Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Ţivot seniorů v pobytovém zařízení sociálních sluţeb Diplomová práce
Bc. Lucie Šenková
Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. Brno 2012
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a za vyuţití pouze v literatuře uvedených pramenů. V Brně 2. 1. 2012 ……………………………. Bc. Lucie Šenková
2
Poděkování Na tomto místě velmi děkuji vedoucí mé magisterské diplomové práce, PhDr. Kateřině Kubalčíkové, Ph.D., za trpělivé vedení, velmi cenné a podnětné rady a čas, který mi v průběhu psaní této diplomové práce věnovala. Dále děkuji všem, díky kterým jsem mohla uskutečnit výzkum, potřebný pro sepsání této práce. Nakonec bych chtěla poděkovat všem mým blízkým, zejména mému manţelovi za velkou podporu při celém mém studiu i při psaní této práce. 3
Obsah Obsah ................................................................................................................................4 Úvod ..................................................................................................................................6 1 Stáří, senior a specifika seniorského věku ..................................................................7 1.1 Stáří, senior ..................................................................................................................7 1.2 Změny v seniorském věku ...........................................................................................8 2 Sociální sluţby .............................................................................................................11 2.1 Pojem a členění sociálních sluţeb .............................................................................11 2.2 Sluţby sociální péče – domovy pro seniory ..............................................................12 2.3 Rizika ústavní péče ....................................................................................................14 2.4 Specifika sociální práce se seniory v pobytovém zařízení ........................................16 3 Individuální přístup ke klientovi ...............................................................................18 3.1 Ţivotní situace a sociální fungování ..........................................................................18 3.2 Individuální přístup ke klientovi ...............................................................................19 3.3 Teorie potřeb .............................................................................................................20 3.3.1 Potřeby starých lidí .................................................................................................20 3.4 Individuální plánování sociální sluţby ......................................................................22 3.5 Strategie vyrovnání se stářím ....................................................................................25 4 Aktivizace, aktivizační programy pro seniory .........................................................27 4.1 Animace .....................................................................................................................27 4.2 Aktivace .....................................................................................................................27 4.3 Aktivizace ..................................................................................................................28 4.3.1 Aktivizace starých lidí ............................................................................................28 4.3.2 Aktivizační programy pro seniory ..........................................................................29 4.3.2.1 Druhy aktivizačních programů ............................................................................30 4.3.2.2 Proces vytváření aktivizačních programů pro seniory ........................................31 5 Metodika výzkumu .....................................................................................................33 5.1 Strategie výzkumu .....................................................................................................33 5.2 Operacionalizace otázek ............................................................................................33 5.3 Techniky sběru dat ....................................................................................................34 5.3.1 Polostrukturovaný rozhovor ...................................................................................35 5.3.2 Analýza dokumentů ................................................................................................35 5.4 Jednotka zkoumání a zjišťování ................................................................................35 5.5 Organizace výzkumu .................................................................................................36 6 Charakteristika zařízení ............................................................................................37 7 Charakteristika vybraných klientů...........................................................................40 7.1 Charakteristika klientů...............................................................................................40 7.2 Důvody klientů pro nástup do domova pro seniory ..................................................42 7.3 Potřeby klientů a strategie vyrovnání se stářím z nich vyplývající ...........................43 4
8 Přístup pracovníků ke klientům................................................................................46 8.1 Uplatňování individuálního přístupu ke klientům .....................................................46 8.2 Individuální plánování sociální sluţby ......................................................................48 9 Vnímaná rizika ústavní péče .....................................................................................51 10 Aktivizační programy v zařízení .............................................................................54 10.1 Aktivizace seniorů v daném zařízení .......................................................................54 10.2 Typy aktivizačních programů z hlediska potřeb klientů .........................................56 10.3 Přizpůsobení aktivizačních programů klientům ......................................................58 Závěr ...............................................................................................................................61 Seznam literatury ..........................................................................................................63 Anotace ...........................................................................................................................66 Annotation ......................................................................................................................67 Jmenný a věcný rejstřík ................................................................................................68 Přílohy ............................................................................................................................70 Příloha č. 1 .......................................................................................................................70 Příloha č. 2 .......................................................................................................................77 Příloha č. 3 .......................................................................................................................79 Příloha č. 4 .......................................................................................................................81 Stať..................................................................................................................................82
5
Úvod Jako téma mé diplomové práce jsem si zvolila „Ţivot seniorů v pobytovém zařízení sociálních sluţeb.“ Toto téma jsem si zvolila z toho důvodu, ţe jsem dva roky pracovala v domově pro seniory a mám proto k této problematice blízko. Ve své práci se zaměřím na individuální přístup ke klientům domova pro seniory a na aktivizaci seniorů, která v uvedeném zařízení probíhá. Aktivizaci seniorů vnímám jako velmi potřebnou a potřebnou a důleţitou. V případě, ţe senior nemůţe nadále setrvat ve svém přirozeném domácím prostředí a vyuţije nabídku pobytové sociální sluţby, mnoho aktivit z jeho ţivota vymizí. Proto je podle mne aktivizace velmi důleţitou a nutnou součástí poskytování pobytových sociálních sluţeb. Bez ní by lidé často upadli do apatie a pasivity, která není prospěšná pro fyzickou, psychickou a sociální stránku jedince. V teoretické části mé diplomové práce se věnuji: Problematice stáří a specifickým změnám, které jsou pro toto období charakteristické. Sociálním sluţbám a jejich legislativnímu zakotvení, se zaměřením na domovy pro seniory, rizikům, která se mohou objevit při poskytování péče v ústavním zařízení a specifikům sociální práce v domovech pro seniory. Individuálnímu přístupu ke klientovi, potřebám seniorů a individuálnímu plánování sociální sluţby. Aktivizací seniorů a aktivizačními programy určenými pro tuto skupinu klientů. V metodologické části práce se zabývám samotným výzkumem, kdy určuji výzkumnou strategii a techniky sběru dat. V analytické části získaná data interpretuji a pomocí tohoto hledám odpovědi na dílčí výzkumné otázky. Závěr práce je věnován odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: „Je ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory z pohledu jeho klientů při koncipování aktivizačních činností uplatňován individuální přístup?“ Při hledání odpovědi na uvedenou výzkumnou otázku se snaţím poznat a analyzovat důleţité aspekty ţivota klientů s ohledem na jejich ţivotní situaci s ohledem na uspokojování jejich ţivotních potřeb a také zjistit, zda uvedená pobytová sociální sluţba reaguje na tyto potřeby a na to, jak se tyto potřeby snaţí uspokojovat v rámci koncipování aktivizačních činností. Chci přitom upozornit na skutečnost, ţe veškeré činnosti v rámci poskytování sociálních sluţeb mají vycházet z individuálních potřeb a přání klientů, ne z potřeb pečovatelů, či jiných pracovníků. Výsledky mé práce mohou poslouţit vedoucím zaměstnancům vybraného zařízení a ostatním pracovníkům, kteří se koncipováním aktivizačních činností zabývají. Proto v závěru práce formuluji určitá doporučení, která mohou slouţit jako podklad pro moţné přehodnocení systému vytváření aktivizačních programů ve vybraném pobytovém zařízení a to tak, aby realizace těchto činností odpovídala individuálním potřebám klientů vyuţívajících uvedenou sociální sluţbu.
6
1 Stáří, senior a specifika seniorského věku V první kapitole se budu zabývat problematikou stáří a seniorů. Zaměřím se na vymezení pojmu stáří, senior a krátce také na změny, které v tomto období nastávají a ovlivňují ţivot jedince.
1.1 Stáří, senior Při vyslovení slova senior, starý člověk mnoho lidí napadnou spíše negativní asociace – nemoc, smrt, bezmoc, vnoučata… Tyto pocity odráţejí většinový přístup ke stáří jako k pasivnímu období, které nemůţeme příliš ovlivnit, protoţe je ovládáno věcmi, které nemůţeme předvídat, jako jsou např. nemoci, úrazy, smrt blízkých, ekonomická situace. Je ale nutno si uvědomit, ţe stáří je součást ţivotního cyklu se svými specifiky a je také velmi individuální. I dnes nám starý člověk můţe nabídnout jedinečnou zkušenost svého ţivota, můţe nás obohatit svými úspěchy i neúspěchy a ukázat nám, jak stárnout. Předpokladem tohoto ovšem je, ţe senior je v této roli odpovědný a je mu nasloucháno. (Čadková-Svejkovská, 2008) Stáří tedy můţe přinášet ovoce, které se jmenuje moudrost, shovívavost nebo třeba humor, tichost, schopnost vidět věci a lidi do hloubky, rozeznávat určitá pozitiva v samotě, nacházet smysl ţivota a smrti. (Pichaud, Thareauová, 1998) Různí autoři rozdělují období stáří různě, obvykle můţeme toto období rozdělit na rané stáří (60 – 75 let), stáří (75 – 89 let) a kmetství (nad 90 let). (Čadková-Svejkovská, 2008) Vţdy musíme brát v úvahu, v jakém období stáří se jedinec nachází, protoţe kaţdé toto období má své specifika. Na druhou stranu však můţeme potkat mladého důchodce, který je pasivním příjemcem sluţeb a pomoci a také aktivní, orientovanou kmetku, která je jen málokdy k zastiţení doma, protoţe má stále mnoho práce. I přes to všechno můţeme běţnou problematiku stáří zobecnit. Také ostatní autoři (Matoušek, 2003b, Pichaud, Thareauová, 1998 či Hartl, Hartlová, 2000) vymezují seniora z hlediska věku. To je podle mne i z důvodu výše uvedeného zjednodušující a proto se v souvislosti se stářím hovoří také o tzv. funkčním (skutečném) věku, který je výrazem toho, ţe kaţdý stárne jinak, individuálně. (Haškovcová, 1989) Matoušek (2003b) uvádí, ţe toto období je velmi specifické a je doprovázeno řadou změn, jak v oblasti psychiky člověka, tak v oblasti fyzické, v tomto období mohou mít lidé větší spotřebu zdravotní péče nebo ztrácejí soběstačnost. Při práci se seniory musíme s těmito změnami počítat a brát na ně zřetel. Stáří bychom tedy měli posuzovat spíše z hlediska funkčního potenciálu a zabývat se tím, co jedinec stále dokáţe a co uţ ne. V rámci tohoto pojetí rozlišujeme tři hlavní sloţky funkčního potenciálu – fyzickou, psychickou a sociální. (Faktorová, 2008) O těchto sloţkách hovořím podrobněji v následující kapitole. Pro účely mé diplomové práce budu za seniora povaţovat jedince, u něhoţ dochází z důvodu věku k poklesu uvedeného funkčního potenciálu a spolu s tím u něj dochází k poklesu soběstačnosti a moţnosti samostatně uspokojovat své potřeby. Právě tito lidé se pak většinou stávají klienty domovů pro seniory.
7
1.2 Změny v seniorském věku Etapa stáří je stejně důleţitá, jako všechny ostatní, uţ proto, ţe toto období trvá 30 – 40 let. (Klevetová, 2008) V této etapě dochází k mnoha změnám v oblasti fyzické, psychické i sociální. Hlavní důraz je v tomto období kladen na uchování pohybových dovedností a psychosociální rozvoj osobnosti. Pro lepší představu o změnách, které jsou pro období stáří typické, je uvádím v následující tabulce: Tabulka č. 1 Změny ve stáří Tělesné změny1 Psychické změny2 změny vzhledu zhoršení paměti úbytek svalové hmoty obtíţněji osvojování nového změny termoregulace nedůvěřivost změny činnosti smyslů sníţená sebedůvěra degenerativní změny kloubů sugestibilita kardiopulmonální emoční labilita změny změny vnímání změny trávicího zhoršení úsudku systému (trávení, vyprazdňování) změny vylučování moči (častější nucení) změny sexuální aktivity Pramen: Venglářová, 2007, s. 12
Sociální změny odchod do penze změna ţivotního stylu stěhování ztráty blízkých lidí osamělost finanční obtíţe
Z uvedeného vyplývá, ţe změn je ve stáří opravdu mnoho a senior je v důsledku těchto změn nucen hledat nový způsob ţivota. (Venglářová, 2007) Nejčastěji se jedná o změny v úrovni péče o sebe a také zvýšené nároky na pomoc okolí. To vede seniora pro hledání vhodného řešení. Většina ţije v domácím prostředí, přičemţ vyuţívají pomoci rodiny a také např. domácí péči. Při větších zdravotních problémech, osamělosti, nemoţnosti pomoci ze strany blízkých nastupuje varianta péče v nějaké instituci (Venglářová, 2007, Vágnerová, 2000, Pichaud, Thareauová, 1998, Rheinwaldová, 1999). Pro mnoho seniorů je toto krajní řešení a mnozí jej nesou úkorně. (Venglářová, 2007) Většinou si uvědomují, ţe je to trvalá změna. Musí opustit svůj dům, vše, co tvořilo jejich dosavadní ţivot. (Pichaud, Thareauová, 2008) Lidé, kteří se stanou klientem sluţeb v nějakém zařízení, mají za sebou dlouhý ţivot v radě jiných rolí. 1
Fyzické či biologické změny znamenají změny organismu, které probíhají na fyziologické úrovni. (Klevetová, 2008) Tyto změny postihují tělesné tkáně a orgány, ale neprobíhají u kaţdého jedince stejně (závisí na genetických dispozicích a ţivotním stylu). Můţeme rozdělit tři typy funkčních změn – úbytek funkcí na úrovni molekulární, tkáňové, orgánové a systémové; vyčerpání buněčných rezerv, které se projevují při reakci na zátěţovou situaci; zpomalení většiny funkcí. 2 Jedná se o změny, které vţdy souvisejí s chováním a proţíváním seniora, jeho postavením ve společnosti. (Klevetová, 2008) Osobnost starého člověka je utvářena celým jeho předchozím vývojem, vše ovlivňují jeho předchozí zkušenosti, schopnosti adaptace na zátěţové situace a neposlední řadě primární rodina, kde se učil vytvářet vztahy k lidem a přijímal způsob ţivota.
8
(Venglářová, 2007) Byli zvyklí fungovat určitým způsobem a proto i při vstupu do takového zařízení pouţívají své naučené způsoby chování, které jim přinášely ocenění okolí. Starší člověk však můţe být zaskočen tím, ţe to najednou neplatí a potřebuje podporu personálu i blízkých, aby nalezl své nové místo. S přibývajícím věkem můţe dojít k zintenzivnění některých povahových rysů a psychické změny bývají laiky označovány jako zhoršení povahy. Psychické změny v kombinaci se sociálními změnami však klientovi ztěţují adaptaci na nové prostředí, ve kterém se pohybuje. Vţdy musíme odlišit problematické chování způsobené změnami ve stáří od duševních či somatických poruch. Jelikoţ mou práci situuji do pobytového zařízení sociálních sluţeb – domova pro seniory, uvádím v tabulce základní změny, které se ve stáří objevují a jejich odraz v chování seniora v ústavní péči: Tabulka č. 2 Změny ve stáří a jejich odraz v chování seniora v ústavní péči Fyziologické změny a jejich následky změny spánkového rytmu, spánková inverze úbytek energie
pospávání během dne, noční neklid, rušení obyvatel ve spánku zvýšená potřeba pomoci, zdánlivě neodpovídá zdravotnímu stavu malnutrice, problémy související s dehydratací hledání věcí, nepozornost, vyţadování opakování informací, nařčení z krádeţe svých věcí
sníţená chuť k jídlu, sníţený pocit ţízně poruchy soustředění a paměti Změny kognitivních funkcí zhoršení intelektu zhoršení komunikace
při potřebě zvládat nové situace déle hledá slova, hůře vybavuje, zhoršeno při poruchách smyslů, nerozumí sdělení bloudění, zvláště v neznámém terénu
orientace Pramen: Venglářová, 2007, s. 16
Seniora bychom proto měli důsledně připravit na změny, které v souvislosti se stěhováním do zařízení pro seniory přijdou. (Venglářová, 2007) Měli bychom jeho i rodinu seznámit se zvyklostmi daného zařízení, na druhou stranu bychom měli poznat rituály a zvyky samotného seniora a snaţit se mu co nejvíce přizpůsobit. Je dobré ponechání osobních věcí, umoţnění kontaktu s lidmi a prostředím, na které je zvyklý. Měli bychom jedince akceptovat, respektovat jeho přání, přistupovat k němu „jaký byl“ před vstupem do zařízení. Nástup do pobytového zařízení znamená pro jedince psychicky náročnou změnu a pracovníci mu musí pomáhat při překonávání tohoto těţkého období. (Pichaud, Thareauová, 1998) Stáří je důleţitá etapa v ţivotě člověka. Úkolem kaţdého seniora by mělo být vytvoření vlastního modelu aktivního stárnutí, dokázat přijímat a správně vybírat pro sebe uţitečné podněty, informace, tvořivě pracovat a kvalitně odpočívat. Senior by vţdy měl mít ze ţivota radost, i kdyţ s sebou stáří přináší mnoho změn. DVO: Jaká je charakteristika vybraných klientů daného pobytového zařízení? 9
Jak nabídka sociálních sluţeb reaguje na ţivotní situaci klientů daného zařízení?
10
2 Sociální sluţby Ve druhé kapitole své práce nejprve vymezím pojem sociální sluţby a sociální sluţby rozčlením. Zaměřím se na rezidenční zařízení pro seniory, kdy se zmíním o stavu těchto sluţeb před platností zákona o sociálních sluţbách a ukotvením těchto zařízení ve zmiňovaném zákoně. Na závěr této kapitoly se věnuji rizikům, která mohou při poskytování pobytových sociálních sluţeb nastat a v krátkosti také na specifika sociální práce v těchto zařízeních.
2.1 Pojem a členění sociálních sluţeb Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách definuje sociální sluţbu jako činnost nebo soubor činností, které zajišťují pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění3 nebo prevence sociálního vyloučení4. (§3) Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních sluţeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální sluţby musí být poskytovány v zájmu osob a v náleţité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vţdy důsledně zajištěno dodrţování lidských práv a základních svobod osob. (§2) Podle Matouška (2003b) jsou sociální sluţby všechny sluţby, krátkodobé i dlouhodobé, poskytované oprávněným uţivatelům, jejichţ cílem je zvýšení kvality klientova ţivota, případně i ochrana zájmů společnosti. Podle Matouška a Koldinské (2007) jsou tedy sociální sluţby poskytovány lidem společensky znevýhodněným, s cílem zlepšit kvalitu jejich ţivota, případně je v maximální moţné míře do společnosti začlenit, nebo společnost chránit před riziky, jejichţ jsou tito lidé nositeli. Z tohoto důvodu sociální sluţby zohledňují jednak osobu uţivatele, ale i jeho rodinu, skupiny, do kterých patří, případně i zájmy širšího společenství. Sociální sluţby můţeme definovat také jako mimořádně významnou část aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin a skupin občanů, a tím pozitivně ovlivňuje klima celé společnosti. (Kozlová, 2005) Významnost sociálních sluţeb pak spočívá v tom, ţe bez jejich působení by se významná část občanů nemohla podílet na všech stránkách ţivota společnosti, bylo by znemoţněno uplatnění jejich lidských a občanských práv a docházelo by k jejich sociálnímu vyloučení. Nejčastěji tyto sluţby vyuţívají staří občané a lidé se zdravotním postiţením. Ve spojitosti se starými lidmi, by podle Janečkové (2005) měly sociální práce a sociální sluţby směřovat k těm starým lidem, kteří se ocitli v mimořádných situacích způsobených sociálními či zdravotními faktory. Sociální práce musí směřovat k nejvíce ohroţeným starým lidem, čili osaměle ţijícím, velmi starým (nad 80 let věku), 3
Sociální začleňování zákon o sociálních sluţbách definuje jako proces, který zajišťuje, ţe osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohroţené dosáhnou příleţitostí a moţností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního ţivota společnosti a ţít způsobem, který je ve společnosti povaţován za běţný. (§3) 4 Sociálním vyloučením zákon o sociálních sluţbách rozumí vyčlenění osoby mimo běţný ţivot společnosti a nemoţnost se do něj zapojit v důsledku nepříznivé sociální situace. (§3)
11
propuštěným z nemocnice, dlouhodobě nemocným léčeným doma, křehkým a zmateným, trpícím demencí či depresí, přijatých do institucí a ţijícím v nich, ţijícím v chudých čtvrtích nebo v studených a jinak nevyhovujících bytech, sociálně a geograficky izolovaným, vystaveným špatnému zacházení, poniţování a segregaci. Sociální práce tedy směřuje do oblasti péče o seniory, jejichţ zdravotní stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačnosti. Limity se dotýkají hybnosti, smyslového vnímání i jiných kognitivních funkcí. Omezují člověka v jeho schopnosti uspokojovat své kaţdodenní potřeby a naplňovat plány, udrţovat kontrolu nad svým ţivotem tak, jak byl zvyklý. Sociální sluţby můţeme rozdělit z několika hledisek, nejčastěji podle povahy činnosti, délky trvání, či místa poskytování sluţby5 (Kozlová, 2005) či podle toho, kdy, s jakým cílem nebo jakým způsobem jsou poskytovány.6 (Tomeš, 2001) Zákon o sociálních sluţbách rozlišuje základní druhy a formy sociálních sluţeb. Sociální sluţby podle tohoto zákona zahrnují sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby sociální prevence. (§32) Z hlediska formy poskytování jsou sociální sluţby rozděleny na sluţby pobytové, ambulantní nebo terénní. (§33) Jelikoţ se v mé práci věnuji seniorům umístěným do domovů pro seniory, zaměřím se nyní blíţe na sluţby sociální péče a na domovy pro seniory.
2.2 Sluţby sociální péče – domovy pro seniory Sluţby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojení do běţného ţivota společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. Do sluţeb sociální péče zahrnujeme právě domovy pro seniory. (§38) V České republice existovaly do roku 2006 tyto typy rezidenčního sluţeb pro staré lidi – domovy důchodců, domovy s pečovatelskou sluţbou a domovy-penziony pro důchodce. (Matoušek, 2007) Všechny tyto sluţby byly spolu s platností nového zákona o sociálních sluţbách od 1. 1. 2007 zahrnuty do kategorie domov pro seniory. Do tohoto data domov důchodců poskytoval seniorům plné zaopatření, ubytování a stravu, úklid, praní prádla a ţehlení. Denně nabízel také různé skupinové programy. Dostupná zde byla i základní zdravotnická a ošetřovatelská péče. Některé domovy měly specializovaná ošetřovatelská oddělení či jiná oddělení specializovaná na péči o lidi s demencí. Domov s pečovatelskou sluţbou poskytoval uţivateli byt, který měl v pronájmu, a byly mu dostupné základní sluţby ve všední dny, které si uţivatelé objednávali. Domov-penzion pro důchodce poskytoval nájemní byt uţivatelům, u kterých se předpokládalo, ţe jsou soběstační. Navíc si mohli objednat některé sluţby.
5
Podle povahy činnosti rozlišujeme sluţby sociální péče (např. domovy pro seniory), sociální intervence (např. azylové bydlení) a sluţby sociálních aktivit (např. komunitní centra). (Kozlová, 2005) Na základě délky trvání hovoříme o sociálních sluţbách dlouhodobých (např. chráněné bydlení), střednědobých (např. bydlení na půl cesty) a krátkodobých (např. poradenství). Podle místa poskytování sluţby rozlišujeme sluţby spojené s bydlením v zařízení (pobytové), sluţby spojené s návštěvou zařízení (ambulantní) a sluţby spojené s návštěvou uţivatele (terénní). 6 Sociální sluţby preventivní, terapeutické a rehabilitační, intervenční a pečovatelské; sluţby poskytované v bytě, v centru (s denním nebo týdenní provozem), v domově (rezidenční ústav); sluţba poskytnutím informace či jiných potřebných věcí, zastupováním, úkolem (dovoz jídla); péče po určitou dobu nebo trvalá péče v rezidenčním zařízení. (Tomeš, 2001)
12
Dnešní právní úprava (zákon o sociálních sluţbách) řadí domovy pro seniory do pobytových sociálních sluţeb. V těchto zařízeních jsou poskytovány pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. (§49) Pobytová sluţba zahrnuje poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Samozřejmě je zde poskytováno také základní poradenství, které je základní činností při poskytování všech druhů sociálních sluţeb a poskytovatelé jsou vţdy povinni tuto činnost zajistit. (§37) Vyhláška č. 505/2006 Sb. (§15) dále specifikuje základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb v domovech pro seniory: 1. poskytnutí ubytování – ubytování; úklid, praní a drobné opravy loţního a osobního prádla a ošacení, ţehlení, 2. poskytnutí stravy – zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výţivy a potřebám dietního stravování, minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel, 3. pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu – pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek; pomoc při přesunu na lůţko nebo vozík; pomoc při vstávání z lůţka, uléhání, změna poloh; pomoc při podávání jídla a pití; pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru, 4. pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu – pomoc při úkonech osobní hygieny; pomoc při základní péči o vlasy a nehty; pomoc při vyuţití WC, 5. zprostředkování kontaktu se společenským prostředím – podpora a pomoc při vyuţívání běţně dostupných sluţeb a informačních zdrojů; pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob, 6. sociálně terapeutické činnosti – socioterapeutické činnosti, jejichţ poskytování vede k rozvoji nebo udrţení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, 7. aktivizační činnosti – volnočasové a zájmové aktivity; pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s přirozeným sociálním prostředím; nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, 8. pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí – pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů. Domovy pro seniory tedy představují klasickou formu institucionální péče o staré lidi. (Janečková, 2005) Nabízí trvalé ubytování a široké spektrum sluţeb od péče o domácnost klienta, přes nejrůznější programy aktivit aţ po náročnou ošetřovatelskou i rehabilitační péči o těţce zdravotně postiţené seniory a hospicovou péči o umírající.
13
2.3 Rizika ústavní péče Kaţdé poskytování sociálních sluţeb s sebou nese určitá rizika. Dle mého názoru jsou při poskytování péče v pobytových zařízeních tato rizika daleko větší. Senioři do ústavního zařízení odcházejí většinou napořád, jedná se o trvalou změnu. I kdyţ si zachovávají kontakt s okolím, působení zařízení a pracovníků v něm je nevyhnutelné a klient zde ve většině případů tráví většinu svého dne. Friedman (2005) mezi základní problémy klientů v ústavních zařízeních pro seniory řadí ztrátu vazeb s rodinou, ztrátu společenských vazeb, omezení soukromí, dezorientaci v novém prostředí, komunikaci mezi klientem a poskytovatelem sociálních sluţeb, ztrátu plnoprávné občanské pozice (klient je chápán jako subjekt péče) a ztrátu motivace a vůle k zachování ţivota. Riziky ústavní péče se podrobněji zabývá Matoušek (1999), který za nejzávaţnější riziko při dlouhodobém pobytu v ústavním zařízení povaţuje hospitalismus. Jedná se o stav dobré adaptace na umělé ústavní podmínky doprovázený sniţující se schopností adaptace na neústavní, „civilní“ ţivot. Jedinci je v ústavu poskytováno plné zaopatření (strava, hospodaření s financemi, péče o domácnost, bydlení, nákupy, volnočasové aktivity apod.). Ten tak v podstatě nemusí nic dělat, setkává se pouze s omezeným počtem lidí, jako jsou ostatní klienti, pracovníci zařízení, lidé z blízkého okolí. Toto omezení podnětů můţe mít za následek, ţe lidé ztrácejí zájem o okolní svět, zhoršuje se jejich schopnost komunikace, můţe dojít k regresi7, k hledání náhradního uspokojení v jídle, dlouhému spánku, vykonávání automatických pohybů. Dalším rizikem, které se můţe v pobytovém zařízení sociálních sluţeb objevit, je „ponorková nemoc“, kdy vlivem stereotypního prostředí dochází u jedince ke zvýšení únavy a sníţení tolerance. Období sţívání se s novým prostředím, které bývá doprovázeno přehnaným optimismem, často střídá období útlumu aţ nepřátelství. Klienti jsou pak více vztahovační, agresivní či zvýšeně sugestibilní. Jsou více introvertní, méně otevření a vstřícní, v chování přibývá ochranných prvků, ubývá očních kontaktů, zvyšuje se význam osobního teritoria, které bývá velmi intenzivně bráněno před ostatními lidmi. Šikanování8 je dalším rizikem, o kterém můţeme v souvislosti s pobytem v ústavním zařízení hovořit. Riziko tohoto chování je nejvyšší v ústavech, kde jsou klienti malé děti, lidé mentálně retardovaní a staří. Zneuţívání klientů můţe mít různou podobu, od ubírání stravy, přes poniţování aţ po sexuální zneuţívání. Malíková (2011) či Kalvach a Onderková (2006) pak hovoří o týrání seniorů, o kterém hovoříme tehdy, pokud se u staršího jedince objeví různé poškození nebo újma na zdraví v oblasti fyzické, psychické nebo společenské. Týrání můţe být fyzické, psychické a emocionální, dále sem spadá ekonomické zneuţívání, sexuální zneuţívání, zanedbávání druhou osobou, vlastní zanedbávání péče o sebe sama či neodůvodněné pouţití restriktivních opatření u klientů v pobytových zařízeních. Pokud si personál nedokáţe udrţet od klientů odstup a zachovat profesionální vztah, můţe dojít ke vzájemnému strţení do kvazirodinných rolí, které převládnou nad rolemi odpovídajícími postavení obou stran v ústavu. (Matoušek, 1999) Takový vztah pak vede k infantilizaci klienta, ke sniţování jeho odpovědnosti za sebe sama, k posilování jeho vazby na profesionála i na ústavní prostředí a k oslabování jeho schopnosti obstát v samostatném ţivotě mimo ústav. 7
Regresí rozumíme návrat do ranějších vývojových stadií. (Matoušek, 1999) Šikanováním rozumíme nejen násilné chování klientů vůči klientům, ale také zneuţívání moci samotného personálu zařízení. (Matoušek, 1999) 8
14
Pravidelnou daní za pobyt v ústavu je samozřejmě ztráta soukromí. Někde je soukromí omezeno méně, jinde více. Obyvatelé ústavu jsou v podstatě neustále nuceni přizpůsobovat se reţimu či potřebám jiných obyvatel zařízení. Nemohou nahlas poslouchat hudbu, číst si, kdy chtějí, jsou neustále rušeni činností jiných lidí. Jsou pod neustálou veřejnou kontrolou, smysl pravého domova, kde mohou být sami sebou, zde není moţný. Z jiného úhlu pohledu se riziky, spojené s umístěním seniora do ústavu, zabývá Vágnerová (2000). Ta je dává do souvislosti s potřebami starého člověka, ale i přesto můţeme pozorovat jisté podobnosti a souvislosti s riziky, které jsem uvedla výše. Poukazuje na to, ţe ţivot v jakékoli instituci je typický organizovaností a tlakem na dodrţování určitých pravidel, ţe ţivot zde je méně stimulující. Orientace v tomto novém prostředí bývá obtíţná, protoţe jedinec byl zvyklý na jiné ţivotní podmínky. Starý člověk proto potřebuje být informován o všem, co se kolem něho děje. Umístění do ústavu můţe omezit jeho orientovanost na prostředí tohoto ústavu a zejména méně pohyblivý, či jinak limitovaný člověk v něm můţe zůstat izolován a ztrácí kontakt s okolím. Jde o určitou variantu specifické sociální izolace, ale s přemírou kontaktů s mnoha dosud cizími lidmi. Jedinec je ztrátou svého zázemí frustrován. Vlastní domov pro něj znamenal určitou jistotu, ale v anonymní instituci tuto jistotu ztrácí a reaguje různými obrannými mechanismy, má větší tendenci potvrzovat jistotu vztahu s dětmi a vnuky, v komunikaci můţe více vyuţívat somatických stesků, můţe se cítit odloţený a opuštěný. Pokud jedinci přirozené kontakty chybí, můţe se upínat na někoho z personálu, coţ je sice pochopitelné, ale velice zatěţující. Potřeba bezpečí můţe být v této situaci spojována s potřebou vazby k někomu, kdo by toto bezpečí zajistil. To se většinou děje tehdy, kdyţ senior není zcela soběstačný. Jeho vztah pak můţe být k pečujícímu ambivalentní – na jednu stranu potřebuje pomoc, ale na druhou stranu má k pečujícím nechuť právě proto, ţe tuto pomoc potřebuje a oni jsou v tomto vztahu dominantní, mohou o něm v určité míře rozhodovat. Senior potřebuje dosáhnout přijatelné rovnováhy mezi potřebou autonomie, tj. mírou samostatnosti a nezávislosti, a potřebou jistoty a bezpečí. Potřebuje někam patřit, být členem nějaké skupiny, coţ je součástí jeho identity. Umístění do ústavu vnímá jako narušení či ztrátu této součásti identity a to následně vnímá jako ohroţení. Ve své nové situaci získává pouze relativně anonymní roli obyvatele určité instituce. Některým starým lidem umístěným do domova pro seniory můţe chybět smysluplná činnost, na kterou byli zvyklí (v domově nemusí prát, vařit, uklízet), někdy tuto činnost ani vykonávat nemohou a trpí prázdnotou denního programu, jejich nejoblíbenější činnosti jsou jiné neţ dříve. V domově tak staří lidé snadněji ztrácí své kompetence, protoţe je přestávají vyuţívat. Tendence personálu pomáhat seniorům i tehdy, kdyţ to není nutné, vede postupně k vypěstování závislosti a k syndromu naučené bezmocnosti. Senior potřebuje mít kontrolu nad svým ţivotem, chce o sobě rozhodovat, ale v rámci ţivota v ústavu je moţnost rozhodování o sobě omezená. Starého člověka zde běţně berou jako někoho s omezenými kompetencemi, a proto potřebuje pomoc. I zdánlivě nesmyslný negativismus starých lidí lze chápat jako projev potřeby uplatnit svou vůli. Lidé v domovech pro seniory si uvědomují, ţe ţivot zde je poslední fází, po které následuje smrt. Mění svůj určitý způsob ţivota a získávají roli obyvatele domova pro seniory, která má niţší sociální status, jde o změnu definitivní (většinou). Lidé proto mohou reagovat depresivně, můţe se u nich objevit apatie a vyhasnutí jakéhokoliv pozitivního očekávání. Mohou se objevovat i nerealistické představy. Také podle Matouška (1999) můţe díky uvedeným rizikům dojít aţ k váţnému psychickému 15
traumatu, který jedince dlouhodobě poznamená. Následkem pak můţe být neochota a neschopnost stýkat se s lidmi, kteří nebyli podobně postiţeni, a jedinec se cítí dobře pouze v kolektivu lidí se stejnou zkušeností. Myslím si, ţe u seniorů je naplnění uvedených rizik opravdu velmi reálné, protoţe spolu se stářím přichází úbytek fyzických i psychických sil, omezení soběstačnosti, a tak lidé snadněji přijímají poskytovanou péči a další nabídku různých sluţeb, jsou často velmi rádi, ţe nemusejí nic zařizovat a mohou se z nich stát pasivní uţivatelé sociální sluţby. Často uţ nemají ani dostatek sil, aby se případnému ubliţování, omezování či zasahování do soukromí bránili. Je proto důleţité poskytovat kvalitní sociální sluţby, kdy zaměstnanci jsou opravdoví profesionálové, ví, kde je jejich místo. Forma poskytování péče by vţdy měla odpovídat potřebám toho konkrétního jedince. Vše by mělo být odvozeno od jeho individuálních potřeb a přání.
2.4 Specifika sociální práce se seniory v pobytovém zařízení Práce se seniory má samozřejmě svá specifika, stejně jako práce s jiným typem klientů. Pomáhající pracovník by se podle mého názoru vţdy měl seznámit se specifiky cílové skupiny, se kterou pracuje a se specifiky sociální práce s ní. V současné době se úloha sociálních pracovníků v rámci sociální práce se seniory velmi rozšiřuje. (Papeţová, 2010) Oproti minulosti, kdy se zabývali zejména finanční stránkou klientů či vyřizováním různých osobních záleţitostí, se jejich úloha rozšiřuje zejména do oblasti individuální práce, individuálního plánování, sociálního poradenství, aplikace různých terapií (validace, trénování paměti, muzikoterapie, apod.). Sociální pracovníci jsou dnes více v kontaktu se samotnými uţivateli a také s jejich rodinami, koordinují práci dobrovolníků v zařízeních, metodicky vedou a proškolují pracovníky v přímé péči, vedou studentské praxe. Proto je velmi důleţité, aby se pracovníci soustavně vzdělávali a také, aby byli vysoce psychicky odolní, protoţe se jedná o práci velmi psychicky náročnou, kdy se do domovů pro seniory dostávají zejména ti jedinci, kteří se jiţ nejsou schopni o sebe postarat, jsou opravdu nemocní a závislí na pomoci druhých lidí. Při vykonávání sociální práce se starými lidmi proto nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní a sociální prací. (Janečková, 2005) K jejich průniku by mělo docházet jak ve zdravotnických zařízeních, tak v zařízeních sociálních sluţeb, oba typy by měly být poskytovány souběţně. Sociální pracovník by tedy měl pracovat v týmu se zdravotníky. Kromě zaměření se na oblast zdraví pomáhá sociální pracovník klientovi adaptovat se na změnu, která s odchodem do ústavní péče nastává, podporuje uchování kontinuity ţivota, podporuje zachování vazeb mezi minulostí a současností, pracuje s klientovým ţivotním příběhem. Tak dochází k podpoře zdraví a kvality ţivota klienta. Sociální práce se seniory musí být vţdy prováděna kvalitně, i v případech, kdy klienti mají v důsledku zdravotního postiţení problémy s komunikací. Pomáhající pracovník musí mít dovednosti potřebné k navázání kontaktu a k rozpoznání potřeb těchto klientů. Obecně můţeme říci, ţe základem sociální práce se starými lidmi je práce se vztahem a důvěrou, vytvoření pocitu bezpečí a jistoty, které patří k nejzákladnějším 16
potřebám seniorů. Sociální pracovník často bývá jediným prostředníkem kontaktu seniora s vnějším světem, skrz něhoţ můţe vyjádřit svoji vůli, s jeho podporou se můţe rozhodovat a udrţet si kontrolu nad svým ţivotem. DVO: Jaká je charakteristika zařízení sociálních sluţeb? Jaká jsou očekávání klientů od poskytování pobytové sociální sluţby? Jaká rizika ústavní péče klienti vnímají? Vychází koncipování aktivizačních programů z reflexe rizika ústavní péče?
17
3 Individuální přístup ke klientovi V této kapitole se nejprve zaměřím na ţivotní situaci klienta a jeho sociální fungování. Ţivotní situace kaţdého jedince je jiná, jedinečná, proto musíme ke klientovi přistupovat individuálně. O individuálním přístupu a individuálním plánování z něho vyplývajícím hovořím v dalších podkapitolách. Zabývám se také teorií potřeb, ze kterých individuální plánování vychází a strategiemi vyrovnání se stářím, které podle mne velmi ovlivňují to, jak se bude jedinec v období stáří chovat, jak jej bude proţívat a poznání těchto strategií můţe pomáhajícímu pracovníkovi seniora lépe pochopit.
3.1 Ţivotní situace a sociální fungování Předmětem intervence sociální práce je ţivotní situace klienta. Kontext ţivotní situace je úzce spjat s konceptem sociálního fungování, který charakterizuje podstatnou vlastnost kaţdé ţivotní situace. (Navrátil, 2003) Pojem sociálního fungování významně rozpracovala Bartlettová, ve své knize „The common base of social work practice“ z roku 1970. Sociální fungování zde chápe jako interakce, které probíhají mezi poţadavky prostředí a lidmi. (Navrátil, 2001, 2003, Musil, 2002) Autorka vychází z předpokladu, ţe ţivotní situace je nároky prostředí velmi ovlivněna, přičemţ rozlišuje dimenzi schopnosti řešit problémy a dimenzi nároků sociálního prostředí, ve kterém jedinec o řešení svých problémů usiluje. Nároky prostředí a schopnost jedince řešit problémy jsou obvykle v rovnováze. Pokud ale lidé dané poţadavky dostatečně nezvládají, situaci povaţují za problematickou. Cílem intervence sociálního pracovníka je pak podpora sociálního fungování klienta tím, ţe mu pomáhá obnovit či udrţet rovnováhu mezi dostatečnou kapacitou zvládání a této kapacitě přiměřenými poţadavky prostředí. Navrátil (2003) termín sociálního fungování redefinuje a upozorňuje na to, ţe také kaţdý jedinec má svá očekávání vůči prostředí (ne jen prostředí vůči jedinci). Na základě toho definuje sociální fungování jako „vztah mezi očekáváními jednotlivce a sociálního prostředí“. Cílem sociální práce, odvozeným od tohoto pojetí, je pak podpora sociálního fungování klienta tím, ţe mu pomáhá obnovit nebo udrţovat komplementaritu mezi jeho očekáváními a očekáváními prostředí a dále v rozvoji oboustranné schopnosti tato očekávání naplňovat. Termín sociální fungování se týká dynamické stránky ţivotní situace, ale ta je tvořena i stránkou statickou, která je tvořena prvky a systémy, které danou situaci utvářejí. Mezi konkrétní prvky a systémy, utvářející ţivotní situaci, patří věk, pohlaví, stav, sloţení domácnosti klienta, jeho rodinná struktura a vztahy v rodině, zaměstnanost, charakter zaměstnání a postavení klienta v něm, sociální aktivity, zájmy členství ve formálních skupinách, vyuţívání formálních zdrojů a další neformální zdroje. Ţivotní situace není statická, ale vyvíjí se v čase spolu se změnou společnosti či změnami, které vyplývají z normálního průběhu ţivota (vyvíjí se v kontextu ţivotního cyklu). Do ţivotní situace klientů lze intervenovat čtyřmi základními způsoby – přizpůsobit klienta prostředí, přizpůsobit poţadavky prostředí moţnostem klienta, přizpůsobit podporu nárokům prostředí nebo přizpůsobit podporu potřebám klienta. (Musil, 2002). Sociální pracovníci tedy mohou klientům pomoci překonávat problémy posilováním jejich způsobilosti zvládat poţadavky sociálního prostředí třemi způsoby. Mohou se snaţit klientům pomoci, aby se sami dokázali přizpůsobit očekávání okolí (důraz je kladen na změnu klienta), také se mohou snaţit změnit sociální prostředí tak, aby se 18
v něm klienti mohli lépe orientovat a prosadit (důraz je kladen na změnu prostředí) nebo kladou důraz na obě moţnosti. Ţivotní situace seniorů se v důsledku jejich sníţené soběstačnosti a omezené fyzické, psychické či sociální funkčnosti velmi mění, je velmi specifická. Seniorský věk s sebou přináší mnoho změn, které je třeba řešit či se s nimi pokusit vyrovnat a přizpůsobit se jim. Jak jsem uvedla v kapitole 1.1, změny ve stáří jsou velmi individuální, proto se musíme také na ţivotní situaci daného seniora dívat individuálně a přistupovat k němu jako k neopakovatelné individualitě.
3.2 Individuální přístup ke klientovi Individuální přístup ke klientovi je podle mého názoru základem kaţdého poskytování pomoci, sluţby. Individualizace je zaloţena na právu jedince, aby s ním bylo jednáno jako s osobností, která má své osobní vlastnosti, specifika, přání a potřeby. (Zoubková, 2008) Jako hodnotový princip sociální práce souvisí individualizace s morálkou a etikou. Také Rheinwaldová (1999) hovoří o tom, ţe kaţdému klientovi je nutno poskytovat individuální péči. U kaţdého je třeba sledovat cíl péče, která má jeho současný stav zlepšit či alespoň udrţet a v jakémkoli stavu musí být o klienta pečováno tak, aby se cítil spokojený, klidný a tak, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Individuální přístup vychází z humanismu, z jehoţ nejvýznamnějšího představitele v rámci sociální práce je povaţován C. G. Rogers, který rozpracoval přístup orientovaný na klienta. Podle něj úspěšnost práce s klientem závisí na tom, jak pracovník ke klientovi přistupuje a také to, jak tento vztah vnímá klient. (Navrátil, 2001) Základem je kongruence a opravdovost9, bezpodmínečná pozitivní zpětná vazba10 a empatie11. Podle tohoto přístupu se má ke klientovi přistupovat nedirektivně, nehodnotit jej, uţívat aktivní naslouchání a autentické přátelství. Carkhuff, který na tento přístup navázal, hovoří o tom, ţe sociální pracovník by měl tedy ve vztahu s klientem usilovat o opravdovost, upřímnost, vřelost, respekt, akceptaci a empatické porozumění. Zaměření se na jedince je v sociální práci často uplatňováno, a to zejména v problematice duševního zdraví, vývojových poruch, ve sféře dlouhodobé péče, ve sluţbách pro seniory a pro přistěhovalce. (Havránková, 2003a) Tento přístup je náročný z hlediska profesionální vybavenosti i osobních dispozic, ale i přesto umoţňuje operativní rozhodování, pruţnost, tvořivost. Jde o způsob, jak věnovat soustředěnou pozornost jedinci, který sociální sluţbu potřebuje. Základem této práce je pochopení jedince, ale také rodiny, komunity, společnosti a znalost sociálně-zdravotnických sluţeb, které nabízejí moţnost zbavit se nedůstojných ţivotních podmínek. Problémy klienta se pracovník zabývá v celé jejich šíři. Případová práce je zaloţena na předpokladu, ţe cena jedince je nadřazena všemu ostatnímu. Je postavena výše neţ zájmy institucí nebo jakékoli hmotné hodnoty. Jedinec si zaslouţí péči, úctu, důstojnost a příleţitost vyjadřovat svou individualitu. Má moţnost sám se rozhodovat, vše je postaveno na jeho síle. Klienta bychom proto měli vţdy povzbuzovat k odvaze, sebedůvěře, aktivně mu naslouchat 9
Ve smyslu jednání pracovníka v souladu s jeho proţíváním. (Navrátil, 2001) Vyjadřuje úsilí pomáhajícího pracovníka o přijímání klienta bez hodnocení jeho postojů a chování. (Navrátil, 2001) 11 Snaha proţívat a chápat klientovu situaci „jeho očima“. (Navrátil, 2001) 10
19
3.3 Teorie potřeb Teorií potřeb se zabývala celá řada autorů a ti potřeby definují různě. Psychologický slovník (Hartl, Hartlová, 2000) říká, ţe potřeba je nutnost organismu něco získat nebo něčeho se zbavit; stav lidského organismu, který znamená porušení vnitřní rovnováhy nebo nedostatek ve vnějších vztazích osobnosti. Potřeby jsou určeny ţivotní nutností člověka jako druhu a jejich dlouhodobé nenaplnění se nepříznivě odráţí ve zdraví a pocitu dobré pohody. Matoušek (2003b) chápe potřebu jako motiv k jednání a v kontextu sociální práce říká, ţe můţe jít o konstrukt popisující něco, co pociťuje klient či definuje expert (resp. agentura nebo stát). Vedle pociťované potřeby existuje ještě potřeba vyjadřovaná, která je reprezentovaná počtem klientů, kteří ţádají o určitou sociální sluţbu. Sociální pojetí potřeby se od psychologického pojetí liší tím, ţe potřeby vztahuje k zákonu nebo jinému druhu oprávnění. V sociální práci má své místo ale i psychologicky pojatá potřeba, kdy ta by měla být ve všech případech, kdy je to moţné, východiskem práce s klientem. Potřeby můţeme rozdělit z několika hledisek, např. biogenní a psychogenní či vrozené (primární) a získané (sekundární). (Šimíčková-Číţková, 2004) Mezi nejznámější teorii potřeb však patří teorie A. H. Maslowa. Ten rozdělil lidské potřeby do pěti skupin, které uspořádal do vývojového pořadí. (Kratochvíl, 2006) Níţe umístěné potřeby (fyziologické, bezpečí, sociální, autonomie) musí být podle něj dostatečně uspokojovány, aby se mohly uplatnit potřeby vyšší úrovně. První čtyři potřeby můţeme označit jako nedostatkové, motivující k jednání, sebeaktualizaci pak označujeme jako potřebu růstovou, která směřuje k přesaţení přítomného stavu a k nadosobním cílům. Pomocí směřování k vyšším cílům můţe člověk dokázat překonat neuspokojení základnějších potřeb svého organismu. Jurečková (2003) dává do souvislosti uvedenou Maslowovu teorii potřeb a klasifikaci potřeb odvozenou z definice Světové zdravotnické organizace. Fyzické potřeby ztotoţňuje s potřebami fyziologickými, potřebu bezpečí řadí do potřeby psychické, do potřeb sociálních zahrnuje potřebu autonomie, a potřeby sociální vymezené Maslowem. Duchovní potřeby pak zahrnují potřebu seberealizace.
3.3.1 Potřeby starých lidí Ani ve stáří, stejně jako v jiných obdobích ţivota člověka, nelze podceňovat význam psychosociálních potřeb. (Klevetová, 2008) Jejich naplňování dokáţe pozitivně působit na tělesné zdraví a ochotu starého člověka pro sebe ještě něco udělat. Obecně je stáří charakteristické poklesem potřeby změny a vzestupem potřeby jistoty a stability. (Vágnerová, 2000) Jedinec se v důsledku vývojových změn více koncentruje na vlastní potřeby, mění se zaměření těchto potřeb i jejich subjektivní význam. Staří lidé potřebují uspokojovat všechny potřeby. (Pichaud, Thareauová, 1998) Důleţité jsou jak potřeby fyziologické, tak potřeby psychologické. Všechny tyto lidské potřeby tvoří celek, jenţ spojuje fyzickou, psychickou a sociální stránku člověka, jsou od sebe neoddělitelné. Seniory a jejich potřebami se zabývá mnoho autorů, např. Vágnerová (2000), Pichaud a Thareauová (1998), Kalvach a Onderková (2006) či např. Klevetová a Dlabalová (2008). Pokud vyjdeme z rozdělení potřeb podle A. Maslowa, můţeme ve spojitosti se seniory specifikovat potřeby takto: 20
Fyziologické potřeby jsou povaţovány za základní potřeby, přítomné v kaţdém jedinci od počátku ţivota. (Drapela, 2001) Neuspokojení jedné z nich se můţe odrazit na celkovém stavu a zdraví jedince. (Pichaud, Thareauová, 1998) Zahrnujeme zde výţivu (jídlo, pití), vylučování, dýchání, spánek a odpočinek, pohyb, chůze hygiena, správná teplota, zdraví, tišení bolesti, smích, pláč, fyzické kontakty. Tyto potřeby jsou velmi důleţité a jejich uspokojování věnujeme nejvíce času. Potřeba bezpečí znamená, ţe kaţdý jedinec vyţaduje bezpečí, svobodu. Kaţdý potřebuje určitý řád, strukturu, stanovení mezí a ochranu před poraněním. Tyto potřeby se zvlášť silně projevují v raném věku a v dětství. (Drapela, 2001) Zahrnujeme zde také respektování lidské důstojnosti, udrţení vyjadřovací schopnosti, projevování citů, vyjadřování proţitků, udrţení intelektuální úrovně. (Jurečková, 2003) Tento druh potřeb můţeme rozlišit na potřebu ekonomického zajištění (vědomí člověka, ţe má dost peněz na ţivobytí), potřebu psychického bezpečí (pocit jistoty, nemít strach, necítit se ztracený) a potřebu fyzického bezpečí. (Pichaud, Thareauová, 1998) Pokud starým lidem potřeba ekonomického zajištění chybí, mohou cítit velmi silnou úzkost a strach. V souvislosti s tímto pak mohou střádat jídlo, předměty, dělají si zásoby, coţ vychází z jejich zkušenosti z války. Potřeba fyzického bezpečí pak souvisí s obavami z pádu, zejména u těch starších lidí, kteří se hůře pohybují. Tento pocit můţeme posílit různými kompenzačními pomůckami či podáním ruky. Uspokojení potřeby psychického bezpečí ve stáří posilují časové orientační body dne (např. jídlo, televizní noviny). Do sociálních potřeb můţeme zahrnout potřebu informovanosti, potřebu náleţet k nějaké skupině, potřebu lásky, potřebu vyjadřovat se a být vyslechnut. Potřeba informovanosti (mít informace o světě, mít zprávy o blízkých lidech) je pro seniory velmi důleţitá, protoţe bez těchto potřeb mohou být náhle odtrţeni od světa. Velmi obtíţně získávají nové zprávy, zejména kdyţ se u nich objeví problémy se sluchem. Potřeba náleţet k nějaké věkové skupině znamená být např. součástí rodiny, skupiny přátel, klubu… Problémy nastávají při přestěhování a tehdy, kdyţ se člověk nemůţe zúčastňovat různých akcí, navštěvovat přátele. Pocit, ţe člověk nikam nepatří, je velmi bolestný, a je velmi obtíţné se s ním vyrovnat. Potřeba lásky je velmi důleţitá, protoţe to, aby s člověkem někdo počítal a mít někoho rád je smyslem ţivota. Potřeba vyjadřovat se a být vyslechnut se můţe projevovat různě. Někdo potřebuje stále mluvit, jinému stačí, kdyţ je v kolektivu ostatních. Potřeba autonomie znamená být svobodný, rozhodovat se sám za sebe. Řadíme zde potřebu respektu, důvěry, získání souhlasu. (Šimíčková-Číţková, 2004) Potřeba úcty souvisí s vlastní zdatností a vědomím zvládání ţivotních nároků (sebeúcta) a s pověstí, prestiţí a uznáním (úcta druhých). (Drapela, 2001) V rámci potřeby seberealizace, rozvoje vlastní činnosti jedinec touţí po seberealizaci, po nalezení smyslu svého ţivota, ve spojení s rodinou, prací, vírou či čímkoli jiným. (Pichaud, Thareauová, 1998) Zahrnujeme zde také potřebu osobního růstu, do které řadíme kognitivní a estetické potřeby (potřeba objevovat, tvořit, uspořádat). (Šimíčková-Číţková, 2004) Vývojově nejvyšší potřeba sebeaktualizace vystupuje jen u mála lidí, kteří jsou uspokojeni ve svých základních psychických potřebách, váţí si sebe sama a respektují své sebepojetí. Obecně můţeme říci, ţe neuspokojení sekundárních potřeb vyvolává obdobnou nelibost a psychickou trýzeň jako neukojení potřeb primárních.
21
3.4 Individuální plánování sociální sluţby Individuální plánování, vycházející z individuálního přístupu ke klientovi můţe vycházet z různých teorií. Matoušek a Pazlarová (2008) hovoří o tom, ţe jednou z teorií můţe být sociálně ekologický přístup. Další autoři (Horák, 2004, Třinecký, 2010) hovoří o tom, ţe vychází z přístupu orientovaného na úkoly (Task-Centered Approach). Tento přístup vznikl přímo v rámci sociální práce a snaţí se poskytnout systematický rámec pro zvládání různých problémů. (Navrátil, 2001) Efektivita tohoto přístupu spočívá v myšlence, ţe i malý úspěch rozvíjí sebeúctu a sebedůvěru a ţe lidé se více angaţují v úkolech, které si sami zvolili. Základem všeho je partnerství (expertem je klient sám) a posilování (přístup staví více na klientových silných stránkách). Individuálním plánováním sociální sluţby se dnes zabývá mnoho autorů (např. Matoušek, 2007, Janečková, 2005, Havránková, 2003a, Kozlová, 2005, Malíková, 2011, Čermáková a Johnová, 2002 aj.). Všichni se shodují na tom, ţe poskytované sluţby musí vycházet z individuálních potřeb a přání uţivatelů a jejich cílem je pomoci klientovi zlepšit jeho aktuální stav či zlepšit kvalitu jeho ţivota. Tento důraz na individuální plánování sociální sluţby můţeme chápat jako reakci na doznívající období, kdy zájmy institucí, ústavů, určovaly způsoby poskytování sluţby, často bez ohledu na konkrétní a specifické klientovy potřeby. (Matoušek, 2005) Klient byl často totoţný s jeho problémem, diagnózou. V ústavu mu bylo vytvářeno náhradní umělé prostředí a většinou se nikdo nezajímal o to, jak tímto přístupem formátují klientův svět. Hodnocení potřeb klienta a jeho situace se proto stalo poţadavkem, bez kterého si v dnešní době neumíme kvalitní sociální sluţby představit. Důkladné hodnocení je důleţité zejména, kdyţ je klientovi jako řešení jeho situace nabízen pobyt v ústavu či komplexní denní program. Individuální plány (a s nimi hodnocení potřeb klientů) se tedy staly součástí profesionální pomoci, poskytované v zařízeních sociálních sluţeb České republiky a oporu mají také v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách. (Třinecký, 2010) Problematika individuálního plánování je také součástí standardů kvality. Zákon o sociálních sluţbách výslovně stanovuje, ţe sluţby musí vycházet z individuálně určených potřeb a osobních cílů jednotlivců. (Johnová a kol., 2008, Čermáková a Johnová, 2002) V §88 říká, ţe poskytovatelé jsou povinni plánovat průběh poskytování sociální sluţby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální sluţby a hodnotit průběh poskytování sociální sluţby za účasti těchto osob, je-li to moţné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální sluţby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců. Zákonný poţadavek se zaměřuje především na proces plánování, kdy do plánování musí být zapojen samotný klient, cíle plánu jsou v souladu s osobními cíli a při plánování jsou zohledňovány schopnosti a potřeby klienta. Takto vzniklé individuální plány můţeme označit jako plány zaměřené na člověka a proces, který k nim vede jako plánování zaměřené na člověka. Standard č. 5 pak říká, ţe uţivateli jsou poskytovány sluţby a péče vycházející z jeho schopností, a to v rozsahu odpovídajícím jeho stavu a potřebám. (Malíková, 2011) Průběh sluţby má být přiměřeně plánován a o celém plánování a průběhu sluţby jsou vedeny záznamy v dokumentaci individuálního plánu klienta. Standard je zaměřen na to, aby veškeré sluţby byly klientovi poskytovány na základě společně vypracovaného individuálního plánu. Realizace individuálního plánování má za cíl (Malíková, 2011): 22
zohledňovat klientovy potřeby, aktuální situaci, jeho poţadavky i změnu poţadavků, vést klienta k pocitu, ţe všechny prováděné činnosti a úkony slouţí jako prostředek k dosaţení jeho osobního cíle, podporovat klienta, aby si dělal vše sám a tím udrţoval svou (alespoň částečnou) soběstačnost, dosáhnout sociálního začlenění klienta. Obecně můţeme říci, ţe individuální plánování je spolu se sociálními standardy velkou zárukou ochrany a dodrţování práv klientů. V rámci něj se klient stává aktivním spolutvůrcem poskytované sociální sluţby a partnerem pečujících pracovníků. Poskytované sluţby směřují k podpoře jeho soběstačnosti, díky které je zajištěna lidská důstojnost seniora, je podporováno jeho sebevědomí a pocit vlastní hodnoty a ceny. Aby bylo individuální plánování úspěšné, musí při něm fungovat týmová spolupráce všech zúčastněných pracovníků. Všichni členové týmu jsou velmi důleţití, ale podle mne je nejdůleţitější klíčový pracovník. Klíčový pracovník je ten, který by měl být klientovi v zařízení nejblíţe, senior se na něj můţe s důvěrou obrátit. (Janečková, 2005) Zejména v počátku (při adaptaci na velkou ţivotní změnu) by měl tento pracovník věnovat klientovi maximální pozornost. Klíčový pracovník odpovídá za plánování a průběh sluţby pro jednotlivce a iniciativně si všímá zájmů, potřeb, hodnot a cílů dalších klientů. (Johnová a kol., 2008) Je to ten, za kterým můţe klient kdykoli jít, rozumí mu. Pracovník musí být k výkonu klíčového pracovníka určité kompetence, jako jsou vědomosti, dovednosti a postoje. Ve funkci klíčového pracovníka je nejčastěji pracovník v sociálních sluţbách, ale můţe to být také terapeut, ošetřovatelka či jiní. (Malíková, 2011) Někdy vykonávají tuto funkci i všeobecné sestry, ty však mají své kompetence a funkce klíčového pracovníka jim nepřísluší. Přes mnohé výhrady, které se u pracovníků i po několika letech nutnosti individuálně plánovat objevují, přináší toto plánování mnohé výhody jako pro klienty, tak pro klíčové pracovníky. Mezi výhody individuálního plánování pro obyvatele domova patří např.:(Malíková, 2011) individuální, holistický přístup, moţnost individuálních úprav reţimu v zařízení vyhovujícího klientovi a odpovídající jeho předchozím návykům nebo jeho změněným potřebám daným například zhoršeným zdravotním stavem či jinými důvody či okolnostmi, dostatek informací o poskytovaných sluţbách, jejich trvalá dostupnost a také aktuálnost, vyšší důvěra k zařízení a jeho pracovníkům, dodrţování lidských práv obyvatele domova, vytvoření prostoru k naplnění a proţívání další ţivotní etapy podle představ klienta, aktivní zapojení klienta do poskytované péče na základě dohody, jeho spoluúčast na plnění a dosaţení osobního cíle, individuální přístup pracovníků ke klientovi, který podporuje a zvyšuje jeho aktivní zapojení, jeho soběstačnost a zainteresovanost (klient si uvědomuje svoji spoluúčast a rozhodovací právo), není sníţena důstojnost klienta, jeho sebeopojení, 23
klient nemá pocit nepochopení okolím, zvýšení spokojenosti klienta s poskytovanými sociálními sluţbami a s přístupem pracovníků k němu, vyšší pocit jistoty, důvěry a bezpečí klienta, coţ je dáno sledováním a hodnocením plnění plánu Pro personál individuální plánování sluţby znamená: (Malíková, 2011, Čermáková a Johnová, 2002) zpočátku nárůst práce, potřeba vyšší koncentrace na individuálně a efektivně prováděnou péči, nutnost písemně zaznamenávat provedené činnosti v souladu s vytvořením individuálním plánem, úzkou spolupráci s klientem a zjištění mnoha informací, které výrazně zvyšují porozumění pracovníka klientovi, jeho potřebám a situaci, podstatně zvýšenou osobní odpovědnost pracovníků za poskytovanou péči a dosaţené výsledky, flexibilitu při potřebě změny péče o klienta, zvýšení motivace a osobního zapojení pracovníka do péče klienta, moţnost nalezení výhodnější řešení nepříznivé sociální situace, větší příleţitost předejít moţným rizikům – vyhnout se jim, připravit se na ně, stanovení a zaznamenání cílů usnadňuje kontrolu kvality i efektivity sluţeb, systematičnost v přístupu k uţivatelům, která je výsledkem plánování, usnadní předcházet nahodilostem v poskytování sluţeb sniţujícím kvalitu, všem uţivatelům je věnována stejná pozornost, častější a efektivnější pouţívání různých komunikačních technik při jednání s klientem, zlepšení veškeré komunikace a spolupráce pracovníků s klienty, minimalizace problémů a sníţení počtu konfliktních situací v zařízení, zvýšení motivace pracovníků k osobnímu růstu, k dalšímu vzdělávání a rozšiřování znalostí z oboru, zvýšení pocitu uspokojení z dosaţených výsledků v péči o klienta a řešení jeho problémových situací, zvyšuje se i profesionalita v chování a přístupu pracovníka ke klientům, jejich příbuzným a jiným osobám, zvýšení sebeúcty, vlastního ocenění a respektu pracovníka vůči sobě samému, vyšší náročnost prováděné práce můţe určitou skupinu pracovníků demotivovat a vést aţ ke vzniku syndromu vyhoření. Přínos individuálního plánování je pro klienty, pracovníky i samotné zařízení jednoznačný, představuje individualizovanou formu pomoci. Zjišťování potřeb a individuální plánování průběhu sociální sluţby ve svém globálním pojetí znamená vysoce zásluţnou činnost na bázi hlubokého respektu a úcty ke kaţdému klientovi jako člověku, znamená vyjádření nejvyšší úcty k němu bez ohledu na jeho současný stav a situaci. Základem je projevení upřímného zájmu a poskytování takové péče, abychom klientovy potřeby a představy maximálně uspokojili). Na základě individuálního plánování můţeme klientům nabídnout opravdu to, co si přejí, a můţeme vytvářet takové aktivity, které budou chtěné a vyhledávané.
24
3.5 Strategie vyrovnání se stářím S. Reichardová provedla v roce 1962 studii o zvládání vlastního stáří a na základě tohoto výzkumu vytvořila 5 vyrovnávacích strategií – jak se vyrovnat s vlastním stářím (Klevetová, Dlabalová, 2008, Langmeier, Krejčířová, 1998). O stejných strategiích hovoří i Haškovcová (1989), která odkazuje na Bromleyho, který tyto strategie uveřejnil v roce 1966: 1. Konstruktivní strategie – člověk se dokáţe vyrovnat s omezením, které stáří přináší. (Klevetová, Dlabalová, 2008) Snaţí se být aktivní, vytváří nové vztahy, stanovuje si přiměřené cíle a plány. Je otevřený novým situacím, pruţný v myšlení a poznávání, tolerantní vůči druhým. Snadno navazuje kontakty s druhými lidmi, počítá s jejich oporou, rozvíjí své zájmy. Je optimistický, spokojený, má smysl pro humor. Akceptuje svá omezení, vyuţívá současných schopností, přizpůsobuje se změnám a má program pro své stáří. Ochotně vyuţívá kompenzační pomůcky a aktivně vytváří podmínky pro svá fyzická omezení. Okolím je přijímán jako milý starší člověk. (Haškovcová, 1989) Tento konstruktivní přístup si jedinec připravuje uţ během produktivního věku, kdy si můţe připravovat aktivity, které později rozvíjí. (Venglářová, 2007) Také se snaţí o udrţení tělesného zdraví pomocí vhodné stravy či pohybových aktivit. Důleţité je také mít ve svém okolí širší síť přátel a pěstovat dobré vztahy s rodinou. 2. Strategie závislosti – člověk je více pasivní, spoléhá na pomoc druhých. (Klevetová, Dlabalová, 2008) O ničem nerozhoduje sám, přesouvá zodpovědnost na lidi kolem sebe. Má rád své soukromí, odpočinek, pohodlí, bezpečí. Spoléhá na pomoc druhých. Není ctiţádostivý a tak odchod do důchodu nenese příliš těţce. (Haškovcová, 1989). K závislosti na ostatních přispívají také různé tělesné obtíţe, které se v tomto období objevují. (Venglářová, 2007) Závislost se týká jak rodiny, tak zdravotníků a také v ústavní péči se setkáváme s klienty, kteří mají větší potřebu přítomnosti personálu a pomoci, coţ není vţdy podloţeno objektivním stavem jedince. 3. Strategie obranná – člověk odmítá přijmout změny, které mu stáří přináší. (Klevetová, Dlabalová, 2008) Je přehnaně aktivní, aby dokázal, ţe nepotřebuje pomoc druhých. Tento typ člověka byl zpravidla profesně a společensky velmi úspěšný, nerad přijímá myšlenku na odchod do důchodu. Příliš se emočně kontroluje a přísně dodrţuje své zvyklosti. Bývá konfliktní, chce mít moc nad prostředím. 4. Strategie hostility – jedinec je nepřátelský vůči lidem a vůči všemu, nic není nikdy dobře. Chce být litován, hledá viníky za své ţivotní prohry. Je často agresivní a podezřívavý, stále si na něco stěţuje a vyhledává konflikty. Nerozumí si s mladými lidmi. 5. Strategie sebenenávisti – tento člověk obrací svou nenávist a zlobu proti sobě, je kritický vůči vlastní osobě, často mluví o smrti. V minulosti měl neuspokojivé vztahy s rodiči, partnerem, na pracovišti. Trpí pocity osamělosti. Ţivot hodnotí kriticky a pohrdavě, netouţí nic dělat. U těchto lidí je velmi těţké nacházet pozitivní přístupy a tak nezbývá neţ tyto postoje akceptovat. Jsou lítostiví, těţko se ovládají, mají sklony k depresím. (Haškovcová, 1989)
25
Uvedené strategie se v praxi různě kombinují a u jedince se vyskytují jejich různé variace. O „volbě“ strategie rozhoduje předchozí ţivotní zkušenost a také samotná povaha jedince. Tyto strategie se objevují také u seniorů, kteří se rozhodli zbytek ţivota strávit v domově pro seniory. Pracovníci těchto zařízení by proto měli být s těmito strategiemi seznamováni a při práci s klienty, tedy i při vytváření a realizaci aktivizačních programů z nich vycházet. Mohou jim pomoci nalézt vhodný přístup ke klientovi a také pochopit klientovo chování. DVO: Je v zařízení uplatňován individuální přístup při práci s klienty? Jaké strategie vyrovnání se stářím jsou u klientů patrné? Zohledňuje koncipování sociální sluţby strategie vyrovnání se stářím?
26
4 Aktivizace, aktivizační programy pro seniory V této kapitole mé diplomové práce se zaměřím na aktivizaci seniorů a aktivizační programy, které jsou velmi důleţité a jsou nedílnou součástí úspěšného stárnutí. Ze své vlastní zkušenosti vím, ţe aktivizační činnosti mohou velmi přispět ke spokojenosti obyvatel domova pro seniory a ti mají nejraději aktivity, které odpovídají jejich přáním a potřebám. V úvodu se věnuji animaci (která by měla být za kaţdých okolností nedílnou součástí poskytování sociálních sluţeb vůbec) a aktivaci, které pomáhají samotnou aktivizaci pochopit. V rámci aktivizace se blíţe zaměřím na aktivizační programy pro seniory a jejich moţné dělení.
4.1 Animace Animace je podle Pichauda a Thareauové (1998) základní sloţkou v jakémkoli ústavním zařízení. Animaci můţeme chápat jako oţivení, ţivost, čilost, ruch, programovou náplň, jejími základními rysy jsou nedirektivnost a otevřenost. Animace v tomto pojení zahrnuje nejen všechny aktivity v zařízeních sociální péče, ale animuje se i celkový přístup ke klientům a klima v zařízení. Důleţitá je zejména animace kaţdodenního ţivota, coţ znamená „oţivovat“ úkony, slova, události všedního dne (např. stolování, toaletu, pozdrav). Hlavní je zapojení klienta aktivně do kaţdodenních činností a umoţnit mu, aby se na činnostech podílel. Zintenzivnit (animovat) ţivot v domově můţeme ve všech oblastech ţivota. Uspořádání domova, pokojů, i moţnost přinést si do domova vlastní nábytek a jiné oblíbené předměty, to uţ můţeme povaţovat za animaci. Dále je to například respektování stravovacích zvyklostí obyvatel, moţnost klientů vykonávat dřívější činnosti (např. zametání pokoje či zapnutí knoflíků na košili). Po splnění těchto podmínek přichází na řadu další pilíře animace, kdy hovoříme o „animaci doplňkové“, „animaci smluvené“ a kontaktu s okolím. „Doplňková animace“12 zahrnuje všechny aktivity zorganizované pracovníky zařízení. „Smluvená animace“ pak obsahuje vystoupení různých umělců nebo skupin zvnějšku. Do kontaktu s okolím zahrnujeme spolupráci s dobrovolníky nebo např. různé výlety obyvatel.
4.2 Aktivace „Aktivace klienta je v nejširším slova smyslu pomoc nebo podpora směřující k udrţení, obnovení nebo získání schopností, nezbytných k samostatnému či co nejméně závislému uspokojování sociálně psychologických potřeb. Podle převahy účelu je poskytována buď ve formě sociálně psychologické podpory, jeţ směřuje zejména k odstranění osamocenosti, apatie, deprese, pasivity či agrese, nebo ve formě aktivizující klienta v různých oblastech ţivota, zejména společenské, kulturní a zájmové.“ (Jurečková, 2003, s. 143) 12
Jurečková (2003) tento druh animace dále dělí na individuální a skupinovou. Skupinovou animaci můţeme dále rozdělit na organizovanou a spontánní, vzniklou na základě vzájemných sympatií či specifických zájmech klientů.
27
Obsah aktivační péče zahrnuje podle Jurečkové (2003) zejména: pomoc při vedení osobního ţivota, pomoc při orientaci v realitě, utváření denního rytmu klienta včetně vytváření kaţdodenních programů zaměřených na smysluplné vyplnění volného času a nabídky individuálních aktivit vycházejících z osobních a celoţivotních zájmů klienta, pomoc při účasti klienta na společenském ţivotě, kdy je mu nabídnuta účast na společenských, kulturních a zájmových aktivitách, pomoc při zdolávání krizí, péče o umírající klienty, pomoc při vyřizování osobních záleţitostí, pracovně terapeutické a ergoterapeutické aktivity. Z uvedeného můţeme odvodit, ţe aktivace se zabývá podporou klienta v rámci uspokojování jeho sociálních a psychických potřeb. Tyto potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím individuálních či skupinových programů.
4.3 Aktivizace Aktivizace je podle Jurečkové (2003) specifický způsob intervence do ţivota člověka s cílem uspokojení jeho potřeb a rozvoje či udrţení jeho schopností a dovedností v rámci jeho stávajících moţností. Aktivizaci chápe jako prevenci patologického chátrání (fyzického, duševního, společenského, duchovního), jako cestu k uspokojení fyzických, duševních, společenských a duchovních potřeb, jako to, co dává smysl a hodnotu ţivotu, co poskytuje radost a motivaci k ţivotu, jako moţnost bavit se, mít se z čeho a na co těšit. Cílem aktivizace je tedy pomáhat jedincům ţít podle svých maximálních moţností bez ohledu na stupeň funkčnosti. Také Zgola (2003) hovoří o tom, ţe aktivity musí vyhovovat potřebám a zájmům klienta a přizpůsobit se jeho schopnostem. Aktivizace je jedním z výsledků úsilí o humanizaci péče o klienty. (Jurečková, 2003) Tato humanizace je v rámci oblasti sociálních sluţeb významným fenoménem posledního desetiletí a spočívá v komplexním chápání materiálních i nemateriálních potřeb klientů a v adekvátní reakci sociálních sluţeb na ně. Aktivizace klientů je právě jedním z prostředků, které mohou k uspokojování potřeb vést.
4.3.1 Aktivizace starých lidí Aktivita hraje v období stáří nezastupitelnou roli. (Radová, 2009) Jedinec spolu s odchodem do důchodu získává mnoho volného času, který můţe vyuţit pro svůj rozvoj nebo se pro něj můţe stát přítěţí. Subjektivní pocit seniora, ţe volný čas vyuţil smysluplně je důleţitým faktorem pro jeho spokojený ţivot. Jedinec se v období stáří můţe věnovat aktivitám, na které dosud neměl čas, avšak některé výzkumy poukazují na to, ţe spolu s věkem tendence vyhledávat nové aktivity klesá a staří lidé inklinují spíše ke stabilitě a udrţování osvědčených činností. Volnočasové aktivity mohou u seniorů výrazně pomoci v prevenci sociálního vyloučení, pocitu samoty a potřeby péče ze strany státu. (Bočková, 2011) Aktivní stárnutí přináší jedinci mnoho výhod, např. rozvoj dovedností, zlepšení fyzické aktivity, 28
zvýšení kreativity a vlastního vyjádření, pocit uţitečnosti a zodpovědnosti, uspokojení z péče o druhé, moţnost vyjádření názoru, moţnost spolupráce a vzájemné závislosti na druhém, důvod k vycházení z domu a cestování, příleţitost k vedení týmu, setkávání v klubech a dalších skupinách. Podle Dušové by se aktivizace starých lidí měla týkat jak jejich psychické, tak fyzické stránky. Radová (2009) zdůrazňuje také aktivitu sociální. Podle Klevetové a Dlabalové (2008) je důleţité provádět zejména konkrétní aktivity, které povedou k dosaţení soběstačnosti a nezávislosti na pomoci druhých v denních činnostech. Fyzická aktivizace zlepšuje tělesnou kondici a to ovlivňuje i duševní zdraví. (Dušová) Bývá velmi důleţitá u seniorů se smyslovými vadami a poruchami hybnosti, kteří mohou být ohroţeni imobilizačním syndromem a následným vznikem dekubitů. Fyzické aktivity proto musí být přizpůsobeny moţnostem fyzické kondice jedince a při jejich realizaci musíme dbát na zajištění bezpečnosti (prevence úrazu či pádu). (Bočková, 2011) Psychická aktivizace je pak důleţitá zejména u jedinců depresivních, se sklony k izolaci od okolí a apatií, která bývá zapříčiněna neúspěšnou adaptací na stáří nebo osobní situací. (Dušová) Tyto pocity bývají velmi časté u klientů domovů pro seniory či u klientů ošetřovatelských ústavů. Zvláštní kategorii pak tvoří senioři trpící demencí, kteří přestávají okolními světu rozumět a orientovat se v něm. U těchto osob musíme naše úsilí směřovat k nalezení počitků, které navazují spokojenost a překonávají prázdnotu. Právě u klientů ústavních zařízení je v dnešní době věnována větší pozornost náplni dne, neţ tomu bylo dříve. (Matoušek, 1999) Tato pozornost je důsledkem toho, ţe o klienty je v ústavu plně postaráno a ti tak mají nadbytek volného času. O novém obsahu péče hovoří také Rheinwaldová (1999), která jedince chápe jako biologicko-fyziologicko-socio-psychologický celek a tak by se k němu mělo i přistupovat. Domov by měl proto poskytovat nejen důstojné bydlení a nutnou zdravotní péči, ale měl by se věnovat také prevenci patologického chátrání (fyzického i duševního). Nutným doplňkem péče o seniory je tedy podle ní kvalitní program, velmi důleţitý pro jejich fyzický i duševní stav. Kromě tradičních pracovníků by proto v domově měl být také terapeuticko-rekreační pracovník, který se stará o denní zábavně-terapeutický program vycházející z potřeb obyvatel domova.
4.3.2 Aktivizační programy pro seniory Program aktivit není pouze snaha o vyplnění volného času lidí poté, co byla zajištěna základní péče o ně. (Zgola, 2003) Jedná se o celkový proces, ve kterém je jedinci poskytnuta příleţitost ţít způsobem, který mu nejvíce vyhovuje, a pokračovat v tom, co je důleţité pro jeho pocit jistoty, výkonnosti, sociálního začlenění a vlastní hodnoty. Také Matoušek (2003b) hovoří o tom, ţe cílem aktivizační terapie by mělo být to, aby se klienti při vykonávání nějaké činnosti cítili dobře (při hraní na hudební nástroj, zpěvu, při výtvarných činnostech, tanci apod.) a zároveň při ní byli v kontaktu s ostatními klienty či terapeuty. Programy nabízí lidem nutnou fyzickou činnost, adekvátní mentální stimulaci a příleţitost ke vzájemnému sbliţování a společenskému ţivotu. (Rheinwaldová, 1999) Aktivita je důleţitá zejména proto, ţe pro mnoho lidí znamená, ţe ještě „ţijí“, mohou dělat to, co si vybrali. (Zgola, 2003) Pokud se jedince cítí bezcenný, zbytečný, závislý, aktivita mu můţe velmi pomoci. Potřebuje program činností a ţivotní zkušenosti, které pomohou obnovit pocit sebe samého jako ceněného, zodpovědného. A právě toto by mělo být cílem citlivě reagujícího programování aktivit, které musí být 29
vytvářeny jak pro obyvatele domova vyţadující minimální péči, tak pro klienty, kteří jsou na poskytování péče zcela závislí. Někteří klienti nemají vyhraněné zájmy a spíše pasivně přijímá nabízené moţnosti13. Další však chtějí rozvíjet svou osobnost a určitou aktivní činností chtějí pokračovat ve své dřívější práci či dřívějším zájmu. (Matoušek, 1999) Program musí být pestrý a jednotlivé aktivity by měly učinit ţivot smysluplnější a udrţovat a maximálně stimulovat fyzické, mentální, společenské a emoční schopnosti. (Rheinwaldová, 1999). Kaţdá aktivita by v sobě měla zahrnovat sloţku zábavnou i terapeutickou, protoţe pouze takové aktivity jsou účinné a plně uspokojí potřeby obyvatel. Správným měřítkem efektivnosti programu je pak spokojenost a potěšení všech zúčastěných. (Zgola, 2003) 4.3.2.1 Druhy aktivizačních programů Aktivizační programy můţeme rozdělit z mnoha hledisek. Časté dělení je na aktivity individuální a skupinové. (Jurečková, 2003 Zgola, 2003, Mahrová, 2008, Radová, 2009) Individuální aktivity jsou určeny lidem, kteří nejsou zvyklí trávit mnoho času ve společnosti druhých nebo pro ty, jejichţ zájmy jsou velmi specifické a odlišné od zájmů ostatních. (Jurečková, 2003) Jsou také určeny pro nemocné, kterým nemoc brání v účasti na společném programu. Klient v rámci individuálních aktivit realizuje své vlastní zájmy, dovednosti a koníčky. (Mahrová, 2008) V rámci individuálních aktivit nemusí jít jen o aktivity jako takové, ale i o čas klidu, přemýšlení. (Zgola, 2003) Sedět u okna a pozorovat přírodu je pro jedince smysluplnější neţ pasivně sedět při skupinové aktivitě. Pečovatelé proto musí dbát na to, aby klientům nebrali aktivitu, která je pro ně smysluplná a nevnucovali aktivity, které pro ně smysl nemají. Většina činností v domovech je však prováděna ve skupinách. Skupina by měla jedinci nabídnout smysluplný proţitek, proto musí být uzpůsobena tak, aby vyhovovala potřebám osoby, která se jí účastní. Při společných výletech, kulturních akcích je důleţitý jednak vlastní proţitek, ale i poznání sounáleţitosti, moţnost podpořit ostatní, přijmout či poskytnout pomoc. (Mahrová, 2008) Mohou se objevit i krizové situace a jejich překonání znamená vţdy posílení klienta. Do společných programů můţeme zahrnout také rodinné příslušníky i přátele klienta a upevnit vzájemné vztahy. Zúčastnit se jich mohou také cizí lidé a klient se tak můţe pohybovat ve zcela reálném prostředí. Získané proţitky bývají nezapomenutelné a klienti je hluboce proţívají a dlouho na ně vzpomínají. Umí je zvnitřnit a nahradit jimi negativní proţitky způsobené nemocí či jinou osobní situací. Rheinwaldová (1999) rozděluje aktivity na následující: rukodělné práce, tvořivé činnosti, společenské programy, diskuse, hry, hudba, tanec, cvičení, sporty, sportovní hry, činnosti venku, v přírodě, náboţenské programy, vzdělávací činnost.
13
Pasivita můţe být ovlivněna několika faktory, jako je např. finanční situace, vztahové problémy (jedinci brání rodina, okolí), psychické či jiné zdravotní faktory (únava, bolesti, obtíţná chůze, poruchy sluchu, zraku apod.). (Dušová)
30
Dále hovoří o tom, ţe v některých domovech se osvědčilo zakládat kluby, kde se scházejí senioři se stejnými zájmy a provádějí různé, jimi zvolené aktivity. Účelem takového klubu můţe být zábava, vzdělávání, dobročinné činnosti. Kluby by vţdy měly být otevřené. Jurečková (2003) rozděluje aktivity podle oblasti potřeb, které uspokojují, rozvíjejí či procvičují. Vychází přitom z rozdělení potřeb uvedeného v kapitole 3.3. Jednotlivé aktivity mohou současně uspokojovat několik oblastí potřeb, proto se mohou opakovat. Aktivity uspokojující fyzické potřeby – sportovní a pohybové (vycházky, cvičení, rehabilitace, sportovní odpoledne, taneční zábavy, hraní divadla), hudební (zpěv, hra na hudební nástroj), ruční a výtvarné práce (jemná motorika – pletení, šití, pečení, vaření), péče o flóru a faunu (pěstování květin a bylin v zahradě nebo za oknem, aranţování květin, zahrady se zeleninou, chování zvířat, petterapie). Aktivity uspokojující psychické potřeby – hudební (relaxace), společenské (pocit sebeúcty – soutěţivé hry), informační (pocit bezpečí – čtení novin, sledování zpráv v televizi či rádiu, debaty, připomínka svátků), duchovní, cvičení paměti a vzdělávací aktivity (kognitivní funkce – memoáry, luštění kříţovek, poznávací hry, dokumentární filmy, poznávací výlety, odborné přednášky, rozbory literárních děl), ruční a výtvarné práce (rozvoj kreativity), péče o flóru a faunu (pocit zodpovědnosti, petterapie – relaxace, pozornost). Aktivity uspokojující sociální potřeby – obecně veškeré kolektivní aktivity (kontakt s druhými), kulturní (poslech hudby, koncerty, divadlo, módní přehlídky, promítání filmů, besídky), společenské (oslavy, zábavné večery, společenské hry, kavárna, karneval), participační (moţnost samostatného rozhodování – schůzky rady klientů a komise pro stíţnosti, participace v hnutích či politických stranách, v náboţenských skupinách), duchovní, ruční a výtvarné práce (pocit uznání, uţitečnosti – kreslení, malování, další výtvarné techniky). Aktivity uspokojující duchovní potřeby – duchovní (hledání smyslu ţivota – bohosluţby, modlitby v průběhu dne, biblický krouţek, světonázorová hnutí). Aby byly prováděné aktivity opravdu účelné, musíme obyvatele domova opravdu dobře znát, včetně jejich minulosti, abychom věděli vše o jejich přáních a mohli jim dát co největší moţnost účastnit se dění podle svého očekávání. (Pichaud, Thareauová, 1998) Vţdy hledáme to, z čeho mají klienti radost, co je pro ně uţitečné, dáváme jim moţnost vyjádřit se, co by chtěli dělat a přijímáme jejich nápady. 4.3.2.2 Proces vytváření aktivizačních programů pro seniory Z předchozího textu je zřejmé, ţe ke klientům bychom v rámci poskytování různé péče měli přistupovat vţdy individuálně. Kaţdý jedinec je unikátní osobností, proto musí být i program aktivit individuálně, systematicky plánován, vţdy by se mělo postupovat směrem od klienta. (Zgola, 2003, Rheinwaldová, 1999, Dušová). Program by měl čerpat ze spektra kaţdodenních aktivit i z mimořádných událostí. (Zgola, 2003) Vycházet by měl z informací získaných od rodiny, z pozorování klienta. Rheinwaldová (1999) hovoří o tom, ţe péče musí vycházet zejména z potřeb samotných klientů zařízení a ne z představ personálu, klienti by na jejich tvorbě měli spolupracovat. V rámci plánování a realizace samotných aktivit je tedy velmi důleţitá týmová práce. Jako tým mohou pracovat různé profese, spolu s rodinami či dobrovolníky. (Rheinwaldová, 1999, Zgola, 2003) Kaţdý by měl mít určitý úkol, kaţdý můţe přispět 31
vlastními zájmy, dovednostmi. Na prvním místě bychom však měli vyuţívat to, co umí klienti, jejich objevené schopnosti můţeme dále rozvíjet a podporovat, případné poruchy kompenzovat a nechat jedince plně vyuţívat všech svých zbývajících sil. (Mahrová, 2008, Zgola, 2003) Při vytváření programu bychom tedy nejprve měli zjistit schopnosti klientů v oblasti fyzické, kognitivní a společensko-emoční. (Rheinwaldová, 1999) Zhodnoceny by měly být také silné a slabé stránky jedince. Pro kaţdého klienta se následně vytváří plán péče (individuální plán), zahrnující ty aktivity, které jsou pro jedince účelné, vycházející z jeho potřeb, zájmů, postavené na jeho silných stránkách (Rheinwaldová, 1999, Zgola, 2003, Malíková, 2011). Následně by měly být programy analyzovány, porovnávány podle terapeutických účinků, oblíbenosti u klientů a podle dalších faktorů. (Rheinwaldová, 1999) Teprve potom bychom měli rozhodnout, které programy jsou vhodné, a bude se v nich pokračovat. Rizikem při vytváření aktivizačních programů můţe být to, ţe jsou vytvářeny pouze pro určitou skupinu klientů, chybou také je, kdyţ si pracovníci volí cíle programů, do kterých se snaţí účastníky napasovat, místo aby cíle přizpůsobili moţnostem účastníků. (Zgola, 2003) Pokud klientům neumoţníme proţít záţitky úspěchu a neposilujeme jejich sebeúctu v rámci pro ně vhodně zvolných programů, mohla by nadměrná aktivizace vést aţ k týrání starých lidí. (Langmeier, Krejčířová, 1998) Nesprávný přístup můţe jedince od dalšího zapojení do společenských aktivit odradit. (Bočková, 2011) V mnoha případech mají aktivizační programy na starosti pouze sestřičky nebo sociální pracovnice, které však k tomuto nejsou odborně školeny. (Rheinwaldová, 1999) Jen v některých zařízeních mají ergoterapeutku. Ty většinou pracují jen s určitými obyvateli, večerní či víkendové aktivity se mnohdy v zařízení vůbec neprovozují a denní programy se provádějí také nepravidelně. Přitom je podle Zgoly (2003) ţádoucí vytvářet aktivity pro veškeré klienty zařízení. Pokud si zařízení nemůţe dovolit zaměstnat zaměstnance pouze na aktivity, můţe domov spolupracovat s dobrovolníky. Celý tým zaměstnanců a dobrovolníků musíme k efektivní práci motivovat (účastí na různých kurzech, seminářích), kaţdý člen týmu by měl být oceněn. Úspěch jakéhokoli programu závisí na nadšení personálu, tvořivě přípravě aktivit a připravenosti obyvatel. Pečovatelé by proto měli mít zkušenosti s cílovou skupinou, umět komunikovat se seniory (Bočková, 2011), znát hodnotu a význam programů, měli by být seznámeni a vyškoleni v technikách aktivace. Měli by být podporováni v dobrém provádění aktivit, protoţe špatně vedené či nevhodné programování je neúčinné a mohlo by i ublíţit. (Zgola, 2003) Kaţdá aktivita by měla mít jasný cíl, musí být dobrovolná, pro klienta příjemná, společensky přijatelná a nesmí vést k neúspěchu. Program musí být srozumitelný a přístupný kaţdému. DVO: Vychází aktivizační programy z individuálního přístupu ke klientovi? Jaký typ aktivizace je v zařízení přítomen? Na jaké potřeby klientů aktivizační programy reagují? Co je cílem aktivizace?
32
5 Metodika výzkumu V návaznosti na teoretickou část, ve které jsem se zabývala problematikou starých lidí, problematikou sociálních sluţeb, individuálním přístupem k seniorům, jejich ţivotní situací a aktivizačními činnostmi, budu nyní koncipovat výzkumné šetření, jehoţ cílem je zodpovězení hlavní výzkumné otázky: „Je ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory z pohledu jeho klientů při koncipování aktivizačních činností uplatňován individuální přístup?“ V závěru kaţdé kapitoly teoretické části jsem si poloţila několik dílčích výzkumných otázek, které rozvíjejí hlavní výzkumnou otázku a naznačují moţnost zaměření mého výzkumu. V rámci této kapitoly zdůvodním zvolenou strategii zkoumání, provedu operacionalizaci otázek, vyberu vhodné techniky pro sběr dat, objasním výběr jednotky zkoumání a zjišťování a také popíši organizaci celého výzkumu.
5.1 Strategie výzkumu Pro výzkum jsem zvolila kvalitativní strategii, která vyplývá z charakteru zkoumaného problému. Kvalitativní výzkumnou strategii můţeme definovat jako nenumerické šetření a interpretaci sociální reality. (Disman, 2002) Cílem je pak odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím, vytváření nových hypotéz, vytváření teorie, za pomoci induktivní logiky. Cílem je tedy porozumění lidem v jejich sociálních situacích. Ve svém výzkumu jsem se snaţila zjistit, zda se ve vybraném zařízení sociálních sluţeb, při koncipování aktivizačních činností pro seniory vyuţívá individuální přístup ke klientům. Tento druh výzkumné strategie se vyznačuje nízkou reliabilitou a vysokou validitou. (Disman, 2002) V rámci tohoto druhu výzkumu získáváme více informací o velmi malém počtu jedinců a proto je následná generalizace na populaci velmi problematická a někdy i nemoţná. Z tohoto důvodu jsem o ni ani neusilovala a získané závěry jsem vztáhla pouze k mnou sledovanému souboru.
5.2 Operacionalizace otázek V teoretické části mé práce jsem definovala dílčí výzkumné otázky, které se vztahují k problematice daného tématu. Tyto otázky byly následně předmětem operacionalizace. Operacionalizaci můţeme definovat jako převedení pojmů z teoretického do observačního jazyka. (Petrusek, 1993). V textu byly uvedeny tyto dílčí výzkumné otázky: Jaká je charakteristika vybraných klientů daného pobytového zařízení? Jak nabídka sociálních sluţeb reaguje na ţivotní situaci klientů daného zařízení? Jaká je charakteristika zařízení sociálních sluţeb? Jaká jsou očekávání klientů od poskytování pobytové sociální sluţby? Jaká rizika ústavní péče klienti vnímají? Vychází koncipování aktivizačních programů z reflexe rizika ústavní péče? Je v zařízení uplatňován individuální přístup při práci s klienty? Jaké strategie vyrovnání se stářím jsou u klientů patrné? Zohledňuje koncipování sociální sluţby strategie vyrovnání se stářím? 33
Vychází aktivizační programy z individuálního přístupu ke klientovi? Jaký typ aktivizace je v zařízení přítomen? Na jaké potřeby klientů aktivizační programy reagují? Co je cílem aktivizace? Uvedené dílčí výzkumné otázky můţeme rozdělit do několika okruhů: 1. Otázky týkající se charakteristiky daného zařízení a sluţeb, které poskytuje: Jaká je charakteristika zařízení sociálních sluţeb? Jak nabídka sociálních sluţeb reaguje na ţivotní situaci klientů daného zařízení? 2. Otázky týkající se charakteristiky klientů daného zařízení: Jaká je charakteristika vybraných klientů daného pobytového zařízení? Jaká jsou očekávání klientů od poskytování pobytové sociální sluţby? Jaké strategie vyrovnání se stářím jsou u klientů patrné? 3. Otázky týkající se přístupu ke klientům: Je v zařízení uplatňován individuální přístup při práci s klienty? Zohledňuje koncipování sociální sluţby strategie vyrovnání se stářím? 4. Otázky týkající se rizik ústavní péče: Jaká rizika ústavní péče klienti vnímají? Vychází koncipování aktivizačních programů z reflexe rizika ústavní péče? 5. Otázky týkající se aktivizačních programů probíhajících v daném zařízení: Vychází aktivizační programy z individuálního přístupu ke klientovi? Jaký typ aktivizace je v zařízení přítomen? Na jaké potřeby klientů aktivizační programy reagují? Co je cílem aktivizace? V Příloze č. 1, která je přílohou této práce, je přehledně uvedena operacionalizovaná podoba těchto otázek. Tyto operacionalizované otázky mi poslouţily pro vytvoření scénáře rozhovoru jak s klienty zařízení, tak s pracovníkem zařízení. Tyto scénáře rozhovorů jsou rovněţ součástí této práce (Příloha č. 2, Příloha č. 3).
5.3 Techniky sběru dat Mezi základní metody kvalitativního výzkumu řadíme pozorování, rozhovor, analýzu dokumentů a textů či audiozáznamy a videozáznamy. (Hendl, 2005) Rovněţ Disman (2002) nebo Ţiţlavský (2003) řadí mezi základní metody kvalitativního výzkumu pozorování, rozhovor a analýzu dokumentů. Tyto techniky můţeme libovolně kombinovat. Jako hlavní techniku sběru dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor s klienty zařízení a jako doplňkovou techniku, slouţící k triangulaci dat14, polostrukturovaný rozhovor s pracovníkem zařízení a analýzu dokumentů.
14
Ve smyslu kombinace různých metod.
34
5.3.1 Polostandardizovaný rozhovor V rámci rozhovoru jsou informace získávány v přímé interakci s respondentem. (Disman, 2002) Polostandardizovaný rozhovor se vyznačuje definovaným účelem, určitou osnovou a velkou pruţností celého procesu získávání informací. (Hendl, 2005) Výzkumník se při tomto typu rozhovoru přizpůsobuje respondentovi. Respondenty jsem proto při průběhu rozhovoru pobízela různými doplňujícími otázkami, které mi pomohly respondenty více otevřít, rozhovořit. Tento typ rozhovoru mi umoţnil udrţet zaměření rozhovoru, moţnost vrátit se k pro mne důleţitému tématu a také dát respondentovi moţnost hovořit o tématech, která on povaţoval za důleţité. Rozhovory jsem provedla se dvěma typy respondentů – s vybraným pracovníkem domova pro seniory (pracovnice v sociálních sluţbách) a s klienty tohoto zařízení. Scénáře těchto rozhovorů jsou součástí Příloh, jak je uvedeno v předcházející kapitole.
5.3.2 Analýza dokumentů Data, která jsem získala pomocí rozhovorů, jsem doplnila studiem dokumentů. Hendl (2005) povaţuje za dokumenty data vzniklá v minulosti, která byla pořízena někým jiným neţ výzkumníkem, a pro jiný účel. V rámci mého výzkumu budu zkoumat dokumenty, které vznikly ve vybraném zařízení. Jejich přehled uvádím v následující kapitole.
5.4 Jednotka zkoumání a zjišťování Jednotkou zkoumání15 bylo v mém výzkumu zařízení pobytových sociálních sluţeb – domov pro seniory, ve kterém jsem zkoumala uplatňování individuálního přístupu při práci s klienty. Tento domov pro seniory blíţe popisuji v analytické části této diplomové práce. V tomto zařízení jsem necelé dva roky pracovala, proto jeho prostředí dobře znám. Snadno jsem zde proto nalezla potřebnou spolupráci. Jednotkami zjišťování16 byly pro mne rozhovory se sedmi klienty daného zařízení. Z důvodu triangulace dat to byl také rozhovor s jedním pracovníkem, který je s klienty v kontaktu a dokumenty zařízení. Analýza těchto rozhovorů a dokumentů mi pomohla najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Jednotky zjišťování jsem vybrala pomocí metody záměrného výběru17, kdy jsem si pro rozhovory vybrala klienty, kteří odpovídali pro můj výzkum podstatným charakteristikám. Na základě teoretické části práce a dílčích výzkumných otázek jsem rozhovor provedla s pracovníkem, který je s klienty v kaţdodenním kontaktu (v následujícím textu označen P). Na základě zjištěných informací o struktuře klientů daného zařízení jsem provedla rozhovor se sedmi klienty podle určitých charakteristik (v následujícím textu označeni jako K1 – K7). Z uvedených sedmi klientů byl jeden muţ a šest ţen, s různým přiznaným stupněm závislosti na pomoci jiné osoby. Vzhledem ke struktuře klientů daného zařízení z hlediska pohlaví a stupně závislosti a celkovému počtu klientů
15
Subjekt, jehoţ vlastnosti zjišťuji. Subjekty, na kterých se bezprostředně sběr informací provádí. 17 Díky záměrnému výběru si můţeme vybrat případ, který ilustruje určitý rys nebo proces, který nás zajímá. (Ţiţlavský, 2003) 16
35
zařízení vůbec si myslím, ţe je uvedený počet dostačující. Pro analýzu dokumentů jsem zvolila tyto dokumenty: Individuální plány klientů a dokumenty s tímto související (přehledy poskytnutých sluţeb apod.). Rozhodnutí o změně registrace níţe uvedené sociální sluţby. Standard č. 1 – Cíle a způsoby poskytování sociálních sluţeb. Standard č. 2 – Ochrana práv osob. Standard č. 5 – Individuální plánování sociální sluţby. Pracovní postupy. Další pracovní materiály pracovníků (přehledy, tabulky, seznamy). Propagační letáček zařízení.
5.5 Organizace výzkumu Výzkum jsem provedla v květnu roku 2011. Polostandardizované rozhovory s pracovníkem i klienty zařízení se uskutečnily během jednoho týdne, šlo o výzkum jednorázový. Rozhovory probíhaly většinou na pokojích uţivatelů, ale také ve společenské místnosti či čajové kuchyňce. I kdyţ jsem se velmi snaţila, aby rozhovory nikdo nerušil, ne vţdy se to podařilo (za klienty přišla návštěva, nebo jiný klient). Opravdu klidné místo jsem v zařízení nikde nenašla. Rozhovor s pracovnicí proběhl ve společenské místnosti. Pro rozhovor jsem si nejprve vybrala pracovnici, která v zařízení pracuje od samého počátku, ta však s rozhovorem nesouhlasila, proto jsem poţádala pracovnici jinou, která v zařízení pracuje jiţ tři roky. Po ukončení rozhovoru s touto pracovnicí, kdy jsme si dále povídaly o různých věcech, pracovnice spontánně zmínila také další komplikace a rizika, které mohou nastat. Tyto postřehy nejsou součástí rozhovoru, i přesto jsem je v analýze mnou sledovaného problému pouţila. Rozhovory jsem uskutečnila po předchozí domluvě se všemi respondenty, kterým jsem osvětlila účel mého výzkumu a nahrávání rozhovoru na diktafon. Všem respondentům i zařízení samotnému byla zaručena anonymita, proto jsou v textu vypuštěna všechna jména a místní názvy, pomocí nichţ by bylo moţno jednotku zkoumání a jednotky zjišťování identifikovat. Veškeré získané informace byly pouţity pouze k tomuto výzkumnému účelu. Rozhovory s pracovníkem a vybranými klienty jsem zaznamenávala pomocí diktafonu a poté jsem je doslovně přepsala do písemné podoby. Délka jejich trvání byla v průměru dvacet pět minut. Další informace jsem získala pomocí analýzy dokumentů uvedené v kapitole 5.4.
36
6 Charakteristika zařízení První okruh dílčích výzkumných otázek se zabýval charakteristikou vybraného pobytového zařízení pro seniory. Nejprve se zaměřím na obecnou charakteristiku zařízení a následně na sociální sluţby, které zařízení poskytuje. Vybrané zařízení se nachází ve vesnici, která má asi devatenáct set obyvatel a nachází se poblíţ okresního města. Zřizovatelem domova pro seniory je samotná obec, domov je její příspěvkovou organizací. V provozu je od září roku 2005, kdy bylo zařízení otevřeno v zrekonstruované budově bývalého zámku. Vybraná pobytová sluţba pro seniory je podle „Rozhodnutí o změně registrace níţe uvedené sociální sluţby“ určena mladším (65 – 80 let) a starším (nad 80 let) seniorům. Cílovou skupinu tedy tvoří senioři se sníţenou soběstačností, zejména z důvodu věku a nepříznivého zdravotního stavu, kteří nejsou schopni ţít ve svém přirozeném domácím prostředí a potřebují úplnou nebo částečnou podporu a jsou závislí na pomoci jiné fyzické osoby. Výjimka je moţná po domluvě se zřizovatelem, pokud se jedná o místního občana. Proto mohla být přijata klientka, která má 54 let, je u ní diagnostikována mentální retardace a v zařízení je jiţ 4 roky. Důvod umístění objasňuje i pracovnice. P: „Jedna klientka…ta je tady pod věkovou skupinou, ale je to zase vlastně přihlédnuto k tomu, ţe tady je, je tady maminka, která vlastně si přála tady toto přání mít tady u sebe dceru, o kterou se nemůţe nikdo jiný postarat, a proto tady byla přijata.“ Přednost při přijetí mají místní občané, dále občané mající trvalé bydliště v některé z okolních vesnic, poté občané bydlící jinde, zejména v blízkém okresním městě. Posláním zařízení je zajistit celoroční pobytovou sluţbu seniorům, kteří z důvodu sníţené soběstačnosti a dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu nejsou schopni ţít ve svém domácím prostředí. To odpovídá tvrzení Janečkové (2005), podle které by sociální práce se starými lidmi měla směřovat do oblasti péče o seniory, jejichţ stav je spojen s poklesem funkčních schopností a soběstačnosti. Zařízení seniorům nabízí sociální sluţbu v důstojném prostředí, v přátelské atmosféře domova s menší kapacitou. Při poskytování sluţeb klade důraz na individualizovanou podporu a péči při zvládání běţných denních činností, podporu při udrţování rodinných kontaktů a aktivní vyuţívání volného času se společenským a kulturním vyţitím. O klienty se stará tým zaměstnanců domova čítající ředitelku, sociální pracovnici, 5 diplomovaných zdravotních sester, 7 pracovnic v sociálních sluţbách, vedoucí stravování, účetní a další pracovníky (úklid, kuchyně, prádelna, údrţba). Do zařízení také dochází praktický lékař a další lékaři – odborníci, pokud je to potřeba. Zařízení dále spolupracuje s různými dalšími zařízeními a institucemi (např. základní školy či sociální odbor magistrátu). Klienti mají k dispozici 7 jednolůţkových pokojů, 3 dvoulůţkové, 5 třílůţkových a 1 čtyřlůţkový pokoj. Pokoje jsou umístěny v prvním a druhém patře zařízení. V přízemí najdeme ordinaci lékařky, jídelnu, kuchyň, kanceláře, společenskou místnost, prostorné atrium a zachovalou původní kapli, která je vysvěcena a proto se zde mohou slouţit mše svaté. V prvním patře je kromě pokojů čajová kuchyně, velká koupelna se zvedací vířivou vanou, rehabilitační místnost (tělocvična), venkovní terasa se zahradním nábytkem a také sesterna. V druhém patře je kromě pokojů čajová kuchyně. V suterénu je umístněna prádelna a mandlovna. Příjemné prostředí domova doplňuje spousta odpočinkových koutů se stolečky a křesílky v celém objektu domova a také okolní park s altánkem a rozlehlá zahrada. 37
Z rozhovoru s pracovníkem a ze studia dokumentů vyplynulo, ţe celkem je v zařízení 32 klientů, 28 ţen a 4 muţi. Nejmladší klientka má 54 let, nejstarší klientka má 96 let. Věkový průměr klientů je 83,34 let. Z hlediska přiznaného stupně závislosti je nejvíce klientů s přiznaným druhým (celkem 13) a třetím (celkem 10) stupněm závislosti. První stupeň závislosti mají přiznaní 2 klienti a čtvrtý stupeň klienti 4. Celkem 3 klientům nebyl přiznán stupeň závislosti, i kdyţ o něj ţádali. Nejčastěji klienty trápí zdravotní omezení týkající se pohybu. P: „…špatně vidí, jo, špatně chodí, ta rovnováha je u nich jako typická, jo, ţe uţ vlastně musí pouţívat nějaké ty pomůcky, jako jsou hole, nebo vozítka, takţe to je takové nejvíc viditelné a potom kaţdý uţivatel je individuální.“ Jeho slova potvrzují také informace z dokumentů, které jsou o klientech vedeny. Zhoršený zdravotní stav je jeden z hlavních důvodů, proč klienti do zařízení šli. To potvrzuje tvrzení v teoretické části, ţe varianta péče v instituci přichází v úvahu při větších zdravotních problémech, osamělosti či nemoţnosti pomoci ze strany blízkých. Kaţdý z klientů je v kontaktu se svými blízkými, rodinou či přáteli. V zařízení není nikdo, kdo by nikoho neměl. Nejen pro klienty, ale také pro pracovníky je toto velmi důleţité. P: „Jo, tak všichni uţivatelé jsou tady v kontaktu s rodinnými příslušníky, někteří jsou méně, někteří jsou více, někdo má denní návštěvy, někdo má jednou za týden, jo, nebo jednou za čtrnáct dní, ale jsou, a nejsou to jenom rodiny, ale jsou to i kamarádi, jako přátelé takoví.“ Slova pracovnice potvrzují i dokumenty „Individuální plánování – Přehled účasti na aktivitách“ jednotlivých klientů, kde klíčoví pracovníci zaznamenávají kontakt klientů s rodinami či přáteli. Poskytování péče a její rozsah se řídí zákonem o sociálních sluţbách, v platném znění. Jedná se o poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Blíţe o těchto základních činnostech hovořím v kapitole 2.2. Zařízení poskytuje základní poradenství. Kromě těchto sluţeb zařízení poskytuje také zdravotní a rehabilitační péči a na základě přání klientů také další sluţby – kadeřnice, pedikúra, kosmetika, moţnost telefonních hovorů ze sesterny, drobné nákupy, duchovní sluţby. Tento domov pro seniory tedy představuje klasickou formu institucionální péče o staré lidi tak, jak ji vnímá Janečková (2005). Klienti, se kterými jsem prováděla rozhovory, které charakterizuji v následující kapitole, uvedli, ţe jsou s poskytovanou péčí velmi spokojeni a nepociťují zde ţádné obtíţe. K1: „…a jsem tady spokojená.“ „Ţe by mi něco vadilo, nemůţu říct, nemůţu říct. Nemůţe si to člověk představovat, ţe to bude jako doma všechno.“ „Ale stejně, je to tady, bych řekla dobrý, opravdu dobrý domov pro staré lidi.“ Na dotaz, zda se někdy stalo něco, co nebylo podle představ klientky, co by jí vadilo, odpověděla: „Ne. Ne.“ O: „A jak jste tady spokojená v zařízení, kdyţ tady teď jste?“ 38
K2: „No moc, moc. Co chci, to nám sestřičky udělají, tak, víte.“ K3: „…a jsem tady šťastná, abych vám pravdu řekla, jsem tady spokojená.“ „… A jsem velice spokojená, protoţe tu jsou velice hodné sestřičky, aji vedoucí je tu všecko v pořádku a sestry taky, aji ty hlavní sestry jsou velice příjemné. A tak se mi tu líbí.“ Na otázku, zda klientce v zařízení něco vadí, zda má s něčím potíţe, jestli není náhodou něco, co by se dalo zlepšit, odpověděla: „No, tak já myslím, ţe ani ne. Protoţe, protoţe opravdu máme tady všechno, abych vám pravdu řekla.“ V podobném smyslu se vyjadřovali také ostatní klienti, kteří také uvedli, ţe jsou v zařízení velice spokojení, a ţe je v zařízení opravdu všechno, jak má být. Pouze klientka č. 7 uvedla, ţe je sice spokojená, ale ţe by si chtěla více povídat, coţ spíše souvisí s její potřebou komunikace a kontaktu s ostatními. O určitých obtíţích hovořil pouze klient č. 6. Jeho výpověď uvádím v kapitole 9, zabývající se riziky ústavní péče. Z výčtu poskytované péče je zřejmé, ţe zařízení je schopno reagovat na různé ţivotní situace klientů a je schopno uspokojovat veškeré ţivotní potřeby – fyziologické, bezpečí, sociální, autonomie, seberealizace. Z výpovědí klientů je zřejmé, ţe se to pracovníkům daří. Pracovníci však podle jejich slov nejsou systematicky informováni o problematice a specificích ústavní péče. Účastní se seminářů, které si vybírají sami nebo jsou jim doporučovány paní ředitelkou. P: „Jako vybíráme si, aby to mělo ten obsah toho, jako, aby se nás to týkalo, jako naší práce teda s těma lidma.“ Ucelené vzdělávání pracovníků či supervizi zařízení nezajišťuje. Dílčí závěr: Vybrané zařízení je určeno pro seniory nad 65 let se sníţenou soběstačností, za určitých podmínek můţe být přijat i klient, který nespadá do cílové skupiny. Kapacita zařízení je 32 klientů, coţ jej řadí spíše k menším zařízením „domáckého“ typu. Klienty trápí různá zdravotní omezení, zejména omezení v oblasti hrubé motoriky a narušení smyslů. Za velmi pozitivní povaţuji to, ţe všichni klienti jsou v kontaktu se svými blízkými, minimálně jednou za měsíc, někteří klienti jezdí za svými blízkými domů, nikdo není zcela opuštěn. Poskytovaná péče odpovídá poţadavkům vyplývající ze zákona o sociálních sluţbách, zařízení však nabízí určité sluţby navíc. Tyto sluţby dohromady jsou schopny reagovat na různé ţivotní situace a potřeby klientů, klienti jsou s nimi velmi spokojení. Také v deklaraci poslání můţeme nalézt důraz na uspokojování všech oblastí lidských potřeb. Pokud je potřeba, zařízení spolupracuje s různými externími odborníky, zejména z hlediska odborné zdravotní péče. Jelikoţ je poblíţ okresní město, jsou různé sluţby pro klienty dostupné. Určitou rezervu však vnímám v systematickém vzdělávání pracovníků v oblasti poskytované péče v ústavním zařízení, které můţe přispívat ke zkvalitnění poskytovaných sluţeb jako celku.
39
7 Charakteristika vybraných klientů O ţivotní situaci seniorů a o změnách, které v souvislosti se stářím přicházejí, hovořím v kapitole 1.2. Změny se týkají jak oblasti fyzické, tak psychické a sociální. Při popisu ţivotní situace klientů a toho, s čím se jim musí pomáhat, vycházím z toho, ţe je jim automaticky zajištěna strava, úklid, praní apod., proto se o těchto oblastech nezmiňuji. Zajímám se o to, proč se klienti pro tento druh zařízení rozhodli, jaké strategie vyrovnání se stářím se u nich objevují a o jejich potřeby.
7.1 Charakteristika klientů Ve svém výzkumu jsem se setkala s těmito sedmi klienty. Klient č. 1 Klientem č. 1 je ţena, která je v zařízení necelé dva roky. Má 94 let a přiznaný třetí stupeň závislosti. Pohybuje se pomocí invalidního vozíku, na pokoji se snaţí rehabilitovat s chodítkem. Kromě toho ji trápí praktická slepota. Také pociťuje problémy se sluchem. „Já uţ začínám taky být hluchá…“ Z důvodu omezené hybnosti a velkých problémů se zrakem jí musí být dopomáháno zejména s hygienou, oblékáním, stravováním i úpravou lůţka. Přes to všechno se však snaţí být co nejvíce soběstačná. Je v úzkém kontaktu, osobním i telefonickém, se svou rodinou i blízkými. Velmi často ji navštěvuje rodina (syn, snacha, vnuci), přátelé, a také ona za svou rodinou jezdí na návštěvy. „Takţe jedu k nim, oni pro mě přijedou.“ Je společenská a ráda si povídá s ostatními klienty i zaměstnanci, ale trápí ji, ţe si s ostatními klienty nemůţe povídat více, protoţe mají potíţe se sluchem. „A postupně jsem zjistila, ţe tady se nedá moc s nikým, nějaké, moc nějaké hovory nebo vzpomínky, nebo ţe se to nedá, nebo většina je dost hluchých. No a postupně jsem přišla na to, ţe se nedá s nikým trochu dél komunikovat, mimo sestry.“ Pořádaných aktivit se z důvodu praktické slepoty účastní spíše pasivně. Občas strádá po psychické stránce, večer jí bývá smutno (jiţ pochovala dvě děti). Klient č. 2 Klientem č. 2 je ţena, které je 92 let. V zařízení pobývá necelé 3 roky a má přiznaný třetí stupeň závislosti. Pohybuje se pomocí chodítka. Snaţí se být aktivní, soběstačná, nerada někoho obtěţuje, dovede si sama vyplnit den. I přesto jí musí být v oblasti sebeobsluhy pomáháno zejména s hygienou (ranní omytí těla, pomoc při koupání ve vaně jednou týdně), oblékáním (kalhoty, ponoţky, papuče, inkontinentní pomůcky), ustláním postele a vařením kávy. Je bezdětná, svobodná, ale často ji navštěvují rodinní příslušníci, coţ klientku velmi těší. „Chodí neteř za mnou kaţdý týden.“ Má také hodně známých, přátel a ţáků, které učila a kteří ji navštěvují. Je velmi skromná, milá a nenáročná. „Já jako jsem takový člověk, já jsem se vším spokojená, tak oni vţdycky říkají, ţe jsem spokojená, jak někdo se ptá, co bych ještě chtěla, já říkám nic.“ Klient č. 3 Klientem č. 3 je ţena, která do zařízení přišla v dubnu roku 2010. Má 90 let a přiznaný první stupeň závislosti. Pohybuje se pomocí chodítka, ovšem pouze na kratší vzdálenost, jinak mívá závratě. Při delších trasách se pohybuje pomocí invalidního vozíku. „Kdyţ třeba idem někde ven tady, tak oni mě vezmu na vozík a zavezu mě tam, 40
víte?“ Končetiny pravidelně rehabilituje. Kromě toho ji trápí urologické potíţe. „…a tím pádem jsem dostala zánět, zánět měchýře.“ „Močového měchýře. A mám problémy tym, ţe mě musí cévkovat.“ Dále trpí zhoršeným sluchem a brněním rukou. Přesto se snaţí být co nejvíce soběstačná, nerada druhé obtěţuje. Dopomoc potřebuje pouze při koupání a při vaření kávy. Je spíše uzavřená, z dřívější doby je zvyklá být sama (brzy ovdověla), má ráda soukromí. I přesto však chodí mezi ostatní klienty si popovídat. Kontakt s rodinou nebyl spolu s nástupem do zařízení přerušen a dcery ji pravidelně navštěvují. Klient č. 4 Klientem č. 4 je ţena, které je 86 let. Nemá přiznaný stupeň závislosti, i kdyţ o něj ţádala. V zařízení je přes dva roky. Pohybuje se pomocí francouzské hole, dopomoc potřebuje pouze při koupání a převlékání lůţka. Je klidná, tichá, skromná a nerada obtěţuje ostatní. „Já nejsem náročný člověk. Já jsem spokojená se všeckym.“ Rodinní příslušníci (dcera s dětmi) klientku pravidelně navštěvují a ona se na jejich návštěvy vţdy těší. „Oni tu kaţdou neděli a kaţdý čtvrtek tu chodí.“ Kontakt udrţuje také s kamarádkou, se kterou celý ţivot pracovala. „… a tak ony mi vţdycky z kanceláře, jako z té ošetřovny zavolají té kamarádce a já potom se s ní domluvím a jedu dycky za ní.“ Je velmi společenská a účastní se veškerých aktivizačních činností. Ráda mluví o svém rodném kraji a vzpomíná na své dětství. Klient č. 5 Klientem č. 5 je ţena, která je v zařízení jiţ pátým rokem. Má 89 let a přiznaný druhý stupeň závislosti. Snaţí se být stále aktivní, ráda se účastní aktivizačních činností. Je vstřícná, skromná a pro kaţdého má hezké slovo. Pohybuje se pomocí dvou francouzských holí. Chůze je ne vţdy stabilní, jiţ několikrát spadla. Cítí se slabá. „Víte, mi je hrozně, já jsem taková slabá, a nejhorší je to ráno. Jak já vám ráno vstanu, tak musím hodně, aţ se udrţím na těch nohách, to víte, devadesátka se blíţí. Tak.“ „…já bych potřebovala takový lék…, aby mě to tak trošku vzpruţilo, no…“ Dopomoc potřebuje hlavně při koupeli, s oblékáním (ponoţky, podprsenka), s nakrájením ovoce. Stěţuje si také na problémy se spánkem, na spaní potřebuje léky. Kontakt s rodinou a okolím je zachován, pokud rodina nemůţe přijít osobně, telefonuje. „Mě hodně navštěvuju aji ty spoluţačky… aji ta paní, co jsem s ňou bydlela na poschodí, teţ tu byla, navštěvuje mě.“ „A přijde ona (dcera), jak je doma přijde vţdycky ke mně anebo mi aspoň zavolá…“ Klient č. 6 Klientem č. 6 je muţ, který má 78 let. Má přiznaný druhý stupeň závislosti a v zařízení je necelý rok. Je bezdětný, svobodný. „…já jsem de facto sám, jo, já jsem neměl partnerku ţádnu ani, jo…“ Kontakt udrţuje zejména s bratrem a jeho rodinou. Je nekonfliktní, tolerantní a milý člověk. Je společenský a bývá stále dobře naladěn. Má široký rozhled, zajímá se především o technické věci. Pohybuje se pomocí dvou francouzských holí, motorika je omezena amputací palce. „…já mám amputovaný palec na levé noze…, jsem sjel ze schodů a ten palec byl tak pochroumaný, ţe tam bylo špatné prokrvení, tak mi ho amputovali.“ Trápí ho také třes rukou. Dopomoc potřebuje při koupání, ostatní věci zvládá sám, snaţí se být co nejvíce soběstačný. Klient č. 7 Klientem č. 7 je ţena, která je v zařízení od jeho otevření (od září roku 2005). Má 89 let a přiznaný čtvrtý stupeň závislosti. V poslední době u ní došlo ke zlepšení po fyzické 41
i psychické stránce. Je usměvavá, častěji se zapojuje mezi ostatní klienty. K pohybu v budově pouţívá pojízdné chodítko (s ním pravidelně rehabilituje chůzi), větší vzdálenosti zvládá pomocí invalidního vozíku, na kterém ji vozí personál. Stěţuje si také na bolesti v zádech. „Tady ty bolesti přicházejí s tím stářím…, já jsem spadla z postele. …tak potom jsem dva roky jezdila na tom vozíku, na tom křesle, víte, tym, dva roky a to mi teţ zůstalo tady v těch zádech právě.“ Klientka potřebuje dopomoc s hygienou (koupel, výměna inkontinentních pomůcek), s oblékáním (inkontinentní kalhotky, ponoţky, tepláky), se stravou (nastrouhání ovoce), s ustláním lůţka. Sama vnímá své schopnosti trochu odlišně. „No tak. Prozatím si udělám všecko sama, enom jako koupat, ţe jednou za týden, tak to. Ale inač sama. Večer se umyju celá, ráno se umyju, obleču, všecko sama.“ „Postel si večer rozestelu sama, ale ráno, to ony ustelu, to uţ. No.“ Oba synové s manţelkami klientku pravidelně navštěvují. „…chodí pravidelně kluci, vţdycky ve čtvrtek všeci přijdou, kaţdý čtvrtek.“ Dílčí závěr: Z uvedené charakteristiky jednotlivých klientů a charakteristiky klientů jako celku můţeme vysledovat změny, které jsou pro období stáří typické. Zdravotní potíţe se objevují u všech klientů. Nejčastěji se jedná o problémy s chůzí a pohybem, ale problémy se objevují také v oblasti jemné motoriky. Dále můţeme vysledovat např. změnu činnosti smyslů, potíţe s trávením, změnu spánkového rytmu a celkový úbytek energie. Objevuje se i osamělost a změna ţivotního stylu, která je pro nástup do pobytového zařízení typická. I kdyţ se změny ve stáří, zejména fyzické, objevují u všech klientů, i zde můţeme rozpoznat velké rozdíly (např. klienti upoutáni na invalidní vozík a klienti chodící pomocí jedné francouzské hole), coţ odpovídá tvrzení uvedené v teoretické části, ţe změny v tomto období bývají velmi individuální.
7.2 Důvody klientů pro nástup do domova pro seniory Všichni klienti hovořili o tom, ţe důvodem, proč se rozhodli jít do tohoto zařízení, byla potřeba péče a uváděli také další důvody. Jejich slova potvrzuje také pracovník. K1: „I kdyţ jsem měla tu charitu a uklízečku, bylo mi tam smutno…“ „…nechtěla jsem k nikomu (dětem).“ K2: „…já nechcu nikoho obtěţovat…“ „…já uţ jsem potom byla sama v domku, jenom vţdycky oběd mi někdo dones…“ K3: „Mám dvě dcery a ony se o mě staraly.“ „Enem já jsem potom viděla, ţe uţ to nejde dále…“ „…ţe jsem jako tym dcerám trochu udělala dobře, ţe ony mohly se věnovat svojí rodině…“ K5: „… k tym dcerám jsem nechtěla jít, protoţe ta jedna uţ měla toho za sebou dost… no a tak jsem to, nemohla tam jít, ţe, nechtěla jsem jí jako za, uţ toho měla dost za sebou. A k té druhé, té druhé, ta mě chtěla, no ale ta zase měla manţela takového, ten se rád vypil, víte, a tak já jsem jí zas nechtěla poslouchat ty.“ „A chtěla jsem uţ být radši sama.“ K6: „…já jsem de facto sám, jo, já jsem neměl partnerku ţádnu ani… Já jsem nemohl spoléhat, ţe tam, já nevím, bude švagrová za mnou chodit, anebo bratr anebo já nevím, nebo neteř, anebo, jo, a ţe tam budou za mě vykonávat různé ty, tak 42
já jsem se musel ohlíţet po něčem, kde to pro mě někdo udělá, jo. No a tak to je jedině takového zařízení, jo.“ K7: „Já uţ jsem nemohla být sama. Tak dokud to šlo ještě, tak oni mi třeba oběd přinesli, uklidili a to. Ale potom chodili do práce, ţe, tak.“ „…já jsem měla tři kluky, jo a já jsem k ţádnému nechtěla jít, to víte, snachy…“ P: „Jejich očekávání takového toho klidného stáří, aby nebyli třeba na obtíţ svým rodinným příslušníkům, kteří chodí do práce, mají toho hodně, tak nemůţou se o ně tak postarat, ví, ţe tady budou mít tu péči, bude o ně po zdravotní stránce postaráno…“ Dílčí závěr: Důvody, proč klienti do zařízení přišli, jsou různé a odpovídají tvrzení v teoretické části práce, ţe institucionální péče přichází v úvahu při větších zdravotních problémech, osamělosti či nemoţnosti pomoci ze strany blízkých. Z výpovědí klientů je patrné, ţe často se tyto důvody kombinují. Jednak potřebují zvýšenou péčí a touto potřebou nechtěli obtěţovat své blízké. Dva z uvedených klientů jsou bezdětní, proto by péči musela zajišťovat širší rodina.
7.3 Potřeby klientů a strategie vyrovnání se stářím z nich vyplývající Teorie rozlišuje pět strategií vyrovnání se stářím. Jedná se o strategii konstruktivní, závislosti, obrannou, hostility a sebenenávisti. O těchto strategiích blíţe hovořím v teoretické části. Z předcházející charakteristiky klientů můţeme u klientů rozpoznat zejména strategii konstruktivní. Jelikoţ se strategie mohou různě kombinovat, můţeme ve výpovědích klientů nalézt také prvky strategie obranné (K2: „…i jsem spadla, ale já ani nikomu neřeknu, jak spadnu.“ „Jsem nesla konvici a myslela jsem, ţe ji udrţím a neudrţela jsem ji.“) a závislosti (K4: „… jsem byla zvyklá na rodinu, ţe jsem byla hodně závislá na nich.“ K7: „…je mi strašně smutno, víte tak po rodině…“) U vybraných klientů jsem nerozpoznala prvky strategie hostility a sebenenávisti. Uvedené převaţující strategie můţeme vysledovat také z potřeb, které klienti během rozhovoru vyjádřili. Ne všichni klienti byli schopni na přímou otázku odpovědět, co si přejí, co potřebují (K2: „Ale, … co bych si vymýšlela?“ K4: „Já nemám ţádné zvláštní jako přání. Já nejsem náročný člověk.“), proto jsem přání a potřeby klientů hledala mezi řádky či vyplynuly z odpovědí na jiné otázky nebo z výpovědí spontánních. Pro klienty je zřejmě velmi citlivé hovořit o svých potřebách, o tom, ţe by ještě něco chtěli. Nejvíce klienti zdůrazňovali zdraví své či svých blízkých. Tato přání jsou většinou uvedena i v individuálních plánech jednotlivých klientů. Dále jsem u klientů nejvíce vypozorovala potřebu jistoty, klidu, určité stability, coţ odpovídá tvrzení Vágnerové (2000), uvedené v teoretické části. Onen klid, bezpeční u dotazovaných klientů souvisí se zajištěním péče. K4: „…uţ jsem chtěla někde jako zakotvit, kde bych měla jistotu, ţe zůstanu.“ K6: „…a eště víte, se cením toho, ţe se takové různé věci, které prostě, kdyţ by to bylo eště do budoucna horší, jo, ze zdravotního hlediska, tak potom uţ jsem nucený 43
některé takové úkony a to, které doposud zvládám, jo, sám, tak to bych byl nucený potem, aby to za mě někdo vykonával, jo, no.“ Ve výpovědích klientů a z jejich individuálních plánů vypozorovat všechny kategorie potřeb, které uvedl Maslow. Fyziologické potřeby jsou zastoupeny např. potřebou odpočinku, pohybu, zdraví či smíchu. K6: „…no ale ten pohyb je velice důleţitý, pokud, pokud to ide, no.“ Potřeba bezpečí velmi souvisí s potřebou jistoty, o které hovořím výše. Sociální potřeby byly ve výpovědích klientů velmi často zastoupeny. Klienti uváděli, ţe jsou rádi ve společnosti ostatních, touţí být v kontaktu se svou rodinou, rádi mají zprávy z místa svého bydliště, či jiného, pro ně důleţitého místa. Zajímají je zprávy, čtou noviny, poslouchají rádio. K2: „No, to mě těší, kdyţ tolik let jsem tam učila, tak mám zájem, ţe…“ „Vědět o nich a vědět o té vesnici taky něco, jak to tam teď vypadá, jak to kdysi vypadalo.“ K7: „Enom víc, kdybych mohla tak přes den mluvit, víte s někým a tak.“ O: „Vy jste vlastně mluvila o tom, ţe kontakt s rodinou a s blízkými je pro vás důleţitý a potřebný.“ K5: „Důleţitý ano, vnuk třeba jezdí taky hodně.“ Potřebu autonomie vyjadřovali klienti např. tím, ţe chtějí být samostatní a chtějí ţít důstojný ţivot. S tímto souvisí také soběstačnost a moci se o sebe postarat. K1: „V prvé řadě se snaţím, kdyţ by k tomu něco došlo, snaţím se to vyřídit sama.“ Potřeba seberealizace pak souvisí zejména s různými aktivitami, které senioři vykovávají (kognitivní a estetické potřeby – zpěv, ruční práce, kutilství, malování, čtení, poslech rádia, televize, víra). K3: „…já ráda čtu a to je pro mě směrodatné.“ K4: „…já vţdycky idu, na kaţdou tu práci idu. Protoţe já jsem ráda, ţe mi čas uteče, no a za druhé, ţe moţu být aspoň trošku platná.“ O: „Takţe jsem pochopila, ţe se ráda účastníte bohosluţeb, do kapličky chodíte.“ K7: „No.“ Z uvedených vyjádřených potřeb můţeme konstatovat, ţe klienti se snaţí být aktivní, rozvíjí své zájmy, přizpůsobují se změnám a snaţí se o udrţení tělesného zdraví. Tyto charakteristiky odpovídají popisu konstruktivní strategie. Strategie závislosti se opět objevuje ve výpovědích o velké potřebě rodiny či komunikace s druhými, strategie obranná ve vyjádření klientů, ţe nic nepotřebují, ţe ţádné zvláštní přání nemají.
44
Dílčí závěr: U klientů můţeme pozorovat zejména konstruktivní strategii vyrovnání se stářím, objevují se také prvky strategie obranné a strategie závislosti. Toto tvrzení dokreslují také vyjádřené potřeby dotazovaných klientů. Klienti vyjadřují různé potřeby, které se týkají jak oblasti fyzické, tak psychické, odpovídají všem okruhům potřeb, jak je rozdělil Maslow. Vyjádřené potřeby a přání se týkají jak samotných seniorů, tak jejich rodin a blízkých.
45
8 Přístup pracovníků ke klientům Další okruh dílčích výzkumných otázek se týkal přístupu ke klientům. Zajímám se zejména o to, jestli pracovníci při své práci uplatňují individuální přístup a zohledňují tak různé strategie vyrovnání se stářím, které jsou u klientů patrné. Jelikoţ s individuálním přístupem souvisí individuální plánování sociální sluţby, zabývám se také tím, jak toto plánování v zařízení probíhá.
8.1 Uplatňování individuálního přístupu ke klientům Podle Zoubkové (2008) je individuální přístup zaloţen na právu jedince, aby s ním bylo jednáno jako s osobností, která má své osobní vlastnosti, specifika, přání a potřeby. Proto je nutno se přáními, potřebami a samotnou osobností jednice zabývat. Z odpovědí respondentů a také z dokumentace týkající se individuálního plánování je patrné, ţe se pracovníci na jejich potřeby, přání, trápení ptají a snaţí se klientům vycházet vstříc. Z rozhovoru s pracovníkem a zejména ze studia individuálních plánů je zřejmé, ţe pracovníci se o klienty velmi zajímají a vnímají jejich specifika a potřeby, všímají si jejich individuálností, citlivě k nim přistupují, do ničeho je nenutí a dávají jim prostor a čas na sebe sama. Z tohoto můţeme odvodit, ţe tak respektují přijaté strategie klientů, jak se vyrovnat se stářím. Sdělení klientů o spokojenosti s poskytovanou péčí svědčí o tom, ţe pracovníci vědí, jak ke klientům přistupovat, co klienti potřebují. Klienti se většinou pracovníkům nebojí svěřit, hovoří o nich velmi pozitivně. To, ţe se o ně pracovníci zajímají, jim přináší uspokojení, pocit bezpečí a klienti tento zájem oceňují. O: „No a jak vlastně vnímáte to, ţe se pracovníci o vás zajímají, ţe sledují váš stav? Co to pro vás znamená? Co vám to přináší?“ K1: „Takové uspokojení, ţe nejsem opuštěná.“ K4: „Pocit jistoty, takové uspokojení, ţe někdo má zájem o to, jak ţiju.“ K5: „No pro mě to hodně znamená, ţe jako eště ţiju, ţe eště, ţe jsem, ţe mě mají rádi, já si myslím víte tak, …“ Z výpovědi pracovníka a dokumentů je patrné, ţe kaţdý klient má svého klíčového pracovníka, kterého si můţe vybrat z řady pracovnic v sociálních sluţbách. To, ţe tuto funkci vykonává pracovník v sociálních sluţbách, odpovídá tvrzení Malíkové (2011), ţe tento typ pracovníků vykonává tuto funkci nejčastěji. P: „Ano. Má, má. Můţete taky si ho taky vybrat. Jako ţe tady toho máte určeného, ale pokud s ním nebudete spokojený, tak si můţete vybrat jiného.“ Klíčový pracovník a klient však nesmí být příbuzní, aby nemohlo dojít ke střetu zájmů. Ne všichni klienti však ví, ţe někdo takový vůbec existuje (K3: „Ne, to nevím, to o tym ani nevím. Ne.“), jedna klientka uvedla pracovníka jiného. Na druhou stranu klienti uváděli, ţe všechny sestřičky jsou k nim velice hodné a ani nepociťují moc rozdíl mezi klíčovým pracovníkem či jiným členem ošetřovatelského personálu. O: „A máte svého klíčového pracovníka? Který jakoby se primárně zajímá o vaše potřeby, který s váma plánuje sluţbu? Víte, o kterého pracovníka se jedná?“ K1: „No. Hlavně je to xxx. Ale ony jsou ke mně všechny velice hodné.“ 46
O: „A říká vám něco pojem klíčový pracovník? Máte svého klíčového pracovníka? To znamená pracovník, který vás má jakoby na starosti. Který se zajímá o vaše potřeby?“ K2: „Já nevím, jak oni se střídají, tady, to já nevím. Vím, ţe vţdycky můţu se jako opřít a říct mu, co bych chtěla.“ O: „A ptají se vás pracovníci na to, co potřebujete? Co byste ráda?“ K4: „Ptají, ptají se pracovníci. Ony jsou takové velice ochotné… Ochotné sestřičky, pravdu a pomůţou vám ve všeckém. Kdyţ něco nemáte nebo něco nevíte, tak vám ve všeckém pomůţou.“ Z výše uvedeného je zřejmé, ţe si pracovníci všímají různých specifik svých klientů. Informace o seniorech jako celku získávají pouze na seminářích či školeních, kterých se účastní. Tyto semináře si vybírají sami, nebo jsou jim doporučovány paní ředitelkou. Různí pracovníci se však účastní různých školení, různí pracovníci se však účastní různých školení, systematické vzdělávání pracovníků či supervizi podle výpovědi pracovníka zařízení nezajišťuje. Problémové situace vzniklé v rámci souţití klientů, které mohou vyplývat z přijatých strategií vyrovnání se stářím, řeší pracovnice v sociálních sluţbách v případě potřeby s paní ředitelkou, sociální pracovnicí či zdravotními sestrami, v rámci intervize. S jinými odborníky ne. Předem informace o moţných rizicích a jiných aspektech ústavní péče podle výpovědi pracovníka nezískávají, problémy řeší, jakmile nastanou. Při řešení různých situací se ale mohou opřít o Standardy kvality – zejména o „Standard č. 2 – Ochrana práv osob“, který obsahuje návod, jak různé situace řešit, či jim předcházet a o „Pracovní postupy“, které však byly v zařízení dokončeny nedávno a pracovníci se s nimi teprve seznamují. Dílčí závěr: V zařízení je ke klientům přistupováno individuálně, pracovníci se o klienty zajímají a snaţí se, aby se v zařízení cítili co nejlépe. Klienti zájem pracovníků velmi oceňují a velmi je za jejich práci chválí. Pracovníkům se nebojí svěřit se svými potřebami, přáními, radostmi i trápeními. Opět však vnímám jako nedostatek neucelenost vzdělávání pracovníků o seniorské populaci a absenci supervizora, na druhou stranu lze vidět snahu vedení zařízení o zlepšení metodiky týkající se přístupu ke klientům a řešení moţných problémů – pracovní postupy. Pracovníci by s těmito dokumenty měli být cíleně seznamováni, aby věděli, kde v případě nutnosti nalézt potřebné informace. Všichni klienti mají svého klíčového pracovníka, ale ne všichni klienti vědí, o koho jde. Uvádějí, ţe se o ně zajímají všichni pracovníci, coţ je určitě dobře a povaţuji to za velmi pozitivní. Na druhou stranu by klienti měli vědět, kdo je má „na starosti“, s kým mohou probírat věci týkající se jejich ţivota v zařízení, individuálního plánování apod. Klienti by měli pracovníky, vzhledem k jejich stáří, pomalejšímu chápání a zapomínání, které je pro stáří typické, s rolí klíčového pracovníka a s procesem individuálního plánování vţdy podrobně, opakovaně seznamováni a klíčový pracovník by měl klientovi připomínat, ţe je zde pro něj, ţe mu rozumí a ţe se na něj můţe kdykoli obrátit.
47
8.2 Individuální plánování sociální sluţby Individuální plánování sociální sluţby ukládá zákon o sociálních sluţbách, je povinností kaţdého poskytovatele sociální sluţby. Zákon však konkrétní formu individuálního plánu neurčuje, proto se můţe proces plánování i samotná podoba individuálního plánu zařízení od zařízení lišit. Vţdy jde však o uplatnění individuálního přístupu ke klientovi. Nejvíce jsem se o individuálním plánování v daném zařízení dozvěděla z dokumentu „Standard č. 5 Individuální plánování sociální sluţby“. Tento dokument hovoří o tom, jak by mělo individuální plánování v zařízení probíhat, je jakýmsi návodem pro klíčové pracovníky. Tento dokument hovoří také o potřebách jedinců, o pravidlech individuálního plánování s uţivatelem s potíţemi v komunikaci, o úloze klíčového pracovníka apod. Podle výpovědi pracovníka a podle výše uvedeného dokumentu s individuálním plánováním začíná jiţ sociální pracovnice, která o (budoucím) klientovi zjišťuje informace, které doplňuje při procesu přijímání tohoto klienta do zařízení. Pracovníci se také ptají rodinných příslušníků na různé informace o klientovi, které jim mohou při péči o klienta pomoci. Hlavní informace o potřebách, aktivitách apod. však přicházejí od samotných klientů, zejména po jejich nástupu do zařízení. Vše probíhá na základě rozhovoru klíčového pracovníka s klientem. Na základě těchto informací se tvoří individuální plán. Při pohovorech můţe být na přítomna i sociální pracovnice, rodinní příslušníci, či jiné osoby, pokud si to klient vyţádá. Individuální plány se tvoří na jeden rok, průběţně se hodnotí co tři měsíce. P: „No jako poprvé se to vlastně na rok, já nevím, za tři měsíce si s uţivatelem sednu, přečteme si, co jsme si tak jako naplánovali, uţivatel se k tomu vyjádří, jestli to tak je, nebo není a sepíše se krátká zpráva o tom. A zase za tři měsíce pak.“ Pokud je nějaký cíl splněn dříve, neţ za rok, tak se plán aktuálně přehodnotí. Veškeré individuální plány mají písemnou formu, klient jej vţdy stvrzuje svým podpisem. Od samotných klientů jsem o individuálním plánování moc informací nezískala. Někteří klienti nevědí, ţe něco takového probíhá, jaký to má význam, někteří si vzpomněli, ţe z určitých rozhovorů se dělají záznamy, někteří naopak věděli, o co se jedná. O: „Dělají s vámi něco takového, ţe se vás ptají a pak na základě toho třeba vám plánují nějaké aktivity?“ K2: „No já nevím, to já vám říkám, vţdycky se postarají o to, abychom měli i to po té duševní stránce.“ „Abychom měli zábavu, řekněme, byly tady z xxx nám předvádět, taky to měli nacvičeno pro důchodce, tak nám to taky předváděli. Takţe nevím, co bych řekla.“ K5: „Tak co půl roku, no tak, ony vţdycky se mě zeptají, no tak teţ co mi schází, nebo bych tak chtěla. Anebo včil, to je teţ tak jak včil jste se mě ptala, tak ony se teţ ptají.“ K6: „No tak já nevím, jak často to probíhá, ale myslím, ţe co, já nevím, jestli to probíhá jednou za tři měsíce, nebo jak dlouho, nevím přesně. Ale uţ několikrát to tu se mnou klíčová pracovnice jako prováděla. Ale to probíhá tak, mezi čtyřma očima, 48
jo.“ „No je, je potom z toho sepsán takový, takový záznam, jo, formou na takovém archu, jo, no a pak je mi to jako předloţeno, abych se to přečetl, co to, co to obsahuje, jo, no a pak ta klíčová pracovnice ta to stvrdí jako podpisem, jak svojim, tak aji z mé strany, jo. No já nevím, jestli se to někde, ale přesně vám neřeknu, jak často to tu probíhá.“ O: „A nějaké záznamy z rozhovoru, dávají vám pak třeba podepsat, kde je napsané třeba, co byste chtěla, jak se tady máte, jak se cítíte, co vás aktuálně trápí?“ K7: „To jsme měli, to dělala, není tomu tak dávno. Ale já nevím, jestli to dělala, nevím, proč to dělala ta sestřička.“ O: „No takţe ona vám donesla nějaký jako záznam?“ K7: „Ne, ona sama měla takové lejstro.“ O: „Ano.“ K7: „A vyptávala se mě na ledasco.“ O: „No a jak často se vás tak ptá, tak moc? Jestli víte, jestli je to jednou, já nevím, třeba za rok, jednou za půl roku, jestli máte nějaký časový odhad?“ K7: „No my máme jako v neděli, kaţdu neděli v televizi mši svatou, jo, dole. A tak ona se mě ptala jestli, tak já chodím kaţdou neděli, nebo já do kostela se nedostanu, jestli to. Já říkám jo, já jsem srozuměná a souhlasím s tím, jako ţe. Je to tu dobré, te, ta televize, ta mše vysílaná z té televize kaţdou nedělu. Tak.“ O: „Takţe sem tam se za váma pracovníci chodí ptát, co byste chtěla?“ K7: „Tak tu byla sestřička, co jsme skoro spolu nastoupily zároveň, no takţe to bylo takové asi, já nevím.“ Podle zjištěných informací probíhá individuální plánování formou rozhovoru, vţdy se jedná o rozhovory individuální, mezi čtyřma očima, na různých vhodných místech v zařízení podle přání uţivatele. U klientů s potíţemi v komunikaci se vyuţívají nejrůznější techniky, jak klientovi co nejlépe porozumět – např. pozorování, empatická fantazie (pracovník si představí, ţe je v roli uţivatele), modelový rozhovor s pracovníkem (jiný pracovník je v roli klienta a odpovídá na otázky klíčovému pracovníkovi), imaginativní rozhovor (představa toho, co by nám klient odpovídal), zjišťování informací od jiných osob apod. Samotné individuální plány klientů vykazují znalosti klíčových pracovníků o klientech samotných, o jejich specificích a potřebách. Jejich součástí je popis současného stavu uţivatele, osobní cíle a přání uţivatele, způsob, jak budou tyto cíle naplňovány, překáţky, které se mohou objevit, kritéria hodnocení, podle kterých zjistíme, zda je cíl úspěšně plněn a hodnocení samotné. Součástí je také analýza potřeb konkrétního uţivatele a případně rizikový plán, kde je popsána riziková situace, která můţe nastat (např. pád, klient zabloudí na procházce). Klient můţe kdykoli svůj osobní cíl, potřebu změnit, upravit. Výše uvedené odpovídá tvrzení uvedené v teoretické části práce, ţe kaţdému klientovi je nutno poskytovat individuální péči, u kaţdého je třeba sledovat cíl péče, která má jeho současný stav zlepšit či alespoň udrţet a v jakémkoli stavu musí být o klienta pečováno tak, aby se cítil spokojený, klidný a tak, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Zjištěné informace ohledně průběhu individuálního plánování také odpovídají dalším poţadavkům teorie, ţe do plánování musí být zapojen samotný klient, cíle plánu jsou v souladu s jeho osobními cíli, při plánování jsou zohledňovány schopnosti a potřeby klienta a celý proces je zaznamenáván do dokumentace individuálního plánování. 49
Dílčí závěr: Individuální plánování sociálních sluţby vychází z individuálního přístupu ke klientům. Individuální plánování má v zařízení jednotnou podobu, vţdy se ale přizpůsobuje osobnosti a moţnostem určitého klienta – místo, čas, průběh pohovoru. Pracovníci se snaţí vytvořit příjemnou atmosféru spolupráce a vycházet klientům vstříc. Někteří klienti si nevybavili, co to individuální plánování je, coţ můţeme dát do souvislosti s tím, ţe neví nic ani o klíčovém pracovníkovi, kterého všichni klienti mají. Opět bych proto doporučila klienty s celým procesem blíţe, opakovaně seznamovat a vysvětlit jim smysl této práce.
50
9 Vnímaná rizika ústavní péče Další okruh dílčích výzkumných otázek se týká toho, zda klienti a pracovníci vnímají rizika ústavní péče, které se mohou objevit. Zajímám se o to, co klientům v zařízení vadí, jestli se mají v případě problémů na koho se obrátit. Zajímám se také o to, zda také pracovníci vnímají určité problémy v rámci poskytované péče a jak se snaţí těmto rizikům předcházet a řešit je. Z výše uvedených výpovědí klientů, uvedené v kapitole 6, je patrné, ţe jsou s poskytovanou péčí v zařízení spokojeni a ţe jim nic nechybí, nic jim nevadí. Pouze klient č. 6 hovořil o určitých obtíţích, které vnímá. K6: „No tak já si myslím, ţe by nebylo zbytečné, v případě, ţe onemocní nějaký, nějaký obyvatel toho domova, aby tu byly vyčleněné nějaké, nějaké takové, aby on třeba tu nemoc, protoţe my jsme třeba tři na pokoji, jo.“ „A kdyţ jeden z nás trpí třeba nějakým, já nevím, kašlem anebo nějakým, nějakou jinou nemocí, jo, ţe on by spíš potřeboval takovu samotu, víte, neţ abysme tam byli tři a toho jednoho to trápilo a ti všichni, ti další dva to. „To myslím by tu nebylo marné, jako, kdyby tu byla taková moţnost.“ K6: „No. To máte tam, kdyţ koupelna je pohromadě s WC, to myslím není moc vhodné, to spíš se tak hodí pro rodinný domek někde nebo tak nějak. Ale tu v takovém, kdyţ my tam třeba jsme tři na pokoji, tři chlapi, jo a teď je tam koupelna a WC dohromady a teď se představte, jeden se tam sprchuje a dalšího něco přepadne, jo.“ „Víte, tak to je dost takové, jo, to je dost takové nepraktické. Ale to je, to je myslím uţ dáno tím, ţe ten projektant lépe neuvaţoval, víte.“ O svých návrzích či připomínkách však doposud s nikým ze zaměstnanců nemluvil. Chystá se to však říci paní ředitelce. Také ostatní klienti uvedli, ţe kdyby měli nějaký problém, řekli by to paní ředitelce, které velmi důvěřují, případně sociální pracovnici či někomu z rodiny. Tyto uvedené připomínky můţeme dát do souvislosti s omezením (ztrátou) soukromí, o kterém hovoří Friedman (2005) či Matoušek (1999), a které patří k základním problémům klientů v ústavním zařízení pro seniory, o kterých hovořím v kapitole 2.3. I kdyţ klienti cíleně o problémech v rámci ţivota v zařízení a s poskytovanou péčí přímo nemluvili, lze z jejich výpovědí tato rizika vysledovat. Uvedené riziko ztráty soukromí lze vysledovat i z dalších výpovědí klientů. Ke ztrátě soukromí přispívá i ubytování jedince na vícelůţkovém pokoji. K5: „A ještě jsem měla zaţádané o jednopokojový, víte.“ „Kdybych měla jednopokojový, já bych si to zařídila jako doma, ţe a tak. No ale toţ ten jednopokojový jsem nedostala a včil uţ bych ho ani nechtěla, včil uţ jsem si zvykla na to.“ K6: „…kdyţ je člověk doma, tak tam podle libosti a podle toho co ho napadne rovnou, jo, tak se provádí, ovšem tu je třeba dodrţovat určitý reţim, jo.“ „…tak to je určitá změna, ţe se musím přizpůsobit, jo, ţe z toho svojeho já musím něco vypustit, 51
jo, a musíme se přizpůsobit tomu, co tu prostě je.“ „…ţe člověk se ledasčeho musí zříct, jo, a musí to prostě tolerovat, no.“ Z dalších výpovědí klientů pozorujeme ztrátu vazeb s rodinou a okolím, které zahrnujeme mezi další rizika ústavní péče. V případě vybraných klientů se nejedná přímo o ztrátu vazeb, ale o jejich omezení, kdy rodinní příslušníci za klienty docházeli domů i kaţdý den, aby se o ně postarali, a nyní za nimi chodí méně často. K4: „A tak oni tu chodí. Oni tu kaţdou neděli a kaţdý čtvrtek tu chodí.“ O: „Ale kdyţ jste byla doma, viděla jste je častěji?“ K4: „Kaţdý den.“ O: „A uvědomovala jste si změnu, která přijde s tím, ţe jakoby zde přijdete a co pro vás bylo největší…“ K5: „No uvědomovala, ţe tu, ţe tu jako budu sama, tam jsem měla svoje přátele, ţe, v paneláku jsem bydlela.“ K7: „…je mi strašně smutno, víte tak po rodině. Ale oni tu chodí pravidelně kluci, vţdycky ve čtvrtek všeci přijdou, kaţdý čtvrtek.“ O: „…kdyţ jste byli doma, jestli jste se s nima více vídala, vícekrát týdně? Nebo ne?“ K7: „No tak jo. Oni mě třeba brali domů k sobě na oběd nebo jenom tak, ţe, ale já uţ jsem potom nemohla tak chodit, ani do toho auta uţ jsem nemohla to, tak.“ Z výpovědí klientů můţeme rozpoznat také prvky hospitalismu a syndromu naučené bezmocnosti. S tímto souvisí např. hledání náhradního uspokojení v jídle či dlouhému spánku, ztráty zájmu o okolní svět, o čemţ klienti také hovoří. K2: „Co chci, to nám sestřičky udělají, tak, víte.“ „…vím, ţe můţu kdykoli zazvonit anebo poprosit o něco a bude to splněno, tak jsem spokojená.“ K3: „Máme tu úklid, ten dělají uklízečky, nemusíme se starat o to, sestřičky přijdou, donesou, co potřebujem, čaje nebo něco. Já mám ráda kávu, tak třeba tu kávu mi aji uvařu, ţe. No a tak opravdu, opravdu je tu vzorná péče.“ K4: „Ochotné sestřičky, opravdu a pomůţou vám ve všeckém. Kdyţ něco nemáte nebo něco nevíte, tak vám ve všeckém pomůţou.“ K7: „…ale teď, tu bolí to, tu zas to a kaţdá si ide lehnout radši.“ „No my uţ jsme většinu v tom věku, ţe uţ se ţádné nechce nic dělat.“ „To není uţ, víte takový ten, to vidět, ţe to není ta, jak bych vám to řekla, ta chuť taková, ten temperament, ţe uţ opravdu jsme staré.“ U klientky č. 1 můţeme vysledovat také určitý náznak ponorkové nemoci, kdy se jedinec můţe stát introvertnějším. K1: „A postupně jsem zjistila, ţe tady se nedá moc s nikým, nějaké, moc nějaké hovory nebo vzpomínky, nebo ţe se to nedá, nebo většina je dost hluchých. Já uţ začínám taky být hluchá, to tady všechno… No a postupně jsem přišla na to, ţe se nedá s nikým trochu dél komunikovat, mimo sestry. Ale zvykla jsem si na to, chodím 52
mezi ně, na terasu, i třeba sama bývám tam na terase, vůbec mi to nevadí. A mám ke kaţdému takový vztah, ţe mi, ţe mi, ţe ráda jim co můţu, pomůţu.“ Také podle výpovědi pracovnice mohou při pobytu nastat určité komplikace. Její slova potvrzují teorii o ztrátě soukromí či o stereotypu. P: „Komplikace ano, můţou nastat třeba změnou prostředí, není zvyklý na tady toto prostředí, musí se nějakému reţimu přizpůsobit, musí se přizpůsobit ostatním na pokoji a to uţ jsou pro někoho komplikace, třeba.“ „…no, nejvíce souţití. Jsou to vlastně televize, někdo je zvyklý mít puštěnou televizi celý den, někdo je zvyklý na to ticho, jo, no a to jsou prostě takové, které časem, tym pobytem vlastně vyplynou na povrch.“ Dále pracovnice spontánně hovořila (po ukončení rozhovoru) o tom, ţe se senior musí vzdát většiny svých věcí, které ho v ţivotě obklopovaly a musí se třeba vzdát i zvířete, které měl. Těţké můţe být pro klienta i to, pokud má doma partnera, který se o něj nemůţe postarat a musí tak ţít odděleně. Poukázala také na stereotyp, který po určité době v zařízení nastává, pokud je zde jedinec mnoho let (P: „Deset let a furt stejné.“). Moţná i proto se u některých klientů po čase objevují psychické problémy, dělají svému okolí naschvály a často musí být hospitalizovaní v psychiatrické léčebně. To potvrzuje slova Vágnerové (2000) či Matouška (1999), podle kterých můţe senior při umístění do ústavního zařízení reagovat depresivně, být apatický nebo u něj můţe dojít aţ k váţnému psychickému traumatu. Uvedené rizikové situace a problémy řeší pracovnice v sociálních sluţbách s paní ředitelkou, sociální pracovnicí či zdravotními sestrami. S jinými odborníky ne. Předem informace o moţných rizicích pracovníci podle slov pracovnice nedostávají, jak je uvedeno v kapitole 6 a kapitole 8.1. Rizikové situace řeší, jakmile nastanou. Určité návody, jak ke klientům přistupovat a předcházet konfliktním situacím, jsou však součástí standardů kvality a pracovních postupů, kde můţeme nalézt konkrétní postupy, jak by mělo být v případě určité konkrétní situace postupováno. V těchto dokumentech je také přímo uvedeno, ţe k předcházení rizikovým, konfliktním situacím, přispívají aktivizační programy, např. tím, ţe klienti díky nim přijdou na jiné myšlenky, odreagují se, jsou vytrţeni z určitého stereotypu. To odpovídá teoretickým poznatkům, ţe volnočasové aktivity mohou pomoci v prevenci sociálního vyloučení, pocitu samoty a potřeby péče ze strany státu. Více o těchto programech hovořím v následující kapitole. Dílčí závěr: Klienti jsou s poskytovanou sluţbou velmi spokojeni, nic jim tady nechybí, neuvědomují si ţádné obtíţe, všechny pracovníky za jejich práci chválí. Na druhou stranu lze z jejich výpovědí nepřímo odvodit také určité problémy, které je trápí – omezení soukromí, omezení vazeb s rodinou a přáteli. Patrný je také hospitalismus a určité přepečovávání. V případě, ţe se v zařízení určité problémy objeví, spoléhají klienti zejména na pomoc paní ředitelky, které velmi důvěřují. Pracovník hovořil zejména o konfliktech vyplývajících ze souţití klientů. Tyto problémy řeší, jakmile nastanou, předem se na ně nijak nepřipravují. Na druhou stranu určitý návod, jak přistupovat ke klientům a různým situacím v rámci poskytování péče a jak jim preventivně předcházet je uveden ve standardech kvality a pracovních postupech, o těch se však pracovník nezmínil. Proto je opět vhodné pracovníky s těmito dokumenty cíleně seznamovat. 53
10 Aktivizační programy v zařízení Poslední okruh dílčích výzkumných otázek se týká aktivizačních programů, které v zařízení probíhají. Zajímám se o to, jaký typ aktivizace mohou klienti vykonávat a co je cílem aktivizace. Zabývám se také tím, zda aktivity vycházejí z přání a potřeb klientů, zda vycházejí z individuálního přístupu ke klientovi.
10.1 Aktivizace seniorů v daném zařízení Podle Rheinwaldové (1999) by měl domov poskytovat jak důstojné bydlení a nutnou zdravotní péči, tak by se měl věnovat prevenci patologického chátrání (fyzického i duševního). Tento nutný doplněk péče, ve formě kvalitního programu, je přítomen i v mnou vybraném zařízení. Jak vyplývá z výpovědi klientů i pracovníka, klienti mají moţnost se v zařízení účastnit různých aktivizačních činností, volnočasových programů. P: „…pečeme vlastně perníčky, tak od toho zdobení, válení těsta a takové, zpívání, práce s hlínou, práce se štětcem, malování, já nevím, i ty scénky, tak třeba bych řekla jako divadlo, a takové, zpěv, no a tady takové aktivizace.“ Klienti samotní nejvíce hovořili o zpěvu s harmonikou, čtení, předčítání zpráv, procvičování paměti, sledování televize, ručních pracích, posezení na terase, vystoupení dětí či jiných spolků u nich v domově, či o aktivitách spojených s vírou (ranní modlitby, mše svaté). Aktivizace se tedy týká oblasti fyzické, psychické i sociální, coţ zdůrazňuje Radová (2009). Podrobný výčet aktivit uvádím v kapitole 10.2, kde je dávám do souvislosti s uspokojováním potřeb jedinců. Klienti se mohou zúčastnit i aktivit probíhajících mimo zařízení. Ne všichni klienti tuto moţnost vyuţívají. O akcích mimo domov jsou klienti informováni pracovnicemi, formou letáčků, písemných pozvánek na nástěnkách v domově. K1: „…sestřička xxx byla tak hodná, ţe jak jsem před ní řekla, ţe bych ráda šla na Gotta, ţe zařídila, ţe s manţelem přijeli pro mě, opatřila mi lístek a s manţelem se o mě celou dobu starali a byla jsem na Gottovi.“ O: „A můţete se účastnit i nějakých aktivit, které probíhají mimo zařízení? Třeba různé vystoupení dětí ve škole, nebo divadlo, výstava…“ K2: „Jo, to nám nabízeli, ale já jsem říkala, já o divadlo uţ teď nestojím.“ K5: „…byla jsem uţ aji v divadle.“ „No a tak kdyţ třeba jsem potřebovala, jsem chtěla jí dát takovou mísy na hrob, poprosila jsem paní ředitelku, esli by mě zavezla tam, do toho zahradníka a ochotná zavezla mě tam, praví, kdyţ budu mít čas, praví, tak ano.“ „…do kostela tu na tu mši a kdyţ bylo třebas hodně škaredě, a byly tu sestřičky, které jezdí autem z té dědiny, ony jsou ochotné vás aji zavézt tam.“ Většina aktivit probíhá ve skupině, ale určité aktivity jsou určeny také pro jednotlivce. Pracovnice dávají přednost činnostem ve skupině. P: „… ten rotoped, tam by třebas tam byl jenom sám, tam jich víc nejde. Jinak my se ty aktivity snaţíme, aby opravdu byli v kolektivu, aby opravdu nebyli sami.“ Na druhou stranu klienti mluvili o tom, ţe jim pracovnice umoţňují vykonávat různé aktivity o samotě (např. čtení, sledování televize, povídání si, procházky, posezení na terase, zahradě). I kdyţ je 54
většina výše uvedených aktivit pracovnicemi povaţována za skupinové, můţe je jedinec vykonávat o samotě. Individuální aktivity si klienti organizují většinou sami, liší se podle jejich potřeb (např. návštěva kamarádky, návštěva hřbitova, vycházka po vesnici, čtení, sledování televize, pobyt na zahradě). Skupinových aktivit se mohou účastnit i různé návštěvy klientů, rodinní příslušníci, přátelé, známí. P: „Všichni. Můţe. I vy, kdyţ přijdete.“ Tyto skupinové aktivity nejsou nijak členěny, neexistují zde aktivity určené pouze pro určité skupiny klientů. P: „Ne, ne. Snaţíme se to nabídnout vlastně všem, bez rozdílu, jestli má osmdesát nebo devadesát pět prostě a záleţí na tom uţivateli, jestli se zúčastní nebo ne.“ Aktivizační programy v zařízení se provádí s určitým cílem. Dokument „Pracovní postupy“ hovoří o tom, ţe aktivizační činnosti jsou zaměřeny zejména na vytváření podmínek pro rozvoj osobnosti člověka, jejichţ cílem je zvýšení nebo udrţení samostatnosti, příleţitostí k seberealizaci a sebeurčení. Zvyšují moţnost jedince samostatně se uplatnit v běţném ţivotě a k tvořivému aktivnímu kontaktu s lidmi. O smyslu aktivizačních programů hovořila i pracovnice. P: „No smyslem si je to, aby oni zůstali vlastně jakoby tomu ţivotu v té domácnosti, co byli oni zvyklí, jo. Ţe ze dne na den nemůţou přestat nic nedělat, jo. Doma byli zvyklí se o sebe postarat, takţe by neupadli do takového nicnedělání, jako. Udrţet se v činnosti po fyzické třeba stránce, po psychické stránce jim to pomáhá.“ Takto vnímaný cíl aktivizace odpovídá pojetí Rheinwaldové (1999), Matouška (2003b) či Zgoly (2003), kteří o smyslu aktivizace hovoří. O tom, ţe se cíl aktivizace daří naplňovat, můţeme vypozorovat z výpovědí klientů. O: „Co to pro vás znamená, ţe se pracovníci snaţí vyplnit ten váš volný čas, který tady máte? Co vám to přináší?“ K1: „No změnu. Změnu.“ „Pohodu.“ K2: „No tak já myslím, jako, člověk nesmí tak ustrnout a nic nedělat, ţe to je dobře.“ „Aby nám nebylo smutno…“ „No tak mě to uspokojuje, říkám si, tak nejsem tady tak opuštěná, mám někoho, s kým si můţu povídat…“ K3: „No tak jsem šťastná, ţe je taková, jakbych, jakbych se vyjádřila, ţe taká spolupráce je, víte, ţe to, ţe hledí, kaţdý hledí, aby zabavil toho, nebo toho a takţe.“ K4: „…já jsem ráda, za prvé, ţe mi čas uteče, no a za druhé, ţe moţu být aspoň trošku platná.“ „Ţe vím, ţe mě má někdo rád.“ K5: „No takové, ţe jsem cosik dělala, víte, ţe jsem tu opravdu neseděla, úplně nadarmo.“ „No to mě velice těší, protoţe ti pracovníci, oni se snaţí kvůli nám, to udělat všechno, víte, třebas, kdyţ máme to posezení, oni se snaţí, abysme něco na tym byli uţiteční teţ, abysme něco dělali na tym, víte …“ K6: „Já to velice, já to velice oceňuji, protoţe to od takového teho běţného stereotypu, jo, to je zas něco, něco navíc, nějaké obohacení, jo, toho ţivota.“ K7: „Mě to těší, protoţe to je změna zas.“ 55
Tyto výpovědi odpovídají také slovům Matouška (2003b) či Zgoly (2003), podle kterých by se klienti při vykonávání určité činnosti měli cítit dobře, měli by být spokojeni, být v kontaktu s ostatními. Aktivita pro ně znamená, ţe ještě „ţijí“. Dílčí závěr: Zařízení se pro klienty snaţí pro klienty vytvářet různou škálu aktivizačních programů. Tyto aktivity mohou probíhat nejen v domově, ale také mimo areál domova, kdy jsou klientům nabízeny návštěvy různých kulturních vystoupení, výstav, je jim umoţněna návštěva hřbitova apod. To povaţuji za velmi pozitivní, snaha udrţet klienty v kontaktu s okolím podporuje sociální začleňování osob, které neţijí ve svém přirozeném prostředí. Aktivizace se týká jak stránky fyzické, tak psychické a sociální. Většina aktivit probíhá ve skupinách, klientům je však umoţněno vykonávat aktivity také individuálně. Aktivity jsou otevřené návštěvám, rodinám, blízkým, coţ přispívá ke kontaktu klientů se širším společenským prostředím. Cíl a smysl aktivizačních programů se dle výpovědi klientů daří naplňovat, zaměstnancům jde především o rozvoj jedince a udrţení jeho samostatnosti.
10.2 Typy aktivizačních programů z hlediska potřeb klientů Aktivizační programy můţeme rozdělit z několika hledisek. Z teoretické části vyplývá, ţe nejčastěji se aktivity dělí na individuální a skupinové a můţeme je také rozdělit z hlediska potřeb, které uspokojují. O jednotlivých aktivitách mluvili klienti i pracovník, úplný výčet aktivizačních činností je uveden v dokumentu „Pracovní postupy“. Pokud vyjdeme z rozdělení aktivit podle Jurečkové (2003), která aktivity rozdělila podle toho, jakou oblast potřeb uspokojují, můţeme aktivity probíhající v zařízení rozdělit do následujících skupin. V rámci nich můţeme nalézt také veškeré typy aktivit, o kterých hovoří Rheinwaldová (1999). Aktivity uspokojující fyzické potřeby – tělesná aktivita, masáţe, individuální cvičení s pouţitím kompenzačních a rehabilitačních pomůcek, nácvik chůze, dechová cvičení, pohybová cvičení, cvičení s hudbou, pravidelná ranní cvičení, odpolední vycházky do okolí, procházky po vesnici, sportovní odpoledne na terase nebo na zahradě, zpěv, hra na hudební nástroj, hraní divadla (scénky), kulturní programy (maškarní bál, čarodějnický rej, táborák, návštěva divadla apod.), posezení na terase nebo na zahradě, zooterapie (andulky v čajových kuchyňkách, canisterapie), arteterapie související s udrţením či rozvojem jemné motoriky (výtvarné techniky, práce s přírodními materiály, práce s papírem, s hlínou, s modelovací hmotou, ubrousková technika, vystřihování, kreslení, výroba výzdoby do zařízení, výroba drobných dárků pro dodavatele, textilní techniky, pletení obvazů pro charitativní činnosti, háčkování, šití, vyšívání), psaní dopisů, pomoc uţivatelům při psaní na osobním počítači, trhání a následné zpracování ovoce, zeleniny, ořechů, péče o květinovou výzdobu v kapličce, v prostorách domova, na pokoji, pěstování zeleniny, bylinek. P: „No sportovní aktivity, my tady máme rotoped…“ „U nich uţ je jenom prostě aktivizace, ţe se projdou trošku do té zahrady, jo, ţe to uţ pro ně je hodně.“ 56
Aktivity uspokojující psychické potřeby – společenské hry (člověče nezlob se, karty, kostky), vědomostní soutěţe, kvízy, doplňování slov či písmen, slovní kopaná (procvičování paměti), přednášky na určité téma, puzzle, muzikoterapie (hudební pořady, zpěv, poslech hudby), arteterapie, čtení, předčítání knih, novin, časopisů, čtení na pokračování, slovní překlady, sledování televize, poslech rádia, vyhledávání informací na internetu, společenská konverzace, posezení na terase, na zahradě při kávě, duchovní sluţby (denně ranní modlitba v kapličce v domově, jednou týdně mše svatá, návštěva místního kostela), účast na kulturních vystoupeních v domově i mimo domov (vystoupení dětí z místní základní či mateřské školy či škol z okolí, dětí z dětského domova, návštěva divadla, koncertu, „Posezení s uţivateli“ – spojeno s oslavou narozenin jednotlivých klientů, den otevřených dveří), péče o květiny, péče o květiny, péče o kapličku. Aktivity uspokojující sociální potřeby – do těchto aktivit můţeme zařadit všechny jiţ zmíněné aktivity, kdy dochází ke kontaktu s druhými lidmi – různé kulturní, společenské aktivity, duchovní sluţby, ruční práce apod. Můţeme zde zařadit také účast na „Stravovací komisi“, kde vybraní klienti zařízení prezentují názory své a ostatních klientů ohledně sloţení jídelníčku, připomínky, nápady, kritiku, pochvalu. Aktivity uspokojující duchovní potřeby – ranní modlitby v místní kapli, mše svatá, návštěva místního kostela či kostelů v okolí, rozloučení se se zesnulým v kapli (modlením za něj), starost o květinovou výzdobu v kapli, sledování pořadů spojených s vírou v televizi, rozjímání. P: „Tak duchovní, tady ta aktivita bych řekla je nejvíc kaplička, která je tady, jednou týdně se koná mše. Nebo teďko máme vlastně v televizi bohosluţbu, tak to jsou ty duchovní. A pokud je moţné myslet i takový, ţe je vyslechnete, pohovor, tak to je taky uspokojí po psychické, duchovní stránce tady toto.“ Uvedený výčet aktivit odpovídá doporučení Zgoly (2003), podle které by měl program aktivit čerpat z kaţdodenních činností i z mimořádných událostí, měl by dávat moţnost kompenzovat přítomné poruchy a umoţňovat, aby klienti vyuţívali své zbývající síly. Ze všech aktivit klienti nejvíce zmiňovali zpívání s harmonikou, čtení, aktivity spojené s vírou, vystoupení dětí v domově, sledování televize. Z individuálních plánů dále vyplývá, ţe nejčastěji zabývají povídáním si s ostatními klienty a pracovníky, rádi pobývají na terase či zahradě, účastní se výtvarných činností a ergoterapie, rehabilitují hrubou motoriku. Dílčí závěr: V zařízení probíhají nejrůznější aktivity, které uspokojují všechny oblasti potřeb člověka – fyzické, psychické, sociální, duchovní. Mnoho aktivit současně uspokojuje více oblastí potřeb. Podle oblíbenosti a vyhledávání aktivit klienty je zřejmé, ţe vyhledávají aktivity související s různou oblastí uspokojování potřeb, proto je velmi dobré, ţe se pracovníci při přípravě aktivit zaměřují na různé oblasti ţivota a snaţí se vyuţít všechny zbývající síly klientů.
57
10.3 Přizpůsobení aktivizačních programů klientům Jak jsem uvedla v teoretické části, aktivizační programy by měly vycházet z přání klientů a ti by měli na tvorbě těchto programů spolupracovat. K tvorbě aktivizačních činností v zařízení přispívají individuální plány klientů a pohovory s klienty, kde ve velké míře zmiňují, co by chtěli ve svém volném čase dělat. Z těchto plánů můţeme vyčíst, ţe se pracovníkům většinou daří tyto aktivity nabízet, umoţňují klientům vykonávat to, co chtějí. Toto potvrzují i slova klientů. K5: „Umoţňují třebas tak nebo tak, aji ty sestřičky, aji, kdyţ třebas tak něco bych chtěla nebo kajsik chcu jít, nebo co, tak ony to umoţňují.“ K6: „No tak to, to tu je prostě, třeba na tu televizi anebo různé ty sportovní přenosy, a to, tak to umoţněno je, to, to je podle, podle jak koho co baví, jo.“ Ve velké míře jsou klienty s nabízenými aktivitami spokojeni, nic jim nechybí, další poţadavky na program aktivit nemají, pro některé je aktivit aţ moc, některým však určité aktivity chybí. K2: „Ne, ne, nic mi nechybí. Ne.“ K3: „No já myslím, ţe ani moc ne.“ K4: „Ale já si myslím, ţe ne, ţe tu se dělá dost, opravdu. Tu ty sestřičky jsou opravdu, ony umí všecko.“ K5: „Ale uţ nic, protoţe uţ v tych rokách, co já mám, uţ mi to tu stačí, víte.“ K6: „Také muzeum historických vozidel, víte, anebo takové, to by mě hrozně zajímalo, nebo letadel, jo, nebo takové.“ O: „A mluvil jste o tom s někým, vyjádřil jste toto přání?“ K6: „Prozatím, prozatím ne.“ Mezi zájmy tohoto klienta patří i kutilství, má zájem o technické věci, ale ani o tomto přání zatím s nikým nemluvil. Pracovníci však o této zálibě vědí, je uvedena v individuálním plánu klienta. Více se o ní však nehovoří, moţná i proto, ţe klient sám má prozatím ostych, konkretizovat svá přání. K6: „Ne, protoţe, to máte tak, já tu nechcu zavádět nějaké nové metody, víte.“ Klient se pravidelně účastní ergoterapie, kde můţe částečně uplatňovat své šikovné ruce a kutilství. Další klientka mluvila o tom, ţe by si ve svém volném čase chtěla více povídat. Ne vţdy má k tomu příleţitost. Pracovníci se jí tak, jak by chtěla, věnovat z časových důvodů nemohou a kontakt s ostatními klienty vţdy závisí na obou stranách. Sama uvádí, ţe pro mnoho klientů je denní povídání vysilující, ţe jsou staré. Téměř kaţdý den se však stýká s klientkou č. 2 z prvního patra, které pracovnice pomáhají vyjet do patra druhého, kde si povídají v „zákoutí pod palmou“. Takto se pracovníci snaţí přispívat k ţádoucímu vyplnění volného času obou klientek.
58
Nabízené aktivity nejsou nijak členěny podle míry soběstačnosti klientů, ani podle pohlaví či z jiného hlediska. Kdo má zájem, aktivit se zúčastní a při aktivitě dělá to, co zvládne. Z vyjádření pracovníka je zřejmé, ţe i při jedné aktivitě se snaţí uplatnit individuální přístup a klientům přichystají takovou práci, kterou zvládne. To odpovídá tvrzení v teoretické části, ţe jedincům by se mělo pomáhat ţít podle maximálních moţností bez ohledu na stupeň funkčnosti a také tvrzení, ţe aktivity musí být vytvářeny pro klienty vyţadující minimální péči i pro klienty, kteří jsou na poskytování péče závislí. P: „No tak podle té míry soběstačnosti, my se snaţíme vycházet tak, aby mohl ten klient to zvládnout, jako jo. Pokud nemůţe stříhat, tak nebude stříhat, ale bude třeba jednou rukou lepit nebo mačkat nějaký materiál, jo. Nebo taková ta dopomoc, ţe my to přidrţíme.“ K5: „Kdo se můţe zúčastnit, tak se zúčastní. Kdo ne, tak zase aspoň se dívá, nebo přihlíţí tomu, víte.“ Někteří klienti se zúčastňují pouze vybraných, pro ně důleţitých aktivit, někteří se účastní téměř všeho. To opět vypovídá o individuálnosti klientů. I kdyţ chtějí klienti vykonávat určitou aktivitu, neznamená to, ţe se jí musí účastnit vţdy, kdyţ probíhá. Z výpovědí klientů vyplývá, ţe si sami mohou vybrat, zda aktuálně chtějí provozovat tu danou aktivitu nebo aktivitu jinou, či jen tak odpočívat. I toto můţeme povaţovat za součást individuálního přístupu ke klientům. K2: „A já se mohu rozhodnout, kdyţ se necítím, ţe by se mi to líbilo, tak můţu říct ne, já jsem dneska unavená, já zůstanu v pokoji a čtu si noviny, já kaţdý den beru noviny.“ „Já dělám to, co chci.“ K4: „Nenutí, nenutí mě nikdo, a kdyţ se něco dělá, já vţdycky tam idu a ráda vypomůţu.“ P: „…Jestli jsou víc unaveni, tak určitě nepudou, jo. Kdyţ se cítí dobře, tak přijdou.“ Jedna zdravotní sestra mi však sdělila, ţe někdy klienty nutí a snaţí se je velmi motivovat, aby se určitých aktivit zúčastnili – např. různých vystoupení zpěváků. I kdyţ se klientům nechce, pak jsou podle jejích slov velmi nadšeni a několik dnů pak ještě mluví o tom, jak to bylo hezké. Moţná proto, ţe hezký záţitek předčí předchozí přemlouvání, klienti o tomto občasném přemlouvání k účasti na aktivitách nemluvili, nebo si to ani neuvědomují. Pokud se však opravdu někomu nechce se účastnit, nemusí. Na tvorbě aktivizačních programů se podílí v podstatě celý personál. P: „I třeba paní uklízečka se zapojí do toho programu jako jo, paní sociální taky.“ Slova pracovnice potvrzují i klienti. K1: „No hlavně sestry a z kanceláře, paní ředitelka.“ Podílet se mohou také samotní klienti, pokud o to mají zájem. K4: „…i kdyţ máme nějaké nápady, tak ony jako to berou v úvahu.“ Tvorba těchto aktivizačních programů je v kompetenci pracovnic v sociálních sluţbách, je na nich, aby ostatní motivovaly účastnit se. Konkrétní pracovník (ergoterapeut, zábavně-terapeutický pracovník), který by se vytvářením aktivit pro klienty zabýval, v zařízení není. Ani samotní klienti nevnímají, ţe by se tvorbou aktivizačních činností zabývala některá z pracovnic více. I 59
kdyţ uvedli konkrétní pracovnici, z dalšího hovoru vyplynulo, ţe se o vyplnění jejich volného času starají i pracovníci ostatní. K5: „Všichni pracovníci se snaţí to, no.“ „Všeci, já vám říkám všichni, no.“ K6: „No já bych řek, ţe kaţdý z toho jako, z toho ošetřujícího personálu, kaţdý prostě se snaţí svým dílem, jo.“ To je v rozporu s tvrzením Rheinwaldové (1999), podle které by zařízení mělo mít terapeuticko-rekreačního pracovníka (nebo alespoň dobrovolníky), který se stará o denní zábavně-terapeutický program vycházející z potřeb obyvatel domova a přispívá tak k dobrému fyzickému i duševnímu stavu klientů. Metodika pro tvorbu podle pracovnice v zařízení není, o aktivizačních programech se hovoří jen v dokumentu „Pracovní postupy“, kde je uvedeno, jak být pracovník klientům v rámci provádění aktivizačních činností nápomocen, jsou zde vyjmenovány aktivity, které v domově probíhají. Pracovníci aktivity plánují na základě přání klientů, inspirují se také v literatuře, na Internetu. Dílčí závěr: Klientům je umoţněno podle jejich přání účastnit se různých aktivizačních programů. To potvrzují jednak výpovědi samotných klientů, tak informace uvedené v jejich individuálních plánech. Klienti jsou ve velké míře s nabídkou volnočasových aktivit spokojeni, přesto však jednomu klientovi schází aktivity technického rázu. Pracovníci by se proto měli zajímat i o aktivity typické pro muţe. Nabízených aktivit se klientů účastní dobrovolně, nikdo je nenutí, ale i přesto je pracovníci k účasti na různých aktivitách musejí více motivovat. Všech aktivit se mohou zúčastnit všichni klienti, nikdo není nijak omezován, vţdy jsou však zohledňovány fyzické i psychické moţnosti a schopnosti jednotlivců. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe aktivizační programy ve velké míře vycházejí z individuálního přístupu ke klientům. V zařízení není konkrétní pracovník, který by se aktivizačními činnostmi uceleně zabýval, na jejich tvorbě se podílí v podstatě všichni zaměstnanci za účasti klientů. Za pozitivní povaţuji to, ţe se aktivit účastní např. i ředitelka zařízení, coţ ostatní pracovníky podporuje v dalším vytváření aktivit. Zařízení rovněţ nemá ţádný konkrétní metodický plán, zabývající se aktivizací seniorů.
60
Závěr V diplomové práci jsem se zabývala seniory ţijícími v domově pro seniory a aktivizačními činnostmi pro ně vytvářenými. Pomocí kvalitativního výzkumu jsem hledala odpověď na otázku: „Je ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory z pohledu jeho klientů při koncipování aktivizačních činností uplatňován individuální přístup?“ Při hledání odpovědi mi byla oporou teoretická část práce, ve které jsem se zabývala seniory a pobytovými sociálními sluţbami pro ně určenými. Dále individuálním přístupem ke klientům, se kterým souvisí individuální plánování sociální sluţby a nakonec také aktivizací seniorů. Z těchto témat vyplynulo několik dílčích výzkumných otázek, které mi pomohly v hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku. V metodologické části jsem objasnila výběr strategie zkoumání, techniky sběru dat. Pomocí operacionalizace jsem zpracovala dílčí výzkumné otázky a vytvořila tak otázky pro scénáře rozhovorů a analýzy dokumentů. Určila jsem jednotku zkoumání a zjišťování, popsala jsem organizaci celého výzkumu. Výsledky výzkumu jsem prezentovala v analytické části a zároveň jsem je interpretovala z pohledu teorie dílčích výzkumných otázek. Z realizovaného výzkumu vyplynulo, ţe zařízení poskytuje veškeré sluţby vyplývající ze zákona o sociálních sluţbách, tedy i aktivizační činnosti. U klientů můţeme pozorovat určité společné znaky, vyplývající z jejich pokročilého věku (zejména zhoršený zdravotní stav), kaţdý klient však vyjadřuje také určitá specifika a je nutno k němu přistupovat individuálně. Pracovníci jsou schopni na individuálnosti klientů citlivě reagovat a sluţbu jim přizpůsobit tak, aby jim co nejvíce vyhovovala. I přesto se v zařízení objevují rizika typická pro ústavní péči. Na tato rizika se kromě jiného snaţí reagovat aktivizační programy, které v zařízení probíhají. Ze zjištěných informací můţeme konstatovat, ţe při vytváření a realizaci aktivizačních programů je ke klientům přistupováno individuálně, přispívá k tomu také individuální plánování sociální sluţby. Aktivity se klientům přizpůsobují a ti se mohou jejich tvorby sami aktivně účastnit a k aktivitám se vyjadřovat, libovolně se jich účastnit. I přes výše uvedené skutečnosti se při poskytování péče klientům a individuálními přístupu k nim objevují určité nedostatky. Je zřejmé, ţe z důvodu neznalosti metodiky a doporučení (standardů sociálních sluţeb a pracovních postupů), jak ke klientům přistupovat a řešit různé problémy, přistupují pracovníci ke klientům často intuitivně. Ne všichni klienti znají svého klíčového pracovníka a vědí, k čemu slouţí a jak probíhá proces individuálního plánování. U některých klientů dochází pouze k částečnému uspokojení potřeb v rámci aktivizačních činností. Proto jsem zformulovala několik doporučení. Doporučení: V rámci aktivizačních činností doplnit jejich nabídku o aktivity technického rázu a v souvislosti s tím se u klienta č. 6 zaměřit na jeho moţnost uspokojit zájmy o technické věci a kutilství – např. nabídnout mu doprovod na výstavu technického rázu (moţnost spolupráce s dobrovolníkem), zkusit se domluvit s údrţbářem zařízení na pomoci při vykonávání jeho práce. Klientce č. 7 umoţnit více si povídat s ostatními lidmi, nabízet jí více moţností pro kontakt s ostatními lidmi. V souvislosti s tímto je vhodné vyuţít spolupráce s dobrovolníkem, který by se klientce věnoval a dělal jí společnost. 61
I kdyţ jsou klienti s poskytovanou sluţbou a nabízenými aktivitami velmi spokojeni, nepřestávat s nimi na toto téma komunikovat a zjišťovat, zda nemají další přání a potřeby. Připomínat klientům význam individuálního plánování. Systematicky se věnovat vzdělávání pracovníků, seznamovat je s novými trendy v péči o seniory, s novými postupy a metodikou přístupu ke klientům, seznamovat pracovníky s moţnými konfliktními a rizikovými situacemi, které mohou při poskytování sluţby nastat a také s tím, jak jim předcházet. Vhodná by byla určitě supervize. To vše můţe přispívat k dalšímu rozvoji a zkvalitňování poskytované péče. Aplikace výzkumu: Výsledky výzkumu mohou poslouţit zejména vedení organizace a pracovníkům v sociálních sluţbách vybraného domova pro seniory ke zkvalitnění poskytované péče a pro úpravu aktivizačních programů tak, aby ještě více uspokojovaly potřeby jednotlivých klientů a zlepšily individuální přístup pracovníků k nim. Výsledky výzkumu mohou poslouţit k lepšímu vyuţívání standardů sociálních sluţeb. To povede ke zkvalitnění ţivota klientů zařízení. Kritické zhodnocení výzkumu: Pokud bych výzkum prováděla opakovaně, opět bych pouţila kvalitativní výzkumnou strategii, vhodnou pro zkoumání sociální reality a opět bych jako hlavní pouţila techniku polostrukturovaného rozhovoru, umoţňující se respondentům přizpůsobit. V rámci triangulace dat by bylo moţné vyuţít také techniku pozorování, které by mohlo zjišťovanou skutečnost vhodně doplnit. Lépe bych se snaţila zajistit to, abych při rozhovorech s respondenty nebyla nikým rušena – za jednou klientkou při rozhovoru neočekávaně přišla návštěva, u další nás vyrušila spolubydlící. V rámci výběru respondentů bych opět pouţila záměrný výběr, kdy vybraní klienti odpovídají určitým charakteristikám. I kdyţ jsem v zařízení dříve pracovala, rozhovory jsem prováděla nejen s klienty, které jsem znala, ale i s klienty, které jsem při výzkumu potkala poprvé. To přispělo k vyšší objektivitě výzkumu. I kdyţ při sběru dat zpočátku vypadalo, ţe zařízení je snad ideální, jsem ráda, ţe se mi pomocí vhodně zvolných otázek povedlo zjistit od klientů také určité nedostatky v rámci poskytování péče, určitá trápení, problémy a tak jsem z jejich výpovědí mohla odvodit závěry pro zodpovězení hlavní výzkumné otázky a poukázat na moţné zlepšení přístupu ke klientům. K tomu přispělo také to, ţe klienti i pracovník se mnou spolupracovali zcela dobrovolně a tak bylo snazší vytvořit atmosféru důvěry. To, ţe klienti uvedli také určité negativní jevy, přispívá k větší věrohodnosti respondentů jako celku a celého výzkumu vůbec.
62
Seznam literatury BOČKOVÁ, L., HASTRMANOVÁ Š., HAVRDOVÁ, E. 2011. 50+ Aktivně. Fakta, inspirace a rady do druhé poloviny ţivota. Respekt institut. ČERMÁKOVÁ, K., JOHNOVÁ, M. 2002. Zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do praxe: průvodce poskytovatele. Praha: MPSV. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uţivatele. Praha: Karolinum. DRAPELA, V. J. 2001. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál. DUŠOVÁ, B. Aktivizace ve stáří. [Online]. Cit. 6. května 2011. Dostupné na World Wide Web:
FAKTOROVÁ, V. 2008. Moţnosti aktivizace seniorů v centrech denních sluţeb. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita: Fakulta sociálních studií. FRIEDMAN, V. 2005. Aktuální problémy ústavní péče. In MÜHLPACHR, P. Schola gerontologica. Brno: Masarykova univerzita. HARTL, P., HARTLOVÁ, H. 2000. Psychologický slovník. Praha: Portál. HAŠKOVCOVÁ, H. 1989. Fenomén stáří. Praha: Panorama. HENDL, J. 2005 Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. HORÁK, P. 2004. Co má společného individuální akční plán a úkolově orientovaný přístup?. Sociální práce/Sociálna práca, 2004, č. 1: str. 82 – 90. JOHNOVÁ, M. a kol. 2008. Individuální plánování. In Kolektiv autorů, Standardy kvality sociálních sluţeb – výkladový sborník pro poskytovatele. Výstupy z tématických diskusních setkání a práce odborných týmů pro jednotlivé oblasti Standardů kvality sociálních sluţeb. Ministerstvo práce a sociálních věcí. JUREČKOVÁ, P. 2003. Aktivizace seniorů. Sociální práce/Sociálna práca, 2003, č. 2: str. 140 – 152. KALVACH, Z., ONDERKOVÁ A. 2006. Stáří: pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén. KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I. 2008. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada Publishing. KOZLOVÁ, L. 2005. Sociální sluţby. Praha: Triton. KRATOCHVÍL, S. 2006. Základy psychoterapie. Praha: Portál. 63
LANGMEIER J., KREJČÍŘOVÁ, D. 1998. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing. MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada Publishing. MALÍKOVÁ, E. 2011. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada Publishing. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství. MATOUŠEK, O. a kol. 2001. Základy sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. a kol. 2003a. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. 2003b. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. a kol. 2005. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. MATOUŠEK, O a kol. 2007. Sociální sluţby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: Portál. MATOUŠEK, O., Pazlarová H. 2008. Individuální plánování u dětí v ústavní péči. Sociální práce/Sociálna práca, 2008, č. 3: str. 75 – 81. MUSIL, L. 2002. Změna klienta a změna prostředí. Sociální práce/Sociálna práca, 2002, č. 2: str. 73 – 86. NAVRÁTIL, P. 2003. Ţivotní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca, 2003, č. 2: str. 84 – 94. PAPEŢOVÁ, E. 2010. Proměny práce sociálních pracovníků v pobytových sociálních sluţbách pro seniory. Sociální práce/Sociálna práca, 2010, č. 2: str. 46. PETRUSEK, M. 1993. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Karolinum. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I. 1998. Souţití se starými lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál. RADOVÁ, P. 2009. Potřebnost volnočasového centra pro seniory a moţnosti vyuţití seniorů jako dobrovolníků: Průzkum ve městě Jihlava. Sociální práce/Sociálna práca, 2009, č. 3: str. 134 – 143. RHEINWALDOVÁ, E. 1999. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing. ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŢKOVÁ, J. 2004. Poznávání duševního ţivota člověka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 64
TŘINECKÝ, J. 2010. Individuální plánování metoda praktické pomoci i příleţitosti k rozvoji pracovníka. Sociální sluţby, 2010, č. 12: str. 22 – 24. VENGLÁŘOVÁ, M. 2007. Problematické situace v péči o seniory. Příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. Praha: Grada Publishing. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. ZGOLA, J. M. 2003. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada Publishing. ZOUBKOVÁ, P. 2008. Individualizace péče ve zdravotnických zařízeních pro děti do tří let a faktory organizační kultury, které ji mohou ovlivnit. Sociální práce/Sociálna práca, 2008, č. 3: str. 100 – 111. ŢIŢLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v platném znění. Vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních sluţbách v platném znění.
65
Anotace Název diplomové práce: Ţivot seniorů v pobytovém zařízení sociálních sluţeb Počet slov: 23 702 Diplomová práce se zabývá uplatňováním individuálního přístupu ke klientům při poskytování sociálních sluţeb, zejména aktivizačních programů, ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory. Hlavní výzkumná otázka, na kterou se práce snaţí odpovědět, zní: “Je ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory při koncipování aktivizačních činností uplatňován individuální přístup?” Text práce je rozdělen do tří celků. Teoretická část se zabývá vymezením pojmů stáří, senior, specifika seniorského věku, sociální sluţby, individuální přístup ke klientovi, aktivizace, aktivizační programy pro seniory. V metodologické části je popsána zvolená výzkumná strategie, operacionalizace dílčích výzkumných otázek, techniky sběru dat, jednotky zkoumání a zjišťování a organizace celého výzkumu. Analytická část se pak následně věnuje rozboru a interpretaci dat získaných výzkumem s cílem zodpovědět hlavní výzkumnou otázku. Závěr také obsahuje doporučení, která mohou slouţit jako podklad pro zlepšení systému koncipování aktivizačních činností ve vybraném pobytovém zařízení a to tak, aby nabídka těchto činností odpovídala individuálním potřebám klientů vyuţívajících uvedenou sociální sluţbu a došlo tak ke zkvalitnění poskytování sluţby jako celku.
66
Annotation Diploma subject: Senior living in the elderly house The number of words: 23 702 This thesis deals with the application of individual approach to clients in the provision of social services, especially activation programs in selected residential facility for seniors. The main research question that the work seeks to answer is: "Is in the selected residential facility for seniors in the design of activation applying the individual approach?" The text of the work is divided into three groups. The theoretical part deals with defining the concepts of old age, senior, senior age specifics, social services, individual approach to each client, activation, activation programs for seniors. The methodology section describes chosen research strategy, partial operationalization of research questions, data collection techniques, research units and the identification and organization of the whole research. The analytical part is subsequently devoted to analysis and interpretation of data gained from research to answer the main research question. The conclusion also contains recommendations that may serve as a basis for improving the system of design of motivating activities in selected residential facility so the offer of these activities fit the individual needs of clients of social service provided and thus to improve the service as a whole.
67
Jmenný a věcný rejstřík aktivizace, 4, 5, 6, 26, 27, 28, 31, 33, 53, 54, 55
individuální přístup, 4, 5, 6, 17, 18, 21, 22, 25, 31, 32, 33, 34, 45, 47, 49, 53, 58, 59, 60, 61
aktivizační programy, 4, 5, 6, 16, 25, 26, 28, 29, 30, 31, 32, 33, 52, 53, 54, 55, 57, 58, 59, 60, 61
Janečková, 10, 12, 15, 21, 22, 37 Johnová, 21, 22, 23
Bartlettová, 17
Jurečková, 19, 20, 26, 27, 29, 30, 55
Bočková, 27, 28, 31
Kalvach, 13, 19
Bromley, 24
Klevetová, 8, 19, 24, 28
Carkhuff, 18
Koldinská, 10
Čadková-Svejkovská, 7
Kozlová, 10, 11, 21
Čermáková, 21, 23
Kratochvíl, 19
Disman, 32, 33, 34
Langmeier, Krejčířová, 24, 31
Dlabalová, 19, 24, 28
Mahrová, 29, 31
domov pro seniory, 4, 6, 7, 9, 11, 12, 14, 15, 25, 26, 28, 34, 36, 37, 41, 60, 61
Malíková, 13, 21, 22, 23, 31, 45 Maslow, 19, 43, 44
Drapela, 20 Dušová, 28, 29, 30
Matoušek, 7, 10, 11, 13, 14, 19, 21, 28, 29, 50, 52, 54, 55
Faktorová, 7
Musil, 17
Friedman, 13, 50
Navrátil, 17, 18, 21
Hartl, Hartlová, 7, 19
Onderková, 13, 19
Haškovcová, 7, 24
Papeţová, 15
Havránková, 18, 21
Pazlarová, 21, 63
Hendl, 33, 34
Petrusek, 32
Horák, 21
Pichaud, Thareauová, 7, 8, 9, 19, 20, 26, 30, 37
individuální plánování, 4, 5, 15, 17, 21, 22, 23, 35, 37, 45, 46, 47, 48, 49, 60, 61
potřeba, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 33, 36, 38, 39, 41, 68
42, 43, 44, 45, 46, 48, 52, 53, 54, 55, 56, 59, 60, 61
Šimíčková-Číţková, 19, 20 Tomeš, 11
přístup orientovaný na úkoly, 21
Třinecký, 21
Radová, 27, 28, 29, 53
Vágnerová, 8, 14, 19, 37, 42, 52
Reichardová, 24
Venglářová, 8, 9, 24, 37
Rheinwaldová, 8, 18, 28, 29, 30, 31, 37, 53, 54, 55, 59
Zgola, 27, 28, 29, 30, 31, 54, 55, 56
Rogers, 18
Zoubková, 18, 45
sociálně ekologický přístup, 21
Ţiţlavský, 33, 34
69
Přílohy Příloha č. 1 Dílčí výzkumná otázka Jaká je charakteristika vybraných klientů daného pobytového zařízení?
Jak nabídka sociálních sluţeb reaguje na ţivotní situaci klientů daného zařízení?
Operacionalizovaná otázka Jak můţeme klienty specifikovat z hlediska jejich věku, pohlaví, zdravotních omezení, kontaktu s rodinou, délky pobytu v zařízení a jiných důleţitých vlastností? Jaké sluţby zařízení nabízí? Je něco, co klientům v rámci poskytované sluţby chybí?
Jsou pracovníci školeni či seznamováni s problematikou a specifiky ústavní péče? Jaká je charakteristika zařízení sociálních sluţeb?
Jaké sluţby zařízení nabízí? Jaká je struktura klientů zařízení z hlediska věku? Jaký je věkový průměr klientů? Jaká je struktura klientů z hlediska pohlaví? Jaká je struktura klientů zařízení z hlediska stupně závislosti? Jaká
Dotazovaná otázka Jaký je věk klienta a jeho pohlaví? Jaké má zdravotní omezení? Udrţuje kontakt s rodinou? Jak dlouho jiţ v zařízení ţije? Jak klienta můţeme dále specifikovat? Jaké sluţby mohou klienti v zařízení vyuţít? Co v tomto zařízení postrádáte z hlediska poskytování pomoci? Je něco, co Vám chybí? Účastníte se školení či přednášek týkajících se poskytování péče v pobytovém zařízení? Kdo tyto přednášky zajišťuje? Jaké sluţby mohou klienti v zařízení vyuţít? Jaká je věková struktura Vašich klientů? Jaký je jejich věkový průměr? Kolik je v zařízení ţen a kolik muţů? Kolik klientů je zařazeno do prvního, druhého, třetího a čtvrtého
70
Metoda zkoumání Analýza dokumentů
Analýza dokumentů Rozhovor – klient
Rozhovor – pracovník
Analýza dokumentů Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů
zdravotní omezení se u klientů nejčastěji objevují?
Jaká jsou očekávání klientů od poskytování pobytové sociální sluţby?
Jaká rizika ústavní péče klienti vnímají?
stupně závislosti? Je ve Vašem zařízení nějaký klient, který nemá přiznaný příspěvek na péči – tudíţ nebyl u něj stanoven stupeň závislosti? Jaká pozorujete u klientů nejčastější zdravotní omezení? Mají klienti rodinné Jsou klienti příslušníky či jiné v kontaktu se svými blízké osoby, které blízkými či přáteli se o ně zajímají a z doby před udrţují s nimi nástupem do kontakt? zařízení? Odpovídají Jaká je cílová charakteristiky skupina klientů? klientů zařízení Spadají všichni cílové skupině klienti do cílové klientů uvedené skupiny uvedené v registraci sociální v registraci sociální sluţby? sluţby? S jakými Jaká očekávání jste očekáváními klienti měl/a před nástupem do zařízení do tohoto zařízení? přicházejí? Proč se Proč jste zde šel/šla? rozhodli vyuţít S jakým přáním sluţeb daného klienti do Vašeho zařízení? zařízení přicházejí? Jaká jsou jejich očekávání? Je těmto přáním a očekáváním věnována pozornost? Kdo z pracovníků se tímto zabývá? Uvědomují si klienti Uvědomoval/a jste velkou a většinou si změnu, která nevratnou změnu, spolu s nástupem do která s nástupem do zařízení přijde? pobytového zařízení Která změna pro přichází? Vás byla nejpodstatnější? Existuje něco, co Je něco, co Vám zde klientům vadí? vadí? Pociťují klienti Pociťujete nějaké v rámci svého pobytu potíţe, které se 71
Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů
Rozhovor – klient
Rozhovor – pracovník
Rozhovor – klient
Rozhovor – klient Rozhovor – klient
v zařízení nějaké potíţe? Myslí si klienti, ţe jsou dodrţována a respektována jejich práva?
Vychází koncipování aktivizačních programů z reflexe rizika ústavní péče?
Je v zařízení uplatňován individuální přístup při práci s klienty?
v rámci ţivota zde objevují? Jste v zařízení spokojený/á? Víte, na koho nebo kam se obrátit, kdyţ se Vám něco nelíbí, s něčím nesouhlasíte? Je tady vše podle Vašich představ? Stalo se Vám někdy, ţe něco nebylo podle Vašich představ? Řešil to s Vámi někdo? Mají pracovníci Přináší podle Vás představu o tom, jaká přechod seniora do rizika mohou v rámci pobytového zařízení poskytování sluţby jako takový nějaké nastat? komplikace? Jsou pracovníci Hovoříte o moţných seznamováni problémech s moţnými riziky a vyplývajících jejich moţným z poskytování řešením? pobytové sociální sluţby s jinými odborníky? Probíráte aktuální problémy s vedením zařízení či supervizorem? Přispívají aktivizační Vyuţíváte přípravu programy k řešení či a realizaci prevenci moţných volnočasových rizikových situací? aktivit k řešení různých rizikových situací či k jejich předcházení? Mají klienti moţnost Máte moţnost říci vyjádřit své potřeby pracovníkům Vaše a přání? potřeby a přání, to, co Vás trápí? Zajímají se Ptají se Vás pracovníci o to, co pracovníci na Vaše klienti potřebují, je přání a potřeby? průběţně sledován Sledují pracovníci jejich stav? průběţně Váš stav? Má kaţdý klient Máte svého svého klíčového klíčového 72
Rozhovor – klient
Rozhovor – pracovník
Rozhovor – pracovník
Analýza dokumentů
Rozhovor – klient
Rozhovor – klient
Rozhovor – klient Analýza
pracovníka?
Jakým způsobem v zařízení probíhá individuální plánování?
Jaké strategie vyrovnání se stářím jsou u klientů patrné?
Jaké potřeby a přání klienti vyjadřují?
Zohledňuje koncipování sociální sluţby strategie vyrovnání se stářím?
Uvědomují si pracovníci specifika své cílové skupiny?
Jak klienti vnímají zájem pracovníků o jejich potřeby?
Jsou pracovníci školeni či seznamováni s problematikou seniorů? Má zařízení vypracovanou metodiku, jak řešit různé problémové situace, které mohou nastat v rámci 73
pracovníka, pracovníka, který se o Vás zajímá a ptá se Vás na Vaše přání, potřeby, spokojenost apod.? Má kaţdý klient svého klíčového pracovníka? Můţete mi popsat celkový průběh individuálního plánování? Jak individuální plánování probíhá? Kdo je či můţe být individuálnímu plánování přítomen? Jak často plánujete a vyhodnocujete průběh poskytované sluţby? Je v zařízení metodika týkající se individuálního plánování? Jaká jsou Vaše přání? Co potřebujete? Jak vnímáte to, ţe se pracovníci zajímají o Vaše potřeby? Co to pro Vás znamená? Jak byste charakterizovala Vaše klienty? Objevují se u nich nějaké zvláštnosti, specifika? Účastníte se školení či přednášek týkajících se seniorů? Kdo tyto přednášky zajišťuje? Jak řešíte různé problémové situace vzniklé v rámci souţití klientů? Můţete se opřít o nějakou metodiku či
dokumentů
Rozhovor – pracovník Rozhovor – klient Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů
Rozhovor – klient Analýza dokumentů Rozhovor – klient
Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů Rozhovor – pracovník
Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů
Vychází aktivizační programy z individuálního přístupu ke klientovi?
vzájemného souţití klientů, klientů a pracovníků? Odpovídají aktivizační programy potřebám klientů vyjádřených v individuálních plánech?
pracovní postupy?
Trávíte svůj volný čas tím, co jste si přála v rámci individuálního plánování? Přizpůsobili pracovníci moţnosti vyuţití volného času Vašim přáním? Máte moţnost trávit volný čas tím, co je pro Vás opravdu důleţité a co Vás baví? Mají klienti další Jaké další aktivity poţadavky na náplň by Vás potěšily? Co aktivizačních by Vás ještě bavilo programů? dělat ve chvílích volna? Mluvil/a jste o tom s někým z pracovníků? Jak klienti vnímají Co to pro Vás aktivizaci v zařízení? znamená, ţe se pracovníci snaţí vyplnit Váš volný čas? Je pro Vás důleţité mít moţnost vykonávat určitou činnost? Co Vám to přináší? Jaké aktivity Vás baví? Jsou aktivizační Členíte nabízené programy členěny aktivity podle míry podle míry soběstačnosti soběstačnosti, klientů, pohlaví pohlaví či jinak? nebo z jiného hlediska? Má zařízení Máte ve Vašem stanovenou metodiku zařízení metodiku týkající se aktivizace zabývající se svých klientů? aktivizací klientů? Kdo se na Kdo všechno se koncipování podílí na tvorbě a aktivizačních realizaci činností podílí? Je aktivizačních v zařízení aktivizační programů? Kdo se 74
Rozhovor – klient Analýza dokumentů
Rozhovor – klient
Rozhovor – klient
Rozhovor – pracovník
Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů Rozhovor – klient Rozhovor – pracovník
pracovník?
Jaký typ aktivizace je v zařízení přítomen?
Jakých aktivit se mohou klienti zúčastnit?
Probíhají v zařízení individuální i skupinové aktivity?
Na jaké potřeby klientů aktivizační programy reagují?
Jsou v zařízení přítomny aktivity týkající se všech oblastí uspokojování potřeb klientů?
75
přípravě volnočasových aktivit věnuje? Máte ve Vašem zařízení pracovníka, který se zabývá vytvářením programů pro vyplnění volného času, který zajišťuje to, ţe se klienti mohou věnovat svým zájmům a činnostem? Čemu se při pobytu zde můţete věnovat? Můţete se účastnit i aktivit nebo programů, které probíhají mimo zařízení? (např. návštěva divadla, vystoupení dětí apod.) Jaké aktivizační programy klientům nabízíte? Co všechno zde mohou klienti dělat? Jsou programy a činnosti tvořeny pro skupiny klientů? Kdo se těchto skupinových aktivit můţe kromě klientů účastnit? Jsou některé aktivity určeny pouze pro jednotlivce? Snaţíte se o to, aby nabízené aktivity pokrývaly všechny potřeby klientů? Jaké Vámi nabízené moţnosti trávení volného času přispívají k uspokojování fyzických potřeb? Jaké nabízené aktivity přispívají
Rozhovor – klient
Rozhovor – pracovník
Rozhovor – pracovník
Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů
Co je cílem aktivizace?
k uspokojení psychických a sociálních potřeb? Nabízíte aktivity uspokojující duchovní potřeby klientů? Co zde nejraději děláte? Jaké aktivity klienti nejčastěji vyhledávají? Čeho chcete pomocí aktivizačních programů a aktivit ve volném čase klientů dosáhnout? Co je podle Vás smyslem vyplnění volného času klientů?
Jaké aktivity mají klienti nejraději? Kterých aktivit se nejvíce zúčastňují? K čemu aktivizace směřuje? Čeho chce dosáhnout?
76
Rozhovor – klient Analýza dokumentů Rozhovor – pracovník Analýza dokumentů
Příloha č. 2 Scénář rozhovoru – klient Jaká očekávání jste měl/a před nástupem do tohoto zařízení? Co jste si přál/a? Uvědomoval/a jste si změnu, která spolu s nástupem do zařízení přijde? Která změna byla pro Vás nejpodstatnější? Jste v zařízení spokojený/á? Je tady vše podle Vašich představ? Jaká jsou Vaše přání? Co potřebujete? Máte moţnost říci pracovníkům Vaše potřeby a přání, to, co Vás trápí? Co v tomto zařízení postrádáte z hlediska poskytování pomoci? Je něco, co Vám chybí? Máte svého klíčového pracovníka, pracovníka, který se o Vás zajímá a ptá se Vás na Vaše přání, potřeby, spokojenost apod.? Ptají se Vás pracovníci na Vaše přání a potřeby? Sledují pracovníci průběţně Váš stav? Jak vnímáte to, ţe se pracovníci zajímají o Vaše potřeby? Co to pro Vás znamená? Pociťujete nějaké potíţe, které se v rámci ţivota zde objevují? Je něco, co Vám zde vadí? Stalo se Vám někdy, ţe něco nebylo podle Vašich představ? Řešil to s Vámi někdo? Víte na koho nebo kam se obrátit, kdyţ se vám něco nelíbí, s něčím nesouhlasíte? Můţete mi popsat celkový průběh individuálního plánování? Jak individuální plánování probíhá? Kdo je či můţe být přítomný při individuálním plánování sociálních sluţeb? Jak často plánujete průběh poskytované sluţby? Jak často vyhodnocujete stanovené cíle? Máte moţnost se zde účastnit různých volnočasových aktivit, programů, zábavných činností, věnovat se svým zájmům apod.? Čemu se při pobytu tady můţete věnovat? Můţete se účastnit i aktivit nebo programů, které probíhají mimo zařízení? (např. návštěva divadla, vystoupení dětí apod.) Trávíte svůj volný čas tím, co jste si přála v rámci individuálního plánování? Přizpůsobili pracovníci moţnosti vyuţití volného času Vašim přáním? Máte moţnost trávit volný čas tím, co je pro vás opravdu důleţité a co Vás baví? Co to pro Vás znamená, ţe se pracovníci snaţí vyplnit Váš volný čas? Je pro Vás důleţité mít moţnost vykonávat určitou činnost? Co Vám to přináší? Jaké aktivity Vás baví? 77
Jaké další aktivity by Vás potěšily? Co by Vás ještě bavilo dělat ve chvílích volna? Mluvil/a jste o tom s někým z pracovníků? Kdo všechno se podílí na tvorbě a realizaci aktivizačních programů? Kdo se přípravě volnočasových aktivit věnuje? Máte ve Vašem zařízení pracovníka, který se zabývá vytvářením programů pro vyplnění volného času, který zajišťuje to, ţe se klienti mohou věnovat svým zájmům a jiným činnostem?
78
Příloha č. 3 Scénář rozhovoru – pracovník Přináší podle Vás přechod seniora do pobytového zařízení jako takový nějaké komplikace? Hovoříte o moţných problémech vyplývajících z poskytování pobytové sociální sluţby s jinými odborníky? Probíráte aktuální problémy s vedením zařízení či supervizorem? Účastníte se školení či přednášek týkajících se seniorů? Kdo tyto přednášky zajišťuje? Účastníte se školení či přednášek týkajících se poskytování péče v pobytovém zařízení? Kdo tyto přednášky zajišťuje? Můţete mi popsat celkový průběh individuálního plánování? Jak individuální plánování probíhá? Kdo je či můţe být přítomný při individuálním plánováním sociálních sluţeb? Má kaţdý klient svého klíčového pracovníka? Jak často plánujete průběh poskytované sluţby? Jak často vyhodnocujete stanovené cíle? Máte ve Vašem zařízení metodiku týkající se individuálního plánování? Jak byste charakterizoval/a Vaše klienty? Objevují se u nich nějaké zvláštnosti, specifika? Kolik je ve Vašem zařízení ţen a kolik muţů? Jaká je věková struktura Vašich klientů? Jaký je jejich věkový průměr? Kolik klientů je zařazeno do prvního, druhého, třetího a čtvrtého stupně závislosti? Je ve Vašem zařízení nějaký klient, který nemá přiznaný příspěvek na péči – tudíţ nebyl u něj stanoven stupeň závislosti? Jaká pozorujete u klientů nejčastější zdravotní omezení? Jsou klienti v kontaktu se svými blízkými či přáteli z doby před nástupem do zařízení? Spadají všichni klienti do cílové skupiny uvedené v registraci sociální sluţby? S jakým přáním klienti do Vašeho zařízení přicházejí? Jaká jsou jejich očekávání? Je těmto přáním a očekáváním věnována pozornost? Kdo z pracovníků se tímto zabývá? Mají klienti moţnost se ve Vašem zařízení účastnit různých volnočasových aktivit, zábavných činností? 79
Kdo všechno se podílí na tvorbě a realizaci aktivizačních programů? Kdo se přípravě volnočasových aktivit věnuje? Máte ve Vašem zařízení pracovníka, který se zabývá vytvářením programů pro vyplnění volného času, který zajišťuje to, ţe se klienti mohou věnovat svým zájmům a jiným činnostem? Máte ve Vašem zařízení metodiku zabývající se aktivizací klientů? Jaké aktivizační programy klientům nabízíte? Co všechno zde mohou klienti dělat? Snaţíte se o to, aby nabízené aktivity pokrývaly všechny potřeby klientů? Jaké Vámi nabízené moţnosti trávení volného času přispívají k uspokojování fyzických potřeb? Jaké nabízené aktivity přispívají k uspokojení psychických a sociálních potřeb? Nabízíte klientům aktivity uspokojující jejich duchovní potřeby? Jsou programy a činnosti tvořeny pro skupiny klientů? Kdo se těchto skupinových aktivit můţe kromě klientů účastnit? Jsou některé aktivity určeny pouze pro jednotlivce? Členíte nabízené aktivity podle míry soběstačnosti klientů, pohlaví či z jiného hlediska? Liší se to, jak často se klienti aktivizačních programů a akcí zúčastňují podle míry jejich soběstačnosti a podle pohlaví? Čeho chcete pomocí aktivizačních programů a aktivit ve volném čase klientů dosáhnout? Co je podle Vás smyslem vyplnění volného času klientů?
80
Příloha č. 4 Seznam tabulek Tabulka č. 1 Změny ve stáří
8
Tabulka č. 2 Změny ve stáří a jejich odraz v chování seniora v ústavní péči
9
81
Stať Úvod Jako téma mé diplomové práce jsem si zvolila „Ţivot seniorů v pobytovém zařízení sociálních sluţeb.“ Ve své práci se zaměřím na individuální přístup ke klientům domova pro seniory a na aktivizaci seniorů, která v uvedeném zařízení probíhá. Aktivizaci "aktivizace" seniorů vnímám jako velmi potřebnou a důleţitou. V případě, ţe senior nemůţe nadále setrvat ve svém přirozeném domácím prostředí a vyuţije nabídku pobytové sociální sluţby, mnoho aktivit z jeho ţivota vymizí. Proto je podle mne aktivizace velmi důleţitou a nutnou součástí poskytování pobytových sociálních sluţeb. Bez ní by lidé často upadli do apatie a pasivity, která není prospěšná pro fyzickou, psychickou a sociální stránku jedince. V teoretické části mé diplomové práce se věnuji problematice stáří, sociálním sluţbám se zaměřením na domovy pro seniory, individuálnímu přístupu ke klientovi, potřebám seniorů a individuálnímu plánování sociální sluţby, aktivizaci seniorů a aktivizačním programům určených pro tuto skupinu klientů. V metodologické části práce se zabývám samotným výzkumem, kdy určuji výzkumnou strategii a techniky sběru dat. V analytické části získaná data interpretuji a pomocí tohoto hledám odpovědi na dílčí výzkumné otázky. Závěr práce je věnován odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: „Je ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory z pohledu jeho klientů při koncipování aktivizačních činností uplatňován individuální přístup?“ Snaţím se poznat a analyzovat důleţité aspekty ţivota klientů s ohledem na jejich ţivotní situaci s ohledem na uspokojování jejich ţivotních potřeb a také zjistit, zda uvedená pobytová sociální sluţba reaguje na tyto potřeby a na to, jak se tyto potřeby snaţí uspokojovat v rámci koncipování aktivizačních činností. Chci přitom upozornit na skutečnost, ţe veškeré činnosti v rámci poskytování sociálních sluţeb mají vycházet z individuálních potřeb a přání klientů, ne z potřeb pečovatelů, či jiných pracovníků. Výsledky mé práce mohou poslouţit vedoucím zaměstnancům vybraného zařízení a ostatním pracovníkům, kteří se koncipováním aktivizačních činností zabývají. Proto v závěru práce formuluji určitá doporučení, která mohou slouţit jako podklad pro moţné přehodnocení systému vytváření aktivizačních programů ve vybraném pobytovém zařízení a to tak, aby realizace těchto činností odpovídala individuálním potřebám klientů vyuţívajících uvedenou sociální sluţbu.
1
Stáří, senior a specifika seniorského věku
Období stáří můţeme obvykle rozdělit na rané stáří (60 – 75 let), stáří (75 – 89 let) a kmetství (nad 90 let). (Čadková-Svejkovská, 2008) Vţdy musíme brát v úvahu, v jakém období stáří se jedinec nachází, protoţe kaţdé toto období má své specifika. Matoušek (2003b) uvádí, ţe toto období je velmi specifické a je doprovázeno řadou změn, jak v oblasti psychiky člověka, tak v oblasti fyzické, v tomto období mohou mít lidé větší spotřebu zdravotní péče nebo ztrácejí soběstačnost. Při práci se seniory musíme s těmito změnami počítat a brát na ně zřetel. Stáří bychom tedy měli posuzovat spíše z hlediska funkčního potenciálu a zabývat se tím, co jedinec stále dokáţe a co uţ ne. V rámci tohoto pojetí rozlišujeme tři hlavní sloţky funkčního potenciálu – fyzickou, psychickou a sociální. (Faktorová, 2008) 82
Ve stáří tedy dochází k mnoha změnám v oblasti fyzické, psychické i sociální. (Klevetová, 2008) Hlavní důraz je v tomto období kladen na uchování pohybových dovedností a psychosociální rozvoj osobnosti. Pro lepší představu o změnách, které jsou pro období stáří typické, je uvádím v následující tabulce: Tabulka č. 1 Změny ve stáří Tělesné změny Psychické změny změny vzhledu zhoršení paměti úbytek svalové hmoty obtíţněji osvojování nového změny termoregulace nedůvěřivost změny činnosti smyslů sníţená sebedůvěra degenerativní změny kloubů sugestibilita kardiopulmonální emoční labilita změny změny vnímání změny trávicího zhoršení úsudku systému (trávení, vyprazdňování) změny vylučování moči (častější nucení) změny sexuální aktivity Pramen: Venglářová, 2007, s. 12
Sociální změny odchod do penze změna ţivotního stylu stěhování ztráty blízkých lidí osamělost finanční obtíţe
Z uvedeného vyplývá, ţe změn je ve stáří opravdu mnoho a senior je v důsledku těchto změn nucen hledat nový způsob ţivota. (Venglářová, 2007) Většina ţije v domácím prostředí, přičemţ vyuţívají pomoci rodiny a také např. domácí péči. Při větších zdravotních problémech, osamělosti, nemoţnosti pomoci ze strany blízkých nastupuje varianta péče v nějaké instituci (Venglářová, 2007, Vágnerová, 2000, Pichaud, Thareauová, 1998, Rheinwaldová, 1999). Pro mnoho seniorů je toto krajní řešení a mnozí jej nesou úkorně. (Venglářová, 2007) Je to trvalá změna. Musí opustit svůj dům, vše, co tvořilo jejich dosavadní ţivot. (Pichaud, Thareauová, 2008) Psychické změny v kombinaci se sociálními změnami však klientovi ztěţují adaptaci na nové prostředí, ve kterém se pohybuje. (Venglářová, 2007) Musíme odlišit i problematické chování způsobené změnami ve stáří od duševních či somatických poruch. Jelikoţ mou práci situuji do pobytového zařízení sociálních sluţeb – domova pro seniory, uvádím v tabulce základní změny, které se ve stáří objevují a jejich odraz v chování seniora v ústavní péči: Tabulka č. 2 Změny ve stáří a jejich odraz v chování seniora v ústavní péči Fyziologické změny a jejich následky změny spánkového rytmu, spánková inverze úbytek energie sníţená chuť k jídlu, sníţený pocit ţízně poruchy soustředění a paměti
pospávání během dne, noční neklid, rušení obyvatel ve spánku zvýšená potřeba pomoci, zdánlivě neodpovídá zdravotnímu stavu malnutrice, problémy související s dehydratací hledání věcí, nepozornost, vyţadování 83
opakování informací, nařčení z krádeţe svých věcí Změny kognitivních funkcí zhoršení intelektu zhoršení komunikace orientace Pramen: Venglářová, 2007, s. 16
při potřebě zvládat nové situace déle hledá slova, hůře vybavuje, zhoršeno při poruchách smyslů, nerozumí sdělení bloudění, zvláště v neznámém terénu
Seniora bychom proto měli důsledně připravit na změny, které v souvislosti se stěhováním do zařízení pro seniory přijdou. (Venglářová, 2007) Na druhou stranu bychom měli poznat rituály a zvyky samotného seniora a snaţit se mu co nejvíce přizpůsobit. Měli bychom jedince akceptovat, respektovat jeho přání, přistupovat k němu „jaký byl“ před vstupem do zařízení. Nástup do pobytového zařízení znamená pro jedince psychicky náročnou změnu a pracovníci mu musí pomáhat při překonávání tohoto těţkého období. (Pichaud, Thareauová, 1998) Stáří je důleţitá etapa v ţivotě člověka. Úkolem kaţdého seniora by mělo být vytvoření vlastního modelu aktivního stárnutí, dokázat přijímat a správně vybírat pro sebe uţitečné podněty, informace, tvořivě pracovat a kvalitně odpočívat. Senior by vţdy měl mít ze ţivota radost, i kdyţ s sebou stáří přináší mnoho změn.
2
Sociální sluţby
Pojem Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách definuje sociální sluţbu jako činnost nebo soubor činností, které zajišťují pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. (§3) Podle Matouška (2003b) jsou sociální sluţby všechny sluţby, krátkodobé i dlouhodobé, poskytované oprávněným uţivatelům, jejichţ cílem je zvýšení kvality klientova ţivota, případně i ochrana zájmů společnosti. Podle Matouška a Koldinské (2007) jsou tedy sociální sluţby poskytovány lidem společensky znevýhodněným, s cílem zlepšit kvalitu jejich ţivota, případně je v maximální moţné míře do společnosti začlenit, nebo společnost chránit před riziky, jejichţ jsou tito lidé nositeli. Z tohoto důvodu sociální sluţby zohledňují jednak osobu uţivatele, ale i jeho rodinu, skupiny, do kterých patří, případně i zájmy širšího společenství. Sociální sluţby můţeme definovat také jako mimořádně významnou část aktivit státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy jednotlivců, rodin a skupin občanů, a tím pozitivně ovlivňuje klima celé společnosti. (Kozlová, 2005) Nejčastěji tyto sluţby vyuţívají staří občané a lidé se zdravotním postiţením. Ve spojitosti se starými lidmi, by podle Janečkové (2005) měly sociální práce a sociální sluţby směřovat k těm starým lidem, kteří se ocitli v mimořádných situacích způsobených sociálními či zdravotními faktory. Domovy pro seniory Domovy pro seniory zahrnujeme do sluţeb sociální péče, které napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umoţnit jim v nejvyšší moţné míře zapojení do běţného ţivota společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení. (§38) Domovy pro seniory jsou zařazeny do pobytových sociálních sluţeb. V těchto zařízeních jsou poskytovány pobytové sluţby osobám, které mají sníţenou soběstačnost zejména z důvodu věku, jejichţ situace vyţaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. (§49) Pobytová sluţba 84
zahrnuje poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti a pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí. Samozřejmě je zde poskytováno také základní poradenství, které je základní činností při poskytování všech druhů sociálních sluţeb a poskytovatelé jsou vţdy povinni tuto činnost zajistit. (§37) Domovy pro seniory tedy představují klasickou formu institucionální péče o staré lidi. (Janečková, 2005) Nabízí trvalé ubytování a široké spektrum sluţeb od péče o domácnost klienta, přes nejrůznější programy aktivit aţ po náročnou ošetřovatelskou i rehabilitační péči o těţce zdravotně postiţené seniory a hospicovou péči o umírající. Rizika ústavní péče Kaţdé poskytování sociálních sluţeb s sebou nese určitá rizika. Friedman (2005) mezi základní problémy klientů v ústavních zařízeních pro seniory řadí ztrátu vazeb s rodinou, ztrátu společenských vazeb, omezení soukromí, dezorientaci v novém prostředí, komunikaci mezi klientem a poskytovatelem sociálních sluţeb, ztrátu plnoprávné občanské pozice (klient je chápán jako subjekt péče) a ztrátu motivace a vůle k zachování ţivota. Matoušek (1999) za nejzávaţnější riziko při dlouhodobém pobytu v ústavním zařízení povaţuje hospitalismus, „ponorkovou nemoc“, šikanování, vzájemné strţení do kvazirodinných rolí a ztrátu soukromí. Vágnerová (2000) poukazuje na to, ţe ţivot v jakékoli instituci je typický organizovaností a tlakem na dodrţování určitých pravidel, ţe ţivot zde je méně stimulující. Umístění do ústavu můţe omezit jeho orientovanost na prostředí tohoto ústavu a zejména méně pohyblivý, či jinak limitovaný člověk v něm můţe zůstat izolován a ztrácí kontakt s okolím. Jde o určitou variantu specifické sociální izolace, ale s přemírou kontaktů s mnoha dosud cizími lidmi. Některým starým lidem umístěným do domova pro seniory můţe chybět smysluplná činnost, na kterou byli zvyklí (v domově nemusí prát, vařit, uklízet), někdy tuto činnost ani vykonávat nemohou a trpí prázdnotou denního programu, jejich nejoblíbenější činnosti jsou jiné neţ dříve. V domově tak staří lidé snadněji ztrácí své kompetence, protoţe je přestávají vyuţívat. Tendence personálu pomáhat seniorům i tehdy, kdyţ to není nutné, vede postupně k vypěstování závislosti a k syndromu naučené bezmocnosti. Podle Matouška (1999) můţe díky uvedeným rizikům dojít aţ k váţnému psychickému traumatu, který jedince dlouhodobě poznamená. Následkem pak můţe být neochota a neschopnost stýkat se s lidmi, kteří nebyli podobně postiţeni, a jedinec se cítí dobře pouze v kolektivu lidí se stejnou zkušeností. Specifika sociální práce se seniory v pobytovém zařízení Při vykonávání sociální práce se starými lidmi nelze vést ostrou hranici mezi zdravotní a sociální prací. (Janečková, 2005) K jejich průniku by mělo docházet jak ve zdravotnických zařízeních, tak v zařízeních sociálních sluţeb, oba typy by měly být poskytovány souběţně. Sociální pracovník by tedy měl pracovat v týmu se zdravotníky. Kromě zaměření se na oblast zdraví pomáhá sociální pracovník klientovi adaptovat se na změnu, která s odchodem do ústavní péče nastává, podporuje uchování kontinuity ţivota, podporuje zachování vazeb mezi minulostí a současností, pracuje s klientovým ţivotním příběhem. Tak dochází k podpoře zdraví a kvality ţivota klienta. Sociální práce se seniory musí být vţdy prováděna kvalitně, i v případech, kdy klienti mají v důsledku zdravotního postiţení problémy s komunikací. Pomáhající 85
pracovník musí mít dovednosti potřebné k navázání kontaktu a k rozpoznání potřeb těchto klientů.
3
Individuální přístup ke klientovi
Individualizace je zaloţena na právu jedince, aby s ním bylo jednáno jako s osobností, která má své osobní vlastnosti, specifika, přání a potřeby. (Zoubková, 2008) Také Rheinwaldová (1999) hovoří o tom, ţe kaţdému klientovi je nutno poskytovat individuální péči. U kaţdého je třeba sledovat cíl péče, která má jeho současný stav zlepšit či alespoň udrţet a v jakémkoli stavu musí být o klienta pečováno tak, aby se cítil spokojený, klidný a tak, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Individuální přístup vychází z humanismu, z jehoţ nejvýznamnějšího představitele v rámci sociální práce je povaţován C. G. Rogers, který rozpracoval přístup orientovaný na klienta. Podle něj úspěšnost práce s klientem závisí na tom, jak pracovník ke klientovi přistupuje a také to, jak tento vztah vnímá klient. (Navrátil, 2001) Individuální přístup je náročný z hlediska profesionální vybavenosti i osobních dispozic, ale i přesto umoţňuje operativní rozhodování, pruţnost, tvořivost. (Havránková, 2003a) Jde o způsob, jak věnovat soustředěnou pozornost jedinci, který sociální sluţbu potřebuje. Základem této práce je pochopení jedince, ale také rodiny, komunity, společnosti a znalost sociálně-zdravotnických sluţeb, které nabízejí moţnost zbavit se nedůstojných ţivotních podmínek. Problémy klienta se pracovník zabývá v celé jejich šíři. Teorie potřeb Potřeby můţeme rozdělit z několika hledisek, např. biogenní a psychogenní či vrozené (primární) a získané (sekundární). (Šimíčková-Číţková, 2004) Mezi nejznámější teorii potřeb patří teorie A. H. Maslowa. Jurečková (2003) dává do souvislosti uvedenou Maslowovu teorii potřeb a klasifikaci potřeb odvozenou z definice Světové zdravotnické organizace. Fyzické potřeby ztotoţňuje s potřebami fyziologickými, potřebu bezpečí řadí do potřeby psychické, do potřeb sociálních zahrnuje potřebu autonomie, a potřeby sociální vymezené Maslowem. Duchovní potřeby pak zahrnují potřebu seberealizace. Potřeby starých lidí Ani ve stáří, stejně jako v jiných obdobích ţivota člověka, nelze podceňovat význam psychosociálních potřeb. (Klevetová, 2008) Jejich naplňování dokáţe pozitivně působit na tělesné zdraví a ochotu starého člověka pro sebe ještě něco udělat. Obecně je stáří charakteristické poklesem potřeby změny a vzestupem potřeby jistoty a stability. (Vágnerová, 2000) Staří lidé potřebují uspokojovat všechny potřeby. (Pichaud, Thareauová, 1998) Důleţité jsou jak potřeby fyziologické, tak potřeby psychologické. Všechny tyto lidské potřeby tvoří celek, jenţ spojuje fyzickou, psychickou a sociální stránku člověka, jsou od sebe neoddělitelné. Individuální plánování sociální sluţby Zákon o sociálních sluţbách výslovně stanovuje, ţe sluţby musí vycházet z individuálně určených potřeb a osobních cílů jednotlivců. (Johnová a kol., 2008, Čermáková a Johnová, 2002) V §88 říká, ţe poskytovatelé jsou povinni plánovat průběh poskytování sociální sluţby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální sluţby a hodnotit průběh poskytování sociální sluţby za účasti těchto osob, je-li to moţné s ohledem na jejich zdravotní stav a druh poskytované sociální sluţby, nebo za účasti jejich zákonných zástupců. Zákonný poţadavek se zaměřuje 86
především na proces plánování, kdy do plánování musí být zapojen samotný klient, cíle plánu jsou v souladu s osobními cíli a při plánování jsou zohledňovány schopnosti a potřeby klienta. Takto vzniklé individuální plány můţeme označit jako plány zaměřené na člověka a proces, který k nim vede jako plánování zaměřené na člověka. Standard č. 5 pak říká, ţe uţivateli jsou poskytovány sluţby a péče vycházející z jeho schopností, a to v rozsahu odpovídajícím jeho stavu a potřebám. (Malíková, 2011) Průběh sluţby má být přiměřeně plánován a o celém plánování a průběhu sluţby jsou vedeny záznamy v dokumentaci individuálního plánu klienta. Standard je zaměřen na to, aby veškeré sluţby byly klientovi poskytovány na základě společně vypracovaného individuálního plánu. Obecně můţeme říci, ţe individuální plánování je spolu se sociálními standardy velkou zárukou ochrany a dodrţování práv klientů. V rámci něj se klient stává aktivním spolutvůrcem poskytované sociální sluţby a partnerem pečujících pracovníků. Poskytované sluţby směřují k podpoře jeho soběstačnosti, díky které je zajištěna lidská důstojnost seniora, je podporováno jeho sebevědomí a pocit vlastní hodnoty a ceny. Aby bylo individuální plánování úspěšné, musí při něm fungovat týmová spolupráce všech zúčastněných pracovníků Přínos individuálního plánování je pro klienty, pracovníky i samotné zařízení jednoznačný, představuje individualizovanou formu pomoci. Zjišťování potřeb a individuální plánování průběhu sociální sluţby ve svém globálním pojetí znamená vysoce zásluţnou činnost na bázi hlubokého respektu a úcty ke kaţdému klientovi jako člověku, znamená vyjádření nejvyšší úcty k němu bez ohledu na jeho současný stav a situaci. Základem je projevení upřímného zájmu a poskytování takové péče, abychom klientovy potřeby a představy maximálně uspokojili). Strategie vyrovnání se stářím S. Reichardová provedla v roce 1962 studii o zvládání vlastního stáří a na základě tohoto výzkumu vytvořila 5 vyrovnávacích strategií – jak se vyrovnat s vlastním stářím (Klevetová, Dlabalová, 2008, Langmeier, Krejčířová, 1998). O stejných strategiích hovoří i Haškovcová (1989), která odkazuje na Bromleyho, který tyto strategie uveřejnil v roce 1966. Rozlišujeme tedy strategii konstruktivní (jedinec se snaţí být aktivní, vytváří nové vztahy, stanovuje si přiměřené plány a cíle). (Klevetová, Dlabalová, 2008), závislosti (člověk je více pasivní, spoléhá na pomoc druhých), obrannou (člověk odmítá přijmout změny, které mu stále přináší), hostility (jedinec je nepřátelský vůči lidem a vůči všemu, nic není nikdy dobře), sebenenávisti (člověk obrací svou nenávist a zlobu proti sobě, často mluví o smrti). Uvedené strategie se v praxi různě kombinují a u jedince se vyskytují jejich různé variace. O „volbě“ strategie rozhoduje předchozí ţivotní zkušenost a také samotná povaha jedince. Tyto strategie se objevují také u seniorů, kteří se rozhodli zbytek ţivota strávit v domově pro seniory. Pracovníci těchto zařízení by proto měli být s těmito strategiemi seznamováni a při práci s klienty, tedy i při vytváření a realizaci aktivizačních programů z nich vycházet. Mohou jim pomoci nalézt vhodný přístup ke klientovi a také pochopit klientovo chování.
4
Aktivizace, aktivizační programy pro seniory
Aktivizace Aktivizace je podle Jurečkové (2003) specifický způsob intervence do ţivota člověka s cílem uspokojení jeho potřeb a rozvoje či udrţení jeho schopností a dovedností v rámci jeho stávajících moţností. Aktivizaci chápe jako prevenci patologického chátrání (fyzického, duševního, společenského, duchovního), jako cestu k uspokojení fyzických, duševních, společenských a duchovních potřeb, jako to, co dává smysl a 87
hodnotu ţivotu, co poskytuje radost a motivaci k ţivotu, jako moţnost bavit se, mít se z čeho a na co těšit. Cílem aktivizace je tedy pomáhat jedincům ţít podle svých maximálních moţností bez ohledu na stupeň funkčnosti. Také Zgola (2003) hovoří o tom, ţe aktivity musí vyhovovat potřebám a zájmům klienta a přizpůsobit se jeho schopnostem. Volnočasové aktivity mohou u seniorů výrazně pomoci v prevenci sociálního vyloučení, pocitu samoty a potřeby péče ze strany státu. (Bočková, 2011) Aktivní stárnutí přináší jedinci mnoho výhod, např. rozvoj dovedností, zlepšení fyzické aktivity, zvýšení kreativity a vlastního vyjádření, pocit uţitečnosti a zodpovědnosti, uspokojení z péče o druhé, moţnost vyjádření názoru, moţnost spolupráce a vzájemné závislosti na druhém, důvod k vycházení z domu a cestování, příleţitost k vedení týmu, setkávání v klubech a dalších skupinách. Podle Dušové by se aktivizace starých lidí měla týkat jak jejich psychické, tak fyzické stránky. Radová (2009) zdůrazňuje také aktivitu sociální. Podle Klevetové a Dlabalové (2008) je důleţité provádět zejména konkrétní aktivity, které povedou k dosaţení soběstačnosti a nezávislosti na pomoci druhých v denních činnostech. Aktivizační programy pro seniory Aktivita je důleţitá zejména proto, ţe pro mnoho lidí znamená, ţe ještě „ţijí“, mohou dělat to, co si vybrali. (Zgola, 2003) Pokud se jedince cítí bezcenný, zbytečný, závislý, aktivita mu můţe velmi pomoci. Potřebuje program činností a ţivotní zkušenosti, které pomohou obnovit pocit sebe samého jako ceněného, zodpovědného. A právě toto by mělo být cílem citlivě reagujícího programování aktivit, které musí být vytvářeny jak pro obyvatele domova vyţadující minimální péči, tak pro klienty, kteří jsou na poskytování péče zcela závislí. Program musí být pestrý a jednotlivé aktivity by měly učinit ţivot smysluplnější a udrţovat a maximálně stimulovat fyzické, mentální, společenské a emoční schopnosti. (Rheinwaldová, 1999). Kaţdá aktivita by v sobě měla zahrnovat sloţku zábavnou i terapeutickou, protoţe pouze takové aktivity jsou účinné a plně uspokojí potřeby obyvatel. Správným měřítkem efektivnosti programu je pak spokojenost a potěšení všech zúčastěných. (Zgola, 2003) Aktivizační programy můţeme rozdělit z mnoha hledisek. Časté dělení je na aktivity individuální a skupinové. (Jurečková, 2003 Zgola, 2003, Mahrová, 2008, Radová, 2009) Většina činností v domovech je však prováděna ve skupinách. (Zgola, 2003) Skupina by měla jedinci nabídnout smysluplný proţitek, proto musí být uzpůsobena tak, aby vyhovovala potřebám osoby, která se jí účastní. Při společných výletech, kulturních akcích je důleţitý jednak vlastní proţitek, ale i poznání sounáleţitosti, moţnost podpořit ostatní, přijmout či poskytnout pomoc. (Mahrová, 2008) Rheinwaldová (1999) rozděluje aktivity na následující: rukodělné práce, tvořivé činnosti, společenské programy, diskuse, hry, hudba, tanec, cvičení, sporty, sportovní hry, činnosti venku, v přírodě, náboţenské programy, vzdělávací činnost.
88
Jurečková (2003) rozděluje aktivity podle oblasti potřeb, které uspokojují, rozvíjejí či procvičují. Jednotlivé aktivity mohou současně uspokojovat několik oblastí potřeb, proto se mohou opakovat. Aktivity uspokojující fyzické potřeby – sportovní a pohybové (vycházky, cvičení, rehabilitace, sportovní odpoledne, taneční zábavy, hraní divadla), hudební (zpěv, hra na hudební nástroj), ruční a výtvarné práce (jemná motorika – pletení, šití, pečení, vaření), péče o flóru a faunu (pěstování květin a bylin v zahradě nebo za oknem, aranţování květin, zahrady se zeleninou, chování zvířat, petterapie). Aktivity uspokojující psychické potřeby – hudební (relaxace), společenské (pocit sebeúcty – soutěţivé hry), informační (pocit bezpečí – čtení novin, sledování zpráv v televizi či rádiu, debaty, připomínka svátků), duchovní, cvičení paměti a vzdělávací aktivity (kognitivní funkce – memoáry, luštění kříţovek, poznávací hry, dokumentární filmy, poznávací výlety, odborné přednášky, rozbory literárních děl), ruční a výtvarné práce (rozvoj kreativity), péče o flóru a faunu (pocit zodpovědnosti, petterapie – relaxace, pozornost). Aktivity uspokojující sociální potřeby – obecně veškeré kolektivní aktivity (kontakt s druhými), kulturní (poslech hudby, koncerty, divadlo, módní přehlídky, promítání filmů, besídky), společenské (oslavy, zábavné večery, společenské hry, kavárna, karneval), participační (moţnost samostatného rozhodování – schůzky rady klientů a komise pro stíţnosti, participace v hnutích či politických stranách, v náboţenských skupinách), duchovní, ruční a výtvarné práce (pocit uznání, uţitečnosti – kreslení, malování, další výtvarné techniky). Aktivity uspokojující duchovní potřeby – duchovní (hledání smyslu ţivota – bohosluţby, modlitby v průběhu dne, biblický krouţek, světonázorová hnutí). V rámci plánování a realizace samotných aktivit je tedy velmi důleţitá týmová práce. (Rheinwaldová, 1999) Jako tým mohou pracovat různé profese, spolu s rodinami či dobrovolníky. (Rheinwaldová, 1999, Zgola, 2003) Kaţdý by měl mít určitý úkol, kaţdý můţe přispět vlastními zájmy, dovednostmi. Na prvním místě bychom však měli vyuţívat to, co umí klienti, jejich objevené schopnosti můţeme dále rozvíjet a podporovat, případné poruchy kompenzovat a nechat jedince plně vyuţívat všech svých zbývajících sil. (Mahrová, 2008, Zgola, 2003) V mnoha případech mají aktivizační programy na starosti pouze sestřičky nebo sociální pracovnice, které však k tomuto nejsou odborně školeny. (Rheinwaldová, 1999) Jen v některých zařízeních mají ergoterapeutku. Ty většinou pracují jen s určitými obyvateli, večerní či víkendové aktivity se mnohdy v zařízení vůbec neprovozují a denní programy se provádějí také nepravidelně. Přitom je podle Zgoly (2003) ţádoucí vytvářet aktivity pro veškeré klienty zařízení. Pokud si zařízení nemůţe dovolit zaměstnat zaměstnance pouze na aktivity, můţe domov spolupracovat s dobrovolníky. Celý tým zaměstnanců a dobrovolníků musíme k efektivní práci motivovat (účastí na různých kurzech, seminářích), kaţdý člen týmu by měl být oceněn. Úspěch jakéhokoli programu závisí na nadšení personálu, tvořivě přípravě aktivit a připravenosti obyvatel. Pečovatelé by proto měli mít zkušenosti s cílovou skupinou, umět komunikovat se seniory (Bočková, 2011), znát hodnotu a význam programů, měli by být seznámeni a vyškoleni v technikách aktivace. Měli by být podporováni v dobrém provádění aktivit, protoţe špatně vedené či nevhodné programování je neúčinné a mohlo by i ublíţit. (Zgola, 2003)
89
5
Metodika výzkumu
Pro výzkum jsem zvolila kvalitativní strategii, která vyplývá z charakteru zkoumaného problému. Jako hlavní techniku sběru dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor s klienty zařízení a jako doplňkovou techniku, slouţící k triangulaci dat, polostrukturovaný rozhovor s pracovníkem zařízení a analýzu dokumentů. Jednotkou zkoumání bylo v mém výzkumu zařízení pobytových sociálních sluţeb – domov pro seniory, ve kterém jsem zkoumala uplatňování individuálního přístupu při práci s klienty. Jednotkami zjišťování byly pro mne rozhovory se sedmi klienty daného zařízení. Z důvodu triangulace dat to byl také rozhovor s jedním pracovníkem, který je s klienty v kaţdodenním kontaktu a dokumenty zařízení. Analýza těchto rozhovorů a dokumentů mi pomohla najít odpověď na hlavní výzkumnou otázku. Jednotky zjišťování jsem vybrala pomocí metody záměrného výběru, kdy jsem si pro rozhovory vybrala klienty, kteří odpovídali pro můj výzkum podstatným charakteristikám. Z uvedených sedmi klientů byl jeden muţ a šest ţen, s různým přiznaným stupněm závislosti na pomoci jiné osoby.
6
Charakteristika zařízení
Vybrané zařízení se nachází ve vesnici, která má asi devatenáct set obyvatel a nachází se poblíţ okresního města. Zřizovatelem domova pro seniory je samotná obec, domov je její příspěvkovou organizací. V provozu je od září roku 2005. Tento domov je určen mladším (65 – 80 let) a starším (nad 80 let) seniorům. Cílovou skupinu tedy tvoří senioři se sníţenou soběstačností, zejména z důvodu věku a nepříznivého zdravotního stavu, kteří nejsou schopni ţít ve svém přirozeném domácím prostředí a potřebují úplnou nebo částečnou podporu a jsou závislí na pomoci jiné fyzické osoby. Výjimka je moţná po domluvě se zřizovatelem, pokud se jedná o místního občana. O klienty se stará tým zaměstnanců domova čítající ředitelku, sociální pracovnici, 5 diplomovaných zdravotních sester, 7 pracovnic v sociálních sluţbách, vedoucí stravování, účetní a další pracovníky (úklid, kuchyně, prádelna, údrţba). Do zařízení také dochází praktický lékař a další lékaři – odborníci, pokud je to potřeba. Zařízení dále spolupracuje s různými dalšími zařízeními a institucemi (např. základní školy či sociální odbor magistrátu). Celkem je v zařízení 32 klientů, 28 ţen a 4 muţi. Věkový průměr klientů je 83,34 let. Z hlediska přiznaného stupně závislosti je nejvíce klientů s přiznaným druhým (celkem 13) a třetím (celkem 10) stupněm závislosti. Poskytování péče a její rozsah se řídí zákonem o sociálních sluţbách, v platném znění. Kromě sluţeb uvedených v zákoně zařízení poskytuje také zdravotní a rehabilitační péči a na základě přání klientů také další sluţby – kadeřnice, pedikúra, kosmetika, moţnost telefonních hovorů ze sesterny, drobné nákupy, duchovní sluţby. Klienti, se kterými jsem prováděla rozhovory, které charakterizuji v následující kapitole, uvedli, ţe jsou s poskytovanou péčí velmi spokojeni a nepociťují zde ţádné obtíţe. K3: „…a jsem tady šťastná, abych vám pravdu řekla, jsem tady spokojená.“ „… A jsem velice spokojená, protoţe tu jsou velice hodné sestřičky, aji vedoucí je tu všecko v pořádku a sestry taky, aji ty hlavní sestry jsou velice příjemné. A tak se mi tu líbí.“ 90
Na otázku, zda klientce v zařízení něco vadí, zda má s něčím potíţe, jestli není náhodou něco, co by se dalo zlepšit, odpověděla: „No, tak já myslím, ţe ani ne. Protoţe, protoţe opravdu máme tady všechno, abych vám pravdu řekla.“ Z výčtu poskytované péče je zřejmé, ţe zařízení je schopno reagovat na různé ţivotní situace klientů a je schopno uspokojovat veškeré ţivotní potřeby. Z výpovědí klientů je zřejmé, ţe se to pracovníkům daří. Pracovníci však podle jejich slov nejsou systematicky informováni o problematice a specificích ústavní péče. Účastní se seminářů, které si vybírají sami nebo jsou jim doporučovány paní ředitelkou. P: „Jako vybíráme si, aby to mělo ten obsah toho, jako, aby se nás to týkalo, jako naší práce teda s těma lidma.“ Ucelené vzdělávání pracovníků či supervizi zařízení nezajišťuje.
7
Charakteristika vybraných klientů
Ve svém výzkumu jsem se setkala se sedmi klienty. U těchto klientů můţeme vysledovat změny, které jsou pro období stáří typické. Zdravotní potíţe se objevují u všech klientů. Nejčastěji se jedná o problémy s chůzí a pohybem, ale problémy se objevují také v oblasti jemné motoriky. Dále můţeme vysledovat např. změnu činnosti smyslů, potíţe s trávením, změnu spánkového rytmu a celkový úbytek energie. Objevuje se i osamělost a změna ţivotního stylu, která je pro nástup do pobytového zařízení typická. I kdyţ se změny ve stáří, zejména fyzické, objevují u všech klientů, i zde můţeme rozpoznat velké rozdíly (např. klienti upoutáni na invalidní vozík a klienti chodící pomocí jedné francouzské hole), coţ odpovídá tvrzení uvedené v teoretické části, ţe změny v tomto období bývají velmi individuální. Důvody, proč klienti do zařízení přišli, jsou různé a odpovídají tvrzení v teoretické části práce, ţe institucionální péče přichází v úvahu při větších zdravotních problémech, osamělosti či nemoţnosti pomoci ze strany blízkých. Z výpovědí klientů je patrné, ţe často se tyto důvody kombinují. Jednak potřebují zvýšenou péčí a touto potřebou nechtěli obtěţovat své blízké. Dva z uvedených klientů jsou bezdětní, proto by péči musela zajišťovat širší rodina. Všichni klienti zůstali v kontaktu se svou rodinou, známými. K2: „…já nechcu nikoho obtěţovat…“ „…já uţ jsem potom byla sama v domku, jenom vţdycky oběd mi někdo dones…“ K3: „Mám dvě dcery a ony se o mě staraly.“ „Enem já jsem potom viděla, ţe uţ to nejde dále…“ „…ţe jsem jako tym dcerám trochu udělala dobře, ţe ony mohly se věnovat svojí rodině…“ P: „Jejich očekávání takového toho klidného stáří, aby nebyli třeba na obtíţ svým rodinným příslušníkům, kteří chodí do práce, mají toho hodně, tak nemůţou se o ně tak postarat, ví, ţe tady budou mít tu péči, bude o ně po zdravotní stránce postaráno…“ Potřeby klientů a strategie vyrovnání se stářím z nich vyplývající U klientů lze rozpoznat zejména strategii konstruktivní. Jelikoţ se strategie mohou různě kombinovat, můţeme ve výpovědích klientů nalézt také prvky strategie obranné (K2: „…i jsem spadla, ale já ani nikomu neřeknu, jak spadnu.“ „Jsem nesla konvici a myslela jsem, ţe ji udrţím a neudrţela jsem ji.“) a závislosti (K4: „… jsem byla zvyklá na rodinu, ţe jsem byla hodně závislá na nich.“ K7: „…je mi strašně smutno, víte tak po 91
rodině…“) U vybraných klientů jsem nerozpoznala prvky strategie hostility a sebenenávisti. Uvedené převaţující strategie můţeme vysledovat také z potřeb, které klienti během rozhovoru vyjádřili. Ne všichni klienti byli schopni na přímou otázku odpovědět, co si přejí, co potřebují (K2: „Ale, … co bych si vymýšlela?“ K4: „Já nemám ţádné zvláštní jako přání. Já nejsem náročný člověk.“), proto jsem přání a potřeby klientů hledala mezi řádky či vyplynuly z odpovědí na jiné otázky nebo z výpovědí spontánních. Nejvíce klienti zdůrazňovali zdraví své či svých blízkých. Tato přání jsou většinou uvedena i v individuálních plánech jednotlivých klientů. Dále jsem u klientů nejvíce vypozorovala potřebu jistoty, klidu, určité stability, coţ odpovídá tvrzení Vágnerové (2000). Onen klid, bezpeční u dotazovaných klientů souvisí se zajištěním péče. Ve výpovědích klientů a z jejich individuálních plánů vypozorovat všechny kategorie potřeb, které uvedl Maslow. Fyziologické potřeby jsou zastoupeny např. potřebou odpočinku, pohybu, zdraví či smíchu. K6: „…no ale ten pohyb je velice důleţitý, pokud, pokud to ide, no.“ Sociální potřeby byly ve výpovědích klientů velmi často zastoupeny. Klienti uváděli, ţe jsou rádi ve společnosti ostatních, touţí být v kontaktu se svou rodinou, rádi mají zprávy z místa svého bydliště, či jiného, pro ně důleţitého místa. Zajímají je zprávy, čtou noviny, poslouchají rádio. Potřebu autonomie vyjadřovali klienti např. tím, ţe chtějí být samostatní a chtějí ţít důstojný ţivot. S tímto souvisí také soběstačnost a moci se o sebe postarat. Potřeba seberealizace pak souvisí zejména s různými aktivitami, které senioři vykovávají (kognitivní a estetické potřeby – zpěv, ruční práce, kutilství, malování, čtení, poslech rádia, televize, víra). Z uvedených vyjádřených potřeb můţeme konstatovat, ţe klienti se snaţí být aktivní, rozvíjí své zájmy, přizpůsobují se změnám a snaţí se o udrţení tělesného zdraví. Tyto charakteristiky odpovídají popisu konstruktivní strategie. Strategie závislosti se opět objevuje ve výpovědích o velké potřebě rodiny či komunikace s druhými, strategie obranná ve vyjádření klientů, ţe nic nepotřebují, ţe ţádné zvláštní přání nemají.
8
Přístup pracovníků ke klientům
Uplatňování individuálního přístupu ke klientům Z odpovědí respondentů a také z dokumentace týkající se individuálního plánování je patrné, ţe se pracovníci na jejich potřeby, přání, trápení ptají a snaţí se klientům vycházet vstříc. Z rozhovoru s pracovníkem a zejména ze studia individuálních plánů je zřejmé, ţe pracovníci se o klienty velmi zajímají a vnímají jejich specifika a potřeby, všímají si jejich individuálností, citlivě k nim přistupují, do ničeho je nenutí a dávají jim prostor a čas na sebe sama. Z tohoto můţeme odvodit, ţe tak respektují přijaté strategie klientů, jak se vyrovnat se stářím. Sdělení klientů o spokojenosti s poskytovanou péčí svědčí o tom, ţe pracovníci vědí, jak ke klientům přistupovat, co klienti potřebují. Klienti se většinou pracovníkům nebojí svěřit, hovoří o nich velmi pozitivně. To, ţe se o ně pracovníci zajímají, jim přináší uspokojení, pocit bezpečí a klienti tento zájem oceňují. K4: „Pocit jistoty, takové uspokojení, ţe někdo má zájem o to, jak ţiju.“ K5: „No pro mě to hodně znamená, ţe jako eště ţiju, ţe eště, ţe jsem, ţe mě mají rádi, já si myslím víte tak, …“ 92
Kaţdý klient má svého klíčového pracovníka, kterého si můţe vybrat z řady pracovnic v sociálních sluţbách. To, ţe tuto funkci vykonává pracovník v sociálních sluţbách, odpovídá tvrzení Malíkové (2011), ţe tento typ pracovníků vykonává tuto funkci nejčastěji. P: „Ano. Má, má. Můţete taky si ho taky vybrat. Jako ţe tady toho máte určeného, ale pokud s ním nebudete spokojený, tak si můţete vybrat jiného.“ Klíčový pracovník a klient však nesmí být příbuzní, aby nemohlo dojít ke střetu zájmů. Ne všichni klienti však ví, ţe někdo takový vůbec existuje. Na druhou stranu klienti uváděli, ţe všechny sestřičky jsou k nim velice hodné a ani nepociťují moc rozdíl mezi klíčovým pracovníkem či jiným členem ošetřovatelského personálu. Je zřejmé, ţe si pracovníci všímají různých specifik svých klientů. Informace o seniorech jako celku získávají pouze na seminářích či školeních, kterých se účastní. Tyto semináře si vybírají sami, nebo jsou jim doporučovány paní ředitelkou. Různí pracovníci se však účastní různých školení, různí pracovníci se však účastní různých školení, systematické vzdělávání pracovníků či supervizi podle výpovědi pracovníka zařízení nezajišťuje. Problémové situace vzniklé v rámci souţití klientů, které mohou vyplývat z přijatých strategií vyrovnání se stářím, řeší pracovnice v sociálních sluţbách v případě potřeby s paní ředitelkou, sociální pracovnicí či zdravotními sestrami, v rámci intervize. S jinými odborníky ne. Předem informace o moţných rizicích a jiných aspektech ústavní péče podle výpovědi pracovníka nezískávají, problémy řeší, jakmile nastanou. Při řešení různých situací se ale mohou opřít o Standardy kvality. Individuální plánování sociální sluţby Podle výpovědi pracovníka a podle výše uvedeného dokumentu s individuálním plánováním začíná jiţ sociální pracovnice, která o (budoucím) klientovi zjišťuje informace, které doplňuje při procesu přijímání tohoto klienta do zařízení. Pracovníci se také ptají rodinných příslušníků na různé informace o klientovi, které jim mohou při péči o klienta pomoci. Hlavní informace o potřebách, aktivitách apod. však přicházejí od samotných klientů, zejména po jejich nástupu do zařízení. Vše probíhá na základě rozhovoru klíčového pracovníka s klientem. Na základě těchto informací se tvoří individuální plán. Při pohovorech můţe být na přítomna i sociální pracovnice, rodinní příslušníci, či jiné osoby, pokud si to klient vyţádá. Individuální plány se tvoří na jeden rok, průběţně se hodnotí co tři měsíce. Pokud je nějaký cíl splněn dříve, neţ za rok, tak se plán aktuálně přehodnotí. Veškeré individuální plány mají písemnou formu, klient jej vţdy stvrzuje svým podpisem. Od samotných klientů jsem o individuálním plánování moc informací nezískala. Někteří klienti nevědí, ţe něco takového probíhá, jaký to má význam, někteří si vzpomněli, ţe z určitých rozhovorů se dělají záznamy, někteří naopak věděli, o co se jedná. Podle zjištěných informací probíhá individuální plánování formou rozhovoru, vţdy se jedná o rozhovory individuální, mezi čtyřma očima, na různých vhodných místech v zařízení podle přání uţivatele. U klientů s potíţemi v komunikaci se vyuţívají nejrůznější techniky, jak klientovi co nejlépe porozumět. Samotné individuální plány klientů vykazují znalosti klíčových pracovníků o klientech samotných, o jejich specificích a potřebách. Jejich součástí je popis současného stavu uţivatele, osobní cíle a přání uţivatele, způsob, jak budou tyto cíle naplňovány, překáţky, které se mohou objevit, kritéria hodnocení, podle kterých zjistíme, zda je cíl úspěšně plněn a hodnocení samotné. Součástí je také analýza potřeb konkrétního uţivatele a případně rizikový plán, 93
kde je popsána riziková situace, která můţe nastat (např. pád, klient zabloudí na procházce). Klient můţe kdykoli svůj osobní cíl, potřebu změnit, upravit. Výše uvedené odpovídá tvrzení uvedené v teoretické části práce, ţe kaţdému klientovi je nutno poskytovat individuální péči, u kaţdého je třeba sledovat cíl péče, která má jeho současný stav zlepšit či alespoň udrţet a v jakémkoli stavu musí být o klienta pečováno tak, aby se cítil spokojený, klidný a tak, aby byla zachována jeho lidská důstojnost. Zjištěné informace ohledně průběhu individuálního plánování také odpovídají dalším poţadavkům teorie, ţe do plánování musí být zapojen samotný klient, cíle plánu jsou v souladu s jeho osobními cíli, při plánování jsou zohledňovány schopnosti a potřeby klienta a celý proces je zaznamenáván do dokumentace individuálního plánování.
9
Vnímaná rizika ústavní péče
Klienti jsou s poskytovanou sluţbou velmi spokojeni, nic jim tady nechybí, neuvědomují si ţádné obtíţe, všechny pracovníky za jejich práci chválí. Na druhou stranu lze z jejich výpovědí nepřímo odvodit také určité problémy, které je trápí – omezení soukromí, omezení vazeb s rodinou a přáteli. Patrný je také hospitalismus a určité přepečovávání. Pouze klient č. 6 otevřeně hovořil o určitých obtíţích, které vnímá. Jeho připomínky můţeme dát do souvislosti s omezením (ztrátou) soukromí, o kterém hovoří Friedman (2005) či Matoušek (1999), a které patří k základním problémům klientů v ústavním zařízení pro seniory. K5: „A ještě jsem měla zaţádané o jednopokojový, víte.“ „Kdybych měla jednopokojový, já bych si to zařídila jako doma, ţe a tak. No ale toţ ten jednopokojový jsem nedostala a včil uţ bych ho ani nechtěla, včil uţ jsem si zvykla na to.“ K4: „A tak oni tu chodí. Oni tu kaţdou neděli a kaţdý čtvrtek tu chodí.“ O: „Ale kdyţ jste byla doma, viděla jste je častěji?“ K4: „Kaţdý den.“ K2: „Co chci, to nám sestřičky udělají, tak, víte.“ „…vím, ţe můţu kdykoli zazvonit anebo poprosit o něco a bude to splněno, tak jsem spokojená.“ V případě, ţe se v zařízení určité problémy objeví, spoléhají klienti zejména na pomoc paní ředitelky, které velmi důvěřují. Pracovník hovořil zejména o konfliktech vyplývajících ze souţití klientů. Tyto problémy řeší, jakmile nastanou, předem se na ně nijak nepřipravují. Také podle výpovědi pracovnice mohou při pobytu nastat určité komplikace. Její slova potvrzují teorii o ztrátě soukromí či o stereotypu. P: „Komplikace ano, můţou nastat třeba změnou prostředí, není zvyklý na tady toto prostředí, musí se nějakému reţimu přizpůsobit, musí se přizpůsobit ostatním na pokoji a to uţ jsou pro někoho komplikace, třeba.“ „…no, nejvíce souţití. Jsou to vlastně televize, někdo je zvyklý mít puštěnou televizi celý den, někdo je zvyklý na to ticho, jo, no a to jsou prostě takové, které časem, tym pobytem vlastně vyplynou na povrch.“ 94
Uvedené rizikové situace a problémy řeší pracovnice v sociálních sluţbách s paní ředitelkou, sociální pracovnicí či zdravotními sestrami. S jinými odborníky ne. Předem informace o moţných rizicích pracovníci podle slov pracovnice nedostávají. Rizikové situace řeší, jakmile nastanou. Určité návody, jak ke klientům přistupovat a předcházet konfliktním situacím, jsou však součástí standardů kvality a pracovních postupů, kde můţeme nalézt konkrétní postupy, jak by mělo být v případě určité konkrétní situace postupováno. V těchto dokumentech je také přímo uvedeno, ţe k předcházení rizikovým, konfliktním situacím, přispívají aktivizační programy, např. tím, ţe klienti díky nim přijdou na jiné myšlenky, odreagují se, jsou vytrţeni z určitého stereotypu. To odpovídá teoretickým poznatkům, ţe volnočasové aktivity mohou pomoci v prevenci sociálního vyloučení, pocitu samoty a potřeby péče ze strany státu. Více o těchto programech hovořím v následující kapitole.
10 Aktivizační programy v zařízení Aktivizace seniorů v daném zařízení Jak vyplývá z výpovědi klientů i pracovníka, klienti mají moţnost se v zařízení účastnit různých aktivizačních činností, volnočasových programů. P: „…pečeme vlastně perníčky, tak od toho zdobení, válení těsta a takové, zpívání, práce s hlínou, práce se štětcem, malování, já nevím, i ty scénky, tak třeba bych řekla jako divadlo, a takové, zpěv, no a tady takové aktivizace.“ Klienti samotní nejvíce hovořili o zpěvu s harmonikou, čtení, předčítání zpráv, procvičování paměti, sledování televize, ručních pracích, posezení na terase, vystoupení dětí či jiných spolků u nich v domově, či o aktivitách spojených s vírou (ranní modlitby, mše svaté). Aktivizace se tedy týká oblasti fyzické, psychické i sociální. Klienti se mohou zúčastnit i aktivit probíhajících mimo zařízení. Ne všichni klienti tuto moţnost vyuţívají. O akcích mimo domov jsou klienti informováni pracovnicemi, formou letáčků, písemných pozvánek na nástěnkách v domově. K1: „…sestřička xxx byla tak hodná, ţe jak jsem před ní řekla, ţe bych ráda šla na Gotta, ţe zařídila, ţe s manţelem přijeli pro mě, opatřila mi lístek a s manţelem se o mě celou dobu starali a byla jsem na Gottovi.“ Většina aktivit probíhá ve skupině, ale určité aktivity jsou určeny také pro jednotlivce. Pracovnice dávají přednost činnostem ve skupině. P: „… ten rotoped, tam by třebas tam byl jenom sám, tam jich víc nejde. Jinak my se ty aktivity snaţíme, aby opravdu byli v kolektivu, aby opravdu nebyli sami.“ Na druhou stranu klienti mluvili o tom, ţe jim pracovnice umoţňují vykonávat různé aktivity o samotě (např. čtení, sledování televize, povídání si, procházky, posezení na terase, zahradě). Individuální aktivity si klienti organizují většinou sami, liší se podle jejich potřeb (např. návštěva kamarádky, návštěva hřbitova, vycházka po vesnici, čtení, sledování televize, pobyt na zahradě). Skupinových aktivit se mohou účastnit i různé návštěvy klientů, rodinní příslušníci, přátelé, známí. Tyto skupinové aktivity nejsou nijak členěny, neexistují zde aktivity určené pouze pro určité skupiny klientů. Aktivizační činnosti v zařízení jsou zaměřeny zejména na vytváření podmínek pro rozvoj osobnosti člověka, jejichţ cílem je zvýšení nebo udrţení samostatnosti, příleţitostí k seberealizaci a sebeurčení. Zvyšují moţnost jedince samostatně se uplatnit v běţném ţivotě a k tvořivému aktivnímu kontaktu s lidmi.
95
P: „No smyslem si je to, aby oni zůstali vlastně jakoby tomu ţivotu v té domácnosti, co byli oni zvyklí, jo. Ţe ze dne na den nemůţou přestat nic nedělat, jo. Doma byli zvyklí se o sebe postarat, takţe by neupadli do takového nicnedělání, jako. Udrţet se v činnosti po fyzické třeba stránce, po psychické stránce jim to pomáhá.“ Takto vnímaný cíl aktivizace odpovídá pojetí Rheinwaldové (1999), Matouška (2003b) či Zgoly (2003), kteří o smyslu aktivizace hovoří. O tom, ţe se cíl aktivizace daří naplňovat, můţeme vypozorovat z výpovědí klientů. K3: „No tak jsem šťastná, ţe je taková, jakbych, jakbych se vyjádřila, ţe taká spolupráce je, víte, ţe to, ţe hledí, kaţdý hledí, aby zabavil toho, nebo toho a takţe.“ K4: „…já jsem ráda, za prvé, ţe mi čas uteče, no a za druhé, ţe moţu být aspoň trošku platná.“ „Ţe vím, ţe mě má někdo rád.“ K5: „No takové, ţe jsem cosik dělala, víte, ţe jsem tu opravdu neseděla, úplně nadarmo.“ „No to mě velice těší, protoţe ti pracovníci, oni se snaţí kvůli nám, to udělat všechno, víte, třebas, kdyţ máme to posezení, oni se snaţí, abysme něco na tym byli uţiteční teţ, abysme něco dělali na tym, víte …“ Typy aktivizačních programů z hlediska potřeb klientů O jednotlivých aktivitách mluvili klienti i pracovník, úplný výčet aktivizačních činností je uveden v dokumentu „Pracovní postupy“. Pokud vyjdeme z rozdělení aktivit podle Jurečkové (2003), která aktivity rozdělila podle toho, jakou oblast potřeb uspokojují, můţeme aktivity probíhající v zařízení rozdělit do následujících skupin. V rámci nich můţeme nalézt také veškeré typy aktivit, o kterých hovoří Rheinwaldová (1999). V zařízení jsou přítomny aktivity uspokojující fyzické, psychické, sociální i duchovní potřeby, mnoho aktivit současně uspokojuje více potřeb. Program aktivit čerpá z kaţdodenních činností i z mimořádných událostí, umoţňuje klientům vyuţívat své zbývající síly. P: „No sportovní aktivity, my tady máme rotoped…“ „U nich uţ je jenom prostě aktivizace, ţe se projdou trošku do té zahrady, jo, ţe to uţ pro ně je hodně.“ P: „Tak duchovní, tady ta aktivita bych řekla je nejvíc kaplička, která je tady, jednou týdně se koná mše. Nebo teďko máme vlastně v televizi bohosluţbu, tak to jsou ty duchovní. A pokud je moţné myslet i takový, ţe je vyslechnete, pohovor, tak to je taky uspokojí po psychické, duchovní stránce tady toto.“ Ze všech aktivit klienti nejvíce zmiňovali zpívání s harmonikou, čtení, aktivity spojené s vírou, vystoupení dětí v domově, sledování televize. Z individuálních plánů dále vyplývá, ţe nejčastěji zabývají povídáním si s ostatními klienty a pracovníky, rádi pobývají na terase či zahradě, účastní se výtvarných činností a ergoterapie, rehabilitují hrubou motoriku. Přizpůsobení aktivizačních programů klientům K tvorbě aktivizačních činností v zařízení přispívají individuální plány klientů a pohovory s klienty, kde ve velké míře zmiňují, co by chtěli ve svém volném čase dělat. Z těchto plánů můţeme vyčíst, ţe se pracovníkům většinou daří tyto aktivity nabízet, umoţňují klientům vykonávat to, co chtějí. Toto potvrzují i slova klientů. 96
K5: „Umoţňují třebas tak nebo tak, aji ty sestřičky, aji, kdyţ třebas tak něco bych chtěla nebo kajsik chcu jít, nebo co, tak ony to umoţňují.“ Ve velké míře jsou klienty s nabízenými aktivitami spokojeni, nic jim nechybí, další poţadavky na program aktivit nemají, pro některé je aktivit aţ moc, některým však určité aktivity chybí. K6: „Také muzeum historických vozidel, víte, anebo takové, to by mě hrozně zajímalo, nebo letadel, jo, nebo takové.“ O: „A mluvil jste o tom s někým, vyjádřil jste toto přání?“ K6: „Prozatím, prozatím ne.“ Nabízené aktivity nejsou nijak členěny podle míry soběstačnosti klientů, ani podle pohlaví či z jiného hlediska. Kdo má zájem, aktivit se zúčastní a při aktivitě dělá to, co zvládne. Z vyjádření pracovníka je zřejmé, ţe i při jedné aktivitě se snaţí uplatnit individuální přístup a klientům přichystají takovou práci, kterou zvládne. To odpovídá tvrzení v teoretické části, ţe jedincům by se mělo pomáhat ţít podle maximálních moţností bez ohledu na stupeň funkčnosti a také tvrzení, ţe aktivity musí být vytvářeny pro klienty vyţadující minimální péči i pro klienty, kteří jsou na poskytování péče závislí. Někteří klienti se zúčastňují pouze vybraných, pro ně důleţitých aktivit, někteří se účastní téměř všeho. To opět vypovídá o individuálnosti klientů. I kdyţ chtějí klienti vykonávat určitou aktivitu, neznamená to, ţe se jí musí účastnit vţdy, kdyţ probíhá. Z výpovědí klientů vyplývá, ţe si sami mohou vybrat, zda aktuálně chtějí provozovat tu danou aktivitu nebo aktivitu jinou, či jen tak odpočívat. I toto můţeme povaţovat za součást individuálního přístupu ke klientům. K2: „A já se mohu rozhodnout, kdyţ se necítím, ţe by se mi to líbilo, tak můţu říct ne, já jsem dneska unavená, já zůstanu v pokoji a čtu si noviny, já kaţdý den beru noviny.“ „Já dělám to, co chci.“ Na tvorbě aktivizačních programů se podílí v podstatě celý personál. P: „I třeba paní uklízečka se zapojí do toho programu jako jo, paní sociální taky.“ Slova pracovnice potvrzují i klienti. K1: „No hlavně sestry a z kanceláře, paní ředitelka.“ Podílet se mohou také samotní klienti, pokud o to mají zájem. K4: „…i kdyţ máme nějaké nápady, tak ony jako to berou v úvahu.“ Tvorba těchto aktivizačních programů je v kompetenci pracovnic v sociálních sluţbách, je na nich, aby ostatní motivovaly účastnit se. Konkrétní pracovník (ergoterapeut, zábavně-terapeutický pracovník), který by se vytvářením aktivit pro klienty zabýval, v zařízení není. Ani samotní klienti nevnímají, ţe by se tvorbou aktivizačních činností zabývala některá z pracovnic více. I kdyţ uvedli konkrétní pracovnici, z dalšího hovoru vyplynulo, ţe se o vyplnění jejich volného času starají i pracovníci ostatní. To je v rozporu s tvrzením Rheinwaldové (1999), podle které by zařízení mělo mít terapeuticko-rekreačního pracovníka (nebo alespoň dobrovolníky), který se stará o denní zábavně-terapeutický program vycházející z potřeb obyvatel domova a přispívá tak k dobrému fyzickému i duševnímu stavu klientů. Metodika pro tvorbu podle pracovnice v zařízení není, o aktivizačních programech se hovoří jen v dokumentu „Pracovní postupy“, kde je uvedeno, jak být pracovník klientům v rámci provádění aktivizačních činností nápomocen, jsou zde vyjmenovány 97
aktivity, které v domově probíhají. Pracovníci aktivity plánují na základě přání klientů, inspirují se také v literatuře, na Internetu.
Závěr V diplomové práci jsem se zabývala seniory ţijícími v domově pro seniory a aktivizačními činnostmi pro ně vytvářenými. Pomocí kvalitativního výzkumu jsem hledala odpověď na otázku: „Je ve vybraném pobytovém zařízení pro seniory z pohledu jeho klientů při koncipování aktivizačních činností uplatňován individuální přístup?“ Z realizovaného výzkumu vyplynulo, ţe zařízení poskytuje veškeré sluţby vyplývající ze zákona o sociálních sluţbách, tedy i aktivizační činnosti. U klientů můţeme pozorovat určité společné znaky, vyplývající z jejich pokročilého věku (zejména zhoršený zdravotní stav), kaţdý klient však vyjadřuje také určitá specifika a je nutno k němu přistupovat individuálně. Pracovníci jsou schopni na individuálnosti klientů citlivě reagovat a sluţbu jim přizpůsobit tak, aby jim co nejvíce vyhovovala. I přesto se v zařízení objevují rizika typická pro ústavní péči. Na tato rizika se kromě jiného snaţí reagovat aktivizační programy, které v zařízení probíhají. Ze zjištěných informací můţeme konstatovat, ţe při vytváření a realizaci aktivizačních programů je ke klientům přistupováno individuálně, přispívá k tomu také individuální plánování sociální sluţby. Aktivity se klientům přizpůsobují a ti se mohou jejich tvorby sami aktivně účastnit a k aktivitám se vyjadřovat, libovolně se jich účastnit. I přes výše uvedené skutečnosti se při poskytování péče klientům a individuálními přístupu k nim objevují určité nedostatky. Je zřejmé, ţe z důvodu neznalosti metodiky a doporučení (standardů sociálních sluţeb a pracovních postupů), jak ke klientům přistupovat a řešit různé problémy, přistupují pracovníci ke klientům často intuitivně. Ne všichni klienti znají svého klíčového pracovníka a vědí, k čemu slouţí a jak probíhá proces individuálního plánování. U některých klientů dochází pouze k částečnému uspokojení potřeb v rámci aktivizačních činností. Proto jsem zformulovala několik doporučení. Doporučení: V rámci aktivizačních činností doplnit jejich nabídku o aktivity technického rázu a v souvislosti s tím se u klienta č. 6 zaměřit na jeho moţnost uspokojit zájmy o technické věci a kutilství – např. nabídnout mu doprovod na výstavu technického rázu (moţnost spolupráce s dobrovolníkem), zkusit se domluvit s údrţbářem zařízení na pomoci při vykonávání jeho práce. Klientce č. 7 umoţnit více si povídat s ostatními lidmi, nabízet jí více moţností pro kontakt s ostatními lidmi. V souvislosti s tímto je vhodné vyuţít spolupráce s dobrovolníkem, který by se klientce věnoval a dělal jí společnost. I kdyţ jsou klienti s poskytovanou sluţbou a nabízenými aktivitami velmi spokojeni, nepřestávat s nimi na toto téma komunikovat a zjišťovat, zda nemají další přání a potřeby. Připomínat klientům význam individuálního plánování. Systematicky se věnovat vzdělávání pracovníků, seznamovat je s novými trendy v péči o seniory, s novými postupy a metodikou přístupu ke klientům, seznamovat pracovníky s moţnými konfliktními a rizikovými situacemi, které mohou při poskytování sluţby nastat a také s tím, jak jim předcházet. Vhodná by byla určitě supervize. To vše můţe přispívat k dalšímu rozvoji a zkvalitňování poskytované péče.
98
Aplikace výzkumu: Výsledky výzkumu mohou poslouţit zejména vedení organizace a pracovníkům v sociálních sluţbách vybraného domova pro seniory ke zkvalitnění poskytované péče a pro úpravu aktivizačních programů tak, aby ještě více uspokojovaly potřeby jednotlivých klientů a zlepšily individuální přístup pracovníků k nim. Výsledky výzkumu mohou poslouţit k lepšímu vyuţívání standardů sociálních sluţeb. To povede ke zkvalitnění ţivota klientů zařízení.
Seznam literatury BOČKOVÁ, L., HASTRMANOVÁ Š., HAVRDOVÁ, E. 2011. 50+ Aktivně. Fakta, inspirace a rady do druhé poloviny ţivota. Respekt institut. ČERMÁKOVÁ, K., JOHNOVÁ, M. 2002. Zavádění standardů kvality sociálních sluţeb do praxe: průvodce poskytovatele. Praha: MPSV. DUŠOVÁ, B. Aktivizace ve stáří. [Online]. Cit. 6. května 2011. Dostupné na World Wide Web: FAKTOROVÁ, V. 2008. Moţnosti aktivizace seniorů v centrech denních sluţeb. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita: Fakulta sociálních studií. FRIEDMAN, V. 2005. Aktuální problémy ústavní péče. In MÜHLPACHR, P. Schola gerontologica. Brno: Masarykova univerzita. HAŠKOVCOVÁ, H. 1989. Fenomén stáří. Praha: Panorama. JOHNOVÁ, M. a kol. 2008. Individuální plánování. In Kolektiv autorů, Standardy kvality sociálních sluţeb – výkladový sborník pro poskytovatele. Výstupy z tématických diskusních setkání a práce odborných týmů pro jednotlivé oblasti Standardů kvality sociálních sluţeb. Ministerstvo práce a sociálních věcí. JUREČKOVÁ, P. 2003. Aktivizace seniorů. Sociální práce/Sociálna práca, 2003, č. 2: str. 140 – 152. KLEVETOVÁ, D., DLABALOVÁ, I. 2008. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada Publishing. KOZLOVÁ, L. 2005. Sociální sluţby. Praha: Triton. MAHROVÁ, G., VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. 2008. Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Praha: Grada Publishing. MALÍKOVÁ, E. 2011. Péče o seniory v pobytových sociálních zařízeních. Praha: Grada Publishing. MATOUŠEK, O. 1999. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství. MATOUŠEK, O. a kol. 2003a. Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál. 99
MATOUŠEK, O. 2003b. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MATOUŠEK, O. a kol. 2005. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál. MATOUŠEK, O a kol. 2007. Sociální sluţby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: Portál. NAVRÁTIL, P. 2003. Ţivotní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca, 2003, č. 2: str. 84 – 94. PICHAUD, C., THAREAUOVÁ, I. 1998. Souţití se starými lidmi: praktické informace pro ty, kdo doma pečují o staré lidi, i pro sociální a zdravotnické pracovníky. Praha: Portál. RHEINWALDOVÁ, E. 1999. Novodobá péče o seniory. Praha: Grada Publishing. ŠIMÍČKOVÁ-ČÍŢKOVÁ, J. 2004. Poznávání duševního ţivota člověka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. VENGLÁŘOVÁ, M. 2007. Problematické situace v péči o seniory. Příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. Praha: Grada Publishing. VÁGNEROVÁ, M. 2000. Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál. ZGOLA, J. M. 2003. Úspěšná péče o člověka s demencí. Praha: Grada Publishing. ZOUBKOVÁ, P. 2008. Individualizace péče ve zdravotnických zařízeních pro děti do tří let a faktory organizační kultury, které ji mohou ovlivnit. Sociální práce/Sociálna práca, 2008, č. 3: str. 100 – 111. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách v platném znění.
100
