Jan Zahradníček
Rouška Veroničina
Jan Zahradníček
Rouška
Veroničina
V Y ŠEHRAD
© dědicové, 2012 ISBN 978-80-7429-236-1
STROMY V MĚSTĚ
Už kolik dní stromy mají svátek Zmámeny stojí v trávě rozsvícené jen po kotníky ve vlažné hlíně v tom černém brodu proměn všech jak chtěly by na druhou stranu k podobám vzdušným flétnově stoupajícím k včelce k hlasu zemřelých... A tu listnatě poznávají že dobře jim ještě chvíli ještě tisíc let a nějakou chvíli ze zdí zahrad a s korunami v oknech zdviženými jak zvědavé pozorovatelny rovnou doprostřed osudů, s nimiž mají společný každoroční rozkvět i uvadání i zemi schranitelku vší veteše závratné...
14
Trnutí vánků je obchází od rána do večera Bojí se pohnout rukama větví aby z nich nespadlo drtivé brnění krásy třebaže tak rádi druhu druh by klesli do náruče A kdyby přece – kos ten uspavač hadí strnutí prodlužuje lomozy po špičkách odcházejí kladouce prst ticha na zející ústa ulic a chvíle před západem sahá až k předměstím ráje kde se už nespílá kde se už nepomlouvá... A stromy zvráceny do modra pijí ten nápoj uhrančivý vlažného zpěvu, v němž halouzky slyší svou chválu, že ještě jednou a znova jak nikdy předtím kvetou
15
SNOUBENCI
Tolikrát myslels, že jinde, že na zemi sotva snad lze nalézt takové ticho že nemůžeš květiny dotknout se abys nepohnul hvězdou A zatím dech spící peříčko třepotající se na rozmezí viditelného s neviditelným umlčel všechny lomozy země a jen okuté nohy stálic šustěly neslyšitelně vysokou travou noci Tolikrát myslels... nemožno... vrátím se... a zatím stanuls nemoha o krok zpět pro přísnou stráž svého dechu s nímž se už mísil těžký dech budoucnosti
16
Ale to, co tě připoutalo, abys víc volný byl ale to, co tě osvobodilo k tím větší služebnosti to není z látky, kterou lze měřit a odpočítat – tu drahocennou tkáň snů jinošských z které jsou růže chvějivou pleť obrazů pod vodou polibky bez rtů, doteky bez rukou a co všechno znovu a ještě jednou naléhá na své splnění s jistotou, že vyslyší je se strachem, že na zemi sotva snad... Takže když vidíš oblohu sudby své s Andromedou připoutanou její vlastní oddaností jak hřeby souhvězdí tvrdě tkvících když skrze šat oblačnosti tušíš mléčnou dráhu těch údů z nedostupna jiného života až k tobě se sklánějící neodvažuj se jinak než s chvěním neodvažuj se jinak než s prosbou překročit práh dotknout se pít... 17
JARO
Němá proroctví pupenců se šmahem vyplňují Proti všemu očekávání zoufale přešlapujících jaro přichází Tak samozřejmě jako by se všechno dělo v nejlepším pořádku a každá bolest věděla o své nevýslovné ceně zeleným lupínkem pokladnice vůní se otvírají čerstvý nátěr trávníků osýchá v slunci Začlo to prostořekostí kosů a teď už ani konvalinky se nedají přehlušit dechem modřínů a třešně mají tak zrovna čas svléci se ze své úplňkové bělosti šílených aby udělaly místo jabloním a hlohům Mají přijít ještě akáty a také růže a lípy řeknou ještě letos své slovo
18
ale bojím se že jim nebude dobře rozuměno Zem žena Pilátova nadarmo vypravuje své jasnozřivé sny nadarmo se trápí svými klíčícími předtuchami sdělujíc je s laskáním svému pověrčivému muži který v roztržitosti poslouchá její zelené výstrahy aby neměl nic se smrtí Spravedlivého ale myslí přitom na své hodnosti a řády a má strach Ten strach když se náhle lupení třese jak kroniky naveskrz popsané nespravedlností a záštím ten strach, že zlaté hřeby pampelišek v trávě a hvězd na obloze neudrží už pohromadě co se ustavičně od sebe odděluje zrovna mezi květy pod kroky i v dálce trhliny se rozestupují mrazivě táhne z nich
19
Vidí žena Pilátova oponu světa roztrženou podsvětí kanálů se provalilo a mezi nimi bolest a vinu jak se protloukají v křiku rouhavém každá na vlastní pěst Vidí Smíření všemi lístečky dřeva zeleného šeptá o něm sypajíc nám pod nohy květní plátky modrým hlasem kukaček se zalykajíc Ale Pilát si ruce myje místo deště se ochladilo křik neustává mlčí zem
20
CO ŘÍKAL VÍTR
Poslouchám – nářek a rozhořčení To klisny vichrů letí s vlající hřívou v mracích s dupotem kopyt po střechách Letí a lomcují stěžni stromů s vlajkami listí v barvách umírání a všechno, co mluvit mělo a nemluvilo teď náhle rozvazuje a křičí Dveře a okna prozrazují s drnčením hanebnosti za nimi páchané opominutí rovná vraždě svatokrádežné chrchle v tvář slunci Záclony se neznatelně hýbají po způsobu svědomí mrtvého korouhvičky skřípou a po půdách praskají trámy pod břemeny oběšenců zatímco venku bičovaná ramena akátů hněvivě ukazují po chodcích ty a ty a ty
21
Ptákům je dobře, můry se schovávají a všechno, co milovalo tvář noci teď nadlehčeno svou vlastní lží jak včerejšky bez zítřků prchá před větrem spravedlivcem Duj! Duj! Lesy se uklánějí až v kořenech plny souhlasu varhanového k tomuto rozhořčení a slunce se směje, slunce se směje slyšíc, že Bohu přičítají tumory, války a hladomory jako by slunci vyčítali tmu
22
VÍNO JE DOBRÉ
Podzim... Počítají, co sklizeno, očesáno A kdybych řekl, že dost abychom se radovali od rána do večera jak Noe kdekdo by mě okřikl rozhořčeně Ten pokrytec Ten blázen – Zrovna tak jako kdybych se po způsobu básníka dávného rozplakal pro tolik štěstí tolika životů vrhli by se na mne vypočítávajíce tolik a tolik běd tolik a tolik úst bez stolů, hlav bez střech, srdcí beze světla a já bych rozpačitě zmlkl nemoha si honem vzpomenout na štěstí největší že jsme – A když teď upíjím mladého vína sčesaného, vykvašeného a stočeného tohoto roku, v tomto sklepě, do těchto sudů
23
nezapomínám strašného lisu běd nezapomínám strašného lisu slunce který nás všechny ždímal vymačkávaje snad jiskru radosti ukrytou v našich srdcích za tolika kletbami a tolika nářky – Nezapomínám ani jednoho stébla nalomeného ani jediné slzy dítěte, jež nemůže za nic a je jich tolik, zrovna jako ran, zrovna jako slov, jež vraždí a krve prolévané bez mučednictví nazdařbůh Nezapomínám a říkám si tiše, když upíjím z letošní sklizně v tomto sklepě u těchto sudů Víno není vinno jedinou vraždou, již mu přičítají víno je dobré jako Bůh, víno je dobré jako slunce Víno je dobré, jen my rty nehodně smáčíme v oltářní chuti jeho
24
Jan Zahradníček (* 17. 1. 1905 Mastník u Třebíče, † 7. 10. 1960 Uhřínov) patří k nejtragičtějším postavám české poezie. Narozen v početné selské rodině, studoval na gymnáziu v Třebíči a filozofické fakultě v Praze; působil jako nakladatelský lektor, překladatel a básník, 1938 –1948 redaktor revue Akord. V r. 1951 byl zatčen a v nezákonném procesu odsouzen na 13 let vězení. Zemřel několik měsíců po podmínečném propuštění v r. 1960 na následky žalářování. Posmrtně byl soudně rehabilitován. Do literatury vstoupil básnickými sbírkami Pokušení smrti (1930) a Návrat (1931), v nichž vyslovil pocity životního vyděděnce. Nebezpečné zalíbení v bolesti a sebelítosti rázně překonává ve sbírce Jeřáby (1933), v níž vystupuje ze svého osamocení a cílevědomým tvůrčím úsilím dospívá ke krystalicky jasnému básnickému tvaru a radostně kladnému životnímu pocitu. V následujících sbírkách Žíznivé léto (1935) a Pozdravení slunci (1937) reaguje na rozkošnický hravý poetismus příklonem k přísné tvarové kázni a myšlenkové závaznosti. Poezii chápe jako nástroj k přetváření a prohlubování života. Básnickým činem se včleňuje do širšího národního společenství a své souručenství dovršuje vlastním tragickým lidským údělem. Svědectvím jeho odhodlání, víry a lásky jsou jednak jeho válečné verše v knihách Korouhve (1940), Pod bičem milostným (1944), Svatý Václav (1946) a Stará země (1946), zejména však vrcholné skladby La Saletta (1947) a Znamení moci (1950) i jejich lyrický doprovod Rouška Veroničina (1949). Lidsky i básnicky cenným dokumentem jsou verše z vězení Dům strach a Čtyři léta. K jedinečným hodnotám patří i deník z posledních měsíců básníkova života. Básnické dílo doplňují veršované legendy pro děti Ježíškova košilka a zhudebněné duchovní písně. Zahradníček je autorem četných básnických i prozaických překladů (Hölderlin, Rilke, George, Billinger, Norwid, T. Mann, Dörfler aj.). Z rozsáhlé esejistiky vyšel knižně jeho svazek Oslice Balámova (1940).
89
OBSAH
Vděčnost mrtvým / 7 – I –
Mrtvým / 13 Stromy v městě / 14 Snoubenci / 16 Jaro / 18 Co říkal vítr / 21 Víno je dobré / 23 Na konec roku / 25 Na druhou neděli v roce / 28 Na uvítanou / 31 Svatý Josefe / 33 Ó Šebestiáne / 36 K intronizaci / 39 Nad knihami J. V. Sládka / 41 Tasov / 43 Theatrum mundi et Dei / 46
– II –
Akát pod mými okny / 51 Vánoční strom / 53 Před rozsvícením / 55 Krajina dětství za deště / 57 Za dveřmi na závoru / 59 Dějí se takové věci / 62 Zas tento den / 65 Ať tak nebo tak / 68 Co to bylo, co zpívali kosi / 72 Tenkráte / 74 Setkání / 76 Svatováclavský večer / 78 Blahoslavená Anežka / 81 Báseň k prvnímu květnu / 84 Obsah / 87 V edici Verše již vyšlo / 90
EDICE
verse SVAZEK ( 33 )
Jan Zahradníček Rouška Veroničina Vazbu s ilustrací Heleny Konstantinové a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1023. publikaci Vydání druhé, ve Vyšehradu první. 1,1 AA. Stran 96 Redigovala Blanka Koutská Odpovědná redaktorka Marie Válková Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 158 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-236-1
