Mezi archeologií a historií Jan Bouzek

Mezi archeologií a historií Jan Bouzek

FHS UK

Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Recenzovali doc. PhDr. Zdeněk Pinc, FHS UK; doc. Zdeněk Kratochvíl, Dr., PřF UK. Na vznik této publikace byla FHS UK poskytnuta Institucionální podpora na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace (MŠMT – 2015). © Jan Bouzek, 2015 © Univerzita Karlova v Praze, Fakulta humanitních studií, 2015 ISBN 978-80-87398-52-4

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217285

Jan Bouzek

Mezi archeologií a historií


1 Úvod — 6 I. čá st 2 3 4 5 6 7

Archeologie a historie: příklad problému mezioborového porozumění — 9 Reflexe osobní a kolektivní identity v archeologických pramenech — 13 Změny klimatu v holocénu a lidská adaptace — 18 Sněhurka, Podivné přátelství herce Jesenia, holismus a dvě cesty osudu — 25 Zvířata v životě a mytologiích pravěku a starověku — 28 Mušle — 31

II. čá s t 8

Starověký přístup k realitě a stupně interpretace — 35 9 10 11 12 13 14 15

Egyptská bohyně moudrosti, Heidegger a indické pohádky, Pascal a sv. František — 39 Neolit a dřevěná architektura — 42 Sibyly — 53 Únětická a mohylová kultura a civilizace východního Středomoří, Egypta a Mezopotámie — 59 K čemu byly depoty? — 72 Kolaps na konci doby bronzové v Řecku a ve východním Středomoří a jak z něj ven — 83 Nástup figurativního umění doby železné v Evropě — 97

III. čá st 16 Velký dům v Lovčičkách a počátky řecké chrámové architektury — 131


17 Xoana — 140 18 Struktury ve starověkých uměních — 148 19 Obraz světa a člověka v uměních starověku — 155 20 O interpretaci odkazu řeckého umění — 165 21 Sousoší tyranobijců Harmodia a Aristogeitóna — 168 22 Etruská mysl — 171 23 Řecký a římský portrét: hranice dvou tradic v umění — 201 24 Ara Pacis Augustae a Augustova socha z Primaporty — 205 25 Juno Ludovisi — 209 26 Portréty v římské literatuře a ve výtvarném umění — 211 27 Vývoj zobrazení barbarů ve starověku — 215 28 Přechod od pohanského ke křesťanskému umění — 219 IV. čá st 29 Počátky moderního myšlení ve 14. století u nás: nástup moderní lidské mysli skrze umění doby lucemburské — 224 30 Římské a řecké modely mýtů počátků měst a Caesarovo založení Olomouce — 228 31 Čas a falsa — 235 32 Sofrosyné aneb O zdravém rozumu a více paradigmatech — 239


M E Z I A RC H EO LO G I Í A H I STO R I Í

1 Úvod Tato knížka navazuje na systematicky sledovaná témata v mých předchozích českých knihách – zejména Umění a myšlení a Vznik Evropy. Soubor článků vznikal po řadu let a z různých podnětů, mj. z konfrontací s lidmi odlišných od tradice naší země, o kterých jsem se pokusil shrnout jakýsi úvod v knížce Jak se domluvit s jinými. Už svým názvem dává najevo, že tu nepůjde o systematický výklad, ale o úvahy z multidisciplinárního hlediska, kombinující oblasti archeologie, historie, antropologie a souvisejících s nimi přírodovědných disciplín, jež jsou rozdělené do čtyř částí. V první, obecné části poukazují jednotlivé články na nutnost kombinace více přístupů z více stran a na potřebu hledání společného jazyka při různých pramenných východiscích historie a archeologie. Poukazují na to, jak lze interpretovat archeologické prameny za pomoci dalších přírodovědných i humanitních disciplín. Druhá část se zabývá problémy studia pravěku a starých orientálních říší, jejich vzájemnými vztahy: problémy tehdejší mysli a jejímu porozumění, včetně moudrosti egyptské bohyně Maat, moudrosti staroindické, sv. Františka a dalších, ve světle úsloví a několika Heideggerových pojmů (kap. 8–9). Kapitoly 10, 12 a 14 jsou věnovány působení klimatických změn a jejich následků na tehdejší dějiny. Články o Sibylách a dřevěné architektuře se věnují neolitu, další tři krizím v době bronzové a poslední koiné geometrických stylů na počátku doby železné. Kapitola o Sibylách by mohla být chápána jako úlitba feministickému hnutí, ale chce především poukázat na význam intuitivních přístupů k poznání, které ovšem je zapotřebí racionálně uchopit. Kapitola o strukturách se snaží poukázat na jeden aspekt uměleckého poznávání světa, který předešel mnohokrát obdobné poznání přírodovědecké, a následující stať chce předvést, že pluralitní přístup k realitě byl vlastní i starověkým civilizacím, které mohou v tomto smyslu poskytnout inspiraci i dnešní době. Z minulých kolapsů se vždy nalezlo východisko; leckteré mohou být inspirací i pro naši dobu. Třetí část věnovaná antice začíná úvahami o tehdejším chápání světa a jeho struktury, o počátcích sochařství a o etruském

7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217285

I ÚVOD

přístupu k realitě, odlišném od řeckého a římského. Na několika příkladech jsou ukázány rozdíly v hodnocení a výkladu uměleckých děl Řeků a Římanů. Konfrontaci přístupů řeckého, římského a etruského, literárního a výtvarného jsou věnovány kapitoly 22–23 a 26: smyslem je opět předvést, že každý z nich byl určitým způsobem jednostranný, postrádal úplnost. Kapitolka o barbarech chce ukázat nutnost hlubšího porozumění těm, které z dálky dobře neznáme. Části kapitol 10, 18, 19 se zabývají především problémem vývoje individuality a nazírání na ni, ukazují, jak se odrážela její emancipace v uměleckém zobrazení. Smyslem je také připomenout, že postupné osamostatňování lidské osobnosti je jednou ze základních stezek vývoje naší civilizace. Dvacátá kapitola chtěla připomenout onen zvláštní a ojedinělý přínos řeckého výtvarného umění, které vedle řecké filosofie a literatury zůstává podnes výjimečným vzorem. Kapitolky 21, 24–25 odlehčují vážnější text úvahami, jak i jedno umělecké dílo je v různých kontextech a časových obdobích různě interpretováno. Ovšem i jejich úkolem je ukázat, že na totéž se může někdo jiný nebo v jiné době dívat velmi jinak, než je dnešní obecný konsenzus. V kapitole 28., sledující přechod od římské „pohanské“ antiky ke křesťanské, se ukazuje, že nové vzniká nikoli zcela nově, ale přepracováním starého, na které vždy tak i onak navazuje: i naše minulost je koneckonců stálou součástí našeho vědomí, nás samých. Na toto téma navazují ve čtvrté části příspěvky k antické tradici ve středověku a za renesance, zabývající se tím, jak rychle se mění vnímání obecného stylu a módy. Poslední se snaží shrnout potřebu sofrosyné a zdravého rozumu pro interpretaci ve vědě i v životní praxi. Mezi archeologií a historií chce být knížkou, která vede k hlubšímu zamyšlení nad běžnými mechanizovanými postoji v dnešním myšlení, usiluje o podněty k tomu, aby se myšlení stalo méně strnulým. Pokud bude kniha podnětem k zamyšlení, autor bude spokojen, že nebyla napsána nadarmo. Poznávání je vlastně rozpomínání; rozvíjení zprvu neprobuzených osobních schopností je úkolem každého z nás zvlášť, a rozvíjení vlastních schopností má být smyslem veškeré výchovy i sebevýchovy: techné maieutiké, jak tomuto způsobu

8 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


vzdělávání říkával Platónův Sókratés, narážeje na povolání své matky, která byla porodní bábou. Část této knížky vznikla přepracováním autorova podílu na starší, dávno rozebrané publikaci nakladatelství Herrmann a synové z roku 1996; za svolení k jejímu použití děkuje autor nakladateli i spoluautorovi Zdeňku Kratochvílovi.


I. ČÁST

2 Archeologie a historie: příklad problému mezioborového porozumění Theodor Momsen prohlásil několikrát, že archeologie přináší tak málo, že se historikovi nevyplatí starat se o její výsledky. 1 Podobně i „nová archeologie“ posledních dvaceti let se staví vehementně proti spolupráci archeologů s historiky. 2 Dokonce i mezi badateli, kteří usilovali o úzkou spolupráci, 3 se množí skeptické názory, které vystřídaly optimismus, když výsledky spolupráce byly hubenější než čekali, nebo na určitý druh otázek nepřinesly dostatečně přesnou a všechny uspokojující odpověď. Reakce na hubené výsledky některých příliš optimistických očekávání je pochopitelná, ale je výsledkem nikoli jen skutečných obtíží bádání a správné interpretace jak písemných, tak archeologických pramenů a metodických nedokonalostí, ale také obtíží „překladu“ archeologické výpovědi do historické, a naopak. Písemné prameny představují v mnoha otázkách starověkých dějin jen malé ostrůvky v moři neznámého. Většina antických autorů informovala pouze o politických událostech uvnitř vládnoucí vrstvy. Interpretace pramenů je obtížná, a často není dosud jasné, že srovnávat je nutné především fakta sama, nikoli až tentativně vyslovené a často nezralé hypotézy. Negativní zkušenosti mohou být poučením, ale bádání jimi nemá být odrazeno od dalších pokusů. Každé ověřování teorií a hypotéz musí jít nazpět ad fontes. Názory autorit musí být ověřovány fakty, nikoli podle charakteru a sympatičnosti badatele, jak je tomu v Exupéryho Malém princi u geografa sedícího na své planetě. Mnoho chyb vzniká při bádání omezeném na jeden detailní jev, jehož výsledky nelze automaticky extrapolovat na jiné jevy. Podobně je tomu s jednostranným zkoumáním více fenoménů, jejichž další stránky nejsou respektovány. Druhý Heisenbergův princip, že totiž příliš detailním soustředěním na jeden 1 2 3

Srov. Mommsen 1888, 119: „…bádat podle archeologické zásady především o tom, co není ani poznatelné, ani hodno poznání.“ Podobně: týž, 1906, 211, pozn. 2. Srov. pro ni u nás zejména Kuna – Venclová 1995. Užitečný přehled in: Vašíček 1966, a zejména rozsáhlejší francouzské vydání: týž 1994.



jev nám uniká význam celku, jeho obraz se stává plošším, připomene dávnou Goethovu obavu, že věda se ničí dvěma způsoby: hloubkou, do které sestupuje, a šířkou, do které se rozplývá. Metodicky nezbytné izolování jednoho jevu musí být v dalším kroku kompenzováno studiem jeho vztahů k dalším sousedním či příbuzným fenoménům. Velmi rozšířenou chybou současného bádání je závěr, že pokud existenci nějakého jevu nelze bezpečně doložit, když pro něj nemáme dosti nezvratných důkazů, pak jeho existenci popřeme. V tom připomínáme ony bytosti z Gulliverových cest, které potřebovaly pleskače, aby vůbec cokoli vnímaly. Takovým postojem si uzavíráme cestu k objevení dosud neznámého, nesnadněji postřehnutelného. Argumentum ex silentio je velmi ošidným důkazem. Podobně je nutno znovu zkoumat vlastní fenomén bez předsudků, když nějaká hypotéza ztratí důvod, pro který byla vyslovena: mnohé fenomény existují přesto, že jejich zdůvodnění bylo provedeno nesprávným způsobem. Moderní věda je často kritizována, že se příliš zabývá detailními otázkami. Jak kdysi uvedl Carl v. Weizsäcker, dnešní věda nám přináší mnoho informací o detailech, které vlastně znát nepotřebujeme, a mlčí tam, kde je odpovědi naléhavě třeba. Podmínku, že jednotlivé případy lze odvodit z obecných zákonů, nesplňuje ani moderní přírodověda. Kvantová fyzika zná například jen pravděpodobnostní řešení. Podobně jako jiné historické vědy, ani archeologie nepracuje příliš s dedukcí; obvykle se omezuje na indukci. I když dedukce jen přibližně vymezí prostor, ve kterém je zapotřebí hledat odpověď, jeví se nezbytností tam, kde prostou indukcí už nelze dále pokročit a kde z pouhé indukce vyslovené hypotézy začínají být jen volnou hrou. Kauzální vztahy mezi jevy nejsou jedinými. Známe vedle nich teleologické, synchronní, a především takové, které odpovídají vztahům mezi jednotlivými částmi holistického celku, kde prosté kauzální tázání ztrácí smysl. Archeologická evidence je vždy jen fragmentární. Archeologický svět se stává smysluplným jen skrze rekonstrukci. Ale i historické prameny je nutno interpretovat v jejich kontextu. Při jejich omezeném počtu je doplnění bohatšími archeologickými prameny nezbytností,


2 A RC H EO LO G I E A H I STO R I E : P Ř Í K LA D P RO B L É M U M E Z I O B O RO V É H O P O RO Z U M Ě N Í

nemá-li se postup lidského poznání zastavit. I když úmyslné mystifikace bývaly v dávných dobách vzácnější než v současnosti, mnozí autoři literárních textů skutečnosti vědomě deformovali či utajovali. Všechny dokumenty musí být použity na těch místech, kam patří, nikoli jinde. Všechny problémy vyžadují přístup z co největšího počtu hledisek, všechny argumenty a protiargumenty musí být pečlivě zváženy. Když se vydáme touto cestou, zjistíme, že prameny si jen málokdy odporují. Pokud je tomu zdánlivě tak, pak jde obvykle o něco jiného, anebo o komplementární informaci z jiného úhlu pohledu. Mechanická extrapolace ad infinitum, obvyklá v některých přírodních vědách, odporuje obvykle tomu, co je dostupné naší senzuální zkušenosti, a podobně je tomu i s mnohastupňovými pravděpodobnostními kalkulacemi. Pravděpodobnostní řešení se po několika krocích stává již značně nepravděpodobným; ostatně, musíme si připomenout, že v běžném životě se nezřídka realizuje i nepravděpodobné. Všechny tyto úvahy musí varovat před mechanickou aplikací jakýchkoli metod, které představují často spíše jen svěrací kazajku. Platí to totiž i pro paradigmata moderní vědy: u mnohých lze říci s Karlem Popperem, že je jen otázkou času, kdy se opět – jako již mnohokrát předtím – ukáže jejich nesprávnost či nedostatečnost. Naše myšlení nemůže být mechanické jako u počítače, ale má být živé, má přeskakovat teorie a hypotézy, které jsou obvykle jen lešením, jež bude po čase opět nutno odstranit, abychom se dostali k budově samé. Také rozumná míra fantazie je nezbytností. Již řečtí historikové se dovolávali jako své patronky Múzy Klió, pod kterou patří i archeologie. Múza nás ovšem nesmí svést k volné hře fantazie; archeologové i historici musí ve vzájemné spolupráci hrát s otevřenými kartami, vysvětlit jasně svým partnerům, co je více či méně jisté, co dosvědčuje a jak přímo pramen a co je jen teorií či hypotézou. K porozumění je nutné i překonat bariéru různého způsobu vyjadřování, odlišného odborného slangu, který musí být překládán do řeči toho druhého, aby nedocházelo k nepochopení. Při respektování uvedených hledisek a při nepředpojatém dialogu se schopností naslouchání jednoho druhému sine ira et studio může být spolupráce mezi historiky a archeology, archeology a filology (i mezi dalšími obory) mnohem plodnější než tomu



obvykle bývá. Připomeňme si ještě nakonec Goethovu devízu „Nur das ist wahr, was fruchtbar ist“ – jedině to je pravdivé, co je plodné – a pokusme se, aby náš řetěz úvah vedl k plodnému výsledku. Totéž platí ostatně i pro úsilí o spolupráci mezi archeologií a přírodními vědami.

Literatura Kuna, M.– Venclová, N. (eds.) 1995: Whither Archaeology, Papers in Honour of Evžen Neustupný, Praha. Mommsen, T. 1888: Römische Geschichte I, Berlin. Mommsen, T. 1906: Gesammelte Schriften 4, Berlin. Vašíček, Z. 1966: Obraz y (minulosti), Praha. Vašíček, Z. 1994: L'archéologie, l´histoire, le passé, Paris.


I. ČÁST

3 Reflexe osobní a kolektivní identity v archeologických pramenech 4 Osobní identitu, autostylizaci zdůrazňujeme oděvem, vystupováním, líčením i šperky. Uniformy, ženský, ale i mužský šperk i spolupráce s vizážisty v politice a obchodě ukazují, nakolik je dnes sebestylizace potřebná pro vlastní reprezentaci. Nejen jazyk, i kroj byl ještě do počátku novověku výrazem skupinové a osobní identity, signalizoval i příslušné postavení ve společnosti, jak je tomu dodnes např. ve velké části Afriky. I v současné době se stále vyjadřuje skupinová identita kuchyní, způsobem stolování, tradicí stavebního slohu v krajině, preferencí oděvu, autostylizací obličeje i celé postavy a pohybů. Naše klasifikace a rozlišování archeologických kultur je v mnohém reflexí autostylizace pravěkých společenství. Pokud se nejedná o figurální umění, nevíme přesně, jak dávní lidé vypadali, s výjimkou dokladů z bažin, pozůstatků z dubových rakví, z věčně zmrzlé půdy či pouštního Egypta. Reflexí identity je tedy většinou archeologie neviditelného, toho, co přímo zjistit nelze. Výjimkou jsou ty součásti oděvu, které se dochovaly: především šperk. Šperk byl ozdobou, ale současně vyjádřením společenského („urozenosti“) i získaného (funkce) postavení. I v dnešních muslimských společenstvích, např. u Beduinů, je nadto šperk finančním zajištěním ženy v případě rozvodu. 5 Zachovaly se ovšem jiné artefakty, které dávní lidé považovali za natolik podstatné, aby jimi vyjadřovali svou vlastní či skupinovou identitu. Sebereflexe ve výtvarné činnosti je také potvrzováním vlastní identity: vyjadřuje ji, a je jí také zpětně ovlivněna. Prvním, co stojí za zkoumání v tomto přístupu k archeologickému materiálu, je médium, ve kterém se tato výtvarná autoprojekce projevuje. V paleolitu jsou to napřed geometrické formy štípaných nástrojů z kamene, v mladém paleolitu pak i jeskynní malířství, plastika a ornament vyřezávaný do kostí. V mezolitu se mění nástěnné malířství se stylizací figur směrem ke znakovému vyjádření, a na tomto poli 4 5

První verze kapitoly vyšla ve sborníku věnovaném S. Venclovi: Neustupný (ed.) 2002, 34–40. Ondřejová 2000.

14 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


zjišťujeme dosti plynulý vývoj až do nejstaršího neolitu, jak ukazují např. nástěnné malby z Çatal Hüyuku (obr. 10. 1) či z Jericha. Pozoruhodné je v mezolitu úsilí o geometrické zobrazení v mikrolitech, které byly také ve středu pozornosti výtvarné seberealizace vedle oblázků (tab. 2: 1). S rozšířením broušených kamenných nástrojů, a zejména keramiky, štípaná industrie nápadně chudne. Dokonalá geometrická zaoblená forma byla cílem těch, kdo pracovali v kameni jak ve Středomoří obvyklou sochařskou technikou, tak broušením obvyklým v mírné evropské zóně. Ovšem na významu nabyla především – z dochovaných nám materiálů – keramika. Její vzory dekoru, včetně těch, které měly hlubší symbolický význam (úplně bez významu nebyl ani prostý ornament), jsou daleko bohatší než v pozdějších obdobích pravěku. Z toho, co víme, nám podávají keramika a hliněné sošky (obr. 11. 1) nejdůležitější výpovědi o tom, co považovali evropští (ale např. i puebloví američtí) lidé za důležité poselství své identity. Vztah rodiny, osobnosti ke skupinové identitě podle keramických vzorů je příkladným způsobem doloženo i u výrobků současných malířek v pueblech na jihu USA či u jihoamerických indiánů (srov. zde s. 46). Šperk v neolitu je poměrně jednoduchý, jen z přizpůsobených přírodních materiálů, ale jistě už i ten sloužil k reprezentaci. V eneolitu se keramika rozrůzňuje, aby pak zůstalo její obecné tvarosloví identické až do konce doby bronzové. Zřetelně se vyděluje stolní picí náčiní. Společné pití v mužském či ženském svazu se stává reprezentačním projevem identity a picí náčiní symbolickým dokladem příslušnosti k této kategorii. Tzv. pohárové eneolitické kultury tento jev ukazují nejjasněji, ale předcházely jim např. už soubory džbánků kultury s kanelovanou keramikou. Již válečné sekeromlaty identifikovaly muže-bojovníka, ale ještě více zbraně kovové, jako např. dýky kultury zvoncovitých pohárů. Nošení zbraní reprezentovalo dospělého plnoprávného muže podobně jako jeho, nám ztracený, kroj. Podobně i první kovový šperk, který bývá vždy spíše ženskou záležitostí, poskytoval více možnosti reprezentace vlastní identity v rámci již více hierarchizovaného společenství. Vedle toho i bohatá hrobová výbava a budování mohyl svědčí o sebereflexi identity významných


Mezi archeologií a historií Jan Bouzek

Recommend Documents