Jan. Jandourek. Prùvodce. šílené socioložky po vlastním osudu

Jan

Jandourek Prùvodce

šílené socioložky po vlastním osudu

Jan

Jandourek Průvodce

šílené socioložky po vlastním osudu

© Jan Jandourek, 2014 © Portál, s. r. o., Praha 2014 ISBN 978-80-262-0760-3

PRŮVODCE ŠÍLENÉ SOCIOLOŽK Y PO VLASTNÍM OSUDU

5

Bylo to v době, kdy nic nebylo dobré. Většinou si všichni myslí, že nic není nikdy dobré, ale tehdy nebylo dobré skutečně nic. Svět prožíval krizi a já jsem také prožíval krizi. Amerika a Evropa chudly, mír na Středním, Blízkém a Dálném východě byl v nedohlednu, kosmické lety stagnovaly, ropa zdražovala a teroristé se všem vysmívali. Kolega Milan Vodička tehdy napsal knihu, která se jmenovala Den, kdy došly prachy. Věděl jsem přesně, který den to byl, a pak už nebyl žádný jiný. V podstatě to bylo tehdy, kdy mě opustila moje žena, a došly nejen prachy. Měl jsem tehdy pocit, že mi došlo už všechno. Pokusil jsem se o únik a vydal se sám na pobřeží Jaderského moře, abych si srovnal myšlenky, což byl poněkud pošetilý nápad. Srovnejte si stádo divokých koní. Bydlel jsem v malém penzionu kousek od pláže a ráno trávil v posteli, dopoledne na pláži, odpoledne po obědě opět v posteli a zbytek dne bloumáním po městě. Bylo asi takové, jako všechna města na pobřeží, hotely, penziony, minimarkety, obchůdky se škeblemi a nafukovacími hračkami. Depresivní bylo především vědomí, že bývaly doby, kdy jsem do podobných míst nejezdil sám. Večer jsem sedával na terase, pil víno a roztržitě si něco četl. Někde nade mnou bydlela skupina Čechů, zřejmě studenti, kteří přijeli ojetým autem. Každý večer popíjeli na terase, tedy kromě večerů, kdy popíjeli někde jinde. Tři dívky a dva chlapci, trochu nesourodá skupina. Někdo tam asi bude do počtu přebývat. Brzy jsem se dozvěděl kdo. Jednoho večera se mladí zřejmě veselili mimo dům, protože bylo podezřelé ticho. Když jsem se u vína pokoušel číst Paměti hochštaplera Felixe Krulla, zaslechl jsem jakési hopkání po venkovních schodech a pak se ta osoba vynořila.

6

JAN JANDOUREK

Měla na sobě oranžové tričko a seprané džíny, které se snad do večerního dusna ani nehodily. „Jsem tu dnes večer sama. Je to takové – trochu tísnivé. Nemohu si na chvíli přisednout? Jo, a jmenuju se Destiny,“ dodala. „To je přezdívka?“ „Nikoli, to je znamení mé životní smůly.“ Nic jsem na to neřekl. Pokračovala sama. „Narodila jsem se, když byli rodiče pracovně v Americe. Tam jsem dostala tohle jméno. Tady by to možná nešlo, ale tam se tomu nikdo nedivil. Vrátili se domů, když mi byly tři roky. Od té doby tohle jejich rozhodnutí proklínám. Být tam o dva roky déle, aspoň něco bych si z toho pamatovala a pochytila pár slov. Nebýt tam vůbec, neměla bych pocit zmařené naděje. Můj osud se mohl vyvíjet docela jinak. Místo toho te sedím v téhle díře.“ Vypadala skutečně naštvaně. „No nic,“ řekla nakonec. „Já bych vás neobtěžovala, ale já vás vlastně znám, i když vy mě neznáte. Viděla jsem vás několikrát v televizi a četla nějaký váš článek. Tak jsem si řekla, že by bylo zajímavé, kdybych vás viděla na vlastní oči a mohla se vás třeba zeptat na nějaké věci, které souvisí s mým studiem. Ale jestli vás te obtěžuju, tak já zase půjdu.“ Napadlo mě, kolik mužů by asi v této situaci řeklo: „Vypadni, ty nohatá, dlouhovlasá, nezralá a nadržená pipino!“ Jako odborník bych to odhadoval na něco mezi čtyřmi až sedmi procenty mužské populace. Místo toho jsem velkoryse pokynul, a si tedy přisedne, a hned též vycítil, že z mého vína na mě zbude polovina. „Co studujete?“


7

„Sociologii,“ povzdechla si, jako kdyby přiznávala vážnou nemoc. „Je to utrpení.“ „To vám věřím. Já sociologii učím.“ „Proč to děláte, když je to utrpení?“ „Protože sociologie je dobrodružství, k tomu utrpení patří.“ Zamyslela se a zhluboka se napila. „Po jednom ročníku jsem toho už chtěla nechat. Mám ještě možnost změnit kurz. Vlastně ani nevím, co je to za obor. Hodně přednášek odpadlo, profesor úvodu byl nemocný nebo zatížený funkcemi. Jinak je to samá matematika, taky nějaká historie, kterou jsem ale dost prospala. Ten člověk je uspávač hadů.“ „Víte,“ zkusil jsem to, „sociologie vznikla…“ Přerušila mě. „Není důležité, jak vznikla, ale co to je, ne?“ Pokrčil jsem rameny. „No dobře, začít se dá koneckonců i od konce. Tak si představte, že vašeho otce vyhodí z práce a on nemůže dlouho žádnou najít. Nebo že se vaše kamarádka a spolubydlící z koleje pokusí o sebevraždu. Nechme ji to přežít, aby to nebylo hned od začátku tak ponuré, ale aspoň se o to pokusila.“ „To se taky pokusila,“ řekla Destiny nadšeně. „Vy jste asi jasnovidec.“ „Bývali sociologové, kteří si to o sobě mysleli. Za posledních dvě stě let jsme dost vystřízlivěli. Ale začneme tím otcem. Co dělá?“ „Je architekt.“ „Výborně. Jednoho dne mu řeknou, že má padáka.“ „To se právě stalo otci té kamarádky.“ „Skvělé, umíte mi nahrát. A co doma řekli?“ „Nejdřív ho litovali. Pak, když to trvalo moc dlouho, mu manželka začala vyčítat, že je neschopný. Sám si to o sobě začal myslet.“

8

JAN JANDOUREK

„A to jsme u podstaty věci. Existuje něco, čemu se říká sociologická imaginace. Ten pojem vymyslel v roce 1959 americký socio log Charles Wright Mills, ale to klidně zapomeňte. Sociologická imaginace je prostě zvláštní druh představivosti. Architekt přijde o práci a doma si myslí, že to bylo pro neschopnost, nebo v lepším případě že narazil na hloupého šéfa. Jenže když se podíváme kolem, vidíme, že toho roku přišlo o práci významně více architektů než jindy. Musí za tím být nějaká společná zákonitost.“ „Není jich tolik potřeba.“ „Přesně. Nastala ekonomická krize a hned postihla některá odvětví, třeba stavebnictví. K čemu stavět byty, když na ně lidé nemají, nebo hotely, když polevil cestovní ruch. Lidská zátěž jde přes palubu. Kdesi jsem se dočetl o receptu na řešení krize v podniku před úpadkem. Nejhorší možné řešení je, když najmete odborníky, kteří budou analyzovat pracovní podmínky a zkoumat, jestli by červené židle nestimulovaly pracovníky více než modré. Spíš prý pomáhá, když některé lidi propustíte a ostatním zvýšíte plat. Tomáš Baa nepropustil za velké hospodářské krize ve třicátých letech nikoho, ale prodal zásoby svých bot za polovinu ceny a získal tak hotovost a náskok před konkurencí. Ale když máte šéfa, který se rozhodne vyhazovat, což se zdá být pochopitelné, tak letíte na dlažbu. Příčina vyhazovu tedy není nutně v individuálním osudu, ale ve společenských zákonitostech. To osobní tam může hrát roli, třeba byl dotyčný skutečně méně schopný, nebo jeho šéf nechal v práci hloupou kolegyni, protože byla jeho milenka, a vyhodil starou zkušenou paní. Existuje něco, čemu se říká korelace. Víte, co je to korelace?“ Zavrtěla hlavou. Asi to skutečně s těmi základy společenských věd na fakultě nepřeháněli.


9

Snad aby získala čas, vytáhla nepřítomně bílou krabičku chorvatských cigaret Walter Wolf, melancholicky si zapálila a vyfoukla kouř směrem ke hvězdám. Popel odklepávala tak, že vždycky natáhla svou dlouhou paži a nechala ho padnout z balkonu. „Korelace je současný výskyt jevů, které nemusejí mít nutně příčinnou souvislost. Zamyslela jste se někdy nad tím, proč bývají asistentkami mladé ženy s dlouhýma nohama?“ „Protože ženy s dlouhýma nohama umějí psát všema deseti, znají cizí jazyky a mají hluboké všeobecné vzdělání,“ pravila, aniž hnula brvou. Pochopil jsem, že tato dívka není pro sociologii ztracený případ. „Považujme to za pracovní hypotézu, kterou by bylo třeba otestovat. Ale vrame se k propouštění architektů za světové hospodářské krize. Na tom, že prvotní příčina je sociální, osobní výjimky nic nemění. Ale vidět svět takhle, to je právě sociologická imaginace. Zkuste sama doříct, jak je to s tou sebevraždou.“ Potáhla z cigarety, zvedla bradu a hluboce se zamyslela, nebo třeba jen hrála o čas. „Otce vyhodili z práce, doma bylo dusno, fotr začal víc pít a s kamarádkou se v té době rozešel přítel. Nakonec to nevydržela a spolykala nějaké prášky.“ „Skvělé,“ pochválil jsem ji. „Některé společenské krize vyvolávají osobní krize. Potíže v rodině, chudoba, to všechno může vést k radikálním řešením. Jestli to bude útěk z domova, sebevražda nebo obrat k trestné činnosti, bude záležet i na osobnosti lidí, kteří jsou těmi maléry postiženi. Ale zase musíme mít na paměti, že kdyby tam nebyl ten původní spouštěč, k osobní reakci by nejspíš nedošlo, nebo aspoň ne v této podobě. Ostatně i sebevražd je hodně druhů a sebevražda jako taková patřila k prvním

10

JAN JANDOUREK

tématům moderní sociologie. A ta vaše kamarádka se chtěla skutečně otrávit?“ „Myslím, že tak úplně ne. Asi chtěla rodiče jen vyděsit. Na druhou stranu ale byla skutečně tak vnitřně otrávená, že kdyby se fakt otrávila, vadilo by jí to méně než jindy.“ „Tomu se říká demonstrační sebevražda. Nechtěla jste, abych do toho tahal historii, ale třeba vás bude zajímat, kolik mají lidé důvodů dobrovolně odejít ze světa. Zabývali se tím otcové francouzské sociologie Emile Durkheim a české sociologie Tomáš G. Masaryk.“ „Proč právě tím?“ „No, oni se zabývali skoro vším, historií, právem, náboženstvím, bývali kdysi takoví lidé. Ale nejspíš proto, že jde o krajní případ lidského jednání, který vypadá, že je výsostně osobní, a přitom za ním mnohdy stojí právě ony společenské příčiny. Masaryk se do tématu sebevraždy pustil proto, že dosavadní přístupy mu připadaly nedostatečné. Jak ale říká v knížce rozhovorů s Karlem Čapkem, sebevražda ho zaujala už v dětství.“ „To měl zvláštní záliby.“ „Spíš to byl takový šok, trauma z dětství. Já vám to ocituji přesně tady ze smartphonu. To je moje přenosná knihovna. Takže tam před Čapkem vzpomíná: ‚Před časem se ve stáji na zámku oběsil pacholek. Mně pak ukazovali branku, na které visel, a já jsem se vám té branky zrovna bál, s takovou hrůzou jsem se na ni díval a nikdy jsem prahu do té maštale nepřekročil. Mně připadalo strašné a nepochopitelné, jak si někdo může vzít život. Jen si to doopravdy představte, vzít si život! To je něco tak nepřirozeného, tak zvráceného!‘ Konec citátu.“ „Ale já Masaryka docela chápu. U nás se v ulici oběsila nějaká důchodkyně, prý trpěla depresemi. Bylo mi tehdy asi deset


11

a pořád jsem na to musela myslet, nemohla jsem spát. Rodiče mi museli sehnat od doktora sirup na spaní. Malý Masaryk to možná snášel lépe, když byl kluk.“ „Stejně mu to zůstalo jako téma až do dospělosti. Ale není divu, sebevražda je krajní událost, těžko se o to nezajímat. Také skutečně říká: ‚Můj spis o sebevraždě je odpovědí k těm dětským a pozdějším zkušenostem.‘ K tomu ještě dodává další historku. Četl příběh o klášterním bratrovi, kterého omylem pohřbili zaživa, a on v hrobce konstatoval, že se bu zabije, nebo musí čekat na další pohřeb. Tak tam čekal dvacet let a živil se hmyzem. Malého Masaryka racionálně napadlo, čím se asi řeholník živil v zimě, když hmyz není. Ale hlavní poselství toho příběhu je, že lidé dokážou přežít i za zoufalých podmínek, tak proč se někdy rozhodnou, že se zabijí?“ „Hnusné příběhy. Vy umíte ze sociologie udělat gotický román.“ Tíseň zahnala další cigaretou. „On se do toho ale dal jako sociolog, ne jako romanopisec. Všemi těmi sebepověšenými a sebezastřelenými a podobně se do té doby zabývali hlavně pedagogové a statistici. Ve své práci vydané německy v roce 1881 tvrdí, že u sebevraždy jde o ‚krizi moderního člověka‘. Moderní člověk už se neopírá o náboženství, chybí mu jednotný pohled na svět a ztratil smysl života. Proto je všude samý neklid a zoufalství. Věda bojuje s mýtem, ale okolo vládne polovzdělanost.“ „Tak to jsem já,“ povzdechla si Destiny. „Něco málo vím, ale vlastně ničemu nerozumím. Tuhle jsem si nemohla vybavit, jestli byl K. H. Borovský před Němcovou, nebo až po ní.“ „Předně neříkejte K. H. Borovský, to není jako K. H. Frank, kat českého národa. Jmenoval se Havlíček, asi jako se vy příjmením jmenujete…“ Mávla rukou. „To příjmení se k tomu nehodí.“

12

JAN JANDOUREK

Dál jsem se neptal. „No nic, ti dva museli žít ve stejné době, když Němcová dávala Havlíčkovi na rakev trnovou korunu, jako že je mučedník. Češi mají rádi mučedníky, i když většinou až po jejich bezpečné smrti. Ale to nevadí, studovat začínáme až po doktorátu, říkal taky TGM, takže si s tím tolik nelamte hlavu. Ale k věci. Masaryka také zajímalo, jaký vliv má na sebevražednost prostředí: příroda, poloha země a sociální situace. Také si všiml, že se sebevražednost vyskytuje periodicky, ve vlnách, a chtěl vědět, proč tomu tak je. Masaryk se snažil vysvětlit i samotný pojem sebevražda. Jsou dvě možnosti, jak ji brát. Jednak jako nepřirozený způsob úmrtí, ke kterému došlo neúmyslně, třeba následkem nehody, za kterou si mohu svou neopatrností. A potom jsou tu lidé, kteří život skončí úmyslně a vědomě. Kromě toho ještě navíc existuje takzvané sebeobětování. Pokud jde o příčiny, mohou se sebevrahové vynořit hromadně. Příroda za to ale asi nemůže, podle Masaryka třeba nehrají žádnou roli roční období. Pokud jde o korelaci, tedy společný výskyt, je tomu jinak s ohledem na vzdělání. Vzdělané národy se totiž sebevraždí častěji.“ „Takže patřím do rizikové skupiny?“ „Zcela jistě, Destiny. Z tohoto hlediska by bylo lepší, kdybyste byla negramotná. Protože právě polovzdělanost prý vede k vyšší sebevražednosti. Tak se učte! Kromě toho je ještě důležitý vliv duševních chorob a sociální situace. Prostředí, kde vládne chudoba, bují prostituce a zločinnost a tak dále, člověku na dobrém životním pocitu nepřidá.“ „Zločincům možná dobrý životní pocit dodává, proč by to jinak dělali?“ poznamenala a zase vyfoukla kouř. Usoudil jsem, že ví o životě možná ledacos, ale ve slumu určitě nevyrůstala.


13

„K tomu se dostaneme, jen co probereme sebevraždy a další zajímavá témata. Něco pro stručnost vynecháme, třeba druhy sebevražd, že se lidé často spíše věší, než že by zvolili jiné metody a tak dále. Lidé jsou nicméně vynalézaví i v této oblasti. Seneca napsal už v 1. století po Kristu: ‚Vybíráme si dobře lo, chceme‑li se nalodit, nebo dům, kde chceme bydlet. Stejně tak máme právo vybrat si prostředek k odchodu ze života. Ve smrti bychom měli více než v čemkoli jiném uplatnit vlastní volbu.‘“ „To řekl hezky, ale ono zas těch způsobů tolik nebude.“ „Nemylte se. V roce 1969 se Světová zdravotnická organizace věnovala prostředkům a důvodům sebevražd. Studie ukázaly, že lidé si vzali život z 989 rozličných důvodů, a to hned 83 způsoby. Neptejte se mě, které to byly, vážně nevím. Ale to je spíše technická záležitost, a pokud jde o motivy, tak také psychologická. Zajímat vás snad může Masarykův názor, že jsou to třeba umělci, kdo jsou často melancholicky a pesimisticky naladěni, například takoví Edgar Allan Poe, Goethe, Gogol. Milostný román Johanna Wolfganga von Goethe Utrpení mladého Werthera z roku 1774, který popisuje utrpení nešastně zamilovaného, končí sebevraždou, což prý inspirovalo mnoho mladých lidí ke stejnému konci.“ „Asi máte pravdu s tou negramotností. Kdo si to nemohl přečíst, nemohl na takový nápad přijít.“ „Přinejmenším ne na základě četby. Ale lidé páchali sebevraždy i bez toho, že by si o tom četli. Příčiny mohou být různé. Tak třeba Emile Durkheim napsal: ‚Sebevražda je činem člověka, jenž si sáhne na život ve stavu pomatenosti. Všichni kandidáti sebevraždy jsou pomatení.‘ Napsal to v práci Sebevražda: sociologická studie, kterou vydal v Paříži roku 1897 a…“

14

JAN JANDOUREK

„Počkejte,“ napadlo ji. „Takže ji napsal až po Masarykovi?“ „Dějiny nejsou spravedlivé. Durkheim byl prostě Francouz, proto je jeho kniha slavnější. Tak to na světě chodí. Durkheim si všiml, že sebevražednost je vyšší v protestantských zemích než v katolických. Podle něj mají katolíci vyšší sociální kontrolu, takže se tam lidé sebevraždí méně. Katolická společnost má podle něj normální úroveň integrace, zatímco protestantská nízkou. Pozdější kritici říkali, že vycházel ze starších dat a že šlo o data z německy mluvících zemí. Důležitější je ale jeho klasické členění sebevražd. Takzvaná altruistická sebevražda je motivovaná snahou pomoci druhým. Třeba za hladomoru se člen rodiny obětuje pro přežití ostatních. Anomická sebevražda vychází z pocitu jedince, že nic nemá smysl, společnost je na nic a její hodnoty taky. A nakonec egoistická sebevražda vychází z pocitu těžkého selhání osoby, třeba když není dlouho schopen najít práci nebo když hrozí, že bude odhalen jako defraudant.“ „Ano, třeba David Lodge má v jednom románu postavu profesora, který se oběsí těsně předtím, než mu policie ve fakultním počítači odhalí dětskou pornografii. A tohle profesoři dělají?“ „Jestli páchají sebevraždy? No tak…“ „Ale ne, to druhé.“ „Profesoři dělají ledacos. Někteří podporovali válečné zločiny,“ zamluvil jsem to. „Ale toho pochmurného tématu už raději nechme. Tohle všechno si povídáme, aby bylo jasné, co je to sociologická imaginace. Že když někdo skočí do rybníka s úmyslem nevyplavat, není nutné ho zahrabat u zdi s tím, že byl smrtelný hříšník, protože byl třeba jen ‚nějakej divnej‘.“ „To se s hříšníky dělalo? To byla nějaká speciální ze, u které se zakopávali?“


15

„Ale Destiny, už ztrácíme společný kulturní jazyk. Sebevrazi nemohli být pohřbeni na hřbitově do posvěcené půdy, tak je ukládali ke zdi. Na takové místo hanby, jako ve třídě, když někdo zlobí. Vlastně je to hezká ukázka toho, jak společenské vztahy překračují i smrt. Být pohřben u zdi, na křižovatce nebo v lese znamenalo posmrtné vyloučení ze společnosti. Třeba autor slavné vánoční mše Jakub Jan Ryba, který spáchal sebevraždu, byl pohřben v lese.“ „Takže v kostele ho hrát mohou, ale dva metry na hřbitově mu křesané nedali.“ „Učíte se rychle! Už vidíte, že společnost není ve svých názorech a postupech tak konzistentní, jak se navenek někdy tváří. Tato podivná praxe ale byla opuštěna. Prostě proto, že i církve seznaly, že nikdo neví, co se v posledních okamžicích v hlavě člověka děje. Ale já mám pořád sklon podléhat vaší mladické nesoustředěnosti.“ „To neva. Celkem už jste mě tak trochu přesvědčil, že by socio logie mohla mít něco společného s praktickým životem. I když si pořád myslím, že kdybych náhodou dostala nějaké sebevražedné nápady, půjdu spíš za psychologem než za sociologem.“ „Jistě. Protože se sebou a svým osudem můžete něco dělat jenom vy. Nemůžete třeba snížit nezaměstnanost ve státě o pět procent, aby se ulevilo otci vaší kamarádky. Pokud jde o osobní problémy, sociolog a psycholog vám k věci něco řeknou, každý ze své strany. Sociolog vám sdělí, že nejste ojedinělý případ, když jsou vás desetitisíce nebo statisíce. Psycholog vám naznačí, co je pro vás v dané věci individuálně třeba. Oba přístupy snad mohou pomoct k tomu, aby se člověk nezbláznil dřív, než je nutno. I když je to trochu paradox, protože jak říká jedno úsloví, na počátku sociologie stojí šílenec.“ „A to byl kdo?“ s novým zájmem vyhrkla Destiny.

16

JAN JANDOUREK

„To je právě ta historie sociologie, o které jste nechtěla nic slyšet. Víte co, je pozdě večer, pro vás ne, ale pro mě už trochu ano. Chcete ještě nějaké pokračování?“ „No jasně,“ zahlaholila. Bylo jasné, že tak snadno se jí už nezbavím. *** „Tak jak to bylo s těmi šílenci?“ zajímala se druhého večera hned po formálním pozdravu. Dnes si na sebe vzala černou minisukni a černé punčochy, černé triko s decentním, ale přece jen nápadným výstřihem. „Chtěl jsem s vámi mluvit o sociologii, ale začali jsme sebevraždami a pokračujeme šílenci.“ „Pokud jde o šílenství, je to vždycky zajímavé. Jak se říká, všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo.“ Nechal jsem si pro sebe, že tento výrok jsem znal už v době, kdy nebyla na světě. „Kdybychom to vzali ještě víc zeširoka, mohli bychom navázat na Shakespearův výrok, že vymknuta z kloubů doba šílí. Lidé řešili uspořádání společnosti vždycky, ale pracovně můžeme za jeden bod zlomu považovat Velkou francouzskou revoluci. Společenský řád trvající staletí se náhle zhroutil. Lidé začali uvažovat, proč se to stalo. Doba byla šílená a intelektuálové znepokojeni. Na počátku vlastně stála snaha, jak šílenství změn zarazit.“ „Co je děsilo? Francouzská revoluce, to byl pokrok, ne? Tak jsme se to učili.“ „Ono záleží na úhlu pohledu, jak říká v jednom stripu kocour Garfield. Masové popravy, a nakonec krach revoluce, nástup


17

Napoleona, restaurace monarchie, další revoluce, to všechno znamenalo značné utrpení lidí. Vedle toho samozřejmě máte konec privilegií pro některé společenské vrstvy. Ale pokud myslící člověk stojí uprostřed chaotického víru, vrtá mu to hlavou. Proč se to děje, co se stalo, musí to být zrovna takhle? Dá se s tím něco dělat? Pokud možno takzvaně vědecky?“ „Kdo s tím přišel?“ „Auguste Comte, francouzský myslitel, který žil v letech 1798 až 1857. Jak vidíte, Francouzská revoluce proběhla dřív, než se narodil. Comte byl sekretářem filozofa jménem Claude Henri de Rouvroy, comte de Saint‑Simon, oni dříve mívali lidé dlouhá jména, zvláště šlechtici. I Saint‑Simona můžeme považovat za zakladatele sociologie a právě o něm bylo mimochodem taky řečeno, že to je ‚jasnozřivý šílenec‘. Ale zůstaňme u Comta. Ten považoval sociologii za královnu věd. Dokonce vytvořil projekt Pozitivistické církve, někdy se jí také říká Náboženství humanity. Sociologové měli být kněžími tohoto kultu. V druhé polovině 19. století pak skutečně taková církev vznikla a ve Francii a v Brazílii byly budovány takzvané chrámy humanity. V Brazílii ostatně tahle církev funguje dodnes.“ „Takže já bych vlastně mohla být kněžkou sociologické církve,“ zasnila se Destiny a protáhla se slastně jako kočka v očekávání myši s mlékem. „Minula jste se dobou,“ pokrčil jsem rameny. „Dnes už byste mohla být nanejvýš sociologickou múzou. Ale stála byste v dobré historické tradici. Comte měl také svou múzu.“ „Ten suchý stařík?“ podivila se, protože se jí zřejmě vybavily dobové myslitelovy portréty z učebnice pro II. stupeň.

18

JAN JANDOUREK

„No právě, to s tím souvisí. Byl to velmi systematický a pedantický muž. To víte, byl to koneckonců pozitivista. Ani jeho přátelé jej nepovažovali za dobrého spisovatele. Během několika desetiletí si vytvořil zvláštní styl psaní. Žádná věta neměla být delší než dva řádky rukopisu. Žádný odstavec neměl obsahovat více než sedm vět. Žádné slovo se nesmělo objevit v téže větě dvakrát, kromě jednoduchých jednoslabičných sloves. Jeho práce měly mít sedm kapitol a každá tři části a tak dále.“ „Br,“ otřásla se Destiny, těžko říct, zda nechutí, nebo zděšením. „Však si prošel svým. Vzal si v roce 1825 jistou Caroline Massinovou, ale manželství se nepodařilo, odešli od sebe v roce 1842. K obratu v jeho životě došlo, když se v roce 1844 seznámil s Clotildou de Vaux, vzdělanou dámou. Její manžel se zadlužil, prchnul od ní do Belgie a ona nedostala povolení k rozvodu. Comte se do ní zamiloval, nicméně jejich vztah zůstal platonický. Když pak v roce 1846 ve svých jednatřiceti letech zemřela, stala se pro něj předmětem zbožňovacího kultu. Když umírala, zamkl Comte dveře do místnosti a nechtěl k jejímu loži pustit ani příbuzné. Těm se to asi nelíbilo.“ „V jednatřiceti umřela? To je smutný osud. Taky pro něj, když konečně našel někoho, kdo ho přivedl na jiné myšlenky.“ „Určitě! I když – jak se říká – dřív se víc umíralo a lidé byli na tento fakt zvyklejší. Tím myslím ty, kdo zatím přežili.“ „Počkejte, já nejsem ve statistice velké lumen, ale nakonec umře tolik lidí, kolik se narodilo, ne?“ „Bohužel, ale chce se tím říct, že smrt byla během životní dráhy více rozprostřena. Umíralo mnohem více dětí, matek při porodu a tak dále.“ „Vždycky skončíme u smrti, a to jsme nadějně začínali aspoň šílenstvím.“


19

„Vrátíme se k němu. Ke Comtovi a jeho zvláštnostem ještě dodejme, že hlásal takzvanou cerebrální hygienu, což znamenalo, že odmítal číst díla jiných lidí, aby se jeho mysl neznečistila cizími idejemi.“ „Takhle by dneska sociologii nevystudoval.“ „Určitě ne. Ale možná by ji mohl učit.“ Ocenila to přiměřeně decentním smíchem. „Je ale potřeba ještě dnes mluvit o těch stařících?“ zeptala se s bezohledností vlastní mládí. „Přiměřeně. Především proto, abychom nemuseli znova objevovat objevené nebo opakovat staré chyby.“ „A k čemu je mi tedy Comte dnes?“ „Tak předně je to příběh o jedné velké ambici, kterou společenské vědy měly a kterou nenaplnily tak, jak si zakladatelé mysleli. Není jen nauka, kterou dává Comte, ale také poučení z Comta. Ale přece jen k té nauce. Aby bylo jasno, já bych rád mluvil o tom, co se týká vás, ale na začátek bychom si mohli přece jen popovídat o otcích zakladatelích, na kterých obor stojí asi tak jako v indických představách svět na slonech. Pak toho necháme a podíváme se na to, co podle sociologie mladou dívku v životě čeká a nemine.“ „A jak by to sociologie mohla vědět?“ „Jsou přece nějaké společenské zákony.“ „Ale já mám svobodnou vůli.“ „Zkusila jste se někdy odnaučit kouřit?“ „Stokrát, ale dopadlo to vždycky bledě. Dneska nekouřím, protože nemám chu. Ale dostanu ji před spaním a pak se nepřemůžu.“ „Tak vidíte, jak je to s tou svobodnou vůlí v praxi. Ale to nic, berte to jen jako vtip. O svobodnou vůli se vedou zajímavé spory.

20

JAN JANDOUREK

Máte to jako s těmi sebevraždami. Všichni mají svobodnou vůli, nebo aspoň skoro všichni, ale sebevražd, jak jsme si už řekli, bude příští rok asi tak stejně jako letos. Někteří lidé nemají slovo zákon rádi, a mluví proto raději o pravidelnostech.“ Zavrtěla hlavou, něco se jí na tom stejně nezdálo. Rozhodl jsem se vrátit ke Comtovi. „Comtovo dílo bylo reakcí na Francouzskou revoluci a osvícenství.“ „Co měl proti osvícenství a revoluci? My se ve škole vždycky učili, že to byly dobré věci. Lidé začali kriticky myslet a osvobodili se od jha feudálů a církve.“ „Nějakým způsobem asi ano, ale na druhou stranu bylo kolem toho hodně zmatku, poprav a demagogie. Proto Comte zavedl pojem pozitivismus, aby bylo možné se očistit od negativního vlivu osvícenství. Nemyslel si, na rozdíl od některých jiných, že je možné se vrátit do středověku. Na to už věda a průmysl dospěly příliš daleko. Přišel také s pojmem sociální fyziky. Tím dával najevo, že sociologie, jak tomu říkal později, je stejně tak vědou jako takzvané tvrdé vědy. Šel ve svém sebevědomí dokonce ještě dál, byl přesvědčen, že jeho sociální fyzika bude dominantní vědou. Bude se zabývat tím, co nazýval sociální statika, tedy studovat struktury, které již existují, a sociální dynamiku, tedy sociální změnu. Víc ho ale zajímalo to druhé.“ „Proč?“ „Asi že se mu nelíbilo, k jakým změnám došlo. Zároveň chtěl změny způsobit.“ „Ale byl přece proti revoluci.“ „Jasně. Na to ještě narazíte v dějinách sociologie mnohokrát, na spor o to, jestli se má ke změně dospět naráz na barikádách,


21

nebo se to má dělat postupně. Evoluce, nebo revoluce. Střelba a věšení, nebo poučovat dělníky v nějakých kroužcích a postupně se domoci větších práv, by třeba nátlakem, ale bez krve.“ „A vy si myslíte co?“ „Jako učitel to jen popisuju, ale jako člověk se kloním k tomu druhému. Jen uděláme odbočku od Comta, ale snad k věci, pokud jde o revoluce. Anglický spisovatel Gilbert K. Chesterton popisuje v jedné povídce, jak se radní rozhodli zbourat na náměstí lampu plynového osvětlení. Jednomu z radních patřil obchod se šrotem, tak se chtěl zmocnit železa, další byl členem elektrárenské společnosti a měl zájem na tom, zavést elektrické světlo. Třetí byl alkoholik a měděné trubky by se mu hodily na pálení slivovice. Starosta si nebyl jistý. Tak pozval na schůzi řeholníka a chtěl slyšet jeho názor. Řeholník promluvil o smyslu a filozofii světla. To radní naštvalo a večer lampu prostě zbourali. Nastala tma a chaos. Tak se otázka světla musela řešit znova, ale jak Chesterton poznamenává, mohlo se diskutovat za světla.“ „Problém je, že u zkoušky si budu pomatovat tohle, a na sociální dynamiku a Comta zapomenu.“ „Nestudujete jen kvůli zkouškám, bude se vám to hodit, až budete sedět na ministerstvu zahraničí, nebo aspoň v kavárně. Jde ale o to, že všechno rozbít nemá cenu, že je lepší vývoj. Proto je základním kamenem Comtovy nauky zákon tří stadií. Jsou to fáze, kterými prochází nejen celý svět, ale také skupiny, společnosti, věda, jednotlivci. První stadium je ‚teologické‘. Podle něj v něm svět žil někdy do roku 1300. Je to doba víry v nadpřirozené síly, lidé si božstva představují podle sebe, společenský a fyzický svět je považován za Boží dílo. Druhé stadium nazývá metafyzické a odehrává se někdy mezi lety 1300 až 1800. Je to doba

22

JAN JANDOUREK

charakterizovaná tím, že všechno mohou vysvětlit abstraktní síly jako ‚příroda‘, nikoli Bůh. A nakonec je tu někdy po roce 1800 období pozitivistické. Lidé už nehledají absolutní příčiny, jako je Bůh nebo příroda, a místo toho pozorují společenský a přírodní svět a hledají zákony, které v něm působí.“ „Zní to celkem věrohodně.“ „Jako všechno, co je úhledně zaškatulkované. Ale to nevadí. Důležité je, co všechno z toho Comte vyvodil. Soudil, že za společenským nepořádkem vězí nepořádek intelektuální. Teprve až se prosadí pozitivismus, bude nepokojům konec. Je třeba intelektuální změny, k jiným revolucím není důvodu. Jednotlivci se Comtova sociologie nezabývá. Začíná až od větších společenských jednotek, jako je třeba rodina. Ve společnosti přikládal velký důraz konsensu. Konflikt mezi dělníky a kapitalisty nebyl pro něj předmětem zájmu. Věřil, že můžeme o sociálním univerzu sbírat data a potom je ověřovat.“ Destiny při mém dlouhém výkladu skoro usnula. Zbytky ostražitosti jí sice bránily upadnout do spánku, ale bylo zřejmé, že ještě pár vět o osvícenství a pozitivismu a dívka padne do temnot. Navrhl jsem tedy dopít sklenku a odebrat se do říše snů. Radostně souhlasila, ale trvala na tom, že se příštího večera sejdeme zase. Chtěl jsem vědět, jestli by pro ni nebylo zábavnější jít někam s vrstevníky pobavit se. Zatvářila se uraženě a pravila, že vrstevníků si užije dost přes den, že jsou to beztak dost slepice a ucha a že si radši poslechne něco chytrého, z čeho něco má. Když takto postaršímu muži zalichotila, odebrala se pružným krokem ke svému pokoji. ***


23

Třetí večer dorazila Destiny v minišatečkách s thajským vzorem velké rybí kostry. Na první pohled nebylo zřejmé, zda jsou to ještě šaty, nebo už se jedná o delší tričko. V každém případě jí to slušelo, ale Destiny byla typem ženy, které sluší všechno. Překvapila tím, že tentokrát donesla láhev vína ona. „Děláte si škodu,“ řekl jsem starosvětsky, ale potěšilo mě to. „Ale nedělám,“ pravila upřímně. „Sebrala jsem láhev u nás z ledničky. Zbyla nám z párty, kterou do noci pořádali, a navíc si myslím, že by neměli tolik chlastat. My to ale použijeme k intelektuálním účelům. Čeká nás ještě nějaký další sociologický stařík, bez kterého by nebyla sociologie?“ „Sociologie by byla v každém případě. Svým způsobem byl sociologem už Platón nebo svatý Augustin, protože uvažovali o společnosti. A taky jím byl pán jménem ibn Chaldún.“ „To byl kdo? Zní to jako jméno nějakého ajatolláha.“ „No, byl to arabský myslitel, zřejmě dost vzdělaný pán. Víme toho o něm dost hlavně proto, že nám po sobě zanechal seznam své četby. Víme také, že se naučil zpaměti Korán, znal islámské právo a arabskou literaturu. Působil jako sekretář marockého sultána, ale pak ho zavřeli pro podezření z nějakého spiknutí. Nový panovník ho propustil, ale on pak znovu upadl v nemilost. Jsou prostě takové typy lidí. Nakonec odešel do španělské Granady. To už mu bylo asi dvaatřicet, takže žádný stařík. Poté ještě dost často cestoval a pořád byl z něčeho podezřelý. Nebudeme se tím ale příliš dlouho zabývat. V podstatě jde o to, že tento člověk, který byl z našeho hlediska historik, psal o tématech označovaných dnes za sociologická. Píše třeba o sociálním konfliktu, způsobech života – usedlém a nomádském –, o skupinové solidaritě a ekonomice. Už toho ale necháme a podíváme se raději rovnou

24

JAN JANDOUREK

na Emila Durkheima. Já mám pořád sklon odbočovat a postupujeme pomalu. Vy pak pojedete domů a tento nalévací kurz nedokončíme.“ „Tak vpřed!“ řekla a nalila do skleniček mně i sobě. Asi to není úplně podle společenských pravidel, ale říkejte si něco mládeži. „Budeme tedy mluvit o člověku, kterého jsme už zmínili, když jsme mluvili o pochmurném tématu sebevražd, o Emilu Durkheimovi, který žil na přelomu 19. a 20. století a zemřel rok před koncem první světové války. Narodil se rok poté, co zemřel Comte, což je taky symbolické. Kdy to bylo, si někdy dohledáte. Stejně jako Comte se stavěl kriticky k osvícenství. Ti dva se lišili v tom, že Comte stál celý život v podstatě mimo akademické kruhy, zatímco Durkheim udělal ze sociologie univerzitní disciplínu.“ „Založil si vlastní obor.“ „Ano, a to je v mnohém ideální. V každém případě se mu nelíbily společenské nepořádky a domníval se, že je možné je postupně napravovat. Jak postupoval? V roce 1895 napsal knihu Pravidla sociologické metody. V ní se objevuje klíčové slovo, na které narazíte ještě milionkrát: sociální fakt. Sociologie má zkoumat sociální fakta. Zapamatujte si, že sociální fakta jsou jako věci. Jsou to síly vůči člověku vnější a působí na něj donucující silou. Patří sem třeba právo nebo morální představy. Vidět to není, ale důsledky to má dost hmatatelné. Stačí porušit nějaký zákon, a když vás chytnou, hned se abstraktní zákon změní v dost tvrdou ‚věc‘. Právě v této souvislosti píše o sebevraždě, hledá souvislost mezi chováním jednotlivce a jeho sociálními příčinami. Proč ji spáchal pan A nebo pan B, ho nezajímá. Důležité je, že třeba válka nebo ekonomická krize mohou vyvolat kolektivní depresi. A také to,


25

k jaké společenské skupině člověk patří, zda je ženatý, nebo svobodný a tak dále. V Pravidlech sociologické metody Durkheim rozlišuje mezi materiálními a nemateriálními sociálními fakty. Více ho zajímají ta nemateriální, především kultura a instituce. K těm materiálním patří třeba byrokracie. Už jeho prvním větším dílem byla kniha Společenská dělba práce z roku 1893. V ní se ptá, co vlastně drží společnost pohromadě.“ „Jak to myslíte, drží pohromadě?“ „Je příznačné, že se ptáte, Destiny. Nám připadá samozřejmé, že společnost tak nějak funguje, i když na ni všichni ze všech sil nadávají. My jsme ale nezažili žádný velký rozvrat a pamětníků poslední války ubývá. Durkheim proto soudil, že dřívější společnosti byly drženy pohromadě především nemateriálními sociálními fakty, jakýmsi kolektivním vědomím, především sdílenou morálkou.“ „To byly časy, když se ještě dalo věřit ve všeobecně sdílenou morálku. Kdybych včera na mejdanu použila takový obrat, byla bych za větší podivínku než naše ročníková promiskuitní alkoholová víla Andrejka. Tu mají sice všichni za pošuka, ale celkem se jí nikdo nediví. Já kdybych přišla s hlásáním všeobecné morálky, abychom slepili společnost dohromady, asi bych se znemožnila.“ „Obávám se, Destiny.“ „Musely to být svým způsobem krásné časy.“ „Možná, ale v něčem taky ne. Já vám ještě něco ocituju. Třeba to, co píše rakouský židovský spisovatel Stefan Zweig ve své knize Svět včerejška. Popisuje tam, jak tehdejší svět prožíval začátek první světové války: ‚Příští ráno v Rakousku. Na každé stanici vylepovali vyhlášky, které oznamovaly všeobecnou mobilizaci. Vlaky se plnily čerstvě narukovanými rekruty, prapory vlály,

26

JAN JANDOUREK

hudba duněla, celou Vídeň jsem nalezl v jakési závrati. První úlek z války, kterou nikdo nechtěl, ani národy, ani vláda, z této války, která diplomatům, kteří si s ní zahrávali a zastrašovali, vyklouzla z nešikovné ruky a proti jejich vůli se proměnila v náhlé opojení. V ulicích se formovaly průvody, všude najednou vlály prapory, stuhy a hudba hrála, mladí rekruti vítězoslavně pochodovali a jejich obličeje byly naplněny jasem, protože lidé jim provolávali slávu, jim, těm malým, nevýznamným lidem všedního dne, kterých si jinak nikdo nevšímal a nikdo je neoslavoval.‘“ „Nebylo to trochu jako pak za Hitlera?“ poznamenala Destiny. „Určitě to byl podobný mechanismus. Ale všimněte si, že tehdy už lidé zkušenost hrozné války měli. Však také Hitler využil zklamání z prohry a pocitu ponížení. Na filmových dokumentech ale také vidíte jiný obraz, než jaký líčí Zweig. Žádní veselí rekruti a rakousko‑uherská veselice, nýbrž sevřené šiky pochodujících, kteří mají stejně ocelové ksichty, jako mají přilby.“ „Kdyby to viděl Durkheim, asi by se divil, jak daleko dospěl svět sdílené morálky.“ „Myslím, že před koncem první světové války už bylo jasné, že se rodí něco nového. Jasný svět pravidel, kde si člověk v rakousko ‑uherské říši mohl spočítat, kolik peněz bude mít během svého úředního postupu, jak mají vypadat školní osnovy, svět, kde mohl důvěřovat pevnosti měny a kde se vyplatilo neriskovat, ale spíše poctivě měšansky pracovat na svém spokojeném osudu, nenávratně skončil.“ „Během jednoho léta v roce 1914 byl konec.“ „Přinejmenším jeden z konců. Ani dvacet let po této válce lidé nevěděli, že nežijí v míru, ale jen v dočasném příměří. Také se někdy říká, že ty dvě světové války byly ve skutečnosti jen jednou


27

válkou s dvacetiletou přestávkou. Durkheim, který chtěl sociální stabilitu, se této pohromy musel dožít. A co hůř, ve válce v roce 1915 zahynul Durkheimův syn André, což otce zdrtilo a už se z toho nikdy nevzpamatoval. Zemřel dva roky potom a ani konce války už se nedočkal.“ Destiny mě přerušila. „Jsou kolem sociologie vůbec nějaké dobré konce? Všude samý šílenec, sebevraždy, konflikty… Co třeba něco příjemného?“ „Ale jistě, nebojte se, sociologie, to je taky hodně legrace. K tomu se dostaneme. Ale pokud zítra přijdete, budete ještě muset přežít Karla Marxe.“ „S vámi přežiju cokoli,“ zavrněla jako kočka a já začal mít pocit, že sociologie může být skutečně zábavná, ale že je taky dost nebezpečná. *** Tentokrát svým oděvem Destiny ohromila. Přišla v rudém tričku, na kterém byl Che Guevara. „Myslela jsem si, že by se to tak nějak stylově hodilo, když bude řeč o Marxovi,“ řekla poněkud ostýchavě, když si všimla mého upřeného pohledu, který překvapivě nesměřoval k jejím ženským přednostem, ale k odhodlané tváři světového revolucionáře. „Zcela jistě. Jen mě vždycky pobaví, když si uvědomím, jak populární je mezi mládeží tenhle člověk, který se podílel na popravách.“ „Na popravách?“ „Vedou se spory o to, jestli jim velel s chutí, jak říká kubánská opozice, nebo naopak omilostnil tolik lidí, kolik jen bylo možné.

28

JAN JANDOUREK

Jisté je, že se pod ním popravovalo, a všechny strany se shodují na tom, že patřil k tvrdým mužům a nebral žádné ohledy. Pokud šlo o zájem revoluce, popravčí čety a kolektivní vina mu nebyly nijak cizí. Levicoví badatelé samozřejmě tvrdí, že revolucionáři popravovali kriminální živly a zrádce, ale po našich vlastních zkušenostech s tím, jak snadno se člověk za jistých poměrů stane v očích revolucionářů kriminálním živlem, můžeme mít jisté pochybnosti.“ Trochu posmutněla. „Tak já bych si ho klidně sundala, kdyby vám to…“ „Ne, ne,“ přerušil jsem ji rychle. „Naopak, docela se nám to bude hodit, až se dáme do toho Marxe.“ Dnes nedonesla víno a komentovala to slovy, že „oni“ to všechno vychlastali a nestačila před nimi nic ukrýt a že příště bude ostražitější. „Tak s tím Marxem,“ začal jsem. „Co víte o Marxovi?“ „Kamarádil se s Engelsem, psal o třídním boji a vynalezl komunismus.“ „I tak by se to dalo říct. Tak to vezměme od začátku. Marx, který spatřil světlo světa v roce 1818, což se dobře pamatuje, pocházel ze starého rabínského rodu. Byla to středostavovská rodina, která v mnohém sdílela osudy svých současníků. Aby mohl otec zastávat místo ve státní správě, nechal se pokřtít. Takhle se malý Karl seznámil s náboženstvím jako s utilitární záležitostí a není divu, že náboženstvím později tolik pohrdal. Možná prošel krátkým náboženským obdobím, ale z jeho rané tvorby se zachovaly nějaké verše se satanistickými motivy, což pak mnoha křesanům činilo radost. Když chcete někoho zesměšnit, najděte cokoli z jeho dětství a mládí, to zabere. Ještě že tehdy nebyl


29

Facebook. Počkejte, tohle vám ocituju: ‚Světy vyjí svůj vlastní zpěv smrti a my jsme opice chladného Boha.‘“ „Ale to je docela pěkné. Z toho by se dal udělat nějaký song. Ztracený talent, ten Marx.“ „Tušil jsem, že by se vám to mohlo líbit. Když u nás vládli komunisté, šířili věřící tyto verše zlomyslně samizdatem. Pokud jde o jeho charakteristiku, zdá se, že to byl – jak říká třeba autor populárních historických knih Paul Johnson – obdivuhodný spisovatel a pozorovatel, ale ne vědec. Pravdu nehledal, ale vyhlašoval. Byl Žid, ale náboženství se ho nijak pozitivně nedotklo. Zato se pohyboval v antisemitském prostředí. Nejdříve považoval Židy za hybnou sílu lichvářské moci, ale pak dospěl k názoru, že touto hybnou silou je celá buržoazie. Ta má moc, peníze a kapitál. Proti ní stojí spásná síla proletariátu. Filozofové budou intelektuální elitou, vojáky změny se stanou dělníci. Když navážeme na to, že Marx je rabínského původu, snadno nalezneme paralelu s náboženstvím, které čeká na vykupitele a má dospět do ráje. Zde je vykupitelem proletariát, který kráčí dějinami, stejně jako židovský lid putoval pouští pod vedením vůdců – elity. Ale to jsme trochu předběhli, to jen že jsme narazili na Marxovy židovské kořeny a jisté strukturální podobnosti s židovskou a křesanskou vírou. Marx sám sebe za sociologa nepovažoval. Také říkal, že není žádný marxista. Typické je, že zatímco francouzská sociologie se vyvíjela jaksi uhlazeně a jednotně, německá sociologie byla od počátku roztříštěná. Vedle Marxe tu byli ještě autoři jako Max Weber a Georg Simmel, o kterých ještě bude řeč, ale ti byli úplně jiná krevní skupina. V každém případě, a si o něm myslíme cokoli, měl on a jeho následovníci ohromný vliv na myšlení i dějiny 20. století a nezdá se, že by tento vliv ve století 21. zcela ustal,

30

JAN JANDOUREK

i když Marxova hvězdná hodina už je pryč. Zatím. Možná můžeme říci, že jak se vracejí marxovské poměry, vrací se ze záhrobí i Marx.“ „Byl hodný, nebo zlý?“ zeptala se s předstíraným dětským tónem Destiny. Už jsem se ale naučil na tohle ženám neskočit, aspoň ne vědomě. „Hm, nejdřív mě napadlo říct, že takhle to nemůžeme jako sociologové hodnotit, ale jsme také jen lidé. Předně – co to znamená hodný, nebo zlý? Sám o sobě to byl zřejmě dost egoistický a zuřivý člověk, který se nechal vydržovat svým přítelem Friedrichem Engelsem, zplodil nemanželské dítě se služkou, jeho rodina si s ním asi užila své. Hrubý byl i ve svých textech, i když asi ne tak, jak bychom my jako otrlí lidé přelomu tisíciletí čekali. Na jeho učení byly založeny totalitní a autoritativní režimy, které stály životy desítky milionů lidí, dalším přinesly utrpení a nakonec, ačkoli mělo jít o sociální nauku a praxi, prohloubily chudobu a strádání.“ „Za to ale Marx nemůže.“ „Ne, nic takového pochopitelně neplánoval. Proč by to ostatně dělal. Můžeme u něj předpokládat dobré úmysly, to praxe pak dopadla jinak. Jen nepostřehl, co je v jeho učení časovanou pumou, která nakonec musí zákonitě bouchnout. Americký sociolog Peter L. Berger kdesi říká, že už nemůžeme všechny zlé výsledky omlouvat tím, že někdo něco dobře myslel, že je taky potřeba, aby někdy byly dobré i ty výsledky. V každém případě platí, co kdysi napsal ruský spisovatel a disident Alexandr Solženicyn, že hranice mezi dobrem a zlem je uvnitř člověka a různě se posouvá.“ „To se mi líbí, budu si to pamatovat do kavárny. Tam mají všichni jasno, kdo je dobrý a kdo zlý, jen se neshodnou na tom, kdo je kdo.“

Jan. Jandourek. Prùvodce. šílené socioložky po vlastním osudu

Recommend Documents