Jak to všechno vlastně začalo Bylo to zhruba počátkem 90 let, v době, kdy už se prosadil nový hudební styl zvaný grunge. Nejvýznamější kapelou v této oblasti se stala americká Nirvána. A právě ta stála na počátku naší"kariéry". Mě zaujala zcela netradičním pojetím hudby. Narozdíl od produkce předchozích 80.let, v ní bylo vše co jsem si představoval pod pojmem dobrá hudba. A když jsem začal mluvit s Viktorem o hudbě, dokonale jsme se shodli na té nejlepší kapele-Nirváně. Právě tady začala naše nelehká cesta. Ani jsme si neuvědomovali co všechno způsobíme tím, že jsme začali hrát. Zpočátku jsme se scházeli u nás doma a zkoušeli si něco zahrát. Samozřejmě tyto pokusy byly naprosto šílené. Já na starou kytaru na kterou jsem uměl asi dva akordy a to ještě nedokonale. A Viktor na poctivě podladěnou a rozladěnou španělku. Viktor vynikal hlavně tím že se vůbec netrápil s učením akordů-on je rovnou vymýšlel! Podle toho to také vypadalo! Z mého pokoje se ozývala zmatená směsice zvuků s občasným výkřikem radosti - to když se nám něco obvzláště povedlo. Moji rodiče už dávno rezignovali na to mi něco říkat. Konec konců můj otec hrál taky často na harmoniku i se svými muzikantskými přáteli. Hned od počátku nám bylo jasné, že basa a kytara mají hrát pokud možno odlišně. Jenže jak to dokázat?Žádná basa nebyla a stejně jsme ani neuměli hrát. A tak jeden se marně snažil na kytaru napodobit basu, zatímco druhý do toho "něco hrál"na kytaru. K našemu překvapení to k sobě vůbec neladilo! Pak se nikdo nemůže divit, že jsem byl z této produkce natolik unaven že jsem často usínal i během vyčerpávajícího hraní a Viktor mě musel budit. Také jsme se snažili naše výtvory natáčet a zapisovat. Většinou v tom byl naprosto dokonalý systém, ve kterém se však nikdo nikdy nevyznal a tak už nikdo neví co jsme kam natočili a zapsali. Jeden čas jsme si také pohrávali s myšlenkou naše kytary elektrifikovat. V jakési knížce jsem objevil návod jak vyrobit jednoduchý snímač. Stačily dva ohnuté kousky plechu na které by se navinul drát a tím by vznikla cívka. Naštěstí k výrobě nedošlo, ani nevím proč. Také jsme si zkoušeli udělat činel z kusu plechu. Dneska se divím že nás takové věci vůbec napadali. Postupem času se však naše hra sice jen pomalu, ale přesto zlepšovala. Opustili jsme naše vymyšlené akordy a bylo to opravdu znát! "Nám to ale jde!Když to tak půjde dál úspěch nás nemine!" říkali jsme si. To však stále neřešilo náš velký problém. Pořád jsme totiž neměli žádnou basu a o bubeníkovy jsme si mohli jen nechat zdát. A tak zatím jsme stále zkoušeli u nás doma a můj pokoj se postupně zaplňoval nejrůznějším haraburdím, ze kterého jsme se snažili vyrobit primitivní hudební nástroje a doufali že to jednou někam dotáhnem. Častokrát jsme pilně cvičili do pozdních večerních hodin a zcela vyčerpáni usínali. A ráno zase do školy! Podle toho také vypadal náš školní den. Když se však obracím zpět do těch dob a poslouchám naše staré nahrávky, už tenkrát jsme věděli co chceme. A moc dobře to víme dodnes. Vůbec, když na tu dobu vzpomínám, nebyla tak špatná i když my jsme se zrovna docela utápěli v našich obvyklých depkách. Ale tak už to chodí. Postupně se i naše hra začala blížit slušnému standartu, i když v porovnání s dneškem to bylo ubohé. 1
Jak jsme šli kupovat první elektrickou kytaru Jak už to tak bývá, dost brzo nám takové hraní nestačilo. Přece jen jsme stále snili o rockové muzice, jenže s naší akustickou výbavičkou to jaksi ani nešlo. Zkoušeli jsme sice naše kytary elektrifikovat, ale moc se nám nedařilo. Ani nebyl žádný pořádný zesilovač. A tu nám pomohla náhoda. Náhoda? Já si teď myslím že to nebyla náhoda. Zjišťuji že náhoda neexistuje. Všechno má svůj cíl a účel. A všechno nás předurčilo k tomu, aby jsme se zabývali přes všechny potíže hudbou. A tak řízením osudu jsem se dozvěděl, po mém příchodu domů ze školy, o docela zachovalé el.kytaře značky Jolana. Hned jak přišel Viktor, zvěstoval jsem mu tuto radostnou novinu. Byl z ní úplně vedle. Šli jsme se na ni tedy podívat. Pěkně si seděla za výlohou malého bazárku v křivolaké uličce. Byli jsme z ní absolutně hotoví. To je ona! Náš životní sen. Chceme ji mít a na celý život! Tato, skoro nová kytara vypadala lépe než jsme si mysleli. A tak na ni padly Viktorovy celoživotní úspory. Doma rozbil prasátko a s čerstvě nabitými 700Kč jsme opět vpadli do zastavárny. Zastavárnu tvořila obrovská místnost do které by se stěží vešlo pět lidí. Všude se válely nejrůznější krámy na kterých, jak bylo jasně vidět, hlodal zub času. S neuvěřitelnou odvahou jsem požádal prodávajícího aby mi podal kytaru, která byla stále ještě za výlohou. Tehdy jsem zjistil, že elektrická kytara je poměrně těžký nástroj. Já takovou váhu zdaleka nečekal a tak mi málem spadla na nohu. Kytara byla skoro nová, chybělo jen pár maličkostí. Tak např.: chybělo pár nepodstatných součástek, veškeré šrouby se jen protáčely, nultý pražec byl úplně odlepen, 21 nebyl vůbec, políčka byla popsána názvy tónů, jediný snímač prasklý, původní modrá barva oloupaná, šrouby na zadní straně trhaly oblečení hráče, chyběla jedna struna, řemen byl kožený a nedal se vůbec nastavit - celý promaštěný, ještě ke všemu strašlivě nasmrádlý kouřem. Nejvíce jsme se však těšili na obal. Byl opravdu skvělý. Sice trochu čpěl kouřem, přesto však použitelný. Co nejvíc jsme spěchali domů, celý netrpěliví ji už už vyzkoušet na domácím zesilovači ke gramofonu. Tento zesilovač byl opravdu velmi kvalitně postaven a poskytoval vskutku mohutný zvuk. Ve spojení s výkonnými reproduktory byl nedostižný. Bohužel však tento skvělý výkon neocenila Viktorova máti. A tak jsem na chodbě slyšel podivnou směsici zvuků linoucí se ze dveří. Neskutečný kvílivý zvuk kytary, který dovede vyrobit jedině naše Jolana. Do toho zoufalé výkřiky matky typu:"Cos tím budeš dělat? S tím běž bydlet jinam. Stejně je to nanic!". Bohužel nechápala že si bude muset zvyknout. Kdyby jsme tenkrát věděli kam až se s námi naše milá Jolana dostane! Dneska jsme rádi že ji máme i když našim stále rostoucím požadavkům už zcela nevyhovuje. Kdyby ji však nebylo, stěží bychom hráli dnes tak , jak hrajeme. Nejdříve jsme však museli vyřešit otázku zesilovače. Hrát doma už byl větší problém a ten gramofonový zesilovač, při svém velkém výkonu nám nevyhovoval. Ale šikovný člověk si se vším poradí. A tak stačilo jen připojit kytaru na naše rádio a - ono to hrálo! Já hrál stále na moji akustickou kytaru a šlo to. 2
Za nějaký čas, jsem se dozvěděl, že ve stejné zastavárně je další kytara. Tentokrát opravdu skvělá YAMAHA! A právě tato se stala mým příštím osudem. Mám ji stále a budu mít už navždy. Vždyť kdo si vybere tu správnou, vydrží mu už na celý život. Nebo snad ne?
Studio A jak to vlastně všechno začalo se studiem? Naše slavná kapela zrovna procházela jednou ze svých mnohých a zdaleka ne posledních krizí. Jara s námi už nechtěl hrát , že ho to nebaví a kdesi cosi...a to zrovna ve chvíli kdy jsme se připravovali na opětovné vystoupení v domácím B-29. Naštěstí se nám ho podařilo ještě ukecat. A protože jsme chtěli zdokonalit svůj zvuk, rozjeli jsme se do Přerova za nákupem nezbytných krabiček. A právě tam mi čirou náhodou padl do oka leták s nabídkou našeho budoucího studia. Tenkrát jsme zdaleka ani netušili co tím všechno způsobíme. V B-29 jsme s velkým úspěchem odehráli (posléze se ukázalo že to bylo na hodně dlouhou dobu naše poslední vystoupení, bylo však skvělé, i když jsem byl zrovna na nemocenské a měl vymknuté rameno, které mělo být v absolutním klidu!) . Náš skvělý bubeník byl také spokojený. Stále nás však trápilo, že nemáme svoje vlastní demo. Rozhodli jsme se tedy zavolat na telefonní číslo z letáku. A tak se také stalo že počátkem jara 2002 jsme se s Viktorem vydaly na cestu do Velkého Újezdu, kde se studio nacházelo. Byli jsme opravdu velmi mile překvapeni vysokou technickou úrovní (samozřejmě s ohledem na možnosti malého domácího studia), ale i zasvěceností majitele. Rozhodně nepatřil mezi ty nám už tolik známé typy hudebníků, kteří stále prosazují jen svůj názor a radí jak by se mělo hrát a zpívat. Hudbě rozuměl, své názory však jen navrhoval a my jsme se samy rozhodovali. Od prvního okamžiku nám bylo jasné, že se nám bude skvěle spolupracovat. Vlastní studio bylo v podsklepené části rodinného domu - malá režie, o něco větší nahrávací místnost, prostě akorát tak pro nás. Zhruba jsme se domluvili na termínu a spokojeni jsme odjížděli. Zbývalo nám vybrat písničky a pořádně je secvičit. Vybrali jsme poměrně novou písničku pod názvem: TDD - pak měla oficiální název 7 let . Další byl tzv. Milanův jazz později známá pod názvem Milanova basová exhibice. To byly ale stále pouze dvě - a kde vzít další dvě? Jednou jsem tak seděl doma a jen tak náhodou poslouchám naše nahrávky z garáže. A tu mě jedna písnička úplně vzala (později se ukáže že volba byla správná). Tak se na demo dostaly Střechy. Samozřejmě že tři písničky točit bylo trochu málo, naštěstí však Viktor přišel s úplně novou písní, kterou jsme pak krátce, avšak s o to větším nasazením nacvičovali. Času bylo málo,a tak jsme zkoušeli pokud možno každý den (i noc). Tak se zrodila Žehlička-žemlička? - právě na poslední chvíli (konec konců my všechno děláme na poslední chvíli,a rád bych se dožil doby,kdy by všechno bylo v klidu a pohodě nacvičené - sám tomu ale nevěřím!). Den našeho odjezdu se blížil, už jsme měli vyřízené volno v práci a stále jsme cvičili. A přišel očekávaný den našeho odjezdu. Kupodivu jsme odjeli všichni. Milan totiž navrhoval, že by přijel s basou na mašině. Když jsme mu to zamítli tak alespoň prosadil návrh, aby si mohl vzít svou super basu. Nikdy bych nevěřil 3
co všechno se vleze do útrob Felicie combi. Po cestě jsme sice kapku bloudili, ale nakonec díky mému orientačnímu smyslu jsme se dostali k cíli naší cesty. Ve stanovenou hodinu jsme zastavili před nízkým drátěným plotem, zazvonili, vyšel náš mistr zvuků a už se všechno nádobíčko stěhovalo do studia. Celá přístupová chodba se postupně zaplňovala comby, činely, kytarami, kotly, spacáky, jídlem a dalšími osobními věcmi. Zanedlouho už nebylo v malé chodbičce k hnutí! To nám ale začínali zcela jiné starosti a problémy. První došla na řadu naše rytmická sekce. Celé dopoledne jsme zvučili bicí, pak basu. Jara seděl chudák za hradbou bubnů oddělen od Milana stěnou. Milan za ní hrál, vedle něho Viktor který hrál svou kytaru a já seděl a hrál v režii. Samozřejmě se točili pouze bicí a basa, my s Viktorem jsme hráli jen aby ti dva věděli co a jak. Takže to bylo tak trochu na živo a dokonce se některé věci později dobře využili. Přitom jsme po celou dobu trnuli hrůzou aby jsme nezjistili že naše písně jsou k ničemu. To se však k naší velké úlevě nestalo a některá slova jsem slyšel poprvé až ve studiu. Tak jsme pokračovali asi do 14:00 kdy jsme se šli najíst do místní stylové hospůdky. Bohužel, jsme si však neuvědomili, že s plným žaludkem se příliš dobře nehraje a podle toho se nám také dařilo. Ne a ne stále natočit Milanovu basovou exhibici. Trápili jsme se s ní celý večer. Ostatní písničky se nám podařilo natočit docela slušně za krátký čas.
Rozhovor týdne Jednoho pozdního rána jsem se setkala s mladými nadějnými kluky z kapely Pařený Cokánek. Slovo dalo slovo a já udělala rozhovor. Jsou příjemní, talentovaní a vědí co chtějí dělat.
Mnoho lidí zajímá jak jste vznikli. Viki:My? No , asi jako úplně každý jiný člověk na této planetě. Honza:Víš ona asi nemyslí fyzicky, spíš tak nějak duševně. Já spíše myslela vznik vaší kapely. Honza: Upřímně řečeno mě už nebaví odpovídat na stále stejné otázky. Mara:…a odpovědi. Viki: Tak dobře protentokrát se nic nestane. Mara: To si zase vyslechneme historický výklad. Viki: Když si tak chytrej dělej si frontmena sám. Ty ani nevíš co je to za práci. Ty si jen sedí pohodlně za bicíma a já abych zpíval, hrál a ještě vyřizoval stovky dopisů od fanynek. Honza: Jó, jó! Viki: Odmala jsem chtěl být hercem. Když mě bylo pět let vzala mě maminka na představení místního ochotnického sdružení Haná. Do dnešního dne na to vzpomínám! Já, malý ale se srdcem otevřeným umění jsem napjatě sledoval výkony největších herců a hereček. Jako sedmiletý jsem znal nazpaměť veškeré repliky všech herců. Doma jsem vyráběl loutkové divadlo z brambor a chlebových kůrek Než osud byl ku mě otočen nepřívětivou tváří! Musel jsem nastoupit základní školu a konec byl mým ochotnickým vystoupením v mém takřka národním divadle. Jak jsem vzpomínal na své opuštěné divadlo! Ale i ve škole jsem si našel čas a předváděl roztodivné hry a dramata. 4
K věci! Viki: No právě k tomu se dostávám! Léta plynula a já stále nemohl naplnit svou hereckou touhu. Honza: Nenaplněné touhy jsou nejhorší! To já mám taky jednu takovou. Bylo to… Viki: Necháš mě dovyprávět můj zajímavý a poučný příběh? Tak tedy, po letech jsem se dostal konečně ke své opravdové roli ve vánoční besídce. Jak se říká není malých rolí a já už tehdy byl velkým tragédem. Dal jsem do své role opravdu vše, celou svou duši celý svůj talent. Zahrál jsem klíčovou roli medvídka Půa. Ty si hrál medvídka Pů? Viki: Ano byla to velmi náročná role ale otevřela mi cestu dál. Největší role která mě potkala na střední škole. Byla to hra Čechovova – Višňový sad. Ty si hrál blablabla? Viki: Ne já hrál tu višeň. Bylo to takový experimentální divadlo. Ovšem po tomto úspěchu se stalo něco neuvěřitelného. Začal jsem se příšerně stydět. Honza: Já se taky stydím. Mara: Já ještě více. Proto taky hraju na bicí tam aspoň nejsem vidět. Kdo to poznal ten pocit ví o čem mluvím. Ty probdělé noci. Ty dny když člověk nemůže vyjít na ulici. Taková osoba žije jako psanec jako vězeň ve svém vlastním bytě. I na ten záchod se bojí jít a to že by se podíval do zrcadla no to už ale ale vůbec… Viki: A právě toto se mi stalo. Pro herce není nic horšího. Honza: Upřímnou soustrast. Viki: Dík! Tehdy se můj život přetočil o 180 stupňů. Na jednom z jevišť četných rokových klubů jsem uslyšel hrát kapelu mého srdce. Fernet Blues! K tomu není co dodávat. Taky jsem s jejich muzikou strávila nejednu hodinku. Jejich mužný vzhled mi imponoval. Honza: A právě v tuto chvíli vstupuji na scénu já. Na rozdíl od Vikiho mám opravdu bohaté hudební vzdělání. V podstatě pocházím z hudební rodiny a tak bylo přímo mou povinností zúčastnit se hudebního života ve Vyškově. Již jako malé pachole mě rodiče dovedli do LŠU kde pod vedením skvělých učitelů jsem se učil hudebnímu řemeslu. Učitel mě naučil hodně dobrých věcí. Dal mně úkol který jsem vždy beze zbytku splnil a sám odešel do nejbližší hospody pro džbánek zrzavého pěnivého moku. Mara: Hm, vyškovské pivo to nejlepší na světě. Honza: To jo. Pravda vrátil se trochu podroušen trochu se potáceje ale o to lepší měl vyučovací metody. Jediný problém byl v rytmice. Ačkoli jsem hrál přesně dle not nikdo se mnou nechtěl hrát ani zpívat. Sám si to vůbec nedovedu vysvětlit. Asi můj talent byl tak obrovský a právě proto se mnou nikdo nechtěl hrát. Tolikrát jsem se snažil vetřít do slavných vyškovských kapel ale vše bylo naprosto bezvýsledné. To úděl spousty slavných lidí! Vzpomeňme jen na Michala Davida, Helenku Vondráčkovou, Lucku Bílou či na finalisty soutěže Česko hledá superstár. Kolik pomluv a fám jen proto že jsou tak dobří a talentovaní! Český národ si vůbec neváží těchto čestných a poctivých lidí kteří vůbec nemyslí na peníze ale jen na blaho národa. Honza: Ano je to přesně tak! Každý se je snaží očernit jenže to se nikomu nikdy nepodaří. Nikdo neví jak je to těžké vystupovat před lidmi a zpívat na playback. Zpívat naživo to dovede úplně každý ale bez kapely jen tak a ještě jen za několik stovek, to už je opravdové umění! 5
Mara: Kdyby bylo po mém okamžitě bych zrušil živý zpěv. Tak na ně, pány muzikanty! Viki: Mě by to taky plně vyhovovalo. To jsme se dostali kam nechceme. Zpět k tématu. Mara: A to jest? To jest historie vaší kapely. Honza: Zkrátka jsem se nakonec potkal s Vikim a dali dohromady zárodek této naší kapely. Tenkrát pouze zárodek. Viki: Ano zárodek. Zkoušeli jsme hrát v duu každý měl jednu akustickou kytaru a v hlavě plno nápadů. Honza: Byly to krásné časy. Skutečně dřevní a undergroundové. Je pravda že jsme neměli úspěch. Za nějakou dobu k nám přišel basák Milan. Milan? O něm se moc neví. Nějaké údaje o něm? Viki: ing. Milan Adamec. Sportovec, performer člověk desítek zájmů a řemesel. Výborný zpěvák. Díky němu jsme si zahráli na plese KDU-ČSL. To bylo naše první vystoupení. Honza: Ano na to si dobře vzpomínám! Na bicí nám tam hrál legendární bubeník Marek Leznar. Nakonec pro velký úspěch nás odpojili od zdroje elektrické energie. To je podivuhodné! Viki: No a posléze k nám došel Jara Mostovský profesionální bubeník, natočili jsme demáček, odehráli nějaký ten koncert, Jara nás opustil časem také Milan, Honza začal hrát na basu a pak už začala Marova éra. Mara: Ano, právě v tu dobu jsem přišel já. Já vždy chtěl dělat něco zajímavého. Hlavně v oblasti šoubysbysu. Jsem prostě rozený šoumen i když se trochu stydím. Začínal jsem jako snad každý v takových těch školních kapelách. Nejdříve jsem zpíval. Se svými sestrami jsme vytvořili vokální trio The Original Jazz Brothers&Sisters Singers. Zpívali jsme na různých akcích pro podnikatele ale také jen tak na ulici. Pak se mně stala ta nemilá věc... Jaká? Mara: Jednoho rána jsem se probudil a hlas byl ten tam! Jen jsem sípal, chroptěl a to byl konec mé pěvecké kariéry. Tato nemilá událost mě však přivedla za bicí a dnes jsem tomu rád. Hrával jsem se skutečnými swingovými esy. No, ale přesto jsem byl rád že jsem dostal nabídku od Vikiho do kapely Pařený Cokánek. Tehdy to byl ovšem ještě Pražený Párek. Pražený Párek? To znám! Ani jsem netušila ze se jedná o vás!? Viki: Opravdu se jedná o nás. Jenže když jsme hráli pořád po nás posluchači chtěli hořčici s párkem a to nás tak rušilo že jsme nemohli hrát a proto jsme se přejmenovali. Čtenáře by jistě zajímalo co to je ten Pařený Cokánek? Mara: To se těžko vysvětluje. Honza: Ano těžko vysvětluje… Viki: To nám poradil jeden kamarád z Ukrajiny. Je to v jejich podněsterském nářečí. Ale co to konkrétně je nám neřekl. Jen pravil že to stojí za to a k nám se ideálně hodí. Takže se 6
podívejte do nějakého ukrajinského slovníku a třeba tam bude. My jsem po tom nepátrali. Mara: Ale pro samé řeči jsme málem zapomněli na dalšího člena. Viki: A to by se nemělo stát! Honza: Ano to by se nemělo stát a také se to nestane. Dalším členem je Pavel. Dnes se nám omlouvá má svoje povinnosti. Možná ještě dorazí. Mara: Co to vidí oči mé! Támhle přichází!(šouravým krokem přichází Pavel Netopil) Viki: Ahoj Pavle! Pavel: Ahoj Viki! Honza: Ahoj Pavle! Pavel: Ahoj Honzo! Mara: Ahoj Pavle! Pavel: Ahoj Maro! Viki: Tak tohle je náš Pavlík! Hráč na ságo, djembe, a veškeré flétny. Jak bych tak řekl náš soukromý Jirka Stivín. Ahoj! Pavel: Ahoj! Právě tady s klukama dělám rozhovor. Nechceš se přidat? Pavel: Tak jo! Jsem rád že mám takové spoluhráče. V dnešní době není lehké najít takovou kapelu jako je Pařený Cokánek. Kluci přesně vědí co chtějí dělat a to mě naprosto imponuje. Moc si jich vážím. Mara: Já si tě také vážím. Viki: Také si tě vážím. Honza: To víš že i já si tě vážím. Pavel: Ale stejně je to pěkné! Říká se že češi si pořád závidí div se nesežerou a není to vůbec pravda! Honza: Ba, ba! Je vidět že jste všichni zvážení ale mě by spíše zajímalo jaká cesta tě dovedla do kapely Pavle? Pavel: Má cesta byla dost zvláštní. Samozřejmě že jsem chtěl od malička hrát. Začínal jsem na klarinet později jsem přešel na ságo. Hrával jsem ve více kapelách a nechci ubohé čtenáře tímto výčtem příliš zatěžovat. Zkrátka jednoho dne jsem se seznámil s Vikim a ten mě nabídl možnost zahrát si na jejich druhém demáčku. Nabídku jsem přijal a od té doby jsem hrajícínehrající stálý host v podstatě už člen kapely. Honza: Tak to je a ne jinak. Mnoho kapel se orientuje na různé módní styly a směry. Co vy? Stále se držíte jakoby zpátky a váš styl je na první pohled rozeznatelný. Nechystáte zásadní změnu? Honza: Náš styl je takový jaký nás napadne. Nestaráme se o to co je v módě a co ne. To bychom došli k podivným koncům. Je hodně možností jak dělat dobrou muziku a ještě více jak dělat tu špatnou. V podstatě když mluvím za sebe oslovuje mě prakticky jakákoliv hudba jen musí v sobě něco mít. Člověk může ulítnout i na velmi staré muzice z 18. 15. i 10 století. Zrovna tak neplatí hranice ani časové či prostorové. Indická, čínská hudba má něco do sebe. Konkrétně mě oslovuje jazz ve všech svých podobách. Viki: I já se pod tímto mohu podepsat. Mara: Já se pod tím nebudu podepisovat! Honza: Taky mě všechno pokazíš! Ale musíš uznat že jsem to řekl pěkně. Mara: No to víš že jo. Ty si náš hlavní ideolog. 7
Honza: No proto! Pavel: Tak kluci. To sem nepatří! Honza: Ale patří! Viki: Jo, patří! Mara: Patří a navždy! Pavel: Tak tedy jo! Když myslíte. Ale stejně bych se nad tím trochu zamyslel. To je možné ale naše čtenáře to vůbec nezajímá. Raději mě řekněte další plány do budoucna? Viki: My jsme hrozně skromní takže naše plány jsou také skromné. Honza: Hlavně hodně fanynek a být slavný jako Holki. Pavel: Už nezpívají spolu. Honza: To je příšerné! A já je mám tak rád! Mara: Hlavně Radanu! Honza: Jo, Radanu. Zase do mě ryješ! Viki on do mě ryje! Mara: Já do něho Viki neryju. To on si začal! Honza: Zkrátka mě závidíš ze je Radana lepší než Nikol která je zase tvá oblíbenkyně. Pavel: Už dost! Přece se tu nebudete hádat! Viki: To by nebylo pěkné. Já sám bych chtěl aby nám to stále tak hrálo jak hraje dosud a snad i ještě lépe. Honza: No, asi tak nějak. Kluci, děkuji vám za rozhovor bylo mi s vámi milo a někdy příště nashledanou! Pavel: Já teď mluvím i za kluky. Touto cestou bychom chtěli pozdravit naše milé fanoušky a čtenáře tohoto listu. Slibujeme že se vynasnažíme uspokojit všechny jejich sny i ty na které se jen báli pomyslet. Tak přísaháme!!! Mara: Ámen! Pozn.: Tento
rozhovor měl být publikován v nejmenovaných novinách. Bohužel stalo se něco nečekaného. Po přečtení rozhovoru zasáhla cenzura šéfredaktora listu. Článek mohl být otištěn ale pouze ve zkrácené a zcenzurované podobě. Novinářská čest mně zabránila na toto přistoupit. Díky tomuto přístupu si můžete přečíst článek v původní podobě. Jana Xavérie L. Hordubalová
8
