Život je hořký Chekotay & Řepa verse 3.3 091116:0048/100330:1040
„...dle zákona č. 120/1986 Sb., ve znění pozdějších předpisů SE NAŘIZUJE všem svobodným občanům české, moravské, lužické, slezské a slovenské národnosti DRŽET PŘI SOBĚ PALNOU ZBRAŇ pro případ nezbytné osobní i národní obrany. Zbraň, poučení o používání a příslušné množství munice obdržíte na obecní četnické stanici. Ministerstvo národní obrany ČeskoSlovenské Federativní Republiky Ján Štefánik, ministr“ Jurij si ještě jednou přečetl útržek obecně platné vyhlášky, a pak si s ní vytřel zadek. Zepředu dozadu, zezadu zpátky, přeložit a přeleštit. Natáhl si jehličkované kalhoty vojenského stejnokroje a zapnul široký zbojnický opasek se třemi přezkami. Když se vrátil ke svým společníkům sedícím u spoře plápolajícího ohníčku, cítil se mnohem lépe, lehčeji, ba přímo vznešeněji. „To byla hromádka jak z ťavy,“ pochlubil se kupmánům a spokojeně si poplácal pajšl. „Neříká se ťava, ty balvane,“ zavrčel šéf skupiny, „ale vembloud.“ Jurij – jmenoval se vlastně Jiří, ale to neznělo dost světově, a tak si jméno změnil podle posledních ruských krváků, které právě běžely v bijáku – jazykovědnou vsuvku nekomentoval a raději se usadil u ohně tak, aby mu kouř neudil obličej. Nepřestal se však tvářit převelice pyšně na svůj výkon, čímž vyburcoval další reakci: Tichý Michal tiše zabručel „Snád do teho nešlápnu, až pudu večer na stráž.“ Tím byla konverzační témata na tento překrásný letní večer vyčerpána. Čtveřice mužů seděla kolem ohníčku, šikovně ukrytém v ďolíku kousek pod temenem kopce tak, aby jej nebylo zdáli vidět, vyhřívala se na mechových polštářích, které zde ve světlé bučině přes den prohřálo teplé moravské slunce, kouřila dýmky s keramickými hlavicemi a opírala se o své karabiny. Idylka jako vystřižená z „Ohlasu písní Ruských,“ nebo nějakého podobného patnáctihaléřového škváru o Divokém Východě. Dole pod nimi klokotal potok prodírající se těsnými útesy kaňonu dolů k Dyji, jejíž šumění se dalo spíš tušit než slyšet za clonou šelestícího bukového listí. Kam až oko dohlédlo, všude byl klid a mír v Zemi Moravské, jediné světélko nenarušovalo tmu nadcházející noci. Mladý Jurij již dávno spal, když se na obzoru zvedlo k hvězdnému nebi několik světlic a zablýskaly výstřely z automatických zbraní. Gabriel, velitel skupinky, se natočil tak, aby lépe viděl, a Marián, držící hlídku, si k němu přičupl. „Útočí na Druhý moravský pitivod,“ zašeptal.
Gabriel jen pokrčil rameny. „Chudáci jedni. Nemají šanci.“ „Nechtěl bych se narodit – tam,“ kývl Marián hlavní karabiny směrem, kde tušil Rakousko. „Být pitomý arbeiter a makat celý den jen pro pár korun...“ Když Gabriel neodpovídal, pokračoval. „Přemýšlel jsi někdy o tom, že...“ „Spíš právě přemýšlím o tom, že kdyby nás někdo sledoval, tak zrovna teď nás podřeže všechny do jednoho, protože hlídka se zakecala.“ Marián si něco zamumlal do fousu, ale vrátil se na své místo ve tmě mezi buky. Gabriel potáhl z dýmky a dál hleděl se do tmy, přestože přestřelka se již téměř uklidnila, když nepočítáme sporadické výstřely z improvizovaných, na koleně sbitých rakouských kvérů, následované pravidelně krátkým, ostrým klapotem útočných pušek československých pohraničníků a četníků. Přemýšlel nad tím, jak tenhle noční přepad ovlivní jejich vlastní plán. Když došel k závěr, že nijak, neboť k němu došlo přeci jen daleko, vyklepal dýmku do ohně a natáhl se na zemi mezi ostatní spáče. V noci se již nestalo nic, co by stálo za zmínku, snad jen že Tichý Michal do toho přes všechnu svou opatrnost přeci jen šlápl. Nad ránem, zatímco se Slunce teprve chystalo na dnešní výkon své veřejně prospěšné služby, ukryli zalité ohniště pod drn a sestoupili do údolí. Muži speciálního komanda drkotali zuby v chladném vzduchu stékajícím sem z okolních svahů a z ledové vody, omývající jejich kanady, přesto však ani na okamžik nepřestali sledovat prostor kolem sebe. Kráčeli tak, aby nezanechávali sebemenší stopy, a přesto kráčeli rychle. Většinu svého nákladu ukryli ještě večer, potřebovat jej budou až na zpáteční cestě. Sestoupili do poněkud širšího, a hlavně teplejšího aluvia řeky Dyje a držíce se pod ochranou mohutných korun stromů na okraji svahu pokračovali proti toku. Zanedlouho minuli trosky mlýna, který ne zas tak dávno patřil mlynáři, jež se s německy mluvícími paktoval víc, než se na Moravana sluší a patří, alespoň podle názoru spoluobčanů, kteří sice neměli žádné německé přátele, o to víc však měli pušek a zápalných lahví. Následovala nejobtížnější pasáž, kdy se komando muselo prosmeknout mezi obcemi Mohelno a Dukovany – v obou vesničkách měli své stanice četníci. Celé širé okolí pokrývala moravská step, ale naštěstí matka příroda myslela na záškodníky a Dyje se zde zařezávala hluboko do hadcového masivu, rozlévala se v průrvě a vytvářela složité meandry, husté olšiny s bulty vysokých ostřic, nezdravé mokřiny a hluboké bažiny. Proklouzli tou krajinou utopeného zmaru jako stíny. Tichý Michal sice našel několik nástražných pastí, všechny však stejně byly zrezivělé a pravděpodobně sloužily kdysi jako ochrana před rakouskými nájezdníky. Slunce to již rozjelo naplno a Jurijovi pod bundoškou tekly potoky potu. Nestíhal si otírat obličej, a když si přitom po tváři rozmačkal pořádně velkého pavouka, bylo mu poněkud blivno. Co chvíli se zastavil a podělil se o čutoru s Mariánem, který na tom byl stejně. Jen Tichý Michal vypadal, že je ve svém živlu, nu a na Gabrielovi nebylo vidět nic, jako obvykle. Někdy nedlouho po poledni svůj opatrný pochod zastavili zcela a schovali se do chládku skupinky akátů, aby se připravili na velké finále pouti. Cíl, na který se nyní Gabriel díval silným mysliveckým dalekohledem, byla opevněná víska Dalešice postavená kolem několika těžních věží. Dalešická pánev nebyla velká, byla to spíš taková
pánvička, ale přísun z ní byl stálý a těžený mok se díky přítomnosti hadcového výluhu mohl pyšnit vyváženou symfonií jemných podtónů. Mohelenský zeman, na jehož panství vrt náležel, se díky tomu mohl odvázat víc, než se na jeho stav obvykle sluší. Dlužno říct, že toho nezneužíval. K lidu byl shovívavý a svůj život žil příjemně přízemně. Zapomněl však na dvě malé, o to však důležitější drobnosti. Zapomněl si udělat přátele u vyšší šlechty a zapomněl, že i malý vrt mu může někdo závidět. Takže když jedné temné noci jeho honosné stavení v Mohelenském hvozdu vzplálo, a to tak šikovně, že největší plameny šlehaly ze dveří a oken, takže početná rodina i neméně početné služebnictvo do jednoho uhořelo, nikdo nepřišel na pomoc a někteří ani nebyli moc překvapení. Četníci teplý popel prohrabali spíš jen pro forma – takovéto „podivné nehody“ se mezi šlechtici prostě čas od času udály. Problémy nastaly až v okamžiku, kdy četníci z doutnajících trosek zemanových pokojů vyhrabali o jednu mrtvolu více, než by se čekalo. Gabriel nikdy zcela nepochopil, v jakém dynastickém vztahu byla náhodou zavražděná dívka k jeho zaměstnavateli, a ani nad tím moc neuvažoval. Byl z těch, kdož věří, že peníze nesmrdí, a pro vykonání práce, na kterou si ho najali, nepotřeboval složitých ospravedlnění. Samozřejmě že zde nešlo jen o pouhou krevní mstu, ale také o konkurenční boj. Mohelenské spáleniště ještě ani nevychladlo a nad Dalešickým vrtem již přebíral správu náměstek barona Gambrina. Akcie moravských a slezských pivotěžných společností padaly dolů rychleji než suborbitální bombardér v očekávání dalších zákeřných útoků západočeského giganta. Leč ten se spokojil s tím, že Dalešice napojil na svou páteřní pivní linku – možná se zalekl nebezpečí hrozících z krevní msty, možná mu to stačilo. Koneckonců, rod Gambrinů, odvozující svůj původ až k mýtickému Janu I., patřil beztak k nejsilnějším hráčům na světovém trhu s pivem a pivními produkty. Jak baron přikázal, tak cena za barel surového piva tančila, klesala či stoupala – a dlužno podotknout, že častěji stoupala, než klesala. A pokud s tím chtěl někdo něco dělat, nu, stačilo zajet si na spáleniště do Jarošova, pohlédnout na tu buldozery zarovnanou pláň, zemi zasolenou tak silně, aby již nikdy dobrého piva nevydala. Mocenský boj mezi pivními barony je krutá, nelítostná věc. Na druhou stranu, vznešený pán z Nošovic není z těch, kdo by se zalekli přesily. Zde na jihu Moravy nejsou hlídky nejméně pozorné v noci, ba ani nad ránem, ale během siesty. V tak úmorném vedru se prostě nikomu venku pracovat nechce. A už vůbec nikomu se nechce prohlížet náklaďáky, které vyjíždějí ven z chráněného objektu. Jurij ukázal, že výroba velkých hromádek a nadměrné pocení nejsou jediné kategorie, ve kterých vyniká, a úžasně hbitě se proplazil pod dvaadvacet metrů dlouhým tahačem vezoucím monstrózní nádrž plnou vzorků piva, které nebylo možno poslat pitivodem. Hbitější a rychlejší než ještěrka, to o něm říkali, na druhou stranu si byl jistý, že žádná ještěrka se ještě nikdy nezpotila tak jako on nyní. Nicméně, povedlo se, Jurij nyní tiše lapal po dechu ve stínu strážnice a Marián tak mohl vypnout elektronické rušení, které mladíkovi umožnilo připlížit se až těsně ke zdi a pak vklouznout pod pomaloučku se rozjíždějící náklaďák. Nyní bylo zapotřebí narušit potrubí vhánějící do strážnice klimatizovaný, a hlavně přefiltrovaný vzduch, a z malé bombičky upustit oxidu dusného tak, aby co nejvíce šlo dovnitř a sám se nadýchal co nejméně, pokud možno vůbec ne. Zpocenými prsty nahmatal ve vestě malou ruční vrtačku a pomalu začal do ventilační roury vyvrtávat malou dírku. Trvalo mu to hezkých pár
minut a jeho oblečení během té doby ztmavlo nejen v podpaží. Když bylo hotovo, chvilku se rozdýchával, nakonec zadržel dech, na bombičce s plynem povolil ventil a rychle zasunul trysku do vyvrtané dírky. Reakce strážných byla odpovídající. Ozvaly se rozjívené, veselé hlasy, a pak si pod sebou všichni ustlali. Jurij už skoro modral, ale neodvažoval se nadechnout dříve, než všechen plyn unikl z bombičky a než od Mariána dostal signál, že je hotovo. S úlevou nasál vzduch a barva jeho obličeje se pomalu začala vracet k normálu. Pak stopil bombičku i vrtačku v kapse vesty a z pouzdra na opasku vytáhl samopal. Na první pohled připomínal standardní vojenský Škorpion, ale při podrobnějším pozorování by jistě zaujalo robustnější tělo, prodloužené předpažbím s rukojetí. Na závit hlavně našrouboval tlumič a pak nasadil bubnový zásobník s bohatou zásobou devítimilimetrové munice. Se zálibou svůj kousek pohladil. Získal jej ne zrovna legálně, šlo o úpravu německých zbrojířů sestávající z překomorování, prodloužení hlavně a dalších úprav. Jakožto žoldákspecialista si to mohl dovolit. Na kochání se však nebyl čas, a proto kývnul na Mariána a pomalu se zvedl do pokleku. Gabriel zase kývnul na Tichého Michala a oba se vydali plazením směrem k Jurijovi. Marián si mezitím sbalil svá elektronická fidlátka oblbující senzory strážnice, jednu po druhé uložil chladnoucí elektronky do pevných pouzder a celou aparaturu uklidil v ruksaku. Pak se stáhl trochu zpátky, kde na mezi zanechal svůj přehoz, plášť z maskovací sítě, doplněný o střapce v barvě místní vegetace. Odtud, nikým neviděn, hodlal svým kumpánům poskytnout palebnou podporu. K tomu mu sloužila poněkud obstarožní, přepečlivě udržovaná flinta s dlouhým tlumičem a optikou, na kterou se sice snášely hromady fousatých vtipů, ale která ještě nikdy neselhala. Gabriel a Michal se doplazili ke zpocenému mládenci a přesně v celou, dle Gabrielových otlučených hodinek Prim, se proplížili kolem strážnice do areálu pivního vrtu. Kousek za závorou se Gabriel zastavil a karabinou zamířil na strážní věž. Tichý Michal i Jurij okamžitě zalezli za sudy a kryli boky. Vše zatím probíhalo podle dohodnutého plánu, nyní nastal čas na ostrostřelcův part. Marián přesně věděl, co má dělat. Pomalu zamířil pušku na strážní věž, v křížku optiky se mu objevil strážný, seděl ve špačkárně a měl zrak upřený do novin. Marián odolal pokušení číst si přes puškohled titulky a posadil záměrný kříž na pravý spánek strážného. Trochu vydechl, zadržel dech a pomalu zvýšil tlak na spoušť. Strážný byl právě hluboce pohroužen do článku o nepokojích v Rakousích a v hlavě mu běhaly vzpomínky na všechny ty rakouské freulein, se kterými si během svého klidného života zašpásoval, ovšem to poslední, co mu toho dne prolétlo hlavou, byla kulka ráže 7,62. Pokračovala skrz okno dál zanechávajíce za sebou drátěné sklo zacákané krví a kousky mozku. Strážný sletěl ze židle a žuchnul na zem jako pytel brambor. Gabriel si oddechl, že střepy z prostřelených skel neudělaly rámus a že kouzlo siesty stále působí. Pohlédl na hodinky – už jim zbývala jen necelá hodina. Slabým mlasknutím dal svým kumpánům na vědomí, že se jde dál. Po chvilce se doplížili k samotným vrtům a skladovacím tankům. Drátěný plot, kterým byla zařízení obehnána, nemohla nijak dlouho vzdorovat Jurijovým pákovým kleštím a okamžitě poté, co si ve výrobku Vítkovických železáren vyrobil dostatečně široký průlez, vytáhl z baťůžku malé balíčky semtexu doplněné o časované roznětky. Hbitě jako lasička je začal rozmisťovat na skrytá místa těžebních věží a pivních tanků. Tichý Michal kryl určený úsek, když tu spatřil koutkem oka pohyb. Kousíček od něj se
s rachotem a nadávkami zvedal zpoza barelů zapomenutý dělník, evidentně doteď trávící svou siestu spánkem. Zabiják zareagoval instinktivně – z pochvy vytáhl lovecký nůž se střenkou z parohu a skokem se na dotyčného vrhnul upustivše při tom pušku do prachu. Jak dopadal na dělníka, vrazil mu dlouhou čepel do jater a levé předloktí mu nacpal do úst. Oba dopadli na zem, Michal však byl trénovaný a okamžitě tělem nalehl na oběť. Párkrát zakvedlal čepelí a počkal, dokud se dělník nepřestal škubat. Pak nůž vytáhl a otřel ostří o rukáv mrtvého. Gabriel začal být v hloubi své černé duše lehce nervózní. Nyní měli víc štěstí než rozumu, a ještě stále neměli rozmístěny všechny nálože. Michal již sebral zbraň ze země a fofrem obhlédl prostor pro případ, že někdo jeho extempore zahlédl. Pak zatáhl mrtvé tělo zpátky mezi barely a zaházel krvavé fleky několika hrstmi moravské prsti. Jurij pracoval tak rychle, jak jen mu ploché, úkryt takřka nenabízející zařízení vrtné věže dovolovalo. Nabyl dojmu, že to plazení a kladení výbušnin mu trvá celý život. Nakonec umístil poslední balíček, spustil časovač a vrátil se k veliteli. Pět minut zpoždění. Gabriel neřekl ani slovo výtky a jeho obličej nedal znát vzrůstající nervozitu. Každou chvíli mohl někdo vyjít z nedalekého skladiště, odkud se ozývaly hlasy dělníků patrně se zde skrývajících před palčivým sluncem, ovšem velitel věděl, že kdyby Jiří spěchal při práci s trhavinami, bylo by riziko fatálního omylu ještě vyšší. Komando se přeskupilo a pokračovalo k bíle omítnuté administrativní budově. Po několika minutách obezřetného pohybu se dostali k zadnímu východu. Gabriel využil stínu a doplížil se k okraji budovy, díky čemuž získal výbornou palebnou pozici s výhledem na eternitem pokrytou boudu, kde byla ubytovaná ostraha areálu. Nikde se nic nehýbalo. Klid. Klid před bouří... pokynul svým druhům. Jurij, ozbrojený zbraní s tlumičem, zaklekl u dveří. Také Tichý Michal odložil karabinu a vytáhl pistoli opatřenou tlumičem. Pak společně vnikli do budovy. Musí najít telefonní ústřednu a zlikvidovat ji, protože jinak se odsud nedostanou! Gabriel navíc při plánování akce zjistil, že někde zde má vedoucí vrtu pokladnu s výplatami. To byl lákavý bonus, o kterém jejich zaměstnavatel neměl tušení. Takové malé přilepšení. Celé tohle místo poletí do pekel, ale proč pálit tvrdou českou měnu? Michal poklepal Jurijovi na rameno a prstem mu ukázal pootevřené dveře. Z nich se ozýval hovor, evidentně větší skupina lidí. Oba raubíři na sebe mrkli a opatrně se protáhli kolem. Vydali se pak po schodech nahoru. V budově byl díky klimatizaci příjemný chládek, přesto měl Jurij pocit, že z něj tečou hotové řeky potu. Tlačil je čas. V patře pod nimi se ozývaly kroky několika párů bot a hlasy, po schodech nahoru se však nikdo k úlevě obou záškodníků nevydal. Pak spatřili dveře s nápisem „Správce vrtu“. Správce byl postarší muž s panděrem, a i když byl původem z Prahy, dokázal si vychutnat siestu jako rodilý Moravan. Nohy měl položené na stole, hned vedle talířů po opulentním obědu, v kameninovém džbánku měl to nejlepší z místního vrtu a slastně klimbal. Velice nelibě nesl, že kdosi vešel bez klepání a vytrhl jej z dřímoty. Byl rozhodnut, že dotyčného nechá zbičovat, dokud ovšem nezaslechl: „Ruce vzhůru! Pomalu, buřte, nebo ti udělám další nosní dírky!“ Jiří očividně své dobré vychování zapomněl v biografu. Správce sundal nohy ze stolu a pohledem změřil ty lotry. Došlo mu, že to nejsou jen obyčejní lupiči, dělníci, které z horka nenapadlo nic lepšího než zkusit si přivydělat přepadem.
„Děláte obrovskou chybu, pánové!“ pronesl mrazivě. „Kušuj, sviňo, a koukej dát pracky nahoru!“ odpověděl nevzrušeně ten větší z lupičů. „Můj pán vás ztrestá!“ pronesl správce nenávistně, ale ruce zvedl. „Na tvýho pána sere polární sabáka!“ pronesl Jurij jedno z mála cizích slov, která se naučil v milovaném bijáku. „Kde jsou klíče od kasy?“ „Nic nebude, banditi!“ začal zuřit správce. Michal mu bez řečí prostřelil koleno, Jurij jen těsně stačil zavřít polstrované dveře. Správce padl na podlahu a sténal. „Klíče od kasy, buřte!“ požadoval Jurij. „T... tohle vám neprojde, vy šmejdi!“ sténal správce. „Naposled se ptám, kde jsou ty blbý klíče!“ zavrčel Jurij „Máš ještě druhý koleno a obě ruce…“ „Mám je na řetízku kolem krku,“ zasyčel nenávistně správce „ale s penězi daleko neutečete! Strážní vás sejmou!“ Michal poslal správci kulku mezi oči a pak mu z krku spod košile sebral klíč. Trezor byl za obrazem místního vrtu. Zásady bezpečnosti hrubě podceněny, ovšem kdo mohl čekat něco takového?! Tichý Michal přiložil ucho ke dveřím sejfu a chvíli točil číselníkem. Jurij v tu chvíli ani nedýchal aby nerušil parťákův fenomenální sluch. Statný střelec věděl, s kým má tu čest tento starší typ trezoru byl oblíbený hlavně pro snadnou montáž do jakéhokoliv druhu zdiva a nižší cenu, ne pro dokonale provedenou jemnou mechaniku a s myslí soustředěnou na jediný známý zvuk toho správného cvaknutí po chvilce uhodl celou kombinaci. Pak otočil klíčem v zámku. Svazky bankovek nacpal Jurijovi a sobě do baťůžků, zanechal pouze mince a účetní knihy. „Ty vezmem taky!“ navrhl Jurij, který takové množství peněz ještě v živote neviděl, a připadal si nyní lehce opilý. „Starů belu, chachare, jak by náš chlebodárce tajhlety bichle zmerčil, chtěl by i prachy!“ „Fajn, kašlem na ně!“ odvětil Jurij „Tak ještě ústřednu a mizíme!“ Oba záškodníci bezhlučně opustili místnost. Ústředna se nacházela v nejvyšším patře, a nebyla prázdná. Jurij s Tichým Michalem do ní vpluli v secvičené choreografii a všechny uvnitř postříleli. Tři muži debatující nad jedním rozmontovaným agregátem si ani nestihli uvědomit, co je potkalo. Tleskání tlumených výstřelů a dopady těl nevyvolaly na jinak prázdném patře žádnou reakci. „Předposlední…“ pronesl Jurij, když nastavoval časovanou roznětku na velkém balíčku semtexu. Odsunul krycí panel v ústředně a nálož schoval mezi kabely a lampy. „Máme pět minut, padáme!“ syknul na Tichého Michala a okamžitě se vydali zpět. Svou dávku štěstí vyčerpali v okamžiku, kdy na schodech potkali dvojici strážných. Ozvalo se tiché „plop, plop, plop, plop“ a prázdné, horké nábojnice se s cinkáním odrážely od schodů a padaly do mezaninu. Strážní s překvapenými výrazy a s dírami v hrudi padli na zem, krev vystříkla a někde nahoře kdosi zděšeně vyjekl. Michal a Jurij na sebe pohlédli – průšvih! Začali brát schody po dvou, zatímco chodbou se nesl dupot přibíhajících nohou… Gabriel podle tváří svých lidí poznal, že se něco zvrtlo. Pohlédl na hodinky a zjistil, že se toho zvrtne ještě víc. Běžela poslední minuta do exploze náloží.
„Padáme, a fofrem!“ zavrčel Gabriel. Ani nemusel. Komando se poklusem mezi barely snažilo dostat co nejdál a obava z blížících se trablů je nutila zrychlovat, nehledíce na vlastní krytí. Siesta se blížila ke svému násilnému ukončení, ručička na Gabrielových hodinkách se pomalu blížila k celé… Jurij byl skvělý sapér. Jeho znalost výbušnin byla výborná, o čemž svědčil plný počet prstů na jeho rukou a nohou. Proto nikoho ze záškodníků nepřekvapilo, že vrtné věže a pivní tanky explodovaly prakticky naráz. Ohromná rána se rozlehla Dalešicemi, ohnivé koule vylétly k nebi spolu se sloupem kouře. Tlaková vlna povalila záškodníky a rozmetala bedny a sudy po okolí nezapomínaje vysklít všechna okna v areálu. Vzduch ustoupil plamenům, které zakryly oblohu, avšak vzápětí byly uhašeny hektolitry výtečného piva, které se s hromovým syčením odpařovalo. Oblaka páry vytvořila další slabší tlakovou vlnu, která dokonala dílo zkázy. Jurij se zvedl ze země, smetl ze sebe kusy dřeva a prach a začal se chechtat. Gabriel se zmátořil, oklepal se jako mokrý pes, sebral svou zbraň a pomohl vstát Tichému Michalovi. Dalešickým těžebním areálem se rozlehl jekot sirény, umístěné na střeše administrativní budovy. Řvala sotva deset vteřin, když tu náhle horní patro a střechu rozmetal výbuch nálože v ústředně. „Přestaň se gebit, ty pako, a padáme!“ zařval Gabriel na Jurije. „Jeeeehaaaaa!“ ječel vítězně Jurij a vyrazil spolu s ostatními pryč. Cestu jim však zkřížili strážní vybíhající s puškami a samopaly z hlavní strážnice. Jestli měli nějaké pochybnosti o totožnosti tří běžících postav – pušku může v těchto pohnutých dobách vlastnit kde kdo – nedali to najevo a okamžitě zahájili palbu od boku. Komando odpovědělo přesnou střelbou. Několik strážných to koupilo ještě ve dveřích strážnice, což nadšení ostatních věru zchladilo. Pak ale strážní sebrali odvahu, nejspíše proto, že jim jeden z jejich velitelů vynadal do kreténů, nedbali na Jurijovu zmatenou krycí palbu a vyrazili ze strážnice ven. Tentokráte to byla jejich palba, která přibila k zemi záškodníky a donutila je schovat se za rozměrné štosy uskladněných traverz a rur. Nebylo slyšet žádný výstřel, jen zasvištění. Velitel strážných padl na zem s prostřeleným ramenem, jeho řev se rozlehl do nastalého ticha. Další zasvištění, další strážný. Kulka mu doslova ustřelila nohu v koleni, protože ležel bokem a nohy mu koukaly zpoza krytu. Okamžitě se za pahýl nohy chytl a řval jako pominutý. „Do prdele!“ zaklel jeden ze strážných a začal utíkat směrem ke garážím. Samozřejmě strhl s sebou dobrou polovinu dalších. „K zemi!“ Pozdě. Zabzučela kulka a jeden z prchajících byl odhozen do prachu. Další dva či tři sejmula obnovená palba záškodníků. Muži byli vyděšení, leželi na zemi a doslova se do ní vpíjeli. Strážní služba až doposud mnoho hrdinství nevyžadovala... Komando se pomalu, podporováno Mariánovou palbou, stahovalo. Strážnici u brány Jurij obdařil posledním balíčkem semtexu, roznětku nastavil jen na dvě minuty. Když o chvilku později explodovala, byla to doslova ohnivá tečka za Dalešickou zkázou. Hlubinný pramen, nespoutaný zničeným vrtem, vyrazil na povrch a deštěm pěnivého moku znesnadňoval záchranné práce. Trvalo drahnou chvíli, než přijela jawa se sajdkou a s ní zkoprnělá četnická hlídka, a ještě déle trvalo, než se síť četnických stanic zmobilizovala. I poté však hlídky prověřovaly spíše oblast hranic, neboť prvotní podezření padlo na rakouské diverzanty. Skupinka čtyř nájemných bojovníků vystoupala do svého tábora ještě před soumrakem. Jurij jen
stěží potlačoval mladické nadšení nad dobře vykonanou prací, a proto mu Gabriel k jeho obvykle nesené výstroji ještě přiložil. Při dělení ukořistěných peněz však rozdal šustivé bankovky kryté zlatem spravedlivě stejným dílem. Všichni si je zasloužili, stejně jako si zasloužili peníze, které jim ještě vyplatí jejich zaměstnavatel. Ten sice nikdy nepřizná, že stál za zákeřným útokem, ale jeho akcie poskočí nahoru a rovnováha sil na politickoekonomické scéně se opět trochu posune. Ještě než si parťáci nahodili kletry a vyrazili do modravé noci, setřel si Gabriel z čela špínu namáhavého dne a ze svého batohu vytáhl čtyři láhve. Palcem odklopil drátěnou pojistku, až porcelánová zátka odskočila, a pozvedl lahváče v jednoduchém přípitku. „Život je hořký,“ povzdechl si lehce filozoficky. Marián se na něj vesele zašklebil: „Bohudík!“ konec
