IX. DĚJINY KŘESŤENSKÉ KULTURY Pád Konstantinopole, Renesanční papežové, Špatní papežové na přelomu 15. a 16. stol. , renesanční církev, předpoklady reformace Pád Konstantinopole 15.stol. mělo řešit dva církevní úkoly : vnitřní reformu církve a podporu řecké církve v jejím existenčním zápase s islámem. Ani v jednom nebylo úspěšné. 17. všeobecný koncil /1431/ byl z Bazileje přeloţen Ferrary , /kvůli konciliarismu / a nakonec do Florencie -1439-42/. Jeho hlavním úkolem měla být unie s východní církví. Řecký císař Jan VIII. Paleolog se v březnu r. 1438 osobně dostavil do Ferrary se 700 člennou delegací spolu s patriarchy konstantinopolským a nicejským. Za touhou Řeků po unii se západní církví se skrývala palčivá ţádost získat pomoc proti nezadržitelnému postupu tureckého nepřítele. Byzanc mohla před zánikem zachránit pouze mohutná kříţová výprava. Po dlouhých poradách došlo ke sjednocení církví. Vojenská pomoc západu se však nedostavila. Západ uţ dávno nebyl jednotný. Kříţová výprava se nedala uskutečnit, protoţe národní státy myslily jen na své zájmy. Turci zatím svírali Konstantinopol stále těsněji. Po statečné obraně město padlo 29. května r. 1453 do rukou Turků. Západ byl zděšen strašlivým masakrem, který provedli dobyvatelé a odvlečením tisíců občanů do otroctví. Ale bylo uţ pozdě. Církevní unie byla formálně zrušena. Dědictví Konstantinopole převzala 1459 Moskva. Brzy byla označována jako „třetí Řím“. Renesanční papežové Renesanční papeţové, kteří následovali po váţném a ušlechtilém Evženu IV /1431-47/, se sice pokoušeli neustále přimět Evropu ke společné obraně proti Turkům, kteří z Balkánu ohroţovali celý Západ, jejich úsilí však bylo marné a nepřesvědčivé, protoţe samo papeţství stále zanedbávalo svou univerzální úlohu a církevním státem upadlo do politiky malého státu. Muţové jako Inocenc VIII. a Alexandr VI. se v něm chovali jako vlastníci a obdarovávali své příbuzné.. Nepotismus /obdarovávání příbuzných/ a rodinná politika papeţů měla po této stránce neblahou úlohu i za reformace. Proticísařskou politikou církevního státu renesanční papeţové značně napomohli reformaci. Tyto zájmy především bránily papeţům, aby se včas a intenzivně věnovali nejpalčivějšímu úkolu církve – církevní reformě. Je moţno obdivovat velké kulturní výkony renesančních papežů – jak zdobili Řím slavnými uměleckými výtvory, učinili z něj středisko humanismu a umění.. Avšak posuzovány z hlediska Božského úkolu církve nejsou ekvivalentem jejich selhání po jiných stránkách. Nejde pouze o mravní selhání několika papeţů /ne všech renesančních/, ale nepochopení velkého úkolu doby. Renesance vstoupila do Říma za Mikuláše V./1447-55/.Byl to osobně bezúhonný, ušlechtilý a učený humanista, zakladatel vatikánské knihovny. Horlivě se přičiňoval o vytvoření obranné fronty proti Turkům. Také Kalist III usiloval všemoţně o křiţácké taţení proti nim. Bezmezná láska toto starce k vlastnímu rodu ho přiměla, aby přijal do kardinálského kolegia dva synovce, mezi nimi také zkaženého Rodriga Borgiu, pozdějšího Alexandra VI.
Pius II. /1458-64/ Ennea Silvio Piccolomini, byl jeden z nejslavnějších humanistů své doby.Ve 40 letech se obrátil, přijal kněţské svěcení. Vyvíjel reformní úsilí, ale pro potíţe s Turky se mu to moc nepodařilo. Byl proti nepotismu. Ale Sixtus IV.zavedl nepotismus do církevní správy jako systém. Jako bývalý generál františkánů zahrnul svůj řád privilegiemi. Přijal mezi kardinály dva synovce: světsky smýšlejícího Guliana della Rovere, /pozdějšího Julia II., který zaměstnával Michelangela / – sochy, Sixtinská kaple, započetí přestavby chrámu sv.Petra/, a mravně nevázaného Petra Riaria. Další jeho synovec zavlekl papeţe do hanebných politických sporů proti Medicejským. Lev X. z rodu Medici /1513-21/odbyl Lutherovy teze jako „mnišskou hádku“. Alexandr VI./1492-1503/,znamená nejhlubší úpadek papeţství. Zvolilo ho zcela zesvětštělé kardinálské kolegium. Zneuţíval svého úřadu s takovou drzostí, ţe uţ současníkům připadalo, ţe vůbec není křesťan. Vše podřizoval svým politickým a rodinným cílům, ţil nemravný ţivot. Z jeho nemanţelských dětí nejsmutněji proslul Cesare Borgia,jemuţ nebyl ţádný prostředek dost špinavý na to,aby dosáhl svých cílů. Měl na svého otce silný vliv. Jedním z vnuků Alexandra VI. byl sv. František Borgia, třetí generál jezuitů. S Alexandrem VI. se střetl dominikánský mnich Girolamo Savonarola. Horlivým vybízením k duchovní obnově získal velký duchovní, později i politický vliv ve Florencii. Kdyţ kázal proti nemravnosti papeţově, byl jím exkomunikován. Nakonec /ne přímo na pokyn papeţe/, byl upálen. Dominikáni jej ctí jako světce. Po Alexandrovi VI. Následoval Julius II. za něhoţ bylo dosaţeno vrcholu renesance. Ale byla také přede dveřmi reformace. Předpoklady reformace Vznik reformace je velmi sloţitý problém. Nedá se převést na formulku:“ Protože v církvi bylo mnoho zlořádů,musela přijít reformace“. Zajisté musela nastat reforma. Ale nikoliv reformace! Ţe byl průběh jiný, bylo výsledkem souběhu mnoha okolností. Ty můţeme označit jako „předpoklady“. 1/ církevní zlořády v pozdním středověku Zlořády byly tehdy všude. Zboţnosti nejvíc škodila lehkověrnost, žádost zázraků, pověra, hrůza z pekla, zrůdná honba na čarodějnice. Existovaly zlořády v církevní správě: Ustrnula mnohdy na formalitách, jakoby jejím úkolem bylo jen vybírání poplatků. Zneužívalo se klatby – krajního prostředku duchovní moci – k neduchovním účelům. Bylo rozšířeno simonistické čachrování s beneficii. Především existovaly těţké morální zlořády, nemravný život u četných duchovních – kněţí a mnichů, i laiků. Papeţství bylo defektní a zdálo se, ţe nemůţe uniknout z bludného kruhu. Špatní kardinálové volili špatné papeţe a naopak. Navíc bylo papeţství zapleteno do světských starostí o papežský stát a papeţ, i kdyby chtěl, byl bezmocný proti nynější situaci.Tak ztroskotal s opravdově míněnou reformou ušlechtilý Hadrián VI. Také biskupové byli opředeni feudálními svazky tak, ţe se jich skoro nemohli zbavit. Svrchovaně sobecká šlechta obsazovala dómské kapituly, dómské kapituly volili ze svého
středu biskupa, ten opět patřil ke šlechtě a byl jí zavázán. Šlechtický monopol v církvi nebylo moţno prorazit. Šlechta zaopatřovala své potomky církevními beneficii. S tím souvisely i politické vazby. Ţeneva se stala protestantskou, protoţe tamější biskup patřil k dynastii savojských kníţat. Kapituly se staly pro šlechtu zaopatřovacími institucemi. Ţivot v nich byl málo náboţenský. Nižší klérus naopak žil v bídě. Špatně placení vikáři, střídníci a oltářníci byli proletáři. Bylo nadbytek duchovních. Kdyţ to všechno shrneme, zdá se, ţe osobní selhání jednotlivců bylo spíš důsledkem společenské struktury neţ vlastní vinou.
2/ Kladné hodnoty V této době však existovaly i pozitivní hodnoty. Bylo by nesprávné přehlíţet hluboce náboženský rys doby. Projevoval se četnými nadacemi ve prospěch církve /Karel IV./, stavbami mohutných kostelů, zakládáním nových bratrstev a charitativních zařízení jako špitálů, chudobinců a starobinců. Ty vesměs vznikaly na půdě církve. Nikde není moţno pozorovat odpadání od církve. I husitství se uklidnilo, kdyţ na Basilejském sněmu byly husitům povoleny ústupky. Naopak na konci středověku se dá pozorovat rostoucí příchylnost k církvi. Svátky, bohoslužby, kázání byly hojně navštěvovány. Ani církev nebyla nečinná. Pozoruhodná byla péče o náboženskou výchovu věřících.Všichni si byli vědomi své hříšnosti a tak opravdově usilovali o ospravedlnění před Bohem. Můţeme klidně tvrdit, že žádná doba nebyla náboženštější. Je-li třeba dalšího důkazu o náboţenském rázu doby, stačí se podívat na uměleckou tvorbu. Umění nelže. Je opravdovým výrazem ducha doby. Gotické stavby, chrámová okna, hluboce náboţné tabulové obrazy Matthiase Grunewaldda,Hanse Holbeina, či českého Mistra Třeboňského mluví samy za sebe.. 3/ Symbióza náboženství a sociálních problémů. Reformace nebyla výhradně náboţenská záleţitost. Martin Luther se nestal reformátorem svými tezemi proti odpustkům, ale tím, ţe ve svých velkých reformních spisech v celé šíři zachytil existující reformní touhy. Cítili se jimi osloveni všichni, kdo byli nespokojeni s církevním, nebo politickým pořádkem. Lutherových formulací se brzy dovolávali všichni: blouznivci, říšští rytíři, sedláci a konečně knížata, kteří přestupem k protestantismu spojovali pozemské zájmy hospodářské, politické a dynastické. 4/ Touha po reformě Volání po reformě bylo proto tak rozšířené, protoţe se reformy tak dlouho vlekly.“Stížnosti německého národa“, které byly na říšském sněmu ve Wormsu shrnuty do 100 bodů, velmi silně kritizovaly kuriální daňovou a správní praxi, jakoţ i církevní soudnictví. Sílila nechuť k instituční církvi. Mnozí se odvraceli od této „viditelné“ církve k čistě duchovní „neviditelné“. Myšlenku „církve Ducha sv.“, která nastoupí po církvi papeţské rozvinul opat Jáchym z Fiore/+ 1202/ a šířili ji pak františkáni-spirituálové. Formovala novou, subjektivní zbožnost mimo církev. Tato „nová zboţnost“nebyla vţdy proticírkevní. Např. Devotio moderna, zůstala církvi vždy naprosto věrna. Směřovala však k osobní, individuální tiché zbožnosti, čerpající
z rozjímání o utrpení Krista a z ducha horského kázání. Středem se stala soukromá četba Písma. 5/ Nominalismus Ještě jednou připomeňme nominalismus, který přispěl k yprázdnění pojmu církve. Svou filozofickou „via moderna“ odmítl Ockham Tomášovu „via antiqua“ a silně ji potíral. Povaţoval za nemoţné Tomášovo přesvědčení, ţe na základě podobnosti lze usuzovat z přírody na Boha Stvořitele. /Přirozený důkaz existence Boţí/. Ockham soudil, ţe mezi přirozeným a nadpřirozeným neexistuje most. Bůh a člověk jsou odděleni propastí, kterou lidský rozum nedokáţe překlenout. Člověk se můţe o Bohu dovídat pouze tak, ţe se mu Bůh zjevuje. Skepsi k lidskému rozumu odpovídala Ockhamova velká důvěra ve Zjevení. Zdrojem a základem naší víry je pouze Písmo svaté. Tady se ohlašuje Lutherova “sola scriptura“. Kromě toho, rozum je bezmocný. K poznání Boha nás můţe přivést pouze víra.Tady je patrný Lutherův princip „sola fides“. A konečně – vlastní silou není lidská přirozenost ničeho schopna.Vše je milost, pouhá milost. Tomášova nauka, ţe milost předpokládá přirozenost, nenašla v Ockhamově skepsi vůči přirozenosti ţádný ohlas. Nauky o „sola gratia“ se později chopil Luther a rozvíjel ji dále. Jeho hereze je v absolutizování trojího Sola. /Luther studoval teologii pouze v její nominalistické podobě. Tomášovu nauku do hloubky nepoznal/. Tou měrou, jak nominalismus skládal důvěru výhradně ve víru a zjevení, ustupoval do pozadí význam svátostí a svátostné církve v procesu spásy. Luther se výslovně hlásil k Ockhamově nauce. Její význam pro rozvoj reformace je zřejmý. 6/ Humanismus a biblicismus Novější bádání jasně ukázalo, ţe jiţ před reformací existovalo v církvi velmi rozšíření „biblické hnutí“. Luther sám vyrostl z tohoto evangelismu. Zdroje obratu k Písmu byly: devotio moderna, ockhamismus a křesťanský humanismus. Biblické hnutí by bylo v katolické církvi ještě více zdomácnělo, kdyby je reformátoři nebyli přehnali svou jednostranností a nereklamovali je jen pro sebe. Erasmus Rotterdamský, „kníţe humanistů“, si získal velké zásluhy o bibli. Jeho význam pro reformaci si ţádá, abychom si více všimli jeho osoby. Erasmus Rotterdamský a humanismus. Narodil se kol. r. 1469 v Rotterdamu. Dostalo se mu vynikajícího humanistického vzdělání a poznal Devotio moderna u „bratří společného života“. /Jako Luther/. Vstoupil do kláštera augustiniánských kanovníků a přijal kněţské svěcení. Dále studoval v Paříţi. Ovládal klasickou latinu lépe neţ svou mateřštinu. Jeho latinské učebnice přispěly k tmu, ţe se latina stala i v novověku jazykem učenců. V Anglii poznal hluboký a zboţný křesťanský humanismus, se kterým ho seznámili Tomáš Morus a John Fisher/Oba světci, mučedníci/, a John Colet. Colet ho také upozornil na Písmo. Erasmus se naučil hebrejsky a řecky a vydal r. 1516 první řecký kritický text NZ. Ve skvělé předmluvě vyloţil své myšlenky o reformě církve a teologie, zaloţené na Písmu. Ve své „Chvále bláznovství“ ostře kritizoval zlořády v církvi a ve světě. Vyloţil svou „philosophia Christi“, křesťanský ţivotní postoj, odvozený z horského kázání.
Erasmus s předstihem spojoval naléhavost reformy s evangeliem.Celý svět mu byl ochoten naslouchat. Jeho zásady opravdové reformy křesťanského ţivota jeţ hlásal, vyvozené z Písma sv.,nacházely nadšený souhlas. V tomto okamţiku vystoupil na scénu Martin Luther. Erasmus se o něm dověděl teprve po lipské disputaci. Viděl v něm humanistického spojence a dodával mu odvahu. V listopadu 1520 se Erasmus setkal s Fridrichem Moudrým a ten se ho ptal, co soudí o Lutherovi. Erasmus ho utvrdil v jeho zákrocích ve prospěch Lutherův. Brzy se však Erasmus s vášnivým wittenberským mnichem rozešel. Citlivý humanistický učenec, který viděl v přirozenosti dobro a ve svobodě ducha spatřoval nutný předpoklad všeho vzdělání a zboţnosti prohlédl Lutherův nominalistický skepticismus ve vztahu k přirozenosti a k lidskému rozumu. Kritizuje Luthera ve spise „O svobodné vůli“. Luther mu hned odpoví spisem „o nesvobodné vůli“. Od té doby Erasmus Luthera příkře odmítal. Většina starších humanistů jej v tom následovala. Od r. 1521 ţil Erasmus v Basileji a vydával spisy sv.otců. Kdyţ byla v Basileji r. 1529 násilím zaváděna reformace, uprchl před ní do Freiburgu. Odtud působil na jednání Augsburského sněmu. Neúnavně vybízel k pokoji. Mínil, ţe je lepší snášet luterské hnutí, neţ rozpoutat náboţenskou válku. Čas přinese vyléčení. Zatím je třeba „toho mnicha“ a jiné fanatiky izolovat. Erasmovo heslo znělo: „Svobodou ducha k pravé zbožnosti“. Opravdovému křesťanskému náboţenství nehrozí nebezpečí z vědění, ale z neznalosti a z nevzdělanosti, které činí člověka fanatickým a svárlivým. Ošklivilo se mu fanatické a bezohledné jednání novotářů. Varoval však také před omezeným lpěním na přeţitých tradicích v katolickém táboře. Snažil se na jít cestu mezi oběma extrémy. V poslední době se zjišťuje, ţe starý Erasmus, píšící před smrtí spisy, věnované opětnému sjednocení, nebyl ani nedogmatický skeptik, rozmělňující katolické učení, ani volný myslitel, jak by jej mnozí rádi viděli, ale hluboce věřící katolík a teolog, věrný církvi a Božímu zjevení.
