Jan ze Joinvillu
Život Ludvíka Svatého, krále francouzského Vyznání víry / List Ludvíkovi X.
argo 2014
Edici řídí Libor Jan, Magdalena Moravová, Martin Nodl, Pavel Soukup, Martin Wihoda Edice Memoria medii aevi/svazek 21
Jan ze Joinvillu Život Ludvíka Svatého, krále francouzského Vyznání Víry / List Ludvíkovi X. Z francouzských originálů Histoire de Saint Louis, Credo et Lettre à Louis X. přeložila Danuše Navrátilová. K vydání připravila a redigovala Magdalena Moravová. Poznámky Magdalena Moravová a Danuše Navrátilová. Předmluva a odborná revize Jaroslav Svátek a Václav Žůrek. Rejstříky Danuše Navrátilová. Jazyková korektura Petra Švehlová. Přebal a grafická úprava Miroslav Kloss. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Miličova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2014 jako svou 2375. publikaci. Sazba Miroslav Kloss a Jiří Synáček. Vytiskla Těšínská tiskárna. Vydání v tomto překladu první. ISBN 978-80-257-1270-2 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas. Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail:
[email protected] www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
PRVNÍ KNIHA
Život Ludvíka Svatého, krále francouzského1 První kniha 1) Svému dobrému pánu Ludvíkovi, synu krále francouzského, z Boží milosti králi navarrskému, hraběti2 v Champagne a Brie,3 přináší Jan, pán ze Joinvillu, jeho senešal4 v Champagni, pozdravení a lásku a poctu a svou nejochotnější službu. 2) Drahý sire, na vědomí vám dávám, že paní královna, vaše matka, která mne velmi milovala (Bůh jí oplať její dobrodiní!), mne prosila, seč mohla nejnaléhavěji, abych jí dal pořídit knihu svatých slov a dobrých skutků našeho svatého krále Ludvíka; a já5 jsem jí to slíbil; s pomocí Boží kniha je hotova ve dvou částech. První část vypráví, jak svatý král podřizoval svůj život Bohu a církvi a prospěchu svého království. Druhá část knihy promlouvá o jeho velké chrabrosti a o jeho slavných válečných skutcích. 3) Sire, protože je psáno: „Dělej především to, co přísluší Bohu, a on povede všechny tvé ostatní skutky,“6 dal jsem nejprve napsat to, co přísluší třem věcem řečeným prve, tedy to, co se týká prospěchu duší a těl a co se týká řízení lidu. 4) A ty druhé věci7 jsem dal sepsat rovněž na počest toho pravého světce, protože skrze ony prve řečené bude jasně patrné, že za našich časů žádný laik nikdy nežil tak svatě po celý čas, jenž mu byl vyměřen, od nástupu na trůn až do konce života. Nebyl jsem u toho, když svatý král umíral, ale jeho syn, hrabě Petr z Alençonu8 (který mě měl moc rád), u toho byl; a ten mi vyprávěl o krásném otcově skonu, jehož popis najdete na konci této knihy. 5) Na základě toho se mi zdá, že se pro svatého krále neudělalo dost, jelikož ho nikdo nezařadil do počtu mučedníků za to, jak veliká utrpení podstoupil na křížové výpravě v oněch šesti letech, kdy jsem byl v jeho družině, a především za to, že napodobil našeho Pána ve věci kříže, neboť zemřel na kříži jako Bůh;9 měl totiž na sobě kříž, když zemřel v Tunisu. 19
JAN ZE JOINVILLU
6) Druhá kniha vypráví o jeho veliké chrabrosti i veliké odvaze, a ty jsou takové, že sám jsem viděl, jak čtyřikrát vydal své tělo v nebezpečí smrti, jak uslyšíte později, aby uchránil svůj lid před újmou. 7) Poprvé se vystavil nebezpečí smrti, když jsme připluli před Damiettu, kde se všichni členové jeho rady shodli na tom, jak jsem slyšel, aby zůstal na své lodi, dokud neuvidí, jak pořídí jeho rytířstvo, které se vydalo na břeh.10 8) Radili mu takto z toho důvodu, že kdyby se vylodil s rytíři a ti byli pobiti a on s nimi, celá věc by byla ztracena, zatímco kdyby zůstal na lodi, mohl by se pak osobně pustit do znovudobývání egyptské země. On však na jejich rady nedal a v plné zbroji skočil do moře, se štítem zavěšeným na krku11 a s kopím v ruce a na břeh vstoupil mezi prvními. 9) Podruhé se vystavil nebezpečí smrti, když jsme ustupovali z Mansúry do Damietty. Členové jeho rady zastávali názor, jak mi sdělili, aby odplul do Damietty na galéře. A radili mu to prý proto, aby král svoje lidi, kdyby se jim přihodilo neštěstí, mohl osobně vysvobodit ze zajetí. 10) A tu radu mu dali hlavně kvůli špatnému tělesnému stavu, jejž mu přivodily mnohé nemoci, a to takové, že měl horečku dvojnásob třídenní, velmi prudkou úplavici a vojenskou nemoc v ústech i v nohou.12 Nikdy v té věci nechtěl nikomu uvěřit a prohlásil, že svoje lidi neopustí a že skončí jako oni. A tak se stalo, že kvůli úplavici, jíž trpěl, mu bylo večer zapotřebí rozříznout zadek spodků, a že kvůli prudkosti vojenské nemoci večer několikrát omdlel, jak o tom později uslyšíte.13 11) Potřetí se vystavil nebezpečí smrti, když zůstal čtyři roky ve Svaté zemi, poté, co odtud jeho bratři odpluli.14 Tehdy jsme se ocitli v ohrožení života, protože když se král usídlil v Akkonu, na jednoho ozbrojence z jeho družiny měli ti z Akkonu, když bylo město dobyto, dobrých třicet.15 12) Nenapadá mne totiž jiný důvod, proč do města nepřišli Turci, aby nás zajali, kromě toho, že krále miloval Bůh, jenž do srdcí našich nepřátel vháněl strach, aby se na nás neodvážili zaútočit. A o tom je psáno: „Bojíš-li se Boha, bude se každý, kdo tě spatří, bát tebe.“16 20
PRVNÍ KNIHA
A k pobytu ve Svaté zemi se rozhodl proti vůli členů své rady, jak uslyšíte později. Vydal se v nebezpečí, aby ochránil lid Svaté země, který by byl býval ztracen, kdyby tam byl tehdy nezůstal. 13) Počtvrté se vystavil nebezpečí smrti, když jsme se vraceli ze Zámoří a připluli před ostrov Kypr, kde naše loď narazila tak nešťastně, že mořské dno, o něž drhla, utrhlo tři sáhy z kýlu, na němž naše loď byla zbudována.17 14) Když se to stalo, dal král poslat pro čtrnáct mistrů lodníků, jak z naší, tak z ostatních lodí z jeho družiny, aby mu poradili, co dělat. A všichni se shodli na tom, jak uslyšíte později, aby přestoupil na jinou loď. Nedovedli si totiž představit, že by loď snesla nárazy vln, protože hřeby, jimiž byla přibita kýlová prkna, se uvolnily.18 A uvedli králi příklad, aby mu ukázali, v jakém nebezpečí se loď ocitla: když jsme totiž pluli z Francie do Zámoří, jedna loď, které se stalo něco podobného, ztroskotala; a viděl jsem u hraběte ze Joigny ženu a dítě, kteří jediní z té lodi vyvázli. 15) Na to král odpověděl: „Pánové, vidím, že vystoupím-li z této lodi, nebude ji už nikdo chtít. A vidím, že tu je přes osm set osob, a protože každý miluje svůj život tolik jako já, nikdo by se na této lodi neodvážil zůstat, všichni by zůstali na Kypru. Proto, dá-li Bůh, nevydám žádnou z osob, co jich tu je, nebezpečí smrti, nýbrž zůstanu tady, abych svoje lidi zachránil.“ 16) Zůstal a Bůh, na něhož spoléhal, nás deset týdnů chránil před rozmary moře. Domů jsme dopluli šťastně, jak uslyšíte později. Stalo se, že Olivier z Termes,19 který si v Zámoří počínal tak dobře a zdatně, opustil krále a zůstal na Kypru, a znovu jsme se s ním setkali až za půl druhého roku. Takto král uchránil před újmou osm set lidí, kteří byli na lodi. 17) V poslední části této knihy budeme mluvit o králově skonu, o tom, jak svatě zemřel.20 18) Nuže, pravím Vám, můj pane králi navarrský, že jsem slíbil Vaší matce paní královně (Bůh jí oplať její dobrodiní!), že dám pořídit tuto knihu, a abych dostál svému slibu, učinil jsem to. A protože neznám nikoho, kdo by si více než Vy, potomek svatého krále, zasloužil, aby ji měl, posílám ji Vám, abyste si Vy a Vaši bratři a také 21
JAN ZE JOINVILLU
ostatní, kdo ji vyslechnou, z ní mohli vzít dobrý příklad a ty dobré příklady uplatnili v životě, za což se vám odvděčí Bůh. 19) Ve jménu Boha všemohoucího, já, Jan, pán ze Joinvillu, senešal v Champagni, dávám psát život našeho svatého krále Ludvíka podle toho, co jsem viděl a slyšel za těch šest let, kdy jsem byl v jeho družině na pouti v Zámoří, a od té doby, co jsme se vrátili. A dříve než vám začnu vyprávět o jeho chrabrosti a o jeho hrdinských činech, povím vám, co jsem viděl a slyšel o jeho svatých slovech a dobrých naučeních, aby je ti, kdo si je vyslechnou, našli v řadě za sebou ke svému povznesení a ke svému poučení. 20) Ten svatý muž z celého srdce miloval Boha a napodoboval jeho skutky, což se projevilo tak, že podobně jako Bůh zemřel z lásky ke svému lidu. Také se král častokrát vystavil nebezpečí z lásky ke svému lidu, a to přesto, že se tomu mohl, kdyby byl chtěl, snadno vyhnout, jak uslyšíte později. 21) Veliká láska, již pociťoval ke svému lidu, se ukázala ve slovech, jež řekl pánu Ludvíkovi, svému nejstaršímu synu, v přetěžké nemoci,21 která ho zachvátila ve Fontainebleau: „Krásný synu,“ pravil mu, „prosím tě, chovej se tak, aby tě lid tvého království miloval. Byl bych totiž vpravdě raději, kdyby nějaký Skot přišel ze Skotska a vládl lidu království dobře a spravedlivě, než abys mu ty před zraky všech vládl špatně.“ Svatý král tolik miloval pravdu, že ani Saracény nechtěl obelhat v tom, co jim slíbil, jak později uslyšíte. 22) U stolu byl tak střídmý, že jsem nikdy v životě neslyšel, že by si poroučel nějaké jídlo, jako to dělají mnozí velmoži. Jedl prostě to, co mu jeho kuchař připravil a co před něho položili na stůl. Byl umírněný v řeči. Nikdy v životě jsem ho neslyšel někomu zlořečit, ani jsem ho nikdy neslyšel jmenovat ďábla, jehož jméno se velice rozšířilo po celém království: což se, myslím, Bohu nelíbí.22 23) Víno si přiměřeně ředil vodou, podle toho, jak to které snášelo. Ptal se mne na Kypru, proč si neliji vodu do vína. Řekl jsem mu, že to zapříčinili lékaři, kteří mi vysvětlili, že mám velikou hlavu a studený žaludek, a že se tedy nemohu opít. A on mi vysvětlil, že mne oklamali. Když se to totiž nenaučím v mládí a víno si budu chtít ředit až ve stáří, postihne mne dna a žaludeční nemoci a nikdy 22
PRVNÍ KNIHA
nebudu zdráv. Budu-li ve stáří pít zcela čisté víno, každý večer se opiji; a opíjet se, to se pro statečného muže vůbec nesluší. 24) Ptal se mne, zda se chci těšit úctě na tomto světě a po smrti se dostat do ráje. Odvětil jsem mu, že ano. A on mi řekl: „Varujte se tedy toho, abyste vědomě konal nebo mluvil tak, že kdyby se to všichni dozvěděli, nemohl byste se k tomu přiznat a říci: ‚Ano, to jsem udělal, to jsem řekl.‘“ Pravil mi, že když přede mnou někdo něco tvrdí, mám se vyvarovat toho, abych mu odporoval nebo abych popíral jeho slova, ale pouze v tom případě, když se mlčením nedopustím hříchu nebo někomu nezpůsobím škodu, protože z tvrdých slov se rodí řeže, které přinášejí smrt tisícům lidí. 25) Říkal, že musíme odívat své tělo šatem a zbrojí tak, aby stateční a moudří lidé tohoto světa neřekli, že přeháníme, ale aby ani mladí lidé neřekli, že se odbýváme.23 A tuto věc jsem připomněl otci24 současného krále, který vládne nyní, ohledně varkočů,25 jak se šijí a vyšívají dnes, a řekl jsem mu, že na pouti v Zámoří, na které jsem byl, jsem vyšívané varkoče u nikoho neviděl, ani u krále, ani u ostatních. A on mi řekl, že má ve výstroji kousky vyšívané svým znakem, které ho stály osm set pařížských liber. A já jsem mu řekl, že by těch osm set liber byl vynaložil lépe, kdyby je byl daroval pro lásku Boží, a kdyby si ty varkoče pořídil z dobré dykyty,26 a dal na ně znak našít tak, jako to dělal jeho otec. 26) Jednou si mne král zavolal a řekl mi: „Jste úsudku tak bystrého, že se s vámi neodvažuji mluvit o něčem, co se týká Boha. Povolal jsem tedy tyto dva bratry, kteří zde stojí, protože bych vám chtěl položit jednu otázku.“ Otázka byla taková: „Senešale,“ zeptal se, „co je to Bůh?“ A já mu řekl: „Sire, to je tak dobrá věc, že lepší být nemůže.“ „Opravdu,“ odtušil, „dobře jste odpověděl, neboť odpověď, kterou jste mi dal, je napsána v knize, kterou držím v ruce.“ 27) „Nuže, ptám se vás,“ pravil, „co byste raději, být malomocný, nebo spáchat smrtelný hřích?“ A já, jenž jsem mu nikdy nelhal, jsem odpověděl, že bych těch hříchů spáchal raději třicet, než abych byl malomocný. Když bratři odešli, zavolal si mne samotného, posadil si mne k nohám a řekl mi: „Jakpak jste mi to včera řekl?“ A já jsem mu to zopakoval. A on mi sdělil: „Promluvil jste zbrkle a bláhově, 23
JAN ZE JOINVILLU
neboť musíte vědět, že malomocenství není tak ošklivé jako být ve smrtelném hříchu, protože duše, která se v takovém hříchu ocitne, se podobá ďáblu: a proto žádné malomocenství nemůže být tak šeredné. 28) A je věru pravda, že když člověk zemře, vyléčí se z malomocenství tělesného, když však zemře člověk, který se dopustil smrtelného hříchu, nemůže s jistotou vědět, zda se v životě kál natolik, aby mu Bůh odpustil: a proto musí mít veliký strach, že bude malomocný tak dlouho, dokud Bůh bude v ráji. Proto vás též snažně prosím,“ pokračoval, „abyste navykal své srdce lásce k Bohu a ke mně a abyste raději strpěl, aby se vašemu tělu přihodilo jakékoli zlo skrze malomocenství nebo skrze jinou nemoc, než aby vám do duše pronikl smrtelný hřích.“ 29) Zeptal se mne, zda myji nohy chudým na Zelený čtvrtek. „Sire,“ odvětil jsem, „je mi z toho nevolno! Těm pacholkům nohy mýt nebudu.“ „To je vpravdě špatná odpověď,“ odtušil, „neboť nemáte cítit opovržení k tomu, co Bůh stvořil pro naše poučení. Prosím vás tedy, nejprve pro lásku Boží a potom pro lásku ke mně, abyste si zvykl je mýt.“ 30) Král tolik miloval všechny lidi, kteří věřili v Boha a milovali ho, že francouzským konetáblem jmenoval urozeného pána Jiljího le Bruna (který nebyl z francouzského království),27 protože byl proslulý velikou vírou v Boha a láskou k němu. A já opravdu věřím, že takový byl. 31) Protože mistr Robert ze Sorbonu28 proslul moudrostí, zval ho král ke svému stolu. Jednou se stalo, že mistr Robert jedl vedle mne a že jsme si spolu šeptem povídali. Král nás napomenul a řekl: „Mluvte nahlas, neboť vaši druhové se domnívají, že byste je mohli pomlouvat. Pokud při jídle hovoříte o něčem, co by se nám mohlo líbit, mluvte nahlas, a pokud ne, mlčte.“ 32) Když měl král veselou náladu, říkal mi: „Senešale, vyjmenujte důvody, proč je moudrý a statečný muž29 lepší než pánbíčkář.“ Tehdy jsme se já a mistr Robert začali přít. A když už jsme se přeli dlouho, sdělil nám král svoje mínění, řka: „Mistře Roberte, byl bych rád označován za moudrého a statečného, jen kdybych takový byl, 24
PRVNÍ KNIHA
a všechno ostatní bych přenechal vám. Toto označení je totiž tak veliká a tak dobrá věc, že je stačí jen vyslovit, a naplní ústa.“ 33) Naproti tomu tvrdil, že je špatné brát majetek bližnímu, „protože ‚vrátit‘ je tak tvrdé, že i při pouhém vyslovení dře v hrdle svými dvěma r, kterážto r znamenají ‚hrábě ďáblovy‘,30 a ďábel každého, kdo chce bližnímu vrátit statky, od jeho úmyslu vždy zrazuje. A dělá to velmi chytře, neboť veliké lichváře a veliké zloděje ponouká, aby to, co by měli vrátit, dali Bohu.“ 34) Požádal mne, abych od něho vyřídil králi Theobaldovi,31 aby dával pozor při stavbě domu bratří kazatelů v Provinsu, aby si nezatížil duši kvůli velikým sumám peněz, jimiž na stavbu přispíval. „Protože moudří lidé mají během života nakládat se svým jměním tak, jako by s ním měli nakládat vykonavatelé závěti. Nu a dobří vykonavatelé nejprve napraví křivdy, jichž se nebožtík dopustil, zcizené statky vrátí a zbytek nebožtíkova jmění rozdají na almužny.“ 35) Svatý král byl jednou o svatodušních svátcích32 v Corbeil,33 a bylo tam i čtyřiadvacet rytířů. Po obědě král vyšel na louku pod kaplí a mluvil u dveří brány s bretaňským hrabětem, otcem nynějšího vévody,34 Bůh ho ochraňuj! A pro mne si přišel mistr Robert ze Sorbonu, vzal mne za cíp zavinovacího pláště a zavedl ke králi. Všichni ostatní rytíři přišli za námi. Tehdy jsem se zeptal mistra Roberta: „Mistře Roberte, co mi chcete?“ A on mi řekl: „Kdyby si král sedl na tuto louku a vy byste usedl na jeho stolici výše než on, táži se vás, zda byste si nezasloužil přísné pokárání?“ Odpověděl jsem mu, že bych si je zasloužil. 36) A on mi řekl: „Děláte tedy něco, co si zasluhuje pokárání, protože jste oblečen vznešeněji než král. Oblékáte se totiž do popelice35 a do zeleného sukna, což král nedělá.“ I řekl jsem mu: „Mistře Roberte, při vší úctě, oblékám-li se do zeleného sukna a popelice, nedělám nic, co by si zasloužilo pokárání, protože ten oděv mi zůstavili otec a matka. Zato vy děláte něco, co si pokárání zasluhuje, protože vy, syn děvečky a pacholka, jste odložil oděv svého otce a své matky a jste oblečen v bohatší kamelin36 než král.“ A tu jsem uchopil cíp jeho svrchní suknice a cíp svrchní suknice královy a řekl jsem mu: „Pohleďte, že mám pravdu.“ A tehdy se král pustil do náruživé obhajoby mistra Roberta. 25
JAN ZE JOINVILLU
37) Po těchto událostech pan král zavolal svého syna pana Filipa, otce nynějšího krále, a krále Theobalda, posadil se u dveří své modlitebny, položil ruku na zem a pravil: „Posaďte se tu hezky vedle mne, aby nás nikdo neslyšel.“ „Ach, sire,“ řekli oni, „neodvážili bychom si sednout tak blízko k vám.“ A mně řekl: „Senešale, sedněte si sem.“ Poslechl jsem a sedl jsem si tak blízko, že jsem se šatem dotýkal jeho šatů. A je usadil až po mně, a řekl jim: „Věru, dopustili jste se veliké chyby, vy, kteří jste mými syny, že jste neudělali hned napoprvé vše, co jsem vám poručil. Hleďte, aby se vám to už nikdy nestalo.“ A oni slíbili, že to už neudělají. 38) A tehdy mi sdělil, že nás svolal, aby se mi přiznal, že mistra Roberta hájil proti mně neprávem. „Ale viděl jsem,“ řekl, „že je tak ohromený, že vskutku potřeboval, abych mu pomohl. Přesto se toho, co jsem řekl na obranu mistra Roberta, příliš nedržte. Jak totiž řekl senešal, máte se oblékat dobře a čistě, protože pak vás vaše ženy budou více milovat a vaši lidé si vás budou více vážit. Neboť, jak praví mudrc, musíme odívat takový šat a takovou zbroj, aby moudří a stateční lidé tohoto světa neřekli, že přeháníme, nýbrž aby ani mladí lidé tohoto světa neřekli, že se odbýváme.“ 39) Dále uslyšíte naučení, které mi dal na moři, když jsme se vraceli ze Zámoří.37 Stalo se, že naše loď před Kyprem narazila na písčinu kvůli větru, který se jmenuje garbin a není jedním ze čtyř hlavních větrů.38 Z poškození, jež utrpěla naše loď, byli lodníci tak zoufalí, že si rvali šaty a vousy. Král vyskočil ze svého lože bos (přihodilo se to v noci), pouze ve spodní košili, a šel se prostřít do kříže před tělo našeho Pána, jako někdo, kdo čeká už jen na smrt. Druhý den po té události si mne král zavolal a o samotě mi řekl: 40) „Senešale, Bůh nám před chvílí ukázal část své veliké moci, neboť jeden z těch slabých větrů, tak nepatrný, že ho sotva umíme pojmenovat, málem utopil francouzského krále, jeho děti, ženu i jeho lidi. Nu a svatý Anselm říká, že to jsou hrozby našeho Pána, jako by Bůh chtěl říci: ‚Snadno bych vás zahubil, kdybych chtěl.‘ ‚Pane Bože,‘ táže se světec, ‚proč nám hrozíš? Protože když nám hrozíš, nepřináší ti to žádný prospěch ani žádnou výhodu: kdybys nás totiž všechny zatratil, nezchudl bys, a kdybys nás všechny spasil, nezbohatl bys. 26
PRVNÍ KNIHA
Nehrozíš nám tedy proto, abys z toho měl nějaký užitek nebo nějakou výhodu, ale proto, abys nám prospěl, budeme-li toho umět využít.‘39 41) Musíme se z této Boží hrozby poučit. Pokud pocítíme, že se Bohu v našem srdci nebo v našem těle něco nelíbí, okamžitě se toho zbavíme a okamžitě se usilovně pustíme do všeho, co se mu podle našeho mínění bude líbit. A budeme-li tak činit, náš Pán nám dá více statků na tomto i na onom světě, než bychom si sami přáli. Kdybychom tak nečinili, zachová se k nám tak, jako se musí zachovat dobrý pán ke špatnému služebníkovi. Když se totiž špatný služebník nechce napravit ani poté, co mu pán pohrozí, pán ho ztrestá smrtí nebo jinými těžkými zkouškami, horšími než smrt.“ 42) Nechť to tedy král, který vládne nyní, bere jako varování: vyvázl totiž ze stejně velikého nebo ještě většího nebezpečí,40 než v jakém jsme kdy byli my: nechť napraví svoje zlé skutky tak, aby Bůh neseslal kruté tresty ani na něho, ani na jeho statky. 43) Svatý král se snažil ze všech sil, aby mne svými proslovy přivedl k pevné víře v křesťanský zákon, jejž nám dal Bůh, jak uslyšíte dále. Říkal, že máme tak pevně věřit článkům víry, abychom ani v hodině smrti, ani kvůli strádání, jež by hrozilo našemu tělu, neprojevili sebemenší vůli jít proti nim, a to ani slovem, ani skutkem. Říkal, že nepřítel je tak vychytralý, že když lidé umírají, dělá všechno, co může, aby zemřeli s nějakou pochybností o základních pravdách víry, protože ví, že dobré skutky, které vykonali, jim vzít nemůže. A také ví, že nedostane nikoho, kdo zemře v pravé víře. 44) Proto se máme bránit této nástraze a vyvarovat se jí, a to tak, že když na nás nepřítel takové pokušení pošle, je zapotřebí, abychom mu řekli: „Kliď se! Nebudeš mě pokoušet do té doby, dokud nedosáhneš toho, že přestanu pevně věřit všem článkům víry. A i kdybys mi dal utnout všechny údy, chci žít a zemřít ve víře.“ A kdo jedná takto, poráží nepřítele zbraní a mečem, jimiž ho chtěl proklát nepřítel. 45) Říkal, že víra a svaté učení jsou věci, jimž je nutno pevně věřit, i kdybychom si jimi nebyli jisti a znali je jen z doslechu. A v této věci mi položil otázku, jak se jmenoval můj otec. A já jsem mu odpověděl, že se jmenoval Šimon. A on se mne zeptal, jak to vím. Řekl jsem, že se mi to zdá jisté a že tomu pevně věřím, protože mi to dosvědčila 27
JAN ZE JOINVILLU
matka.41 A on pravil: „Musíte tedy pevně věřit všem článkům víry, o nichž vydávají svědectví apoštolové, tak jak o tom slýcháte zpívat v neděli ve Vyznání víry.“ 46) Pověděl mi, že pařížský biskup Vilém42 mu vyprávěl, jak k němu přišel jeden slavný mistr bohosloví a řekl mu, že by s ním chtěl mluvit. Biskup mu řekl: „Mistře, povězte, co si přejete.“ Mistr se však ve chvíli, kdy se chtěl rozpovídat, hořce rozplakal. Biskup mu pravil: „Mistře, mluvte, neklesejte na mysli, protože nikdo nemůže tolik hřešit, aby mu Bůh už nemohl odpustit.“ „Tedy vám to povím, pane,“ odpověděl mistr. „Pláču, protože už nemohu dál. Myslím si totiž, že jsem bezvěrec, neboť nemohu přinutit své srdce, aby uvěřilo ve svátost oltářní beze zbytku tak, jak to učí církev svatá, a přece dobře vím, že jde o pokušení od nepřítele.“ 47) „Mistře,“ pravil biskup, „povězte mi, zda se vám líbí, když na vás nepřítel to pokušení pošle.“ A mistr odpověděl: „Pane, je to přesně naopak, mrzí mě to tak, že více mne to mrzet nemůže.“ „Nuže ptám se vás,“ pokračoval biskup, „zda byste vzal zlato nebo stříbro za té podmínky, že vyřknete byť jen slůvko proti svátosti oltářní nebo proti jiným svátostem církve.“ „Vězte, pane,“ odpověděl mistr, „že na světě není nic, co bych za takové podmínky vzal. Bylo by mi však milejší, aby mi vyrvali všechny údy z těla, než abych vyřkl něco takového.“ 48) „Nyní vám povím něco jiného,“ řekl biskup. „Víte, že francouzský král válčí s králem anglickým, a víte, že hrad, který leží nejblíže jejich společné hranici, je v La Rochelle v Poitou. Nu a já se vás ptám: kdyby vám král svěřil obranu hradu v La Rochelle, který se nachází na neklidné hranici, a mně obranu hradu v Montlhéry, který se nachází v pokojné zemi uprostřed Francie, ke komu by měl král cítit po válce větší vděk, k vám, který byste byl bránil a ubránil hrad v La Rochelle, nebo ke mně, který bych byl bránil a ubránil hrad v Montlhéry?“43 „Ve jménu Božím, pane,“ odpověděl mistr, „mně, který bych byl bránil a ubránil hrad v La Rochelle.“ 49) „Mistře,“ pravil mu biskup, „říkám vám, že mé srdce se podobá hradu v Montlhéry. Ohledně svátosti oltářní mne totiž nesužují žádné pochybnosti ani žádné pokušení. Proto vám říkám, že jestli mi je 28
PRVNÍ KNIHA
Bůh vděčný za to, že v něho věřím pevně a s klidem v duši, pak vám je vděčný čtyřikrát víc, neboť mu ponecháváte své srdce přesto, že bojujete s protivenstvím, a máte vůči Bohu tak dobrou vůli, že byste ho neopustil za žádné pozemské statky ani ze strachu před tělesnými mukami. Říkám vám tedy, abyste se netrápil, neboť v tomto případě se vaše rozpoložení líbí našemu Pánu víc než to moje.“ Když to mistr vyslechl, poklekl před biskupem a pocítil uspokojení. 50) Svatý král mi vyprávěl, že několik albigenských přišlo k montfortskému hraběti, který tehdy jménem krále obsadil jejich zemi, a vyzvali ho, aby se šel podívat na hostii, která se v rukou kněze proměnila v krev a v tělo. A on jim řekl: „Jděte se podívat vy, kdo v to nevěříte, neboť já ve svátost oltářní věřím beze zbytku tak, jak o ní vypráví církev svatá. A víte, co získám tím,“ zeptal se hrabě, „že tomu v tomto smrtelném životě věřím beze zbytku tak, jak nás to učí církev svatá? Dostanu za to korunu na nebesích spíše než andělé, kteří Boha vidí tváří v tvář, a proto nemají žádné zásluhy na tom, že v něho věří.“ 51) Vyprávěl mi, jak se v clunyském klášteře konala veliká rozprava teologů a židů. Byl tam rytíř, jemuž opat pro lásku Boží poskytl v klášteře útočiště. Ten rytíř opata požádal, aby mu udělil slovo jako prvnímu, a opat, byť s nelibostí, mu to povolil. Rytíř vstal, opřel se o berlu a řekl, aby mu přivedli nejslovutnějšího židovského teologa a mistra, a oni mu vyhověli. A rytíř mu položil tuto otázku: „Mistře, ptám se vás, zda věříte, že Panna Maria, která nosila Boha ve svém lůně a ve svém náručí, porodila jako panna a že je matkou Boží?“ 52) A žid odpověděl, že ničemu z toho nevěří. A rytíř mu na to odvětil, že se zachoval jako blázen, když vešel do jejího chrámu a do jejího domu přesto, že v ni nevěří a že ji nemiluje. „A věru za to zaplatíš,“ řekl rytíř. Pozvedl berli, udeřil žida u ucha a povalil ho na zem. Židé se dali na útěk, odnesli svého mistra celého pohmožděného a bylo po rozpravě. 53) Tu přistoupil k rytíři opat a řekl mu, že jednal velmi pošetile. A rytíř odtušil, že opat jednal ještě pošetileji, když svolal takovou rozpravu. Přišla na ni totiž hojnost dobrých křesťanů, odešli by z ní však jako bezvěrci, protože by židy dobře nepochopili. „A proto vám 29
