Jak zacházet s dětským strachem. Hravé rodičovství ARGO

l aw r e n c e c o h e n

Jak zacházet s dětským strachem Hravé rodičovství ARGO

lawrence cohen

Jak zacházet s dětským strachem Hravé rodičovství Z anglického originálu The Opposite of Worry. The Playful Parenting Approach to Childhood and Fears vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v roce 2013 přeložily Milena Jeřábková a Jana Ježková. Obálku s použitím fotografie Miro Švolíka a grafickou úpravu navrhl Libor Batrla. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Jazyková redaktorka Zuzana Hanzlová. Korektura Ludmila Bartošová. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2015 jako svou 2491. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání první. ISBN 978-80-257-1386-0

Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: [email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

KAPITOLA PRVNÍ

ÚZKOST V DĚTSKÉM VĚKU: POHOTOVOST, POPLACH, VYHODNOCENÍ A KONEC POPLACHU „Někdy se nám podaří ji přemluvit, aby vyzkoušela něco nového, ale jindy je to jenom vzlykající hromádka neštěstí.“ matka sedmileté dívky

PODOBY ÚZKOSTI Každodenní program místního plaveckého centra se skládá z kurzů plavání a soutěží ve skocích do vody. V každé skupince dětí, mezi vším tím smíchem, šploucháním a švitořením, určitě najdeme jedno nebo dvě, které bojují s nějakou formou úzkosti. Ve skupině nejmladších dětí bude pravděpodobně nějaký tříletý chlapeček sedět mamince na klíně, palec v puse, obličej zabořený do její košile a instruktorka se ho bude trpělivě snažit přesvědčit, aby vlezl do bazénu. V jiném kurzu zase šestiletá holčička spokojeně sestoupí do vody, namočí si nohy a propukne v usedavý pláč, protože jí pár kapiček přistálo na obličeji. Na chodbě mezitím devítiletý chlapec vášnivě diskutuje se svojí matkou: „Víš přece, že jen co začne lekce, bude všechno prima. Minulý týden tě plavání moc bavilo.“ „Chci jet domů, nesnáším plavání!“ Dvanáctiletá dívka, která se právě chystá skočit z můstku, si povšimne, že mezi soutěžícími je i jeden z nejlepších skokanů v její věkové kategorii. Tréma způsobí, že zaváhá a pokazí skok, který měla důkladně natrénovaný. Zatímco malý chlapeček cítí úzkost z odloučení od matky, šestiletou dívku vyděsil fyzický vjem, který vyvolala sprška vody do tváře. Chlapec z chodby má velkou chuť plavat, když o tom v klidu domova sní, jakmile však dojde na skutečné plavání, dostane strach a snaží se mu vyhnout. Za svůj strach se stydí nebo si ho možná ani neuvědomuje,

1. Úzkost v dětském věku

/3

a tak své pocity maskuje hněvem. Nejstarší dívka se bojí, že nepodá dobrý výkon, trápí ji myšlenky „co když“: Co když to zkazím? Každé z uvedených dětí zažívá úzkost, každé ale jiným způsobem. Co vlastně je „úzkost“? Těžká otázka, vždyť k jejímu popisu používáme tolik různých slov s překrývajícím se významem. O úzkosti se někdy soudí, že je mírnější než strach, na druhou stranu úzkostná ataka je stejná jako panická ataka, a ta bývá velmi trýznivá. Úzkost může mít podobu emoce, fyzického stavu nebo znepokojivých myšlenek a přesvědčení. Stres obvykle poukazuje na dlouhotrvající úzkost, obavy a obsedantní myšlenky zase patří k úzkostným vzorcům myšlení. K úzkostnému chování se řadí různé zlozvyky a nutkavé jednání. Zděšení a hrůza vyvolávají představu extrémní úzkosti, ale i tato slova je obtížné přesně definovat. Většina dětí trpí úzkostí jen občas, další jsou úzkostné takřka neustále. Mnoho dětí prožívá úzkost, aniž by si to uvědomovaly. Je to velmi matoucí! Podobně obtížné je přesně vymezit, co je protikladem obav, úzkosti a strachu. Opakem nebezpečí je bezpečí a opakem úzkosti je bezstarostnost – nebo je to sebedůvěra? Co je opakem strachu? Smělost, odvaha nebo chladnokrevnost? V těle je protikladem úzkosti uvolněnost. Opakem ustaranosti je důvěra v to, že je všechno v pořádku. A zase – je to matoucí. Budeme se muset dohodnout spíš na přibližném významu uvedených pojmů než na přesné definici.

POZITIVNÍ STRÁNKA ÚZKOSTI Ať už používáme jakákoliv slova, soustředíme se většinou na nepříjemnou stránku úzkosti, na to, co způsobuje dětem trápení a rodiče ponechává ve stavu bezmoci. Úzkost má ale také své kladné stránky. Jistou hladinu úzkosti potřebujeme k udržení svého duševního zdraví, k tomu, abychom byli v životě úspěšní, abychom vůbec přežili. Zdravá dávka znepokojení nám pomáhá vyvarovat se nebezpečí, umožňuje podniknout účinné kroky a podat co nejlepší výkon. Při činnostech, které vyžadují bdělost a svalovou kontrolu, jako například skládání zkoušky nebo skoky do vody, není zrovna žádoucí být zcela uvolněný. Úzkost začíná být nezdravá ve chvíli, kdy míra stresu a vyhýbání se problému překročí jistou mez, jako u dětí v bazénu z našeho příkladu.

4/

LAWRENCE COHEN Jak zacházet s dětským strachem

Příliš mnoho úzkosti, a jste „starostí bez sebe“. Příliš málo a ničeho nedosáhnete, případně nebudete dostatečně obezřetní. Když se ocitneme v nebezpečí, potřebujeme se bát, protože strach nás vyburcuje k tomu, abychom volali o pomoc, utekli, schovali se nebo bojovali o život. To samozřejmě funguje jen v případě, že náš život je skutečně ohrožen. Když vás pronásleduje tygr, bude strach rozhodujícím momentem v otázce přežití. Bát se tygra v zoologické zahradě je nepřiměřené. A mít strach u příběhu o tygrovi je jistě značně přehnané. Zdravá míra úzkosti nám rovněž pomáhá udržet naše chování v mezích morálky. Svědomí používá úzkost k tomu, aby nám připomnělo, že když uděláme něco morálně špatného, dostaneme se do problémů nebo se budeme cítit provinile. I zde se úzkost může vymknout kontrole a vyvolat pocity viny či zahanbení i v situacích, kdy nic špatného neděláme. Ve skutečně nebezpečných situacích nemáme čas o věcech příliš přemýšlet. Potřebujeme konat rychle a úzkost je rychlejší než myšlenka. Pokud se vám to zdá nemožné, vzpomeňte si, jak často cítíme neklid před tím, než vůbec zjistíme proč. Všichni máme určitý „pavoučí smysl“, superschopnost komiksového Spidermana, která nás varuje, že je něco špatně ještě dřív, než stihneme důkladně zpracovat všechny informace. Spiderman by tomu úzkost neříkal, ale právě o ni v podstatě jde: je to signál, abychom se porozhlédli, zda nám něco nehrozí, a připravili se k akci. Zdravá úzkost se velmi rychle objeví, splní svůj úkol a ustoupí stranou, aby přenechala prostor pomalejšímu a logičtějšímu myšlení. V případě přehnané úzkosti se rozumová složka dostává ke slovu jen obtížně. Příliš velká úzkost nás nezabije, jen nám způsobuje utrpení. Přesněji řečeno, nezabije nás okamžitě. Stres má velmi silný vliv na naše zdraví, v nebezpečné situaci je ale lepší zažívat úzkost nadměrnou než nedostatečnou. To je možná příčinou nepřiměřené úzkosti u tolika dětí. Pro rodiče je obtížné najít ten správný poměr. Chceme, aby naše děti braly vážně test, na který se musí učit, zároveň by jim obavy z něj neměly bránit v odchodu do školy. Chceme, aby si zkontrolovaly chyby v domácím úkolu, ne aby z nich byli perfekcionisté, kteří gumují a gumují, až mají z úkolu cáry. Chceme po nich, aby si myly ruce, ale ne aby jim mytí pokaždé zabralo pět minut. Chceme, aby věděly, co dělat v případě požáru, nechceme ale, aby přemýšlely o požáru pokaždé, když vejdou do nějaké budovy.


/5

Mnoho úzkostných dětí se trápí tím, že nejsou dost inteligentní, protože vědí, že čas od času jednají nerozumně. Vždycky jim připomínám, že nemít žádné obavy by moc chytré nebylo. Inteligence nikoho nechrání před znepokojivými emocemi. Po pravdě, mnoho úzkostných dětí se vyznačuje vysokou inteligencí – k přemýšlení o věcech, které je trápí, je zapotřebí velké mozkové kapacity! Úzkostné děti také potřebují vědět, že jsou emočně silné, i když se potýkají s úzkostí. V dětství je běžné, že slabost v jedné oblasti je vyvažována schopnostmi v jiné. Nedávno jsem se setkal s rodiči Konstantina, chlapce trpícího silnými úzkostnostmi. Popisovali ho jako tvořivého hocha s živou představivostí, veselého a vtipného, schopného dobře se soustředit – pokud zrovna není aktivována jeho úzkost. Takový popis je pro silně úzkostné děti typický. Jejich rodiče a učitelé o nich často říkají, že mají dobré vztahy s dospělými, jsou na svůj věk vyspělé, verbálně zdatné a citlivé. Úzkostné děti musíme občas povzbudit, aby se pustily do různých dobrodružství, na druhou stranu se nemusíme obávat, že by se chovaly nadmíru rizikově a vyhledávaly extrémní zážitky.

UTRPENÍ ZPŮSOBENÉ ÚZKOSTÍ Když úzkost přesáhne určitou úroveň, může být utrpení velmi intenzivní. Devítiletý Rob mi v období mezi dvěma schůzkami poslal e-mail: „Nedávno jsem se začal trápit přemýšlením o smrti, a taky že se u nás začnou objevovat hurikány. Trápí mě to opravdu hodně a chtěl jsem vám to říct dřív než ve čtvrtek. Mám velké, skutečně velké obavy. Jsem strašně nervózní. Mám problém usnout a vůbec mít radost ze života. Byl bych rád, kdyby existoval nějaký způsob, jak to vyřešit. Musím to řešení najít fakt rychle. Můžete mi s tím nějak pomoci?“ Úzkost přináší utrpení nejrůznější intenzity a frekvence – od mírného až po doslovná muka, od občasného neklidu přes pravidelné starosti až k téměř konstantnímu stavu úzkosti. Dětská úzkostnost se může projevovat mnoha způsoby. • Tělesné příznaky, např. bušení srdce, mělké dýchání, napjaté svalstvo, stažený nebo podrážděný žaludek, chvění a pocení, horká nebo chladná pokožka.

6/


• Častá potřeba močit, zažívací potíže nebo pomočování. • Úzkostné myšlenky, pesimistické naladění a obavy. Co když se něco špatného stane? Kdybych tak něco udělal jinak. Vím, že mě moje učitelka nesnáší. • Neustálé přemítání, bezcílné „přežvykování“ stejných myšlenek a představ pořád dokola. • Rigidní postoje projevující se strachem z rizika, vyhýbáním se čemukoliv novému nebo silnou reakcí na změny v pravidelných činnostech. • Zlozvyky jako kousání nehtů, vytrhávání vlasů, neklid nebo cucání oblečení. • Stav vnitřního znepokojení, předtuchy, panika, strach nebo neustálý pocit, že je třeba být ve střehu. • Strach z určitých skutečných nebo imaginárních věcí, jako jsou psi, brouci nebo bubáci pod postelí. • Tendence vnímat svět jako hrozivé nebo nebezpečné místo. • Vyhýbání se všemu, co vyvolává strach nebo úzkost, a krajní rozrušení v případech, kdy je nemožné se takové situaci vyhnout. • Vzorce chování, jako je stydlivost, závislé chování, perfekcionismus, různá nutkání nebo snaha mít své okolí zcela pod kontrolou. • Vzrůstající pocity zoufalství a stupňující se potřeba být uklidňován, přičemž poskytnutá útěcha bývá často odmítána. Jak vidíte, úzkost ovlivňuje u dětí tělo, myšlení, emoce, chování i vztahy. Z toho vyplývá, že každé dítě bude svou úzkost prožívat a projevovat jinak. Představte si dvě děti jménem Mara a Cal v kině. Mara sedí vedle rodičů. Náhle se na plátně za doprovodu strašidelné hudby objeví žralok. Mara cítí ve svém těle velmi silnou úzkostnou reakci. Hlavou jí proběhne: „Musím odsud zmizet“ a „Co když se žralok pustí za mnou?“ Úzkost se projevuje právě takovými myšlenkami. Mara utíká k východu – to


/7

je také projev úzkosti. Večer nemůže usnout, a když se jí to konečně povede, budí ji noční můry – další dávka úzkosti. Když se její rodina chystá příště do kina, Mara nechce jít, i když je jí jasné, že tam tentokrát žádní žraloci nebudou. Tohle vyhýbání je také projevem úzkosti a může se projevit i v dalších činnostech, které si Mara dřív užívala. Calova úzkostnost je strukturována jinak. V kině sedí vedle kamarádů. Když se objeví žralok, pevně sevře opěrky sedadla a ani si nevšimne, že se mu zrychlil puls a dechová frekvence. Tak jako Mara i Cal odmítne jít příště do kina, nedokáže ale vysvětlit proč. Návrh, že by za tím mohla být úzkost nebo strach, zlostně odmítne. Místo toho vysvětluje, že ho filmy nebaví. Jeho rodiče jsou zmateni, protože vědí, že to není pravda. Cal se rovněž začne chovat agresivněji ke svému malému bratříčkovi, což je další projev úzkosti, který obvykle dokáže rodiče silně zneklidnit. Utrpení, které úzkost vyvolává, si můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin: samotná tíseň a pak skutečnost, že o něco přicházíme. Noční můra je zlá, ale stejně špatné je zůstat doma, zatímco všichni ostatní jsou v kině. Neradi vidíme, že se naše děti trápí, a tak často říkáme: „To je v pořádku, nemusíš do toho kina (nebo do vody, do přírody, kde jsou různí brouci, nebo třeba do školy) jít.“ Tím se upevní vyhýbavý postoj dítěte a ono přichází o důležité zkušenosti. Čím většímu počtu podnětů se úzkostné děti vyhýbají, tím jsou jejich životy omezenější. Rodiny, které zápasí s úzkostí, si na „zmeškané příležitosti“ zvyknou. Několik měsíců poté, co jsem dostal od Roba zprávu o jeho velkém trápení, se mi ozvala jeho matka: „Rob odjel letos v létě na tři týdny na tábor! Volám vám, protože vy pochopíte, jak obrovský je to pokrok.“ Samozřejmě, že chápu. S nadšením sleduji, jak se rozšiřují životní možnosti dětí, kterým se podaří se ze spárů úzkosti vymanit. Někdy je úzkostnost dítěte jasně viditelná. Úzkost ale působí na děti velmi odlišně a některé úzkostné děti vůbec úzkostně vypadat nemusí. Místo toho nám mohou připadat agresivní nebo protivné. Chlapec jménem Ralph se dostával často do problémů kvůli tomu, že při pobíhání po školním dvoře bezohledně vrážel do lidí. Nechtěl se lidem, do kterých vrazil, omluvit, což vedlo jeho učitele k názoru, že Ralph není empatický a druzí ho vůbec nezajímají. Po několika setkáních s Ralphem mi bylo jasné, že empatický je dost. Jeho problémem byla úzkostnost. V obavě, že si s ním nikdo nebude

8/


hrát, pobíhal během přestávek bezcílně kolem dokola. Nedařilo se mu porozumět sociální struktuře a situaci a zapojit se do organizované hry. Do lidí narážel proto, že se vyhýbal očnímu kontaktu. Když někoho zranil a byl nucený se omluvit, jeho sociální úzkost ještě zesílila. Díval se stranou, nervózně se usmíval a nemohl ze sebe dostat tu „správnou odpověď“, kterou od něj okolí požadovalo. Jeho mlčení a úsměv učitele popouzely a rodiče naplňovaly obavami. Děti jako Ralph nezapadají do našich představ o úzkostném dítěti, které sedí plaše v koutku a kouše si nehty. Přesto jejich problémy můžeme nejsnáze vnímat jako projev úzkosti. Až bude vaše dítě příště zlobit, zeptejte se sami sebe, zda by za tím nemohla být úzkost.

ÚZKOSTNÉ TĚLO Strádání, které úzkost přináší, je jak mentální, tak fyzické. Mnoho tělesných příznaků je způsobeno změnami v krevním oběhu a hormonální rovnováze. Když se cítíme ohroženi, okamžitě jsme připraveni běžet o život, bojovat nebo samou hrůzou upadnout do stavu strnulosti. Příval hormonů a neurotransmiterů nám dodává pohotovost a sílu, zvyšuje se prokrvení srdce, břišního svalstva a dlouhých svalů v horních i dolních končetinách. Svaly se napínají a činnost srdce i dýchání se zrychlují. Naproti tomu trávení v tuto chvíli není tak důležité, podobně jako jemná motorika. Horšího prokrvení se proto dostává našemu žaludku, rukám, pokožce a těm částem mozku, které nejsou rozhodující pro okamžité přežití. Z toho důvodu cítíme nevolnost, naše ruce jsou studené a pokožka vlhká a lepkavá. Mohou se dostavit rovněž problémy s řečí, pamětí nebo logickým myšlením. Tváří v tvář hrozbám, které před nás staví život v moderním světě a které nezahrnují bezprostřední fyzické ohrožení, nám kaskáda podobných tělesných procesů není nijak zvlášť užitečná. Jsme připraveni k činu, ale není tu žádný nepřítel ani dravec, kteří by nás pronásledovali. V důsledku toho v našem těle narůstá napětí vyvolávající neklid, nervozitu, podrážděnost a rozčílení – všechny ty nepříjemné pocity, kterými nás úzkost trápí. Když dětem dojde, že fyzické symptomy úzkosti mají svůj smysl, uleví se jim. Mohou pak lépe přijmout své pocity, které už pro ně nemusí


/9

být signalizací vážného nebezpečí nebo známkou toho, že jsou „bláznivé“. Povědomí o kaskádě stresové reakce v těle také pomáhá dětem pochopit, proč může být úzkost tak vyčerpávající. Úzkostné děti často s překvapením zjistí, že někteří lidé si podobné fyzické pocity mohou užívat. Můj otec to zažil, když působil v americké armádě jako psychiatr. Jedním z jeho úkolů bylo provádět pohovory s vojáky, kteří se přihlásili k parašutistům. Mému otci vadilo se o skákání z letadla i jen bavit, zatímco muži, se kterými vedl pohovor, to považovali za báječnou a vzrušující věc. Někteří mu tvrdili, že nikdy v životě necítili strach nebo úzkost. Otec se jich ptal, jestli se jim třeba někdy stalo, že by se jim zvedal žaludek, potily dlaně nebo bušilo srdce. „Ale ano,“ odpovídali, „tak to je úzkost? Myslel jsem, že to je vzrušení!“ Když se adrenalin vyplaví do krevního řečiště, lidé, kteří vyhledávají vzrušení, řeknou: „Dejte mi ještě“, zatímco úzkostní lidé volají: „Chci odsud pryč!“. Naše těla jsou nastavena zažívat stavy intenzivního strachu v časově omezených intervalech, rozhodně ne dlouhodobě. Řada úzkostných osob přitom žije v přetrvávajícím, či dokonce trvalém stavu znepokojení. Hans Selye, průkopník výzkumu v oblasti úzkosti, to označil jako „stresovou reakci“. Dnes rozeznáváme širokou škálu emočních i tělesných problémů, které způsobuje právě stres.

KASKÁDA ÚZKOSTI POKRAČUJE Časem začne úzkost dětem zasahovat do jejich školních aktivit a narušovat jim sociální interakce, protože jejich pozornost je zcela zaměstnána strachem a obavami. Děti se sociální úzkostí se vyhýbají kontaktům s ostatními, a získávají tedy méně zkušeností s kamarádstvím. Stále více za svými vrstevníky v oblasti sociálních dovedností zaostávají. Úzkostnost je také doprovázena vyhýbavostí, ale když se dítě nechce dívat druhým do tváře, vykládá si pak různé společenské náznaky nesprávně nebo mu zcela unikají. To pak vede k rozpakům a pocitům trapnosti. Na rozdíl od samotářů, kterým ke štěstí stačí minimální společenský kontakt, sociálně úzkostné děti mohou být bolestně osamělé. Ačkoliv touží po přátelství, nemusí být schopné najít si kamarády. (…)

10 /


Jak zacházet s dětským strachem. Hravé rodičovství ARGO

Recommend Documents