ŽIVOT VE ŠKOLE. Chybí vám na začátku časopisu zprávy? To podstatné, co se ve škole děje, najdete na našich stránkách! Tak čtěte

ŽIVOT VE ŠKOLE Chybí vám na začátku časopisu zprávy? To podstatné, co se ve škole děje, najdete na našich stránkách! Tak čtěte

www.zsdvorskeho.eu Být na místě učitele není tak jednoduché, jak se zdá Projekt Čteme dětem Byly jsme před tabulí, když jsem si všimla, že ve třídě je ticho a všichni koukají na nás dvě. Ptáte se, kde jsme to byly? Ve třídě 3.A od paní učitelky Ivy Krupníkové, při projektu Čteme dětem. V den 22. března jsme se na čtyři vyučovací hodiny staly učitelkami této třídy. Ten den se děti seznámily s knížkou Mach a Šebestová. Děti vypadaly, že se s touto pohádkou ještě nepotkaly. Ale jenom co jsme pustily pohádku, hned věděly, o čem je řeč. Program byl dost nabitý, některé úkoly byly i o ceny, takže děti byly připravené potkat se s jakýmkoli úkolem. Na programu bylo i těžké puzzle, které děti dlouho nemohly poskládat, ale nakonec si s tím všichni poradili. I těžké bludiště nakonec vyřešili. Na odreagování měly děti v pracovních listech pár omalovánek, při jejich vybarvování se dívaly na hranou verzi Macha a Šebestové. Žáci této třídy byli hodní, poslouchali a všechny úkoly nakonec splnili. Děti nás už znají od první třídy. Učily jsme je v první, druhé a teď i v třetí třídě. A jak děti okomentovaly náš výstup? Všichni, i paní učitelka, byli nadšení a spokojení. A my jsme byly rády, že se všem tento den líbil. Taky jsme zjistily, že být na místě učitelky není tak jednoduché, jak se zdá. Viktorie Čurdová a Terezie Nogolová, obě 8.B

Rozhovor s Martinem Svobodou, vychovatelem ŠD, o výstavě papírových modelů Pan vychovatel Martin Svoboda vede v naší školní družině kroužek papírového modelářství. Pořádá také modelářské soutěže, největší akce z poslední doby bylo mistrovství ČR Papír Show Ostrava 2011. My jsme mu položili několik otázek po skončení školní výstavy uspořádané v čítárně.

2

Ohledně vaší výstavy: Kolik modelů se vám podařilo shromáždit a skládali pouze kluci nebo také dívky? Modelů bylo asi kolem čtyřiceti a soutěže se zúčastnili nejenom kluci, ale také dívky. Věnujete se skládáním papírových modelů také vy sám? Ano, já se o to také zajímám. Velice mě to baví a věnuji se tomu asi od svých deseti let. Na výstavě jste se zmiňoval o vašem synovi, který tomu také věnuje pozornost. Ano. Můj syn se tomu také věnuje, dokonce i dcera. Oba asi od svých čtyř let. Věnují se spíše modelům techniky, jako jsou například traktory, hasičská auta a podobně. Koho jste tipoval na vítěze vaší výstavy? Mým velkým favoritem byl model města, které také vyhrálo, a mezi mé další tipy patřil například model tramvaje. Zúčastnil jste se také vy někdy nějakých soutěží? Zúčastnil. Moje skupina, kterou jsem vedl, vyhrála v roce 2004 pohár. Nela Juříčková a Klára Kantorová, obě 9.C

Škola v číslech: íslech: Kolik je v budově budov 2. stupně stupn umyvadel? Zamysleli jste se někdy, jak je naše škola veliká? V minulých číslech Chaosu jsme zjistili, kolik máme například dveří, metrů chodeb a světel. Teď nás zajímalo, kolik má budova 2. stupně umyvadel. Do tohoto dílu časopisu jsme to pro vás zjistily. Pátraly jsme po jednotlivých místnostech a patrech. Na počet umyvadel v místnostech, do kterých jsme se nedostaly, jsme se byly informovat u paní uklizečky a pana školníka, kterým děkujeme za pomoc. Zkuste si tipnout. A uvidíte, jak moc jste se trefili. Správnou odpověď máte otočenou. Petra Čermáková (8.B) a Margarita Davydova (9.B)

3

Ach ti fotbaloví fanoušci! I u nás ve škole je jich plno Všichni z naší třídy strašně žerou fotbal a pořád se dohadují a někdy je to chytne i v hodinách! Vždycky se hádají o tom, jestli to bylo podplacené, nebo ne a podobně. Například někdo řekne, že ten faul měl být pískán a někdo další vykřikne, že je to stejnak podplacené a nemá cenu se o něčem dohadovat. Dále se dohadují o tom, kdo s kým hrál a kdo vyhrál. Nejoblíbenější týmy jsou u nás Chelsea a Baník, avšak nenáviděný je Real Madrid, ve kterém je plno známých hráčů jako Cristiano Ronaldo, který je hodně neoblíbený hráč v naší třídě. Já se o fotbal nějak nezajímám v tomto smyslu. Rád si ho zahraju, ale dohadovat se o tom, jak a co bylo špatně, mě nějak nebere! Tomáš Polášek, 9.B

ŽÁCI Tatínkův rodný Afghánistán si u Alizeyů připomínají tradičními svátky nebo jídly Jak už jste si možná všimli, v naší škole je celkem dost žáků pocházejících z cizích zemí. Jedním z nich je Jakub Alizey z 5.A. Jeho taťka pochází z Afghánistánu a maminka je Češka. Kuba se narodil v Ostravě a v Afghánistánu nikdy nebyl, ale má tam celou rodinu z taťkovy strany. Nikdy je neviděl, a proto si s babičkou občas volají. „Ale vůbec jí nerozumím. Afghánsky umím jen pár vět,“ povzdechne si Kuba. Zatím se tam nechystají, protože tatínek mu řekl, že tam jsou velké nepokoje a je tam nebezpečno. Určitě by se chtěl za babičkou a dědou někdy podívat. Zatím si Afghánistán připomínají některými zvyky. Například Ramadán, je to měsíc, při kterém se musí dodržovat půst. Lidé nesmí hodně pít, jíst, kouřit, žvýkat a mít sex. Po tomto období následuje svátek ID, při kterém dostávají děti od rodičů peníze na pouť. Tatínkovou rodnou zemi si připomínají taky různými jídly, například rýží a hovězím masem, které se dělá v římském hrnci. Taky různými sladkostmi. „Mám sice sladké moc rád, ale jedno cukroví, které je z rýžového těsta, mi nechutná, je to na mě až moc sladké,“ říká Kuba. Zjistili jsme, že Kuba už třetím rokem dělá bojový sport Taekvon-do. „Strašně mě to baví. Získal jsem už třetí, žlutý pásek,“ zakončil Kuba. Na závěr si přečtěte několik výrazů v jazyce, kterým mluví lidi v Afghánistánu: Salam alejkom- Ahoj

Esme tu čist- Jak se jmenuješ? 4

Tašakor- Děkuji Či tor kasti - Jak se máš?

Cho, Bali- Ano Barbora Kohutová a Mirka Kuncová, obě 9.B

Doma mám 27 medailí a tři t i poháry Víte o tom, že naši školu navštěvuje nejlepší judistka Moravskoslezského kraje? Jmenuje se Kája Hrčkuláková a chodí do 9.C. Judo dělá od sedmi let a tento koníček má moc ráda. Za tu dobu byla celkem na třech mistrovstvích ČR, z toho se nejlépe umístila v roce 2006 v Opavě, kde vybojovala krásné druhé místo. A tak jsme se jí zeptaly na pár věcí: S kolika holkami ses musela poprat, abys byla nejlepší v Moravskoslezském kraji? Se dvěma, bohužel to byly moje kamarádky. Kde trénuješ a kolik vás je na tréninku? Trénuji v budově Městské policie ve Vítkovicích a je nás tam kolem padesáti. Jakou barvu má tvůj pásek? Před měsícem jsem udělala zkoušky na zelený pásek a stálo mě to mnoho sil. Většina z nás neví, která barva pásku má nejnižší úroveň a která nejvyšší. Mohla bys nám to vysvětlit? Nejnižší stupeň má bílou barvu, potom žlutou, oranžovou, zelenou, modrou, hnědou a nakonec je černý pásek. Kolik máš doma medailí? Doma mám 27 medailí a tři poháry. Máš nějaký zážitek z juda, na který nerada vzpomínáš? Minulý rok jsem byla na mistrovství ČR. Prala jsem se s holkou, nad kterou jsem vyhrávala a mohla jsem tak získat třetí místo, jenže mi ta holka vytáhla kimono tak šikovně, že mě diskvalifikovali za kovové zapínání na podprsence. Hrozně jsem to obrečela a kamarád se mi šíleně smál. Stal se ti nějaký úraz v judu? Zlomila jsem si palec na noze a na závodech jsem si vyrazila dech. Způsobila jsi někomu zranění? Na Velké ceně Ostravy jsem jedné holce přetrhala vazy v kotníku. Nikol Skórová a Terka Klimantová, obě 9.C.

5

S kamarády jsme si složili složili vlastní motokáru Jednou jsem uviděl leták, kde nabízeli kurz „Stavby motokár“. Tak jsem řekl mamce, aby mě tam přihlásila. Byla to zajímavá nabídka kurzu zadarmo. Po několika týdnech mi přišel email - potvrzení přihlášky s datem, kdy mám na ten kurz přijít. Konalo se to na Vysoké škole Báňské. Tak jsem ten den přišel do školy, kde už čekali čtyři kluci, co tam taky chodili. Po deseti minutách přišel pán, který nás odvedl do dílny, kde jsme byli obeznámeni s pravidly. Po obeznámení jsme skládali motokáru – šroubovali díly dohromady a podobně. Po asi pěti až šesti týdnech jsme měli motokáry poskládané, a tak jsme je vytáhli ven vyzkoušet. Všechno bylo v pořádku, tak jsme si na parkovišti z pneumatik od aut poskládali dráhu, na které jsme jezdili. Jezdili jsme asi čtyři týdny a poté se kurz ukončil. Po asi měsíci mi přišlo vyznamenání, že jsem kurz ukončil. Bylo to velmi zajímavé a taky jsem se tam něco naučil. Jaroslav Ostrák, 8.B

Pesimismus není pro děti Chaos se ptá žáků: Jestli budeš mít někdy děti, budeš je vychovávat jako tvoji rodiče rodiče tebe? René Doležal, 8.B Pokud bych měl nějaké děti, tak bych je vychovával stejně jako rodiče vychovávají mě – jsou na mě milí, převážně mi nic nezakazují, ale když někdy vážně zlobím, tak mi dají zaracha na počítač, ale ten nikdy netrvá více než dva dny.

Mirek Holub, 7.C Vychovával bych je stejně jako rodiče vychovávají mě, protože jsou ke mně přísní tak akorát. A do života se mi to hodí.

Vítek Šimek, 7.C Vychovával bych je tak, aby se neztratili v dnešním světě a vychovával bych je k slušnosti, aby z nich něco bylo.

David Tylek, 7.C Děti bych vychovával s větším citem než moji rodiče mě.

Honza Jeřábek, 7.C Děti bych vychovával nejspíš stejně jako moji rodiče mě, akorát bych byl trochu volnější. Mamka se o mě celkem dost bojí a skoro nikam mě nepustí. Myslím, že až budu velký, tak budu dětem dávat větší volnost. 6

Petr Valsa, 9.C Jak bych asi vychovával své děti? Určitě si myslím, že výchova mých rodičů se na mé výchově vůči mým dětem hodně podepíše. Bude tam jakási přísnost a strach o ně, ale snad je nebudu kontrolovat každou chvilku a volat jim kvůli každému nesmyslu. Doufám, že je vychovám jako slušné a gentlemanské lidi po tatínkovi. Rozhodně se má výchova a výchova mých rodičů bude obrovsky lišit tím, že na rozdíl od mých rodičů budu vychovávat s určitou dávkou optimismu a nadhledu. Redakce

Už jsem fotil i akt Jirka Ledvoň z 9.A rád fotí. Zaznamenává školní akce, zpracovával obrázky pro školní Almanach i náš časopis, ale dělá taky umělecké fotografie. Teď ho stejně jako všechny deváťáky čeká střední škola a Jirka se mimo jiné hlásí na obor fotograf. Jak dlouho se tomu věnuješ? Focení a tvoření mě zajímá odmalička, ale věnuju se tomu od té doby, co mám pořádný foťák, přibližně dva roky. Kolik stoji takové vybavení? Já mám ve své výbavě foťák, dva objektivy, stativ, brašnu, dálkovou spoušť a filtry. To všechno mě stálo okolo 30 tisíc. Půjdeš na školu s tímto zaměřením? Určitě jo. Teď jde jen o to, jestli mě přijmou. Chtěl bys někdy fotit v zahraničí? Určitě, a zajímal by mě život těch lidí. Co nerad fotíš? To se tak nedá říct, jde jen o to, co mě zaujme. Jakých jsi zatím dosáhl nejlepších výsledků? Do soutěží se moc nehlásím, ale fotím různé akce, například jednou svatbu, sportovní akce a v nejbližší době mi v Mladé frontě vyjde fotka Ostravy-Hrabůvky v noci.

7

Láká tě focení aktů? (zobrazení nahého těla) Moc mě to neláká, protože podle mě se dá ženská krása zachytit i v oblečení. Upravuješ po tom nějak své díla? Ano, upravuji ve photoshopu, například barvy, vrstvy doostření, různé efekty. Umím i fotomontáže, tak jestli chcete fotku třeba s celebritou, jak ji držíte třeba za zadek, tak napište. Jak dlouho ti trvá upravit jednu fotku? Přibližně 15 minut. Veronika Szturcová a Kamila Kruková, obě 9.C

To je ale krásný koník, viďte. Ptáte se, co jeho obrázek dělá v našem časopisu? Tohoto koně totiž dostane jedna naše žákyně, která se o něj v jízdárně stará. Která žákyně? To se dovíte, když si přečtete článek níže. Redakce

Můj kůň se narodil ve stejný měsíc i den jako já Můj kůň se jmenuje Leon Madrid a je mu 18 let. Narodil se 23. ledna 1997, což je ve stejný den i měsíc jako já. Je to valášek (vykastrovaný), plemeno Český teplokrevník. Starala jsem se o něho deset let, to znamená od mých šesti let. Koně mě přitom nikdy nebrali, vždycky jsem říkala, že smrdí a tak dál. Pak mi mamka jednou ukázala z auta koně a já jsem si pak v ohradě hladila Madrida. No a ničehož nic se mi to začalo líbit. Tak jsem se zeptala, jestli bych mohla chodit pomáhat do stájí. Paní Havránková řekla ano. Pak jsem Madrida začala mít strašně ráda. Spadla jsem z něho asi desetkrát na překážce, ale i přesto jsem s ním trénovala a jezdila jsem i závody. Pak mě začal poslouchat a nakonec se z nás stala nerozlučná dvojka. Nedávno paní Havránková řekla, že některé koně prodává, že už má velké dcery a sama na to nestačí. A pak jsem zjistila, že chce dát i Madrida, tak jsem řekla, že si ho koupím, a taky se stalo. Po deseti letech už ho mám navždy a vím, že mu nikdo neublíží. Když měl dva roky, tak jeho bývalý majitel řekl: Uděláme z něho dostihového koně. Nakonec ho brzo osedlal, tak má prosedlý hřbet, v tu dobu měl ještě měkkou páteř. Majitel asi neuvažoval logicky. A nakonec jezdil parkur a skákal až metr devadesát, minimaxy a ZDL.

8

Jsem hodně ráda, že mám Madrida. Vždycky když mě někdo vynervuje, tak jdu za Madridem, on mi vždycky olíže ruce a otírá se o mě hlavou. Nebo si jdu zajezdit a uklidním se. Hodně to člověka odreaguje, zapomene na to, co se stalo, a uklidní se. Jak se říká, opravdu nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Madrida mám moc ráda a nevím, co budu dělat, až ho nebudu mít. Takového koně už nikdy nenajdu. Iveta Kasíková, 8.B

Zpívám, maluju a hrála jsem i na klavír Ve čtvrtek 17. března jsme navštívili klub Parník v centru Ostravy. Konala se tu pěvecká soutěž. Každý vystupující – včetně naší Míši Hejlkové - si musel nejdříve zpěv nacvičit, kvůli zvukaři a jiným drobnostem. Míša kupodivu neměla žádnou trému. Určitě proto, že není žádná začátečnice a navštěvuje hodiny zpěvu, kde má spoustu dalších vystoupení. Když přišla na řadu už samotná soutěž, tak jsme jí drželi všichni palce. Zpívala moc pěkně, ale bohužel se neumístila. Ona ale s radostí prohlásila, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Teď nám poskytla menší rozhovor. Ahoj Míšo, jak hodnotíš svůj výkon v této soutěži? A co jsi zpívala? Ne moc dobře (smích). Určitě jsem mohla být lepší. A zpívala jsem píseň Je suis malade od Lary Fabian. Náhodou jsi byla skvělá. Bylo těžké se tuto píseň naučit? Ehm… (smích). Bylo to těžké, má to příliš mnoho slov. Ale zvládla jsi to. Zjistily jsme také, že nejenom zpíváš, ale taky pěkně maluješ. Chodíš na nějakou výtvarku nebo něco takového? Chodím na uměleckou školu, kde zpívám, maluji a hrála jsem ještě na klavír. Tak to musíš být pořádně zaneprázdněná. Máš čas i na nějaké jiné věci nebo kamarády? Jak kdy (smích). Mám i jiné aktivity, například tanec a volejbal. Ale když mám ,,volno“, tak si ráda vyjdu s kamarády. No a teď zpátky k soutěži. Řekla jsi, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Neštve tě to ale? Samozřejmě každý chce vyhrát, ale jen ten nejlepší toho může dosáhnout. Znamená to pro mě, že se příští rok musím více snažit.

9

Dobře, tak my ti budeme příští rok držet palce, ať se ti to vydaří. Zatím se měj pěkně. Děkuji, budu pilně dřít. (smích) Martina Škovronová a Martina Gröplová, obě 8.A

Vytvořil jsem už osm modelů Není to tak dlouho, co jsem začal s modelováním letadel. Můj děda (zmíněn v minulém čísle časopisu) je mým velkým vzorem co modelů týče. Má sbírka sice není tak rozsáhlá jako u dědy, ale během prvního měsíce jsem měl zhotovených už osm modelů. Zhotovení jednoho letadla mi trvá přibližně dva dny, když se do toho pořádně zapřu. Nejvíce problémů mi způsobují kolečka, se kterými není vůbec žádná sranda. Mezi mou sbírku patří i legendy jako je německý Messerschmitt, nebo britský Spitfire. Za mé skvělé vysvědčení mi děda koupil nový model. Petr Valsa, 9.C

Adéla Strakošová z 8.B ráda kreslí a navrhuje oblečení. Vlevo na obrázku je její návrh školní uniformy. Na uniformu poněkud odvážné, ale rozhodně zajímavé, co myslíte.

10

UČITELÉ Rozloučit se se svou třídou je těžké S panem učitelem Gojem a paní učitelkou Vachtovou o vztahu ke své třídě a práci třídního učitele Napadlo nás, že bychom mohly udělat rozhovor s učitelem z deváté a šesté třídy. Chtěly jsme se dozvědět, jaké to pro ně je rozloučit se s žáky, které učili čtyři roky, a přijmout nové. Jelikož jsme tady posledním rokem, tak jsme chtěly zjistit, jaké je to pro učitele strávit tak dlouhou dobu s jednou třídou. Loni jsme si ve školním časopise přečetly, jak prožili bývalí žáci své roky na základce, ale nedozvěděly jsme se, jak to prožívají učitelé. A tak jsme se zeptaly pana učitele Goje, který se bude loučit s naší 9.C, a paní učitelky Vachtové, která na začátku školní roku dostala jako třídní 6.B.

Ptáme se pana učitele Goje: Jaké to pro vás je, rozloučit se s třídou, kterou jste učil čtyři roky? Je to určitě velmi emocionální moment. Když někoho znáte a učíte čtyři roky, tak si na ty lidi zvyknete a máte k nim blízký vztah. Takže budu smutný, až se budu se svou třídou loučit. Doufám, že budeme mít rozlučkový výlet! Už se na něj těším, ale současně vím, že to pro mě bude smutné. Co jste si o nás jako o třídě myslel, když jste nás poprvé uviděl? Myslel jsem si, že budete spíš klidná třída, což se pak potvrdilo. Taky si pamatuji, že hned první hodinu vládla ve třídě příjemná a veselá atmosféra. Taky mě – upřímně – potěšilo, že třída není moc početná. To se pak mnohem lépe pracuje. Jací jsme byli jako třída? Podle mě moc fajn. Taky ostatní učitelé to říkali. Zažil jste s námi nějaký zážitek, na který rád vzpomínáte? Určitě bych jmenoval školní výlety. Byly bez problémů, všichni se chovali slušně a užili jsme si legraci. Aspoň já jsem to tak vnímal.

11

Je těžké být třídním učitelem? Musím říct, že to je dost těžké. Nejen že se staráte o dokumentaci třídy (třídní kniha, katalogové listy a další), ale řešíte taky výchovné problémy žáků, často i jejich osobní trable a starosti, spravujete třídní fond a mohl bych jmenovat další činnosti. Těšíte se na svoji novou třídu? Těším se na to, že to bude změna. Noví žáci, nové zážitky. Ale jedním dechem musím dodat, že určitě taky nové starosti a problémy. Abych pravdu řekl, tak mám z nové třídy i trochu obavy, člověk si říká, jestli si bude s novými dětmi rozumět… Děláte nějaký rozdíl ve výuce mezi žáky, které učíte jeden předmět a těmi, u kterých jste třídní? Hodiny jsou metodicky stejné, ve své třídě je to pro mě trochu příjemnější učení, protože znám lépe ty lidi. Pamatujete si, jaké to bylo pro vás, když jste odcházel ze základní školy? To si pamatuji přesně. Měj jsem strašnou radost, že odcházím. Chodil jsem totiž do sportovní třídy fotbalistů a panovala tam velmi konfliktní atmosféra a rivalita. Takže jsem byl rád, když jsem odtamtud konečně vypadnul. Na gymplu to pak bylo skvělé. Pro koho si myslíte, že je těžší se rozloučit, pro učitele, nebo pro žáka? To záleží na konkrétním člověku, ale já bych si možná i myslel, že pro učitele. Když je člověk starší, tak uplývající čas a lidi mizející z jeho života vnímá nějak silněji…

Otázky pro paní učitelku Vachtovou: Těšila jste se na svoji novou třídu? Ano, těšila, po čtyřech letech je to příjemná změna. Jaký jste měla na začátku pocit ze své nové třídy a jaký pocit máte teď? 1. září při vstupu do mé nové třídy jsem měla pocit, že už se sem snad ani nevejdu. Čekalo mě 31 dětí, což je dost neobvyklý počet. Teď už jsem si zvykla, ale je to náročné, i ve vyučování. Tahle třída je zvláštní i tím, že je v ní naprostá většina holek. Je těžké být třídní učitelkou? Někdy ano. Ráda se o svou třídu starám, dokonce mám tendenci žáky své třídy ochraňovat, ale vadí mi, že musím řešit často úplně zbytečné spory mezi dětmi. Je přece úplně zbytečné hádat se kvůli maličkostem, doufám, že se to postupem času změní k lepšímu.

12

Srovnáváte svoji současnou třídu s těmi, které jste měla před ní? Zásadně nesrovnávám. Každá třída je něčím specifická, důležité je, jaká je atmosféra v kolektivu. Kdybych měla přece jen udělat nějaké srovnání za delší období, tak musím říct, že bohužel roste agresivita a vulgarita mladých lidí. Je pro vás příjemnější učit ve své třídě než v jiných? Určitě je to příjemnější, protože ke své třídě mám osobní vztah. Nikol Skórová a Tereza Klimantová, obě 9.C

Příběhy z našeho života HRDINSKÉ Slepičí hrdina Jednoho krásného dne jsem byl u babičky, která chová různá zvířata, mezi nimiž byla i slepička, kterou jsem zachránil. Byl jsem tam jako na své obvyklé návštěvě, chtěl jsem se nadýchat čerstvého vzduchu, tak jsem šel ven. U babičky je normální, že tam projede asi několik desítek aut kvůli návštěvě koňských stájí, ale zrovna v tu dobu byla na cestě jedna slepice a z rohu jsem viděl, jak přijíždí auto. Rychle jsem chytl slepici a utekl jsem na louku, která byla na druhé straně cesty. Slepice přežila bez jediného škrábnutí, akorát já jich pár měl (od té slepice). Rychle jsem se s tím šel pochlubit, že jsem babičce zachránil slepici. Babička byla nadšená a řekla, že se můžu projet na strejdově skútru, což mi udělalo velkou radost. A od té doby se cítím jako velký hrdina. Jakub Peňáz, 9.C

Přivolal jsem pomoc spolužačce, které auto přejelo nohu Jednou jsem šel se spolužačkou Romanou do školy. Byli jsme skoro u školy a šli jsme po obrubníku. Najednou kamarádka zařvala. Otočil jsem se a co nevidím! Tam, kde před chvílí byla prázdná cesta, stál namakaný Peugeot 206 a tam, kde předtím byla Romana, byla krev. Romana ležela v kaluži a asi měla úporné bolesti. Z auta vystoupila blondýna. Oči měla vytřeštěné a hned se starala, co je s Romanou. Romana pořád křičela a já jsem cítil, že musím něco udělat. Oslovil jsem nějakou paní, co šla okolo, jestli nemá při ruce mobil. Vrátili jsme se na místo, kde ta ženská uklidňovala Romanu, která ječela, jako kdyby ji na nože brali. Paní neztrácela čas a okamžitě volala sanitku.

13

Stáli jsme tam vedle Romany a čekali na sanitku. Za pár minut, které nám připadaly jako hodiny, přijela sanitka. Zeptali se na pár věcí a hned naložili Romanu do sanitky. Ta žena, co přejela Romanu, se psychicky zhroutila. Já jsem šel do školy a cítil jsem se pod psa. Jak by bylo vám, kdybyste zhlédli něco podobného? Po pár dnech jsem zašel za Romanou na Fifejdy, kde ležela. Viděl jsem ji na lůžku - hřeby v noze a strnulý výraz v obličeji. Popovídal jsem si s Romanou o tom, jak se tu má a jak to zvládá… Druhý den nato jsem šel na policii, kde jsem vypovídal o nehodě. Popsal jsem jim všechny podrobnosti. Dneska když si na to vzpomenu, tak si říkám, že bych mohl udělat víc a zabránit nehodě, která Romaně způsobila tolik zdravotních obtíží. Mirek Holub, 7.C

Taťka vyprošťoval zraněné z havarovaného auta Jednou taťka přijel k dopravní nehodě, při které bylo auto na střeše, a pomáhal zraněným ven. Z nádrže vytékal benzín, proto se snažil rychle a jakýmikoliv prostředky dostat zraněné ven. Doslova je rval z auta. Když přijela záchranka a hasiči s policií, všichni taťku seřvali, jak to, že vůbec sahal na zraněné. Proto jim vysvětlil, že tekl benzín z nádrže a jeden člověk se dusil vlastní krví, když bylo auto na střeše, že je tam nemohl nechat. Ale záchranářům to bylo jedno. To taťku pořádně naštvalo… Jakub Salawa, 9.B

DUCHAŘSKÉ Cesta na nebezpečný nebezpe ný hřbitov h bitov Kolem osmi hodin večer jsme se vydali na hřbitov. Vymysleli jsme si soutěž se žlutým fáborkem do dvojice, který jsme museli na sošce uprostřed hřbitova uvázat a vyfotit se u ní, aby nám věřili. Protože byl velký, nemohli jsme se ze začátku trefit. Asi po půl hodině jsme našli správnou cestu. Uvázali jsme fáborek, a když jsme se chtěli vyfotit, foťák začal strašně blikat a pak se z ničeho nic vypnul (a to jsem ho nabíjela). Slyšeli jsme, jako kdyby něco spadlo a začaly tam být děsivé zvuky. V tom spěchu a strachu jsme zase nevěděli, kam máme jít, prostě jsme zapomněli cestu zpátky. Ve spěchu jsme šli zpátky a ani nevěděli kudy. Za sebou jsme slyšeli kroky, ale když jsme se otočili, nikdo tam nebyl. Pak jsme začali utíkat a ty kroky běžely za námi. Asi deset minut 14

jsme bloudili dokola a nakonec jsme našli tu správnou cestu ven. Ostatní se nás vyptávali, kde jsme byli tak dlouho. Všechno jsme jim řekli a byla řada na další dvojici. Dali jsme jim foťák, aby ho vyzkoušeli. Stáli jsme před hřbitovem a čekali, až se vrátí. Před hřbitovem byla černá kočka, která chodila jenom za mnou. Když tam byli ostatní, kočka za mnou přiběhla, chtěla jsem si ji vzít na ruce, ale ona mi utekla a já ji zatáhla za ocas. Někdo vykřikl, že se nevrátí a že tam zahynou. Lekla jsem se a čekala, po půl hodině se nikdo nevracel. Po tři čtvrtě hodině se vrátili, a říkali, že tam viděli ducha a že ho vyfotili. Když nám to ukázali, byl tam jenom strom. Začali jsme se jim smát. A oni utekli. Ze hřbitova se ozývaly strašidelné zvuky. Začali jsme řvát a utíkat. Po této zkušenosti už bych nikdy večer na hřbitov nešla. Michala Soldánová a Lucie Bortlová, obě 8.B

Mamka je tu pořád s ní… Jedné holce, která chodila do naší školy, umřela mamka, když jí bylo 11. Od té doby se kolem ní dějí podivné úkazy, jako by mamka byla pořád s ní. Jednou spala u kamarádky a varovala ji, že bude určitě strašit. Kamarádka tomu nechtěla věřit. Seděly na posteli a nafukovací matračka, která byla vedle, se najednou začala sama od sebe prohýbat. Kamarádka se vyděsila a utekla. Naše bývalá spolužačka šla za ní a řekla jí, ať se nebojí, že mamka chtěla jen upozornit na to, že tu je, a nikomu neublíží. Vrátily se do pokoje a z poličky začaly padat věci.

V našem domě straší! V mém baráku, přímo pod mým pokojem, bydlel kluk, který zemřel. Od té doby v domě straší. Můj pes – o psech se říká, že vidí duchy – se jednou večer upřeně díval na zeď za mnou. Jindy pes štěkal přesně v 5:00, kdy prý chodí duchové. Jindy zase kámoška, která byla u mě na návštěvě, najednou rychle zvedla ruku s tím, že se jí něco dotklo. Já jsem přímo v ten moment cítila takový vánek. Zpočátku mi mamka nevěřila, ale pak se i jí začaly stávat takové divné věci. Taťka, ten si pořád myslí, že jsme obě střelené… Denisa Štefková, 8.B

Nehádejte se, varoval zemřelý otec Příbuzní mojí kamarádky byli manželé. Strašně se hádali. Otec manželky zemřel. Jednoho dne, jak se manžel vracel domů, tak viděl na pohovce svého zetě, který byl úplně bílý, jak mu hrozí. Od té doby už se nehádají. Manžel ducha už nikdy neviděl. Jiří Žandovský, 7.C

MILOSTNÝ Nešťastn Neš astně astn zamilovaná Moje kamarádka za mnou přijela jednou za uherský rok a řekla mi, že poznala nějakého kluka, se kterým mě chtěla seznámit. Dala mi jeho facebook a potom jsem si s ním začala psát a poznávat ho. Jednou se mě zeptal, jestli bych s ním někdy nezašla ven. Potom mi řekl,

15

že když půjdu, mám vzít ještě nějakou svou kamarádku a on vezme svého kamaráda. Tak jsem odepsala že ano a vzala jsem svou nejlepší kamarádku Míšu. Přišla jsem pro ni a zeptala se, jestli nemůže jít ven. Ona mi odpověděla, že ano. Tak jsme se tak různě procházeli, šli jsme do Bělského lesa směrem na náměstí SNP. Cestou jsem jí řekla, že jsem domluvená se svým kamarádem, takže jdeme za ním a má s sebou i kamaráda. Přišly jsme tam asi o půl hodiny později, než jsme se domluvili, ale jim to nevadilo, protože před chvilkou přišli taky. Pak jsem ji seznámila s Dominikem a Josefem a procházeli jsme se. Pak nám řekli, že s námi chtějí jít znovu ven, ale Míši se moc nechtělo, tak jsem ji přemluvila a cestou domů jsem jí řekla, že s Dominikem chodím. Druhý den jsme tedy šly. Tentokrát Dominik s Josefem přijeli za námi. Zase jsme pokecali a tentokrát byla větší legrace než včera. Pak jsme se znovu domluvili, že půjdeme ven a sraz jsme měli zase na náměstí SNP. Čekali jsme tam asi půl hodiny a oni nedošli. Potom jsem mu napsala, proč nepřišli a on vůbec neodepisoval. Zkusila jsem napsat přes Míšu a té odepisoval do chvíle, než jsem se zeptala, proč nepřišli. Později jsem Míši vyčítala, že s ním chodí, ale ona to nebyla pravda. Po čase se to nějak vysvětlilo. Takže jsme zase nejlepší kamarádky a už nás nikdy žádný kluk nerozdělí.

Příběh, který pojednává především o vztazích a citech, je skutečný. Autorky si nepřály být jmenovány a Chaos to v tomto případě chápe. Text proto necháváme výjimečně nepodepsaný.

ANKETY Co jsme za svůj dosavadní život snědli? 600 hamburgerů, 1560 balíčků brambůrků nebo skoro 600 čokolád Otázka Chaosu v téhle anketě zněla: Jaká je vaše neřest v jídle (pití) a kolik jste toho za svůj dosavadní život snědli (vypili)? Margarita Davydova, 9.B Redakce musí odpovědět za Margaritu, protože ta se zdráhala jít s pravdou ven. Nakonec se nám přece jen podařilo zjistit, že naše spolužačka má ráda hamburgery a za svůj život jich snědla přibližně 600.

16

Michal Pytlík, 9.C Miluju brambůrky. Musím počítat, že sním asi 240 balíčků za rok, a kdybych měl spočítat kolik za život, tak bych musel zvážit, že jako malý kluk jsem měl menší spotřebu. Takže když to spočítám dohromady, tak jsem během devíti let snědl asi 1560 balíčků brambůrků. Patrik Chlebovčík, 9.C Přiznám se, že moje vášeň je čokoláda. Za měsíc sním 20 tabulek čokolády. Když jsem byl malý, tak jsem byl schopný spořádat ještě více než teď. Babička nám donesla celý balík čokolád a já jsem byl schopen to sníst hned na posezení. Během deseti let jsem snědl asi 200 čokolád. Katka Spáčilová, 9.B Dříve jsem vypila asi 4,5 litru kofoly za týden. Pila jsem ji v takovém množství od 12 let. Dnes už kofolu nepiju, už mi to nechutná, místo toho piju džusy, minerálky a čaje. Sabina Maršová, 9.B Moje oblíbené jídlo je pizza, nejradši mám ráda pizzu se sýrem nebo salámem. Průměrně sním 2,5 pizzy za měsíc. Tímhle způsobem jím pizzu od šesti let, takže do teďka jsem jich snědla asi 270. Jiří Žandovský, 7.C Moje oblíbené pití je kofola, vypiju asi 3 litry za měsíc. Kofolu piju už od šesti let. Za život jsem tedy vypil asi 216 litrů. Nikola Ondrušová, 9.B Moje neřest je čokoláda, za měsíc sním 8 tabulek. Od osmi let doteď jsem sežrala (smích) 576 čokolád! Redakce

Kdyby byl poslední den světa, chtěli bychom být nejčastěji s rodinou, ale taky přáteli Ptali jsme se žáků a učitelů, co by dělali a s kým, kdyby byl poslední den před koncem světa. Sabina Maršová, 9.B Chtěla bych být se svou partou a hráli bychom chvilku fotbal, chvilku kecali a chvilku dělali blbosti. 17

Daniela Mertová, 9.B Nejdřív s rodinou jet někam na výlet, pak si s klukem ‘‘povídat‘‘ a pak si jít s kamarády do klubu zapařit. Marek Bohun, 9.B Chtěl bych jet s rodinou do Ameriky do Las Vegas a vsadit si tam peníze. A pak bych chtěl jet na nějaký pořádný fotbalový zápas. Filip Řehulka, 8.B Chtěl bych ho prožít s Míšou. Iveta Kasíková, 8.B Chtěla bych ho prožít se svým klukem a koněm a snažili bychom se zachránit. Paní učitelka Věra Záškodná Chtěla bych ho prožít se svou rodinou (dětmi a vnoučaty). Paní zástupkyně ředitele Vlasta Krmášková Chtěla bych ho prožít se svojí rodinou, zvířátky a s přáteli, jen se tak spolu mít dobře. Pan učitel Jan Goj Chtěl bych být se svou rodinou, hrát si s dětmi a jít na procházku, smysluplně prožít čas. Taky bych se chtěl vidět aspoň na chvíli s přáteli a je jedno kde, prostě jen pokecat a zahnat stres. Chvilku bych chtěl být sám se sebou a přemýšlet a všechno uspořádat v hlavě. Nikola Ondrušová, Sabina Maršová a Katka Spáčilová, všechny 9.B

Už vás nebaví být člověkem? Co takhle být nějakým zvířetem? Ptali jsme se žáků a učitelů ve škole: Kdybyste mohli být zvířetem, tak jakým a proč Petra Bartůňková, 8.A Klokanem, protože má kapsičku, do které bych si mohla všechno schovat. Pan učitel Hrdlička Ptákem, protože umí létat. Mohl bych si prohlížet svět shora. Jiří Žandovský, 7.C Velryba, protože je velká a je pořád ve vodě. Paní učitelka Bačovicová Lev, protože je to král zvířat.

18

Anita Kašturová, 7.C Hadem, abych mohla zabít všechny hloupé kluky, co znám. Pan učitel Pracný Psem. Chtěl bych mít hodného pána, spát na sedačce u televize. Eliška Janková, 2.A Pes, protože je u lidí hodně oblíbený. Aneta Vaňásková, 5.A Fretkou, protože je malá a mrštná. Paní učitelka Bogyiová Naším psem, abych se měla taky tak dobře jako on. René Klimo, 9.C Prase nebo slon (nevysvětlil proč). Paní učitelka Krupníková Psem, protože je to u lidí nejoblíbenější zvíře. Markéta Tesařová, 6.B Delfín, protože je krásný a může skákat ve vodě. Nikola Dedková, 4.C Psem, protože umí rychle běhat. Paní ředitelka Psem, abych se mohla mít tak dobře jako ten můj. Jakub Duží, 4.B Morčetem, protože se může zahrabat do hoblin. Kateřina Žandovská, 2.A Kůň, protože může skákat, běhat a závodit. Nikola Ondrušová, 9.B Kočkou, protože je hezká. Veronika Glumbíková, 2.A Kočka, protože je roztomilá. Paní učitelka Adamíková Lev, protože je to moje znamení.

19

Martina Bourová, 2.A Křečkem, protože je malinký a chlupatý. Monika Bartošová, 9.C Papoušek, protože je strašně ukecaný. Margarita Davydová, 9.B Kočka, protože vypadá mile. Daniela Mertová, 9.B Lev, protože je to moje znamení a je to král zvířat. Terezie Nogolová a Viktorie Čurdová, obě 8.B

NÁŠ ROZHOVOR I Lucie Bílá se mě ptala, jestli nemám plastiku „MISTR ŽIJE!“ Imitace Michaela Jacksona V zimním lednovém období přibližně dvacet žáků naší školy navštívilo Středisko volného času Ostrčilova, ve kterém se konala dětská tisková konference na téma „dvojníci slavných“. Otázky jsme mohli klást Liborovi Michnovi alias Michaelovi Jacksonovi. Libor na začátku konference předvedl fantastickou taneční show, která všechny v sále ohromila. Poté se ujal mikrofonu a po krátkém představení začal odpovídat na naše dotazy. Pětadvacetiletý Libor se imitaci MJ věnuje už pět let. K této už jeho nynější profesi se dostal přes svého kamaráda, který také dělá imitace. Libora můžete znát z televizní show „Československo má talent“, kde se dostal mezi sto nejlepších. Kdy jste se o MJ dozvěděl? O Michaelovi jsem se dozvěděl z klipu, ale jako malý jsem se o něj moc nezajímal. Zajímat mě začal až později, kdy jsem zkoušel tančit podle jeho videí a snažil jsem se vžít do jeho role. Jaké bylo vaše první vystoupení? Moje první vystoupení bylo v roce 2006, kdy jsem s mými dvěma kamarády přijel limuzínou k jednomu klubu na Stodolní. Bylo v něm plno lidí, a tak jsem měl trochu trému, ale byl to úžasný pocit, na který nikdy nezapomenu.

20

Staly se Vám nějaké trapasy? Staly, v létě jsem měl vystoupení v jednom amfiteátru a vběhl mi tam podnapilý muž a trochu mi to zkomplikoval. Také při představování filmu „This is it“ se mi odlepila přední část boty, ale po dotančení jsem si ji přilepil. Kde sháníte oblečení jako měl MJ? Klasické věci jako je bílé tričko a černé kalhoty si koupím v obchodě. Moje mamka je švadlena, tak mi také některé věci ušije nebo si něco objednám přes internet. Samozřejmě je to docela finančně náročné. Jak rychle se naučíte nějakou choreografii? Postupem času se učím rychleji a rychleji, jednu choreografii se naučím asi za týden a ještě asi měsíc ji piluji. Musel jste se hodně změnit, abyste dosáhl vzhledu MJ? I Lucie Bílá se mě ptala, jestli nemám plastiku, ale já jsem pouze nalíčený. Naučil jsem se používat různé stíny, tužky a mnoho dalších líčidel. Zdá se mi, že mám více líčidel než žena. Jaké byly vaše nejoblíbenější předměty ve škole? Tělocvik a výtvarka mě bavily ze všeho nejvíce. Jakou střední školu jste vystudoval? A jaké je vaše nynější povolání? Jsem vyučený kuchař, ale nyní se zabývám moderováním a imitací M.J. Tohle mě baví mnohem víc. Setkal jste se někdy s M.J. osobně? S M.J. jsem neměl bohužel tu čest se sekat, ale viděl jsem jeho známé. Máte i jiné idoly než M.J.? Taky mám rád Lady Gaga. Byl jsem i na jejím koncertě v Praze. Kde v současnosti žijete? Žijete sám, nebo máte přítelkyni? Bydlím sám v Ostrava-Zábřeh, ale asi se budu stěhovat do Bělského Lesa. Co byste udělal s výhrou v soutěži „Česko slovensko má talent“? 10% z toho bych si odložil na pozdější výdaje, něco bych dal na charitu a zbytek investoval do dalších show. Petra Čermáková a Denisa Štefková, obě 8.B

21

DOPORUČUJEME SI KNÍŽKY Christopher Paolini Eragon Tato kniha vypráví příběh o chudém chlapci-Eragonovi, který žije se svým strýcem a bratrancem v malé vesničce obklopené Dračími horami. O těchto horách kolují mezi lidmi různé příběhy a legendy. Jednoho dne našel Eragon v Dračích horách zvláštní, modrý kámen. Donesl si ho domů, ale nikomu ho neukázal. Několik dní po tom, co kámen našel, ho v noci probudily divné zvuky. Podívá se na poličku, kde je kámen, a vidí, jak se z něj něco líhne. Přijde blíž a vidí, že je to malý drak. Ze začátku se ho trochu bojí, ale nakonec ho i pohladí a hraje si s ním. Ráno se rozhodl, že nikomu o drakovi neřekne, ale uvědomil si, že ho bude muset někam schovat. Rozhodl se pro Dračí hory. Postavil mu tam „domeček“ a nosil jídlo. Po pár dnech drak o hodně vyrostl (už byl větší než Eragon) a dorozumíval se s Eragonem pomocí myšlenek. Eragon ho naučil létat a dal mu jméno Safira. V té samé vesničce žil i jeden vyprávěč příběhů - Brom a ten vyprávěl lidem příběhy o Dračích jezdcích. Eragona jeho příběhy moc bavily, a proto se rozhodl, že za ním zajde a zeptá se ho na několik věcí o dracích. Brom odpověděl na všechny jeho otázky. Po té se Eragon vracel domů, ale nedošel tam, protože ho Safira zastavila a řekla mu v myšlenkách, ať tam nechodí. Poručila Eragonovi, ať si jí sedne na záda, a vzlétla s ním. Dragon na ni byl naštvaný, protože chtěl jít domů. Safira s ním odletěla do Dračích hor. Tam přespali a ráno se vraceli domů. Už z dálky viděl Eragon, jak se kouří z jejich domu. Rychle k němu pospíchal. Když přišel blíž, tak viděl, že z domu zbyly jenom trosky. Uvnitř trosek našel svého mrtvého strýce. Zlobil se na Safiru, že ho nenechala jít domů. Myslel si totiž, že by strýc nebyl mrtvý, kdyby byl s ním. Najednou uslyšel kroky. Otočil se a uviděl Broma. Brom mu vysvětlil, že to byl on, kdo řekl Safiře, ať s ním odletí pryč, protože nechtěl, aby ho ra’zakové zabili (ra’zakové nejsou lidé, jsou to ptáci, kteří jedí syrové maso, ale chodí jako lidé). Eragon se podivil, protože nechápal, jak je možné, aby Safira mluvila i s někým jiným než s ním. Brom mu řekl, že taky byl Dračí jezdec, a proto mohl mluvit s jeho drakem. Eragon se rozhodl ra’zaky najít a zabít. Brom mu řekl, že půjde s ním a naučí ho kouzlit a bojovat s mečem, protože to bude potřebovat v boji proti zlu…. Tento příběh je plný dobrodružství, zvratů, intrik a hlavně popisuje život chlapce, který má teprve 16 let, ale už na něm závisí život celé země. Je to totiž jediný dračí jezdec, který je na straně dobra. Druhým jezdcem je sám zlý král země a pro Eragona nebude lehké nad ním vyhrát, protože král má mnoho let zkušeností navíc. Tento příběh pokračuje v dalších dílech Eragon, Eldest a Brisingr. Nikol Skórová, 9.C

22

POVÍDKY Netradiční Netradi ní literární útvar drabble Naprostou náhodou jsem se dostala k literárnímu útvaru drabble, když jsem z nudy projížděla internet. Dostala jsem se na stránku s povídkami a kromě obyčejných povídek, jako jsou třeba jednorázové nebo povídky kapitolové, tam bylo i drabble. Vyhledala jsem si jeho význam. Drabble je literární útvar o určitém počtu slov. Většinou se jedná o sto slov, ale může se rozdělit i do více kategorií. 1. Drabble = 100 slov 2. Double drabble = 200 slov 3. Tripple drabble = 300 slov Podle mě úplným extrémem je dribble, a to povídka o padesáti slovech. Drabble má většinou rychlý spád, do stovky slov by se měl vejít děj, který čtenáře zaujme. Zaujalo mě to, a tak jsem se drabble pokusila napsat. Vážně není lehké nacpat něco, co by se dalo rozepsat i na několik stran, jenom do sta slov.

Tady je moje drabble: Stála jsem na kraji lesní cesty, ještě naposledy zvažovala co udělat. Co když to není až tak dobrý nápad? Byla jsem na pochybách, ale zapípal mi telefon. Vrať se domů, stálo tam. Do očí se mi vehnaly slzy, teď prosí, abych se vracela? Po tom všem? Nahlodané odhodlání se v mžiku scelilo a utvořilo v ještě pevnější. Došla jsem na konec. K útesu. Nebyl to jenom konec pevné půdy pod mýma nohama, ale i konec mého života. Těsně před tím, než jsem udělala krok do prázdna, se mi všechno vybavilo. Roky utrpení, věčného bití a ponižování. Bylo rozhodnuto. Padala jsem. Veronika Skřičková, 9.B

Annabeth Sutenová 23

I Elfka může změnit válku Michaela Hejlková (8.A) Můj příběh začíná plavbou lodí do mého nádherného elfského království Etheral. Jedné bouřlivé noci však umírá pro záchranu lodi náš král a můj otec. Konečně jsme dopluli. Lesy Etheralu byly jako vždy plné sluneční záře a plné života. Na vrcholu, na tom malém kopečku, se tyčily věže našeho paláce Sutanu. Společně s matkou tam žili ještě mí dva starší bratři Erik a Draken. Jsou to dvojčata a mají jen o rok víc než já. Což mi má matka pořád zdůrazňuje při našich malých šarvátkách. Erik byl velice tichý, na rozdíl od Drakena. Dalo se o nich říct, že jsou úplné protiklady. To mě spíše přirovnávali ke Drakenovi. Tmavé husté vlasy, záliba v boji, velice často zašpiněné oblečení od bláta z tréninkové arény a jiné vymoženosti. Vešli jsme do paláce a náhle se mi ztratila matka. Však její místo, kam chodívala poslední dobou, byl její pokoj. Vstoupila jsem tam a viděla ji sedět u okna se slzami tekoucími po tváři. Bylo mi jí líto, ale stejně jsem se musela zeptat: „Už ses rozhodla, kdo bude králem?“ Královna na mě s údivem zírala. Šlo na ní možná i poznat, že o tom přemýšlí celou věčnost, ale poté se otočila zpátky k oknu a tiše odpověděla: „Ano, ale nevím, jak na to bude reagovat lid. Erik se stane králem země a lidu, Draken vojska.“ Ten nápad se mi celkem zamlouval, odpovídal jejich schopnostem, ačkoliv jsem spíš doufala, že do čela vojska pošle mě. Vtom řekla, jako by mi četla myšlenky: „Promiň, Annabeth, ale na vládnutí jsi moc mladá, natož vládnout vojsku!“ „Nejsem mladá,“ protestovala jsem. „Za měsíc oslavuji své sedmnáctiny. Mí bratři jsou jen o rok starší a můžou vládnout, tak proč já ne?!“ Byla jsem naštvaná, pak ale i sama na sebe. Jen to matce ztěžovalo situaci. „Dobrá tedy, ale co budu dělat já?!“ zeptala jsem se s úsměvem. Královna se hluboce zamyslela. Měla šťastný usměv, ale na očích jí bylo poznat, že je trochu mimo realitu. „Mami?“ trochu jsem ten pohled nechápala, vzhledem k otázce, kterou jsem jí položila. Matce se najednou rozjasnilo. „Budeš dále trénovat boj a až budeš mít jako tví bratři teď, tedy osmnáct, budeš moci jít s Drakenem do boje, proti našim nepřátelům. Pak už mě jen poprosila, abych jí přivedla své bratry k obeznámení s touto věcí. Byla jsem zmatená, rozčilená a bylo mi z toho všeho hrozně. Procházela jsem se vesnicí a snažila se najít klid, ale to nešlo. Kde byla princezna, tam bylo pozdvižení, samé upřímné soustrasti a otázky, co bude dál. Nešlo to vydržet, rozběhla jsem se a utíkala, utíkala, utíkala, dokud mě nezačaly bolet nohy a já nezakopla o malý pařez u naší posvátné řeky Luka. Po chvíli mé úžasné samoty jsem zaslechla hlasy a nedalo mi to, abych za nimi nešla a nezjistila, kdo se to tak směje a pak si v klidu zpívá. Došla jsem k malému rybníčku a viděla je. Vodní nymfy! „Co tu pohledává elf?“ ozvala se jedna z nymf, která se záhadně objevila za mými zády. Měla výrazně zelená oči a blond vlasy, které připomínaly spíš jakési hadí potvory a její kůže byla taky celá zelená. Chvíli jsem si říkala, jestli to není kříženec ryby a člověka, ale to jsem rychle

24

pustila z hlavy. Všimla jsem si, že se jedna z nich na mě dívá velice pronikavým pohledem. Jakoby se ale dívala jinam. Celkem mi to nahánělo husí kůži. Po chvíli však promluvila: ,,Není to tvůj spojenec, je to pouhý zrádce.“ Absolutně jsem nechápala, o čem to mluví, a najednou na mě takhle koukaly všechny a navzájem si doplňovaly věty mířené na mě. „Budeš se muset…rozhodnout, na čí jsi straně…nevybereš si, ale dobrovolně…budeš nucena si vybrat jen jednu….válka závisí na tvých rozhodnutích…změníš svět.“ Byla jsem z toho úplně zmatená, říkala každá něco jiného a pak se zase opravovaly a najednou všechny zmlkly, uklonily se mi a s křikem a smíchem zmizely v hlubinách vody. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak mě nenapadlo nic jiného než jít zpátky na Satun. Pomalu jsem se vracela přes celou vesnici a myslela na slova nymf. Existuje o nich i legenda, která říká, že umí vidět budoucnost. Nevěděla jsem, jestli si ze mě jen utahují, nebo jestli to myslely opravdu vážně. „Není to tvůj spojenec, je to pouhý zrádce.“ Ta první předpověď. Koho tím myslela? Drakena? Nebo snad že by Erik? „No jo vlastně!“ došlo mi. „Jak se vyjádřili k rozhodnutí matky mí bratři?“ Rozběhla jsem se a běžela do arény za Drakenem. Přiběhla jsem k bráně arény a zahlédla, jak Draken mluví s nějakou cizí osobou, zahalenou v plášti. Nevypadalo to však ani jako normální rozhovor. Spíš jako hádka a pak dohoda. Viděla jsem Drakenův rozčilený výraz, když se hádali, ale v zápětí se jeho výraz změnil v široký usměv a podal si ruku s tou osobou. Myslím, že Draken říkal něco jako: „Dohodnuto.“ Odezírání ze rtů byla moje specialita. A taky jsem na to byla hrdá. Má matka říká, že mám oči lepší jak ostříž a Urkutnec (druh draka) dohromady. Zamyslela jsem se příliš dlouho. Jakmile jsem se podívala zpátky, nikdo tam nestál. Vešla jsem do arény a snažila se najít alespoň Draka, ale nikde nikdo. „A hele,“ řekla jsem nadšeně, když jsem se ohýbala pro elfskou minci. Vtom mi kolem hlavy proletěl šíp. Kdybych se pro minci nenatáhla dolů, tak mám asi šíp v hrudníku. Rychle jsem se zvedla, popadla svůj luk s šípem a rozhlížela se, odkud rána vystřelila.

Pokračování příště…

Pokračování Pokra ování Povídky o Elizabeth Když šla Elizabeth domů, pořád přemýšlela nad tím, proč jí nikdo nevěří. V duchu si říkala: „Já vím, že pro některé duchové neexistují. Pro mě taky neexistovali, ale už ano. Kdybych to mohla alespoň něčím dokázat. Jediná, která mi věří, je Mary. Je to ta nejlepší kamarádka, co můžu mít. Věří mi a taky mi řekla o tom, že se jí stalo něco podobného.“ Jak si tak v duchu mumlala, tak Mary zařvala: „Elizabeth! Počkej na mě, půjdu s tebou.“ Mary se rozběhla a utíkala přímo za Elizabeth. Elizabeth teda počkala a šla s Mary. Jak tak šly, tak se o těch duchách bavily. Mary se zeptala: „Jsi ráda, že tě tvůj tatínek navštívil?“ Elizabeth odpověděla: „Ano! Nejdřív jsem vůbec nevěděla, kdo to je. Potom se ukázalo, že je to tatínek.“ A jak to tak pokračovalo dále, povídání s Mary o těch duchách a o Elizabethině tatínkovi, tak už Elizabeth byla u svého baráku. Rozloučila se s Mary a šla domů. Otevřela dveře a tam byla maminka. Ptala se co, jak bylo dneska ve škole. Elizabeth odpověděla: „No, na to, že mi nikdo nevěří kromě Mary, tak všechno v pohodě.“ Maminka se ptá: „A v čem ti nevěří?“ Elizabeth řekla: „V tom, že duchové existují.“ Maminka řekla: „No, Elizabeth, já ti taky nevěřím a mysli si, co chceš!“ Elizabeth šla do svého pokoje a hodila

25

batoh ke dveřím, sedla si na židli, vzala si kousek papíru a propisku a začala psát: Tatínku, prosím, ukaž se ještě jednou, ale ne u mě doma, ale ve škole. Elizabeth zamuchlala papír a hodila ho z okna. Doufala, že se jí přání splní, a tak si pořád říkala: Prosím, tatí, prosím, moc prosím a pořád dokolečka. Už bylo 21:00 hodin a Elizabeth chtěla jít spát, tak zalehla a spala až do druhého dne. Elizabeth vstala z postele, najedla se, oblíkla se, vyčistila si zuby a šla do školy. První hodinu byl český jazyk. Elizabeth češtinu moc nemusí, ale není zas tak špatná. Nastala první hodina a paní učitelka jim předala písemky, co psali minulou hodinu. Elizabeth dostala trojku. Byla jako každou písemku z češtiny zklamaná. Psali z vyjmenovaných slov. Elizabeth dala paní učitelce žákovskou knížku na stůl, ať jí napíše známku. Tak ji napsala a začali se bavit o středověku. Elizabeth dávala pozor, ať něco ví, ale něco zaslyšela. Říkala si: Že by se mi to přání splnilo? Potichu řekla: „Tati, jsi to ty?“ Odpověděl: „Ano, jsem to já.“ Elizabeth řekla: „Tatínku, dokážeš té mojí třídě, že jsem nelhala?“ Tatínek řekl: „Ano, zkusím to, pro tebe všechno, holčičko.“ Elizabeth se přihlásila: „Paní učitelko, můj tatínek je tady.“ Paní učitelka odpověděla: „Ale já ho nikde nevidím. „Já vám to dokážu,“ řekla Elizabeth. Řekla tatínkovi, ať shodí kytku, co je na parapetu u okna. Řekl: „Tak dobře.“ Elizabeth řekla: „Dívejte, paní učitelko, teďka spadne ta kytka.“ Odpočítávala 3, 2, 1, teď a kytka spadla. Paní učitelka nechápala ani spolužáci ze třídy. Elizabeth se ptala, co má ještě udělat, aby jí věřili. Její nejlepší kamarádka Mary se přihlásila: „Tak ať shodí tvoji lavici, ale musíš jít z té lavice pryč.“ Tak Elizabeth se postavila a odstoupila ze svojí lavice. Lavice spadla. Už jí fakt věřila skoro celá třída, až na kamaráda Nikolase. Přihlásil se a řekl, ať otevře dveře od třídy a zavře je. Tatínek to udělal a Nikolas nechápal. Tak už jí všichni ze třídy věřili, byla tak spokojená! Elizabeth byla tak ráda, že jak skončila škola, utíkala honem za maminkou a všechno jí začala vyprávět. Ale maminka jí nevěřila. Tak jí řekla, ať se jde zeptat paní učitelky z češtiny. Maminka kývla hlavou a řekla, že zítra s ní půjde do školy. Elizabeth řekla tak jo. Tak nastalo ráno a Elizabeth budí maminku, že jí slíbila, že půjde do školy. Posnídaly a šly. Elizabeth s maminkou už byly u školy, Elizabeth si šla odložit bundu a boty, obula si papuče a šly s maminkou nahoru. Elizabeth šla do třídy a maminka šla do kabinetu k paní učitelce. Ve třídě se Elizabeth začali všichni omlouvat, že jí nevěřili. Elizabeth řekla, že je to už všechno v pořádku. Zazvonilo a první hodinu měli matematiku. Elizabeth matematiku miluje, je to její nejoblíbenější předmět. Tak jak se tak učila, hodina uběhla jako voda. Elizabeth vystartovala ze třídy za maminkou a ptá se jí: „Tak co, řekla ti to?“ A maminka řekla: „Ano.“ A Elizabeth řekla: „Takže mi věříš, konečně?“ Maminka: „Ano, věřím.“ Elizabeth objala maminku a maminka se jí omlouvala, že jí celou tu dobu nevěřila, a tak všechno dopadlo dobře. KONEC Další povídka bude v příštím čísle Chaosu Teenagerů. Terezie Čmelíková, 8.A

U Aelderských hor Zkráceno pro Chaos teenagerů

26

Kapitola první: Požár Angealen, Eladrinská vesnice skryta hluboko v Aelderských horách. Nikoho by ani nenapadlo, že by tuto vesnici mohli napadnout. Ale opak je pravdou. Zrovna jsem slavil 200 let. Tento den byl výjimečný mezi Eladriny tím, že jsem si mohl vybrat své vlastní jméno. Nad vlastním jménem jsem přemýšlel již od svých 175 let. Nakonec přišel ten moment. Pomalu jsem se škrábal na vysoký dřevěný podstavec, ze kterého jsem měl pronést svou řeč a nakonec i své vybrané jméno. Když jsem byl nahoře, začal jsem. „Předtím než začnu, rád bych poděkoval, že jste všichni zde.“ Po těchto slovech se strhl bouřlivý aplaus. Vše pokračovalo normálně. Nakonec nastal ten čas. Přišla chvíle sdělit Angealenu své jméno. Všichni napjatě čekali. Nakonec ticho prolomil hlasitý výkřik stráží: „Napadli nás! Tieflingové!“ Ve městě začíná řádit chaos. Všichni utíkají na všechny strany. Všude je slyšet řinčení mečů, výkřiky a praskající oheň. Zmocňuje se mě panika. Najednou cítím slabé poklepání na levou nohu. Když se podívám, kdo to byl, vidím postavu zahalenou v plášti. Mluví na mě, ale nic neslyším. Mám ale tušení že to není Tiefling. Podle jeho pohybů, které na mě ukazuje, chce, abych šel za ním. Rychlé rozhodnutí, jestli zemřít, nebo mu věřit mě donucuje ho následovat. Vede mě k domu, který asi jako jediný nehoří. Na nic ale nečekáme a běžíme dovnitř. Procházíme domem opatrně, abychom se ujistili, že tam nikdo není. Blížíme se k severní stěně domu. Osoba v plášti se shýbá k zemi a při tom si něco mumlá. Najednou odstoupil a zatáhl mě kousek dozadu. Vidím, jak se přede mnou zhmotňuje díra, do které se dá vlézt žebříkem. Rychle lezeme dolů po žebříku a ocitáme se v tmavé místnosti. Slyším, jak se nad námi ta díra uzavírá. Najednou vidím ostré světlo z ohniště, které ta osoba rozdělala. Po chvilce slyším jeho přestárlý hlas: „Stejně jako já bys asi chtěl vědět, s kým mluvíš, nemám pravdu?“ Sundal ze sebe svůj černý plášť a podíval se mi do očí. „Jmenuji se Kantre Airwalker a stejně jako ty jsem Eladrin, ovšem před několika lety vyhoštěný z vesnice,“ řekl tichým, sotva slyšitelným hlasem. Poté pokračoval. „Evidentně jsi byl přerušen během ceremonie,“ pronesl tentokrát hlasitěji. „S kým mám tu čest?“ Přemítal jsem, jestli mu mám věřit. Klidně mohl spolupracovat s Tieflingy. Nic mi nedávalo smysl. „Jsem Lentri, Lentri Pathmaker,“ řekl jsem hlasitě mé jméno tak, aby ho nebylo neslyšet. „Klid, chlapče, přece nechceš, aby nás Tieflingové slyšeli, že ne?“ Poté mi dal do ruky svou hůl. Jakmile jsem ji uchopil, cítil jsem, jak mnou prochází vlna energie. Nyní jsem věděl, že mohu používat nové, magické schopnosti. Kantreho úsměv přímo vyzýval k vyzkoušení. Postupně se mi podařilo několik věcí. Vytvořil jsem záhadný zvuk ozývající se ze stropu místnosti, vytvořil jsem nad sebou kouli světla, seslal na kus dřeva mrak dýk, vlnu elektrické energie, která navíc cíl odsunula, vlnu plamenů, která kmen spálila definitivně. Poté přišly na řadu různé iluze. Podařilo se mi vytvořit skutečnou louč, svíčku a dokonce i malý táborák. Vytvořil jsem ohňostroj, hudbu a dokonce i barevný prach. Přesunul jsem to, co zbylo ze spáleného dřeva, někam jinam. Zahřál jsem a poté zchladil jiný kus dřeva. Jako zlatý hřeb jsem pobaveného Kantreho uspal. Cítil jsem se jako šestileté lidské dítě, které dostalo dárek, po kterém toužilo. Po chvilce se ale probudí. Zajde do vedlejší chodby v místnosti a přinese dvě deky. Jednu hází mě a ukazuje směrem k „připravené“ slámě, na které budu spát. Co se dá dělat, vydávám se ke kupě sena, lehnu si a pomalu začínám usínat.

27

Kapitola druhá: Hromadný pohřeb Ráno jsem vstal velmi pozdě, vlastně jsem ani nevěděl, jestli vůbec je ráno. Kantre již sedí u ohniště a nad ohništěm se peče srnec. Dívám se na něj s křečovitým úsměvem. „To je naše snídaně, nebo ses nudil?“ Vítá mě hlasitým smíchem. „I přestože mi je 1568, neznamená, že jsem špatný lovec, nebo ano?“ Raději už nic neříkám a mířím za ním k ohništi. Po chvilce dostávám velký kus upečeného srnce. „Jez, dneska budeš potřebovat sílu,“ řekl s mírným úšklebkem. Raději jsem se neptal. Kantre byl úžasný kuchař. Po chvilce jsme se vydali dírou nahoru. Nyní mi bylo jasné, na co jsem potřeboval sílu. Varování: Tato část kapitoly není určena pro velmi slabé povahy. Slunce právě vychází a nám se naskytuje strašlivý pohled. Všichni byly buďto spálení nebo rozkuchaní. Místo náměstí zde bylo obrovské množství mrtvol. Kantre mi podal lopatu a řekl, kde mám kopat. Jakmile nastalo odpoledne, měli jsme vykopávání hrobu a zakopávání těl hotovo. Oba jsme se složili u nejnižší zdi. Svítilo na nás ostré horské slunce. Kantre vyndal z kabátu, který měl na zemi, láhev vody, napil se a podal mi ji. Pil jsem jako o život. Ještě nikdy jsem neměl takovouto žízeň. Podal jsem láhev zpět Kantremu, který ji vrátil do kabátu. Poté vyndal z kapsy zbytek srnce, který byl zabalený v menším prostěradle. Rozsekl ho napůl a jednu polovinu mi dal. Jeho vaření bylo opravdu úžasné, po srnci nebylo po chvíli ani stopy. Jakub Šponiar, 9.C

Život s nadějí Jmenuji se Blanka, je mi čtrnáct let a chtěla bych vám vyprávět svůj příběh. Můj příběh začíná, když jsem vstala, slunce nesvítilo, ptáčci nezpívali a já jsem se ani nemohla pohnout. Nechápu to. Zrovna když mám v sobotu svoje první závody a já se nemůžu pohnout. Na závody jsem se těšila celý měsíc. Najednou mě moje maminka volá na snídani, ale já nikam nejdu. Volá asi tak třikrát po sobě, ale stále nejdu. Začne nadávat a vyběhne nahoru a začne po mě řvát, jestli jsem hluchá nebo jak si to vlastně představuju. A já na to: „Já tě slyším, ale nemůžu se pohnout.“ A mám slzy v očích a je mi to strašně líto. Mamka mě oblékla a řekla, že pojedeme do nemocnice zjistit, co se to se mnou děje. Najednou už sedím v nemocnici na vozíčku a nevím, co mám dělat. S maminkou čekáme v čekárně a je tam spousta lidí, ale to nevadí, hlavně kdybych to stihla na ty sobotní závody, na které jsem se těšila už pěkně dlouho a taky jsem moc trénovala. Asi po hodině čekání už nás pan doktor bere na prohlídku a vůbec si neví rady, co se to se mnou stalo. A tak rychle volá kolegyni z vedlejšího oddělení, ať se urychleně dostaví na dětské oddělení. Když se tam dostavila, dělali různá vyšetření, kde zjistili, že mám nemocné nohy a že nebudu moct chodit. Maminka byla velmi rozrušena a vyptávala se, co a jak to s její malou holčičkou bude. Páni doktoři vysvětlovali, že nebude moct už nikdy chodit, ale zato bude moct dělat aspoň ruční práce. Byla jsem dost dobrá ve sportu a teď budu moct dělat jenom ruční práce! Můj život už nebude takový, jako býval. Ležela jsem na pokoji v nemocnici a nemohla se ani hýbat. Moje matka za mnou přišla na návštěvu a vše mi řekla. Byla jsem celá bez sebe a začala plakat, to ne, však já musím chodit na závody, co budu dělat? Křičela jsem a brečela. „Neplač,“ utěšovala mě maminka. „Vše

28

bude dobré.“ Ale nebude, já to vím, teď budu moct jezdit akorát na vozíčku. A tak se s tím budu muset smířit, i když to bude těžké… Tereza Mlčáková a Kateřina Benková, obě 8.A

POEZIE Vlkodlak Eliška Konečná (7.A) Půlnoc vnímám s lačností vlka, však také lačným vlkem jsem. Měsíc schoulen za mraky na mě mrká, když pod nohama ztrácím pevnou zem. Hvězdy a jejich smích mi do očí vplavily touhu bít se touhou zvířete. Vůně nočního chladu se mnou zatočí i náladě marné osoby nocí prokleté. Hvězdný prach neustále sedá na mou tvář. Já odevzdávám tělo i mysl nočnímu lovu. Temnota, měsíc i hvězdy schovaly zář za mraky, ale za chvíli jsou tu znovu. Jsem rudá od krve prolité, prolité z mého vlastního těla. Mé srdce dočista umyté bije silou mohutných ran z děla. Pěstí ve tmě zmírá, v hlavě mám bezútěšné napětí. Při životě drží mě jen víra, že mé prokletí navždy odletí. Vlčí tlama zpěněná nelítostným vztekem stále rychleji pozbývá sil. Nejsem ani nechci být nočním rekem, mám totiž pevně stanovený cíl. Chuť krve, jsem jak v amoku! Jen těžce zatínám své drápy vlčí. Vítězství, smrt v oku, míhá se známý kraj, který mlčí.

Vlkodlak versus Upír Eliška Konečná (7.A) Byla to malá světnička, uprostřed stůl. Zbytky vystydlé večeře ležely na dně mísy, odsunuté na kraji desky. Dvě upracované ženy se třeslavým šepotem modlily u hořící svíčky. Ve dveřích dřímal muž, usazený s velkou sekerou. Děti se krčily za pecí, přikryté beraní kůží. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Měsíc byl v úplňku, jeho světlo kreslilo linky škvírami v okenicích. Ticho bylo náhle přerušeno táhlým vlčím vytím. Noc patřila vlkodlakům! Měsíc je v úplňku, ulice tichá, už je ti v patách, už ti na krk dýchá. Pořád chceš utéct, ty zářivé oči, už jen pár minut a život tvůj skončí. Krev teče na chodník, z dáli zazní vlčí vytí, černý stín zvedne hlavu a tiše vrčí. Před ním se objeví postava lidská, meč se ve světle měsíce tajemně blýská. Táhnou se uši a srst se zježí, kdo souboj vyhraje poznat jen stěží. Od země se odrazí mohutné tlapy, a na jedné straně meč a dlouhé drápy. Rychlost, hbitost, ohromná síla, zraněný upír se ze země sbírá, vlkodlak ho hbitě zpět sráží, upír se mu bezmocně vymanit snaží, mohutným skusem páteř mu rozdrtí, tím jednou provždy upíra usmrtí. Radost ze smrti…ten pocit znám… …chceš ho znát taky…tak se přidej k nám!

29

Svoboda Lukáš Murka, 8.B Svoboda stav okamžik a nebo chvíle Nikdo z nás to není a je na omyle Když jí má v hrsti A dobré myšlenky k tomu Když můžeš vytáhnout svoje vlohy Když se ti splaší nohy Svoboda se tomu říká Nikdy se ale nesmí vymknout Nebo negativně projevovat Není dost svobody Svoboda to jsou ty pravé pudy Už je konec nudy

Dubina Lukáš Murka, 8.B To je Dubina, tady se spí a usíná Tady je každý druhý za zlosyna A proto jsme rodina všelijakých floutků I když jsme dobří aspoň v kousku těla K ženám jsem ovšem smělý A tak se tu žije a dělá Do školy za pět osm běhá Učí se do roztrhání těla To je Dubina a naše škola To je ta co nás vychovala Při neúspěchu pomáhala Nikdy nezradila Pokaždé všechno schovala A na rozlučku zamávala Dospělost před náma Při problémech jsme vzpomínali na Dubinu Pravidla, zákony a životní návody Zůstane nám navždy v srdci 30

NAŠE ÚVAHY Jakého člověka si můžeme vážit a proč? Touhle otázkou prochází asi každý člověk této planety. Zkusím se nad tím pořádně zamyslet. No tak, nejspíš si můžu vážit člověka, kterému můžu věřit. Nejspíš takovému člověku říkáme přítel. Teda já takovým lidem říkám přátelé. A můžu takovému příteli vlastně věřit? Ano, můžu, ale měla bych se radši ujistit, zdali se mu dá věřit, aby vlastně nevyzradil moje nebo naše společné tajemství. Především bych měla příteli věřit. Já osobně mám plno přátel, kterým můžu věřit. Podle mě bych si víc vážila člověka, kterému můžu věřit a na kterého se můžu kdykoli spolehnout než člověku, co by mě za zády pomlouval. To bych si ho s prominutím strčila za klobouk! S tím člověkem, kterého si vážím, bych si asi měla i rozumět. A taky bych mu měla dát najevo, že mi není lhostejný a měla bych mu naslouchat stejně jako on mě. Už jsem se tady zmínila o příteli. A proč bych měla věřit příteli? Na tuhle otázku mám samozřejmě taky odpověď. Přítel je vlastně člověk, který je mi blízký a mám ho v srdci. S pravým přítelem si musíme navzájem věřit, měli bychom si vzájemně naslouchat a pomáhat. Já vždycky, když vidím nebo snad cítím, že se s mým kámošem nebo kámoškou něco děje, tak za ním nebo za ní přijdu, vyslechnu si, co se vlastně stalo. A snažím se mu nebo jí co nejvíc pomoct. To už je asi všechno, na závěr chci jen říct, že kdyby mi někdo nějak pomohl nebo mi s něčím poradil, měla bych mu to vždy vrátit. Nebo se snažit mu to vrátit a hlavně bych měla mu nebo jí poděkovat. Sabina Maršová, 9.B

Zmizí z našeho světa psaná literatura? Dříve četli všichni, mladí, staří, bohatí i chudí. Jenže postupem času se pro lidi knihy staly jakousi přítěží, něčím, co je zbytečné. Nepotřebné. Proč? Knihy nahradil internet. Za chvíli místo nás, lidských bytostí, budou jen roboti, jestli to tak půjde dále.

31

Spousta lidí si nekupuje knihy už jen z toho důvodu, že jsou drahé a nebo se jim nechce dojít pár kroků do knihkupectví. Když ale nemají peněz na rozhazovaní, proč nezajít do knihovny nebo do antikvariátu? Vždyť si můžou knížku půjčit od přátel nebo známých! V této době si ale děti i dospělí radši stáhnou kopii přes internet i za tu cenu, že to není přesný překlad anebo je to špatně naskenovaný výtisk. Někteří jsou ale líní natolik, že na nějakou dobrou knihu, kterou jim někdo doporučil, odpoví: „Děkuji, ale já si počkám na film.“ Tak tohle je nad moje chápání. Proč čekat na něco, co ani nemusí být? Podle mě je lepší udělat pár kroků pro knížku a přečíst si dílo spisovatele večer při lampě, někde v teple, v posteli a ne za stolem u monitoru nebo večer prosedět při projíždění sto padesáti programů pořád dokola. Jestli to tak půjde dál, svět knih zcela zmizí z naší planety a dávní autoři zmizí v zapomnění. A proto se ptám: „Nahradí spisovatele někdo jako Mark Zuckerberg se sociální sítí Facebook?“ Veronika Skřičková, 9.B

Miluj, žij, užívej! Kapka lásky je víc než vodopád zlata. S pocitem lásky dokážeme i nemožné věci. Někdo by pro milovaného člověka dokázal i zemřít, ale pro někoho je toto slovo pouze začátek nenávisti. Tomu, kdo lásku prožil, to vysvětlovat nemusíte. Tomu, kdo ji neprožil, to nevysvětlíte. Vědci rozdělí toto slovo do několika kategorii: neláska, zalíbení, zamilovanost, osudová láska, přátelská láska a mnoho dalších vášnivých pojmů. Slepý člověk nevidí, ale dokáže vidět srdcem. Podle mě bychom měli každý každému projevovat svoje city… naše zalíbení, pocity, myšlenky. Neměli bychom se jeden na druhého zlobit nebo se s někým hádat, život je krátký a je třeba si ho pořádně užít! Žijeme jenom jednou, a proto bychom to měli rozbalit! Vážit si toho co máme, protože ostatní děti nebo lidé si to třeba nemusí dovolit. Trápí tě špatná známka? Někteří nemají možnost se učit. Nechutnají ti knedlíky? Tisíce lidí denně umírají hladem. Nechtějí se ti šlapat schody, protože tě bolí nohy? Někteří ty nohy už ani nemají. Trápí tě finanční krize? Někteří si nemohou koupit ani mléko. Tak jako báseň i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu. Tak si nenapiš špatně svou vlastní knihu. Žij každý den, jako bys právě v něm měl prožít celý svůj život. MILUJ, ŽIJ, UŽIVEJ… Nezapomínej, ale vzpomínej! I v tom špatném se najde kousek dobrého. Daniela Mertová, 9.B

32

Originální minikomiks Filipa Kudělky z 9.A

33

PŘÍLOHA GIRL MAGAZINE

Ho ros ko p

34

35

Vtipy Manželka řekne svému muži, že chce pod stromeček to, co nejrychleji zrychlí z 0 na 100. Dostane digitální váhu. Přijde domů manžel a ptá se své ženy, co se jí na něm nejvíc líbí. Mé sexy tělo, nebo má tvář? Žena odpoví: „Tvůj smysl pro humor.“ Jak poznáte, že jste opravdu staří? Když budete v učebnicích dějepisu nacházet věci, které si pamatujete z novin. Slečna se ráno namaluje, učeše a obleče a všem chce ukázat, že krása se skrývá uvnitř, a ne venku...

Styles in our school Jaké styly uvidíte v naší škole? Jsou to hlavně tyhle:

-Skate -Barbie -Rock -Hipies

Skate…☺ Už to není móda jen pro skejťáky, ale i pro normální lidi bez skejtu, kteří chtějí mít osobitý styl a chtějí být něčím výjimeční a jedineční. Styl můžeme rozdělit na styl Girls a styl Boys. Styl skate je oblíbený po celém světě i v naší škole.

BARBIE…☺ Myslím, že všichni víte, co je to BARBIE styl. Velké množství lidí si myslí, že BARBIE jsou namyšlené slečinky celé v růžovém, ale rozhodně to není pravda!!! ☺ Jde o to být krásně upravená, dokonale sladěná, chovat se mile a hlavně milovat růžovou!!! ☺ Všechny barbie by měly být dokonalé a ne hloupé, namyšlené trapky, které si myslí, že jsou ty nej. BARBIE nemusí mít 1 m 70 cm, ani blond vlasy.

36

Rock…☺ Černá je pro rock style to nejdůležitější, černě orámované oči, lebky a obojky. Zařaďme sem třeba Laurino a zpěváka THE RASMUS…atd. Rock styl není u nás ve škole rozšířený, ale pár jedinců u nás je.

Hipies…☺ Hipies…☺ Jednou ze zásad Hipies je buď sám sebou. Hipies byl oblíbený v šedesátých letech, ale kdysi k HIPIES patřily i drogy. Žili ze dne na den, smyslem jejich života byla svoboda mysli, radost že života a hlavně žít plnými doušky. Jde o to mít svůj styl a žít naplno..!!! ☺ Petra Bartůňková a Tereza Korábová, obě 8.A

Rande jako z pohádky Jak si ho představuju? p edstavuju? Podle mě si to každá holka představuje přibližně takhle. V domluvenou dobu a čas by pro mě přišel, ale kdyby přišel o deset minut později, tak by neudělal žádnou chybu, protože většinou nestíhám. A pak někam sednout třeba na večeři při svíčkách a romantické hudbě. Po dobré večeři se jít projít někam do parku, sednout si na lavičku a dívat se na západ slunce s propletenými prsty na rukou. A když už by byla tma, tak bychom zamířili k němu domů a tam se dívali třeba na film a jedli popcorn a tulili se k sobě. Kamila Kruková, 9.C

Přílohu připravily Petra Bartůňková a Tereza Korábová z 8.A.

37

Počítejte s námi! V matematice dostali žáci zajímavý úkol vypracovat vlastní matematickou úlohu. Takto pěkně si s rovnicemi poradila Nikol Skórová z 9.B.

Obchodník si objednal celkem 600 kilogramů ovoce. Jablek si objednal o 120 kilo více než hrušek. Kolik kilo jablek a hrušek si objednal?

j+ h = 600

j + h = 600

L1= 360 + 240 = 600

j = h + 120

j – h = 120

P1= 600

j + h = 600

-j – h = - 600

L1=P1

j – h = 120

j – h = 120

2j = 720

-2h =- 480

j = 360

h = 240

L2= 360 P2= 240+120=360 L2=P2

Obchodník si objednal 360 kilo jablek a 240 kilo hrušek.

38

FOTOPŘÍBĚH LÁSKA AŽ ZA HROB

39

Školní časopis Chaos teenagerů Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace Šéfredaktor: Jan Goj Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova Foto a titulní strana: Jiří Ledvoň Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové Spolupráce na editaci: Lucie Zdráhalová a Daniela Mertová Tech. podpora: Martin Ošmera Náklad: 40 výtisků

40