Jan Rychlík a kolektiv

Jan Rychlík a kolektiv M E Z I V Í DN Í A CA Ř I H RADE M

1

/ Utváření balkánských národů

a kolektiv

Utváření balkánských národů

V Y Š E H R A D P R A H A

HISTORICA

2 0 0 9

PRÁCE VZNIKLA V RÁMCI SPOLEČNÉHO PROJEKTU M A S A RY K OVA Ú S TAV U A A R C H I V U A K A D E M I E V Ě D Č E S K É R E P U B L I K Y A Ú S TAV U P R O B A L K A N I S T I K U B U L H A R S K É A K A D E M I E V Ě D „ F O R M OV Á N Í N Á R O D N Í I D E N T I T Y V E S T Ř E D N Í A J I H OV Ý C H O D N Í E V R O P Ě V 1 9 . A 2 0 . S T O L E T Í A V Z N I K N Á R O D N Í C H S T ÁT Ů “ .

Text recenzovali: PhDr. Valerián Bystrický, DrSc. PhDr. Miroslav Tejchman, DrSc. © Jan Rychlík, Jan Pelikán, Krăstjo Mančev, Nadja Danova 2009 ISBN 978 -80 -7021- 957-7 ISSN 1801-5204

OB S A H

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 KAPITOLA 1

OSMANSKÁ A HABSBURSKÁ ŘÍŠE

Bitva u Moháče a její důsledky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Říše rakouských Habsburků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osmanská říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Balkán v předosmanském a raném osmanském období

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . . Osmanská expanze na Balkáně od konce 14. do počátku 16. století . Charakter habsburské a osmanské moci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Boje mezi habsburskou a osmanskou říší v 16.–18. století . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . .

15 17 19 20 23 26 38

. . . . . . . .

49 49 52 57 62 72 78 81

KAPITOLA 2

ZEMĚ A LIDÉ NA BALKÁNĚ V 16.– 18. STOLETÍ

Problém identity obyvatelstva Balkánu do 18. století Chorvaté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albánské kmeny a jejich území (K. Mančev) . . . . . . Rumuni (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řekové (N. Danova) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bulhaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Srbové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Černá Hora a Černohorci . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

KAPITOLA 3

T Z V. N Á R O D N Í O B R O Z E N Í B A L K Á N S K Ý C H N Á R O D Ů

Obecné problémy národního obrození . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chorvaté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albánci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rumuni (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. 83 . 85 . 99 102

Řekové (N. Danova) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Bulhaři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Srbové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 KAPITOLA 4

V Y T V Á Ř E N Í N OV O D O B É S T ÁT N O S T I B A L K Á N S K Ý C H N Á R O D Ů

Osmanská říše v první polovině 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . Boj balkánských národů osmanské říše za získání nezávislosti Albánci (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rumuni ve Valašsku a Moldavsku. Vznik Rumunska (K. Mančev) . Vznik samostatného Řecka a jeho vývoj (N. Danova) . . . . . . . . . Pokusy Bulharů o získání autonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik Srbského knížectví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Černá Hora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Srbové, Chorvati a Rumuni v habsburské monarchii: Pokusy o vytvoření vlastní státnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chorvaté v Chorvatsku a Dalmácii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Srbové ve Vojvodině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rumuni v Sedmihradsku (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

115 121 121 127 140 152 153 162

. . . .

. . . .

165 165 182 185

. . . .

. . . .

189 189 191 191

KAPITOLA 5

V E L K Á V Ý C H O D N Í K R I Z E A V Z N I K N OV Ý C H S T ÁT Ů NA BALKÁNĚ – SPOLUPRÁCE VERSUS KONFLIKT

Osmanská říše. Rozklad osmanismu a jeho transformace. Habsburská říše po rakousko-uherském vyrovnání . . . . . Situace na Balkáně na prahu velké východní krize . . . . . . Rumunsko – od sjednocení k nezávislosti (K. Mančev) . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

Společenský a hospodářský vývoj Řecka v letech 1857–1876 (N. Danova) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Boj Bulharů za národní církev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Srbsko za druhé vlády Obrenovićů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201

Velká východní krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 KAPITOLA 6

BALKÁNSKÉ NÁRODY PO BERLÍNSKÉM KONGRESU

Osmanská říše po Berlínském kongresu a teoretická východiska řešení národnostní otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

Balkánské národy a jejich národní státy . . . . . . . . . . . . . . . . Albánské země (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rumunsko koncem 19. a na počátku 20. století (K. Mančev) . . Řecko (N. Danova) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bulharsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Srbsko ( J. Pelikán) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Černá Hora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Makedonie po roce 1878. Vznik makedonské otázky . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

217 219 226 231 235 242 259 260

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

271 271 275 282 285 289 291 296 301

KAPITOLA 7

BALKÁNSKÉ NÁRODY RAKOUSKO-UHERSKA NA KONCI 19. STOLETÍ

Habsburská monarchie po vyrovnání . . . Sedmihradsko po roce 1867 (K. Mančev) . Chorvatsko po vyrovnání . . . . . . . . . . . . Krajinští Srbové v Chorvatsku . . . . . . . . Národy Dalmácie . . . . . . . . . . . . . . . . . Istrie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

....... ....... ....... ....... ....... ....... Bosna a Hercegovina a její národnostní problémy . . . . . . . Chorvatsko-srbská spolupráce a jihoslovanská koncepce Srbové ve Vojvodině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

. . . . . . . . .

KAPITOLA 8

KRIZE OSMANSKÉ A HABSBURSKÉ ŘÍŠE A KONFLIKTY BALKÁNSKÝCH NÁRODŮ

Ilindenské a preobraženské povstání v Makedonii a Thrákii Mladoturecká revoluce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska a anexe Bosny-Hercegoviny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chorvatsko po anexi Bosny a Hercegoviny . . . . . . . . . . . . . . Mladoturecká revoluce a Albánci (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . První balkánská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik nezávislé Albánie (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Druhá balkánská válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Albánie po druhé balkánské válce (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . Rozdělení Makedonie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . 305 . . . . 308 . . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

. . . . . . . .

313 314 316 321 326 327 331 332

KAPITOLA 9

ZÁNIK HABSBURSKÉ A OSMANSKÉ ŘÍŠE

Habsburské balkánské země na prahu světové války . . . Chorvatsko v posledních předválečných letech . . . . . . . . Dalmácie a Istrie před první světovou válkou . . . . . . . . . . Bosna a Hercegovina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První světová válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Porážka a zánik Rakousko-Uherska a změny na Balkáně Vznik Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS) . . . . . . . . . . Kapitulace Bulharska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vznik Velkého Rumunska (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . Obnovení Albánie (K. Mančev) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zánik osmanské říše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Z ÁV Ě R

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . .

335 335 337 338 339 351 351 354 355 356 357

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 359

Přehled panovníků Bibliografie . . . . . . Rejstřík jmenný . . . Rejstřík místní . . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

364 377 381 390

KAPITOLA 9

ZÁNIK HABSBURSKÉ A OSMANSKÉ ŘÍŠE

Habsburské balkánské země na prahu světové války Chorvatsko v posledních předválečných letech Poslední léta před první světovou válkou byla v Chorvatsku ve znamení nových národnostních a politických bojů. Pokusy zlikvidovat chorvatsko-srbskou koalici bu_ politicky, anebo zákulisními manipulacemi a kabinetní justicí zcela evidentně selhaly a způsobily pád samotného bána Pavla Raucha, jehož metody se staly pro Vídeň i Budapeš` politicky neúnosné. V roce 1910 se novým bánem stal Nikola Tomašić, který vytvořil vlastní vládní uskupení a rozhodl se pro jeho podporu získat chorvatsko-srbskou koalici. Ústupkem koaličnímu programu se stala volební reforma, spočívající ve snížení volebního cenzu. Na základě provedené reformy počet voličů stoupl ze zhruba 50 000 na asi 200 000, tj. celkem čtyřikrát. Reforma se Tomašićovi vyplatila, nebo` přispěla k vzrůstu vlivu Chorvatské selské lidové strany (HPSS). Na podzim 1910 se konaly řádné volby do saboru. Chorvatská selská lidová strana získala 15 000 hlasů a v saboru devět poslanců, mezi nimiž byli i oba Radićové. Stjepan Radić kandidoval opakovaně ve volbách do saboru již v letech 1905 a 1906, avšak nebyl zvolen. Poslancem se stal teprve při doplňovacích volbách na počátku roku 1910 spolu se svým bratrem Antunem a Vinko Lovrekovićem. Chorvatsko-srbská koalice, ačkoliv neprosadila kromě volební reformy nic ze svého programu, přitom ve snaze zabránit vzrůstu vlivu HPSS začala hledat cestu k vyjednávání s Budapeští a vydala se tak stejnou cestou, jako v sedmdesátých letech národní strana. Tento postup nakonec tak znechutil Frana Supila, duchovního otce rijecké rezoluce, že z koalice vystoupil. 335

Zánik habsburské a osmanské říše

Ve volbách roku 1910 sice koalice ztratila asi jednu třetinu mandátů, ale udržela si pozici nejsilnějšího uskupení. Tomašić začal vyjednávat se selskou stranou o podpoře banské vládě a nabídl agrárníkům účast v právě sestavené komisi, která měla připravit jednání o revizi nagodby. Strana však podmiňovala účast ve vládní většině realizací svého programu a tak z dohody nakonec sešlo. V listopadu 1911 byl sabor rozpuštěn a v prosinci téhož roku se konaly nové volby. Ačkoliv HPSS získala dokonce více hlasů než předešlý rok, díky volebním machinacím, za kterými stála právě Chorvatsko-srbská koalice, měla v novém saboru pouze osm poslanců. V roce 1912 byl sabor znovu rozpuštěn a místo Tomašiće a banské vlády převzal veškerou moc v Chorvatsku Slavko Cuvaj s titulem královského komisaře s mimořádnými pravomocemi. Cuvaj zavedl v zemi absolutistický režim, který vyvolal vlnu protestů nejen v banském Chorvatsku, ale i v Dalmácii. Zklamání z politiky chorvatsko-srbské koalice, která se vydala na cestu nebezpečných kompromisů s Budapeští, a to zrovna v době, kdy v čele uherské vlády stanul znovu Khuen-Hederváry, vyvolalo v nejmladší generaci posun od parlamentarismu k „revolučním“ metodám. Na politickou scénu vystoupila tzv. Nacionalistická omladina. V národnostním ohledu propagovala integrální jugoslavismus, tj. tvrdila, že Slovinci, Srbové a Chorvati jsou bez ohledu na náboženství jediným národem, který má právo na svůj národní stát. Někteří omladináři měli blízko k anarchismu, jiní k radikálnímu socialismu. Nacionální omladináři odmítali parlamentarismus jako neúčinný a za hlavní považovali násilné a ozbrojené metody, mimo jiné i individuální teror, který měl destabilizovat systém a vyvolat nakonec povstání. Omladináři netvořili jednotnou organizaci, šlo spíše o jednotlivé buňky. 8. června 1912 postřelil na záhřebské ulici student Luka Lukić Slavka Cuvaje, který ale atentát přežil. Lukić byl odsouzen k trestu smrti, avšak rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Další neúspěšný pokus o atentát na Cuvaje spáchal student Ivan Planinščak. Koncem roku 1912 byl Cuvaj odvolán a nahrazen ve funkci Ivanem Skerletzem, který znovu zahájil jednání s chorvatsko-srbskou koalicí. Ta se právě v této době začala pohybovat po nebezpečných cestách, podobně jako kdysi národní strana. Vyjednávání skončila prakticky její kapitulací, nebo` se zřekla požadavku na revizi nagodby a přijala i nové finanční vyrovnání, pro Chorvatsko nijak výhodné. Skerletz za to obnovil ústavní režim, Slavkem suspendovaný, a vypsal nové, jak se později ukázalo, vůbec poslední volby do saboru. Chorvatsko-srbská koalice se nyní těšila pod-


336

poře vlády a tak si udržela dominantní postavení. HPSS v nich naopak ztratila: získala jen 12 917 hlasů a tři poslance. Od roku 1913 se chorvatsko-srbská koalice stala oporou bána a tím do značné míry i Budapešti.

Dalmácie a Istrie před první světovou válkou V Předlitavsku bylo v roce 1905 zavedeno všeobecné a rovné hlasovací právo. Součástí volební reformy bylo i přerozdělení počtu mandátů pro jednotlivé země v říšské radě: s ohledem na zrušení kuriálního systému bylo totiž nutné najít nějaký nový mechanismus, který by znemožňoval přehlasování méně početných národů početnějšími. Systém zavedený v říšské radě pečlivě vyvažoval počet poslanců nikoliv pouze za jednotlivé země, ale i za národnostní skupiny tak, aby sama o sobě nemohla ani jedna z nich získat majoritu. Podle všeobecného volebního práva se v Dalmácii a Istrii poprvé volilo v roce 1907, podruhé v roce 1911. Italové v Dalmácii a Istrii byli nespokojeni s chorvatskou hegemonií a obávali se ztráty veškerého vlivu nejen v Dalmácii, ale i v Istrii. V roce 1906 došlo v Rijece k protichorvatským demonstracím Italů a Italové z dalmatské odnože z chorvatsko-srbské koalice vystoupili. V Istrii zvítězila ve volbách v roce 1907 přesvědčivě chorvatsko-slovinská koalice. V otázce volebního řádu do istrijského sněmu ovšem tato koalice musela hledat kompromis s italskými liberály, protože ti měli podporu Říma, který za ně intervenoval ve Vídni. Snaha udržet Itálii v rámci Trojspolku nutila vídeňskou vládu k nátlaku na chorvatsko-slovinskou koalici. Národnostní spory v Istrii se v této době vyostřily, a to na obou stranách. Italové, cítící se být v podřízeném postavení, vyvolali demonstrace. V istrijském zemském sněmu v Poreči znemožnili v říjnu 1910 italští poslanci svým chorvatským kolegům vystupovat s projevy v chorvatštině. Pro nepokoje byl nakonec sněm rozpuštěn. Do voleb v roce 1911 šla chorvatsko-slovinská koalice sjednocena a udržela si své tři poslance zvolené v předcházejících volbách (Vjekoslav Spinčić, Matko Laginja, Matko Mandić). Pomohlo jí, že italská politická scéna v Istrii byla stratifikována, takže do voleb šly nakonec čtyři italské strany. V Dalmácii se začala prosazovat klerikální Křesànsko-sociální strana. Duchovenstvo vstupovalo hromadně do Strany práva, která se tak stala postupně stranou vyhraněně klerikální. Dalmatští pravaši začali prosazovat 337


orientaci na Vídeň a odmítali spolupráci se Srby. Supilo se s pravaši zcela rozešel a roku 1911 se jeho přičiněním ve Splitu konstituovala Chorvatsko-srbská pokroková omladina, orientující se na širší spolupráci jižních Slovanů a odmítající klerikalismus. V letech 1912 –1913 na rozdíl od pravašů a klerikálů chorvatsko-srbská omladina nadšeně přivítala první balkánskou válku. V lednu 1913 se ve Splitu uskutečnila schůzka politiků, kteří se v případě válečného konfliktu tajně dohodli na tom, že budou pracovat pro spojení jihoslovanských zemí Rakousko-Uherska se Srbskem a Černou Horou. Po druhé balkánské válce se Srbsko, ovládající Kosovo a Vardarskou Makedonii, stalo regionální velmocí, se kterou museli rakouští Jihoslované počítat. Není proto náhodné, že právě dalmatští politici Ante Trumbić a Frano Supilo se stali hlavními protagonisty boje proti Rakousko-Uhersku.

Bosna a Hercegovina Anexí Bosny a Hercegoviny v roce 1908 se tamní národnostní poměry nijak neurovnaly. Zemská ústava pro Bosnu, vydaná císařem 17. února 1910, tento stav právně potvrzovala. Bosenský sněm (sabor) v Sarajevu, v jehož kompetenci byly kulturní, školské, církevní a hospodářské otázky, byl totiž volen v náboženských kuriích, které se v místních podmínkách fakticky kryly s národnostní příslušností. V saboru zasedalo 31 poslanců zastupujících pravoslavnou komunitu, tj. fakticky Srby, 24 muslimů, 16 katolíků (fakticky Chorvatů), 1 zástupce bosenské židovské komunity a 20 virilistů jmenovaných zemskou vládou. Takto roztříštěný sněm se samozřejmě především v národnostních otázkách nedokázal shodnout a zasedání provázely velké hádky a obstrukce. Jediným skutečně pozitivním výsledkem jednání saboru se stal zákon o výkupu půdy schválený v roce 1911, kterým kmeti (tj. místní rolníci pronajímající si půdu agů) dostali právo dědičně obhospodařovanou půdu odkoupit. Šlo vlastně o obdobu zákona, který byl ve zbytku monarchie uskutečněn už po revoluci 1848. Výkup půdy byl ale dobrovolný a do roku 1914 se uskutečnil jen asi u 20 % rolníků. Bosna se jako první stala místem teroristických útoků nacionálních omladinářů vyznávajících integrální jugoslavismus. Své teroristické akce zahájili omladináři v Sarajevu, kde student Bogdan Žerjavić 15. června 1910 podnikl atentát na zemského náčelníka generála Marjana Verešanina. Žerjavić se pokusil Verešanina zastřelit při otevření bosenského saboru,


338

a když ho nezasáhl, obrátil zbraň proti sobě a spáchal na místě sebevraždu. Žerjavić se stal pro ostatní nacionální omladináře vzorem. Protože mnozí příslušníci nacionální omladiny vzhlíželi k Srbsku jako k osvoboditeli jižních Slovanů, byly některé omladinářské podzemní organizace napojeny na srbskou tajnou službu, resp. na tamní nacionalistické organizace. Takovouto organizací byl především tajný spolek Mladá Bosna, založený zřejmě v roce 1912. Jeho členy byli především bosenští Srbové, nechyběli však ani někteří Chorvati a muslimové. Mladá Bosna navázala kontakty se srbskou tajnou organizací „Sjednocení nebo smrt“, známou jako Černá ruka, mající v Srbsku napojení na armádní kruhy a srbskou tajnou službu. Příslušníci Mladé Bosny se rovněž inspirovali činem Bogdana Žerjaviće.

První světová válka První balkánská válka sice dokonale zničila osmanskou moc na evropském kontinentě, avšak národnostní spory mezi balkánskými národy nevyřešila. Tím, že zmizel jejich společný nepřítel a utlačovatel, byl odstraněn svorník společných zájmů a jednotlivé národy se mohly věnovat „prosazení svých národních zájmů“, tj. pustit se do sebe navzájem, jak to ukázala druhá balkánská válka. Ukázalo se také, že modernizace a demokratizace osmanské říše nevede k odstranění národnostních konfliktů. Právě naopak: v důsledku mladoturecké revoluce a následného oslabení osmanské říše došlo v roce 1908 k vyhlášení úplné nezávislosti Bulharska a anexi Bosny – Hercegoviny. A právě za liberální vlády „Svobody a dohody“ v roce 1912 Balkánský svaz vyvolal první světovou válku, kterou osmanská říše prohrála. Avšak ani Rakousko-Uhersko nedokázalo vyřešit své národnostní otázky. Zavedení všeobecného volebního práva v Předlitavsku v roce 1905 vedlo naopak k zostření národnostních rozporů, stejně jako anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Z balkánského pohledu byla první a druhá balkánská válka jen předehrou k mnohem většímu konfliktu, kterým se stala první světová válka. V balkánském regionu se během této války střetly tytéž státy, které bojovaly už ve druhé balkánské válce. Rozdíl byl jen v tom, že tentokráte byly balkánské státy pevně svázány s dvěma mocenskými bloky v Evropě, totiž bu_ s Dohodou (spojenecké uskupení Ruska, Francie a Velké Británie), 339


anebo naopak s Trojspolkem, zvaným též pro polohu jeho států Centrální (ústřední) mocnosti. (Německo, Rakousko-Uhersko a do roku 1915 teoreticky též Itálie). Dne 28. června 1914 spáchali v Sarajevu příslušníci „Mladé Bosny“ atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este, který přijel na velké cvičení rakousko-uherské armády. Na uvedený den připadal podle pravoslavného kalendáře svátek svatého Víta (Vidov dan) a také výročí bitvy na Kosově poli roku 1389. Konání manévrů rakousko-uherské armády v tento den chápala Mladá Bosna jako protisrbskou provokaci. Za celou akcí stála srbská tajná organizace „Černá ruka“, která příslušníkům „Mladé Bosny“ poskytla zbraně a naučila je s nimi zacházet. Ačkoliv srbská vláda a armáda neměly s atentátem nic společného, vzalo si Rakousko-Uhersko tento atentát za záminku k útoku na Srbsko. Dne 28. července vyhlásilo Rakousko-Uhersko formálně Srbsku válku. K obraně Srbska se připojila ihned Černá Hora a na obranu svého spojence vystoupilo Rusko. Tím byl uveden do pohybu celý systém spojeneckých smluv. Během srpna získala válka celoevropský charakter. Na jedné straně válčily Německo a Rakousko-Uhersko, ke kterým se koncem října 1914 připojila osmanská říše. Počátek první světové války znamenal mimo jiné i konec vlády knížete Wilhelma v Albánii. Krátce před válkou, v květnu 1914, vypuklo ve střední Albánii povstání muslimů vedené místním stoupencem mladotureckého hnutí Qamilem Haxhi Fezou. Povstání, vedené pod heslem „boje proti cizincům“, uvrhlo zemi do chaosu. V létě povstalci oblehli Drač. Právě v té době vypukla první světová válka, která měla za následek rozpad MKK, nebo` její členové patřili nyní ke vzájemně znepřáteleným státům. Knížeti v obklíčeném městě došly finanční prostředky a mohl se spolehnout jen na malý oddíl složený z Mirditů a kosovských Albánců. Nakonec 3. září 1914 nastoupil na italskou lo_ a odplul definitivně ze země. V následujících několika měsících se země zmítala v občanské válce mezi Quamilem a stoupenci Esata paši Toptaniho (1875 –1920), původně ministra vnitra v knížecí vládě, který se nakonec s knížetem rozešel a odešel na jaře 1914 do exilu. Dne 29. října obsadili Italové Vloru a v prosinci 1914 se řecká armáda znovu zmocnila Gjirokastra. Ačkoliv se hlavní boje odehrávaly na východní frontě, kde válčila německá a rakousko-uherská armáda proti Rusku, a na západní, německo-francouzské frontě, nebylo v první fázi války bez významu ani srbské bo-


340

jiště. Rakousko-uherská armáda zaútočila proti srbským pozicím nikoliv z severu (ze Srijemu), ale ze západu, tj. z Bosny. Přes početní nevýhodu se srbské armádě podařilo rakousko-uherský útok zastavit a přechodně dokonce přejít do protiútoku a obsadit část východní Bosny. Počátkem listopadu rakousko-uherská armáda zahájila mohutný útok. Srbská vláda utekla do Niše a 3. prosince 1914 Rakušané obsadili Bělehrad. Mezitím však Dohoda dodala Srbům novou výzbroj a střelivo. Po třinácti dnech přešla srbská armáda do protiútoku a 15. prosince osvobodila srbské hlavní město. Následující rok Srbové upevnili své postavení. Pašić navázal spojení s Esatem pašou Toptanim, který v Albánii stále ještě válčil s Qamilem Haxhim. V květnu 1915 vstoupila do Albánie srbská vojska, která během několika dnů Qamilovy oddíly rozprášila. V červnu 1915 byl za zprostředkování dohodových mocností podepsán v Tiraně protokol, kterým Toptani vyjádřil souhlas s vytvořením srbsko-albánské unie po skončení války. Velký boj mezi Dohodou a Trojspolkem (Centrálními mocnostmi) nastal o získání Bulharska. Dohodové mocnosti nabízely Bulharsku drinopolskou Thrákii na účet osmanské říše, pokud vstoupí do války, a slíbily mu, že přimějí Srbsko, aby Bulharsku vrátilo část Makedonie (tzv. nespornou zónu). Výměnou Dohoda nabízela Srbsku Bosnu na úkor Rakousko-Uherska. Srbsko ale o něčem podobném nechtělo ani slyšet. R. W. Setonovi-Watsonovi, který se vydal koncem roku 1914 ve službách britské vlády do Srbska a Bulharska jako zprostředkovatel, řekl srbský princ-regent Alexandr, vládnoucí za svého nemocného otce Petra Karadjordjeviće, že Srbsko bude raději rezignovat na Bosnu, než aby se vzdalo části Makedonie. Nakonec Bulharsko dalo přednost účasti ve válce na straně Centrálních mocností. Dne 6. září 1915 byla v Sofii podepsána tajná německo-bulharská spojenecká smlouva a 14. října 1915 zahájilo Bulharsko válečné operace proti Srbsku. S pomocí bulharské armády se Německu a Rakousko-Uhersku podařilo na podzim téhož roku Srbsko porazit. Za nevýslovných útrap se zbytky srbské armády probily přes Kosovo a albánské hory k Jaderskému moři. Zde byli srbští vojáci naloženi na francouzské lodě a dopraveni na ostrov Korfu (řecky Kerkyra), který Francouzi zabrali Řecku. Na Korfu se usídlila i srbská vláda. 16. ledna 1916 obsadila rakousko-uherská armáda Cetinji a Černá Hora kapitulovala. Do konce ledna 1916 obsadila rakousko-uherská vojska také dvě třetiny Albánie a zřídila zde okupační správu s centrem ve Skadaru (Shkodra). V souvislosti s rakouskou okupací poprvé vstoupil na albánskou politickou 341


scénu Ahmet Zoggoli (1895 –1961), který se později v meziválečném období stal pod jménem A. Zogu nejprve albánským prezidentem 1925 –1928 a pak v letech 1928 –1939 dokonce albánským králem Zogem I. Zoggoli se svými přívrženci vytvořil Národní radu. Ta se rozhodla svolat do Elbasanu národní kongres, který by povolal knížete Wilhelma Wieda zpět do země a vytvořil novou vládu pod ochranou rakousko-uherské armády. Albánie, zvětšená o Kosovo a západní Makedonii, se měla stát jakýmsi protektorátem Rakousko-Uherska. Tento plán ale Vídeň odmítla, protože musela brát ohled na svého bulharského spojence, pro kterého bylo samozřejmě postoupení části Makedonie Albáncům nepřijatelné. Národní kongres se nakonec neuskutečnil kvůli vypuknutí epidemie cholery. Vstup Bulharska do války a porážka Srbska vyvolaly dominový efekt. Velká Británie a Francie se rozhodly bez ohledu na neutralitu Řecka vyslat své expediční armády do Soluně a německo-rakousko-bulharský postup zastavit. Expediční jednotky otevřely zhruba na dnešní makedonsko-řecké hranici novou frontu, zvanou podle sídla svého velitelství a hlavního štábu soluňská. Ta zasahovala až do jižní Albánie, kde vznikla francouzská okupační zóna s centrem v Korči, přeměněná v prosinci 1916 ve zvláštní „autonomní oblast“ s albánskou civilní správou (Provinca Autonome Shquiptare e Korçës). Na soluňskou frontu byly převezeny a znovu nasazeny i zbytky srbské armády. Bulharsko si tak naplnilo svůj dávný sen – připojení Makedonie, avšak bylo to vítězství Pyrrhovo. Jihem země šla fronta, některá města, jako např. Bitola, přecházela z jedné strany fronty na druhou, a byla téměř totálně zničena. Kromě toho bylo zřejmé, že pokud Centrální mocnosti válku prohrají, Bulharsko opět Makedonii ztratí. Řecký ministerský předseda liberál Elefterios Venizelos viděl budoucnost Řecka jednoznačně na straně Dohody, nebo` jen s její pomocí bylo možné realizovat „velkou ideu“. Avšak švagrem řeckého krále Konstantina I. byl německý císař Vilém II., a proto se řecký král nechtěl otevřeně angažovat na straně Dohody. Vylodění anglo-francouzských vojsk, které Venizelos podporoval, sice nemohl zabránit, avšak aby tento akt kompenzoval, povolil v květnu 1916 bulharským a německým jednotkám překročit řecké hranice a obsadit pevnost Rupel v údolí dolní Strumy (řecky Strimon) a později také přístavy Seres, Dramu a Kavalu. Toho využila Itálie. Pod záminkou, že řecká vláda porušila neutralitu a straní Centrálním mocnostem, zahájilo v létě 1916 italské vojsko tažení do jižní Albánie a přinutilo řeckou armádu stáhnout se z Gjirokastra. Konstantinova politika vedla


342

M

E P

JA

IR

KORFU

N NI

A

K

E D

O

N

Xanthi

I E

R T H

Edirne I E Cařihrad Á K

Kavala

Soluň IMBROS

A

Larisa

TENED

U

OS

S

JÓ

THESÁLIE

NS

MYTILINI

KÉ

Smyrna (Izmir)

CHIOS

KEFALLÉNIA OS TR

PE

Patras LO

Y

PO

NÉ

Územní zisky 1881

SAMOS

Y A D K L K Y

OV

Řecko 1881

Athény

S

Územní zisky 1913 – na úkor Turecka Územní zisky na úkor Bulharska 1919 Územní zisky na úkor Jugoslávie 1919 Územní zisky na úkor Albánie 1919

K R É T A

Obsazeno v letech 1920–1923 Obsazeno 1915–1916 Hranice 1923–1941

Řecko před a po první světové válce

k dočasnému rozdělení Řecka a dvojvládí. V Soluni vznikla 9. října 1916 prodohodová vláda generála Panajotise Danglise (1853–1924), která 24. listopadu 1916 formálně vypověděla válku Německu a jeho spojencům. V Athénách dále sídlil král Konstantin, kterého se Dohoda nemohla zbavit, protože nad ním držel ochrannou ruku ruský car Mikuláš II. Jakmile ale Mikuláš II. v březnu 1917 v důsledku revoluce v Rusku padl, uvolnila si Dohoda ruce. Dne 10. června 1917 vyzvaly dohodové státy Konstantina ultimativní formou k abdikaci a odchodu ze země, přičemž odmítly akceptovat jako nástupce jeho nejstaršího syna Jiřího, známého svými germanofilskými postoji. Králem se formálně stal mladší syn Alexandr. V Řecku byla nastolena vláda Venizelose a jeho Liberální strany, což znamenalo plnou účast Řecka ve válce na straně Dohody. 343


Obdobný boj byl sveden i o Rumunsko. Centrální mocnosti nabízely Rumunsku za účast ve válce na své straně Besarábii na úkor Ruska, zatímco Dohoda naopak slibovala Bukurešti v případě účasti na její straně Sedmihradsko na účet Rakousko-Uherska a jižní Dobrudžu na úkor Bulharska. Ačkoliv v Rumunsku vládli Hohenzollernové, tedy příbuzní německých císařů, rozhodl se král Ferdinand I., který v roce 1914 vystřídal Karla I., pro válku na straně Dohody. Politické dohody mezi Dohodou a Rumunskem byly podepsány v Bukurešti 17. srpna 1916. Dohodové státy uznaly nároky Rumunska na Sedmihradsko, Banát a Bukovinu. Dne 27. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko válku Rakousko-Uhersku a následující den vtrhla rumunská armáda do Sedmihradska. Do války se okamžitě zapojilo i Německo a Bulharsko. 1. září 1916 překročila stotisícová bulharská armáda pod velením generála Stefana Toševa (1859 –1924) hranici, zaútočila na rumunskou armádu v Dobrudži a porazila ji. Netrvalo dlouho a rumunská armáda byla poražena i v Sedmihradsku. Německo-rakouská armáda zde brzy přešla do ofenzívy, která znamenala pro Rumunsko zkázu. Dne 6. prosince 1916 obsadila německá armáda bez boje Bukureš`, odkud král Ferdinand a vláda v čele s premiérem Ionem Brătianem utekli do moldavských Jasů. Zde se s pomocí ruské armády dařilo i nadále udržet frontu. Avšak bolševická revoluce v Rusku na podzim 1917 a vystoupení Ruska z války znamenaly rozpad moldavské fronty. V důsledku bolševické revoluce v listopadu 1917 došlo na počátku roku 1918 ještě k jiné významné události: v ruském Moldavsku (tj. na území dnešní Republiky Moldova) vznikla v prosinci 1917 Zemská rada (Staful Ţării), která vyhlásila Moldavskou republiku jako součást Ruské federace. Z obavy před bolševiky, kteří 18. prosince 1918 ovládli Kišiněv, požádala moldavská vláda rumunskou vládu v Jasech o vojenský zákrok. Se souhlasem Dohody byla 26. ledna 1918 Besarábie okupována rumunskými vojsky. 6. února 1918 vyhlásila Moldavská republika úplnou nezávislost, ale současně začala jednat s Rumunskem o sjednocení. Otázka moldavské identity byla v té době obdobná, jako otázka identity Makedonců. Převážná část romanizovaného obyvatelstva Moldavska se nepovažovala za Moldavany, ale za Rumuny. Proto není nijak překvapující, že 9. dubna 1918 Zemská rada vyhlásila spojení Moldavska s Rumunskem. Mezitím 8. února 1918 padla Brătianova vláda a nový kabinet generála Alexandra Averesca (1859 –1938) byl nucen žádat Centrální mocnosti o příměří. Averescu byl krátce nato vystřídán germanofilskou vládou


344

Alexandra Marghilomana (1854 –1925), která byla ochotna uzavřít s Německem mír v podstatě za jakýchkoliv podmínek. Mír podepsaný 7. května 1918 v Bukurešti znamenal pro Rumunsko ztrátu celé Dobrudže, přičemž jižní část byla odevzdána Bulharsku a severní byla dána pod zatímní společnou správu Centrálních mocností. Kromě toho muselo Rumunsko souhlasit s drobnými úpravami hranice v Karpatech. První světová válka znovu otevřela národnostní otázku i uvnitř Rakousko-Uherska. Již po sarajevském atentátu vypukly v Bosně protisrbské bouře. Na mnoha místech došly věci tak daleko, že vojsko a četnictvo musely chránit Srby před pogromy, organizovanými především muslimy a v menší míře i Chorvaty. V Chorvatsku, kde i nadále vládla chorvatsko-srbská koalice, byly poměry klidnější, by` rozhodně ne pro Srby příliš příznivé. Po vypuknutí války se všichni Srbové stali potenciálně podezřelí z neloajality vůči říši a často také ze špionáže pro Srbsko. Chorvatský sabor nebyl po vypuknutí války se Srbskem svolán a sešel se teprve po více než deseti měsících, 14. června 1915. Stalo se tak v souvislosti se vstupem Itálie do války na straně Dohody. Dne 26. dubna 1915 byly v Londýně podepsány tajné dohody, kterými dohodové mocnosti slíbily Itálii za účast ve válce na své straně jižní Tyrolsko, Istrii a rozsáhlá území v Dalmácii, o kterých hovoříme ještě na jiném místě v souvislosti s jihoslovanskou zahraniční akcí. I když byla dohoda tajná (plně ji zveřejnili teprve ruští bolševici po roce 1917), její základní body brzy pronikly na veřejnost. Chorvatský sabor se proto zabýval především válečnými cíli Chorvatska v souvislosti s probíhající válkou. Všechny politické strany se vyslovily za sjednocení a nedělitelnost chorvatských zemí, což v stávající situaci bylo namířeno především proti italským iredentistickým snahám. Dne 16. června 1915 vystoupil v saboru Stjepan Radić, který zdůraznil chorvatský charakter Dalmácie i Jaderského moře. Byla přijata deklarace odmítající italské požadavky. Význam deklarace byl ještě zvýšen tím, že zasedání byli přítomni také poslanci istrijského a dalmatského saboru. Nutno říci, že Chorvati a Slovinci na italské frontě bojovali v řadách rakousko-uherské armády s velkým nadšením, nebo` válku chápali jako obranu svého vlastního území před italskými nároky. Zasedání chorvatského saboru v červnu 1915 bylo i výrazem orientace chorvatské politiky na Vídeň, tj. na udržení habsburské monarchie. Současně se ovšem již od počátku války začal formovat i druhý, jihoslovanský proud chorvatské politiky, který viděl budoucnost Chorvatů ve sjednocení 345


Srbů, Chorvatů a Slovinců se Srbskem. Nikoliv habsburská monarchie, ale silný jihoslovanský stát se měl stát hrází proti italským územním nárokům. Stoupenci této orientace byli především Supilo a Trumbić, ke kterým se připojil i známý chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883 –1962). Celá akce měla svůj počátek paradoxně v Itálii, která byla v té době ještě neutrální. Meštrović se v létě 1914 nacházel v Římě a tam pozval i další emigranty, kteří se na počátku války shromáždili v Benátkách. V Římě získali Meštrović, Supilo a Trumbić důvěru srbského vyslance Ljuba Mihajloviće, který považoval italské nároky na dalmatské pobřeží za neslučitelné se srbskými zájmy, a proto zkontaktoval chorvatské emigranty s představiteli dohodových mocností. Supilo odjel 1. října 1914 do Bordeaux, kam dočasně přesídlila francouzská vláda. Zde Supilo prostřednictví srbského vyslance Milenka Vesniće odevzdal několik memorand ruskému velvyslanci Alexandru Petrovičovi Izvolskému (1856 –1919), ve kterých se hovořilo o potřebě vytvoření společného státu jižních Slovanů. Z Bordeaux se Supilo odebral do Londýna, kde jej R. W. Seton-Watson a Wickham Steed (1871 až 1956), někdejší dopisovatel Timesů ve Vídni, uvedli k některým britským činitelům. V prosinci Supilo odcestoval do Niše, kam dočasně přesídlila srbská vláda. Zde jednal se srbským ministerským předsedou Nikolou Pašićem o jihoslovanské otázce. Pašić, vůdce srbské radikální strany, již v srpnu 1914 oficiálně označil za válečný cíl Srbska „vytvoření silného jihozápadního slovanského státu“, který měl krom Srbů částečně zahrnovat také Chorvaty a Slovince. Začátkem prosince 1914 byla v Srbsku ustavena koaliční vláda všenárodní jednoty. Vstoupila do ní liberální Nezávislá radikální strana Ljubomira Davidoviće (1863 –1940), který byl stoupencem sjednocení Srbů, Chorvatů a Slovinců. V tomto smyslu jeho strana žádala od vlády jasné stanovisko. Předseda vlády Pašić se v prohlášení o válečných cílech Srbska, které přednesl před skupštinou v Niši 7. prosince, skutečně vyslovil pro „osvobození a sjednocení našich nesvobodných bratrů Srbů, Chorvatů a Slovinců.“ Srbská vláda se tak přihlásila k jihoslovanskému programu. Pašićovy představy se ovšem zásadním způsobem rozcházely s názory Supilovými. Pro Pašiće znamenalo „osvobození Srbů, Chorvatů a Slovinců“ prostě realizace myšlenky Velkého Srbska, jak ji již roku 1844 formuloval ve svém „Nárysu“ (Načrtanje) Ilija Garašanin. Srbský premiér přitom počítal se dvěma variantami. Užší předpokládala připojení Bosny a Hercegoviny, Vojvodiny a Báčky-Baranje k Srbsku a získání přístupu k Jaderskému moři v jižní Dalmácii.


346

Širší varianta počítala naproti tomu i se zapojením Chorvatů, případně i Slovinců. Pašić nicméně dával přednost užší variantě, širší byla především politickým ústupkem koaliční Nezávislé radikální straně. V případě realizace širší varianty proto hodlal Pašić postupovat tak, aby převážně srbský charakter státu nebyl narušen. Nový stát měl být pokud možno centralistický a negoval tak vlastně tisíciletou chorvatskou státnost. Pro Pašiće nebyla prioritou ani otázka italských nároků na Istrii a severní Dalmácii. Protože jediný jeho zájem směřoval k zajištění srbského přístupu k moři, byl ochoten severní území Italům přenechat. Supilo během své návštěvy Niše pochopil propast mezi chorvatskými sjednocovacími snahami a Pašićovými velkosrbskými cíli. Mezi oběma politiky nedošlo především k žádné dohodě ohledně budoucího uspořádání společného jihoslovanského státu. Supilo odjel z Niše do Petrohradu. Tam se od vysokého úředníka ministerstva zahraničních věcí barona Šilinga dozvěděl víceméně náhodou o obsahu tehdy teprve připravovaných londýnských dohod, jejichž existenci mu nakonec potvrdil i ruský ministr zahraničí Sergej Sazonov (1860 až 1927). Zmařit podpis těchto dohod nebylo v silách chorvatských politiků, ale právě v reakci na ně se Supilo a Trumbić rozhodli definitivně ustanovit 30. dubna 1915 Jihoslovanský výbor (Jugoslavenski odbor), existující ve skutečnosti neoficiálně již od podzimu minulého roku. Výbor sdružoval emigranty z Rakousko-Uherska. Členy byli jak Chorvaté (Supilo, Trumbić, Meštrović), tak i Srbové (Milan Srškić) a Slovinci (Bogumil Vošnjak), rozhodující však byla činnost Trumbiće, který se stal předsedou výboru, a Supila. Činnost Jihoslovanského výboru byla do značné míry podobná, jako činnost Masarykova Českého komitétu zahraničního, resp. později (od roku 1916) Československé národní rady. Jihoslovanský výbor se snažil zainteresovat dohodové mocnosti na rozbití Rakousko-Uherska. Protože Srbsko bylo státem válčícím na straně Dohody, Supilo a Trumbić úmyslně akcentovali ve své činnosti otázku sjednocení jihoslovanských zemí se Srbskem. Celkem správně předpokládali, že v této podobě bude celá záležitost pro dohodové politiky, bránící se vzniku nových států, stravitelnější. Způsob sjednocení se Srbskem si ovšem Supilo představoval nikoliv jako rozšíření Srbska o nová jihoslovanská území, ale jako federaci jihoslovanských národů. Porážka Srbska i Černé Hory a obsazení větší části Albánie posílila ty chorvatské politiky, kteří se orientovali na Vídeň. Navíc, obsazení Srbska a Černé Hory otevřelo cestu k úplně novému řešení jihoslovanské otázky. 347


Bulharsko totiž požadovalo likvidaci srbského státu a navrhovalo rozdělení jeho území mezi sebe a Rakousko-Uhersko. Myšlenku anexe Srbska a Černé Hory do Rakousko-Uherska podporoval ze strategických důvodů i rakousko-uherský generální štáb. Uherská vláda se však – podobně jako kdysi v případě Bosny – rozhodně postavila proti jakýmkoliv anexím, které by znamenaly zvýšení počtu slovanského obyvatelstva v říši. Jediné řešení, o kterém byla ochotna vůbec uvažovat, předpokládalo vytvoření dalšího samostatného celku mimo rámec dualismu. Nebylo vyloučeno, že by do takovéhoto celku mohla být zapojena i Bosna-Hercegovina a časem snad i další jihoslovanská území, takže by vznikl vlastně jihoslovanský či „velkochorvatský“ útvar, který opakovaně požadovali „čistí“ pravaši (frankovci). Nakonec zůstala celá otázka otevřená. Nad Srbskem a Černou Horou byla zřízena vojenská okupační správa a konečné řešení bylo odloženo na pozdější dobu. Na podzim 1916 zemřel František Josef I. a jeho nástupce Karel I. (jako uherský a chorvatský král Karel IV.) začal hledat východisko z války, o které byl již dávno přesvědčen, že ji Rakousko-Uhersko nemůže vyhrát. V oblasti zahraničněpolitické zahájil nový císař tajná jednání s Francií, ve vnitropolitické oblasti pak zvolil kurs na obnovu ústavního režimu, amnestii pro politické vězně a ústavněprávní reformu Předlitavska. Svůj význam měla zřejmě na počátku roku 1917 i únorová (březnová) revoluce v Rusku, kde se po pádu carismu aktivizovala jednotlivá národní hnutí neruských národů s cílem vydobýt si když už ne nezávislost, tedy alespoň širokou autonomii. V nové situaci byla před chorvatské politiky znovu postavena otázka, zda se orientovat jen na chorvatský stát, který by sjednotil území obývaná Chorvaty, anebo na nějaké širší jihoslovanské řešení. Po delších přípravách se většina chorvatských politiků vyslovila pro druhou možnost. Na den 30. května 1917 bylo svoláno zasedání říšské rady, která od počátku války nezasedala. O den dříve, 29. května 1917, se na schůzi ve Vídni říšští poslanci Slovinsko-chorvatského, Dalmatského a Národního klubu rozhodli utvořit nad sebou ještě společný Jihoslovanský klub, ke kterému mohli přistoupit i nezávislí poslanci. Tento klub hodlal přednést při otevření říšské rady zvláštní státoprávní prohlášení požadující sjednocení všech jižních Slovanů v říši do jednoho celku. Celá akce byla koordinována s poslanci Českého svazu, sněmovního sdružení většiny českých politických stran, který se rozhodl vystoupit s vlastním prohlášením, požadujícím vytvoření společného česko-slovenského státu.


348

Dne 30. května vystoupil nejprve jménem Českého svazu s požadavkem spojení českých zemí a Slovenska agrární poslanec František Staněk a hned po něm jménem Jihoslovanského klubu slovinský klerikální poslanec Antun Korošec (1872 –1940). Jeho prohlášení znělo takto: „Podepsaní poslanci, sdružení v Jihoslovanském klubu, prohlašují, že na základě národnostní zásady a chorvatského státního práva žádají sjednocení všech zemí v monarchii, kde žijí Slovinci, Chorvati a Srbové, v jeden samostatný, vší nadvlády cizích národů prostý a na demokratickém principu založený stát, pod žezlem habsbursko-lotrinské dynastie, a že se všemi silami zasadí za uskutečnění tohoto požadavku svého jednoho a téhož národa.“ Pro další osud deklarace bylo důležité, aby se pro ni vyslovily alespoň některé politické síly v banském Chorvatsku. Veřejně tak učinila pouze Starčevićova strana práva (milinovci), která se ke květnové deklaraci přihlásila 5. června 1917 v podobě prohlášení při vystoupení v saboru. Počátkem července vystoupili srbští politici Srdjan Budisavljević (1883 –1968) a Valerjan Pribićević z chorvatsko-srbské koalice a přihlásili se ke květnové deklaraci. Co však bylo důležitější, pravaši a někteří disidenti z vládnoucí chorvatsko-srbské koalice zároveň tajně prostřednictvím profesora Frana Barace navázali přes Švýcarsko kontakt s Trumbićem, kterému dali na vědomí, že nevystupují a nebudou vystupovat proti sjednocení Chorvatů, Slovinců a Srbů do jednoho státu (rozumí se: a` už v rámci habsburské monarchie, nebo mimo ni), avšak za předpokladu, že se v něm „neutopí chorvatská státnost“. Většina chorvatsko-srbské koalice s okruhem politiků kolem Svetozara Pribičeviće zůstávala nicméně i nadále věrná myšlence spolupráce s Budapeští a udržení Rakousko-Uherska. Obdobný postoj zastával i Stjepan Radić a jeho HPSS. Česká a jihoslovanská rezoluce měly obdobný charakter. Obě účelově kombinovaly historické právo s právem přirozeným, přičemž v zájmu možnosti aplikace přirozeného práva vytvářeli fikci existence československého, resp. jihoslovanského národa. I když obě rezoluce zdůrazňovaly loajalitu k habsburské dynastii a říši, ve skutečnosti se svými požadavky stavěly mimo její rámec, protože ty se za stávajícího stavu věcí nedaly realizovat. Říšská rada neměla žádné kompetence ani v Zalitavsku (včetně Chorvatska), ani v Bosně a císař byl kromě toho jako uherský král korunovační přísahou zavázán hájit celistvost uherské koruny, ke které jako „přidružená země“ podle uherského státního práva Chorvatsko patřilo. Ve skutečnosti tak Češi, stejně jako Chorvati, Slovinci a „předlitavští“ 349


Srbové – aniž si to možná uvědomovali – vykročili 30. května 1917 na cestu vedoucí z monarchie. I když se dohodové síly nevzdávaly myšlenky na zachování Rakousko-Uherska a proto se nehodlaly vázat žádnými přísliby, v situaci, kdy srbská vláda sídlila na Korfu a byla tak v politicky slabé pozici, byl Pašić nucen brát více v úvahu různé mezinárodněpolitické aspekty. Proto byl ochoten k jednání s Jihoslovanským výborem, který měl formální sídlo stále v Paříži. Ten měl na druhé straně zájem na tom, aby pro případ jednání o separátní mír s Rakousko-Uherskem Srbsko a za ním stojící dohodové státy přijaly za svůj požadavek oddělení území obývaných jižními Slovany od monarchie. Rozhovory se uskutečnily na Korfu v době od 15. června do 20. července 1917. V čele delegace Jihoslovanského výboru stál jeho předseda Ante Trumbić. Při jednáních však nebyl Pašić ochoten učinit žádné velké ústupky. Přispělo k tomu zřejmě i to, že se v rámci vnitropolitického boje dokázal zbavit svých koaličních partnerů a s politickou podporou prince Alexandra upevnit své postavení. Především návrh na vytvoření jihoslovanské federace Pašić odmítl jako neúčelný. Výsledkem byl poměrně vágní dokument, podepsaný 20. července 1917, ve kterém byly sporné otázky odloženy na pozdější dobu. Nový stát měl být rovnoprávným národním státem „trojjmenného národa Srbů, Chorvatů a Slovinců“, a sice monarchií, v jehož čele bude srbská královská dynastie Karadjordjevićů. Vnitřní uspořádání mělo vyřešit ústavodárné shromáždění svolané na základě všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva. Pašićovým ústupkem byla naproti tomu garance územní celistvosti státu, který měl zahrnovat všechna území obývaná Srby, Chorvaty a Slovinci, což bylo namířeno proti italským nárokům. 11. srpna se ke korfské deklaraci dodatečně připojil Černohorský výbor pro národní sjednocení, který v Paříži vytvořili příznivci sjednocení se Srbskem. Supilo, který v době jednání pobýval v Londýně, sice korfskou deklaraci přivítal, měl však námitky proti centralistickému uspořádání, se kterým nakonec Trumbić souhlasil. V reakci na ně proto vypracoval vlastní návrh předpokládající federativní uspořádání příštího státu. Ten mělo tvořit pět autonomních států – srbský, chorvatský, slovinský, bosenský a černohorský. Každý z těchto států měl mít vlastní sněm a vlastní administrativu. Pro celý složený útvar měla platit společná základní ústava (temeljni ustav), společné měly být dále finance, zahraniční politika, ozbrojené síly a hospodářsko-komunikační záležitosti nutné pro celou říši. Supilo návrh odevzdal


350

srbskému vyslanci v Londýně Jovanu Jovanovićovi, který jej postoupil Pašićovi. Návrh zůstal bez odpovědi. Krátce na to, 28. září 1917, Supilo v Londýně náhle zemřel. I když se korfskou deklarací jihoslovanská otázka dostala do nové fáze, o osudu Chorvatska bylo nakonec rozhodnuto jinde. Působilo zde nepochybně současně více faktorů. Heslo „práva národů na sebeurčení“, se kterým účelově vystoupili po říjnové (listopadové) revoluci v Rusku bolševici, stejně jako obdobný program přednesený na počátku roku 1918 americkým prezidentem Wilsonem, byly jistě inspirativní i pro národy Rakousko-Uherska. Hospodářská situace Rakousko-Uherska byla katastrofální. Po bolševické revoluci uzavřelo Rusko příměří a pak na jaře 1918 v Brestu Litevském i separátní mír s Centrálními mocnostmi, což zvýšilo zájem Francie a Velké Británie o možné využití nespokojených národů Rakousko-Uherska (USA byly sice již ve válce s Centrálními mocnostmi, avšak jejich vojska ještě do bojů nezasáhla). Především však ztroskotala tajná jednání, která vedl císař Karel s Francií, což vedlo v důsledku k ještě větší závislosti Vídně na Berlínu a zhroucení vidiny Rakouska jako spojence Dohody proti Německu. Nová situace přiměla dohodové mocnosti k rozhodnutí začít se vážně zabývat myšlenkou likvidace Rakousko-Uherska a jeho rozčleněním na „národní“ státy. V dubnu 1918 se v Římě za podpory Dohody sešel Kongres utlačovaných národů Rakousko-Uherska, na kterém byla mimo jiné definována i vůle „Jihoslovanů“ po úplné samostatnosti, resp. po možnosti úplně se spojit se svými „mateřskými“ státy mimo hranice habsburské monarchie.

Porážka a zánik Rakousko-Uherska a změny na Balkáně Vznik Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS) Během prvních šesti měsíců roku 1918 nabyla mezi Slovinci, Chorvaty a Srby na území Rakousko-Uherska naprostou převahu myšlenka spojení Slovinců, Chorvatů a Srbů do jednoho státu, by` otázka jeho vztahu k Srbsku a zejména problém vnitřní struktury příštího státu zůstávaly nevyjasněné. Jednotlivé politické strany a skupiny se od počátku roku postupně 351


přihlašovaly k programu květnové deklarace Jihoslovanského klubu. Ve dnech 2.–3. března 1918 se sešel v Záhřebu sjezd jihoslovanských politiků Rakousko-Uherska, který se vyslovil pro vytvoření demokratického státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Hlavní politickou silou v tomto procesu se stala Starčevićova strana práva, kterou po smrti Mile Starčeviće vedl dr. Ante Pavelić (není totožný se stejnojmenným vůdcem ustašovců z třicátých a čtyřicátých let 20. století). Výkonný výbor Starčevićovy strany práva se 5. června 1918 přihlásil k myšlence „jediného trojjmenného národa Srbů, Chorvatů a Slovinců“, čímž i formálně opustil původní Starčevićův velkochorvatský program a podpořil program vzniku společného státu tohoto národa, ovšem s tím, že bude zachována kontinuita chorvatského státního práva a jeho státnosti. Na zasedání saboru 6. července se ke sjednocení jižních Slovanů připojili i politici Chorvatsko-srbské koalice, Chorvati a Srbové. Koalice totiž dospěla k názoru, že Rakousko-Uhersko se rozpadne a Uhry se osamostatní. Pro takový případ pokládala za nutné, aby se Chorvatsko oddělilo včas od Uher. Politiku orientovanou na Vídeň opustil i Stjepan Radić a HPSS. V létě 1918 začaly na různých místech monarchie vznikat různé „národní rady“ či „národní výbory“, celonárodní výbory politických stran, tvořící ve skutečnosti paralelní orgány moci. Jako první vznikla podobná rada v srpnu ve Slovinsku. Dne 6. října 1918 se v Záhřebu ustavila Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů (Narodno vijeće Slovenaca, Hrvata i Srba). V tomto orgánu bylo Chorvatsko-Slavonsko (včetně Rijeky) zastoupeno 28 delegáty, Dalmácie 8 a Istrie 3 (Slovinci měli 14 delegátů, Bosna-Hercegovina 18 a uherští Srbové 10). Vedle delegátů se jednání a práce Národní rady měli právo zúčastnit i všichni poslanci říšské rady a zemských sněmů. Předsedou se stal Slovinec Antun Korošec. Pro členství v Národní radě se v Chorvatsku vyslovily všechny politické strany včetně sociálních demokratů s výjimkou frankovců a již naprosto marginálních starých narodňaků a unionistů kolem barona Pavla Raucha. Chorvatsko-srbská koalice, nejsilnější politická frakce v saboru, přistoupila k Národní radě 8. října. Heslem dne se stalo „sjednocení“, přičemž ve všeobecné euforii Chorvati zapomínali na zcela zřejmá úskalí, na která poukazoval již od roku 1915 Frano Supilo. Vznik Národní rady a její obrovský vzestup je třeba vidět v souvislosti s válečnými událostmi. V polovině září došlo k velkému útoku anglo-francouzských vojsk na soluňské frontě. Obnovená srbská armáda spolu


352

a Francouzi stanula na jižních hranicích říše. Dne 4. října 1918 se císařská korunní rada rozhodla zahájit bez ohledu na svého německého spojence jednání o příměří. Císař Karel se v poslední chvíli pokusil zachránit rozpadávající se říši vydáním manifestu o přetvoření Předlitavska ve spolkový stát národních celků, avšak tento návrh byl již zcela neaktuální. Na plenárním zasedání 17.–19. října se Národní rada rozhodla „převzít do svých rukou vedení celé národní politiky“, tj. fakticky postupně přebrat veškerou moc, což znamenalo i odmítnutí císařova manifestu. Ten však na druhé straně přispěl ke zpětné legalizaci postavení národních rad (nejen záhřebské). Odchod Chorvatů z habsburské monarchie byl bezprostředním důsledkem faktického rozpadu monarchie. Nóta vlády USA rakousko-uherskému ministru zahraničí z 21. října 1918 prohlašovala 14 Wilsonových bodů, ve kterých se hovořilo o autonomii národů Rakousko-Uherska, za již neaktuální a žádala, aby rakousko-uherská vláda sama jednala s jednotlivými národními radami zda, a za jakých podmínek chtějí jednotlivé národy zůstat v monarchii. Během posledního říjnového týdne se vůdce frankovců Aleksandar Horvat pokusil během osobní audience přimět císaře, aby vyhlášením trialismu předešel naprosté dezintegraci monarchie, to však nebylo v panovníkových možnostech a kromě toho vývoj již zašel příliš daleko. Ve snaze zabránit krveprolití císař nakonec souhlasil s pokojným rozdělením. Korošec dostal oficiální povolení k cestě do Švýcarska, kde měl vstoupit v jednání s Trumbićovým výborem. Národní rada zahájila zároveň poslední kroky k provedení pokojného oddělení Chorvatska jak od monarchie, tak i od Uher. Druhý krok byl o to důležitější, že právě v posledním říjnovém týdnu vyhlásili Ma_aři vypovězení vyrovnání z roku 1867 a tím i faktickou nezávislost Uher. Dne 29. října 1918 se v Záhřebu sešel za velkého nadšení obyvatelstva chorvatský sabor. V půl jedenácté dopoledne po slavnostním zahájení v přítomnosti bána Antuna Mihaloviće předložil zapisovatel dr. Marko Novosel návrh poslanců Svetozara Pribičeviće a jeho druhů (podepsáni jsou mimo jiných i Stjepan Radić a Ante Pavelić) na přijetí zákona o dvou paragrafech: prvním se rušily všechny státoprávní vazby mezi Trojjediným královstvím a Královstvím uherským a nagodba se prohlašovala za neplatnou. Druhý paragraf prohlašoval území Dalmácie, Chorvatska, Slavonie a Rijeky za zcela nezávislý stát jak ve vztahu k Rakousku, tak i k Uhrám a prohlašoval, že tento stát na základě přirozeného práva přistupuje k novému 353


Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, jehož vnitřní uspořádání, zejména pak garance zákazu majorizace jednoho národa druhým, má přinést příští ústavodárná skupština. Tento zákon byl vzápětí schválen. Poté byl předložen návrh dalšího zákona, kterým sabor zmocňoval Národní radu, aby jí byla až do dalšího rozhodnutí svěřena vrchní moc v novém státě. I tento návrh byl přijat. Zasedání saboru bylo potom přerušeno. Shodou okolností, slavnostní zasedání saboru bylo zároveň i zasedáním posledním, protože chorvatský sněm se již k pokračování své schůze nikdy nesešel. Dne 1. prosince došlo ke spojení státu SHS se Srbskem. Souběžně s událostmi v Záhřebu docházelo k podobným vystoupením jednotlivých národních hnutí ostatních národů Rakousko-Uherska. Na přelomu října a listopadu 1918 se Rakousko-Uhersko samospádem rozpadlo.

Kapitulace Bulharska Na podzim 1918 se naplnil osud Bulharska. Dohodové mocnosti zahájily ve dnech 14.–17. září 1918 velkou ofenzívu na soluňské frontě. Německo bylo v té době příliš vázáno na západní frontě a nemohlo proto již svému bulharskému spojenci poskytnout žádnou pomoc. Dne 18. září byla soluňská fronta prolomena. Dohodové jednotky doprovázené zbytky srbských jednotek bez boje obsadily Prilep, Veles i Skopje. Pod tlakem dohodových vojsk se rakousko-uherská armáda stáhla z Albánie. 24. září 1918 vypukla v bulharské armádě vzpoura, která se lavinovitě šířila a přerostla v povstání proti caru Ferdinandovi. 27. září požádala bulharská vláda o příměří. Dohoda o příměří byla podepsána v Soluni 29. září. Obsahovala bulharský souhlas s použitím bulharského území pro válku proti osmanské říši a požadavek abdikace cara Ferdinanda, který se skutečně 3. října 1918 vzdal trůnu ve prospěch svého syna Borise III. (1918 –1943) a odešel ze země. Podmínky příměří ve svých důsledcích znamenaly pro Bulharsko nejen opětovnou ztrátu pirinské (srbské) Makedonie, ale i přístupu k Egejskému moři a pak i ztrátu jižní Dobrudže ve prospěch Rumunska. Definitivní potvrzení územních ztrát se stalo součástí mírové smlouvy z Neuilly-sur-Seine z 27. listopadu 1919.


354

Silistra

Hranice vytčená mírem v San Stefanu (1878)

DOB

Hranice Bulharska 1913 Bulharsko 1918–1940 Území odstoupené Řecku 1919 Území odstoupené Jugoslávii 1919 Zisky Rumunska v letech 1913–1916 a 1919–1940

A

K

Ochrid Bitola

E

ŽA

Dobrič Varna

Sofie

MELIE Í RU N O D Plovdiv CH Ý V

Skopje

M

R S K O B U L H A Tarnovo

Pirot

RUD

Edirne

D

O

N

Soluň

I E

T H R Á K I E

Kavala

Alexandroupoli (Dedeagač)

San Stefano

Územní ztráty Bulharska

Vznik Velkého Rumunska Rumunsko naproti tomu dokázalo válečné situace dokonale využít. Jakmile bylo zřejmé, že Centrální mocnosti válku prohrály, rozhodlo se Rumunsko vypovědět bukureš`ský mír. Dne 27. října 1918 se bukovinští Rumuni na shromáždění v Černovicích (dnes ukrajinské Černovcy) vyslovili pro spojení s Rumunskem. Rumunská vláda zároveň využila obnoveného hnutí sedmihradských Rumunů. Po čtyřleté přestávce se zde opět aktivizovala Rumunská národní strana. 18. října 1918 rumunský poslanec v uherském sněmu Alexandru Vaida-Voevod (1872 –1950) přečetl prohlášení o odtržení Sedmihradska od Uher a o svolání Rumunského národního shromáždění, které rozhodne o jeho dalším osudu. Představitelem sedmihradských Rumunů se stala Rumunská národní rada, ve které byly zastoupeny hlavní rumunské strany v Sedmihradsku. 6. listopadu 1918 podala Marghilomanova vláda demisi a Rumunsko znovu vypovědělo válku Centrálním mocnostem. 1. prosince 1918 na shromáždění v Alba Iulia bylo slavnostně proklamováno spojení Sedmihradska s Rumunskem. Dne 12. prosince 1918 se do čela rumunské vlády vítězně vrátil Ion Brătianu jako premiér-sjednotitel. V platnosti samozřejmě zůstalo i sjednocení Moldavska a Rumunska. Rumunsko tak nakonec získalo nejen území, patřící do té doby Rakousko-Uhersku, ale i území před válkou ruská, tj. Besarábii. Z předválečného 355


Rumunsko do 1912 Územní zisky 1913–1916, 1918–1940 na úkor Bulharska Územní zisky 1918 na úkor Ma_arska Černovice

Územní zisky 1918 na úkor Rakouska

VI

NA

E

Satu Mare

KO

B

BU

Územní zisky 1918 na úkor Ruska

S

M

A

Jasy

Á B

Á

E

I E

Sibiu

I

V

BAN ÁT

D

SEDMIHRADSKO

Arad

Kišiněv

L

Kluž

R

O

Oradea

Brašov

V Velké Rumunsko 1918–1940 Rumunská hranice 1. 6. 1941

A

L

A

Š

S

K

Bukureš Craiova

Odstoupeno Rusku 1940 Odstoupeno Ma_arsku 1940

O

D O B R U D Ž A

Galati

Silistra

Constanţa

Odstoupeno Bulharsku 1940

Velké Rumunsko

státu střední velikosti o rozloze 120 tisíc čtverečních kilometrů se 7,5 miliony obyvatel vzniklo „Velké Rumunsko“ (Romănia Măre) s rozlohou 295 tisíc km2 a 16 miliony obyvatel.

Obnovení Albánie Porážka Centrálních mocností otevřela cestu také k obnovení samostatnosti Albánie, která byla během války okupována oběma bloky. Poté, co se z oblasti stáhli Rakušané, byla celá Albánie obsazena dohodovými vojsky a rozdělena na několik okupačních zón. Dne 25. prosince 1918 se v Drači sešel kongres zástupců jednotlivých regionů, který rozhodl o sestavení prozatímní albánské vlády. Předsedou se stal Turhan paša Përmeti. Vláda vyslala delegaci na mírovou konferenci do Paříže. Tam se však snahy Albánců o obnovení nezávislosti alespoň v předválečných hranicích střetly s pokusy Itálie, Řecka a Království SHS přisvojit si další části albánského území, anebo si dokonce Albánii vůbec rozdělit. Velká Británie a Francie


356

podporovaly myšlenku přičlenění částí Albánie k sousedním zemím, pouze prezident USA W. Wilson se jednoznačně vyslovoval pro zachování její územní celistvosti. Pařížská mírová konference nakonec problém Albánie nevyřešila. Rozpory mezi velmocemi nakonec znemožnily rozdělení Albánie, která byla 9. listopadu 1921 znovu uznána jako nezávislý stát a to v podstatě v předválečných hranicích.

Zánik osmanské říše Během první světové války bojovala osmanská armáda především proti Rusku na tzv. kavkazské frontě. Osmanské jednotky byly nasazeny také proti anglo-francouzským expedičním silám v Gallipoli. Reálnou moc si během celé první světové války udržel mladoturecký triumvirát. S jeho činností je spojena obrovská etnická čistka provedená v roce 1915 proti arménskému obyvatelstvu. Arméni totiž využili na počátku války dočasných úspěchů ruské armády a povstali. Po zatlačení Rusů a porážce povstání nastaly masové represálie, které vyvrcholily v roce 1915 deportací většiny arménského obyvatelstva do prostor syrské pouště. Během „přesunu“, který byl prováděn pěšky, velká část arménského civilního obyvatelstva zahynula v důsledku útrap, špatného zacházení nebo nesnesitelných podmínek v místech „přesídlení“. Porážka Bulharska na podzim 1918 znamenala i katastrofu pro osmanskou říši. Dne 30. října 1918 bylo s osmanskou říší podepsáno příměří. O dva dny později – 1. listopadu – se v Cařihradě uskutečnil poslední kongres „Jednoty a pokroku“. Hnutí se samo rozpustilo a představitelé válečného triumvirátu opustili 9. listopadu turecké území na palubě německé ponorky. Příměří znamenalo následnou britskou okupaci. Dne 10. srpna 1920 byla v Se`vres u Paříže podepsána mírová smlouva s osmanskou říší. Východní Thrákie (bez Cařihradu), Smyrna (dnešní Izmir) a některé ostrovy byly odevzdány Řecku, arabská území na středním východě (území dnešních států Jordánsko, Izrael, Sýrie a Libanon) si rozdělily Velká Británie a Francie a na východě Anatolie měly vzniknout dva nové státy – arménský a kurdský. Novému sultánovi Mehmedovi VI. tak zůstávalo území jen o málo větší než někdejší osmanský emirát stojící ve středověku na počátku této mocné říše. 357


Potupné podmínky Se`vreského míru vyvolaly spontánní odpor mezi tureckým obyvatelstvem. Ten byl ještě umocněn tím, že Řecko nebylo spokojeno se svými územními zisky a už v červnu 1920, tedy ještě před podpisem mírové dohody, zahájilo další výboje v Malé Asii. Na obranu proti řeckému vpádu a diktátu Dohody začal organizovat ozbrojený odboj Mustafa Kemal (Atatürk). Kemalistická revoluce znamenala nejen vytlačení řeckých a dohodových vojsk z Malé Asie a anulování Se`vreského míru, který nakonec žádný stát neratifikoval, ale i konec osmanské říše jako takové. Dne 1. listopadu 1922 Velké turecké národní shromáždění zrušilo sultanát a 17. listopadu poslední sultán Mehmed VI. opustil Cařihrad na britské válečné lodi. 29. října 1923 byla vyhlášena Turecká republika. Tak zanikla po více než pěti stech letech říše, která po několik staletí určovala osudy Balkánu. Následovala tak osud říše habsburské.


358

Z ÁV Ě R

Vítězové první světové války sice hovořili o spravedlivém míru a především o právu národů na sebeurčení a potřebě vzniku národních států místo nadnárodních říší, realita však vypadala podstatně jinak. Tak jako po každé válce, i v roce 1918 byli vítězové a poražení. Proto jen některé národy někdejšího Rakousko-Uherska a osmanské říše realizovaly své představy. Vzniklo „Velké Rumunsko“, částečně i „Velké Řecko“, by` k realizaci „Velké ideje“ mělo stále ještě daleko, a v podobě Jugoslávie vlastně také „Velké Srbsko“. Avšak realizování těchto představ bylo vždy možné jen na úkor někoho jiného. Ani na Balkáně se proto nepodařilo národnostní problémy vyřešit. Poškozeno bylo především Bulharsko jako poražený stát, který dokonce ztratil přístup k Egejskému moři. Boj za revizi mírové smlouvy z Neuilly se stal hlavní náplní bulharské zahraniční politiky a zcela logicky postupně tlačil Bulharsko ke spojenectví s těmi státy, které rovněž nebyly spokojeny s mírovými smlouvami – Německem, Itálií a Ma_arskem. Meziválečné uspořádání, založené na systému mírových smluv podepsaných v letech 1919 –1920, vycházelo z představy, že jsou-li si některé národy jazykově blízké, je možné je mechanicky spojit do jednoho státu. Jazyková blízkost ve skutečnosti ale není dostatečným pojítkem. Skutečnost, že Srbové a Chorvati hovoří stejným jazykem, nevedla v nově zřízeném Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od roku 1929 zvaném Jugoslávie, k jejich sblížení. Chorvaté, mající tisíciletou tradici vlastní státnosti stejně jako Srbové, oprávněně vnímali Jugoslávii jako „velké Srbsko“, nikoliv jako svůj vlastní národní stát. Chorvatský autonomismus, přecházející ve třicátých letech v otevřený separatismus, byl jedním z důvodů slabosti Jugoslávie. Mírové smlouvy dále přišly s ochranou národnostních menšin. Kompaktní národnostní skupiny, které se ocitly v důsledku politické hranice mimo svůj národní stát, měly být alespoň částečně odškodněny tím, že jim 359

Závěr

budou přiznána určitá jazyková a kulturní práva. Ochrana národnostních menšin se ale v praxi neosvědčila. Na jedné straně státy, které měly na svém území národnostní menšiny, zpravidla závazky vůči nim nedodržovaly (jednou ze světlých výjimek bylo v tomto směru Československo), na druhé straně se menšiny stávaly rychle základnou pro územní revizionismus a iredentismus. Národní identitu menšin nebylo možno zpravidla ovlivnit tak, aby se tyto menšiny stavěly pozitivně ke státu, ve kterém žily, a naopak – nebylo možné ani zajistit, aby se stát stavěl pozitivně k nim. Celý systém mezinárodních smluv se ve třicátých letech stal nakonec nefunkčním. V meziválečném období se odehrály i velké etnické čistky, by` tento termín se tehdy ještě nepoužíval. Řecko, nespokojené se svými územními zisky na úkor Turecka, zahájilo novou válku. Jenže v Turecku v té době vypukla revoluce vedená Mustafou Kemalem, která nejen vedla k pádu monarchie a vzniku Turecké republiky, ale dokázala i porazit řecké armády a vyhnat je ze země. Krátce poté byli z Turecka vyhnáni prakticky všichni Řekové. Řecká vláda se rozhodla usídlit je na egejském pobřeží, jenže to už bylo dávno před tím obydleno Bulhary. Aby získala místo pro Řeky, začala vyhánět Bulhary. Celý proces nakonec paradoxně vedl k etnické konsolidaci a větší stabilitě regionu. Za těchto okolností není nic divného, že státy a národy postižené mírovými smlouvami z let 1919 –1920 začaly velmi rychle pracovat na rozboření celého systému. Malé státy a národy přitom logicky hledaly ochranu u větších států, které byly podobně postiženy. Nejinak tomu bylo i na Balkáně. Ma_arsko a Bulharsko začaly brzy hledat cestu k užší spolupráci s Itálií a pak s nacionálně-socialistickým Německem, u kterých doufaly najít porozumění pro své snahy získat zpět ztracená území. Chorvatští krajní nacionalisté, kteří na počátku třicátých let založili teroristickou organizaci Ustaša, se začali orientovat na Bulharsko a Německo, Itálii a Ma_arsko, jen aby rozbili jimi nenáviděný jugoslávský stát. Vnitřní makedonská revoluční organizace (VMRO), pokračovatelka VMORO, sdružující probulharsky orientované separatisty v Makedonii, se vydala stejným směrem. Snad nejznámějším příkladem spolupráce ustašovců s VMRO se stal atentát na jugoslávského krále Alexandra I. během jeho návštěvy ve Francii v roce 1934. Druhá světová válka může být na Balkáně chápána také jako nový etnický konflikt. Nejvíce bylo zpočátku postiženo Rumunsko. Smlouvou podepsanou v Craiově si Bulharsko vynutilo s německou a sovětskou pomocí

Závěr

360

na Rumunsku vrácení jižní Dobrudže, Ma_arsko už před tím 30. srpna 1940 zase získalo na základě arbitrážního výroku Itálie a Německa severní Sedmihradsko a SSSR odstoupení Besarábie a Bukoviny. Craiovská dohoda byla doplněna protokolem o výměně obyvatelstva, která znamenala novou etnickou čistku na obou stranách. Avšak mnohem horší věci měly teprve přijít. Dne 6. dubna 1941 zaútočilo Německo proti Jugoslávii a Řecku a za necelé tři týdny oba tyto státy porazilo. Porážka znamenala „novou přestavbu balkánského prostoru“, opět pod heslem „národní spravedlnosti“ a nápravy křivd, přičemž samozřejmě tato náprava křivd starých, a` už skutečných, nebo domnělých (z roku 1919), byla ve skutečnosti jen vystřídána křivdami novými. Jugoslávie zmizela z mapy Evropy a její území si rozdělili spojenci Německa. Chorvatsko, ke kterému byla připojena i Bosna, se stalo Nezávislým chorvatským státem řízeným ustašovskou teroristickou klikou, vlastní Srbsko bylo okupováno, Itálie získala velkou část dalmatského pobřeží, Černou Horu a část Slovinska (severní část připadla Německu), Ma_arsko získalo Vojvodinu a Mezimuří, Bulharsko získalo velkou část Makedonie a mohlo okupovat jih Srbska. Západní část Makedonie a Kosovo byly připojeny k Albánii, která však byla už od roku 1939 spojena „personální unií“ s Itálií. Severní část Řecka byla rozdělena mezi Bulhary a Italy. S výjimkou Italů, kteří prováděli celkem tolerantní politiku, se všechny státy snažily získané území „vyčistit“ od cizího obyvatelstva. V bojích mezi chorvatskými ustašovci a srbskými četniky, hlásajícími velkosrbskou ideu, zahynuly především v Bosně desetitisíce nevinných civilistů. Bulharské úřady se snažily vyhnat z vardarské Makedonie srbské kolonisty a z egejské Makedonie tam usedlé Řeky. Léta 1941–1945 byla po válce chápána jako roky okupace. Současně ale byla i léty občanské války obrovských rozměrů. Je nutno otevřeně říci, že v podmínkách bratrovražedného boje jugoslávských národů to byli pouze komunisté, kteří dokázali vystoupit s programem, který by byl přijatelný pro všechny národy. Ostatní politické skupiny navrhovaly bu_ potvrzení rozdělení Jugoslávie na jednotlivé národní státy, které by ale nutně musely zahrnovat i příslušníky jiných národností, anebo obnovu Jugoslávie na předválečných základech. Žádný z těchto přístupů ovšem nedokázal oslovit více národů Jugoslávie, ale byl zpravidla přijatelný vždy jen pro jeden její národ. Antifašistický výbor pro národní osvobození Jugoslávie (AVNOJ) pod vedením Josipa Broze-Tita jako jediný dokázal předložit jasný plán jugoslávské federace jako svazku všech 361

Závěr

národů, které by zde dokázaly znovu po všech válečných hrůzách žít spolu. V Titově koncepci neměla být nová Jugoslávie velkým Srbskem, jak tomu bylo po roce 1918. Nový stát byl naopak budován podle zásady „slabé Srbsko tvoří silnou Jugoslávii“. Z tohoto důvodu byla od Srbska oddělena vardarská Makedonie, kde 2. srpna 1944 vznikla Makedonská republika, jejíž slovanské obyvatelstvo bylo uznáno za zvláštní makedonský národ, byla obnovena Černá Hora a v rámci samotného Srbska byly zřízeny dvě autonomní oblasti, Kosovo-Metohije a Vojvodina. V Chorvatsku byli Srbové uznáni za druhý ústavní národ, aniž by ovšem získali územní autonomii. Bosna a Hercegovina se stala „malou Jugoslávií“, kde vedle sebe žili Srbové, Chorvati a Muslimové (Bosňáci), uznaní v sedmdesátých letech za třetí národ (a nikoliv za pouhou náboženskou komunitu). Vytvořením federativní Jugoslávie samozřejmě národnostní problémy nezmizely. Jednotlivé národy si podržely vlastní identitu a často také bohužel i strašné vzpomínky na válečné etnické čistky. Na Jugoslávii není zajímavé, že se v devadesátých letech 20. století ve víru nové občanské války rozpadla, ale spíše to, že dokázala po téměř půl století fungovat. Komunistický režim, založený na tzv. demokratickém centralismu, tj. bezpodmínečném podřízení nižších složek moci složkám vyšším, je už ze své podstaty režimem centralistickým. Až do roku 1974, kdy byla v Jugoslávii zavedena nová ústava se skutečně silným postavením jednotlivých republik a výraznými konfederativními prvky, dokázal centralismus, maskovaný papírovým federalismem, do značné míry tlumit odstředivé tendence. Svou roli sehrála nepochybně i osobnost Josipa Broze-Tita, který požíval velké autority u všech národů Jugoslávie a dokázal zajistit rovnováhu. A v neposlední řadě to byla i trvající studená válka a jedinečné postavení Jugoslávie mezi oběma bloky. Obava z možné sovětské agrese proti Jugoslávii, která se poprvé projevila po roztržce mezi Titem a Stalinem v roce 1948, tlačila národy Jugoslávie směrem k sobě, k nucené spolupráci. S koncem studené války a oslabením SSSR tento faktor zcela odpadl. S pádem komunistických režimů se i v Jugoslávii staré nacionální antagonismy rázem znovu vyostřily. V roce 1991 se nejprve oddělilo Slovinsko. Protože bylo národnostně homogenní, proběhlo jeho oddělení relativně snadno. Avšak v případě Chorvatska již byla situace jiná. Krajinští Srbové neměli žádný důvod stát se menšinou v chorvatském státě a vystoupili s argumentem, že mají-li Chorvaté ve jménu práva na sebeurčení nárok na oddělení od Jugoslávie, pak i Srbové v Chorvatsku mají ve jménu téhož

Závěr

362

práva nárok na setrvání ve zbytkové Jugoslávii. Výsledkem byla občanská válka. Podobně to dopadlo v Bosně, kde Srbové v roce 1992 odmítli stát se menšinou v muslimském státě. Tak se dominovým efektem vynořovaly stále nové konflikty: Chorvatsko-srbský v Chorvatsku a Bosně, muslimsko-srbský a muslimsko-chorvatský v Bosně, makedonsko-albánský v Makedonii, srbsko-albánský v Kosovu. Ve víru konfliktů Jugoslávie zmizela z mapy Evropy. Jakkoliv se to může zdát podivné, konflikt se svými tragédiemi a etnickými čistkami nakonec na počátku 21. století vyústil ve větší etnickou homogenitu jednotlivých nástupnických států a tím přispěl i k jejich větší stabilitě v budoucnu. Na území Jugoslávie došlo tak ve skutečnosti k obdobnému procesu, jaký už v minulosti prodělaly ostatní balkánské státy. Myšlenka národních států jako protikladu nadnárodní říše, jakou bylo Rakousko-Uhersko či Turecko před první balkánskou válkou, je totiž na Balkáně stále živá a těžko může být v dohledné době nahrazena něčím jiným.

363

Závěr

P Ř E H L E D PA N OV N Í K Ů B A L K Á N S K Ý C H S T ÁT Ů V L E T E C H 1526 –1918 HABSBURSKÁ MONARCHIE

(od roku 1804 Rakouské císařství, od roku 1867 Rakousko-Uhersko) Císařové Svaté říše římské (do r. 1806), císařové rakouští (od roku 1804), králové čeští, uherští a chorvatští. Dynastie Habsburků: Ferdinand I., 1526 –1564 Maxmilián II., 1564 –1576 Rudolf II., 1576 –1611 (v Uhrách a Chorvatsku jen do 1608) Matyáš II., 1611–1619 (v Uhrách a Chorvatsku už od roku 1608) Ferdinand II., 1619 –1637 Ferdinand III., 1637–1657 Ferdinand IV., 1647–1654 (spoluvládce Ferdinanda III., samostatně nevládl) Leopold I., 1657–1705 Josef I., 1705 –1711 Karel VI. (jako uherský a chorvatský král Karel III.), 1711–1740 Marie Terezie, 1740 –1780 (královna česká, uherská a chorvatská) Dynastie habsbursko-lotrinská: Josef II., 1780 –1790 Leopold II., 1790 –1792 František II. (jako rakouský císař a uherský a chorvatský král František I.), 1792 –1835 Ferdinand V., 1835 –1848 František Josef I., 1848 –1916 Karel I. (jako uherský a chorvatský král Karel IV.), 1916 –1918

Přehled panovníků balkánských států v letech 1526 –1918

364

OSMANSKÁ ŘÍŠE

Sultánové Süleyman I. Kanuni (Zákonodárce, zvaný Nádherný), 1520 –1566 Selim II., 1566 –1574 Murad III., 1574 –1595 Mehmed III., 1595 –1603 Ahmed I., 1603 –1617 Mustafa I., 1617–1618 Osman II., 1618 –1622 Mustafa I. (znovu), 1622 –1623 Murad IV., 1623 –1640 Ibrahim, 1640 –1648 Mehmed IV., 1648 –1687 Süleyman II., 1687–1691 Ahmed II., 1691–1695 Mustafa II., 1695 –1703 Ahmed III., 1703 –1730 Mahmud I., 1730 –1754 Osman III., 1754 –1757 Mustafa III., 1757–1773 Abdülhamid I., 1773 –1789 Selim III., 1789 –1807 Mustafa IV., 1807–1808 Mahmud II., 1808 –1839 Abdülmecid I., 1839 –1861 Abdülaziz I., 1861–1876 Murad V., 1876 Abdülhamid II., 1876 –1909 Mehmed V. Reşid, 1909 –1918 Mehmed VI. Vahmedin, 1918 –1922

ŘECKO

Ioannis Kapodistrias, 1827–1831 (vrchní vladař)

365


Králové – Bavorská dynastie (Wittelsbachové) Ota I., 1833 –1862 Glückburská dynastie Jiří I., 1863 –1913 Konstantin I., 1913 –1917 Alexandr I., 1917–1920

VALAŠSKO

Radu z Afumaţi, 1525 –1529 Moise, 1529 –1530 Vlad Utopený (Inecatul), 1530 –1532 Vlad Vintilă, 1532 –1535 Radu Paisie (Petru z Argeş), 1535 –1545 Mircea Pastýř (Ciobanul), 1545 –1552 Radu Ilie-Hăidăul, 1552 –1553 Mircea Pastýř, 1558 –1559 Petru Mladý (cel Tănăr), 1559 –1568 Alexandru II. Mircea, 1568 –1574 Vintilă, 1574 Alexandru II. Mircea, 1574 –1577 Mihnea Poturčenec (Turcitul), 1577–1583 Petru Cercel, 1583 –1585 Mihnea Poturčenec, 1585 –1591 Štěpán (Ştefan) Hluchý (Surdul), 1591–1592 Alexandru Zlý (cel Rău), 1592 –1593 Michal Chrabrý (Mihai Viteazul), 1593 –1601 Nicalae Pătraşcu, 1599 –1600 (vzdorokníže) Simion Movilă, 1600 –1601 (vzdorokníže) Radu Mihnea, 1601–1602 Radu Şerban, 1602 –1611 Gabriel Báthory, dočasná okupace, leden–březen 1611 Radu Mihnea, březen–květen 1611 Radu Şerban, červen–červenec 1611 Radu Mihnea, 1611–1616 Přehled panovníků balkánských států v letech 1526 –1918

366

Gavril (Gabriel) Mohilă, 1616 Alexandru (Alexandr) Iliaş, 1616 –1618 Gavril Mihilă, 1618 –1620 Radu Mihnea, 1620 –1623 Alexandru Coconul, 1623 –1627 Alexandru Iliaş, 1627–1629 Leon Tomşa, 1629 –1632 Radu Iliaş, 1632 Matei Basarab, 1632 –1654 Konstantin (Constantin) Şerban, 1654 –1656 Mihnea III. Radu, 1658 –1659 Gheorghe Ghica, 1659 –1660 Grigore Ghica, 1660 –1664 Radu Leon, 1664 –1669 Antonie Vodă, 1669 –1672 Gregore1 Ghica, 1672 –1673 Gheorghe Duca, 1673 –1678 Şerban Kantakuzin (Cantacuzino), 1678 –1688 Konstantin Brăncoveanu, 1688 –1714 Štěpán (Ştefan) Kantakuzin (Cantacuzino), 1714 –1715 Nicolae Mavrocordat, 1715 –1716 Jan (Ioan) Mavrocordat, 1716 –1719 Nicolae Mavrocordat, 1719 –1730 Konstantin (Constantin) Mavrokordat, 1730 Michal (Mihail) Rakoviţa, 1730 –1731 Konstantin Mavrocordat, 1731–1733 Grigore II. Ghica, 1733 –1735 Konstantin Mavrocordat, 1735 –1741 Mihail Rakoviţa, 1741–1744 Konstantin Mavrocordat, 1744 –1748 Gregore II. Ghica, 1748 –1752 Matei Ghica, 1752 –1753 Konstantin Rakoviţa, 1753 –1756

1

Tj. Gregor, Řehoř. Z historických důvodů ponecháváme rumunskou formu, podobně jako u dalších srozumitelných jmen, jako Gheorghe (Jiří), Alexandru, Petru atd.

367


Konstantin Mavrocordat, 1756 –1758 Scarlat Ghica, 1758 –1761 Konstantin Mavrocordat, 1761–1763 Konstantin Rakoviţa, 1763 –1764 Štěpán (Ştefan) Rakoviţa, 1764 –1765 Scarlat Ghica, 1765 –1766 Alexandru Scarlat Ghica, 1766 –1768 Grigore III. Ghica, 1768 –1769 Okupace ruskou armádou, 1769 –1774 Emanuel (Manole) Giani-Ruset, 1770 –1771 Alexandr (Alexandru, řecky Alexandros) Ypsilanti (rumunsky Ipsilanti), 1774 –1782 Nicolae Caragea, 1782 –1783 Michal (Mihai) Suţu, 1783 –1786 Nicolae Mavrogheni, 1786 –1790 Okupace habsburskými vojsky, 1789 –1791 Michal (Mihai) Suţu, 1791–1793 Alexandru Moruzi, 1793 –1796 Alexandr Ypsilanti, 1796 –1797 Konstantin Hangerli, 1797–1799 Alexandru Moruši, 1799 –1801 Michal (Mihai) Suţu, 1801–1802 Alexandru Suţu, správce (caimacam), 1802 Konstantin Ypsilanti, 1802 –1806 Alexandru Suţu, 1806 Konstantin Ypsilanti, 1806 –1807 Okupace ruskými vojsky, 1806 –1812 Konstantin Ypsilanti, 1812 Jan Jiří (Ioan Gheorge) Caragea, 1812 –1818 Alexandru Suţu, 1818 –1821 Scarlat Callimachi, jmenován sultánem, ale neujal se vlády Tudor Vladimirescu (faktický diktátor), březen–květen 1821 Okupace osmanskými vojsky, 1821–1822 Grigore IV. Ghica, 1822 –1828 Okupace ruskými vojsky, 1828 –1834 Alexandru Ghica, 1834 –1842 Gheorghe Bibescu, 1842 –1848 Přehled panovníků balkánských států v letech 1526 –1918

368

Prozatímní revoluční vláda, červen–červenec 1848 Regentská rada, červenec–září 1848 Konstantin Kantakuzin, správce (caimacam), 1848 –1849 Barbu Ştirbey, 1849 –1853 Okupace ruskými vojsky, 1853 –1854 Okupace osmanskými vojsky, červenec–srpen 1854 Barbu Ştirbey, 1854 –1856 Alexandru D. Ghica, správce (caimacam), 1856 –1858 Společná vláda tří správců (caimacamů), 1858 –1859 Alexandru Ion Cuza – společný kníže Valašska a Moldavska, 1859

MOLDAVSKO

Štěpán Mladý (Ştefăniţa), 1517–1527 Petru Rareş, 1527–1528 Štěpán Kobylka (Ştefan Lăcustă), 1538 –1540 Alexandru Cornea, 1540 –1541 Petru Rareş, 1541–1546 Iliaş, 1546 –1551 Štěpán (Ştefan), 1551–1552 Jan (Ioan) Joldea, 1552 Alexandru Lăpuşneanu, 1552 –1561 Despod Vodă (Ioan Iacob Heraclid), 1561–1563 Štěpán (Ştefan) Tomşa, 1563 –1564 Alexandru Lăpuşneanu, 1564 –1568 Bogdan Lăpuşneanu, 1568 –1572 Jan Chrabrý, Ioan Vodă cel Viteaz, (zvaný také Hrozný – cel Cumplit), 1572 –1574 Petr Kulhavý (Petru Şchiopul), 1574 –1577 Ioan Podcoavă, 1577 Petr Kulhavý (Petru Şchiopul), 1578 –1579 Jan Sas (Iancu Sasul), 1579 –1582 Petr Kulhavý, 1582 –1591 Aron tyran (Tiranul), 1591–1592 Alexandr Zlý (Alexandru cel Rău), červen 1592 Petr Kozák (Petru Cazacul), srpen–říjen 1592 369


Aron Tyran, 1592 –1595 Štěpán (Ştefan) Răzvan, 1595 Jeremia Movilă, 1595 –1600 Michal Chrabrý (Mihail Viteazul), červen–listopad 1600 (viz knížata Valašska) Jeremia Movilă, 1600 –1606 Konstantin (Constantin) Movilă, léto 1606 Simion Movilă, 1606 –1607 Michal (Mihail) Movilă, září–říjen 1607 Konstantin Movilă, říjen 1607 Michal (Mihail) Movilă, listopad–prosinec 1607 Konstantin Movilă, 1607–1611 Štěpán (Ştefan) Tomşa II., 1612 –1615 Alexandru Movilă, 1615 –1616 Radu Mihnea, 1616 –1619 Gaspar Graţiani, 1619 –1620 Alexandru Iliaş, 1620 –1621 Štěpán (Ştefan) Tomşa II., 1621–1623 Radu Mihnea, 1623 –1626 Miron Barnovschi-Movilă, 1626 –1629 Alexandru Coconul, 1629 –1630 Moise Movilă, 1630 –1631 Alexandru Iliaş, 1631–1633 Miron Barnovschi-Movilă, 1633 Moise Movilă, 1633 –1634 Vasile Lupu2, 1634 –1653 Gheorghe Ştefan, duben 1653 Vasile Lupu, duben–červenec 1653 Gheorghe Ştefan, 1653 –1658 Gheorghe Ghica, 1658 –1659 Konstantin (Konstantin) Şerban Basarab, listopad 1659 Ştefăniţă Lupu, 1659 –1661 Konstantin (Konstantin) Şerban Basarab, leden–únor 1661

2

Tj. v překladu: Vasil Vlk.


370

Ştefăniţă Lupu, únor–září 1661 Eustratie Dabija, 1661–1665 Gheorghe Duca, 1665 –1666 Alexandru Iliaş, 1666 –1668 Gheorghe Duca, 1668 –1672 Štěpán (Ştefan) Petriceicu, 1672 –1673 Dumitraşcu Kantakuzin (Cantacuzino), listopad 1673 Štěpán (Ştefan) Petriceicu, 1673 –1674 Dumitraşcu Kantakuzin (Cantacuzino), 1674 –1675 Antonie Ruset (Rosetti), 1675 –1678 Gheorghe Duca, 1678 –1683 Štěpán (Ştefan) Petriceicu, 1783 –1684 Dumitraşcu Kantakuzin (Cantacuzino), 1684 –1685 Konstantin (Constantin) Cantemir, 1685 –1693 Dimitrie Cantemir, březen–duben 1693 Konstantin (Constantin) Duca, 1693 –1695 Antioch Cantemir, 1695 –1700 Konstantin (Constantin) Duca, 1700 –1703 Ioan Buhuş, správce (caimacam), červen–září 1703 Michal (Mihail) Rakoviţa, 1703 –1705 Antioch Cantemir, 1705 –1707 Michal (Mihail) Rakoviţa, 1707–1709 Ioan Buhuş, správce (caimacam), 1707–1710 Nicolae Mavrocordat, 1709 –1710 Dimitrie Cantemir, 1710 –1711 Společná vláda čtyř správců (caimacamů), červenec–září 1711 Ioan Mavrocordat, správce (caimacam), září–říjen 1711 Nicolae Mavrocordat, 1711–1715 Michal (Mihail) Rakoviţa, 1715 –1726 Grigore II. Ghica, 1726 –1733 Konstantin (Constantin) Mavrocordat, 1733 –1735 Grigore II. Ghica, 1735 –1739 Okupace ruskou armádou, září–říjen 1739 Grigore II. Ghica, 1739 –1741 Konstantin (Constantin) Mavrocordat, 1741–1743 Jan (Ioan) Mavrocordat, 1743 –1747 Grigore II. Ghica, 1747–1748 371


Konstantin (Constantin) Mavrocordat, 1748 –1749 Konstantin (Constantin) Rakoviţa, 1749 –1753 Matei Ghica, 1753 –1756 Konstantin (Constantin) Rakoviţa, 1756 –1757 Scarlat Ghica, 1757–1758 Jan (Ioan) Teodor Callimachi, 1758 –1761 Grigore Callimachi, 1761–1764 Grigore III. Ghica, 1764 –1767 Grigore Callimachi, 1767–1769 Konstantin (Constantin) Mavrocordat, 1769 Okupace ruskými vojsky, 1769 –1774 Grigore III. Ghica, 1774 –1777 Konstantin (Constantin) Moruzi, 1777–1782 Alexandru Mavrocordat (Deli-Bej), 1782 –1785 Alexandru Mavrocordat (Firaris), 1785 –1786 Alexandr Ypsilanti (Alexandru Ipsilanti), 1786 –1788 Emanuel (Manole) Giani-Ruset, 1788 –1789 Okupace ruskými a habsburskými vojsky, 1788 –1791 Alexandru Moruzi, 1792 Michal (Mihail) Suţu, 1792 –1795 Konstantin Ypsilanti, 1799 –1801 Alexandru Suţu, 1801–1802 Iordache Canta, správce (caimacam3), září–říjen 1802 Alexandru Moruzi, 1802 –1806 Scarlat Callimachi, srpen–říjen 1806 Iordache Ruset-Roznovanu, správce (caimacam), prosinec 1806 Alexandru Moruzi, 1806 –1807 Okupace ruskými vojsky, 1806 –1812 Alexandru Hangerli, březen–červenec 1807 Scarlat Callimachi, 1807–1810 Metropolita Veniamin Costachi, správce4, 1807–1812 Scarlat Callimachi, 1812 –1819

3 4

Vládl s pomocí dalších správců (caimacamů) Vládl s pomocí dalších správců (caimacamů)


372

Manu a Rizo Iacovachi, správci (caimacamové), červen–listopad 1819 Michal (Mihail) Suţu, 1819 –1821 Metropolita Benjamin Costachi, správce (caimacam), březen–květen 1821 Alexandr Ypsilanti5, duben 1821 Okupace osmanskými vojsky, 1821–1822 Ştefan Vogoride, správce (caimacam), 1821–1822 Ion Sandu Sturdza, 1822 –1828 Okupace ruskými vojsky, 1828 –1834 Michal (Mihail) Sturdza, 1834 –1849 Grigore Alexandru Ghica, 1849 –1853 Okupace ruskými vojsky, 1853 –1854 Grigore Alexandru Ghica, 1854 –1856 Mimořádná dočasná správa, červenec 1856 Teodor Balş, správce (caimacam), 1856 –1857 Nicolae Vogoride, správce (caimacam), 1857–1858 Vláda tří správců (caimacamů), 1858 –1859 Alexandru Ioan Cuza – společný kníže Moldavska a Valašska, 1859

SEDMIHRADSKO

knížata rod Bathoryů Štěpán (István) Báthory, 1571–1576 (nominálně do 1586, 1576 –1586 polský král) Kryštof Báthory, 1576 –1585 Zikmund Báthory, 1585 –1597 Císařská správa Rudolfa II., 1598 Kardinál Ondřej (András) Báthory, správce, 1598 –1599 Michal Chrabrý (Mihail Viteazul), 1599 –1600, nominálně do 1601 (viz knížata Valašska a Moldavska) Zikmund Báthory (znovu), nominálně 1599 –1602

5

Doba povstání Alexandra Ypsilantiho a Tudora Vladimiresca. Faktické bezvládí.

373


Císařská správa Rudolfa II., 1601–1603 Mojžíš (Moise) Szekély (správce), 1603 Štěpán (István) Bočka (Bocskai), 1604 –1606 Zikmund Rákoczi, 1606 –1608 Gabriel (Gábor) Báthory, 1608 –1613 Rod Bethlenů Gabriel (Gábor) Bethlen, 1613 –1629 Kateřina Brandenburská, vdova po Gáboru Bethlenovi, 1629 –1630 Štěpán Bethlen, místodržitel a spoluvládce – regent, 1630 –1631 Rod Rákoczyů Jiří (György) Rákoczy (Rákoczi) I., 1631–1648 Jiří Rákoczy II., 1648 –1658 (sesazen, teoreticky knížetem až do své smrti roku 1660) František (Ferenc) Rákoczy I., titulární vévoda od roku 1652, kníže 1658 –1676 Dočasní a přechodní vládci: František (Ferenc) Redey, 1658 Ákos Barcsai, 1658 –1661 (dosazen Turky) Jan (János) Kémeny, 1661–1662 Michal (Mihály) I. Apáffy, 1661/1662 –1690 (dosazen Turky) Imrich Tököly, 1678 –1683/1690 Michal II. Apáffy, 1690 –1696 (teoreticky) František (Ferenc) II. Rákoczy, 1703/1707–1711

RUMUNSKO

Knížata a králové Alexandru Ion Cuza, kníže, 1859 –1866 Rod Hohenzollern-Sigmaringen Karel (Carol) I., 1866 –1914, kníže, od roku 1881 král Ferdinand I., 1914 –1927, král


374

SRBSKO

Knížata a králové Jiří Petrović-Karadjordje, 1804 –1813, kníže Dynastie Obrenovićů (knížata) Miloš Obrenović, 1815 –1839 Milan Obrenović, 1839 Michal Obrenović, 1839 –1842 Dynastie Karadjordjevićů Alexandr Karadjordjević, 1842 –1858, kníže Dynastie Obrenovićů (znova) Miloš Obrenović (podruhé), 1858 –1860 Michal Obrenović (podruhé), 1860 –1868 Milan Obrenović, 1868 –1889, kníže, od roku 1882 srbský král Alexandr Obrenović, 1889 –1903, král Dynastie Karadjordjevićů (znova) Petr Karadjordjević 1903 –1921 (od roku 1918 král Království Srbů, Chorvatů a Slovinců6) BULHARSKO

Knížata a carové (králové7) Alexandr Battenberg, 1879 –1886, kníže Dynastie Coburgů Ferdinand I., 1887–1918, kníže, od roku 1908 car (král) Boris III., 1918 –1943, car (král)

6

Funkci hlavy státu ve skutečnosti už od roku 1914 vykonával Petrův syn Alexandr, pozdější král Alexandr I., 1921–1934. 7 Bulharští panovníci od roku 1908 používali ve vztahu k zahraničí (resp. konkrétněji ve vztahu k západní Evropě) titul král, zatímco v domácím prostředí užívali titul „car“.

375


ČERNÁ HORA

Vladykové, knížata a králové Rod Petrovićů Danilo Ščepčević, 1697–1735, vladyka Sáva, 1735 –1781 Petr I., 1781–1830 Petr II., 1830 –1851 Danilo I., 1851–1860 (od roku 1852 kníže) Nikola I., 1860 –1918 (od roku 1910 král)

ALBÁNIE

Knížata Wilhelm Wied von Neuwied, 1914, teoreticky do roku 1920, kníže


376

BIBLIOGRAFIE

Albania. A Guide of Albanian History and Albanian Cultural Heritage. Tirana 2000. Amort, Čestmír: Dějiny Bulharska. Praha 1980. Arš, G. L. – Ivanova, J. V. – Kolpakova, O. A. – Smirnova, N. D.: Kratkaja istorija Ilbanii. S drevnějšich vremen do naših dněj. Moskva 1992. Barlea, Octavian: Romania and the Romanians. Los Angeles 1977. Bartl, Peter: Albanien. Vom Mittelalter bis zum Gegenwart. Regensburg 1995. Bland, William: Albania. Oxford – Santa Barbara – Denver 1989. Blinkhorn, Martin – Veremis, Thanos (edd): Modern Greece: Nationalism and Nationality. Athens 1990. Bodea, Corneliu – Candea, Virgil: Transylvania in the History of the Romanians. New York 1982. Bodea, Cornelia – Seton, Watson, Hugh: R. W. Seton-Watson and the Romanians. SetonWatson şi Românii. 1906 –1920. I., II. Bucureşti 1988. Buda, Aleks: Shkrime historike. T. I. Tiranë, 1986. Budský, Jaromír: Etnická skladba osmanské Makedonie v období let 1878 –1913. in: Slovanské historické studie, 24, 1998, s. 311–372. Campbell, John – Sherrard, Philip: Modern Greece. London 1968. Castellan, Georges: Histoire des Balcanes (XIV–XX siecle). Paris 1991. Castellan, Georges: Histoire de lÁlbanie et des Albanais. Crozon 2000. Cărnušanov, Kosta: Makedonizmăt i săprotivata na Makedonija sreštu nego. Sofia 1992. Czekalski, Tadeusz: Albania. Warszawa 2003. Clogg, Richard: A Concise History of Greece. Cambridge 1992. Ćorović, Vladimir: Istorija Srba. I.–II. Beograd 1989. Ćorović, Vladimír: Istorija srpskog naroda. I.– III. Banja Luka-Beograd 1997. Dangl, Vojtech: Bitky a bojiská v našich dejinách. Bratislava 2005. Dangl, Vojtech – Kopčan, Vojtech: Vojenské dejiny Slovenska II. Bratislava 1995. Danova, Nadja: Istorija na Nova Gărcija. Sofia 2003. Danova, Nadja: Nacionalnijat văpros v grăckite političeski programi prez XIX. vek. Sofia 1980. Deutsch, Karl: Nationalism and Social Communication. New York 1953. Donia, Robert J. – Fine, John V. A Jr.: Bosnia and Hercegovina. A Tradition Betrayed. New York 1994 . Galandauer, Jan – Honzík, Miroslav. Osud trůnu habsburského. Praha 1986. Galandauer, Jan: Karel I. Poslední český král. Praha 1998. Gellner, Arnošt (Ernest): Národy a nacionalismus. Praha 1993.

377

Bibliografie

Giurgescu, Constantin – Giurgescu, Dinu C.: Geschichte der Rumänien. Bucureşti 1980 (rumunský originál Istoria Romănilor din cele mai veche timpuri până astăzi, Bucureşti 1971). Giza, Antoni: Bu≥ garia i problem macedoński od poczπtku XVIII do lat trzydziestych XX wieku. Szczecin 2003. Giza, Antoni: Państwa balkańskie wobec kwestii macedońskiej w latach 1878 –1918. Szczecin 1998. Glenny, Misha: Balkán 1804 –1999. Nacionalismus, válka a velmoci. Praha 2003. Goldstein, Ivo: Hrvatska povijest. Zagreb 2003. Historia e popullit shquiptar. I.–II. Tiranë 2002. Hitchins, Keith: The Romanians, 1774 –1866. Oxford 1996. Hladký, Ladislav: Bosna a Hercegovina. Historie nešàstné země. Brno 1996. Horvat, Branko: Kosovsko pitanje. Zagreb 1988. Hösch, Edgar: Geschichte der Balkanländer: von der Frühzeit bis zur Gegenwart. München 1999. Hradečný, Pavel: Albánie. Praha 1977. Hradečný, Pavel – Hladký, Ladislav a kol.: Dějiny Albánie. Praha 2008. Hradečný, Pavel – Dostálová Růžena – Hrochová Věra – Oliva Pavel – Vavřínek Vladimír: Dějiny Řecka. Praha 2007. Hroch, Miroslav: Obrození malých evropských národů. Praha 1971. Hýbl, František: Dějiny národa bulharského. I., II., Praha 1930. Chakov, Džengiz: Istorija na săvremenna Turcija. Sofia 2008. Chakov, Džengiz: Istorija na Turcija prez XX vek. Sofia 2000. Imami, Petrit. Srbi i Albanci Kroz Vekove. Beograd, 1998. Ilustrovana istorija Srba. I.–XII. Beograd 1991. Istoria tu elliniku ethnus. I.–XV. Athina 1970 –1978 (období 1453 –1913 viz díly X–XIV). Istorija na Bălgarija (BAN). Tom 1– 8, Sofia 1979 –1999. (období 1396 –1918 viz díly IV–VIII.) Istorija Crne Gore. I.–III. Titograd 1967–1977. Istorija na makedonskijot narod. (INI), Tom 1–5, Skopje 1998 – 2003 (osmanské období, balkánské války a první světová válka viz díly II.–IV). Istorija Rumyniii. I. 1848 –1917. Moskva 1971. Iširkov, Alexandăr: Prinos kăm etnografijata na makedonskite slavjani. Sofia 1907. Jelavich, Barbara: A History of the Balkans. Vol. I. XVIII–XIX Centuries, vol. II. XX Century. Cambridge 1983. Jireček, Konstantin: dějiny národa bulharského. Praha 1876. Jireček, Konstantin: Geschichte der Serben. I.–IV. Gotha 1911–1914 (srbský překlad: Istorija Srba. I.–III. Beograd 1952, reprint 1978). Kolejka, Josef: Národy habsburské monarchie v revoluci 1848 –1849. Praha 1989. Kontler, László: Dějiny Ma_arska. Praha 2001. Kopčan, Vojtech: Turecké nebezpečenstvo a Slovensko. Bratislava 1986. Korunić, Petar: Rasprava o izgradnji moderne hrvatske nacije. Nacija i nacionálni identitet. Slavonski brod 2006. Lothar, Oto (ed.): The Land Between. A History of Slovenia. Frankfurt (M) – Berlin – Bern – Bruxelles – New York – Oxford –Wien 2008. Macůrek, Josef: Rumunsko ve své minulosti i přítomnosti. Praha 1930.

Bibliografie

378

Mančev, Krăstju: Istorija na balkanskite narodi (XIV–XX vek). Ot osmanskoto našestvie na Balkanite do kraja na Părvata svetovna vojna. Sofia 2002. Mančev, Krăstju: Nacionalnijat văpros na balkanite. Sofia 1995. Matković, Hrvoje: Na vrelima hrvatske povijesti. Zagreb 2006. Matkovic, Hrvoje: Povijest Jugoslavije – hrvatski pogled. Zagreb 1998. Maxwell, Alexander: Slavic Macedonian Nationalism: From „Regional“ to „Ethnic“. In: Ethnologia Balcanica, vol. 11, 2007, s. 128 –153. Měřínský, Zdeněk – Wihoda, Martin – Polívka, Miloslav – Vorel, Petr, Hlavačka, Milan – Vébr, Václav: Dějiny Rakouska. Praha 2009. Misirkov, Krste P.: Za makedonckite raboti. On Macedonian Matters. Skopje 2003. Oţetea, Andrei (ed.): The History of the Romanian People. London 1985 (rumunský originál: Istoria poporuliu român). Paulová, Milada: Dějiny Maffie. Odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914 –1918. I. Praha 1937. Paulová, Milada: Tajný výbor (Maffie) a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916 –1918. Praha 1963. Pavličević, Dragutin: Historia Chorwacji. Poznań 2004 (chorvatský originál Povijest Hrvatske, 2. vyd. Zagreb 2000). Pelikán, Jan – Havlíková, Lubomíra – Chrobák, Tomáš – Rychlík, Jan – Teichman, Miroslav – Vojtěchovský, Ondřej: Dějiny Srbska. Praha 2004 Perry, Duncan M.: The Politics of Terror. The Macedonian Revolutionary Movements 1893 –1903. Durham and London 1988. Petrov, Petăr (ed.): Makedonija. Istorija i političeska sădba. Tom I.–II. Sofia 1994, 1996. Pollo, Stefanaq, Arben Puto. The History of Albania. From its origins to the present day. London, 1981. Povijest Hrvata. I., II. Zagreb 2003, 2005. Rapacka, Joanna: Rzeczpospolita Dubrownicka. Warszawa 1977. Ristovski, Blaže: Istorija na makedonskata nacija. Skopje 1999. Richlik (Rychlík), Jan: Etnos i folklor. Sofia 1997. Rychlík, Jan a kol.: Dějiny Bulharska. Praha 2002. Rychlík, Jan – Kouba, Miroslav: Dějiny Makedonie. Praha 2003. Rychlík, Jan – Perenčević, Milan: Dějiny Chorvatska. Praha 2007. Seton-Watson, Hugh – Seton-Watson, Christopher: The Making of a New Europe. R. W. Seton-Watson and the Last Years of Austria-Hungary. Methuen, London 1981. Seton-Watson, Robert William: The Southern Slav Question and the Habsburg Monarchy. London 1911. Stawowy-Kawka, Irena: Historia Macedonii. Wroc≥ aw – Warszawa – Kraków 2000. Stawowy-Kawka, Irena – Rojko, Wojciech (eds): Państwa europejskie na drodze do niepodleg≥ości w drugiej po≥owie XIX i XX wieku. Kraków 2003. Stojanov, Petar: Makedonija vo vremeto na balkanskite i prvata svetska vojna (1912 –1918). Skopje 1969. Sujecka, Jolanta (ed.): The National Idea as a Research Problem. Warszawa 2002. Šesták, Miroslav – Teichman, Miroslav – Havlíková, Lubomíra – Hladký, Ladislav – Pelikán, Jan: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha 1998. Šišić, Ferdo: Pregled povijesti hrvatskoga naroda. 3. izd. Zagreb 1962.

379

Bibliografie

Švankmajer, Milan: Kateřina II. Lesk a bída impéria. Praha 2001. The Truth on Kosova. The Academy of Sciences of the Republic of Albania, Institute of History, Tirana 1993. Todorov, Varban: Etnos, nacii, nacionalizam. Aspekti na teorijata I praktikata, S., Paradigma, 2000. Todorova, Svetlana (ed.): Turcija, Balkanite, Evropa. Istorija i kultura. Izsledvanija v čest na profesor Džengiz Chakov. Sofia 2003. Trajkov, Veselin: Nacionalnite doktrini na balkanskite strani. Istoricheski I savremenen pogled. S., 2000. Treptow, Kurt W. a kol.: Dějiny Rumunska. Praha 2000. Veber, Václav – Hlavačka, Milan – Vorel, Petr – Polívka, Miloslav – Wihoda, Martin – Měřínský, Zdeněk: Dějiny Rakouska. 3. vyd., Praha 2009. Vickers, Miranda: The Albanians. New York, 1999. Vickers, Miranda: Between Serb and Albanian. A History of Kosovo. London – New York 1998. Weithmann, Michael W.: Balkán. 2000 let mezi východem a západem. Praha 1996. Žáček, Václav – Starčević, Veselin (eds): Dějiny Jugoslávie. Praha 1970.

Bibliografie

380

REJSTŘÍK JMENNÝ

Abdul Kerim paša 208 Abdülaziz I., sultán 189, 204 Abdülhamid I., sultán 121n Abdülhamid II., sultán 208n, 215n, 221, 265, 310n, 317 Abdülmecid I., sultán 117, 207 Aehrenthal, Lexa 316 Ahmed I., sultán 74 Ahmet Muhtar paša, Gazi 320 Alecsandri, Vasile 133 Alexandr I. Obrenović, srbský král 255 – 257, 259 Alexandr I., král Jugoslávie 324, 341, 350, 360 Alexandr I., ruský car 89, 157 Alexandr II., ruský car 207 Alexandr III., ruský car 240 Alexandr Karadjordjević, srbský kníže 161n, 202n, 205, 259 Alexandr, řecký král 343 Ali paša Tepelenský, janinský paša 29, 121–125 Alžběta I., ruská carevna 69 Andrássy, Gyula 179, 207, 212, 293 Antrakitis, Metodios 106 Apponyi, Albert 272 Aprilov, Vasil 112 Arabanas Sinan paša, velký vezír 41 Argyropulosové, řecký rod 64 Arianitiové, albánský rod 20 Aristarchosové, řecký rod 64 Armannsperg, Joseph Ludwig 147 Armenopulos, Konstantin 63 Arnošt Habsburský 41 Aron, moldavský kníže 59, 75

Arsenij III., srbský patriarcha 79 Arsenij IV., srbský patriarcha 80 Arsenij, srbský patriarcha 78 Asir paša 203 Auersperg, Andreas, generál 41 Avakumović, Jovan 259 Averescu, Alexandru 230, 344 Avksentij, vladyka veleský 201 Babeş, Vincentiu 273 Babukić, Vjekoslav 95 Babunski, Jovan 329 Bagrationov, ruský generál 157 Bach, Alexandr 171, 188 Bach, Vjekoslav 277 Bajezid, sultán 23, 24 Bălcescu, Nicolae 132, 134, 136 Balina, Todor, vůdce povstání Bulharů 75 Balshiové, albánský rod 20 Baltić, Mojo 94 Barac, Fran 349 Baritiu, George 274 Barnutiu, Simion 186n Basarab, Matei, valašský kníže 76 Batandžiev, Christo 267 Báthory, Zikmund, sedmihradský kníže 59, 75 Battenberg, Alexandr, bulharský kníže 235 – 238, 240n Batthyány, Lajos 167–169, 181–183 Beauharnais, Euge`ne, dalmatský místokrál 89 Bečir, bosenský paša 155 Bedeković, Franjo 88 Bedeković, Koloman 276, 279

381

Rejstřík jmenný

Bekić, Pero 314n Belcredi, Richard 179 Belimarković, Jovan 255 Beron, Petăr 112 Beust, Ferdinand 179 Biankini, Juraj 285, 289 Bibescu, Gheorghe, valašský kníže 132 –134 Bismarck, Otto von 196 Blaznavac, Milivoje 205n Bocarisové, řecký rod 67 Bogović, Mirko 173 Borelli, Frano 171 Boris III., bulharský král 354 Botev, Christo 206n, 268 Brăncoveanu, Constantin, valašský kníže 61, 103 Branković, Jiří (Dorde) 79 Branković, Jiří 25 Branković, Lazar 25 Brankovićové, srbská dynastie 78 Brătianu, Dumitru 136 Brătianu, Ion 134 –136, 192, 194n, 227n, 344, 355 Brătianu, Ion mladší 227, 230 Brezovački, Tito 92 Budisavljević, Srdjan 349 Burebista, dácký vládce 102 Bushatli Mahmud (Kara Mahmud), shkoderský paša 121n Bushatli Mustafa, shkoderský paša 122 –124 Bushatli, Ibrahim, shkoderský paša 122 Byron, George Gordon 145 Campineanu, Ion 132 Cankov, Dragan 237, 239n Cantacuzin, Gheorghe G. 227 Cantemir, Dimitrie, moldavský kníže 103 Carp, Petre P. 227 Catargiové, řecký rod 58 Catargiu, Barbu 192 Catargiu, Lascăr 194n, 227 Cepulić, Avelin 176

Rejstřík jmenný

61,

Cincar-Marković, Dimitrije 259 Conachi-Vogoride, Nicolae 138 Coroianu, Iuliu 274 Coroni, Ivan, chorvatský bán 172 Cuvaj, Slavko 336 Cuza, Alexandru Ion, rumunský kníže 136, 139n, 192 –195, 227 Cvejić, Djuro 303 Cvijić, Jovan 264 Čaulev, Petar 325, 329 Čerňajev, ruský generál 208 Černopeev, Christo 329 Čupovski, Dimitrija 264 Danev, Stojan 305n, 331 Danglis, Panajotis 343 Danilo I. Petrović, černohorský vladyka 164 Danilo Ščepčević, černohorský vladyka 82, 163 Danilo, Ivan 285 Dávid, Antal 278n Davidović, Ljubomir 346 Deák, Ferenc 175, 178 Delacroix, Euge`ne 143 Delčev, Goce (Georgi) 267– 269, 306 Demeter, Dimitrije 94 Derkos, Ivan 94 Dibič, ruský generál 146 Dilijannis, Theodoros 231n Dimitrijević, Stefan 283 Dimitrijević-Apis, Dragutin 259 Dimitrov, Andon 267 Djordjević, Milan 283 Dobrila, Juraj 290 Dobruski, Savelij 77 Dokić, Lazar 256 Dolgačot, Jovan 329 Draga, Nexhip 316 –318, 320 Drašković, Janko 97– 99, 166 Dzavelasové, řecký rod 67 Džemal paša 312 Edhen paša

382

202

Eduard VII., anglický král 308 Eggenberg, Ruprecht 41 Ehrenroth, Kazimir 236 Enver paša 309, 312 Erdödy, bán 41 Evžen Savojský, císařský vojevůdce 79n

46n,

Ferdinand I. Habsburský, císař 15 –18, 26, 38 – 40, 50 Ferdinand III., císař 76 Ferdinand V., císař 95, 169 Ferdinand I., bulharský král (Ferdinand Koburský) 240 – 242, 313, 329, 354 Ferdinand I., rumunský král 198, 344 Filip Flanderský 194 Filipović, Josip 293 Filippidis, Daniel 108 Firmilian, archimandrita 264 Folnegović, Fran 281 Fotinov, Konstantin 112 Frank, Josip 281 František Ferdinand dÉste 281, 340 František II., císař 88 František Josef I., císař 169n, 180, 184, 207, 282, 291, 348 Frashëri, Abdyl 214, 219, 221n, 316 Frashëri, Mithat 316 –318 Frashëri, Naim 219 Frashëri, Sami 219, 221, 223 – 225 Friedjung, Heinrich 316 Fuad paša, turecký velitel 135 Gaj, Ljudevit 94 – 98, 166 Garašanin, Ilija 99, 161n, 174, 183, 194, 200, 202n, 283, 346 Garašanin, Milutin 247, 254 Garibaldi, Giuseppe 199 Gavrilović, Jovan 205 Georgij, ruský princ 260 Ghica, Alexandr, valašský kníže 132 Ghica, Grigore Alexandru, moldavský kníže 136n Ghica, Grigore, valašský kníže 130 Ghica, Ion 135, 195

Ghicové, řecký rod 58 Gikasové, řecký rod 64n Gjorgjić, Pavel 75 Gjurgjević, Vaso 284 Gjurlukov, M. 329 Golescu, Nicolae 136 Golescu, Radu 136 Gopčević, S. 261 Gorčakov, Alexandr, ruský min. zahraničí 197, 207 Gradaščević, Husein, bosenský paša 122 Grameno, Mihal 226 Grigorios V., konstantinopolský patriarcha 143 Gregorios VI., konstantinopolský patriarcha 201 Gruev, Dame (Damjan) 267n Grujić, Sava 255n Gunaris, Dimitrios 234 Hadži beg Sokolu 155 Hadži Mustafa, bělehradský paša 154 Háfis Paša 155 Haki paša 321 Haulik, Juraj, záhřebský biskup 166, 176 Hazi Ahmet Muchtar 312 Hilma, Dervish 316, 318 Hilmi paša, Husejn 305n, 311 Hinković, Hinko 315 Hodža, Milan 302 Horvat, Aleksandar 353 Hrabowsky, Johann 183 Hristić, Nikola 254n Hroch, Miroslav 85 Hrvat, Mirko 280 Hunyadi, Jan 25 Chitrov, Michail A. 236 Christov, P. 329 Chrizant, plovdivský metropolita 200 Chursid (Churšid) paša 125, 145, 157 Ibrahim paša 145 Ibrahim, skadarský paša Ibrahim, vezír 39

383

155

Rejstřík jmenný

Ičko, Petar 155 Ilarion, biskup 201 Ionesco, Dumitru ("Take") 227 Isabela, manželka Jana Zápolského 16 Ivan Stracimir, bulharský kníže 24, 72, 76 Ivan Šišman, bulharský car 23, 73 Izvolskij, Alexandr Petrovič 346 Jan Kazimír, polský král 76 Jan Zikmund, polský král 16, 17 Janković, Julije 173, 276 Javorov, Pejo 325 Jelačić Bužimski, Josip, chorvatský bán 167–169, 172, 183, 276 Jiří (Georgios) I., řecký král (Wilhelm Jiří Glücksburg) 199 Jiří (Gjergji) Arianita 53 Jiří, syn řeckého krále Konstantina I. 343 Joakim, moskevský patriarcha 76n Josef II., císař 18, 48, 60n, 86n, 105 Jovanović, Jovan 351 Jovanović, Stjepan 293 Jukić, Ivan Franjo 96 Jurišić, Nikola 39 Justh, Gyula 299 Kalinik I., srbský patriarcha 80 Kállay, Benjamin 295n Kallimachisové, řecký rod 64 Kantakuzinové, řecký rod 58, 64 Kapetanović, Mehmedbeg 295 Kapodistrias, Ioannis 141, 146n Kara Mustafa, velký vezír 44 Karadjordje viz Petrović, Djordje Karadjordjevićové 247 Karadzasové, řecký rod 64n Karadžić, Vuk Stefanović 97, 114, 174, 284 Karavelov, Petko 236, 238, 240 Karel I. (Karel Friedrich von Hohenzollern-Sigmaringen), rumunský král 194 –196, 198, 344 Karel I., císař 348, 351, 353 Karel Štýrský 51 Karel V., císař 16, 18, 26, 39 Karel VI., císař 47, 80, 302

Rejstřík jmenný

Karel z Anjou 20 Karev, Nikola 306 Karpoš, vůdce povstání Makedonců 77 Kasabov, Ivan 194 Kastriota, Jiří (Skanderbeg) 28, 53, 57, 99 Kastriotové, albánský rod 20 Kateřina II. Veliká, ruská carevna 47n, 61, 69, 77, 108 Katzainer, Johann, generál 39 Keglević, Petar, bán 50 Kemal, Mustafa (Atatürk) 311, 358, 360 Khuen-Hederváry, Károly Dragutin, chorvatský bán 279 – 284, 296, 298n, 301 Kirjakov, Petko 267 Kiselev, Pavel Dmitrijevič, ruský generál 131 Kitančev, Trajko 269 Kjamil paša 310 –312 Klaić, Mihe 172, 285, 287 Kliment VIII., papež 74n Kliment, metropolita tarnovský 240 Kničanin, Stevan Petrović 184 Koerber, Ernst von 298 Kogălniceanu, Mihail 136, 192n Koletis, Ioannis 149 –151 Kollár, Ján 92, 94 Kolokotronis, Theodoros 142, 144n, 149 Kolonja, Shanin 317 Konstantin Veliký, císař 20 Konstantin XI., byzantský císař 25 Konstantin I., řecký král 232, 342n Konstantin, vnuk Kateřiny II. 48 Köpröli, Mohamed, velký vezír 76 Köpröli, Mustafa, velký vezír 46 Korais, Adamandios 106, 108 Korošec, Antun 349, 352n Kossuth, Ferenc 299, 301 Kossuth, Lajos 166, 169 –171, 183n, 188, 277 Kostandas, Gregorios 108 Kostić, Aleksander 182 Krestić, Nikola 176 Kristoforidhi, Konstantin 101 Kukuljević, Ivan 166, 170, 176

384

Kumunduros, Alexandros 210 Kurelac, Fran 94 Kutuzov, generál 152 Kuzmanić, Ante 96, 97 Kvaternik, Eugen 174, 177, 277, 292 Laginja, Matko 289 – 291, 337 Laskarisové, řecký rod 64 Lauriston, Jacques, francouzský generál 89 Lazar Hrebeljanović, srbský kníže 23 Lazarov, Krăstjo 324 Leibniz, Gottfried Wilhelm 108 Lenković, Jurij, generál 42 Leopold I., belgický král 194 Leopold I., císař 43, 44, 46, 79, 302 Leopold II., císař 48, 87n, 104 Levski, Vasil 206n, 268 Libohova, Myfit bej 317 Ljubiša, Stefan Mitrov 286 – 288 Locke, John 108 Lovreković, Vinko 335 Ludvík Bádenský, císařský vojevůdce 77, 79 Ludvík I., bavorský král 147 Ludvík II. Jagellonský 15 Ludvík XIV., francouzský král 43, 46 Lukić, Luka 336 Luther, Martin 50 Mahmud II., sultán 116n, 122, 124n, 145, 157 Mahmud paša Dramali 145 Majláth, György 178 Makanec, Milan 291 Mandić, Matko 337 Manosové, řecký rod 64 Manuel II., byzantský císař 24 Maretić, Toma 284 Marghiloman, Alexandru 345 Marie Terezie, císařovna 18, 52, 60n, 80 Marinov, Bogdan, vůdce povstání Bulharů 77 Marko, srbský kníže 23 Marković, Svetozar 248

Masaryk, Tomáš Garrigue 297, 315, 347 Mašínová, Draga 257, 259 Matov, M. 329 Matyáš II., císař 42, 74 Matyáš Korvín, uherský král 17 Mavrogenisové, řecký rod 65 Mavrokordatos, Alexandros 144, 149, 151 Mavrokordatosové, řecký rod 65 Mavromichalis, Kyriakulis 234 Mavromichalis, Petros (Petrobej) 141, 143 Maxmilián II., císař 40, 41, 51 Mažuranić, Ivan, chorvatský bán 172n, 176n, 180, 278, 283, 291n Mehmed II., sultán 25, 30, 53 Mehmed IV., sultán 42 – 44, 46 Mehmed V., sultán 311, 320 Mehmed VI. 357n Mehmed paša Bushatli 121 Mehmed Rešid paša 123 Mehmet Ali, egyptský paša 29, 125, 145 Melas, Pavlos 233 Melisinos, Petros 69 Meštrović, Ivan 346n Metternich, Klemens, kancléř 104, 123, 166 Mihajlović, Ljubo 346 Mihalović, Antun, chorvatský bán 353 Mihanović, Antun 95 Michal Chrabrý, valašský kníže 59, 75 Michal Obrenović, srbský kníže 161, 203 – 205 Mijatović, Čedomilj 247 Mikuláš I., ruský car 152n, 170 Mikuláš II., ruský car 343 Mikuláš V., papež 68 Milan Obrenović, srbský kníže a král 205n, 208, 212, 245 – 247, 250 – 255, 257 Miletić, Svetozar 184n, 301–303 Milica, dcera knížete Nikoly I. 260 Miloš Obilić (Kobilić) 23 Miloš Obrenović, srbský kníže 158 –161, 202n, 242, 244 Milutinović, Theodor, rakouský generál 91

385

Rejstřík jmenný

Mirča (Mircea) Starý, valašský kníže 23, 24 Misiodakas, Iosipos 108 Misirkov, Krste 264 Mitrofan III., konstantinopolský patriarcha 73 Mógy, János 169 Mohamed 27 Montecuccoli, Raimondo, generál 42n Mrazović, Matija 177, 278 Murad I., sultán 19, 23 Murad II., sultán 25, 53 Murad III., sultán 41, 42 Murad V., sultán 207n Mureşanu, Aurel 274 Muruzisové, řecký rod 65 Musić, Ivan 291 Mustafa Bajraktar, rusenský paša 116, 157 Mustafa II., sultán 46 Mustafa IV., sultán 116, 156 Mustafa Rešid paša 117n, 120 Muzakiové, albánský rod 20 Načovič, Grigor 237 Napoleon Bonaparte 88 – 91, 122 Napoleon III., francouzský císař 137 Nastić, Djordje 314n Natálie, bulharská kněžna (Keško) 246, 255 Negrisové, řecký rod 64 Nemanjićové, srbská dynastie 57 Neofit, patriarcha 134n Newton, Isaac 108 Nikocaras 110 Nikola I., černohorský kníže 204, 260, 314 Nikolaides, C. 261 Nikusios, Panajotis 65 Njazi bej, Ahmet 309, 316 Nodilo, Natko 285 Novaković, Stojan 247, 257, 264 Novosel, Marko 353 Obradović, Dositej 113 Obrenović, Jevrem 161, 205 Obrenović, Jovan 161

Rejstřík jmenný

Obrenović, Milan 161 Obrenovićové 205n Odobescu, Ioan 134n Oestereich, K. 261 Omer paša Vrieni 145 Orbini, Marko 110 Orchan 19 Orlov, Alexej 69 Orlov, Fjodor 69 Oršić, Jurica 166 Osman, plevenský paša 197 Osman, vidinský paša 208 Osman, turecký vůdce 19 Ota I., řecký král 147, 151, 199 Paisij Chilendarský 110, 111 Paisij, plovdivský metropolita 200n Paleologové, řecký rod 64 Papafleas, Grigorios 142 Parčevič, Petr 76 Paskevič, ruský generál 170 Pašić, Nikola 249, 254, 256n, 341, 346n, 350n Pavelić, Ante 352n Pavlinović, Mihovil 172, 285, 288 Pavlović, Christaki 111 Pavlović, Milovan 259 Pavlović, Teodor 113 Pazvantoglu, Osman, vidinský paša 29, 128, 153 Pejačević, Ladislav, chorvatský bán 278n Pejačević, Teodor, chorvatský bán 298, 300 Pejačevič, Georgi, vůdce povstání Bulharů 77 Petr Bogdan, sofijský arcibiskup 74 Petr Cedullinus, biskup 74 Petr I. Petrović, černohorský vladyka 163 Petr I. Veliký, ruský car 37, 61, 69, 77, 82, 103 Petr II. Petrović-Njegoš (Rade Tomov), černohorský vladyka 163, 164 Petr Karadjordjević, srbský král 259n, 341 Petr z Tuzly, sofijský arcibiskup 74 Petr, ruský princ 260

386

Petranović, Božidar 96 Petronijević, Avram 160n, 202 Petrov, Gjorče 267 Petrov, Račo 242, 306 Petrović, Djordje (Karadjordje) 154 –161, 242 Petrovićové, černohorská dynastie 82 Piccolomini, Johann, císařský generál 77, 79 Piroćanac, Milan 247, 252 – 254 Planinščak, Ivan 336 Pleşoianu, Nicolae 133 Polit-Desančić, Mihailo 184, 303 Pop Basesti, Gheorghe 275 Poparsov, Petar 267n Popjordanov-Orce, Jordan 268 Predojević, Hasan 41 Preng Bib Doda, mirditský vůdce 210n, 220 Preradović, Petar 96 Prešeren, France 96 Pribičević, Adam 314n Pribičević, Milan 314n Pribičević, Svetozar 297, 314, 353 Pribičević, Valerjan 314n, 349 Prica, Makso 176 Prishtina, Hasan 317n, 320n Prodan, Ivo 288 Protić, Kosta 255 Protić, Stojan 257 Přemysl Otakar II. 17 Psalidas, Atanasios 108 Puchner, Anton 187 Qamil Haxhi Feza 340n Qemal, Ismail 316 –320, 326, 331n Rački, Franjo 173, 175 –177, 277n Radić, Antun 297, 335 Radić, Stjepan 297, 335, 345, 349, 352n Radoslavov, Vasil 239, 240, 331 Rajačić, Josip 175, 182 Rákoczy, Jiří II., sedmihradský kníže 76 Rakovac, Dragutin 97 Rakovski, Georgi Sava 153

Rallis, Dionisios, tarnovský arcibiskup 75 Ramberg, Hermann 279 Rangavisové, řecký rod 64 Raţiu, Ion 274n Rauch, Juraj 165 Rauch, Levin, chorvatský bán 165, 180, 275 – 277 Rauch, Pavel, chorvatský bán 301, 335, 352 Renieris, Markos 200 Ristić, Jovan 162, 205, 245, 251n, 254 – 256 Riza, Ahmed 308n Rodić, Gavrilo 287 Rosetti, Constantin A. 136, 194n, 227 Rosettiové, řecký rod 58 Rostislav Stratimirovič 76n Rudolf I. Habsburský 17 Rudolf II., císař 42, 50n, 75 Rukavina, Mate 88 Rumjancev, Petr Alexandrovič, generál 47 Sabaheddin 309 Saguna, Andrei 186, 188 Said paša 312, 320n Salomon, Ioan 134n Sandanski, Jane 267, 311 Sava, černohorský vladyka 82 Savov, Michail 242 Sazonov, Sergej 347 Seffet paša, Mahmud 312, 326 Selim I., sultán 26 Selim II., sultán 41, 75 Selim III., sultán 116, 122, 153, 155n Seton-Watson, R.W. 315, 341, 346 Schmerling, Anton von 172, 177 Scholarios, Georgios Gennadios 30 Simić, Djordje 257 Skanderbeg viz Kastriota Skerletz, Ivan 336 Skufas, Nikolaos 140 Slavici, Ioan 275 Sobieski, Jan III., polský král 44n Sofronij, vračanský biskup (Stojko Vladislavov) 111, 152 Sokolović (Sokollu), Mehmed Paša, velký

387

Rejstřík jmenný

vezír 30, 40, 78 Sokolović, Makarije, patriarcha 78 Souches, Léon de, generál 43 Spinčić, Vjekoslav 289, 291, 337 Spiridon z Gabrova 111 Srškić, Milan 347 Stalin, (vl. jm. Džukašvili), Josip Vissarionovič 362 Stambolov, Stefan 238, 240 – 242 Stana, dcera knížete Nikoly I. 260 Staněk, František 349 Starčević, Ante 174, 177, 276n, 280n, 288, 291n Starčević, David 281 Starčević, Mile 281, 349, 352 Ştirbey, Barbu, valašský kníže 136 Stoilov, Konstantin 242, 269 Stojanov, Zacharij 237 Stojanović, Nikola 284 Stojčev, Metodi 325 Strančić-Horvat, Marek 40 Stratimirović, Djordje 182 Stratimirović, Stefan 113 Strossmayer, Josip, biskup 171–174, 177n, 277n Steed, Wickham 346 Sturdza, Dimitrie A. 227, 230 Sturdza, Ioan Sandu, moldavský kníže 130 Sturdza, Mihail, moldavský kníže 132 Sturdzasové, řecký rod 64 Suborić, Jovan 176 Sulejman paša, turecký velitel 135 Süleyman I. Nádherný, sultán 15 –17, 28, 31, 39 – 41, 59, 78 Süleyman II., sultán 46 Süleyman-paša Skopljak 158 Supilo, Frano 289, 299, 316, 335, 338, 346n, 350 –352 Sutsos, Alexandros 150 Sutsosové, řecký rod 64n Sutu, Alexandru, valašský kníže 128 Suvorov, Alexandr Vasiljevič, generál 47, 61 Széll, Kálmán 298

Rejstřík jmenný

Šafařík, Pavel Josef 94 Šiling, baron 347 Šipuš, Josip 93 Šišman III., bulharský car 75n Škrlec Lomnički, Nikola 92 Škrlec, Adam 88 Šokčević, Josip, chorvatský bán 172, 176n, 180 Štěpán Milutin, srbský král 252 Štěpán Tomašević, bosenský král 25 Štěpán Uroš V., srbský car 20 Taaffe, Eduard 288, 290 Tahsini, Hoxha Hasan 219 Talat paša 312 Tatarčev, Christo 267n Teflik paša, Ahmet 311 Temo, Ibrahim 316 Theotokis, Georgios 232n Theotokis, Nikeforos 69, 108 Tisza, Koloman (Kálmán) 279 Tito, Josip Broz 361n Todorov, Georgi, bulharský generál 324 Todorović, Pero 249 Tököly, Imrich 44, 45, 77 Tomasić, Nikola 335n Tomić, Jaša 303 Topiiové, albánský rod 20 Toptani, Esat paša 317, 340n Topulli, Bajo 226 Topulli, Cerciz 226 Torgut Dervis paša 222 Tošev, Stefan, bulharský generál 344 Trbić, Vasil 329 Trikupis, Charilaos 231 Trumbić, Ante 289, 299, 338, 346n, 349n, 353 Tsakalov, Athanasios 140 Turhan paša Përmeti 332, 356 Ugleša, srbský kníže

19

Vaida-Voevod, Alexandru Vakanović, Antun 277

388

355

Vasa, Pashko 219 Vasić, Vladimir 316 Vatacisové, řecký rod 64 Veber, Adolfo 176 Velestinlis, Rigas 109n Venizelos, Eleftherios 233n, 342n Veqilharxhi, Naum 101 Verešanin, Marjan 338 Vesnić, Milenko 346 Vilém II., německý císař 342 Visarion (Bessarion), Basilios 64 Vitezić, Dinko 290n Vitezović, Pavel Ritter 92 Vladimirescu, Tudor 101, 128 –130, 142 Vladislav III. Jagellonský, polský král 25 Vladislav IV., polský král 76 Vočina, Ivan 176 Vokshi, Sulejman 219 Voltaire (vl. jm. Arouet, François Marie) 108 Vošnjak, Bogumil 347 Vraniczany, Ambroz 171, 176 Vraz, Stanko 96 Vreto, Jani 219 Vrhovac, Maksimilijan, záhřebský biskup 93 Vučić-Perišić, Toma 160n Vukašin, srbský kníže 19, 23 Vukotinović, Ljudevit 97, 166 Vulgaris, Eugenios 69, 108

Wekerle, Alexandr (Sándor) 300 Wied von Neuwied, Wilhelm, albánský kníže 332, 340, 342 Wilson, Woodrow 351, 353, 357 Windischgrätz, Alfred 169 Wolff, Christian 108 Xanthos, Emmanuilos

140

Ypsilantis, Alexandros 101, 127–130, 141n Ypsilantis, Konstantin 141 Ypsilantisové, řecký rod 64n Zápolský, Jan Zikmund, sedmihradský kníže 40 Zápolský, Jan, polský král 15n, 38n, Zeka, Mulla Hysni 225 Zekki paša 324 Zikmund I. Starý, polský král 16 Zikmund Lucemburský 23, 24 Zoggoli, Ahmet viz Zogu I. Zogu I., albánský král (prezident jako Ahmet Zoggoli) 342 Zora, dcera knížete Nikoly I. 260 Zorbas, Nikolaos 234 Zrinský, Jan 40 Zrinský, Mikuláš 40, 41 Žerjavić, Bogdan 338n Živković, Ljubomir 257

389

Rejstřík jmenný

REJSTŘÍK MÍSTNÍ

Ada, pevnost na Dunaji 159 Adrianopolis viz Drinopol Achtopol 3 Alba Iulia 355 Albánie 14, 20, 23, 26, 52 –57, 81, 100, 121–125, 127, 162, 211, 213, 220n, 223–226, 245, 260, 266, 270, 316 –321, 324, 326n, 331–334, 340 –342, 347, 356n, 361 Albánská knížectví 221 Albánské země 53n, 219n Aleksinac 159, 208 Alexandrie 148, 229 Ambelakia 67, 71, 72 Amsterdam 70, 108 Anatolie 357 Anglie 38, 46, 124, 151 Apeninský poloostrov 57 Apeniny 57 Arabský poloostrov 26 Arbanid 53 Arbanon 20 Ardahan 211 Argen 145 Arménie 71 Arta 70, 146 Arvanid 53 Astor, město na Peloponésu 145 Athény 67, 106, 145, 150, 199, 234, 343 Athos, pohoří 110n Attika 56, 146 Azov 46n, 61 Azovské moře 45 Babuna 123 Bačan 74

Rejstřík místní

Bačka 182, 301 Báčka-Baranja 346 Bajazid 211 Balkan, pohoří 146 Balkán 11, 13n, 16, 19 – 23, 25, 27n, 34, 41, 47–51, 70n, 74, 82, 84, 89, 92, 99n, 102n, 109n, 112, 126, 137, 141, 149, 155, 159n, 189, 191, 196, 199, 209 – 212, 214, 218, 225, 232, 235, 238, 250, 254, 292, 334, 358, 360, 363 Balkánský svaz 232 –327, 331 Banát 46n, 79n, 182, 184, 273, 301, 344 Banica 306 Bansko 325 Bar, přístav 259 Batumi 211 Bavorsko 147 Bečkerek 302 Belasica, pohoří 327 Bělehrad 46 – 48, 77, 79n, 80, 94, 153, 155, 157–159, 161, 202 – 205, 225, 252n, 256, 259, 264, 281, 314, 316, 328, 333, 341 Bělehradský pašalík 92, 158 Benátky 20, 38n, 41, 43, 45 – 47, 53, 56, 64n, 68n, 76, 80n, 346 Benátská republika 38, 45, 50, 68n, 88, 163 Benátsko 88, 91, 290 Berat 53, 126, 221, 225, 316 Berlín 212 Besarábie 48, 61, 78, 119, 152, 191, 197, 211, 213, 344, 355, 361 Bihač 39, 41 Bitola (Monastir) 12n, 225n, 263n, 264, 266, 309n, 316n, 322, 324, 326n, 342 Bitola, vilájet 224, 262

390

Blaj 186n Blízký východ 26, 137, 152 Bojana 259 Boka Kotorská 46, 89, 91, 163 Bordeaux 346 Bosenský pašalík 41 Bosna a Hercegovina viz Bosna Bosna 21n, 25, 32n, 40 – 42, 46n, 74, 93, 98n, 113, 121, 155, 162, 196, 204, 206 – 209, 211, 213, 225, 251, 266, 283, 288, 291– 296, 313 –315, 338n, 341, 345n, 348n, 352, 361–363 Bospor 20, 60, 117, 208, 210, 212 Botoşani 229 Bozdar, pohoří 327 Brašov 21, 70, 104 Bratislava 13, 50, 88, 166n Bregalnica, řeka 329 Brest Litevský 351 Brindisi 226 Británie 136 Budapeš` 210, 272, 274n, 278 – 280, 282, 292, 295, 297, 300 –303, 315, 335, 337, 349 Budín 16n, 24, 42, 45, 78, 88, 104, 169, 170, 180 Budínský pašalík 17 Budva 91 Bukovina 14, 48, 61, 187n, 191, 286, 344, 361 Bukureš` 58, 106, 109, 129, 134 –136, 139, 142, 152, 157, 192, 194, 197n204, 206, 224, 254, 261, 268, 275, 332, 344n Bulair 324 Bulharské knížectví 212, 254 Bulharsko 11, 13, 19, 22 – 24, 28.30, 33, 51, 59, 72 –75, 77, 84, 111n, 152, 196n, 208n, 212 – 214, 218, 224, 231n, 235n, 237– 241, 254n, 259 – 263, 265, 267– 269, 306n, 312n, 321–325, 327–329, 331–334, 339, 341n, 344n, 348, 354, 357, 359 –362 Bursa 19 Bystrica 21 Byzanc 19n, 33, 56, 63, 68 Byzantská říše 20 – 22

Campo Formio 69, 88 Carevo Selo (Delčevo) 325 Cařihrad (též Konstantinopol, Istanbul) 13, 16n, 20, 22, 24n, 30, 33, 46, 48, 55 –57, 60n, 62, 64, 69n, 72, 101, 103, 106, 112, 122 –125, 130, 133, 135 –137, 140, 148, 150, 153, 159n, 208 – 211, 214, 220 – 224, 294, 308 –312, 317, 324, 326, 333, 357n Cenj 39 Cetin u Slunje 16 Cetinje 81n, 122, 163n, 189, 197, 200, 203, 319, 341 Constanţa (Constanca) 228 Craiova 360 Čakovac 168 Čamerie (Çamerie) 331 Čataldža (Çatalga) 324, 326 Čazma 40 Čegar 157 Černá Hora 13, 20, 26, 28, 47, 53, 55, 57, 69, 81n, 89, 102, 113, 121n, 162 –165, 196n, 204, 207– 214, 222n, 225, 245, 248, 359n, 260, 286, 296, 312, 319n, 323, 325n, 329, 338, 340n, 347n, 361 Černohorský stát 163 Černé moře 24, 71, 119, 148, 196 Černomoří 212 Černomen 19, 23 Černovice (Černovcy) 286, 355 Česká Lípa 207 Česká Republika 14 České země 27, 349 Československo 360 Čiprovce 73, 77 Čuprija 155 Dácká říše 61 Dalmácie 16, 21, 39, 45, 50, 75, 88 – 93, 96, 98, 113, 165, 167, 172 –174, 176, 181, 191, 225, 285 – 289, 293, 295, 297, 299n, 336n, 345 –347, 352n Dalmatské království 176 Dardanely 60, 117, 208, 210, 212

391

Rejstřík místní

Debar 221, 225, 260, 322 Debrecín 169n Dedeagač (Alexandroupoli) 333 Deligrad 157 Delvino 127 Dervenakia, soutěska 145 Dibra 221 Dimotika 19 Djakovica 317, 319n Djakovo 294 Djunis 208 Dobrudža 47, 119, 157, 195, 197, 211, 213, 238, 345 Dobrudža jižní 238, 328, 332, 344, 354, 361 Dobrudža severní 47, 197, 211, 213 Dojran 325 Dolj 230 Drač (Durrës) 53, 316, 326, 332, 340 Drăgăşani 130, 142 Drama 260, 327, 342 Dráva 40, 90, 168 Drina 159, 206, 283 Drinopol (též Adrianopolis, Edirne) 19, 42, 116, 146, 150, 257, 309, 324 –326, 331, 333 Dublje 158 Dubrovník (též Ragusa) 20, 24, 39, 45n, 50, 89, 91, 96, 287, 289, 294 Dubrovnická republika 28, 46, 50, 89 Dubrovnické biskupství 286 Dukagjin 121 Dunaj 15, 17, 20n, 23, 45, 47, 61, 75, 77, 119, 133, 135, 148, 183, 197, 201n, 207, 209, 211n, 240 Dunajské knížectví 103, 128, 130 –132, 137n, 140, 191, 218 Edirne viz Drinopol Egejské moře 20, 56, 68, 208, 211, 254, 261, 322, 324 –326, 354, 359 Egejské ostrovy 68n Egypt 26, 57, 148, 152, 224 Elbasan 223, 225, 316, 342 Elbasan – sandžak 121

Rejstřík místní

Enos 325n Epidauros 144n Epir 56, 67, 71n, 123n, 200, 213, 221, 232n, 260, 325, 331 Euboia 56 Evropa 11, 13, 15, 19, 22, 26n, 29n, 33, 37n, 41– 43, 45, 49, 53, 56, 83n, 91, 102n, 106, 120, 138, 151, 191, 196, 199, 204, 216, 225, 228, 244, 249 Evropa západní 308 Fanar (Fener) – městská část v Cařihradu 58, 64n Florencie 331 Foča 259 Francie 44, 48, 62, 69, 71, 84, 88 – 91, 118 –120, 122, 124, 132, 136 –138, 140, 146n, 149, 151n, 155, 157, 165n, 171, 196, 204, 277, 292, 309, 314, 323, 327, 332, 339, 342, 348, 351, 356n Gabeli 291 Gabrovo 111n Gacko 259 Galac 229 Gallipoli 19, 357 Gallipolský poloostrov 324, 326 Gevgelija 329 Ghulkana 120 Giurgiu 207 Gjirokastro 53, 221, 225, 332, 340, 342 Golem, vrch 322 Gorjani 39n Gorna Džumaja (Blagoevgrad) 325, 332 Gostivar 322 Gradiška 173 Grahovec – dějiště bitvy dne 13.5.1858 165 Graz viz Štýrský Hradec Grblje 81 Gusinje 213, 222, 259 Habsburská říše 15, 18, 26, 38, 47n, 50, 61n, 69, 76, 83, 86n, 115n, 137, 140, 159, 244, 251

392

Heraklion 70 Hercegovina 21, 25, 55, 93, 196, 206 – 209, 211, 213, 245, 251, 265, 291, 293 Himara 53n, 124 Hradec Králové 178 Chalkidiki 67, 72, 211 Charsov 75 Cheb 79 Chios 70, 143 Chorvatsko 11, 14, 16n, 21n, 25n, 38 – 43, 46n, 50n, 60, 80, 85, 87n, 90 – 93, 95, 98, 113, 161, 165 –169, 171–181, 184, 190n, 251, 275 – 283, 285 – 288, 291– 293, 295 – 297, 299 –302, 314, 335n, 345n, 349, 351–353, 362n Chorvatsko Červené 289 Chorvatsko-Slavonsko 352 Chorvatsko-slavonsko-dalmatské království 49 Chorvatské království 174 Chotin – město na Ukrajině 44 Ialomiţa – župa 229 Idra (Hydra), ostrov v Egejském moři 72, 144 Iesilköy 211 Ilyrské království 91 Ilyrské provincie 90n Innsbruck 182 Islámský emirát 19 Istanbul viz Cařihrad Istrie 88, 91– 93, 95, 172n, 289 – 291, 299, 337, 345, 347, 352 Itálie 26, 57, 64, 69n, 108, 138, 140, 166, 213, 241, 260, 277, 289, 312, 319, 321, 326n, 337, 340, 342, 345n, 356, 359 –361 Italské království 88n Izmir viz Smyrna Izrael 357 Jaderské moře 162n, 322, 328, 341, 345n Jadran 45, 47 Jagodina 157 Jajce 25, 28

Janina (Ioannina) 29, 53, 67, 70n, 106, 108, 121, 123 –125, 127, 150, 214, 225, 316, 326 Janinské jezero 125 Janinský pašalik 122 Janinský sandžak 123 Janinský vilájet 127 Jasy (Iasi) 48, 58, 61, 106, 132n, 136, 138n, 142, 192, 229, 344 Jeruzalém 119 Jónské moře 56, 124 Jónské ostrovy 64, 68 –70, 141, 199, 223 Jordánsko 357 Jugoslávie 11, 128, 359, 361–363 Junik 320 Köszég 39 Kalábrie 57 Kalamata 231 Kale, pevnost na Dunaji 159 Kameniec Podolski 45n Kaniža 41 Kápolna 169 Kardžali 239 Karlovac 41, 93, 277 Karpaty 171, 345 Kars 119, 211 Karšumlje 210 Kastav 290 Kastoria 225 Kavadarci 329 Kavala 38, 327, 342 Kičevo 306, 322 Kileler 233 Kišiněv 344 Kladovo 79, 154, 157, 159, 204 Klis 39n Kluž (Cluj) 187, 274 Knezlaz 287 Knin 45n Kočani 325 Komárno 42 Konstantinopol viz Cařihrad Konstantinopolský patriarchát 13 Korča (Korça) 13, 223, 225n, 316, 332, 342 Korčula 89

393

Rejstřík místní

Korfu (Kerkyra) 108, 124, 341, 350 Korint 20, 145 Korintský průplav 231 Korutany 90n, 98 Kosovo 26, 57, 79n, 93, 155, 162, 213, 225, 245, 260, 266, 319n, 324, 326, 328, 331, 338, 342, 361–363 Kosovo pole 23, 77, 123, 213 Kosovo-Metohije (aut. oblast) 362 Kosovský vilájet 127 Kostojnica 40 Kostur (Kastoria) 306 Kotor 91, 286n Kotorské biskupství 286 Kragujevac 158, 205 Krajina 92, 96, 98, 276 – 278, 282 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců 162, 356, 359 Kraňsko 90n, 98 Krbava 38 Krbavské pole 25 Kréta 43, 64, 67n, 76, 81, 146, 150, 200, 203, 210, 212, 221, 232 – 234, 326 Kriva Palanka 306, 322 Krivolak 325 Kroměříž 170 Kropina 94 Kruja (Krujë) 53, 223 Krupa 40 Krusim 122 Kruševac 25 Kruševo 306n, 322, 325, 327 Krymský poloostrov 47, 61 Kučuk-Kajnardži 48n, 61 Kukuš (Kilkis) 322, 325 Kumanovo 322, 324n Kurshumli 213 Kvarnerské ostrovy 91, 172 Kyklady 64, 146 Kypr 64, 68 Larisa 232 Lepanto 75 Lerin (Florina) 306, 327 Lesinjské biskupství 286

Rejstřík místní

Leskovec 213 Levandia 67 Levanta 70 Levice 42n Libanon 357 Lika 38 Lom 77 Lombardie 91, 171 Londýn 70, 137, 146, 239, 325, 327n, 345n, 350n Lublaň 90n, 142 Lvov 240 Mačva 158 Ma_arsko 17, 359 –361 Magurele 229 Makarské biskupství 286 Makedonie 11, 13n, 19n, 23, 30, 33, 51, 57, 74, 77, 111n, 151, 162, 200n, 211n, 215, 219, 221, 224n, 231– 233, 237n, 245, 254, 256n, 260 – 270, 305 –310, 312, 321n, 325n–329, 331–334, 341n, 360, 363 Makedonie pirinská 332, 354 Makedonie vardarská 332, 334, 338, 361n Makedonie východní (egejská) 332, 334 Makedonská republika 362 Malá Asie 19, 25, 27, 33, 57, 70, 74, 78, 127n, 135, 151, 217, 222, 358 Malé Valašsko 133 Malý Zvornik, pevnost 159 Manastirský vilájet 125 Mani 143 Mantzikert 19 Marica, řeka 19, 324n Marmarské moře 326 Marseille 38, 70, Medína 26, 123 Mekka 26 Mesta (Nestos) 327 Metkovič 46 Metohije 57, 155 Mezimuří 169, 174, 178, 361 Midie 325n Mirditský stát 215 Misolonghi 145

394

Miškovec 70 Mitrovica 46 Moháč 11, 15, 59 Moldavsko 17, 21– 23, 28, 37, 45, 48n, 49, 57– 61, 65, 74, 78, 102n, 105, 115, 119, 125, 129, 130 –133, 136 –142, 153, 185, 191, 229 Moldavské knížectví 142 Moldavsko ruské 344, 355 Monastir – Bitola 11, 13 Montpellier 108 Morača, řeka 122, 263 Morava, historická země 51 Morava, srbská řeka 157 Morava, srbská, oblast v povodí Moravy 21 Moravské pole 17 Moskva 76n Mukačevo 142 Mykonos, ostrov v Egejském moři 72 Nagyvárad viz Oradea Nauplion 146n Neapol 53, 57 Negotin, pašalík 159 Negotino 329 Německo 70, 138, 240, 289, 292, 313, 327n, 331, 340n, 343 –345, 351, 359 –361 Neretva 39, 46, 89 Nerosije 291 Neuilly-sur-Seine 354 Nezávislý chorvatský stát 361 Nikopol 24, 74n, 197 Nikopolsko 59 Niš 23, 25, 46, 57, 77, 80, 155, 208, 210n, 213, 341, 346n Nišava, řeka 23, 25, 212 Nitra 42n Nizozemí 38, 46 Nové Zámky 42, 45 Novi Pazar 80, 209, 211 Novi Sad 47, 113, 182n, 302n Novi Zrinj, pevnost v Chorvatsku 42 Novohrad 42 Novopazarský Sandžak 57, 207, 213, 293n, 326

Obravac 38 Obreška 40 Očakovo, pevnost v Rusku 48, 61 Oděsa 70, 140 Odra 41 Ochrid 121, 306, 316, 322, 325, 327 Ochridské jezero 322, 332 Okič 41 Olomouc 169 Olt 230 Oltensko – Malé Valašsko 60, 128 Oradea (Velký Varadín, Nagyvárad) 16 Orahovica 39 Orašča 154 Orjachovo 75, 197 Ormenion (Černomen) 19 Osijek 40, 45 Osmanská říše 15, 17, 19, 23, 26n, 29n, 32, 38, 47– 49, 53 –57, 59 – 61, 64n, 72, 75, 78, 83n, 102, 104, 115, 118, 120n, 124 –126, 130, 137n, 148, 151, 157, 163, 189, 191, 196, 204, 207, 210, 212n, 215 – 219, 225, 243n, 260, 292, 307n, 313, 318, 324, 334, 341, 357n, 359 Osmanský muslimský stát 26 Osmanský stát 66, 119 Ostružnica 154 Pades 128 Pákozda 169 Pakrac 39n Parašič 155 Pardubice 14 Parenza 289 Parkan (Štúrovo) 44 Paříž 106, 108, 118, 132, 137, 156, 309, 317, 350, 356 Patras 143, 231 Peć (též Peja) 13, 31, 40, 79n, 213, 222, 225, 320 Peloponés 20, 56n, 66 – 69, 72, 110, 141n, 144 –146 Peš` 45, 94, 111, 113, 167–169, 173 –176, 178, 182n, 187, 272, 276, 278 Petrič 325

395

Rejstřík místní

Petrinja 41n Petrohrad 136, 141, 155, 208n, 237, 240n, 257, 259n, 264, 292, 347 Petrovaradín 47, 183 Piada 145 Piemont viz Sardinské království Pilion 66n, 72 Pireus 151, 231 Pirin, pohoří 324, 332 Pirot 77, 210, 212, 215, 239 Plav 213, 222 Pleven (Plevno) 197, 209 Plevensko 59 Plevlje 259 Plitvická jezera 277 Plovdiv (Filipopolis) 25, 33, 74n, 200n, 212, 237n Podgorica 319 Podkarpatsko 44 Podolí, oblast kolem Dněstru 38, 46 Podráví 40 Podunají 60, 75 Podunajská monarchie 18 Polsko 16, 38, 45n, 76n Poltava 264 Pomoraví srbské 155, 161, 212n Poreč 176, 181, 337 Portugalsko 53 Porýní 21 Požarevac 47n, 80, 158 Požecká dolina 39 Požega 39, 45 Praha 42, 96, 296n, 301 Prahova župa 229 Pravište 328 Preslav 75 Preveza 225 Prilep 322, 354 Priština 13, 222, 225, 317, 319 Prizren 74, 213, 219n, 222n, 225, 317 Prokuplje 213 Prusko 138, 178, 196, 277, 290 Prut 47, 119, 142 Předlitavsko 181, 188n, 191, 285, 290, 296n, 337, 339, 348, 353

Rejstřík místní

Psara 72, 144 Pyrenejský poloostrov

18

Ráb 43 Radoviště 78 Rakouské císařství 113, 161 Rakousko 18, 38, 48, 61, 70, 88 – 91, 113, 119, 136n, 140 –142, 153, 160, 163n, 168, 170n, 174, 178n, 183 –185, 190, 194, 196, 201, 204, 259, 287, 292, 301, 313, 353 Rakousko-Uhersko 14, 180n, 191, 205_209, 211, 213, 228, 237– 241, 244n, 251, 255 – 257, 259n, 271, 275, 289, 291, 293n, 296, 300, 307, 313 –316, 319, 326 –328, 331, 338 –342, 344n, 347–355, 359, 363 Rakovica 277 Raška 155, 161, 213 Razgradsko 57 Republika Moldova 344 Republika severní Epir 33 Republika svatého Marka viz Benátská republika Republika svatého Vlacha 20 Resen (Resne) 309, 325 Rijeka 88, 98, 174n, 178, 181, 290, 299n, 352n Rilský klášter 77 Rodopy 20, 33, 57, 73, 212, 322 Roşiori de Vede 229 Rozafat 123 Rožaj 259 Rumelie 30, 35, 208 Rumelie Východní 212, 237– 239, 254, 263, 269, 313 Rumunské knížectví 195 Rumunsko 14, 16, 21n, 57, 74, 133, 140, 188, 191–194, 196 –198, 206, 209, 211–214, 224, 227n, 229n, 233, 238, 246, 273, 275, 323, 328, 331n, 344n, 354 –356, 360n Rumunsko Velké 356 Rumunský stát 191 Rupel 342 Ruse, město v Bulharsku 75, 207, 237, 240

396

Rusko 13, 38, 45 – 48, 60 – 62, 69, 71, 73, 76 –78, 82, 89, 116, 119n, 122, 124, 129n, 132n, 135 –138, 141n, 146n, 149, 151, 153 –160, 163 –165, 183, 191, 194 –197, 201n, 204, 207– 212, 236 – 239, 242, 245, 247, 251, 256n, 260, 264, 277, 292n, 306 –308, 314n, 319, 321, 323, 327n, 339n, 343n, 348, 351, 357 Řecká republika 109 Řecká říše 61 Řecké císařství 48 Řecké království 70, 150 Řecko 12, 14, 19n, 23, 57, 65n, 68, 71n, 102, 109n, 117, 128, 140, 143 –151, 198 – 200, 204, 210n, 213, 218, 231– 234, 238, 260 – 263, 270, 308, 312, 323, 325 –329, 331–334, 341–343, 356, 357–361 Řím 20, 53, 64, 68, 74, 104, 286, 337, 346 Sadová 178 Samos 150 San Stefano 197, 211 Sarajevo 194, 196, 313, 338 Sardinie 138, 140, 171 Sardinské království (Piemont) 119, 170n, 185 Sasko 73 Sava 47, 90 Sedmihradsko 14, 16 –18, 21n, 28, 37, 46, 59n, 70, 76n, 85, 102, 104n, 129, 137, 171, 175, 185 –188, 191, 270n, 273, 275, 302, 344, 355, 361 Ser (Serre) 150, 260, 306, 322, 327, 342 Se`vres 357 Shkoderské jezero 122 Shkoderský pašalík 122n Shkoderský sandžak 53, 121, 163, Shkoderský vilájet 127 Shkodra (Schkodër) viz Skadar Shkumbi, řeka 20 Schönbrunn 90 Schwechat 169 Sibiu (Sibiň) 21, 60, 70, 186 –188, 273 – 275 Sicílie 57

Siget 40n Silistra 74n, 328 Sinj 46 Şiria 171 Sisak 41n Skadar (též Shkodra) 53, 56, 121–123, 126n, 225, 316, 319, 326, 341 Skopje 46, 74, 77, 79, 220, 225, 263n, 266, 321n, 324, 328n, 354 Skopský sandžak 262 Slavkov 88, 163 Slavonie 16, 21, 39, 41, 45n, 50, 86, 93, 98, 167n, 171, 175, 184, 353 Slivnica 239 Slovensko 17, 42 – 45, 51, 169, 281, 302, 349 Slovinsko 25n, 352, 361n Smederevo 48, 78, 158n, 204 Smyrna (též Izmir) 67, 70, 72, 106, 108, 112, 148, 222, 357 Sofie 14, 25, 76 –78, 201, 207, 212, 226, 236n, 239n, 242, 256, 264, 267, 341 Soka 159, 204 Solferino, dějiště bitvy dne 24.6.1859 171 Soluň 13, 30, 33, 38, 67, 70, 112, 148, 150, 211, 260, 263, 265 – 267, 305, 309 –311, 317, 321, 325, 327–329, 332, 342n, 354 Soluňský vilájet 262 Speca 72 Spetses 144 Split 93, 287, 289, 338 Splitské biskupství 286 Srbské knížectví 92, 96, 113, 153, 158n, 183, 242, 294 Srbské království 252 Srbsko 11, 13n, 19n, 46n, 51, 57, 73, 76 – 80, 84, 93, 102, 110, 113, 115, 119, 153n, 157, 159n, 162, 183n, 194, 196n, 201– 214, 218, 231, 238, 242 – 245, 248, 250 – 255, 259 – 263, 270, 277, 283, 288, 292, 294, 296, 303, 308 –312, 314, 321–326, 328n, 331–334, 338 –342, 345 –348, 347n, 350, 354, 361n Srbsko Velké 346 Srbský stát 162n

397

Rejstřík místní

Srebrenik 25 Sremské Karlovce 46, 79n, 110, 182n, 188, 302, 314 Srijem 46, 168, 175, 182, 184, 301 SSSR 362 Stanimaky 201 Stará Planina 74, 76, 201, 207, 212 Stará Zagora 207 Staré Srbsko 57, 162 Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (SHS) 351n, 354 Struga 316, 322 Struma, řeka 322, 324, 328, 332, 342 Strumica 322, 325 Středomoří 70, 75, 144, 146 Středomoří Africké 27 Středozemní moře 79 Suli, pohoří 124 Svatá říše římská 18 Svatý Gotthard 43 Svišòv 48, 75 Sýrie 357 Syros 231 Szeged 187 Šabac 155, 159, 204 Šar, pohoří 261, 322 Šibenické biskupství 286 Šibeník 39, 96 Španělsko 18, 26, 33, 38, 41, 59, 122 Štip 268, 306, 322, 325 Štúrovo viz Parkan Štýrsko 41 Štýrský Hradec (Graz) 94, 96, 296 Šumadie (Šumadije) 114, 143 Šumen 75 Švýcarsko 349, 353 Takovo 158 Tărnovo 24, 73, 76n, 240, 313 Temešvár 171, 273 Temešvárský Banát 96, 184, 271 Terisos 233 Terst 173 Tetovo 322

Rejstřík místní

Thesálie 56, 67, 109, 123n, 200, 210, 221, 232n Thrákie 19n, 30, 112, 146, 151, 212, 217, 232, 267, 305n, 312, 324, 329, 357 Thrákie drinopolská 306, 333, 341 Tikveš 329 Timok 159, 208, 254 Tirana 223, 316, 341 Tisa 46, 169 Tizina 145 Topčider 205 Toplice 57, 213 Transylvánie viz Sedmihradsko Trapezunt 150 Trikalský sandžak 123 Tripolis 321 Tripolitsa 143n Trojjediné království Chorvatů, Slavonců a Dalmatinců 50, 175, 180, 276 Turecko 13, 26n, 47n, 77n, 80, 116 –119, 149 –151, 202, 208 – 212, 217, 232n, 239, 260, 267, 306, 311, 319, 323, 331, 333, 360, 363 Turnu 229 Turopolje 41 Tutrakan 75 Tylže (Tilsit) 89, 155 Tyrolsko jižní 345 Udbina 38, 45 Udovo 329 Uherská nížina 24, 45 Uherské království 185 Uherské přímoří 166 Uhersko viz Uhry Uhry 15, 17n, 23, 25 – 27, 39, 42 – 46, 50, 53, 59, 70, 76, 79n, 85, 87n, 96, 113, 157, 166 –175, 177–179, 182, 184 –188, 190n, 205, 251, 273n, 280 – 282, 286, 297, 299 –302, 313, 352n, 355 Ukrajina 45 Ulcinj 222, 260 Ulm 141 Una 40, 46n USA 357

398

Užica

155, 159, 204

Vác 44 Valašsko 17, 22 – 24, 28, 37, 48n, 57– 61, 65, 73n, 76 –78, 101–103, 105, 109, 119, 127–133, 135 –142, 152 –154, 185, 187, 229 Valpovo 39 Vardar, řeka 306, 324n, 328, 329 Varna 25, 212, 237, 267, 322 Vasvár 43 Velebit 46 Veles 201, 322, 354 Velistin 109 Velká Albánie 225, 270 Velká Británie 70, 118n, 137n, 140, 146n, 152, 160, 199, 204, 20 – 211, 222, 238, 240n, 292, 308, 314, 323, 326n, 339, 342, 351, 356n Velká Ilyrie 98 Velké Bulharsko 211 Velké Rumunsko 99 Velké Srbsko 162 Velký Varadín viz Oradea Vídeň 16, 27, 39, 41, 43 – 45, 48, 50, 52, 61n, 70, 79, 89, 91, 95, 97, 104n, 108, 110, 137, 166n, 169, 172 –179, 183n, 186n, 237, 239, 244, 252, 259, 275n, 281, 287n, 292n, 295, 301, 315n, 335, 337n, 346, 348 Vidin 24, 29, 46, 73, 154, 184, 197, 208 Világos, dějiště bitvy dne 13.8.1849 171 Vîlcea 230 Virovitica 40

Vit 133 Vjepolje 259 Vlora (Vlorë) 53, 319, 325, 340 Vojvodina 18, 80, 85, 91, 93, 96, 113, 168n, 182n, 185, 191, 205, 271, 301–303, 346, 361n Volos 146 Voskopoja (Moschopolis) 100n Vračar 79 Vranje 210, 213 Vrgovac 46 Vukovar 184, 301 Visegrád 45 Waterloo

70

Zadar 39, 88, 176, 181, 285n, 288 Zadunajsko 39 Zagora 109 Zagore, oblast v Epiru 71n Zagarochoria 67 Záhřeb 25, 40n, 50, 87, 93n, 166n, 172, 179, 279, 283n, 297, 314, 352n Zákupy 207 Zalitavsko 190, 292, 349 Zaprešič 297 Zátisí 17 Země koruny České 26 Země Uherské koruny 26 Zemun 46, 158 Zeta 155 Zrmanja, řeka 38 Zsitvatörök 42

399

Rejstřík místní

a kolektiv

Utváření balkánských národů EDICE HISTORICA

Typografie Zdeněk Stejskal Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2009 jako svou 915. publikaci Vydání první. AA 22,59. Počet stran 400 Odborná revize PhDr. Břetislav Daněk Odpovědný redaktor Filip Outrata Vytiskla tiskárna Ekon, Jihlava Doporučená cena 348 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 - 80 -7021- 957-7 ISSN 1801-5204

Jan Rychlík a kolektiv

Recommend Documents