůže nechat. Dokud to neuvidí na vlastní oči, neuvěří. Kdyby si jen dokázala vzpomenout na tu adresu. Jak jen to ten poručík říkal? Brno Židenice nebo Židovice? A ta ulice byla určitě nějak od R. Hedvika okamžitě nastartovala počítač a otevřela Mapy. Jasně. Tady je to. Jen to číslo domu z hlavy nedá. No nevadí. Však už se tam doptá. Příštího dne zavolala do školy, že je nemocná a že potřebuje zajet k doktorovi na vyšetření. Ředitelka z toho sice nadšená nebyla, ale nakonec jí volno dala. Bála se, že začne marodit a bude muset místo ní celou dobu někdo suplovat. Takhle už všichni remcali, že mají plno hodin přesčas. Hedvika nelenila a vyrazila do Brna. Několikrát projela tam a zpátky ulici, kde měl Pavel bydlet se svojí rodinou, a tipovala, který dům by to tak asi mohl být. Zaparkovala na Str. 91

parkovišti u paneláků a vydala se pěšky po ulici. Cestou se kolemjdoucích vyptávala, zda nevědí, kde bydlí inženýr Rohan. Většinou jen kroutili hlavou, až na jednu starou paní, která venčila v parku pejska. Přesně ukázala na nedaleký domek s velkou zahradou. Hedvika poděkovala a šla si domek obhlídnout. Zvenčí bylo skrz plot špatně vidět, nakonec však našla přece jen skulinku, aby mohla spatřit celý prostor kolem domu. Chvilku počká a třeba uvidí jeho ženu. Bude si s ní muset promluvit. Posadila se na nedalekou lavičku a předstírala, že čte časopis. Neustále pozorovala, zda do domu někdo nevešel nebo nevyšel ven. Když se ale dvě hodiny nic nedělo, přestalo ji čekání bavit. Zajde si někam na jídlo a vrátí se večer, až se bude stmívat. Třeba bude mít větší štěstí a uvidí někoho za rozsvícenými okny. Přemýšlela, co udělá dál. Vypozorovala, že zřejmě nemají psa. To už by určitě štěkal, když se celou dobu plížila kolem plotu. Třeba by se jí podařilo plot přelézt a podívat se dovnitř. A co dál? Potřebuje důkaz, že je všechno tak, jak se dověděla na policii. Nejlepší by bylo, kdyby počkala, až bude Pavel doma, ale tomu zbýval do návratu ještě týden. No nedá se nic dělat. Zkusí si promluvit alespoň s jeho ženou. Když se navečer vrátila a usadila se na lavičku nedaleko domu, nemusela ani dlouho čekat. Náhle se otevřely vrata a domů se vracel Pavel. Poznala by jeho auto kdekoliv. Neslyšně zaklela. Rychle se zvedla a nenápadně spěchala směrem k otevřeným vratům. Ještě než se vrata opět automaticky zaklapla, stačila se protáhnout dovnitř. Takovou příležitost si nemůže nechat ujít. Bude mít možnost, vyříkat si to s ním přímo na místě. Viděla, jak se za Pavlem zavřela garážová vrata, a rozsvítilo se světlo na Str. 92

chodbě. Kéž by tak mohla vidět dovnitř! V prvním patře se svítilo a Hedvika přemýšlela, jak by tam jen mohla nakouknout. Pak objevila o kus dál popelnici. S její pomocí vylezla na římsu pod oknem a nahlížela dovnitř. Vtom se znovu otevřela vrata a do domu vjíždělo další auto. Hedvika se úlekem zakymácela, ztratila stabilitu a spadla na dlažbu. Pak už jen náraz, bolest a tma. Uhodila se do hlavy o veliký betonový truhlík na květiny, díky kterému vylezla na popelnici a nakonec na římsu. Daniela uslyšela lomoz ve chvíli, kdy vystupovala z auta. Šla se podívat, co se to děje a přímo u dveří našla ležet ženu v kaluži krve. „Panebože!“ vykřikla. Začala hledat v kabelce mobil, aby mohla zavolat záchranku. Pavel nic netuše, ležel ve vaně a dával si masážní lázeň. Potřeboval se po dlouhé cestě trochu zregenerovat. Když pak vyšel z koupelny zabalený v županu, podivil se, co se to děje, když viděl za okny na ulici blikat modré majáky. Zahlédl už jen, jak saniťák zavírá zadní dveře u sanitky a ta s kvílením uhání do nemocnice. Víc tomu nevěnoval pozornost a šel si uvařit kávu. Daniela se třásla ještě poté, co sanitka odvezla Hedviku pryč. To už dorazila policie a začala se vyptávat na nejrůznější věci kolem celé nehody. Daniela jim po pravdě vylíčila, jak přijela domů, a když uslyšela šramot, vyběhla ven. Pak už jen viděla ženu ležící v kaluži krve. Netuší vůbec kde, a proč se tu dotyčná vzala. Když zavedla policisty do domu, Pavel jen zíral. Domníval se, že se stalo něco na ulici, ale že by to bylo přímo u nich pod okny, o tom neměl nejmenší ponětí. „Myslíte, že se k vám chtěla ta žena vloupat?“ ptal se ho policista. Str. 93

„Zřejmě asi ano, jinak nevím, co by tady dělala.“ „Vy jste ji neviděl? Byl jste přeci doma.“ „Právě jsem se vrátil. Byl jsem na služební cestě v Africe a opravdu nemám tušení, kdo by měl zájem tady něco ukrást.“ „Znáte tu osobu?“ „Já? Vždyť já jsem ji ani neviděl. Byl jsem asi ve vaně, když se to stalo. Zjistil jsem to až, když jsem vyšel z koupelny a viděl blikající majáky. Neměl jsem tušení, že se něco děje.“ „A vy jste ji nikdy neviděla?“ obrátil se policista k Daniele. Ta jen zavrtěla hlavou. „Dobrá. Děkujeme za váš čas. Počítejte s tím, že budeme potřebovat ještě sepsat protokol o vloupání. Určitě se vám brzy ozveme. Jste si jistá, že se nic neztratilo?“ „Asi ne. Zřejmě se dovnitř ani nedostala.“ „No, kdybyste náhodou něco zjistili, tak se nám hned ozvěte. Zahájíme šetření a dáme vám vědět.“ Rozloučili se a odešli. „Musím si dát panáka,“ prohlásila Daniela a šla si nalít skleničku. „Chceš taky?“ „Jo, děkuju.“ „Nechápu, jak se to mohlo stát. Co tady vůbec pohledávala.“ „Dneska je to samej feťák, berou, co jim přijde pod ruku, tak se nediv. Holt sondovala, co by se dalo ukrást.“ „Kdybys neodmontoval ten alarm kvůli kočkám, tak jsme to mohli vědět hned, že se tu někdo poflakuje.“ „Nechám ho znovu namontovat, ať mi to nastaví. Vidím, že je to opravdu zapotřebí.“ „Já to vůbec nechápu. Vidím ji pořád, jak tam leží v té kaluži krve. Brr. Hrozný pohled,“ otřásla se. „ Ještě že se mnou nebyl Matýsek.“ „A kde je vůbec, myslel jsem, že jste někde spolu.“ „Šli s paní Málkovou do kina, vrátí se každou chvíli.“ „Tak to bych asi měl co nejrychleji umýt tu krvavou skvrnu před vchodem, co?“ Str. 94

„No vidíš, úplně jsem na to zapomněla.“ „Tak já jdu na to, než se vrátí.“ „Chudák holka, pořád ji vidím, jak tam leží,“ otřásla se Daniela a rychle dopila zbytek alkoholu ve skleničce. Snad z toho nebude mít divoké sny. Určitě si o tom bude muset promluvit s paní Málkovou, aby věděla, kdyby se něco dělo. Jeden nikdy neví. Zase o starost víc. Pomyslela si Daniela.

Str. 95

Kapitola 10. Hedvika se konečně probrala z umělého spánku. Neměla sebemenší tušení, kde se vůbec nachází. Když se vplížila k Pavlovi do domu, neměla u sebe žádné doklady. Všechno nechala v autě. Teď tady ležela a nikdo nevěděl, kdo je. Hlava jí třeštila a v ústech měla sucho jako na Sahaře. Všude kolem ní plno pípajících přístrojů a hadiček. Nedokázala si ani vybavit, co je za den a kdo je vlastně ona. Během chvilky si jí sestřička všimla, že je vzhůru a ihned zavolala doktora. Navlhčila jí popraskané rty kostkou ledu. Hedvika by ji nejraději ihned spolkla, jakou měla žízeň. „Nesmíte ještě pít. Vydržte to,“ hladila ji sestřička po tváři, „už je dobře. Hlavně, že jste se probrala. Už jsme o vás začínali mít strach.“ A odešla. Její místo vystřídal doktor. Představil se jí a v krátkosti jí řekl, co se stalo a jak je na tom. „Pamatujete si něco?“ Hedvika chtěla promluvit, ale nešlo to. „Nemluvte, jenom dvakrát mrkněte na souhlas.“ Nereagovala, opravdu si vůbec nic nepamatovala. „Víte, jak se jmenujete?“ Opět žádná reakce. „Nevadí, čekal jsem to. Ale to nic. Ničeho se nebojte, to se srovná. Není divu, po takovém úrazu. Tak hezky odpočívejte, přijdu se na vás zase brzy podívat. Kdyby něco, zavolejte sestřičku. U ruky máte pípátko, stačí zapnout. Sestřičky jsou tady pořád.“

Str. 96

Usmál se na ni a odešel. Hedvika okamžitě znovu usnula. „Ahoj kámo!“ ozvalo se v telefonu jednoho úředníka v evidenci obyvatel. „Á, Vagner, no co to bude tentokrát? Doufám, že zase dostanu kvůli tobě vynadáno jako minule.“ „Neboj, není to žádná levá,“ domáhal se detektiv pomoci od kamaráda. „Hele, já to znám. Ani to na mě nezkoušej.“ „Nechci slyšet žádný data, ty ti naopak dodám já, jenom je potřebuju potvrdit, popřípadě upřesnit,“ škemral Vagner. „No dobrá. Tak povídej.“ Vagner mu nadiktoval veškeré nacionále Pavla Rohana a čekal na potvrzení. Úředník chvilku ťukal do klávesnice a pak se ozval. „Tak poslouchej, ten tvůj Rohan je sice ženatý, ale manželka je Daniela.“ „Jo, to sedí. A ještě bych potřeboval totéž u Hedviky Rohanové, bytem Praha 5.“ „Vydrž, mrknu se.“ „Hedvika Rohanová, bla, bla, bla… už to mám, manžel Petr Rohan, Brno.“ „Zopakuj mi to, jak se jmenuje manžel?“ „Petr Rohan.“ „Tak to mi stačí. Díky kámo. Máš to u mě.“ „No to si piš, hlavně za minule. Visíš mi tu flašku, nezapomeň.“ „Hele, neboj. V pátek se stavím.“ „No jen aby.“ „Určitě. A díky. Tak se měj.“ Vagner se usmíval. „Tak takhle to je. To je ale filuta.“ Nevěděl, zda z toho bude mít Daniela radost nebo ne. Určitě se jí nebude líbit, že Rohan zatáhl do svých machinací nemohoucího bratra, ale vědět by to měla. Str. 97

„Haló, Danielo, tady Vagner.“ „Dobrý den, co se děje? Máte něco nového?“ vyzvídala. „Určitě. Ale nevím, co na to říct.“ „Sejdeme se jako vždycky. Stala se mi taková podivná věc a já bych jí ráda přišla na kloub. Stejně jsem vám chtěla volat. Ale dneska nemohu. Zítra odpoledne, kolem páté. Vyhovuje vám to?“ „Ovšem. Budu tam.“ „Tak fajn. Nashle.“ Tak rád poslouchal její hlas. Těšil se, až ji zase uvidí. Moc by si přál mít ji jenom pro sebe. Kéž by se mu konečně podařilo odpoutat ji od toho nevěrného manžela! Určitě by se jí ulevilo a měla by po starostech. Takhle se jen zbytečně trápí a nedá si říct. Jak jen může pomoct někomu, kdo se jeho pomoci neustále brání?

Příštího dne lilo jako z konve. Když se Daniela dostala na místo setkání, ani se jí nechtělo vylézat do té sloty. Naštěstí Vagner vystoupil ze svého auta a nasedl k Daniele. Nemohl ji přece nechat promoknout. Když si konečně setřepal vodu ze saka, usmál se na Danielu. „Psí počasí, co? Jak se máte?“ „Celkem vyčerpaně, ale to není podstatné. Povídejte, co pro mě máte,“ vyzvala ho bez velkých okolků. Už se nemohla dočkat, co se zase dozví. „Konečně jsem na to přišel.“ Daniela na něho tázavě hleděla a jemu to dělalo moc dobře. „Tak mluvte. Na co jste to přišel?“ „Na to, za koho je vdaná ta milenka vašeho muže.“ „Tak mě nenapínejte, sakra.“ Str. 98

„Je vdaná za vašeho švagra.“ „Cože? Co je to za blbost? Vždyť ten už je nějakej čas nemohoucí, za toho by se asi sotva mohla teď vdát. To není možné. Musel jste se splést,“ nevěřícně kroutila hlavou. „Ale kdepak, věřte mi. Je to tak.“ „Nechápu to.“ „Myslím, že tomu pomohl váš manžel. Víte dobře, že v určitých věcech má dlouhé prsty.“ Pokyvoval hlavou, aby dodal věrohodnost svému tvrzení. „Nechápu, proč by to dělal? Copak chce, aby po něm dědila, či co?“ „Netuším, co s ní má váš manžel za lubem, ale nic legálního to nebude.“ „Ale vždyť by na to musela přijít. Leda by to tak chtěla,“ uvažovala nahlas. „Nevím, jak to udělali, ale v každém případě je teď právoplatnou manželkou vašeho švagra.“ „Tak na to se musím doma zeptat.“ „Být vámi, tak bych ještě počkal. Jestli šije váš manžel nějaký podraz, tak ho jenom vyplašíte a nic nezjistíte.“ „Tak co mám tedy dělat?“ zoufala si Daniela. „Nechte mě ještě chvilku pátrat a já vám dám vědět. Zatím se tvařte, jako že nic nevíte.“ „Už teď mě svrbí jazyk.“ „Já vím, ale zkuste to nechat na mně.“ „Dobrá. A teď ta druhá věc. Včera se k nám vloupala nějaká ženská. Nic se neztratilo, ale chtěla bych vědět, jestli v tom není něco jiného. Začínám mít doma strach. Jestli si nás někdo nevytipoval nebo tak něco. V poslední době je toho všude plno. Mám strach o Matýska, aby mu někdo neublížil.“ „Jak se to stalo?“ A tak mu Daniela podrobně popsala, jak se vracela domů a zaslechla nějaké zvuky, když padala Hedvika na zem. Pak už jen viděla ležet ženu v kaluži krve. Str. 99

„Byla u nás policie a vyšetřovali to, ale znáte to. Vyšetří toho půlku a pak to odloží. Já chci vědět detaily. Vždyť mě znáte. Nevím, do které nemocnice ji odvezli a jak je na tom. Chtěla bych, abyste mi to zjistil a zkusil si s ní promluvit. Něco z ní dostaňte. Policajti mi určitě nic neřeknou, když něco vypátrají.“ „Dobrá, podívám se na to. Hned, jak něco objevím, dám vědět.“ „V pořádku. Pošlete mi částku, kterou vám mám zaplatit za minulý měsíc.“ „Dobrá, stačí to až na příští schůzce.“ „Domluveno. Tak zatím.“

Hedvika už ležela týden na JIPce a její stav nebyl příliš růžový. Pořád ještě nevěděla, kdo je a kde se tu vzala. Její auto stále ještě stálo na parkovišti a nikdo si ho nevšímal. Zato ve škole už byl celkem slušný poprask kvůli tomu, že se ředitelce neozvala a zůstala marodit. Všichni, kdo za ní museli suplovat, stále jen remcali, kdy se už konečně vrátí. Telefon nebrala a nikdo o ní nevěděl. Ředitelka vyslala na výzvědy jednu z kolegyň, aby zašla k Hedvice do bytu. Jenže marně. Ani tam nikdo neotvíral. Když ji Pavel nenašel doma a nebrala mu telefon, začal zjišťovat, kde by tak asi mohla být. Jakmile vytočil Blančino číslo a zjistil, že se neozvala ani jí, měl okamžitě jasno. Něco se muselo stát. Nikdy neodešla, aniž by mu nenapsala vzkaz nebo SMS, kdyby se náhodou vrátil. Začínal mít neblahé tušení. Pak mu to konečně došlo. „Panebože!“ vykřikl nahlas. Nasedl do auta a ujížděl zpátky do Brna, aby zašel do nemocnice zjistit, zda tam neleží Hedvika. „Vím, kdo je ta dotyčná, co se k vám chtěla vloupat,“ napínal Vagner Danielu do telefonu. Str. 100

„Tak povídejte.“ „Je to Hedvika Rohanová.“ „Panebože! Jak jste to zjistil?“ „Byl jsem za ní v nemocnici. Leží na JIPce. Nechtěli mě k ní pustit, ale viděl jsem ji přes sklo. Je to určitě ona. Chtěl jsem z ní dostat nějaké informace, jak jste po mně chtěla. Když jsem ji uviděl, hned jsem ji poznal. Je sice v obličeji samá modřina a nic si nepamatuje, ale určitě je to ona. Neví ani, kdo je. Tak jsem to řekl sestřičce, aby mohla dát vědět příbuzným.“ „Jedeme tam, chci ji vidět. Hned!“ „Mám jet s vámi?“ „Určitě. Sejdeme se před nemocnicí. Za půl hoďky jsem tam,“ Daniela udělovala rozkazy a byla celá rozrušená. Chtěla vědět, kdo je ta žena, která kvůli jejímu muži málem přišla o život. Na vlastní oči potřebovala vidět, jak vypadá její poslední konkurence, kvůli které její manžel dělá takové podivné věci. „Sestřičko, můžete mi, prosím, říct, kde leží paní Hedvika Rohanová?“ vyzvídal Pavel v nemocnici. „Vy jste příbuzný?“ otázala se úředním tónem. „Ano, jsem její manžel. Přinesl jsem ji nějaké věci.“ „Leží na JIPce, ale nevím, zda vás k ní pustí. Nevypadá to s ní moc dobře.“ „Děkuju, zkusím to. Třeba budu mít štěstí,“ rozloučil se a pokračoval k jednotce intenzívní péče. Teď postával za prosklenými dveřmi na chodbě a snažil se zjistit, která pacientka je Hedvika. Jakmile se prokázal občanským průkazem, tak ho sestřička navlékla do ochranného oděvu, a na nohy si obul návleky. Takto vystrojen čekal, až dostane pokyn pro vstup do pokoje, kde ležela Hedvika připojená na přístrojích a spala. Str. 101

Sestřička ještě jednou pečlivě zkontrolovala jeho ustrojení. „Tak můžete jít,“ dovolila mu konečně, „ ale máte jen pět minut.“ Pavel přikývl a vstoupil za sestřičkou do nemocničního pokoje. Všude pípaly přístroje a na Pavla vše kolem dokola působilo velmi stísněně. Nejraději by ihned utekl. Přistoupil k posteli, kde ležela Hedvika. Měla ovázanou hlavu a levou ruku. Na obličeji měla ještě spoustu modřin, které získávaly barvu fialovo - zelenou a nevypadala vůbec dobře. Téměř by ji nepoznal. Jen typická piha pod levým okem ho utvrzovala v tom, že je to opravdu ona. Pavel opatrně přistoupil až k posteli a něžně uchopil Hedviku za zdravou ruku. Jenom ji pohladil a položil ji zpátky na postel. Hedvika však nijak nezareagovala. Jen dál tiše oddychovala. Mezitím Daniela s Vagnerem dorazili na oddělení. Vagner už chtěl shánět sestřičku, která ho minule i přes zákaz pustila do chodby, odkud by Daniela mohla zahlédnout Hedviku a vydávat se za její příbuznou díky shodě příjmení. Stálo ho to sice pětistovku, ale rád ji kvůli pátrání obětoval, protože věděl, že tahle investice se mu bohatě vrátí. Náhle spatřil Pavla stojícího u lůžka. Rychle couvl za roh a zatáhl za sebou i Danielu. „Co se děje?“ nechápala jeho rychlý zásah. „Je tam váš manžel. Nechci, aby nás spolu viděl,“ informoval ji rychle a už oba spěchali pryč. „Na chvilku se posaďte,“ nařídil Daniele, když dorazili do bezpečí, kde je Pavel nemohl spatřit. „Dala bych si kafe. Nevíte, kde je tady automat?“ Daniela dosedla na židli v čekárně ve vedlejším oddělení. Str. 102

„Hned vám nějaké obstarám. Zůstaňte tady, za chvilku jsem zpátky.“ Rychle odběhl, aby zároveň zjistil, zda už Pavel opustil nemocnici. Byl by nerad, kdyby tak byla odhalena jeho vazba na Danielu. Potřeboval ho nepozorovaně ještě nějaký čas sledovat. Určitě by se mu nehodilo, kdyby je Pavel spolu zahlédl. Vagner neměl rád, když mu neopatrnost překazila plány. Je přece profesionál, musí umět improvizovat. Vyšel před vchod do budovy a zapálil si cigaretu, jako když na někoho čeká. Nenápadně při tom pozoroval parkoviště. Ani mu to nedalo moc práce a za chvilku spatřil Pavlovo auto. Ten zastavil u brány a čekal, až se zvedne závora. Vagner se spokojeně vrátil do nemocnice. Našel automat a natočil Daniele kávu. „Tak prosím, tady je,“ podával jí kelímek s horkým nápojem. „Děkuji. Viděl jste ho? Už odešel?“ „Ano, už je pryč.“ Vagner se posadil k Daniele a čekal, až si v klidu dopije kávu. „Jste si jistá, že tam chcete jít?“ zeptal se pro jistotu. Daniela chvilku mlčela a bylo vidět, že přemýšlí. „Jo. Asi jo.“ „Nepočkáme, až se probere? Pak byste si s ní mohla promluvit.“ „Naopak. Chci ji vidět tak, aby o mně nevěděla. To bude lepší. Pak si promyslím, co dál.“ Vagner jen pokrčil rameny. „Tak tedy dobrá. Můžeme jít?“ Daniela se zvedla a odhodila kelímek do koše. Urovnala si sukni a znovu společně vyrazili za Hedvikou. „Jsem její švagrová,“ oznámila sestřičce, když se jí ptala na příbuzenský vztah. „Počkám venku,“ oznámil Vagner, když viděl zamítavý postoj sestřičky.

Str. 103

Daniela se navlékla do oděvu, který dostala od sestřičky, a váhavě vešla do pokoje. Za dveřmi se zastavila. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když se uklidnila, přistoupila k posteli, aby si Hedviku pořádně prohlédla. „Tak to jsi ty,“ konstatovala nahlas, „ stál ti ten můj pitomec vůbec za to, aby ses kvůli němu málem zabila?“ kroutila nechápavě hlavou. Hedvika ve spánku zamrkala a Danielu to vyděsilo. Neměla chuť nechat se spatřit, tak raději urychleně opustila pokoj. „Spí, nebudu ji rušit. Přijdu jindy, až se vzbudí,“ řekla sestřičce, když viděla, jak se na ni dívá. „Zkuste to za dva dny, třeba už se probere a bude jí líp. Zatím jen spí. Je to tak pro ni lepší.“ „Ano. Přijdu. Děkuji,“ loučila se Daniela, ale určitě neměla nic podobného v úmyslu. Zatím ještě nepotřebuje odhalovat svoji identitu, na to ještě bude určitě času dost. Nejprve si musí rozmyslet, co bude dál. „Ty už jsi doma?“ zeptala se Daniela, když se vrátila domů a uviděla Pavla sedět v obýváku a dívat se na televizi. „Ahoj, dneska jsem to zabalil dřív. Nějak mě bolí hlava,“ vymlouval se Pavel, když k němu přistoupila a políbila ho. „Vzal sis prášek, nebo ti ho mám přinést?“ „Zatím to neřeš, vezmu si ho možná později. Teď jsem si dal pivo.“ Pavel se tvářil, že sleduje televizi, ale na obsah zpráv se vůbec nedokázal soustředit. Před očima měl neustále Hedviku, ležící na lůžku v nemocnici, a všechny ty pípající přístroje kolem ní. Takhle si to přece nepřál! Nechtěl, aby to skončilo špatně. Hedviku miloval

Str. 104

skoro stejně jako svoji vlastní ženu Danielu. Kdyby bylo dovoleno mnohoženství, určitě by se stala jeho druhou manželkou. Byl nešťastný z celé té podivné situace. Nechápal, jak k tomu mohlo vůbec dojít. Jak jen mohla zjistit, kde bydlí? A proč to vůbec udělala? Čeho tím chtěla dosáhnout? Lámal si hlavu o sto šest, ale stále nebyl schopen vymyslet nějaké rozumné a přijatelné vysvětlení. Něco se musí stát. Určitě musí něco udělat, ale co? Bylo mu jasné, že Hedvika už určitě ví, že to jejich společné manželství je podvrh. Tak by bylo asi nejlepší, aby zachránil alespoň to své, aby ho celý incident náhodou nenarušil. Nedokázal si představit, jak by tohle Daniele vysvětloval. Musí nechat převézt Hedviku zpátky do Prahy. Jakmile se probere a bude schopna transportu, přemluví doktory, aby ji převezli do některé z pražských nemocnic. Bude to tak pro oba určitě bezpečnější. Byl by nerad přistižen nějakým známým v místní nemocnici. Už takhle s tím má dost starostí.

Str. 105

Kapitola 11. Hedvika se konečně probrala do plného vědomí. U postele stála sestřička a kontrolovala přístroje vedle její postele. Automatický měřič tlaku se neustále zapínal po půlhodině. Hedvika se už mohla rozhlédnout po okolí a zjistit, kde to vlastně je. „Jak vám je?“ vyzvídala sestřička a snažila se ji opatrně nadzvednout, aby jí mohla natřást polštář. „Co se stalo?“ ptala se Hedvika. „Prý jste měla nehodu, nějaký pád nebo co.“ „Pád? Jaký pád?“ nechápala ani trochu obsah jejích slov. „Nevím. Ale ptal se tady na vás nějaký policista. Určitě se tu zase objeví. On vám řekne přesně, co se stalo.“ Hedvika se začala pomalu rozpomínat. Pamatovala si, jak jela autem do Brna. Pak ho někde zaparkovala a někam šla, ale co bylo dál, to netuší. Myšlení ji příliš vyčerpává. Chtěla se posadit, ale sestřička jí to nedovolila. „Ležte ještě, na sezení je příliš brzy,“ napomenula ji sestřička. „Když mě už bolí celej člověk,“ stěžovala si Hedvika. „Já to chápu, ale ještě to musíte chvíli vydržet. Nespěchejte a bude to v pořádku.“ Hedvika si hluboce vzdychla. Pak ale cítila, jak se jí opět zmocňuje únava, a znovu usnula. Uběhl týden a už byla schopna sedět, a dokonce si už za pomoci sestřičky došla sama na

Str. 106

záchod. Konečně se zase cítila jako člověk. Nesnášela, když ji sestřičky nutily chodit na mísu. Připadalo jí to jako největší ponížení. Také se u ní zastavil Pavel. Slíbil jí, že ji nechá přeložit do Prahy ihned, jak to doktor dovolí. Původně ji chtěl vyzpovídat, ale nakonec si řekl, že na to bude ještě času dost, a celé té příhodě se raději vyhýbal a ani slovem se o ní nezmínil. Hedvika také mlčela. Měla celý ten týden možnost přemýšlet. Neměla u sebe ani mobil, aby mohla Pavlovi napsat, a tak musela čekat, zda se za ní zastaví. On však také hodně přemýšlel a nechtěl vzniklý problém nijak řešit. Nejraději by byl, kdyby to všechno jen nějak vyšumělo a vše zůstalo zase při starém. Navíc netušil, co všechno o něm Hedvika už zjistila, a tak nechtěl být první, kdo problém nakousne. „Tak zítra odjíždíš do Prahy,“ spustil Pavel mezi dveřmi, jakmile se vrátil od jejího ošetřujícího lékaře. „To jsem ráda, tam aspoň za mnou můžou chodit návštěvy.“ „Vyjednal jsem ti tam nadstandard, tak můžou chodit kdykoli a nebude ti aspoň smutno, když budu v práci a na cestách.“ „To je fajn. Už jsi volal Blance?“ „No vidíš, úplně jsem na to zapomněl. Byl jsem pryč a měl jsem honičku. Dneska všechno zařídím. Zavolám i vašim.“ Chvilka trapného ticha je oba přímo tahala za uši. Konečně se Hedvika zeptala. „Co jim řekneš?“ „Nevím. To mi řekni ty,“ Pavel uhnul očima a čekal nepříjemné výtky. „Řekni třeba, že mě srazil cyklista na kole. Nebo tak něco.“ „No to si musíme ujasnit, abychom neříkali každý něco jiného.“ „Tak to svedeme na cyklistu.“ Str. 107

„Dobrá. Budou si dělat starosti,“ ošíval se Pavel. „To je snad jasné. Jsou to přeci rodiče.“ „Je mi hloupé jim lhát.“ „Fajn, tak jim teda řekni pravdu a mně konečně taky,“ rozhodla najednou rázně Hedvika. „Já nevím, jakou pravdu chceš slyšet?“ Právě teď přišla ta chvíle, ze které měl Pavel největší strach. Rychle spřádal plány, jak se z toho nejlépe a nejúčinněji vylhat. „To s tvojí rodinou jsem už pochopila,“ řekla Hedvika a v polovině věty se jí zlomil hlas. Odkašlala si a pokračovala: „ Chci vědět, kdo je Petr Rohan.“ Opět nastalo dlouhé ticho. Pavel si provinile prohlížel nehty na rukou, jako by právě vyšel z manikúry. Hledal tu nejlepší odpověď, která by alespoň trochu uspokojila Hedvičinu zvědavost. Nakonec ale stejně zvolil cestu pravdy. „Petr Rohan je můj mladší bratr,“ znovu se rychle odmlčel. „Myslela jsem si to. Jen nechápu, proč jsi to udělal.“ „Nechtěl jsem tě zklamat, když jsi tolik básnila o naší svatbě a společné budoucnosti.“ „A proto jsi mi musel lhát? Tos mi nemoh říct pravdu hned na začátku?“ „Já vím, posral jsem to, no!“ „Tvůj bratr o tom ví?“ vyzvídala dál. Pavel jen zakroutil hlavou. „Takže jsi ušil boudu i na něho? Vždyť to přeci musel zjistit?“ „On je v ústavu. Je po mrtvici. Nemluví a nekomunikuje nebo jen částečně.“ „Aha. To je mi líto. A co tvoje žena, ta o tom ví?“ „Blázníš?“ „No jasně, takže jsi to hrál na nás na obě.“ Pavel mlčel a tajně zavítal pohledem na hodiny na stěně. Hedvika si toho však všimla. „Spěcháš. Jasně. Tak raději běž. Stejně už jsi mi toho řekl až až.“ „Ale no tak, Hedi!“ Sehnul se k ní, že ji políbí, ale otočila se k němu zády. Str. 108

„Běž už, doma na tebe čeká manželka.“ Pavel se tedy pomalu zvedl, ještě chtěl něco dodat, ale pak se raději otočil a odešel. Hedvice stékala po tváři slza. Takový byl konec jejich šťastného manželství. Co jen řekne doma rodičům? A co jí teprve na to poví Blanka? Nechtěla na to ani pomyslet. Stále je ovšem vdaná. Netuší sice za koho, ale je. Musí se přestat zabývat Pavlem a zapomenout na něho. Zjistí, kdo je ten jeho bratr a jak se může rozvést. Musí vymyslet, co bude dál, až se vrátí. Na přemýšlení má teď času víc než dost. „Včera tady byla vaše švagrová,“ oznámila Hedvice sestřička, když jí balila věci k transportu do Prahy. „Moje švagrová?“ divila se Hedvika, „ Jak víte, že to byla švagrová?“ „Ukázala mi občanku, to se tady musí.“ „Aha. A co říkala?“ „Že přijde, až vám bude líp. Asi vás jen chtěla vidět. Zřejmě ten pohled neunesla, protože rychle zase odešla.“ „Proč myslíte?“ Sestřička jí podala zrcátko a Hedvika konečně spatřila svoji tvář. Obličej jí hrál všemi barvami. „Alespoň se teď nemusím malovat,“ pokusila se o úsměv, ale moc veselo jí nebylo. „To za chvilku zmizí, za týden už ani nebudete vědět, že tam nějaké modřiny byly,“ povzbuzovala ji sestřička. „Ani se jí nedivím, že utekla.“ Podala zrcátko zpátky sestřičce. „Nic si z toho nedělejte, hlavní je, že se dobře zotavujete.“ „Už abych byla doma,“ povzdechla si Hedvika. Str. 109

„Však se dočkáte. Uteče to, uvidíte,“ usmívala se na ni. „Pěkně jsem si to zavařila.“ „To bude dobrý. Chce to čas, vždyť to znáte.“ Vtom se ve dveřích objevil saniťák. „Tak jsem tady, milé dámy. K vašim službám,“ culil se na celé kolo. „Hned vám přinesu papíry. Tady má paní věci a můžete si ji zatím nachystat na nosítka.“ Saniťák se celou dobu na Hedviku usmíval. Za chvilku se k němu připojil jeho kolega, doktor, který se měl o Hedviku starat celou cestu do Prahy. „Tak jdeme na to, trošičku se projedete, abyste se tady nenudila. S námi vám bude veseleji, uvidíte.“ „A víte, že se na ten výlet docela těším?“ vracela úsměvy Hedvika. „No vida, tak že bychom si k tomu přidali cestou ještě nějakou tu památku, aby byl výlet úplný?“ „Tak to by bylo super, ale nejraději bych někam do sklípku. Ještě jsem v žádném nikdy nebyla.“ „Když tak koukám do těch vašich papírů, tak s tím budete ještě muset krapet počkat. Leda, že byste požádala tady sestřičku, aby vám do té kapačky dala nějaké Chardonay. To by bylo určitě po cestě veselo,“ dobíral si ji doktor. „Jo tak takovou bych si dal taky líbit,“ přidal se saniťák. Jakmile Hedviku odvezli spletí chodeb a naložili do sanitky, neprodleně vyjeli a cesta rychle ubíhala. Jen v Praze museli občas použít houkačku, protože byl v tuto dopolední dobu docela hustý provoz. „Tak vám, pánové, mockrát děkuji za odvoz. Bylo to super cestovat první třídou,“ usmívala se na ně Hedvika.

Str. 110

„K vašim službám, madam,“ uklonil se saniťák a už pelášil za doktorem, aby vyzvedli dalšího pacienta k přepravě. „Vidím, že jste měla příjemnou cestu,“ konstatovala sestřička, která jí připravovala postel. „Tihle chlapíci jsou moc fajn. Všichni pacienti si je pořád chválí. Je vidět, že je to baví.“ „Moc jsem se s nima po cestě nasmála. Úplně jsem zapomněla, že jsem nemocná,“ pochvalovala si Hedvika transport. „No vidíte, tak to má být. Nebojte se, u nás se vám bude taky líbit. O to se už postarám. Kdybyste cokoli potřebovala, stačí jen stisknout tlačítko u postele. Takhle se postel ovládá nahoru a dolů a tady máte ovladač k televizi, abyste se tady nenudila. Hned vám přinesu čaj a za hodinu bude oběd.“ „Jste zlatá, děkuju. Takovou péči si snad ani nezasloužím.“ „Ale jděte. Jsem tady od toho.“ Sestřička odběhla, aby vzápětí přinesla slíbený čaj. Ještě pomohla Hedvice na záchod a zase zmizela. Hedvika vylovila v šuplíku mobil, který tam dala sestřička, aby ho měla po ruce. Přinesl jí ho Pavel při svojí návštěvě a ona na něj úplně zapomněla. Teď si ho všimla, když ho vyndávala sestřička z tašky spolu s ostatními věcmi a dávala ho do šuplíku nočního stolku. Okamžitě vytočila Blančino číslo. „Panebože, Hedi! Kdes byla celou tu dobu? Víš, jaký jsem měla o tebe strach?“ „Měla jsem nehodu. Vím, že mi vynadáš, ale můžeš za mnou přijít do nemocnice? Dneska mě převezli z Brna.“ „Ty mě děsíš, holka. Jsi v pořádku?“ vyzvídala vyděšeně Blanka. „Ale jo, teda skoro.“ „Kde ležíš? A co chceš přinést?“ „Jsem ve Střešovicích. Nic nepotřebuju, snad jen trochu pomerančového džusu nebo vodu. Ten nemocniční čaj už mi leze krkem.“ „Hele budu tam tak kolem druhé. Ještě mi řekni, kde tě najdu.“ Str. 111

Hedvika popsala cestu na oddělení a číslo pokoje, které vyzvěděla od sestřičky. Blančin hlas na ni působil jako balzám. Věděla, že dostane vynadáno, ale od kamarádky to bere. Udělala přece blbost, tak se nesmí divit, když jí za to Blanka vynadá. Blanka se odpoledne přihnala jako uragán. Vláčela s sebou tašku plnou ovoce a různých dobrot a k tomu dvě vody a dva džusy. Všechno to vyskládala Hedvice na stolek a ovoce a pití dala do ledničky. „Tak a teď mluv. Jsem zvědavá, co jsi zase vyváděla.“ Hedvika jí poctivě odvyprávěla celý příběh a Blanka se nestačila divit. „Já jsem tě před ním varovala hned na začátku, pamatuješ? Ale to ne? Madam byla hluchá a slepá. A teď to máš. Sakra práce. Hajzl jeden, kdyby se mi tak dostal do ruky…“ „Můžu si za to sama. Jsem blbá,“ špitala kajícně Hedvika. „Byla jsi zamilovaná. To jsou všichni slepí.“ „V mým věku bych snad mohla mít víc rozumu, ne?“ „To je sice pravda, ale v tomhle případě je to úplně fuk, jestli je ti dvacet nebo padesát. Jak se člověk zamiluje, tak je z něho magor. Už jsi volala vašim?“ „Jo volala. Mámě jsem řekla, že mě srazil cyklista, ale že už jsem v pořádku.“ „A to ti zbaštila?“ „Nevím, ale nechci jí zbytečně přidělávat starosti. Je to můj pokakanej život. Ona za to přeci nemůže, tak proč ji tím zatěžovat?“ „Třeba proto, aby mu táta ručně domluvil, hajzlovi.“ „No právě. Znáš tátu.“ „Ale zasloužil by si to,“ usmívala se Blanka při představě, jak si Hedvičin otec podává Pavla. „Radši mi poraď, co mám dělat.“ „No to nevím. A toho bráchu jsi nikdy neviděla?“ Str. 112

„Kdepak, ani koutkem oka. Možná, že se o něm někdy zmínil, ale to už si nepamatuju.“ „Hele, koukej se rychle uzdravit a pak něco vymyslíme.“ „Co chceš vymejšlet? Jsem vdaná a ani nevím, kdo je můj manžel.“ „To teď neřeš. Nějak to dopadne. Hlavně, abys byla v pořádku,“ rozkazovala Blanka a už přemýšlela, co podniknou, aby se Pavlovi za tu jeho bigamii pěkně pomstily.

Str. 113

Kapitola 12.

Daniela pochodovala nervózně po bytě jako vlk v kleci. Uvnitř ji to užíralo a nejraději by na svého manžela udeřila ihned a pořádně si to s ním vyříkala. Konečně by mohla podat žádost o rozvod a byl by klid. Už by více nemusela trpět jeho věčné úlety a košile od rtěnky. Byla by zase svobodná a mohla si žít svůj vlastní život.

Jak se však rozvést a neublížit tím Matýskovi? Takové východisko zřejmě neexistuje. Dokonce se už radila se svojí právničkou. Ta ale nemusí svému synovi říct, že bude žít bez vlastního táty, kterého tolik miluje. Večer se přiblížil a Pavel byl nezvykle tichý. Znala už jeho nálady a vždy se mu raději vyhýbala. Většinou stačila maličkost a následovala nějaká hloupá hádka. „Chceš si promluvit?“ zeptala se ho večer v posteli, když ulehl a zůstal zírat do stropu. Možná by se jí mohlo podařit rozumně vyřešit jejich rozchod. Nač se vázat v manželství dávno již nefungujícím? „Asi bychom měli,“ hlesnul Pavel, ale vůbec se mu do toho nechtělo. „Tak mi řekni, co tě trápí,“ otočila se k němu Daniela a vyčkávala, s čím začne. „Dneska ale nemám na povídání náladu. Promiň.“

Str. 114

Daniela tedy znovu zvedla rozečtenou knihu. Jenže pak se stalo něco, co už v jejich ložnici dlouho chybělo. Pavel jí zajel rukou pod peřinu a začal ji hladit po stehně. Daniela ztuhla překvapením. Stále ještě svého muže milovala a sex jí už delší dobu chyběl, dlouho se proto nerozmýšlela a jeho doteky opětovala. Milování skoro po půl roce. Tak dlouho se jeden druhého v posteli ani nedotkli. Málem zapomněli, jak jim to spolu chutná. Ovšem najednou bylo vše jiné a Daniele to udělalo čáru přes rozpočet. Když se pak vrátila ze sprchy, nemohla dlouho usnout. Co kdyby mu dala ještě jednu šanci? Ale opravdu už tu poslední! Zítra si s ním o tom otevřeně promluví a pak se uvidí. Zrušit svoje rozhodnutí může kdykoli. Byla neděle a slunce se neodbytně prodíralo do ložnice zataženými žaluziemi. Daniela se protáhla a podívala se na spícího Pavla. Pořád ho milovala. I když jí neustále ubližoval, měla ho svým způsobem ráda. Potichu vstala z postele, aby ho nevzbudila, a šla do kuchyně připravit snídani. Uvařila vajíčka a nandala na talířky šunku, sýry a kousky másla. V troubě rozpekla do křupava bagetky a nalila čaj do stolní konvičky. Nakrájela vánočku a namazala ji marmeládou přesně tak, jak to měl Pavel rád. Když začala dělat kávu, Pavel se přištrachal do kuchyně. Rozespale dosedl na židli a začal si mazat bagetku máslem. „Vím, co se tady děje,“ řekla znenadání Daniela. Pavel se na ni vyplašeně podíval. „Nezajímají mě detaily, můžeme na to zapomenout, jestli chceš,“ pokračovala. Pavel stále mlčel a čekal, co přijde. Str. 115

„Jestli ti my dva s Matýskem za to stojíme, tak se začneš chovat jako opravdovej táta a přestaneš už konečně běhat za holkama.“ „Ale…“ Daniela ho rychle přerušila. „Vím o všech tvých záletech a už mě to nebaví. Proto jsem se rozhodla dát ti poslední šanci. Jestli nemáš zájem, můžeme okamžitě podepsat rozvodové papíry. Mluvila jsem s právničkou.“ Pavel nevěřil vlastním uším. Nechápal, jak jen mohla celou tu dobu mlčet a nezmínit se ani slovem o jeho milenkách, když tvrdí, že o nich věděla. „Já jsem ale,“ nedořekl větu. Když viděl, jak se na něho podívala, raději se odmlčel. „Dobrá tedy, rozhodně se rozvádět nechci a oba dva vás miluju. Ale pokud se rozhodneš, že už mě nechceš, pak ať je podle tebe.“ „Ten poslední incident mě utvrdil v tom, že už jsi zašel příliš daleko. Tentokrát jsi to opravdu přehnal. Uvědomuješ si vůbec, co všechno se mohlo stát?“ „Já jsem netušil, že to takhle dopadne.“ Daniela jen zakroutila očima. Jak může takový chytrý člověk jednat jako pitomec nejtěžšího kalibru? Ve dveřích se objevil Matýsek. „Dobré ráno,“ pozdravil je oba vesele. Daniela mu nalila čaj a tak začalo jejich obyčejné nedělní ráno. „Tak ujednáno?“ zeptala se pro jistotu Pavla, aby věděla, že si to nerozmyslel a nehodlá zase utéct za tou sukní. „Ujednáno,“ přitakal Pavel a pohladil Matýska po vlasech.

V pondělí ráno, jakmile Pavel odjel do práce, povolala Daniela ihned Vagnera. Potřebovala mít jistotu, že Pavel splní do detailů vše, co slíbil. Str. 116

„Nespustím ho z očí,“ sliboval Vagner. „Bude to na delší dobu.“ „To nevadí. Mám na to lidi, nebojte se, Danielo. Postarám se o to.“ „Hlavně chci vědět, jestli se vrátil k ní.“ „Chcete hlášení každý týden?“ „To není nutné. Jen když něco zjistíte. Pak bych ráda ke všemu měla i fotky.“ „Samozřejmě, můžete se spolehnout. Mám ho sledovat i na služebních cestách?“ vyzvídal Vagner všechny potřebné detaily. „Uvidíme. Jen kdybyste pojal nějaké podezření. Nechám to jako vždy na vás. Máte na to nos.“ „Dobrá tedy, vynasnažím se. Příští pondělí se ozvu.“ „Děkuji, tak hezký den.“ Daniela položila sluchátko veřejného telefonu. Vždy dodržovala stejný postup, proto také Pavel doposud nic nezjistil. Její hovory sice nekontroloval, ale občas měl tendence kontrolovat telefon Matýskovi. Co kdyby snad dostal podobný nápad a zkontroloval výpis hovorů i na tom jejím telefonu? Ale pokud poruší daný slib, tak to bude vlastně úplně jedno, protože mu bude jasné, že ho nechává sledovat. Předhodí mu fotky, které jí přinese Vagner, a k tomu mu rovnou předloží k podpisu rozvodovou smlouvu.

Pavlovi to konečně došlo. Není možné, aby Daniela věděla o všech jeho milenkách bez cizí pomoci, vždy si dával velký pozor, aby ho nikdo neviděl. Musela si na to někoho najmout. Bude muset pověřit účetního, aby mu zkontroloval všechny domácí výdaje. Okamžitě zvedl telefon a vytočil jeho číslo. „Mám pro vás takový úkol, pane Fiala,“ spustil na něho ihned, jakmile se mu ozval. Str. 117

„Tak povídejte, co pro vás mohu udělat?“ „Nic složitého. Jen bych potřeboval, abyste zkontroloval všechny moje účty, na které má přístup moje žena.“ „Přejete si najít něco konkrétního?“ vyzvídal účetní. „Myslím, že to nebude konkrétní položka na běžná rodinná vydání. Spíš výběry v hotovosti nebo jinak krytá platba.“ „Dobrá, podívám se na to. O jak velkou částku by se mělo jednat?“ „Těžko říct. Jen mrkněte, kdyby se tam opakovaly častěji stejné částky. Zkuste mi udělat výpis všeho, co se netýká běžného chodu rodiny, jako jsou platby kartou v obchodech. Naopak všechny faktury na cokoli a výběry mi napište do seznamu. Já si to pak prohlédnu.“ „Jak moc to spěchá?“ „Rád bych to měl do týdne. Dnes odjíždím a vracím se v pátek dopoledne. Tak do té doby bych to měl rád na stole.“ „Samozřejmě, to stihnu. Připravím vám to na pátek.“ „Mockrát děkuju.“ Pavel se rozloučil a snažil se tu myšlenku vypudit z hlavy, ale stále se k ní vracel. Rád by věděl, který dobrák je tak odevzdán jeho manželce, že na něho donáší. Většinu soukromých oček má přece pod palcem. Nevěřil, že by se snad našel někdo, kdo by mu v takovémto případě nepodal ihned hlášení. Každopádně si na toho ptáčka ještě posvítí. „Tak si myslím, paní Rohanová, že vás zítra propustíme do domácího léčení. Co vy na to?“ usmíval se doktor při vizitě na Hedviku. Ta byla štěstím bez sebe, že se už může konečně vrátit domů. „To by bylo skvělé, pane doktore. Už mě to tu vážně nebaví.“

Str. 118

„Výsledky už máte dobré, krevní testy v pořádku. Zbytečně byste nám tady zahřívala postel.“ „Takže opravdu už můžu domů?“ vyzvídala nevěřícně. „Opravdu. Napíšu vám propouštěcí zprávu a zítra můžete odejít.“ „Tak to mockrát děkuju, pane doktore. Za všechno.“ „Však nemáte zač. Hlavně, že jste zase zdravá.“ Téměř měsíc strávený po nemocnicích jí lezl na nervy. Tolik si přála už jet domů. A náhle je to tady. Konečně se dočkala. Jakmile vizita odešla, okamžitě si začala balit věci. Zavolala Blance a domluvila se s ní, že ji druhý den v nemocnici vyzvedne. Doktor jí sice nabídl sanitku, ale Hedvika ji odmítla. To by raději jela autobusem, nebo i taxíkem. Nakonec jí pomohla Blanka. Přemýšlela i o tom, že zavolá Pavlovi, ale nakonec tu myšlenku zapudila. Ne, tohle musí skončit. Vždyť to ani není její vlastní manžel, ale ráda by si s ním ještě jednou promluvila. Definitivně. Nejdůležitější bude vymyslet, jak žít dál. Drahý byt si už nebude moct dovolit, takže se bude muset někam přestěhovat. Jakmile vyřídí to nejdůležitější, určitě se pojede podívat na svého vlastního manžela. Musí zjistit, jak je na tom a zda opravdu není schopen komunikovat. Nebo snad dokonce věděl o Pavlově úmyslu? Že by tak chtěl pro něho zajistit pečovatelku? Rychle tu myšlenku vypustila z hlavy. Nezdála se jí být vůbec reálná. Jak zná Pavla, bylo to určitě jen proto, aby nemusel říct pravdu o svém skutečném manželství. Přede dveřmi bytu se Hedvika zastavila. Hledala po kapsách klíče, pak si teprve uvědomila, že je má v tašce, ve které jí přivezl Pavel věci do nemocnice. Když mu Str. 119

prozradila, že je auto na parkovišti blízko jejich domu, v tichosti se o všechno postaral. Auto nechal odvézt zpátky do Prahy tak, aby se o tom nedověděla Daniela. Sám ještě nevěděl, co bude dál. Když konečně odemkla a spolu s Blankou vstoupily dovnitř, začaly jí téct slzy jako hrachy. „Ale no tak, Hedi,“ konejšila ji Blanka, „ to bude zase dobrý, neboj.“ Hedvika jen kývala, ale pláč jí dál svíral hrdlo. Všude kolem sebe viděla Pavla. „Pomůžu ti. Nějak to spolu zvládneme. Mám zavolat vašim?“ „Ne. Díky. To udělám sama později,“ utírala si Hedvika nos a snažila se rychle vzpamatovat. „Pár nocí tu vydržíš, než něco najdeme. Kdyby bylo nejhůř, můžeš se na čas nastěhovat ke mně.“ „To přeci nejde, co by tomu řekl Robert?“ odmítala nabídku Hedvika. „Co by tomu měl říkat? Je to snad můj byt, ne?“ „No jo, ale chcete být spolu sami.“ „Můžu se nastěhovat na čas k němu. Stejně mě tam furt láká. Tak bude konečně spokojenej.“ „To vypadá, že to s tebou myslí vážně.“ „Jo, vypadá. Ale já se nechci vázat na chlapa, abych mu musela prát a žehlit a uklízet po něm. Už mi to v životě stačilo až až. Teď chci žít podle sebe.“ „To jako napořád?“ divila se Hedvika jejímu rozhodnutí. „No, to ještě nevím, ale zatím mi to tak vyhovuje. Když nemám náladu, pošlu ho domů a basta.“ „Dobrý řešení, jen aby ho to nepřestalo bavit,“ varovala ji Hedvika. „Jeho boj. Pravidla jsme si řekli hned na začátku a zatím s tím nemáme problém.“ „Tak to ti držím palce, aby ti to vydrželo co nejdéle.“ Str. 120

„Život mě naučil žít dneškem, a co bude zítra, budu řešit zítra.“ „Kéž bych taky dokázala mít takovej nadhled,“ povzdychla si Hedvika. „Jo, holka, to by sis ho musela pěstovat už od začátku, ale na to tys nikdy nebyla. Vždycky si chlapům dopřávala příliš velkou svobodu a pokaždý si na to doplatila. Žádný pravidla. Tak se nediv.“ Hedvice se už zase draly slzy do očí. Blanka si k ní sedla na gauč a objala ji. „A nebul furt, ten parchant za to nestojí.“ „Já bych ráda,“ vzlykala Hedvika, ale přes slzy nemohla ani mluvit, „ jenže ono to nejde.“ „Všechno jde, když se chce. Potřebuješ přijít na jiný myšlenky. Pojď si lehnout a odpočiň si. Ještě pořád si slabá jako čajíček,“ poroučela Blanka a směrovala Hedviku do ložnice. „Tam já nechci,“ bránila se Hedvika, „tam ho pořád vidím vedle sebe.“ „Sakra, holka, s tebou to není vůbec lehký. Víš co? Sbalíme tě hned a pojedeš rovnou ke mně. Tady by ses zbytečně užírala.“ „Ne, já nechci. Dej mi čas. To bude dobrý,“ bránila se Hedvika, „ budu spát tady na gauči. Vždycky tak spím, když je Pavel pryč.“ „No právě. Zvykej si. Změna je život.“ „Já to zvládnu. Opravdu, Blani.“ Blanka se na ni přísně podívala a zahrozila prstem pro výstrahu. „Ale běda tobě, jestli tady budeš celou dobu jenom kňučet. Zítra přijdu na kontrolu a poznám to, jestli jsi celou noc prořvala, a varuju tě. Sbalím ti fidlátka a pomažeš ke mně, ať se ti to líbí, nebo ne. Jasný?“ Hedvika si vedle svojí kamarádky náhle připadala jako malá holka. Když na to přišlo, Blanka dokázala být pěkný generál a neomylně si stát za svým. Tehdy se Hedvika

Str. 121

neodvažovala odporovat. Oceňovala, že si Blanka věděla rady v každé situaci a uměla dobře poradit. „Dobrá tedy. Ještě ti skočím nakoupit, abys tady neumřela hlady, a udělám něco rychlého k obědu. Ty se zatím mrkni po volném bydlení. Až se vrátím, tak to probereme.“ Jakmile Blanka odešla, otevřela Hedvika počítač a začala hledat bydlení. Všechno však bylo buď příliš drahé, nebo pouze ke koupi. Bude muset ještě chvíli vydržet v tomhle bytě. Snad jí to Pavel dovolí.

Str. 122

Kapitola 13. Pavel se vrátil z obchodní cesty o den dřív a honem spěchal do nemocnice za Hedvikou. Zastavil se v květinářství a koupil obrovskou kytici rudých růží. Musí si spolu promluvit a potřebuje ji dostat zpátky na svoji stranu. Nechce na jejich vztahu nic měnit. Dobře věděl, že ho čeká složité vysvětlování. Přemýšlel o tom celý týden. Nabídne jí roli druhé manželky. Když už ví, jak se věci mají, pokusí se ji přemluvit. Navíc se o ni nemá kdo postarat, tak jí zajistí pečovatelku a zároveň někoho, kdo mu ji pohlídá, aby už nikdy neprováděla podobné vylomeniny. Jakmile mu však sestřička sdělila, že Hedvika už byla propuštěna do domácí péče, vrazil jí do ruky kytici a pospíchal rychle za Hedvikou. Měl obrovskou radost, že už je v pořádku. Když kupoval v květinářství znovu stejnou kytici, květinářka se na něho nedůvěřivě podívala a zeptala se, zda jich nechce rovnou víc. „Co tady chceš?“ spustila na něho Hedvika místo pozdravu. „Miláčku, dovol mi to všechno vysvětlit, prosím?“ žadonil Pavel a podával Hedvice kytici růží. „S tím si mě nekoupíš. My už si nemáme co říct.“ „Ale no tak. Já tě přeci miluju a ty mě taky.“ „Tomu říkáš láska? Předhodit mě vlastnímu bratrovi?“ „Ale já to tak nechtěl,“ bránil se Pavel. „Nechtěl? Děláš si srandu? Tak jsem to asi chtěla já!“ „Nech mi to vysvětlit.“

Str. 123

„Prosím tě, co na tom chceš ještě vysvětlovat. Nedokázal jsi mluvit pravdu. Proč jsi mi rovnou neřekl, že jsi ženatej? Copak bych tě za to zakousla?“ „To nevím, ale určitě bys se mnou nezůstala.“ „Jak to můžeš vědět? Milovala jsem tě, a tys mě tak strašně zklamal.“ „Já vím, ale pochop. Jsem slaboch. Zamiloval jsem se do tebe a bál jsem se, že už to zašlo příliš daleko a že se na mě vykašleš, jestli ti řeknu pravdu.“ „Ale proč ta falešná svatba? Víš ty vůbec, co jsi provedl mým rodičům?“ „Já vím, jsem vůl. Vůbec jsem si to neuvědomil. Došlo mi to až později.“ Hedvika se na chvíli odmlčela. V místnosti zavládlo ticho. Pavel na ni prosebně zíral a čekal, zda mu odpustí. „Jakmile si něco najdu, odstěhuju se,“ řekla nakonec a při posledním slově jí přeskočil hlas. Rychle se otočila, aby Pavel nespatřil její slzy. „Ne, to nedovolím!“ řekl rázně. Když však viděl, jak se na něho nesouhlasně podívala, zmírnil hlas: „ Kam bys chodila? Já tě přeci nevyháním. Naopak. Chci, abys tu zůstala. To vyřešíme.“ „Vyřešíme? Tady není co k řešení. Už jsi to vyřešil za mě. Jsem vdaná za tvého bratra.“ „Jo, to jsem fakt posral. Ale s tím už nic nenadělám.“ „Jak by se to asi tak líbilo tobě, kdyby to bylo naopak? Kdyby někdo takhle hnusně manipuloval tvým životem?“ „Sakra, tak už konečně pochop, že to nebylo kvůli tomu, abych ti ublížil. Prostě to bylo náhlý pominutí mysli či co. Neumím si to vysvětlit. Chtěl jsem ti prostě dopřát tu svatbu, když jsem viděl, jak moc po tom toužíš.“ „Tak proč ses, do prdele, nerozved?“ „Nemůžu. Kvůli synovi. Nechtěl jsem mu způsobit trauma.“ „No tak jsi ho raději způsobil mně. To se ti fakt povedlo.“

Str. 124

„Hlavně nemůžu kvůli manželce. Převedl jsem na ni většinu majetku. Kdybych se rozváděl, vyjdu z toho jako nuzák.“ Pavel sklopil hlavu. Konečně to nahlas přiznal i sám sobě. „Nemohl bych tě zabezpečit, jako dřív. Manželka má dokonce i část mých podílů ve firmě. V podstatě mě má v hrsti, ačkoliv o tom ani neví.“ „Nehraj si na chudinku a řekni rovnou, že ji miluješ.“ Pavel mlčel. Ano miloval svoji manželku Danielu, ale zrovna tak miloval i Hedviku. Věděl, že by to Hedvika nepochopila. Nechtěl přijít ani o jednu z nich. Uvědomoval si, že s rozvodem by přišel nejen o rodinu, ale i o postavení ve firmě, a to nemohl v žádném případě dopustit. „To mi k tomu nemáš co říct?“ „Ale tak to není. Prostě tě chci. Chápeš to? Ale nemůžu se rozvést.“ „Fajn, ale já se můžu rozvést s tvým bratrem.“ „Dělej si, co chceš.“ „Ne, kdepak. To je tvoje práce. Jednou jsi mě za něj provdal, tak mě s ním taky rozvedeš.“ „Dobrá, sice nevím jak, ale udělám to. A co bude s námi?“ „A co myslíš?“ Hedvika nechápala, jak může tak tvrdohlavě trvat na jejich vztahu, když jí tolik ublížil. „No my dva. Zůstane to jako dřív?“ „Zbláznil ses?“ „Já vím, co jsem ti způsobil, ale dej mi ještě šanci, moc tě o to prosím. Už o mně víš všechno. Slibuju, že se polepším. Jen mě neopouštěj. Prosím, Hedi!“ Hedvika přemýšlela na plné obrátky. Nejraději by mu všechno odpustila a vrátila se k němu. Chtěla zpátky to šťastné manželství jako dřív. Ale cosi uvnitř jí našeptávalo, že to není vůbec dobrý nápad. Kdyby se tak dokázala rozhodnout. Ale stejně nemá kam jít. K Blance nechce, určitě by ji komandovala každý den. To už může jít rovnou k rodičům. Str. 125

Tam by se ovšem musela neustále dívat na mámin utrápený obličej, až by jí řekla, proč odešla od Pavla. Zůstane alespoň na čas. Dá mu poslední šanci. Bude druhou manželkou svého bigamisty. „Dobrá tedy. Zkusíme to. Ale pokud to nebude fungovat, rozejdeme se bez zbytečných dohadů. Souhlasíš?“ „Souhlasím a slibuju, že tě už nikdy nezklamu.“ Sotva vyslovil svůj slib, už dobře věděl, že má vyhráno a že opět dosáhl svého. Bude si ji hýčkat jako v bavlnce. Teď už jenom zjistit, kdo mu šlape na paty a mohl by tak jeho štěstí pokazit. Rychle vytočil číslo účetního Fialy. Snad už pro něho bude mít vypracovanou zprávu.

„Bohužel, Danielo, nemám pro vás dobré zprávy,“ tvářil se Vagner provinile, jako kdyby za to mohl sám. „Chápu. Takže se pořád stýkají.“ Vagner jen tiše přikývl. „Už je doma z nemocnice a váš manžel se tam znovu objevil.“ „Nu což, nedá se nic dělat. Budu se muset podle toho zařídit,“ povzdechla si Daniela a už začala přemýšlet, co udělá. „Mohu vám ještě nějak pomoct?“ „Myslím, že už mi to stačilo. Pošlete mi její adresu a nějaké fotky, které jste udělal. Určitě je budu potřebovat.“ „Jste si opravdu jistá tím, co chcete provést? A co Matýsek?“

Str. 126

„Nevím, jestli to vůbec dokážu. Právě kvůli němu. Ale když to neudělám, budu se tím dál zbytečně trápit a už mě to nebaví.“ „Jsem tady kdykoli pro vás. Kdybyste potřebovala pomoci s čímkoli a v jakoukoli denní i noční dobu, však víte.“ Daniela ho máchnutím ruky přerušila. „Vím, Jiří, a jsem vám za to vděčná. Sama to nezvládnu, ale nenaléhejte na mě, prosím. Musím se s tím nejdřív sama vnitřně vyrovnat a rozmyslet si, co vlastně udělám a jak. Jde hlavně o budoucnost mého syna, a proto musím nejprve vyřešit spoustu důležitých věcí, aby bylo o něho vždy dobře postaráno a aby byl zajištěn.“ „Ale kdo se postará o vás? Potřebujete přítele, o kterého byste se mohla opřít, když bude nejhůř. A já vám to přátelství nabízím a nic víc za ně nežádám. Sama se rozhodnete, zda přijmout i něco víc.“ Daniela nevěděla, co na to říct. Už toho pro ni tolik udělal a v poslední době si ani nenechal nic zaplatit. Věděla, že po ní touží, ovšem nechtěla mu být za nic vděčná a hlavně dlužná. Stal se pro ni přítelem, který byl blízko, kdykoli ho potřebovala. Naučila se ho mít svým způsobem ráda, ale stále si ho držela od těla. „Dejte mi čas. Jsem v situaci, kdy je toho na mě příliš. Ozvu se vám, to vám můžu slíbit. Jste můj dobrý přítel a nevím, co bych si bez vás počala.“ Vagner ji chytil za ruku a spatřil, jak se jí v koutku oka usadila slza. Nebránila se a nakonec se mu vyplakala na rameni. On ji jen trpělivě držel a čekal, až ji žal přejde. „Promiňte,“ řekla po chvilce a otírala si oči do kapesníku. „Jsem tady, Danielo. Kdykoli. Jenom pro vás,“ utěšoval ji. „Je toho na mě moc. V poslední době mě stále bolí hlava, asi ze stresu. Nevím.“ „Měla byste se šetřit. Jinak se zhroutíte. Mám promluvit s vaším manželem místo vás?“ nabízel Daniele. Str. 127

„Ne, děkuji. Jste milý, ale tohle si musím vyřešit sama.“ Pohladila ho po tváři a on zachytil její ruku a políbil ji do dlaně. Pokusila se o úsměv. „Tak nashledanou.“ Rychle nasedla do auta a odjela. Vagner seděl tiše na lavičce a díval se za ní, jak se vzdaluje, dokud mu nezmizela z dohledu úplně. Tak rád by ji objal a sevřel v náručí. Měl touhu ji líbat, ale bál se, že ji vyplaší. Zdála se mu tak křehká a zranitelná. Nesmí jednat ukvapeně. „Nu což,“ povzdechl si, nasedl do auta a odjel.

Po týdnu neutuchávajících bolestí hlavy se Daniela konečně odhodlala zajít k doktorovi na vyšetření. Protože si doktor nebyl jistý, poslal ji na několik různých odborných testů, než mohl vyřknout konečnou diagnózu. V práci se cítila stále unavená, a když přišla domů, musela si vždy alespoň na půl hodiny lehnout a vyspat se. Rozhodla se zatím nedělat závažné kroky ve svém vztahu s Pavlem, dokud se nedozví, proč má takové potíže. Věčně hledala na internetu odpovědi na svoje otázky ohledně zdraví. Ale bolest hlavy může být příznakem mnoha nemocí a tak se nakonec rozhodla, že počká, co jí oznámí doktor. Hodně času teď trávila po večerech na Skypu a povídala si s některou ze svých sester. Rodina jí chyběla v poslední době čím dál víc. Musí zajet za rodiči na Slovensko. Potřebovala se někomu svěřit se svými starostmi, ale nikomu ze svého okolí Str. 128

nedůvěřovala tolik jako svojí sestře Natálii. Ta se konečně vrátila natrvalo z ciziny k rodičům a začala pracovat na velmi lukrativní pozici v jedné firmě v Bratislavě. O víkendu se za ní určitě vypraví. Kdo jiný by jí byl schopen lépe poradit než nejstarší sestra, která je již podruhé rozvedená. Začala se na výlet těšit a zavolala rodičům, že přijede na návštěvu. Konečně bude mít nějaké jiné rozptýlení než jen práci, na kterou se poslední dobou stejně nedokázala pořádně soustředit. „Můžeš mi říct, co to do tebe vjelo?“ rozčiloval se Pavel a máchal složkou papírů Daniele před očima. „Nechápu, o čem to mluvíš,“ zírala na něho překvapeně. „Mluvím o těch pochybných výdajích, které tady máš.“ „Žádné pochybné výdaje nemám. Všechno, co kupuju, je jen a jen do domácnosti nebo pro Matýska. Nechápu, co se ti na tom najednou nelíbí.“ „Mluvím o těch pravidelných výběrech,“ rozčiloval se dál Pavel. „Odkdy tě zajímá, na co vybírám peníze?“ „Chtěl jsem mít přehled. To je snad normální. Tak řekneš mi už, na co si ty peníze potřebovala?“ „Na co jsem je asi tak mohla potřebovat? Ptáš se, jako kdybych hrála automaty nebo je prosázela či utratila za drogy.“ „Nevtipkuj a řekni mi laskavě pravdu.“ „A jak to mám asi vědět? Podrobnou agendu si opravdu nevedu.“ „ Tak snad máš přehled o tom, kam dáváš naše peníze!“ „Ano, to mám, ale z hlavy ti to nedokážu říct.“ „Sakra, nehraj si se mnou, Danielo!“ „Přestaň na mě křičet, bolí mě z tebe hlava.“ Zvedla se a šla si natočit sklenici vody, aby zapila prášek proti bolesti. Str. 129

„Nezkoušej to na mě. Dala jsi mě sledovat, co?“ „Co se ptáš, když to víš?“ Pavel vztekle odhodil složku se zprávou od Fialy, až se papíry rozletěly po celé místnosti. „To jsem to dopracoval. Moje vlastní žena mě nechává sledovat jako nějakýho gaunera.“ Svalil se do křesla a skryl tvář do dlaní. „Můžeš mi aspoň říct, co ti ten tvůj šťoura o mě nabulíkoval?“ vyzvídal dál. „Tak za prvé – není to žádnej šťoura a všechno, co zjistil, je svatá pravda. Chceš vidět fotky?“ zeptala se Daniela s ledovým klidem. Pavel se zarazil. Doufal, že to sledování začalo teprve nedávno, ve chvíli, kdy se k nim domů dobývala Hedvika. Rychle zmírnil tempo a začal pomalu z hádky vycouvávat. „Dobrá, vidím, že to nemá cenu. Nechme toho.“ „To máš pravdu. Nemá to cenu. Končíme. Už jsem z toho unavená. Vezmu si týden dovolené a odjedu k našim. Matýsek bude mít teď ve škole taky volno, tak ho vezmu s sebou. Zatím si rozmysli, co vlastně chceš.“ „Jak rozmysli? Co bych si rozmýšlel?“ „Nehraj to na mě. Mě už to nebaví. Zklamal jsi. Svoje šance už jsi vyčerpal.“ Mluvila tiše a klidně. Pavel tušil, že tentokrát to opravdu myslí vážně. Najednou dostal strach, že ji ztratí a přijde tak zároveň i o svého jediného syna. To přece nemůže dopustit. Přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal. Daniela stála v jeho náručí se svěšenou hlavou. Už se mu nedokázala podívat do očí. Už se rozhodla, že odejde natrvalo. „Nemluv tak, prosím. Já tě pořád miluju. Věř mi, prosím.“ „Nepros. Je to zbytečný. Skončili jsme. Můžeš si za to sám.“ „Slíbila jsi mi poslední šanci.“ „Tu jsi už vyčerpal. Vím, žes byl u ní. Vrátila se z nemocnice, viď.“ Str. 130

Pavel uvolnil sevření a spustil bezmocně paže. „Přiznávám. Ano, ke všemu se přiznávám. Miluju vás obě a nedokážu se rozhodnout. Když jsem s tebou, chci jen tebe, ale když jsem s ní…“ „Chápu. Ale nemůžeš mít obě. A já vím, že se nikdy nezměníš.“ „Ale já ti nechci lhát. Neopouštěj mě, prosím.“ „To chceš jako žít ve vztahu se dvěma ženami? Zbláznil ses?“ nechápavě na něho zírala. On si snad myslí, že na takový nápad bude ochotna přistoupit. Ale to se mýlí. „Neříkej mi, že ty jsi za celou tu dobu, co jsme spolu, nikoho neměla,“ otočil najednou Pavel. To už bylo na Danielu příliš. V ten moment jí vystřelila ruka a vlepila Pavlovi facku, až to plesklo na celé kolo. „Já nejsem žádná děvka!“ otočila se a odešla z pokoje. Pro jistotu za sebou ještě hlasitě práskla dveřmi. Pavel zůstal stát jako opařený. „Tak to jsem fakt posral,“ ulevil si nahlas a kopnul vší silou do skříně, až zadrnčely skleničky v baru.

Str. 131

Kapitola 14.

Hedvika se rychle uzdravovala a brzy se vrátila do práce. Ve škole ji přivítali s velkým nadšením, protože stále nemohli sehnat nikoho, kdo by ji byl schopen celou dobu zastupovat. Každý už měl plno přesčasů a nadával, že nestíhá svoji práci. Musela na potkání vyprávět svoji smyšlenou historku o cyklistovi, který ji porazil, a pomalu by tomu začínala věřit, kdyby jí neustále nevrtala v hlavě myšlenka na jejího manžela. Ovšem ne na Pavla, ale na toho pravého, kterého měla úředně zapsaného v občance. Podivila se, jak dlouho používala svůj nový občanský průkaz a nikdy si nevšimla toho, že u jména jejího manžela není uvedeno Pavel, nýbrž Petr. Musí ho vidět. Aspoň na chvilku. Jen s ním promluví a zase pojede. Přemluvila tedy Blanku a naplánovaly spolu výlet do Brna. Blanka z toho nebyla příliš nadšená, protože se obávala toho, co může následovat. Ale když už to jednou Hedvice slíbila, tak musí svůj slib dodržet. „Chci vidět tvého bratra,“ spustila Hedvika na Pavla místo pozdravu, když ji po týdnu zavolal. „Blázníš? Nevím, k čemu ti to bude dobré,“ bránil jí Pavel.

Str. 132

„Je to můj manžel, pamatuješ?“ dobírala si ho schválně Hedvika, aby v něm vyvolala pocit viny. „Dobrá, dobrá, ale přesto si nemyslím, že je to dobrej nápad.“ „Je mi jedno, co si myslíš. Já ho chci vidět. Řekni mi, kde ho najdu.“ Pavlovi už bylo jasné, že Hedviku od návštěvy jeho bratra nic neodradí. Bude lepší, když tam pojede s ní a bude ji tak mít pod kontrolou. „Co mám s tebou dělat? Zavezu tě tam.“ „To nemusíš, pojedu tam s Blankou,“ odporovala Hedvika. „Řek jsem, že tě tam zavezu, tak to platí.“ „A kdy?“ nedala se odbýt. „Nevím. Příští týden?“ „Slibuješ?“ naléhala dál. „Jo, slibuju. Ale pořád nechápu, proč?“ „Kdybys byl na mém místě, taky bys rád poznal svoji opravdovou manželku. Nebo se snad pletu?“ Pavel se odmlčel. Nebude jí bránit. Však sama nakonec uzná, že to nebyl dobrý nápad, až uvidí, v jakém zdravotním stavu Petr je. „No vidíš, tak tedy příští týden a bez debat. A proč vůbec voláš?“ „Jen jsem chtěl vědět, jak ti je.“ „Jak vidíš, tak už dobře. Kdy přijedeš?“ „Budu se snažit, abych to stihnul do konce příštího týdne, když jsi mě teď uhnala k tomu nedobrovolnému výletu.“ „Říkala jsem ti, že tam pojedu s Blankou.“ „Myslím, že bude lepší, když tam pojedeme spolu. Navíc jsem ho už dlouho neviděl a musím ho navštívit, jestli něco nepotřebuje.“ Str. 133

„Tak fajn. Miluju tě, pa,“ rozloučila se Hedvika a hned volala Blance, aby jí oznámila, na čem se právě domluvila s Pavlem. „Vidíš to moc jednoduše, Naty,“ zlobila se Daniela na svou sestru. Včera přijela na Slovensko k rodičům a hned první večer probírala svůj současný manželský život s Natálií. „Já prostě nemůžu od Pavla jen tak odejít. Za prvé to nedokážu a za druhé je tu Matýsek.“ „A kdy to tedy hodláš udělat? Až budeš stará a nikdo tě nebude chtít, protože jsi scvrklá bába?“ zlobila se na ni Natálie a snažila se jí domluvit. „Nevím, ale nemám na to sílu.“ „Tu nebudeš mít nikdy, protože pořád budeš mít nějaký důvod, proč to odložit na později. Klasický příklad prokrastinace.“ „To není pravda, to já nedělám,“ bránila se nařčení Daniela. „Ne? Pokud vím, tak pokaždé, když spolu mluvíme, stěžuješ si na Pavla a vyhrožuješ, že ho opustíš.“ „Já vím, ale pořád jsem to nějak nemyslela vážně, vždyť víš.“ „No právě. A kdy to tedy začneš myslet vážně? Až Matýsek vyroste a ožení se? Pak přijdou vnoučata a zase budeš mít důvod zařadit zpátečku.“ „Sakra pochop, že přesto všechno, co mi udělal, ho pořád miluju.“ „Ale to není řešení. Zůstaneš s ním, jenom proto, abys mu byla nablízku, i když už o tebe nestojí? Nezdá se ti to jako hloupé sebetrýznění?“

Natálie si už se svou sestrou opravdu nevěděla rady. Tak ráda by jí pomohla, ale komu není rady, tomu není pomoci. „ Je mi z tebe smutno.“ „Sama to nedokážu, musela bych utéct za někým, kdo mě podpoří. Ale být najednou sama, to asi nedokážu.“ Str. 134

„Neříkej, že by se nenašel kolem tebe někdo, kdo by neměl zájem o krásnou ženskou.“ Daniela se na ni podívala a Natálie ihned z jejích očí vyčetla, že narazila na to správné téma. Začala okamžitě vyzvídat. „Aha, tak takhle to je. Tak mluv, kdo je to a kde jsi k němu přišla.“ „O nic nejde,“ zlehčovala situaci Daniela. „Tenhle tvůj pohled už dávno znám, to vyprávěj někomu jinýmu.“ „No byl by tady jeden sympaťák, a dokonce by mě bral i s Matýskem, ale já nevím. Neumím se rozhodnout. Je to přeci jenom závažný krok.“ „Jiskří to mezi vámi?“ zpovídala ji Natálie. „Tak trochu, chvílema. Je mi s ním fajn.“ „A už něco bylo?“ usmívala se Natálie. „Blázníš?“ „Hele, ségra, nedělej se.“ „No nebylo.“ „A on by chtěl?“ „Asi. Nevím. Jak to mám vědět?“ „No když říkáš, že by tě chtěl i s Matýskem, tak to asi myslí vážně.“ „Nepřemýšlela jsem o tom.“ „No ty jsi zajímavá, fňukáš mi tady, že nemáš ke komu jít, a na druhou stranu tajíš nějakého fešáka, co o tebe stojí. Já tě nechápu,“ kroutila hlavou Natálie. „Vždyť ti říkám, že je to složitý.“ „Složitý si to děláš jen ty sama. Jestli tě chce, tak nevím, na co ještě čekáš. Tak si s ním o tom promluv.“ „To není třeba, zná všechny detaily. Je to ten detektiv, co Pavla sledoval.“ „Aha, tak to je mi hned jasné. Ale jak dlouho myslíš, že na tebe bude čekat? Tak to s ním zkus. Jestli za to vůbec stojí.“ Str. 135

„ Já ale neumím lhát jako Pavel, ten by to na mě hned poznal.“ „A co má jako být? Vždyť si taky dělá, co se mu zachce, tak proč to řešíš? Jestli to zjistí, tak jedině dobře. Alespoň uvidí, jaké to je.“ „Hele zavolej tomu tvýmu fešákovi a domluv si s ním rande. Nebo ti uteče a budeš mít prd.“ „To nejde,“ vykrucovala se Daniela. „Ale jde. Dělej. Tady máš mobil a volej.“ Daniela se červenala jako malá holka, kterou přistihli při záškoláctví. Nikdy o Vagnerovi jako o milenci nepřemýšlela, i když se s ním cítila vždy v bezpečí a bylo jí s ním dobře. Ani slovem se mu nezmínila, že je jí také tolik sympatický a že na něho myslí. Nepřipadalo jí to vhodné, i když jí nabízel svůj život na podnose. Jakmile se vrátí do Čech, určitě mu zavolá a pozve ho na večeři. Pak se uvidí. Ale jak byla díky svojí sestře nabuzena, poslala mu alespoň SMSku. „DOBRY VECER JIRI. RADA BYCH S VAMI MLUVILA A DOUFAM, ZE SI NA ME UDELATE PRISTI TYDEN CAS. DANIELA“ Chvíli přemýšlela a váhala, zda to má odeslat, ale pak rychle zmáčkla tlačítko a bylo to. Ve chviličce přišla zpátky odpověď: „URCITE A RAD. BUDU SE NA VAS MOC TESIT. DOBROU NOC.JIRI“ Daniela si najednou připadala jako puberťačka a zahřálo ji to u srdíčka. Četla si tu zprávu pořád dokola a usmívala se. Ano, i ona si přece zaslouží tu maličkou kapičku normálního lidského štěstíčka.

Str. 136

Najednou byla jako na trní a nemohla se dočkat, až se vrátí domů. Před očima měla neustále Vagnerům usměvavý obličej. Těšila se na něho. Konečně si přiznala sama sobě, že po něm touží. „Tak co?“ vytrhla ji z myšlenek Natálie. „Jo dobrý.“ „Ježíš, z tebe to teda leze. Co dobrý? Jak dobrý?“ „No příští týden se uvidíme.“ „Takže rande?“ „To nevím. Jenom jsem mu napsala, že s ním chci mluvit.“ „Bože, ségra, ty jsi snad padlá na hlavu. To jsi ho nemohla rovnou pozvat na večeři? Přeci dobře víš, že chlapům se to musí říkat všechno na férovku, jinak jim to nedojde.“ „Já vím, ale nech to na mně.“ „No, to jsem teda zvědavá, jak tohle dopadne.“

Hedvika se zastavila přede dveřmi, které vedly do pokoje Pavlova bratra. Najednou se jí rozklepaly nohy a nebyla si jistá, zda chce opravdu vejít dovnitř. Zhluboka se nadechla a vešla v závěsu za Pavlem dovnitř. „Ahoj brácho,“ pozdravil Pavel Petra, ale nebylo znát, že by jeho bratr nějak reagoval. Jen dál na příchozí němě zíral. „To je Hedvika,“ ukázal Pavel za sebe a Hedvika natáhla ruku. Pak jí došlo, jak bylo její gesto zbytečné. Opatrně zase stáhla ruku zpátky. Petr si je oba prohlížel, ale v jeho tváři se neobjevil jediný náznak překvapení. Hedvika čekala, že nějak zareaguje, ale zbytečně. Petr jen seděl a očima je pozoroval. „Tak jak se máš?“ snažil se Pavel o konverzaci. Ale místo odpovědi se dočkal jen smutného úsměvu. Str. 137

„Něco jsme ti přinesli.“ Pavel položil tašku s dobrotami na stůl. „Vezmu tě na procházku, chceš?“ Opět jen nepatrný náznak úsměvu. Vytlačil tedy pojízdný vozík ven do zahrady. Potom pomohl bratrovi na nohy a Petr pomalu kráčel o holi, zavěšen do bratrovy paže. Pavel mu vyprávěl o své práci a o rodině. Společně došli až k lavičce u rybníčku a posadili se. Sluníčko příjemně hřálo a vzduch byl cítit přicházejícím podzimem. Pak Petr zatahal bratra za ruku a pokusil se vyslovit jméno Daniela, ale z jeho úst se vydral jen podivný skřek. Pavel se usmál. „To víš, že tě pozdravuje. Odjela s Matýskem na Slovensko k rodičům, jinak by tu byli se mnou.“ Petr se otočil směrem k Hedvice a kývl bradou. „Kamarádka. Však víš,“ usmál se na bratra a mrkl na něho. Petr se šibalsky usmál a pokýval hlavou, jako že chápe. Hedvika pozorovala ten bratrský rozhovor se zaujetím. Bylo na tom cosi podivného. Být tady sama, asi by netušila, co si s ním povídat. Hlavně by nepochopila jeho gesta, která měl Pavel už přečtené. Ještě chvilku se procházeli po parku a pak pečovatelka odvezla Petra do jídelny. Pavel s Hedvikou se s ním rozloučili a spěchali zpátky do Prahy. „Tak máš, cos chtěla?“ zeptal se Pavel poté, co vyjeli z města na dálnici. „Je to divný pocit vidět někoho tobě tolik podobného. Navíc v situaci, kdy se nemůže sám najíst a pořádně říct, co potřebuje.“ „Varoval jsem tě.“ „Je to můj manžel, mám právo ho poznat,“ bránila se Hedvika. Str. 138

Bylo jí líto toho mladého člověka, kterému se životní prostor scvrkl na několik čtverečních metrů. Nejraději by ho z toho vězení ihned vysvobodila. „Nebylo by pro něho lepší, kdyby žil s tebou?“ „To určitě bylo, ale doktor to nedoporučil. Mívá záchvaty a nikdo neví, kdy se to stane. Uvažovali jsme o tom s Danielou, ale nakonec nám to jeho ošetřující lékař vymluvil.“ „Co kdybych si ho chtěla vzít k sobě?“ Pavel se na ni nechápavě otočil. „Zbláznila ses? Copak jsi neslyšela, co jsem teď říkal? Musela bys mít kurz zdravotní sestry a stejně by ti to asi nedovolili.“ „Já vím, jen přemýšlím nahlas. Je mi ho zkrátka líto.“ Celou cestu do Prahy už o Petrovi nepadlo ani slovo. Hedvika byla ze setkání smutná. Doufala, že přese všechno, co o něm od Pavla slyšela, bude přece jen v lepší kondici. Vždyť je tak mladý. Měl by si užívat života a netrávit veškerý čas ve společnosti stejně postižených lidí převážně důchodového věku. Myšlenky na Petra ji zbavil až podivný pocit kolem žaludku. Bude muset požádat Pavla, aby zastavil na nejbližší benzinové stanici. Už téměř dva týdny se cítí neustále unavená a slabá. Čas od času se dostaví znenadání i nevolnost. Vypadá to, že asi přechodila nějakou chřipku. Bude si muset zajít za doktorem, aby jí předepsal nějaké léky. Jakmile dorazili domů, osprchovala se a zalezla do postele. Měla pocit, že nespala sto let. Než vyrazí, musí nutně načerpat energii. Její žáci ji z ní určitě vysají hned první hodinu. Kéž by měla při sobě nějakou nabíječku a mohla tak po každé výuce načerpat síly. Během chviličky usnula.

Str. 139

Kapitola 15.

„Ani nevíte, Danielo, jak jsem rád, že jste se mi ozvala. Takovéto pozvání bych opravdu nečekal. Čím jsem si to zasloužil?“ vyzvídal Vagner a Daniela jen klopila oči a schovávala je za nabídkou lákavého menu. „Copak nemohu pozvat svého dobrého přítele na večeři?“ „Ale ovšem. Jen se divím, že se nebojíte, že vás se mnou někdo uvidí takhle na veřejnosti.“ „To už je uzavřená kapitola. S manželem jsme si to vyříkali. A je mi to jedno, jestli nás někdo uvidí. Mám snad právo na soukromý život, nebo ne?“ hájila se Daniela. „Samozřejmě a moc mě to těší. Nikdy bych nedoufal, že se my dva někdy setkáme za takovéto situace. Moc si toho vážím.“ Daniela se na něho usmála přes jídelní lístek. „Tak už to přestaňte komentovat a raději mi něco doporučte. Ještě jsem tady nikdy nebyla.“ „Ovšem, ovšem. Tak jaký druh masa máte ráda? Pokud mohu doporučit, tak tady mají vynikající jehněčí.“ „Raději bych nějakou rybu.“ „Já tedy preferuji pstruha, a to na jakýkoli způsob. Ale lososa tu mají také vynikajícího.“ Když jim číšník naservíroval vonící večeři, nastalo hrobové ticho. Daniela se cítila nesvá. Už je to hodně dávno, co byla naposledy na rande. Připadala si jako hloupá holka, která neví, co má dělat. Raději rychle prolomila ticho, než se jí Vagner na něco zeptá.

Str. 140

„Řekněte mi něco o sobě. Znám vás jenom po pracovní stránce, ale ve skutečnosti jste pro mě velmi tajemný. Nic o vás nevím.“ Vagner se usmál a zalesklo se mu v očích. Blažilo ho na duši, že se o něho Daniela začala konečně zajímat. „A kde mám začít?“ „Kdekoli. Zajímá mě všechno.“ „Tak dobrá. Povím vám svůj zkrácený životopis,“ a začal vyprávět, jak se dostal k policii a jak si poté pořídil soukromou detektivní kancelář. Jen o tom soukromém životě se nějak nezmiňoval. Daniela byla zvědavá, zda v jeho životě byla někdy nějaká žena. Ale on stále mluvil jen o práci. Pak už to Daniela nevydržela a zeptala se ho přímo: „A co ženy, neříkejte, že pro samou práci na ně nemáte čas. To vám nevěřím.“ Vagner se zarazil a na chviličku se odmlčel. Pak se konečně rozpovídal. „Byla tu kdysi jedna. Moc jsem ji miloval, ale osud nám nepřál.“ „Co se stalo?“ „ Byla to kolegyně. Zastřelili ji.“ „Promiňte. To jsem netušila.“ Daniela by se nejraději kousla do jazyka, když viděla, jak je Vagner najednou smutný. Zřejmě vzpomínka na tu ženu je pro něho stále velmi bolestivá. „To jste nemohla vědět. Život je někdy krutý. Nu což.“ Snažil se na ni usmát, ale jeho úsměv byl příliš strojený. „Ale vyprávějte něco o sobě. Krom toho, co jste mi už řekla, nevím skoro nic z vašeho předešlého života. Proč jste opustila Slovensko a zatoulala se do Čech?“ Snažil se převést řeč na jiné téma. Daniela se na něho usmála. „Kdysi jsem se bláznivě zamilovala do jednoho vysokoškoláka a odešla kvůli němu studovat do Prahy. Samozřejmě se na mě po čase vykašlal, ale já už tady zůstala. Našla Str. 141

jsem si práci a potkala Pavla. Vzali jsme se a já se přestěhovala k němu do Brna. No a dál už to znáte.“ „Byla jste s ním šťastná?“ „Zpočátku ano, ale pak jsem zjistila, že nejsem jediná žena v jeho životě. To už bylo ovšem pozdě. Matýskovi už byl rok. Byla jsem bezradná, ale on se choval pořád stejně, jako by se nic nedělo. Tak jsem si řekla, že mám třeba jenom velký oči, že to není pravda. Od té doby vystřídal spoustu žen, ale ke mně se vždycky choval, jako bych já byla jeho jediná královna.“ „Tak proč ta náhlá změna?“ „Ono časem se všechno mění. Navíc jsem vychovávala syna skoro sama a můj manžel si žil svůj vlastní život, jak se mu líbilo. Byl vždy zvyklý dávat rozkazy a bohužel i v manželství. Mnohdy nemohla být o nějakých kompromisech ani řeč. Tak jsem začala toužit alespoň po kousku svobody.“ Daniela vyprávěla, jak její manžel byl vždy ovládán chtíčem a nedokázal se změnit ani, když se mu narodil syn, po kterém tolik toužil. Pro ni to znamenalo buď žít dál jako vzorná manželka, nebo se vrátit k rodičům na Slovensko. To druhé zavrhla, protože nechtěla, aby na ni hleděli jako na chudinku a dokola ji litovali. Stále by v jejich očích viděla tu nevyřčenou výčitku ´ My jsme ti to říkali. ´ „Tušila jsem, že se něco děje hned od začátku, co přišla tahle jeho poslední milenka. Začal se chovat tak nějak jinak. Ani o Matýska už nejevil takový zájem jako předtím. Ne, že by ho zanedbával, ale prostě to bylo všechno jinak. Cítila jsem, že je zle. Najednou jsem se začala bát. Ne kvůli sobě, že bych ho mohla ztratit, ale kvůli Matýskovi. Je na něho příliš silně fixovaný a myslím, že by to příliš těžce nesl. To jsem samozřejmě nemohla dopustit po všech těch letech, co jsem protrpěla kvůli jiným ženám.“ „Tak proto jste se rozhodla zakročit?“ „Chtěla jsem mít jistotu a nějak se na ten konec připravit,“ povzdychla si Daniela. Str. 142

„A co bude dál?“ vyzvídal Vagner s nadějí, že dojde na jeho slova. „Nevím ještě. Bojím se přiznat si, že už je opravdu konec.“ „Jednou jste to ale udělat musela.“ „On se stejně nepoučí. Nejraději by si nás nechal obě. Dala jsem mu facku a odjela. Od té doby jsem ho neviděla. Asi je v Praze u té jeho.“ „Smím se na něco zeptat?“ „Ovšem,“ přitakala Daniela. „Pozvala jste mě na večeři proto, že mi hodláte dát konečně šanci?“ Daniela sklopila oči. Do tváří se jí vlila červeň. Vagner se usmál. „Dobrá, budu to brát jako vaše ANO.“ Chytil ji za ruku a ona se nebránila. „Chtěl bych vás políbit.“ Daniela na něho vytřeštila oči. „Tady?“ rozhlédla se kolem dokola. Vagner rychle zavolal na číšníka a zaplatil. Pak chytil Danielu za ruku a odtáhl ji pryč z restaurace. Nasedli do jeho auta a tam se začali vášnivě líbat. Daniela se vzpamatovala jako první. „Jeď pryč,“ zavelela. Vagner nastartoval a odvážel si ji k sobě domů. Daniela se cítila šťastná, roztoužená z očekávání blízkého milování. Sotva Vagner vjel do garáže svého domu, táhl Danielu po schodech do ložnice. Po cestě ze sebe vzájemně strhávali oblečení. Konečně spolu ulehli do postele a vášnivě promilovali celou noc. „Jsem těhotná,“ oznámila Hedvika Pavlovi večer u televize. Pavel se na ni nechápavě podíval. „No nekoukej, je to pravda. Byla jsem včera u doktora. Jsem ve druhém měsíci.“ „Já,… já nevím, co na to říct.“ Str. 143

„Myslela jsem, že sis dítě přál,“ podivila se jeho reakci. Čekala radostné halekání a ono nepřicházelo. „Teď na to zrovna asi není nejlepší doba,“ vymlouval se Pavel. „No, mně je jedno, jaká je doba. Já si ho vzít nenechám,“ trvala na svém. „To bych ani nechtěl,“ zabručel Pavel mrzutě. „No proto.“ „Mám teď trochu víc problémů v práci a ještě k tomu hádky s manželkou. Všechno se to nějak sere.“ „A to mám jako počkat, až bude všechno v pořádku?“ čertila se Hedvika. „To bych se třeba nemusela taky dočkat.“ „Ale no tak, miláčku, já to tak nemyslel.“ „A jak jsi to teda myslel?“ „Ale nijak. Špatně jsi to pochopila. To víš, že mám radost.“ „Jenom aby.“ „Jestli chceš, oslavíme to. Vezmu tě zítra na večeři, platí?“ rychle zařadil zpátečku, než vznikne hádka a na tu neměl vůbec chuť. „Tak dobrá, ty můj taťko.“ Přivinula se k němu Hedvika a položila si jeho ruku na břicho. „Představuji ti tvého potomka,“ usmála se a políbila ho. „Doufám, že to bude holčička,“ snažil se ji povzbudit, aby věřila, že se na dítě těší. „Mně je to fuk. Hlavně, že to bude naše.“

Pavel nemohl té noci usnout. V hlavě se mu honilo tisíce myšlenek, jak to všechno vymyslet, aby to bylo dobře pro obě ženy, jak pro Hedviku, tak pro Danielu.

Str. 144

Mrzelo ho, že se nepohodli a obával se nejhoršího. Tentokrát mu to Daniela jen tak neodpustí. Nikdy v životě mu ještě nedala facku. Věděl, že si ji zasloužil, ale byl tak zoufalý, že nevěděl, co říká. Vždyť mluvil o Daniele, jeho věrné manželce, a ne o některé z jeho dočasných kočiček, které jen vysávaly jeho konto, ale věrností příliš neoplývaly. Musí něco udělat. Nechce ji ztratit, určitě by přišel o Matýska. Jenže co teď, když je Hedvika těhotná? Obával se toho, co bude, až se to Daniela dozví. Určitě ho vyhodí, nebo odejde a už ji nikdy neuvidí. Jak jen mohl dovolit, aby situace došla tak daleko? Jak mohl být takhle hloupý? Musí si s ní co nejdříve promluvit. Riskne to, řekne pravdu. Ať tak, či tak, více šancí nemá.

Str. 145

Kapitola 16. Daniela se probudila ve Vagnerově posteli a byla šťastná. Jen kdyby ji zase tolik nebolela hlava. Potichu se vykradla z ložnice a v koupelně hledala prášek proti bolesti. Když nic nenašla, napila se studené vody z kohoutku a zalezla odevzdaně zpátky do postele. Vagner se jen slastně zavrtěl a přehodil přes ni ruku. Daniela se v duchu usmála, takhle skvěle se už dlouho necítila. Vagner konečně plně procitl a přitáhl si ji k sobě, aby ji políbil. „Udělám ti snídani, chceš?“ zeptal se jí. „Spíš bych uvítala něco proti bolesti. Šíleně mě bolí hlava.“ Vagner ji políbil na čelo a vylezl z postele, aby našel nějaký prášek. „Tady máš.“ Podával jí pilulku spolu se skleničkou vody. „Děkuju. Jsi milý.“ Jen se na ni usmál. „Klidně lež a odpočívej. Přinesu ti snídani do postele.“ Daniela spolkla pilulku a pozorovala Vagnerovo vypracované tělo, jak se vzdaluje do kuchyně. Za chvilku už se vracel s podnosem plným dobrot, džusem a voňavou kávou. Pomohl jí posadit se a položil jí na nohy tác se snídaní. „Hm, to to voní,“ rozplývala se Daniela nad připravenou snídaní, „ to bych si nechala líbit klidně každý den.“ „A co ti v tom brání?“ „Vlastně už skoro nic.“

Str. 146

„No tak vidíš. Klidně se můžeš s Matýskem nastěhovat třeba zítra.“ „Jen nespěchej. Tak rychle to zase nepůjde. Nejdříve by si měl prcek na tebe zvyknout. Musím mu to nějak vysvětlit.“ „Chápu.“ Vagner posmutněl. „Sama se toho bojím. Je to ještě dítě. Bude z toho nešťastný. Nemůžeme na něho tak hrr.“ „Vždyť jsem řekl, že to chápu a rád si na vás oba počkám.“ „Jsi hodný.“ „No vidíš a ty ses mě bála.“ „To není pravda,“ ohradila se proti tomu Daniela, „ jen jsem pořádně nevěděla, co chci.“ „Typická ženská,“ rýpnul si do ní Vagner a ona po něm hodila polštářem. „Máš štěstí, že mám na klíně nádobí, jinak bych ti už vyhlásila válku.“ „Vidíš, jak jsem předvídavý.“ Přiblížil se k ní, že ji políbí, ale místo toho jí ukousl kousek housky, kterou držela u úst. Okamžitě zareagovala tak, že zbytek housky s máslem přilepila Vagnerovi na obličej. Okamžitě vyprsknul smíchy a oba se spolu smáli, až se jejich hlasy rozléhaly po celém domě. Daniela láskyplně otírala Vagnerovi ubrouskem máslo z obličeje. „Miluju tě, Danielo. Už dlouho,“ vyznal se jí ze svých citů, když konečně ustal jejich smích. „Taky tě mám ráda,“ pohladila ho. Začali se líbat. Vagner odložil tác se zbytky snídaně na zem a začal Danielu laskat po celém těle. Ona mu doteky opětovala a brzy jejich těla splynula v divoké extázi. „Můžeš mi říct, kdes byla celou noc?“ hulákal na ni Pavel, když se konečně vrátila domů. „A kde je vůbec Matýsek?“ Daniela ho ignorovala a on chodil kolem ní jako tygr v kleci. „Tak budeš se mnou mluvit, sakra?“ naléhal na ni dál. „Vlez mi na záda. Už jsme spolu skončili, tak nevím, proč bych se ti měla ještě zpovídat.“ Str. 147

„Třeba proto, že jsem pořád tvůj manžel.“ „Jo a té druhé z Prahy taky, že jo?!“ Pavel se zarazil. Takovou svoji manželku neznal. Nikdy mu neodporovala natož, aby mu vzdorovala. „S kým se taháš?“ „Co je ti vůbec do toho? Celej život mě jenom podvádíš a teď mi tady budeš kázat o morálce?“ „Chci vědět, kdo to je! Rozbiju mu hubu!“ „Jen, aby někdo nerozbil konečně hubu tobě! Už toho mám dost!“ Daniela už přímo křičela. Byla vzteky celá bez sebe. Co jen si to vůbec její manžel ještě dovoluje, co to tady na ní zkouší, když o ni nestojí. „Přestaň si vyskakovat a koukej mi říct, s kým ses tahala celou noc!“ „Jsi ubohej…“ Daniela už větu nedořekla. Náhle se jí zatočila hlava. Padla na zem a omdlela. Začala sebou na zemi zmítat a škubat. Pavel na to zíral s vykulenýma očima a nevěděl, co má dělat. Konečně se vzpamatoval a zavolal záchranku. Daniela prodělávala epileptický záchvat. Záchranka ji po chvilce odvážela do nemocnice a ona o sobě vůbec nevěděla. Probudila se až na pokoji. Nad ní se skláněl doktor a kolem běhaly sestřičky. Vnímala, jak ji s postelí převážejí dlouhou chodbou. Pak ji strčili do nějakého tunelu, kde to hučelo. Jakoby zpovzdálí slyšela někoho, jak říká, že to není dobré. Znovu se probrala až na pokoji. U její postele seděl Pavel a vyděšeně ji pozoroval. „Kde to jsem?“ rozhlížela se kolem dokola, „ a co Matýsek?“ „Matýsek je ještě doma s chůvou, nechtěl jsem ho děsit.“ „Jo, to je dobře. Co se vůbec stalo?“ Str. 148

„Omdlela jsi, měla jsi záchvat.“ „Jaký záchvat?“ „Za chvilku přijde doktor, on ti to vysvětlí.“ Pavel měl oči plné slz. Za chvilku se otevřely dveře a vešel doktor. V podpaží měl desky se záznamy z vyšetření na centrální tomografii a mračil se jako čert. Jak Daniela, tak i Pavel potichu čekali, až jim řekne, jaký je výsledek vyšetření. „Bohužel, nenesu vám dobré zprávy.“ Nadechl se, aby nabral sílu na vyslovení té kruté zprávy: „Zadní lalok vaší lebky, paní Rohanová, zabírá velký tumor. Bohužel, jak jsme zjistili, je v současné chvíli neoperabilní. Jeho metastázy se rozrostly téměř do celého těla. Máte několik dalších ložisek v plicích a v játrech. Angiografie ukázala, kde všude se nádory nachází. Je mi to líto.“ Daniela se tiše rozplakala. Nedokázala pochopit, jak mohla tak náhle přijít k tak kruté a závažné nemoci, vždyť ji celou dobu nic netrápilo. „Kolik času mi zbývá?“ otázala se najednou a bylo vidět, jak tím doktora přivedla do rozpaků. „No víte, to záleží na mnoha faktorech.“ „Nezajímá mě, na čem to záleží, chci vědět, jak dlouho to ještě bude trvat.“ „Pokud zahájíme okamžitě léčbu ozařováním a nasadíme chemoterapii, tak počítám i několik měsíců.“ „Panebože!“ vykřikl Pavel a konečně mu vytryskly slzy. Daniela zůstávala nezvykle klidná. „A když léčbu odmítnu?“ „Asi také tak. Těžko říci konkrétní číslo. Podle statistik tak měsíc až jeden rok. Ovšem nevylučuji, že můžete žít déle.“ Str. 149

„Nebo taky můžu umřít zítra, že jo, doktore?“ Doktor si jen povzdechl. Nerad říkal pacientům krutou pravdu. Jen pokrčil rameny. Poplácal Danielu po ruce. „Hodně štěstí.“ Otočil se na Pavla: „ Zastavte se pak ještě u mě,“ a odešel. „Já, já nevím, co říct,“ vykoktal ze sebe Pavel. „Nic neříkej a běž pryč. Chci být sama.“ „Ale já…“ odmlčel se, „ dobrá, přijdu zítra.“ Políbil ji na čelo a odešel. Daniela se rozplakala. Proč jí to jen osud dělá? Proč právě teď, když našla novou lásku? Konečně mohla být zase šťastná. Mohla začít nový život. Co tomu řekne Jiří? Tak krutě si s ním osud zahrává. Sotva poznal další velkou lásku, zase mu odejde? A co Matýsek? Jak bude žít dál bez mámy? Jak vůbec může odejít a nechat ho tady? Proč se to muselo stát právě jí? Tisíce otázek se jí honilo hlavou. Daniela vzlykala nahlas a její neštěstí prostupovalo celý soukromý pokoj, který jí Pavel ihned zaplatil, aby měla to nejlepší. Za okamžik vešla sestřička a píchla jí injekci na uklidnění. „To vám pomůže,“ usmála se na Danielu. „Musíte odpočívat. Tak už neplačte, to vám bere sílu.“ Podala Daniele nové balení kapesníků a odnesla všechny posmrkané, které žmoulala Daniela v ruce. „Za chvilku vás přijdu zkontrolovat, kdybyste cokoli potřebovala, stačí zazvonit.“ Ukázala na tlačítko vedle stolku. „Děkuju,“ pohlédla na ni Daniela uslzenýma očima a zoufale se pokusila o úsměv.

Str. 150

Teď neměla na práci nic jiného než přemýšlet o budoucnosti. Když si představila, jak je jí špatně z chemoterapie, otřásla se po celém těle. Ne, tohle zaručeně nemůže dopustit. Nechce přece, aby ji její syn viděl chřadnout a trápit se bolestmi. To raději ať zemře ze dne na den, ale postupné umírání ji stejně nemine. Dlouho o tom diskutovala s doktorem, který se ji snažil přimět, aby s léčbou souhlasila. Ale Daniela si tvrdě stála za svým. Nakonec doktorovi nezbývalo nic jiného, než její rozhodnutí přijmout. „Dělám to nerad, ale musím ustoupit. Pokud je to vaše konečné rozhodnutí.“ „ Pane doktore, nenuťte mě k tomu. Slyšela jsem toho o chemoterapii a ozařování hodně. Sám jste říkal, že v mém případě je jen mizivá šance, že to zabere. A i kdyby, tak mi to prodlouží život jen o pár dní, ale ty protrpěné dny mi už nikdo nevrátí.“ „No, když to vidíte takto, tak mi nezbývá, než abych respektoval vaše rozhodnutí. Ale dovolte mi na závěr jednu takovou malou radu. Vím, že nejste věřící, ale máme tady v nemocnici kněze, který dochází za pacienty a promlouvá s nimi. Myslím, že by stálo za to s ním pohovořit.“ „Když myslíte.“ „Je to chytrý člověk a určitě vám moudře poradí, jak se srovnat s tím, co čeká v příštích dnech nejen vás, ale i celou vaši rodinu a přátele.“ „Dobrá, tedy. Snad mi poradí, jak se srovnat s mými hříchy.“ Doktor se pousmál a odešel. Druhého dne po vizitě přišel na návštěvu kněz. Pozdravil a zeptal se, zda si může přisednout. Daniela se usmála a pokynula směrem k židli. Měl na sobě černý oblek, a kdyby neměl na krku kolárek, určitě by ho považovala za běžnou návštěvu. Byl pohledný a připadal jí celkem mladý. Určitě mu nebylo víc než třicet pět let. Hnědé vlnité vlasy měl krátce střižené a jen pár neposedných pramínků Str. 151

kolem očí mu dodávalo vzezření rošťáka. Postavu měl štíhlou a vysokou. Zřejmě dobře trénovanou. „Kdyby to nebyl kněz, určitě bych s ním flirtovala,“ pomyslela si. „Jsem páter Jeremiáš,“ představil se. „Rád bych si s vámi popovídal.“ „Daniela. Jak vám mám říkat?“ „Jak je vám libo.“ „Nezlobte se, ale oslovení ´Otče´ se mi zdá trochu podivné. Připadáte mi mladý,“ usmívala se na něho. „Jestli chcete, můžete mi říkat Jeremiáši, když nejste věřící,“ opětoval její úsměv. „Víte, ještě jsem se nikdy nezpovídala.“ „Ale tady nejde o zpověď. Jen o přátelské popovídání.“ „Já vím. To je asi tím kolárkem. Moje rodina žije na Slovensku a rodiče chodí pravidelně do kostela, ale já jsem už ta generace, která vyznávala jiné modly. Otec mi za to také nadával, ale já byla ráda, že si můžu v neděli přispat a nemusím se s nimi plahočit přes celou vesnici na bohoslužbu.“ „Náš Pán není povinnost, je všudypřítomný a vede naše kroky, ať chceme, nebo ne.“ „Chápu, jen cítím trochu nespravedlnost, proč zrovna já, která se snažím žít celý život podle určitých pravidel slušnosti. Když to srovnám s mým manželem, tak je mi to trochu líto.“ „Vyprávějte mi o své rodině,“ vyzval ji kněz. A tak Daniela povídala o svém životě, jak se poznala s Pavlem. O jejím trápení, když věděla o jeho milenkách, a o tom, jak jí jedinou útěchou byl její syn Matýsek vždy, když už nevěděla kudy kam. Nakonec mu pověděla i o Hedvice a o té nehodě u nich doma. Hlavně o tom, jak zřejmě ona bude vychovávat jejího syna a užívat si ty chvilky radosti, kdy bude Matýsek dospívat.

Str. 152

„A nakonec mi sebere nejen manžela, ale i to jediné štěstí, co na světě mám, a to je můj syn.“ Kněz se na chvilku zamyslel a pak povídá: „Zkuste se na to podívat z té druhé strany. Váš syn bude potřebovat mateřskou péči. Otec je samozřejmě významným faktorem ve výchově také, ale matka je tady pro to, aby ho hýčkala, podporovala a vypěstovala v něm schopnost milovat. Proto se teď nesmíte dívat na vaši sokyni jako na nepřítele. Pokud si myslíte, že je to ta pravá, kterou váš manžel nehodlá opustit, a ona s ním zůstane, musíte jí dát šanci, aby poznala vašeho syna a váš vztah k němu. Musíte jí ukázat, jak se k němu chovat a jak ho správně vychovávat. Je jasné, že vás nikdy nenahradí na sto procent, ale tím, že jí otevřete srdce a ukážete jí cestu, můžete najít duševní klid a mír.“ „Chcete říct, že se s ní mám spřátelit?“ nechápala dostatečně význam jeho slov. „Máte jen dvě možnosti, buď jít cestou nevole a do konce vašich dní být nešťastná, nebo se s ní smířit a nasměrovat ji tak, aby ji váš syn přijal co nejlépe a byl spokojený a šťastný. Nikdy vás nenahradí, ale pomůže vašemu synovi překonat nejhorší chvíle v životě. Pamatujte, že je jen na vás, jakou budoucnost svému synovi připravíte.“ „Ach jo. Je to tak těžké rozhodnutí. Ale lhala bych, kdybych říkala, že jsem o synově budoucnosti nepřemýšlela podobně. Někdo jí přece musí říct, co má rád a co nesnáší. Můj manžel to vůbec netuší.“ „No vidíte. Je důležité předcházet konfliktům. Vlídná slova budou důležitá. Nepoddávat se nenávisti a zlobě a přijmout osud, jaký nám určil náš Pán.“ Ještě chvíli si povídali jen tak o životě. Nakonec se Daniela svěřila i se svým novým vztahem k Vagnerovi. Bála se, že ji za to bude kněz odsuzovat, ale ten ji pozorně vyslechl a odmlčel se. Po chvilce promluvil. „Znáte určitě desatero přikázání.“ Str. 153

„Samozřejmě, máte na mysli ´nesesmilníš´?“ Kněz se jenom usmál. „Víte, Danielo, kdyby se všichni v lidské společnosti řídili tímto pravidlem, určitě by nás bylo na planetě minimálně o polovinu méně.“ „To máte asi pravdu,“ uculovala se na něho. „Ve vašem případě jde spíše o to, že manželství už nebylo naplňováno, jak je dáno před Bohem. A lásce se člověk neubrání. Já nejsem z těch, kteří by vás za to soudili. Důležité je, že vy jste šťastná. Otázkou je, co dál, neboť vyvstala situace, která vyžaduje okamžité řešení.“ „Já mám strach. Strach z toho, že mu ublížím. Vlastně jsem mu už ublížila tím, že jsem dovolila, aby se do mě zamiloval. Už jednou ztratil ženu podobným způsobem.“ Daniele se zaleskla slza v oku. „Vím, že je to těžké. Zastihlo vás to oba v tu nejnevhodnější dobu. Nezbývá vám oběma nic jiného, než to přijmout. Buďte šťastná, dokud jen to bude možné. Měla byste teď žít naplno, aby na vás měla vaše rodina a přátelé jen ty nejkrásnější vzpomínky, snažte se, abyste tu po sobě zanechala nesmazatelnou stopu lásky.“ To už Daniela slzela na plné kolo. „Teď se vyplačte. Až však přijdou vaši blízcí, buďte s nimi šťastná, radujte se ze společné blízkosti a říkejte jim, jak moc je milujete, jak moc vám budou chybět a co pro vás znamenají. Je důležité, aby to věděli. Když se tím budete řídit, vaše cesta k Bohu bude mnohem krásnější.“ „Děkuji vám, Otče Jeremiáši. Moc jste mi pomohl. Budu o tom hodně přemýšlet.“ „To jsem rád. A kdybyste si chtěla popovídat, jsem vám kdykoli k dispozici. Neváhejte a zavolejte mi nebo mě přijďte navštívit do kaple. Bývám tam každé odpoledne.“ „Myslím, že se ještě uvidíme.“ „Tak sbohem, Danielo. Budu se za vás modlit. Bůh s vámi.“ „Sbohem, Otče, sbohem.“ Str. 154

Vagner byl nešťastný, že se mu Daniela neozývá. Přecházel doma po pokoji od okna ke dveřím a zase zpátky. Nechápal, co se to jen mohlo stát. Vždyť od něho odcházela tak šťastná. Okamžitě musí zjistit, co se děje, nebo se tady zblázní. Nasedl do auta a odjel hlídkovat před Rohanův dům. Doufal, že Danielu alespoň zahlédne s manželem, nebo jak vychází z domova a jede do práce. Jediné, co mohl vidět, bylo to, že Pavel odváží Matýska do školy. „Sakra, že by už byla Daniela v práci?“ Vytočil její číslo do kanceláře. „Dobrý den, chtěl bych mluvit s paní Rohanovou,“ oznámil, aniž by se představil. „Paní Rohanová je nemocná. A kdo volá?“ ozvalo se ve sluchátku. Vagner bez odpovědi zavěsil. „Tak nemocná, to bylo určitě tou migrénou, asi nějaká chřipka. Ale proč se neozvala alespoň zprávičkou?“ Vagnerovi to bylo všechno nějaké divné. Jeho čich detektiva mu napovídal, že se něco děje. Jen zatím nedokázal odhadnout, co to může být. Poslal Daniele už asi stou SMS a stále žádná odpověď. Odjel tedy do práce, aby přišel na jiné myšlenky. Ale ani pracovní úkoly mu nepomohly zapomenout na Danielu. Stále měl před očima její úsměv a její veliké modré oči, které se na něho usmívají. Cítil vůni její kůže, když ji něžně laskal po těle. V myšlenkách se s ní znovu a znovu miloval. Prožíval to stále dokola a bez přestání. „Takhle to dál nejde.“ Zvedl se ze židle a oznámil sekretářce, že si bere dva dny dovolené. Musí zjistit, stůj co stůj, co se děje.

Str. 155

Ráno si přivstal, aby odchytil Pavla, až vysadí syna u školy, jenže Pavel ani nevystoupil, jen zastavil, Matýsek popadl tašku a už pelášil do šatny. Vagner tedy sledoval Pavla až do práce. Tam zaparkoval vedle něho a rychle mu zastoupil cestu. „Kdo jste?“ podíval se na něho Pavel. „Jsem Vagner, ale to není důležité. Musím s vámi nutně mluvit.“ „Myslím, že nemáme o čem.“ Pavel se ho snažil obejít a pokračovat v cestě, ale Vagner mu opět zastoupil cestu. „Ještě jsme nedomluvili.“ „Jasně jsem vám řekl, že vás neznám a o ničem s vámi nehodlám diskutovat.“ „Ale já vás znám, jsem detektiv. Sleduju vás už víc než rok.“ Pavel se zarazil a přemýšlel. „Vás si najala moje žena, co?“ „Konečně vám to došlo.“ „Co ode mě chcete?“ „Chci vědět, co je s vaší ženou,“ dožadoval se informace Vagner. „Do toho vám nic není.“ „Znovu se vás ptám, co je s vaší paní?!“ Pavel se trochu zalekl jeho tónu. A raději odpověděl. „Je v nemocnici. Ale nechápu, proč to chcete vědět.“ „Ve které a na jakém oddělení? Musím s ní nutně mluvit!“ Pavel mu řekl, kde ji najde. „Ale namáháte se zbytečně, ona už o mně všechno ví. Nic nového jí říct nemůžete.“ „Tady nejde vůbec o vás, ale o ni!“ Vagner se rozběhl zpátky k autu. Rychle nasedl a rozjel se směrem k nemocnici. „Musíme si promluvit,“ spustil Pavel na Hedviku ihned, jakmile se u ní zastavil. „Proč tak vážně? Stalo se něco?“ vyzvídala Hedvika. Str. 156

„Bohužel stalo. Moje žena měla epileptický záchvat. Leží v nemocnici na onkologii.“ „Kriste pane!“ Hedvika nevěděla, co na to říct. Nedokázala si představit, čím teď Pavel prochází. Bylo vidět, jak se na něm vše začíná podepisovat. „Co budeme dělat?“ „Nevím, jsem zoufalý. Mluvil jsem s doktorem. Je to hodně špatný. Moc času jí nezbývá.“ Pavel složil hlavu do dlaní a chvíli tak bez hnutí seděl. „Můžu pro tebe nebo pro ni něco udělat?“ Pavel jen zavrtěl hlavou. „Nevím, co budu dělat. Jak to řeknu Matýskovi?“ „Já bych to dítě zatím vynechala. Nač ho zbytečně děsit? Až to přijde, tak to přijde.“ Hedvika si přisedla k Pavlovi a pevně ho objala. „Jsem tady s tebou a vždycky budu. Nějak to zvládneme, neboj se.“ Utěšovala ho, ale sama byla z celé té novinky tak vystrašená, že by potřebovala utěšit také. Ráda by něco udělala, nějak mu pomohla, ale nedalo se dělat nic, než čekat. „Měl bys jet za ní. Hned,“ radila mu. „Nemůžu se na ni dívat, když vím, že umírá. Určitě za to můžu já. Choval jsem se celej život jako blbec. Užíval jsem si a ona na mě doma čekala a teď mě za to Pán Bůh trestá. Ale takhle jsem to nechtěl, to opravdu ne!“ Pavel už plakal jako malý kluk. Emoce vytryskly na povrch jako sopka probuzená k životu. Hedvika ho držela v náručí a snažila se ho utišit. Sama měla oči plné slz. Plakala pro cizí ženskou, plakala pro svoji sokyni, která brzy odejde z jejího života. Jak paradoxní situace. Dřív si přála, aby jí Daniela vyklidila pole a nechala jí Pavla. Najednou, když k tomu dojte, má z toho Hedvika ten nejhorší pocit. Raději by se smířila s tím, že bude v jeho životě ta druhá, než žít s pocitem, že se ho zmocnila jen kvůli smrti jeho manželky. Takhle ne, takhle si to nepředstavovala.

Str. 157

Kapitola 17.

Daniela se pomalu probouzela. Zamžourala očima a spatřila vedle postele sedět na židli Vagnera. Loktem se opíral o noční stolek a díval se na Danielu, jak se probírá. Usmál se na ni. „Co tady děláš?“ Nevěřila vlastním očím, ale byla moc ráda, že ho vidí. „Přijel jsem políbit moji Šípkovou Růženku.“ Daniela se zamračila. „Nechtěla jsem, abys mě takhle viděl.“ „Měl jsem o tebe strach.“ Sehnul se k ní, políbil ji na čelo a chytil ji za ruku. „Tak ráda tě vidím.“ „Moc se mi po tobě stýskalo. Musel jsem tě vidět.“ „Taky se mi stýskalo, ani nevíš jak.“ Daniela posmutněla. „Už to víš?“ „Ne. Ale vzhledem k tomu, že ležíš tady, tak mi nic říkat nemusíš.“ „Mrzí mě to. Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout. Kdybych to věděla dřív, tak…,“ nedokázala dokončit větu. „Chceš říct, že by sis se mnou nic nezačínala?“ „Tak nějak.“ „Ale tím pádem bychom přišli o ten báječný večer a ještě skvělejší noc.“ „Jenže to není ode mě fér. Jednu ženu už jsi ztratil.“ „Takhle nemluv, to bude dobrý. Zvládneme to spolu, uvidíš. Udělám cokoli.“ „Já ti nechci dávat plané naděje. Doktor říkal, že je to hodně zlý.“

Str. 158

„Neposlouchej doktory, vždycky existují výjimky. Tak proč ne teď a tady?“ „Protože jsem nikdy nebyla tou vyvolenou.“ „Ale pro mě jsi. Pamatuj si to. Mysli na to, co spolu ještě všechno prožijeme. Mysli na Matýska. Nemůžeš přeci jen tak házet flintu do žita. Já tě jen tak nedám. Já tě miluju, pamatuj si to. Miluju tě.“ Vagnerovi se zlomil hlas. Ani on nedokázal zvládat úplně emoce, když šlo o někoho, koho miloval. Musí ji udržet nad vodou za každou cenu. Nenechá ji propadnout depresím. Musí si spolu ještě užít spoustu krásného, o to už se zatraceně postará. Odkašlal si a zeptal se: „Kdy tě pustí domů?“ „Nevím, chci podepsat revers. Nechci zabírat lůžko někomu potřebnějšímu.“ „A co následná léčba?“ Daniela rázně zakroutila hlavou a sklopila oči. „Co to znamená? Oni tě nebudou léčit?“ „Odmítla jsem. Nechci.“ „Zbláznila ses?“ „Nemá to cenu. Prý mi moc času nezbývá. Nechci ho strávit po nemocnicích. Chci si ho užít s tebou a s Matýskem.“ „Ale to přeci nemůžeš!“ „Nechci o tom mluvit, promiň.“ Chvilku seděli mlčky a dívali se jeden druhému do očí. Nakonec je vyrušila sestřička. „Promiňte, musím paní Rohanové změřit teplotu a tlak.“ „Prosím.“ Uvolnil jí Vagner místo. Pozoroval, jak sestřička navléká Daniele měřič tlaku na ruku. „ V pořádku, za chvilku vám přinesu čerstvý čaj.“ Usmála se na Vagnera a odešla. „Kdy tě propustí?“ „Doufám, že v pátek. Nechci tady trčet přes víkend, když už mi nic není.“ Str. 159

„Musíš na sebe dávat pozor.“ „Neboj se, to bude dobré.“ „Zavolej mi, přijedu pro tebe.“ „Ne, zlato. Manžel se postará.“ „Ale já…“ „Uvidíme se, neboj. Miluju tě. A už běž.“ Vagner ji objal a vášnivě ji políbil. Nerad ji tu nechával samotnou. Nejraději by trávil u jejího lůžka veškerý svůj čas. „Tak pa, a kdybys cokoli, však víš. Miluju tě. Moc.“ Odešel. Jakmile byl za branami nemocnice, namířil si to k rybníku, kde se spolu vždy tajně scházeli. Dojel až ke hrázi a prudce zabrzdil. Vyskočil z auta a vztekle prásknul dveřmi. Pak se zhroutil na lavičku a začal plakat.

V pátek ráno vyzvedl Pavel Danielu v nemocnici. Vyslechl od doktora instrukce a odvážel si ji domů. Po cestě jí kázal, jak se teď musí šetřit a že on si vezme dovolenou a bude se o ni starat. Daniela to jen mlčky poslouchala, ale myšlenkami byla jinde. Nejraději by se nechala odvézt k Vagnerovi. Tolik se jí po něm stýskalo. Když konečně přijeli domů, přivítala se s Matýskem a nechala se obskakovat. Když si šel Matýsek hrát do pokojíčku na počítači, pozvala si Pavla, aby si k ní přisedl. „Teď mě pozorně poslouchej a nepřerušuj mě.“ Pavel se poslušně uvelebil do křesla a čekal, co přijde. Daniela pokračovala. „V nemocnici jsem hodně přemýšlela. Je mi jasné, co bude dál. Jenom nevím, kdy to přijde,“ odmlčela se, aby se zhluboka nadýchla. Stále nedokázala o své smrti hovořit bez emocí. „Chci vědět všechno o té tvojí poslední milence.“ Str. 160

Pavel se napřímil, aby protestoval, ale Daniela ho umlčela jediným pokynem ruky. „Poslouchej mě, prosím, co ti chci říct. Až tady nebudu, tak bude Matýsek potřebovat ženskou náruč. Jestli ji miluješ a chceš s ní zůstat, měl bys nás seznámit. Musím jí toho spoustu říct.“ Pavel na ni zíral jako na zjevení. „Nezbláznila ses?“ „Naopak. Vím moc dobře, co dělám. Teď mi o ní něco řekni,“ pobízela ho dál. „No, když myslíš.“ Pavel chvilku vyprávěl o Hedvice, co dělá a jaká je. Daniele pomalu docházelo, že se tentokrát ve svém úsudku opravdu nespletla. Podle jeho řeči jí bylo jasné, že je to mnohem vážnější, než to kdy bylo s kteroukoli z jeho milenek. „Kdybychom byli rozvedení, vzal by sis ji?“ zeptala se nakonec. „Nevím, možná.“ „Fajn. To jsem chtěla slyšet.“ „Musel bych. Čeká moje dítě.“ A bylo to venku. Pavel to snad ani nechtěl říct, ale když byla Daniela v takovéto náladě, musel toho využít. Nechtěl před ní nic tajit. Lepší příležitost, jak jí to sdělit, by se už určitě nenaskytla. „Dobrá. Přivez ji k nám. Co nejdřív. Víš dobře, že nemám moc času.“ Pavel byl najednou zoufalý z celé té bláznivé situace, která právě nastala. Nikdy by ho nenapadlo, že přizná všechno na rovinu. Ale cítil, že aspoň teď nesmí Daniele lhát, nezaslouží si to. Na druhou stranu se bál reakce Hedviky, co mu řekne, až jí poví, co po něm Daniela žádá. Ovšem je to Danielino přání a on ho musí splnit. Vždyť jde přeci o jeho rodinu a hlavně o Matýska.

Str. 161

Celou noc nemohl usnout a snažil se uspořádat myšlenky, aby to co nejlépe zaonačil. Musí najít nějakou schůdnou cestu, kterou by se mohli všichni společně vydat. Ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, stále ho nic nenapadalo. Nakonec se rozhodl, že konečně začne jednat s oběma narovinu. Hedvice to sdělí tak, jak to je. Snad ho pochopí. Druhý den zaúkoloval chůvu, aby se od Daniely ani nehnula, a odjel do Prahy za Hedvikou. Věděl, že to nebude jednoduchý úkol, ale musí to vyřešit co nejdříve. „Musíš jet se mnou,“ naléhal na Hedviku, když jí vysvětlil situaci, ve které se teď všichni nacházeli. „Daniela má pravdu, jednou budeš dělat Matýskovi mámu, pokud mě ještě chceš a nerozmyslíš si to teď.“ Hedvika chvilku mlčela a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Pavel ji postavil před hotovou věc a musela se rozhodnout rychle. Chce být sice jeho manželkou a celou dobu si to tak přála, ale nikdy by nechtěla, aby se k němu musela probíjet za cenu života někoho jiného. Navíc je teď ženou jeho bratra. Musela by se rozvést, nebo ovdovět, aby se mohla stát Pavlovou právoplatnou manželkou. Jak krutě si to s ní osud pohrává. „Ale já nevím, jestli to dokážu.“ „Prosím, Hedi, udělej to pro mě. Pro nás i pro to maličké.“ Pavel žadonil a bylo vidět, že tentokrát to myslí smrtelně vážně. „Jde o naši společnou budoucnost.“ „Tak dobrá,“ souhlasila Hedvika po chvilce odmlky, „ale nevím, jak si to vůbec představuješ, jak ty tak tvoje žena. To mám jako bydlet s vámi doma?“ „Prosím, aspoň na čas.“ „Vůbec si to nedovedu představit, to je šílený!“ „Ano, je to šílený, ale já nemám jinou možnost, než abych splnil Daniele tohle přání.“ „Co když to nedokážu? Co když se jí nebudu líbit? Co když mě vyhodí? Já nevím, co všechno se může stát.“ Str. 162

Pavel vstal a Hedviku pevně objal. „Budu tam. Neboj se. Budu s tebou.“ „Můžeš mi říct, jak to chceš udělat? Vždyť jsi pořád někde v trapu.“ „Už jsem mluvil se šéfem. Vezmu si pár měsíců volno, aspoň než se to nějak urovná.“ „Ale to se přeci neurovná!“ rozčilovala se Hedvika a byla vyplašená z toho, co po ní Pavel vůbec chce. „Já vím, no tak jak to mám nazvat? Prostě aspoň na chvíli, než se seznámíš s Matýskem a s tím, jak to u nás chodí. Jednou tam budeš paní domu, tak prostě chci, abys to vydržela a byla tam se mnou. Je toho na mě moc, nevím, co mám dělat. Jak se mám zachovat, aby to bylo dobře. Nechci Daniele ublížit. Tak mi přeci poraď!“ Pavel dosedl do křesla a hlavu skryl zoufale do dlaní. Byl nešťastný a poprvé v životě i bezradný. Vždycky si uměl v každé situaci nějak poradit, ale s něčím takovým, co ho teď potkalo, zkrátka neměl zkušenosti. Byl by nejraději, kdyby to mohl někdo vyřídit za něj. Byl zvyklý rozdávat úkoly, tak proč nemůže předat k vyřízení i tohle? Najednou se ho zmocnila bezmoc. Nesnášel ten stav, kdy nemůže nic dělat, nikomu poručit, nebo někam zavolat a problém se vyřeší. Musí se tomu postavit sám a čelem. „Dobrá, tak já tedy s tebou pojedu,“ souhlasila nakonec Hedvika, „ale musím se hodit marod, jinak mě z práce nepustí.“ „Tak to by snad neměl být problém, když jsi těhotná.“ „Ale slib mi, že když to nebude fungovat, okamžitě mě odvezeš sem domů do Prahy.“ „To ti rád slíbím. Jen když pojedeš se mnou.“

Str. 163

Ještě téhož večera se Hedvika sbalila a brzy ráno se zastavili u lékaře v ordinaci, aby si vyzvedla neschopenku. Pak už jen nasedla k Pavlovi do auta a ujížděli spolu po dálnici směr Brno.

Str. 164

Kapitola 18. Jakmile Pavel odjel, Daniela neměla stání. Strašně se jí stýskalo po Vagnerovi a toužila po něm celým svým tělem jako zamilovaná puberťačka. Na jednu stranu ji sžíral strach ze smrti, na druhou stranu se trápila láskou. Nedokázala se v sobě vyznat. Byla rozhodnutá, že to musí s Vagnerem okamžitě ukončit, aby ho nebolelo, až odejde. Lepší, když se rozejdou teď, než aby ji pak viděl umírat. Ale myšlenky na rozchod stále více přebíjely ty, ve kterých byla s Vagnerem šťastná. Přeci nemůže být tak sobecká a způsobit mu další bolest kvůli pár společným chvílím, které jim ještě zbývají. Z myšlenek ji vyrušilo zapípání telefonu. Sáhla pro mobil a otevřela zprávy. „Musím tě vidět. Moc se mi stýská ♥“ Srdce jí málem poskočilo, když si tu zprávu přečetla. „Mám domácí vězení. :-)“ odepsala. „Přijedu si pro tebe a unesu tě.“ „Dobrá. Budu čekat.“ Najednou na chvilku zapomněla na všechno trápení a strach. Jiří si pro ni přijede. Honem vběhla do koupelny, aby se přikrášlila. Rychle se převlékla a čekala, co se bude dít. Za okamžik přišla další zpráva: „Jsem tady. Podplatím bachaře a unesu tě.“

Str. 165

Daniela vyhlédla z okna a uviděla Vagnera, jak parkuje svůj terénní vůz u nich před domem. Zazvonil, a když mu chůva otevřela, vetřel se bez pozvání dovnitř. Daniela mu už šla naproti. „To je dobré, Markéto, jen si na chvilku odskočím,“ oznámila nové chůvě, když viděla, jak protestuje. „Ale váš manžel říkal…,“ nedořekla. Daniela ji rychle umlčela. „Je mi jedno, co říkal můj manžel. Jen se postarejte o Matýska. Já jsem za chvíli zpátky.“ „Nebojte se, já se o ni dobře postarám,“ ubezpečil ji Vagner. Chůva jen odevzdaně pokrčila rameny a zavřela za nimi dveře. „Kam jedeme?“ vyzvídala Daniela, když se uvelebila na sedačce. „Nech se překvapit,“ mrknul na ni Vagner. Daniela si tedy zapnula bezpečnostní pás a nechala se vézt v očekávání příjemného odpoledne. Po chvilce jízdy už jí bylo jasné, že ji Vagner veze k jejich rybníčku. „Projdeme se?“ navrhl jí a pomohl jí vystoupit z auta. Chvilku se jen tak toulali kolem vody a pozorovali divoké kachny, jak tiše plují po hladině. „Je tu krásně,“ povzdychla si Daniela. Listí na stromech začínalo žloutnout a okolní příroda se začínala barvit pestrou paletou podzimu. Došli spolu až k lavičce. Vagner si sundal bundu a rozprostřel ji na lavičku. Společně se posadili a Daniela se mu schoulila do náruče. Chvilku se líbali a pak Vagner sáhl do kapsy. Vytáhl podlouhlou krabičku a předal ji Daniele. „Co je to?“ „Otevři to,“ pobízel ji s úsměvem. „Nevyskočí na mě něco?“ „No tak to otevři!“

Str. 166

Daniela opatrně otevřela krabičku a uviděla nádherný řetízek a na něm malou zlatou píšťalku. Okamžitě mu skočila kolem krku. „Je krásný! Děkuju moc! Ale proč mi dáváš dárek?“ nechápala. „Ty nevíš?“ Daniela se na něho smutně podívala. „No přeci protože tě miluju, ty hlupáčku. To snad milenci dělají, nebo ne? To víš, už jsem nějak vyšel ze cviku.“ „Blázínku,“ kárala ho. „Pomůžeš mi?“ Podávala mu řetízek a odhrnula si vlasy, aby jí ho mohl připnout. „Tak a teď jsi moje královna. Jakmile pískneš – přiběhnu.“ Najednou si Daniela vzpomněla, v jaké je situaci a že se chtěla s Vagnerem rozejít. Sundala si řetízek a podávala mu ho. „Promiň, ale to nemůžu přijmout.“ Nechápavě se na ni podíval. „Proč? Stalo se něco?“ „Ty víš proč.“ „Ne, nevím. Vysvětli mi to.“ „Nechci o tom mluvit. Měli bychom se rozejít.“ Vagner na ni chvilku nevěřícně koukal. Daniela bloudila očima všude okolo, jen aby se na něho nemusela podívat. Vagner ji uchopil za bradu, aby se mu musela dívat do očí. Daniela dál měla oči sklopené. „Podívej se na mě. Slyšíš?“ Jen zavrtěla hlavou a z očí jí vytryskly slzy. „Nechci, aby ses kvůli mně trápil, až tady nebudu,“ vykoktala ze sebe pracně. „A to si jako myslíš, že když se teď se mnou rozejdeš, že se trápit nebudu? To jsi na obrovským omylu, děvče.“ Str. 167

Daniela se mu rozvzlykala na rameni. Vagner se ji snažil ukonejšit a hladil ji po vlasech. „Už z toho nejde vycouvat. Už jsem v tom až po uši. Tak si ten řetízek vezmi a přestaň dělat hlouposti. Jasně jsem ti řekl, že tě miluju, a teď už se tě nevzdám.“ Daniela vytáhla kapesník a otřela si oči. Nakonec byla ráda, že Vagner její hloupý návrh nepřijal. Určitě by z toho byla hrozně nešťastná. „A teď si zajedeme na večeři. Co říkáš? Ať mi tady ještě nenastydneš, ty moje slzavý údolí.“ Vzal ji za loket a odvedl ji k autu, jako správný džentlmen jí otevřel dveře a pomohl jí nastoupit. Potom si oblékl bundu a nasedl do auta. „A teď bys mi mohla věnovat jeden z tvých nejkrásnějších úsměvů, co ty na to?“ Daniela okamžitě vykouzlila na tváři ten nejšťastnější úsměv, jaký uměla. Proč se trápit, vždyť pořád ještě žije. „Můžeš mi říct, kde ses toulala? Já se tady strachuju a ty si někde couráš. Kdyby sis vzala s sebou aspoň mobil. Co kdyby se ti něco stalo?“ spustil na ni Pavel okamžitě, jak vešla do dveří. „Taky tě ráda vidím,“ usmála se na něho Daniela. Pak si všimla postavy krčící se za Pavlem a zarazila se. Naštěstí se rychle vzpamatovala. Podala Hedvice ruku. „Tak vás tady vítám. Jsem Daniela.“ Hedvika honem napřáhla ruku a představila se. „Tak řekneš mi už konečně, kdes byla?“ dotíral Pavel dál. „Není to snad jedno?“ opáčila Daniela. „To teda není. Měl jsem strach.“

Str. 168

„No, tak aspoň vidíš, jaký to je,“ řekla s ledovým klidem. „Už vám nabídl aspoň kávu?“ otočila se k Hedvice. Ta jen zakroutila hlavou. „No, ty jsi teda hostitel, styď se.“ Pavel jen zakroutil hlavou a vzdychl. Rezignovaně odešel do obýváku a tam se posadil. „Tak pojďte, popovídáme si.“ Odvedla Hedviku za Pavlem. „Zlato, nech nás tady chvilku. Požádej Markétu, ať nám udělá kafe,“ a vystrkala Pavla ze dveří. Na chvilku nastalo trapné ticho. Konečně ho přerušila Daniela. „Asi už všechno víte. Nemá cenu to více rozpitvávat. Důvod, proč jsem vás pozvala, je ten, že bych ráda poznala budoucí macechu mého syna.“ Hedvika se při slově macecha ošila. Takhle o sobě nikdy nepřemýšlela. „Ale jak můžete vědět, že to tak bude. Třeba mě Pavel nebude chtít, nebo se nebudu líbit vašemu synovi, co já vím,“ odporovala Hedvika. „Heleďte se, jednou si vás Pavel vybral a zřejmě to s vámi myslí vážně, když se mi dobrovolně přiznal. Pokud vím, čeká s vámi dítě. Ať je jaký chce, ale myslím, že by svoje dítě nikdy neopustil. Takže zřejmě vám nezbývá nic jiného, než se s danou situací smířit.“ „Vůbec mi to neulehčujete,“ povzdechla si Hedvika. Daniela ji obdařila pohrdavým úsměvem. „Já jsem vás k tomu nenutila, abyste spala s mým manželem.“ „Ale já to nevěděla, že je ženatý,“ bránila se Hedvika. „To chápu, on se s tím zřejmě svým milenkám nechlubil,“ dodala smířlivě. „ Zůstanete tedy u nás?“ „Já nevím, to mi řekněte vy. Pavel chce, abych tu byla alespoň na chvíli. Ale já nevím. Je to celý hloupost.“ „Hloupost? Chcete si to vyměnit? Pak byste sama viděla věci úplně jinak. Teď musí jít city stranou. Tady nejde ani o mě nebo o vás. Ale jde o společnou budoucnost jak vašeho nenarozeného dítěte, tak i mého syna. Str. 169

A jako nastávající matka byste měla pochopit, že pro něj chci jen to nejlepší. Tak prostě musím vědět, do jakých rukou se moje dítě dostane.“ „To mě jako budete pozorovat, jestli jsem dobrá kuchařka a pečovatelka či co?“ „Nechci vás pozorovat, jen chci vědět, jak se budete líbit mému synovi. Záleží mi na tom, aby byl šťastný a spokojený. To je snad pochopitelné.“ „A co tady budu dělat?“ „Nic. Odpočívat.“ „No bezva. Za dva dny mě budete mít plný zuby. Zkuste si představit, jak by asi bylo vám, kdyby vás někdo unesl z domova a nutil vás bydlet někde jinde?“ „Pokud bych toho člověka milovala…“ „Dobrá, ale když to nepůjde, tak mizím.“ „Já vás tady násilím držet nebudu. Chtěla bych vás jen trochu poznat. Je mi jasný, že kamarádky zrovna nebudeme.“ „A co řekneme vašemu synovi?“ „Pravdu.“ „Víte, jak se na mě bude koukat? Jako že jsem mu ukradla tátu. Určitě mi to bude dávat za vinu,“ zlobila se Hedvika. „Pomůžu vám. Ať chcete nebo ne, ale musíme spolupracovat. Když uvidí, že spolu vycházíme, bude to pro něho mnohem jednodušší.“

„Myslím, že bychom už měli začít Matýska připravovat na to, co přijde,“ navrhla Daniela Pavlovi večer před spaním. „Já ale nevím, jak na to.“ „Možná bychom se měli obrátit na nějakého odborníka.“ „Myslíš cvokaře?“

Str. 170

„Ale no tak! Myslím nějakého dětského psychologa. Určitě mu to vysvětlí líp, než my dva dohromady.“ „Já bych s tím ještě tak nespěchal.“ „Pavle, uvědom si, že to může přijít nečekaně, a co potom?“ varovala ho Daniela. „Když já tomu pořád nějak nemůžu uvěřit. Vždyť ti nic není, jsi fit, tak sakra proč? Posraná rakovina! Nechápu, že na ni ještě nikdo nevymyslel lék,“ rozčiloval se Pavel. Daniela mlčela, nechtělo se jí debatovat na toho téma. Stále ještě nedokázala potlačit strach ze smrti a obavy z toho, že bude o Matýska pečovat někdo jiný než ona sama. „Doktor přeci říkal, že máš ještě rok.“ „Nepřekrucuj to, dobře víš, že říkal několik měsíců až rok.“ „No jo, ale klidně to může být i dýl.“ „Nebo taky ne. Sakra pojď se bavit o něčem jiným.“ „Dobrá, dobrá. Promiň. Ale ty jsi s tím začala.“ „Ptala jsem se jenom, jestli už to řekneme prckovi, tak to laskavě nepřekrucuj.“ „Já to nedokážu. Nevím jak. Jsem asi moc velkej srab. Nedokážu se mu podívat do očí.“ „Dobrá, takže si s tím psychologem promluvím nejdřív já a pak se tedy uvidí.“ „A co Hedvika?“ „Co je s ní?“ „No co mu řekneme?“ „MY? Já mu nic říkat nebudu, to je tvůj boj, chlapče.“ „No přeci mě v tom nenecháš samotnýho?“ „Taky jsi nežádal můj souhlas, když jsi s ní spal. Tak co po mně teďko chceš?“ „Pomoz mi, prosím. Umíš to s ním líp než já. Já bych to moh posrat ještě víc,“ škemral tiše Pavel. Daniela se nadechla a hluboce si vzdychla.

Str. 171

„Já vím, já vím. Vždycky jsem všechno nepříjemný házel na tebe. Víš přeci, že mu nedokážu nic zakázat, protože jsem byl furt někde pryč. Nechtěl jsem, aby mě znal jenom jako toho zlýho tátu, co přijede domů a nadává.“ „Jasně a já si to mám vzít na triko do poslední chvíle. Nezdá se ti to trochu sobecký?“ „Danilko…“ „Ach jo, proč zase já, ksakru,“ povzdychla si Daniela. „Tak já to tedy nějak vymyslím, ale běda tobě, jestli budeš mít nějaký nejapný poznámky.“ „Slibuju, že nebudu. Jen mi, prosím, pomoz.“ „No dobrá. Mizero jeden.“

Hedvika teď bydlela v pokoji pro hosty a Matýskovi ji představili jako „tatínkovu kamarádku“. Matýsek to nijak nekomentoval a přijal ji, jako kdyby mu koupili nové zvířátko. Díky tomu, že Hedvika měla s dětmi praxi a hlavně trpělivost, si ji Matýsek brzy oblíbil. Její práce učitelky ji vždy bavila a nikdy jindy ji nemohla lépe zúročit než teď. Daniela na ni chvílemi až žárlila, když si uvědomila, jak jednoduše její syn vzal Hedviku jako dalšího člena rodiny. Na druhou stranu byla ráda, že jí to usnadní odchod, až nastane její doba. Následující večer se přišel Matýsek před spaním lísat do postele k Daniele. Měl chuť si povídat a tak si vklouzl k mámě pod deku a začali si vyprávět o tom, jak se mu vede ve škole a co by chtěl dělat, až bude dospělý. Pak se na chviličku odmlčel a Daniela si myslela, že usnul. Potom jí, ale položil otázku, ze které ji až zamrazilo. „Maminko, ty opravdu umřeš?“

Str. 172

Podíval se jí zpříma do očí a čekal na její odpověď. Daniela se vylekala, ale dobře věděla, že právě nastal čas, kdy mu musí říct pravdu. „Víš, miláčku, jsem nemocná.“ „Já vím, slyšel jsem vás, jak jste o tom mluvili s tatínkem.“ „Aha.“ Daniela by si nejraději nafackovala, že si nedávala větší pozor na pusu. Mohla to nebohé dítě ještě nějaký čas ochránit od zbytečných starostí. „Já už vím, co budu dělat, až budu dospělý.“ „A copak?“ „Budu vědec a vymyslím pilulku, po které se hned všechny nemocné maminky a tatínkové uzdraví.“ Daniela se musela pousmát. Pevně ho objala a políbila ho do vlasů. „Tak to mám radost.“ „A maminko, je pravda, že mrtví přijdou do nebe?“ „No ti hodní určitě ano.“ „Tak to budeš sedět na obláčku a koukat na nás?“ „No na obláčku asi sedět nebudu, ale určitě budu pořád s tebou.“ „A kde? V nebi?“ „Ale jdi ty trumbelínku, budu s tebou ve tvým srdíčku.“ „A to tam budeš schovaná?“ „No jasně. Pokaždé, když se ti po mně bude stýskat, tak si pohladíš svoje srdíčko a řekneš – mám tě rád, maminko – a vzpomeneš si, jak jsme si každý večer dávali pusinku na dobrou noc. A já z toho srdíčka vykouknu a dám ti velikánskou pusinku. No, a když zavřeš očička, tak ji určitě i ucítíš.“ To už Daniele tekly slzy proudem. Matýsek se na ni pozorně podíval a spatřil, že pláče. Rychle ji objal a vykřikl. „Ale já tě mám rád už teď, maminko a nechci, abys odešla.“

Str. 173

„Neboj se, miláčku. Ještě tady s tebou budu. Ještě se spolu nasmějeme a vyblbneme venku na zahradě u bazénu. Co říkáš?“ „A co teta Hedvika?“ „Teta Hedvika ti bude pomáhat.“ „Ale já bych raději tebe.“ „Já vím, zlatíčko. Ale tak to prostě je. Ty to zvládneš.“ „A ona potom bude jako moje maminka?“ „Proč myslíš?“ „Viděl jsem tatínka, jak jí dával pusinku. On už tě nemá rád? Zlobí se na tebe, protože chceš umřít?“ „Nezlobí se na mě. Jsme pořád kamarádi. Jednou to pochopíš, až vyrosteš.“ „A Hedvika už u nás zůstane?“ „To já nevím. A ty bys chtěl?“ „Já nevím. Je hodná.“ „To je dobře. Ale musíš se zeptat jí a tatínka.“ „Tak jo. A můžu spát dneska s tebou?“ „To víš, že můžeš.“ Matýsek se uvelebil do Pavlovy postele a brzy usnul. Jakmile Daniela zjistila, že tvrdě spí, vylezla z postele a šla do pokoje, kde seděli Pavel s Hedvikou a dívali se na televizi. „Tak už všechno ví, žádného psychologa shánět nemusíme,“ referovala jim Daniela. „Jak to?“ podivil se Pavel. „Slyšel nás, když jsme se včera bavili.“ „A sakra.“ „Navíc tě viděl, jak líbáš Hedviku.“ Hedvika provinile sklopila hlavu. „To mě mrzí, to jsem nechtěla.“ „Možná je to tak lepší,“ podotkl Pavel. „Jak to vzal?“ zajímal se vzápětí. Str. 174

„Celkem klidně, kupodivu.“ „A co dál?“ vyzvídal Pavel. „Chtěl vědět, jestli tady Hedvika zůstane. Řekla jsem mu, že se musí zeptat vás dvou.“ „Myslíš, že je proti?“ zhrozil se Pavel. „Ne, naopak. Vypadá to, že se mu líbíte. Rozumí si s vámi,“obrátila se Daniela k Hedvice. Ta se jen usmála. Měla radost, že alespoň ona nezpůsobila tomu dítěti žádné zbytečné trauma. „Zřejmě si klidně můžeš jít lehnout k Hedvice. Matýsek ti zabral postel. A navíc mám pocit, že už to tak necháme napořád.“ Pavel se podíval na Hedviku, ale ta mlčela. „Dobrá, když myslíš.“ „Aspoň skončí to divadlo a nemusíme mu lhát.“ „A co ty? Tobě to nevadí?“ divil se Pavel. „Víš dobře, že naše manželství už je jenom na papíře. Teď je z tebe bigamista. Sice neoficiální, ale je to tak.“ „A co když se vám udělá v noci špatně?“ obávala se Hedvika. „Pavel stejně spí tvrdě, to bych dřív vzbudila vás než jeho. A já si alespoň užiju svého malého miláčka. Ten aspoň nechrápe jako medvěd v zimním spánku,“ snažila se odlehčit vážnost situace. Obě dvě se zasmály, protože věděly své, jen Pavel se mračil. „A vůbec, myslím, že bude lepší, když si budeme tykat, když jsme teď ty bigamistovy manželky,“ navrhla Daniela a Hedvika to váhavě přijala.

Str. 175

Kapitola 19.

„Tolik se mi po tobě stýskalo,“ stěžoval si Vagner Daniele, když se spolu konečně znovu setkali. „Taky jsem se už nemohla dočkat, až tě zase uvidím.“ „Chtěl bych tě zase někam unést a mít tě jenom pro sebe, úplně celou.“ „Tak to je opravdu lákavá nabídka. A kam pojedeme?“ zeptala se Daniela. „Myslel jsem na celý víkend. Nejraději bych ale napořád.“ „Aha. Tak to budu muset nějak vymyslet.“ „No, já už to mám vymyšlený, teď záleží už jen na tobě.“ Daniela chvilku přemýšlela. „Dobrá, tak já to doma zkrátka oznámím a pojedeme.“ „A to myslíš, že ti to jen tak projde?“ divil se Vagner. „A proč by nemohlo? Dlouho jsem mlčela a zavírala oči nad jeho zálety, tak teď si chci užívat pro změnu já.“ „Nepustí tě se mnou.“ „To bych se na to podívala.“ „Tak dobrá. Příští víkend jsi moje.“ „Skvěle, už se nemůžu dočkat.“ „A co teprve já?“ pohladil ji po vlasech. Daniela se usmála, a než vystoupila z auta, naposledy ho políbila. Spěchala domů, aby ji nikdo neviděl. Na chvíli se tajně vypařila z domu, když chůva dělala s Matýskem domácí

Str. 176

úkoly. Musela se vidět s Vagnerem. Od té doby, co je u nich Hedvika, má omezené možnosti. Pořád ji někdo sleduje. Naštěstí Hedvika odjela na kontrolu a Pavel je ještě v práci. Musí teď vymyslet, co vlastně řekne, aby se vymluvila na víkend s Vagnerem. Tušila, že jí to jen tak neprojde. Leda by Pavel jel s ní, nebo jí poslal s chůvou, ale samotnou ji zaručeně nikam nepustí. Nedává to najevo, ale Daniela cítí, jak má strach z toho, co jednou přijde. Příliš ji hlídá. Když si myslí, že ho nevidí, pozoruje ji. Konečně na něho došlo. Nikdy si s ničím nedělal hlavu, a teď se mu vlastně pomstila tou nejkrutější formou. Ale proč si něco nalhávat? Jsou dospělí. Musí unést pravdu zrovna tak, jako se ona musela postavit zjištění o Hedvice. Ano, udělá to. Prostě mu oznámí, že odjíždí na víkend s Vagnerem. Co jí může udělat? Zakázat jí to nemůže, tak čeho se vlastně bojí? Po večeři oznámila Hedvika, že se vrátí do Prahy. Potřebuje si zařídit nějaké věci a musí také zajet k rodičům. „Myslím, že mám také jednu zprávu,“ podotkla Daniela, „ odjedu s přítelem na víkend.“ Oba se na ni nevěřícně podívali. První se z údivu probral Pavel. „To snad nemyslíš vážně? V tomhle stavu?“ „V jakém stavu?“ divila se Daniela. „No, ve svém zdravotním stavu! Co když se ti tam něco stane? To nepřichází v úvahu. Na to rovnou zapomeň!“ „Já jsem se tě neptala na dovolení. Já jsem ti to jenom oznámila.“ „Na tom nezáleží. Copak nechápeš, že mám o tebe strach?“ „Najednou. Celou dobu ses staral jenom o sebe a teď mi tady budeš kázat?“ rozčilovala se Daniela. „A vůbec, co je to za chlapa? Kde jsi k němu přišla?“ vyzvídal Pavel. Str. 177

„To tě nemusí zajímat, já se tě taky neptám, kde hledáš svoje milenky,“ otočila se na Hedviku, „ promiň, Hedi, to nebylo na tebe.“ Hedvika se jen trpce pousmála a dál dělala, že se jí ta debata netýká. „Ale mě to zajímá! Přeci tě nenechám jen tak odjet s cizím člověkem?“ „Přestaň mi už konečně dělat kázání. Budu v pořádku, neboj se. Prostě si chci ještě honem něco užít.“ „Já to ale nedovolím!“ rozčiloval se dál Pavel. „Tak už toho nech,“ vmísila se náhle do hovoru Hedvika. „ Copak vůbec nic nechápeš?“ „Nevím, co je tady na tom k chápání? Prostě nikam nepojede a basta. A ty se jí laskavě nezastávej,“ obořil se na Hedviku. „Co bys dělal ty, kdybys byl v její kůži? No?“ Pavel se náhle odmlčel. Po chvilce dodal už o trochu mírněji. „Ale já mám prostě jenom strach.“ „A ona ho mít nemá? Když neví dne ani hodiny? Jestli k ní ještě něco cítíš, tak ji laskavě nech žít.“ Pak se otočila k Daniele. „Víš co, odjedeme společně. Pavel se stejně musí vrátit do práce a ty si užij krásnej víkend.“ „No vy jste se snad zbláznily obě.“ „Děkuju,“ mrkla Daniela na Hedviku, aby Pavel nic neviděl. „Ale chci vědět, kde budeš a s kým budeš. Jakmile dorazíš na místo, ihned mi zavoláš a každý večer taky, jasný?“ poroučel Pavel. „Uvědom si laskavě, že nejsem malá holka, ale abys měl klid, tak slibuju, že se budu pravidelně hlásit. Stačí?“ Pavel jenom mávl rukou a natáhl se po televizním ovladači. Tuhle debatu považoval za uzavřenou.

Str. 178

Daniela byla jak na trní. Nemohla se dočkat, až si ji konečně Vagner vyzvedne. Celé dopoledne přemýšlela, co si na sebe oblékne, aby se mu co nejvíce líbila. Když jí minulý večer volal, aby se oblékla sportovně, docela ji to vyděsilo. Snad si o ní nemyslí, že má dost sil na nějaké sportovní klání. Kdyby alespoň věděla, kam ji hodlá odvézt. Sbalila si pro jistotu jedny večerní šaty a pár neutrálních kousků, které se hodí jak na procházky, tak na posezení v kavárně. Nakonec zjistila, že má tašku naditou, jako kdyby odjížděla na měsíc do Afriky. Ale raději se tím už nezabývala, protože by musela vše vyházet a začít znovu. Dlouho do noci si s Matýskem vyprávěli a teď se na ni snášela pomalu únava. Určitě Vagnerovi v autě usne. Konečně se venku ozvalo zatroubení a Daniela se rozeběhla k oknu, aby zamávala na znamení, že už je připravena. Pavel s Hedvikou naštěstí před chvilkou odjeli a ona v duchu děkovala Hedvice, že přiměla Pavla, aby nečekal, až se Vagner objeví. Dozajista by z toho koukala nějaká hádka. Vagner vystoupil z auta a šel Daniele naproti. Vzal její tašku a odnášel ji do kufru. Pak otevřel dveře u auta a pomohl Daniele nastoupit. „Tak, kam to bude, madam?“ zeptal se, když konečně nastartoval. „To by mě taky celkem zajímalo. Ale je mi to jedno. Hlavně, že tam budeme spolu.“ Usmála se na něho a políbila ho. „A jedeme!“ Vagner se odlepil od chodníku a plynule se zařadil do provozu. „Opravdu mi neřekneš, kam mě unášíš?“ zeptala se Daniela zvědavě. „Opravdu ti neřeknu vůbec nic, nech se překvapit,“usmíval se pod vousy. Str. 179

Cesta příjemně ubíhala. Než se Daniela rozkoukala, už vjížděl Vagner na příjezdovou cestu k nějakému penzionu. „Tady se ubytujeme,“ oznámil stroze. Daniela po cestě trošku klimbala a teď se zvědavě rozhlížela rozespalýma očima. „Kde to jsme?“ „V příjemném penzionu na jihu,“ odvětil a zastavil auto před vchodem. Nic víc jí však nehodlal říci. Snažil se ji napínat do poslední chvíle. Byl stále tajemný jako hrad v Karpatech. „Jestli mě budeš zlobit, tak si mě nepřej!“ Daniela ho dloubla do zad. „Ale já si tě přeju a už dost dlouho.“ Usmíval se dál. Pak jí pomohl z auta a vyndal tašky z kufru. „No tak pojď a neboj se. Bude se ti tu líbit, uvidíš.“ Daniela si prohlížela okolí i vstup do penzionu. To místo jí připadalo povědomé. „Nu, dobrá. Tak tedy pojďme.“ Vstoupili dovnitř a Vagner položil tašky v recepci k přepážce. „Zatím se posaď,“ ukázal Daniele na pohovku, „ já to vyřídím.“ Jakmile se přihlásili, vzal klíč a odnesl tašky na pokoj. Daniela kráčela zvědavě za ním. „Tak tady to je, pokoj číslo osm.“ Odemkl a pustil Danielu před sebe, aby se mohla pokochat. Položil tašky za dveře a čekal, co tomu řekne. Měl předem s paní majitelkou domluveno, že na stole budou svítit svíčky, ve váze budou rudé růže a v dóze se bude chladit šampaňské.

Str. 180

„To je úžasné!“ vyhrkla Daniela a skočila Vagnerovi kolem krku. „Jak jsi to dokázal? Nejsi ty náhodou kouzelník?“ Vagner se jen usmíval a vychutnával si její sladké polibky. „Půjdeme se najíst, co říkáš?“ Plácl ji přes zadek, když se od něho odtáhla a šla si přivonět k růžím. Zahrozila na něho prstem a zabořila nos do rudých květů. „Voní! Představ si to!“ Znovu se hluboce nadechla jejich podmanivé vůně. „Tohle všechno je tak báječné. Moc ti za to děkuju!“ „Co bych pro tebe neudělal.“ Culil se na ni. „Jsi vážně úžasně pozorný, ještě jsem se s nikým takovým nesetkala.“ „Ale no tak, nepřeháněj, ještě se začnu červenat jako puberťák.“ Po večeři se šli projít po okolí a Daniela zjistila, že jsou ubytováni na břehu Lipna. „Tady jsem nebyla ani nepamatuju. Snad naposledy na vejšce s partou. Obráželi jsme hospody v okolí. Ale už si toho moc nepamatuju. Bylo to dost divoký.“ „No vidíš, pachatel se vždy vrací na místo činu,“ utahoval si z ní Vagner. „Ty v sobě toho policajta ani trochu nezapřeš, viď,“ oplatila mu Daniela stejnou mincí. Procházeli se ruku v ruce po břehu jezera, až došli k hospůdce. „Nedáme si čaj nebo kafe? Už je trochu chladno?“ zaškemrala Daniela a Vagner si ji přitáhl blíž k sobě. „Tak pojď, ty moje zmrzlino.“ Vešli dovnitř a objednali si horké nápoje. „Máme vynikající horký zákusek – štrúdl s jablky a švestkami se šlehačkou,“ nabídla jim servírka, když položila čaj a kávu před ně na stůl. „To zní lákavě,“ zajásala Daniela. „Prosila bych kousek, ale raději bez té šlehačky.“ Str. 181

Vagner jen kývnutím odmítl. „Copak ty nemlsáš?“ divila se. „Musím se udržovat v kondici. Večer mi sladké nedělá dobře.“ „Aaa, pozor, pan Zásadový. Ani se mnou nehodláš zhřešit?“ „Právě že s tebou hodlám hřešit celý víkend,“ dobíral si ji, jak pěkně mu nahrála na smeč. „Kvůli tomu bys měl načerpat síly.“ „Copak já, ale ty se připrav. Zítra jdeme na túru.“ „Cože? Na jakou túru? Blázníš? To nedám,“ zděsila se Daniela jeho ztřeštěného nápadu. „Ale dáš, neboj. Pojedeme na vyhlídku. Nahoru i dolů se dá jet lanovkou. Nebo můžeme jet dolů na koloběžce, co říkáš?“ Vagner se spiklenecky culil, jak byla Daniela z té zprávy pěkně vyplašená. „Ty ses asi vážně zbláznil. Já a koloběžka! Víš, jaký jsem sportovní antitalent?“ „Ale jdi, bude se ti to líbit. Uvidíš.“ Po návratu na pokoj si dali společnou koupel ve vířivce a k tomu popíjeli šampaňské. Pro Danielu to byla idyla, kterou nepoznala. Vždy o podobných situacích jen snila, ale nikdy žádnou takovou se svým manželem nezažila. Přestože byl značně bohatý, nikdy jí nedopřál luxus relaxace na dovolené. Vždycky myslel jen na sebe. Najednou Daniele došlo, v jakém manželství celou dobu žila. Myslela si, že je šťastná a spokojená. Později jí stačilo, když se Pavel vracel domů a byl na ni a na syna chvilku milý, než zase někam odjel. Myslela si, že takovéto manželství je dokonalé. Když slýchávala stěžování kolegyň v práci, její služky nebo chůvy, říkala si, že je vlastně šťastná, že její manželství takové není. I když už láska vyprchala a manžel si užíval okolo, doma se vždy choval, jako kdyby byli dokonalá rodina. Str. 182

Vlastně ani později ji nenapadlo na tom něco měnit, i když už šťastná nebyla. Raději se zabývala tím, aby její syn měl veškerou lásku a péči. Vztah, který prožívala nyní s Vagnerem, byl plný něhy, lásky a vzájemného porozumění. Teprve nyní si uvědomila, o co všechno dosud přicházela. Při sexuálních hrátkách postupně ztrácela zábrany a konečně se cítila naplno milovaná. S Vagnerem objevovala díky jeho zručnosti a citlivosti nepoznanou rozkoš. Když už dováděli ve vodě téměř hodinu, odnesl ji Vagner do postele a zabalil ji do hebkého župánku. Leželi pak dlouho vedle sebe a jen si povídali o všem možném. Vagner toho měl tolik na srdci a musel jí to všechno povědět. Jeho sametový hlas ji pomalu ukolébával a za chvilku začala pravidelně oddechovat. Když zjistil, že usnula, opatrně ji přikryl a láskyplně se na ni díval, jak spí.

Str. 183

Kapitola 20. Hedvika se na Pavla mračila jako čert. Celou cestu do Prahy jí dával kázání o tom, jak je jeho žena ve svém zdravotním stavu nezodpovědná a Hedvika ji v tom ještě podporuje. Hedvika v tom cítila spíš to, že je naštvaný, že ho jeho žena vyšachovala ze svého života a našla si přítele, se kterým chce prožít zbytek svého života. „Já jen pořád nechápu, co je na tom tak špatnýho, že chce bejt aspoň chvilku šťastná?“ vzdorovala mu Hedvika. „Jaký šťastná? Nezodpovědná je, to je to. Vůbec si neuvědomuje, co by se mohlo všechno stát,“ vedl si Pavel dál svou. „Právě, že si to uvědomuje. Vždyť neví, kdy to přijde, tak si chce prostě ještě něco užít a připadat si jako člověk a ne jako pacient.“ „Já tě nechápu. Můžeš mi říct, proč ji najednou tak vehementně bráníš?“ „Nebráním ji. Jen jí úplně rozumím.“ „Jasně, ženská liga. Zkrátka jste se proti mně spolčily.“ Hedvika raději mlčela. Nemělo cenu dál vést ten již předem ztracený boj. Pavel si vzal zkrátka do hlavy, že se proti němu vzbouřila a místo toho, aby se ho zastala, postavila se na stranu Daniely. Náhle měla pocit, že už to není ten obdivuhodný muž, kvůli kterému málem přišla o život. Před očima se jí měnil v úplně obyčejného žárlivce. Začala přemýšlet, jaká budoucnost ji s ním asi tak čeká. Viděla teď Danielu v úplně jiném světle a už jí ten život

Str. 184

s Pavlem ani trochu nezáviděla. Ale co dál? Čeká přece jeho dítě. Navíc jí Daniela věří a spoléhá na to, že se Hedvika postará o jejího syna, až tady jednou sama nebude. V myšlenkách se zabývala tím, jaké by to bylo, kdyby jednou zůstala s dítětem sama. Mohla by se ocitnout v úplně stejné situaci, jako je teď Daniela. Manžela jí odloudila jiná a jejich vztah nefunguje. Ona by ho zaručeně nevydržela tak dlouho lepit jen kvůli dítěti. Dosud si naivně myslela, že konečně našla ideálního partnera. Jenže existuje vůbec něco jako ideální partner? Náhle začala o svém rozhodnutí pochybovat. Možná je lepší, že je úředně manželkou jeho bratra a ne Pavlovou. Však budoucnost jí teprve ukáže, jaký Pavel opravdu je. Nechtěla se připravovat na Danielinu smrt. Ta ženská se jí dostávala pod kůži každým dnem a ona s ní začala soucítit. Chápala, že se musí Daniela přizpůsobit situaci, kdy odejde a zůstane tady po ní opuštěný syn. Nevěřila, že se na Pavla může spolehnout. Možná proto, dala Hedvice šanci, aby se s Matýskem sblížila. Určitě doufá, že je to dobré pro všechny a Pavla to udrží v rodině. Uvědomila si, jak diplomaticky to na ni Daniela nastražila. Takhle bude mít Hedvika zodpovědnost za jejího syna a bude se snažit udržet svůj vztah s Pavlem stůj co stůj, aby zabezpečila obě děti jak její nenarozené, tak Matýska. Když v Praze vystupovali z auta, Pavel už byl celkem klidný. Zapomněl na starosti s Danielou a začal mluvit o práci. Hedvice bylo jasné, že ráno zmizí a zase ho pár dní neuvidí. Vše ve starých kolejích.

Str. 185

Vagner zaparkoval auto na parkovišti nedaleko lanovky. Daniela jen zírala, co ji vlastně čeká. Odkráčeli k pokladně a Vagner koupil lístky. Daniela si ostražitě prohlížela houpající se sedačky a zděsila se. „Já to nedám. Bojím se výšek.“ Držela se Vagnera za paži. „Ale ničeho se neboj, miláčku, bude se ti to líbit. Nahoře je úžasný výhled do okolí.“ „To mě ale vůbec neuklidňuje. Já se bojím i na druhé příčce žebříku a ty mě klidně přivedeš sem.“ Postavili se do fronty, která vedla na nástupiště sedačkové lanovky. Jakmile se dostali na řadu, Vagner ji pevně objal a postrčil ji vedle sebe a už jim sedačka drcla do nohou a oni se bezpečně usadili a zabezpečili se závorou proti pádu. Daniela seděla jako myška a ani nedutala. Držela se Vagnera tak silně, že ji musel povolit sevření prstů, jinak by měl na paži určitě modřiny. Silně ji uchopil a držel ji oběma rukama, aby měla pocit větší jistoty. Náhle se lanovka zhoupla a zastavila. Daniela hystericky vykřikla. „Pšššt, neboj se. To nic není. Hned zase pojedeme, koukej,“ chlácholil ji Vagner, ale ona mu zabořila nos v podpaží a celou cestu na vrchol už neotevřela oči. „Tak jsme tady, podívej. Teď musíme seskočit, připrav se – teď!“ „Hurá!“ radovala se Daniela, že má opět pevnou půdu pod nohama. „Teda, kdybych jen tušil, jaké to bude pro tebe trauma, tak vymyslím něco jiného.“ „Hlavně, že jsem to ve zdraví přežila.“ Pomalu se vydali s davem na rozhlednu v korunách stromů, která se tyčila vysoko nad nimi. Daniela byla sice ještě trochu rozechvělá, ale už se nebránila.

Str. 186

„Jestli nechceš, sedneme si na chvilku v restauraci a dáme si kafe. Pak sejdeme dolů pěšky, nebo na koloběžce, koukni, jak se tady na ní prohánějí.“ Ukazoval na partičku mladých lidí, kteří si právě půjčili koloběžky a vyrazili na zpáteční cestu, jež vedla těsně vedle lanovky. „Jdeme nahoru. Snad to už nemůže být tak strašné jako to houpání lanovky. Málem jsem z toho dostala mořskou nemoc.“ „Ale jdi, ty můj mořskej vlku,“ dobíral si ji Vagner a už ji strkal před sebou na cestičku, kudy se šlo až na vrchol. Daniela chvilkami váhala, zda ještě půjde do dalšího patra, ale nakonec došla až úplně nahoru. „Tak vidíš, jaká jsi statečná. Zasloužila bys metál,“ chválil ji Vagner. „Je to nádhera, jak daleko je vidět. Jsem moc ráda, že jsem překonala ten strach. Jsem holka šikovná. Viď?“ „No jasně, jsi jednička. A teď mi ještě ukážeš, jak báječně umíš řídit koloběžku.“ „Tak na to teda zapomeň!“ Když opět sešli z vyhlídky dolů, posadili se na chviličku na slunci a vypili si kávu. Daniela stále pozorovala, jak kolem chodí lidé a půjčují si koloběžky. Nakonec se rozhodla, že to přece jen zkusí, aby udělala Vagnerovi radost. Třeba je to naposledy, co má takovou možnost. „Tak jdeme na to,“ řekla, když dopili kávu. „Na co? Že by přeci jen zpáteční lanovka?“ dobíral si ji Vagner. „Lanovka to zrovna není, ale já si jdu vypůjčit koloběžku.“

Str. 187

Vagner zůstal stát v ohromení. Nechápal, kde tahle křehká žena po tom všem v sobě sebrala najednou tolik odhodlání. „Děláš si legrácky, viď?“ nevěřil. Jenže Daniela se postavila do fronty před půjčovnu. Vagner tedy rychle přiběhl, aby si to náhodou ještě nerozmyslela. Po malé instruktáži už uháněli z kopce dolů. Celou cestu se Daniela štěstím usmívala. Jakmile dorazili do cíle, cítila se, jako kdyby zrovna zdolala Matterhorn. „Jupí! To bylo báječný!“ radovala se, když si odepínala přilbu. „No vidíš a měla jsi strachu plné oči. Myslím, že bys klidně zvládla i tu lanovku ještě jednou.“ „Já myslím, že mi to už nadosmrti stačilo.“ Usmívala se na celé kolo a cítila se jako vítěz. Nejraději by tady s Vagnerem zůstala napořád. Jen kdyby jí pak nechyběl Matýsek. Určitě by se mu tady moc líbilo. Snad si sem spolu ještě někdy vyjedou všichni. Ale nejdřív se musí srovnat s Hedvikou. Asi by toho bylo na něj příliš, kdyby mu chtěla představit ještě Vagnera a seznámit je. Třeba na to časem také dojde. „Jsem moc rád, že se zase usmíváš. Když jsem viděl, jak jsi byla vyděšená z té lanovky, tak jsem si v duchu pěkně nadával, že jsem tě sem vůbec bral.“ „V pohodě. Moc se mi to líbilo.“ „No, nevypadalo to tak.“ „Já vím, někdy se chovám jako hysterka,“ omlouvala se Daniela. „Neomlouvej se. To byla moje blbost. Měl jsem se tě nejdřív zeptat a nenutit tě do toho.“ „Kdybys mě nepřinutil vlézt si na tu hrůzu, určitě bych se na to sama nikdy neodhodlala nasednout, a tudíž bych přišla o ten úžasnej zážitek. Takže je všechno v nejlepším pořádku,“ pochvalovala si Daniela. Str. 188

„Tak to bych asi měl dostat nějakou odměnu, nemyslíš?“ „No, samozřejmě!“ usmála se na něho a vášnivě ho políbila. „Měl jsem na mysli trochu větší odměnu,“ dobíral si ji Vagner. „Tak na tu si musíš počkat až na pokoj. Nechceš to doufám provádět zrovna tady před zraky místních?“ „Mohlo by to bejt zajímavý, takovou atrakci by tady určitě nikdo z nich nečekal,“ smál se Vagner. Pomalu odváděl Danielu k bobové dráze. Nejdříve se posadili do přilehlé restaurace. Dali si kávu a pozorovali frontu lidí, jak se sune pomalým krokem na bobové nástupiště. Tam jim obsluha dá pokyn, kdy mají nasednout do kokpitu vozíku, který právě přijel. Daniela to se zaujetím pozorovala. Líbilo se jí, že i malé děti mají dost kuráže, aby samy řídily bob. Vždy, když se vyřítily ze zatáčky před cílem, měla Daniela pocit, že to neubrzdí a přistanou někde mimo dráhu. „Tak co, troufneš si na to?“ vyzvídal Vagner a doufal, že na to přistoupí. „No, když jsem zvládla lanovku, určitě už zvládnu všechno, co si na mě vymyslíš.“ „Dobrá, tak tedy jdeme na to.“ Zvedli se a zařadili se do fronty. Čekali, až na ně vyjde řada. Vagner pomohl Daniele nasednout a čekal na další bob, aby mohl vyjet hned za ní. Když byla Daniela v bezpečné vzdálenosti, pustila ho obsluha na dráhu. Pomalu stoupal do kopce a pak se konečně rozjel serpentinami a užíval si to jako malý kluk. Za chvilku před sebou uviděl Danielu, jak opatrně přibržďovala do každé zatáčky, a musel začít také brzdit, jinak by ji dojel a narazil do ní zezadu. Cílem už projeli skoro současně. Str. 189

„Jupí! To bylo báječný. Dáme si to ještě jednou?“ škemrala Daniela a Vagner byl rád, že se jí to líbí. Sám by si to určitě rád zopakoval, a proto měl radost, že to navrhla sama. „Tak jdeme na to!“ U pokladny hned koupil lístky na několik jízd najednou. Konečně se zase může jednou vydovádět jako malý kluk. Na pokoj se vraceli příjemně unaveni. Tolik adrenalinu najednou Daniela nikdy nezažila. Litovala jen, že s sebou nemá Matýska, a měla z toho výčitky. Nedokázala být sobecká a myslet jen na svoje potěšení. Od té doby, co se Matýsek narodil, vyměnila svůj život za bezmeznou oddanost svému dítěti. Večer ji z toho všeho mumraje lehce pobolívala hlava, a tak raději poprosila Vagnera, aby si šli po večeři lehnout. Neměla už náladu na nějaké popíjení. Nejraději by Vagnerovi odepřela i sex, ale když viděla, jak moc po ní touží, nedokázala mu to odmítnout. Avšak nebylo to ono. A ona cítila, že to poznal. Naštěstí byl tak chápající a dál už nenaléhal. „Není ti něco?“ zeptal se, když vyšla z koupelny. „Je mi nějak divně. Asi toho bylo dneska na mě moc,“ postěžovala si. „Nevadí, tak si lehni a já ti přinesu prášek, jestli tě bolí hlava.“ „To budeš hodný. Děkuju a promiň, že jsem ti pokazila večer.“ „Prosím tě, neomlouvej se. Taky mě to mohlo napadnout, že to dnes bylo trochu náročnější.“ „Byla jsem v pohodě. Moc se mi to líbilo. Bylo to úžasný. Jen jsem z toho malinko unavená.“ Vagner jí přinesl prášek proti bolesti a sklenici vody. Daniela ho zapila a ihned se uvelebila v posteli. „A co takhle nějakou pohádku na dobrou noc?“ žadonila. Str. 190

„Tak tos mě dostala. Nikdy jsem žádné pohádky nevyprávěl. Možná, ani žádnou neznám.“ „To je škoda. Měl by sis nějakou přečíst, je v nich hodně životní moudrosti.“ „Dobrá, slibuju, že příště se na tebe vyzbrojím. A teď už spi. Půjdu se dolů do recepce dívat na televizi, abych tě nerušil. Kdybys něco potřebovala, tak mi zavolej. Telefon máš na nočním stolku,“ udílel rady jako starostlivý otec. Avšak Daniela příjemně unavená hned usnula a probudila se až ráno. V neděli po snídani si sbalili věci, odhlásili se z pokoje a vydali se zpátky směr Praha. Daniela byla smutná, že už ten báječný výlet končí. Byla Vagnerovi vděčná, že pro ni připravil takové báječné překvapení, jaké její manžel nebyl schopný vymyslet za celou dobu jejich manželství. Když pak doma vybalovala tašku s oblečením, přepadl ji další záchvat. Naštěstí k ní včas přiběhla chůva a ihned jí zavolala záchranku, která ji okamžitě transportovala do nemocnice.

Str. 191

Kapitola 21. Hedvika seděla s Blankou v kuchyni a popíjela čaj. Nutně potřebovala probrat situaci, kterou jí Pavel připravil, a ona nevěděla, co dělat dál. Teď tady seděla s kamarádkou a obě přemítaly, zda je vůbec správné žít pod jednou střechou s Danielou a čekat, až umře. „Nedovedeš si představit, jak je to pro mě deprimující. Je mi jí tak líto,“ zoufala si Hedvika. „Vůbec ti tu situaci nezávidím. Ale sama se musíš rozhodnout, co dál.“ „Já vím. Ale jak mám vědět, co je správné?“ „Tentokrát ti neporadím. Musíš vědět, jak to cítíš. Čekáš přeci Pavlovo dítě, tak se Daniele nedivím, že tě chce k Pavlovi připoutat, aby ses jí postarala o syna, až tady nebude.“ „Ale co můj skutečný manžel? To mám taky čekat, až umře? Připadám si jako černá vdova. Ta taky požírá manžely.“ „Nezapomeň, že do téhle situace ses nedostala sama, ale že tě tam vmanévroval podvodem Pavel. Tak nechápu, proč se obviňuješ?“ „Protože mi to není vůbec lhostejný. A navíc jsem nejistá, Pavla pořád miluju, ale když se dívám na Danielu, tak mám strach, abych jednou nedopadla stejně.“ Blanka ji pohladila po ruce. „ Neboj, já tě nedám.“ Usmála se na ni. „Mám pocit, že mě to táhne jako černá díra někam, kam nechci. Mám z toho strach. Blbá situace.“ „Tak proč si o tom s Pavlem nepromluvíš?“ „Protože mě postavil před hotovou věc a vlastně se mě ani neptal. A teď už je pozdě.“

Str. 192

„Nikdy není pozdě říct svůj názor. Nejsi hračka, aby s tebou mohl manipulovat, jak se mu zlíbí,“ rozčilovala se Blanka. „Přeci si to od něho nemůžeš nechat jen tak líbit.“ Hedvika si hluboce vzdychla. „Ale co pak bude s tímhle drobečkem?“ Láskyplně si pohladila vzdouvající se bříško. „Neboj, všechno dobře dopadne, uvidíš,“ chlácholila ji dál Blanka. „Slíbila jsem Daniele, že zase brzy přijedu.“ „No, dělej, jak myslíš. Ale hlavně začni už konečně myslet taky na sebe. Potřebuješ hlavně klid, aby ten prcek dobře rostl. Už máš vypočítaný termín?“ „Jo, něco kolem Vánoc. Bude to veselý.“ „No, potěš voči. To bude teda extra dáreček!“ „Paní Rohanová, měla byste konečně začít léčbu ozařováním, jak jsme o tom už tolikrát mluvili.“ Doktor stál u Danieliny postele a snažil se ji přemluvit, aby přistoupila na léčení, které stále tvrdohlavě odmítala. „Promiňte, pane doktore, ale nechci. Vím, že moc času už mi nezbývá, a nechci svým blízkým dávat plané naděje. Sám jste mi řekl, že se to vyléčit nedá,“ bránila se vytrvale Daniela jeho nabízené léčbě. „Ale nikdy nemůžete vědět, kolik času vám může léčba přidat.“ „Nebo taky ubrat. Mám pravdu?“ Doktor jen zakroutil hlavou a zavřel desky. „Co byste dělal na mém místě vy, pane doktore? Ale pravdu, prosím,“ žadonila Daniela o jeho názor jako člověka. Doktor se zhluboka nadechl a posadil se na židli, kterou měla Daniela u postele. „Víte, paní Rohanová, říká se mi to těžce a lékařská etika mi to nedovoluje. Ovšem vy jste seznámená s vaším stavem a dobře víte, že těžko vás mohu nutit do něčeho, co bych sám Str. 193

asi rozvažoval, zda se tomu podřídit, nebo ne. Také mám dítě, dceru, je jí patnáct a zrovna je v pubertě. Asi bych nechtěl, aby se mnou prožívala ty stavy, které léčbu provází, a nakonec byla zklamaná, že jsem ji stejně opustil. Pokud se rozhodnete strávit s rodinou co nejvíce času, jak jen je možné, budu to plně respektovat a udělám pro vás vše, co bude v mých silách a v silách medicíny. Ale chápejte, že jako váš ošetřující lékař musím trvat na zahájení léčby ozařováním a následnou chemoterapií.“ „Děkuji vám za otevřenost, pane doktore. Přesně to jsem potřebovala slyšet. Takže jsme domluveni. Necháme to tak, jak to je a hotovo. Děkuji vám za všechno. Vím, že se ještě uvidíme.“ „Dávejte na sebe pozor. Časem mohou být záchvaty častější a problematičtější. Napíšu vám recept na bolest. Každý náznak bolesti sice nemusí následovat záchvat, ale myslím, že už brzy rozeznáte, kdy to přijde, a sama se necháte odvézt k nám. Budu vás mít alespoň pod dohledem. Slibujete?“ „Slibuju.“ Daniela přikývla, aby ujistila doktora, že to myslí opravdu vážně. „Zítra vás pustím domů. Chcete sanitku, nebo pro vás někdo přijede?“ „Někomu zavolám. Nemusíte si se mnou dělat starosti.“ Doktor se na ni usmál. „Tak hodně štěstí a doufám, že se dlouho neuvidíme.“ „Bude to znít možná divně, ale kéž by. Tak nashle.“ Doktor odešel a Daniela vylovila z šuplíku mobil. Okamžitě napsala Vagnerovi zprávu, ať se neděsí, že je zase v nemocnici a potřebuje na zítra odvoz. Okamžitě jí zavolal. „Za to můžu já s tím mým zatraceným výletem, viď? Jak je ti?“ obviňoval se, aniž by pozdravil. „Ale jdi ty, ten výlet byl úžasný. Nikdo za to nemůže. To já. Prostě to tak je, no. Ale už je mi zase dobře.“ „Miláčku, můžu pro tebe udělat něco už dnes?“ vyzvídal Vagner a nejraději by za ní ihned přiběhl, kdyby nebyl zavalen prací, která se mu nakupila za posledních pár dní. Str. 194

„Ano, řekni mi pohádku,“ utahovala si z něho. Vagner se zasmál. „Tak ty nedáš pokoj?“ „Slíbils mi to, pamatuješ?“ „Pamatuju, neboj se. Teď jsem ale v práci. Musím běžet. Chceš něco přinést?“ „Přines mi sebe, ale stačí zítra ráno po vizitě kolem deváté.“ „Budu tam jako na koni. Miluju tě, pa.“ Zavěsil. Měl na sebe vztek. Nejraději by telefonem mrštil o stěnu. Raději ho rychle odložil. „Krucinál!“ zaklel. „ Proč zrovna já musím mít takovou smůlu?!“ Druhý den naložil Danielu, jen se trošku pomazlili na parkovišti před nemocnicí a už rychle uháněli domů. Doktor jí nařídil, že musí ještě alespoň dva dny ležet a odpočívat. Jakmile Vagner zaparkoval auto u chodníku před jejím domem, zprudka se otevřely dveře a v nich stál jako bůh pomsty Pavel. Naštvaně přiběhl až k Vagnerovi a dal mu ránu pěstí do obličeje. Vagner to nečekal, a tak ucuknul až na poslední chvíli a Pavlova pěst se mu svezla kolem oka. Vagner ho okamžitě zneškodnil zkušeným chvatem, ale Pavel se ho snažil dál napadat. Kopal kolem sebe a snažil se Vagnera zasáhnout. „Sakra, nechte toho!“ rozkřikl se na něho Vagner, „nebo budu muset vytáhnout pouta!“ „Ty hajzle!“ křičel na něho naštvaně Pavel. „Za všechno můžeš ty! To je kvůli tobě! Všechno vím, co jsi za grázla. Okamžitě se přestaneš s mojí ženou stýkat! Rozumíš? A hned mě pusť!“ Daniela se posadila na tašku s věcmi a odevzdaně čekala, jak to dopadne. Neměla sílu se do toho plést. Jen tiše doufala, že Vagner Pavlovi taky trochu naloží. Docela by se jí ulevilo. Str. 195

„Pavle, nech toho!“ zakřičela na něho, co jí hlas stačil. „Hajzl, nepoleze mi za ženou, pořád jsi ještě moje manželka!“ rozčiloval se Pavel a snažil se vysmeknout z Vagnerova sevření. „Uklidněte se a pustím vás.“ Vagner se snažil mluvit tak klidně, jak jen dokázal. Nejraději by mu uštědřil co proto, ale dobře věděl, že by to byl zřejmě nerovný souboj a Pavel by to odnesl dost ošklivě. V mládí Vagner boxoval, a stále se tím ještě občas udržoval v kondici. Jeho pravý hák by zabil i vola. Nemohl si dovolit takový skandál. Pavel je dost známá osoba a určitě by si to nenechal líbit a poštval by na něho svoje právníky. „Tak rozuměl jste? Nebo tady chcete dělat divadlo celé ulici?“ Pavel konečně zkrotl, když zjistil, že proti Vagnerovi nic nezmůže. „Necháš ji na pokoji! Je ti to jasný?“ naposledy Vagnera varoval. „Nemyslíš, že je to taky moje věc?“ vložila se do toho Daniela. „ Ptal ses mě ty někdy, jestli souhlasím s tvýma milenkama?“ „To sem netahej!“ okřikl ji Pavel. Daniela se proti němu postavila a zlostně procedila přes zuby. „Tak poslouchej, ty nádivo, tohle je můj přítel a taky to tak zůstane, dokud já budu chtít. Je ti to jasný?“ Otočila se na podpatku, mávla na rozloučenou na Vagnera a se vztyčenou hlavou odkráčela do domu. Pavel za ní jen němě zíral. Takhle si s ním ještě nikdy nedovolila mluvit. Popadl její tašku a odnesl ji dovnitř. Daniela si mezitím udělala pohodlí na gauči v obýváku. Pavel se tiše posadil vedle ní. „Tos myslela vážně?“ zeptal se opatrně. „Jo myslela. Vagnera miluju a budu se s ním scházet, dokud budu moct.“ „Netušil jsem, že to myslíš vážně. A co já a Matýsek?“ Str. 196

Daniela se na něho nevěřícně podívala. „Ty? No, ty snad máš Hedviku. Tak vo co ti vůbec jde?“ „Jsi moje žena,“ domáhal se svého Pavel. „Bohužel. Ale neboj se, už dlouho nebudu.“ „Jak můžeš být tak krutá?“ „Já? Hele, víš co? Myslím, že je ta debata o ničem. Kdybych náhodou usnula dřív, než přijde Matýsek ze školy, tak mě vzbuď.“ Sáhla do poličky nad hlavou a vyndala si čtečku. Zapnula ji a nalistovala poslední rozečtenou knihu. Přečetla několik stránek, ale nebyla schopna se na text soustředit. Vyhledala si tedy internetový obchod s knihami a začala hledat nějaké pohádky. No jasně, to bude ideální vánoční dárek pro Vagnera.

Str. 197

Kapitola 22.

„Ahoj Hedi, kdy přijedeš?“ ozvalo se v telefonu. Hedvika se málem polekala toho hlasu. Daniela ji zvala domů, jako kdyby byly nějaké kamarádky. „Ještě nevím, zítra musím ještě na kontrolu a chtěla jsem zajet k rodičům,“ vymlouvala se. Vůbec se jí do té atmosféry, kde je neustále cítit kolem smrt, nechtělo. „Možná, příští víkend. Proč se ptáš?“ „Já jen, je mi tu už nějak smutno. A… no, byla jsem zase v nemocnici. Ráda bych, abychom spolu probraly ještě pár věcí, než… však víš.“ Hedvika se při těch slovech téměř otřásla hrůzou. Nedokázala si představit, jestli by ona sama dokázala ve stejné situaci jednat tak racionálně. „Budu se snažit přijet co nejdřív. Ale nic neslibuju,“ snažila se Danielu odbýt. „To budeš moc hodná,“ pokračovala Daniela. „Víš, Dani, nechci vám narušovat rodinné vztahy. Já tam nepatřím. Je mi to hrozně trapný.“ „Tak poslouchej, já už jeho manželka dávno nejsem. Od jisté doby jsi to ty a já už jsem jen na papíře. Tak to ber, jak to je, a vůbec se tím netrap. Já jsem se s tím smířila už dávno. Miluju Vagnera a chci si ještě honem něco užít.“

Str. 198

Hedvika se na chvilku odmlčela. Přemýšlela o tom, co právě řekla Daniela. Nechápala ji, jak může být tak silná. „Já tě obdivuju,“ prohlásila konečně Hedvika. „Nedokázala bych, to co ty.“ „Věř mi, že kdybych neměla Vagnera, byla by ze mě troska už teď. Jen on a Matýsek mě ještě drží nad vodou. Tak přijeď, jakmile budeš chtít.“ „Dobrá. Tak se opatruj a já dorazím co nejdřív. Pa.“ V telefonu píplo, jak Daniela zavěsila. Hedvika ještě chvilku zírala na sluchátko a přemýšlela o budoucnosti. Takhle si ji určitě nepředstavovala. „Tak jak ses měla?“ vyzvídala Daniela, když Hedvika konečně dorazila. „Celkem pohoda. Byla jsem u našich, už se nemůžou dočkat vnoučete, znáš to. A co ty? Jak se cítíš?“ „Chvílema oblačno. Lepší už to nebude. Ale jsem ráda, že to jde aspoň jakž takž. Kdyby mě netrápily ty bolesti hlavy, bylo by to fajn,“ postěžovala si Daniela. „To je mi líto. Můžu nějak pomoct?“ „Už tím, že jsi tady. Jsem moc ráda, žes přijela.“ „Jsem z toho pořád zmatená. Je mi to trapný. Co tomu řeknou lidi a vaši přátele?“ „Lidi neřeš, to je naše věc,“ uklidňovala ji Daniela. „ Ať si žije každý, jak chce. Já do toho taky nikomu nekecám.“ „Líbí se mi tvůj pohled na svět. Tak co bys dneska chtěla dělat? Půjdeme na procházku? Ale začíná tam být trochu mrazivo. Nějak ten podzim rychle utekl.“ „Myslela jsem spíš, že bychom si mohly prohlídnout fotky. Chtěla bych ti přiblížit Matýska, když byl malý.“ „Super, aspoň uvidím, co mě čeká, až se mi to narodí.“

Str. 199

Daniela podala Hedvice rodinná alba a prohlížely si jednu fotku po druhé a dost se u toho nasmály. Daniela se tak vrátila o pár let zpátky, kdy ještě věřila, že jejich manželství je skvělé. Když prohlídly poslední fotku, dostala Daniela nápad. „Půjdeme nakupovat na miminko.“ „Myslíš? Nebude to pro tebe příliš namáhavé?“ „Ale kdepak, moc bych si přála tomu mrněti něco koupit, aby mělo ode mne něco na památku,“ trvala na svém Daniela. „No jak myslíš. Tak tedy pojďme.“ Když dorazily do obchodního centra a našly obchod s dětským oblečením, cítila se Daniela znovu jako před devíti lety. „To je tak nádherné všechny ty titěrné věcičky. Málem už jsem zapomněla, co ta mrňata všechno potřebují. Už víš, co to bude, nebo se necháš překvapit?“ „Bude to holčička, byla jsem na vyšetření plodové vody a tam mi to řekli.“ „Tak malá princezna. A už máš pro ni jméno?“ „Mám pár vybraných, ale ještě jsem se definitivně nerozhodla.“ „Tak jdeme nakoupit nějaké růžové šatičky. Nikdy jsem pro malé princezny nenakupovala, tak si to teď musím užít.“ Hedvika nechápala, jak tahle žena může být v jejím stavu ještě tak chápající a vstřícná. Měla pocit, že se dokonce těší na její miminko. Nikdy by nevěřila, že se z nich nakonec stanou kamarádky.

Vánoce se kvapem blížily a Hedvika pobývala střídavě v Praze a v Brně. Nakonec se domluvila s Danielou, že Vánoce oslaví všichni v Brně. Jelikož se blížil termín porodu, připravily společně pokojíček pro miminko a zároveň pro Hedviku. Předělaly kompletně pokoj pro hosty a každý, kdo tam zavítal, musel obdivovat, jak skvěle se jim to povedlo. Str. 200

Daniela měla radost, že má alespoň nějakou zábavu a přijde tak na jiné myšlenky. Její stav se pomalu začal zhoršovat, ale ona si to odmítala připustit. Pokaždé, když Daniele nebylo dobře, zavírala se ve svém pokoji a pouštěla k sobě jen pečovatelku, kterou jí Pavel najal, aby o ni bylo patřičně postaráno. Doporučil jí to její ošetřující lékař výměnou za slib, že buď bude doma poslouchat sestřičku, nebo okamžitě nastoupí do nemocnice. Ač nerada, musela se tentokrát podvolit jeho příkazům. Její dny byly buď slunečné plné radosti ze života, nebo naopak temné, kdy se schovávala před zraky ostatních a tiše trpěla bolestmi. V těchto dnech ji nesměl vidět ani Vagner, který ji navštěvoval i přes nevoli jejího manžela. Občas ji brával na krátké procházky, ale poslední dobou ji to příliš unavovalo a vždy ušla jen kousek a musela se posadit na lavičku. Vagnerovi to trhalo srdce, ale snažil se za každou cenu tvářit vesele. Když se pak vrátil domů, zavřel se a tiše plakal. Neustále jí nosil květiny a různé drobné dárky. Věděl, že ho vždy obdaří úsměvem, a chtěl si ji tak navždy zapamatovat usměvavou a rozradostněnou.

Hedvika se již pěkně zakulatila, do porodu jí zbýval necelý měsíc. Seděly teď s Danielou v obýváku a pomáhaly Matýskovi s úkolem z češtiny. Měl napsat esej o Vánocích, ale vůbec mu to nešlo. Obě ženy mu navrhovaly různé varianty, ale Matýsek měl svou hlavu a žádná se mu nelíbila. Pak se zadíval na Hedviku a všiml si, jak se jí zavlnilo břicho. „Hejbe se ti břicho.“ Ukázal na miminko, které zrovna měnilo polohu. Hedvika se zasmála. „Chceš si sáhnout? Nahmatáme její nožičku.“ Str. 201

Matýsek se posadil vedle Hedviky a soustředěně čekal, až se miminko znovu zavrtí. „Teď! Teď! Cítil jsem to!“ usmíval se na Hedviku. „Maminko, sáhni si taky na miminko,“ vzal Daniele ruku a přiložil ji na místo, kde zrovna ucítil pohyb. „Kope a pěkně. Už se jí tam asi nelíbí,“ smála se Daniela. „Určitě by chtěla oslavit Vánoce s námi.“ „Myslíš, že už se nemůže dočkat, až si dá kapra a salát?“ smála se Hedvika. „Však se dočkáš, princezno, neboj!“ hladila Daniela Hedvice bříško. „To bylo nejkrásnější období mého těhotenství. Nevolnosti už mě dávno opustily a mohla jsem jíst, co jsem chtěla. Zlatý časy!“ smála se Daniela, „Pak jsem to sice musela horko těžko shazovat, ale stálo to za to.“ „Bojím se, že už nikdy nezhubnu,“ posteskla si Hedvika, „už teď si připadám jako vorvaň. Nemůžu si ani vlézt do vany, protože mám strach, že bych se z ní už nedostala.“ „Jen počkej, až se to mrně narodí. To budeš mít takovej frmol, že se ani nestačíš najíst, a kila půjdou dolů sama.“ „Tak to jsi mě vážně uklidnila.“

Štědrý večer byl pro Hedviku něco nového. U stolu seděli i Danielini rodiče a jedna z jejích sester. Nikdy nemívala tak veliký vánoční stůl. Většinou trávila Vánoce jen se svými rodiči. Najednou byla součástí obrovské rodiny. U stolu dokonce seděl i Petr, její zákonitý manžel. Nevěděla, co Daniela nebo Pavel řekli ostatním o jejich vztahu, ale bylo jí to jedno. Hlavně, že se jí nikdo na nic neptal. Dnes to nějak přežije, a kdyby něco, vymluví se na nevolnost. Zítra odjedou s Pavlem a s Matýskem navštívit její rodiče. Trochu se obávala

Str. 202

toho, jak budou na Pavla reagovat poté, co jim řekla pravdu. Doufala, že když jsou Vánoce, proběhne vše v pohodě. Po večeři si všichni zazpívali koledy a pak šli ke stromečku rozdat dárky. Pozorovali Matýska, jak horlivě předává dárky, které ležely pod stromečkem, aby si už konečně mohl otevřít ty svoje. Daniela však byla smutná. Nejraději by se rozběhla za Vagnerem a strávila zbytek večera s ním. Původně ho chtěla také pozvat ke štědrovečernímu stolu, ale pak si to rozmyslela. Říkala si, že by to už bylo na její rodiče příliš. Už takhle je jim asi divná přítomnost Hedviky. Ale ona za ni byla ráda. Poslední dobou se hodně sblížily a probíraly spolu situace, které by mohly nastat, až tady jednou Daniela nebude. Ani jedné se o tom příliš dobře nemluvilo, ale některé věci bylo nutné vyřešit. Hedvika také pomáhala usměrňovat Pavla pokaždé, když se mluvilo o Vagnerovi. Stále nebyl schopen přenést přes srdce, že se jeho manželka zamilovala do někoho jiného. Nejraději by je vlastnil obě. Uvědomoval si, že když odejde Daniela, může zůstat sám, protože Hedvika je oficiálně vdaná za jeho bratra a rozvod by nebyl snadný. Daniela si ještě chvilku povídala s rodiči a se sestrou. Pak se vymluvila, že jí není dobře. Přála si, aby mohla Vagnerovi alespoň zavolat a slyšet jeho sametový hlas. Sotva vzala telefon do ruky, ozvalo se zaklepání na dveře. „Můžu dál?“ Mezi dveřmi stál Pavel a čekal, zda ho pustí dovnitř. „Pojď. Posaď se,“ vyzvala ho Daniela a odložila telefon. „Jak se cítíš?“ „Ale jde to.“ Str. 203

„Víš, říkal jsem si, že když jsme tady tak všichni pohromadě, jestli bych neměl zavolat Vagnerovi, aby přijel.“ Daniela na něho vykulila oči. To by od něho určitě nečekala. Zaručeně to byla Hedvičina práce, protože nevěřila, že by na něco takového mohl přijít sám. „Jsi milý. Ale nechci, aby z toho měli naši v hlavě ještě větší zmatek. Už takhle je toho na ně asi příliš. Však víš, jsou ze staré školy.“ „Dobrá, jak chceš. Kdybys něco potřebovala, tak řekni.“ Pavel se zvedl a chystal se odejít. „Pavle!“ zavolala na něho, když už byl u dveří. „Ráda bych se přeci jen s Vagnerem viděla. Zavolám mu, aby mě vzal na malou procházku.“ „Dobrá, zvládneš to sama, nebo chceš připravit vozík?“ „Zkusím to po svých. Stejně mě nenechá chodit nikam daleko, neboj se. Postará se o mě dobře.“ „A co mám říct vašim?“ „Nic, že jsem se jen potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu. Nebo si něco vymysli. Je mi to fuk.“ „Dobrá. Něco vymyslím.“ „Ségře klidně řekni pravdu. Ona to ví.“ Pavel na ni vyčítavě pohlédl. „Co všechno jsi jí vůbec řekla?“ „Všechno. Je to přeci moje sestra.“ „Ale co když to řekne vašim?“ „Neboj, neřekne. A i kdyby, tak už to bude stejně jedno.“ „Jak myslíš. Tak já je jdu zabavit, ať se můžeš vytratit. Jen mi dej vědět, kdyby něco. Hedvika tě vyprovodí ven.“ „Děkuju.“

Str. 204

Natáhla se k němu a políbila ho na tvář. Za chvilku už před domem parkoval Vagner a došel si pro Danielu až ke dveřím. Opatrně ji odváděl k autu a pomáhal jí nasednout. „Takový úžasný vánoční dárek jsem opravdu nečekal,“ poznamenal, když se usadila v autě a políbila ho. „Ráda překvapuju lidi, které mám ráda,“ poznamenala. „To mě těší. Také pro tebe něco mám. Ale musíš vydržet, až dojedeme k rybníčku.“ Jakmile Vagner zaparkoval na jejich oblíbeném místě, všimla si Daniela, že je vedle lavičky ozdobený vánoční stromeček. Bylo na něm spousta červených jablíček, a dokonce několik svíček ve skřipcích.

Vagner zapálil svíčky, vyndal z auta kožešinu, položil ji na lavičku a pomohl Daniele vystoupit. Potom ještě vyndal z kufru deku a Danielu do ní celou zabalil. Nakonec ještě přinesl šampaňské a dvě sklínky. Daniela seděla na lavičce a jen zírala, jak se o ni Vagner stará, a usmívala se. „Víš o tom, že jsi úžasný romantik? To bych nikdy do policajta neřekla.“ „Doufám, že to byl kompliment.“ „To víš, že jo, ty můj blázínku. Muselo ti to dát spoustu práce, všechno to kolem.“ „Neříkej, že se ti to nelíbí,“ zhrozil se Vagner. „Právě že líbí a moc,“ tetelila se Daniela blahem. Takový úžasný romantický Štědrý večer nečekala. Vagner otevřel šampaňské a nalil ho do skleniček. „Ani jeden nesmíme moc pít, já řídím a ty bereš prášky. Alespoň symbolicky si trochu připijeme, vždyť jsou Vánoce.“ „Souhlasím. Klidně bych vypila i celou láhev, už dlouho mám na něj chuť, ale s nikým mi tak nechutná jako s tebou.“ Str. 205

Když si připili, vyndal Vagner z auta červený blýskavý tubus, převázaný zlatou mašlí, a podal ho Daniele. „Tady máš ode mne dárek. Doufám, že se ti bude líbit.“ „Co je to?“ vyptávala se Daniela zvědavě. „Otevři to a uvidíš.“ Daniela s dárkem zatřásla a naslouchala, jestli neuslyší nějaký zvuk. „Tak to rozbal,“ pobízel ji nedočkavě Vagner. Daniela opatrně sundala mašli a otevřela tubus. Uvnitř byl zlatým písmem vyvedený Certifikát o darování hvězdy. Vaše hvězda má jméno Daniela a je evidována na Vaše jméno v The British Library. Stálo tam ještě vytištěno. Navíc k tomu byla přiložena hvězdná mapa a vyznačena její hvězda. Dále tam byl návod, jak najít uvedenou hvězdu na obloze. „Děkuju, to je báječný dárek!“ radovala se a políbila Vagnera, „Nic úžasnějšího jsem nikdy nedostala, děkuju moc!“ „Nemáš zač. Máme štěstí, že je dnes jasno. Podívej!“ vzal si od Daniely hvězdnou mapu a ukázal jí, kde má svoji hvězdu hledat. „Myslíš, že ji uvidíme?“ zeptala se ho. „Zkusíme to. Vidíš, tamhle, to je ona. Tam, jak jsou ty dvě vedle sebe.“ „Jo, to jsme my dva, viď?“ „Ano, miláčku. To jsme my dva. Stále spolu až navěky. Kdykoli se teď podívám na nebe, uvidím tě. Budeš stále zářit jako teď,“ tiskl ji k sobě Vagner. „Miluju tě,“ šeptla Daniela. „Také tě moc miluju.“ Chvilku se líbali a pak si Daniela vzpomněla, že má pro něho také dárek. Sáhla do kapsy u kabátu a vytáhla balíček v modrém papíře se stříbrnou mašlí. Str. 206

„Také jsem na tebe myslela. Rozbal to.“ „ Vážně? Ale tos nemusela, ty blázínku.“ „Tak to rozbal.“ Vagner opatrně rozbalil dárek a hned, jakmile uviděl knížku, se začal smát. „Pohádky, tys nezapomněla?“ „Kdepak, koukej to natrénovat. Nejraději mám tu o princi, který zabil devítihlavou saň a vysvobodil princeznu.“ „ Kdybych jen věděl, jak tu saň, co mi tě užírá, zabít, bil bych se jako o život a nepřestal bych, dokud bych tě z jejích spárů nevysvobodil.“ „A žili bysme šťastně až do smrti,“ dodala Daniela. „A zazvonil zvonec…, ale my tu naši pohádku jen tak skončit nenecháme, viď, že ne.“ „Kdepak, bude to náš Nekonečný příběh.“

Str. 207

Kapitola 23. Hedvika se probudila uprostřed noci. Všude bylo hluboké ticho, jen z obýváku sem pootevřenými dveřmi pronikal z vánočního stromečku paprsek světla. Hedvika se pracně zvedla z postele a pomalu se šourala na záchod, když tu náhle ucítila, jak jí po noze stéká pramínek tekutiny. „A sakra, praskla mi voda.“ Pomalu se odšourala zase zpátky, aby probudila Pavla. „Zlato, vstávej, je čas.“ Pavel jen rozespale mžoural kolem sebe. „Kolik je hodin?“ „Nevím, asi půlnoc.“ „Tak proč mě budíš?“ „Praskla mi voda.“ V ten moment byl Pavel okamžitě vzhůru. Vyskočil z postele a začal se rychle oblékat. „Tak proč to neřekneš rovnou?“ rozčiloval se na Hedviku. „Klid, to zvládneme.“ Uklidňovala ho, ačkoli sama byla roztřesená strachy z toho, co ji čeká. „Nemám raději zavolat záchranku?“ vyptával se Pavel. „Ještě nemám pravidelné kontrakce.“ „Já jen, abys mi pak neporodila v autě. Nevím, jestli bych to zvládnul.“ „Neplaš se, vždyť už jsi to jednou zažil.“ „No jo, ale to už si nepamatuju. Byl jsem vyplašenější ještě víc než dneska.“

Str. 208

Konečně nasedli do auta a Pavel vycouvával z garáže. „Vzal jsi tašku?“ zeptala se Hedvika. Pavel prudce zabrzdil. „Jakou tašku?“ „No tu, co jsem měla připravenou do porodnice.“ „A jo, vidíš, nevzal. Už tam běžím. Vydržíš to tady?“ „V pohodě.“ Pavel rychle vyběhl po schodech do domu, popadl tašku, kterou měla Hedvika pro všechny případy připravenou už týden v chodbě, hodil ji do kufru a už ujížděli do nemocnice. „Prosím tě, jeď opatrně. Ať tam dojedeme ve zdraví,“ uklidňovala ho Hedvika, když viděla, jak kličkuje brněnskými ulicemi. Jakmile dorazili do nemocnice a Hedvika byla v rukou lékařů, konečně se Pavel trochu uklidnil. „Ještě máte čas, tatínku,“ řekla mu sestřička, když Hedviku vyšetřil doktor. „Já tady raději počkám,“ trval na svém Pavel. „Tady nemůžete zůstat. Vedle je čekárna. Dejte si v klidu kafe a já vás pak zavolám, nebojte se,“ snažila se ho uklidnit a zároveň ho manévrovala ze dveří vyšetřovny. „Omluvte ho, sestři. Je z toho vyplašený,“ přimlouvala se za něho Hedvika. „To jsou všichni. Málokterý dokáže být v klidu, když sem přiveze maminku. To ten váš to ještě celkem zvládá. Měli jsme tu jiný případy. Dokonce se nám tu i jeden složil. Chlapi prd vydrží,“ smála se sestřička. „No doufám, že ten můj to přežije ve zdraví,“ uklidňovala Hedvika sama sebe. Sestřička odvedla Hedviku na pokoj, kde už ležela jedna maminka, která klidně spala. „Nechám otevřené dveře. Za chvilku se na vás přijdu podívat, kdyby něco, tak zavolejte.“

Str. 209

Hedvika se položila opatrně na postel, ale nemohla usnout. Neustále se převalovala z boku na bok a byla nervózní. Asi tak za půl hodiny se dostavily první kontrakce. Hedvika nechtěla vzbudit na vedlejším lůžku maminku, která pravidelně oddechovala, a tak raději slezla z postele a vydala se hledat sestřičku. „Proč neležíte?“ zeptala se sestřička. „ Potřebujete něco?“ „Začaly mi kontrakce.“ „Tak se pojďte položit, podíváme se, jestli se to mrně už chystá.“ Zavolala doktora a ten Hedviku znovu vyšetřil. „Ještě je brzy, vydržte.“ Obrátil se na sestru: „ Jak časté jsou kontrakce?“ „Přibližně po pěti minutách.“ „Dobrá, tak to máme ještě dost času.“ S každou kontrakcí se Hedvika modlila, aby to už začalo. Bylo to nesmírně vysilující. Nemohla už ležet, a tak pochodovala po chodbě sem a tam. Dokonce měla už spočítané všechny dlaždice, kterými byla chodba vydlážděná. Připadala si jako tygr v kleci. Konečně ji sestřička zavolala. „Tak pojďte, maminko, mrknem na to mrně.“ Vzala přístroj a poslouchala srdeční ozvy dítěte. Pak změřila dobu kontrakcí a zavolala na doktora. „Pane doktore, můžete se na to podívat?“ Doktor ji prohlédl a zavelel: „Tak maminko, a šupem na sál. Konečně jste se dočkala.“ Než se Hedvika rozkoukala, měla nohy ve třmenech, držela Pavla za ruku a hekala, jak se vší silou snažila to mrně dostat na svět. Konečně slyšela, jak doktor říká, že to má za sebou, a dětský pláč, když sestřička balila holčičku do deky.

Str. 210

Pak ji položila Hedvice na břicho a zeptala se: „Tak jak se bude ta malá princezna jmenovat?“ Hedvika se podívala na Pavla a řekla: „ Daniela, princezna Daniela.“

Pavel byl štěstím bez sebe, všem vyprávěl, jakou má úžasnou dcerušku a jaký má malinký nosánek a jaká je to krasavice. Seděl teď u Danieliny postele a vyprávěl jí, jak probíhal porod. Daniela se jen usmívala, a když jí Pavel řekl, že Hedvika pojmenovala děvčátko Daniela, rozplakala se štěstím. „Už se těším, až si ji pochovám,“ řekla. Pavel se usmál: „Doufám, že se teď nebudeme všichni přetahovat o kočárek.“ „Koukej bejt vzornej táta,“ popíchla ho. „Však já se vynasnažím, vždyť mě znáš.“ „Já vím, Matýsek tě taky miluje. Už je velký kluk, může taky hlídat.“ „Chci ho vzít zítra s sebou, aby se seznámil se svojí sestřičkou. Už se na ni těší.“ „To je dobře. Kdy Hedviku s malou přivezeš?“ „Asi koncem týdne.“ „To je fajn, to je moc fajn. Tak už běž, musím si chvilku zdřímnout.“ Pavel tedy nechal Danielu odpočívat a odešel. Daniela vzala telefon a zavolala Hedvice, aby se jí zeptala na malou a na porod. Když se pak loučily, dodala ještě: „ Je mi ctí, žes jí dala jméno Daniela, a přísahám, že se jednou stanu jejím andělem strážným,“ a zavěsila. V pátek konečně přivezl Pavel Hedviku z porodnice domů. Všichni už na ně doma napjatě čekali. Byli tady i její rodiče, a dokonce i kamarádka Blanka. Jakmile vešla

Str. 211

Hedvika s dceruškou dovnitř, všichni se kolem sesypali a snažili se malou pochovat. Hedvika byla neskutečně šťastná. „Jak je Daniele?“ zeptala se ošetřovatelky. Ta se jen smutně zatvářila. „Nic moc,“ řekla. „Půjdu se na ni podívat.“ „Určitě, jistě na vás čeká.“ Když konečně dostala dcerušku zpátky, aby ji nakrmila, šla ji ukázat Daniele do jejího pokoje. Sedla si k ní na postel a pohladila ji po ruce, aby ji probudila. „Dani, vstávej, přišla jsem ti ukázat tvoji jmenovkyni.“ Ale Daniela nereagovala. „Dani!“ zkusila to znovu opatrně, až s ní nakonec téměř třásla a křičela. „Neee!“ schovala obličej dcerušce do peřinky a žalostně plakala.

Pohřeb se konal hned začátkem ledna. Venku se chumelilo a mrzlo, až praštělo. Lidé se trousili pomalu a tiše a postávali v hloučku před obřadní síní. Nikomu nebylo příliš do hovoru. Každý jen tiše přešlapoval z nohy na nohu a čekal, až se otevřou dveře a budou vpuštěni dovnitř. Vagner to sledoval zpovzdáli. Kdyby se nechtěl rozloučit se svojí láskou, nikdo by ho tam nedonutil jít. Kytici rudých růží převázanou černou stuhou přehazoval z ruky do ruky a čekal, až se davy vtěsnají dovnitř. Pak tiše vešel, položil kytici pod rakev a postavil se do rohu, aby nebyl příliš na očích. Obřad trval asi hodinu. Hedvika zařídila, aby se na plátno nad rakví promítaly všechny fotky, na kterých byla Daniela šťastná. Vagner přes slzy téměř neviděl. Když pak spatřil Str. 212

svůj obličej na fotce, kterou udělala Daniela telefonem, když byli spolu na Lipně, udělalo se mu zle. Musel okamžitě na vzduch. Vyběhl z obřadní síně a setrval venku pár minut. Už už chtěl zmizet, když si uvědomil, že obřad ještě neskončil a on nestačil říci v duchu svoje sbohem. Přišel dovnitř právě v momentě, kdy promítání skončilo, a řečník se loučil s Danielou. Rakev pomalu odjížděla. Vagner v duchu křičel: „Neodcházej, má lásko! Neopouštěj mě! Tolik tě miluju!“ Věděl, že by měl jít kondolovat pozůstalým, ale nedokázal to. Jakmile se začali lidé chystat k odchodu, vyběhl ze dveří jako první a rychlým krokem spěchal ke svému autu. Nasedl a ujížděl ulicemi jako zběsilý. Div, že nezpůsobil nějakou nehodu. Dojel až k rybníčku, kde se s Danielou scházeli. Vyskočil z auta jako šílený a zařval z plna hrdla do širokého okolí: „Proč? Pane Bože, proč zrovna ona? Proč sis raději nevzal mě?“ Zhroutil se na lavičku a žalostně plakal, až se to rozléhalo kolem dokola. Pak si uvědomil, že má ještě v kapse kabátu knížku, kterou od Daniely dostal k Vánocům. Pomalu ji vyndal z kapsy a láskyplně ji otevřel. Na první straně byl obrázek rytíře, jak zápasí s devítihlavým drakem. Pod obrázkem bylo dopsáno Danieliným písmem: O TOM, JAK MĚ MŮJ MILOVANÝ PRINC JIŘÍ PŘIŠEL VYSVOBODIT ZE SPÁRŮ DRAKA. Pod tím bylo nakreslené srdíčko se vzkazem: Miluji Tě, nadosmrti Tvá Daniela.

Str. 213

JANA JAVORSKÁ ALIAS JANE MAKEPEACE

Narodila se v Lounech, kde dodnes žije a pracuje. V životě prošla několika zaměstnáními. Pracovala jako sekretářka, policistka dopravní policie, moderátorka regionálního rádia, DJ-ka, tlumočnice, překladatelka a lektorka anglického jazyka. V současné době pracuje jako lektorka v projektech ve spolupráci s ESF a ÚP. Mluví anglicky, italsky a trochu španělsky. Má ráda knihy, motorky, fitness, hudbu a posezení s rodinou a přáteli. Psaní bere jako hobby. Je to pro ni únik z každodenního stresu. Kniha Bigamista je již sedmá v řadě velmi úspěšných románů pro ženy.

Str. 214

Zoufalé touhy

Ve třiceti svobodná, bez přítele, s nadváhou a s matkou na krku je noční můra každé ženy. Hrdinka Marie touží zoufale po změně. Netuší však, jak nebezpečné může být, když se touhy konečně naplní. Díky svojí kamarádce poznává první velkou ale i beznadějnou lásku - gigola, pro něhož je každý vztah se ženou pouze profesí. Ale netuší, že je to jen první velká životní facka a že jí osud přivane do cesty i další rány v podobě žárlivého a majetnického ženatého muže, jenž ji znásilní, a ona řeší zoufalou situaci bulimií. Každý muž, který jí vstoupí do života, si z ní kus utrhne sám pro sebe a ona nahrazuje nedostatek lásky jen chvílemi rozkoše v náručí těch, kteří si její lásku vůbec nezaslouží.

Str. 215

Ošklivý konec hezkého začátku

Nikola je klasická manželka středního věku, která si splnila sen a vystudovala dálkově vysokou školu. Ovšem její manžel elektrikář těžko zvládá skutečnost, že ona má nyní vyšší vzdělání než on a vydělává mnohem více peněz. Hlodá mu to v hlavě jako červotoč a jako kompenzaci svého pocitu ublížení se ji snaží psychicky týrat svým stihomamem a žárlivostí. Jeho manželka však prchá na dovolenou, kde se seznámí s Italem, který jí vstoupí do života víc, než by si dokázala představit. Manželství vrcholí bitkami, závislostí manžela na hracích automatech a nakonec zoufalým pokusem o smrt vlastní manželky. Následuje vydírání, intriky, rozchody a lži. Ale pro koho je to ošklivý konec a komu osud přinese hezký začátek nového vztahu na pokraji života a smrti?

Str. 216

Slepá závist Olga je celkem normální ženská. Jediné, co jí osud nenadělil, jsou děti. Kompenzuje si tento nedostatek vlastním způsobem života. Její kamarádka Magda sice rozumu moc nepobrala, zato závist by mohla na potkání rozdávat. Závidí každému a cokoli. Kdyby s ní Olga nekamarádila už od dětství, asi by si ji do života jen tak nevpustila. Když si Olga najde milence, Magda po něm zatouží natolik, že je Olga nakonec seznámí. Což, jak brzy zjistí, je osudová chyba. Milenec by chtěl nejraději obě najednou. Při jednom mejdanu se Magda opije a přistoupí na to, že půjde do postele jak s Olgou, tak s jejím milencem. Magda se snaží ze všech sil Olgu z tohoto trojlístku vystrnadit a získat milence jen sama pro sebe. Platí i pro tentokrát pravidlo o tom, že moudřejší ustoupí?

Str. 217

Výměna Napadlo vás někdy, jaké by to bylo, zkusit si na vlastní kůži život někoho jiného? Nina a Dita jsou jednovaječná dvojčata, která se rozkmotřila po smrti jejich matky poté, co zemřela na rakovinu. Od té doby si každá žila svůj vlastní život, aniž by se starala o život té druhé. Nekomunikovaly, nepsaly si a nescházely se ani o vánocích. Jednoho dne je svede dohromady náhoda a ony zjistí, jak odlišné životy vedly. A tak Ninu napadne myšlenka, co kdyby si zkusily výměnu rolí, jako to dělávaly ve škole a brzy svůj záměr uskuteční. Jenže nikdo nepočítal s tím, že se jim to trochu zašmodrchá v momentě, kdy do hry vstoupí láska

Str. 218

Zůstaň slepá Hrdinkou dalšího, v pořadí již pátého, románu Jany Javorské je osmatřicetiletá úspěšná podnikatelka Tereza, která nešťastně oslepne po nehodě na kole. Je bezpodmínečně odkázána na pomoc okolí. Její přítel Marek, ale není zrovna ten pravý, který by se o ni dokázal postarat. Věčně hraje karty, žije si na vysoké noze, neplatí dluhy a Terezu jen využívá. Krade jí šperky a peníze, aby měl na dluhy z hazardu. Jenže netuší, že jeho dny jsou sečteny v okamžiku, kdy Terezina slepota začne pomíjet a navrátí se jí zrak. Nikomu to však neřekne, aby si prověřila svoje okolí a tím i svého přítele Marka. To co zjistí, jí vyrazí dech. Proto vymyslí na něho dokonalou pomstu. V ten moment se začnou dít věci, které by nikdo nečekal.

Str. 219

Proč ženy nekouří doutníky

Soubor několika povídek nejen pro ženy, ale hlavně o ženách. Zábavné a oddechové čtení poukazující vtipnou formou na možné životní přešlapy.

Stalo se Vám někdy, že jste se zpili tak, že jste se druhý den styděli sami na sebe podívat do zrcadla? Nebo se vám při sexu stal trapas, kvůli kterému byste nejraději na místě zmizeli s povrchu zemského? Ne? Chyba! Kdo se neztrapnil, neví, o čem je život. Proto tady máte několik humorných návodů, jak ze sebe co nejspolehlivěji udělat okamžitě idiota.

Str. 220

Vydavatel elektronické verze:

Martin Koláček – E-knihy jedou

www.eknihyjedou.cz https://www.facebook.com/eknihyjedou

Str. 221