JAK SE V AMERICE VYDĚLÁVAJÍ PENÍZE A JAK VE VELKÉ BRITÁNII. Marie Šourková

JAK SE V AMERICE VYDĚLÁVAJÍ PENÍZE A JAK VE VELKÉ BRITÁNII Marie Šourková

Text © 2016 Marie Šourková Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2016 1. vydání © Lukáš Vik, 2016 ISBN ePub formátu: ISBN 978-80-7536-110-3 ISBN mobi formátu: ISBN 978-80-7536-111-0 ISBN PDF formátu: ISBN 978-80-7536-112-7 Konverze do elektronických formátů: webdesignér Lukáš Vik http://www.lukasvik.cz

Slovo úvodem Uplynulo více než 10 let od doby, kdy jsem pracovala v  USA. Své pocity, myšlenky jsem si v té době zapisovala a snila o tom, že toto vše jednou napíší pro své známé a  ostatní lidi, aby pochopili, jak se žije a pracuje mimo domov. Nevěděla jsem, že to bude tak obtížné nalézt vydavatele, protože jejich obvyklá odpověď byla, že mé jméno nikomu nic neříká, možná kdybych byla nějaká „celebrita“, to by asi byla jiná kapitola. Přesto, pokouším štěstí znovu.

Předmluva Tuto knížku jsem napsala, abych čtenáři přiblížila realitu, v níž čeští lidé – ať už legálně či nikoliv – pracují v USA. Jezdí tam, aby si vydělali peníze nebo prožili dobrodružství, tak jako tisíce lidí z jiných států. Kapitoly této knížky odrážejí skutečné příběhy, které se mi přihodily. Pouze jména a názvy některých míst jsou pozměněny. Určitě mi dají za pravdu mí kolegové, které jsem během svého pobytu poznala, že podobné zážitky mají i  oni. Aby člověk v  takových situacích uspěl, záleží jen na jeho vnitřní síle, chuti pracovat, nevzdávat se. Knihu věnuji mé dceři Lence, nechť je jí inspirací pro její další život.

Poprvé pracovně v Americe Rozhodnutí, kterým nemám co ztratit „Máš padáka“. Aleš, můj nejbližší nadřízený, mi podal papír s  výpovědí a  tvářil se při tom, jakoby ho to moc mrzelo. Nepřekvapil mě. Všichni, co před měsícem nastoupili do této leasingové společnosti, brzy vytušili, že tady není něco v pořádku. Měli jsme nabízet úvěry s vysokým úrokem, takže lidé nakonec museli zaplatit skoro o  polovinu víc, než si vypůjčili. A  na to mohl naletět leda blázen. Ostatně Aleš dostal brzy vyhazov také. Šéfové nám dávali za vinu, že jsme nesehnali víc lidí, kteří by si za těchto nevýhodných podmínek vzali půjčku. Když už někdo o  úvěr projevil zájem, většinou nepracoval, žil z dětských přídavků, takže tomu se peníze půjčit nemohly. Nebyla záruka, že by měl z čeho splácet. Navíc Aleš v zápalu horlivosti skočil jednomu chytrákovi na špek. Po zběžném prověření mu zařídil čtyřtisícový úvěr a chlap se

v tu ránu vypařil. Hovořili jsme s kolegy z jiných měst, ani ti na tom nebyli lépe. Jsem zase nezaměstnaná. I když tahle situace pro mě nebyla nová, dolehla na mě s větší tíhou, než všechny předešlé. Je to stále dokola: Když se mi podaří sehnat práci, má pan podnikatel plno velkorysých plánů, ale nic není domyšlené a  zřejmě ani neumí dobře počítat. Dřív nebo později přijde bankrot. Doma tu zprávu přijali s pochopením. Manžel shání práci už pátý měsíc. Není to proto, že by se mu nechtělo pracovat. Bohužel, nikde ho nechtějí. Jako já má už přes padesát. Nikoho nezajímá, že vyučoval anglicky na vysoké škole v cizině a před jménem má dva akademické tituly. Jsme oba označkováni věkem. On alespoň přes den něco kutil v  garáži, jenomže zase dělal po celém domě nepořádek a mně to začalo lézt na nervy. Stále více jsme se hádali, často i několikrát za den. Jednoho dne mi řekl: „Když nemáš práci, nechceš jet do Ameriky? Už jsi tam párkrát byla, vízum máš, proč bys to nezkusila?“ Kategoricky jsem takový nápad odmítla. Není mi dvacet, tady mám rodinu, domácnost, přátele, není přece

možné, abych tu nemohla normálně žít. Trmácet se kvůli výdělku až za oceán? To je ale hloupost! Jenomže uběhlo několik dnů a  už se mi ta myšlenka nezdála tak nesmyslná. V  novinách, které jsem si kupovala hlavně kvůli práci, jsem stále častěji prohlížela i  nabídky ze zahraničí. Také na internetu jsem sondovala v  rubrice o práci v USA. V záplavě inzerátů jsem se začala trochu orientovat a odepsala na několik emailů. Přicházely mi odpovědi, některé byly svérázné, jiné podbízivé, ale objevilo se i pár slušných. Ze všech nakonec zbyly dvě: Z Alabamy a Kentucky. Nemohla jsem se rozhodnout, kterou vybrat, nakonec jsem vsadila na instinkt, jak byl email napsán. Zvítězilo Kentucky! Od autora emailu jsem získala ještě několik upřesňujících informací a  už jsem neváhala. Během následujících dnů jsem si stačila zabalit zavazadla a koupit si letenku. Vlastně jediné, co jsem z  internetové pošty s  určitostí věděla, že na mě v  Americe někdo počká na letišti. Budu pracovat jako pokojská a  z  prvního platu mi strhnou 300 dolarů provizi za zprostředkování práce. Na cestu jsem se těšila, ale z  toho, co je

přede mnou, jsem měla přeci jen trochu obavy. Konečně je 26. února a já sedím v letadle mířícím do Chicaga.

Přišly chvíle plné zoufalství První překvapení mě potkalo na letišti. Kontrola imigračního úředníka byla pořádně ostrá. Kontroly cizinců začaly v roce 1892, kdy byl otevřen Ellis Island v newyorském přístavu a jeho branami prošlo dvanáct milionů lidí. Sedmdesát procent z  nich byli evropští přistěhovalci. Oficiální statistiky tvrdí, že v  roce 1990 tvořili největší počet legálních přistěhovalců Mexičané, jichž každoročně přibude v  Americe 60 tisíc. Druzí v  pořadí jsou Filipínci a  Číňané, těch je asi 46 tisíc. Poláků bylo třináct tisíc ročně. A pak přicházejí nelegální přistěhovalci. Proti nim se tady tvrdě postupuje. Pokud má imigrační kontrola jakékoliv podezření, nemusí takovému člověku nikdo nic vysvětlovat a  zkrátka ho do USA nepustí. Navíc musí počítat s  vyhoštěním na pět až deset let. Znám pár lidí, kteří se do USA opakovaně vraceli. Když se na letišti zjistilo, že v  předchozích letech překročili šestiměsíční délku pobytu, posílali je zpět domů. Teď stojím před imigračním úředníkem já a  mám sucho v  krku. Třebaže jsem se

velmi pečlivě připravovala na všechny možné i nemožné otázky, muž nebyl s mými odpověďmi stále spokojen. „Ukažte mi zpáteční letenku! A vůbec, máte kde bydlet? Chtěl bych vidět nějaké potvrzení!,“ diktuje úsečně přísný muž. Nebýt jeho pichlavého pohledu a  skřípavého hlasu, byl v  uniformě vcelku sympatický. Předložila jsem všechno, oč žádal. Konečně kývl: „Běžte!“, zavrčel mezi sevřenými rty. S  kufrem, který jsem si vyzvedla mezi ostatními zavazadly padajícími z  dopravního pásu, se ocitám v hale. I když to bylo domluveno, nikdo tu na mě nečekal. „To nic“, utěšuji se, neboť si myslím, že nejhorší okamžik své cesty už mám za sebou. Pro tenhle případ mám v kabelce kartu s číslem Honzy, muže z emailu. Telefonní automaty jsou tady na každém kroku. Vybírám si ten, kde se právě uvolnilo místo. To je zvyk z  domova, sluchátko je sice nepříjemně vlhké od dlaně předcházejícího zákazníka, ale když přístroj před chvílí fungoval, nemusel by zradit ani mě. Vytáčím číslo, telefon vyzvání. „Halo,“ ozvalo se ve sluchátku. Představím se. „Jsem na letišti v Chicagu, měl jsi tu na mě čekat, přiletěli

jsme přesně,“ hlas zabarvuji spíš prosebně než vyčítavě. „Jo, máš pravdu,“ odpověděl jakoby nic. „Snad o nic nejde. Víš co, za dvě hodiny pro tebe přijedu. Někde tam na mě počkej!“ Sebelítost mě malinko poškrábala v  krku, ale na slzy teď není čas. Alespoň si mohu v  klidu přebukovat letenku. Původně jsem na ni měla odletět zpátky za čtrnáct dnů, to kvůli imigračce. Nyní ji na AL Italia měním, chtěla bych zpět za šest měsíců. Slečna s letenkou zmizela někam dozadu. Čekání se protahovalo, začala jsem být nervózní. Bože, co tam tak dlouhou dělá? Fantazie pracovala naplno, že by volala na imigrační úřad? Pošlou mě domů! Teprve po dvaceti nekonečných minutách se slečna vrátila. „Promiňte, ale hledala jsem volný termín,“ omlouvala se. „Vyhovuje vám 4. srpen?,“ ptá se a  já vřele souhlasím. Posunutí termínu odletu stojí padesát dolarů, v peněžence mi jich zbývá 450, které jsem si vzala z domova s sebou do začátku. K východu z haly se doslova ploužím, potřebovala bych sprchu a taky postel. Davem lidí se ke mně hrnul mladý muž. Nepochybuji, že je to Honza. Nestojím mu ani za slovo výmluvy, proč se zpozdil. V autě se jsme

se pustili trochu do řeči a já se utvrdila, že je to jeden z těch protřelých Čecháčků, který se vyzná v tlačenici. Jak se později ukázalo, nemýlila jsem se. Potřeboval inkasovat tři sta dolarovou provizi a víc jsem ho nezajímala. „Pracuju tady legálně, jsem expert přes počítače,“ vykládá pyšným tónem. „Pořídil jsem si barák a apartmán. Prachy nejsou problém,“ chvástá se. Ačkoli mě to vůbec nezajímalo, musela jsem vyslechnout, že se chystá s přáteli na dovolenou do hor. „Potřebujeme ještě jedno auto,“ vysvětloval zbytečnou zastávku u  nějakého autobazaru. Z  auta se rozhlížím po obou stranách široké ulice. Lemují ji vysoké chicagské budovy, obrovitá skleněná monstra, která znám z předešlých pobytů. Skoro všechna města jsou stejná a působí velmi studeně. Chicago má místo moře své obrovské jezero Michigan. V roce 1974 byl ve městě postaven Sears Tower, druhý největší mrakodrap na světě. Sahá až do výšky 443 metrů a kromě vyhlídkového podlaží má uvnitř pracoviště 17 tisíc lidí.Ve dvacátých letech starého století Chicago nechvalně proslavil Al Capone, italský mafián, jenž kašlal na prohibici. A ještě jedna zajímavost by neměla

zůstat opomenuta. Asi před sto lety byl starostou města český rodák Čermák. Dokonce tu jedna z  ulic nese jeho jméno, ovšem Američani si odpustili háček nad Č. Z hlavní silnice jsme odbočili k autobusovému nádraží. „Pojedeš Greyhaundem do Louisville,“ začal konečně hovořit na téma, které se mě týkalo. Věděla jsem, že jde o dobře fungující síť dálkových autobusů. Cíl mojí cesty by měl být ve státě Kentucky. „Zavolám svému známému, bude na tebe čekat,“ dodal a  než jsem se nadechla, abych se zeptala, zda se tentokrát budu moci spolehnout na kamarádovu dochvilnost, natáhl ruku pro čtyřicet dolarů. „Jdu ti koupit jízdenku,“ řekl, když vystupoval z vozu. Autobus už stál na stanici a za chvíli odjíždíme. V té chvíli se už po Honzovi slehla zem. Vozidlo bylo narvané k  prasknutí, rozhlížím se, kam bych si sedla. Nebylo na výběr, téměř všude je obsazeno. Na sedadlech sedí černoši, i  řidička je černoška, jsem jediný bílý pasažér v celém autobusu. Posadila jsem se vedle tlusté ženy, ještě že nejsem silná, stačil mi zbytek sedadla. Sousedka se usmívá, určitě by si chtěla

popovídat, ale já zjistila, že jí vůbec nerozumím. Mluví rychle a  se stisknutými rty. „Máš žízeň? Na, napij se!“ nabídl mi po chvíli jízdy černoch z protějšího sedadla láhev s obsahem bůhvíjaké tekutiny. Těžko rozeznat, jestli je to alkohol nebo limonáda. „Děkuji vám, jste laskavý,“ odmítla jsem spisovnou angličtinou. Paní řidička co chvíli hovoří do mikrofonu, zřejmě vypráví něco legračního, protože celý autobus řve smíchy. Únavou se nedokážu přemoci ani k  hranému úsměvu, mé myšlenky bloudí úplně někde jinde. Mně tedy do smíchu není. Po třech hodinách jízdy jsme zastavili v Indianopolis. Vyměnil se řidič, byla půl hodiny přestávka. Z  prospektů zjišťuji, že hlavním městem je Indiana a  že se tu konají známé automobilové závody a  to už od roku 1911. Venku sněžilo. Do Louisville jsme kvůli tomu přijeli o  hodinu později. Nečekané zpoždění bylo možná důvodem, proč si mě Honzův známý nevyzvedl. Lidé se rozcházejí, jsou dvě hodiny v  noci. Horší je, že nevím, kam jít. Uvědomuji si, že jsou mi moje životní zkušenosti spíš na obtíž. Teď by se mi hodila lehkovážnost,

bezstarostnost a  méně odpovědnosti vůči sobě samé. Moje dcera by tuhle situaci považovala za dobrodružství. „Budu statečná. Budu statečná,“ opakuji si v  duchu. „Všechny momentální nepříjemnosti jako pokaždé za chvíli pominou,“ utěšuji se osvědčeným trikem. Útočiště jsem našla v  hale, bylo tam alespoň trochu teplo, pár lidí a  taky policista, to ve mně vyvolalo pocit bezpečí. Na veřejných záchodcích jsem se opláchla a  převlékla. Telefon jsem měla jen na Honzu, zkusila jsem vytočit jeho číslo, ale ozval se hlas záznamníku. „Jsem v  Louisville, zavolej mi, co dál. Nikdo tu na mě nečeká,“ opakuji do němého telefonu. Dva vzkazy mi vyčerpaly celou kartu, kterou jsem si koupila za poslední drobné v automatu. Pět hodin ráno. Jsem ospalá, žádné triky už nepomáhají. Mám jen stodolarovou bankovku a s tou se teď nedá nic dělat. Oslovila jsem cizího muže, který právě domluvil svým mobilem. „Přijela jsem z  Chicaga. Bylo domluveno, že mě známý odveze, ale autobus přijel pozdě. Zřejmě jsme se minuli,“ snažila jsem se mu vysvětlit, co se mi stalo. „Už jsem vyčerpala celý kredit na telefonu a  nemám

drobné na nový. Moc mě to mrzí, ale nemohla bych si zavolat z vašeho telefonu?“ Byl ochotný, nabídl mi pití a něco k jídlu. Jenomže pro mě byl v té chvíli důležitý jen jeho mobil. Je sedm ráno, volám Honzovi už poněkolikáté, ale telefon má stále vypnutý. „Nechci být dotěrný, ale měla byste se mít na pozoru. Je tady hodně nepoctivých lidí, nemůžete každému důvěřovat,“ muž volil výrazy velmi opatrně, snad aby mě příliš nevyplašil. Já už věděla o podvodnících své. Ráno po osmé hodině jsem začala jednat. Rozhodla jsem se, že si koupím jízdenku na Greyhaound zpět do Chicaga a poletím domů. V  pokladně mi rozměnili peníze, takže jsem si mohla koupit další telefonní kartu. Ještě naposledy se pokusím zavolat Honzovi. Mobil měl konečně zapnutý. „Podvedl jsi mě, jsi lhář,“ křičela jsem do telefonu. „Vracím se do Chicaga a letím domů,“ oznámila jsem mu stroze. „Počkej, počkej chvíli,“ snažil se Honza přerušit spršku mých česko anglických výčitek. „Jízdenku vrať a  pak mi zavolej znovu. Já zatím zjistím, co se děje,“ Dostala jsem vztek. „Zavolej ty, já už jsem provolala dost peněz,“ řvala jsem do mikrofonu.

Nahlásila jsem mu číslo nejbližšího telefonního automatu. Skutečně asi za deset minut aparát zazvonil. Skočila jsem po sluchátku, byla jsem si jistá, že je to pro mě. „Tady je Dan,“ řekl cizí hlas ve sluchátku, když se ujistil, že mluví k pravému posluchači. „Vydrž tam, kde jsi. Do půl hodiny pro tebe přijedu,“. Oddechla jsem si a  vrátila jízdenku. Tratila jsem šest dolarů. Žádné poznávací znamení nebylo třeba, viděli jsme se hned. Po příchodu do haly se mladý muž s  copánkem rozhlédl, asi jsem působila dost nejistě s  dvěma kufry, takže jsme si šli rovnou vstříc. Dan hodil kufry do auta a  vyrazili jsme přes Louisville. Městem se klikatí řeka Ohio a mnohý ze 350 tisíc obyvatel se živí zpracováním tabáku nebo výrobou whisky. To, že mladý muž zapomněl na čas mého příjezdu a  nečekal na mě, vůbec nekomentoval, natož aby se omluvil. „Jsem tady legálně, mám Zelenou kartu. Byl jsem bez sebe radostí, když jsem ji dostal.Oženil jsem se totiž s Američankou, ale nešlo nám to.Některé americké ženy mají o  domácnosti jen vzdálené představy. Žiju radši sám a za svý, nyní s českou přítelkyni, mlel a chechtal se. Kapičky jeho slin

ulpívaly na palubní desce, jak pořád prskal. „Jsem tvůj boss,“ změnil téma konverzace. „Tenhle týden budeš pracovat tady v hotelu a pak se přestěhuješ do jiného města,“ plánoval mně rozvrh. Poslouchala jsem ho napůl ucha, chtělo se mi strašně spát, nervy mi ještě hrály, byla jsem nevýslovně unavená. Dojeli jsme do krásné vilové čtvrti s upravenými trávníky a vysokými stromy. I když bylo 27. února, tráva byla sytě zelená a na tomto koberci dováděly roztomilé veverky. Jsou nebojácné, nikdo jim tady neubližuje, tak jako pestrobarevným kachnám, které se houpavým krokem sunuly přes cestu. Řidiči trpělivě čekají, usmívají se, zvířata mají rádi, to se jim musí přiznat.

Říkejme tomu „doma“ U jedné z vil jsme zastavili. Copánkový Dan vzal moje kufry, dovedl mě do prvního patra a  zmizel. V  bytě bylo příjemné teplo, u  stolu seděl mladý pár. Po několika zdvořilostních frázích jsem se pustila do vybalování. Ale teprve když jsem se osprchovala, spadlo ze mě to hrozné napětí. Konečně se cítím normálně. Muž se ženou obědvali. „Nechceš také trochu jater s  rýží?“ nabídli mi. „Díky, zatím ne,“ odmítla jsem. Naposledy jsem pořádně jedla v letadle, ale kupodivu opravdu nemám hlad. Mí spolubydlící byli vcelku sympatičtí, oba Slováci. Dozvěděla jsem se, že on je svobodný, ona rozvedená, o děti se jí stará její bývalý manžel, prý alkoholik. Tím debaty o  soukromí skončily. Všimla jsem si později, že tu není zvykem svěřovat o  sobě podrobnosti.Všichni žijeme spíš současností, hranicí naší minulosti jsou první kroky po americké půdě. Také Slováci raději vzpomínali na různé historky, které zažili, když pracovali v hotelu jako pokojské. Uši jsem měla nastražené, vše je pro mne nové a  zajímavé. „Dej pozor,

až budeš uklízet na pokoji, kde bude nějaká krev. Zavolej vedoucí, musí se v  tomto případě uklízet v  rukavicích, to kvůli AIDS,“ varovala mě Slovenka Anna. „Pojeď s námi na internet!“ pozvali mě a to jsem samozřejmě uvítala. Chtěla jsem napsat domů, jak jsem dorazila. Jeli jsme do knihovny vzdálené asi 2 km. Překvapilo mě tam čisté prostředí a  klid. U  deseti počítačů seděli místní lidé, když se uvolnilo místo, mohla jsem se pustit do psaní i  já. Bylo báječné, že jsem na internetu mohla zůstat jakkoli dlouho, neplatilo se nic, ani za tiskárnu. Cestou domů mi Slováci ukázali supermarket, kde jsem si mohla nakoupit. Vystoupila jsem, nakupování mě baví. Připomnělo mi to obchody s jídlem, když jsem tu byla jako turistka. Nabízeli v nich různé slevy a  jídlo bylo dost levné. I  když v  cizině nejsem žádný nováček, vždy mě fascinovalo množství stále čerstvého ovoce. A co víc: Mají to zařízené tak, že v pravidelných intervalech zahřmí a na ovoce se spustí déšť, samozřejmě v  rozumných mezích, je to spíš jen rozprášená voda, ale pro oči to vypadá, jako čerstvě utržené.

S  nákupem jsem se vrátila pěšky. Venku poletuje sníh, mrzne a já jsem na výsost šťastná, že mám kam jít domů. Chtěla jsem si upéct kuře, ale neměla jsem žádné nádobí. Byla to jedna z těch hloupých situací, která by mě v Čechách nepotkala. Mám doma moderní a  dobře vybavenou kuchyň. Tady jsem prozatím vařila ve vypůjčených kastrolech, než jsem si koupila vlastní. Byl večer a já měla po dvou dnech teplé jídlo. Na spaní mi vyčlenili malý kumbál, moc jsem nad tím nepřemýšlela. Na zem pokládám nějakou rohož a přikrývám se dekou.Jsem šťastná, že jsem se mohla vykoupat a vyspat. Pozdě večer přišla ještě jedna obyvatelka. Představily jsme se, jmenuje se Eva, je blonďatá a velmi štíhlá. „Ráno s námi pojedeš do práce,“ sdělila mi, než mě přemohl spánek. S  Evou se kamarádíme dodnes, a  je to deset roků. V  Česku si stále voláme a  navštěvujeme se. Máme mnoho společného, zřejmě také proto, že jsme obě narozené ve znamení Střelce, já jsem jen o pět dní starší.

Moje nezvyklá nová role Ráno po lehké snídani jsme čekali před domem. Přijel René, mladý kluk z  Moravy, svobodný, doma pracoval jako elektrikář. Od každé z nás vybral dolar. Ten si účtoval za cestu do města, kde byl náš hotel a za zpáteční cestu domů. V  hotelu jsem strávila dva neradostné měsíce jako pokojská. „Co sis to, proboha, obula? Podívejte se, co má na nohách! Ať tě tu víckrát nevidím v  těch pantoflích!“ vynadala mě hned po nástupu malá poločernoška, supervisorka. Všichni jsme museli mít botasky, což byla pro mne hrůza. Nesnáším uzavřené boty a v nich zapařené nohy. „Odpoledne zajedeme do K-martu, nějaké botasky si tam koupíš,“ špitla mi do ucha Eva. Spolubydlící Polka nás za dolar svezla. Dolar za svezení autem, to tady byla obvyklá taxa pro každého. Vybrala jsem si pak modré botasky bez paty a modlila se, aby si toho supervisorka nevšimla. V  hotelu se nás ujala mladá, hezká inženýrka, Slovenka, která v  USA pracovala již dva roky a v pomocných pracích byla vcelku

zběhlá. Do naší skupiny patřila také usměvavá, asi dvacetiletá blondýnka Mirka, ta už v hotelu také pracovala. „Jsem tu jediným „ nováčkem,“ a „nemehlem“, pomyslela jsem si a trochu mě to zaskočilo. Celý život jsem seděla za stolem v kanceláři a teď, v padesáti třech letech mám novou profesi. Nikdy bych nevěřila, že dělat pokojskou může být tak těžká práce. Slovenka Viera nám ukázala, jak povléknout manželské postele: Podotýkám, jsou obrovské, vešla by se na ně celá rodina. Jenom než jsem oběhla postel a  pozastrkovala rohy u  všech čtyř stran prostěradla! Dále se povlékala deka, ale velikánská, pro dva. Pak ještě hromada polštářů. Vše pěkně zastlat a nakonec přehoz! Na něm nesměl být ani jeden faldík. A  honem nástup do koupelny! Tyhle místnosti byly většinou dost zaneřáděné, všechny ručníky, kterých je na dvoulůžkový pokoj nejmíň osm, byly mokré, zmuchlané nebo si do nich hosté otřeli boty. Bylo nutné je vyměnit za čisté, krásně složit podle předpisu, osuška na své místo, na ní další ručníky a  obličejové ručníčky. Doplnit toaletní papír, na konci roličky složit šipku,

vyleštit zrcadlo, umýt umyvadlo, doplnit mýdla, šampony, perfektně vyblýskat vanu, gumový závěs, toaletu, ta se musela jen svítit, vytřít podlahu, na které nesměl být ani jediný vlas. Na to byly supervisorky alergické, vracely nás kvůli tomu a  my tak ztrácely čas. Na každém pokoji byla varná konvice, k ní sáčkové kávy a zelené bez kofeinu. Umýt špinavé sklenice, doplnit kávu. Na závěr vyluxovat, nastříkat vůni a honem na další pokoj. Za směnu musela každá pokojská uklidit sedmnáct až osmnáct pokojů. Pracovaly jsme ve třech a byly rády, že jsme to stihly. Viera nám vysvětlovala, jaký je rozdíl mezi double a  king prostěradly, jak zahnout přehoz přes polštáře, měla jsem z toho zmatek. Druhý den jsme nastoupily zase jako trojka. Vierka nám vyprávěla o našich supervisorkách. Byly čtyři, všechny černošky, jako celý personál mimo ředitele a  pár vedoucích. Vůbec nám nebyly sympatické, ale bylo to asi oboustranné, to samé i ony cítily k nám. Mezi jedenáctou a  dvanáctou hodinou měli zaměstnanci zdarma oběd. Nabrala jsem si, na co jsem měla chuť, brzy jsem však zjistila, že