Jakub Stříhavka STÍNY SEVERU

Jakub Stříhavka

STÍNY SEVERU

OBSAH Audience ...................................................................... 3 Hrdinsky zemřít ........................................................... 5 Pán na Nahrenu ............................................................ 10 Dezertér ........................................................................ 18 Noční můra .................................................................. 29 K rukám Jeho Veličenstva ............................................ 36 Zrnko pravdy ................................................................ 38 Žít pro další den ............................................................ 50 Kdo by věřil na osud ..................................................... 58 To nejjednodušší ........................................................... 65 K rukám Jeho Veličenstva ............................................ 74 Svobodné město ........................................................... 76 Darované příběhy ......................................................... 84 Ledová země ................................................................ 90 Ohně pod ledem ........................................................... 95 K rukám Celia da Garna ............................................. 101 Námět pro balady ....................................................... 103 Co bylo pohřbeno ....................................................... 110 Meče a magie .............................................................. 117 Ne pro císaře ............................................................... 128 Audience ..................................................................... 137

AUDIENCE Sálem se rozlehlo trojí zabušení dubové hole o mramorovou podlahu. „Vaše Veličenstvo, hrabě Celius da Garna poníženě žádá o přijetí.“ „Ať vstoupí,“ pokynul císař rukou, oči nezvedl od dokumentu, který studoval. Šedovlasý muž vešel do sálu, v polovině cesty k trůnu poklekl na pravé koleno a sklopil oči k zemi. Jen co klaply dveře, stál ale zase na nohou a bez váhání vykročil k trůnu. „Jak já tyhle ceremonie nesnáším,“ řekl konverzačním tónem. „Je to součást etikety. A výjimku ti dovolit nemůžu, už teď tě nenávidí všechna šlechta v říši,“ odvětil císař a zvedl se z trůnu, aby s úsměvem podal hraběti ruku. „Takže? Co tě přimělo podstoupit ponižující rituál audience?“ „Severní tažení,“ zopakoval císař, „takže po šesti a půl letech zase posuneme hranice.“ „A tentokrát už definitivně, Venelio. Celé Západní pobřeží skončí pod vládou Pantoly,“ přikývl Celius. „Šlechta rozšíření říše určitě uvítá. Ale nejradši by byli, kdyby se to obešlo bez války. Je drahá, ukázalo se to, už když jsme dobývali Rissu,“ ušklíbl se císař. „Moc dobře znám postoj zdejších rodů k válce. Platit by se měla výhradně z císařských peněz, kořist by měla připadnout výhradně šlechtě,“ přikývl Celius, „i s ohledem na to jsem tažení plánoval. Myslím, že jsme schopni mít rok po zahájení bojů celé Severní země pod kontrolou.“ „To je polovina času proti tomu, jak dlouho nám trvalo dobýt Rissánské království,“ zamyslel se císař a hrabě kývl: „Jistě. Ale má to svou cenu. Ztráty budou výrazně vyšší a na dobytém území zůstane hlavně spálená země.“ „No, tak to snad nebude problém,“ zasmál se císař, „vojáky dodávají jednotlivé 3

rody. A ty také přijdou o zisk z toho, co by v obsazené oblasti zůstalo. Takže jim to prostě jen nesmíme říct předem.“ Oba muži se dlouho probírali Celiovými dokumenty, až nakonec císař přikývl. „Máš to dobře rozmyšlené. Takže kdy to vypukne?“ zeptal se. „Vzhledem k tomu, kolik vojáků musíme přesunout, nepůjde zahájit válku dřív než o letním slunovratu,“ odvětil hrabě. „V pořádku. Půl roku není takové zdržení, snad Seveřany nestihne nikdo varovat,“ řekl císař. „Je tu ještě jedna věc, Venelio,“ ozval se Celius, „chtěl bych tomu tažení velet sám. A pokud možno zblízka, ne odsud z Pantoly. Nechci ztrácet čas ve chvíli, kdy by došlo na něco nečekaného. A podle toho, co naznačují mí zvědové, by se nečekané věci opravdu stát mohly...“ „Máš moje svolení, Celie. Víš už, na jakém hradu se usadíš?“ zajímal se císař. „Vybral jsem si Nahren,“ řekl hrabě. Sálem se rozlehlo zvonění. Klaply dveře, sluha přistoupil ke klečícímu Celiovi. „Audience je u konce, hrabě da Garna,“ prohlásil. Celius se zvedl. „Děkuji vám, Vaše Veličenstvo, že jste mi věnoval svůj drahocenný čas. Váš nejponíženější služebník se loučí,“ řekl hlasitě a bez náznaku sarkasmu v hlase. Se stále skloněnou hlavou poté vycouval z trůnního sálu.

4

HRDINSKY ZEMŘÍT

Noc co noc se probouzím pláčem. Ležím na boku, prohlížím si tvář svého muže a po tvářích mi tečou slzy. Ráno co ráno pak ze všech sil maskuji kruhy pod očima. A potom se na něj při snídani vesele usmívám, žertuju s ním, ale cítím v krku rostoucí hořkost, to jak se pod maskou úsměvu hromadí další slzy. A přes den, když je pryč, drnkám na loutnu písně beze slov. Protože pláč u romantických vzpomínek na zapomenuté roky je snáz omluvitelný než pláč kvůli předtuše věcí příštích… Je těžké zapomenout na to, čím jsme bývali? Samozřejmě. Já sebe samu stále ještě vidím jako mladou trubadúrku, která táhne Rissánským královstvím a živí se svým zpěvem. Co na tom, že už sedmý rok trčím v Nahrenu a stala jsem se tím, co jsem zprvu jen předstírala – Robertovou manželkou. Proto jsem se ani nijak nebránila tomu, že Robert začal znovu cvičit s mečem. Radši ať se dál považuje za nejlepšího šermíře Království, než aby se užíral kvůli tomu, že je jednoruký mrzák. Jeho pečlivě utajovanou zahradu s pár rostlinami norilu jsem taky našla, ale dala jsem si záležet, aby se o tom nedozvěděl. Všichni potřebujeme nějakou připomínku minulosti. A závislosti na droze, kterou noril pochopitelně je, se taky nedá tak jednoduše zbavit. Takže jsem nedělala nic. A až do letošního jara bylo všechno v pořádku…

5

Seděly jsme s Reillou nad kouřícími šálky čaje. „Bojím se o něj,“ zamumlala Reilla. „A opravdu si myslíš, že se něco děje?“ zajímalo mě. „Vím to.“ Okamžik mlčení. „Sorren už třetí noc po sobě v posteli… Prostě nic.“ „To by ještě nemuselo nic znamenat…“ namítla jsem, ale Reilla mě přerušila: „Sorrenovi je sedmadvacet. Není normální, aby se něco takového stávalo tak často. A navíc se to časově přesně kryje s jejich cvičeními v lese.“ Povzdychla jsem si. „Robert taky, co?“ nadhodila Reilla. Přikývla jsem. Ano, nemělo smysl to tajit. „Promluvím s Robertem,“ slíbila jsem. Reilla se vděčně usmála. Ale stejně jako já věděla, že to nejspíš k ničemu nepovede. Sorren se z lesa vynořil jako stín. Robertovi se vzhledem vůbec nepodobá, ale v takovýchto chvílích ho až neuvěřitelně připomíná. „Ileno, co tu děláš?“ „Jdu za Robertem.“ „Kapitán ale teď nemůže…“ „Nemůže mluvit, protože se nadopoval norilem, co? Pusť mě, Sorrene. Já si na tom vašem cvičišti počkám.“ Sorren si povzdychl, sklonil meč a vykročil po mém boku. Vím, že by mi nikdy neublížil. Jsem Robertova žena a on svého kapitána přímo zbožňuje… Propletli jsme se mezi keři a otevřela se před námi malá mýtinka. V jednom jejím rohu stál srub, podle jeho stěny rostly žlutozelené norilové keříky. A na prostranství uprostřed mýtiny se pohybovaly dvě postavy tak rychle, že se měnily v barevné šmouhy. Do toho v nepravidelném rytmu zněl třesk mečů. „Robert a Farga?“ otočila jsem se k Sorrenovi. Přikývl, co taky mohl dělat jiného. Posadila jsem se na zem a opřela se o strom. V takovéto chvíli mi nezbývá než čekat…

6

„Proč?“ Dívala jsem se na udýchaného a zpoceného Roberta, který ale jen pokrčil rameny. „Netvař se tak a řekni mi to. Proč je učíš užívat noril?“ „Protože je to potřeba. A nedělám nic, s čím by nesouhlasili,“ zavrčel můj muž. „Ti dva budou souhlasit s čímkoli, co řekneš,“ zarazila jsem ho, „vím, že tady všichni pravidelně cvičíte. Celých těch sedm let. Ale noril jsi vždycky žvýkal jen ty. Co se změnilo?“ „Blíží se čas…“ Robert se odmlčel. „Ne, nebudu ti nic vysvětlovat,“ prohlásil potom, „je to mužská záležitost. Nepochopila bys to.“ „Mužská záležitost? Takže nějaké pitomé sobecké hrdinství bez ohledu na všechny ostatní a bez přemýšlení o následcích, co?“ „Vždyť říkám, že bys to nepochopila. Ty dokážeš o takových věcech výborně zpívat, jenže vůbec nechápeš, o co doopravdy jde.“ Vztekle jsem vyskočila ze země, a chtěla něco vykřiknout, ale předešel mě: „Promiň, ale teď o tom nemá smysl mluvit. Mám na práci důležitější věci. Sorrene?“ Mladík přikývl a nacpal si do úst plnou hrst žlutozelených norilových lístků. „Cvičí všichni tři. Na něco se připravují, ale nevím na co,“ uzavřela jsem své vyprávění. Reilla sklonila hlavu. „Takže žádná naděje?“ zeptala se potom. „Já Roberta nepřesvědčím,“ povzdychla jsem si, „ale třeba by se ti to mohlo podařit se Sorrenem…“ „Zkusila jsem to. Ptala jsem se ho, prosila ho, vyhrožovala, že ho nechám… Jenže on pořád tvrdí, že kapitán ví, co dělá. Já… Bojím se, že mu na něm záleží víc než na mně.“ Mlčela jsem. Co taky říct v takové chvíli? Reilla si prohrábla vlasy. „Miluju ho, Ileno,“ řekla, „miluju ho jak jsem nikoho před ním nemilovala. A teď mám strach, že o něj přijdu…“ „Zjistím, co se chystá. Nevím ještě jak,

7

ale zjistím to. A zkusím to zastavit…“ Slibovat je tak snadné. Za sliby si snadno můžeme koupit něčí vděčnost. Jenže ve splnění mých slibů snad nemohla věřit ani Reilla. Pro obecenstvo jsem na loutnu hrála naposledy o zimním slunovratu. Jenže jsou některé věci, jež nelze zapomenout. V hospodě jsem se naprosto samozřejmě usadila na stůl uprostřed sálu a začala zpívat. Samé staré věci, nic nového už nepíšu. Ale pro nahrenské jsou písně o obléhání Lavayoly stále ještě připomínkou nedávno ztracených starých dobrých časů… Hrála jsem a při tom poslouchala útržky rozhovorů. Sedláci nadávají na dávky, které musejí odvádět pantolské posádce za hradbami Nahrenu. Řemeslníci si jako obvykle stěžují, že se obchody nehýbou. Tamhle v rohu se někdo dohaduje s potulným mastičkářem o ceně za vyléčení popálené tváře. U pípy si někdo objednává další pivo. U dveří sedí skupina znuděných jižanských vojáků, z písniček nerozumí jedinému slovu. A živě diskutují v pantolštině… Nechala jsem doznít závěrečný akord a napnula uši. Narodila jsem se na pomezí Císařství a Království, samozřejmě že jim rozumím… „S letním slunovratem ta nuda skončí.“ „Radši bych se tu nudil, než se nechat zabít někde na severu. A prý mají na své straně i nějaké mágy…“ „Meč zabije i čaroděje. Říkám ti, není nic lepšího než tažení. Poznáš cizí země… A samozřejmě taky cizí holky.“ Smích. Rychle jsem začala znovu hrát. Severní tažení… O slunovratu se jižanská armáda hne od Nahrenu. A já už asi vím, co Robert chystá… Robert sfoukl svíčku a vlezl do postele. Objala jsem ho a nechala se chvíli hřát teplem jeho těla. „Promiň, Ileno, ale dnes…“ začal rozpačitě mumlat.

8

„Dnes sis zase vzal noril, co?“ Pohladil mě po tváři. Najednou jsem ucítila, jak mi vlhnou oči. „Proč, Roberte? Proč to všechno? Co chystáte po slunovratu?“ Na okamžik strnul, cítila jsem to. „Získáme zpátky svou čest,“ řekl po chvíli a lehce se ode mě odtáhl. Mlčela jsem a čekala. Nevydržel to jako první: „Jižané odtáhnou. A my si vezmeme zpět Nahren.“ „Ve třech? Ani s norilem to nemůžete zvládnout. Na hradě určitě zůstane nějaká posádka…“ „Důležitý je ten čin. To, že se jim konečně někdo postaví na odpor. A trubadúři o tom budou zpívat, tak jako zpívali o zkáze Naire. Jiskřička potom zažehne požár…“ „Tomu sám nevěříš.“ „Říkal jsem, že to nepochopíš.“ „Aha, to je ta mužská záležitost, co? Jenže tohle je sebevražda, Roberte! Myslel jsi při tom vůbec na mě?“ „Já…“ „Nemyslel. Já tě miluju, Roberte, a nechci o tebe přijít. Rozumíš?“ „Taky tě miluju, Ileno.“ Zmlkl. Já taky. Protože už dál nebylo o čem mluvit. Noc co noc se budím pláčem. Ležím na boku, prohlížím si tvář svého muže a po tvářích mi tečou slzy. Dotýkám se jeho vlasů a bojím se, že je to naposledy. Protože můj muž, rytíř Robert z Nahrenu, se rozhodl hrdinsky zemřít. A na světě není síla, která by mu v tom mohla zabránit. Ani moje láska.

9

PÁN NA NAHRENU

„Volba je na tobě, Roberte z Nahrenu,“ prohlásil Celius da Garna, „pouze a jenom na tobě. Až se rozhodneš, zavolej stráž. Času máš dost. Až do svítání. Potom…“ Celius se významně odmlčel. A pak se otočil, vykročil z cely a pokynul strážnému. Mříž se s rachotem zabouchla. Posadil jsem se na pryčnu a opřel hlavu o chladnou a vlhkou zeď. Mám čas až do svítání… A vím, že celou noc nebudu spát, s takovými myšlenkami se spát nedá. Prostě další vigilie. Jenže tentokrát je to jiné než tu noc před pasováním na rytíře. Jistě, opět jsem zůstal sám se sebou. Ale dnes se nesmiřuji s bohy a se svým svědomím, dnes rozhoduji o osudu svých přátel. Kteří ostatně taky nespí. Všichni budeme bdít až do svítání. A potom… Potom, pokud s tím něco neudělám, Sorrena a Fargu popraví. Trhl jsem sebou a prudce sáhl po meči, když se znenadání rozletěly dveře mého domku. Vzápětí jsem se uklidnil, nebyli to Jižané, ale Farga. „Neumíš klepat?“ zavrčel jsem, „málem jsem se na tebe vrhnul…“ Farga byl ještě rudý v obličeji a ztěžka dýchal, proto ze sebe jen s potížemi soukal slova: „Jižané… Armáda… Severní tažení… Dnes…“ „Uklidni se,“ mávl jsem rukou směrem k židli, do níž se mladý muž vzápětí posadil, „řekni mi to ještě jednou a srozumitelně. Severní tažení začalo?“ „Přesně tak, kapitáne.“ Farga si odhrnul vlnu zpocených vlasů z čela a pokračoval: „Vezl jsem jim tam objednané 10

tři sudy nahrenského piva. Viděl jsem ležení, už z něj dobrou polovinu rozebrali. Ani si neobjednali nic dalšího, říkali, že ještě dnes vyrážejí.“ Přikývl jsem a bezmyšlenkovitě si pohladil pahýl pravé ruky. Jižané zrušili ležení. Po sedmi letech konečně zmizí od Nahrenu. Takže náš čas přichází… „Kdy, kapitáne?“ Farga zjevně myslel na totéž co já. „Ještě čtyři dny počkáme. Zkontrolujeme, jestli skutečně odtáhli. Zjistíme, kolik vojáků zůstalo na hradě. A když to pak bude vypadat dobře, spustíme to.“ Farga přikývl a oči mu hořely nedočkavostí. Sorren přišel o hodinu později a na rozdíl od Fargy zaklepal. „Co se děje?“ zeptal jsem se ho. „Severní tažení…“ začal, ale já ho přerušil: „Vím. Už jsem mluvil s Fargou.“ Sorren přikývl: „To vím, on se u mě potom taky zastavil. Ale já mám taky novinku. Tomu tažení má velet nějaký hrabě da Garna. Prý je to osobní přítel samotného císaře a taky jeho rádce.“ „A co to má společného s námi?“ „Ten hrabě budě řídit tažení z Nahrenu.“ Protáhl jsem obličej. „To znamená posílení posádky,“ zamumlal jsem. „No, ne tak docela,“ Sorren se usmál, „ten Jižan má asi dost nepřátel, protože nevěří nikomu kromě vlastních lidí. Takže naši známí z posádky dnes odcházejí spolu se zbytkem vojska bojovat na sever. A ti, kteří sem přijdou, zatím rozhodně nebudou hrad znát…“ „Hm. A kdy ten hrabě přijede?“ „Už je tady. Reillin otec ho viděl v ležení, jak vede plamennou řeč k vojákům.“ „Takže ten Jižan už sedí na Nahrenu?“ vyhrkl jsem nevěřícně. „Přesně tak. A právě se tam střídají vojáci, takže zmatku je víc než dost…“ Sorren se odmlčel a tázavě se na mě zadíval. Znělo to lákavě. Jenže dokud armáda nezmizí, nemá smysl nic zkoušet. Tolik

11

Jižanů nezastavíme ani s norilem. „Ne,“ rozhodl jsem, „prostě počkáme a budeme se držet původního plánu.“ Ilena už všechno věděla. Ona vždycky všechno ví a v tom je s ní právě ta potíž. Jako teď. „Takže vy se opravdu chcete nechat zabít?“ „Ileno, vždyť jsem ti přece říkal…“ začal jsem, ale nenechala mě domluvit: „Aha. Takže chcete.“ Na okamžik se odmlčela, potom vyhrkla: „Nevíte, do čeho se ženete. Myslíte, že když se změnila posádka hradu, bude to pro vás snazší? Ani náhodou! Já vím, co je Celius da Garna zač…“ Překvapeně jsem se na ni podíval: „Vážně? A co o něm tedy víš?“ Kousla se do rtů a sklopila zrak. „Zabil mou matku. Ten den, co jsme společně s otcem utekli z Lavayoly,“ zamumlala, „to on tenkrát vymyslel a řídil celé to přepadení hradu.“ „V tom případě snad můžeš být ráda, že tvou matku konečně někdo pomstí…“ „Nebo taky Celius zabije už druhého člověka, na kterém mi záleží,“ řekla tiše. Mlčeli jsme, oba skloněné hlavy. „Nemůžu to už zastavit,“ prohlásil jsem. „Nechceš,“ opravila mě sevřela v objetí. „Vrať se mi zpátky živý, Roberte,“ zašeptala mi potom do ucha, „prosím, vrať se mi. Bojím se, co by se ti mohlo stát. Protože z Celia da Garna měl strach i Markus z Lancie…“ Západní strany nahrenského hradu se dotýká les. Doslova, některé větve se totiž opírají o stěnu. V tomto místě nejsou hradby, jen vysoká zeď jedné z obytných budov. Obraně hradu to nijak nevadí, do tak hustého lesa nemůže prostě žádná armáda proniknout. Ale pár jednotlivců, kteří to tu znají… „Od té doby, co jsme tudy před sedmi lety utíkali, už stačila stezka pořádně zarůst,“ přerušil mé úvahy Farga. Přikývl jsem a odhrnul větev. V šeru lesa se přede mnou objevila mechem porostlá zeď.

12

„Jsme tu,“ prohlásil jsem a kývl na Sorrena. Mladík si svlékl zbroj, hodil si přes rameno smotané lano a začal šplhat na mohutný listnatý strom nejblíž u hradu. Čekali jsme s Fargou dole, přes husté větvoví nebylo nic vidět. Čas od času se ozvalo zapraskání nebo se snesl lísteček… A potom najednou provaz s předem navázanými uzly sklouzl podél stěny hradu. Netrvalo dlouho a Sorren po něm slezl dolů. „Hotovo,“ prohlásil a začal se znovu soukat do brnění, „vylezeme přímo do obrazárny, přesně podle plánu.“ Přikývl jsem, Farga zatím začal šplhat a za okamžik nám zmizel z očí. Po chvíli sebou lano dvakrát trhlo. Přistoupil jsem k němu a začal lézt. S jednou rukou to šlo jen těžko, ale po sedmi letech tréninku jsem to musel zvládnout… Náhlé sluneční světlo mě oslnilo, to když jsem se dostal nad koruny většiny okolních stromů. A potom už mě Farga vtáhl oknem do hradu a dvakrát škubl za lano. Sorren byl nahoře za chviličku. „Fajn,“ ušklíbl jsem se, „tak jsme tady. Nejdřív půjdeme k trůnnímu sálu. A koho uvidíme, zabít. Žádné slitování.“ Barvy zmizely, svět už tvoří jen odstíny šedi. Všechno kromě nás se pohybuje neuvěřitelně pomalu, nejstrašidelněji ale působí to ticho. Ticho, které ruší jedině… Bum! Jedině údery srdce. A taky občasné hučení v uších, to když zapomeneme na nádech. Nádech! Vzali jsme si noril rovnou, nemůžeme riskovat, že by nás někdo překvapil. Úder srdce. Postava na konci chodby se pomalu otáčí, příliš pomalu. Farga proráží mečem kroužkovou košili a vzdaluje se od Jižana dřív, než stačí vytrysknout krev. Výdech. Úder srdce. Vpřed, pořád vpřed. Postava po levici, zarážím jí meč do krku. Úder srdce, nádech. Dva strážní přede dveřmi tasí meče a vzápětí umírají po dobře mířených ranách Sorrena a

13

Fargy. Výdech. Úder srdce. Dveře se otvírají zoufale pomalu, protahuji se tedy první štěrbinou. Vpravo kryt štítem, doleva sek. Úder srdce. Doprava kop, strážný se kroutí po zásahu do rozkroku. Farga vbíhá za mnou dovnitř a zbavuje ho vší bolesti. Úder srdce. Hučení v uších – nadechnout! Čtyři vojáci kolem trůnu vybíhají proti nám. K zemi, sek pod kolena. Sorren bodá padajícího do krku, Farga z pokleku prosekává dalšímu břicho. Kryt štítem, úder srdce. Sorren otočkou sráží předposledního muže, já jen tak mimochodem při vstávání posledního. Výdech, úder srdce. Pohled na trůn, kde sedí… „Rooobeeerteee, pooozooor!“ hučí hluboký hlas, který k Ileně snad ani nemůže patřit – a přece je její. A musí křičet zatraceně nahlas, když to pronikne norilovým opojením. Nádech, úder srdce, otočka. Ve dveřích stojí postarší muž, kolem něj zpomaleně vbíhají do sálu další vojáci. Sorren a Farga se rozbíhají na různé strany a vrhají se na příchozí. Úder srdce. Vybíhám na Celia da Garna. Napřáhnout meč. Výdech… Sek. Ale ne po Jižanovi, po hvězdici, kterou po mně hodil. Vrhací zbraň letí na stranu, Celius pravačkou tasí meč – a levačkou hází druhou hvězdici. Srazit. Úder srdce, nádech. Kryt vlevo, sek vpravo. Vojáci jsou najednou všude kolem. Na zem, úder srdce, kop, sek po kotnících. Výdech, dřep, vyskočit, rána štítem, úder srdce. Sek, třesknutí kovu… Noril slábne. Kryt, hlavu pod štít, zuby vytáhnout lístky z rukávu, žvýkat… Skrčit, kryt, sek. Úder srdce, nádech. Už je to v pořádku. Otočka… Tři Jižané a Celius stojí u Ileny. „Vzdeeejteee seee! Neeebooo jiii zaaabiiijuuu!“ hučí da Garnův hlas v čisté rissánštině. Kryt, sek, výdech, úder srdce… Sorren uprostřed padlých Jižanů zahazuje meč. Farga ho

14

následuje, je opřený o zeď a krvácí – a to znamená, že noril už přestal působit. Nádech. Ileniny oči jsou prázdné. Není v nich prosba. Není v nich ani strach. Otočka k Jižanovi, seknutí… V Ileniných očích je zklamání. Úder srdce. Výdech. Celius zvedá zbraň… A já odhazuju meč. Odvedli mě do cely. Samozřejmě mi předtím sebrali brnění, meč, štít i noril. Sorrena s Fargou nechali pohromadě, já ale dostal samotku. A dost daleko od svých přátel. Zato, aspoň pro začátek, s prominentní společností… „Udělal jsi na mě dojem, Roberte z Nahrenu,“ řekl Celius da Garna. Ležérně se opíral o stěnu chodby naproti cele. Mříž nás sice nedělila, strážný ale stál sotva metr od hraběte a nespouštěl ruku z hlavice meče. „Bylo to chytré, rychlé a profesionální,“ pokračoval Jižan, „jenže já taky naštěstí nejsem úplný hlupák.“ „Jak jste to věděl?“ zeptal jsem se. „Co konkrétně myslíš?“ Celius se usmál. „Ono toho totiž je víc. To, že slavný rytíř Robert žije tajně v Nahrenu, vím od svých zvědů. Můžu tě ubezpečit, že kdyby můj předchůdce na tomhle hradě tušil, kdo mu sedí přímo pod nosem, dal by tě už dávno tajně zabít. Naštěstí pro nás oba se to nedozvěděl…“ „Tohle mě nezajímá,“ přerušil jsem ho, „jak jste věděl, že zaútočíme právě dnes?“ Hrabě se ušklíbl: „Mám opravdu dobré zvědy. A vědí, koho se ptát. Díky nim jsem věděl i to, že tady máš ženu. Musím přiznat, že jsem se chvíli bál, že to nebude dostatečná slabina.“ Mlčel jsem. „Každopádně to vyšlo,“ prohlásil Celius, „takže teď jsem zajal Ilenu z Lavayoly, což dost lidí v Pantole opravdu ocení. A kromě toho mám ve svých rukou i kapitána, který řídil boje o Orlí hnízdo. A potlačil jsem v zárodku povstání. Zbývá už jen dát

15

popravit vzbouřence a vás dva dopravit na císařský dvůr, kde už se o vás ochotně a rádi postarají…“ Odmlčel se. „Ale taky by to mohlo být jinak, Roberte. Ty a tví dva přátelé byste mohli vstoupit do mých služeb. Takoví lidé by se mi hodili – a rozhodně ne jako řadoví vojáci v severním tažení. A pokud by Ilena dostala možnost plně rozvinout své schopnosti, mohla by se stát jednou z nejvýše postavených šlechtičen Císařství…“ „Co po mně chcete?“ „Rozhodnutí. Jsem připravený nechat ty dva kluky za úsvitu popravit. Tebe s Ilenou bych vzápětí poslal na cestu do Pantoly, kde by vás žádná budoucnost, o niž byste stáli, nečekala. Ale jestli mi odpřísáhneš věrnost, a to nejen slovy, ale doopravdy, srdcem… Volba je na tobě, Roberte z Nahrenu. Pouze a jenom na tobě. Až se rozhodneš, zavolej stráž. Času máš dost. Až do svítání. Potom…“ Zůstal jsem sám se sebou. Sám v absolutní tmě, protože pochodeň si s sebou odnesl strážný a cela nemá okno. Kolik času už uplynulo? Nemám zdání. Ale v temnotě se probouzí mé vzpomínky. Tváře lidí, kteří zemřeli před mnoha lety. Seykar, kterého zabili Jižané u Lavayoly. Pavel z Tarsu, který plnil můj rozkaz a zahynul při tom. Derron, probodaný šípy, posekaný a zkrvavený – tenkrát Lavayolu přežil, ale nakonec jen o rok. Jan z Naire, který neuznal porážku a vedl královská vojska do beznadějné bitvy u Réd… A nahrenští a karvallští mladíci, co zbytečně padli na nahrenských hradbách. Ty všechny jsem přežil. A jejich stíny teď volají, mluví o cti a ideálech… Jenže proti nim stojí dvě jiné tváře. Dva mladí muži s jasnými pohledy. Také mluví o cti. Jenže co jim ta čest bude platná, až budou muset pokleknout u špalku? A jak se bude cítit Sorren, až

16

v davu čumilů najde i křídově bílou tvář své milenky Reilly? Ucítil jsem v očích slzy. Čest… Kvůli cti jsem kdysi zaútočil přes Rouanu na Seveřany a rozpoutal tak celý ten kolotoč bitev. A teď mám říct, že je to jen slovo? Slovo bez významu? Jenže čím potom byl celý můj život? Hleděl jsem do tmy. A pak se najednou rozhodl a vykročil k mříži. „Stráž!“ vykřikl jsem, „stráž!“ Žádná odpověď. To ne… Ještě přece nemohlo vyjít slunce… Zalomcoval jsem mříží a znovu zařval. Konečně se objevilo mihotavé světlo pochodně. Strážný vypadal rozespale a mumlal nějaké pantolské nadávky. „Hrabě da Garna,“ vyhrkl jsem, „musím s ním mluvit.“ Jižan přikývl, otočil se a opět mě nechal ve tmě… „Já, rytíř Robert z Nahrenu, přísahám při všech bozích a na svou rytířskou čest,“ při tom slově jsem se ušklíbl, díky mé sklopené hlavě si ale toho výrazu nemohl nikdo všimnout, „že budu věrně stát při pánovi na Nahrenu. Budu plnit jeho příkazy a pokud to bude nutné, položím za něj svůj život.“ Zvedl jsem hlavu, uchopil meč za čepel a zvedl ho před sebe. „Můj meč je vaším, pane na Nahrenu, hrabě Celie da Garna.“

17

DEZERTÉR

„Na zítřek se hlásím do první linie.“ Poručík na mě zíral, jako by nevěřil tomu, co právě slyšel. „Cože?“ „Vím, že jsou potřeba dobrovolníci. Hlásím se.“ „Tobě přeskočilo, Norwigu! Ani Redurovi váleční kněží nechodí dopředu víc než dvakrát za sebou...“ „Jenže po tom dnešním masakru moc Redurových kněží nezůstalo.“ Ucítil jsem mravenčení v zátylku, když jsem zmínil jméno boha války. Ale medailon je definitivně pryč, na tom už se nic nezmění... „Prostě vím, že jsou potřeba lidi navyklí na noril. Já s ním nemám problémy. Proto se hlásím.“ „Je to šílenství, Norwigu,“ prohlásil poručík, „dva dny při tobě bohové stáli, není moudré je znovu pokoušet...“ „Máme v první linii dost vojáků?“ přerušil jsem ho. Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Dobře,“ řekl nakonec, „jsi tam. Za úsvitu se hlas o noril.“ Usmál jsem se a odešel. Slyšel jsem ještě, jak za mými zády poručík šeptá něco o šílencích. Jenže já moc dobře vím, co dělám. V první linii se jako první dostanu k Rouaně a uvidím tak, kudy se brodí ustupující Jižané. A to je pro můj plán rozhodující... Když jsem měsíc po letním slunovratu vstoupil do armády, nikdo se mě na nic neptal. Pantolijci rychle postupovali na sever a my neměli sílu je zadržet. Chystali jsme se na obranu Ragnaru a velitelé zoufale potřebovali každého, kdo dokázal udržet meč. Ale po první šarvátce na polích před Ragnarem už otázky přišly... „Co jsi zač, Norwigu? Když jsi přišel, měl jsem tě za dobrodruha, co 18

se dřív toulal po Východních pláních, ale to, co jsem dnes viděl...“ odmlčel se seržant Arlem. „Vždyť jsem říkal, že umím zacházet s mečem...“ zamumlal jsem, Arlem mě ale rychle zarazil: „Zacházet s mečem? Říkáš to, jako bys ho držel v ruce tak podesáté... Zatraceně, Norwigu, já už viděl bojovat i Redurovy kněží. Ty se jim klidně vyrovnáš co do schopností i zkušeností, a to je ti teprve pětadvacet... Kde ses to naučil?“ Jméno boha války mnou zacloumalo. Celým tělem mi projela ohnivá vlna a já mimoděk pohnul rukou směrem k hrudi. Tam, kde mi už několik týdnů žádný amulet nevisel. „Říkal jsem ti, seržante, že jsem se narodil ve Skjarviggenu. A na východě není žádná hranice, končí hory, začínají pláně... A kdo chce přežít výlet na území nomádů, musí se učit...“ zopakoval jsem svou historku. Arlem zavrtěl hlavou. „Nevěřím ti ani slovo, Norwigu,“ řekl, „ale dokud vím, že mi tvoje schopnosti můžou zachránit krk, nikde o tobě mluvit nebudu...“ Čtyři dny po tomhle rozhovoru už seržant nemohl mluvit o ničem. Naše jednotka bránila ústup většiny vojska za ragnarské hradby a ze sta lidí se nás vrátilo sedm. Což bylo o sedm víc, než vojenští velitelé čekali. A tak začali zjišťovat, jak se nám podařilo přežít... „Dost! Odložte meče!“ Vonskar i já jsme okamžitě poslechli. Kapitán Boeren k nám přistoupil: „Všichni ostatní říkali, že nebýt vás dvou, sami by se pryč nedostali. Teď už tomu věřím.“ Mlčeli jsme, co taky říct. „Vás dvou je škoda do podpůrných oddílů,“ pokračoval Boeren, „a upřímně řečeno, je vás škoda i pro obranu Ragnaru, protože tohle město tak jako tak padne.“ Vonskar se nadechl, ale kapitán ho zarazil: „Ještě dnes odsud vypadnete. Jižané zatím město úplně neoblehli, stále tu

19

jsou ústupové cesty. Zamíříte přímo na sever. Osm dní cesty odsud je připravené ležení hlavní části armády. Tam se budete hlásit.“ „Nechci utíkat z boje,“ začal Vonskar, ale Boeren byl připravený: „Tohle není útěk, vojáku. To je prostě přesun k jiné jednotce. Jižani zaútočili dřív, než jsme očekávali, takže naše síly tady na jihu země nebyly s to je zastavit. Teď už ale připravení jsme. Ti nejschopnější z celého severu se připojují k hlavnímu vojsku. A vy tam tak budete stát v jedné řadě s Redurovými kněžími a svými silami vás podpoří i kněží ostatních šesti bohů. A s jejich pomocí zatlačíte Jižany zpátky za Rouanu.“ Poslouchal jsem dost pozorně, takže jsem se mohl kapitána zeptat: „A vy?“ „Já velím obraně Ragnaru,“ řekl. A mně bylo jasné, co to znamená. Pochodovali jsme s Vonskarem na sever a potkávali davy uprchlíků. „Nejhorší na tom je, že nás mají za zbabělce, co taky utíkají od fronty,“ zavrčel Vonskar v reakci na znechucené pohledy z karavan. „Ať si myslí, co chtějí. Za tři dny budeme v ležení a pak potáhneme stejnou cestou na jih,“ řekl jsem. Můj společník přikývl. „A Norwigu, myslíš, že tam opravdu budou všichni kněží Sedmičky?“ zeptal se. Pokrčil jsem rameny: „Proč by nám Boeren lhal? A jestli to má být síla schopná zastavit Jižany, bez magie se neobejdeme.“ Radši jsem ani nemyslel na to, jaká magie to asi bude. „Vždycky jsem chtěl opravdové kněží potkat. Rozumíš, ve Veneru jich moc není. Samozřejmě tam máme malé chrámy, ale rozhodující slovo mají zástupci cechů... A já vždycky snil o tom, že zažiju nějaké tažení, ve kterém kněží svou mocí porážejí naše nevěřící nepřátele... Něco jako před dvaceti lety, když jsme vytáhli proti Risse...“ vykládal Vonskar. „Před dvaadvaceti lety,“ opravil jsem

20

ho automaticky, „jenže tehdy to skončilo neúspěšně. A většina Redurových kněží tam padla...“ Po zádech mi přejel mráz a před očima se na okamžik objevila silueta zasněžených horských vrcholků. S tím jménem budu muset být opravdu opatrný... „To je pravda,“ přiznal neochotně Vonskar, „ale tenkrát tam nebyli kněží ostatních šesti bohů. A teď to bude doopravdy celá Sedmička.“ Přikývl jsem. Ano, teď se zapojí celá Sedmička. A to mi právě dělá starosti. Snad bych teď radši bránil Ragnar... V ležení nás očekávali, kapitán Boeren poslal vzkaz prostřednictvím boha moudrosti. Ale to neznamenalo, že by se tu s námi nějak zvlášť zacházelo. Vlastně jsme se vrátili tam, kde jsme začínali – do jednotek připravených k obětování. S tím rozdílem, že jejich úroveň byla skutečně nesrovnatelná s naším prvním oddílem. A potom přišlo dlouhé čekání, dlouhé a únavné čekání. Až dva týdny před rovnodenností přišla zpráva, že Ragnar padl a Pantolijci postupují na sever. A potom jsme se pohnuli vstříc prvnímu střetnutí... Stáli jsme v první řadě mezi několika Redurovými kněžími, přesně jak si to Vonskar přál. Hleděl jsem na ně s trochou závisti, na rozdíl ode mě s sebou měli noril, což mohla být rozhodující výhoda, až půjde o život. A potom jsem taky sledoval Jižany. Od poslední bitvy se jejich řady ještě rozrostly. „A teď jim to ukážeme!“ vyhrkl Vonskar. Neřekl jsem nic. Nemělo smysl ho strašit, ne těsně před bitvou... A pak už zazněla trubka a my se vrhli vpřed. Svištící šípy srazily dost lidí, naši lukostřelci zase potrhali jižanské řady. A potom srážka a automatické pohyby. Rychle se ohánět obouručním mečem a nedostat se moc dopředu, aby se mi nepřátelé neobjevili za zády.

21

Pot teče do očí, svaly pálí. Sem tam se kolem mihne rozmazaná silueta Redurova kněze nacpaného norilem. A potom... Potom je to najednou jinak. Jižanů je tu pořád spousta, ale naši někam zmizeli... Oháním se mečem, najednou se zády srazíme s Vonskarem. Secvičenými pohyby čistíme prostor kolem sebe a vzájemně se kryjeme. Výpad, krok zpět, další výpad. Slunce už pomalu klesá k obzoru, ale pořád ještě zbývá příliš mnoho času. Seknout, krýt se. A pak zakopnu o mrtvé tělo s rudým pláštěm a v hlavě se mi něco spojí. Na chvíli odstupuju od Vonskara a bleskově trhám padlému Redurovu knězi od pasu váček s norilovými lístky. Moc toho nezůstalo, ale lepší než nic... Svět sklouzne do šedi a zpomalí se. Teď mám proti Jižanům výhodu a taky ji využívám. Pohybuju se ve větším polokruhu, udržuju nás s Vonskarem v bezpečí. Ovšem jen do chvíle, než začnou létat šípy. Se zrychlenými reakcemi je můžu srážet, ale můj přítel tu výhodu nemá. A tak vidím, jak se mu čtyři zarážejí do těla a on s překvapeným výrazem klesá k zemi... A palba neustává. Noril už dlouho nevydrží, a to bude můj konec... A pak do šedivého světa vtrhne rudý záblesk. Mrtvý Redurův kněz, kterému jsem sebral noril, má u sebe amulet... Nerozmýšlím se, stahuju mu ho z krku a sám si ho nasazuju. Svět kolem vzplane v rudém spektru, v ústech ucítím chuť krve. Soustředit myšlenky... Šípy se lámou. Vojákům se podlamují nohy a padají na vlastní meče. Sundavám si amulet a vyčerpaně si sedám ke zraněnému Vonskarovi... „Co to bylo, Norwigu? Cos to udělal?“ chraptí Vonskar. Třesk zbraní se vzdaluje. Teď už nám nikdo neblíží, kouzlo vydrží až do setmění. „Nejdřív jsem si vzal noril,“ říkám. Hlas se mi chvěje, celé mě to stálo víc

22

sil, než jsem si myslel. „Já myslel, že na to musíš mít speciální výcvik... U nás ve Veneru se noril používá jako jed,“ diví se můj přítel. „Je na to potřeba výcvik. A já ho mám,“ přikývnu, „stejně jako na tu druhou věc.“ „Ten štít kolem nás?“ „Přesně. Udělal jsem ho pomocí amuletu Redurova kněze, ještě v něm zbývalo trochu síly.“ Cítím, jak mě pálí kůže v místech, kde se jí amulet dotkl. A to vlastně můžu mluvit o štěstí, kdo ví, co se mohlo stát... „Ale jak jsi to udělal? Jak to, že umíš používat amulet?“ Podívám se na Vonskara. Ne, ten dnešní noc nepřežije. Takže není důvod to před ním tajit. „Byl jsem novicem boha války. Nosil jsem stejný amulet a učil se ho používat. A taky jsem se učil bojovat s norilem i bez něj.“ „Cože?“ „Je to pravda, Vonskare. O slunovratu jsem v Chrámu sedmi bohů prošel svěcením na kněze. A druhý den jsem z chrámu utekl.“ „Ale to je šílené! Žádný kněz nemůže opustit svého boha...“ Vonskara přeruší záchvat kašle, z úst mu začíná téct krev. „Jistě, nikdo nesmí utéct,“ pokračuju ve vyprávění, „jenže já se při svěcení dozvěděl, co bych doopravdy musel dělat. A to byla magie, se kterou jsem nechtěl mít nic společného. Takže jsem svůj amulet tajně roztavil a rubín z něj zakopal tři stopy pod zem. A pak jsem utekl směrem na jih. A jediné místo, kde mě Sedmička nemohla najít, je naše armáda. Potřebujeme lidi, tak se nikdo na nic neptá...“ Odmlčel jsem se a podíval se na Vonskara. Nereagoval, jeho mrtvé oči zíraly do nebe. A vzduchem zazněla polnice odtrubující dnešní boj. Ten první den jsme zastavili postup Jižanů na sever. Deset dnů se pak opakoval stejný scénář – bitva na otevřeném poli za cenu obrovských ztrát, aniž by jedna ze stran získala rozhodující převahu. A potom, přesně

23

týden po rovnodennosti, najednou přišel zvláštní rozkaz. Do předních linií se zařadili pouze Redurovi kněží. My, obyčejní vojáci, jsme se měli držet zpátky, dokud nepřijde jiný povel. A tak jsem stál, opíral se o meč a hleděl do zvířeného prachu... A pak se najednou začala zvedat mlha. Houstla tak rychle, že bylo naprosto jasné, že to není dílo přírody. O tohle se postarali kněží boha počasí, Arsina. Ale proč? Nedostal jsem příležitost domyslet to do konce. Najednou totiž zazněla trubka vyzývající nás k útoku. Dav mě strhl s sebou a já tak běžel mlhou k siluetám před sebou. A když jsem se dostal dost blízko, zarazilo mě něco zvláštního. Jižané nestáli v pevných útvarech jako obvykle. Většinou byli zmatení, v malých skupinkách... A když nás uviděli, dávali se na útěk. Nechápal jsem to. Ale to nic neměnilo na mých pohybech, na prudkém sekání mečem. To zastavila a trubka oznamující konec bojů a naše vítězství. Že to nebylo úplně snadné vítězství, se ukázalo už večer. Velitelé obcházeli své jednotky a ptali se, jestli je někdo navyklý na noril. To znamenalo jediné – v řadách Redurových kněží jsou těžké ztráty. Ale i tak jsem se přihlásil. Znamenalo to přesun do elitních jednotek se vším, co to přinášelo. Tedy po dni na frontě den volna v táboře. Ale teď už to nebylo pevné ležení, prakticky malé město. Jižany porážka těžce poznamenala a teď ustupovali zpátky k Rouaně. Každý den jsme tedy nocovali jinde. A už tři týdny po rovnodennosti jsme stáli v ruinách Ragnaru a já si uvědomil, že rozhodnutí kapitána Boerena mi opravdu zachránilo život. Město se zjevně bránilo do posledního muže. V armádě se zatím šířila dobrá nálada, mluvilo se o tom, že překročíme Rouanu a zimní slunovrat oslavíme v některém

24

z rissánských měst. Ti největší optimisté už se dokonce viděli přímo v Risse. Jenže potom, v posledních teplých podzimních dnech měsíc po rovnodennosti, jsme narazili na poslední jižanské předsunuté opevnění před Rouanou. A ti, co se vrátili z prvního dne bojů, vykládali, že Pantolijci se tu dokázali zakopat. Až sem jsme je zatlačili, ale zničit tohle ležení není záležitostí pár dnů. Leda že by zase pomohla magie... A magie pomohla už následující den. Jenže když jsem stál v první linii před dřevěnou palisádou a žvýkal norilové lístky, ještě jsem netušil, o jakou magii jde... Pomalý a šedý svět norilového opojení ruší jen rudé záblesky amuletů Redurových kněží a hlasité údery vlastního srdce. Normálně se pohybujeme jen my, co máme v sobě noril. Ale tady, před palisádou, nám výhoda rychlosti nestačí. Uhneme letícímu šípu, ale žebřík je potřeba vztyčit pomalu, jinak se rozláme. A Jižané jsou na to připravení a vroucí smůlu nám lijí na hlavu v okamžiku, kdy se dá uhnout jedině seskočením ze žebříku. A tak většinu času jen pobíháme před palisádou jako pohyblivé terče, aniž bychom dostali příležitost utkat se s nepřítelem. Jenže potom... Ten zvuk je vtíravý a nepříjemný Jde z něj mráz po zádech. Jako by se do naprostého ticha ozvaly šouravé kroky... Kolem se zvedá mlha, ale díky norilu to nijak neovlivní můj zrak. A tak vidím, jak se vpřed ženou nějaké siluety. Rozmazané pohyby, přesně tak normálně vnímám Redurovy kněží. Jak rychlí ve skutečnosti tihle bojovníci jsou? Ten nepříjemný zvuk neustává, mě ale jedna postava v dlouhém plášti chytí za rameno. Společně potom zvedáme žebřík a na něj vbíhá neuvěřitelně rychlý člověk... Ačkoli, je to vůbec člověk? Mrazení v zádech

25

sílí. Shora se snáší sprcha horké smůly – která prošla tělem útočníka. Jižan na něj nevěřícně zírá do okamžiku, než ho obouruční meč připraví o hlavu. Jiný Pantolijec sekne mečem, ten projde místem, kde by normální člověk měl krk. Náš spolubojovník se jen otáčí a zarazí svou zbraň obránci do břicha. A potom už mizí za palisádou. Netrvá to dlouho a otvírá se brána. Na nejistých nohou vejdu dovnitř, není proti komu bojovat. A potom hlas trubky pronikne do norilového opojení. Mlha se rozpouští – a v ní jako stíny mizí ti, co zařídili naše vítězství... Kněžka Doraji, bohyně lásky, mě hladí a masíruje, ale sama ví, že po norilu se mnou nic nebude. A já hledím do prázdna. Svírá mě strach, fyzicky mě mučí. Cítím v sobě prázdnotu, nekonečnou prázdnotu... „Uvolni se, Norwigu,“ šeptá kněžčin vemlouvavý hlas. „Nemůžu,“ hlesnu, „já... Já je viděl. Stíny.“ Mlčí a dál mě masíruje. „Bylo to strašné. Snad i porážka by byla lepší než takové vítězství,“ zašeptám. „Jsi zvláštní, Norwigu. Víš, že jsi jediný dobrovolník, co se dnes z první linie vrátil? Samozřejmě nepočítám Redurovy kněze...“ řekne kněžka zamyšleně. A mě zamrazí. „Jediný?“ Bohové... To ne, tohle ne. Já vím, co jsou ty stíny... Dívka se zarazí, jako by mi četla myšlenky. To samozřejmě nedokáže, to je záležitost boha moudrosti Braga. Ale i Doraja má své cesty... „Co jsi vlastně viděl, Norwigu?“ „Nesmrtelné stíny, které rozhodly bitvu.“ „Co o nich víš?“ Hlas je podmanivý, otevírá mé nitro a já cítím, že nemůžu lhát. Ne teď, ne někomu takovému... „Jsou to stíny těch, kteří nezemřeli, ale byli obětováni. Obřad provedlo sedm kněží, za každého z bohů jeden. A obětovaní museli být ve stavu zjitřené mysli, který

26

vyvolá například noril...“ sypou se ze mě vědomosti získané při svěcení. Kněžka se na mě položí a pohlédne mi do očí. Nevím, co si v nich přečetla. Ale já v těch jejích uviděl pochopení a strach... Druhý den jsem se do první linie přihlásil znovu. Nevím, jestli o mně Dorajina kněžka mluvila se svou představenou, tady mě ale nikdo hledat nebude. A já navíc vím, proč jsem se nestal stínem a proč se jím nestanu ani nikdy příště. Zůstalo ve mně něco z Redurova kněze... A tak jsme hned ráno vtrhli za poničenou palisádu a zaútočili na vnitřní opevnění. Ani mě nepřekvapilo, že se opět zvedla mlha. Ale strachu jsem se ubránit nedokázal. Stíny se hnaly kolem a já je sledoval... Před tímhle jsem přece utekl. Věděl jsem, že dřív nebo později bych podobný obřad musel vést. A teď to vidím na vlastní oči. Je to hrůza. Ne, u tohohle být nechci... Rozhodl jsem se. Je jen jediná cesta, jak se toho neúčastnit... A další okolnosti toho dne mi nahrály. Dobyli jsme opevnění a vypálili ho. Jižané se ale včas stáhli s podstatnou částí jednotek a pomocí katapultů pak ostřelovali hořící ležení. Od bitvy, kdy jsme Pantolijce prvně zahnali na útěk, jsme neměli takové ztráty. A to hlavně mezi Redurovými kněžími. Takže jsem se snadno mohl znovu přihlásit do první linie... Po pozvolném svahu běžím směrem k řece. Ženeme se pohromadě, celá první řada. Je nás tu víc dobrovolníků než Redurových kněží, tak těžce je to včera poznamenalo. Ale žádná mlha, žádné stíny. Díky bohům za to! Vidím, jak přede mnou Jižané stahují poslední jednotky. Tohle nebude bitva, spíš jen šarvátka s několika opozdilci. A po ní vzájemné ostřelování šípy přes Rouanu... První kroky po rozbahněném břehu, první

27

seknutí mečem. První krev. A pak je po všem. Pantolijci jsou tam, kde byli před čtyřmi měsíci. Vydýchávám se a sleduju vzdálený břeh. Tamhle je jedna hlídka... A tam druhá... Tady se Jižané brodili... A pak přichází povel, my se stahujeme a necháváme břeh lučištníkům. Večer se slaví vítězství. Všichni nadšeně holdují bohu piva a veselí a bohyni lásky, sem tam zaslechnu škádlivý smích jejích kněžek. Utáhnout přezku. Meč na zádech pevně drží, nůž u pasu je připravený. Vytáhnout z váčku několik ušetřených norilových lístků, vzápětí už mám v ústech trpkou pachuť a běh světa se zpomaluje. Vyklouznu z ležení jako stín. Hlídky jsou dnes mizerné, nevšimnou si mě. Připravený nůž nemusím použít. A pak už je tu břeh řeky. Z druhé strany vidím zář strážních ohňů. Naposledy se otočím a podívám se na náš tábor. A potom první krok do vody. Je ledová, ale musím to vydržet. Druhý krok, třetí... Voda stoupá, proud sílí. Ale brodím se dál. Za chvíli mám hladinu u prsou, pak ale začne dno pomalu stoupat. Už mi zbývá jen pár kroků. Posledních pár kroků, než se vzdám nepříteli.

28

NOČNÍ MŮRA

Probudilo mě podivné šramocení. Posadil jsem se na posteli a naučeným pohybem sáhl pod polštář pro dýku. Pevně sevřený jílec trochu uklidnil mé bušící srdce a já se rozhlédl setmělou ložnicí. Tep se mi opět zrychlil, to když jsem zjistil, že místo vedle mě je prázdné. Kam ta Marie šla? Opět zazněl šramot. Opatrně jsem vstal a potichu otevřel dveře ze síně. Čtyři kroky chodbou, potom jsem rychle nahlédl k dětem do pokoje. Obě děvčata klidně spala a já s úlevou vyklouzl zpět. Opět šramot. Jednoznačně to šlo z kuchyně. Podél stěny jsem se tam doplížil a pootevřel dveře. Byla tam tma, ale u stolu stála zády ke mně ženská postava. Ulevilo se mi, ukryl jsem nůž a přistoupil k ní. „Marie, proč jsi tu potmě?“ zeptal jsem se. Neodpověděla, vlastně se ani nehnula. „Pojď si ještě lehnout, je hluboká noc,“ řekl jsem a položil jí ruku na rameno. Bylo studené jako led. Strnul jsem a začal levačkou šátrat po dýce. Žena se otočila. Nebyla to Marie. Dívčí postavu halilo splývavé šedé roucho a obličej se skrýval ve stínu pod spuštěnou kápí. Ucouvl jsem a dál hledal nůž, který najednou někam zmizel. „Jarmine,“ řekla žena v šedém, „stíny Severu se prodlužují. Nemůžeš utéct před svou minulostí, bílý pramen tvých vlasů tě nezachrání...“ Natáhla ke mně ruku. Nebylo kam ustoupit, už jsem se zpocenými zády opíral o zeď. Zaječel jsem hrůzou, když se mi prsty zaryly do paže... 29

„Jarmine! Jarmine, vzbuď se! To je jen sen, slyšíš?“ Marie svírala mé pravé nadloktí a třásla mnou, jak jsem si uvědomil. Do okna ložnice se už dobývaly první paprsky slunce. „Už je to v pořádku,“ hlesl jsem a otřel si pot z čela. „Co se ti to zdálo?“ zeptala se mě má žena, „křičel jsi a mával rukama, jako by ses něčemu bránil...“ „Totéž co posledně,“ zamumlal jsem, „mluvila se mnou žena v šedém, ze které vyzařoval chlad. Že prý neuteču své minulosti. A že se stíny Severu prodlužují...“ Otřásl jsem se při té vzpomínce. „Zavolám léčitele,“ prohlásila Marie rozhodně, „to přece není normální, aby se zlé sny opakovaly...“ „Byl to jen sen, Marie. Nechci léčitele. Spíš bych se radši řídil radou tvého otce...“ „Že hrušková pálenka všechny sny bezpečně zažene? Na to zapomeň, Jarmine. Nebudu sledovat, jak se potácíš po schodech ze šenku nahoru. A nedejte bohové, aby tě v takovém stavu viděly děti... Ne, zavolám léčitele.“ „Bude zase trousit ty svoje poznámky o romantických bláznech a soubojích. Já to nenávidím! Nepamatuju se na to, znám to jen z vyprávění a on mi to stejně neustále vyčítá...“ „Pro jednou to vydržíš. Konečně, právě on ti přece před osmi lety zachránil život. A kdo ví, třeba ty sny mají něco společného s tvým zraněním z té doby...“ „Po osmi letech?“ „Zavolám ho, Jarmine. Nebudeme o tom diskutovat. Kdyby nic jiného, už mě unavuje, že mě neustále probouzí tvůj vyděšený křik.“ Léčitel Henrik žije ve vesnici, co si pamatuju. To znamená přinejmenším osm let. Jeho tvář je vlastně tím úplně prvním, co si vybavuju. Tenkrát se nade mnou zamyšleně skláněl a na tváři mu pohrával ironický úsměšek. Tím mě uvítal ostatně i dnes. „Zdravím tě, Jarmine,“ prohlásil, „copak tě trápí?“ „Zlé sny,“ ušklíbl

30

jsem se, „neotravoval bych tě s tím, Henriku, ale Marie...“ „Jistě, tvá starostlivá žena. Dobře, uvidíme, co se s tím dá dělat,“ řekl, „ale nečekej zázraky. Na špatné spaní většinou podávám makovicový odvar... No, ale teď vyprávěj.“ Vyložil jsem mu svůj sen a pozoroval, jak se lehce pobavený výraz z léčitelovy tváře vytrácí. „Marie si myslí, že to může mít něco společného s mým zraněním,“ uzavřel jsem a přejel si prstem po bílém prameni vlasů nad levým spánkem. Henrik vypadal zamyšleně. „To já bych sáhl hlouběji do minulosti, ještě před ten osudný souboj,“ řekl spíš sám pro sebe než směrem ke mně, „ty jsi přece Seveřan, Jarmine...“ „Všichni to tvrdí, tak asi ano. Nevím, nepamatuju si, co bylo před více než osmi lety,“ přerušil jsem ho. Henrik si bezmyšlenkovitě žmoulal vousy. „Co vykládali vojáci, kteří tudy projížděli, Seveřané při ústupu před pantolskými armádami používají magii svých kněží... Možná nějakým způsobem vnímáš odrazy téhle magie...“ „Vždyť se bojuje daleko odsud, až za Rouanou!“ vyhrkl jsem. Henrik pokrčil rameny. „A co to všechno tedy znamená? Dá se té noční můře nějak vyhnout?“ „Nejsem čaroděj ani kněz,“ odvětil léčitel, „tohle není práce pro mě. Dám ti makový odvar, to je všechno, co pro tebe mohu udělat. Třeba ti to pomůže. A jinak ti můžu jenom doporučit, aby ses modlil ke všem bohům, co znáš. Třeba tě té noční můry zbaví.“ Vzbudil jsem se uprostřed noci, vyhrabal se z peřin a malátně se potácel ven, abych si ulevil. Po odvaru z makovic se kolem mě všechno motalo, chodba záludně měnila tvar a co chvíli se propadala někam do hloubky. Zatraceně, příště už to nepiju! Takhle mi nebylo ani po té naší domácí hruškovici... Vyklopýtal jsem na

31

dvůr, sníh mi zachroupal pod nohama. Stíny se v bledém světle měsíce měnily a prolínaly, to jak oblohou táhly mraky. A potom se jeden stín odlepil od šera v rohu a pohnul se směrem ke mně. Země se v tom okamžiku rozhoupala a já měl co dělat, abych neupadl. Zachytil jsem se zárubně dveří, narovnal se... A najednou hleděl do temnoty pod šedivou kápí. „Jarmine, nezměníš svůj osud,“ zazněl vyrovnaný ženský hlas. Zpod kápě sálal ledový chlad. „Nemůžeš utéct našemu stínu. Nemůžeš uniknout svým bohům...“ „Co jsi zač?“ vypravil jsem ze sebe, „zmiz, nech mě být!“ „Ty mě nepoznáváš, Jarmine? Já jsem tvůj osud. Jsem tvá minulost i budoucnost. Jsem...“ Dokázal jsem přinutit své ztuhlé nohy k pohybu a dal se na útěk. Zbytek slov už jsem neslyšel, klopýtal jsem po schodech nahoru a potom rozhoupanou chodbou k ložnici. „Nemáš kam utéct,“ zaznělo najednou těsně za mnou a ovanula mě zima. Vykřikl jsem a najednou zakopl a udeřil sebou o zem... Zamrkal jsem. Ještě bylo šero, ale do svítání už nebylo daleko. Ležel jsem na zemi vedle postele. Ztěžka jsem se vyškrabal nahoru a zachumlal se pod peřinu. Byl to sen, byl to jen sen... Opatrně jsem se otočil a pohlédl na Marii. Spala, tentokrát jsem ji tedy nevzbudil. Přitiskl jsem se k ní a nechal se hřát teplem jejího těla. Po ledovém dechu té ženy ze snu to bylo jako vysvobození. Neodvažoval jsem se zavřít oči a pokusit se ještě usnout. Tiskl jsem se ke své ženě a poprvé po dlouhé době vzpomínal na všemožné bohy. Modlil jsem se za vykoupení. Muž, který dorazil do hostince následujícího dne, byl už od pohledu bohatý. O to podivnější bylo, že mluvil čistou rissánštinou, ani stopa po pantolském přízvuku.

32

Jenže tím překvapení neskončila. První, na co se cizinec zeptal, byl místní léčitel. Nechápavě jsem na něj hleděl: „Vy jste zraněný? Nevypadáte...“ začal jsem, ale muž mě gestem zarazil: „Nejsem zraněný. Ale mohl bych vašemu léčiteli prodat pár zajímavých věcí. Jsem obchodník.“ Bylo to poprvé, co jsem slyšel, že by si léčitelé své lektvary kupovali. Přesto jsem cizinci vysvětlil, kde Henrika najít. Poděkoval a vyrazil za ním. Netrvalo však dlouho a do hostince dorazili oba. Henrik se na mě usmál: „Máš šťastný den, Jarmine. Vyprávěl jsem tady panu Vettovi o tvé noční můře. Prý by ti mohl pomoci.“ Podíval jsem se na cizince s despektem: „Myslel jsem, že jste obchodník.“ „Kromě jiného,“ přikývl Vett, „ale také dovedu léčit lidskou mysl...“ V té chvíli vstoupila do šenku Marie a zaslechla poslední slova. „To byste dokázal?“ vzhlédla nadějně k Vettovi a vzápětí se otočila ke mně: „Jarmine, ani se nepokoušej z toho vymluvit. Tohle je požehnání, díky bohům, že sem pana Vetta dovedli...“ Rezignovaně jsem se podíval na obchodníka: „Dobře, tak tedy zkuste, co dokážete...“ Ležel jsem v posteli a očima sledoval houpavý pohyb Vettova zlatého přívěsku. „Usínáš, Jarmine. Usínáš a pomalu se vracíš do doby před osmi lety...“ opakoval obchodník monotónně. Uvědomil jsem si, jak se mi zpomalil dech. Zavřel jsem oči a vnitřním zrakem uviděl tvář léčitele Henrika. „Dostane se z toho,“ říkal, „ale neobejde se to bez následků...“ A v té chvíli se svět otřásl. Stál jsem na nohou, nebo se spíš pod vahou brnění nejistě potácel. Ze zlomené levé ruky mi vystřelovala ostrá bolest a zděšeně jsem sledoval urostlého rytíře, který se s taseným mečem řítil přímo proti mně... Trhl jsem sebou a zvedl se v posteli na lokty. Sen, jen děsivý

33

sen... Otočil jsem se k Marii – a strnul. Mladá žena vedle mě byla blond, nikoli rusovlasá. Usmívala se ze spánku. Rozhlédl jsem se po místnosti a spatřil dvě loutny opřené o zeď. A v hlavě se mi vynořilo jméno té trubadúrky – Ilena. Celý večer jsme spolu hráli... Jiný pokoj, jiná žena. Tahle má na sobě dlouhé šedé šaty a na zádech shozenou kápi. Sedí proti mně, co chvíli potřese hlavou a prohrábne si vlasy. „Bojím se, Jarmine,“ mumlá hlasem snad až příliš dobře známým, „bojím se své bohyně. Už teď ji podvádím... Ale copak v sobě mohu pohřbít lásku?“ Davinna si nervózně hraje se stříbrným medailonem na krku a já fascinovaně sleduju světelné odlesky... Světlo se odráží od lesklých plošek, přívěsek je však tentokrát zlatý. Zamrkal jsem. Osm let. Na osm let jsem se zakopal v největším zapadákově Rissánského království! A dokonce jsem za tu dobu ani nesáhl na loutnu... Bohové, co se to ze mě stalo? Ztěžka jsem se zvedl. Vett se usmál: „Tak co, Jarmine, už si něco vybavuješ?“ „Všechno,“ hlesl jsem, „ta noční můra je Davinna, kněžka smrti, co mě proklela před třinácti lety...“ Odmlčel jsem se. Do hlavy se mi tlačila nějaká vzpomínka, něco důležitého... Do místnosti vtrhla Marie a přetrhla nit mých myšlenek: „Už jste skončili? Jak to dopadlo?“ „Váš manžel si vzpomněl na svou minulost,“ prohlásil Vett, „teď už se s tím zlým snem snadno vyrovná.“ Zatímco obchodník mluvil, prohlížel jsem si Marii. Není ošklivá, to ne... Jenže já se nikdy nechtěl k nikomu uvázat. Před osmi lety to měla být jen známost na jednu noc, ten souboj z toho ale udělal manželství... Promnul jsem si oči. „Co se děje, Jarmine?“ zeptala se Marie. „Jsem unavený...“ „Teď jsi tu dvě hodiny ležel!“

34

„To je v pořádku, madam,“ vložil se do toho Vett, „hypnóza ho stála dost psychických sil. Potřeboval by se doopravdy vyspat.“ Marie mávla rukou a odkráčela. Obchodník se usmál a zmizel za ní. Probudil jsem se v noci, Marie tiše ležela vedle mě. Snažil jsem se téměř nedýchat, když jsem lezl z postele. To, co se teď chystám udělat, je odporné. Chci zmizet a nechat tady ženu a dvě dcery... Jenže já tady nemůžu zůstat. Teď už to nedokážu, když znám svůj někdejší život. A tak se splní, co mi ve snu předpovídala Davinna. Neuteču své minulosti. Ostatně, když mě tehdy proklínala, řekla doslova, že všem, co na mně záleží, přinesu jenom bolest a žal... Povzdechl jsem si. Proklouzl jsem do šenku, popadl loutnu zavěšenou na zdi a vstoupil do stájí... A zavrtěl jsem hlavou. Dost na tom, že odsud utíkám. Zloděj koní přece nejsem... „Nasedni na toho šedáka v pravém stání,“ zaznělo najednou zpoza mých zad. Otočil jsem se. Vett měl v ruce krátký meč a mířil jím na mě. „Věděl jsem, že budeš chtít zmizet,“ prohlásil, „tak jsem si tu na tebe počkal. Pojedeš se mnou.“ Nezeptal jsem se kam. Nemělo to smysl. Protože právě teď jsem si uvědomil, jaká vzpomínka se mi zoufale snažila přijít na mysl. Vzpomínka na Naire před dvanácti lety, kde byla mou vinou zničena věž čaroděje Vetta. Tehdy jsem mu v nastalém zmatku utekl, dnes však vběhl přímo do pasti. A když jsem si při nasedání na koně všiml čarodějova vítězoslavného úsměvu, došlo mi, že jsem se noční můry nezbavil. Vett v ni promění celý můj další život.

35

K RUKÁM JEHO VELIČENSTVA Vaše Veličenstvo císaři Venelio II., posílám Vám tuto zpráv o vývoji severního tažení. Vzhledem k jejímu citlivému obsahu mi dovolte pokračovat ve psaní ve Vámi schválené šifře, aby obsažené informace nepadly do nepovolaných rukou. Doufám, Venelio, že můj dopis je první zpráva o stavu bojů, která přišla na tvůj stůl. Protože každý, kdo nemá úplné informace, by logicky musel vyvodit zcela mylné závěry. O co tedy jde: Věc se má tak, že Seveřané zatlačili naše jednotky zpět za Rouanu. Došlo na to, před čím mě varovali zvědové – Seveřané si dokázali opatřit magickou pomoc. Neptej se mě, jak to funguje, zprávy mám jen kusé a detaily nejsou tak docela věrohodné. Každopádně máme velké ztráty a jak se zdá, v otevřeném poli se nemůžeme Seveřanům postavit. Proto přišel čas na záložní plán. Naše armáda ustoupí k Nahrenu a budeme se snažit Seveřany průběžně oslabovat. Zároveň jsem z Rissy povolal další vojáky, kteří by měli odříznout Seveřanům cestu zpět. Jestli to vyjde, zlikvidujeme naprostou většinu severské branné moci. Jestli ne, zdržíme ji natolik že mezitím druhá vlna našeho útoku obsadí zásadní část Severních zemí a válka bude tak jako tak vyhraná. Venelio, všechno to jsou věci, které jsme probírali už v Pantole. Vzhledem k tomu, jak jsem mezi šlechtici oblíbený, se ale dá čekat, že se situace bude prodávat pod heslem „Celius zbabral severní tažení“. Pevně věřím, že tvá politická pozice je dostatečně silná, abys mě dokázal zaštítit. Protože kdyby teď velení převzal nějaký mamlas 36

ze starých rodů, který o situaci nic neví, do roka přijdeme o většinu území, které jsme před sedmi lety dobyli na Risse. Vznešený císaři, tolik tedy k aktuální situaci. Zůstávám plně k Vašim službám. Váš ponížený, oddaný služebník Celius da Garna

37

ZRNKO PRAVDY

„Myslím, že jsme jim dali co proto.“ „To máš pravdu, kapitáne. Jo, řekl bych, že opravdu dostali lekci,“ zasmál se Sorren. „Kdybych tam byl s nimi, rozhodně byste to měli těžší...“ „Kdybys tam byl s nimi, Norwigu, tak se teď válíš v té sněhové břečce pod hradbami. Stejně jako tihle,“ řekl jsem a ukázal dolů. Seveřané tahali z bojiště padlé. Přejel jsem očima hradby. Ranhojiči pobíhali kolem a obvazovali zranění, která naši lidé utrpěli. Zavrtěl jsem hlavou. „Máme minimální ztráty,“ prohlásil jsem, „a z jejich první linie nezůstal nikdo. A že v ní měli dost Norilových válečníků...“ „Redurových kněží,“ opravil mě Norwig automaticky. Vztekle jsem se na něj podíval: „Není to jedno, jak jim říkám? Tak jako tak jsem měl pravdu. Nejsou dost silní, aby prorazili. Do dvou týdnů budou muset od Nahrenu odtáhnout, jinak je pobijeme.“ „Jestli ovšem zase nenasadí do boje stíny...“ „Zase ta stará pohádka! Norwigu, nech už toho s tím nesmyslem...“ „Věř si, čemu chceš, Roberte, Ale o tom, že Seveřané oblehnou Nahren, jsi taky mluvil jako o nesmyslu...“ Všechny problémy začaly, když se na Nahrenu objevil ten Seveřan. Bylo to před šesti týdny, přesně deset dnů po ústupu císařských vojsk zpět za Rouanu. Seděl jsem zrovna doma a radoval se z toho, že se mi konečně zase jednou podařilo vylézt z brnění, když do místnosti bez zaklepání vtrhl Sorren: „Kapitáne, hrabě 38

pro tebe posílá!“ „Teď?“ „Teď hned. Tedy, teď hned máš jít se mnou na hrad...“ Omluvně jsem se podíval na Ilenu, ale ta jen rezignovaně přikývla. Zvedl jsem se a vykročil za Sorrenem. „Co se vlastně děje?“ zajímal jsem se cestou. „Přivezli sem nějakého Seveřana, co zběhl z jejich armády. Vzdal se našim ten den, co jsme ustoupili za řeku.“ Všiml jsem si, jak Sorren úplně přirozeně bere jižanské síly za své. To já si ještě nezvykl, pro mě jsou to pořád cizinci... „A co to má společného se mnou?“ zeptal jsem se. „Netuším, kapitáne,“ pokrčil Sorren rameny, „da Garna toho dezertéra vyslechl za zavřenými dveřmi a pak mě hned pro tebe poslal...“ „Seveřan,“ zavrčel jsem a ucítil v sobě horkou vlnu nenávisti, „ten mohl přinést jedině nepříjemnosti. Ze severu ještě nikdy nic dobrého nepřišlo...“ Sorren zůstal stát přede dveřmi, do nahrenského trůnního sálu jsem vstoupil sám. Hrabě Celius mi pokynul rukou a zvedl se z trůnu. Klidně jsem došel až k němu a při tom zkoumavě pozoroval Seveřana, co stál hned pod stupínkem. Vysoký, mohutný, zrzavé vlasy na krátko ostříhané. A mladý, určitě nebude starší než Sorren... „Jsem tu na váš rozkaz, hrabě,“ řekl jsem a lehce sklonil hlavu. „Výborně, Roberte, chtěl bych ti představit Norwiga. Ode dneška se stává členem nahrenské posádky a spadá tak pod tvoje velení,“ vychrlil da Garna. „Hm,“ přikývl jsem. Konečně, byl to rozkaz. Ale ani na rozkaz nemůžu být nadšený... Seveřan zvedl pravici, udělal dva kroky ke mně, potom se podíval na pahýl mé ruky a s rozpačitým výrazem tu svou zase spustil. No že by si tímhle získal mé sympatie, to ani v nejmenším. „Norwigu, před sálem čeká jeden z Robertových lidí, poručík Sorren,“ přerušil ticho Celiův

39

hlas, „ohlas se mu a nech se provést po hradu. A ať ti taky ukáže kasárny, kde budeš bydlet.“ „Rozumím,“ řekl Seveřan a vykročil ze sálu. Sotva se dveře zabouchly, otočil jsem se na hraběte: „Vy tomu zběhovi snad důvěřujete?“ „Naprosto.“ „Když zradil jednou, klidně zradí znovu. Třeba je to jen špeh...“ „Znám špehy, sám je často využívám. Tohle není ten případ, Roberte. Ale děkuji, že se staráš.“ Chvíli jsme oba mlčeli a hleděli si do očí, potom jsem odvrátil hlavu. „Dobře, pane.“ Celius ke mně přistoupil a položil mi ruku na rameno: „Poslouchej, Roberte, já chápu, že nesnášíš Seveřany. Ale Norwig bude užitečný. Už jen ty informace, co jsem od něho získal... A kromě toho, je zvyklý na noril.“ Zvedl jsem hlavu: „Ale Noriloví válečníci jsou elita Seveřanů! Tak jak je možné, že on...“ „Tak jsem se taky ptal, Roberte...“ O tom, že Seveřané mají sedm bohů, slyšel každý. Ostatně, jsou to právě jejich kněží, kdo vládne Severním zemím. Kromě toho se ovšem povídá, že kněží každého z bohů mají nějaké nadpřirozené schopnosti, čtením myšlenek u boha moudrosti počínaje a zabitím pouhým dotekem u bohyně smrti konče. Tomu už se trochu zdráhám uvěřit, ale na druhou stranu, v Risse se pohybuje několik čarodějů, takže úplně vyloučené to asi nebude. Ale to, co vyprávěl Norwig Celiovi, je prostě absolutní nesmysl. Totiž že když se sejde všech sedm kněží, dokáží proměnit vojáky v nesmrtelné stíny. A že právě tyhle stíny rozhodly všechny boje na severu. A Norwig se nechtěl stát takovým stínem, proto přeběhl k nám... „Připadá mi to celé padlé na hlavu, pane,“ přiznal jsem Celiovi. Hrabě pokrčil rameny: „I kdyby to nebyla pravda, vyplatí se s něčím takovým počítat. Aspoň

40

nebudeme překvapení, až pak budeme bránit Nahren proti Seveřanům...“ „Bránit Nahren? Promiňte, hrabě, ale nemyslím si, že by si Seveřani vůbec dokázali vybojovat cestu na druhý břeh Rouany, tím méně potom, že by přišli až sem...“ „A to je právě důvod, proč armádám velím já a ne ty, Roberte. A teď už běž za Norwigem a zjisti, jak užitečný bude pro nahrenskou posádku...“ Sorrena s Norwigem jsem našel ve zbrojnici, tak jsem je rovnou poslal na cvičiště. „Hrabě da Garna si myslí, že by ses nám mohl hodit při obraně Nahrenu,“ řekl jsem směrem k Seveřanovi. Sorren se prudce otočil s tázavým výrazem, já ale klidně pokračoval: „Na rozdíl od hraběte si myslím, že se Seveřani k hradu nemůžou dostat...“ „Promiň, Roberte, ale tys neviděl stíny...“ přerušil mě Norwig a já musel potlačit nával vzteku. „Nech mě laskavě domluvit, Norwigu,“ zasyčel jsem, „jednou jsem tvůj kapitán, tak se snaž mě respektovat.“ V Seveřanově pohledu se mísily vzdor a výsměch, přesto přikývl. „Každopádně rozkaz je rozkaz,“ navázal sem, „takže mi teď předvedeš, co umíš. Oblékni se do brnění a utkáš se se Sorrenem.“ Oba přikývli a zmizeli zpět do zbrojnice. Po chvíli se vynořili zpátky, Sorren v obvyklé zbroji, zato Norwig neměl štít a táhl dlouhý obouruční meč. No ovšem, já už zapomněl, s čím Seveřané obvykle bojují... „Pamatujte si, že se nesnažíte navzájem zabít. Při prvním zranění končíme, doufám ale, že to sám zastavím ještě dřív... Co je, Norwigu?“ všiml jsem si Seveřanova naléhavého pohledu. „A noril?“ „Ne. Chci z toho, co předvedeš, něco vidět.“ Pokrčil rameny, já zatím odešel na kraj cvičiště a dal pokyn, aby začali... Nemělo smysl nechat je bojovat příliš dlouho. Norwig evidentně znal všechny výhody obouručního

41

meče a bezpečně si držel Sorrena od těla. Můj mladý poručík nedokázal nijak převzít iniciativu, a proto přešel do obrany. A se štítem byl dost obratný na to, aby ho Norwig nemohl nijak vážně ohrozit... „Dost!“ vykřikl jsem, „konec. Je to nerozhodně.“ Odstoupili od sebe, oba mírně zadýchaní. „Nebylo to zlé,“ řekl jsem, „a je mi jasné, že kdybyste oba bojovali o život, vypadalo by to jinak.“ „Kdybych bojoval o život, tak si vezmu noril...“ zamumlal Norwig. „Jistě. Ale jestli skutečně budeme stát proti Seveřanům, tak ti ho budou mít taky. Je to totéž, jako když ho nemá ani jedna strana,“ řekl jsem. „To tedy není! Záleží na tom, jak s ním kdo umí zacházet...“ „Dobře, když si to chceš mermomocí vyzkoušet, dostaneš možnost. Sorrene, víš, kde ho najdeš...“ Mladík vykročil, já se podíval na Seveřana: „Dej mi chvíli, než si navleču brnění.“ „Bojovat s tebou, Roberte? Ale to je přece nesmysl! Je nefér stát proti mrzákovi...“ Cítil jsem, jak to ve mně vře. Kousl jsem se do rtu a co nejklidněji zkusil odpovědět: „Největší chyba je podceňování protivníka, Norwigu...“ Večer jsem pak ležel vedle Ileny, probíral se jejími vlasy a litoval, že jsem si ten noril vzal. Má žena toho zjevně litovala taky, když mě přestala hladit po hrudi a s povzdechem se překulila na záda. „Vždycky si říkám, jestli ti to stojí za to,“ zamumlala. „Za to může ten Seveřan...“ „Jaký vlastně je?“ „Nafoukaný. Považuje se za nejlepšího šermíře světa a kromě toho má nás všechny za neschopné idioty. Bohužel mluví plynnou rissánštinou prakticky bez přízvuku, takže ani v tomhle nemůžu jeho sebevědomí nijak srazit.“ „A je vážně tak dobrý?“ „Napřed jsem ho nechal bojovat se Sorrenem. Technicky se mu samozřejmě nevyrovná, ale je rychlejší, silnější a

42

navíc má delší meč.“ „Takže sis to s ním musel rozdat sám.“ „Pochopitelně. Má mě za mrzáka, kterého Celius bere jako zajímavou hračku a proto si ho vydržuje... Bylo potřeba vyvést ho z omylu.“ „A?“ „Bez norilu jsem lepší než on, s ním jsme potom srovnatelní.“ Odfrkl jsem si: „Když jsem byl v jeho věku a měl obě ruce, byl jsem daleko lepší...“ „Ale stejně namyšlený.“ „To tedy není pravda!“ „Hm, možná ti to jen tak nepřipadalo...“ Tím soubojem jsem u Norwiga ale přece jen získal nějaký respekt. Moje sympatie k němu však nevzrostly ani trochu. Už jen proto, jak neustále žvanil o těch stínech. Nesmrtelní bojovníci, mnohem rychlejší, než člověk nacpaný norilem... Abych ty řeči aspoň trochu omezil, začali jsme cvičit boj proti soupeři, který má výhodu rychlejších reakcí. Do těch cvičení jsem pak zapojil i všechny Pantolijce z nahrenské posádky. Ukázalo se totiž, že Celius skutečně předvídal situaci lépe než já. Seveřané dokázali překročit Rouanu a císařská armáda před nimi ustupovala směrem k Nahrenu. Jediné, co mi na celé té věci nesedělo, bylo, že ze všech vesnic, které stály v cestě, se včas stahovali lidé. A to s veškerým majetkem a zásobami na zimu. Skoro to vypadalo, jako by Celius Seveřany k Nahrenu lákal a postupoval při tom podle přesného plánu... Do slunovratu zbýval týden, když si mě Celius zavolal na hrad. V tu chvíli už bylo jasné, že se obléhání nevyhneme, Seveřané postupovali přímo k Nahrenu a hrabě už nechal město evakuovat. „Počítám s tím, že slunovrat už oslavíme s nepřáteli pod hradbami,“ prohlásil da Garna, „a proto se také musíme připravit.“ Kývl hlavou k Norwigovi, kterého si taky pozval: „Jak vypadá běžná obléhací taktika?“ „Dorazíme k městu, pod

43

střeleckým krytím vztyčíme žebříky a po nich překročíme hradby.“ „Žádné katapulty? Žádné obléhací věže?“ překvapeně zamrkal hrabě. „Obléhací věže jsou váš vynález, pane,“ řekl jsem, „my Rissánci jsme je od vás okopírovali, ale nikdy jsme je vlastně v praxi nepoužili. Na severu o nich asi ani neslyšeli.“ „A katapulty se staví až při očekávaném dlouhodobém obléhání,“ doplnil Norwig, „rozhodně nebudou k dispozici prvních několik dnů. Jenže to ani nebude potřeba, protože pokud se první úder nepodaří, kněží okamžitě nasadí stíny...“ Obrátil jsem oči vsloup. Celius si toho všiml a Norwiga zarazil: „Dobře, o tom už víme. A co noril, jak moc ho Seveřané používají?“ „Do první linie se posílají výhradně lidi schopní snášet noril,“ odpověděl Seveřan, „kromě nich tam potom jsou kněží boha války, lze je poznat podle rudých plášťů...“ „Jeden Norilový válečník jako jiný, nevidím v tom podstatný rozdíl,“ zavrčel jsem. „Ne, to není pravda,“ namítl Norwig, „Redurovi kněží totiž umí používat kouzla. Využívají k nim amulet, co jim visí na krku. V amuletu je síla tak na tři kouzla, potom je potřeba ho znovu nabít.“ „Dobře, aspoň víme, co máme čekat,“ přikývl hrabě a otočil se na mě: „Roberte, spoléhám na to, že dokážeš Nahren udržet tak dlouho, jak bude třeba.“ „S pantolskými silami bez problémů.“ „Výborně. Nechal jsem ti postavit tři katapulty, myslím, že se ti budou hodit. Povoluji ti útočit s nimi přímo na seveřanské ležení, ačkoli je to proti běžným válečným zvyklostem. Prostě se musíš tvářit, že ty zásahy jsou omylem.“ „Jistě, tyhle triky znám,“ ušklíbl jsem se. „Žádné další triky používat nebudeš! Žádné noční výpady, žádné ostřelování raněných po odtroubení boje! Tohle je rozkaz

44

a platí až do té chvíle, kdy pravidla poruší nepřítel. Jasné?“ Přikývl jsem. „Výborně,“ Celius se usmál, „takže ode dneška je Nahren ve tvých rukou.“ Takže jsem se na chvíli stal vládcem svého rodného hradu. Zorganizoval jsem obranu, připravil zásoby jídla. Celius zatím zařídil, že z města pod hradbami zmizeli do lesních úkrytů všichni lidé. V zadním křídle Nahrenu přiléhajícím k lesu byl připraven provazový žebřík, který měl zajistit spojení s hrabětem ukrytým mimo hrad. A potom v den zimního slunovratu Seveřané skutečně přišli. Poměrně velká armáda se rozložila za městem, přesně v místech, odkud před půl rokem Pantolijci vyrazili na své severní tažení. Bylo to bezpečně v dostřelu katapultů, jak jsem si uvědomil. A brzy si to uvědomili i Seveřané. První den po slunovratu totiž navzdory silnému mrazu poprvé zaútočili... Běžím skrčený pod hradbami, nad hlavou mi sviští šípy. Jak naše, tak seveřanské. „Žebříky!“ ozve se Sorrenův výkřik. Gestem přesouvám několik desítek vojáků, vzápětí se ozývá řev padajících a praskání dřeva. „Jdou s beranidlem na bránu,“ hlásí Farga ze strážní věže. Nic, co by nespravil vroucí olej... A potom se na jednom místě objeví nad hradbami postava v rudém plášti a neuvěřitelně rychle se vrhá vpřed. A proti ní stejnou rychlostí zavíří Norwigův meč a Norilový válečník padá po zádech na nádvoří. Běhám sem a tam, organizuju obranu. Znovu se několik Seveřanů dostane až na hradby. Tentokrát sám žvýkám noril, ze světa mizí barvy i zvuky a všechno se zpomaluje. Útočníci jsou stejně rychlí jako já, to, že jim stačím, je ale překvapuje. Reagovat na to nedokážou. A pak se objeví další

45

Seveřan, na hrudi mu něco rudě svítí. Co to je? Nemám přece vidět žádné barvy... Vrhnu se vpřed, vytryskne proti mně rudé světlo a já letím nějaké tři metry vzduchem zpět. Dopadnu na záda, ale to už Seveřana připravuje Sorren o hlavu. Zpátky na nohy a zpátky do boje, dál a dál, dokud ho polnice neodtroubí. A pak už jen z hradeb sledujeme, jak Seveřané odtahují z bojiště své padlé... „Věř si, čemu chceš, Roberte. Ale o tom, že Seveřané oblehnou Nahren, jsi taky mluvil jako o nesmyslu...“ S povzdechem jsem se na Norwiga podíval: „Takže ty tvrdíš, že zítra Seveřani nasadí do boje ty tvoje nesmrtelné stíny?“ „Přesně tak. Ráno se zvedne mlha, velmi hustá mlha. Magicky ji vyvolají kněží boha počasí. A z mlhy se vynoří stíny.“ „Tak dobře. Připusťme, že máš pravdu. V tom případě prostě budeme muset vymyslet, jak je porazit,“ ušklíbl jsem se. Norwig se na mě podíval: „Jak chceš bojovat proti magii, Roberte?“ „Mečem, pochopitelně.“ „Jenže to nefunguje. Viděl jsem, jak na tebe ten Redurův kněz použil kouzelný úder. Nemohl jsi s tím nic dělat...“ Vztekle jsem šlehl po Seveřanovi pohledem: „Příště budu připravený! A ty si nech ty svoje pohádky, zbytečně demoralizuješ ostatní. Vyhráli jsme. A jestli jsi tak přesvědčený o neporazitelnosti Seveřanů, proč jsi přeběhl k nám?“ Norwig sklonil hlavu a už neřekl ani slovo. Ráno jsem stál na hradbách, od úst šla pára. Sledoval jsem, jak se pobořeným městem přesunují k hradu Seveřané. Do boje se jich hnalo méně než včera. Taky dobře, aspoň to bude rychlejší... A pak zazní polnice. Naši lukostřelci ji čekali, spolu s prvními tóny spouští krupobití šípů. A to trhá seveřanské řady.

46

Výborně, takhle jsem si to představoval... Uslyším zahvízdání, když mi nad hlavou přeletí kamení, které potom decimuje zadní voje útočníků. Obranný katapult, to je vynález... A pak jsou Seveřané pod hradbami, zvedají se první žebříky. Cítím, jak mi na neoholených tvářích namrzají vousy, dnes je nějak vlhko... Automaticky odtlačím žebřík a podívám se dolů. Za hradbami to vypadá jako v hrnci s mlékem... Zvedne se mlha, velmi hustá mlha... „Sorrene, pojď dolů z věže! A rovnou si vezmi noril! Fargo, Norwigu, pro vás platí totéž!“ Protože ačkoli to je zjevně nesmysl, lepší bude nic nepodcenit. Schovám hlavu pod štít, z kapsy na pravém rukávu tahám norilové lístky a cítím, jak mi v ústech sílí trpká pachuť... Úder srdce, výdech. S norilem jako by žádná mlha nebyla. Vyhlédnu přes hradby, vidím, jak se neuvěřitelně pomalu zvedá žebřík. Zatraceně, je to až u brány... Úder srdce, vyběhnout. Nádech, úder srdce. Zaslechnu něco, co připomíná šouravé kroky těsně za zády. Zaslechnu? Co je to za nesmysl? Úder srdce. Jsem u žebříku ve stejnou chvíli, kdy se přes hradby přehoupne postava a přesekne v půli dlouhý hák, kterým se jeden z našich snažil odtlačit žebřík. Švihnu mečem proti jejím zádům. Výdech, úder srdce. Meč projde tělem a postava se neuvěřitelně rychle otočí. Úder srdce. Šouravé kroky jsou blíž, jde z nich mráz po zádech. A potom už se jen kryju. Štít, meč, úder srdce, štít. Nádech, krok vzad, štít, meč. Úder srdce, tři kroky zpátky, rychlý protivýpad. Úder srdce, zastavit krvácení v levačce, kryt štítem, výdech. Co je to zač? Jak může být někdo takhle rychlý? Úder srdce, kryt mečem, štít, krok zpět, nádech. Úder srdce, kryt... Sevřu meč nepřítele mezi svůj štít a záštitu

47

vlastní zbraně a prudce trhnu levačkou. Tohle normálně zlomí ruku na třech místech. Teď je to ale jinak. Meč se protočí ve vzduchu, něco se stříbrně zaleskne – a můj protivník zmizí v mlze. Meč padá na hradby. Úder srdce, výdech, úder srdce. Přehlédnout situaci. Norwig probodává mečem jednoho Redurova kněze, Farga sráží jiného na nádvoří. Seveřané prorazili asi na šesti dalších místech, tam je teď masakr. Úder srdce. A tamhle se Sorren brání někomu neuvěřitelně rychlému... Nádech, úder srdce, vyběhnout... Ovládat hlasivky je zatraceně těžké. Jenže když nic jiného nezbývá... Úder srdce, nádech. Kmitání v krku, pohyby jazyku, výdech... „Soorreenee, vyyraaž muu meeč!“ bručí neuvěřitelně pomalu můj hlas. Úder srdce, nádech. Šouravé kroky, otočka, kryt štítem. Úder srdce, srazit výpad, sevřít zbraň mezi meč a štít, trhnout. Postava mizí. Úder srdce, výdech, otočka. Před Sorrena dopadá obouruční meč. Kývneme na sebe. Úder srdce, další noril do úst, žvýkat, polknout. Nádech, úder srdce, vyběhnout. Rudá záře na hrudi nepřítele, sek proti krku. Amulet padá. Úder srdce, poklek, sek odspodu. Výdech, úder srdce, šourání vlevo. Úder srdce, kryt, kryt, ústup. Úder srdce, nádech, tři kroky dozadu, naznačit výpad. Chytit meč, vytrhnout. Úder srdce, výdech. Přede mnou je Norwig. „Zbaav jee meečee!“ Přikývne, jdeme od sebe. Úder srdce, nádech. A tak pořád dál a dál... Den trval nekonečně dlouho. Už se zešeřilo, když teprve zazněla polnice. Seveřani asi čekali na úspěch až do poslední chvíle. Ale nedočkali se, jak jsem si s notnou dávkou zadostiučinění uvědomil. Opřel jsem se o hradby a těžce dýchal. Zrakem jsem kroužil po našich řadách. Těžké ztráty, velmi těžké ztráty. Naštěstí jsme nepřítele

48

udrželi na hradbách a nedostal se až k našim lukostřelcům... Gestem ruky jsem si zavolal mladé páže: „Jdi za Celiem! Hrad držíme, ale potřebujeme posily. Jinak vydržíme nanejvýš týden.“ Páže odběhlo. Sklouzl jsem pohledem přes hradby. Desítky, stovky mrtvých Seveřanů. Koho to vyčerpá dřív? Uslyšel jsem kroky a otočil se. Farga dokulhal až ke mně a posadil se na zem. „Parchanti rychlí, dostal jsem to do kolena,“ zavrčel. „Ale zahnali jsme je,“ ozval se přicházející Sorren a ukázal pobaveně na Norwiga: „Tenhle tomu pořád ještě nedokáže uvěřit.“ „Odrazili jsme stíny,“ mumlal Seveřan, „to se ještě nikdy nikomu nepovedlo...“ „Všechno je někdy poprvé,“ ušklíbl jsem se. A potom jsem s povzdechem dodal: „Každopádně myslím, Norwigu, že ti dlužím omluvu. V těch tvých pohádkách se nakonec přece jen ukrývalo zrnko pravdy.“

49

ŽÍT PRO DALŠÍ DEN

„Zabili Fargu.“ Ta zpráva se šířila lesním táborem jako požár, zachvacovala další a další diskutující skupinky a nechávala je na okamžik ustrnout v tichu. Zabili Fargu... Dopadalo to na nás jako rány kladivem. Ono to totiž nebylo jen obyčejné hlášení o ztrátách. Karvallský rodák byl jeden ze čtyř nejdůležitějších obránců Nahrenu. A když teď jeden z pilířů padl, muselo to zákonitě rozkolísat celou stavbu. A jen bohové vědí, jestli ti zbylí tři dokážou hrad udržet... „Ileno,“ v hlase hraběte Celia nebyla ani stopa po překvapení, „nemůžu říct, že bych tě nečekal.“ Tím mi trochu sebral vítr z plachet. Než jsem si stačila přerovnat myšlenky, Jižan pokračoval: „Pochopitelně lituji Fargovy smrti. Znamenal pro obranu Nahrenu hodně a teď už v hradu zůstávají jen tři vojáci navyklí na noril. Ještě víc ale lituji toho, že se ta zpráva rozšířila tak rychle. Znamená to problémy v zázemí...“ „Jak to můžeš brát tak klidně?“ vyjela jsem na něj. „Třeba proto, že jsem ho pořádně neznal,“ pokrčil Celius rameny. „Jenže na něm stála obrana hradu! Teď už tam jsou jen Sorren, Norwig a Robert...“ vyhrkla jsem a vzápětí si začala v duchu nadávat. Ne, nesmím se chovat hystericky... „Jistě. Páteř naší obrany. A já jsem přesvědčený, že společně s ostatními vojáky udrží Seveřany ještě nějakou dobu za hradbami.“ „Nějakou dobu. Ale oni ten hrad udržet nemohou, už teď tady nemáme zálohy, které bychom jim 50

posílali! Proč je chceš obětovat, hrabě? Proč Nahren nepustíme?“ „Protože k tomu ještě nenazrál čas.“ Mlčky jsem na něj hleděla a on mi pohled klidně oplácel. Stiskla jsem rty, otočila se a prudce vykročila z jeho stanu. „Ileno!“ Výkřik mě zarazil uprostřed kroku. „Reillo,“ zamumlala jsem, ještě než jsem otočila hlavu. Jestli jsem dnes někoho nechtěla potkat, tak tebe... „Ileno, už jsi to slyšela, viď. Farga...“ „Slyšela.“ Reilla byla bledá jako stěna: „Co když další bude Sorren?“ Kousla jsem se do jazyka a pokusila se nasadit uklidňující výraz. Vyděšená Reilla si naštěstí nevšimla mého roztřeseného hlasu: „Nebude. Nesmíš zapomínat, že Sorren je mnohem lepší šermíř než Farga. A navíc, Fargu hned první den obléhání poranili, Sorren je ale v pořádku. On se z toho dostane...“ „Dostane? To by se museli z Nahrenu stáhnout! Ale na to to vůbec nevypadá...“ V Reilliných očích se objevily slzy. Sevřela jsem jí ruce, odpověděla mi pevným stiskem. „Zvládne to, Reillo,“ zašeptala jsem, „on se ti vrátí...“ V uslzené tváři se rozložil děkovný výraz. Jenže kdo utěší mě? Kdo mi slíbí, že se Robert taky vrátí? V následujících třech dnech se mi vždy na okamžik zastavilo srdce, když se objevil posel z Nahrenu. Ale naštěstí to vypadalo, že seveřanské útoky ztrácejí na síle. Začala jsem se pomalu uklidňovat, když pak do mého stanu přišel Celius da Garna. „Musím s tebou mluvit, Ileno. Ale ne tady.“ „Kdo?“ zeptal jsem se a cítila jsem, jak ve mně roste ledový rampouch. „Kdo padl? Za poslední tři dny šestnáct řadových vojáků a jeden důstojník. Poslední velký nápor byl ten, ve kterém zahynul Farga. Ale i tak s tebou musím mluvit.“ Přikývla jsem. Za chvíli už jsme se brodili sněhem a noční můra

51

uprchlického tábora zmizela. Nad hlavou čisté zimní modré nebe, které si posledních deset dní vůbec neuvědomuju... „Seveřané chystají rozhodující úder. Robert to ví a chystá se na obranu,“ rozbil Celius ten krátký idylický okamžik. „Tak proč se ještě předtím nestáhneme?“ „Protože je to poslední možnost, jak Seveřanům způsobit větší ztráty,“ řekl hrabě. „Chápej, Ileno, o co tady jde. Armáda, která stojí před Nahrenem, je v podstatě jedinou významnou vojenskou silou Severu. Když si tady trochu vyláme zuby, nebude už moct ohrozit zbylé části Rissy. A taky bude příliš slabá, aby se mohla stáhnout zpátky za Rouanu. Naše zálohy už stojí u Lancie a čekají jen na zprávu o pádu Nahrenu, aby se daly na pochod. Potom rozdrtí všechno, co tady ze Seveřanů zbyde. A tahle válka bude u konce.“ „Takže kvůli tomu musí všichni obránci zemřít?“ „Budu rád, když to tak neskončí. Ale na druhou stranu, jejich hrdinství na hradbách nám všem ostatním dává šanci žít pro další den...“ „Hrdinství! Jak já to slovo nesnáším! Proč se jím vy všichni chlapi oháníte, když děláte nějaký nesmysl?“ „Tak tomu říkej třeba sebeobětování. Ale hlavně buď připravená na špatné zprávy. Útok přijde zítra, nejpozději pozítří. A já tě potřebuju, abys lidem v táboře dodávala naději. Tobě věří.“ „Ileno! Ileno!“ Zbledla jsem. To, že dnes večer nedorazil posel, bylo špatné znamení. Ale pořád ještě se dalo doufat... Jenže teď už ne. Reillin křik ničil všechny naděje. Polkla jsem, prohrábla si vlasy a bleskově setřela slzy, které se vynořily v koutcích očí. S nohama jako z olova jsem vstala, odhrnula plachtu stanu a vykročila do zimního soumraku. Oči mi okamžitě padly na Reillu klečící uprostřed tábora. S těžkým srdcem jsem k ní došla

52

s bolestným vědomím toho, co uvidím. Dřepla jsem si vedle zoufalé dívky a podívala se do zkrvavené Sorrenovy tváře. A za vteřinu jsem zase vyskočila: „Ranhojič! Ranhojič sem! On ještě dýchá!“ Ranhojič si mě vzal stranou, aby Reilla nemohla slyšet, co říká. Ne, že by se o to snažila. Nehnula se od Sorrena ani o píď, jako by snad samotná její přítomnost byla lékem na jeho těžká zranění. Jenže já na rozdíl od ní chtěla slyšet pravdu. A proto jsem se zeptala, jestli má Sorren šanci přežít... „Popravdě řečeno, už měl být mrtvý,“ prohlásil suše ranhojič, „ztratil strašné množství krve. Má sečnou ránu v plicích a taky hluboce roztržený krk. Tohle normální lidi nemůžou zvládnout.“ „Ale on tak docela normální není.“ „Přesně tak, má paní. Je nacpaný norilem, má plnou pusu toho listí a nepřestává ho pomalu žvýkat. Musela jste si toho všimnout.“ Přikývla jsem. Ranhojič po krátké odmlce pokračoval: „Díky norilu Sorren zpomalil krvácení, naproti tomu se jeho rány zacelují neuvěřitelně rychle. Může to přežít.“ „Jenže?“ „Jenže to všechno záleží na tom, že se bude udržovat v norilovém opojení. Nikdo neví, jaké to může mít následky. A kromě toho je tu ještě jeden problém. On se léčí vědomě. A dřív nebo později prostě bude muset usnout...“ Hleděla jsem do sněhu pod nohama. „Takže si myslíš, že to nedokáže.“ „Neříkejte to Reille, má paní. Naděje umírá poslední.“ Seděly jsme s Reillou nad saněmi s raněným. „Takže říkáš, že to může přežít,“ vydechla. „Mohl by. Dokud žvýká noril, může urychlovat zavírání ran. Aspoň to říkal ranhojič,“ přikývla jsem. Říct jen polovinu pravdy přece neznamená lhát. A co když tu ta naděje opravdu je? „Víš, když jsem ho uviděla, úplně jsem

53

zpanikařila. Vzpomněla jsem si na Fargu... Vůbec mě nenapadlo, že mrtvého by Robert asi z hradu zbytečně neposílal.“ „Poslal ho Robert?“ „Vyprávěl to voják, který Sorrena přivezl.“ Reilla se ušklíbla. „Teda ještě před tím, než ho odtáhl Celius. Ale i tak jsem se stačila dozvědět dost.“ „Co se stalo?“ „Seveřani zaútočili, nejspíš vším, co měli. Kromě toho postavili potají katapulty a začali jimi ostřelovat hradby. A Sorren stál právě na tom úseku, který se po zásahu zřítil na nádvoří.“ Reilla se odmlčela a stočila pohled na raněného. „Nějak ten pád zvládnul a zorganizoval pak dole obranu proti těm Seveřanům, co se cpali do trhliny v hradbách. Kdyby tam ale za ním nesešel Robert, nedostal by se odtamtud. I takhle to bylo jen tak tak.“ Reilla stiskla rty, zatímco mně se před očima objevil obraz Roberta, který se brání Seveřanům a pahýlem pravačky se snaží dostat Sorrena do bezpečí. Tohle je to Celiovo hrdinství na hradbách... „Robert potom poslal jednoho vojáka se Sorrenem do tábora. A Sorrenovi nacpal plnou pusu norilového listí a prý mu řekl, že ví, co má dělat...“ Reilla se zarazila a zděšeně se podívala na svého milého. Sledovala jsem její pohled a zastavila se u úst raněného. Sorren vypadal, jako by právě usnul. Až na to, že z napůl zhojené rány na krku začala prudce vytékat krev. „Ne,“ zašeptala Reilla. Chytila jsem ji za ruku, ale vytrhla se mi a sklonila se nad Sorrena. „Ne, to přece ne!“ „Reillo...“ „Neee!“ Výkřik se nesl nočním táborem. „Celie, hradby padly. Sorren je mrtvý. Nahren už nejde ubránit. Stáhni naše lidi!“ Stála jsem v Celiově stanu a bylo mi jedno, že je hluboká noc. Hraběti nejspíš taky, protože si něco četl za světla svíčky. Teď se zvedl a otočil se ke mně. „Kromě toho, co jsi říkala, je taky

54

Norwig těžce zraněný. A naše obranné katapulty Robert osobně zničil, aby nepadly Seveřanům do rukou. Ale ani tak se nestáhneme.“ „Ale proč?“ „Protože Robert tvrdí, že se v hradu ještě čtyři pět dní udrží. Bude prý bránit každou chodbu a o co přijde, to strhne Seveřanům na hlavu. Oni teď navíc už nemůžou použít obléhací stroje, to, co z hradu zbývá, budou sami potřebovat. Je jich příliš málo, než aby se s námi mohli utkat v poli...“ „To jsou kecy! Znám Roberta, jemu nejde o nějaká příští střetnutí. On chce hrdinsky zemřít při obraně rodného hradu! Co se mu nepovedlo před osmi lety, to zkouší teď...“ „Zatím v tom úspěšný není. Já vím, že tady chystá druhou Lavayolu, chce hrad srovnat se zemí. Ale to mým záměrům dokonale vyhovuje.“ „Jsi stejný parchant jako Markus z Lancie!“ „Brzdi, Ileno. Když nic jiného, já jsem v tom, co dělám, mnohem lepší než Markus. A tebe na rozdíl o něj nevyužívám, ale učím.“ Mlčky jsem na něj zírala a přála si, aby můj pohled mohl zabíjet. Potom jsem se otočila a vykročila do noci. Sníh mi chroupal pod nohama a jiskřil v občasných záblescích měsíčního světla. Sruby a stany lesního tábora zůstaly někde za mnou, všude kolem jsou jen stromy. Farga je mrtvý. Sorren je mrtvý. Nahren je pobořený a Robert z něj nechce nechat kámen na kameni. A sám by v těch troskách nejradši zůstal. A Celius... Prý mě učí. Jenže já nechci být jako on. Nechci lhostejně měnit životy za budoucí výhody. To přece dělali Markus z Lancie i můj otec – a kvůli tomu jsem je tak nenáviděla. Nestojím o ty Celiovy lekce... Zarazila jsem se. Něco je špatně. Zaslechla jsem přece... Od stínů stromu se oddělí jiný stín a vrhne se ke mně. Měsíc se na okamžik zaleskne na stříbrné čepeli, rána mě ale mine. Pootočím

55

se a praštím pěstí proti postavě v kápi. Cítím tvář, kterou jsem trefila, kápě padá na záda – a proti mně stojí bledá žena. Jenže co tu, u všech bohů, dělá? Nestačím to domyslet. Nenávistný výraz zmizí zpátky pod kápí a na krku zazáří stříbro medailonu. Cizinka si dřepne a položí dlaň do sněhu. Zaplaví mě ledový chlad a zamotá se mi hlava. A svět se propadá do tmy... Zamrkala jsem. Zírala jsem, jak mezi větvemi stromů poblikávají na blednoucím nebi hvězdy. Co to bylo? Co se to stalo? Ztěžka jsem se zvedla na nohy a zírala na stopy ve sněhu. Nezdálo se mi to, opravdu jsem se tu s někým rvala. A ať to mělo znamenat cokoli, bylo mi jasné, že by o tom měl Celius vědět. Co nejrychleji jsem se brodila sněhem ve vlastních stopách zpátky k táboru... „Celie!“ Otočil se od stolu. Copak nikdy nespí? „Ileno? Co se zase děle?“ „Byla jsem se projít v lese. Po té hádce. No a na někoho jsem narazila...“ Hrabě trpělivě poslouchal a já mu vylíčila všechno, co se stalo. „Vallina kněžka,“ zamumlal na konci mého vyprávění, „měla jsi štěstí, že nejspíš byla vyčerpaná. A to i přesto, že v noci má její bohyně větší sílu...“ „A co to bylo? Co mi to udělala?“ „Kouzlo. Tedy svým způsobem. Kdyby se jí povedlo tak, jak chtěla, už nežiješ.“ Celius si povzdychl. „Víš, vlastně se ti to nakonec podařilo.“ „Podařilo? Co?“ „Hned teď posílám zprávu Robertovi. Ještě před rozedněním musí zmizet z hradu.“ Překvapeně jsem se na něj zadívala: „Co se změnilo?“ „Všechno. Ileno, oni konečně pochopili, že obránci musí být nějakým způsobem podporováni z lesa. Je jedno, jak na to přišli, příští útok ale nepovede na Nahren. Zaútočí na náš tábor. Musíme zmizet, jinak to bude strašný masakr.“ „Zmizet a

56

žít pro další den... Aby ty oběti nebyly zbytečné, co?“ „Neřekl bych to líp, Ileno.“ Přicházeli. Společně s prvními paprsky slunce do tábora vcházeli obránci Nahrenu. Bylo jich žalostně málo, většinou navíc zraněných. Některé, jako třeba Norwiga, museli podpírat. Úplně poslední šel Robert. Co chvíli se otočil směrem k hradu a já věděla, že v myšlenkách ho pořád ještě brání. Zase se mu to nepodařilo, zase nepadl při obraně Nahrenu... A já jsem za to vděčná. Takhle totiž můžeme žít pro další den spolu... Jenom se teď budu snažit vyhýbat Reillinu pohledu. Protože pro naše zítřky bylo nutné někoho obětovat...

57

KDO BY VĚŘIL NA OSUD

„Nevadí, když budu hrát?“ „Zase? Hraješ každý večer...“ „To dělá ta vůně ohýnku. Vždycky si vzpomenu na staré časy a nedokážu se tomu ubránit... A taky potřebuju cvičit, osm let jsem na loutnu nesáhl...“ „Dobře, dobře. Můžeš hrát. Počkej ještě moment...“ „Já vím, tišící kouzlo.“ „Tak, hotovo. A teď si hraj, jak chceš, Jarmine. I kdybys křičel z plných plic, nikdo kromě mě tě neuslyší.“ „Nebudu křičet. Vždycky jsem měl radši pomalejší písničky...“ „Jak myslíš. Jak už jsem řekl, nikdo tě nezaslechne. A ani nás nikdo neuvidí. Takže si udělej pohodlí.“ Když mě čaroděj Vett donutil odejít ze statku, vyrazili jsme po královské silnici směrem na východ. Nikam jsme nespěchali, Vett nechal koně kráčet a nehnal je do klusu. Mlčeli jsme. Já si maloval scénáře toho, co pro mě čaroděj přichystal. O tom, co se mu právě teď honí v hlavě, jsem radši ani nepřemýšlel. Určitě nic příjemného, tedy aspoň pro mě... Ale když se nad sněžnými pláněmi rozlilo červené světlo vycházejícího slunce, už jsem to nevydržel: „Budou mě hledat, Vette. A nejsme nijak daleko od statku, takže nás doženou...“ „Stejně se tam nechceš vrátit, Jarmine.“ „Lepší Marie a děti,“ otřásl jsem se při vzpomínce na nucených osm let spoutaného života, „než ty, čaroději.“ Zasmál se: „A ty si myslíš, že bys tam vydržel? Teď, když už víš, čím ve skutečnosti jsi? Zkusil bys utéct, trubadúre. A já bych si 58

na tebe počkal. Když už jsem čekal tak dlouho, co je pár dní navíc.“ „Třeba bych zkusil utéct na Sever. Nebo aspoň k seveřanské armádě...“ „Uplynulo sice hodně času, ale čím je čas pro kněžky smrti? Stále ještě tě hledají, Jarmine. Takový útěk by tě přišel draho. Určitě dráž než moje společnost.“ Sklopil jsem hlavu a chvíli jsme jeli mlčky. Potom se Vett znenadání rozesmál: „Já vím, co tě trápí, Seveřane. Ale nikdo ze statku po našich stopách nepojede, ne dnes. Zařídil jsem, že během dneška si na tebe nikdo ani nevzpomene. A zítra už budeme dost daleko...“ Zíral jsem na něj. „Jsem čaroděj, vždyť víš,“ usmál se, „a za tu dobu, co jsme se neviděli, jsem se toho opravdu hodně naučil...“ „Jsem unavený, trubadúre. Jdu spát.“ „A oheň?“ „Nech ho vyhasnout. A jestli chceš hrát, klidně pokračuj. Příjemně se při tom usíná...“ „Nepsal jsem žádné ukolébavky! Tohle jsou milostné písničky!“ „Jistě. Ale já nejsem naivní osmnáctiletá holka, která podlehne kouzlu tvého hlasu. O hlasových kouzlech leccos vím, sám je používám. Takže z tvé hudby vnímám jen příjemnou pomalou melodii.“ „No, tak to teda děkuju za poklonu, čaroději...“ „Buď rád za objektivní hodnocení, Jarmine. A dobrou noc. Jo, jen doufám, že zase nezkusíš utéct. Nerad se v noci budím...“ „Bez obav, Vette. Proč bych plýtval silami na něco, co stejně nemá smysl...“ Samozřejmě jsem plánoval útěk, uvažoval jsem o tom celý den. Když jsme večer sjeli z cesty a utábořili se v lese, nabral už můj plán poměrně přesné obrysy. Významnou roli v něm hrály skupiny uprchlíků, které jsme potkávali a které mířily přesně opačným směrem – na západ, pryč z nahrenského vévodství. Sledoval jsem čaroděje, který posbíral nějaké dřevo a blesky

59

vystřelenými z prstů ho efektně podpálil. „Neposadíš se, Jarmine? Mám nějaké celkem čerstvé maso, můžeme si ho opéct...“ Dřepl jsem si k ohni a rozhlédl se řídkým lesem. „Někdo nás uvidí...“ řekl jsem. „A ty čekáš, že přijde a osvobodí tě, co?“ „No...“ „Nikdo oheň neuvidí. Až k cestě jsem natáhl zónu nevšímání. Naším směrem se nikdo ani neotočí. A i kdyby, neuvidí ani oheň, ani nás.“ Vett se ušklíbl: „Ostatně, aby se sem někdo podíval, musel by odsud slyšet nějaký hluk. Na jeho potlačení je taky kouzlo, ale proč se namáhat...“ Vytáhl z vaku dva kousky masa, lehce pohnul rukou a ze stromu vedle něj spadly dvě větve. Další pohyb a na jejich konci byly špičky. Vett nabodl maso a jednu větev mi podal. „Pekl jsem ho i na blescích, ale takhle má maso mnohem lepší chuť,“ vysvětlil. Přikývl jsem a hleděl do plamenů. Když maso začalo vonět, s chutí jsem ho snědl a pak mi oči zabloudily k loutně. „Čaroději... Mohl bych si zahrát?“ „No, radost z toho nemám...“ Vett zvedl obě ruce, několikrát s nimi švihl před sebou a potom přikývl: „Ale hraj. Teď už klidně můžeš. Chápu, že po osmi letech se ti po loutně stýská.“ Vybalil sem nástroj a začal opatrně drnkat. Prsty bolely od strun a ohýbaly se jen neochotně... Ale šlo to. Začal jsem hrát a potichu k tomu zpívat. Tak, jako bych chtěl někoho uspat. Když Vettovi spadla hlava, tajně jsem zajásal. Ale stejně jsem pokračoval, odehrál jsem ještě tři písně. Čaroděj se mezitím uložil vedle ohniště a spokojeně oddychoval. Co nejopatrněji jsem se zvedl, po špičkách vycouval z kruhu světla a pak vyběhl. Cesta nebyla daleko... Za okamžik jsem stál mezi několika uprchlíky a ječel na ně: „Pomoc! Pomozte mi! Chtěl jsem tu přespat, ale přepadli mě!“ Jenže bez výsledku. Jako by mě neslyšeli, dokonce ode

60

mě odvraceli tváře. Co to sakra je? Na rameno mi dopadla ruka. „Nevidí tě. A díky tvé prosbě o ticho ani nevnímají tvůj hlas,“ prohlásil Vett. Vyděšeně jsem na něj zíral. „Nebuď naivní, Jarmine. Bylo jasné, že zkusíš utéct. Ovinul jsem tě kouzlem, které mě vzbudilo, když ses vzdálil přes stanovený limit,“ usmál se. „Nepůjdeme zpátky?“ Sklopil jsem hlavu a vykročil k ohni, který jsme viděli jen my dva... „Zase jsi se nepokusil utéct. Skoro ti začínám důvěřovat, Jarmine.“ „Ale asi ne dost na to, abys kouzlo zrušil, co?“ „Sice ti už maličko věřím, ale nejsem blázen.“ „Myslel jsem si to.“ „Jistě. Nejsi hlupák.“ „Vette, neřekneš mi konečně, kam jedeme?“ „Už jsem ti to říkal, mám jednu důležitou schůzku...“ „Co takhle být trochu konkrétnější?“ „Není potřeba. Víš, Jarmine, mám takový pocit, že k té schůzce dnes už konečně dojde.“ „Hm. A je to pro mě dobrá nebo špatná zpráva?“ „To nechám tvému uvážení.“ Jeli jsme dál na východ a potkávali čím dál víc uprchlíků. Vett už se k mému pokusu o útěk nevracel a já se přestal snažit zmizet. Čtvrtý den cesty jsem ale začal vyzvídat, co čaroděj plánuje... „Myslíš, že jsem připravil opravdu důkladnou pomstu, kterou si chci vychutnat, co?“ ušklíbl se. Uhnul jsem pohledem a Vett se rozesmál: „Jarmine, ty jsi v podstatě přišel o osm let, takže ti to tak dávno nepřijde. Ale pro mě je to už dvanáct let, co jsem kvůli tobě musel utéct z Naire. Takhle dlouho v sobě myšlenky na pomstu udržet nedokážu.“ „Ale proč tedy...“ „Proč jsem po tobě pátral?“ Vett se chytil hrušky sedla a zadíval se do dálky. „Protože mě opravdu zajímáš. Já toho vím o seveřanské magii víc než Seveřani sami, ale ty jsi unikát. Prokletí od kněžky smrti, které ti ale chrání

61

život... Výcvik v hudební magii od trollů... Spojuješ v sobě zajímavé věci.“ „Ale co po mně chceš?“ „Abys šel se mnou k trollům. To nejdřív. Potom se podíváme na tu kletbu...“ Strnul jsem, když se mi vybavila jedna vzpomínka. Čaroděj si toho všimnul. „Bojíš se, že přijdeš o ochranu bohyně smrti?“ „O tu jsem se nikdy neprosil...“ Vett přikývl. „Takže to má něco společného s trolly. O co jde, Jarmine?“ „Nechci o tom mluvit,“ mávl jsem rukou. Zatvářil se unaveně: „Trubadúre, mám tě snad zhypnotizovat, abys mi to řekl? Chci tu informaci a tak jako tak ji dostanu. Tak co kdybys mi ji dal dobrovolně?“ Kysele jsem se ušklíbl, ale stejně jsem spustil: „Když jsem od trollů odcházel, věštili mi. A říkali, že mám v osudu psáno, že se tam ještě jednou vrátím. Abych nalezl v horách smrt.“ „Ale, to je zajímavé,“ vydechl Vett, „trollí věštba... Bereš ji vážně?“ „Připomněl jsi mi ji až ty. Nijak o ní nepřemýšlím. Kdo by věřil na osud?“ „Vette, co je to za kouř?“ „Hoří Nahren.“ „Cože? Chceš říct, že ho Seveřani dobyli?“ „Včera. Ale z jejich armády moc nezbylo, teď se v troskách hradu opevní a budou čekat, dokud to s nimi Pantolijci neskoncují...“ „Asi nemá smysl ptát se, odkud to víš, co?“ „Z řečí ptáků, Jarmine. Doslova.“ „Hm, věděl jsem to. Ale čaroději?“ „Ano?“ „Proč sem jedeme? Tvrdil jsi mi, že se mám Seveřanům vyhýbat...“ „To platí, Jarmine. Ale jak jsem řekl, mám schůzku. Neboj, není se Seveřany. Ale můj přítel tady hlídal pád Nahrenu...“ Uprchlíky už jsme nepotkávali. Všude kolem byly ruiny, vypálené vesnice, zničená pole. „Kam to, sakra, jedeme, Vette?“ vyjel jsem na čaroděje, „tvrdil jsi mi, že chceš, abych tě zavedl k trollům...“ „A to pořád platí,

62

Jarmine.“ Čaroděj se usmál. „Ale vždyť přece...“ „Neboj, na sever nepůjdeme kolem pramenů Rouany. Abych řekl pravdu, chci se k trollům plavit po moři z Veneru.“ Vztekle jsem na něj zíral: „Vener je na západě. Ale my se celou dobu táhneme na východ. O co tady jde, čaroději? Kam mě to vlečeš? Tudy evidentně prošla seveřanská armáda...“ „Vidím, že máš zdravý strach z jejich kněží. To je dobře. Ale není důvod se bát, Seveřanům se vyhneme.“ Vett se odmlčel. „A kdyby nebylo zbytí, vyřídil bych je magicky,“ dodal po chvilce. „Tak proč...“ „Protože mám jednu schůzku, Jarmine.“ Nevěřícně jsem na Vetta hleděl: „Schůzku? Tady? To už asi jdeme trochu pozdě...“ „Jdeme přesně na čas. Ten člověk není mág, ale má zase skvělé organizační schopnosti. Sejdeme se, a pozdě to rozhodně nebude.“ Čaroděj se uchechtl: „Mimochodem, trubadúre, možná tě bude zajímat, že právě tenhle člověk mi tě pomohl najít, když magické prostředky selhaly...“ „Vette, tamhle!“ „Vidím je, Jarmine.“ Z lesa před námi se vynoří postavy. Jsou čtyři, tři jdou a posledního podpírají. „Čaroději...“ „Není se čeho bát, zatím nás chrání zóna nevšímání. A kromě toho...“ Vett se odmlčí, já nervózně sleduju čtveřici. Uprchlíci... Asi ano, budou to uprchlíci, jenže tak vůbec nevypadají. Dva jsou podle držení těl vojáci... Čaroděj najednou máchne rukou a s výkřikem popožene koně. „Vette!“ Ale nevšímá si mě, žene se k těm čtyřem. Jestli někdy byla šance na útěk... Jenže místo útěku čaroděje poslušně následuju. Ten už je u uprchlíků a seskakuje z koně. Vesele se zdraví z jedním z těch civilistů... Zarazím se, protože už jsem dost blízko a rozeznávám detaily. Druhý civilista je totiž žena – a na zádech nese něco, co tvarem velice připomíná loutnu...

63

Jeden z vojáků se ke mně otáčí. Je sice jednoruký, ale tyhle stříbrné vlasy bych poznal kdekoli. Bohové! Kde se tu vzali tihle dva? Zírám na Roberta z Nahrenu a na Ilenu z Lavayoly a musím říct, že moje nevíra v osud dostává vážné trhliny.

64

TO NEJJEDNODUŠŠÍ

„Hnusní Jižani! Nepřinesli jste sem nic dobrého, jen nekonečnou válku,“ zasyčel ten chlap. Seděl v hospodě už dost dlouho, ale zatím se nestačil opít natolik, aby nad sebou úplně ztratil kontrolu. A s nožem to uměl, podle toho, jak si s ním pohazoval... „Měli jste odtáhnout na sever s ostatními. Za Rouanou by vás pobili,“ pokračoval provokatér. Lehce mi začalo škubat v ruce, ale Robert z Nahrenu po mně hodil varovným pohledem. Má pravdu, nesmíme prozradit, že rozumíme rissánsky... „Ti srábci ti nerozumí, Regu,“ potvrdil vzápětí dojem, který jsme se snažili šířit, nějaký opilcův kamarád a s úsměvem se obrátil k Robertovi: „Nevíš, o čem je řeč, jednoručko, co?“ Robert se na něj přátelsky usmál, ve mně se vařila krev. Reg, ten provokatér, se jen ušklíbl: „Stejně bychom je měli podřezat, parchanty jižanský...“ Jeho společník potřásl hlavou. „Za to nám přece nestojí. Sakra, Regu, vždyť to je jen mrzák a nějaký jeho pitomý kamarád, nejspíš příliš neschopný, než aby ho vzali na tažení...“ začal vykládat, ale to už jsem nevydržel. Vystřelil jsem ze židle, v otočce tasil meč a opřel jeho špičku o Regův krk. Na okamžik jsem stačil zachytit Robertův nesouhlasný pohled, potom se ale rytíř s připraveným mečem opřel o má záda a hlídal druhou část sálu. Hospoda ztichla. A v ten moment vstoupil do dveří Celius da Garna. Přelétl očima po výčepu a povzdychl si. „Nevím, co se tu stalo,“ řekl potom dokonalou rissánštinou beze stopy jižanského 65

přízvuku, „ale nespravila by to runda nebo dvě na můj účet?“ Kdy se vlastně věci začaly tak hrozně komplikovat? Vždyť na začátku bylo všechno naprosto srozumitelné. Dezertoval jsem od své armády a vzdal se Jižanům. Přišla řada výslechů, seznámení s hrabětem Celiem a zařazení do nahrenské posádky. Střety s Rissánci, které ukončila až společná obrana Nahrenu, kdy jsem poprvé bojoval proti svým vlastním lidem. Byl jsem také jedním z mála, kteří pád hradu přežili. Možná i proto si mě Celius vybral jako doprovod pro svou další cestu. Prý to bude zvláštní mise, která Jižanům vyhraje válku a zachrání tisíce vojáků. Hrabě si vzal jen mě, Roberta a z nějakého neznámého důvodu i jeho manželku Ilenu. Vyrazili jsme na západ, ale hned druhý den jsme potkali toho čaroděje s trubadúrem. A pak se na nás začaly valit problémy... Vett zvedl ruce od mého boku. Tam, kde před chvílí mokvala rána, byla čerstvá kůže beze stopy po nějaké jizvě. „Tohle umí kněžky bohyně zrození...“ začal jsem a čaroděj se usmál: „Řekněme, že jsem odhalil některá tajemství, která si Skjarra nechávala jen pro své vyvolené.“ Pak vstal a smetl si z kolenou vrstvu sněhu. „Celie, udělám ochranný kruh. Jsme dost blízko Nahrenu a severští kněží by mohli něco vycítit...“ řekl. „Jistě, máš volnou ruku,“ souhlasil hrabě. „A taky bychom měli držet hlídky. Pro jistotu,“ dodal Vett. Celius opět přikývl. Fascinovalo mě to. Ten neuvěřitelně cílevědomý muž, který často působil vševědoucím dojmem, se klidně vzdal iniciativy ve prospěch toho čaroděje. A tomu se přitom evidentně nedalo moc věřit... „Chápu, že mi nedůvěřuješ, Norwigu,“ prohodil Vett, „ale v tuhle chvíli se mé a

66

Celiovy záměry shodují. Takže jsme jednoduše spojili síly.“ Kousl jsem se do rtů. Takže on ještě ke všemu umí číst myšlenky... „Ano, Norwigu. Přesně jako Bragovi kněží,“ přikývl čaroděj. Hlídku jsem držel s Jarminem, tím trubadúrem. Ukázalo se, že je to Seveřan, zrovna jako já. Takže jsem konečně po dlouhé době mohl použít svůj rodný jazyk... „O co tomu Vettovi vlastně jde?“ Trubadúr pokrčil rameny: „Nemám tušení. Říká, že chce jít k trollům. Mě prý k něčemu nutně potřebuje. Ale sám nechápu, proč jsme jeli za vámi...“ „Nelíbí se mi,“ řekl jsem. „Hm, to mně taky ne. A navíc si mě hlídá, takže mu nedokážu utéct...“ Jarmin se zarazil. Nepřítomně zíral do tmy a ústa se mu bezhlesně zavírala a otvírala. A pak... „Vzbuď je!“ Než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, trhal jsem Celiovým ramenem. „Vetta!“ zazněl znovu Jarminův hlas, který jsem nemohl neposlechnout. A pak jsem se otočil... Trubadúr se trhanými pohyby potácel do lesa, kde se ve tmě rýsovaly dvě postavy. Vytrhl jsem z pouzdra na zádech meč a vyběhl vpřed, když mě najednou ovanul ledový chlad. Padl jsem na kolena a automaticky sáhl ke krku po medailonu, který tam samozřejmě už dávno nevisel... Najednou se přede mnou objevil Vett. Čaroděj před tělem spojil ruce a v lese cosi vybuchlo. Jedna ze stínových postav se s nelidským výkřikem zhroutila, druhá poklekla a položila dlaň na zem. Zatmělo se mi před očima... „Vstávej, Norwigu, musíme odsud,“ třásl mnou Robert. Zamrkal jsem. Pořád ještě byla noc, naše přístřešky už ale nestály. „Co to bylo? Co se stalo?“ vyhrkl jsem. „Zaútočili na nás. Celius i Vett se bojí, že by to mohli ještě jednou zkusit,“ řekl rytíř. Ztěžka jsem

67

se zvedl ze sněhu a můj pohled se srazil s čarodějovým. „Byly to Valliny kněžky,“ řekl jsem, „kněžky smrti. A taky noci, proto byly silnější než obvykle. Jak jsi je porazil?“ Vett se usmál. „Copak bych mohl porazit smrt?“ nadhodil. „Ale...“ „Obrátil jsem jejich moc proti nim. Prostě to ber tak, Norwigu, že znám několik triků,“ prohlásil. Povzdychl jsem si. „Řekneš mi aspoň, co tu hledaly?“ zkusil jsem to ještě a ani se nepokoušel skrýt svou úzkost. „Buď bez obav, Norwigu, tebe ne,“ odpověděl k mé úlevě čaroděj, „jeho.“ Otočil jsem hlavu naznačeným směrem, kde si Jarmin opatrně balil loutnu. Celý zbytek noci jsme potom pochodovali a přes den taky. Jen Vett a Jarmin se vezli na koních, přestože se trubadúr místo v sedle pokusil vnutit Ileně, s níž se evidentně odněkud znal. Po třech dnech jsme konečně opustili spálenou zemi, kterou za sebou zanechaly postupující seveřanské jednotky. Celius potom při první příležitosti nějakým zázrakem dokázal sehnat čtyři koně, takže cesta pak ubíhala rychleji. A všude byl klid, nic nepřipomínalo, že jen několik dní odsud táboří nepřátelská armáda v dobytém hradě. Žádné problémy na obzoru... „Nemyslím, že je to rozumný nápad, Celie,“ prohlásil Vett. Stáli jsme na kraji pole a pozorovali střechy nedalekých domů. Vesnice, kvůli níž se hrabě s čarodějem poprvé nepohodli. „Potřebuju mezi lidi, Vette. Slyšet, o čem mezi sebou mluví. Musím být v obraze, než dojedeme do Karvallu,“ vykládal Celius. Vett si povzdychl: „Můžu ti sehnat jakékoli informace. To přece víš.“ „Nemáš tak docela pravdu. Jarmina bys bez mé pomoci nejspíš taky nenašel.“ Vett otevřel ústa k odpovědi, ale pak ji spolkl. Oba muži chvíli mlčeli a

68

upřeně si hleděli do očí. Potom čaroděj pokrčil rameny. „Dobrá,“ řekl, „ale neříkej pak, že jsem tě nevaroval.“ Celius měl jednoduchý plán, jak z vesničanů vytáhnout všechno, co vědí. Prostě vejdeme do hospody, Jarmin začne hrát veselé písně a hrabě zaplatí pití pro všechny štamgasty. A až bude nálada v nejlepším, tak prostě zmizíme, protože už všechno potřebné budeme vědět... „A co my?“ zeptal se Robert. „Vy budete venku. Dva ozbrojenci v jižanských barvách by vzbudili zbytečnou pozornost,“ prohlásil hrabě a otočil se na Vetta: „Tebe bych naopak rád viděl vevnitř. Kdyby se něco zvrtlo, jak nám ostatně věštíš.“ „A já? Budu taky hrát?“ nadhodila Ilena. Zaskočeně jsem se na ni podíval, ale to už Celius rezolutně vrtěl hlavou: „V žádném případě. Tady na severu Rissy nikdy žádná trubadúrka nevystupovala, zpívají tu jedině chlapi. A my nechceme bořit předsudky, máme na práci jiné věci.“ Zlatovlasá žena pokrčila rameny: „Jak myslíš. Můžu jít aspoň poslouchat?“ „Ale jistě. Dostaneš roli manželky bohatého obchodníka, které se ani trochu nelíbí, že její muž hostí celou hospodu,“ přikývl hrabě. A naši koně zvolna vkráčeli mezi první budovy vesnice... Seděli jsme s Robertem ve stáji, jejíž stěna přiléhala k hostinci. Nepřítomně jsem kontroloval ostří meče a rytíře si moc nevšímal. Nemá mě rád, já jeho taky ne. A já jeho přátelství rozhodně nepotřebuji... Ozval se výkřik. Robert stál na nohou ještě dřív než já. „To byla Ilena,“ vyhrkl. A já si uvědomil, že už nějakou chvíli neslyším Jarminovu loutnu. „Jdeme tam! Něco se stalo, teď už Celiovy příkazy neplatí,“ vykřikl jsem a rozeběhl se. Rytíř mě nenásledoval, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. S taseným mečem jsem vběhl do hospody a ve

69

vzduchu srazil nůž, který mi letěl v ústrety. „Stůj, Jižane!“ štěkl někdo. Zarazil jsem se. U výčepu stál nějaký muž, svíral před sebou Ilenu a u krku jí držel nůž. Další člověk mířil mečem na Jarminovo břicho. Celius a Vett stáli bez pohnutí uprostřed sálu. „Ani se nehněte a možná to přežijete,“ zavrčel pak ten, co držel Ilenu, „napřed mi ale řekněte, co jste zač. Pro koho tady špehujete?“ „Už jsem ti říkal, že nás nikdo neposlal. A nejsme ani zvědové. Prostě jsme jen chtěli zajít mezi lidi. Nech tu holku i toho trubadúra být,“ řekl Vett. V jeho hlase jsem zachytil stopy toho, co na mě před čtyřmi dny použil Jarmin. Hlasové kouzlo, které nejde neposlechnout... Pokud vás na to někdo nepřipravil, jako třeba toho chlapa s nožem. Ruka se mu ani nezachvěla. Tohle musí být naše, seveřanská práce. Konkrétně se tu museli činit kněží Tandera, boha veselí, pitek a zpěvu. Vett to musel pochopit, protože podruhé už se kouzlo použít nepokusil. Zůstali jsme mlčky stát v patovém postavení. Vesničtí ozbrojenci napjatě čekali na nějaký náš pohyb a já přemýšlel, co asi dělá Robert. Jak je možné, že se nepokouší z toho svou ženu dostat? Z úvah mě vytrhl hlas vesničana, který držel Ilenu. „Zabij trubadúra. Třeba se pak rozmluví,“ otočil se k muži s mečem. Vzápětí se stalo několik věcí naráz. Celius využil zlomku vteřiny, kdy se na něj ozbrojenec nesoustředil, a švihl oběma rukama. Vzduchem se mihly dvě hvězdice a každá se zarazila do krku jednoho z útočníků. Zároveň Vett zalomil dva prsty, lampa nad barem vybuchla a výčep začal hořet. Zatímco se oba ozbrojenci s nechápavými výrazy zhroutili k zemi, Jarmin a Ilena se rozeběhli ke dveřím. „Mizíme, Norwigu,“ štěkl na mě

70

Celius a za ruku mě vlekl směrem k východu. Čaroděj zatím mával rukama kolem sebe bez nějakého zjevného účinku... Před hospodou už stál Robert s osedlanými koňmi. „Kde je Vett?“ zeptal se. „Postará se o sebe a dožene nás. Jedeme,“ prohlásil hrabě. Vyskočil jsem do sedla a pobídl koně do běhu. Z hostince zatím vyklouzl čaroděj a vyrazil za námi. „Ten oheň byl zbytečný,“ řekl večer u ohně Celius, když s čarodějem probíral události z hospody. My čtyři ostatní jsme se od obou drželi dál, což však neznamená, že bychom se nepokoušeli vyslechnout jejich rozhovor. „Oheň? Celie, zbytečné bylo ty dva chlapy zabíjet. Já se jen snažil rozptýlit jejich pozornost,“ prohlásil Vett. „Stejně bys je hlasem neovládl. Byli proti tomu imunní, to jsi přece viděl,“ pokračoval hrabě, ale čaroděj ho přerušil: „Myslíš, že mám v záloze jen jedno mizerné kouzlo? Chtěl jsem z těch dvou vytáhnout, proč pracovali pro Seveřany. Copak tebe nezajímá, že máš v císařství cizí špehy?“ Vett vztekle hodil větev do plamene. „Takhle jsme se nedozvěděli nic a já ještě musel nechat půl vesnice zapomenout na dnešní události. A to není ani trochu snadná práce.“ Hrabě neodpovídal a ticho chvíli rušilo jen praskání ohně. Potom čaroděj pokračoval už o něco smířlivějším tónem: „Celie, takových incidentů se musíme v Karvallu vyvarovat. Já bych nechtěl příští týden mazat paměť celému městu... A asi bych to ani nedokázal.“ „Dobrá,“ řekl po chvíli do ticha Celius, „přiznávám, že jsem to podcenil. Omlouvám se ti.“ Zíral jsem na něj. Opravdu jsem nečekal, že právě od Celia bych někdy mohl slyšet taková slova.

71

Další dny už proběhly klidně. Pravda, dvakrát na nás zaútočili nějací bandité, ale proti mně s Robertem neměli šanci. Celius a Vett ani nemuseli zasahovat. A potom už se před námi objevil Karvall. Město na dolním toku Rouany, na jejím jižním břehu. Ještě před osmi lety u něj stál most, po kterém putovaly obchodní karavany z Rissy na sever a naopak. Jenže když Jižané město oblehli, my Seveřané jsme most spálili, aby nepřítel neměl otevřenou cestu přes řeku... „Karvall,“ prohlásil do mých myšlenek Celius, „výborně. Tady překročíme Rouanu a vydáme se do Veneru.“ Hrabě byl pevně rozhodnutý nezopakovat chyby z minulého týdne. V hostinci se představil jako jižanský obchodník, já s Robertem jsme údajně byli jeho tělesní strážci. Jarmin, Ilena a Vett si podle Celiových pokynů našli jinou hospodu a při zamlouvání pokoje si nejspíš vymysleli i jinou historku. Hrabě s čarodějem se potom vydali do města pátrat po někom, kdo by nás převezl na druhý břeh. Samozřejmě, bylo to nezákonné. Ale za patřičný úplatek nějaký přívozník určitě obětuje své čisté svědomí. A my s Robertem jsme dostali ten nejlehčí úkol – do ničeho se neplést. Snažili jsme se. A skoro se nám to povedlo. Jenže pak mi ujely nervy, protože jsem nedokázal poslouchat urážky toho opilého nýmanda. A kdyby se Celius včas neobjevil, asi by po nás v hospodě zůstala krvavá lázeň... „Vett zařídil přívoz,“ vykládal hrabě, zatímco se situace v lokálu po dvou rundách zadarmo začala uklidňovat. „Máme sraz u řeky, tam, kde k ní přiléhá západní část karvallských hradeb. Za svítání se nalodíme a můžeme si dokonce vzít i koně,“ vysvětloval Celius. Pak se odmlčel a podíval se na nás: „Chci, abyste si oba

72

uvědomili, že na severu už nesmíme dělat stejné chyby jako tady. Ani vy, ani já. Tady jsme byli na území pod pantolskou správou a já mám pověření od císaře, které by nás z největších problémů dostalo. Za řekou už žádnou takovou pojistku mít nebudeme.“ „Jistě, chápu,“ přikývl Robert. Také jsem kývl hlavou, ačkoli mě vyhlídka na budoucnost začínala celkem děsit. Já přece od Seveřanů utekl. Tak proč se k nim teď dobrovolně vracím? Za svítání už jsme stáli na voru, který pomalu klouzal přes Rouanu. Z ledové vody stoupala pára a mísila se s obláčky dechu u našich úst. Nervózně jsem se podíval po přívozníkovi, jehož prázdný výraz dával tušit, jak Vett zařídil naši cestu přes řeky. Čaroděj sám stál na kraji voru a upřeně sledoval severní břeh. V obličeji se mu přitom mísilo očekávání s odhodláním. O co mu asi tak jde? A na co teď myslí? Vett se náhle otočil, ale mé myšlenky tentokrát zřejmě nechal bez povšimnutí. „Tak jsme zvládli první krok, jsme na severu,“ prohlásil. „To nejjednodušší máme za sebou.“

73

K RUKÁM JEHO VELIČENSTVA Vaše Veličenstvo císaři Venelio II., posílám Vám další informace o vývoji situace na severu. Tento dopis obsahuje důvěrné informace určené pouze Vašim očím, proto mi dovolte využít v dalším textu šifru, jejíž použití jste mi laskavě ráčil schválit. Ještě jednou ti děkuji za politické krytí, které jsi mi zajistil během druhé fáze severního tažení. Ubezpečuji tě, že podobná situace už nenastane. Zbytky seveřanské armády se teď brání našim jednotkám v troskách Nahrenu a nám podstatě stačí nechat je vyhladovět. Náš druhý voj mezitím opět překročil Rouanu a obsazuje oblasti, kudy jsme prošli už v létě. Nesetkává se s žádným významným odporem. Také se mi podařilo kontaktovat jednoho rissánského čaroděje, který tvrdí, že dokáže vyvážit magickou výhodu, kterou proti nám Seveřané mají. Rozhodl jsem se pro spolupráci s ním, protože jsem přesvědčen, že nakonec ještě na nějaký opravdu tvrdý střet dojde. Nejpozději v okamžiku, kdy zaútočíme na Chrám sedmi bohů, odkud severští kněží řídí zemi. Vzhledem k rychlosti postupu naší armády očekávám, že k tomuto střetu dojde nejpozději o letním slunovratu. Rozhodl jsem se také využít rozšířených pravomocí, které jsi mi dal, a přímo jsem se zapojil do válečných operací. Pokud mě tedy budeš chtít kontaktovat, tví lidé mě najdou ve Veneru. Došel jsem k závěru, že bude lepší toto největší seveřanské město nespálit na popel, ale spíš proměnit v náš opěrný bod. Pro jistotu však, kdyby se něco nepodařilo, tě prosím o 74

připravení flotily v Rissánském zálivu, aby mohla v případě nutnosti udeřit na Vener z moře a město získat silou. Vznešený císaři, to je vše, co jsem měl na srdci. Zůstávám Vaším věrným služebníkem. Celius da Garna

75

SVOBODNÉ MĚSTO

Když se na schodech ozvalo dusání nohou, natáhl jsem se pro meč. O chvíli později se rozletěly dveře, do pokoje vtrhla čtveřice ozbrojenců a zarazila se při pohledu na mě. Pak se za mými zády ozvaly kroky. „Jestli odhadujete svoje šance, pánové, musím vás varovat. Proti Norwigovi byste nevydrželi ani dvě minuty,“ prohlásil klidně hrabě Celius da Garna. „Vlastně máte uvěřitelné štěstí, že s vámi chci jít dobrovolně. Máte přece rozkaz dovést mě do cechovní síně, ne?“ pokračoval. Velitel ozbrojenců se konečně probral z překvapení. „Půjdete s námi oba!“ štěkl, „ctihodní představitelé Svobodného města vás obvinili ze špionáže...“ To už mi ale Celius naznačoval, ať uklidím meč. „Jistě, já vím,“ prohodil k ozbrojencům, „už jsem to pár dní očekával a nemůžu se schůzky s představiteli města dočkat.“ „Ty kecy tě brzy přejdou,“ ucedil velitel, když jsme společně s jeho muži vykročili z místnosti, „tady ve Veneru špehy popravujeme.“ Vener. Největší město Severních zemí, zároveň jediný jejich přístav. Město, kde i před válkou mezi Rissou a Pantolou žily stovky Rissánců a teď jich jsou tisíce, když se tu ukrylo tolik uprchlíků. Vlastně jediné skutečně kosmopolitní město severu a snad i proto je tu moc kněží sedmi severských bohů menší než jinde. To je taky důvod, proč mu sami Veneřané hrdě říkají Svobodné město. A sem jsme před šesti týdny s Celiem dorazili. Spolu s námi byli i čaroděj Vett, trubadúr Jarmin, rytíř 76

Robert a jeho manželka Ilena, ti všichni ale hned nasedli na loď a někam odpluli. My s Celiem jsme zůstali, jižanský hrabě totiž tvrdil, že tu má důležitou misi. Tak důležitou, že nás teď možná bude stát krk... Ozbrojenci nás dovedli do cechovní síně, kde už čekaly dvě desítky kupců. Skuteční vládci Veneru, starosta je jen loutka v jejich rukou... „Odevzdejte zbraně,“ přikázal velitel naší eskorty. Podíval jsem se na Celia, ten souhlasně kývl. Odepnul jsem ze zad obouruční meč a předal ho jednomu z ozbrojenců. Celius mezitím na stolek vedle sebe položil krátký meč, dva nože a šest vrhacích hvězdic. Pak nás nahnali do středu sálu. „Víte, proč jste tady?“ zeptal se jeden z kupců. Celius se usmál: „Ale zajisté.“ „Budeme se vydávat za pašeráky, co mají kontakty na jižní straně Rouany,“ vysvětlil mi Celius hned po příjezdu do města. „Musíme vyvolat dojem, je dokážeme zprostředkovat skutečně velký kšeft, aby si nás všimnul někdo významný, nejlépe z cechovní rady,“ dodal. Pokrčil jsem rameny: „Proč ne. Jen si nejsem jistý, jestli to dovedu hrát...“ „Nemusíš nic hrát,“ prohlásil klidně Celius, „prostě budeš chodit po hospodách a vyprávět, jak jsme se dostali od obklíčeného Nahrenu až sem. Čaroděje a ostatní z toho pochopitelně vynecháš. To by mohlo vyvolat dostatečný zájem.“ „Jsem zběh ze seveřanské armády. A místní na to snadno přijdou,“ varoval jsem ho, ale ten jen mávl rukou. „Tohle je Svobodné město, město obchodníků. Oni nejsou vlastenci, co by horlili pro boj proti Pantole, válka škodí jejich podnikání,“ řekl, „nebudou tě soudit...“ Mluvčí cechu přikývl. „Výborně. Ale jen pro jistotu, aby to bylo jasné – tohle je soud. Jediný, který

77

s vámi povedeme. Budete se zodpovídat z porušení venerských zákonů,“ prohlásil. „Chci znát vaše jména. Pravá, ne ta, která jste uváděli po hospodách,“ kývl na nás. „Celius da Garna, původem z Pantoly. A tohle je Norwig, Seveřan,“ řekl hrabě. Mezi kupci to zašumělo. „Ten Celius? Poradce císaře?“ zeptal se opatrně mluvčí. Ohromeně jsem se na hraběte zadíval, s tím se mi tedy nechlubil... „Pochopitelně. Poradce pantolského císaře, šéf jeho tajné služby a také její aktivní agent, momentálně na misi ve Veneru,“ řekl Celius zcela klidně. Po třech týdnech chvástání se po hospodách na dveře našeho pronajatého domu zabušil posel. „Ctihodný kupec Bossar vám posílá vzkaz,“ vrazil mi do ruky zapečetěný dopis a zmizel ve městě. Předal jsem dopis Celiovi, ten ho bleskově prolétl a usmál se. „Skutečně jsme zapůsobili, Norwigu. Bossar je čtvrtým mužem cechu, vážně dost vysoko. A na zítřek nás zve do svého sídla,“ řekl. „Nás?“ zatvářil jsem se překvapeně. „Píše, že mám přijít s doprovodem. Tím se normálně myslí manželka a on ví, že já ji tu nemám. Tu svoji tam ale pochopitelně vezme, chce mít početní převahu při jednání a bude se mě tak snažit rozptylovat... Tak ho trochu překvapíme,“ zasmál se hrabě. „A co tam budu dělat?“ zajímal jsem se. „Rozhlížet se, poslouchat. A dělat dojem na jeho ženu. Třeba bychom se přes ni mohli dostat k nějakým zajímavým informacím,“ prohlásil Celius... V cechovní síni vypukla po Celiově prohlášení vřava. Kupci vzrušeně diskutovali, nás si nikdo nevšímal. Ale na celé věci bylo něco divného... „Pane, jak je možné, že je to tolik překvapilo?“ natočil jsem se k Celiovi. „Vždyť jsem přece vaše pravé jméno řekl

78

Elis...“ Celius se usmíval a vypadal nadmíru spokojeně. „To je záhada, co? A přitom se chovala jako něčí agentka. Ale tady těm evidentně nic neřekla,“ prohlásil vesele a mávl rukou směrem k debatujícím kupcům. Po příchodu k Bossarovi skutečně nastala na okamžik trapná situace kvůli mně jako Celiovu doprovodu. Nakonec to kupec vyřešil tak, že se rozhodl jednat s Celiem o samotě a mě dal na starost své ženě, ať mě nějak zabaví. A Elis se rozhodla zabavit mě skutečně nečekaným způsobem... „Věděl jsem, že se Veneru říká Svobodné město, ale tohle jsem fakt nečekal,“ vydechl jsem později, když jsem ležel nahý na posteli vedle kupcovy ženy. „Svoboda je věcí dohody,“ prohlásila, „Bossar ví, že spím s jinými muži, ale pořád mu na mně záleží. Takže dokud jsem opatrná a ve městě se o tom nemluví, nedělá z toho problém.“ Fascinovaně jsem na ni hleděl. Mohlo jí být tak o deset let víc než mně, rozhodně se ale snažila, aby to nebylo moc poznat... Viděla, jak si ji prohlížím, a usmála se: „Líbím se ti, je to na tobě vidět. Nechtěl by sis to někdy zopakovat?“ Natáhl jsem se po ní, ale lehce mě plácla přes ruku. „Řekla jsem někdy, ne teď. Tvůj společník s mým mužem budou mít brzy po jednání... Ale dám ti brzy vědět.“ Zcela ztracený v myšlenkách jsem se začal oblékat... Hukot v cechovní síni se začal pomalu tišit. Mluvčí se vrátil na své místo a otočil se k nám: „Soud bude pokračovat. Pochopil jsem to dobře, že jste se právě přiznali, že jste tu špehovali ve prospěch cizí mocnosti, proti zájmům Veneru?“ Celius zavrtěl hlavou: „Ne tak docela.“ Mluvčí vypadal zmateně. „Ale vždyť jste přece řekl...“ začal, ale hrabě ho přerušil: „Řekl jsem, že jsem pantolský špion. To je pravda. Ale rozhodně nepracuji

79

proti zájmům Veneru.“ „To nechápu,“ vydechl mluvčí kupců. „Není to tak složité,“ zasmál se Celius, „berte to tak, že Svobodnému městu nabízím obchod.“ Celius se s Bossarem sešel znovu po čtyřech dnech a ani tentokrát mi neřekl, o čem spolu mluvili. Zato mi předal vzkaz od Elis, prý mám večer přijít do Dorajina domu, sídla kněžek bohyně lásky. Usmál jsem se při představě kupcovy ženy zamaskované obřadním oděvem kněžek. Celius se ale tvářil vážně. „Norwigu, neber to jako zábavu. Chci, aby sis s tou ženskou hodně povídal. Zkus z ní vytáhnout informace o venerských kupcích, co kdo o kom říká, co si kdo myslí,“ řekl. Odkýval jsem mu to a o několik minut později vyrazil z domu. Elis v rouchu Dorajiny kněžky vypadala ještě lépe než v mých představách. „Nedělám to tak prvně,“ zašeptala mi do ucha, když mi rozepínala košili, „Dorajin dům je pro tyhle účely ideální, kněžky se na nic neptají, o nikom nemluví a ochotně půjčí obřadní šaty...“ Odepnula si plášť, rozložila ho na zemi natáhla se na něj. Poklekl jsem k ní a vyhrnul jí krátkou sukni. Na žádné povídání jsem nemyslel, ať si Celius přikazuje, co chce... Kupci vypadali skutečně zaskočeně. „Jaký obchod? O čem to mluvíte?“ vykřikl ze svého místa Bossar a nedbal na to, že zjevně porušil etiketu cechu. Celius se obrátil k mluvčímu: „Podle mých informací pantolské jednotky oblehly Nahren a v něm i to, co zbylo ze seveřanské armády. Nejpozději za měsíc hrad vyčistí. Mezitím naše další síly přešly Rouanu a začínají obsazovat Severní země. A nikdo se jim nedokáže postavit, vojensky už jste se vyčerpali.“ „Kdyby to bylo tak jednoduché, pantolský vrchní špion by nebyl ve Veneru,“ prohlásil mluvčí a chladně se na Celia zadíval:

80

„Třeba jeho poprava pomůže k našemu vítězství.“ „Když mě popravíte, asi způsobíte Pantole víc škod, než dokázala celá vaše armáda,“ pokrčil hrabě rameny, „jenže tím zároveň odsoudíte Vener k vypálení, protože císař se umí mstít. Nebo taky můžete přijmout mou nabídku – spolupráce s Pantolou výměnou za to, že Svobodné město zůstane svobodné i po invazi a bude vládnout Severním zemím.“ Mluvčí zavrtěl hlavou. „Kdybychom na to přistoupili, okamžitě nás napadnou kněží. Na to jim ještě zůstalo dost sil. A ztráty by byly příliš velké...“ Celius se usmál a vůbec to nevypadalo přátelsky: „A co když už si kněží myslí, že jste na to přistoupili? Co když jejich špeh viděl, že se se mnou schází vysoký představitel cechu a že se mnou jedná za zavřenými dveřmi?“ Celius zuřil. „Říkal jsem ti, že z ní máš vytáhnout informace! Ne, abys jí vykládal, kdo ve skutečnosti jsme!“ odsekával vztekle slova a pochodoval po pokoji. „Poslouchal jsem rozkaz. Chtěl jsem si s ní povídat...“ bránil jsem se, ale hrabě jen mávl rukou. „Přecenil jsem tě. A ji podcenil. Teď už to asi všechno vykládá cechovní radě... Zatraceně! Co všechno ví?“ uhodil na mě. „Naše skutečná jména. To, že jsme bránili Nahren. A že umím bojovat s norilem jako kněží boha války,“ přiznal jsem. Celius praštil pěstí do stolu, otočil se ke mně zády a chvíli mlčky hleděl z okna. „Dobře,“ řekl nakonec, „doteď si jen mysleli, že jsme špehové. Teď to vědí určitě a navíc vědí, pro koho děláme.“ Podíval se do stropu a pak se znovu otočil ke mně: „Nemáme už co ztratit. Takže jestli se s tebou bude chtít Elis znovu sejít, vyhovíš jí. A tentokrát nechci, abys z ní tahal informace. Budeš si jí jen detailně všímat, budeš pozorně

81

poslouchat, co a jak říká. Třeba není tak dobrá a nějakým detailem prozradí něco, co pro nás bude mít cenu...“ Mluvčí se po Celiových slovech tázavě podíval na Bossara. „Žádný špeh nás vidět nemohl. Rozhodně ne to, že jsme se bavili soukromě. Nanejvýš tak to, že vešel do mého domu... Jenže já přece byl ten, kdo ho udal pro špionáž,“ vychrlil ze sebe kupec. Mluvčí se otočil na hraběte: „Vy snad můžete to, co říkáte, nějak doložit?“ „Viděla nás jeho žena Elis,“ prohlásil Celius, „ta taky celkem profesionálně vytáhla z Norwiga spoustu informací, včetně našich skutečných jmen. To moje je poměrně známé. Ale přesto neupozornila ani svého manžela, jak teď bylo vidět z vašich reakcí.“ „To přece nedokládá, že pracuje pro kněží,“ řekl mluvčí, hrabě mu však skočil do řeči: „Víte vy vůbec, koho jste to ve Veneru celé roky schovávali? Tahle Elis je pravým jménem Elizabeta z Lancie, manželka hraběte Markuse, který se pokoušel vytvořit v Risse tajnou službu podle mého vzoru! A Markus před sedmi lety utekl z Rissy na sever a o úkryt tady se mu postarali právě kněží Sedmičky. Elizabeta z Lancie umí z lidí tahat informace, pro své potěšení to ale nedělá. A když nepracuje pro vás, dělá pro Markuse. Takže ten už čtrnáct dní ví, že jednáte se mnou. A stejně dlouho to vědí i kněží!“ Mluvčí kupců vyskočil ze své židle a začal křičet na cechovní ozbrojence, ať ihned přivedou Elis. Já se překvapeně podíval na Celia: „Jak jste to věděl? Myslím o Elis?“ „Díky tobě,“ usmál se hrabě a nasadil znovu klidný tón, „všiml sis, že mluví se slabým rissánským přízvukem. Díky tomu mě napadlo uvažovat správným směrem a spojit si podobně znějící jména. Zvlášť když věk taky odpovídal.“ Prudce se otočil a podíval se do

82

tváře mluvčího, který k nám mezitím došel: „Co soud?“ „Soud skončil Máme teď jiné starosti,“ povzdychl si kupec. „Můžu vám pomoct s řešením. Když dáte uzavřít město a zaútočíte na všechny kněží bohů války a smrti uvnitř hradeb, zastihnete je nepřipravené. Ti ostatní se už nedovedou účinně bránit...“ nadhodil hrabě, mluvčí cechu ale mávl rukou: „To už se děje. Nejsme tak hloupí, jak si možná myslíte, Celie da Garna.“ „Hm. Takže to znamená, že jste přistoupili na obchod, který jsem vám nabídl?“ zeptal se Celius. „Zbývá nám snad něco jiného?“ opáčil kupec. Druhý den přišli představení cechu do našeho domu. „Elis zmizela,“ řekl suše Bossar. „To mě nepřekvapuje,“ odpověděl Celius, „je dost chytrá a umí včas utéct už to jednou předvedla v Lancii.“ Mluvčí cechu pokrčil rameny: „Každopádně my už nemůžeme couvnout. Pobili nebo zajali jsme všechny kněží ve městě. A tak bychom chtěli mít aspoň nějakou jistotu...“ Vytáhl z brašny srolovaný dokument, měl jsem čas přečíst jen pár úvodních slov: „Smlouva o spolupráci mezi Pantolským císařstvím a Svobodným městem Venerem.“

83

DAROVANÉ PŘÍBĚHY

Seděl jsem v podpalubí, díval se na připravenou porci jídla a přemýšlel, jestli se vůbec mám pokoušet do sebe něco vpravit. Neustálé houpání lodi mi našeptávalo, že to není zrovna ten nejlepší nápad... „Když budeš myslet na něco jiného než na tu loď, bude ti líp,“ zazněl ode dveří jasný hlas. Zvedl jsem oči a spatřil Ilenu, která s jistotou námořníků přešla po rozhoupané podlaze kajuty a sedla si proti mně. „Na co bych mohl asi tak myslet? Je to tady všude kolem, už čtrnáct dní,“ postěžoval jsem si. „Třeba na to, kam jedeme, Co nás mezi trolly čeká,“ odvětila Ilena. „Co by nás tam asi mělo čekat? Zima!“ ucedil jsem jedovatě. Mávla rukou: „Tohle mě nezajímá. Ale čaroděj přece musí mít nějaký důvod, proč nás tam tahá.“ „Chce si nechat darovat příběh, to je jednoduché,“ řekl jsem. Vrhla na mě překvapený pohled. „Cože?“ „Darovat příběh,“ zopakoval Lund. Trpělivě jsem čekal, až mi to vysvětlí. Věděl jsem, že to udělá. Miloval, když na ostatní mohl dělat dojem, tím spíš na mě, svého sedmnáctiletého žáka. „Je to taková formalita, bez ní tě trollové nic ze svých triků nenaučí. Ale oni věří, že je to magie. Že pak budeš žít tím příběhem, tvůj osud se s ním prolne,“ řekl konečně starý trubadúr. „A prolne?“ zajímalo mě. Pokrčil rameny: „Kdo ví? Taky jsem kdysi příběh dostal a rozhodně nemám pocit, že bych podle něj žil.“ Ušklíbl jsem se. „Jasně. Takže je to blábol, ale budu se muset tvářit, že to beru naprosto vážně,“ prohlásil 84

jsem. „Přesně tak,“ přikývl Lund, „a teď si sbal věci, ať můžeme vyrazit do hor.“ Ilena na mě zamyšleně hleděla. „Funguje tedy ta magie nebo ne?“ zeptala se. Neodpověděl jsem. „Jarmine! Podle toho, cos říkal, je jasné, že ti nějaký příběh dali. A je to už třiadvacet let, tak bys mohl vědět...“ „Nevím, jestli to funguje,“ přerušil jsem ji. „Nemám pocit, že bych žil podle nějaké šablony. Kdybych se podíval zpátky, tak možná nějaké podobnosti s tím příběhem najdu. Jenže já koukám vždycky dopředu...“ Zasmála se. „Takže to může fungovat,“ řekla pobaveně a mou poslední větu ignorovala. „Ty sis dost možná nechal spoutat život, uvědomuješ si to? Za co jsi to vlastně vyměnil?“ „Kouzla s hlasem. To je poslední věc, kterou umí kněží boha zábavy a ty ne,“ vysvětloval Lund, zatímco jsme se brodili sněhem. Bylo krátce po jarní rovnodennosti, ale tady v horách to pořád vypadalo jako uprostřed zimy. „V čem přesně ta kouzla spočívají?“ chtěl jsem vědět. „Dokážeš hlas upravit tak, abys posluchače přivedl do nějaké nálady. V rozbouřené hospodě lidi usnou. Holka, co nad tebou ohrnovala nos, se do tebe bláznivě zamiluje...“ vysvětloval můj učitel. „Myslel jsem, že Tanderovi kněží na to potřebují medailon. A pravidelné modlitby,“ řekl jsem. „Asi potřebují. Ale trollové jsou v tom triku mnohem lepší, takže se bez modliteb i medailonů obejdou,“ usmál se Lund, „a já ti slíbil, že z tebe udělám nejlepšího trubadúra na Severu – takže tě vedu k nejlepším učitelům.“ „Proč jsi mě to vlastně nemohl naučit sám?“ zeptal jsem se ho. Povzdychl si. „Neumím to. Nikdy jsem to neuměl.“

85

Ilena vypadala překvapeně. „Když ten tvůj učitel neuměl hlasová kouzla, co se od trollů učil? Vždyť mu přece taky dali příběh,“ divila se. „Učil se vyrábět hudební nástroje,“ řekl sem a automaticky zabloudil pohledem ke své loutně. „I v tomhle jsou trollové lepší než lidi, i když by tomu asi málokdo věřil,“ dodal jsem. Zlatovlasá trubadúrka pokrčila rameny. „Možná. Každopádně triky s hlasem tě naučili, viděla jsem, jak jsi je používal. Možná jsi je tenkrát před lety použil i na mě...“ „Nepoužil. Tenkrát to nebylo potřeba.“ Chvíli jsme si mlčky hleděli do očí. Uhnula první, s lehce nervózním a trochu provinilým výrazem. „Dobře, skončil jsi s vyprávěním cestou do hor,“ pokusila se rychle zamluvit předchozí okamžik. „Jací teda ti trollové vlastně jsou?“ Obr s hnědou kůží byl nedbale oblečený v něčem, co mohla být stejně tak látková sukně jako půlka mroží kožešiny. Hleděl na nás svrchu, jak taky jinak, když byl o dobré tři hlavy vyšší. „Učit se?“ zachrčel severským jazykem s podivným přízvukem. „Takoví už tady dlouho nebyli,“ řekl. Zdálo se, že přemýšlí, jestli nás má zabít hned nebo až za chvíli. „Vím, že nestojíte o lidské návštěvy,“ řekl Lund, „ale my jsme museli přijít. Bylo to v mém příběhu.“ Překvapeně jsme se na něj podívali, já i troll. „Tvůj příběh,“ vydechl obrovský tvor. „Můj příběh se blíží ke konci. Ale bylo jasně řečeno, že přivedu svého nástupce.“ Lund vypadal přesvědčivě, jako by použil hlasové kouzlo. A na trolla to zjevně zabralo. Mávl na nás rukou a vyrazili jsme. „Teď se dobře dívej,“ otočil se ke mně trubadúr, „uvidíš něco, o čem nejde nesložit píseň.“ Neměl jsem čas zeptat se ho, co tím myslí.

86

V ledovci pod mýma nohama se najednou roztančily stovky světel... „Ohně pod ledem,“ vydechla Ilena, „už jen z vyprávění to zní romanticky...“ „Je to trollí vesnice. Stovky jeskyní vytesaných do ledovce, všechno osvícené jen pochodněmi,“ řekl jsem. „Píseň jsem o tom samozřejmě složil.“ „Nemám pocit, že bych ji od tebe někdy slyšela,“ zamyslela se. „Určitě jsi ji neslyšela. Hrál jsem ji jen v horách. Co jsem se vrátil do civilizace, připadalo mi, že by tu byla nějaká nepatřičná. Nehodí se do hospod ani na zámky. A nezapadá do obrazu, jaký mají lidé o trollech,“ vysvětlil jsem. Přikývla, ale dívala se skrz mě. „Přemýšlíš, jak ta vesnice vypadá. A jak zní ta píseň,“ uhodl jsem. Pousmála se a v jejím pohledu se objevilo totéž co před chvílí. „Chci ji slyšet,“ prohlásila. Natáhl jsem se pro loutnu, ale Ilena mě chytla za ruku. „Chci ji slyšet, ale ještě předtím chci slyšet něco jiného.“ Upřeně se mi podívala do očí. „Chci slyšet, jaký ti darovali příběh.“ „Před dávnými lety žil troll jménem Toflup a nic nechtěl víc, než aby se stal tím nejlepším válečníkem ze všech. Ve své touze šel tak daleko, že vzýval temné duchy a žádal je, aby mu propůjčili sílu. A duchové mu vyhověli. Toflup brzy získal slávu ve své vesnici, pak se pověsti o něm roznesly i do těch ostatních. Chodil od jedné osady ke druhé a všude se chlubil svými dovednostmi. A ostatní trollové si ho považovali a vyprávěli si o jeho umění. Ale temní duchové jsou zrádní. Svou moc totiž propůjčili i jednomu čarodějovi, který toužil stát se tím nejmocnějším na světě. Toflup jednou přišel do osady, v níž onen čaroděj žil. Znovu se zde vychloubal, že se mu nikdo nemůže postavit. A v té

87

chvíli čaroděj vstal. Než Toflup stačil chytit zbraň, zasáhlo ho kouzlo a připravilo ho o všechny zapůjčené dovednosti. Válečník pak bloudil světem a znovu vzýval duchy, ale teď už neodpovídali. A všude potkával trolly, kteří si vypravovali o jeho dovednostech. Jenže Toflupa samotného nikdo nepoznával.“ Trollí vědma se na mě podívala. „Přijímáš ten příběh, Jarmine?“ zeptala se. Znělo to hodně znepokojivě. A ten příběh taky špatně skončil. Jenže Lund tvrdí, že to celé je jen formalita – a že bez souhlasu mě trollové nic nenaučí... „Přijímám ho.“ Ilena vypadala zamyšleně. „To je zvláštní. Nečekala bych příběh válečníka, který potká čaroděje. Ta ironie je neuvěřitelná, zvlášť když si uvědomím, že se to vlastně naplnilo...“ řekla. Nestačil jsem jí oponovat, protože se otevřely dveře kajuty. „Spouštíme člun! Zabalte si věci, za chvíli vystupujeme. Čeká nás horská túra,“ vychrlil ze sebe Robert z Nahrenu. Rytíř, který mě před osmi lety vyprovokoval k souboji a úderem meče do přilby připravil na těch osm let o paměť... Takhle zpětně to vypadá, že ten příběh vlastně měl pravdu... Ilena se zvedla. „Musím jít. Sejdeme se u člunu. Tu písničku si poslechnu jindy,“ řekla a mrkla na mě. Ve dveřích se ještě zarazila, otočila a přejela mě zamyšleným pohledem, nakonec ale potřásla hlavou a zmizela v chodbě. Hleděl jsem za ní. Je to Robertova žena, ale pro mě stejně zůstává tou trubadúrkou, k níž jsem měl kdysi neuvěřitelně blízko... Na mysli mi najednou vytanula ještě jedna věc, kterou jsem mezi trolly zažil. K jejímu líčení jsem se nedostal, stalo se to totiž těsně předtím, než jsme vesnici nadobro opustili. Věštba... „Lidský život nekončí na konci vyprávění. Na rozdíl od nás můžete žít i poté, co příběh umlkl. A tebe to

88

čeká, Jarmine.“ Trollí vědma měla dlaň položenou na mém čele a upřeně zírala do ohně. „Tvým osudem je vrátit se k nám. S sebou přivedeš ty, kteří nejvíc ovlivnili tvůj život. Ale návrat do Ledových hor bude znamenat tvou smrt.“ Trhl jsem hlavou a upřel na vědmu oči. Jenže ona ještě neskončila, vypadala, jako by z těch plamenů četla: „A krátce před tím, než se tvůj čas naplní, poznáš svou jedinou skutečnou lásku.“

89

LEDOVÁ ZEMĚ

Sníh do Lavayoly přicházel vždy v polovině podzimu a zdržel se do jarní rovnodennosti, někdy i déle. Jako malá jsem ho milovala. Tančila jsem mezi prvními vločkami, nechávala jsem otisky svých dlaní v navátých vrstvách na hradbách Orlího hnízda. Jenže to už je dávno. A tohle kolem nás je jiný sníh. Je prastarý, ani v létě odsud nemizí, natož teď, pár dní před jarní rovnodenností. A je také krutý ke všem, kdo se jen svými stopami pokusí rozbít jeho nekonečnou plochu. Tak, jako to děláme my. A tak pochodujeme s namrzlými tvářemi, prsty na nohou i na rukou křičí bolestí. Ledová země nás svírá v zaťaté pěsti a vysmívá se našim pokusům chránit se před mrazem. Ať už to je magie čaroděje Vetta nebo tělesné teplo sdílené v noci pod dekou... „To, co děláš, je nerozumné, Ileno,“ prohlásil čaroděj. Robert a Jarmin šli něco před námi a v silném protivětru nás nemohli slyšet. „Co máš na mysli, Vette?“ zeptala jsem se, ačkoli mi to bylo předem jasné. „Čtu tvoje myšlenky, trubadúrko. Jenže tuhle schopnost nepotřebuju, abych zjistil, co se děje,“ řekl. „V noci hrozně mrzne,“ odsekla jsem. Vím, že jsem nijak nezměnila svůj výraz v obličeji, jenže Vett se nějakým výrazem nezdržoval, hrabal se přímo v mé hlavě. „Potřebuju Jarmina, přinejmenším do chvíle, než dojdeme k trollům,“ řekl, „rozhodně by mi nijak nepomohlo, kdyby ho Robert předtím zabil. A ty mu 90

k tomu dáváš důvod.“ „Robert mi myšlenky nečte,“ mávla jsem rukou. „Jenže tvůj manžel taky není žádný hlupák. Dřív nebo později si toho všimne.“ Vett mi položil ruku na rameno. „Chci, abys o tom přemýšlela,“ řekl. V jeho hlasu byla určitá naléhavost. Kouzlo, které nutí poslechnout. Poznala jsem ho. A to bylo taky všechno, co jsem s tím mohla dělat. Jarmin se jen letmo dotkl mého ramene, když odcházel do sněhového záhrabu. Robert si toho nevšiml, ani čaroděj. Jenže já nemohla začít předstírat únavu jako v předchozích dnech. Myšlenky se mi samy rozeběhly a já si uvědomila, že jednou Robert půjde spát dřív než obvykle. Nakonec k tomu dojde, protože s Jarminem riskujeme přespříliš. A potom... „Jdu taky spát,“ prohlásil najednou Vett a přetrhl nit mých úvah. Překvapeně jsem se na něj podívala a v hlavě se mi vynořila nezvaná myšlenka, která mi nepatřila: „Je dobře, že to vidíš sama.“ Takže se zase prohrabával mou hlavou. Popadl mě vztek, ale než jsem stačila cokoli udělat, čaroděj zmizel v díře ve sněhu. Rezignovaně jsem se vrátila pohledem k plamenům před sebou. Upřeně jsem zírala do ohně a snažila se nemyslet na nic, když najednou zakřupal sníh. To Robert obešel ohniště a usadil se vedle mě. Neřekl nic, jen mě vzal levou rukou kolem ramen. A mně v hlavě vybuchla nová záplava myšlenek. Je to tak dávno, co jsem se svým mužem naposledy někde seděla takhle sama... „Už si ani nevzpomínám, kdy jsme někde takhle byli spolu,“ řekl v té chvíli Robert. Nemohla jsem si pomoct a rozesmála jsem se. Překvapeně se na mě podíval, ale mlčel. Vlastně toho nikdy moc nenamluvil – pokud tedy neplánoval nějakou bitvu nebo nevzpomínal na nějakou z těch, které

91

už vybojoval... „Na co myslíš, Ileno?“ zeptal se najednou, „celý den mi přijdeš duchem nějak mimo.“ „Já ani nevím,“ povzdychla jsem si, „jsme daleko od domova a já netuším, proč vlastně. A už mi taky vadí ta hrozná zima, pochod přes nekonečné bílé pláně a dlouhé noci. Chci odsud pryč...“ Robertovo sevření zesílilo. „Jsme spolu. Aspoň tohle nám zůstalo,“ zašeptal. „Něco se stalo,“ prohlásil Jarmin. Kráčeli jsme vedle sebe, stále uprostřed zasněžené pustiny. „Už tři dny se chováš divně,“ pokračoval trubadúr, „co je s tebou, Ileno?“ Rozhlédla jsem se po sněhové pláni. Vett probíral cosi s Robertem asi sto metrů před námi na kraji nějakého strmého srázu. Slyšet nás nemůže a třeba v mé hlavě zrovna není... „Já ne-,“ řekla jsem, jenže hlas mi selhal. Co je zase tohle? Viděla jsem čaroděje, ani se nepohnul. Zkusila jsem znovu něco říct, ale nešlo to. Jenže proč? Jarmin se na mě díval a překvapení na jeho tváři se zvolna proměnilo na chápavý výraz. „Byl to Vett. Nějakým kouzlem tě k něčemu přinutil,“ zavrčel, „ale tohle si teda dovolovat nebude...“ Neslyšela jsem je, protože jejich hlasy stínilo nějaké Vettovo kouzlo. Ale hádali se hodně zuřivě. A taky dlouho. Robert stál vedle mě a pobaveně hleděl na oba muže, jak máchají rukama. „Nevíš, o co jde?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny. Robert se ušklíbl. „Je jasné, že Vett Jarmina na něco potřebuje. Jinak by ho na místě zabil, je vytočený do běla,“ prohlásil. „Ale upřímně řečeno, byl bych radši, kdyby teď náš trubadúr umlátil svojí loutnou Vetta,“ dodal. Překvapeně jsem se na Roberta podívala. „Cože?“ „Čaroděj mi leze krkem. Co chvíli slyším v hlavě nějaké jeho komentáře,“ řekl kysele můj muž. „Jarmin do mě aspoň svoje moudra necpe. A

92

vůbec, nijak nevzpomíná na minulost, kdy jsme na sebe narazili, ale chová se jako správný kamarád...“ Když jsme později toho dne hloubili místo na spaní, vzal si mě Vett stranou. „Dělej si, co chceš,“ řekl kysele. Jenže v jeho hlasu zase byl ten povědomý podtón známého kouzla. A já cítila, jak cosi ve mně povolilo... „Co tohle znamená?“ zeptala jsem se. „To znamená, že je mi fuk, jak ty tvoje milostné románky dopadnou,“ řekl čaroděj. „Ten nafoukaný trubadúr ví, že vás potřebuju všechny tři – aspoň zatím. A taky mi to patřičně zdůraznil a pohrozil, že klidně odejde, že se prý o něj bohové postarají,“ pokračoval Vett a zuřivost v hlase se už ani nesnažil skrývat. „A ještě ke všemu si mě dovolil poučovat – on! – že se mám o případné problémy starat teprve ve chvíli, kdy přijdou. A že prý se nemám plést do věcí, do kterých mi nic není...“ Vett se ode mě prudce otočil a zamířil zpět k připravovanému záhrabu. Bylo vidět, že to v něm vře. A já neměla důvod jeho vztek nijak tišit. Takže mi nezbývalo než doufat, že se mi do hlavy teď nedívá a neví, že už vlastně dosáhl svého... Jarmin i Robert spí. Z každé strany mě hřeje tělo jednoho z nich. A já je miluju oba. Miluju Jarmina, který je zosobněním toho dávného světa, který se zhroutil před sedmi lety, kdy se přes Rissánské království přehnala císařská armáda. On ty roky beznaděje v okupované zemi neprožil, díky amnézii zůstal stejný, jaký byl předtím, než jsme my všichni začali ohýbat záda... Jenže miluju i Roberta. Protože, jak jsem si až tady uvědomila, jen díky němu jsem ty roky beznaděje dokázala nějak přežít... Upřela jsem oči do noci. Nebe je tady stejně čisté jako v Lavayole, i hvězdy jsou tak dobře známé. Jenže nejsem v horách svého dětství, jsem uprostřed sněhové

93

pustiny, uprostřed cesty odnikud nikam. Mráz je tak dotěrný, že se mi i spí špatně. Ale k něčemu by snad prospěšný být mohl. Doufám, že tahle ledová země zmrazí i moje srdce.

94

OHNĚ POD LEDEM

Obr vedl úder shora a mířil na mou hlavu. Potlačil jsem instinkt, který mi velel zvednout štít, a namísto toho jen udělal dva rychlé kroky zpět. Naštěstí. Protože síla téhle rány by mi jistě zlomila ruku. Dřevěná hůl prosvištěla vzduchem, troll s ní opsal oblouk a plynule navázal ránou vedenou na můj bok. Znovu jsem uhnul, ale vzápětí jsem se už vrhl vpřed. Hranou štítu jsem sekl po trollově paži, což mu v kombinaci se setrvačností hole vyrazilo zbraň z ruky. Vzápětí jsem plochou stranou meče udeřil obra do kolena, a když se mu podlomila noha, následovala rána do kyčle. Padající troll se mě pokusil strhnout s sebou na zem, jenže nebyl dost rychlý. A pak už mu na krk mířila špička meče. „Dost,“ zachrčel obrovský tvor s hnědou kůží, „vzdávám se.“ Ustoupil jsem a počkal, než se postaví zpět na nohy. „Jsi vážně dobrý, Roberte z Nahrenu,“ řekl troll pomalu, když si zvedal hůl ze země. Severský jazyk mu očividně dělal problémy, přesto pokračoval: „U koho ses učil?“ Pokrčil jsem rameny: „Těžko říct. Většinu jsem se naučil sám. Když někdo vydrží tak dlouho naživu jako já, dost věcí pochytí.“ Chvíli jsem mlčel, ale pak jsem se rozhodl, že v tomhle případě nebude trocha upřímnosti škodit. „A taky vím, že nemůžu prohrát. A to dost pomáhá,“ řekl jsem. Čekal jsem nějakou reakci, ale troll neřekl nic a vykročil směrem k nejbližší jeskyni. Vyrazil jsem za ním.

95

Pod mýma nohama tančila světla ohňů skrytých kdesi pod ledem... Poprvé v životě jsem nějakého trolla uviděl před dvěma týdny. To už jsme se celou věčnost táhli ledovou pustinou spolu s Ilenou, trubadúrem Jarminem a čarodějem Vettem. Zoufale jsem toužil po něčem, co nás z jednotvárných dnů vytrhne, takže jsem pohled na dvě obří postavy v zasněženém horském sedle uvítal. A jak se zdálo, Vett ho uvítal ještě víc. Rukou udělal nějaké gesto a pak ze sebe vydal řadu chrčivých zvuků. Viděl jsem, jak sebou Jarmin trhl, ale pak mou pozornost upoutali ti dva tvorové – vyrazili naším směrem. Vett dál cosi chrčel, jenže já cítil, jak mi po zádech přeběhl mráz. Oči vycvičené stovkami bojů totiž jasně poznaly v pohybu těch dvou jediný záměr: zabít. Položil jsem ruku na meč, ale Vett najednou přerušil chrčení: „Nech toho. Nepotřebujeme žádný střet. Všechno domluvím...“ Otočil se zpět k přicházející dvojici a přes jeho chrčení ke mně proniklo Jarminovo zašeptání: „Proč? Za co? Takový idiot...“ Takže trubadúr to tuší taky. Rozhodl jsem se ignorovat Vettovy rozkazy a meč jsem z pochvy vytáhl. O chvíli později nám to zachránilo životy. Když k nám trollové dorazili, Vett stále cosi chrčel a rozpřáhl ruce v gestu uvítání. Vzápětí zařval a zhroutil se na zem, to jak ho do stehna bez varování zasáhla hůl prvního trolla. Ten pak zvedl svou zbraň nad hlavu, aby čaroděje dorazil, jenže úder jsem stihl zablokovat mečem. Hůl jsem nepřesekl, jak jsem očekával. Byla jak ze železa. Rukou se mi rozletěla bolest z nárazu, ale nebyl čas se jí zabývat, šel jsem k zemi. Nad hlavou mi vzápětí prosvištěla hůl druhého trolla. Čas se zpomalil a najednou jsem měl hlavu čistou,

96

všechno šlo automaticky. Odvalit se z místa, rychle na nohy a couvnout, zhodnotit situaci. Pak výpad pod rukou jednoho útočníka. Prosekl jsem mu kůži na boku, jenže s ním to téměř nehnulo a já měl co dělat, abych uhnul ráně druhého obra. Takže jinak. Protančit mezi nimi. Mají výhodu výšky a nejspíš i síly, ale nejsou dost rychlí. A ta výška taky může být nevýhoda. Rychle skrčit, sek proti šlachám v kotníku. Uhnout jedné ráně, štítem chytit druhou... Výbuch bolesti. Jsou mnohem silnější, než jsem myslel, a teď mám nejspíš zlomenou pravačku, štít v ní sotva držím. Čtyři kroky zpět, rychlý výpad. Zasáhnout koleno, opsat mečem osmičku a zpětný sek vést na krk obra, který klesá k zemi. Jeden je ze hry. A druhý... Hůl letí přímo na můj bok. Není šance uhnout, ale já se o to ani nepokouším. Jen rychle pootočit a bleskově seknout... Letím do vzduchu a podle bolesti mám zlomených několik žeber. Ale troll má rozseknuté břicho a krvácí na zemi, takže boj je u konce... Dopadnu na záda, hlava udeří do ztvrdlého sněhu. A kolem je tma. Z bezvědomí mě probral pocit horka, to už jsem nepoznal hezkých pár týdnů. Pak jsem si uvědomil pach kouře. Ležel jsem v nějakém stanu z kůží, kousek ode mě hořel oheň. Brnění mi někdo sundal, pravou paži svíraly dlahy. V hrudi tepala bolest. Jenže jsem naživu. A to je hlavní... Kožená stěna se náhle rozhrnula, dovnitř vstoupil Jarmin. „Vítej zpátky,“ řekl zvesela, „asi bychom ti všichni tři měli poděkovat. I když od čaroděje bych být tebou asi žádnou vděčnost nečekal.“ „Kde jsem?“ zajímalo mě. „Tenhle stan patřil těm trollům. Byla to hlídka, musíme být už jen kousek cesty od jejich vesnice. Konečně,“ prohlásil trubadúr. Pak se kousl do rtů, jako by mu něco bránilo mluvit. Ale nakonec potřásl

97

hlavou a řekl: „Víš, v jednu chvíli jsem se bál, že to nedokážeš. Že tě dostanou.“ Zašklebil jsem se. „Povím ti tajemství, trubadúre. Já nemůžu prohrát,“ řekl jsem. „Tak tuhle sebedůvěru ti závidím,“ prohlásil Jarmin. Přihodil dřevo na oheň a zase zmizel venku. Později se ukázalo, že Vettovi troll zlomil stehenní kost. Jenže čaroděj se z toho svými kouzly dokázal rychle a bezbolestně dostat. A potom zařídil, aby kosti srostly i mně. Nemám tušení, jak to udělal. Ilena s Jarminem jen říkali, že jsem den a noc spal. A když jsem se vzbudil, vypadal jsem, jako by mi nikdy nic nebylo. A tak jsme opustili stan trollích hlídačů a zamířili jsme tam, kde jsme čekali vesnici. Žádná tam nebyla, aspoň ne podle našich měřítek. Jen ledová pláň, na jejím konci hora a v ní několik jeskyní. „Jsme tu,“ prohlásil Jarmin. Pak se otočil k čarodějovi: „Tentokrát budu mluvit já, jestli dovolíš. Přece jen s nimi mám víc zkušeností. A ty moje na rozdíl od tvých nejsou čistě teoretické, což se minule ukázalo jako zásadní problém.“ Vett se zatvářil velmi kysele, ale spolkl to. A nakonec se trubadúr podíval na mě. „A ty, Roberte, tentokrát nech meč na pokoji. Tam jsi nás zachránil, ale tady je to něco jiného. Možná nemůžeš prohrát, ale tady bys ani nevyhrál.“ A Jarmin nakonec trolly skutečně přesvědčil, aby nás mezi sebou nechali. Kdo ví, jak to udělal. Bylo v tom mnohem víc chrčení než srozumitelných slov. Každopádně Vett se začal učit cosi od trollích šamanů a Jarmin s Ilenou trávili dny trénováním písní na loutnu a výměnou nápadů na nové skladby. A já pro ukrácení času vedl cvičné souboje s trolly. A k jednomu jsem se odhodlal i dnes. Přestože ostatní jsou někde dole

98

v jeskyních, sledují Obřad světel a chystají se vyslechnout věštby. Nebo možná právě proto... Můj dnešní soupeř, jehož jméno jsem se nenaučil vyslovovat, se zastavil před ústím jeskyně. „Takže ty opravdu nechceš slyšet věštbu? Nezajímá tě budoucnost?“ zeptal se mě. „Popravdě řečeno, nezajímá. Stejně si ji nakonec prožiju, tak co,“ řekl jsem. Troll ze sebe vydal zvuk připomínající prase na porážce, možná to byl smích. „Dokonale klidný, se vším smířený,“ řekl pak. „Neustále soustředěný a ledově chladný ke všemu okolo. Jenže ty klameš, Roberte z Nahrenu.“ „Klamu? Čím?“ podíval jsem se na něj překvapeně. „Pod vším tím ledem žhne oheň. Zuřivost, která vyletí na povrch, když je jí opravdu třeba. Ne v našem cvičném souboji, pochopitelně. Ale třeba tehdy, když jsi před několika dny zabil dva z nás,“ řekl troll a hloubavě se mi zahleděl do očí: „Něco uvnitř tebe tě spaluje, Roberte z Nahrenu. Dává ti to zuřivou sílu, ale ty sám víš, že za ni něčím platíš. Odkud se bere to přesvědčení, že nemůžeš prohrát? Vím, že to nejsou jen řeči, cítím, že to myslíš doopravdy.“ Musel jsem dát dohromady všechnu svou sílu, abych se dokázal z jeho upřeného pohledu vymanit. „Co jsi zač?“ vydechl jsem, „měl jsem za to, že vaše vědma teď věští těm třem...“ „Jsme jiní než vy lidé,“ řekl troll. „Sdílíme své myšlenky i pocity. Jsem tak trochu vědma. A tak trochu i každý z těch, které jsi zabil. Ale hlavně jsem sám sebou. A nechám ti tvé tajemství. Není ani za co jej vyměnit, když se pohledu do své budoucnosti tak úporně bráníš.“ Seděl jsem sám na ledové pláni a někde pode mnou vrcholil Obřad světel. Ohně pod ledem žhnuly a podivně osvětlovaly prostor kolem mě. Sledoval jsem tu

99

hru stínů, ale duchem jsem byl jinde. Budoucnost... Já nepotřebuju, aby mi ji někdo prozrazoval, už ji znám. V mé budoucnosti je smrt – tak jako v minulosti. Nechala mě až příliš dlouho čekat, zatímco kráčela kolem a vzala si celou řadu mých přátel. Brzy budu na řadě. Protože struny, které mě vážou k životu, praskají jedna po druhé. Zradil jsem svůj rod, pak jsem nedokázal ubránit ani náš hrad. A teď jsem přišel i o to poslední. Jarmin netuší nic o tom, že vím, že spí s Ilenou. S mojí ženou... Samozřejmě že v žádném boji nemůžu prohrát. Já už totiž všechno prohrál.

100

K RUKÁM CELIA DA GARNA Hrabě Celie da Garna, slyš vůli našeho nejmilostivějšího císaře Jeho Veličenstva Venelia II. Jeho Veličenstvo vyjádřilo potěšení nad kapitulací města Veneru a nad rozhodnutím tamních měšťanů podvolit se císařské vládě. Současně s tímto dopisem přichází do města také nový císařský místodržící, který zajistí naplnění tohoto ujednání. Jeho Veličenstvo je nicméně pobouřeno tvým svévolným rozhodnutím vložit do smlouvy o podřízenosti Veneru císařství odstavec, který městu zaručuje omezenou míru autonomie. Je to nepřípustný precedens a nesmí se opakovat. Jeho Veličenstvo je rovněž nespokojeno s dalším postupem severního tažení. Válka si vyžádala neúměrně mnoho životů k dosaženým územním ziskům. Také náklady jsou nepřípustně vysoké. Jeho Veličenstvo proto rozhodlo, že už pro tvé potřeby nebudou uvolněni žádní vojáci nad rámec těch, kteří už překročili Rouanu. Buď Jeho Veličenstvu vděčný, že nenařídilo úplné stažení všech jednotek. Jeho Veličenstvo ti také nařizuje zajistit ještě před letním slunovratem konec války, neboť její dopady na život v zázemí jsou nepřípustně velké. Zároveň Jeho Veličenstvo upozorňuje, že ti pro potřeby tohoto úkolu neuvolní žádné dodatečné prostředky, a to ani materiální, ani finanční. Celie da Garna, pokud rozkaz Jeho Veličenstva ve stanovené lhůtě nesplníš, budou ti odebrána tvá dočasná

101

privilegia a upadneš v císařskou nemilost se všemi důsledky – konfiskace majetku, ztráta cti a vyhnanství. Z pověření Jeho Veličenstva císaře Venelia II. Males da Borro císařský sekretář

102

NÁMĚT PRO BALADY

Bolest. To byl můj první dojem, ale přivítal jsem ho vlastně s ulehčením. Protože to znamená – když tedy pominu žvásty některých radikálních kazatelů – že jsem ještě naživu. Otevřel jsem oči , kolem tma. Zamrkal jsem, ale žádný rozdíl. Zkusil jsme pohnout rukou, abych si protřel obličej, ale ta se ani nehnula, uvězněná... V čem vlastně? Co se to vlastně stalo? Pamatuju si, že jsme sestupovali po úbočí hory dolů ze hřebene. A pak... V hlavě se mi vynořilo několik záblesků. Nohy, které se boří do sněhu. Podklouznutí. Nějaký dunivý zvuk, náraz hlavou do čehosi tvrdého a tma... Těch vysvětlení tak moc nebude. Musela mě smést lavina. A teď jsem pohřbený pod sněhem. Dobrá. Jen žádnou paniku. Když jsem přežil ten pád, zvládnu i tohle. Musím dýchat zlehka, nebude tu moc vzduchu. A pomalými pohyby se začít osvobozovat... Trollové věděli, že odcházíme, dřív než jsme to věděli my sami. Tím my sami myslím Ilenu, Roberta a sebe. Čaroděj Vett nejspíš postupoval přesně podle nějakého plánu, se kterým se nás však neobtěžoval seznámit. Proč taky, když jsme pro něj byli jen nástroje na cestě za nějakým vyšším cílem. Každopádně jsem se o našem odchodu dozvěděl tak, že mě jeden z trollů pozval na Obřad světel. Věděl jsem, co přijde. Už jsem to jednou prožil. Setkání s vědmou, která mi prozradí budoucnost... Asi jsem to měl udělat stejně jako Robert, který účast na 103

obřadu odmítl. Jenže já v sobě choval bláhovou naději, že věštba bude příznivější než kdysi. Ta naděje mi vydržela do chvíle, než vědma poprvé promluvila. „Tvůj zapůjčený příběh skončil, trubadúre Jarmine. A ten skutečný je také blízko konce,“ řekla, jen co se dotkla mé hlavy. Měl jsem v tu chvíli odejít, ale neudělal jsem to. A tak jsem slyšel i ten zbytek: „Nikdy neodejdeš z Ledových hor. Zpět k lidem se dostane jen příběh o tobě. Balada složená z lásky a ze stesku. A tebe čeká jen po mnoho let odkládaná schůzka s tvou dávnou známou.“ Otřásl jsem se. Nesmím na to myslet. Jsou to jen řeči blouznící trollky. Řeči, co vyvedou jednoho z rovnováhy, řeči, co odvádějí pozornost od toho podstatného. Uklidni se, Jarmine. Zbytečně rychle dýcháš, spotřebováváš příliš mnoho vzduchu, který zůstal v téhle bublině v mase sněhu... Bušení srdce se zpomalilo. Dobrá. Hlavně klid. Pomalý pohyb... Sníh povolil a pravá ruka zkroucená pod tělem najednou získala volnost pohybu. Opatrně jsem s ní hrabal, vytvořil si malý prostor před obličejem a plivl. Slina mi stekla po levé tváři. Dobře, takže ležím na boku. Aspoň už vím, kudy ven. Uvolněnou pravou rukou jsem začal hrabat kolem těla, abych dostal na svobodu i levačku. A potom vzhůru, pryč z laviny... Na cestu jsme vyrazili ráno. Nijak zvlášť se mi nechtělo o událostech předchozího večera mluvit, jenže pak jsem si všiml, že podobně zamlklá je i Ilena. A co bylo netypické, mlčel i Vett. Čaroděj si obvykle neodpustil velké proslovy, když došlo na nějaký milník na naší cestě. A odchod od trollů takovým milníkem byl... „Co všichni tak mlčíte? Že byste neslyšeli to, co jste chtěli?“ zeptal se najednou Robert. V okamžiku ve

104

mně vzplanul vztek. Ten nafoukaný jednoruký parchant! Jak by se asi tvářil, kdyby slyšel to co já... „Nevím, co jsem vlastně chtěla slyšet,“ odpověděla na Robertovu otázku Ilena, „každopádně to, co jsem slyšela, mě zmátlo. Zní to dost zvláštně, když mi někdo na konci světa říká, že jsem teprve na začátku dlouhé cesty...“ Kousl jsem se do jazyka. Ona má před sebou aspoň nějakou cestu... „Zní to zvláštně, to máš pravdu,“ prohodil Robert k Ileně a obrátil se ke mně: „Co ty?“ „Nechci o tom mluvit,“ odsekl jsem. „Náš trubadúr slyšel totéž, co před lety. Takže by podle trollů už před sebou moc dlouhou cestu mít neměl,“ prohlásil s úšklebkem Vett. Nejspíš mi zase četl myšlenky. Viděl jsem, jak se Robert s Ilenou nadechují. „Mlčte! Nic vám neřeknu!“ štěkl jsem. Hlasové kouzlo zabralo, skutečně se na nic nezeptali. Jenže Vett si našel způsob, jak dopad kouzla obejít, v hlavě mi najednou zazněl jeho hlas: „Nevím, čeho se bojíš, Jarmine. Chrání tě přece kletba od kněžky smrti. Kletba, kterou podle mých znalostí může sejmout jen ta, která ji vyslovila. A ta je už dávno po smrti...“ To je ono! Já nemůžu umřít. Díky bohům za to, že jsem tenkrát před čtrnácti lety svedl Vallinu kněžku. A díky bohům za Vetta, který zjistil, že její kletba chrání můj život. Dobrá. Takže se můžu uklidnit. Sníh kolem levé ruky jsem odhrabal, takže ji uvolním... Zařval jsem bolestí. Tmou kolem se rozletěly bílé hvězdy, které se mi roztančily před očima. Ruka je zlomená, zlomená přesně v tom místě, kde mi ji před devíti lety zasáhl v souboji Robert, tehdy ještě rytíř z Nahrenu. Bohové, to je bolest... Ztěžka jsem dýchal. Dobře. Takže levačka je k ničemu. Tím pádem jsem ztratil čas, který jsem mohl využít lépe... Klid, Jarmine. Chrání tě kletba. Jasně, je to

105

protimluv, ale tvrdí to čaroděj, co je mnohem chytřejší než ty. Takže to bude pravda a ty nemůžeš umřít. Je to uklidňující představa, takže teď koukej hrabat, ať se dostaneš ven. Nemůžeš umřít, tak ať ani nenastydneš... Večer u ohně jsem se pokusil vzít Ilenu za ruku, ale ucukla. Povzdychl jsem si: „Omlouvám se. Já...“ „Jak jsi to mohl udělat?“ přerušila mě. „Zkoušet na mě hlasová kouzla – to už jsi úplně jako Vett. Taky jsou ti ostatní lidi ukradení,“ vychrlila na mě. Ze záhrabu ve sněhu, kde spali čaroděj s Robertem, se ozvalo zachrápání. „Tiše,“ řekl jsem, „ať nemusíme ostatním vysvětlovat, proč jsi vzhůru během mé hlídky...“ „Odvádíš řeč od tématu. Zatraceně, Jarmine, já nejsem nějaká loutka, která zmlkne, když luskneš prsty. Od svého milence bych něco takového vážně nečekala,“ prohlásila Ilena. Sklopil jsem hlavu. „Vážně se omlouvám. Ale myslíš, že to je pro mě snadné? Ty jsi slyšela aspoň nějakou budoucnost. Mně trollové věštili, že neodejdu z Ledových hor,“ zamumlal jsem. „Čekala bych, že se mi s tím svěříš. Že to jako první neuslyším od Vetta,“ zazněla Ilenina výčitka. „Vykolejilo mě to,“ řekl jsem, „víš, co mi věštili? Že se o mém příběhu budou skládat balady. Chápeš to? To já píšu balady, nejsem jejich námět. Dojímám lidi tím, o čem píšu, ne tím, čím jsem. Já nejsem postava, já jsem vypravěč...“ Hlas se mi zlomil. Ilena mi stiskla ruku a přitiskla se tváří na mou tvář: „Dobře to dopadne. Tohle není balada. Musíš tomu věřit. Oba musíme...“ Podařilo se mi dostatečně odhrabat sníh, abych se mohl relativně volně hýbat. V tu chvíli mě něco tvrdého praštilo do hlavy. Sáhl jsem pravačkou za krk a nahmatal dřevo. Dřevěný krk loutny, z obou stran ulomený. Takže

106

překrásné dílo mého učitele, které mi dělalo společnost přes dvacet let, to má za sebou. Škoda loutny. Jenže na druhou stranu, to, co z ní zbylo, mi ještě může posloužit. Opatrně jsem protáhl krk hudebního nástroje kolem těla a začal s ním hrabat. Šlo to lépe než rukou. A cítil jsem, že sníh povoluje, už není tak stlačený... Najednou mi na hlavě přistál strop jeskyně, kterou jsem kolem sebe stihl vytvořit. Vytřel jsem si sníh z očí a pohlédl nahoru. Nebe tam nebylo. Ale byly tam dvě mohutné smrkové větve, které se zkřížily a vytvořily mezi sebou celkem velký prázdný prostor. To znamená další vzduch. A víc místa, abych se mohl pořádně pustit do hrabání... Ztěžka jsem se vysoukal z jámy, ve které jsem napůl ležel, a opatrně vystoupal ke stromu smetenému lavinou. Všiml jsem si přitom tmavších míst v této dutině ve sněhu. Stíny... Ty mohou znamenat jen jedno – prosvítá sem sluneční světlo. Povrch už je na dosah... Po několika dnech cesty na jih se okolí začalo měnit. Skalnaté zasněžené štíty najednou byly menší. A v údolích po obou stranách našeho hřebene se objevily říčky. A okolo nich hnědá země, která se ještě nestačila zazelenat první trávou. Byla to úžasná změna. Konečně něco rozbilo tu monotónní bílou uplynulých týdnů. A jak sněhu kolem nás dál ubývalo, ve mně sílil optimismus. Vett měl pravdu, síla kletby bohyně smrti je větší než u věštby trollí vědmy. Sestupujeme z hor a já jsem naživu... Rozesmál jsem se nahlas. „Co tě tak pobavilo?“ zeptal se Robert. „To, co je kolem nás. Potoky. Lesy na svazích pod námi. Jsme pryč z té ledové pustiny, jsme vlastně skoro doma...“ „Ještě ne úplně,“ vmísil se do toho Vett, „dnes a zítra nás čeká sestup šikmo z hřebene k tomu potoku na pravé straně. Mimochodem, je to řeka Aressa,

107

která se pod horami stáčí k jihovýchodu k Chrámu sedmi bohů.“ Čarodějovo poučování jsem ignoroval a z jeho proslovu jsem si vzal jen to, že musíme sestoupit do údolí: „Dobře, Vette, kde tedy sejdeme ze hřebenu?“ „Tam u toho sněhového pole,“ ukázal čaroděj na bílý pás, který zasahoval hluboko do hnědozeleného úbočí, „bude to asi poslední nebezpečná část cesty. V tuhle roční dobu je tu jisté nebezpečí, že bychom mohli strhnout lavinu. Ale když budeme opatrní, nemůže se nic stát.“ Rozesmál jsem se, když jsem si na to vzpomněl. Nemůže se nic stát! No, stalo se. A já šel zrovna v tu chvíli první... Nevadí, brzy už budu venku. Sníh povoluje stále snáz, nohama si ho ušlapávám do provizorních schodů pro cestu ven... Zlomený krk loutny se o něco ve sněhové mase nade mnou vzpříčil a vypadl mi z ruky. S nadávkami jsem začal dřevo hledat v temné sněhové jeskyni. Nejspíš to zapadlo do nějakého stínu na okraji... Trhl jsem sebou, protože se jeden z těch stínů pohnul. Klid, Jarmine, to je jen optický klam. Už jsi tu potmě příliš dlouho... Otočil jsem se a oči mi padly na krk loutny. S úlevou jsem ho zvedl a nakročil zpět k místu, kde jsem se prokopával ven... Stín se změnil v lidskou postavu ve splývavém šedém rouchu. Obličej se skrýval v temnotě pod kápí. Švihl jsem krkem loutny. Prošel skrz přízrak. Dobře, je to jen přelud. Jsem vyčerpaný a podchlazený, vzduch tu už nejspíš taky bude špatný. Takže tím spíš se musím vyhrabat, hlavně rychle... „Jarmine. Copak mě nepoznáváš?“ Dívčí hlas mi zazvonil v uších. Jsou to halucinace, nic víc. Nevšímat si toho... Stín ve tvaru postavy v kápi byl najednou zase přede mnou. „Jarmine, tak dlouho jsem čekala...“ „Nejsi tady! Tohle se mi zdá!“ zařval jsem. Kápě se sesunula

108

dozadu a odhalila tvář sotva osmnáctileté dívky orámovanou černými vlasy. „Jarmine, to jsem já, Davinna. Musíš si mě pamatovat! Vím to.“ Zíral jsem na ni. Kněžka smrti, s níž jsem několikrát spal. Ta, která mi slíbila, že všem, co na mně záleží, přinesu jen bolest. To udělala potom, co jsem se s ní rozešel – a pár okamžiků před tím, než spáchala sebevraždu... „Davinno,“ vydechl jsem. „Poznáváš mě,“ zazněl její hlas radostně, „Jarmine, tys mě poznal! Já to věděla! Čekala jsem tak dlouho...“ Odmlčela se, jako by se najednou k něčemu rozhodla. „Odpouštím ti, trubadúre. Beru svou kletbu zpět,“ řekla pak. „Ne!“ zaječel jsem, když jsem si uvědomil, co to znamená, „ne!“ A v tu chvíli povolil strop jeskyně a obrovská masa sněhu mě přimáčkla k zemi. Ucítil jsem ještě, jak mě Davinna objala. „Miluju tě, Jarmine,“ hlesla mi do ucha. Tělem mi projel mráz. V horách na konci světa, tam, kde živoucí země přechází v nekonečnou ledovou pustinu, stojí malý stan. Dva muži před ním mlčky připravují oheň. Kus od nich sedí zlatovlasá žena s pohledem upřeným do zčervenalého kotouče slunce, které pomalu mizí za sousedním hřebenem. Zlatovláska má v klíně loutnu a pomalu na ni hraje. Hraje beze slov, ta znějí jenom v její hlavě. Jsou to slova balady o lásce, lásce dávno ztracené a po letech nalezené, kterou ale osud nadobro rozbil... Zazní poslední tón, zlatovláska sevře krk loutny v obou rukou a upře pohled plný zoufalství a obvinění do zapadajícího slunce. A jeho poslední paprsky se zalesknou na slzách na trubadúrčině tváři.

109

CO BYLO POHŘBENO

„To, co chceš udělat, je k smíchu,“ zavolal Robert od ohně. Zakázal jsem si poslouchat ho a dál kráčel do tmy. Jak to říkal Vett – nevšímej si jich. Oni tomu nerozumějí. Jen já. Je to moje věc. Moje víra. A to je ono. Věřím. Po roce znovu věřím. Světlo ohně sláblo, až zmizelo docela. Pak jsem vyšel z lesa a zůstal stát na louce, v dálce se proti černému nebi rýsovaly štíty hor. Věřím. Poklekl jsem na zem a začal holýma rukama hloubit jámu. „Vener mi nepřipadá o nic svobodnější, než když jsme do něj přišli,“ prohlásil jsem. Přístavní město jsme měli za zády, koně nás nesli směrem na východ. „Nikdo jim nikdy svobodu nesliboval,“ řekl suše Celius da Garna. Od chvíle, kdy podepsal smlouvu s představiteli města, byl pantolijský šlechtic a zvláštní císařův vyslanec zamlklý. Se svými plány se mi nesvěřoval nikdy, teď ale nemluvil prakticky vůbec. Jako by se věci vyvíjely jinak, než si představoval – a to byl přitom nesmysl. Před dvěma týdny donutil největší město Severních zemí, aby přešlo na stranu císařství. Bez jediné rány mečem tak pantolijští vojáci obsadili strategicky důležitý přístav a v podstatě tím definitivně rozhodli válku. Jak jen se Venerem procházeli, jako by jim to město patřilo... V duchu jsem zuřil. I když jsem sám před půl rokem přeběhl k nepříteli, pořád ještě jsem byl Seveřan. A ta podepsaná smlouva mluvila o Veneru jako o svobodném městu. Vmetl jsem to Celiovi do tváře. „Říkali si 110

svobodné město i před naším příchodem. Tehdy žili pod diktátem kněží, teď jim vládne císař. Změnilo se snad jen to, že my se nebudeme starat o svědomí lidí ve městě, dokud nám budou platit daně,“ řekl suše Jižan. „Tobě, Norwigu, nezbývá než se s tím smířit. Konečně, sám už nějakou dobu patříš k nám.“ Jenže já se s tím smířit nemohl. Čím déle jsme byli v Severních zemích, tím víc se ve mně probouzela nějaká zapomenutá část kněze boha války Redura. Plnohodnotným knězem jsem sice byl jen jediný den, ale ani to přece nejde smazat. A když jsem se ve Veneru podílel na likvidaci tamních chrámů, něco se začalo vzpouzet. Jistě, jsem přeběhlík, jenže proč mám najednou pocit, že bych měl znovu změnit strany? Z ničeho nic jsem začal vážně přemýšlet o tom, že Celiovi v noci podříznu krk a vydám se na pomoc kněžím Sedmičky v už prohrané válce s Pantolijci... Asi bych to i udělal nebýt toho, že jsme narazili na seveřanskou hlídku. Byli jsme na cestě z Veneru už šest dní, když na nás zaútočili. Žádné varování, žádné dotazy, jen touha po krvi, touha zabíjet. Mého koně zasáhly dva šípy, pak se z úkrytu vynořilo pět mužů. Meč jsem měl v rukou, ještě než jsem dopadl na zem. Celia jsem si nevšímal, vrhl jsem se na útočníky. Byl jsem mnohem rychlejší, než čekali. Švih mečem, otočka, sek zdola... Neměli šanci. Jenže ve chvíli, kdy šel k zemi poslední z útočníků, se objevili další dva muži s obouručními meči. Šli proti mně naprosto klidně a rudé pláště nenechávaly prostor pro pochybnosti o tom, s kým mám tu čest... „Říkala, že přijedete. Jako obvykle měla přesné informace,“ řekl jeden z nich. A pak oba zaútočili. Byli secvičení, byli rychlí. Rána na nohy, druhý útočí na krk. Jeden ustoupí,

111

druhý tak může protáhnout ránu. A já? Kryju se a ustupuju. Není čas na nic jiného. A potom při kroku vzad zakopnu o tělo umírajícího koně. Padám na záda, jenže je to vlastně výhoda. Oni vypadnou z rytmu a já mám šanci. Jednu jedinou. Sek vleže proti kotníkům. Výkřik, Redurův kněz se s bolestivou grimasou kácí. Mám zlomek vteřiny na to strhnout mu z krku amulet s rubínem, než mi kolem hlavy prosviští meč. Nezdržuju se s navlékáním amuletu na krk, jen soustředím myšlenky a udeřím. Protivník zakolísá, vyrážím vpřed. A přijde hrozná rána do prsou. Dopadám do prachu, meč letí z rukou. „Můžeš si ukrást trochu síly, ale bez víry nejsi nic,“ zasyčí Redurův kněz nade mnou a napřáhne meč. Úder ale nepřijde. Do jeho krku se totiž zaryje Celiova vrhací hvězdice. Hrabě da Garna otíral ze svého krátkého meče krev. „Neřekl nic užitečného,“ podotkl na adresu kněze, kterého jsem předtím zranil. „Na náš příjezd je upozornila Elizabeta z Lancie po svém útěku z Veneru, což se dalo čekat. Nic víc prozradit nechtěl a na důkladný výslech tady nemám nástroje. A ostatně ani čas.“ Nijak jsem to nekomentoval. Hlavou mi stále tepalo to, co řekl druhý z Redurových kněží. Bez víry nejsem nic... Náhlé ticho mi prozradilo, že se Celius na něco ptá. Zaostřil jsem na něj pohled a jižanský šlechtic si povzdychl: „Na co myslíš, Norwigu? To, co říkám, je důležité.“ „Přemýšlel jsem o tom souboji. Neposlouchal jsem. Omlouvám se,“ zamumlal jsem. „Říkal jsem, že těch hlídek může být víc. Musíme být ostražitější, přinejmenším než se sejdeme s ostatními,“ řekl Celius, „a ty se připrav na to, že v těch hlídkách mohou být další červené pláště. Nesmí tě to zaskočit tak jako dnes.“

112

„Vynasnažím se,“ ucedil jsem. Na takový rozhovor jsem neměl náladu. Jenže Celius ještě neskončil: „Měl jsi spoustu času na to vzít si noril a získat tak výhodu rychlosti. Nezajímá mě, proč jsi to neudělal. Jen chci, aby se tahle chyba už neopakovala. Jasné? Potřebuju osobního strážce, na kterého se můžu spolehnout. Zvlášť teď, když půjde doopravdy o krk. Jasné?“ Přikývl jsem. Ano, je mi jasné, co Celius potřebuje. Jenže jak si mám být jistý sám sebou, když bez víry nejsem nic? Nepochopil jsem, jak se Celius dohodl na schůzce s ostatními. Týden po střetu se seveřanskou hlídkou prostě najednou změnil směr teď už pěší cesty z východu na sever a v jedné zapadlé vsi na úpatí Ledových hor požádal o nocleh. Druhý den v poledne z hor sestoupila trojice známých postav – jednoruký rytíř Robert z Nahrenu, jeho žena Ilena a čaroděj Vett. Uvědomil jsem si, že chybí trubadúr Jarmin. Celius si toho musel všimnout zrovna tak, ale nezdálo se, že by o tom nějak zvlášť přemýšlel. „Vyřídil jsi, co bylo potřeba?“ zeptal se jen Vetta. „Mám, pro co jsem šel,“ přikývl čaroděj. Nic dalšího. Žádné podrobnosti, žádné plány. Ti dva potom bez dalšího slova zmizeli a nás nechali v hospodě. Nevydržel jsem to a vychrlil otázku, která mi od začátku vrtala hlavou: „Kde máte trubadúra?“ Ilena sklopila oči, Robert se na ni chvíli mlčky díval. „Zůstal tam,“ řekl pak, „lavina.“ Překvapeně jsem na ně hleděl. „Myslel jsem, že se mu nemůže nic stát. Vett přece mluvil o té kletbě...“ vydechl jsem. „Čaroděj se zjevně spletl,“ zavrčel Robert. „Jestli chceš vědět, co se dělo v horách, zkus se ho zeptat. Já se ti zpovídat nemusím a taky nebudu,“ dodal, chytil prázdný korbel a odešel s ním

113

k šenku. Tázavě jsem se podíval na Ilenu, ta ale jen zavrtěla hlavou a neřekla ani slovo. „Co se stalo tam nahoře?“ zeptal jsem se druhý den čaroděje. Šli jsme podhůřím Ledových hor k východu a já si začínal se zděšením uvědomovat, co je asi cílem naší cesty. A tak jsem se snažil soustředit na jiné věci... „Potřeboval jsem se od trollů naučit pár věcí, než dojdeme do Chrámu sedmi bohů,“ potvrdil Vett vzápětí mé obavy. „A co Jarmin? A co je s Robertem a s Ilenou?“ odváděl jsem řeč. „Jarmina smetla lavina. A já jsem se díky tomu naučil zase něco víc o severské magii, takže jeho smrt nebyla zbytečná,“ řekl suše čaroděj, jako by mluvil o přečtení nějaké knihy. „Robert s Ilenou si svoje problémy musí vyřešit sami a tobě do nich nic není,“ dodal. Zato ty ses jistě v jejich myšlenkách prohrabal, blesklo mi hlavou. „Samozřejmě jsem to udělal, bylo nutné vědět, na čem jsme, kdyby přišly problémy,“ přikývl Vett, který se zjevně hrabal i v mé mysli. „A ano, Norwigu, čtu i tvoje myšlenky. Hlavně kvůli tomu, že si Celius myslí, že se začínáš hroutit ze strachu před tím, co nás čeká v chrámu. Jenže my oba víme, že problém je někde jinde,“ pokračoval čaroděj. Vztekle jsem se na něj podíval: „Co ty o tom můžeš vědět? Co ty víš o víře? Věříš přece jenom sám v sebe!“ Vykročil jsem rázně vpřed, pryč od něj. Nepokusil se mě zadržet. Ale v hlavě se mi najednou vynořila zvláštní myšlenka: Můžu utíkat jak chci, ale sám před sebou utéct nedokážu – a brzy se tomu budu muset postavit. Byla moje, nebo my ji tam nasadil Vett? O den později začal rozhovor čaroděj. „Vím, co jsi zač, Norwigu. Umím si představit, před čím jsi z chrámu utekl. Jenže dál už utíkat nemůžeš. Musíme do

114

chrámu vstoupit a pak bude potřeba všech našich sil, abychom přežili,“ řekl. „Nevíš nic. Mohl sis přečíst mé myšlenky, ale nemůžeš to pochopit,“ odsekl jsem. „Můžu tě pochopit lépe než kdokoli jiný. Kdysi dávno mě totiž Seveřané unesli a chtěli mě vycvičit na Bragova kněze. A když pochopili, že můj talent přesahuje meze učení boha moudrosti, pokusili se mě zabít,“ prohlásil Vett. „Nejsi jediný zběhlý kněz, Norwigu. Jenže já na rozdíl od tebe měl víc než čtyřicet let na to, abych se na návrat do chrámu připravil. Ty jsi ten čas nedostal, ale to ti na druhé straně dává proti mně jednu výhodu.“ Vytřeštěně jsem na něj zíral. „Cože?“ vypadlo ze mě. „Máš výhodu v tom, že stále věříš v severské bohy. Jinak bys amulety nikdy používat nemohl. Možná jsi svou víru ukryl, a to hluboko, ale je v tobě. Tvé pochybnosti tě oslabují, ale já znám způsob, jak ti dodat sílu,“ pokračoval čaroděj. Uvědomil jsem si, že mu důvěřuju. Patrně důsledek hlasového kouzla. Jenže nejen to, já mu věřit chtěl. Protože jestli si opravdu prošel tím co já, dokáže najít řešení. Může mi vrátit to, co jsem ztratil při posledním boji... „Dnes večer, Norwigu. Stane se to dnes večer,“ řekl Vett. Seděli jsme u ohně, hleděli do plamenů. Mlčeli jsme, stejně jako oba předchozí večery. Mezi Ilenou a Robertem stále bylo cítit napětí, Celius znovu vypadal jako utopený ve svých vlastních problémech. A pak Vett ticho přerušil: „Budeš potřebovat svůj amulet, Norwigu.“ Překvapeně jsem se na něj podíval. „Ty ho dokážeš vyrobit?“ zeptal jsem se. „Ne, samozřejmě že ne. Každý Redurův kněz má svůj amulet, jediný na celý život. To přece víš,“ prohlásil čaroděj. „Jenže já ten svůj zničil. Kov jsem roztavil, rubín zakopal...“ řekl jsem, ale Vett

115

mě přerušil: „Co bylo pohřbeno, může být zase vykopáno. A zlato na amuletu je jen pro okrasu, jde o ten kámen.“ „Vždyť Norwig ani neví, kde ten rubín loni zakopal,“ prohodil Robert posměšně. Podíval jsem se po něm, ale Vett svými slovy znovu obrátil pozornost na sebe: „Nemusíš nic vědět. Stačí věřit. A když budeš opravdu věřit, můžeš kopat kdekoli. Tvůj amulet tam bude.“ „To je ale nebetyčná pitomost,“ řekl znovu Robert. Vett si ho nevšímal. „Věříš, Norwigu?“ podíval se mi do očí a já se v jeho pohledu začal topit. Svět kolem se vytratil, zbyly jen čarodějovy černé oči propalující se do mého nitra. Nemusel jsem říct ani slovo. „Vstaň a jdi ho vykopat,“ nařídil Vett. Zvedl jsem se od ohně. „To, co chceš udělat, je k smíchu,“ zavolal za mnou Robert. Zakázal jsem si poslouchat ho a dál kráčel do tmy. Bořil jsem prsty do kypré hlíny a odhazoval zeminu stranou. Ruce už mě od hrabání bolely, ale nepřestával jsem. Před rokem jsem ten amulet zakopal hluboko, takže mě ještě trocha práce čeká... A pak mi v hlavě vyšlehl plamen. Ústa mi zalila slaná chuť krve. Prsty pravé ruky na okamžik zachvátil žár, který se propaloval dál do těla. Zvedl jsem ruku a v hlíně se cosi rudě zablesklo. Rubín z mého amuletu. Má vlastní síla, nic ukradeného. S ní jsem zase úplný. Jsem připravený. Věřím, jako jsem nikdy nevěřil. Mohu vstoupit do chrámu a postavit se vlastním lidem. Protože jsem našel sám sebe.

116

MEČE A MAGIE

Nenávidím Seveřany. Když mi bylo sedmnáct, vtrhli do naší země. Ničím jsme je nevyprovokovali, přesto pálili vesnice, ničili města a zabíjeli. Sebrali jsme armádu a vyslali ji proti nim, vedl ji můj otec. Mně bojovat zakázal, musel jsem zůstat na našem hradě a jen poslouchat zprávy o tom, jak jsme vyhráli – a jak můj otec v poslední den bojů zemřel. O osm let později jsem hlídal most přes Rouanu, musel poslouchat seveřanské posměšky a velitelé mi znovu zakázali vztáhnout na Seveřany meč. Loni jsem velel obraně rodového hradu proti seveřanské armádě a zase jsem dostal příkaz vyklidit pozice, přestože jsme ještě měli dost bojeschopných mužů a mohli jsme nepřátelům způsobit těžké ztráty. A teď se už několik měsíců pohybujeme severně od Rouany – a pořád žádný boj. Až doteď. Teď, skoro třiadvacet let po smrti mého otce, přichází příležitost popustit uzdu nenávisti a Seveřanům vše vrátit i s úroky... Chrám sedmi bohů se krčil na úpatí hor a i v poledne se skrýval v jejich stínu. „Nevypadá to zrovna jako centrum seveřanské moci,“ řekl jsem Celiovi. Hrabě da Garna přikývl. „Taky jsem čekal něco monumentálnějšího, už jen podle toho honosného názvu,“ zamumlal, „ale je to to správné místo. I Vett s Norwigem to potvrdili, a ti tady přece kdysi byli.“ Pustil jsem větev a oba jsme s Celiem udělali pár kroků 117

zpět do lesa. „Pořád se mi nechce věřit tomu, že se do chrámu chystáme vtrhnout,“ řekl jsem, „připadá mi to jako nerozum. Zbytečně lezeme pod nůž, přitom by stačilo chvíli počkat. Císařská armáda už je zase na téhle straně Rouany, Vener se rozhodl přejít na naši stranu a poslední skutečně důležité město v rukou Seveřanů, Skjarviggen, leží tak daleko na východě, že tamní posádka prostě nemůže včas zaútočit z křídla na náš hlavní voj.“ Hrabě si povzdychl. „Bohužel, dvorská politika mě nutí jednat nerozumně,“ prohlásil. „Máš, Roberte, ve všem pravdu, ale dole v Pantole se někdo rozhodl, že kvůli zkrácení války o tři měsíce stojí za to zbytečně riskovat. Zvlášť když nebude osobně riskovat ten, kdo tak rozhodl.“ Přikývl jsem. Ano, rozhodovat o tom, co budou riskovat jiní, to se dělá snadno... „Vrátíme se k ostatním. Musíme vymyslet, jak to uděláme,“ řekl Celius. „Chrám nevypadá nijak zvlášť opevněně, neviděli jsme ani moc stráží,“ shrnul jsem výsledky našeho pozorování, „naší výhodou by mohlo být, že se tam stahují davy uprchlíků. A dovnitř je asi nepouštějí, spousta jich táboří kolem chrámu. Takže bychom se mohli dostat nepozorovaně až do bezprostřední blízkosti.“ Vett přikývl: „To by šlo. Přepadneme pár těch uprchlíků, sebereme jim hadry, ať nevypadáme moc nápadně, a vmísíme se do davu.“ Celius se zatvářil překvapeně. „Proč chceš někoho přepadávat? Mohl bys nás magicky zamaskovat,“ řekl, ale čaroděj ho přerušil: „To by byla hloupost. V chrámu by někdo určitě vycítil, že se venku používá magie. Jen bychom jim dali dost času na to, aby se na nás připravili.“ Celius pokrčil rameny na znamení, že tohle rozhodnutí nechá na někom

118

jiném. A v tu chvíli se ozval Norwig: „Fajn, dostaneme se k chrámu. Ale co pak? Dovnitř uprchlíky nepouštějí. A to, že jste neviděli stráže, neznamená, že tam nejsou. Skrývají se uvnitř a chrám je postavený tak, aby v něm i hrstka obránců mohla zadržet armádu...“ Vztekle jsem po Seveřanovi hodil pohledem. „To je zase jak na Nahrenu! Proč jsi vůbec měnil strany, když pořád tvrdíš, že proti tvým soukmenovcům nemáme šanci?“ vyjel jsem na něj. Norwig se nadechl, aby něco řekl, ale Vett ho zarazil: „Přestaňte! Tohle je zbytečné!“ Seveřan pusu zase zavřel. „Samozřejmě vím o vnitřním členění chrámu,“ pokračoval už klidným hlasem čaroděj, „jenže to by mohlo hrát do karet nám. Můžu magicky vyhodit do vzduchu část zdi, takže tam vtrhneme zadem a my budeme ti uvnitř. A než něco řekneš, Celie, myslím, že ve chvíli, kdy se do toho pustíme, bude už pro ty v chrámu na jakékoli varování pozdě.“ Seděl jsem ve tmě na hlídce, když se ozvalo zapraskání. Okamžitě jsem stál na nohou s mečem v ruce, ale vzápětí jsem se zase uklidnil. „Ileno, co to děláš? Málem jsem tě seknul,“ zašeptal jsem, abych neprobudil ostatní. Trubadúrka si sedla vedle mě. „Potřebuju s tebou mluvit, Roberte,“ řekla tiše, „vím, že poslední dobou to mezi námi nefunguje, ale...“ „Nefunguje. Moc pěkně řečeno,“ přerušil jsem ji, „oba přece víme, co se stalo. A čí je to vina.“ „Já vím, že je to moje vina. To, co jsem udělala v horách, byla hloupost,“ povzdechla si Ilena. Mlčel jsem. „Roberte, můžeš mi to odpustit?“ zašeptala pak a oběma rukama mi sevřela levé zápěstí. „Odpustit... Kdybych jen věděl, proč jsi to udělala. A proč s ním. Zrovna se Seveřanem...“ Znovu jsem ucítil, jak se ve mně vaří krev. A to je tenhle Seveřan už mrtvý... „Protože mi

119

připomněl staré časy. Myslela jsem si, že se dokážu vrátit do doby před válkou. Že mi zase bude dvaadvacet a budu mít celou budoucnost před sebou,“ řekla Ilena tiše. Neodpověděl jsem. Cítil jsem její stisk na zápěstí, ale mlčel jsem a jen zíral do tmy. Po nějaké době se Ilena znovu ozvala: „Chápu, že chci příliš. Ale můžu mít jinou prosbu?“ „Jakou?“ „Vrať se mi živý. Ten plán na vtrhnutí do chrámu se mi nelíbí, celé to vypadá jako sebevražedná mise. Vett a Norwig vypadají, že se na smrt z rukou kněží těší. Celius to dostal rozkazem, ukazoval mi císařův dopis. Ale ty...“ Ilena na okamžik zarazila příval slov. „Vrať se mi. Prosím. Potřebuju tě,“ zašeptala pak. „Potřebuješ mě?“ zeptal jsem se. „Jsi to poslední, co mi ještě zbylo. Nechci o tebe přijít.“ O den později už jsme byli mezi davy uprchlíků pod zdmi chrámu. Dostat se sem bylo neuvěřitelně snadné. Díky ukradenému oblečení jsme nepůsobili nápadně, podařilo se nám sebrat i nějaký vozík, na který jsme pod pár hadrů složili zbraně a brnění, abychom nevyvolávali zbytečný rozruch. Ale on by si nás beztak asi nikdo moc nevšímal. Panuje tu zmatek, lidí tu jsou stovky – a nikde v dohledu žádný strážce... „Já to nechápu. Vždyť tohle je poslední místo odporu, proto sem tihle všichni lidi utekli. Tak kde jsou nějací ozbrojenci?“ otočil jsem se na Celia. „Skoro všichni jsou mrtví,“ ozval se za mými zády Vett, „Seveřané poslali všechno, co měli, do války proti Pantole. A když odrazili první vlnu útoku, udělali tu hloupost, že se nechali vylákat k útoku na druhý břeh Rouany, kde padli do Celiovy pasti. Takže tady teď nezbývá skoro nikdo, kdo by chrám bránil.“ „Ale někdo přece,“ řekl Norwig, „v chrámu zůstali novicové a jejich učitelé, ti určitě do

120

války nešli. Takže náš útok tak docela snadný nebude.“ „Stejně to bude jednodušší, než jsem čekal. Děti bez zkušeností a zesláblí starci,“ ušklíbl jsem se. „Ti starci jsou v tvém věku. A co už nezvládají silou a rychlostí, dohánějí magicky,“ odsekl Norwig. „Máme přece na své straně čaroděje. Tak na co nějaké obavy,“ zasmál jsem se. „No, tady je trochu změna plánu,“ řekl opatrně Celius a mně už v tu chvíli bylo jasné, že se mi to ani trochu nebude líbit... „Jaká změna plánu? To nás tam Vett nažene a sám zůstane venku?“ vyhrkl jsem. „Nebuď směšný, Roberte. Já venku nezůstanu. Spojil jsem s vámi síly jen proto, abyste mi pomohli do chrámu a já tam mohl dokončit desítky let odkládanou pomstu,“ ucedil čaroděj. „Tak co tedy?“ otočil jsem se k Celiovi. „Do zadní části chrámu po výbuchu vejdete jenom ty s Norwigem. My ostatní bychom se vám stejně jen pletli pod nohy. Takže půjdeme hlavní branou,“ řekl hrabě. „Dobrý nápad,“ přikývl Norwig, „když vyvoláme rozruch vzadu, nikdo nebude hlídat přední vchod. A vy pak budete moct vpadnout do zad obráncům, kteří se budou soustředit na nás.“ Seveřan měl pravdu, tohle bylo chytré. Ale jedna věc mi na Celiových slovech neseděla... „Vy ostatní? To jako vy, hrabě, a Vett?“ zeptal jsem se. „Já, Vett a Ilena,“ řekl neochotně Celius. „Nepřipadá v úvahu,“ vyjel jsem na něj. „Stejně vám tam k ničemu nebude, bojovat neumí. Tak proč ji tam chcete tahat?“ Hrabě se mi upřeně podíval do očí. „Roberte, je velmi pravděpodobné, že v chrámu zemřu. A v tom případě by Ilena musela dokončit mou misi. Aby celá tahle naše akce nebyla zbytečná,“ řekl. „Dokážete se ubránit lépe než ona. Jestli zabijí vás, jakou pak má šanci?“ namítl jsem. „Myslím,

121

že svoji ženu podceňuješ,“ řekl Celius a gestem naznačil, že tahle diskuze je u konce. Měl jsem noc na to, abych Celiova slova vstřebal. A i když jsem věděl, že musím spát, abych měl na zítřek dost sil, nedařilo se mi usnout. Tahají do toho Ilenu... Tohle přece nebude nějaká procházka, tady poteče krev, hodně krve. To přece nejde... Nedaleko se ozval šramot a pak si Ilena lehla vedle mě. „Taky nemůžeš spát,“ konstatovala. Prohrábl jsem prsty její zlaté vlasy, ale neřekl jsem nic. „Celius ti lže. K žádné misi mě vevnitř nepotřebuje. Dělá to jen proto, aby si tě pojistil. Chce mít jistotu, že z tebe vytáhne všechno, co jen půjde, protože ví, že uděláš cokoli, jen aby ses ke mně dostal,“ řekla tiše. „Mám pocit, že se mu to povedlo,“ zamumlal jsem. „Ale my tuhle hru vyhrajeme, Roberte. Ani jeden z nás se nenechá zabít, sejdeme se v chrámu a pak z něj vyjdeme ruku v ruce,“ zadrmolila Ilena a přitiskla se ke mně. A pak už nebyl žádný chrám, nebyl uprchlický tábor, byli jsme jen my dva. A ráno pak už myšlenky mířily jen jedním směrem. Všechnu nenávist k Seveřanům, všechen vztek na Celia soustředit na čepel meče. Co na tom, že jsme v brněních vzbudili mezi uprchlíky rozruch. Teď už to bylo jedno. Protože se ozvala ohlušující rána a jedna z bočních zdí chrámu se zhroutila. Lidé začali s křikem utíkat, my s Norwigem jsme se vrhli proti proudu davu. Chvíle běhu a pak už chrám... Po lístcích norilu se v puse rozlila trpká kovová pachuť. Svět ztratil barvy a zpomalil se. Vtrhli jsme pobořenou zdí do chrámu, před námi se v panice pokoušelo utéct pár lidí. Ale pomalu, zoufale pomalu. Sek vlevo, sek vpravo, dva rychlé kroky, další sek vpravo. Nezapomenout dýchat, nezapomenout myslet

122

na tlukot srdce. Vedle mě víří Norwigův meč, na hrudi mého spojence rudě žhne amulet nabitý magií. Ale ta není potřeba. Nikdo se nás nepokouší zastavit. A nikdo nemá šanci utéct. Norilové opojení pominulo a já se zvolna vydýchával. „Bylo to snad až příliš snadné,“ řekl jsem. Místnost plnou zkrvavených těl jsme nechali za sebou, postupovali jsme hlouběji do úzkých chodeb chrámu. „Měli jsme štěstí na vstupní místo. Tohle byla síň noviců Tandera, boha veselí. Ti jsou nebezpeční jen hlasovými kouzly, ale přes vliv norilu je nemohli protlačit,“ řekl Norwig. „Ale určitě se přiženou opravdoví obránci,“ nadhodil jsem. „Jistě, Redurovi váleční kněží, to bude hlavní síla,“ přikývl Norwig, „ale dávej pozor i na muže v obyčejných měšťanských šatech. To jsou kněží boha moudrosti Braga, umí číst myšlenky a taky ti mohou vnutit svou vůli. A mimořádně nebezpečné jsou kněžky bohyně smrti Vally, dovedou zabíjet na dálku...“ Norwig se zarazil. „Slyším kroky,“ řekl pak. „Já taky,“ potvrdil jsem mu to, „ noril a jdeme na to.“ V šedém tichém světě norilového rauše se vynořily postavy. Tihle lidé mají meče a jsou stejně rychlí jako my. Takže začíná opravdový boj. Úzká chodba je pro nás s Norwigem výhoda, přesila díky tomu není tak výrazná. Takže seknout, štítem krýt ránu, další sek, úder srdce, kryt, nádech. Krok vpřed, zachytit výpad, úder srdce, sek na odkrytý bok, úder srdce, výdech. Zaútočit, přikrčit, úder srdce, sek zespoda. Úder srdce, nádech, pokrýt útok proti Norwigovi, kryt štítem, úder srdce. Výdech, hlavu za štít, žvýkat norilový lístek, úder srdce, kryt. Trpká pachuť, výpad. A tak pořád dál... Pozor! Rudý záblesk, rána do hrudi, padám na záda.

123

Vzali si na pomoc magii. Kryt, přetočit, úder srdce, kryt, nádech, úder srdce, sek zespoda, zpět na nohy. A rychle dopředu, protlačit se zpět na původní pozici... Další rudý záblesk. A další. Letím vzduchem, narážím do zdi. Úder srdce, výdech, kryt. Kde je Norwig? Kryt, výpad, úder srdce. Červený amulet na krku protivníka. Seknout, rudý svit vyhasíná. Nádech, další noril. A červená záře. Přehrazuje chodbu a blíží se sem odněkud zepředu, protivníci před ní ustupují. Útočím na ně zezadu. Pak světlo dojde až ke mně, srazí mě na kolena a vyrazí mi meč z ruky. Uprostřed mezi dvěma rudými stěnami stojí Norwig s rukou vztyčenou nad hlavou, kolem leží mrtví Seveřané. První kolo je za námi. „Magický štít,“ řekl Norwig, zatímco trhal z krků zabitých nepřátel amulety s rubínem. „Nikdo skrz něj neprojde ozbrojený. A oni samozřejmě věděli, že kdyby vstoupili dovnitř, zabiju je rychleji, než stačí meč zase popadnout.“ „Jak dlouho to vydrží?“ zeptal jsem se. Norwig se zasmál a zatřásl ukradenými amulety: „S touhle zásobou třeba několik dní. Ale bohužel je nepohyblivý. Takže se asi jen vzpamatujeme a pak štít zruším.“ „Takže postoupíme dál do chrámu,“ řekl jsem. „Jistě. A předpokládám, že v další vlně už budou opatrnější. Už vědí, že proti sobě mají opravdu schopné protivníky,“ přikývl Norwig. „Bude méně mečů a více magie,“ zamyslel jsem se. „Je mi jasné, že ti to nevyhovuje,“ začal Norwig, ale já ho mávnutím ruky umlčel: „Jde jen o to, jakou zvolit taktiku boje. Možná bude lepší se na něčem dohodnout, než abychom se zase snažili každý jen sám za sebe.“ Než se znovu ozvaly blížící se kroky, byli jsme už o pořádný kus dál. Netuším, jestli jsme mířili chrámem

124

směrem k hlavnímu vchodu, prostě jsme jen šli dál a dál a doufali, že už se brzy objeví naši zbývající tři společníci. Ale neobjevili se. Místo nich stál v chodbě nějaký muž bez meče a upřeně se na nás díval. „Norwig,“ řekl, „asi nám to rovnou mělo být jasné. A ty jsi...“ Skočil jsem vpřed. V hlavě mi vybuchla myšlenka „Nesmíš!“, ale meč už nešlo zastavit. Kněz boha moudrosti se zhroutil, doteď strnulý Norwig se pohnul a nakrčil do bojového postavení. „Jdou sem! Tohle nás mělo jen vyvést z rovnováhy,“ křikl. Bleskově jsem do pusy dostal norilový lístek a couvl zpět k Norwigovi. A pak tu byli. V rukou meče, na krcích rubínové amulety. Šedým světem proletí pár rudých blesků, ale tříští se před námi. Norwig odhazuje jeden ukradený amulet za druhým a já se vrhám vpřed. Sek shora, otočka, sek ve výšce pasu. Kryt, udeřit hranou štítu, sek zespoda. Seveřané jsou všude kolem, jsou rychlí a vycvičení, ale nepočítali s tím, že budou mít proti sobě rovnocenného soupeře. Sek, kryt, ustoupit, rychlý výpad. Žhavá bolest v pravé noze, myšlenkou zastavit krvácení a další výpad. A pak opatrně couvat, abych se nedostal od Norwiga příliš daleko. Okolo se stále vzduchem křižují rudé blesky, ale žádný z nich nejde mým směrem. A řady nepřátel řídnou. A pak se objeví postava v rouchu s kápí, kleká si na zem a pokládá na ni ruku. Kolem ní se začne rozšiřovat černá skvrna a já nějak chápu, že se nesmí dostat až ke mně. Rychle couvám, ale vím, že to nebude stačit... Rudý blesk proletí vzduchem, zasáhne postavu v kápi a odhodí ji ke stěně. Černá skvrna bledne, Norwig běží vpřed a zaráží do neznámého nepřítele meč. A o vteřinu později se mu v obličeji objeví překvapený výraz, když jeden z mála zbývajících protivníků sekne zezadu

125

proti jeho boku. Pěti kroky jsem u nich, jednou seknu. K zemi padají oba současně. Není čas na přemýšlení, ještě jsou tu dva nepřátelé. Pokusí se mě překvapit útokem z různých stran. Není jim to nic platné. Ztěžka jsem se vydýchával. Tohle není dobré, to vůbec není dobré. Nejde jen o to, že jsem tu zůstal sám. Hlavně jsem přišel o toho, kdo mě mohl chránit před magickými útoky... Podíval jsem se na mrtvého Norwiga. Další tvář v řadě těch, které skončily svou pouť někde podél mé cesty. Kousl jsem se do jazyka, bolest rozbila strnulé zamyšlení. Nemá cenu na to myslet. Nic tím nezměním. Musím posbírat noril, co u sebe mají padlí, a najít místo, kde se nejlíp dokážu bránit další vlně útočníků... Obcházel jsem mrtvoly, prohledával je a cpal nalezené lístky do kapsy na pravém rukávu. Nebylo jich moc, a to mi na náladě nepřidalo. Povzdychl jsem si, naposledy se podíval na Norwigovo tělo a vykročil dál do hlubin chrámu. Kroky se ozvaly až příliš brzy. Moc daleko jsem se nedostal. Zoufale jsem se rozhlédl a pak se opřel zády o zeď v jednom zalomení chodby. Trpká chuť norilu zbavila svět barev – až na jeden rudý záblesk ve stínech vepředu. Už jsou tady. Takže konec přemýšlení... Rychle vpřed. Rudé světlo mi letí vstříc a já mu dokážu uhnout. Jsem rychlejší než kdy dřív. Sek proti krku, kop do kolena, krýt se štítem, sek odspoda. Vířím mezi nimi, sotva stíhám dýchat a hlídat tlukot srdce. Na zem, přesekat šlachy v kotnících a v kolenou, ke zdi, výpad z pokleku, vstát, krýt se štítem. Nikde žádné rudé světlo. Žádná magie, jen ocel proti oceli. Výpad. Kryt. Zachytit úder, vyvést soupeře z rovnováhy, sek. Krýt se, vzít si další noril. Zaútočit. Zpět ke zdi. Znovu vpřed. Pravá

126

noha klouže v kaluži krve, štít letí vzhůru a nestačí zachytit ránu meče. Pravou paží se rozlije děsivá bolest, tohle jsem necítil od chvíle, kdy mi před osmi lety na Nahrenu usekli ruku v zápěstí. Pravá paže volně visí, kryju se jenom mečem v levačce. Snažím se nějak ovládnout pohyby, ale nejde to. Co je mi platné, že s norilem kontroluju každý sval v těle, když mi přesekli šlachy, které ty svaly drží pohromadě? Pravým bokem ke zdi, krýt se. Občas zaútočit, vždy na jistotu. Úzká chodba chrámu mi pomáhá a protivníků přece jen ubývá. Stále na mě dotírají, ale už jsou jen tři. Dva. Poslední se pokusí přetlačit obouručním mečem můj jednoruční, jenže já ve vhodnou chvíli povolím, uhnu a nechám ho naběhnout na připravené ostří. Povolil jsem popruhy štítu a nechal ho z pahýlu pravačky sklouznout. Je to jen mrtvá váha, když se jím nemůžu bránit. Jen by mě brzdil. Pak jsem prohledal padlé, ale nenašel jsem nic užitečného. Buď v chrámu došel noril, nebo se kněží rozhodli, že mě přestanou zásobovat. Zalovil jsem tedy levačkou v pravém rukávu a vytáhl poslední čtyři norilové lístky. Povzdechl jsem si a zmačkal je v dlani. Ještě na ně přijde čas. Ale jak se zdá, tohle asi bude konec... Zarazil jsem se. Ne, není konec. Jistě, nemám štít. Nemám ani skoro žádný noril. Rána na pravé ruce poměrně silně krvácí. Ale já přece už v takové situaci byl. Přežil jsem Lavayolu. Přežil jsem Nahren, ten dokonce dvakrát. Dostanu se i z tohohle. Protože pořád mám za co bojovat. S Ilenou jsme si slíbili, že se nenecháme zabít. A já ten slib hodlám dodržet... Zdá se mi to, nebo už zase slyším kroky?

127

NE PRO CÍSAŘE

Celius zakolísal. Z poraněné levačky mu vypadla vrhací hvězdice, meč v pravé ruce už jen stěží držel zvednutý. Udělala jsem dva rychlé kroky, prudkou ranou do zápěstí mu zbývající zbraň vyrazila a strhla hraběte před sebe. Nůž, který mi předtím vnutil, mi sám vklouzl do ruky. Přiložila jsem jeho ostří Celiovi na krk. „Je po všem! Hra skončila,“ řekla jsem a hlas se mi ani trochu nezachvěl. Císařův poradce zkameněl. „Ale sakra,“ vydechl Celius, stoupl si přede mne a chytil mě za ramena, abych se nemohla podívat za něj. Zbytečně. Protože to, co přede mnou chtěl zatajit, už se mi vrylo hluboko do hlavy. Ty stříbrné vlasy bych poznala kdykoli, byť byly prosáklé krví... „Roberte!“ zaječela jsem. Zkusila jsem se Celiovi vytrhnout, jenže mě držel pevně. „Ne, to není pravda! Nemůže být! Roberte...“ Hlas se mi zlomil. V hlavě nezbylo nic, žádná myšlenka. Všechno překryl obraz muže v brnění ležícího na břiše v kaluži krve. Cítila jsem, jak mi povolují nohy, a Celius si toho všiml také, pomohl mi posadit se na zem. Zády k tělu padlého rytíře, po jehož boku jsem strávila posledních osm let. Cítila jsem hořko v krku, jak se mi do očí draly slzy. „Ne, to přece ne...“ mumlala jsem. Hrabě da Garna mě vzal kolem ramen. „Tohle jsem nechtěl. Nemělo se to stát,“ řekl pomalu a já cítila, že tentokrát mimořádně mluví pravdu. Ale co to bylo platné? Robert z Nahrenu je mrtvý. Nežije. Nikdy se ke mně nevrátí... 128

„Musíme jít,“ ozval se sebejistý hlas někde za mnou. „Našel jsem i Norwiga, je také mrtvý. To znamená, že už od nás nikdo neodvádí pozornost,“ pokračoval čaroděj Vett. Ani jsem se nehnula, cítila jsem ale, jak hrabě otočil hlavu směrem k čarodějovi. „Celie, ty víš, o co tu jde. Musíme dál. A když sis prosadil, že Ilena půjde s námi, tak se postarej o to, ať nás zbytečně nezdržuje,“ prohlásil Vett. Celius se mlčky zvedl a vytáhl na nohy i mě. Bylo i to jedno. V tuhle chvíli mi už bylo jedno úplně všechno. Kráčeli jsme temnými chodbami Chrámu sedmi bohů. Chrámu, ve kterém chtěl Vett dokončit svou pomstu severským kněžím za cosi, co mu provedli kdysi v minulosti. Chrámu, ve kterém chtěl Celius přinutit kněží, aby se vzdali pantolijské armádě a ukončili tak válku císařství proti severním zemím. Oba tu mají nějaký cíl a kvůli němu sem nahnali i Norwiga a Roberta. A Celius sem z nějakého důvodu táhne i mě. Myslela jsem si, že mu šlo jen o to vybičovat Roberta na hranici sil, protože by věděl, že bojuje i o můj život. Jenže to asi nebylo všechno. Mělo by mě zajímat, proč mě sem hrabě zatáhl. Jenže je mi to fuk. V duši cítím naprostou prázdnotu. Automaticky kladu nohu před nohu, nedívám se nalevo ani napravo... Kolem hlavy mi prolétla vrhací hvězdice a nějaký muž vedle mě se bez hlesu zhroutil k zemi. Celius se opatrně rozhlédl a pak si šel svou vrhací zbraň sebrat. „Vette,“ zasyčel, „koukáš vůbec kolem sebe? Tady jsi jednoho kněze minul...“ „Kněží boha počasí nám tady uvnitř nejsou nebezpeční. Jejich magie je tady nepoužitelná,“ řekl čaroděj a ani nezpomalil. „Ale pořád mají ruce,“ zavrčel Celius. Odepnul si od pasu nůž a podal mi ho. „Na obranu,“ řekl. „To myslíš vážně? Nikdy jsem na nikoho zbraň

129

nevytáhla,“ řekla jsem. „Třeba na to dnes dojde,“ prohlásil hrabě a vnutil mi nůž do ruky, „každopádně budu radši, když u sebe budeš nějakou zbraň mít. Slíbil jsem Robertovi, že tě budu chránit, a tenhle slib se porušit nechystám. Tím spíš, že už tě teď nemůže chránit on.“ Vett se zastavil v místě, kde chodba přecházela v nějaké schodiště směrem dolů. „Jsme tady. Tam dole je sál zasvěcení. Tam teď bude všech sedm velekněží. Vládci severu, kteří už nemají, kam jinam by se schovali,“ řekl čaroděj. Celius se s ním začal o něčem polohlasně dohadovat, ale já je neposlouchala. Držela jsem nůž, který mi hrabě dal, a prstem přejížděla jeho ostří. Co asi cítil Robert, když se mu podobně ostrý meč prodíral do těla? Myslel přitom na mě? Prstem mi projela bolest a já najednou zírala na rozříznutou kůži potřísněnou krví. A jak jsem se vrátila do reality, dostihly mě i hlasy mých průvodců. „Takže tam vůbec nemáme chodit?“ ptal se Celius. „Ne. O obyčejné kněží se snadno postarám. Díky Robertovi s Norwigem jich stejně moc nezbylo. A pro jejich představené mám připraveno něco speciálního,“ zněl Vettův hlas, ze kterého ukapávala nenávist. Stejná, jakou jsem znala z Robertových řečí o Seveřanech. „Musí zůstat naživu. Potřebuju, aby podepsali kapitulaci,“ ozval se Celius. „Zůstanou naživu. Většina z nich. To je na tom celém nejlepší. Protože budou vědět, že prohráli. Budou muset žít s následky,“ řekl Vett. „Takže ještě jednou – co s nimi chceš udělat?“ zeptal se Celius. „Seberu jim jejich magii. Nejen těm sedmi, ale úplně všem severským kněžím. Napořád. V horách u trollů jsem se naučil to poslední, co k tomu potřebuju,“ prohlásil Vett. „A nepatřila k tomu učení i

130

nějaká věštba?“ vypadlo ze mě, ani jsem nevěděla jak. Oba se překvapeně otočili, jako by zapomněli, že tady vůbec jsem. „Jistě. Věštba i příběh. Dokonale se shodovaly. Bylo mi řečeno, že mé činy povedou k proměně tváře světa,“ zadeklamoval Vett. Poznala jsem, že něco zamlčel. Poznal to i Celius. Ale neřekl ani slovo a mě pohledem požádal o totéž. Nebyl problém mu vyhovět. Čaroděj se ztratil někde dole na schodišti a já zůstala s Celiem o samotě. A dosavadní netečnost mě začala opouštět. Dělo se tu něco důležitého a já byla součástí toho všeho, ať se mi to líbilo nebo ne... „Půjdeme za ním,“ řekl hrabě. „Vždyť nám to zakázal,“ namítla jsem, ale spíš jen pro formu. Já přece chtěla zjistit, co se tu děje. Kvůli čemu musel Robert umřít... „Víš stejně dobře jako já, že tam jít musíme. Ať už chce Vett udělat cokoli, nepodaří se mu to. Ne stoprocentně,“ opáčil Celius, „co jsme vlezli do chrámu, je jako omámený. Přehlíží všechno, co je mimo jeho hlavní cíl. Přestal uvažovat racionálně, chce se jen za každou cenu pomstít.“ „Za co?“ zajímalo mě, ale hrabě jen pokrčil rameny: „Nemám tušení. Ale vím, že přeceňuje své síly. Myslí si, kdo ví jak není chytrý a mocný. Jenže výraz jeho tváře naprosto jasně prozradil, co mu trollové věštili.“ „Smrt. Jako nám všem, co jsme tam byli,“ řekla jsem, ale Celius zavrtěl hlavou: „Poznám na tobě, když lžeš, Ileno. Tobě smrt nikdo nevěštil.“ Vytáhl z pochvy krátký meč a vstoupil na schodiště. „Jdeme. Drž se za mnou. A udělej cokoli, abys zůstala naživu,“ řekl. Sestoupili jsme sotva do poloviny schodů, když k nám dolehl nějaký rámus. Znělo to zvláštně a ani v nejmenším to nepřipomínalo hluk boje. Celius si dal

131

prst na ústa, přilepil se na stěnu a plížil se podél ní dolů. Udělala jsem totéž. Randál sílil, provázely ho podivné světelné záblesky. A pak se hrabě zastavil, já zůstala stát o schod výš a oba jsme koukali do podzemní síně osvětlené několika pochodněmi. Byla vytesaná ve skále a nijak zvlášť velká. Kromě našeho schodiště do ní ústilo druhé z protější strany. Po něm vbíhali dovnitř ozbrojenci s rudými plášti, ale nedokázali se dostat dál než jen pár kroků do místnosti. Vett stál téměř uprostřed síně, levou ruku nataženou před sebou s otevřenou dlaní proti útočníkům. Ti lapali po dechu, jako by se topili. A kromě toho... „Sedm velekněží,“ zašeptal Celius. Tři ženy a čtyři muži, všichni u stěny a všichni zaměření na Vetta. Zjevně proti němu nějak bojovali, ale nebylo poznat jak. Jen čas od času najednou zesílilo nebo zesláblo světlo v síni. „Co dělají?“ sykla jsem. „Nemám páru. Nejsem čaroděj,“ odpověděl Celius. Všimla jsem si, že se posunul kousek od zdi, aby si uvolnil ruku pro hození hvězdice. Sklouzla jsem pohledem zpět na čaroděje. Nebylo na něm nic poznat. Co ozbrojenci? Většinou na zemi, asi v bezvědomí nebo rovnou mrtví. Sedmička? A najednou jsem si toho všimla. Ten výraz v obličejích. Vyčerpání. A bolest. Strašlivé utrpení... Přeskočila jsem očima k Vettovi a našla u něj to, co jsem čekala. Triumf. A zlomyslnou radost. A pak... Na zlomek vteřiny se ve Vettových očích objevilo překvapení. Pak se zablesklo, silné světlo zabolelo do očí. Vzduch zavoněl jako po úderu blesku. A když se mé oči znovu přizpůsobily temnotě chrámu, byl čaroděj pryč. Nezůstala ani stopa po tom, že by tu někdy stál. Než jsem si stačila uvědomit, co se stalo, spadl na zem velekněz v rudém rouchu. „Schovej se,“ sykl Celius,

132

udělal krok vpřed a hodil další hvězdici. Zasáhl ženu v černých šatech se zlatými výšivkami, jejichž symetrii rázem rozbil proud krve. Zbývající pětice jak opařená hleděla na Celia. „Vzdejte se! Je konec! Nemáte šanci!“ vykřikl hrabě v severštině hlasem zvyklým rozkazovat. Neudělali to. Žena v šedivém se na hraběte vrhla a z jejího roucha se vynořil nůž. Celius ránu srazil mečem, hodil hvězdici – a i na krátkou vzdálenost minul. Opačným směrem proletěl nůž a rozsekl hraběti levou paži. Celius vykřikl bolestí, ale stejně stihnul švihnout mečem a zasáhnout ženu v šedém do tváře. Ostatní čtyři kněží se na něj klidně dívali, žádný se nepokusil do boje zasáhnout. „My nemáme šanci? Nemyslel jsi to obráceně,“ zeptal se jeden z nich výsměšně čistou pantolštinou. „Je konec. Prohráli jste válku. Naše armáda tu bude každým dnem,“ vychrlil ze sebe zadýchaný Celius. „Ale zatím tu není. A tím, že jsi sem vlezl, jsi udělal stejnou chybu jako ten tvůj čaroděj,“ ucedil velekněz v šatech připomínajících bohatého měšťana. „Myslel si, jak není silný. Ale zahrával si s věcmi daleko přesahujícími jeho chápání. A kde je teď?“ „To bys snad mohl vědět sám. Jsi přece velekněz boha moudrosti. Nebo že by všechny tvoje síly zmizely?“ odvětil hrabě da Garna. „Vím přesně, kde čaroděj teď je. Zpovídá se bohům,“ odsekl kněz, „ty se s nimi setkáš taky, ale můžeš mi věřit, že tvá cesta bude mnohem delší a bolestivější než u něj. Myslíš si, že bychom někdy poslali do boje všechny naše síly? Ať už proti těm vašim dvěma ozbrojencům nebo proti čarodějovi?“ Celius se otočil k protějšímu vchodu a v tu chvíli proti němu vystartoval další ze zbývající čtveřice velekněží. Měl jen krátkou hůl, ale dokázal s ní trefit Celia do hřbetu ruky, ve které držel

133

meč. Hrabě bolestí zkřivil tvář, ale přesto dokázal ještě levačkou hodit hvězdici a útočníka s ní srazit. Jenže já si všimla, že naproti na schodišti skutečně je nějaký pohyb. A uvědomila jsem si, že je jen jediný způsob, jak zůstat naživu. Celius si taky všiml rudých plášťů na protějším schodišti a zakolísal. Z poraněné levačky mu vypadla vrhací hvězdice, meč v pravé ruce už jen stěží držel zvednutý. Udělala jsem dva rychlé kroky, prudkou ranou do zápěstí mu zbývající zbraň vyrazila a strhla hraběte před sebe. Nůž, který mi předtím vnutil, mi sám vklouzl do ruky. Přiložila jsem jeho ostří Celiovi na krk. „Je po všem! Hra skončila,“ řekla jsem a hlas se mi ani trochu nezachvěl. Císařův poradce zkameněl. A ztuhli také tři kněží naproti mně. „Co jsi zač?“ zeptal se ten, který doteď mluvil, velekněz boha moudrosti. „To není podstatné. Důležité je, že vás nenechám, abyste mi ukradli mou pomstu. Protože Celius da Garna patří mně,“ řekla jsem. „Ileno, co to děláš?“ vydechl Celius. „To, na co jsem se těšila už roky,“ řekla jsem a dávala si pozor, aby dobře slyšeli i zbývající tři kněží. „Před devatenácti lety jsi zabil mou matku. Kvůli tobě jsem musela utéct z domova, který pak lehl popelem. A před dvěma měsíci kvůli tobě umřel jeden z mužů, na kterých mi mimořádně záleželo.“ Kněz boha moudrosti se usmál. „Jestli ti jde o pomstu, tak jsme na jedné lodi. Zaručuju ti, že tento muž bude trpět...“ řekl, ale nenechala jsem ho domluvit: „Nepotřebuju, aby trpěl. Stačí mi, když ho uvidím mrtvého. Ale důležité je, aby zemřel teď a tady.“ „Ileno,“ hlesl Celius a pokusil se vykroutit, ale když jsem přitlačila nožem na jeho krk, nechal toho. „Teď a tady?

134

Proč?“ zajímal se velekněz boha moudrosti. „Protože to bude i váš konec!“ vykřikla jsem a dala do toho výkřiku všechnu bolest posledních hodin. „Zabili jste mého manžela! Nezasloužíte si nic jiného než vyhlazení! A na to dojde!“ Odmlčela jsem se, jen abych popadla dech: „Protože císařská armáda sem doopravdy brzy dorazí. A dozví se, že v chrámu byl zavražděn císařův důvěrník, který přišel jednat o podmínkách kapitulace. A já císaře znám, ten neodpouští, zvlášť když něco považuje za osobní urážku. Z vašeho chrámu nezůstane kámen na kameni. Každý jednotlivý kněz skončí na popravišti. Nezůstane po vás ani stopa!“ Zmlkla jsem, přitiskla Celia pevněji k sobě a lehce pohnula rukou s nožem. „Ne! Zadrž!“ vykřikla kněžka v bílých šatech. Už když jsem se na ni podívala, vycítila jsem, že za mnou někdo stojí. Sevření mě proto nepřekvapilo a já neudělala žádný ukvapený pohyb. Ruce cizího muže velmi opatrně odtáhly mou ruku s nožem od Celiova krku a pak mi vyprostily zbraň z pěsti. „Celie da Garna,“ řekla velekněžka opatrně, „opravdu máš u sebe smlouvu o kapitulaci?“ Hraběti na tváři vykvetl samolibý úsměv. „Tvrdil jsi, že poznáš, když lžu,“ řekla jsem Celiovi, když nás muži v rudých pláštích vedli z chrámu. Mluvili jsme pantolsky a doufali, že obyčejní ozbrojenci cizí řeči nerozumí. „Zlepšila ses. Radikálně ses zlepšila,“ řekl Celius, „víš, měl jsem vážně strach, že mě podřízneš.“ „Nejsem vražedkyně. Přes všechno, co jsi mi udělal,“ zamumlala jsem a sklopila oči, aby si nevšiml slz. „Ale pak jsem měl strach o tebe. Bál jsem se, že by tě mohli zabít, aby ochránili mě – a tím i sebe,“ pokračoval Celius. „Nezabili by mě. Ne ve chvíli, kdy začala

135

rozhodovat ta žena, kněžka zrození,“ opáčila jsem s absolutní jistotou. Vyšli jsme ven z chrámu, prošli troskami uprchlického tábora, který ještě ráno stál u jeho zdí, a zastavili se až na kraji remízku, který nabízel relativně bezpečné spaní. Utrhla jsem rukáv Celiovy košile, ovázala mu s ním zraněnou levačku a posadila se na trávu vedle něj. Slunce klesalo k Ledovým horám, údolí kolem nás zalévaly dlouhé stíny. Ale přesto mi připadalo, že je kolem nádherné světlo, po těch nekonečných hodinách v šeru chrámu... „Věděl jsem, že to dokážeš. Že když bude potřeba, dokážeš manipulovat s lidmi tak, aby ti věřili každé slovo a udělali přesně to, co potřebuješ,“ přerušil hrabě da Garna ticho. „A na to snad mám být hrdá?“ zeptala jsem se jízlivě. „Zachránila jsi nám tím oběma život. A donutila jsi Seveřany ke kapitulaci, i když nás měli v hrsti a v případě pokračování války by si mohli vyjednat lepší podmínky. Zkrátila jsi válku, díky tobě se vrátí domů stovky vojáků, kteří by jinak padli,“ vypočítával Celius. Můj voják se domů nevrátí, blesklo mi hlavou a kousla jsem se do rtů, abych nezačala plakat. Až jindy, ne před tímhle cynickým podvodníkem... „Jsem ti neskonale vděčný za to, co jsi tam udělala,“ pokračoval Celius, „a císař ti bude vděčný taky...“ „Sklapni Celie. Neudělala jsem to pro tebe. A už vůbec ne pro císaře,“ přerušila jsem ho. Udělala jsem to pro své ještě nenarozené dítě. Ať už je jeho otcem mrtvý trubadúr Jarmin nebo zabitý rytíř Robert.

136

AUDIENCE Dveřník třikrát udeřil dubovou holí o podlahu a zvolal do sálu: „Vaše Veličenstvo, hrabě Celius da Garna...“ Dál se nedostal, protože šedovlasý šlechtic prošel kolem něj s pohledem upřeným na císaře. „Vítěz severního tažení je zpátky,“ prohlásil Celius a ignoroval zoufalou dveřníkovu gestikulaci. „Celie, to nesmíš,“ vyhrkl nakonec sluha, ale hrabě se jen otočil a rychlým pohybem mu vytrhl hůl z ruky. „Zmiz odsud, nebo s ní začnu tlouct do tebe,“ sykl. Dveřník zbledl a vycouval ze sálu, dveře za ním zaklaply. Císař se zvedl z trůnu. „Co to má být? Copak jsi zapomněl na pravidla, Celie?“ zeptal se. Hrabě se mu zadíval do očí. „Pravidla? Mám tady hrát směšnou hru na etiketu potom, co jsem se kvůli tobě málem nechal zabít? Mám dost téhle komedie, Venelio. A je mi úplně jedno, co na to řekne šlechta,“ prohlásil Celius a z kabátu vytáhl srolovaný papír. „Přinesl jsem ti tohle,“ řekl. Císař studoval dokument. „Zastavení bojových akcí... Úplné otevření Chrámu sedmi bohů pantolským úředníkům... Svrchovanost císaře nad všemi městy a lény Severních zemí...“ mumlal a pak se podíval na Celia: „Je to pravé?“ „Mám svědky, kteří viděli podpis,“ ušklíbl se hrabě. „Takže jsi to vážně dokázal...“ řekl pomalu Venelio. „Jistě. I když jste tady dělali všechno proto, aby tažení zkrachovalo. A ještě jste mě donutili naprosto zbytečně riskovat vlastní krk. Jak já se těším na ty kyselé obličeje, až tohle dáš vyhlásit,“ řekl Celius. „Ne,“ prohlásil suše císař. „Cože?“ „Slyšel jsi dobře, Celie. Ano, pochopitelně bude oslava vítězství a dekorování

137

hrdinů. Ale tvoje jméno přitom nezazní. Protože nechci šlechtu zbytečně provokovat,“ řekl Venelio. Oba muži se na sebe mlčky dívali. Pak hrabě porušil ticho: „Dobře, Venelio. Co se tady za poslední rok a půl stalo?“ „Někdo zabil mého syna. Má žena se potom ukryla do kláštera, protože se bála, že ji čeká totéž,“ řekl císař. „Takže nemáš následníka,“ vydechl Celius. „A ani žádného mít nebudu. Mám tři dcery, ale zákony jsou neúprosné – trůn se dědí jenom v mužské linii. A šlechta na změnu nikdy nepřistoupí. Tím spíš že tuší příležitost urvat si trůn pro sebe. Už to přece kdysi zkusili. A co jim nevyšlo tenkrát, může jim vyjít teď,“ povzdechl si císař. Uplynula další chvilka ticha. „Postarám se o to. Slíbil jsem ti přece, že tě budu chránit,“ řekl potom Celius. „Celé císařství tě nesnáší. Jak to chceš udělat?“ nadhodil císař. „Mám svoje lidi, kteří toho hodně slyší. A pak taky mám někoho, kdo mi otevře dveře ke šlechtě. Kdo bude oblíbenou tváří. A přitom nikdo neuvěří, že by se za takovým andělským vzhledem mohl schovávat člověk, který, když je to potřeba, dokáže využívat lidských slabostí a zacházet s nimi jako s nástroji. Člověk, který jednou může být mým nástupcem, protože bude daleko lepší než já,“ řekl Celius. „Ví už ta osoba o tvých plánech? Jaký osud jsi pro ni vymyslel?“ zeptal se císař a hrabě zavrtěl hlavou: „Není to potřeba. Zatím. Až přijde čas, udělá, co je potřeba. Už jsem si to vyzkoušel.“ Pak se mu tvář roztáhla do úsměvu a třikrát udeřil holí do podlahy. Ozvalo se klapnutí dveří. „Vaše Veličenstvo, představuji vám Ilenu z Lavayoly.“

138