Jan Němec: K problému indiánského obyvatelstva v Brazílii (publikováno v Kol. autorů: Etnická různorodost jako zdroj konfliktů. Praha: Oeconomica, 2005)
Abstract: The article focuses on the issue of indigenous peoples in Brazil and their position in the society. Following a brief historical introduction in the development of the relation between Indians and Europeans and their descendants, both during the colonial period and after the Brazilian proclamation of independence, current juridical arrangement of the socalled indigenous rights, with a special emphasises on the problem of indigenous lands, is analysed. Author demonstrates a progressive abandonment of the government’s official policy of integration by means of assimilation in favour of recognition of the right to the autonomous development of the indigenous peoples’ own culture. The article argues that the conflict is not primarily ethnic or racial but more likely of economic and social background. Being a multidimensional problem, the solution of the conflict cannot be provided easily and is conditioned by overall socio-economic and political situation and development in Brazil.
Úvod Soužití dvou či více rozdílných společenství, jejichž odlišnost je založena na etnické a kulturní různosti, s sebou často přináší mnohá úskalí. V důsledku evropské expanze a kolonialismu je dnes možné v Asii, Americe, Austrálii i Africe – a koneckonců i v samotné Evropě - nalézt mnoho případu, kdy k takové situaci vlivem imigrace bělošský přistěhovalců či vytvářením větších politických celků bez ohledu na místní podmínky došlo. Vztah skupiny která dané území obývá tradičně vůči té, jež se na něm usídlila později, je určován mocenským poměrem obou skupin. V případě, že jsou „domácí“ silnější (vojensky, kulturně, ekonomicky, populačně) než „hosté“, silnější skupina absorbuje slabší. V opačném případě nově příchozí mnohdy úplně překryjí původní obyvatelstvo, někdy i násilnou cestou. Tam, kde to podmínky umožňují, např. v případě geografických charakteristik, které umožňují vzájemnou izolaci obou skupin, anebo v případě vyrovnanosti sil či zásazích zvnějšku, jsou tyto skupiny nuceny nějakým způsobem na daném teritoriu koexistovat. Osud amerických domorodců a jejich evropských kolonizátorů je jedním z příkladů tohoto jevu. Stejně jako se značně lišily domorodé kultury mezi sebou a přístup jednotlivých koloniálních velmocí vůči nim, tak se i dnes různí modus vivendi v některých případech již jen zbytků domorodého obyvatelstva s většinovou společností. Přítomnost konfliktu ve skryté či otevřené podobě je však všem společnostem od Aljašky po Ohňovou zemi společná.1 V případě Brazílie se celý problém komplikuje obtížnou sociální situací velké části populace, především potomků afrických přistěhovalců, ale i mnohých Brazilců evropského původu. Otázka vztahu k domorodému obyvatelstvu je tak jedním z mnoha závažných témat, nikoliv však prioritním, kterými se politická reprezentace země a celá společnost musejí zabývat. Ačkoliv podíl obyvatel Brazílie, kteří se hlásí k příslušnosti k některému z předkolumbovských etnik, dnes nedosahuje ani 0,5 % celkové populace,2 od poloviny 20. století se podařilo zvrátit nepříznivý demografický vývoj a v současné době jejich počet
1
K faktu, že problém soužití původního obyvatelstva s většinovou společností není výhradní záležitostí „rozvojových“ latinskoamerických zemí, nýbrž i Spojených států amerických s hlubokou tradicí demokracie a liberálních hodnot, viz např. Třešňák, P.: Svobodu pro Leonarda Peltiera: Příběh chudé Ameriky. 2 Almanaque Abril Brasil, s. 76.
1
v absolutním i relativním vyjádření roste,3 přestože ještě v polovině minulého století mnozí antropologové pokládali úplné vymizení indiánského obyvatelstva v Brazílii za jisté.4 Následující text podává stručný historický přehled vývoje vzájemného vztahu domorodého obyvatelstva a evropských kolonizátorů, přičemž klade důraz na proměnu právní úpravy postavení domorodců v brazilské společnosti a tendence přístupu státní moci k této menšinové skupině. Konflikt mezi touto skupinou a některými sektory většinové brazilské společnosti je přiblížen v dalším oddíle. Cílem této práce je na základě stručné analýzy brazilského případu vyvodit některé obecnější závěry nejen o problematice postavení domorodého obyvatelstva v Brazílii, ale i o podstatě konfliktů zdánlivě zapříčiněných etnickou odlišností skupin obyvatelstva žijících na společném území.
„Setkání kultur“ Když 25. dubna roku 1500 zakotvila u břehů dnešní Brazílie portugalská flotila, jíž velel Pedro Álvares Cabral, její posádka se záhy setkala s obyvateli „objevené“ země.5 Krátce po slavnostním vylodění Portugalců na pevninu, kterou prohlásili za državu svého krále, dal Cabral sloužit mši, jíž asistovalo několik desítek domorodců. Podobně jako v případě španělského setkání s americkými indiány - jak domorodé obyvatelstvo amerického kontinentu Evropané nazvali - o několik let dříve, i tentokrát se střetly dvě značně rozdílné kultury. Na rozdíl od svých pyrenejských sousedů však Portugalci nenarazili na civilizace pokročilé politické organizace, hospodářské síly a uchvacující projevů svébytné kultury, jimiž se vyznačovaly Mayská a Aztécká civilizace či říše Inků. Domorodci žijící na území dnešní Brazílie byli spíše lovci a sběrači používající primitivní nástroje, kteří získávali živobytí především z bohaté nabídky svého přírodního prostředí. Portugalci vybavení v té době nejmodernější zbrojí představovali pro spoře oděné, vůči návštěvníkům pohostinné a mírumilovné indiány první kontakt s tak odlišnou civilizací, který dal tušit průběh věcí příštích. Nesmírné přírodní bohatství, kterým Brazílie oplývala, se stalo hlavním terčem zájmu portugalských mořeplavců. Dřevo charakteristické barvy pau-brasil, jež dalo nové zemi jméno, bylo pro své barvířské využití prvním významným obchodním artiklem. Pro nedostatek portugalské pracovní síly se noví panové Brazílie uchýlili k využívání indiánského obyvatelstva, nejprve na smluvním základě, brzy však metodou donucení. Souběžně se svými ekonomickými aktivitami se Portugalci zasazovali o šíření křesťanské víry. Původně poměrně harmonické soužití obou skupin vzalo za své v okamžiku, kdy si Evropané naplno uvědomili rozsah bohatství země a svou výraznou silovou převahu nad domorodci. Svou roli jistě sehrál i pocit morální nadřazenosti evropské civilizace, který se zakládal mimo jiné i na praktikovaní rituálního kanibalismu mezi některými indiánskými 3 Zde je však třeba si uvědomit, že příslušnost k některé etnické skupině obsahuje objektivní a subjektivní prvek. Z „objektivního“ úhlu pohledu je možno určité společenství lidí odlišit od ostatních na základě rozdílných kulturních, jazykových, rasových či jiných významných charakteristik. Subjektivní aspekt příslušnosti k určitému společenství naproti tomu spočívá v sebeidentifikaci jedince coby příslušníka k určité skupině. Demografické censy, které pracují s údaji, v nichž se subjektivní prvek objevuje, pak mohou v různých obdobích vykazovat překvapivě rozdílné výsledky v závislosti na rostoucí čí klesající míře sebeidentifikace s určitou skupinou. Právě tento jev patrně stojí za výrazným relativním nárůstem počtu obyvatelstva, které samo sebe označuje za domorodé (indígena), z 0,20 % identifikovaných u příležitosti demografického censu roku 1991 na 0,43 % zjištěných v roce 2000. Viz údaje Brazilského institutu geografie a statistiky (IBGE), http://www.ibge.gov.br/home/presidencia/noticia/20122002censo.shtm. 4 Viz např. Ribeiro, D.: Os Índios e a Civilização. 5 O svých dojmech z prvního setkání portugalských objevitelů s domorodci referoval ve svém dopise královskému dvoru v Lisabonu vrchní písař Cabralovy výpravy Pero Vaz de Caminha, viz http://www.dominiopublico.gov.br/download/texto/bv000292.pdf.
2
kmeny, jak o tom v 2. polovině 16. století v Evropě podal zprávu Hans Staden, jenž jen těsně ušel osudu pečínky bojovníků kmene Tupinambá6. Otrokářská praxe se v Brazílii šířila v takové míře, v jaké se rozvíjelo portugalské koloniální úsilí a diverzifikace ekonomické činnosti kolonistů. Záhy se však ukázalo, že indiáni nejsou fyzicky ani psychicky dostatečně vybaveni pro těžkou nucenou práci. Podléhání novým druhům nemocí, které s sebou do Ameriky Evropané přivezli, a častá volba dobrovolné smrti jako únik před otroctvím byli prvními náznaky budoucí nemožnosti poklidného soužití nově příchozích s domorodci. Začaly se množit projevy otevřeného nepřátelství indiánů vůči stále panovačnějším Portugalcům. Vládci v Lisabonu se proto rozhodli pro sice nákladný, ale v konečném důsledku výhodnější model dovozu pracovní síly ze západních břehů Afriky. Známý trojúhelník Evropa-Afrika-Amerika, který později od Portugalců převzali i další evropské národy zapojené do kolonizačních aktivit, se stal pro několik nadcházejících století hlavním způsobem zajištění pracovní síly a ekonomické exploatace amerického kontinentu Evropany. Problém soužití s domorodým obyvatelstvem se tak posunul do svého dalšího stádia. Hlavní odpovědnost za podřízení indiánského obyvatelstva portugalské koruně a jejich začlenění do křesťanské obce byla napříště udělena katolickým misionářům, mezi nimiž dominovali jezuité. Výrazní jezuitští duchovní jako José de Anchieta, Manuel da Nóbrega či o něco později Antônio Vieira se brzy dostali do konfliktu se zájmy kolonistů. Jejich ostrý odpor vůči pokračujícím snahám o zotročování domorodců vedl k relativnímu vítězství jezuitských „ochránců“ indiánů, když roku 1595 Filip II. prohlásil domorodé obyvatelstvo za svobodné. Zákon nicméně uznával zotročování indiánů v důsledku jejich zajetí v rámci tzv. spravedlivé války, jíž byly míněny pacifikační kampaně vedené proti pohanským domorodcům, kterou považovali za legitimní prostředek i jezuité.7 Novým způsobem evropské dominance indiánů byl systém „redukcí“, politicko-ekonomických jednotek soustředěných kolem jednotlivých jezuitských misií, v jejichž rámci byli indiáni považováni za relativně svobodné. Tyto komunity se staly také důležitými centry katechizace a vzdělávání domorodců. Vypovězení jezuitského řádu z Brazílie portugalskou korunou v druhé polovině 18. století však vedlo k mnohdy násilnému zrušení těchto společenství a mnozí indiáni žijící v pobřežních oblastech se před expandujícími kolonisty uchýlili do bezpečí neprostupných pralesů brazilského vnitrozemí. Počet domorodců, který podle některých odhadů v době příchodů Portugalců do Ameriky dosahoval až 5 milionů, se během koloniálního období do roku 1822, kdy se Brazílie prohlásila nezávislým císařstvím, snížil na necelý milion.8 Bylo by však značným zjednodušením považovat setkání Portugalců s domorodým obyvatelstvem za výhradně destruktivní akt. Jakkoliv empiricky vratká se zdá být teorie „lusotropikalismu“ brazilského sociologa Gilberta Freyre, podle které byli Portugalci v roli kolonizátorů nových teritorií nadáni zvláštní schopností vycházet s domorodým obyvatelstvem na základě vzájemného respektu, oboustranného kulturního ovlivňování a především absence rasových předsudků,9 význam této teorie spočívá především v přiznání přínosu indiánského a černošského obyvatelstva při vytváření brazilské identity, jež byl do té doby pokládán za marginální, ne-li přímo za negativní a degenerativní. Ačkoliv se dnes může jevit často opakované klišé o „trojjediné“ povaze brazilské společnosti založené na evropském, africkém a indiánském
6
Staden, H.: Dvě cesty do Brazílie. Eisenberg, J.: António Vieira and the Justification of Indian Slavery. 8 Kennedy, D. P. – Perz, S. G.: Who Are Brazil’s Indígenas?, s. 316. 9 Základy teorie lusotropikalismu, kterou Freyre později rozvedl v mnoha svých dalších dílech (především v O Mundo que o Português Criou), byly položeny v jeho práci Casa-Grande & Senzala poprvé vydané v roce 1933. 7
3
elementu překonanou konstrukcí, která postrádá empirický podklad,10 nevyhnutelně došlo k vzájemnému ovlivnění kultur, které, co se indiánského elementu týká, nachází svůj odraz nejen v obohacení brazilské portugalštiny výrazy pocházejícími z indiánských jazyků, ale i v dodnes přetrvávající indiánské inspiraci pro umělce různého zaměření11 či pro celou řadu neindiánských politických a sociálních hnutí.
Postavení indiánského obyvatelstva v brazilské společnosti Po vyhlášení samostatnosti se Brazílie a její vládnoucí elity musely vymezit vůči své „mateřské“ zemi Portugalsku. Od poloviny 19. století se však již lze setkat s pokusy o pozitivní definici národní identity. Vzhledem k praktické izolaci mnoha skupin indiánského obyvatelstva od většinové společnosti, naléhavosti řešení otázky přetrvávajícího otroctví černošského obyvatelstva a sílícího přistěhovaleckého proudu z Evropy, se problém začlenění indiánů do brazilské společnosti po dlouhou dobu nacházel na pokraji zájmu politiků. Až se státním převratem roku 1889 a s nastolením republikánského režimu, jehož významnými představiteli se stali příslušníci ozbrojených složek zainteresovaní na efektivní kontrole celého rozsáhlého území státu, se otázka soužití s indiány znovu dostala do zorného pole vlády. V armádních kruzích dokonce vznikl návrh republikánské ústavy, podle které by se Brazílie skládala ze dvou konfederací, jedné složené z politických jednotek indiánského obyvatelstva, druhé pak z obyvatel evropského, afrického a asimilovaného indiánského původu. Návrh nakonec nezískal potřebnou podporu, jeho základní myšlenka potřeby státem zaručené ochrany indiánů si však i nadále udržovala značný vliv v rámci nemalé části brazilských ozbrojených sil.12 Aktivity maršála Cândida Mariana da Silva Rondona, jenž se koncem 19. století podílel na pronikání civilizace do brazilského vnitrozemí prostřednictvím telegrafního spojení, se záhy plně soustředily na otázku sladění zájmů indiánského obyvatelstva a národních rozvojových ambicí. Služba pro ochranu indiánů (Serviço de Proteção os Índio – SPI), vládní orgán vytvořený roku 1910, jehož ředitelem se stal právě Rondon, představuje první státní instituci Brazílie pověřenou řešením indiánské otázky. Myšlenkovým základem vytvoření SPI byl patrně upřímný humanismus a víra v obecnou prospěšnost civilizačního působení státu na „primitivní” indiány. Asimilační přístup a státní paternalismus – indiáni byly nahlíženi jako fyzicky i sociálně neschopní sami hájit své zájmy ve vztahu k okolnímu světu13 - však přispěly k akulturaci a ztrátě identity mnohých indiánských skupin, aniž by se však podařilo jejich bezproblémové začlenění do většinové společnosti. Roku 1967 byla SPI zrušena a pod pravomocí ministerstva vnitra vznikla Národní nadace pro indiány (Fundação Nacional do Índio – Funai), čímž si vláda vojenské diktatury zajistila centralizaci administrace a přímou kontrolu indiánského elementu. O šest let později, na samém vrcholu „brazilského ekonomického zázraku“14, byl uzákoněn tzv. indiánský 10
Da Matta, R. A.: For an Anthropology of the Brazilian Tradition or “A Virtude está no Meio“. In Hess, D. J. – Matta, R. A.(eds.): The Brazilian Puzzle, s. 272. 11 Mezi nejznámější výtvory brazilského romantismu 19. století patří „indiánské“ romány Josého de Alencara. Modernistické dílo Mária de Andrade Macunaíma pak mimo jiné reflektuje svár různých kulturních elementů brazilské společnosti. Přelomem v brazilském umění se stalo volné hnutí Antropofagismo, jehož programem bylo - po vzoru někdejšího indiánského kanibalismu - „vstřebávání“ cizích vlivů a jejich přetváření ve svébytné a originální moderní brazilské umění. Ambivalentní vztah středního proudu brazilské kultury k indiánské inspiraci, potažmo brazilské společnosti ke svým indiánským základům, pak vystihuje hamletovská parafráze „Tupi or not Tupi – This is the question“, jíž čelný představitel brazilského modernismu Oswald de Andrade odkazoval na indiánskou etnolingvistickou skupinu Tupí. Více viz Noronha, I.: Oswald, uma biografia ilustrada, http://www.estadao.com.br/especial/oswald/biografia.htm. 12 Ramos, A. R.: The Special (or Specious?) Status of Brazilian Indians, s. 408. 13 Ramos, A.R.: op. cit., s. 409. 14 Klíma, J.: Dějiny Brazílie, s. 310-312.
4
statut.15 Deklarovaným účelem první zákonné normy, která systematicky upravuje postavení indiánského obyvatelstva ve společnosti, je „zachovat jejich kulturu a postupně a harmonicky je integrovat do národního společenství ”.16 Stát pak na sebe bere odpovědnost za ochranu jejich práv. V zákonu je indián definován jako „každý jednotlivec předkolumbovského původu, které se identifikuje a je identifikován jako příslušník etnické skupiny, jejíž kulturní vlastnosti ji odlišují od národní společnosti“.17 Je tak vyžadován subjektivní (sebeidentifikace) a objektivní (identifikace zvnějšku) prvek příslušnosti k etnické skupině. Zákon dále vymezuje tří skupiny indiánů: isolované, integrující se a integrované. V závislosti na příslušnosti k dané kategorii je pak jednotlivcům přiznán určitý rozsah práv a povinností. Všichni, kdo nepožívají kvality integrovaných podléhají zvláštnímu poručnickému režimu státu (regime tutelar),18 z něhož je možné se vymanit pouze rozhodnutím soudu po prokázání úspěšné integrace do většinové společnosti. Velmi důležitou součástí zákona jsou jeho ustanovení o indiánské půdě. Indiáni, coby držitelé - nikoliv však vlastníci, tím je stát – půdy, ze které získávají obživu, mají nedotknutelná výlučná práva na její využívání. Cizím subjektům je zakázán lov, rybolov, zemědělská či těžební činnost na daném území. Stát si však vyhrazuje právo intervenovat v zákonem vymezených případech, mezi něž patří např. zastavení násilností mezi indiánskými kmeny, ale také realizace díla veřejného zájmu národního rozvoje či využití přírodních zdrojů významných pro národní bezpečnost a rozvoj. Státní intervence do indiánských práv na půdu pak může mít podobu trvalého přesunu celé skupiny na jiné stanoviště. Vláda se v závěru zákona zavazuje provést demarkaci indiánských teritorií do pěti let od momentu, kdy zákon vstoupí v platnost. Tato lhůta byla několikrát prodloužena, proces vymezení indiánských území však dodnes nebyl završen.19 Od roku 1991 projednává brazilský Kongres návrh zákona o reformě indiánského statutu. Fakt, že dodnes nebyla jeho konečná verze přijata jen dokazuje obtížnost nalezení konsensu mezi jednotlivými politickými stranami, respektive zájmovými skupinami, které za nimi stojí.20 Je však patrná snaha alespoň oficiálně ustoupit od provádění politiky integrace prostřednictvím asimilace. K postavení indiánského obyvatelstva v rámci brazilské společnosti se vyjadřuje i Ústava z roku 1988,21 přijatá v rámci demokratizačního procesu po ukončení vlády vojenské diktatury. Její články 231 a 232 vedle ochrany práv na vlastní sociální organizaci, kulturu, jazyk, zvyky a náboženské praktiky, zaručují i nedotknutelnost teritorií tradičně trvale obývaných indiány ze strany cizích subjektů. Pouze stát může v případě veřejného zájmu a po schválení parlamentem - přistoupit k výkonu opatření, která umožní hospodářské či jiné relevantní využívání daných území.
Viz Zákon č. 6.001 z 19. prosince 1973, https://www.planalto.gov.br/ccivil_03/leis/l6001.htm. Tamtéž, článek 1. 17 Tamtéž, článek 3. 18 Tato praxe svěřenectví indiánů do rukou státu není nikterak nová: v 2. polovině 18. století, kdy po opětovném zakázání zotročování indiánů zákonem byli „osvobození“ indiáni svěřeni do rukou zvláštních úředníkůopatrovníků, kteří zodpovídali za jejich integraci do společnosti a především do pracovního procesu. Ramos, A. R.: op. cit., s. 409. 19 Podle údajů Funai je v současné době definitivně registrováno necelých 55 % území považovaných za indiánská. Ostatní teritoria se nachází v různém stádiu složitého procesu identifikace, deklarace, demarkace, delimitace, homologace prezidentským dekretem a konečné registrace. Viz statistika Funai „Situação das terras indígenas, resumo geral“, http://www.funai.gov.br/indios/terras/conteudo.htm#atual. 20 Komparativní přehled znění jednotlivých verzí návrhu zákona je možno nalézt na http://www.socioambiental.org/inst/download/comp_estatuto.pdf. 21 Viz Ústava Brazilské federativní republiky, http://legis.senado.gov.br/con1988/. Ústava z roku 1988 je vůbec první brazilskou ústavou, která se nějakým způsobem vyjadřuje k otázce indiánského obyvatelstva. Seznam brazilských právních norem, které se dotýkají indiánského obyvatelstva, a přístup k jejich plnotextovým verzím jsou k dispozici na http://www.socioambiental.org/inst/leg/pib.shtm.
15
16
5
Dalším významným počinem, který Brazílie v otázce postavení indiánského obyvatelstva vykonala, byla roku 2002 ratifikace Konvence č. 169 Mezinárodní organizace práce o domorodém obyvatelstvu z roku 1989,22 kterou se účastnické státy na mezinárodní úrovni zavázaly respektovat základní práva domorodého obyvatelstva na svém území. Na základě tohoto stručného vhledu do problematiky vývoje postavení indiánského obyvatelstva v rámci brazilské společnosti a jeho současného stavu lze vyvodit následující: • tradice státního paternalismu ve vztahu k indiánskému obyvatelstvu je velmi silná, • demokratizace politického režimu od 2. poloviny 80. let minulého století zvětšila možnosti indiánů vyjadřovat se k záležitostem, které se jich dotýkají, • významným prvkem v celém procesu emancipace je mezinárodní tlak vládních a především nevládních organizací, • došlo k opuštění veřejně deklarované politiky integrace prostřednictvím asimilace, • hlavním problémem indiánského obyvatelstva v Brazílii je ochrana jejich výhradního práva na území, která obývají. Především posledně uvedený bod bude tématem následujícího oddílu.
Konflikt Poslední třetina 20. století přinesla celé Latinské Americe několik zásadních změn, od pádu autoritářských režimů a demokratizace politického života v mnoha zemích regionu k dominanci neoliberálního modelu ekonomického rozvoje od počátku 90. let. Nedílnou součástí těchto politických a sociálních proměn je i aktivizace indiánského obyvatelstva a jejich zesílené volání po uznání svých kolektivních práv od nových vládnoucích elit, které se prohlašují za demokratické. K úspěchu indiánských hnutí přispěly i možnosti nových komunikačních technologií, především Internetu. Indiánským aktivistům se tak navzdory počátečnímu přehlížení tradičních medií podařilo získat dostatečné mediální pokrytí a mezinárodní pozornosti, která se pak následně odrazila i do vnitropolitické situace.23 Negativní sociální dopad neoliberálních ekonomických politik do životní úrovně indiánského obyvatelstva pak aktivizoval domorodá hnutí a přispěl k jejich vzájemné spolupráci a efektivnější politické organizaci.24 Stejně jako ostatní země Latinské Ameriky, i Brazílie je společností značných sociálních rozdílů.25 Ty mají sice svůj původ v modelu ekonomického a sociálního života v koloniálním období, k výraznému rozšíření propasti mezi tenkou vrstvou bohatých na vrcholu a širokou skupinou obyvatel s nízkými příjmy v základně pomyslné společenské pyramidy došlo až v průběhu 20. století. Jednou z příčin tohoto stavu je i problém nevyvážené distribuce půdy coby jednoho ze základních výrobních faktorů. Požadavek pozemkové reformy je stálicí brazilské politiky a konflikty o půdu jsou jedněmi z nejsledovanějších a politicky nejcitlivějších v zemi. Obě strany - vlastníci pozemků i bezzemci - zformovaly nátlakové skupiny, 26 které mají významný 22
Viz C169 Indigenous and Tribal Peoples Convention, http://www.ilo.org/ilolex/cgi-lex/convde.pl?C169. Význam této konvence spočívá také v přítomnosti mezinárodně uznávané definice pojmu „domorodé obyvatelstvo“. 23 Patrně nejznámějším a mediálně nejvděčnějším počinem tohoto druhu bylo povstání indiánů mexické provincie Chiapas roku 1994, jehož mezinárodní propagace byla z velké části prováděna právě po Internetu. 24 Tento proces je patrný zejména v zemích někdejší španělské Ameriky. The Economist (21.2.2004): Indigenous people in South America: A political awakening. 25 Viz Perry, G.: Inequality in Latin America and the Caribbean: Breaking with History? nebo Skidmore, T. E.: Brazil‘s Persistent Income Inequality: Lessons from History. 26 Patrně nejznámější nátlakovou skupinou požadující vedle radikální pozemkové reformy i širší změnu ekonomického a politického systému Brazílie je Hnutí bezzemků (Movimento dos Sem-Terra – MST), které
6
vliv v některých politických stranách a médiích. Boj o půdu se již stal spíše symbolem úsilí o celkovou změnu socioekonomického systému Brazílie. V mnoha případech se tedy indiánské organizace staví do spojenectví s bezzemky, přestože fakt, že indiáni, kteří tvoří necelé 0,5 % populace, mají k dispozici 12 % území Brazílie, je z pohledu některých vlastně řadí po bok nejmajetnějších brazilských latifundistů.27 Vedle tohoto spíše abstraktního politicko-právního sporu o půdu existuje konkrétní konflikt mezi indiány a vetřelci na jejich území.28 Jak již bylo zmíněno, celý proces demarkace a registrace teritorií, na jejichž ekonomické využívání mají dle zákona právo pouze indiáni, kteří je obývají, je velmi zdlouhavý. Stanovování lhůt a jejich nesplnění přispívá, stejně jako v případě pozemkové reformy, k radikalizaci obou stran, tedy indiánských organizací a subjektů zainteresovaných na ekonomickém využívání daných oblastí – těžebních či dřevařských společností či individuálních hledačů cenných kovů nebo diamantů, tzv. garimpeiros. Na rozdíl od garimpeiros, jejichž nezákonné počínání je jednoznačně státem potíráno (problémem však stále zůstává nedostatečná efektivní kontrola rozsáhlého území především v oblasti amazonského pralesa), v případě velkých společností je vzhledem k jejich silné lobby mezi zákonodárci situace mnohem méně jednoznačná. Často je pak narušování výlučnosti práva indiánů na využívání svých území těmito společnostmi zasazováno do širšího rámce kritiky kapitalismu z řad levice. Ideologizovaní a vnášení emocí do problému však spíše přispívá k dalším radikálním vystoupením.29 Komplikace rovněž přinesla zákonná změna průběhu procesu demarkace indiánských území v roce 1996, která umožnila zainteresovaným osobám odvolat se proti vyznačení některého území za indiánské. Počet svévolných obsazení sporných území meziročně vzrostl o 95 % a zvýšil se i počet únosů a násilných střetů a úmrtí.30 Proti mocné lobby těžařů se indiáni posilují mezinárodní podporou, které se jim dostává z rozmanitých kruhů – vědců, ekologických aktivistů, různých politických a sociálních hnutí, církví atp. Toto citelné posílení vyjednávací pozice však má i kontraproduktivní důsledky. Kritika pocházející ze zahraničí je často chápána jako zasahování do státní suverenity Brazílie a indiáni jsou pak označování za pouhé nástroje cizích zájmů v zemi. Celý konflikt se pak dostává do obecné roviny sporu o model národního rozvoje, kdy jsou indiáni jednou stranou prohlašování za překážku hospodářskému a sociálnímu pokroku země, jejich obhájci je pak staví do role ochránců amazonského pralesa a mimořádného přírodního bohatství Brazílie.31 Pozoruhodná je role indiánských šamanů, kteří v poslední době přejímají roli politických vůdců svých kmenů.32 Celý konflikt obou skupin patrně bude eskalovat s tím, jak budou do oblasti amazonské pánve, která je hlavním útočištěm indiánského obyvatelstva a nachází se zde většina jejich výsadních území, pronikat neindiánské ekonomické zájmy.33
pro prosazování svých požadavků zvolilo strategii obsazování soukromých pozemků početnými rodinami svých členů. Tento postup se pochopitelně setkává s nevolí vlastníků okupovaných pozemků a konflikty mezi pořádkovými silami státu nebo soukromými strážci majetku a bezzemky mnohdy končí násilným chováním na obou stranách. Více viz např. The Economist (21.5.2005): A thin red line: Brazil’s landless movement. 27 Veja (28.4.2004): “Sem fé, lei ou rei”. 28 Podle průzkumu veřejného mínění z roku 2000 je obsazování indiánských území bělochy považováno za nejzávažnější problém brazilských indiánů. Viz What Brazilians think about indigenous peoples: Results of the national survey ISA/IBOPE 2000, http://www.socioambiental.org/pib/english/indiandus/isaibope/index.shtm. Výsledky tohoto průzkumu rovněž ukazují, že brazilské veřejné mínění je indiánům a jejich požadavkům práva na autonomní vývoj, včetně práva na výhradní užívání tradičně obývaných území, spíše pozitivně nakloněno. 29 Pires-O’Brien, J.: Indian Land Rights and Land Conflicts in Brazil. 30 Almanaque Abril Brasil, s. 78. 31 The Economist (17.1.2004): Brazil’s Indians: The Amazon’s Indian wars. 32 Conklin, B. A.: Shamans versus Pirates in the Amazonian Treasure Chest. 33 Již dnes tento region v rámci Brazílie vykazuje nejrychlejší tempo ekonomického růstu a zájem podnikatelů o něj se stále zvyšuje. Viz O Estado de São Paulo (2.10.2005): Novo Mapa do Brasil – Região Norte.
7
Závěr Případ brazilských indiánů a jejich vztahu k většinové společnosti je příkladem situace, kdy rozdílné etnické a kulturní kořeny dvou skupin žijících na jednom území stojí u zrodu konfliktu, který prakticky přetrvává s větší či menší intenzitou pět století.34 Stejně jako v mnoha dalších případech, ani problém indiánů v Brazílii nemá pouze etnický základ. Výrazný, ne-li dominantní, je ekonomický prvek, kdy přírodní bohatství, která území, jež stát přiznal indiánským kmenům k výhradnímu užívání, skrývají, se stává předmětem zájmu celé řady skupin i jednotlivců. Vedle etnicko-kulturní a ekonomické dimenze problému je možno identifikovat také jeho politický rozměr, včetně mezinárodního přesahu. Využívání indiánské otázky jako argumentu k odsouzení, respektive k obhajobě stávajícího politického režimu Brazílie, a z toho plynoucí ideologizace celého problému, přispívá k zvyšování napětí. Obecně je konflikt, který má větší množství vzájemně provázaných příčin obtížněji řešitelný. To platí i v případě brazilských indiánů. Další komplikací celého problému je i četnost jeho protagonistů. Vystupují a své zájmy zde hájí početné indiánské kmeny, stát, domácí i zahraniční podnikatelské subjekty, lokální a centrální politické elity, nevládní organizace a celá řada dalších aktérů. Navíc neexistují teritoriálně35 ani politicky36 jasně vymezené skupiny, které by spolu soupeřili. Stát pak působí spíše jako moderátor zájmů jednotlivých skupin, než jako aktivní a dominantní určovatel politiky Brazílie ve vztahu k indiánskému obyvatelstvu, a především není schopen spolehlivě zajistit dodržování stávajících pravidel. Tento stav je možno přičíst na vrub nejen obtížné fyzické dostupnosti mnohých oblastí amazonského pralesa a nedostatečné efektivní kontrole teritoria státem, ale i korupci státních úředníků a pořádkových sil.
Seznam literatury Alencar, J.: Dva indiánské příběhy, Praha, 1964. Alencar, J.: Vládce pralesa, Praha: Melantrich, 1969. Andrade, M.: Macunaíma: hrdina beze stopy charakteru, Praha: Mladá fronta, 1998. Buarque de Holanda, S.: Raízes do Brasil, Rio de Janeiro: José Olympio, 1976. Costa Pinto, L. A. – Bazzanella, W.(eds.): Procesos e Implicações do Desenvolvimento, Rio de Janeiro: Zahar Editores, 1969. Freyre, G.: Casa-Grande & Senzala: Formação da de Economia Patriarcal, Lisboa: Livros do Brasil, 2003.
Família Brasileira sob o Regime
Hess, D. J. – Matta, R. A.(eds.): The Brazilian Puzzle: the Borderlands of the Western World, New York: Columbia University, 1995. Klíma, J.: Dějiny Brazílie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Opatrný, J.: Amerika v proměnách staletí, Praha: Libri, 1998.
34 Téměř symbolické bylo fiasko oficiálních oslav 500. výročí připlutí Portugalců k břehům dnešní Brazílie a „setkání kultur“, které poznamenal střet indiánských aktivistů s pořádkovými silami státu. Viz Veja (3.5.2000): De nau a pior. 35 Území obývané indiány netvoří kompaktní celek, nýbrž je možno prakticky na celém území Brazílie nalézt větší či menší oblasti vymezené výhradnímu užívání konkrétním indiánským společenstvím. Viz Mapa indiánských území, http://200.170.199.242/website/TerraIndigenaNovo/viewer.htm. 36 Vedle různých názorových východisek jak mezi obhájci, tak i v táboru odpůrců indiánských práv existují i rivality mezi jednotlivými indiánskými kmeny, které zabraňují vzniku silné a legitimní společné reprezentace indiánského obyvatelstva na národní úrovni.
8
Perry, G.: Inequality in Latin America and the Caribbean: Breaking with History?, New York: World Bank, 2004. Ramos, A. R.: Indigenism: Ethnic Politics in Brazil, Madison: University of Wisconsin Press, 1998. Ribeiro, D.: Os Brasileiros: Livro I – Teoria do Brasil, Petrópolis, Editora Vozes, 12. vyd., 1993. Ribeiro, D.: Os Índios e a Civilização: A Integração das Populações Indígenas no Brasil Moderno, Rio de Janeiro: Editora Civilização Brasileira, 1970. Schwarz, R.: Misplaced Ideas: Essays on Brazilian Culture, London & New York, Verso, 1992. Staden, H.: Dvě cesty do Brazílie, Praha: Titanic, 2000. Sullivan, E. J. (ed.): Brazil: Body and Soul, New York: Guggenheim Museum & Harry N. Abrams, 2001. Zelený-Atapana, M.: Duch s rozkvetlým penisem: mýty amazonských indiánů, Praha: Argo, 2004. Periodika Almanaque Abril Brasil, São Paulo: Editora Abril, 2000. Conklin, B. A.: Shamans versus Pirates in the Amazonian Treasure Chest, American Anthropologist, Vol. 104, No. 4, 2002. Costa Vargas, J. H.: Hyperconsciousness of Race and Its Negation: The Dialectic of White Supremacy in Brazil, Identities: Global Studies in Culture and Power, Vol. 11, 2004. Eisenberg, J.: António Vieira and the Justification of Indian Slavery, Luso-Brazilian Review, Vol. 40, No.1, 2003. French, J. H.: Mestizaje and Law Making in Indigenous Identity Formation in Northeastern Brazil: “After the Conflict Came the History”, American Anthropologist, Vol. 106, No. 4, 2004. Hodgson, D. L.: Introduction: Comparative Perspectives on the Indigenous Rights Movement in Africa and the Americas, American Anthropologist, Vol. 104, No. 4, 2002. Kennedy, D. P. – Perz, S. G.: Who Are Brazil’s Indígenas? Contributions of Census Data Analysis to Anthropological Demography of Indigenous Populations, Human Organization, Vol. 59, No. 3, 2000. O Estado de São Paulo (2.10.2005): Novo Mapa do Brasil - Região Norte. Otero, G.: The “Indian Question” in Latin America: Class, State, and Ethnic Identity Construction, Latin American Research Review, Vol. 38, No.1, 2003. Pires-O’Brien, J.: Indian Land Rights and Land Conflicts in Brazil, Contemporary Review, Vol. 275, No. 1604, 1999. Ramos, A. R.: The Special (or Specious?) Status of Brazilian Indians, Citizenship Studies, Vol. 7, No. 4, 2003. Skidmore, T. E.: Brazil’s Persistent Income Inequality: Lessons form History, Latin American Politics and Society, Vol. 46, No. 2, 2004.
9
The Economist (21.2.2004): Indigenous people in South America: A political awakening. The Economist (17.1.2004): Brazil’s Indians: The Amazon’s Indian wars. The Economist (21.5.2005): A thin red line: Brazil’s landless movement. Třešňák, P.: Svobodu pro Leonarda Peltiera: Příběh chudé Ameriky, Respekt, roč. 16, č. 42, 2005. Veja (3.5.2005): De nau a pior. Veja (28.4.2004): “Sem fé, lei ou rei”. Zdroje Internetu A Carta, de Pero Vaz de Caminha, http://www.dominiopublico.gov.br/download/texto/bv000292.pdf, 14.10.2005. Komparace znění návrhů zákona o reformě „indiánského statutu“, http://www.socioambienta.org/inst/download/comp_estatuto.pdf, 16.10.2005. Konvence č. 169 Mezinárodní organizace práce o domorodém obyvatelstvu, http://www.ilo.org/ilolex/cgi-lex/convde.pr?C169, 16.10.2005. Mapa indiánských území, http://200.170.199.242/website/TerraIndigenaNovo/viewer.htm, 18.10.2005. Noronha, I.: Oswald, uma biografia ilustrada, http://www.estadao.com.br/especial/oswald/biografia.htm, 19.10.2005. Případové studie některých konfliktů a polemik týkajících se indiánských území, http://www.socioambiental.org/pib/portugues/quonqua/ondeestao/conflpole.shtm, 18.10.2005. Seznam právních norem upravujících postavení indiánského obyvatelstva včetně odkazů na jejich plnotextové verze http://www.socioambiental.org/inst/leg/pib.shtm, 16.10.2005. Statistika Funai „Situação das terras indígenas, resumo geral“, http://www.funai.gov.br/indios/terras/conteudo.htm#atual, 14.10.2005. Statistika Brazilského instituto geografie a statistiky (IBGE) „Censo Demográfico 2000”, http://www.ibge.gov.br/home/presidencia/noticia/20122002censo.shtm, 17.10.2005. Ústava Brazilské federativní republiky, http://legis.senado.gov.br/con1988/, 16.10.2005. What Brazilians think about indigenous peoples: Results of the national survey ISA/IBOPE 2000, http://www.socioambiental.org/pib/english/indiandus/isaibope/index.shtm, 10.10.2005. Zákon č. 6.001 z 19. prosince 1973 („indiánský statut”), https://www.planalto.gov.br/ccivil_03/leis/l6001.htm, 14.10.2005.
10
