JAK BY (NE)MĚL VYPADAT SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ NADANÝCH DĚTÍ Vladimír Dočkal Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, Bratislava

Svět nadání Časopis o nadání a nadaných

Číslo 2, ročník I., 2012

JAK BY (NE)MĚL VYPADAT SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ NADANÝCH DĚTÍ Vladimír Dočkal Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, Bratislava Ve studentské sekci prvního čísla Světa nadání byla uveřejněna poněkud provokativní úvaha Václava Petráše (2012) o systému vzdělávání nadaných dětí. Jeho postřehy a některé návrhy pokládám za trefné, s některými nápady by se však dalo polemizovat. Rozhodl jsem se proto jeho esej komentovat. Individuální vs. společenské potřeby Není zcela náhodné, že když V. Petráš vybíral příklady různého zdůvodňování potřeby věnovat zvláštní péči nadaným dětem, na straně států zdůrazňujících uspokojení jejich individuálních potřeb byla Velká Británie, na straně zdůrazňující potřeby zdokonalení společnosti Singapur. Koresponduje to s mírou individualizmu jako kulturní hodnoty typické pro uvedené země. V žebříčku, který podle míry individualizmu sestavili Geert a Gert Jan Hofstedeové (2007) náleží Británii třetí, Singapuru cca šedesáté místo mezi 74 sledovanými zeměmi. Česká republika na 26. a Slovensko na 29. místě patří do té individualističtější poloviny států. Spolu se snahou čím víc se podobat „vyspělému Západu“ to zakládá riziko, že při výchově talentů rozměr společenských potřeb zanedbáme. Projevit

se

to

může

třeba

i v zdůrazňování

paralely

mezi

nadanými

a handicapovanými. Václav Petráš má pravdu, že je to dost prvoplánový argument na obhajobu zvláštní péče, kterou chceme nadaným věnovat, nicméně je to argument legální a opodstatněný. Pokud je nadané dítě „jiné“ než většina jeho spolužáků, jeho optimální výchova a vzdělávání bude vyžadovat i jiné přístupy. Slovenská legislativa proto pokládá nadané děti za žáky se speciálními výchovně-vzdělávacími potřebami a umožňuje jim věnovat všechny formy edukační péče, které dosud byly k dispozici pouze postiženým dětem (srovnej zákon č. 245/2008 Z. z.). Zdůraznění individuálních potřeb není v rozporu s potřebami společenskými. Ostatně i Bill Gates, použitý Petrášem jako pozitivní příklad talentu s nesporným společenským přínosem, navštěvoval školu, která se zaměřovala na péči o nadané studenty přesně v duchu amerického individualizmu. Uspokojení individuálních potřeb dítěte směřujících k rozvoji jeho nadání, ale i k harmonizaci jeho osobnosti, vnímám jako Svět nadání 2/I.

Stránka 41



nezbytnou podmínku toho, aby se to nadání mohlo projevit i celospolečenským přínosem. Jednostranné zdůrazňování společenských potřeb v edukaci nadaných by mohlo vést k jejich deformaci. Spoustu příkladů takových deformací bychom našli právě ve sportu, ve kterém V. Petráš hledá pozitivní inspirace k práci s nadanými. Koncept „speciálních edukačních potřeb“ sehrál svého času v pedagogice výsostně

pozitivní

roli,

když

nahradil

medicínské

uvažování

o postižených

pedagogickým pohledem na „jiné“ žáky (viz např. Dočkal, 2004). Zdá se však, že od hledání vhodných forem uspokojování speciálních potřeb, které se týkají jistým způsobem definovaných skupin (tak k tomu přistupuje i zmíněný slovenský školský zákon), je dnes nutno postoupit k hledání edukačních forem, jež by uspokojily individuální potřeby všech žáků. V případě nadaných jde o to, aby se optimální vzdělávání netýkalo pouze úzké talentové špičky, ale aby poskytlo pro vznik takovéto špičky kvalitní podhoubí. Změnit se tedy musí nejen systém vzdělávání nadaných, ale systém vzdělávání vůbec. Cílem edukace potom musí být jak individuální rozvoj, tak přínos studentů a absolventů škol k rozvoji společenskému. Jsou nadané děti podivínské? Některé zajisté ano, ale podivínů je dost i v jiných skupinách populace. Václav Petráš má pravdu, když odmítá soustředění se na zvláštnůstky nadaných místo zdůrazňování jejich obecně přínosných stránek. Ono to ale nemusí být nikterak protikladné. Některé žádoucí výkony mladých talentů jim umožňují právě ty jejich vlastnosti, které je v očích okolí dělají podivíny. Že se média předhánějí spíš v hledání těch podivností, je sice smutné, ale pochopitelné. Pro média je společenskou objednávkou zveřejňování zajímavostí – a čím pikantnějších nebo bizardnějších, tím lépe. Horší je, že tento trend podporují i někteří rodiče. Nejen, že chtějí mít nadané dítě – oni chtějí, aby se jejich dítě prezentovalo v televizi, nebo aby o něm aspoň psaly noviny. Třeba proto, že umí nazpaměť jízdní řád. S podivnostmi nadaných dětí je to ovšem složité. Někteří autoři se třeba domnívají, že k nadání patří emoční problémy. Z výzkumů J. Freemanové (2001) ale vyplývá, že výrazné emoční problémy mají pouze děti, které za nadané považují jejich rodiče, ač jejich inteligence nikterak nadprůměrná není. Děti, jejichž intelektový talent lze potvrdit psychologickým testováním, se od nenadaných v emocionalitě nikterak neliší. Autorka se domnívá, že někteří rodiče (zejména matky) interpretují podivínské Svět nadání 2/I.

Stránka 42



chování vlastních dětí jako projevy nadání. Mne napadá jiné vysvětlení: Emoční nestabilitu některých dětí může způsobovat enormní tlak ambiciózních matek na jejich výkony. Nespokojenost rodičů se školou a nedůvěra v školský systém, o kterých V. Petráš ve své stati hovoří, se ovšem netýkají jen rodičů nadaných dětí. Mechanizmus přenosu těchto obav z rodičů na děti, který popisuje, funguje i u dětí s různými problémy a rovněž tak u dětí zcela průměrných. „Bez úzké spolupráce rodičů a vzdělávacích institucí bude jen velmi obtížné dosáhnout výraznějšího pokroku,“ píše autor (s. 50) a já s ním vřele souhlasím. Dodávám však, že se to týká nejen vzdělávání nadaných. Prameny inspirace Svoji esej začal Václav Petráš větou: „Současný systém vzdělávání nadaných dětí je velmi nesourodý“ (s. 48). Podle všeho měl na mysli systém vzdělávání intelektových talentů. Ta nesourodost se ale v ještě větší míře týká rozdílů mezi způsoby edukace dětí nadaných rozumově a dětí nadaných v jiných oblastech činnosti. A právě ty jiné oblasti – především hudba a sport – mu slouží jako pozitivní příklady při hledání vhodných forem výběru a společensky prospěšného rozvíjení nadaných jedinců. Bingo! Nadání není jen to, co se projevuje v matematice, vědě, technice, případně ve studiu jazyků. Nadání je zapotřebí i pro sportovní nebo umělecké výkony (a já dodávám, že i pro výkony v oblasti praktických činností – Dočkal, 2005). Protože se však jednotlivé druhy činností dlouhodobě rozvíjely relativně nezávisle, vyvinuly se v jejich rámci i odlišné formy péče o talenty. Tím, co se ukazuje jako úspěšné, by zajisté bylo vhodné se vzájemně inspirovat. Benjamin Bloom (1985) koordinoval v osmdesátých letech minulého století kazuistický výzkum mladých lidí nadaných v oblasti vědy, atletiky a hudby a našel v jejich životě a přípravě na vrcholovou činnost mnohé společné rysy. Ve stejném období jsme s kolegy realizovali kvantitativní výzkum intelektově, umělecky a sportovně nadaných dětí, který prokázal podobnosti ve struktuře jejich psychických vlastností (Dočkal et al., 1987). To zakládá dobré předpoklady na využití podobných postupů při přípravě nadaných ve všech těchto oblastech. Potud tedy hodnotím námět Václava Petráše výsostně pozitivně. Dnes se odborníci – a to jak psychologové, tak pedagogové (včetně uměleckých a sportovních) – sice snaží o jakýs takýs pokrok v způsobech edukace, v každé oblasti ale Svět nadání 2/I.

Stránka 43



stále hrají pouze vlastní ligu. Na Slovensku se to pokusila překonat Koncepce rozvoje nadaných dětí a mládeže v SR (2007), jež se stala oficiálním vládním dokumentem; její myšlenky se však do praxe nedostaly. Školský zákon sice deklaruje tři druhy nadání – intelektové, umělecké a sportovní, upravuje však pouze péči o intelektově nadané žáky a upravuje ji jinak, než jak se pracuje s žáky nadanými umělecky nebo sportovně. Umělecké a sportovní školství pracují také každé podle jiného předpisu a jinými formami. Myslím si, že je to chyba. Scouti a mentoři Václav Petráš vidí v hudebním a sportovním vzdělávání tři následováníhodné modely: systém scoutů vyhledávajících talenty (uplatňovaný ve sportu), sytém mentorů – individuálních průvodců studiem (uplatňovaný ve vzdělávání hudebníků) a systém s brzkou specializací (nejlépe ve speciálních třídách). Pozitivně vnímám přiřazení výběru talentů k otázkám jejich edukace. Upozorňuji však, že výběr není něco, co edukaci (či sportovní trénink) předchází, ale je integrální součástí výchovně vzdělávacího procesu (Dočkal et al., 1987). Scoutové nevybírají chlapce z ulice nebo ze školních lavic, ale ze sportovních hřišť či z nižších soutěží. Aby bylo

možno

se

dopracovat

k výkonové

špičce,

musí

výběr

fungovat

jako

několikastupňová pyramida (tamtéž, s. 148). Systém vzdělávání nadaných musí obsáhnout nejen ty nejlepší, ale podstatně širší část populace. Čím širší je základna oné výběrové pyramidy, tím větší je šance dospět ke skutečné špičce, za niž bychom se nemuseli stydět ani v mezinárodním měřítku. V tomto, zdá se mi, Petrášova úvaha pokulhává. Stejně jako slovenský školský zákon, který zná jen „žáky s nadáním“ a ty ostatní (bez nadání?), i Petráš se zamýšlí pouze nad vzděláváním špiček a nereflektuje, že půdu pro ně musí vytvářet celý edukační systém počítající s podporou talentů na různé úrovni. I zde je možno nalézt inspiraci ve sportu, kterému se lze věnovat na zájmové, výkonnostní a vrcholové úrovni. Bez té zájmové by ale výkonnostní nebyla a bez té výkonnostní si o vrcholové můžeme nechat leda zdát. Myslím, že aplikace podobného modelu by pomohla i přípravě intelektových talentů (Koncepce…, 2007). Co se týče mentoringu, tento přístup se uplatňuje i v práci s rozumově nadanými žáky, jak ostatně vyplývá i z literatury, kterou cituje V. Petráš. Lze jej doporučit i v našich podmínkách (Jurášková, 2006). Není ale nevyhnutelné, aby mentorem byl vždy jen dospělý expert. Záleží to na úrovni, na které nadané dítě vzděláváme. Žákům základních Svět nadání 2/I.

Stránka 44



škol mohou s úspěchem dělat mentory třeba nadaní středoškoláci, či vysokoškolští studenti. Riziko specializace Chce-li člověk dosáhnout vynikajících výkonů v konkrétní oblasti, je jeho specializace na tuto oblast nevyhnutná. Problémem Petrášovy úvahy je však zdůrazňování slůvka „brzká“. Zajisté existují činnosti, pro které je většinou optimální začít se připravovat velice brzy (patří k nim hudební i pohybové činnosti – kromě sportu také tanec a možná nejvíc artistika), ale jsou i činnosti, které vyžadují dlouhou všeobecnou průpravu (většina těch intelektových patří právě k nim). Problém specializace nelze řešit bez zřetele k druhu činnosti, pro kterou žáky připravujeme, a bez zřetele na jejich věk. Již dávno je známé, že optimální výkony v různých oblastech se dosahují v různém věku; v pohybových činnostech většinou dříve než v intelektuálních, v tvořivých obvykle dříve než v těch rutinních (Lehman, 1953). Tomu by mělo odpovídat i načasování potřebné specializace. „Brzká“ specializace vede k akceleraci vývoje nadání v konkrétní oblasti. Avšak cílem přípravy talentů by měla být optimalizace jejich vývoje směrem k vrcholovým výkonům v přiměřeném věku, s perspektivou dlouhodobého udržení dosažené úrovně. Snaha o co nejranější dosahování vrcholových výkonů může být kontraproduktivní. Negativní příklady rané specializace lze nalézt velice často právě v oblasti sportu – Václav Petráš si nemůže pamatovat příběh rumunské gymnastky Nadii Comaneciové, která se famózními výkony stala trojnásobnou olympijskou vítězkou již ve čtrnácti letech, ve dvaceti však už nemohla v aktivním závodění pokračovat. Naproti tomu Jarmila Kratochvílová se prosadila až jako třicetiletá a její rekord v běhu na 800 metrů z roku 1983 platí dodnes! Příklady negativního vlivu akcelerované přípravy v intelektuálních oblastech uvádějí ve své práci J. C. Dacey a K. H. Lennonová (2000). V oblasti hudby lze jako pozitivní příklad brzké specializace uvést Wolfganga Amadea Mozarta, naopak talent Piotra Iljiče Čajkovského se zformoval až po třiadvacátém roce jeho života. Ontogeneze nadání je velice individuální (viz Dočkal, 2005) a systém vzdělávání by s tím měl počítat. „Brzká specializace“, není-li blíže vysvětlena, by mohla vést k přípravě „fachidiotů“, jejichž přínos pro společnost je sporný. Ostatně, sám V. Petráš cituje autory, podle nichž není vhodné děti pro specializaci nutit. Na zřeteli je třeba mít i skutečnost, Svět nadání 2/I.

Stránka 45



že právě mnoho intelektově nadaných patří k těm, kteří vzhledem ke své multipotentnosti dlouho nevědí, čemu by se vlastně chtěli či měli věnovat (Vendel, 1996). Ty je třeba v poradenském procesu ke správné volbě další kariéry citlivě přivést. Pokud by systém vzdělávání talentů stavěl pouze na specializaci, o příspěvky těchto studentů by společnost s velkou pravděpodobností přišla. Speciální třídy Souhlasím s Václavem Petrášem, že zřizování speciálních tříd není nutno pokládat za elitářství. Některým dětem může být tento způsob vzdělávání ku prospěchu, a proto by jim měl být přístupný. V žádném případě však speciální třídy nejsou všelék na rozvíjení talentů. Týká se jich totéž, co již bylo řečeno k problému specializace (kterou si V. Petráš neumí v jiných podmínkách dobře představit). Autor zjevně reaguje na fakt, že v českém školství se speciální třídy příliš neprosazují. Pokud by se však pro edukaci nadaných staly jedinou alternativou, byla by to opět chyba. Je zapotřebí velice pečlivě zvažovat, pro koho a kdy (v jakém vývojovém období) bude zařazení do speciální třídy užitečné. Na stupni vyššího středního vzdělávání je specializace v oddělených třídách a školách samozřejmostí. Zřizování speciálních tříd, které by se v jednotlivých oblastech věnovaly výjimečně nadaným žákům, nevnímám s ohledem na jejich psychický vývoj jako problematické. Žáci se ovšem do takovýchto tříd budou muset soustředit z většího území a budou tedy muset mít zajištěné internátní ubytování. Na úrovni nižšího středního vzdělávání (2. stupeň základní školy) budou speciální třídy vhodné jen pro některé z nadaných dětí. Těch dětí nebude tolik, aby se pro ně mohly speciální třídy fungovat ve všech regionech, a pobyt v internátních školách není pro tuto věkovou kategorii optimální. Těmto dětem je určena možnost integrované edukace podle individuálního výchovně vzdělávacího programu. Vhodnost speciálních tříd pro nejmladší žáky, kteří ještě nejsou dostatečné sociálně zralí, je nejspornější. Pro všeobecně intelektově nadané děti se takovéto třídy zřizují ve Slovenské republice, propaguje je zejména Jolana Laznibatová (2007). Nelze však zamlčet, že sociální vývoj žáků těchto tříd není optimální (Korchňaková, 2002). A formování talentu by mělo být zaměřeno na celou osobnost, ne pouze na výkon. Ve věku, kdy všestranné vzdělávání musí mít přednost před jakoukoli specializací, pokládám za lepší variantu integrovanou edukaci nadaných; ta se na Slovensku již docela slušně ujala. Svět nadání 2/I.

Stránka 46



„Tacitní vědomosti“, o nichž se V. Petráš zmiňuje v souvislosti s hudebním vzděláváním, hrají důležitou roli i v praktických činnostech a v praktické inteligenci, jak o ní hovoří R. J. Sternberg (2001). Tam se ovšem dle zmíněného autora získávají právě praxí a ne ve škole. Pokud by škola mohla k získání takovýchto znalostí či dovedností přispět, nemyslím, že je to možné jen ve speciálních třídách pro nadané. Jsou-li mladí hudebníci a sportovci trénováni ve schopnostech „podat výkon pod tlakem, překonávat frustrace či nabýt sebevědomí po opakovaném neúspěchu“ (Petráš, 2012, s. 51), je možno

inspirovat

se

těmito

postupy

v běžných

třídách

stejně

jako

v těch

specializovaných. Zmíněné dovednosti zužitkuje v životě každý člověk. A opět jsme u toho, že systém vzdělávání nadaných nelze oddělit od systému vzdělávání všech dětí. Všeobecné vzdělávání „tacitním znalostem“ (k nimž nepatří jen překonávání překážek) pomáhá právě svou všeobecností, která přispívá k flexibilitě každého specialisty a zejména v oblasti intelektuálních činností je nesmírně důležitá. A pokud je všeobecné vzdělávání „mnohaletým bezplatným tréninkem sociálních schopností“ (tamtéž, s. 52), tím lépe. Sociální dovednosti k těm „tacitním“ bezesporu patří v každé oblasti, v níž se může talent uplatnit. Úloha korporací v přípravě talentů Práce s nadanou mládeží vyžaduje dostatek financí, a ty ve státním sektoru chybí. Proto Václav Petráš (s. 53) vidí možnost zlepšení situace v „bližším propojení nabídky a poptávky v oblasti intelektového nadání“. Představuje si to tak, že by do přípravy nadaných investovaly firmy a korporace. Nejlépe, pokud by taková korporace zřídila vlastní školy, do nichž by se snažila získat ty nejnadanější studenty. Takovouto možnost český ani slovenský právní řád nevylučuje. Jestli ji korporace využijí, záleží jen na tom, zda se v jejich vedení najdou lidé, kteří by si smysluplnost takového postupu uvědomili a věnovali mu nejen firemní finance, ale i vlastní energii. Firemní školy samozřejmě mohou vzdělávací systém doplnit, nicméně nikdy nebudou jeho stěžejní součástí. Stipendijní programy jsou také užitečné. V případě těch fungujících ale V. Petráš upozorňuje, že jsou zaměřeny spíše na „psychicky odolné a spolehlivé budoucí zaměstnance pro sice odborné, ale řadové pracovní pozice“ a ne na „geniální inovátory“. Lze předpokládat, že pokud by si nějaká korporace vytkla za cíl zřízení vlastní střední či vysoké školy, vzdělávání v jejích zdech by brzy také směřovalo k přípravě těch „řadových“ odborníků, ne inovátorů. Jedna věc je verbální přihlášení se k potřebě Svět nadání 2/I.

Stránka 47



inovací, druhá skutečná podpora tvořivých talentů, která vyžaduje i tvořivost podporovatele. A jeho pohled do budoucnosti, což je v našich zeměpisných šířkách zapeklitá věc. Zapojení ekonomické dimenze do přemýšlení o talentech, které V. Petráš upřednostňuje před ryze humanitními argumenty, se paradoxně může stát brzdou rozvoje. Ekonomické argumenty u nás totiž platí pouze v krátkodobém horizontu – zbohatnout je třeba hned, ne až v příštích generacích. Přestože je takové myšlení zhoubné, je pro našince typické. V dlouhodobé orientaci, kterou v rámci své koncepce dimenzí národních kultur začal Geerd Hofstede zkoumat až po upozornění čínských kolegů, je totiž Česká republika na předposledním místě z 39 sledovaných zemí (Čína je první – Hofstede, Hofstede, 2007, s. 163). Náš typický pohled do budoucna teda končí na špičce vlastního nosu. V tom může být zádrhel onoho „propojení nabídky a poptávky“ ve vzdělávání. Aby mělo výsledky, dnešní školní nabídku bychom museli dělat na základě poptávky, která bude aktuální za několik let, v čase, kdy dnešní studenti opustí školní lavice. A kdo si v současném rychle (a v oblasti technologií až překotně) se měnícím světě troufne tu příští poptávku předvídat? Proto lze očekávat, že firemní programy, stejně jako programy státních škol, budou vycházet z poptávky současné. Což přináší riziko, že připraví odborníky, jichž v čase, kdy školu absolvují, již nebude třeba. To nás vrací k otázce specializace. I ve specializačních programech je nevyhnutné věnovat adekvátní pozornost mnohostrannému všeobecnému vzdělávání nadaných – vytváří totiž bázi pro případnou nutnou respecializaci (rekvalifikaci) v jejich pozdější kariéře. Závěr Úvaha Václava Petráše mne potěšila ze dvou důvodů. Jednak proto, že demonstruje zájem mladých lidí o problematiku, které jsem zasvětil většinu svého profesionálního života, jednak proto, že odvážně upozorňuje na nedostatky současného systému vzdělávání nadaných. Fakt, že jeho myšlení ještě není determinováno dlouhodobým zabýváním se některým konkrétním aspektem problematiky, mu dává možnost nezaujatě na ni nahlédnout i z méně obvyklého úhlu. Jeho věk potom vysvětluje jistou radikálnost, s níž na místo zaběhaných postupů staví postupy více-méně protikladné a předpokládá, že ony budou tím správným řešením. Díky tomu ovšem jeho návrhy nelze pokládat za odpověď na otázku položenou v nadpisu jeho stati (jak by měl vypadat systém vzdělávání nadaných dětí?), ale pouze za návrhy dílčích postupů, které Svět nadání 2/I.

Stránka 48



by ucelený systém měl také obsahovat. Každý z těch návrhů totiž po kritickém zhodnocení jeho kladů i rizik může v systému péče o talenty své místo najít. Zvláštní systém edukace nadaných musí být součástí obecného výchovněvzdělávacího systému, jinak nebude fungovat. Nelze vybudovat kvalitní systém péče o nadané žáky tam, kde celý výchovně vzdělávací systém kvalitní není. Aspekty individuálních a společenských potřeb v něm musí být vyrovnané, což více-méně akceptuje i V. Petráš. Systém musí umožňovat nejrůznější formy práce; V. Petráš správně upozornil na ty, které se v ČR využívají málo. Musí být koncipován variabilně pro všechny úrovně vzdělávání, pro různé druhy talentů a flexibilně pro různé jednotlivce; toto hledisko si V. Petráš dostatečně neuvědomil, a proto některé jeho návrhy přímo vybízejí k polemice. A navíc – o tom zatím řeč vůbec nebyla – ten systém musí jako samozřejmost zahrnovat nejen vzdělávání, ale i výchovu. Nelze asi pochybovat třeba o odborném medicínském vzdělání Josefa Mengeleho, bez jeho talentu by se ale lidstvo jistě nejraději obešlo. Takových (stejně vzdělaných) Albertů Schweizerů však nebude nikdy dost. Literatura: BLOOM, B. S. (Ed.). 1985. Developing talent in young peaple. New York : Ballantine Books. ISBN 0-345-31509-X. DACEY, J. S., LENNON, K. H. 2000. Kreativita. Praha : Grada. ISBN 80-7169-903-9. DOČKAL, V. 2004. Deti so špeciálnymi edukačnými potrebami: minority vo výchovnovzdelávacom procese. Psychológia a patopsychológia dieťaťa, roč. 39, č. 2-3, s. 140-149. DOČKAL, V. 2005. Zaměřeno na talenty aneb Nadání má každý. Praha : NLN. ISBN 807106-840-3. DOČKAL, V., MUSIL, M., PALKOVIČ, V., MIKLOVÁ, J. 1987. Psychológia nadania. Bratislava : SPN. FREEMAN, J. 2001. Gifted children grown up. London : Fulton. ISBN ISBN 1-85346-81-2. HOFSTEDE, G. – HOFSTEDE, G. J. 2007. Kultury a organizace. Software lidské mysli. Praha : Linde. ISBN 80-86131-70-X. JURÁŠKOVÁ, J. 2006. Základy pedagogiky nadaných. Praha : IPPP. ISBN 80-86856-19-4. Koncepcia rozvoja nadaných detí a mládeže v SR. [www.minedu.sk/index.php?lang=sk&rootId=1467] KORCHŇAKOVÁ, K. 2002. Sociálne a emocionálne prejavy nadaných detí vzdelávaných v integrovanom a segregovanom edukačnom programe. Diplomová práca. Bratislava : PdFUK. LAZNIBATOVÁ, J. 2007. Nadané dieťa – jeho vývin, vzdelávanie a podporovanie. 2. vyd. Bratislava : Iris. ISBN: 80-89018-53-X. Svět nadání 2/I.

Stránka 49



LEHMAN, H. C. 1953. Age and achievement. Princeton, NJ : Princeton University Press. PETRÁŠ, V. 2012. Jak by měl vypadat systém vzdělávání nadaných dětí? Svět nadání, roč. 1, č. 1, s. 48-55. [www.talentovani.cz] STERNBERG, R. J. 2001. Úspěšná inteligence. Praha : Grada. ISBN 80-247-0120-0. VENDEL, Š. 1996. Nadaní a ich osobité problémy. Československá psychologie, roč. 40, č. 3, s. 228-236. Zákon č. 245/2008 Z. z. o výchove a vzdelávaní (školský zákon) a o zmene a doplnení niektorých zákonov v platnom znení.

*** Doc. PhDr. Vladimír Dočkal, CSc. Problematikou nadání a nadaných dětí se zabývá od konce sedmdesátých let minulého století. Nejprve zkoumal umělecké talenty, později se věnoval talentům intelektovým. Začátkem tohoto tisíciletí vytvořil model integrovaného vzdělávání rozumově nadaných žáků, který se realizuje ve slovenských školách. Věnoval se také problematice nadaných dětí s postižením a problematice dalších minoritních skupin (včetně romských dětí). Celý jeho profesionální život je spojen s Výzkumným ústavem dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě, v letech 1990-1995 byl jeho ředitelem. Kromě toho externě přednášel na univerzitách v Bratislavě, Brně a Trnavě. Psychologii nadání a tvořivosti přednáší na Filozofické fakultě Trnavské univerzity i v současnosti.

Svět nadání 2/I.

Stránka 50

JAK BY (NE)MĚL VYPADAT SYSTÉM VZDĚLÁVÁNÍ NADANÝCH DĚTÍ Vladimír Dočkal Výskumný ústav detskej psychológie a patopsychológie, Bratislava

Recommend Documents