Jak najít naději ve světě beznaděje
www.BiblickaKnihovna.cz
Obsah Naději nezbytně potřebujeme
............................. 1
Co znamená skutečná naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co skutečnou nadějí není . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Co je skutečná naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jak vypadá pravá naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3 3 4 5
Zdroj naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 „Vytrvalost“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 „Povzbuzení, které je v Písmu“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Naděje, když si zoufáme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 O naději je třeba se dělit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Základ naší naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Naděje, která vytrvává . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Název: Jak najít naději ve světě beznaděje. Původně: Finding Hope In A Hopeless World. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org. Publikační řada: Discovery – Christian Living (Křesťanský život). Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 – Bible, překlad 21. století, ČEP – Český ekumenický překlad, KB – Kralická bible. Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová. Sazba provedena typografickým systémem TEX. Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0. Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, ©2012.
Jak najít naději ve světě beznaděje Bill Crowder I nejoddanější Kristův následovník patrně někdy zakusí chvíle nebo období, kdy bude pociťovat beznaději. Vždyť i apoštol Pavel psal o tom, co na něj dolehlo, že si až zoufal, a dokonce pochyboval o svém životě (2K 1,8). Ale Pavel pak vysvětluje, že se to stalo proto, aby se naučil nespoléhat na sebe, ale na Boha (v. 9). Doufat v naději ve světě beznaděje může znít jako protimluv. Ale jak nám na následujících stránkách ukáže redaktor RBC Bill Crowder, určitá beznaděj se ve skutečnosti může obrátit ve skutečnou naději pro nové dny, nové cesty a radost, jež může trvat věčně. Mart De Haan
Naději nezbytně potřebujeme V jedné scéně filmu Hvězdné války pronásledují princeznu Leiu legie nepřátelské říše. Leia v zoufalství volá na jednoho téměř zapomenutého hrdinu své říše: „Pomoz mi, pomoz mi! Jsi mou jedinou nadějí!“ I my žijeme ve světě plném zoufalství a nejistot. Stačí se podívat na výrazy tváří lidí na ulici. Stačí si poslechnout jejich obavy. Stačí si přečíst zprávy o téměř neřešitelných národních a mezinárodních problémech. Stačí si pustit televizní zprávy. Jako princezna Leia zoufale potřebujeme pomoc a potřebujeme mít nějaký důvod k naději. Vůči těmto obavám nejsou imunní ani Kristovi následovníci. I my přece můžeme přijít o práSvět se dívá, jak na ci, můžeme dostat nějakou závažnou nemoc, můsvé obtíže reagujeme. že nás postihnout nějaká přírodní katastrofa aneCo dáváme najevo, bo můžeme zakoušet těžkosti v některých svých pokud jde o naši vztazích. víru a naději? Každý z nás tedy nepochybně zažíváme něco z obtíží, které jsou všude po celém světě. Ale svět se dívá, jak na své obtíže reagujeme. Co dáváme najevo, pokud jde o naši víru a naději? 1
Chybějící složka Během nedávného ekonomického poklesu jsem si stále více uvědomoval, jak byli lidé ovlivňováni chmurnými prognózami ohledně globální krize. Snažil jsem se pečlivě naslouchat, když analytici mluvili o tom, že budoucnost nebude růžová. Spolu s dalšími jsem pociťoval závažnost těchto problémů, pro něž nebylo v dohledu žádné řešení. Když jsem však byl mezi Kristovými následovníky, začalo mi docházet, že i my máme strach, že pociťujeme zoufalost a že jsme dokonce politicky rozděleni – a že v tom všem se chováme prakticky stejně jako lidé kolem nás. Někdy jsem měl pocit, jako by naše rozhovory probíhaly podle scénáře, který předem někdo sepsal na základě aktuálních finančních zpráv. Z našich výroků a postojů byl vidět stejný strach a stejná zlost jako u těch, kteří nesdílí naši víru. Tváří v tvář problémům, které nebylo na místě zlehčovat, ale evidentně něco scházelo – nijak se zde neprojevovala žádná skutečná naděje. Stejně významné je, že tato prázdnota, pokud jde o naději, se netýká jen hospodářské nestability. Mnozí z nás cítíme, jak je naše naděje slabá, třeba na základě toho, co jsme v životě ztratili, nebo toho, co nám působí úzkost. Lidé ve světě by si tedy mohli začít myslet, že nad naší vírou mají navrch naše obavy ohledně budoucnosti: • Obavy, zda věčná budoucnost bude lepší než to, co bychom si přáli mít v současnosti. • Obavy, zda naše současné problémy jsou skutečně jen dočasné a nikoli navěky. • Obavy, zda by nám Bůh vůbec mohl odpustit naše duchovní selhání a nedostatky. Je-li tomu tak, měli bychom si asi klást otázku, jak taková ztráta důvěry vypovídá o naší víře a naději. Je možné, že by nás naše emoce svedly až k postoji, kdy by se naše osobní víra dostala do pozadí jakéhosi „křesťanského ateismu“? Běžně bychom si to asi nepřiznali. Víme přece, že jsme vložili svou důvěru v Krista. Ale proč tedy máme někdy pocit, jako by všechny tyto problémy z nás vysály veškerou naši naději – jako by Bůh ani neexistoval? Co se tovlastně děje, když tvrdíme, že máme osobní vztah s Bohem naděje, ale zároveň vidíme svět beznadějně? Různé názory Mohl by problém, přinejmenším částečně, spočívat v tom, že někteří z nás nesprávně chápou, jak důležitá je naděje podle Bible? Možná jsme jen do2
statečně nepřemýšleli o tomto námětu, k němuž se různí lidé vyjadřují velmi silnými slovy: Friedrich Nietzsche, německý filozof z 19. století, o naději řekl: „Naděje je tím nejhorším zlem, protože jen prodlužuje naše muka.“ Erik Erikson, dánsko-americký psycholog z 20. století, uvádí ale zcela odlišný pohled: „Naděje je nejranější a nejvíce nepostradatelnou ctností neodmyslitelně spjatou s životem. V životě musí zůstat naděje, i když je důvěra zraněna a poškozena.“ Oslavovaná americká autorka a humanistka Pearl Bucková se vyjádřila velmi výstižně: „Jíst chléb bez naděje je jako pomalu hladovět ke smrti.“ K čemu se tedy máme přiklonit? Je naděje tím nejhorším zlem, které jen prodlužuje naše muka, anebo je nezbytná pro život stejně jako vzduch, který dýcháme?
Co znamená skutečná naděje O Vánocích v roce 1964 jsem si přál jedinou věc – kytaru. Toho roku byli v Americe Beatles a jako řada dalších jsem se i já chtěl stát příštím velkým kytaristou. Na Štědrý den jsem mezi dárky hledal něco, co by tvarem mohlo připomínat kytaru, ale nic takového jsem nenašel. Místo ní na mě čekal slovník. Těžko se dá nějak popsat, jaké zklamání jsem tehdy prožíval. Veškeré naděje, které jsem vkládal do své muzikantské budoucnosti, byly roztříštěny oním slovníkem. Ale rodiče se nakonec ukázali být mnohem moudřejší než já (což by nikoho nemělo až tolik překvapovat). Když po letech uvažuji o onom vánočním zklamání, vidím, že kytaru bych až tolik nevyužil, ale zato se neustále zabývám slovy a jejich definicemi. Onen slovník mám až dosud a dosud jej používám, když se snažím správně porozumět určitým výrazům. Dnes jsem přesvědčen, že jen málo dalších slov je třeba si definovat tak důkladně jako slovo naděje. A nejen že potřebujeme chápat, co nadějí je, také potřebujeme chápat, co nadějí, k níž nás Kristus volá, není.
Co skutečnou nadějí není Kdysi byla velmi populární píseň Wishin' and Hopin' (Přeji si a doufám) od Burta Bacharache. V názvu tohoto někdejšího hitu se odráží, jak nešťastně se často na naději díváme. Naděje je až příliš často pouhým zbožným přáním či pozitivním přístupem nebo prázdným optimismem. Výraz naděje pak slyšíme například následovně: 3
• „Ještě je určitá naděje, že náš tým nakonec v celé sérii zvítězí.“ • „Doufáme, že se ekonomika zdvihne.“ • „Doufám, že děti a vnoučata budou žít ve světě bez války.“ • „Babička má ještě naději, že se nádor nakonec podaří vyoperovat.“ Ve všech těchto výrocích jsou vidět určité oprávněné starosti. Naděje tohoto druhu sice není nezbytně nesprávná, ale nejedná se o naději, která je křesťanům nabízena v Bibli. Existuje naděje, pokud jde o určité sny, přání či myšlenky. Ale pořád se nejedná o naději, kterou má na mysli Starý a Nový zákon. Naděje, která se zaměřuje na sny a přání může být jako mýdlová bublina, která je sice nádherná na pohled, ale uvnitř zcela prázdná. A kromě toho stačí jen dotek a je po všem. Možná právě proto se Nietzsche vyjadřoval tak zásadně proti naději. Sny a přání mohou vypadat lákavě a líbivě, ale jestliže ve spojitosti s nimi neexistuje nic konkrétního, čeká nás pouze zklamání. Pokud je naděje špatně chápána, vytváří se očekávání, která nelze splnit – a to je pak skutečně kruté. Skutečná naděje tedy musí mít svou váhu. Musí stát na nějakém pevném základě. Musí mít určité kořeny. Ale špatné chápání naděje může vést k bolesti a zklamání. Jak to kdysi řekl moudrý král Šalomoun: „Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života“ (Př 13,12). Proto je tak zásadní, abychom chápali, co je skutečnou podstatou naděje a co skutečná naděje je.
Co je skutečná naděje Naděje je v jednom slovníku definována jako „touha provázená očekáváním či vírou v naplnění“. Z této definice je vidět, že naděje je víc než jen zbožné přání. Naděje může být očekávání, které je založeno na tom, čemu věříme. Znamená to, že pro dítě Naděje může být tak Boží může být naděje tak silná, jak důkladné má silná, jak důkladné poznání o Boží dobrotě a věrnosti. A stejně důlemáme poznání o Boží žité je, že naděje může poukazovat na přítomnost dobrotě a věrnosti. Ducha Božího v našem životě. A právě takovou naději Pavel popisuje v Novém zákoně v listu Římanům, který je nejteologičtějším spisem, ale zároveň je to dopis velice praktický. Patrně jedním z nejlepších popisů naděje v Bibli je toto Pavlovo vyjádření v 15. kapitole Římanům: 4
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého (v. 13). V tomto chvalozpěvu vidíme dva významné důvody, proč naděje je pro Boží dítě tak zásadní. Za prvé, naděje je založena na tom, jaký je náš Bůh. Bůh není jen Stvořitel, Soudce, Svrchovaný vládce a ten, kdo nás miluje svou věčnou láskou, ale je také „Bůh naděje“. Naše radostné očekávání má tedy svůj konkrétní základ. Jisté očekávání ze strany Kristova následovníka je výsledkem jeho vztahu s tímto Zdrojem naděje. Za druhé, Pavel chce, abychom přijali za své skutečnost, že naděje není něco, co si musíme budovat vlastními silami. Chce, aby se v nás „rozhojnila . . . naděje mocí Ducha svatého“, tedy protože nám byl dán Duch svatý – moc od třetí osoby trojjediného Boha. Základem naší naděje je Bůh, který nám dává svého Ducha svatého, a proto naděje má být určujícím charakteristickým rysem dítěte Božího. Lze vlastně říci, že naděje je významným charakteristickým rysem, který odlišuje lidi věřící od těch, kteří Krista neznají. Když Pavel mluvil ke křesťanům v Efezu, připomínal jim, jaký byl jejich život před tím, než obdrželi svou spásu: V té době [jste] opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě (2,12). Zcela klíčový je závěr tohoto výroku. Byli „bez naděje“, protože byli „bez Boha na světě“. Lidé, kteří však mají Boha, mají radostnou naději. A díky tomu také ve světě žijeme jinak, protože máme Krista. Je ale důležité být si neustále této naděje vědom. Libí se mi, jak o tom mluví jeden učitel. Říká, že pro ty, kteří nejsou v Kristu, naděje znamená Pro ty, kteří nejsou něco usilovně dělat. Ale dítě Boží naději prosv Kristu, naděje tě má. Naději prostě vlastníme, protože víme, že znamená něco zdrojem a důvodem naší naděje je Bůh. usilovně dělat. Pravá naděje není založena na nějckých přeAle dítě Boží létavých emocích. Pravá naděje je dynamická a naději prostě má. mocná, protože realisticky bere v potaz životní okolnosti – a pak s jistotou spočine ve slovech a ujištěních ze strany Boha.
Jak vypadá pravá naděje Proč je tedy taková nejasnost ohledně pravé podstaty naděje? Možná je to proto, že naděje, podobně jako víra a láska, vypadá v různých situacích různě. 5
Dovolte mi to vysvětlit. V 1. Korintským 13,13 apoštol Pavel napsal: „A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.“ Tyto tři velké pilíře plného života jsou zásadní – ale všechny tři se přizpůsobují neustále se měnícím podmínkám. Například v době dostatku se víra může projevovat úsměvem a velkou pokorou. V dobách ztráty, může truchlit – ale ne jako ti, kdo nemají naději (1Te 4,13). V práci se víra může projevovat velkým úsilím a naléhavostí. Při odpočinku může spočinout v přítomnosti Toho, kdo říká: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh“ (Ža 46,11 KB). A stejně se přizpůsobuje i láska. Když usiluje o dobro druhých, musí někdy vypadat jemně a trpělivě. Jindy však musí být pevná, až přísná. Ani naděje vždy nevypadá stejně. Naděje plně spoléhá na Boží dobrotu a věrnost, a proto se projevuje mnoha různými způsoby, v závislosti na různých životních okolnostech. Naděje je například:
• Pokojná – „Mé srdce je šťastné, můj jazyk zpívá, také mé tělo v bezpečí odpočívá“ (Ža 16,9 B21). • Odvážná – „Když tedy máme takovou naději, smíme vystupovat s plnou otevřeností a jistotou“ (2K 3,12 ČEP). • Trpělivá – „Máme na paměti váš skutek víry, vaši námahu lásky a vytrvalost naděje našeho Pána Ježíše Krista před naším Bohem a Otcem“ (1Te 1,3). • Plná očekávání – „Očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista“ (Tt 2,13). • Stabilní – „Máme ji [naději] jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu“ (Žd 6,19). • Čistá – „A každý, kdo v něm má tuto naději, očišťuje se, tak jako on je čistý“ (1J 3,3). • Radostná – „V naději se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbě vytrvalí“ (Ř 12,12). V každém z uvedených příkladů je ve středu pozornosti naděje, která se pokaždé projevuje způsobem vhodným v dané situaci. Naděje je tedy velice robustní vlastnost a navíc je všestranná. Proto je pro Kristovy následovníky neocenitelným zdrojem síly. Taková naděje nás může vybavit a posilovat v široké škále životních situací, protože je vidíme z Božího hlediska. Jak tedy naději pěstovat? Odkud se naděje bere? Co je zdrojem naší naděje v Kristu? 6
Zdroj naděje Prameny Jordánu jsou na úpatí hory Chermón na severu Izraele. Vláha se do nich dostává ze sněhu tajícího na vrcholku hory. U úpatí se pak objevuje několik pramínků, které se spojují a vytváří řeku Jordán. Obyvatelé Izraele čerpají vodu z Jordánu a Jordán čerpá svůj zdroj vody ze sněhu na vrcholku hory Chermónu. Život v této oblasti je závislý právě na tomto zdroji vody. Jako vody Jordánu má svůj zdroj i naděje. Pokud se necháme z tohoto zdroje napájet a živit, „V co budu doufat, budeme moci plně oceňovat mocnou přítomnost Panovníku? Mé Boha veškeré naděje. očekávání se upíná Žalmista si uvědomoval, že zdrojem naší nak tobě“ (Ža 39,8). děje je Bůh: „V co budu doufat, Panovníku? Mé očekávání se upíná k tobě“ (Ža 39,8). Abychom dobře chápali, jak nám Bůh dává naději, podívejme se opět do Pavlova listu Římanům. Pavel napsal v Římanům 15,4: Všechno, co bylo v minulosti zapsáno, bylo zapsáno pro naše poučení, abychom díky vytrvalosti a povzbuzení, které je v Písmu, měli naději. Pavel zde zdůrazňuje hodnotu Písma („všechno, co bylo v minulosti zapsáno“), které bylo „zapsáno pro naše poučení“. Jaké poučení tedy máme z Písma získat? A jak nám to dá naději? Děje se tak ve dvou ohledech.
„Vytrvalost“ Když Pavel psal o vztahu mezi vytrvalostí a nadějí, mluvil o vytrvalosti a trpělivosti, která usiluje o dobro druhých (Ř 15,1–3). Svým čtenářům připomíná, že sám Kristus nám ukázal, že Boha oslavujeme i tím, když snášíme trápení a bolesti za druhé. Z dějin vidíme, jak je taková vytrvalost cenná. Na sklonku osmnáctého století bylo malé, rozrůstající se hnutí, jehož cílem bylo zrušit v Britském impériu otroctví, ale toto hnutí nemělo žádného zástupce ani hlas v parlamentu. Členové hnutí oslovili Williama Wilberforce, mladého člena parlamentu. Zjistili, že jeho křesťanská víra byla plodnou půdou pro myšlenky namířené proti bezpráví. Ale cesta Williama Wilberforce ke zrušení otroctví nebyla snadná. K abolicionistům (hnutí za zrušení otroctví) se sice oficiálně připojil až v roce 1791, ale byl zde aktivně zapojen již od roku 1787. Měl však před sebou ještě mno7
ho práce. Musel snášet výsměch ze strany dalších členů parlamentu a v Anglii neměl téměř žádnou podporu. Tak malá skupina abolicionistů neměla žádné velké šance. Wilberforce opakovaně předkládal návrhy zákona, kterým by byl zrušen obchod s otroky, ale všechny jeho návrhy byly zamítány. Vláda ani občané neměli prakticky žádný zájem, aby se na otroctví cokoli měnilo, ale z hlediska abolicionistů se jednalo o rakovinu, která postupně ničila morální základ celé společnosti. Během doby se však Wilberforcovi a jeho rozrůstající skupině podařilo opozici udolat. Stálo Vytrváváme díky jej to však velkou část jeho jmění a mělo to nenaději. . . Ale naše blahý dopad na jeho zdraví. Ale Wilberforce ve vytrvalost zároveň svém úsilí vytrval. působí naději. Konečně 25. března 1807 – po dvaceti letech vytrvalých snah Williama Wilberforce a jeho skupiny – dal král svůj souhlas Zákonu proti obchodování s otroky. Wilberforce se svými přívrženci nám ukazují, jak lze díky vytrvalosti dosáhnout hodnotného cíle. Podle apoštola Pavla je jedním z takových cílů i naděje: My silní jsme povinni snášet slabosti těch, kteří nemají sílu, a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať se snaží líbit bližnímu k jeho dobru, pro jeho budování. Vždyť i Kristus neměl zalíbení sám v sobě, nýbrž jak je napsáno: ‚Urážky těch, kdo tebe tupili, padly na mne.‘ Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději (Ř 15,1–4). Ale Pavel uvádí ještě jeden vztah mezi nadějí a vytrvalostí. V témže dopise napsal: A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,3–5). Spolu s pasáží v Římanům 15,4 nám tento text odhaluje jednu velmi důležitou pravdu. Vytrváváme díky naději, abychom dosáhli určitého cenného cíle. Ale naše vytrvalost zároveň působí naději. Naděje je tedy prostředkem naší vytrvalosti a také jejím ovocem – když nacházíme své spočinutí v našem Bohu. Není to náhodou. Z Pavlových slov vlastně vyplývá, že bez zkoušek a vytrvalosti nemůžeme naději nikdy plně pochopit ani ji plně rozvíjet. 8
Když se vše daří, obvykle Boha příliš nehledáme. Ale při strastech nám vytrvalost umožňuje zakoušet Boží lásku zcela novými způsoby. A výsledná naděje bude hlubší a větší než cokoli, co bychom mohli získat za příjemných okolností. Když projevujeme vytrvalost, můžeme osobně zakoušet: Naději a Boží milost. Patrně ten největší dar, který můžeme získat z vytrvalosti, je také dar zcela základní – že v případě věcí, které nejsme schopni dělat, stačí mít Boha. Bůh na naši nedostatečnost odpovídá svou milostí – milostí, která je podle Pavla větší než i to největší utrpení. Boží odpověď Pavlovi, který třikrát žádal, aby byl zbaven určitého trápení, přináší od té doby naději trpícím lidem: On mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova (2K 12,9). Můžeme zakoušet naději a Boží ochranu. Život s sebou přináší různé strasti, které v nás mohou vyvolávat obavy. Ale když vytrváváme ve víře, zjistíme, že Bůh nás chrání. Díky trpělivosti osobně zakusíme, jak o nás Bůh pečuje, a to i v době, kdy v životě nevidíme žádné světlo. Bůh se projevuje jako věrný a my zakoušíme, jak moudré je Přísloví 29,25, kde se uvádí: „Strach z lidí klade léčku, kdo však doufá v Hospodina, bude v bezpečí.“ Můžeme zakoušet naději a Boží zaopatření. Pisatel listu Židům nás ujišťuje, že Ježíš chápe naše slabosti, a proto můžeme „s důvěrou [přistupovat] k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas“. Milost. Ochrana. Zaopatření. Společně jsou zdrojem naděje, který plně nechápeme, dokud milost, ochranu a zaopatření osobně nezakusíme uprostřed situací, které ohrožují náš život. A při zpětném pohledu můžeme pak společně s apoštolem Pavlem říci: „Ve všem jsme sužováni, ale nejsme vháněni do úzkých; býváme v nejistotě, ale nejsme zoufalí“ (2K 4,8–9). Ani Kristovi následovníci tedy nejsou imunní vůči trápení, bolesti a smutku. Jako každý jiný zakoušejí nebezpečí a útrapy, ale nikoli jako ti, kteří nemají Boha a naději. Kristovi následovníci tedy díky naději nejsou „vháněni do úzkých“.
„Povzbuzení, které je v Písmu“ Jeden z rozhlasových pořadů RBC Ministries se nazývá „Slova života“. Má velmi prostý formát. Lidé, kteří zakusili nějaké trauma, tragédii, bolest, ztrátu, zklamání či porážku, se zde dělí o svou zkušenost a ukazují, jak je Bible 9
posílila a povzbudila, aby mohli jít dál. Vzhledem k naší pasáži z Římanům 15,4 je však nasnadě jedna otázka: Jak nám dává naději „povzbuzení, které je v Písmu“? Podívejme se znovu, co Pavel napsal věřícím v Římě: Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději. „Povzbuzení, které je v Písmu“ nám dává naději. Povšimněme si, jak:
Naději nacházíme v Bohu Bible Patrně největším zdrojem povzbuzení je skutečnost, jak nám Písmo Boha přibližuje. V Římanům 15,13 nám Pavel řekl, že Bůh je „Bůh naděje“. Proto je dobré vidět, proč je Bůh takový. Boží charakter. Bůh má podle Bible mnoho vlastností. Ale my se podíváme na tři z nich, které jsou obzvláště užitečné, když potřebujeme povzbuzení k naději. Bůh je spravedlivý. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že žijeme ve světě plném nespravedlSpravedlnost, nosti. Slabí lidé se snadno stávají oběťmi a chudí trpělivost a láska jsou opomíjeni – ale nejsou zapomenuti. „Hoscharakteristická podin zjednává spravedlnost, zjednává právo pro našeho všem utlačovaným“ (Ža 103,6). „Boha naděje“ Uprostřed životní nespravedlnosti tedy můžejsou v kontrastu me mít naději, protože Bůh je spravedlivý a nak porušenému světu, v němž žijeme. konec napraví veškeré bezpráví tohoto zkaženého světa. Bůh je trpělivý. Pavel sužovaným věřícím v Římě napsal: „Bůh trpělivosti a povzbuzení kéž vám dá být mezi sebou jedné mysli podle Krista Ježíše“ (Ř 15,5). Boží trpělivost nás povzbuzuje, abychom byli trpěliví v naději – není důvod k panice. Díky Boží trpělivé péči tedy můžeme být „v naději radostní, v soužení trpěliví, v modlitbě vytrvalí“ (Ř 12,12 B21). Bůh je láska. Opět je třeba se podívat, co Pavel napsal v Římanům 5,5: „Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval“ (B21). Jak našeho Boha poznáváme, nacházíme u něj lásku, která je nám oporou – takže s důvěrou očekáváme jeho láskyplnou péči. Spravedlnost, trpělivost a láska charakteristická pro našeho „Boha naděje“ jsou v kontrastu k porušenému světu, v němž žijeme. 10
Boží moc. Naději, pokud jde o Boha Bible, vidíme v tom, jak tento Bůh zachraňuje lidi i prakticky v beznadějné situaci. Ve Starém i Novém zákoně se Boží moc zjevuje ve spáse:
• „Ale on je zachránil pro své jméno, aby dal poznat svou udatnost“ (Ža 106,8). • „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka“ (Ř 1,16). Právě naše bezpečnost v Kristu nám dává naději, a to skrze jeho moc, protože Kristovi následovníci jsou „mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase“ (1Pt 1,5). Boží moc je takovým zdrojem naděje, že se žalmista raduje: Budu zpívat o tvé síle a z jitra budu jásat nad tvým milosrdenstvím. Vždyť jsi mi nepřístupným hradem, jsi mi útočištěm v den soužení (Ža 59,16). Bůh má nepředstavitelnou moc, která nás může uschopňovat k tomu, abychom tváří v tvář životním obtížím šli dále s důvěrou. Bůh je větší než cokoli, co nás kdy může potkat. Díky tomuto poznání pak nemusíme k životu přistupovat se zoufalstvím či strachem, spíše k němu můžeme přistupovat s očekáváním plným důvěry a celým životem dávat najevo, jak úžasného Boha máme!
Naději nacházíme v biblických příbězích Naděje z Písma není nějaká teorie, kterou je teprve třeba ověřit. Nejedná se o pouhé optimistické myšlenky, že Bůh nám snad nějak pomůže. Boží schopnost jednat v našem zájmu si důkladně a opakovaně ve svém životě ověřila řada mužů a žen. Ze své vlastní zkušenosti poznali, že Bohu je možné důvěřovat. Můžeme se tedy z jejich zkušeností poučit. Vlastně nám to doporučuje i novozákonní pisatel Jakub: Za vzor ve snášení zlého a v trpělivosti si, bratři, vezměte proroky, kteří mluvili v Pánově jménu (Jk 5,10). Když to uděláme, najdeme příběhy, které posilují naši naději. David jako mladičký pastýř přišel k bitevnímu poli v době, kdy se obrovitý Goliáš vysmíval armádě Boha Izraele. Ze 17. kapitoly 1. Samuelovy se dozvídáme, jak se David přihlásil do boje s tímto pelištejským válečníkem, protože Bůh mu předtím dal sílu, aby dokázal ochránit své stádo před lvem a medvědem (v. 34–37). David měl zkušenosti s tím, jak jej Bůh věrně chránil při těchto střetech, a proto šel s důvěrou i do boje s Goliášem. 11
Ve 3. kapitole knihy Daniel dostávají tři mladí hebrejští zajatci příkaz, aby zneuctili svého Boha tím, že se pokloní před obrovskou modlou krále Nebúkadnesara. Dobře si pamatovali, jak je i jejich přítele Daniela Bůh ochraňoval, když bylo napadeno jejich přesvědčení ohledně nečistých pokrmů (Da 1) a když byl ohrožen jejich život (Da 2), a proto zůstali pevní. Díky své dřívější zkušenosti s Bohem byli připraveni mu důvěřovat i v této náročné situaci. Tyto příběhy slyšíme a čteme tak často, že už na nás možná ani nijak nepůsobí. Tito lidé nebyli nějací superhrdinové s výjimečnými schopnostmi. Byli to zcela obyčejní lidé, kteří se potýkali s náročnými životními situacemi stejně jako my. Ale k životním zkouškám přistupovali s nadějí, protože ze své zkušenosti s Bohem věděli, že Bůh si jejich důvěru zaslouží. Z děsu a strachu se pak stává důvěra, protože víme, že Bůh je věrný. Povzbuzení, které je v Písmu, nám dává naději proto, že při čtení těchto příběhů zjišťujeme, že Bůh popisovaný v Bibli, není pouze jejich Bohem, ale je i naším Bohem. A Bůh se nemění. I dnes, může „učinit daleko více nade všechno, co žádáme nebo co si můžeme pomyslet“ (Ef 3,20). Z biblického záznamu o tom, jak Bůh pomáhal lidem v minulosti, získáváme naději, že i my můžeme Bohu v našich každodenních náročných situacích důvěřovat.
Naděje, když si zoufáme Představme si, jaký strach asi měli Izraelité, když věděli, že je pronásledují válečné vozy egyptského faraona. Svou svobodu si užívali teprve několik dní a jistě se nechtěli vrátit zpět do otroctví. Před sebou měli Rudé moře. Vypadalo to, že měli jen dvě možnosti – návrat zpět do otroctví nebo smrt utopením v tomto moři. Izraelité se ocitli ve skutečně zoufalé situaci. My také žijeme v zoufalé době. Nevolíme si sice jen ze dvou možností, kdy bychom museli buď čelit silné armádě, anebo smrti v moři, ale přesto mnozí z nás žijí v zoufalé situaci.
• Lidé po letech, kdy se nasazovali ve svém zaměstnání, přicházejí o svou práci a nemají vyhlídky najít si práci novou. • Mladí lidé nevidí ve své budoucnosti žádné jistoty či příležitosti, jaké měli jejich rodiče a prarodiče. 12
• V nejchudších částech světa je nebezpečné žít – na jedné straně je zde velká chudoba a na druhé straně jsou zde extremistické a teroristické skupiny a organizace. • Následkem přírodních katastrof, jako jsou hurikány, tsunami, tornáda a záplavy, zakoušejí lidé nevýslovné utrpení a ztráty. V takové zoufalé době je tedy jediným léčivým prostředkem naděje. Tím nemáme na mysli nějaká chabá zbožná přání ani předstíraný optimismus, ke kterému se občas někteří utíkají. Naděje musí být skutečná, pravá a mocná. Tuto naději dává Bůh svým dětem, a nejen aby je posílil v jejich vlastním životě, ale také aby se o tuto naději mohly dělit s těmi, kteří jsou „bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12).
O naději je třeba se dělit Jak jsme si již ukazovali, Kristovi následovníci by měli být lidmi naděje. Tato skutečnost je jádrem naší mise, když se o Krista dělíme s dalšími. Nenabízíme jim jen nějaké alternativní náboženství, pohled na svět či životní filozofii. Nabízíme naději těm, kteří po ní zoufale touží. Často se na to zapomíná anebo se to opomíjí. Naší misí není pouze dělit se o poselství o Božím odpuštění a nabízet lidem nový vztah s Bohem, ale také se s nimi chceme dělit o naději, k níž vztah s Bohem vede. Dobře je to vyjádřeno v následujících slovech, která zapsal apoštol Petr: Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje (1Pt 3,15 B21). Slyšel jsem výklady založené na tomto verši již mnohokrát, četl jsem řadu komentářů o důležitosti tohoto Petrova poselství, a dokonce jsem na tento text i sám kázal. Ve většině těchto pojednání, včetně mého vlastního, se nezdůrazňovalo to správné. Tento text se téměř výlučně používá jako výzva k tomu, abychom byli připraveni mluvit s dalšími o Kristu. Jistě se o tom v tomto textu mluví, ale není to jeho primární poselství. Tento verš se obvykle vysvětluje následovně: „Jako věřící se musíme učit, jak se dělit o svou víru. Musíme se v tom cvičit. Musíme se učit klíčové biblické pasáže, jimiž lze výstižně vysvětlit evangelium. Musíme to dělat, protože Petr nám přikazuje, abychom byli vždy připraveni dát každému dobrou odpověď.“ To vše je pravda. Kristus nás povolává k tomu, abychom evangelium nesli do všech částí světa. Máme se s lidmi dělit o poselství o Kristově lásce a jeho 13
odpuštění. Máme hledat lidi, které bychom mohli vést ke Spasiteli. Tento pohled na 1. Petra 3,15 tedy není nesprávný, ale je neúplný. Apoštol Petr chce, abychom viděli, že zde existuje určitý „katalyzátor“ či spouštěč evangelizace. Co to je? Tímto spouštěcím mechanismem je právě naše naděje. Natolik se můžeme nechat pohltit studiem, přípravou a školeními, abychom uměli odpovědět na různé otázky, že nám úplně unikne závěr tohoto verše. V tomto verši se vlastně uvádějí kroky k tomu, jak s lidmi účinně mluvit o Kristu – přičemž k tomu nestačí jen poznání Bible (přestože je cenné). Petr nám říká, že:
• Máme žít jako lidé, kteří mají naději. • Díky naději máme být jiní, máme být rozpoznatelní. • Lidé, kteří žijí bez naděje v tomto beznadějném světě, uvidí, že díky naději je náš život jiný. • Zeptají se nás, odkud bereme svou naději. • A tehdy máme být připraveni dát jim dobrou odpověď. Ve světle tohoto rozboru je pravá naděje v životě věřícího naprosto zásadní složkou, která vytváří příležitosti, kdy se pak dělíme o dobrou zprávu o Kristu s dalšími. Jednoduše řečeno: Lidé uvidí naši naději a také ji budou chtít. Zeptají se nás na důvod naší naNebude-li v našem děje a my budeme připraveni jim podat vysvětleživotě zjevná naděje, ní. Skutečnost je však taková, že pokud v našem nebudeme ji moci životě není zjevná pravá, živá naděje, nikdo si lidem kolem sebe žádného rozdílu nevšimne – a nikdo se tedy ani ukázat ani předat. na nic nezeptá. Můžeme se tedy naučit všechny možné verše a kazatelské techniky. Můžeme absolvovat různá misijní školení. Můžeme mít velký zájem lidem pomáhat. Ale nebude-li v našem životě zjevná naděje, nebudeme ji moci lidem kolem sebe ukázat ani předat. A v Kristu máme pravou naději – rozhodně se nejedná o nějaký naivní postoj, kdy bychom si zakrývali oči před životními skutečnostmi. Lidem kolem nás to nejprve může připadat divné; nebudou si umět nijak vysvětlit, jak můžeme mít takovou naději. Ale ve světě hladovějícím po naději budou lidé k naději přitahováni – a budou tak vlastně přitahováni ke Kristu, jehož vzkříšením je tato naděje možná. Naděje a vzkříšení k sobě tedy neoddělitelně patří. 14
Základ naší naděje Moc Kristova vzkříšení O důležitosti Kristova vzkříšení píše Šimon Petr: Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých (1Pt 1,3). Vidíme zde, že první nezbytnou skutečností, z níž pochází naše naděje, je pravda, že Ježíš za nás zvítězil nad smrtí. Proč je to tak zásadní? Protože smrt je naším nepřítelem, protože smrt čeká každého z nás. Bible to uvádí zcela jasně: • Smrt je důsledkem našeho přestoupení. „Mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). • Naše životní utrpení je jako cesta „přes údolí stínu smrti“ (Ža 23,4 KB). • Smrt je také příčinou našeho strachu. „Srdce se ve mně svírá, dolehly na mě hrůzy smrti“ (Ža 55,4). • Smrti se nikdo nemůže vyhnout." Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud" (Žd 9,27 ČEP). Smrt je naším velkým nepřítelem – nepřítelem, jehož nemůžeme sami porazit. Když Kristus přišel na zem, zaměřil se na tento problém smrti a dal nám naději. Naděje vítězství nad smrtí byla tak úžasná, že Matouš své čtenáře vybízí, aby si vzpomněli, co kdysi uváděl ve svém proroctví prorok Izajáš: Lid sedící v temnotě uviděl veliké světlo, těm, kteří seděli v krajině a stínu smrti, vzešlo světlo (Mt 4,16). Ze tmy ke světlu. Ze smrti do života. Kristus zvítězil nad strachem a smrtí a dal nám naději. Uvažujme o tom, čeho bylo Kristovou smrtí a vzkříšením dosaženo. Pavel se tímto námětem široce zabývá v 15. kapitole 1. Korintským, kde vysvětluje, jak velkého vítězství Kristus dosáhl svým vzkříšením: Jako poslední nepřítel bude zahlazena smrt. . . Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Ostnem smrti je hřích a mocí hříchu je Zákon. Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. (1K 15,26.54–57) 15
Kořenem této radostné naděje je tedy Kristovo vítězství. Lidé, kteří věří v Krista, mohou žít a umírat s nadějí, protože smrt, náš největší nepřítel, byla poražena. Kristus odňal smrti její osten, protože odstranil strach z toho, co se stane po smrti. Nyní tedy můžeme ke smrti přistupovat se skutečnou – a nikoli jen zdánlivou – nadějí.
Naše osobní vyhlídka na vzkříšení Nadějí na vzkříšení se zásadně mění náš náhled ve dvou zásadních oblastech. 1) Naděje na vzkříšení musí mít dopad na to, jak nahlížíme na život a na smrt. Obzvláště to platí, když musíme čelit ztrátě někoho blízkého. Apoštol není tak chladný či necitelný, aby předpokládal, že dítě Boží nebude zakoušet zármutek. Ztráta je ztrátou, bolest je bolestí a smutek je smutkem. Ale uprostřed vší bolesti nám Pavel připomíná, že jako Kristovi následovníci, máme určitou výhodu: Nechceme vás, bratři, nechávat v nevědomosti o těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti ostatní, kteří nemají naději (1Te 4,13). Jak se v prvním století utvářela křesťanská víra, věřící v Tesalonice měli určité otázky, přičemž jednou z nich byla i otázka: Co se s člověkem děje po smrti? Pavel nám ve verších 14–18 dává útěchu, když uvádí, že se s našimi drahými zesnulými v buLidé, kteří věří doucnosti setkáme. Náš vztah bude zde na zemi v Krista, mohou žít přerušen smrtí, ale tím vše nekončí. Budeme sia umírat s nadějí, ce pociťovat bolest z této ztráty, ale není třeba protože smrt, náš se nechat touto bolestí pohltit. Prožíváme zármunejvětší nepřítel, tek, ale ne „jako ti ostatní, kteří nemají naději“. byla poražena. Kristovo vítězství nad smrtí nám dává naději, díky níž máme nejen důvěru tváří v tvář smrti, ale také radostně očekáváme, že se s našimi drahými zesnulými znovu v Kristu setkáme. Když musíme jít „přes údolí stínu smrti,“ Kristovo vzkříšení nám skýtá neochvějnou naději. 2) Naděje na vzkříšení dává křesťanům životní sílu. Náš život na zemi se netýká jen toho, co se stane během našeho života, ale je také přípravou na věčnost. Pavel o tom napsal: Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí (1K 15,19). 16
Někteří věřící říkají, že následovat Krista je to nejlepší v životě – a to i kdyby ani neexistovalo nebe. Pavel s takovým názorem evidentně nesouhlasil. Máme-li naději jen v tomto životě, je třeba na to nahlížet jako na tragédii. Je-li tomu tak, pak podle Pavla si křesťané zaslouží jen politování. Proč? Protože už není nic jiného, nač se těšit. Ale není tomu tak. Máme-li v tomto životě žít pro Krista účinně, bude to proto, že chováme naději v zaslíbený věčný život. Proto tato naděje, která je založena na Kristově vzkříšení, bude utvářet, jak budeme přistupovat k současnému životu, na který budeme nahlížet z perspektivy budoucnosti. Z praktického hlediska to znamená, že vzkříšení nám dává podivuhodné ujištění, že Kristus, který zvítězil nad naším největším nepřítelem, nám jistě pomůže, abychom se uměli vyrovnávat se všemi životními útrapami a obtížemi. A až nadejde chvíle, abychom z tohoto života odešli, půjdeme bezpečně do svého věčného domova, kam nám připravil cestu Ten, kdo zvítězil nad smrtí.
Naděje, která vytrvává Pearl Bucková má pravdu: „Jíst chléb bez naděje je jako pomalu hladovět ke smrti.“ Ale není třeba, aby někdo hladověl. Když lidé přijdou ke Kristu, dostávají odpuštění, život, věčnost a vztah s Bohem. To vše dostávají, protože přijali Krista, který nám všechny tyto věci dává, když nám dává sám sebe. Když apoštol Pavel psal církvi v Kolosech, vyjádřil to následovně: Kterým Bůh toužil oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi pohany: tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy (Ko 1,27). Nejde tedy pouze o naději, ale o naději slávy, protože jako křesťané Kristu patříme. V bezpečí tohoto vztahu Kristus vyjadřuje svou naději v nás – naději zakořeněnou ve skutečnosti věčného života – takže můžeme čelit životu způsobem, který Kristu přináší čest a který nám pomáhá. Znáte Krista? Uvažujte dále o tom, proč Kristus přišel na zem: Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého, kterého na nás vylil hojně skrze Ježíše Krista, našeho Zachránce, abychom se ospravedlněni jeho milostí stali dědici v naději života věčného (Tt 3,4–7).
Bůh s laskavostí a láskou poslal Krista, aby nás zachránil z hříchu – abychom mohli mít „naději života věčného“ (v. 7). Tento slib se může týkat i tebe osobně. Obrať se ke Kristu, vyznej mu své hříchy a svá provinění a přijmi odpuštění, které ti vykoupil, a naději, která s tím souvisí. Zde je slib pro vás, kteří skrze něho věříte v Boha, jenž ho probudil z mrtvých a dal mu slávu, takže vaše víra i naděje se upíná k Bohu (1Pt 1,21). A jak skutečná je naděje pro ty z vás, kteří již Krista znáte? Naděje je úžasná skutečnost plná milosti, skutečnost, která zcela mění náš život, která nám umožňuje vidět život zcela jinak. Naděje může tak zásadně změnit náš náhled na život, že se tím změní i celý náš přístup k životu. Pavel o tom napsal: V té naději jsme byli zachráněni; naděje však, kterou je vidět, není naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, očekáváme to s vytrvalostí. (Ř 8,24–25) V životě budeme mít chvíle, kdy budeme pociťovat beznaděj, ale vždy můžeme důvěřovat BoTváří v tvář největším hu naděje. Proč? Protože Bůh je a protože jeho životním tragédiím milosrdenství vůči nám trvá navždy. a nejobtížnějším Tváří v tvář největším životním tragédiím a nejsituacím můžeme obtížnějším situacím můžeme důvěřovat Pánu a důvěřovat Pánu a vytrvávat v naději vytrvávat v naději a v očekávání plném důvěa v očekávání plném ry, že nejsme sami a že Bůh na nás nezapomněl. důvěry, že nejsme Bůh nás nikdy neopustí. A s touto nadějí můžesami a že Bůh na me snést vše, s čím se v životě setkáme. nás nezapomněl. Kristus byl vzkříšen a Bůh naděje je naším nebeským Otcem. To je tedy naše naděje – naděje, která mnoha lidem chybí, ale již jim chybět nemusí. Jděte tedy v pokoji, s důvěrou v Boha naděje.
