Jan Bauer SVATÝ GRÁL V tajných službách Otce vlasti

Jan Bauer SVATÝ GRÁL V tajných službách Otce vlasti www.mobaknihy.cz www.facebook.com/moba.cz © Jan Bauer, 2014 © Obálka Zdenka Gelnarová, 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2015 ISBN 978-80-243-6676-0

Lze s nadsázkou říci, že Karel IV. byl posledním ztělesněním staroegyptských faraonů, kteří se stali panovníky jen tehdy, když přísnou sebevýchovou ovládli sami sebe a stali se služebníky nebeské moudrosti. Václav Vokolek a Jiří Kuchař: Esoterické Čechy a Morava 2

Nařídil jste, nejjasnější císaři a vždy rozmnožiteli, Karle Čtvrtý, abych prošel les českých kronik a v nerozuzlitelné spleti trnitého křoví označil nějakou stezku v řadě těch, kteří po odstranění nánosů zmateného vyprávění mají promluvit. Ale protože láska činí vše, i to, co se zdá nemožné, možným a snadným, aby se zalíbila milovanému…, tedy toužím uposlechnout tvého rozkazu, bez ohledu na to, že mi bylo přikázáno rozběhnout se po zcela cizím jazyku a zemi… Jan Maringola, minorita z Florencie, v úvodu své nedokončené České kroniky

Léta od narození Ježíše Krista 1366

I V hlavní bráně Karlštejna se objevil vysoký černý mnich na černém koni. Srst zvířete se leskla v odpoledním slunci a jezdec si počínal tak, jako by mu snad královský hrad patřil. Jeho pohyby prozrazovaly sebevědomí a sílu. České královně Alžbětě Pomořanské, čtvrté manželce císaře Karla IV., která stála u okna hradního paláce, však příchozí připadal jako zjevení z varovného snu. Mráz jí přeběhl po zádech a cítila, že se jí bělostné čelo znenadání orosilo potem. Alžběta byla pyšná na to, že nikdy nemívá strach, ale najednou byl tady, prostupoval celou její bytostí, stáhlo se jí hrdlo a rozbolel žaludek. Nedokázala pochopit, kde se to v ní tak náhle vzalo. Snad to bylo způsobeno tím, že ten černý mnich zdálky vypadal jako sama smrt či živoucí ztělesnění Satana. Měl podlouhlý obličej, který nedokázala rozeznat, protože ho stínila přes hlavu přetažená špičatá kápě. Stráže se před ním rozestupovaly, jako by vládl nějakým mocným kouzlem. „Svatý Bože, proč ho nezastavují? Proč mu dovolují vstoupit na posvátnou půdu prvního z říšských hradů?“ bezděčně Alžbětě vyklouzlo z úst. Slyšela, jak kopyta mnichova černého koně ostrými údery zabubnovala do vydlážděného nádvoří. Celá se roztřásla a její prsty se křečovitě zaťaly do okenního rámu. Cítila, jak ji zaplavují pudové obavy o její první dítě, které se má v nejbližším měsíci narodit. Byla přesvědčená, že to bude syn, že udělá manželovi radost, ale nenadálý příjezd černého jezdce vnímala ve své pověrčivosti jako temné varování. Snad nejsou její naděje na narození syna liché? Jen aby se toužebně očekávanému dítěti nic nestalo! Upřela pohled na mnicha, který trhnutím uzdy zastavil svého koně, a zdálo se, že se pátravě rozhlíží kolem sebe. Královští zbrojnoši postávali

5/31

podél stěn a ve zvědavém očekávání hleděli na jezdce. Od purkrabství mu vykročila vstříc rozložitá postava nejvyššího komorníka Beneše z Vartemberka v zeleném plášti. Jenže co to? Pan Beneš před nenadálým hostem smeká svůj hnědý klobouk zdobený bažantími péry, zdvořile se uklání, přidržuje jeho koně za postroj a ochotně mu pomáhá sesednout. Alžběta až do okna zaslechla komorníkova nápadně hlasitá slova: „Buďte vítán, otče Pavle, na Karlštejně!“ Královna se rázem dovtípila. Tak to je ten tajemný a všemocný dominikán Pavel, jemuž prý Karel vděčí za několikerou záchranu života i za císařský titul! Konečně pochopila, kdo to přijel na Karlštejn! Hádanka černého mnicha byla pro ni rázem rozluštěna. Pudový strach o dítě, které nosila pod srdcem, byl rázem ten tam. Alžběta toho o dominikánu Pavlovi už slyšela tolik, že na něj, aniž ho zatím sama poznala, začala žárlit jako na nějakou Karlovu oblíbenou konkubínu. Ale tohle srovnání bylo přinejmenším zavádějící. Vždyť císař neměl žádnou milostnici a vše nasvědčovalo, že je své mladičké manželce věrný. „Díky, pane z Vartemberka,“ prohodil černý mnich trochu zastřeným a mírně chraplavým hlasem. „Kdepak najdu Jeho císařské Veličenstvo?“ Vzápětí strhl z hlavy svou kápi a po jeho úzkém pravidelném obličeji přeběhl mírný úsměv. Alžbětě neušly jeho prošedivělé skráně a vrásky pod živýma hnědýma očima. Dominikán se už rozhodně mohl počítat mezi starce, ale přesto měl v sobě mladistvou jiskru a zvláštní přitažlivost. Ač byl mnich, bylo i nepříliš zkušené Alžbětě zřejmé, že zachce-li se mu, málokterá žena mu odolá. „Jeho Veličenstvo dlí na modlitbách a nepřeje si být rušeno.“ „Ach, to je vážné. Snad k tomu nejsou nějaké pádné důvody?“ „Vidím, že už jste dlouho nebyl na císařském dvoře, otče Pavle,“ povzdechl si pan z Vartemberka. „Jeho Veličenstvo se zde na Karlštejně čas od času uzavírá v malé kapli v horním patře královského paláce ke svatým ostatkům, modlí se a rozjímá, nikoho nepřijímá a skromné jídlo a vodu si nechává podávat malým okénkem ve zdi. Nevím,“ nejvyšší komorník nesouhlasně potřásl hlavou, „zdali je takové chování vhodné pro vládce všeho křesťanstva. Co si o tom myslíte, otče? Vy jste přece duchovní.“

6/31

Pavel se mírně usmál: „Třeba si jen císař potřebuje odpočinout. I vládce světa je jenom člověk.“ „Svatá slova,“ souhlasil Vartemberk, pokýval hlavou a pod mohutným světlešedým knírem se mírně usmál. „Dovedete mě k němu?“ „Obávám se, že vás nepřijme. Nepřijal ani arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. A ten je přece kardinálem!“ „Pražský arcibiskup opravdu žádal o přijetí u císaře?“ pátravě se otázal dominikán Pavel. Pan Beneš bezradně rozhodil rukama, jako by si netroufal hodnotit císařovo podivné chování. Bok po boku vešli dominikán a nejvyšší komorník do královského paláce a pomalu stoupali po kamenných schodech. Pavel, který ještě neviděl Karlštejn po jeho dokončení, s obdivem hleděl na nádherné fresky, které si nikterak nezadaly s výzdobou papežského paláce v Avignonu či císařského hradu v Norimberku. Bylo vidět, že Karel na svém novém zamilovaném sídle rozhodně nešetřil. Sluhové se před Pavlem a Benešem uctivě klaněli a otevírali jim dveře. Z jedněch proti nim nečekaně vykročila velmi mladá dívka s širokou ruměnou tváří a s na ženu nezvykle robustní postavou. Nebyla to klasická krasavice, ale přesto se jí nedal upřít jistý půvab. Její světlé vlasy zahaloval čepec zdobený perletí a zlatými nitěmi a velkýma modrýma očima zdůrazněnýma černým líčidlem si dominikána pátravě prohlížela. Pavel si okamžitě povšiml, že se pod volnými modrými šaty z drahocenné látky zvedá nápadné bříško a prozrazuje její těhotenství. Dvorně se uklonil a co nejpřívětivěji pronesl: „Nemýlím-li se, mám před sebou královnu a zajisté budoucí císařovnu. Bůh ti žehnej, paní Alžběto, a především požehnej plodu tvého života.“ „Ty jsi otec Pavel?“ otázala se Alžběta s co možná nejlhostejnějším hlasem. Schválně se snažila zakrýt svůj zájem o toho nevšedního a tajemného muže, ale její oči i hlas prozrazovaly skutečné pocity. Dominikán přikývl, uchopil královninu pravačku skrytou v jemné rukavičce a dvorně ji políbil. Alžběta ruku honem odtáhla, jako by se právě spálila. Pavel si lehce povzdechl. V duchu hádal, že ze všech Karlových

7/31

manželek bude mít právě s touto poněkud robustní dámou největší problémy. „Je mi líto, že se potkáváme tak pozdě po tvé svatbě, vznešená paní. Znal jsem všechny císařovy manželky a musím říci, že i tentokrát si uměl vybrat. Ostatně u muže tak zkušeného, jakým je císař, to ani nepřekvapuje.“ Měla to být od Pavla lichotka, ale Alžběta ji při svém mládí buď nepochopila, nebo pochopit nechtěla. Její oči zůstávaly chladné a dominikán z nich vycítil opatrné vyčkávání a trochu i strach. Že by se ho nová královna bála? Sám pro sebe se usmál a nahlas jen řekl: „Nedoprovodíte nás ke svému císařskému choti?“ Alžběta jen našpulila rty a odsekla: „Ne!“ Pak se znenadání otočila a zmizela za dveřmi své komnaty. Beneš z Vartemberka v rozpacích pokrčil rameny: „Její královská Milost bývá někdy poněkud svéhlavá. Nehněvejte se na ni, otče Pavle.“ „Nehněvám se. Je ještě mladá. To se časem poddá,“ odpověděl dominikán se zamyšleným úsměvem na své úzké tváři. Vnitřně však o platnosti svých slov nebyl přesvědčen. Natolik znal ženy, že dokázal odhadnout jejich chování. Alžběta se až příliš brzy vyšvihla do prostředí, na něž nebyla připravena. Nebyla v ní pokora, jakou nepostrádaly její předchůdkyně Blanka a obě Anny. Zvlášť na tu první Annu vzpomínal Pavel rád. Vždyť ho s ní kdysi spojovalo něžné pouto sdílených citů a zároveň těžký hřích. Takto zamyšlen došel spolu s Benešem po točitém kamenném schodišti až do nejvyššího patra královského paláce, které mělo symbolizovat Nebeský Jeruzalém. Na odpočívadle před vstupem do kaple svatého Kříže, která bezprostředně sousedila s Karlovou soukromou kaplí, dvojici zastavil mladý kněz v bílé sutaně. „Drazí v Kristu, je mi líto, ale Jeho Veličenstvo mi striktně nakázalo…“ „Zadržte, otče,“ přerušil ho netrpělivě Beneš, „patrně ještě neznáte otce Pavla, jednoho z nejdůvěrnějších přátel Jeho Veličenstva.“ Kněz se na vysokého dominikána zvědavě zahleděl, obličej mu viditelně roztál, lehce se dotkl rukávu jeho černého hábitu a vyzval jej: „To je samozřejmě něco jiného. Pojďte, drahý bratře!“

8/31

„Já, když dovolíte, zase odejdu za svými povinnostmi. Však se ještě uvidíme,“ omluvně se usmál Vartemberk, zdvořile se uklonil a Pavel zatím následoval kněze do Karlovy soukromé kaple.

II Císař měl na sobě dlouhé šedé roucho kajícníka, zpod něhož vyčuhovaly jeho bosé nohy. Stál uprostřed kaple, do jejíchž stěn byly ve spodní části vsazeny drahé kameny, jaspisy, acháty, karneoly, růženíny a ametysty, horní pak zaplňovaly obrazy světců, vytvořené mistrem Theodorikem. Klenba byla pokryta zlatým plechem, v němž zručné ruce kovotepců vytepaly nesčetné hvězdy, aby tak zpodobnily nebeskou báň, jak ji popsal řecký mudrc Ptolemaios. Uprostřed vší té nádhery vypadal Karel přes svůj prostý oděv jako vládce všehomíra, až to jeho příteli Pavlovi připadlo jako nevhodné rouhání. Kdyby měl na sobě šarlatový panovnický plášť a na hlavě císařskou říšskou korunu, vypadalo by to v tomto honosném prostředí vhodněji. Ale ten rozdíl mezi Karlovým záměrně chudým oděvem a bohatě zdobenou kaplí byl až příliš do očí bijící. Pavel znal dobře chrámy a kaple v Římě, ve Florencii, v Miláně, v Benátkách, v Avignonu, v Chartres, v Paříži, v Cáchách, v Mohuči, v Kolíně nad Rýnem, v Norimberku, v Řezně, ale jen málokterý či málokterá se svým vnitřkem mohla srovnávat s nádherou, jaká se podařila vytvořit v této malé kapli na Karlštejně. Dominikán okouzleně zíral na Theodorikovy obrazy, zvedal oči do zlaté klenby a připadal si, jako by právě vstoupil na nebesa. Tak to je ten Karlův hrad, který má sloužit jako pokladnice pro říšské korunovační klenoty, říkal si v duchu a měl pocit, že ze vší té nádhery musí oslepnout. Císař s potěšením pozoroval Pavlovo okouzlení. Připadalo mu, jako by právě kvůli takovým chvílím vlastní pýchy, a nikoliv jen k chvále Boha Všemohoucího, tuto kapli budoval. Už by se byl dominikána zeptal, co tomu říká, ale ovládl se a jen se mlčky kochal pohledem na jeho úžas. Nakonec právě Pavel, jindy se tak dokonale ovládající, promluvil jako první. „To je neuvěřitelné,“ zašeptal. „Mám pocit, jako bych se zaživa ocitl v nebi.“

10/31

„Jsi přece v Nebeském Jeruzalémě,“ vlídně se usmál Karel a teprve nyní přistoupil ke svému příteli a bratrsky ho objal. „Pojď, pomodlíme se spolu, jak jsi mne to kdysi učil. Pamatuješ, před mnoha lety v Pavii? Tehdy jsi mi poprvé zachránil život.“ „Jak by ne. Bylo ti, tuším, teprve patnáct a otec tě poslal do Lombardie hájit zájmy Lucemburků. Teď je ti padesát a vládneš všemu křesťanstvu…“ Dominikán nedopověděl, jako by čekal, že to za něj učiní právě Karel. Císař vycítil, co se od něj chce, dotkl se Pavlova ramene a takřka neslyšně zašeptal: „Také díky tobě, příteli.“ Poklekli před oltářem s obrazem Bohorodičky a dominikán začal předříkávat latinská slova modlitby. V té chvíli by v něm nikdo neviděl někdejšího nelítostného inkvizitora a tajného špeha Svatého stolce, který kdysi slíbil českému králi Janovi, že bude bdít nad jeho synem. Tenkrát v Pavii se mladičkého Karla pokusil otrávit najatý vrah ve službách mocných Viscontiů. Je až neuvěřitelné, kolik let od té doby uplynulo. Všechny úklady a spiknutí proti Karlovi se Pavlovi podařilo odvrátit, respektive téměř všechny. Vážná temná hrozba tady však zůstávala. Ti prokletí Uhlíři, pohrobci a mstitelé někdejšího římského tribuna Coly di Rienzo, jsou stále tu a usilují o život oběma, Karlovi i Pavlovi. Tajemný Doktor disponující ukradeným benátským receptem na zdokonalený černý prach, nebezpečnou třaskavou směs, zároveň vrah císařovny Anny Svídnické, Karlovy třetí manželky, se kdesi skrývá a uniká všem pronásledovatelům. Co horšího, představuje hrozbu, která může kdykoliv a kdekoliv udeřit. Pavel předpokládal, že sem, na dobře opevněný Karlštejn, by si jistě netroufal, ale kdo ví, zda nemá spojence mezi příslušníky zdejšího cechu malířů a zlatníků. Vždyť císař povolal na výzdobu tohoto prvního z říšských hradů nemálo vlašských umělců. Kdo by si troufal dát za všechny z nich ruku do ohně? Pavel rozhodně ne. A kdo ví, zda se někteří nevydali po jeho stopách, když se z Itálie vracel přes Alpy do Čech. Musel uznat, že služba Svatému otci byla mnohdy snadnější než služba císaři. Asi to bylo tím, že Karel na něho až příliš spoléhal, ne že by neměl i jiné špehy a tajné vyjednavače, ale za ty dlouhé roky, co se znali a přátelili, mu bezmezně věřil. Třebaže se Pavel v posledních letech jen zřídkakdy vyskytoval v Českém království, vždyť nyní vlastně poprvé viděl

11/31

Karlštejn dokončený a v celé jeho kráse, stále hájil císařovy zájmy, leckdy i krvavou cestou. „Slíbil jsem Alžbětě, že ji bude Svatý otec v Římě korunovat na císařovnu,“ přerušil společnou modlitbu Karel. „Myslíš, že už je příhodná doba?“ „Považuješ to za nutné?“ „Alžběta na tom trvá a nedá mi pokoj,“ posteskl si Karel a hluboce si povzdechl, jako by tím chtěl naznačit svoje trápení s příliš mladou a příliš ctižádostivou manželkou. „Ty se přece dobře znáš s Bernabo Viscontim…“ Císař jméno vládce Milána vyslovil spíše jako otázku. Snad chtěl od dominikána ústní potvrzení, že prohnaný Visconti je stále na jejich straně. „Časy se mění a lidé s nimi,“ vyhýbavě odpověděl Pavel a spěšně dodal: „Na tvém místě bych se však více obával Uhlířů než Milánských.“ „Dej už pokoj s tou bláznivou sektou. Kdo je kdy viděl? Je to jen pověst…“ „Bohužel pravdivá pověst. Přece jsi nezapomněl, jak se tě krátce po tvé římské korunovaci pokusili zabít? A co se následně stalo v Pise?“ „Milý Pavle, vždyť je to už jedenáct let!“ „Možná ve své císařské velkorysosti na leccos zapomínáš, ale mohu tě ujistit, že Uhlíři nezapomínají nikdy. Tohle tajné společenství, které převzalo své jméno od mistrů pálení milířů, však si také na své noční akce uhlím začerňují tváře, se spíše rozrůstá, a pokud jde o Itálii, má své prsty všude. Předpokládám, že i tentokrát mě sledovali až sem do Čech.“ „Nestraš! Pokud ano, dám jich pár pověsit pro výstrahu a bude klid,“ rozhorlil se Karel. „Koho dáš pověsit? Kde je najdeš? Budeš snad všechny své vlašské malíře, zlatníky a kameníky natahovat na skřipec, aby se přiznali, že k nim patří? Nezlob se, jsi jako papež Urban V., který se mi také vysmíval, když jsem ho před Uhlíři varoval.“ Císař Karel IV. si povzdechl a neříkal nic. Teprve po chvíli namáhavě zvedl svou nahrbenou a dopředu mírně nachýlenou postavu se slovy: „Je mi najednou nějak chladno. Musím se přiobléci. Uvidíme se u večeře.“

12/31

Karlovy bosé nohy zapleskaly na červených dlaždicích a mírně šouravým krokem opustil kapli. Jeho kdysi energická chůze zjevně už patřila minulosti. Dominikán Pavel ještě chvíli setrval v modlitbě, pak i on vstal a rozhodl se, že si Karlštejn trochu prohlédne. Sešel po točitém schodišti o patro níže, po krytém dřevěném mostku přešel do vedlejšího paláce a odtud teprve vyšel na nádvoří. Všiml se, že na ochozu jedné z nižších věží se stále ještě pracuje. Popošel až k lešení, po němž vylézali nahoru kameníci, a zaklonil hlavu. Karlštejn byl vskutku impozantním sídlem. Sice zdaleka nebyl tak veliký jako Pražský či Norimberský hrad, odhadoval, že je ještě menší než papežský palác v Avignonu, ale připadal mu mnohem výstavnější a pohlednější. Už se chtěl otočit a vydat se k budově purkrabství, když tu vedle něho cosi s rachotem spadlo, jen to zadunělo. Pavel na poslední chvíli uskočil a pohlédl vzhůru. Na nedokončeném ochozu, odkud se zřítil velký otesaný kámen, nikoho nespatřil. Bylo však zřejmé, že kdyby býval stál jen o pár loktů vedle, kámen by mu dozajista rozbil hlavu a pravděpodobně by ho i zabil. „Hej, kdo je tam?“ vzkřikl, připraven se vydrápat po lešení a ztrestat toho nešiku. „Stalo se něco, otče Pavle?“ otázal se dominikána Beneš z Vartemberka, který se právě vynořil ze dveří purkrabství. „Vidíte ten kámen? Nechybělo mnoho a spadl mi na hlavu.“ „Ale nahoře na lešení nikdo není. Kameníci odtud sestoupili už před dobrou hodinou,“ namítl nejvyšší komorník. „Pak to ovšem vypadá tak, že se mne někdo pokusil zabít.“ Vartemberk zrudl vzteky a hned začal poroučet královským zbrojnošům: „Hej, stráže, vyšplhejte se na lešení a chyťte toho drzouna!“ Muži v červeno-bílých kabátcích na jeho povel hbitě vyšplhali vzhůru až k nedokončenému ochozu věže, ale, jak ostatně Pavel předpokládal, nikoho tam nenašli. V té chvíli mu bylo nad slunce jasnější, že tajemní Uhlíři jsou mu znovu v patách a opět mu usilují o život.

III „Co tady ten dominikán pořád chce?“ popuzeně se zeptala královna Alžběta Pomořanská. Císař si povzdechl. Doufal, že za těch několik dní, co spolu stráví jeho manželka a Pavel pod jednou střechou Karlštejna, najdou k sobě cestu a začnou si vážit jeden druhého. Věřil, že jeho dlouholetý a také nejdůvěrnější přítel snadno dokáže získat přízeň jeho čtvrté manželky, tak jako se mu to snadno podařilo u třech předchozích. Pravda, náklonnost takové Anny Falcké přerostla rámec běžného přátelství mezi mužem a ženou, ale na to by Karel raději zapomněl. Kdo ví, jak se to vlastně odehrálo, a hlavně, kdo si na to vzpomene?! Jenže s Alžbětou bylo všechno jinak. Jeho v pořadí čtvrtá choť, které musel zakázat, aby se neustále chlubila lámáním mečů a podkov, jako by šlo jen o tenké větvičky, se dost lišila od těch předcházejících. Prostě si vzala do hlavy, že bude vládnout spolu s Karlem a ve své tvrdohlavosti odmítala z tohoto požadavku slevit. Což o to, císař si při své chytrosti a důvtipu uměl poradit a vzbudit ve své mladičké a kromobyčejně silné manželce dojem, že si bere její názory k srdci a že je respektuje. Horší však už byla její žárlivost na všechny, kteří by ji snad chtěli v Karlových očích zastínit. S pražským arcibiskupem kardinálem Janem Očkem z Vlašimi se musela smířit, byl přece hlavou celé arcidiecéze, Buška z Velhartic jmenoval Karel nejvyšším hejtmanem v Nových Čechách, tedy části Horní Falce přičleněné k zemím Koruny české, tedy s ním Alžběta ani nepřišla do styku, ale návrat dominikána Pavla jí zcela vyvedl z míry. Ani ne tak on sám jako spíše mimořádná důvěra, které požíval u císaře. Nikdo si ke Karlovi nemohl dovolit to, co si dovoloval ten samolibý a tajemný dominikán, co přišel kdovíodkud. Na císařském dvoře se pohybovali všelijací podivní chlapíci, jako třeba ten věčně přiopilý malíř mistr Theodorik nebo minorita

14/31

Jan Maringola, jehož Karel povolal do Čech, aby ve vybroušené latině sepsal dějiny Českého království, či astrolog a lékař mistr Havel ze Strahova, další z přátel dobrého truňku, který podle Alžbětina mínění pletl císaři hlavu svými horoskopy, a zcela svévolně tak zasahoval do jeho panování. Jenže žádný z nich neměl k jejímu manželovi tak blízko jako právě dominikán Pavel. Choval se, jako by byl císařův bratr a ne jeho poddaný. Zkoušela ho pomluvit tvrzením, že se nápadně dvoří jedné z jejích dvorních dam Kunhutě ze Šternberka, což by nebyl div, protože Kuňka, jak se jí říkalo, byla na mužské náramně chytlavá. Ale marná sláva, Karel svou ženu odbyl tím, že Pavel mu několikrát zachránil život, zasloužil se o jeho císařskou korunovaci a ostatně postará se i o Alžbětinu korunovaci, jenže nic z toho na mladou královnu neudělalo dojem, nic z toho ji s dominikánem neusmířilo. Zatímco Karel v noci spokojeně chrápal, ona se nešťastně převalovala na loži vedle něho a přemýšlela, jak by se toho vysokého potměšilého dominikána zbavila. Nejdříve doufala, že co nejdříve zase odjede, ale Pavel, třebaže bezděčně zaslechla něco o jeho povinnostech vůči papeži, se k něčemu takovému nijak neměl. Neustále si o čemsi špital s císařem, hovořili o jakýchsi uhlířích a ona nechápala, proč ta lesní chasa, co v lesích pálí dřevěné uhlí, je pro Karla a jeho přítele tak důležitá. Pak zase slyšela, že by se dominikán měl ujmout výchovy následníka trůnu malého Václava. Ten, třebaže mu bylo teprve pět, už byl korunovaným českým králem a Karel se chystal ho zasnoubit s třináctiletou uherskou princeznou Alžbětou. Mimochodem, toho malého spratka, který byl synem její předchůdkyně Anny Svídnické, nemohla ani cítit. Také kvůli tomu doufala, že nosí pod srdcem syna, který se má podle Karlova přání jmenovat Zikmund. Třeba Václav umře na neštovice nebo na zápal plic a pak by se její dosud nenarozený syn stál následníkem trůnu. Až se zastyděla za tuto hříšnou myšlenku, ale nemohla si pomoci. Proč by měl zůstávat její očekávaný potomek ve stínu toho rozmazleného Václava, který už teď sekýruje svoje chůvy a vychovatele? No ne? „Pavel je můj nejlepší přítel,“ trval Karel na svém. „Tak mocný vládce, jako jsi ty, nemá přátele, ale jenom poddané,“ odsekla Alžběta moudrostí, kterou zřejmě kdesi zaslechla či vyčetla.

15/31

„Ale já nechci mít jen poddané. K čemu je takové panování, při němž mohu jen nařizovat a přikazovat a nemohu se s někým poradit, někomu se svěřit?“ „Od toho máš přece mne, svou manželku před Bohem a lidmi,“ trvala Alžběta umíněně na svém. Navíc si ještě k tomu trucovitě dupla. Za jiných okolností by se císař rozesmál, ale v sázce byl jeho vztah k dominikánu Pavlovi. Věděl, že ho potřebuje jako málokoho. „Pavel je můj nejlepší špeh a také vyjednavač!“ „Tak ať špehuje a vyzvídá někde jinde! Proč vůbec přijel, když ho nikdo nezval?“ „Pavel vždycky přicházel a odcházel…“ Karel se zarazil, protože sám nevěděl, jak vysvětlit jeho dlouhodobou nepřítomnost. A strašit svou ženu těmi tajemnými Uhlíři z opatrnosti nechtěl. „Zkrátka přijel a zase odjel, kdy se mu to hodilo,“ dopověděla za Karla jeho manželka. „Poslechni, můj císařský manželi, mám z něho neblahou předtuchu. Čekáme přece spolu děťátko a ty jistě chceš, aby se narodilo zdravé a aby to byl chlapec, císařský princ. Chceš?“ „Jistě.“ „Tak pošli toho dominikána pryč!“ „Ale Pavel přece nemá žádný vliv na zdraví a pohlaví našeho potomka.“ „Pošli ho pryč.“ „Nemohu. Nemám k tomu důvod.“ V té chvíli už však Karel věděl, že Alžbětu nakonec poslechne. Ta mladá silačka ho měla ve své moci. Kdyby byl naživu Arnošt z Pardubic, kdyby tady byl Bušek z Velhartic, ale to bylo samé kdyby… Najednou chápal, že jeho otec král Jan sice válčil s jeho matkou Eliškou z rodu Přemyslovců, ale když se po její smrti znovu oženil, měla ho jeho nová manželka Beatrice zcela v hrsti. Poslouchal ji jako cvičený pes. A nyní on sám, Karel, mocný z nejmocnějších, vládce křesťanského světa, neměl vůli se bránit požadavkům své čtvrté, ani ne dvacetileté ženě Alžbětě Pomořanské. I nejvěrnějšího přítele, který za něho častokrát nasazoval krk, na její přání pošle pryč. Jen to bude muset nějak zaonačit, aby to nevypadalo, že Pavla vyhání. Sám se mu v posledních dnech raději vyhýbal. Minulosti patřilo noční vysedávání s číšemi vína, bratrská objetí

16/31

a důvěrnosti. Vždycky se vymluvil, že se musí věnovat definitivní dostavbě Karlštejna nebo se zajet podívat, jak pokračuje stavba nového kamenného mostu přes Vltavu mezi Starým a Menším Městem pražským. Pak zase přijel kyperský a nominálně také jeruzalémský král Petr z Lusignanu či aquilejský patriarcha Marquardt z Randeggu. Vždycky se našel nějaký důvod, pro který neměl na svého starého přítele čas. Ale teď to bude muset vyřešit…

IV „Pojď se mnou, něco ti ukážu,“ vyzval Karel IV. dominikána Pavla a vedl ho do kaple svatého Kříže v nejvyšším patře císařského paláce, který byl spíše obytnou věží dominující celému hradu. Pavel znovu s úžasem hleděl na klenutý zlatý strop a jasnými barvami kypící obrazy mistra Theodorika, na nichž dávno mrtví světci a mučedníci jako by ožívali. Svatý Jiří třímal své kopí, svatý Mořic meč, svatá Alžběta krmila žebráka, svatá Otýlie zdravila palmovou ratolestí, svatý Jeroným držel tlustou knihu… Na stěně nad oltářem byl umístěn triptych vztahující se ke Kristovu ukládání do hrobu a zmrtvýchvstání, a přímo na zlatým plechem obkládané mense stál rovněž zlatý, drahokamy vykládaný ostatkový kříž. „Jen přistup blíž,“ vyzval Karel svého přítele. S úctou uchopil kříž a podal ho váhajícímu Pavlovi. „Pohleď, v tomto skleněném medailonku je uložen trn z Kristovy koruny. Druhý jsem nechal umístit do koruny svatého Václava, kterou jsou korunováni čeští králové. A zde, pod tímto křišťálem, spatříš třísky z Kristova kříže…“ Pavel znal Karlovu posedlost svatými ostatky a už se obával, že mu ukáže schránku s autentickými slzami Panny Marie. Naštěstí se ničeho takového nedočkal. Místo toho ho císař zavedl za oltář, vyňal z koženého váčku, který nosil u pasu, zlatý klíček a odemkl skryté dveře, na první pohled vypadající jako součást stěny zdobené drahými kameny. Ve skutečnosti byly jaspisy, acháty, ametysty a karneoly přilepeny nikoliv na zeď, ale na kovový dveřní rám. Dveře se pomalu otevřely, Karel uchopil jednu z hořících svící, které stály na oltáři, a vstoupil do temné skrýše. Překvapený mnich ho beze slova následoval. Ve tmě se leskly předměty ze zlata a stříbra, ale teprve poté, co na ně dopadlo mihotavé světlo plamene svíce, se rozzářily naplno.

18/31

„Pohleď!“ Karel se sklonil k velké zlaté truhlici zdobené průhlednými křišťály, zelenými smaragdy, červenými rubíny a modrými safíry. „Zelená je barvou duchovního obrození, čistých životních sil, červená pak krve a Kristova utrpení, modrá je barvou pláště jeho matky Panny Marie, barvou smíru,“ vysvětloval císař symboliku výzdoby truhlice. Poté opatrně zvedl víko a sáhl dovnitř, oběma rukama vyňal kulaté kožené pouzdro zdobené černým dvojhlavým orlem a podal ho Pavlovi. „Otevři ho,“ vyzval ho a dominikán rázem pochopil, co spatří. Uvnitř se totiž skrývala říšská koruna římských králů, kterou, jak se věřilo, nosil na svých skráních samotný Karel Veliký, první z křesťanských císařů. Jen zasvěcenci však věděli, že jejím skutečným zhotovitelem byl až obnovitel Svaté říše římské Ota Veliký. Pavel otevřel pouzdro a opatrně odtud vyňal vysokou třpytící se zlatou korunu sestavenou z osmi nahoře zaoblených destiček zdobených perlami, drahokamy a jemným filigránem. Čelní destička byla zakončena křížem osazeným perlami a drahými kameny. „V této truhle jsou uloženy všechny říšské korunovační klenoty,“ pokračoval Karel ve svém výkladu. „Však také Karlštejn jsem nechal zbudovat právě kvůli nim. Pro všechny věky má být pevností, která bude chránit tento říšský poklad.“ „Je škoda, že tyto cennosti jsou ukryty před zraky lidí. Měl bys je, Karle, vystavovat na odiv, abys přede všemi ukázal svou moc a ve svém milovaném českém národě vzbudil sebevědomí a pýchu.“ „Neboj se, i na to jsem myslel. Každoročně o velikonočních svátcích, kdy si připomínáme Kristovu oběť a jeho zázračné zmrtvýchvstání, je dávám vystavit ve zvláštní věži, kterou jsem nechal zbudovat uprostřed Dobytčího trhu na Novém Městě pražském. Ze všech zemí Koruny české tehdy přicházejí do Prahy poutníci, aby se ve svatovítské katedrále na Pražském hradě poklonili památce zemských patronů Václava a Vojtěcha, na Vyšehradě užasli nad lýkovými střevíci a mošnou mého milého předka z matčiny strany Přemysla Oráče a na Novém Městě pak obdivovali říšské korunovační klenoty. Jen se podívej, tady je meč Karla Velikého nazývaný Joyeuse, zde vidíš zlaté říšské jablko a tady snad nejvzácnější

19/31

předmět, a to svaté kopí, kterým římský setník Longinus probodl Kristův bok.“ S těmito slovy zvedl notně rezavý hrot zpevněný zlatými pláty a nasazený na krátké dřevěné žerdi, viditelně novější. Pavel ještě nikdy nespatřil tuto podivuhodnou zbraň, kterou prý používal už císař Konstantin a po něm i Karel Veliký, a kterou císař Ota Veliký v bitvě na řece Lechu zahnal Maďary. Opatrně a s nepředstíranou úctou vzal kopí do ruky a zvědavě si ho prohlížel. „Četl jsem, že když vypadlo Karlovi Velikému z ruky, krátce nato zemřel,“ pronesl zamyšleně. „A císař Fridrich Barbarossa ho prý kdesi v Arménii cestou do Svaté země odložil, aby se mohl vykoupat v řece, ale pak ho nečekaně strhl proud a utonul.“ „Nezdá se mi pravděpodobné, že by takovou cennost bral Barbarossa na křížovou výpravu,“ namítl Karel. „Podle letopisců bylo v jeho době Longinovo kopí a další říšské klenoty uchovávány na hradě Trifels ve Falci.“ Dominikán vrátil cennou zbraň císaři a ten ji opět uložil zpátky do truhlice. V duchu tušil, že ho sem nezavedl náhodou. Vše, co Karel podnikal, mělo svůj důvod a jistě tomu tak bylo i tentokrát. Samozřejmě se chtěl příteli pochlubit, že je oprávněným držitelem říšských korunovačních klenotů a jejich uložením na Karlštejně dával na vědomí, že od nynějška budou pány Svaté říše římské jen čeští králové. Po Karlovi to bude jeho syn Václav a po něm zase jeho syn a tak dále až do skonání věků. Ve skrýši za oltářem kaple svatého Kříže byly ještě další předměty, jichž si císař cenil, ale poté, co si prohlédli svaté kopí, jako by o ně ztratil zájem a už se nechtěl ničím jiným chlubit. Vrátili se před oltář a ještě chvíli setrvali v tiché modlitbě. Oběma se cosi honilo hlavou a Pavel měl pocit, že se Karel najednou ostýchá vyslovit své myšlenky. Teprve když sestoupili do komnaty s malovaným trámovým stropem a panoš jim přinesl konvici s vínem a dvě číše poseté drobnými skleněnými perličkami, začal císař poněkud zeširoka hovořit o tom, co má na srdci: „Ukázal jsem ti část pokladů, které mám ve svém držení a které, jak věřím, jednou předám svému synu Václavovi. Je však ještě jeden svatý předmět cennější než Longinovo kopí nebo hřeb z Kristova kříže, cennější než všechny svaté ostatky. Je to svatý grál, pohár, z něhož pil Ježíš Kristus

20/31

při poslední večeři, a do něhož Josef z Arimatie zachytil Ježíšovu krev při jeho ukřižování.“ Pavel pozvedl svou číši, pomalu a rozvážně se napil a pak opatrně řekl: „Milý příteli, žádný svatý grál neexistuje, leda ve fantazii spisovatelů, kteří ho posílali hledat rytíře kulatého stolu krále Artuše. Věř mi!“ „Vím, že jsi skeptik a příliš si neceníš svatých ostatků, které jsem ve své bohabojnosti shromáždil. Ale právě to tě předurčuje, abys pátral po svatém grálu, ať už existuje nebo ne,“ odpověděl císař takřka slavnostním hlasem, jakým si zvykl promlouvat před říšským sněmem. „Neznám nikoho, kdo by pro tento úkol byl vhodnější osobou.“ „Ale, Karle, není to zbytečné a předem marné?“ namítl dominikán, který vůbec neměl představu, kam by se měl pro tento legendární grál vydat, a upřímně řečeno se mu ani příliš na cesty nechtělo. Beztak předpokládal, že se bude muset znovu vydat do Avignonu. Vždyť nebyl jen Karlovým zvědem, ale zároveň sloužil i Svatému stolci. Už několikrát se pokusil z papežských služeb vyvázat, ale vždycky byl znovu donucen se pokorně vrátit. Prsty všech nejvyšších pontifiků, co pamatoval, byly příliš dlouhé a dokázaly ho vyhmátnout odkudkoliv. Nebylo zbytí, Pavel chtě nechtě musel poslechnout. Ostatně, to je úděl všech špehů, že nemohou prostě říci: končím. Jejich minulost je vždycky dokáže dohnat a připomenout se, ať se jim to líbí nebo ne. Nyní si dominikán lámal hlavu, jak naloží s císařovou žádostí. Třeba ho ta posedlost, jinak se to nedalo nazvat, svatým grálem přejde. Třeba pochopí, že je to jen legenda. Hned se mu to také pokusil rozmluvit. „Karle, jedinou stopu po svatém grálu nalézáme pouze v apokryfních evangeliích, což znamená, že církevní otcové nepovažovali jeho existenci za prokázanou…“ Ale císař mu hned vpadl do řeči, jako by se sám chtěl pochlubit svými znalostmi: „Existují přece dvě konkrétní stopy. Podle jedné z nich ho Josef z Arimatie přivezl do jižní Anglie a nyní by měl být ukryt kdesi v klášteře v Glastonbury. Druhá nás vede do Provence, kam svatý grál přinesla svatá Marie Magdalena, když zde šířila křesťanství…“ „Ach, Karle,“ povzdechl si Pavel, „znám klášter v Glastonbury a mohu tě ubezpečit, že nikdo z tamních řeholníků nemá o svatém grálu ani ponětí.

21/31

Opatrují tu sice hrob svatého Josefa z Arimatie, ale je to hrob jen symbolický, který jim má přilákat zbožné poutníky. Ve skutečnosti tu jeho svaté ostatky neleží. A se svatou Marií Magdalenou to jistě bude obdobné. Vždyť jeden hrob má mít ve Vézelay v Burgundsku, druhý v Aix-en-Provence, a třetí dokonce v Paříži. Ale který je ten pravý?“ Karel však jen zakroutil hlavou: „Nechápu, jak může tak vzdělaný kněz jako ty pochybovat o svatých místech. Vždyť kdo jiný by měl hájit jejich pravost? Ne, příteli, z úkolu, kterým jsem tě pověřil, se nevykroutíš. Mimochodem, co říkáš tomu vínu? Jestlipak víš, že je z hroznů, které zrály tady na Karlštejně?“

V Na den svatého Benedikta z Nursie, zakladatele benediktinského řádu, jehož heslem bylo „ora et labora“, tedy „modli se a pracuj“, 11. července, porodila Alžběta Pomořanská dcerušku. Modrooká holčička, která hrozně křičela, aby na sebe upozornila celý Pražský hrad, byla na císařovo přání později pokřtěna jménem Anna, tedy jménem připomínajícím dvě z jeho milovaných a bohužel zesnulých manželek. Královna Alžběta však nehořela mateřským štěstím, byla spíše zklamaná, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé chtěla, aby jejím prvorozeným dítětem byl chlapec, který měl dostat jméno Zikmund, jméno svatého mučedníka, jehož ostatky získal Karel v Saint-Maurice, přivezl je s velkou úctou do Prahy a z někdejšího burgundského krále učinil českého patrona. A za druhé Alžbětě vadilo jméno Anna, protože vytušila, že císař dosud nepřestal vzpomínat na zesnulou Annu Svídnickou. Ale kdo mohl za Alžbětino zklamání? Dozajista ten vysoký černý mnich, dominikán Pavel. Přece to vytušila hned, jak se objevil v bráně Karlštejna. Její předtucha ji opět nezklamala. Ten drzý mnich byl příčinou její smůly a kdoví, co ještě příště na ni přivolá?! Už proto musí rozhodně z Čech zmizet. Čím dříve, tím lépe. Ať si táhne tam, odkud přišel! „Proč se tady stále ještě motá ten tvůj špeh?“ zeptala se Alžběta císaře, když se sklonil nad jejím ložem, aby ji políbil. Karel čekal jiná slova, ale když už byla otázka vyřčena, nemohl se jí vyhnout, nemohl dělat, jak to leckdy s výhodou činil, že ji prostě přeslechl. Nejprve se mírně zamračil, ne příliš, aby svou choť nepopudil, v poslední době byla citlivá i na grimasy a gesta, a po chvilce váhání odpověděl: „Brzy odjede, má milá.“ „Jak brzy?“ naléhala Alžběta Pomořanská.

23/31

„Do týdne bude pryč,“ nazdařbůh odvětil Karel a hned začal horečně přemýšlet o tom, jak to Pavlovi vysvětlí. Naštěstí pobýval v Praze kyperský král Petr z Lusignanu, který chtěl císaře zlákat na novou křížovou výpravu do Svaté země. Karel věděl, že je to nápad předem hodný zatracení, že na takové tažení nesežene ani dost vojska ani dost peněz, a navíc se mu v jeho věku už nechtělo trmácet někam přes moře do končin, kde prý je jen samý písek. Ale protože byl myšlence osvobození Svatého hrobu z rukou nevěřících nakloněn i papež Urban V., jehož potřeboval, aby jeho neodbytnou manželku Alžbětu korunoval na císařovnu, nemohl císař Petra z Lusignanu rovnou odmítnout. A tak ho velkoryse hostil na Pražském hradě i na Karlštejně, zapřádal s ním dlouhé rozhovory, z nichž pochopil, že Petr je veskrze nudný hlupák, posílal Beneše z Vartemberka, Oldřicha z Rožmberka nebo Haška ze Zvířetic, aby ho doprovázeli na lovu v královských hvozdech, protože sám už si na to netroufal, ale odpovědi na jeho žádosti mu stále nedával. Zároveň však díky přítomnosti kyperského krále neměl čas na dominikána Pavla. Jindy se od sebe takřka neodloučili, nyní jeho přítel pobýval v arcibiskupském dvoře na Menším Městě pražském a vedl dlouhé rozhovory s arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi prokládané nejednou číší vína. „Poslechni, Eminence, co víš o svatém grálu?“ otázal se zamyšleně Pavel po čtvrté vypité číši. Víno z roudnických sklepů sládlo na jazyku a trochu už oběma motalo hlavu. Jan Očko se na Pavla zpytavě podíval: „Snad, bratře, nevěříš na tyhle nesmysly. Kdo jiný než ty by měl vědět, že grál je jen legenda. Nic víc, nic míň.“ V arcibiskupově hlasu byl zřetelně znát výsměch. „Souhlasím s tebou, Eminence, ale Jeho Veličenstvo je jiného názoru,“ pokýval hlavou Pavel a pořádně se napil ze své číše. Zapadající slunce pronikalo do komnaty zelenavými kulatými terčíky ve vysokém klenutém okně. Zvenčí bylo slyšet ržání koní a křik arcibiskupských stráží. „Vím,“ usmál se vědoucně Jan Očko. „Jeho Veličenstvo si ve své zbožnosti až příliš potrpí na ostatky svatých, byť přitom leckdy důvěřuje i vyloženým podvodníkům, kteří s nimi obchodují. Ale svatý grál je, upřímně řečeno, něco jiného. Je to totiž pouze legenda, byť jistě krásná legenda.“

24/31

Pavel se zachmuřil: „Problém je o to horší, že mě císař tuto legendu posílá hledat. Mám mu ji prý přinést, aby obohatila jeho říšské poklady na Karlštejně.“ „To nemůže myslet vážně. Přece vím, jací jste přátelé. Snad by tě nehnal někam do horoucích pekel za touto pochybnou vidinou“ „Ach, přátelství mívá mnoho podob, ale většinou neodolá tlakům zvenčí.“ „O jakých tlacích, bratře, hovoříš?“ „Však ty dobře víš, Eminence, že v císařově blízkosti se vyskytuje jistá osoba, která mi není právě nakloněna.“ „Máš na mysli královnu Alžbětu?“ Arcibiskup se na Pavla zvědavě podíval. „Se všemi Karlovými manželkami jsem vycházel, všem jsem byl rádcem a utěšitelem, když se panovník spíše než jim věnoval svým panovnickým povinnostem. Ale na tuhle paní se silou bájného Herkula jsem opravdu krátký. Myslí si snad, že jí chci Karla odloudit. Navzdory tomu, že je císařem, pánem křesťanského světa, ho považuje, budiž mi prominuto, za jakýsi svůj majetek a na mne se dívá jako na zloděje.“ „Ale jdi! Proč ta hořkost, bratře Pavle? Vždycky ses dokázal přenášet přes všechny svízele a překážky s obdivuhodnou lehkostí, a najednou si stýskáš jako zahořklý a životem znavený stařec.“ Jan Očko z Vlašimi se nechtěl bavit o Pavlových starostech, neměl v sobě velkorysost a soucítění svého předchůdce Arnošta z Pardubic. Sice chápal, že si chce u něj Pavel vylít svoje srdce a svoje bolesti, ale nedokázal mu je rozmlouvat, nedokázal ho chlácholit, ostatně ani to dělat nechtěl. Co mu bylo do vztahu Pavla a císaře Karla? Zhola nic. Upřímně řečeno i on spatřoval v dominikánovi jistou konkurenci. Vždyť by to byla krutá nespravedlnost, kdyby ze všech duchovních měl k císaři blíže nějaký obyčejný řeholník, byť významně zapsaný u Svatého stolce, než arcibiskup pražský, tedy on! U Panny Marie pod řetězem i u Svatého Mikuláše a Svatého Tomáše už zvony odbíjely půlnoc, ale Pavel se stále odmítal odebrat na lože.

25/31

„Císař mne posílá pro svatý grál,“ už asi podesáté opakoval dominikán. „Ty, Eminence, sice tvrdíš, že je to jen legenda, ale kdybys byl na mém místě, kde bys začal hledat?“ Arcibiskup si povzdechl. Cítil, jak se mu klíží oči, nechtěl však být vůči Pavlovi nezdvořilý. Už pro jeho významné styky u Svatého stolce ho, chtě nechtě, musel respektovat. „Slyšel jsem, že prý se před lety svatého grálu zmocnili ti strašní heretici, kataři, a měli ho mít s sebou i tehdy, když se bránili útoku křižáků ve své pevnosti Montségur…,“ začal opatrně Jan Očko. „Ano,“ přerušil arcibiskupa Pavel, „znám ten příběh. Nezapomeň, že jsem býval inkvizitorem. Sám jsem se byl podívat na pozůstatky onoho hradu v Languedoku. Stojí na skále tak strmé, že z toho až jímá závrať. Dodnes nepochopím, jak ji křižáci dokázali zdolat. Ale proč by právě tady ti prokletí kataři ukrývali svatý grál? A jak by vůbec k němu přišli? Ne, ne, to je jen další legenda.“ „Asi máš pravdu, bratře Pavle,“ povzdechl si Jan Očko z Vlašimi a uvědomil si, že se mu po vypitém víně už trochu plete jazyk. „Obávám se však…,“ arcibiskup se odmlčel a vypadalo to, jako by hledal ten správný výraz, „že jsme už poněkud unaveni, alespoň v mém případě tomu tak je. Nepůjdeme se raději do kaple pomodlit, abychom se s čistou duší mohli odebrat na lože?“ „Ty jsi pán domu, Eminence, tak poroučej! Na mně je, abych tě poslechl.“ Když už se po krátké modlitbě Pavel vrátil ke své komnatě, zastihl u dveří mladého mnicha v bílém hábitu cisterciáků. „Promiň, bratře, že tě obtěžuji v tak pokročilém čase, ale neměl jsem příležitost ti předat list, který ti byl dnes doručen.“ S těmito slovy podal cisterciák Pavlovi složený zapečetěný pergamen. „Díky, bratře, Bůh s tebou,“ bezmyšlenkovitě odvětil dominikán a s dopisem v ruce vstoupil do své komnaty. Teprve tady ve světle zapálené louče se podíval na hnědou pečeť. Nespatřil na ní žádný erb, jen otisk něčího palce. Z toho usoudil, že se jedná o docela obyčejný vzkaz. Už chtěl otevření listu přenechat na ráno, které, jak známo, bývá moudřejší večera, ale přece jen mu zvědavost nedala. Zlomil pečeť a rozložil pergamen.

26/31

K jeho překvapení na něm nebylo napsáno ani jedno jediné písmenko. Spatřil jen neumělou kresbu vytvořenou nepříliš obratnou rukou, ovšem i tak kresbu velmi působivou. Zpodobňovala velkou černou lidskou lebku, která zírala na Pavla prázdnými očnicemi a cenila zuby. Dominikán se rázem probral z ospalé otupělosti. Nebylo pochyb o tom, kdo mu poslal onen vzkaz. Rychle otevřel dveře na chodbu, ale po onom cisterciákovi, který mu list doručil, nebylo ani památky. Chodba byla temná, tichá a zcela prázdná. Pavel se vrátil do komnaty, pečlivě se zamkl a pro jistotu ještě dveře zajistil závorou. Teprve pak se svlékl a ulehl na lože. Dlouho nemohl usnout a stále musel myslet na list s lebkou ležící na stole a na ty, kteří mu tento nad jiné výmluvný vzkaz poslali, na tajemné Uhlíře. V duchu ho napadlo, že varování nemusí být výhradně určeno jen jemu. Vždyť císař se chystá znovu do Říma, kde má papež Urban V. korunovat jeho manželku Alžbětu Pomořanskou na císařovnu. Co když toho Uhlíři využijí, aby poslali na věčnost Karla i Alžbětu? Ještě než ho konečně přemohla únava a usnul, dospěl k vážnému rozhodnutí. Hned zítra opustí Prahu, ale nevydá se za svatým grálem, jak si přál jeho přítel císař Karel IV., ale za Uhlíři. Už jednou mu jejich zřejmý vůdce, záhadný Doktor, unikl doslova mezi prsty. Tentokrát bude pozornější a už se nedopustí stejného omylu. Pavel věděl, že na takovou cestu se musí vydat sám a spoléhat se jen na svou hlavu a svůj meč. Kdyby proti nim vytáhl s oddílem rytířů, nebo dokonce s celým vojskem, nebude to nic platné. Uhlíři se ztratí jako dým a udeří leda na jednotlivce. Proto je musí na sebe nalákat a pak se s nimi utkat, ovšem s tím, že ani místo, ani čas střetnutí si nebude vybírat on, ale oni. Bude to velmi riskantní výprava, v níž mu půjde o holý život, ale o ten mu šlo už mnohokrát. Zároveň si však Pavel uvědomoval, že stárne a nemá už tolik síly a hbitosti jako dřív. Snad mu pomohou jeho nastřádané zkušenosti a také přátelé rozesetí po klášterech i krčmách Svaté říše římské, Francie a především Itálie. Kdo ví, co ho v příštích dnech čeká?! To ví jen Bůh.

VI Ráno zastihl Jan Očko z Vlašimi Pavla na nádvoří arcibiskupského paláce, jak sám pečlivě upevňuje sedlo a sedlové vaky na hřbetě svého černého hřebce Belzebuba. „Snad neodjíždíš, bratře?“ „Už je to tak,“ odvětil Pavel a otočil se k arcibiskupovi. „Neviděl jsem tě na ranních modlitbách.“ „Pomodlím se u cisterciáků na Zbraslavi,“ vysvětlil dominikán. „Proč právě tam?“ „Je tam pochována matka Jeho císařského Veličenstva královna Eliška,“ vyhýbavě odpověděl Pavel. Nechtěl arcibiskupovi nic říkat o onom mladém cisterciákovi, který mu po půlnoci doručil list s černou lebkou. Doufal, že právě ve zbraslavském klášteře Aula regia by se o něm mohl něco dozvědět. „A kdyby se po tobě někdo ptal?“ „Doufám, že se nikdo ptát nebude a císaři řekni, že jsem se vydal pro svatý grál.“ „Bratře, víš přece sám, že je to čiré bláznovství, ženeš se za přeludem.“ „Nic mi nevymlouvej a raději mi požehnej na cestu. Budu to potřebovat.“ „Bůh tě opatruj, bratře. Budu se za tebe modlit. Tak mě napadá, jestli tě ještě vůbec někdy uvidím?“ „Jednou se vrátím, vždyť Čechy jsou mou rodnou zemí a domů se přece vracíme rádi. Nebo snad ne?“ Než stačil arcibiskup odpovědět, dominikán pobídl koně a se slovy „buďte tu všichni s Bohem“ vyjel z arcibiskupského dvora a kolem komendy rytířů johanitů a robustního, jakoby k zemi přičapnutého kostela Panny Marie pod řetězem zamířil k Újezdské bráně. Menší Město pražské

28/31

se už zcela probudilo do nového dne. Z chrámu se nesl mnohohlasý zpěv chorálu Hospodine pomiluj ny, z pekařských dílen voněl čerstvý chleba, ze stružek protékajících ulicí k Vltavě čpěla moč, z kováren se ozývaly údery kladiv o kovadlinu, od řeky se do toho mísil klapot mlýnských kol a z rynku křik trhovců. Pavel musel každou chvíli někoho hlasitě upozorňovat, aby jeho koni uvolnil cestu. Jako z udělání se před Újezdskou bránou vysypalo z vozu kamení přivážené na stavbu a zatarasilo celou ulici. Jakási žebračka s neuvěřitelně špinavým děckem v náručí natáhla k dominikánovi dlaň: „Dejte, důstojný otče, grošík nebo dva! Nemám na mléko pro maličké.“ Pavel dělal, že ji neslyší. Dobře věděl, že by mohlo jít o osvědčený trik pouličních zlodějů, kteří podobným způsobem přepadali a okrádali svoje oběti. Žebračka s dítětem byla vždycky jen nastrčená, aby odvedla pozornost od připravených a všeho schopných lapků. Ti lotříci spoléhali na to, že se nějaká dobrá duše nad ní ustrne, neopatrně vytáhne svůj váček s penězi a pak stačí jen udělat šmik a zmizet v davu. A ti tupí zvědavci kolem vždycky spíše straní zlodějům než okradeným. Měl si dávat pozor, moula. Stejně ten bohatec neví, co s penězi. Pavel sice na bohatce nevypadal, ale u dominikánů, řádu kazatelů a inkvizitorů, se nedalo sázet na prostý černý hábit. Vždyť pod ním mohl být ukryt tučný měšec naditý stříbrnými mincemi! „Táhni, ty děvko,“ hrubě zavrčel Pavel na žebračku a raději popohnal svého Belzebuba, aby byl už co nejrychleji v městské bráně. Teprve za ní si mohl oddechnout a po prašné cestě vedoucí kolem kláštera kartuziánů, kaple svatých Filipa a Jakuba a vesnicí Smíchov tvořenou roztroušenými dvory se pustil směrem ke Zbraslavi. Už od osady Chuchle viděl pod kopcem zvaným Osek vysoký klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, kde někdejší český král Václav II., děd císaře Karla, zřídil královskou hrobku a sám tu byl jako první pochován. Měla to být jakási česká obdoba francouzského opatství Saint Denis, ale král Jan si přál být pohřben v rodném Lucemburku a Karel nechal své tři manželky pochovat v katedrále svatého Víta, svatého Václava a svatého Vojtěcha na Pražském hradě. Už proto, že právě tento chrám hodlal velkorysou přestavbou povznést na první svatyni pražské arcidiecéze

29/31

a všech zemí Koruny české. Zbraslavský kostel se proto ocitl trochu stranou a sám klášter Aula regia už neměl to postavení jako kdysi, kdy zdejší opati spolurozhodovali o osudu země. Jen čas od času se Karel zastavoval u hrobu své matky Elišky z rodu Přemyslova a spolu s ním se sem někdy přicházel pomodlit i Pavel. Tentokrát se tu objevil sám. Vstoupil do prostřední ze tří chrámových lodí, zvedl oči k vysoké klenbě, která měla připomínat odvážné klenutí katedrály v Chartres. Vysoká úzká okna byla zasklena barevnými vitrážemi s motivy z Nového zákona, které venkovní rozptýlené světlo rozzářilo, z kůru se nesl velebný zpěv mnichů a pozlaceným stříbrným plechem pokrytý oltář s plastikou Bohorodičky se třpytil ve světle několika desítek svící, až z toho oči bolely. Náhrobní deska Elišky Přemyslovny sousedila s hrobem jejího otce Václava II. a bratra Václava III., posledního panovníka z rodu Přemyslova. Pokrývala ji socha ležící královny se sepjatýma rukama, která vypadala, jako by měla každou chvíli ožít. Pavel před hrobem pokorně poklekl na obě kolena, sepjal ruce a sklonil hlavu. Po chvíli tiché modlitby uslyšel za zády diskrétní zakašlání. „Přál sis se mnou mluvit, bratře?“ Dominikán se pomalu otočil, pak vstal a mírně se ze své výšky usmál na malého tlustého muže v bílém hábitu s dobromyslnou tváří. Brunátný obličej měl pokryt drobnými pupínky a na krku mu visel velký stříbrný kříž. „Hledám jednoho vašeho řádového bratra, který byl včera v sídle arcibiskupa.“ „To je dozajista bratr Amadeus. Ale ten se ještě nevrátil. Podle všeho by měl být ještě na Menším Městě pražském na arcibiskupství,“ váhavě odpověděl zbraslavský opat Jan z Drážďan. „Je mi líto, jedu přímo z arcibiskupského dvora, ale žádný cisterciák se tam nezdržuje.“ „To je divné,“ zakroutil hlavou opat. „Neznám bratra Amadea příliš dobře. Přišel k nám teprve před dvěma týdny. Pokud je mi známo, pochází z Lombardie.“

30/31

„Tedy je to Vlach,“ zamumlal spíše pro sebe Pavel. Nebylo pochyb, že onen cisterciák Amadeus patřil k Uhlířům. Byl by se o to vsadil, kdyby měl ovšem s kým. Jan z Drážďan se na dominikána nechápavě podíval a jeho oči přitom zasvítily ještě výrazněji: „Proč tě náš bratr tolik zajímá?“ „Protože jsem přesvědčen, že už se k vám nevrátí.“ „Proč by se neměl vrátit? Nerozumím ti.“ Pavla napadlo, zda by neměl opata varovat, ale hned vzápětí si to rozmyslel. Vždyť co by mu asi tak řekl? Že měli v klášteře řádového bratra, který možná chtěl zavraždit samotného císaře? Copak by mu opat Jan z Drážďan něco takového uvěřil? Ne, opět se bude muset spolehnout sám na sebe. Uhlíři ho jistě tajně sledují, a proto bude možná nejvhodnější nalíčit na ně past. Ale jak to udělat, to zatím Pavel nevěděl. Rozloučil se s opatem, na klášterním dvoře opět usedl na svého Belzebuba a rozjel se údolím řeky Mže. Na zádech cítil pohled Jana z Drážďan, ale neotočil se. Od Karlštejna se blížily temné dešťové mraky. Pršet začalo, až když měl nejoblíbenější císařovo sídlo za sebou. Napadlo ho, zda se sem ještě někdy vrátí, ale, upřímně řečeno, po tom ani příliš netoužil. Proudy deště bičovaly hladinu Mže a okolní hluboké lesy. Pavlův hábit byl během chvíle zcela mokrý a cítil, jak mu voda stéká po obličeji a po zádech. Napadlo ho, že je nejvyšší čas se zastavit v berounském hostinci U Zeleného věnce. Vzpomněl si, že tam vařili dobré pivo a víno jim vozili ze sklepů pod karlštejnskými vinicemi. Rozhodně nechtěl promoknout až na kůži a také by rád zkusil, zdali zdejší pivo stále chutná tak dobře jako kdysi. Ostatně ani jeho Belzebubovi nedělal déšť dobře a oba měli před sebou ještě hodně dlouhou cestu, o níž neměl tušení, kdy a kde skončí.

@Created by PDF to ePub