JAN BOUZEK UMĚNÍ A MYŠLENÍ

umeni_a_mysleni.indd 1

5.6.2009 14:48:32


5.6.2009 14:48:33

JAN BOUZEK

UMĚNÍ A MYŠLENÍ


5.6.2009 14:48:33

Jak se lidské myšlení zrcadlí v dílech výtvarného umění a jak umění ovlivňuje naše vnímání i myšlení


5.6.2009 14:48:33

UMĚNÍ A MYŠLENÍ Jak se lidské myšlení zrcadlí v dílech výtvarného umění a jak umění ovlivňuje naše vnímání i myšlení.

JAN BOUZEK

TRITON


5.6.2009 14:48:33

Jan Bouzek Umění a myšlení

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Autor Prof. PhDr. Jan Bouzek, DrSc. Recenzoval: doc. PhDr. Zdeněk Kratochvíl, Ph.D., katedra filozofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, katedra filozofie a religionistiky Filozofické fakulty UK

© Jan Bouzek, 2009 © TRITON, 2009 Cover © Dagmar Krásná, 2009 Vydalo Nakladatelství TRITON Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz ISBN 978-80-7387-278-6


5.6.2009 14:48:33

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Část I: Předfilozofické myšlení . . . . . . . . . . . . . . . Myšlení u zvířat a lidí: Jak si rozumíme se zvířaty . . . . . Antropogeneze: Myšlení v umění paleolitu a mesolitu. Snivé myšlení (dreaming) . . . . . . . . . . . . . . . . . Neolitický způsob cyklického myšlení: Rigveda, její předlohy a Avesta. Umění neolitických civilizací . . . . . . . . . . . Eneolit (chalkolit) a první vysoké civilizace Starého světa. Myšlenkový svět Egypta a staré Mezopotámie . . . . . . . Vyspělá doba bronzová – od druhé poloviny 3. do konce 2. tisíciletí př. Kr. Mezopotámie a Egyypt, Kréta a Mykény .

. . . 15 . . . 15 . . . 17 . . . 25 . . . 33 . . . 45

Část II: Nástup filozofického myšlení: Doba železná a Řecko . 1. Od doby bronzové k době železné aneb Od mýtu k logu . . . Řecko geometrického období (11.–8. stol. př. Kr.) . . . . . . . . Orient na počátku doby železné: Pozdně chetitské umění, Asýrie, Babylónie, Lýdové a Frýgové, Foiničané, Persie . . . . . 2. Archaické období v Řecku: Vznik filozofie a lyrické poezie . 3. Raně klasické období – 5. století př. Kr. Řecké osvícenství a racionalismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4. Čtvrté století př. Kr.: Vrchol antické filozofie jako obecného výkladu světa: doba Platóna a Aristotela . . . . . 5. Helénismus: Osobní filozofie a multikulturalita helénistického světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Část III: Etruskové a další tzv. okrajové civilizace antického světa. . . . . . . . . . . . . . 1. Etruské umění a myšlení . . . . . . . . . . . . 2. Ostatní kultury rané doby železné . . . . . . . Umění situl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Foiničané . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sardinie a nuraghi . . . . . . . . . . . . . . . .


. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. 59 . 59 . 63 . 76 . 80 104 . 147 .169

205 205 223 223 223 226

5.6.2009 14:48:33

Iberové . . . . . . . . . Skytové . . . . . . . . Thrákové . . . . . . . . Keltové a jejich dědictví.

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

. . . .

229 229 230 232

Část IV: Římský racionalismus a zesílení individuality . . Villanovský Řím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Etruský Řím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Umění rané republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Střední republika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pozdní republika: architektura, sochařství, malířství . . . . Římské císařství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od antiky ke středověku: Doba po pádu říše západořímské

. . . . . . . .

. . . . . . . .

235 237 238 241 242 244 251 265

Část V: Středověk: scholastika, nástup vědeckého myšlení a cesta k myšlení modernímu . . . . . . . . . . . . . . . Scholastika a myšlení středověku . . . . . . . . . . . . . Počátky moderního myšlení od 14. století: nástup moderní lidské mysli skrze umění doby lucemburské. . . . Od filozofie k vědě: od počátků novověku po dnešní časy . .

. . 269 . . 269 . . 272 . . 275

Část VI: Jak se obráží v umění myšlení mimoevropských civilizací Asie, Afriky a Ameriky . . . . . . . . . . . . . . . . 280 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 Prameny ilustrací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289


5.6.2009 14:48:34

9

PŘEDMLUVA

PŘEDMLUVA

Vývoj lidského myšlení byl dosud studován většinou z hlediska psaných dokladů, méně z orální tradice a jen málokdy skrze výtvarné umění. Tento přehled usiluje o pohled z hlediska výtvarného umění, které poskytuje, vedle orálních tradic a historických událostí, komplementární doplněk k přístupu filozofickému. To platí zejména v oblastech, kde psané doklady nejsou či jsou nedostatečné. Přehled je soustředěn na rané formy myšlení předcházející novověkému, i když v závěru je stručně podán i další vývoj. Příprava textů vycházela v první verzi z programu grantu Vzdělávací nadace Jana Husa „Vývoj lidské mysli a porozumění odlišným způsobům myšlení“. Proč je toto téma dnes naléhavé? Máme v sobě všechny stupně způsobů myšlení. Jeden z nich, moderní myšlení přírodovědecké, vědecké (tak je nazýval A. Comte) či předmětové (Begriffsdenken), převažuje i dnes jen u malé části lidstva. Velká část světa žije v myšlení filozofickém nebo i předfilozofickém. Koneckonců všichni procházíme archaickými způsoby myšlení v dětském a dospívajícím věku, podobně jako si v matčině děloze zhruba opakujeme fyzickou antropogenezi. Tyto vrstvy máme v sobě i později a mohou převládnout v době, kdy se stává velice těžkým udržet rovnováhu mezi intelektem, citem a vůlí, kdy harmonický všestranný rozvoj mysli vyžaduje více úsilí, než tomu bylo dříve. Pochopení různosti způsobů myšlení může pomoci k pochopení jinakosti v dnešním světě a k vzájemnému porozumění. V chápání světa máme od počátku proud zdůrazňující smyslovou percepci obrazu a druhý, žijící ve světě idejí, napsaného či ústně sděleného. Ve dvojím způsobu vnímání skutečnosti leží také počátek rozlišení materialistického a idealistického přístupu. Vzniká to v naší vlastní percepci, která také prochází jednak branou smyslů, jednak branou intelektuálního pochopení, oč v přijatém obraze jde. Rytmus dějin lze postřehnout do jisté míry skrze sledování toho, co je podstatné, historickou symptomatologií. Podnětem mi byla řada prací francouzské Ecole des Annales, Toynbeeho dějiny, pokus o podobný přehled pravěku H. Müllera-Karpeho a několika dalších. Existuje


5.6.2009 14:48:34

10

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

ovšem takových rytmů více, navzájem se prolínají, a sotva lze v jedné knize uchopit všechny.1 Analýza jazyků v Pražském lingvistickém kroužku otevřela cestu k pochopení různého způsobu uchopování reality v různých jazycích a národech, ikonologie k uchopení obrazů (imagines) podobným způsobem. Tato knížka se snaží o podobnou cestu skrze pochopení především výtvarných děl. Je psána spíše formou eseje; téma takové šíře lze sotva pojednat jinak. Přesto autor doufá, že se může stát podnětem k zamyšlení pro další, kteří by chtěli v tomto tématu pokračovat.

1) Viz seznam literatury k Úvodu.


5.6.2009 14:48:34

11

ÚVOD

ÚVOD

Umění napodobuje život, život napodobuje umění. Vztah obou se týká nejen literatury a dalších umění múzických, ale také umění výtvarného. Zobrazení reflektují stav mysli a také zpětně myšlení ovlivňují. Myšlení v obrazech je paralelou myšlení abstraktního, ale i abstraktní myšlení potřebuje znaky a doplnění ikonografickými schématy, obrazy, se kterými pracuje. Výtvarné umění bylo vždycky magické: pomáhalo vytvářet a upevňovat harmonii mezi světem a člověkem, mezi člověkem a božskou sférou. Většina nejdůležitějších výtvarných děl až do nové doby vznikla více či méně ve službách náboženství, často i jako prostředek magického ovlivnění skutečnosti, a také – a to správné umění téměř vždy – jako prostředek harmonizace vztahu mezi člověkem či společenstvím a světem přírody a vyšší reality, které jej obklopovaly. Umělecké dílo a proces jeho tvoření přispívaly k vytvoření harmonického vztahu ke světu přiměřenému té či oné době lidských dějin. Podobně jako jméno činí označenou věc vztaženu k naší mysli tak, abychom s ní jako jevem mohli operovat, tak i obraz je prostředníkem mezi neorganizovaným, neracionálním vjemem a jeho pochopením, dává vjemu řád, možnost jeho racionálního uchopení. Nadto správné umělecké dílo, jeho tvorba a percepce pomáhají udržet harmonii vztahu mezi světem a člověkem; objasňují vztah mezi člověkem a tím, co ho obklopuje, usnadňují pochopení tohoto vztahu. Pro studium vývoje lidské mysli leckde literární texty chybějí či jsou příliš fragmentární, aby pouze skrze ně bylo dosaženo pochopení tehdejšího stavu mysli. Řeč obrazů, symbolů a tzv. dekoru (který u starých společenství sotva kdy byl bez významu) doplňuje znalosti o mysli těch, kteří tato díla vytvořili a percipovali. Je užitečným doplňkem i tam, kde víme více; dnešní umění nám také pomáhá vidět a pochopit ty aspekty dnešního světa, které bychom bez prostřednictví umění neviděli či nejvýš jen tušili. Tato knížka vznikala velmi dlouho. Prvním popudem byl pokus přistoupit k celkovému pojetí dějin umění z hlediska vývoje ducha, jak o to


5.6.2009 14:48:34

12

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

usilovala moje předchůdkyně na klasické archeologii Růžena Vacková,2 z trochu jiného úhlu pohledu. Druhým popudem bylo dlouholeté přednášení antického umění pro dějiny umění na FF UK, s diskusemi se studenty tohoto oboru, a třetím spolupráce se Zdeňkem Kratochvílem. Tři spolu s ním vydané knížky představují dvě či tři kratší kapitolky první verze toho, co je zde pojednáno obecněji a šíře.3 Samozřejmě jsem vycházel z podnětů strukturalismu, od pražské školy lingvistické k francouzské škole; velkou inspirací mi byly práce J.-P. Vernanta, Claude Lévi-Strausse, Mircea Eliadeho a dalších, až po P. Riceura. Do ikonologie výtvarného umění jsem byl uveden na seminářích s Růženou Vackovou a Josefem Zvěřinou, kterých jsem se mohl aspoň občas zúčastnit, vedle impulsu prací Gombrichových, Auerbachových a mnoha dalších. Střední kapitoly o řeckém a helénistickém umění využívají do značné míry téže předlohy, která byla použita v podstatně rozšířenější podobě pro skripta o řeckém umění, vypracovaná společně s doc. Ivou Ondřejovou. I když jde z převážné většiny textu zde použitého o můj autorský podíl, Iva Ondřejová podstatně přispěla k promýšlení i obecnějších otázek zde naznačených v dalších souvislostech; vedle kapitol o Řecku četla i další pasáže o etruském a římském umění a pomohla mi užitečnými připomínkami. Práci laskavě přečetl a užitečné připomínky poskytl doc. Zdeněk Kratochvíl. Část o Řecku je nejrozsáhlejší, neboť zde lze nejlépe sledovat vývoj přístupu mysli skrze snad vůbec nejdokonalejší výtvarné umění, jaké kdy vzniklo v lidských dějinách; zůstává důležitým pramenem inspirace i pro umění naší doby. Kursy o obrazu světa a člověka v umění starověku na základě předběžných textů k tématu konám na Fakultě humanitních studií UK po řadu let. Odezvy mezi studenty a kolegy mi umožnily lépe formulovat řadu aspektů; kapitola o etruském výtvarném myšlení navazuje na 2) Její kniha speciální vyšla bohužel v podobě, kterou si sama nepřála, a připravit k vydání pozdější verzi rukopisu se ukázalo být příliš těžkým úkolem; hlavní teze jsou ostatně už dostupné v první práci obecnější, a pozorný čtenář si je doplní i z needitovaného textu, zapsaného obětavě jednou z jejích spoluvězeňkyň: Růžena Vacková, Vězeňské přednášky, Praha, UK 1999. Moje práce je ovšem pojata o hodně jinak, a s mnohými jejími závěry bych se sotva ztotožnil. Srov. též J. Bouzek, Die Geschichte der klassischen Archäologie in den böhmischen Ländern. Eirene, 32, 1996, 64–80; R. Vacková, Allgemeine Betrachtungen über die Stilwissenschaft, Eirene, 32, 1996, 87–94. 3) J. Bouzek – Z. Kratochvíl, Od mýtu k logu, Řeč umění a archaické filosofie, Proměna interpretací, Praha 1994, 1995, 1996.


5.6.2009 14:48:34

ÚVOD

13

speciálnější mou knihu o Etruscích a kapitola o římském umění na připravovaná skripta o tomto tématu. Rád bych zde poděkoval zvláště doc. Zdeňku Pincovi, z jehož podnětu byl onen cyklus přednášek na FHS uskutečněn. Jsem si až příliš dobře vědom toho, že mnohé v této knize by ještě potřebovalo dopracovat, přeformulovat a leckde také zkrátit či doplnit, ale hora ruit, nevím, kolik budu mít k tomu ještě času ve svém věku, a chtěl bych tyto podněty dát už k dispozici jiným, kdo by na ně mohli navázat, zatím v této spíše esejistické formě. Rád bych poděkoval Vzdělávací nadaci Jana Husa, která podpořila přípravu první verze rukopisu, redaktorkám ing. Marii Černé a dr. Marii Kratochvílové a nakladatelství Triton za péči o vydání svazku. Poslední verze knížky vznikla v rámci práce na několika projektech, zejména MSM 21620829 (České země v rámci Evropy) a MSM 21620843 (Antropologie komunikace a lidské adaptace) na Filozofické fakultě a na Fakultě humanistických studií UK. Literatura Auerbach, E. 1946: Mimesis, Basel Barth, H. 1999: Heinrich Barth erscheinen lassen, ausgewählte Texte aus seinem Hauptwerk „Erkenntnis der Existenz“, Basel Barthes, R. 1966: Critique et vérité, Paris Benson, J. L. 2004: The Inner Nature of Color: Studies on the Philosophy of the Four Elements, New York Bergson, H. 1934: La pensée et le mouvement, Paris, česky Myšlení a pohyb, 2003, přel. J. Čapek, J. Fulka, J. Hrdlička, T. Chudý Bouzek, J. 2000: Interpretace v archeologii – Interpretation in archaeology, Studia Hercynia, IV, 7–90 Budil, I. T. 1998: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha, Triton Burkert, W. 1962: Weisheit und Wissenschaft, Erlangen Culler, J. 1976: Ferdnand de Saussure, London – 1983: On Deconstruction, London Derida, J. 1983: Margins of Philosophy, London Erhard, A. 1984: Základy jazykovědy, Praha, SPN Freud, S. 1989: O kultuře a člověku, Praha, Odeon – 1992: Totem a tabu, Praha, Práh Gombrich, E. H. 1969: Art and Illusion, New York, česky Umění a iluze, 1985 Grof, S. 1992: Dobrodružství sebepoznání, Praha, Gemma Hadot, P. 2004: Le voile d’Isis, Essai sur l’histoire de l’idée de Nature, Paris Heidegger, M. 1998: Sein und Zeit, česky Čas a bytí, Praha Heller, J. 1988: Starověká náboženství, Praha, Kalich Jaspers, K. 1949: Vom Ursprung der Geschichte, Zürich Jung, C. G. 1994: Duše moderního člověka, Brno, Atlantis Jung, C. G. – Kerényi, K. 1985: Einführung in das Wesen der Mythologie, Stuttgart Jung, C. G. – Kerényi, K. 1997: Úvod do mythologie, Brno Karfík, F. 2007: Duše a svět, Praha, Oikumené


5.6.2009 14:48:34

14

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Kerényi, K. 1941: Apollon, Studien über die Antike Religion und Humanität, Amsterdam – Leipzig Lévi-Straus, C. 1962: Pensée sauvage, Paris – 1962–1971: Mythologiques I–IV, Paris 1962–1971, 1993 Lexicon Iconographicum Mythologiae Classicae, vychází v Curychu od r. 1972 Lotman, J. M. 1992: Izbrannyje stati II–III, Tallin Mukařovský, J. 1995: Básnická sémantika, Praha Neubauer, Z. 2001: Smysl a svět: hermeneutický pohled na svět, Praha – 2002: Biomoc, Praha Nuska, B. 1997: Symbolonový substrát hodnotových soustav (Symbolonové hodnoty ornamentáních systémů), Liberec Riceur, P. 1983: Time and Narrative I–III, Chicago Saussure, D. F. 1989: Kurz obecné lingvistiky, Praha, Odeon Snell, B. 1955: Die Entdeckung des Geistes, Hamburg Sokol, J. – Pinc, Z. 2003: Antropologie a etika, Praha Tilley, Ch. (ed.) 1990: Reading Material Culture: Structuralism, Hermeneutics and Post-Structuralism, London, Blackwell ThesCRA – Thesaurus cultus et rituum antiquorum, I–V, Los Angeles, Getty, 2004– 2006 Toynbee, A. J. 1954–1961: Study of History, Oxford Vacková, R. 1993: Věda o slohu 1, Praha Vašíček, Z. 2006: Archeologie, historie, minulost, Praha, Karolinum Zvěřina, J. 1971: Umění jako znak, Praha


5.6.2009 14:48:34

15

PŘEDFILOZOFICKÉ MYŠLENÍ

ČÁST I

Předfilozofické myšlení

Myšlení u zvířat a lidí: Jak si rozumíme se zvířaty Citové vnímání je u nás ještě v podvědomí dochováno, vnímáme atmosféru při vstupu do místnosti nebo do nového prostředí vůbec (i když u žen a malých dětí je tato schopnost větší než u mužů), vnímáme kvality prostoru, ve kterém se ocitáme. Myšlení v jednoduchých pojmech citoslovců máme společné i se zvířaty. V dalším zde mluvíme o vyšších savcích a ptácích, neboť bezpochyby existuje určitá forma vědomí také u nižších zvířat, nadto i u rostlin; dokonce i krystalizace minerálů a některé jiné jejich vlastnosti svědčí o tom, že i u nich nějaký velmi temný způsob vědomí existuje; to ale není tématem této knížky. Ke zkušenostem asi každého z nás dnes patří poznání, že na citové úrovni se snadno domluvíme s naším psem či kočkou. Papoušci používají často brilantně a ve správném kontextu lidských nadávek a podobných úsloví. Zvířata vnímají od nás příjemné i nepříjemné, vnímají náš citový vztah zřetelně a jsou schopna ho také opětovat. Vycítí snadno, máme-li je rádi nebo ne, vycítí i náladu, se kterou k nim přistupujeme, a podle toho si k nám vytvářejí svůj vztah. Vycítí snadno, zda máme sílu ovládnout jejich jednání, aby nás poslouchala, anebo jestli na to nemáme. Dokážou také mnohé, co my dnes nedokážeme nebo jen s velkými obtížemi. Při nedávném tsunami v jihovýchodní Asii pochopila většina zvířat daleko lépe než lidé, že se přiblížilo velké nebezpečí, a podařilo se jim včas uprchnout, zatímco lidé tuto informaci nepostřehli. Konrad Lorenz byl průkopníkem moderního přístupu k myšlení zvířat, ale jeho existence byla známa od nepaměti, a Aristoteles i jeho nástupci uznávali nižší animální duši, která byla také schopna jistého způsobu myšlení. I náš Bohumil Němec uvažoval o duši rostlin. Ovšem myšlení zvířat nemá onen odstup od situace, který má myšlení lidské, i když je v něm bezpochyby mnoho moudrosti, kterou jen tušíme, a právě jeho bezprostřednost může být i pro nás inspirací. Také je u zví-


5.6.2009 14:48:34

16

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

řat jen málo individualizace a daleko více druhových vlastností. Nadto je u nich mládí se schopností učit se poměrně krátké oproti lidem; více jsou odkázána na dědictví svého druhu a na to, co jim bylo vtištěno v raném mládí. Etiologie zvířat doznala velkého rozmachu a díky ní dnes víme o zvířecím myšlení více a na vědečtějším základě, než jsme dříve spíše jen tušili, ale bezprostřední zkušenost poznávání způsobu myšlení zvířat a jejich paměti je věcí, která – díky malým domácím zvířátkům, jež s námi žijí, ale i díky novému rozmachu jezdectví – je poměrně snadno dostupná jak v tom, jaké domluvy jsme s vyššími zvířaty schopni, tak k pochopení, kde zůstává přece jen naše hranice oproti našim bratrům zvířatům a ptákům nepřekročitelná. Konrad Lorenz4 přispěl velkým dílem k srovnání myšlení u zvířat a lidí, ale rozdíl mezi lidským a zvířecím myšlením je velký. Pohled Desmonda Morrise5 je z trochu zkreslené perspektivy, i když bychom se ani v komunikaci se zvířaty neměli dopouštět pýchy, že jsme my ti vždycky moudřejší. Vždy tomu tak jistě není. Již Claude Lévi-Strauss v Myšlení přírodních národů ukázal podrobně, že vztah mezi zvířaty a lidmi již u předneolitických Indiánů je dán symetrií vztahů mezi členy skupiny a druhy zvířat: např. mezi mužem Medvědem a medvědy jako druhem, mezi ženou Lasičkou a lasičkami atd. Tento vztah mezi dvěma systémy měl zvláštní důležitost pro konstrukci obrazu světa u přírodních národů. Také je v pozadí totemismu a dával do pořádku chápání vztahu mezi světem zvířecích druhů a individuálních lidských bytostí příslušného kmene, či vztahu více příbuzných kmenů s podobnou mytologií. Harmonický vztah mezi světem a lidskými bytostmi jako skupinou i jako jednotlivci byl vždy v popředí úsilí lidského myšlení i umění. Svatý František kázal ptákům; jistě věděl proč, a ptáci mu svým způsobem rozuměli, jinak by ho neposlouchali. Rajský svět, ve kterém jsme byli s přírodou zajedno a neodlišovali se od ní, se dochoval jen v mýtech, ale tehdy byli lidé svým způsobem vnímání zvířatům podobní; také neznali odstup a kritický pohled, problematizující poznávání subjektu v poměru k objektu nazírání. Literatura Lorenz, K. 1981: The Foundations of Ethology: principal ideas and discoveries in animal behaviour, New York – 1993: Základy etologie: srovnávací výzkum chování, přel. M. Rýdl, Praha Morris, D. 1971: Nahá opice, 1971 – 1997: Lidský živočich: osobní pohled na lidský druh, přel. J. Kovanda, Praha 4) Srov. Lorenz 1981, 1993. 5) Nahá opice, atd. 1971, 1977.


5.6.2009 14:48:34


17

Antropogeneze: Myšlení v umění paleolitu a mesolitu. Snivé myšlení (dreaming) Legendy o Atlantidě, i snad ještě o starších obdobích, jsou dnešní vědě jako takové nedostupné, neboť podle těchto legend byly tyto staré světy natolik odlišné od našeho, že je naším vědeckým způsobem poznání nedovedeme uchopit. Ovšem za připomínku jistě stojí, že v legendě bylo příčinou atlantské katastrofy zneužití znalostí sil živé přírody, což připomene naši situaci, ve které zneužíváme nám dostupných sil přírody, což by mohlo vést – a do jisté míry už vede – k podobným koncům. Také další mýty jaksi koření ve velmi dávných dobách. Mýty o vzniku materiálního světa, o vzniku lidí, reflektují v obrazech, které mají mnohé společné i v různých legendách na všech kontinentech, způsob obrazného vnímání a obrazné reflexe, která je nám dnes dostupná jen jako určitý druh uměleckého poznání, mimo oblast přísné racionality. Paleolitu se říkalo od pradávna umění doby diluviální a představuje aspoň jisté relikty toho, co bylo v mytologiích považováno za dějiny před potopou. Ta doba podle legend preferovala daleko odlišnější přístup ke světu, ve kterém se – jako v rajském světě před prvotním hříchem – lidé nemuseli myšlenkově starat o smysl své existence. Žili v bezprostředním styku s daleko moudřejším světem bohů a pod jejich vedením, podobně jako ještě dnes v jistém smyslu zvířata. Také v paleolitu a mesolitu lidé méně pracovali než dnes. Jak víme z podnes exitujících společenství, většinu dne se zabývali tím, čemu my říkáme využívání volného času. S touto situací jsou spojeny také legendy o Zlatém věku a o ráji, kde všechno si lidé mohli jen brát a nemuseli se starat. Z archeologie i etnografie víme ovšem, že se o potravu starat museli a že přicházely krize, kdy opravdu nebylo co jíst. Vývoj lidské mysli se již tehdy odrazil v uměleckých dílech té doby. Nejstarší nám dostupné doklady percepce skutečnosti máme v paleolitickém umění, neboť umělecké dílo bylo již od svých počátků odrazem vidění světa těch, kdo ho vytvářeli, i oněch, pro které bylo vytvářeno. Z obou základních způsobů percepce: vnitřní matematické či geometrické struktury vnímané skrze myšlenky, které jsme se naučili a dokázali jich užívat, i bezprostřední vjem vnímaný našimi smysly, především zrakem, jsou pro nás ve starém paleolitu doloženy napřed ty první. Už kamenné nástroje starého paleolitu mají intencionální tvary, spojené nejen s jejich užitkovou funkcí, a aspoň od acheulénu prokazují smysl pro cílenou geometrickou formu, která byla obecně respektována. Ze


5.6.2009 14:48:34

18

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

středního paleolitu známe již i umělecké výtvory, včetně sošek a rytin, a tyto výtvory nám prostředkují o něco více znalostí o stavu mysli neandrtálského člověka a skupin s ním současných. Ovšem až umění mladého paleolitu s jeho nástěnnými malbami, rytinami a plastickými figurkami lidí i zvířat nás informuje podrobněji o tom, jak tehdejší lidé svět viděli a jak si ho ve svém umění pro sebe stylizovali. Na jedné straně existují v umění aurignacienu a zejména magdalénienu velice živé, barevné a impresivní obrazy zvířat, na straně druhé schematická zobrazení lidské postavy, vedoucí jakoby ke znakovému podání nám dostupné ideje reality,6 přehled názorů nedávno shrnul J. Bažant,7 a týká se to i sošek a rytin (obr. 1–2). Už paleolitické umění je tedy nejen bezprostředně vnímající až skoro eideticky, ale také se stylizovanými obrazy až do geometrických forem. Dvojí způsob přístupu skutečnosti do naší mysli tedy provází vývoj lidstva už od nepaměti. I my vnímáme očima bezprostředně barevné skvrny, ale také musíme přijmout myšlenky, pomocí kterých tento bezprostřední vjem interpretujeme. Musíme se to učit od dětství a není to snadné, jak ukazují četné příklady lidí, kterým byl operativně otevřen zrak až v dospělém věku a kteří raději buďto zavírali oči, aby si skutečnost uvědomili lépe svým dřívějším způsobem, anebo se vůbec racionálně s tak bohatým smyslovým vjemem oka nevyrovnali; nezřídka končili i sebevraždou.8 V dvojím přístupu paleolitického umění doby jeho vrcholu existují na jedné straně živé barevné a impresivní obrazy zvířat, které připomenou jen lehce načrtnutý akvarel na navlhčené čtvrtce, svědčící o neobyčejné intenzitě bezprostředního smyslového vjemu a lehkosti zachycení reality obrazem, často pohromadě se znaky připomínajícími až písmo. Kombinace obojího způsobu vnímání je nám dospělým těžko dostupná, i když můžeme vidět jisté jeho obdoby v kresbách malých dětí. Stojí za to ovšem připomenout, že našemu chápání jsou i taková zobrazení a mysl, která je vytvářela, přece jen dostupné skrze naše rozpomínání na dětskou fázi našeho života, a nadto i jinak s jistým úsilím, ať už v pojetí společné paměti lidstva C.-G. Junga, či v uvědomění si předchozího stavu lidské mysli v nás. Podobně totiž jako plod v děloze matky opakuje jistým zkráceným způsobem antropogenezi, tak malé dítě 6) Srov. R. Vacková 1993, 140–150; J. Zvěřina 1971. 7) J. Bažant 2002. 8) Srov. A. Zajonc, Catching the Light, The Entwinned History of Light and Mind, New York 1995.


5.6.2009 14:48:34


19

Obr. 1. A hlavy mužská (1) a ženská (4) a stylizované plastiky žen ze slonoviny (2–3), B hliněné figurky zvířat z Dolních Věstonic.

opakuje v jistém smyslu raný vývoj lidstva, a tedy i lidské mysli; tomuto stavu se můžeme v našem povědomí aspoň do určité míry přiblížit. Zajímavé je také, že některé paleolitické rytiny, jako u nás rytina ženy z Předmostí (obr. 2: 2), značně připomenou kresby proudění v lidském těle, užívané při učení čínské akupunktury; asi už paleolitičtí lidé vnímali některé jevy podobným způsobem jako zakladatelé akupunktury. Tzv. paleolitické Venuše symbolizující síly reprodukce, roze-


5.6.2009 14:48:34

20

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Obr. 2. 1 soška mamuta z mamutoviny, 2 rytina ženy na mamutím klu, Předmostí u Přerova, 3 rytiny zvířat na koňských žebrech z jeskyně Pekárny.

ní, připomenou Goetheho „Velké Matky v hlubokosti tam“ (tak v překladu O. Fischera); jsou obrazem sil udržujících lidský rod a současně odrazem vysokého ocenění této ženské role tamější společností (to se týká i schematických zkratek, obr. 1: 2–3). Pro nás by nebyly paleolitické sošky ideálem krásy, ale o to paleolitikům asi nešlo, spíše byla jejich ideálem zasloužilá matka, která funkci rození dětí nejlépe plnila. Pozoruhodné je také v mladém paleolitu a mezolitu zobrazení vnitřní struktury zvířete i lidských postav, jejichž vnímání je zřejmě refle-


5.6.2009 14:48:35


21

xí starobylého způsobu myšlení, které je dodnes známo zejména u australských domorodců. Některé australské skalní kresby zobrazují vnitřní orgány zvířat. I když pocházejí ve své většině z dosti dávné doby, mnozí současníci jim ještě rozumějí, neboť dokážou vnímat podobně. Z dnešních etnografických civilizací jsou tomu nejblíže malby Křováků a australských domorodců, interpretované způsobem myšlení zvaným dnes v odborné literatuře dreaming, ze kterého známe my už jen rezidua v pocitovém vnímání. Tzv. dreaming je způsob vnímání spíše cítěný než abstraktně definovatelný, ale přinášející užitečné informace formou obrazů a dojmů, které je zřejmě možné – jak ověřilo současné antropologické studium – správně interpretovat a získat tak jinými způsoby nedostupné či jen těžko dostupné informace. K tomuto způsobu vnímání vede jednak tradice sama, jednak určité školení. Jak jsi přišla na to, že dnes prší, když v televizi hlásili, že bude pěkně? Standardní odpověď v angličtině bude znít: This I have from my dreaming. Vy, hloupí Evropané, si myslíte, že děti se nám rodí proto, že spolu něco sexuálně provozujete. Ne, že bychom to nedělali, ale to není jinak podstatné. A jak to tedy je? Inu, napřed má žena svůj sen, že k nám dítě přichází, a o den či dva později i já, a tím je jasné, že je dítě na cestě, to je přece daleko podstatnější, než co si myslíte vy Evropané. Dreaming ovšem vyžaduje zbavit se odstupu od myšleného, vnořit se přímo do něj, a to může být pro moderního člověka rizikem, že se ztratí sám sobě, přijde o svou pracně nabytou individualitu, která je dnes bezpochyby potřebná. Veškeré pokusy Evropanů o dreaming ukazují, že na této stezce je zapotřebí postupovat velmi obezřetně (zejména Morgan 1987). Kromě toho nám taková konfrontace ukazuje, že něco sice svým způsobem myšlení chápeme lépe, ale jiné je nám zase uzavřeno. Jde tedy spíše o posun středu poznání dostupného obzoru či Heideggerovy paseky než o jednoznačné vítězství osvíceného ducha nad primitivismem. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl sejít s jedním australským domorodcem, který se jmenoval Burum Burum. Proslavil se svými knihami a také tím, že se k výročí objevení Austrálie vypravil do Anglie a v Kentu vztyčil australskou vlajku, jako revanš za tehdejší připojení Austrálie k Britskému impériu. I on, přestože univerzitně vyškolený intelektuál, byl ještě tohoto dreaming schopen. Zdá se, že dreaming nám aspoň do jisté míry přibližuje způsob myšlení konce paleolitu a mesolitu, které se postupně přiklánělo – zřejmě jako reflexe myšlenkového přístupu strukturujícího skutečnost – k abstraktnějšímu podání zejména lidských figur. Snad tím už tyto kresby vyjadřovaly nadřazenost člo-


5.6.2009 14:48:36

22

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Obr. 3. Nahoře srovnání motivů na lineární neolitické keramice s motivy z Malé Asie (Catal Hüyük). Dole Stonehenge, rekonstrukce a půdorys.


5.6.2009 14:48:36


23

věka nad zvířaty, lidského myšlení nad myšlením zvířat, jejichž zobrazení zůstávalo delší dobu více naturalistické. Podobný vývoj vidíme už v umění franko-kantaberského okruhu a jeho paralel v Africe i v Austrálii – jak ve zjednodušené schematizaci, tak v zobrazení složitějších příběhů. Má své předchůdce už v mladém paleolitu; příkladem může být ležící muž před zvířetem, které ho zřejmě zranilo či zabilo, z Lascaux (obr. B 2), ale na konci paleolitu máme už zobrazení bitev, lovů a jiných dramatických událostí (srov. obr. B 3), dotýkajících se osudu většího počtu lidských bytostí, běžně. Jeskynní umění bylo především uměním performačním; součástí a finálním reziduem rituálu; tak je tomu i u umění australských domorodců a jihoafrických Křováků. Paleolitické umění se vykládá obvykle jako magické,9 ovšem magickým bylo umění vždy a podnes si něco magického v sobě uchovalo. Banální vysvětlení, že kresby měly přivolat lovnou zvěř, ukazuje jenom naši simplifikující mysl a nepochopení širších významů, nedefinovatelných našimi úzkými pojmy. Zřejmě už i v paleolitu šlo v umění o zajištění harmonického vztahu k přírodě, která byla tehdejším lidem živitelkou jak plody rostlin, tak masem ulovených zvířat. S těmito silami bylo už pro tehdejšího člověka důležité žít v harmonii. Tuto harmonii s přírodou v rajském světě předneolitickém bylo nutno nejen respektovat, nýbrž ji také udržovat náboženskými obřady, jejichž umělecká tvorba byla součástí, a zřejmě i s malbami spojenými obětmi. Tak nejsou paleolitické ideje příliš vzdálené ani současným ekologickým hnutím, které ostatně v mnohém proklamativně navázaly na moudrost amerických Indiánů. Nejstarší nám dnes bezprostředně dostupný způsob myšlení, dreaming, ovšem vyžadoval školení a přípravu, zasvěcení. Známy jsou jeho beletrizované popisy od evropských spisovatelů, S. Morganové a B. Chatwina.10 Od jednoho australského kolegy mám příběh, který tento přístup ilustruje z jiné stránky. Na jeho univerzitě dostali grant na odhalení správné původní interpretace australského domorodého umění. Pozvali si větší skupinu lidí ze Severních teritorií, mužů i žen, a za slušné peníze si nechali vyprávět příběhy, které se k takovým a podobným rytinám či malbám vztahovaly. Natočili na rekordér mnoho příběhů. Byli velmi spokojeni, nakonec té skupině aboriginálů ještě připlatili a řekli si: teď jsme konečně vyhráli. Aboriginálové se vrátili domů 9) Srov. v posledních letech zejména Lewis-Williams 2007. 10) Morgan 2002; Chatwin 1988.


5.6.2009 14:48:37

24

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

s větším množstvím peněz, pozvali své soukmenovce do místní hospody k tučnému hodu a pití, ale ti se na ně pak vrhli: Vy jste prozradili těm bílým ďáblům naše tajemství – za to si zasloužíte smrt! Naši hrdinové se ovšem smáli a říkali: Prosím vás, vyprávěli jsme jim jen ty pohádky, co se říkají malým dětem, než dostanou rozum, nic podstatného jsme jim neprozradili. Tady by mohl příběh končit, ale není tomu tak. Později se zjistilo, že natočené pohádky byly součástí přípravy k australské rite de passage, rituálu přechodu do dospělosti; měly otevřít mysl dětí, aby pozdější zasvěcení pochopily. Koneckonců jde o širší záležitost: i většina pozdějších mýtů, včetně dnes u nás nejznámějších řeckých a keltských, měla ve starověku podobnou úlohu propedeutiky ke vstupu do mysterijního poznávání. I dreaming je ovšem ještě, jakkoli zasut, v naší mysli a připomíná nám, pokud si to jsme schopni uvědomit, že citové vnímání – pokud je kontrolováno intelektem a prověřeno volním pokusem „pokus – omyl – lepší pokus“ („trial – error – better trial“), je stále významným prostředkem poznání, i když se ho naše dnešní média a síly, které jsou za nimi, snaží zneužít k desinformacím. Pokud ho nedoplníme dalšími přístupy, nebezpečí tu jistě je, neboť jedině spojení tří základních přístupů: skrze rozum, cit i vůli, může vést poznání ke spolehlivějšímu výsledku. Hlavním zájmem vyspělejšího způsobu myšlení vedoucích lidských osobností té doby nebylo ovšem natolik soustředěno na materiální potřeby, jak bychom my dnes soudili; duchovní stezka bývala mnohdy podstatnější ještě v myšlení, odpovídající zhruba konci mesolitu či přechodu od mesolitu k neolitu. O umění většinou předneolitických civilizací Afriky pojednávali v nedávné době mnozí jiní; ohlasu se dočkaly zejména práce Lewise-Williamse (2007), který vysvětluje tato umění podobně: jako ohlasy zážitků šamanské percepce duchovního světa za běžnou realitou. Přispěl k tomu i náš Stanislav Grof (1992) a další, jejichž zkušenosti pocházely z konzumace drog, zejména LSD, a některých tradičních technik užívaných v etnografických kulturách. V poslední době se k takovým zážitkům a jejich zobrazení vrací i znovuoživení sibiřského šamanismu; přehledná literatura je také obsažena v citované knize Lewise-Williamse (2007). Sibiřští šamani jsou muži, ale chodí v ženských šatech a mluví o sobě v ženském rodě. Dále na východ, v Koreji, jsou známy především šamanky, které jistě hrály podobnou úlohu i v paleolitu. Ovšem kněžské funkce u starých civilizací měli, jak víme i z paleolitického umění,


5.6.2009 14:48:37


25

ženy i muži; zřejmě už tehdy bývaly kněžské funkce podrobněji specifikovány. V každém případě bylo úkolem šamanů i šamanek léčit, dávat do pořádku osudové věci, získávat výhody pro svůj rod, pro své společenství krve, které bylo daleko významnější než dnes a u všech předneolitických civilizací bylo základní společenskou strukturou, určující postavení i osud jedince. Už proto, že lidé nemuseli nijak moc pracovat (podle svědectví mnoha antropologů pracují lidé bez zemědělství jen dvě až tři hodiny denně), byly v pozdější tradici mladý paleolit a mesolit charakterizovány v legendách jako zlatý věk Saturnův, jak píše Ovidius (Metamorfosy I, 89–112): Aurea prima sata est aetas, quae vindice nulo, sponte sua, sine lege, fidem rectumque colebat… (První byl zlatý věk, kdy bez soudce a bez zákonů, jen sama od sebe, byla zachovávána věrnost i právo…). Literatura Bažant, J. 2002: Paleolitické umění: Prvních sto let, in: Archeologie nenalézaného, Sborník prací věnovaný S. Venclovi, Praha, 9–33 Grof, S. 1992: Dobrodružství sebepoznání, Praha, Gemma Chatwin, Bruce 1988: The Songlines, London Lévi-Strauss, C. 1968: Myšlení přírodních národů, Praha, 2. vyd. 1993 – 1962: Pensée sauvage, Paris – 1962–71: Mythologiques I–IV, Paris: 1. Le Cru et le cuit, 1964, 2. Du miel au cendres, 1964, 3. Origine des manières de table, 1968, 4 L’homme nu, 1971 – 1984: Tristes tropiques, Paris – 1989: Des symboles et leur doubles, Paris Lewis-Wiliams, D. 2005: Mind in the Cave, Johannesburg – 2007: Mysl v jeskyni: Vědomí a původ umění, Praha, Academia Lewis-Williams, J.-D. – Dowson, T. A. 1989: Images of Power, Understanding of Bushman Rock Art, Johannesburg Lommel, A. 1970: Pravěk a umění přírodních národů, Praha, Artia Morgan, Sally 1987: My Place, česky Sem patřím, Praha 2002

Neolitický způsob cyklického myšlení: Rigveda, její předlohy a Avesta. Umění neolitických civilizací Přechod od mesolitu k neolitu odpovídá v mytologiích vyhnání z ráje: Mesolitickým lidem stačilo pracovat jen pár hodin, jinak si mohli hrát.11 Zemědělci museli už vyvinout daleko více úsilí, zejména v době vrcholu sezonních prací, aby si zajistili obživu, ale bylo to od té doby daleko více než dříve v jejich vlastních silách. Vyhnání z ráje bylo současně 11) Srov. Lévi-Strauss 1984, česky Smutné tropy.


5.6.2009 14:48:37

26

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Obr. 4. Çatal Hüyük, nástěnné malby a reliéfy.


5.6.2009 14:48:37


27

ztrátou nevinnosti. Jak napsal Friedrich Schiller, den vyhnání z ráje byl nejšťastnějším dnem v dějinách lidstva, neboť otevřel cestu ke zjasnění mysli. V řeckých a římských mýtech byl neolit stříbrným věkem, ještě jen mírným zhoršením věku zlatého, neboť války a boj ještě nebyly časté a k udržení společenství nebývalo nutné brutální násilí, jako tomu bylo později. Tak opět píše Ovidius (Metamorfosy I, 113 násl.): Postquam, Saturno tenebrosa in Tartara misso, sub Iove mundus erat… (Poté co byl Saturnus svržen do Tartaru, byl svět pod Jupiterem…), tedy i pozdějším nejvyšším bohem. V řecké mytologii ovšem bylo toto období ještě pod vládou Krona, jehož svrhl Zeus až později.Tento svět už nebyl bez válek a sporů, i když byl lepší než pozdější věk měděný. Boje mezi skupinami, jak víme z archeologických dokladů, často končily masakry celých osad. Rozšíření neolitické civilizace bylo nejvýznamnějším objevem v dějinách lidstva, a staří ho připisovali vesměs božskému zásahu; bylo darem bohů, nikoli zásluhou lidskou. Démétér vyslala Triptoléma přinést lidem obilí a také ve skýtských legendách spadlo zemědělské nářadí z nebe. Neolitické hospodářství přineslo vedle plodin a způsobů jejich pěstování také úspěšnější využívání krajiny. Hlavním neolitickým božstvem byla velká bohyně Matka (obr. 4: 2–3, v Řecku později zvaná Démétér); z jejích sil a darů se obnovoval život rostlin, zvířat i lidí. První neolitické sošky jsou téměř vždy ženské a zřejmě nikoli ve vztahu k velké bohyni plodnosti (foto 5: 1–4). Vedle chleba zobecnělo také pivo; náš tekutý chléb není o nic mladší než chléb v pevném skupenství. I když neolitické obiloviny měly menší výnosy, neolitické civilizace vytvořily svým obděláváním naše nejúrodnější půdy, černozemě a hnědozemě. Myšlení protoneolitu, kdy se ještě neobdělávala půda, je reflektováno v nejstarší vrstvě staroindické tradice, plné zemědělství v Avestě. Znalost pěstování obilí je v mytologiích považována za dar bohů, mj. řecké Démétry a římské Ceres. Neolitická moudrost se jevila vesměs být moudrostí zjevenou, prostředkovanou bytostmi, které stály mezi světem bohů a světem lidí. K takovým patřil řecký Triptolémos, sedm rikšiů indické mytologie, starý Zarathustra, ale i Thoth v Egyptě a řada dalších. Tyto moudrosti i božstva měly vztah k vesmíru, k planetám, k nebeské klenbě a ke zvěrokruhu; zajišťovaly v tehdejším vědomí harmonii mezi světem kosmu a sférou lidí. V nejstarší vrstvě indické mytologie je chován dobytek, kráva je středem pozornosti i úcty, ale obdělávání půdy se nezmiňuje a hlavním cílem nejstarší vrstvy z indické tradice byl spí-


5.6.2009 14:48:38

28

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

še odvrat od materiálního světa než zabývání se jím prakticky. Ovšem v Çatal Hüyüku byli naopak býci a jeleni rituálně lovenými a obětovanými zvířaty (obr. 4: 4) a byly chovány ovce a kozy, podobně jako v Íránu v nejranějším neolitu. Udržení bezprostředního vztahu k božskému duchovnímu světu, které bylo a je ostatně cílem všech náboženství (i římské re-ligio značí znovunavázání tohoto přerušeného stavu), bylo hlavním cílem. Je konečně i cílem těch, kdo dnes následují pomocí starobylých, jen zčásti modernizovaných způsobů meditace, vnitřní koncentrace, dechových cvičení a podobných tuto starobylou stezku, i když zřejmě mnozí z nich přicházejí o jasné vědomí vzhledem k jejich nepřipravenosti. Ti, kdo na ní byli v raném neolitu dále než ostatní, se stali vzorem a jejich moudrost byla považována za vysoko převyšující vlastní úsilí na stezce těch, kteří je chtěli následovat. Proti nejstarší vrstvě indické tradice je nejstarší vrstva perské mytologie svým myšlenkovým světem už plně neolitická. V Avestě se hovoří o pozitivní roli Íránu, jemuž jde o zušlechťování země pěstováním plodin a domestikací divokých zvířat, zatímco opak Íránu, lovecko-sběračský Turán s loveckou magií a šamanismem, je nepřítelem řádného vývoje lidstva a musí být překonán osvíceným duchem a působením „pokrokového“ Íránu. Çatal Hüyük v jihovýchodním Turecku poskytl doklady o způsobu pohřbívání podobném parskému. Mrtví byli položeni na platformy, jejich těla ohlodána supy (obr. 4: 1), a očištěné kosti byly pak uloženy pod domy živých, aby tak mrtví zůstávali v jejich komunitě. Pohřbívání na platformách zakázala Parsům až dnešní vláda v Íránu. Uctívání ohně naznačuje i ornamentika řady neolitických kultur, zejména kultury Sesklo v Thessalii (obr. B 4). Vytváření předmětů z hlíny, keramika, bylo v neolitu ženskou záležitostí a neolitické mýty mívají zpravidla ženskou bohyni – demiurga, která podobně jako Hospodin ve Starém zákoně vytvořila z hlíny i samého člověka. Podle jednoho amerického indiánského mýtu bohyně napoprvé lidskou bytost přepekla a odhodila do Afriky, druhou nedopekla a odhodila do Evropy; teprve třetí byla upečena správně a z ní pocházejí američtí Indiáni. U různých jihoamerických Indiánů se musely ženy před vybíráním hrnčířské hlíny, formováním a vypalováním nádob zdržovat po určitý čas pohlavního styku a připravovat se k té práci i půstem.12 12) Cf. C. Lévi-Strauss, La potière jalouse, Paris 1985.


5.6.2009 14:48:38


29

Obr. 5. 1. Dimini, půdorys neolitické osady v Thessalii, 4. tis. př. Kr., 2–4 a 5 Kykladské idoly, 3. tis. př. Kr., 4A ženská figurka z Malty, 4. tis. př. Kr., 6–7 minojská rhyta z Knossu, 8 mykénský idol z Mykén.

Formy neolitické keramiky jsou velmi tradiční všude. Základní polokulovitý až lahvovitý tvar připomene lůno, ze kterého se rodí děti i zvířecí mláďata, dekor byl předáván z generace na generaci, a individuální volnosti pro změny bylo jen málo. Hrnčířky v pueblových kulturách jihozápadu Spojených států mají jen velmi malý prostor k osobnímu vyjádření: i většina ornamentů zdobících nádoby je tradiční a neměnná, jen na malém prostoru mohou vyjádřit své vlastní nápady, pokud se


5.6.2009 14:48:38

30

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

drží předepsaného stylu. To vysvětluje i obdoby ornamentů na neolitické keramice od Mezopotámie až po střední Evropu. V neolitickém myšlení hrála tradice, paměť, cyklický průběh roku a přísné respektování všech jeho etap rozhodující roli. Přísným respektováním cyklů a vůle bohů byla zajištěna výživa i obnovování sil půdy. První zemědělci nehnojili, a proto se jejich pole a osady po vyčerpání půdy přesouvaly na další místo a půda se nechávala odpočinout. Podle Starého zákona i víno patří už do raného neolitu (Noe se jím jako první člověk opil ihned po potopě) a novější nálezy stop vína ve střepech keramiky pití vína v neolitu potvrdily. Epochální objevy neolitických měst, zčásti ještě předkeramických (Jericho, ve východním Turecku zejména Cayaönü, Gobakli Tepe),13 postavily znovu otázku, jakým způsobem byla tato města organizována, dávno před vznikem státního zřízení v běžném pojetí. Zřejmě se jejich obyvatelé považovali natolik za údy jednoho celku, že jejich spolužití nebylo vážným problémem. Z neolitického umění zaujmou zejména sošky žen v jakémsi snění se zavřenýma očima (obr. 5: 4A, foto 5: 1–2). Jejich současné obdoby z Tichomoří jsou někdy pomůckami dívčí iniciace. Snad tomu někdy tak bylo, jakkoli iniciace měla více stupňů než ten první pubertální, odpovídající konfirmaci či biřmování v křesťanských církvích (z čehož v sekularizované společnosti zůstal jen řidičský průkaz a maturita). Zatímco u chlapců býval rituál vstupu do dospělosti prováděn po skupinách, u dívek častěji po nástupu prvních menses jednotlivě (ale mnohdy také po skupinách v příslušném roce); obojí iniciace měla naučit odpovědnosti za nesení úkolů dospělosti, včetně mateřství a otcovství a péče o své blízké. Ovšem neolitické sošky žen představují pravděpodobně také vzory či obrazy Sibyl, prorokyní, které podle tehdejších představ prostředkovaly sdělení božského světa. Ještě Michelangelo zobrazil Sibyly vedle proroků na stropě Sixtinské kaple. Následovnicemi neolitických vědem byly patrně kněžky, které vykonávaly podobné funkce v eneolitu. Jsou zachyceny v meditační poloze na Maltě a v kultuře rané doby bronzové na Kykladských ostrovech (obr. 5: 4, 4A a 5, foto 5: 3). I v knize Genesis Starého zákona andělé obcovali s dcerami lidskými a z jejich svazku se rodily bytosti mezi lidmi a anděly (Gen. 6, 2–3). Ještě ve starém 13) Srov. zejména katalog výstavy v Karlsruhe Vor 12 000 Jahren in Anatolien Die ältesten Momumente der Menscheit, 2007.


5.6.2009 14:48:39


31

Obr. 6. 1–3 otisky pečetidel protoliterárního období z Mezopotámie, 4 mozaika na harfě z královských hrobů v Uru.

Řecku k věštkyním promlouval sám Apollón přímo, zatímco k básníkům už jen Múzy, jeho dcery a žačky. Dnešní naše citové myšlení nemá Sibyly, je nejisté a snadno manipulovatelné; také výkřiky delfské Sibyly v klasickém Řecku už vyžadovaly racionálnější interpretaci. Podle mínění starých Řeků měly staré Sibyly přímý vztah k božskému světu, na rozdíl od astrologie, rozvinuté mágy v době odpovídající našemu neolitu a počátku doby bronzové, kdy vztah k božskému světu byl už nepřímý: Vůle bohů se studovala skrze pozorování nebeských těles a interpretaci hvězdných znamení, a také jiných způsobů, jaký-


5.6.2009 14:48:39

32

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

mi byla pozorování letu ptáků, vnitřností zvířat či rozhodování losem. Astrologie také určovala data slavností i zemědělských prací. Užší vztah k božskému světu u žen byl pociťován jako zvlášť významný; v neolitických společenstvích měly ženy větší podíl na rozhodování i odpovědnosti, než tomu bylo později. V tradičních společenstvích severoamerických puebel patřil mužům jen oděv a několik předmětů k rituálním účelům. Domy i jejich zařízení spolu s polnostmi patřily ženám a ty také nesly hlavní odpovědnost za své společenství, i když při nutné obraně (k válečným střetům se sousedy docházelo zřejmě méně často než později, ale pak už končívaly masakrem všech) museli bránit své společenství především silnější muži. Již neolitické osady, od počátku ve východním Středomoří rozsáhlé, bývaly opevněné (např. obr. 5: 1). Ženská linie následnosti bývala obvykle významnější než mužská, a tedy nešlo příliš o to, která žena má dítě s kým; důležité bylo nástupnictví ve společenství, v kontinuitě následnictví komunity, osady. Naše neolitické rondely, kruhové stavby ohrazené příkopem a patrně také valy a palisádami, dokládají podobně vyspělou znalost astrologie, jakou měli staří Sumerové i ti, kdo budovali a užívali Stonehenge (obr. 3 dole) a megalitické stavby v západní Evropě. Kalendář činností v průběhu roku a měsíčních cyklů, zejména zemědělských prací, byl pevně stanoven a potvrzován pozorováním hvězd. Takovou vrstvu myšlení máme dochovánu i v našich příslovích, zejména v těch, která se týkají zemědělských prací. Např. Na svatého Řehoře, šelma sedlák, který neoře; Svatá Markyta hodila srp do žita. Námitka, že se od křesťanské doby vztahuje ke křesťanským svátkům a že se několikrát měnil kalendář, naposledy z juliánského na gregoriánský, je banální. Ovšemže se přísloví přizpůsobovala změnám kalendáře, ale celkový systém zkušenostní fixované moudrosti přetrvával. Zkušenostní moudrost byla ovšem také utvrzována novou inspirací z vnímání počasí, pozorování oblohy, mraků atd. Ještě dnes leckdo odhadne díky zkušenosti a pozorování vývoj počasí lépe než hydrometeorologický ústav. I toto velmi archaické myšlení je ještě v nás dochováno; v dalším období pokračovalo jen s malými změnami, a bylo také považováno – i v jiných oblastech znalostí – za moudrost zjevenou, o které nelze pochybovat, ale kterou lze přesto znovu a znovu ověřovat a potvrzovat. Dnešní stav bádání hodnotí tyto jevy především jako jistý výtah k moci, k manipulaci, ale v tak starých dobách byla hierarchie přirozenou věcí a nikoli podvodem; jak ukazují tradice o rikšiích či starém Zarathustrovi, zakladatelé těchto náboženských tradic byli považováni za bytosti převyšující obvyklou lidskou úroveň té doby.


5.6.2009 14:48:39


33

Literatura Avesta, česky výběr Klíma, O. 1985: Oběti ohňům, výběr z památek staroíránské a středoíránské literatury, Praha Childe, V. G. 1955: Man Makes Himself, London – 1966: Na prahu dějin, Praha, Orbis Lévi-Strauss, C. 1968, 2. vyd. 1993: Myšlení přírodních národů, Praha Lommel, A., 1970: Pravěk a umění přírodních národů, Praha, Artia Podborský, V. 1991: Poznámky ke kruhovým architekturám pravěké a raně historické Evropy (Notizen zu der Kreisarchutektur im vor- u. frühgeschichtlichen Europa), Pravěk NŘ 1, 1991, 90–148 – 2006: Náboženství pravěkých Evropanů, Brno Rgveda – Védské hymny, 2000, přel. O. Friš, Praha, Dharma Gaia Bouzek, J. 1998: Sibyllae, Journal of Prehistoric Religion, 11–12, 16–21 – 2001: Rondelle und analogische Kreisbauten: Interpretationsmöglichkeiten, in: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy university na Znojemsku, Brno, 203–207 Eliade, M. 1964: Traité d‘histoire des religions, Paris – 1968: Le chamanisme et les techniques archaïques d l’extase, Paris – 1972: Histoires des croyances et des idées religieuses 1 De l’age de pierre aux mystères d’Eleusis, London – 1981: Le mythe de l’éternal retour – archétypes et répetition, Paris – 1994: Mythes, rèves et mystères, Paris Foucault, M. 1969: L’archéologie de savoir, Paris – 2004: L’usage des plaisirs, L’ordre de discours, Paris Frazer, J. 1995: The Golden Bough, London Lévi-Strauss, C. 1962: Pensée sauvage, Paris – 1962–71: Mythologiques I–IV, Paris: 1. Le Cru et le cuit, 1964, 2. Du miel au cendres, 1964, 3. Origine des manières de table, 1968, 4 L’homme nu, 1971 – 1984: Tristes tropiques, Paris – 1985: La potière jalouse, Paris – 1989: Des symboles et leur doubles, Plon Lewis-Williams, D. – Pearce, D. 2005: Inside the Neolithic Mind: Consciousness, Cosmos and the Realm of Gods, London (Thames and Hudson) Lotman, Ju. M. – Uspenskij, B. 1976: Traveaux sur les systèmes des signes, École de Tartu, Bruxelles Makkay, J. 1964: Early Near Eastern and South East European gods, AASH, 16, 3–64 – 2001: Die Grabanlagen im indo-germanischen Raum, Budapest Mellart, J. 1967: Çatal Hüyük, London

Eneolit (chalkolit) a první vysoké civilizace Starého světa. Myšlenkový svět Egypta a staré Mezopotámie Evropský eneolit ve 4.–3. tisíciletí reflektuje podobné změny, jaké vyvrcholily ve vzniku prvních státních civilizací Předního východu a východní Asie. Zatímco neolitické civilizace spolu bojovaly vzácněji, i když porážka nepřítele mohla znamenat jeho úplné vybití, eneolitické postupovaly jinak. Jsou obdobou situace líčené v egyptské tradici jako doba


5.6.2009 14:48:39

34

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

velkých zmatků předdynastického vývoje, kterou teprve farao, i za pomoci důtek, které byly jedním z jeho hlavních atributů moci, srovnal. Tento vývoj má v Egyptě své předchůdce v kulturách bádarské, Naqada a Maadi ve 4. tisíciletí, v Mezopotámii zejména v Uruku v době asi 3500–3000 př. Kr. Obrana společenství se v eneolitu stala nutností, válka a násilí charakterizovaly už dobu měděnou; jak píše i Ovidius (Metamorfosy I, 125 násl.): Tertia post illas successit aenea proles, saevior ingeniis et ad horrida promptior arma, non scelerata tamen… (Třetí pak nastoupilo pokolení, s krutější povahou a náchylnější k hrozným zbraním, ale přece jen ne zločinné…). V tomto světě byla mužská síla a statečnost častěji potřebnější než u většiny neolitických společenství; muži nesli větší odpovědnost za svůj dům oproti okolnímu světu. Ženy musely být chráněny před nepřítelem a pro muže začalo být významné být otcem svých dětí, zejména synů, kteří měli pokračovat v jeho osobním údělu. Proto se ženská věrnost stala ceněnou ctností a jako kompenzace za ochranu žen začala být trestána ženská nevěra. Všechny rané státy starého Předního východu byly theokratické, moc na lidské rovině byla odvozena od vztahu k bohům. Více méně byl napřed systém prvních „států“ založen na autoritě, která byla respektována jako obrana proti jiným i jako ochrana před zmatky uvnitř celku. U Sumerů tzv. chrámové hospodářství po určitou dobu dosáhlo harmonizování lidské společnosti bez většího uplatňování násilí. Nejvyšší kněz a nejvyšší kněžka se věnovali správě vztahů se svým božským partnerem či partnerkou (velekněz En s Innanou, velekněžka Nin s bohem nebes Anem), zatímco lugal byl jakýsi sekulární správce města. Vznik egyptské Staré říše (zejména za tzv. Nulté dynastie) byl provázen výraznějším násilím, podobně jako o něco pozdější vznik pokročilejších státních útvarů v Akkadu. Lov jako symbolické vyjádření moci vlády byl vyhrazen nejvyšší aristokracii (foto 1: 4). Dosažení řádu bylo obtížným úkolem, jeho zakladatelé se neděsili ani obětí, ani znevolnění velké části obyvatelstva, které bylo předpokladem existence té vládnoucí vrstvy, jež nesla hlavní odpovědnost za obranu města či země. Také v Eposu o Gilgamešovi strádal lid tím, že musel stále pracovat na hradbách a sil jim pak nezbývalo ani v noci pro vlastní ženy, což skutečně bylo natolik vážným poškozením dobrého mravu, že – přinucen bohyní – musel Gilgameš od povinností slevit.


5.6.2009 14:48:39


35

Obr. 7. 1 Sluneční chrám v Abu Gurob, V. dynastie egyptská, 2 Mentuhotepův chrám v Der el-Bahri, 11. dynastie, 3 scény z hrobky ze Staré říše: práce na statku.


5.6.2009 14:48:39

36

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Společnost 4.–3. tisíciletí př. Kr. byla hierarchizovaná v mnoha kulturách, ale v Egyptě a v Mezopotámii nejvýrazněji; tam dochází také nejdříve ke vzniku státu, který dotvrdil řád lidského společenství. Egyptská pyramida (obr. 7: 1–2, srov. obr. B 5) a mezopotámský zikkurat jsou i symbolickými materiálními obrazy tehdejších pyramidálních společností. Na jejich vrcholu stál vládce, farao (v Mezopotámii až později král, který v 3. tisíciletí přebral dřívější správcovské funkce a také zčásti funkce kněžské). Pod ním byli vyšší a nižší písaři, správci a úředníci a při bázi pyramidy pak prostý lid, který musel bezpodmínečně sloužit těm vyšším; zřejmě to považoval za přirozené a správné. Nikdo si tehdy demokracii nepřál, byla by považována za chaos, neboť vědomí většiny lidí nebylo na dostatečně vysoké úrovni, aby mohli sami rozhodovat. Inu, i dnes nevolí své zástupce většina svéprávných občanů, ale namnoze ti manipulovatelní. Rozdělení společnosti na kněze, válečníky či vládce spravující silou a na pracující lid, rolníky, nebylo jen u Indoevropanů, kde je analyzoval Dumézil (1970), ale také u jiných národů. Ovšem farao sám byl otrokem bohů, a nad špicí lidské pyramidy existovala v tehdejším vědomí obrácená pyramida božského světa, jejímž spodním hrotem byl právě farao, nejvyšší kněz a prostředník mezi bohy a lidmi; i on byl povinen pokorou před božským světem a musel ho bezpodmínečně respektovat. Diktátoři dvacátého století touto pokorou netrpěli. Egyptská bohyně Ma’at byla vyjádřením spravedlivého řádu, který byl velmi daleko od demokratického, ale svou mnohostí přístupů a uvažovaných hledisek, jejich vzájemnou harmonizací, by mohl být jistým vzorem i pro naši dobu.14 Lidské oběti existovaly hojně v Mezopotámii i v Egyptě na počátku jejich dějin. Běžně známy jsou královské hroby z Uru, kde lidské oběti pohřbené spolu s vládcem byly patrně otráveny, protože se na jejich kostech nenašly stopy násilí. Tzv. satelitní hroby z doby začátku dynastií egyptských jsou zřejmě pohřby těch lidských obětí, jejichž duše měly provázet faraona na jeho cestě do podsvětí. Lidské oběti známe také z našeho středoevropského eneolitu, zejména z pohřbů kultury kulovitých amfor, kde s mužem bývá pohřbena někdy žena, jindy i přidány k významnému náčelníkovi další lebky – uříznuté hlavy. Babylónské město a jeho střed, svatyně se zikkuratem, spojovalo svět lidský se světem božským, zajišťovalo harmonii mezi oběma a pod14) Srov. Assmann 1984, 2002.


5.6.2009 14:48:40


37

Obr. 8. 1–2 Amarna (1 z královy hrobky, 2 Severní palác), 3 Medinet Habu, chrám Ramsese III., 20. dynastie.


5.6.2009 14:48:40

38

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

porovalo tak i řád celého kosmu; také bylo pro obyvatele města tím, s čím se nejspíše identifikovali. Podobně se svatostánky stávaly v Egyptě pyramidy a později skalní hroby faraonů s jejich trojstupňovými chrámovými komplexy (obr. 7: 2), které symbolizovaly cestu k vyššímu zasvěcení, organizovanou také ve více stupních. I čtyři strany hranolu pyramidy nebo zikkuratu měly zřejmě vztah ke čtyřem stranám světa, na rozdíl od nebeské klenby nad hlavou, která byla kruhová. Snad ale nenabylo učení o světových stranách podobné extrémní podoby jako v Číně, kdy mezi čtyřmi světovými stranami bylo úhelným kamenem vesmíru centrum vládce středu jako syna slunce a zajišťovatele světové harmonie. Legitimita vlády byla ale u všech raných kultur zajišťována mimořádným vztahem vládce k bohům, zejména k bohyni země, ve které vládli. Písma vznikala ze znaků, které mají snad obecnou platnost v lidském vnímání. Jak kruh, tak kříž, čtverec a další jsou podobně obecně interpretované po celém světě. Měly již před vznikem písma symbolické hodnoty zastupujících znaků.15 Písmo bylo pro Egypťany výronem božské inspirace. Umožnilo trvalý záznam myšlenek, tradic, technik, metodických pouček, matematiky i dalších nauk, navíc uvolnilo lidskou paměť; vědomosti nemusely být už uloženy jen v hlavě. Současně písmo petrifikovalo tradici, která byla až úzkostlivě dodržována v kulturách doby bronzové; panoval tu pevný řád. Čtení napsaného znamenalo podle Egypťanů oživovat, co bylo jakoby v hrobě písemným záznamem uchováno. Písmo bylo považováno za posvátný dar bohů, i zasvěcení do písma bylo součástí přijetí do nejvyšší vrstvy společnosti. Jeho užívání bylo dlouho vyhrazeno kněžím a vysokým státním úředníkům; byly mu připisovány i magické funkce. V Egyptě umělo psát sotva 5 % obyvatelstva. Písmo rovněž umožnilo psané zákony: Chamurappiho zákony v Mezopotámii byly tehdejším společenstvím také vnímány jako jsoucí božského původu a bezpodmínečně závazné. Způsob myšlení, nazývaný dnes obvykle sapiential knowledge, sapientní moudrost, byl založen především na paměti a předávání zkušeností; jen málo výjimečných osobností přinášelo inovace, a na ty jejich společnosti nahlížely jako na bytosti mezi lidmi a bohy. Podobnou postavou byl praotec Abrahám, k němuž se všichni Izraelci vztahovali jako k zakladateli svého náboženství, svého specifického myšlenkového obrazu světa. 15) Viz B. Nuska 1997; Jung-Kerényi 1985.


5.6.2009 14:48:41


39

Ve středoevropském pravěku současném se zakládáním orientálních říší tzv. pohárové kultury ukazují rozvoj mužských a ženských svazů, stvrzovaných společným pitím; všichni zesnulí mají uložen do hrobu pohár s větší nádobou, aby si z ní mohli dolévat. Asi šlo u nás o tradiční pivo; o pěstování vína v našich zemích v té době nemáme dosud doklady. Umění počátků Sumeru (foto 1, obr. 6, B 7) i prvních dynastií Staré říše egyptské (foto 3: 1–4 a obr. B 5) dosáhlo pozoruhodného rozmachu v krátké době. Dosáhlo poprvé v dějinách lidstva realistického zobrazení. Objevy monumentální architektury i zásad výtvarného umění byly připisovány osobnostem, které přesáhly lidskou sféru. Egyptský Thoth – Hermes byl božskou bytostí, stavitel prvních královských hrobek Imhotep polobožskou, podobně jako sumerský Gilgameš, který byl ze dvou třetin bůh a jen z jedné třetiny člověk. Emancipace osobnosti od společenství, individualizace vědomí, také postavila před vědomí otázku smrti: nesmrtelnosti nedosáhl ani Gilgameš, jakkoli měl jinak síly nadlidské. Napětí mezi abstrakcí a bezprostředním vnímáním světa činí atraktivním umění rané doby bronzové na Kykladách, na eneolitické Maltě či v umění raně až středně minojské Kréty.16 Na Kykladách jsou geometricky konstruované figurky neoděných žen v mediálním soustředění Sibyl někde uprostřed mezi realistickým a abstraktním znázorněním (obr. 5: 1–5, foto 5: 5). Existují pokusy zjistit mezi nimi ruce jednotlivých sochařů a i když jsou mnohými zatracovány, přece mají jisté oprávnění.17 Určitý stupeň individualizace musíme přiznat i těm nejlepším v rané době bronzové; byly to asi opět takové osobnosti, které byly považovány za bytosti přesahující normální lidskou sféru. Pozoruhodná je architektura a figurky maltské civilizace druhé poloviny 4. a první poloviny 3. tisíciletí; tří- až pětilístkové půdorysy chrámů s oddělenými kupolemi byly zřejmě vhodnými prostorami pro meditace a sošky obtloustlých kněžek svým postojem a tvářemi vyjadřují hluboký ponor do náboženské meditace (foto 5: 3 a obr. B 6). Myšlenky v sapienciáltní moudrosti byly výrony božského světa, tradice byla posvátná (zejména v Egyptě) a nepřístupná inovacím; především egyptská kultura byla založena na neměnnosti tradice. Egypt byl uzavřenou zemí a starobylost byla znakem kvality. Starší dokumenty 16) Srov. Gombrich 1969, první kapitoly. 17) Getz. Preciosi, P. 1994: Early Cycladic Sculpture. An Introduction, Malibu


5.6.2009 14:48:41

40

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Obr. 9. Chetitské umění. 1–2 Yazilikaya, reliéf s božskou svatbou a půdorys svatyně, 3 Zendžirli, 4 Sakçe Gözü, strážce brány a ortostaty.


5.6.2009 14:48:41


41

se znovu a znovu přepisovaly; napsané slovo se při čtení magicky znovu probouzelo. Umění Staré říše se stalo závazným vzorem a systém proporcí, způsobu zobrazení lidské postavy i dalších bytostí byl předepsán a pečlivě dodržován. Obrácení k posmrtnému životu ukazuje jak úsilí o stavbu hrobek (obr. 7) u králů i u vyšších úředníků, tak kniha mrtvých, dochovaná ve více variantách, ale ve všech týkající se přípravy k cestě duše do podsvětí, říše Osiridovy, který svou smrtí cestu lidských duší předešel. Vzorem pozdějším dobám bylo mytické období počátku časů, a na dalším stupni zejména období zakladatelů egyptské říše. Ti byli také považováni za nadlidské bytosti a pozdější faraoni byli jejich nástupci. Jejich moc byla neomezená. Vedle koruny Dolního a Horního Egypta a válečného mlatu byly symbolem jejich moci i důtky, kterými trestali jakoukoli neposlušnost svých poddaných. Světový cyklus a roční měly každodenní obdobu. Stvoření se opakovalo každý den s východem slunce, rok byl rozdělen na tři období: záplav, pučení a sklizně. Jeden problém byl nahlížen současně z více úhlů; náboženský systém nebyl fixován do jednoho obrazu, ale byl kombinací více systémů, bájí a legend. Správná odpověď na otázky při příchodu do podsvětí zaručovala cestu do říše blažených. Vedle fyzického těla měl každý Egypťan Ka, jakousi formu nehmotné duše. Egyptský řád znamenal jak uspořádání kosmu, tak lidské společnosti; obojí muselo být ve vzájemné shodě a všechny potřebné předpisy přesně dodržovány. Sílu řádu představovala bohyně Ma’at; měla na hlavě jako symbol pštrosí pero, symbol písařské hodnosti. Egyptská společnost byla hierarchizovaná; pokročilejší vzdělání bylo spojeno s náboženským zasvěcováním, které vyžadovalo dlouhou přípravu a mělo více stupňů – vyšších dosáhl jen málokdo. Svět byl vnímán jako komplex pohledů z různých hledisek (tomu přístupu z více stran odpovídalo i dvanáct hlavních božstev a dvanáct egyptských žup). Teprve z takového komplexního přístupu se vytvářel řád (ma’at); ten byl ovšem závazný a dovoloval jen velmi málo inovací. I syntéza obrazu člověka byla vytvořena kombinací pohledu zepředu a ze strany (v. níže); jednostranný názor, který dnes ovládá třeba současnou politiku, byl v tomto systému přirozeně korigován přístupy dalšími. Staroindická civilizace údolí Indu (Mohendžo Dharo, Harappa) byla příbuzná staré civilizaci mezopotámské; zde došlo k obdobnému pojetí umělecké stylizace viděného, třebaže ne na tak vysokém stupni jako


5.6.2009 14:48:42

42

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

v severnějším Elamu. Písmo těchto pečetí a dalších památek není dosud spolehlivě rozluštěno. Na minojské Krétě rané doby bronzové vyniká zejména tzv. kamarský styl střední doby minojské Ib – II (rané 2. tisíciletí př. Kr.), jehož dynamický ornament je komponován do torzních motivů a spirál (obr. 10: 1, obr. B 11); z geometrických motivů vyrůstají květy a někdy i mořská zvířena. Vše je tu jakoby v pohybu a na hranici mezi geometrickým a naturalistickým viděním reality. Tento přístup reflektuje spíše vznikající než již hotové (spíše das Werdende než das Seiende, srov. Heidegger 1999) a připomíná svým pojetím jak chaos po oplodnění zvířecích i lidských vajíček, tak současnou hypotézu Velkého třesku jako způsobu vzniku našeho vesmíru.18 Vidět svět nikoli jako hotový strojový systém, řídící se jednou určenými pevnými zákony, ale jako něco vznikajícího, co se teprve tvoří, nacházíme později např. u Keltů, ale koneckonců opět i v moderních fyzikálních teoriích. Všechna umění prvních vysokých civilizací starověku chápala umělecká díla a zejména architekturu jako obraz světa, který se v něm odrážel a vytvářel tak magicky spojení mezi makrokosmem a mikrokosmem uměleckého díla, jehož záměrem bylo pomoci vytvářet harmonii mezi oběma. Podobně jako Jakobův žebřík s anděly vystupujícími a sestupujícími, také střed vnitřního dvora krétského paláce (obr. 15 vlevo nahoře) byl pro tehdejší společenství místem, kde se ve vertikální ose stýká jejich lidský makrosvět s božským světem kosmickým.19 Podobně tomu bylo u chrámů a paláců v Mezopotámii a u Chetitů v Malé Asii. Sumerské umění zpočátku egyptské předčilo (foto 1). Sumerové byli prvními i v jiných oborech lidské civilizace a kultury, ale pak si neudrželi kontinuitu; jejich mocenským nástupcem se stala babylónská říše. I následující kultury navazovaly na sumerskou tradici, udržela se také znalost sumerštiny, sumerské astrologie a geometrie, ale vývoj byl v Mezopotámii mnohokrát přerušován invazemi dalších kmenů a národů ze severu. Již slavná váza z protodynastického období z Uruku je obrazem souhrnu přírody: ve středu je svět lidský, blízký světu božskému, v dalších řadách říše zvířecí, rostlinná a konečně minerální, zastoupená geometrickým ornamentem (foto 1: 3).20 Princip zobrazení makrokosmu

18) Srov. Bouzek-Kratochvíl 1996, 115–126. 19) Bouzek 2005, 81–83. 20) Srov. Benson 2004, 20–25.


5.6.2009 14:48:42


43

Obr. 10. Minojská keramika. 1–2 Gurnia, 3 Mallia, 4 Knossos.

v mikrokosmu lze sledovat až do děl řeckého umění; re-ligio znamenalo znovunavázání vztahu k božskému světu po každé změně přístupu lidského myšlení k realitě, po každém novém stupni emancipace lidské mysli. Ne všichni ovšem byli už tenkrát systémem centralizované městské civilizace nadšeni. Starozákonní tradice se od tohoto pojetí odtrhla. Abrahám byl městský člověk z Uru, který putoval se svou ženou Sárou do Hauránu, městského střediska severní Mezopotámie, a pak i do


5.6.2009 14:48:42

44

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Egypta, aby získali pro sebe a své potomky tu nejvyšší dosažitelnou moudrost, ale oba se od městské civilizace odvrátili. Vadila jim pýcha těchto měst, překročení pokory vůči božskému světu. Zmatení jazyků při stavbě babylónské věže je obrazem rozdělení cest civilizace; zakladatelé judaismu byli posly odlišného vývoje. Josefovy bratry zachránily egyptské zásoby před smrtí hladem, ale později – za Mojžíše – viděla starozákonní tradice v Egyptě takový státní pořádek, který dělal z obyvatel otroky, i když jim zajišťoval masné hrnce, po kterých pak Izraelité v poušti vzdychali. I další městská civilizace v Palestině byla reflektována ve Starém zákoně jako nebezpečný nepřítel starozákonního poselství. Pád Jericha či zničení Sodomy a Gomory byly v židovské tradici oslavovány jako vítězství nábožensky čistšího pastevectví nad městskou civilizací. Také konkrétní zobrazení živých bytostí, které bylo pýchou umělců a jejich zaměstnavatelů v Egyptě i v Mezopotámii, izraelská tradice zavrhla, podobně jako pozdější islám. Zatímco starozákonní tradice zůstávala v obecnosti popisu i při literárním podání, u jiných šlo o zobrazení obecného skrze velmi konkrétní, a završením této odlišné cesty se stalo řecké umění, jak ukázal už Auerbach ve srovnání popisu Abrahámovy cesty na horu s Izákem a Odysseovy jizvy.21 Starověká umění neznala opravdovou perspektivu v našem slova smyslu, tehdejší lidé zobrazovali předměty okolo sebe z určitého jim vlastního hlavního pohledu anebo spíše z více pohledů. I dnes např. by lidé v Africe bez evropských škol krychli nakreslili v pohledu ze tří hlavních stran, nikoli jen z jednoho určitého, jak jsme se my učili ve škole perspektivu. I schéma pro lidskou figuru bylo kombinací pohledu ze strany a zepředu: z profilu byl podán obličej a nohy, zepředu ramena a oko. Staří Egypťané nechodili tak, jak je maloval Neprakta, ale charakterizovali se ve své malbě podle toho, co z kterého úhlu pohledu se jim jevilo nejvíce podstatné; to se týkalo i jiných přístupů ke skutečnosti (v. výše, obr. B 10 a foto 3: 2–4). Vztah subjekt–objekt, kde subjekt vnucuje svému okolí právě svůj jediný pozorovací bod jako základní východisko, byl starším obdobím starověku cizí. Egyptská zobrazení byla blízká také textům, které je provázely v nápisech na stěnách. I samo egyptské písmo vzniklo z písma obrázkového, které bylo zjednodušením zobrazení předmětů a bytostí.

21) Auerbach 1946, kap. I.


5.6.2009 14:48:43


45

Literatura Gilgameš, přel. V. Matouš, Praha 1983, a později J. Balabán, 2002 Ardeleanu-Jansen (ed.) 1987: Vergessene Städte am Indus, Frühe Kulturen in Pakistan vom 8.–2. Jt. v. Chr. Assmann, J. 1984: Theologie und Frömmigkeit einer frühen Hochkultur, Stuttgart, česky Egypt: Theorie a zbožnost rané civilizace, Praha 2002, Oikumené Auerbach, E. 1946: Mimesis, česky 1998 Bouzek, J. 1982: Dějiny předoasijského a egejského umění, 2. vyd. Praha, UK – 1980: Objevy ve Středomoří, Praha, Odeon – 2005: Pravěk českých zemí v evropském kontextu, Praha, Triton – 2000: Interpretace v archeologii, Studia Hercynia, IV, 7–90 Budil, I. T. 1998: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha, Triton Dumézil, G., 1970: Traité d‘histoire des religions – 1964: Les dieux souveraines des indo-européens, Galimard – 1973–4: Mythe et epopée, Paris (3 svazky) Garbini, G. 1978: Starověké kultury Předního východu, Praha, Artia Higgins, R. 1974: Minojské a mykénské umění, Praha, Odeon Childe, V. G. 1966: Na prahu dějin, Praha, Orbis Kramer, S. 1966: Historie začíná v Sumeru (Twenty Five Firsts in Human History) Lange, K. – Hirmer, M. 1967 (a d. vydání): Ägypten, Mnichov Larousse (nakladatelství) 1985: Dějiny umění I, Praha Lloyd, H. 1961: Art of the Ancient Near East, London Nuska, B. 1997: Symbolonový substrát hodnotových soustav (Symbolonové hodnoty ornamentáních systémů), Liberec Pijoan, J. 1977 ad.: Dějiny umění, svazek 1 a 2, Praha, Odeon, a pozdější reedice Podborský, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů, Brno Propp, V. 1970: Morphologie du conte, Patris, Galimard Stevenson Smith, 1965 ad. vyd.: The Art and Architecture of Ancient Egypt, Harmondsworth

Vyspělá doba bronzová – od druhé poloviny 3. do konce 2. tisíciletí př. Kr. Mezopotámie a Egypt, Kréta a Mykény Doba bronzová přinesla užití kovů, jejich dolování a zpracování. Technologie těžby, tavení a odlévání byla dostupná po většině Evropy, a s ní byly společné i představy, které žily ještě ve středověké alchymii: o vztazích mezi planetami a kovy, o moudrosti, která je z kovů prostředkována. Měď byla spojována s planetou Venuší a její bohyní Afroditou, Hermes, bůh obchodu i zlodějů, byl spojován s nejbližší Slunci planetou Merkurem a se rtutí, jediným kovem, který je při normální teplotě v tekutém, pohyblivém stavu. Jupiter byl spojován s cínem či někdy (vzácněji) zinkem, Mars s velmi vzácným tehdy ještě železem. Zprvu šlo o železo meteorické a ještě vzácnější přírodní telurické; jeho cena byla dlouho vyšší než cena zlata. Tavba železa z rudy začala až ve druhé


5.6.2009 14:48:43

46

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

polovině 2. tis. př. Kr. Prvními, kdo tento způsob objevili, byli Kaškové žijící při severní periferii chetitské říše. Jako mnohokráte v lidských dějinách, i v tomto případě došlo k základnímu objevu nikoli v centru, ale na periferii; i to patří do rytmu světových dějin. Slunce bylo od počátku spojováno s nejvznešenějším kovem – zlatem, a Měsíc se stříbrem. I tyto dva kovy, zejména zlato, přinášely však od počátku problémy. Tak bylo mnoho zlata uloženo do hrobů, i do prázdných, ve varnenském pohřebišti už ve 4. tisíciletí př. Kr., a ještě u Strabóna máme zmínku, že barbaři raději ukládají zlato do hrobů, aby se nestalo předmětem sváru mezi pozůstalými. Zlato mělo a má i svou démonickou tvář. U Aztéků nesmělo být zlato v soukromém vlastnictví (jen ženy měly povoleny zlaté náušnice, aby se tak kompenzoval u nich přílišný měsíční vliv) a bylo ukládáno v chrámech. Dlouho tento způsob fungoval, ale Cortéz a jeho tlupa při jeho spatření podlehli posedlosti mamonem a aztéckou říši bez milosti zlikvidovali. Studium astrologie bylo v centru pozornosti už od eneolitu a rané doby bronzové, ale později se jí dostalo ještě vyššího rozvoje. Učení o sférách, ve kterých se pohybují planety a které leží mezi nehybným světem stálic a naší Zemí, bylo rozvinuto v době bronzové především v Mezopotámii a Egyptě. Pro všechna tehdejší učení byla středem světa Země, a její povrch byl také hranicí mezi říšemi božstev nebeských a chthonických, jejichž oblast je pod zemí, a kde v těchto představách existovaly sféry podobné. Ovšemže obdobné našim sférám pekelným, až po Danteho Božskou komedii, ale nikoli jen s negativním působením. I podzemní božstva patřila do božské sféry a jejich činnost byla pro lidskou komunitu důležitá; chthonická božstva vyžadovala kult podobně jako božstva nadzemská. Astrologická nauka byla považována za významnou pro zjištění osudu, vůle bohů, pro udržování řádu světa ve velkém i v malém, až po jednotlivé žijící lidi, a také pro jeho údržbu, pokud byla zapotřebí. Vedle planet a jejich sfér byly sídly božských bytostí také ve vyšší sféře se nalézající stálice a jejich souhvězdí; nejvýznamnější z nich ve zvěrokruhu. Ve druhé polovině 3. tisíciletí dochází na Blízkém východě k vážným krizím. V Egyptě se tato doba nazývá mezidobím mezi Starou a Střední říší, v Mezopotámii se připisuje invazím Národů z hor, v Anatolii patří do té doby příchod Chetitů a dalších indoevropských národů a zničení Tróje II s jejími poklady; v Řecku šlo patrně o příchod Protořeků, případně dalších kmenů. Krize byla také ekonomická. Jedním z důvodů


5.6.2009 14:48:43


47

Obr. 11. Minojské a mykénské fresky, detaily. 1–4, 7–8 Knossos, 5 Mykény, 6 Pylos.


5.6.2009 14:48:43

48

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

krize bylo zhoršení počasí spojené s neúrodami; striktní monolitické státní útvary měly nedostatek schopnosti na změny reagovat. V Egyptě otřásly tyto změny důvěrou v automatické trvání řádu – portréty Střední říše už ukazují skepsi, nejistotu ve vztahu k osudu. Jistě byla tato krize také výzvou, aby lidé vzali do svých rukou více odpovědnosti, než byli zvyklí předtím, kdy až příliš věřili, že božské síly je budou chránit před vším nebezpečným automaticky, bez lidského podílu. Zvýšená odpovědnost v rukou vládců znamenala ve 2. tisíciletí př. Kr. upevnění administrativního aparátu, zajištění zásob pro případ neúrody. Také větší část minojských paláců byla zásobárnami pro případnou redistribuci v době nouze (obr. 15 vlevo nahoře). Legenda o Josefovi, faraonově snu a sedmi kravách tučných, po kterých přijde sedm krav (let) hubených, ukazuje jak vážnost toho problému, tak zvýšené odpovědnosti vládců za celou říši v delší perspektivě, se zvýšenou odpovědností systému. Židé byli hrdí na Josefa, který varoval egyptského faraona, a proto o něm máme mnohé ve Starém zákoně; sobě připisovali podnět k této nové schopnosti. Podobnou krizi prožíváme i dnes a budeme potřebovat daleko jasnější vědomí o ní, abychom se s ní dokázali vypořádat. Země na periferii velkých státních útvarů měly zřejmě společenský a hospodářský systém primitivnější. Minojská Kréta s dalšími blízkými ostrovy (zejména Théra a Mélos) si udržela archaičtější systém společenství, bližší počátkům státních útvarů v Mezopotámii. Také tu kněžky a vůbec ženská část populace měly zvlášť významné postavení a do značné míry i určovaly umělecký vkus; málokde jinde ve starověku má umění tolik femininních rysů (obr. 11–12, obr. B 12–16). Reflektuje také daleko intenzivněji bezprostřední dojem z přírody než ve strnulejším umění egyptském, s výjimkou amarnského období (obr. 8: 1–2, obr. B 9, foto 4: 2), jehož revoluční přístup hledící daleko dopředu a realizovaný doopravdy až o dvanáct set let později v době helénismu byl ovšem brzy poté reakcí tradičního náboženství potlačen. Krétské krajinky s kvetoucími rostlinami ukazují bezprostřední vnímání okolí, živé scény připomenou jak umění impresionistů (zejména unikátním zobrazením davu, obr. 11: 1), tak do ornamentu stylizované kresby Alfonse Muchy (obr. 11: 2–8). Ornament je dynamický, struktury se řídí rytmem spirály či vlnice, jako na vafijských pohárech (obr. B 18). Pozorovatel je jakoby vtažen do obrazu, ten také pokračuje na několika stěnách a celá perspektiva je dána pohledem ze středu obrazu; nahoře i dole je pozadí obklopující hlavní zobrazený jev (figury, obr. 12,


5.6.2009 14:48:44


49

Obr. 12. Minojské fresky. Nahoře Théra, dole Aghia Triada, podle N. Marinatosové


5.6.2009 14:48:44

50

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Obr. 13. 1–2 otisky gem z Knossu, 3 oválná gema z Mykén, podle Evanse, Palace of Minos.

obr. 13–14). Krétské malířství a reliéf nevyžadovaly odstup pozorovatele. Divák se ocitl uprostřed scény, byl jaksi sám účasten v zobrazeném (obr. 12). Částečná perspektiva, která vidí jednotlivé objekty samostatně, každý z několika míst pozorování, byla až výdobytkem helénismu; jen zcela výjimečné stínování gryfů v Trůnním sále v Knossu (obr. B 16) daleko předběhlo svou dobu. Vztah subjekt–objekt, kde subjekt vnucuje svému okolí svůj pozorovací bod, úhel pohledu jako základní vůči podřízenému objektu, byl starším obdobím starověku – i tehdejšímu myšlení vůbec – zcela cizí.22 22) Srov. Jung-Kerényi 1985 a Lévi-Straus 1962.


5.6.2009 14:48:45


51

Lidé neměli v té době už bezprostřední přístup k božstvu: na thérských freskách dary bohyni předává opice, která tento vztah neztratila (obr. 12 nahoře). Na jiné fresce z Aghia Triady je bohyně, obklopená zvířaty, dosti vzdálena od kněžky, která před ní klečí, ale blíže se bohyni přiblížit nemůže (obr. 12 dole). Vedle božstev ženských, která byla nejvíce uctívána (obr. 13: 1–3), existovala na Krétě i božstva mužská (obr. 14: 1 a 3), která bohyni provázela. Ale dominance mužských božstev nebeských nad převážně ženskými božstvy pozemské přírody, vegetace a zvířecího světa začala až v náboženství mykénském. Lid byl uváděn do krétského náboženství tak, že mu byly božské postavy předváděny; pro širší okruh bylo krétské náboženství performační. Velkou bohyni či bohyně předváděly zvlášť vybrané dívky, oděné do ornátů, které je k této roli pro ně samé i pro účastníky rituálu připravily (obr. B 12). Tzv. Trůnní sál v Knossu s gryfy po stranách trůnu (obr. B 16) byl patrně místem, kde představitelka bohyně sdělovala její vůli. V tzv. divadle v Knossu i v jiných palácích se předváděly božské příběhy lidu. Mysterijní představení, uvádějící obrazným způsobem do náboženského prožívání, byla i předchůdci řeckého divadla, jež bylo ostatně samo považováno za rituální záležitost; představení ještě v klasickém Řecku byla zahajována obětí a obětí uzavírána. Nejen u Minojců (obr. 13: 1), ale i u Mykéňanů měly velké bohyně přední místo, jakkoli to asi neznamenalo, že by ženy hrály ve společnosti stejně rozhodující roli jako na Krétě. Nebeská božstva olympského okruhu postupně zatlačovala do pozadí ženská božstva přírody a plodnosti v mykénské době zprvu jen částečně a řecké náboženství doby železné navázalo na mykénské jen zčásti. Ovšem obdobná náboženská hnutí a představy byly rozšířeny v určitých modifikacích po většině Starého světa; ještě severská oblast Skandinávie má ve skalních rytinách a rytinách na bronzech zobrazení, která lze srovnat ikonograficky se zobrazeními egyptskými té doby. I naše země byly účastny tohoto myšlenkového vývoje. Ve střední Evropě vznikají na přelomu 3. a 2. tisíciletí větší útvary. V jejich čele vládnou elity, srovnatelné do jisté míry už s jejich postavením v civilizacích ve východním Středomoří. To je i v skromnějším měřítku u nás novým fenoménem, překračujícím stav drobných entit politické struktury eneolitu. Známe pohřby, které se bohatstvím svých milodarů přibližují poměrům středomořským, i obětní soubory bronzových předmětů, věnovaných božstvům na významných místech krajiny. Jejich uložení


5.6.2009 14:48:45

52

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

svědčí i o tom, že si je takové společenství mohlo při dosažené centralizaci prostředků dovolit. Z konce rané doby bronzové jsou známy ve střední Evropě první útvary městského rázu, připomínající menší města té doby na Předním východě, podobně opevněná i vymezená hradbami. Jistě i ona byla středem svého společenství a také místem, kde Jakobův žebřík spojoval svět božský a lidský. Nadto známe z konce rané doby bronzové první dlouhé rapíry podobné mečům mykénským a dalším jejich obdobám v zakavkazské kultuře Trialeti. Modely koleček se čtyřmi loukotěmi ukazují na užívání vozů podobného typu, jaký známe z kamenných stél ze šachtových hrobů mykénských (srov. též prsten obr. 14: 1) a z Egypta. Takovými vozy dobyli Hyksosové Egypt a ovládání koní lidskou vůlí bezpochyby v té době pokročilo vpřed. Parohové postranice udidel bývají dekorovány vzory rytými kružidlem, podobně jako disky a zděře z téhož materiálu; obdoby mají v egejské oblasti a v Sýrii.23 Bronzový disk nalezený v Nebře v Sasku-Anhaltsku je astrologickou pomůckou z konce rané doby bronzové a byl několikrát upravován. Zlato nalezené v šachtových hrobech v Mykénách pochází patrně z Transylvánie; také se ve dvou z nich nalezly záušnice typu, který byl obvyklý v dnešním Rumunsku a východní části Maďarska; již Arthur Evans se domníval, že si je přivezly barbarské princezny ze severu jako součást svého věna. Oblíbeným šperkem ve východním Středomoří byl také jantar, dovážený z Baltu; jantarový náhrdelník měl ve své hrobce patrně i Tutenchamon. Mykénští vládci byli i svými následovníky považováni za héroy, bytosti přesahující lidskou sféru; jejich paláce a pevnosti byly důstojnými symboly moci (obr. 15: 2–3). I pravěká Evropa se stává okrajovou součástí raných civilizací východního Středomoří, jen jednodušším způsobem.24 Vedle hliněných imitací egejských bronzových nádob známe také ve střední a západní Evropě první zlaté nádoby, inspirované egejskými vzory, a také přímé importy z egejské oblasti. Z českých zemí známe několik příkladů napodobenin egejských kovových nádob – misek s tordovaným okrajem (Věteřov); poklička připomínající mykénské třmínkové vázy se nalezla v Olomouci a nádoba s uchy při dně, připomínající egejské pithoi, v Dobevi u Písku. I falické závěsky a symboly, nalezené v jižních 23) Srov. Bouzek 2005, 69–87. 24) Srov. Bouzek 1985, 2005.


5.6.2009 14:48:45


53

Obr. 14. Mykény, 1–2 zlaté prsteny: 3 gemy z Mykén, podle Evanse, Palace of Minos.


5.6.2009 14:48:45

54

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Obr. 15. Půdorysy paláců: vlevo nahoře Knossos, vlevo dole Pylos, vpravo Tiryns (bez nových výkopů na předhradí).

Čechách, mají obdoby v egejské oblasti té doby, a svatyně odkrytá Vilémem Hrubým v Uherském Brodě připomene egejské svatyně jak svými platformami a nádržkami, tak obětovanými zde býky a soškami býčků. I architektonické dekorativní prvky podobné egejským „posvátným rohům“ jsou známy; hliněné oltáříky a podobné jim dekorativní předměty tvaru přesýpacích hodin připomenou podobné oltáře minojské a mykénské.


5.6.2009 14:48:46


55

V téže době se rozšířily po většině Evropy základní váhové jednotky mykénské: byly užívány pro vážení bronzu, mědi i zlata.25 I když závaží byla různá, shoda měrných jednotek ukazuje, že obchod kovy byl celoevropského rozměru a že číselné kalkulace, známé z egyptských a mezopotámských pramenů, byly známy i u nás. Tzv. bochníkovité idoly s linkami a značkami připomínajícími notové značení ukazují znalosti základů písma vedle dalších reflexí lineárních písem egejských, užívaných jako magické znaky. Naše vyspělá raná doba bronzová je vzdálenou reflexí kultur střední doby bronzové v Egejské oblasti a Anatolii. Myšlení doby bronzové v pravěké Evropě bylo zřejmě obdobné stavu mysli v tehdejším Egyptě a Mezopotámii: slabá ještě individualita většiny tehdejších lidí byla závislá na moudrém králi či vůdci. Ještě i Sinuhet (ten skutečný z 13. stol. př. Kr., nikoli v moderním Valtariho románu) velice trpěl, že nemohl pohlédnout do tváře faraonovi, a nikdo se mu nesmál, jako se dnes smějeme fanouškům podobným způsobem zírajícím na filmové či sportovní hvězdy; v horším případě také na manipulátory – politiky. Doba bronzová vytvořila první evropskou komunitu se zobecnělou kulturou, někdy srovnávanou s dnešním Evropským společenstvím. Vedle technologií byly ve většině Evropy podobné také oděvy, šperky, zbraně a zbroj. Střední a pozdní doba bronzová byla také dobou náboženských hnutí – od pozemských božstev plodnosti přecházel střed významnosti k božstvům nebeským, s jejich sídly identifikovanými s nebeskými tělesy a znameními zvířetníku. V době zhruba současné s náboženskou reformou Echnatonovou s jeho uctíváním slunečního božstva Atona (14. stol. př. Kr., foto 4: 2 a obr. 8: 1–2 a B 9) dochází i na evropském severu k reformě, stavějící do centra náboženského zájmu sluneční božstvo, slunečního hrdinu.26 Konec bronzového věku také znamenal, že v tzv. třetí sothijské periodě se egyptská kultura stala kulturou hrobů, skoro se už více nevyvíjela a přes obdiv Řeků a Římanů ke starým egyptským památkám přinášela nadále jen velmi málo nového. Návrat k petrifikovanému náboženství v Egyptě byl zřejmě popudem k Mojžíšově exodu Židů do Palestiny a založení starozákonního náboženství. V Řecku pak nabývají v době mykénské proti ženským bož25) Srov. J. Bouzek, Nadregionální systém váhových jednotek doby bronzové a přechod k lokálním systémům na počátku doby železné, Arch. rozhledy, 56, 2004, 297–309. 26) Srov. Bouzek 2005, 94–122.


5.6.2009 14:48:47

56

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

stvům země krétské tradice většího významu božstva olympská s Diem hromovládným v čele. Soubory picích nádob uložené do země v pozdní době bronzové u nás jsou zřejmě finálním aktem společného přísežného pití na bratrství, jehož patronem bylo jiné božstvo, Řeky zvané Dionýsos. I ten přišel do Řecka ze severu a byl mimo jiné spiritem vini, duchem vína, alkoholu. Z konce střední doby bronzové pochází i pozoruhodný nález jantarových závěsků se znaky blízkými mykénskému lineárnímu písmu B v Bavorsku. Máme z té doby také doklady množství lidských obětí, pobitých a naházených do příkopů; v Čechách je to zejména Skalka u Velimi, na Moravě Blučina. Po celé Evropě převládající ritus žárového pohřbívání, který dal pozdní době bronzové jméno, měl zřejmě také zabránit černomagickým praktikám s mrtvým tělem a jistě také upevňoval řád ve společnosti, v jejímž čele stáli náčelníci či soudci (pod tímto názvem je známe ze Starého zákona), považovaní stále ještě až za nadlidské bytosti. Asi byl tento společenský stav, který se blížil svému závěru, udržován i centralizovanou silou – jak elitou kněžskou, tak elitou bojovnické vrstvy; obě byly nadřazeny vrstvě rolníků a řemeslníků. Trojdílná společnost byla zřejmě u všech Indoevropanů,27 ale podobné rozvrstvení existovalo také u semitských národů Předního východu. Literatura Agathos Daimon, 2000: Mythes et cultes, Etudes d’iconographie en l’honneur de Lilly Kahil, Paris Assmann, J. 1984: Theologie und Frömmigkeit einer frühen Hochkultur, Stuttgart, česky Egypt: Theorie a zbožnost rané civilizace, Praha 2002, Oikumené Auerbach, E. 1946: Mimesis, Bern (též česky) Benveniste, E. 1969: Le vocabulaire des institutions indo-européennes, Paris Bloch, R. 1984: La divination dans l’antiquité, Paris Bouzek, J. 1980: Objevy ve Středomoří, Praha, Odeon – 1982: Dějiny předoasijského a egejského umění, 2. vyd., Praha, UK – 1985: The Aegean, Anatolia and Europe in the Second Millennium B.C., Göteborg – Prague – 2000: Interpretace v archeologii, Studia Hercynia, IV, 2000, 7–90 – 2005: Pravěk českých zemí v evropském kontextu, Praha, Triton Briard, J. 1987: Mythes et symboles de l’Europe préceltique, La réligion de l’Age du Bronze, Paříž Budil, I. T. 1998: Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Praha, Triton Darwin, Ch. 1970: O původu člověka, Praha, Academia Demargne, P. a d. 1964: Aegean Art, The Origins of Greek Art, London (též francouzsky) Dumézil, G. 1977: Les dieux souverains des Indoeuropéens, 2. vyd., Paříž

27) Dumézil 1970


5.6.2009 14:48:47


57

Durkheim, F. 1964: The Rules of Sociological Method, New York (orig. francouzsky, německy Die Methode der Soziologie, Leipzig 1908) Eliade, M. 1958: Patterns in Comparative Religion, Chicago – 1978, 1983: Histoire des croyances et des idées religieux, Paris – 1996: Dějiny náboženského myšlení, Praha, Oikumené Erhard, A. 1984: Základy jazykovědy, Praha, SPN Etienne, R. – Le Dinahet M.-T. (eds.) 1994: Les bois sacrés, Actes du colloque Naples 1989 Frazer, J. G. 1995: The Golden Bough, London (zkrácené vydání) – 1977: Zlatá ratolest, Praha, Academia Freud, S. 1989: O kultuře a člověku, Praha, Odeon – 1991: Totem a tabu, Praha, Práh Galling, P. – Davidson, H. E. 1969: The Chariot of the Sun and Other Rites and Symbols of the Nordic Bronze Age, London Garbini, G. 1978: Starověké kultury Předního východu, Praha, Artia Gilgameš, přeložil V. Matouš, Praha 1980 Gombrich, E. H. 1969: Art and Ilusion, New York, též česky: Umění a iluse, 1985 Grof, S. 1992: Dobrodružství sebepoznání, Praha, Gemma Hägg, R. et al. (eds.) 1981: Sanctuaries and Cults in the Aegean Bronze Age, Proc. Athens 1980, publ. Göteborg 1981 Hägg, R. – Marinatos N. (eds.) 1988: Early Greek Cult Practice, Coll. Athens 1986, publ. Stockholm 1988 Heller, J. 1988: Starověká náboženství, Praha, Kalich Higgins, R. 1974: Minojské a mykénské umění, Praha, Odeon Hood, S. 1978: The Art of Prehistoric Greece, Harmondsworth Charvát, P. 2005: The Iconography of Pristine Statehood, Painted pottery and seal impressions form Susa, SW Iran, Praha Charvát, P. – Marek, V. – Oliva, P. 2008: Encyklopedie dějin starověku, Praha Childe, V. G. 1966: Na prahu dějin, Praha, Orbis Jung, C. G. – Kerényi, K. 1985: Einführung in das Wesen der Mythologie, Stuttgart Jung, C. G. – Kerényi, K. 1997: Úvod do mythologie, Brno Kaul, F. 1998: Ships on Bronzes, A Study in Bronze Age Religion and Iconography, Kopenhagen Kossack, H. 1953: Studien zum Symbolgut der Urnenfelder- und Hallstattzeit Mitteleuropas, Berlin Lange, K. – Hirmer, M. 1967 (a d. vydání): Ägypten, Mnichov Larousse (nakladatelství) 1985: Dějiny umění I, Praha Lévi-Strauss, C. 1962: Pensée sauvage, Paris 1962, česky Myšlení přírodních národů, Praha 1968 – 1962–71: Mythologiques I–IV, Paris Lloyd, H. 1961: Art of the Ancient Near East, London Lommel, A. 1970: Pravěk a umění přírodních národů, Praha, Artia Maisels, Ch. K. 2001: Early Civilisations of the Old World, London – New York Marinatos, N. 1993: Minoan Religion, Columbia, South Carolina Marinatos, S. – Hirmer, M. 1986: Crete, Thera and Mycenaean Greece, München Müller-Karpe, H. 1998: Grundzüge früher Menschheitsgeschichte, Stuttgart Nilsson, M. P. 1950: The Minoan-Mycenaean Religion, 2. vyd., Lund Pijoan, J. 1977: Dějiny umění, svazek 1 a 2, Praha, Odeon, a pozdější reedice Podborský, V. 2006: Náboženství pravěkých Evropanů, Brno Prosecký, J. a d. 1999: Encyklopedie starého Předního Východu, Praha Saussure, D. F. 1989: Kurz obecné lingvistiky, Praha, Odeon


5.6.2009 14:48:47

58

UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Siebert, G. (ed.) 1996: Nature et paysage dans la pensée et l’environement des civilisations antiques, Actes du colloque Strassbourg, 11–12 juin 1992, Paris 1996 Snell, B. 1955: Die Entdeckung des Geistes, Hamburg Stevenson Smith, 1965 ad. vyd.: The Art and Architecture of Ancient Egypt, Harmondsworth Thimme, J. (ed.) 1977: Die Kunst der Kykladen, Karlsruhe Todorov, T. 1980: Théorie du symbole, Paris Vacková, R. 1993: Věda o slohu 1, Praha Vašíček, Z. 1995: L’archéologie, l’histoire, le passé, Paris – 2006: Archeologie, historie, minulost, Praha, Karolinum Wengrow, D. 2006: The Archaeology of Early Egypt – Social Transformations in NE Africa, 10 000 to 2650 BC, Cambridge Wolf, J. 1971: Kulturní a sociální antropologie, Praha, Svoboda Zvěřina, J. 1971: Umění jako znak, Praha LIMC – Lexicon Iconographicum Mythologiae Classicae, Stuttgart, etc. Roscher, Reallexikon der griechischen und römischen Mythologie


5.6.2009 14:48:47

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

JAN BOUZEK UMĚNÍ A MYŠLENÍ

Recommend Documents