JAN OTČENÁŠEK KDYŽ V RÁJI PRŠELO Výňatek Umělecký text 3. června Myslím, že ta první noc byla nejhorší, jakou jsem kdy dosud zažila, horší bude ta, v níž vypustím duši z těla. Dopočítala jsem se tří tisíc, ale po spánku ani potuchy, napadlo mě vyhrabat z kufru tubičku s meprobamatem, ale to by znamenalo vylézt z pytle - hu! Nakonec mi stejně nic jiného nezbylo: vzbudila jsem Petra a zkroušeně ho poprosila, aby mě doprovodil na záchod, sama bych se tam neodvážila. Ochotně mi vyhověl, půjčil mi baterku a sám diskrétně vyčkával u dveří na dvůr. Choval se až rytířsky, i když mu zuby rachotily, a když jsme se vrátili, okamžitě usnul. Tím ovšem jeho utrpení neskončilo. Tma, bože, ta tma! Nebyla to pokojná a bezpečná tma, která člověka zkolébává do spánku, tahle byla ebenově černá a neprostupná - tma upírů a plíživých přízraků: připadala mi výhrůžně živá, hýbala se, obkličovala, zavalovala, syčela v uších jako unikající plyn. Spočívala jsem na jejím dně a potila se dětskou bázní. Některé její zvuky jsem jakžtakž rozeznávala - krápání vody z okapů, skřípot veřejí a svist průvanu odkudsi seshora - jiné byly těžko identifikovatelné, a o to děsivější: tohle se podobá nářku odloženého dítěte, a pak kroky…opatrné a šouravé našlapování zla, čenichání za dveřmi, slyšíš? Teď to vezme za kliku a… Ne, nesmysl, říkala jsem si umíněně, to ti halucinuje ten tvůj štěněcí strach, nic tu není a nemůže být, ženská bláznivá, jak tu chceš vydržet a nepominout se pětkrát za den hrůzou? Vždyť tu nejsi sama, vedle tebe pochrupává Petr, kdyby bylo nejhůř, probudíš ho křikem a on tě nedá, nedá, nedá! Měla jsem na něho dopal, že si tak klidně spí, že se zavrtal do mírné podroušenosti, bídák - co kdybych si přece jen taky cvakla? Ne! Nevylezu z pytle! Troufla jsem si otevřít oči - bude půlnoc, hodina toulavých duchů a nebožtíků, kteří nenašli v hrobě klid… Nakladatelství Československý spisovatel v Praze, 1980 (strana 37-38)
Výňatek Neumělecký text Vůbec si nemyslím, že by tato knížka měla být zařazována mezi červenou knihovnu. Ačkoli se deníkové zápisky o zařizování penzionu v Šumavských luzích a hájích můžou zdát někomu až příliš, mě osobně zcela ohromila. Ani tolik jako děj - vyprávění o zamilované dvojici, která se loučí se stereotypy pražského života stěhuje se kamsi na samotu do hor, kde ji čeká intenzivní prožití jednoho roku - mě strhl vypravěčský um. Psát s takovou stylistikou o obyčejných věcech a požitcích všedního dne, lásce, o touze po činorodém naplnění života bylo pro mě zcela nevšedním zážitkem. Co se mě však hluboce dotklo, bylo vykreslení vnitřního já Lu. Vyobrazit takhle dívčí duši - se všemi aspekty hlubokého vnímání, pocitů a tužeb - bych od mužského autora jenom stěží čekal. František Lišák; 31. 5. 2011 (databazeknih.cz)
Interpretace uměleckého textu: •
•
Zasazení ukázky do kontextu celé knihy: - Úryvek je ze začátku knihy. Předchází jí cesta na Šumavu a první „seznámení“ s Liščím mlýnem. Popis ukázky: - Jedná se o první noc, kterou Ludmila a Petr stráví na Liščím mlýně. Petr hned usne a Ludmila má strach (nemůže usnout) – pouští uzdu své fantazii… -
•
Hlavní hrdinka je Ludmila - učitelka z Prahy, má poměrně zdravé sebevědomí; Petr – filosof s doktorátem, je trochu nepraktický, do všeho horlivý, ale ne příliš zručný.
Jazykové prostředky: - METAFORA o Vypustím duši z těla zemřu o cvakla napila se (alkoholu-vodky-) - CITOSLOVCE autor zvyšuje napětí „zatáhnutí čtenáře do děje“ - GRADACE autor zvyšuje napětí „zatáhnutí čtenáře do děje“ - PERSONIFIKACE - NADPŘIROZENÉ BYTOSTI poukazuje na fantazii hlavní hrdinky - EPIZEUXIS - OSLOVENÍ
Anotace knihy: Mladý pár intelektuálů, učitelka a filozof, opouští Prahu, kde pracovali a žili. Mají velké plány. Chtějí vybudovat penzion ze zpustlého mlýna, který se nachází na nejdeštivějším místě České republiky, Šumavě. Deník si píše dívka. V nepravidelných záznamech, jak se pomalu a s obtížemi zabydlují, jak se sžívají s novým prostředním, sousedy a přírodou. Místní dva „pražské intelektuály“ z počátku nepřijímají zrovna pohostinně a nevěří jejich plánům. Považují je pouze za chvilkový rozmar.
Celý příběh je psán deníkovou formou, tedy zápisky, které si Ludmila po celou dobu pečlivě zaznamenávala. Autor nám ukazuje mládí v jeho odhodlanosti k činům, které se mohou zdát leckdy neuskutečnitelné a neproveditelné. Objevujeme zde nezlomnou chuť lidí jít za svým cílem se silou a vědomím lehce se nevzdávat. Dílo je rozčleněnou tří částí (První sešit, Druhý sešit, Třetí sešit) a třetí část je ještě obohacena o kratší část: … a ještě P. S. k třetímu sešitu. Tyto větší kapitoly jsou ještě děleny na krátké celky podle dnů. Denní záznamy jsou nepravidelné a mají různou délku.
*život autora: Jan Otčenášek byl autorem společenských realistických próz a scenárista. Narodil se v Praze v rodině truhláře. Vystudoval obchodní akademii. Poté byl krátce nasazen na práce v Německu, v letech 1944 45 pracoval v továrně Avia Letňany, kde byl činný v ilegální skupině mládeže Předvoj. Po 2. světové válce začal Jan Otčenášek studovat estetiku na FF UK, ale z rodinných důvodů nemohl studia dokončit. Od roku 1952 působil v sekretariátě Svazu československých spisovatelů, později jako první tajemník. V roce 1960 se Jan Otčenášek rozhodl pro svobodné povolání jako spisovatel. Přispíval mimo jiné do Rudého práva, Literárních novin a do časopisů Host do domu nebo Květy). V roce 1973 začal pracovat jako dramaturg Filmového studia Barrandov. Zemřel r. 1979 v Praze Dílo Hlavní myšlenkou díla Otčenáška je člověk hledající své vlastní cíle a nepodléhající pohodlné, ale prázdné přizpůsobivosti. Zásadní otázka, jak se člověk vyrovnává se současnou dobou a svým okolím, byla pro něho vázána otázkou, jak se člověk dovede vyrovnat sám se sebou. Jan Otčenášek vstoupil do literatury dvěma rozsáhlými romány: Plným krokem (1952) - pokus o tzv. budovatelský román Občan Brych (1955) - v románu sleduje autor únorové události r. 1948 a přesto, že se snaží o jejich vlastní vidění, podat je pro současnou politickou situaci plně nemůže. K druhé vlně české válečné prózy patří: Romeo, Julie a tma (1958) - novela patřící k tomu nejlepšímu, co u nás bylo tehdy napsáno. Sugestivně líčí milostný vztah rozvíjející se mezi gymnazistou Pavlem a židovskou dívkou, kterou chlapec za děsivé atmosféry heydrichiády ukrývá. Příběh končí dívčiným sebeobětováním. Kulhavý Orfeus (1964) - rozsáhlý román, v němž autor těžil z vlastních zážitků. Líčí v něm život totálně nasazených studentů své generace a jejich ilegální činnost. Od 60. let se autor soustředil na intimnější témata: Mladík z povolání (1968) - skeptická erotická novela o stárnoucím spisovateli, vytrvalém dobyvateli žen. Když v ráji pršelo (1972) - úspěšný román o mladé intelektuální dvojici, která uniká z Prahy do šumavských hor. Víkend uprostřed týdne (1975) - jediná autorova hra - komedie na milostné téma.
•
Zasazení díla do kontextu autorových děl, světových děl: (literární skupiny jeho doby/jiní autoři…) - Poslední román Jana Otčenáška, Když v ráji pršelo, vyšel roku 1972. Od autorovy původní tvorby se liší tematicky, kompozičně, i žánrově. Tento román však může být vnímán jako reakce a navázání na Otčenáškovu novelu Romeo, Julie a tma. - V jeho tvorbě převažují prozaická díla (romány a novely), která je možné rozdělit do 3 tematických okruhů: OKUPACE: Kulhavý Orpheus; MILOSTNÁ TEMATIKA: Když v ráji pršelo, Mladík z povolání; PROREŽIMNÍ (BUDOVATELSKÁ) TEMATIKA: Občan Brych, Plným krokem
-
-
K literatuře se rozvíjel např. žánr science-fiction (Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita), objevoval se i proud postmodernismu (Vladimir Nabokov –Lolita); začala se také objevovat díla v rámci 2. vlny poválečné literatury (Günter Grass – Plechový bubínek; později také díla Arnošta Lustiga). V Československu byly v té době tři proudy literatury: exilová, oficiální a samizdat. Jan Otčenášek patřil do oficiální (spolu s Pavlem, Hrabalem ad.), samizdat (Hrabě), exilová (Václav Havel, Karel Šiktanc, Zuzana Brabcová,….)
Interpretace neuměleckého textu: •
Slohový útvar a styl ukázky: - Jedná se o recenzi: - * „vyprávění o zamilované dvojici, která se loučí se stereotypy pražského života stěhuje se kamsi na samotu do hor, kde ji čeká intenzivní prožití jednoho roku“ anotace/seznámení čtenáře s obsahem textu - * „Vůbec si nemyslím“ ; „bych od mužského autora jenom stěží čekal“ vlastní názor - * „mě strhl vypravěčský um. Psát s takovou stylistikou o obyčejných věcech a požitcích všedního dne, lásce, o touze po činorodém naplnění života bylo pro mě zcela nevšedním zážitkem“ zhodnocení „práce“ autora
•
Charakterizovat účel textu: - Především se podělit o svůj názor a kladnou kritiku. Autor neuměleckého textu obdivuje především vypravěčský um autora textu uměleckého.
•
Postihnout souvislost mezi UT a NT - Neumělecký text je recenzí na knihu Jana Otčenáška Když v ráji pršelo (jejíž úryvek je v textu uměleckém)
*Děj: Kniha Když v ráji pršelo z roku 1972 vypráví příběh mladého manželského páru, který se rozhodne uskutečnit svůj sen. Ludmila pocházející z Prahy a Petr, který vyrůstal v šumavské přírodě, se spolu usadí právě na šumavské samotě nedaleko malé vesničky Jelení. Nic ale nebývá tak jednoduché, jak se zpočátku může zdát. Kdysi snad krásná chalupa, do které se stěhují, spíše připomíná zříceninu a její úpravy na penzion stojí mnoho úsilí. Oba se totiž dohodli, že po rekonstrukci zde budou poskytovat turistům pohodlí a pohostinnost Ludmila si jen těžko zvyká na drsnou šumavskou přírodu, která je tolik rozdílná od života v hlavním městě. Ale ani ona ani Petr se nevzdávají, i když mají mnohdy chuť se vším praštit a utéci. Situaci jim ani příliš neulehčují obyvatelé Jelení, neboť o otevření Liščího mlýna – jak se stavení dříve jmenovalo, se snažilo již více lidí, ale vždy byli zaskočeni zdejšími podmínkami, zejména drsnou šumavskou zimou, a s neúspěchem odcházeli. Po počáteční nedůvěře se však najde několik vesničanů, kteří dvojici mladých lidí pomáhají s uskutečněním jejich snu. Ludmila s Petrem vynaloží mnoho sil a mnoho trpělivosti k tomu, aby dali budovu do pořádku tak, aby se v ní dalo útulně a slušně žít. Vždyť zpočátku zde nebyla ani elektřina či tekoucí voda. Tu museli nosit z nedalekého potoka a večer svítit petrolejkou. Největší zkouška však nastala před zimou. Bylo jasné, že jakmile udeří mrazy, nastanou kruté chvíle. Ludmila s Petrem však vědí, že nesmí jednoduše utéci jako zbabělci a že musí dokázat nejen lidem z Jelení, ale především sami sobě, že to s hotelem myslí vážně, přesto že mnohdy k návratu do Prahy moc nechybí. Přes drobné hádky, nesrovnalosti a leckdy i přes nepřízeň osudu nakonec opravdu vytrvají, po skončení zimy dají dům úplně do pořádku a mohou otevřít. S nadšením čekají na prvního hosta. Jejich čekání se však nekonečně prodlužuje, až nakonec opravdu jeden člověk dorazí, ale pouhou náhodou. Ludmila i Petr si uvědomují, že v tak zapadlém údolí nemohou mít nikdy takovou návštěvnost, aby se uživili. Jejich situace začíná vypadat bledě. Ani v této chvíli, po prožitých útrapách se však nehodlají lehce vzdát a odhodlaně chystají další plány. Celý příběh je psán deníkovou formou, tedy zápisky, které si Ludmila po celou dobu pečlivě zaznamenávala. Autor nám ukazuje mládí v jeho odhodlanosti k činům, které se mohou zdát leckdy neuskutečnitelné a neproveditelné. Objevujeme zde nezlomnou chuť lidí jít za svým cílem se silou a vědomím lehce se nevzdávat.
