Jak to vidí Šichtařová

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Jak to vidí Šichtařová

NF Distribuce

aneb co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy: Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné nebo elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Ing. Markéta Šichtařová Ing. Vladimír Pikora, Ph.D.

Jak to vidí Šichtařová aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti Vydala NF Distribuce s.r.o. zapsaná v OR vedeném u Měst. soudu v Praze, Oddíl C, vložka č. 112680, Zlešická 1848, 184 00 Praha 4, Česká Republika Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s., Husova ul. 1881, Havlíčkův Brod První vydání, Praha 2016 © NF Distribuce s.r.o., 2016 Cover Photo © Tomáš Nosil Cover Design © Iveta Hostašová Graphic Design © Iveta Hostašová Jazyková korektura © Dana Ondrušková ISBN 978-80-905564-1-6

Věnováno našim andílkům: Barborce, Martínkovi, Bertíčkovi, Daníčkovi, miminku a všem jejich následovníkům.

Texty v této knize vznikaly postupně v letech 2011 – 2015. Starší texty byly většinou psány pro různé časopisy, internetové noviny a podobně, novější zase byly obvykle psané již přímo jako samostatné blogy. Proto se charakter textů postupně mění – starší byly většinou omezeny maximální možnou délkou a ekonomickým tématem, u novějších povětšinou záležela délka i téma jen na rozhodnutí autorky. Do knihy byly zařazovány pouze texty alespoň v nějakém ohledu nadčasové; ty, které reagovaly na nějakou dobovou, byť i ve své době významnou událost, která však nakonec neměla přesah do budoucna, se do výběru nedostaly. Ze stejných důvodů byly také preferovány texty mladší. Proto je rozložení textů podle data vzniku nerovnoměrné. Většina textů je sice podepsána hlavní autorkou Markétou Šichtařovou, ale v realitě alespoň na polovině textů nějakým způsobem spolupracoval i její manžel Vladimír Pikora - nejčastěji formou slovní konzultace tématu, někdy i vysloveně spoluautorstvím. Knihu uzavírá zkrácený výtah ze studie, na které navíc svým ekonomickým výzkumem spolupracoval i Jiří Cihlář. Texty jsou doplněny komentářem z dnešní perspektivy (konec ledna 2016). Čtenář si tak může udělat představu, zda a nakolik se vize autorky o budoucnosti nakonec přiblížila realitě.

Slovo na úvod

Napsáno 30. 1. 2016

Mám ráda svou zemi. Nejsem, myslím, ani trochu nacionalista. Dokonce bych se asi váhala podepsat i pod o něco slabší slovo patriotismus, který je jakousi emocionální oddaností domovské zemi. Cožpak o to, ne že bych ve vztahu k Česku necítila žádné emoce, ale asi to nebude „to ono“, co je pojmem míněno, jelikož jisté pozitivní emoce cítím třeba i ve vztahu k  Anglii, Skotsku, Austrálii… Zkrátka nemám ráda nálepky, a tak se jednoduše a prostě se spokojím s konstatováním, že mám ráda Českou republiku. Což by se leckomu mohlo zdát překvapivé, jelikož skoro všechno, co napíšu, je nějakým remcáním na mou zemi. A pokud to už není remcání na mou zemi, tak je to remcání tu na EU, tu na Řecko, tu zas na nějakého nafrněnce, který má falešný dojem, že je lepší borec než ti ostatní. A víte co? Remcám, protože mám ráda svou zemi. Ano, může se to zdát padlé na hlavu. Ale je to tak. Řeknu vám totiž malé tajemství: Jsem hluboce, opravdu hluboce přesvědčená, že Česká republika je mimořádně skvělé místo pro život. A protože nechci, aby si to pokazila, případně si přeju, aby byla ještě o trochu lepším místem, remcám všude tam, kde se dá ještě něco zlepšit. Alternativně tam, kde to jinde dělají špatně, a bojím se, abychom to moc neokoukali. Protože by byla škoda si tak pěkné místo pro život pokazit. Tak teď asi máte dojem, že jsem definitivně spadla z  višně. Ale jen posuďte sami: Ať si vzpomenete, na co chcete, na jakoukoliv oblast života, skoro u všeho nakonec zjistíme, že na tom sice nejsme nejlíp na světě, ale taky, a to je právě důležité, na tom nejsme nejhůř. A když se všechny ty bramborové medaile posčítají, hravě v počtu nasbíraných bodů strčíme do kapsy i země, které v některých ohledech získaly zlato. Tak schválně: Co třeba taková korupce? Podle žebříčku Transparency International jsme na 53. místě ze 175. Sice žádný zázrak, ale pořád jsme v nejlepší třetině. Říkáte si, že bychom měli být aspoň v první patnáctce? No jo, jenomže v té jsou země jako Dánsko, Švédsko, Norsko, Nizozemsko nebo Německo. Tedy země, které mají setsakra velké problémy s imigrací. U nás ale aby imigranta jeden hledal lupou; v tomhle ohledu jasně sbíráme body. A co třeba rozvinutost ekonomiky? Nepatříme sice mezi nejbohatší země světa, podle Eurostatu HDP na hlavu v Česku představuje 84 procent průměru EU. Ale na druhou stranu z pohledu populace celého světa patříme mezi absolutní špici – taky jsme se mohli narodit v Somálsku nebo v Bangladéši. A navrch zdatně průměr dotahujeme, protože loni jsme dosáhli dokonce nejrychlejšího růstu v Evropě! 2016

7

V létě se u nás pole žlutí tou odporně páchnoucí agroferťáckou řepkou, co na ní devět lidí z deseti má alergii. Socialistické evropské zemědělství a eurodotace tedy u nás kvetou. Jenomže dovoluji si podotknout, že pořád tu nemáme tak příšernou líheň socialismu, euronesmyslů a všelijakých regulačních buzerací jako třeba v mnohem bohatší Belgii. Ostatně v Evropské komisi se zrodil i onen legendární předpis na zakřivení banánů. To u nás se s regulací všeho druhu pořád jakž takž držíme na uzdě. Aspoň si nejsem vědoma, že by se česká vláda dohodla s Googlem nebo sociálními sítěmi na mazání „závadného obsahu“ – tedy že by zavedla svého druhu cenzuru jako v Německu. Naše vláda sice nakonec neměla na rozdíl třeba od Slováků odvahu jít do přímé konfrontace s EU, když došlo na schvalování kvót pro imigranty, ale alespoň se nějaký čas snažila před veřejností tvářit, jako že jí kvóty nevoní. Mohlo přitom být mnohem hůř. Náš premiér také mohl otevřít náruč a imigranty k nám zvát – jako německá kancléřka. Ani u nás sice není politicky korektní označit některé skupiny obyvatel lidovými názvy, ale na druhou stranu, když na sociální síti lidovým expresívním výrazem označíte prezidenta nebo premiéra, neskončíte na Guantánamu kvůli podezření z terorismu. A taky nehrozí, že naše vláda obviní nějakou jinou vládu z údajné výroby jaderné bomby a rozpoutá válku. Nemáme svou vlastní ropu v Severním moři. Docela pech. Ale zase když vám občas ujedou nervy, jelikož to je lidské, a plácnete rozhořčeně dítě přes zadek, nemusíte se bát, že vás soused nabonzuje sociálce a že ještě ten den vám dítě bez šance na návrat ukradnou a pošlou na převýchovu – jako v  Norsku. (A to ani nemluvím o tom, že nemáme půl roku noc.) Nejsme sice žádní veselí Italové, ale taky nejsme žádní studení suchaři jako velká část Švýcarů, natož abychom podlehli tak jako Skandinávci iluzi, že stádo je víc než jednotlivec, že rovnostářství je víc než zásluhovost, že na blahobyt je nárok, místo abychom si ho zasloužili. V některých čtvrtích v Ústí nad Labem bych sama po setmění měla nahnáno; ale přesto u nás dosud neexistují tak jako ve Francii, ve Velké Británii nebo v USA v pravém slova smyslu celá rozlehlá ghetta, kde zákon neplatí. Jedna část lidí u nás nadává na prezidenta, jiná část zase na premiéra. Ale přiznejme si, že pokud se nám ten či onen politik nelíbí, můžeme mu to zúčtovat ve volbách. To, že moc není z čeho vybírat je věc jiná; pořád je to lepší výběr než mezi Putinem a Putinem. A může to jít ještě mnohem dál až do absurdit. Nemáme sice vlastní moře, ale když se nám zachce, za dvanáct hodin k němu kdykoliv dojedeme a na hranicích ještě pořád přitom ani nemusíme přibrzdit. Nemáme Alpy; zato taky ne-

jsme placka jako Maďarsko a když se nám zachce, můžeme si zajet na lyže do Krkonoš. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Jistě, i u nás je mnoho špatného. Svobody slova pomalu ubývá. Politická korektnost se šíří jako mor. Kvóty pro ženy jsou na spadnutí. Androgynnost se stává společenskou normou. Ale přiznejme si, že to vlastně není tak moc naše vina. To, že ubývá svobody, je trend celého vyspělého světa, který pozvolna sklouzává k  sebedestrukci své vlastní kultury a nenápadně pod rouškou podivné hypotézy mu ltikulturalismu uvolňuje místo kultuře nové. My se vlastně těmhle cizím trendům ještě celkem úspěšně bráníme. „Novoty“ typu kvót vždy zavádíme až mezi posledními. Tak jsme jako jedni z posledních zavedli druhý pilíř důchodové reformy, a vzápětí jsme ho zase zrušili, takže ani nestačil napáchat moc škod. Kdybychom si s reformou pospíšili o pár let jako Slováci, dnes bychom mohli plakat mnohem víc. A nejzářnějším důkazem našeho vzdorování je euro. Většina zemí, které vstoupily do EU, dělaly, co mohly, aby co nejrychleji na euro dosáhly. My ne. Podobně jako Britové. Dnes je většina obyvatel proti přijetí eura. A my můžeme být tváří v tvář krizi eurozóny rádi, že jsme se nikam nehnali. Bývaly doby, kdy jsem koketovala s  myšlenkou odstěhování se do jiné země. Dnes mě něco takového ani nenapadne. Když to tak všechno vezmu kolem a kolem, sotva najdeme příjemnější zemi pro život, než je ta naše.

8

2011

2016

Tuneluje Brusel Evropu, nebo se jen zbláznil? Napsáno 22. 4. 2011 S eurozónou hluboce soucítím. Je ve stejně zoufalé situaci jak já. Od rána mi před nosem bzučí nechutně vypasená rozzuřená včela, která uvízla za sklem okna, a nemůže se dostat ven, jelikož okno nelze otevřít. Kolegové mi prokazují loajalitu uzavíráním sázek, kdy mne píchne, a zda na to kvůli alergii umřu. Zcela neekologicky upřímně doufám, že zítra bude včela ležet křidélky dolů. Eurozóna se zase potýká s  nechutně vypaseným a drahým dluhem. Jenomže na rozdíl ode mne nemá ani nejmenší šanci, že se zítra vzbudí a zjistí, že příroda problém sama odstranila. Vezměme si jen malou sbírku faktů. Zaprvé: 46 z  55 dotázaných ekonomů předpokládá, že do 2 let Řecko restrukturalizuje dluh. Rozumějme, projde si „malým bankrotem nanečisto“, protože bankrot znamená jednostranné oznámení zastavení splácení a restrukturalizace je jen eufemistickým pojmenováním pro omezení splácení. Zadruhé: 9

vlivný poradce německé vlády C. Fuest oznámil, že Řecko musí jen na pouhopouhou platbu úroků použít polovinu svých daňových příjmů. Asi jako by zaměstnanec polovinu svého čistého platu použil pro umoření úroků z  hypotéky, za druhou nakrmil svou rodinu a na jistinu by už nezbylo. Zatřetí: výnos 10letých portugalských dluhopisů již přesáhnul 10 %, takže je stále rekordnější. Začtvrté: výnos 2letých portugalských dluhopisů už přesáhnul 20 %, takže úrok je na úrovni, která by u nás už byla považována za lichvu. Mohli bychom ještě pokračovat zapáté a nevím kolikáté. Ale vše by se stále točilo jen kolem evropského dluhu. Rozumějme – kolem vysokých výdajů států. Protože dluh vznikne, jak jsme si všichni povšimli, už když jsme ve školních letech nemohli vyjít s kapesným, když naše výdaje jsou vyšší než naše příjmy. A do toho prásk, Evropská komise přišla s návrhem zvýšení výdajů v rozpočtu EU pro příští rok o 4,9 procenta. Ne, nepřepsala jsem se, Evropská komise chce výdaje a tudíž i dluh skutečně ZVÝŠIT. Ta věc má jen čtyři možná vysvětlení. Buď Evropská komise usilovně pracuje na tom, aby eurozónu do roka a do dne zlikvidovala. Protože zvýšení výdajů skutečně hraničí s likvidací eurozóny, která může přežít jen tehdy, pokud se jí podaří plošně drasticky snížit zadlužení. Nepodaří-li se jí to, euro končí, protože přijde vlna státních defaultů, tedy lidově bankrotů. A to tu prosím nemluvíme o jednom státním defaultu, ale o vlně. No – je na tom alespoň jedna věc dobrá: agónie eurozóny bude o to kratší. Nebo je to vtip. Ale na to mi popravdě řečeno bruselští úředníci připadají příliš málo vtipní. Alespoň já ještě nikdy na žádného se smyslem pro humor nenarazila. Anebo je Evropská komise nesvéprávná. Anebo – a nechť každý posoudí sám, jak je toto vysvětlení pravděpodobné – je tu zcela zjevná analogie s Kalifornií. Totiž prestižní novinářská Pulitzerova cena byla naposledy udělena za to, že novináři zjistili nehorázné veřejné výdaje v zadlužené Kalifornii a označili to – česky řečeno – za tunel. Navyšování rozpočtů EU od roku 2011 stále pokračuje. Například rozpočet EU na rok 2015 už byl sestaven s příjmy a výdaji o 2 % vyššími než v roce 2014. Autorce její nedůvěra ke včelám nebyla nic platná, roku 2015 se její manžel dal na včelaření.

10

2011

Skončí eurozóna letos nebo až za rok? Napsáno 6. 5. 2011

Víte, co je to katastrofální nedostatek empatie? Dám Vám příklad: Když mi ráno kolegyňka oznámila, že její babička si prohodila léky na vysoký tlak s vitaminy pro psa a pes skončil na kapačkách v nemocnici, reagovala jsem výbuchem smíchu. Představa bernardýna na kapačkách a babičky křupající psí suchary se mi jevila poněkud komediální. Kolegyňka se však zatvářila vražedně a oznámila, onen pes byla JEJÍ 2,5kilogramová čivava, kterou jí 90kilogramová babička měla chvíli pohlídat. A že díky nesouladu v gramáži její milovaná pusinka teď zápolí na kapačkách o život. Snaha zamaskovat původní smích tím, že jej rychle přetransformuji v kašel, mi moc nevyšel. (Navíc mi bylo čivavy opravdu líto.) Takže toto se nazývá trapas z nedostatku empatie. A když již víme, co to je, můžeme si i říct, proč může být docela slušným průšvihem. Máme tu Řecko. Řecko pomalu ale jistě krachuje. Tedy ne že by se to slušelo říkat nahlas, ale narovinu: jak jinak označit situaci země, jejíž polovina daňových příjmů jde jen na splácení ÚROKŮ - nikoliv dluhu samotného. A která platí ze svého státního dluhu úroky přesahující 20 %, které by u nás byly ve vší slušnosti označeny za lichvu. Takže ano, dámy a pánové, Řecko krachuje. A pak tu je zbytek Eurozóny. Když odmyslíme takové výtečníky, jako je Portugalsko, Irsko, Španělsko, Itálie a podobně, zbytek eurozóny zatím nekrachuje. Ba právě naopak – demonstrativně vyhlašuje, že má vše pod kontrolou, že euro je úžasně zdravá měna. No a pak tu ještě máme finanční trh. Finanční trh je krutě pravdomluvný. Svým chování ukazuje přesně to, co si skutečně myslí. Na rozdíl od řeckých politiků, i na rozdíl od ostatních evropských politiků (tedy pardon, vlastně německých, protože eurozóna sama si nemyslí nic, jen papouškuje to, co řekne německá kancléřka anebo německý ministr financí). Finančnímu trhu je upřímně jedno, že Řekové vyjdou do ulic. Finanční trh s prominutím kašle na to, že německá kancléřka netouží po tom, aby u jejího jména ve Wikipedii byla věta: „Dovedla Německo ke kolapsu kvůli pokusu, který vešel ve známost jako jednotná evropská měna euro“. Takový průměrný spekulant na finančním trhu prostě empatií zrovna nepřekypuje. Zajímá ho jenom, kolik vydělá. No, a pokud náš spekulant půjčí Řecku a Řecko zkrachuje, prodělá. Takže co by mu půjčoval? Ale pokud Řecku nikdo nepůjčí, Řecko zkrachuje. A pokud Řecko zkrachuje, dost možná vystoupí z eurozóny. A jestli vystoupí z eurozóny,

2011

11

jeho nová měna apokalypticky oslabí a řecký bankovní systém načas zkolabuje. Ale jestli řecký bankovní systém zkolabuje, Německo bude zaplaveno Řeky, kteří nebudou mít nejmenší důvod pořád něco pohledávat v  zemi v  rozvratu. A to se asi Německu moc líbit nebude. Takže Německo bude dělat do posledního dechu všechno, aby krachu Řecka zabránilo. No jo, ale pořád je tu náš milý finanční trh a jeho spekulanti bez špetky empatie, kteří už mají jasno – Řecku nepůjčí a ne a ne. Řekla bych, že to bude pro Německo docela trapas, až se ukáže, že nemá pod kontrolou absolutně nic. Ale zdaleka ne ten největší trapas. Historie říká: Takový bankrot země vlastně není z pohledu posledních 500 let nic zvláštního. Ale celkem zvláštní je, když zkrachuje země jen jedna. On totiž takový průměrný spekulant je celkem opatrný tvor. A když už zkrachuje země jedna, zdá se mu logické ptát se, zda nemůže zkrachovat i země druhá a třetí (může). A tudíž jí preventivně nepůjčí taky. A tudíž i ona druhá a třetí země obyčejně zkrachuje. Je to tak nepředstavitelné? Pokud zkrachuje Řecko a strhne s sebou i jednu dvě další země, pak to je nejspíš konec eura. Uf, vážně jsem se zpotila hrůzou, když jsem si uvědomila, že mít jen trochu schopnější vládu, už jsme euro mohli mít taky. V roce 2011 bylo ještě poměrně neslýchané a pobuřující mluvit o věcech jako bankrot země, či měnová odluka (EU oficiálně možnost bankrotu členské země a opuštění eurozóny nepřipouštěla až do května 2015). Zemí, která nejdéle tuto možnost odmítala, bylo Německo ústy kancléřky Merkelové.

Evropa dle Pata a Mata

Článek byl napsán jako reakce na situaci, kdy Řecko stálo v roce 2011 díky dluhové krizi před bankrotem. Následný záchranný balíček Řecku nestačil - už v roce 2015 se situace opakovala v bledě modrém: Řecko znovu bankrotovalo a dostalo (už třetí) záchranný balíček, tentokrát ve výši 86 miliard eur. Již v tom samém roce bylo jasné, že to opět nebude stačit a situace se dříve či později znovu zopakuje.

Napsáno 24. 8. 2011

Eurozóna se otřásá v základech; ještě loni bylo spojení „rozpad eurozóny“ považováno div ne za sprosté slovo, a dneska je to jen jeden ze scénářů. Jeden by řekl, že v takové situaci, kdy země hoří pod nohama, se evropští politici pochlapí a něco udělají – cokoliv. A přitom německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Sarkozy spolu šijí řešení hodné Pata a Mata. Chystají zdanění finančních transakcí, evropskou finanční ústavu, společné diskutování o státních rozpočtech… Jako kdyby všechno z toho už Evropa neomílala tisíckrát předtím. Jako kdyby neexistovaly studie jasně ukazující, že zdanění finančních transakcí je kontraproduktivní a vede k  přesnému opaku, než co má být jeho cílem – totiž k ještě větším cenovým skokům. Jako kdyby snad byla nějaká

12

šance, že země budou dodržovat novou finanční ústavu, když už teď nedodržují Pakt růstu a stability! Místo tvrdé chemoterapie ordinují Merkelová a Sarkozy umírající eurozóně vitamín C. Řešení evropské dluhové krize není o nic blíž, než bylo před rokem. Jenomže čím déle agónie trvá, tím více peněz bude evropský záchranný mechanismus potřebovat. A politici mu je budou ochotní poskytnout. Až moc politiků totiž investovalo až příliš mnoho svého politického kapitálu do stvoření eura. Proto také budou ochotni vynaložit enormní prostředky na jeho záchranu. Budou mít pocit, že čím bude částka astronomičtější, tím mají větší šanci na úspěch. Jenomže ekonomové po celém světě varují, že se to možná s tou mezinárodní pomocí nějak přehání. Je to jen něco přes 10 let, co proběhla tzv. Asijská chřipka a bylo třeba zachránit některé ekonomiky. Tenkrát na to stačilo 10 miliard dolarů. Pak přišla záchrana amerických bank. Bear Stearns vyšla daňové poplatníky na 40 miliard dolarů. Každá další banka či pojišťovna pak už byla jen dražší. Celkový záchranný balík pro americkou ekonomiku TARP vyšel na 700 miliard dolarů - to už bylo 70x dražší než Asijská chřipka. Záchrana Evropy má stát 750 miliard. Jenže v eurech. Takže v dolarech jsme už vysoko nad 1000 miliardami. Kde tento trend skončí? Nikdo neví. Je ale jasné, že to neskončí dobře. Velké banky měly padnout a nepadly. Dluhy se tak stále přenáší výš. Z bank na státy, ze států na nadnárodní organizace. Nad nimi už ale nic není. Svět by nyní potřeboval galaktické dluhopisy. Někteří politici proto navrhují federace států, aby se dluh rozplizl mezi všechny. Tvrdí, že „teď už je to stejně jedno“. Je to argument k federaci? Budeme proto jednoho dne pod stejnou vlajkou jako Čína? A i kdyby – je to snad způsob, jak dluh vygumovat? Není.

2011

Zvyšme DPH, ať je na trafiky

Napsáno 9. 9. 2011

Jedu Vám tuhle po D1 z Brna do Prahy. Tempomat je sice nuda, ale když už za sebou máte ten den pár stovek kilometrů a k tomu ještě několik hodin před2011

13

nášení o tak radostných věcech, jako je potenciální rozpad eurozóny, tempomat se Vám pro svou pohodlnost šikne. I pověsil se můj adaptivní tempomat za kufr jednomu Yetimu a společně jsme spolu sdíleli dobrých 50 kilometrů. Měla jsem tedy dostatek času, abych si onen výtvor zvaný Škoda Yeti dosytnosti prohlédla. Co ovšem na právě tomto exempláři bylo nejfantastičtější – to byl gigantický nápis přes celé zadní okno „Porsche Praha“. Tedy proti gustu žádný dišputát, a už vůbec nemám námitek proti (již celkem proslulé) výdrži Yetiho v různých zátěžových zkouškách, ale nemohu si pomoct: Popsat Yetiho reklamou na Porsche je asi takové, jako pověsit si na zeď plakát Angely Merkelové v  životní velikosti a nadepsat ho „Sexbomba“. Anebo jako před volbami rozhlašovat, že „nechceme zvyšovat daně“ a po volbách nedělat skoro nic jiného než přemýšlet, jak vytáhnout z domácností i firem víc peněz. Česká vláda ústy svého premiéra v pátek 9. září 2011 (tak trochu nepřímo) připustila, že růst ekonomiky o 2,5 %, se kterým počítá Ministerstvo financí, a tedy státní rozpočet pro příští rok, by se taky nemusel vyplnit. (S dovolením to opravím: takový růst je zhola nereálný.) Takže rozpočet by se také nemuselo – dokonce ani s tím jeho příšerným naplánovaným schodkem – podařit splnit. (Opět s dovolením uvedu na pravou míru: je jisté, že schodek rozpočtu přesáhne plán a že veřejný dluh opět zrychlí růst.) Takže co s tím vláda hodlá dělat? Hodlá prý nejspíš znovu zvýšit daň z přidané hodnoty. Prý například sjednocení DPH na 19 % by to mohlo spravit. A pak že by se ještě dalo uvažovat o té dani a támhleté dani… V jednom má vláda pravdu. Z firem v podobě většího zdanění zisku se jí už víc peněz nepodaří v případě další krize vytáhnout. Protože krize jaksi znamená, že se firmám nedaří. Že nemají tak velké zisky, ba že dokonce mají i ztráty. Takže už není odkud jim brát. To taková daň z přidané hodnoty – to je panečku jiná! Jíst musí lidé pořád, i kdyby vypukla třeba třetí světová válka. Tak jim zdaňme spotřebu, to se nebudou mít jak bránit. Jenomže celá ta diskuse se točí v bludném kruhu. Co česká ekonomika potřebuje, není zvyšování daní, aby se nafouknul rozpočet. Kdyby si pokladní z Tesca jezdila čtyřikrát ročně na dluh na dovolenou na Barbados, asi by jí brzy banka přestala půjčovat s poukazem, že si žije trochu nad poměry. Asi by jí doporučila, aby své výdaje trochu snížila úměrně svým příjmům. Vláda ne. Vláda nehodlá své výdaje mírnit. Vláda stále hledá, kde ještě by si mohla půjčit. Že by si ještě nepovšimla, že některé výdaje ve veřejných financích vypadají poněkud podezřele? Co třeba takový Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie? Nebo Státní fond kultury? Nebo co třeba Státní fond životního prostředí? Co všechny další mimorozpočtové fondy a státní až

polostátní instituce, které stojí mimo státní rozpočet hlavně proto, aby na ně nebylo tolik vidět? Mimochodem, kde se hlavně ztrácí oněch až 100 miliard korun, které se vypaří ročně díky korupci? Ano, hlavně v oněch schovaných mimorozpočtových fondech a institucích. Co takhle místo zvyšování daní všechny tyto zbytečnosti zrušit? No jo, ale to by si politici zrušili své trafiky. Proto se tváří, jako že neexistují.

14

2011

2011

Všechny zmíněné státní mimorozpočtové fondy v roce 2015 stále existují a vedle nich ještě velké množství dalších fondů a státních institucí. Pro názornost rozpočty třeba výše zmíněných fondů jsou (rok 2015): Státní fond kinematografie: 7,7 mld Kč Státní fond kultury: 0,5 mld. Kč Státní fond životního prostředí: 32,6 mld. Kč

Větší bere. To že je demokracie? Napsáno 20. 10. 2011

Mít svobodu volby je někdy tak… ehm… namáhavé. A tak si to trochu zjednodušujeme. Namísto svobody volby čas od času preferujeme nemít volbu žádnou. Řeknu to asi takhle: Když má kolega Pikora výjimečně kolegiální záchvat, přinese mi odpoledne k mému notebooku kávu. A pak se s hrdým samčím výrazem otáže: „Jaký jsem?“ I kdyby to ten den byla má již desátá káva a tudíž její konzumace by automaticky znamenala výjezd koronárky za mou osobou, nemám na výběr. Prostě musím usrknout, zatvářit se uznale a pronést vážným hlasem: „Díky, jsi borec, vždyť to pořád říkám.“ A Pikora vlastně ani jinou reakci nečeká. Když se zase pan oddávající zeptá pana Vomáčky, zda si bere dobrovolně slečnu Polívkovou, automaticky se předpokládá, že Vomáčka odpoví „ano“. A ještě že se nad svou odpovědí nebude moc rozmýšlet, protože kdyby jeho odmlka byla moc dlouhá, mohlo by to nevěstu nepěkně urazit. Zkrátka v některých situacích v životě jsme si navykli slýchat jen jeden typ odpovědi a jinou odpověď si vlastně ani nepřipouštíme. A pokud náhodou místo „ano“ přijde „ne“, považujeme to za celkem dobrý vtip, ale právě jen vtip, který vlastně ani není myšlen vážně. Když jde o svatbu, budiž. Ostatně proč by taky novomanželé stáli před oltářem, pokud by neplánovali říci „ano“? Život je ovšem zákeřný v tom, že často 15

kvůli pohodlnosti míváme tendenci škatulkovat a paušalizovat, i když nejde zrovna o svatbu. Takže když Irové si před časem drze troufli říci „ne“ na Lisabonskou smlouvu, Evropa nasadila výraz, který beze slov hlásal: „Ale notááák, my přece víme, že se rádi předvádíte, ale teď na to zrovna není moc času, takže si to dáme ještě jednou a naostro.“ A Irové museli hlasovat znovu a „lépe“. Evropa si prostě jinou variantu ani nepřipustila. A kdyby se to ani napodruhé „nepovedlo“, pak by se Irové nechali hlasovat potřetí. I Slováci si nedávno „drze troufli“ nesouhlasit s reformou fondu EFSF neboli s dalším sypáním peněz do černé díry s názvem Řecko. A padla kvůli tomu slovenská vláda. Nechme teď stranou jejich motivy – je vcelku jedno, jestli šlo o ušlechtilé filozofické celoevropské pohnutky anebo třeba o provinční boj o větší vnitropolitickou moc. (Za b) je správně.) Princip je úplně jinde. Ať už byl motiv Slováků více či méně ušlechtilý, Evropa ani na vteřinu nezapochybovala, že se jedná jen o nepodařený vtip. A Slováci si už během několika málo hodin „museli“ dát reparát. I kdyby se na něm bývali nedohodli Slováci sami, nemám pochyb, že „šéfové“ v Bruselu by slovenský reparát zaonačili. A to je právě jádro problému: Co je to za nový zvyk hlasovat tak dlouho, dokud není velký boss spokojen? Nevím jak vy, ale já si vážně donedávna nemyslela, že demokracie je založena na principu „větší bere, menší poslouchá“… V červenci 2015 přístup celé EU k menším národům narazil na dosud nevídaný odpor. Řecko bankrotovalo a s EU se dohodlo na třetím záchranném balíčku. Bouřlivá jednání však provázel rozkol uvnitř EU. Řecký premiér Tsipras vzápětí po podpisu smlouvy prohlásil, že nevěří v dohodu s eurozónou a podepsal ji jen kvůli tomu, aby se vyhnul katastrofě, a že věřitelé se Řecku mstí. Současně řecký ministr financí Varufakis, který jen pár dní před podpisem smlouvy rezignoval, prohlásil, že Řekové měli při jednáních na výběr „popravu”, nebo kapitulací. Jednalo se o dosud nejtvrdší odpor vůči principu „větší bere“.

Skončí to válkou?

Napsáno 18. 11. 2011

Před pár dny jsem zavítala do jednoho velkého obchodního domu. Ne snad že bych v něm něco potřebovala. Ale maminka-rozmazlovačka slabošsky pod-

16

2011

lehla škemrání obou dětí, které prý „nutně potřebovaly“ navštívit místní hlídací koutek. Prý tam mají nějakou novou úžasnou hračku. Nu – měly to mít. Zatímco děti objevovaly krásy odložení v hlídacím koutku, lelkovala jsem bezcílně po obchodním domě; tedy až do okamžiku, než se z rozhlasu ozvalo: „Upozornění všem zaměstnancům: Byl vyhlášen kód XY. Upozornění všem zaměstnancům…“ Rychlé rozhlédnutí přineslo následující zjištění: Zaprvé rozhlas si drmolil svou stále dokola. Zadruhé personál začal kmitat. Zatřetí zákazníci se neobtěžovali věnovat hlášení pozornost. Následné vyhodnocení těchto tří zjištění přineslo závěry: Zaprvé obchodní dům má nejspíš podezření, že v jeho prostorách je bomba. Zadruhé snaží se to kódovaně sdělit svým zaměstnancům, aby nevzbudil paniku. Zatřetí pravděpodobnost, že hrozba je skutečná, je sice vzhledem k domácím reáliím zhruba žádná celá nula nula nic, ale současně začtvrté zřejmě nyní bude logisticky poněkud komplikovanější dostat se k dětskému koutku pro mé děti, které zapáté stejně nejspíš byly kvůli poplachu již vyvedeny příslušnými pracovníky z obchodního domu ven. A tak se tak nějak jevilo celkem logické snažit se dostat k dětem co možná nejdříve, aby se všechny logistické komplikace minimalizovaly… Poněkud mne sice překvapilo, že jsem byla jediným klientem, který vyvíjel pohyb blížící se sprintu, nicméně během dvou minut se mi podařilo dosáhnout dětského koutku – přesně ve chvíli, kdy rozhlas zaměstnancům oznámil, že „kód XY byl zrušen“. Na 90 % jsem čekala, že dětský koutek naleznu prázdný – že dohlížitelky již svěřená dítka vyvedla. Chyba lávky. Apokalypsa zračící se v očích dohlížitelek připomínala zděšení mého psa, který zrovna pochopil, že vodítko mé ruce není určeno ke konzumaci, ale na jeho připoutání. A dětský koutek nejevil ani nejmenší stopy evakuace – tedy s výjimkou oné hrůzy v tvářích personálu. Na můj dotaz, proč k čertu děti nebyly při poplachu vyvedeny ven, se nejprve personál upřímně podivil, jak je možné, že o poplachu vím, a poté se vší vážností vysvětlil, že rodiče jednomu dítku odnesli bundičku, tudíž všech deset dětí „muselo“ zůstat v teple pod jednou střechou s potenciální časovanou náloží. Ty dvě hodné tety, které raději riskovaly životy 10 dětí a dvou dospělých výměnou za jedno nenastydnutí, to skutečně zjevně myslely tak dobře… Vtip byl v tom, že obě byly situací skutečně stresované, nebraly hlášení na lehkou váhu (jako jsem ho trochu brala já), nemyslely si, že určitě jde o planý poplach, jenom si pod tlakem dvou mlýnských kol nějak neuměly spočítat, co je v danou

2011

17

chvíli podstatnější. A to je právě ten průšvih. Ono je jaksi známé, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. Takže se ani moc nemůžeme zlobit na Evropskou centrální banku (ECB), ani na evropské politiky, že se pomalu, ale o to jistěji, dostáváme na osmiproudou dálnici přímo do pekla. Asi to je jen jejich hloupost a neschopnost spočítat si, kolik je v sázce: Na ECB zesiluje tlak, aby Evropu „zachránila“ tím, že bude vykupovat dluhopisy, které mají hodnotu asi tak jednoho posmrkaného papírového kapesníčku, a které již – tedy krom ECB – nikdo nechce. A aby tím umožnila přežít těm, kteří by bez pomoci ECB již byli kaput: Řecku, Itálii, Španělsku… a časem možná pár dalším zemím. Asi tak patnácti. ECB sice může tvrdit, že tím do oběhu neuvolňuje žádné nové peníze, ale od určitého bodu a okamžiku to prostě již nebude pravda. Od určitého bodu již půjde o nezákonnou monetizaci státního dluhu. Nebo, chcete-li, o tisk nových peněz. A ten prý nás má spasit. Vážení, řeknu to narovinu: U zrodu Druhé světové války stála krom jiného i hyperinflace v Německu, která vznikla z velmi podobné monetizace německého dluhu. (Asi to nebude náhoda, že právě němečtí zástupci v ECB již ze své funkce kvůli nesouhlasu s tím, co ECB dělá, rezignovali. Mají nejspíš víc historických zkušeností.) Upřímně nesnáším patetické řeči. Ale tohle není patos: Anglie již letos hořela. Německo taky. Řecko ještě víc. Šluknovsko k tomu nemělo daleko. Severní Afrika rovnou střílela. Wall Street je v obležení. Pnutí ve společnosti roste – nebezpečně roste. Stačí jen škrtnout sirkou. A pokud Evropa začne tisknout nové peníze, pak to nebude žádná malá sirka. Pak to bude plamenomet do rozlitého ředidla. Tisknout či netisknout? Je to skoro jako říct: střílet či nestřílet? S „tiskem peněz“ přišla ECB už v roce 2009, ovšem v té době ještě vykupovala dluhopisy, které byly považovány za více či méně bonitní. Dramatický zlom přišel v lednu 2015, kdy ECB oznámila, že svůj program výkupu dluhopisů neboli „tisku peněz“ podstatně rozšíří na 60 miliard eur měsíčně. Podstatnější než tato ohromná částka však byl fakt, že tou dobou už byly vykupovány i dluhopisy, které prakticky neměly hodnotu – jako například dluhopisy v té době bankrotujícího Řecka. Současně v roce 2015 se eurozóny po delším období vymanila z deflačních tlaků a cenová hladina začala mírně růst. Nesouhlasný postoj Německa vůči politice ECB dosud přetrvává, Německo se stalo nejvýraznějším oponentem oficiální linie ECB. Skutečné národnostní pnutí v  Evropě vybublalo na povrch taktéž

18

2011

v roce 2015, kdy se EU začala potýkat s dosud nejsilnější novodobou vlnou imigrace.

Není odkloněný milion jako odkloněný milion Napsáno 24. 11. 2011 Tak se mi zdá, že politici nejspíš nemají pejsky. Jinak si to vysvětlit neumím. Totiž pokud je mi známo, o korupci a rozkrádání v politice se u nás nemluví nikterak v tajenkách. Mluví se o něm jako o kusu chleba. Také, pokud jsem si stačila povšimnout, to každému vadí (tedy krom politiků). A je poněkud nepřehlédnutelné, že má obyvatelstvo na politiky pifku. Jenomže něco mi tady nesedí. Hned s dovolením vysvětlím: Na mne má taky leckdo pifku. Soused, že se mi nelíbí jeho architektonický výtvor. Nebo jedna dnes už bývalá zaměstnankyně, která si pletla vybavení kanceláře se svým soukromým majetkem… Ale povětšinou se ona pifka na mne ze strany toho a onoho projevovala jen tím, že jsem se o sobě čas od času doslechla nebo na internetu dočetla, že mám jakousi obscénní aférku s nějakým postarším pánem (kterého jsem většinou nikdy neviděla). Až do minulého týdne. Minulý týden jsem si totiž (s  kolegou Pikorou) „dovolila“ vydat knihu (Všechno je jinak). No a to už byl nejspíš moc velký nápor na nervy některých citlivějších jedinců. Veterinář dva dny poté konstatoval, že můj pes velikosti solidního přerostlého poníka byl otráven. A že příčiny jsou možné tři. Buď sežral asi tak jednu celou vanu ořechů i se slupkou. (Apetit má to psisko obstojný, ale že by se do něj vešla vana…?) Nebo zkonzumoval zhruba tak dvě a půl deky obarvené jakýmsi toxickým barvivem. (Cožpak o to, na dece si pošmákne často, ale dvě a půl deky nepostrádám.) Nebo mu dal nějaký dobrák něco vypečeného spapkat. Jelikož můj pes-poník má abnormálně tuhý kořínek, přežil. Mé podezření, že časová shoda vydání knihy a otrávení psa MOŽNÁ nemusí být čistě náhodná, přežilo taktéž. A z toho mi vychází dvě možná vysvětlení. Jednou možností je, že když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco jednomu neprojde, když „si dovolí“ nějak se projevit, jinému to projde a ještě je za to blahořečen. Kupříkladu když vás třeba takový politik obere o peníze, pak vlastně není zlodějem, ale je zachráncem ekonomiky. Takže například když politici (nejen

2011

19

u nás, ale prakticky po celé Evropě) donutili budoucí důchodce vstoupit do penzijních fondů, pak tito politici byli „zachránci důchodového systému před kolapsem“. Pravda, teď Řecko zbankrotovalo, Itálie teprve zbankrotuje, Maďarsku a Portugalsku klesl rating na spekulativní stupeň, Francie o rating teprve přijde za pár týdnů a dluhopisy Německa jsou poprvé za dva roky levnější než dluhopisy Británie, takže ať počítám, jak počítám, nemůže z toho vzejít nic jiného, než že penzijní fondy, které všechnu tu mizérii skoupily, nejspíš budou mít výnosy žádná celá nula nula nic a důchodci spláčou nad výdělkem. Ale ti, kdo to způsobili, totiž politici, budou pořád zachránci. Kdyby vás o důchod podobným způsobem připravil třeba investiční poradce, už by to bylo na pováženou. Anebo jiný příklad. Když si některý z politiků odkloní pár miliónů s nejasným původem, je nakonec před veřejností jen za moulu, který chtěl trochu neobratně napálit svou dále již ne drahou polovičku. Kdyby si stejné miliony odklonil řadový úředníček obecního úřadu, jeho manželka by sice nikoho netrápila, zato finanční úřad by víc pálily ony miliony. Anebo je tu ještě to druhé vysvětlení. Že totiž politici nemají pejsky. Jedna z nejznámějších typicky korupčních afér posledních let ve spojitosti se zadržením a obviněním hejtmana a poslance Davida Ratha pro podezření z přijetí úplatku proběhla až v roce 2012. Šlo o určitý zlom. S jistou dávkou spekulativnosti a subjektivity si asi můžeme dovolit tvrdit, že zhruba od roku 2012 se potírání korupce v ČR nepatrně zlepšilo.

Česká půjčka Evropě: čiré šílenství Napsáno 12. 12. 2011

Tak tohle už tu jednou bylo. Jeden pan prominentní ekonom zhruba před rokem touto dobou nabádal: „Měli bychom půjčit Řecku! Je to pro nás mimořádně výhodná investice! Dostaneme za to tak vysoké úroky, jaké jinde nenajdeme, a peníze půjčené jinému státu jsou absolutně bezpečné!“ Ten pan prominentní ekonom si před rokem zjevně neuměl představit, že by Řecko mohlo zbankrotovat. Řecko zbankrotovalo. Zatím byla škrtnuta jen relativně malá část jeho dluhu držená soukromými investory. Další škrtání řeckého dluhu poskytnuté

20

2011

soukromými subjekty ještě bude následovat. Kdybychom před rokem Řecku půjčili, o své peníze bychom přišli. O ty peníze, které stát vybral na našich daních. A teď tu máme euroval. Tedy projekt na záchranu eura. A česká vláda se rozhoduje, zda do eurovalu poslat zhruba 90 miliard korun neboli 10 % devizových rezerv České národní banky. Jeden ministr se nechal slyšet asi v tomto smyslu: „Je to pro nás výhodné. Peníze budeme mít brzy zpátky. Budeme je mít v eurovalu uložené jako v pojišťovně – co kdybychom časem podobnou pomoc potřebovali zase my?“ Ten ctihodný pán si zjevně neumí představit, že by eurozóna mohla zbankrotovat, rozpadnout se a euro přestat existovat. Menší (jižní) část eurozóny patrně zbankrotuje. Eurozóna se dost možná rozdělí. A euro se dost možná rozpadne na dvě nebo víc měn. Ona rádoby „pojišťovna“ může zbankrotovat. A že by nám někdo půjčil, až to budeme potřebovat? Nám?! Proč?! Copak s bankrotem nepatrné české ekonomiky stojí a padá zbytek Evropy? O záchraně může Evropa uvažovat v případě Itálie, Španělska, Francie… Ale malá česká ekonomika, která dokonce ani neplatí eurem, bude obětována bez mrknutí oka. Pošleme-li do eurovalu 90 miliard korun, pak od boku odhaduji, že pravděpodobnost, se kterou o ně přijdeme, je kolem 60 %. Ale ne dost na tom. Dobře, mohli bychom říci, že doba si žádá velké činy a peníze jsou jen peníze. A mohou být obětovány pro dobru věc. Jenomže – je to dobrá věc, snažit se zachránit euro? Euro brzdí evropský hospodářský růst – rozumějme růst životní úrovně. Kdyby eura nebylo, možná by i Řecko, Itálie či Španělsko ustáli stůj enormní dluh. Euro však pro ně bylo vražedné. A protože jih Evropy bankrotuje, doplácí na to Evropa celá, protože celá Evropa je v  krizi. Jedinou šancí, jak z  té šlamastyky ven, je udělat současně dvě věci: nechat konečně zbankrotovat toho, kdo zbankrotovat má, a navíc ještě eurozónu rozdělit. A tím euro rozbít. Jih tím získá větší konkurenceschopnost. Sever se tím zbaví koule na noze. Česká republika získá také nemálo: Německo si konečně oddechne od koule na noze a bude časem víc prosperovat – a tím potáhne i českou ekonomiku. A mimochodem – jak si to vlastně ti pánové a jedna dáma v Bruselu představovali? Že vyléčí evropskou dluhovou krizi a zachrání euro tím, že vyrobí dluh ještě větší? Tím, že si půjčí i od zemí, které zatím problémy zase tak velké nemají (tedy i od nás), a tím zatáhnou do dluhové jámy už úplně každého? Už jste někdy viděli někoho, kdo se z dluhů vyhrabal tím, že si (ještě dráž) půjčil na to, aby splatil dluh předešlý? Tohle šílenství má snad fungovat? Proč bychom své peníze ještě někdy měli vidět? Že vytloukání dluhu dluhem nefunguje, ví dneska už i skoro každý „nepřizpůsobivý občan“, ale nějak na to zapomněli vrcholní politici.

2011

21

Takže si to shrňme: V našem zájmu je rozbití eura a rozdělení eurozóny. V našem zájmu je ponechat si českou korunu. Tak proč pro všechno živé chceme euro zachraňovat obětováním našich 90 miliard?  Proč si máme skoro zdvojnásobit už tak katastrofální schodek rozpočtu? Proč si tím máme kvůli okamžitému zhoršení našich veřejných financí zvýšit riziko, že i my zbankrotujeme? Proč máme kvůli záchraně od základů prohnilého a pro nás škodlivého eura dál zhoršovat naše katastrofální veřejné finance, a tím pádem ještě zvyšovat naše daně, snižovat sociální dávky a propouštět zaměstnance? Není v tom ani špetka logiky. Zato je v tom ohromné nebezpečí.

Víte, co mají společného eurozóna a placatá země? Volala mi jedna paní novinářka. Že prý dělají anketu, co by mohlo příští rok lidi potěšit. Hluboce jsem se zamyslela. Co nezaměstnanost? Hm, ta dobrou zprávou nebude, ta nejspíš vzroste. Že bychom zase byli v  průměru za celou zemi o kousek bohatší? Ne, to nehrozí, naopak spíš přijde recese. A co takhle daně? No to už vůbec ne, máme od vlády „slíbeno“, že nás hned od Nového roku čeká jedno zvýšení DPH, ale v realitě se nám nejspíš DPH tak trochu proti plánu zvýší hned dvakrát. Kolega od vedlejšího stolu, který si všiml mých rozpaků, na

mne živě gestikuloval: „Řekni jim, že bude o trochu víc volných míst v mateřských školkách – ty nejsilnější ročníky už pomalu odeznívají…“ Tak jsem tedy v jistých rozpacích zmínila alespoň ty školky. Už jsem chtěla rozhovor ukončit, jako že je to bída, ale bohužel zrovínka pro rok 2012 si nějak na žádné dobré zprávy nemohu vzpomenout. No a pak se mi rozsvítilo. Že mne to nenapadlo hned! Ale pod svícnem bývá nevětší tma. Tedy popravdě řečeno, ještě to není žádná zaručená zpráva, je to spíš jen naděje… Totiž naděje, že by se nám v roce 2012 mohla rozdělit eurozóna. Na druhém konci linky se „ozvalo“ rozpačité mlčení. A pak: „Jakže? To že by bylo dobru zprávou…? Vždyť přeci ti hoši z NERVu říkají, že by se ekonomika propadla třeba i o 14 nebo 20 procent, ne? A pan ministr zase říkal, že bychom bojovali o holé přežití…?“ Z tónu paní novinářky bylo patrné, že váhá, zda jsem mentálně v pořádku, anebo zda se spíš přeslechla. Ehm, alespoň že se paní novinářka nepřeslechla, za to ručím. Víte, co mi nejde do hlavy? Jak někdo přišel na to, že by rozdělení eurozóny mělo způsobit po celé Evropě apokalypsu v  podobě třeba 20% poklesu. Vzpomínáte na rozdělení československé měny? Přineslo 20% pokles? Pokud si dobře vzpomínám, přineslo hlavně noční šichtu řidičům kamionů, kteří museli narychlo přes noc po namrzlých dálnicích rozvést okolkované bankovky. A  během následujících pár týdnů a měsíců nejviditelnější bylo, že se Češi a Slováci přestali hádat o pomlčky. Což bylo docela užitečné. Tak proč teď strašíme apokalypsou? Nebylo by celkem příjemné, kdyby se po pokojném rozdělení eurozóny přestal sever hádat s jihem, kdo ty dluhy zacvakne? A víte, co je zajímavé? Rozdělením eurozóny straší především politici a občas také ekonomové zaměstnaní velkými bankami. Proč asi? Třeba takový europoslanec nejspíš správně větří, že s rozdělením eurozóny by už Evropský parlament nemusel být, čím býval. A to se mu nelíbí. A ekonomy zase platí velká banka, kterou vlastní jiná velká banka, kterou alespoň z několika procent vlastní některý evropský stát, který té bance dost možná bude muset dát pomoc – tak přeci bankovní ekonom nebude mluvit proti politikům. Naproti tomu tu máme pár lidí (není jich moc), kteří půjdou se svou kůží na trh, kdyby se eurozóna rozpadla. To oni za novou měnu ponesou odpovědnost. Mám na mysli centrální banky. A víte, co na téma záchrany eura řekla německá Bundesbanka? Doslov řekla, že „rozšíření úvěrové linky pro MMF není pro německé daňové poplatníky zcela bez rizika“ – přeloženo do srozumitelnějšího jazyka, bez rizika není boj o záchranu eura. Zajímavé. Troufnu si říct, že Bundesbanka přitom není tlupou idiotů. A americká centrální banka se zase nechala slyšet, že takového podniku se nebude účastnit ani náhodou, protože je moc rizikový.

22

2011

Státy EU byly ohledně rizikovosti úvěrů poskytovaných předluženým státům zaslepené až do roku 2015. Teprve až v červenci 2015 při druhém bankrotu Řecka se poprvé zvedla u části zemí EU vlna odporu proti poskytnutí dalšího překlenovacího úvěru Řecku. Proti se stavěli kupříkladu Britové, Češi a Slováci. V té době se ovšem poprvé také začalo mluvit o tom, že úvěry v minulosti poskytnuté Řecku jinými členskými státy EU patrně budou muset být minimálně z 30 % odepsány. Text byl napsán jako reakce na článek Hany Brixi ze Světové banky, kde působí jako hlavní ekonomkou pro lidský rozvoj v regionech Blízký východ a Severní Afrika. Na konci roku 2011 v  českých médiích výrazně lobovala pro poskytnutí půjčky MMF. Tvrdila, že ČR může poskytnutím této půjčky víc získat než ztratit. O 3,5 roku později, v roce 2015, se poprvé v historii stalo, že rozvinutá země (Řecko) nesplatilo splátku pro MMF. Zároveň tato promeškaná splátka Řecka byla také tou největší, jakou kdy některá země MMF nesplatila.

Rozdělme eurozónu

Napsáno 16. 12. 2011

2011

23

Řeknu to ještě jinak. S eurozónou je to jako s placatou zeměkoulí, která je středem vesmíru. Tak jako kdysi církev nemohla připustit, že by to se zemí mohlo být i jinak, protože by tím mohla přijít o svůj vliv, stejně tak politici dnes prostě nemohou připustit, že by s  rozdělením eurozóny nepřišel konec světa. Mají pocit, že by tím přišli o svůj vliv. V průběhu řecké krize v roce 2015 vyplul na povrch ještě jiný faktor, který působí jako silná brzda rozdělení eurozóny. Řada vrcholných představitelů eurozóny, například Jean-Claude Juncker, Angela Merkeová a dalších, připustila, že je pro ně rozpad eurozóny nepředstavitelný z  čistě osobních důvodů: Euro považují za své dítě a s  jeho zavedením spojili většinu svých aktivních let v politice.

Až přijdou Praví Němci, bude vymalováno Napsáno 23. 12. 2011

Tuhle Vám přednáším v Bratislavě pro finanční ředitele několika podniků o krásách naší „růžové“ budoucnosti, která je tak trochu černá a už nám klepe na dveře. No a po skončení přednášky za mnou jeden z pánů ředitelů přijde a s velmi vážným výrazem ve tváři mi položí otázku: „No a čím vlastně budou Slováci platit, až se nám ta eurozóna rozpadne?“ Nedalo mi, abych pána s potutelným úsměvem trochu nepopíchla: „Třeba by Češi a Slováci mohli zase zavést společnou měnu, ne?“ Pán se hluboce zamyslel. Ačkoliv jsem svou odpověď nemyslela moc vážně – mám dojem, že ty společné měny už nějak stačily - čekala jsem, že bude následovat dotaz na případné výhody a nevýhody takové společné měny. Ale ne. Po chvíli hlubokého zamyšlení na mne vypálil: „A jak by se ta měna jmenovala?“ Z jeho výrazu bylo v tu chvíli naprosto zřejmé, že jiný název než „Slovensko-česká koruna“ není ochoten akceptovat. Že bychom v ten okamžik kápli na důvod, proč spojená Evropa nemůže fungovat? Někdo tomu říká vlastenectví, někdo nacionalismus. Ale ať už se to jmenuje, jak chce, je to v nás zažrané hlouběji než jakákoliv touha po ekonomické výhodnosti nebo schopnost racionálního kalkulu. V  první polovině prosince se staly krátce po sobě dvě události. Nejprve Británie odmítla poskytnout své devizové rezervy na podporu eura a současně s tím odmítla podepsat smlouvu, na jejímž základě by měla Británie předat víc pravomocí Bruselu. (Jen tak mimochodem, média o nové britské „izolaci“ refe24

2011

rovala jako o největší „zkrachovalosti“. Zatímco finanční trh řičel nad britskou „izolací“ od evropských dluhů a od eura nadšením, libra začala posilovat jako o život a o tak nízkých úrocích, jaké Británie musí platit ze svých dluhů, si kontinentální Evropa může nechat jenom zdát.) No a krátce poté se šéf separatistických Skotů nechal slyšet, že až se prý Skotsko osamostatní, první, co udělá, bude, že přijme euro. (No, já tedy nevím, proč si myslí, že by o tak chudou zemi v  eurozóně někdo stál – tedy bude-li eurozóna ještě existovat…) Všímáte si? Nejvíc po euru touží země, které jednak mají HDP na hlavu nižší než průměr eurozóny, a jednak – a to hlavně – v historii si povětšinou neužili moc svobody a samostatnosti. Skotové, Slováci, Poláci… Zato země, které jsou velmi bohaté a  které hlavně jsou zvyklé býti velmocemi, nad eurem většinou ohrnují nos. Jako Angličani nebo Němci. Jako kdyby národy, které jsou historicky zvyklé mít nad sebou nějaký bič, sice bolestně toužily po svobodě, ale současně neuměly s nově nalezenou svobodou vyjít a znovu si hledaly bič náhradní. Nacionalismus v Evropě sílí. Nová vládní strana Praví Finové to nedávno Bruselu celkem zavařila. Odpor proti eurozóně roste i ve Španělsku, Řecku, Itálii… Angela Merkelová prohrává jedny zemské volby za druhými a celostátní volby ji pravděpodobně smetou. Aby ne, když tvrdě nadpoloviční počet Němců si přeje návrat k marce a dokonce víc Němců si přeje opustit EU než v ní setrvat. Pozor – to nemluvíme o eurozóně, ale dokonce o širší EU! S  eurem můžeme souhlasit či nesouhlasit. Někdo si může myslet, že ho máme držet za každou cenu, jiný si může přát jeho pád. Ale nakonec to je v zásadě úplně jedno. Hádáme se zbytečně. Bez Němců není eura. A bez podpory německé veřejnosti zase nebude německých politiků, kteří by o euro stáli. Až přijdou – po vzoru Pravých Finů – třeba Praví Němci, bude s eurem vymalováno. Nebude to racionální ekonomická úvaha, co rozhodne o existenci či neexistenci eura. Budou to národnostní vášně, co ho rozloží. Referendum o nezávislosti Skotska se konalo 18. září 2014. 12. března 2015 Island stáhnul svou žádost o členství v EU. V Británii po volbách z 8. května 2015 slíbil staronový vítězný premiér David Cameron Britům referendum o vystoupení z EU… Tyto odstředivé národnostní síly navíc zarámovalo vypuknutí největší imigrační krize v novodobých evropských dějinách. A ve stejné době v ČR prudce vzrostla obliba hnutí Islám v  ČR nechceme – komunita jeho facebookových příznivců na jaře 2015 přesáhla 100 000.

2012

25

Kde jenom se ty peníze ztrácí? Napsáno 6. 1. 2012

No a teď tu máme rok 2012, zpomalení hospodářského růstu a další strašení sjednocením, ehm – chci říct zvýšením - DPH na 20 % a zmrazením důchodů. Tentokrát prý kvůli krizi. Konečně se našel „důvod“. A my, poslušné ovečky vycvičené povinnými helmami, povinně sklopíme hlavu a pomyslíme si: Když to musí být, tak to holt musí být. A vůbec nás nenapadne ptát se, proč vlastně máme posílat státu těch pár dalších miliard z našich kapes a jestli by náhodou nebylo místo toho záhodno trochu víc si posvítit na kulantně pojmenovanou výdajovou kapitolku státního rozpočtu „Neinvestiční transfery příspěvkovým a podobným orgánům“ – když jen za rok 2011 se v ní dokázalo utopit 48,9 mld. Kč. Anebo co třeba neméně marketingově kulantně pojmenovaná kapitolka „Neinvestiční transfery státním fondům“, ve které se schovaly výdaje za 28,2 mld. Kč? Moc pěkné názvy pro moc pěkná místečka pro vysloužilé politiky. Skoro to vypadá, že si politici myslí, že jsou na svých místech, aby jim lidé odevzdali své bohatství. Co takhle zamyslet se, jak lidem vrátit svobodu?

Víte, proč se „musí“ zvýšit DPH? Páni poslanci nám navrhují, aby každý do 18 let nosil na sjezdovce povinně helmu. Fajn, zdá se to na první pohled docela rozumné. Ale není to náhodou už jen krůček k povinnosti nosit na sjezdovce povinně helmu až do 100 let? A co takhle helma, když zrovna jdete vyvenčit psa, protože co kdybyste náhodou museli přejít silnici, no ne? Tedy ne že by byla helma na sjezdovce špatný nápad, já bych bez ní lyže nepřipnula, zvlášť po jedné zkušenosti z dětství, kdy helmy ještě „nebyly“. Tehdy jsem si hrála na machra a při infantilním závodě na téma „kdo bude dřív dole, je borec“, jsem náhle zjistila, že kombinace vysoká rychlost + ledovka = složitější zatáčení. A pak si už jen pamatuji, jak se ten smrk rychle blížil. Bohužel jsem právě byla ve vedení, takže nablízku nebyl nikdo, kdo by to viděl. Probrala jsem v lese až po dost dlouhé době a dodnes nevím, co se během té hodinky dělo. Ale nosit helmu POVINNĚ? Ještě tak u dětí – možná. Ale u dospělých – po vzoru některých zemí? Neznamená vlastně POVINNÁ helma zákaz zemřít, když se mi zachce? A zákaz zemřít zase znamená, že mé tělo už není majetkem mým, ale majetkem státu – toho státu, který mi zakázal dobrovolně na sjezdovce zemřít. Kupodivu to státu baštíme. Moje auto se odmítne rozjet, když nejsem připoutaná. Což mám málokdy šanci vyzkoušet, protože jsem známa jako notorický „sebepoutač“ a pokud se náhodou nedobrovolně ocitnu na zadním sedadle a řidič se rozjede dříve, než se stihnu přikurtovat, požádám ho, aby ještě na chvíli zastavil. Ale co kdybych náhodou usilovala o sebevraždu a chtěla se rozjet proti zdi? Mé odhodlání by v tu chvíli bylo irelevantní – technika by zradila. Má to nařízeno shůry – od politiků, kteří došli k  názoru, že oni smí prostřednictvím předpisů o bezpečnosti rozhodovat o mém životě a mém těle. A my – lidé – jsme s tím srozuměni. Ono to totiž tak nějak vyhovuje oběma stranám. Pro nás je pohodlnější, když nerozhodujeme, ale je o nás rozhodováno. A pro stát je zase pohodlné, že z nás vychoval poslušné ovečky, které odmítají samostatně se rozhodovat. Ony se totiž takovým tichounkým ovečkám lépe zvyšují daně. Před nějakým časem politici mluvili o sjednocení DPH na 19 či dokonce 20 %. Výraz „sjednocení“ je marketingově dobře vymyšlený – ono to totiž v realitě znamená zvýšení DPH. Prý to je „potřeba“ kvůli penzijní reformě. Ale brzy se ukázalo, že mezi zvýšením DPH a penzijní reformou je souvislost asi jako mezi počtem indických slonů ve volné přírodě a barvou očí českého premiéra.

Bylo - nebylo, byl jeden Hloupý Honza. A ten Honza se rád válel na peci a  nerad pracoval. (Ještě tak dělat někomu konzultanta a „pracovat“ pusou na golfu, to by si uměl představit, ale nesměly by se u toho moc používat ruce.) Protože ale nerad pracoval a rád jedl buchty, brzy mu došly úspory. To mu ale vůbec nevadilo. Vždyť nebylo nic snazšího, než si vzít od místní kampeličky malou půjčku. Když ji měl splatit, půjčil si ještě víc. Z nové půjčky jednak splatil starou, jednak si koupil další buchty. A tak to šlo den za dnem. Pak už se Honza ani neobtěžoval své staré půjčky splácet a jen si půjčoval. A kampelička solila a  solila. A když už ani kampelička neměla z  čeho Honzu úvěrovat, začala si i ona půjčovat od Honzových sousedů. A všichni tu hodnou kampeličku chválili, jak pěkně línému Honzovi pomáhá… Pohádka pěkně na hlavu padlá, co? Když jsem ji tuhle zkusmo vyprávě-

26

2012

2012

Ke zvýšení spodní (snížené) sazby DPH došlo opakovaně v letech 2008, 2010, 2012 a 2014. Ke zvýšení horní (základní) sazby DPH došlo opakovaně v letech 2010 a 2013. Navzdory tomuto zvyšování státní rozpočet stále hospodaří každý rok se schodkem a veřejný dluh roste.

Naše půjčka MMF za všechny prachy Napsáno 19. 1. 2012

27